Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO – 12. ČERVNA 2011

Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země.

S J. E. Tomášem kardinálem Špidlíkem, čestným občanem Pustiměře, ve večeřadle papežské kaple Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikánu. PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007 /foto: Vojtěch Bureš/.

„Nechť toto svaté biřmování je pro každého z vás počátkem nového dobrodružství, které vás přivádí stále blíž a blíže ke Kristu. Buďte Ježíšovi stejně jako On je váš“. /J. E. Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, v homílii při biřmování v Pustiměři, 14. září 1997/

BRANDÝSOVÁ Veronika Pia BRUNCLÍKOVÁ Leona Terezie DANĚK Miroslav Pavel DAŇKOVÁ Petra Zdislava GOTTVALD Filip Petr HIRŠ Bořivoj Jeroným HLADKÁ Zuzana Felicita HODULÍKOVÁ Eva Martina HODULÍKOVÁ Klára Anna MENŠÍKOVÁ Marie Anna NĚMEC Petr Josef NĚMCOVÁ Markéta Veronika PÁTEK Jiří David

POSPÍŠIL Vlastimil Jan PROCHÁZKOVÁ Aneta Kristina PŘIKRYL Marek Karel PŘIKRYLOVÁ Barbora Anežka ŠOUPALOVÁ Jana Anežka VEČEŘOVÁ Nela Maří Magdaléna VŠETULA Tomáš Jan ZAHRADNÍČEK Lukáš František ZAHRADNÍČKOVÁ Kristína Eva ZAHRADNÍČKOVÁ Pavlína Barbora ZAHRADNÍČKOVÁ Tereza Anna ZUKAL Petr Tomáš ŽENČÁKOVÁ Lucie Marie

POŘAD BOHOSLUŽEB: 12. – 19. června 2011 DEN

LITURGIE SLAVNOST

NEDĚLE 12. června

SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ

FARNOST

MONS. JOSEF HRDLIČKA, POMOCNÝ BISKUP OLOMOUCKÝ,

UDĚLÍ PŘI EUCHARISTII V CHRÁMU SV. BENEDIKTA V PUSTIMĚŘI

SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ PUSTIMĚŘ 10.00

za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, živou a + rodinu

PUSTIMĚŘ 18.00

za + Richarda a Andělu TRNAVSKÝCH, rodinu ŠÍRKOVU a SLANINOVU

PONDĚLÍ 13. června

SV. ANTONÍN Z PADOVY, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE

ÚTERÝ 14. června STŘEDA 15. června

ÚTERÝ 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ

ČTVRTEK 16. června

ČTVRTEK 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 18.00

PÁTEK 17. června SOBOTA 18. června

PÁTEK 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 18.00

SV. VÍT, MUČEDNÍK

za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + Karlu KAŠOKOVOU, DRYSICE manžela, rodiče a duše v očistci 18.00 na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání a za + rodinu LUSKOVU, ADAMCOVU a HALOUZKOVU za + Janu VÁCLAVÍKOVOU,

rodiče a stařečky

SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE

SLAVNOST

NEDĚLE 19. června

ÚMYSL MŠE SV.

NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

na poděkování za dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání během 85 let 8.00 a Boží požehnání pro rodinu za Ing. Jana POLÁCHA DRYSICE a duše v očistci 9.30 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 11.00

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (5. 6. 2011) PUSTIMĚŘ: 5.300,-Kč DRYSICE: 2.000,-Kč PODIVICE: 1.600,-Kč

PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA II. POLOLETÍ 2011 (1.7. - 31.12.2011) zapisuji 13. - 23. června 2011 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby kněží prožívali své sjednocení s Ježíšovým Srdcem a svědčili o starostlivé a milosrdné Boží lásce. 2. Aby Duch Svatý dával v našich společenstvích vyrůstat početným misionářským povoláním ochotným plně se zasvětit šíření Božího království. 3. Za ty, kdo připravují katechumeny ke křtu, za kněze, jáhny, rodiče, kmotry a katechety, aby se příkladem svého života stávali platnými nástroji Ducha Svatého a prostředníky Bohem nabízené milosti.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 19. – 26. června 2011 DEN

LITURGIE

SLAVNOST

NEDĚLE 19. června

NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

PONDĚLÍ 20. června ÚTERÝ 21. června STŘEDA 22. června

ÚTERÝ 12. TÝDNE V MEZIDOBÍ

SV. JAN FISHER, BISKUP A TOMÁŠ MORUS, MUČED.

ČTVRTEK 23. června

ČTVRTEK 12. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PÁTEK 24. června SOBOTA 25. června NEDĚLE 26. června

SV. ALOIS GONZAGA, ŘEHOLNÍK

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

na poděkování za dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání během 85 let 8.00 a Boží požehnání pro rodinu za Ing. Jana POLÁCHA DRYSICE a duše v očistci 9.30 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 11.00 za + Ladislava BUREŠE, PUSTIMĚŘ rodiče a živou rodinu 18.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + Marii DRMOLOVOU, DRYSICE manžela a syna 18.00 PUSTIMĚŘ za +Františka a Marii JANSKÝCH, čtyři syny, snachu, rodiče 18.00 a Boží požehnání pro živou rodinu

PUSTIMĚŘ – 17.30 – SVÁTOST SMÍŘENÍ DĚTÍ PŘISTUPUJÍCÍCH V NEDĚLI K 1. SV. PŘIJÍMÁNÍ A JEJICH RODIČŮ SVÁTEK

NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE

PUSTIMĚŘ: PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (2)

PROCESÍ CORPUS DOMINI:

ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL

za + Františka ORÁLKA, PUSTIMĚŘ manželku, rodiče a duše v očistci 18.00

PODIVICE 18.00 DRYSICE 8.00

za + Metoděje a Františku MALÍKOVY za + Františka ROZSYPALA, manželku, dceru, snachu a zetě na poděkování za 80 let života,

PUSTIMĚŘ 60 let manželství a Boží 9.30 požehnání pro rodinu KUPKOVU

INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA II. POLOLETÍ 2011 (1.7. - 31.12.2011) zapisuji 13. - 23. června 2011 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby kněží prožívali své sjednocení s Ježíšovým Srdcem a svědčili o starostlivé a milosrdné Boží lásce. 2. Aby Duch Svatý dával v našich společenstvích vyrůstat početným misionářským povoláním ochotným plně se zasvětit šíření Božího království. 3. Za ty, kdo připravují katechumeny ke křtu, za kněze, jáhny, rodiče, kmotry a katechety, aby se příkladem svého života stávali platnými nástroji Ducha Svatého a prostředníky Bohem nabízené milosti. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE – 19. ČERVNA

2011

Chvályhodný a svrchovaně velebený na věky.

Pustiměřští poutníci v chrámu Nejsvětější Trojice ve Fatimě, PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM, 24.-25. 6. 2009.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, skrze Ježíše Krista máme vírou přístup k naději, která neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého. V tomto Duchu prosme: L: TROJJEDINÝ BOŽE, VYSLYŠ NÁS.  Prosme za svatou Církev, aby byla ve světě živým Božím lidem, shromážděným jedinou láskou Otce, Syna a Ducha svatého.  Prosme za všechny, kdo byli křtem svatým povoláni do společenství trojjediného Boha, aby svou životní sílu hledali v Bohu a jeho všemohoucnosti.  Prosme za ty, kdo minulou neděli přijali pečeť daru Ducha svatého, ať jsou jeho důstojným chrámem a vždy hledají svou sílu v Pánu a jeho všemohoucnosti.  Prosme za nadcházející „Peregrinatio in Corde Ecclesiae“, pouť do srdce Církve, aby posílila všechny poutníky ve vědomí jedné, svaté, katolické a apoštolské Církve, a přinesla požehnání jim i jejich farnostem.  Prosme za všechny věrné zemřelé, kteří žili nadějí, že dosáhnou slávy u Boha. K: Otče, pohleď na tvář svého Syna a přijmi modlitbu této své rodiny, aby posílena darem tvého Ducha byla znamením a prvotinou lidstva, které má účast na trojjedinném tajemství tvé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Ježíš slíbil, že pošle svého Ducha pravdy, Ducha Utěšitele, který vychází z Otce. S důvěrou proto předložme Pánu naše prosby: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Prosíme tě, Bože, svým svatým Duchem upevni naši víru, rozmnož lásku a dej nám sílu, abychom celým svým životem vydávali svědectví tvému Kristu. /Brunclíková Leona/  Prosíme tě, Bože, za rodiče a kmotry: dej ať věrným následováním Krista dávají dobrý příklad těm, za které ručí. /Hodulíková Klára/  Prosíme tě, Bože, za našeho papeže Benedikta XVI., naše biskupy Jana a Josefa, za všechny biskupy a za celou Církev, kterou si shromažďuješ v Duchu svatém: Naplň svůj lid pokojem a veď ho k jednotě, abychom rostli ve víře a lásce až do Kristova příchodu. /Hodulíková Eva/  Prosíme tě, Bože, Stvořiteli a Otče všech lidí, za celý svět: Dej, ať jsme všichni navzájem bratry, aby celý svět byl tvým královstvím, v němž panuje pokoj a radost v Duchu svatém. /Menšíková Marie/  Prosíme tě, Bože, za dar moudrosti, abychom viděli věci lidské v tvém božském světle, a ve svých touhách i nadějích byli prodchnuti tvým svatým Duchem. /Procházková Aneta/  Prosíme tě, Bože, za dar rozumu, aby tvůj Duch svatý, jenž „zkoumá Boží hlubiny“ nám dal jiskru této pronikavé schopnosti a otevřel naše srdce radostnému přijetí tvého láskyplného záměru. /Přikryl Marek/  Prosíme tě, Bože, za dar umění, abychom poznali nekonečnou propast, která tebe, Stvořitele, odděluje od stvoření; abychom objevili jejich omezenost i svůdnost, /Přikrylová Barbora/ kterou mají, pokud se jich špatně užívá.  Prosíme tě, Bože, skrze dar rady uzdrav naše svědomí, abychom v jeho síle pronikali do poznání pravého smyslu evangelijních hodnot, obsažených v horském kázání. /Zahradníčková Kristína/

 Prosíme tě, Bože, darem síly pronikni náš život impulzem shůry, který dá duši odvahu nejen v chvílích dramatických, ale i v každodenním životě. /Zahradníčková Pavlína/  Prosíme tě, Bože, skrze dar zbožnosti vykořeň z našich srdcí hořkost, hněv a netrpělivost, oživ v nás ducha porozumění, tolerance a odpuštění, který je zdrojem nového lidství, založeného na civilizaci lásky. /Zahradníčková Tereza/  Prosíme tě, Bože, ať tvůj Duch vlije do našich srdcí bázeň, vycházející z lásky k Tobě; abychom po příkladu Panny Marie, která i přes rozechvění z neslýchané odpovědnosti, která jí byla svěřena, dokázala vyslovit „fiat“ víry, poslušnosti a lásky. /Ženčáková Lucie/  Prosíme tě, Bože, ať Duch Kristů, Pán a Dárce života, přivede k věčnému životu ty, kdo se k němu na křtu svatém zrodili. /Hladká Zuzana/ K: Bože, na přímluvu Panny Marie, „Sedes Sapientiae“ (Trůnu Moudrosti), nás naplň dary Ducha svatého, abychom byli novými lidmi, kteří nepodléhají smýšlení tohoto světa, ale obnoveni v srdci i na duchu, dokáží „rozeznat vůli Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé“. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. 3

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 1. ČTENÍ – SKT 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů. Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“ ŽALM 104

Veleb, duše má, Hospodina! – Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! – Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! – Země je plná tvého tvorstva. Hynou, když vezmeš jim život, – a vracejí se do svého prachu. – Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, – a obnovuješ tvář země. Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, – ať se Hospodin těší ze svého díla! – Kéž se mu líbí má píseň: – má radost bude v Hospodinu. 2. ČTENÍ – 1 KOR 12,3B-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.“ Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. EVANGELIUM – JAN 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana. Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 4

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE 1. ČTENÍ – EX 34,4B-6.8-9

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky. Tu sestoupil Hospodin v oblaku, Mojžíš se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Hospodin prošel kolem něho a zvolal: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“ Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“ ŽALM DAN 3,52-56

Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, O: chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. Požehnané je tvé slavné svaté jméno O: a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky. Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě O: a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky. Požehnaný jsi ty na svém královském trůně O: a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech, O: a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty na klenbě nebes O: a velebený a plný slávy navěky. 2. ČTENÍ – 2 KOR 3,11-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh, dárce lásky a pokoje, bude s vámi. Pozdravujte se navzájem svatým políbením. Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi! EVANGELIUM – JAN 3,16-18

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl Nikodémovi: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ 5

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Projevy Ducha Co je důležité, je očím neviditelné. Je to známá věta Exupéryho, kterou je třeba připomenout, pokud chceme mluvit o Duchu svatém. Duch svatý, můžeme říci, je totéž co vzduch, je mezi námi, my ho nevidíme, ale on existuje. A vůbec ty nejmohutnější síly jsou neviditelné. Nikdo z lidí neviděl elektřinu, magnetizmus nebo myšlenku, rozum, lásku. Tyto skutečnosti nemají hmotné rozměry, hmotný tvar, nedají se měřit na metry nebo vážit na kilogramy, nemají žádnou barvu, ani tvar, zkrátka a dobře jsou to neviditelné hodnoty a síly, bez kterých si život nedovedeme představit. To, že skutečně existují, poznáme teprve až z jejich účinků; když se rozsvítí žárovka, víme, že existuje elektřina; padne-li postřelený pták, víme, že existuje gravitační síla; když někdo čte báseň, víme, že vychází z lidské myšlenky; obdivujeme-li počítač, víme, že pochází z lidského rozumu; stará-li se matka o své dítě, vychází to z mateřské lásky. Stejně tak je tomu s Duchem svatým – nevidíme ho, ale on existuje a projevuje se svými účinky. Jeden příklad za všechny. Apoštol Petr, ten, co se bál před nějakou služkou přiznat, že je Ježíšovým učedníkem, zbaběle to zapírá a raději uteče, - za několik týdnů, když přijal Ducha svatého vystoupí na balkoně Markova domu a nebojácně, beze strachu mluví jasně o Kristu, že je Pán. Zbabělý a ustrašený člověk se mění ve statečného hrdinu. To je jasný a viditelný účinek Ducha svatého. A takových případů z dějin Církve máme více. Třeba známá řeholnice Eva Lavallierová (1866-1929) – jeden z nejkrásnějších duchovních květů minulého století. Ve svém životě nepoznala, co je mateřská a rodičovská láska. Manželství rodičů bylo poznamenáno nevěrami a alkoholem, takže jednou v hněvu otec před očima osmnáctileté Evy zastřelil manželku a potom i sám sebe. V důsledku této tragédie odchází Eva do světa, kde prodává své tělo, aby se vůbec uživila. Dostává se však díky jednomu muži do divadla v Paříži, kde měla obdivovatelů hlavně kvůli svému vzhledu. Jednou se vypravila na dovolenou na venkov, kde uviděla malý kostelík. Z dlouhé chvíle se rozhodla, že do něho vstoupí. Zrovna tam byla mše svatá a kněz kázal o smyslu života a o pravém lidském štěstí, které pramení z bohumilého života. V té chvíli byla velmi dojatá. Přemýšlela o svém životě, začala ho hodnotit, a odsoudila ho. Padla na kolena a prosila Boha o pomoc. Kněz, který si toho všimnul, vyšel ze sakristie, vysvětlil jí zpověď, poté, když se vyzpovídala jí vysvětlil svaté přijímání a od té 6

chvíle u ní nastala radikální změna. Na jeviště se už nevrátila, zřekla se tleskající publika, vstoupila do kláštera a pomáhala nemocným a potřebným. Sama říká, že v Duchu svatém je stokrát šťastnější, než byla kdysi v duchu světském. Kéž by i nás tento příklad motivoval otevřít se Duchu svatému, aby i na nás byly vidět jeho účinky, mezi něž patří láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, tichost, trpělivost ...

Vidět Boha Byl jednou jeden král. Hodně pro své poddané udělal a nevedl žádné války. Lid ho za to miloval, protože si žil velmi dobře. Král však zestárnul a začal být nespokojený. Procestoval takřka celý svět, hodně toho viděl, ale trápila ho jedna věc, a to, že neviděl nikdy Boha. Celý národ se radil a namáhal, jak králi splnit jeho přání. Učenci a kněží sepisovali moudré řeči a kázání, malíři malovali obrazy a symboly, básníci vymýšleli metafory, ale králi to stále nic neříkalo. Zkrátka Boha neviděl. Tu přišel z venkova pastýř. Ten vyvedl krále ven z paláce a řekl mu: podívej se na slunce. Král se podíval, ale hned ucukl řka: to nejde, oslepl bych. Tak vidíš králi, povídá pastýř. Slunce je nepatrný kousek Božího stvoření a nemůžeš na něj pohlédnout, abys neoslepl. Jak chceš tedy očima vidět samotného Stvořitele, Boha? Tohle král pochopil a uznal. Měl však ještě další otázku: pověz mi pastýři, co bylo před Bohem, co bylo dřív než Bůh? Pastýř říká: začni počítat jedna, dva, tři, ... Ne začni počítat od začátku, ještě pře jedničkou. Ale to přece nejde, říká král,. Před jedničkou žádné číslo není, tam je jedině nula. Vidíš, řekl pastýř. Před Bohem také nic není. Král i toto tvrzení přijal. Měl však ještě poslední otázku: co Bůh dělá s námi lidmi? I na to je odpověď lehká, ale musíš z trůnu dolů a vyměnit si se mnou šaty. Když to král udělal, pochopil. Pán Bůh to dělá právě tak, jak já teď. Sestupuje ze svého věčného trůnu, přijímá šat a podobu člověka a slouží lidem. Je to legenda slavného ruského spisovatele Tolstého, ale jistě nám naznačuje velmi prostě hluboké pravdy o Bohu a jeho plánu s člověkem. Podobně i my dnes nechceme spekulovat nad tajemstvím Nejsvětější Trojice, která přesahuje náš rozum, ale zcela jistě se jedná o pravdu, kterou je třeba přijat s pevnou vírou. Jde o tajemství vnitřního Božího života, tedy tajemství Lásky, jak brilantně vysvětluje svatý Augustin, když říká: je-li Bůh láska, nutně musí být Trojice, protože láska vyžaduje tři skutečnosti: toho, kdo miluje, toho kdo je milován, a lásku samotnou. Jestliže jsme my lidé stvořeni podle Božího obrazu, pak zcela jistě tu nejsme sami pro sebe, ale pro ty druhé. 7

Homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy při biřmování v Pustiměři „Každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (Flp 2,11).

Moji drazí pustiměřští farníci! Zvláště vy, kteří zakrátko přijmete svátost biřmování. Dnes, zde v této farnosti, prožíváte velkou nevšední událost. Duch svatý sestoupí mezi nás, aby plností svých darů zahrnul srdce Vás všech. Událost mimořádná, která se nestává tak často. Tento kostel, kde jsme, se stane brzy druhým Večeřadlem: jeho zdivo se rozevře, jako tehdy v Jeruzalémě; „a Duch svatý sem sestoupí jako silný vítr a naplní celý dům, kde se zdržovali“ (Skt 2,2). Opravdu, váš farní kostel, bude vpravdě naplněn posvěcující silou Ducha svatého; On sestoupí mezi vás a zastaví se jako ohnivé jazyky nade všemi, kteří budou zakrátko biřmováni. Věřte, je to událost nejen vznešená, ale i velkolepá. Slavíme dnes současně slavnost Povýšení svatého Kříže: a tato slavnost nám pomáhá lépe pochopit význam udělení této svátosti. Středem lidských dějin zůstává Kristův kříž: On na kříži spasil svět. Podobně jako had, vyzdvižený na poušti, zachraňoval neukázněné a neposlušné Izraelity, tak Ježíš vyzvednutý na kříž přitahuje k sobě všechny. V druhém čtení nám svatý Pavel říká: „Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno (Flp 2,8s). A sám Pán Ježíš nám v evangeliu říká: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Pán Ježíš nás přitahuje svou láskou, ukazuje nám svůj kříž. Křesťan sleduje Kristův kříž a nestydí se za to. Naopak, opravdový křesťan nese svůj kříž za Kristem. Co tím chceme říci? Že snad my křesťané jsme slaboši, žijeme bez radosti, zachmuřeni, že snad musíme trpět a mlčet? Jedině ten, kdo nevěří, může tak smýšlet. Ale opak je pravdou! „Opravdový křesťan má silnou osobnost: dokáže se postavit pro Krista odvážně, nekompromisně, s velkodušností, s láskou. I kdyby všichni jednali proti Evangeliu, opravdový křesťan vlastní jasné pojmy, jistou vůli, závazek dělat Kristu čest, ať to stojí, co to stojí. Opravdový křesťan dokáže být hrdinou! Ti druzí jsou slaboši. Je snadné nechat se strhnout všeobecným proudem. Je pohodlné říkat si: „Vždyť to dělají všichni“. A naopak je těžké říci ne; následovat Kristovo slovo, i když se stává náročným. Kolik mladíků a dívek dalo hrdinské příklady následování Krista! Svatý Pankrác, který čelí římským vojákům, aby mohl donést mučedníkům svaté přijímání. Svatý Ignác z Loyoly, z obyčejného vojína se stává vojákem Kristovým, jakmile pochopil, že jedině s Ním je 8

skutečný život. Svatý Dominik Savio se svým heslem: „Smrt, ale ne hřích!“ Svatá Marie Goretti a Markéta Bracco, které daly přednost smrti před hříchem nečistoty. Tito všichni, mladí či dospělí, svým životem jasně prohlásili: „Ježíš Kristus je Pán“. Jsou to hrdinové. Nejsou hrdinové, kteří jednají jako všichni ostatní – a kteří jsou jako leklé ryby, jež s sebou nese proud. Právě proto Ježíš ustanovil svátost biřmování, abychom se stali vojáky, jeho hrdiny, jeho svědky. Duch svatý nás posiluje, abychom náleželi jedině Kristu. Vlévá nám potřebnou sílu, abychom vytrvali v předsevzetích křesťanského života až do smrti. Tedy, moji drazí, k tomu právě dochází u vás. Biřmování z vás dělá zralé křesťany, odvážné muže i ženy, silné, ochotné následovat Ježíše, dělat čest Jeho kříži, hlásat před každým: „Ježíš Kristus je Pán“. Obřad svátosti, byť jednoduchý, plně vysvětluje toto všechno. Především biskup, než vám udělí svátost, vás jednoho po druhém zavolá jménem; to znamená, že vy musíte být v Církvi živou, zralou, odvážnou osobou. Od tohoto okamžiku budete zodpovědní i vy za Církev: v rodině, ve škole, v zábavách, ve sportu. Ne lidé bezpáteřní, ale osobnosti živé a statné, které tvoří Církev. Proto, když budete vyzváni, musíte myslet na skutečnost, že přistupováním k biskupovi, jste pevní ve víře, jistí v naději, zanícení v lásce. Biskup vloží na vás své ruce: je to starodávné gesto, kterým sám Pán Ježíš a pak apoštolové svolávali sestoupení Ducha svatého na první křesťany, aby pro ně vyprosili plnost jeho darů. I dnes, zatímco biskup vloží své ruce na vás, musíte myslet, že je to stále tentýž Ježíš, který klade své dlaně na vás; je to jako skutečný řetěz jasných gest, který vás během staletí přivádí až k Němu. Konečně, biskup vás pomaže křižmem, vonným olejem, posvěceným na Zelený čtvrtek: tímto znamením se vyjadřuje, že Bůh „svým Duchem pomazal a potvrdil vaše poslání, jako pomazal a potvrdil svého Syna, Ježíše Krista“. Jak víte, ve Starém zákoně bývali pomazáváni olejem proroci, kněží, králové a také Řekové i Římané pomazávali olejem své atlety před olympijskými hrami. Co to všecko znamená? Že budete od tohoto okamžiku i vy: - proroky, abyste měli sílu i odvahu svědčit před každým o Kristu a jeho evangeliu. I před tím, kdo nevěří, kdo se vám snad bude vysmívat; ale ve skutečnosti to nikdo nedokáže, naopak, budete obdivováni pro svou vytrvalost v tvrzení: „Ježíš je Pán“; - budete kněžími, což znamená schopni nabídnout svůj život Ježíši, a tak z něj učinit neustálou mši svatou; - budete králi, poněvadž získáte sílu vítězit nad hříchem, aby nad vámi nevládl, i nad ďáblem, jenž se všemožně snaží, abyste zapomněli, že Ježíš vás miluje; - budete atlety: a to znamená, jak píše svatý Pavel, prvními v běhu, s překonáváním všech překážek, ve stálém procvičování se a sebekontrole, stanete se vítězi v pěstním zápasu, bez ran do prázdna: „běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna“ (1Kor 9,26); Moji drazí, toto se uskuteční v každém z vás. Přijměte s radostí plnost darů Ducha svatého. Víte, že život v hříchu je smutný život; jedině v následování a v lásce ke Kristu je 9

opravdová radost, která nikdy neuhasíná; vždyť život je krásný jako velkolepé dobrodružství, které má cenu prožít. A jestliže On zve některé z vás ke kněžství či k zasvěcenému životu, odpovězte s radostí: ANO. Zapomeňte nyní na všechno: jsme v kostele, ale jsme ve večeřadle; je zde pře vámi biskup, váš dobrý pan farář, vaši rodiče, vaši příbuzní a zdejší farníci, kteří naplňují tento krásný chrám: ale mezi všemi a nade všemi dokažte vidět zde přítomného Ježíše. On vás jmenuje jednoho po druhém a ptá se vás, jako svaté Anděly z Foligna: „Chceš mě skutečně mít ráda? Já jsem tě nemiloval ze žertu!“ Nechť toto svátostné biřmování je pro každého z vás počátkem velkého dobrodružství, které vás přivádí stále blíž a blíže k němu – Kristu! Po celý váš život. Dělejte mu čest! Nezraďte Ho nikdy! Buďte stále hodní! Zúčastňujte se pravidelně mše svaté i katecheze, vždyť Ježíše musíme stále víc a více poznávat. Buďte Ježíšovi, stejně jako On je váš. Jako biřmovaní, to je jako jeho vojáci, jeho atleti, jeho apoštolové. Jako důvěryhodní farníci v Pustiměři.

Seznam biřmovaných vzkládáním rukou Apoštolského nuncia, arcibiskupa Giovanniho Coppy, o svátku Povýšení svatého Kříže, 14. září 1997, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři Ambrozová Anděla Zdislava Burešová Ludmila Anežka Navrátilová Radka Marie Čápková Miroslava Marie Němcová Darina Ludmila Cetkovská Zdeňka Marie Pospíšil Josef Vít Hrozová Jitka Anna Pospíšil Petr Vít Chytilová Kateřina Marie Přikrylová Dagmar Marie Chytilová Marie Anežka Rozehnalová Hana Marie Chytilová Pavla Barbora Rozehnalová Iveta Bernardeta Kolenič Milan Jan Smékalová Lenka Anežka Koleničová Monika Marie Smékal Pavel Petr Koleničová Veronika Klára Školařová Lenka Zdislava Kramplová Jitka Terezie Školař Vladimír František Kramplová Lenka Marie Vávrová Barbora Anna Maráková Marie Terezie Vávrová Ivona Anna Navrátilová Eva Ludmila Vávrová Miroslava Marie Voldřich Martin Jan Navrátilová Jana Marie 10

„PŘIJMI PEČEŤ DARU DUCHA SVATÉHO“ BIŘMOVÁNÍ V

PUSTIMĚŘI O SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO, 15. KVĚTNA 2005

Gottvald Tomáš Petr Hrozová Eliška Zdislava Chyťová Dagmar Magdaléna Kolenič Michal Benedikt Koutná Zuzana Anna Pospíšilová Jana Kateřina Pospíšilová Jitka Klára Přikryl Jan Antonín Sedláčková Kateřina Gabriela Spisar Milan Pavel

Spisarová Pavla Tereza Suchánková Kristýna Hedvika Večeřová Lenka Ludmila Večeřová Lenka Zdislava Voldřichová Alena Anna Všetula Martin Jan Zahradníček Ondrej Jan Zahradníčková Ludmila Marie Zakopalová Marie Terezie Zavadil Jan Václav 

„Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1Kor 12,3-7). 11

A Pasqua ci impegniamo a mettere Cristo sopra ogni altra cosa (J. E. Giovanni kardinál Coppa u příležitosti svátku Asociace sv. Petra a Pavla ve Vatikáně, 15. 5. 2011)

Upřímně děkuji drahému Mons. asistentovi za jeho slova na uvítanou. Spolu s Ním zdravím předsedu, Mons. zástupce asistenta a vás všechny, milovaní členové.. Tolik jsem rád, že dnes o svátku Skupiny starých, mohu být mezi vámi. Rád proto, že stejně jako vy i já jsem členem, a se starými i já jsem starý, ba dokonce velmi stár. Je významné, že se tento svátek slaví o IV. neděli velikonoční, zvané neděle Dobrého Pastýře: jestliže, jak jsme slyšeli v Janově evangeliu, „ovce slyší jeho hlas (Ježíšův), jde před nimi a ovce ho následují“ (Jan 10,3s), naši Staří, věrní následníci Skupiny starých čestné Palatinské Gardy, jsou prvními v těchto zástupech ovcí, popsaných v evangeliu, neboť dříve než ostatní členové následovali Ježíše už od dětství, poznali jeho hlas, sloužili Svatému Otci a vydali krásné svědectví věrnosti v rodině i v občanském životě. Liturgie Slova této neděle je velkým programem, který nás odkazuje na ústřední událost naší víry, Kristovu smrt a zmrtvýchvstání, a dává nám poznat účinky, jaké v nás působí. Ježíš svou obětí lásky až do krajnosti, proměnil život lidí, posvětil je skrze milost křtu, a navždy spojil se Sebou samým v jednu jedinou rodinu. O velikonoční noci, Vigílii všech bdění, jak ji nazývala prvotní Církev, jsme znovu prožívali Ježíšovo zmrtvýchvstání v jásotu velikonočního aleluja a obnovili své křestní sliby. Dnešní liturgie nám předkládá povinnosti, vyvěrající z Kristovy Paschy: věrně žít křest a stále více poznávat a milovat Krista pro nás ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. V 1. čtení se Petr obrací k obyvatelům Jeruzaléma a připomíná jejich spoluúčast na odmítnutí Pána; cítí, jak jim to proniká srdce a ptají se, co mají dělat, aby dosáhli spásy: „Obraťte se!“, - odpovídá Petr, - „A každý z vás, ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého“ (Skt 2,38). Tak začíná Církev v Jeruzalémě, vzchází úsvit spásy, kterou Bůh, podle stejných Petrových slov, slíbil Izraelitům i vzdáleným národům. Ze stejné víry jako tehdy žijeme i my dnes ve třetím miléniu. Křest zůstává prostředkem, který nás uvádí do Božího života. Jestliže ve chvíli, kdy jsme byli pokřtěni, za nás odpovídali naši kmotři a kmotry, nyní záleží na nás, abychom si rok co rok uvědomovali své odpovědnosti, a obnovovali křestní sliby, jak to činíme o velikonocích, s vroucí a rozhodnou vírou. O velikonocích se zavazujeme, že postavíme Krista nad cokoli jiného, že budeme žít podle jeho evangelia pravdy a života, řídit se jeho Zákonem lásky k Bohu a bližním. Tuto věrnost pak znovu potvrzujeme každý týden při Vyznání víry (Krédu). Křtem jsme byli spolu s Kristem pohřbeni, a s Ním jsme vstali k novému životu: být křesťany proto znamená umírat hříchu, abychom povstali k životu milosti. Ježíšovo utrpení se stává tím naším, a našim vzorem se stává Ukřižovaný. Vybízí nás k tomu sv. 12

Petr ve 2. čtení, v úchvatném úryvku, který popisuje Krista jako vznešený příklad lásky až k smrti: „Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jsme uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší“ (1Petr 2,20s.24s). Petr se obrací k prvním křesťanům, aby je povzbudil v pronásledováních, kterým byli vystaveni jen proto, že byli křesťany. Příklad trpícího Krista však musí být i nám oporou v našich zkouškách: protivenství v životě, těžkosti ve studiu či v práci, krize různého druhu, nepochopení, obtíže, nemoci, rovněž omezení stářím, o němž Římané říkali, že samo o sobě je nemocí. To vše nás musí vést ke spojení s ukřižovaným Kristem, vše musí stále více zrát v duchu, abychom se skutečně stávali jeho obrazem v našem každodenním životě. Ježíš nás vede v tomto programu, který se někdy může stát i velmi náročným a těžkým. On je náš Pastýř. Tak jsme ho vzývali v žalmu, který často při našich mších opakujeme: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám ... I kdybych kráčel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou; prostíráš pro mne stůl před zraky mých nepřátel“ (Žl 23,1.4s). A v evangeliu, s odkazem na pastýřské zvyklosti své doby, se Ježíš prohlašuje „dveřmi k ovcím“ (Jan 10,7). Kristus je dveřmi pro ovce, protože je jedinou a absolutní cestou ke spáse: „kdo vejde skrze mě, bude zachráněn“. Je však také dveřmi k ovcím, protože tyto nepatří „zlodějům a lupičům, kteří přišli před Ním“, ale jsou pouze jeho (tamtéž, 10,8s). Ježíš je jediným nositelem spásy, jedinou cestou k Otci. Přišel – jak Ježíš uzavírá svou mimořádně silným konstatováním, „aby měli život a měli ho v hojnosti“ (tamtéž 10,10). Život, který nám při křtu dává, je pravým životem na jeho nejvyšší úrovni, životem nezničitelným, který trvá i po tělesné smrti (srv. R. Schnackenburg, Commento al Vangelo di Giovanni, II. Brescia 1977, str. 484, 490). Ježíš je pro nás vším, protože v Něm, skrze křest, jsme našli „dveře“ spásy, pastýře našich duší, který, aby nám dal život, podstoupil krajní ponížení kříže, a obětoval se s radostí, že nás tak učiní svými a navrátí nás Otci. Radost na kříži! Paradox, který se zdá neuvěřitelným, pokud by se nenacházel v listu Židům, kde je psáno: „Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky“ (Žid 12,2). Milovaní členové, drazí Staří. Ano, dnes se nám předkládá velký program křesťanského života, který spočívá v každodenním prožívání našeho křtu, a v odpovědi na lásku, kterou nám Kristus projevil svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním.Zůstaňme věrni této nabídce života, kterou nám Ježíš, Dobrý Pastýř, slibuje: věrnost ať je vždy skrytou duší našich úsilí i našich služeb. Stálou oporou naší věrnosti ať je eucharistie, jak jsme opakovali v žalmu: „Prostíráš pro mě stůl, má číše přetéká“ (Žl 23,5). A Maria ať je naším světlem. V tomto mariánském měsíci je pěkné připomenout, že právě pro Staré byla v Palatinské Gardě založena kongregace „Virgo fidelis“, aby šířila intenzívní a upřímnou úctu k Panně Marii, kterou pak zdědila Asociace. Milovaní, den co den se k Ní modlím za vás, protože mám ve své kapličce její velký obraz, který mi věnoval náš nezapomenutelný prezident Marrone. Kéž Maria, Panna věrná, nás přivádí ke svému Synu a stále více nás tiskne k Němu, v prožívané víře a v každodenní lásce k našim křesťanským povinnostem.

13

Pietre vive sulle quali si edifica la Chiesa (J. E. Giovanni kardinál Coppa při biřmování ve farnosti sv. Leonarda Murialda, Řím, 22. 5. 2011)

Jsem velmi rád, že jsem mohl poprvé zavítat do této farnosti sv. Leonarda Murialda, abych udělil biřmování početné skupině chlapců a dívek. Děkuji důstojnému panu faráři za pozvání. Všechny vás zdravím, drazí farníci, kteří jste zaplnili tento překrásný farní kostel, který byl vybudován za pontifikátu Jana Pavla II.: Řím právě prožil epochální událost jeho beatifikace, za přítomnosti více jak miliónu lidí z celého světa, a je pěkné připomenout si, že jste byli předmětem péče a zalíbení nového blahoslaveného, papeže, který tolik miloval své římské věřící. Obracím se pak především k vám, kteří přijmete svátost biřmování, protože jste protagonisty tohoto velkého dne, který si budete připomínat po celý život. Svátost biřmování vás posvětí přítomností Ducha svatého, který na vás dnes sestoupí, jako o Letnicích na apoštoly: zdi chrámu se rozšíří jako ony u jeruzalémského večeřadla, kde Duch svatý sestoupil na apoštoly a poslal je hlásat evangelium do celého světa. Dnes vás Duch svatý učiní svými, naplní vás svými sedmi dary, přivede k završení milost, kterou jste dostali při křtu a učiní vás pravými křesťany, připravenými ke každému dobrému dílu. Liturgie Slova této 5. velikonoční neděle vrhá živé světlo na skutečnost této velké svátosti. V 1. čtení jsme měli před očima průřez života Církve v Jeruzalémě, která se začíná rozvíjet ve své vnitřní organizaci: tváří v tvář rostoucím požadavkům komunity, která se musí postarat o péči o chudé a vdovy, apoštolové objasňují, že jejich poslání je vést společnou modlitbu a hlásat Boží slovo. Proto vybírají „ sedm mužů dobré pověsti, plných Ducha svatého a moudrosti“ (Skt 6,4s), mezi nimi Štěpána, který bude prvním mučedníkem Církve, a vkládají na ně ruce, jak dnes učiníme nad vámi, milovaní chlapci a dívky. Oněch sedm prvních diakonů Církve: ale rád bych vsi za nimi představil vás, chlapci a děvčata, kteří stejně jako oni , budete naplněni Duchem a moudrostí, a – mluvím k těm, kteří se mezi vámi připravují na manželství – budete povoláni vytvořit rodinu, která bude založena na Duchu, totiž že se nebude řídit dnešními zlozvyky, ale bude sledovat evangelium a stane se příkladem jiným ve společnosti. Zvláště vám biřmovancům svatý Petr opakuje slova svého listu, která jsme slyšeli ve 2. čtení: „Přistupujte k Pánu, k živému kameni ... a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1Petr 2,4s. 9). Sestoupení Ducha svatého není náhodná, 14

příležitostná událost, která vás zanechá tak, jak jste byli předtím: dochází k ní po vážné přípravě, při níž jste objevili novost a krásu tohoto daru; a nyní On kolem vás pouze neprojde, nýbrž vnitřně vás promění, dá vám stát se „živými kameny“, jako je Ježíš živým kamenem, který lidé odhodili: živými kameny, na nichž se buduje Církev, živými kameny, které ji každodenní věrností podpírají, se silou a odvahou brání, je-li třeba, a jdou i proti proudu světa, který už není křesťanský: i vy, mladší, si všímáte, jaký odstup zaujímá tento svět od Krista. Zůstat věrnými stojí! Chce to odvahu! Ale Duch svatý vám k tomuto zápasu dá sílu a vytrvalost. On vám pomůže zůstat věrnými, kráčet po správné cestě. V evangeliu nám Ježíš velmi důrazně řekl, že máme následovat jen Jeho: „Já jsem cesta“, opakoval nám: On je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Ježíš je cesta, která nám ukazuje náš směr a dává nám po ní kráčet, abychom se netratili; je pravda, protože nás učí, kdo je Bůh, jak ho máme milovat a sloužit mu; je život, protože nám dává milost a vštěpuje nás do samotného Božího života. Ježíš nám ukazuje Otce, dává nám patřit na Tvář Otce, dává nám pochopit, že Bůh nám odpouští, Bůh má s námi soucit, Bůh nás miluje víc než sám sebe, protože nám dal svého Syna, který za nás zemřel na kříži, aby nás znovu učinil Božími dětmi. Milovaní biřmovanci, to všechno ve vás působí biřmování. Přivádí k dokonalosti dar křtu. Jednotlivé části, z nichž se tato svátost skládá, jasně ukazují její důležitost v našem křesťanském životě: - Byli jste povoláni jménem: to znamená, že v Církvi nejste anonymní, nejste číslem, ale máte osobnost, jste někým, koho Kristus volá jménem, jemuž Ježíš dává svou důvěru, s nímž počítá; a žádá vás, abyste mu vždy dělali čest, v každodenním životě, ve škole, při hře, v práci, v rodině, ve společnosti, v Církvi; - zakrátko, během obřadu biřmování, obnovíte své křestní sliby: když jste byli pokřtěni, dělali je za vás kmotři a kmotry, nyní je s nadšením a odpovědností obnovíte vy sami, vědomi si toho, že křest a biřmování tvoří jednotu, dávají vám život Boží život, činí vás dokonalými dětmi Otce, bratry Krista a chrámy Ducha svatého; - potom na vás budou vloženy ruce, aby se nad vámi prosilo o dar Ducha svatého. Toto gesto činil sám Ježíš, když uzdravoval nemocné a odpouštěl hříšníkům, a opakoval se hned od počátku Církve, jak jsme slyšeli ve Skutcích apoštolů; naznačuje jasně, že Duch svatý sestupuje na vás a vlévá vám svých sedmero darů, jež jsou neodmyslitelnou pomocí pro život příkladných křesťanů, vždy pozorných k hlasu Ducha; - nakonec budete pomazáni svatými křižmem, olejem, požehnaným papežem na Zelený čtvrtek, který vás posvětí na kněze, proroky a krále: budete kněžími, jak už vám to řekl svatý Petr, abyste ze svého života činili neustálou mši, a „přinášeli duchovní oběti, Bohu velmi příjemné“; budete proroky, abyste stále lépe chápali Boží slovo a s přesvědčivostí je hlásali před jinými; budete králi, abyste drtili hřích a žili v Boží svobodě, protože hřích je zármutek a otroctví. Pohleďte, milovaní mladí, jak velké skutečnosti se chystáte přijmout. Patříte do farnost sv. Leonarda Murialda (1828-1900): nuže tedy, sv. Leonard byl velikým apoštolem mládeže, a prorockým způsobem uskutečnil záměry a díla, která se pro dnešní Církev ukázala prozřetelnostní. Ať vás stále chrání, udržuje mladé duchem a pomáhá vám, abyste si navždy uchovali věrnost kráse vašeho biřmování. Amen. 15

Comprendere sempre meglio la bellezza della nostra vita cristiana (J. E. Giovanni kardinál Coppa o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně v diakonii sv. Lína, Řím, 24. 4. 2011)

1. Ctihodný pane faráři, moji drazí farníci u sv. Lína: maje jako kardinálský titul vaši krásnou farnost, nazývám vás „svými“, protože se cítím s vámi zvláštním způsobem spojen, a jsem vždy velmi rád, že mohu být uprostřed vás. Vím, že každoročně v hojném počtu a s hlubokou vírou navštěvujete liturgie Svatého týdne, od Zeleného čtvrtku po Zmrtvýchvstání. Mons. pan farář je tomu velmi rád, a také já se raduji z příkladu, který dáváte. Tato večerní mše svatá má zvláštní význam: dva snoubenci přijmou biřmování. Velmi srdečně je zdravím, protože jsou protagonisty tohoto dnešního svátku. Díky nim si dnes můžeme připomenout naše biřmování, a stále lépe chápat krásu našeho křesťanského života. 2. Vždyť skrze toto biřmování, udělené v den zmrtvýchvstání, prožíváme veškeré duchovní bohatství, které nám Ježíš zanechal svým křížem a zmrtvýchvstáním. Jak říkal Svatý otec při generální audienci minulou středu, „na Bílou sobotu v noci slavíme Velikonoční vigilii, v níž se nám zvěstuje Kristovo zmrtvýchvstání, jeho definitivní vítězství nad smrtí, které nás vyzývá, abychom s Ním byli novými lidmi. Účastí na této posvátné vigilii, ústřední noci celého liturgického roku, si připomínáme náš křest, při němž jsme i my byli pohřbeni s Kristem, abychom s Ním mohli znovu vstát a mít podíl na nebeské hostině“ (středa 20. 4. 2011). Už od pradávna katechumeni přijímali, a dosud přijímají – jako tomu bylo této noci u sv. Petra – svátosti křesťanské iniciace, totiž křest, biřmování a eucharistii. A my svou každoroční účastí na Velikonoční vigílii, se při znovu prožívání Ježíšovy smrti spojujeme s Ním, a s Ním ukřižováni a pohřbeni, začínáme nový život, život vzkříšených v Kristu. Nový život, život víry, život lásky. Biřmování tohoto večera pro nás opakuje Vigílii Bílé soboty, i když tito dva biřmovanci křest nepřijímají. Ale všichni, oni i my, kteří je provázíme, děkujeme Bohu za to, že nás přidružil k Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, a tak, jak řekl papež, se stáváme novými lidmi, novým stvořením, pohrouženým do nezměrné lásky, jakou má Bůh k nám. 3. Vy, drazí biřmovanci, se chystáte založit novou rodinu skrze svátost manželství, kterou budete slavit ve svůj čas. Biřmování vám dává sílu a svatost Ducha svatého; uschopňuje vás, abyste byli ve společnosti Božími spolupracovníky jak v rodině, tak ve společnosti. Biřmování vám dává poslání samotného Krista: činí vás, stejně jako byl On, proroky, kněžími a králi, protože máte vydávat svědectví své víře slovem i příkladem v rodině i ve společnosti; kněžími, proto můžete ze svého života činit každodenní mši, spolu s Kristovou obětí přinášet Bohu radosti i utrpení, očekávání i úspěchy každého dne; králi, neboť skrze Kristovu oběť a dar Ducha svatého dostáváte sílu vítězit nad hříchem, a patřit do Božího království a hájit je, v této naší společnosti, která se bohužel odkřesťanšťuje. Vy, drazí, budete moci vykonávat toto trojí poslání ve prospěch dětí, které vám Bůh dá, předcházet je na cestě věrnosti evangeliu, učit je milovat Boha a bližního, být věrnými členy Církve. Toto trojí poslání je také vašim posláním, milovaní farníci od sv. Lína: proto se dnes večer můžete rozpomenout na vaše biřmování, obnovit svá předsevzetí 16

věrnosti Bohu, lásky k rodině, dobrého příkladu všude kde žijete a pracujete. Letošní velikonoce vám dají více zakusit krásu a odpovědnost, že jste křesťany. 4. Dnešní liturgie nás však také učí kráse a nezbytnosti eucharistie, která je zdrojem pravého a plného křesťanského života. Musíme žít eucharistií, mít eucharistickou duši, aby se nám neděle stávala nejposvátnějším dnem týdne: vždyť každá neděle je velikonocemi. Eucharistie zpřítomňuje Ježíšovu vykupitelskou oběť, kterou nám Svatý týden dal v tyto dny znovu prožívat, činí jej naší, a proniká do všeho našeho konání, našich obětí, našich útrap, našich radostí. Bez eucharistie by život neměl smysl, vše by vyprchalo v povrchnost, v zapomnění Boha, a nakonec by došlo i na nejtěžší hříchy, jak to bohužel slyšíme v každodenních zprávách. Milovaní, zůstaňme věrni naší týdenní eucharistii, ať nás od ní nikdy nic neoddělí, po celý rok objevujme jakým darem je pro nás mše svatá. 5. Také evangelium dnešního večera nám pomáhá chápat bohatství mše svaté, v překrásném úryvku o emauzských učednících. Jasně ukazuje na dva prvky, které II. vatikánský koncil představuje jako nezbytné k tomu, abychom se mohli sytit Chlebem života: naslouchání Písmu a lámání chleba. Jak dobře víme, každá mše svatá se skládá ze dvou částí: liturgie slova, která nás živí Písmem svatým, a eucharistická liturgie, která nám dává Ježíše žijícího v eucharistii. Dva učedníci, zoufalí kvůli Ježíšově smrti, jej cestou potkávají, ale nepoznávají ho. On je povzbuzuje ve víře, vykládá jim všechna místa v Písmě, která o něm mluví, a uzavírá: „Což to všechno neměl Mesiáš vytrpět a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26). Cítí, jak jim znovu hoří srdce, opět nabývají ztracené důvěry a zvou ho, aby zůstal s nimi u stolu: a on s nimi zasedne, žehná chléb svým charakteristickým způsobem, takže ho poznají; i když chléb oné večeře nebyl Chlebem eucharistickým, struktura mše svaté je v celém vyprávění jasně zřejmá. Ježíš zmizí jejich zrakům; oni však od této chvíle navždy zůstávají svědky jeho zmrtvýchvstání, jeho života, jeho lásky. 6. A totéž se děje i s námi při každé mši svaté: nejprve je nám hlásáno Boží slovo, jež nám rozehřívá srdce, protože to není slovo lidské, nýbrž Slovo samotného Boha, který nás utěšuje, posiluje, osvěcuje a vede; a potom, při eucharistické liturgii, přichází mezi nás Kristus, živý a pravý, skutečný a osobně, se svým Tělem a svou krví: a i když ho nevidíme, zůstává s námi, obětuje se za nás Otci, dává nám svůj vlastní život a sílu, abychom mu vydávali svědectví. Ba co víc, při eucharistii se pokaždé obnovuje Poslední večeře, zasedáme za stůl s Ježíšem, jeho současníky a učedníky, jak nám připomíná překrásný centrální obraz tohoto kostela. Při každé eucharistii se v našich komunitách zpřítomňuje Ježíšovo zmrtvýchvstání: jak nám to řekl sv. Pavel v listu Kolosanům, „náš život je s Kristem skrytý v Bohu, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici; na to myslete co pochází shůry, ne na to, co je na zemi“ (Kol 3,1ss). Ježíš nás miluje, Ježíš nás chce učinit svými; jeho život, jak nám připomněl sv. Petr v 1. čtení, byl zcela pro nás: „Všude procházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval všechny“ (Skt 10,38). Drazí věřící a milovaní biřmovanci: vaše velikonoce a přijetí svátostí, které pro nás Ježíš získal svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním, vás zavazují, abyste stále žili z Něj. Ježíš je skutečně zcela pro vás. Ať je farnost svatého Lína povždy komunitou mužů a žen, kteří nalezli Krista, a učinili Jej středem vlastního života. To vám z celého srdce přeji, aby pokoj a radost zmrtvýchvstalého Ježíše zůstávala stále s vámi a s vašimi rodinami.

17

2001 - 16. ČERVNA - 2011

GIOVANNI KARDINÁL COPPA PRVNÍ ČESTNÝ OBČAN DRYSIC

Fanfáry, jimiž posvátný Velehrad vítal v roce 1990 papeže Jana Pavla II. – nejvýznamnějšího poutníka od dob soluňských bratří, zazněly k poctě J.E. Mons. Giovanni Coppy, apoštolského nuncia v České republice, když se v liturgickém průvodu ubíral z farní budovy do chrámu Narození Panny Marie v Drysicích. Tam se už shromážděný Boží lid připravoval na slavení eucharistie modlitbou a zpěvem pod vedením Mons. Josefa Olejníka (nar. 1914), kněze, jenž své hudební nadání a hlubokou slováckou zbožnost zúročil na studiích v Římě, zvláště na papežském institutu posvátné hudby Santa Cecilia, aby pak – věrný II. vatikánskému koncilu (konstituce Sacrosanctum Concilium) zhudebnil žalmy, vytvořil liturgické zpěvy a především ordinária (např. Česká mše z Andělské hory), která se stala modlitbou celého českého národa. Za zpěvu introitu z novoroční slavnosti Matky Boží Panny Marie - "Buď zdráva, svatá Boží rodičko", vešel liturgický průvod do chrámu. Ve znamení Té, 'která porodila Krále , jenž nad nebem i zemí vládne na věčné věky' vítalo shromáždění věřících nuncia Svatého Otce, jenž v tomto historickém okamžiku vkládal pečeť 'klíčů Božího království' do dění budoucích věků. Po nunciově úvodním pozdravu zazněla tato vděčnost v uvítacím slovu věřících, které jménem farnosti pronesla prof. V. Poláchová a pan L. Adamec. Kytice z pěti antúrii snad zpřítomňovala pětici zem18

ských kontinentů, na něž Mons. Coppa zavítal. I tím se jeho přítomnost stává znamením katolicity (všeobecnosti) Kristovy Církve. K prostřednictví Marie, Matky Církve, směřovaly modlitby eucharistického slavení. K ní, 'ženě oděné sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy' se upírala pozornost věřících naslouchajících prvnímu čtení z knihy Zjevení. Avšak vzápětí se vynořuje jiné znamení 'veliký, ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy, jenž smetl třetinu hvězd z nebe' a chtěl pohltit dítě, které měla žena porodit. Ta však uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha. Nato nejmladší z apoštolů vyznává: 'Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: 'Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému'. Jako velkolepé defilé slávy zněla odpověď responsoriálního žalmu 'Ty, jsi čest našeho lidu', mimochodem jedné z prvních melodií, kterou Mons. Olejník vytvořil. Vždyť, jak kdysi napsal historik Reinsbergněmecký Düringsfeld - "jen stěží lze najít národ, v němž by úcta k Panně Marii měla tak hluboké kořeny, jako je tomu v Čechách a především na Moravě". Tyto kořeny mariánské zbožnosti je však třeba hledat už v byzantské tradici svatých soluňských bratří. Z ní pramenil i text zpěvu před evangeliem, který nacházíme v Konstantinově Proglasu: "Slyšte slovo, které od Boha vyšlo..". 'Slovem' dnešního evangelia, přednášený diakonem F. Beníčkem, byl Lukášův text Lk 1,39-56. o Mariině cestě k Alžbětě; úryvek, předčítaný o svátku Navštívení Panny Marie, svátku zavedenému do liturgie všeobecné Církve díky pražskému arcibiskupovi Janu z Jenštejna. 19

Poté se ujal slova arcibiskup Coppa: "Můj drahý otče Josefe Beníčku, děkuji vám mnohokrát za vaše milé přivítání! Vážení představitelé a vy všichni občané Drysic! O této sobotě, zasvěcené Blahoslavvené Panně Marii, slavíme mši svatou k její cti. Svatá Panna nás miluje, vybízí nás, abychom ji následovali ve svém každodenním boji proti hříchu. Bohoslužba slova byla velmi jasná a velmi závazná pro nás, kteří chceme být věřícími třetího tisíciletí, ale především pro vás, mladí, kteří budete jeho protagonisty. V prvním čtení jsme byli přítomni podivuhodné a hrozné scéně z knihy Zjevení: "Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se v něm archa jeho úmluvy. Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy... Potom se objevilo další znamení: veliký, ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy... se postavil před ženu, aby pohltil její dítě." (Zj 11,19a-12,1,1;3.5) Válka mezi ďáblem a Mariiným potomstvem, kterou Bůh ohlásil po hříchu prvního lidského svazku, pokračovala po staletí. Maria zvítězila. Maria byla nesena k Bohu díky síle svého Syna, jediného vítěze nad ďáblem a zlem. Tato válka pokračovala a pokračuje v dějinách Církve. Zajisté víte, že bylo rozšiřováno třetí fatimské tajemství: je to jedno z nejzřejmějších svědectví tohoto boje. Poslyšme, co napsala sestra Lucie, která měla zjevení s Hyacintou a Františkem: "Nalevo od naší Paní trochu výše jsme viděli anděla s plamenným mečem v levé ruce, který v záblescích vrhal plameny, které - jak se zdálo - chtěly zapálit svět, avšak uhasly pod dotekem záře, jež k němu vycházela z pravé ruky Naší Paní. Anděl, ukazujíce pravou rukou na zemi, zvolal mocným hlasem: Pokání! Pokání! Pokání! 20

V nevýslovném světle, kterým je Bůh jsme spatřili - "podobně jako když se díváte v zrcadle na lidi, kteří kráčejí před vámi"- bíle oděného biskupa, a domnívali jsme se, že je to Svatý Otec". Mnozí další biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na příkrou horu, na jejímž vrcholu byl velký kříž z neopracovaných kmenů jakoby korkového dubu s kůrou. Předtím než sem Svatý Otec dorazil, procházel vratkým krokem, zkroušený bolestí a zármutkem, velkým, napůl zničeným městem, a modlil se za duše mrtvých, které na své cestě potkával, a tak došel až na vrchol hory, padl na kolena na úpatí velkého kříže, a byl zabíjen skupinou vojáků, kteří na něj vypálili několik ran ze střelných zbraní a šípy, a současně stejným způsobem umírali jeden po druhém biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice i různé laické světské osoby, mužové a ženy rozličných vrstev a postavení. Pod dvěma rameny kříže byli dva andělé. Každý držel v ruce křišťálovou kropenku, do které chytali krev mučedníků, a tou pak kropili duše, přibližující se k Bohu." Proč vám to všechno povídám? Protože našim prvním a největším křesťanským závazkem je, abychom se i my podíleli na tomto boji a na vítězství Ježíše a jeho Neposkvrněné Matky proti pekelnému draku. Nejdůležitějšími etapami našeho vítězství jsou svátost zpovědi a svaté přijímání. Především zpověď, skrze niž se vrháme do otevřené náruče Ukřižovaného, jenž zemřel, aby nás smířil s Otcem. Všechny zpovědi jsou vzrůstáním lásky k Ježíšovi a také odpuštěním hříchů. Všech hříchů. I těch největších. Bůh je milosrdný. Nesmíme si zoufat. On nás miluje. V životopise blahoslaveného otce 21

Oriona, italského kněze, jenž vykonal tolik děl milosrdenství, se dočteme, že kázal ve Svatém týdnu v jedné horské krajině a řekl, že Bůh odpouští každý hřích, i kdyby někdo zabil svou matku. Když se pak vracel v noci z hor, vyšel proti němu muž, zahalený velikým pláštěm. Zastavil jej a kněz si myslel, že je to lupič. Muž se ho zeptal: "Je pravda to, co jsi dnes večer říkal? - Co? - "že Bůh odpouští i vraždu matky? Věz tedy, že já jsem před deseti lety zabil svou matku. Ty mi musíš dát rozhřešení." A otec Orione se posadil na zídku u cesty, vyzpovídal ho a nad nešťastníkem udělal znamení kříže. Za druhé - svaté přijímání. V evangeliu jsme byli přítomni scéně navštívení Panny Marie: při vstupu do domu Alžběty zpívá své Magnificat. Maria je plná Ježíše, 'plena Deo', jak říká sv. Ambrož. Starou příbuznou a jejího syna, dosud skrytého po srdcem matky, naplňuje svým pozdravem milostí, jež se šíří skrze plod jejího lůna. Totéž činí dnes Maria pro nás. Přináší nám Ježíše, zatímco my jej dostáváme ve svatém přijímání. Udržuje v nás plody Ježíšovy přítomnosti. Moji drazí věřící. Ať nám dá Panna Maria víru, za jakou ji chválila svatá Alžběta: "Blahoslavená, která jsi uvěřila." /Lk 1,45/. Ať nám dá naději, že se s ní opět spojíme v nebi. A především, ať nám dá lásku, abychom stále více milovali Trojjediného Boha a milovali svého bližního, zejména toho, kdo je opuštěný, smutný, nemocný! Vybízím vás všechny: vás, děti, které máte růst v milosti a moudrosti jako Ježíš; vás, mladí, jestliže se chcete připravovat na zodpovědnosti života v radosti, čistotě, apoštolátu; i vás, moji milí otcové a matky, jestliže chcete dávat příklad upřímného a praktického křesťanského života, abyste dobře vychovávali své děti. A pokud se nám snad nedostává sil, pohleďme na Marii, jak nám říká svatý Bernard: "Pohleď na hvězdu, vzývej Marii." Ona je nejdokonalejší svatyní a svatostánkem Ježíše a celé Nejsvětější Trojice. 22

Kéž nám Panna Maria pomáhá stále více milovat Boha; ať nás posiluje v našich předsevzetích; ať nás vždycky zachovává ve věrnosti Církvi a Svatému Otci a vede nás blíže k Ježíši v životě vskutku eucharistickém. Tak zůstaneme věrni kořenům české i evropské civilizace. S Marii k Ježíšovi v lásce Ducha, ke slávě věčného Otce! Za dobro této vlasti. Amen. V modlitbě věřících - přímluvách se k nebi vznášely prosby: za Svatého Otce Jana Pavla II., jehož požehnání spočinulo i na této farnosti (u příležitosti 100. výročí posvěcení kostela, v r. 1996, zaslal Svatý Otec farnosti své Apoštolské požehnání), aby jeho svědectví pravdě, spravedlnosti a lásce zasévalo do srdcí lidí světa sémě Božího království; za ty, kdo vykonávají správu věcí veřejných, aby si byli vědomi své odpovědnosti před Tím, jemuž náleží veškerá moc na nebi i na zemi; za všechny, kdo během osmi staletí vzývali na tomto místě Boží jméno, aby jejich modlitby a oběti přinášely svůj užitek v nových křesťanských povoláních; za děti a mládež vesnice, aby v setkání s Tím, který přišel, ‚aby měli život a měli ho v hojnosti‘, došly naplnění své touhy po štěstí; za rodiny obce, aby ve svaté rodině nazaretské nacházely zdroj jednoty osob, žijících v jediné lásce; za nemocné a trpící, aby tím, že doplňují, co zbývá do plné míry Kristových útrap, přinášeli poselství naděje těm, kdo prožívají životní zkoušky či rozhodování; vděčná vzpomínka zalétla i k dávným předkům, kteří se v těžkých chvílích 23

utíkali ke sv. Floriánovi, jehož si zvolili za patrona obce a eucharistické shromáždění prosilo, aby i současní věřící hledali na jeho přímluvu svou sílu v Boží všemohoucnosti; závěrečná prosba pak byla za všechny, kdo s velkou láskou budovali tento chrám zasvěcený Mariinu narození, aby došli plného společenství s Královnou nebe a země. Modlitbu věřících pak apoštolský nuncius zakončil slovy: „Všemohoucí věčný Bože, ty jsi veliký ve svých svatých a zvláště v Panně Marii jsi našel zalíbení. Dej, ať i my kráčíme cestou tvé pokorné služebnice a tak dojdeme plné účasti na slávě, kterou jsi slíbil Abrahámovi a jeho potomkům.“ Obětní průvod, v němž byly kromě chleba a vína přinášeny i dary věřících (dívka v hanáckém kroji a upomínková keramika k 800. výročí založení obce), doprovázel zpěv 'Zdrávas Maria', od Pavla Křižkovského významného skladatele, čerpajícího z lidových motivů a někdejšího dómského kapelníka u sv. Václava v Olomouci. Svaté přijímání pak provázela pokorná slova setníka z evangelia 'Domine, non sum dignus..' (Pane, nejsem hoden) v hudebním ztvárnění proslulého španělského kapelníka u S. M. Maggiore v Římě, současníka Palestriny - T. L. da Victoria (15481611). 'Ježíš Kristus je stejný, včera i dnes a navěky' - tato slova sv. Pavla se stala mottem jubilejního roku a jsou poselstvím naděje, která je plná nesmrtelnosti. 24

Právě eucharistii dali Otcové Církve název 'farmacum immortalitatis'. Těm, kdo přistupují k svatému přijímání se stává pokrmem k životu věčnému. Tuto hlubokou pravdu křesťanské víry vyjádřil sbor Mons. Olejníka v celé její majestátnosti právě ve chvíli, kdy věřící přijímali chléb, 'který sestoupil z nebe pro život světa'. V závěru eucharistického slavení, po Modlitbě po přijímání, zazněla vděčná vzpomínka na první návštěvu J. E. Mons. Coppy v Pustiměři a Drysicích v roce 1997. O svátku Povýšení svatého kříže, 14. září 1997, totiž uděloval svátost biřmování v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři. Tehdy jedna z biřmovaných - Iveta Rozehnalová přivítala nuncia v jeho mateřštině - italsky. Tuto významnou událost připomněla Iveta Tichá i dnes, a společně s Marii Marákovou předaly svému biřmovateli kytici sedmi červených karafiátů, symbolizujících sedmero darů Ducha svatého: "Sua Eccellenza, sono passati quattro anni dall'indimenticabile giorno di cresima a Pustiměř. Allora Lei ci ha lasciato un augurio: 'di essere sempre degni del dono ricevuto dal Alto, di fare onore sempre a Gesù e mantenersi veri, autentici testimoni del Vangelo e fedeli alla Santa Chiesa'. Ma, dobbiamo confessare che proprio nel mondo di oggi così complicato ci sentiamo perplessi e spontaneamente vengono nella nostra bocca le ferventi parole dei discepoli di Emmaus: 'resta con noi'. Sì, Sua Eccellenza, 'resta con noi', abbiamo bisogno della Sua presenza di fede coraggiosa, speranza che non tramonta e l'amore il cui segno - la croce, ci ha consegnato. Però sapendo che ciò è impossibile La ringraziamo per la Sua presenza e La preghiamo di abbracciare ciascuno di noi nel Suo cuore apostolico, nelle sue preghiere e nel suo quotidiano 'portare la croce'. Solo così anche noi saremo capaci di adempiere il Suo augurio." 25

/"Vaše Excelence, uplynula čtyři léta od nezapomenutelného dne biřmování v Pustiměři. Tehdy jste nám zanechal přání, abychom 'vždy byli hodni daru přijatého shůry; abychom stále dělali čest Ježíši a zůstali skutečnými, pravými svědky evangelia a věřícími svaté Církve". Musíme však přiznat, že právě v dnešním, tak složitém světě se mnohdy cítíme zmateni a spontánně rty šeptají vroucí slova emauzských učedníků: 'zůstaň s námi'. Ano, Vaše Excelence, 'zůstaňte s námi', potřebujeme Vaši přítomnost odvážné víry, neutuchající naděje a lásky, jejíž znamení - kříž, jste nám daroval. Protože však víme, že to není možné, děkujeme Vám za Vaši přítomnost a prosíme Vás, abyste každého z nás objal ve svém apoštolském srdci, ve svých modlitbách a ve svém každodenním 'nesení kříže'. Jedině tak budeme schopni naplnit Vaše přání."/

Poté starosta obce pan Luděk Horecký, požádal Jeho Excelenci, aby požehnal obecní znak a prapor: Vaše Excelence, před několika okamžiky jsme přinášeli ke slavení eucharistie chléb a víno - 'plod země a plod lidské práce'. Právě tyto dary vyjadřují symboly znaku a praporu obce Drysice: radlice a vinařský nůž. Jménem obce Vás nyní prosím, abyste požehnal tyto insignie, a s nimi všem, kdo svou prací a všestranným lidským úsilím naplňují příkaz Stvořitelův: "Podmaňte si zemi!". Latinský výraz pro žehnání 'benedictio' či slovanský 'blagoslovit' jsou výrazy vděčnosti, chvály a oslavy Boží. Vskutku každé požehnání je dobrořečením Všemohoucího Boha, jež směřuje ke stvoření. Požehnání, které apoštolský nuncius pronesl nad insigniemi obce tedy není pouhým žehnáním mrtvých symbolů, ale výrazem Boží moci a moudrosti v životě všech, které tyto symboly spojují v rodinu jediné obce, jediného tvůrčího společenství v rozmanitosti jeho profesí, zaměstnání či povolání. "Bože, v tobě má původ každé pravé společenství. Požehnej všem, které spojuje toto znamení, aby byli nositeli jednoty, vzájemné pomoci a pokoje. Ať jejich práce a snahy upevňují ty hodnoty, které jsou ve shodě s tvou vůlí a s evangeliem tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána. Amen." 26

Nato Mons. Coppa symboly požehnal a pokropil svěcenou vodou. Dojemný byl okamžik, kdy nuncius přistoupil k obecnímu praporu a políbil ho. Toto gesto bylo hlubokým výrazem láskyplné účasti na životním úsilí i údělu těch, které tento znak spojuje. Jakoby vkládal do života budoucích generací dech života podobný výzvě, jež v památném snu zazněla k císaři Konstantinovi, kdy spatřil zástavu s křížem, pod nímž se skvěl nápis 'In hoc signo vinces' (v tomto znamení zvítězíš). Tento polibek živě připomenul gesto, jež neodmyslitelně patří k apoštolským cestám současného papeže, jehož jménem nuncius říká: 'žijte ve svobodě ke které vás osvobodil Kristus'. Jestliže tato slova, pronesená Janem Pavlem II. u příležitosti historicky první návštěvy papeže na moravském Velehradě, vyjádřil apoštolský nuncius zmíněným gestem, pak správce farnosti dr. Josef Beníček vzpomněl papežo-vých slov závěrečném poděkování: 'Sua Eccellenza, když Svatý Otec Jan Pavel II. promlouval při své první návštěvě ke světu kultury této země, svěřil mu významná slova 'stavte na Kristu, úhelném kameni společnost a kulturu budoucího věku'. Jsem vděčný všemohoucímu Bohu, že jste to vy, apoštolský nuncius, kdo v této farnosti Mariina narození pokládáte na Kristu základy nového milénia. Vím, že zakrátko nás musíte opustit, přesto Vás upřímně prosím, abyste toto místo nosil ve svých vzpomínkách a modlitbách". Poté celé shromáždění zazpívalo Te Deum před vystavenou Nejsvětější svátostí, kterou pak arcibiskup Giovanni Coppa udělil požehnání. Po skončení mše svaté se přítomní seřadili v procesí a vykročili za doprovodu brilantní krojované kapely "Šohajka" z Dolních Bojanovic směrem k návsi, jíž dominuje socha sv. Floriána. Tady, při pietní vzpomínce předků, bylo vzpomenuto celých generací, které se v dobách přírodních pohrom či válek v slzách utíkaly pod mocnou ochranu dávného mučedníka (+304). Jeho velikost, spočívající 27

na 'věrnosti Božímu zákonu, i když mu šlo o život nezalekl se, neboť měl základy na skále', promluvila ze sboru ke cti mučedníka. Ten završil nuncius modlitbou: „Modleme se. Všemohoucí Bože, ty dáváš věřícím vytrvalost, ty dáváš slabým sílu;dej nám na přímluvu svatého mučedníka Floriána, ať máme jako on podíl na utrpení a vzkříšení tvého Syna, abychom s ním dosáhli u tebe dokonalé radosti. Skrze Krista našeho Pána. Amen.“ Požehnání a následné položení kytice k restaurované soše patrona obce byla vyznáním víry v Boží moc, která přichází shůry, ale i vděčnosti generaci našich předků, kteří se k této pomoci utíkali. Poté se procesí odebralo do sportovní haly, kde po úvodních fanfárách pronesl slavnostní projev pan starosta Luděk Horecký: Vaše Excelence, vážený pane přednosto, pane děkane, vážení představitelé občanského a církevního života, občané Drysic a milí hosté, když jsem před dvěma lety přebíral z rukou předsedy parlamentu ČR znak a prapor obce Drysice, měl jsem před očima nejen heraldické insignie, které budou od nynějška reprezentovat identitu obce, ale uvědomil jsem si, jak se v těchto symbolech zračí staletí lidských údělů našich otců a přál jsem si, aby jejich poselství zaznělo právě ve chvíli, kdy tyto znaky budou slavnostně představeny. První skutečností, jež bezesporu zaujala naše předky, byla geografická orientace této krajiny na jihovýchodním úpatí Drahanské vrchoviny, kde následně založili jednu z nejstarších moravských osad, což dosvědčuje i název obce - Drysice. Svou úrodnou půdou i členitostí povrchu byla přímo stvořená k zemědělství a šlechtění vinné révy. Nikterak proto nepřekvapuje, že tato 'oáza' upoutala záhy pozornost moravských knížat a později i českých panovnických rodů. A byl to právě český král Přemysl Otakar I., který tuto původně zeměpanskou obec daroval v roce 1201 olomouckému kostelu sv. Václava. Od tohoto prvního historického datování se odvíjí i dnešní slavení. Pohled na uplynulých osm staletí, jež jsou v hlavních črtech naznačena v publikaci vydané k letošnímu výročí, se však nevyčerpává pouze v obdivu přírodní krásy místa, nýbrž směřuje k těm, kdo ji v dlouhých dějinných údobích vytvářeli k matkám, otcům, dětem a rodinným společenstvím. Jim vděčíme za výchovu ke kultuře svědomí, která nachází svůj výraz v úctě, oběti, soucitu a bratrské pomoci. Tyto hodnoty opravdového lidství významně vynikly v nejtěžších údobích morových ran, požárů 28

a především během dvou světových válek XX. století, které tak bolestně zasáhly mnoho rodin naší vesnice. Právě v těchto chvílích toužila zraněná lidská srdce po naději, po obnovené kráse, po pravdě svědomí. Odpověď tvůrčí naděje, která vedla jejich kroky, je třetím poselstvím, jež na prahu nového milénia zaznívá i k nám. Vyslovil je sám Bůh: "Duc in altum", zajdi na hlubinu. Jeho slovo promlouvá v tajemství krásy, která obklopuje lidské dějiny a přivádí je k úžasu; prastará vyznání otců 'bez Božího požehnání, marné naše namáhání' nacházíme v rodinách i v životních svědectvích tolika významných kněží – rodáků; tvář jeho milosrdenství a dobročinné lásky spatřujeme ve službě řeholních sester z naší krve. "Duc in altum' - tato slova vložil do vínku světa nového tisíciletí Ten, jenž neochvějně vydává svědectví naději, protože sám Bůh jej učinil skálou. Já, starosta obce, v jejímž teritoriu se nachází 'skála', inspirující mnohé umělce a filmové režiséry, dnes přejímám tato papežova slova! Ano, 'zajděme na hlubinu' svých dějin a uchovejme si touhu po pravdě, která otevře cestu k naději nám i těm, kdo přijdou po nás. Bůh ať žehná dílu, které před osmi staletími započal. Historický význam slavnosti byl umocněn i oznámením, že "u příležitosti 800. výročí založení obce Drysice rozhodlo její zastupitelstvo o udělení "čestného občanství" Jeho Excelenci, mons. Giovanni Coppovi, apoštolskému nunciovi v České republice". Při slavnostním předání pak starosta řekl: Vaše Excelence, vaše osobnost si v novodobých dějinách této země získala velký respekt a vážnost. Prozíravou moudrostí, laskavostí a obětavou blízkostí jste významně oslovil i tuto vesnici, která měla tu čest Vás přivítat v roce 1997. Dnes Vám chci tuto vděčnost vyjádřit zařazením Vašeho jména mezi 'čestné občany' naší vesnice. Nevím, zda-li v následujících osmi staletích bude moci některý z mých nástupců udělit 'čestné občanství' osobnosti ještě významnější. Jeho Excelence, Apoštolský nuncius vyjádřil své poděkování následujícím projevem: "Pane starosto, prokázal jste mi dnes velkou čest, když jste mi předal atestaci čestného občanství obce Drysice, u příležitosti oslav osmistého výročí jejího založení. Byl jsem už velmi překvapen a samozřejmě také hrdý, když jsem obdržel milý dopis důstojného pana administrátora, jímž mi sděloval, že jste se rozhodl se zdejšími představiteli, udělit mi toto vyznamenání. A dnes se to stalo skutečností. 29

Považuji toto gesto za laskavé a šlechetné a vidím v něm věrný výraz duše všech občanů, jež je duší moravskou: obzvláště jemnou ve svých citech, jakož i silnou a ušlechtilou ve svých projevech náboženských i občanských. Duše, kterou jsem oceňoval už od své první návštěvy zde v roce 1997. Děkuji vám z celého srdce za toto gesto, jež mne hluboce dojalo. Budu si stále a často připomínat vaši obec, kterou jsem také mnohokrát viděl z dálnice.

Vždycky jsem říkal, že nejsem skoro nic. Žil jsem ve svatozáři papeže, protože jsem měl tu čest a zodpovědnost zastupovat Papežský nuncius a papežský prelát (P. Mag. Olejník, tehdy skoro devadesátiletý, +11.7.2009, krátce po svých v České republice a u vás žehnající postavu 95. narozeninách). V Drysicích se setkali poprvé. Svatého Otce, k němuž směřuje všechna naše láska a oddanost. A nyní jsem už méně než nic, protože mé poslání skončilo a Svatý Otec už jmenoval nového Apoštolského nuncia pro Českou republiku. Ale nikdy nezapomenu na vaši dobrotu, již jste mi projevili. V této chvíli obětuji Panně Marii a sv. Floriánovi vyznamenání, které jste mi udělili, a Jí vás budu stále připomínat ve svých každodenních modlitbách." Kapela "Šohajka" pak věnovala novému drysickému 'občanovi' svou nejpopulárnější skladbu, téměř neodmyslitelnou v blahopřání na rádiu Proglas, - 'Slyšíš, jak zvoní'. Dojemné bylo i loučení Jeho Excelence, kdy všichni přítomní povstali, aby mu vzdali svůj hold. Valčík excelentní 'Šohajky' doprovázel odchod nejvýznamnějšího 'spoluobčana'. Všechny zahrnoval do stisku rukou, úsměvu slunné Itálie i vznešenosti ducha, k jehož hlubinám přivádí motto jeho biskupského znaku: ‚Sobria ebrietas Spiritus‘ (Střízlivé opojení Duchem). 30

První stránku KRONIKY obce DRYSICE v novém miléniu zdobí slova Apoštolského nuncia“: 'S nejvřelejšími přáními všeho dobrého do dalších 800 let!/

KRONIKA Římskokatolické farnosti v Drysicích, začíná nové milénium slovy:

/„ „Jsem velmi rád, že jsem mohl u příležitosti 800. výročí založení obce Drysice slavit mši svatou k poctě blahoslavené Panny Marie. Ona ať žehná drahé farnosti a činí ji zahradou dobrých rodin, povolání, zdravé a dobré mládeže“/ 31

Modlitba – výraz touhy po Bohu (středeční generální audience Benedikta XVI., 11. května 2011)

Drazí bratři a sestry, dnes bych rád pokračoval v zamyšlení nad tím, jak jsou modlitba a náboženské cítění součástí člověka v celých jeho dějinách. Žijeme v době zřetelných projevů sekularismu. Zdá se jakoby Bůh zmizel z horizontu lidí anebo se stal skutečností, k níž se váže lhostejnost. Zároveň však vidíme mnohé příznaky probouzení náboženského cítění, znovuobjevení důležitosti Boha v životě člověka, potřeby spirituality a překonání čistě horizontálního, materiálního pohledu na lidský život. Ohlédneme-li se za nedávnými dějinami, zjistíme, že selhaly předpovědi těch, kteří od dob osvícenství předpovídali zánik náboženství, povyšovali absolutní rozum, odtržený od víry, rozum, který měl rozehnat temnoty náboženských dogmatismů, zrušit „posvátno“ a vrátit člověku jeho svobodu, důstojnost a nezávislost na Bohu. Zkušenost minulého století a jeho dvě tragické světové války zpochybnily pokrok, který měl být zaručen autonomním rozumem, člověkem bez Boha. Katechismus katolické církve praví: „Skrze stvoření Bůh vyvolává každé bytí z ničeho k existenci. ... Člověk zůstává stvořen k obrazu svého Stvořitele, přestože hříchem ztratil podobnost s Bohem. Uchovává si touhu po Tom, jenž jej volá k existenci. O tomto bytostném lidském hledání svědčí všechna náboženství“ (č.2566). Mohli bychom říci – jak jsem se pokusil ukázat v minulé katechezi – že neexistovala žádná velká civilizace od těch nejstarších až do dnešní doby, která by nebyla náboženskou. Člověk je svou přirozeností homo religiosus stejně jako je homo sapiens a homo faber: „Touha po Bohu – říká opět Katechismus - je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha“ (č.27). Obraz Stvořitele je vtištěn do jeho existence a zakouší potřebu hledat světlo, aby nalezl odpověď na otázky po hlubokém smyslu reality; odpověď, kterou nemůže nalézt v sobě samém, v pokroku a v empirických vědách. Homo religiosus není patrný pouze ve světě starověku, ale prostupuje celými dějinami lidstva. V této souvislosti, a ve snaze odpovědět na touhu po plnosti a štěstí, na potřebu spásy a na hledání smyslu, vznikly na půdě lidské zkušenosti nejrůznější formy religiosity. „Digitální“ stejně jako jeskynní člověk hledá v náboženské zkušenosti cesty k překonání svojí konečnosti a k zajištění svého vratkého pozemského údělu. Život bez transcendentního horizontu by ostatně nedosahoval smyslu, a štěstí, po kterém všichni toužíme, spontánně míří k budoucnosti, zítřku, kterého je třeba dosáhnout. Druhý vatikánský koncil v prohlášení Nostra aetate to zdůrazňuje synteticky: „Lidé čekají od různých náboženství odpověď na skryté záhady lidského bytí, které jako dříve, tak i dnes lidi do hloubi srdce znepokojují: Co je člověk? (Kdo jsem já?) Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?“ (č.1). Člověk ví, že sám od sebe nemůže odpovědět na svoji základní potřebu porozumět. Zklamal se a nadále se klame, že je soběstačný, a tak zakouší, že si sám nestačí. Potřebuje se otevřít druhému, na něco nebo někoho, kdo mu může darovat to, co mu chybí, musí vyjít ze sebe sama k Tomu, který je s to naplnit šíři a hloubku jeho touhy. Člověk v sobě nese žízeň po nekonečnu, stesk po věčnosti, hledání krásy, touhu po lásce, potřebu světla a pravdy, které jej ženou k Absolutnu; člověk v sobě nosí tužbu po 32

Bohu. A člověk si je do určité míry vědom, že se může k Bohu obrátit a že se k Němu může modlit. Svatý Tomáš Akvinský, jeden z největších teologů v dějinách, definuje modlitbu jako „výraz touhy člověka po Bohu“. Tato přitažlivost k Bohu, kterou Bůh do člověka vložil, je duší modlitby, která pak nabývá mnoha forem a podob v souvislosti s dějinami, časem, okamžikem, milostí, ba dokonce i hříchem dotyčné modlící se osoby. V dějinách člověka se skutečně vyskytují nejrůznější formy modlitby, protože člověk rozvinul různé způsoby otevřenosti vůči Jinému a Vyššímu, takže modlitbu jakožto zkušenost můžeme objevit v každém náboženství a kultuře. Drazí bratři a sestry, jak jsme viděli minulou středu, modlitba vskutku není vázána na konkrétní kontext, ale je vepsána do srdce každého člověka a každé civilizace. Mluvíme-li o modlitbě jakožto zkušenosti člověka jako takového, tedy homo orans, je přirozeně nezbytné mít na paměti, že dříve než praktika či formule je modlitba vnitřním postojem; je spíše způsobem bytí před Bohem než úkon bohoslužebného skutku či pronášení slov. Modlitba má svůj střed a kořeny v hloubi lidské osoby. Proto je nesnadno dešifrovatelná a z téhož důvodu může podlehnout nedorozuměním a mystifikacím. I v tomto smyslu lze rozumět výroku, že modlit se je obtížné. Modlitba je totiž především nezaslouženým směřováním k Neviditelnému, Neočekávanému a Nevýslovnému. Zkušenost modlitby je proto pro každého výzvou, „milostí“, o niž je třeba prosit, darem Toho, ke kterému se obracíme. V každé historické epoše člověk chápe sebe samého a svou situaci před Bohem v modlitbě, počínaje Bohem a ve vztahu k Bohu a zakouší, že je stvořením, které potřebuje pomoc a které není s to dosáhnout dovršení vlastní existence a vlastní naděje samo od sebe. Filosof Ludwig Wittgenstein poukázal na to, že „modlit se, znamená vnímat, že smysl světa je mimo svět“. V dynamice vztahu k Tomu, který dává smysl existenci, k Bohu, je gesto pokleknutí jedním z typických výrazů modlitby. Je to gesto hluboce ambivalentní. K pokleknutí totiž mohu být v situaci bídy a otroctví přinucen, ale mohu také pokleknout spontánně a tak deklarovat své omezení a tedy svou potřebu Jiného, kterému říkám, že jsem slabý, nuzný a že jsem „hříšníkem“. Ve zkušenosti modlitby vyjadřuje lidský tvor veškeré vědomí sebe samého, všechno, co ze své existence dokáže chápat, a současně se cele obrací k Bytí, před nímž se nachází, orientuje svou duši k onomu Tajemství, od něhož očekává dovršení nejhlubších tužeb a pomoc k překonání bídy svého života. V tomto patření na Jiného, v tomto zaměření „nad“ spočívá podstata modlitby jakožto zkušenosti reality, která přesahuje to,co je vnímatelné smysly a nahodilé. Nicméně jedině v Bohu se zjevuje úplné završení lidského hledání. Modlitba, která je otevřením a pozvednutím srdce k Bohu, se tak stává osobním vztahem k Němu. A kdyby snad člověk na svého Stvořitele zapomněl, živý a pravý Bůh nepřestává jako první volat člověka k tajemnému setkání modlitby. Katechismus říká: „Tento krok lásky věrného Boha je v modlitbě vždy první; krok člověka je vždy odpovědí. Postupně, jak se Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, jeví se modlitba jako vzájemné volání, drama smlouvy. Prostřednictvím slov a skutků uchvacuje toto drama srdce. Odhaluje se v průběhu celých dějin spásy“ (č.2567). Drazí bratři a sestry, učme se více přebývat před Bohem. Učme se před Bohem, který se zjevil v Ježíši Kristu, ve svém nitru mlčky rozpoznávat Jeho hlas, který nás volá a vede do hlubin naší existence, k prameni života, zdroji spásy, aby nám dal překročit omezení našeho života a otevřít se míře Boha, vztahu k Tomu, který je nekonečnou Láskou. 33

Benedikt XVI. putoval jako papež do Záhřebu poprvé. Ve skutečnosti však jde o návrat, protože Chorvatsko dvakrát navštívil jako kardinál. Cesta se uskutečníila u příležitosti 1. národního setkání katolických rodin. Papežskou návštěvu zažilo Chorvatsko v minulosti už třikrát, v letech 1994, 1998 a 2003. Během druhé z těchto cest Jan Pavel II. beatifikoval kard. Alojzije Stepinace, který zemřel jako v roce 1960 na následky tvrdého věznění Titovým komunistickým režimem.

Na palubě letadla se papež jako obvykle během svých zahraničních cest setkal s novináři, kteří jej doprovázejí. Přitom odpověděl na tři jejich otázky. V první přiblížil svůj vztah k Chorvatsku, které poznal prostřednictvím svého předchůdce ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry chorvatského kard. Šepera. Ten mu dal poznal tuto zemi, její povahu i zbožnost. Na druhou otázku, která se týkala blížícího se vstupu Chorvatska do EU a nárůstu určitého skepticismu mezi obyvatelstvem vůči tomuto kroku, Benedikt XVI. řekl: „Myslím, že většina Chorvatů s velkou radostí přijímá moment vstupu do Evropské unie, protože je to národ hluboce evropský a je tedy logické, správné a nutné, aby tak učinil. Je ovšem pochopitelný i jistý skepticismus, pokud národ početně nevelký vstupuje do této již hotové a ustavené Evropy. Lze chápat i určitý strach z příliš silného centralistického byrokratismu a racionalistické kultury, která nebere dostatečně v potaz dějiny, jejich bohatství a jejich různost. Řekl bych, že právě v tom může spočívat i přínos tohoto přistupujícího národa, totiž v obnově oné jednoty v různosti. Evropská identita spočívá v bohatství různých kultur, které se sbíhají v křesťanské víře, ve velkých křesťanských hodnotách. Aby byla opět viditelná a účinná, zdá se mi, že právě Chorvaté, kteří nyní vstupují, mají přispět k jejímu posílení a proti určitému abstraktnímu racionalismu posílit 34

historicitu a různost našich kultur, které jsou naším bohatstvím.“ Třetí otázka položená papeži se týkala postavy kard. Stepinace a jejího významu. Benedikt XVI. připomněl tohoto „velkého pastýře a velkého křesťana“, který čelil dvěma „antihumanistickým diktaturám“ a zdůraznil, že jeho údělem bylo „stát na straně pravdy proti duchu doby, hájit pravý humanismus, plynoucí z křesťanské víry, a proto je velkým příkladem nejenom pro Chorvaty, ale pro nás všechny.“ Papež se svým doprovodem přistál na záhřebském letišti Pleso v 10.45 dopoledne a byl přivítán apoštolským nunciem v Chorvatsku, arcibiskupem Mariem Robertem Cassarim, prezidentem Chorvatské republiky prof. Ivem Josipovićem, záhřebským arcibiskupem kard. Josipem Bozanićem, předsedou Chorvatské biskupské konference Mons. Marinem Srakićem a dalšími církevními a státními představiteli. Na Benedikta XVI. čekali věřící v tradičních červenobílých národních krojích – za ně všechny pozdravila Svatého otce rodina s pěti dětmi – jeden z chlapců mu předal kytici bílých, červených a žlutých květů a druhý jej přiměl k úsměvu, když mu sdělil, že se chce stát papežovým osobním pilotem. Prezident Ivo Josipović ve svém projevu vyzdvihl kontext papežovy návštěvy, jímž je dvacetileté výročí založení chorvatského demokratického státu a ukončení vleklých přípravných jednání ke vstupu do Evropské unie. Po počátečním období nenávisti a utrpení se Chorvatsko stalo zemí evropských hodnot, která zahájila proces smíření se svými sousedy, sdílený i příslušníky jiných vyznání. Ačkoliv, jak sám prezident vyznal, není osobně věřící, je přesvědčen o „blahodárném působení“ vzájemného smíření. Rodina ve všech svých formách, dodal prezident, zůstává základem společnosti a požívá zvláštní ochrany chorvatské ústavy. Benedikt XVI. v závěru uvítacího ceremoniálu poděkoval za vřelé přijetí. Svou promluvu začal v mateřštině svých hostitelů:

S velikom radošću dolazim među vas kao hodočasnik u ime Isusa Krista S hlubokou radostí k vám přicházím ve jménu Ježíše Krista! Co nejsrdečněji zdravím milovanou chorvatskou zemi a jako nástupce apoštola Petra objímám všechny její obyvatele. Zvláště zdravím katolickou komunitu: biskupy, kněze, řeholníky a řeholnice, věřící laiky, zejména rodiny této země, zúrodněné zvěstí evangelia, jež je nadějí života a spásou každého člověka. Uctivě zdravím vás, pane prezidente republiky, a další zde přítomné občanské a vojenské představitele. Děkuji vám, pane prezidente, za zdvořilá slova na uvítanou a přeji vám vše nejlepší k činnosti ve vysokém úřadu, který vám byl svěřen pro pokoj a prosperitu celé země. Rád bych v této chvíli v duchu navázal na tři 35

papežské návštěvy Chorvatska, které vykonal můj milovaný předchůdce, blahoslavený Jan Pavel II., a poděkoval Pánu za dlouhé dějiny věrnosti, které pojí vaši zemi se Svatým stolcem. Můžeme napočítat více než třináct století mocných a zvláštních svazků, prožitých a upevněných někdy za obtížných a bolestných okolností. Tato historie je výmluvným svědectvím lásky vašeho lidu k evangeliu a k církvi. Již od svých počátků patří váš národ do Evropy a nabízí jí zejména vklad duchovních a mravních hodnot, které po staletí utvářely každodenní život a osobní i národní identitu jeho synů a dcer. Výzvy, které plynou ze soudobé kultury, vyznačující se sociální diferenciací, nízkou stabilitou a poznamenanou individualismem, který favorizuje životní vizi bez závazků a neustálé hledání „privátních prostorů“, vyžadují přesvědčivé svědectví a podnikavý dynamismus při prosazování základních mravních hodnot, které stojí u kořenů sociálního života a identity starého kontinentu. Před blížící se plnou integrací Chorvatska do Evropské unie může být dávná i nedávná historie vaší země důvodem k zamyšlení pro všechny ostatní národy kontinentu a pomoci jim a celé struktuře uchovat a oživit nedocenitelný společný odkaz lidských a křesťanských hodnot. Kéž tento drahý národ, bohatý svými tradicemi, přispěje k tomu, aby Evropská unie plně zhodnotila toto duchovní a kulturní bohatství. Pod mottem „Společně v Kristu“ přicházím, drazí bratři a sestry, k vám, abych slavil 1. národní den chorvatských katolických rodin. Tento důležitý moment je příležitostí k opětovnému poukázání na hodnoty rodinného života a obecného dobra, aby byla posílena jednota, oživena naděje a společenství s Bohem, základ bratrského sdílení a sociální solidarity. Vřelé díky všem, kteří se podíleli na přípravě a organizaci mojí návštěvy. Tváří v tvář výzvám, které dnes doléhají na církev a občanskou společnost, vyprošuji této zemi a jejím obyvatelům přímluvu a pomoc blahoslaveného Aloise Stepinace, milovaného a ctěného pastýře vašeho lidu. Kéž provází mladé generace, aby prožívaly onu lásku, která vedla Pána Ježíše Krista k obětování svého života za všechny lidi. Svatý Josef, starostlivý pěstoun Vykupitele a nebeský patron vašeho národa, spolu s Pannou Marií, Fedelissima Advocata Croatiae, kéž vám vyprošují pokoj a spásu nyní a navždy. Po skončení uvítacího ceremoniálu Benedikt XVI. odjel do prezidentského paláce na úbočí vrchoviny Medvednica, kde proběhlo oficiální setkání s chorvatským prezidentem, Ivem Josipovićem. Tento právník a exponent sociálnědemokratické strany s komunistickou minulostí je zároveň uznávaným skladatelem soudobé hudby. Projevilo se to při výměně darů: Papež věnoval prezidentovi Codices Cantorum Miniature, svazek, který představuje iluminace a kresby v kodexech papežského sboru Cappella Sixtina. Chorvatský prezident na oplátku věnoval papežovi kopii jedné z píšťal nejstarších varhan severního Chorvatska. Jak uvedl vatikánský mluvčí, P. Lombardi, během soukromého rozhovoru se hovořilo o rodině a vzdělání. Ještě před obědem se Benedikt XVI. a kardinál státní sekretář, Tarcisio Bertone, setkali v knihovně apoštolské nunciatury s chorvatskou premiérkou, paní Jadrankou Kosor. Obě setkání trvala asi 15 minut. Ministerská předsedkyně v rozhovoru s kard. Bertonem poděkovala Svatému stolci za odporu jak při vyhlášení nezávislosti před 20 lety, tak při arbitráži se Slovinkem o přístup k moři. Premiérka Kosorová věnovala papeži zlatý kříž a kopii evangeliáře z 11. století, který byl v Záhřebu v době založení tamní diecéze kolem roku 1094. 36

Odpolední program papežské návštěvy v Chorvatsku začal setkáním s představiteli intelektuální a politické elity v impozantní neorenesanční budově chorvatského národního divadla. Jménem přítomných pozdravil Benedikta XVI. profesor neurologie a psychiatrie, Niko Zurak, který je také členem Papežské akademie Pro Vita. Papež hned v úvodu upozornil na přítomnost exponentů jiných církví a náboženství. Jak řekl, připomíná nám to skutečnost, že náboženství není čímsi mimo život společnosti, nýbrž je její přirozenou součástí a odkazuje neustále k vertikální dimenzi, k naslouchání Bohu, což je podmínkou hledání obecného dobra, spravedlnosti a smíření.

Jsem velice rád, že mohu přistoupit k jádru své návštěvy setkáním s vámi, kteří reprezentujete diplomatický sbor a kvalifikované oblasti chorvatské společnosti. Srdečně zdravím každého z vás osobně, jakož i významné instituce, které zastupujete: náboženské komunity, politické, vědecké a kulturní instituce, umělecký, ekonomický a sportovní sektor. Vřele děkuji Mons. Puljičovi a prof. Zurakovi za zdvořilá slova na uvítanou a rovněž tak muzikantům, kteří mne přijali univerzálním jazykem hudby. Právě dimenze univerzality, kterou se vyznačuje umění a hudba, je téhož rodu jako křesťanství a katolická církev. Kristus je plně člověkem a všechno, co je lidské, nalézá v Něm a v Jeho Slovu plnost života a významu. Tato nádherná divadelní scéna je symbolickým místem, které vyjadřuje vaši národní a kulturní identitu. Skutečnost, že se s vámi mohu setkat tady, je dalším motivem duchovní radosti, protože církev je tajemstvím společenství a vždycky se raduje ze společenství, jež oplývá růzností. Účast představitelů jiných církví a křesťanských společenství, jakož i židovského a muslimského náboženství, umožňuje připomenout si, že náboženství není realita, která by byla ze společnosti vydělena. Naopak, je její přirozenou součástí, která neustále odkazuje na vertikální dimenzi a naslouchání Bohu jakožto na podmínku hledání obecného dobra, spravedlnosti a smíření v pravdě. Náboženství staví člověka do vztahu s Bohem, Stvořitelem a Otcem všech a musí být proto silou pokoje. Náboženství se musí podle této své pravé podstaty stále očišťovat, aby odpovídalo svému ryzímu poslání. Tady bych rád zmínil ústřední téma svojí krátké reflexe, totiž svědomí. Prostupuje rozmanitými oblastmi, v nichž působíte, a je základem svobodné a spravedlivé společnosti na rovině národní i nadnárodní. Myslím přirozeně na Evropu, jejíž součástí na úrovni historicko-kulturní je Chorvatsko odedávna a chystá se stát její součástí i na úrovni politicko-institucionální. Velké výdobytky moderní doby, jako je uznání a záruka svobody svědomí, lidská práva, svoboda vědy a vůbec svobodná společnost, to vše je třeba potvrdit a rozvíjet, avšak ponechat přitom racionalitu a svobodu otevřené jejich transcendentnímu základu a tak zabránit, aby ony výdobytky ničily samy sebe, k čemuž v nemálo případech bohužel dochází. Kvalita společenského a občanského života, kvalita demokracie závisí z velké části na tomto „kritickém“ bodě, kterým je svědomí, na tom, jak je chápáno a kolik se investuje do jeho formace. Pokud bude svědomí podle panujícího moderního myšlení redukováno na subjektivitu, do níž jsou vykazovány náboženství a morálka, pak je krize Západu neodvratná a Evropa je odsouzena k úpadku. Bude-li však svědomí znovu objeveno jako místo, kde se naslouchá pravdě a dobru, místo odpovědnosti před Bohem a bratry v lidství, což je síla odporující každé diktatuře, pak je budoucnost nadějná. 37

Děkuji prof. Zurakovi za to, že poukázal na křesťanské kořeny četných kulturních a vědeckých institucí této země, což ostatně platí pro celý evropský kontinent. Připomínat tyto kořeny je nezbytné také kvůli historické pravdě a je důležité umět je chápat do hloubky, aby mohly oživovat i dnešek. Rozhodující je tedy pochopit dynamiku, která je zázemím dění, jakým je například zrod univerzit, rozvoj umění či vznik nemocnic. Je třeba chápat, proč a jak k tomu došlo, aby bylo možné i dnes uplatňovat tuto dynamiku, která je duchovní realitou, jež nabývá povahy kulturní a tím i sociální. Základem všeho jsou muži a ženy, lidské osoby, svědomí, pohnutá silou pravdy a dobra. Byli citováni někteří z nich, ze slavných synů a dcer této země. Chtěl bych se pozastavit u otce Rudera Josipa Boškoviče, jezuity, který se narodil v Dubrovníku právě před třemi sty lety, 18. května 1711. On velmi dobře zosobňuje blahodárné sepětí víry a vědy, které se vzájemně stimulují k bádání, jež je zároveň otevřené, diferencované a schopné syntézy. Jeho největší dílo Theoria philosophiae naturalis publikované ve Vídni a potom v Benátkách v polovině 18. století nese velmi příznačný podtitul Redacta ad unicam legem virium in natura existentium, tzn. „Podle jediného zákona sil, jež v přírodě existují“. U Boškoviče vystupuje analýza, studium rozmanitých odvětví vědění, ale také nadchnutí pro jednotu. A to je pro katolickou kulturu typické. Proto je znamením naděje založení Katolické univerzity v Chorvatsku. Přeji si, aby přispívala k jednotě různých oblastí současné kultury, hodnot a identity vašeho lidu a propůjčovala kontinuitu plodnému církevnímu přístupu k dějinám šlechetného chorvatského národa. Vraceje se ještě k otci Boškovičovi, odborníci tvrdí, že jeho teorie „kontinuity“, jež platí v přírodních vědách i geometrii, se výjimečně shoduje s některými velkými objevy soudobé fyziky. Co k tomu dodat? Vzdávejme díky tomuto slovutnému Chorvatovi, ale také autentickému jezuitovi, vzdejme čest pěstiteli pravdy, který dobře ví, nakolik jej přesahuje, ale který také ve světle této pravdy dovede důsledně zapojit zdroje rozumu, který mu daroval sám Bůh. Kromě přiznání poct je však třeba učit se jeho metodě, myšlenkové otevřenosti těchto velkých lidí. Vraťme se tedy ke svědomí jakožto svorníku kulturního jednání i budování obecného dobra. Církev nabízí společnosti svůj nejvlastnější a nejcennější vklad právě ve formaci svědomí. Vklad, který začíná v rodině a nachází důležitou oporu ve farnosti, kde se děti a mládež učí hlouběji pronikat do Písma svatého, jež je „velkým kódem“ evropské kultury, a současně se učí smyslu pro společenství založeném na daru, nikoli na ekonomickém zisku či ideologii, nýbrž na lásce, která je „hlavní hnací silou opravdového rozvoje každé osoby a celého lidstva“ (Caritas in veritate, 1). Tato logika nezištnosti, osvojená v dětství a v dospívání, se potom prožívá ve všech oblastech: při hře a sportu, ve vzájemných osobních vztazích, v umění, v dobrovolnické službě chudým a trpícím. A pokud je asimilována, je možné ji skloňovat v nejsložitějších odvětvích politiky a ekonomiky a přispívat tak k vytváření polis, která je přívětivá a pohostinná a zároveň není prázdná, není falešně neutrální, ale bohatá na lidský obsah mocného etického formátu. 38

Tady jsou christifideles laici povoláni velkoryse vstřebávat svou formaci, vedeni principy sociálního učení církve na obranu života a rodiny, náboženské svobody a výchovy. Vážení přátelé, vaše přítomnost na tomto místě a chorvatská kulturní tradice mi vnukla tyto krátké úvahy. Ponechávám vám je na znamení své úcty a především vůle církve nést světlo evangelia uprostřed tohoto lidu. Děkuji vám za vaši pozornost a ze srdce žehnám vám všem, vašim drahým i vašemu počínání. A po té se odebral na náměstí Josipa Jelačiće, kde proběhlo modlitební bdění s mládeží. Bezprostřednost a radost, které neprotiřečí, nýbrž vyplývají ze schopnosti ztišení a rozjímání – to jsou charakteristické příznaky setkání mládeže se Svatým otcem. Nejinak tomu bylo na setkání Benedikta XVI. s chorvatskou mládeží, kterého se na náměstí a v přilehlých ulicích účastnilo 50 tisíc mladých. Scénář těchto setkání je již desetiletí prakticky stejný. Bohoslužba slova, typická hudba a vystoupení mladých, kteří se svěřují se svými životními zkušenostmi (bezprostředně předcházela svědectví dvou mladých). Před šesti lety však jedna novota do programu zavedena byla. Počínaje Kolínským Světovým dnem mládeže, se stala součástí těchto setkání také eucharistická adorace. Tou vyvrcholila i sobotní bezmála dvouhodinová vigilie na historickém náměstí chorvatského hlavního města:

Ovaj je trg mjesto susreta i komunikacije, na kojemu često prevladava žamor i svakodnevna vreva. A sada, vaša ga nazočnost gotovo pretvara u „hram“, čiji je svod samo nebo, koje se večeras čini kao da se naginje nad nas Drazí mladí, všechny vás srdečně zdravím! Jsem obzvláště rád, že jsem s vámi na tomto historickém náměstí, které je srdcem města Záhřeb. Místo setkání a komunikace, kde často vládne lomoz a pohyb všedního života, jakoby vaše přítomnost přetvořila na „chrám“ obrácený k nebi, které jakoby se tento večer sklánělo k nám. Mlčky chceme přijmout Slovo Boží, které bylo předneseno, aby osvítilo naši mysl a rozehřálo naše srdce. Vřelé díky Mons. Srakičovi, předsedovi biskupské konference, za slova, kterými zahájil naše setkání, děkuji dvěma mladým, kteří nám podali svoje krásná svědectví, a zdravím je. To, co prožil Daniel, připomíná zkušenost svatého Augustina. Je to zkušenost, kdy je láska hledána „navenek“, a pak se dochází k objevu, že mi je blíže než já sám sobě, „dotýká“ se mne v hloubi a očišťuje mne… Matěj hovořil zase o kráse společenství, které otevírá srdce, mysl a charakter… Díky vám oběma! Svatý Pavel nás v právě podaném čtení vyzývá: „Radujte se stále v Pánu“ (Flp 4, 4). Je to slovo, které rozechvívá duši, vezme-li se do úvahy, že apoštol národů píše tento list 39

křesťanům ve Filipách během svého pobytu ve vězení, kde očekává soud. Je v okovech, ale zvěst a svědectví evangelia nelze uvěznit. Zkušenost svatého Pavla ukazuje, jak si lze na naší cestě uchovat radost i v temných chvílích. O jaké radosti mluví? Všichni víme, že v srdci každého přebývá mocná touha po štěstí. Každý skutek, každé rozhodnutí, každý úmysl v sobě skrytě nese tuto niternou a přirozenou tužbu. Nezřídka však zaznamenáváme, že jsme svou důvěru vložili do skutečností, které tuto naši touhu neuspokojují, ba dokonce projeví veškerou svoji chatrnost. A právě v těchto momentech zakoušíme potřebu nějakého „přesahu“, který dává smysl všednímu životu. Drazí přátelé, vaše mládí je časem, který vám dává Pán, abyste mohli objevit smysl existence! Je to čas velkých horizontů, intenzivně prožívaných citů, ale také obav z náročných a trvalých rozhodnutí, těžkostí při studiu a práci, otázek týkajících se tajemství bolesti a utrpení. Tento krásný čas však přináší ještě více. Nese v sobě hlubokou touhu, která všechno ostatní neanuluje, nýbrž pozvedá a naplňuje. Ježíš se v Janově evangeliu táže svých prvních učedníků: „Co hledáte?“ (Jan 1, 38). Drazí mladí, tato slova, tato otázka se prolíná časem a prostorem, interpeluje všechny muže a ženy otevřené životu a hledajíc správnou cestu… A překvapivé je to, že hlas Kristův se táže také vás: „Co hledáte?“ Ježíš k vám mluví dnes a prostřednictvím evangelia a Ducha Svatého je vaším současníkem. On hledá vás ještě dříve než vy Jeho! Plně ctí vaši svobodu, přistupuje ke každému z vás a nabízí se jako autentická a rozhodující odpověď na onu touhu, která prostupuje vaše bytí, touhu po životě, který stojí za to, aby se žil. Dovolte Mu, aby vás uchopil za ruku! Dovolte Mu, ať se vám na vaší cestě stále více stává přítelem a druhem! Dejte Mu důvěru, nikdy vás nezklame! Ježíš vám dá zblízka poznat lásku Boha Otce a umožní vám pochopit, že vaše štěstí se uskutečňuje v přátelství s Ním, ve společenství s Ním, neboť jsme byli stvořeni a spaseni z lásky. Jedině z lásky, která chce a hledá dobro druhého, opravdu zakoušíme smysl života a rádi jej žijeme i uprostřed námah, zkoušek, zklamání i cestou proti proudu. Drazí mladí, budete-li zakořeněni v Kristu, budete moci v plnosti žít to, čím jste. Tomuto tématu, jak víte, jsem věnoval své poselství ke Světovému dni mládeže, který nás zastihne v srpnu v Madridu a k němuž se blížíme. Vyšel jsem z pronikavého výrazu svatého Pavla: „V Kristu zapusťte kořeny, na Něm postavte základy, pevně se držte víry“ (srov. Kol 2, 7). Porostete-li v přátelství s Kristem prostřednictvím jeho Slova, eucharistie a příslušnosti k církvi, budete moci za pomoci svých kněží všem dosvědčit radost ze svého setkání s Tím, který vás stále provází a volá, abyste žili v důvěře a naději. Pán Ježíš není mistr, který by své učedníky mohl zklamat. Říká jasně, že cesta s Ním vyžaduje závazek a osobní oběť, ale stojí to za to! Drazí mladí přátelé, nenechejte se dezorientovat lákavými přísliby snadných úspěchů, životním stylem, který preferuje zdání na úkor niternosti. Nepodléhejte pokušení klást absolutní důvěru do majetku, do materiálních věcí, a přitom se zříkat pramene pravdy, která stojí výše, jako hvězda na nebi, kam vás Kristus chce dovést. Nechte se vést k výšinám Boha! 40

V době vašeho mládí ať je vám oporou svědectví četných Pánových učedníků, kteří tento svůj čas žili s novostí evangelia, kterou si nesli v srdci. Pomyslete na Františka a Kláru z Assisi, Růženu z Viterba, Terezii od Dítěte Ježíš a Dominika Savia: kolik jen mladých světců a světic tvoří velké společenství církve! Tady v Chorvatsku však já i vy myslíme na blahoslaveného Ivana Merze, výjimečného mladíka, plně zapojeného do života společnosti, který po smrti mladé Grety, své první lásky, nastoupí univerzitní dráhu. Během let první světové války se ocitá uprostřed zmaru a smrti, ale to všechno jej utváří a formuje, takže překonává momenty krize a duchovního boje. Ivanova víra zesílí do té míry, že začne studovat liturgii a věnuje se intenzivnímu apoštolátu mezi mládeží. Objevuje krásu katolické víry a pochopí, že povoláním jeho života je žít a umožnit žít přátelství s Kristem. Jen kolika skutky lásky a dobroty, jež udivují i dojímají, oplývá jeho život. Umírá 10. května 1928 v pouhých 32 letech po několika měsících nemoci, přičemž obětuje svůj život za církev a za mládež. Tento mladý život, darovaný z lásky, šíří vůni Kristovu a pro všechny je pozváním nebát se svěřit Pánu, tak jako o tom rozjímáme zejména u Panny Marie, Matky církve, která je tady ctěna a milována pod titulem „Majka Božja od Kamenutih vrata“ (Matka Boží od Kamenné brány). Tento večer Jí chci svěřit každého z vás, aby vás provázela svou ochranou a především vám pomáhala setkat se s Pánem a nalézt v Něm plný smysl vaší existence. Maria se nebála darovat se cele Božímu plánu. V Ní vidíme, k jakému cíli jsme povoláni: k plnému společenství s Pánem. Celý náš život je cestou k Jednotě a Trojici Lásky, kterou je Bůh. Můžeme žít v jistotě, že nebudeme nikdy opuštěni. Drazí mladí Chorvaté, objímám vás všechny jako děti! Nesu vás v srdci a uděluji vám své požehnání. „Radujte se stále v Pánu!“ Jeho radost, radost pravé lásky ať je vaší silou. Amen. Chvála Ježíši a Marii!  V neděli dopoledne na záhřebském hipodromu na břehu řeky Sávy slavil Benedikt XVI. za účasti 400 tisíc lidí eucharistickou bohoslužbu u příležitosti prvního Národního setkání katolických rodin. Spolu s papežem koncelebrovalo 60 biskupů z Chorvatska a sousedních zemí a asi tisíc kněží. Každý dobře ví, že křesťanská rodina je zvláštním znamením Kristovy přítomnosti a lásky, poznamenal v úvodu své homilie Benedikt XVI. a s odkazem na slova bl. Jana Pavla II. zdůraznil nenahraditelný přínos rodin k evangelizaci:

Drage hrvatske obitelji, živeći u zajedništvu vjere i ljubavi, budite što očitiji svjedoci obećanja koje je Gospodin, uzašavši na nebo dao svakomu od nas: „…ja sam s vama sve dane do svršetka svijeta“ Drazí bratři a sestry, při této mši svaté, kterou s potěšením slavím spolu s mnoha spolubratry v biskupské a kněžské službě, děkuji Pánu za všechny milované rodiny, které se tady sešly, a za ty, které jsou s námi spojeny rozhlasem a televizí. Zvláštní dík patří kardinálu Josipu Bozanićovi, záhřebskému arcibiskupovi, za vřelá slova v úvodu mše svaté. Všechny vás zdravím a vroucně vás v pokoji objímám! Nedávno jsme slavili Nanebevstoupení Páně a připravujeme se na přijetí velkého daru Ducha Svatého. V prvním čtení jsme viděli společenství apoštolů, shromážděných na 41

modlitbě ve večeřadle s Marií, Ježíšovou Matkou (srov. Sk 1, 12-14). To je portrét církve, která zapouští své kořeny ve velikonoční události: večeřadlo je totiž místem, kde Ježíš při Poslední večeři ustanovil eucharistii a kněžství a kde večer o Velikonocích, po zmrtvýchvstání, udělil apoštolům Ducha Svatého (srov. Jan 20, 19-23). Pán svým učedníkům nařídil, aby „neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení“ (Sk 1, 4); žádal je tedy, aby zůstali společně a připravovali se na přijetí daru Ducha Svatého. Shromáždili se tedy k modlitbě s Marií ve večeřadle v očekávání přislíbené události (srov. Sk 1, 14). Zůstat spolu byla podmínka, kterou Ježíš kladl pro přijetí poslaného Ducha. Vytrvalá modlitba byla předpokladem jejich svornosti. Nacházíme zde podivuhodné ponaučení pro každé křesťanské společenství. Někdy se má za to, že misionářská účinnost závisí hlavně na pečlivém plánu a na jeho inteligentním uskutečnění v konkrétním nasazení. Zajisté, Pán nás žádá o spolupráci, ale před každou naší odpovědí je nezbytná Jeho iniciativa: Jeho Duch je pravým protagonistou církve; Jeho je třeba prosit a přijímat. V evangeliu jsme slyšeli první část Ježíšovy takzvané „velekněžské modlitby“ (srov. Jan 17, 1-11a), která následuje po závěrečných promluvách na rozloučenou a je plná důvěrnosti, něhy a lásky. Nazývá se „velekněžská modlitba“, protože se v ní Ježíš ve chvíli, kdy se chystá opustit tento svět, prezentuje v postoji kněze, který se přimlouvá za svoje učedníky. Úryvku dominuje dvojí téma − hodiny a slávy. Jde o hodinu smrti (srov. Jan 2, 4; 7, 30; 8, 20), hodinu, v níž Kristus musí přejít z tohoto světa k Otci (13, 1). Zároveň je však také hodinou jeho oslavení, které se uskutečňuje skrze kříž, což evangelista Jan nazývá povýšením, tedy pozvednutím ke slávě: hodina Ježíšovy smrti, hodina svrchované lásky je hodinou Jeho nejvyšší slávy. Také pro církev, pro každého křesťana, je nejvyšší slávou kříž, život lásky, naprosté darování se Bohu a druhým. Drazí bratři a sestry, velmi rád jsem přijal pozvání od biskupů Chorvatska k návštěvě vaší země u příležitosti prvního národního setkání katolických rodin. Chtěl bych nejprve vyjádřit své hluboké uznání za pozornost a péči věnovanou rodině nejenom proto, že tato základní lidská skutečnost ve vaší zemi, stejně jako jinde, musí dnes čelit těžkostem a hrozbám, a potřebuje tudíž být evangelizována a podporována, ale také proto, že křesťanské rodiny jsou rozhodujícím zdrojem výchovy k víře, budování církve jakožto společenství a jejího misijního působení v nejrůznějších životních situacích. Znám velkorysost a rozhodnost, s níž vy, drazí pastýři, sloužíte Pánu a církvi. Vaše každodenní úsilí při formaci nových generací ve víře, jakož i v předmanželské přípravě a při doprovázení rodin, je základem cesty ke stále nové obrodě církve a oživování sociálního tkaniva země. Ochotně proto pokračujte v tomto svém cenném pastoračním úsilí! Každý dobře ví, že křesťanská rodina je zvláštním znamením Kristovy přítomnosti a lásky a jejího povolání přispívat zvláštním a nenahraditelným vkladem k evangelizaci. Blahoslavený Jan Pavel II., který tuto ušlechtilou zemi třikrát navštívil, prohlásil, že „křesťanská rodina je povolána, aby se zvláštním a vlastním přínosem aktivně a odpovědně podílela na poslání církve, a to tak, že sebe samu se svým bytím a jednáním, 42

jako důvěrné společenství lásky a života, staví do služeb církve a společnosti“ (Familiaris consortio, 50). Křesťanská rodina byla vždycky primární cestou předávání víry a také dnes má při evangelizaci rozmanitých oblastí velké možnosti. Drazí rodiče, neustále se snažte učit své děti modlit se a modlete se spolu s nimi; přiveďte je ke svátostem, zvláště k eucharistii. Letos slavíte 600. výročí eucharistického zázraku v Ludbregu. Uveďte je do života církve, nemějte strach jim v důvěrném rodinném prostředí číst Písmo svaté, osvěcovat rodinný život světlem víry a chválit Boha jako Otce. Buďte jakoby malým večeřadlem podobně jako to, které tvořili Maria a učedníci, kde se žije jednotou, společenstvím a modlitbou! Mnohé křesťanské rodiny jsou si dnes díky Bohu stále více vědomy svého misijního povolání a významně se zapojují do vydávání svědectví Kristu Pánu. Blahoslavený Jan Pavel II. řekl: „Autentická rodina, založená na manželství, je sama o sobě dobrou zvěstí pro svět,“a dodal, že „v naší době stále přibývá rodin aktivně spolupracujících při evangelizaci… V církvi nadešla hodina rodiny, která je zároveň hodinou misionářské rodiny“ (Angelus, 21. 10. 2001). V dnešní společnosti je více než jindy nezbytně a naléhavě zapotřebí příkladných křesťanských rodin. Musíme bohužel konstatovat, že se zejména v Evropě šíří sekularizace, která vede k vytlačování Boha na okraj života a k narůstajícímu rozkladu rodiny. Absolutizuje se svoboda bez nasazení pro pravdu a jako ideál se pěstuje individuální blahobyt vyznačující se konzumací hmotných dober a pomíjivých zkušeností, opomíjením kvality mezilidských vztahů a nejhlubších lidských hodnot. Láska je redukována na sentimentální emoce a uspokojování pudových hnutí bez závazného vytváření trvalých pout vzájemné patřičnosti a bez otevřenosti pro život. Jsme povoláni odporovat této mentalitě! Vedle slov církve je velmi důležité vaše konkrétní svědectví, zejména pokud jde o potvrzení nedotknutelnosti lidského života od početí do přirozeného skonu, jedinečné a nenahraditelné hodnoty rodiny založené na manželství a nezbytnosti legislativních opatření, která budou podporovat rodiny v jejich rodičovském a výchovném poslání. Drahé rodiny, buďte odvážné! Neustupujte před sekularizovanou mentalitou, která podává společné soužití za přípravu nebo dokonce za náhražku manželství! Ukažte svým svědectvím života, že je možné milovat bezvýhradně jako Kristus a že není třeba mít strach ze závazku k druhé osobě! Drahé rodiny, radujte se z otcovství i mateřství! Otevřenost vůči životu je znamením otevřenosti pro budoucnost, důvěry v budoucnost a stejně tak jako úcta k přirozené mravnosti osvobozuje člověka, a nikoli umrtvuje! Dobro rodiny je také dobrem církve. Rád bych zdůraznil, co jsem už řekl dříve: „Vytváření každé jednotlivé rodiny je součástí kontextu širší rodiny církve, která ji podporuje a nese… A také naopak, církev je vytvářena rodinami, malými domácími církvemi“ (Promluva při 43

zahájení církevního sympozia římské diecéze, 6. června 2005). Prosme Pána, aby rodiny byly stále více malými církvemi a aby církevní společenství byla stále více rodinami! Drahé chorvatské rodiny, žijte společenstvím víry a lásky, buďte stále průzračnějšími svědky příslibu, který Pán při svém Nanebevstoupení dal každému z nás: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 20). Drazí chorvatští křesťané, považujte se za povolané celým svým životem evangelizovat; intenzivně vnímejte Pánova slova: „Jděte a učte všechny národy“ (Mt 28, 19). Panna Maria, Královna Chorvatů, ať vás nadále na této cestě provází! Amen. Chvála Kristu a Marii! Po mši svaté, vyznačující se hlubokou usebraností všech přítomných, následovala krátká promluva Svatého otce před modlitbou Regina caeli, v níž Benedikt XVI. mimo jiné řekl: „Jsem tady dnes, abych vás utvrdil ve víře, a darem, který vám nesu, je Petrova víra, víra církve! Současně však také vy dáváte mně tuto víru, obohacenou svojí zkušeností, radostí a utrpením. Dáváte mi zvláště svou víru prožívanou v rodině, abych ji já uchovával v odkazu celé církve. Vím, že nacházíte velkou sílu v Marii, Matce Kristově a naší Matce. V této chvíli se proto obracíme k Ní, duchovně spojeni s mariánskou svatyní Marija Bystrica, a svěřujeme jí chorvatské rodiny: rodiče, děti, prarodiče, cestu manželů, výchovné nasazení, profesionální i domácí práci. Prosme o její přímluvu, aby veřejné instituce stále více podporovaly rodinu, buňku společenského organismu.“ Po skončení mše svaté odjel Benedikt XVI. v papamobilu na 8km vzdálenou nunciaturu, kde se poté konal společný oběd se všemi přítomnými biskupy. Chorvatskou cestu Benedikta XVI. završilo setkání s biskupy, kněžími, řeholníky, řeholnicemi, seminaristy, novici a novickami. Papež je spojil s modlitbou u hrobu bl. Aloise Stepinace v záhřebské katedrále. Chrám zasvěcený P. Marii Nanebevzaté a Štěpánu Uherskému stojí na místě původního biskupského kostela, který na konci 11. století založil maďarský král Ladislav. Po více než stoletém budování stál dokončený chrám jen 22 let a v roce 1242 jej zbořili Tataři. I další pohnuté osudy záhřebské katedrály jsou dnes skryty pod unifikující novogotickou přestavbou. Za hlavním oltářem očekává vzkříšení tělo záhřebského arcibiskupa, Aloise Stepinace, blahořečeného Janem Pavlem II. v roce 1998, kdy by se tento mučedník komunistického režimu dožil sta let. Právě proti komunistické pomlouvačné kampani, která dodnes zavádí novináře a šíří předsudky, vystoupil rázně Benedikt XVI. ve své promluvě, při bohoslužbě nešpor. Papež označil život bl. kard. Stepinace za heroický a dosud inspirující: Drazí bratři v biskupské a kněžské službě, drazí bratři a sestry, děkuji Pánu za toto setkání v modlitbě, které mi umožňuje prožít zvláštní moment společenství spolu s vámi, biskupy, kněžími, zasvěcenými osobami, seminaristy, novici a novickami. Srdečně vás všechny zdravím a děkuji vám za svědectví, které vydáváte církvi, jako to v 44

minulých stoletích činilo mnoho pastýřů a mučedníků této země, počínaje svatým Domniem až k blahoslavenému kardinálu Stepinacovi, milovanému kardinálu Kuharičovi a mnoha dalším. Děkuji kardinálovi Josipu Bozanićovi za laskavá slova na uvítanou. Tento večer si chceme ve zbožnosti a úctě připomenout blahoslaveného Aloise Stepinace, neochvějného pastýře, příklad apoštolské horlivosti a křesťanské neohroženosti, jehož heroický život dodnes inspiruje věřící chorvatských diecézí a je oporou jejich víry a církevního života. Zásluhy tohoto nezapomenutelného biskupa vyplývají bytostně z jeho víry. Ve svém životě měl oči stále upřeny na Ježíše a Jemu se vždycky připodobňoval, až se nakonec stal živým obrazem Krista, také trpícího. Právě díky svému pevnému křesťanskému vědomí dovedl odolat každému totalitarismu, když se v době nacistické a fašistické diktatury stal obhájcem židů, pravoslavných a všech pronásledovaných, a potom v době komunismu „advokátem“ věřících, zejména mnoha pronásledovaných a zabitých kněží. Stal se „advokátem“ Boha na této zemi, poněvadž houževnatě bránil pravdu a právo člověka žít s Bohem. „Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil“ (Žid 10, 14). Tato věta z listu Židům, kterou jsme právě slyšeli, nás vybízí, abychom uvažovali o postavě blahoslaveného kardinála Stepinace podle „formy“ Krista a Jeho oběti. Křesťanské mučednictví je nejvyšším měřítkem svatosti, ale vždycky a jedině díky Kristu, jeho obdarováním a jako odpověď na jeho obětování, které přijímáme v eucharistii. Blahoslavený Alois Stepinac odpověděl svým kněžstvím, biskupskou hodností, obětí života – jediným „ano“ ve spojení s Kristovým „ano“. Jeho mučednictví představuje vrcholek násilí spáchaného na církvi během hrůzného komunistického pronásledování. Chorvatští katolíci, zejména klérus, byli předmětem systematického útisku a zvůle, které měly vést ke zničení katolické církve, počínaje jejími nejvyššími místními představiteli. Toto obzvláště tíživé období bylo charakterizováno generací biskupů, kněží a řeholníků připravených zemřít, aby nezradili Krista, církev a papeže. Lidé viděli, že kněží nikdy neztráceli víru, naději a lásku, a zůstali tak vždycky sjednoceni. Tato jednota vysvětluje to, co je lidsky nevysvětlitelné, že totiž ani tak tvrdý režim si nedokázal podrobit církev. Také dnes je církev v Chorvatsku povolána být jednotnou, aby čelila výzvám změněného sociálního kontextu, hledala nové cesty evangelizace s misijní odvahou, zejména ve službě mladým generacím. Drazí bratři v biskupské službě, nejprve bych vás rád povzbudil v plnění vašeho poslání. Čím více budete v plodném souladu mezi sebou a ve společenství s Petrovým nástupcem, tím více budete moci čelit obtížím naší doby. Kromě toho je důležité, aby se především biskupové a kněží snažili vždycky sloužit smíření mezi rozdělenými křesťany a mezi křesťany a muslimy ve šlépějích Krista, který je naším pokojem. Neopomíjejte nabízet jasné duchovní, věroučné a pastorační indikace svým kněžím. Církevní společenství sice vykazuje oprávněné interní rozdíly, přesto však nemůže věrně dosvědčovat Pána jinak než ve společenství věřících. To od vás žádá službu bdělosti, nabízenou v dialogu s velkou láskou, ale také s jasností a pevností. Drazí bratři, přilnout ke Kristu znamená „zachovávat jeho slova“ za všech okolností (srov. Jan 14, 23). V této souvislosti se blahoslavený kardinál Stepinac vyjadřoval takto: „Největším zlem naší doby je průměrnost v otázkách víry. Nedělejme si iluze… Buď jsme katolíci, anebo nejsme. Pokud jimi jsme, je třeba, aby se to projevovalo v každé oblasti našeho života“ (Homilie na sv. Petra a Pavla, 29. 6. 1943). Morální nauka církve, dnes často 45

nepochopená, nemůže být oproštěna od evangelia. Právě pastýřům přísluší, aby ji směrodatně předkládali věřícím, aby jim pomáhali vyhodnocovat jejich osobní odpovědnost, harmonii mezi jejich rozhodnutími a požadavky víry. Tak bude moci dojít k onomu „kulturnímu zvratu“, který je nezbytný, aby byla prosazena kultura života a společnosti, která bude na míru člověka. Drazí kněží, zejména vy faráři, znám důležitost a rozmanitost vašich úkolů v době, kdy se začíná silněji pociťovat nedostatek kněží. Povzbuzuji vás, abyste neztráceli elán, bděli bez ustání v modlitbě a v duchovním životě, abyste zdárně plnili svoji službu: učit, posvěcovat a vést ty, kteří klepou na bránu vašich srdcí, a nabízet každému dary, jež vám božská dobrota svěřila. Vytrvejte ve společenství se svým biskupem a ve vzájemné spolupráci. Svoje snažení živte u pramenů Písma, svátostí, neustálé chvály Boha, v otevřenosti a chápavosti vůči působení Ducha Svatého. Tak budete účinnými pracovníky nové evangelizace, kterou jste povoláni uskutečňovat spolu s laiky koordinovaně a bez zaměňování toho, co závisí na kněžském svěcení, a tím, co patří ke všeobecnému kněžství pokřtěných. Mějte na srdci péči o povolání ke kněžství: snažte se svým nadšením, svou věrností předávat hlubokou touhu odpovědět velkoryse a bez váhání Kristu, který volá k vnitřnímu připodobnění se k Němu, Hlavě a Pastýři. Drahé zasvěcené osoby, církev mnoho očekává od vás, kteří máte poslání dosvědčovat v každé době „způsob života, který Ježíš, osoba nejvíce zasvěcená a největší Otcův misionář pro jeho království, sám přijal a doporučil svým učedníkům, kteří ho chtěli následovat“ (Vita consecrata, 22). Bůh ať je neustále vaším jediným bohatstvím: od Něho se nechejte přetvářet, abyste zviditelňovali pro dnešního člověka, žíznícího po opravdových hodnotách, svatost, pravdu, lásku k Nebeskému Otci. Neseni milostí Ducha, hovořte k lidem s výmluvností života proměněného novostí Velikonoc. Celá vaše existence se tak stane znamením a službou zasvěcení, které obdržel každý pokřtěný svým přivtělením ke Kristu. Vám mladí, kteří se připravujete na kněžství a k zasvěcenému životu, bych rád zopakoval, že božský Mistr je ve světě nepřetržitě činný, a každému, koho si vyvolil, říká: „Následuj mne“ (Mt 9, 9). Je to povolání, které vyžaduje, aby bylo denně potvrzováno odpovědí lásky. Kéž je vaše srdce stále připraveno! Heroické svědectví blahoslaveného Aloise Stepinace kéž inspiruje obnovu povolání mezi mladými Chorvaty! A vy, drazí bratři v biskupské a kněžské službě, neopomeňte nabízet mládeži v seminářích a v noviciátech vyváženou formaci, která je hloubkou jejich duchovního života a seriózním studiem připraví ke službě, která dobře zapadne do společnosti naší doby. Milovaná církvi v Chorvatsku, přijmi pokorně a odvážně úkol být mravním svědomím společnosti, „solí země“ a „světlem světa“ (srov. Mt 5, 13-14). Buď neustále věrna Kristu a poselství evangelia ve společnosti, která se snaží relativizovat a sekularizovat všechny oblasti života. Buď příbytkem radosti ve víře a naději. Nejdražší, blahoslavený kardinál Alois Stepinac a všichni svatí vaší země ať se přimlouvají za váš lid a Matka Spasitele ať vás chrání! Vroucně vám a celé církvi, která je v Chorvatsku, uděluji své apoštolské požehnání. Amen. Chvála Kristu a Marii! 19. apoštolská cesta Benedikta XVI. se skončila po 19h. Oficiální rozloučení na záhřebském letišti se kvůli nepřízni počasí nekonalo. Došlo jenom k soukromému setkání a vzájemnému předání promluv mezi chorvatským prezidentem a papežem. 46

Apoštolská cesta do Chorvatska (středeční generální audience Benedikta XVI., 8. června 2011)

Drazí bratři a sestry, dnes bych k vám chtěl promluvit o pastorační návštěvě v Chorvatsku, kterou jsem podniknul minulou sobotu a neděli. Krátká apoštolská cesta proběhla celá v Záhřebu, ale přesto se vyznačovala bohatostí různých setkání a především intenzivním duchem víry, protože Chorvaté jsou národem hluboce katolickým. Co nejsrdečněji děkuji kardinálu Bozanićovi, záhřebskému arcibiskupovi, a mons. Srakićovi, předsedovi biskupské konference a ostatním biskupům Chorvatska, jakož i prezidentovi republiky za vřelé přijetí, kterého se mi dostalo. Můj vděk patří všem občanským autoritám a všem, kdo se různými způsoby podíleli na této návštěvě, zejména těm, kteří přinesli na tento úmysl svoje modlitby a oběti. „Spolu v Kristu“ – to bylo motto mojí návštěvy. Vyjadřuje především zkušenost sjednocení všech v Kristově jménu, zkušenost být církví projevující se shromážděním Božího lidu kolem Petrova nástupce. „Spolu v Kristu“ se však v tomto případě zvláštním způsobem vztahovalo na rodinu. Hlavním cílem mojí návštěvy byl totiž 1. národní den chorvatských katolických rodin, který vyvrcholil v neděli ráno koncelebrovanou eucharistií, které se na prostranství záhřebského hipodromu účastnilo velké množství věřících. Považuji za velmi významné utvrzovat ve víře zejména rodiny, které Druhý vatikánský koncil nazval „domácími církvemi“ (srov. Lumen gentium, 11). Blahoslavený Jan Pavel II., který Chorvatsko třikrát navštívil, položil velký důraz na roli rodiny v církvi a já jsem touto cestou chtěl poukázat na kontinuitu tohoto aspektu jeho magisteria. V dnešní Evropě mají národy s pevnou křesťanskou tradicí zvláštní odpovědnost při obhajobě a prosazování hodnoty rodiny založené na manželství, která je nadále rozhodující jak na výchovném poli, tak v oblasti sociální. Toto poselství mělo velký význam pro Chorvatsko, které se chystá se svým bohatým duchovním, etickým a kulturním odkazem vstoupit do Evropské unie. Mše svatá se konala ve výjimečném duchovním klimatu novény Seslání Ducha svatého. Chorvatské rodiny se sešly k modlitbě jakoby v obrovském „večeřadle“ pod otevřeným nebem, aby společně prosily o dar Ducha svatého. Dostal jsem tak příležitost poukázat na dar a společné nasazení církve a zároveň povzbudit manžele v jejich poslání. V naší době, kdy bohužel dochází k nárůstu rozluk a rozvodů, se věrnost manželů stala výmluvným svědectvím lásky Kristovy, jež umožňuje žít manželství jako to, čím je, tedy jako sjednocení muže a ženy, kteří se s milostí Kristovou mají rádi a pomáhají si po celý život v radosti i bolesti, ve zdraví i nemoci. Prvotní výchova k víře spočívá právě ve svědectví věrnosti manželské smlouvě. Z této věrnosti děti beze slov chápou, že Bůh je věrná, trpělivá, uctivá a velkorysá láska. Víra v Boha, který je Láska, se předává zejména tímto svědectvím věrnosti manželské lásce, která se přirozeně projevuje láskou k dětem, jež jsou plodem tohoto sjednocení. Tato věrnost však není možná bez milosti Boží, bez podpory víry a Ducha svatého. Proto se Panna Maria bez ustání přimlouvá u svého Syna, aby stejně jako při svatbě v Káni neustále obnovoval manžele darem „dobrého vína“, tedy svou milostí, která jim umožňuje žít jako „jedno tělo“ v různém věku a různých životních situacích. Do tohoto kontextu velké pozornosti vůči rodině velmi dobře zapadla vigilie s mládeží, která se konala v sobotu večer na náměstí Jelačić v srdci města Záhřeb. Tam jsem se mohl setkat s novou chorvatskou generací a zakusil jsem plnou sílu její mladé víry, oživené velkým 47

nadchnutím k životu a jeho smyslu, k dobru, svobodě, a tedy k Bohu. Bylo krásné a dojemné naslouchat těmto mladým lidem, s jakou radostí a nadšením zpívali, potom naslouchali a modlili se, usebraní v hlubokém ztišení! Zopakoval jsem jim otázku, kterou položil Ježíš svým prvním učedníkům: „Co hledáte?“ (Jan 1,38) a řekl jim, že Bůh je hledá ještě dříve než oni Jeho. V tom spočívá radost víry: objevit, že nás Bůh miluje jako první! Je to objev, který z nás neustále činí učedníky a tedy mladé duchem! Toto tajemství jsme prožívali během vigilie v modlitbě při eucharistické adoraci: v tomto mlčení našlo naše bytí „spolu v Kristu“ svou plnost. Moje výzva následovat Ježíše byla ozvěnou Slova, které On sám adresoval srdcím mladých lidí. Dalším momentem, který můžeme nazvat „večeřadlem“ byla bohoslužba nešpor v katedrále spolu s biskupy, kněžími, řeholníky a mladými, kteří se formují v seminářích a noviciátech. Také tady jsme jako církevní společenství zvláštním způsobem zakusili svoje bytí „rodinou“. V Záhřebské katedrále se nachází památný hrob blahoslaveného kardinála Aloise Stepinace, biskupa a mučedníka, který se v Kristově jménu odvážně postavil nejprve proti útlaku nacismu a fašismu a potom komunistického režimu. Byl uvězněn a potom držen v domácím vězení ve své rodné vesnici. Kardinálem jej jmenoval papež Pius XII., zemřel roku 1960 na nemoc, kterou si přinesl z vězení. Ve světle jeho svědectví jsem povzbuzoval biskupy a kněze v jejich poslání a vybízel je ke společenství a apoštolskému rozmachu. Zasvěceným osobám jsem připomněl krásu a radikálnost jejich způsobu života, vybídnul jsem seminaristy, novice a novicky, aby s radostí následovali Krista, který je povolal jménem. Tato chvíle modlitby obohacená přítomností mnoha bratří a sester, kteří zasvětili svůj život Pánu, byla pro mne velkou útěchou, a modlím se, aby chorvatské rodiny byly neustále plodným polem zrodu četných a svatých povolání ke službě Božímu království. Velmi důležité bylo také setkání s představiteli občanské společnosti, politického, akademického, kulturního a podnikatelského světa, s diplomatickým sborem a náboženskými představiteli, kteří se sešli v Národním divadle v Záhřebu. Při této příležitosti jsem s potěšením vzdal hold velké chorvatské kulturní tradici, jež je neoddělitelná od svých dějin víry a živé přítomnosti církve, která během staletí rozvinula rozmanité instituce a formovala slovutné hledače pravdy a obecného dobra. Mezi nimi jsem v první řadě zmínil jezuitu Rudera Boškoviće, velkého vědce, jehož třísté výročí narození připadá na letošní rok. Opět se před námi jasně vynořilo hluboké poslání Evropy, které spočívá v hájení a obrodě humanismu, jenž má křesťanské kořeny a může být definován jako „katolický“, tedy univerzální a integrální. Humanismus, který do středu klade svědomí člověka, jeho otevřenost vůči transcendentnu a současně jeho dějinnou skutečnost, schopnou inspirovat politické projekty, které jsou různorodé, ale souběžné při budování podstaty demokracie, založené na etických hodnotách zakořeněných v samotné lidské přirozenosti. Hledět na Evropu z hlediska národa, který má starobylou a pevnou křesťanskou tradici, je integrující součástí evropské civilizace a připravuje se ke vstupu do její politické Unie, umožnilo znovu pocítit naléhavost výzvy, která dnes interpeluje národy tohoto kontinentu, totiž nemít strach z Boha, Boha Ježíše Krista, který je Láska a Pravda, nic neodnímá svobodě, ale vrací ji sobě samé a otvírá jí horizont důvěryhodné naděje. Drazí přátelé, pokaždé když Petrův nástupce koná apoštolskou cestu, má celé církevní společenství určitý podíl na dynamice společenství a poslání, jež jsou mu vlastní. Děkuji všem, kteří mne doprovázeli a podporovali modlitbou a vyprosili mé pastorační návštěvě optimální průběh. Děkujme Pánu za tento velký dar a prosme Jej na přímluvu Panny Marie, Královny Chorvatů, aby to, co jsem mohl zasít, přinášelo hojné plody chorvatským rodinám, celému národu a celé Evropě. 48

“TADY DĚJINY NEMLČELY” /Jan Pavel II. při návštěvě Chorvatska, 2. - 4. října 1998/

Blahořečení kardinála Aloizije Stepinace, slavené 3. října 1998 papežem Janem Pavlem II. během jeho druhé návštěvy Chorvatska, přivedlo po desetiletích mlčení pozornost katolíků i nekatolíků celého světa na “hrdinskou” a nezapomenutelnou postavu zagabrijského arcibiskupa 1. I když přešlo 38 let od jeho smrti, jeho dílo a poselství nebyly nikdy Jan Pavel II. u hrobu kardinála Stepinace zapomenuty, zvláště těmi, kdo prožívali ona léta úzkosti a bolestných událostí. Toto blahořečení je však také pozváním, které je adresováno všem. Na základě až dnes dostupných historických materiálů a svědectví je možné předložit historickou pravdu o “případu Stepinac”. Tak se označuje “žalostný proces”, jak jej měl nazvat papež Pius XII., jenž byl zinscenován proti zagabrijskému arcibiskupovi Titovými komunisty, kteří se dostali k moci. V něm byl obviněn ze spolupráce z předchozím filonacistickým chorvatským režimem A. Paveliče a odsouzen k 16-ti letům vězení a nucených prací, i ke ztrátě všech občanských práv. Tento proces, jakož i jeho záminka, měly velký ohlas v evropském veřejném mínění “padesátých let”, v době, kdy právě skončil světový konflikt - ona strašlivá katastrofa pro země a skutečná jatka pro lidi. Vítězové měli v úmyslu nově vyznačit hranice staré Evropy, aby tak vytvořili nové území, které mělo lépe odpovídat jejich zájmům. Tak povstala Evropa nejen rozdělená, nýbrž přísně rozlišená na bloky ohraničené železnou oponou, jež bolestně poznamenaly následující evropské dějiny. Tím významněji zaznívá v těchto souvislostech životní svědectví zagabrijského kardinála-mučedníka. Tyto souvislosti budou představeny na základě nejvýznamnějších dokumentů poté, co předložím kardinálův stručný životopis. Aloizije Viktor Stepinac se narodil 8. května 1898 v Brezarič, ve farnosti Krasič v rodině zámožných zemědělců. Po absolvování klasické maturity, vstupuje do rakousko-uherské armády. V roce 1916 bojoval na italské frontě a byl zajat. Krátce po svém návratu 1

Podle GIOVANNI SALE S.I., Il cardinale A. Stepinac, in sostenitore dei “diritti di Dio” e dell’uomo, Civiltá Cattolica, 1998 IV 496-509.Jako pramenù bylo použito knih: F. CAVALLI, Il processo dell’arcivescovo di Zagabria, Roma, La Civiltá Cattolica 1947; R. PATTEE, The case of cardinal Aloysius Stepinac, Milwaukee, The Bruce Publishing Company, 1953; N. ISTRANIN, Stepinac. Un innocente condannato, Vicenza, LIEF, 1982; H. BARBOUR- J. BATELJA, Luce lungo il sentiero della vita. Una biografia spirituale del beato Luigi cardinale Stepinac, Zagabria 1998; J. BOZANIC, Il cardinale Stepinac Beato e martire della Chiesa del silenzio. Lettera pastorale in occasione del centenario della nascita del Servo di Dio, Bologna, EDB, 1998. 49

domů (1919) vstupuje do semináře. Biskup jej poslal na teologická studia do Říma. Tady byl v roce 1930 vysvěcen na kněze. Hned po návratu do vlasti se stává spolupracovníkem zagabrijského arcibiskupa. V roce 1934 přijímá biskupské svěcení jako pomocný biskup s nástupnickým právem. Několik let nato, v roce 1937, se stává nástupcem mons. Bauera jako zagabrijský arcibiskup a metropolita. V letech, kdy Stepinac řídil arcidiecézi, bylo Chorvatsko spolu se Srbskem, Černou Horou, Makedonii a Slovinskem součástí uměle vytvořeného království, jež vzniklo v roce 1919 po rozpadu Rakousko-uherské monarchie, a které bylo svěřeno srbské královské rodině Karadjordjevičů. Nejprve král Alexandr a potom i jeho nástupce, kníže Pavel byli ve skutečnosti pouhými vykonavateli politických záměrů, které jim ukládala vůdčí srbská vrstva a představitelé pravoslavné církve.Tak došlo k tomu, že královská moc, úzce spjatá se zájmy pravoslavných Srbů, které prakticky zastupovala, zaujala proti katolické Církvi postoj otevřeného nepřátelství. Vnitřní politická situace se ještě více ztížila poté, co byl v roce 1934 v Marseille zavražděn král Alexandr I. Vrcholem protikatolického úsilí se stala otázka konkordátu mezi Jugoslávským královstvím a Svatým Stolcem (1929). Ten byl, po dlouhých jednáních podepsán oběma stranami v roce 1935 a následně odhlasován Národním parlamentem v roce 1937. Nebyl však prezentován senátu ke schválení, protože synod pravoslavné Církve dokonce exkomunikoval ty, kteří pro něj v parlamentu hlasovali. Hned nato kníže Pavel, aby si zajistil podporu pravoslavné hierarchie, konkordát se Svatým Stolcem stáhl. Bez konkordátu se jugoslávští katolíci stali občany druhé kategorie, a to i přesto, že katolická Církev v té době rozvíjela významnou činnost jak na poli charitativním, tak asociačním a kulturním. Zagabrijský arcibiskup dělal všechno proto, aby se katolické organizace upevnily a co nejvíce rozšířily. V roce 1939 vypukla druhá světová válka. V roce 1941 nacisti a fašisti společně obsadili Jugoslávské království (zdá se, že vše bylo organizováno zahraničními tajnými službami), rozložili je na dvě části a rozdělili si zóny svého vlivu: Srbsko zůstalo nacistickým územím pod vládou Hitlerovy loutky, generála N. Nediče. Chorvatsko bylo ponecháno Mussolinimu (jako výměna za jeho souhlas k německé invazi do východní Evropy), který pověřil vůdce ustašovců, Ante Paveliče, jenž tehdy pobýval v italském exilu, aby vytvořil nezávislou chorvatskou vládu pod přímým italským a nacistickým protektorátem. Zrod nového nezávislého státu Chorvatů byl naplněním dávného snu tohoto národa, po mnohá staletí podrobeného a ovládaného cizími mocnostmi, mít svůj vlastní nezávislý stát. Bohužel, ve skutečnosti tomu tak nebylo, neboť spolu s Paveličem a jeho ustašovci přitáhli i černé uniformy fašistických vojsk a německé ozbrojené vozy. To všechno zajisté nedávalo veliké naděje. Avšak Pavelič, hned poté co byl jmenován vůdcem Chorvatů (Poglavnik), se všemožně snažil, aby dosáhl mezinárodního uznání nového státu. Mimo jiné hledal podporu i u Svatého Stolce, neboť prohlásil, že založil katolický stát a výslovně žádal o apoštolského nuncia pro Zagábrii. Svatý Stolec však na kompromitující požadavky chorvatského diktátora nepřistoupil. Pius XII. souhlasil s 50

přijetím Paveliče ve Vatikáně, avšak nikoliv na oficiální návštěvě, nýbrž na soukromé audienci. Taktéž byl namísto nuncia vyslán do Zagábrie pouze “vizitátor”, aby vyřídil nejnaléhavější církevní záležitosti.

Stepinac a ustašovský režim Jakou pozici zaujal zagabrijský arcibiskup vůči nové nezávislé chorvatské vládě? Zpočátku příznivou. Jinak tomu ani nemohlo být, jestliže si uvědomíme, že Stepinac byl horlivým zastáncem samostatnosti chorvatského národa, 2 a že Pavelič neustále veřejně prohlašoval věrnost římskokatolické Církvi. Stepinac ovšem nebyl politikem, nýbrž pastýřem, horlivým a citlivým pro dobro svého lidu. Navíc ani nemohl znát zákulisí tehdejšího dění, zvláště pak tajné dohody, které uzavřel Mussolini s novým chorvatským vládcem 3. Kromě toho chtěl mít chorvatský vůdce arcibiskupa na své straně, aby využíval jeho vlivu na lid ke svým záměrům, i když je patrné, že si jej mnoho jako osobnost nevážil a považoval ho za “diletanta v politice”. Po vyhlášení nezávislosti chorvatského státu (10. dubna 1941), napsal Mons. Stepinac svým kněžím: “Protože znám lidi, kteří mají v rukou osudy chorvatského lidu, jsem hluboce přesvědčen, že naše práce u nich dojde pochopení a podpory. Věřím a důvěřuji, že Církev bude moci v naprosté svobodě hlásat neměnitelné zásady věčné spravedlnosti a pravdy”. 4 Nebyl však naivní a dobře si uvědomoval, že svoboda a nezávislost byly ve skutečnosti hned po jejich vyhlášení pouze zdánlivé, neboť celou zemi už ovládali skuteční páni Chorvatska, totiž fašisti a nacisti. Když vycházel z katedrály a slyšel, jak mladí lidé jásají nad vyhlášením nezávislosti Chorvatska, a to i přesto, že už byla na náměstí německá vojenská auta, řekl mons. Hrenovi: “Právě tito mladí vědí, co je pruské kopyto! Kdo by si mohl více nežli já přát, aby bylo Chorvatsko svobodné? Nemohu to však očekávat od pohansky si počínajícího Německa. Nevěřím, že by nám chtěl Hitler pomoci dosáhnout nezávislosti”. 5 Krátce po vyhlášení nezávislosti začal Ante Pavelič vykonávat neblaze proslulý plán “etnické čistky” (čímž napodobil Hitlera), aby uskutečnil svůj dávný sen o národnostně i nábožensky silném a soudržném chorvatském státě. Takto hordy zuřivých ustašovců, vědomy si své beztrestnosti, přepadaly mnohé srbské pravoslavné vesnice a masakrovaly jejich obyvatelstvo. Mnoho z nich bylo odvlečeno nebo drženo jako rukojmí, aby se tak předešlo možným represím proti zastáncům nového režimu. Navíc byla vládní vyhláškou, vydanou v listopadu 1941, stanovena tzv. “násilná konverze” pravoslavných ke katolictví. Sledovalo se tím uchování nezávislosti nového státu (který měl být zcela katolický) před možnými srbskými vlivy. Stejně krutě se bezprostředně nato postupovalo i proti židům a cikánům (duben 1941). Takto chorvatský vůdce, nepochybně bez velkého přesvědčování, vykonával rozkazy, které dostával z Německa. Postoj, který zagabrijský arcibiskup zaujal vůči těmto hrůzám, bylo odsouzení a tvrdé odmítnutí, což jasně dokládají dokumenty procesu blahořečení, které však byly známy i předtím. Z nich vyplývá, že arcibiskup ihned 2

Stepinac však nikdy nebyl nacionalistickým fanatikem. Tento postoj naopak důrazně odmítal, jako například v jedné ze svých homílii k univerzitním studentům v Zagábrii: “Jestliže však láska k národu překročí hranice zdravého rozumu, potom to už není láska, ale vášeň. Nejenže není užitečná, ale nemá ani dlouhé trvání[...]. Láska k vlastnímu národu nesmí z člověka udělat dravou šelmu, nýbrž jej má zušlechťovat [...]”; La guardia croata, 29. bøezna 1938,2. 3 Mussolini žádal, jako výměnu za italskou podporu ustašovskému režimu, přenechání některých území Dalmácie Italskému království. 4 N. ISTRANIN, Stepinac, Un innocente condannato, Vicenza 1982, 169. 5 Tamtéž, 170. 51

intervenoval u diktátora na obranu pronásledovaných: zpočátku výzvami a soukromými dopisy, a později formou veřejných prohlášení. Už v květnu 1941 v předvečer ustašovského masakru 260 pravoslavných Srbů v Glině, zaslal Ante Paveličovi protestní list, v němž píše: “Jsem přesvědčen, že je mou povinností biskupa pozvednout svůj hlas a prohlásit, že toto jednání je podle křesťanské morálky nedovolené. Prosím Vás proto, abyste provedl okamžitá opatření na celém území nezávislého chorvatského státu, aby nebyl zabit ani jediný Srb, pokud není prokázán skutečný zločin, za nějž zasluhuje smrt. Jinak nemůžeme očekávat požehnání z nebe, bez něhož jsme odsouzeni k zániku”. 6 Tato prohlášení byla tak častá 7, že Pavelič, v červnu 1941, popuzen jeho neustálým nátlakem ve prospěch pronásledovaných, zakončil dekret, - jímž přikázal těm, kdo nejsou Chorvaty, aby během osmi dnů opustili území Chorvatska, jinak budou násilně vyhoštěni, - zákazem jakékoliv intervence, a to “všech i kohokoliv”, ve prospěch deportovaných a politických rukojmích. Dekret navíc končil slovy: “Jakýkoliv zásah bude považován za sabotáž a bude přísně potrestán”. Ale mons. Stepinac se tímto nařízením nenechal zastrašit a v protestech neustával. Zakrátko intervenoval u diktátora, aby odvrátil zavraždění nevinných rukojmích (jež bylo nařízeno jako odvetné opatření). Tehdy Paveličovi napsal: “Arcibiskup se dověděl o rozhodnutí, že této noci budou zastřeleni srbští rukojmí, věznění v Zagábrii [...]. Podle křesťanské morálky není dovoleno zabít rukojmí pro zločin, který spáchali jiní. To by bylo pohanstvím a nemohlo by to přinést Boží požehnání”. 8 Arcibiskup pozvedl svůj hlas rovněž proti “násilným konverzím”, které uložil režim (v listopadu 1941) prostřednictvím vládního nařízení. Chorvatská biskupská konference, která právě v těch dnech zasedala v Zagábrii (od 16 do 20 listopadu 1941) a jejímž předsedou byl mons. Stepinac, předala bezprostředně Poglavnikovi rezoluci, v níž se tvrdě kritizovalo právě vydané vládní rozhodnutí o “náboženských konverzích”. Rezoluce žádala, aby byla Srbům “zaručena a také skutečně uznána všechna občanská práva, zvláště pak osobní svoboda i právo na majetek, a rozsudky aby byly vynášeny pouze na základě řádného procesu, jenž bude na stejné úrovni jako pro ostatní občany. Na prvním místě musí být zvlášť přísně potrestána každá iniciativa zaměřená na ničení jejich kostelů a kaplí či na zabírání jejich majetku” 9. Navíc proti nátlaku vládních autorit na pravoslavné Srby, aby se obrátili ke katolictví, poslal Stepinac svým kněžím instrukci, v níž je vybízel, aby přijali do katolické Církve všechny, kdo o to požádají a ponechali na jinou dobu posouzení vážnosti konverze: “Když za vámi přijdou osoby židovského nebo pravoslavného náboženství, kteří se nacházejí v nebezpečí života a chtějí konvertovat, přijměte je, abyste jim zachránili život. Nevyžadujte od nich žádnou zvláštní náboženskou přípravu, neboť pravoslavní jsou křesťané jako my a židovské náboženství je tím, z něhož vzešlo katolictví. Je vpravdě úkolem a rolí křesťanů zachraňovat lidi. Až přejdou tyto časy šílenství a barbarství, zůstanou v naší Církvi ti, kteří konvertovali z přesvědčení, zatímco

6

Positio (Beatificationis et canonizationis Servi Dei Aloysii Stepinac), díl III., 556. V jednom dopise, zaslaném mons. Stepinacem neznámému adresátovi mimo jiné čteme: “Je nemožné prezentovat všechno, neboť shrneme-li všechny osobní intervence u Poglavnika, u jednotlivých ministrů či jiných státních funkcionářů, které jsme vznesli za jednotlivce či celé skupiny, nestačila by kniha, nýbrž bylo by zapotřebí několika knih. Mùžeme však s klidem říct, že nebylo dne, kdy bychom neintervenovali buď za Srby nebo židy, či za blízké osoby nebo obyvatele našeho národa”: Archiv Chorvatské papežské koleje sv. Jeronýma v Øímì. 8 Positio, díl I., 238. 9 Archivio della Postulazione per la canonizzazione del cardinale Luigi Stepinac, arcivescovo di Zagabria (dále zkratka AP). Cittá del Vaticano, Lib. Ed. Vaticana 1965-80, díl LXV, 864. 52 7

ostatní, jakmile pomine nebezpečí, se vrátí ke svému náboženství” 10. Toto rozhodnutí zagabrijského biskupa, tak překvapivé svou aktuálností a prorockým pohledem, bylo projevem hlubokého ducha pravé křesťanské lásky. Jeví se nám jako vyčerpávající odpověď na nařčení z “kolaborace” s režimem, který Stepinac považoval za “barbarský” a “šílený”. To co bylo dosud řečeno se potvrzuje i z jiných zdrojů, například jednou “informací” současnou událostem, o něž se jedná. Pochází od anglických tajných agentů informační správy Britského vojenského námořnictva, kteří tehdy pobývali v Chorvatsku. Čteme v ní: “V Chorvatsku se Paveličův režim všemožně snažil získat podporu katolické Církve, avšak římskokatoličtí kněží zachovávali směrnice zagabrijského arcibiskupa a silně protestovali proti pronásledováním židů a Srbů, stejně jako proti pokusu vlády přinutit tyto národy přijmout katolickou víru” 11. Stejně časté (což dokazují mnohá svědectví) byly intervence zagabrijského arcibiskupa na obranu a pomoc židům, kteří byli pronásledováni ve střední Evropě, a to i předtím, než přišel Pavelič k moci. Do Zagábrie se totiž ještě před vypuknutím války uchýlilo mnoho židovských uprchlíků, kteří utekli z Německa, aby se vyhnuli deportacím, které Hitler nařídil. Většina z nich našla pomoc u diecézních organizací. . Proto také arcibiskup zřídil speciální “Výbor pro uprchlíky”, o který se osobně staral. Když pak do Chorvatska vstoupila německá armáda, vzal mons. Stepinac pod vlastní ochranu pronásledované židy, přičemž ukrýval staré a nemocné v arcibiskupské usedlosti v Brezovici a organizoval vlakový transport desítek dětí přes Turecko do Izraele. Jiným zase zajišťoval jídlo, oblečení a pasy k emigraci na bezpečná místa. Tím vším riskoval vlastní život. 12. Když byla zdemolována zagabrijská synagoga, veřejně proti tomuto činu v katedrále protestoval a všemožně se snažil zachránit život rabína, představeného této komunity. Tato jeho činnost ve prospěch židů byla agentům zagabrijské stanice Gestapa známá, a jak se zdá, byli připraveni arcibiskupa zavraždit. Od toho však museli upustit, vzhledem “k rozkazům z vyšších míst”. Vůdcové totiž dobře věděli, že jej má národ velmi rád, a proto by jeho zavraždění bylo destruktivním počinem. V “depeši” Ministerstva vnitra adresované vrchnímu veliteli německé policie v Zagábrii čteme: “Arcibiskup Stepinac je znám jako velký přítel židů a veškerou svou mocí bude židy chránit” 13. Energicky také protestoval proti rasovým zákonům, které ustašovský režim vyhlásil proti židům, čímž kopíroval podobná nařízení, vydaná v Německu a v Itálií. Arcibiskup pozvedl svůj hlas zvláště proti povinnosti uložené židům, a to i katolickým, nosit na ruce žlutou pásku jako znamení přiznání k rasové příslušnosti. Protestoval, protože věděl, že mnoho židů v minulosti konvertovalo ke katolictví, a to i za cenu velkých obětí, a tato skutečnost by je uvnitř katolické komunity vážně diskriminovala. V této souvislosti napsal 22. května 1941 ministru Artukovičovi 14: “Jak nyní mají plnit své náboženské povinnosti? Půjdou snad na mši se žlutou páskou a s ní budou přistupovat ke svátostem? V tom případě budu nucen říci židům katolického vyznání, aby toto označení nenosili, a tak 10

Positio, díl 1, 239. R. PATTEE, The case of cardinal Aloysius Stepinac; cit., 43. 12 Chorvatská židovská komunita se v souvislosti s blahořečením kardinála Stepinaèe vyjádřila slovy: “Jsme vděčni kardinálu Stepinacovi za to, že v době nezávislého ustašovského státu přispěl k záchraně mnoha židů. Proti jeho blahořečení nemáme co namítnout”. 13 Informatio. Actes et documents du Saint Siége relatifs á la seconde guerre mondiale, Cittá del Vaticano,Lib. Ed. Vaticana, 1965-80, díl III., 552. 14 AP, XCIII, 4639. 53 11

nepůsobili v kostele rozruch a neklid”15. Arcibiskup opakoval tento protest také osobně u Poglavnika, a důrazně jej vyzval, aby veřejně “z tribuny” toto nařízení odvolal, neboť, jak napsal, “je nelidské”. Pavelič nakonec ustoupil a opatření zrušil. Protest k protižidovským rasovým zákonům však měl ještě další cíl: totiž povzbudit ustašovskou vládu a jejího vůdce k odmítnutí neustálých a nepatřičných cizích vměšování a vybídnout k upevnění politické samostatnosti a nezávislosti, a to zvláště důslednějším respektováním lidské důstojnosti. V tomto duchu napsal Paveličovi: “Jde-li o zasahování jakékoliv cizí mocnosti do našeho národního a politického života, nebojím se, že by tento můj hlas a protest (na obranu mezirasových manželství) nepřišel ve známost orgánům mocnosti, o kterou jde. Katolická Církev se však nebojí žádné pozemské moci, zvláště pokud jde o obranu základních lidských práv 16. A při jiné příležitosti povzbuzoval chorvatského vůdce k větší rozhodnosti a odvaze ve vztahu k cizincům slovy: “Poglavnik! Bouchněte do stolu a řekněte otevřeně Němcům a Italům, že tak to dál nepůjde” 17.Z těchto slov je patrné, že arcibiskup podceňoval skutečnost, že nový ustašovský režim vděčil za svou existenci pouze německé a italské podpoře.

Stepinac: obhájce lidských práv Práce na obranu člověka provázela celé jeho působení: od začátku biskupské služby až do smrti 18. V oněch tíživých letech Stepinac s nasazením vlastního života pozvedal svůj hlas, spolu s hrstkou odvážlivců, a žádal na mocných “absolutní respektování lidské osoby bez rozdílu věku, pohlaví, náboženství, národnosti či rasy” 19, zatímco ostatní, především mezi intelektuály, - k hrůzám, které se jim odehrávaly před očima, - mlčeli. On však, jako opravdový pastýř, odvážně protestoval proti zvůli a násilí, které bylo pácháno na nesmírném množství lidí. Činil tak prostřednictvím nepatrných prostředků, které měl k dispozici: nejprve formou dopisů adresovaných jak Poglavnikovi, tak jeho ministrům; potom veřejnými katechezemi a homíliemi, jako například oněmi dvěma slavnými, které pronesl k velkému zástupu věřících v zagabrijské katedrále v době nejtvrdších represí ustašovského režimu o slavnosti Ježíše Krista Krále v roce 1942 a v roce 1943. Tyto jsou skutečnými “prohlášeními”, skoro by se dalo říci “konstitučními chartami” (které napsal ještě předtím, než byly prohlášeny pro celou Evropu) o nedotknutelných lidských právech a o důstojnosti lidské osoby. V těchto homíliích je především odsouzen rasizmus, protože je v rozporu s Božím plánem, který chce, aby si všichni lidé byli rovni: “A čím jsou před Bohem rasy a národy země? Na to je třeba se ptát a nad tím se zamýšlet především v této době, kdy se teorie tříd, rasy a národností staly základním předmětem diskuzí mezi lidmi. [...]. Všechny národy i rasy pocházejí od Boha. Ve skutečnosti existuje pouze jediná rasa, totiž rasa božská. [...]. Příslušníci této rasy mohou být více či méně vyvinutí, mohou být bílé nebo černé pleti [...], ale v podstatě zůstávají rasou, která pochází od Boha.[...]. Třetí skutečností, kterou vyznáváme je, že každý národ a každá rasa, která dnes na zemi existuje, má právo na život člověka důstojný a stejně i na 15

Tamtéž. Positio, díl III., 616. 17 Informatio, díl III., 552. 18 V jednom z dopisů adresovaných Paveličovi, z 24. února 1942, energicky protestoval proti hanebnému činu Lageru v Jasenovac: AP, díl CIX, 3494. 19 Tamtéž, 4393. 54 16

jednání, které je hodné člověka. Všichni, ať už jsou to cikáni nebo jiná rasa, ať jsou to černoši v Africe nebo vyspělí Evropané, ať jsou to nenávidění židé či pyšní árijci” 20. Některé části arcibiskupových homílii, které byly stále častější, zvláště proti rasizmu a na obranu lidské důstojnosti, bývaly přenášeny také Rádiem Londýn a jejich výtisky kolovaly mezi partyzány, ukrytými v lesích. Ustašovci a Němci začali proti arcibiskupovi štvavou kampaň, obviňovali ho z “kolaborace” s komunistickým nepřítelem. Arcibiskup na tato obvinění odpověděl v homílii o slavnosti Ježíše Krista Krále v roce 1943, v níž důrazně potvrdil principy, které již předtím vyslovil, a dodal: “Dnes odpovíme i těm, kteří nás obviňují z filokomunizmu a tak zvané vlažnosti. [...]. Ti, kteří nám toto vytýkají by snad udělali lépe, kdyby bušili na dveře svého svědomí a tázali se: není snad dosti těch, kdo se skrývají v lesích, a to ne že by byli nějak přesvědčeni o pravdě komunizmu, nýbrž často ze zoufalství nad nelidskými metodami mdlých jedinců, kteří se domnívají, že mohou dělat, co se jím zachce, a pro něž neexistuje ani lidský ani božský zákon?” 21.

Stepinac a Tito Je však překvapivé, že po skončení války, když se dostali k moci Titovi komunisti (8. května 1945), začalo proti zagabrijskému arcibiskupovi i proti katolíkům ještě krutější pronásledování, než předtím, jak tomu konečně bylo ve všech komunistických zemích. Byl obžalován z kolaborace s předchozím ustašovským režimem (bělehradské komunistické rádio dokonce označilo arcibiskupa “válečným zločincem”) a spolu s ním byla ze stejného činu obviněna také chorvatská katolická Církev. V celé zemi, tehdy sjednocené pod komunistickým jhem, začala tvrdá komunistická represe proti katolíkům a byly povražděny stovky kněží. Ironie dějin: Stepinac byl obviněn ze stejného “zločinu” (totiž z “kolaborace” s nepřítelem) jak předpokládanými ustašovskýmí “přáteli”, tak komunistickými nepřáteli. Ve skutečnosti se jako pastýř, horlivý pro “věc Boží”, vždycky snažil jak předtím, tak potom, o obranu a zajištění přirozených práv člověka, neboť tato jsou podle arcibiskupa “božská”. Stepinac byl komunisty poprvé uvězněn 17. května 1945, ale hned nato, na nátlak mezinárodní veřejnosti, propuštěn (3. června). Maršál Tito, tehdy absolutní vládce státu, se v době zatčení arcibiskupa setkal s některými vysokými představiteli zagabrijského kléru a snažil se je přimět ke spolupráci s novým režimem, přičemž jim navrhl založení svobodné chorvatské katolické Církve, nezávislé na Římu. Představitelé kléru i dva pomocní zagabrijští biskupové otevřeně prohlásili, že nejsou zmocněni k jednání o otázkách tohoto druhu bez arcibiskupova pověření, a žádali jeho okamžité propuštění. Následujícího dne byl arcibiskup skutečně propuštěn a maršál Tito se s ním setkal. Diktátor mu slíbil, že bude respektovat práva katolické Církve, ale pouze tehdy, když se odloučí od Říma. Stepinac byl v tomto směru neoblomný a diktátorovi řekl: “Žádný katolík, ani za cenu života, se nemůže zříci svého nejvyššího fóra, Svatého Stolce, jinak přestává být katolíkem” 22. Místo toho navrhl uzavření dohod se Svatým Stolcem. Po těchto událostech pokračovalo ještě zuřivější pronásledování katolických kněží. Bez jakéhokoliv procesu byli zavražděni dva biskupové a několik set kněží, řeholníků a řeholnic. Biskupové, shromáždění od 17. do 22. září 1945 v Zagabrii, odsoudili v 20 21 22

Positio, díl III., 1, 608. Positio, díl III., 632. Positio, díl I., 286. 55

pastýřském listu zločiny páchané na katolické Církvi a vyzvali vládu, aby respektovala svobodu Církve. Když nakonec nový režim pochopil, že vůli arcibiskupa nic nezlomí, a že nikdy nebude spolupracovat na vytvoření chorvatské katolické Církve odloučené od papeže, byl 18. září 1946 znovu zatčen. Na základě falešných a částečných svědectví, jenž byla proti němu vznesena v zinscenovaném procese, byl arcibiskup odsouzen jako pronásledovatel Srbů a kolaborant ustašovského režimu k 16-ti letům vězení a k nuceným pracím (11. října 1946). Ve své obhajobě pronesl těchto několik prorockých slov, která můžeme až dnes plně pochopit: “Říkám toto: až se situace uklidní a budou moci být uveřejněny všechny dokumenty, aby se mohly v klidu prostudovat; až se budou moci všichni svobodně vyjadřovat ve světle ryzí pravdy, jak z hlediska politického, tak také morálního, tehdy nebude nikoho, kdo by pozvedl prst proti zagabrijskému arcibiskupovi” 23. Pravdivost těchto slov se rozhodně potvrdila právě v těchto posledních desetiletích, i když také hned po Stepinacově odsouzení se na jeho obranu zvedlo mnoho hlasů a to ve všech částech světa. Protesty zaznívaly jak ze strany židů, kterým jeho pomoc zachránila život, tak ze strany pravoslavných biskupů, kteří veřejně prohlásili, že je nevinen. Jeden z nich po rozsudku potvrdil: “Proces byl připraven v politických kruzích. Jeho cílem bylo odloučit chorvatskou katolickou Církev od Vatikánu [...]. Proces se nezakládal na spravedlnosti. A myslím si, že arcibiskup Stepinac zemřel jako mučedník” 24. Další vývoj událostí arcibiskupova života je známý. Stačí je souhrnně připomenout. 5. prosince 1951 byl Stepinac převezen z vězení v Lepoglava do nuceného domácího pobytu v rodné farnosti Krasic. Ani zde nepřestal konat to, co dělal doposud, totiž, jak to sám údajně řekl: “trpět a pracovat pro Církev”. Byl ještě v domácím vězení, když jej papež Pius XII., 12. ledna 1953, jmenoval kardinálem. Byl to zasloužený purpur, jemuž se dostalo všeobecného uznání, vyjma těch, kteří ho odsoudili. Vždyť skutečně položil svůj život 25 pro evangelium a svobodu Církve, a na obranu neodvolatelných a absolutních lidských práv proti jakékoliv formě totalitního a tyranského režimu, ať už je jeho barva jakákoliv. Zemřel 10. února 1960, šeptaje slova, která často opakoval i během svého života: “Fiat voluntas tua” 26. 23

AP, díl LXX., 2153; Informatio, díl I., 345. Jsou to slova představeného srbské pravoslavné církve ve Spojených státech amerických a Kanadì, Milovojevice: Positio, díl I., 1, 1509. 25 Je potvrzeno, že kardinál Stepinaè byl zavražděn svými strážci pomocí jedu, který mu byl v několika dávkách přidáván do jídla. Vyplývá to i ze sědectví jednoho z dozorců: “Dostal jsem rozkaz otrávit válečného zločince Stepinace. Od našich lékařských specialistù [...] jsem obdržel zvláštní jed, který jsem mu přidával do jídla. Byl to jed, jehož účinky byly pomalé, a nemohly se projevit, dokud ještě byl Stepinac v naší věznici. Začaly se projevovat až byl převezen do Krasic. Žádný lékař na světě by nedokázal prohlásit, že byl zločinec Stepinac otráven.” 26 překl.: “Buď vůle tvá”. 56 24

Z PEREL ZAGABRIJSKÉHO KARDINÁLA “Jaký systém podporuje katolická Církev dnes, kdy celý svět usiluje o nový světový řád? V odmítnutí všech nespravedlností, vražd nevinných lidí, požárů pokojných osad, ničení námah prostých lidí, ... dáváme tuto odpověď: Církev podporuje systém, který má tolik let, kolik je Božích přikázání. Jsme pro systém, který není napsán na zničitelných tabulích, nýbrž je vepsán prstem živého Boha do svědomí lidí 27” 

“Věnujte pozornost sobě samým a pokračujte v dozrávání, protože bez lidí morálně vyzrálých a pevných nelze nic vykonat. Největšími vlastenci nejsou ti, kdo nejvíce křičí, nýbrž ti, kdo co nejsvědomitěji naplňují Boží zákon” 28. 

“Jako mor vzdalujte od naší mládeže každou zbabělost, protože není hodna katolíků, kteří se mohou pyšnit tak vznešeným jménem, jakým je jméno našeho Boha” 29

Modlitba za kanonizaci bl. Aloijzije Stepinace, biskupa a mučedníka

Portrét kardinála Stepinace u příležitosti beatifikace

27 28 29

Pane, náš Bože, tys dal blahoslavenému Aloiziji Stepinacovi milost nezlomné víry v Ježíše Krista a odvahu trpět pro něj až k mučednictví. Pomoz nám následovat jeho příklad a jeho učení, abychom dokázali milovat Krista jako Ho miloval on a sloužit Církvi jako jí sloužil on, že za ni až obětoval svůj život. Jeho živá víra v Ježíše Krista a vytrvalá láska k Církvi, ať nás posilují v životních bojích na cestě k věčné spáse. Na jeho přímluvu mi uděl milost ................... Skrze Krista našeho Pána. Amen. Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci.

Omelie, Discorsi, Messaggi, Zagabria 1996, 179-180. Tamtéž, 97. Lettere dalla Prigionia (Dopisy z vězení), Zagabria 1998, 310. 57

Igreja da Santíssima Trindade Duchovní význam nové svatyně ve Fatimě - Tomáš kardinál Špidlík, S.J.

pustiměřským poutníkům k PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM, 18. – 29. 6. 2008

„Slavný den, plný světla“, tak nazval starověký historik Eusebius dobu po Konstantinově míru. Křesťané začali stavět kostely a jejich lesk překonával pohanské svatyně. Spontánně se proto ptáme v čem a jakým způsobem se tento lesk projevil. Překvapí nás, že už od počátku tu sledujeme dva odlišné směry na východě a na západě. Říká se, že východní křesťanství tu hledá nebe, jež sestoupilo na zem, oslavený vesmír, plný Kardinál Špidlík navštívil umělce ve Fatimě při dokončovacích pracích, září 2007. světel a obrazů svatých, předjímání konečné parúsie (druhého příchodu Krista ve slávě). Naproti tomu gotické katedrály mají tvar lodi určené k tomu, aby nás nesla k východu, ke Kristu, jehož plné zjevení zatím očekáváme; hojnost vertikálních linií vzbuzuje myšlenku na sepjaté ruce, které se modlí, aby Spasitel přišel co nejdříve. Obě tato pojetí nyní jistým způsobem nacházíme simultánně ve Fatimě. Je to nepochybně místo, kde nebe sestoupilo na zem ve formě privilegovaného zjevení a poutníci z celého světa přicházejí v touze dotknout se ho. Po straně velkého náměstí jejich shromáždění však vyrůstá nová bazilika. Také sem je třeba vstupovat v duchu víry, naznačené dvanácti branami apoštolů. Poutník však, který jí prochází nemá dojem, že by se nacházel v prostoru slávy. Naopak, může jej přepadnout smutek z prázdnoty prostoru. Jeho další kroky nestoupají vzhůru, ale musí spíše procházet 58

sestupnou cestou k temnému obrazu smrti, jež před ním panuje ve tvaru velkého Kříže. Tento zasmušilý dojem je ale pomíjivý a předkládá blahodárný psychologický význam. Vzhledem k tomu, že nemá po boku nic, co by dokázalo vzbudit jeho zájem, pohled se okamžitě upírá do dáli a s zůstane s ní takřka spojen. Oslnivý lesk zlata, který tu vyzařuje, nedovolí rozptylovat se jinde. Chceme vyložit duchovní smysl této zkušenosti? Tento chrám nemá tvar lodi na moři, ale spíše se podobá cestě, putování našeho pozemského života. A vyjadřuje vnímání mnoha lidí, kteří po ní musejí kráčet. Unavuje je nicota všeho, co potkávají, už netouží nic vidět. I přesto se znenadání mohou stát šťastnými, když svůj zrak nechají upoutat jasem zjevení dalekého cíle, k němuž putování neomylně spěje. Na počátku se toto zjevení podobá vidění jasného světla, bez rozlišení. Ale duše, která se k němu upne, tu objeví tvar beránka. Je tím, který byl obětován, ale nyní zasedl ve slávě na nebeský trůn. On se proto od nynějška stal pramenem nezničitelného světla, živého, tvůrčího světla, jež volá obnovený svět k bytí. Jako ze snu probuzené povstávají po pravici i levici osvícené postavy. Kůr sedmi archandělů, který je obklopuje, dokládá, že se nacházíme v nebeském příbytku Boha. Postavy sedmi apoštolů současně ujišťují, že shromáždění lidí se uskutečňuje v Kristově Církvi, jehož přítomnost, skrytá v symbolu pozlaceného beránka, na nějž ukazuje Jan Křtitel. Božské světlo však osvěcuje všechny. Na prvním místě, napravo vedle trůnu, vidíme Pannu Marii, která se skví v jasu neposkvrněné bělosti. Právě ona, jakožto prostřednice všech milostí, uvádí všechny ostatní postavy k trůnu slávy. Maje na paměti místo, kde se nacházíme, nepřekvapuje nás, že jako první uvedené umělec ztvárnil tři fatimské vizionáře, Františka a Hyacintu v popředí, jako ty, pro něž se má nebeské patření brzy naplnit. Lucie stojí vzadu jako ta, která má čekat, a jejímž úkolem ještě zůstává vydávat svědectví o nebi spatřeném na zemi. 59

A shromáždění svatých? Je vyjádřeno jejich množství, ať už jsou oficiálně kanonizováni či nikoli, ale netvoří „dav“, v němž by člověk ztrácel svou osobní fyziognomii. Proto poutník, jenž nad obrazem rozjímá, je zván, aby tu našel svého oblíbeného. Portugalci tu mohou obdivovat své národní patrony, řeholníci hlavní zakladatele svých životních stylů, východní tu s povděkem objeví, že ti, které uctívají si uchovávají oděv jejich ritu, a dokazují tak, že svatost rozličných církevních tradic. Mozaika byla totiž skutečně vytvořena skupinou umělců z různých národů a odlišných církevních tradic. A křesťan, který je v každodennosti života skličován nicotou pozemského putování, se musí cítit dojatý a povzbuzený reálnou blízkostí cíle, k němuž směřuje. A sestoupí-li při této příležitosti také do krypty baziliky, kde jsou umístěny zpovědnice, vybaví se mu, že je to právě křesťanské pokání, jež odstraňuje každou překážku, která brání spojení nebe a země. (Kapacita baziliky je 8633 míst včetně 76 pro postižené; výška bronzového kříže, ulitého irskou umělkyní Catherine Greenovou je 7,5m; do baziliky se vstupuje celkem 13 branami – odkaz na data zjevení Panny Marie: 13.; 500m2 stěny presbytáře

za oltářem pokryté zlatem a keramikou; celkový objem chrámu: 130.000 m3; 7000 tun oceli a kubíků bílého betonu; 50.000 m3 šedého betonu; 3 kaple svátosti smíření: 64 zpovědnic, 120 míst pro kněze a akolyty v presbytáři; průměr baziliky – 125m; na budování se podílelo 296 společností a pracovalo tu 3075 lidí různých profesí, řemesel a umění; vstupní brána váží V základním kameni svatyně se nachází částečka kamene 3500kg; celková hodnota díla 70.000.000,-Euro). od hrobu sv. Petra v Římě, který požehnal a věnoval chrámu ve Fatimě papež Jan Pavel II., 9. 3. 2004. 60

PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE 28. června - 6. července 2011

ÚTERÝ, 28. ČERVNA navečer odjezd z Pustiměře.

STŘEDA, 29. ČERVNA Firenze: 9.00: eucharistie v Baptistériu, 11.00: výstup na Brunelleschiho kopuli, 13.00: oběd u PonteVecchio, 15.00: bazilika Santa Croce – liturgie a depositio svíce u sarkofágu Michelangela Buonarrotiho, noční Řím, nocleh. ČTVRTEK, 30. ČERVNA 8.00: eucharistie u hrobu sv. Petra: předsedá Giovanni kardinál Coppa, depositio svíce u sarkofágu kardinála Berana a bl. Jana Pavla II., návštěva soukromé papežské kaple v Apoštolském paláci – Cappella Paolina, výstup na kopuli sv. Petra, 15.45: liturgie v kapli Salus Populi Romani baziliky Santa Maria Maggiore, 17.30: modlitba e depositio svíce u hrobu sv. Cyrila v bazilice sv. Klementa, 19.00: večeře k poctě Jeho Eminence u Kolosea a Římských fór, noční Řím, nocleh. PÁTEK, 1. ČERVENCE Nettuno – 10.00: eucharistie v kryptě baziliky sv. Marie Goretti, den u moře, Castel Gandolfo, Frascati, noční Řím, nocleh s polopenzí. 61

SOBOTA, 2. ČERVENCE Greccio - 10.00: eucharistie, provázená pouť,

15.00: Cascata delle Marmore, provázená prohlídka největších evropských vodopádů,

Cascia - ubytování, Roccaporena – pouť do rodiště sv. Rity, 20.00: eucharistie v kapli na útesu, nocleh s polopenzí.

NEDĚLE, 3. ČERVENCE 9.00: Cascia – eucharistie v bazilice sv. Rity; pouť ve šlépějích světice nemožného. Odpoledne odjezd do Assisi. 19.00: nešpory, 20.00:eucharistie u sv. Damiána. 22.30: kompletář v Porziuncole, nocleh s polopenzí. 62

PONDĚLÍ, 4. ČERVENCE 9.00 - eucharistie u hrobu sv. Františka,

provázená pouť ve šlépějích světce (11.00: San Damiano, 15.00: Eremo delle Carceri) a sv. Kláry (800. výročí narození sv. Anežky České), nocleh s polopenzí.

ÚTERÝ, 5. ČERVENCE 7.30: eucharistie v Porziuncole. Odjezd do Ravenny – 12.00: provázená prohlídka světové metropole mozaikového umění, 15.00: eucharistie v ravennském dómu: slavnost sv. Cyrila a Metoděje, odjezd k Lago di Garda, 20.00: slavnostní večeře, nocleh se snídaní.

STŘEDA, 6. ČERVENCE 8.00: Eucharistie ve svatyni Madonna del Frassino, návrat do vlasti.

63

DARY NA VOTIVNÍ SVÍCE FIRENZE: 1. Baptisterium sv. Jana Křtitele 2. Sarkofág Michelangela Buonarrotiho /bazilika Santa Croce/

ROMA: 3. Sarkofág Josefa kardinála Berana 4. Bl. Jan Pavel II. (se znakem papeže) /bazilika sv. Petra/

/votivní svíce za děti a mládež//

GRECCIO: 9. Svatyně Jesliček /votivní svíce za rodiny/ CASCIA: 10. Sv. Rita

/votivní svíce u světice lidsky „nemožného“/

5. Salus Populi Romani

/bazilika Santa Maria Maggiore/ 6. Hrob sv. Cyrila /bazilika sv. Klimenta/

7. Giovanni kardinál COPPA

NETTUNO: 8. Sv. Marie Goretti

/čestný občan Drysic: 2001-2011/

ASSISI: 11. Hrob sv. Františka

/krypta baziliky, depositio Porziuncola/

RAVENNA: 12. Katedrála Vzkříšení PUSTIMĚŘ: 13. Poutní svíce

PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE 28. 6. - 6. 7. 2011

VOTIVNÍ SVÍCE

– ZPŘÍTOMŇUJÍCÍ MODLITBY NA VAŠE ÚMYSLY – JE RUČNĚ ZDOBENA ZNAKEM POUTI

CENA SVÍCE: 1.030,-KČ. SVŮJ DAR MŮŽETE DÁT DO OZNAČENÉ POKLADNY V KOSTELE NEBO NA POUTNÍ ÚČET U KB, Č.Ú: 8950160207/0100

PÁN BŮH ZAPLAŤ ZA VÁŠ DAR! 64

BENÍČEK Josef, Dr. ADAMEC Josef BENÍČEK František, Mgr. BENÍČEK Tomáš BENÍČKOVÁ Františka BENÍČKOVÁ Marie FRÝDKOVÁ Blanka, Ing. GAZDÍKOVÁ Barbora GAZDÍKOVÁ Jitka, MUDr. HOLÁSKOVÁ Jana HURTÍKOVÁ Milada, MUDr. CHYŤOVÁ Dagmar, DiS. JANSKÁ Zuzana KALINOVÁ Jaroslava KALINOVÁ Markéta KOLENIČ Milan KOLENIČOVÁ Marie KOUTNÁ Marie, Ing. KUBALOVÁ Šárka KUDRMANN Jiří

KUDRMANNOVÁ Marie MAKYČOVÁ Tereza MANDÍKOVÁ Františka MANDÍKOVÁ Petra MARÁKOVÁ Františka MARTINKOVÁ Libuše MATELOVÁ Věra MENŠÍKOVÁ Marie MIČANOVÁ Zdeňka MIKULINCOVÁ Monika NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava POHLODEK František PŘIKRYL Jan PŘIKRYL Marek PŘIKRYLOVÁ Barbora PŘIKRYLOVÁ Dagmar PUČANOVÁ Marie PULTEROVÁ Marie

SMUTNÍKOVÁ Anna STUDENÍK Michal STUDENÍKOVÁ Jarmila SUMCOVÁ Hana, Mgr. SUMEC Jaroslav, Ing. SYNKOVÁ Marie ŠAROCHOVÁ Jindřiška ŠEVČÍKOVÁ Ilona ŠEVČÍKOVÁ Josefa ŠEVČÍK Zdeněk TOMÁNKOVÁ Marie TURČEKOVÁ Anna VELECKÁ Marie VELECKÝ Milan VOLDŘICHOVÁ Alena, PharmDr. VYSTRČILOVÁ Anna WALDSBERGEROVÁ Katrin WALDSBERGEROVÁ Vilma ZÁLEŠÁK Martin ZÁLEŠÁKOVÁ Alena 65

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BLAHOSLAVENÉHO JANA PAVLA II.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala blahoslaveného Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost ………(vložit svou prosbu za uzdravení duše či těla), o kterou vroucně prosíme v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením AGOSTINO CARD. VALLINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi. 66