FARNÍ INFORMÁTOR SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO – 15. KVĚTNA 2016
Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země.
„Nechť toto svaté biřmování je pro každého z vás počátkem nového dobrodružství, které vás přivádí stále blíž a blíže ke Kristu. Buďte Ježíšovi stejně jako On je váš“. /J. E. Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, v homílii při biřmování v Pustiměři, 14. září 1997/
BARÁTOVÁ Tereza Anežka Česká
MALÝ Ondřej Jan Bosco
BUREŠOVÁ Jana Ludmila
PEPRNÍČKOVÁ Dana Marie
HODINKA Pavel Petr
RUMLER Zdeněk Matouš
HYBLOVÁ Michaela Lucie
RUSNÁKOVÁ Brigita Anna
KOLENIČOVÁ Marie Rozálie
RUSNÁKOVÁ Vilma Jana
KOLENIČ Václav Tomáš
STEINER David František z Assisi
MALÁ Lucie Terezie z Lisieux
VALTR Ondřej František z Assisi
"SERVIRE DEO REGNARE EST"
KAREL IV. král český a císař římský 1316 - 14. 5. - 2016
700
Votivní obraz pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi autora monumentálního epithetonu, "Pater patrie", kterým ozdobil postavu "Otce vlasti" v pohřební řeči nad mrtvým císařem. V horním části uprostřed je Panna Maria s Ježíškem na trůně zahaleném zlatým převisem, který drží dva andělé. Po její pravici klečí Karel IV. s císařským znakem, za ním stojí sv. Zikmund. Po levici klečí mladý král Václav IV. s českým královským znakem, za ním stojí jeho křestní patron, sv. Václav. V dolním části klečí uprostřed arcibiskup Jan Očko z Vlašimi se svým erbem. Své ruce vkládá do rukou sv. Vojtěcha. Zcela vlevo za sv. Vojtěchem stojí sv. Prokop. Na druhé straně za Janem Očkem stojí sv. Vít, za ním pak první světice českého národa sv. Ludmila.
FARNÍ INFORMÁTOR NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE – 22. KVĚTNA 2016
Hospodine, Pane náš, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi.
SALVE RITA VAS AMORIS, SPONSA CHRISTI DOLOROSA, TU DE SPINIS SALVATORIS PULCHRA NASCERIS UT ROSA". (BOLESTNÁ SNOUBENKO KRISTA, NÁDOBO LÁSKY,- RITO,- BUĎ ZDRÁVA, TY Z TRNU SPASITELE, JAK RŮŽE ZRODILA SES KRÁSNÁ). Relikviář svaté Rity. Peregrinatio Ad Miracula Fidei, Cascia, Itálie, 17. června 2014.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, skrze našeho Pána Ježíše Krista máme vírou přístup k naději, neboť Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého. V tomto Duchu prosme: L: BOŽE, V TROJICI JEDINÝ, VYSLYŠ NÁS. Prosme za svatou Církev, ať je ve světě živým Božím lidem, shromážděným jedinou láskou Otce, Syna a Ducha svatého. Prosme za všechny, kdo byli křtem svatým povoláni do společenství trojjediného Boha, aby svou životní sílu hledali v Bohu a jeho všemohoucnosti. Prosme za křesťanské rodiny, aby každodenní modlitbou a četbou Písma svatého poznávaly, že pramenem lásky živého společenství osob je trojjediný Bůh. Prosme za děti, které v tomto Roce milosrdenství poprvé přistoupí ke svátosti smíření a přijmou eucharistii, aby s upřímností připravovaly svá srdce na den Tvého příchodu. Prosme za nadcházející Putování ke skvostům křesťanského náboženství, aby vedlo k prohloubení víry a lásky k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Kristu. Prosme za všechny věrné zemřelé, aby navěky patřili na slávu Trojjediného Boha. K: Otče, pohleď na tvář svého Syna a přijmi modlitbu této své rodiny, aby posílena darem tvého Ducha byla znamením a prvotinou lidstva, které má účast na trojjedinném tajemství tvé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
"Jen tam, kde jsou přítomni skrytí, neokázalí, ale horliví a věrní dělníci na vinici, můžeme očekávat nové ovoce a nové požehnání". J. E. Mons. Josef Hrdlička, katedrála sv. Václava, Olomouc, 7.5.2016
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 1. ČTENÍ – SKT 2,1-11
Čtení ze Skutků apoštolů. Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: ”Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.” ŽALM 104
Veleb, duše má, Hospodina! – Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! – Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! – Země je plná tvého tvorstva. Hynou, když vezmeš jim život, – a vracejí se do svého prachu. – Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, – a obnovuješ tvář země. Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, – ať se Hospodin těší ze svého díla! – Kéž se mu líbí má píseň: – má radost bude v Hospodinu. 2. ČTENÍ – 1KOR 12,3B-7.12-13
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ”Ježíš je Pán.” Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. EVANGELIUM – JAN 20,19-23
Slova svatého evangelia podle Jana. Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: ”Pokoj vám!” Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: ”Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.” Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: ”Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.” 3
MODLITBA VĚŘÍCÍCH Biskup: Bratři a sestry, sjednoceni Duchem svatým ve víře, naději a lásce, vzývejme pokorně našeho nebeského Otce jedněmi ústy a jedním srdcem: L (Schola): KYRIE, KYRIE, ELEISON. Prosíme tě, Bože, svým svatým Duchem upevni naši víru, rozmnož lásku a dej nám sílu, abychom celým svým životem vydávali svědectví tvému Kristu. /Barátová Tereza/ Prosíme tě, Bože, za rodiče a kmotry: dej ať věrným následováním Krista dávají dobrý příklad těm, za které ručí. /Burešová Jana/ Prosíme tě, Bože, za našeho papeže Františka, naše biskupy Jana a Josefa, za Giovanniho kardinála Coppu, za všechny biskupy a za celou Církev, kterou si shromažďuješ v Duchu svatém: Naplň svůj lid pokojem a veď ho k jednotě, abychom rostli ve víře a lásce až do Kristova příchodu. /Hodinka Pavel/ Prosíme tě, Bože, za ty, kdo vládnou a nesou odpovědnost za obce, státy a národy, veď svým Duchem rady jejich rozhodnutí, aby vždy sledovali dobro všech lidí a usilovali o spravedlnost a mír. /Hyblová Michaela/ Prosíme tě, Bože, Stvořiteli a Otče všech lidí, za celý svět: Dej, ať jsme všichni navzájem bratry, aby celý svět byl tvým královstvím, v němž panuje pokoj a radost v Duchu svatém. /Kolenič Václav/ Prosíme tě, Bože, za dar moudrosti, abychom viděli věci lidské v tvém božském světle, a ve svých touhách i nadějích byli prodchnuti tvým svatým Duchem. /Koleničová Marie/ Prosíme tě, Bože, za dar rozumu, aby tvůj Duch svatý, jenž „zkoumá Boží hlubiny“ nám dal jiskru této pronikavé schopnosti a otevřel naše srdce radostnému přijetí tvého láskyplného záměru. /Malá Lucie/ Prosíme tě, Bože, za dar umění, abychom poznali nekonečnou propast, která tebe, Stvořitele, odděluje od stvoření; abychom objevili jejich omezenost i svůdnost, kterou mají, pokud se jich špatně užívá. /Malý Ondřej/ 4
Prosíme tě, Bože, skrze dar rady uzdrav naše svědomí, abychom v jeho síle pronikali do poznání pravého smyslu evangelijních hodnot, obsažených v horském kázání. /Peprníčková Dana/ Prosíme tě, Bože, darem síly pronikni náš život impulzem shůry, který dá duši odvahu nejen v chvílích dramatických, ale i v každodenním životě. /Rusnáková Brigita/ Prosíme tě, Bože, skrze dar zbožnosti vykořeň z našich srdcí hořkost, hněv a netrpělivost, oživ v nás ducha porozumění, tolerance a odpuštění, který je zdrojem nového lidství, založeného na civilizaci lásky. /Rusnáková Vilma/ Prosíme tě, Bože, ať tvůj Duch vlije do našich srdcí bázeň, vycházející z lásky k Tobě; abychom po příkladu Panny Marie, která i přes rozechvění z neslýchané odpovědnosti, která jí byla svěřena, dokázala vyslovit „fiat“ víry, poslušnosti a lásky. /Steiner David/ Prosíme tě za děti, které v tomto Roce milosrdenství poprvé přistoupí ke svátosti smíření a přijmou eucharistii, aby s upřímností připravovaly svá srdce na den Tvého příchodu. /Valtr Ondřej/ Prosíme tě za nadcházející Putování ke skvostům křesťanského náboženství, aby vedlo k prohloubení víry a lásky k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Kristu. /Rumler Zdeněk/ Aby ženám ve všech zemích světa byla prokazována vážnost a úcta a jejich přínos pro společnost byl náležitě oceňován. Aby se v rodinách, společenstvích a skupinách rozšiřoval zvyk modlit se růženec za šíření evangelia a za mír. Ať nás mariánská úcta vede k hlubokému duchovnímu životu, modlitbě, naslouchání Božímu slovu a bezvýhradné ochotě vytrvale hledat a ochotně plnit vůli Boží. Prosíme tě, Bože, ať Duch Kristův, Pán a Dárce života, přivede k věčnému životu všechny věrné zemřelé, kteří se k němu na křtu svatém zrodili. Biskup: Bože, tys dal apoštolům svého svatého Ducha a dáváš ho všem věřícím, na něž apoštolové a jejich nástupci vložili ruce; ať tvůj Duch stále v Církvi zůstává a nepřestává skrze ni konat ve světě své dílo. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. 5
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
1. ČTENÍ – PŘ 8,22-31
Čtení z knihy Přísloví. Toto praví Boží Moudrost: „Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, od pradávna před svými skutky. Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země. Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země. Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi.“ ŽALM 8
Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, – na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: – Co je člověk, že na něho myslíš, – co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, – ověnčils ho ctí a slávou, – dals mu vládnout nad dílem svých rukou, – položils mu k nohám všechno: Ovce i veškerý dobytek, – k tomu i polní zvířata, – ptáky na nebi a ryby v moři, – vše, co se hemží na stezkách moří. 2. ČTENÍ – ŘÍM 5,1-5
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. EVANGELIUM – JAN 16,12-15
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“ 6
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Trojjediný Bůh Je známá opera Bedřicha Smetany, která nese název Tajemství. Jde tam o hledání tajné chodby k pokladu, kterou jeden muž objevil a chrání si to jako tajemství. Ovšem dopadlo to tak, že tajemství se neudrželo a nakonec ho hlásá ponocný z věže jednomu nahluchlému. Tak to bývá s těmi lidovými tajemstvími, o kterých se nemluví, ale často se jen prozradí. Slovo tajemství však může znamenat nejenom věc tajnou, ale také těžko poznatelnou. Jsou určitá tajemství v přírodě, která jsou jen pomalu objevována a poznávána: jak je třeba možné, že netopýr v úplné tmě vidí, že dravý pták z velké výšky vidí malou myšku. Podobně jako je to třeba s tajemstvím lidského těla, s dědičností, apod. Mnohé se již podařilo objasnit a vysvětlit, mnohé však zůstává ještě nerozluštěno. Jsou ovšem tajemství, která se týkají Boha, a ta svým rozumem nepronikneme nikdy. Jsou tajemstvími jeho vnitřního života. K nim patří i to dnešní tajemství Boha ve třech osobách. U nás, lidí, nejsou tři osoby jedním člověkem, i když mají stejné jméno. Josef Novák může být dědeček, syn a vnuk. Všichni tři se stejně jmenují, ale přesto nejsou jeden. Bůh je však jeden, ale ve třech osobách. Svatý Patrik se to snažil vyjádřit třeba tím, že trojlístek je jeden a přece má tři lístky; nebo sluneční paprsek, který se lomí skleněným hranolem se rozloží na tři základní spektrální barvy; nebo třeba trojúhelník; voda – H20: pára, kapalina, led, ale pořád je to jedna voda. Myslím, že tyto skutečnosti nám pomáhají především alespoň lidsky vyjádřit tajemství Boží trojjedinosti. Pro nás však je moc důležité si uvědomit, proč nestačí věřit jen v jediného Boha, jak tomu věří muslimové (Allah). Nač si lámat hlavu s takovým tajemstvím? Přijdeme však na to, že by tím naše víra byla značně ochuzena. Je křesťané věří v Boží Trojici a tím se odlišují od všech jiných náboženství, včetně mohamedánství. Allah je sice jediný Bůh, ale jiný než u křesťanů. Je to jediný suverénní monarcha, ničím neomezený, který může nařídit a zakázat cokoliv, ale není v něm vnitřní život jako u křesťanů. Brilantně to vysvětluje sv. Augustin, když říká, že je-li Bůh láska, musí být trojice; láska totiž vyžaduje tři skutečnosti: toho, kdo miluje, pak toho, kdo je milován, a nakonec pouto 7
mezi nimi a tím je láska sama. Jestliže jsme my lidé stvořeni k Božímu obrazu, pak ani my tu nejsme pro sebe, ale pro ty druhé. Vždyť všichni z lásky rodičů přišli na svět a proto jsme k lásce povoláni. Platí to i mezi námi ve farním společenství. Potřebujeme lidi starší i mladší. Ve všední den chodí převážně starší a ukazují tím mladým, kde je pravá moudrost života, totiž v Bohu. V našem společenství potřebujeme i mladé lidi, protože díky nim se objevuje i určitá mladost, svěžest Církve, vidíme-li malé děti či slyšíme-li zazpívat schóla. A tak je třeba abychom dokázali všichni propojovat moudrost stáří s nadšením mládí. Žít podle Nejsvětější Trojice znamená umět druhé přijímat, poděkovat, pochválit i podpořit. Kéž i náš život je obrazem vnitřního života Trojjediného Boha, kde Otec miluje Syna a jejich vzájemnou láskou je Duch svatý.
8
Znamení časů. Migrace národů.
(zamyšlení kardinála Prospera Grecha, vatikánský deník L´Osservatore Romano, 27. dubna 2016)
Za mých časů se používal výraz „invaze barbarů“ pro popis historického fenoménu v raném středověku. Dnes se označuje politicky korektněji výrazem „migrace národů“. Již koncem 3. století n.l. začaly různé národy narušovat severní a východní hranice římské říše. Bylo přirozené, že vidina prosperujícího a mocného města přitahovala pozornost i chtivost sousedních národů, které nedosáhly takového civilizačního stupně a blahobytu. I přes Diokleciánovo úsilí dobýt ztracená území zpět, začal tímto procesem úpadek Říma. Byl způsoben různými faktory: sociálními, politickými, ekonomickými, mravními a demografickými. Když Konstantin zřídil svoje sídlo v Byzanci, stal se Západ kořistí okolních národů, které využily trhlin říše k rozšíření svojí vlastní moci. Vyvrcholilo to roku 410, kdy Alarich dobyl a vyplenil Řím. V devastaci říše pak pokračovali Hunové, Ostrogóti, Vizigóti, Germáni a další. Je evidentní, že tento fenomén nenastal jenom v římské říši. Byl to fakt, který se během různých západních i východních civilizací objevoval ve všech částech světa. Může nastat v důsledku hledání úrodnější půdy nebo mít expanzivní cíle. My se pozastavíme u římských dějin, protože mají, co říci naší generaci. Různé národy, které se zmocnily římského území, měly také svoje zvyky, náboženství a kulturu. Dalo se předvídat, že silnější a starší kultura Římanů převládne nad těmi slabšími a méně konsolidovanými. Nevyhnutelně však tyto národy zanechaly v národech starší civilizace také svoji stopu. Došlo tedy ke splynutí s římskou převahou a po dlouho trvajícím usazování vznikla velká středověká civilizace s jejími univerzitami, katedrálami, literaturou, filosofií a uměním. Jaká éra nastane po fůzi všech ras a kultur v dnešní Evropě? Tehdejší nájezdníci zde sice našli upadající říši s mnoha slabinami, ale setkali se také s poměrně mladým lidem, který měl silného ducha, jasně vyhraněná přesvědčení a věrohodné odpovědi na otázky lidské existence, totiž s křesťany. Ti pronikali říši už pár století a vlévali novou duši kultuře a smýšlení národů, které obývaly její území. Nová Evropa byla tedy sjednocena nejenom společným jazykem, ale společnou vírou a kulturou, která zdědila řecké a římské myšlení, jakož i římské právo. Navzdory tomu přetrvávaly nacionalismy v dobrém i ve zlém. Došlo sice k válkám, ale řecko-římsko-křesťanský odkaz rozkvetl ve velkých literaturách každého národa prostřednictvím lidí jako Dante a Shakespeare. Co bylo až doposud řečeno, zná každý školák. Odkazujeme k tomu, protože nám to může pomoci interpretovat analogický fenomén neustálého pohybu masy lidí z Blízkého východu a z Afriky směrem do Evropy. Bylo by falešné a urážlivé označovat tento fenomén za invazi, před níž je třeba se bránit. Stejně jako v případě emigrace stovek tisíc Italů do Německa, Belgie a Spojených států amerických, kde splynuli s tamějšími obyvateli, byť za nemalých obtíží. Je to jen další případ událostí, ke kterým dochází v dějinách každého kontinentu. Analogie však má svoje meze. Řekli jsme, že starověcí imigranti či nájezdníci nalezli mladou církev, která byla v plném vývoji a mohla je vstřebat svojí vírou. Dnešní imigranti jsou převážně muslimové. Pojí je arabský jazyk, a islám je pro ně náboženstvím a puncem 9
totožnosti. Jakou víru najdou v Evropě, která se ocitla v krizi a je zachvácena nepřetržitou a nezřídka antikřesťanskou laicizací? Je na místě se ptát, zda my křesťané budeme předávat imigrantům evangelní hodnoty anebo je vyvádět z míry svými mores a běžným intelektuálním relativismem. Množství neustále přicházejících lidí působí přirozeně v různých národech nemálo sociálních, ekonomických a obtížně řešitelných logistických problémů. Na druhé straně se bez nich nemůžeme obejít v důsledku všeobecného demografického poklesu, zejména v Itálii. Nehledě na tento utilitaristický přístup, však nemůžeme ustupovat v situaci, která po nás vyžaduje, abychom využili všech zděděných zdrojů naší humanistické a křesťanské tradice, jinak budeme barbaři my! Kromě těchto morálních úvah se musíme ptát, zda rozvrat Blízkého východu není také „znamením doby“, které je třeba chápat ve světle Písma svatého. Chce nám tím něco říci Bůh? Pád „Babylonu“, o kterém mluví Apokylapsa, tedy zhroucení ekonomického a politického systému, který je v dějinách opakujícím se strukturálním hříchem, lze chápat z hlediska současnosti. Opakující se výzvy k obrácení adresované Jeruzalému prorokem Jeremiášem v předtuše blížící se invaze Babyloňanů, nepromlouvají také k nám, kteří jsme ustavičně ohrožováni terorismem? A nepopisuje snad dlouhý seznam pohanských neřestí z první kapitoly listu Římanům také určité dnešní mores, na které jsme hrdí jako na „kulturní výdobytky“? Je úkolem církve, jediné morální autority, aby ve světě chaotických hodnot interpretovala znamení doby pro věřící i pro všechny lidi. Prorocké zvolání církve, abychom pohlédli na dimenze dějin spásy nynějších událostí, jako to učinil Augustin v pojednání De civitate Dei, by bylo v tomto Svatém roce milosrdenství tím největším darem, který může Bůh ve svém milosrdenství dát všem lidem dobré vůle. ISLÁM - HLAVNÍM NÁBOŽENSTVÍM BRUSELU Uznání místa náboženství a náboženských přesvědčení v občanské společnosti by mělo být zájmem politiků – říká nový belgický primas, arcibiskup Joseph De Kesel. V rozhovoru pro časopis L´appel poukazuje na místo, jaké v jeho zemi zaujímá islám. Jeho přítomnost ve společnosti už je sociálním faktem. Jak dodává, je velmi důležité, aby podobně bylo ve společnosti přítomné také křesťanství. Jinak se totiž islám stane jedinou instancí, která reprezentuje náboženství v životě společnosti. Křesťanství je dnes v sociálním životě potlačené, redukované do čistě soukromé sféry. Tento proces nesmí být zaměňován se sekularizací, která je faktem a která – podle arcibiskupa De Kesela - může být vnímána pozitivně, ačkoliv pro církev představuje výzvu. Musí se totiž naučit životu v zesvětštěné a pluralitní společnosti a v kultuře, která už od dob osvícenství není kulturou křesťanskou. Na okraj dodejme, že islám je dnes v Bruselu hlavním náboženstvím. Zatímco praktikujících katolíků je sotva 12% obyvatel belgického hlavního města, praktikujících muslimů je 19%. Navíc lze očekávat, že tato tendence v příštích letech dále poroste, protože v bruselských státních školách tvoří polovinu žáků muslimové. PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (1. 5. 2016) PUSTIMĚŘ: 5.300,-Kč DRYSICE: 3.100,-Kč PODIVICE: 1.250,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! 10
SANCTVS IOANNES NEPOMVCENVS HONORIS TVTOR IN ANGVSTIIS FORTIS ADIVTOR (1) (latinský nápis na soše sv. Jana Nepomuckého v Pustiměři včetně zašifrovaného letopočtu)
„Sv. Jan Nepomucký: je jistě nejznámější světec v celém světě. Na všech mostech stojí. A proč na mostech? Poněvadž vlny života všecky někam zanášejí. Ale bývá obyčejně znázorněný s prstem na ústech jako patron mlčení, tajemství zpovědního. Ale i ti, kdo nejsou kněží mají tajemství. A jaká? Nikdy se nemá mluvit o zlém. Má se vždycky mluvit o dobrém. Obyčejně to ilustruji v cizině jednou českou básničkou – Petr Křička, Jednička lomeno jednou. Starý pan učitel vždycky dával jenom jedničky – z pravopisu jednička, úprava jednička. A autor říká: ´jednou jsem přinesl úkol. Byla to samá kaňka a samá pravopisná chyba. Starý učitel se nad tím zamyslel a nakonec napsal: jednička lomena jednou, až na ty pravopisné chyby.´ Jak by to bylo pěkné kdybychom mysleli vždycky o druhém jednička lomeno jednou až na ty pravopisné chyby.“ (Tomáš kardinál Špidlík - žehnání obnovené sochy sv. Jana Nepomuckého na návsi v Pustiměři, 7.8.2005)
SVATÝ JAN NEPOMUCKÝ V boji, který se rozpoutal proti církvi v Čechách koncem 14. století, hrály nejdůležitější úlohu dvě postavy: král Václav IV. a arcibiskup Jan z Jenštejna. Václav, korunovaný na přání svého otce jako tříleté nemluvně přes varování pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, byl odmalička vychováván jako budoucí král. V patnácti letech, opět na přání Karla IV., byl zvolen králem římským, a tak mu byla otevřena cesta k císařské koruně. Za dva roky potom stal nad otcovou rakví. V prvních nesnadných letech samostatné vlády nacházel mladý král oporu v členech rady svého otce, mužích zkušených a vybraných. Z nich však brzy někteří zemřeli, jiní byli zneschopněni stářím nebo časem oddáleni od 11
dvora. Na jejich místo si mladý král vybíral úředníky, často prostšího původu, a ponechával jim rozsáhlou pravomoc ve vyřizování záležitostí. Jednou z osob, v které vkládal Karel IV. veliké naděje, byl mladý a vzdělaný arcibiskup Jan z Jenštejna, jehož ještě před svou smrtí jmenoval kancléřem svého syna. Schizma, jež vypuklo roku 1378 – a dvojpapežství – nesmírně ztížily situaci. Jenštejnovi se podařilo s pomocí některých rádců udržet Čechy a krále, spřízněného s francouzským dvorem, při římském papeži Urbanu VI., o jehož pravosti byl osobně zcela přesvědčen. Jeho přímočarý postup proti českým rozkolníkům, kteří se snažili zvrátit jeho plány, způsobil už v roce 1381 roztržku s královým bratrancem, asi jednadvacetiletým moravským markrabětem Prokopem, který okázale přechovával sesazeného děkana Konráda z Veselé, stoupence vzdoropapeže Klimenta VII. Když se schylovalo k násilnému zákroku proti arcibiskupovi, Jenštejnovi úředníci i s generálním vikářem uprchli z Prahy. Snad jim nahnaly strach násilnosti popudlivého krále proti vratislavské kapitule dva měsíce předtím. Spor byl urovnán, ale rozdělení mezi králem a arcibiskupem vzrůstalo. Arcibiskup Jan se po těžké nemoci r. 1380 věnoval ještě horlivěji duchovnímu životu a na mnoho věcí pohlížel jinak, než světácký král; ten se právě tehdy začal obklopovat novými rádci, kteří mu ze ziskuchtivosti více lichotili. Jasný postoj ohnivého arcibiskupa, až vášnivě oddaného římskému papeži a církvi, vzbuzoval mu záští mnoha nepřátel v Německu, protože stál v cestě jejich osobních, ne vždy upřímně myšlených zájmů. A brzy se stal stejně nepohodlný královským oblíbencům, mezi nimiž nechyběli ani duchovní toužící po bohatých obročích. Arcibiskup byl tedy z rady a od krále oddalován a nakonec roku 1384 zbaven kancléřství. Tím se však napjatá situace nezlepšila. Byl sice zbaven vlivu politického, ale jeho vážnost a moc jako hlavního představitele církve v Čechách zůstávala. Církev totiž byla za doby Karla IV. obohacena zbožnými nadacemi a odkazy, které jí dodaly nového lesku a nové vážnosti. A právě po jejích pokladech prahnul král a jeho milci. Již za sporu s vratislavskou kapitulou spojil dobré s užitečným a zabavením statků chtěl ochromit také její moc. Podobným způsobem si počínal i v Čechách. Byl v tom napodobován svými milci, kteří s jeho podporou páchali podobné krádeže a násilí. Tak se stává dlouhý zápas bojem krále a jeho okolí proti arcibiskupovi, který se snažil hájit jak svobody církve, tak i její práva. V červnu 1383 povolal král Václav Jana z Jenštejna na hrad Karlštejn, tam ho uvěznil a dal plenit církevní majetky. Příčinu k tomu zavdal spor jednoho králova milce s arcibiskupem. Tím dal příklad ostatním, aby podobným způsobem okrádali kostely, kláštery a nemocnice a nepohodlné faráře nahrazovali povolnými. Dovolával-li se arcibiskup u krále spravedlnosti, nedosáhl ničeho. Ani sám se už necítil bezpečný: bylo mu vyhrožováno smrtí, nutili ho k složení úřadu, a když odmítal, dály se pokusy ho otrávit. V těchto těžkých letech měl málo úspěchů při zajišťování bezpečnosti své diecéze. Když se násilnosti proti duchovenstvu množily, vyhlásil na pachatele církevní tresty, klérus se však ze strachu zdráhal je provádět. Pro svou osobní bezpečnost a k ochraně arcibiskupských statků byl nucen opevnit tvrze a hrady a najímat žoldnéře k jejich obraně, čímž upadl do velkých dluhů. Pražské katedrální kapitule, stěžující si na násilné zabrání statků s vědomím královým a na jiná příkoří, mohl jen přislíbit svou přímluvu u krále a připomenout, že utrpení tohoto času nejsou nic ve srovnání s budoucí odplatou, kterou Spasitel svým věrným jednou dá: 12
„Sluší se snášet příkoří raději než úspěchy ve světě plném utrpení, a je třeba, hledíme-li na proměnlivost světa, v němž není nic jistého ani stálého, abyste snášeli dočasně křivdu, jež se na vás páše, než se Všemohoucí postará o nápravu“. Ač se Jan z Jenštejna stával občas pod tíhou dlouhého utrpení netrpělivým, přece se naučil snášet stálá nebezpečí s duševní vyrovnaností. Když se mu v roce 1382 podařilo uniknout útoku a jen tak si zachránil život, potěšil ho jeho důvěrník a zpovědník, roudnický augustinián Petr Klarifikátor dopisem, v němž mu psal: „Běda, Otče, udeřila poslední hodina, nastaly zlé časy, v nichž pravda vymizela na zemi a spravedlnost se ukrývá v nebi! ... Nesčetné obludy obcházejí touto tmavou nocí a hledají si pokrm. Ovečky tvé pastvy se proměnily ve vlky, beránci v temné dravce ... Dobrý pastýři, co si počneš s tou zvěří? Řeknu-li: utečte, svedu vás k nedbalosti; poradím-li vám opak, abyste se proti nim postavil, vydám vás na pospas krutým šelmám, které vztekle na svého pastýře cení zuby“. Nakonec mu pouze doporučuje, aby si vybral dobré rádce, důvěřoval jim a po příkladu starozákonního kněze Jetra jim ponechal v jednání volnou ruku, zvláště běží-li o záležitosti správní, a sám aby ustoupil do pozadí. V odpovědi si však arcibiskup postěžoval: „Jakpak budu moci snášet nářek chuďasů, pláč vdov a stížnosti sirotků, horšících se nad mým jednáním? Mám snad já, který nakonec musím vydávat počet ze svého správcovství, považovat za nedůstojné skládat účty se svými spoluslužebníky?“ Již po prvních těžkých zkušenostech byl přesvědčen, že jeho nerovný zápas o uhájení církevních svobod neskončí jinak než násilnou smrtí; často však prohlašoval, že se nevzdá a že bude pro svobodu církve a k dosažení její jednoty bojovat až k smrti. Myšlenka na mučednictví se v jeho spisech skutečně často objevuje. Na ně se připravoval a po něm toužil; obával se jen, aby k němu měl dost síly. Papeže Urbana VI., když se k němu dosti nešetrně neprávem zachoval, ujišťoval v březnu 1387, že nechce ze strachu od svého stáda utíkat, nýbrž že mu zůstane věrný až do smrti. V dobách tak pohnutých nebylo snadné najít oddané spolupracovníky a úředníky, a Jan z Jenštejna se nechtěl spokojit s lidmi průměrnými, třebas mu to navrhoval Petr Klarifikátor. Brzy po svém nastoupení, v roce 1380, přinutil svými prosbami starého, zkušeného a ctnostného bývalého generálního vikáře mistra Borše z Mrákotic, aby se stal jeho oficiálem (nejvyšším soudcem v diecézi). Při té příležitosti mu však jasně naznačil, že od něho očekává vykonávání spravedlnosti přes všechny překážky. Boreš ho ujistil, že s ním rád půjde i na smrt, bude-li toho třeba. Když však došlo k prvnímu výbuchu pronásledování, i on od arcibiskupa utekl a nechal ho v rukou krále jako ostatní úředníci. Arcibiskup mu psal, když se bouře uklidnila: „Neuvědomuješ si, že jsi už sužován stářím a denně očekáváš záchvat horečky ... nebo nějaké jiné choroby, která může lehce učinit konec lidskému životu, a přece se bojíš podlehnout meči, který zasloužil mučedníkům věčné koruny? Dvojí totiž je smrt: jedna, co skličuje duši všelijakým trápením; jiná, kdy člověk podléhá meči, a ta – je-li dobrovolná a pro spravedlnost – činí z něj mučedníka... Ta je záslužná“. Ale nejen stálé nebezpečí života, nýbrž i strach o pozemský majetek odradil arcibiskupovi většinu prelátů a přátel: nabádali ho a zapřísahali, aby pro zachování osobní 13
bezpečnosti a statků přecházel všechny zločiny a násilnosti mlčením. Byla jen hrstka těch, kteří ho povzbuzovali, aby započatý boj statečně dokončil; ale ti, jak si sám stěžuje, jej v hodině zkoušky sledovali jen z povzdálí, protože nepatřili k jeho okolí. Veřejnost však, jak se zdá, prostý lid a ti, kteří neměli na boji osobní zájmy, sympatizovali s arcibiskupem, snad kromě značné části bázlivého nebo poddajného kléru. Když drama vrcholilo, vyzýval neméně výmluvně arcibiskupa, v anonymním ovšem letáku, mistr Štěpán z Kolína z pražské univerzity: „Kdo o tom pochybuje, že budeš připojen ke sboru svatých, podstoupíš-li pro obranu duchovního stavu a svobody církve časnou smrt? Co jiného přidružilo k nebeským zástupům onoho svatého arcibiskupa Tomáše canterburského, ne-li vztek tyranů?“ Na podzim roku 1389 se objevuje po boku arcibiskupově nový generální vikář: Jan z Pomuku. Začínal již před léty svou práci na pražské konsistoři jako notář, písař generálních vikářů a konečně po svém návratu z několikaletého studia v Padově, odkud si přinesl doktorát církevního práva, byl ustanoven na místo starého osvědčeného vikáře mistra Kunše z Třebovle. Nezdá se, že to byl muž průměrný, jak se snaží z předpojatosti dokazovat někteří historici, kněz poskvrněný lakomstvím. Už ta okolnost, že býval tajemníkem asketického Jana z Jenštejna a že ten ho ustanovil i svým prokurátorem, svědčí o důvěře, jaké u něho požíval. Tím méně je pravděpodobné, že tak zbožný muž, který si vybíral své hlavní úředníky velmi opatrně a který po léta horlil ve svých kázáních proti lakomým kněžím a mnohoobročnictví, by byl strpěl vedle sebe hrabivce a dokonce ho jmenoval svým generálním vikářem. O schopnostech Janových svědčí ostatně i to, že za studií v Padově byl na rok 1386 zvolen rektorem zaalpských studentů a že ho arcibiskup považoval za schopného k úřadu generálního vikáře právě v době, kdy se chystal na pouť milostivého léta 1390 do Říma a kdy jeho nepřítomnosti v diecézi mohlo být zneužito k dalším násilnostem. Pěkně a jasně vysvětlil Jan z Jenštejna v svém kázání o dobrém pastýři, jak si představoval svého generálního vikáře: „Dobrý pastýř má také mít dva až tři psy: neodvažuje-li se zasáhnout sám proti vlkům, lépe se mu daří se psy a bezpečněji se brání. Když musí od stáda poodejít a vlk snad by chtěl stádo napadnout, psi štěkáním vlka odeženou nebo aspoň přivolají pastýře. Stejně i Kristus, dobrý pastýř, pravil v evangeliu, že každá věc je pojištěna výpovědí dvou nebo tří svědků; z toho vyplývá, že biskup má mít dva nebo tři psy, totiž úředníky, aby spolu s ním střežili stádo, a kde by sám na vlky nestačil, aby měl na pomoc ony psy ..., aby pro něho svědčili a mohli dokázat jeho nevinu“. Jan z Pomuku se stal generálním vikářem v době, když arcibiskup neměl skutečných přátel, poněvadž prý bylo lepší výt s vlky. V jednom kázání si na to trpce stěžoval, že ti, které kdysi míval rád a byli jeho přáteli, pomlouvali ho a vykládali jeho upřímné snahy ve zlém, a ti, kteří se zavázali přísahou věrnosti, vymlouvali se na zlou dobu. Na podzim 1392 se situace začala přiostřovat. Bezpráví páchaná na kněžích, vykonavatelích arcibiskupových příkazů a papežských bul, a zabírání majetků, pohnulo arcibiskupa k ostrému zásahu. Nejprve krále soukromě napomenul, snad již dříve, ale když se Václav dále nechával ovlivňovat svými rádci, napomenul ho veřejně v přítomnosti jeho rady, a se souhlasem a jménem svého kléru mu písemně odevzdal všechny stížnosti, aby 14
zjednal nápravu. Odpovědí snad bylo násilné usmrcení tří duchovních z rozkazu královského podkomořího Zikmunda Hulera, zapřisáhlého arcibiskupova nepřítele. Na jaře 1393 král chtěl na radu svých milců provést svůj plán na odtržení části pražské arcidiecéze a zřízení diecéze nové. Tak chtěl omezit vliv arcibiskupův a současně dát papežem jmenovat nového biskupa, patrně jednoho ze svých oblíbených duchovních – Václava Králíka z Buřenic. Novou diecézi chtěl nadat statky benediktinského kláštera v Kladrubech. Vhodnou příležitost k tomu poskytla smrt stařičkého opata Racka. Benediktini si však zvolili nového opata Olena, jehož volba byla řádně vyhlášena, a když do stanoveného termínu se nepřihlásil nikdo, kdo by odporoval, generální vikář Jan z Pomuku ji potvrdil 10. března. V téže době předvolal také k arcibiskupskému soudu královského podkomořího Zikmunda Hulera, aby se odpovídal ze svých kacířských výroků a rouhání. Když se nedostavil, exkomunikoval ho. Zikmund o tom zpravil krále a vyložil celou záležitost jako schválnost arcibiskupa a jeho úředníků. Král vzplanul svým obvyklým hněvem. Chtěl bez milosti utratit jak arcibiskupa, tak i jeho vikáře. Ti – když viděli k čemu se schyluje - utekli do Roudnice, kde obyčejně arcibiskup pobýval během postu. Objevili se tam zakrátko i dva královi milci jako vyslanci – jedním z nich byl králův zpovědník – kteří ujišťovali královou dobrou vůlí a touhou po narovnání. Jenštejn tedy měl přijít do Prahy. Současně se však dostal arcibiskupovi do ruky i lístek od krále, v němž ho žádal o vydání všech arcibiskupských hradů a aby odešel z Čech; byla připojena vyhrůžka, že bude utopen, pokusí-li se o něco proti králi. Na radu generálního vikáře a oficiála, ale s obavami, arcibiskup přece jen do Prahy přijel. Druhého dne se sešel s králem. Byli přítomni i generální vikář, oficiál Mikuláš Puchník a kanovník Václav Knobloch. Hned při setkání dal Václav v hněvu všechny zatknout, vyslýchat a mučit. Stařičkého děkana katedrální kapituly Bohuslava z Krňova zranil na hlavě svým mečem. Nejkrutěji v mučírně týral generálního vikáře Jana z Pomuku s oficiálem, které sám pálil pochodněmi, až omdlévali. Mikuláš Puchník však byl nakonec s ostatními propuštěn, když zastrašeni slíbili, že nebudou o mučení mluvit. Mikuláš Puchník se za několik dní objevil ve svém úřadě. Jan z Pomuku, poněvadž byl tak zmučen, že měl propálené boky a nemohl zůstat naživu, byl svázán, na rozkaz králův vláčen ulicemi a kolem deváté hodiny večer, 20. března, shozen z mostu do Vltavy. Arcibiskup sám hned na počátku jednání se králi vymkl z rukou, setrval tajně pár dní v Praze a pak z města uprchl. Jednání bylo obnoveno, ale opět ztroskotalo, když si král přál, aby arcibiskup dal dovolení k zcizení některých církevních statků, co násilně držel moravský markrabě Prokop, a když chtěl, aby jemu samému přiřkl patronátní práva, která králi předtím nikdy nepatřila – tím chtěl zřejmě dodat zákonitosti násilným dosazováním svých oblíbenců na církevní obročí. Jan z Jenštejna jasně poznal, že veškeré jeho snahy jsou marné a že nemůže dále svůj úřad vykonávat. Odešel tedy tajně v den sv. Vojtěcha k papeži Bonifáci IX. do Perugie, kde mu písemně odevzdal stížnosti a žádal o nápravu, o vyhlášení církevních trestů proti králi a jeho našeptávačům a o zajištění svobodného vykonávání svých práv. Málo však pořídil. Již ve své stížnosti papeži Jan z Jenštejna (v červenci 1393, pouhé tři měsíce po událostech) označil svého bývalého generálního vikáře titulem „martyr sanctus – svatý mučedník“ a jeho smrt nazývá mučednictvím. Těžko připustit, že by jeho slova byla 15
pouhým básnickým obratem. Jen on mohl plně zhodnotit zásluhy svého vikáře, poněvadž jediný snad znal všechny podrobnosti i důvody, jež jeho smrti předcházely. Ta byla zapsána i v mnoha soudobých kronikách domácích i zahraničních. jsou to ovšem stručné záznamy události, kterou nijak nechtějí hodnotit. V létě 1393 vyschla v Praze Vltava. Tato pohroma byla uváděna do spojitosti s utopením Janovým. Petr Klarifikátor, který už roku 1402 psal posmrtný životopis arcibiskupa Jenštejna, učinil v něm zmínku i o smrti Jana z Pomuku. Prý je o ní psáno podrobněji jinde a vědí o ní celé Čechy, proto se o ní nešíří. Praví pouze, že Jan se stal Boží milostí mučedníkem a že byl oslaven skvělými zázraky. Bohužel vypsání smrti a zázraků se nedochovalo. Nebylo asi příliš rozšířeno, a není nepravděpodobné, že to byly záznamy úřední. Památka Janova však přesto přežila nepřízeň časů, i když jak text Jenštejnovy stížnosti zachovaný mimo Čechy, tak tento životopis Klarifikátorův zapadly. Pozdější úcta se vyvíjela kolem Janova hrobu v katedrále sv. Víta v Praze a čerpala údaje o jeho smrti, jak se zdá, z ústního podání, stejně jako kronikáři vzdálení i cizí. Nemalý podíl na tom, že se kult vyvíjel jen zvolna, mají nepochybně události domácí: válka šlechty proti Václavu IV., která začala v roce 1394. Pak hned následovala bouřlivá léta působení Husova, dlouholeté husitské války. V nich vzalo za své nesmírné množství klášterů a chrámů a s nimi i mnoho psaných dokladů. Ještě před husitskými válkami udává ve své „Chronicon generale“ řezeňský augustinián Ondřej, když hovoří o násilné povaze Václava IV., že také dal utopit slavného mistra teologie Jana, který mu pravil, že není hoden říkat si král ten, kdo nevládne dobře. Vídeňský dvorní dějepisec a profesor Tomáš Ebendorfer z Haselbachu, který dlel v roce 1433 tři měsíce v Praze jako jeden z vyslanců bazilejského koncilu, opakuje ve svém díle „Chronica regum Romanorum“ z r. 1499 zprávu Ondřejovu, ale dodává k ní, že Jan byl zpovědníkem královny a byl utopen „také, jak se říká, protože se zdráhal vyzradit zpovědní tajemství“. Zmiňuje se o tom i pražský kanovník Pavel Žídek ve své „Správovně“ (1470); ten tu zřejmě opakuje starou místní tradici. Tak se stalo, že se v době husitských válek a po nich zdůrazňovala jednou první jindy druhá příčina jeho smrti, aniž by se obě uváděly současně. /ínežousvkíncomopýncomitcecnárhcoýkcumopennajýtavs/
ČEŠTÍ MUČEDNÍCI /zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře/
„Muži, kteří tvořili české dějiny“. Takové bylo téma písemné práce k maturitě. Studenti je ovšem rozvinuli po svém, podle svých zlomkových vědomostí z historie. Z pestré směsi osobností tam vystupoval Alexandr Veliký, Caesar, Žižka, Napoleon. Profesorka češtiny, která práce opravovala, byla nespokojená: „Nedovedete pochopit, že dějiny nevytvářejí jenom válečníci a vlády? Světem daleko více hýbou spisovatelé, básníci, myslitelé! Nikdo z vás nejmenoval Danta, Descarta, Rousseaua!“ Studentů se nezastal ani profesor dějepisu. On už studoval Karla Marxe a považoval písemný výtvor žáků za produkt staré buržoazní historiografie. Dějiny přece netvoří jedinci, ale lid, masová hnutí, zakořeněná v sociálních a hospodářských strukturách. Studenti tyto kritiky přijali dost rovnodušně. Jim záleželo především na tom, aby nebylo v písemce mnoho pravopisných chyb. To se totiž 16
klasifikovalo na prvním místě. postoj k historii jim byl celkem lhostejný. Jako se mladý člověk posadí ke stolu a nestará se, kdo a jak uvařil oběd, tak se také vrhne do života své doby a nestará se o to, kdo ji vytvořil, komu vděčí za svou aktuální tvářnost. A přece se tato reflexe jednoho dne dostaví. Přijde jako obyčejně k obědu a jídlo chybí nebo není takové jaké čekal. A hned se ptá: Kdo to dnes vařil? Kdo měl vařit a zanedbal svou povinnost? Podobný zážitek se projeví i v otázce světových dějin. Student udělal doktorát, těší se ze života. A najednou zjistí, že nemůže najít zaměstnání, že společnost pro něho nemá místo. Kdo je odpovědný za to, že je dnešní společnost taková? Vláda? Zastaralé názory na svět? U jiných se ta zkušenost dostaví později. Na počátku místo našli, pracovali, našetřili si peníze a najednou se dívají s obavou na stáří. Možná o všecko přijdou. Kam ten svět jde? Kdo je odpovědný za velkou krizi, kterou svět prožívá? Jinými slovy: Kdo dělá dějiny světa? Filozofie dějin je oblíbené téma moderní filozofie. Ale pro křesťany je to stará otázka: Bible jsou dějiny spásy a teologie je neoddělitelná od dějin Církve. I tam se stále ptáme: Kdo je odpovědný za to, že jsou dnes křesťané takoví, jací jsou a jak je zná svět? Je však zajímavé, že profesoři církevních dějin slyšeli v nové době podobné námitky jako studenti, kteří psali maturitní písemku. Starší učebnice se skutečně omezovaly na vypočítávání životopisů a činností představitelů veřejného života v Církvi. Začalo se sice sv. Petrem, ale odbyl se kratičce. potom už byly stránky zaplněny velkými papeži: Řehořem Velikým, Bonifácem VIII., Lvem XIII., atd. Proti tomuto podání historie se ovšem bouřili ti, kteří studovali církevní literaturu. Ti hlásali odjakživa, že do života křesťanů zasáhli daleko více křesťanští myslitelé, spisovatelé. Ne nadarmo dostali Kardinál Špidlík na Karlově mostě, na místě, titul svatí Otcové, učitelé. Kdyby nebylo sv. kde byl svržen do Vltavy sv. Jan Nepomucký. Augustina, sotva bychom mi katolíci dnes mysleli tak, jak myslíme, a to nejenom my, katolíci, ale i evangelické církve; vždyť Martin Luther byl augustinián. Ruskému filozofu-teologovi z minulého století – Chomjakovovi, osobnímu příteli našeho Šafaříka, se zdálo i toto druhé pojetí jednostranné. On už tenkrát v zásadně vyznal, že první a rozhodující místo v dějinách křesťanů patří lidu. Církev je Boží lid. Že jsme křesťany my, Slované, za to vděčíme především našim matkám, našim vesnicím, naší lidové tradici. Vidíme tu tedy trojí pohled na skutečnost dějin. Nebudeme tu řešit, který z nich je nejúplnější. Ale jakoby žertem, ve skutečnosti však vážně, přidáme ještě pohled čtvrtý. Nejrozšířenější dějiny Církve, které všichni známe a které jsme mívali doma zavěšené na zdi, se jmenují kalendář. I to je seznam mužů a žen, kteří vytvářeli dějiny. Jsou tak slavní, že si jejich jména dáváme při křtu, zasvěcujeme jim kostely, oslavujeme jejich výročí. Jací jsou to lidé? Latinsky se úplný církevní kalendář jmenuje Martyrologium, seznam mučedníků. Slovo mučedník má v našem slovníku ovšem pěkný zvuk. Znamená skutečně velikána, někoho, 17
„kdo si stojí v slovu, koho dar nesvede, prosba nezlomí, komu moje píseň slávou zazvoní“. Představujeme si někoho, kdo měl odvahu postavit se v římské aréně proti celému světu a svědčit o pravdě před zvrhlým císařem a rozlícenou lůzou velkoměsta. Máme-li na mysli tento obraz a tento ideál, přiznejme si upřímně, nezní to zbožně, nechce se nám to vyslovit, ale že jsme v duchu tak trochu při našich národních mučednících rozpačití? jsou cosi malého, nemají světový formát Kolosea, z Circa Maxima. Jsou vůbec praví? Měl jsem jako student profesora dějepisu, ateistu, který ničil jejich jméno, kde jen mohl. Svatá Ludmila? Oběť rodinné hašteřivosti. Svatý Václav? Třenice o trůn. Svatý Vojtěch? Nestálost na místě, až ho zabili tam, kde neměl chodit. Svatý Jan Nepomucký? Toho vynalezli jezuité na parádu v barokních kostelech. Svatý Jan Sarkander? Začínal štvát na počátku „temna“. Měl jsem tenkrát pocit, že se tu děje křivda. Ale jak může odpovědět mladý gymnazista profesoru historie. Napadla mě přitom jedna myšlenka: vždyť katoličtí historikové také nehleděli na smrt Jana Husa a na pobělohorské emigranty s velkou sympatii. Nanejvýš omlouvají kostnickou hranici jako tragický omyl. Dovedl bych odpovědět na to očerňování našich mučedníků dnes? Myslím, že ano. Nemusel bych k tomu být ani na vědecké úrovni profesora historie. Jenom bych mu řekl: „Váš obraz a ideál mučedníka se nekryje s tím, které uctíváme v církevním kalendáři, s tisíci jmen, která čteme v Martyrologiu. Jistě jsou mezi nimi velké osobnosti po lidské stránce, spisovatelé, jako sv. Irenej, Cyprián, vojenští hodnostáři jako sv. Šebestián, velcí právníci jako sv. Tomáš Morus. Ale veliká většina jsou lidé obyčejní, často se zachovalo jen jméno, a i to nejednou mylně. Zvláštní je na tom ta okolnost, že největší úcty se nedočkali ti velcí, slavní, ale malé děti, mladá děvčátka, jako sv. Anežka, sv. Lucie, sv. Marie Goretti. Uctívání křesťanských mučedníků staví do zvláštního světla problém velikánů lidstva a tvůrců dějin. Můžeme ho shrnout do několika slov: Dějiny jsou neustálý boj, měření sil, politických, kulturních, hospodářských. Podle Darwinovy přírodní teorie silnější vítězí, slabí podléhají. Silní se často dopouštějí násilí, slabí jsou často zabiti. Nezlomná víra všech pohanů zní: Rozhodující vliv mají ti, kdo vyhráli. Úplně na opačném pólu stojí Kristus, který se stal základním kamenem lidských dějin tím, že prohrál, že byl zabit; který prohlásil za blahoslavené, za šťatstné ty, kteří pláčí, kteří jsou pronásledováni, zabíjeni, protože jim patří Boží království, tj. poslední vítězství a poslední forma lidských dějin. Ti, kdo patří k tomuto druhu, jsou lidé různých sociálních vrstev a převážně patří k těm, které evangelium blahoslaví jako chudé. Jsou to ti, na které si vládci světa nebo odpůrci troufají. Hází je, jako sv. Jana, do řeky, aby je voda odnesla, aby se o tom nevědělo. A přece řeka života vynese na povrch právě je a lid postaví jejich sochy na mostech a rozcestích, aby překlenuli rozdvojené a udávali směr. V tom je naše útěcha. Kolik je i dnes těch, kteří musí mlčet jako sv. Jan, ale poslední slovo do dějin vyřknou oni. Kolik je těch, kterým vlastní bratři ukládají o život jako sv. Václavovi, a přece koruna ponese jejich jméno, ne jméno bratrovraha. Kolik je těch, kteří jako sv. Vojtěch nenacházejí pochopení u svých, a přece tradice vlasti bude nesena jejich duchem. Podle slov evangelia jsou všichni semeno, které padá do půdy a přinese užitek stonásobný (Mt 13,8) jim samotným, i zemi, ze které vyšli. Dějiny, tedy i naše dějiny, výmluvně osvětlují zásadu, že daleko lepší než pronásledovat je pronásledování trpět.
18
POSTSYNODÁLNÍ APOŠTOLSKÁ EXHORTACE PAPEŽE FRANTIŠKA
AMORIS LAETITIA (3) KNĚŽÍM, DIAKONŮM, ZASVĚCENÝM OSOBÁM, KŘESŤANSKÝM MANŽELŮM A VŠEM VĚŘÍCÍM LAIKŮM O LÁSCE V RODINĚ
SEDMÁ KAPITOLA: Posílit výchovu dětí 259. Rodiče mají vždycky vliv na mravní rozvoj svých dětí, v dobrém i ve zlém. Z toho plyne, že nejlepší bude, když tuto nevyhnutelnou odpovědnost přijmou a budou ji uskutečňovat vědomě, nadšeně, rozumně a přiměřeně. Poněvadž je výchovná role rodin tak důležitá a stala se velmi složitou, rád bych se u tohoto bodu zvlášť pozastavil.
Kde jsou děti? 260. Rodina nemůže odmítat, že je místem opory, doprovázení a vedení, třebaže musí opětovně vynalézat svoje metody a nacházet nové zdroje. Musí plánovat, co chce svým dětem předkládat. Za tím účelem se rodiče nemohou vyhnout otázkám, kdo děti obveseluje 19
a baví, kdo vstupuje do jejich příbytků prostřednictvím obrazovek a komu je svěřují v jejich volném čase. Jedině chvíle, které s nimi strávíme, jednoduše a citlivě s nimi mluvíme o důležitých věcech, a zdravé možnosti, které vytváříme, aby jim mohly věnovat svůj čas, umožní vyhnout se škodlivé invazi. Stále je třeba bdít. Nechávat je o samotě nikdy není dobré. Rodiče musejí nasměrovat a připravit děti i adolescenty, aby uměli čelit situacím, kdy může dojít například k riziku agrese, zneužití či drogovému návyku. 261. Obsese však není výchovná, a nelze mít kontrolu nad všemi situacemi, ve kterých by se dítě mohlo ocitnout. Tady platí princip, podle něhož je „čas nadřazen prostoru.“ To znamená, že jde o to zavádět procesy, spíše než ovládat prostory. Pokud je rodič obsesivně zaujatý tím, kde se jeho dítě nachází, a kontroluje každý jeho pohyb, snaží se pouze ovládat prostor. Takto jej nevychová, neposílí a nepřipraví k tomu, aby se vyrovnalo s problémy. Jde hlavně o to zažehnout v dítěti s velkou láskou procesy zrání jeho svobody, přípravy, integrálního růstu a pěstování autentické autonomie. Jedině tak bude toto dítě v sobě mít prvky, které potřebuje, aby se dovedlo bránit a jednat rozumně a obezřetně v obtížných situacích. Hlavní otázkou tedy není, kde se dítě nachází fyzicky a s kým je v této chvíli, nýbrž kde se nachází v existenciálním smyslu, jakou polohu zaujímá z hlediska svých názorů, cílů, přání a svých životních plánů. Proto kladu rodičům otázky: „Snažíme se zjišťovat, „kde“ jsou děti na svojí životní cestě? Kde je jejich duše skutečně? Víme to? A především: chceme to vědět?“ 262. Kdyby zralost byla jenom rozvojem něčeho, co už je obsaženo v genetickém kódu, nebylo by mnoho co dělat. Rozvaha, dobrý úsudek a zdravé cítění nezávisejí na čistě kvantitativních faktorech růstu, nýbrž na celém řetězci prvků, které člověk syntetizuje ve svém nitru. Abychom byli přesnější: ve středu svojí svobody. Je nevyhnutelné, aby nás každé dítě překvapovalo plány, které proudí z této svobody, jež rozbíjí naše schémata, a je dobře, že se tak děje. Výchova obnáší úkol prosazovat odpovědnou svobodu, aby se děti na křižovatkách dovedly rozhodovat se zdravým cítěním a inteligencí a aby byly lidmi, kteří chápou bez výhrad, že jejich život a život jejich společenství je v jejich rukou a že tato svoboda je nezměrný dar.
Etická formace dětí 263. Třebaže rodiče potřebují školu, která jejich dětem zajistí základní vzdělání, nikdy nemohou jejich mravní formaci delegovat úplně. Citový a etický rozvoj člověka vyžaduje základní zkušenost: věřit, že rodiče jsou hodní důvěry. Mít výchovnou odpovědnost znamená rozvíjet citem a svědectvím v dětech důvěru, vštěpovat jim láskypnou úctu. Pokud dítě necítí, že, ač nedokonalé, je pro svoje rodiče drahocenné, anebo nevnímá, že o něho mají upřímnou starost, vznikají hluboké rány, které zapříčiňují mnoho těžkostí v jeho dozrávání. Tato absence, tato citová opuštěnost, vyvolává bolest hlubší než případné napomenutí, kterého by se mu mohlo dostat za nějaký špatný čin. 264. Rodičovské poslání obnáší výchovu vůle, rozvoj dobrých návyků a citových náklonností ve prospěch dobra. Zahrnuje to v sobě, že je jako žádoucí prezentováno jednání, které je třeba si osvojit a sklony, které mají uzrát. Vždycky však jde o proces, který směřuje od nedokonalosti k větší plnosti. Touha přizpůsobit se společnosti nebo návyk zříci se bezprostředního zadostiučinění za účelem přizpůsobení se nějaké normě a zajištění dobrého soužití jsou již samy o sobě počáteční hodnotou, která vytváří dispozice 20
pozdějšího povznesení k vyšším hodnotám. Mravní formace by se vždycky měla uskutečňovat aktivními metodami a výchovným dialogem, který zapojí vnímavost a jazyk vlastní dětem. Tato formace musí probíhat induktivně, aby dítě samo mohlo objevit důležitost určitých hodnot, principů a norem, místo aby byly ukládány jako neoddiskutovatelné pravdy. 265. K dobrému jednání nestačí „adekvátně soudit“ nebo jasně vědět, co je třeba dělat, byť to má prioritu. Častokrát jsme vůči svým osobním přesvědčením nedůslední, dokonce i když jsou pevná. Jakkoli nám svědomí diktuje určitý mravní soud, jsou někdy mocnější jiné věci, které nás přitahují, pokud jsme si neosvojili, že dobro, chápané myslí, v nás zapouští kořeny jako hluboká citová náklonnost, jako chuť dobra mající větší přitažlivost než jiná lákadla a umožňuje nám vnímat, že to, co chápeme jako dobro, je jím také „pro nás“ tady a teď. Účinná etická formace ukazuje člověku, kam až se jemu samému hodí jednat dobře. Dnes je často neúčinné požadovat něco, co vyžaduje úsilí a odříkání, aniž by se jasně ukázalo dobro, kterého tak lze dosáhnout. 266. Nezbytné je zrání návyků. I zvyklosti osvojené v dětství mají pozitivní funkci a umožňují, že velké hodnoty vnitřně přijaté se vyjadřují ve zdravém a stabilním jednání. Některé dítě může mít společenské cítění a správné dispozice vůči druhým, ale pokud si za dlouhý čas na naléhání dospělých nezvyklo říkat „prosím“, „s dovolením“ a „děkuji“, jeho správná vnitřní dispozice k těmto výrazům nedojde snadno. Mravní jednání se vytváří posilováním vůle a opakováním určitých činů, a bez vědomého, svobodného a oceňovaného opakování určitých dobrých způsobů nevede výchova k takovémuto jednání k cíli. Motivace či přitažlivost, které zakoušíme ve vztahu k určitým hodnotám, se nestanou ctnostmi bez těchto přiměřeně motivovaných úkonů. 267. Svoboda je něco grandiózního, ale můžeme ji ztratit. Mravní výchova je pěstováním svobody prostřednictvím návrhů, motivací, praktických aplikací, podnětů, odměn, příkladů, vzorů, symbolů, reflexí, povzbuzení, revizemi způsobů jednání a dialogů, které pomáhají lidem rozvíjet ony stabilní vnitřní principy, které mohou spontánně pohnout ke konání dobra. Ctnost je přesvědčení, které se přetvořilo na vnitřní a stabilní princip jednání. Ctnostný život proto vytváří svobodu, posiluje ji a vychovává, přičemž předchází tomu, aby se člověk stal otrokem nutkavých odlidšťujících a asociálních sklonů. Sama lidská důstojnost totiž vyžaduje, aby každý „jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením.“
Hodnota sankce jako stimulu 268. Rovněž je nezbytné naučit dítě i adolescenta vnímavosti, aby si uvědomili, že špatné skutky mají důsledky. Je třeba probouzet schopnost vcítit se do druhého a želet jeho utrpení, když jsme mu přivodili něco zlého. Některé sankce agresivního asociálního chování částečně mohou vést k tomuto cíli. Důležité je pevně dítě nasměrovat, aby požádalo o odpuštění a napravilo škodu způsobenou druhým. Když výchova přináší plody 21
uzráváním osobní svobody, začne dítě samotné v určité chvíli s vděčností poznávat, že pro něho bylo dobré vyrůstat v rodině a snášet také požadavky ukládané celou touto formací. 269. Napomenutí se stává podnětem, když se zároveň oceňují a uznávají snahy a když dítě zjistí, že jeho rodiče k němu nadále chovají trpělivou důvěru. Dítě s láskou napomenutí cítí, že je zohledňováno, vnímá, že je někým, a všímá si, že jeho rodiče uznávají jeho potenciál. K tomu není zapotřebí, aby rodiči byli bez poskvrny, nýbrž aby uměli pokorně uznávat vlastní meze a ukazovat svoji osobní snahu být lepšími. Děti však potřebují, aby rodiče dosvědčovali, že se nedávají strhávat hněvem. Dítě, které se dopustí nějaké špatnosti, musí být napomenuto, ale nikdy ne jako nepřítel nebo jako někdo, na kom se vybíjí vlastní agresivita. Dospělý navíc musí rozpoznat, že některá špatná jednání se pojí s křehkostí a omezením, jež jsou vlastní danému věku. Proto by byl škodlivý postoj neustálého sankcionování, který by nepomohl vnímat odlišnou závažnost činů a vyvolal by malomyslnost a podrážděnost: „Otcové, nedrážděte svoje děti“ (Ef 6,4; srov. Kol 3,21). 270. Zásadní věcí je, aby se kázeň nestávala mrzačením touhy, nýbrž podnětem jít stále dál. Jak integrovat kázeň a vnitřní dynamismus? Jak dosáhnout toho, aby kázeň byla konstruktivní mezí na cestě, kterou se dítě má vydat, a nikoli zdí, která jej anuluje, nebo výchovnou dimenzí, která jej potlačuje? Je třeba najít rovnováhu mezi dvěma stejně škodlivými krajnostmi. Jednou je nárok vytvářet svět na míru tužeb dítěte, které vyrůstá s pocitem, že je nositelem práv, ale nikoli povinností. Druhou krajností je přimět jej žít bez vědomí vlastní důstojnosti, jedinečné identity a práv, trýznit jej povinnostmi, aby v podrobenosti uskutečňovalo tužby druhých.
Trpělivý realismus 271. Mravní výchova v sobě zahrnuje požadavek chtít od dítěte či mladistvého pouze to, co pro něho nepředstavuje neúměrnou oběť, vyžadovat jenom onu dávku úsilí, která nepůsobí podrážděnost nebo čistě vynucené jednání. Řádná cesta spočívá v nabízení malých krůčků, které mohou být chápány, přijaty a ceněny a obnášejí nějaké úměrné zapření. Pokud se naopak žádá příliš, nedosáhne se ničeho. Jakmile se potom člověk bude moci z této autority vymanit, pravděpodobně s dobrým jednáním přestane. 272. Etická formace někdy vzbuzuje opovržení způsobené zkušenostmi zanedbávání, zklamání, citového deficitu nebo špatnou pověstí rodičů. Do etických hodnot se promítají zkreslené obrazy postav otce a matky nebo slabosti dospělých. Proto je zapotřebí pomáhat adolescentům praktikovat analogii. Hodnoty sice naplňují někteří obzvlášť příkladní lidé, ale uskutečňují se také nedokonale a v různých stupních. Současně, a poněvadž se odpor mladých pojí s negativními zkušenostmi, je třeba jim pomáhat vydat se cestou uzdravování tohoto vnitřně raněného světa, aby mohli dosáhnout porozumění a smíření s lidmi i společností. 273. Při nabízení hodnot je třeba postupovat pozvolna a různými způsoby podle věku a možností konkrétních osob a nesnažit se aplikovat rigidní a neměnné metodologie. Cenný přínos psychologie a pedagogických věd ukazují, že je zapotřebí postupného procesu osvojování si změn jednání, ale že také svoboda potřebuje být vedena a stimulována, protože, je-li ponechána sama sobě, nemůže zaručit vlastní zralost. Situovaná a reálná svoboda je omezená a podmíněná. Není to pouhá schopnost volit naprosto spontánně dobro. Ne vždy se vhodně rozlišuje mezi „volním“ a „svobodným“ skutkem. Někdo může 22
chtít něco špatného a vyvinout silnou vůli, avšak v důsledku neodolatelné vášně nebo špatné výchovy. V takovém případě je jeho rozhodnutí silně volní, neprotiřečí sklonu jeho vůle, avšak není svobodné, protože je prakticky nemožné nezvolit si toto zlo. K tomu dochází při nutkavé závislosti na drogách. Když po nich někdo touží, jedná všemi svými silami, ale je natolik podmíněn, že v té chvíli není schopen rozhodnout se jinak. Proto je jeho rozhodnutí řízené vůlí, ale nikoli svobodné. Nemá smysl „nechávat jej svobodně si zvolit“, poněvadž ve skutečnosti volit nemůže a postavit jej před drogu nevede k ničemu jinému než ke zvětšení závislosti. Potřebuje pomoc druhých a výchovný proces.
Rodinný život jako výchovný kontext 274. Rodina je první škola lidských hodnot, kde se učíme správnému užívání svobody. Některé sklony, které uzrály v dětství, hluboce člověka prostupují a přetrvávají celý život jako příznivá emoce vůči nějaké hodnotě nebo jako spontánní odmítnutí určitého jednání. Mnozí lidé po celý život jednají určitým způsobem, protože považují za správné to, co si osvojili v dětství, jako v osmóze: „Tak mne to učili; to mi bylo vštípeno“. V rodinném prostředí se lze naučit kriticky rozlišovat sdělení různých komunikačních prostředků. Bohužel, mnohé televizní programy nebo některé formy reklamy negativně ovlivňují a oslabují hodnoty obdržené v rodině. 275. V nynější době, kdy kraluje úzkost a technologický spěch, je velice důležitým úkolem rodin vychovávat ke schopnosti čekat. Nejde o to zakazovat dětem, aby si hrály s elektronickými přístroji, ale najít způsob, jak v nich zažehnout schopnost rozlišovat různé logiky, a tak nevztahovat digitální rychlost na každou oblast života. Odložit touhu neznamená ji popřít, ale pozdržet její naplnění. Když děti či adolescenti nejsou vychováváni k tomu, že na některé věci je třeba čekat, stávají se panovačnými, všechno podrobují uspokojení svých bezprostředních potřeb a roste v nich zlozvyk „mít všechno a hned“. To je velký klam, který nepřeje svobodě, nýbrž ji intoxikuje. Vychovává-li se však k tomu, že některé věci je třeba odložit na později a čekat na vhodnou chvíli, vyučuje se smyslu toho, co znamená být pánem sebe sama, nezávislým na vlastních popudech. Když tak dítě zakusí, že může ovládat sebe samo, obohatí to jeho sebeúctu. Zároveň se tak učí respektovat svobodu druhých. Přirozeně to neznamená chtít od dětí, aby jednaly jako dospělí, ale netřeba ani znevažovat jejich schopnost růst ve zralosti odpovědné svobody. Ve zdravé rodině se toto zaučování běžně uskutečňuje prostřednictvím požadavků vzájemného soužití. 276. Rodina je prostředí primární socializace, protože je prvním místem, kde se učíme postavit se před druhého, naslouchat, sdílet se, snášet, respektovat, pomáhat si a žít spolu. Výchovný úkol má probouzet vnímání světa a společnosti jakožto „rodinného prostředí“, je výchovou k umění „obývat“ prostor za hranicemi svého domova. Rodinný kontext učí sbližovat, pečovat a zdravit. Láme se tam první kruh smrtelného sobectví a poznáváme, že žijeme společně vedle druhých a s druhými, kteří jsou hodni naší pozornosti, naší laskavosti, našeho citu. Není sociálních vazeb bez této první každodenní, téměř mikroskopické dimenze společného přebývání v blízkosti, ve vzájemném střetávání během dne, ve starosti o to, co zajímá všechny, ve vzájemné pomoci s malými všedními věcmi. Rodina musí denně vynalézat nové způsoby prosazování vzájemného uznání. 23
277. V rodinném prostředí je možné také zavést konzumní návyky za účelem péče o společný dům: „Rodina je vůdčím podmětem integrální ekologie, protože je podmětem primárním a zahrnuje v sobě dva zásadní principy lidské civilizace na zemi: princip pospolitosti a princip plodnosti.“ Stejně tak nesnadné a tvrdé momenty rodinného života mohou být velmi výchovné. Dochází k tomu například, když se objeví nemoc, protože „během nemoci také v rodině vyvstávají těžkosti, v důsledku lidských slabostí. V nemoci však síla rodinných vazeb obvykle narůstá. [...] Výchova, která odhlíží od vnímavosti pro lidskou nemoc, působí vyprahlost srdce. A způsobuje „necitlivost“ dětí k utrpení druhých, takže jsou neschopné vyrovnat se s utrpením a žít hraniční zkušenost.“ 278. Výchovné setkávání rodičů a dětí mohou usnadňovat nebo kompromitovat stále sofistikovanější technologie komunikace a zábavy. Jsou-li dobře užívány, mohou být užitečné ke spojení jinak vzdálených členů rodiny. Kontakty mohou být časté a mohou pomoci vyřešit těžkosti. Musí však být jasné, že nenahrazují, ani nevytlačují nezbytnost osobnějšího a hlubšího dialogu, který vyžaduje fyzický kontakt, nebo alespoň hlas druhé osoby. Víme, že tyto prostředky vzdalují, místo aby sbližovaly, jako když při obědě je každý soustředěn na svůj mobil anebo když jeden z manželů usne při čekání na druhého, který tráví hodiny s nějakým elektronickým přístrojem. I to má být v rodině předmětem dialogu a dohody, které umožní dávat prioritu setkání svých členů bez nesmyslných zákazů. Nelze však ignorovat rizika nových forem komunikace, které občas u dětí a adolescentů vyvolávají apatii a odtrhují je od reálného světa. Tento „technologický autismus“ je snadněji vystavuje manipulaci těch, kdo se snaží vetřít do jejich intimity svými sobeckými zájmy. 279. Rovněž by nebylo dobré, kdyby se rodiče pro svoje děti stali všemohoucími, takže by děti důvěřovaly pouze jim, protože by to brzdilo adekvátní proces socializace a citového zrání. K účinnému prodloužení dosahu otcovství a mateřství „jsou křesťanské komunity povolány nabízet podporu výchovnému poslání rodin,“ zvláště iniciační katechezí. Pro usnadnění integrální výchovy je třeba „oživit spojenectví rodiny a křesťanského společenství.“ Synoda ozřejmila důležitost katolických škol, které „sehrávají životně důležitou funkci při pomoci rodičům v jejich povinnosti vychovávat děti [...] Katolické školy je třeba povzbuzovat v jejich poslání pomáhat žákům v růstu ke zralé dospělosti, aby se pak oni sami dokázali dívat na svět skrze Ježíšův pohled lásky a chápali život jako povolání ke službě Bohu.“ V tomto smyslu „je třeba důrazně prosazovat svobodu církve k výuce své nauky a právo na výhradu svědomí uplatňované vychovateli.“
Souhlas k pohlavní výchově 280. Druhý vatikánský koncil poukazoval na nezbytnost „pozitivní a rozumné pohlavní výchovy“ dětí a adolescentů s jejich „postupujícím věkem“ a „s využitím pokroku v psychologii, pedagogice a didaktice.“ Měli bychom se ptát, zda naše výchovně-vzdělávací instituce přijaly tuto výzvu. Je obtížné přemýšlet o pohlavní výchově v době, která směřuje k banalizaci a ochuzování pohlavnosti. Lze ji koncipovat pouze v rámci výchovy k lásce a vzájemnému darování. Tím jazyk pohlavnosti není tristně ochuzen, nýbrž osvícen. Pohlavní pud může být pěstován během sebepoznávání a při rozvíjení schopnosti sebeovládání, které mohou dát vyniknout cenným schopnostem radosti a milostného setkání. 24
281. Pohlavní výchova nabízí informace, avšak nezapomíná, že děti a mladí lidé ještě nedosáhli plné zralosti. Informace musí přijít ve vhodnou chvíli a způsobem přiměřeným jejich životní fázi. Je k ničemu zahrnovat je údaji bez rozvinutí kritického smyslu vzhledem k invazi nabídek, nekontrolované pornografie a nadbytku podnětů, které mohou pohlavnost mrzačit. Mladí si musejí uvědomit, že jsou bombardováni sděleními, která neusilují o jejich dobro a zralost. Je třeba jim pomoci rozpoznat a hledat pozitivní vliv a současně zaujímat odstup od všeho, co deformuje jejich schopnost milovat. Stejně tak musíme připustit potřebu „nového a vhodnějšího slovníku zejména ve chvíli, kdy se mají děti a dospívající uvádět do tématu sexuality.“ 282. Pohlavní výchova, která uchovává zdravý stud, má nezměrnou hodnotu, třebaže dnes někteří mají za to, že je to pozůstatek jiných dob. Je to přirozená obrana člověka, který brání svoji niternost a odmítá se stát pouhým předmětem. Bez studu můžeme redukovat citovost a pohlavnost na obsese, které nás soustřeďují pouze na genitálie a chorobnost deformující naši schopnost milovat a na různé formy sexuálního násilí, které nás přivádějí k nelidskému zacházení s vlastním tělem anebo poškozování druhých. 283. Pohlavní výchova se často soustředí na „ochranu“ a hledání „bezpečného sexu“. Tyto výrazy předávají negativní postoj k přirozené plodivé účelnosti pohlaví, jako by eventuální dítě bylo nepřítel, před nímž je třeba se bránit. Takto se prosazuje narcistní agresivita namísto přívětivosti. Nezodpovědné je každé vybízení adolescentů ke hraní si s vlastními těly a jejich tužbami, jako by si už osvojili zralost, hodnoty, vzájemný závazek a cíle, jež jsou vlastní manželství. Takto jsou rozpustile povzbuzováni užívat druhého člověka jako předmět zkušeností ke kompenzaci nedostatků a velkých omezení. Je však důležité seznamovat se s různými výrazy lásky, vzájemnou péčí, ohleduplnou něhou a smysluplnou komunikací. To všechno totiž připravuje na celistvé a velkodušné sebedarování, které se vyjadřuje po veřejném závazku tělesně. Pohlavní spojení v manželství se tak jeví jako znamení souhrnného závazku obohacené veškerou předcházející etapou. 284. Netřeba mládež klamat přiváděním k záměně rovin: přitažlivost „vyvolává na okamžik iluzi spojení, ale bez lásky vede takové »spojení« k tomu, že si dva cizí lidé zůstanou stejně vzdálení, jako předtím.“ Řeč těla vyžaduje trpělivé zaučování, které umožní interpretovat a vychovávat vlastní touhy k opravdovému sebedarování. Když se chce dát všechno naráz, může se stát, že nebude darováno nic. Jedna věc je chápat mladickou křehkost nebo zmatenost, jinou věcí je povzbuzovat adolescenty, aby prodlužovali nezralost svého způsobu milování. Kdo však o těchto věcech dnes mluví? Kdo je schopen brát mladé vážně? Kdo jim pomáhá seriózně se připravit na velkolepou a velkodušnou lásku? Pohlavní výchova je brána na lehkou váhu. 285. Pohlavní výchova by měla také ctít a vážit si odlišnosti, která každému ukazuje možnost překonat uzavřenost ve svých omezeních a otevřít se přijetí druhého. Kromě 25
pochopitelných těžkostí, které může zakusit každý, je třeba pomáhat přijímat vlastní tělo tak, jak bylo stvořeno, protože, „logika nadvlády nad vlastním tělem se někdy transformuje v logiku subtilní nadvlády nad stvořením [...] Také úcta k vlastnímu tělu v jeho ženskosti či mužskosti je nezbytná k tomu, abychom byli schopni rozpoznat sami sebe při setkání s druhým, který je jiný než já. Tak je možné s radostí přijímat specifický dar druhého či druhé, kteří jsou dílem Boha Stvořitele, a vzájemně se obohacovat.“ Jedině opuštěním strachu z odlišnosti lze dosáhnout osvobození z imanence vlastního bytí a z okouzlení sebou samým. Pohlavní výchova musí pomoci přijmout vlastní tělo, aby člověk nechtěl „smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat.“ 286. Nelze přehlížet ani to, že v konfiguraci ženského či mužského bytí se nesbíhají pouze biologické či genetické faktory, ale také rozmanité prvky týkající se temperamentu, rodinné historie, kultury, životních zkušeností, obdržené formace, vlivy přátel, příbuzných a obdivovaných lidí, a další konkrétní okolnosti, které vyžadují snahu o přizpůsobení. Je pravdou, že nemůžeme oddělovat mužský a ženský způsob bytí od stvořitelského Božího díla, které předchází všem našim rozhodnutím a zkušenostem a obsahuje biologické prvky, které nelze přehlížet. Je však také pravdou, že například způsob mužského bytí manžela by se měl přizpůsobit pracovnímu závazku manželky. Vzít na sebe domácí práce nebo některé aspekty růstu dětí jej nečiní méně mužským, ani neoznačují jeho ztroskotání, podrobenost nebo hanbu. Je třeba pomáhat dětem, aby považovaly za normální tyto zdravé výměny, které postavě otce neodnímají důstojnost. Rigidita se stává mužskou či ženskou přepjatostí a nevychovává děti a mládež ke vzájemnosti ztělesněné v reálné situaci manželství. Rigidita může bránit rozvoji schopností obou až do té míry, že se považuje za málo mužské věnovat se umění či tanci a málo ženské zastávat vůdčí postavení. To se díky Bohu změnilo, avšak na některých místech určité neadekvátní koncepce nadále podmiňují legitimní svobodu a mrzačí autentický rozvoj konkrétní identity dětí a jejich možností. 287. Výchova dětí musí být charakterizována předáváním víry, což se stalo obtížné v důsledku nynějšího životního stylu, pracovní doby, složitostí dnešního světa, kde mnozí, aby přežili, podléhají frenetickým rytmům. Navzdory tomu rodina musí být nadále místem, kde se učíme chápat důvody a krásu víry, modlit se a sloužit bližnímu. Začíná to křtem, ve kterém matky přinášející své děti, „spolupracují na svatém porodu“, jak říkal sv. Augustin. Potom začíná tento nový život růst. Víra je Boží dar, obdržený ve křtu, a nikoli výsledek lidského činu, avšak rodiče jsou Božím nástrojem jeho zrání a rozvoje. „Je krásné, když maminky učí malé děti posílat pusinku Ježíši či Matce Boží. Kolik je v tom něhy! V té chvíli se srdce maličkých mění na místo modlitby.“ Předávání víry předpokládá, že rodiče skutečně mají zkušenost důvěry v Boha, hledají a potřebují Jej, 26
protože jedině takto „jedno pokolení druhému zvěstuje tvé činy“ (Žl 144,4) a „otec seznámí s tvou věrností své syny“ (Iz 38,19). K tomu je třeba prosit Boha, aby působil v srdci, tam, kam nemůžeme dosáhnout. Hořčičné zrno, které je tak maličké, se stává velkým keřem (srov. Mt 13,31-32), a tak poznáváme disproporci mezi působením a jeho účinkem. Víme tedy, že nejsme pány tohoto daru, ale jeho pečlivými správci. Nicméně náš kreativní závazek je přínosem, který nám umožňuje spolupracovat s Boží iniciativou. Proto dbejme na „doceňování manželských dvojic, matky a otce, jako aktivních činitelů katecheze [...] Velkou pomocí je rodinná katecheze jako účinná metoda pro formaci mladých rodičů a pro vzbuzování vědomí o jejich poslání být evangelizátory ve vlastní rodině.“ 288. Výchova k víře se dovede přizpůsobit každému dítěti, protože již osvojené nástroje či recepty někdy nefungují. Děti potřebují symboly, gesta, vyprávění. Adolescenti obvykle mají problém s autoritou a normami, takže je vhodné stimulovat jejich osobní zkušenosti víry a předkládat jim zářivá svědectví, která se nabízejí svou vlastní krásou. Rodiče, kteří chtějí provázet víru svých dětí, jsou pozorní k jejich proměnám, protože vědí, že duchovní zkušenost se jejich svobodě neukládá, ale předkládá. Zásadní je, aby děti konkrétně viděly, že modlitba je pro jejich rodiče skutečně důležitá. Chvíle modlitby a výrazy lidové zbožnosti v rodině proto mohou mít více evangelizující moc než všechny katecheze a promluvy. Obzvláště bych chtěl vyjádřit svoji vděčnost všem matkám, které se nepřetržitě modlí za svoje děti, které se vzdálily od Krista, jako to činila svatá Monika. 289. Předávání víry dětem ve smyslu usnadňování jejího vyjádření a růstu umožňuje rodině stát se evangelizátorkou, která spontánně předává víru všem, kteří jsou s ní v kontaktu, i mimo okruh vlastní rodiny. Děti, které vyrůstají v misionářských rodinách, se často stávají misionáři, pokud rodiče umějí žít toto poslání tak, že je druzí považují za blízké a za přátele. Děti tak vyrůstají v tomto stylu vztahů se světem, aniž by se zříkaly vlastní víry a vlastních přesvědčení. Připomeňme, že sám Ježíš jedl a pil s hříšníky (srov. Mk 2,16; Mt 11,19), zastavil se k rozhovoru se Samaritánkou (srov. Jan 4,7-26), přijal Nikodéma v noci (srov.Jan 3,1-21), nechal si smáčet nohy od ženy, která byla prostitutkou (srov. Lk 7,36-50) a neváhal se dotýkat nemocných (srov. Mk 1,40-45; 7,33). Totéž dělali i jeho apoštolové, kteří nebyli lidmi přezírajícími druhé, uzavřenými do malých skupinek vyvolených, izolovaných od života lidí. Veřejní představitelé je pronásledovali, zatímco oni se těšili sympatiím celého lidu (srov. Sk 2,47; 4,21.33; 5,13). 290. „Rodina se utváří jako činitel pastorační práce tím, že výslovně hlásá evangelium a přináší různé formy svědectví: solidaritu s chudými, otevřenost k jinakosti lidí, ochranu stvoření, morální a materiální solidaritu s jinými rodinami, především nejchudšími, práci pro šíření obecného dobra i skrze proměnu nespravedlivých společenských struktur, počínaje územím, kde žije, a žitím skutků tělesného a duchovního milosrdenství.“ To je třeba zasadit do rámce toho nejcennějšího křesťanského přesvědčení: Otcova láska, která nás podporuje, dává nám růst a je zjevena naprostým darováním Ježíše, který žije mezi námi, nás uschopňuje čelit v jednotě všem bouřím a životním fázím. Také v srdci každé rodiny má za každých okolností, vhod či nevhod, znít kerygma, aby osvěcovalo cestu. Všichni bychom měli umět říci na základě života ve svých rodinách: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám“ (1 Jan 4,16). Jedině na základě této zkušenosti se rodinné pastoraci podaří, aby rodiny byly domácími církvemi a zároveň evangelizačním kvasem společnosti. 27
OSMÁ KAPITOLA: Doprovázet, rozlišovat a integrovat křehkost
291. Synodální otcové prohlásili, že církev, ač tvrdí, že každé porušení manželského pouta „je proti vůli Boží, je si rovněž vědoma křehkosti mnoha svých dětí.“ Osvícena Kristovým pohledem „se církev obrací s láskou k těm, kdo se na jejím životě podílejí neúplným způsobem, a uznává, že Boží milost působí i v jejich životě. Dodává jim odvahu ke konání dobra, k láskyplné péči o sebe navzájem a k tomu, aby byli ke službě společenství, v němž žijí a pracují.“ Tento postoj posiluje rovněž Svatý rok milosrdenství. Ačkoli církev poukazuje na dokonalost a vybízí k plnější odpovědi Bohu, „má pozorně a starostlivě doprovázet své nejslabší členy, poznamenané zraněnou nebo ztracenou láskou, vracet jim důvěru a naději jako světlo přístavního majáku anebo jako pochodeň nesená uprostřed lidí, aby dávala světlo těm, kdo ztratili cestu nebo se nacházejí uprostřed bouře.“ Nezapomínejme, že působení církve se často podobá práci v polní nemocnici. 292. Křesťanské manželství, odraz jednoty Krista a Jeho církve, se plně uskutečňuje sjednocením muže a ženy, kteří se vzájemně odevzdávají ve výlučné lásce a svobodné věrnosti, patří si až do smrti, jsou otevřeni předávání života, posvěceni svátostí, která jim uděluje milost stát se domácí církví a kvasem nového života pro společnost. Jiné formy svazků radikálně odporují tomuto ideálu, zatímco některé jej realizují alespoň částečně a analogicky. Synodální otcové prohlásili, že církev nezapomíná v těchto situacích oceňovat konstruktivní prvky, které již nebo ještě nekorespondují s její naukou o manželství.
Pastorační cesta postupného růstu 293. Synodální otcové uvažovali také o zvláštních situacích manželství uzavřeného jen občansky anebo – až na výjimky – dokonce o pouhém faktickém soužití, kdy „spojení dosáhne skrze veřejný svazek značné stability, je poznamenáno hlubokým citem, zodpovědností ve vztahu k dítěti, schopností překonávat zkoušky, a je pak možné vidět ho jako příležitost, kterou lze doprovázet, aby se vyvíjela směrem ke svátosti manželství.“ Na druhé straně je zneklidňující, že mnozí mladí lidé dnes nemají důvěru v manželství a odkládají na neurčito manželský závazek, zatímco jiní ukončují přijatý závazek a vzápětí 28
přijímají další. „Tito věřící, kteří patří do církve, potřebují milosrdnou a povzbuzující pastorační pozornost.“ Pastýřům totiž přísluší nejenom prosazování křesťanského manželství, ale také „pastorační rozlišování situací mnoha lidí, kteří v něm nežijí“, aby „vstoupili do pastoračního dialogu s těmito lidmi s cílem zdůraznit ty prvky jejich života, které mohou vést k větší otevřenosti vůči evangeliu manželství v jeho plnosti.“ V pastoračním rozlišování je vhodné „odhalovat prvky, jež mohou napomáhat evangelizaci a lidskému i duchovnímu růstu.“ 294. „Rozhodnutí pro občanský sňatek anebo v některých případech pro faktické soužití velmi často není motivované předsudky nebo odporem proti svátostnému svazku, ale kulturními nebo nahodilými situacemi.“ V těchto situacích se mohou uplatňovat znamení lásky, která jakýmsi způsobem odrážejí Boží lásku. Víme, že neustále roste počet těch, kdo po dlouhém společném soužití chtějí slavit svatbu v kostele. Prosté soužití je často volbou, jež je dána mentalitou všeobecného odporu vůči institucím a definitivním závazkům, ale také očekáváním existenční zajištěnosti (práce a pevný plat). A konečně v dalších zemích jsou faktické svazky velmi početné nejen z důvodu odmítnutí rodinných a manželských hodnot, ale především proto, že vstup do manželství je ze sociálních důvodů vnímán jako luxus a k faktickým svazkům nutí hmotná nouze.“ Nicméně „všem takovýmto situacím je třeba čelit konstruktivně a snažit se je proměňovat v příležitost pro cestu, směřující k naplněnému manželství a rodině ve světle evangelia. Jedná se o to přijmout je a doprovázet s trpělivostí a citlivostí.“ To učinil Ježíš se Samaritánkou (srov. Jan 4,1-26), když oslovil její touhu po opravdové lásce, aby ji osvobodil od všeho, co zatemňovalo její život, a vedl ji k plné evangelní radosti. 295. V tomto smyslu svatý Jan Pavel II. navrhoval „postupnou cestu“ s vědomím, že „člověk poznává, miluje a uvádí ve skutek mravní dobro podle stupně svého vlastního růstu.“ Není to „odstupňovaný zákon“, nýbrž postupnost rozvážného uplatňování svobodných úkonů těmi, kdo nejsou ve stavu plně chápat, docenit či praktikovat objektivní požadavky zákona. Poněvadž také zákon je Boží dar, který ukazuje cestu a je darem pro všechny bez výjimky umožňujícím žít silou milosti, kdy každý člověk „postupně přijímá Boží dary a požadavky Jeho nejvyšší a absolutní lásky do celého svého osobního a společenského života.“
Rozlišování takzvaně „neregulérních“ situací 296. Synoda poukázala na různé situace slabostí či nedokonalostí. Rád bych v této souvislosti připomněl to, co jsem chtěl zřetelně naznačit celé církvi, aby se nám nestalo, že si popleteme cestu: „dvě logiky prostupují celými dějinami církve: marginalizace a reintegrace. [...] Cestou církve je neodsuzovat navěky nikoho, šířit milosrdenství Boží ke všem lidem, kteří po něm s upřímným srdcem touží. [...] Pravá láska je totiž vždycky nezasloužená, bezpodmínečná a nezištná!” Proto „je však také nutno se přitom vyhýbat soudům, které neberou v úvahu komplexnost různých situací, a je potřebné být pozorný vůči tomu, jak lidé z důvodu svého postavení žijí a trpí.“ 297. Jde o to integrovat všechny, pomáhat každému nalézt vlastní způsob účasti na církevním společenství, aby cítil, že se mu dostává „nezaslouženého, bezpodmínečného a nezištného“ milosrdenství. Nikoho nelze odsoudit navždy, protože takové není logika evangelia! Nemám na mysli pouze rozvedené, kteří žijí v novém svazku, ale všechny, ať 29
už se nacházejí v jakékoli situaci. Ovšemže, pokud někdo staví na odiv objektivní hřích, jako by byl součástí křesťanského ideálu, anebo chce ukládat něco jiného, než učí církev, nemůže si nárokovat, že bude katechizovat nebo kázat, a v tomto smyslu zde existuje něco, co jej od odděluje komunity (srov. Mt 18,17). Potřebuje znovu slyšet evangelium a výzvu k obrácení. Avšak i tento člověk může mít do určité míry účast na životě komunity: v sociálním nasazení, v modlitbě anebo v tom, co může z vlastní iniciativy nabídnout a pastýř rozlišit. O způsobu, jak jednat o různých takzvaně „neregulérních“ situacích, dosáhli synodální otcové všeobecného souhlasu, který podporuji: „Při stanovení pastoračního přístupu k lidem, kteří uzavřeli občanský sňatek, kteří jsou rozvedení a znovu sezdaní anebo prostě spolu žijí, církvi přísluší, aby jim ohlašovala božskou pedagogiku milosti v jejich životě a pomáhala jim dosáhnout plnosti Božího plánu s nimi,“ což je mocí Ducha svatého vždycky možné. 298. Například rozvedení, kteří žijí v novém svazku, se mohou nacházet ve velmi odlišných situacích, které netřeba katalogizovat nebo uzavírat do příliš rigidních tvrzení, aniž by byl ponechán prostor k adekvátnímu osobnímu a pastoračnímu rozlišení. Jednou věcí je druhý svazek s dalšími dětmi, který se konsolidoval v čase, vyznačuje se zřejmou věrností, velkodušnou odevzdaností, křesťanským nasazením, vědomím neregulérnosti vlastní situace a velkou těžkostí vrátit se zpět, aniž by svědomí vnímalo, že upadne do nových provinění. Církev uznává situace, kdy „se muž a žena nemohou z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni.“ Existuje také případ těch, kteří vyvinuli velké úsilí na záchranu prvního manželství a byli nespravedlivě opuštěni, anebo těch, kdo „uzavřeli nový sňatek s ohledem na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější, nenapravitelně rozbité manželství, nebylo nikdy platné.“ Jinou věcí je však nový svazek, který povstal z nedávného rozvodu se všemi důsledky utrpení a zmatku, kterými trpí děti a celé rodiny, anebo situace někoho, kdo opakovaně neplnil svoji rodinné závazky. Synodální otcové řekli, že pastýři musí jednotlivé situace „patřičně rozlišovat“ diferencovaným pohledem. Víme, že neexistují „jednoduché recepty.“ 299. Chápu úvahy mnoha synodálních otců, kteří prohlásili, že „pokřtěné, kteří jsou rozvedení a znova civilně sezdaní, je třeba všemi možnými způsoby více začleňovat do křesťanských společenství a vyhýbat se přitom každé příležitosti k pohoršení. Logika jejich začleňování je klíčem k jejich pastoračnímu doprovázení, aby nejen věděli, že patří ke Kristovu tělu, jímž je církev, ale aby v něm mohli prožívat radostnou a plodnou zkušenost. Jsou pokřtění, jsou to bratři a sestry a Duch Svatý do nich vlévá dary a charizmata pro dobro všech. Mohou mít účast na různých církevních službách; proto je třeba rozlišovat, které z různých forem jejich vylučování, dnes praktikovaného, z oblasti liturgické, pastorační, výchovné a institucionální by bylo možno překonat. Nejen že se nesmějí cítit jako exkomunikovaní, ale mají žít a dozrávat jako živé údy církve a vnímat ji jako matku, která je vždy přijímá, stará se o ně s láskou a povzbuzuje je v životě podle evangelia. Integrace je potřebná také kvůli péči o jejich děti a jejich křesťanskou výchovu; ony mají být považovány za ty nejdůležitější.“ 300. Vezme-li se do úvahy bezpočet variant konkrétních situací, z nichž některé jsme výše zmínili, je pochopitelné, že by se neměla od synody nebo od této exhortace očekávat nějaká nová všeobecná normativa kanonického typu, použitelná na všechny případy. Je možné jenom znovu povzbudit k zodpovědnému osobnímu a pastoračnímu rozlišování jednotlivých případů, které by mělo uznávat, poněvadž „stupeň zodpovědnosti není ve 30
všech případech stejný,“ že důsledky či účinky nějaké normy nemusejí být nutně vždy stejné. Kněží mají za úkol „doprovázeli zainteresované osoby na cestě rozlišování podle církevního učení a podle usměrnění biskupa. Při tomto procesu bude užitečné vykonat zpytování svědomí prostřednictvím chvil reflexe a pokání. Rozvedení a znovu sezdaní by se měli ptát, jak se chovali ke svým dětem, když se manželský svazek dostal do krize; jestli byly pokusy o smíření; jaká je situace opuštěného partnera; jaké důsledky přináší nový vztah pro zbytek rodiny a pro společenství věřících; jaký příklad dává mladým, kteří se mají připravovat na manželství. Upřímná reflexe může posílit důvěru v Boží milosrdenství, které není nikomu upíráno.“ Jde o doprovázení a rozlišování, které „orientuje tyto věřící tak, aby si uvědomovali svou situaci před Bohem. Rozhovor s knězem na vnitřním fóru přispěje k utvoření správného úsudku o tom, co brání možnosti zúčastňovat se ve větší plnosti na životě církve a konat kroky napomáhající růstu takové účasti. Vzhledem k tomu, že v samotném zákoně neexistuje odstupňování (srov. FC 34), rozlišování nemůže nikdy přehlížet požadavky evangelní pravdy a lásky, jak je předkládá církev. Aby tomu tak bylo, mají se zaručovat potřebné podmínky pro pokoru, důvěrnost, lásku k církvi a k jejímu učení při upřímném hledání Boží vůle, v touze dospět k co nejúplnější odpovědi na ni.“ Tyto postoje jsou zásadní, aby se předešlo vážnému riziku chybných signálů, jakým je idea, že nějaký kněz může rychle udělit „výjimky“, anebo že existují lidé, kteří mohou mít svátostné privilegium výměnou za protislužby. V případě, že člověk je odpovědný a diskrétní a nečiní si nárok klást vlastní přání nad obecné dobro církve a pastýř dovede rozpoznat vážnost otázky, kterou se zaobírá, zamezí se riziku, že určité rozlišení povede k myšlence, že církev zastává dvojí morálku.
Polehčující okolnosti v pastoračním rozlišování 301. K odpovídajícímu pochopení možnosti a nezbytnosti zvláštního rozlišování v některých takzvaně „neregulérních“ situacích je třeba mít neustále na zřeteli, že nikdy nejde o snahu redukovat požadavky evangelia. Církev dostatečně zvážila polehčující podmínky a okolnosti. Proto již není možné říkat, že všichni, kdo se nacházejí v takzvaně „neregulérní“ situaci, žijí ve stavu smrtelného hříchu, zbaveni posvěcující milosti. Omezení nezávisejí jenom na eventuální neznalosti normy. Dotyčný, přestože dobře normu zná, může mít velkou těžkost s pochopením „hodnot, o které jde u této mravní normy,“ anebo se může nacházet v konkrétních podmínkách, které mu nedovolují jednat odlišně a přijmout rozhodnutí, k němuž by se nepojily další viny. „Mohou existovat faktory, které omezují rozhodovací schopnost“, jak to dobře vyjádřili synodální otcové. Již svatý Tomáš Akvinský uznával, že někdo může mít milost i lásku, ale nemůže dobře uplatňovat některou ze ctností, takže i když má všechny vlité mravní ctnosti, nevykazuje jasně výskyt některé z nich, protože vnější úkony této ctnosti narážejí na obtíž: „Někteří svatí nemají určité ctnosti, vzhledem k tomu, že mají těžkost s jejich konáním, [...] třebaže obdrželi habitus všech ctností.“ 302. Vzhledem k těmto podmíněnostem Katechismus katolické církve praví rezolutně: „Přičitatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena a dokonce potlačena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.“ V jiném paragrafu znovu odkazuje na okolnosti, které tlumí mravní odpovědnost, a zevrubně dále vypočítává citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických či sociálních činitelů. Z tohoto 31
důvodu v sobě negativní soud o objektivní situaci nezahrnuje soud o přičitatelnosti nebo vině daného člověka. V rámci těchto přesvědčení považuji za velice příhodné to, co potvrdili mnozí synodální otcové: „Za určitých okolností mají lidé velké těžkosti jednat odlišným způsobem. [...] Pastorační posouzení má také brát v úvahu správně formované svědomí lidí a musí se ujímat těchto situací. Taktéž důsledky vykonaných skutků nejsou nutně ve všech případech totožné.“ 303. Na základě uznání váhy konkrétních podmínění můžeme dodat, že svědomí lidí musí být lépe zapojeno do církevní praxe v některých situacích, jež objektivně neuskutečňují naši koncepci manželství. Přirozeně je třeba pobízet k uzrávání osvíceného a formovaného svědomí, které je provázeno zodpovědným a seriózním rozlišováním pastýře a nabízet stále větší důvěru v milost. Toto svědomí však může uznat nejenom to, že určitá situace objektivně neodpovídá všeobecné nabídce evangelia; nýbrž může také upřímně a poctivě v dané chvíli rozpoznat velkodušnou odpověď, kterou lze Bohu dát, a s určitou morální jistotou objevit, že je to dar, který požaduje sám Bůh uprostřed konkrétní spleti omezení, byť dosud plně nejde o objektivní ideál. V každém případě pamatujme, že toto posouzení je dynamické a musí být vždycky otevřené novým etapám růstu a novým rozhodnutím, které umožní realizovat ideál plně.
Normy a rozlišování 304. Je malicherné zůstat pouze u zvažování toho, zda jednání člověka odpovídá určitému obecnému zákonu či normě nebo nikoli, protože to nestačí k rozlišení a zajištění plné věrnosti Bohu v konkrétním životě lidské bytosti. Vroucně prosím, abychom vždycky pamatovali na to, co učí svatý Tomáš Akvinský, a naučili se to vstřebat do pastoračního rozlišování: „Třebaže ve všeobecných věcech existuje jakási nutnost, v jednotlivostech se objevuje větší neurčitost. [...] Pravda či praktická norma týkající se jednotlivosti není pro všechny stejná na poli praxe, nýbrž jedině v tom, co je všeobecné. A ani u těch, kdo v jednotlivých případech přijímají tutéž praktickou normu, není tato norma poznávána všemi stejně. [...] Tato neurčitost se zvětšuje tím více, čím více se probírá jednotlivý případ.“ Je pravdou, že všeobecné normy představují dobro, které nesmí být nikdy zanedbáváno ani přehlíženo, ale jejich formulace nemohou obsáhnout absolutně všechny jednotlivé situace. Zároveň je třeba říci, že právě z tohoto důvodu nemůže být pozvednuto na úroveň normy to, co je součástí praktického posouzení jednotlivé situace. Vedlo by to nejenom k nesnesitelné kazuistice, ale ohrozilo by to i hodnoty, které je třeba opatrovat s obzvláštní pozorností. 305. Proto se pastýř u těch, kdo žijí v „neregulérních“ situacích, nemůže spokojit jenom s aplikací mravních zákonů, jako by to byly kameny vrhané na život lidí. Je to případ uzavřených srdcí, která se často skrývají dokonce i za církevními naukami, jež „se usazují na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodiny.“ V tomtéž smyslu se vyslovila Mezinárodní teologická komise: „Přirozený zákon tudíž nemůže být prezentován jako již předem ustavený souhrn norem, jež se mravnímu subjektu ukládají apriorně. Přirozený zákon totiž představuje pramen objektivní inspirace v procesu, v němž mravní subjekt dospívá ke svému rozhodnutí. V důsledku polehčujících podmínění či faktorů je možné, že v objektivní situaci hříchu, která není subjektivní nebo plnou vinou, je možné žít v milosti Boží, je možné milovat, a je možné také růst v životě milosti a lásky a dostávat za tím účelem pomoc církve. 32
Rozlišování má pomoci nalézt možné cesty, jak odpovědět Bohu a růst skrze omezení. Věříme-li, že všechno je bílé nebo černé, uzavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od posvěcování, které oslavuje Boha. Pamatujme, že „malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem.“ Konkrétní pastorace kněží a komunit se nemůže obejít bez osvojení si této skutečnosti. 306. V jakékoli situaci jsou ti, kdo mají obtíž žít plně božský zákon, zváni k via caritatis. Bratrská láska je prvním zákonem křesťanů (srov. Jan 15,12; Gal 5,14). Nezapomínejme na příslib Písma: „Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8); „překonej své hříchy spravedlivými skutky a svá provinění tím, že budeš prokazovat milosrdenství strádajícím“ (Dan 4,24); „voda uhasí planoucí oheň a milosrdenství usmíří hříchy“ (Sir 3,30). „Jako při požáru běžíme pro vodu, abychom jej uhasili… stejně tak, když ze slámy našich vášní vyšlehne plamen hříchu a zneklidní nás to, radujme se, je-li nám dána příležitost prokázat milosrdenství, jako by tento skutek byl pramenem, kterého se nám dostalo, abychom mohli uhasit požár.“
Logika pastoračního milosrdenství 307. Aby se předešlo jakékoli odchylné interpretaci, připomínám, že církev v žádném případě nesmí přestat hlásat plný ideál manželství, Boží plán v celé jeho velikosti: „Mladé pokřtěné je třeba povzbuzovat, aby neváhali před bohatstvím, které jejich plánům lásky zajišťuje svátost manželství, a byli silní díky podpoře, kterou dostávají Kristovou milostí a možností plně se účastnit na životě církve.“ Vlažnost, jakákoli forma relativismu nebo přepjatý respekt, když je tento ideál hlásán, by byl nedostatek věrnosti evangeliu a také nedostatek lásky církve k mladým lidem samotným. Chápat výjimečné situace neznamená zakrývat světlo plnějšího ideálu ani předkládat méně, než nabízí člověku Ježíš. Pastorační snaha upevňovat manželství je dnes důležitější než pastorace nezdarů, kterým je tímto způsobem třeba předcházet. 308. Nicméně z našeho povědomí o tíži polehčujících psychologických, historických a také biologických okolností plyne, že,„aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí možné etapy růstu jednotlivých lidí, jež se utvářejí den po dni,“ a nechávat prostor „Pánovu milosrdenství, které nás podněcuje ke konání možného dobra.“ Chápu ty, kteří dávají přednost rigidnější pastoraci, která nevede k žádnému zmatku. Upřímně však věřím, že Ježíš chce církev pozornou k dobru, které Duch rozsévá mezi slabosti: Matku, která se ve stejné chvíli, kdy jasně vyjadřuje svoje objektivní učení, „nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest.“ Pastýři, kteří představují věřícím plný ideál evangelia i věrouku církve, mají usilovat také o to, aby věřící přijali logiku soucitu se 33
slabými a vyhýbali se pranýřování či příliš tvrdým a nesnášenlivým soudům. Samo evangelium nás žádá, abychom nesoudili a neodsuzovali (srov. Mt 7,1; Lk 6,37). Ježíš „očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodláme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy. Když tak učiníme, život se nám vždy úžasně zkomplikuje.“ 309. Je prozřetelnostní, že tyto úvahy se rozvinuly v rámci Svatého roku milosrdenství, protože i v těch nejrozmanitějších situacích týkajících se rodiny, je „posláním církve zvěstovat Boží milosrdenství, které je tepajícím srdcem evangelia a skrze něž se má dostat k srdci a mysli každého člověka. Kristova nevěsta si osvojuje jednání Božího Syna, který vychází vstříc všem a nevylučuje nikoho.“ Dobře, že sám Ježíš se prezentuje jako Pastýř stovky ovcí, nikoli devětadevadesáti. Chce je všechny. Z tohoto vědomí plyne možnost, že „ke všem, věřícím i vzdáleným, dojde balzám milosrdenství jako znamení Božího království, které je již mezi námi.“ 310. Nemůžeme zapomínat, že „milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít z milosrdenství, protože nejprve bylo prokázáno nám.“ Není to romantická nabídka či chabá odpověď Boží lásce, která neustále lidi povznáší, poněvadž „klenbou, která nese život církve, je milosrdenství. Veškerá její pastorační činnost by měla být proniknuta něhou, jež je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství.“ Je pravdou, že se někdy „chováme jako kontroloři milosti, a nikoli jako její nástroje. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.“ 311. Učení morální teologie by nemělo opomíjet osvojení předchozích úvah, neboť, i když je pravdou, že je nutné zachovávat celistvost morálního učení církve, speciální pozornost musí být vždycky věnována ozřejmování a podporování těch nejvznešenějších a ústředních evangelních hodnot, zejména primátu lásky jako odpovědi na nezištnou iniciativu Boží lásky. Někdy je nám hodně zatěžko dávat v pastoraci prostor nepodmíněné Boží lásce. Klademe milosrdenství tolik podmínek, že jej zbavujeme konkrétního smyslu a skutečného významu, a to je ten nejhorší způsob ředění evangelia. Je kupříkladu pravdou, že milosrdenství nevylučuje spravedlnost a pravdu, ale především musíme říci, že milosrdenství je plnost spravedlnosti a nejzářivější projev Boží pravdy. Proto je třeba vždycky považovat „za neadekvátní jakoukoli teologickou koncepci, která v posledku zpochybňuje samu Boží všemohoucnost a zejména Jeho milosrdenství.“ 312. To nám poskytuje rámec i klima, jež nám zabrání rozvíjet chladnou morálku od psacího stolu při projednávání těch nejdelikátnějších témat a zasadí nás spíše do kontextu pastoračního rozlišování proniknutého milosrdnou láskou, která je vždycky ochotna chápat, odpouštět, provázet, doufat a především integrovat. Taková logika musí v církvi převážit, totiž „získat zkušenost otevřenosti srdce vůči těm, kdo žijí na nejbeznadějnějších existenciálních periferiích.“ Vybízím věřící, kteří prožívají komplikované situace, aby s důvěrou rozmlouvali se svými pastýři nebo laiky, kteří žijí v oddanosti Pánu. Ne vždycky u nich najdou potvrzení svých idejí a přání, ale určitě se jim dostane světla, které jim dovolí lépe pochopit, co se děje, a objevit cestu osobního zrání. A vybízím pastýře, aby jim naslouchali citlivě a klidně s upřímnou touhou dobrat se jádra lidských dramat, porozumět hledisku lidí a pomoci jim tak lépe žít a rozpoznat jejich místo v církvi. 34
DEVÁTÁ KAPITOLA: Manželská a rodinná spiritualita
313. Láska má různé odstíny podle životního stavu, ke kterému je každý povolán. Již před několika desetiletími Druhý vatikánský koncil poukázal na duchovní život, plynoucí z rodinného života. Prohlásil, že laická spiritualita „má být poznamenána zvláštním rázem v souvislosti se stavem manželským a rodinným“ a že rodinné starosti nemají být považovány za něco cizího jejich duchovnímu životu. Proto se vyplatí krátce se pozastavit u popisu některých zásadních charakteristik této zvláštní spirituality, která se rozvíjí v dynamismu vztahů rodinného života.
Spiritualita nadpřirozeného společenství 314. Stále jsme mluvili o přebývání Boha v srdci člověka, který žije v Jeho milosti. Dnes můžeme také říci, že Trojice je přítomna v chrámu manželského společenství. Stejně jako přebývá ve chválách svého lidu (srov. Žl 22,4), žije uvnitř manželské lásky, která ji oslavuje. 315. Pánova přítomnost přebývá ve skutečné a konkrétní rodině se všemi jejími bolestmi, zápasy, radostmi a všedními úmysly. V rodinném životě je obtížné se přetvařovat a lhát, nemůžeme na sebe brát masku. Je-li tato autenticita oživována láskou, Pán v rodině kraluje svojí radostí a svým pokojem. Spiritualita rodinné lásky je tvořena tisícerými reálnými a konkrétními gesty lásky. V této různosti darů a setkání, jimiž zraje společenství, má svůj příbytek Bůh. Tato oddanost spojuje hodnoty „lidské a božské“,“ protože je naplněna Boží láskou. Manželská spiritualita je tedy spiritualitou svazku, ve kterém přebývá božská láska. 35
316. Dobře žité rodinné společenství je opravdovou cestou posvěcování v normálním životě a mystického růstu, prostředkem vnitřního sjednocení s Bohem. Bratrské a komunitní potřeby rodinného života jsou totiž příležitostí ke stále větší otevřenosti srdce, což umožňuje stále plnější setkání s Pánem. Boží Slovo říká, že „kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě“ (1 Jan 2,11), „zůstává ve smrti“ (1 Jan 3,14) a „Boha nepoznal“ (1 Jan 4,8). Můj předchůdce Benedikt XVI. řekl, že „uzavření očí před bližním činí člověka slepým i vůči Bohu“ a že láska je v zásadě jediné světlo, které „stále znovu prozařuje temný svět.“ Jedině „když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti“ (1 Jan 4,12). Vzhledem k tomu, že „lidské osobnosti je vlastní a vrozená sociální dimenze“ a „sociální dimenze člověka se projevuje především a od počátku v manželství a rodině,“ spiritualita se vtěluje do rodinného společenství. Proto ti, kdo mají hluboké duchovní touhy, nemají rodinu vnímat jako překážku k růstu v životě Ducha, nýbrž jako cestu, kterou užívá Pán, aby je přivedl k vrcholům mystického sjednocení.
Sjednoceni modlitbou ve světle Paschy 317. Pokud se rodina dovede soustředit v Kristu, pak veškerý rodinný život sjednocuje a osvěcuje On. Bolesti a problémy se vnímají ve společenství s Pánovým křížem a objetí s Ním umožňuje snášet ty nejhorší chvíle. V trpkých dnech rodinného života nastupuje sjednocení s opuštěným Ježíšem, které může zamezit rozkolu. Rodiny „díky milosti Ducha svatého uskutečňují svou svatost v manželském životě, a to i skrze účast na tajemství Kristova kříže, který proměňuje těžkosti a utrpení v oběť lásky.“ Na druhé straně chvíle radosti, odpočinku či svátku, a také pohlavnost jsou zakoušeny jako účast na plném životě Jeho vzkříšení. Manželé každodenními gesty utvářejí „teologický prostor, v němž každý může zakoušet mystickou přítomnost zmrtvýchvstalého Pána.“ 318. Modlitba v rodině je přednostní prostředek vyjádření a posilování této velikonoční víry. Pár minut je možné během každého dne najít, a tak společně stanout před živým Pánem, povědět Mu o svých starostech, prosit za rodinné potřeby, modlit se za někoho, kdo prochází těžkými chvílemi, prosit o pomoc k lásce, děkovat Mu za život a za dobré věci, prosit Pannu Marii o ochranu pod jejím mateřským pláštěm. Prostými slovy. Tato chvíle může rodině přinést mnoho užitku. Různá vyjádření lidové zbožnosti jsou pokladem spirituality pro mnohé rodiny. Společná modlitba má svůj vrchol ve společné účasti na eucharistii, zvláště v rámci nedělního odpočinku. Ježíš klepe na bránu rodiny, aby se s ní účastnil eucharistické večeře (srov. Zj 3,20). Tam mohou manželé vždycky zpečetit velikonoční smlouvu, která je spojila a odráží Smlouvu, kterou Bůh zpečetil s lidstvem na kříži. Eucharistie je svátostí Nové smlouvy, v níž se aktualizuje vykupitelská činnost Krista (srov. Lk 22,20). Tak se zaznamenávají hluboká pouta, jež existují mezi 36
manželským životem a eucharistií. Eucharistický pokrm je síla a podnět ke každodennímu životu manželské smlouvy jakožto „rodinné církve.“
Spiritualita výlučné a svobodné lásky 319. V manželství se prožívá úplná přináležitost k druhému člověku. Manželé přijímají výzvu a touhu společně zestárnout a strávit se jeden pro druhého, a tak být odleskem Boží věrnosti. Toto pevné rozhodnutí, které poznamenává životní styl, je „vnitřní nezbytnost samotné manželské smlouvy lásky,“ protože „ten, kdo se nerozhodne milovat napořád, stěží může upřímně milovat pouhý den.“ Nemělo by to však duchovní význam, pokud by to bylo rezignované prožívání nějakého zákona. Je to patřičnost srdce, do něhož vidí pouze Bůh (srov. Mt 5,28). Každý den při vstávání se toto rozhodnutí věrnosti před Bohem obnovuje, ať už se během dne děje cokoli. A každý, když jde spát, čeká, aby vstal a v tomto dobrodružství pokračoval v důvěře v Pánovu pomoc. Takto je každý z manželů pro toho druhého znamením a nástrojem blízkosti Pána, který nás nenechává samotné: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). 320. Existuje bod, ve kterém láska manželů dosáhne maximálního osvobození a stane se prostorem zdravé autonomie, když každý objeví, že druhý není jeho, nýbrž má mnohem důležitějšího vlastníka, svého jediného Pána. Nikdo si nemůže činit nárok vlastnit nejosobnější a nejtajnější niternost člověka, jedině On může obývat střed jeho života. Tento princip duchovního realismu zároveň působí, že žádný z manželů si nečiní nárok, aby druhý plně uspokojoval jeho požadavky. Je nezbytné, aby duchovní cesta, jak správně ukázal Dietrich Bonhoeffer, každému pomáhala „ztrácet iluze“ o druhém a přestat od něho/ní očekávat to, co je vlastní pouze Boží lásce. To vyžaduje vnitřní vysvlečení. Výlučný prostor, který každý z manželů vyhrazuje osobnímu vztahu s Bohem, nejenom umožňuje hojit rány ze vzájemného soužití, ale také nalézat smysl vlastního života v Boží lásce. Je nám zapotřebí každý den prosit Ducha svatého, aby tuto vnitřní svobodu umožnil.
Spiritualita péče, útěchy a povzbuzení 321. „Křesťanští manželé jsou sobě navzájem, svým dětem a ostatním členům rodiny spolupracovníky milosti a svědky víry.“ Bůh je zve k obrodě a péči. Proto je rodina „vždycky tou nejbližší »nemocnicí«.“ Pečujme o sebe navzájem, podporujme se a stimulujme se a žijme všechno jako součást svojí rodinné spirituality. Život manželského páru je účastí na plodném díle Božím a každý je pro druhého ustavičným podnětem Ducha. Boží láska se vyjadřuje „v živých a konkrétních slovech, kterými si muž a žena projevují svou manželskou lásku.“ Oba jsou mezi sebou odleskem božské lásky, která těší slovem, pohledem, pomocí, pohlazením, objetím. Proto „chtít založit rodinu znamená mít odvahu být součástí Božího snu, odvahu snít s Ním, odvahu s Ním tvořit, odvahu hrát s Ním tento příběh, vytvářet svět, kde se nikdo necítí sám.“ 322. Rodina je po celý život milosrdnou „pastvinou“. Každý pečlivě kreslí a píše do života druhého: „Naším listem jste vy! Máme ho vepsaný do srdce [...] Není však napsán inkoustem, ale Duchem živého Boha“ (2 Kor 3,2-3). Každý je „rybářem lidí“ (Lk 5,10), který v Ježíšově jménu rozhazuje sítě (srov. Lk 5,5) k druhým, nebo rolníkem, který pracuje na čerstvé půdě, kterou jsou jeho drazí, a podněcuje v nich to nejlepší. Manželská 37
plodnost s sebou nese povznesení, protože „milovat člověka znamená očekávat od něho něco nedefinovatelného, neočekávaného; a současně mu poskytnout prostředek k tomu, aby na toto očekávání nějak odpověděl.“ To je služba Bohu, protože On zasel mnoho dobrých věcí do druhých v naději, že jim umožníme růst. 323. Je to hluboká duchovní zkušenost kontemplovat každého drahého člověka Božíma očima a rozpoznávat v něm Krista. Vyžaduje to nezištnou ochotu, která umožní docenit jeho důstojnost. Je možné být plně s druhým, pokud se oddanost neptá proč a zapomíná na vše, co je kolem. Milovaný člověk zasluhuje veškerou pozornost. Ježíš byl vzorem, neboť přistoupil-li k Němu někdo, upřel na něj zrak a hleděl na něho s láskou (srov. Mk 10,21). Nikdo se v jeho přítomnosti necítil přehlížen, poněvadž jeho slova i gesta byly výrazem otázky: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Mk 10,51). Tím žije každodenně rodina. V ní máme na paměti, že člověk, s nímž žijeme, zasluhuje všechno, protože má nekonečnou důstojnost a vztahuje se na něho nezměrná Otcova láska. Tak se rodí něha schopná „darovat radost a vzbuzovat v druhém radost, že se cítí být milovaný. A především vyžaduje, abychom se s jemnou pozorností obraceli k omezením toho druhého, zvláště když se projevují velmi viditelně.“ 324. Pod vlivem Ducha rodina nejenom přijímá život, který se rodí v jejím lůně, ale otevírá se, vychází ze sebe, aby šířila vlastní dobro na druhé, pečovala o ně a hledala jejich štěstí. Tato otevřenost se vyjadřuje zejména pohostinností, ke které osměluje Boží slovo: „Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly, aniž to tušili“ (Žid 13,2). Je-li rodina pohostinná a vychází vstříc druhým, zvláště chudým a opuštěným, je „znamením a svědkyní mateřství církve, na kterém se aktivně podílí.“ Sociální láska, odlesk Trojice, je ve skutečnosti tím, co sjednocuje duchovní význam rodiny i její poslání směrem ven, aby zpřítomňovala kerygma a všechny společenské požadavky. Rodina žije svoji speciální spiritualitu a je zároveň domácí církví i vitální buňkou transformace světa. 325. Mistrova slova (srov. Mt 22,30) a slova svatého Pavla (srov. 1 Kor 7,29-31) o manželství jsou nikoli náhodou zasazena do poslední a definitivní dimenze naší existence, kterou potřebujeme obnovit. Tak budou moci manželé rozpoznat smysl cesty, kterou se ubírají. Jak jsme totiž v této exhortaci vícekrát připomněli, žádná rodina není jednou pro vždy dokonalá a hotová, nýbrž vyžaduje postupný rozvoj vlastní schopnosti milovat. Je to trvalé povolání vycházející z plného společenství Trojice, z nádherné jednoty Krista a Jeho církve, z onoho krásného společenství, kterým je Nazaretská rodina, a z neposkvrněného bratrství, které existuje mezi svatými v nebi. Kontemplovat plnost, kterou jsme ještě nedosáhli, nám však také umožňuje relativizovat dějiny, jimiž se jako rodiny ubíráme, abychom od meziosobních vztahů přestali vyžadovat dokonalost, čirost úmyslů a koherenci, kterou budeme moci nalézt pouze v definitivním Království. Kromě toho nám brání v tvrdém odsuzování lidí, jejichž život je podmíněn velikou slabostí. Všichni jsme povoláni uchovávat živou tenzi k tomu, co přesahuje nás i naše omezení, a každá rodina má žít v tomto ustavičném podnětu. Putujme, rodiny, pokračujme v cestě! Slibováno je nám stále víc. Neztrácejme naději kvůli svým omezením, ale nezříkejme se ani hledání oné plnosti lásky a společenství, která nám byla přislíbena. 38
Modlitba k Svaté Rodině
Ježíši, Maria a Josefe, ve vás kontemplujeme nádheru pravé lásky a na vás se s důvěrou obracíme. Svatá Nazaretská rodino, učiň i naše rodiny místy společenství a večeřadly modlitby, autentickými školami evangelia a malými domácími církvemi. Svatá Nazaretská rodino, kéž se už nikdy v žádné rodině nezažívá násilí, uzavřenost a rozdělení, kéž každý, kdo byl zraněn a pohoršen, brzy pozná útěchu a uzdravení. Svatá Nazaretská rodino, kéž všichni dojdeme vědomí posvátného a neporušitelného charakteru rodiny a její krásy v Božím plánu. Ježíši, Maria, Josefe, naslouchejte naší prosbě a vyslyšte ji. V Římě u Svatého Petra v mimořádném Svatém roce milosrdenství, na slavnost svatého Josefa 19. března léta Páně 2016, ve čtvrtém roce mého pontifikátu.
39
Svědectví zrozené z hrdinství lásky, jakou tato země nepoznala v celých svých dějinách (homílie J. E. Mons. Josefa Hrdličky, pomocného biskupa olomouckého, o svátku sv. Jana Sarkandra, katedrála sv. Václava v Olomouci, 7. května 2016)
Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří. Že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: ´Služebník není víc než jeho pán.´Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás. Když zachovali moje slovo, budou zachovávat i vaše. Ale to všechno vám způsobí kvůli mému jménu, protože neznají toho, který mě poslal." (Jan 15,18-21) Slova našeho Pána, která právě zazněla, zatají dech každému křesťanovi, protože ohlašují, že kdo chce patřit Ježíši, nevyhne se kříži, pronásledování, utrpení. Úsilí o svatost vždy musí počítat s obětí, ba hrdinstvím. Každý z nás se zachvěje, protože ví, že je křehký, slabý, selhávající tvor. Ale přichází Boží odpověď: Neboj se: Má síla se chce projevit právě v tvé slabosti. Dnes je ten den, kdy zvlášť intenzívně vzpomínáme, jak před 21 lety byl u nás v Olomouci papežem, dnes již svatým, Janem Pavlem II. kanonizován neboli svatořečen spolu s paní Zdislavou z Lemberka kněz úzce spjatý s tímto městem, s touto naší Moravou, a také s polským národem: tehdy blahoslavený Jan Sarkander. Pokud Církev někoho prohlašuje svatým, předchází tomu vždy dlouhý proces kanonizace, velmi podrobná zkoumání celého případu, která mohou trvat i celá staletí, než je vše potvrzeno a uznáno podle pravidel, která Církev nese ve své tisícileté paměti a zkušenosti. Teprve pak římský biskup - papež, prohlásí jmenovanou osobu za svatou, aby byla ctěna v celé Církvi. I nyní probíhají dlouhodobé procesy dalších, dá se říct téměř současných našich kandidátů pro blahořečení a jen Bůh zná a ví, kdy nastane ten pravý čas a slavný den, kdy k tomu, jak doufáme, dojde. Jedna z fází tohoto procesu přípravy se zabývá prokázáním svatosti života v heroickém neboli hrdinském stupni. U mučedníků je prolití krve pro Krista už samo o sobě důkaz tak silný, že přímo volá po svatosti. I náš národ má své mučedníky. Samotný počátek dějin našeho národa byl setbou zavlaženou krví mučedníků: svatého knížete Václava, sv. Ludmily, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého a dalších. 40
Když se ale budeme ptát, kdo z našich patronů, kteří byli mučedníky, prošel asi nejtěžším a nejdelším utrpením, pak vše ukazuje na sv. Jana Sarkandra, holešovského faráře, rodáka z polského Skočova. Byl třikrát mučen a nezlomili ho; chtěli, aby vyzradil zpovědní tajemství, ale nedosáhli toho.Krutě zmučen popálen, měsíc umíral ve vězení s vykloubenými údy - při plném vědomí se modlil breviář a jazykem si obracel list. Dnes se všeobecně tvrdí, že mučením lze každého zlomit a přinutit ho, aby se přiznal k čemukoli. - Právě svatí mučedníci (a církev jich má ve svých dějinách sta a tisíce) dokazují, že milost Boží a síla Kristova kříže může být mocnější než jakýkoli nápor zloby a násilí. Svatý Jan Sarkander je toho důkazem. Na jedné straně je nám líto, že právě v našem městě si musel prožít nejkrutější chvíle bolesti ve svém životě, ale na druhé straně právě v tomto našem městě a prostředí, kde žijeme, je zcela zvláštním způsobem oslaveno vítězství Boží síly a milosti v člověku jinak křehkém, jako jsme my. Naše Olomouc se stala místem jeho nadpozemské slávy a vítězství. Svatý Jan je a zůstává našim nebeským přítelem, spoluobyvatelem a současníkem, blízkou bytostí, která nám připomíná: I ty usiluj ne o nějaké povrchní, vlažné křesťanství, ale máš-li se stát svatým a skončit svůj život v náručí Boží, i ty hledej a najdi sám v sobě onen rozměr hrdinství, heroický projev a svědectví své víry. Nespokoj se s nízkými cíli. Jak říká náš Svatý otec František: Víra v Krista, přátelství s Bohem, nesnese měřítko průměrnosti, je to výzva, ve které jde o nejvyšší hodnotu a poklad našeho života. Nic nemá mít v našem srdci přednost před Kristem. Teprve pak i my zvítězíme. A pokud se bojíme, že jsme slabí a vůbec si nejsme jisti, zda bychom obstáli v nejtěžších chvílích, kdy bychom měli položit život za Krista, neztrácejme naději. I svatý Jan v nedaleké mučírně, kde stojí dnes krásná kaple, a kde byl téměř před 400 lety nepřetržitě a krutě mučen, nevěřil v sebe, ale volal Boha, volal Krista, Pannu Marii i sv. Annu. Nespoléhal na sebe, ale na pomoc z nebe. A nepodlehl, odolal, zvítězil. Dnes žijeme v době, kdy stav světa produkuje tolik mučedníků, kolik jich nevydala celá první staletí dějin Církve za tři sta let pronásledování. I dnes jsou tisíce, statisíce křesťanů krutě mučeni, vražděni a popravováni, tupeni, vyháněni a znásilňováni jen proto, že patří Kristu. Jednu se o tom všem, co se z dnešních médií stěží dovíme, pravda ukáže a 41
zhodnotí. Někdy se nám může zdát, že slovo mučedník jakoby vymizelo ze slovníku. I když v Církvi svátky a památky mučedníků se vždy slavily, to slovo mučedník samo o sobě, jako by dnes znělo až archaicky. Jako bychom zapomněli,že sama Církev se zrodila na kříži, kde dokonal Bohočlověk zaživa přibitý, který ještě předtím, než mu probodli srdce volal: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají." (Lk 23, 34). Větší hrdinství lásky tato země nepoznala v celých svých dějinách. A tato láska Boží křížem zachránila svět, smířila všechno zlo, které bylo spácháno na této zemi. Myslím, že častěji než dosud bychom mohli používat místo pojmu mučednictví i slova hrdinství, mravní síla, kdy jsem odhodlán dát všechno, a třeba i život položit pro toho, komu jsem uvěřil a komu patřím. Sám náš Pán nás učí, že velké věci, velká vítězství, se rodí z těch malých, ba nejmenších projevů každodenní věrnosti, z drobných obětí a sebezáporů. "Kdo je věrný v maličkostech ..." (srv. Lk 16,10). A naopak, totéž platí i o velkých věcech, kterých máme dosáhnout. Proto nás otec arcibiskup už řadu let při oslavě sv. Jana Sarkandra si vděčně všímá právě těch, kdo svou věrnost a obětavost prokazují většinou skrytě, nezištně,, v pokoře a bez nároků na uznání - především z lásky ke Kristu a jeho Církvi v našich farnostech, chrámech, kostelích či kaplích, v různých obětavých činnostech a v různých podobách služby, aby jim projevil vděčnost celé Církve, a tím povzbudil je i další do budoucna, neboť právě tato cesta obětavé služby je požehnaná, a že z těchto malých věcí se rodí ony velké, které Bůh sleduje a tvoří z nich nenápadně a tajemnou cestou budoucnost, plnou nové naděje. Tam kde slábne víra a smysl pro oběť a velikost ideálů, tam národ slábne a vymírá; a jen tam, kde jsou přítomni skrytí, neokázalí, ale horliví a věrní dělníci na vinici, tam můžeme očekávat nové ovoce a nové požehnání. Jistě, že si nebudeme ani nechceme hrát na hrdiny, je to příliš velké slovo, ale chceme pouze přijmout tvá slova, Pane Ježíši, o tom, že i to nejmenší, co z lásky k tobě vykonáme, se promění ke Tvé slávě a k užitku našemu a celé rodiny Církve. To kéž se stane i v dnešním světě, i v našem národě, který chřadne na nedostatek silných ideálů. To kéž se stane i v naší diecézi, v každé rodině a v každém z nás: na přímluvu Matky Boží, našich patronů i statečného nebeského hrdiny a našeho přítele, sv. Jana Sarkandra. 42
CENA KARLA VELIKÉHO PAPEŽI FRANTIŠKOVI
Cena Karla Velikého je jedním z nejvyšších evropských ocenění. Od roku 1950 ji uděluje město Cáchy za zásluhy o proces sjednocení Evropy. Tradičně se předává na cášské radnici na svátek Nanebevstoupení Páně. Laureáta ceny určuje Administrativní rada mezinárodní nadace Ceny Karla Velikého, se sídlem v Cáchách, do níž patří starosta města a další pověřené osobnosti veřejného života. Mezi laureáty ceny jsou Konrád Adenauer (1954), Evropská komise (1969), španělský král Juan Carlos I. (1982), Francois Mitterand a Helmut Kohl (1988), bratr Roger z Taizé (1989) či Václav Havel (1991). Papež František není prvním papežem oceněným touto cenou. V roce 2004 ji převzal v Římě také Jan Pavel II. Jeho ocenění souviselo s rozšířením Evropské unie o další deset členských států (od 1. května 2004) a v odůvodnění stálo, že Jan Pavel II. zosobňuje kánon hodnot, který se po staletí v Evropě formoval, poukazuje na to, že pokojné soužití nemůže nastat, bude-li se ignorovat náboženství, etika a morálka. Výslovně se zmiňovalo úsilí Jana Pavla II., aby odkaz na náboženské dědictví našeho kontinentu figuroval v budoucí Evropské ústavě i jeho činnost, která přispěla k rychlému a 43
nekrvavému svržení komunismu. Laureát ceny přebírá diplom, medaili, na které je nejstarší cášská pečeť z XII. století, a 5000 euro. Jan Pavel II. obdržel poprvé (a prozatím naposled) tzv. “Mimořádnou mezinárodní cenu Karla Velikého”, jejíž součástí není finanční obnos. Svatý otec pronesl při převzetí následující promluvu: Vzácní hosté, dámy a pánové, srdečně vás vítám a děkuji vám, že jste přišli. Zvláště jsem vděčný pánům Marcelovi Philippovi, Jürgenovi Lindenovi, Martinu Schulzovi, JeanClaudu Junckerovi a Donaldu Tuskovi za jejich vlídná slova. Rád bych zdůraznil svůj záměr věnovat tuto prestižní cenu, kterou jsem byl poctěn, Evropě. Z naší strany totiž nejde ani tak o oslavné gesto, jako spíše o příležitost společně s novým úsilím a odvahou se zasazovat o tento milovaný kontinent. Kreativita, důvtip a schopnost pozvednout se a překročit svá omezení patří k evropské duši. V minulém století podala lidstvu svědectví, že nový počátek je možný. Po letech tragických konfliktů, které vyvrcholily v nejhrůznější válce, jakou svět pamatuje, povstalo, z Boží milosti, cosi zcela nového, co nemá v dějinách precedenty. Popel trosek nemohl uhasit naději a hledání solidarity, jež planuly v srdci otců zakladatelů evropského projektu. Oni položili základy této tvrze míru, budovy sestávající ze států, které nebyly spojeny násilím, nýbrž skrze svobodnou volbu společného dobra a navždy se tak vzdaly vzájemné konfrontace. Po mnoha roztržkách Evropa konečně znovu nalezla sebe sama a započala s budováním svého domu. Tato „rodina národů,“ která se během času chvályhodně rozrostla, jak se zdá, v poslední době bere poněkud méně za své zdi svého společného domu, které byly někdy stavěny jinak, než jak předvídal pronikavý plán jejích otců. Jejich novátorská a strhující touha vytvořit jednotu, jako by stále více uvadala; my, dědici jejich snu, jsme v pokušení podlehnout svým vlastním sobeckým zájmům a stavět různé ploty. Jsem nicméně přesvědčen, že rezignace a únava k duši Evropy nenáleží a že dokonce i „obtíže se mohou stát mocnými silami jednoty.“ V Evropském parlamentu jsem si dovolil mluvit o Evropě jako o staré dámě. Říkal jsem europoslancům, že na různých místech narůstá všeobecný dojem, že Evropa je znavená a zestárlá, chybí jí plodnost a vitalita, jako by velké ideály, které ji inspirovaly, ztrácely přitažlivost. Dojem, že Evropa upadá a ztrácí svou schopnost inovace a kreativity; Evropa, která se snaží zajišťovat a ovládat prostor, spíš než zavádět procesy inkluze a transformace; Evropa, která se stále více „opevňuje v zákopech“, spíš než by přála činům, které podporují ve společnosti nové dynamismy, které by byly sto zapojit a uvést do pohybu všechny sociální aktéry (skupiny i jednotlivce) v hledání nových řešení současných problémů, které by přinesly plody v důležitých dějinných událostech; Evropa, 44
která spíš než chránit prostory je povolána být matkou plodící procesy (srov. Evangelii gaudium, 223). Co se s tebou stalo, humanistická Evropo, nositelko lidských práv, demokracie a svobody? Co se s tebou stalo, Evropo, vlasti básníků, filosofů, umělců, hudebníků a literátů? Co se s tebou stalo, Evropo, matko lidů a národů, matko velkých mužů a žen, kteří dokázali hájit důstojnost svých bratří a položit za ně život? Spisovatel Elie Wiesel, který prošel nacistickými koncentračními tábory, říkal, že dnes je zásadní uskutečnit „transfúzi paměti“. Musíme „pamatovat“, pohlížet na přítomnost s trochou odstupu a naslouchat hlasu našich předků. Paměť nám nejenom nedovolí opakovat chyby minulosti (srov. Evangelii gaudium, 108), ale umožní nám, abychom znovu přijali za své zkušenosti, které pomohly našim národům pozitivně překonat krize minulosti, s nimiž se musely konfrontovat. Transfúze paměti nás osvobozuje od dnes často přitažlivější tendence chvatně stavět na tekutých píscích bezprostředně viditelných výsledků, které mohou poskytovat „snadný, rychlý a prchavý politický zisk, ale nepředstavují lidské naplnění“ (ibid., 224). Proto bude dobré připomenout otce zakladatele Evropy. Oni dokázali hledat alternativní a inovativní cesty v kontextu poznamenaném válečnými ranami. Oni měli odvahu nejen snít o ideji Evropy, ale osmělili se radikálně transformovat vzorce, které působily pouze násilí a zmar. Osmělili se hledat mnohostranná řešení problémů, které se pozvolna stávaly všem společné. Robert Schuman v okamžiku zrodu prvotní evropské komunity řekl: „Evropa nevznikne najednou nebo podle jediného plánu. Vznikne skrze konkrétní činy, které budou vytvářet především faktickou solidaritu.“ Právě dnes, v tomto našem mučeném a zraněném světě, je dobré vrátit se k oné faktické solidaritě, ke konkrétní velkorysosti, která nastoupila po II. světové válce, neboť – pokračoval Schuman – „světový mír nebude možné střežit bez kreativního úsilí úměrného nebezpečí, jež ho ohrožuje.“ Projekty otců zakladatelů, hlasatelů míru a proroků budoucnosti, nejsou překonány. Inspirují nás, dnes více než kdy dříve, ke stavění mostů a boření zdí. Naléhavě nás vybízejí, abychom se nespokojovali s kosmetickými úpravami či krkolomnými kompromisy v úpravách některého z traktátů, nýbrž k tomu, abychom odvážně pokládali nové, pevně zakotvené základy. Jak prohlásil Alcide De Gasperi, „všichni motivovaní toutéž starostí o společné dobro našich evropských vlastí, naší Vlasti Evropy“, jsme povoláni znovu a beze strachu započít „konstruktivní práci, jež si žádá naše trpělivé úsilí a dlouhou spolupráci.“ Tato transfúze paměti nám dovoluje inspirovat se v minulosti, abychom se s odvanou postavili multipolárnímu rámci naší doby a odhodlaně přijali výzvu „obnovit“ ideu Evropy. Evropy schopné zrodit nový humanismus založený na třech schopnostech: schopnosti integrovat, schopnosti dialogu a schopnosti plodit. 45
Schopnost integrovat Erich Przywara ve svém vynikajícím díle Idea Evropy vybízí, abychom pojímali město jako místo soužití různých instancí a úrovní. Znal onu redukcionistickou tendenci, jež se zabydluje v každém pokusu promýšlet a koncipovat sociální strukturu. Mnoho našich měst v sobě nese krásu, za kterou vděčí tomu, že dokázala v čase uchovat rozličnost, kterou přinesly různé epochy, národy, styly a vize. Stačí pohlédnout na nezměrné kulturní dědictví Říma, abychom mohli opět potvrdit, že bohatství a hodnota národa je založena v jeho schopnosti propojit tyto úrovně ve zdravou koexistenci. Redukcionismy a veškeré pokusy o uniformitu mají nejen daleko k vytváření hodnot, nýbrž odsuzují naše národy ke kruté chudobě: k chudobě exkluze. A tato exkluze nejen nepřináší velikost, bohatství a krásu, nýbrž vyvolává zbabělost, omezenost a brutalitu. Nejen nepřináší šlechetnost ducha, nýbrž činí ho podlým. Kořeny našich národů, kořeny Evropy se během historie upevňovaly tím, že se učily integrovat ve stále nových syntézách nejrůznější kultury, které zdánlivě nic nespojovalo. Evropská identita je a vždy byla identitou dynamickou a multikulturní. Politická aktivita si je vědoma toho, že v jejích rukou spočívá tato zásadní a neodkladná práce. Víme, že „celek je víc než část, a je také víc než pouhý součet jeho částí“ a bude tedy nutné vždy „rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem“ (Evangelii gaudium, 235). Jsme tedy zváni k podpoře integrace, která nachází způsob přístupu k věcem i prostředek k budování dějin v solidaritě. Jde o solidaritu, která nesmí být nikdy zaměňována s almužnou, nýbrž má být vytvářením příležitostí, aby všichni obyvatelé našich měst – a mnoha dalších měst – mohli důstojně rozvíjet svůj život. Čas nás učí, že nepostačuje pouze geograficky rozmísťovat lidi, je před námi výzva důkladné kulturní integrace. Komunita evropských národů bude takto schopná překonat pokušení uchylovat se k jednostranným paradigmatům či vydávat se cestou „ideologické kolonizace“ a znovu tak objeví šíři evropské duše, zrozené ze setkání civilizací a národů, která je rozsáhlejší než současné hranice Unie a je povolána, aby se stávala vzorem nových syntéz a dialogu. Tvář Evropy totiž nevystupuje v opozici k ostatním, nýbrž v rysech, které jí vtiskly různé kultury, a v kráse spočívající v překonání uzavřenosti. Bez této schopnosti integrace budou znít slova v minulosti vyslovená Konrádem Adenauerem jako proroctví do budoucna: „Budoucnost západu neohrožuje ani tak politické napětí, jako nebezpečí masovosti a uniformnosti myšlení a citů; stručně řečeno celý životní systém, útěk před odpovědností s jedinou starostí o své vlastní »já«.“
Schopnost dialogu Je-li nějaké slovo, které je třeba do omrzení opakovat je to „dialog“. Jsme vybízeni šířit kulturu dialogu všemi možnými prostředky a otevírat jeho možnosti, aby nám dovolil budovat sociální strukturu. Ke kultuře dialogu patří postoj 46
autentického učňovství, vnitřní askeze, která nám pomáhá uznat v druhém platného mluvčího. Dovoluje nám pohlížet na cizince, migranta, toho, kdo patří k jiné kultuře, jako na někoho, komu mám naslouchat, koho mám brát v potaz a cenit si ho. Je pro nás dnes naléhavě nutné zapojit všechny sociální činitele do šíření „kultury, která v dialogu vidí především formu setkání“ a bude podporovat „hledání vzájemného konsensu a vzájemné dohody, aniž bychom jej však oddělovali od úsilí o spravedlivou společnost, která nikoho nevylučuje a uchovává si svou paměť.“(Evangelii gaudium, 239). Mír bude trvalý do té míry, v níž vyzbrojíme své děti zbraněmi dialogu a naučíme je dobrému boji v setkání a vyjednávání. Tak jim budeme moci zanechat kulturu, jež dokáže rozvrhovat nikoli strategie smrti leč života, nikoli exkluze leč integrace. Tato kultura dialogu, která by měla být zanesena do školních osnov jako osa procházející napříč všemi předměty, pomůže vštípit mladým generacím způsob jak řešit konflikty jinak, než jak tomu přivykají. Dnes je se naléhavě nabízí možnost vytvářet „koalice“, nikoli už jen vojenské či ekonomické, nýbrž kulturní, vzdělávací, filosofické a náboženské. Koalice, které jasně ukáží, že za mnoha konflikty je často mocenská hra ekonomických skupin. Koalice schopné hájit národ před tím, aby byl zneužíván k nepatřičným cílům. Vyzbrojme své lidi kulturou dialogu a setkání.
Schopnost plodit Dialog a všechno co s sebou nese nám připomíná, že se nikdo nemůže omezovat na roli diváka či pouhého pozorovatele. Součástí konstrukce integrované a smířené společnosti jsou všichni, od nejmenšího po největšího. Tato kultura je možná, pokud se všichni podílejí na jejím projektování a budování. Současná situace nepřipouští pouhé pozorovatele bojů, které svádí druzí. Naopak, je silným apelem na osobní a sociální odpovědnost. V tomto smyslu mají naši mladí rozhodující roli. Nejsou budoucností našich národů, jsou přítomností; jsou to oni, kdo již dnes svými sny a svým životem formují evropského ducha. Nelze uvažovat o zítřku, aniž bychom jim nabídli reálnou účast jako činitelům změn a transformací. Nemůže si představovat Evropu, aniž bychom je učinili součástí tohoto snu a jeho protagonisty. Nedávno jsem se zamýšlel nad tímto aspektem a ptal jsem se sám sebe: jak můžeme zapojit naše mladé do této stavby, když jim upíráme práci, důstojnou práci, která by jim dovolila rozvíjet se díky práci jejich rukou, díky jejich inteligenci a energii? Jak jim můžeme přiznat roli protagonistů, když indexy nezaměstnanosti a neadekvátní zaměstnanosti jsou na vzestupu? Jak zabránit ztrátě našich mladých, kteří často odcházejí hledat ideály a smysl sounáležitosti jinam, protože zde, v jejich zemi, jim nedokážeme nabídnout příležitosti a hodnoty? „Spravedlivá distribuce plodů země a lidské práce není pouhou filantropií. Je morální povinností,“ chceme-li nově promýšlet naše společnosti, potřebujeme vytvářet pracovní místa, která jsou důstojná a dobře odměňovaná, zejména pro naše mladé. K tomu je nutné hledat nové inkluzivnější a rovnoprávnější ekonomické modely, které nesměřují ke službě několika málo lidem, nýbrž ku prospěchu lidu a společnosti. Vyžaduje to od nás přechod od tekutého hospodářství k sociálnímu hospodářství. Mám na mysli například sociálně tržní hospodářství, k němuž vybízeli moji předchůdci (srov. Jan Pavel 47
II., Promluva k velvyslanci Spolkové republiky Německo, 8. listopadu 1990). Přejít od hospodářství, zaměřeného na výnos a profit na bázi spekulace a půjček, k zájmu o sociální hospodářství, které investuje do lidské osoby, vytváří pracovní místa a poskytuje kvalifikovanou přípravu. Je nutné přejít od tekutého hospodářství, které přeje korupci jako prostředku k dosažení zisků, k sociálnímu hospodářství, které zajišťuje přístup k půdě a ke střeše nad hlavou prostřednictvím práce chápané jako prostředí, v němž lidé a společnosti mohou uplatňovat „mnohotvárný osobní rozvoj, kde se prolínají mnohé životní dimenze: kreativita, projekty do budoucnosti, rozvoj schopností, uplatňování hodnot, komunikace s ostatními, postoj adorace. Sociální realita dnešního světa proto přesahuje omezené zájmy podniků a diskutabilní ekonomickou racionalitu a vyžaduje, »aby se jako priorita i nadále sledovala dostupnost zaměstnání... pro všechny« ( Laudato si´, 127). Pokud chceme směřovat k budoucnosti, jež je důstojná, pokud chceme budoucnost míru pro naše společnosti, můžeme toho dosáhnout jedině, vsadíme-li na pravou inkluzi, totiž „takovou, která dává důstojnou, svobodnou, kreativní, participativní a solidární práci.“ Tento přechod (od tekutého hospodářství k sociálnímu) nejen přinese nové perspektivy a konkrétní příležitosti k integraci a inkluzi, ale znovu nám otevře schopnost snít o onom humanismu, jehož kolébkou a zdrojem je Evropa. K znovuzrození Evropy, která je znavená, ale ještě plná energie a možností, může a musí přispívat církev. Její úkol se shoduje s jejím posláním: hlásat evangelium, což dnes více než kdy dříve znamená především přistupovat k lidským zraněním a přinášet silnou a prostou přítomnost Ježíše, jeho útěšné a povzbuzující milosrdenství. Bůh chce přebývat mezi lidmi, ale může tak činit jedině skrze muže a ženy, kteří – stejně jako velcí evangelizátoři tohoto kontinentu – jsou Jím zasaženi, žijí evangelium a nehledají nic jiného. Jedině církev bohatá na svědky může znovu přinést čistou vodu evangelia kořenům Evropy. V této věci je cesta křesťanů k plné jednotě velkým znamením doby, ale také naléhavým požadavkem odpovědět na Pánovu výzvu „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Myslí i srdcem, s nadějí a bez plané nostalgie, jako syn, který v matce Evropě shledává kořeny svého života a víry, sním o novém evropském humanismu, „o trvalé cestě humanizace“, k níž je zapotřebí „paměť, odvaha, zdravá a lidská utopie.“ Sním o mladé Evropě, schopné být ještě matkou: matkou, která má život, protože život respektuje a nabízí naději na život. Sním o Evropě, která pečuje o dítě, pomáhá jako bratru chudému i tomu, kdo přichází a hledá přijetí, protože o všechno přišel a žádá o útočiště. Sním o Evropě, která naslouchá nemocným a starým lidem a váží si jich, aby nebyli snižováni na neproduktivní předměty k odepsání. Sním o Evropě, v níž být migrantem není přestupkem, nýbrž pozváním k většímu nasazení s důstojnosti vlastní celé lidské bytosti. Sním o Evropě, v níž mladí lidé dýchají čistý vzduch poctivosti, milují krásu kultury a prostý život, nezanesený nekonečnými potřebami konzumismu; kde uzavřít manželství a mít děti je odpovědnost a velká radost a nikoli problém způsobený nedostatkem dostatečně stabilní práce. Sním o Evropě rodin, se skutečně efektivními politikami, zaměřenými na lidské tváře víc než na čísla, na rození dětí více než na hromadění majetku. Sním o Evropě, která propaguje práva všech lidí, pečuje o ně a nezapomíná na povinnosti vůči všem. Sním o Evropě, o níž nebude možné říci, že její úsilí o lidská práva bylo její poslední utopií. 48
Jdi a stejně jednej i ty
(katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 27. dubna 2016)
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Ale jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.‘ Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“A Ježíše mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“ (Lk 10.25-37)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes budeme uvažovat nad podobenstvím o milosrdném Samaritánovi (srov. Lk 10,25-37). Učitel Zákona chtěl Ježíše přivést do úzkých otázkou: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (v.25). Ježíš jej přiměje, aby si odpověděl sám, a dotyčný podá dokonalou odpověď: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe“ (v.27). Ježíš tedy uzavírá: „To dělej a budeš žít“ (v.28). Klade tedy další otázku, která je pro nás velmi cenná: „A kdo je můj bližní?“ (v.29), a myslí si asi: „Moji rodiče? Příslušníci téže národnosti? Ti, kdo se hlásí k mému náboženství?“ Chce zkrátka jasné pravidlo, které nám umožní dělit druhé na „bližní“ a „ne-bližní“, na ty, kdo se mohou stát bližními, a na ty, kdo se jimi stát nemohou. A Ježíš odpovídá podobenstvím, ve kterém vystupuje kněz, levita a Samaritán. První dvě postavy se pojí ke chrámovému kultu; třetím je schizmatický žid, považovaný za cizince, pohana a nečistého. Cestou z Jeruzaléma do Jericha narazí kněz a levita na umírajícího člověka, kterého lupiči zbili, okradli a nechali ležet na cestě. Zákon Páně v takovýchto situacích stanovil povinnost poskytnout pomoc, avšak oba kolem něho přejdou, aniž by se zastavili. Spěchali... Kněz možná sledoval hodiny a říkal si: »Přijdu pozdě na bohoslužbu«. A druhý si řekl: »Nevím, zda podle Zákona mohu, protože je tam 49
krev a stal bych se nečistým...« Jdou tedy svojí cestou a nepřiblíží se. Tady nám podobenství nabízí první ponaučení: není automatické, že ten, kdo pravidelně chodí do Božího chrámu a zná Boží milosrdenství, dovede mít rád bližního. Není to automatické! Můžeš znát celou Bibli, můžeš znát liturgické rubriky a poznat celou teologii, ale z poznání neplyne automaticky láska. Láska má svoji cestu. Je zapotřebí inteligence, ale i něčeho víc... Kněz a levita jej vidí, ale ignorují; spatří jej, ale nepostarají se o něho. Neexistuje však opravdová bohoslužba, pokud se nepřenáší do služby bližnímu. Nikdy nezapomeňme: tváří v tvář utrpení množství lidí vyčerpaných hladem, násilím a nespravedlnostmi, nemůžeme zůstat diváky. Ignorovat utrpení člověka znamená ignorovat Boha! Pokud se nepřiblížím člověku, muži, ženě, dítěti či starci, kteří trpí, nepřiblížím se Bohu. Přistupme však k jádru podobenství: Samaritán, tedy právě ten opovrhovaný, na kterého by nikdo nic nevsadil, a třebaže měl sám také svoje závazky a byl zaneprázdněn, jakmile spatřil raněného člověka, nepřešel kolem jako ostatní dva, kteří měli vztah ke chrámu, ale „bylo mu ho líto“ (v.33). Tak praví evangelium: „bylo mu ho líto“, měl soucit. To je ten rozdíl. Ostatní dva „viděli,“ ale jejich srdce zůstala uzavřená, chladná. Srdce Samaritána bylo sladěno se srdcem samého Boha. „Soucit“ je totiž podstatnou složkou Božího milosrdenství. Bůh s námi má soucit. Co to znamená? Trpí spolu s námi, On vnímá naše utrpení. Mít soucit znamená spolu-cítit. Slovesný termín označuje pohyb útrob, které se chvějí při setkání s utrpením člověka. V gestech a činech milosrdného Samaritána rozpoznáváme milosrdné jednání, jež je v celých dějinách spásy vlastní Bohu. Je to tentýž soucit, s nímž jde Pán v ústrety každému z nás. On nás neignoruje, zná naše bolesti, ví, že potřebujeme pomoc a útěchu. Je nám nablízku a nikdy nás neopouští. Každý z nás ať si v srdci klade otázku: »Věřím? Věřím, že Pán má soucit se mnou? S takovým, jakým jsem, tedy hříšníkem, který má tolik problémů?« Pomysleme na to a odpovězme přitakáním. Každý musí pohlédnout do svého srdce, zda-li má víru v tento soucit Boha, dobrého Boha, který se přibližuje, uzdravuje nás a těší. A když jej odmítáme, On čeká. Je trpělivý a vždycky je s námi. Samaritán jedná opravdu milosrdně: obvazuje onomu člověku rány, dopraví jej do hostince, osobně se o něho postará a zajistí mu pomoc. To vše nás učí, že soucit – láska není nějaký neurčitý cit, ale vyjadřuje se péčí o druhého i za cenu osobní újmy. Znamená kompromitovat se učiněním všech kroků nezbytných ke „sblížení“ se s druhým až ke ztotožnění se s ním: „budeš milovat bližního jako sám sebe“, jak zní Pánovo přikázání. Když Ježíš dokončí podobenství, vrací učiteli Zákona otázku a ptá se: „Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, kdo se octl mezi lupiči?“ (v.36). Odpověď je konečně jednoznačná: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství“ (v.27). V úvodu podobenství byl pro kněze a levitu bližním onen umírající; v závěru je však bližním onen Samaritán, který se stal bližním. Ježíš obrací perspektivu: nejde o to klasifikovat druhé, aby se zjistilo, kdo je bližní a kdo nikoli. Ty se můžeš stát bližním komukoli, když potkáš někoho, kdo se octl v nouzi; to znamená, máš-li schopnost soucítit s druhým. Toto podobenství je nádherný dárek pro nás všechny a také závazek! Každému z nás Ježíš opakuje to, co říká učiteli Zákona: „Jdi a stejně jednej i ty“ (v.37). Všichni jsme povoláni ubírat se toutéž cestou milosrdného Samaritána, který představuje Krista: Ježíš se sklonil k nám, stal se naším služebníkem a tak nás spasil, abychom se také mohli mít rádi stejně jako On miloval nás. 50
Milosrdenství a Smíření
(katecheze papeže Františka při jubilejní audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 30. dubna 2016)
Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh.Kristovým jménem vás vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. (2Kor 5,20-21)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes bych s vámi rád uvažoval o jednom důležitém aspektu milosrdenství: o smíření. Bůh nikdy neopominul nabízet lidem odpuštění: Jeho milosrdenství se projevuje od pokolení do pokolení. Často se domníváme, že naše hříchy od nás vzdalují Pána. Ve skutečnosti se hříchem vzdalujeme my od Něho, avšak On vidí, že jsme v nebezpečí a vydává se nás hledat ještě víc. Bůh se nikdy nepodřizuje možnosti, že se člověk Jeho lásce odcizí, avšak za podmínky, že v něm nalézá jakýsi projev lítosti za spáchané zlo. Pouze svými silami se s Bohem smířit nedovedeme. Hřích je opravdu výrazem odmítnutí Jeho lásky a má za následek, že se stahujeme do sebe a děláme si iluze, že máme větší svobodu a autonomii. Vzdálíme-li se však od Boha, nemáme už cíl a z poutníků se na tomto světě stáváme „tuláky“. Běžně se říkává, že se hříchem „obracíme k Bohu zády“. Právě tak tomu je. Hříšník vidí pouze sebe a namlouvá si, že je tak soběstačný. Vzdálenost mezi námi a Bohem se hříchem stále více zvětšuje a může se stát propastnou. Ježíš nás však přichází hledat jako dobrý pastýř, který není spokojen, dokud ztracenou ovci nenajde, jak čteme v evangeliu (srov. Lk 15,4-6). On znovu staví most, který nás pojí s Otcem, a dává nám věčný život (srov. Jan10,15). „Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20) ... „Smiřte se s Bohem!“ – toto zvolání, které apoštol Pavel adresuje prvním křesťanům v Korintu, platí dnes se stejnou silou a přesvědčivostí pro nás všechny. Nechme se smířit s Bohem! Tento Svatý rok milosrdenství je dobou smíření pro všechny. Tolik lidí by se chtělo smířit s Bohem, ale nevědí, jak to učinit, necítí se toho hodni nebo si to sami nechtějí přiznat. Křesťanské společenství může a má usnadňovat upřímný návrat k Bohu těm, kteří po něm pociťují stesk. Zejména ti, kteří poskytují „službu usmíření“ (srov. 2 Kor5,18), jsou povoláni být poddajnými nástroji Ducha svatého, aby se tam, kde se rozšířil hřích, ukázalo v daleko stědřejší míře Boží milosrdenství (srov. Řím 5,20). Nikdo ať nezůstává vzdálen od Boha v důsledku překážek kladených lidmi! A platí to také, což zdůrazňuji, pro zpovědníky: neklaďte překážky lidem, kteří se chtějí smířit s Bohem. Zpovědník musí být otec! Je na místě Boha Otce! Zpovědník musí být přívětivý k lidem, kteří za ním přicházejí, aby se smířili s Bohem, a pomáhat jim na cestě smíření, kterou se ubíráme. Je to tak krásná služba. Není to mučírna, 51
ani výslech. Je to Otec, který dotyčnou osobu přívětivě přijímá. Nechme se smířit s Bohem! My všichni. Kéž je tento Svatý rok dobou příhodnou ke znovuobjevení potřeby jemnocitu a blízkosti Otce a k návratu k Němu z celého srdce. Zkušenost smíření s Bohem umožňuje objevit potřebu dalších forem smíření: v rodinách, v osobních vztazích, v církevních společenstvích, jakož i v sociálních a mezinárodních vztazích. Někdo mi v těchto dnech říkal, že ve světě je více nepřátel než přátel, a myslím, že měl pravdu. My však stavějme mosty smíření i mezi sebou, počínaje rodinou. Kolik jen sourozenců se vzdálilo od Boha jenom kvůli dědictví. Tak to nemá být! Tento rok je rokem smíření s Bohem a mezi námi. Smíření skutečně slouží také míru, uznání základních práv lidí, solidaritě a přívětivosti vůči všem. Přijměme tedy toto pozvání a nechme se smířit s Bohem, abychom se stali novým stvořením a mohli vyzařovat Jeho milosrdenství uprostřed bratří, mezi lidmi.
Ztracená ovce
(katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 4. května 2016)
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: ‘Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.’ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. (Lk 15,1-7)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Všichni známe obraz Dobrého pastýře, který si vkládá na ramena ztracenou ovci. Tento obraz odedávna znázorňuje péči, kterou chová Ježíš vůči hříšníkům, a Boží milosrdenství, které si nepřipouští, že někoho ztratí. Podobenství vypráví Ježíš proto, aby dal pochopit, že Jeho blízkost hříšníkům nemá nikoho pohoršovat, ale naopak vyvolávat ve všech vážné zamyšlení nad tím, jak žijeme svoji víru. Příběh podává na jedné straně hříšníky, kteří přistupují k Ježíši, aby Mu naslouchali, a na druhé straně podezřívavé učitele Zákona, kteří se od Něho kvůli tomuto jednání distancují. Zaujímají odstup, protože Ježíš se sbližuje s hříšníky. Byli domýšliví a pyšní, považovali se za spravedlivé. Naše podobenství se odehrává kolem tří postav: pastýře, ztracené ovce a zbytku stádce. Jedná však pouze pastýř, nikoli ovce. Pastýř je proto jediným hlavním aktérem, na kterém všechno závisí. Podobenství uvádí otázka: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich 52
ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou ovcí, dokud ji nenajde?“ (v.4). Jde o paradox, který vede k pochybnosti nad pastýřovým jednáním. Je moudré opouštět devětadevadesát ovcí pro jednu jedinou? A navíc když nejsou v bezpečí ovčince, ale na poušti? Podle biblické tradice je poušť místem smrti, kde je obtížné nalézt potravu a vodu, chybí útočiště a hrozí nebezpečí od šelem a lupičů. Co může dělat devětadevadesát bezbranných ovcí? Paradox však pokračuje tvrzením, že pastýř ovci najde, „s radostí si ji vloží na ramena a až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: Radujte se spolu se mnou“ (v.6). Zdá se tedy, že se pastýř nevrací na pustinu pro zbytek stáda. Ve starosti o tu jedinou jako by zapomněl na ostatních devětadevadesát. Ve skutečnosti tomu tak není. Poučení, které nám chce Ježíš sdělit, spočívá spíše v tom, že se žádná ovce nemůže ztratit. Pán nemůže připustit fakt, že se ztratí i jeden jediný člověk. Boží jednání se podobá tomu, kdo jde hledat ztracené děti, aby potom slavil a se všemi se radoval z jejich návratu. Jde o nepotlačitelnou touhu. Ani devětadevadesát ovcí nemůže zastavit pastýře a udržet Jej v ovčinci. Mohl by uvažovat asi takto: »Udělám součet. Mám jich devadesát devět, jednu jsem ztratil, ale není to tak velká ztráta«. On ji však odchází hledat, protože každá je pro něho velmi důležitá, a ta ztracená je v největší nouzi, je nejvíce opuštěná a odepsaná. Jde ji hledat. Všichni jsme upozorňováni, že smilování nad hříšníky je Boží způsob jednání, kterému je Bůh absolutně věrný: nikdo a nic jej nemůže odvrátit od Jeho rozhodnutí spasit. Bůh nezná naši nynější kulturu odpisu. V Bohu neexistuje. Bůh neodepisuje žádného člověka, miluje všechny a hledá všechny, jednoho po druhém! Nezná slovo „odpis“ ve vztahu k lidem, protože je cele láskou, je plně milosrdenstvím. Pánovo stádce je neustále na cestě, nevlastní Pána a nesmí se klamat tím, že jej uvězní do svých schémat a svých strategií. Pastýř bude tam, kde je ztracená ovce. Pána je proto třeba hledat tam, kde se s námi chce setkat, nikoli tam, kde si nárokujeme Jej nalézt! Žádným jiným způsobem nelze stádo znovu seskupit, ne-li vydáním se po stopách pastýřova milosrdenství. A svým hledáním ztracené ovce vybízí pastýř oněch devětadevadesát, aby se podíleli na opětovném shromáždění stádce. Pak nejenom ztracená ovce, kterou nese na ramenou, ale celé stádce bude sledovat pastýře až domů, aby slavilo s „přáteli a sousedy“. Měli bychom často o tomto podobenství přemýšlet, protože v křesťanském společenství někdo vždycky chybí, odešel a zanechal prázdné místo. Někdy to skličuje a působí dojmem, že jde o nevyhnutelnou ztrátu, nevyléčitelnou nemoc. Potom nám hrozí, že se uzavřeme do ovčince, kde nejsou cítit ovce, ale zatuchlost! My křesťané nemáme být uzavření, abychom nepáchli zatuchlinou. To nikdy! Je třeba vycházet ze sebe, nikoli se uzavírat do sebe, do malých komunit a farností a myslet si, že jsme spravedliví. K tomu dochází, když chybí misionářský rozlet, který nás vede, abychom se setkávali s ostatními. V Ježíšově vizi neexistují definitivně ztracené ovce, nýbrž jedině ovce, které je třeba najít. Toto musíme správně chápat: nikdo není pro Boha definitivně ztracen. Nikdy! Až do poslední chvíle nás Bůh hledá. Pomyslete na dobrého lotra. Jedině v Ježíšově vizi není nikdy definitivně ztracen. Vyhlídka je tedy cele dynamická, otevřená, podnětná a tvůrčí. Nutí nás, abychom vycházeli hledat a ubírali se cestou bratrství. Žádná vzdálenost nemůže pastýře zadržet; žádné stádce se nesmí zříci bratra. Nalezení toho, kdo se ztratil, je radostí pastýře a Boha, ale také radostí celého stádce! Všichni jsme znovu nalezenými ovcemi, které shromáždilo Pánovo milosrdenství a jsme povoláni shromáždit spolu s Ním celé stádce! 53
MODLITEBNÍ VIGÍLIE "OSUŠOVÁNÍ SLZ" „On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (Zj 21,4), čteme v knize Zjevení svatého apoštola Jana. Viditelným znamením této milosrdné a konejšivé Boží ruky se stala modlitební vigilie, které Petrův nástupce o slavnosti Nanebevstoupení Páně předsedal ve Vatikánské bazilice. Jádrem další události v kalendáři Svatého roku byl jeden ze skutků duchovního milosrdenství: „Těšit zarmoucené“. Bazilika sv. Petra se do posledního místa zaplnila lidmi, které spojovala prožívaná bolest – ze smrti malého dítěte či mladého rodiče, obtížných rodinných vztahů nebo tíživé existenciální situace spojené se ztrátou zaměstnání, ale také fyzické či psychické strádání spojené s nemocí, utrpěnou nespravedlností či všeobecnou ztrátou životního smyslu. Shromáždění věřící mohli uctít relikviář Slz Panny Marie ze svatyně Panny Marie Plačící v Syrakusách. Vztahuje se k překvapivé události, která se odehrála mezi 29. srpnem a 1. zářím 1953 v sicilském městě. V domě mladých manželů Iannusových, kteří tou dobou očekávali první dítě, po několik dní slzy smáčely malý sádrový reliéf, zobrazující Neposkvrněné srdce Panny Marie, který visel nad jejich manželským ložem. Po brzkém církevním uznání syrakuského zázraku se dvoupokojový byt mladého páru změnil v malou kapli, kde se denně slaví mše svatá. Manželé Iannusovi pak měli celkem čtyři děti (dva chlapce a dvě dívky). Druhorozený syn, Enzo Iannuso, uvedl pro italský tisk: „Když si Panna Maria zvolila, že bude plakat u nás doma, bylo to kvůli rodině – chtěla své poselství předat rodině.“ (Aleteia.org, 54
2.5.2016. Foto: pouť Peregrinatio ad Portam Fidei, Syrakusy, Sicílie, Itálie, 7.- 8.7.2012). Modlitební vigilii zahájil hymnus Svatého roku milosrdenství v provedení sboru Sixtinské kaple a osmdesátičlenného sboru římské Opery za doprovodu orchestru téže instituce. Obě hudební tělesa se tak poprvé společně účastnila celebrace v bazilice sv. Petra. Po úvodní modlitbě svatého Otce následovala trojice svědectví, po kterých mluvčí vždy zažehli jednu svíci před zmíněných relikviářem. První svědectví pronášela italská rodina Pellegrinových, která před několika lety bolestně prožívala sebevraždu nejstaršího, patnáctiletého syna. „Selhal jsem jako rodič, manžel, otec, křesťan“, prohlásil otec rodiny, který však spolu s manželkou a dalšími dvěma dětmi nalezl oporu v katolické rodinné komunitě Figlincielo („Děti v nebi“), sdružující pozůstalé. Pravidelná duchovní setkávání a škola modlitby jmenovaného italského hnutí však nepojímají pomoc a blízkost trpícím rodinám jako pouhou péči a pěstování vzpomínky na zemřelého, nýbrž vedou k osobní konverzi a prohloubení víry ve Zmrtvýchvstalého. Druhé svědectví zaznělo z úst katolického pákistánského novináře, který svými články upozorňoval na utrpení křesťanské menšiny ve své vlasti, až na sebe přitáhl pozornost teroristických skupin. Musel se uchýlit do Itálie, kde získal politický azyl a kam za ním až po několika letech mohla přijet rodina. Felix Qaiser pohnutě líčil obtíže spojené s touto životní změnou a v závěru svého svědectví vyzval k modlitbě za pronásledované pákistánské křesťany. Třetí svědectví vyprávělo o slzách, které tentokrát prolili rodiče za obrácení svých dvou synů. Maurizio Fratamico a jeho bratr Enzo žili materiálně zajištěným, ale duchovně prázdným životem. Dlouhé roky pracovali jako umělečtí animátoři po turistických resortech celého světa, až do obrácení jednoho z nich, které vyvolal pohled na africké děti poblíž jedné z luxusních pláží. Oba bratři nyní využívají své umělecké i organizační nadání v práci pro znevýhodněnou mládež v rámci italské komunity Nuovi orizzonti. 55
Po četbě Ježíšova horského kázání z Matoušova evangelia papež František pronesl promluvu: Drazí bratři a sestry, po svědectvích, která jsme slyšeli, a ve světle Pánova Slova, které prozařuje naše utrpení, prosme zvláště Ducha svatého, aby přišel mezi nás. On ať osvěcuje naši mysl, abychom nalezli správná slova schopná potěšit; ať otevře naše srdce, abychom si byli jisti přítomností Boha, který nás ve chvíli zkoušky neopouští. Pán Ježíš svým učedníkům slíbil, že je nikdy neponechá samotné, bude jim v každé životní situaci nablízku a sešle jim Ducha Utěšitele (srov. Jan 14,26), který jim bude pomáhat, podporovat je a posilovat. Ve chvílích smutku, při utrpení v nemoci, v úzkosti z pronásledování a v bolestném zármutku hledá každý slovo útěchy. Silně vnímáme potřebu, aby nám někdo byl nablízku a měl s námi soucit. Zakoušíme, co znamená být dezorientováni, zmateni, dotčeni v hloubi tak, jak jsme na to nikdy nepomysleli. Rozhlížíme se kolem v nejistotě, abychom nalezli někoho, kdo by mohl naši bolest pochopit. Mysl se plní otázkami, ale odpovědi nepřicházejí. Rozum samotný nedovede osvítit nitro, pochopit bolest, kterou zakoušíme a poskytnout odpověď, kterou očekáváme. V těchto chvílích potřebujeme spíše důvody srdce, jediné, které nám umožní porozumět tajemství, které obestírá naši samotu. Mnoho smutku potkáváme v mnoha tvářích. Mnoho slz je v každém okamžiku ve světě proléváno; jedna se liší od druhé a společně tvoří jakýsi oceán neútěchy, který se dožaduje slitování, soucitu a potěchy. Ty nejhořčí působí lidská zloba: jsou to slzy toho, kdo násilím přišel o někoho drahého; slzy babiček a dědečků, maminek a tatínků, dětí... Jsou to oči upřeně hledící k západu a vyhlížející úsvit nového dne. Potřebujeme milosrdenství a útěchu, jež přichází od Pána. Všichni ji potřebujeme. Náš nedostatek, ale také naše velikost spočívá v tom, že můžeme prosit o útěchu Boha, který přichází a svojí něhou stírá slzy z naší tváře (srov. Iz 25,8; Zj 7,17; 21,4). Nejsme sami ve své bolesti. Také Ježíš ví, co je to pláč nad ztrátou milovaného člověka. Ukazuje to jedna z nejdojemnějších pasáží evangelia, kde Ježíš, jakmile spatří Marii oplakávající smrt svého bratra Lazara, také nedokáže zadržet slzy. Byl hluboce dojat a zaplakal (srov. Jan 11,33-35). Evangelista Jan tímto popisem chce ukázat, že Ježíš má účast na bolesti svých přátel a sdílí s nimi zármutek. Ježíšovy slzy vyvedly během staletí z míry mnohé teology, ale především očistily mnohé duše a zahojily četná zranění. Také Ježíš zakusil v první osobě strach z utrpení a smrti, zklamání a sklíčenost nad zradou Jidáše a Petra, bolest nad smrtí přítele Lazara. Ježíš „neopouští ty, které miluje“ (Augustin, In Joh 49,5). Pokud plakal Bůh, mohu také plakat a vědět, že jsem chápán. Ježíšův pláč je lékem na lhostejnost s utrpením mých bratří. Onen pláč mne učí osvojovat si bolest druhých a mít účast na bezradnosti a utrpení těch, kdo prožívají soužení. Rozechvívá mne, když se mi svěří se smutkem a beznadějí ti, kdo byli svědky tělesného zmaru svých 56
drahých a nikde se jim nedostává útěchy. Ježíšův pláč nemůže zůstat bez odpovědi těch, kdo věří v Ježíše. A jako utěšuje On, jsme povoláni utěšovat také my. Ve chvíli rozpaků, dojetí a pláče stoupá z Kristova Srdce prosba k Otci. Pravým lékem na naše utrpení je modlitba. Také my můžeme zakusit v modlitbě přítomnost Boha, který je s námi. Jeho jemnocitný pohled nás utěšuje, síla Jeho slova je nám oporou a vlévá nám naději. Ježíš se u Lazarova hrobu modlil: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel“ (Jan 11, 4142). Potřebujeme tuto jistotu, že Otec nás slyší a přichází nám na pomoc. Boží láska vlitá do našich srdcí nám dovoluje tvrdit, že když milujeme, nic a nikdo nás nikdy nebude moci odloučit od těch, které jsme měli rádi. Připomíná to velice útěšnými slovy apoštol Pavel: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití. ... Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,35.37-39). Síla lásky přetváří utrpení v jistotu Kristova - a spolu s Ním - i našeho vítězství a v naději, že jednoho dne znovu budeme spolu a navěky budeme nazírat na Tvář Nejsvětější Trojice, věčný pramen života a lásky. V blízkosti každého kříže je vždycky Ježíšova Matka. Svým pláštěm suší naše slzy. Svojí rukou nás pozvedá a provází cestou naděje. Modlitební vigilie pokračovala společnou modlitbou na všeobecné úmysly – tedy za trpící, pronásledované, zneužívané a zotročované lidi, ale také na úmysl jednotlivých přítomných. Každý věřící mohl svůj úmysl napsat na lísteček, který dostal při vstupu do Vatikánské baziliky. V závěru papež František požehnal a dal rozdat přítomným devocionálii zvanou Agnus Dei, tedy oválný voskový disk s vyobrazením velikonočního Beránka na jedné straně a logem Svatého roku milosrdenství na straně druhé. Užívání tohoto předmětu, který církev řadí ke svátostinám, sahá podle některých zdrojů už do 4. století, ale s jistotou je doloženo v devátém století, kdy arcijáhen římské církve na Bílou sobotu rozlomil předchozí paškál, dal rozpustit vosk, smíchat jej s olejem a vzniklou hmotu nalévat do forem. Výsledný Agnus Dei pak věřící dostávali o velikonočním oktávu, zatímco od roku 1740 je z podnětu papeže Pavla II. rozdílen také při jubilejních letech. Deset přítomných obdrželo zmíněnou devocionálii přímo z rukou Svatého otce – byli mezi nimi mimo jiné zástupci asociace, sdružující pozůstalé po obětech silničních nehod, bývalý bezdomovec, muž dříve závislý na hazardních hrách a mladý jáhen z Rwandy, jehož rodinní příslušníci byli usmrceni při tamní genocidě roku 1994. „Jejich příběhy jsou dramatické“, sdělila Papežská rada pro novou evangelizaci, „avšak zároveň svědčí o novém začátku. Bolest se v nich smísila s vírou a proměnila poušť v zahradu naděje.“ 57
ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24. června - 8. července 2016 PÁTEK, 24. ČERVNA 17.00: Pustiměř - mše svatá, odjezd do Padovy.
SOBOTA, 25. ČERVNA PADOVA: 8.00 eucharistie ve svatyni sv. Leopolda Mandiče. Pouť k sv. Antonínu. PISA - odpoledne u Ligurského moře, nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 26. ČERVNA LUCCA - 9.00: eucharistie za Karla IV. v katedrále sv. Martina, PISA - odpoledne u Ligurského moře, nocleh s plnou penzí.
PONDĚLÍ, 27. ČERVNA Den u Ligurského moře, PISA - prohlídka, 18.00: eucharistie v dómu, nocleh s plnou penzí.
ÚTERÝ, 28. ČERVNA ROMA, jubilejní pouť - Svatá brána baziliky sv. Petra, 16.00: mše svatá v kryptách vatikánské baziliky, nocleh s polopenzí.
STŘEDA, 29. ČERVNA ROMA, 9.00: Tre Fontane - eucharistie na místě mučednictví sv. Pavla, poutní program v Římě, Angelus, nocleh.
ČTVRTEK, 30. ČERVNA ROMA - jubilejní audience s papežem Františkem. MONTECASSINO: 17.00: mše sv. v bazilice - u hrobu sv. Benedikta. 58
POMPEI - pouť do svatyně Panny Marie Růžencové. nocleh s polopenzí.
PÁTEK, 1. ČERVENCE Lodí do AMALFI: 11.30: eucharistie v dómu sv. Ondřeje. 14.00: RAVELLO: dóm sv. Pantaleona. 15.00: Villa Rufolo prohlídka zahrad. SALERNO, nocleh s polopenzí.
SOBOTA, 2. ČERVENCE SALERNO - den u Tyrhenského moře, 18.30: eucharistie v kryptě katedrály sv. Matouše, biblický růženec, světelný průvod, nocleh s plnou penzí.
NEDĚLE, 3. ČERVENCE MONTE S. ANGELO. 13.00: eucharistie v "nebeské bazilice" - jeskyni sv. Michaela, archanděla. SAN GIOVANNI ROTONDO. 19.00: eucharistie ve svatyni sv. Pia z Pietrelciny, nocleh s polopenzí.
PONDĚLÍ, 4. ČERVENCE SAN GIOVANNI ROTONDO poutní chvíle u sv. Pia z Pietrelciny. 59
ORTONA- 11.00: eucharistie v katedrále sv. Tomáše, apoštola. CASCIA, pouť do svatyně sv. Rity.
ASSISI, nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 5. ČERVENCE ASSISI: 8.00 - eucharistie v kryptě baziliky sv. Františka u hrobu světce, pouť v Assisi, Porziuncola.
Cervia, odpoledne u moře, nocleh s polopenzí. STŘEDA, 6. ČERVENCE Cervia, den u Jaderského moře. RAVENNA - 17.30: eucharistie v katedrále nocleh s plnou penzí.
ČTVRTEK, 7. ČERVENCE VERONA - 16. 00: eucharistie a Te Deum v katedrále, večeře, 21.00: Arena di Verona: AIDA - nevýpravnější Verdiho opera v nejvelkolepějším amfiteátru světa. Návrat do vlasti.
60
POŘAD BOHOSLUŽEB: 15.- 22. května 2016 DEN
LITURGIE SLAVNOST
NEDĚLE 15. května
SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
MONS. JOSEF HRDLIČKA, POMOCNÝ BISKUP OLOMOUCKÝ,
UDĚLÍ PŘI EUCHARISTII V CHRÁMU SV. BENEDIKTA V PUSTIMĚŘI
SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ za + rodiče CHARVÁTOVY, PUSTIMĚŘ KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ dceru, vnučku a Boží 10.00 požehnání pro živou rodinu SV. VÍT, MUČEDNÍK PODIVICE -18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST PUSTIMĚŘ -17.30: MÁJOVÁ POBOŽNOST SVÁTEK PONDĚLÍ za +P. Václava ŽÁKOVSKÉHO, PUSTIMĚŘ SV. JAN NEPOMUCKÝ, 16. května živé a + farníky farností 18.00 KNĚZ A MUČEDNÍK Pustiměř, Drysice a Podivice ÚTERÝ ÚTERÝ za farnosti Podivice, PODIVICE 7. TÝDNE V MEZIDOBÍ 17. května Pustiměř a Drysice 8.00 DRYSICE-17.30: MÁJOVÁ POBOŽNOST STŘEDA STŘEDA za + Zdeňka DRYSICE 7. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18. května POLIŠENSKÉHO 18.00 SV. JAN I., PAPEŽ A MUČED. PODIVICE -18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST SVÁTEK PUSTIMĚŘ -17.30: MÁJOVÁ POBOŽNOST ČTVRTEK za + Josefa LUSKU, dvoje JEŽÍŠ KRISTUS, PUSTIMĚŘ 19. května rodiče, dar zdraví a Boží NEJVYŠŠÍ A VĚČNÝ KNĚZ 18.00 požehnání pro živou rodinu PUSTIMĚŘ -17.30: MÁJOVÁ POBOŽNOST SV. KLEMENT MARIA PÁTEK za + rodinu PŘIKRYLOVU, PUSTIMĚŘ H OFBAUER , 20. května dar zdraví a ochranu Boží 18.00 KNĚZ pro živou rodinu PODIVICE -18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST SOBOTA SV. KRYŠTOF MAGALLANES, PODIVICE na poděkování Pánu Bohu KNĚZ A DRUHOVÉ , MUČED . 21. května s prosbou za dar zdraví 8.00 SLAVNOST na poděkování za 80 let PUSTIMĚŘ NEJSVĚTĚJŠÍ života, dar zdraví a Boží 8.00 TROJICE požehnání pro r. DRBALOVU SV. RITA Z CASCIE, na poděkování za dar zdraví NEDĚLE DRYSICE ŘEHOLNICE s prosbou o další Boží pomoc 22. května 9.30 PODIVICE - 18.00: PODIVICE za +rodiče KROMBHOLZOVY MÁJOVÁ POBOŽNOST a duše v očistci 11.00 FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
61
POŘAD BOHOSLUŽEB: 22. - 29. května 2016 DEN
LITURGIE SLAVNOST
NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE NEDĚLE 22. května
SV. RITA Z CASCIE, ŘEHOLNICE
PODIVICE - 18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST
PONDĚLÍ 23. května ÚTERÝ 24. května
PONDĚLÍ PO 8. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
PANNA MARIA POMOCNICE KŘESŤANŮ STŘEDA
STŘEDA 25. května
PO 7. NEDĚLI VELIKONOČNÍ SV. BÉDA CTIHODNÝ, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE SV. ŘEHOŘ VII., PAPEŽ
ČTVRTEK 26. května
SV. FILIP NERI, KNĚZ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
na poděkování za 80 let PUSTIMĚŘ života, dar zdraví a Boží 8.00 požehnání pro r. DRBALOVU na poděkování za dar zdraví DRYSICE s prosbou o další Boží pomoc 9.30 PODIVICE za +rodiče KROMBHOLZOVY a duše v očistci 11.00 PUSTIMĚŘ -17.30: MÁJOVÁ POBOŽNOST na poděkování za 90 let života PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 18.00 TVRDÍKOVU za Boží požehnání a pomoc PODIVICE Panny Marie pro "Putování ..." 8.00 DRYSICE-17.30: MÁJOVÁ POBOŽNOST na poděkování za 15 let DRYSICE manželství a Boží požehnání 18.00 pro r. HODINKOVU PODIVICE - 18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST PUSTIMĚŘ -17.30: MÁJOVÁ POBOŽNOST za + rodinu ZUKALOVU, PUSTIMĚŘ ADAMCOVU a Boží 18.00 požehnání pro živou rodinu
PUSTIMĚŘ -17.30: SV. SMÍŘENÍ DĚTÍ PŘISTUPUJÍCÍCH K 1. SV. PŘIJÍMÁNÍ A JEJICH RODIČŮ za + Jana STRATILA, SV. AUGUSTIN PÁTEK PUSTIMĚŘ manželku, zetě a Boží Z CANTERBURY, 27. května 18.00 požehnání pro živou rodinu BISKUP PODIVICE -18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST SOBOTNÍ PAMÁTKA SOBOTA na poděkování Pánu Bohu PODIVICE P ANNY M ARIE 28. května s prosbou za dar zdraví 8.00 SLAVNOST za + Františka PIVODU, PODIVICE TĚLA A KRVE PÁNĚ manželku, dceru, živou a +rod. 8.00 PUSTIMĚŘ: za farnosti Drysice, NEDĚLE DRYSICE PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (5) Pustiměř a Podivice 29. května 9.30 za + Zdenu ŠTOLFOVOU PUSTIMĚŘ PUSTIMĚŘ: PROCESÍ CORPUS DOMINI: a rodiče z obou stran 11.00 ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL PODIVICE -18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN
1. Aby ženám ve všech zemích světa byla prokazována vážnost a úcta a jejich přínos pro společnost byl náležitě oceňován. 2. Aby se v rodinách, společenstvích a skupinách rozšiřoval zvyk modlit se růženec za šíření evangelia a za mír. 3. Ať nás mariánská úcta vede k hlubokému duchovnímu životu, modlitbě, naslouchání Božímu slovu a bezvýhradné ochotě vytrvale hledat a ochotně plnit vůli Boží. 62
