Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine

FARN Í I N FO RM ÁT O R 18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 3. SRPNA 2008 Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine.

J. E. Tomáš kardinál Špidlík S.J. promlouvá ke spoluobčanům, 7. srpna 2005

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, jako lid, který si Bůh vyvolil za svůj majetek a jako svědkové jeho lásky projevené v Kristu Ježíši našem Pánu, prosme: L: PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. ! Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jej Pán v tomto „Roce sv. Pavla“ provázel neochvějností víry Apoštola národů, přinášející naději Církvi i světu našich dnů. ! Za svatou Církev Boží, aby vydávala svědectví naději, jejím základem je Boží láska. ! Aby završená Pouť k Neposkvrněnému Početí byla poutníkům stálým mementem posvátných míst, a v každodennosti života jim dávala zaslechnout výzvy k modlitbě, pokání a naději, a tak přinášela požehnání jim i životu farností. ! Za Jeho Eminenci Tomáše kardinála Špidlíka, který se před třemi lety stal čestným občanem Pustiměře: dávej mu sílu, abychom mohli stále zakoušet svěžest pramenů víry. ! Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Nebeský Otče, vyslyš prosby svého lidu, který se shromáždil na hostině tvého Syna. Dej, ať nás nic neodloučí od tvé lásky projevené v Kristu Ježíši našem Pánu . L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 55,1-3

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toto praví Hospodin: "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko! Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Uzavřu s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi." ŽALM 145

Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívavý a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory. Oči všech doufají v tebe – a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. – Otvíráš svou ruku – a sytíš vše živé s laskavostí. Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách – a svatý ve všech svých činech. – Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, – všem, kdo ho vzývají upřímně. 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,35.37-39

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu. EVANGELIUM – MT 14,13-21

Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu." Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!" Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." Ježíš řekl: "Přineste mi je sem." A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. 3

ZJEVENÍ

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Povídá se, že se jeden starý pán přiblížil v kostele ke zpovědnici a něco šuškal do okénka, jakoby se chtěl zpovídat. Nakonec zpovědník porozuměl, co říká: prý viděl ve zjevení sv. Petra. Zpovědník cítil silný dech alkoholika. Ptá se ho: „Kolik jste vypil?“ – „Málo, jenom půl litru.“ – „Radím Vám, abyste vypil ještě jednu půlku a uvidíte i sv. Pavla.“ Jiné paní, která také chtěla vyložit, že mívá často zjevení, zpovědník řekl, že to není těžký hřích, že se proto z toho nemusí zpovídat. Je normální, že nevěříme snadno nenormálním osobám, které propagují samy sebe svými viděními. Ale zase naopak církev je poslána, aby učila zjevené pravdy. Je proto důležité umět rozeznat, co vlastně zjevení je nebo není, a jak se projevuje. Český výraz „zjevení“ je výrazný: něco se začíná jevit, objevuje se. Řecký termín je téhož rázu. Svátek zjevení Páně se nazývá epiphania, něco co vyšlo na povrch. Latinské revelatio je obrazné, odsunula se z něčeho rouška, velum, která zahalovala, je to tedy odhalení skryté skutečnosti. V denním životě děláme mnoho zkušeností tohoto rázu. Pokrok malého dítěte se děje neustálým objevováním něčeho, co se předtím neznalo. Bez těch zkušeností by dítě zakrnělo. I pro dospělé je věda souhrn objevů. Ty jsou v tomto případě organizované, pracuje se tu společně, jeden vědec sděluje své nálezy druhým. To, co první viděl na vlastní oči, popíše ostatním v knihách. Prostí lidé je neznají, ale studující ty spisy objevuje v knihovně nebo v nových vydáních, které si hledí rychle opatřit, protože je podle latinského přísloví život krátký, zatím co věda je dlouhá. Zjevení je ovšem i základní prvek v náboženství. Teologie je vědecké poznávání Boha, který se zjevuje mnohými způsoby. List k židům začíná tou konstatací: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu“ (Žd 1,1). Ale i potom se jeho zjevení nemůže zastavit, protože patří k dynamice života. Proto už v době církevních Otců se pokusil Origenes o to, aby načrtnul, jak tento dynamismus pokračuje. 4

Začíná od samého počátku. Jak se zjevoval Bůh prvnímu člověku po stvoření světa? Měl k disposici dva základní prameny: otevřené oči vnější a čisté svědomí uvnitř srdce. Očima objevoval svět a hlas svědomí ho učil, jak všech věcí používat k dobrému. Co si mohl přát lepšího? To stačilo k čistému životu přirozenému i náboženskému. Bohužel on pod vlivem pokušení zatoužil poznávat i zlo a okamžitě zažil důsledky tohoto tragického objevu. Lidem se otevřely oči k možnostem konat zlo ve světě a hlas svědomí přestal zaznívat ve své čistotě. Lidé si začali své zlé skutky ospravedlňovat, přestali mít před očima jenom dobro. Bůh však ve svém milosrdenství nepřestal se i nadále zjevovat. Otevíral lidem oči zase k dobru, hlavně těm, které volal k poučení jiných. Starý zákon je nazýval „vidoucí“ a „proroci“, měli totiž říci lidem, rokovat, to, co jim Bůh dal vidět ve zvláštním osvícením. Bylo to obyčejně tak vážné, že to buď oni sami nebo jejich žáci napsali. Uchovávalo se to a tak ponenáhlu vznikaly svaté knihy, Písmo svaté. Jejich obsah je zjevení Boží, ale ne v tom smyslu, že by nahrazovalo původní. Knihy tu nejsou k tomu, aby nahrazovaly svědomí, ale jsou jako lék k jeho očištění. Ten, kdo je správně čte, zjistí, že tu nachází to, po čem už dávno toužil. Mezi hlasem svědomí a slovy Písma je úzká příbuznost, musí se jim naslouchat současně aby se doplňovaly. Prorocká zjevení byla častá ve Starém zákoně, stala se zákonem pro život. Kristus nepřišel, aby jej zrušil, ale naplnil (Mt 5,17). Dával Písmu pravý autentický smysl. I jeho slova učedníci zapsali. Vzniká Nový zákon a i tomu stále dává pochopení živá církev. Prorocký dar tedy stále pokračuje, jsou tu lidé vidoucí, mluvící, píšící poslání Boha, který se stále zjevuje. Kdo to je? Na prvním místě tu mají hlas ti, kteří k tomu dostali výslovné pověření a příslib od Krista, že bude stále s nimi. Je to církev učící. Ale i oni neučí sami odděleně od ostatních. Jejich hlas se musí stále uvádět v souhlas s Písmem, s ostatními, kteří mají totéž poslání, aby tím zazníval jakoby krásný chór jednoty církve. Nejsou vyloučeni ani prostí věřící, protože i ti jsou povoláni ke svatosti. Těm, kdo jsou čistého srdce, bylo slíbeno, že Boha vidět budou (Mt 5,8), tj. budou mít osvícenou mysl tak, aby rozpoznali co je dobré a zlé, aby pochopili smysl toho, co se děje ve světě a v duších lidí. K tomu ideálu se mají podle dané milosti přibližovat všichni věřící. Jde tu o zdokonalení hlasu svědomí. Občas se však vyskytnou i ti, kteří vidí skrytou skutečnost Boží jakoby vnějšíma očima. Mají vidění v doslovném smyslu. Senzacechtivá mentalita ty zjevy vyhledává, ale církev jako celek je velmi opatrná. Upozorňuje se především na to, aby je sám nikdo nevyhledával. Někdo nazval blahoslavené ty, kdo očima viděli anděla. Na to sv. Jan Klimak odpovídá: „Daleko blaženější je ten, kdo viděl své hříchy.“ Čteme v tzv. Apoftegmatech Otců, že se jednomu mnichu zjevil ďábel v krásné podobě a ohlásil se, že je Kristus. Dobrý mnich mu suše odpověděl: „Spletl jsi si cestu, já nejsem hoden, abych měl vidění Krista.“ Tím se pranýřuje lehkomyslnost a ošemetnost těch, kdo podlehnou ilusím a klamům. Církev však nemá v úmyslu popírat fakt, že je prorocký dar stále živý a že Bůh sám některým lidem dává zvláštní světlo, které je spojeno i s viděním. Jak poznáme hodnověrnost takové zprávy? Pravidlo je celkem jednoduché. Je-li to skutečně hlas Boží, je v souladu se všemi ostatními hlasy: s čistým svědomím, s tím, co říká Písmo, s učením církve, a i s přirozeným rozvážným úsudkem. Omilostněné vidoucí z Fatimy, sestry Lucie, se ptali úřední zástupci na její vidění. Dala krásnou odpověď: „Já vám mohu říci jenom to, co jsem viděla, smysl toho musíte vysvětlit vy.“ Pravý vidoucí se tedy chce dát poučit, falešní chtějí hned učit všechny ostatní. Sokratovské „Vím, že nic nevím“ je tedy velmi užitečné i pro tyto případy. Neochudí nikoho, ale naopak vede k lepšímu vědění pravdy, aby se zjevila k užitku všech. 5

FARN Í I N FO RM ÁT O R 19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 10. SRPNA 2008 Pane, ukaž nám své milosrdenství.

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM: eucharistie u Panny Marie – Smiřitelky hříšníků, bazilika v La Salette, Francie, 20. června 2008

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme nebeského Otce, aby nám v událostech každodenního života dal zaslechnout svůj hlas. L: PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. ! Za svatou Církev, aby hledala vždy Boží tvář jako prorok Eliáš, a tak dokázala přivádět svět k poznání Boží prozřetelnosti v dějinách. ! Aby završená Pouť k Neposkvrněnému Početí byla poutníkům stálým mementem posvátných míst, a v každodennosti života jim dávala zaslechnout výzvy k modlitbě, pokání a naději, a tak přinášela požehnání jim i životu farností. ! Za Jeho Eminenci Tomáše kardinála Špidlíka, který se před třemi lety stal čestným občanem Pustiměře: dávej mu sílu, abychom mohli stále zakoušet svěžest pramenů víry. ! Za ty, jejichž víra v životních zklamáních i osobních selháních zeslábla, aby nepodléhali strachu, ale v Kristu hledali pravý zdroj naděje, která je plná nesmrtelnosti. ! Za turisty a cestovatele, aby se o dovolených dokázali zastavit v úžase nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá z krásy přírody, z historii národů i ze srdcí lidí. ! Za věrné zemřelé, ať se na nich naplní tvé milosrdenství. K: Bože, náš Otče, dej, ať jsme naplněni posvátnou bázní před tvou tváří, aby v naší zemi sídlila spravedlnost a hojnost pokoje. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1KRÁL 19,9A.11-13A

Čtení z první knihy královské. Když přišel Eliáš k Boží hoře Chorebu, přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!" Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně. ŽALM 85

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: – jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté. – Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, – aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. Milosrdenství a věrnost se potkají, – políbí se spravedlnost a pokoj. – Věrnost vypučí ze země, – spravedlnost shlédne z nebe. Hospodin též popřeje dobro – a naše země vydá plody. – Spravedlnost bude ho předcházet – a spása mu půjde v patách. 2. ČTENÍ – ŘÍM 9,1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci izraelského národa a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus. Bůh, který je nade všecko, buď veleben navěky! Amen. EVANGELIUM – MT 14,22-33

Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě." A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží Syn." 6

SPOLEČNÉ ROZHODOVÁNÍ

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Jak se pozná na dálku, jaké národnosti jsou lidé, kteří spolu mluví? Celkem snadno. Když jeden mluví a ostatní naslouchají, jsou to Němci. Francouzi mluví vždy dva a dva spolu, musejí řešit nějaký problém. Holanďané mluví jeden po druhém dokola jak větrný mlýn. Italové mluví všichni a nikdo neposlouchá. Angličané všichni poslouchají a nikdo nemluví. Španělé všichni mluví, nikdo neposlouchá, ale poslouchají všichni sousedi. A Češi? A jiní? Mohou takové poznámky být vtipné nebo méně, ale obyčejně něco poví o různých postojích a názorech. S těmi pak se musí počítat při dnešním mísení národů. Je to důležité i pro církev, má-li dát příklad rozumného a pokojného dialogu mezi lidmi. 2. vatikánský sněm vyzývá ke kolegiálnímu řešení společných problémů. Ale musí se tomu správně rozumět a musí se to také umět dělat. I v řeholních společnostech se zavádí tzv. komunitární rozlišování. Někteří se toho bojí, aby se místo poslušnosti nepropagovala hádavost. Proto je dobře upozornit na několik zkušeností z poslední doby. Pokusme se je roztřídit. První stupeň se dá nazvat informativní. Pochválili si jej skupina řeholních kněží, kteří se věnují různým apoštolským činnostem, jsou proto často mimo dům, málo se potkávají navzájem. Postěžovali si, že jeden o druhém málo ví a skoro se neznají. Rozhodli se tedy k tomu, že se jednou za týden všichni uvolní, spolu se pomodlí, povečeří a každý krátce poví, co dělá a jak mu to jde. Fungovalo to. Pochválili si ten způsob vzájemného poznání a sblížení. Druhý způsob nazvali lamentační. Je známo, že lidé kteří spolu žijí úzce spojeni, začnou vidět vzájemné chyby, snadno proto kritizují a cítí se od druhých utiskovaní. Vznikne 7

trpká atmosféra v domě. Jak tomu odpomoci? Jedna skupina řeholních sester praktikovala tuto metodu. Sednou si do kruhu a v prvním kole jedna po druhé kratičce řekne, co se ji na životě v domě líbí. Nakonec si radostně povzdychnou: Vidíte? Není to u nás nejhorší. Ale teď přijde druhé kolo. Jedna po druhé řekne, co jí tu připadá za těžké. Ale nesmí tam být cítit obviňování druhých, jenom prostý povzdych pro osobní potíž. Tak řekla např. jedna stará sestra: „Vy jste zdravé, já vám gratuluji, ale já se svým revmatizmem těžko snáším ta stále otevřená okna“. Nářky jiného druhu je slyšet z jiné strany. Výsledek? Uvědomění, jak málo stačí, abychom si navzájem život ulehčili vzájemným ohledem. Třetí způsob je společné rozhodování. Má se nějaký problém řešit a bylo by dobře, kdyby se došlo k závěru společně. Konkrétní příklad. Děkan teologické fakulty svolal profesory a položil otázku: Je tu návrh, aby se zavedl nový kurs přednášek o novém tématu. Chtěl bych se vás zeptat, je-li ten návrh užitečný nebo ne. Beru křídu a tu na tabuli píšu nalevo všechny důvody pro, napravo to, co je proti. Nechci zatím vědět, kdo je pro a kdo je proti, ale jenom „co“. Když se úsudky vyčerpají, přijde další pokyn. Posaďme se na deset minut v tichu, každý ať se pomodlí a popřemýšlí a nakonec mi napíšete na lístek „ano“ nebo „ne“, tj. jsem pro zavedení kursu nebo jsem proti. Mohlo by se to říci veřejně, ale ti, kdo jsou pro, nesou nelibě, že i ten a ten byl proti. Je tedy líp, když to zůstane anonymně. Spočítalo se hlasování, výsledek byl takový, že bylo pro zavedení kursu o jeden hlas více než těch, kteří byli proti. Co z toho uzavřel děkan? Nemůžeme rozhodnout, není důstojné, aby se o jeden hlas přehlasovala druhá polovina členů. Otázku odložíme, až lépe uzraje. Ale v tom se ozval jeden z hlasujících. Já jsem hlasoval proti, ale nemíním stát na svém. Když vidím, že je tolik členů pro, já se rád podřídím. Hlasujme ještě jednou! Stalo se a tentokrát byla většina pozitivní. Některé lístky byly prázdné. I to je slušné vyznání, které jakoby říkalo upřímně: Já nevidím důvody pro, ale poddám se mínění ostatních. Když se taková řešení dělají upřímně a se vzájemným pochopením, přinášejí obyčejně velké uklidnění ve společné práci. Všichni berou dílo za své a všichni mají právo upozornit na obavy, že se něco nepovede. Zmýlit se je lidské, ale není dobrá lidská situace, když pak někteří křičí: Já jsem to předvídal, ale musel jsem mlčet. Lépe je, když řekne: Já jsem to tušil, řekl jsem to, bohužel v tom čase jsem neprorazil, myslelo se jinak. Musíme se společně naučit i z chyby. Příklady, které jsme uvedli jsou z prostředí řeholních společností a z katolických skupin, které spolupracují. Ale tento postoj je žádoucí i pro nejužší lidskou společnost, tj.pro rodinu. I tam se snadno ztratí důvěra v klidné přátelské rozhodování. Zvrhne se to pak ve vzájemné obviňování: On je takový a takový, s ní není řeč apod. Není nikdy dobré začínat spory úvodem: Ty jsi.. Je daleko lepší jiný: Poslyš, já těžko snáším, když... I lamentace se pak stanou užitečné a pomohou ke vzájemnému snášení a k opatrnosti v zacházení s druhým. Když se začala metoda společného rozhodování propagovat v řeholních domech, členové ze starší generace bývali zásadně proti tomu. Báli se, že se tak ztratí smysl pro poslušnost a že se podlomí autorita představených. Ale když se to společné uvažování dobře provádí, ukáže se opak. Vždyť základem poslušnosti je slyšet druhého, brát ho vážně, to pak předpokládá důvěru, ta v přátelském kruhu kvete. Na počátku nových řeholních společností byla vždycky skupina dobrých přátel, kteří se dohodli bez psaných pravidel a ta pravidla napsali proto, aby si dobré vzájemné vztahy uchovali i pro budoucnost a k obrodě celé církve. To je smysl zákonů. Podobnou obrodu potřebuje dnes celá lidská společnost v politice, v práci, ve vzájemných setkáních. Co k tomu vede, znamená přínos a je to výraz křesťanské lásky ke všem. 8

FARN Í I N FO RM ÁT O R 20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 17. SRPNA 2008

Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM: mezinárodní mše svatá v podzemní bazilice sv. Pia X. za účasti asi 30.000 věřících, Lurdy, Francie, 22. června 2008

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, když Pán Ježíš vyslyšel pokornou prosbu kananejské ženy, tím spíše slyší naše prosby a vyjde nám vstříc. Proto prosme: L: PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. ! Za svatou Církev, aby byla pro všechny znamením naděje a dokázala otvírat svou náruč především chudým, maličkým a těm, před nimiž obvykle svět zavírá dveře. ! Aby završená Pouť k Neposkvrněnému Početí byla poutníkům stálým mementem posvátných míst, a v každodennosti života jim dávala zaslechnout výzvy k modlitbě, pokání a naději, a tak přinášela požehnání jim i životu farností. ! Za ty, jejichž víra v životních zklamáních i osobních selháních zeslábla, aby nepodléhali strachu, ale v Kristu hledali pravý zdroj naděje, která je plná nesmrtelnosti. ! Za turisty a cestovatele, aby se o dovolených dokázali zastavit v úžase nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá z krásy přírody, z historii národů i ze srdcí lidí. ! Za věrné zemřelé, ať se na nich naplní tvé milosrdenství. K: Všemohoucí věčný Bože, vyslyš tuto modlitbu svých dětí, které si přijal za vlastní. Skrze Krista, našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 56,1.6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Tak praví Hospodin: "Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky, a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, ty přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich celopaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři; neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy." ŽALM 67

Bože, buď milostiv a žehnej nám, – ukaž nám svou jasnou tvář, – kéž se pozná na zemi, jak jednáš, – kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. Nechť se lidé radují a jásají, – že soudíš národy spravedlivě – a lidi na zemi řídíš. Ať tě, Bože, velebí národy, – ať tě velebí kdekterý národ! – Kéž nám Bůh žehná, – ať ho ctí všechny končiny země! 2. ČTENÍ – ŘÍM 11,13-15.29-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Vám, bývalým pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých krajanů a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých! Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství. EVANGELIUM – MT 15,21-28

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!" On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům." Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá. 9

VNITŘNÍ MÍR

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Sešli se pantáti u piva. Po třetím džbánku, když pomysleli na to, že budou muset platit, přišla na ně melancholie. Shodli se v tom, že je život těžký. A nebylo ani obtížné najít příčinu té bídy: ženy nás doma stále komandují, nemáme už, co říci. Jenom jeden z nich, který byl starý voják odporoval: „To u nás je jinak. Já mám ve všech rozepřích poslední slovo.“ Ostatní obdivovali jeho odvahu: „Ty jsi starý četař, tys vyhrával bitvy, ale jak to děláš doma?“ – „Docela jednoduše. Řeknu: Máš pravdu, ženo. A jdu spát. Na vojně, chlapci, vyhrává, kdo bojuje, ale doma jenom ten, kdo ustupuje.“ Žert má hlubší význam, než jak se na první pohled jeví. Svobodný člověk totiž nesnadno snáší podřízenost. Snadněji ji přijme, jde-li o násilí vnější. Od mládí jsme si navykli, že nemá smyslu protestovat proti špatnému počasí, ba dokonce ani ne proti státní vládě. Ale jednu svobodu si nechceme dát vzít: svobodný úsudek o tom, co se děje. Nemohu dělat, co bych chtěl, ale alespoň si mohu myslet, co chci. Proto je nám zásadně nesympatický každý, kdo nám vnucuje svůj náhled. Kdo to je? Ve společnosti se to snadno svede na vládu, v rodině si to muži usnadňují tím, že dávají vinu ženám nebo naopak. Přesto však se zapomíná na jednu násilnost, která se může stát tragickou. Ta nepřichází z vnějšku, ale objevuje se v našem vnitřním světě, ve formě nechtěných myšlenek a představ. Historie zná hrdiny, kteří bojovali vítězně proti diktátorům státním. Ale nezapomínejme na ty, kteří chtěli vybojovat svobodu vnitřní. To byli především staří egyptští poustevníci. Dočítáme se o tom pěkně v životopise prvního křesťanského mnicha sv. Antonína Poustevníka. Jednou jsem se zavázal, že budu dávat letní kurs v Americe v jedné koleji na téma četba Otců církve. Předem se mne ptali, jakou knihu mají pro posluchače objednat jako úvod do této četby. Odpověděl jsem, aby koupili spis, který v poslední době u nich vyšel v 10

anglickém překladu. Byl to právě Život sv. Antonína od sv. Athanasia. Začali jsem četbu tedy tímto spiskem. Ale hned na počátku se vyskytla potíž. Antonín se totiž uchýlil do pouště, aby hledal klid. Tam jej ovšem nechali na pokoji všichni lidé. Ale objevili se ďábli s hroznými zjeveními a nedali mu spát. To všechno se v knize drasticky popisuje. Jaká byla reakce u dnešních čtenářů? Moji posluchači kursu byli mladí, hoši a děvčata asi okolo dvaceti let. Čtení o ďáblech je zřejmě nenadchlo a z malých úšklebků jsem vypozoroval, že tomu ani nevěří. Jak je ujistit? Udělal jsem to jednou větou: „Mějte trpělivost, brzy dojdeme k další kapitole a tam se dozvíme něco nového. Co to bylo? Velký objev, který udělal Antonín sám. Začal totiž uvažovat takto: Vidím tolik hrůzných stvůr a divokých zvířat. Kdyby byly skutečností, už by mne dávno pohltily, nic by ze mne nezbylo. Ale já jsem pořád tady. To znamená, že všechny ty obludy jsou jenom ve fantasii. A já bych se měl bát své vlastní představivosti? To by byla opravdová zbabělost. Antonín se tedy dal do práce a naučil se bojovat proti zlým představám a myšlenkám. Našel dokonalý duchovní klid a stal se pověstným duchovním vůdcem všech, kdo k němu přicházeli s podobnými potížemi. Další žáci ještě víc do podrobností objasnili jeho rady a tak vzniklo velké duchovní hnutí, které si vzalo za úkol najít vnitřní svobodu a klid bojem proti špatným myšlenkám. Které tu jsou hlavní principy? Dají se stanovit stručně. První je konstatace, že u člověka všechno zlo začíná nečistou myšlenkou. Říká se ji správně nečistá. Není to pouhé myšlení, ale připojí se k němu jakýsi matný obraz, který probudí touhu, strach, neklid. Vzpomenu si např., že mám zítra potkat jistého člověka a vyjednat s ním něco důležitého. Nevím, jak se to děje, ale hned se k té myšlence něco připojí, znečistí se jinou. Napadne mne, že on je zřejmě podvodník, že mne ošidí, že se ho musím obávat apod. Stala se z něho nestvůra, který mi nedala spát. Nebezpečnější jsou ovšem představy na poli sexu, ctižádosti, lakomství. Společné mají všechny jednu vlastnost: vnucují se proti naší vůli, chtějí mít poslední slovo, tj. donutí nás k souhlasu. Je to jakoby říkaly: Udělej to po našem! Někdy se stávají tak utkvělé, že se lidé obracejí k odborným psychologům s žádostí: Pokuste se mne zbavit těch utkvělých představ, nebo pozbudu rozum! Otcové pouště nebyli odborní psychologové, ale dávali rady z vlastní dobré zkušenosti. Upozorňují na to, že znepokojující zlá myšlenka nemůže pocházet z naší vlastní mysli, z našeho srdce. Bůh nás stvořil k dobrému. Je tedy v nás, jako něco cizího, co tam nepatří, démonického. Je potřeba být proto pohotovým a umět vetřelce odrazit hned při jeho prvním útoku. Je to jako když nás někdo nevhodně osloví, aby nás rušil při klidné práci. Stačí jedna krátká rázná odpověď: Nemám čas, dejte pokoj! Vrátí se sice hned, ale odpovíme ještě rázněji. Jinak by nepřestal a chtěl by diskutovat a přesvědčovat. Sv.Ignác z Loyoly, který také se naučil očistit si srdce podobným způsobem, vyjadřuje svou zkušenost způsobem, který zní antifeministicky, ale protože je to jenom příklad, usmějeme se jeho názornosti. Říká, že si ten vnitřní nepřítel počíná jako zlá žena, která se hádá s mužem. Neumí-li jí odpovědět, posílí ji v její zběsilosti, ráznost ji naopak umlčí. Klasickým příkladem této praxe je sám Ježíš v evangeliu, kde se mluví o jeho pokušení (Mt 4). Scéna je velice jednoduchá. Čtyřikrát mu ďábel řekl a čtyřikrát mu Ježíš krátce odepřel, měl tedy poslední slovo on. „A andělé přistoupili a sloužili mu“ (Mt 4,11). V životopise sv. Antonína poustevníka se poznamenává, že potom, co se naučil dobře tomuto duchovnímu boji, jeho tvář tak zkrásněla, že ho i neznámí lidé hned poznali podle tohoto vnitřního klidu. Kdo by dnes netoužil po něčem podobném? Prostředek je vlastně všem k dispozici, mužům i ženám v rovnosti, nemusejí svádět vinu na jiné. 11

FARN Í I N FO RM ÁT O R 21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 24. SRPNA 2008

Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM: na Kalvárii ve Fatimě, Portugalsko, 25. června 2008

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v Krédu katolické Církve jsme nyní spolu s Petrem vyznali svou víru v Ježíše Krista, Božího Syna, který se pro nás a pro naši spásu stal člověkem. Prosme pokorně svého Spasitele, aby shlédl na naše prosby: L: JEŽÍŠI, SYNU BOHA ŽIVÉHO, VYSLYŠ NÁS. ! Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jej Pán v tomto „Roce sv. Pavla“ provázel neochvějností víry Apoštola národů, přinášející naději Církvi i světu našich dnů. ! Za křesťany, aby dokázali žasnout nad bezednou Boží štědrostí, moudrostí a poznáním°nad neproniknutelností jeho rozhodnutí a neprobádatelnými způsoby jeho jednání, kterými prozřetelnost otcovsky vede kroky svých věrných. ! Aby završená Pouť k Neposkvrněnému Početí byla poutníkům stálým mementem posvátných míst, a v každodennosti života jim dávala zaslechnout výzvy k modlitbě, pokání a naději, a tak přinášela požehnání jim i životu farností. ! Za turisty a cestovatele, aby se o dovolených dokázali zastavit v úžase nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá z krásy přírody, z historii národů i ze srdcí lidí. ! Za věrné zemřelé, ať se na nich naplní tvé milosrdenství. K: Všemohoucí věčný Bože, velebíme tě, že nasloucháš slovům našich úst a shlížíš na prosby těch, kdo jsou pokorného srdce. Vyslyš modlitby své Církve, kterou jsi postavil na skále Petrova vyznání. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 22,19-23

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu. Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu. Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo." ŽALM 138

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu. Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj! 2. ČTENÍ – ŘÍM 11,33-36

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen. EVANGELIUM – MT 16,13-20

Slova svatého evangelia podle Matouše. Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na-té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. 12

XXIII. SVĚTOVÝ DEN MLÁDEŽE

Slavnostní eucharistie na nábřeží přístavu Barangaroo v Sydney zahájila v úterý 15. července Světový den mládeže. Za zvuku hymny Světových dní mládeže v Austrálii byly přineseny vlajky zemí, které jsou na setkání zastoupeny. Za nimi přišly symboly mezinárodních setkání s Papežem – kříž a ikona, k nimž tentokrát přibyla dřevěná hůl, kterou přinesl mladík s klokaní kůží na ramenou. Jde o tzv. message stick, užívaný domorodci k předávání zpráv. Podobných akcentů bylo v úvodu liturgie víc: píseň a procesí skupiny původních obyvatel Austrálie a dokonce jejich rituální přivítací tanec v doprovodu tradičních hudebních nástrojů. Další tanec doprovázel procesí s evangeliářem, o to výmluvnější, že v poslední fázi - na znamení jednoty předávali knihu evangelií společně australský ministrant a zástupce aborigenů. 13

Eucharistická slavnost začala v podvečer. V homilii na text Ezechielovy vize údolí suchých kostí, které znovu nabývají tělo, metropolita Sydney, kard. Pell, oslovil nejprve bloudící a ztrápené, ty kdo přišli o naději. Řekl, že Kristus volá všechny trpící, aby z nich sňal tíži. „Příčiny zranění mohou být různé, takové jako drogy, alkohol, rozpad rodiny, tělesné touhy nebo i smrt. Může to být dokonce prázdnota dosaženého úspěchu. Kristovo pozvání patří všem, kdo trpí, nejen katolíkům a jiným křesťanům, ale zejména těm, kdo žádné náboženství nemají. Kristus vás zve domů, tam, kde je láska, uzdravení a společenství.“ Kard. Pell se vrátil také k evangelijní perikopě o rozsévači. Vyzval k otevřenosti pro působení Ducha. Jedině v atmosféře důvěry totiž Bůh proměňuje lidské srdce. „Následování Krista není zadarmo, není vždy snadné, protože vyžaduje boj s tím, co sv. Pavel nazývá „tělo“, naše obtloustlé neoblomné ego, staromódní sobectví. Vždycky je to boj, dokonce i pro staré lidi, jako jsem já! Neseďte na dvou židlích, nenechávejte otevřeny všechny možnosti, protože jedině plné nasazení přináší naplnění. Štěstí přichází tam, kde se postavíme čelem k svému závazku, kde plníme svou povinnost, zvláště v malých věcech a pravidelně. Tak můžeme růst a připravovat se na konfrontaci s náročnějšími výzvami.“ Kard. Pell vyzval mladé k sebekontrole, která pomáhá chránit lásku a nezraňovat druhé. Vybídnul je k naslouchání a k modlitbě, aby nedlouhý čas Dní mládeže mohl přinést co nejlepší plody. Už na první pohled je zřejmé, že se nábřeží přístavu Barangaroo stalo světem v malém. „Sydney se v těchto dnech proměnilo v globální hlavní město katolické mládeže. Každé takové Světové dny jsou výzvou stát se Kristovými učedníky,“ poznamenal v závěrečné promluvě k mladým 14

kard. Stanisław Ryłko. Předseda Papežské rady pro laiky, která koordinovala přípravu setkání, byl jedním z dnešních koncelebrantů. Vyzval mladé, aby objevovali roli Ducha svatého, poznávali Jej a byli otevřeni Jeho působení. „Přijeli jste na toto setkání s Benediktem XVI.; přinášíte své mládí, své naděje, plány do budoucna, svou víru plnou nadšení. Přivezli jste s sebou také otázky, které zatím nemají odpovědi, a problémy, které sami neumíte vyřešit. Ježíš z Nazareta – jediný Učitel a jediný Průvodce, který nás nezavede, nekonečný Pramen pravé moudrosti - vám dnes říká: „Přijměte Ducha svatého.“ Kard. Ryłko popřál mladým, aby zažili v Sydney nové Letnice. Pomoci v tom mohou tři dny katechezí, které předcházely setkání mladých s Benediktem XVI. Benedikt XVI. přiletěl na 9.zahraniční apoštolskou cestu do Sydney již v neděli, 13. července. Letadlo s papežem na palubě přistálo na vojenském letišti v Ritchmondu u Sydney v 15 hodin tamějšího času. Nekonalo se proto pravidelné papežovo nedělní vystoupení před polední modlitbou Anděl Páně. Jen hodinu před polednem během plánovaného mezipřistání kvůli technické přestávce z důvodů čerpání paliva se papež po 19 hodinovém letu krátce prošel na vojenské základně v australském Darwinu, aby pak další tři hodiny pokračoval v cestě do Ritchmondu. Papeže, který v dobré náladě sestoupil z paluby, sem přijeli neformálně přivítat australský premiér Kevin Rudd a kardinál George Pell. Z letiště se papež vydal vozem, obklopen z obou stran početnými zástupy lidí, do 25km vzdáleného Kenthurts, ležícím uprostřed tamější zeleně na úpatí Modrých hor. Ve zdejším studijním centru Opus Dei, které pojme kolem 30 osob, papež nejprve kolem 18h slavil eucharistii a pak se odebral k večeři a odpočinku. „Bude se věnovat modlitbě a procházkám,“ řekl o náplni příštích třech dnů jeho hostitel kardinál Pell. Benedikt XVI. tady zůstal do středy odpoledne, kdy se přemístil do kanovnického domu u katedrály v Sydney a tam se zdržel až do konce svého australského pobytu. Mezitím se více než dvou milionové Sydney plnili skupinami mladých poutníků ze všech částí světa. Na mezinárodním letišti přijímají účastníky Světového setkání mládeže jejich vrstevníci 15

dobrovolníci z australských farností – písněmi a nadšením, jež je vlastní jejich věku. Milé překvapení pro ty, kdo přistávají po úmorném letu. Přilétá nakonec i několik mladých z Iráku, kteří měli problémy se vstupním vízem. Nejistoty však panují kolem příletu mládežnické delegace z Barmy. Nemalý zájem o papežovu návštěvu projevují australská média, která v převážné většině Svatého otce s uznáním vítají. Vracejí se zejména k přibližně dvacet minut trvající tiskové konferenci Benedikta XVI. na palubě letadla. Papež zodpověděl pět otázek, formulovaných novináři, kteří jej doprovázejí. První z nich se týkala jeho pocitů v souvislosti s cílem jeho apoštolské cesty: "Odlétám do Austrálie s pocity velké radosti. Mám nádherné vzpomínky se setkání mladých v Kolíně. Nebyla to jenom masová událost, byla to především velká slavnost víry, lidské setkání ve společenství s Kristem. Viděli jsme, jak víra otevírá hranice a je skutečně schopna sjednocovat různé kultury a působit radost. Pevně doufám, že totéž nastane nyní v Austrálii. Proto jsem rád, že vidím mnoho mladých lidí sjednocených v touze po Bohu a po skutečně lidském světě. Podstatu poselství vyjadřují slova, která jsou mottem letošních Světových dnů mládeže, tedy Duch Svatý, který z nás činí svědky. Chtěl bych se tedy soustředit právě na tuto skutečnost Ducha Svatého, která se projevuje v různých dimenzích a darech." Druhá otázka se týkala budoucnosti australské církve v sekularizované australské společnosti a toho, zda ji papež vidí optimisticky. Benedikt XVI. odpověděl poukazem na to, že zkušenost s Bohem je podstatně platná vždycky a v jakékoli situaci, a jde tedy pouze o to hledat způsob, jak ji v dnešním člověku probudit a umožnit mu její pochopení i uprostřed sekularizovaného světa. Třetí otázka položená australským novinářem se týkala otázky pohlavního obtěžování a zneužívání nezletilých v řadách kléru, jež je v současné době také diskutována v Australských médiích. Papež znovu zdůraznil to, co již velice zřetelně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil během své cesty do Spojených států amerických, tedy fakt, že církev tyto přestupky zvláště v řadách kněží 16

absolutně netoleruje, poukázal na důležitost jasného církevního učení a kněžské formace, ocenil také pastorační starost o uzdravení ve vztahu k obětem oněch politováníhodných skutků a pomoc poskytovanou jim i jejich rodinám. Čtvrtá otázka se týkala nebezpečí klimatických změn, téma, které je v Austrálii velice citlivé, protože v této zemi je nedostatek vody a zároveň se nachází v oblasti blízké výskytu tajfunů. Papež ve své odpovědi zdůraznil, že ve svých promluvách k mládeži se tomuto tématu, tedy naší zodpovědnosti za klima naší planety bude také věnovat. Podotkl však, že není v jeho kompetenci zacházet do detailů, zaujímat stanoviska a stanovovat opatření technického rázu, což je úkolem vlád a vědců. Z morálního hlediska však odpovědnost za stvoření, zajisté je tématem, které vnímá a o kterém mluví a ještě mluvit bude. Pátá otázka se týkala anglikánského společenství, toho, co by mu papež přál a jak se staví k nadcházející konferenci anglikánů v Lambeth, kde vzniká riziko dalšího rozkolu. Papež ve své odpovědi ujistil, že se za účastníky konference a představitele anglikánského společenství modlí, aby dokázali nalézt velké téma věrnosti evangeliu uprostřed dnešního světa, což je úkolem a povinností všech křesťanů. V Austrálii bylo zároveň s papežovým příchodem zveřejněno poselství, adresované všem obyvatelům této vzdálené země, i účastníkům Světového dne mládeže. Benedikt XVI. v něm mimo jiné píše: „Mnohým mladým dnes chybí naděje. Stojí překvapeni před otázkami, které jsou jim představovány stále naléhavěji a uvádějí je do nejistoty a zmatku, neboť nevědí, kde hledat odpověď. Vidí chudobu a nespravedlnost a touží nalézt řešení. Jsou vyzýváni argumentací těch, kteří popírají existenci Boha, a ptají se, jak odpovědět. Vidí velké škody, zasazované životnímu prostředí lidskou chtivostí a snaží se hledat způsoby, jak žít ve větší harmonii s přírodou a s druhými lidmi. Kde mohou najít odpověď? Duch nás uvádí na cestu, vedoucí k životu, lásce a pravdě. Duch nás směruje k Ježíši Kristu. Jeden výrok připisovaný sv. Augustinovi praví: „Chceš-li zůstat mladým, hledej Krista.“ V něm nacházíme odpovědi, které hledáme, nacházíme cíle, pro něž opravdu stojí za to žít, nacházíme sílu pokračovat v cestě, vedoucí ke zrodu lepšího světa. Naše srdce nedocházejí pokoje jinde než v Pánu, jak říká opět sv. Augustin na začátku svých Vyznání, své proslulé autobiografie. Modlím se za to, aby srdce mládeže, která se shromažďuje v Sydney na Světovém setkání mládeže, opravdu našla pokoj v Pánu a mohla být naplněna radostí a nadšením, aby mohla šířit dobrou zvěst mezi svými přáteli, ve svých rodinách a všech, které potkává.“- napsal v závěru svého poselství lidu Austrálie Benedikt XVI. 17

Benedikt XVI. strávil tři dny odpočinku po příletu do Austrálie v centru Opus Dei v Kenthurst. Na další dny se stalo jeho domovem sídlo arcibiskupa Sydney nedaleko tamní katedrály. Před odjezdem z Kenthurst slavil Benedikt XVI. mši svatou v kapli rezidence a požehnal základní kámen nové budovy, která má sloužit pro formaci mladých. Mimo program bylo setkání s mladými zaměstnanci zoologické zahrady v Sydney. Ti se rozhodli představit svou zemi netradičním způsobem. Přinesli Papežovi ukázat mláďata některých typických druhů zvířat: klokánka, koalu, papouška, a dokonce i mládě krajty a aligátora. Jménem vlády přivítal Benedikta XVI. premiér Kevin Rudd. Světový den mládeže označil za velkou událost pro celou Austrálii. Dodal, že s otevřenou náručí Benedikta XVI. zdraví nejen více než 1300 tamních katolických farností, ale také jiná vyznání a náboženství i celou společnost. Papež přichází jako apoštol pokoje a hlas naděje. Premiér poznamenal, že pestrá mozaika poutníků odpovídá různorodostí obyvatelům Austrálie. „Jejich víra se nás dotýká, inspiruje nás“ – dodal Rudd a výslovně pozdravil Benedikta XVI. také jménem komunity Aborigenů, kteří ho o to prosili. „Věříme a jménem všech Australanů se modlíme za to, aby se Váš pobyt zde stal požehnáním nejen pro obyvatele této země, ale i pro poutníky, kteří přijeli ze všech koutů světa a kteří jsou mezi námi poprvé,“ řekl australský premiér. Benedikt XVI. ve své promluvě na uvítanou mimo jiné řekl: „Někdo by se mohl zeptat, proč podnikat tak dlouhou a náročnou cestu na mládežnickou slavnost. Co vede tisíce mladých k tomu, že se vydávají na cestu, jež je pro mnohé z nich dlouhá a nákladná, jen proto, aby se mohli účastnit události tohoto druhu? Již od prvního Světového dne mládeže roku 1986 bylo zřejmé, že velký počet mladých si cení této příležitosti prožít určitý čas společně, prohloubit svou víru v Krista a vzájemně sdílet radostnou zkušenost společenství v jeho církvi. Touží slyšet slovo Boží a osvojit si ze své křesťanské víry něco navíc. Touží účastnit se akce, která klade do popředí velké ideály, jimiž se inspirují. Vracejí se domů naplněni nadějí a jsou obnoveni ve svém rozhodnutí budovat lepší svět. Pro mne je radostí být s nimi, modlit se s nimi a slavit spolu s nimi eucharistii. Světový den mládeže mne naplňuje důvěrou v budoucnost církve i v budoucnost našeho světa.“ 18

Po uvítacím ceremoniálu Svatý otec poklekl v kapli bl. Mary MacKillop v severní části Sydney. Pomodlil se před Nejsvětější svátostí a u hrobu blahoslavené. Místním řeholnicím věnoval sošku sv. Josefa, který je patronem kongregace založené touto první australskou blahoslavenou. Sám dostal darem bustu Mary MacKillop

z bronzu. Povšiml si úsměvu na zobrazení služebnice nejubožejších z ubohých a slíbil, že si tento dárek ponechá. Sestry Kongregace sv. Josefa doufají v brzkou kanonizaci své zakladatelky, která za svého života vytrpěla kvůli závistivosti a lidských nedorozumění dokonce pětiměsíční exkomunikaci. Dnes pracuje 900 řeholnic z její kongregace mimo jiné ve školství, mezi uprchlíky a Aborigeny. Z kláštera sester sv. Josefa odjel Benedikt XVI. do domu admirality, rezidence generálního guvernéra Austrálie, na dvě další oficiální setkání. Guvernér Michael Jeffrey, který reprezentuje královnu Alžbětu II., hovořil s Benediktem XVI. o problémech životního prostředí, sucha, výživy a energie. Papež poznamenal, že pro příznivou budoucnost světa je žádoucí také „energie ducha.“ Mluvilo se také o hodnotách, kterými žije mládež o duchovní péči mezi studenty a o mezináboženském dialogu. Benedikt XVI. věnoval guvernérovi mozaiku zachycující Svatopetrské náměstí. 19

Čtvrteční odpoledne přineslo dlouho očekávané setkání mladých s papežem. Čekalo zde na něj přibližně 200 tisíc lidí. Ne jako kolonizátora, ale jako duchovního otce přivítali Benedikta XVI na molu Rose Bay tradičním tancem a zpěvem stařešinové Aboriginů. Doprovodili ho na loď Sydney 2000. Na palubě mu vyšlo naproti dvanáct zástupců různých kontinentů. Papeže doprovázeli také kardinálové Pell a Bertone. Téměř šest námořních mil pluli podél sydneyského pobřeží za větrného ale slunečného počasí. Loď s papežem na palubě doprovázela flotila menších loďek s mladými a z břehů ji sledovali zástupy lidí. U mola v Barangaroo, které nese název po manželce místního náčelníka Aboriginů, zakotvila loď Sydney 2000 o půl čtvrté. Benedikta XVI. po vylodění přivítali tentokrát mladí Aborigenové, ve svém jazyce zazpívaly hymnus „Tu est Petrus.“ „Svatý otče, takové uvítání, jakého se vám dostalo, při vašem připlutí do přístavu, Sydney nezažilo od doby, kdy připlul první katolický arcibiskup Sydney Patrick Francis Moran v roce 1884,“ řekl ve své promluvě kard. Pell na přivítanou Benediktu XVI. „Svatý otče, jste mezi přáteli. Nejen mezi dětmi Božími, bratry a sestrami v katolické víře, ale také mezi přáteli z celého kontinentu, i z jiných křesťanských společenství. Vítáme vás u nás a modlíme se, aby nás vaše návštěva posílila, tak jako Pán chtěl, aby Petr vytrval ve víře a utvrzoval v ní své bratry,“ dodal australský kardinál. 20

Papeže pak také přivítal i předseda biskupské konference Austrálie arcibiskup Philip Wilson. Obyvatelé ostrovů Tokelau přinesli na podium evangeliář položený na modelu člunu. Ten je symbolem evangelizace těchto míst, kde dodnes uctívají Boha jako Velkého Rybáře. Právě z této knihy se četla perikopa z evangelia sv. Matouše. Slova která ukazují že skutečná velikost má rozměr služby: Kdo chce být velký, ať se stane služebníkem. Po evangeliu následovala první promluva Benedikta XVI. k mladým na letošním světovém setkání.

„Life is not just a succession of events or experiences… It is a search for the true, the good and the beautiful“ Drazí mladí, jaká radost, že vás mohu pozdravit tady na Barangaroo na březích nádherné Sydneyské zátoky a jejího slavného mostu a budovy Opery! Mnozí z vás pocházejí odtud, z vnitrozemí nebo z dynamických multikulturních komunit australských měst. Jiní přišli z roztroušených ostrovů Oceánie, další z Asie, ze Středního Východu, Afriky a z Ameriky. Jistý počet z vás však přišel ze stejné dálavy jako já, až z Evropy! Ať už jste ale přišli odkudkoli, nyní jsme konečně tady v Sydney! A sešli jsme se v tomto našem světě jako rodina Boží, jako Kristovi učedníci, abychom byli přede všemi svědky jeho lásky a jeho pravdy. Rád bych poděkoval především Starším z domorodců, kteří mne vítali těsně před tím než jsem vystoupil na loď v Rose Bay. Jsem hluboce dojat tím, že se nacházím ve vaší zemi. Vím o utrpení a nespravedlnostech, které jste museli snášet, ale jsou mi známy i probíhající kroky k ozdravení, naděje i oprávněná hrdost všech australských občanů. Mladým domorodcům, obyvatelům ostrovů v Torresově průlivu a ostrovů Tokelau, srdečně děkuji za dojemné přivítání. Vaším prostřednictvím srdečně zdravím i vaše obce. Pane kardinále Pelle a pane arcibiskupe Wilsone – děkuji vám za vaše vřelá slova na uvítanou. Vím, že vaše pocity jsou ozvěnou pocitů srdcí mladých, kteří se tady dnes večer sešli, a proto děkuji vám všem. Před sebou vidím působivý obraz univerzální církve. Rozmanitost národů a kultur, z nichž pocházíte, dokazuje, že Kristova dobrá zvěst je pro všechny a pro každého a že dosáhla všech konců země. Vím však také, 21

že nemálo z vás svou duchovní vlast dosud hledá. Jsou absolutně vítaní ti z vás, kteří nejsou katolíky či křesťany. Jiní z vás se možná pohybují na hranicích života farnosti a církve. Vás bych rád povzbudil: vstupte do láskyplného objetí Krista, uznejte církev za svůj domov. Nikdo není nucen zůstávat mimo, poněvadž dnem Letnic je církev jedna a univerzální. Tento večer bych sem rád zahrnul i ty, kteří mezi námi nejsou. Mám na mysli zejména nemocné a psychicky hendikepované, mládež ve vězení, ty, kteří se ocitli na okraji společnosti a ty, kteří se z nějakého důvodu cítí odcizeni církvi. Jim pravím: Ježíš ti je nablízku! Okus jeho objetí, které uzdravuje, jeho soucit, jeho milosrdenství! Před téměř dvěma tisíci lety apoštolé, shromážděni v horní místnosti domu spolu s Marií (srov. Sk 1,14) a dalšími ženami, byli naplněni Duchem svatým (srov. Sk 2,4). V této mimořádné chvíli, která poznamenala zrod církve, se neklid a strach, jimiž byli Kristovi učedníci blokováni, proměnil na mohutné přesvědčení a vědomí jediného cíle. Cítili se pohnuti mluvit o svém setkání se vzkříšeným Ježíšem, jehož nyní láskyplně nazývali Pánem. Apoštolé byli z mnoha hledisek normálními lidmi. Nikdo nemohl tvrdit, že je dokonalým učedníkem. Nerozpoznali Krista (srov. Lk 24,13-32), zastyděli se za své ambice (srov. Lk 22,24-27) a také jej zapřeli (srov. Lk 22,54-62). Ale jakmile je naplnil Duch svatý, byli proniknuti pravdou Kristova evangelia a inspirováni k jeho nebojácnému hlásání. Osměleni volali: obraťte se, dejte se pokřtít a dostane se vám Ducha svatého (srov. Sk 2,37-38)! Mladé křesťanské společenství, založené na učení apoštolů, na náklonnosti k nim, na lámání chleba a na modlitbě (srov. Sk 2,42), se vydalo vpřed, aby čelilo zvrácené kultuře, jež je obklopovala (srov. Sk 2,40), aby se ujalo svých vlastních členů (srov. Sk 2,44-47), aby bránilo vlastní víru v Ježíše před protivenstvími (srov. Sk 4,33) a aby uzdravovalo nemocné (srov. Sk 5,12-16). A plněním přikázání samotného Krista se vydali na cestu, aby dosvědčovali největší událost všech dob: že se Bůh stal jedním z nás, že božství vstoupilo do lidských dějin, aby je mohlo přetvořit, a že jsme povoláni ponořit se do spásonosné lásky Krista, která triumfuje na zlem a smrtí. Ve své známé promluvě na areopagu uvedl svatý Pavel toto poselství takto: „Bůh dává všechno, včetně života a dechu každému, takže všechny národy mohou hledat Boha a sledovat své cesty k němu, aby jej nalezli. Vždyť není od nikoho z nás daleko, poněvadž v něm žijeme, hýbáme se a jsme“ (srov. Sk 17,23-34). Od té doby se muži i ženy vydávají na cestu, aby předávali totéž, dosvědčovali Kristovu lásku a pravdu a přispívali k misijnímu poslání církve. Dnes vzpomínáme na ony pionýry – kněze, sestry a řeholníky – kteří přišli na toto pobřeží a další místa Pacifiku z Irska, Francie, Velké Británie a z dalších částí Evropy. Většinou byli mladí, některým z nich 22

dokonce nebylo ani dvacet, a když se naposledy loučili s rodiči, bratry, sestrami a přáteli, dobře věděli, že bude obtížné se někdy vůbec vrátit. Jejich život byl křesťanským svědectvím oproštěným od sobeckých zájmů. Stali se pokornými, ale houževnatými budovateli velkého sociálního a duchovního odkazu, který dodnes těmto národům přináší dobro, soucit a smysl. Byli schopni inspirovat další generace. V mysli se bezprostředně vybavuje víra, která byla oporou bl. Mary McKillop v jejím mocném odhodlání vychovávat zejména chudé a bl. Peteru To Rot s jeho pevným přesvědčením, že vláda společnosti se musí stále odvolávat k evangeliu. Pomyslete i na vaše prarodiče a na vaše rodiče, vaše první učitele víry. I oni obětovali spoustu času a energie z lásky k vám. Za podpory kněží a učitelů vaší farnosti mají ne vždy snadné, ale vysoce útěšné poslání vést vás ke všemu, co je dobré a pravdivé, svým osobní příkladem, způsobem sdílení a života křesťanské víry. Dnes je řada na mně. Některým z nás se může zdát, že jsme na konci světa. Pro lidi vašeho věku je každý let vzrušující, pro mne však byl poněkud vyčerpávající. Nicméně pohled na naši planetu shůry byl vskutku velkolepý. Třpyt Středomoří, nezměrnost severoafrické pouště, bujná asijská vegetace, bezmeznost Pacifiku, horizont, na kterém slunce vychází i zapadá, majestátní záře přírodních krás Austrálie, z nichž jsem se mohl po dva dny těšit – to všechno vzbuzuje uctivou bázeň. Je to jako pohled vržený zběžně na dějiny stvoření, jak jsou podány v Genezi: světlo a temnoty, slunce a měsíc, vody a země, živí tvorové. To všechno je v očích Božích „dobré“ (srov. Gn 1,1–2,4). Jsme-li ponořeni do této krásy, jak nezaslechnout ozvěnu slov žalmisty, který chválí Stvořitele: „Jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi“ (Žl 8,1)? Ale je tu ještě víc. Něco co lze z nebeské výše těžko zahlédnout: muže a ženy, jenž jsou stvořeni k ničemu menšímu než k obrazu a podobě Boha (srov. Gn 1,26). V srdci zázraku stvoření jsme vy i já, lidská rodina „ověnčená slávou a ctí“ (srov. Žl 8,5). Jak obdivuhodné! Spolu s žalmistou povzdechneme: „Co je člověk, že na něho myslíš?“ (srov. Žl 8,4). Uvedeni do mlčení, v duchu vděčnosti a síle svatosti uvažujeme. Co objevíme? Možná se zdráháním připustíme, že existují také zranění, jež poznamenávají zemský povrch: eroze, odlesňování, plýtvání pozemskými a mořskými zdroji kvůli nenasytnému konzumismu. Někteří z vás přicházejí z ostrovních států, jejichž samotná existence je ohrožena zvyšováním hladiny moří, jiní ze zemí, které trpí devastujícími následky sucha. Podivuhodné Boží stvoření je někdy svými správci vnímáno jako téměř nepřátelská skutečnost, dokonce jako něco nebezpečného. Jak se může to, co je „dobré“, jevit tak nebezpečným? A je tu ještě víc. Co říci o člověku, vrcholu Božího stvoření? Každý den se setkáváme s géniem lidských výdobytků. Od pokroku lékařských věd a moudré aplikace technologií až ke kreativitě, která se odráží v umění. Mnoha způsoby roste kvalita i spokojenost lidského 23

života. I mezi vámi existuje ochotná připravenost přijmout hojné příležitosti, jež se nabízejí. Někteří z vás vynikají ve studiích, ve sportu, v hudbě nebo tanci a divadle, jiní z vás mají smysl pro sociální spravedlnost a etiku a mnozí z vás přijímají závazky služby a volontariátu. My všichni, staří i mladí máme chvíle, v nichž nás dobrota vlastní lidské osobě a vnímatelná již v gestu malého dítěte nebo v ochotě dospělého odpustit naplňuje hlubokou radostí a vděčností. A přece tyto chvíle netrvají dlouho. Proto znovu uvažujme. Zjistíme, že nejenom prostředí přírodní, ale také sociální – habitus, který si vytváříme my sami – má své jizvy, zranění, která ukazují, že něco není v pořádku. I tady v našich osobních životech a v našich komunitách můžeme potkat protivenství, někdy i nebezpečí; jed, kterým koroduje to, co je dobré, přetváří to, čím jsme, a překrucuje smysl, pro který jsme stvořeni. Příkladů je hodně, jak sami víte. Mezi těmi nejevidentnějšími jsou alkohol, drogy, oslava násilí a degradace sexu, vyskytující se často v televizi a na internetu jako zábava. Kladu si otázku, jak by asi někdo, kdo by stanul tváří v tvář lidem, kteří trpí momentálním násilím a sexuálním zneužíváním, vysvětloval tyto virtuálně reprodukované tragédie, jež jsou vydávány za pouhou „zábavu“. Je zde tedy něco neblahého, co vychází z faktu, že svoboda a tolerance jsou velmi často odděleny od pravdy. To je živeno – dnes široce rozšířenou – ideou, že neexistuje absolutní pravda, která vede naše životy. Relativismus tím, že prakticky bez rozdílu všemu přikládá hodnotu, činí „zkušenost“ důležitější nad všechno ostatní. Avšak zkušenosti, odtržené od jakékoli úvahy o tom, co je dobré či pravdivé, mohou vést nikoli k ryzí svobodě, nýbrž k morálnímu a intelektuálnímu chaosu, k poklesu morální úrovně, ke ztrátě sebeúcty, ba dokonce k zoufalství. Drazí přátelé, život není ovládán osudem, není nahodilý. Vaše osobní existence je Bohem chtěná, Jím byla požehnána a obdařena smyslem (srov. Gn 1,28)! Život není prostým sledem faktů a zkušeností, třebaže mnohé z nich mohou být užitečné. Je hledáním pravdy, dobra a krásy. Právě proto přijímáme naše rozhodnutí, uplatňujeme naši svobodu a v tom, tzn. v pravdě, v dobru a v kráse, nacházíme štěstí a radost. Nenechte se oklamat těmi, kteří ve vás vidí pouhé konzumenty na trhu nerozlišených možností, kde se volba sama o sobě stává dobrem, novost je vydávána za krásu a subjektivní zkušenost vytlačuje pravdu. Kristus nabízí víc, ba dokonce všechno! Jenom On, který je Pravda, může být Cestou a proto také Životem. „Cestou“, kterou se vydali apoštolé až na konec země, je život v Kristu. Je to život církve. A vstupem do tohoto života, do křesťanského života je křest. Proto bych tento večer, ještě před pozítřejší úvahou o Duchu svatém, rád stručně připomněl něco z našeho chápání křtu. V den křtu vás Bůh uvedl do své svatosti (srov. 2 Petr 1,4). Byli jste adoptováni jako synové a dcery Otce a přivtěleni ke Kristu. Stali jste se 24

příbytkem jeho Ducha (srov. 1 Kor 6,19). Křest není dovršením ani odměnou: je to milost, dílo Boží. Proto na se konci obřadu křtu kněz obracel k vašim rodičům a přítomným, nazval vás jménem a řekl: „Stal jsi se novým stvořením“ (Obřad křtu, 99). Drazí přátelé, doma ve škole, na univerzitě, v místech práce i zábavy – zde všude si připomínejte, že jste novým stvořením. Nestůjte jen plni úžasu před Stvořitelem v radosti z jeho děl, ale mějte na paměti, že bezpečný základ lidské solidarity spočívá ve společném původu každého člověka, vrcholu stvořitelského plánu Boha se světem. Jako křesťané jste v tomto světě těmi, kdo vědí, že Bůh má lidskou tvář Ježíše Krista, jenž je „cestou“, která uspokojuje každou lidskou touhu, „životem“, o němž jsme povoláni svědčit a neustále přitom kráčet v jeho světle (srov. ibid. 100). Poslání svědka není snadné. Jsou dnes mnozí, kteří mají za to, že Bůh má být ponechán na okraji a že náboženství a víra, vhodné pro jednotlivce, mají být vyloučeny z veřejného života nebo užívány jen k dosažení omezených pragmatických cílů. Tato sekularizovaná vize se pokouší vysvětlit lidský život a vytvářet společnost s nemnoha nebo žádnými odkazy na Stvořitele. Prezentuje se jako neutrální, nestranná síla, jež každého respektuje. Ve skutečnosti však jako každá ideologie vnucuje sekularismus globální vizi. Je-li Bůh irelevantní ve veřejném životě, pak může být společnost utvářena podle obrazu, který postrádá Boha, a debata i politika, jednající o obecném dobru, budou vedeny spíše světlem následků než principů zakořeněných v pravdě. Zkušenost nicméně ukazuje, že odstoupení od plánu Boha Stvořitele způsobuje chaos, což má nevyhnutelné důsledky na ostatní stvoření (srov. Poselství pro SDM 1990, 5). Je-li zatemňován Bůh i naše schopnost poznat přirozený řád, začne se ztrácet smysl i dobro. Co bylo křiklavě prosazováno jako 25

lidský důvtip, projeví se brzy jako bláznovství, chtivost a sobecké zneužívání. Tváří v tvář delikátní složitosti Božího světa vnímáme stále více potřebu pokory. A co říci o našem sociálním prostředí? Jsme stejně bdělí k příznakům našeho otáčení se zády k morální struktuře, kterou Bůh vybavil lidstvo (srov. Poselství je Světovému dni míru 2007, 8)? Umíme uznat, že vrozená důstojnost každého lidského individua stojí na hlubší totožnosti, kterou je obraz Stvořitele, a že tedy lidská práva jsou univerzální, založená na přirozeném zákoně a nikoli něčím, co závisí na dohodě, na odkazu anebo ještě hůře na kompromisu? A to nás přivádí k zamyšlení nad tím, jaké místo mají v našich společnostech chudí, staří, imigranti a ti, co nemají hlas. Jak je možné, že tolik matek a dětí trpí domácím násilím? Jak je možné, že nejkrásnější a nejposvátnější lidský prostor, mateřské lůno, se stalo místem nevyslovitelného násilí? Drazí přátelé, Boží stvoření je jediné a dobré. Dbát o nenásilí, udržitelný rozvoj, spravedlnost a pokoj, pečovat o naše životní prostředí je pro lidstvo životně důležité. Tomu všemu však nelze rozumět, pokud se nepřistoupí k hluboké reflexi nad vrozenou důstojností každého lidského života od početí až do přirozené smrti. Náš svět je unaven chtivostí, zbídačováním a rozpory, fádností falešných idolů, pokryteckými odpověďmi a smutkem falešných slibů. Naše srdce a naše mysl touží po životní vizi, kde kraluje láska, kde jsou dary sdíleny, kde se buduje jednota, kde svoboda nachází vlastní význam v pravdě a kde se identita zakládá na ohleduplném společenství. To je dílo Ducha svatého! To je naděje nabízená evangeliem Ježíše Krista! Byli jste opětovně stvořeni křtem a posilněni dary Ducha svatého biřmováním, abyste dosvědčovali tuto realitu! To ať je poselství, které přivezete světu ze Sydney!

26

Několika set členný sbor zazpíval Píseň služebníka. V anglických, ruských, thajských, německých a španělských přímluvách mladí prosili, aby Bůh otvíral jejich srdce lásce a službě bližním, aby je posilňoval v obtížích a upevňoval v službě. Uvítací slavnost zakončila hymna mládeže. Ve světle zapadajícího slunce odjel Benedikt XVI. papamobilem do arcibiskupské rezidence ulicemi lemovanými zástupy. Zítra má na programu mimo jiné ekumenické a mezináboženské setkání, oběd se zástupci mladých a zahájí křížovou cestu, která pak povede ulicemi města. Pro mnoho mladých z celého světa jsou světové dny mládeže v Sydney příležitostí poznat vzdálený kontinent, který by možná jinak nenavštívili. Pro jiné je to naštěstí není tak daleko. Francesco Panfilo, biskup z Papuy Nové Guiney, říká: „Nikdy jsme se Světových dnů mladých nemohli účastnit, kvůli vysokým nákladům a chudobě zdejších lidí. Tentokrát se konají tak blízko, téměř na dosah, protože papež přijel do Sydney. Stačí málo. Let z Port Moresby do Brisbane trvá 2 hodiny a 40 minut. Potom jsme jeli 15 hodin autobusem. Tuhle příležitost si mladí nechtěli nechat ujít. V mojí diecézi jsme se na tuto událost připravovali už rok a půl dopředu. Připravili jsme „pouť kříže,“ nechali jsme vyrobit kopii Kříže Světových dnů mladých! A ten putoval z farnosti do farnosti, překonával velké vzdálenosti, použili jsme na jeho cestě i loďku. Byla to mimořádná zkušenost.“ 27

„Religion, by reminding us of human finitude and weakness, enjoins us not to place our ultimate hope in this passing world“ Pátek, 18. července, zahájil papež soukromou eucharistií v kapli Katedrálního domu, který je jeho rezidencí v Sydney. Prvním bodem programu bylo ekumenické setkání v kryptě katedrály. Sešlo se tam 40 představitelů z šestnácti různých církví a křesťanských společenství, spolu s představiteli Ekumenické rady Nového Jižního Walesu. Nechyběli ani delegáti mladých, kteří se angažují v ekumenických akcích. Mezi hosty byli kardinálové Tarcisio Bertone, maronitský patriarcha Nasrallah Pierre Sfeir a George Pell. V uvítacím projevu metropolita Sydney označil za překonané ony vášnivé spory mezi katolíky a protestanty, které pamatují starší generace a poděkoval také za upřímnou podporu ze strany křesťanů jiných vyznání při organizaci Světových dnů mládeže. Kardinál Pell mimo jiné řekl: „Duch svatý nám dal dosáhnout významných pokroků na cestě ekumenismu. Navzájem se dnes známe, jsme přáteli a k napětí dochází zřídka. Snad nás mladí lidé Světových dnů mládeže, uzavírající přátelství a bratrství bez ohledu na rasy a národy, budou inspirovat k ještě větší spolupráci a k účinnějšímu svědectví víry v Pána Ježíše.“ Benedikta XVI. vřele přivítal také anglikánský biskup Robert Forsythe. Anglikánská komunita je v Austrálii po katolících druhá největší, co do počtu. V promluvě při ekumenickém setkání Benedikt XVI. poznamenal, že ekumenismus začíná sice uznáním jediného křtu, ale má vést k jednotě eucharistického stolu. Poukázal na dohodu, kterou v roce 2004 podepsali členové Australské rady církví: „Čím usilovněji se snažíme dojít společného porozumění božským tajemstvím, tím výmluvněji budou naše charitativní díla vyprávět o nezměrné dobrotě Boha a jeho lásky ke všem.“ Benedikt XVI. připomněl, že ekumenický dialog dělá pokroky nejenom skrze výměnu idejí, ale i sdílením darů, které nás vzájemně obohacují. „Idea směřuje k dosažení pravdy; dar je vyjádřením lásky. Obojí je pro dialog podstatné.“ Svatý otec ve své úvaze použil biblické obrazy „těla“ a „chrámu“, užívané k popisu církve. „Každý prvek struktury církve je důležitý, ale všechny by vrávoraly a zřítily se bez úhelného kamene, kterým je Kristus. Jako „spoluobčané“ tohoto „Božího města“ se křesťané musí společně přičinit, aby budova byla pevná natolik, že bude ostatní lidi přitahovat, aby vstoupili a odhalili hojnost pokladů milosti, jež jsou uvnitř.“ Ekumenické setkání zakončila modlitba Otče náš, po níž se papež krátce pozdravil s jednotlivými osobnostmi. 28

Poté Benedikt XVI. přešel do kapitulní síně při katedrále, která patří mezi nejstarší zachované školní budovy v Austrálii. Tam proběhlo setkání se čtyřicetičlennou skupinou představitelů judaismu, islámu, buddhismu, hinduismu a dalších náboženství. V úvodu kard. Pell připomněl encykliku Fides et Ratio. Poznamenal, že víra a rozum nejen vedou k pravdě, ale že rozum potřebuje víru k rozšiřování horizontů. „Dnešní přítomnost představitelů jiných náboženství je výrazem uznání, že moudrost není jen výsadou křesťanů, ale patří všem věřícím. Jejich víra může přispívat našemu poznání Boha i nás samých.“ „Moji předkové by si nedokázali vůbec představit setkání, kterého se tady účastním. Bylo by to za horizontem jejich představivosti“ – řekl na uvítanou rabín Jeremy Lawrence z Velké Synagogy v Sydney. Připomněl kroky sblížení mezi katolickou církví a judaismem z doby Jana XXIII. a Jana Pavla II. S velmi pozitivním přístupem ke Dnům mládeže zdůraznil, že víra znamená také úctu k člověku. A ocenil, že Benedikt XVI. posílil duchovní profil města a vědomí o víře ve společnosti. „Až nadejde náš čas a naše duše potkají duše těch, kdo odešli již dříve – myslím na své dědy a pradědy – uvidíme, že nám bylo dáno žít v lepších dobách než oni. Kéž uvidí také naše nasazení, to, že jsme učinili náš svět lepším pro naše děti a všechny děti Boží a že jsme svým úsilím oslavovali jméno Boží pro celé lidstvo.“ Představitel islámu, šejk Mohamad Saleem, pozdravil Papeže tradičním „Salamalaikum!“ tedy „Pokoj s tebou.“ Dotkl se otázky míru v islámu. Také on s uznáním mluvil o Dnech mládeže. „Po několik dní slyšíme hlas mladých – řekl podporujme fundamentalismus lásky místo fundamentalismu nenávisti.“ Vyjádřil 29

přání, aby pobyt Benedikta XVI. v Sydney přispěl k šíření lásky, spravedlnosti a pokoje. V promluvě během mezináboženského setkání Benedikt XVI. zdůraznil, že náboženská svoboda je charakteristickým rysem australské společnosti. Austrálie je skutečně jednou z mála zemí, kde ústava otevřeně říká, že parlament není kompetentní rozhodovat v náboženských záležitostech obyvatel. Drazí přátelé, srdečné pozdravení pokoje a přátelství vám všem, kteří zde nyní zastupujete různé náboženské tradice Austrálie. Mám z tohoto setkání radost a děkuji rabínovi Jeremy Lawrencovi a šejku Shardymu za jejich slova, pronesená na uvítanou jménem vašich jednotlivých společenství. Austrálie je známa přívětivostí svých obyvatel vůči svým sousedům i k návštěvníkům. Je to země, která si velmi cení náboženské svobody. Vaše země si uvědomuje, že respektování tohoto základního práva dává mužům i ženám možnost uctívat Boha podle svědomí, pěstovat ducha a jednat podle mravních přesvědčení, vyvozených z jejich kréda. Harmonické vzájemné vztahy mezi náboženstvím a veřejným životem jsou mnohem důležitější v době, kdy někteří zastávají názor, že náboženství spíše rozděluje než sjednocuje. Svorný hlas těch, kteří mají náboženského ducha, však ve světě ohrožovaném zhoubnými a zločinnými formami násilí podněcuje národy a společnosti řešit konflikty pokojnými prostředky při plném respektování lidské důstojnosti. Jeden z mnoha způsobů, kterým se náboženství dává do služeb lidstva, spočívá v tom, že nabízí takovou vizi lidské osoby, která zdůrazňuje naši vrozenou touhu žít obětavě a navazovat přátelské vztahy s našimi bližními. Lidské vztahy v jejich niterné podstatě nelze definovat kategoriemi moci, vlády a osobního zájmu. Naopak, odrážejí a zdokonalují přirozenou tendenci člověka žít ve společenství a harmonii s druhými. Náboženské cítění, zakořeněné v srdci člověka, otevírá lidi vůči Bohu a vede je k objevu, že osobní realizace nespočívá v sobeckém uspokojení prchavých tužeb. Vede nás spíše k tomu, abychom vycházeli vstříc potřebám druhých a hledali konkrétní cesty, jak přispět ke společnému dobru. Náboženství plní v tomto ohledu zvláštní roli, neboť učí lidi, že autentická služba vyžaduje oběť a sebekázeň, které je třeba pěstovat odříkáním, zdrženlivostí a umírněným užíváním přirozených dober. To přivádí muže a ženy k tomu, aby životní prostředí pokládali za úkaz, který je třeba spíše obdivovat a ctít, a nikoli za užitečnou věc, určenou ke spotřebě. Pro toho, kdo má náboženského ducha, je povinností 30

dokazovat, že je možné nalézat radost v životě prostém a skromném a velkoryse sdílet vlastní přebytek s tím, kdo je v nouzi. Přátelé, tyto hodnoty – jsem si jist, že souhlasíte – jsou obzvláště důležité při odpovídající formaci mladých lidí, kteří jsou velmi často pokoušeni považovat samotný život za spotřební zboží, přitom však sami nepostrádají schopnost sebekontroly. V rámci sportu, studia či umělecké tvorby jsou totiž ochotni přijmout mnohé závazky. Copak není pravda, že pokud jsou jim předloženy vznešené ideály, jsou mnozí mladí přitahováni asketismem a praktikováním morálních ctností prostřednictvím úcty a pozornosti vůči druhým? Těší je rozjímat o darech stvoření a jsou okouzleni tajemstvím transcendentna. Konfesní či státní školy mohou z tohoto hlediska konat více, aby rozvinuly duchovní dimenzi mladých. V Austrálii i jinde je náboženství motivujícím faktorem zakládání mnoha výchovněvzdělávacích institucí a právem má dodnes své místo ve školních osnovách. Výchova je častým tématem konferencí organizace Interfaith Cooperation for Peace and Harmony a vřele vybízím všechny, kteří se na této iniciativě podílejí, aby pokračovali v diskusi o hodnotách, které zahrnují intelektuální, lidský a náboženský rozměr řádné výchovy. Světová náboženství věnují neustálou pozornost zázraku lidské existence. Kdo nežasne nad schopností mysli, která chápe tajemství přírody prostřednictvím vědeckých objevů? Kdo necítí vzrušení při možnosti stanovovat vizi budoucnosti? Kdo necítí úžas nad silou lidského ducha, který určuje cíle a nachází cesty, jak jich dosáhnout? Muži i ženy jsou obdařeni schopností nejen představit si způsob, jak by věci bylo možné zlepšit, ale také vynakládat vlastní energii na jejich zlepšení. Jsme si vědomi jedinečnosti našeho vztahu s královstvím přírody. Domníváme-li se tedy, že nejsme podrobeni zákonům hmotného univerza stejně jako ostatní stvoření, neměli bychom učinit podstatnou složkou své vize lidštější budoucnosti také dobrotu, soucit, svobodu, solidaritu a respekt ke každému jednotlivci? Náboženství, jež bere v úvahu omezenost a slabost člověka, nás vybízí nevkládat naše poslední naděje do tohoto pomíjivého světa. Člověk „se podobá vánku, jeho dny stínu, který přechází“ (Žl 143/144,4). Všichni jsme zakusili zklamání z toho, že jsme nedokázali uskutečnit dobro, které jsme si předsevzali učinit, i obtíže plnit správná rozhodnutí ve složitých situacích. Církev sdílí tyto myšlenky s ostatními náboženstvími. Podnícena láskou přistupuje k dialogu v přesvědčení, že pravý zdroj svobody se nachází v osobě Ježíše Nazaretského. Křesťané věří, že on je tím, kdo plně zjevuje lidskou sílu ctností a dobroty; on je tím, kdo nás vysvobozuje z hříchu a temnot. Univerzálnost lidské zkušenosti, která překračuje každou zeměpisnou hranici i každé kulturní omezení, umožňuje stoupencům různých náboženství zapojit se do dialogu a snažit se čelit tajemství životních radostí i bolestí. Z tohoto hlediska církev usilovně hledá příležitost naslouchat duchovním zkušenostem 31

jiných náboženství. Mohli bychom říci, že všechna náboženství se snaží proniknout hluboký význam lidské existence a dobrat se jejího vnějšího původu či počátku. Náboženství představují pokus porozumět kosmu jakožto vycházejícímu a směřujícímu k tomuto původu či počátku. Křesťané věří, že Bůh zjevil tento počátek či původ v Ježíši, kterého Bible nazývá „Alfou a Omegou“ (srov. Zj 1,8; 22.1). Drazí přátelé, přišel jsem do Austrálie jako vyslanec pokoje. Proto jsem rád, že jsem se setkal s vámi, kteří sdílíte totéž přání a společnou touhu pomoci světu k dosažení pokoje. Naše hledání pokoje postupuje ruku v ruce s hledáním jeho významu, poněvadž odhalením pravdy nacházíme bezpečnou cestu k pokoji (srov. Poselství ke Světovému dni míru 2006). Naše snaha dosáhnout smíření mezi národy vyplývá a směřuje k oné pravdě, která dává životu smysl. Náboženství nabízí pokoj, ale také – a to je důležitější – vzbuzuje v lidském duchu žízeň po pravdě a hlad po ctnostech. Kéž je nám dáno povzbuzovat všechny, zejména mladé, aby obdivovali krásu života a žasli nad ní, hledali hlavní smysl života a zasazovali se o uskutečnění jeho ušlechtilých možností! S těmito pocity úcty a s povzbuzením vás svěřuji prozřetelnosti všemohoucího Boha a ujišťuji o své modlitbě za vás a vaše drahé, za příslušníky vašich společenství a za všechny obyvatele Austrálie. Především anglicky, ale i německy a španělsky hovořil Benedikt XVI. s 12 mladými, které pozval, aby s ním a s kardinálem Pellem poobědvali. Každý kontinent zastupovala jedna dívka a jeden chlapec a jedna dvojice reprezentovala australské domorodce. V 15 hodin zahájil Benedikt XVI. modlitbu Křížové cesty. 250 tisíc mladých lidí se jí účastnilo v ulicích celého Sydney. Ulice města byly na dnešní odpoledne přetvořeny 32

na Jeruzalém 21. století, kde Ježíš znovu žije, trpí a umírá. Trávník Hyde Parku se stal Getsemanskou zahradou, sloupoví Galerie Veleradou. Divadelní ztvárnění křížové cesty mělo také hudební doprovod, který postupně přecházel od rocku, přes domorodou hudbu po gregoriánský chorál. Svatý otec přednesl modlitbu Prvního zastavení, které se týká Poslední večeře. Herce představující Ježíše nesoucího kříž do Barangaroo, kde bylo poslední zastavení, dopravila loďka. Inscenaci Křížové cesty připravil otec Franco Cavarra, který před vstupem do kněžského semináře režíroval opery v Sydney a ve Spoletu.

„The cult of material possessions, the cult of possessive love and the cult of power often lead people to attempt to “play God” Ve večerních hodinách se Benedikt XVI. setkal účastníky programu „Alive“ v nápravněvýchovném zařízení. Ten se zaměřuje na resocializaci problémové mládeže. Na 240 převážně bývalých drogově závislých se tu učí znovu žít. Papež se své úvaze zamyslel nad názvem tohoto resocializačního programu, nad tím, co to vlastně znamená, když se řekne být „živý“, žít život naplno. Drazí mladí přátelé, těší mě, že mohu dnes být s vámi tady v Darlinghurst, a srdečně zdravím všechny účastníky programu „Alive“, jakož i personál, který jej vede. Modlím se, abyste se mohli nadále všichni těšit podpoře, kterou zajišťuje Social Services arcidiecéze v Sydney, a aby dobro, jež se zde koná, trvalo i v budoucnu. Název programu, který sledujete, nás přivádí k formulaci otázky: co to vlastně znamená, když se řekne být „živý“, žít život naplno? Právě to všichni chceme, zejména mládež, a právě to chce Kristus pro nás. On totiž řekl: „Já jsem přišel, aby 33

měli život a aby ho měli v hojnosti“ (Jan 10,10). Nejhlouběji zakořeněný instinkt každé živé bytosti je setrvat při životě, růst, rozvíjet se a předávat dar života druhým. Z toho plyne, že je více než přirozené ptát se, jak to uskutečnit co nejlépe. Pro ty, kdo žili ve Starém zákoně, byla tato otázka stejně naléhavá jako dnes pro nás. Nepochybně pozorně naslouchali Mojžíšovi, když jim říkal: „Hleď, předkládám ti dnes život a dobro, smrt a zlo. Přikazuji ti dnes, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho příkazy, nařízení a ustanovení, požehnání i kletbu. Zvol si život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, naslouchal jeho hlasu a lnul k němu, neboť v tom je tvůj život“ (Dt 30,19-20). Bylo jasné, co měli dělat: měli odstoupit od jiných bohů a ctít pravého Boha, který se zjevil Mojžíšovi, a měli poslouchat jeho příkazy. Možná pokládáte za nepravděpodobné, že lidé v dnešním světě ctí jiné bohy. Někdy se však lidé klaní „jiným bohům“, aniž by si to uvědomovali. Falešní „bohové“, ať už je jakékoli jejich jméno, podoba či forma, které jim přisuzujeme, se téměř vždycky pojí se třemi skutečnostmi: materiálním dobrem, vlastnickou láskou a mocí. Dovolte mi, abych to vysvětlil podrobněji. Materiální dobra jsou sama o sobě dobrá. Nepřežijeme dlouho bez peněz, oblečení a obydlí. K životu potřebujeme jídlo. Pokud jsme ale nenasytní a odmítáme se rozdělit o to, co máme, s hladovým a chudým, pak tato dobra přetváříme na falešná božstva. Kolik jen hlasů nám v naší materialistické společnosti říká, že štěstí závisí na co největším možném počtu dober a předmětů blahobytu! To však znamená přetvářet tato dobra na falešná božstva. A namísto toho, aby přinášela život, přinášejí smrt. Autentická láska je zajisté dobrem. Bez ní by život stěží stál za to, aby se žil. Láska vede k uspokojení naší nejhlubší potřeby, a když milujeme, stáváme se více sebou samými, stáváme se plněji lidskými. Jak snadno však může být láska přetvořena na falešné božstvo! Lidé si většinou myslí, že milují, když se stávají vlastníkem druhého nebo s ním manipulují. Lidé někdy zacházejí s druhými jako s předměty, aby uspokojili své vlastní potřeby, a ne jako s osobami, hodnými úcty a lásky. Jak snadno mohou oklamat četné hlasy, jež v naší společnosti prosazují povolnost ve vztahu k sexualitě bez ohledu na zdrženlivost, úctu k sobě a k morálním hodnotám, které činí lidské vztahy kvalitními! To je klanění se falešným božstvům, jež namísto života přináší smrt. Moc, kterou nám dal Bůh na utváření světa kolem nás, je zajisté dobrem. Užívá-li se patřičně a odpovědně, dovoluje nám přetvářet život lidí. Všechny společnosti mají zapotřebí schopné představitele. Jak silné je však pokušení přilnout k moci pro ni samu, 34

snažit se ovládnout druhé nebo vykořisťovat životní prostředí pro vlastní sobecké zájmy! Takto se moc přetváří na falešné božstvo. Namísto života přináší smrt. Kult materiálních dober, kult vlastnické lásky a kult moci často vedou lidi k tomu, aby „jednali jako Bůh“, snažili se převzít totální kontrolu bez jakéhokoli ohledu k moudrosti a k přikázáním Boha, jenž nám je dal poznat. Toto je život, který vede k smrti. Naproti tomu klanění se jedinému pravému Bohu znamená uznávat v něm zdroj všeho, co je dobré, svěřovat mu sami sebe, otevřít se uzdravující síle jeho milosti a poslouchat jeho přikázání: toto je cesta, která volí život. Zářivým příkladem toho, co znamená odejít z cesty smrti a vykročit na cestu života, nacházíme v jednom úryvku evangelia, který, jak jsem si jist, všichni dobře znáte: podobenství o marnotratném synu. Když na začátku příběhu onen mladík opouštěl dům, dychtil po iluzorních rozkoších slibovaných falešnými „bohy“. Prohýřil svůj dědický podíl v neřestném životě a nakonec se ocitl v té nejbídnější chudobě a nouzi. Když spadl na dno, vyhladovělý a opuštěný, pochopil, jak byl hloupý, že opustil svého otce, který jej miloval. Pokorně se vrátil a žádal o odpuštění. Otec, naplněn radostí, jej objal a zvolal: „Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen“ (Lk 15,24). Příběh, kterým prošel onen mladík, mnozí z vás osobně zakusili. Možná jste učinili rozhodnutí, kterých nyní litujete a která vás přivedla na cestu, která, ačkoli mohla vypadat přitažlivě, vedla jen do hlubší nouze a samoty. Zvolit drogy či alkohol, zapojit se do kriminálního nebo sebeničivého jednání mohlo tehdy vypadat jako východisko z obtížné či nepřehledné situace. Nyní víte, že to místo k životu vedlo ke smrti. S radostí přijímám odvahu, kterou jste projevili rozhodnutím vrátit se na cestu života, právě tak jako mladík z onoho podobenství. Přijali jste pomoc od přátel či příbuzných, od personálu programu „Alive“, od těch, kterým leží na srdci vaše blaho a vaše štěstí. Drazí přátelé, vidím ve vás vyslance naděje pro ty, kteří se nacházejí v podobných situacích. Vy je můžete přesvědčit o nutnosti zvolit si cestu života a odejít z cesty smrti, protože mluvíte na základě zkušenosti. Ve všech evangeliích jsou Ježíšem obzvláště milováni ti, kteří se dopustili chybných rozhodnutí, protože se více než ostatní otevřeli jeho uzdravujícímu slovu, 35

jakmile postřehli svůj omyl. Ježíš byl často kritizován domněle spravedlivými za to, že trávil mnoho času ve společnosti těchto lidí. „Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“, ptali se. On odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní… nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (srov. Mt 9,11-13). Ti, kteří toužili svůj život změnit, projevili větší ochotu naslouchat Ježíšovi a stát se jeho učedníky. Vy můžete jít v jejich stopách, také vy můžete vyrůstat ve zvláštní Ježíšově blízkosti právě proto, že jste se rozhodli k němu vrátit. Můžete si být jisti, že Ježíš vás přijímá s otevřenou náručí stejně jako otec z podobenství o marnotratném synovi. Nabízí vám svou nezištnou lásku. V hlubokém přátelství s ním se nalézá plnost života. Jak jsem před chvílí řekl, milujeme-li, naplňujeme své nejhlubší touhy a stáváme se plněji sebou samými, stáváme se plněji lidskými. Milovat – k tomu jsme naprogramováni, k tomu jsme byli projektováni Stvořitelem. Přirozeně nemluvím o přechodných, povrchních vztazích. Mluvím o pravé lásce, o jádru Ježíšova morálního učení: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (srov. Mk 12,30-31). To je program vepsaný do nitra každé osoby. Kéž bychom měli dost prozíravosti a velkorysosti přizpůsobit se mu, kéž bychom byli připraveni zříci se svých preferencí, dát se do služeb druhých, dát svůj život pro dobro ostatních a v první řadě Ježíši, který nás miloval a dal za nás svůj život. To jsou lidé povoláni dělat. To znamená být skutečně „živými“. Drazí mladí přátelé, poselství, kterým se k vám dnes obracím, je stejné jako to, které tak dávno formuloval Mojžíš. „Zvol si život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha“. Jeho Duch ať vás vede na cestě života: poslouchat jeho přikázání, následovat jeho učení, opustit chybná rozhodnutí, jež vedou ke smrti, a navázat přátelství s Ježíšem Kristem na celý život. Silou Ducha Svatého zvolte život a zvolte lásku a budete před světem svědky radosti, která z ní plyne. To je má modlitba za každého z vás v tento Světový den mládeže. Bůh vám všem žehnej. (dokončení příště)

! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN

1. Aby lidé respektovali Boží plán se světem a více si uvědomovali velký dar stvoření. 2. Aby odpověď Božího lidu na povolání ke svatosti a misiím byla podpořena důkladným rozlišováním charismat a věrností duchovní a kulturní formaci. 3. Aby si rodiče o prázdninách dokázali najít čas na své děti. FARNÍ INFORMÁTOR, XIV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

36

POŘAD BOHOSLUŽEB: 3. – 17. srpna 2008 DEN

NEDĚLE 3. srpna

LITURGIE

18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 4. srpna ÚTERÝ 5. srpna STŘEDA 6. srpna ČTVRTEK 7. srpna PÁTEK 8. srpna SOBOTA 9. srpna

FARNOST

za + Marii SRNCOVOU, PUSTIMĚŘ manžela a rodiče z obou stran 8.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 9.30 PODIVICE za + Františku MALÍKOVOU a duše v očistci 11.00

SV. JAN MARIA VIANNEY, KNĚZ POSVĚCENÍ ŘÍMSKÉ BAZILIKY PANNY MARIE SVÁTEK

PROMĚNĚNÍ PÁNĚ 18.

ČTVRTEK TÝDNE V MEZIDOBÍ SV.

DOMINIK,

PONDĚLÍ 11. srpna ÚTERÝ 12. srpna STŘEDA ČTVRTEK 14. srpna PÁTEK 15. srpna SOBOTA

SVÁTEK-SV. TEREZIE BENEDIKTA OD KŘÍŽE PANNA A MUČEDNICE, PATRONKA EVROPY

NEDĚLE 17. srpna

OBRAŤTE SE PROSÍM NA DĚKANSTVÍ VYŠKOV, II. ODBOJE 2,

PODIVICE 19.00: ADORACE na poděkování Pánu Bohu za 40 let manželství a Boží požehnání do dalších let

PODIVICE 11.00

za + Josefa PIVODU, manželku a dvoje rodiče

KLÁRA,

4.-17. 8.:

SV. JANA FRANTIŠKA DE CHANTAL, ŘEHOLNICE STŘEDA 19. TÝDNE V MEZIDOBÍ

MAXMILIÁN MARIA KOLBE, KNĚZ A MUČEDNÍK SLAVNOST

NANEBEVZETÍ PANNY MARIE SOBOTA 19. TÝDNE V MEZIDOBÍ

20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

V PŘÍPADĚ POHŘBU

za živou a + rod. KUPČÍKOVU, RAŠKOVU, BRANČÍKOVU a KARABINOVU

PANNA

SV.

ČERPÁNÍ ŘÁDNÉ DOVOLENÉ.

DRYSICE 9.30

19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

SV.

4.-17. 8.:

! 739.246.000

KNĚZ

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 10. srpna

ÚMYSL MŠE SV.

ČERPÁNÍ ŘÁDNÉ DOVOLENÉ.

V PŘÍPADĚ POHŘBU OBRAŤTE SE PROSÍM NA DĚKANSTVÍ VYŠKOV, II. ODBOJE 2,

! 739.246.000

za + rodiče CRHONKOVY, PUSTIMĚŘ SEDLÁČKOVY a GREPLOVY 8.00 DRYSICE za + Helenu POSPÍŠILOVOU a poděkování za dar života 9.30 za + Jana ŠVARCE, PODIVICE manželku, zetě a duše v očistci 11.00 37

PONDĚLÍ 18. srpna ÚTERÝ 19. srpna

POŘAD BOHOSLUŽEB: 17. – 31. LITURGIE FARNOST PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 20. NEDĚLE 9.30 V MEZIDOBÍ PODIVICE 11.00 PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ 20. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18.00 SV. JAN EUDES, PODIVICE KNĚZ 8.00

STŘEDA 20. srpna

SV. BERNARD, OPAT A UČITEL CÍRKVE

DEN

NEDĚLE 17. srpna

ČTVRTEK 21. srpna PÁTEK 22. srpna SOBOTA 23. srpna

SV.

PAPEŽ

PANNA MARIA KRÁLOVNA SV.

SOBOTA 30. srpna

NEDĚLE 31. srpna

RŮŽENA Z LIMY, PANNA

21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

NEDĚLE 24. srpna PONDĚLÍ 25. srpna ÚTERÝ 26. srpna STŘEDA 27. srpna ČTVRTEK 28. srpna PÁTEK 29. srpna

PIUS X.,

21.

PONDĚLÍ TÝDNE V MEZIDOBÍ

21.

ÚTERÝ TÝDNE V MEZIDOBÍ SV.

MONIKA

SV. AUGUSTIN, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

UMUČENÍ SV. JANA KŘTITELE SV.

RŮŽENA Z LIMY, PANNA

22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 19.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 DRYSICE 11.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

srpna 2008 ÚMYSL MŠE SV. za + rodiče CRHONKOVY, SEDLÁČKOVY a GREPLOVY za + Helenu POSPÍŠILOVOU a poděkování za dar života za + Jana ŠVARCE, manželku, zetě a duše v očistci za živé a + farníky a + kněze, kteří působili ve farnosti za + Františka ZAKOPALA a dvoje rodiče na poděkování Pánu Bohu za 70 let života s prosbou za dar zdraví pro rodinu za živou a +r. BENÍČKOVU, BUČKOVU a ZELENKOVU za živou a zemřelou rodinu FREMLOVU za + Ludvíka FRÉLICHA, manželku, syna, živou a + rod. za + Marii a Vladimíra ROZSYPALOVY za + Annu TOUŠOVOU a manžela za Amálii LERYCHOVU, manžela, 2 dcery a duše v oč. za + Karla PUČANA, manželku a dvoje rodiče za + Annu CHYTILOVOU, manžela a rodiče za živé a + farníky a + kněze, kteří působili ve farnosti za + Tomáše VEJMOLU, manželku, syna a + rodinu SVATEBNÍ OBŘAD: Romana BABICOVÁ a Bronislav DOBEŠ za + Františka LUSKU, rodiče z obou stran a živou rodinu za + Marii a Františka SYNKOVY, dceru, rodiče a +r. za +r.ŠÉNOVU, DRAGONOVU a STEINEROVU 38