FARNÍ INFORMÁTOR 12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 19. ČERVNA 2005
Vyslyš mě, Hospodine, ve své veliké lásce.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Pán Ježíš neslíbil svým učedníkům snadný život, ale pronásledování a odpor světa. Modleme se proto, aby Církev zůstala Kristu věrna i ve zkouškách: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. z Prosme za svatou Církev, aby si i v protivenstvích uchovala důvěru v Krista Pána, který ji ujišťuje: "Nebojte se lidí". z Za naše bratry a sestry, pronásledované pro spravedlnost, aby se jejich utrpení a životní oběti stávaly zárodkem lidštějšího a spravedlivějšího světa. z Prosme za děti, které letos poprvé přistoupily k eucharistickému stolu, aby v eucharistii čerpaly svou sílu k následování Krista. z Prosme za věřící, aby v přítomnosti zmrtvýchvstalého Krista nacházeli odvahu k dílům solidarity a obnovy, usilujíce o proměnu struktur hříchu, do nichž jsou zapleteni jednotlivci, komunity, i celé národy. z Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Všemohoucí věčný Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, tys nám zjevil tajemství své prozřetelnosti a ve svém Synu jsi nás ujistil, že nic se na světě neděje bez tvého vědomí. Touto jistotou naplňuj svou Církev putující po této zemi, aby se k tobě vždy dokázala znát. Skrze Krista našeho Pána. L:Amen.
POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ (úvaha kardinála Špidlíka, S.J.)
Množí se dnes psychologické zkoušky před volbou povolání. Dělají je v Americe dokonce i před uzavřením manželství. Tam je také vyžadují povinně před vstupem do semináře nebo do řeholní společnosti. Jeden seminarista odepřel zkoušku dělat, rektor semináře jej nechtěl přijmout. Kandidát se odvolal do Říma ke kongregaci pro církevní výchovu. Odpověď mu dala částečně za pravdu. Uznala, že jsou ty zkoušky velice užitečné, ale že se nemohou považovat za závazné. Proč se považují za užitečné? Zvolit si povolání je důležitý životní okamžik. Závisí na tom budoucí úspěch a spokojenost. Je to umění se správně rozhodnout. Jak se k takovému rozhodnutí dospěje? Z hlediska čistě psychologického mají testy při zkoušce zjistit, co dotyčný kandidát dělá nejsnadněji, k čemu má přirozené sklony. Sondují se i předpoklady v okolí, bude-li tu konkrétní možnost, aby své talenty uskutečnil. Co pomůže chlapcovi, když mu zjistí, že má schopnosti ke studiu, když mu to rodinné poměry neumožní. Ilusorní talenty se nejlíp vyléčí zkušební dobou, zkušební prací v tom oboru. Povolání je jedno z hlavních témat biblických. O všech, kteří mají v dějinách spásy nějaký úkol, čteme, že je k tomu povolal Bůh. Předchází i tu nějaká psychologická zkouška? Je velmi nápadné, že mají povolání v Bibli skoro všechny tuto vlastnost: přicházejí z nenadání, bez jakékoli přípravy. Mojžíš pase stáda svého tchána a upoutá ho keř, který hoří. Jde se podívat z pouhé zvědavosti. Zjevení a slov, která slyší, se ovšem lekne: „Pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš mu můj lid izraelský z Egypta“ (v. 11). Při povolání profánním hledíme zjistit, k čemu má kandidát schopnosti a k čemu je připraven. Jenom tehdy bude schopen svůj úkol splnit. Biblické povolání je však poslání. Je poslán Bohem. Může se vždycky hájit: Já sám jsem na ta slova nepřišel, která vám zvěstuji. Jsou to slova toho, kdo mě poslal. Ale nejsou to jenom slova. Poslání jsou i činy. Ale i ty dokazují, že ten člověk sám by je nedokázal provést. Je to tedy skutek Boží. Z života vědce Pasteura se vypravuje tato anekdota. Když žil v létě na vesnici, chodíval večer k místnímu faráři na besedu, hrávali obyčejně šach. Ale jednou byl duchovní zřejmě netrpělivý, bylo vidět, že se chce nějak slušnou cestou hosta zbavit. Ten to zpozoroval a zeptal se přímo, oč jde. Kněz se přiznal. Zítra je neděle a nemám ještě připravené kázání. Pasteur se podivil: „Je to tak těžké zde kázat? Vždyť lidé jsou docela prostí.“ – „Právě proto. Poslechněte, pane profesore, jak vy byste vyložil našim venkovanům, že je církev božského původu?“ Pasteur se zamyslil a pak dodal. „Řekl bych jim toto. Vezměme z naší vesnice dvanáct mladých mužů. Dáme jim dvouroční kurs a pak jednoho pošleme do Paříže, druhého do Říma, třetího do New Yorku, čtvrtého do Austrálie atd. Dáme jim rozkaz, aby založili světovou organizaci. Za dva tisíce let se přijdeme podívat, jestli o nich někdo něco ví.“
Situace dvanácti apoštolů jistě nebyla lepší. A přece oni církev založili. Kristus si vybral právě je, aby svět jasně viděl, že to nebyli oni sami, kdo to velké dílo vykonali, ale Boží milost, která jich použila jako nástroje. Znamená to, že oni tedy nemají žádnou zásluhu? Bůh jich použil jako nástroje. Když píši dopis tužkou, autorem písma jsem já. Tužka se pak může zahodit. Mohl jsem dopis napsat jiným písátkem. Nikoho nezajímá, čeho jsem použil, soustředí se na to, co píšu. Proč tedy stavíme sochy a zasvěcujeme kostely apoštolům, když oni sami mají na díle Kristově tak malou zásluhu? Výraz „použít někoho jako nástroj“ je obrazný. Potřebuje vysvětlení. Jsou nástroje materiální, bezduché: kladivo, péro, stroj. Těm ovšem nepřičítáme zásluhu. Ale představme si jinou situaci. Stala se skutečně. Mladý vdovec se chtěl podruhé oženit. Měl dítě a neodvážil se sám požádat o ruku děvče, na které myslel. Poslal přítele. Ten měl kupodivu okamžitý úspěch, manželství se slavilo brzo nato. I ten přítel byl nástrojem díla, ale nástrojem živým, lidským, dobrovolným a dělal své dílo z přátelství. Takové nástroje chce Bůh, když dává povolání, poslání. Pěkně je tato stránka vylíčena v povolání proroka Izaiáše. On sám to popisuje (Iz 6,1nn): „Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, jsem měl vidění Hospodina. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Jejich voláním se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mně, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů“. Dnešní čtenář nevnímá snadno hebrejské motivy, které tu jsou. Vidět Boha znamenalo zemřít. I nebeské bytosti, ohňoví Serafové si přikrývají tváře křídly, protože by nesnesli pohledu na Boží tvář. Prorok Boha zahlédl. Cítí se tedy ztracen. Začátek povolání k boží službě je tedy vědomí, jak vysoký úkol by to měl být a jak se člověk k tomu vůbec nehodí, jak je to dokonce pro něho nebezpečné. Ale vidění pokračuje: „Tu přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých rtů a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Jaký je tu symbolický význam? Když si Bůh někoho vyvolí, sám ho očistí od nedokonalostí. Ale povolání přímé doposud nepřišlo. Text pokračuje: „V tom jsem uslyšel hlas Hospodina: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Povolání boží se tu projevuje ne jako rozkaz, ale jako nabídka. Člověk pak ze své strany se nabízí svobodně: „Pošli mne!“ A teprve teď přichází poslání: „Jdi a řekni tomuto lidu!“ Z té jedné ukázky už zřetelně vidíme, že se nedá povolání Boží zařadit do kategorií povolání profánních. Kdo a kdy je uslyší a k čemu, to zůstává tajemstvím. Ale je jisté, že jsou blažení ti, kdo se Bohu nabídnou. Dojdou tak vysoko, jak jenom člověk může dojít.
CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE
(relace Tomáše kardinála Špidlíka S.J. u příležitosti návštěvy Olomouce, 4.7.2004)
Mluví se u nás o vícero tradicích: svatováclavská, husitská, masarykovská, atd. Každá z nich představuje nějakou ideu, kterou zastánci považují za autenticky českou. Nejsou ovšem ty tradice stejně staré, stejně aktuální, stejně výrazné a neměnné. Co říci o tradici cyrilometodějské? Je zřejmě nejstarší. Ale musíme si přiznat, že nebyla dlouho ceněna, a že i v nové době prodělala značný vývoj. Právě tento vývoj bych se pokusil nastínit podle různých period. 1. Oslavy tisíciletí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu a zvláště smrti sv. Metoděje – jejich národní ráz
Interiér velehradské baziliky
Tyto oslavy zapadly do zvláštní situace v Rakousku-Uhersku. Byla tu právě silná tendence k centralizaci a germanizaci. To probudilo vření u národnostních menšin. Každá příležitost byla dobrá k výbuchu vlastenectví. Jeho zvláštní forma je austroslavizmus a oživení panslavismu. Slované zjišťují, že je jich v Rakousku mnoho a že se s nimi nepočítá. Výraz „bratři Slované“ se začíná ozývat na všech stranách a proniká i do listů biskupů, jejichž autoři byli národnostně Němci. Ústřední výbor oslav na Velehradě začíná zvoláním: „Slované! Katolíci!“ Posílají se pozváním k ostatním Slovanům Rakouska a jejich zástupci jsou pak nadšeně vítáni. Vídeňská vláda měla ovšem z těchto oslav obavy a potichu je bojkotovala. Liberální vídeňský tisk je bez pardonu zesměšňoval (die Bruederlichkeit des Vašeks mit dem Hanak). Přílišného vlastenčení se zalekli i biskupové a zdůrazňují „poklidné soužití“.
Komitát pro velehradskou slavnost za předsednictví hraběte Schoenborna vydal provolání v únoru 1885: „Kéž naši krajané slovanští i němečtí toutéž měrou v poutích na Velehrad se účastní: neboť ač oba slavní světcové tito právem nazývají se apoštoly Slovanův, mají nicméně i katolíci němečtí v Čechách podstatnou příčinu, aby je ctili jako muže, jimž obzvláště děkovati se sluší...“. Zvláště se cítil povolaný lít vodu na horké hlavy olomoucký kardinál Fuerstenberg, protože v Olomouci panovala napjatá situace mezi českým a německým klérem: „Milovaní diecézáni moji! Následujtež příkladu svatých věrozvěstů svých a buďtež, ať mluvíte jazykem jakýmkoli, vespolek snášenliví... Prozřetelnosti Boží se zalíbilo, že mně svěřila drahocenné dědictví sv. Metoděje, víru to svatou, abych ji u svého milovaného lidu moravského střehl...“. Stejně píší i čeští biskupové: „Řídíce se dle učení Mistra Božského, vybízíme milované diecezány své bez rozdílu národnosti, aby společně k hrobu sv. Metoděje na Velehrad putovali.“ 2. Objev Moravy – posílení národní identity Pro Čechy velehradská pouť se měla stát jakýmsi objevením Moravy, které si v Praze nevšímali. V Čechách se ustanovil komitát pro účast na velehradské pouti a vydal provolání: „Katolíci, Čechové! Nejdůstojnější biskupové čeští společným listem pastýřským ze dne 22. února t.r. vyzvali věřící, aby se účastnili slavností, kteréž na Velehradě moravském u hrobu sv. Metoděje před 1000 lety zesnulého konati se budou... Souvěrci naši moravští nás pozvali a my se srdcem radostiplným vyhovíme tomuto pozvání“. Přišli tedy Češi a objevili Moravu. Ta poznámka se nám dnes jeví jako banální, ale v té době měla daleko větší význam. V Praze už byla v plném proudu urbanizace. Diskutovaly se problémy socializmu, liberalizmu. Když lidé z tohoto prostředí přišli na velehradskou pouť, užasli objevem zachovaného venkova, slováckých krajů, lidových slavností. Časopis Blahověsť je plný líčení poutí z Čech na Velehrad a nadšení nad zachovalostí krojů a písní na Moravě: „Když je pouť v plném proudu, rozvinuje se před námi obraz neobyčejně pestrý a svěží. Mnohobarevný kroj moravských Slováků zastoupen je tu všemi svými odstíny..., i Haná se tu setkává se zbytky své malebnější minulosti ... Mnohý krčí nad tím sice ramenama a mluví pohrdlivě o křiklavé ‚strakatině‘ a ‚zálibě v ohnivých a nápadných barvách‘, ale mně je i v té pestrosti stokrát milejší, než ty nepěkné a nicotné karikatury cizího měšťáckého kroje, jimiž na místě dřívější malebnosti novověká kultura znešvařila náš český venkov... ‚Oh, nepřítel evropské civilizace! Nepřítel pokroku!‘, zvolá snad někdo z vás. Nikoli! Protestuju ovšem, ale ptám se zároveň: Což musí za poklady rozumu, které národům přináší, bráti jim poklady samorostlé krásy? Či je ideálem a cílem pokroku lidského, aby celý svět přijal na sebe jedinou tvářnosť, jediný střih šatů a způsob obydlí, jedinou řeč a jediný obyčej? Zdá se věru. Země, jež kdysi tolikerým a různotvarým půvabem kvetla, stárne patrně, odkvétá, šediví a snad přijde čas, kdy rozdělena bude celá ve čtverce polí jako šachovnice a kdy budou se po ní procházet lidé úplně stejné façony jako figurky vysoustruhované dle jediného vzoru. Básníkům a malířům příští doby nezávidím“. Pozorujeme, že se tu starodávným stylem předkládá naprosto moderní problém uchování národních a skupinových identit.
Toto objevení Moravy bylo i kulturní setkání s lidmi jako Křižkovský, Sušil, mělo ohlas na umělce v Praze jako Mánes, Aleš, kteří brali za vzor moravské kroje a archaizovali je pro celou českou minulost. 3. Posílení katolického vědomí Perioda cyrilometodějských oslav spadá do probuzení antiklerikalizmu v Evropě. V Německu je tzv. Kulturkampf. V Rakousku byly ve vídeňském parlamentě předloženy zákony, proti kterým 7. března výslovně protestoval papež Pius IX., který sám měl v Itálii co činit s Garibaldim. V českém prostředí pak se začalo neomylně tvrdit, že jediná opravdu národní tradice je husitská, protestantská, a ty názory už dominují v Praze. Proti tomu se ozve moravský tisk, který píše ke dni úmrtí sv. Metoděje, 6. dubna: „Nepřátelé naši se snaží, by vlast naše připravena byla o všechna práva historická (jde tu o vídeňskou centralisaci)... A což můžeme očekávati co katolíci od předloh zákonů pro církev! Pravé nástupce a učedníky sv. Cyrila a Metoděje, jakož každého horlivého katolíka čeká jen pronásledování! V těchto smutných časech máme za to, že tím více musíme obraceti zraku k posvátnému Velehradu a o zachování, jakož i zvelebení jeho péči míti musíme.“ Nastala tím zvláštní situace. Vídeň bývala symbolem katolictví proti heretickým Čechům. Ta se však nyní stává protiklerikální a ukazuje se, že pravá katolická tradice je u našeho lidu. Obhájci tohoto uvědomění se stali především moravští kněží ze školy Sušilovy. Známe jeho pověstné vyznání o dvou spanilých kráskách, které zápasí o jeho srdce: „Církev a vlast, každá má mého srdce půl a každá má mé srdce celé.“ Sušil měl velký vliv na bohoslovce v seminářích, jejich sdružení se jmenovala „Rúže Sušilova“. Bohoslovci olomoučtí z „Jednoty Velehrad“ koupili jako dar bazilice za 405 zlatých nová paramenta a píší: „Na Velehradě vzešlo světlo jasné víry svaté: sem tudíž se právem točí zraky všech Slávy synův, sem zřeli původcové jednoty naší, sem obraceli jsme i my zřetel svůj, pilně a snažně dokonávajíce, co předchůdci našimi počato. Církev a vlast! jest a budiž heslem naším, pokud krůpěj krve v žilách proudit bude. ke cti a slávě sv. patronů Cyrila a Metoděje, i ku vzpomínce zvěčnělého moravského pěvce národního dra Františka Sušila věnován budiž první výplod upřímné snahy naší, prvotiny mladistvých sil našich – tato smuteční roucha mešní“. 4. Velká brněnská slavnost, 25.-26. srpna: cyrilometodějská idea vstupuje do české sféry politické Sušilův katolický směr se ovšem nelíbil českým protiklerikálům. Ti chtěli ovlivnit slavnost brněnskou. Napětí bylo takové, že vláda nařídila vojenskou pohotovost. Byli totiž pozváni i vedoucí české politiky, mezi nimi mnoho pokrokářů. Ti však nakonec slavnost bojkotovali. Ale ovace nebraly konce, když se tu objevil Palacký, Purkyně. Rieger si dal pozor na slova a mluvil jenom všeobecně o „politickém významu sv. Cyrila a Metoděje“. Zato Purkyně se dal prostě strhnout citem a všeobecným nadšením, jak se píše v tisku: „Stařičký Purkyně v nevyváženém humoru svém moravskému národu na zdar připíjel“. Zlatým hřěbem slavnosti byl koncert v Lužánkách s Křižkovského sborem „Hvězdy dvě se z východu berou v slavném průvodu.“ Událost byla v národním životě tak pozoruhodná, že otřásla veřejným míněním. Založilo se „Dědictví“ k vydávání katolických knih. Tu se může připomenout i zapomenutá osoba Šebestiána Kubínka, jejich originálního lidového šiřitele, který by byl dobrý patron katolické akce. Složilo se mnoho nových kostelních písní. Posílilo se katolické národní sebevědomí: „Kolik to bouří nad vlastí se sneslo, Velehrad víry bez pohromy stojí.“ Ohlasem těch slov je pěkný pastýřský list brněnského
biskupa Bauera, který je plamennou výzvou, abychom zůstali věrni pravé české identitě, která je zakotvena v katolické víře. Ohlas jeho výzvy převzali i čeští biskupové: „Nezapomeňme, že půda, ze které vypučela naše osvěta, je půda od křesťanských věrozvěstů vzdělaná, že je půda křesťanská. Proti této svaté zjevené víře našich dnů mnozí bojují udávajíce, že se nesrovnává s kulturou a vzdělaností, posmívají se jí jako bláznovství. Nedejte se mýliti!“ Dnes papež hájí křesťanskou identitu Evropy, tenrát se hájila v Čechách. 5. Encyklika ‚Grande munus‘ – 30. září 1880: idea cyrilometodějská proniká do univerzálnosti Církve Jak bychom charakterizovali krátce tuto encykliku? Řekl bych, že tu došla cyrilometodějská idea do vědomí římské kúrie, kde byla celkem pramálo známá. Co k tomu vedlo? Dvě aktuální situace: 1) otázka Slovanů ve střední Evropě a 2) situace katolíků na Ukrajině. Ve střední Evropě, tj. prakticky v Rakousku-Uhersku, bylo mnoho Slovanů, ale příliš se s nimi nepočítalo ani církevně. Ale najednou si všimli v Římě, že tzv. věrně katolická Vídeň začínala dělat církvi mnoho potíží, zatímco slovanský vliv začínal mít převahu v seminářích, v kléru, u řeholníků, objevili se i slovanští biskupové světového formátu, jako např. Strossmayer. Ve východní Evropě byli katolíci východního obřadu. Ale s přesouváním hranic ve prospěch carského Ruska tito katolíci začínali být ohroženi. V Moskvě byl vypracován plán, který měl hlavní body: 1) zrušit řád baziliánů, 2) označovat unii za zradu (fakticky se to opíralo o popolšťování), 3) na latinská biskupství dosadit biskupy ochotné spolupracovat (sr. Sestrzekiewicz-Bohusz). Katolíci na Západě si začínají uvědomovat, že musí pro východní katolíky něco udělat. Kult svatých Cyrila a Metoděje se tedy rozšiřuje v katolické církvi a zdůrazňuje se katoličnost této tradice a silný náznak k unionizmu. Nebyl to ekumenizmus. Tehdejší doba byla ve znamení misií. Slovanským katolíkům se naznačilo, že jejich misijní území ukazuje na východ. 6. Unionistické kongresy na Velehradě: idea cyrilometodějská vstupuje na pole světové katolické teologie Bylo by dlouhé mluvit o unionistických sjezdech na Velehradě. omezme se proto na některé poznámky. Myslím, že je to poprvé, co se teologové z mezinárodního fóra sešli na našem území a že hlavní iniciativu tu vzal olomoucký arcibiskup. Dá se říci, že tu byla jakási první průprava k dnešnímu ekumenizmu? Jsou ovšem i dnes takoví, co dokazují, že unionizmus je opakem ekumenizmu. Ostatně, pravoslavní stále tvrdí, že uniaté jsou největší překážkou vztahů mezi katolíky a pravoslavnými. Ale mám k tomu jednu odpověď: ptejme se nejdříve, co je základem ekumenizmu na II. vatikánském sněmu. Není to přímo otázka, jak získat odloučené ke sjednocení. Spíš se ptáme: je náš vlastní pojem o církvi tak úplně správný, že nemůže zahrnout ty, kteří jsou od nás odloučeni? Když dnes prolistujeme stará Acta academiae velehradensis, najdeme tam, že tato otázka byla položena častěji a že to, co se tehdy řeklo, není ani dnes mimo aktualitu. Kromě toho je jisté, že vliv unionistických sjezdů zasáhl až do Říma. Dal podnět k vzniku kolejí pro východní seminaristy a z Velehradu vyšel i hlas k založení římského
Východního institutu. Jistý pokus o obnovení těchto kongresů byl v Americe, v opatství sv. Prokopa, pod vedením opata Ondráka, který se také zasazoval o beatifikaci Stojana. K rozšíření CM ideje ve vědeckém světě ovšem také přispěly překlady Dvorníkových knih, zvláště za rozvířené diskuze o Fotiovi. 7. Iniciativy po druhé světové válce Komunizmus po druhé světové válce se stavěl násilně proti všemu, co jsme označili jako velehradskou myšlenku. Z druhé strany situace Ruska v politickém dění dala příležitost, že se na světových univerzitách rozmnožily řady profesorů slavistiky a ti pořádali mezinárodní setkání. Cyrilometodějský ráz, pokud vím, měl jen jeden sjezd: v Salzburku roku 1963, organizovaný maďarským Slovákem Zagibou. Byla tam i úřední delegace z eskoslovenska, chovala se slušně a informovala o vykopávkách na Velehradě. Rozvířila se tam zase otázka Metodějova hrobu, ovšem bezvýsledně. Naopak, dospělo se úspěšně k nalezení římských ostatků sv. Cyrila. Na tom měl hlavní zásluhy P. Boyle, dominikán od sv. Klimenta v Římě. Nalezené ostatky vložil do schránky, připravené Nepomucenem, do oltáře v horní kapli papež Pavel VI., který tomuto aktu příkládal velkou důležitost. Zapůsobila na něj velká pouť z Československa, která se uskutečnila nečekaně za Dubčeka práve ke 14. únoru. Druhou římskou iniciativou se staly roční společné mše slovanských kolejí u sv. Klimenta – 14. února. Iniciátorem této akce byl P. Olšr z Orientálního institutu jako pozůstalý vedoucí velehradské Jednoty a postulátor Stojanova blahořečení. 8. List ‚Egregiae virtutis‘ Jana Pavla II. – Cyril a Metoděj patroni Evropy Je dobře upozornit na některé okolnosti, které předcházely. Jednou z prvních byla žádost kardinála Tomáška, ve které prosí papeže, aby se myslelo na nadcházející cyrilometodějské jubileum. Je to příležitost zdůraznit identitu křesťanství s dějinami a kulturou slovanských zemí. Ten motiv si uvědomil i sám papež, když se vrátil do Polska po zkušenostech se světovou veřejností na svých cestách. Naznačil své mínění v projevu v Hnězdně při návštěvě rodného Polska. Po zkušenostech s ateizmem, mají naše národy možnost konfrontace s dnešní světovou situací. Pravá a trvalá identita člověka začíná křtem. To platí pro jednolivce i národy. „Křest ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého je ponoření do živého Boha, do Boha, který je (jak říká kniha Exodus) do tím, který byl a přichází (Zj 1,4). Křest je začátek setkání, komunikace, společenství, k němuž je pozemský život jenom prologem a úvodem. Dokončení a plnost patří večnosti... Křtem, který jsme dostali na počátku našich polských dějin, jsme si uvědomili autentickou velikost člověka: ponoření do vody je znamením účasti na životě Nejsvětější Trojice, je současně nenahraditelným potvrzením důstojnosti každého člověka.“ Musí se ke křtu vracet každý křesťan i národy. Třetí okolnost, která předcházela vydání listu, byla papežova cesta do Cařihradu, která měla zvláštní vliv na papežovo ekumenické smýšlení. Zapomnělo se na to, co se tam přihodilo. papež asistoval při patriarchově liturgii. Po „velkém vstupu“ (řekli bychom před obětováním) vystoupil před ikonostas a podal patriarchovi kalich, s nímž se pak sloužila liturgie. Patriarcha ze své strany vložil papeži na ramena biskupskou štolu. Jde tu tedy o slavnostní veřejné uznání jednoty ve svátosti kněžství. Jsou-li mezikřesťanské vztahy dnes ve stádiu stagnace, je to na úkor nejdůležitějších tajemství naší víry. V bodě 3. a 4. encykliky Egregiae virtutis čteme tuto myšlenku:
Díváme-li se na Evropu geograficky, jejímu rázu daly vznik, abych tak řekl, dvě křesťanské tradice. Protože nás druhý vatikánský koncil vybízí k jejich sblížení, prohlášení sv. Cyrila a Metoděje za patrony Evropy odpovídá tomu, co žádá dnešní doba. Jsme si vědomi té bohatosti, kterou různé národy mají. Jejich speciální charakter se musí respektovat při hledání toho, co nás spojuje. Jak přijali toto prohlášení neslovanské národy? Dost netečně. Měly a dodnes mají většinou názor, že se jich to netýká. Jak jim to přiblížit? O aktuálnosti cyrilometodějské tradice jsem nedávno mluvil na vysoké úrovni při setkání ruského víceministra kultury a italského ministra kulturních památek. Řekl jsem více méně následující. Starověký kulturní svět se po rozdělení na dvojí říši, západní a východní, začínal dělit; jednota kulturního světa se začala rozpadat. V 9. století už bylo schizma na spadnutí. Ale přihodila se nová situace. Mezi obě části starého impéria se vsunula masa nových slovanských národů. Vyvstala otázka, kam budou patřit, na východ nebo na západ? Obě strany si je snažily přisvojit a posílali k nim své misionáře. Moravský Rastislav udělal odvážný politický krok: do země, kterou si už přisvojil Západ, povolal misi z Cařihradu. To se nemohlo obějít bez konfliktů na církevním poli, tehdy od státního řízení neodlučitelného. Cyril a Metoděj byli prozíraví a svatí, věděli, že konflikt bez rostoucí papežské autority nevyřeší. Vydali se tedy na cestu do Říma. A tam se stalo něco, co bylo zřejmě z vnuknutí Ducha svatého. Papež pochopil, že by se mohli Slované stát třetí mocností světa, mostem mezi znepřátelenými bloky. Dostali tedy naši věrozvěstové zvláštní privilegia k vytvoření nezávislé slovanské církevní provincie. Víme, jak to skončilo. Nebudeme hledat, kdo všecko má na tom vinu. Zůstal tu fakt, že svět už byl tehdy rozdělen, že i Slované, kteří měli být mostem středu, se rozpadli na Slovaný západní a východní. A jaká je situace dnes? I dnes jsou ve světě velké znepřátelené bloky. V situaci Velké Moravy je celá Evropa, která by se měla stát středem a mostem smíření. Ale musí si být nejdříve sama vědoma celé své bohaté křesťanské minulosti, která je východní i západní. Ani sami Slované si svého poslání nejsou dobře vědomi. Při vytváření staré Evropy byli pokřtěni naposledy jako dělníci na vinici z poslední hodiny. Takový jsou podle velkých ruských myslitelů i dnešní Slované. Byli příliš exkluzivně západní nebo východní, ale nerozvinuli ještě dobře vlohy dané od Boha jim samým. Nejenom každý člověk, ale i každý národ má poslání od Boha pro svět, píše Solovjov a prorocky dodává: co dali Židé, víme, stejně tak je nám znám přínos Řeků, Římanů, latinských a germánských národů; co dali světové církvi Slované, není zatím zřejmé. jejich hodina tedy má právě přijít. Prorocké vize jsou vždy záhadné, ale stojí za uváženou. Když mluví i dám papež o dýchání oběma staranmi plic, když on sám rozhodl, aby jeho první návštěva v zemích po pádu totalitarizmu byla na Velehradě, když generál jezuitů svolává setkání jezuitů pracujících v ekumenizmu na Velehrad, kde se uctívá
obraz Matky Unie, jsou tu jakési zvláštní náznaky, že jsou lidé, kterým proroctví Solověvovo něco v duchu říká. A zdá se, že se množí. Při této příležitosti je vhodné připomenout výrok o „dvou stranách plic“, kterého papež a po něm svět začal užívat. Použil ho ruský básník V. Ivanov, který umřel v Římě a byl také profesorem Orientálního institutu. Ten v bazilice sv. Petra, u oltáře sv. Václava, svého patrona (k jehož poctě jako světlu dvou církví složil pěknou báseň), složil vyznání přináležitosti ke katolické církvi bez toho, že by se zříkal své pravoslavné tradice. To mu umožňuje – jak napsal – dýchyt oběma stranami plic. Americká univerzita Yale uspořádala v Římě kongres k jeho poctě. Jeho účastníci byli přijati ne zvláštní audienci u papeže, kterému Ivanovův syn připravil námět k proslovu. Tam byl výraz „dýchat oběma stranami plic“. papeži se tak zalíbil, že ho začal častěji užívat. Všeobecně se vžil. 9. Encyklika ‚Slavorum Apostoli‘ – 2. června 1985 Hlavní myšlenkou, která leží papeži na srdci, je tato: evangelizací Slovanů dostala Evropa svůj definitivní křesťanský ráz. Nesmí se ho zříci, zřekla by se své vlastní identity a své kultury. 10. Uskutečňování spojené Evropy – otázka jaký přínos se tu čeká od slovanských národů a konkrétně od Čechů Téma si vyžaduje hlubší rozvedení. Zde bych uvedl jenom jednu malpou poznámku. Církev dnes přechází do nových států azijských, afrických. Ty dají vznik novým tradicím. musí ovšem navázat na to, co pro poselství kristovo dala tradice evropská. Doposud jsme nevytvořili syntézu. K té pak patří i tradice slovanských národů. Ptá-li se mne někdo, je-li aktuální, odpovídám svou zkušeností. V jednom semestru jsem přednášel spiritualitu v Kinshase v Kongu. Když jsem při lekcích tu a tam něco přidal ze slovanské spirituality, uslyšel jsem poznámku: „To by bylo něco pro nás, to je nám daleko bližší než abstraktní myšlení francouzské.“ Něco podobného jsem zaslechl i jinde. Setkáním kultury západní a východní se dnes už zabývá mnoho studií a jsou jistě aktuální pro nás, kteří jsme ve středu, v srdci Evropy.
Z Číny do Říma za poznáním Ježíše Krista Liu-Yun z Chongqing, sedmadvacetiletá Číňanka, která v roce 2003 opustila svou rodnou zemi, aby poznala křesťanskou Evropu. Nyní strávila dvě léta v Mezinárodním centru mládeže sv. Vavřince. Rozhodla se odejít do Říma, aby navštěvovala misijní školu, vedenou komunitou Emmanuel, a tak prohloubit poznání katolického náboženství. Sama je pokřtěná a pochází z katolické rodiny. Po prvním
roce školy se zapsala na Papežskou lateránskou univerzitu k master kurzu „Rodina a svátosti“. Koncem června se vrátí domů do Číny. Ještě předtím však poskytla rozhovor o tom, jak mladí lidé na Dálném Východě žijí svou křesťanskou zkušenost. Proč ses rozhodla odejít do Říma a tam navštěvovat školu komunity Emmanuel? Pro mne, coby katoličku, byl Řím už od dětství symbolickým místem, středem a srdcem katolického života. S pohnutím vzpomínám na okamžik, kdy jsem poprvé navštívila hrob sv. Petra: na vlastní oči lze vidět, že Církev je založena na Petrovi! Není to slovní obrat, dávná a skoro mýtická událost, nýbrž je to skutečné, je tomu opravdu tak“. Jaký byl tvůj život víry během těchto římských let? Žít v komunitě s mladými pocházejícími z různých koutů světa, bylo velmi zajímavým zážitkem. Já jsem učitelkou angličtiny, proto moci mluvit anglicky a poznávat, jak vedle sebe mohou klidně žít různé kultury ve jménu jediné křesťanské tradice, to vše pro mne bylo velkou milostí. Církev spojuje kultury, aniž by smazávala dějiny Procesí v Číně jednotlivých zemí. Pěkná byla i zkušenost v Centru sv. Vavřince, protože tady dýchala atmosféra očekávání Světového dne mládeže. Setkala jsem se s mnoha mladými, kterým minulé Světové dny změnily život. Tady v Římě jsem se rozhodla přijmout svátost biřmování, protože právě v tomto městě jsem velmi dobře pochopila ke Komu se obracím, když se modlím! Opravdu! V Číně jsem měla jisté těžkosti s chápáním toho, kdo je předmětem mých modliteb. Teď je mi vše jasnější: není to formule, která mě zachraňuje, nýbrž osoba, Ježíš Kristus“. V průběhu tohoto posledního roku jsi navštěvovala kurs master „Rodina a svátosti“. Proč ses rozhodla pokračovat ve studiu? A co budeš dělat až se vrátíš do Číny? Dobře si uvědomuji, že k tomu, abych dokázala svým čínským vrstevníkům sdělovat křesťanskou zkušenost, musím mít kulturní formaci. Vím, že po návratu do Číny nebudu moci organizovat veřejné katecheze, ale současná cesta k rozšíření vztahů mezi Vatikánem a Čínskou republikou mi umožní pracovat pro čínskou Církev. Moje master práce bude o vztazích mezi křesťanstvím a konfucianizmem, protože bych chtěla prohloubit poznání tisícileté čínské kultury, založené na kultu předků, a poznat, které Konfuciovo učení lze číst ve světle křesťanského zjevení. Takto budu moci pomáhat svým přátelům, kteří nevěří ani čínské tradici, v jejich cestě víry a vysvětlit jim, že například, ideál lásky sledovaný konfucianizmem se stává zřejmým v postavě Ježíše Krista. Ježíš je láska. Křesťanský Bůh je láska!
Výsledek zralosti italského národa Vítězství zdravého rozumu, vítězství humanity, které spojilo katolíky i laiky, tak komentoval kardinál Camillo Ruini výsledky italského referenda o umělém oplodnění. Hlasování, které mělo zpochybnit stávající zákon č. 40 poskytující určitou právní ochranu oplodněným embryím, včera zkrachovalo. V neděli a v pondělí dorazila k volebním urnám pouze čtvrtina voličů. Nízká účast překvapila všechny a v první řadě iniciátory referenda. Italská katolická církev se intenzivně zapojila do informační kampaně a pečlivě vysvětlovala důsledky případného úspěchu referenda. S heslem „o životě se nehlasuje“ by se nyní mohla cítit jako vítěz. Poslechněme si reakci předsedy italské biskupské konference, kardinála Camilla Ruiniho. Vysvětluji si výsledek zralostí italského národa, který odmítl hlasovat o těchto technických a složitých otázkách. Má rád život a nedůvěřuje takové vědě, která s ním chce manipulovat. Někteří se pokoušeli postavit proti sobě v této kampani nevěřící lidi, nebo lépe řečeno zastánce laické kultury, a katolíky. Zdá se, že tento plán nevyšel, co si o tom myslíte? Jistě. Na jedné straně je pravda, že katolický svět byl mimořádně soudržný. Dal najevo, že pochopil důvody, proč je nutné držet linii, která pak byla následována. Na druhé straně také mnoho tzv. laiků, často významných osobností kulturního, sociálního a politického světa plně sdílelo, ba dokonce s velkou odvahou rozvíjelo tuto linii obrany hodnoty člověka jako takového. Někteří mluvili o nemístném zasahování církve do laického státu... To je naprostý omyl. Pokud bychom totiž laickostí státu mysleli to, že církev se nemůže veřejně vyjadřovat, nešlo by o laickost, ale laicismus, který škodí na prvním místě právě státu. Pokud se ale laickostí rozumí svoboda každého jednotlivce a rozdělení úkolů, pak tato laickost nebyla nijak dotčena. Bylo povinností církve, aby v této věci s tak velkým morálním a obecně lidským dosahem, vyjádřila jasně svůj názor. Její hlas zazněl a přijalo ho za svůj velmi mnoho občanů, kterým rezonoval s hlasem jejich vlastního svědomí. Eminence, zkušenost referenda a podpora života spojila laický a katolický svět. Bude Projekt Věda a život pokračovat také v dalších tématech? Samozřejmě. Projekt věda a život zůstává v běhu. I v budoucnosti ho čekají velké úkoly. U našeho mikrofonu byl kardinál Camillo Ruini, papežův vikář pro římskou diecézi. Poslední dny kampaně provázely v Itálii debaty o morálnosti výzev k nehlasování. Zároveň ve všech velkých italských denících jednoznačně převládala kampaň iniciátorů referenda a jejich stoupenců. A nezůstávalo se jen u novinových článků. „V posledních dnech jsme v Římě téměř nezahlédli naše plakáty“ – říká v rozhovoru pro náš rozhlas prof. Baggio z projektu Věda a života - všechny naše plakáty byly okamžitě zakrývány jinými, ve prospěch referenda“. Zdrželi se Italové hlasování vědomě? Poslechněme si názor Luisy Santolini, předsedkyně Fora rodin: Přes 85% lidí před referendem prohlásilo, že si uvědomuje oč v hlasování jde a označilo se za informované. Proto nelze argumentovat tím, že šlo pouze o pasivitu. jde o lidi, kteří odmítli metodu tohoto referenda.
Někteří zastánci referenda mluví o „vítězství papežského státu“ a v některých novinách se objevily urážlivé komentáře namířené proti papeži a církvi. Co si o tom myslíte? Myslím, že tyto postoje už nejsou ani k smíchu. Jde o starý obrázek, staré koncepty, patřící minulým stoletím. Ve skutečnosti, když se vrátíme k tomu, co Benedikt XVI., kardinál Ruini a biskupové, ale také reprezentanti všech katolických sdružení řekli nebo napsali, musíme tento pohled zcela odmítnout. Všechno se odehrávalo na úrovni předkládání důvodů, svobody, na úrovni dialogu. Myslím, že to byl důležitý nový signál, který vyšel z katolické strany, ale – a to musíme připomenout – nejen z katolického světa, protože se k němu připojily názory, akcenty a rozhodnutí mnoha dalších lidí, kteří se za věřící neoznačují.
KARDINÁL ŠPIDLÍK – „APOŠTOL POROZUMĚNÍ MEZI NÁRODY“
Kardinál Tomáš Špidlík převzal ve čtvrtek, 16. června, cenu „Corrado Ursi“ za kulturu a komunikaci. Udělil mu ji Úřad pro sdělovací prostředky Neapolské arcidiecéze. Cenu předal do rukou kard. Špidlíka neapolský arcibiskup kard. Michele Giordano. Ještě předtím kard. Špidlík pronesl přednášku na téma „duch, jako autentický prostředek pro porozumění mezi národy“. Neapolská arcidiecéze každoročně vybírá osobnost světa kultury a komunikace, která se vynikajícím způsobem zasloužila o rozvoj tématu, který papež vybírá pro Světový den sdělovacích prostředků. Letošním tématem bylo porozumění mezi národy prostřednictvím médií. Cena nese jméno kard. Ursiho, neapolského arcibiskupa, který se zasloužil o pastoraci prostřednictvím sdělovacích prostředků v této církevní provincii a sehrál důležitou roli také na II. vatikánském koncilu.
DUCHOVNÍ SLUŽBA PACIENTŮM NEMOCNICE VE VYŠKOVĚ BOHOSLUŽBY V NEMOCNIČNÍ KAPLI: Mše svatá: sobota - 18,15h Bohoslužba slova se sv. přijímáním: úterý, čtvrtek -18,15h neděle: 10,30h Příležitost ke sv. zpovědi: každou sobotu před i po mši svaté
K soukromé modlitbě kaple otevřena: pondělí – pátek: 15,00 – 17,00h V této době je možnost si zapůjčit náboženskou literaturu. Odvoz na bohoslužby do kaple pro částečně nepohyblivé v době otevření kaple ohlásit na tel. kl.: 189
Návštěvu u pacienta lze domluvit na všechna oddělení nemocnice: v nem. kapli – po-pá: 15,00-17,00; urgent. případy na tel. č.:517.348.335; 517.348.694
POŘAD BOHOSLU ŽEB: 19. – 26. č ervna 2005 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 19. června
12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 20. června ÚTERÝ 21. června STŘEDA 22. června
PONDĚLÍ
ČTVRTEK 23. června PÁTEK 24. června
SOBOTA 25. června
12. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. ALOIS GONZAGA,
FARNOST
za + Františku HRUBOU, PODIVICE manžela a dva syny sobota: 18.00 PUSTIMĚŘ na poděkování za 70 let života s prosbou o další Boží ochranu 8.00 za Annu TOUŠOVOU, DRYSICE manžela a rodiče 10.00 za + Ladislava BUREŠE, PUSTIMĚŘ rodiče, živou rod. a duše v oč. 18.00
ŘEHOLNÍK SV.
JAN FISHER A TOMÁŠ MORUS, MUČEDNÍCI VIGÍLIE SLAVNOSTI
NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE SLAVNOST SV.
NAROZENÍ JANA KŘTITELE SOBOTA
12. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 18.00 DRYSICE 18.00
13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
na poděkování za dar zdraví a ochranu Boží
za + Zdenku PROVAZNÍKOVU a rodinu za živou a zemřelou rodinu PUSTIMĚŘ VŠETULOVU, ZBOŘILOVU 18.00 a +Boženu ŠKVÁROVOU PODIVICE 8.00
DRYSICE 11.00 PODIVICE sobota: 18.00
NEDĚLE 26. června
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 10.00
svátost manželství ve mši sv.:
Petr BRUNCLÍK a Marie ZAKOPALOVÁ za + rodiče MALOVY a KROMBHOLZOVY za + Františka a Marii JANSKÝCH, dva syny, snachu a rodiče z obou stran za + Ing. Jana POLÁCHA, rodiče a duše v očistci
Intence mší svatých na druhé pololetí (1.7.-31.12.) zapisuji ve všední dny po mši svaté. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA ČERVEN 2005
1. Za naši společnost, aby konkrétními gesty křesťanské a bratrské lásky kráčela vstříc miliónům uprchlíků, kteří se nacházejí ve stavu nejzažší chudoby a opuštěnosti. 2. Aby svátost Eucharistie byla stále více vnímána jako pulzující srdce života Církve. 3. Za novokněze, aby vědomí stálé Boží lásky rozněcovalo jejich trvalou apoštolskou horlivost. 4. Aby nás Maria přiváděla k Eucharistii, činila nás eucharistickými dušemi a učila nás stále hodnější účasti na liturgickém slavení tajemství vykoupení. FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks=10,-Kč.. Ve formátu pdf na www.pustimer.cz.
