Hospodine, kdo smí prodlévat ve tvém stánku?

FARNÍ INFORMÁTOR 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 30. SRPNA 2009

Hospodine, kdo smí prodlévat ve tvém stánku?

ANNI PAULINI PEREGRINATIO, eucharistie v „nebeské bazilice“ – jeskyni sv. Michaela, archanděla na Gargánu, 2. 7. 2009

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, od něhož pochází každý dobrý úděl i dokonalý dar, aby otevřel naše srdce pro slovo, které může zachránit naši duši: L: BOŽE, NAUČ NÁS POČÍTAT NAŠE DNY, AŤ DOJDEME K MOUDROSTI SRDCE.

 Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho nadcházející apoštolská cesta do České republiky přinesla našemu národu poznání Ježíše Krista, který je Světlo, Život a Vítězství.  Za rodiče, aby si znovu uvědomili svůj manželský slib, kdy se zavázali, že budou děti vychovávat podle Božího zákona i slovo dané při křtu, že je budou učit milovat Boha a bližního, jak nám to sám Pán Ježíš přikázal.  Za děti a mládež začínající nový školní rok, aby je nové poznání přivádělo ke stále větší úctě před tajemstvím a vznešeností člověka – Božího obrazu a podobenství.  Za učitele a pedagogické pracovníky, aby stálým prohlubováním svých odborných i lidských kvalit dokázali učit Pravdě, která vštípí nové generaci našeho národa úctu k člověku a jeho tajemství, a jedině tím si získali respekt ve společnosti.  Za věrné zemřelé, ať pro své dobré skutky patří na Toho, který jediný je dobrý. K: Věčný Bože, vyslyš prosby této své rodiny a dej, ať obnovena tvým slovem kráčí v síle této eucharistie po cestách tvé prozřetelnosti. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – DT 4,1-2.6-8 Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu toto: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji.“ ŽALM 15

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, – upřímně smýšlí ve svém srdci, – svým jazykem nepomlouvá. Nečiní příkoří svému bližnímu, – netupí svého souseda. – Nešlechetným člověkem pohrdá, – ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. Kdo nelichvaří svými penězi, – a nebere úplatky proti nevinnému. – Kdo takto jedná, – nikdy nezakolísá. 2. ČTENÍ – JAK 1,17-18.21B-22.27 Čtení z druhého listu svatého apoštola Jakuba. Bratři moji nejmilejší! Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno (u hvězd) otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa. EVANGELIUM – MK 7,1-8.14-15.21-23

Slova svatého evangelia podle Marka. Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‚Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“

DEN

NEDĚLE 30. srpna

PONDĚLÍ 31. srpna ÚTERÝ 1. září STŘEDA 2. září

POŘAD BOHOSLUŽEB: 30. srpna – LITURGIE FARNOST PUSTIMĚŘ 8.00 22. NEDĚLE DRYSICE V MEZIDOBÍ 9.30 PODIVICE 11.00 PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18.00 ÚTERÝ 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA

22. TÝDNE V MEZIDOBÍ PODIVICE: VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA

ČTVRTEK 3. září

SV. ŘEHOŘ VELIKÝ, PAPEŽ A UČITEL CÍRKVE PLNOMOCNÉ ODPUSTKY ROKU KNĚŽÍ

PÁTEK 4. září SOBOTA 5. září NEDĚLE 6. září

6. září 2009 ÚMYSL MŠE SV. za + Františka KAPLÁNKA, rodiče a dar zdraví pro rodinu za +Františka RACLAVSKÉHO, manželku, 2 rodiče a snachu za + Františku a Metoděje MALÍKOVY za + Jaromíra ZELINKU a rodiče

PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI

PUSTIMĚŘ POHŘEB: Josef SPISAR (87) 14.00 DRYSICE za dar zdraví 18.00 DRYSICE za + Justinu POLÁCHOVOU, manžela a rodiče 8.00 PODIVICE za + dominikánky a + kněze, kteří působili ve farnosti 16.30 za Boží požehnání PUSTIMĚŘ pro školní mládež 18.00 PUSTIMĚŘ za živou a +r. VŠETULOVU, ZBOŘILOVU a ŠKVÁROVU 18.00

SOBOTA 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ

23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

HODY V DRYSICÍCH

NAROZENÍ PANNY MARIE

PUSTIMĚŘ za + Stanislava COUFALA, 2 rodiče a Boží požehnání pro r. 8.00 za + rodinu ŠÉNOVU, PODIVICE DRAGONOVU a STEINEROVU 11.00 na poděkování za dar zdraví DRYSICE s prosbou o Boží požehnání 9.30 pro celou rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN 1. Aby si veřejné mínění bylo více vědomo problému milionů vystěhovalců a uprchlíků a aby se nalezlo konkrétní řešení pro jejich často tragické situace. 2. Aby křesťané, kteří jsou diskriminováni a pronásledováni v mnoha zemích kvůli Kristovu jménu, dosáhli uznání svých lidských práv, rovnoprávnosti a náboženské svobody, aby mohli žít a svobodně vyznávat svou víru. 3. Aby čas odpočinku byl také časem pro obnovu důvěrného vztahu k Bohu v osobní i společné rodinné modlitbě. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

Pán s vámi

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Kolikrát slyšíme v kostele toto pozdravení! Kněz se tak obrací k lidem, když jim má něco důležitého sdělit. Že je to pozdrav prastarý, pozorujeme v Bibli Čteme např. v knize Rút (2,4), že Boaz, majitel pole, se šel podívat, jak pracují jeho ženci. Pozdravil je: „Pán s vámi.“ Odpověděli: „Pán ti žehnej.“ Jak tomu Židé rozuměli? Byli všeobecně přesvědčeni, že Pán, Hospodin, Jahwe, je jim privilegovaně blízkým. Pozorovali to především na tom, že je chrání od nepřátel, kterých měli mnoho a kterým by se sami neubránili. Bez zvláštní pomoci Hospodina by nevyšli z Egypta, neokupovali by slíbenou zemi. Tak malý národ by neudržel svou nezávislost uprostřed okolních mocností. Ale kladl si podmínky: Budu s vámi, zachováte-li moje přikázání, neli, opustím vás a upadnete do neštěstí. Je tedy s nimi, ale nemohou jej vidět, zemřeli by. Přesto však byl k některým vyvoleným jedincům bližší, mluvil s nimi jako osoba s osobou. Takový byl Mojžíš a ostatní proroci. Byla to tedy blízkost, kterou bychom mohli nazvat dialogální, v rozhovoru. Tu se zmenší bázeň z autority a začíná přátelství. Je určeno k tomu, aby se stalo intimní. Pán chce zůstat svému lidu tak věrný, jak věrný je ušlechtilý manžel své nevěstě, a to i kdyby ona pochybila. Dojímavě líčí Hospodinovu lásku prorok Ozeáš. V tomto symbolickém duchovním smyslu je potřeba vyložit i Píseň písní, kde se zamilovanost tělesná stala obrazem věčné lásky božsko-lidské. Biblické obrazy jsou podobenství a příslibem vyššího uskutečnění. Manželství je jednota dvou osob. V Kristu se přirozenost lidská a božská spojila v jedné osobě božsko-lidské. V manželství dvě osoby pracují spolu. V Kristu se činnost Boha a člověka slila úplně v jedno. To, co Ježíš vykonal jako člověk, to současně vykonal i Bůh. Dosvědčil to výslovně: „Amen,amen pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co činí Otec. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn“ (Jan 5,1). Když někdo pozdravil Ježíše „Pán s tebou“, mohl by mu odpovědět: „Navěky je“. První církevní koncily se soustředily na to, aby tuto pravdu víry uhájily a objasnily proti všemu umenšení. Byly si také vědomy, že z toho plynou závratné důsledky pro nás

všechny. Když začal Ježíš svou veřejnou činnost, lidé se ptali: Kdo je on, že jedná takto? V našem případě se můžeme ptát my sami: Kdo jsme my? Potřebujeme to vědět, abychom posoudili, jaké činnosti jsme schopni, jaké máme k tomu schopnosti. Začněme tedy analýzou toho, co je nejjednodušší. Pro všechny platí všeobecné pravidlo: Modli se a pracuj. Dobrý křesťan začíná svůj den ranní modlitbou. Pokřižuje se a řekne krátkou modlitbu, někdy pozorně, někdy roztržitě. Stane se tím něco ve světě? Díváme-li se na věc čistě rozumově, jsme donuceni říci, že se nestane nic. Těmi málo slovy se ani lístky na stromě nezachvějí. A přesto se nám zdůrazňuje v katechismu a ve všech kázáních, že se modlit máme a že je to důležité. Není to iluse? Byla by to, kdybychom zůstali u předpokladu, že ta slova říkáme my sami. Víra nás však učí něco daleko víc: když se modlíme upřímně, modlí se s námi i Duch svatý. Posílena Duchem se naše modlitba stává silou, která hýbe světem. Jsme tu tedy činní my a je i Pán s námi. Slabý člověk a silný Bůh se spojili v jedno. Je tomu tak jenom při modlitbě? Víc času než modlitbou zaplníme prací, potěšitelnou nebo i nepříjemnou. Práce šlechtí člověka, říká přísloví. Ale tuze tomu nevěříme. „Podívejte se na mne, jak jsem zušlechtěný!“ prohlásil posměšně dělník invalida, který čekal v nemocnici na ošetření. Kolik prací se nepodaří a i ty, co se podaří, jak málo znamenají v celém světě! Víme, že Ježíš strávil asi třicet let v domě dělníka pracujícího s dřevem v zapadlém městečku Nazaret. Co se tím přihodilo? Evangelium nám nepoví, co konkrétně vyrobil, ale ujišťuje nás, že to byla práce pro spásu celého světa, protože v té lidské práci sestoupila na svět činnost Boží. Pán byl s ním tak spojen, že mohl říci: Já a Otec jsme jedno, „co činí Otec, stejně činí i jeho Syn“ (Jan 5,19). Ale co my ubozí lidé? Křtem jsme se stali i my adoptovanými Božími syny. Je tedy Bůh s námi ve všem, co děláme. Musíme ovšem dbát o to, abychom i my z naší strany s ním zůstali spojeni. Pak každá naše práce, i když je prostá a zdá se bezcenná, má nadpřirozenou sílu. Hnutí, které dostalo jméno Apoštolát modlitby, usiluje o to, aby si široké vrstvy křesťanů víc a víc uvědomovali tuto radostnou víru. Viděl jsem např. takové vývěsky. Na jedné byl obraz lékaře chirurga, který operuje a v jeho obličeji pozorujeme silné soustředění. Pod obrazem čteme nápis: Velké napětí? Je potřebné k tomu, abys zachránil tělesný život člověka. Obětuj svou práci Bohu a zachráníš i duši svého pacienta. Na jiné vývěsce byl obraz ženy, která umývá schody domu a utírá si pot z čela. Pod tím je nápis: Dřina, ale to nutné aby byly schody čisté. Obětuj svou práci Bohu a budeš tak očisťovat i duše těch, kdo po těch schodech chodí. Z těch málo poznámek si můžeme uvědomit radostnou skutečnost, že má lidská modlitba a lidská práce nedozírnou sílu ve světě, když usilujeme o to, abychom zůstali ve spojení s Bohem. Je to vnitřní přesvědčení, navenek k tomu stačí opravdu jenom malá modlitbička, po případě jenom znamení kříže. Modlíme se a pracujeme my, ale ne my sami, je Pán s námi. Je ta práce ještě naše? Je celá naše a celá Boží. K objasnění dávají příklad. Píše otec synovi dopis. Píše jej hlava nebo ruka? Píše jej myšlenka z hlavy rukou. Kdyby dopis psala ruka bez hlavy, byla by tu jenom čmáranice. Když je naopak ruka spojena s hlavou otce, možná je v něm i odkaz dědictví. K psaní dějin světa Bůh Otec používá i naší i hlavy i našich rukou. Vzpomeňme si na to, kdykoli v kostele uslyšíme pozdravení „Pán s vámi“. Pán chce být opravdu všude s námi.

„DIAMANTOVÁ PRIMICE“ KARDINÁLA ŠPIDLÍKA (z mailu Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, zaslaného dne 26. srpna 2009)

V kryptě baziliky sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondu, Anni Paulini Peregrinatio, 3. července 2009

Neočekávaně jsem oslavil svou „diamantovou primici“. Naši umělci z Aletti jsou naplno zaměstnáni v San Giovanni Rotondo, kde dělají nádhernou kryptu pro hrob Pátera Pia a nemohou se od plné práce do konce září odrhnout. Dostali tedy nápad, že bych přijel tam za nimi a odsloužil svou jubilejní mši jako první, kdo celebruje na právě dokončeném oltáři těsně před hrobkou Pátera Pia. Otcové kapucíni to přijali, vždyť zlatem zářící prostor už provizorně požehnal papež při své krátké návštěvě. Nečekaně se k mému zájezdu přidali i dva z mojich lékařů a ze státního sekretariátu Msgre Caccia (právě

nastupující jako nuncius do Libanonu) a ten přivezl blahopřejný telegram od svatého Otce. Beru to i jako vzpomínku na ostatních 30 spolubratrů, kteří byli v Maastrichtu se mnou vysvěceni a prakticky už všichni slouží liturgii nebeskou. Mezi nimi byl i z naší provincie P. Janíček a ze slovenské P. Senčík. A protože moravské primice končívají hodem, v hotelu, který patří Otcům kapucínům, se pořádala dlouhá večeře, na které se servírovaly všechny druhy mořských živočichů podle všech apulejských receptů. Té se ovšem otcové účastnit nemohli, protože v sobotu a v neděli jich čtyřicítka od rána do noci zpovídá poutníky. Tu neděli jich odhadovali asi 30 tisíc. San Giovanni Rotondo se stalo poutním místem početněji navštěvovaným než Lurdy. Není tedy divu, že jsem tam narazil i na horlivého poutníka z Prahy. To píšu teď po návratu do Říma, přikládám i text telegramu pro Vaši informaci. Pro sebe začínám spíš myslet na svatosvatou pravdu, že po „diamantu“ už se další pozemské kovy očekávat nemají a proto počítám s pomocí Vašich modliteb. V Kristu Váš T. Špidlík S. I.

U příležitosti 60. výročí Vašeho kněžského svěcení se duchovně spojuji s vámi a s vašimi blízkými, a připojuji se při této krásné příležitosti k chválám a díkům za dary, které vám udělil během vaší dlouhé a plodné služby evangeliu a církvi, zvláště pak ve prospěch křesťanského Východu. Spolu s vroucím a srdečným blahopřáním svolávám na Vás na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce hojnost nebeských milostí a uděluji Vám zvláštní Apoštolské požehnání, které s radostí rozšiřuji i na Vaše drahé. Benedikt XVI.

Sv. Cyril a Metoděj

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci na náměstí sv. Petra, 17. června 2009)

Drazí bratři a sestry, dnes bych chtěl mluvit o svatých Cyrilovi a Metodějovi, bratřích podle krve i podle víry, nazývaných „apoštolé Slovanů“. Cyril se narodil v Soluni úředníkovi císaře Lva roku 826/7. Byl nejmladším ze sedmi dětí. V dětství se naučil slovanskému jazyku. Ve svých čtrnácti letech byl poslán do Konstantinopole, aby studoval, a stal se tam druhem mladého císaře Michaela III. Dosáhl tehdy znalosti různých univerzitních předmětů, z nichž dialektiku ho učil Fótios. Po té co se zřekl slibného manželství, rozhodl se přijmout svěcení a stal se knihovníkem Patriarchátu. Krátce na to, v touze po samotě, vstoupil potají do kláštera, ale brzy byl odhalen a byla mu svěřena výuka posvátných i profánních věd. Tohoto úkolu se ujal tak dobře, že si vysloužil přídomek „Filosof“. Mezitím jeho bratr Michael, narozený roku 815, po úřední kariéře v Makedonii roku 850 opustil svět, aby začal mnišský život na hoře Olymp v Bitýnii , kde přijal jméno Metoděj (mnišské jméno mělo začínat stejným písmenem jako křestní) a stal se igumenem kláštera v Polychron. Také Cyril, přitahován bratrovým příkladem, se rozhodl zanechat vyučování a vydal se na horu Olymp meditovat a modlit se. Několik let poté - kolem roku 861 - jej však císařská vláda pověřila misií mezi Chazary u Azovského moře, kteří žádali, aby k nim byl poslán literát, který by uměl diskutovat s židy a saracény. Cyril se za doprovodu bratra Metoděje zdržel delší dobu na Krymu, kde se naučil hebrejsky. Tady také nalezl tělo papeže Klementa I., který tam byl poslán do vyhnanství. Našel jeho hrob, a když se spolu s bratrem vydali na zpáteční cestu, odnesli si s sebou jeho cenné relikvie. Když došli do Konstantinopole, byli oba bratři posláni na Moravu císařem Michaelem III., na kterého se moravský kníže Rostislav obrátil s touto přesnou žádostí: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru” (Život sv. Konstantina-Cyrila, XIV). Misie měla záhy neobvyklý úspěch. Oba bratři přeložili liturgii do slovanského jazyka a získali si mezi lidem velké sympatie.

Vzbudilo to však proti nim nevraživost u franckého kléru, který přišel na Moravu před nimi, a toto území chápal jako součást vlastní církevní jurisdikce. Oba bratři se tedy roku 867 vydali do Říma, aby dosáhli spravedlivého řešení. Cestou se zastavili v Benátkách, kde probíhala živá diskuse se stoupenci takzvaných „trojjazyčníků“, kteří tvrdili, že existují pouze tři jazyky, v nichž je dovoleno chválit Boha: hebrejština, řečtina a latina. Proti tomu se oba bratři pochopitelně ostře postavili. V Římě byli Cyril spolu s Metodějem přijati papežem Hadriánem II., který jim vyšel vstříc ve slavnostním procesí, aby důstojně přijal relikvie svatého Klementa. Papež také pochopil velkou důležitost jejich výjimečné misie. Od poloviny prvního tisíciletí se totiž Slované ve velkém počtu usadili na územích mezi dvěma částmi římského císařství, východní a západní, mezi nimiž panovalo napětí. Papež vytušil, že slovanské národy by mohly mít roli prostředníka a přispět tak k zachování jednoty mezi křesťany v obou částech císařství. Neváhal proto a schválil misii dvou bratří na Velké Moravě. Přijal a schválil užití slovanského jazyka v liturgii. Slovanské knihy byly položeny na oltář Santa Maria z Pathmé (Santa Maria Maggiore) a slovanská liturgie byla slavena v bazilikách svatého Petra, svatého Ondřeje a svatého Pavla. V Římě však Cyril, bohužel, těžce onemocněl. Pocítil blížící se smrt, chtěl se zcela zasvětit Bohu jako mnich v jednom z řeckých klášterů ve městě (pravděpodobně poblíž svaté Praxedy) a přijal mnišské jméno Cyril (jeho křestní jméno bylo Konstantin). Naléhavě pak prosil bratra Metoděje, který byl mezitím vysvěcen na biskupa, aby neopouštěl misii na Moravě a vrátil se k tamějšímu lidu. Obrátil se k Bohu touto modlitbou: „Pane Bože, … vyslyš mou modlitbu a ochraň své stádo, k němuž jsi mne poslal… vysvoboď je z trojjazyčného bludu, shromáždi všechny v jednotě a učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím v pravé víře a správném vyznání“ (Život sv. Konstantina-Cyrila, XVIII). Zemřel 14.února 869. Metoděj - věrný závazku, který přijal spolu s bratrem - vrátil se následujícího roku (870) zpět na Moravu. V Panonii (dnešní Maďarsko) však znovu narazil na násilný odpor franckých misionářů, kteří jej uvěznili. Neklesl na mysli a když byl roku 873 osvobozen, začal aktivně organizovat církev tím, že zformoval skupinu svých učedníků. Jejich zásluhou pak mohla být překonána krize, která nastala po smrti Metoděje 6.dubna 885. Někteří z těchto učedníků byli uvězněni, někteří byli prodáni do otroctví a odvezeni do Benátek, kde byli vykoupeni konstantinopolským hodnostářem, který jim umožnil vrátit se do zemí balkánských Slovanů. Byli přijati v Bulharsku a mohli pokračovat v misii, kterou začal Metoděj, přičemž rozšířili evangelium až „na území Rusi“. Bůh si ve své tajemné prozřetelnosti posloužil pronásledováním, aby zachránil dílo svatých bratří. Je to také literárně zdokumentováno. Stačí zmínit díla jako Evangeliář (liturgické perikopy Nového zákona), Žaltář a různé liturgické texty ve slovanském jazyce,

na nichž oba bratři pracovali. Po smrti Cyrila vznikly zásluhou Metoděje a jeho učedníků mimo jiné - překlady celého Písma svatého, Nomokánon a Kniha Otců. Máme-li nyní krátce shrnout duchovní profil obou bratří, je třeba se povšimnout především nadchnutí, s nímž Cyril přistupoval ke spisům svatého Řehoře Naziánského, u něhož se naučil chápat význam jazyka při předávání Zjevení. Svatý Řehoř vyjádřil touhu, aby Kristus mluvil jeho prostřednictvím: „Jsem služebník Slova, kterému se proto se dávám do služeb“. Cyril chtěl v této službě Řehoře napodobit a prosil tedy Krista, aby mluvil slovansky jeho prostřednictvím. Své překladatelské dílo uvádí touto slavnostní invokací: „Proto slyšte Slované: Slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha.” Zdá se, že skutečně ještě několik let před tím, než kníže Rostislav požádal císaře Michaela III. o vyslání misionářů do své vlasti, začali Cyril a Metoděj spolu se skupinou učedníků vypracovávat plán, jak shrnout křesťanskou nauku víry do spisů ve slovanském jazyce. Vyvstala tehdy zřejmá potřeba nových liter, které by odpovídaly mluvenému jazyku. Tak vznikla hlaholská abeceda, která byla později upravena a dostala jméno cyrilice na počest svého inspirátora. Byla to rozhodující událost pro rozvoj slovanské civilizace jako takové. Cyril a Metoděj byli přesvědčeni, že jednotlivé národy nemohou pokládat Zjevení za plně přijaté, dokud je neuslyší ve svém jazyce a nebudou je číst v písmu své vlastní abecedy. Metodějovi patří zásluha za to, že dílo, kterého se spolu s bratrem ujali, nebylo vzápětí přerušeno. Zatímco Cyril, Filosof, tíhnul ke kontemplaci, Metoděj byl veden spíše k činnému životu. Díky tomu tak mohly být později položeny základy toho, co bychom mohli nazvat „cyrilometodějskou ideou“, která v různých historických obdobích provázela slovanské národy a inspirovala jejich kulturní, národní a náboženský rozvoj. Uznal to již papež Pius XI. v apoštolském listu Quod Sanctum Cyrillum, ve kterém nazývá oba bratry: „syny Východu, kteří jsou svou vlastí Byzantinci, rodem Řekové, posláním Římané a svými apoštolskými plody Slované“ (AAS 19 [1927] 93-96). Dějinná role, kterou plnili, byla pak slavnostně potvrzena papežem Janem Pavlem II., který je apoštolským listem Egregiae virtutis viri, prohlásil vedle svatého Benedikta za spolupatrony Evropy (obr., AAS 73 [1981] 258-262). Cyril a Metoděj vskutku představují klasický příklad toho, co je dnes označováno výrazem „inkulturace“. Každý lid musí vpustit do své kultury zjevené poselství a vyjádřit jeho spásonosnou pravdu jazykem, který je mu vlastní. To předpokládá velmi náročnou „překladatelskou“ práci, protože k tomu je zapotřebí nalézt výrazy, které vhodně předloží a neznehodnotí bohatství zjeveného Slova. Tito svatí bratři o tom zanechali svědectví natolik významné, že k němu církev ještě dnes přihlíží, aby odtud čerpala inspiraci a orientaci.

Jeden chléb – jedno tělo

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Člověk je od přirozenosti tvor společenský, jeho osobnost tím víc vyniká, čím širší je okruh lidí, se kterými komunikuje a čím pevnější a ušlechtilejší je pouto, které ho s nimi svazuje. Dějiny nás poučují, že se první svazek s jinými rodí z rodiny a rozrůstá se v pospolitost kmenovou a národní. I kult náboženský se do těchto kategorií zařazuje. Primitivní národy mají své vlastní bohy. Až do nové doby pak platil i v kulturní Evropě princip: cuius regio eius religio, vládce národa rozhoduje o náboženském vyznání svých poddaných, faraónové proto odvozovali svůj božský původ. Ale od samého počátku se národní skupiny mísí s jinými. Proto se kulturní Řekové pokoušeli najít pro svou obec vzdělaných lidí jiné vyšší pouto. Dospěli až k Aristotelovi, který prohlásil za nejušlechtilejší spojení to, které je mezi opravdovými přáteli. Jsou však i v přátelství různé stupně. Stanovil tři základní: přátelství ze společné zábavy, ze společného zisku, ale nadto třetí nejvyšší, které má základ v jednotě ducha. Všimněme si nyní, jak se do tohoto vývoje dovedl zařadit sv. Pavel. Je hrdý na to, že patří ke svému národu, že je Izraelita z kmene Abrahámova. Ten původ určil i jeho náboženský postoj. Toto pouto je nerozlučitelné, vždyť se zakládá na víře, potvrzené velkými zázraky, že Bůh Izraele je jediný pravý. Nemohl tedy nikdy od své původní víry odpadnout. Ale jak se tedy mohl stát apoštolem jiných národů v duchu univerzálního křesťanství? Dnešní laická mentalita předkládá tento postup: zařadit hodnoty náboženské a národní vlastnosti do soukromého života a vybudovat společnost národů na základech jiných, opravdu všeobecných i s rizikem, že zůstanou abstraktními pravdami. Nepotřebujeme dokazovat, jak tento způsob myšlení a jednání proniká do dnešní společnosti, po případě se mu dává i ekumenický ráz. Pavla tam ovšem nikdy zařadit nemůžeme. Nikdy se svého židovského původu víry svých praotců nezřekl. Jak se tedy dostal k jiným národům? Našel k nim cestu spojení nikoli mimo své náboženství, ale naopak skrze ně. Našel tu cestu už i v pravém židovství, v rozšíření slibů daných Abrahámovi. Nyní v církvi, když se ty sliby splnily, zeď, která dělila národy, už je rozbořena. To, co vedlo dříve k partikularismům, v církvi se stává poutem spojení. Viděli jsme, že je prvním základem jednoty lidstva spojení rodinné, v jedné krvi. V církvi se stává duchovním, mystickým. To však neznamená, že by bylo méně reálným. S velkým

důrazem o tom píše Pavel Korintským. Napsal do Korintu dva dopisy, snad i třetí, který se nezachoval. Co ho přimělo, že na ně tak pamatoval? Vznikla tam důležitá křesťanská obec, ale doslechl se Apoštol o rozepřích a sporech, které tam povstaly, a to dokonce i při společném slavení večeře Páně, při lámání chleba. Proto je napomíná důrazně: „Když vy se shromažďujete, není to už společenství večeře Páně? Každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad a druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím“ (1 Kor 10,20-22). Napomenutí je drsné. Byli Korinťané skutečně v takovém úpadku? Ale hned nato přechází Apoštol k pozitivnímu vyznání víry: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli jej budete pít, na mou památku“ (v. 23-25). Morální závěr? „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sobě odsouzení“ (v. 26-29). Není proto pochybnosti o tom, že je pro Pavla eucharistie svátostným základem jednoty církve. Křesťané mají s Kristem a mezi sebou jednu krev. Podle starého přesvědčení duch člověka sídlí v krvi. Mají-li věřící jednu krev, mají i jednoho ducha. A mají-li jednoho ducha, jsou i jedno tělo s Kristem. Po celou dobu svého putování, Pavel zakládal různé místní církve. Všude zdůrazňoval jednotu. Pravost Kristova evangelia se jeví v jeho univerzalitě. Je to jakoby stavění jednoho světového duchovního chrámu. Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy“ (1 Kor 3,16). Didaché, jeden z nejstarších zachovaných křesťanských dokumentů (vznikl mezi roky 80100), napomíná v duchu Pavlově věřící, kteří přicházejí v den Páně ke společnému slavení eucharistie, ať vyloučí každého, kdo nehodně žije. Musí se proto starostlivě vyloučit rozepře, spory, litovat starých hříchů. Všecko, co rozbíjí jednotu církve, zraňuje jednotu těla Kristova a ruší hodnověrnost liturgie. V době 2. vatikánského koncilu, když se připravovalo schéma konstituce o církvi, opakoval se v textu mnohokrát výraz „tělo Kristovo“ . Bylo tedy na některých místech nahrazeno výrazem jiným: „Boží lid“. Těm, kterým se to nelíbilo, se dostalo vysvětlení. Když jde o tajemství víry, jeden výraz symbolický se doplňuje druhým. Definice církve jako tělo Kristovo krásně vyjadřuje jednotu všech údů. Ale v církvi tyto údy nejsou pouhé orgány, ale živé osoby, tvoří Boží lid. Jejich vztahy nejsou mechanické, ale i ušlechtile lidské, kolegiální. I to je v souvislosti s učením sv. Pavla. Už ve Starém Zákoně si byli židé vědomi, že úzkým spojením s Bohem tvoří jeden vyvolený lid Boží. Zakončeme tedy výzvou Pavlovou: „Prosím vás, bratři, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste byli svorní a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení a přesvědčení“ (1 Kor 1,10). „Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatí ve všem, v každém slovu i poznání... Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem našim Pánem Ježíšem Kristem“ (v. 4-9).

Rok kněží

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci na náměstí sv. Petra, 24. června 2009)

Drazí bratři a sestry, minulý pátek 19. června na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jenž je zároveň Dnem tradičně věnovaným modlitbě za posvěcení kněží, jsem měl to potěšení zahájit Kněžský rok, vyhlášený u příležitosti 150. výročí „nebeských narozenin“ faráře arského, sv. Jana Maria Vianneye. Při vstupu do vatikánské baziliky na liturgii nešpor jsem jakoby úvodním symbolickým gestem uctil v chórové kapli relikvii tohoto svatého pastýře duší: jeho srdce. K čemu vlastně Kněžský rok? A proč právě při vzpomínce na svatého faráře arského, který zdánlivě nevykonal nic mimořádného? Boží Prozřetelnost se přičinila o to, že jeho postava je zařazena hned za svatého Pavla. Ke konci schyluje Rok sv. Pavla, věnovaný apoštolovi národů, mimořádnému vzoru evangelizátora, který vykonal mnohé misijní cesty, aby šířil evangelium, a tento nový jubilejní rok nás vybízí, abychom hleděli na obyčejného vesničana, jenž se stal pokorným farářem a strávil svou pastorační službu v malé vesničce. I když se oba světci velmi liší, pokud jde o jejich životní osudy – jeden přecházel z jedné země do druhé, aby hlásal evangelium, druhý přijímal tisíce a tisíce věřících, přičemž zůstával stále ve své malé farnosti – existuje něco zásadního, co oba spojuje. Je to totální identifikace s jejich vlastní službou, jejich společenství s Kristem, které umožnilo svatému Pavlu říci: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). A svatý Jan Maria Vianney rád říkával: „Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha skrytého v knězi jako světlo za sklem, jako víno smíšené s vodou“. Účelem tohoto Kněžského roku, jak jsem napsal v listě zaslaném kněžím k této příležitosti, je proto usnadnit zaměření každého kněze „k duchovní dokonalosti, na níž především závisí účinnost jeho služby“, a pomoci především kněžím a s nimi celému Božímu lidu znovu odhalit a posílit vědomí mimořádného a nezbytného daru milosti, kterou služebné kněžství představuje pro toho, kdo je přijal, pro celou církev a pro svět, který by bez reálné přítomnosti Krista byl ztracen. Bezpochyby se změnily dějinné a sociální okolnosti, v nichž žil farář arský, a je správné se ptát, jak mohou kněží napodobovat jeho ztotožnění se svou službou v nynější globalizované společnosti. Ve světě, kde běžné pojetí života zahrnuje stále méně posvátna a namísto toho se jedinou rozhodující kategorií stává „funkčnost“, by katolickému pojetí kněžství mohla hrozit ztráta jeho přirozeného postavení, někdy i v rámci církevního povědomí. Jak v teologických kruzích, tak i v konkrétní pastorační praxi a při formaci kléru, se nezřídka střetávají a někdy stojí proti sobě dvě odlišná pojetí kněžství. Již před několika lety jsem poukázal na to, že existuje „na jedné straně sociálně-funkční pojetí, které definuje podstatu kněžství pojmem „služba“: služba společenství zastáváním nějaké funkce… a na druhé straně pojetí svátostně-ontologické, které, samozřejmě, nepopírá služebný charakter kněžství, ale spatřuje jeho zakotvenost v existenci služebníka a tvrdí, že tato existence je určována darem, který uděluje Pán skrze prostředkování církve a jehož jménem je svátost“ (J. Ratzinger, Ministero e vita del Sacerdote, in Elementi di Teologie fondamentale. Saggio su fede e ministero, Brescia 2005, str. 165). Také terminologický posun slova „kněžství“ k výrazům „služba, pověření, úřad“ je znamením tohoto odlišného pojetí. Ontologicko-svátostné pojetí se nejprve pojí s primátem eucharistie ve dvojčlenu „kněžství-oběť“, zatímco druhé místo patří primátu slova a službě zvěsti.

Je zřejmé, že se nejedná o dvě protikladná pojetí, a napětí, které mezi nimi přesto existuje, je třeba řešit uvnitř. Tak také dekret 2.vatikánského koncilu Presbyterorum ordinis praví: Apoštolské poselství evangelia svolává a shromažďuje Boží lid, takže všichni členové tohoto lidu, … obětují sami sebe jako „oběť živou, svatou a Bohu milou“ (Řím 12,1). Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé církve podává nekrvavě a svátostně v eucharistii, dokud sám Pán nepřijde“(č.2). Ptáme se tedy: „Co vlastně pro kněze znamená evangelizovat? V čem spočívá takzvaný primát zvěstování? Ježíš mluví o zvěstování Božího království jako o pravém cíli svého příchodu na svět a jeho zvěst není pouhou „promluvou“. Zahrnuje současně i jeho vlastní jednání. Znamení a zázraky, které koná, ukazují, že království přichází na svět jako přítomná skutečnost, která v posledku souvisí se samotnou jeho Osobou. V tomto smyslu je nutné připomenout, že také v primátu zvěstování jsou slovo a znamení neoddělitelné. Křesťanské kázání neproklamuje „slova“, ale Slovo. A zvěst souvisí se samotnou osobou Krista, ontologicky otevřenou ve vztahu k Otci a poslušnou jeho vůli. Autentická služba Slovu tudíž vyžaduje, aby kněz tíhnul ke hlubšímu sebezapření, aby mohl říci spolu s Apoštolem: „už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“. Kněz se nemůže pokládat za „pána“, nýbrž za sluhu slova. On není slovo, ale jak prohlásil Jan Křtitel, jehož slavnost Narození dnes slavíme, je „hlasem“ Slova: „Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky!“(Mk 1,3). Být „hlasem“ Slova, tedy pro kněze neznamená pouhý funkční aspekt. Naopak, předpokládá jeho podstatné „ztracení se“ v Kristu účastí na jeho tajemství smrti a vzkříšení s celým svým já: inteligencí, svobodou, vůlí a obětí vlastního těla jako živé oběti (srov. Řím 12,1-2). Jedině účast na Kristově oběti, na jeho kenosi, činí zvěstování autentickým! To je cesta, kterou musí projít s Kristem, aby dosáhl toho, že spolu s Ním řekne Otci: „ne co já chci, ale co ty chceš“ (Mk 14,36). Zvěstování proto vždycky obsahuje také oběť sebe, což je podmínka toho, aby bylo autentické a účinné. Alter Christus, kněz, je hluboce spojen s Otcovým Slovem, které svým vtělením přijalo přirozenost služebníka, stalo se služebníkem (srov. Flp 2,5-11). Kněz je Kristův služebník v tom smyslu, že jeho existence, připodobněná ontologicky Kristu, přijímá bytostně vztahovou povahu: je v Kristu, skrze Krista a s Kristem ve službě lidem. Právě proto, že patří Kristu, kněz radikálně slouží lidem, je služebníkem jejich spásy, jejich štěstí, jejich autentického osvobození, když dozrává v tomto postupném přijímání Kristovy vůle v modlitbě, v bytí „od srdce k srdci“ s Ním. Toto je tedy nevyhnutelná podmínka každého zvěstování, které obsahuje účast na svátostné oběti eucharistie a chápavou poslušnost církvi. Svatý farář arský často opakoval se slzami v očích: „Jak hrozné je být knězem!“ A dodával: „Jak politováníhodné je, když kněz slouží mši jakoby dělal nějakou obyčejnou věc! Jak nešťastný je kněz bez niterného života!“ Kéž Kněžský rok přivede všechny kněze k naprostému ztotožnění s Ježíšem ukřižovaným a vzkříšeným, aby napodobením svatého Jana Křtitele, byli připraveni se „umenšovat“, aby On rostl; aby následováním příkladu svatého faráře arského neustále a hluboce vnímali odpovědnost svého poslání, které je znamením a přítomností nekonečného Božího milosrdenství. Matce Boží a Matce církve svěřme právě zahájený Kněžský rok a všechny kněze na celém světě

Ospravedlnění z víry a ne ze skutků (Gal 2,16) (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Ospravedlní se člověk ze skutků nebo z víry? Jak dlouho a jak neužitečně o tom diskutovali svého času katolíci s protestanty a nacházeli dvě protichůdná tvrzení už mezi apoštoly Petrem a Pavlem. Čteme např. u sv. Petra v listě, který se dá považovat za první nárys katechismu, abychom skrze dobré skutky vzdali chválu Bohu (1 Pt 2,12). A víc ještě u sv. Jakuba, že „víra bez skutků není k ničemu; což nebyl náš otec Abrahám ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka?“ (Jak 3,20-21). Co jsou vlastně skutky? Člověk je od přirozenosti aktivní stejně jako je myslící. Nejenom skutečnost pozoruje, ale chce do ní také pozitivně zasahovat. Podle sv. Bazila Bůh to, co myslí, S Tomášem kardinálem Špidlíkem na zahradě jeho římské rezidence v Centru Aletti, Anni Paulini Peregrinatio, 27. června 2009 dělá. Čteme v Bibli, že Bůh stvořil svět slovem. Nemá však ústa, jeho myšlenka k činu stačila. Naproti tomu člověk musí své myšlení doplnit činem, jinak by byl beznadějně rozdělen. Svou myšlenku projevuje vnějším slovem. Kdyby tomu neodpovídal i čin, byl by lhářem. Ale před tím se musí postarat o to, aby měl správné myšlení, kterým chce se dát vést ke skutku. Správně myslet a správně jednat, co jiného můžeme na čestném člověku žádat? Jak tedy mohl sv. Pavel psát, že nás skutky neospravedlní? Všimněme si jeho výrazu. Nepopírá, že jsou skutky spravedlivé, ale že „neospravedlní“, tj. nenapraví předcházející skutky hříšné. Ty se dají jenom z velkodušnosti jakoby zapomenout. Dá se to doložit příklady z života. Muž byl např. své ženě nevěrný, ale napraví se. Žena řekne velkodušně: „Zapomeňme na to, máme před sebou ještě pár let života, abychom žili šťastně.“ Student ztratil z lehkomyslnosti dvě léta studia, ale dožene to později. Polituje těch dvou ztracených let, ale mládí z velké části zachránil. Dá se podobným způsobem napravit i porušený poměr k Bohu? Od svého prvního početí jsme všichni povoláni ke službě Boží. Co když se k tomu někdo odhodlal až ve čtyřiceti letech? Dalších třicet slouží za pokání, ale ztráta prvních čtyřiceti se jeví nenahraditelná. Ale přesto tomu může být jinak. Osvětlují to kazatelským příkladem. Mistr malíř dal žáku velké plátno a vyzval ho, aby namaloval krajinu, která leží před nimi. Žák se pustil okamžitě do práce. Ale přihodila se mu smůla. Černidlo se vylilo

na okraj. Ustřihl jej. Ale přihodilo se to několikrát. Nakonec obraz krajiny dobře vyšel, ale byl značně zmenšený. Mistr dal jiné plátno jinému žákovi, ale tentokrát stál při něm. Při podobné nehodě s černidlem mu nedovolil okraj ustřihnout, ale proradil mu: „Mínil jsi tam namalovat lilie, udělej tam kousek černého lesa, černidlo se zachrání.“ Podruhé se z černidla stal létající orel, ačkoli tam měla být původně bílá holubice, atd. Plátno se tak zachránilo celé, ale jeho původní plán musel měnit koncepci. Co se tím příkladem má říci pro duchovní život? Povězme to konkrétně. Sv. Alois, který si zachoval neporušenou čistotu po celý život je dojímavý obraz Boží. Ale stejně dojímavý je i sv. Augustin. Rád se přiznal, že v mládí hřešil, protože mu Kristus pomohl i tu čerň zasadit zkoncipovat, že ona našla místo v Božím obrazu jeho života. Mohou se tedy oba obrazy vyvěsit v chrámu církve: Aloise jako příklad nevinnosti, Augustina jako hříšníka Boží milostí ospravedlněného. Právě ten druhý obraz se dobře hodí jako vzor do našeho života. Svými nedbalostmi a hříchy bychom musili kusy svého životního plátna stále přistřihovat. Ale vstupuje do našeho života Kristus, abychom vírou v něho černě hříchů ospravedlnili pokáním, které je jakoby nové tvoření. Sv. Pavel tuto duchovní zkušenost aplikuje nejenom na svůj vlastní život jako jednotlivce, ale jako slovo víry, kterým se obrací i ke svému národu a k celému lidstvu. Všichni potřebují nového stvoření, k novým skutkům. Tak se stane, že s Kristovou milostí dostanou novou hodnotu i nové skutky a člověk, duchovně vzkříšený, se stane zase tím, k čemu byl stvořen: spolupracovníkem v díle Božím. Je samozřejmé, že může spolupracovat jenom v dobrém, a jeho důstojnosti odpovídá, aby tvořil svobodně, ne otrocky. Jak rozeznáme dobré a zlé? Zákon byl a je k tomu dobrou pomůckou. Ohlašuje všeobecně Boží vůli, ale osobní iniciativu nestimuluje, mnohdy spíš ubíjí. V moderní době se tou otázkou velmi zabýval N. Berďajev. Varuje, aby se v duchovních institucích nezdůrazňovala příliš Boží vůle na úkor osobní svobody, která musí být tvůrčí. Ale sám ve svém životě zakusil, jak je těžké zaujmout tu správný postoj. V tomto směru jej pěkně doplnil jeho žák Frank. Vychází z analýze činnosti, které si všichni váží, tj. z tvořivosti umělecké. Jak taková díla vznikají? Umělci se přiznávají, že jim na počátku přišla inspirace, které se pak dali cele do služby. Není to otrocké? Jen v tom případě, že ta inspirace je od ducha Božího, ta je zevnitř, neomezí svobodu. Umělecké dílo tedy musí být Božím, aby se nestalo satanskou posedlostí. Jak tuto estetickou úvahu převést do duchovního života? Začněme největší inspirací, kterou dějiny lidstva znají: Maria v Nazaretě počala z Ducha svatého, kterému dala k disposici celou svou činnost lidskou. Výsledek té spolupráce je Bohočlověk, která sám sebe představil jako vrchol všeho umění, když prohlásil: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jn 14,9). Podle definice Solovjova krásné je to, co ukazuje k něčemu vyššímu, než je samo. V tomto případě lidství vede přímo k Bohu. Ne nadarmo tedy evangelista dodal: „Kdo věří ve mne i on bude činit skutky, které i já činím“ (v. 13). Dá se tu tedy aplikovat výrok Dostojevského, že krása spasí svět. Ke stejným praktickým závěrům došel i sv. Pavel, když píše Galatským: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří... Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše (hříšná) přirozenost... Ovoce Božího Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota,věrnost, tichost a sebeovládání... Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit“ (Gal 5, 13 násl.).

Zakončení Roku sv. Pavla

(homílie Benedikta XVI. v bazilice sv. Pavla za hradbami při I. nešporách slavnosti sv. Petra a Pavla, za účasti poutníků Roku sv. Pavla, 28. června 2009)

Páni kardinálové, vážení bratři v biskupské a kněžské službě, ctění členové delegace ekumenického patriarchátu, drazí bratři a sestry, každého co nejsrdečněji zdravím. Zejména kardinála arcipresbytera této baziliky a jeho spolupracovníky, zdravím opata a mnišskou benediktinskou komunitu; zdravím také delegaci ekumenického patriarchátu z Konstantinopole. Rok připomínky narození svatého Pavla se dnes končí. Shromáždili jsme se u hrobu apoštola, jehož sarkofág, uchovávaný pod papežským oltářem, byl nedávno podroben pozorné vědecké analýze: do sarkofágu, který během tolika staletí nebyl nikdy otevřen, byl učiněn malý otvor, aby tam bylo možné zavést speciální sondu, jejímž prostřednictvím byly odhaleny stopy vzácné lněné purpurové tkaniny, lemované zlatem a tkaninou modré barvy se lněnými vlákny. Byla zjištěna přítomnost velkých zrn rudého kadidla z proteinových a vápencovitých látek. Kromě toho maličké kostní fragmenty, které podrobili radiokarbonové zkoušce vědci neznalí jejich původu, kteří došli k tomu, že patřily osobě z doby I. či II. století. To se zdá potvrzovat jednomyslnou a nikdy nevyvracenou tradici, že jde o ostatky apoštola Pavla. To vše naplňuje naši duši hlubokým pohnutím. Mnoho lidí během těchto měsíců, sledovalo cesty apoštola – zevnější a ještě více ty vnitřní - kterými prošel během svého života: cesta do Damašku vedoucí na setkání se Zmrtvýchvstalým; cesty středomořím, kterými procházel s pochodní evangelia, setkávaje se s odporem i přijetím, až k mučednictví, díky němuž patří navždy k římské církvi. Jí také adresoval svůj nejdelší a

nejdůležitější list. Rok svatého Pavla se končí, ale být osvěcováni a proměňováni spolu s Pavlem, - a s ním a díky němu poznávat Ježíše a jako on být osvěcováni a proměňováni evangeliem – to bude vždycky součástí křesťanské existence. A vždycky i mimo okruh věřících zůstane také učitelem národů, který nese poselství Zmrtvýchvstalého všem lidem, protože Kristus je všechny poznal a miluje; byl usmrcen a vstal z mrtvých pro ně všechny. Chceme mu naslouchat také nyní, kdy zahajujeme slavnost dvou apoštolů, vzájemně spojených těsným poutem. Součástí struktury Pavlových listů je to, že – vždycky ve vztahu k místu a zvláštní situaci vysvětluje především tajemství Krista, učí nás víře. Potom v druhé části následuje aplikace na náš život: co vyplývá z naší víry? Jak utváří naši každodenní situaci? V listu Římanům začíná tato druhá část začíná 12. kapitolou, v jejichž prvních dvou verších apoštol shrnuje podstatné jádro křesťanského života. Co v této pasáži říká svatý Pavel nám? Nejprve jako základní věc prohlašuje, že s Kristem začal nový způsob uctívání Boha, nová bohoslužba. Ta spočívá v tom, že živý člověk sám se stává adorací, „obětí“ ve svém vlastním těle. Bohu už neobětují nějaké věci. Samotná naše existence se má stát chválou Boha. Ale jak k tomu dojde? Ve druhém verši je nám dána odpověď: Nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží…“ (12,2). Dvěmi rozhodujícími slovy tohoto verše je „změňte se“ a „obnovte“. Musíme se stát novými lidmi, proměněnými na nový způsob existence. Svět stále hledá novost, protože je právem nespokojen s konkrétní realitou. Pavel nám říká: svět nemůže být obnoven bez nových lidí. Jedině budou-li noví lidé, bude i nový svět, svět obnovený a lepší. Na počátku je obnova člověka. Platí to pro každého jednotlivce. Jedině staneme-li se novými, stane se novým svět. To také znamená, že nestačí přizpůsobit se aktuální situaci. Apoštol nás vybízí k non konformismu. V našem listě se praví: nepodřizujte se schématu aktuální doby. Vrátíme k tomuto bodu až budeme přemýšlet o druhém textu, o kterým chci dnes spolu s vámi rozjímat. Apoštolovo „Ne“ je jasné, a také přesvědčivé pro kohokoli, kdo pozoruje „schémata“ našeho světa. Jak se však obnovit? Jak to učinit? Jsme toho opravdu schopni? Slovem obnovit Pavel naráží na vlastní konverzi, na své setkání se vzkříšeným Kristem, setkání, o kterém ve druhém listu Korinťanům říká: „Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo“ (5,17). Pro něho bylo toto setkání s Kristem natolik otřásající, že o tom říká: „Umřel jsem“ (Gal 2,19; srov. Řím 6). Stal se novým, jiným, protože už nežije pro sebe a sám sebou, ale pro Krista a v Něm. Během let však také viděl, že tento proces obnovy a změny trvá celý život. Obnovujeme se, pokud se necháváme uchopit a zformovat novým Člověkem Ježíšem Kristem. On je po výtce Člověk nový. V Něm se nová lidská existence stala realitou a my se můžeme opravdu obnovit, pokud se odevzdáme do jeho rukou a od Něho se necháme utvářet. Pavel činí tento proces „přetavení“ zřetelnějším, když říká, že se stáváme novými proměnou našeho způsobu myšlení. Tím, co bylo přeloženo jako smýšlení, je řecký výraz nous. Je to komplikované slovo. Lze jej přeložit jako „duch“, „cítění“, „rozum“ anebo právě „smýšlení“. Náš rozum se musí obnovit. To nás překvapuje. Možná bychom čekali, že se to týká nějakého postoje: toho, co bychom v našem jednání měli změnit. Ale nikoli: obnova musí sahat až na dno. Nás způsob vidění světa, chápání reality, veškeré naše myšlení se musí změnit, počínaje jeho základy. Myšlení starého člověka, obecné smýšlení směřuje obvykle k vlastnění, blahobytu, vlivu, úspěchu, pověsti atd. V tomto smyslu má však velmi omezený dosah. Takto v posledku zůstává středem světa vlastní „já“. Musíme

se naučit myslet hlouběji. Co to znamená, nám říká svatý Pavel v druhé části věty: je třeba se naučit rozumět vůli Boží tak, aby utvářela naši vůli. Abychom my sami chtěli to, co chce Bůh, abychom uznali, že to, co Bůh chce, je krásné a dobré. Jedná se tedy o obrat v naší základní duchovní orientaci. Bůh musí vstoupit do horizontu našeho myšlení: to co On chce a způsob, podle něhož On pojal svět i mne. Musíme se naučit mít podíl na myšlení a chtění Ježíše Krista. A tak budeme novými lidmi, v nichž se vyjeví nový svět. Stejnou myšlenku nezbytné obnovy naší existence lidské osoby Pavel ilustroval později ve dvou úryvcích listu Efesanům, u nichž se chceme ještě krátce zastavit. Ve čtvrté kapitole tohoto listu nám apoštol říká, že s Kristem musíme dosáhnout věku zralosti, dospělého lidství. Nemůžeme zůstávat „malými dětmi, nechat se zmítat a strhovat větrem kdejakého učení…“ (4,14). Pavel si přeje, aby křesťané měli zodpovědnou víru, „zralou“ víru. Výraz „dospělá víra“ se v posledních letech stal rozšířeným sloganem, který je často chápán jako postoj toho, kdo už nenaslouchá církvi a jejím pastýřům, ale vybírá si autonomně to, co chce věřit a nevěřit – tedy víra „udělej si sám“. A je to prezentováno jako „odvaha“ vyjádřit se proti magisteru církve. Ve skutečnosti k tomu však není třeba odvahy, protože tu je vždycky jistota veřejného aplausu. Odvahu chce spíše přilnutí k víře církve, i když odporuje „schématu“ soudobého světa. A to je onen non konformismus víry, který Pavel nazývá „zralou vírou“. A jako dětskou víru označuje naopak chození po větru a proudu doby. Takto je součástí zralé víry například zasazovat se za nedotknutelnost lidského života od jeho prvního okamžiku a odporovat tak radikálně principu násilí právě při obraně nejbezbrannějších lidských tvorů. Součástí dospělé víry je uznávat manželství mezi mužem a ženou na celý život jako instituci Stvořitele, obnovenou Kristem. Dospělá víra se nenechá vláčet sem a tam jakýmkoli proudem. Staví se proti větrům módy. Ví, že tyto větry nejsou vanutím Ducha svatého; ví, že Duch Boží se vyjadřuje a projevuje ve společenství s Ježíšem Kristem. Nicméně, také zde Pavel nezůstává jenom u negace, ale vede k velkému „Ano“. Opisuje zralou víru, opravdu dospělou v pozitivním smyslu slova pomocí výrazu: „žijme podle pravdy v lásce“ (srov. Ef 4,15). Nový způsob myšlení, který nám byl dán vírou, se obrací především k pravdě. Mocí zla je lež. Mocí víry, mocí Boha je pravda. Pravda o světě a o

nás samých se stává viditelnou, hledíme-li k Bohu. A Bůh se stává viditelným nám v tváři Ježíše Krista. Hledíme-li na Krista rozpoznáváme další věc: pravda a láska jsou neoddělitelné. V Bohu jsou obě nerozlučně jedno: a právě to je podstata Boha. Proto jsou pro křesťany pravda a láska vždy spolu. Láska je důkazem pravdy. Stále znovu musíme být měřeni podle tohoto kritéria, kdy se pravda stává láskou a láska nás činí pravdivými. Ještě další důležitá myšlenka se objevuje v tomto verši sv. Pavla. Apoštol nám říká, že podle pravdy v lásce, přispíváme k tomu, že všechno – univerzum – roste směrem ke Kristu. Pavel se na základě své víry nezajímá pouze o naši osobní spravedlnost, ani ne o pouhý růst církve. Zajímá se o univerzum: ta pánta. Poslední cíl Kristova díla je univerzum, přeměna univerza, veškerého lidského světa, celého stvoření. Kdo spolu s Kristem slouží pravdě v lásce, přispívá k velkému pokroku světa. Ano zde je zcela jasné, že Pavel zná ideu pokroku. Kristus, jeho život, utrpení a vzkříšení, byl opravdovým velkým skokem v rozvoji lidstva, světa. Nyní však univerzum musí růst ve vztahu k Němu. Kde roste přítomnost Krista, tam je pravý pokrok světa. Tam se člověk stává novým a tak se stává novým tento svět. Tutéž věc nám Pavel ozřejmuje ještě v jiné souvislosti. Ve třetí kapitole listu Efesanům mluví o nezbytnosti „zesílení vnitřního člověka“ (3,16). Tím přebírá argument, o kterém předtím v situaci soužení pojednával v druhém listu Korinťanům: „Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje“ (4,16). Vnitřní člověk musí zesílit – to je imperativ velmi vhodný pro naši dobu, v níž lidé tak často zůstávají vnitřně prázdní a proto se musí uchylovat ke slibům a narkotikům, které pak mají za následek další růst prázdnoty v jejich nitru. Vnitřní prázdnota – slabost vnitřního člověka - je jeden z velkých problémů naší doby. Musí být posílena niternost – vnímavost srdce, schopnost vidět a rozumět světu a člověku zevnitř, srdcem. Máme zapotřebí rozumu osvěcovaného srdcem, abychom se naučili jednat podle pravdy v lásce. To se však neuskuteční bez niterného vztahu k Bohu, bez života modlitby. Potřebujeme setkání s Bohem, který se nám dává ve svátostech. A nemůžeme mluvit k Bohu v modlitbě, pokud jej nenecháme, aby On sám mluvil nejprve k nám, pokud mu nenasloucháme v jeho slovu, které nám dal. Pavel nám k tomu říká: „Kristus vírou přebývá ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku a hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání“ (Ef 3,17). Láska vidí dále než pouhý rozum – to nám Pavel chce říci těmito slovy. A říká nám také, že jedině ve společenství se všemi svatými, tzn. ve velkém společenství všech věřících – a nikoli proti nebo bez něho – můžeme poznat rozsáhlost tajemství Krista. Tuto rozsáhlost nám opisuje slovy, která chtějí zachytit dimenze kosmu: šířku a délku, výšku a hloubku. Tajemství Krista má kosmický rozsah: Nepatří jen nějaké určité skupině. Ukřižovaný Kristus objímá celé univerzum ve všech jeho dimenzích. On bere svět do svých rukou a nese jej vzhůru k Bohu. Počínaje sv. Irenejem z Lyonu – tedy od 2.století – spatřovali otcové ve slovech šířka a délka, výška a hloubka Kristovy lásky narážku na kříž. Láska Kristova objala v Kříži nejhlubší hlubinu – noc smrti - i nejvyšší vysokost Boha samého. A do svých rukou vzal šíři a rozsáhlost lidstva a světa ve všech jeho vzdálenostech. On stále objímá univerzum – nás všechny. Modleme se, aby nám Pán pomohl rozpoznat něco ze šíře jeho lásky. Prosme jej, aby se jeho láska a jeho pravda dotkli našeho srdce. Prosme, aby Kristus přebýval v našich srdcích a učinil nás novými lidmi, kteří budou jednat podle pravdy v lásce. Amen

Slavnost sv. Petra a Pavla 2009

(homílie Benedikta XVI. při eucharistii v bazilice sv. Petra, při níž sv. Otec předal pália 34 novým arcibiskupům, za účasti poutníků Roku sv. Pavla, 29. června 2009)

Páni kardinálové, vážení bratři v biskupské a kněžské službě, drazí bratři a sestry, všechny srdečně zdravím slovy apoštola, u jehož hrobu se nacházíme: „Milost a pokoj ať se ve vás rozmáhá“ (1 Petr 1,2). Zdravím zejména členy delegace ekumenickéh o patriarchátu Konstantinop ole a četné metropolity, kteří dnes obdrží pallium. V úvodní modlitbě dnešní slavnosti prosíme Pána: „ať se ve všem držíme nauky apoštolů, s nimiž je spjat počátek života církve“. Prosba, s níž se obracíme k Bohu, zároveň interpeluje nás samotné: držíme se nauky velkých apoštolů zakladatelů? Opravdu je známe? V Roku sv. Pavla, který se včera skončil, jsme se snažili nově naslouchat „učiteli národů“ a znovu se tak učit abecedě víry. Snažili jsme se spolu s Pavlem a skrze Pavla poznat Krista a nalézt tak přímou cestou křesťanského života. V kánonu Nového zákona jsou kromě listů sv. Pavla také dva listy pod jménem sv. Petra. První z nich se končí pozdravem výslovně adresovaným z Říma, který je však zmiňován apokalyptickým názvem Babylon: „Spoluvyvolená církevní obec babylónská vás pozdravuje..“ (5,13). Církev v Římě, která je označena jako spoluvyvolená, je tak zařazena do velkého společenství všech místních církví, do komunity všech těch, které Bůh shromáždil, aby v „Babylonu“ tohoto světa té doby vytvářely Boží lid a umožnily Bohu vstoupit do dějin. První list svatého Petra je pozdrav zaslaný z Říma veškerému křesťanstvu všech dob. Vybízí nás, abychom naslouchali „apoštolskému učení“, které nám ukazuje cestu k životu. Tento list obsahuje velice bohatý text, který pramení ze srdce a dotýká se srdcí. Jeho jádrem je – jak jinak? – postava Krista, jenž je popsán jako Ten, který trpí a miluje, jako Ukřižovaný a Vzkříšený: „Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel… jeho ranami jste uzdraveni“ (1 Petr 2,23). List, jehož jádrem je Kristus, podává také úvod do

základních křesťanských svátostí křtu a eucharistie a řeč ke kněžím, v níž se Petr označuje za spolu-presbytera. Mluví k duchovním pastýřům všech generací jako ten, kdo byl osobně Pánem pověřen pást jeho ovce a tak zvláštním způsobem obdržel kněžský mandát. Co nám tedy říká svatý Petr – právě v Kněžském roce – o poslání kněze? Pojímá kněžskou službu tak, že se přitom zcela drží Krista, kterého nazývá „pastýřem a strážcem..duší“ (2,25). Tam, kde překlad hovoří o „strážci“ má řecký text slovo episcopos (biskup). Trochu dále je pak Kristus označen za nejvyššího Pastýře – archipoimen (5,4). Překvapuje, že Petr nazývá samotného Krista biskupem – biskupem duší. Co tím chce říci? Toto řecké slovo obsahuje sloveso „vidět“. Proto bylo přeloženo jako „strážce“ či „dohlížející“. Jistě se tím však nemíní vnější dohled, jakoby snad šlo o vězeňský dozor. Spíše to znamená vidět shůry, vidět z výše Boží. Vidění z Boží perspektivy je viděním lásky, které má sloužit druhému, pomáhat mu, aby se stal sebou samým. Kristus je „biskupem duší“, říká nám Petr. Co to znamená: Vidí nás z Boží perspektivy. Pohled vycházející z Boha vidí celek, vidí nebezpečí stejně jako naděje a možnosti. Z Boží perspektivy je vidět podstata, je vidět vnitřní člověk. Je-li Kristus biskupem duší, má bránit zchudnutí duše, aby člověk neztratil svou podstatu, schopnost pravdy a lásky. Má člověka vést k poznání Boha, aby se neztratil ve slepých uličkách, aby nezmizel v izolaci, ale zůstal otevřen na celek. Ježíš, „biskup duší“, je prototypem každé biskupské a kněžské služby. Být biskupem, být knězem z tohoto hlediska znamená zaujmout Kristovu pozici. Myslet, vidět a jednat z jeho vznešené pozice. Být od Něho dán k dispozici lidem, aby nacházeli život. Slovo „biskup“ se tak velmi blíží výrazu „pastýř“. Oba pojmy lze dokonce zaměňovat. Úkolem pastýře je pást a střežit stádce a vést je ke správným pastvinám. Pást ovce znamená starat se, aby ovce nalézaly správnou potravu, aby byl nasycen jejich hlad a utišena jejich žízeň. Mimo metaforu to znamená, že slovo Boží je potravou, které je člověku zapotřebí. Prezentovat stále znovu Boží slovo a dávat tak lidem potravu je úkolem pravého pastýře. Musí umět odporovat nepřátelům, vlkům. Musí jít jako první, ukazovat cestu, zachovávat jednotu stádce. Petr ve své řeči ke kněžím poukazuje ještě na jednu důležitou věc. Nestačí mluvit. Pastýři musí být „svému stádci vzorem“ (5,3). Slovo Boží je z minulosti do přítomnosti přenášeno tím, že je žito. Je nádherné vidět, jak se u svatých Boží slovo stává slovem určeným naší době. V postavách jako František a potom znovu v Otci Piovi a v mnoha dalších se Kristus opravdu stal současníkem jejich generací, vyšel z minulosti a vstoupil do přítomnosti. To znamená být pastýřem – vzorem stádci: žít nyní Slovo ve velkém společenství církve svaté. Velmi krátce bych rád ještě obrátil pozornost na dvě další tvrzení z první listu svatého Petra, která se týkají zvláštním způsobem nás, v této naší době. Nejprve je to věta, dnes znovu objevovaná, na jejímž základě středověcí teologové chápali své poslání: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (3,15). Křesťanská víra je naděje. Otevírá cestu k budoucnosti. Je to naděje, v níž spočívá rozumnost; naděje, jejíž důvody můžeme a máme podávat. Víra prochází z věčného Rozumu, který vstoupil do našeho světa a ukázal nám pravého Boha. Přesahuje schopnost našeho vlastního rozumu, tak jako láska vidí víc než pouhá inteligence. Avšak víra mluví k rozumu a v dialektické konfrontaci může rozumu čelit. Neprotiřečí mu, ale jde s ním ruku v ruce a zároveň vede za něj – uvádí do většího Rozumu Božího. Jako Pastýři své doby je naším úkolem chápat důvody víry jako první. Úkol nenechat víru, aby zůstala prostě tradicí, ale rozpoznat ji jako odpověď na naše otázky. Víra vyžaduje naši racionální účast, která se prohlubuje a

očišťuje sdílením lásky. Součástí našich povinností jakožto pastýřů je pronikat víru myšlením, aby byla s to ukázat důvody naší naděje v konfrontaci naší doby. Nicméně, myšlení samo nestačí. Tak jako nestačí samotné mluvení. Petr ve své křestní a eucharistické katechezi ve druhé kapitole svého listu navazuje na Žalm, užívaný prvotní církví v kontextu sv. přijímání, a říká: „Vždyť jste okusili, jak dobrý je Pán“ (Žl 34, 9; 1 Petr 2,3). Pouze okoušení vede k vidění. Pomysleme na Emauzské učedníky: teprve ve společenství s Ježíšem u stolu, teprve při lámání chleba se jim otevírají oči. To platí pro nás všechny. Kromě myšlení a mluvení, máme zapotřebí zkušenost víry; vitální vztah s Ježíšem Kristem. Víra nesmí zůstat teorií: musí být životem. Setkáváme-li se ve svátosti s Kristem, pak „vidíme“, jak je dobrý. Pak zakoušíme, že je dobré být s Ním. Z této prožité jistoty plyne schopnost předávat věrohodně víru druhým. Svatý farář arský nebyl velkým myslitelem. Ale „okoušel“ Pána. Žil s Ním nejen ve velkých požadavcích pastorační služby, ale i v každodenních detailech. Takto se stal „tím, kdo vidí“. Zakusil a proto věděl, že Pán je dobrý. Modleme se k Pánu, aby nám daroval toto okoušení a mohli jsme se tak stát věrohodnými svědky naděje, která je v nás. Nakonec bych rád zmínil ještě nenápadná, ale důležitá slova svatého Petra. Hned na počátku svého listu nám říká, že cílem naší víry je spása duše (srov. 1,9). V jazyce a myšlení aktuálního křesťanského světa zní toto tvrzení cize, pro některé možná dokonce skandálně. Slovo „duše“ upadlo v nevážnost. Říká se, že prý vede k dělení člověka na ducha a hmotu, duši a tělo, zatímco ve skutečnosti jde o nedělitelnou jednotu. Kromě toho „spása duší“ jako cíl víry patrně odkazuje na individualistické křesťanství, na ztrátu odpovědnosti za svět jako celek v jeho tělesnosti a materiálnosti. O tom všem ale v listě svatého Petra nic není. Celý text je o horlivosti pro svědectví dané naději, odpovědnosti za druhé. Abychom lépe porozuměli slovům o spáse duší jako cíli víry, musíme podívat na věc z druhé strany. Je pravdou, že nedbalost o duše, chudnutí vnitřního člověka neničí jenom jednotlivce, ale ohrožuje osud lidstva jako celku. Bez ozdravení duší, bez ozdravení člověka zevnitř, nemůže lidstvo dojít spásy. A za skutečnou duševní nemoc označuje svatý Petr ignoranci, tj. nepoznání Boha. Kdo nezná Boha, kdo jej alespoň upřímně nehledá, zůstává mimo pravý život (srov. 1 Petr 1,14). K lepšímu porozumění formulace „spása duší“ může posloužit ještě další slovo z tohoto listu: „Očistit duše poslušností vůči pravdě“ (srov. 1,22). Poslušnost pravdě očišťuje duši. A soužití se lží ji znečišťuje. Poslušnost pravdě začíná malými každodenními pravdami, které mohou být často náročné a bolestné. Tato poslušnost pak sahá až k bezvýhradné poslušnosti Pravdě samotné, kterou je Kristus. Tato poslušnost nás nejenom očišťuje, ale především osvobozuje ke službě Kristu a tím spáse světa, která přitom vždycky začíná poslušným očištěním vlastní duše skrze pravdu. Můžeme ukazovat cestu k pravdě jedině tehdy, pokud se my sami v poslušnosti a trpělivosti necháme očistit pravdou. A nyní se obracím k vám, drazí spolubratři v biskupské službě, kteří nyní obdržíte z mých rukou pallium. Bylo utkáno z vlny beránků, které papež žehná na svátek svaté Anežky. Tímto způsobem připomíná beránky a ovce Kristovy, které vzkříšený Pán svěřil Petrovi s úkolem, aby je pásl (srov. Jan 21,15-18). Připomíná stádce Ježíše Krista, které vy, drazí bratři, máte pást ve společenství s Petrem. Připomíná nám Krista samotného, který se jako Dobrý Pastýř, sám stal Beránkem, aby na sebe vzal zevnitř úděl nás všech; aby nás nesl a ozdravil zevnitř. Prosme Pána, aby nám daroval být v jeho stopách spravedlivými Pastýři, „ne proto, že musíme, ale dobrovolně jak to chce Bůh.. ochotně.. abychom byli vzorem svému stádci“ (1 Petr 5,2). Amen.

Pilíře kněžské služby

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci na náměstí sv. Petra, 1. července 2009)

Drazí bratři a sestry, 28. června se slavením prvních nešpor ze slavnosti sv. Petra a Pavla v bazilice sv. Pavla za hradbami skončil Rok sv. Pavla, jenž byl připomínkou dvou tisícího výročí narození apoštola národů. Děkujme Pánu za duchovní plody, které tato významná iniciativa přinesla mnoha křesťanským komunitám. Za cenný odkaz Roku sv. Pavla lze považovat výzvu apoštola k prohloubení poznání Kristova tajemství, aby On byl srdcem a středem naší osobní i komunitní existence. To je totiž nezbytná podmínka pravé duchovní a církevní obnovy. Jak jsem již zdůraznil během první eucharistické liturgie v Sixtinské kapli po svém zvolení na Petrův stolec, „každý další prvek církevního života vyplývá především z plného společenství s Kristem, nejprve společenství mezi věřícími, pak závazek hlásat a dosvědčovat evangelium i horlivost lásky vůči všem, zejména k chudým a nepatrným“ (srov. Insegnamenti, I. 2005, str.8-13). Platí to v první řadě pro kněze. Děkujeme proto Boží prozřetelnosti, že nám nabízí možnost slavit Rok kněží. Rád bych, aby byl pro každého kněze příležitostí k vnitřní obnově, a z toho vyplývajícího posílení v závazku jeho poslání. Jako byl během Roku sv. Pavla naší stálou oporou svatý Pavel, tak v následujících měsících si budeme všímat především svatého Jana Maria Vianneye, svatého faráře arského, jehož 150. výročí smrti si připomínáme. V listu, který jsem k této příležitosti napsal kněžím, jsem zdůraznil, že na životě tohoto pokorného služebníka oltáře nejvíce vyniká „jeho opravdové ztotožnění s vlastní službou“. Rád říkával, že „dobrý pastýř, pastýř podle Božího srdce, je největší poklad, který dobrý Bůh může dát nějaké farnosti a jeden z nejcennějších darů božského milosrdenství“. A na znamení toho, že není schopen přizpůsobit se velikosti daru a úkolu, svěřeným ubohé lidské bytosti, si povzdechl: „Ó, jak veliký je kněz! … Kdyby si uvědomil, čím je, zemřel by … Bůh jej poslouchá: kněz pronese několik slov a Pán na jeho hlas sestupuje z nebes, aby se skryl v malé hostii“. Vskutku, každý kněz, který se zamyslí nad dvojčlenem „totožnost-poslání“, může lépe postřehnout nezbytnost onoho postupného ztotožňování se s Kristem, které zaručuje věrnost a plodnost evangelního svědectví. Samotný titul Kněžského roku – Věrnost Kristu, věrnost kněze – ozřejmuje, že dar božské milosti předchází každou možnou lidskou odpověď i pastorační realizaci, takže misijní zvěst a bohoslužebný kult v životě kněze nejsou od sebe nikdy odděleny, stejně jako nelze nikdy oddělovat ontologicko-svátostnou jednotu a evangelizační poslání. Ostatně, mohli bychom říci, že účel poslání každého kněze je „kultovní“: aby se všichni lidé mohli obětovat Bohu jako živá, svatá a Bohu milá hostie (srov. Řím 12,1), která se v samotném stvoření, v lidech stává kultem, chválou Stvořitele, od něhož se jim dostává oné lásky, kterou jsou povoláni v hojnosti jedni druhým dávat. Vidíme to jasně na počátcích křesťanství. Svatý Jan Zlatoústý například říkal, že svátost oltářní a „svátost bratra“ nebo „svátost chudého“ jsou dva aspekty téhož tajemství. Láska k bližnímu, pozornost ke spravedlnosti a chudým nejsou jenom témata sociální morálky, jako spíše výrazy svátostného pojetí křesťanské morálky, poněvadž prostřednictvím kněžské služby se uskutečňuje duchovní oběť všech věřících v jednotě s obětí Krista, jediného Prostředníka: oběť, kterou kněží nabízejí nekrvavě a svátostně v očekávání nového Pánova příchodu. To je hlavní, podstatně misijní a dynamická dimenze

totožnosti kněžské služby. Prostřednictvím evangelní zvěsti rodí víru v těch, kteří dosud nevěří, aby s Kristovou obětí mohli sjednotit svoji vlastní oběť, která se vyjadřuje láskou k Bohu a k bližnímu. Drazí bratři a sestry, tváří v tvář tolikeré nejistotě a malátnosti i při výkonu kněžské služby, je nezbytné opětovně si osvojit jasný a nedvojznačný úsudek o absolutním primátu božské milosti připomenutím toho, co napsal svatý Tomáš Akvinský: „Nejmenší dar milosti přesahuje přirozené dobro celého universa“ (Summa Theologie, I-II, q.113, a.9, ad 2). Poslání každého jednotlivého kněze bude proto záviset také a zejména na vědomí svátostné reality jeho „nového bytí“. Na jistotě vlastní totožnosti, nikoli uměle vytvořené, ale zadarmo a božsky obdržené a přijaté, vždycky závisí stálá obnova nadchnutí kněze svým vlastním posláním. Také pro kněze platí to, co jsem napsal v encyklice Deus caritas est: „Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření” (č.1). Kněží, tím že přijali svým zasvěcením tak mimořádný dar milosti, stávají se trvalými svědky svého setkání s Kristem. Vycházejíc právě z tohoto vnitřního vědomí, mohou naplno konat své poslání hlásáním Slova a vysluhováním svátostí. Po 2.vatikánském koncilu vznikl tu a tam dojem jakoby kněžským posláním v této době mělo být něco naléhavějšího; někteří pomýšleli na to, že je třeba nejprve budovat jinou společnost. Úryvek z Markova evangelia (3,13-19) o ustanovení dvanácti apoštolů, který jsme slyšeli na začátku generální audience, však poukazuje na dva podstatné elementy kněžské služby. Ježíš posílá apoštoly tehdy i nyní hlásat evangelium a dává jim moc vyhánět zlé duchy. „Zvěst“ a „moc“, tzn. „slovo“ a „svátost“ jsou tedy dva základní sloupy kněžské služby mimo všechny její možné rozmanité konfigurace. Pokud se nebere v potaz „diptych“ zasvěcení-poslání, stává se opravdu obtížně srozumitelnou totožnost kněze i jeho služba v církvi. Kdo jiný je totiž knězem, ne-li obrácený a obnovený člověk, který žije v osobním vztahu s Kristem a který si neustále osvojuje evangelní kritéria? Kdo jiný je knězem, ne-li člověk jednoty a pravdy, vědom si vlastních mezí a zároveň mimořádné velikosti obdrženého poslání, totiž úsilí šířit Boží království až na konec země? Ano! Kněz je člověkem, který zcela patří Pánu, poněvadž jej Bůh sám povolal a ustanovil k apoštolské službě. A právě proto, že patří zcela Pánu, patří cele lidem. Modleme se během tohoto Kněžského roku, který potrvá až do příští slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, za všechny kněze. Ať roste jejich počet v diecézích, ve farnostech, v řeholních a zejména mnišských komunitách, ve sdruženích a hnutích, v různých pastoračních uskupeních na celém světě, modlitebních skupinách a zejména společenstvích eucharistické adorace za posvěcení kněží a za kněžská povolání jako odpověď na Ježíšovu výzvu k modlitbě: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“ (Mt 9,38). Modlitba je prvním závazkem, pravou cestou posvěcování kněží, duší autentické „pastorace povolání“. Skrovný počet kněžských svěcení v některých zemích nejenom nemá vyvolávat malomyslnost, ale má podněcovat k rozšíření prostoru věnovaného mlčení a naslouchání Slovu, k větší péči o duchovní vedení a svátost zpovědi, aby hlas Boží, který ustavičně volá a utvrzuje, mohl být slyšen a pohotově následován mnoha mladými. Kdo se modlí nemá strach; kdo se modlí není nikdy sám; kdo se modlí, zachrání se! Modelem života, učiněného modlitbou, je bezpochyby svatý Jan Maria Vianney. Maria, Matka církve, kéž pomáhá všem kněžím následovat jeho příklad, aby byli jako on svědky Kristovými a apoštoly evangelia.

Eutanázie nebo dobrá smrt? (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Pohoršil jsem jednou seminaristy, když jsem prohlásil, že jsem pro eutanázii. Abych to napravil, hned jsem dodal, že je vinou toho prohlášení okolnost, že čtu řecky: thanein znamená umírat, eu říká dobře. Který křesťan by si nepřál dobrou smrt? Vždyť se za to modlíme pokud možná každý večer před spaním. Je ovšem velký rozdíl v tom, jaký kdo má o dobré smrti pojem. Když už jsme začali žertem, pokusme se i tu žertem vysvětlit rozdíl. Řekněme, že je pozemský život jako kovové peníze v kapse. Kdyby tam tuze tížily, zahodil by je do řeky ten, kdo si je jist, že už je nebude nikdy potřebovat. Opačně by se zachoval jiný; uložil by je do pokladnice, aby si je vybral, hned jak se objeví příležitost. Ukládají tedy křesťané mrtvá těla do hrobů jako do pokladnice, zatím co ti první patří k těm, kdo hájí legální eutanázii, pěkným slovem nepěknou zlou smrt. Ale kdy je člověk opravdu mrtev? Dříve se říkalo jednoduše: vydechl naposledy. Tato známka smrti je dnes zpochybněna umělým dýcháním. Zastavil se srdeční puls? I ten se může někdy obnovit. Dnešní lékaři uplatňují jako kriterium zastavení činnosti mozku. Kdy ta nastane? Hranice, která odděluje život od smrti, je velmi tenká a není snadno jednoznačně definovatelná. Bible se spokojí s obraznou mluvou: Kristus sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých. Nesmíme ovšem zapomínat, že výrazy nebe, očistec, peklo, podzemí tu nejsou zeměpisná určení, ale vyjadřují především vnitřní stav člověka. Dokud je na zemi, mluví a žije s ostatními ve viditelném a tělesném styku. Smrt to přeruší. Pro ateisty to znamená, že už člověk přestal existovat. Každá smrt je tedy vražda. Zabije nás příroda, při svobodné eutanázii se nám chce dávat možnost, abychom se zabili sami, abychom skončili všecko o něco dříve, tak že z nás nic nezbude. Sarkastické na tom je, že nás chtějí ateisté naučit žít a přitom v život v nevěří, je pro ně jenom jakýsi krátký sen bez probuzení. Věřící naopak věří v nezničitelnost života, pro ně je snem naopak smrt, usnutím, z kterého se mají probudit. Označuje to jméno pro hřbitov. Řecko-latinské coemeterium, z čehož pochází slovenské cintorín, znamená noclehárnu, místo vyhražené těm, kdo tu spí spánkem pokoje. Jaký je stav spícího člověka? Nemluví s ostatními, nevnímá, co se děje na zemi. Je jakoby od nás odešel. Kam? Je-li to na krátko, posíláme ho do jakési neurčité říše snů, je-li to na dlouho, jeho spárna je v podzemí, sešel do pekel. Ale sešel-li tam s Kristem, vstane z

mrtvých. Předpověděl to už žalmista: „ I kdybych šel údolím stínů smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi“ (Žl 23,4). Staří stoičtí filosofové nás také chtěli povzbudit, abychom se smrti nebáli: „Když tu jsi ty, není tu smrt, až tu bude smrt, nebudeš ty.“ Byli tedy stejní jako moderní ateisté: všecko skončí, nezbude nic z nás i z celého světa, vznikl z chaosu a do chaosu se rozpadne. V křesťanském prostředí první, kdo se ostentativně smrti nebáli, byli mučedníci, ale to nebylo proto, že tím jejich život skončí. Vždyť byli mezi těmi i děti a mladá děvčata, u kterých touha žít je znakem svěžesti a normálnosti. Ale uvěřili Kristu a smrt pro něho jim zaručuje nezničitelnost a vítězství života. Je opravdu dojímavé, když čteme v listech sv. Ignáce z Antiochie, že jenom mučednictví z něho udělá pravého učedníka Kristova. Když ho vezou vojáci z Azie do Říma na popravu, píše tam přátelům, aby se za něho nepřimlouvali a nežádali pro něho omilostnění u úřadů. Veřejných mučedníku je ovšem málo. A co ostatní? Dost se o tom disputovalo. Ale došlo se nakonec k závěru, že je každá smrt násilným útokem na život. Jakmile ji člověk přijme v odevzdanosti do Boží prozřetelnosti, dostává očistný význam, je spojena se smrtí a vzkříšením Krista. Z toho plyne důležitý závěr. Smrt sama, svou povahou, se nemůže považovat za něco dobrého. Bůh stvořil život, smrt je od zlého, Apokalypsa nám představuje ďábla jako vraha. Proto poslední prosba Otčenáše zní: „Zbav nás od zlého!“ Bůh nás zbaví tím, že nad ním vítězí při smrti věřících a v celých dějinách lidstva. Pěkně tu víru vyjadřují staré ikony posledního soudu. Chtějí ve zkratce opravdu znázornit celé dějiny světa. Není tu jako v pojetí Michelangelově Kristus , který se objeví až nakonec jako trestající soudce, aby zavrhl hříšníky do pekla. Na ikoně vidíme naopak jak lidé přes všecka Boží napomenutí sami stále do pekel upadají. Ale současně tu je velká postava Krista, který sestupuje z nebe mezi ně a podává stále všem ruku, všem těm, kteří svými hříchy upadají do království smrti, do pekel. Ty, kdo tu ruku uchopí, okamžitě umístí na nebeské trůny v Božím království. Jsou současně pozváni k oltáři, aby měli účast na nebeské liturgii spolu s věčným Veleknězem. Ruku podává všem. Proto před oltářem klečí Adam a Eva, první hříšníci a první v odpuštění. A jejich potomci, stisknou všichni tu podanou ruku Kristovu? Ikona neriskuje nějaká fantastická zobrazení zavržených, neukazuje, kdo by to měl být, neodhaduje, kolik jich je. Respektuje tajemství. V pravém rohu ikony vidíme červenou skvrnu jako závoj, za nímž se skryli ti, kteří podanou ruku Kristovu odepřeli stisknout a podlehli tak „druhé smrti“. Dějiny lidstva jsou tedy dějinami spásy, na které má účast celý vesmír. Navrací se situace ráje. Střeží jej sice andělé, ale dole jeho dveře otvírá velkým klíčem sv. Petr. Jemu byly zvláštním příslibem svěřeny. A za otevřenými dveřmi hned zahlédneme Abraháma, Izáka a Jákoba a také kajícího lotra, protože jemu slíbil místo v ráji Kristus na kříži. Když je vesmír obnoven, také jeho jednotlivé prvky se vracejí ke své původní službě. Země a moře pohlcovaly lidi. Tu na ikoně jsou znázorněny ve formě velkých úst a jsou přinuceny vrátit mrtvá těla k životu. Není divu, že křesťané, kteří tuto víru přijali, se často s jistou dávkou netrpělivosti ptali: Kdy to už bude, kdy se ty obrazy stanou skutečností všem viditelnou? Svatý Pavel napomínal k trpělivosti. Zato však Apokalypsa napsaná v době Neronova pronásledovaní utěšuje: „Ano, přijdu brzy.“ Odpověď: Amen, maran atha, přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20).

Caritas in veritate

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci na náměstí sv. Petra, 8. července 2009)

Drazí bratři a sestry, moje nová encyklika Caritas in veritate, která byly včera oficiálně prezentována se pro svou základní vizi inspiruje úryvkem z listu sv. Pavla Efezanům, kde apoštol mluví, aby jednali podle pravdy v lásce: „Spíše žijme podle pravdy v lásce a tak porosteme po všech stránkách v něho, v Krista, který je naše hlava. (4, 15). Láska v pravdě je tedy hlavní hnací silou pro rozvoj každé osoby i celého lidstva. A právě proto kolem zásady „caritas in veritate“ krouží celá sociální nauka církve. Pouze láska, osvícená rozumem a vírou může dosáhnout cílů rozvoje vybavených lidskou a polidšťující schopností. Láska v pravdě „je zásada kolem níž krouží sociální učení církve, princip, který nabývá operativní formu orientačních měřítek“( č.6.) Encyklika připomíná hned v předmluvě dvě základní měřítka: spravedlnost a společné dobro. Spravedlnost je doplňující částí oné lásky, projevované „skutky a v pravdě“ (1 Jan 3,18), k níž apoštol Jan vybízí. (srov. 6) A milovat někoho, to je chtít jeho dobro a účinně o ně usilovat. Vedle osobního dobra je dobro spojené se společenským životem osob. Tím účinněji se miluje bližní, čím více se člověk zasazuje o společné dobro. Jsou tedy dvě operativní měřítka, spravedlnost a společné dobro; díky tomu druhému, láska nabývá sociální dimenzi. Každý křesťan – říká encyklika – je povolán k této lásce“ a dodává: „Je to základní cesta ... lásky. Jako jiné dokumenty učitelského úřadu, také tato encyklika přejímá, pokračuje a prohlubuje rozbor a reflexi církve o sociálních tématech životního zájmu pro lidstvo našeho století. Zvláště navazuje na to, co napsal Pavel VI. před více než 40 lety v Populorum progressio, milníku sociálního učení církve, ve které velký papež vytyčil některé rozhodující a stále aktuální linie pro celkový rozvoj člověka a moderního světa. Světová situace, jak rozsáhle dokumentují zprávy z posledních měsíců i nadále prezentuje nemalé problémy a skandál propastných rozdílů, které zůstávají, navzdory závazkům učiněným v minulosti. Na jedné straně se zaznamenávají obrovské sociální nerovnosti; na druhé straně se volá z mnoha stran po neodkladných reformách, aby se srovnal rozdíl ve vývoji národů. Jev globalizace může k tomu poskytovat skutečnou příležitost, ale kvůli tomu je důležité, aby se přiložila ruka k hluboké mravní a kulturní obnově a k odpovědnému rozlišování, co se má volit pro společné dobro. Lepší budoucnost pro všechny je možná, bude-li se zakládat na znovuobjevení základních mravních hodnot. Je totiž zapotřebí nového ekonomického plánování, které by znovu vytyčilo rozvoj globálním způsobem tím že se bude zakládat na etickém základu odpovědnosti před Bohem a před lidskou bytostí jako Božím stvořením. Záměrem encykliky není poskytovat technická řešení rozsáhlých společenských problematik v současném světě – to není kompetencí učitelského úřadu církve (srov. 9) Avšak připomíná velké zásady, které se ukazují nezbytné pro budování lidského rozvoje v příštích letech. Mezi nimi je na prvním místě pozornost k životu člověka, považovaného za střed každého pravého pokroku, respektování práva na náboženskou svobodu, vždycky úzce spojeného s rozvojem člověka; odmítnutí prométheovské vize lidské bytosti, kterou považuje za tvůrce svého osudu. Neomezená důvěra v možnosti technologie by se nakonec ukázala iluzorní. Je zapotřebí charakterních jedinců jak v politice tak v hospodářství, kteří upřímně pečují o společné dobro. Zvláště při pohledu na světové naléhavé potřeby je nutné upoutat pozornost veřejného mínění na drama hladu a zaručení výživy, které postihuje

značnou část lidstva. Drama takových rozměrů burcuje naše svědomí a je nutné se s ním rozhodně vypořádat, a vyloučit strukturální příčiny, které jej vyvolávají a podporovat zemědělský rozvoj nejchudších zemí. Jsem si jist, že tato solidární cesta k vývoji nejchudších zemí jistě napomůže k vypracování plánu na řešení právě trvající globální krize. Nepochybně je třeba pozorně přehodnotit úlohu a politickou moc států v době, ve které skutečně existují omezení jejich svrchovanosti zapříčiněné novým ekonomickoobchodním a mezinárodně finančním kontextem. Na druhé straně nesmí chybět odpovědná účast občanů na národní i mezinárodní politice, díky obnovenému nasazení odborů, které jsou povolány obnovit společné působení na místní i mezinárodní úrovni. Také na tomto poli hrají prvořadou úlohu hromadné sdělovací prostředky, aby umožňovaly dialog mezi kulturami a různými tradicemi. Chceme-li tedy plánovat rozvoj nenakažený špatným fungováním a deformacemi, dnes tak všude citelnými, je nutné, aby se všichni vážně zamysleli nad samým smyslem ekonomie a její účelnosti. Vyžaduje to ekologické zdraví zeměkoule, dožaduje se toho kulturní a mravní krize člověka, která se jasně vynořuje ve všech částech světa. Ekonomie má zapotřebí etiku, aby správně fungovala, má zapotřebí znovu nabýt důležitého přínosu principu nezištnosti a logiky daru v ekonomii trhu, kde zákonem nemůže být pouze zisk. Avšak toto je možné jenom tehdy, když se všichni o to budou snažit, ekonomové, politici, výrobci a spotřebitelé a předpokládá to výchovu svědomí, které bude dávat sílu mravním měřítkům při vypracování politických a ekonomických plánů. Právem se z mnoha stran apeluje na fakt, že práva předpokládají odpovídající povinnosti. Bez nich jsou práva vystavena riziku, že se zvrhnou ve svévoli. Je zapotřebí, aby celé lidstvo žilo jiným životním stylem, v němž se povinnosti každého vůči životnímu prostředí spojují s povinnostmi k osobě, která má být nahlížena sama v sobě a ve vztahu ke druhým. Lidstvo je jedna jediná rodina a plodný dialog mezi vírou a rozumem ji může jen obohatit a učinit ještě pronikavější dílo lásky ve společnosti a vytvářet vhodný rámec, aby se podporovala spolupráce mezi věřícími a nevěřícími ve společně sdíleném výhledu pracovat pro spravedlnost a mír ve světě. Jako vůdčí měřítka pro tuto bratrskou interakci vytyčuji v encyklice úzce spojené zásady subsidiarity a solidarity. Nakonec jsem doporučil před tak rozsáhlými a hlubokými problematikami dnešního světa, že je nutná Světová politická autorita řízená právem, která by se držela zmíněných zásad subsidiarity a solidarity a která by byla rozhodně zaměřená na uskutečňování společného dobra při respektování velkých morálních a náboženských tradic lidstva. Evangelium nám připomíná, že člověk nežije jen samým chlebem. Hmotná dobra nemohou uspokojit hlubokou žízeň jeho srdce. Horizont člověka je bez pochyb vyšší a rozsáhlejší; a právě proto každý rozvojový plán musí brát v potaz, vedle onoho hmotného růstu také duchovní růst lidské osoby, která se právě skládá z duše a těla. A toto je integrální rozvoj, na který se neustále odvolává sociální učení církve, rozvoj, který má své orientační měřítko v hnací síle lásky v pravdě. Drazí bratři a sestry, modleme se, aby také tato encyklika mohla lidstvu napomáhat, aby se lidstvo cítilo jako jediná rodina usilující o to, aby vybudovala svět spravedlnosti a pokoje. Prosme, aby si věřící, kteří působí v ekonomických oborech a v politice. uvědomovali, jak je důležité jejich důsledné svědectví evangeliu ve službě kterou konají pro společnost. Zvláště vás prosím, abyste se modlili za hlavy států a vlád G8, kteří se setkávají v těchto dnech v Aquile. Z tohoto důležitého světového summitu vyplynout rozhodnutí a směrnice užitečné pro opravdový pokrok všech národů, zvláště těch nejchudších. Svěřme tyto úmysly mateřské přímluvě Marie, Matky církve a Matky lidstva.

Chtěl bych, abyste měli prorocký dar (1Kor 14,5) (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Častěji se slyší tato poznámka: Hlavním obsahem Starého Zákona jsou knihy proroků. Prorokům se také dávalo slovo ve shromáždění věřících. Dnes se zdá, jakoby už vyhynuli a stali se dokonce i podezřelými. To odporuje výslovnému mínění sv. Pavla. Píše Korintským: „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíc o dar prorocké řeči. Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím. Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich užitek, napomenutí a povzbuzení... Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar“ (1 Kor, 1-5). Jak se stalo, že dnes nacházíme mezi kanonizovanými svatými mučedníky, vyznavače, panny, ale ne svaté proroky, zatímco v prvních dobách ve východní církvi byli. Slovo prorok někdy dostalo i dost podezřelý význam. Najdeme pro to historický důvod u heretických montanistů, kteří prorokování zneužívali k pochybným projevům pobožnosti. Tak to ovšem nemínil sv. Pavel a neodpovídá to ani slovníku Starého Zákona. Filologicky prorok označuje někoho, kdo rokuje, mluví za druhého, je jím poslán. Proto starozákonní proroci obyčejně začínali svou řeč tímto úvodem: „Toto praví Hospodin“, „Slyšte slova Pána“. Jak se mohli odvážit takto mluvit? Obyčejně se odvolávali na vidění, která měli předtím, proto se jim také říkalo „vidoucí“; dnes bychom řekli, že byli visionáři. Těm se ovšem nesnadno věří. Proto i např. Jeremiáš varuje před falešnými proroky, kteří rozšiřují své domněnky a sny. Jak tedy pravý prorok dokáže svou hodnověrnost? Nejlépe fakty, opravdu se splní to, co předpověděl. Neohlašují často věci příjemné, není jim samým snadné s tím vyjít na veřejnost, když jde o blížící se katastrofy. Jeremiáš se pro své předpovědi dostal do tuhého vězení. Můžeme je tedy označit za jasnovidce? Nebylo by radno ty termíny ztotožňovat. Jasnovidci, jsou-li opravdu takoví, vidí jasně budoucí děje jako přítomné. Prohlásí proto kategoricky: Stane se to a to. Prorok naopak soustředí svou pozornost na přítomnost, na to, co se děje dnes, ale vidí, kam ta situace spěje. Vidí do úmyslů Boží prozřetelnosti, ale přitom ostře pranýřuje ty, kdo je dovedou překazit. K těm se obracejí více méně těmito

slovy: „Budete-li pokračovat v tom, co děláte, stihne vás a svět velké neštěstí. Ale není nevyhnutelné, když se napravíte, když budete dělat pokání.“ Můžeme tedy říci, že na rozdíl od jasnovidce, prorok uspěl, když se nepřihodilo to, před čím varoval. Měli-li proroci velkou úlohu ve Starém Zákoně, je i dnes prorocký dar jednou z hlavních funkcí církve. Je dána neomylně těm, kdo ji jménem Božím mají vésti, aby řekli Božímu lidu, čeho je v jisté době nejvíce zapotřebí. Oficiální církev se vyjadřuje všeobecně, ale potřebují i jednotliví křesťané, aby je někdo vedl a ukazoval jim cestu konkrétně. Nedivíme se proto, že si sv. Pavel velmi váží těch, kterým se takového Božího vnuknutí k užitku bližních dostává. Řekli jsme sice, že už v dnešním církevním slovníku slovo prorok skoro vymizelo, zatím co ve východní církvi se udrželo déle. Označovali totiž názvem prorok pověstné duchovní otce. Ti totiž jsou povoláni, aby lidem řekli, jaký úkol jim chce Bůh svěřit, jaké mají k tomu schopnosti a čeho se mají varovat, aby Boží plány nepřekazili, aby je samé nestihlo neštěstí. Vyskytuje se i dnes na Východě i na Západě mnoho těch, kdo v této funkci vynikli tak, že se stali světoznámí, pro svou kardiognosii, neobyčejný vhled do lidských srdcí. Vzpomeňme si např. na otce Pia z Pietrelciny a na knihy, které se vydávají o ruských „starcích“. Znamenají vždycky mnoho pro vývoj církve, jejich nedostatek přináší vždycky krizi duchovních povolání. Jak takový dar vzniká? Některé doložené zprávy se jeví jako zázračné. Je však zajímavé, že oni sami zázračnost kardiognosie popírali touto úvahou: Bůh nás stvořil, abychom jedni druhému dobře rozuměli. Hřích vybudoval mezi námi neproniknutelné zdi. Láska, která rozbije egoismus, otvírá bránu do srdcí bližních. Kromě toho musíme si být jisti, že Bůh sám pomáhá těm, kdo chtějí skutečně pomoci duchovně jiným. Ruskému starce sv. Serafina Sarovského chválili, že čte v srdci bližních jako v otevřené knize. On se tomu bránil tímto výrokem: „Srdce člověka je otevřeno jenom Bohu. Já proto vždycky prosím Boha, aby mně vnuknul to pravé slovo, které bližní potřebuje slyšet.“ Je zajímavé, že Pavel porovnává prorocký dar s „darem jazyků“ a dává prorokům přednost. Mohli bychom to přenést do moderní mluvy tímto způsobem: porozumět duchovně bližnímu je daleko důležitější než charismatické nadšení a osobní útěchy v pobožnosti. A pokud jde o porozumění druhým lidem, množí se v moderní době studie psychologické a sociologické. Chce se porozumět, co s lidmi zamýšlí vlády světa. Ale přesto je bez pochyby daleko důležitější pomoci jednotlivcům poznat, co s nimi zamýšlí Bůh, jakou má mít jejich kamínek funkci ve velké mozaice světového chrámu. Protože tu jde o funkci prozřetelnostní, napomíná Pavel, aby se toho daru užívalo s rozvahou a ve prospěch celé komunity věřících. Prorok ať nestrhuje část komunity k sobě a nesnaží se tak sám ovládat církev na úkor jiných. Jakoby předvídal budoucí vývoj slabost prorockých osobností, sklon k fanatismu, Pavel jim píše: „Vyšlo snad slovo Boží od vás? Nebo přišlo jenom k vám samotným? Pokládá-li se někdo za proroka, nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně. Kdo to neuznává, nedojde sám uznání. A tak, bratří moji, snažte se prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. Všecko ať se děje slušně a spořádaně“ (1 Kor 14,36-40). Někoho snad překvapí, že po takovém upřímném ocenění charismatických osobních darů přejde Apoštol k tak přísnému disciplinárnímu napomenutí. Ale je to i doplněk teologické reflexe: individuální charismatické dary jsou projevem Ducha Božího, který je Duch lásky, tedy jenom v prostředí společné lásky a jednoty církve se ověří jejich pravost.

Svatý Jan Maria Vianney, svatý farář arský

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci v Castel Gandolfo, 5. srpna 2009)

Drazí bratři a sestry, při dnešní katechezi bych se chtěl zabývat životem svatého faráře Arského a poukázat na několik rysů, které mohou být příkladem také pro kněze této naší doby, která je jistě odlišná od té, v níž žil on, ale v mnoha ohledech je poznamenána týmiž základními lidskými i duchovními výzvami. Právě včera uplynulo 150 let od jeho narození pro nebe, když 4.srpna 1859 kolem 2 hodiny ranní Jan Maria Vianney ukončil své pozemské putování, setkal se s nebeským Otcem a dostalo se mu odměnou království, připravené od stvoření světa těm, kteří věrně následují Jeho učení (srov. Mt 25, 34). Jak velká musela být slavnost v Ráji při příchodu pastýře tak horlivého! Jak vřelé přijetí mu muselo připravit množství těch, které jako farář a zpovědník smířil s Otcem! Záměrně jsem zvolil toto výročí jako podnět k vyhlášení Kněžského roku, jehož tématem - jak známo - je Věrnost Kristova, věrnost kněze. Na svatosti závisí věrohodnost svědectví a v posledku i samotná účinnost poslání každého kněze. Jan Maria Vianney se narodil v malé vesničce Dardilly 8. května 1786 v jedné rolnické rodině, chudé materiálně, ale bohaté lidskostí a vírou. Byl pokřtěn, jak bylo v té době dobrým zvykem, přímo v den svého narození. Dětské roky a dospívání strávil prací na poli a při pastvě zvířat, takže ve svých 17 letech byl ještě analfabet. Znal však nazpaměť modlitby, které ho naučila zbožná matka a sytil se náboženským cítěním, které doma žilo. Životopisci vyprávějí, že se již od útlého mládí snažil plnit božskou vůli i v těch neobyčejnějších věcech. Živil v sobě touhu, že se stane knězem, ale nebylo pro něho snadné ji naplnit. Dosáhl kněžského svěcení po nemálo souženích a nedorozuměních díky pomoci zbožných kněží, kteří se neupjali na zvažování jeho lidských omezení, ale dovedli hledět dále a vytušit horizont svatosti, který se v tomto opravdu výjimečném mladíkovi rýsoval. 23.června 1815 byl tedy vysvěcen na jáhna a 13. srpna téhož roku na kněze. Ve svých 29 letech po mnoha nejistotách, neúspěších a mnoha slzách tak mohl konečně přistoupit k oltáři Páně a uskutečnit sen svého života. Svatý farář Arský se vždycky vyznačoval vysokým míněním o daru, který obdržel. Říkával: „Jak velkolepé je kněžství! Nelze to pochopit dobře než v nebi.. kdyby se to pochopilo na zemi, vedlo by to smrti, ale nikoli z hrůzy, ale z lásky!“ (Abbé Monnin,

Esprit du Curé d´Ars, str. 113). Kromě toho se jako dítě svěřil matce: „Kdybych byl knězem, chtěl bych získat mnoho duší“ (Abbé Monnin, Proces de l´ordinaire, str, 1064). A tak se stalo. V pastorační službě tak prosté a zároveň tak mimořádně plodné se tento anonymní farář z jedné zapadlé vesničky na jihu Francie dokázal natolik ztotožnit se svým tajemstvím, že se z něho způsobem viditelným a všeobecně rozpoznatelným stal alter Christus, obraz Dobrého Pastýře, který na rozdíl od těch najatých za mzdu dává život za své ovce (srov. Jan 10,11). Podle příkladu Dobrého Pastýře dal svůj život desítkám let kněžské služby. Jeho existence byla živoucí katecheze, která dosahovala výjimečné účinnosti, když ho lidé viděli sloužit mši, přebývat na adoraci před svatostánkem nebo trávit mnoho hodin ve zpovědnici. Středem celého jeho života byla tedy eucharistie, kterou zbožně a s úctou slavil a adoroval. Další základní charakteristikou této mimořádné kněžské osobnosti byla neúnavná služba zpovědníka. Praktikování svátosti pokání považoval za logické a přirozené dovršení kněžského apoštolátu v poslušnosti Kristovu příkazu: „Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (srov. Jan 20,23). Svatý Jan Maria Vianney proto vynikal jako výjimečný a vytrvalý zpovědník a duchovní mistr. „Jediným vnitřním hnutím přecházel od oltáře ke zpovědnici“, kde trávil většinu dne, a snažil se všemi způsoby - kázáním a přesvědčivou radou - dát farníkům poznat význam a krásu svátostného pokání, které představoval jako vnitřní požadavek eucharistické přítomnosti (srov. List kněžím k vyhlášení Roku kněží).

Pastorační metody svatého Jana Maria Vianneye by se mohly zdát málo vhodné pro dnešní kulturní a sociální situaci. Jak by jej vlastně mohl napodobit dnešní kněz ve světě tolik změněném? Je pravdou, že časy se mění a mnohá charismata jsou typicky osobní, tudíž neopakovatelná, ale existuje určitý životní styl a základní touha, kterou jsme všichni povoláni pěstovat. Je zřejmé, že faráře z Arsu učinila svatým jeho pokorná věrnost poslání,

ke kterému ho Pán povolal; byla to jeho ustavičná, důvěrou prodchnutá odevzdanost do rukou Boží prozřetelnosti. Dotýkal se srdcí lidí nikoli silou svých lidských darů, ani jen projevy - jinak chvályhodného – vypětí své vůle. Získával i ty nejméně poddajné duše tím, že jim sděloval to, co vnitřně žil, tedy své přátelství s Kristem. Byl „zamilován“ do Krista a pravým tajemstvím jeho pastoračního úspěchu byla láska, kterou choval vůči hlásanému, slavenému a žitému eucharistickému Mystériu a která se stala láskou ke Kristovu ovčinci, křesťanům a všem lidem, kteří hledají Boha. Jeho svědectví nám připomíná, drazí bratři a sestry, že pro každého pokřtěného a tím spíše pro kněze eucharistie „není pouhá událost, mající dva protagonisty, tedy dialog mezi Bohem a mnou. Eucharistické přijímání směřuje k naprosté přeměně našeho života. Mocně otevírá celé lidské já a vytváří nové „my“ (Joseph Ratzinger, Církev jako společenství, str. 80). Aniž bychom tedy redukovali postavu svatého Jana Maria Vianneye na určitý - byť podivuhodný - příklad zbožné spirituality 19.století, je nutné naopak pochopit prorockou sílu, kterou se vyznačuje jeho vysoce aktuální lidská a kněžská osobnost. Žil v porevoluční Francii, zkoušené určitým druhem „diktatury racionalismu“, usilujícího odstranit ze společnosti samu přítomnost kněží a církve; svoje mládí prožíval v heroické ilegalitě, když chodil po nocích dlouhé kilometry na místa, kde se mohl účastnit mše svaté. Později se jako kněz vyznačoval jedinečnou a plodnou pastorační tvořivostí, ukazující, že tehdejší panující racionalismus nebyl schopen uspokojit autentické potřeby člověka a byl tudíž neobyvatelný. Drazí bratři a sestry, 150 let po smrti svatého faráře Arského nejsou výzvy dnešní společnosti méně zavazující, dokonce se možná staly složitějšími. Tehdy vládla „diktatura racionalismu“ a v nynější době se na mnoha místech vyskytuje určitá „diktatura relativismu“. Obě představují nevhodné odpovědi na správný požadavek člověka po plném užívání vlastního rozumu jako rozlišujícího a konstitutivního prvku vlastní identity. Racionalismus byl nepřiměřený, protože nebral do úvahy lidská omezení, nárokoval si povýšení pouhého rozumu na míru všech věcí a činil z něho bůžka. Soudobý relativismus ochromuje rozum, protože de facto tvrdí, že kromě oblasti pozitivní vědy lidská bytost nemůže poznat nic s jistotou. Avšak člověk „žebrající o smysl a naplnění“ se dnes stejně jako tehdy neustále vydává hledat vyčerpávající odpovědi na základní otázky, které si nepřestává klást. Tuto „žízeň po pravdě“, která hoří v srdci každého člověka, měli dobře na paměti otcové 2. vatikánského ekumenického koncilu, když prohlásili, že kněžím „jakožto vychovatelům ve víře“ náleží vytvářet „pravé křesťanské společenství“, schopné „připravovat cestu ke Kristu všem lidem“, přistupovat k nim „opravdu mateřsky“, vyznačovat a upravovat tomu, kdo nevěří, „cestu ke Kristu a jeho církvi“, „povzbuzovat, živit a posilovat věřící pro duchovní zápas“ (Presbyterorum ordinis, 6). V této souvislosti nás svatý farář Arský nadále učí, že kněz musí učinit základem tohoto pastoračního nasazení niterné osobní sjednocení s Kristem, den po dni jej pěstovat a růst v něm. Jedině, je-li zamilovaný do Krista, může kněz učit druhé tomuto sjednocení, tomuto vnitřnímu přátelství s božským Mistrem; bude se moci dotýkat srdcí lidí a otevírat je milosrdné Pánově lásce. Jedině tak bude moci vlévat duchovní nadšení a vitalitu společenstvím, která mu Pán svěří. Modleme se, aby na přímluvu svatého Jana Maria Vianneye Pán daroval své církvi svaté kněze a aby ve věřících rostla touha podporovat je a pomáhat jim v jejich službě. Svěřme tento úmysl Marii, kterou dnes vzýváme jako Pannu Marii Sněžnou.

Varhany

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Ukazovali mně v Řecku kostel, který má varhany. Je to tam zvláštnost. Chtějí zpívat Pánu Bohu čistými lidskými hlasy. Ale má to i jiný vážnější důvod. Tradicionální liturgický zpěv se tam nedá vepsat do našich not, intervaly mezi jednotlivými tóny neodpovídají naší stupnici. Zato v našich kostelích skoro všude varhany jsou, v malých kaplích se nahrazují alespoň skrovným harmoniem. Hlas varhan je silný, zaplní Tomáš kardinál Špidlík s Věrou Heřmanovou (varhany) a Svatavou LuhanovouJirouškovou (soprán) po koncertu k poctě Jeho Eminence, konaném u příležitosti celý prostor, mají žehnání obnovených varhan chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, 6. srpna 2005 mnoho rejstříků. Je to jakoby se k našim hlasům, které zpívají, chtěla připojit celá příroda. Ale to nás vede k otázce: Odkdy se v kostele vlastně zpívá? Zpěv je jakoby přirozeným doplněním slov. I malé dítě, když se naučí nějaké nové slovo, začne si je jakoby prozpěvovat. Potvrdí tím, že se mu líbí. A když někde pěkně zpívají a hrají, upozorní tím na svou přítomnost. Starověcí filosofové, Platon a Aristoteles, kladli velký důraz na hudbu z hlediska morálního, protože působí na lidské city a vášně. Proto jisté druhy hudby doporučují, jiné zakazují, zvláště ty, které by probouzely smyslovost. Čistá a ušlechtilá hudba je naopak prostředek k očišťování duše. V Bibli Starého zákona jsou hlavními modlitbami žalmy a ty se zpívaly. Naznačuje to slovo samo. Termín žalm pochází z řeckého psallein, zpívat, jásat. Zpěvem se měla upoutat pozornost ke slovům, jejichž slovní recitace by unavila. Může se však stát i opak. Někdy se tak upoutáme na pěknou melodii, že se nestaráme o to, co slova písně říkají. Z toho důvodu byli staří egyptští mniši proti příliš ozdobnému zpěvu žalmů. Jeden z nich píše: „Rybář chytá na udici a na červa a podobně i ďábel pomocí samotných zpěvů strhuje mnicha k marné slávě.“ Nedivíme se tomu. Když někdo pěkně zpívá, rád se tím pochlubí a dá se obdivovat; posluchači pak obdivují jeho a zapomenout na to, že se v kostele zpívá ke chvále a slávě Boží. Kázáním proti zneužití hudby a zpěvu se však nemíní vyhubit jejich užitečnost. Kasián, který popisuje ze zkušenosti duchovní život starých mnichů, považuje tedy za důležitější ukázat na tento pozitivní prvek. Proto píše: „Často právě, když jsem zpíval verš žalmu, jsem se ocitnul v horlivé modlitbě. Melodický hlas některého bratra někdy probudil duše z jejich dřímoty.“ Jiný autor,

Teodoret Cyrský, si myslí, že je krásná melodie žalmů také dobrý prostředek, jak si zapamatovat, co se v nich říká. Vzpomínám si, jak toho použil v moderní době jeden holandský kněz, který předělal texty školního katechismu do žalmové formy a pak je s dětmi prostě zpíval. Uměly pak katechismus na nejlepší známku. Bohužel to přebásnil dost neuměle a některé texty působily dost směšně. Lépe uměl využit podobné metody jeden z našich kněží. Mariánská kázání v máji organizoval takto. Zazpívali všichni jednu sloku z písně Tisíckrát pozdravujeme tebe. Je totiž dogmaticky obsažná, ale málokdo si toho všimne. Hned po zpěvu vysvětlil smysl slov, které tu jsou. Nato tu sloku zase všichni zazpívali. Potom se přešlo k další sloce. Myslel, že probere píseň celou, ale vyšlo to ještě na další dvě kázání. A neušla mu ani jiná radostná zkušenost. Všiml si, že někteří, když vyšli z kostela, si potichu pozpěvovali sloky téže písně. Utkvěla tedy v paměti. Ale při této příležitosti je potřeba zaujmout postoj i k jiné otázce: Jaký má být ten zpěv, melodie a doprovod k tomu, co se v kostele zpívá? Není to náhodou, že v našich kostelích převládly varhany. Jejich hudba se skutečně chápe ne jako samostatný koncert, ale jako vnější doprovod ke zpěvu jednohlasnému. Ten býval dlouhou dobu jenom latinský a obsahoval slova mešních textů. Liturgie má být totiž sjednocující, věříme to, co se společně modlíme. Proto všichni v kostele recitovali nebo zpívali jeden společný text, platný i pro jiné chrámy a schválený církevní autoritou. Uskutečňovala se tu výzva, kterou končí mešní preface: „S anděly, s archanděly a se všemi nebeskými chóry jedním hlasem voláme.“ Jednohlasné byly i zpěvy v byzantské slovanské liturgii. Ale ponenáhlu se tu pociťoval jeden vážný nedostatek: omezení tvořivosti osobní. Nemají mít v chrámu místo i současní hudební umělci? Jak to vyřešit? Začaly se proto na různých místech vkládat do úřední liturgie malé vložky, jakoby árie v opeře. Tam se ovšem závodilo o přednost v líbivosti a pochopitelně i v marnivosti. Proto tyto vložky církevní autorita hleděla omezovat. Ale vznikla nová iniciativa důstojnější i při papežských bohoslužbách: čtyřhlasný zpěv v duchu palestrinovského kontrapunktu. Je pozoruhodné jak rychle pronikal i jinde a jak si ho dokonale osvojila slovanská východní liturgie. Dnes, když slyšíme mohutné chóry ruské, ukrajinské a jiné, už nikdo nevzpomíná na to, že i tam je církevní autorita zakazovala, ale neuspěla. Ukázalo se totiž, že právě tento zpěv dobře odpovídá duchu společné liturgie. Všimněme si, jak je tento čtyřhlas, odborně nazývaný kontrapunkt, složen. Melodie vedoucího hlasu, prvního tenoru stoupá do výše, zatím co hluboký druhý bas sestupuje dolů; v zápětí se ty směry obrátí. Druhý tenor se přizpůsobuje jaksi prvnímu, a první bas se snaží udržet dominantu. Každý hlas si tedy jakoby stále zpívá po svém, ale každý se úzkostlivě snaží o to, aby se to dělo v dokonalé harmonii s ostatními. Můžeme v tom vidět krásný obraz ideálního soužití v církvi. Tu si mám každá osoba uchovat svou vlastní originalitu, svou funkci, ale má se přitom stále starat o to, aby se to dělo v harmonickém souladu se všemi ostatními. Podiví nás, když si všimneme, jak dobrý znalec v kontrapunktu si označí v notách jen vedoucí hlas, ty ostatní okamžitě odhadne. Kéž by takový ohled platil i v životě. Ale nezapomínejme, že v umění není žádný druh definitivní. Jsou tedy stálé pokusy zavést do bohoslužby i nové druhy moderní hudby, po případě i nahrazovat varhany kytarou a podobně. K tomu se dá všeobecně poznamenat jen tato rada. Zpěv a hudba se musí přizpůsobit tomu, co doprovází a i místu na kterém se děje. Kostely se stavějí tak, aby byly nejpěknější budovou ve městě. Tedy i hudba, která v nich zaznívá má usilovat o to, aby byla opravdu umělecká, inspirovaná duchem Božím a schopna ducha Božího inspirovat v jednotě ducha věřících.

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Uzdravení hluchoněmého Evangelium nám dnes předkládá jeden z mnoha Ježíšových zázraků, a to uzdravení hluchoněmého. Těžko se dovedeme vžít do světa člověka, který neslyší lidi kolem sebe a neví o čem se baví, sám nemůže nic říci; a jediným dorozumívacím prostředkem je znaková řeč, kterou ovšem musí znát jeho společník. Ježíš zbavuje hluchoněmého jeho trápení. Uzdravuje ho a činí tak jeho život bohatší, krásnější, radostnější a šťastnější. Lidé, kteří ho viděli jsou plni úžasu nad tímto Ježíšovým zázrakem, takže se Kristus Pán marně snažil je napomínat, aby o tom nikde nemluvili. My tuto událost tak neprožíváme. Stala se kdysi dávno. Je jen důkazem, že Ježíš je Boží Syn. Přenesme si však celou tuto skutečnost do roviny duchovní. Vždyť my sami jsme mnohokrát hluchoněmí vůči Bohu i bližním. Hluší, že kromě všelijakých babských, pomlouvačných, nactiutrhačných a zbytečných řečí už nic jiného neslyšíme ani slyšet nechceme. Němí, když máme promluvit, stát na straně pravdy, zastat se někoho, kdo je nespravedlivě posuzován – my však raději mlčíme a tak souhlasíme se zlem a lží. Proto my všichni bez rozdílu potřebujeme uzdravení od hluchoty a němoty duchovní. Jediným lékařem se sám Bůh. Nikdo jiný. Potvrzuje to i zakladatel hloubkové psychologie K. G. Jung, který díky dlouholeté lékařské praxi dospěl k tomu, že dokud si pacient neodpověděl na otázky typu: ´proč jsem na světě?´, ´jaký je cíl mého života?´, ´čeho chci dosáhnout?´, ´kam směřuji?´ - nelze jeho psychickou nemoc vyléčit. Jinými slovy: dokud byl člověk hluchý a němý vůči Bohu, nebylo možné mu dát žádné léky, které by na jeho nemoc zabraly. Jak se tedy uzdravit, anebo spíše, jak se z tohoto handicapu k Bohu a bližnímu znovu a znovu uzdravovat? Návod nám dává náš Pán. On totiž hluchoněmého uzdravuje ne pouhým slovem, ale čtyřstupňovým obřadem. Nejprve si postiženého bere stranou od zástupu, vkládá mu prsty do uší, slinou se dotýká jeho jazyka a konečně pronáší slovo uzdravení „Effatha“ – otevři se. Rozeberme si krátce tyto čtyři úkony: 1) Ježíš si bere hluchoněmého stranou – zůstávají tedy spolu jen oni dva. I my musíme opustit lidi, najít si osamělé místo a být jen sami s Ježíšem.

2) Ježíš vkládá prsty do uší: uši si zacpáváme před hlukem nebo když nechceme něco slyšet. Otevřít se Bohu znamená zapomenout na to, co slyšíme nebo jsme slyšeli od druhých, ale zajímá nás, jen co nám řekne Bůh – bdíme nad svým sluchem. 3) Ježíš se dotýká slinou jazyka – sliny jsou symbolem touhy, sbíhají se mi třeba sliny na zmrzlinu, toužím po té sladkosti – já musím toužit po Bohu. 4) Ježíš pozvedá zrak k nebi, modlí se – „Effatha“ – otevři se. Dříve se tato Ježíšova slova používala při křtu: otevři uši pro Boží hlas a ústa ke chvále Stvořitele. Tyto čtyři kroky jsou nezbytné, abychom slyšeli Boha, jeho slovo. K této naší úvaze bych rád přiložil příběh ze života světců. Jan Colombini (1307-1367) byl bohatý šlechtic v italské Sieně. Jeho úsilím bylo získat co nejvíce majetku ať to stojí, co to stojí, a tak se dopouštěl nejrůznějších podvodů a nečestných akcí. Jednou se vrátil z banky domů o hodinu dřív, chtěl poobědvat, ale oběd ještě nebyl hotový. Manželka ho poprosila, aby chvíli počkal a dala mu do rukou knihu, aby si chvíli četl. Když manžel viděl, že jsou to životopisy svatých, hodil knihu na zem, vynadal manželce, takže ta raději z kuchyně utekla a on zůstal sám. Jen co trochu vychladl, bylo mu to líto, vzal knihu ze země, odešel do své pracovny a ze zvědavosti si četl. Velmi ho zaujal příběh sv. Marie Egyptské, která byla velkou hříšnicí, ale nakonec se stala světicí. Asi za půl hodiny ho manželka volá k obědu. On však nechtěl jít hned, že si musí ještě něco dočíst. Manželka celá překvapená se v kuchyni modlila k Bohu. No a co se nestalo: manžel přišel, omluvil se a řekl jí, že byl dlouho hluchý vůči Bohu, ale teď se mu otevřel sluch pro Boží slovo a jeho život bude úplně jiný. A skutečně. Manžel se radikálně změnil. Se souhlasem ženy postupně rozdával svůj majetek chudým a byl tak zbožný, že ho zvláště mladíci a muži v Sieně začali obdivovat a spolu s ním se modlit, takže ještě za svého života založil i řeholní společnost, která nesla název: „Jednota s Ježíšem“. Jeho heslem bylo: "Ať v srdcích žije Ježíš Kristus!" Najděme si proto i my samotu, nebojme se otevřít Písmo svaté, životopisy svatých, duchovní knihu, protože jejich prostřednictvím k nám promlouvá Bůh a uzdravuje naše smýšlení, naše vztahy: k Bohu i bližním. Blahoslavení – šťastní, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho!

Oltář

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Bylo to daleko od nás, až v Austrálii. Pozvali mne tam naši krajané na exercicie. A při té příležitosti jsem mluvil i na státní universitě. Ten, kdo mne tam doprovázel, se chtěl pochlubit, co tam všechno mají pěkného. V té souvislosti mně nabídl, jestli bych chtěl také vidět kapli. Velmi rád. Otevřel jedny dveře a octli jsme se ve velké místnosti, vybílené, ale jinak naprosto prázdné. Pochopitelně jsem se podivil. Co je to za kapli, když tam není ani oltář. Ale dostal jsem hned vysvětlení. To slouží jako kaple, když si tam některé náboženství zamluví čas na své bohoslužby. Sami si ovšem musí obstarat to, co k tomu potřebují, tedy i oltář. Ten je ovšem pro náš kostelní prostor nepostradatelný. České slovo oltář pochází z latinského Altare, tj. vyvýšené místo. Odpovídá to všeobecné představě. Co je krásné a ideální, umísťujeme nahoru, tím více ovšem Boha. K tomu mysl „vystupuje“, neřestí se padá dolů. Protože je kostel místem rozhovoru s Bohem, konáme bohoslužbu symbolicky alespoň o nějaký stupeň výše. Východní církve tuto myšlenku ještě více zdůrazní ikonostasem. Co se koná za tou stěnou, je už obraz služby nebeské. Střední dveře se jmenují slovansky „carská vrata“, těmi vstupuje a vystupuje ven kněz, když nese k lidu samého „cara slávy“, v eucharistii, v evangeliu, v požehnání. Jeden katolík ze západu, který ikonostas viděl poprvé, namítal: „Proč tu stěnu tu máte? Vždyť nevidíte, co se děje na oltáři.“ Dostal vtipnou odpověď: „Ta stěna je tu právě proto, abychom viděli, co se na oltáři děje, že tu nebe sestupuje k nám, aby lidé měli přístup do nebe. Je to na té stěně zobrazeno.“ V kostelech latinské liturgie je normálně oltář také na vyvýšeném místě, ale je tu nepostradatelně kříž, někdy i velikých rozměrů, aby vévodil prostoru. To vede k představě, že vyvýšenina oltářního prostoru znamená Golgotu, na které se mysticky zpřítomňuje oběť Kristova. Ale tím se neruší obraz předcházející. Stará tradiční ikonografie totiž zobrazuje kříž jako žebř sestupující z nebe až do podsvětí. Nahoře okolo hlavy Spasitele létají andělé a dole pod křížem vídáme lebku. Podle legendární tradice prý byl Adam pochován na Kalvárii. Když při smrti Kristově skály pukaly, tou trhlinou prý kapka Spasitelovy krve padla na tu hlavu v hrobě, aby praotce lidstva vykoupila ze smrti. Legenda je symbolická. Svou smrtí Kristus sestoupil do nejhlubšího lidského ponížení, aby vzápětí svým zmrtvýchvstáním načal opačný směr, která končí nanebevstoupením. Tento motiv je často rozvinut v meditacích syrských duchovních autorů, které mají titul Žebř, Scala.

Sv. Řehoř z Nyssy shrnuje tyto obrazné meditace v morální naučení o základní křesťanské ctnosti pokoře. Definuje ji podivným způsobem: „Pokora je sestup do výše“. Na první pohled se to jeví jakoby to bylo jenom duchaplné rčení. Ale ve skutečnosti to pěkně vyjadřuje tzv. antitetickou stránku křesťanských pravd, ve kterých se lidské a božské spojuje v jedno. V našem konkrétním případě to rozvádí sv. Pavel v obdivuhodném textu v Listu k Filipanům: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši. Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i v podzemí a k slávě Boha otce každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus je Pán“ (Fil 2,6-11). Čteme tu opravdu výrazy, které si logicky odporují: vrcholné ponížení a nejslavnější povýšení, sestup do podsvětí a výstup na nebe. Protože zásadně myslíme logicky, řešíme ten protiklad časovým odstupem: napřed byl Boží Syn v nebi u Otce, potom odtud dobrovolně sestoupil do lidského života a i do smrti; v následující době pak přišla odměna: za ponížení se mu dostalo povýšení. Tak se stává text docela srozumitelný. A přece má ten výklad jednu zásadní chybu. Přenáší do času celou osobu Syna Otce, který je pravý Bůh z pravého Boha a jako takový je mimo čas. O Kristu jako člověku platí, že žil a umřel v čase, a proto byl napřed a potom. Ale nemůžeme jej oddělit od jeho božství, které je věčně přítomné. Bylo by to jakoby roztrhnout jeho osobu na dvě části. Jak si tedy můžeme toto tajemství přiblížit, aby nám bylo pochopitelnější? Poslyšme úvahu známého ruského teologa Bulgakova, který se tou otázkou velmi zabýval. Postupuje i on od počátku, tj. od věčné existence nebeské v životě Nejsvětější Trojice, ve slávě. Ale i tam je současně vrcholné ponížení. Syn totiž nemyslí a nechce nic jiného, než to, co vidí u Otce. Je tedy naprosto podřízený, ale právě tím se stává Božím Synem, má účast na Božím životě a štěstí a je tím i ve slávě. Když se stal člověkem, přenesl toto své štěstí a tu božskou slávu do lidské bídy a utrpení, aby i tu bídu a bolesti pozvedl k nebi. Je tedy současně ponížený i povýšený. A co my ostatní lidé? Prožíváme toto tajemství ve víře, ale city zůstávají zatím pozadu. Proto si stěžujeme a často i pláčeme, i když neztrácíme naději, že budoucnost bude lepší. Byly však svaté osoby, které dospěly k zážitku posledního vývoje už v přítomnosti, tj. k živému prožívání toho, co věříme. Příkladem může být patronka nemocných sv. Lidvina. Byla mladé holandské děvče. V Holandsku se bruslilo už ve středověku. Uvázali si rybí kosti na boty a honili se po zamrzlých kanálech. Přitom se ovšem často spadne a zlomí se i žebro. Lehký sportovní úraz, přihodil se i Lidvině. Nebrali to tuze vážně, ale zle se to vyvinulo v zápaly, vnitřní hnisání. V bolestných bezesných nocích přišly i myšlenky na sebevraždu. Po neschopných lékařích však přišel kněz a dal Lidvině kříž: „Tu máš knihu a stále čti!“ Tak se tak dobře do té knihy začetla, že se potom až do smrti radostně usmívala a prohlásila dokonce to, co nemohli pochopit druzí: „Kdybych věděla, že si jedním Zdrávasem vyprosím zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila.“ Není to pro nás příklad, který bychom mohli doslova následovat. Ale přesto nás i normální psychologie poučuje, že se pocity bolesti a utrpení silně mění vnitřním postojem, který k nim zaujímáme. K tomu pak nás v náboženství vede obraz kříže, který je symbol sestupu těla k tomu, abychom duchem už teď ponenáhlu vystupovali vzhůru. To je také smysl oběti, která se liturgicky slaví na oltáři.

Kříž a eucharistie

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Postavil jeden architekt moderní kostel a chtěl pochopitelně slyšet úsudky kritiků. Byli mezi nimi na prvním místě kolegové z povolání a jiní odborníci v umění. Ale o slovo se ovšem hlásili i ti, kterých se stavba týkala bezprostředně, kněží a věřící. Ty ovšem zaujalo celkové pojetí kostela. Architekt je pojímal takto: jeden jednoduchý pohled a soustředění na to, co se tu koná, neodvádějící pozornost nikam jinam. Jsou tu tedy holé betónové stěny, holý kamenný oltář a vedle vztyčený kříž. Mše totiž navazuje přímo na Kristovu oběť na Kalvárii a před tím nesmírným tajemstvím musí ustoupit jiné dojmy. Ale nebyli spokojeni věřící a ani kněz. A mají k tomu co povědět také teologové, protože stavba má vyjádřit to, k čemu slouží. Je to především místo, kde se shromažďují věřící při sloužení mše. Ta pak navazuje přímo na kalvárskou oběť. Kazatelé to podávají takto: Jsi-li přítomen při mši, je to neviditelně a v tajemství, ale v podstatě je to totéž, jako kdybys žil v době Kristově a stál s Pannou Marií a se sv. Janem přímo pod křížem. Výzdoba tomu v gotických kostelích plně odpovídala: velký kříž a oltář pod ním. Inspirace je přímo biblická. Píše sv. Pavel Korintským: „Mluvím k vám jako k rozumným lidem; posuďte sami, co říkám: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?“ (1 Kor 10,15-16). „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (11,26). Celou mešní liturgii i jednotlivá gesta někteří autoři vysvětlovali symbolicky jako fáze umučení Páně. Tak např. modlitby kněze před oltářem měly připomínat přípravu Ježíšovu k utrpení, jeho úzkost v olivetské zahradě. Když si kněz umývá ruce, mělo to připomenout Piláta, který si myl ruce při rozsudku atd. Dnes se nám tento způsob rozjímání jeví nucený, titěrný. Hlavně však nás zaráží v těchto pobožnostech jistá nedůslednost. Ve středověku přistupovali věřící zřídka k sv. přijímání. Nedivíme se proto reakci, která chce vidět mši především jako společnou hostinu s Kristem, večeři Páně. Bylo proto potřeba sloučit obojí pojetí. Přispěla k tomu pobožnost k Srdci Ježíšovu. V ní se totiž spojuje obojí: vděčná úcta k utrpení Páně a časté sv. přijímání. Teologicky bychom tuto souvislost vyjádřili jednou

větou: Kristova oběť je současně největší dar lidstvu, ta se svátostně vyjadřuje rozdělováním chleba a vína věřícím. Psychologicky to však vede jistému protikladu citů. Když si představíme Spasitele na kříži, jeho utrpení vzbuzuje city soucitného smutku, přijetí daru tak velkého daru naopak má nás naplnit radostí. Jak ten dvojí postoj spojit? Někteří historici liturgie došli k závěru, že se tento protiklad projevil ve dvojí odlišné liturgii západní a východní. Latinská mše by měla být vzpomínkou na poslední večeři s Ježíšem, při které ohlásil své umučení. Východní, zvláště byzantská, má být naopak vzpomínkou na pokrm, který Kristus přijal od apoštolů po svém vzkříšení z mrtvých. Co tom mínění říci, ať posoudí specialisté. Umělci se nás však ptají konkrétně: Jak postavit kostel, aby jeho struktura vyjadřovala jak účast při oběti Kristově, přítomnost pod křížem, tak i radostnou účast na hostině? Mohl by je inspirovat i tu sv. Pavel, když si všimneme toho, co hned následuje po textu, který jsme citovali o účasti na těle a krvi Kristově. Hned na to apoštol přidává: „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu?“ (1 Kor 10, 17-18). Z toho plyne, že je jednota církve první a nejdůležitější prvek daru, spojený s Kristovou obětí. Není to snad naznačeno tím, že i ve středověku umělci neopomíjeli umístit pod kříž alespoň dva hlavní představitele Božího lidu, tj. Pannu Marii a sv. Jana? Ti dva nechybějí ani na starých ikonách ukřižování. Tato přítomnost církve při Kristově oběti se ovšem v různých krajích a okolnostech na obrazech různě rozmnožovala. Zajímavé jsou po této stránce některé ikony ukrajinské. Ten, kdo dal obraz namalovat, si přál, aby tam vedle Panny Marie a sv. Jana stál portrét i jeho samého a jeho příbuzných. Chtěl tím zřejmě naznačit, že chce on sám spolu se svými být přičleněn k jednotě vykoupených, k mystickému tělu církve pozemské a nebeské. Jinde přidávali malíři nebeské světce podle různých měřítek: patrony kostela, země, řeholní společnosti atd. Albrecht Dürer, který měl namalovat obraz všech svatých, vybral z nich hlavní typy: jednoho biskupa, jednoho mnicha, jednoho mučedníka atd. a uprostřed nich vévodící kříž. Takový je ostatně i motiv byzantské ikonostase, stěny před oltářem. Nahoře je kříž, ale pod ním řady světců podle liturgických návodů a přitom bohatě vyzdobených. Jeden věřící ze západu, který si prohlížel vnitřek východnímu kostela, namítl skepticky knězi, který mu jej vysvětloval: „Proč tu stěnu tam vpředu neodstraníte? Není vidět na oltář.“ Dostal odpověď: „Ta stěna s obrazy je tam proto, abychom lidskýma očima viděli to, co se na oltáři neviditelně děje.“ Podle Dürera je obraz Krista na kříži symbol spojení. Ital Taddeo Bartoli, ze 14. století, naopak znázornil ukřižování jako symbol rozdvojení. I tu uprostřed obrazu stojí vysoký kříž, který symetricky rozděluje seskupení osob, barev, stínů. Kristu po pravé straně stojí Panna Maria, někteří učedníci, setník Longin, pohan, který vyznal, že byl ukřižovaný opravdu syn Boží, a ještě jiní. Všichni upřeně hledí ke kříži. Po levici stojí židovští kněží a zákoníci, skupina vojáků, a ti se obracejí ke kříži zády, hledí kamsi jinam. Postoj ke kříži je tu tedy rozpoznávacím znamením, kam kdo patří. V této funkci se ostatně vyskytuje znamení kříže i v denním životě. Domy, označené křížem, byly postaveny k účelům církve. Kříže u cest označují, že jsme v křesťanské zemi. Je tedy na dobrých křesťanských umělcích, aby hledali při stavbě kostela vhodný soulad. Ten je potřebný v duchovním životě. Často se znamenáme znamením kříže. Je to gesto obvyklé, patří k dennímu životu. Ale musí dostat i centrální význam v našem postoji k bohaté skutečnosti, která nás obklopuje.

Pane, nejsem hoden (Lk 7,1-10)

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Eucharistie je původem slovo řecké a znamená poděkovat za dar. Kristovo tělo, které dostáváme při sv. přijímání, právem považujeme za největší dar, jaký dostáváme. Proto se upřímně modlíme: „Pane, nejsem hoden.“ Co si přitom doopravdy myslíme? Kdo je a kdo není něčeho hoden? Film Píseň o Bernardetě podle známého Werflova románu začíná scénou ve škole. Přijde místní duchovní a rozdává obrázky děvčatům, které se připravují na první svaté přijímání. Řeholní sestra, která je učila katechismu, Bernardetě obrázek zabaví: „Není ho hodná, nenaučila se katechismus.“ A přece o něco později byla Bernardeta hodná, aby viděla Pannu Marii a dnes je kanonizovaná světice. Jak je často pochybný náš úsudek o lidech!

A přece si musíme nějaký úsudek o lidech udělat. Setkáváme se s tím problémem každý den. Rozdává se např. státní podpora, vyplácejí se peníze. O jednom řekneme: „Tomu dejte!“ O druhém usoudíme: „Ten si toho nezaslouží, není hoden.“ Podle čeho tak usuzujeme? Odměna se dává buď za práci nebo za dobrou vůli. Řekne-li se, že je někdo nehoden, znamená to že nepracoval anebo že nemá ani dobrou vůli pracovat. Dá se tento pracovní poměr přenést i na náš poměr k Bohu? V teologii se diskutuje otázka tzv. zásluh. Můžeme si zasloužit věčnou blaženost, nebe, Boží pomoc? Setkáváme se tu s dvojím protichůdným postojem. Z jedné strany nepochybujeme o tom, že je Bůh spravedlivý soudce, že trestá zlé a odměňuje dobré. Nenechá bez odměny ani sklenici vody, podanou z lásky. Z druhé strany vidíme, že je naprosto neúměrná nekonečná odměna a nepatrný lidský skutek. Je tedy lepší říci, že všecko, co od Boha dostáváme, dar Boží milosti, kterého nejsme hodni. Dají se tyto dva odlišné postoje smířit? Jak protestantští tak i pravoslavní bohoslovci mají ke slovu „zásluha“ odpor. Ruší je tu představa jakési nebeské banky, kde mají lidé vklady, které si po smrti vyberou. Tento předsudek je tak silný, že i katolíci omezili užívání tohoto

výrazu. Tak se např. ve zpovědi po rozhřešení kněz modlíval: „Zásluhy Panny Marie a všech svatých ať ti jsou k odpuštění hříchů, k rozmnožení milosti a k odměně věčného života.“ V dnešním formuláři je slovo zásluha nahrazeno termínem: „Přímluvy Panny Marie a všech svatých...“. Výraz „zásluha“ je ovšem obrazný a u každého přirovnání si musíme uvědomit, co jím chceme vyjádřit. V době tridentského sněmu církev vystoupila na obhajobu zásluh pro věčný život. Odvolávali se autoři především na podobenství o dělnících na vinici (Mt 20.1-16). První z nich ujednali s pánem odměnu za práci: jeden denár. Pracovali, svůj plat si večer zasloužili. Ti další, kteří pracovali daleko méně a dostali také denár, si ovšem celý plat nezasloužili. Měli tedy říci: „Pane, nejsem hoden, nezasloužím si.“ To, co dostali, byl dar milosti. Ale můžeme před Bohem rozdělovat lidi na hodné a nehodné? Vždyť se před přijetím eucharistie modlíme všichni: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel.“ Setník, který byl pohan a který tato slova řekl, jak o tom čteme v evangeliu, si byl vědom, že nemá na Kristovu pomoc stejný nárok jako synové vyvoleného národa. A přece jej dal Ježíš za příklad i židům a církev jej dodnes dává za příklad všem křesťanům. Abychom lépe pochopili smysl otázky o zásluhách, musíme si nejdříve uvědomit dávné diskuse, které vedla katolická církev s Pelagiány v době sv. Augustina. Pelagiáni věřili, že se může člověk vlastními silami dopracovat k tomu, aby zachoval Boží přikázání a tak dosáhl odměny v nebi. Proti nim sv. Augustin právem zdůrazňoval nutnost milosti. Sami dokážeme hřešit. To však, že žijeme dobře, je Boží dar. Církev se ovšem úředně postavila na stranu sv. Augustina. Musí se tomu ovšem správně rozumět, uvědomit si, co je napřed a co je potom. V profánní zkušenosti je tomu tak, že se napřed pracuje a pak přijde odměna. Platí se až po práci. Ve službě Boží je tomu obráceně.Začíná se darem. Bůh nám dává milost na počátku, a to v různé podobě: je to zdraví, síla, poznání, pomoc i svátostná. S tím vším pak spolupracujeme. Teprve z této spolupráce vzniká zásluha. Spojí se tak dvojí protichůdné tvrzení v jedno. Udělám něco dobrého. Je to Boží dar? Je. Bez milosti bych ani nezačal ani nedokončil. Je to však i má zásluha. Spolupracoval jsem s milostí. Nenechal jsem símě Božího vnuknutí, aby uschlo v tvrdé půdě (Mt 13,5). Kdo spolupracoval, dostane odměnu. Ale i v tomto případě si musíme odvyknout myslet profánně. V pracovním poměru dělníka a zaměstnavatele je odměna něco jiného než práce, kterou dělá. Pracuje např. dělník u stroje v tiskařském závodě. Na konci týdne nebo měsíce za to dostane peníze. Malíř maluje obraz na prodej. I zde je práce štětcem odlišná od bankovek, které mu vyplatil kupec. Něco jiného ovšem je, když maluje obraz pro sebe, pro svůj byt. Tam je jeho odměnou obraz sám, který namaloval, jeho krása. Podobná je i odměna, kterou očekáváme za práci pro Boha. Zdokonalujeme tím Boží obraz, který nosíme v duši, zušlechťujeme tím vlastní život věčný. Největší námitku však proti pojetí zásluh měli v době reformace autoři v otázce odpustků. Jakpak může církev rozdávat zásluhy jedněch druhým. Zásluhy Panny Marie a svatých se mohou stát zásluhami mými, když se pomodlím tzv. odpustkovou modlitbu? Kdyby tu šlo o peníze, bylo by to sice možné, ale bylo by to směšné. Bylo by to vybírání v nebeské bance z cizího konta. Řekli jsme však, že je pravá zásluha zdokonalení Božího obrazu v duši. To se děje láskou k Bohu a k bližnímu. Láska pak je vždycky dobro společné. Kdo miluje stále přijímá i dává. Zásluhy duchovní jsou jednotlivců i všech. Život Boží roste společně do plnosti Kristovy (Ef 4,13). Dostanou tedy nakonec všichni Boží dělníci jeden nedělitelný pravý denár. Je to dar všech všem a výsledek práce pro sebe i pro druhé, spolu s Bohem v jeho království.

Drahocenný dar stvoření

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci v Castel Gandolfo, 26. srpna 2009)

Drazí bratři a sestry! Pomalu se chýlí ke konci měsíc srpen, což pro mnohé znamená konec letních prázdnin. Jak neděkovat Hospodinu při návratu do každodenního života za drahocenný dar stvoření, jímž se lze těšit nejenom během dovolených! Různé příznaky ničení životního prostředí a přírodní pohromy, o nichž, bohužel, nezřídka referují média, poukazují na naléhavost respektu vůči přírodě, aby byl v každodenním životě obnoven a doceněn správný vztah k životnímu prostředí. Ve vztahu k těmto tématům, které právem vzbuzují starosti zodpovědných představitelů a veřejného mínění, se postupně rodí nová vnímavost, která se projevuje také rostoucím počtem setkání i na mezinárodní úrovni. Země je drahocenným darem Stvořitele, který stanovil její vnitřní řád a dal nám tak orientační signály, kterých máme dbát jakožto správci jeho stvoření. Právě z tohoto vědomí vychází církev, když bere do úvahy otázky, vážící se k životnímu prostředí a jeho ochraně, v úzké souvislosti s tématem integrálního lidského rozvoje. Na tyto otázky jsem několikrát poukázal ve své poslední encyklice Caritas in veritate a zdůraznil „naléhavou morální potřebu obnovy solidarity” (č.49) nejenom ve vztazích mezi státy, ale také mezi jednotlivými lidmi, poněvadž přírodní prostřední daroval Bůh všem a zacházení s ním s sebou nese naši osobní odpovědnost za celé lidstvo, zejména vůči chudým a budoucím generacím (srov. ivi, 48). Církev, která vnímá společnou zodpovědnost za stvoření (srov. ivi, 51), se nasazuje nejenom za prosazování ochrany země, vody a vzduchu, který Bůh daroval všem, ale především se snaží chránit člověka před sebezničením. „Je-li totiž uvnitř společnosti respektována „humánní ekologie“, pak z toho má prospěch také ekologie životního prostředí“ (ibid.). Není snad pravdou, že nerozvážné zacházení se stvořením začíná tam, kde je Bůh odsouván na okraj nebo je Jeho existence dokonce popírána? Vytrácí-li se vztah lidského tvora ke Stvořiteli, je matérie redukována na předmět

egoistického vlastnictví, člověk se stává její „poslední instancí“ a smysl života je redukován na plahočení se za co největším majetkem. Stvoření – inteligentně Bohem strukturovaná hmota – je tedy svěřeno zodpovědnosti člověka, který je s to jej interpretovat a aktivně přetvářet, aniž by se pokládal za jeho absolutního vládce. Člověk je povolán vykonávat odpovědnou vládu, aby je střežil, dával k užitku, pečoval o ně a nacházel tak nezbytné zdroje pro důstojný život všech. Za pomoci samotné přírody, s nasazením vlastní práce a vlastní vynalézavosti je lidstvo opravdu schopno vzít na sebe vážnou povinnost, předávat zemi novým generacím, aby ji mohly důstojně obývat a nadále kultivovat (srov. Caritas in veritate, 50). Aby bylo možné to uskutečnit, je nezbytný rozvoj „oné smlouvy mezi lidskou bytostí a životním prostředím, který má být odrazem stvořitelské lásky Boží“ (Poselství ke Světovému dni míru 2008, 7), a zároveň uznání, že my všichni pocházíme od Boha a putujeme k Němu. Jak důležité je proto, aby mezinárodní společenství i jednotlivé vlády uměly vysílat správné signály vlastním občanům k účinnému zamezování takových způsobů zacházení s životním prostředím, které mu škodí! Ekonomické a sociální výdaje, které vyplývají z nakládání se společnými přírodními zdroji a jsou otevřeně přiznány, mají být neseny těmi, kteří těchto zdrojů využívají, a nikoli jinými populacemi nebo budoucími generacemi. Ochrana životního prostředí, záchova zdrojů a klimatu vyžadují, aby zodpovědní mezinárodní představitelé jednali po dohodě, respektovali zákony a solidaritu, zejména ve vztahu k těm nejslabším regionům planety (srov. Caritas in veritate, 50). Společně můžeme vytvářet integrální lidský rozvoj k prospěchu nynějších i budoucích národů, rozvoj inspirovaný hodnotami lásky v pravdě. Aby se tak stalo, je nezbytné obrátit aktuální model globálního rozvoje směrem k větší a více sdílené odpovědnosti ve vztahu ke stvoření. Vyžaduje to nejenom kritická situace životního prostředí, ale také pohoršení hladu a bídy. Drazí bratři a sestry, děkujme Pánu a osvojme si slova svatého Františka z chvalozpěvu stvoření: „Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane, tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení… Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil”. Tolik svatý František. Také my se chceme modlit a žít v duchu těchto slov.

SOBOTA, 26. ZÁŘÍ 2009- PRAHA 11:30 hodin: Uvítací ceremoniál na ruzyňském letišti v Praze - promluva Svatého otce 12:30 hodin: Návštěva kostela Panny Marie Vítězné – Pražského Jezulátka - pozdrav Svatého otce 16:30 hodin: Zdvořilostní návštěva

u prezidenta republiky na Pražském hradě 17:00 hodin: Setkání s představiteli politického a společenského života a s diplomatickým sborem ve Španělském sále Pražského hradu - promluva Svatého otce 18:00 hodin: Modlitba nešpor s kněžími, řeholníky, bohoslovci a zástupci církevních hnutí v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha - promluva Svatého otce

KOSTEL PANNY MARIE VÍTĚZNÉ – PRAŽSKÉHO JEZULÁTKA V jedné z nejstarších částí historického centra Prahy – na Malé Straně – stojí kostel Panny Marie Vítězné s přiléhající budovou kláštera Pražského Jezulátka patřícího Řádu bratří bosých karmelitánů. Název zdejšího kláštera se odvíjí od sošky malého Ježíška, kterou tamní karmelitánská komunita získala darem jen pár let poté, kdy se zde v první polovině 17. století usídlila. Díky této vzácné voskové sošce se stal zdejší kostel vyhledávaným poutním místem věřících z celého světa a jedním z hlavních poutních míst pražské arcidiecéze. Ročně sem připutují až dva miliony poutníků. Kostel byl postaven v letech 1611-1613. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 jej získal Řád bosých karmelitánů, kteří jej dne 8. září 1624 zasvětili Panně Marii Vítězné a sv. Antonínu Paduánskému. Kostel je významnou, zčásti renesanční, zčásti raně barokní sálovou stavbou římského typu. Ke kostelu přiléhá na jižní straně rozsáhlý klášter, v jehož budově však nyní sídlí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Dekretem císaře Josefa II. byl totiž klášter roku 1784 zrušen. Na přání arcibiskupa pražského, kardinála Miloslava Vlka, se sem mohl Řád bratří bosých karmelitánů navrátit až v roce 1993. Nyní mu patří kostel a přiléhající budova fary. Soška Pražského Jezulátka Světově proslulým poutním místem se stal zdejší kostel zejména díky sošce Pražského Jezulátka. Tu bosí karmelitáni získali darem v roce 1628 od šlechtičny Polyxeny z Lobkovic, která ji dostala od své matky – španělské vévodkyně Marie Manrique de Lara. Polyxena z Lobkovic tímto darem naplnila přání zdejších karmelitánů mít ve svém

klášteře sošku či jiné zobrazení Dítěte Ježíše. Chtěli tak vyjádřit svou hlubokou úctu ke vtělení Boha a Pána Ježíše Krista. Vycházeli i z příkladu sv. Terezie od Ježíše (reformátorky karmelitánského řádu v 16. století), která Jezulátko brávala s sebou při zakládání nových klášterů. Soška Pražského Jezulátka je vysoká 47 centimetrů a její povrch je vymodelován z barevného vosku. Z hlediska umělecko-historického jde o objekt velmi vzácný, dokládající určitou formu tehdejší kultury ve Španělsku. Pražské Jezulátko je nejuctívanější soškou malého Ježíška na celém světě. Stejně jako mnoho jiných barokních sošek je i Pražské Jezulátko oblékáno do šatů podle barvy příslušného liturgického období. Celý šatníček Jezulátka čítá kolem sto kusů šatiček, které přinášeli ctitelé Dítěte Ježíše jako dar a poděkování za vyslyšení proseb. Mezi nejvzácnější patří šatičky darované císařem Ferdinandem II. či šaty připravené pro sošku malého Ježíška císařovnou Marií Terezií. Celý šatník Pražského Jezulátka je kulturní památkou České republiky. Poutníci a Pražské Jezulátko K Pražskému Jezulátku přijíždějí poutníci nejen z blízkých evropských zemí, velké úctě se těší i ve vzdálenějším Irsku, Španělsku, ale také na Filipínách, v zemích Latinské Ameriky, Indie či Afriky. Téměř ve všech částech světa nalezneme kopie a kultovní místa této malé sošky. Mnohým lidem, kteří se před ní modlili k Bohu, přinesla zázračná a neobvyklá vyslyšení. Lidé ve zdejším kostele prosí malého Ježíše o pomoc, uzdravení, mír, někteří s důvěrou očekávají narození dítěte, a mnozí se vrací, aby zde Ježíškovi poděkovali za dobrodiní, kterých se jim díky modlitbám k Jezulátku dostalo. Korunovace Jezulátka Slavnost korunovace milostné sošky dítěte Ježíše se každoročně slaví o první květnové neděli. Slavnost má svůj původ v historii: poté, kdy se v roce 1651 uskutečnilo procesí se zázračnou soškou Pražského Jezulátka po pražských chrámech, bylo o čtyři roky později slavně korunováno zlatou korunou – darem od nejvyššího purkrabí království českého Bernarda Ignáce Bořity z Martinice (prvním muži země po císaři). Vyjádřil tak společnou víru křesťanského lidu ve svrchovanou moc Krista – Krále králů a Pána pánů. Bosí karmelitáni a Pražské Jezulátko Komunitu bosých karmelitánů v Klášteře Pražského Jezulátka v současnosti tvoří pět řádových bratří. Všechny členy komunity zaměstnává zejména péče o přicházející poutníky. Vedle této činnosti se také věnují údržbě a rekonstrukci poutního místa. V prostoru kostela zároveň provozují muzeum šatiček Pražského Jezulátka a vzácných sakrálních předmětů. V zadní části kostela je také umístěn obchod s upomínkovými předměty. Jeden z karmelitánských bratří – otec Anastasio Roggero – se věnuje získávání prostředků na misijní činnost řádu ve Středoafrické Republice.

KATEDRÁLA SV. VÍTA, VÁCLAVA A VOJTĚCHA

Jako umělecké dílo nemá chrám svatého Víta v Čechách mnoho konkurentů. Jeho stavební dějiny jsou zkratkou dějin výtvarného umění v Čechách od 10. do 20. století, jeho hmota i prostor s celým uměleckým obsahem je mnohotvárný organismus, který postupně přijímal na sebe stopy zralého kulturního úsilí jednotlivých dob a vršil je po tisíciletí na témž místě ve vrstvách vertikálních i horizontálních. Budova katedrály vždy tvořila dominantu Pražského hradu i města od jejich začátků až do dneška.

Nejstaršími stavebními fragmenty jsou zbytky rotundy svatého Víta, založené svatým Václavem a dostavěné po jeho mučednické smrti. Její tvar se opíral o vyspělou karolinskou centrálu. I pozdější bazilika, vybudovaná českými knížaty Spytihněvem a Vratislavem II. nad hrobem sv. Václava, je zachována ve stavebních prvcích v podzemí dnešní katedrály. Jednalo se o kultový chrám zasvěcený hlavně domácím světcům, svatému Václavu, Vojtěchu a svaté Ludmile; její architektonická forma byla již složitější. Definitivní podoby nabyla tato bazilika až přestavbou ve 12. století a zaklenutím střední lodi ve 2. polovině 13. století. Kapitulní dům po jejím boku, založený na počátku 14. století již v gotické formě, nebyl dobudován. Třebaže Svatovítskou baziliku obklopovaly kamenné budovy paláce, kostel svatého Jiří a mohutné opevnění, dominovala hradní zástavbě a spolu s věžemi baziliky sv. Jiří vytvářela charakteristické panorama Pražského hradu. Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství rozhodlo o stavbě vznosné katedrály. V té době se také královská rezidence rozrostla na velikou skupinu budov, pro níž byl úzký pruh hradčanského ostrohu rozšířen a zvýšen násypy. Na této horní vrstvě vyrostl i nový chrám Karla IV., dílo velkých umělců středověku. Stavbu založil francouzký mistr Matyáš z Arrasu v roce 1344 a po jeho smrti v letech 1353-1399 na jeho práci navázal Petr Parléř, povolaný ze švábského Gmundu. Jeho nástupci, Parléřův syn Jan a mistři Václav a Petr, pokračovali v stavbě katedrály až do roku 1420, kdy husitské války násilně stavební práce zastavily. Zhoubný požár, který vypukl 2. června 1541 na Malé Straně, zničil i královský hrad a přenesl se na věž a střechu chrámu, odkud vnikl dovnitř a způsobil zde spoušť a zkázu. Obnovou, trvající více než dvacet let, byli pověřeni dvorní architekti Bonifác Wohlmut a Hanuš Tirol. Ti k prozatímní uzavírací stěně postavili v letech 1556-1561 renezanční kruchtu (Wohlmutova kruchta). Při opravě byla upravena věž, jejíž renesanční báň (střecha) se stala a dosud je charakteristickým znakem Prahy. Již se zdálo, že metropolitní chrám zůstane stavebním torzem, avšak dne 1. října 1873 (při oslavě 900 let biskupství) položil kardinál Schwarzenberg základní kámen k dostavbě chrámu svatého Víta. Prvním stavitelem se stal Josef Ondřej Kranner, který využil zkušeností z Francie, Německa a Itálie nejen k opravě staré části dómu, ale také při vypracování vlastního návrhu na dostavbu chrámu v duchu romantické gotiky. Po něm převzal stavbu architekt Josef Mocker, představitel přísného restaurátorského purizmu (zachování slohové čistoty) a pseudogotické architektury. Posledním, kdo se na dostavbě podílel, byl Kamil Hilbert. Tomu bylo dopřáno dokončit chrám na prahu svatováclavského milénia. Nyní nezbývalo již nic jiného než přistoupit k slavnostnímu aktu vysvěcení dostavěného metropolitního chrámu. Vysvěcení, které toužebně očekávalo mnoho generací, se konalo v neděli 12. května 1929 a chrám pak byl slavnostně a oficiálně otevřen 28. září 1929. Tím bylo dovršeno staleté úsilí dokončit stavbu důstojné katedrály na Pražském hradě. Že tento chrám projde ještě mnoha dalšími peripetiemi, zejména v době vlády komunistického režimu a v době následující, nikdo při oslavách netušil.

FARNÍ INFORMÁTOR 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 6. ZÁŘÍ 2009

Duše má, chval Hospodina.

DRYSICE: Radostí zajásám v Pánu.

ANNI PAULINI PEREGRINATIO, eucharistie u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, předsedá Giovanni kardinál Coppa, čestný občan drysický, 29. 6. 2009

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, pozvedněme svůj prosebný hlas k Bohu, který zachovává věrnost navěky, otvírá oči slepým a napřimuje sklíčené, a s upřímností srdce volejme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho nadcházející apoštolská cesta do České republiky přinesla našemu národu poznání Ježíše Krista, který je Světlo, Život a Vítězství.  Za lidi současného světa, aby nepodlehli pokušení mnohého, co je s neodbytností obklopuje, ale byli vnímaví pro vnitřní neklid a prázdnotu, jež volají po pravdě o člověku.  Za křesťanské rodiče, aby je inspirovala, vedla a posilovala bdělá a starostlivá péče Panny Marie, s níž provázela svého Syna od chudoby betlémských jeslí až k ponížení kříže.  Za učitele a pedagogické pracovníky, aby stálým prohlubováním svých odborných i lidských kvalit dokázali učit Pravdě, která vštípí nové generaci našeho národa úctu k člověku a jeho tajemství, a jedině tím si získali respekt ve společnosti.  Za věrné zemřelé, aby za svou upřímnou snahu o následování tvého Syna došli poznání toho, co žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo, ale co Tys připravil těm, kdo tě milují. K: Všemohoucí, věčný Bože, který si povoláváš ty, kdo jsou v očích světa chudí, abys je skrze víru obdařil svým bohatstvím a učinil je dědici svého Království. Vyslyš naše pokorné prosby a naplň na nás svá zaslíbení. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 35,4-7A Čtení z první knihy proroka Izaiáše. Řekněte malomyslným: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“ Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v močál a žíznivá půda v prameny vod. ŽALM 146

Hospodin zachovává věrnost navěky, – zjednává právo utlačeným, – dává chléb lačným. – Hospodin vysvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, – Hospodin napřimuje sklíčené, – Hospodin miluje spravedlivé, – Hospodin chrání přistěhovalce. Hospodin podporuje sirotka a vdovu, – ale mate cestu bezbožníků. – Hospodin bude vládnout na věky, – tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení. 2. ČTENÍ – JAK 2,1-5 Čtení z listu svatého apoštola Jakuba. Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: „Prosím, posaď se tady na čestné místo.“ Ale tomu chuďasovi řeknete: „Ty stůj tamhle“ nebo „Sedni si tady u mých nohou“. Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad? Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují? EVANGELIUM – MK 7,31-37

Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“

PŘIHLÁŠKA DO NÁBOŽENSTVÍ

na ZŠ v Pustiměři je k dispozici vzadu v kostele. Vyplněnou ji prosím zašlete NEJPOZDĚJI DO 10. ZÁŘÍ 2009 na adresu: Farnost Pustiměř, 683 21 Pustiměř 84 nebo vhoďte do schránky Farnosti v Pustiměři resp. v Drysicích. Výuka bude probíhat ve středu.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 6. – 13. září 2009 LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. 23. NEDĚLE PUSTIMĚŘ za + Stanislava COUFALA, 2 rodiče a Boží požehnání pro r. V MEZIDOBÍ 8.00 za + rodinu ŠÉNOVU, PRAVIDELNÁ PODIVICE DRAGONOVU a STEINEROVU MĚSÍČNÍ SBÍRKA 11.00

DEN

NEDĚLE 6. září

HODY V DRYSICÍCH

NAROZENÍ PANNY MARIE PONDĚLÍ 7. září

na poděkování za dar zdraví s prosbou o Boží požehnání pro celou rodinu

SV. MELICHAR GRODECKÝ, KNĚZ A MUČ. SVÁTEK

ÚTERÝ 8. září

NAROZENÍ PANNY MARIE

STŘEDA 9. září ČTVRTEK 10. září PÁTEK 11. září SOBOTA 12. září

SV. PETR KLAVER, KNĚZ

NEDĚLE 13. září

DRYSICE 9.30

ČTVRTEK 23. TÝDNE V MEZIDOBÍ PÁTEK 23. TÝDNE V MEZIDOBÍ

za +Antonína KOLAŘÍKA, PODIVICE manželku, 2 syny, zetě a duše v o. 8.00 za + Konráda SURÉHO, DRYSICE manželku a zetě 16.30 PUSTIMĚŘ za + Annu NALLEROVOU a duše v očiscti 18.00

za stařečky PARÁČKOVY PUSTIMĚŘ a ŠMUDLOVY 18.00 PUSTIMĚŘ za + Josefa MENŠÍKA, rodiče a Boží požehnání pro rodinu 18.00

JMÉNA PANNY MARIE

24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče, živou a + rodinu 8.00 za + MUDr. Ivetu DRYSICE POLÁCHOVOU a duše v oč. 9.30 na poděkování PODIVICE za 65 let života 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ

1. Aby Boží slovo bylo lépe poznáváno, přijímáno a prožíváno jako zdroj svobody a radosti. 2. Aby se křesťané v Laosu, Kambodži a Myanmaru, kteří se často potýkají s velkými problémy, nenechali odradit od hlásání evangelia svým bratřím a důvěřovali v sílu Ducha svatého. 3. Aby se šířila vzájemná úcta a láska mezi náboženstvími v naší zemi cestou modlitby, dialogu, růstu vzdělávání a vzájemného poznání. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.