Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země

FARN Í I N FO RM ÁT O R SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO – 27. KVĚTNA

2007

Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v síle Ducha svatého máme jistotu, že naše modlitba bude vyslyšena. Vyprošujme si tedy na Zmrtvýchvstalém hojnost darů Ducha: L: PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ. ! Prosme za Církev, aby v rozmanitosti darů, charizmat a služeb, byla v Kristu jedním tělem . ! Prosme za chudé, nemocné a vyděděné, aby v hojnosti přijali dar Ducha svatého, který je "Otcem chudých", "něžným Přítelem duší" i "sladkým Utěšitelem". ! Prosme, aby nadcházející Pouť k hrobům apoštolů dala všem zakusit svěžest pramenů víry v tvou dějinnou přítomnost, prožívanou v jedné, svaté, katolické a apoštolské Církvi. ! Prosme za děti, které letos poprvé přistoupí k eucharistickému stolu, aby je Duch svatý proměňoval v tajemství Boží slávy, jako proměňuje chléb a víno v Kristovu přítomnost. ! Prosme za všechny věrné zemřelé, ať ve světle Ducha pravdy patří na tvou slávu. K: Duch svatý, jenž z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků, ať nás skrze našeho Pána Ježíše uvádí do společenství s Otcem a učiní naše modlitby hodnými jeho milosrdné lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 1. ČTENÍ – SKT 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů. Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: ”Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.” ŽALM 104

Veleb, duše má, Hospodina! – Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! – Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! – Země je plná tvého tvorstva. Hynou, když vezmeš jim život, – a vracejí se do svého prachu. – Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, – a obnovuješ tvář země. Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, – ať se Hospodin těší ze svého díla! – Kéž se mu líbí má píseň: – má radost bude v Hospodinu. 2. ČTENÍ – 1KOR 12,3B-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ”Ježíš je Pán.” Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. EVANGELIUM – JAN 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana. Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: ”Pokoj vám!” Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: ”Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.” Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: ”Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.”

FARN Í I N FO RM ÁT O R SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE – 3. ČERVNA

2007

Hospodine, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, skrze našeho Pána Ježíše Krista máme vírou přístup k naději, která neklame, neboť Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. V tomto Duchu prosme: L: BOŽE, V TROJICI JEDINÝ, VYSLYŠ NÁS. ! Prosme za svatou Církev, aby byla ve NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE světě živým Božím – ruka Otce, Syn (při sestupu do pekel) lidem, shromáždě-ným a Duch svatý jedinou láskou Otce, (bílá holubice) kostel Nejsvětější Syna a Ducha svatého. Trojice v Porto ! Prosme za všechny, Santo Stefano; kdo byli křtem svatým dílo ateliéru Centra Aletti povoláni do společenství trojjediného Boha, aby svou životní sílu hledali v Bohu a jeho všemohoucnosti. ! Prosme za děti, které poprvé přistoupí k eucharistickému stolu, aby účastí na Těle a Krvi Kristově zvěstovaly Pánovu smrt a vyznávaly jeho vzkříšení dokud On nepřijde. ! Prosme za všechny křesťanské rodiny, aby každodenní modlitbou a četbou Písma svatého poznávaly, že pramenem lásky živého společenství osob je trojjediný Bůh. ! Prosme za nás, zde přítomné, aby v nás rostla milost křtu, a přinášela hojné plody věrohodného svědectví naději. ! Prosme, aby nadcházející Pouť k hrobům apoštolů dala všem zakusit svěžest pramenů víry v tvou dějinnou přítomnost, prožívanou v jedné, svaté, katolické a apoštolské Církvi. !Prosme za všechny věrné zemřelé, kteří žili nadějí, že dosáhnou slávy u Boha. K: Otče, pohleď na tvář svého Syna a přijmi modlitbu této své rodiny, aby posílena darem tvého Ducha byla znamením a prvotinou lidstva, které má účast na trojjedinném tajemství tvé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L:Amen. 3

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE 1. ČTENÍ – PŘ 8,22-31

Čtení z knihy Přísloví. Toto praví Boží Moudrost: ”Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, odpradávna před svými skutky. Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve, než povstala země. Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve, než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve, než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země. Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi.” ŽALM 8

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, – na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: – Co je člověk, že na něho myslíš, – co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, – ověnčils ho ctí a slávou, – dals mu vládnout nad dílem svých rukou, – položils mu k nohám všechno: Ovce i veškerý dobytek, – k tomu i polní zvířata, – ptáky na nebi a ryby v moři, – vše, co se hemží na stezkách moří. 2. ČTENÍ – ŘÍM 5,1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. EVANGELIUM – JAN 16,12-15

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: ”Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.” 4

FARN Í I N FO RM ÁT O R SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ – 10. ČERVNA

2007

Ty jsi kněz navěky podle Melchizedechova řádu.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, svátost Těla a Krve Páně je vrcholem a zdrojem veškerého života Církve. Modleme se, aby z tohoto tajemství lásky pramenil dar jednoty a pokoje. L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. ! Prosíme Tě za svatou Církev, aby posílena chlebem života, kráčela po cestách světa a všem přinášela poselství evangelia spásy. ! Prosíme Tě za kněze, služebníky oltáře, aby se stále více stávali podobnými tajemství, které slaví ke slávě Boží a k spáse lidí. ! Prosíme Tě za děti, které poprvé přistoupí k eucharistickému stolu, aby rostly v moudrosti a milosti, a přinášely do rodin i do společenství Církve velikonoční radost. ! Prosíme Tě za poutníky k hrobům apoštolů, aby v hojnosti čerpali z pramenů víry v tvou dějinnou přítomnost, prožívanou v jedné, svaté, katolické a apoštolské Církvi. ! Prosíme Tě za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Otče, tys všechno obnovil v Kristu. Dej, ať v nás, kteří se sytíme jeho Tělem a Krví, působí tvůj Duch pravdy a naděje. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L:Amen. 5

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI TĚLA A KRVE PÁNĚ 1. ČTENÍ – GEN 14,18-20

Čtení z první knihy Mojžíšovy. Melchizedech, král Šalemu, přinesl chléb a víno - byl knězem nejvyššího Boha - a požehnal Abrámovi slovy: "Požehnán buď Abrám od nejvyššího Boha, který stvořil nebe a zemi. Veleben buď nejvyšší Bůh, který ti vydal do rukou tvé nepřátele." Abrám mu dal desátek ze všeho. ŽALM 110

Hospodin řekl mému Pánu: "Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám." Žezlo moci ti podává Hospodin ze Siónu: "Panuj uprostřed svých nepřátel! Ode dne zrození je ti určeno vládnout v posvátném lesku: zplodil jsem tě jako rosu před jitřenkou." Hospodin přísahal a nebude toho litovat: "Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova!" 2. ČTENÍ – 1KOR 11,23-26

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku." Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. EVANGELIUM –

LK 9,11B-17

Slova svatého evangelia podle Lukáše. večeru. Dvanáct (učedníků) k němu přistoupilo a řekli mu: "Rozpusť lid. Ať jdou do okolních vesnic a dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu, protože tady jsme na opuštěném místě." Odpověděl jim: "Vy jim dejte jíst!" Řekli: "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi." Bylo jich totiž na pět tisíc mužů. Řekl svým učedníkům: "Rozsaďte je ve skupinách asi po padesáti!" Udělali tak a všechny rozsadili. Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali lidu. Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků. 6

FARN Í I N FO RM ÁT O R 11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 17. ČERVNA 2007

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si svých slabostí, obraťme se k Otci veškerého milosrdenství a s důvěrou prosme: L: MILOSRDNÝ OTČE, VYSLYŠ NÁS. ! Prosme za svatou Církev, aby jako mystické tělo Kristovo byla místem, otevřeným pro všechny, kdo hledají tvář živého Boha. ! Prosme za pastýře Církve, aby jako Ježíš upírali svou pozornost především k chudým, potřebným, trpícím, hříšníkům a těm, kteří jsou na okraji společnosti. ! Prosme za děti, které poprvé přistoupí k eucharistickému stolu, aby rostly v moudrosti a milosti, a přinášely do rodin i do společenství Církve velikonoční radost. ! Prosme za nás, zde přítomné, ať při každé mši svaté přistupujeme ke svatému přijímání s vědomím, že už nejsme sami, ale že v nás žije Kristus. ! Prosíme Tě, aby završená Pouť k hrobům apoštolů, přinášela hojné ovoce v životě našich farností. ! Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Otče, tvůj Syn řekl: "Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky"; pomoz nám uznat svou nedostatečnost a slabost, abychom tak mohli dojít tvého odpuštění a milosrdenství. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.

Odpusť, Pane, co jsem zavinil hříchem.

7

LITURGICKÉ TEXTY 11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SAM 12,7-10.13

Čtení z druhé knihy Samuelovy. Nátan řekl Davidovi: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána i jeho ženy, dal jsem ti dům Izraele a Judy. Kdyby to bylo málo, cokoli jiného bych ti přidal. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem, že jsi učinil, co je zlé v jeho očích? Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zabil jsi ho mečem Ammonových synů. Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše a udělals ji svou ženou.“ David řekl Nátanovi: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“ Nátan Davidovi odpověděl: „I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš!“ ŽALM 32

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu. Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: „Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti.“ A tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. Tys mé útočiště, ušetříš mě úzkostí, zahrneš mě radostí ze záchrany. Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce. 2. ČTENÍ – GAL 2,16.19-21

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého. Vždyť skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo. EVANGELIUM –

LK 7,36-8,3

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl!“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“ Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct apoštolů a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku. 8

Ke kořenům Evropy. Na počátku bylo umění

KRÁSA ZACHRÁNÍ SVĚT

(z knihy Tomáše kardinála Špidlíka, s.j.: Alle fonti dell´Europa. In principio era l´arte. Lipa 2006)

Via pulchritudinis Takové bylo téma shromáždění, jež 9. 11. 2004 organizovala Papežská rada pro kulturu. Kardinál Paul Poupard vše komentoval takto: „Ve situaci nedůvěry vůči pravdě a dobru, je velmi důležitá cesta krásy, jako svědectví o pravdě víry … víra potřebuje umění a umění potřebuje víru“. Téma se tedy stalo aktuálním. Srovnáme-li naši situaci s minulostí, je zřejmý jistý protiklad. Na jedné straně žijeme ve společnosti, kterou bychom mohli nazvat „vizuální“, plnou obrazů. Na druhé straně však lidé neumí „číst“ jejich význam a ani umělci se nesnaží dávat svým malbám hluboký duchovní smysl. Je užitečné připomnět, že už více než před sto lety vznesl tutéž otázku V. Solověv. Poznamenal, že místa evropské vědy, považovaná za svrchovaná, dostala název „univerzita“, pojem, který slibuje, že poskytne svým členům universální, celistvé vědění, veškeré poznání, dostupné myslícímu člověku, tak aby je nazíral v jeho jednotě. Záhy však vyvstala rozdělení ve formě „fakult“. Rychle nato bylo možné pozorovat další rozdělení uvnitř samotných fakult ve formě spousty specializací. Dnešní člověk se s tímto vývojem smířil a cení si těch, kdo se v té či oné oblasti „specializovali“, i za cenu trapné neznalosti pokud jde o základné problémy života. Ruského myslitele se to naopak bolestně dotýkalo. Už jako mladík byl uchvácen viděním Sofie (Moudrosti), kde v jediném pohledu bylo zahrnuto „vše, co bylo, je a bude“. Studium evropské kultury jej naopak přesvědčilo, že tu panují tři druhy poznání: 1) smyslové; 2) rozumové; (podle Otců „aristotelské“, pro Solověva „kantovské“); 3) duchovní, intuitivní, mystické. Mezi těmito třemi kategoriemi naší kultury však bohužel neexistuje komunikace. Solověv proto chápal své povolání myslitele a spisovatele v této perspektivě: znovu najít jednotu naší kultury i lidského poznání obecně. Tato jednota nebude moci být novou scholastikou, ve smyslu jakéhosi souhrnu uvnitř rozumového rámce. Pro hledání jednoty je třeba zvolit nějakou jinou cestu. Tu pak myslitel objevil na konci svého života, na křižovatce mezi vědami a uměním. Vůdčí linii Solověvova myšlení můžeme číst v několika pojednáních: Krása přírody, Všeobecný význam umění, První krok k pozitivní estetice.

Pojem krásy Je skutečností, že nás svět přitahuje, že milujeme jeho krásu. Ale není tomu tak vždycky. Proč se nám všechno nezdá krásným? Solověv, aby představil problém zcela konkrétně, používá příkladu diamantu. Všichni jsou zajedno v tom, že diamant je krásný. Všichni si také uvědomujeme, co je příčinou jeho krásy. Chemicky je diamant stejný jako uhlí. Velký rozdíl však spočívá v tom, že uhlí potlačuje světlo, zatímco diamant jej zrcadlí. Když se nad tímto principem zamyslíme, lze krásu definovat jako „proměnu hmoty tím, že se do ní vtělí jiný princip, hmotu převyšující“. Stejný princip lze vyjádřit i jinými slovy. Analytické vědy vidí jednu věc vedle druhé (srv. Descartova idea clara et distincta a quavis alia), estetické vidění spatřuje jednu věc v druhé; jedna věc se od druhé neodděluje, nýbrž stává se symbolem druhé, hmotné věci odhalují ideje, které se do nich vtělují. Pokračujeme-li touto cestou, spatřujeme nakonec 9

jedno ve všem a vše v jednom. Svět se tak stává schopným zjevovat plnost Boží moudrosti. Mít takové vidění, ztělesňovat je prostřednictvím symbolů a sdělovat je jiným. to je privilegium umělců. Významová hloubka těchto symbolů se značně mění podle více či méně blízkého vztahu, jaký máme s těmi, jichž se týkají. Kolik nepatrných znamení plných životní hodnoty existuje například mezi zamilovanými? Maličká kytička květů dokáže vyjádřit tolik věcí, které by se jazyk nikdy neodvážil vyslovit. Čím jsou tato gesta „osobnější“, tím jsou cennější; „zhmotnit je“ by znamenalo je znehodnotit.

Tři aspekty uměleckého symbolu Hodnotu uměleckého díla lze posuzovat podle tří aspektů: 1) podle vznešenosti významu, k němuž nás umělec přivádí, 2) podle srozumitelnosti jeho symbolů, 3) podle bohatství významů, které sám symbol nabízí. Pro ilustraci prvního aspektu může posloužit to, co L, Uspenskij – teoretik ikonografie, vyvozuje ze srovnání proslulé Raffaellovy Madony „di Granduca“ a ruské ikony. Italský mistr nám představuje krásnou ženu, krásné dítě, krásu jejich lásky a nic víc. Ruská ikona vede pozorovatele mnohem výš, aby v ženě poznal Matku Boží a božství jejího Dítěte. Toto vysvětlení možná Raffaellovi křivdí, ale jistě známe spoustu jiných, čistě „profánních“ obrazů, například, když portrét mladé dívky neslouží, než aby přiváděl k obdivu národního kroje, který má na sobě. Druhý aspekt lze ilustrovat malbou, na níž je zachycen západ slunce, a jejíž autor nám říká, že tím chtěl vyjádřit zármutek nad lidskou smrtí. Bez verbálního výkladu by to tak nikdo nechápal. Naopak, vidíme-li zobrazenu mešní paténu a nad ní maličkého beránka, porozumění je nasnadě. Schází však třetí aspekt: symbol sám o sobě je chudičký, je spíše „namalovaným konceptem“ než bohatým uměleckým symbolem. Je pochopitelné, že v případě náboženského umění se považuje za důležitý první aspekt: obsah, věroučný a katechetický význam. Má-li však být opravdovým uměním, nelze pominout ani druhý a třetí aspekt. V tomto ohledu jsou příkladem malíři ikon, neboť ve svém klasickém období vytvořili jistou tradiční uměleckou řeč. Když nedávný ruský myslitel sledoval, jak se po západním světě šíří východní ikonografické reprodukce, poznamenal: natura non ama vacuum, lidé na Západě hledají jinde to, co ve vlastní tradici ztratili; dopouští se však omylu, když „objektivizují“ normy, které se zrodily v osobních zkušenostech. 10

Odtud vyplývá závěr, že symbolické vidění světa je nezbytně osobní. To vědí všichni umělci. Jsou šťastní, když mezi mnoha posluchači či návštěvníky svých uměleckých děl najdou pár privilegovaných osob, které jejich umění pochopili správně , zatímco velký zástup mu nerozumí. Svým uměním chtějí umělci vybudovat hlubší most mezi osobami. Jsou přesvědčeni – jakkoli to může znít neobvykle – že každý niterný vztah s druhou osobou je v základě estetickým. Umění má proto zcela zvláštní poslání kulturní a náboženské, vede k pravé teologii. V tomto smyslu lze chápat jako prorocký výraz Dostojevského: „Krása zachrání svět“. Musíme ji tedy hledat v lidech, ve viditelném světě, v lidské činnosti, a to podle různých stupňů jejího projevu.

Krása člověka V myšlení Otců hraje důležitou úlohu vztah mezi obrazem a původním modelem. Je to především na základě alegorické exegeze, podle níž Starý zákon obsahuje stín pravých dober, v Novém zákoně se nachází jejich obraz, ale jejich realita náleží pouze budoucímu světu. Totéž platí pro smyslový svět: pozemské věci jsou kopiemi věčným vzorů. Má se za to, že na Západě lidé hledají causa efficiens (počáteční důvod), zatímco na Východě soustřeďují pozornost na causa exemplaris, uvažují totiž nad smyslem událostí, k nimž dochází. V této hře vztahů se nachází jeden, který má zásadní význam: člověk, jenž pro svou příslušnost k světu rozumových bytostí ovládá smyslový svět, je králem poznatelného světa, obrazem Božím. Je pozoruhodné konstatovat, jak duchovní autoři, a to i ti, kteří nesledovali filozofické zájmy, měli starost o člověka. „Nemohlo tomu být jinak – píše V. Losskij – u teologického myšlení založeného na zjevení živého a osobního Boha, který stvořil člověka ke svému obrazu a podobenství“. Křesťanské myšlení převzalo a rozvinulo motiv vytesaný na Delfském chrámu, jenž k nám dospěl díky Sokratovi: Poznej sám sebe. To se stalo pohnutkou proslulé Bacilovy homílie na úryvek Deuteronomia (15,9): „Věnuj pozornost sobě samému“. Poznání sebe sama „tě přivede k vzpomínce na Boha“. V témže smyslu píše Řehoř Naziánský: „“Příteli, poznej se! Poznej svůj původ a svou přirozenost. To je přímá cesta, jak dosáhnout krásy prvního modelu“. Díváme-li se na člověka jako na obraz, je krásný, ale v různých stupních. Řecký a latinský překlad Gen 1,26-27, „podle Božího obrazu a podobenství“, dává tušit myšlenku, že Bůh stvořil nejprve prapůvodní obraz (prototyp) a podle tohoto obrazu pak stvořil člověka. Prostředečním prototypem by mohla být Moudrost (Moudr 7,26). Ale pravým pravzorem, podle něhož byl člověk stvořen a obnoven, je Ježíš Kristus, který je „v Boží formě“ (Flp 2,6), „obrazem“ Božím (2Kor 4,4). Není pochyb, že tento je nejdokonalejším obrazem, jaký si lze představit: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9), čili ve viditelném spatřil nejvznešenější neviditelnou skutečnost. Proto je Kristovo lidství vrcholem krásy. A ostatní lidé? Vzhledem k tomu, že jsou „podle obrazu“, jejich krása odpovídá stupni jejich připodobnění Kristu, které je postupné a během života se zdokonaluje. Origenes, a po něm část patristické tradice klade důraz na dynamickou povahu tohoto procesu, a opírají se přitom o dva termíny, kterých užívá Bible: stvoření „k obrazu a k podobenství“. Stvoření k obrazu Božímu je zbožštěním pouze inchoativním (počínavým); cílem života je připodobnit se Bohu co nejvíce. Tento výstup bude završen v oslavě vzkříšených těl (1Jan 3,2) a, v souladu s Kristovou modlitbou (Jan 17,21), vyústí v dokonalou jednotu s Kristem. 11

Krása viditelného světa Prostřednictvím Kristova vtělení, Bůh sděluje svůj obraz Kristovu tělu a plodem vykoupení je zbožštění, průzračnost celého stvoření. Vtělení je tak zdokonalením prvního stvoření. Viditelný svět - jak praví sv. Bazil – se má stát „školou duší“, má nás přivádět k poznání neviditelného Boha. Východiskem je vyprávění o stvoření. Bůh stvořil nebe a zemi (srv. Gen 1,1). P. Florenskij konstatuje, že svět viditelný a svět neviditelný koexistují „bez zmatku či rozdělení“. Je tu tedy schopnost neviditelného světa „zjevovat se“ symbolickým způsobem ve světě viditelném. „V osobní rovině závisí výklad obou světů na víře každého, na duchovním stupni, na stupni dosažené svatosti … Asketa se v tomto světě stává živým svědkem světa neviditelného, jeho pronikání. Praktické instrukce, jak užívat přírody v modlitbě, se nacházejí například u Tichona Zadonského v jeho knize Duchovní poklad shromážděný ve světě. Alegorická metoda výkladu vesmíru vede k úvahám, které mohou unavovat. Bazil má za to, že k tomu, aby se usnadnilo pozdvižení ducha k Bohu, stačí prostě obdivovat „krásu světa“, extatický zážitek jejich četných duchovních významů. Dostojevskij popisuje tento postoj ústy starce Zosimi v Bratřích Karamazových: „Obejmi zemi a bez oddechu a spočinutí ji miluj, miluj všechny až k povýšení … Milujte celé Boží tvorstvo, milujte je v jeho bytí, milujte každé zrnko písku, každý lístek, každý Boží paprsek, milujte zvířata, milujte rostliny, milujte všechno. Vše milujme a v každé věci poznáme Boží tajemství“.

Krása lidských slov Viditelná příroda je pro Bazila krásná, protože vyjadřuje Boží slovo k člověku. Je si však vědom, že i tento výraz je sám o sobě symbolický. Bůh nemá ústa. Božský logos, který je pravým obsahem stvoření, je totiž Boží myšlenkou, jeho záměrem je dát se poznat v tomto světě. Později, když se Bůh začíná k lidem obracet skrze proroky lidskými slovy, i tato musí mít skrytý božský obsah, jsou symboly božských pravd, tajemství. O hledání mystického významu božských slov Písma svatého psal dobře Origenes. Jeho texty četl Bazil spolu s přítelem Řehořem Naziánským, a můžeme říci, že v jistém smyslu tyto úvahy rozšířil na lidskou řeč obecně. Otcové byli většinou pastýři Církví a proto se tázali, jak se stát služebníky hodnými Božího slova a obhájci zjevených tajemství proti herezím. Otázka se stala velmi aktuální v případě kapadockých Otců, v jejich boji proti eunomiánům. Tyto Řehoř Naziánský charakterizuje jako lidi, kteří si říkají inteligentní a zběhlí v mluvení, ale když vykládají božská tajemství, stavějí „konstrukce z písku, jež neodolají ani závanu větru“, nedělají nic jiného, než že „víří slova“. V důsledku toho hrozí, že velké tajemství (Nejsvětější Trojice) bude omezeno na ubohou jazykovou schopnost. Řehoř je pravým teologem kázání slova. Mezi Otci Církve je jich pouze několik, kteří vnímali zvláštní povolání tak jasně jako on. Byl to Bazil či Evagrius, kdo mu dali pěkný 12

titul „Kristova ústa“. Řehoř tuto činnost vnímá jako své poslání: „Jsem služebníkem Slova, spjat se službou slovu; nikdy jsem nedovolil, abych jí byl zbaven. Tohoto poslání si cením a vážím, je mi větší radostí, než všechny rozkoše, jež by běžný člověk byl s to dát dohromady“. Tradice mu dala pěkné pojmenování: Teolog. Jestliže Platón vyhradil teologii básníkům, Řehoř – jako básník – zjevně zakouší sympatie k tomuto vznešenému významu slova. Podle něj jsou pravými teology velcí proroci, Boží přátelé: Mojžíš, Eliáš, Pavel. Teologie je vysokou horou, k níž je zakázán přístup nečistým, ale mnohem více exhibicím dialektického umění čistě lidského myšlení, neboli „technice“. Teologie je činností, která byla svěřena Kristu. Jak by bylo možné odhalovat skrytá Boží tajemství tak slabým nástrojem, jakým jsou lidská slova? A sám dává příklad: učinil slib, že bude sloužit Bohu rodnou řečí jako básník .

Symbolická teologie Zdá se, že úvahy o kráse jsou vyhrazeny těm, kdo se zabývají estetikou. Teologie aspiruje na to, být skutečnou vědou, vedle ostatních humánních věd, „vědou o Bohu“. Ale bylo tomu tak vždy? ´Byl to zřejmě Platón, kdo jako první použil výraz „teologie“. Nemyslel si však, že by se jen tak dala srovnávat s ostatním poznáním. Učinil tedy rozlišení, které není pouze slovní: lidé, kteří se věnují intelektuální vědě, pěstují meteorologii, učení o vyšších věcech viditelného kosmu (ta meteora), ne však přímo o Bohu. Teologie, věda o Bohu, je vyhrazena básníkům. Tito jsou jakoby kněžími, kteří nás uvádějí do tajemství, odhalují nám ho pomocí symbolů. Toto umění je jejich silou, ale současně i slabostí. Symboly, kterých umělci používají, pocházejí z viditelného světa. Hmotný svět se však bohužel nemůže stát pravým obrazem duchovní skutečnosti, protože je pouze jejím „stínem“. Vyjadřují-li se básníci prostřednictvím „stínů“, přesto jsou oblaky, jež dávají probleskovat světlu, které je nad nimi. Křesťanští básníci se nacházejí v podstatně nové skutečnosti. Jejich teologie se zrodila v mystické kontemplaci. Abychom to krátce vyložili, použijeme starobylého symbolu výstupu na horu Sinaj (či na horu Karmel, na Západě). Rozlišují se tu různé stupně: 1) Národ zůstává v dolině, sleduje blesky a hřmění nahoře, bojí se Hospodina; to je cesta bázně Boží, dostačující ke spáse. 2) Mojžíš však vystupuje na horu: to je symbol pozitivní teologie, těch, kdo se den co den snaží poznávat a studovat, co bylo zjeveno. 3) Mojžíš stanul na vrcholu hory. Pokud by udělal další krok, zřítil by se do propasti. Po pozitivní teologii následuje teologie negativní, objev, že rozumové pojmy jsou vyčerpány, ale Bůh nadále zůstává skrytý v „temnotách“, v tajemství. 4) Puzen touhou se Mojžíš povznáší k Bohu na křídlech lásky, neboť jedině láska dokáže poznat toho, kdo je milován. Tady končí schéma mystických traktátů, dál už se jít nedá. 5) I přesto Losskij navrhuje další krok: nikoli výstupu, nýbrž sestupu do každodenního života, do vnímání tvorstva. Předchozí nabyté vidění však nelze zapomenout. Na tvorstvo se už nedíváme jako předtím, ale patříme na ně jako na symbol mysticky prožité zkušenosti. Tak se rodí „symbolická teologie“, která opravňuje povolání posvátných ikonografů.

Geneze uměleckého díla podle ruského myslitele S. L. Franka: božsko-lidská tvořivost S ohledem na to, že ikona je chápána jako svatá, jako zjevení víry, musí být její autor inspirován Bohem. Frank, coby Berďajevův učedník, to vykládá svými analýzami. Člověk není shromaždištěm „hotových věcí“, nýbrž je ve své podstatě tvůrčí. Realita, kterou 13

potkává, jej neuspokojuje, chápe ji jako cosi samo o sobě nedokonalého. Tato nedostatečnost „hotových věcí“ v nás vzbuzuje touhu tvořit a přetvářet svět. Vzhledem k tomu, že jediným stvořitelem je Bůh, pak pravá tvořivost – pokud se ukáže -, dává vnímat, že „principem lidství v člověku je jeho božsko-lidskost“. Nejlepší příklad nacházíme v umění. Pokusme se nastínit jednotlivé fáze tohoto procesu. Když se lidé dívají na umělecké dílo, říkají, že v něm autor vyjádřil sebe sama. To však neodpovídá svědectví samotných umělců. Jsou si vědomi, že byli uchváceni „inspirací“. „Umělci to vnukl jakýsi nadlidský hlas, jistá síla (nikoli jeho vlastní úmysl) umělce nutí, aby to choval v sobě, ztvárnil a vyjádřil“. Tato inspirace, která se tak mocně vnucuje, ovšem vyžaduje i umělcovu aktivní spolupráci. On ji má „vyjádřit“, dát jí formu, vytvořit. „On sám se stává lidským a osobním výrazem nadlidského ducha, který v něm působí“. Lidská účast na zrození uměleckého díla se mnohdy jeví jako snadná, jindy se umělec dlouho a vyčerpávajícím způsobem namáhá, dělá spoustu zkoušek, jen aby vyjádřil to, co mu bylo dáno shůry. Ale spolupráce tady musí být vždycky: jde o jistou synergii, splynutí dvou energií. Vyvstává však otázka: je umělecká inspirace totéž co Boží milost?, můžeme ji ztotožnit s „touto přítomností a působením samotného Boha v člověku, podstatou mysticko-náboženského zážitku? Znovu je třeba ptát se umělců, myslitelů, geniálních lidí, abychom viděli, co si o tom myslí. Někteří ani nemusejí mít vůbec žádnou náboženskou zkušenost ve vlastním slova smyslu. Mluví o vyšší síle, která je inspiruje a nazývají ji „múza“ či „démon“, o Božím působení se nezmiňují. Frank však shledává tyto výpovědi jako nepostačující. Podle něj inspirace k tvoření nemůže pocházet, než od Boha, který je Stvořitelem a „tvoří tvůrce …, dává svým tvorům účast na vlastním tvůrčí činnosti“. Jak to dokázat? Je skutečností, že umělec by chtěl svým dílem vytvořit něco nekonečně krásné. Přijetí inspirace, ztotožnění se s ní, vyžaduje rozlišování duchů. V našem případě se představuje v následující formě. Inspirace, jak jsme uvedli, se projevuje jako síla, která pudí k její realizaci. Právem se Frank ptá: je morálně správné poslouchat takový hlas, kterému ve většině případů nerozumíme? Může se člověk zříci své svobody? Jistě ne. Jak tedy spojit tyto dva protiklady – nezbytnost inspirace a svobodu toho, kdo ji přijímá? Frank odpovídá bez váhání. Jedině Bůh se dokáže u člověka prosadit tak protiřečící postojem: nutí jej a současně jej činí zcela svobodným. Pohnutka, která nás zbavuje svobody je inspirací ďábelskou. Pravé umění je proto buď božsko-lidské, nebo je jistým druhem ďábelské posedlosti. Po předchozích analýzách, Frank své závěry aplikuje na křesťanský život obecně. Jeví se jako zastánce svobodné a tvůrčí morálky proti všem druhům mrtvého moralizmu. Jeho argumentace by se dala v kostce shrnout takto: první zásadou křesťanské mravnosti je konat Boží vůli; protože Boží vůle je tvůrčí, pak člověk, který svobodně spolupracuje na božském stvořitelském díle, koná Boží vůli. Křesťanská víra se proto nemůže vyčerpat v automatickém naplňování „obecných směrnic a předpisů“. Na první pohled se tyto závěry jeví dosti přitažené. Snadno bychom mohli Franka zaměnit za banálního „oponenta svědomí“ proti „morálce zákona“. Lidská tvořivost zůstává v mezích samotné mravnosti. Boží vůle totiž nesměřuje pouze k tomu, aby tvořila nové formy bytí: „Boží vůle, chápaná ve své plnosti, je nejen stvořením, ale i zbožštěním tvorstva, vůlí spojit je se samotným Bohem“. Svatost tedy určuje i meze lidské tvořivosti: člověk musí tvořit to, co jej dokáže posvětit. Je proto zřejmé, že nelze připustit tvořivost a krásu „za hranicemi dobra a zla“. Neposvěcená tvořivost degeneruje v destruktivní 14

titanizmus. Božská inspirace, jak jsme řekli, ustupuje ďábelské posedlosti. „Pravé umění neexistuje bez morální vážnosti a odpovědnosti; tvořivost žádá morální úsilí o pravdivost, musí se spojit s pokorou, realizovat se askezí nezištné služby. Služba múz nesnáší prázdnotu: krásno musí být velkolepé“ (Puškin).

Mariina krása – zbožštěná osoba Je zajímavé, že východní duchovní autoři, i ti, kteří žádným způsobem nechtěli směšovat křesťanské učení z filozofií, často odkazují na otázky antropologie. Je třeba uvést, že Řekové dospěli k pojmu Boha tím, že sledovali řád kosmu; Židé poznali jeho zásahy v dějinách; teologické myšlení křesťanských duchovních autorů však spočívá na zjevení živého a osobního Boha, který stvořil člověka podle svého obrazu a podobenství (srv. Gen 1,26-27). Sokratovské Gnothí seauton se vykládalo ve smyslu mravním a teologickém. Člověk se definuje jako Boží obraz, který je dynamickou skutečností: pokračuje od obrazu ke stále dokonalejšímu podobenství podle stupně zbožštění, jasu obrazu. První místo v těchto úvahách bylo pochopitelně vyhrazeno lidství Spasitele, Bohočlověku. Když se však objevila první praktická pojednání o křesťanské dokonalosti, začaly se uvádět i příklady svatých, jako četba psychopheles (povzbudivá pro duši). Mariologický aspekt tohoto ideálu by se dal jasně vyjádřit – podle mínění ukrajinského světce Dimitrije Rostovského (+1709) – ve slovanském jazyce. Mnich, považovaný za světce se nazývá prepodobnyj, velmi podobný. Matka Boží je prepodobnějšaja, nejvíc podobná. Lze tedy stanovit tři stupně: běžný křesťan je „podobný“ Bohu (podoben), svatý mnich je „podobnější“, a Maria je Bohu „nejpodobnější“. „Poslední slávou Matky Boží – píše Losskij – je eschaton završený v lidské osobě ještě před koncem světa“. Na ikonách proto musí být znázorňována ve své dokonalé kráse. Mluvíme-li o kontemplativním aspektu spirituality, hrozí nebezpečí, že zfalšujeme perspektivu a soustředíme se pouze na jeden aspekt problému: člověk kontempluje Boha, který je ideálem pravdy a krásy. Ale existuje i další aspekt: člověk je stvořen, aby rovněž dával vyniknout Bohu, aby v sobě kontemploval Boha, podobně jako Syn, který je současně tím, kdo Otce kontempluje i zjevuje. V této souvislosti lze o člověku mluvit jako o krásném. Když pak básníci a ikonografové mluví o Panně Marii, předhánění se, aby ji představili co nejkrásnější. Uveďme pouze jedno dávné svědectví syrského básníka, Jakuba ze Sarugu (+521): „Láska mne pudí, bych mluvil o ní, že krásná jest, a vznešenost slov o ní je větší než já. Co udělám? Otevřeně zvolám, že nikdy nebyl jsem jí hoden, ani nejsem, A s láskou začnu vyprávět její tajemství, neboť je vznešené. Jen láska když mluví, neupadá, vždyť její vznešenost láskyhodnou je, toho pak, kdo jí naslouchá, bohatstvím zahrnuje“. 15

APOŠTOLSKÁ CESTA DO BRAZÍLIE

(Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 23. května 2007, náměstí sv. Petra)

Drazí bratři a sestry, Chtěl bych se při této generální audienci zastavit u apoštolské cesty do Brazílie, kterou jsem konal ve dnech 9. -14. května. Po dvou letech svého pontifikátu jsem měl konečně to potěšení vydat se do latinské Ameriky, kterou velmi miluji a v níž žije velká část katolíků celého světa. Cílem cesty byla Brazílie, ale chtěl jsem tímto způsobem obejmout celý tento velký latinskoamerický subkontinent a to tím spíše, že mne tam přivedla velká církevní událost: V.generální konference episkopátu Latinské Ameriky a Karibské oblasti. Rád bych znovu vyjádřil svou hlubokou vděčnost za přijetí, které mi připravili drazí bratři v biskupské službě, zvláště ze São Paula a z Aparecidy. Děkuji prezidentovi Brazílie a ostatním veřejným představitelům za srdečnou a velkodušnou spolupráci; nejsrdečněji pak děkuji brazilskému lidu za vroucnost, s níž mne přijal – bylo to opravdu velkolepé a dojemné – a také za pozornost, kterou věnovali mým slovům. Moje cesta byla především aktem chvály vzdané Bohu za „divy“, které uskutečnil v národech Latinské Ameriky, za víru, která inspiruje jejich život a jejich kulturu v průběhu více než pěti staletí. V tomto smyslu to byla pouť, která vyvrcholila ve svatyni Madony z Aparecidy, hlavní patronky Brazílie. Téma vztahu víry a kultury vždycky velice leželo na srdci mým ctihodným předchůdcům Pavlovi VI. a Janu Pavlu II. Chtěl jsem na ně navázat a utvrdit Církev, jež je v latinské Americe a Karibiku, na její cestě víry, která se stala a stává se živými dějinami s její lidovou zbožností a uměním v dialogu s bohatými předkolumbovskými tradicemi a také s mnoha vlivy z Evropy a z jiných kontinentů. Vzpomínka na slavnou minulost zajisté nemůže opominout stíny, které provázeli dílo evangelizace latinskoamerického kontinentu: nelze totiž zapomínat na utrpení a nespravedlnosti, které kolonizátoři způsobili indiánskému obyvatelstvu, jehož základní lidská práva byla často pošlapávána. Nutná zmínka o těchto neospravedlnitelných zločinech, byť proti nim již tehdy protestovali misionáři jako Bartolomeo de Las Casas a teologové jako Francisco da Vitoria z univerzity v Salamance, nemůže zabránit vděčnému uznání obdivuhodného díla, které v tomto obyvatelstvu vykonala během staletí božská milost. Evangelium se tak na tomto kontinentu stalo nosným prvkem dynamické syntézy, která podle národních specifik vyjadřuje v různých odstínech identitu latinskoamerických národů. Dnes, v epoše globalizace se tato katolická identita znovu prezentuje jako ta nejadekvátnější odpověď, je-li živena seriózní duchovní formací podle principů sociálního učení církve. 16

Brazílie je obrovská země, která uchovává hluboce zakořeněné křesťanské hodnoty, ale zakouší také enormní sociální a ekonomické problémy. Aby církev přispěla k jejich řešení musí mobilizovat všechny duchovní a morální síly svého společenství a hledat příhodné konvergence s ostatními zdravými energiemi v zemi. Mezi pozitivní prvky mohu určitě započítat kreativitu a plodnost místní církve, v níž se neustále rodí nová hnutí a nové instituty zasvěceného života. Neméně chvályhodné je velkodušné nasazení mnoha věřících laiků, kteří jsou velice aktivní v nejrůznějších církevních iniciativách. Brazílie je také zemí, která může světu nabídnout svědectví nového modelu rozvoje: křesťanská kultura totiž může oživovat jakési „smíření“ mezi lidmi a stvořením, počínaje obnovou lidské důstojnosti ve vztahu k Bohu Otci. V tomto smyslu je výmluvným příkladem Fazenda da Esperança, síť resocializačních komunit pro mladé lidi, kteří chtějí vyjít z temného tunelu drogové závislosti. V komunitě, kterou jsem navštívil, a odkud jsem si odnesl hluboké dojmy, jež v srdci nosím stále živé, má velkou důležitost přítomnost kláštera sester klarisek. Považuji to za příznačné pro dnešní svět, který potřebuje obnovu zajisté psychologickou a sociální, ale ještě hlouběji onu duchovní. Významnou byla také s radostí slavená kanonizace prvního rodilého Brazilce Fra Antonína od sv.Anny Galvão. Tento františkánský kněz z 18.století s velkou zbožností k Panně Marii, apoštol Eucharistie a Zpovědi, byl ještě za svého života nazýván „mužem pokoje a lásky“. Jeho svědectví je dalším potvrzením toho, že svatost je opravdovou revolucí, která může prosadit autentickou reformu Církve a společnosti. V katedrále v São Paulu jsem se setkal s biskupy Brazílie, která má nejpočetnější biskupskou konferenci na světě. Vydat svědectví o podpoře Petrova nástupce byl jeden z hlavních cílů mé návštěvy, protože znám velké výzvy, kterým v této zemi musí Evangelium čelit. Povzbudil jsem své spolubratry, aby pokračovali a posílili nasazení nové evangelizace, vybídl jsem je, aby detailně a metodicky rozvíjeli šíření Božího Slova, aby se vrozená a rozšířená religiozita obyvatelstva mohla prohlubovat a stávat se zralou vírou, osobním i kolektivním přimknutím k Bohu Ježíše Krista. Pobídl jsem je k tomu, aby všude obnovovali styl prvotního křesťanského společenství, jak je popsán v knize Skutky apoštolů: byli neúnavní v katechezi, svátostném životě a činorodé lásce. Znám oddanost těchto věrných služebníků Evangelia, které chtějí prezentovat bez redukcí a zkreslování, přičemž s rozlišováním bdí nad pokladem víry; jejich trvalou starostí je rovněž podporovat sociální rozvoj hlavně formací laiků, povolaných přebírat zodpovědnost v oblasti politiky a ekonomiky. Děkuji Bohu, že mi dovolil prohloubit společenství s brazilskými biskupy a nadále je nosím ve svých modlitbách. Dalším charakteristickým momentem cesty bylo bezpochyby setkání s mládeží, která je nejen nadějí budoucnosti, ale také vitální silou přítomnosti církve i společnosti. Proto byla vigilie, kterou sami pořádali v Brazilském São Paulu slavností naděje, osvícenou 17

Kristovými slovy k „bohatému mladíkovi“, který se ho ptal: „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ (Mt 19,16). Ježíš mu ukázal nejprve na „přikázání“ jako na cestu života a potom jej vyzval, aby zanechal všeho a následoval ho. I dnes činí církev totéž: nejprve nabízí přikázání, pravou cestu výchovy ke svobodě i osobnímu a sociálnímu dobru, a především nabízí „první přikázání“ – přikázání lásky, protože bez lásky nemohou ani přikázání dát životu plný smysl a opatřit pravé štěstí. Pouze ten, kdo v Ježíši potká lásku Boha, a vydá se na tuto cestu, aby ji praktikoval mezi lidmi, stává se jeho učedníkem a misionářem. Vyzval jsem mladé lidi, aby se stali apoštoly svých vrstevníků; a proto, aby vždycky usilovali o lidskou a duchovní formaci a měli ve velké úctě manželství i cestu, která k němu vede v cudnosti a zodpovědnosti, aby byli otevřeni i pro povolání k životu zasvěcenému Božímu království. Povzbudil jsem je, stručně řečeno, k tomu, aby velkým „bohatstvím“ svého mládí přinášeli plody a byli mladou tváří církve. Vrcholem cesty bylo zahájení V.generální konference episkopátu latinské Ameriky a Karibiku ve svatyni Naší Paní v Aparecidě. Téma tohoto velkého a důležitého shromáždění, které se skončí na konci května, zní „Učedníci a misionáři Ježíše Krista, aby naše národy měli život v Něm – Cestě,Pravdě a Životu“. Tento dvojčlen „učedníci a misionáři“ odpovídá označení, které je v Markově evangeliu užito v souvislosti s Ježíšovým povoláním apoštolů: „A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,1415). Slovo „učedníci“ tedy odkazuje na dimenzi formace a následování, společenství a přátelství s Kristem; výraz „misionáři“ vyjadřuje plod učednictví, tzn. svědectví a sdílení prožité zkušenosti, poznání a osvojení si pravdy a lásky. Být učedníky a misionáři s sebou nese těsné pouto se slovem Božím, s Eucharistii a s dalšími svátostmi, život v církvi poslušným nasloucháním jejího učení. Radostná obnova vůle být Ježíšovými učedníky, přebývat s ním, je základní podmínkou, jak být jeho misionáři, vycházet od Krista podle odkazu papeže Jana Pavla II. celé Církvi po Jubileu roku 2000. Můj ctihodný předchůdce vždycky kladl důraz na evangelizaci „nového zápalu, co do jejích metod a jejího výrazu“, jak řekl právě u příležitosti shromáždění CELAM 9. března 1983 na Haiti (srov. Insegnamenti VI/1 – 1983, 698). Svou apoštolskou cestou jsem chtěl vybídnout k pokračování na této cestě a v encyklice Deus caritas est nabídnout sjednocující - zároveň teologickou a sociální – perspektivu, kterou shrnují slova: „láska dává život“. „Přítomnost Boha, přátelství s vtěleným Synem Božím a světlo jeho Slova jsou vždycky základní podmínky přítomnosti a účinnosti spravedlnosti a lásky v našich společnostech“ (Úvodní promluva na 5.generální konferenci episkopátu latinské Ameriky a Karibiku, 4: L´Osservatore Romano, 14.-15. května 2007, str.14). Mateřské přímluvě Panny Marie, uctívané pod jménem Naše Paní Gaudalupská jakožto patronce celé latinské Ameriky a novému brazilskému světci Fra Antonínovi od sv.Anny Galvão svěřuji plody této nezapomenutelné apoštolské cesty. 18

PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM STŘEDA, 6. ČERVNA: 16h: mše svatá v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři. Po mši svaté naložení zavazadel do autobusu a odjezd. ČTVRTEK, 7. ČERVNA: ORVIETO-ASSISI

Dóm v Orvietu - slavnost Corpus Domini 12h: mše svatá v kapli sv. Korporálu prohlídka katedrály v Orvietu, odjezd do Assisi #

ASSISI - POUŤ U PŘÍLEŽITOSTI 800. VÝROČÍ OBRÁCENÍ SV. FRANTIŠKA

v odpoledních hodinách příjezd do Assisi, ubytování, večeře, večerní procházka

PÁTEK, 8. ČERVNA: ASSISI – ROMA 7.30h: snídaně, 9h: mše svatá u hrobu sv. Františka - krypta pod dolní bazilikou # putování ve šlépějích sv. Františka: bazilika sv. Františka, kostelík sv. Damiána, bazilika sv. Kláry, bazilika Panny Marie Andělské–Porziuncola # odpoledne odjezd do Říma, ubytování v poutním domě Velehrad, večeře, procházka večerním Římem # 19

SOBOTA, 9. ČERVNA snídaně, 7.45h: mše svatá u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky – předsedá J. E. Mons. Giovanni Coppa, arcibiskup, apoštolský nuncius a čestný občan Drysic # modlitba u hrobu kardinála Berana a papeže Jana Pavla II.

# 10.15h: prohlídka vatikánských zahrad a Sixtinské kaple (3h) oběd, #

prohlídka baziliky sv. Petra, výstup na Michelangelovu kopuli s výhledem na Věčné město

20

NEDĚLE, 10. ČERVNA: snídaně, příležitost k osobní návštěvě baziliky sv. Petra a Vatikánu, modlitba Anděl Páně s Benediktem XVI. na náměstí sv. Petra, oběd # 15.45: mše svatá v bazilice Santa Maria Maggiore – kaple Salus Populi Romani předsedá J. E. Tomáš kardinál Špidlík, čestný občan Pustiměře

prohlídka baziliky, koleje Russicum, chrámu sv. Praxedy,

PONDĚLÍ, 11. ČERVNA: snídaně, 9h: mše svatá v bazilice sv. Klementa – předsedá J. E. Tomáš kardinál Špidlík, po mši svaté procesí k hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky # Koloseum, Lateránská bazilika, Svaté schody, # Oběd # Odpoledne: pěší prohlídka historického Říma. 21

ÚTERÝ, 12. ČERVNA snídaně, 9h: mše svatá v katakombách sv. Kalista předsedá J. E. Tomáš kardinál Špidlík prohlídka katakomb, modlitba v kapli Quo Vadis, opatství Tre Fontane, bazilika sv. Pavla za hradbami,

# oběd, odpoledne u moře STŘEDA, 13. ČERVNA:

snídaně, generální audience s BenediktemXVI., # 16.30h: návštěva kaple Redemptoris Mater v Papežském paláci ve Vatikáně – s výkladem kardinála Špidlíka, # poslední chvíle v Římě, odjezd do Benátek ČTVRTEK, 14. ČERVNA: VENEZIA 8.30h: mše svatá v kryptě baziliky sv. Marka v Benátkách, prohlídka baziliky a města na laguně, návrat do vlasti (15. 6. v noci). 22

NEBESA NEBES (úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka S.I., čestného občana Pustiměře)

Potkal jsem v Americe vystěhovaleckou rodinu s několika zdravými a schopnými dětmi. Jen jedno děvčátko bylo podivně zaostalé. Mělo poruchu paměti, mnoho věcí zapomínalo, a tedy popletlo. Ale jinak bylo neobyčejně hodné, rádo někomu posloužilo, jak mohlo. Rodiče měli strach z toho, že někdy vyběhlo na ulici, zatoulalo se a nenašlo cestu domů. Plakalo někde a lidé nevěděli kam ji dovést. Proto ji s velkou námahou naučili, že musí jít na Širokou ulici číslo 27. Došlo k roztomilému výjevu. Přišel do rodiny host, děvčátku mu posloužilo a on je pochválil. „Ty jsi hodná, ty půjdeš rovnou do nebe.“ Malá se hrdinsky vzepřela: „Ne do nebe, do nebe ne. Na Širokou ulici číslo 27.“ Host se zasmál: „Vidíte, do nebe nikdo rád nepospíchá, ani ta malá ne.“ Pojem nebe je velice neurčitý. Původně značí oblohu, nebeskou báň. České slovo má stejný kořen jako německé Nebel, mlha, mraky. To ovšem není náboženský pojem, ale stává se snadno obrazným. Tam nahoru, kdesi vysoko, umísťujeme všechno dobré a krásné. Snadno se tedy identifikuje v náboženstvích nebe s bydlištěm bohů. Odtud někdy sestupují, ale zase se tam vrací. Izraelský Bůh má tu zvláštnost, že se jako jeho bydliště označují „nebesa nebes“. Odpovídá to představě, že je nad oblohou kdesi vysoko ještě jiné daleko vyšší nebe. Myšlenka, která tomu obrazu odpovídá, je zřejmá, je v Bibli často zdůrazněna: Bůh je neviditelný, jeho svět je člověku nedosažitelný. Nadarmo lidé stavějí babylónské věže. Nesestoupí-li Bůh k nám, naše znalosti o něm budou pouhou mlhou. Nikodémovi to potvrdil Ježíš: „Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka“ (Jn 3,13). A po svém zmrtvýchvstání Ježíš zase na nebe vystoupil, jak o tom čteme ve Skutcích apoštolů: „Před jejich zraky byl vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: Muži z Galileje, co stojíte a hledíte k nebi? Ten Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet“ (Sk 1, 9-11). 23

Malíři tu scénu zobrazují doslovně podle textu, vždyť je to mluva obrazná a zřejmě bylo obrazné i vidění apoštolů. Musíme se však zamyslit nad tím, co se tím obrazem vyjadřuje. Nejlepší vysvětlení je ovšem to, které zůstává v souvislosti biblické. Nebe je tu symbol neviditelné skutečnosti Boží. Boha nikdo nemůže vidět, nezjeví-li se mu sám. Někteří zjevení měli a dodnes mívají. Ostatním pak nezbývá než věřit těm, kdo pravou skutečnost viděli. Jsme ovšem skeptičtí a nevěříme každému, kdo tvrdí, že zjevení měl. Uskutečnilo se však v dějinách lidstva jedno základní zjevení, o kterém nikdo nepochybuje a které je základ všech ostatních: neviditelný Syn Boží sestoupil z nebe, stal se viditelným člověkem. Učedníci se s ním stýkali, viděli ho na vlastní oči, mohli dosvědčit i jeho smrt a i zmrtvýchvstání a stalo se pro ně viditelným. Ale pak byl zase Ježíš vzat jejich zrakům, vystoupil na nebe, stal se znovu neviditelným. Apoštolé však dostali poslání, aby všem ostatním dosvědčili to, co viděli, aby i oni uvěřili a tak se spasili. V této souvislosti je zajímavé všimnout si prvního kázání sv. Petra po seslání Ducha svatého. Jde tu o založení církve, která je i po lidské stránce jedno z nejdůležitějších hnutí lidských dějin. Jak obyčejně začínají zakladatelé nových hnutí? Vyloží své myšlenky, jak se krásně změní svět, když lidé přijmou jejich myšlenky, přidají se k nim a budou se snažit je uskutečnit. Prozatím ovšem se musíme smířit se smutnou skutečností, že tomu tak ještě není, ale věřte zakladatelům hnutí nebo stran, povedou lidi k uskutečnění ideálu. Věříme jim? Obyčejně jenom na krátko. Kdybychom se tak dívali i na založení církve, vypadalo by to podobně. Kazatelé ukazují lidem ideál krásného křesťanského soužití, vybízejí všechny, aby se jej snažili uskutečnit. Ale nesmějí se dát odradit od toho, že se to za dva tisíce let pořád ještě nepodařilo dostatečně provést ve skutečnost. Kdo takto profánním pohledem oceňuje církev, snadno zapochybuje o její pravosti. Snad se jeví lepší než jiné politické strany, ale přesto i ona stále slibuje něco lepšího do budoucnosti, co tu ještě není. Ale tento pohled není biblický, nevyjadřuje pravou podstatu církve. Ta je uskutečněním Božího království na zemi, přítomnost Krista, vzkříšení z mrtvých. Sv. Petr při založení církve v Jeruzalémě netvrdí, že je to plán, který apoštolové vypracovali pro budoucnost. Oni jsou naopak svědkové toho, co už viděli na vlastní oči: Krista – Syna Božího na zemi, jeho slavné vzkříšení z mrtvých, zažili příchod Ducha svatého mezi věřící. Boží království, církev, už tu tedy je. Ale Kristus vystoupil na nebesa. To znamená, že se stal neviditelným. Je velký rozdíl mezi tím, co teprve bude, a tím, co už je, ale nevidí se. Zakladatelé politických stran ukazují, co prý bude. Apoštolé a jejich nástupci se snaží pootevřít lidem oči, aby viděli a ocenili to, co už je. K vidění je ovšem zapotřebí světla. Barvy a formy přírody vidíme ve světle slunce. Boží království na zemi se vidí osvícením Ducha svatého. Bez milosti Ducha tedy nemůže mít nikdo pravé poznání církve, její skutečnosti. Ta milost je ovšem v pomalém, ale jistém vývoji u jednotlivců i u celé společnosti. Začátek je víra v to, co dosvědčují druzí. Pokrok je důvěra v to, co jsme ve spojení s Duchem svatým prožili sami. Jeden z východních teologů užívá tohoto přirovnání. Na suchu se mohou dávat kursy o tom, jak se dá plavat v moři. Ale dokud se nesestoupí do vody, nikdo se plavcem nestane. Podobně je tomu s naším poměrem k církvi. Chceš jí doopravdy uvěřit? Sestup k ní a žij s ní. Pak uvidíš, že se v její hladině odráží nebe. Nebesa nebes činí vodu, která v zamračené noci byla jen černou tůní, blankytně modrou, po níž plují naše lodi k bezpečnému přístavu. 24

VATIKÁNSKÁ MUZEA Prvotním zárodkem Vatikánských muzeí byla sbírka soch, vytvořená papežem Juliem II. (1503-1513) a vystavená v tzv. „Nádvoří soch“, dnes Osmihranné nádvoří. Papežové byli prvními panovníky, kteří zpřístupnili veřejnosti umělecké sbírky svého paláce. Papežská muzea a galerie, ve formě ucelených a uspořádaných uměleckých sbírek, ve vedlejších budovách, přístupných veřejnosti, sahají do období pontifikátu papeže Klementa XIV. (1769-1774) a Pia VI. (1775-1779): proto také část, vytvořená za těchto papežů se nazývá Pio-Klementinské muzeum. Ke značnému rozšíření sbírek klasického starověku došlo za Pia VII. (1800-1823), který k nim připojil Muzeum Chiaromonti a Nové křídlo a významně obohatil epigrafickou sbírku, která se nachází v Galerii lapidária. Řehoř XVI. (1831-1846) založil Etruské muzeum (1837) s exponáty pocházejícími z vykopávek jižní Etrurie, k nimž došlo počínaje rokem 1828, dále Egyptské muzeum (1839) s egyptskými exponáty, pocházejícími z badatelských výprav v Egyptě, a s těmi, které se už nacházely ve Vatikáně a v kapitolském muzeu; Lateránské profánní muzeum (1844), se sochami, reliéfy, mozaikami římské doby, jež nenašly místo ve vatikánských palácích. K lateránskému profánnímu muzeu připojil Pius IX. (1846-1878) v rove 1854 Křesťanské muzeum, které obsahuje starověké křesťanské sochy, zvláště pak sarkofágy a nápisy. Za pontifikátu sv. Pia X. (1903-1914), bylo v roce 1910 připojeno Židovské lapidárium, s oddělením, v němž se nachází 137 nápisů ze starobylých židovských hřbitovů města Říma. Tyto poslední sbírky (Řehořovo profánní muzeum, Piovo křesťanské muzeum a Židovské lapidárium) byly na pokyn papeže Jana XXIII. (1958-1963) převezeny z Lateránského muzea a umístěny do nově budovy, postavené ve Vatikáně; od roku 1970 jsou přístupné veřejnosti. Součástí vatikánských muzeí je dále Galerie gobelínů se sbírkou gobelínů různých manufaktur ze XVI.-XVII. století; Galerie historických map, vyzdobená papežem Řehořem XIII. (1572-1585) a restaurovaná Urbanem VIII. (1623-1644); sály Sibirského a Neposkvrněného Početí, Raffaellovy sály a lodžie, jež nechali vyzdobit papežové Julius II. a Lev X. (1513-1521); kaple bl. Angelica, vymalovaná za pontifikátu Mikuláše V. (14471455); Sixtínská kaple, která dostala název po svém zakladateli, papeži Sixtu IV. (14711484); Borgiovy pokoje, někdejší obydlí Alexandra VI. (1492-1503); Vatikánská pinakotéka, zřízená Piem XI. (1922-32) v roce 1932 v přilehlé budově nedaleko nového vstupu do Vatikánských muzeí; Etnologicko-misijní muzeum, otevřené papežem Piem XI. v roce 1926, které bylo uspořádáno v horních patrech Lateránského paláce, a následně – z vůle Jana XXIII. – přemístěno do Vatikánu. V roce 1973 byla připojena sbírka Moderního a současného náboženského umění, kterou slavnostně otevřel Pavel VI. (19631978) v Borgiových pokojích. Historické muzeum, rovněž založené v roce 1973, bylo v roce 1987 přemístěno z Lateránského paláce do papežského sídla a obsahuje ikonografickou sérii papežů, jakož i cimélie papežských žoldnéřů, kapely a papežského domu. Nakonec se tu nachází dokumentace někdejších ceremoniálů. Ve Vatikáně rovněž zůstala sekce papežských vozů a automobilů. Vatikánská muzea vítají or roku 2000 své návštěvníky v novém rozlehlém vstupu, kde kromě uměleckých děl nachází prostor i kompletní služby. 25

SIXTÍNSKÁ KAPLE (její práh překročí pustiměřští poutníci po prohlídce vatikánských zahrad, 9. června 2007 v 10.15h) „Fresky, které nyní kontemplujeme, nás uvádějí do světa obsahů Zjevení. Ze všech stran k nám tu promlouvají pravdy naší víry. Z nich čerpal svou inspiraci lidský génius a snažil se je odět do forem nevýslovné krásy“. Těmito slovy, pronesenými v homílii při mši svaté, slavené 8. dubna 1994, u příležitosti ukončení restaurování Posledního soudu, chtěl Svatý Otec Jan Pavel II. zdůraznit posvátnost místa, na němž malby, stejně jako obrazy nějaké knihy, slouží k tomu, aby učinily srozumitelnějšími pravdy, vyjádřené v Písmu svatém.

Sixtínská kaple dostala jméno po papeži Sixtu IV. della Rovere (pontifikát od r. 1471 do 1484), který v letech 1477-1480 nechal přebudovat starobylou Capella Magna. Pro papeže ji v letech 1473-1484 Baccio Pontelli, pod dohledem Giovannina de´Dolciho. Při první mši svaté, 19. srpna roku 1483, byla kaple zasvěcena Nanebevzetí P. Marie. Fresky na stěnách provedli nejslovutnější renesanční malíři Sandro Botticelli, Domenico Ghirlandaio, Pietro Perugino, Cosimo Rosselli a Luca Signorelli se svými spolupracovníky, mezi nimiž byl i Pinturicchio nebo Piero di Cosimo. Jejich obrazy zachycují dějiny spásy, od lidu Staré smlouvy po narození Krista a začátek křesťanské éry. 26

Valenou klenbu s lunetovými výsečemi zdobily původně zlaté hvězdy na modrém pozadí. Když Julius II. roku 1508 pozval Michelangela, aby vyzdobil strop papežské kaple, slavný Florenťan prý vytušil, že po něm chce vymalovat stodolu. Papeže to nevyvedlo z míry a opáčil, že tedy chce, aby mu z té stodoly udělal nejskvostnější kapli v Římě. Michelangelo neměl s freskami žádné zkušenosti a podle lidového podání jej papeži navrhl architekt Bramante, žárlivý na jeho stavitelské a sochařské úspěchy v Římě. Podle prvních plánů měly klenbu zdobit fresky 12-ti apoštolů. Nakonec dal ale papež Michelangelovi volnou ruku a ten ji zalidnil zástupem více než tří tisíc postav. Práci začal 10. května 1508 s několika pomocníky, ale jakmile zvládl techniku freskové malby, propustil je. V letech 1508 až 1512 Michelangelo vytvořil síť iluzivních architektonických rámců a do nich umístil postavy Sibyl, proroků a devět příběhů z knihy Genesis. Ikonografický program oslavuje v mnoha tóninách velkolepost Božího záměru s člověkem. Nejprve stvoření Vesmíru: Bůh odděluje Světlo od temnot, tvoří slunce a měsíc, odděluje vody od země a zemi zaplňuje zvířaty a rostlinami. Stvořitel je v prvních scénách svrchovaným Pánem, jediným původcem všeho. Pak přichází na scénu člověk. Bůh se rozhoduje stvořit bytost se svobodnou vůlí, k svému obrazu. Vdechuje život Adamovi a přivádí na svět Evu. Muž a žena však záhy pociťují dvousečnost svobody, kterou jim dal Bůh do vínku; svobodu odvrátit se od Boha, dát se svézt vlastní pýchou a líbivými řečmi Pomlouvače, diabola - ďábla, který rozděluje, jak o tom vypráví Genesis v příběhu o jablku a ztraceném ráji. Michelangelo mistrovsky ukazuje, jak člověk po tom, co okusil svobodu hříchu, dostává strach – strach ze sebe i ze světa, 27

ztrácí samozřejmost Boží blízkosti. Do tváře vyhnanců z ráje se zakousl čas, bolest a hrůza ze smrti. Vyprávění v první knize Mojžíšově pokračuje příběhem Noeho. On je prvním z těch, na kterých Bůh ukazuje svou nekonečnou trpělivost s člověkem. Noe je vyvolen, aby přežil zkázu hříšného světa a Hospodin s ním uzavírá smlouvu, znamení smíření mezi 28

nebem a zemí. Michelangelo ve třech scénách ukazuje Noemovu oběť, Potopu a nakonec Noemovu opilost – nezvyklou scénu, popsanou v 9. kapitole Genesis. Noe vypěstoval vinnou révu, opil se a zůstal ležet odkrytý uprostřed svého stanu. Jeho synové vešli pozpátku, aby neviděli otcovu nahotu, a přikryli jej. Hlavní scény doprovázejí po stranách Sibyly a Proroci, vědoucí, kterým bylo dopřáno zahlédnout Boží plán záchrany člověka. Kristovi předkové v lunetách upomínají, že plán vykoupení se děje v čase, že v něm má svou důležitost každý individuální osud, který Boží Prozřetelnost umí využít často navzdory vší logice. V kápích koutových kleneb jsou zachyceny čtyři Starozákonní motivy, předobrazy vítězství nad zlem a Kristovy oběti: vidíme Davida jak stíná hlavu Goliáše, Juditu s hlavou Holofernovou a vlevo, na straně oltáře, se objevuje Mojžíšův Bronzový had a jak říká Vasari v Michelangelově životopise: ukazuje nekonečnou hrůzu ze smrti, i úlevu těch, kterým pohled na hada zachraňuje život. Poslední výjev z knihy Ester ukazuje potrestání Hamána, králova rádce, který chtěl vyhubit vyvolený národ. Kromě řečených hlavních scén Michelangelo přidává další příběhy v monochromních medailonech, figury sochařsky pojatých gigantů, podpírající iluzivní architekturu, a celá velkolepá kompozice se stává také oslavou umění, tvůrčí činnosti člověka, v malířství, sochařství i architektuře – Slavní „Ignudi“, nazí mládenci, kteří sledují dění v hlavních výjevech a doprovázejí pohledem diváka, jsou nakonec ale novým chvalozpěvem na Stvořitele, z jehož ruky vyšla krása, oslava lidského těla, které nese nejen podpis, ale i podobu Tvůrce vesmíru. V září 1510 měl Michelangelo dokončenou polovinu klenby. Julius II. dal 14. srpna 1511 ve své netrpělivosti a v neustálých sporech s mistrem odstranit lešení. Říká se, že když Raffaello uviděl hotový strop, změnil svůj malířský styl. Víc než 20 let po dokončení fresek klenby povolal papež Klement VII. (1523-1534) Michelangela, aby doplnil výzdobu kaple freskou Posledního Soudu. K realizaci ale došlo až za jeho nástupce, Pavla III., papeže, který svolal Tridentský koncil. Práce začaly stavbou lešení 16. dubna 1535. Freska byla odhalena o slavnosti Všech svatých, 1. listopadu 1541. Michelangelo nedělí plochu iluzivní architekturou, nevysunuje soud do nadzemské sféry, jak to činilo mnoho jeho předchůdců. Dějištěm soudu je náš prostor, otvírá se před námi a my směřujeme bezprostředně k němu. Středem kompozice je Kristus – Soudce, pod jeho zvednutou pravici se utíká i Maria, tentokrát nikoliv v roli Přímluvkyně, jak jsme zvyklí. Panuje napětí. Oproti všem zvyklostem Michelangelo zachycuje lidstvo v okamžiku těsně před vynesením rozsudku. V kruzích kolem Krista se shromažďují apoštolové a světci, někteří z nich rozpoznatelní podle atributů, jiní bezejmenní. Nad zemí sedm andělů z Apokalypsy povolává před soud mrtvé ze všech stran světa, a další dva nesou otevřenou knihu, „ve které každý může číst a rozpoznat svůj minulý život, téměř jako by měl soudit sám sebe“ – píše Condivi v Michelangelově životopise. Podle Ezechielova proroctví mrtví vstávají z hrobů, dostávají zpět svá těla a v rázném pohybu jsou vynášeni před Krista. Do jeho blízkosti se ale dostávají jen vyvolení. Kdo opovážlivě zamířil příliš vysoko je stahován dolů démony. Obrazy podsvětí a pekla čerpal Michelangelo od Danteho. Cháron a démoni nutí odsouzence k výstupu z člunu převážejícího do podsvětí. Soudce Minos pak rozhoduje o trestech. Michelangelo začal práci od lunet, kde andělé nesou nástroje Kristova umučení. Dílo provedl ve 456 denních úsecích, jak si žádá umění fresky. Někdy zpracoval velkou 29

plochu, to když vykrýval pozadí modří vzácného ultramarínu. Jindy celý den pracoval na detailu tváře. V některých postavách rozpoznávají badatelé Michelangelovy současníky, ve svatém Petru spatřují rysy Pavla III., zatímco v pekle, v nelichotivé pozici, je jeden z kritiků díla, papežský ceremoniář Biagio da Cesena. Nepomohla mu odtud ani stížnost 30

před papežem. Odpověděl mu prý, jak traduje Vasari, že jeho autorita do pekla nedosahuje. Omnia nuda et aperta sunt ante oculos Eius, před očima Stvořitele je všechno odhalené a otevřené, připomíná v Římském Triptychu Jan Pavel II. Bylo zbytečné pokoušet se zakrývat lidskou nahotu, jak bylo rozhodnuto necelý měsíc před Michelangelovou smrtí, v roce 1564. Poslední restaurační práce až na několik detailů obnovily původní stav díla. Tady, na prahu Sixtiny, sleduje svět se zatajeným dechem volbu Petrova nástupce. Ve velkolepém obrazu universa, mezi Počátkem a koncem, se scházejí kardinálové. Výmluvnými se v tu chvíli stávají slova, jimiž Jan Pavel II. odhaluje poselství Sixtinské kaple: Právě zde, v této úchvatné polychromii sixtínské, se scházejí kardinálové – společenství odpovědné za odkaz klíčů Království. Přichází právě sem. A Michelangelo je dosud zahaluje svou vizí. „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme...“ Kým je? Hle, stvořitelská ruka všemohoucího Starce, směřující k Adamovi... Na počátku Bůh stvořil ... Ten, který všechno vidí... Sixtínská polychromie tedy pronese Pánovo Slovo: Tu es Petrus – zaslechl Šimon, syn Jonášův. „Tobě svěřím klíče Království“.. Rod, jemuž byla svěřena záštita odkazu klíčů, se shromažďuje zde a nechává se obklopit sixtínskou polychromií, touto vizí, kterou nám Michelangelo zanechal. Tak tomu bylo v srpnu a pak v říjnu, památného roku dvou konkláve a tak tomu bude zas, když toho bude zapotřebí po mé smrti. Bude třeba, aby k nim promluvila Michelangelova vize. „Konklave“: spolusdílená starost o odkaz klíčů, klíčů Království. Hle, lze je spatřit mezi Počátkem a Koncem, mezi dnem Stvoření a dnem Soudu. Člověku je dáno zemřít jen jednou a potom Soud! Konečná průzračnost a světlo. Průzračnost událostí. Průzračnost svědomí. Je třeba, aby u příležitosti konkláve Michelangelo poučil lid – Nezapomeňte: Omnia nuda et aperta sunt ante oculos Eius /před jeho zrakem vše nahé a odkryté/ Ty, který vše pronikáš – naznač! On ukáže... 31

Žijte podle ideálů, které vám Svatý Otec předložil! (homílie Jeho Excelence Mons. Giovanni Coppy, apoštolského nuncia a čestného občana Drysic v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové u příležitosti 10. výročí návštěvy Jana Pavla II., 28. 4. 2007)

Mám velikou radost, že zde mohu být znovu s vámi, milovaní věřící královéhradecké diecéze, právě v tento den, který je určitým mezníkem v dějinách. Oslavujeme 10. výročí návštěvy Služebníka Božího, Jana Pavla II., která se uskutečnila v tomto městě 26. dubna 1997. Zároveň slavíme 1010 let od mučednické smrti svatého Vojtěcha, který vaší diecézi patří. Svým srdečným pozdravem se obracím na pana biskupa Duku, jemuž děkuji za pozvání, kterému jsem nemohl odolat, pana arcibiskupa Karla, pomocného biskupa Josefa, kněžstvo, řeholnice a řeholníky, čestné hosty i všechen lid, který se zde sešel ke společné a radostné oslavě. Uchovávám v srdci nezapomenutelné zážitky z této třetí návštěvy papeže Jana Pavla II. u vás. Hned po svém příjezdu, ještě tentýž večer, se na apoštolské nunciatuře setkal se členy České biskupské konference. Mezitím se venku ve Voršilské ulici v Praze shromáždily zástupy věřících, zejména z řad mládeže, kteří jej hlasitě pozdravovali, modlili se a zpívali v naději, že je Svatý Otec pozdraví z balkónu. Jakmile jsem jej o tom informoval, hned spěchal k balkónu. Dokážete si představit s jakým jásotem papeže vítali, když se tam ukázal, aby je s pohnutím v srdci pozdravil, žehnal a pronášel k nim slova povzbuzení. Poté jsem jej doprovodil do kaple, před níž už byly připravené obrazy, mariánské sošky a korunky, i jiné předměty určené do chrámů a svatyň vaší vlasti. Svatý Otec je požehnal a potom dlouho zůstal před svatostánkem ponořen v modlitbě. V sobotu, 26. dubna, ještě před odletem helikoptéry se Jan Pavel II. setkal se sestrami Voršilkami ze školy od naproti. I ony zůstaly radostí celé bez sebe. Následoval krásný přelet do Hradce Králové. Papež se obdivoval kráse české krajiny, zatímco piloti vysvětlovali, co se pod ním nacházelo. Jako například nádherná budova chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře, 32

která se skvěla v ranním světle jako drahokam. Pak se nízko nad zemí oblétalo nad hradištěm a akropolí v Libici nad Cidlinou, místo narození svatého Vojtěcha, na které Svatý Otec pohlížel v tichém usebrání. Brzy nato se začínalo rýsovat vaše krásné město, spolu s velkými zástupy lidí v centru města, stále houstnoucími směrem k Velkému náměstí. Následovalo velkolepé přivítání za jásotu, bouřlivého potlesku a zpěvu především z řad mládeže, které byla určena mše svatá. Všude dýchal velký entuziasmus, ale také usebrání, duch modlitby, a velmi pozorné naslouchání papežovým slovům v naprostém silentiu. Hned po mši svaté, v souladu se zdravotním stavem, musel následovat návrat Svatého Otce do Prahy, neboť jej očekávala ještě návštěva opatství v Břevnově, založeného svatým Vojtěchem, a setkání s nemocnými a postiženými. Téhož večera se mi dostalo snad nejkrásnějšího zážitku mého života. A chci se nyní s vámi o něj podělit: po večeři, kvůli jedné velmi naléhavé záležitosti jsem totiž nemohl hned doprovodit Svatého Otce do kaple. Proto jsem tam přišel až později. Pomalu jsem otevřel dveře a ke svému velkému překvapení jsme uslyšel Svatého Otce zpívat. Klečel před oltářem v lavici, a slabým ale rozhodným hlasem v modlitbě zpíval, hledě upřeně na svatostánek. Byl to pro mě nepopsatelně dojemný zážitek: Kristův vikář pěje modlitbu před Eucharistii. Papež a Kristus jako by se vzájemně nechávali pronikat láskou. Téměř omráčen hlubokým dojetím jsem pomaličku zavřel dveře a počkal před kaplí. I následující den byl program velmi plný: po setkání na nunciatuře se sestrami Boromejkami byla na Letné slavná mše svatá ke cti svatého Vojtěcha. Biskupové a kněží z celé republiky i ze zahraničí. Celá letenská pláň zaplněná věřícími. Odpoledne se pak konala ekumenická bohoslužba v katedrále svatého Víta. Na letišti následoval pozdrav s prezidentem Havlem a oficiální rozloučení. Tato pastorační návštěva se nepochybně stala významnou dějinnou událostí, a zanechala v srdcích věřících nezapomenutelné vzpomínky. Totéž jistě platí o vás, neboť právě sem, k vám se Svatý Otec vydal. Své kázání započal Jan Pavel II. připomínkou dne Letnic, kde mimo jiné řekl: „Opravdu, den Letnic, seslání Ducha svatého, je začátkem působení Církve, která od tohoto okamžiku vystupuje na veřejnost a začíná ohlašovat evangelium“. A dále pokračoval slovy: „V devátém století, evangelium hlásané svatými bratry ze Soluně, Cyrilem a Metodějem, přišlo do vaší země, na Velkou Moravu a do blízkých slovanských národů, kde našlo příhodnou půdu. Vaši předkové přijali křesťanství od „apoštolů Slovanů“ a potom i oni se stali apoštoly.“ 33

Poté Svatý Otec výstižně zachytil hlavní body ze života svatého Vojtěcha, přičemž poukázal také na současnou situaci Církve. Cituji: „První pražský biskup z české krve byl na konci prvního tisíciletí dědicem tradic svatosti mučedníků, kteří ho předešli, zvláště svaté Ludmily a svatého Václava. Zároveň však hleděl do budoucna. Bojoval za pravdu. Nedovolil, aby ji duch doby zadusil. Na prahu třetího tisíciletí, jehož vy, chlapci a děvčata, budete hlavními hrdiny, se vám svatý Vojtěch představuje jako neohrožený svědek víry. S pohledem upřeným na něho, můžete najít inspiraci a světlo k tomu, abyste s odvahou dokázali čelit výzvám současné doby. Učí vás otevřenosti a velkorysému darování se druhým. Máte velkou šanci dosáhnout svobody a plnosti života; a toho nelze dosáhnout sobeckým hledáním vlastních výhod, nýbrž pouze otevřením se lásce“. A dále řekl: „Žijete v situaci, která se v jistém smyslu podobá situaci prvních křesťanů. I když okolní svět evangelium neznal, oni neztráceli odvahu… Buďte i vy jako oni! Buďte Církví, která předává dnešnímu světu radostné poselství evangelia. Svatý Vojtěch byl zaníceným služebníkem Církve. Buďte jimi i vy! Církev vás potřebuje!“ Milovaní! Uběhlo deset roků od té doby, kdy papežova slova zazněla, a dodnes neztratila nic ze své aktuálnosti a důležitosti. Čas se nezastavil, běží dál. Tehdejší mládež je dnes o deset let starší, mnozí z nich už založili rodiny; nepochybně se zde zrodila také nová kněžská a řeholní povolání. Na místa těch nejmladších nastupuje nová mládež, která je stejně tak aktivní a začleněná do života Církve, jak jsem mohl vidět před dvěma léty. Zde v Hradci Králové, i v celé diecézi, je tento nový impuls křesťanského života stále přítomen. I to je důkazem, že papežova slova padla ve vašich srdcích na dobrou, úrodnou půdu. Nikdy se nevzdávejte! Nechávejte stále vzrůstat a kvést jeho slova ve svém životě osobním, rodinném a Bohu zasvěceném! Žijte podle ideálů, které vám Svatý Otec předložil! 34

Stejně jako svatý Vojtěch, i vy bojujte za pravdu! Nenechávejte se ovlivňovat mentalitou dnešního světa, která se nedokáže otevřít Bohu. Svatý Otec Benedikt XVI. často připomíná, že Bůh svým povoláním k životu s Ním, k následování, nám nic neubírá, nýbrž nabízí nám nezměrné bohatství svobody, pravdy, světla, statečnosti, štědrosti a krásy. Nebojte se jej dávat vždy na první místo! Stejně jako svatý Vojtěch, i vy se staňte neohroženými svědky víry! Víra nechť je vám kompasem, jenž vám ukáže správný směr i v obtížných rozhodováních a úkolech života. Stejně jako svatý Vojtěch, i vy mějte otevřenost a velkorysé darování se druhým! Svět hyne díky egoizmu; stává se vyprahlou pouští kvůli nedostatku lásky. Buďte vždy otevřeni lásce! Bůh je láska. Jen v lásce k němu se dokážete stát lidmi, kteří jsou věrni svému ideálu, citliví k potřebám bližního; něco na způsob lásky, která je plná fantazie, a k níž nás Jan Pavel II. vyzýval na prahu třetího tisíciletí. A to je vašim úkolem, milovaní věřící královéhradecké diecéze. Moji drazí! Jan Pavel II. vás měl velmi rád. Důvěřoval vám a nabádal vás, abyste vždy byli hodni evangelia. On vás miloval, protože vší silou miloval Ježíše Krista, kterému zasvětil celý život, jako dělník, jako kněz, jako biskup, jako papež. Ten zpěv před svatostánkem v kapli pražské nunciatury byl symbolickým vyjádřením plnosti lásky, kterou choval ke Kristu – Chlebu života, Učiteli víry, Cestě, Pravdě a Životu, - i lásky, jíž miloval všechny lidi. Člověka miloval a chránil proto, že nejprve miloval Boha. Tak, jak to bývá u světců. Tak, jak to bylo u svatého Vojtěcha. Jan Pavel II. žil životem světce. Druhého dubna, před necelým měsícem, byla uzavřena v Římě diecézní část procesu jeho blahořečení. Je to první a velmi důležitý krok. Ano, modlíme se za to, aby byl co nejdříve Církvi představen jako blahoslavený a svatý pastýř moderní doby. Nechť jeho památka, zvěčněná mimo jiné i bystou, která nyní bude odhalena na Velkém náměstí, zůstane stále živá ve vás, kteří jej milujete.

35

POŘAD BOHOSLUŽEB: 27. května – 5. června 2007 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

na poděkování za 75 let života s prosbou za Boží požehnání pro rodinu za +Annu a Josefa BRANČÍNEDĚLE DRYSICE SESLÁNÍ KOVY, 2 rodiče a duše v o. 9.30 27. května DUCHA SVATÉHO KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ za + rodiče ŠENOVY PODIVICE a DRAGONOVY 11.00 SVATODUŠNÍ KONCERT HRADIŠŤANU S JIŘÍM PAVLICOU 16h – chrám sv. Benedikta v Pustiměři KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ M Á J OVÁ POBOŽNOST PONDĚLÍ PONDĚLÍ 17.30 8. TÝDNE V MEZIDOBÍ 28. května PUSTIMĚŘ za + Františka ŠMEHLÍKA a dvoje rodiče 18.00 SV. RITA Z CASCIE, ÚTERÝ PODIVICE za + Karla KROMBHOLCE, ŘEHOLNICE 29. května manželku a + rodinu 8.00 STŘEDA DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 8. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA 17.30 30. května za + Vojtěcha BARTOŠKA, DRYSICE SV. ZDISLAVA dvoje rodiče a švagra 18.00 KAPLE SV. ANNY: PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST SVÁTEK ČTVRTEK 17.30 NAVŠTÍVENÍ 31. května PUSTIMĚŘ za Vladimíru ŠMEHLÍKOVOU, rodiče, sourozence, živou a +rod. PANNY MARIE 18.00 SV. JUSTIN, za živé a zemřelé DRYSICE MUČEDNÍK sloupské poutníky PÁTEK 8.00 1. června PUSTIMĚŘ za + rodiče KRKOŠKOVY, PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI KŘEHLÍKOVY, živou a +rod. 18.00 SV. MARCELIN A PETR, A D OR A C E SOBOTA PODIVICE MUČEDNÍCI N E J S V Ě T Ě J Š Í S V Á T OS T I 2. června 18.00 za + Zdenu ŠTOLFOVOU PUSTIMĚŘ SLAVNOST a rodiče z obou stran 8.00 za + Filoménu SUROU, NEDĚLE DRYSICE NEJSVĚTĚJŠÍ manžela a zetě 3. června 9.30 TROJICE PRAVIDELNÁ za + Františka PIVODU, PODIVICE MĚSÍČNÍ SBÍRKA manželku, živou a + rodinu 11.00 PONDĚLÍ PONDĚLÍ za + Jana a Marii PUSTIMĚŘ TÝDNE V MEZIDOBÍ 9. 4. června SMÉKALOVY 18.00 za + Vladimíra RYŠÁVKU, SV. BONIFÁC, ÚTERÝ PODIVICE vnuka, rodiče HORŇÁKOVY BISKUP A MUČEDNÍK 5. června 8.00 a RYŠÁVKOVY SLAVNOST

PUSTIMĚŘ 8.00

MÁJOVÉ POBOŽNOSTI V PODIVICÍCH: 27., 31. 5. v 18h. 36

POŘAD BOHOSLUŽEB: 6. – 17. června 2007 DEN

LITURGIE

STŘEDA 6. června ČTVRTEK 7. června PÁTEK 8. června

STŘEDA 9. TÝDNE V MEZID. SV. NORBERT, BISKUP

SOBOTA 9. června

SLAVNOST CORPUS DOMINI

9.

PÁTEK TÝDNE V MEZIDOBÍ

9.

SOBOTA TÝDNE V MEZIDOBÍ

SV. EFRÉM SYRSKÝ, DIAKON A UČITEL CÍRKVE

SLAVNOST

NEDĚLE 10. června

TĚLA A KRVE PÁNĚ

SV. BARNABÁŠ, PONDĚLÍ APOŠTOL 11. června ÚTERÝ ÚTERÝ 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 12. června SV. ANTONÍN Z PADOVY STŘEDA KNĚZ A UČITEL CÍRKVE 13. června ČTVRTEK ČTVRTEK 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 14. června NEJSVĚTĚJŠÍ SRDCE PÁTEK JEŽÍŠOVO, SLAVNOST 15. června SOBOTA NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE PANNY MARIE 16. června

FARNOST

PUSTIMĚŘ za Boží požehnání pro poutníky Ad limina apostolorum 16.00 za obnovu eucharistického ORVIETO života farností 12.00 za obrácení a dar vnímavosti ASSISI k hlasu Boží prozřetelnosti 9.00 za pokřtěné ve farnostech ŘÍM a za posílení ve víře 7.45 sv. manželství: Marcela PUSTIMĚŘ KREJČOVÁ a Jiří KLIMEŠ 11.00 PODIVICE za Helenu POSPÍŠILOVOU, rodiče a sourozence sobota: 17.00 za + Zdenu ŠTOLFOVOU PUSTIMĚŘ a rodiče z obou stran 8.00 DRYSICE za + Marii TIHELKOVOU 11.00 za Boží požehnání ŘÍM pro rodiny ve farnostech 15.45 za + neohrožené svědky, ŘÍM jímž vděčíme za odvahu víry 9.00 ŘÍM za zemřelé farníky 9.00 za Svatého Otce ŘÍM Benedikta XVI. 8.00 za světlo Ducha svatého BENÁTKY pro porozumění Božímu slovu 8.30 za + Antonína Šmehlíka PUSTIMĚŘ a rodiče z obou stran 18.00

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 17. června

11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

ÚMYSL MŠE SV.

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

na poděkování Pánu Bohu na poděkování za 75 let života, Boží požehnání a ochranu Panny Marie za + Bohuslava MARÁKA, rodiče a bratry

V době naší pouti Ad limina apostolorum, tzn. 6. – 14. června 2007 se obraťte v případě pohřbu na Děkanství Vyškov, $ 739.246.000. 37

POŘAD BOHOSLUŽEB: 17. – 24. června 2007 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 17. června

PONDĚLÍ 18. června ÚTERÝ 19. června STŘEDA 20. června ČTVRTEK 21. června

11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

SV.

BARNABÁŠ, APOŠTOL

11.

ÚTERÝ TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA TÝDNE V MEZIDOBÍ

11. SV. ALOIS GONZAGA, ŘEHOLNÍK

PÁTEK 22. června

11. TÝDNE V MEZIDOBÍ

SOBOTA 23. června

11. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PÁTEK

SOBOTA

SLAVNOST

NEDĚLE 24. června

NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ 8.00

na poděkování Pánu Bohu

na poděkování za 75 let života, Boží požehnání a ochranu Panny Marie za + Bohuslava MARÁKA, PODIVICE rodiče a bratry 11.00 za Františka ORÁLKA, PUSTIMĚŘ manželku, živou a + rodinu 18.00 za Vladimíra RYŠÁVKU, PODIVICE vnuka, 2 rodiče a + rodinu 8.00 za + Marii SYNKOVOU, DRYSICE manžela, dceru a rodiče 18.00 za + Ladislava BUREŠE, PUSTIMĚŘ rodiče a živou rodinu 18.00 za + rodinu VŠETULOVU, PUSTIMĚŘ ZBOŘILOVU a Boží ochranu 18.00 pro živou rodinu za +Františku HRUBOU, PODIVICE manžela a dva syny 18.00 za + Ing. Jana POLÁCHA DRYSICE a duše v očistci 8.00 za +Františka a Marii JANPUSTIMĚŘ SKÝCH, 2 syny, snachu a rodiče 9.30 DRYSICE 9.30

PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (5)

INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA DRUHÉ POLOLETÍ ROKU 2007 (1.7.-31.12.) ZAPISUJI OD 18. ČERVNA VE VŠEDNÍ DNY PO MŠI SVATÉ. PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA!

% ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN

1. Aby Pán chránil námořníky, a všechny, kdo pracují v oblasti námořní dopravy. 2. Aby Církev v severní Africe, svou přítomností i činností vydávala svědectví o Boží lásce ke každému člověku a každému národu. 3. Aby se mladí lidé rozhodovali pro budoucí povolání nejen s ohledem na vlastní prospěch, ale nechali se při své volbě vést Duchem Svatým. FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

38