Všechno tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu

FARN Í I N FO RM ÁT O R 1. NEDĚLE POSTNÍ– 1. BŘEZNA 2009

Všechno tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, na prahu doby postní se obraťme k Tomu, který nás ve svém milosrdenství vyzývá ke změně smýšlení a pokorně prosme: L: VĚRNÝ BOŽE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. ! Za Církev, aby v tomto čase postu, modlitby a dobročinnosti měla svůj pohled upřený na Krista a v síle jeho lásky dokázala přivádět ke spáse všechny národy. ! Za všechny, kdo kráčejí údolím vnitřních temnot a stínů, aby nepodlehli pokušiteli, který jim podsouvá zoufalství či klamnou naději, vkládanou do díla vlastních rukou, ale s důvěrou se obrátili k Božímu milosrdenství – jediné hranici, vymezené každému zlu. ! Za křesťany, aby pomáhali svým bližním poznávat Boha v Kristově milosrdné tváři a tak budovat svět na pevných základech. !Za všechny věrné zemřelé, aby pro své pozemské očekávání tvého příchodu, byli očištěni od svých vin a došli blaženého patření na tvou slávu. K: Všemohoucí věčný Bože, tys vedl svého Syna na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Shlédni milostivě na tuto svou rodinu, která kráčí pouští očekávání své spásy a dej, ať na ní spočine pohled tvého Syna, jemuž bylo líto zástupu, abychom tak všichni zakusili moc tvého milosrdenství. Neboť Ty žiješ a kraluješ po všechny věky věků. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – GEN 9,8-15

Čtení z první knihy Mojžíšovy. Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: „Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás: s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi.“ Bůh dodal: „Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.“ ŽALM 25

Ukaž mi své cesty, Hospodine, – a pouč mě o svých stezkách. – Veď mě ve své pravdě a uč mě, – neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, – na své milosrdenství, které trvá věčně. – Pamatuj na mě ve svém milosrdenství – pro svou dobrotivost, Hospodine! Hospodin je dobrý a dokonalý, – proto ukazuje hříšníkům cestu. – Pokorné vede k správnému jednání, – pokorné učí své cestě. 2. ČTENÍ – 1 PETR 3,18-22

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. Milovaní! Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by (křest) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly. EVANGELIUM –

MK 1,12-15

Slova svatého evangelia podle Marka. Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ 3

POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. – 8. března 2009 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Františku MRTVOU, Františku ŠNAJDROVOU, živou a zemřelou rodinu DRYSICE za +Helenu POSPÍŠILOVOU, rodiče a sourozence 9.30 za + Josefa PIVODU, PODIVICE manželku a dvoje rodiče 11.00 PUSTIMĚŘ za + Ludvíka BRUNCLÍKA, dvoje rodiče a Boží požehnání 17.00 PODIVICE za + P. Františka BENÍČKA 8.00 DRYSICE POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Josefa PERNICU, DRYSICE manželku, dcery a vnuky 17.00 za + rodinu ZBOŘILOVU, PUSTIMĚŘ VŠETULOVU a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu PODIVICE POBOŽNOST 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ za +Anežku KOUDELKOVOU, manžela, syna, živou a + rodinu 17.00 PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 1. března

1. NEDĚLE POSTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 2. března ÚTERÝ 3. března STŘEDA 4. března ČTVRTEK 5. března

PÁTEK 6. března

SOBOTA 7. března

NEDĚLE 8. března

PO 1.

PONDĚLÍ NEDĚLI POSTNÍ

ÚTERÝ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ STŘEDA PO 1. NEDĚLI POSTNÍ

PO 1.

ČTVRTEK NEDĚLI POSTNÍ

PO 1.

PÁTEK NEDĚLI POSTNÍ

PO 1.

SOBOTA NEDĚLI POSTNÍ

2. NEDĚLE POSTNÍ

za + Josefa VLČE, syna PUSTIMĚŘ Stanislava, živou a + rodinu 8.00 DRYSICE za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela a duše v očistci 9.30 za + Metoděje a Františku PODIVICE MALÍKOVY 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN

1. Aby se v každém národě světa více uznávala a respektovala úloha žen. 2. Aby biskupové, kněží, zasvěcené osoby i věřící laici katolické církve v Čínské lidové republice, usilovali - ve světle listu, který jim zaslal papež Benedikt XVI. - být znamením a nástrojem jednoty, společenství a míru. 3. Aby pravdivá snaha o obrácení nás vedla také k úctě a ochraně počatého života. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

FA AR RN NÍÍ IIN NF FO OR RM MÁ ÁT TO OR R F Í–88..BBŘŘEEZZNNAA22000099 22..NNEEDDĚĚLLEEPPOOSSTTNNÍ–

před Hospodinem v zemi živých. Budu kráčetBudu předkráčet Hospodinem v zemi živých.

KOPULE CHRÁMU PROMĚNĚNÍ NA HOŘE TÁBOR

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme všemohoucího Boha, který věrně zachovává svou smlouvu: L: BOŽE ABRAHÁMŮV, VYSLYŠ NÁS. ! Za Církev, aby v tomto čase postu, modlitby a dobročinnosti měla svůj pohled upřený na Krista a v síle jeho lásky dokázala přivádět ke spáse všechny národy. ! Za všechny, kdo kráčejí údolím vnitřních temnot a stínů, aby nepodlehli pokušiteli, který jim podsouvá zoufalství či klamnou naději, vkládanou do díla vlastních rukou, ale s důvěrou se obrátili k Božímu milosrdenství – jediné hranici, vymezené každému zlu. !Za naši farní rodinu, abychom v obrácení se k božskému Mistru a v zakoušení jeho milosrdenství skrze svátost smíření odhalili "pohled“, který nás do hloubky zkoumá a zná. !Za všechny věrné zemřelé, aby pro své pozemské očekávání tvého příchodu, byli očištěni od svých vin a došli blaženého patření na tvou slávu. K: Všemohoucí věčný Bože, vyslyš modlitbu této své rodiny a rozjasni nad námi světlo posvátné hory, abychom byli zcela připodobněni Kristu, tvému Synu, v němž jsi nám zjevil zářivý obraz své tváře. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – GEN 22,1-2.9A.10-13.15-18

Čtení z první knihy Mojžíšovy. Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ (Anděl) řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“ ŽALM 116

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: – „Jsem tak sklíčen!“ – Drahocenná je v Hospodinových očích – smrt jeho zbožných. Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, – jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, – rozvázal jsi moje pouta. – Přinesu ti oběť díků, Hospodine, – a budu vzývat tvé jméno. Splním své sliby Hospodinu – před veškerým jeho lidem – v nádvořích domu Hospodinova, – uprostřed tebe, Jeruzaléme! 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,31B-34

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! EVANGELIUM –

MK 9,2-10

Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“. 54

POŘAD BOHOSLUŽEB: 8. – 15. března 2009 DEN

NEDĚLE 8. března

PONDĚLÍ 9. března ÚTERÝ 10. března

LITURGIE

2. NEDĚLE POSTNÍ

PO 2.

PONDĚLÍ NEDĚLI POSTNÍ

PO 2.

ÚTERÝ NEDĚLI POSTNÍ

FARNOST

za + Josefa VLČE, syna PUSTIMĚŘ Stanislava, živou a + rodinu 8.00 DRYSICE za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela a duše v očistci 9.30 za + Metoděje a Františku PODIVICE MALÍKOVY 11.00 za + Marii ALÁNOVOU, PUSTIMĚŘ manžela a syna 17.00 za + rodiče MARÁKOVY PODIVICE a tři + syny 8.00 DRYSICE POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Emílii ADAMCOVOU, DRYSICE manžela a syny 17.00

STŘEDA 11. března

PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

ČTVRTEK 12. března

ČTVRTEK NEDĚLI POSTNÍ

PUSTIMĚŘ 17.00

PÁTEK NEDĚLI POSTNÍ

PODIVICE 17.00 PUSTIMĚŘ 16.30

PÁTEK 13. března

STŘEDA

PO 2.

PO 2.

ÚMYSL MŠE SV.

za +Františku ZBOŘILOVOU, manžela, dva syny, živou a zemřelou rodinu POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY za + Františka MLÝNKA,

PUSTIMĚŘ manželku, živou a + rodinu 17.00 MLÝNKOVU a SMÉKALOVU SOBOTA 14. března

NEDĚLE 15. března

PO 2.

SOBOTA NEDĚLI POSTNÍ

3. NEDĚLE POSTNÍ

za + Marii SLÁMOVOU PUSTIMĚŘ a duše v očistci 8.00 za + rodiče MARKOVY, DRYSICE syny a dceru 9.30 PODIVICE za + Annu SUCHÁNKOVOU, r. SUCHÁNKOVU a MATOUŠKOVU 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN

1. Aby se v každém národě světa více uznávala a respektovala úloha žen. 2. Aby biskupové, kněží, zasvěcené osoby i věřící laici katolické církve v Čínské lidové republice, usilovali - ve světle listu, který jim zaslal papež Benedikt XVI. - být znamením a nástrojem jednoty, společenství a míru. 3. Aby pravdivá snaha o obrácení nás vedla také k úctě a ochraně počatého života. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

HOMÍLIE PAPEŽE BENEDIKTA XVI. O POPELEČNÍ STŘEDĚ Drazí bratři a sestry, dnes na Popeleční středu, jež je liturgickou bránou doby postní, nám jednotlivá čtení podávají v hrubých obrysech veškerou tvářnost postní doby. Církev se snaží nám ukázat, jak by měl být orientován náš duch a poskytuje nám božské směrnice, abychom s rozhodností a odvahou, osvíceni světlem velikonočního tajemství, postupovali na jedinečné duchovní cestě, kterou dnes začínáme. „Obraťte se ke mně celým srdcem“. Výzva k obrácení je dominantní téma, které prostupuje všemi prvky dnešní liturgie. Již ve vstupní antifoně se praví, že Pán nechce trestat za hříchy, ale žádá obrácení a ve vstupní modlitbě je křesťanský lid vyzýván, aby začal svou „duchovní obnovu“. V prvním čtení prorok Joel vybízí k návratu k Hospodinu „celým srdcem, v postu, nářku a pláči, neboť Hospodin je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí“ (2,12-13). Boží příslib je jasný. Pokud lid poslechne výzvu k obrácení, Bůh nechá triumfovat své milosrdenství a jeho přátelé budou naplněni hojnou přízní. V responsoriálním žalmu si liturgické shromáždění osvojuje invokace 50. žalmu a prosí Pána, aby nám „stvořil nové srdce“ a „obnovil v nás ducha vytrvalosti“. V úryvku z evangelia nás pak Ježíš varuje před červotočem samolibosti, jenž vede k okázalosti, přetvářce, povrchnosti a sebeuspokojení, a zdůrazňuje potřebu živit opravdovost srdce. Zároveň poukazuje na prostředek, jak v tomto úmyslu růst, tj. pěstováním důvěrného vztahu k nebeskému Otci. Obzvláště příhodná jsou v tomto jubilejním roce, připomínajícím dva tisíce let od narození svatého Pavla, jeho slova z druhého listu Korinťanům: „Kristovým jménem vyzýváme, smiřte se s Bohem“ (5,20). Tato apoštolova výzva zní jako další podnět k tomu, abychom vzali vážně postní pobídku k obrácení. Pavel mimořádným způsobem zakusil moc milosti Boží, milosti velikonočního tajemství, z něhož sama postní doba žije. Představuje se nám jako „vyslanec“ Páně. Kdo jiný nám může pomoci lépe než on, projít tuto trasu vnitřního obrácení plodně? V prvním listu Timotejovi píše: „Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě.“ A dodává: „Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života“ (1,15-16). Apoštol je si tedy vědom, že byl vybrán jako příklad a tento jeho příklad se týká právě obrácení, proměny jeho života, k níž došlo díky milosrdné lásce Boží. „Ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník – přiznává – dostalo se mi však milosrdenství… a milost našeho Pána se na mně tím hojněji projevila“ (ibid. 1,13-14). Veškeré jeho kázání a celý jeho misijní život byly neseny touto vnitřní pohnutkou, kterou lze převést na základní prožitek „milosti“. „Ale Boží milostí jsem to, co jsem – píše Korinťanům – pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou“ (1 Kor 15,10). Jde o vědomí, které prostupuje všemi jeho spisy a působí jako vnitřní „podnět“, skrze nějž Bůh mohl působit a vést jej stále vpřed k novým nejen zeměpisným, ale i duchovním horizontům. Svatý Pavel uznává, že všechno v něm je dílem božské milosti, ale nezapomíná, že je třeba svobodně přilnout k daru nového života, obdrženého křtem. V textu šesté kapitoly listu Římanům, který bude čten o Velikonoční vigilii, píše: „Hřích už dál nesmí vládnout ve vašem smrtelném těle tak, abyste poslouchali jeho žádosti. Ani své údy už nepropůjčujte hříchu, aby jich užíval jako nástroje ke špatnosti. Ale postavte se do služeb Bohu jako lidé, 4

kteří byli mrtví, a ožili. Své údy dejte Bohu jako nástroje ke konání spravedlnosti“ (6,1213). V těchto slovech nacházíme program postní doby v jeho vnitřní křestní perspektivě. Z jedné strany se tvrdí, že vítězství Krista nad hříchem nastalo jednou provždy jeho smrtí a vzkříšením; z druhé strany jsme povzbuzováni, abychom nepropůjčovali svoje údy hříchu, tzn. nedávali hříchu takříkajíc prostor k odvetě. Kristovo vítězství čeká, že si jej učedník přivlastní, k čemuž dochází především křtem, prostřednictvím něhož jsme se ve spojení s Ježíšem stali „živými, vzkříšenými z mrtvých“. Aby však v pokřtěném Kristus mohl plně kralovat, musí věrně následovat Jeho učení; nesmí polevit v bdělosti, aby protivníkovi nedovolil nějak opětovně dobýt vlastní území. Ale jak dovršit křestní povolání, jak zvítězit v boji mezi tělem a duchem, mezi dobrem a zlem, v boji, který poznamenává celou naši existenci? V dnešním evangelním úryvku nám Pán ukazuje tři užitečné prostředky: modlitbu, almužnu a půst. Ve zkušenosti a ve spisech svatého Pavla nacházíme také v této souvislosti užitečné podněty. V souvislosti s modlitbou vybízí k „vytrvalosti“, máme při ní být „bdělí a vděční“ (Řím 12,12; Kol 4,2) a „modlit se bez přestání“ (1 Sol 5,17). Pokud jde o almužnu jsou zajisté důležité pasáže, pojednávající o velké sbírce ve prospěch chudých bratří (srov. 2 Kor 8-9), ale je třeba zdůraznit, že pro svatého Pavla je láska-charita vrcholem života věřícího, „svorníkem dokonalosti“: „nade všechno mějte lásku – píše Kolosanům – neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). O půstu výslovně nemluví, ale vybízí ke střízlivosti, kterou podává jako charakteristiku toho, kdo je povolán k životu v bdělém očekávání Páně (srov. 1 Sol 5,6-8; Tit 2,12). Zajímavá je také jeho narážka na duchovní „závod“, který vyžaduje ukázněnost: „Kdo se chce zúčastnit nějakého závodu – píše Korinťanům – zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející“ Toto je tedy povolání křesťanů: byli vzkříšeni s Kristem, prošli smrtí a nyní je jejich život skryt s Kristem v Bohu (srov. Kol 3,1-2). K životu této nové „existence“ v Bohu je nezbytná výživa Božím Slovem. Ježíš to říká jasně, když odpovídá na první ze tří pokušení na poušti citátem z Deuteronomia: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4; srov. Dt 8,3). Svatý Pavel to pochopil a proto doporučuje: „Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně “ (Kol 3,16). I tady je apoštol především svědek. Jeho listy jsou výmluvným dokladem toho, že žil Božím Slovem: myšlení, jednání, modlitba, teologie, kázání, povzbuzení – to všechno bylo u něho plodem Slova, jehož se mu dostávalo již od mládí v hebrejské víře, plně se odhalilo jeho zraku při setkání se zabitým a vzkříšeným Kristem a hlásal jej po zbytek života při svém misijním „běhu“. Jemu bylo zjeveno, že Bůh vyslovil v Ježíši Kristu své definitivní Slovo. Slovo spásy, kterým je tajemství kříže. Mohl tak dojít k závěru: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14). U Pavla ožilo Slovo a jedinou jeho chloubou je ukřižovaný a vzkříšený Kristus. Drazí bratři a sestry, chystáme se přijmout na čelo popelec na znamení obrácení a pokání. Otevřme tedy srdce pro oživující působení Božího Slova. Postní doba, vyznačující se častějším nasloucháním tomuto Slovu, intenzivnější modlitbou, ukázněnějším a kajícnějším životním stylem ať je pobídkou k obrácení a upřímné lásce k bratřím, zvláště k chudým a potřebným. Ať nás provází apoštol Pavel, vede nás Maria, bdělá a poslušná Panna a pokorná Služebnice Páně a mohli jsme tak dojít v obnoveném duchu k radostnému slavení Velikonoc. Amen. 5

Odpuštění v Církvi

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Vypravoval mi jeden spolubratr Holanďan vzpomínku z války. Byl na Jávě jako misionář. Najednou obsadili ostrov Japonci a dva jejich vojáci vtrhli do kostela právě při mši. Prošli jej ostentativně od oltáře až ke dveřím a hledali, není-li tam něco podezřelého. Nakonec to našli: zpovědnici vzadu v kostele, považovali to za skrýš, do které se chtěl někdo ukrýt. Proč se zpovědnice umisťují do takového odsunutého místa? Dovedeme to dobře pochopit. Kostel je otevřený společný prostor. Zpověď povařujeme za privátní záležitost. Nejsme rádi, když nás tu někdo vidí. Přesto však rumunský teolog Staniloae považuje tuto situaci za dost nenormální. Upozorňuje, že je tu jistý protiklad mezi zpovědí a ostatními svátostmi, které se udílejí v církvi veřejně a někdy i velmi slavnostně. K prvnímu sv. přijímání např. přistupují děti před celým kostelem. Předtím se však vyzpovídaly kdesi nenápadně. Rumunský teolog vidí v této praxi kus skrytého wiklefismu, přesvědčení, že do kostela patří jenom to, co je očištěné a posvěcené. Víme, že wiklefisté vylučovali z církve hříšníky. Mezi odsouzenými články, z kterých obžalovávali i Jana Husa, je také tento: „Je-li papež nebo biskup nebo prelát ve smrtelném hříchu, už není papež, biskup ani prelát.“ Teologicky se to ospravedlňuje vyznáním víry: „Věřím v jednu svatou katolickou a apoštolskou církev.“ V jakém smyslu je tedy církev svatá? To je otázka, na kterou musíme stále odpovídat proti námitkám těch, kteří sbírají všecky skandály a nedopatření, která najdou u kléru. Nestačí povrchní odpověď, že to není tak zlé, že všude jsou chyby apod. Hlavní odpověď je teologická: církev je svatá, protože má v sobě sílu od hříchů lidi a svět očišťovat. V tom je jedna z jejích hlavních vlastností. Neočišťuje lidi mimo sebe, ale v sobě, uvnitř mystického těla Kristova. Můžeme to osvětlit příkladem se zdravím tělesným. Říkáme o některých lidech, že jsou zdraví, o jiných se mluví jako o nemocných. Je to odhad přibližný. Všichni nosí v sobě jisté zárodky nemocí a všichni mají v organismu sílu, aby jim vzdorovali a je přemáhali. Pokud je ta síla dostatečná, aby přemohla různá nebezpečí nákazy, jsme spokojeni a 6

chválíme se, že jsme zdraví. Podlomí-li nemoc naši životní energii, podlehli jsme nemoci. Církev nemá sílu uchránit nás nemocí tělesných, ale má dar milosti od Krista, aby zvítězila nad všemi nemocemi ducha, i těmi nejtěžšími hříchy, všechny jsou odpustitelné, duchovně uzdravitelné. Stálým přemáháním zla se církev sama stále posvěcuje. V této souvislosti se ovšem ptáme, kdo je představitelem církve, určeným k tomuto úkolu. Spontánně odpovíme: kněz ve zpovědnici. Tu jde o odpuštění svátostné. Ale svátosti se musejí chápat v souvislosti celé církve. Každý z nás pokřtěných je členem církve, tedy musí odpouštět i on. Vždyť se tak modlíme v Otčenáši: „Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Tím se posvěcujeme tak jako se posvěcuje církev odpouštěním hříchů. Žijeme tedy v takové situaci, že musíme stále a stále od lidí žádat prominutí a my sami musíme stále promíjet. Je to lehké? Když promíjíme, cítíme se vyššími, jde to tedy snadněji. Když žádáme o prominutí, jsme menší, to nám tedy připadá těžké. Ale i to první může být nesnadné, musíme se totiž zříci své tvrdosti. Ale právě proto nás prominutí urážky očisťuje. Urážka vnikla do našeho myšlení jako zlá myšlenka pomsty a ta stále intoxikuje organismus, připlete se ke každé jiné myšlence, i oči a uši vnímají události pod jejím vlivem. To zlo se neodstraní jinak než odpuštěním., které tu cizí látku rozpouští. Nejsme-li smířeni s lidmi, narušil se i náš poměr k Bohu. Hříchy proti bližnímu jsou totiž i proti Bohu a obráceně. Už se nedokážeme dobře modlit. Starý syrský autor opat Izaiáš píše: „Nepřechovávej zlé úmysly vůči nikomu, jinak se namáháš nadarmo. Očisť srdce ve vztahu ke všem lidem a najdeš mír v Bohu. Když někoho kousnul štír, jed proniká do celého těla a dojde až do srdce. Tak je tomu i se zlobou vůči bližnímu. Její jed otravuje duši a uvádí ji v nebezpečí, které je následek toho zla. Kdo se tedy nechce namáhat nadarmo, hledí se zbavit jedu štíra, to je zla a zlých úmyslů.“ Ze zkušenosti ovšem víme, že jsou různé typy lidí: jedni dovedou odpustit snadno, pro jiné je to velmi těžké. Známý psycholog Kreitschmer stanovil dva druhy lidí. Jedni jsou jakoby cykličtí: nálady se rytmicky střídají, proto i hněv po čase sám sebou odpadne. Druzí jsou schizoidní: malé dojmy časem rostou a utvrzují se v mysli. Takoví psychologicky nedokážou zapomenout zlo do smrti. Rozumí se, že je toto rozdělení na dvojí lidi jenom schématické. I u nás samých pozorujeme dvojí reakci. Něco zapomeneme snadno a když na to vzpomínáme, smějeme se tomu, že jsme se dali tak pobouřit. Jiné věci se nás dotknou nadosmrti. Čím to je? Rozdíl není ve vnějších událostech, ale v nás samých. Věci na nás mají takový vliv, jakou jim přikládáme důležitost. Přirozeně bolí každá ztráta. Ale některá je malá a jiná je velká, některá je nahraditelná, jiná se nám zdá nenahraditelná. Nebolí ztráta, která se stala příležitostí k něčemu dobrému. Někdo se např. dostal do svízelné situaci, ale v té potkal dobrého člověka, s kterým se spřátelil nadosmrti. Ztrátou získal, nač tedy pro ni naříkat. Podobně se stane s námi, když opravdu dovedeme odpustit. Urážka zabolela. Ale odpuštěním roste láska v nás samých. Ta pak ohřívá radostně srdce. Sv. Efrém to vyjadřuje lidovým přirovnáním. Když je polévka horká, říká, mouchy do ní nepadají. Tak také myšlenek, které nás trápí, se nejsnadněji zbavíme hřejivým pocitem lásky v srdci. Když tedy uvěříme, že jsme se odpuštěním sami posvětili, že jsme se stali dokonalejšími a že se nám samým odpouští to, zač by nás Pán Bůh potrestal, pak je nám snadné zachovat se podle evangelia. 7

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

S LOV O

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Postní doba – čas poznání Nevím, zda by někdo z vás věděl, co je v současné době největší módou v oblasti cestování a turistiky. Už to není dovolená na Tahiti, Mallorce, v Thajsku či v Orientě. Teď se jezdí na poušť. Podnikavé cestovní kanceláře zorganizovali cestu napříč Saharou a zdá se, že lidé o tento exkluzivní výlet mají čím dál tím větší zájem. Co však mohou vidět lidé na poušti, v tomto nejnepohodlnějším a nejnehostinnějším místě na světě? Turistický průvodce to vysvětluje. Říká, že na poušti prožije člověk svou katarzi. Co je to katarze? Je to prožití vnitřní očisty, vnitřní změny, duchovní obnovy, zkrátka toho, oč máme usilovat právě v této svatopostní době. Uprostřed pouště člověk pochopí, co je pro život podstatné a důležité. Poznává jasně, že jeho život se neobejde bez pomoci druhého. Napříč Saharou vede sice silnice, ale nikdo přesně neví, kdy se zasype dunami písku a bude nutné čekat na pluh, který to odhrne. Nejbližší autoopravna, lékař, benzínová pumpa, studna, to vše jsou čísla ve stovkách a tisících kilometrů. V této samotě se prý člověk během dvou týdnů naučí omezovat své potřeby na základní věci života – pozná, co musí být a bez čeho se dá obejít. Učí ho sebepoznání a učí hledat Boha, základ života. Není proto divu, že velké osobnosti duchovního života se uchylovali na poušť. Začal to Jan Křtitel, když se připravoval na roli předchůdce Páně. Dále známe poustevníky z prvních dob křesťanských; z poslední doby to byl např. ctižádostivý důstojník Charles de Foucauld, který našel smysl života na poušti, stal se knězem a nakonec misionářem Sahary, kde byl zastřelen. Dále třeba Carlo Caretto, ctižádostivý italský kněz, lovec kariéry, teď je duchovním vůdcem tisíců lidí. Také o Pánu Ježíši jsme slyšeli, že šel na poušť, aby se tu 40 dnů připravoval na své veřejné vystoupení. Pak pronáší své první kázání – naplnil se čas. Čas se naplnil i nám. Prožíváme dobu postní, v níž máme také prožít katarzi – duchovní obnovu, jako všichni otcové pouště. I my máme jít na poušť. Ne ovšem jet s Čedokem na Saharu, na to asi nemáme, ale jít na místo klidu – do prázdného pokojíku, do volné přírody či do kostela, a zde si udělat jasno. Co je v mém životě důležité, podstatné, a co naopak nepodstatné, nedůležité a zbytečné. To je smysl postní doby. Ne si odepřít nějakou sladkost nebo pivo, které si potom zase vynahradím, nebo si odepřít televizi, v níž také kolikrát nic pořádného není, ale prožít obrácení, které má tři stupně: 1. Rozpoznat, co není pro mě důležité nebo je přímo škodlivé 2. Odvrátit se od toho radikálně 3. Otevřít se Bohu a jeho řádu lásky 8

Pomocí k tomuto rozpoznání je nepochybně Křížová cesta. Přál bych si, abychom si skrze tuto tradiční pobožnost uvědomili, že nejde o nějakou historickou vzpomínku na Kristovo utrpení, nýbrž o cestu života každého z nás. Kristus nám totiž v jednotlivých zastaveních ukazuje, jak máme i my na své životní pouti správně jednat. Podívejme se na zastavení první: Ježíš stojí před soudem. Soudce je zbabělec, bojí se o své místo. Svědci jsou podplacení lháři. Takovou situaci jsme již možná také někdy zažili nebo zažijeme – někdo nás nepravdivě pomlouvá, podezírá z toho, co jsme ani neudělali. Co si v takové situaci počít? Naříkat, křičet, hádat se? Máme udělat to, co udělal ježíš: mlčet. Lež se nakonec usvědčí sama. Dále je ze obraz druhý – Ježíš přijímá kříž. Kdo chce jít za mnou … Přijmout minus, kterým je kříž s Kristem a najednou se z toho minus stává plus. Dále máme na křížové cestě tři pády. Proč? No zřejmě proto, že ani v našem životě neupadneme do hříchu jen jednou, ale bude těch pádů daleko víc. Upadnout je lidské, ale povstat a znovu začít, nezůstat ležet je křesťanské. Setkání s matkou – i my ještě mnozí máme své rodiče, matku i otce: jak se o ně staráme, jsou-li už staří. A jak je posloucháme, jsme-li ještě děti. Pak zde máme zastavení útěšná. I ve svém životě občas potkáme ochotné a nezištné Veroniky anebo pomocníky s různými obtížemi, jakým byl např. Šimon. Nakonec Ježíš přichází o všechno oblečení, už nemá nic – i to je výzva pro nás, že všechno, co vlastníme, zde na zemi necháme, a jak jsme na tuto zemi přišli, tak z ní i odejdeme. A konečně je zde i smrt, se kterou musíme počítat všichni. Chybí však ještě ono 15. zastavení, kterým je vzkříšení. To dává našemu životu smysl a motivaci… Úctu k lidem si vytváříme podle různých kritérií. Někdo nás fascinuje úsilím, jiný dovedností, další nadáním. Existuje ovšem jeden sympatický projev, který si vždy zaslouží úctu a obdiv. Je to soulad mezi slovem a skutkem. To dokázal Ježíš. ! 9

Sv. BÉDA CTIHODNÝ

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci v Aule Pavla VI., 18. února 2009)

Drazí bratři a sestry, světec, kterého si dnes přiblížíme, se nazývá Beda a narodil na severovýchodě Anglie , přesněji v Northumbria roku 672/673. On sám vypráví, že jeho rodiče, když mu bylo sedm let, jej svěřili opatovi nedalekého benediktinského kláštera, aby se mu dostalo výchovy: „V tomto klášteře jsem od té doby nepřetržitě žil a intenzivně se věnoval studiu Písma, zachovával jsem disciplinu Regule a každodenní závazek zpěvu v kostele, bylo mi vždy potěšením studovat nebo vyučovat nebo psát“ (Historia eccl. Anglorum, V, 24). Béda se skutečně stal jednou z nejvýznamnějších postav vzdělanců ranného středověku, neboť měl přístup k mnoha cenným rukopisům svých opatů, kteří mu je přiváželi ze svých četných cest na kontinent a z Říma. Učení a věhlas jeho spisů mu získaly mnoho přátel mezi hlavními osobnostmi té doby, jež ho povzbuzovali, aby pokračoval ve své práci, z níž měli užitek mnozí. Když onemocněl, nepřestal pracovat a neustále si zachovával vnitřní radost, která nacházela výraz v modlitbě a zpěvu. Své nejvýznamnější dílo Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa anglického) zakončil touto modlitbou: „Prosím Tě dobrý Ježíši, kterýs mi dobrotivě umožnil čerpat sladká slova své moudrosti, uděl mi laskavě, abych jednoho dne došel k Tobě, prameni veškeré moudrosti a stanul navždy před Tvou tváří“. Smrt jej zastihla 26. května 735 v den Nanebevstoupení. Písmo svaté je trvalým zdrojem Bédovy teologické reflexe. Předcházelo tomu podrobné kritické studium textu (zachoval se nám opis monumentálního Codex Amiatinus Vulgáty, se kterou Béda pracoval). Bibli čte a komentuje z kristologického hlediska, tzn. že spojuje dvě věci. Jednak naslouchá tomu, co přesně říká text, chce skutečně naslouchat a chápat samotný text, a jednak je přesvědčen o tom, že klíčem k pochopení Písma svatého jako jediného Božího Slova je Kristus, a v Jeho světle a s Ním se dojde porozumění Starého a Nového zákona jako jediného Písma svatého. Události Starého a Nového zákona jdou ruku v ruce, jsou cestou ke Kristu, třebaže jsou vyjádřeny odlišnými znameními a ustanovením (nazývá je concordia sacramentorum ). Například stánek úmluvy, který postavil Mojžíš na poušti a první i druhý Jeruzalémský chrám jsou obrazy církve, nového chrámu 10

zbudovaného na Kristu a apoštolech z živých kamenů, stmelených láskou Ducha sv. A stejně jako k budování starozákonního chrámu přispěli pohanské národy, když dodaly potřebný materiál a technické zkušenosti svých mistrů, tak i k budování církve přispívají apoštolé a učitelé, pocházející nejen ze starobylých kmenů Židů, Řeků a Latinů, ale také z nových národů, mezi nimiž Beda s potěšením jmenuje Irské Kelty a Anglosasy. Svatý Béda je svědkem růstu univerzality církve, která není omezena na jednu určitou kulturu, ale skládá se ze všech kultur světa, které se mají otevřít Kristu a nalézt v Něm svůj cíl. Dalším oblíbeným Bédovým tématem jsou církevní dějiny. Zabýval se nejprve obdobím, které popisují Skutky apoštolů, pak probírá dějiny Otců a Koncilů v přesvědčení, že dílo Ducha svatého pokračuje v dějinách. Ve svých Chronica Maiora Béda navrhuje letopočet, který se stane základem univerzálního kalendáře „ab incarnatione Domini“. Až do té doby se čas počítal od založení města Řím. Béda, který si povšimnul, že skutečným vztažným bodem a středem dějin je narození Krista, daroval nám tento kalendář, který vykládá dějiny, vycházeje od Vtělení Páně. Zaznamenává prvních šest ekumenických koncilů a jejich rozvoj, věrně podává kristologickou, mariologickou a soteriologickou věrouku a odmítá monofyzitskou a monoteletickou herezi, ikonoklasmus a neopelagianismus. Nakonec sepisuje ve stroze dokumentárním a literárně bravurním stylu už jmenované Církevní dějiny národa anglického, které mu vynesly titul „otec anglických dějin“. Charakteristické rysy církve, které Béda s oblibou zdůrazňuje jsou: a) katolicita jako věrnost tradici a zároveň otevřenost k dějinnému vývoji, jako hledání jednoty v mnohosti, v dějinné a kulturní různosti podle směrnic, které dal papež Řehoř Veliký apoštolovi Anglie Augustinovi z Canterbury; b) apoštolskost a římskost: v tomto ohledu považuje za prvořadé přesvědčit všechny Irsko-keltské a Pythijské církve, aby slavily Velikonoce jednotně podle římského kalendáře. Výpočet, který vědecky vypracoval ke zjištění přesného data velikonočních svátků a tím i celého cyklu liturgického roku, se stal opěrným textem pro celou katolickou církev. Béda byl také vynikajícím učitelem liturgické teologie. V Hrob sv. Bédy Ctihodného homiliích k nedělním a v katedrále v Durhamu. svátečním evangeliím vytvořil opravdovou mystagogii a vychovával věřící k radostnému slavení všech tajemství víry a jejich důsledné reprodukci v životě, v očekávaní jejich úplného zjevení při Kristově návratu, až budeme s našimi oslavenými těly zařazeni do obětního průvodu věčné liturgie Boží v nebi. Béda po vzoru „realismu“ Cyrilových, Ambrožových a Augustinových katechezí učí, že svátosti křesťanské iniciace činí z každého věřícího „nejenom křesťana, ale Krista“. Kdykoliv totiž duše věřícího přijme a s láskou uchovává Boží Slovo, tak podobně jako Maria znovu počne a zrodí Krista. A pokaždé, kdy skupina nově pokřtěných přijme velikonoční svátosti, rodí církev sebe samu nebo-li - pomocí ještě hutnějšího výrazu – stává se církev „matkou Boha“ a podílí se tak na rození jeho dětí z Ducha svatého. 11

Béda, díky tomuto svému teologickému stylu spojovat Bibli, Liturgii a Dějiny, zanechává aktuální poselství různým „životním stavům“: a) učencům (doctores ac doctrices) připomíná dva podstatné úkoly: zpytovat divy Božího slova a prezentovat je přitažlivě věřícím; vykládat věroučné pravdy, vyhýbat se heretickým komplikacím a přidržovat se „katolické jednoduchosti“ v postoji maličkých a pokorných, kterým Bůh se zalíbením zjevuje tajemství Království; b) pastýři zase mají dávat přednost kázání nejenom jazykem slov a životů svatých, ale také používáním ikon, procesí a poutí. Jim Beda připomíná užívání lidové řeči, jako to činí sám, když v Northumbro vykládá „Otče nás“ a „Kredo“ a pokračuje až do posledního dne svého života v práci na komentáři Janova evangelia v lidové řeči; c) zasvěceným osobám, které se věnují liturgii hodin, žijí v radosti bratrského společenství a činí pokroky v duchovním životě za pomoci askeze a kontemplace, Beda doporučuje starat se o apoštolát. Nikdo nemá evangelium jenom pro sebe, ale musí jej pociťovat také jako dar pro druhé jak ve spolupráci s biskupy v pastorační činnosti různého typu ve prospěch mladých křesťanských komunit, tak i tím, že se dají k dispozici evangelizačnímu poslání u pohanů mimo svou zemi jako „peregrini pro amore Dei“, tj. poutníci z lásky Boží. V komentáři k Písni písní Béda v této perspektivě podává synagogu a církev jako spolupracovnice na šíření Božího Slova. Kristus-Ženich si přeje církev přičinlivou, „osmahnutou námahami evangelizace“ – což je zřejmá narážka na výraz z Písně písní, kde nevěsta praví: „Nigra sum sed formosa“ (Snědá jsem, však líbezná); církev má obdělávat další pole a vinice a ustanovit mezi novými národy „nikoli provizorní chatrč, ale trvalý příbytek“, tzn. zasadit evangelium do sociálního tkaniva a kulturních institucí. Z této perspektivy svatý učitel vybízí věřící laiky, aby byli pilní v náboženském vyučování a napodobovali tak „nenasytné evangelní zástupy, které ani nedovolily apoštolům trochu se najíst“. Učí je jak se neustále modlit, „a tak opakovat v životě to, co slaví v liturgii“, nabízet všechny své skutky jako duchovní oběť ve spojení s Kristem. Rodičům Béda vysvětluje, že i ve svém skrovném domácím prostředí mohou plnit „kněžský úřad pastýřů a vůdců“ a křesťansky formovat děti, přičemž říká, že zná mnohé věřící (muže i ženy, sezdané či svobodné), kteří „mají bezúhonné jednání a kteří by pod dobrým duchovní vedením mohli denně přistupovat ke svatému eucharistickému přijímání“ (Eposy. Ad Ecgberctum, vyd. Plummer, str.419). Pověst svatosti a moudrosti, které se Béda těšil již za života, mu získala titul „Venerabilis“ – „Ctihodný“. Nazývá jej tak také papež Sergej I., když roku 701 píše jeho opatovi, kterého žádá, aby ho poslal dočasně do Říma na poradu o otázkách univerzálního zájmu. Po smrti byly jeho spisy intenzivně šířeny ve vlasti i na evropském kontinentě. Velký misionář Německa, biskup Bonifác (+ 754) několikrát žádal arcibiskupa z Yorku a opata z Wearmouthu, aby nechali opsat některá jeho díla a poslali mu je, aby se mohli on i jeho druhové těšit z duchovního světla, které z nich vyzařuje. Notker Galbulo, opat od sv. Havla (+ 912), který si uvědomil mimořádný Bédův vliv, jej o sto let později přirovnal k novému slunci, které Bůh nechal vyjít ne z Východu, ale ze Západu, aby osvítilo svět. Ponecháme-li stranou řečnickou nadsázku, zůstává pravdou, že Béda svým dílem účinně přispěl k vybudování křesťanské Evropy, v níž se stmelily různé národy a kultury a udělily jí jednotnou tvářnost, která je inspirovaná křesťanskou vírou. Modleme se, aby se i dnes vyskytovaly osobnosti Bédova dosahu a byla tak zachována jednota celého kontinentu; modleme se, abychom my všichni měli ochotu znovu objevovat své společné kořeny, abychom byli tvůrci hluboce lidské a autenticky křesťanské Evropy. 12

Gesù Eucaristico vi attende nella vostra bella chiesa, vi accoglie con le braccia aperte, vi infonde il suo amore (Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, v příležitosti 60. výročí kněžství a výročí první mše svaté ve farnosti /15. 2. 1957/, diakonie sv. Lína v Římě, 5. února 2009)

Jsem obzvlášť rád, že s vámi dnes mohu slavit 60. výročí mé první mše svaté, které jsem si už připomněl v bazilice sv. Petra v den výročí, 2. ledna tohoto roku. Děkuji drahému panu faráři, který mě při této příležitosti pozval. Ale děkuji především za to, že zvolil 15. únor, den, který si rok co rok slavnostně připomínáte, protože je výročím první mše svaté slavené v této farnosti před 52 lety. Spojení těchto dvou výročí je mi velkou radostí. Dnes znovu děkuji Pánu za kněžství, nejkrásnější dobrodružství, které jsem mohl zažít. V osmnácti letech jsem vstoupil do semináře po studiích na magisterských školách v Albě. Byl jsem ministrantem v katedrále, a pak členem Katolické akce. Jmenovali mě diecézním delegátem aspirantů, a tak jsem o každé letní neděli chodíval s asistentem a diecézním předsedou do různých osad diecéze, kde jsem promlouval k mládeži, která mi velmi ráda naslouchala. Mé povolání se zrodilo takto: vícekrát jsem si uvědomil, že mým životem je stát se knězem, mluvit o Ježíši, milovat ho a učit ho milovat, zvláště mladé. V té chvíli si to rodiče nepřáli, ale pak mi dali souhlas; otec mi řekl: až budeš knězem, budu ti dělat kostelníka. Můj následující život však dostával trochu odlišná určení, ale já se skutečně chtěl stát jen farářem. Z toho důvodu jsem také po jmenování kardinálem žádal, abych mohl mít jako diakonii živou a aktivní farnost, jakou je ta vaše, vždyť být diakonem u sv. Lína je jistým způsobem naplnění mého snu z mládí. Dnes však především Pánu děkujeme za první mši svatou, kterou slavil P. Marcello Rosatella, 15. února 1957 na půdě této farnosti, přesněji v kapli sester Prozřetelnosti, krátce nato, co jej kardinál vikář požádal, aby se sem přestěhoval. Je to krásná stránka dějin, která však přesahuje časový údaj, aby se povznesla do výšin hodnoty duchovní, teologické a pastorační. Vaše farnost ani nemohla začít jiným, významově bohatším způsobem. II. vatikánský koncil mocně zdůraznil ústřední postavení eucharistie v životě farnosti: doporučil věřícím, aby se účastnili mše svaté uvědoměle, zbožně a aktivně (srv. SC, 48), a podtrhl: 1) že v eucharistii se konkrétně uskutečňuje jednota věřících; 2) že laici, „pro své královské kněžství se podílejí na eucharistické oběti a vykonávají je též při přijímání svátostí, při modlitbě a díkůvzdání, svědectvím svého svatého života, sebezáporem a činnou láskou“ (LG 3.10). Tato slova si zaslouží, abychom je prohloubili, neboť nádherně vykládají to, čím je eucharistie ve farnosti. Připomínají především, že laici mají účast na Kristově kněžství, a proto se podílejí na eucharistické oběti. Takto mohou ze svého žihovat učinit stálou mši. Všechny činnosti laika, modlitby, spolupráce s různými sdruženími, manželský a rodinný život, práce, námahy, zkoušky, ale i sport a odpočinek, jsou-li prožívány se správným smýšlením, „stávají se duchovní obětí hodnou Boha skrze Ježíše Krista“ (LG, 34). Laici vykonávají kněžství přijímáním svátostí. Mezi eucharistii a ostatními svátostmi existuje velmi úzký vztah: Křest a biřmování se nazývají svátosti křesťanské iniciace, protože se od pradávna udělovali katechumenům spolu s eucharistii, jak je tomu dosud o velikonoční vigílii. 13

Svátost smíření je nezbytným předpokladem pro přijetí Ježíše ve svatém přijímání. V dnešním evangeliu jsme viděli, jak má Pán nevýslovný soucit s chudákem malomocným, člověkem, který byl tehdy vyloučen z občanského života, vztahuje k němu ruku a uzdravuje ho. Otcové Církve viděli v malomocenství symbol hříchu, který do hloubky rozvrací duši, ochromuje ji a izoluje od Boha i bližních. Když se zpovídáme, obnovuje se v nás tento zázrak: Ježíš se sklání až k nám, objímá nás, osvobozuje od každé poskvrny a činí hodnými přijmout jej do našeho srdce. Ach ano, eucharistické duše mají hrůzu z hříchu, jediného zla na světě. Pomazání nemocných, spolu se svatým přijímáním, podávaným jako viatikum, přidružuje nemocné k vykupitelskému utrpení Kristovu, a činí je účastnými na vykoupení světa (Benedikt XVI.). Kněžství nachází svůj původ i základ v eucharistii, jediném dobru našeho kněžského života. Svátost manželství vytváří rodiny, které v eucharistickém Ježíši nacházejí záštitu proti všem pokušením sobectví a nevěry, zdroj vzájemné lásky mezi manžely, a sílu neustálého darování pro dobro dětí. Eucharistie živí život modlitby. Jak pravdivé! Velká obrácení se zrodila před svatostánkem: Alessandro Manzoni, jenž se v úzkosti utíká do pařížského kostela, protože manželka Erichetta se ztratila v lidové vřavě, tu nachází víru; pozdější kardinál Manning se obrátil před bílou hostií kostela sv. Ludvíka Francouzského, tady v Římě; spisovatel André Frossard, naprostý ateista, vstoupil náhodou do kostela v Paříži, kde byl právě výstav Nejsvatější svátosti, a pocítil, že Pán jej zaplavuje světlem, a uvěřil, jak vypráví ve své známé knize – „Bůh existuje, já jsem ho potkal“. Před svatostánkem se rodí kněžská a řeholní povolání tolika a tolika mladých. Před svatostánkem se utvrzují hrdinství tolika matek a otců. Eucharistie konečně pomáhá ke svědectví svatého života. I v těch nejzávažnějších těžkostech totiž vlévá naději v život věčný, dává nám děkovat Pánu za jeho dary – Eucharistie totiž znamená „poděkování“ – dává překonávat rozdělení, nepochopení, obtíže, protože ze všech věřících činí „jedno srdce a jednu duši“ (Skt 4,32). Ve světě drásaném nenávistí a sobectvím, činí eucharistie z našich farností živá společenství, spojená v lásce a solidaritě, otvírá je horizontům misionářské činnosti, činí je vnímavými k pro šíření evangelia, pobízí je k dobročinné lásce vůči národům, postiženým válkami, epidemiemi, hladem. Jedním slovem – Eucharistie v nás živí ideál svatosti, který Jan Pavel II., papež, jenž k vám zavítal 25. května 1997, zanechal jako odkaz pro třetí milénium. Milovaní, vidíte jaká bohatství jsou v eucharistii. První mše svatá, slavená v tomto kostele na heroickém počátku jeho budování, byla příslibem všech těchto darů, byla zárukou vaší budoucí životnosti. Pokračujte! Ve vašem krásném kostele vás čeká Eucharistický Ježíš, přijímá vás s otevřenou náručí, vlévá vám svou lásku. Přeji vám, aby On sám byl vždy velkým odkazem vašeho života, a abyste v Něm, - který zde žije uprostřed vás, mezi vašimi domy a rodinami, - dokázali nacházet sílu být nadále opravdovými křesťany, věrnými Kristu, Církvi a papeži. A modlete se i za mne, jenž stále více spěji ke konečnému setkání s Pánem, aby neustále dělal čest velkému daru mého kněžství.

14

Odpouštět hříchy

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Buď budeš kladivem nebo kovadlinou, tj. buď budeš bít druhé nebo budou oni bít tebe. Ta věta se líbila Nietzschemu jako přirozená a posmíval se slabošské morálce evangelia o neustálém odpouštění viny jiným lidem. Civilizovaná společnost ovšem chce překonat toto urputné zápasení zásadami spravedlnosti. Stát se proto považuje za tím dokonalejší, čím lépe pronásleduje každou nespravedlnost. Někdy to přesahuje i míru. Vzpomínám si na jeden případ, který se mně zdál naprosto nepochopitelný. Po jednom zemětřesení, jaké občas v Itálii bývají, ověřoval inženýr budovy, které jsou nebezpečné. Přepočítal se v rozvaze. Vstoupil do otřeseného kostela, ze stropu na něj spadly kameny a zabily ho. Neštěstí, řekne, kdo to slyší. Chápeme také smutek nešťastné manželky. Ale nesrozumitelné bylo její tvrzení žurnalistům: „Žádám, aby se to prověřilo, aby byl potrestán, kdo je tím vinen.“ Kdo byl vinen? Zde v hledání viníků bychom zřejmě došli až k samému Pánu Bohu. Ale tím vzniká vážný teologický problém. Ve světě se děje mnoho zla. Bůh svět řídí, je jeho svrchovaný vládce. Dokáže spravedlivě potrestat všechny viníky? Požadavek dokonalejší spravedlnosti než ta, které se dočkáme na zemi, vede lidi k nutnosti uznat Boha, který spravedlivě odměňuje dobré a trestá zlé. Pohanská božstva jsou v tomto ohledu nesmlouvavá. Starořecká bohyně pomsty Nemesis stíhá nemilosrdně každého přestupníka mravních zákonů, ať už se dopustil činu vědomě nebo nevědomě. Líčí se to příkladně v klasických tragédiích. Král Oidipos zabil nevědomky svého otce, ani on ani ostatní lidé o tom nevěděli, ale Nemesis ho bezohledně potrestala. V té tvrdosti je její velikost. Jak se na tomto pozadí vyjímá obraz křesťanského Boha, jehož velikost je v tom, že hříchy odpouští a člověk jej má napodobit? Podle sv. Řehoře Nysského se nejvíc podobáme Bohu, když dovedeme svým viníkům odpustit. Je to jedna z hlavních zásad evangelia. Bylo tomu tak i ve Starém zákoně? Zdá se, že je židovský Jahve bližší pohanským božstvům. Trestá hříchy až do třetího a čtvrtého pokolení. Podle jeho 15

příkladu pak se cítili i Izraelité povinni pobít všechny své nepřátele. Dokázali to dělat tvrdě a bezohledně. Král David byl světec, ale nešetřil nikoho, když si uvědomoval, že je služebník vyšší spravedlnosti. Ale přece odkryjeme v jeho jednání nespravedlnost, tj. nerovnost v jednání. Obecně nazýváme vládce spravedlivými, když jednají se všemi stejně, když nerozlišují mezi těmi, kteří jsou jeho a cizími. V tomto ohledu David spravedlivý nebyl. Pobíjel Filištíny, ale usedavě pláče nad smrtí svého přítele Absolóna, který se proti němu spiknul. Rovnost v jednání vůči všem nepovažovali za ideální ani ostatní vládci a bojovníci Starého zákona. Byli tvrdí proti nepřátelům a cizím a naopak trpěliví k vlastním. U starých Řeků tomu bylo jinak. Tam vznikl ideál, který hlásáme dnes: před zákonem jsou si všichni rovni, platí stejně pro všechny. Vypravuje se v této souvislosti poučný příklad. Když v Leuki Zefiri zavedli platný civilní zákoník, bylo tam stanoveno, že tomu, kdo se dopustil cizoložství, budou vyloupnuty obě oči. Byl v tom hříchu dopaden syn vládce. Ten se nedal zmást. Spravedlnost platí pro všechny, chystal se tedy provést trest i na svém synu. Obecné mínění však protestovalo, žádali, aby se viníkovi odpustilo. Nakonec se dal vládce natolik oblomit, že dal jedno oko vyloupnout synovi a druhé sobě. Příklad je poučný. Ukazuje, že přece jenom nevěříme, že by byla spravedlnost opravdovou spravedlností, kdyby se nebral žádný ohled na to, vůči kterému ji aplikujeme. Jak tedy najít správný postoj? Podívejme se nejdříve, jak je tomu v přírodě, ta je učitelkou. Ale v našem případě nás, jak se zdá zklame. V přírodě nepozorujeme příklady spravedlnosti, ale naopak stálý boj o život. Jeden kámen vytlačuje druhý, jedna rostlina přerůstá druhou, jeden živočich požírá nebo zahání ze svého prostoru jiného. Ale pozorujeme tam i stálý ohled na to, co se považuje za vlastní. Samička ptáka se vrhne před psa, aby zachránila vlastní ptáčata. Zvířata, která žijí ve stádu, chrání se navzájem vůči vetřelcům. Nedivíme se tedy, že to považujeme za přirozené i u lidí. Když vybízely totalitní režimy děti, aby udávaly vlastní rodiče, považujeme to za perverzní. Naopak chválíme hrdinskost matky, která se postaví na ochranu syna, i když se prohřešil, když on ví, že u ní najde vždycky útočiště. Z toho plyne závěr: odpustit někomu provinění znamená považovat ho za vlastního. Pro lidi je to možné jenom v úzkém kruhu. Bůh, kterého známe z evangelia, dovede to, co bychom si nedovedli ani představit: považuje za vlastní všechny lidi a chce být otcem všech. Právem tedy věřili Židé, že jenom Bůh může odpustit hříchy. Evangelium doplňuje: Bůh Otec dal tu moc vtělenému Synu a ten ji předal apoštolům. V církvi se to uskutečňuje na různém stupni: úředně ve svátosti pokání a soukromě v denním životě. Je to, jak jsme řekli, schopnost Boží, a proto každý, kdo odpouští, se připodobňuje Bohu. Dokáže spojit to, co je na první pohled protichůdné: ztrátu a zisk. Někdo si např. ode mne vypůjčil peníze a nevrací je. Já mu odpustím a tím peníze ztrácím. Ale zdokonaluje se tím Boží obraz v duši, proto je to zisk daleko větší, než kdybych ty peníze dostal nazpět. Není to náhodou, že dal Kristus plně tuto moc apoštolům po své smrti a svém vzkříšení. Tu se jednota ztráty a zisku zjevily v nedostižné míře. My to můžeme uskutečňovat v denním životě jenom částečně, jenom podle míry osobní svatosti, ke které jsme vedeni pozvolna. A zase z druhé strany sami hleďme dobře využívat odpuštění pro sebe, které nám Církev nabízí z moci Kristovy ve svátosti pokání. Vstáváme tu ze smrti hříchu k věčnému životu. 16

ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 STŘEDA, 24. ČERVNA navečer odjezd z Pustiměře ČTVRTEK, 25. ČERVNA La Verna (místo stigmat sv. Františka), příjezd a prohlídka 11.00: mše sv. v bazilice, oběd 14.00: provázená prohlídka 15.00: procesí do kaple stigmat odjezd do Assisi, 19.00: nešpory a adorace: bazilika Panny Marie Andělské, modlitba v Porciunkule, večeře NOCLEH S POLOPENZÍ

PÁTEK, 26. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše sv. u hrobu sv. Františka, putování po posvátných místech Assisi, modlitba v Porciunkule, poutní zastavení v Norci (někdejší Nursie) – rodiště sv. Benedikta, navečer příjezd do Říma, večeře. NOCLEH S POLOPENZÍ

SOBOTA, 27. ČERVNA Snídaně, 8.00: mše svatá u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky - J. E. Giovanni kardinál Coppa, modlitba u hrobu kardinála Berana (40. výročí úmrtí, +1969) 10.30: vatikánské zahrady a Sixtinská kaple, oběd, odpoledne u moře. NOCLEH S POLOPENZÍ 17

NEDĚLE, 28. ČERVNA Snídaně, modlitba u hrobu sv. Cyrila (1140. výročí úmrtí, +869) v kryptě baziliky sv. Klimenta, Angelus s Benediktem XVI., oběd 15.45 – královská kaple baziliky S. Maria Maggiore - Salus Populi Romani eucharistie na poděkování Pánu Bohu u příležitosti 90. narozenin J. E. Tomáše kardinála Špidlíka. NOCLEH S POLOPENZÍ

PONDĚLÍ, 29. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše sv. na místě mučednické smrti sv. Pavla (kostel sv. Pavla, opatství Tre fontane), 12.00: prohlídka baziliky sv. Pavla za hradbami,

17.00: mše svatá s papežem Benediktem XVI. na ukončení Roku sv. Pavla v bazilice sv. Pavla za hradbami, odjezd odjezd do Subiaca, večeře, NOCLEH S POLOPENZÍ

ÚTERÝ, 30. ČERVNA snídaně, 8.30: mše sv. v jeskyni sv. Benedikta, prohlídka míst spjatých s životem Patrona Evropy, odjezd do Pompejí: návštěva vykopávek, bohoslužba v bazilice Panny Marie Růžencové, odjezd do Pagani, večeře. NOCLEH S POLOPENZÍ 18

STŘEDA, 1. ČERVENCE Snídaně, Amalfi – 10.00: mše svatá u hrobu sv. Ondřeje (krypta katedrály), Ravello (kaple sv. Pantaleona),

Salerno (katedrála sv. Matouše evangelisty),

San Giovanni Rotondo (sv. P.Pio), večeře, NOCLEH S POLOPENZÍ

ČTVRTEK, 2. ČERVENCE Snídaně, 10.00 – mše sv. - Monte Sant´Angelo den u moře, večeře, NOCLEH S POLOPENZÍ

PÁTEK, 3. ČERVENCE 8.15 - mše sv., uctění ostatků sv. P. Pia v kryptě, snídaně, odjezd do Loreta, večeře. NOCLEH S POLOPENZÍ

SOBOTA, 4. ČERVENCE 6.30 - mše sv. v Nazaretském domku, snídaně, odjezd k Lago di Garda, večeře, 21.15: Arena di Verona–AIDA (nevýpravnější Verdiho opera v nejvelkolepějším amfiteátru světa – kapacita 22.000 míst), odjezd do Pustiměře 19

ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 P ŘÍP RAVA N A P O U Ť BAZILIKA SV. PETRA V ŘÍMĚ „Qui grandi Sommi Pontefici, tra quali molti santi e beati, fino ai nostri giorni, hanno celebrato la Messa e confermato nella fede i fratelli; qui si sono celebrati avvenimenti storici epocali, qui sono stati battezati e cresimati innumerevoli schiere di fanciulli e di giovani; qui hanno voluto avere estremo riposo celebri figure di tutti i tempi...“ (z homílie J. E.

Eucharistie u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, 9.6.2007

Giovanni kardinála Coppy, čestného občana Drysic, pronesené v bazilice svatého Petra v Římě při mši svaté u příležitosti výročí jejího posvěcení, 18. listopadu 2004)

„Tady, velcí papežové, mezi nimiž je mnoho svatých a blahoslavených, slavili mši svatou a utvrzovali bratry ve víře; tady se slavily epochální historické události, jakými byly dva vatikánské koncily; tady přijaly křest a biřmování nesčetné zástupy dětí a mladých; tady si přáli věčně spočinout nejslavnější postavy všech dob v očekávání svého vzkříšení; tady se modlili, plakali a nacházeli odpuštění poutníci, co po staletí přicházeli k hrobu svatého Petra...!“

Těmito slovy kardinála Coppy, - jehož římská rezidence se nachází ve stínu kopule svatopetrské baziliky, - zahajuji přípravu nadcházející pouti, která nás v roce sv. Pavla zavede k hrobům apoštolů, kam se po staletí ubíraly a dodnes ubírají generace poutníků, turistů a badatelů, vedeny motivy, které nejsou pouze „estetické“, ale mají rozměr vnitřní zkušenosti víry a modlitby spojené s kontemplací „krásy“, jejímž světovým symbolem je právě Řím. Nejobdivovanějším a nejnavštěvovanějším památkám věčného města vévodí komplex vatikánské baziliky, vybudované nad hrobem svatého Petra, knížete apoštolů, který spolu se svatým Pavlem položil základy Římské církve. „O Roma nobilis, orbis et domina/cunctarum urbium excellentissima, pěli středověcí římští poutníci, prožívající tak už předem radost, že se budou moci zastavit v modlitbě u hrobů apoštolů Petra a Pavla, díky jejichž krvi prolité pro Krista, „se Řím skví nad veškerou krásou světa“ (excellis omnem mundi pulchritudinem). Proto, jak řekl Pius XII. skupině německých poutníků, 1. ledna 1952: „zůstane bazilika svatého Petra povždy vrcholným bodem návštěvy Říma. Je obrazem věčného náboženského Říma, křesťanské 20

víry, katolické Církve, její vůle nést do celého světa Kristovu pravdu a milost, své vědomí, že je nad časem a překoná všechny doby“. Mezi mnoha osobnostmi, které navštívily tuto“ohromnou a ohromující továrnu“ sv. Petra, jak ji označil Vasari ve své knize Životy, když je právem zařadil mezi „divy světa“, lze uvést svědectví francouzské spisovatelky madame de Staël (1807): „Tento chrám je obrazem Nekonečného: bezmezné jsou tu pocity, jež probouzí, ideje, na něž odkazuje, nekonečná řada let, co připomíná, pro minulost i budoucnost. Vstoupíte-li z jejího objetí, jako byste z myšlení nebes přecházeli k pozemským zájmům, a z věčnosti náboženství k pomíjivému vanutí času“. „Řada let“ stávající baziliky svatého Petra dosáhla právě v roce 2006 půl milénia od chvíle, kdy 18. dubna 1506, papež Julius II., della Rovere, položil základní kámen nové stavby (na místě dnešního pilíře sv. Veroniky). Současně se pokračovalo v rozboru staré baziliky, vybudované císařem Konstantinem nad hrobem sv. Petra v první polovině IV. století, která hrozila zřícením, a s jejíž demolicí se začalo už za pontifikátů Mikuláše V. a Sixta IV. Starobylou baziliku, s jejíž stavbou se začalo v roce 315, tedy krátce poté, co sám císař udělil Milánským ediktem v roce 313 křesťanskému kultu svobodu, posvětil 18. listopadu 326 papež Silvestr I., a dokončena byla v roce 349. Uchvacovala svou velkolepostí – měla pět lodí rozdělených lesem 88 mramorových sloupů, co do výšky srovnatelných s dnešními, před nimiž stálo rozlehlé átrium s čtveřicí podloubí, v jehož středu stál cantharus (nádrž na omývání), do níž s ohromné bronzové šišky, nyní v Cortile della Pigna (obr.), teklo velké množství vody pro poutníky. Práce na nové bazilice trvaly více než 150 let, tolik si jich totiž vyžádalo uskutečnění projektu ve tvaru latinského kříže s jeho loďmi a bočními kaplemi, vztyčení obelisku na náměstí, bronzového baldachýnu a oltáře katedry, sochy, fresky, mozaiky a štuky, až po kolonádu. Zatímco staveniště Továrny sv. Petra bylo ještě v plném proudu, 18. listopadu 1626 – u příležitosti 1300. výročí posvěcení starobylého chrámu – byl papežem Urbanem VIII. posvěcen i nový chrám. Na tomto nesmírném a často vzrušeném staveništi tvořili vrcholní géniové rozmanitých odvětví umění italské renesance a baroka: Leon Battista Alberti, Bramante, Raffaello, Giuliano a Antonio da Sangallo, Michelangelo Buonarroti, Jacopo Barozzi řečený „il Vignola“, Giacomo della Porta, Carlo Maderno, Domenicu Fontana, Gianlorenzo Bernini a Francesco Borromini. Především Berninimu -„singularis in singulis, in omnibus unicum“ (mezi všemi a ve všem jedinečný) - jak hlásá medaile, kterou nechal k jeho poctě razit Ludvík XIV. -, spolu s Michelangelem vděčíme za vnímání nádhery a úžasu, jaký jímá každého, kdo překračuje práh dnešní svatopetrské baziliky. Díky těmto géniům, zakotveným ve víře v Krista a úctě k Církvi, zůstává bazilika svatého Petra nejvelkolepějším architektonickým svědectvím světa, v němž jako by docházelo k mystickému setkání času a věčnosti, aby každý tvor mohl při vzpomínce na svatého Petra vzdávat chválu a dík svému Tvůrci. Úchvatné dějiny a mimořádné bohatství vrcholných uměleckých děl činí tuto baziliku „nejslavnějším chrámem světa“. 21

Hrob sv. Petra „Podstatnou je následující otázka: byl skutečně nalezen hrob sv. Petra? Na tuto otázku dávají závěrečné práce a studie jasnou odpověď: ANO. Hrob knížete apoštolů byl nalezen. Druhá otázka, vyplývající z předchozí, se týká ostatků světce. Byly nalezeny? Na okraji hrobu byly nalezeny lidské kosti, o nichž však nelze s jistotou říci, zda jsou to tělesné ostatky apoštola. To však nechává nedotčenou historickou skutečnost hrobu. Gigantická kupole se vypíná přesně nad hrobem prvního římského biskupa, prvního papeže; prostý hrob, nad nímž však úcta následujících staletí dala vyrůst největšímu chrámu křesťanství“.

Těmito slovy, pronesenými na závěr Svatého roku 1950, papež Pius XII. oznámil světu úspěšné výsledky průzkumné kampaně, která trvala celé předchozí desetiletí. Dějiny znovu nalezení hrobu sv. Petra začaly v roce 1939, kdy po zvolení Pia XII. byly ve vatikánských kryptách zahájeny práce na umístění hrobu jeho předchůdce Pia XI. Už první vykopávky vynesly na světlo některé archeologicky významné prvky, které vedly papeže Pia XII. aby dal podnět k průzkumu: následně byla odhalena skutečná nekropole, která se s jistotou používala až do IV. století po Kristu, kdy císař Konstantin položil základy baziliky sv. Petra. Nejvýznamnější částí této nekropole je malý prostor označený „pole P“. Přesně na vertikále, nacházíme pod hlavním oltářem současné baziliky prostý hrob sv. Petra. Všechny následující průzkumy tento prostý hrob nechaly nedotčený, ba usilovaly o jeho uchování. Z vykopávek je zřejmé, že když se kolem roku 160 začala na území Vatikánu množit náhrobní mauzolea, byl prostor kolem hrobu sv. Petra obehnán zdí, která byla červeně zbarvena (proto ji archeologové, kteří ji objevili, nazvali „muro rosso“, červená zeď). Tato zeď byla ovšem postavena tak, že vytvářela malou niku, která chránila hrob. Jen pro přesnost, nad místem hrobu byl vybudován malý výklenek se dvěma sloupy, aby se tím hrob ještě více zvýraznil. Nejstarší literární svědectví o pohřbení sv. Petra ve Vatikáně přináší Církevní dějiny (Hist. eccl. II., 25,5-7) teologa a historika Eusebia z Cézareje, jenž oslavoval císaře Konstantina, a protože psal v Cézareji přímořské, římské provincii, která se tehdy nazývala Palestina, mohl právě v Cézareji využívat knihovny, kterou založil Origenes. Eusebius přináší cenné svědectví vzdělaného římského presbytera jménem Gaius, který žil v Římě za časů biskupa Zefirina“ (tzn. v letech 198-218). Tento kolem roku 200 polemizoval s montanistickým heretikem Proklem, který se pyšnil hrobem apoštola Filipa v Hierapoli ve Frýgii (dnešní Turecko). Gaius, který hájil věrohodnost apoštolské tradice římských křesťanů, mu odpovídá: „Mohu ti ukázat ´trofeje´ apoštolů. Půjdeš-li do Vatikánu či po Ostijské cestě, najdeš tam ´trofeje´ zakladatelů Církve“. Výklenek, který archeologové nalezly, dostal na základě tohoto svědectví název „Gájova trofej“: trofej (z řeckého tropaion), připomíná vítězství, totiž poslední vítězství nad smrtí skrze mučednictví, čímž se říká, že hroby apoštolů jsou rovněž a především pomníky vítězství. Pro nás toto Gájovo svědectví dokazuje, že římští křesťané kolem roku 200 22

dobře věděli, kde se nachází Petrův hrob, neboť od jeho mučednické smrti ještě neuplynulo příliš času, aby se jeho paměť vytratila. Kolem roku 250 dochází k další změně: byla vybudována zeď, zvaná „g“, napravo v bezprostřední blízkosti výklenku. I přesto, že důvod nám zůstává neznámý, je jisté, že se vzápětí stává prostorem kultu sv. Petra: záhy byla pokryta množstvím nápisů, na nichž se neustále opakuje Petrovo jméno, na znamení úcty a prosebné modlitby, s níž se k němu věřící obraceli. Mezi těmito nápisy vzbudil mimořádný zájem fragment „červené zdi“ s nápisem o dvou částečně Zachových řádcích v řečtině: PETR____ ENI___, který objevil jezuitský archeolog P. Ferrua (2. srpna 1951). Badatelka Margherita Guarducci, která se zabývá nápisy přelomu let 50/60 n.l. v tomto nápisu spatřuje klíč k dešifrování „mystické kryptografie“, a své výzkumy shrnula takto: Petr je graficky přidružen ke Kristu, a to tak úzce, že jeho jméno mnohdy tvoří jediný znak se jménem Vykupitele: spojení, jež představuje pouto, jež první křesťané přikládali vztahu mezi oběma postavami. Apoštol bývá vícekrát spojován s Kristem a Marii.. V některých případech je pak Petrovo jméno zkracováno a má tvar klíče, což je zřejmý odkaz na symbolické klíče, které Kristus svěřil svému náměstku na zemi. Zmíněný nápis pak badatelka interpretuje jako písmo neznámého poutníka, jenž napsal Petros eni („Petr je tady“) ve smyslu enesti („je tady uvnitř“). Podle mnoha badatelů, v čele se samotným objevitelem – P. Ferruou – k němuž se kloní i prof. Marrou ze Sorbonny, dal by se tento řecký nápis, v souladu s devocionálními nápisy, lépe interpretovat ve smyslu přání pokoje jako: Petr(os) en i(réné).

Pozůstatek bronzové sochy císaře Konstantina v Kapitolských muzeích

Pro Církev však konečně nadešly jasnější časy za Konstantina (nemanželský syn Konstance Chlora, vyrůstající na dvoře Diokleciánově v Nikomédii, kde začal velkolepou vojenskou kariéru, stal se tetrarchou; pro svůj obrovitý krk byl nazýván Trachala). Po smrti otce byl 25. července 306 vyhlášen augustem. U Milvijského mostu na Via Flamminia, před branami Říma, pokořil 28. října 312 svého soka Maxencia, který posléze utonul v Tibeře, a rok nato vyhlásil Milánský edikt (313), v němž se praví:

23

„My, Konstantin Augustus a Licinius Augustus jsme rozhodli, že křesťanům a všem ostatním dáváme svobodu vyznávat své náboženství, aby božstva, která jsou na nebesích, ať už jsou jakákoli, dopřávala nám a našim poddaným pokoj a prosperitu“ (Lactantius, De mortibus persecutorum, cap. XXX. A XVIII.) Konstantin rovněž zavedl v roce 321 týdenní počítaní času «Imperator Constantinus.Omnes iudices urbanaeque plebes et artium officia cunctarum venerabili die solis quiescant. ruri tamen positi agrorum culturae libere licenterque inserviant, quoniam frequenter evenit, ut non alio aptius die frumenta sulcis aut vineae scrobibus commendentur, ne occasione momenti pereat commoditas caelesti provisione concessa. *

«Císař Konstantin. V ctihodný den Slunce, ať spočinou úřady i obyvatelé měst a zůstanou zavřeny všechny obchody. V osadách však jsou lidé svobodní pokračovat ve své práci, neboť často dochází k tomu, že nelze odložit žně či sázení vinic; je tomu tak z obavy, že promarněním vhodného okamžiku k těmto pracem, bychom přišli o hledání ztraceného ráje.“

Křesťanskému kultu tedy byla dána svoboda, a začalo se s řadou děl zaměřených na oslavu křesťanské víry. Konstantin, veden zřejmě svou matkou (sám se nechal pokřtít až v hodině smrti), svatou Helenou, a papežem Silvestrem, rozhodl o vybudování baziliky nad hrobem sv. Petra. Konstantinův monumentální „pomník“ vznikl obložením výklenku ze II. století a „zdi“ deskami vzácných mramorů, přičemž na jedné straně byl ponechán volný přístup, aby nika se dvěma sloupy zůstala viditelná. Vpředu byly vybudovány dvě řady spirálovitých sloupů, spojených zábradlím, aby tak bylo možné uzavřít prostor před pomníkem. Nad tímto Konstantinovým pomníkem“ Model Konstantinovy baziliky byla zahájena stavba baziliky: jedná se o velmi významnou skutečnost, neboť je posledním potvrzením tradice, tehdy už ustálené, že právě tady se nacházel hrob sv. Petra. Stavba baziliky však vzápětí narazila na závažné překážky různého druhu. Rozhodná vůle překonat je se pak nedá vyložit jinak, než snahou učinit ohniskem baziliky právě hrob knížete apoštolů. 24

Především pokud jde o umístění: vatikánský pahorek má takový sklon, že k tomu, aby se vytvořila rovina, na níž by se stavěla bazilika, bylo zapotřebí na jedné straně zeminu odkopat a na druhou ji navést. K tomu však přistupuje fakt, že se jednalo o nekropoli, která se v době Konstantinově ještě používala: znepřístupnit toto území, hojně navštěvované příbuznými zesnulých by hraničilo se svatokrádeží. Dovedeme si představit, že Konstantin musel za tímto účelem použít všech svých císařských pravomocí. Kromě toho je anomálii také orientace baziliky, která je místo k východu obrácena k západu, aby se tak uchoval směr daný „Pomníkem sv. Petra“, a zachoval se výklenek, označující apoštolův hrob, jakožto bod, k němuž se okamžitě upře pohled každého, kdo vstoupí. Bazilikální stavby už Římané používali, a to jako shromaždiště: obvykle měly obdélníkový tvar, přičemž vstup byl na jedné z dlouhých stran s více apsidami. Konstantinovi architekti převzali tuto typologii vcelku beze změny, pouze s detaily, které si vyžadoval kult: vstup se přesunul na krátkou stranu a apsida, která tak byla jedinou, se nacházela na opačné straně.Pozornost vstupujícího tak hned upoutá apsida a to, co obsahuje. Vatikánská bazilika představuje i další inovační etapu, jakožto místo kultu ale také pomník Petrova mučednictví. Proto apsida, pod jejímž obloukem se nachází oslavný pomník, nemůže být bezprostředně v kontaktu s korpusem baziliky, ale je oddělena, izolována, aby tvořila prostor k nezbytné usebranosti při pohledu na relikvie. Vzniká tak příčná chrámová loď, která se od té chvíle stává charakteristickým prvkem chrámové architektury. K další změně došlo za papeže Řehoře Velikého (590-604), který nechal nad „pomníkem“ vybudovat oltář, aby se právě nad Petrovým hrobem mohla slavit eucharistie. Ve středověku pak papež Kalist II. (1119-1124) postavil nad oltářem Řehoře Velikého 25

nový oltář, jehož byl předcházející součástí. Nakonec v roce 1594, během dlouhých prací, které vedly k odstranění konstantinovské baziliky a vybudování té stávající, nechal papež Klement VII. vybudovat dnešní oltář přesně na místě, kde stávaly oltáře předcházející. Tento sled budování nachází svůj vrchol v bronzovém baldachýnu, který vytvořil Bernini v roce 1626, jenž v točitých sloupech převzal dekoraci Konstantinova pomníku. Snad bychom tuto část mohli uzavřít slovy M. Guarducci: Bazilika měnila během staletí svůj výraz. Jedno se však nemění: úcta k apoštolovi, která v úchvatném sledu přechází z pokolení na pokolení. Od oltáře Klementa VIII., který až podnes slouží jako papežský oltář, lze sestoupit až k prostému výklenku z I. století. Stávající oltář spočívá přesně na vertikále, na níž se dole v kryptě nachází hrob sv. Petra. Za pontifikátu papeže Pavla VI. byla uzavřena analýza relikvií, nalezených v blízkosti Petrova „pomníku“. Práci badatelů shrnul papež těmito slovy: „Nové průzkumy (jež následovaly po těch, co byly provedeny za papeže Pia XII.), bedlivé a pečlivé, proběhly s výsledkem, který My, potěšeni posudkem vážených a moudrých odborníků, považujeme za pozitivní: rovněž relikvie sv. Petra byly identifikovány způsobem, který lze považovat za přesvědčivý, a rádi bychom za to vyslovili chválu těm, kdo mu věnovali dlouhý a namáhavý průzkum. Bádání, ověřování, diskuze a polemiky tím nejsou u konce. Ale považujeme za svou povinnost, za současného stavu archeologických a vědeckých závěrů, přinést Církvi tuto radostnou zvěst, vázáni úctou ke svatým ostatkům, podrobeným vážnému zkoumání jejich pravosti, a které kdysi byli živými údy Krista, chrámem Ducha svatého, určenými k slavnému vzkříšení; a nyní musíme být tím více povzbuzeni a nadšeni, když máme důkaz, že jde o přesvaté tělesné ostatky knížete apoštolů, Šimona, syna Jonášova, rybáře, jemuž Kristus dal jméno Petr, toho, jehož si Pán vyvolil, aby na něm založil svou Církev, a jemuž svěřil klíče svého království, s posláním pást a shromažďovat jeho stádce, vykoupené lidstvo, až do jeho konečného slavného návratu.“

26

Petrovo mučednictví a první římští mučedníci

Přesné svědectví, které by popisovalo Petrovo mučednictví nemáme. Nicméně máme literární svědectví římského historika Tacita, který není křesťanem, ale popisuje vztah mezi pohany a křesťany za časů vlády císaře Nerona, i první pronásledování, které proti nim rozpoutal. Tacitus také označuje místo, kde došlo k mučednictví mnoha křesťanů – Neronův cirk, který ležel vedle vatikánského pahorku, na němž dnes stojí bazilika, a je více než jisté, že právě během tohoto pronásledování zemřel mučednickou smrtí také apoštol Petr. V noci z 18. na 19. července roku 64 došlo k požáru v několika obchodech u Circo Massimo. Požár se nejprve rozšířil na Circo a pak, za pomoci silného větru zachvátil celé město a pustošil jej nepřetržitých devět dní. Jen co pustošící živel ustal, ukázala se zničená a zubožená tvář Říma. Zoufalství přeživších nebralo konce. Nero, který tehdy dlel na Anziu, se vrátil do města, aby organizoval pomoc a učinil kroky, aby se zabránilo opakování podobné katastrofy. V jeho mysli se zrodila myšlenka nového Říma, města hodného centra impéria, jež vyvstane z trosek toho antického. Tato císařova vášeň neunikla pozornosti obyvatel, a tak se mezi lidmi začalo mluvit o tom, že požár založil sám Nero, aby vzápětí mohl zahájit svůj megalomanský záměr. Domus Aurea (obr.), Neronova císařská rezidence na Colle Oppio, bude vybudována právě na pozemcích, kde vypukl požár. Až Flaviové vrátili oppijský pahorek římskému lidu k obecnému užívání. Na místě, kde Nero vytvořil umělé jezero pro své zahrady, vybudovali Koloseum, a to zřejmě i za pomoci jmění, které ukořistili z jeruzalémského chrámu. Nero chtěl od sebe odpoutat pozornost, a aby uklidnil nevoli lidu, našel obětním beránkem, na nějž svalil všechnu vinu se stali křesťané. Tacitus ve svých Análech líčí jejich krutou smrt: Avšak ani lidským úsilím, ani dary vládce, ani smírnými obětmi bohům, neutichalo plamenné obvinění, kdy panovalo přesvědčení, že požár byl nakázán. Aby Nero umlčel pomluvy, vymyslel viníky, a podrobil důmyslnému potrestání ty, které lid nazýval křesťany, a kteří byli nenáviděni pro své bezbožnosti. Jejich jméno pocházelo od Krista, jenž byl za Tibériovy vlády popraven na příkaz místodržitele, Pontského Piláta. Poté, co byla tato zhoubná pověra na čas potlačena, propukla znova a to nejen v Judsku, místu oné nákazy, ale také v Římě, kde se vše hanebné a mrzké soustřeďuje a nachází své požehnání. Jako první byli zatčeni ti, kdo se k tomuto přesvědčení veřejně přiznali, na jejich udání pak bylo uvězněno velké množství dalších, a to nejen proto, že byli obviněni ze založení požáru, nýbrž proto, že byli považováni za nenávistné vůči lidskému rodu. Ti, kdo šli na smrt byli vystaveni i 27

posměchu: zahaleni do kůží šelem, umírali roztrháni psy, anebo byli křižováni, či zaživa páleni jako pochodně, jež měly prozařovat temnoty, když slunce zapadlo. Nero k této podívané poskytl své zahrady, zatímco sám vyhlašoval hry v cirku a v odění vozataje procházel mezi davem, či vzpřímen stál v kočáře. Přestože tyto tresty byly vynášeny nad provinilci, kteří zasluhovali zcela mimořádná muka, i přesto se vůči nim vzedmul soucit, neboť byli obětováni nikoli pro obecné blaho, nýbrž pro krutost vladaře. Divadlem této hrůzné podívané byl císařův cirk, Circus Gai et Neronis: jde o malý cirk, který se nachází uvnitř zahrad, které ve Vatikáně patřily Neronovi. Tato pole se rozkládají v nezdravé zóně, jejíž hlavní chloubou byl cirk, k císařově zábavě, a snad jako jediný byl v Římě uchráněn požáru. Cirk se rozkládal v místech, kde se dnes vypíná Oblouk zvonů, náměstí sv. Marty a levá loď baziliky. V polovině “ostnu“, neboli zídky,

která rozdělovala dráhu na dvě části, čněl obelisk (výška 25,5m – znak na obelisku je vysoký dalších 15m; hmotnost: 320 tun), který Caligula přivezl z Egypta – jediný pozůstatek antického cirku, na který patříme dodnes tak, jak jej viděli první římští mučedníci. Na obelisk cirku, napříště nesoucí Neronovo jméno, hleděl nejspíš v posledních okamžicích života také apoštol Petr. 28

V roce 1586 byl totiž obelisk přemístěn doprostřed dnešního svatopetrského náměstí

s Berniniho kolonádou (jen pro zajímavost: přesun organizoval Domenico Fontana a trval asi 4 měsíce; bylo použito 40 rumpálů, 140 koní a práci provádělo 800 dělníků).

Ostatní pozůstatky Neronových staveb spočívají pod dnešním budovami.

Na severní straně Cirku se ubírala via Cornelia, která sbíhala z návrší Castel Sant´Angelo a souběžně s via Conciliazione stoupala k vatikánskému pahorku. Podél cesty, na opačné straně než Cirk, se tu a tam vyskytovaly hroby, některé označené monumentálními náhrobky, jiné jako pouhé vyhloubené jámy: v antickém Římě totiž nebylo totiž ničím zvláštním pohřbívat na pokraji cest za hradbami města. /Obr.: hnědá(tlustě vyznačená elipsa): Caligulův a Neronův cirk; fialová (skvrna napravo u dráhy): vatikánská nekropole; šedá (plocha vlevo nahoře): půdorys stávající baziliky sv. Petra; zelená (levý bok baziliky): vatikánská sakristie/. 29

Tady pravděpodobně zemřel roku 64 spolu s ostatními křesťany i apoštol Petr, a tu se naplnila Pánova slova, kterými se na něj obrátil po třech otázkách, zda jej miluje, a příkazu, aby pásl jeho ovce: „Vpravdě, vpravdě pravím ti: když jsi byl mladší sám ses opásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Až zestárneš, jiný tě opáše a povede, kam nechceš“. To řekl, aby naznačil jakou smrtí oslaví Boha. A dodal: „Následuj mě“ (Jan 21, 18-19). I knížete apoštolů pohřbili do prostého hrobu v zemi podél via Cornelia. Liber Pontificalis (I, 118) nechává zprávu, podle které byl pohřben velmi blízko: při via Aurelia, u Apolonova chrámu… naproti Neronovu paláci. Dávná tradice vypráví, že byl na vlastní žádost ukřižován hlavou dolů, aby tak i v umírání ukázal svou nehodnost před Pánem, tak jak to vyslovil ve chvíli, kdy před ním padl po zázračném rybolovu na kolena: „Odejdi ode mě, neboť jsem člověk hříšný!“ V římském liturgickém kalendáři se slaví památka římských prvomučedníků 30. června, hned po slavnosti sv. Petra a Pavla, která připadá na 29. červen. Církev tak spojuje mučednictví apoštolských knížat s římskými mučedníky, kteří byli pro svědectví své víry téhož roku popraveni Neronem v jeho Cirku. Římská Církev, spojená se svými učiteli, vydala až k oběti života svědectví své naděje v Pána.

Petr a Řím

Abychom pronikli do Petrova svědectví v Římě, nabízí nám Nový zákon Markovo evangelium a dva Petrovy listy. Markovo evangelium - podle tradice – obsahuje Petrova kázání. Tak se vyjádřil i papež Jan Pavel II. v listu, kterým provázel kopii Markova evangelia, kterou věnoval jako dar všem římským rodinám u příležitosti městské misie: „Touto knihou, která ti byla předána, je Evangelium Ježíše Krista, Božího Syna. Napsal ji svatý Marek, a přináší ústní podání apoštola Petra, jemuž byl ´v městě Římě tlumočníkem a věrným učedníkem“. Celé Markovo vyprávění je odpovědí na otázku, která zaznívá už na jeho začátku: „Kdo to je?“ Uprostřed evangelia je to sám Ježíš, který ji klade svým učedníkům: „A za koho mě pokládáte vy?“ Odpovídá Petr, jenž vyznává a svědčí: „Ty jsi Kristus“ (Mk 8,29). Je to odpověď víry, jak hned podotkne Pán: Petrovi ji nesdělilo tělo a krev, nýbrž sám nebeský Otec (srv. Mt 16,17).

30

Zjevení Ježíšovy totožnosti však u tohoto okamžiku nekončí. Ve verších 8,27-9, které jsou ústřední statí Markova evangelia, Ježíš zjevuje, že „Syn člověka bude muset mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a vykladatelů Písma, být zabit, ale třetího dne že vstane“ (Mk 8,31). Při Proměnění, které následuje šest dní po Petrově vyznání, sám Bůh prohlašuje o Ježíši: „Toto je můj milovaný Syn“ (Mk 9,7). Tyto tři kristologické pravdy – Ježíš je Kristus; Ježíš je Syn člověka; Ježíš je Syn Boží – jsou středem Markova evangelia. Petr je přijímá, stává se jejich svědkem a hlasatelem. Tuto zvěst Ježíš opakuje v Getsemanech i při soudním procesu: „Ty jsi Mesiáš, požehnaný Syn Boží? Ježíš odpovídá: „Já jsem!“ (Mk 14,61; Mk 14,36.41; 15,2.32). Totéž vyzná i setník, jehož můžeme nazvat prvním „Římanem“, co přijal víru, když

Raffaello, PROMĚNĚNÍ, 1518-20, Pinacoteca vaticana

„viděl, jak vydechl naposled, řekl: Tento člověk byl skutečně Syn Boží“ (Mk 15,39). Navíc shrnutím tohoto poselství jsou i první slova Markova evangelia – „Začátek evangelia Ježíše Krista, Božího Syna“ (Mk 1,1). Touto pravdou víry a lásky, která ji provází, se nechává Petr vést až do Říma, aby tady vydal svědectví lásce až do krajnosti. Od Ježíše Krista, Syna člověka a Syna Božího, dostává Petr dar a poslání být „skálou“, na níž bude vybudována Církev:

Bernini, socha Longina v bazilice sv. Petra, 1631-38 (podle apokryfů se tak jmenoval voják, který probodl Kristův bok. Po dlouhé historii se roku 1492 dostalo jeho kopí z dobyté Konstantinopole až do Říma).

„Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nesdělilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: „ty jsi Petr, Skála, a na této skále založím svou Církev a brány pekel ji nepřemohou. Tobě dám klíče nebeského království. Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi; a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi (Mt 16,17-19). K tomuto textu kardinál Tomáš Špidlík poznamenává: 31

Tento nápis je v latině pod kopulí svatopetrského chrámu v Římě. Je tam právem, protože jej vztahujeme na moc Církve, především papeže a biskupů. Protože věříme, není pro nás nesnadné to přijmout. Ale dovedeme si přesto představit, jak musí být toto dogma obtížné pro nevěřící. Dát klíče je obrazný výraz, ale obsahuje mnoho. Je to předání odpovědnosti. Klíče od domu nesvěříme komukoliv, a to tam máme věci, které pominou a dají se nahradit. Království nebeské znamená uskutečnění všech ideálů, spásu všech lidí, dokončení díla stvoření. To všechno svěřil Bůh lidem? Jeden francouzský myslitel vyjádřil nad tím údiv aforismem: „Je pro nás těžké věřit naprosto Bohu. Ale jak musí být nekonečně těžší pro Boha, když uvěřil nám lidem!“ Je to ovšem jenom brilantní poznámka. Ale můžeme se tu zamyslet nad obrovským a nepochopitelným tajemstvím osobního vztahu, který se vírou navazuje mezi námi a Bohem. I nejužší svazek mezi lidmi, jakým je manželství, je podle Písma jenom obraz duchovního spojení duše s Bohem. Ikonografie vychází právě z těchto Ježíšových slov, když zobrazuje prvního z apoštolů se symbolem klíčů. Jeden významný biblický exegeta shrnul poselství klíčů - symbol „svazovat“ a „rozvazovat“, těmito slovy: Výrazy „svazovat a rozvazovat“ pocházejí z biblické řeči, a znamenají, že někdo má pravomoc prohlásit to či ono učení za pravdivé či falešné. Druhý význam se týká pravomoci vyloučit někoho ze společenství … anebo jej do komunity přijmout. Petrovi je tedy svěřen úkol sjednocovat a utvrzovat všechny věřící v jednotě víry, v jejím uchovávání a vyznávání, v pravdě učení o Ježíši Kristu. Petrovi bylo rovněž svěřeno být znamením přijetí a odpuštění bratřím a sestrám v Církvi. Petrovy klíče otevírají dokořán jak bránu pravdy, tak bránu odpuštění. První Petrův list dosvědčuje hlásání pravdy o Ježíši Kristu v Římě. Byl totiž napsán ve městě (Řím), které se na konci listu (1Pt 5,13) označuje pseudonymem Babylón. Tímto jménem - alespoň socha sv. Petra před bazilikou počínaje rokem 70 – se označuje v apokalyptické literatuře hlavní město římského impéria, které v roce 70 zničilo jeruzalémský chrám, zneuctilo svaté místo a nyní pronásleduje křesťany. 32

TITŮV OBLOUK v pozadí Koloseum

" Dosud čitelný citát na atice oblouku ze strany směrem ke Koloseu uvádí: Senát a římský lid božskému Titovi, synu božského Vespasiána, Vespasiána Augusta. Titův vítězný oblouk byl zbudován po císařově smrti, k níž došlo v roce 81 n.l., k oslavě vítězství nad židy a zničení jeruzalémského chrámu. Díváme-li se na oblouk směrem k Římským fórům, rozeznáme na něm předměty, které Titus ukořistil během svého tažení proti Židům (stříbrné trouby a sedmiramenný svícen, dále pak vzácné předměty chrámu, vedle nich vidíme i nosiče transparentů, na nichž jsou s největší pravděpodobností uvedena jména dobytých měst). Na vnitřní straně oblouku je znázorněn císař Titus, odnášený na perutích orla do nebe: symbol apoteózy a zbožštění připisovaného císaři.

" Oba listy připisované svatému Petrovi, zachycují jeho kázání v Římě, i když zřejmě byly napsány až po Petrově smrti jedním z jeho učedníků (někteří uvádějí jméno Silvána, citovaného v 1Pt 5,12). O těchto spisech platí, co čteme v konstituci II. vatikánského koncilu Dei Verbum o původu evangelií: 33

„Církev vždy a všude trvala a trvá na tom, že čtyři evangelia mají božský původ. Neboť to, co apoštolové z příkazu Krista hlásali, to nám později z božského vnuknutí oni sami i apoštolští mužové předali jakožto základ víry, totiž čtveré evangelium, podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana.“ (DV, V., 18). Dei Verbum chce tímto vyjádřit, že spisy Nového Zákona jsou vyjádřením víry prvotní Církve, v jejímž čele neochvějně stáli apoštolové. Tyto spisy proto věrně předávají apoštolské svědectví, které bylo s jejich autoritou a pod vedením Ducha svatého zaznamenáno v jednotlivých knihách a listech. Oba listy odrážejí typicky římské prostředí, a to i v pozornosti věnované tomu, co vyplývá z křesťanské víry, v postoji smýšlení, který vyjadřuje „překvapivou konkrétnost beze snů či iluzí“, jak napsal významný jezuitský exegeta P. Vanni. První list Petrův začíná slovy „Petr, apoštol Ježíše Krista, věřícím rozptýleným v Pontu, Kapadokii, Asii a Bithýnii“, čímž se obrací k Církvím v Malé Asii, a zpětně ukazuje putování sv. Petra jako hlasatele evangelia předtím, než dospěl do Říma. Autor má stále před očima dva póly: na jedné straně skutečnost, že křesťan, který přijal Petrovu víru, tedy víru Církve, je už zrozen k novému životu, a už nyní má účast na Kristově zmrtvýchvstání, má už dědictví v nebi. A proto – jak říká list: „Jste naplněni radostí, i když teď ještě na krátký čas vás tísní všelijaké zkoušky ... zato budete jásat v nevýslovné radosti, až se vám dostane toho, k čemu směřuje vaše víra, totiž spásy duše“ (1Pt 1,6-9). Na druhé straně však je tu stále riziko návratu k pohanství, jež bylo před nedávnem opuštěno, u vědomí nepřátelství ze strany nekřesťanů. Autor předpokládá, že pronásledování bude ještě těžší: „Milovaní, vůbec se tomu nedivte, že musíte procházet očistnou výhní. To přece není nic neobvyklého“ (1Pt 4,12).

Caravaggio, UKŘIŽOVÁNÍ SV. PETRA, 1600, kostel Santa Maria del Popolo, Řím

Petr si je dobře vědom, že nenávist vůči křesťanství není něčím náhodným, nýbrž - podle slov Pána Ježíše - bude provázet cestu víry učedníků, kteří následují Krista, odvrhnutého a ukřižovaného Syna člověka. Skutečnost, že jsou vězněni a vydáváni před krále a vladaře kvůli jménu Syna člověka, to jim bude příležitostí ke svědectví (srv. Lk 21,13). Vše je v listu zaměřeno na tento úhel svědectví, dokonce i samotné utrpení, pramenící z pronásledování, stejně jako každá životní situace (rodina, otroci, vztah k veřejné moci, 34

poslušnost ve společenství). Křesťané tvoří vespolek „svaté kněžstvo“, jež přináší Bohu duchovní oběti, čili vlastní život, a tak se stává „lidem, patřícím Bohu jako vlastnictví, aby prohlašoval, jak veliké věci vykonal, když je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9-10). Křesťané mají „mít v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a být stále připraveni dát odpověď každému, kdo se jich ptá po důvodech jejich naděje“ (1Pt 3,15). Jsou na jedné straně vyzýváni, aby se lišili od jiných novostí způsobu života; na druhé straně však mají ukázat, že křesťanský život neznamená odmítnutí lidského soužití, jak se jim snaží vnutit ti, kdo křesťanství napadají. Proto týž list říká: „Všechny mějte v úctě, milujte své bratry, bojte se Boha, ctěte krále“ (1Pt 2,17). V závěrečném pozdravu je kromě Silvána zmínka i o Markovi, zřejmě se jedná o Marka - evangelistu, které nazývá „svým synem“ v náklonnosti, která je pojí jako žáka ke svému učiteli Petrovi. Druhý Petrův list je na rozdíl od prvního adresován všem křesťanům, „těm, kterým se dostalo stejného pokladu víry jako nám“ (2Pt 1,1), což je důkazem, že zkušenost Petrovy víry se má stát vzorem i pro ostatní církevní obce. Pavel je nazýván „našim milovaným bratrem“, a říká se o něm, že napsal když je Bůh shovívavý, využijte toho ke své spáse (2Pt 3,15): znovu se setkáváme s hlásáním, které ospravedlňuje naše putování k bráně otevřené klíčem Božího milosrdenství. Církev v Římě se konfrontuje se třemi rovinami problémů: s rizikem, že Kristus bude vykládán jako mýtická postava; s právoplatným požadavkem vzdělaného a intelektuálního poznání křesťanství, i když může upadnout do subjektivních výkladů; a konečně s rozčarováním některých nad odsunutím druhého Kristova příchodu, který se čekal jako bezprostřední, ale stále se oddaluje. První kapitola listu potvrzuje milost, které se křesťanům dostalo, když dostali „podíl na božské přirozenosti“ (2Pt 1,4). Vědom si toho, že už záhy bude muset opustit své pozemské obydlí (srv. 2Pt 1,14), Petr nadále připomíná, že „když poučovali o tom, jak mocný je Raffaello, PROMĚNĚNÍ PÁNĚ, detail náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho vznešenost. Bylo to tehdy, když ho Bůh Otec zahrnul ctí a slávou, a když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: „Toto je můj 35

milovaný Syn, v něm má m zalíbení“. Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. (2Pt 1,16-18). Velký důraz pak klade na četbu Písma v Duchu svatém a v tradici Církve: žádné proroctví Písma není ponechán soukromému výkladu nikoho. Proroctví přece nikdy nebylo proneseno proto, že to chtěl nějaký člověk, nýbrž vedeni Duchem svatým pronášeli oni lidé Boží výroky (2Pt 1,20).

Ve druhé kapitole list vystupuje proti falešným učitelům, kteří se jako „opovážliví domýšlivci nebojí mluvit s pohrdáním o oslavených“, a hledají „požitek z prchavé rozmařilosti“ (2Pt 2,13), a jako prase sotva umyté se znovu válí v blátě (srv. 2Pt 2,22), upadají do otroctví, z něhož je Kristus vysvobodil. Ve třetí kapitole pak list pomáhá číst očekávání Pánova příchodu jako projev trpělivosti, kterou projevuje Bůh „protože nechce, aby kdo zahynul, nýbrž aby všichni mohli činit pokání“ (2Pt 3,9). Odtud pramení odmítavý postoj vůči těm, kdo aby zdiskreditovali křesťanství hlásají: „Kdepak je ten jeho slibovaný příchod? Ode dne, kdy zemřeli naši otcové, všechno zůstává jako na počátku stvoření“ (2Pt 3,4). Pravda Petrovy víry se stává pro římskou Církev i pro všechny křesťany důvodem k důvěře v Boží shovívavost a v jeho milosrdenství. 36

Pohled na baziliku sv. Petra od Via Conciliazione

Před Berniniho kolonádou

Dřív, než poutník vstoupí do baziliky svatého Petra je uchvácen otevřenou náručí Berniniho kolonády, lemující náměstí před největším chrámem křesťanství. Jde o předposlední dílo, které Bernini zadal „fabrice“ sv. Petra, a současně dílo velmi náročné, neboť bylo třeba vyřešit obtížné propočty s ohledem na budovy, které tu už stály předtím, od Madernova průčelí až po vatikánské paláce. Oválný tvar náměstí tak vyjadřuje mateřské objetí Církve všem, kdo se shromažďují na svatopetrském náměstí, a je pomyslným žehnajícím objetím světa, v němž Církev žije jako kvas a jemuž přináší radostnou zvěst evangelia. Sám autor - Bernini říkal, že “chrám sv. Petra, jakoby vzor všech ostatních, musí mít portál, z něhož je okamžitě patrné, že s mateřsky otevřenou náručí přijímá katolíky, aby je utvrdil ve víře; heretiky, aby je znovu vrátil do Církve, i nevěřící, aby je osvítil v poznání pravé víry”. Tento monumentální prostor, 196 metrů Široký a 148 metrů dlouhý, obklopený 284 dórskými sloupy a 88 travertinovými pilíři, ve čtyřech řadách do hloubky (výška sloupů je 13m), je mistrovským dílem Gian Lorenza Berniniho, který jej vytvořil za pontifikátů Alexandra VII. a Klementa IX. Každou neděli v poledne se tu shromažďují lidé k modlitbě Anděl Páně se Svatým Otcem, a požehnání, jež papež uděluje z okna své pracovny. Červený porfýrový kámen v severozápadní části náměstí označuje místo, kde byl 13. května 1981 spáchán atentát na papeže Jana Pavla II. 37

SVATOPETRSKÉ NÁMĚSTÍ

38

1. SOCHY SVĚTCŮ NA BERNINIHO KOLONÁDĚ:

LEVÁ ČÁST

1. Sv. Galicanus 2. Sv. Leonard 3.Sv Petronilla, panna

UMĚLEC Lazzaro Morelli ???

DOBA

PRAVÁ ČÁST UMĚLEC Pietro Paolo 71. Sv. 1670-1673 Bonaventura, bis. Campi 1666 Fr. Gallesini 72. Sv. Marek,

4. Sv. Vitalius, mučedník

Lazzaro Morelli

73. Sv. Agostino Zena Marcellinus, muč. Girolamo 1665-1667 74. Sv. Vít Gramignoli

5. Sv. Tekla, panna a mučednice

???

1666

6. Sv. Albert karmelitán

Lazzaro Morelli

1667-1668 76. Sv. Praxeda

???

1666

75. Sv. Modestus

DOBA 1702-1703 1702-1703 1702-1703 1702-1703

Giuseppe Ferretti

1702-1703

Francesco Maria Brunetti

1702-1703 39

LEVÁ ČÁST

7. Sv. Alžběta Portugalská 8. Sv. Agáta, panna a mučednice 9. Sv. Uršula 10. Sv. Klára panna 11. Sv. Olympie 12. Sv. Lucie

UMĚLEC Lazzaro Morelli

DOBA

PRAVÁ ČÁST 77. Sv. 1667-1668 Prudentiana

1702-1703

Giovanni Maria 1667-1668 78. Sv. Fabián de Rossi

Pietro Mentinovese

1702-1703

Agostino Cornacchini Lazzaro Morelli Giovanni Maria de Rossi Giovanni Maria de Rossi

Giovanni Maria 1702-1703 Baratta Giovanbattista 1702-1703 Cioli Domenico 1702-1703 Amici

1754

79. Sv. Šebestián Michele Maglia 1702-1703

1667-1668 80. Sv. Timotej 1667-1668

81. Sv. Faustus mučedník

1667-1668 82. Sv. Primus

Giovanni Maria 1667-1668 83. Sv. Felicián de Rossi

14. Sv. Apoléna

Filippo Carcani 1668

84. Sv. Hyppolit

15. Sv. Remigius, Giovanni Maria 1667-1668 85. Sv. Basilissa biskup de Rossi Giovanni Maria 1667-1668 86. Sv. Pavel de Rossi

17. Sv. Benedikt ??? Lazzaro Morelli 19. Sv. František Lazzaro Morelli z Assisi Lazzaro 20. Sv. Dominik Morelli 21. Sv. Makrína ??? 18. Sv. Bernard

26. Sv. Febronie, Lazzaro panna a Morelli mučednice

Bernadino Cametti Antonio Frediani Giovanni Battista Antonini

1702-1703 1702-1703 1702-1703

Michele Mauri 1702-1703

1667-1668 87. Sv. Juliána

Giovanni Pietro 1702-1703 Mauri

1667-1668 88. Sv. Nereus

Lorenzo Ottoni 1703

1667-1668 89. Sv. Achilleus

Lorenzo Ottoni 1702-1703

1667-1668 90. Sv. Felix

Lorenzo Ottoni 1702-1703

1668

Sillano Sillani Francesco Marchionni Jean-Baptiste Theodon Pierre-Etienne Monnot Francesco Moderati

91. Sv.Konstancie 92. Sv. Ondřej 22. Sv. Theodosie Andrea Baratta 1666 Corsini 23. Sv. Efrém 93. Sv. ??? 1662-1667 Syrský Crescentinus Lazzaro 24. Sv. Marie 94. Sv. Pelagie 1665-1667 Morelli mučednice Egyptská Lazzaro 25. Sv. Marek, 95. Sv. Pankrác, 1661-1662 evangelista Morelli mučedník

40

DOBA

Paolo Morelli

13. Sv. Albína, panna a mučednice

16. Sv. Ignác z Loyoly, kněz

UMĚLEC

1702-1703 1702-1703 1703 1703 1702-1703

1667-1668 96. Sv. Dionýsius Lazzaro Morelli 1665-1667

UMĚLEC 27. Sv. Fabiola, Lazzaro vdova Morelli 28. Sv. Nilamon L. Morelli Lazzaro 29. Sv. Marcián Morelli 30. Sv. Eusignus, G. Maria de mučedník Rossi LEVÁ ČÁST

DOBA

PRAVÁ ČÁST

UMĚLEC

DOBA

1667-1668 97. Sv. Vavřinec

Lazzaro Morelli 1665-1667

1667-1668 98. Sv. Štěpán

Lazzaro Morelli 1662-1665

1667-1668 99. Sv. Romanus Lazzaro Morelli 1665-1667 1667-1668 100. Sv. Eusebius Lazzaro Morelli 1668-1670

31. Sv. Marinus

???

1667-1668

32. Sv. Didymus

Lazzaro Morelli

1667-1668

33. Sv. Apollonius

Francesco Mari 1667-1668

34. Sv. Kandidus ???

1667-1668

35. Sv. Fausta

???

1667-1668

36. Sv. Barbora

???

1667-1668

37. Sv. Benignus Francesco Mari 1667-1668

101. Sv. Lazzaro Morelli Spiridion, biskup 102. Sv. Ignác z Ferrata Antiochie, b. a m. Workshop Ferrata 103. Sv. Alexandr, biskup Workshop Giovanni Maria 104. Sv. Lev de Rossi Veliký Giovanni Maria 105. Sv. Atanázius, biskup de Rossi Giovanni Maria 106. Sv. Jan de Rossi Chryzostom 107. Sv. Hubald, Giovanni Maria biskup de Rossi Giovanni Maria 108. Sv. Řehoř de Rossi Naziánský

38. Sv. Malchus- Giovanni Maria 1667-1668 mučedník de Rossi Lazzaro 39. Sv. 109. Sv. Lev IV., 1667-1668 Morelli papež Mamantus 1667-1668 110. Sv. Klement 40. Sv. Kolumbas A. Baratta 111. Sv. Celestin 41. Sv. Poncián Andrea Baratta 1667-1668 V., papež Bartolomeo 112. Sv. Marcel, 1662-1666 42. Sv. Genesius Cennini papež a mučedník Lazzaro 113. Sv. Martin, 1661-1662 43. Sv. Anežka Morelli papež a mučedník 44. Sv. Kateřina, Lazzaro 114. Sv. Silvestr, 1662-1665 panna a mučed. Morelli papež Lazzaro 115. Sv. Marceli1665-1667 45. Sv. Justus Morelli nus, papež a muč. Jean-Baptiste 116. Sv. Galla, 1703 46. Sv. Cecilie Theodon římská matrona 47. Sv. Františka Jean-Baptiste 117. Sv. Kateřina 1703 Theodon Římská Sienská 118. Sv. Beatrice, Lorenzo Ottoni 1703 48. Sv. Jiří panna a mučed.

???

1668-1670 1669-1670 1669-1670 1669-1670 1669-1670 1668-1669 1669-1670 1669-1670 1669-1670

Filippo Carcani 1669 Lazzaro Morelli 1668-1670 Lazzaro Morelli 1668-1670 Lazzaro Morelli 1668-1670 Lazzaro Morelli 1668-1670 Lazzaro Morelli 1668-1670 ???

1666

Lazzaro Morelli 1665-1667 ???

1666 41

LEVÁ ČÁST

49. Sv. Maria Magdaléna Pazzi 50. Sv. Zuzana 51. Sv. Martina 52. Sv. Mikuláš z Bari 53. Sv. Mikuláš Tolentinský 54. Sv. František Borgiáš 55. Sv. František Saleský 56. Sv. Terezie 57. Sv. Juliána 58. Sv. Julián 59. St Celsus

UMĚLEC Giulio Coscia Alessandro Rondoni Alessandro Palma Fabio Canusi Nicola Artusi Vincenzo Mariotti

42

1703

PRAVÁ ČÁST 119. Sv. Theodora

1702-1703 120. Sv. Hyacint

UMĚLEC G. Antonio Fancelli

DOBA 1662-1667

Lazzaro Morelli 1667-1668

121. Sv.František Lazzaro Morelli 1669-1670 Xaverský 122. Sv. Kajetán z 1703 Lazzaro Morelli 1671 Thiene 123. Sv. Filip 1702-1703 Lazzaro Morelli 1671 Benizi

1702-1703

1702-1703 124. Sv. Filip Neri Lazzaro Morelli 1671

Valerio Frugoni Antonio Alignini Antonio Gabbani

125. Sv. Karel Boromejský 126. Sv. Antonín 1702-1703 z Padovy 127. Sv. František 1702-1703 z Pauly 128. Sv. Antonín 1702-1703 opat

Piero Cristelli

1702-1703

129. Sv. Pavel – první eremita

Lazzaro Morelli 1672

1702-1703

130. Sv. Petr z Noly

Lazzaro Morelli 1672-1673

Paolo Reggiani 1702-1703

Giuseppe Riccardi Francesco Pincellotti Andrea 62. Sv. Pavel Fucigna Vincenzo 63. Sv. Jan Felice Giuseppe 64. Sv. Damián Napolini 65. Sv. Kosmas A. Fantasia 66. Sv. Zosimus A. Casella 67. Sv. Rufus, m. M. Tomassini Simone 68. Sv. Protasius Giorgini Giuseppe 69. Sv. Gervázius, muč. Raffaelli Girolamo 70. Sv. Tomáš Protopapa Akvinský 60. Sv. Anastázius 61. Sv. František, mučedník

DOBA

1702-1703 131. Sv. Josef

Lazzaro Morelli 1671 Lazzaro Morelli 1671 Fr. Antonio Fontana Giuseppe Angelini

1670-1673 1792-1793

Lazzaro Morelli 1671-1672

1702-1703 132. Sv. Romuald Lazzaro Morelli 1672 1702-1703 1702-1703 1702-1703 1702-1703 1702-1703

133. Sv. Jan z Mathy 134. Sv. Ludvík Beltrandský 135. Sv. Bruno 136. Sv. Hilarion 137. Sv. Jeroným

Lazzaro Morelli 1672-1673 Lazzaro Morelli 1672-1673 Fr. A. Fontana 1670-1673 ??? 1662-1667 ??? 1662-1667

1702-1703 138. Sv. Theodor Lazzaro Morelli 1665-1667 1702-1703 139. Sv. Theobald ??? 1702-1703 140. Sv. Norbert

1662-1667

Lazzaro Morelli 1670-1673

2. PODZEMNÍ CHODBA SPOJUJÍCÍ VATIKÁN A CASTEL SANT´ANGELO Přicházíme-li ke svatopetrskému náměstí ze severní strany, tedy z pravé strany, nelze jen pár metrů před ním přehlédnout dlouhé kamenné zdivo, která se táhne souběžně s Berniniho kolonádou. Dosahuje výše asi 10 metrů, a tak nabýváme dojmu, že se jedná o starobylé městské hradby, které se běžně stavěly kolem spousty měst, aby chránily jejich území. Jen stěží by koho napadlo, že mezi těmito stěnami se skrývá chodba, vědoucí z Andělského hradu, jenž se nachází na západním břehu Tibery, asi 300 metrů od Vatikánu. Římané mu říkali „průchod“ či v dávných dobách, „městský koridor“. Jeho počátek sahá do poloviny VI. století, kdy ostrogótský král Totila, jenž dobyl většinu území italského poloostrova, dal vybudovat první ochrannou hradbu. Ta se však brzy rozpadla, a dnes zůstalo z ní jen pár fragmentů. V první polovině VII. století Letecký pohled na němž je vyznačena trasa průchodu nechal hradbu znovu postavit papeže Lev III., ovšem ani jeho dílo dlouho nevydrželo. V roce se Řím ocitl v obležení Saracénů. Zatímco město bylo chráněno starobylými hradbami, vybudovanými někdy ve III. století císařem Aureliem, Vatikán a další území za hradbami byla pro nájezdníky snadno dostupná a pleněná. Tento úděl postihl například poklad svatého Petra a pustošení nebyl ušetřen ani samotný hrob knížete apoštolů. Aby zabránil dalším hrozbám, rozhodl papež Lev IV. kolem roku 850 proměnit Vatikán v pevnost 43

a obehnal jej zděnými hradbami v délce asi 3 kilometrů, s 44 strážními věžemi. Stávající „průchod“ byl jejich součástí. Bohužel nevíme, kudy přesně obíhaly vatikánský pahorek, aby chránily baziliku. Na hradbách však dodnes čteme epigraf se jménem architekta, který je budoval – Agathon. V pozdějším období byla horní část „průchodu“ upravena tak, aby se dalo kráčet po horní ploše původní chodby pod širým nebem. Toto dílo bylo Jen několik metrů dělí Berniniho kolonádu (vlevo) od průchodu dokončeno v roce 1492 za papeže Alexandra VI. Tajná chodba umožnila papeži Klementu VII. uprchnout z komnat ve Vatikáně a dostat se do bezpečnějšího Andělského hradu, když Řím padl v roce 1527 do rukou Lancknechtů, neblaze proslulých žoldáckých hord císaře Karla V., které téměř rok plenily město (pustošení vešlo do dějin jako „sacco di Roma“). Byly vyslány jako odveta, že papež nedostál slovu o spojenectví proti francouzskému králi Františku I. Když v XVI. století papež Pius IV. rozšířil městské hranice na straně Vatikánu a přibližně

Znak papeže Pia IV. (1559-65

100 metrů severněji vybudoval druhou, téměř souběžnou zeď, přičemž původní byla ponechána, ovšem ztratila svůj ochranný význam. V průchodu bylo otevřeno několik podchodů, aby se tak volně dalo procházet do obou částí – staré i nové. Nad každý z nich pak dal papež umístit svůj znak. 44

Interiér chodby

3. ERB ALEXANDRA VI. Kolem náměstí se nachází celkem šest erbů papeže Alexandra VI. (1655-67) který je nechal zbudovat v té podobě, jak ji známe dnes.

4. FONTÁNY Osm metrů vysoké fontány svatopetrského náměstí jsou dílem C. Maderny (1613 – fontána vpravo). Bernini, který náměstí navrhoval, ji umístil tam, kde se nyní nachází a symetricky nechal postavit i fontánu vlevo (1675). 5. OBELISK (POPIS VÝŠE) 6. STŘED KOLONÁDY Mezi obeliskem a každou z fontán je vyznačen bílý kruh z žulovým středem, označujícím střed

každé kolonády. Postavíme-li se na něj, vidíme pouze první řadu sloupů. 7. STŘED KOLONÁDY Od obelisku směrem k pravé fontáně se nachází bílé kruhy, používané jako sluneční hodiny. Na každém jsou uvedeny dva údaje, které označují, kdy na toto místo dopadne polední stín obelisku. Jsou zde rovněž čtyři kruhy označující čtyři světové strany jako „větry“ (viz. obrázek). 45

8. FONTÁNA ČTYŘ TIAR 9. MÍSTO ATENTÁTU NA JANA PAVLA II.

10. BRONZOVÁ BRÁNA Vpravo za sloupořadím kolonádou se nachází Bronzová brána, která je vstupem do Apoštolského paláce. U vstupu stojí švýcarská garda: tady se vydávají lístky na generální audienci v aule Pavla VI. 11. KŘÍDLO KARLA VELIKÉHO Jižní křídlo, symetrické se severním, proslulým královskými schody, se dnes používá jako místo výstav a nazývá se Křídlo Karla Velikého, neboť je včleněno do koncové části rozlehlého portálu baziliky, kde se nachází jezdecká socha tohoto křesťanského císaře, který byl korunován u sv. Petra o vánocích roku 800. Na protilehlé straně se nachází socha prvního křesťanského imperátora a zakladatele svatopetrské baziliky, Konstantina. Zatímco Konstantinovu sochu vytvořil Bernini, autorem sochy Karla Velikého je pozdně barokní sochař Agostino Cornacchini (1686-1754). Vytvořil ji roku 1725 jako své vrcholné dílo. Císař Konstantin

46

Karel Veliký

13. APOŠTOLSKÝ PALÁC Skupina budov tvořících papežskou rezidenci. 14. PAPEŽSKÉ KOMNATY

Svatý Otec obývá nejhořejší patro Apoštolského paláce. Dvě horní okna vpravo jsou okny jeho pracovny a ložnice. V neděli v poledne se papež obvykle objevuje v druhém okně zprava, aby se spolu s věřícími na náměstí pomodlil Anděl Páně a udělil své Apoštolské požehnání. 15. SOCHA SV. PETRA Pius XI. (1846-1878) rozhodl o velikonocích roku 1847 o nahrazení původních soch sv. Petra a Pavla většími. Jeho předchůdce Řehoř XVI. (1831-1846) nechal původně tyto sochy vytvořit sochaři G. de Fabrisovi pro baziliku sv. Pavla za hradbami v letech 1838-40. Apoštol drží v pravé ruce klíče – symbol moci, kterou mu Kristus slíbil u Cézareje Filipovy (jeden klíč je pokrytý stříbrem, druhý zlatem). V levé ruce pak má svitek se slovy „"ET TIBI DABO CLAVES REGNI CAELORUM' (Mt. 16, 19) – „A tobě dám klíče nebeského království“. Socha sv. Petra je 5,5 metru vysoká a stojí na 4,91 metru vysokém podstavci. 16. SOCHA SV. PAVLA Socha „apoštola národů“ byla vytvořena v roce 1838 Adamem Tadolinim. Sv. Pavel má v pravé ruce 2,79 metru dlouhý meč, v levé svitek s hebrejským textem listu Filipanům: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (4,13). Socha sv. Pavla je 5,5 metru vysoká a spočívá na 4,91 m podstavci. Byla restaurována v letech 1985-86 zásluhou Řádu Kolumbových rytířů. 47

23. PRŮČELÍ BAZILIKY nese nápis: „IN HONOREM PRINCIPIS APOST PAVLVS V BVRGHESIVS ROMANVS PONT MAX AN MDCXII PONT VII“ (K poctě knížete apoštolů, Pavel V., Borghese, římský papež roku 1612, v sedmém roce svého pontifikátu). Konečnou tvář průčelí dal Maderno: je 114,69 metru dlouhé a 45,5 metru vysoké. Dokončeno bylo v letech 1607-1614. Sneslo se na ni hodně kritiky kvůli přehnané šířce a dvojnásobné délce, než jak ji původně zamýšlel Michelangelo, takže částečně zakrývá tambur a kopuli. Na rozdíl od původní realizace byly odstraněny boční zvonice a současně na každou stranu Bazilika v roce 1630. Všimněte si dvou bočních věží, umístěny hodiny(25). Ty na levé straně které byly následně Madernou strženy

mají elektrický pohon z roku 1931 a zvon z roku 1288. V průčelí je devět oken s balkóny, přičemž centrální se nazývá „Lodžie požehnání“ (24) a je místem, odkud se ohlašuje zvolení nového papeže a oznámení jeho jména. Následně pak nový papež uděluje své první požehnání. Na vrcholu průčelí se nachází celkem 13 soch (27), vysokých 5,70 metru: Ježíš, Jan Křtitel a 11 z dvanácti apoštolů, schází socha sv. Petra (pořadí soch zleva: sv. Tadeáš, sv. Matouš, sv. Filip, sv. Tomáš, sv. Jakub Starší, sv. Jan Křtitel, Kristus Vykupitel, sv. Jan evangelista, sv. Jakub Mladší, sv. Bartoloměj, sv. Šimon, sv. Matěj).

48

ZVONY SVATOPETRSKÉ BAZILIKY Bazilika má celkem šest zvonů, z nichž každý má své jméno. První a „nejstarší“ z celého souboru „Campanone“, nikoli však co do stáří ulití, nýbrž s ohledem na svou viditelnost ze svatopetrského náměstí, byl ulit v roce 1801 a váží 9 tun (průměr 2,30 m, výška 2,60 m, tón F1). Dále následuje zvon “Campanoncino”, ulitý v roce 1742, vážící 2600 kg, průměr 1,77, výška 1,90, tón Hb). Třetím zvonem je „Rota“, děkanský zvon celé skupiny: jeho původním úkolem bylo svolávat shromáždění auditorů tribunálu Římské Roty: váží „pouze“ 1800 kg, průměr má 1,40 a výšku 1,35 metru, tón D. Následuje „Přediva“ (Kázání), ulitý v roce 1909 a vážící 850 kg. 1,08 v průměru a 1,17 vysoký, tón F. Dalším zvonem je „Ave Maria“, přelitý v roce 1932: váží 280 kg, průměr 0,75, výška 0,80, tón H. Konečně posledním zvonem souboru je „Campanella“, ulitá v roce 1841, vážící 260 kg, průměr 0,73, výška 0,80, tónina vysoké C. Od konkláve 2005 mají zvony u sv. Petra významnou úlohu: jejich zvuk je definitivním znamením o pozitivním výsledku konkláve. Toto opatření bylo zavedeno, aby se předešlo pochybnostem stran barvy kouře, vycházejícího z komínku nad Sixtinskou kaplí, jež předchází oznámení „Habemus papam“.

29. SAKRISTIE A KLENOTNICE

Za pomníkem Pia VIII. se nachází vstup do sakristie a klenotnice: nachází se v ní drahocenné předměty darované Církvi, včetně Crux Vaticana s ostatky Ježíšova kříže. 49

VSTUPNÍ BRÁNY DO BAZILIKY Po schůdcích vystoupíme k atriu, které je jakoby prodloužením baziliky, jak ho vytvořil v roce 1605 Maderna, jenž odložil Michelangelův projekt, totiž chrám ve tvaru řeckého kříže se zřetelnou kopulí. Pod atriem se nachází pět bran, kterými se vstupuje do baziliky. Zcela vlevo je Brána smrti, zhotovená v roce 1964 Giacomem Manzù. Zadal ji papež Jan XXIII. A své

jméno dostala podle toho, že tudy vychází pohřební průvod papežů. Má čtyři části: na ústředním reliéfu je znázorněno snětí Pána z kříže a nanebevzetí Panny Marie. Na druhém pak jsou znázorněny symboly eucharistie: chléb a víno, zobrazené révou a klasy. Na třetím je odkaz na téma smrti: Je zde zobrazeno zabití Ábela, smrt Josefova, mučednictví sv. Petra, i smrt samotného Jana XXIII., který už dokončení díla nespatřil (v rohu odkaz na encykliku „Pacem in terris“), smrt Řehoře VII., a šest umírajících živočichů. Z vnitřní strany baziliky je sochařova pečeť a událost II. 50

vatikánského koncilu, kdy kardinál Rugambwa – první africký kardinál, vzdává hold papeži. Sám Manzù vzpomínal, že to byl sám papež, kdo mu vyprávěl o zásluhách tohoto kardinála.

Druhou branou zleva je Brána svátostí (7,43x3,80cm). Vytvořil ji Venanzo Crocetti a požehnal papež Pavel VI., 12. září 1965. je na ní zobrazen anděl, oznamující sedmero svátostí - znamení víry a pramenů milosti, jejichž působením nás Ježíš zachraňuje.

Na panelech vlevo je znázorněn křest, biřmování a sv. smíření; vpravo pak eucharistie, manželství, kněžství a svátost nemocných.

Centrální brána byla zadána papežem Evženem IV. Antoniu Averulinovi, řečenému Filaret, který ji zhotovil v letech 1439-45. Pochází tedy z předcházející baziliky. Je tvořena dvěma bronzovými křídly, přičemž na každém jsou tři výjevy. Horní reliéfy znázorňují nalevo 51

Krista na trůnu, vpravo: Panna Maria na trůnu. Prostřední obrazce zachycují sv. Petra a Pavla: první při předávání klíčů papeži Evženu IV., druhý s mečem a vázou květů. Spodní výjevy zobrazují mučednickou smrt obou světců. Vlevo – stětí sv. Pavla, vpravo: ukřižování sv. Petra hlavou dolů.

Docela vpravo je Svatá brána (3.65m x 2.30m), která se slavnostně otvírá o Jubilejních létech (naposledy v r. 2000). Na šestnácti kazetách této bronzové brány, zhotovené v roce 1950 Vicem Consortim a věnované papeži Piu XII. lze mimo jiné spatřit i samotného Pia XII. a bulu Bonifáce VIII., kterou vyhlásil první jubilejní rok v roce 1300. Brána se totiž otvírá každých 25 let (kromě několika výjimečných událostí). Nad ní se nachází několik nápisů: ten nejhořejší praví: PAVLVS V PONT MAX ANNO XIII, zatímco ten hned nad branou říká: GREGORIVS XIII PONT MAX. Mezi nimi je několik stél, připomínajících poslední otevření Svaté brány: IOANNES PAVLVS II P.M. IOANNES PAVLVS II P.M. PAVLVS VI PONT MAX PORTAM SANCTAM ITERVM HVIVS PATRIARCALIS ANNO IVBILAEI MCMLXXVI PORTAM SANCTAM VATICANAE BASILICAE A PAVLO PP VI RESERVATAM APERVIT ET CLAVSIT PORTAM SANCTAM ET CLAVSAM APERVIT ANNO MAGNI IVBILAEI APERVIT ET CLAVSIT ET CLAVSIT ANNO IVB HVMANE AB INCARNATIONE DOMINI ANNO IVBILAEI REDEMP MCMLXXXIII – MCMLXXXIV MM-MMI MCMLXXV

V jubilejním roce vykoupení lidstva 1983Papež Jan Pavel II. znovu 1984, papež Jan Pavel II. otevřel a zavřel svatou bránu otevřel a zavřel svatou bránu, zavřenou a v roce Velkého jubilea Pánova zapečetěnou Pavlem VI. v roce 1976. vtělení 2000-2001. 52

Papež Pavel VI. otevřel a zavřel svatou bránu této patriarchální vatikánské baziliky v jubilejním roce 1975.

KAZETY SVATÉ BRÁNY

Anděl u brány ráje

Pád prvních lidí

Zvěstování Panně Marii

Anděl při zvěstování

TY PŘICHÁZÍŠ KE MNĚ Ježíšův křest v Jordáně

Ztracená ovce

Milosrdný Otec

Uzdravení ochrnulého

Hříšná žena

Nutnost odpuštění

Petr, hořce plačící

Před Ukřižovaným Lotr po pravici

Zjevení Tomášovi

Zjevení Dvanácti

Šavlovo obrácení

Otvírání Svaté brány 53