FARNÍ INFORMÁTOR 1. NEDĚLE ADVENTNÍ – 29. LISTOPADU 2009
K tobě pozvedám svou duši, Hospodine.
ANNI PAULINI PEREGRINATIO, eucharistie v katedrále sv. Ondřeje v Amalfi, 1. července 2009
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slyšeli jsme Ježíšovu výzvu: „Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka“. Proto na prahu adventu, v tomto živém společenství Církve, s důvěrou volejme: L: PANE, UKAŽ NÁM SVÉ MILOSRDENSTVÍ A DEJ NÁM SVOU SPÁSU. Ty, jenž jsi ústy proroků připravoval naplnění svých slibů vůči starozákonnímu Izraeli, že vzbudíš Davidovi zákonitý výhonek, který ponese jméno: „Hospodin je naše spravedlnost“, uveď i náš svět na cesty spravedlnosti a míru. Ty, jenž jsi dobrý a dokonalý, hříšníkům ukazuješ cestu a pokorné vedeš k správnému jednání, pouč o svých stezkách i nás, kteří očekáváme advent tvého Syna. Ty, jenž se důvěrně stýkáš s těmi, kdo se tě bojí, upevňuj naději Církve, aby byla světlem národům, sužovaným terorizmem, strachem a očekáváním toho, co má přijít. Ty, jenž jsi „erchomenos“ – Přicházející, posiluj naše srdce, abychom byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem. Ty, jenž jsi budoucím věkem všeho tvorstva, dej našim zesnulým dojít slávy nebes. K:Všemohoucí, věčný Bože, tvé jednání je láska a věrnost. Rozhojňuj v nás stále více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, abychom v bdělosti srdce očekávali tvůj advent. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE ADVENTNÍ 1. ČTENÍ – JER 33,14-16
Čtení z knihy proroka Jeremiáše. Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu. V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: "Hospodin je naše spravedlnost." ŽALM 25
Ukaž mi své cesty, Hospodine, – a pouč mě o svých stezkách. – Veď mě ve své pravdě a uč mě, – neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. Hospodin je dobrý a dokonalý, – proto ukazuje hříšníkům cestu. – Pokorné vede k správnému jednání, – pokorné učí své cestě. Hospodinovo jednání je jen láska a věrnost – pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení. – Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí, – dává jim poznat svou smlouvu. 2. ČTENÍ – 1 SOL 3,12 – 4,2
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. (Bratři!) Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. Nakonec pak vás, (bratři), prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše. EVANGELIUM – LK 21,25-28.34-36
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl svým učedníkům: "Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den soudu nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka."
POŘAD BOHOSLUŽEB: 29. listopadu – 6. prosince 2009 DEN
NEDĚLE 29. listopadu
LITURGIE
1. NEDĚLE ADVENTNÍ ZAČÁTEK NOVÉHO LITURGICKÉHO ROKU (C)
PONDĚLÍ 30. listopadu
SVÁTEK SV. ONDŘEJ, APOŠTOL
ÚTERÝ 1. prosince STŘEDA 2. prosince
SV. EDMUND KAMPIÁN, KNĚZ A MUČEDNÍK
ČTVRTEK 3. prosince
SV. FRANTIŠEK XAVERSKÝ, KNĚZ
STŘEDA PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ
PLNOMOCNÉ ODPUSTKY ROKU KNĚŽÍ
PÁTEK 4. prosince
SV. JAN DAMAŠSKÝ, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI
SOBOTA 5. prosince
NEDĚLE 6. prosince
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodiče VLACHOVY, PUSTIMĚŘ zetě, vnuka a Boží požehnání 8.00 za + Marii SEDLÁKOVOU, DRYSICE manžela, + rodiče a syna 9.30 za + Zdeňka MARÁKA PODIVICE a rodiče 11.00 za Boží pomoc a ochranu PODIVICE Panny Marie pro živou rodinu 8.00 za +Vojtěcha ČELECHOVSKÉ-
PUSTIMĚŘ HO, Jenovéfu NAVRÁTILOVOU, 17.00 živou a + rodinu
DRYSICE 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 15.30 PUSTIMĚŘ 17.00 DRYSICE 8.00 PUSTIMĚŘ 17.00
za + rodinu KLUDÁKOVU, HONOVU a RACLAVSKOU za + P. Františka BENÍČKA, P. FERDU a P. PETRŮ za + kněze a řeholnice, a za nová duchovní povolání za + Bohumila BAYERA, Jana ADAMCE, živou a +rod. na poděkování za přijatá dobrodiní za + Jana SEDLÁČKA, dvoje rodiče a Boží požehnání pro r.
SOBOTA PO 1. NEDĚLI ADVENTNÍ
2. NEDĚLE ADVENTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PUSTIMĚŘ za + rodinu VŠETULOVU, ZBOŘILOVU a B. požehnání 8.00 za + Františka a Marii DRYSICE SYNKOVY, dceru, vnučku, 9.30 rodiče a + rodinu PODIVICE za +Františku POSPÍŠILOVOU, manžela a zemřelou rodinu 11.00
INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA PRVNÍ POLOLETÍ ROKU 2010 (1. 1.- 30. 6. 2010) ZAPISUJI OD 30.11. DO 13. 12. VE VŠEDNÍ DNY PO MŠI SVATÉ. PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE ADVENTNÍ – 6. PROSINCE 2009
Velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost.
PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM, eucharistie u Massabiellské jeskyně v Lurdech, 21. června 2008
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slyšeli jsme hlas volajícího na poušti; proto s upřímností srdce připravme cestu Pánu a jeho všemohoucnosti svěřme vše, co trápí náš svět: L: PŘICHÁZEJÍCÍ, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. Ty, jenž jsi v konkrétním okamžiku dějin oslovil na poušti Jana, syna Zachariášova, aby hlásal křest pokání, dej zaznít svému Slovu i ve vyprahlých srdcích našich dnů. Ty, jenž jsi rozkázal snížit odvěké pahorky a srovnat údolí, aby tvůj lid kráčel bezpečně ke spáse, nauč i dnešního člověka svým stezkám. Ty, jenž jsi Jeruzalému odňal roucho žalu a soužení, a oblékl jej v ozdobu věčné slávy, naplň svou Církev radostí z velkých věcí, které konáš, aby i ona byla zdrojem radostné naděje pro národy světa, sužované terorizmem a strachem z budoucnosti. Ty, jenž jsi „erchomenos“ – Přicházející, veď den co den naše smýšlení i jednání, abychom tak napomáhali k završení dobrého díla, které jsi v nás započal. Ty, jenž jsi slíbil, že „každý člověk uzří Boží spásu“, dej věčný život našim zemřelým. K: Všemohoucí Bože, dej ať stále více roste naše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abychom uměli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků vykonaných ve spojení s Kristem Ježíšem ke tvé chvále a slávě. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE ADVENTNÍ 1. ČTENÍ – BAR 5,1-9
Čtení z knihy proroka Barucha. Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh. Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas. Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha "Pokoj spravedlnosti" a "Vznešenost bázně Boží". Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlností, která z něho prýští. ŽALM 126
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, – byli jsme jako ve snách. – Tehdy byla naše ústa plná smíchu – a náš jazyk plný jásotu. Tehdy se říkalo mezi pohany: – "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" – Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, – naplnila nás radost. Hospodine, změň náš osud, – jako se mění údolí jihu země. – Kdo sejí v slzách, – žnout budou s jásotem. Vycházejí s pláčem, – když nesou semeno k setí: – přijdou však s jásotem – a přinesou své snopy. 2. ČTENÍ – FLP 1,4-6.8-11
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. (Bratři!) Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě. EVANGELIUM – LK 3,1-6
Slova svatého evangelia podle Lukáše. V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řečí proroka Izaiáše: "Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu."
POŘAD BOHOSLUŽEB: 6. – 13. prosince 2009 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 6. prosince
2. NEDĚLE ADVENTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PONDĚLÍ 7. prosince
SV. AMBROŽ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE
SLAVNOST
ÚTERÝ 8. prosince
PANNY MARIE, POČATÉ BEZ POSKVRNY PRVOTNÍHO HŘÍCHU
STŘEDA 9. prosince ČTVRTEK 10. prosince PÁTEK 11. prosince SOBOTA 12. prosince
NEDĚLE 13. prosince
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + rodinu VŠETULOVU, ZBOŘILOVU a B. požehnání 8.00 za + Františka a Marii DRYSICE SYNKOVY, dceru, vnučku, 9.30 rodiče a + rodinu PODIVICE za +Františku POSPÍŠILOVOU, manžela a zemřelou rodinu 11.00 PUSTIMĚŘ za +Františku POSPÍŠILOVOU, manžela, syna a Boží požehnání 17.00 PODIVICE za + Marii ZAKOPALOVOU, manžela, syna a dceru 8.00 za + Marii a Františka DRYSICE ŠÍRKOVY a + rodiče 15.30 PUSTIMĚŘ za + Janu VÁCLAVÍKOVOU, rodiče, stařečky a + rodinu 17.00
SV. JAN DIDAK CUAUHTLATOATZIN ČTVRTEK PO 2. NEDĚLI ADVENTNÍ SV. DAMAS I., PAPEŽ
za + Jana PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ živou a + rodinu 17.00 za + Marii ŠKOLAŘOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, syna a + r. UHLÍŘOVU 17.00
PANNA MARIA QUADALUPSKÁ
3. NEDĚLE ADVENTNÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Jana JANSKÉHO, rodiče a bratry za + Jakuba POLÁCHA, manželku a rodiče za Boží požehnání a dar víry pro děti a jejich rodiny
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC PROSINEC
1. Aby děti byly respektovány, milovány a nikdy se nestaly obětmi různých forem vykořisťování. 2. Aby o Vánocích lidé na zemi poznali Vtělené Slovo jako Světlo, které osvěcuje každého člověka, a aby národy otevřely své dveře Kristu, Spasiteli světa. 3. Aby Kristův pokoj pronikal skrze duchovní službu v armádě ke všem, kteří mají odpovědnost za mír. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
Premiér ČR, Jan Fischer, předal Tomáši kardinálu Špidlíkovi medaili Karla Kramáře (Řím, papežská kolej Nepomucenum, 13. listopadu 2009)
POCTA JEHO EMINENCI TOMÁŠI KARDINÁLU ŠPIDLÍKOVI S.J.
Projev uznání k celoživotnímu dílu Tomáše kardinála Špidlíka, S.J., v oblasti rozvoje vzájemných vazeb mezi východními a západními křesťany, stejně jako poděkování za neúnavné posilování naděje věřících v rodné vlasti během tíživých let komunistické diktatury a následně jejich povzbuzování v úsilí o budování nové spravedlivé společnosti v České republice mimo jiné formou pravidelných promluv na vlnách vatikánského rozhlasu, jsou cílem a smyslem slavnostního večera, který u příležitosti nadcházejících 90. narozenin pana kardinála pořádají velvyslanec ČR u Svatého stolce Pavel Vošalík, velvyslanec ČR v Itálii Vladimír Zavázal a Papežská kolej Nepomucenum dne 10. prosince 2009 v prostorách papežské koleje.
VOTIVNÍ SVÍCE PUSTIMĚŘSKÝCH POUTNÍKŮ NA HROBĚ KARDINÁLA BERANA
Velvyslanec ČR u Svatého stolce JUDr. Pavel Vošalík s představitelem pro zahraniční Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska Michalem Musilem u hrobu kardinála Berana (12. 11. 2009).
Premiér Jan Fischer s manželkou u hrobu Josefa kardinála Berana v kryptách vatikánské baziliky, 14.11.2009.
V sobotu, 14. listopadu 2009, odpoledne navštívila choť předsedy vlády České republiky paní Dana Fischerová v doprovodu manželky velvyslance ČR při Svatém stolci paní Magdalény Vošalíkové Centro Ezio Aletti v Římě - rezidenci kardinála Tomáše Špidlíka.
Pan kardinál zavedl návštěvu do kaple a seznámil ji s činností Centra Aletti, které je součástí Papežského orientálního institutu, na němž pan kardinál dlouhá léta přednášel jako přední světový odborník na východní křesťanství.
Pan kardinál představil činnost umělců Centra Aletti, zejména pak práci na výzdobě osobní papežovy kaple Redemptoris Mater v Apoštolském paláci.
V závěru návštěvy se paní Fischerová seznámila s postupy, jakými vznikají v dílně Centra Aletti mozaiky putující do svatyní celého světa.
Květy na oltáři
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Zdobit oltář květy je starý dobrý zvyk. Donést tam z vlastní zahrádky první jarní růže se stává výmluvným symbolem. Kostelníkům to ovšem přidává práce a mají často nápad nahradit je květy umělými, trvalými. Vždyť je dnes umějí udělat tak pěkně, že se zpovzdálí rozdíl nepozná. Ale přece se těmto náhražkám raději bráníme. Biblický Bůh je Bůh živý, eucharistie je chléb života, Duch sv. je životodárce. Živé květiny na oltáři jsou symbol našeho vlastního života a nejenom vnější okázalosti. Je to tím výmluvnější, že žijeme dnes v době, která už několikrát byla označena tragickým názvem jako kultura smrti. Není to označení nespravedlivé? Vždyť právě dnes vidíme všude všecko v pohybu, stačí se podívat z okna. Ale je opravdu živé všecko to, co se hýbá? Pohledem z okna však nezachytíme kulturu. Smysly pozorují to, co je, ale jenom, co je teď, nyní, v tomto okamžiku. Nese to stopy minulosti, jsou v tom i náznaky budoucnosti, ale nevidíme, bude-li to zítra. Díváme se např. na semeno. Je v něm život, má růst a vykvést. Vykvete opravdu? Uvidíme, ale nevidíme. Malý chlapec je plný síly. Přejeme mu mnoho dobrého v životě. Doufejme! Kéž by alespoň nezemřel brzy! Musí tedy jednou doopravdy zemřít? Je nám líto, ale musí. Vždyť i Bible stanoví člověku k jeho pozemskému putování 120 let (Gen 6,3). Kdopak jich dosáhne? Když se na to díváme jenom z tohoto hlediska, není to povzbudivé. Starozákonní mudrc v knize Kazatel káže pesimisticky: „Marnost, samá marnost...Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země trvá“ (Kaz 1,1-49). Jsme tu jenom k tomu, abychom udrželi zemi? Byla by to převrácená logika. Vždyť přece byla země stvořena pro nás a ne my pro zemi. Moderní mudrci chtějí myslet optimističtěji. Neobětujeme své životy pro zemi, ale pro lidstvo, pro
budoucí generaci. Jednotlivec sice umírá, ale lidstvo žije a žít bude i na hrobech padlých, slibují tzv. vitalisté. Těm, kdo se pro budoucí blaho obětovali, společnost staví pomníky. Neodvažujeme se ty oběti cynicky zlehčovat, mluvit proti. Ale v srdci potichu se vždycky ptáme skepticky: Bylo toho opravdu potřeba? Nemá-li smysl život každého z nás, nač snít o nějakém budoucím blahu celé kopy lidstva. Ještě neskutečnější se jeví ideály, které se předkládají abstraktně. Je dobré, aby nespravedlivě byl ubit živý člověk s nadějí, že ho přežije spravedlnost? Protože ty problémy jsou opravdu lidsky neřešitelné, u všech národů a ras byli a jsou lidé náboženští. Ať si to představují všelijak, všichni se shodnou v tom, že opravdový život je nezničitelný a že bude i po smrti. K tomu však je potřeby víry v Boha. Zde však je slabá stránka dnešní tzv. evropské kultury. Stala se ateistická prakticky i teoreticky. Ale chce být reální, mít smysl pro skutečnost. Z toho tedy plyne důsledek: vědomě a plně se soustředit na život přítomný a nemyslet na další. Těch pár let, které tu máme k disposici, si přece dokážeme tak upravit, aby se nám zamlouvaly. Nikdy k tomu neměli lidé tolik možností, jako dnes, hleďme tedy využít všeho, dokud je čas. Dříve se říkalo: Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek! Pro dnešek by se to dalo upravit: Co můžeš sníst a vypít dnes, využij toho hned, zítra to skončí v odpadku, možná i s tebou. Velké obchodní domy, cestovní kanceláře, diskotéky a neobyčejně vynalézavé zábavní podniky, všechny vymýšlejí a nabízejí, jak líbivě prožít dnešek zapomenutím na včerejšek i na zítřek, nejde-li to jinak, třebas i drogami. A přesto všecko se to některým lidem nepodaří. Vstoupí do života např. docela banální nemoc. Naštěstí je tu lékařská věda tak vyspělá, jak ještě nikdy nebyla. A co když i ta zklame? Chce mít i tu po ruce novou možnost, kterou dříve nemívali. Prastarý lékařský slib zavazoval sloužit jenom životu. Dnes by se mělo posloužit lidem i euthanasií, sebevraždou vědecky vyspělou. A co když by se měly na naši šťastné planetě zrodit nové lidské bytosti, o kterých se předvídá, že šťastny nebudou nebo že budou hatit štěstí jiným? Vyspělá věda má mít dost možností, aby jim přístup do života zabránila. Je to logické. Nechce-li člověk vidět jiný život než ten, který je nám vymezen na zemi, chce jej mít plně ve své moci, být jeho pánem a ne sluhou. Malý příklad této skutečnosti. Před léty, když jsem přišel do Itálie, se mi náhodou svěřil jeden sympatický mladík, že se bude ženit. „Doufám, že jsi našel dobrou“? optal jsem se. Odpověděl: „Doufám, přál bych si, aby byla alespoň polovina mé matky, která se tak obětovala pro nás.“ Vzpomněl jsem si na to nedávno, když jsem dal stejnou otázku jinému modernějšímu ženichu. Odpověď padla nečekaně jiná: „Nechtěl bych, aby byla takovou otrokyní, jakou bývaly naše matky. Nechám jí svobodu.“ Těžko jsem k tomu mohl něco dodat. Ale pogratulovat jsem nedokázal. V takové situaci je ovšem těžké recitovat: Věřím v Boha...Věřím v těla vzkříšení a život věčný. Mentalita je ateistická. Máme lidi proto dnešními lidmi pohrdat? To nepatří k postoji těch, kdo věří v život věčný. Těsně předtím totiž recitujeme: Věřím v hříchů odpuštění. To ovšem předpokládá, že se hříchů lituje. A nedovedou-li to, musíme litovat jich samých. Hlásají, že mají rádi život, ale doopravdy věří jenom ve smrt. Lenin tvrdil, že je náboženství opiem lidstva. Kolik lidé dnes užívá opia, aby mohli zůstat nenáboženští. A protože je příčinou smrti hřích, lidé bez Boha jsou donuceni věřit ve všemocnost zla, jeho nenapravitelnost. Tím se všecky sny o pohádce mládí promění v tragedii. Je z ní východisko? Křesťanští katecheti přemýšlejí o nové účinnější evangelizaci masy nevěřících. V základě však je účinný jenom jeden prostředek: umět říci: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké milosrdenství zahlaď moje nevěrnosti...Bože, otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu“ (Žl 50,1 násl.).
PUTOVÁNÍ K SVATÉMU ONDŘEJI DO AMALFI
Pobřeží Amalfi je jedno z nejkrásnějších v Itálii, pod strmými skalami modré moře, a město jakoby vlepené na kousek volné půdy. Ptáme se tedy, jak k tomu došlo, že právě tu postavili tak krásnou katedrálu a že je v ní hrob apoštola Ondřeje, hlavního patrona východní církve, podobně jako je sv. Petr patron církve Římské. Musíme se vžít do situace raného středověku
a tehdejší komunikace. Nebyla letadla, nebyly autostrády, do dálky se nejlíp cestovalo jen po moři. A tak se stalo,že chudí rybolovci z pustého zálivu, kteří měli mnoho dětí, naučili se stavět lodi a ovládat je tak dobře, že se stali světovou velmocí. V době křížových výprav dobyli dokonce i Cařihrad a odtud si ostatky apoštola přivezli k sobě. A on se jim stále zjevuje jako živý, jeho kosti mají zvláštní úkaz. Je tu tedy vhodné místo k modlitbě za jednotu (Tomáš kardinál Špidlík) mezi východem a západem.
Teologické základ architektury románských a gotických katedrál
(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci v Aule Pavla VI., 18. listopadu 2009)
Drazí bratři a sestry, v minulých katechezích jsem představil některé aspekty středověké teologie. Křesťanská víra, hluboce zakořeněná v mužích a ženách oněch staletí, však dala vznik nejenom mistrovským dílům teologické literatury, myšlení a víry. Inspirovala také jedny z nejvznešenějších uměleckých výtvorů všeobecné civilizace: katedrály, které představují opravdovou slávu křesťanského středověku. Během téměř tří staletí, počínaje začátkem 11. století, byla Evropa svědkem mimořádného uměleckého zápalu. Dávný kronikář popisuje nadšení a pracovitost té doby takto: „Došlo k tomu, že se na celém světě, ale zejména v Itálii a v Galii začínají rekonstruovat kostely, třebaže mnohé byly dosud v dobrém stavu a žádnou přestavbu nepotřebovaly. Byly to jakoby závody mezi národy; mělo se za to, že svět shazuje staré cáry a chce si obléci bílá Před katedrálou v Orvietu, Peregrinatio ad limina apostolorum, 6. 6. 2007 roucha nových kostelů. Skoro všechny katedrální kostely, velké množství klášterních kostelů, ba dokonce i vesnické oratoře byly věřícími té doby restaurovány.“ (Raoul Glaber, Historiarum 3,4). K tomuto obrození náboženské architektury přispěly různé faktory. Především příznivější historické podmínky jakou byla větší politická stabilita, provázená růstem počtu obyvatelstva a postupným rozvojem měst, výměnami a bohatstvím. Kromě toho architekti vymýšleli stále propracovanější technická řešení, aby zvětšili rozměry budov, jimž současně dodávali pevnost a majestátnost. Zejména díky duchovní horlivosti a zápalu vzkvétajícího mnišství vznikaly klášterní kostely, kde mohla být důstojně a velkolepě slavena liturgie a věřící tam mohli setrvat v modlitbě, přitahováni úctou k ostatkům svatých, jež byly cílem nepřetržitých poutí. Zrodily se tak románské kostely a katedrály,
charakteristické svým podélným půdorysem, jejichž lodě mohly pojmout mnoho věřících. Velmi masivní kostely se silnými zdmi, kamennými klenbami, a s jednoduchými a mohutnými rysy. Novinkou byla sochařská výzdoba. V románských kostelech, které byly místem mnišské modlitby a kultu věřících, se sochaři soustředili spíše na výchovný účel než na technickou dokonalost. Poněvadž bylo zapotřebí vzbudit v duších silné dojmy a pocity, schopné pohnout ke zřeknutí se neřestí a zla a k pěstování ctností a dobra, bylo obvyklé znázorňovat Krista jako soudce celého světa, obklopeného apokalyptickými postavami. Zejména průčelí románských kostelů nabízejí tato ztvárnění, aby zdůraznila, že Kristus je branou, která vede do Nebe. Věřící, kteří překračují práh sakrální budovy, vstupují do časoprostoru odlišného než je ten, který je vlastní běžnému životu. Kromě portálu kostela mohli věřící ve svrchovaného, spravedlivého a milosrdného Krista podle záměru umělců vnímat také jakousi předchuť věčné blaženosti při slavení liturgie a v úkonech zbožnosti, které se konaly uvnitř sakrální budovy. Ve 12. a 13. století se nejprve na severu Francie rozšířil jiný typ architektury sakrálních budov. Gotický. Ten se vzhledem k tomu románskému vyznačoval dvěma novými charakteristikami: vertikálním vzmachem a prosvětleností. Gotické katedrály ukazovaly syntézu víry a umění harmonicky vyjádřenou univerzálním a působivým jazykem krásy, která dodnes budí úžas. Zavedením klenby s lomenými oblouky, stojícími na robustních pilířích, bylo možné značně prodloužit jejich výšku. Tato vzletnost měla vybízet k modlitbě a sama o sobě byla modlitbou. Gotická katedrála tak měla v úmyslu svými architektonickými liniemi tlumočit touhu duší po Bohu. Nově zavedené techniky navíc umožnily, aby do obvodových zdí mohla být proražena okna a vyzdobena barevnými vitrážemi. Jinými slovy: okna se stala velkými světelnými obrazy, vhodnými k názornému poučení lidu ve víře. Podávala jednotlivé scény ze životů svatých, podobenství nebo biblické výjevy. Malovanými vitrážemi stékaly na věřící proudy světla, aby jim vyprávěly dějiny spásy a do těchto dějin je uváděly. Další předností gotických katedrál je skutečnost, že se na jejich výstavbě a výzdobě různými způsoby, ale sborově podílelo celé křesťanské i občanské společenství; účastnili se ho malí i mocní, analfabeti i učenci, protože v tomto společném domě byli ve víře vyučováni všichni věřící. Gotické sochařství učinilo z katedrál „kamennou bibli“, podávalo epizody z evangelia a vysvětlovalo obsahy liturgického roku, Narození a Oslavení Páně. Kromě toho se v těchto stoletích stále více šířila vnímavost vůči Pánovu lidství, realisticky byly znázorňovány bolesti jeho Umučení: trpící Kristus (Christus patiens) se stal všeobecně oblíbeným obrazem, schopným inspirovat zbožnost a lítost nad hříchy. Nechyběly ani osobnosti Starého zákona, jejichž osudy se tak staly důvěrně známými mezi věřícími, navštěvujícími katedrály, jako součást jediných a společných dějin spásy. Gotické sochařství 13. století svými klenbami plnými krásy, něhy a inteligence manifestuje šťastnou a průzračnou zbožnost, která vlévá působivou a dětskou úctu k Matce Boží, viděnou někdy jako mladou, mateřsky se usmívající ženu, a znázorněnou zejména jako mocnou a milosrdnou panovnici nebe a země. Věřící, kteří navštěvovali gotické katedrály, se zde rádi obdivovali uměleckým výtvorům, které přibližovaly světce, vzory křesťanského života a přímluvce u Boha. Nechyběly ani „laické“ projevy existence. Tu a tam se objevovala znázornění zemědělských prací, věd nebo umění. V místě, kde se slavila liturgie, bylo všechno orientováno k Bohu a věnováno Jemu. Smysl, který byl připisován gotickým katedrálám, můžeme pochopit lépe, vezmeme-li do úvahy text nápisu, vytesaného na centrálním průčelí Saint-Denis v Paříži:
„Kdo přicházíš a chceš chválit krásu tohoto portálu, nenechávej se unášet ani zlatem, ani velkolepostí, ale spíše úmornou prací. Tady září slavné dílo, avšak nebe kéž učiní, aby toto skvělé dílo rozzářilo ducha a ten se vydal na cestu spolu se skvělými pravdami vstříc pravému světlu, kde je opravdovou branou Kristus.“ Drazí bratři a sestry, rád bych nyní podtrhnul dva prvky románského a gotického umění, které jsou užitečné i pro nás. Za prvé: mistrovská umělecká díla, jež vznikla v Evropě minulých staletí, jsou nesrozumitelná, pokud není brána v potaz náboženská duše, která je inspirovala. Umělec, který ustavičně dosvědčoval setkávání estetiky a víry, Marc Chagall, napsal, že „malíři celá staletí namáčeli svůj štětec do oné barevné abecedy, kterou byla Bible“. Když se víra, slavená především v liturgii, setká s uměním, vytváří se hluboký soulad, protože obě mohou a chtějí mluvit o Bohu, zviditelnit Neviditelného. Rád bych se o to podělil na setkání s umělci 21. listopadu a obnovil tak onu nabídku přátelství mezi křesťanskou spiritualitou a uměním, po kterém toužili moji ctihodní předchůdci, zejména Boží služebníci Pavel VI. a Jan Pavel II. Před dómem sv. Ondřeje v Amalfi, Anni Paulini Peregrinatio,1. 7. 2009 Za druhé: síla románského stylu a nádhera gotických katedrál nám ukazují, že via pulchritudinis, cesta krásy, je přednostním a okouzlujícím přístupem pro přiblížení se k Tajemství Boha. Co jiného je krása, kterou spisovatelé, básníci, hudebníci, a vůbec umělci kontemplují a převádějí do svého jazyka, ne-li odraz záře Věčného Slova, které se stalo tělem? Svatý Augustin tvrdí: „Ptej se krásy země, ptej se krásy moře, ptej se krásy ovzduší. Ptej krásy nebe, ptej se řádu hvězd, ptej se slunce, které svou září osvěcuje svět; ptej se luny, která svým odleskem mírní temnoty noci. Ptej se dravců, kteří brázdí moře, kráčí po zemi a létají vzduchem; duší, které se ukrývají, těl, která se ukazují; toho, co je viditelné, a nechá se vést, i neviditelného, který vede. Jich se ptej! Všichni ti odpoví: Pohleď, jak jsme krásní! Jejich krása je činí poznatelnými. A kdo jiný stvořil tuto proměnlivou krásu, ne-li Krása Neměnná?“ (Sermo, CCXLI,2: PL 38,1134). Drazí bratři a sestry, kéž nám Pán pomáhá znovu objevit cestu krásy jako patrně ten nejvíce přitažlivý a nejvíce okouzlující přístup, umožňující potkat a milovat Boha.
OTEVŘÍT NOVÉ CESTY EVANGELIU SV. FRANTIŠEK XAVERSKÝ - MISIONÁŘ VÝCHODU 1506-2006
Na hradě Javierů (Navarra) se dne 7. dubna 1506 narodil František Xaverský - největší misionář novověku, jenž úchvatným způsobem ztělesnil misionářského ducha, který má oživovat celou Církev. Právě jeho jméno dali před 40 lety rodiče mému zesnulému bratrovi, a on sám často činil odkaz na poslání svého patrona: „Jdi a zapaluj všechny“. Jemu věnuji tuto studii jako výzvu k hlásání evangelia až na konec světa.
„Jistě, tady jsem“ Když bylo Františku Javierovi (či Xaverovi) devatenáct, odebral se v roce 1525 do Paříže, aby tu na sorbonské univerzitě dosáhl akademických titulů. Strávil zde jedenáct let a získal diplom, který jej zmocňoval k výuce umění, mezi něž patřila aristotelská filozofie. Nebylo mu však souzeno přednášet filozofii. Životním zvratem bylo setkání s letitým baskickým studentem Iñigem (či Ignácem) z Loyoly, který rovněž přišel do Paříže, aby na Sorboně získal doktorát umění a teologie. Bydleli na jednom pokoji a Ignác Františka přesvědčil, aby opustil své ambice po světském úspěchu a slávě, a zasvětil se Bohu a apoštolátu. Tak spolu s Ignácem a dalšími pěti pařížskými studenty složil 15. srpna 1534 slib evangelijní čistoty a chudoby. Sedmero přátel se pak rozhodlo, že se vydají do Palestiny, aby konali apoštolské dílo mezi Turky. Pokud by se do Palestiny vydat nemohli, půjdou do Říma a nabídnou se papeži, ať je vyšle kamkoli pro dobro Církve. A tak se i stalo. Cesta do Svaté země nebyla možná. Ignác se proto se společníky vydal do Říma a tam se dali k dispozici papeži Pavlu III., který jim vzápětí svěřil misi. Ještě před rozchodem založili Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Jesu). Františkovi Xaverskému se naskytla příležitost odejít na zvláštní misi ve chvíli, kdy portugalský král Jan III. Žádal papeže, aby z nově vzniklého Tovaryšstva Ježíšova poslal dva misionáře do Indie. Vybráni byli – Simón Rodrigues, Portugalec, a Nikolas Bobadilla, Španěl. Tento poslední však onemocněl a Ignác požádal Františka, aby ho zastoupil. František Xaverský odpověděl prostě: Pues, sus: héme, aquí (Jistě, tady jsem). Nato se vzdálil, aby si připravil zavazadlo: Ignác s Františkem na Sorboně breviář, jistý druh katechizmu, knížku s úryvky Písma svatého, dvoje staré kalhoty a kněžskou tuniku.
Odjezd do Indie František odjíždí 15. března 1540 do Lisabonu a 7. dubna 1541 odplouvá do Indie. Sebou má bulu papeže Pavla III., který ho jmenoval apoštolským nunciem. Podle velitele lodi, si měl František na královský příkaz vzít sluhu, aby zachoval svou prestiž a nemusel na lodi někde v koutku sám prát šaty a vařit. „Señor Conde – namítl mu František – byla to právě prestiž a autorita dosažená cestou, kterou mi navrhujete, co uvrhli Církev a její preláty do stavu, v němž se nyní nacházejí. Jediným způsobem, jak jich dosáhnout je prát si sám své šaty a sám si vařit, bez lidského ohledu, ale starat se jen o spásu duší“ 1 . Cesta do Indie byla úděsným dobrodružstvím, jež mohlo skončit smrtí. Když František psal Ignácovi z Mozambiku, 1. ledna 1542, o své cestě říká: „Po dva měsíce jsem trpěl mořskou nemocí. Prožili jsme čtyřicet strastných dní bezvětří, které nás postihlo na širém moři v Guinejském zálivu. Ujali jsme se péče o nemocné, které jsme měli na lodi. Zpovídal jsem, přinášel jim viatikum a pomáhal jim klidně umřít… staráme se o ty nejopuštěnější… Pokud jde o útrapy cesty, jsou tak obrovské, že bych je ani na jediný den pro nic jiného na světě nepodstoupil“ 2 . Tyto obtíže a nesnáze způsobili, že těžce onemocněl, takže mu proto devětkrát museli pustit žilou. V keňském Malindi se František poprvé setkává s islámem: podmíněn katolickou kulturou své doby však v kontaktu s islámem poprvé projevuje svou výhradu – snad jedinou – která ovlivnila jeho misijní působení: přesvědčení, že nekřesťanská náboženství, jako islám, hinduizmus a buddhizmus, jsou ďábelská náboženství a pokud se ti, kdo je praktikují, neobrátí na křesťanskou víru, budou odsouzeni do pekel. Ostatně, takový byl obecný postoj křesťanů i teologů tehdejší doby. Překvapuje však, že František, jenž dokázal být nekonečně milosrdný ke křesťanským hříšníkům – námořníkům, otrokům, obchodníkům, vojákům, úředníkům, kteří se poskvrnili těmi nejtěžšími hříchy a stali se tak vážnou překážkou pro hlásání evangelia -, se ukázal jako velmi příkrý ve svých kontaktech s nekřesťany, maje mimochodem za to, že „Bůh, nejvěrnější, nepřebývá u nevěřících a neslyší jejich modlitby“ (str. 122).
V Goy a mezi domorodci na indickém pobřeží Po třináctiměsíční cestě František konečně dorazil do Goy, hlavního 1
MHSJ (Monumenta historica Societatis Jesu), Monumenta Xaveriana, díl II., 836s. G. SCHURHAMMER – I. WICKI, Epistolae S. Francisci Xaverii aliaque eius scripta, vol. I, Romae, 1944-45 (stránky, které budu dále v textu citovat, jsou odkazem na tento svazek).
2
města portugalského impéria, které Alfonso de Albuquerque vytrhl z moci muslimů a učinil jej obchodním centrem s kořením, jež z Východu – po moři - směřovalo do Evropy. Portugalské dobývání se omezilo na zóny indického pobřeží, aniž by proniklo do vnitrozemí a přitom se mnohdy používalo krutých metod, aby se tak zastrašilo obyvatelstvo. V Goy nechal Albuquerque postavit nemocnici. Apoštolský nuncius František Xaverský se do ní uchýlil a učinil z ní středisko své činnosti. Hospitalizovaní pacienti byli většinou oběti oceánu, a František se jim stal otrokem, spával na holé zemi vedle lůžka nemocného, aby mohl ihned odpovědět na jakoukoli jeho prosbu. Každé odpoledne odcházel navštívit tři věznice, kde se v zapáchajících celách tísnili galejníci a otroci, aniž by se jen na okamžik obával špíny či hrozby nákazy. V jednom kostele poblíž nemocnice otevřel školu náboženského vzdělávání. Jeho katechetická metoda se opírala o knížku zbožnosti, kterou napsal historik Juan de Barros. „Procházel ulicemi a náměstími, svolával děti i dospělé, aby si přišli poslechnout jeho naučení. V kostele začínal zpěvem úryvků, které sám zveršoval. Ty pak dával opakovat dětem. Potom začal tím nejjednodušším způsobem vykládat každý bod křesťanské nauky, přičemž používal jen těch slov, kterým jeho posluchači mohli rozumět. 3 Každou neděli se pak ubíral do lazaretu, kde slavil mši svatou pro malomocné: „Přináším jim svátosti a poučení. Stali se mými nejlepšími a nejvěrnějšími přáteli“ (str. 126). Františkův pobyt v Goy trval necelých pět měsíců, když jej guvernér Alfonso de Sousa poslal do Cape Comorin (obr.), aby tam katechizoval „paravas“ – prostý domorodý kmen neárijského původu, který se věnoval potápění do moře a hledání perlorodek. Paravas mluvili jazykem tamil, kterému František rozuměl díky třem klerikům tohoto kmene, kteří studovali v Goa. František totiž neměl „dar jazyků“ – jak naopak mnozí uvádějí: nedokázal se proto naučit než jen několika základům východních jazyků. Vždy proto – až do konce života – potřeboval spolupracovníky, kteří ovšem zas naopak měli jen základní znalosti portugalštiny.
3
MHSJ (Monumenta historica Societatis Jesu), Monumenta Xaveriana, díl II., cit., 842-844.
„Křesťané těchto zemí – píše Ignácovi – nemají nikoho, kdo by je učil víře; neumí říci nic, než jen to, že jsou křesťané. Nemají kněze, kteří by jim sloužili mše, a vůbec je nemá kdo učit Krédo, Otče náš, Zdrávas Maria a přikázání. Když jsem se v těchto místech vylodil, pokřtil jsem všechny děti, které ještě nebyly pokřtěny a potom velký počet mladých, kteří ani neuměli rozlišit pravici od levice… Obklopoval mě takový zástup mladých, že jsem neměl čas ani na breviář, na jídlo ani spánek: naléhali, abych je učil novým modlitbám. Tehdy jsem pochopil, že jim patří nebeské království“ (str. 147). František prožil mezi „paravas“ dva roky v tíživých podmínkách: nedostatek jídla, málo spánku, značnou část noci trávil na modlitbách; neúnavně přechází od osady k osadě, navíc pod žhnoucím sluncem či za přívalových dešťů. Velké problémy má i s tamilštinou. I když se naučil zpaměti překladům základních křesťanských modliteb, Kréda a přikázání, jeho posluchači mu rozumějí jen stěží. Nicméně žár, který z něj sálá, Boží láska, která rozohňuje každé jeho gesto, obětavost s jakou uprostřed velkých obtíží a nebezpečí koná svou apoštolskou práci, zvláštní péče, kterou věnuje nemocným, chudým, dětem – to vše k němu přivádí mnoho prostých duší, které poté co se naučili základům křesťanské víry, aniž by jim rozuměli, se dávají pokřtít. Řekli bychom, že šlo o sériové křty, málo připravené a chápané. A přece právě z oblastí, kde Xaverský působil, vzešly nejlepší křesťanské komunity Indie. A takovými jsou dodnes. Nejvíce však Františka souží nedostatek hlasatelů evangelia: „Celé zástupy lidí – píše 15. ledna 1544 spolubratřím do Říma – se nemohou obrátit ke křesťanství, protože není, kdo by se věnoval posvátnému úkolu jejich vzdělávání. Často se mě zmocňuje touha vydat se na univerzity (v Evropě), především na Sorbonu a z plna hrdla křičet, jak člověk smyslů zbavený, k těm, kdo jsou vzdělanější a chtějí zúročit své nadání, kolik duší je zbaveno slávy (nebes) a kvůli jejich lhostejnosti padá do pekel… Tisíce, milióny pohanů – mil milares – by přijalo křesťanství, je pokud by měli kněze, kteří by jim pomohli. Zástupy, ochotné obrátit se na víru v Krista jsou tak četné, že často cítím, jak mi při jejich křtu ochabují ruce a zcela přicházím o hlas, když v jejich jazyce opakuji Krédo, přikázání, modlitby …“ (str. 166).
Z Indie na Moluky František se právě nacházel v São Thomé (obr.), na jihu Indie, když se dovídá, že křesťané žijící na Molukách (v dnešní Indonésií) nemají kněze ani žádnou duchovní pomoc. Navíc lze v těchto dalekých končinách dosáhnout evangelizací mnoha obrácení ke křesťanství. Na základě těchto informací František cítí vnitřní nutkání se do těch končin vypravit. A tak 1. ledna 1545 nastupuje v Cape Comorin na loď, mířící na Moluky, poloostrov v jihovýchodní Árii, který v roce 1511 obsadil Alfonso de Albuquerque a učinil ho portugalskou pevností: od té chvíle se stala nejvýznamnější obchodní cestou s kořením z Východu do Evropy. Plavba do Malakky byla zvlášť nebezpečná kvůli bouřím, mělčinám a pirátům. František však měl ve zvyku čelit i těm největším hrozbám naprostou důvěrou v Boha a
proto jej nedokázalo zastavit žádné protivenství. Malakka byly tehdy jedním z největších středisek obchodu na světě, ovšem vzhledem k nesnesitelnému žáru rovníkového slunce místem strašným. Byla však také městem velké mravní uvolněnosti, protože portugalští úředníci a obchodníci si tu vybudovali početné harémy s malajskými ženami. Jen co vstoupil do Malakky, jal se František učit děti modlitbám, navštěvovat nemocné a zpovídat. Velkou překážkou jeho apoštolátu však byla neznalost malajského jazyka. Proto jeho prvořádým úsilím bylo pokusit se přeložit modlitby a křesťanskou nauku tak, aby byly srozumitelné. Františkovým cílem byl ve skutečnosti ostrov Amboina, vzdálený od Malakky 1.740 mil, kam po několika mezipřistáních na Sumatře, Jávě a Celebesu, a po přestálých hrozbách, dorazil na palubě portugalské lodi 14. února 1546. První tři měsíce konal kněžskou službu nejprve v Amboině, kde zpovídal námořníky a vojáky, křtil děti a v neděli kázal (i malajsky). Následujícího 17. května nastoupil na malou loď, zvanou „koracora“, a plavil se k Maurovým ostrovům, kde žila malá křesťanská komunita bez kněze. Po dosti nebezpečné plavbě se na počátku července vylodil na půdě Ternate, maličkého ostrova, jemuž vévodí činná sopka (obr.). Na Maurových ostrovech strávil tři měsíce. Kázal, zpovídal a vyučoval děti. Hrozila mu tak četná nebezpečí, že den co den musel čelit smrti. A přece to bylo jedno z nejhojnějších období na duchovní útěchy: „Nevzpomínám si – píše – že bych kdy zažil tak velké a stálé duchovní útěchy jako na těchto nepřátelských ostrovech, obývaných málo důvěryhodnými přáteli, na půdě bez léků na tělesné slabosti… Tyto ostrovy by bylo vhodnější nazvat ostrovy důvěry v Boha než Maurovými“ (str. 379). Po dalších třech měsících pobytu na Ternate se František vrátil do Amboiny, kde nastoupil na loď mířící do Malakky. Musel být k smrti unaven, především kvůli nedostatku jídla, spánku; přesto však pokračuje v činnosti mezi námořníky, vojáky a obchodníky. V Malacce zůstal šest měsíců. Tady slyšel poprvé mluvit o Japonsku a zde se potkává s Anjirou, Japoncem, který uprchl ze své vlasti, protože se dopustil neúmyslné vraždy. Podle informací, kterých se mu dostalo od Anjiry a Portugalců, kteří už v Japonsku byli, František nabývá přesvědčení, že tu vzdálenou zemi je třeba obrátit na křesťanství, a že on či někdo jiný z Tovaryšstva se tam musí vypravit, aby tam hlásal evangelium. K tomu však nemůže dojít, než za pár let. Musí se totiž vrátit do Indie, aby tu stanovil pracovní místa osmi jezuitům, kteří právě dorazili, aby vizitoval křesťany, a pokusil se o obrácení ostrova Cejlon, aby informoval jezuity o apoštolské práci, kterou vykonal v Molucce a na Molukách, a aby požádal Ignáce o poslání nových jezuitů do Indie. Především musel informovat portugalského krále o špatném chování Portugalců, o pohoršení, které dávají obráceným křesťanům i o překážkách, jež staví evangelizaci, když na první místo nekladou hlásání evangelia, nýbrž své vlastní politické a obchodní zájmy.
František totiž, aby naplnil tyto nesmírně závažné závazky, věnoval mnoho času především vybudování koleje Svaté víry v Goy, kde formoval mladé jezuity, co přišli z Evropy a posléze je vysílal do různých míst, kde bylo třeba kněží. V tom byl velmi náročný a mnohdy i tvrdý, takže dokonce vyloučil z Tovaryšstva ty, kdo nebyli poslušní jeho nařízení anebo nebyli schopni vykonávat apoštolskou činnost, k níž byli určeni. Vyžadoval, aby jezuité byli Božími muži, hotovi k těm nejriskantnějším počinům, jen aby přivedli lidi k Bohu. Zvláště musí žít v nejzažší chudobě a věnovat se těm nejnižším pracím, aniž by od koho co dostali. Musí sloužit v nemocnicích a ve věznicích, zpovídat námořníky a vojáky, a do svého apoštolátu zahrnout i děti.
Z Indie do Japonska Cesta do Japonska začala 15. dubna 1549. Z Goy, kterou už nikdy více nespatřil, se František vydal směrem na Malakku, kam dospěl 31. května v doprovodu tří japonských konvertitů. V Malacce se nalodil na pramici jednoho čínského námořníka, který se jmenoval Ladrão, neboli Pirát, který se nabídl, že ho odveze do Japonska. Je 24. června: František se vydává na dobrodružnou cestu dlouhou asi 3.000 mil, důvěřujíc jedině Bohu. Velmi trpěl kvůli kultu, kterým Ladrão uctíval čínského bůžka. Po týdnech strádání a běsnivých bouří, pramice dorazila do přístavu Kagošima, Anjirově vlasti. Byl 15. srpen roku 1549. Za dva měsíce je obyvateli Japonska uchvácen: „jsou to nejlepší lidé, jaké jsme dodnes poznal – píše v jednom dopise do Goy (5. listopadu 1549) – a věřím, že mezi nevěřícími není národ jakým jsou Japonci. Velmi rádi naslouchají Božím věcem“. Ve skutečnosti však, vzhledem k tomu, jak málo je znal, měl mnohé iluze o Japonsku i o možnosti četných obrácení ke křesťanství. Ve skutečnosti však byly konverze jen ojedinělé a především díky Anjirovi, který mluvil japonsky. František však, ať se namáhal sebevíc, nedokázal se jazyk naučit – byl pro něj ještě těžší než malajština. Na druhé straně žádal Anjira, aby přepsal do japonštiny křesťanské modlitby, Krédo a přikázání. Chudák Anjiro však znal jen velmi okrajově japonský buddhizmus: tak k překladu slova „Bůh“ užívá výrazu „Daimichi“, který pro bonzy neznamená osobu, ale má panteistický význam. František tak nerozumí tomu, co říkají jiní, a když se snaží hovořit japonsky, buď mu nerozumí anebo vyvolává úsměv bonzů. Nejvyšší Františkovou touhou bylo vypravit se do Miyako, kde sídlil japonský císař. Měl za to, že pokud by mu dal souhlas k hlásání evangelia on, jenž vládne celé zemi, Japonsko by se mohlo obrátit a tak otevřít evangeliu. Bohužel netušil, že císař je pouze
symbolickou figurou, která nemá žádnou reálnou moc, protože ta je v rukou místních panovníků „daimyů“ a „šogunů“. Proto František opouští Kagošimu a vydává se do Hirada, odtud pak - spolu s Juanem Fernándezem, který uměl mluvit japonsky, i když lámavě, a japonským konvertitou Bernardem – vyplouvá za nejhroznějším dobrodružstvím svého života. Tři cestovatelé pluli po moři a proto byli stále vystaveni hrozbě všudypřítomných pirátů. Když cestovali po zemi – vypráví Fernández – „nebezpečí ještě vzrostla. Ve dvou torbách jsme měli všechny věci: kutnu, dvě nebo tři košile a jednu starou deku, kterou jsme se zakrývali na noc. V japonských lokálech totiž neexistovaly postele; a bylo to už moc, když nám tu a tam dali slaměnou rohož a dřevěný podhlavník. Když se smrákalo, jsme mnohdy zkřehlí zimou a hladoví, ani žádné přístřeší nenašli. Jindy zas – kvůli silným sněhovým vánicím a tuhým mrazům – nohy nám otekly a my na oněch nebezpečných a příkrých horských stezkách padali. Chudí, špatně oblečení, cizinci a za takové považováni, jsme na jistých místech byli přijati špatně: posmívali se nám děti a někdy nás i provázely kamením. Tak jsme dorazili do Hakata“. Kamkoli František s Fernándezem přišli, jali se kázat – za nepochopení lidí a úsměvů bonzů. V Yamaguši František nachází planou půdu. Proto ji rychle opouští a odchází do císařského města Miyako. Byla to nejstrastiplnější cesta jeho života. „Sníh – vypráví Fernández – nám sahal nad kolena a voda horských toků, kterými jsme se brodili, sahal k bokům. František chodíval celý den na boso a jednou večer jsem ho při ubytování viděl, jak se dívá na opuchlé a zkrvácené nohy, které zanechávaly krvavé stopy na sněhu. František se však vůbec nepozastavoval nad útrapami cest. Byl plný radosti, protože se plnil jeho sen: vstoupit do japonské metropole, kde sídlí Temno, Syn nebes, jehož si ve své hluboké moudrosti podřídil Král nebes a přivedl japonský lid k nohám Ukřižovaného. Tento sen se však záhy rozplyne: nepodaří se mu spatřit císaře, a protože je špatně oblečen, nepodaří se mu ani vstoupit do pěti – jak se domníval – univerzit Miyaka, ale ve skutečnosti to byly velké kláštery, do nichž mohli vstoupit jen dobře oblečení bohatí. Ani neúspěch však Františka neodradil. Jakmile se dověděl, že tím, kdo japonsku vládne není císař, ale Ouchi Yošitaba, rozhodne se vypravit k němu, aby si od něj vyžádal svolení k hlásání evangelia v Japonsku. Předstoupil před něj v hedvábných šatech jako španělský šlechtic z velvyslanectví a s doprovodem? Navíc mu věnoval velké dary. Yošitaba přijal Františka com muito amor (velmi vlídně) a dal mu svolení k hlásání evangelia. Tak mohl kázat a diskutovat s bonzy, kteří pro něj byli velkým problémem: japonský budhizmus pochází z Číny; jak to, že čínští mudrci neznají učení, které František hlásá?
Z Japonska do Číny Tato námitka byla pro Františka novým impulzem.: k obrácení Japonska je třeba obrátit Čínu. Od tohoto okamžiku myslí jen na Čínu. Při odjezdu z Japonska, kde tolik vytrpěl, tu
zanechává asi 500 křesťanů. Ale otevřel novou cestu evangeliu, a toho si váží. Zklamání, která musel podstoupit ve své touze vypravit se do Číny jsou však ještě bolestnější, než ty, která musel protrpět při své cestě a během pobytu v Japonsku. Čína totiž byla Evropanům hermeticky uzavřena. Jediným způsobem, jak tam proniknout, bylo uplatit čínského obchodníka, který jej v noci dopraví na čínskou půdu. František se chce o tuto cestu pokusit. A tak po nesmírném množství překážek, které mu kladli i sami Portugalci, se mu v říjnu 1552 podařilo dorazit na ostrov Šangchwan (Sancian), vzdálený pouhých deset mil od čínského pobřeží. Tady se mu nabídl jeden obchodník, že ho za 20 picos pepře dovede do Cantonu. František jej den co den vyhlíží. Ale obchodník se už neukázal. Františka se začala zmocňovat obava, že se ze Sancianu už vůbec do Číny nedostane. Uvažoval proto, že by šel do Šiamu a připojil se k výroční výpravě Siama do Číny. Ale i to zůstane snem. Navíc z jeho společníků, kteří s ním odešli z Malakky, nezůstal než jediný – Číňan Antonín, který však skoro úplně zapomněl svou mateřštinu. Měsíc listopad byl toho roku na Sancianu velmi chladný, a když portugalské lodi odpluly, zůstal František sám s Antonínem, zkřehlý a bez jídla, takže ho požádal, aby šel vyžebrat něco jídla od portugalských obchodníků, kteří zůstali. Není divu, že za těchto podmínek onemocněl. 21. listopadu žádá o ubytování na Santa Cruz, jediné portugalskou lodi, která se na Sancianu nacházela. Strávil na ní však pouze jednu noc. Tak jej týralo kymácení lodi. Vrací se do chatrče s párem kalhot pod paží, které mu dali, aby se chránil před zimou a hrst mandlí jako lék na horečku. Protože však stále rostla, pustil mu jeden portugalský obchodník žilou, po níž následovala velká žaludeční nevolnost, takže nemohl jíst. Začal blouznit. Vzpomínal na jezuitské společníky a dlouze hlasitě mluvil s Ježíšem: opakoval Jesu, fili David, miserere mei (Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou). 28. listopadu přestal mluvit a toto mlčení jej obklopovalo tři dny, aniž by koho poznal či co pojedl. Na úsvitu 3. prosince Antonín pochopil, že František umírá: zapálil malou svíčku a dal mu ji do ruky. František vyslovil jméno Ježíš a skonal. Byla to chudičká a pokorná smrt, bez viatika. Uložili ho do dřevěné rakve vespod i nad tělem vysypané vápnem, aby se urychlil rozpad. Rakev pak spustili do hlubokého hrobu, aniž by nad ním kdo recitoval modlit by za zemřelého. Na hrob položili jen pár kamenů, aby se vědělo, kde byl pohřben. Nad jeho hrobem nevztyčili ani kříž. Bylo to 4. prosince 1552. Františkovi bylo 46 let a osm měsíců.
Naplnit „poslání“, které mu svěřil papež
Ten, kdo se zamýšlí nad historii svatého Františka Xaverského, žasne nad neuvěřitelnou velikostí díla, které vykonal během deseti-jedenácti let, naplněných dlouhými cestami po souši a po moři, na cestách pod pražícím sluncem a bičovaných dešti či na chatrných lodích, které se často stávaly hříčkou hrozivých bouří; zatímco trpěl hladem a žízní, rovníkovým vedrem a tuhostí mrazivých zim, sužován hmyzem a nebezpečím ze strany hadů a divoké zvěře; v neustálém nasazení pro výuku dětí katechizmu a modlitbám, zpovídání, diskutování s indickými brahmíny a japonskými bonzy, nehledě na obtíže spojené s vyjadřováním v jazyce, který neovládal. Život Františka Xaverského byl životem velkých fyzických i duchovních strádání. Ta za pár desítek let strávila jeho sílu jeho energie, aniž by mu jakákoli obtíž, hrozba či nebezpečí stran zdraví či života dokázaly zabránit v uskutečnění „poslání“, které mu svěřil papež. Někteří Františkovi vyčítali, že nedokázal vytrvat na jednom místě, aby tam prohloubil své apoštolské evangelizační dílo, ale po krátkém pobytu vždy přecházel od osady k osadě, zanechávaje jiným pokračování v započatém díle. Jde však o diskutovatelnou výčitku: nikdy totiž nezapomněl na národy, kterým přinesl evangelium a do jejich čela vždy postavil své nejvěrnější spolupracovníky, kteří byli s to pokračovat v započatém díle. Uvědomoval si, že jeho „posláním“ je „otvírat“ stále nové brány evangeliu v nezměrném prostoru, který mu papež svěřil. Z vlastní zkušenosti dobře věděl, jak těžké je začínat z hlásáním evangelia v zemi, o nichž máme jen strohé a nezaručené informace, navíc neznáme její řeč, ani společenské a politické podmínky, zvláště pak kulturu, mentalitu a náboženství. Otevírat evangeliu jednu z takových zemí, u nichž Evropané nepožívali žádné důvěry, mohlo znamenat smrt či věznění. Proto raději čelil tomuto nebezpečí sám, než by mu vystavil některého ze svých jezuitských spolubratří, které měl k dispozici.
František Xaverský, „muž větší slávy Boží“ Ptáme-li se dnes, co vedlo Františka Xaverského k tomu, aby čelil tak velkým obtížím a hrozbám, jen aby otevřel nové cesty evangeliu, odpověď nacházíme ve spiritualitě Duchovních cvičení, která konal v září 1535 pod vedením Ignáce z Loyoly. Tato spiritualita spočívá na třech pilířích: hledat větší slávu Boží; žít, pracovat a trpět s Kristem a pro Krista, aby se pro Boha, jeho Království a jeho lásku získal celý svět; „pomáhat“ lidem, aby přijali Ježíšovo poselství a obrátili se k jeho evangeliu, jako k jediné cestě spásy, a tak byli spaseni. A právě tato touha dát Bohu větší slávu, kterou mu odňaly hříchy lidí a klanění se modlám, jež vedla Františka k tvrdému boji proti hříchu křesťanů i proti modlářským praktikám pohanů.
František však hledal Boží slávu především sám v sobě, tím, že si uvědomoval hřích, který v něm „bydlí“, svou neschopnost konat dobro a proto pokorné uznání, že Bůh koná vše, zatímco on, František, nedělá nic: „Proste Pána – píše Simónu Rodriguézovi – aby mi dal milost otvírat cestu jiným, od chvíle, kdy já nekonám nic (no hago nada)“. Proto klade všechnu svou důvěru na Boha a nikoli na sebe sama či na jiné lidi, ať jsou jakkoli mocní. Ba co víc, jeho největší obavou bylo, že ztratí důvěru v Boha, což pro něj znamenalo odnít slávu Bohu, neboť pouze Bůh je „veliký“ a jen jemu náleží čest a sláva (Soli Deo honor et gloria) a tedy jedině Bůh dokáže zachránit a vysvobodit i z těch největších nebezpečí. K této touze vzdát Bohu tu největší slávu se ve Františkově duši družila i hluboká touha milovat a následovat Ježíše Krista v boji proti zlu a v získání celého světa pro Boha nikoli mocí a penězi, nýbrž pokorou, službou nemocným, galejníkům a otrokům, v chudobě, ve snášení hladu, horka a zimy - Me muero de frío (Zmírám zimou), přiznal jednou – v nocích strávených na modlitbách. Jeho silou byla vskutku jen a jen modlitba. Dobře zná své hranice a nedokonalosti, a hluboce si uvědomuje, jakou překážkou jsou v působení Boží milosti na ty, kterým hlásá evangelium. Proto hledá nezbytnou pomoc v modlitbě. Svědectví lidí, kteří znali jeho každodenní život, shodně vypovídají, že František trávil velkou část noci na modlitbách: „Mistr František se modlil především v noci, kdy ho nikdo neviděl a pokud mu to péče o bližní umožňovala“ 4 . Jako velký mystik, právě ve velkých „nebezpečenstvích a strádáních“ (peligros y trabajos), kterým byl vystaven na Islas del Moro (Indonézií), kdy den co den kráčel vstříc smrti – udělal své nejsilnější duchovní zkušenosti: „nepamatuji se, že bych kdy poznal tak velké a tak trvalé duchovní útěchy, jako na oněch ostrovech; nikdy jsem tak málo necítil tělesné bolesti“ (srv. 379).
„Spasit duše“ jestliže Láska ke Kristu vedla Františka, aby den co den čelil smrtelnému nebezpečí– bez jakékoli lidské pomoci, maje pouze bezmeznou důvěru v Boha a v modlitby Ignáce a jezuitských spolubratří, vedla jej rovněž touha zachránit z věčného zavržení lidi, které Kristus vykoupil svou smrtí na kříži. V katolické teologií jeho doby panovalo přesvědčení, že se nemůže nikdo spasit, nepřijme-li křest a nestane se křesťanem. Pohanská náboženství spolu s buddhizmem a hinduizmem se obecně považovala nejen za falešná, nýbrž přímo za modlářská ba dokonce SMRT SV. FRANTIŠKA, bronz. reliéf, Florencie 1690 ďábelská. To na jedné straně vysvětluje Františkovo úsilí pokřtít co nejvíce lidí – dospělých i dětí – po hromadném poučení o křesťanských pravdách, a poté, co vyjádřili souhlas víry v Krédo, kterému učil a které vykládal s největší možnou pečlivostí. Na druhé straně to vysvětluje i jeho tvrdý postoj, 4
Tamtéž, str. 859.
jaký zaujímal k pohanským náboženstvím. To je důkazem, že František byl „synem své doby“. To, kým skutečně byl v hloubi svého nitra, a co jej vedlo k tomu, aby čelil obětem a strašlivým hrozbám, je vyjádřeno v jednom jeho dopise, který krátce před smrtí poslal ze Sancianu: „To, oč na těchto místech usilujeme, je vést lidi k hlubšímu poznání Náhrobek s ostatky sv. Františka, svého Stvořitele, katedrála Ježíšova narození, Vykupitele a Spasitele, Goa. Ježíše Krista, našeho Pána. Žijeme s velkou důvěrou v Něho, který nám musí dát síly, milosti, pomoc a přízeň, abychom v tomto všem dokázali pokračovat… On to dobře ví, vždyť zná naše srdce, myšlenky i touhy, kterými je spása duší“. Celý František Xaverský je definován výrazem: „spasit duše“ k větší slávě Boží a z lásky k Ježíši Kristu, jehož evangelium je jediným poselstvím spásy. Proto nést evangelium lidem své doby je největším skutkem lásky, který jim můžeme prokázat, i za cenu toho, že budeme čelit velkým těžkostem a položíme svůj život. Toto dědictví zanechal František Xaverský i mužům a ženám naší doby, když 3. prosince 1552 umírá v naprosté chudobě a nejzažší samotě, v marné naději, že překročí hranice Číny. Avšak 6. října téhož roku se v italské Maceratě narodil muž, který završil toto marné očekávání, když třicet let nato vstoupil do Číny a dostal se dokonce až na císařský dvůr v Pekingu: Matteo Ricci. Tak se naplnil poslední sen Františka Xaverského. V jednom dopise, zaslaném z Malakky portugalským jezuitům 3. prosince 1554 čteme: „Náš blažený otec mistr František, moji drazí bratři, je pšeničným zrnem, co umírá a padá před branami Číny: je znamením, že Bůh, náš Pán z něj dá vzejít mnoha klasům, dokážeme-li je sklidit“. Dnes toto pšeničné zrno, zaseté na čínskou půdu, přináší hojný užitek. A není to náhoda, že misijní práce v Číně dnes patří k prioritám apoštolského úsilí Tovaryšstva Ježíšova.
Doba bez tradic
(zamyšlení Ondřeje Krajta, moderátora Rádia Proglas)
Může lidské společenství přežívat bez tradic? A jaký je rozdíl mezi tradicí a kulturou? Odpovědi na podobné otázky jsou dnes, kdy hledáme svou národní i evropskou identitu, kdy si připomínáme dvacet let života v nové, demokratické tradici, velmi žádaným a nedostatkovým zbožím. Pomyslnou „mezeru na trhu“ se snaží vyplnit esej Václava Bělohradského, českého filozofa dlouhodobě žijícího v italském exilu. Vydal ji pod názvem „Doba Ratzingerova“ koncem října v příloze Salon deníku Právo, a velmi kriticky v ní pitvá osobu a myšlení současného papeže Benedikta XVI. Nutno dodat hned v úvodu, že tak činí tupým skalpelem a při zhasnutém světle. Jeho kritika není skutečnou filozofickou analýzou, ale slepým výstřelem do tmy. Nejde ani tak o rozbor filosofických východisek současné hlavy katolické církve, ale spíše o vyjádření Bělohradského nesouhlasu s církví obhajovanou morálkou a etikou. Proč? Za prvé, Bělohradský ve své eseji nijak nevysvětluje, co sám označuje pojmem tradice, nijak toto slovo nedefinuje. Při pokusu o spor tedy nelze mít jistotu, že budeme hovořit o tomtéž, že „tradici“ přiřadíme stejný obsah. Za druhé, Bělohradský kritizuje myšlenky papeže Benedikta XVI. Ani jednu však výslovně necituje, takže náhodnému čtenáři vůbec není jasné, co skutečně pochází z papežova pera, a co je pouze interpretace myšlenek Svatého otce, více či méně překroucených. A konečně za třetí, není jasné, co je cílem eseje Václava Bělohradského. Je jím kritika tradice jako takové? Chce kritizovat některé náboženské tradice? Nebo se snaží dokázat, že konkrétní vybrané tradice katolické církve si zaslouží kritické přehodnocení, případně odmítnutí? Jsou to celkem tři možné cíle a nelze je vzájemně zaměňovat. Když Bělohradský zmiňuje, že zdrojem identity nás Evropanů je také kritická kultura, osvícenská kritika všech náboženství, která tradice boří jako nerozumnou minulost a považuje za legitimní jen to, co lze obhájit v argumentujícím dialogu se svobodnými lidmi, sám příliš nepůsobí jako svobodný argumentující člověk. Klade jaksi mimochodem rovnítko mezi náboženství a nesvobodu, upírá lidem nábožensky organizovaným svobodnou vůli a schopnost racionální, vědecké argumentace. Zapomeňme pro tuto chvíli na to, že i ona velebená vědecká racionální argumentace je výsledkem tradice scholastiky, církevního intelektuálního života. Jak už bylo naznačeno výše, Bělohradský ve své eseji zásady argumentace stejně nenaplňuje. Veďme tedy polemiku s několika argumenty Václava Bělohradského bez útoků ad dominem, tedy bez toho, aniž bychom se uchylovali k napadání a zneucťování protivníka, jak to velmi nenápadně a v sametových rukavičkách činí samotný Bělohradský. Ostatně chabá myšlenková konstrukce bez metodologického ukotvení jeho esej vlastně diskvalifikuje již předem.
Bělohradský své teze o nutnosti překonat náboženskou tradici (a opět připomeňme, že náboženství se pro něj očividně pojí pouze s katolickou církví) obhajuje na příkladech, které jsou předmětem rozsáhlých diskusí a sporů v církvi samotné. Patří sem scéna z filmu Michela Placida Velký sen, patří sem registrace párů stejného i různého pohlaví, patří sem otázka po definici života a možnostech jeho ukončení. Znovu se ptejme: kritizuje filozof právě tyto sporné příklady nebo tradici jako takovou? Chce snad Bělohradský říct, že veškerá náboženská tradice je špatná? Pokud je tomu tak, pak nelze než konstatovat, že jde o smutný příklad krátkozrakosti městského salonního intelektuála. Vždyť do evropské náboženské tradice kromě tragických a politováníhodných jevů patří také péče o nejmenší a nejchudší, o ty vrstvy společnosti, o než nikdo jiný nestojí. Špitály, leprosária, péče o postižené morem, domy pro chudé, staré a nemohoucí - to vše se zrodilo z křesťanského přikázání lásky a péče o bližního. Je tedy i tato tradice špatná? Pak tedy zřejmě máme pohrdat prací například řádových sester jen proto, že k práci v nemocnicích nebo sirotčincích je vede jejich náboženské přesvědčení. A jiný příklad - na jihu Moravy je s náboženskou tradicí velmi úzce propojena tradice národopisná. Právě v ní lze vidět jasné popření Bělohradského argumentů, neboť národní identita, folklor, je zde spjata s náboženským životem, bez něj by snad nebyl možný. Jistě, třeba je folklor mrtvý, jak to tvrdí někteří badatelé, ale ve svém okolí to rozhodně nepozoruji. Hody, poutě, posvícení - tam všude se objevují mladí lidé v regionálních krojích, pro které tyto chvíle nejsou jen formální záležitostí, rutinním oprášením dědictví po prarodičích, ale součástí jejich života, součástí jejich identity. Je smutnou historickou skutečností (tradicí, chcete-li), že největší likvidátoři tradic byly režimy s rukama od krve. Jde vlastně o pravidlo a nutnost - každá násilná revoluce nejdříve ze všeho smete staré pořádky, staré tradice. Ani my dnes nemusíme přece všechny tradice slepě naplňovat, každá generace má právo (a také to tak dělá) přezkoumat zavedené pořádky, odmítnout špatné a zachovat dobré. Ale masová likvidace všech tradic s mečem v ruce a ohněm v srdci se snad téměř vždy zvrhla v prosté masové vraždění. Navíc - jak přesně lze stanovit, kdy se jedna tradice mění v druhou a nakolik se v tradici odráží zkušenosti předchozích generací? Typickým příkladem je vývoj architektury - bez gotiky by nebylo renesančních paláců, bez baroka a secese by se nezrodil funkcionalismus. Ač se tedy zdá, že Václav Bělohradský je proti tradicím obecně, vybírá si některé, které podle něj jsou správné a hodné zachování, viz třeba osvícenská kritika náboženství. Je to věčný problém všech rádoby postmoderních filosofů. Navenek se sice tváří, že možné je vše, ale ve skutečnosti pro ně tato svoboda končí u svobody vyznání a svobodné volby příslušnosti k určitému náboženství, k nějakému etickému systému. V této souvislosti by si samostatný rozbor zasloužila jedna Bělohradského věta: „Ateismus je pravdivější než nečestná víra.“ Ta výmluvně zapadá do chaosu, v němž se lidé zmatení postmoderní nejednoznačností pohybují. Pomiňme otázku, zda vůbec může existovat něco jako nečestná víra. Kdo si ale může osobovat právo hodnotit čestnost, upřímnost něčí víry? Dějiny západní civilizace ukazují, že z dlouhodobého hlediska je pro lidské soužití pořád ještě nejlepší tradice křesťanské lásky k bližnímu. Žádná sebeosvícenější filozofie zatím nepřekonala přikázání lásky, tradici milosrdenství, pokání a odpuštění.
„Vultum tuum, Domine, requiro“ (Žl 26,8-9)
PEREGRINATIO 11. - 16. května 2010
ÚTERÝ, 11. KVĚTNA navečer odjezd z Pustiměře,
STŘEDA, 12. KVĚTNA Milano: mše svatá a prohlídka dómu, pouť do opatství v Chiaravalle, oběd, odjezd do Turína, ubytování, NOCLEH SE SNÍDANÍ
ČVTRTEK, 13. KVĚTNA Snídaně, 9.30: mše svatá v bazilice Panny Marie Pomocnice, provázené putování ve šlépějích sv. Jana Bosca, oběd, program v Turíně
17.00: statio před Turínským plátnem, 21.00: mše svatá před Turínským plátnem v katedrále sv. Jana Křtitele,
VÝCHOD VSTUPNÍ ZÓNA
NOCLEH SE SNÍDANÍ ZAČÁTEK PROHLÍDKY
TURÍNSKÉ PLÁTNO PŘÍPRAVNÁ ZÓNA
KAPLE SV. SMÍŘENÍ PRODEJ LITERATURY
PÁTEK, 14. KVĚTNA odjezd do Pavie, 11.00: mše svatá v bazilice san Pietro in Ciel d´Oro u hrobu sv. Augustina, provázená prohlídka svatyně,
pouť k sv. Rochu (ochránce před epidemiemi a patron Suché Lozi)
(Voghera, Piacenza, Venezia),
navečer příjezd do Benátek, večeře a nocleh
SOBOTA, 15. KVĚTNA Snídaně, odjezd lodí k náměstí sv. Marka: celodenní program v Benátkách,
návrat lodí, večeře, odjezd do Pustiměře (příjezd v NEDĚLI, 16. KVĚTNA)
………………………………………………………………………………………………………………..
„Vultum tuum, Domine, requiro“ (Žl 26,8-9)
PEREGRINATIO 11. - 16. května 2010
PUSTIMĚŘ – MILANO – TORINO – PAVIA – VENEZIA – PUSTIMĚŘ
CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 5.500,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (2008, EURO4, 3 nápravy, WC, klimatizace, DVD, bar) UBYTOVÁNÍ: HOTELOVÉHO TYPU: 2 noci se snídaní (Torino), 1 noc s plnou penzí (Venezia – 2x večeře + 1x snídaně), 2x oběd (Chiaravalle, Torino) LOĎ: VENEZIA CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění PŘIHLÁŠKA: DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ, 517.356.351(záznamník); mobil: 723.593.106, e-mail:
[email protected]; web: www.pustimer-farnost.cz
„PASSIO CHRISTI, PASSIO HOMINIS“ Lidské utrpení vykoupené Kristem
POSELSTVÍ TURÍNSKÉHO ARCIBISKUPA K DOBĚ ADVENTNÍ 2009
Milovaní, Pán nám neustále prokazuje svou dobrotu a také letos nám dává prodloužený čas k tomu, abychom mohli připravit svá srdce na setkání s Ním o svatých vánocích. Bylo řečeno, že by nebylo k ničemu to, že se Kristus narodil před dvěma tisíci lety v betlémské jeskyni, že byl přijat mateřskou něhou Panny Marie a podpírán vnitřní otcovskou silou Josefovou, kdyby se pak nenarodil, tedy nebyl přítomen v našem nitru i dnes, kdyby nenašel příbytek v našich srdcích a pokrm v našich životech. Syn Boží se totiž stal člověkem v konkrétním okamžiku dějin, aby se mohl stát důvěrným přítelem a současníkem každého z nás. Přišel, aby sdílel náš lidský úděl, aby se každé srdce mohlo stát jeho domovem, a celé lidstvo v Něm mohlo najít pravý a pokojný příbytek. Víme však dobře, že ať by naše touha po Kristu byla jakkoli veliká, potřebujeme čas, abychom se na Něj mohli připravit, zvláště na jeho krásu a dobrotu. Nezbytně potřebujeme čas, abychom vyloučili ony hlasy, myšlenky, starosti či vzpomínky, které jako struska zanášejí naše nejhlubší nitro, v němž cítíme nostalgii po Pánově příchodu, kde se téměř nevědomě modlíme a v Duchu opakujeme „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20). Právě proto Církev ve své moudrosti předkládá dobu adventní, v níž jsme pozváni, abychom dali vykvést naší touze po Kristu a v níž jsme povoláni odstranit každou překážku jeho příchodu k nám. Použijeme-li nástrojů ticha, modlitby, almužny a upřímnosti v každodenním úsilí, dokážeme-li využít těchto týdnů k tomu, abychom učinili svá srdce poslušnými a důvěrnými, jsem si jist, že Pán si v nich učiní příbytek a znovu nás pohrouží do tajemství své přítomnosti mezi námi. Nevyčerpatelné tajemství, jehož kontemplace a niterné zakoušení nikdy nekončí. Mezi mnoha aspekty tohoto tajemství, na něž lze ukázat, v souladu s pastoračním putováním naší Církve, která se letos připravuje na
nadcházející Výstav Svatého Plátna, vyniká téma Passio Christi, passio hominis, neboli o vztahu, který máme budovat mezi Kristovým utrpením a našimi každodenními útrapami, touhu zdůraznit jediné: nejzažší důsledek toho, že se Boží Syn stal člověkem, čili jeho utrpení a kříž.
Vánoce a kříž Na první pohled by se mohlo zdát divným tato blízkost Pánových vánoc, jeho krutého utrpení a potupné smrti na kříži. Navykli jsme si totiž prožívat vánoce jako okamžik intenzívní radosti. Vzpomínka na ně v nás vyvolává atmosféru půlnoční mše, něhu rodinné slavnosti, krásu sněhu, naše města a domovy, tonoucí v záři světel a „svátečně oděná“. Jsme-li dětmi, očekáváme o vánocích dárky; jako dospělí čekáme, že přerušíme závratný rytmus všedních povinností a necháme alespoň na několik okamžiků zmlknout úzkostem, obavám a starostem, abychom si dopřáli chvíli klidu uprostřed nejdražších citů. V tom všem je cosi krásného. Je to způsob, jakým si možná nevědomě připomínáme, že Ježíšovo narození znamená že jsme byli vykoupeni, že jsme v Božích rukou, že jsme obklopeni objetím jeho lásky a náš život a dějiny lidstva jsou zahrnuty a chráněny v Bohu. Vánoce chtějí říci, že nic z toho, co je vskutku lidské, není ztraceno, a že vše je zaměřeno k lásce a tedy k životu. Je tomu však proto, že narození Božího Syna v čase není čímsi statickým, něčím, co se vyčerpalo v tom, co se událo v prvních okamžicích jeho lidského života, v oné betlémské jeskyni. Narození je počátkem putování a dějin, jež vedlo Božího Syna, aby sdílel vše, čím se vyznačuje naše lidství, a to i utrpení a smrt. Existuje pěkná ikona Narození z Rublevovy školy, která představuje jesličky Dítěte Ježíše jako hrob a plenky, kterými je ovinut jako by byly plátny, do nichž se zamotává mrtvé tělo. Hledět na ni pomáhá rozjímat nad základním aspektem vánoc: Děťátko v jesličkách je tentýž Ježíš, který – jak uvádí evangelium – poroste „věkem, moudrostí a milostí“ (Lk 2,52), a je to stejný ježíš, který bude zavržen od lidí, odsouzen, potupen a zabit na kříži. Nejzažším důsledkem jeho zrození v čase bude pro Božího Syna smrt. Posledním završením pláče, jenž provázel první okamžiky Ježíšova pozemského života bude
zdrcující křik na kříži o deváté hodině onoho pátku, kdy zemřel: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Přistupme tedy jako pastýři k betlémským jeslím a snažme se v nich už patřit na Beránka, obětovaného o Velkém pátku. Staňme zde jako mágové, přinášející zlato Králi vesmíru a kadidlo Tomu, který je Bůh; ale stejně jako mágové, nezapomeňme ani my přinést myrhu, která označuje Ježíšovo lidství, jeho podrobení se úpadku, utrpení a smrti. A co znamená toto jeho podrobení se úpadku, jemuž jsme podrobeni my lidé, kteří se rodíme, dospíváme a pak zakrátko stárneme, ztrácíme síly a chřadneme? A především, co znamená, že Boží Syn tím, že se narodil v čase, se podrobil i utrpení a smrti? Znamená to, že chtěl sdílet naše lidství, takové, jaké je ve své konkrétnosti: vskutku vše kromě hříchu. Znamená to, že chtěl vstoupit do našeho lidství, sdílet krásy a pozitivní aspekty života, který je okouzlující i přitažlivý, ale mít podíl i na tom, co je v témže lidském životě tíživé a nepochopitelné, jako bolest, utrpení a smrt, poznamenaná strachem. Ježíš vstoupil až do hlubin těchto dimenzí naší lidské reality. A neučinil tak, aby nám pak řekl, že utrpení a bolest jsou dobrem, čímsi, co je třeba vyhledávat či přímo po tom toužit, abychom se snad cítili Bohu blíž. Ježíš sdílel bolest a utrpení lidstva, aby nám ukázal, že jeho láska a jeho věrnost vůči nám jdou až tak daleko, že snáší to, čím trpíme my lidé, až do té míry, že sdílí drama oné otázky, kterou si klademe pokaždé, když nás skličuje bolest a zlo: proč existuje zlo? Proč se musí trpět? Proč snášet tak hrozné bolesti, když jsme spravedliví a žili jsme důstojným životem? Ježíš na kříži nejen snáší krutou bolest, ale sdílí s námi krutou otázku po bolesti a zlu. To nedělá proto aby přidával bolest k bolesti či zlo ke zlu: činí tak, aby nám ukázal, že jeho láska a jeho věrnost vůči celému lidstvu dosahují až ke sdílení všeho toho, co je v našem životě nejtěžší a nejdrásavější. Jan Pavel II. vyjádřil tuto skutečnost obdivuhodným způsobem v apoštolském listě Salvifici doloris, když napsal, že v utrpení Ježíšově bolest „vstoupila do naprosto nové dimenze a nového řádu: byla spjata s láskou“ (č. 18). Kristovo utrpení zjevuje Boha, který je láskou, schopnou sdílet a vykupovat všechno zlo, které nás sužuje. Toto utrpení nám pak otvírá novou možnost: v hodině našeho utrpení a naší smrti, se můžeme s důvěrou svěřit Kristu, vědomi si, že jsme chráněni jeho probodeným srdcem; a v síle Ježíšova utrpení a jeho smrti se můžeme stát solidárními s každou sestrou a s každým bratrem, navštívené zlem a bolestí. Jsou dva aspekty, k nimž bych chtěl krátce upoutat vaši pozornost.
Muž z Plátna Díváme-li se na Ukřižovaného, rozjímáme o velikosti a nezměrnosti Boží lásky. Máme tu před očima konkrétní znamení lásky, která jde až tak daleko, že dává vše. Ježíš ve svém utrpení a smrti dává nám lidem cele sebe sama i to, co je mu nejdražší: lásku svého Otce. Činí to takovým způsobem, že tváří v tvář této lásce jsme neustále svobodni ji přijmout nebo odmítnout, vydat se nebo zůstat uzavřeni v sobě samých, protože Ježíš utrpení a kříže je bezbranný, nemůže nikoho nutit. Upoutává však naši pozornost a náš pohled, abychom při pohledu na Něj, stejně jako setník z evangelia, došli i my k závěru: „Tento člověk byl skutečně Boží Syn“ (Mk 15,39). A to právě musíme dělat zvláště my, křesťané v Turíně, od chvíle, kdy naše Církev uchovává Svaté Plátno. Příštího roku bude znovu vystaveno mnoha poutníkům ze všech koutů světa, budou před ním stát v tiché modlitbě. Je však jasné, že prvními povolanými, k
projítí před tak drahým a vzácným plátnem v modlitební a působivé kontemplaci, jsme my. Zachycuje – jak víme – obraz člověka, který podstoupil bití, který byl bičován, korunován trním a přibit na kříž. Podrobnosti Plátna jsou neuvěřitelně podobné těm, o nichž nám evangelia vydávají svědectví o Ježíšově utrpení a smrti; a po staletí se předává přesvědčení, že toto plátno je právě tím, do něhož bylo zabaleno Ježíšovo tělo, když byl uložen do hrobu po své smrti na kříži. Proto my křesťané hledíme na tvář na Plátně jako na ikonu tváře samotného Spasitele. Skrze obraz vtištěný do plátna máme možnost mít v kontemplaci před očima tvář Krista, který se vydal za nás, který nás miloval a miluje nevýslovnou láskou, který podstoupil utrpení, aby nás vykoupil ze zla a ukázal nám, jak hoří láskou k celému lidstvu i ke každému z nás. Bylo by proto užitečné, dívat se na Dítě Ježíše, položené do našich jesliček, a v tichu jej spojovat s člověkem na Plátně, které budeme moci kontemplovat příští rok na jaře. Je to malé duchovní cvičení, které nám může posloužit, abychom s větší přesvědčivostí a velikou radostí pochopili celou šířku i hloubku lásky, jakou nás miluje Bůh; je to prosté gesto meditativní modlitby, které nám může pomoci uznat Ježíše za Spasitele, jako Jediného, který nás ve své lásce vykupuje ze zla a smrti.
Utrpení člověka, utrpení pro člověka Když se díváme na Dítě Ježíše a s vírou k němu přiblížíme tvář z Plátna, spontánně by nás mělo napadnout, abychom se jinak dívali na svá utrpení a na naše kříže. Je vskutku tolikeré útrapy, jež musejí snášet mnozí z nás. Jen když pomyslím na mnohá setkání, která jsem měl během pastoračních návštěv, jež jsem v těchto letech mohl po celé arcidiecézi vykonat, nemohu nevzpomenout na tolik nemocných, s nimiž jsem se setkal, stejně jako nemohu nepomyslet na velké množství těch, které jsem nemohl osobně poznat, ale kteří zaplňují naše nemocnice či bydlí v našich domovech. Tito, jak víme, i přestože je jich už tak mnoho, nevyčerpávají všechna utrpení, která nás skličují či nad nimiž pláčeme. Myslím na rodiny těch, kdo jsou zasaženi nemocí: manželky, manžele, děti, rodiče, příbuzné … Myslím na mladé, kteří prožívají ponížení, protože se necítí být užiteční a cenění ve společnosti a zakoušejí obtíž s hledáním práce, která by jim dala jistotu a důstojnost, i na staré, kteří se cítí neužiteční, osamocení a opuštění. Myslím na utrpení těch, kdo žijí v podmínkách velké chudoby a nouze, k čemuž dochází v těchto časech
velké ekonomické recese. Ale myslím také na ty, kdo i přesto, že mají hmotné zajištění zakoušejí velkou chudobu života, protože mají zraněné srdce či pochybují, že jsou milováni anebo se nacházejí ve stavu vyprahlosti či duchovní prázdnoty. Není to, než pár příkladů tolikerého utrpení, jež na nás doléhá. Nelze je šmahem vymazat, ani předstírat, že neexistuje, anebo, že nějakým způsobem najde řešení v tomto pozemském životě. Ve světle Kristova utrpení se nám však otevírá nová možnost, totiž prožívat tato utrpení a dokonce i smrt v Ježíšově společenství. Ve víře v tohoto Ježíše, který přišel, trpěl a umřel „pro nás lidi a pro naši spásu“, víme, že už není člověka, který by trpěl či umíral sám. Ví, že prožívá své utrpení ve společenství s Ježíšem. Záleží na nás, jak dokážeme být s důvěrou a prostotou zakořeněni v této jistotě: i v bolesti a ve smrti je nám Ježíš vždy nablízku a můžeme zůstávat v jeho objetí, v důvěře v Jeho lásku a útěchu. Kontemplace Kristovy lásky, jdoucí v jeho utrpení a smrti až k úplnému sebedarování, musí v nás křesťanech dát vzejít výzvě, která se stane úsilím poznávat samotného Ježíše v chudých, nemocných, vězněných a v každém trpícím či životem zdrceném člověku. Právě s těmito trpícími bratřími se chtěl Ježíš ztotožnit, jak nám vysvětluje on sám v pětadvacáté kapitole Matoušova evangelia. Naše turínská Církev je už tradičně velmi zdatná v úsilí být nablízku lidem opuštěným a chudým. Bylo by tedy pěkným krokem vpřed co do kvality našeho života z víry, pokud bychom v tomto roce, počínaje touto dobou adventní a vánoční, dokázali každý růst ve schopnosti vidět tíživé situace tolika lidí, a rozhodnout se, že pomůžeme v potřebách a utrpeních našich bližních. Toto je pozvání, s nímž se obracím na jednotlivce, ale také na všechny naše křesťanské komunity, neboť jsou cennými osobní gesta solidarity, jsou ještě výmluvnějšími iniciativy blízkosti trpícím bratřím, na nichž má podíl celé farní společenství.
Nezbývá mi, než popřát vám z celého srdce s užitkem prožitý čas adventu a svatých vánoc. V poselství, které vám pošlu o nadcházejí době postní, k přípravě na velikonoce, se budu snažit ukázat na další aspekt Kristova tajemství: jeho vzkříšení z mrtvých. Kristovo narození, utrpení a smrt jsou totiž tak vzácnými proto, že On je Boží Syn, jehož Otec mocí svého Ducha vzkřísil z mrtvých. Ujišťuji vás, že vždy, ale zvláště v této době adventní, jsem nablízku všem a každému svou modlitbou, abyste dokázali kontemplovat, zakoušet a vnitřně prožívat nezměrnost Boží lásky, která se zjevila v chudobě, pokoře a prostotě Ježíšova zrození v betlémské jeskyni. Zamyšlení, které jsem vám v tomto poselství předložil, mě pobádá, abych se k vám všem jako vždy obrátil s upřímným přáním, které tentokrát chci adresovat zvláště těm, které sužují nemoci či z jiných důvodů je navštíven utrpením. Přeji vám, abyste v niternosti modlitby, i prostřednictvím přítomnosti mé i celé křesťanské komunity turínské, zakusili blízkost Božího Syna, který se stal člověkem, aby ukázal, že je stále blízký každému z nás, a to i v hodině utrpení, nemoci a smrti. Se zvláštním požehnáním a ohromným blahopřáním
+ Severino Cardinale POLETTO Turínský arcibiskup
SETKÁNÍ BENEDIKTA XVI. S UMĚLCI V SIXTINSKÉ KAPLI (21. listopadu 2009)
Páni kardinálové, ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, vážení umělci, dámy a pánové! S velkou radostí vás přijímám na tomto majestátném místě bohatém na umění a paměť. Všechny a ke každého srdečně zdravím a děkuji vám, že jste mé pozvání přijali. Tímto setkáním toužím vyjádřit a obnovit přátelství církve se světem umění, přátelstvím, které utužil čas, poněvadž křesťanství již od svého počátku dobře chápalo hodnotu umění a moudře užívalo jeho různorodé jazyky při předávání svého neměnného poselství spásy. Toto přátelství je třeba neustále prosazovat a podporovat, aby bylo autentické a plodné, odpovídalo době a bralo do úvahy sociální a kulturní situace a změny. A to je důvod tohoto našeho setkání. Srdečně děkuji mons. Gianfranco Ravasimu, předsedovi Papežské radě pro kulturu a Papežské komise pro církevní kulturní památky za to, že jej se svými spolupracovníky uspořádal a připravil, a také za jeho slova na uvítanou. Zdravím pány kardinály, biskupy, kněze a vážené přítomné osobnosti. Děkuji také Papežskému chrámovému sboru Sixtina, který tuto významnou událost doprovází. Protagonisté tohoto setkání jste vy, drazí a ctění umělci, z různých zemí, kultur a náboženství. Možná jste i zcela vzdálení náboženským zkušenostem, ale toužíte po určité komunikaci s katolickou církví bez omezování obzoru bytí na pouhou materiálnost, na reduktivní a banalizující perspektivu. Reprezentujete rozmanitý svět umění a právě proto bych vaším prostřednictvím chtěl vyzvat všechny umělce k přátelství, dialogu a spolupráci. Tuto chvíli obohacují některé významné okolnosti. Vzpomeňme na desetileté výročí Listu umělcům od mého ctihodného předchůdce Jana Pavla II. Tento papež, sám rovněž umělec, v předvečer Velkého Jubilea roku 2000 poprvé přímo oslovil umělce slavnostní formou papežského dokumentu a přátelským tónem konverzace mezi „těmi, kteří – jak praví v úvodu – dychtivou odevzdaností hledají nové „epifanie“ krásy.“ Tentýž papež před 25 lety prohlásil patronem umělců Beato Angelica, kterého představil jako vzor dokonalého souladu mezi vírou a uměním. Moje mysl pak zalétá k 7.květnu roku 1964, kdy se před 45 lety na tomtéž místě jako dnes uskutečnilo historické setkání, po kterém velmi toužil papež Pavel VI., aby tak potvrdil přátelství mezi církví a uměním. Slova, která při té příležitosti pronesl, dosud znějí pod touto klenbou Sixtinské kaple a dotýkají se srdce a intelektu. „My vás potřebujeme – řekl. Naše služba potřebuje vaši spolupráci. Protože, jak víte, naší službou je hlásat, zpřístupňovat a činit srozumitelným, ba dojímavým, svět ducha, neviditelného, nevyslovitelného Boha. A v tom vy jste mistři. Je to vaše řemeslo, vaše poslání; vaše umění spočívá v tom, že dostanete z duchovního nebe jeho poklady a odějete je slovem, barvami, formami, přístupností“ (Insegnamenti II, 1964, 313). Pavel VI. si vážil umělců natolik, že k nim pronesl slova opravdu smělá: „Kdyby se nám nedostávalo vaší pomoci – řekl tehdy –
stala by se naše služba žvatlavou a pochybnou a musela by vyvíjet snahu být sama uměním, ba dokonce proroctvím. Aby se pozvedla k moci lyrického vyjádření intuitivní krásy, musela by v sobě spojit kněžství s uměním“ (Ibid., 314). Pavel VI. tehdy přijal závazek „opětovně nastolit přátelství mezi církví a umělci“ a požádal je, aby jej navázali a sdíleli, vážně a objektivně analyzovali důvody, které tento vztah narušily, a každý aby s nadšením a odvahou převzal zodpovědnost za obnovu a prohloubení cesty poznání i dialogu vzhledem k autentické „obrodě“ umění v kontextu nového humanismu. Ono historické setkání, jak jsem řekl, se konalo tady, v této svatyni víry a lidské kreativity. Není tedy náhodou, že se setkáváme právě na tomto místě, jež je cenné svou architekturou a svými symbolickými rozměry, ale ještě více svými freskami, které je činí nezaměnitelným, počínaje mistrovskými díly Perugina, Botticelliho, Ghirlandaia a Cosima Rosselliho, Luca Signorelliho a dalších, až k Dějinám stvoření a Poslednímu soudu, výjimečných děl Michelangela Buonarrottiho, který tady zanechal jedno z nejmimořádnějších děl celých dějin umění. Často zde také zněl univerzální jazyk hudby díky géniu velkých skladatelů, kteří dali své umění do služeb liturgie, aby pomohli duši povznést se k Bohu. Sixtinská kaple je zároveň jedinečnou schránkou paměti a vytváří tak velkolepý a strohý scénář událostí, které poznamenávají dějiny církve a lidstva. Tady, jak víte, kardinálský sbor volí papeže; tady jsem také já s chvěním a absolutní důvěrou v Pána prožíval nezapomenutelný moment svého zvolení za nástupce apoštola Petra. Drazí přátelé, nechme se dnes těmito freskami oslovit a přitáhnout k poslednímu cíli lidských dějin. Poslední soud, který se nachází za mnou, připomíná, že dějiny lidstva jsou pohybem a výstupem, nevyčerpatelným tažením k plnosti, k poslednímu štěstí, k horizontu, který neustále přesahuje přítomnost a zároveň ji proniká. Ve své dramatičnosti však tato freska klade před náš zrak také nebezpečí definitivního pádu člověka, hrozby, která visí nad lidstvem, pokud se nechá svádět silami zla. Freska tak vydává mocný křik prorokující proti zlu; proti každé formě nespravedlnosti. Avšak pro věřící je vzkříšený Kristus Cestou, Pravdou a Životem. Pro toho, kdo jej věrně následuje, je Branou, jež vede k patření na Boha „tváří v tvář“, odkud již neomezeně proudí plné a definitivní štěstí. Michelangelo tak našemu zraku nabízí Alfu a Omegu, Počátek i Konec dějin, a vyzývá nás kráčet s radostí, odvahou a nadějí cestou života. Dramatická krása Michelangelovy malby v jejích barvách a formách se tedy stává zvěstí naděje, mocnou výzvou pozvednout zraky k poslednímu horizontu. Hluboké pouto krásy a naděje je rovněž podstatným jádrem sugestivního Poselství, které Pavel VI. adresoval umělcům na závěr Druhého vatikánského ekumenického koncilu 8.prosince 1965: „Vám všem – prohlásil slavnostně – církev koncilu praví naším hlasem: jste-li přáteli opravdového umění, jste našimi přáteli!“ (Enchiridion Vaticanum, 1str.305). A dodal: „Svět, ve kterém žijeme, potřebuje krásu, aby nepropadl beznaději. Krása, stejně jako pravda, je tím, co vlévá radost do srdce lidí, je oním cenným plodem, který odolává hlodání času, sjednocuje generace a umožňuje jim v úžasu vzájemně
komunikovat. A to díky vašim rukám… Pamatujte, že jste ve světě strážci krásy.“ (Ibid.). Současnost je, bohužel, poznamenána kromě negativních jevů na rovině sociální a ekonomické, také ochabováním naděje, určitou nedůvěrou v lidských vztazích, takže narůstají příznaky rezignace, agresivity a zoufalství. Světu, ve kterém žijeme, pak hrozí, že změní svou tvář v důsledku ne vždy moudrého jednání člověka, který namísto pěstování krásy, nesvědomitě vykořisťuje zdroje planety ku prospěchu menšiny a nezřídka znetvořuje přírodní krásy. Co může dodávat nadšení a důvěru, co může dodávat odvahu lidské duši znovu nalézat cestu, pozvedat zrak k horizontu a snít život hodný svého povolání, ne-li krása? Vy dobře víte, drazí umělci, že zkušenost krásy - autentické, nikoli pomíjivé a povrchní krásy - není při hledání smyslu a štěstí něčím podružným či druhotným, protože tato zkušenost nevzdaluje od reality, nýbrž naopak vede k výstižné konfrontaci s každodenním životem, který vysvobozuje ze zatemnění, proměňuje ho a činí jej zářivým, krásným. Podstatnou funkci pravé krásy ozřejmil už Platon a spočívá v tom, že člověku uděluje hojivý „záchvěv“, který mu umožní vyjít ze sebe samého, vytrhává jej z rezignace, ze smíření se s každodenností, připravuje mu i soužení jako zraňující šíp, ale právě tak ho „probouzí“ a opětovně mu otevírá zrak srdce i mysli, dává mu křídla i rozlet. Dostojevského výraz, který ocituji, je bezpochyby smělý a paradoxální, ale vybízí k zamyšlení: „Lidstvo může žít bez vědy a může žít bez chleba, ale jedině bez umění by žít nemohlo, protože pak by už na světě nebylo co dělat. V tom je celé tajemství, celé dějiny.“ Malíř Georges Braque jakoby v ozvěně praví: „Umění se dělá, aby zneklidňovalo, zatímco věda ubezpečuje.“ Krása otřásá, ale právě tak odkazuje člověka k jeho poslednímu určení, uvádí ho znovu na cestu, naplňuje ho novou nadějí, dodává mu odvahu žít až do dna jedinečný dar bytí. Hledání krásy, o které mluvím, evidentně nespočívá v útěku do iracionálna nebo pouhého estetismu. Příliš často je však propagovaná krása iluzorní a lživá, mělká a oslňující, ba omračující, a namísto toho, aby dala lidem vyjít ze sebe, otevřela je k horizontům pravé svobody a přitáhla vzhůru, uvězňuje je v nich samotných a ještě více je zotročuje, zbavuje naděje i radosti. Jde o svůdnou, ale pokryteckou krásu, která budí žádostivost, vůli po moci, majetku a utiskování druhého a která se velmi záhy mění na svůj opak, nabývá podob obscénnosti, výstřelku či samoúčelné provokace. Autentická krása však odemyká lidské srdce nostalgií, hlubokou touhou poznat, milovat a jít k Druhému, Jinému. Dovolíme-li kráse, aby se nás vnitřně dotkla, zranila nás a otevřela nám oči, objevíme znovu radost nazírání, schopnost chápat hluboký smysl naší existence, Tajemství, jehož jsme součástí a z něhož můžeme čerpat plnost, štěstí a nadšení ke každodennímu snažení. Jan Pavel II. v Listě umělcům cituje v této souvislosti polského básníka Cypriana Norwida: „Krása má nadchnout pro práci, práce je pro vzkříšení“ (č.3). A potom dodává: „Jakožto hledání krásy, jež je plodem představivosti, přesahující všednost, je umění co do své povahy určitým druhem apelu na Tajemství. Dokonce i při zkoumání nejtemnějších hlubin duše nebo nejotřesnějších aspektů zla je umělec v jistém smyslu hlasem universálního čekání na vykoupení.“ (č.10). A v závěru tvrdí: „Krása je šifrou tajemství a odkazem na transcedenci“ (č. 16). Tato poslední vyjádření nás v našem přemítání nutí postoupit o krok vpřed. Krása, počínaje tou, která se projevuje v kosmu a v přírodě, až k té, která se vyjadřuje uměleckou tvorbou, právě proto, že otevírá a rozšiřuje horizonty lidského vědomí, může jej odkazovat nad ně samotné, dát mu přistoupit k propasti Nekonečna, a může se právě proto stát cestou k Transcendentnu, k poslednímu Tajemství, k Bohu. Umění ve všech svých výrazech, konfrontuje-li se s velkými otázkami existence, se základními tématy, z nichž vyplývá smysl života, může nabýt náboženské platnosti a proměnit se na hlubokou cestu vnitřní reflexe a na spiritualitu. Tuto spřízněnost, tento soulad mezi cestou víry a uměleckým přístupem dosvědčují nespočetná umělecká díla, jejímiž protagonisty jsou osobnosti, příběhy a symboly
onoho nezměrného pokladu „tvarů“ – v nejširším smyslu slova – kterým je Bible, Písmo svaté. Velké biblické příběhy, témata, obrazy, podobenství inspirovaly nesčetná mistrovská díla v každém uměleckém odvětví a promlouvaly k srdcím všech generací věřících prostřednictvím řemeslných děl a konkrétních dovedností, jež jsou neméně výmluvná a strhující. V této souvislosti se mluví o via pulchritudinis, cestě krásy, která je zároveň uměleckým, estetickým přístupem a cestou víry a teologického hledání. Teolog Hans Urs von Balthasar začíná své velké dílo, nazvané Gloria. Estetická teologie těmito působivými slovy: „Naším počátečním slovem je krása. Krása je poslední slovo, které si myslící intelekt může dovolit vyslovit, neboť tím korunuje, jako aureola nepostižitelné nádhery, dvojitou hvězdu pravdy a dobra a jejich nerozdělitelného vztahu.“ A potom dodává: „Je to krása nezištná, bez níž byl starý svět nesrozumitelný, ale která se hned na počátku rozloučila s moderním světem zájmů, aby jej ponechala jeho chamtivosti a smutku; krása, kterou už ani náboženství nemiluje a nestřeží.“ A uzavírá: „Komu při jejím vyslovení hraje na rtech úsměv, protože ji považuje za exotickou tretku buržoazní minulosti, ten si může být jistý, že – vskrytu či navenek – nebude už schopen se modlit a vbrzku ani milovat.“ Cesta krásy nás tedy vede k chápání Celku ve zlomku, Nekonečného v tom, co je konečné, Boha v dějinách lidstva. Simone Weil v této souvislosti napsala: „Ve všem, co v nás vzbuzuje cítění ryzosti a autenticity krásy, skutečně je Boží přítomnost. Je to jakoby druh Vtělení Boha ve světě, jehož krása je toho znamením. Krása je experimentální důkaz, že vtělení je možné. Proto je každé umění svou podstatou v první řadě náboženské.“ A ještě pronikavější je tvrzení Hermanna Hesseho: „Umění znamená ukázat Boha uvnitř všeho“. S odvoláním na slova papeže Pavla VI., služebník Boží Jan Pavel II. opětovně vyslovil touhu církve obnovit dialog a spolupráci s umělci: „Aby církev mohla předávat poselství, které ji svěřil Kristus, potřebuje umění“ (List umělcům, č.12); ale hned poté klade otázku: „Má umění zapotřebí církve?“ a povzbuzuje pak umělce, aby znovu objevili náboženskou zkušenost a aby v křesťanském zjevení a ve „velkém kódu“, kterým je Bible, objevili pramen nové a motivované inspirace. Drazí umělci, ještě než skončím rád bych vám stejně jako moji předchůdci i já adresoval srdečnou, přátelskou a zanícenou výzvu. Vy jste strážci krásy; vy máte díky svému talentu možnost mluvit k srdci lidstva, dotýkat se individuální i kolektivní vnímavosti, vyvolávat sny a naděje, rozšiřovat horizonty poznání a lidského nasazení. Buďte proto za obdržené dary vděční a plně si uvědomujte velkou odpovědnost sdělovat krásu, za sdílení v kráse a skrze krásu! Buďte také vy, prostřednictvím svého umění pro lidstvo hlasateli a svědky naděje! Nemějte strach konfrontovat se s prvním a posledním zdrojem krásy, vést dialog s věřícími, s těmi, kdo se jako vy považují za poutníky světem a dějinami vstříc nekonečné Kráse! Víra vašemu talentu nic neodnímá, ba dokonce jej povznáší, živí a povzbuzuje překračovat práh a nazírat okouzlenýma a dojatýma očima na poslední a definitivní cíl, nikdy nezapadající slunce, jež osvěcuje a zkrášluje přítomnost. Svatý Augustin, zamilovaný opěvovatel krásy uvažuje o posledním určení člověka a jakoby ante litteram tj. ještě než byl namalován komentuje scénu Posledního soudu, kterou máte před sebou: „Budeme se tedy, bratři, těšit z pohledu na to, co jsme nikdy neviděli, slyšením toho, co jsme dosud neslyšeli a nikdy si nepředstavili: z vize, která překonává všechny pozemské krásy, zlato, stříbro, lesy a pole, moře a nebe, slunce a měsíc, hvězdy a anděly; a to proto, že je zdrojem každé jiné krásy“ (In Ep. Jo. Tr. 4,5: PL 35, 2008). Přeji vám všem, drazí umělci, abyste nesli ve svých očích, ve svých rukách, ve svém srdci tuto vizi, aby vám dávala radost a stále inspirovala vaše krásná díla. Ze srdce vám žehnám a stejně jako to učinil Pavel VI. vás zdravím jediným slovem: nashledanou!
P. Marko Rupnik o setkání Benedikta XVI. s umělci Toto gesto Benedikta XVI. je velmi významné pro dialog Církve s uměním, ale především pro dialog Církve s umělci. Toto setkání, mám za to, představuje v každém případě určitou námahu. Proč? Protože jinak by bylo běžnou událostí. Zatímco tady k němu došlo před 45 lety a 10 lety: chce se tím říct, že Církev si uvědomuje, že umělci zatím zůstávají jistým způsobem vzdáleni, anebo bázlivými kroky se začínají blížit tomu, aby se znovu chopili velkých duchovních témat, jež Církev uchovává ve svých pokladech. A pochopitelně – jak bylo možné vnímat ze slov Benedikta XVI., - leží mu hodně na srdci, aby se toto setkání uspíšilo. V čem podle vás spočívá tato obtíž? Tato obtíž má dávné kořeny. Jistě, je třeba si uvědomit, že v jisté historické době se umění P. Marko Rupnik, S.I. provází papeže Benedikta XVI. vnímalo jako zploštělé, odsunuté na okraj, kryptou baziliky sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondu postavené na slepou kolej, když se Evropa rozhodla pro pojem, slovo, logiku, vědu, filozofii jako cestu poznání, zatímco ve starověku bylo umění královskou cestou, symbolem, podobenstvím. Tím, že se ocitlo na nejodsunutější straně, zahrnuje umění veškerou formu protestu tohoto utlačeného člověka, zraněného velmi racionalistickými, intelektualistickými, mechanickými schématy. Jistě, vše, co je pro subjekt nejtypičtější se vyjadřuje v umění. Je tedy jasné, že když se začíná vyjadřovat subjekt, aby se ukázala jeho jednotnost, síla, hledají se nové formy, vlastní výrazy, vlastní gramatika, vlastní kodexy a tak vzniká nesdělitelnost. V tomto bodě se cítí zainteresovaná i Církev, neboť žijeme v kultuře. Nicméně, zdá se mi, že dnes si lze povšimnout jakési nové touhy – možná nepřímo, zatím ještě ne náboženské – ale sdílené tolika lidmi, kteří mi říkají, že je krásné vytvořit dílo, které dokáže předávat něco, co je samotné přesahuje. Dílo, před nímž může člověk stanout ve chvílích životních tíží, stejně jako ve chvíli štěstí. Dílo, které dokáže ukázat něco někomu, a sdílet tak společenství s někým, kdo se dívá na umělecké dílo. Teď se nacházíme v bodě, kdy touha vyjít ze sebe samých a začít komunikovat a sdílet společenství s druhými se stává duševním stavem mnoha umělců. A proto si myslím, že Církev má v této chvíli hromnou příležitost, aby začala mnohem přátelštěji kráčet s „umělci“ – jak říkal sám Svatý otec - , aby jim pomohla otevřít a dala jim zakusit tyto velké poklady spásy. Čím více bude umělec „spasen“, čím více bude „vykoupen“, tím „silnější“ bude jeho umělecké dílo. My jim musíme pomoci, aby velké obsahy vykoupení, světla, lásky, přijetí, milosrdenství, přešli na osoby, které mají tento talent vnímavosti a výrazové schopnosti.
Jak nesmírně veliký je Kristus ve své moci k nám, kteří věříme (Ef 1,18) (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Existovala holandská knížečka s titulem „Čím je mně Kristus“. Titul byl kritizován od teologa v recenzi pro tento důvod: My křesťané věříme, že je v Kristu plnost pravdy a že je jediný. Není vhodné jej relativizovat a vymýšlet, čím je pro mne, pro tebe a pro kohokoli jiného. Přesto však knížečka, napsaná od konvertity z ateismu, vzbudila velký zájem. A nejsme ochotni dát zapravdu kritikovi. Kristus je opravdu jedna celá pravda, ale není abstraktní systém. Je živá osoba a zjevuje se svobodně různým lidem a jeho jevení je svobodně přijímáno podle stupně víry, důvěry k němu. I ten postoj je živý a roste. I sv. Pavel byl konvertita, Kristus se mu postupně zjevoval a jeho víra rostla. Jeho první obrácení se sice projevilo znenadání, ale v plánech Boží prozřetelnosti mělo od věčnosti předurčené místo vzhledem k povolání jeho vlastnímu, jeho národa a celé církve v rozkvětu. Měl vyjít z vyvoleného židovského národa, aby se stal apoštolem národů jiných. V obojím prostředí měl vydat svědectví, co pro ně znamená příchod Bohočlověka na zemi. Pokud jde o jeho svědectví k Židům, srovnejme je s povoláním ostatních apoštolů, jak je podivuhodně načrtnuto v Prologu k evangeliu sv. Jana. Svou mentalitou patřili Židé psychologicky k tzv. akustickému typu. Zatím co visuální Řekové od nejstarších dob věřili s Anaxagorem, že mají uznat za pravdivé jenom to, co na vlastní oči viděli, hebrejský termín pro pravdu (emes) označuje vyřčené slovo, kterému můžeme poskytnout důvěru. Nedivíme se tedy svědectví danému v tomto smyslu: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh (Jan 1,1). V dějinách spásy se to Slovo od počátku obracelo k vyvolenému židovskému národu, až v plnosti času se to „Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (v.14).
Vrchol zjevení se však stal i vrcholem tragedie. „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (v.11). Všecko je ztraceno? Bible nezná tragedii. Vyvolení apoštolé je přijali, uvěřili v jeho jméno, dosvědčili i jiným tuto radostnou zkušenost a zvěst, že Kristus chce dát ztraceným sílu zvítězit nad mocí hříchu a slabosti, možnost Ježíše přijmout, aby se stali Božími dětmi. „Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha“ (v.13). Jaké svědectví k tomu přináší sv. Pavel Židům? On je jeden z těch, kdo Krista nepřijali. Jeho odpor nebyl jenom osobní, ale považoval za svou povinnost horlit na všech stranách, aby ukřižovaného Ježíše zavrhnul celý izraelský národ, protože by tím ztratil svou identitu danou Bohem od dnů vyvolení praotce Abraháma, mnohokrát potvrzenou proroky, psaným Zákonem a historickým vývojem. Co se však stalo při jeho obrácení? Úžasný objev, že přijetím Krista se židovský národ své identity nezříká, ale naopak ji plně rozvine, vyvrcholí své původní poslání. Není tedy divu, že se po svém velkém osvícení okamžitě obrátil v synagogách ke svým krajanům, vždyť oni měli být první, kdo měli slyšet poselství evangelia. Ale stalo se něco, co nečekal. Našel daleko vděčnější posluchače u národů pohanských a byl nakonec i od ostatních apoštolů k nim poslán na shromáždění v Jeruzalémě, které lze považovat jakoby za první církevní koncil (Sk 15). Bylo to pro něho osobně těžké? Zdálo se, že se musí zříci své národní příslušnosti, na které tolik lpěl. Ale i tu se mu dostalo velkého osvícení. I tu pochopil, že svou identitu národní neztratí, ale naplní. Vždyť jejím základem byly přísliby dané Abrahámovi. Začínají slovy Božími: „Učiním tě velkým národem“ tj. židovským. Ale končí: „V tobě najdou požehnání veškeré čeledi země“ (Gn 12,2-3). Jako učitel národů se ovšem Pavel ptal, čeho je jim nejvíc zapotřebí a jaké jsou jejich problémy, které bez Krista nemohou vyřešit. Když svého času F. Nietzsche vypustil do světa svou teorii o tzv. „radostné antice a truchlivém křesťanství“, které ji zničilo, bylo mu odpověděno citáty z řeckých autorů, jak úzkostlivě se antický svět bál dvou úhlavních nepřátel: nezvratného osudu a smrti; a jak antické myšlení nedokázalo smířit jasnost ideálů s temnou konkrétní zkušeností. Při moha příležitostech jim tedy Pavel ukazuje, jak mohou najít řešení jen v Kristu. Bohočlověk přišel, aby lidstvo vyvedl z otroctví fyzických zákonů ke svobodě Božích dětí. Tragiku smrti se všecky náboženské systémy pokoušely zažehnat slibem náhrady, darováním jiného posmrtného života za ztracený první, slibem po kterém upřímně nikdo netoužil. Dobře pochopil Pavel, že právě těmto národům musí hlásat Kristovo vítězství nad smrtí, k záchraně života, který je náš a jediný. Je si také Apoštol vědom, že právě toto evangelium je pro ně úžasnou novostí. A proč nazval jejich kulturní myšlenkovou vyspělost pošetilostí? Vždyť považovali své velké ideje za božské, ale jejich realitu přenesli do neskutečného světa idejí, zatím co člověk v kaverně denního života pozoruje jenom jejich stíny. Kristus, idea Otce, se vtělil na zemi ne jako stín, ale jako plné uskutečnění Boži pravdy na zemi. Patrologové často ukazují, jak mnoho řečtí Otcové užívali platónských myšlenek k vysvětlení křesťanského učení. V duchu Pavlově jsme ochotni ten závěr převrátit. Užívali Krista, aby dal smysl řecké moudrosti přednášené ve školách. Co k tomu všemu dodáme? Jsou dnešní národy jinačí.? Spíš bychom řekli, že se jejich úzkosti tak rozmnožily, že se nejenom bojí o život, ale i života samého a jeho neřešitelných problémů. To, co psal Pavel Efezským, je poselstvím i dnešním národům: „Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu... A ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest“ ( Ef 1,17-23).
„Dějiny nejsou plodem náhody, je v nich přítomen a jedná v nich Bůh“
Hugo a Richard od svatého Viktora
(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci v Aule Pavla VI., 25. listopadu 2009)
Drazí bratři a sestry, v těchto středečních audiencích představuji některé příkladné postavy věřících, kteří dovedli ukázat harmonii rozumu a víry a dosvědčit zvěst evangelia vlastním životem. Dnes chci hovořit o Hugovi a Richardovi ze Svatého Viktora. Oba dva patří mezi filosofy a teology, kteří jsou někdy označováni přívlastkem Viktorinští, protože žili a vyučovali v opatství Svatého Viktora v Paříži, které bylo založeno začátkem 12. století Vilémem ze Champeaux. Samotný Vilém byl renomovaným mistrem, který dokázal dát svému opatství pevnou kulturní identitu. Ve Svatém Viktorovi totiž vznikla škola, která formovala mnichy, přičemž byla otevřena také pro studenty zvnějšku, a kde se uskutečňovala blahodárná syntéza mezi dvěma způsoby pěstování teologie, o kterých jsem již mluvil v předchozích katechezích, tj. mezi mnišskou teologií, orientovanou převážně ke kontemplaci tajemství víry v Písmu, a teologií scholastickou, která využívala rozum, aby novými metodami tato tajemství zkoumala a vytvářela teologický systém. O životě Huga ze Svatého Viktora máme málo zpráv. Nejistá jsou data i místo narození: snad v Sasku nebo Flandrech. Ví se, že po příchodu do Paříže – evropské metropole kultury té doby – strávil zbytek svých let v opatství Svatého Viktora, kde byl nejprve žákem a pak učitelem. Ještě před svou smrtí, která nastala roku 1141, dosáhl tak velkého věhlasu a vážnosti, že byl nazýván „druhým svatým Augustinem“. Stejně jako Augustin totiž vydatně meditoval o vztahu mezi vírou a rozumem, mezi profánními vědami a teologií. Podle Huga ze Svatého Viktora všechny vědy - kromě toho, že jsou užitečné k porozumění Písma sv. - mají hodnotu samy o sobě a je třeba je pěstovat, aby bylo rozšířeno lidského vědění a také jako odpověď na touhu člověka poznat pravdu. Tato svatá intelektuální zvědavost jej vedla k tomu, že učil své studenty, aby nikdy neomezovali touhu učit se, a ve svém pojednání o metodologii vědění a pedagogii, nazvaném příznačně Didascalicon (tj. O výuce) doporučuje: „Ochotně se uč od všech to, co neznáš. Moudřejší než všichni bude ten, kdo se bude chtít něco naučit ode všech. Kdo něco od všech obdrží, stane se nakonec bohatším než všichni“ (Eruditiones Didascalicae, 3,14: PL 176,774). Věda, kterou pěstují filosofové a teologové tzv. Viktorínské školy, je především teologií, která si v první řadě žádá láskyplné studium Písma svatého. K poznání Boha totiž nelze
vyjít odjinud než od toho, co Bůh chtěl sám o sobě zjevit prostřednictvím Písma. V tomto smyslu je Hugo ze Svatého Viktora typickým představitelem mnišské teologie, zcela založené na biblické exegezi. Výklad Písma podává tradiční patristicko-středověkou artikulaci smyslu: nejprve historicko-literárního, potom alegorického a anagogického, a nakonec morálního. Jde o čtyři dimenze smyslu Písma, které jsou dnes znovu objevovány a které umožňují vidět, že v textu a v podaném vyprávění se skrývá hlubší indikace: vlákno víry, které nás táhne vzhůru, vede nás na této zemi a učí nás, jak žít. Nicméně, Hugo ze Svatého Viktora ve srovnání se svými současníky klade originálním způsobem důraz na historicko-literární smysl, což je novinka. Jinými slovy, ještě před objevením symbolické hodnoty či hlubších dimenzí biblického textu je třeba znát a prohloubit význam dějin, podaných v Písmu. Jinak totiž – upozorňuje efektním přirovnáním – hrozí nebezpečí, že se staneme odborníky na gramatiku, kteří neznají abecedu. Tomu kdo zná smysl dějin, popsaných v Bibli, se lidské události jeví jako poznamenané božskou Prozřetelností podle plánu, který přesně stanovila. Pro Huga ze Svatého Viktora tak dějiny nejsou výsledkem slepého osudu nebo absurdní náhody, jak by se mohlo zdát. Naopak, v lidských dějinách působí Duch svatý, který navazuje podivuhodný dialog lidí s Bohem, jejich přítelem. Tato teologická vize dějin ozřejmuje překvapivý a spasitelský zásah Boha, který reálně do dějin vstupuje a jedná v nich; je jakoby součástí našich dějin, ale vždycky uchovává a respektuje svobodu a odpovědnost člověka. Studium Písma svatého a jeho historicko-literárního smyslu podle našeho autora umožňuje pěstovat teologii ve vlastním a opravdovém smyslu, totiž systematickou ilustraci pravd, poznání jejich struktury, ilustraci věroučných dogmat, jež podává ucelenou syntézou v traktátu De Sacramentis christianae fidei (Svátosti křesťanské víry), ve kterém se mimo jiné nachází – později dalšími teology zdokonalená - definice „svátosti“, která obsahuje podněty, jež jsou i dnes velmi zajímavé. „Svátost,“ – píše Hugo – „je tělesný či materiální prvek podaný vnějším a smyslově vnímatelným způsobem, který svou podobou prezentuje neviditelnou a duchovní milost, vyjadřuje ji, protože k tomu byla ustanovena a obsahuje ji, protože je schopna posvěcovat“ (9,2: PL 176,317). Tedy z jedné strany viditelnost v symbolu, „tělesnost“ daru Božího, ve kterém se z druhé strany skrývá božská milost, která vychází z dějin, neboť tyto základní symboly stvořil sám Ježíš Kristus. Podle Huga ze Svatého Viktora tedy existují tři prvky, jež se sbíhají v definici svátosti: ustanovení Kristem, udělení milosti a analogie mezi viditelným či hmotným prvkem a prvkem neviditelným, jimiž jsou božské dary. Jde tedy o vizi velmi blízkou soudobé sensibilitě, protože svátosti jsou prezentovány jazykem, utkaným ze symbolů a obrazů, schopných mluvit bezprostředně k srdci lidí. Je důležité, aby i dnes liturgičtí animátoři a především kněží s pastorační moudrostí doceňovali vlastní znaky svátostných obřadů – totiž onu viditelnost a hmatatelnost Milosti – a věnovali jim pozornost v katechezi, aby každé vysluhování svátostí bylo všemi věřícími prožíváno se zbožností, intenzitou a duchovní radostí. Důstojným žákem Huga ze Svatého Viktora byl Richard, pocházející ze Skotska. Byl převorem opatství ze Svatého Viktora od roku 1162 do roku 1173, kdy zemřel. Přirozeně také Richard přikládá zásadní roli studiu Bible, ale na rozdíl od svého učitele, upřednostňuje alegorický smysl, symbolický význam Písma, pomocí něhož například interpretuje starozákonní postavu Benjamina, Jákobova syna, jako symbol kontemplace a vrchol duchovního života. Richard pojednává o tomto tématu ve dvou textech Benjamin minore a Benjamin maiore, v nichž věřícím podává duchovní cestu, která vybízí nejprve k
uplatňování různých ctností, učí ovládat a uspořádávat rozumem city a emotivní i afektivní vnitřní hnutí. Teprve když člověk dosáhne rovnováhy a lidské zralosti na tomto poli, je připraven přistoupit ke kontemplaci, kterou Richard definuje jako „hluboký a čirý pohled duše na divy moudrosti, který je doprovázen extatickým smyslem úžasu a obdivu“ (Benjamin Maior 1,4: PL 196,67). Kontemplace je tedy cílem, výsledkem úmorné cesty, která obnáší dialog víry a rozumu, tzn. opět teologický rozhovor. Teologie vychází z pravd, které jsou předmětem víry. Tato aplikace usuzování na porozumění víry je přesvědčivě uplatněna v jednom z historicky nejvýznamnějších děl, mistrovském Richardově díle De Trinitate (Trojice). V šesti knihách, z nichž se skládá, pronikavě reflektuje Tajemství Trojjediného Boha. Protože Bůh je láska, vyžaduje jediná božská podstata - podle našeho autora – komunikaci, oddanost a milování mezi dvěma Osobami, Otcem a Synem, které se nacházejí ve vzájemném stavu věčné výměny lásky. Dokonalost štěstí a dobroty však nepřipouští výlučnost a uzavřenost, ale vyžaduje věčnou přítomnost třetí Osoby, Ducha svatého. Trojiční láska je participující, svorná; obnáší přemíru rozkoše a potěšení nepřetržité radosti. Richard předpokládá, že Bůh je láska, analyzuje podstatu lásky, toho, co realitu lásky implikuje, a dochází tak k Trojici Osob, která je skutečně logickým vyjádřením faktu, že Bůh je láska. Richard si je nicméně vědom, že láska, třebaže nám zjevuje podstatu Boha a dává nám „rozumět“ Tajemství Trojice, je vždycky určitou analogií řeči o Tajemství, které přesahuje lidskou mysl a – jakožto mystik a básník, kterým je – používá také jiných obrazů. Přirovnává například božství k řece, láskyplné vlně, která vychází z Otce, plyne a vyplývá v Synu, aby byla blahodárně šířena v Duchu svatém. Drazí přátelé, autoři jako Hugo a Richard ze Svatého Viktora pozvedají naši duši ke kontemplaci božských skutečností. Současně však nezměrná radost, kterou nám zjednává naše myšlení, obdiv a chvála Nejsvětější Trojice, zakládá a nese konkrétní závazek inspirovat se tímto dokonalým vzorem společenství lásky při vytváření našich každodenních lidských vztahů. Trojice je skutečně dokonalým společenstvím! Jak by se změnil svět, kdyby v rodinách, ve farnostech a v každém dalším společenství byly prožívány vztahy vždy podle vzoru božských Osob, kde každá žije nejenom spolu s druhou, ale pro druhou a v druhé! Připomněl jsem to před několika měsíci v polední nedělní promluvě před modlitbou Angelus: „Pouze láska nás činí šťastnými, protože žijeme ve vztahu a žijeme, abychom milovali a byli milováni” (Angelus, 7.června 2009). Je to láska, která dovršuje tento nepřetržitý zázrak: jako se v životě Nejsvětější Trojice pluralita opět skládá v jednotu, kde všechno je radost a ohleduplnost. Spolu se svatým Augustinem, jehož měli Viktoríni ve velké vážnosti, můžeme zvolat i my: „Vides Trinitatem, si caritatem vides – kontempluješ Trojici, vidíš-li lásku“ (De Trinitate VIII, 8,12).
CREDO IN UNUM DEUM PATREM TOMÁŠ KARDINÁL ŠPIDLÍK O VYZNÁNÍ VÍRY KATOLICKÉ CÍRKVE
BŮH „Častěji je potřeba myslit na Boha, než dýchat“. Tato věta, jak píše oxfordský profesor Chadwick, vyjadřuje charakteristickou myšlenku dobře známou z nejstarší křesťanské literatury. A přece se zdá upřílišená a neuskutečnitelná. Vždyť dnes lidé na Boha zapomínají úplně. Je sice pravda, že se od prvního okamžiku života rodíme pro Boha. Myslit na Boha se však učíme mnohem později, a někdy i skutečně velmi pozdě. První otevření očí patří viditelnému světu a jeho divům. Jejich úchvatnost je zpočátku tak složitá, že není schopna ani dítě ohromit. Oči si z toho stolu hojnosti vyberou jen nepatrné drobty skutečnosti. Dospělí mu je pomáhají zachytit tím, že jim dávají jména. Dítě brzy ví, co je táta, máma, co je koníček a co panenka. Naučí se i ukázat, kde je Pánbíček. Ale to není ještě Bůh. Je to jen dřevo kříže nebo malovaný obrázek na stěně. „Co je to?A co je toto?“ Dokud je člověk schopen klást si tyto otázky, je pořád ještě mladý. Viditelný svět je nevyčerpatelný. Podle slov Písma přivedl Bůh všecky živočichy k Adamovi a člověk jim dával jména. Začal je poznávat, zmocňovat se jich, jim vládnout (srv. Gen 2,19). Mohl by být spokojen. A přece není. „nenasytí se oko pohledem, ani ucho se nenaplní posloucháním“ (Kaz 1,8). Mnohost unavuje. Proto spojujeme. Natrhané kvítí se sváže do kytice, jinak by nás netěšilo. Posbírané dojmy a obrazy viditelného světa spojujeme a svazujeme svazkem příčinnosti. Nestačí se ptát stále jenom: „Co je to?“ I malé dítě hned pokročí dál a zvídá: „Proč je to?“ Jsme si vědomi, že to, co tu před našima očima probíhá, všecko spolu souvisí, že všechno má nějakou příčinu. Dítěti stačí důvod jakýkoliv, nejbližší. „Proč prší?“ „protože se zamračilo.“ Vážný člověk však hledá hlouběji. Nestačí mu zjišťovat, konstatovat, sbírat fakta. Hledá syntézu, jednotný pohled na všecko, poslední důvod všeho. Ví, že musí jednota existovat, jinak by celý svět neměl smyslu, nebyl by kosmos, vesmír, ale chaos, zmatek. Tam, kde není pořádek a zákony, nebyla by myslitelná věda. Lidstvo tedy došlo k pojmu první příčiny usuzováním, vědecky. Věda, která by popřela Boha, popřela by i sama sebe, možnost spořádaného myšlení. Nezáleží na tom, jak už Boha vědci nazvou, zda Prvním hybatelem (primo Motore – Leonardo da Vinci), nebo ideou Krásy a Dobra (Platon), nebo čirým konem (Aristoteles). Protože Bůh je základ všeho, co existuje, dá se říci, že všechny cesty mohou a mají vést k Bohu. Tzv. pět cest sv. Tomáše Akvinského, kterými se dokazuje existence Boží, je jen schematické rozdělení nevyčerpatelné všelidské zkušenosti.
K Bohu se přichází osobitým způsobem. Myslitelé starého Řecka přicházeli k nejvyšší bytosti pozorováním přírody, divů a pořádku viditelného světa, podobného harfě, kterou sladila a rozezvučela nejvyšší bytost. Kočovnický národ židovský přechovával pietně vyprávění svých šejků. Proto se mladý Izraelita naučil v dějinách svého národa poznávat toho Boha, který vedl Abraháma, Izáka, Jakuba, Mojžíše, který slíbil svému národu Mesiáše. Moderní člověk tíhne k individualizmu. Jeho vlastní život je mu dost velký svět, a často mu stačí. Proto moderní konvertité nacházejí Boha ve svých vlastních osudech, v přeměnách svého života. Cesta vědy a filozofie je totiž dlouhá a nesnadná. Ne všichni lidé rádi rozumují. Všichni však žijí a musejí žít. Osobní život člověka je ve skutečnosti daleko zajímavější svět, dramatičtější než vznik a zánik hvězd. Střídá se tu radost a žalost, naděje a zklamání, láska a nenávist, družnost a osamocení, zdraví a nemoc, a všechno to nenávratně letí ke smrti. Někdy je život dlouhý, někdy krátký, ale smysl má mít vždycky, jinak by bylo lépe nežít. Neměl by pak smysl, kdyby tu nebylo jednoty, kdyby nesměřoval k jednotnému cíli, kterým nemůže být nic jiného, než dokonalá dobrota, krása a dobro, to je Bůh. Hledat Boha znamená tedy hledat smysl života. Myslit na Boha znamená žít a vědět proč, mít radost, že nepracujeme a nemoříme se nadarmo. Žít pro Boha znamená mít jistotu, že směřujeme k dobru, že pracujeme pro spravedlnost, že uvidíme krásu a dosáhneme štěstí. To všechno jsou hodnoty, o kterých se dá méně uvažovat, které se však cítí srdcem, ozývají se i v hlasu svědomí. Čím čistší a nevinnější je svědomí člověka, tím neukojitelněji cítí touhu po Bohu. „Blahoslavení čistého srdce, protože oni budou vidět Boha (Mt 5,8).“ Pozdní platonici říkají, že ze všech našich představ vyjadřuje nejlépe nadzemský svět světlo. Bůh je „čisté světlo“, které není vázáno na žádný předmět, na žádnou formu a barvu, na žádný zdroj. Nezávisí na světě. Ale celý svět osvěcuje, dává formu, barvu a krásu celému viditelnému světu. Každý člověk se na své vlastní cestě jednou s Bohem setkám dříve nebo později. Uvidí jako Mojžíš hořící keř (srv. Ex 3,2). Pozná, že strom není jen strom, že moře není jen moře, že člověk není jej člověk, zjistí, že svět by mohl a měl být průsvitný jako sklo okna a propustit planoucí světlo, které je za ním, že celý svět jakoby „hořel“. Jakousi představu o Bohu mají všichni, i ti, kteří ho popírají. Větší nebo menší správnost těch představ není nejdůležitější. Pro duchovní život však je nepostradatelný zážitek přítomnosti Boží, vědomí, že Bůh je zde, na dosah ruky, všude a ve všem. Myšlenka na Boha pak už není úvahou ani představou, ale čistým světlem, jak říkají mystici. O světle se nerozumuje, ale díváme se, jen pokud svítí. Plíce pracují jen pokud je vzduch. Matka myslí na práci, ale ta by jí sama z rukou vypadla, kdyby uslyšela, že zemřelo dítě, pro které se lopotí. Podobně i lidem se obzor stále víc a víc zatemňuje, životní tempo je začíná dusit, práce padá z rukou, nemají-li stále jasnější a jasnější pojem o Bohu, o jeho přítomnosti, síle a dobrotě. J. F Müller napsal v jednom dopise: „Mám plnou hlavu všeho toho, co jsme viděli v Auvergni. Mám v mozku míchanici sopečných hor, ostrých skal, proláklin, pastvin a zelených strání, nejvyšší vrcholky se halí v mračnech. Ale nade všemi září nádhera Boží.“ „Ve velkých věcech je Bůh velký“, píše svatý Augustin, „ale v nepatrných nemůže být nikdy malý“.
PAENITENTIARIA APOSTOLICA
URBIS ET ORBIS
DECRETUM
Dono Sacrarum Indulgentiarum ditantur peculiaria spiritalia incepta per Sacerdotalem Annum, in honorem Sancti Ioannis Mariae Vianney indictum, peragenda. ZVLÁŠTNÍ ODPUSTKY UDĚLENÉ U PŘÍLEŽITOSTI ROKU KNĚŽÍ, KTERÝ BYL VYHLÁŠEN KE CTI SV. JANA MARIA VIANNEYE
Den, v němž si připomeneme 150 let od zbožného odchodu do nebe sv. Jana Maria Vianneye, faráře arského je významný. Sv. Jan Maria Vianney byl zde na zemi obdivuhodným příkladem pravého pastýře ve službě Kristova stádce. Jeho příklad je vhodný k tomu, aby povzbuzoval věřící, a zejména kněze, k napodobování jeho ctností, proto Svatý Otec Benedikt XVI. ustanovil, že se při této příležitosti bude slavit od 19. června 2009 do 19. června 2010 v celé církvi zvláštní Rok kněží, během něhož se budou kněží stále více upevňovat ve věrnosti Kristu zbožnými meditacemi, posvátnými úkony a dalšími vhodnými skutky. Toto posvátné období bude zahájeno o slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, v den posvěcení kněží, kdy bude papež slavit nešpory před posvátnými relikviemi sv. Jana Maria Vianneye, které do Říma přiveze biskup z Belley-Arsu. Svatý Otec zakončí Rok kněží na náměstí sv. Petra v přítomnosti kněží z celého světa, kteří obnoví věrnost Kristu a pouto bratrství. Kněží budou modlitbami a dobrými skutky usilovat o získání milosti od Nejvyššího a Věčného Kněze Krista k tomu, aby vyzařovali víru, naději a lásku i další ctnosti a ukazovali způsobem života i navenek, že se plně věnují duchovnímu dobru lidu; to církvi vždy velmi leželo na srdci. K lepšímu dosažení vytouženého cíle velmi poslouží dar posvátných odpustků, který Apoštolská Penitencierie tímto Dekretem, vydaným v souladu s přáním papeže, laskavě uděluje během Roku kněží: A. – Kněžím, kteří opravdově litují svých hříchů a kteří se v kterýkoliv den budou zbožně modlit alespoň ranní chvály nebo nešpory před Nejsvětější svátostí vystavenou k veřejné úctě nebo ve svatostánku a po příkladu sv. Jana Maria
Vianneye se budou ochotně a velkoryse věnovat slavení svátostí, zejména svátosti smíření, budou v Bohu milostivě uděleny plnomocné odpustky, které budou moci získat i pro zemřelé spolubratry formou přímluvné modlitby, pokud v souladu s platnými předpisy přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání a pokud se pomodlí na úmysl Svatého otce. Kněžím budou mimoto uděleny částečné odpustky, které budou moci získat i pro zemřelé spolubratry, kdykoli se zbožně pomodlí řádně schválené modlitby pro vedení svatého života a pro svaté plnění úřadů, které jim byly svěřeny. B. – Všem věřícím, kteří opravdově litují svých hříchů, v kostele nebo kapli se zbožně účastní mše svaté a obětují za kněze církve modlitby Ježíši Kristu, Nejvyššímu a Věčnému Knězi, a jakýkoliv dobrý skutek, učiněný v ten den, aby je posvětil a přetvořil podle svého srdce, budou uděleny plnomocné odpustky, pokud se vyznali ze svých hříchů ve svátosti smíření a pomodlili se na úmysl Svatého Otce: v den zahájení a zakončení Roku kněží, v den 150. výročí zbožného odchodu sv. Jana Maria Vianneye, dále pak první čtvrtek v měsíci nebo v jiný den 5 stanovený místními ordináři ve prospěch věřících. Bylo by velmi vhodné, aby v katedrálních a farních kostelích kněží, pověření pastorací, vedli tyto pobožnosti, slavili mši svatou a zpovídali věřící. Starým a nemocným lidem a všem, kteří z oprávněných důvodů nemohou vycházet z domova, s duší zbavenou jakéhokoliv hříchu a s úmyslem splnit tři obvyklé podmínky, jakmile to bude možné, budou rovněž uděleny plnomocné odpustky v jejich vlastním domě nebo tam, kde kvůli okolnostem budou, ve výše uvedených dnech, pokud se pomodlí za posvěcení kněží a v důvěře obětují své nemoci a životní obtíže Bohu skrze Marii, Královnu apoštolů. Konečně částečné odpustky budou uděleny všem věřícím, kdykoli se zbožně pomodlí pětkrát Otčenáš, Zdrávas Maria a Sláva Otci nebo jinou schválenou modlitbu ke cti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova za to, aby byli kněží zachováni v čistotě a svatosti života. Tento Dekret platí po celou dobu trvání Roku kněží. Jakékoliv opačné ustanovení není překážkou. Vydáno v Římě, v sídle Apoštolské Penitenzierie dne 25. dubna, o svátku sv. Marka, evangelisty, léta od Vtělení Páně 2009.
5
V olomoucké diecézi stanoven čtvrtek před prvním pátkem.
MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.
Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost (vložit prosbu o uzdravení duše či těla), o kterou vroucně prosíme, v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi.
