© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 30 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2011/06
Císařské návštěvy ve Vratislavicích do je uvnitř, chce ven, a kdo je venku, chce dovnitř – to okřídlené a častým opakováním poněkud opotřebované moudro jsem naposledy pronesl tento měsíc při jakési diskusi o informačních technologiích, která se – kupodivu – odehrávala ve vratislavické hospodě U Prasete. Příliš jsme si zrychlili životy. V knihách přeskakujeme řádky, přestali jsme si posílat dopisy a pohlednice, staré filmy se nám zdají pomalé a plytké, a snad už nám ani nestačí, že u piva můžeme klábosit navečer jen s kamarádem, neboť prostřednictvím počítače a mobilu jsme schopni si povídat denně s desítkami „přátel“. Zatímco ještě pro barokního sedláka mohla mít větší význam jednotlivá roční období, my počítáme svůj čas na minuty a vteřiny a valíme před sebou seznamy nesplněných úkolů zaevidovaných v dokonalých softwarových aplikacích; každý den tam na nás blikají, označeny barvičkami podle důležitosti. Letíme světem rychlostí světla na optických počítačových sítích, až k zalknutí obklopeni barvami a vjemy zahlcujícími naši mysl. Vyskočit z tohoto klusu dokáže jen málokdo, nakonec – milujeme tu rychlost, ale jsme z ní čím dál tím více unaveni, jaksi myšlenkově otaháni. Po staletí jsme byli zvyklí pět měsíců v roce vnímat jen tmavé barvy a pak si s radostí užívat veselou pestrost a rozmanitost od jara do podzimu, dnes se na nás barvy valí z obrazovek v každou denní i noční hodinu. Ve snaze uniknout proto v posledních letech tak často nacházíme zálibu v černobílých fotografiích a starých pohlednicích – cena těch malých papírků ze zdánlivě poklidných časů symbolizovaných dlážděnými ulicemi a koňskými povozy se dnes vyšplhala na stovky a tisíce korun. Takové hodnoty jsou za ně ochotni dát ti, kteří často žijí rychlým životem. Ze stejného důvodu a snad i ze strachu z nejistého budoucna, plného neznámých elektronických světů a nevysvětlitelných ohrožení, jsme se začali tak rádi vracet do jasných a již jednou jistě a s jasným výsledkem prožitých časů rakousko-uherské monarchie. Všimli jste si, jak tento stát v posledních letech změnil image? Alespoň z médií a knížek zmizely ony přívlastky „prohnilé mocnářství“ či „žalář národů“. Jako by byl najednou zapomenut havlíčkovský epigram o zpátečnických Rakousích, které své jméno získaly od raků, kteří „chodí také nazpátek“. Dávno je pryč i onen komický obrázek Franze Josefa I. coby senilního děduly zvaného posměšně „starej Procházka“, pomalu zmizel i dlouhodobě pěstovaný odpor ke šlechtě coby zkostnatělé přisluhovačce jeho monarchie. Téměř po sto letech existence republik na našem území se šlechtici vrací do společenského i politického života, popíjíme opět piva i vína s knížecími korunkami, kávu sladíme
K
233
cukrem z thurn-taxisovského cukrovaru, hostince a veřejné budovy se tu a tam dokonce vrací ke kdysi zakázaným jménům inspirovaným členy císařského dvora – v nedalekých Hodkovicích tak nedávno obnovili Hostinec u arcivévody Štěpána a v Liberci zase Lázně císaře Františka Josefa I. Vztyčovány jsou již i kdysi stržené pomníky a pamětní tabule na návštěvy jednotlivých rakouských císařů, o památkách na vojáky Jeho Veličenstva pocházejících z českých zemí a padlých na frontách 1. světové války ani nemluvě – ty bývají hojně opravovány navzdory všem válečným křížům, ocelovým helmám a nápisům mnohdy více či méně připomínajícím spíše artefakty německé armády z války, která přišla až dvacet let poté, co sám Kaiser Franz Josef zavřel navždy oči. Uviděl jsem nedávno na autě jednoho kamaráda z Proseče recesistickou značku ÖU v oválném kroužku, ve výslovnosti samozřejmě znějící podobně jako zkratka Evropské unie, druhosmyslně se však vracející k naší příslušnosti k zaniklému státu Österreich-Ungarn čili Rakousku-Uhersku. Jako bychom najednou ve sjednocené Evropě, na území bez vymezení nepřekročitelnými hranicemi, měli pocit, že se cítíme být z hlediska své malé české identity (navíc v Sudetech tak jako tak nesmírně problematické) trochu ohroženi. Máme pocit, že jistý reminiscenční a spíše opravdu recesisticky myšlený příklon zpět k zaniklé monarchii nám v rychlých časech přinese alespoň nějaký pevný bod, nikoliv v rozmanitém moři evropských národů, ale spíše v pomalu rozvářené břečce unifikované kultury, stejné od Londýna až po Mukačevo. Takovýto trend očišťování kdysi vysmívané minulosti či vzývání části šlechticů jako záruky zdravého politického a společenského vývoje je pochopitelně lehce naivní. Přesto však nepochybně odpovídá touze po pochopitelném řádu v časech nejistoty dané překotným vývojem a protrženou hrází mnohdy tak protichůdných informací. Sedíme u svých internetů a mobilů a v pohodlí dneška se nám stýská po dobách, kdy se četlo pomalu, kariérní postupy byly dané snad na celý život a slovo novinka označovalo věci i týdny a možná měsíce staré. Zamotala se nám hlava z vlastní přítomnosti a v zámeckých časech krásného ginzkeyovského parku mezi ušlechtilými a bytelnými stavbami najednou hledáme útěchu. Vraťme se tedy alespoň na chvíli společně s panovnickými návštěvami do dob zaniklého císařství, k němuž svého času Vratislavice také hrdě patřily… okud historické knihy a staré vlastivědy dobře pamatují, navštívili Vratislavice celkem dva rakouští císařové – Josef II. a František Josef I. Ale nutno hned dodat, že to rozhodně není málo: většina panovníků z Prahy či Vídně na dlouhé cesty příliš nevyjížděla, natož aby navštěvovala vesnice někde v jizerském podhůří, v údolích na okraji hustých lesů. Oba dva císařové pro své cesty do údolí mezi Císařský kámen a Prosečský hřbet ostatně měli své dobré důvody.
P
234
Josef II. – syn císařovny Marie Terezie a mezi lidem později silně populární habsburský panovník – byl přímo proslulý dlouhými inspekčními cestami po krajinách své monarchie. Uvádí se, že mezi všemi evropskými vládci té doby procestoval zdaleka nejvíce a za 25 let vlády strávil téměř třetinu času na cestách. Zajímavé je, že mnoho svých výprav císař podnikal v přestrojení – vydával se za obyčejného šlechtice, hraběte z Falkensteinu, což bylo sice především motivováno snahou o snížení nákladů na císařskou reprezentaci, ale taktéž přinášelo mnohá kuriózní odhalení a zavdalo na řadu pověstí, které se dodnes objevují v severočeské krajině. Většinou zde Josef II. vystupuje jako šlechetný zachránce nebožáků trýzněných místní šlechtou; přijede nepoznán, a když vidí nějakou nespravedlnost, odhalí svoji identitu a ztrestá tu zlého šafáře, tu nabubřeného hraběte, kteří trápí své poddané. Severní Čechy císař navštívil několikrát v dobách téměř trvalého pnutí mezi Rakouskem a sousedním Pruskem, které vyústilo hned v několik válečných konfliktů. Cílem jeho cest proto bylo strategické plánování; císař především kontroloval opevnění a vybíral místa pro možné stavby pevností. Rozsáhlá opevnění nakonec vznikla více ve vnitrozemí a velká pevnostní města byla pojmenována právě po císaři a jeho matce – Josefov a Terezin. Přímo v severních Čechách však navzdory různým úvahám o opevnění poměrně strategického údolí Nisy (uvažovalo se o kopcích nad Hodkovicemi či přímo na Císařském kameni) nakonec žádná pevnost nevznikla. Císař Josef II. dorazil do Vratislavic (patrně) celkem třikrát – v letech 1766, 1778 a snad i v roce 1779. Při první cestě přijel 1. července do Vratislavic z Liberce a odtud pokračoval na Jablonec nad Nisou a dále přes Návarov do Vrchlabí. Na druhou návštěvu si musely Vratislavice počkat až do 26. června 1778. Josef II. tehdy projížděl příhraniční krajinu v souvislosti s přípravou na prusko-rakouskou válku o dědictví bavorské. Tentokrát však přijel z opačné strany – z Hodkovic nad Mohelkou. Dorazil do obce Milíře, kde vystoupil na blízký kopec Špičák, později pojmenovaný Císařský kopec či Císařský kámen. Dále pokračoval do Jablonce nad Nisou a Smržovky a pak zpět přes Kokonín a Vrkoslavice do Hodkovic, kde se právě zvažovalo vybudování velké pevnosti – z plánů na její stavbu však sešlo poté, co měšťané zatajili před císařem silné prameny, které by mohly opevnění pro případ obležení napájet. Druhá císařova cesta přes Vratislavice je také drobně zachycena v Jägerově kronice: „Když jel roku 1778 císař Josef II. z Liberce přes Vratislavice do Milířů, byl spěšně zřízen pod kostelem dřevěný mostek přes Nisu, na nějž dodaly materiál panství Liberec
235
a Český Dub.“ Podle tradice se císař na svých cestách přes Vratislavice měl občerstvit v krčmě, která stávala na českodubské straně řeky, hned za dřevěným mostkem. Ještě na počátku 20. století v tomto domě býval hostinec nazvaný na památku Kaiser Josef Tafel, což by se dalo přeložit jako U Tabule císaře Josefa. Poslední cestu vykonal císař v září 1779 – přijel od Jilemnice přes Zásadu, Vrkoslavice, Jablonec nad Nisou, Lukášov a Kunratice do Liberce. Je ale otázka, zdali při této cestě vůbec císařská noha vstoupila mezi vratislavické domy. Plán jeho cesty jako kdyby nasvědčoval tomu, že Vratislavice tehdy minul, nicméně jablonecká badatelka Jana Schejbalová ve svém díle cituje dokument s názvem Journal o cestě Moravou, Slezskem, Čechami a Horními Rakousy v roce 1779, popisující císařovy zážitky na poslední cestě naší krajinou, a u dne 15. září 1779 uvádí: „…Ze záseků je ještě spousta zachována, například u Lukášova, jakož i ty u Milířů a kolem Javorníka.“ Z toho by vyplynulo, že i v tomto roce musel navštívit Josef II. i opevnění okolo Císařského kamene a na cestě z východu nahoru na Milíře by tedy mohl opět projet Vratislavicemi. Tato třetí císařova návštěva se uskutečnila až po podepsání míru a byla jakousi inspekcí po místech bojových operací. Některé prameny uvádějí, že Josef II. tehdy krajinu po válce pozoroval z vrcholu tehdejšího Špičáku na jakési dřevěné věži. Pokud to je pravda, tak šlo
Hostinec U Tabule císaře Josefa
236
vlastně o předchůdkyni dnešní rozhledny, která byla slavnostně otevřena v září 2009 za účasti mnohého lidu, mezi nímž nemohl chybět ani císař Josef II., věrně představovaný hercem Petrem Jeništou. Císaře po téměř čtvrt tisíciletí přivítal dvoutisícový dav veselým voláním Vivat Josef Druhý! a Sláva císaři! Po josefských návštěvách si musely Vratislavice pěkných pár desítek let na návštěvu panovníka počkat. Císař František Josef I. sem zavítal až po více jak jednom století – v roce 1891. Neměl zde tehdy vojenské úkoly, doba koneckonců pokročila a záseky a pozorovatelny v kopcích při Nise již nebyly tak významné. Franz Josef přijel do Vratislavic hlavně proto, že zde byla jedna z největších továren v celé monarchii – ginzkeyovská kobercárna, jejíž význam přitahoval i samotného panovníka. Návštěvy císaře pána na konci 19. století byly pro vratislavické obyvatele opravdu velikým zážitkem a není proto divu, že s nimi je spojeno i několik pověstí. Ani o jedné z nich se z pochopitelných důvodů nezmiňuje žádná dobová literatura ani výpravná kniha, která pod názvem Die Kaisertage von Reichenberg und Gablonz (Císařské dny v Liberci a Jablonci) vyšla ještě roku 1906 ve Vídni. Přesto se však oba zajímavé příběhy – kupodivu v české publicistice – dodnes dochovaly, byť netušíme, jak moc jsou věrné. Podle jedné z báchorek měl při první návštěvě panovníkovi ve víru veselí vrazit továrník Ginzkey pěkný pohlavek a císař prý po tomto incidentuchvatně opustil Vratislavice. Druhá pověst se pojí s druhou návštěvou v roce 1906 – Ginzkey si prý tehdy chtěl císaře za faux paux při poslední návštěvě usmířit a nechal mu proto ve svých dílnách vyrobit úchvatný dar – koberec s jeho portrétem. Franz Josef však měl dar naštvaně odmítnout tím, že po sobě nenechá nikým šlapat, a opět z Vratislavic kvapně odjel. Hezké jsou obě pověsti o císařských návštěvách, ale patrně obě pocházejí z bulvárních dílen své doby či spíše časů pozdějších. Pravda bude asi jiná, neboť dobová literatura uvádí, že sám císař měl roku 1906 továrníkům Willymu a Alfredovi Ginzkeyovým přislíbit, že po návštěvě Výstavy českých Němců v Liberci se na cestě do Jablonce zastaví také v „jejich“ Vratislavicích. Těžko by bylo asi očekávat, že by sám císař přijal pozvání od někoho, kdo jej předtím zpohlavkoval. Ani o koberci s portrétem se nikde nemluví a nepíše a je otázkou, zdali vůbec existoval. Roku 1906 bylo průmyslové Liberecko na svém vrcholu a o Vratislavicích – po Liberci a Jablonci nad Nisou nejbohatší obci široko daleko – to platilo taktéž. Císařova zastávka zde dne 26. června tak byla vnímána jako pocta i ocenění píle zdejšího obyvatelstva. Celá obec byla vyzdobena vlajkami
237
a příjezd císaře ohlašovaly výstřely z hmoždířů a zvonění. Již ve stanici Maffersdorf-Fabrik, dnes Vesec u Liberce, císař davy na peróně zdravil z okénka svého salónního vagonu. Bouřlivým jásotem jej zde vítali školáci a obyvatelé Vesce. Po příjezdu do Vratislavic Franz Josef vystoupil ze zvláštního vlaku do vyzdobeného velkého stanu zřízeného přímo na nástupišti. A to je na celé věci poněkud zajímavé: u celé této druhé návštěvy Vratislavic není úplně jasné, zdali se odehrávala ve slavnostním stanu na nádraží, které se sice ve své době jmenovalo Vratislavice-Továrna, neboť leželo doslova na dohled od ginzkeyovské továrny, ale protože nádraží bylo za řekou Nisou, šlo o katastr obce Vesec, anebo jestli šlo skutečně o stanici Vratislavice, která je sice přímo na území obce, ale je podstatně menší. Z fotografií se sice zdá, že nádraží by spíše velikostí odpovídalo Vesci, ale ze souvislostí (například z uvítací řeči starosty, kde se hovořilo o návštěvě na katastru obce) se zdá, že návštěva císaře se přeci jen odehrávala na vratislavické stanici. Monarchu doprovázela další zvučná jména – arcivévoda Ferdinand Karel, ministerský předseda Beck, ministři Prade a Pacák, zemský místodržící hrabě Coudenhove, generální adjutant generál jezdectva hrabě Paar, generální adjutant polní zbrojmistr von Ahnenburg a další. Nejdříve byl císaři okresním hejtmanem rytířem Dr. Steffkem představen starosta Vratislavic Ignaz Schäfer, který pronesl slavnostní řeč: „Vaše Výsosti! Jsme velice šťastní a děkujeme Vaší Výsosti za tu obrovskou čest, že se naplnilo naše ponížené přání a my jsme mohli jejich Majestát pozdraviti na území obce vratislavické. Dovoluji si jménem všeho obyvatelstva naší obce projeviti city nezměrné lásky a věrnosti k Vaší Výsosti. Věrni heslu Jmění, krev i život dejme za našeho milovaného císaře!“ Starosta se poté zmínil o rozrůstání obce a o tom, že škola, kterou císař před 15 lety navštívil, už byla tak malá, že musela být nahrazena novou. Poté došlo k představení obecních radních Wilhelma Hausera, Williho Bergmanna, Roberta Kratzerta a Antona Möllera. Květiny za školní děti předala se slovy „Našemu všemi milovanému císaři v nejhlubší úctě od školní mládeže z Vratislavic“ dcera ředitele školy Elli Schicht. Císař od ní kytici přijal a ptal se – skloněn k té maličké osůbce, jak se jmenuje a do jaké třídy chodí. Tento motiv mocného monarchy a bezbranné holčičky s květinami byl zachycen a později se stal předlohou pro nerealizovaný pomník před školou. Císař předně poděkoval majitelům firmy Ginzkey za „mimořádné přivítání“ a vyjádřil velké překvapení nad rozsáhlostí jejich továrních areálů,
238
Slavnostně vyzdobená Ginzkeyova fabrika na koberce
které se vyzdobené vlajkami a pestrými koberci tyčily kousek za stanicí. Ginzeyové upřeli pozornost císaře na obraz, který jej zobrazoval s doprovodem při první návštěvě v továrně roku 1891. Franz Josef si obraz prohlédl s velkým potěšením. Od počátku tedy bylo jasné, kvůli komu sem císař přijel, a o vzpomínkách na nějakou facku nemohlo být ani řeči. Galantně se panovník přitočil k Julii Ginzkey, mamince majitele továrny, a řekl jí: „Udělala jste opravdu hodně pro Vratislavice.“ Stará paní Ginzkeyová mu děkovala za propůjčený vysoký řád a císař jí odvětil: „To mne velmi potěšila možnost Vás vyznamenati.“ Poté přistoupil k paní Martě Ginzkey, která vyjádřila radost, že císař znovu navštívil tuto malou ves. Načež se Franz Josef usmál a odpověděl: „Toto místo není vůbec malé, Vratislavice jsou přeci veliké.“ Poté co se na císařském výsluní ohřáli – v pozici zdejší šlechty – továrníci s rodinami, byly císařovi postupně představovány místní osobnosti. Každý, kdo ve Vratislavicích něco znamenal (nebo si to alespoň myslel), se nakonec kupodivu dočkal; Franz Josef I. byl v tomto ohledu neskutečně velkorysý a trpělivý. Okresní hejtman Steffek představil císaři celé obecní zastupitelstvo a tajemníka Stefana Dresslera. Poté si monarcha popovídal i s továrníkem Carlem Wagnerem a dalšími
239
významnými lidmi z Vratislavic – ředitelem školy Karlem Schichtem, děkanem Ignazem Heynem, Josefem Halbigem ze spolku veteránů, Josefem Fritschem za hasiče, Bernhardem Melzerem a Josefem Kretschmerem za cvičence, Franzem Siegmundem za tovární hasiče, Josefem W. Glaserem za pěvecký sbor, dokonce i s Ing. Adolfem Rechenbergem za Lawn Tennis Klub, Josefem Janstchem za bratrstvo Dobrodiní, Karlem Sattelbergerem za plavecký klub a dalšími několika šéfy spolků, jejichž „význam“ tehdy nikdo nezpochybňoval, ale dnes vzbuzuje lehký úsměv. Téměř osmdesátiletý císař si se všemi přátelsky a neúnavně povídal, vyptával se na školství, zdravotní věci, spolkovou činnost i zdejší život tak zaujatě, jako by byly Vratislavice nejvýznamnější obcí v celých severních Čechách. Lidé jásali. Čas vyhrazený na zastávku s Vratislavickými se ale rychle naplnil. S celým davem a především s oběma Ginzkeyi se po skončení slavnostního aktu Franz Josef rozloučil slovy: „Tyto dny pro mne zůstanou nezapomenutelnými. Takové vlastenecké přijetí dalece překonalo moje očekávání!“ Poté monarcha nastoupil s doprovodem do dvorního vlaku a pokynuv přítomným z okénka opustil za zvuků císařské hymny v salónním voze nádraží. Doprovázel jej bujarý jásot Vratislavičanů. Žádný další císař do Vratislavic již nikdy nepřijel a asi už ani nepřijede. O císařských časech tak můžeme v digitálním věku nerušeně a trochu naivně snít.
Uvítání císaře Franze Josefa ve Vratislavicích
240