FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 19. DUBNA 2015
Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář.
Studna s nejstarším vyobrazením sv. Vojtěcha - bazilika sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově, Řím, Itálie. Peregrinatio Ad Miracula Fidei, 16. června 2014.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s vírou volejme k Bohu, který oslavil svého syna Ježíše, a prosme, aby otevřel naše srdce pro porozumění Písmu i cestám své prozřetelnosti: L: PRO SLÁVU SVÉHO JMÉNA, BOŽE, VYSVOBOĎ NÁS. Za papeže Františka, aby v síle Zmrtvýchvstalého byl otcem ve víře, svědkem lásky, a vedl lidi k přátelství s Tím, který dává pravou radost a život v plnosti. Za Boží Církev, aby si stále živěji uvědomovala, že je velikonočním společenstvím, zrozeným z Krista poníženého na kříži a oslaveného vzkříšením. Za svět, aby uvěřil, že Ježíš je vtělený Boží Syn, který pro nás umřel a vstal z mrtvých. Za pokřtěné, aby skrze vodu a krev, vyvěrající z probodeného boku Kristova - symboly křtu a eucharistie - obnovili milost svého znovuzrození v Duchu svatém. Za nadcházející pouť na místa té Lásky, nad níž není zářivější, aby posílila víru poutníků a přinesla požehnání jejich rodinám, farnostem i všem, kdo prosí o modlitbu. Za všechny zemřelé věřící, aby došli vzkříšení a života věčného. K: Otče, dej všem, kdo přijali Kristovo jméno, aby obnovili své smýšlení jako ti, kdo byli křtem povoláni ke zmrtvýchvstání. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 12. - 19. dubna 2015 DEN
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 19. dubna
3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PONDĚLÍ PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ PO 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 20. dubna 18.00 ÚTERÝ PO 3. NEDĚLI VELIK. ÚTERÝ PODIVICE C . SV . A NSELM , BISKUP A U . 21. dubna 8.00 STŘEDA STŘEDA DRYSICE PO 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 22. dubna 18.00 SVÁTEK - SV. VOJTĚCH, ČTVRTEK PUSTIMĚŘ BISKUP A MUČEDNÍK 23. dubna 18.00 STŘEDA PO 3. NEDĚLI VELIK. PUSTIMĚŘ PÁTEK SV. JIŘÍ, MUČEDNÍK 24. dubna 18.00 SVÁTEK - SV. MAREK, SOBOTA PODIVICE EVANGELISTA 8.00 25. dubna PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 26. dubna
4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
DRYSICE 9.30
DEN MODLITEB ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ
PODIVICE 11.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + Marii ŠMEHLÍKOVOU, manžela, dvoje rodiče, živou a +zemřelou rodinu za + Jana RYŠÁNKA a manželku za + rodiče MALOVY, syna Rudolfa a duše v očistci za + Vojtěcha a Hedviku ADAMCOVY a dvoje rodiče za +Jaroslava a Marii VAKRČKOVY, živou a +rodinu za + Marii a Martina HLAVÁČKOVY, živou a +rodinu za +rodinu TAUŠOVU a ZAHRADNÍČKOVU za +Vojtěcha ČELECHOVSKÉHO, rodiče, živou a + rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + rodiče CHARVÁTOVY, dceru, vnučku a Boží požehnání pro celou rodinu za +Jana KLUDÁKA, manželku, dvoje rodiče a sourozence na poděkování za 50 let manželství, dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KRPCOVU
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (12. 4. 2015)
PUSTIMĚŘ: 5.100,-Kč DRYSICE: 1.900,-Kč PODIVICE: 2.100,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC DUBEN 1. Aby se lidé naučili mít v úctě stvořený svět a chránili ho jako dar od Boha. 2. Za pronásledované křesťany, aby pociťovali utěšující přítomnost zmrtvýchvstalého Pána a sounáležitost celé církve. 3. Aby nás Bůh učinil hodnými svého povolání. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznamník 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 26. dubna - 3. května 2015 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodiče CHARVÁTOVY, dceru, vnučku a Boží požehnání pro celou rodinu 4. NEDĚLE NEDĚLE DRYSICE za +Jana KLUDÁKA, manželku, dvoje rodiče a sourozence 26. dubna VELIKONOČNÍ 9.30 na poděkování za 50 let DEN MODLITEB PODIVICE manželství, dar zdraví a Boží ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ 11.00 požehnání pro rodinu KRPCOVU za živé a + kněze, farníky a PONDĚLÍ SVÁTEK VÝROČÍ POSVĚCENÍ PUSTIMĚŘ dobrodince chrámu sv. Benedikta 27. dubna KOSTELA - PUSTIMĚŘ (1902) 18.00 ÚTERÝ ÚTERÝ PODIVICE na poděkování za dar života NEDĚLI VELIKONOČNÍ PO 4. 28. dubna 8.00 STŘEDA STŘEDA za + Vladimíra JANSKÉHO, DRYSICE PO 4. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 29. dubna manželku a děti 18.00 ČTVRTEK ČTVRTEK za + Květoslava PĚCHU PUSTIMĚŘ PO 4. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 30. dubna a dvoje rodiče 18.00 ČTVRTEK PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST PO 4. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 17.30 SV. JOSEF, za + Bohumila BAYERA, PÁTEK PUSTIMĚŘ DĚLNÍK živou a + rodinu 1. května 18.00 PODIVICE PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI MÁJOVÁ POBOŽNOST 19.00 SOBOTA SOBOTA za + Štefana MALÍKA, PODIVICE NEDĚLI VELIKONOČNÍ PO 4. 2. května rodiče a duše v očistci 8.00 PUSTIMĚŘ za + Miroslava VÁVRU, syna a Boží požehnání pro rodinu 8.00 za + členy SDH 4. okrsku DRYSICE a farníky padlé v obou 5. NEDĚLE NEDĚLE 9.30 světových válkách 3. května VELIKONOČNÍ za + Bohumila MARÁKA, PODIVICE manželku, syna a zetě 11.00 PRAVIDELNÁ PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST MĚSÍČNÍ SBÍRKA 19.00 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN 1. Abychom odmítali kulturu nezájmu, a tak dokázali mít starost o trpící bližní, zejména nemocné a chudé. 2. Za křesťany, kteří žijí v sekularizovaném kulturním prostředí, aby jim přímluva Panny Marie pomáhala hlásat Krista. 3. Za naše biskupy a kněze, aby uměli dobře rozpoznávat znamení času. PUSTIMĚŘ 8.00
FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznamník 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 26. DUBNA 2015
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.
Votivní svíce poutníků na hlavním oltáři baziliky sv. Marka v Benátkách - pod oltářem spočívá tělo evangelisty. Venezia, Itálie. Peregrinatio Ad Miracula Fidei, 10. června 2014.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy. Prosme nebeského Otce ve jménu Jeho Syna, Ježíše Krista: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za pastýře Církve, aby inspirováni opravdovou láskou, poznávali každou ze svěřených duší, přiváděli blíž vzdálené a za své stádce byli ochotni položit i svůj život. Za ty kdo uslyšeli nebo uslyší Pánův hlas, který je volá k následování ve službě a budování Božího lidu, aby na tento dar Ducha svatého poslušně odpověděli. Za všechny, kdo se na křtu stali Božími dětmi, aby si byli vědomi vznešené hodnoty života a lidské osoby a nikdy neztratili velký dar svobody, ke které je osvobodil Kristus. Za nadcházející pouť na místa té Lásky, nad níž není zářivější, aby posílila víru poutníků a přinesla požehnání jejich rodinám, farnostem i všem, kdo prosí o modlitbu. Za biskupy, kněze a všechny služebníky Církve, kteří zesnuli v Pánu, aby dosáhli věčné blaženosti spolu s těmi, které v Kristově jménu vedli na pastviny života věčného. K: Věčný Otče, tys nám ve svému Synu, Ježíši Kristu dal příklad pravého Pastýře, dej, ať kráčíme za jeho hlasem po cestách pravdy a lásky. Skrze Krista, našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SK 3,13-15.17-19
Čtení ze Skutků apoštolů. Petr promluvil k lidu: "Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy však jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. Já ovšem vím, (bratři) že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny." ŽALM 4
Bože, zastánce mého práva, –vyslechni mě, když volám, – tys mě v soužení vysvobodil, – smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu! Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; – Hospodin vyslyší, když k němu zavolám. Mnoho lidí říká: "Kdo nám ukáže dobro?" – Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! Usínám klidně, sotva si lehnu, – vždyť ty sám, Hospodine, – dáváš mi přebývat v bezpečí! 2. ČTENÍ – 1JAN 2,1-5
Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. EVANGELIUM – LK 24,35-48
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky." 3
Zůstaň jako náš společník na cestě, kterou nám zbývá ujít (J. E. Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, homílie v Emauzích, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Izrael, 4.3.2013)
Drazí poutníci a poutnice, dnes máme milost i radost zakončit naši pouť tady, v Emauzích, kam jsme provázeli zmrtvýchvstalého Ježíše jako dva učedníci, o kterých mluví Lukášovo evangelium. Stejně jako oni, i my jsme poznali Ježíše u eucharistického stolu, jak nám naznačilo závěrečné motto našeho putování: „Poznali ho při lámání chleba“. Nastala chvíle hodnocení dnů prožitých ve Svaté zemi, během nichž jsme měli mimořádné duchovní zážitky, které navždy zůstanou vryty do našich srdcí. Je to naše povinnost, vždyť tento poslední den, který trávíme v Emauzích, je jakoby shrnutím všech předcházejících etap naší pouti. V evangelijním vyprávění jsme slyšeli jednu z nejkrásnějších stránek Bible. V týž den velikonoc dva pocestní, z nichž u jednoho je uvedeno jméno, Kleofáš, se vracejí z Jeruzaléma do Emauz, vzdálených asi sedm mil, kolem 11 kilometrů. Jistě jsou to Ježíšovi učedníci, protože se zármutkem komentují události umučení, a nevěří zprávě o Pánově zmrtvýchvstání, která se k nim už donesla. O tom všem rozmlouvají s Ježíšem, který se nepoznán připojuje k jejich putování. Když vyslechne jejich těžkosti, očekávání, která v souvislosti s Ním měli, i zklamání, v němž se nacházejí, důrazně je napomíná: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“ (Lk 24,25ss). Zatímco mluvil, v jejich zoufalých srdcích se začíná rozlévat naděje. Evangelium dále pokračuje, „když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (tamtéž, 24,30ss). Tento úryvek znovu uslyšíme ve středu v oktávu velikonočním; a právem bylo řečeno, že zračí strukturu mše svaté, jak se slavila v nejranějších dobách Církve, v jejich dvou velkých částech: bohoslužbě slova, v níž se vykládal spásný plán Otce, který v Emauzích vyložil sám Ježíš; a lámání Chleba, v němž vrcholí slavení Eucharistie, která uprostřed komunity zpřítomňuje a obnovuje Kristovu smrt a vzkříšení. Ale můžeme také říct, že v tomto mimořádném vyprávění, a zvláště tady, v Emauzích, kde jsme semknuti kolem Eucharistie, máme jakoby shrnutí celé naší pouti, kterou musíme stále znovu procházet a prožívat. K tomu nám pomůže úchvatná modlitba, kterou recitujeme o nešporách Liturgie hodin každé pondělí IV. týdne v mezidobí. Říká: „Zůstaň s námi, Pane Ježíši, neboť se schyluje k večeru; a jako náš společník na cestě, kterou nám zbývá ujít, svým milosrdenstvím rozehřej naše srdce a oživ naši naději, abychom tě spolu se svými bratřími dokázali poznávat ve slovech Písma a při lámání chleba“. Ano, „zůstaň s námi, Pane, neboť se schyluje k večeru“: jsou to stejná slova, jakými se emauzští pocestní obrátili na Ježíše. On byl i s námi po celý tento týden, jedinečný v našem životě. Chystáme se znovu začít svůj běžný životní rytmus, s jeho povinnostmi a starostmi; a stejně jako oni, Jej potřebujeme i my, abychom si uchovali onu niternost lásky, která s Ním v tomto období nastala, abychom v Něm nacházeli zásadní životní odpovědi, a nikdy 4
se nenechali ovládnout věcmi druhořadými, snad i škodlivými, které v nás mohou zastínit světlo, jímž nás v těchto dnech obdaroval. „Zůstaň jako náš společník na cestě, kterou nám zbývá ujít“: během těchto dnů jsme absolvovali dlouhé trasy, abychom navštívili nejvýznamnější místa našeho Vykoupení: mezi námi se zrodilo či vzrostlo opravdové přátelství – a v této chvíli cítím povinnost poděkovat vašim jménem našemu drahému panu faráři, otci Josefovi, za všechno, co pro nás udělal -. Den co den však byl s námi Ježíš. Chceme, aby On stále zůstával s námi v putování, které máme nyní projít po cestách světa: On, Ježíš, musí zůstat jediným společníkem naší cesty, a to i po křivolakých stezkách, na něž můžeme narazit, abychom nikdy neztratili správnou orientaci našeho života, až do chvíle konečného setkání s Ním v nebi, kdy také my máme s Ním vejít do slávy Otce. „Svým milosrdenstvím rozehřej naše srdce a oživ naši naději“. Ano, „všechno je milost“, říká umíraje venkovský farář, nesmrtelný výtvor Bernanosův; my říkáme víc „vše je milosrdenství“, jak jsme to vnímali v každém dnu naší pouti, v modlitbě, Eucharistii, zpovědi i odpuštění našich hříchů. Jako emauzským učedníkům, i nám rozněcovalo srdce, když k nám Ježíš promlouval; jako v nich, tak i v nás rostla naděje. Tyto dary budou pro nás nadále v životě Církve: i v budoucnu ať Ježíš rozněcuje naše srdce svým Slovem a příslibem, že s námi zůstává až do konce světa (Mt 28,20). On ať vždy oživuje naši naději, abychom měli stále před očima příchod jeho království. „Abychom tě dokázali poznávat ve slovech Písma“. Dvěma emauzským učedníkům se otevřely oči, když slyšeli Ježíšova slova. Také nám ať Písmo Starého a Nového zákona, které v těchto dnech skutečně naplnilo naše srdce, zůstává i nadále pokrmem našeho života, odpovědí na naše otázky, pokojem našich srdcí i ve chvílích vyprahlosti a pochybností. „A při lámání chleba“. V každém z těchto dnů byla naším světlem a naší silou Eucharistie. Ona ať zůstává našim stálým závazkem, středem našeho života, školou lásky k Ježíši i k bližním. Nikdy neříkejme: „nemáme čas“, ne. Na Eucharistii musíme mít čas vždycky, vyjma těch nejzávažnějších situací. Neopomíjejme proto nikdy mši svatou o nedělích a svátcích. Neděle je den Páně, kdy Bůh odpočíval od všeho, co stvořil, a bylo to velmi dobré. Také my nacházejme odpočinek, oddech naší duše, stálou radost, že jsme Bohem milováni, a u Něj – který jediný ji může dát, čerpejme sílu vytrvat, dávat dobrý příklad v rodině, být přesvědčenými a přesvědčivými křesťany. A konečně: „spolu se svými bratřími“. Bratrská atmosféra těchto dní byla největším darem naší pouti. Objevili jsme, že jsme Církví. Pochopili jsme, že nesmíme být izolovanými, individualisty, egoisty, ale že tvoříme jedno společenství, jednu rodinu. Církev neznamená „já“, ale „my“. Nepřestávejme hledat Pána spolu se svými bratřími a sestrami. Náš život se tak stane budováním solidarity, velkorysosti, snahou myslet nikoli na sebe, ale na druhé. Drazí věřící, dík za váš příklad. Bůh žehnej nám všem.
5
LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SK 4,8-12
Čtení ze Skutků apoštolů. Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: "Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten ´kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní’. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy." ŽALM 118
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, – jeho milosrdenství trvá navěky. – Lépe je utíkat se k Hospodinu – než důvěřovat v člověka. – Lépe je utíkat se k Hospodinu – než důvěřovat v mocné. Děkuji ti, žes mě vyslyšel – a stal se mou spásou. – Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. – Hospodinovým řízením se tak stalo, – je to podivuhodné v našich očích. Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu. – Žehnáme vám z Hospodinova domu. – Ty jsi můj Bůh, děkuji ti; – budu tě slavit, můj Bože! – Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, – jeho milosrdenství trvá navěky. 2. ČTENÍ – 1JAN 3,1-2
Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. EVANGELIUM – JAN 10,11-18
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl: "Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk – a vlk je uchvacuje a rozhání – vždyť kdo je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce." 6
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Křesťanský život spolupráce na velkém díle Žijeme v době, která se vyznačuje inflací slov. Množství tiskovin zaplavující novinové stánky, obsahujících množství slov, často i různé protichůdné názory na jednu a tutéž skutečnost či událost. Všechny tato slova slouží k naší informovanosti. Existuje však i slovo, které má moc přetvářet lidské srdce a tím je Slovo Boží. Ve svátostech Církve se navíc slova stávají skutečností. Křesťanství tedy není jen morální, vyvážený životní styl, ale především neustálé setkávání s Bohem ve slovech a ve svátostech. Aktuální pro nás zůstávají především dvě svátosti: sv. smíření a sv. oltářní. Úzce spolu souvisejí. Kdo nepřistupuje ke svátostem, postupně se vzdaluje Bohu i lidem, přichází do kostela jen pro poslech kázání a ohlášek. A když uslyší pár zvětralých promluv, začne jezdit někam jinam, kde je lepší kněz anebo přestane chodit vůbec. Řekne, že stačí si pustit mši svatou v rádiu či televizi a nikam nemusí chodit. Takový člověk nepochopil, že mše svatá není divadlo, ale setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem. Možná jste slyšeli historku o jednom poutníkovi, který šel kolem řeky a setkal se tam se třemi kameníky. „Co děláš“, zeptal se prvního. Ten, aniž by zvedl hlavu, mu nevrle odpověděl, že musí otesávat kameny. Druhý kameník mu řekl, že si vydělává na chleba. A třetí nadšeně prohlásil, že buduje most. Tři lidé konali na první pohled stejnou práci, ale každý s jiným vnitřním přístupem. První z povinnosti, druhý pro zisk, třetí pro radost. V postojích těchto tří kameníků můžeme i my sami vidět svůj postoj k hodnotám víry. Postoj prvního muže nám dává jasně najevo, že žádná činnost, která vychází z povinnosti, člověka nebaví, netěší, a ani se mu nevede. Tak je to i s povinností modlit se, chodit do kostela, přijímat svátosti. Postoj druhého řemeslníka byl účelový, zištný. Myslel jen na svůj osobní prospěch. Dobro a užitek druhých ho nezajímaly. Tento postoj sdílí také hodně věřících. Rádi přijímají, ale nic nevydávají. Jsou pouze konzumenti duchovních věcí, ale nemají zájem o společenství ve farnosti, něco udělat navíc. Nejlepší byl postoj třetího kameníka. Ten pracoval s nadšením, protože chtěl udělat velké dílo, prospěšné všem lidem. Také v životě z víry je nutné mít stejné nasazení. Víra to je především život. Život naplněný radostí a nadšením má být životem každého křesťana. Kéž postoj třetího kameníka nás motivuje k vědomí, že každý z nás pracuje na velkém díle. Jen tak bude naše víra radostná a přesvědčivá. 7
Svatý otec Jan Pavel II. na Velehradě, 22. dubna 1990 Mons. František Vaňák, arcibiskup olomoucký, k návštěvě papeže Jana Pavla II. na Velehradě 22.4.1990 Výslovným přáním Svatého otce pro krátkou, zcela mimořádnou, návštěvu Československa bylo připutovat na Velehrad. Podívejme se do srdce Svatého otce, abychom mohli alespoň vytušit, proč asi? Slovanský papež se modlí na Velehradě, symbolickém místě první křesťanské srozumitelné misie mezi Slovany, odkud se pak oheň křesťanské lásky šířil a zapaloval srdce. Svou vírou i naukou se stali svatí Cyril a Metoděj sjednocujícím svorníkem mezi křesťanským Východem a Západem. Právě proto je tento papež prohlásil za ochránce Evropy v době, kdy je sjednocení celé Evropy nutné. Jan Pavel II. je poutníkem nejvzácnějším. Chce při slavení eucharistie - děkovné oběti mše svaté - s námi poděkovat za dar možnosti svobodně vyznávat svou víru po létech útlaku a náboženské nesvobody. Chce s námi prosit, aby vždy věrní Moravané dědictví otců, svatou víru,
uchovali i v nově nabyté svobodě živou, rozvíjeli ji do krásy ctností: pokory, lásky, odpuštění, ale i do potřebné rozhodnosti, aby vírou byl prodchnut nejen život osobní, ale celé společnosti. I my jsme se stali poutníky jako Svatý otec a přišli jsme s ním děkovat i prosit. Oč doopravdy jde? Jde o vyznání víry před světem, před národem, před těmi, kteří nás pronásledovali a mnozí 8
nám ani dnes nepřejí naše svobodné vyznání víry.
Jde o svědectví víry, kajícnosti, vrcholné úcty k náměstku Kristovu římskému Veleknězi. Naší touhou je odpovídat mu, když se modlí, modlit se s ním, klanět se v duchu a v pravdě Beránku nejčistšímu v jeho rukou, až jej vyzvedne nad Velehradem a nad celou Moravou. Toužíme naslouchat jeho slovům: mluví Petr, mluví církev. Všichni budeme šťastni vzpomínat: Byl jsem na Velehradě, jako kající poutník s Janem Pavlem II. Viděl jsem ho - snad. Neviděl? To nevadí, ale modlil jsem se s ním, naslouchal jsem jeho otcovským slovům. Byl jsem prostě tam, kde 22. dubna 1990 byl na Moravě papež, záruka mé víry a křesťanské jednoty. Všichni věřící Moravané, vítejte na Velehradě. Ti nejšťastnější v okolí baziliky a oltáře. Méně šťastní, vítejte na jiných plochách, připravených pro zbožnou účast. Vítejte i vy na cestách kolem Velehradu. 9
„Stavte na Kristu, nárožním kameni, společnost a kulturu budoucího věku“ Bratři a sestry! „Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho!“ (Žl 118/117, 24) Velikonoční radost nalézá v těchto slovech své liturgické vyjádření. Den, který učinil Pán - když zlomil moc smrti, když projevil moc života. Života, kterým on sám jest. On, Ten, který jest - je život. Jeho projevem je den. Den, který trvá. Vyjadřuje to celý velikonoční oktáv, který spojuje dnešní neděli s nedělí zmrtvýchvstání. Vyjadřuje to čas. Plnost času, která v Kristu zmrtvýchvstalém objímá všechny lidské míry času: Eius sunt tempora et saecula. Jemu náleží čas i věčnost. Ten den, který učinil Pán, nabývá zvláštního významu na místě, na kterém se nyní setkáváme. Velehrad, pradávné srdce Velkomoravské říše. Odtud Cyril a Metoděj, soluňští bratři, pozvaní knížetem Rastislavem, zahájili svou apoštolskou misii mezi Slovany. Zde je hrob biskupa Metoděje (jeho bratr Cyril zemřel dříve a je pochován v římské bazilice svatého Klimenta). Zde jsou naše kořeny. „Toto je den, který učinil Pán.“ Den evangelia vzcházející nad dějinami Slovanů: apoštolskou službou obou bratří v dějinách Slovanů zapustila kořeny pravda o Kristu, který je „kámen nárožní“ (srv. Mt 21,42). Je nárožním kamenem stavby, kterou Bůh sám buduje v dějinách lidstva. Ta stavba je jeho království. Věčný Otec „odkázal“ své království Synovi - a Syn je „odkázal“ apoštolům (srv. Lk 22,29), odkázal je Božímu lidu nové a věčné smlouvy. Toto království je ponořeno do lidského času, do staletí, do pokolení - a zároveň přesahuje čas. Naplňuje se v samotném Bohu, který je tajemstvím života i věčnosti. Království Boží, kdysi odkázané apoštolům, bývá v různých okamžicích dějin předáváno stále novým a novým lidem a národům. Zde, na tomto místě, na Velehradě, na Moravě, cítíme zvláštním způsobem dějinný „odkaz“ království - i ty, kteří se stali jeho správci a strážci. 10
Apoštolově Slovanů. Co znamená služba apoštola? Znamená živé dědictví. Oni sami, Cyril a Metoděj ze Soluně, v zemi prastarého Řecka a pak Byzance, zdědili evangelium o království, které Kristus odkázal apoštolům. Řekl jim po zmrtvýchvstání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21) V apoštolech pokračovalo to Kristovo poslání jako dědictví, za které zaplatili životem - živé dědictví. A podobně v těch dvou bratřích z makedonské Soluně, kterým Kristus svěřil poslání být misionáři mezi Slovany. Jejich misie byla dalším pokračováním poslání, které začalo v jeruzalémském večeřadle v den zmrtvýchvstání. V jejich misii působil tentýž Duch Svatý, kterého apoštolově přijali od zmrtvýchvstalého Pána. V apoštolské službě, v poslání předávat evangelium, působí po celé dějiny až podnes dynamika zmrtvýchvstání, dynamika nového života. Misie Cyrila a Metoděje znamená také čas zrození Slovanů - následně pak všech Slovanů - k novému vědomí a kultuře prostřednictvím jazyka. Naši předkové museli nejdřív misionářům svěřit svůj mluvený jazyk. Oba bratři, Řekové, se museli napřed stát žáky slovanského jazyka, aby pak mohli učit Slovany. Ten mluvený jazyk zapsali, vyjádřili znaky písma - a v té podobě ho předali těm, kteří jim svůj jazyk dříve svěřili. V psané slovanské řeči se začala vyjadřovat evangelia. Začalo promlouvat věčné Slovo - Syn. Otec, který mnohokrát a mnohými způsoby mluvil nejprve skrze proroky, nakonec promluvil skrze něho - skrze Syna (srov. Žid 1,1-2). Apoštolově Slovanů se stali pro naše praotce zvěstovateli té mluvy. Slovo věčné - Syn, Vykupitel světa, k nim přišel. Přišel, aby se stal kamenem nárožním. Ten kámen trvá dodnes. A bude trvat. Na něm se tyčí stavby nezničitelného Slova, byť kámen sám nejednou stavitelé zavrhli. Tak bylo za dnů Ježíše z Nazareta. Tak bývá v různých epochách dějin, na různých místech planety Země. Kámen nárožní. On je vždy tím nejpevnějším svorníkem, z něhož celá stavba čerpá svou celistvost, svou 11
totožnost, svou svornost. Ten kámen znamená Krista samého. Může mít však také různé významy odvozené. Znamená křesťany po celé zemi. Znamená Slovany, znamená celou Evropu. Nárožní kámen evropské jednoty nalézáme také zde: na Velehradě. Nejen na Montecassinu, odkud svatý Benedikt budoval Evropu latinskou. Také zde - na Velehradě, kde soluňští bratři natrvalo vštípili do dějin Evropy tradici řeckou a byzantskou. Ty dva obrovské vklady, obě tradice, byť jsou odlišné, patří k sobě. Společně tvoří křesťanskou Evropu - někdejší i současnou. Příběh obou bratří, Cyrila a Metoděje, je výrazným příkladem této jednoty. Svědectví, které přinesli našim předkům do slovanské země, je svědectvím církve nerozdělené - jedné, svaté, obecné a apoštolské. Oni, Rekové, hledali rovněž v Římě podporu a potvrzení své misie. V naší době, době rozdělení Evropy, v době rozdělení církve, jejich svědectví znamená výzvu k jednotě. Jsou nám společní, a mají význam ekumenický. Zde, na Velehradě, přijal tuto výzvu v naší době už velký olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, podněcovatel známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu. Zde dnes prosíme s velkou pokorou a velkou vroucností, aby „všichni věřící měli jedno srdce a jednu duši“ (srov. Sk 4,32). Všichni křesťané, tak jako za dob apoštolských! Obracím se ke všem, ale především k mládeži Moravy, Čech i Slovenska, která putuje na toto místo, která zde byla v jubilejním roce 1985 a která sem v hojném počtu připutovala i dnes. Mějte jedno srdce a jednu mysl. Zachovejte jednotu. Vnášejte do dějin Evropy Ducha Kristova, který sjednocuje a osvobozuje. Vydávejte přesvědčivé svědectví o vzkříšení - o tom, že Kristus žije. Učte se vyjadřovat evangelium o království Kristově jazykem a způsobem srozumitelným všem současníkům. Stavte na Kristu, nárožním kameni, společnost a kulturu budoucího věku. 12
Vy, mladí křesťané Československa, nejste poprvé na tomto posvátném místě. Pouť v jubilejním roce 1985, kdy mi nebylo ještě dovoleno přijít mezi vás, byla svítáním, byla významným mezníkem na vaší cestě k svobodě. Hle, noc pominula, znovu nadchází den. Vaše pouť za svobodou však musí pokračovat. Choďte jako děti světla (srov. Ef 5,8). Svoboda pouze vnější, bez vnitřního osvobození, plodí chaos. Stůjte ve svobodě, ke které vás osvobodil Kristus (srv. Gal 5,1). Spojení vnější a vnitřní svobody má budovat Evropu zítřka, civilizaci lásky a pravdy. Toto spojení zakládá Kristus, kámen nárožní. Vyjádřením vaší pouti za opravdovou svobodou je i cesta Desetiletí duchovní obnovy vaší vlasti. Témata jednotlivých let vycházejí z přikázání Desatera. Desatero bylo dáno lidu Starého zákona na Sinaji, na jeho pouti z otroctví do zaslíbené země. Přikázání Boží jsou cestou z otroctví hříchu do plné svobody, cestou k vítězství. Slyšeli jste dnes v listě apoštola Jana: „Láska k Bohu záleží v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A nad světem zvítězilo právě toto: naše víra.“ (1Jan 5,4) Svět bez Boha je člověku nepřátelský. Je těžký, chladný, pustý. Před tíhou světa bez Boha nelze utíkat k drogám, sektám, zneužívání sexu, ke kultu násilí. Nad tímto světem je nutné zvítězit. A to, co zvítězí nad světem, je naše víra. To jste sami zakusili. Zakusili jste tíhu světa bez Boha. Zakusili jste tragický pokus vyloučit Krista, kámen nárožní, ze stavby společnosti a kultury a jeho následky. Zakusili jste i osvobozující moc víry, moc Kristova vzkříšení. Skrze tuto zkušenost jste se stali dědici evangelia - dědici Slova, dědici království Božího. Buďte jeho dobrými správci a předejte ho dalším pokolením. „Toto je den, který učinil Hospodin.“ (Žl 118/117,24) 13
Opravdu, Pán učinil tento den. Pán mi dovolil dnes konečně stanout na Velehradě v bratrské jednotě se všemi vámi. Opakujme proto společně, milovaní bratři a sestry, slova velikonočního žalmu: „Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.“ (Žl 118/117,1) Děkujme Pánu za tento den. Děkujme Pánu, za Krista - kámen nárožní. Děkujme, že Kristus zavrhovaný staviteli (i v naší době) ukazuje se znovu jako kámen nárožní. Boží i lidské stavby. On je živým základem veškeré tvořivé síly. V roce jedenáctistého výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Moravu našel se v těchto místech malý závěsný křížek s řeckým nápisem. Na tom pradávném kříži je zapsáno poselství Velehradu pro všechny věky: JEŽÍŠ KRISTUS - SVĚTLO - ŽIVOT - VÍTĚZSTVÍ.
„Každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra.“ (1Jan 5,4) „Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ (1Jan 5,5) Milovaní synové a dcery Moravy, žijte i vy touto vírou v Ježíše, abyste i vy zvítězili s ním! 14
Promluva Jana Pavla II. před modlitbou Regina coeli Drazí bratři a sestry. V tuto hodinu se v Římě obyčejně shromažďují poutníci před bazilikou svatého Petra, aby se spolu s papežem pomodlili modlitbu Anděl Páně. Dnes je střed tohoto duchovního setkání zde, na Velehradě, na Moravě. Jsme tu na poutním místě zasvěceném Panně Marii Nanebevzaté a svatým Cyrilu a Metodějovi, kteří jsou spolu se svatým Benediktem patrony Evropy. Nemohla se tudíž naskytnout vhodnější příležitost, abych oznámil něco, co se týká velmi zblízka tohoto kontinentu, který sice války po věky rozdělovaly, ale kterému přinášela požehnání přítomnost a dílo nesčetných světců, kteří zde štědře rozsévali sémě evangelia. Právě zde se dnes ukazují známky takového nového požehnání ve slibném dění hlubokých životních změn. Ve světle těchto událostí chci z tohoto místa oznámit církvi svůj úmysl svolat pro Evropu zvláštní zasedání Biskupského synodu, aby moji spolubratři v biskupské službě, shromáždění ve formě, která má tak velký význam pro kolegialitu a pastýřskou lásku, měli možnost zamyslet se s větší pozorností nad významem, který tato chvíle dějin má pro Evropu i pro církev. Pastýři mají odpovědnost i charisma bdít nad ubíhajícím časem, aby zkoumali jeho znamení a nacházeli v něm vhodnou orientaci, kterým směrem se ubírat. Jako pokorní služebníci Boha pravdy, který je Pánem dějin, chceme nabídnout své oči k vidění, své uši k naslouchání a své srdce k tomu, abychom s láskou přijali úradek, který nám Boží prozřetelnost ve své moudrosti zjevuje. Toto zvláštní zasedání synodu, vhodně připravené, bude svoláno v nedaleké budoucnosti. Svěřuji tuto identitu přímluvě patronů Evropy, Cyrila, Metoděje a Benedikta, jakož i všech ostatních svatých - především svatého Vojtěcha -, kteří v minulých stoletích pomáhali budovat Evropu křesťanskou a katolickou. 15
Prosím je, aby tento důležitý církevní počin položili k nohám nejsvětější Panny a aby jí ho odporučili jako projev zbožnosti, která má hluboké kořeny ve všech národech tohoto kontinentu. Její mateřskou ochranu svolávám na Československo, aby se mohlo těšit ze svobodné a šťastné budoucnosti, a zároveň na celou Evropu, s přáním, aby našla jednotu ve vítězném znamení kříže a vzkříšení Krista Pána. K Polákům Pragne teraz powitać i pozdrowić w ojczystym języku wszystkich moich Rodaków, którzy przybyli z Ojczyzny i znajdują się na modlitewnym szlaku mojei pielgrzymki do Czech i Slowacji. Serdecznie Witam prezesa Rady Ministrów, pana Tadeusza Mazowieckiego i innych przedstawicieli władz Rzeczpospolitej Polskiej. Szczególne pozdrowienia kieruję do Polaków, do poszczególnych osób i rodzin, które często od pokoleń żyją w tym Kraju. Jest Was wiele tysięcy. Otrzymałem od Was wiele listów przed tą podróżą, od osób indywidualnych i od polskich organizacji. Moi Drodzy. W tę Białą Niedzielę Wielkanocną kierujemy nasz wzrok ku Chrystusowi Uwielbionemu i w szczególny sposób wyznajemy naszą wiarę w zmartwychwstanie. W tym przełomowym czasie, czasie trudnym, ale nabrzmiałym nadzieja, z Nim, ze Zmartwychwstałym, patrzymy w przeszłość, w dziedzictwo Świętego Wojciecha, syna bratniego Narodu czeskiego, i w dziedzictwo Świętego Stanisława. Pragniemy bowiem żyć prawdą o sobie, o naszej rzeczywistości historycznej, by z wiarą i poczuciem odpowiedzialności kształtować razem z innymi nasze ludzkie “ dziś ”, by wiarę tę tchnąć w nowe pokolenia. Oddaję wszystkich w opiekę Królowej niebios, która “ nosiła Chrystusa ” i błogosławię Wam z całego serca. K věřícím německého jazyka Herzlich grüße ich alle Pilger deutscher Sprache, die sich heute in Velehrad versammelt haben. Die Erinnerung an die Epo che, in der Unrecht und Gewalt vorherrschten, möge für Euch alle noch mehr Ansporn sein, die Zukunft im Geiste eines Miteinander zu gestalten, das beispielhaft für ein friedliches Zusammenleben aller Völker sein kann. Die kulturelle Blüte über Jahrhunderte 16
Euerer Geschichte hinweg, die auf dem gemeinsamen Fundament unseres Glaubens basierte, war das Resultat eines fruchtbaren und solidarischen Zusammenwirkens aller Völker und Volksgruppen dieses Raumes. Es gilt nun, daß Ihr als Gläubige Euer Tun und Handeln an der Liebe Christi orientiert, um in Einheit am gemeinsamen Aufbau von Kirche und Gesellschaft mitzuwirken. Euere Treue zum Evangelium und zum Nachfolger des heiligen Petrus, die Euch über viele Jahre der Prüfung ausgezeichnet hat, werdet Ihr auch in diesen geschichtlichen Augenblicken beweisen. Hierzu erteile ich Euch aus ganzem Herzen meinen Apostolischen Segen. Italsky mluvícím poutníkům Rivolgo pure il mio cordiale saluto ai fedeli di lingua italiana che sono qui presenti o che mi ascoltano dall’Italia e da Roma, da presso la Tomba dell’apostolo Pietro. La memoria dei due ardenti Missionari Cirillo e Metodio è rimasta indelebilmente impressa nel cuore della Chiesa romana fin dal primo momento, in cui essi vi giunsero con le reliquie di San Clemente, quarto Successore di Pietro. Nel ricordo dei due santi Fratelli e, in particolare, di San Cirillo, le cui spoglie mortali riposano nella Basilica romana di San Clemente, auguro che siano sempre più rinsaldati i rapporti tra Roma e le Chiese dell’Oriente. Francouzsky mluvícím poutníkům J’adresse mes salutations cordiales aux personnes d’expression française présentes aujourd’hui auprès du tombeau de l’un des patrons de l’Europe. Je salue tout particulièrement les jeunes qui sont venus manifester leur communion spirituelle à leurs frères et soeurs de Tchécoslovaquie, à la suite du grand élan de foi de Saint-Jacques de Compostelle. Chers amis, le Christ est ressuscité et Il est vivant parmi nous: annoncez son message à l’Europe entière! Joyeuse saison pascale! Anglickým poutníkům I wish to greet the English-speaking pilgrims among us, especially those who trace their ancestral heritage to this beloved country. May Almighty God, the Father of our Lord Jesus Christ, bless you and your families with his peace, and grant you an abundance of joy during this holy season of Easter! K španělsky mluvícím věřícím Deseo saludar ahora cordialmente a todas las personas de lengua española que se han congregado aquí en el Santuario de Velehrad, dedicado a Nuestra Señora de la Asunción y a los Santos Cirilo y Metodio, Patronos de Europa junto con San Benito. En nuestra plegaria mariana de hoy pido a la Virgen Santísima que proteja al amado pueblo checoslovaco y también a toda Europa, para que se mantenga unida y fiel a sus comunes raíces cristianas, bajo el signo victorioso de la Cruz y de la Resurrección de Cristo, el Señor. A todos vosotros y a vuestras familias imparto con afecto mi Bendición Apostólica.
Regina coeli, laetare... 17
VELIKONOCE 2015 S PAPEŽEM FRANTIŠKEM ZELENÝ ČTVRTEK Missa chrismatis Kněží římské diecéze spolu se svým biskupem dnes dopoledne slavili ve Svatopetrské bazilice tzv. missu chrismatis, tedy mši spojenou se svěcením olejů a s obnovou kněžských slibů. Diecézní biskup se svými koncelebranty při této liturgii žehná oleje katechumenů a nemocných a světí křižmo. Papež František ve své obsáhlé promluvě rozjímal o správné únavě a správném odpočinku kněze. Vypočítal přitom celkem tři druhy únavy: únavu ze zástupů lidí; únavu z nepřátel a únavu ze sebe samého: „Pevně ho drží má ruka, i mé rámě ho posiluje“ (Žl 88,22). Tak smýšlí Pán, když říká: „Nalezl jsem Davida, svého služebníka, pomazal jsem ho svým svatým olejem“ (v.21). Tak smýšlí náš Otec pokaždé, když „najde“ kněze. A dodává: „Má věrnost a láska ho budou provázet, ve jménu mém zmohutní jeho síla... On mě bude vzývat: Ty jsi můj Otec, můj Bůh a skála mé spásy“ (v. 25.27). Krásné je vstoupit spolu se Žalmistou do této samomluvy našeho Boha. Mluví o nás, svých kněžích, ale ve skutečnosti to není samomluva, nemluví k sobě. Otec mluví k Ježíši: „Tvoji přátelé, ti, kteří tě milují, mi budou moci říkat: „Ty jsi můj Otec“ (srov. Jan 14,21). Pán přemýšlí a stará se o to, jak nám pomoci, protože ví, že udělovat pomazání věřícímu lidu není snadné. Je to tvrdý úkol, který nás vyčerpává a unavuje. Zakoušíme to ve všech formách, počínaje obvyklou únavou z denní apoštolské práce přes onemocnění a smrt, až po oběť mučednictví. Únava kněží! Víte, kolikrát jen myslím na vaši únavu? Přemýšlím a často se modlím, zvláště když jsem unaven i já. Modlím se za vás, kteří pracujete v Božím lidu, jenž vám byl svěřen; mnozí z vás jsou na dosti opuštěných a nebezpečných místech. Naše únava, drazí kněží, je jako vůně kadidla, která tiše stoupá k nebi (srov. Žl 140, 2; Zj8,3-4). Naše únava jde přímo k srdci Otce. Buďte si jisti, že Matka Boží vnímá tuto únavu a dává ihned vědět Pánu. Jako Matka umí chápat, kdy jsou její synové unaveni a nemyslí na nic jiného. „Buď vítán! Odpočiň si, můj synu. Potom si promluvíme... Copak nejsem já tvojí matkou?“ – říká nám vždycky, když k Ní přistoupíme (srov. Evangelii gaudium, 286). A svému Synu řekne jako v Káni Galilejské: „Už nemají víno“ (Jan 2,3). 18
Stává se také, že když cítíme tíži pastorační práce, může přijít pokušení odpočívat jakkoliv, jako by odpočinek nebyl věcí Boží. Neupadněme do tohoto pokušení. Cenná je naše námaha v očích Ježíše, který nás přijímá a pozvedá: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Ten kdo ví, že, ač k smrti vysílen, může padnout v adoraci a říci: „Pro dnešek již stačí, Pane,“ a kapitulovat před Otcem; ví také, že se nehroutí, ale obnovuje, protože Pán, který pomazal olejem radosti věřící Boží lid, pomaže i jeho: „dá věnec místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti“ (Iz61,3). Mějme na paměti, že klíč ke kněžské plodnosti spočívá v tom, jak odpočíváme, a v tom, jak vnímáme, že Pán nakládá s naší únavou. Jak těžké je naučit se odpočívat! Je tu ve hře naše důvěra a vědomí toho, že i my jsme ovce a potřebujeme pastýře, který by nám pomohl. Může nám v tom pomoci pár otázek. Umím odpočívat přijímáním lásky, nezištnosti a veškerých sympatií, které mi prokazuje věřící Boží lid? Anebo po pastorační práci hledám rafinovanější odpočinek, ne takový, jaký mají chudí, ale takový, jaký nabízí konzumní společnost? Je mi Duch svatý opravdu „milým zotavením“, anebo pouze Tím, kdo mi dává práci? Umím požádat o pomoc nějakého moudrého kněze? Umím si odpočinout od sebe samého, od svých vlastních požadavků, od svého sebezalíbení, od své sebevztažnosti? Umím konverzovat s Ježíšem, Otcem, s Pannou Marií a svatým Josefem, se svými svatými přímluvci a ochránci, abych spočinul v jejich požadavcích, které netlačí a netíží, a v jejich zalíbení, protože oni se zajímají jen o větší slávu Boží? Umím si odpočinout pod Pánovou ochranou od svých nepřátel? Argumentuji a chodím od sebe k sobě, přemítaje dokola o své sebeobraně, anebo se svěřuji Duchu svatému, který mne pokaždé zvlášť učí tomu, co říci? Znepokojuji se a starám se přespříliš, anebo jako Pavel docházím odpočinku: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12)? Revidujme chvíli a krátce kněžské závazky, které podává dnešní liturgie: nést chudým radostnou zvěst, vyhlašovat zajatým propuštění a slepým navrácením zraku, propouštět zdeptané na svobodu a vyhlašovat milostivé léto Páně. Izaiáš mluví také o obvazování těch, jimž puká srdce, a potěšování všech soužených. To nejsou úkoly snadné, nejsou to vnějškové úkoly, jako například manuální činnost: stavba nového farního sálu nebo příprava fotbalového hřiště pro mládež z oratoře...; závazky, o kterých mluví Ježíš, v sobě zahrnují naši schopnost soucitu, jsou to závazky, ve kterých je naše srdce pohnuto a dojato. Radujeme se spolu se snoubenci, kteří se berou; smějeme se s dítětem, které nesou ke křtu; provázíme mladé, kteří se připravují na manželství a na rodinu; cítíme bolest s těmi, kdo na nemocničním lůžku přijímají pomazání; pláčeme s těmi, kdo pohřbívají svého drahého... Je tolik emocí, tolik sympatií, které, máme-li otevřené srdce, působí pastýřovu srdci únavu. Pro nás kněze nejsou příběhy našeho lidu zpravodajstvím. My svoje lidi známe, můžeme uhádnout, co jim leží na srdci, i to naše je v soucitu s nimi rozcupováno a roztrháno na tisíc kousků, je dojato a dokonce se zdá, že jej lid pojídá: vezměte a jezte. To jsou slova, která si Ježíšův kněz neustále šeptá, když se stará o svůj věřící lid: vezměte a jezte, vezměte a pijte... A tak se náš kněžský život rozdává službou a blízkostí věřícímu Božímu lidu. To vždycky a neustále unavuje. Chtěl bych se nyní s vám podělit o několik způsobů únavy, o nichž jsem rozjímal. Existuje únava, kterou můžeme nazvat „únavou ze zástupů, únavou z lidu“. Pro Pána i pro nás – jak říká evangelium – je to vysílení, ale je to dobrá únava, plná užitku a radosti. Lid, 19
který Jej následoval, rodiny, které Mu přinášely svoje děti, aby jim požehnal, ti kteří byli uzdraveni, kteří přicházeli se svými přáteli, mladí, které onen rabín nadchnul... neponechávali ani čas k jídlu. Pána však neomrzelo s lidmi přebývat. Naopak: připadalo mu, že mu dodávají sílu (srov. Evangelii gaudium, 11). Tato únava uprostřed naší činnosti je zpravidla milost, kterou má každý z nás kněží na dosah (srov.ibid. 279). Jak je to krásné: lid má rád svoje pastýře, touží po nich a potřebuje je! Věřící lid nás nenechává bez přímého závazku, pokud se někdo neschová na úřadě anebo nejezdí po městě vozem se zatemněnými skly. Taková únava je dobrá a zdravá. Je to únava kněze, který je cítit ovcemi..., ale usmívá se jako tatínek, který hledí na své děti a vnuky. Nemá co do činění s těmi, kteří se vyznají v drahých voňavkách a prohlížejí si tě zdálky a z výšky (srov. ibid. 97). Jsme přátelé Ženicha a v tom je naše radost. Pokud Ježíš pase stádce mezi námi, nemůžeme být pastýři s kyselou tváří, zbědovaní, a už vůbec ne, což je nejhorší, pastýři znuděnými. Pach ovcí a úsměv otců... Unavení, ale s radostí toho, kdo slyší svého Pána, jak říká: „Pojďte požehnaní mého Otce“ (Mt 25,34). Existuje také jiná únava, kterou můžeme nazvat „únavou z nepřátel“. Démon a jeho stoupenci nespí a vzhledem k tomu, že jejich uši nesnášejí Boží Slovo, neúnavně pracují, aby Jej umlčeli anebo zmátli. Tady je únava z obrany před nimi nejvíce svízelnou. Jde nejenom o to prokazovat dobro s veškerou námahou, kterou to obnáší, ale je zapotřebí bránit před zlem stádce i sebe (srov. Evangelii gaudium, 83). Zlý je úskočnější než my a je schopný zdemolovat v jediném okamžiku to, co jsme trpělivě budovali dlouhý čas. Tady je třeba prosit o milost učit se neutralizovat zlo – to je důležitý zvyk, učit se neutralizovat zlo – nevytrhávat koukol, nenamlouvat si, že musíme jako nadlidé bránit to, co má bránit jedině Pán. To všechno pomáhá k tomu, abychom nenechávali klesnout paže pod tíží špatnosti, před výsměchem ničemníků. Pánovo slovo pro tyto situace zní: „Buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět!“ (Jan 16,33). Toto slovo nám dodává sílu! A nakonec, skutečně nakonec, aby vás tato homilie neunavila, je tady „únava z nás samotných“ (srov. Evangelii gaudium, 277). Ta je asi nejvíce nebezpečná. První dvě totiž vyplývají z toho, že jsme vydáni všanc, vycházíme ze sebe, abychom pomazávali a namáhali se (jsme těmi, kdo se starají). Tato únava se však více vztahuje sama k sobě. Je to zklamání ze sebe, ale není nahlíženo zpříma s poklidnou radostí toho, kdo zjišťuje, že je hříšník a potřebuje odpuštění. Takový prosí o pomoc a ubírá se dál. Jde o únavu, která skýtá „ochotu i neochotu“ vložit se do všeho, ale pak si stýská po česneku a cibuli v Egyptě; je to zahrávání si s klamnou představou být něčím jiným. Tuto únavu rád nazývám „koketování s duchovním zesvětštěním“. Jsme-li o samotě, povšimneme si, že mnohé životní sektory jsou prostoupeny tímto zesvětštěním a máme dojem, že jej nemůže očistit žádné obmytí. Tady může jít o špatnou únavu. Slova z Apokalypsy nám ukazují příčinu této únavy: „Máš trpělivost a vydržel jsi mnoho pro mé jméno a neochabl jsi. Ale mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky“ (Zj 2,3-4). Jedině láska dává odpočinek. Co není milováno, unavuje špatně, a dlouhodobě unavuje ze všeho nejhůře. 20
Nejhlubší a nejvíce tajemný obraz toho, jak Pán zachází s naší pastorační únavou, ukazuje scéna mytí nohou: „A protože miloval svoje... projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1). Rád tuto scénu kontempluji jako omývané následování. Pán očišťuje samotné následování. „Zaplétá se“ s námi (Evangelii gaudium, 24), bere na sebe očistu z každé poskvrny, světského a mazlavého smogu, který na nás ulpěl během cesty, po které jsme šli v Jeho jménu. Víme, že na nohách lze vidět, jak je na tom celé tělo. Ve způsobu, jak následujeme Pána, se vyjevuje, jak je na tom naše srdce. Boláky na nohou, vykloubeniny a únava jsou znamením toho, jak jsme jej následovali, jakými cestami jsme se ubírali při hledání Jeho ztracených ovcí ve snaze vést stádce na svěží pastviny a ke klidným vodám (srov. ibid., 270). Pán nás omývá a očišťuje ze všeho toho, co se nakupilo na našich nohou při Jeho následování. To je posvátné. Nedovolí, aby skvrny zůstaly. Jako válečná zranění je líbá a smývá tak pracovní špínu. Následování Ježíše je omyto samotným Pánem, abychom se cítili oprávněni být „radostní“, „plní“, „beze strachu a viny“, a tak abychom měli odvahu vykročit a jít „až na konec země, na všechny periferie“ a nést tuto dobrou zvěst těm nejopuštěnějším s vědomím, že „On je s námi po všechny dny, až do skonání světa“. A prosím, žádejme o milost učit se únavě, avšak dobré únavě!
Mše svatá na památku Večeře Páně Svatý otec zahájil velikonoční triduum v římské věznici Rebibbia, kam na Zelený čtvrtek přijel krátce po páté hodině odpolední spolu s kardinálem vikářem Vallinim a substitutem státního sekretariátu, arcibiskupem Becciu. Na vězeňském dvoře tuto mimořádnou návštěvu očekávaly tři stovky vězňů a vězeňkyň spolu s patnácti dětmi, které všechny papež František pouze v doprovodu vězeňského kaplana, O. Sandra Spriana, jednotlivě pozdravil. “Děkuji vám za tak vřelé a procítěné přijetí, mnohokrát děkuji!“, pronesl Petrův nástupce do mikrofonu před vstupem do budovy. Podle slov vězeňských pastoračních pracovníků se účastníci včerejší bohoslužby připravovali na setkání s papežem nejméně měsíc – pod policejním dozorem začali s úklidem a výzdobou kostela, aby se později při katechezích v různých odděleních věznice seznámili s průběhem liturgie na památku Večeře Páně. Díky vstřícnosti vězeňského ředitelství mohlo několik vězňů také ministrovat při mši svaté, kterou papež slavil v kapli „Otče náš“ a při které spatra pronesl krátkou homilii: Tento čtvrtek seděl Ježíš u stolu spolu s učedníky a slavil svátek Paschy. Evangelium, které jsme vyslechli, obsahuje jednu větu, která je samým středem toho, co Ježíš pro nás všechny udělal: „A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do 21
krajnosti“ (Jan1,13). Ježíš nás miloval. Ježíš nás miluje. Bez omezení, stále, až do konce. Ježíšova láska k nám nemá hranice. Ježíš miluje stále více a více, neunavuje ho milovat nikoho z nás. Miluje nás všechny, až do té míry, že za nás dává svůj život. Ano, dává život za nás, za nás všechny, za každého z nás. A každý z nás může říci: „Dal za mne život“. Každý z nás. Dal život za tebe, za tebe a za tebe, za mne, za něho…za každého člověka jmenovitě. Taková je jeho láska – je osobní. Ježíšova láska nikdy nezklame, protože Ježíše neunavuje milovat, stejně jako jej neunavuje odpouštět a objímat nás. Toto je první věc, kterou jsem vám chtěl říci: Ježíš nás miloval, každého z nás, až do krajnosti.“ A pak dělá něco, co učedníci nechápali. Umývá nohy. V té době to bylo zvykem, byl to obyčej, protože když lidé přicházeli do nějakého domu, měli nohy špinavé od prachu cest, které v té době ještě nebyly dlážděné…Cesty byly prašné a při vstupu do domu se lidem umývaly nohy. Tuto práci ale nedělal majitel domu, nýbrž otroci. Byla to otrocká práce. A Ježíš jako otrok myje naše nohy, myje nohy učedníků, a proto říká Petrovi: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později“ (Jan13,7). Ježíšova láska je tak veliká, že se stal otrokem, aby nám sloužil, vyléčil nás a očistil. Dnes, při této mši, si církev přeje, aby kněz, na památku dvanácti apoštolů, umyl nohy dvanácti lidem. Ve svém srdci však musíme mít jistotu, že Pán, když nám umývá nohy, nás omývá celé, očišťuje nás, ještě jednou nám dává pocítit svou lásku. V Bibli je u proroka Izaiáše jedna krásná věta, která říká: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu“ (Iz 49,15). Taková je Boží láska k nám. Dnes umyji nohy dvanácti z vás, ale v těchto bratřích a sestrách jste vy všichni. Všichni, kteří tu bydlí a které vy zastupujete. Také já však potřebuji, aby mne Pán omyl, a za to se při této mši modlete: aby Pán omyl také mou nečistotu, abych se stával větším otrokem než vy, abych jako Ježíš byl otrokem ve službě lidí. A nyní začneme s touto částí obřadu. Petrův nástupce pak za pomoci dvou ceremoniářů poklekl před šesti muži a šesti ženami z Nigérie, Konga, Ekvádoru, Brazílie a Itálie, kteří si odpykávají trest v římské věznici. Umyl a políbil jim nohy a rozloučil se pohledem do očí a úsměvem. Začal u viditelně dojaté nigerijské vězeňkyně, která držela na klíně několikaroční dítě. Také jemu – „třináctému apoštolovi“ patřilo papežovo láskyplné gesto. Jeden z vězňů vzal papežovy ruce, položil si je na hlavu a požádal o zvláštní požehnání. V závěru mše svaté vězeňský kaplan poprosil papeže o modlitbu za „za jednoho přítele, který před několika dny zemřel v římské věznici“. Papež dlouhou chvíli setrval v modlitbě za vězně, který 28.3. spáchal sebevraždu, a v adoraci Nejsvětější svátosti. Závěr návštěvy vyplnily další pozdravy a objetí s přítomnými, kteří papeže vyprovázeli potleskem až k východu z kostela. "Předtím než odjedu, bych ještě jednou chtěl poděkovat za přijetí a za vaše modlitby. Přeji všem dobré prožití Velikonoc. A prosím, modlete se za mne. Nyní se pomodlíme k našemu Otci, aby nám požehnal. Otče náš…!", zněla Františkova slova na rozloučenou 22
před závěrečným požehnáním. Celou papežovu návštěvu doprovázela silně emotivní atmosféra, jak pro naše mikrofony potvrdili také jeden z přítomných vězňů, který při mši ministroval: “Cítím obrovskou radost, skutečně, a také velké dojetí, protože papež je tak jednoduchý, je jeden z nás. Nikdy v životě bych si nepomyslel, že budu sloužit při papežské mši. Před třemi lety jsem se vrátil k víře a děkuji Bohu. Vězení má smysl a mně posloužilo především v tom, že jsem objevil životní hodnoty a zejména víru.“ Uvedl jeden z vězňů. Také pro dalších pět vězňů papežova návštěva předznamenala nadcházející velký životní krok, protože na Boží hod velikonoční přijmou svátost biřmování a eucharistie.
VELKÝ PÁTEK Liturgie památky umučení Páně Pravým horským kázáním, které změnilo svět, však není to, které Ježíš pronesl na návrší v Galileji, ale to, které nyní mlčky hlásá z kříže Liturgie památky umučení Páně se v bazilice sv. Petra se konala za předsednictví Svatého otce v pět hodin odpoledne. Velkopáteční liturgie začíná působivým úkonem prostrace, ve kterém hlavní celebrant adoruje kříž vleže, tváří obrácenou zemi. Homilii, jak je v tento den zvykem, pronesl papežský kazatel otec Raniero Cantalamessa, v níž řekl: „Křesťané zajisté nejsou jenom oběťmi vražedného násilí, které se ve světě vyskytuje. Nelze však ignorovat, že v mnoha zemích jsou oběťmi upřednostňovanými a častými. Ježíš svým učedníkům jednou řekl: „Přichází hodina, kdy si každý, kdo vás zabije, bude myslet, že tím uctívá Boha“ (Jan 16,2). Snad nikdy v dějinách nebyla tato slova tak přiléhavá jako dnes.“ „Dionýsius Alexandrijský, biskup ze 3. století – pokračoval papežský kazatel - nám zanechal popis slavení Velikonoc během krutého pronásledování římského císaře Decia: »Vyháněli nás, pronásledovali a odsuzovali k smrti. I tehdy jsme však slavili Paschu. Místo každého utrpení se pro nás stalo dějištěm slavení, ať už to bylo pole, poušť, loď, hostinec či vězení. Dokonalí mučedníci slavili nejkrásnější velikonoční svátky v nebeské blaženosti.« (in Eusebius, Církevní dějiny, VII, 22,4). Mnozí křesťané budou takto slavit letošní Velikonoce roku 2015 po Kristu. „Někdo občas najde odvahu pranýřovat z občanského hlediska zneklidňující lhostejnost světových institucí a veřejného mínění tváří v tváří tomu všemu a připomene, k čemu tato 23
lhostejnost v minulosti vedla. Nám všem, institucím a lidem Západního světa, hrozí že se staneme Piláty, kteří si myjí ruce.“ Na Velký pátek nám však není dovoleno protestovat proti nespravedlivému umučení našeho Pána, protože bychom zradili tajemství spásy, které slavíme. „Ježíš přemohl násilí nikoli tím, že by proti němu postavil větší násilí, nýbrž tím, že se mu podrobil a obnažil veškerou jeho nespravedlnost a nesmyslnost. Inauguroval tak nový typ vítězství, které svatý Augustin shrnul třemi slovy: »Victor quia victima – Vítěz protože oběť«(Vyznání, 10,43). Římský setník po Ježíšově posledním zvolání a vydechnutí prohlásil: »Tento člověk byl opravdu Syn Boží« (Mk 15,37). Jiní se ptali, co znamená ono mocné zvolání, které vydal těsně před svým skonem; on však byl expertem na bitvy a na boj a okamžitě rozpoznal, že to bylo zvolání vítěze.“ „Problém násilí nás trýzní a skandalizuje zvláště dnes, kdy byly vynalezeny nové a úděsné formy krutosti a barbarství. My křesťané se bouříme proti myšlence zabíjení ve jménu Božím. Někdo však může namítnout: Není však Bible také plná násilí? Není Bůh nazýván Pánem vojenských šiků? Není mu snad připisován příkaz vyvraždit celá města? Nepředpisuje Mojžíšský Zákon pro jisté případy trest smrti?! „Kdyby tato námitka byla přednesena Ježíši za jeho pozemského života, určitě by odpověděl podobně jako na otázku, proč dovolil Mojžíš rozvod: »Pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo« (Mt 19,8). Také v případě násilí to na počátku tak nebylo. První kapitola Geneze nám prezentuje svět, kde je násilí nemyslitelné jak mezi lidmi, tak mezi lidmi a zvířaty. Ba ani jako trest za smrt Ábela, tedy jako trest pro vraha, není dovoleno zabít.(Gn 4,15)“ „Ryzost Boží myšlenky vyjadřuje spíše páté přikázání »Nezabiješ«, než výjimky stanovené Zákonem kvůli tvrdosti srdce a hrubých lidských obyčejů. Násilí je po hříchu – bohužel – součástí života a Starý zákon, který život reflektuje a má mu sloužit, usiluje stanovenými předpisy, včetně trestu smrti, alespoň trochu usměrnit a regulovat násilí tak, aby nepodléhalo pouze osobní libovůli a abychom se vzájemně nerozsápali.“ „Pavel mluví o období Boží „tolerance“ (srov. Řím 3,25). Bůh snáší násilí, jako toleruje polygamii, rozvod a další věci, ale vychovává lid pro dobu, v níž bude jeho původní plán obnoven (rekapitulován) a znovu ctěn v novém stvoření. A tato doba přišla s Ježíšem, který v horském kázání prohlašuje: »Slyšeli jste, že bylo řečeno: oko za oko, zub za zub. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou… Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: milujte své nepřátele a modlete se ty, kdo vás pronásledují« (Mt 5,38-39;43-44).“ Pravým horským kázáním, které změnilo svět, však není to, které Ježíš pronesl na návrší v Galileji, ale to, které nyní mlčky hlásá z kříže. Na Kalvárii pronáší definitivní Ne násilí, proti kterému staví nikoli pouhé nenásilí, nýbrž mnohem více, totiž odpuštění, mírnost a lásku. Dochází-li k násilí i nadále, nemůže se už ani vzdáleně dovolávat Boha a 24
halit se do Jeho autority. Takové jednání by bylo degradací pojmu Boha do primitivních a neotesaných podob, které jsou náboženským i občanským smýšlením lidstva již překonány. „Pane Ježíši Kriste, prosíme Tě za naše trpící bratry ve víře a za všechny lidi, kteří jsou v této chvíli pronásledováni, křesťany i nekřesťany. Maria, Ty jsi byla pod křížem sjednocena se Synem a spolu s ním jsi šeptala „Otče, odpust jim!“. Pomoz nám přemáhat zlo dobrem, nejenom na světové scéně, ale i v každodenním životě, uvnitř našich domovů. Ty, která jsi „trpěla se svým synem umírajícím na kříži a zcela zvláštním způsobem jsi spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou“ (Lumen gentium, 61), inspiruj muže a ženy naší doby myšlenkami pokoje, milosrdenství a odpuštění. Kéž se tak stane.“
Křížová cesta v Římském Koloseu Velkopáteční křížová cesta v římském Koloseu se nesla ve znamení pronásledovaných křesťanů. Rozjímání ke čtrnácti zastavením letos napsal emeritní biskup italské diecéze Novara, známý kazatel a exercitátor Renato Corti. Petrův nástupce pobožnost prožíval v hlubokém usebrání a v jejím závěru spatra pronesl tato slova: „Ukřižovaný a vítězný Ježíši, tvá křížová cesta zahrnuje celý tvůj život, vyjevuje tvou poslušnost k Otcově vůli, uskutečňuje tvou nekonečnou lásku k nám, hříšníkům, je důkazem tvého poslání a definitivním dokonáním zjevení a dějin spásy. Tíha tvého kříže nás osvobozuje od našich břemen. Při pohledu na tvou poslušnost Otcovy vůle si všímáme své vzpoury a neposlušnosti. V tobě, jehož vlastní lidé prodali, zradili a ukřižovali, spatřujeme svou každodenní zradu a obvyklou nevěrnost. Ve tvé nevinnosti, neposkvrněný Beránku, pohlížíme na svou vinu. Ve tvé zpolíčkované, poplivané a znetvořené tváři vidíme hrubost svých hříchů. V krutosti tvého umučení zříme krutost svého srdce a svých činů. Ve tvém pocitu opuštěnosti pohlížíme na všechny lidi, které opustily rodiny a společnost, kterým se nedostává pozornosti a solidarity. Ve tvém obětovaném, potrhaném a trýzněném těle spatřujeme těla svých bratří, která jsou opuštěna podél ulic, zohyzděná naší nedbalostí a lhostejností. Ve tvé žízni, Pane, vnímáme žízeň tvého milosrdného Otce, který v tobě toužil obejmout celé lidstvo, odpustit mu a spasit je. V tobě, Božská lásko, spatřujeme své bratry, kteří jsou ještě dnes pronásledováni, popravováni a křižováni pro svou víru v tebe, a to před našima očima a často za našeho 25
Vtiskni, Pane, do našich srdcí víru, naději, lásku a bolest nad našimi hříchy. Veď nás k pokání za naše hříchy, které tě přibily na kříž. Přiveď nás k tomu, abychom své obrácení, pronášené slovy, proměnili v konverzi života a skutků. Veď nás k tomu, abychom v sobě uchovávali živou vzpomínku na tvou zuboženou tvář, a tak nikdy nezapomínali na nesmírnou cenu, kterou jsi zaplatil za naše vysvobození. Ukřižovaný Ježíši, posilni v nás víru, aby se nehroutila před pokušením. Obnov v nás naději, aby se nevytrácela, když se vydáváme za světskými svody. Opatruj v nás lásku, aby se nedávala klamat zkažeností a zesvětštěním. Nauč nás, že kříž je cestou ke vzkříšení. Nauč nás, že Velký pátek je cestou k velikonočnímu světlu. Nauč nás, že Bůh nikdy nezapomíná na žádné ze svých dětí a že jej nikdy neunaví odpouštět a objímat nás v jeho nekonečném milosrdenství. Nauč nás však také, aby nás neunavovalo prosit o odpuštění a věřit v Otcovo bezmezné milosrdenství.“ Duše Kristova, posvěť mě. Tělo Kristovo, zachraň mě. Krvi Kristova, napoj mě. Vodo z boku Kristova, obmyj mě. Umučení Kristovo, posilni mě. Dobrý Ježíši, vyslyš mě. Ve svých ranách ukryj mě. Nedopusť, abych se odloučil od tebe. Před zlým nepřítelem ochraň mě. V hodině mé smrti zavolej mě. A dej, ať přijdu k tobě, abych tě s tvými svatými chválil navěky. Amen. “ Po závěrečném požehnání ještě Svatý otec doplnil: „A nyní se vraťme domů se vzpomínkou na Ježíše, jeho umučení a jeho velkou lásku. A také s nadějí na jeho radostné Zmrtvýchvstání.“
BÍLÁ SOBOTA Velikonoční vigílie Zmrtvýchvstání Páně slavil Petrův nástupce jako obvykle liturgií velikonoční vigilie ve vatikánské bazilice v sobotu (4.4.) ve 20:30. Papež František udělil svátosti křesťanské iniciace deseti katechumenům. Nejmladší z nich byla 13letá dívka z Kambodže a nejstarší 67letý muž z Itálie. Čtyři muži a šest žen (Itálie – 4 osoby; 26
Albánie – 3 osoby; Kambodža, Keňa a Portugalsko - 1 osoba). Během takřka tříhodinové bohoslužby pronesl Kristův náměstek krátkou a pronikavou homilii, v níž rozjímal o zkušenosti žen - Ježíšových učednic, které jako první vstoupily do tajemství Paschy. Tato noc je nocí bdění. Hospodin nespí, Strážce svého lidu bdí (srov. Žl121,4), aby jej vyvedl z otroctví a otevřel mu cestu svobody. Pán bdí a mocí svojí lásky umožňuje lidu přejít Rudým mořem, a Ježíši umožňuje projít propastí smrti a pekla. Tato noc byla pro učedníky a učednice nocí bdění. Nocí bolesti a strachu. Muži zůstali zavřeni ve Večeřadle. Avšak ženy se na úsvitu prvního dne po sobotě vydaly ke hrobu pomazat Ježíšovo tělo. Jejich srdce bylo plné dojetí a říkaly si: „Jak se dostaneme dovnitř? Kdo nám odvalí kámen?...“ A hle první znamení Události: velký kámen byl již odvalen, a hrobka otevřena! „Vešly do hrobky a uviděly tam na pravé straně sedět mladého muže oděného bílým rouchem...“ (Mk 16,5). Ženy byly první, kdo spatřily toto velké znamení, tedy prázdný hrob, a jako první vstoupily... „Vešly do hrobky“. Prospěje nám, budeme-li v tomto nočním bdění přemýšlet o zkušenosti Ježíšových učednic, která oslovuje také dnes. Vlastně proto jsme tady, totiž abychom vstoupili, vstoupili do Tajemství, které Bůh naplnil bdící láskou. Nelze prožít Paschu, aniž bychom vstoupili do tajemství. Nejde o intelektuální fakt, nejde jenom o poznání, čtení... Je to mnohem víc, mnohem víc! „Vstup do tajemství“ znamená schopnost úžasu a kontemplace, schopnost slyšet mlčení a cítit šum jemného vánku, kterým k nám promlouvá Bůh (srov. 1 Král 19,12). Vstup do tajemství vyžaduje, abychom neměli strach ze skutečnosti, neuzavírali se do sebe, neutíkali před tím, co nechápeme, nezavírali oči před problémy, nepopírali a nevylučovali otázky... Vstoupit do tajemství znamená překročit vlastní pohodlné jistoty, jít za lenost a lhostejnost, které nás brzdí, vydat se hledat pravdu, krásu a lásku, hledat nesamozřejmý smysl, neotřepanou odpověď na otázky, které uvádějí do úzkých naši víru, naši věrnost i náš rozum. Ke vstupu do tajemství je zapotřebí pokory, pokory snížit se, sestoupit z piedestalu našeho tolik domýšlivého já, naší nadutosti; pokory revidovat sami sebe a uznat, čím skutečně jsme: stvořenými bytostmi, které mají svoje klady i zápory, hříšníky, kteří potřebují odpuštění. Ke vstupu do tajemství je zapotřebí tohoto snížení do bezmoci a zbavení se idolů, je zapotřebí adorace. Bez klanění nelze vstoupit do tajemství. Toto všechno nás učí ženy-učednice Ježíšovy. Ty spolu s Marii onu noc bděly. A ona, Panenská Matka, jim pomohla neztratit víru a naději. Proto nezůstaly vězet ve strachu a bolesti, ale za ranního rozbřesku vyšly ven se svými balzámy a srdcem pomazaným láskou. Vyšly, nalezly prázdný hrob a vstoupily. Bděly, vyšly a vstoupily do tajemství. Učme se od nich bdít s Bohem a s Marií, naší Matkou, abychom vstoupili do Tajemství, které nám umožňuje přecházet ze smrti do života.
27
URBI ET ORBI Boží hod Velikonoční ve věčném městě proběhl podle předpovědí v deštivém počasí. Přesto však na Svatopetrské náměstí přišlo dopoledne asi 40 tisíc lidí, aby se - vybaveni deštníky a pláštěnkami - účastnili bohoslužby, kterou sloužil papež František. Také koncelebranti i ministranti, kteří provázeli jednotlivé kroky velikonoční liturgie pod deštivým nebem, byli vybaveni zvláštními deštníky ve vatikánských barvách. Petrův nástupce neměl promluvu během liturgie, ale po skončení bohoslužby oslovil přítomné jako obvykle z lodžie Svatopetrské baziliky, odkud pak také udělil požehnání Urbi et Orbi Drazí bratři a sestry, požehnané Velikonoce! Ježíš Kristus vstal z mrtvých! Nenávist byla přemožena láskou, smrt životem a temnoty byly vypuzeny světlem! Ježíš Kristus se z lásky k nám zřekl své božské slávy, zbavil se sebe sama, vzal na sebe přirozenost služebníka a ponížil se až k smrti a to k smrti na kříži. Proto Jej Bůh povýšil a učinil Jej Pánem veškerenstva. Ježíš je Pán! Ježíš svou smrtí a vzkříšením všem ukazuje cestu života a štěstí. Touto cestou je pokora, která s sebou nese ponížení. Tato cesta vede ke slávě. Jedině ten, kdo se poníží, může se vydat „vzhůru“, k Bohu (srov. Kol 3,1-4). Pyšný hledí „shora dolů“, pokorný „zdola nahoru“. Onoho Velikonočního rána se Petr a Jan, upozorněni ženami, rozběhli ke hrobu a nalezli jej otevřený a prázdný. Přistoupili a „naklonili se“, aby vstoupili do hrobu. Ke vstupu do tajemství je třeba se „naklonit“, snížit. Pouze ten, kdo se sníží, porozumí Ježíšovu oslavení a může Jej následovat Jeho cestou. Svět se za každou cenu snaží vnucovat, konkurovat a zjednávat si vážnost... Ale křesťané jsou skrze milost zabitého a zmrtvýchvstalého Krista zárodkem jiného lidstva, ve kterém se snažíme sloužit druhým, nebýt zpupní, ale úslužní a ohleduplní. To není slabost, nýbrž opravdová síla! Kdo v sobě má tuto Boží sílu, Jeho lásku a Jeho spravedlnost, nemá zapotřebí uchylovat se k násilí, ale mluví a jedná silou pravdy, krásy a lásky. Zmrtvýchvstalého Pána dnes prosíme o milost, abychom neupadli do pýchy, která živí násilí a války, ale abychom měli pokornou odvahu k odpuštění a pokoji. Vítězného Ježíše prosíme, aby ulehčil v utrpení mnoha našim bratřím, kteří jsou pronásledováni pro Jeho jméno, jakož i všem těm, kdo nespravedlivě trpí následkem konfliktů a trvajícího násilí. A je jich mnoho! Mír vyprošujeme především milované Sýrii a Iráku, aby ustal lomoz zbraní a bylo obnoveno dobré soužití různých skupin, z nichž se skládají tyto milované národy. Ať mezinárodní společenství nezůstane netečné k nezměrné humanitární tragédii v těchto zemích a k dramatu početných uprchlíků. 28
Mír vyprošujeme všem obyvatelům Svaté země. Ať mezi Izraelci a Palestinci roste kultura setkávání a znovu je zahájen mírový proces, který ukončí léta utrpení a rozdělení. Mír vyprošujme Libyi, aby bylo zastaveno absurdní krveprolévání a veškeré barbarské násilí, a ti, jimž leží na srdci osudy této země, aby se přičinili o smíření a vytváření bratrské společnosti, která bude respektovat důstojnost člověka. Přejeme si, aby také v Jemenu převládla společná vůle po zklidnění k dobru všeho obyvatelstva. S nadějí rovněž svěřujeme milosrdnému Pánu dohodu, která byla uzavřena v těchto dnech v Lausanne, aby se stala rozhodujícím krokem směrem k bezpečnějšímu a bratrštějšímu světu. Zmrtvýchvstalého Pána prosíme o dar míru pro Nigérii, Jižní Súdán, různé regiony Súdánu a Demokratické republiky Kongo. Ustavičná modlitba ať stoupá ode všech lidí dobré vůle za všechny ty, kdo byli zabiti tento čtvrtek na univerzitě v keňské Garisse, za ty, kdo byli uneseni, anebo museli opustit svoje domovy a to, co měli rádi. Zmrtvýchvstání Páně ať přinese světlo milované Ukrajině, zejména těm, kdo v uplynulých měsících trpěli násilným konfliktem. Kéž tato země díky nasazení všech zainteresovaných stran dojde míru a naděje. Vyprošujme pokoj a svobodu četným mužům a ženám, kteří jsou vystavováni novým i starým formám otroctví různými zločinci a kriminálními organizacemi. Pokoj a svobodu obětem obchodníků s drogami, kteří bývají nezřídka spřízněni s mocnostmi, jež by měly bránit pokoj a harmonii v lidské rodině. Vyprošujme pokoj tomuto světu podrobenému obchodníkům se zbraněmi, kteří vydělávají na krvi mužů a žen. Kéž k lidem, kteří jsou marginalizováni, k vězňům, chudým a migrantům, kteří jsou často odmítáni, trýzněni a odpisováni; k nemocným a trpícím; k dětem, zejména těm, které trpí násilím; k těm, kdo jsou dnes zarmouceni; ke všem mužům a ženám dobré vůle ať dolehne útěšný a hojivý hlas Pána Ježíše: „Pokoj vám!“ (Lk 24,36). „Nemějte strach, vstal jsem z mrtvých a jsem stále s vámi!“ (srov. Římský misál, vstupní antifona ze Zmrtvýchvstání Páně).
PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ Padesát tisíc lidí se už za slunečného počasí, sešlo na náměstí sv. Petra, aby si vyslechli papežovou promluvu před velikonoční mariánskou modlitbou Regina Caeli. Drazí bratři a sestry, dobrý den a ještě jednou požehnané Velikonoce! Na Velikonoční pondělí nám evangelium (srov.Mt 28,8-15) podává, jak ženy, které se vydaly k Ježíšovu hrobu, zjistily, že je prázdný, a uviděly anděla, který jim oznámil, že Ježíš vstal z mrtvých. A když se rozběhnou podat tuto zprávu učedníkům, 29
potkají samotného Ježíše, který jim říká: „Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí“ (v.10). Galilea je periferií, kde Ježíš začal kázat a odkud se bude evangelium vzkříšení znovu šířit, aby dosáhlo ke všem, a každý se mohl setkat se vzkříšeným Ježíšem, který je přítomný a činný v dějinách. I dnes je tady na náměstí s námi. Taková je tedy zvěst, kterou církev opakuje od prvního dne: „Kristus vstal z mrtvých!“ A v Něm jsme křtem vstali z mrtvých také my. Přešli jsme ze smrti do života, z otroctví hříchu do svobody lásky. Taková je dobrá zvěst, kterou jsme povoláni nést druhým do každého prostředí oživováni Duchem svatým. Víra v Ježíšovo vzkříšení a naděje, kterou nám přinesl, je nejkrásnější dar, který křesťan může a má nabízet bratřím. Všem a každému! Neochabujme tedy a opakujme: Kristus vstal z mrtvých“ Opakujme všichni společně – dnes na tomto náměstí – Kristus vstal z mrtvých! Opakujme to slovy, ale především svědectvím svého života. Radostná zvěst o zmrtvýchvstání by měla vyzařovat z naší tváře, z našeho cítění a našich postojů, ze způsobu, jak jednáme s druhými. Kristovo vzkříšení zvěstujeme, když Jeho světlo prozařuje temné chvíle našeho života a můžeme jej sdílet s ostatními; když se dovedeme smát s tím, kdo se směje a plakat s tím, kdo pláče; když jdeme spolu s tím, kdo je zarmoucen, a hrozí mu, že přestane doufat; když vyprávíme svoji zkušenost víry tomu, kdo hledá smysl a štěstí. Svým postojem, svým svědectvím, svým životem, říkejme: Ježíš vstal z mrtvých! A říkejme to celou duší. Prožíváme dny Velikonočního oktávu, během nichž nás provází radostné klima Zmrtvýchvstání. Je zajímavé, že liturgie považuje všech těchto osm dní za jediný den, aby nám pomáhala vstoupit do tajemství a do srdce i do našeho života se nám vtiskla Jeho milost. Pascha je událost, která přinesla každé lidské bytosti, dějinám i světu radikální novost, totiž triumf života nad smrtí. Je to slavnost probuzení a znovuzrození. Nechme svůj život uchvátit a proměnit Vzkříšením! Prosme Panenskou Matku, mlčenlivou svědkyni smrti a vzkříšení svého Syna, o růst velikonoční radosti v nás. Učiníme tak nyní modlitbou Regina Caeli, která během velikonoční doby nahrazuje modlitbu Anděl Páně. V této modlitbě zní aleluja jako refrén a obracíme se k Marii prosbou o radost, protože Ten, kterého nosila ve svém lůně, vstal z mrtvých, jak slíbil, a svěřujeme se do Její přímluvy. Naše radost je vskutku odrazem Mariiny radosti, protože Ona s vírou opatrovala a uchovává události spojené s Ježíšem. Recitujme tedy tuto modlitbu s pohnutím dětí, které jsou šťastny, protože je šťastná jejich Matka. Papež František po hlavní promluvě obrátil pozornost na „naše bratry a sestry, kteří jsou pronásledováni, vyháněni, zabíjeni a stínáni jenom proto, že jsou křesťany.“ „Oni jsou našimi mučedníky dneška a je jejich mnoho. Můžeme říci, že jsou početnější než v prvních staletích. Doufám, že mezinárodní společenství nezůstane netečně mlčet k těmto nepřípustným zločinům, jež jsou zneklidňujícím porušováním nejzákladnějších lidských práv. Opravdu doufám, že mezinárodní společenství neodvrátí svůj pohled jinam.“
30
NEDĚLE BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ I. NEŠPORY Bratři a sestry! Ještě v nás všech zaznívá pozdrav Vzkříšeného Ježíše učedníkům navečer o Velikonocích: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19). Pokoj je zvláště v těchto týdnech přáním mnoha obyvatel, kteří trpí neslýchaným násilím diskriminace a jsou zabíjeni jenom proto, že nosí jméno křesťan. Naše modlitba tak sílí a stává se voláním o pomoc k Otci bohatému milosrdenstvím, aby podpořil víru tolika našich trpících bratří a sester, a prosíme, aby obrátil naše srdce od lhostejnosti k soucitu. Svatý Pavel nám připomněl, že jsme byli spaseni tajemstvím smrti a vzkříšení Pána Ježíše. On je Smírce, který žije mezi námi, aby nám nabízel cestu smíření s Bohem a mezi lidmi. Apoštol připomíná, že navzdory životním těžkostem a utrpením přece roste naděje ve spásu, kterou Kristova láska zasela v našich srdcích. Boží milosrdenství nám bylo vlito k našemu ospravedlnění a darovalo nám pokoj. V srdci mnohých zní otázka: proč dnes Jubileum milosrdenství? Jednoduše proto, že církev je v této chvíli velkých epochálních změn povolána nabízet mocněji znamení přítomnosti a blízkosti Boží. Tato doba není určena k roztěkanosti, ale naopak k setrvání v bdělosti a má v nás probudit schopnost hledět k tomu, co je podstatné. Pro církev je to doba opětovného nalezení smyslu poslání, které nám svěřil Pán v den Velikonoc, totiž být znamením a nástrojem Otcova milosrdenství (srov. Jan 20,21-23). Proto má Svatý rok oživovat touhu umět vnímat četné projevy něhy, které Bůh nabízí celému světu a především těm, kdo trpí, jsou osamoceni, opuštěni a postrádají naději, že jim bude odpuštěno, nedoufají, že pocítí Otcovu lásku. Svatý rok nám umožní mocně pocítit radost, že jsme byli nalezeni Ježíšem, který nás jako Dobrý Pastýř přišel hledat, protože jsme zbloudili. Jubileum umožní vnímat vroucnost Jeho lásky, když si nás klade na ramena, aby nás přivedl zpět do domu Otcova. Rok, kterým se nás dotkne Pán Ježíš a promění nás svým milosrdenstvím, abychom se také stali svědky milosrdenství. Proto Jubileum, protože toto je doba milosrdenství. Čas příhodný pro hojení ran, abychom se bez umdlení setkávali s těmi, kdo čekají, že uzří a rukama se dotknou znamení Boží blízkosti, a abychom všem nabízeli cestu odpuštění a smíření. Matka Božího Milosrdenství ať otevře naše oči, abychom rozuměli závazku, ke kterému jsme povoláni, a vyprosí nám milost prožít toto Jubileum Milosrdenství věrným a plodným svědectvím.
31
MŠE SVATÁ Papež František sloužil liturgii neděle Božího Milosrdenství se zvláštní účastí křesťanů arménského obřadu. Bylo to poprvé, kdy se společně sešli všichni představitelé této starobylé východní církve, tedy jak té, která nemá plné společenství s římskou církví, tak katolíků tohoto obřadu, ke slavení liturgie s Petrovým nástupcem. Příležitostí k tomu bylo papežovo prohlášení arménského světce Řehoře z Nareku (940-1010) Učitelem církve, ale také připomínka genocidy arménského národa, od níž letos uplynulo sto let. V zaplněné Svatopetrské bazilice bylo přítomno množství poutníků z arménské diaspory a z Arménie v čele s prezidentem republiky Seržem Sarkisjanem. Na začátku téměř tří hodinové liturgie nejprve papež František oslovil přítomné: „Při různých příležitostech jsem nazval dnešní dobu dobou války, rozkouskované třetí světové války, během níž jsme denně svědky brutálních zločinů, krvavých masakrů a šílenství zkázy. I dnes bohužel slyšíme dušený a opomíjený křik mnoha našich bezbranných bratří a sester, kteří jsou kvůli svojí víře v Krista nebo svojí etnické příslušnosti veřejně a surově zabíjeni – podřezáváni, křižováni a za živa upalováni – anebo nuceni odcházet ze svojí vlasti. Také dnes prožíváme určitý druh genocidy zapříčiněný všeobecnou a kolektivní lhostejností, spoluvinným mlčením Kaina, který prohlašuje: „Co je mi do toho?“, »Copak jsem já hlídačem svého bratra?« (Gen 4,9; Homilie, Redipuglia 13. září 2014). Naše lidstvo zažilo v minulém století tři velké, neslýchané tragédie: první je obecně nazývána „první genocidou 20. století“ (Společné prohlášení Jana Pavla II. a Karekina II., Ečmiadzin, 27. září 2001) a postihla váš arménský lid – první křesťanský národ – a dále katolické i pravoslavné Syřany, Asyřany, Chaldejce a Řeky. Byli zabiti biskupové, kněží, řeholníci, ženy, muži, staří a dokonce i děti a bezbranní nemocní. Další dvě byly spáchány nacismem a stalinismem. V době nedávné to bylo masové vyvražďování v Kambodži, Rwandě, Burundi a Bosně. Zdá se, že lidstvo nedokáže zastavit prolévání nevinné krve. Zdá se, že nadšení, které se objevilo na konci druhé světové války, se vytrácí a mizí. Zdá se, že lidská rodina odmítá poučení z vlastních pochybení zapříčiněných zákonem teroru; a tak se dodnes usiluje o odstraňování bližních s pomocí některých a za spoluvinného mlčení jiných, kteří přihlížejí. Ještě jsme se nenaučili, že „válka je šílenstvím, zbytečným masakrem“ (srov. Homilie, Redipuglie, 13. září 2014). Drazí Arméni, dnes si připomínáme se srdcem proniknutým bolestí, ale plným naděje ve Zmrtvýchvstalého Pána sto let od oné tragické události, nezměrného a šíleného vyhlazování, které tak krutě dopadlo na vaše předky. Je nutností, ba povinností připomínat si je, protože neuchovává-li se tato památka, znamená to, že zlo udržuje tuto ránu stále otevřenou; zastírat nebo popírat zlo je totéž jako nechat krvácet ránu bez ošetření! Vroucně vás zdravím a děkuji za vaše svědectví! 32
Zdravím a děkuji za účast panu Seržovi Sarkisjanovi, prezidentovi Arménské republiky. Srdečně zdravím své bratry patriarchy a biskupy: Jeho svatost Karekina II, nejvyššího patriarchu a katolikose všech Arménů; Jeho Svatost Arama I., katolikose Kilíkie; Jeho blaženost Nersese Bedrose XIX., patriarchu Kilíkie arménských katolíků; a dva katolikose arménské apoštolské církve a patriarchátu arménsko-katolické církve. V pevné jistotě, že zlo nikdy nepochází od Boha, který je nekonečně Dobrý, a zakořeněni ve víře prohlašujeme, že krutost nemůže být nikdy přisuzována Božímu působení a navíc absolutně nesmí v Jeho svatém Jménu hledat jakékoli ospravedlnění. Prožijme společně tuto bohoslužbu a mějme zraky upřeny na Zmrtvýchvstalého Ježíše Krista, Přemožitele smrti a zla.“
Po těchto úvodních slovech následovala liturgie, kterou v latinském obřadu sloužil Petrův nástupce spolu s patriarchou katolíků arménského ritu Nersesem Bedrosem a dalšími kardinály a biskupy. Přítomni byli oba nejvyšší představitelé arménské apoštolské církve, Karekin II. a Aram I. V úvodu liturgie se nejprve konal obřad proklamace sv. Řehoře z Nareku Učitelem církve. Evangelium bylo proneseno arménsky a papež František ve své homilii řekl: Svatý Jan, který byl spolu s ostatními učedníky ve večeřadle onen večer prvního dne po sobotě, sděluje, že Ježíš stanul mezi nimi, řekl: „Pokoj vám“ (Jan20,19-20) a ukázal jim svoje rány. Tak poznali, že nejde o přízrak, ale že je to právě On, Pán, a zaradovali se. Osm dní nato Ježíš přišel do večeřadla znovu a ukázal rány Tomášovi, aby se jich dotknul, jak žádal, a mohl tak uvěřit a stát se také svědkem Zmrtvýchvstání. Také nám dnes, tuto neděli, kterou svatý Jan Pavel II. nazval nedělí Božího Milosrdenství, ukazuje Pán svoje rány skrze evangelium. Jsou to rány milosrdenství. Opravdu: Ježíšovy rány jsou ranami milosrdenství. Jeho ranami jsme uzdraveni. Ježíš nás vybízí, abychom pohlédli na tyto rány. Jako Tomáše nás vybízí, abychom se jich dotkli a uzdravili svoji nevíru. A především nás vybízí, abychom vstoupili do tajemství těchto ran, které jsou tajemstvím Jeho milosrdné lásky. 33
Skrze ně jako zářící štěrbinou můžeme spatřit veškeré tajemství Krista a Boha, Jeho Umučení, Jeho pozemský život plný soucitu s nejmenšími a s nemocnými, Jeho vtělení v Mariině lůně. A můžeme projít zpět celé dějiny spásy: proroctví – zejména o služebníkovi Jahveho, Žalmy, Zákon a Smlouvu, až k vysvobození z Egypta, k prvním velikonocím a krvi obětovaných beránků, k patriarchům, až k Abrahamovi a potom nocí času k Ábelovi a jeho krvi, která křičí ze země. Toto všechno můžeme vidět skrze rány Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého Ježíše, a jako Maria v Magnificatu můžeme poznat, že „jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení“ (Lk 1,50). Tragickými událostmi lidských dějin jsme někdy zdrceni a ptáme se: proč? Lidská zloba může ve světě otevřít propast, obrovská prázdnota zbavená lásky, zbavená dobra, zbavená života. Tehdy se ptáme: jak zaplnit tuto propast? My to nedokážeme. Jedině Bůh může zaplnit tuto prázdnotu, kterou zlo vytváří v našich srdcích a v našich dějinách. Ježíš, učiněný člověk zabitý na kříži, zaplňuje propast hříchu hlubinou svého milosrdenství. Svatý Bernard se ve svém komentáři k Písni Písní (Promluva 61, 3-5, Opera omnia 2,150-151) zastavuje právě nad tajemstvím Pánových ran a užívá silné a smělé výrazy, jejichž připomenutí nám dnes může přinést užitek. Říká, že „tělesnými ranami se projevuje tajemná Kristova láska, vyjevuje se obrovské tajemství lásky a ukazují se útroby milosrdenství našeho Boha“. Bratři a sestry, toto je cesta, kterou nám Bůh otevřel, abychom konečně vyšli z otroctví zla a smrti a vstoupili do země života a pokoje. Touto Cestou je On, Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý Ježíš, a jsou to zvláště Jeho rány plné milosrdenství. Svatí nás učí, že svět se mění obrácením našeho srdce, k čemuž dochází díky Božímu milosrdenství. Proto se jak před svými hříchy, tak před velkými tragédiemi světa, „moje svědomí chvěje, ale nebude jimi otřeseno, protože budu pamatovat na Pánovy rány. Byl totiž »proboden pro naše nepravosti« (Iz 53,5). Co je tak smrtelné, aby nemohlo být rozvázáno Kristovou smrtí?“ (ibid.). S pohledem upřeným na rány Zmrtvýchvstalého Ježíše můžeme zpívat spolu s církví: „Jeho milosrdenství trvá navěky“ (Žl 117,2); Jeho milosrdenství je věčné. S těmito slovy vtištěnými v srdci jděme stezkami dějin ruku v ruce našeho Pána a Spasitele, který je naším životem a naší nadějí. 34
Genocida Arménů 1915 - 2015 V neděli 12. dubna, na svátek Božího milosrdenství, kterým končí velikonoční oktáv, slavil papež František v bazilice sv. Petra eucharistii v arménském ritu na připomínku stého výročí genocidy Arménů. Arménský patriarcha Karekin II. vyhlásil letošní rok vzpomínkovým rokem a 23. dubna bude oběti této genocidy kanonizovat jako mučedníky. V tomto kontextu se proto Petrův nástupce bude solidarizovat s tímto starobylým křesťanským společenstvím slavením liturgie pro věřící arménského obřadu. Vztahy mezi Armény a Petrovým stolcem mají ovšem dlouhou tradici také v souvislosti se zmíněnou genocidou. Byl to právě papež, který se před sto lety, jako jedna z mála veřejných autorit, Arménů zastal. Benedikt XV. se diplomatickými cestami snažil přimět jak Turecko, tak evropské mocnosti, zvláště Německo, aby zastavili probíhající masakr, který v evropských dějinách do té doby neměl obdoby a který bohužel předznamenal mnohé další masové zločiny 20. století. Této první genocidě moderní doby v letech 19151918 padlo za oběť 1,5 milionu Arménů. V roce 1915 napsal papež Benedikt XV. list tureckému sultánovi Mehmetovi V., kde mimo jiné stojí: „Přichází k nám bolestná ozvěna sténání celého národa, který je na rozlehlých územích otomanské říše podroben nevýslovnému utrpení. Arménský národ přišel o mnoho svých synů poslaných na popraviště, mezi nimiž bylo nemálo kněží i několik biskupů, jsou vězněni a posíláni do vyhnanství. Dozvídáme se, že veškeré obyvatelstvo celých vesnic a měst je nuceno opouštět svoje domovy a s nevypověditelným utrpením odcházet do vzdálených míst, kde jsou koncentrováni a kromě úzkostí zde musejí snášet bídu a mučení hladem. Věříme, sire, že tyto nepřiměřenosti se dějí bez vědomí vlády Vašeho Veličenstva. Obracím se proto s důvěrou na Vás – píše Benedikt XV. sultánovi Mehmetovi V. - s vroucí prosbou, abyste se ve své velkodušnosti slitoval a zasáhnul ve prospěch lidu, který je samotným náboženstvím, které vyznává, veden k věrné poddanosti Vašemu Veličenstvu. Pokud jsou mezi Armény zrádci či viníci nějakých zločinů, ať jsou souzeni zákonem a potrestáni. Nedovolte však ve svém vznešeném smyslu pro spravedlnost, aby byli trestáni nevinní“ – tolik jeden ze dvou dopisů papeže Benedikta XV. otomanskému panovníkovi Mehmetovi V. v souvislosti s masakrem Arménů v turecké Anatolii. Později se ukázalo, že sultán měl opravdu malý vliv na tyto krvavé události, které byly dílem nastupující strany tzv. mladoturků, kteří pod vedením Kemala Ataturka kladli tímto způsobem základy moderní turecké státnosti. 35
Vina však nepadá pouze na Turecko. Německý historik Michael Heseman v těchto dnech publikoval knihu věnovanou tzv. Velkému zločinu, jak genocidu nazývají Arméni (Völkermord an den Armeniern, Herbig Verlag, str. 352). Po dlouhém pátrání ve vatikánském tajném archivu a na nunciaturách ve Vídni a Mnichově shromáždil množství dokumentace a v rozhovoru pro deník Avvenire (4.dubna 2015) vypráví o tom, co jej k tomu vedlo: „Narazil jsem náhodou na výzvu kolínského kardinála Felixe von Hartmanna německému kancléři přibližně napsanou asi v polovině první světové války. Kolínský arcibiskup přirovnal pronásledování Arménů co do krutosti k pronásledování křesťanů během prvních staletí našeho letopočtu. Kardinál Hartmann, který byl horlivým nacionalistou a konzervativcem, se tímto listem pokoušel přimět německou vládu, aby se postavila proti „těmto zločinům volajícím do nebe“. Papež Benedikt XV. – ukazuje dále německý historik Heseman – se obrátil rovněž na Německo a na Rakousko-Uhersko. Obě tyto mocnosti však zůstaly netečné, Turecko sice přislíbilo nápravu, ale k zastavení genocidy nedošlo. Michael Heseman ve své knize ostře kritizuje právě „Německo, které bylo hlavním spojencem otomanské říše. Mohlo tedy zasáhnout, což dokazují osudy židovských kolonií v Palestině, kterým hrozila rovněž deportace a likvidace ze strany Turků. V tomto případě – říká německý historik – však po zásahu Svatého stolce následovala okamžitá německá reakce. Prostřednictvím generála von Falkenhayna byl kontaktován velitel tureckých ozbrojených sil Cemal Pascha, který nebezpečí odvrátil. V té době však žilo v Německu 600 tisíc židů, kteří byli zcela integrováni a sloužili i v pruské armádě. Pokud jde o Armény, byla situace opačná. Německo neprojevilo o jejich osud žádný zájem. Ba naopak, říšský kancléř von Bethmann-Hollweg v jednom veřejném vystoupení prohlásil: »Naším jediným cílem je, aby Turecko zůstalo až do konce války naším spojencem, a je nám lhostejné, zda Arméni zemřou či nikoli.«“ Michael Heseman dodává, že dnes se diskutuje dokonce o tom, „zda se němečtí vojenští poradci v turecké armádě podíleli na genocidě Arménů přímo či jen nepřímo. Nepochybně jsme však my Němci spoluviníky, protože jsme věděli, ale mlčeli“ – říká německý historik. Na území Turecka bylo před genocidou přibližně 2 tisíce arménských kostelů a kaplí a stejně tolik škol a bezpočet dobročinných a kulturních institucí. Nezbyla po nich ani stopa. Arméni se rozutekli zejména do Libanonu, Sýrie, Iráku a Ruska. V roce 1918 vyhlásili nezávislou Arménskou republiku v Zakavkazsku, kterou vzápětí pohltil komunistický režim Svazu sovětských socialistických republik. Jedním z mála obrazových dokladů nevypověditelné krutosti masakru arménského národa je fotografie, která je majetkem vatikánského tajného archivu. Na fotografii z roku 1917 je vidět řada křížů, na kterých jsou nahé ženy. Ukřižováno bylo několik tisíc arménských žen. 36
Misericordiae vultus BULA O VYHLÁŠENÍ MIMOŘÁDNÉHO JUBILEA MILOSRDENSTVÍ
FRANTIŠEK, ŘÍMSKÝ BISKUP, SLUŽEBNÍK BOŽÍCH SLUŽEBNÍKŮ, VŠEM, KDO BUDOU ČÍST TENTO LIST MILOST, MILOSRDENSTVÍ A POKOJ! 1. Tváří milosrdenství Otce je Ježíš Kristus. Tajemství křesťanské víry je patrně shrnuto v tomto slovu. Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském. „Nekonečně milosrdný“ (Ef2,4) Otec poté, co zjevil Mojžíšovi svoje jméno „Boha milosrdného a milostivého, shovívavého, velmi laskavého a věrného“ (Ex 34,6), dával nadále poznávat svoji božskou přirozenost různými způsoby a v mnoha dějinných momentech. V „plnosti času“ (Gal 4,4), když bylo podle Jeho plánu spásy všechno připraveno, poslal svého Syna narozeného z Panny Marie, aby nám zjevil svoji lásku definitivně. Kdo vidí Jeho, ten vidí Otce (srov. Jan 14,9). Ježíš Nazaretský svým slovem, svými gesty a celou svojí osobou zjevuje Boží milosrdenství. 2. Potřebujeme neustále rozjímat o milosrdenství. Je zdrojem radosti, vyrovnanosti a pokoje. Je podmínkou naší spásy. Milosrdenství je slovem, které zjevuje tajemství Nejsvětější Trojice. Milosrdenství je poslední a svrchovaný čin, kterým nám Bůh vychází vstříc. Milosrdenství je základním zákonem, který přebývá v srdci každého člověka hledícího upřímným zrakem na bratra, kterého v životě potká. Milosrdenství je cesta, která sjednocuje Boha a člověka, protože otevírá srdce naději, že jsme milováni navždy i přes omezení svého hříchu. 3. Jsou chvíle, kdy jsme ještě silněji voláni upřít svůj zrak k milosrdenství, abychom se stali účinným znamením Otcova jednání. Proto jsem vyhlásil Mimořádné jubileum 1
1
Dei Verbum, 4.
37
Milosrdenství jako dobu příhodnou pro církev, aby umožnila věřícím vydávat silnější a účinnější svědectví. Svatý rok bude zahájen 8. prosince 2015 na slavnost Neposkvrněného Početí. Tato liturgická slavnost ukazuje způsob, jakým Bůh jedná již od počátku našich dějin. Po hříchu Adama a Evy Bůh nechtěl ponechat lidstvo samotné a napospas zlu. Proto zamýšlel a chtěl Marii svatou a neposkvrněnou v lásce (srov. Ef 1,4), aby se stala Matkou Vykupitele člověka. Na tíži hříchu odpovídá Bůh plností odpuštění. Milosrdenství bude vždycky větší než každý hřích, a nikdo nemůže klást omezení Boží lásce, která odpouští. Na slavnost Neposkvrněného Početí budu mít to potěšení otevřít Svatou bránu. V tomto případě půjde o bránu Milosrdenství, kde bude moci každý, kdo vstoupí, zakusit lásku Boha, který potěšuje, odpouští a dodává naději. Následující, třetí adventní neděli, bude otevřena Svatá brána v římské katedrále, v bazilice sv. Jana na Lateránu. A potom Svatá brána v ostatních papežských bazilikách. Stanovuji, aby tuto neděli v každé místní církvi, v katedrále, která je mateřským chrámem pro všechny věřící, anebo v konkatedrále či v jiném kostele zvláštního významu byla otevřena tato brána Milosrdenství pro celý Svatý rok. Podle rozhodnutí ordináře ji bude možno otevřít také v jiných svatyních, které jsou metou mnoha poutníků, kteří jsou na těchto posvátných místech často v srdci pohnuti milostí a nacházejí cestu obrácení. Každá místní církev proto bude přímo zapojena do Svatého roku jakožto mimořádného momentu milosti a duchovní obnovy. Jubileum proto bude slaveno v Římě stejně jako v místních církvích jako viditelné znamení společenství celé církve. 4. Zvolil jsem datum 8. prosince, které nabylo významu v nedávných dějinách církve. Otevřu totiž Svatou bránu v den padesátého výročí zakončení Druhého vatikánského ekumenického koncilu. Církev cítí, že je třeba onu událost mít v živé paměti. Tehdy začala nová etapa jejích dějin. Otcové shromáždění na koncilu pocítili silně a jako opravdové vanutí Ducha požadavek mluvit k lidem svojí doby o Bohu srozumitelněji. Byly zbořeny hradby, které bohužel příliš dlouhou dobu uzavíraly církev v privilegované pevnosti, a nadešel čas zvěstovat evangelium nově. Nová etapa neustálé evangelizace. Nový závazek pro všechny křesťany, aby s větším nadšením a přesvědčením dosvědčovali svoji víru. Církev pocítila odpovědnost, že má být ve světě živým znamením Otcovy lásky. Vybavují se významná slova svatého Jana XXIII. při zahájení koncilu, kterými ukázal, kudy je třeba jít: „Kristova nevěsta chce nyní raději podat lék milosrdenství než sahat po těžkých zbraních... Katolická církev pozvedající tímto ekumenickým koncilem pochodeň katolické pravdy se chce ukázat jako nejlaskavější matka všech, dobrotivá, trpělivá, pohnutá milosrdenstvím a dobrotou vůči těm dětem, které jsou od ní odloučeny“ . Ke stejnému horizontu odkázal také bl. Pavel VI., který při zakončení koncilu řekl: „Chceme podotknout, že vyznáním našeho koncilu byla především láska (caritas)... Starobylý příběh Samaritána byl paradigmatem spirituality tohoto koncilu... Modernímu světu se od koncilu dostalo proudu sympatií a úžasu. Ano, poukázalo se na omyly, protože si to žádá láska neméně než pravda, ale lidem se dostalo jen povzbuzení, úcty a lásky. Koncil vyslal soudobému světu namísto deprimujících diagnóz povzbuzující pomoc a namísto neblahých předpovědí poselství důvěry. Jeho hodnoty nejenom respektoval, ale ctil, jeho snahy podpořil, jeho očekávání očistil a požehnal... Měli bychom zdůraznit ještě něco. Veškeré věroučné bohatství bylo zaměřeno jediným směrem, totiž tak, aby sloužilo 2
2
Zahajovací promluva Druhého vatikánského ekumenického koncilu, 11. října 1962, 2-3.
38
člověku. Člověku ve všech jeho situacích, ve všech jeho slabostech a ve všech jeho potřebách.“ S těmito pocity vděčnosti za to, co církev obdržela, a s odpovědností za úkol, který nás očekává, projděme Svatou Branou v plné důvěře, že nás provází Zmrtvýchvstalý Pán, který je nám v našem putování stálou oporou. Duch svatý, jenž vede kroky svých věřících, aby spolupracovali na díle spásy uskutečněné Kristem, ať vede a podporuje Boží lid a pomáhá mu kontemplovat tvář milosrdenství. 5. Jubilejní rok bude zakončen liturgickou slavností Krista Krále 20. listopadu 2016. V tento den, po uzavření Svaté brány, budeme naplněni pocity vděčnosti a díků k Nejsvětější Trojici, že nám darovala tak mimořádný čas milosti. Svěříme život církve, celé lidstvo a nezměrné veškerenstvo Kristu Pánu, aby udělil své milosrdenství jako jitřní rosu dějinám, o jejichž plodnost budou všichni usilovat. S přáním, aby budoucí roky byly prostoupeny milosrdenstvím, šly vstříc každému člověku a přinášely dobrotu a Boží něhu! Kéž ke všem, věřícím i vzdáleným, dojde balzám milosrdenství jako znamení Božího království, které je již mezi námi. 6. „Je vlastní Bohu, že prokazuje milosrdenství, ve kterém se obzvláště projevuje Jeho všemohoucnost.“ Slova svatého Tomáše Akvinského ukazují, že božské milosrdenství není vůbec znamením slabosti, nýbrž spíše kvality Boží všemohoucnosti. A proto liturgie v jedné z nejstarších vstupních mešních modliteb praví: „Bože, který zjevuješ svoji všemohoucnost především v milosrdenství a odpuštění.“ Bůh bude navždy v dějinách lidstva Tím, který je přítomný, blízký, prozíravý, svatý a milosrdný. „Trpělivý a milosrdný“ je dvojí přívlastek, který se často ve Starém zákoně objevuje v popisech přirozenosti Boha. Jeho milosrdná existence se odráží v mnoha událostech dějin spásy, kde Jeho dobrota převažuje nad trestem a záhubou. Žalmy obzvláště vyjevují tuto velkolepost božského jednání: „On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním“ (Žl 103,3-4). Ještě výslovněji potvrzuje konkrétní znaky milosrdenství další Žalm: „Zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně, otvírá oči slepým, napřimuje sklíčené, miluje spravedlivé, chrání přistěhovalce, podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků“ (Žl 146, 7-9). A naposled další slova Žalmisty: „Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány uzdravuje... Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi“ (Žl147,3.6). Boží milosrdenství zkrátka není abstraktní idea, nýbrž konkrétní skutečnost, která zjevuje Jeho lásku, podobně jako otce a matku hluboce dojímá jejich dítě. Opravdu je na místě říci, že jde o „niternou“ lásku. Pramení v nitru jako hluboké, přirozené cítění tvořené něhou, soucitem, shovívavostí a odpuštěním. 7. „Jeho milosrdenství trvá na věky“ – tento refrén se vrací po každém verši 136. Žalmu, který líčí dějiny Božího zjevení. Moc milosrdenství dává veškerému starozákonnímu dění hluboce spásonosnou hodnotu. Milosrdenstvím se dějiny Boha s Izraelem stávají dějinami spásy. Neustálé opakování „Jeho milosrdenství trvá na věky“, jako v tomto Žalmu, jako by chtělo prolomit kruh prostoru a času a všechno zasadit do věčného tajemství lásky. Jako by se chtělo říci, že nejenom v dějinách, ale navěky bude člověk pod ustavičně 3
4
5
6
3
Promluva na posledním veřejném zasedání, 7. prosince 1965. Srov. Lumen gentium, 16; Gaudium et spes, 15. 5 Summa Theologiae, II-II, q.30, a.4. 6 XXVI. Neděle v mezidobí. Tato vstupní modlitba se objevuje již v 8. století v eulogických textech Gelasiova sakramentáře (1198). 4
39
milosrdným pohledem Otce. Ne náhodou zařadil izraelský lid tento Žalm do Velkého hallelu, jak je nazýván v nejvýznamnějších liturgických svátcích. Ježíš se tento Žalm o milosrdenství modlil před Umučením. Dosvědčuje to evangelista Matouš, když říká, že „potom, co zazpívali chvalozpěv“ (26,30), vyšel Ježíš se svými učedníky na Olivovou horu. Když ustanovil eucharistii jako trvalou památku na Sebe a Svoji Paschu, položil symbolicky toto svrchované gesto Zjevení do světla milosrdenství. V témže horizontu milosrdenství prožíval Ježíš svoje umučení a svoji smrt, vědom si obrovského tajemství lásky, které se naplnilo na kříži. Vědomí, že sám Ježíš se tento Žalm modlil, jej pro nás křesťany činí ještě důležitějším, a zavazuje nás k přijetí tohoto refrénu do naší každodenní modlitby chval: „Jeho milosrdenství trvá na věky“. 8. S pohledem upřeným na Ježíše a na Jeho milosrdnou tvář můžeme zachytit lásku Nejsvětější Trojice. Posláním, které Ježíš obdržel od Otce, bylo zjevit tajemství božské lásky v jeho plnosti. „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16), prohlašuje evangelista Jan poprvé a jako jediný v celém Písmu svatém. Tato láska je nyní viditelná a hmatatelná v celém Ježíšově životě. Jeho osoba není nic než láska, nezištně se dávající láska. Jeho vztahy k lidem, kteří jej obklopují, vyjevují něco jedinečného a neopakovatelného. Znamení, která činí, zejména vůči hříšníkům, chudým, vyloučeným, nemocným a trpícím lidem, jsou znamením milosrdenství. Všechno v Něm mluví o milosrdenství. Nic v Něm nepostrádá soucit. Ježíš před množstvím lidí, kteří jej následovali, a když pozoroval jejich únavu a vysílení, skleslost a dezorientaci, zakoušel k nim v hloubi srdce silný soucit (srov. Mt 9,36). Silou této soucitné lásky uzdravoval nemocné, kteří mu byli přinášeni (srov. Mt 14,14), a několika chleby a rybami sytil velké zástupy (srov. Mt 15,37). Ve všech těchto okolnostech bylo Ježíšovo srdce pohnuto právě milosrdenstvím, kterým četl v srdci těch, s nimiž mluvil, a odpovídal na jejich nejopravdovější potřeby. Když potkal vdovu z Naim, která provázela svého jediného zesnulého syna ke hrobu, zakusil obrovský soucit s nezměrnou bolestí této plačící matky a jejího syna vzkřísil, aby jí ho vrátil (srov. Lk 7,15). Poté co vysvobodil posedlého v Geraze, pověřil jej posláním: „Jdi domů ke své rodině a vypravuj jim, jak veliké dobrodiní ti Pán prokázal a jak se nad tebou smiloval“ (Mk 5,19). Také Matoušovo povolání zapadá do perspektivy milosrdenství. Když Ježíš procházel kolem Matoušovy celnice, jejich zraky se střetly. Pohledem plným milosrdenství odpustil Ježíš tomuto muži hříchy, překonal odpor ostatních učedníků a vybral si jeho, hříšníka a celníka, za jednoho z Dvanácti. Svatý Beda Ctihodný, když tuto evangelní scénu komentoval, napsal, že Ježíš pohlédl na Matouše se slitováním a vyvolil jej: miserando atque eligendo. Tato slova mne vždycky oslovovala, takže jsem si je vzal za své motto. 9. V podobenstvích o milosrdenství Ježíš zjevuje přirozenost Boha, kupříkladu v tom, kde se Otec nevzdá, dokud soucitem a milosrdenstvím neodstraní hřích a nepřemůže odpor. Tato podobenství známe, zvláště tři: o ztracené ovci, ztracené minci a podobenství o otci a dvou synech (srov. Lk 15,1-32). V těchto podobenstvích je Bůh vždycky představován jako plný radosti, zvláště když odpouští. Nacházíme v nich jádro evangelia i naší víry, protože milosrdenství je prezentováno jako moc, která vše přemáhá, naplňuje srdce láskou a utěšuje odpuštěním. 7
7
Srov. Hom. 21.
40
Jiné podobenství nás zase učí křesťanskému životnímu stylu. Na Petrovu otázku kolikrát je třeba odpustit, Ježíš odpovídá: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale sedmdesátsedmkrát“ (Mt 18,22), a vypráví podobenství o „nelítostném služebníkovi“. Toho si zavolá pán, aby splatil velkou sumu, prosí jej tedy na kolenou, a pán mu dluh odpustí. Hned po té však potká jiného služebníka, který jemu dluží pár denárů a na kolenou jej prosí o slitování. Odmítne jej však a nechá uvěznit. Jeho pán se to dozví, velmi se rozhněvá, zavolá si tohoto služebníka a říká mu: „Neměl ses i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ (Mt 18,33). A Ježíš uzavírá: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte“ (Mt 18,35). Podobenství obsahuje hluboké ponaučení pro každého z nás. Ježíš prohlašuje, že milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít milosrdenství, protože nejprve bylo prokázáno nám. Odpuštění urážek se stává nejzřetelnějším výrazem milosrdné lásky a pro nás křesťany je imperativem, od kterého nemůžeme odhlédnout. Zdá se to obtížné tolikrát odpouštět! A přece je odpuštění nástrojem, který je nám dán do rukou, abychom dosáhli vyrovnanosti srdce. Zanechat zášť, hněv, násilí a pomstu je nezbytná podmínka šťastného života. Přijměme proto apoštolovu pobídku: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4,26). A zejména naslouchejme Ježíšovým slovům, jimiž učinil milosrdenství ideálem života a kritériem věrohodnosti naší víry: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Tímto blahoslavenstvím se v tomto Svatém roce necháme obzvláště inspirovat. Je jasné, že milosrdenství je v Písmu svatém klíčové slovo, označující Boží jednání vůči nám. Bůh se neomezuje pouze na prohlášení o svojí lásce, ale činí ji viditelnou a hmatatelnou. Ostatně, láska by nikdy nemohla být abstraktním slovem. Pro svou povahu je konkrétním životem: úmysly, postoje a chování se ověřují v každodenních činech. Boží milosrdenství je Jeho odpovědnost za nás. Bůh se cítí odpovědný, přeje si tudíž naše dobro a chce nás vidět šťastnými, plnými radosti a vyrovnanosti. Milosrdná láska křesťanů musí mít stejnou vlnovou délku. Jako miluje Otec, tak milují děti. Jako je milosrdný On, tak jsme i my povoláni být milosrdní jedni vůči druhým. 10. Sloupovím, které nese život církve, je milosrdenství. Veškerá její pastorační činnost by měla být proniknuta něhou, která je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství. Věrohodnost církve prochází cestou milosrdné a soucitné lásky. Církev „prožívá neuhasitelnou touhu nabízet milosrdenství“. Možná, že jsme dlouho zapomínali ukazovat cestu milosrdenství a žít ji. Na jedné straně pokušení požadovat vždy a pouze spravedlnost vedlo k opomenutí, že ta je sice prvním, nezbytným a neodmyslitelným krokem, ale že církev potřebuje jít dál, aby dosáhla vyššího a významnějšího cíle. Na druhé straně je smutné vidět, jak se zkušenost odpuštění v naší kultuře vytrácí. Dokonce samo toto slovo jako by někdy mizelo. Bez svědectví o odpuštění však zbývá pouze neužitečný a neplodný život, jako by se žilo na bezútěšné poušti. Pro církev znovu nadešel čas chopit se radostné zvěsti o odpuštění. Je čas návratu k podstatnému, abychom na sebe vzali slabosti a těžkosti svých bratří. Odpuštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá odvahu hledět do budoucnosti s nadějí. 8
8
Evangelii gaudium, 24.
41
11. Nemůžeme opomenout zásadní učení, které svatý Jan Pavel II. nabídnul svojí druhou encyklikou Dives in misericordia, která byla ve svojí době nečekaná a mnohé svým tématem překvapila. Svatý papež především poukázal na zapomnění, do něhož upadlo téma milosrdenství v dnešní kultuře: „Současné myšlení se snad ještě více než v dřívější době staví proti milosrdnému Bohu a pokouší se i pouhý pojem "milosrdenství" odstranit ze života i ze srdce člověka. Samo slovo a výraz - milosrdenství - jako by přivádělo do úzkých člověka, který se ještě více než jindy v historii cítí být pánem a díky nesmírnému a dosud nepoznanému rozvoji vědy a techniky si podmanil zemi (srov. Gn 1,28). Takové podmanění země, chápané pouze jednostranně a povrchně, neponechává žádné místo pro milosrdenství... Proto se také v současné situaci církve a světa mnoho lidí a mnoho společenství, vedených živým citem víry, přirozeně a sami od sebe utíkají k Božímu milosrdenství“. Kromě toho svatý Jan Pavel II. odůvodnil naléhavost zvěstovat a dosvědčovat milosrdenství v soudobém světě takto: „Vede nás k tomu láska k člověku a všemu, co je lidské a co je podle mínění mnoha dnešních lidí ohroženo nesmírným nebezpečím. Kristovo tajemství... mne zavazuje, abych hlásal milosrdenství a milosrdnou Boží lásku, zjevenou ve stejném Kristově tajemství. Toto tajemství mne rovněž vybízí, abych se k tomuto milosrdenství obracel a vzýval je v dnešním obtížném a rozhodujícím období dějin církve a světa.“ Toto jeho učení je dnes aktuální více než předtím a zasluhuje si, aby bylo v tomto Svatém roce oživeno. Bereme si za svá další jeho slova: „Církev žije svým pravým životem, když vyznává a hlásá milosrdenství - nejvýše obdivuhodnou vlastnost Stvořitele a Vykupitele - a když přivádí lidi k pramenům Spasitelova milosrdenství, které sama střeží a spravuje.“ 12. Církev má poslání zvěstovat Boží milosrdenství, které je tepajícím srdcem evangelia, skrze něž má dosáhnout srdce a mysl každého člověka. Kristova nevěsta si osvojuje jednání Božího Syna, který vychází vstříc všem a nikoho nevylučuje. V naší době, kdy je církev zapojena do nové evangelizace, si téma milosrdenství žádá, aby bylo podáváno s novým nadšením a novým pastoračním přístupem. Pro církev a věrohodnost jejího zvěstování je určující, aby žila a dosvědčovala milosrdenství v první osobě. Její jazyk a její gesta mají předávat milosrdenství, pronikat do lidských srdcí a vybízet lidi, aby hledali cestu zpět k Otci. První pravdou církve je Kristova láska. Této lásce, která se projevuje odpuštěním a sebedarováním, církev slouží a zprostředkovává ji lidem. Proto, tam kde je církev, musí být zřetelné Otcovo milosrdenství. V našich farnostech, společenstvích, ve sdruženích, hnutích a vůbec všude, kde jsou křesťané, by každý měl mít možnost najít oázu milosrdenství. 13. Chceme tento Jubilejní rok prožít ve světle Pánova slova: Milosrdní jako Otec. Evangelista přináší Ježíšovo učení: „Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Je to životní program, který je náročný a stejně tak plný radosti a pokoje. Ježíšův pokyn je určen těm, kdo slyší Jeho hlas (srov. Lk 6,27). Abychom byli schopni milosrdenství, musíme tudíž nejprve naslouchat Božímu Slovu. To znamená obnovit hodnotu mlčení při rozjímání Slova, které nám je určeno. Takto lze rozjímat Boží milosrdenství a osvojovat si je jako vlastní životní styl. 9
10
11
9
O Božím milosrdenství, 2. Tamtéž, 15. 11 Tamtéž, 13. 10
42
14. Zvláštním znamením Svatého roku je pouť, protože je obrazem cesty, kterou se každý člověk svým životem ubírá. Život je putováním a lidská bytost je viator, poutník, který jde po cestě ke kýženému cíli. Také ke Svaté bráně v Římě a kamkoli jinam bude každý muset podle svých sil vykonat pouť. Bude to znamení skutečnosti, že také milosrdenství je cílem, kterého je třeba dosáhnout a který vyžaduje závazek a oběť. Pouť je tudíž podnětem k obrácení: prostřednictvím Svaté brány se necháme obejmout Božím milosrdenstvím a zavážeme se k tomu, abychom vůči druhým byli milosrdní jako je Otec k nám. Pán Ježíš nám ukazuje etapy této pouti, kterými lze tohoto cíle dosáhnout: „Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří vám“ (Lk6,37-38). Především říká nesoudit a nezavrhovat. Kdo nechce být souzen Bohem, nesmí se stát soudcem vlastního bratra. Lidé totiž svým soudem ulpívají na povrchu, zatímco Otec hledí do nitra. Kolik jen škodí slova pronášená se žárlivostí a závistí! Mluvit špatně o bratru v jeho nepřítomnosti, znamená stavět jej do špatného světla, poškozovat jeho pověst a vydávat jej napospas řečem. Nesoudit a nezavrhovat má pozitivní význam, totiž umět chápat to, co je v každém člověku dobré, a nedovolit, aby trpěl naším stranickým soudem a naším předsudkem, že víme všechno. To však ještě k vyjádření milosrdenství nestačí. Ježíš žádá také odpouštění a dávání. Máme být nástroji odpuštění, protože se nám od Boha jako prvním dostalo odpuštění. Být velkodušní ke všem a vědět, že Bůh nás také zahrnuje obrovskou velkorysostí. Milosrdní jako Otec - takové bude „motto“ Svatého roku. V milosrdenství máme důkaz toho, jak miluje Bůh. Dává se cele, navždy, nezištně, a aniž by něco žádal výměnou. Přichází nám na pomoc, když jej vzýváme. Krásná je denní modlitba církve, která začíná slovy: „Bože, shlédni a pomoz. Pane, pospěš mi pomáhat“ (Žl 70,2). Pomoc, kterou vzýváme, je prvním krokem Božího milosrdenství směrem k nám. On nás přichází vyprostit ze slabosti, v níž žijeme. A Jeho pomoc spočívá v tom, že nám umožní vnímat Jeho přítomnost a Jeho blízkost. Den po dni, zasaženi Jeho soucitem, se můžeme stát také my soucitnými vůči všem. 15. V tomto Svatém roce můžeme učinit zkušenost otevření srdce vůči těm, kdo žijí v těch nejvíce beznadějných existenciálních periferiích, jež moderní svět často dramatickým způsobem vytváří. Kolik je ošidných a bolestných situací v dnešním světě! Kolik zranění na těle nese množství těch, kdo nemají hlas, protože jejich křik zeslábl či zanikl v důsledku lhostejnosti bohatých národů. V tomto Jubileu bude církev ještě více volána hojit tato zranění, poskytovat úlevu olejem útěchy, obvazovat milosrdenstvím a léčit nezbytnou solidaritou a pozorností. Neupadejme do lhostejnosti, která ubíjí, do zvykovosti, která uspává duši a brání objevovat novost, do cynismu, který ničí. Otevřme své oči a pohleďme na bídu světa, na rány tolika bratří a sester zbavených důstojnosti a nechme se vyprovokovat jejich voláním o pomoc. Naše ruce ať stisknou jejich ruce. Přitáhněme je k sobě, aby pocítili vroucnost naší přítomnosti, našeho přátelství a bratrství. Jejich křik ať je i náš, abychom tak společně mohli prolomit bariéru lhostejnosti, která často suverénně kraluje, aby zakrývala pokrytectví a egoismus. Vroucně si přeji, aby křesťanský lid během Jubilea přemýšlel o skutcích tělesného a duchovního milosrdenství. To bude způsob, jak probouzet naše svědomí často ukolébané pohledem na dramata chudoby a jak hlouběji pronikat k jádru evangelia, ve kterém jsou 43
chudí božským milosrdenstvím upřednostňováni. Ježíšovo kázání nám tyto skutky milosrdenství prezentuje, abychom mohli chápat, zda žijeme jako Jeho učedníci či nikoli. Objevme znovu skutky tělesného milosrdenství: dávat najíst tomu, kdo má hlad, a napít žíznivým; odívat toho, kdo nemá, co na sebe; přijímat cizince, pomáhat nemocným, navštěvovat vězněné, pohřbívat mrtvé. A nezapomínejme na skutky duchovního milosrdenství: radit pochybujícím, učit neznalé, napomínat hříšníky, těšit sklíčené, odpouštět urážky, trpělivě snášet protivné lidi, modlit se k Bohu za živé i mrtvé. Nemůžeme utéci před Pánovými slovy, podle nichž budeme souzeni: zda dáme najíst hladovému a napít žíznivému; přijmeme cizince a oblečeme toho, kdo nemá, co na sebe; zda budeme mít čas být s tím, kdo je nemocný a ve vězení (srov. Mt 25,31-45). Stejně tak budeme tázáni, zda jsme pomáhali vyvádět z pochybností, které stahují do strachu a často jsou zdrojem osamocení; zda jsme uměli přemáhat neznalost, v níž žijí miliony lidí, zejména děti, kterým se nedostává pomoci, aby mohly vyváznout z chudoby; zda jsme byli nablízku tomu, kdo je osamocen a sklíčen; zda jsme odpustili tomu, kdo nás uráží, a odmítli každou formu zášti a nenávisti vedoucí k násilí; zda jsme byli trpěliví podle příkladu Boha, který má trpělivost s námi; a nakonec zda jsme Pánu v modlitbě svěřovali svoje bratry a sestry. V každém z těchto „nejmenších“ je přítomen sám Kristus. Jeho tělo se stává znovu viditelným jako tělo, které je zmučené, bolavé, bité, podvyživené a na útěku... abychom jej rozpoznali, dotýkali se jej a poskytovali mu péči. Nezapomeňme na slova svatého Jana od Kříže: „Na sklonku života budeme souzeni podle lásky“. 16. V Lukášově evangeliu máme další důležitý aspekt, jak prožívat s vírou toto Jubileum. Evangelista vypráví, jak se Ježíš po návratu do Nazareta vydal podle svého zvyku do synagogy. Vyzvali jej, aby přečetl Písmo a komentoval jej. Šlo o pasáž z proroka Izaiáše, kde stojí: „Duch Páně je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto“ (Iz 61,1-2). „Milostivé léto“ Páně je tím, co toužíme prožívat. Tento Svatý rok s sebou přináší bohatství Ježíšova poslání, které zní v prorokových slovech: nést slovo a gesto útěchy chudým, oznamovat osvobození těm, kdo jsou uvězněni v nových formách nevolnictví moderní společnosti, navracet zrak tomu, kdo už nevidí, protože se stáhl sám do sebe, a navracet důstojnost tomu, kdo ji postrádá. Ježíšovo kázání se znovu stává viditelným v odpovědích víry, které jsou křesťané povoláni dávat svým svědectvím. Ať nás provázejí apoštolova slova: „Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí“ (Řím 12,8). 17. Postní doba tohoto Jubilejního roku ať je žita intenzivněji jako velká příležitost ke slavení a zakoušení Božího milosrdenství. Kolik stránek Písma lze meditovat během postní doby, abychom objevili milosrdnou Otcovu tvář! Slovy proroka Micheáše můžeme také opakovat: Ty, Pane, jsi Bůh, který odpouštíš nepravost a promíjíš hřích, netrváš na svém hněvu, ale máš zálibu v milosrdenství. Ty, Pane, se vrátíš a smiluješ se nad svým lidem. Nebudeš dbát na naše viny a svrhneš do mořských propastí všechny naše hříchy (srov. Mich 7,18-19). V čase modlitby, půstu a dobročinnosti lze rozjímat konkrétněji o těchto slovech proroka Izaiáše: „Není půstem, který chci spíše toto: rozvaž nespravedlivá pouta, uvolni uzly jha, utiskované propusť na svobodu, zlom každé jařmo! Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému 12
12
Srov. Krátké spisy a korespondence, 59. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998, str. 73.
44
bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: »Zde jsem!« Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem. Hospodin tě stále povede, v nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako živé zřídlo, jehož voda nevysychá“ (Iz 58,6-11). V diecézích ať se šíří iniciativa 24 hodin pro Pána, která se koná v pátek a sobotu čtvrtého postního týdne. Mnozí lidé začínají přistupovat ke svátosti smíření a jsou mezi nimi četní mladí, kteří v této zkušenosti často nacházejí cestu zpět k Pánu, prožívají intenzivní chvíli modlitby a objevují znovu smysl svého života. Klaďme zřetelně opět do středu svátost smíření, protože umožňuje hmatatelně se dotýkat milosrdenství. Pro každého penitenta tak bude zdrojem opravdového vnitřního pokoje. Nikdy nepřestanu zdůrazňovat, aby zpovědníci byli opravdovým znamením Otcova milosrdenství. Zpovědníkem se nelze stát jen tak. Lze se jím stát především, když my sami jsme kajícníky žádajícími o odpuštění jako první. Nezapomínejme, že být zpovědníky znamená podílet se na samotném Ježíšově poslání a být konkrétním znamením kontinuity božské lásky, která odpouští a zachraňuje. Každý z nás obdržel dar Ducha svatého na odpuštění hříchů, za něj jsme odpovědni. Nikdo z nás není pánem svátosti, nýbrž věrným služebníkem Božího odpuštění. Každý zpovědník má přijímat věřící jako otec z podobenství o marnotratném synovi. Vyšel synovi vstříc, třebaže promarnil jeho majetek. Zpovědníci jsou povoláni obejmout kajícího syna, který se vrací domů, a projevit radost z jeho návratu. Ať také neúnavně vycházejí vstříc druhému synovi, který zůstal venku a není schopen se radovat, a vysvětlí mu, že jeho přísný soud je nespravedlivý a vzhledem k bezmeznému Otcovu milosrdenství nemá smysl. Ať nekladou impertinentní otázky, ale jako otec z onoho podobenství přerušují připravenou promluvu ztraceného syna, a umějí v srdci každého penitenta zachytit prosbu o pomoc a odpuštění. Zpovědníci jsou zkrátka povoláni vždy, všude, v každé situaci a navzdory všemu být znamením primátu milosrdenství. 18. V postní době tohoto Svatého roku mám v úmyslu rozeslat Misionáře Milosrdenství. Budou znamením mateřské péče církve o lid Boží, aby vstoupili do hlubin bohatství tohoto tajemství, které je pro víru tak zásadní. Budou to kněží, kterým dám pravomoc odpouštět také hříchy, které jsou vyhrazeny Apoštolskému stolci, aby byla zjevná šíře jejich poslání. Budou především živým znamením toho, jak Otec přijímá ty, kdo touží po Jeho odpuštění. Budou misionáři milosrdenství z toho důvodu, že u všech lidí podnítí osvobozující setkání proniknuté lidskostí, které bude zdrojem osvobození, z něhož vyplyne zodpovědnost k překonávání překážek a k návratu k novému životu danému křtem. Ve svém poslání se budou řídit slovy apoštola: „Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství“ (Řím 11,32). Všichni totiž, nikoho nevyjímaje, jsou povoláni chopit se výzvy k milosrdenství. Tito misionáři budou žít své poslání s vědomím, že mohou upírat svůj pohled k Ježíši, „milosrdnému a věrnému veleknězi“ (Žid 2,17). Prosím spolubratry biskupy, aby posílali a přijímali tyto misionáře, kteří mají být především přesvědčivými kazateli milosrdenství. Ať se v diecézích konají „lidové misie“, aby tito misionáři byli zvěstovateli radosti z odpuštění. Ať jsou zváni udělovat svátost smíření lidu, aby milostivý čas Jubilejního roku umožnil mnohým vzdáleným synům vrátit 45
se na cestu do otcovskému domu. Pastýři budou tedy zejména během postní doby vybízet věřící, aby přistupovali „s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost“ (Žid 4,16). 19. Slovo odpuštění kéž dojde ke všem a pozvání zakusit milosrdenství nenechá nikoho lhostejným. Moje pobídka ke konverzi se obrací ještě naléhavěji k těm, kdo jsou svým způsobem života daleko od Boží milosti. Mám na mysli zejména muže a ženy, kteří patří ke zločinným uskupením jakéhokoli typu. Prosím vás k vašemu dobru, abyste změnili život. Žádám vás o to jménem Božího Syna, který ač potíral hřích, nikdy neodmítl žádného hříšníka. Neupadněte do oné děsivé pasti přesvědčení, že život závisí na penězích a že ve vztahu k nim všechno ostatní ztrácí hodnotu a důstojnost. To je pouhá iluze. Peníze si neodneseme na onen svět. Peníze nedávají pravé štěstí. Násilí používané ke hromadění peněz prosáklých krví nás nečiní mocnými, ani nesmrtelnými. Všichni dříve či později předstoupíme před Boží soud a nikdo nebude moci uniknout. Tatáž výzva ať dojde i k lidem, kteří podporují korupci anebo jsou jejími spoluviníky. Tato páchnoucí rána společnosti je těžkým hříchem, který volá k nebi, protože podkopává základy osobního i společenského života. Korupce brání hledět do budoucna s nadějí, protože svojí zpupností a chtivostí maří plány slabých a utiskuje ty nejchudší. Je to zlo, které hnízdí v každodenních gestech, aby se pak projevilo veřejnými skandály. Korupce je zatvrzelost ve hříchu, snaží se nahrazovat Boha iluzí peněz jakožto formou moci. Je to dílo temnot, nesené nedůvěrou a pletichařením. Corruptio optimi pessima, říkal oprávněně svatý Řehoř Veliký, aby vyjádřil, že se nikdo nemůže cítit imunním před tímto pokušením. K jeho zdolání v osobním i sociálním životě je nezbytná rozvážnost, bdělost, oddanost a průzračnost spolu s odvahou denuncovat. Pokud totiž není otevřeně potíráno, dříve či později zkompromituje a zničí život. Toto je příhodná doba ke změně života! Toto je chvíle dotyku srdce. Tváří v tvář spáchanému zlu, i těch nejhorších zločinů, je čas uslyšet pláč nevinných, připravených o majetek, o důstojnost, o to, co mají rádi, i o život samotný. Zůstat na cestě zla je pouze zdrojem klamu a sklíčenosti. Pravý život je zcela jiný. Bůh neúnavně podává ruku. Vždycky je ochoten vyslyšet, já také, stejně jako moji bratři biskupové a kněží. Důležité je pouze přijmout pozvání k obrácení a podrobit se spravedlnosti, zatímco církev nabízí milosrdenství. 20. Nebude neužitečné poukázat v tomto kontextu na vztah mezi spravedlností a milosrdenstvím. Nejsou to dva odporující si aspekty, ale dvě dimenze jediné skutečnosti, která se postupně rozvíjí až k dosažení svého vrcholu v plnosti lásky. Spravedlnost je zásadní pojem pro občanskou společnost, kde obvykle odkazuje na právní řád, kterým se aplikuje zákon. Spravedlností se také rozumí, že každému má být dáno, co mu náleží. V Bibli se častokrát zmiňuje božská spravedlnost a Bůh jako soudce. Obvykle je tam chápána jako celistvé dodržování Zákona a jednání každého dobrého Izraelity odpovídající přikázáním daných Bohem. Tato vize nicméně nejednou vedla k upadnutí do legalismu, mystifikovala původní význam a zatemňovala hluboký smysl spravedlnosti. K překonání legalistické mentality je třeba zmínit, že v Písmu svatém je spravedlnost chápána bytostně jako důvěřivé svěření se Boží vůli. Ježíš mluví častěji o důležitosti víry než o dodržování Zákona. V tomto smyslu je třeba chápat Jeho slova, když u stolu s Matoušem a dalšími celníky a hříšníky říká farizeům, kteří mu odporovali: „Jděte a naučte se, co znamená: »Milosrdenství chci a ne oběť«. 46
Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky (Mt 9,13). Vzhledem k pojetí spravedlnosti jakožto pouhého dodržování Zákona, který soudí a dělí lidi na spravedlivé a hříšníky, Ježíš ukazuje velký dar milosrdenství, které hledá hříšníky, aby jim nabídlo odpuštění a spásu. Potom je zřejmé, proč byl Ježíš kvůli této tak osvobozující vizi, jež je zdrojem obnovy, odmítnut jak farizeji, tak učiteli Zákona. Ti kvůli věrnosti Zákonu kladli na bedra druhých jenom břemena, čímž anulovali Otcovo milosrdenství. Poukaz na dodržování Zákona nemůže být na překážku pozornosti k potřebám týkajících se lidské důstojnosti. Zmínka, kterou se Ježíš odvolává k textu proroka Ozeáše – „chci lásku a ne oběť“ (6,6), je zde velice příznačná. Ježíš prohlašuje, že od nynějška má být pravidlem života Jeho učedníků primát milosrdenství, jak dosvědčuje On sám, když stoluje s hříšníky. Milosrdenství je zjeveno jako zásadní dimenze Ježíšova poslání. Je opravdovou výzvou těm, kteří s ním diskutovali a lpěli na formálním respektování Zákona. Ježíš jde však za Zákon; Jeho přívětivost k těm, které Zákon považoval za hříšníky, umožňuje chápat, kam až sahá Jeho milosrdenství. Také apoštol Pavel šel podobnou cestou. Nežli potkal cestou do Damašku Krista, byl jeho život zaměřen na spravedlnost spočívající v zachovávání Zákona (srov. Flp 3,6). Obrácení ke Kristu vedlo k otočení jeho vize až do té míry, že v listu Galaťanům prohlašuje: „Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon“ (Gal 2,16). Jeho pojetí spravedlnosti se radikálně mění. Pavel nyní klade na první místo víru a nikoli Zákon. Spásy se nedosahuje dodržováním Zákona, nýbrž vírou v Ježíše Krista, který svojí smrtí a zmrtvýchvstáním přináší spásu milosrdenstvím, které ospravedlňuje. Boží spravedlnost se nyní stává osvobozením pro utiskované z otroctví hříchu a všech jeho důsledků. Spravedlností Boha je Jeho odpuštění (srov. Žl 51,11-16). 21. Milosrdenství neodporuje spravedlnosti, ale je výrazem Božího zacházení s hříšníkem, kterému nabízí další možnost nápravy, obrácení a víry. Zkušenost proroka Ozeáše nám pomáhá nahlédnout, jak překonávat spravedlnost milosrdenstvím. Epocha tohoto proroka patří v dějinách židovského lidu k těm nejdramatičtějším. Království je blízko zkáze, lid nezachoval věrnost smlouvě, vzdálil se od Boha a ztratil víru Otců. Podle lidské logiky je spravedlivé, že se Bůh rozhodne odvrhnout vyvolený lid. Nezachoval uzavřenou smlouvu a zasluhuje tedy náležitý trest, tedy vyhnanství. Prorokova slova to dosvědčují: „Nevrátí se do egyptské země, leč jeho králem bude Ašur, protože se odmítl vrátit ke mně“ (Oz 11,5). A přece po této reakci odvolávající se na spravedlnost, prorok radikálně modifikuje svůj jazyk a vyjevuje pravou Boží tvář: „Obrací se ve mně srdce, rozněcuje i soucit. Nebudu jednat podle žáru svého hněvu, nezničím znovu Efraima, neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe, a nevzplanu hněvem“ (Oz 11,8-9). Svatý Augustin, jako by komentoval tato prorokova slova, říká: „Bůh snadněji zadrží hněv než milosrdenství“. Je tomu právě tak. Boží hněv trvá okamžik, ale jeho milosrdenství navěky. Kdyby se Bůh zastavil u spravedlnosti, přestal by být Bohem a byl by jako všichni lidé, kteří se dovolávají zákona. Spravedlnost sama nestačí a zkušenost učí, že odvolávat se pouze na ni, hrozí jejím zničením. Proto Bůh přesahuje spravedlnost milosrdenstvím a odpuštěním. Neznamená to spravedlnost znehodnotit nebo učinit zbytečnou, naopak. Kdo chybuje, je stižen trestem. Není to však účel, nýbrž začátek obrácení, aby zakusil něhu 13
13
Enarr. In Ps. 76,11.
47
odpuštění. Bůh neodvrhuje spravedlnost. Zahrnuje ji a překonává nadřazeným činem, ve kterém se zakouší láska, jež je základem pravé spravedlnosti. Musíme věnovat velkou pozornost tomu, co píše Pavel, abychom neupadli do téhož omylu, který apoštol vyčítal svým židovským současníkům: „Upadli do omylu při usuzování, jak Bůh ospravedlňuje, a chtěli k tomu dojít sami, a proto se nepodřídili Božímu způsobu ospravedlnění. Vždyť cíl Zákona je Kristus, aby v něm dostal ospravedlnění každý, kdo věří“ (Řím 10, 3-4). Tato Boží spravedlnost je milosrdenství udělené všem jako milost mocí smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Kristův kříž je tedy Boží soud nad námi všemi a nad světem, protože nám nabízí jistotu lásky a nového života. 22. Jubileum s sebou nese také odpustek. Ve Svatém roce Milosrdenství má zvláštní význam. Boží odpuštění našich hříchů nezná mezí. Ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista Bůh jasně vyjevuje tuto svoji lásku, která vede až ke zničení hříchu lidí. Nechat se smířit s Bohem je možné skrze Velikonoční tajemství prostřednictvím církve. Bůh je tedy vždycky nakloněn odpuštění a nikdy nepolevuje v jeho nabízení způsobem stále novým a neočekávaným. My všichni nicméně máme zkušenost hříchu. Víme, že jsme povoláni k dokonalosti (srov. Mt 5,48), ale silně pociťujeme tíži hříchu. Zakoušíme moc milosti, která nás proměňuje, ale zakoušíme také sílu hříchu, který nás podmiňuje. Navzdory odpuštění nosíme ve svém životě protiklady, které jsou důsledkem našich hříchů. Ve svátosti smíření Bůh odpouští hříchy, které jsou skutečně smazány. Přece však zůstává v našem chování a v našem myšlení jejich negativní otisk. Boží milosrdenství je však ještě silnější. Stává se odpustkem Otce, který skrze Kristovu nevěstu dosahuje ke hříšníkovi, jemuž bylo odpuštěno, osvobozuje jej ze zbývajících důsledků hříchu, uzpůsobuje jej k činům lásky a spíše k růstu v lásce než k opětovnému pádu do hříchu. Církev žije ze společenství svatých. V eucharistii se toto společenství, jež je Božím darem, uskutečňuje jako duchovní sjednocení, které spojuje nás věřící se svatými a blahoslavenými, kterých je bezpočet (srov. Zj 7,4). Jejich svatost přichází na pomoc naší křehkosti, a Matka církev je tak svojí modlitbou a svým životem schopna svatostí jedněch vyjít vstříc slabosti druhých. Žít tedy odpustek Svatého roku znamená přistoupit k milosrdenství Otce s jistotou, že Jeho odpuštění se vztahuje na celkový život věřícího. Odpustek je zakoušením svatosti církve, která má účast na všech dobrodiních Kristova vykoupení, aby odpuštění bylo rozšířeno až do nejzazších důsledků, kterých dosahuje Boží láska. Žijme intenzivně toto Jubileum, prosme Otce o odpuštění hříchů a o rozšíření milosrdenství Jeho odpustků. 23. Milosrdenství má platnost, která sahá za hranice církve. Vztahuje nás k judaismu i k islámu, které jej považují za jeden z nejvýznačnějších atributů Boha. Izrael jako první obdržel toto zjevení, které proniká dějinami jako začátek nezměrného bohatství nabízeného celému lidstvu. Jak jsme viděli, texty Starého zákona jsou proniknuty milosrdenstvím, protože vyprávějí o dílech, která vykonal Pán pro svůj lid v nejobtížnějších momentech jeho dějin. Islám označuje Stvořitele také přívlastkem milosrdný a milostivý. Tato jména často pronášejí věřící muslimové, kteří pociťují, že jsou ve své každodenní slabosti provázeni a podporováni milosrdenstvím. Také oni věří, že nikdo nemůže omezovat božské milosrdenství, protože jeho brány jsou otevřeny stále. Kéž prožití tohoto Jubilejního roku milosrdenství usnadní setkání s těmito náboženstvími a dalšími ušlechtilými náboženskými tradicemi, učiní nás otevřenými dialogu, abychom se lépe poznali a chápali, odstraní každou formu uzavřenosti a pohrdání a zažene každou formu násilí a diskriminace. 48
24. Nyní se obraťme k Matce Milosrdenství. Něha jejího pohledu ať nás v tomto Svatém roce provází, abychom všichni znovu objevili radost Boží něhy. Nikdo nepoznal hloubku tajemství Boha, který se stal člověkem, tak jako Maria. Všechno je v jejím životě utvořeno přítomností milosrdenství učiněného tělem. Matka Ukřižovaného Vzkříšeného vstoupila do svatyně božského milosrdenství, protože se niterně podílela na tajemství Jeho lásky. Maria byla vybrána za Matku Božího Syna a od věků byla Otcovou láskou připravována stát se Archou Úmluvy mezi Bohem a lidmi. Střežila ve svém srdci božské milosrdenství v dokonalém souladu se svým Synem Ježíšem. Její chvalozpěv na prahu Alžbětina domu byl věnován milosrdenství, které sahá „od pokolení do pokolení“ (Lk 1,50). Také my jsme byli zahrnuti do oněch prorockých slov Panny Marie. To nám bude útěchou a oporou, až budeme procházet Svatou branou, abychom zakusili plody božského milosrdenství. Pod křížem Maria společně s Janem, učedníkem lásky, dosvědčuje slova odpuštění na Ježíšových rtech. Vrcholné odpuštění tomu, kdo jej ukřižoval, nám ukazuje, kam až může sahat Boží milosrdenství. Maria osvědčuje, že milosrdenství Božího Syna nezná mezí a dosahuje ke všem, aniž by někoho vylučovalo. Obraťme se k ní starobylou a stále novou modlitbou Salve Regina, aby k nám nikdy nepřestala obracet své milosrdné oči a učinila nás hodnými kontemplovat tvář milosrdenství, svého Syna Ježíše. Naše modlitba ať se rozšíří také na mnohé svaté a blahoslavené, kteří své životní poslání naplňovali milosrdenstvím. Zvláště myslím na velkou apoštolku milosrdenství, svatou Faustýnu Kowalskou, která byla povolána vstoupit do hlubin božského milosrdenství. Ať se za nás přimlouvá a vyprosí nám, abychom žili a putovali ve stálém Božím odpuštění a neochvějné důvěře v Jeho lásku. 25. Mimořádný Svatý rok je tedy příležitostí, abychom v každodenním životě prožívali milosrdenství, kterým nás Otec zahrnuje od věků. Nechme se v tomto Jubileu Bohem překvapit. On nikdy neustává otevírat dokořán bránu svého srdce, aby nám opakoval, že nás má rád a chce s námi sdílet svůj život. Církev mocně pociťuje naléhavost zvěstovat Boží milosrdenství. Její život je autentický a věrohodný, když je milosrdenství její přesvědčivou zvěstí. Ví, že její první úkol, zejména v naší době plné velkých nadějí a silných protikladů, spočívá v uvedení všech do obrovského tajemství Božího milosrdenství rozjímáním Kristovy tváře. Církev je povolána být jako první opravdovou svědkyní milosrdenství vyznávaného a žitého jako jádro Zjevení Ježíše Krista. Ze srdce Trojice, z nejhlubšího nitra Božího tajemství ať plyne a proudí bez ustání obrovská řeka milosrdenství. Tento pramen nebude nikdy vyčerpán těmi, kdo k němu přistupují. Každý z něho může čerpat pokaždé, když potřebuje, protože milosrdenství Boží je nekonečné. Jeho tajemství je neprobádatelné stejně jako je nevyčerpatelné jeho bohatství. Kéž je v tomto Svatém roce církev ozvěnou Božího Slova, které zní mocně a přesvědčivě jako slova a gesta odpuštění, opory, pomoci a lásky. Ať neúnavně nabízí milosrdenství a je vždy trpělivá v poskytování útěchy a odpuštění. Církev ať je hlasem každého muže a každé ženy a s důvěrou a bez ustání opakuje: „Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně“ (Žl 25, 6). Dáno v Římě u sv. Petra 11. dubna o vigilii svátku Božího milosrdenství léta Páně 2015 ve třetím roce pontifikátu. 49
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET 19. - 28. června 2015 MARIAZELL (1 - poutní svatyně), MILANO (2. bazilika sv. Ambrože), TORINO (3. bazilika Panny Marie Pomocnice - sv. Jan Bosco; 4. katedrála sv. Jana Křtitele - Turínské plátno), LA SALETTE (5 - poutní svatyně), ALBA (6. katedrála sv. Vavřince - Giovanni kard. Coppa), PAVIA (7. bazilika san Pietro in Ciel d´Oro - sv. Augustin), SCHIO (8. sv. Giuseppina Bakhita), EHRENHAUSEN (9. sarkofág arcibiskupa Th. Kohna), PUSTIMĚŘ (10. poutní svíce)
PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ) DARY NA VOTIVNÍ SVÍCE
CENA RUČNĚ ZDOBENÉ SVÍCE SE ZNAKEM POUTI: 1.100,-KČ. PÁN BŮH ZAPLAŤ ZA KAŽDÝ VÁŠ DAR! SVŮJ DAR MŮŽETE DÁT DO POKLADNY V KOSTELE V PUSTIMĚŘI, DRYSICÍCH, PODIVICÍCH NEBO NA POUTNÍ ÚČET U KB, Č.Ú: 8950160207/0100 50
