Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST

SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO – 15. KVĚTNA 2005

Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Milovaní, sjednoceni Duchem svatým ve víře, naději a lásce, vzývejme pokorně našeho nebeského Otce jedněmi ústy a jedním srdcem. L:PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. z Prosíme tě, Bože, svým svatým Duchem upevni naši víru, rozmnož lásku a dej nám sílu, abychom celým svým životem vydávali svědectví tvému Kristu. /Hrozová Eliška/ z Prosíme tě, Bože, za rodiče a kmotry: dej ať věrným následováním Krista dávají dobrý příklad těm, za které ručí. /Pospíšilová Jitka/ z Prosíme tě, Bože, za našeho papeže Benedikta XVI., naše biskupy Jana a Josefa, za všechny biskupy a za celou Církev, kterou si shromažďuješ v Duchu svatém: Naplň svůj lid pokojem a veď ho k jednotě, abychom rostli ve víře a lásce až do Kristova příchodu. /Koutná Zuzana/

z Prosíme tě, Bože, Stvořiteli a Otče všech lidí, za celý svět: Dej, ať jsme všichni navzájem bratry, aby celý svět byl tvým královstvím, v němž panuje pokoj a radost v Duchu svatém. /Spisar Milan/ z Prosíme tě, Bože, za dar moudrosti, abychom viděli věci lidské v tvém božském světle, a ve svých touhách i nadějích byli prodchnuti tvým svatým Duchem. /Všetula Martin/ z Prosíme tě, Bože, za dar rozumu, aby tvůj Duch svatý, jenž „zkoumá Boží hlubiny“ nám dal jiskru této pronikavé schopnosti a otevřel naše srdce radostnému přijetí tvého láskyplného záměru. /Voldřichová Alena/

z Prosíme tě, Bože, za dar umění, abychom poznali nekonečnou propast, která tebe, Stvořitele, odděluje od stvoření; abychom objevili jejich omezenost i svůdnost, kterou mají, pokud se jich špatně užívá. /Pospíšilová Jana/ z Prosíme tě, Bože, skrze dar rady uzdrav naše svědomí, abychom v jeho síle pronikali do poznání pravého smyslu evangelijních hodnot, obsažených v horském kázání. /Spisarová Pavla/

z Prosíme tě, Bože, darem síly pronikni náš život impulzem shůry, který dá duši odvahu nejen v chvílích dramatických, ale i v každodenním životě. /Sedláčková Kateřina / z Prosíme tě, Bože, skrze dar zbožnosti vykořeň z našich srdcí hořkost, hněv a netrpělivost, oživ v nás ducha porozumění, tolerance a odpuštění, který je zdrojem nového lidství, založeného na civilizaci lásky. /Večeřová Lenka ml./ z Prosíme tě, Bože, ať tvůj Duch vlije do našich srdcí bázeň, vycházející z lásky k Tobě; abychom po příkladu Panny Marie, která i přes rozechvění z neslýchané odpovědnosti, která jí byla svěřena, dokázala vyslovit „fiat“ víry, poslušnosti a lásky. /Zahradníčková L./ z Prosíme tě, Bože, ať Duch Kristů, Pán a Dárce života, přivede k věčnému životu ty, kdo /Suchánková Kristýna/ se k němu na křtu svatém zrodili. K: Bože, tys dal apoštolům svého svatého Ducha a dáváš ho všem věřícím, na něž apoštolové a jejich nástupci vložili ruce; ať tvůj svatý Duch stále v Církvi zůstává a nepřestává skrze ni konat ve světě dílo spásy. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. ™

„BUĎTE JEŽÍŠOVI STEJNĚ JAKO ON JE VÁŠ“

Hlas největšího zvonu chrámu sv. Benedikta v Pustiměři a fanfáry papežské hymny vítaly v neděli, 14. září 1997, papežského nuncia, arcibiskupa Giovanni Coppu. Velkou radost nad významnou událostí vyjádřili již v úvodu „hlavní protagonisté této slavnosti“, jak biřmovance nazval sám nuncius. V projevu na uvítanou, předneseném Ivetou Rozehnalovou v italštině, totiž doslova zaznělo: „Zdrojem naší radosti je vaše přítomnost. Vy – nástupce apoštolů jste pro nás symbolem pramenů víry“. Hlubinou krásy těchto pramenů byla prodchnuta celá slavnost doprovázená sborem Mons. Olejníka. Staroslověnské i latinské sbory se stávaly jakoby vnějším projevem bohatství darů Ducha svatého, jež do srdcí biřmovanců skrze mazání posvátným olejem vkládal sám Bůh. V homílii¨pak arcibiskup Coppa kladl biřmovancům na srdce: „Opravdový křesťan má silnou osobnost: dokáže se postavit pro Krista odvážně, nekompromisně, s velkodušností a láskou. Opravdový křesťan dokáže být hrdinou! Nejsou hrdinové, kteří jednají jako všichni ostatní – a kteří jsou jako leklé ryby, jež s sebou nese proud. Duch svatý nás posiluje, vlévá nám potřebnou sílu, abychom vytrvali v předsevzetích křesťanského života až do smrti. Přijměte s radostí plnost jeho darů“. Po promluvě a obnově křestních slibů zaznělo z úst apoštolského nuncia jedenatřicetkrát: „N. přijmi pečeť darů Ducha svatého“, když posvátným křižmem mazal čela biřmovanců. Každému z nich věnoval arcibiskup Coppa kříž, posvěcený Svatým Otcem, s výzvou: „Nechť toto svaté biřmování je pro každého z vás počátkem nového dobrodružství, které vás přivádí stále blíž a blíže ke Kristu. Buďte Ježíšovi stejně jako On je váš“. „Velkou nevšední událostí“ – nazval papežský nuncius ve své homílii svátost biřmování. Stejnými slovy lze označit i jeho nezapomenutelnou přítomnost na místech, jejichž dějiny psali Apoštolové Slovanů, královské rody i benediktinský klášter „Ježíšova dětství“. ™

NANEBEVSTOUPENÍ /zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka/

Nejsou všechny námitky inteligentní, ale na neinteligentní námitku není vždycky snadné najít hned inteligentní odpověď. Jedna z takových námitek se vyslovila tímto způsobem. Evangelium nám vypravuje, že byl Kristus ukřižován. Zemřel. Třetího dne vstal z mrtvých. Ale čtyřicet dní nato vystoupil na nebesa. Na první pohled je to všechno jednoduché. Ale teď vystoupil skeptik se svou námitkou. Podle učení všech náboženství, lidé, kteří v tomto životě něco dobrého udělali, jsou odměněni po smrti. Jdou do nebe. Jak si to nebe představit, v tom se ovšem lidé různí. Ale základní pravda je vždycky táž. Po smrti se dostanou dobří do nového, lepšího světa, do věčného života. V životě Kristově se však vyskytuje něco docela zvláštního. Vstal z mrtvých, tj. navrátil se nazpět do života na zemi. A pak teprve vystoupil na nebe. Proč to zpoždění? Vždyť je to, jakoby dvakrát zemřel! Je zajímavé, že tato námitka tak překvapila i jednoho profesora teologie tak, že nevěděl, co má odpovědět. Dokážeme to my? Začneme tedy od počátku, abychom si uvědomili, co je v křesťanství doopravdy nového. Kristus zemřel. Smrt spravedlivého zasluhuje nebe. Proč tedy nevstoupil hned na nebe? Ve Věřím v Boha vyznáváme dokonce opak: „Byl ukřižován, umřel a vstoupil do pekel“. Nebylo tedy nebe, ale něco úplně jiného. Nechceme říci peklo, mluvíme tedy o „předpeklí“, ale i to je něco velmi temného. Odporuje to tedy všeobecné víře náboženství, že jdou spravedliví, sotva zemřeli, hned do nebe? Solověv tvrdí, že je potřeba už jednou provždy skončit s názory, jakoby smrt sama byla něco dobrého, brána do věčného života. Jaké jsou názory na smrt u primitivních lidí? Musíme říci, že jsou pesimistické. Lidé nepovažují smrt za vysvobození, ale za smutný konec lidského života na zemi. Většinou se věří v posmrtný život, ale nikdo tam nepospíchá. Je to říše stínů. Podle řecké mytologie je Charon, nevrlý, nesympatický převozník, který převáží duše zemřelých přes řeku na druhý břeh. Proto se dávala mrtvému do úst mince, aby měl čím zaplatit převoz a nemusel být tvrdě odháněn od loďky. A na druhé straně nečeká nic přívětivého. Je to podsvětí a střeží je obluda, trojhlavý pes Kerberos. Nikdo se nedostane odtud ven. A tam? „Lépe je být na zemi pastýřem než v podsvětí králem“, hlásá pověstný výrok ze starořecké mytologie. Představy jiných národů nejsou lákavější. A Bible? Starý zákon je docela v tomto pojetí. Říše zemřelých je šeól, podsvětí, „údolí stínů a smrti“. Jaký postoj má člověk zaujmout k této skutečnosti? Moderní ateismus to prostě popře, jako popřel Boha: po smrti nic není, člověk se rozpadne, zmizí. Těžko říci, nakolik si jsou jisti ti, kdo to tvrdí. Obyčejně se jim těžko umírá. Ale i ti, co v život posmrtný věří, neradi tam pospíchají, zvláště ne ti, kterým se tu na zemi poměrně dobře vedlo. L.N.Tolstoj pěkně vylíčil různý postoj v povídce Tři smrti. Tam se proti sobě staví mladá šlechtična, která umírá uprostřed své rodiny, která ji se vší péčí obsluhuje. Ale všechno je naplněno melancholií, těžkým smutkem. Naproti tomu umírá starý chudák v hostinci a už před smrtí se k němu dobývají s otázkou, komu odkáže boty, jediné co má. A přesto umírá celkem

klidně, odevzdaně. Nemá, čeho by litoval. Symbol jeho postoje je „třetí smrt“ v přírodě, mladé jedličky, kterou utnou, aby z ní udělali kříž na hrob toho starého chudáka. Podťata zavzdychne a je konec. Nikdo pak už na to nemyslí. Byli to řečtí filosofové platónského rázu, kteří vymysleli nauku o nebi pro duše, které se zbaví nepříjemného těla, které se smrtí osvobodí od bláta hmotného světa a budou se pak na věčnosti živit úchvatným pohledem na krásné ideje. Nauka je vznešená, ale kolik lidí jí doopravdy věřilo? Slouží dodnes jako ozdobné řeči při pohřbu. Ale není křesťanská a není pravdivá. A přece i my věříme v nebe. Ale je to něco jiného. Není to indiánské věčné loviště, není podzemní říše mytologií, ale není to ani nadhvězdný svět čistých idejí pro nehmotné bytosti. Nebeské království je království Kristovo. Kristus pak se narodil na této zemi, obětoval se, aby království Boží přinesl na zemi. Ale právě proto musel vstát z mrtvých. Musel nás osvobodit od toho všeho, co sebou přináší smrt, tj. zničení nejenom lidského života, ale i celé země. Smrt nám zaměňuje rodný domov za jakousi lepší matnou cizinu. Tak tomu učí nekřesťanská náboženství. Máme-li tedy kratičko vyjádřit rozdíl mezi křesťanstvím a jinými systémy, dá se to říci jedním slovem. Pro všechny ostatní je smrt odchod z tohoto světa, pro nás se má stát návratem. Nestane se to však hned, v jednom okamžiku. Mezi Kristovou smrtí a vzkříšením jsou tři dny pobytu v hrobě. Jaký to byl stav? Jeho tělo bylo pod zemí, ale duše se už navrátila k Otci. nebyl to platónský útěk z bídného světa, ale doba očekávání, které je podstatou dějin, až se uskuteční nová země a nové nebe. I to má být návratem, který je kosmický. Bible začíná stvořením světa. Líčí to postupně. To připomíná sv. Janu Zlatoústému jiný obraz: přípravu stolu pro hodovníky. Nejdříve se všechno ustrojí a nakonec se objeví pozvaný, aby zasedl. Ten pozvaný byl první člověk. Bohužel skončila první hostina tragicky. Musí se tedy všechno připravit znovu. Ale bude to daleko velkolepější. Ke stolu už mají zasednout všichni vyvolení synové Adamovi spolu s Kristem a celým nebem. Z toho vidíme jasně, že vzkříšení z mrtvých a nebe patří opravdu k sobě. Překonala se propast, která nebe a zemi rozděluje. Vidíme však také, že je nauka o vzkříšení z mrtvých jedinečným poselstvím křesťanským, nikde jinde se nevyskytuje. Proto se také nesnažíme křesťanské nebe srovnávat s posmrtným životem, jak se líčí v jiných náboženstvích. Ale je tu ještě jedna námitka, které si musíme všimnout. Týká se osudu lidských duší před vzkříšením z mrtvých, před posledním soudem. Přece i o nich tvrdíme, že jsou už v nebi. Ale nebeské království se ještě plně neuskutečnilo. Jaký je jejich stav? Můžeme odpovědět jenom přirovnáním ke stavu Krista po tři dny před zmrtvýchvstáním. Duše je už u Otce, ale tělo je ještě v hrobě. Je to stav provizorní, je to ještě smrt, ale je to už i život, obojí současně. „Život a smrt se utkaly v souboji“, zpívá velikonoční hymnus. Kdo z nich zvítězí, víme. Je to stav duší věrných zemřelých. Ale v jistém stupni i nás samých, kteří ještě žijeme. Vždyť cítíme denně, jak tělo odumírá, jak se pozemská pouť den ze dne zkracuje. Ale proto nás církev vybízí, abychom duchem už přebývali v nebi. Rozdělujeme se vnitřně, ale je to s vírou, že se zase sjednotíme se sebou, se všemi a se vším, až se nebe vrátí na zemi.

SANCTVS IOANNES NEPOMVCENVS HONORIS TVTOR IN ANGVSTIIS FORTIS ADIVTOR (1) Sochy sv. Jana Nepomuckého se vypínají nad mosty našich i světových řek, zdobí náměstí. Obrazy a sochy mučedníka nescházejí snad v žádném z chrámů. Jeho poselství ožívá zvláště nyní, kdy Obecní úřad v Pustiměři velkolepě restauroval jeho sochu tvořící dominantu návsi (titulek:

latinský nápis včetně zašifrovaného letopočtu – dokážete přeložit význam a určit datum?). Svatému Janu

Nepomuckému chci v této souvislosti věnovat zvláštní pozornost i ve Farním informátoru, a dát tak nám i budoucím zaznít jeho poselství.

SVATÝ JAN NEPOMUCKÝ A JEHO DOBA V boji, který se rozpoutal proti církvi v Čechách koncem 14. století, hrály nejdůležitější úlohu dvě postavy: král Václav IV. a arcibiskup Jan z Jenštejna. Václav, korunovaný na přání svého otce jako tříleté nemluvně přes varování pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, byl od malička vychováván jako budoucí král. V patnácti letech, opět na přání Karla IV., byl zvolen králem římským, a tak mu byla otevřena cesta k císařské koruně. Za dva roky potom stal nad otcovou rakví. V prvních nesnadných letech samostatné vlády nacházel mladý král oporu v členech rady svého otce, mužích zkušených a vybraných. Z nich však brzy někteří zemřeli, jiní byli zneschopněni stářím nebo časem oddáleni od dvora. Na jejich místo si mladý král vybíral úředníky, často prostšího původu, a ponechával jim rozsáhlou pravomoc ve vyřizování záležitostí. Jednou z osob, v které vkládal Karel IV. veliké naděje, byl mladý a vzdělaný arcibiskup Jan z Jenštejna, jehož ještě před svou smrtí jmenoval kancléřem svého syna. Schizma, jež vypuklo roku 1378 – a dvojpapežství – nesmírně ztížily situaci. Jenštejnovi se podařilo s pomocí některých rádců udržet Čechy a krále, spřízněného s francouzským dvorem, při římském papeži Urbanu VI., o jehož pravosti byl osobně zcela přesvědčen. Jeho přímočarý postup proti českým rozkolníkům, kteří se snažili zvrátit jeho plány, způsobil už v roce 1381 roztržku s královým bratrancem, asi jedenadvacetiletým moravským markrabětem Prokopem, který okázale přechovával sesazeného děkana Konráda z Veselé, stoupence vzdoropapeže Klimenta VII. Když se schylovalo k násilnému zákroku proti arcibiskupovi,

Jenštejnovi úředníci i s generálním vikářem uprchli z Prahy. Snad jim nahnaly strach násilnosti popudlivého krále proti vratislavské kaupitule dva měsíce předtím. Spor byl urovnán, ale rozdělení mezi králem a arcibiskupem vzrůstalo. Arcibiskup Jan se po těžké nemoci r. 1380 věnoval ještě horlivěji duchovnímu životu a na mnoho věcí pohlížel jinak, než světácký král; ten se právě tehdy začal obklopovat novými rádci, kteří mu ze ziskuchtivosti více lichotili. Jasný postoj ohnivého arcibiskupa, až vášnivě oddaného římskému papeži a církvi, vzbuzoval mu záští mnoha nepřátel v Německu, protože stál v cestě jejich osobních, ne vždy upřímně myšlených zájmů. A brzy se stal stejně nepohodlný královským oblíbencům, mezi nimiž nechyběli ani duchovní toužící po bohatých obročích. Arcibiskup byl tedy z rady a od krále oddalován a nakonec roku 1384 zbaven kancléřství. Tím se však napjatá situace nezlepšila. Byl sice zbaven vlivu politického, ale jeho vážnost a moc jako hlavního představitele církve v Čechách zůstávala. Církev totiž byla za doby Karla IV. obohacena zbožnými nadacemi a odkazy, které jí dodaly nového lesku a nové vážnosti. A právě po jejích pokladech prahnul král a jeho milci. Již za sporu s vratislavskou kapitulou spojil dobré s užitečným a zabavením statků chtěl ochromit také její moc. Podobným způsobem si počínal i v Čechách. Byl v tom napodobován svými milci, kteří s jeho podporou páchali podobné krádeže a násilí. Tak se stává dlouhý zápas bojem krále a jeho okolí proti arcibiskupovi, který se snažil hájit jak svobody církve, tak i její práva. V červnu 1383 povolal král Václav Jana z Jenštejna na hrad Karlštejn, tam ho uvěznil a dal plenit církevní majetky. Příčinu k tomu zavdal spor jednoho králova milce s arcibiskupem. Tím dal příklad ostatním, aby podobným způsobem okrádali kostely, kláštery a nemocnice a nepohodlné faráře nahrazovali povolnými. Dovolával-li se arcibiskup u krále spravedlnosti, nedosáhl ničeho. Ani sám se už necítil bezpečný: bylo mu vyhrožováno smrtí, nutili ho k složení úřadu, a když odmítal, dály se pokusy ho otrávit. v těchto těžkých letech měl málo úspěchů při zajišťování bezpečnosti své diecéze. Když se násilnosti proti duchovenstvu množily, vyhlásil na pachatele církevní tresty, klérus se však ze strachu zdráhal je provádět. Pro svou osobní bezpečnost a k ochraně arcibiskupských statků byl nucen opevnit tvrze a hrady a najímat žoldnéře k jejich obraně, čímž upadl do velkých dluhů. Pražské katedrální kapitule, stěžující si na násilné zabrání statků s vědomím královým a na jiná příkoří, mohl jen přislíbit svou přímluvu u krále a připomenout, že utrpení tohoto času nejsou nic ve srovnání s budoucí odplatou, kterou Spasitel svým věrným jednou dá: „Sluší se snášet příkoří raději neý úspěchy ve světě plném utrpení, a je třeba, hledíme-li na proměnlivost světa, v němž není nic jistého ani stálého, abyste snášeli dočasně křivdu, jež se na vás páše, než se Všemohoucí postará o nápravu“.

Ač se Jan z Jenštejna stával občas pod tíhou dlouhého utrpení netrpělivým, přece se naučil snášet stálá nebezpečí s duševní vyrovnaností. Když se mu v roce 1382 podařilo uniknout útoku a jen tak si zachránil život, potěšil ho jeho důvěrník a zpovědník, roudnický augustinián Petr Klarifikátor dopisem, v němž mu psal: „Běda, Otče, udeřila poslední hodina, nastaly zlé časy, v nichž pravda vymizela na zemi a spravedlnost se ukrývá v nebi! ... Nesčetné obludy obcházejí touto tmavou nocí a hledají si pokrm. Ovečky tvé pastvy se proměnily ve vlky, beránci v temné dravce ... Dobrý pastýři, co si počneš s tou zvěří? Řeknu-li: utečte, svedu vás k nedbalosti; poradím-li vám opak,

abyste se proti nim postavil, vydám vás na pospas krutým šelmám, které vztekle na svého pastýře cení zuby“.

Nakonec mu pouze doporučuje, aby si vybral dobré rádce, důvěřoval jim a po příkladu starozákonního kněze Jetra jim ponechal v jednání volnou ruku, zvláště běží-li o záležitosti správní, a sám aby ustoupil do pozadí. V odpovědi si však arcibiskup postěžoval: „Jakpak budu moci snášet nářek chuďasů, pláč vdov a stížnosti sirotků, horšících se nad mým jednáním? Mám snad já, který nakonec musím vydávat počet ze svého správcovství, považovat za nedůstojné skládat účty se svými spoluslužebníky?“

Již po prvních těžkých zkušenostech byl přesvědčen, že jeho nerovný zápas o uhájení církevních svobod neskončí jinak než násilnou smrtí; často však prohlašoval, že se nevzdá a že bude pro svobodu církve a k dosažení její jednoty bojovat až k smrti. Myšlenka na mučednictví se v jeho spisech skutečně často objevuje. Na ně se připravoval a po něm toužil; obával se jen, aby k němu měl dost síly. Papeže Urbana VI., když se k němu dosti nešetrně neprávem zachoval, ujišťoval v březnu 1387, že nechce ze strachu od svého stáda utíkat, nýbrž že mu zůstane věrný až do smrti. V dobách tak pohnutých nebylo snadné najít oddané spolupracovníky a úředníky, a Jan z Jenštejna se nechtěl spokojit s lidmi průměrnými, třebas mu to navrhoval Petr Klarifikátor. Brzy po svém nastoupení, v roce 1380, přinutil svými prosbami starého, zkušeného a ctnostného bývalého generálního vikáře mistra Borše z Mrákotic, aby se stal jeho oficiálem (nejvyšším soudcem v diecézi). Při té příležitosti mu však jasně naznačil, že od něho očekává vykonávání spravedlnosti přes všechny překážky. Boreš ho ujistil, že s ním rád půjde i na smrt, bude-li toho třeba. Když však došlo k prvnímu výbuchu pronásledování, i on od arcibiskupa utekl a nechal ho v rukou krále jako ostatní úředníci. Arcibiskup mu psal, když se bouře uklidnila: „Neuvědomuješ si, že jsi už sužován stářím a denně očekáváš záchvat horečky ... nebo nějaké jiné choroby, která může lehce učinit konec lidskému životu, a přece se bojíš podlehnout meči, který zasloužil mučedníkům věčné koruny? Dvojí totiž je smrt: jedna, co skličuje duši všelijakým trápením; jiná, kdy člověk podléhá meči, a ta – je-li dobrovolná a pro spravedlnost – činí z něj mučedníka... Ta je záslužná“.

Ale nejen stálé nebezpečí života, nýbrž i strach o pozemský majetek odradil arcibiskupovi větčinu prelátů a přátel: nabádali ho a zapřisáhali, aby pro zachování osobní bezpečnosti a statků přecházel všechny zločiny a násilnosti mlčením. Byla jen hrstka těch, kteří ho povzbuzovali, aby započatý boj statečně dokončil; ale ti, jak si sám stěžuje, jej v hodině zkoušky sledovali jen z povzdálí, protože nepatřili k jeho okolí. Veřejnost však, jak se zdá, prostý lid a ti, kteří neměli na boji osobní zájmy, sympatizovali s arcibiskupem, sand kromě značné části bázlivého nebo poddajného kléru. Když drama vrcholilo, vyzýval neméně výmluvně arcibiskupa, v anonymním ovšem letáku, mistr Štěpán z Kolína z pražské univerzity: „Kdo o tom pochybuje, že budeš připojen ke sboru svatých, podstoupíš-li pro obranu duchovního stavu a svobody církve časnou smrt? Co jiného přidružilo k nebeským zástupům onoho svatého arcibiskupa Tomáše canterburského, ne-li vztek tyranů?“

Na podzim roku 1389 se objevuje po boku arcibiskupově nový generální vikář: Jan z Pomuku. Začínal již před léty svou práci na pražské konsistoři jako notář, písař generálních vikářů a konečně po svém návratu z několikaletého studia v Padově, odkud si

přinesl doktorát církevního práva, byl ustanoven na místo starého osvědčeného vikáře mistra Kunše z Třebovle. Nezdá se, že to byl muž průměrný, jak se snaží z předpojatosti dokazovat někteří historici, kněz poskvrněný lakomstvím. Už ta okolnost, že býval tajemníkem asketického Jana z Jenštejna a že ten ho ustanovil i svým prokurátorem, svědčí o důvěře, jaké u něho požíval. Tím méně je pravděpodobné, že tak zbožný muž, který si vybíral své hlavní úředníky velmi opatrně a který po léta horlil ve svých kázáních proti lakomým kněžím a mnohoobročnictví, by byl strpěl vedle sebe hrabivce a dokonce ho jmenoval svým generálním vikářem. O schopnostech Janových svědčí ostatně i to, že za studií v Padově byl na rok 1386 zvolen rektorem zaalpských studentů a že ho arcibiskup považoval za schopného k úřadu generálního vikáře právě v době, kdy se chystal na pouť milostivého léta 1390 do Říma a kdy jeho nepřítomnosti v diecézi mohlo být zneužito k dalším násilnostem. Pěkně a jasně vysvětlil Jan z Jenštejna v svém kázání o dobrém pastýři, jak si představoval svého generálního vikáře: „Dobrý pastýř má také mít dva až tři psy: neodvažuje-li se zasáhnout sám proti vlkům, lépe se mu daří se psy a bezpečněji se brání. Když musí od stáda poodejít a vlk snad by chtěl stádo napadnout, psi štěkáním vlka odeženou nebo aspoň přivolají pastýře. Stejně i Kristus, dobrý pastýř, pravil v evangeliu, že každá věc je pojištěna výpovědí dvou nebo tří svědků; z toho vyplývá, že biskup má mít dva nebo tři psy, totiž úředníky, aby spolu s ním střežili stádo, a kde by sám na vlky nestačil, aby měl na pomoc ony psy ..., aby pro něho svědčili a mohli dokázat jeho nevinu“.

Jan z Pomuku se stal generálním vikářem v době, když arcibiskup neměl skutečných přátel, poněvadž prý bylo lepší výt s vlky. V jednom kázání si na to trpce stěžoval, že ti, které kdysi míval rád a byli jeho přáteli, pomlouvali ho a vykládali jeho upřímné snahy ve zlém, a ti, kteří se zavázali přísahou věrnosti, vymlouvali se na zlou dobu. Na podzim 1392 se situace začala přiostřovat. Bezpráví páchaná na kněžích, vykonavatelích arcibiskupových příkazů a papežských bul, a zabírání majetků, pohnulo arcibiskupa k ostrému zásahu. Nejprve krále soukromě napomenul, snad již dříve, ale když se Václav dále nechával ovlivňovat svými rádci, napomenul ho veřejně v přítomnosti jeho rady, a se souhlasem a jménem svého kléru mu písemně odevzdal všechny stížnosti, aby zjednal nápravu. Odpovědí snad bylo násilné usmrcení tří duchovních z rozkazu královského podkomořího Zikmunda Hulera, zapřisáhlého arcibiskupova nepřítele. Na jaře 1393 král chtěl na radu svých milců provést svůj plán na odtržení části pražské arcidiecéze a zřízení diecéze nové. Tak chtěl omezit vliv arcibiskupův a současně dát papežem jmenovat nového biskupa, patrně jednoho ze svých oblíbených duchovních – Václava Králíka z Buřenic. Novou diecézi chtěl nadat statky benediktinského kláštera v Kladrubech. Vhodnou příležitost k tomu poskytla smrt stařičkého opata Racka. Benediktini si však zvolili nového opata Olena, jehož volba byla řádně vyhlášena, a když do stanoveného termínu se nepřihlásil nikdo, kdo by odporoval, generální vikář Jan z Pomuku ji potvrdil 10. března. V téže době předcolal také k arcibiskupskému soudu královského podkomořího Zikmunda Hulera, aby se odpovídal ze svých kacířských výroků a rouhání. Když se nedostavil, exkomunikoval ho. Zikmund o tom zpravil krále a vyložil celou záležitost jako schválnost arcibiskupa a jeho úředníků. Král vzplanul svým obvyklým hněvem. Chtěl bez milosti utratit jak arcibiskupa, tak i jeho vikáře. Ti – když viděli k čemu se schyluje - utekli do Roudnice, kde obyčejně arcibiskup pobýval během postu. Objevili se tam zakrátko i dva královi milci jako vyslanci – jedním

z nich byl králův zpovědník – kteří ujišťovali královou dobrou vůlí a touhou po narovnání. Jenštejn tedy měl přijít do Prahy. Současně se však dostal arcibiskupovi do ruky i lístek od krále, v němž ho žádal o vydání všech arcibiskupských hradů a aby odešel z Čech; byla připojena vyhrůžka, že bude utopen, pokusí-li se o něco proti králi. Na radu generálního vikáře a oficiála, ale s obavami, arcibiskup přece jen do Prahy přijel. Druhého dne se sešel s králem. Byli přítomni i generální vikář, oficiál Mikuláš Puchník a kanovník Václav Knobloch. Hned při setkání dal Václav v hněvu všechny zatknout, vyslýchat a mučit. Stařičkého děkana katedrální kapituly Bohuslava z Krňova zranil na hlavě svým mečem. Nejkrutěji v mučírně týral generálního vikáře Jana z Pomuku s oficiálem, které sám pálil pochodněmi, až omdlévali. Mikuláš Puchník však byl nakonec s ostatními propuštěn, když zastrašeni slíbili, že nebudou o mučení mluvit. Mikuláš Puchník se za několik dní objevil ve svém úřadě. Jan z Pomuku, poněvadž byl tak zmučen, že měl propálené boky a nemohl zůstat naživu, byl svázán, na rozkaz králův vláčen ulicemi a kolem deváté hodiny večer, 20. března, shozen z mostu do Vltavy. Arcibiskup sám hned na počátku jednání se králi vymkl z rukou, setrval tajně pár dní v Praze a pak z města uprchl. Jednání bylo obnoveno, ale opět ztroskotalo, když si král přál, aby arcibiskup dal dovolení k zcizení některých církevních statků, co násilně držel moravský markrabě Prokop, a když chtěl, aby jemu samému přiřkl patronátní práva, která jráli předtím nikdy nepatřila – tím chtěl zřejmě dodat zákonitosti násilným dosazováním svých oblíbenců na církevní obročí. Jan z Jenštejna jasně poznal, že veškeré jeho snahy jsou marné a že nemůže dále svůj úřad vykonávat. Odešel tedy tajně v den sv. Vojtěcha k papeži Bonifáci IX. do Perugie, kde mu písemně odevzdal stížnosti a žádal o nápravu, o vyhlášení církevních trestů proti králi a jeho našeptávačům a o zajištění svobodného vykonávání svých práv. Málo však pořídil. Již ve své stížnosti papeži Jan z Jenštejna (v červenci 1393, pouhé tři měsíce po událostech) označil svého bývalého generálního vikáře titulem „martyr sanctus – svatý mučedník“ a jeho smrt nazývá mučednictvím. Těžko připustit, že by jeho slova byla pouhým básnickým obratem. Jen on mohl plně zhodnotit zásluhy svého vikáře, poněvadž jediný snad znal všechny podrobnosti i důvody, jež jeho smrti předcházely. Ta byla zapsána i v mnoha soudobých kronikách domácích i zahraničních. jsou to ovšem stručné záznamy události, kterou nijak nechtějí hodnotit. V létě 1393 vyschla v Praze Vltava. Tato pohroma byla uváděna do spojitosti s utopením Janovým. Petr Klarifikátor, který už roku 1402 psal posmrtný životopis arcibiskupa Jenštejna, učinil v něm zmínku i o smrti Jana z Pomuku. Prý je o ní psáno podrobněji jinde a vědí o ní celé Čechy, proto se o ní nešíří. Praví pouze, že Jan se stal Boží milostí mučedníkem a že byl oslaven skvělými zázraky. Bohužel vypsání smrti a zázraků se nedochovalo. Nebylo asi příliš rozšířeno, a není nepravděpodobné, že to byly záznamy úřední. Památka Janova však přesto přežila nepřízeň časů, i když jak text Jenštějnovy stížnosti zachovaný mimo Čechy, tak tento životopis Klarifikátorův zapadly. Pozdější úcta se vyvíjela kolem Janova hrobu v katedrále sv. Víta v Praze a čerpala údaje o jeho smrti, jak se zdá, z ústního podání, stejně jako kronikáři vzdálení i cizí. Nemalý podíl na tom, že se kult vyvíjel jen zvolna, mají nepochybně události domácí: válka šlechty proti Václavu IV., která začala v roce 1394. Pak hned násldovala bouřlivá

léta působení Husova, dlouholeté husitské války. V nich vzalo za své nesmírné množství klášterů a chrámů a s nimi i mnoho psaných dokladů. Ještě před husitskými válkami udává ve své „Chronicon generale“ řezeňský augustinián Ondřej, když hovoří o násilné povaze Václava IV., že také dal utopit slavného mistra teologie Jana, který mu pravil, že není hoden říkat si král ten, kdo nevládne dobře. Vídeňský dvorní dějepisec a profesor Tomáš Ebendorfer z Haselbachu, který dlel v roce 1433 tři měsíce v Praze jako jeden z vyslanců bazilejského koncilu, opakuje ve svém díle „Chronica regum Romanorum“ z r. 1499 zprávu Ondřejovu, ale dodává k ní, že Jan byl zpovědníkem královnya byl utopen „také, jak se říká, protože se zdráhal vyzradit zpovědní tajemství“. Zmiňuje se o tom i pražský kanovník Pavel Žídek ve své „Správovně“ (1470); ten tu zřejmě opakuje starou místní tradici. Tak se stalo, že se v době husitských válek a po nich zdůrazňovala jednou první jindy druhá příčina jeho smrti, aniž by se obě uvádšly současně. /ínežousvkíncomopýncomitcecnárhcoýkcumopennajýtavs/

ČEŠTÍ MUČEDNÍCI ZAMYŠLENÍ JEHO EMINENCE,

TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA „Muži, kteří tvořili české dějiny“. Takové bylo téma písemné práce k maturitě. Studenti je ovšem rozvinuli po svém, podle svých zlomkových vědomostí z historie. Z pestré směsi osobností tam vystupoval Alexandr Veliký, Caesar, Žižka, Napoleon. Profesorka češtiny, která práce opravovala, byla nespokojená: „Nedovedete pochopit, že dějiny nevytvářejí jenom válečníci a vlády? Světem daleko více hýbou spisovatelé, básníci, myslitelé! Nikdo z vás Kardinál Špidlík předsedá eucharistii v katedrále sv. Víta v Praze nejmenoval Danta, Descarta, Rousseaua!“ Studentů se nezastal ani profesor dějepisu. On už studoval karla Marxe a považoval písemný výtvor žáků za produkt staré buržoazní historiografie. Dějiny přece netvoří jedinci, ale lid, masová hnutí, zakořeněná v sociálních a hospodářských strukturách. Studenti tyto kritiky přijali dost rovnodušně. Jim záleželo především na tom, aby nebylo v písemce mnoho pravopisných chyb. To se totiž klasifikovalo na prvním místě. postoj k historii jim byl celkem lhostejný. Jako se mladý člověk posadí ke stolu a nestará se, kdo a jak uvařil oběd, tak se také vrhne do života své doby a nestará se o to, kdo ji vytvořil, komu vděčí za svou aktuální tvářnost. A přece se tato reflexe jednoho dne dostaví. Přijde jako obyčejně k obědu a jídlo chybí nebo není takové jaké čekal. A hned se ptá: Kdo to dnes vařil? Kdo měl vařit a zanedbal svou povinnost? Podobný zážitek se projeví i v otázce světových dějin. Student udělal doktorát, těší se ze života. A najednou zjistí, že nemůže najít zaměstnání, že společnost pro něho nemá místo. Kdo je odpovědný za to, že je dnešní společnost taková? Vláda? Zastaralé názory na svět? U jiných se ta zkušenost dostaví později. Na počátku místo našli,

pracovali, našetřili si peníze a najednou se dívají s obavou na stáří. Možná o všecko přijdou. Kam ten svět jde? Kdo je odpovědný za velkou krizi, kterou svět prožívá? Jinými slovy: Kdo dělá dějiny světa? Filozofie dějin je oblíbené téma moderní filozofie. Ale pro křesťany je to stará otázka: Bible jsou dějiny spásy a teologie je neoddělitelná od dějin Církve. I tam se stále ptáme: Kdo je odpovědný za to, že jsou dnes křesťané takoví, jací jsou a jak je zná svět? Je však zajímavé, že profesoři církevních dějin slyšeli v nové době podobné námitky jako studenti, kteří psali maturitní písemku. Starší učebnice se skutečně omezovaly na vypočítávání životopisů a činností představitelů veřejného života v Církvi. Začalo se sice sv. Petrem, ale odbyl se kratičce. potom už byly stránky zaplněny velkými papeži: Řehořem Velikým, Bonifácem VIII., Lvem XIII., atd. Proti tomuto podání historie se ovšem bouřili ti, kteří studovali církevní literaturu. Ti hlásali odjakživa, že do života křesťanů zasáhli daleko více křesťanští myslitelé, spisovatelé. Ne nadarmo dostali titul svatí Otcové, učitelé. Kdyby nebylo sv. Augustina, sotva bychom mi katolíci dnes mysleli tak, jak myslíme, a to nejenom my, katolíci, ale i evangelické církve; vždyť Martin Luther byl augustinián. Ruskému filozofu-teologovi z minulého století – Chomjakovovi, osobnímu příteli našeho Šafaříka, se zdálo i toto druhé pojetí jednostranné. On už tenkrát v zásadně vyznal, že první a rozhodující místo v dějinách křesťanů patří lidu. Církev je Boží lid. Že jsme křesťany my, Slované, za to vděčíme především našim matkám, našim vesnicím, naší lidové tradici. Vidíme tu tedy trojí pohled na skutečnost dějin. Nebudeme tu řešit, který z nich je nejúplnější. Ale jakoby žertem, ve skutečnosti však vážně, přidáme ještě pohled čtvrtý. Nejrozšířenější dějiny Církve, které všichni známe a které jsme mívali doma zavěšené na zdi, se jmenují kalendář. I to je seznam mužů a žen, kteří vytvářeli dějiny. Jsou tak slavní, že si jejich jména dáváme při křtu, zasvěcujeme jim kostely, oslavujeme jejich výročí. Jací jsou to lidé? Latinsky se úplný církevní kalendář jmenuje Martyrologium, seznam mučedníků. Slovo mučedník má v našem slovníku ovšem pěkný zvuk. Znamená skutečně velikána, někoho, „kdo si stojí v slovu, koho dar nesvede, prosba nezlomí, komu moje píseň slávou zazvoní“. Představujeme si někoho, kdo měl odvahu postavit se v římské aréně proti celému světu a svědčit o pravdě před zvrhlým císařem a rozlícenou lůzou velkoměsta. Máme-li na mysli tento obraz a tento ideál, přiznejme si upřímně, nezní to zbožně, nechce se nám to vyslovit, ale že jsme v duchu tak trochu při našich národních mučednících rozpačití? jsou cosi malého, nemají světový formát Kolosea, z Circa Maxima. Jsou vůbec praví? Měl jsem jako student profesora dějepisu, ateistu, který ničil jejich jméno, kde jen mohl. Svatá Ludmila? Oběť rodinné hašteřivosti. Svaty Václav? Třenice o trůn. Svatý Vojtěch? Nestálost na místě, až ho zabili tam, kde neměl chodit. Svatý Jan nepomucký? Toho vynalezli jezuité na parádu v barokních kostelech. Svatý Jan Sarkander? Začínal štvát na počátku „temna“. Měl jsem tenkrát pocit, že se tu děje křivda. Ale jak může odpovědět mladý gymnazista profesoru historie. Napadla mě přitom jedna myšlenka: vždyť katoličtí historikové také nehleděli na smrt Jana Husa a na pobělohorské emigranty s velkou sympatii. Nanejvýš omlouvají kostnickou hranici jako tragický omyl. Dovedl bych odpovědět na to očerňování našich mučedníků dnes? Myslím, že ano. Nemusel bych k tomu být ani na vědecké úrovni profesora historie. Jenom bych mu řekl: „Váš obraz a ideál mučedníka se nekryje s tím, které uctíváme v církevním kalendáři, s tisíci jmen, která čteme v Martyrologiu. Jistě jsou mezi nimi velké osobnosti po lidské

stránce, spisovatelé, jako sv. Irenej, Cyprián, vojenští hodnostáři jako sv. Šebestián, velcí právníci jako sv. Tomáš Morus. Ale veliká většina jsou lidé obyčejní, často se zachovalo jen jméno, a i to nejednou mylně. Zvláštní je na tom ta okolnost, že největší úcty se nedočkali ti velcí, slavní, ale malé děti, mladá děvčátka, jako sv. Anežka, sv. Lucie, sv. marie Goretti. Uctívání křesťanských mučedníků staví do zvláštního světla problém velikánů lidstva a tvůrců dějin. Můžeme ho shrnout do několika slov: Dějiny jsou neustálý boj, měření sil, politických, kulturních, hospodářských. Podle Darwinovy přírodní teorie silnější vítězí, slabí podléhají. Silní se často dopouštějí násilí, slabí jsou často zabiti. Nezlomná víra všech pohanů zní: Rozhodující vliv mají ti, kdo vyhráli. Úplně na opačném pólu stojí Kristus, který se stal základním kamenem lidských dějin tím, že prohrál, že byl zabit; který prohlásil za blahoslavené, za šťatstné ty, kteří pláčí, kteří jsou pronásledováni, zabíjeni, protože jim patří Boží království, tj. poslední vítězství a poslední forma lidských dějin. Ti, kdo patří k tomuto druhu, jsou lidé různých sociálních vrstev a převážně patří k těm, které evangelium blahoslaví jako chudé. Jsou to ti, na které si vládci světa nebo odpůrci troufají. Hází je, jako sv. Jana, do řeky, aby je voda odnesla, aby se o tom nevědělo. A přece řeka života vynese na povrch právě je a lid postaví jejich sochy na mostech a rozcestích, aby překlenuli rozdvojené a udávali směr. V tom je naše útěcha. Kolik je i dnes těch, kteří musí mlčet jako sv. Jan, ale poslední slovo do dějin vyřknou oni. Kolik je těch, kterým vlastní bratři ukládají o život jako sv. Václavovi, a přece koruna ponese jejich jméno, ne jméno bratrovraha. Kolik je těch, kteří jako sv. Vojtěch nenacházejí pochopení u svých, a přece tradice vlasti bude nesena jejich duchem. Podle slov evangelia jsou všichni semeno, které padá do půdy a přinese užitek stonásobný (Mt 13,8) jim samotným, i zemi, ze které vyšli. Dějiny, tedy i naše dějiny, výmluvně osvětlují zásadu, že daleko lepší než pronásledovat je pronásledování trpět. ™

DUCHOVNÍ SLUŽBA PACIENTŮM NEMOCNICE VE VYŠKOVĚ BOHOSLUŽBY V NEMOCNIČNÍ KAPLI: Mše svatá: sobota - 18,15h Bohoslužba slova se sv. přijímáním: úterý, čtvrtek -18,15h neděle: 10,30h Příležitost ke sv. zpovědi: každou sobotu před i po mši svaté

K soukromé modlitbě kaple otevřena: pondělí – pátek: 15,00 – 17,00h V této době je možnost si zapůjčit náboženskou literaturu. Odvoz na bohoslužby do kaple pro částečně nepohyblivé v době otevření kaple ohlásit na tel. kl.: 189

Návštěvu u pacienta lze domluvit na všechna oddělení nemocnice: v nem. kapli – po-pá: 15,00-17,00; urgent. případy na tel. č.:517.348.335; 517.348.694

DNES, O SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO, V CHRÁMU SV. BENEDIKTA V PUSTIMĚŘI PŘIJALI VZKLÁDÁNÍM RUKOU NÁSTUPCE APOŠTOLŮ

MONS. JOSEFA HRDLIČKY, BISKUPA OLOMOUCKÉHO

PEČEŤ DARU DUCHA SVATÉHO

Tomáš Petr Gottvald Š Eliška Zdislava Hrozová Š Dagmar Magdaléna Chyťová Michal Benedikt Kolenič Š Zuzana Anna Koutná Š Jana Kateřina Pospíšilová Jitka Klára Pospíšilová Š Jan Antonín Přikryl Š Kateřina Gabriela Sedláčková Milan Pavel Spisar Š Pavla Tereza Spisarová Š Kristýna Hedvika Suchánková Lenka Ludmila Večeřová Š Lenka Zdislava Večeřová Š Alena Anna Voldřichová Martin Jan Všetula Š Ondrej Jan Zahradníček Š Ludmila Marie Zahradníčková Marie Terezie Zakopalová Š Jan Václav Zavadil

Jako katolíci jsme se všichni jistým způsobem narodili v Římě /papež Benedikt XVI. při převzetí svého katedrálního chrámu, lateránské baziliky/

„Tento den, kdy coby Petrův nástupce mohu poprvé usednout na katedru římského biskupa, je dnem kdy se slaví slavnost Nanebevstoupení Páně. Středem tohoto dne je Kristus. Jedině díky Němu, díky tajemství jeho výstupu, chápeme význam katedry, která je symbolem moci i odpovednosti biskupa. Co tedy říká slavnost Nanebevstoupení Páně? Nehce říct, že Pán odešel na nějaké místo vzdálené lidem i světu. Kristovo nanebevstoupení není poutí do prostoru k nejzažším hvězdám; vždyť, v podstatě i hvězdy jsou stejně jako země tvořeny hmotnými prvky. Kristovo nanebevstoupení znamená, že On už nepatří do světa pomíjivosti a smrti, kterým se vyznačuje náš život. Znamená to, že patří zcela Bohu. On – věčný Syn – uvedl naše lidské bytí před Boží tvář, vzal sebou tělo a krev v proměněné formě. Člověk nachází prostor v Bohu; skrze Krista byla lidská bytost přenesena do života samotného Boha. A protože Bůh zahrnuje a podpírá celý vesmír, Pánovo nanebevstoupení znamená, že Kristus se od nás nevzdálil, ale že nyní, díky svému bytí s Otcem, zůstává navždy blízký každému z nás. Každý z nás jej může oslovit. Pán je vždy na doslech. Můžeme se od Něj vnitřně vzdálit, můžeme se k němu v životě obrátit zády. On však nás stále čeká a vždy je nám blízký. Ze čtení dnešní liturgie se dovídáme i něco víc o konkrétnosti s níž Pán uskutečňuje toto své přebývání s námi. Svým apoštolům slibuje svého Ducha svatého. první čtení nám říká, že Duch svatý bude apoštolům „silou“; evangelium dodává, že bude vůdcem k plné Pravdě. Ježíš řekl svým apoštolům všechno, vždyť On je živým Božím Slovem, a Bůh nemůže ze sebe dát víc. V Ježíši se nám Bůh cele daroval – čili – dal nám všechno. Nad to či kromě toho už nemůže být žádné jiné zjevení schopné sdělit více či nějakým způsobem doplnit zjevení Kristovo. V Něm, v Synu, nám bylo sděleno a dáno všechno. Ovšem naše schopnost pochopit je omezená; proto je posláním Ducha, aby stále novým způsobem, od pokolení do pokolení uváděl Církev do Kristova tajemství. Duch neklade vedle Krista nic jiného Ani nového; neexistuje žádné pneumatologické zjevení vedle zjevení Kristova – jak se někteří domnívají – žádná druhá rovina Zjevení. Ne: „z mého vezme“, říká Kristus v evangeliu (Jan 16,14). A jako Kristus říká jen to, co slyší a přijímá od Otce, tak Duch svatý je tlumočníkem Krista. „Z mého vezme“. Neodvádí nás na jiná místa, daleko od Krista, nýbrž stále více nás uvádí do kristova světla. Proto je křesťanské Zjevení současně stále dávné a stále nové. Proto nám už bylo dáno vše a navždy. Současně však každá generace – v nevyčerpatelném setkání s Kristem – setkání skrze Ducha svatého – se stále učí něčemu novému.

Duch svatý je tak silou, skrze niž nám Kristus dává zakoušet svou blízkost. Ale první čtení také pronáší další slovo: budete mými svědky. Zmrtvýchvstalý Kristus potřebuje svědky, kteří se s Ním setkali, lidi, kteří ho niterně poznali skrze sílu Ducha svatého. Lidi, kteří poté, co se jej takřka dotkli, mohou o něm vydávat svědectví. Tím Kristova Církev rostla od „Jeruzaléma... až do nejzažších končin světa“, jak říká čtení. Díky svědkům byla vybudována Církev – počínaje od Petra a Pavla, a od Dvanácti až ke všem mužům a ženám, jež - plni Kristem – po staletí zažíhali a stále nově zažíhají plamen víry. Každý křesťan svým způsobem může a musí být svědkem o vzkříšeném Pánu. Když čteme jména svatých můžeme vidět kolikrát to byli – a nadále jsou – především prostí lidé, z nichž vyzařuje zářivý jas schopný přivádět ke Kristu. Tato symfonie svědectví má však i přesně definovanou strukturu: nástupcům apoštolů, tedy biskupům, náleží veřejná odpovědnost za to, aby síť těchto svědectví v čase přetrvala. Ve svátosti biskupského svěcení se jim uděluje moc a milost nezbytná k této službě. V této síti svědků, připadá zvláštní úkol na Petrova nástupce. Byl to Petr, kdo první z apoštolů vyslovil vyznání víry: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16,16). Úkolem všech Petrových nástupců je toto: být vůdci ve vyznání víry v Krista, Syna Boha živého. Římská katedra je především katedrou tohoto kréda. Z výše této katedry má římský biskup stále opakovat: Dominus Iesus – „Ježíš je Pán“, jak psal svatý Pavel ve svých listech Římanům (10,9) a Korinťanům (1Kor 12,3). Korinťanům se zvláštním vzletem říká: „Neboť i když jsou na nebi i na zemi takzvaní bohové ... pro nás je jenom jeden Bůh, Otec...; a jen jeden Pán Ježíš Kristus, skrze něhož všechno povstalo a my žijeme pro něho“ (1Kor 8,5). Petrova katedra zavazuje ty, kdo na ni usedají, aby vyznali – stejně jako to udělal Petr ve chvíli krize učedníků – kdy chtěli všichni odejít: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života; my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Svatý Boží“ (Jan 6,68ss). Ten, který sedí na Petrově katedře musí pamatovat na slova, jež Pán řekl Šimonu Petrovi ve chvíli Poslední večeře: „... a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry...“ (Lk 22,32). Ten, který je nositelem Petrovy služby si musí být vědom, že je člověk křehký a slabý – stejně jako jsou křehké a slabé jeho vlastní síly, a že stále potřebuje očištování a konverzi. Ale má si být také vědom, že od Pána mu přichází síla k tomu, aby utvrzoval své bratry ve víře a držel je v jednotě vyznání Krista ukřižovaného a vzkříšeného. V prvním listu svatého Pavla Korinťanům nacházíme nejstarší vyprávění o vzkříšení, jež máme. Pavel je věrně převzal od svědků. Toto vyprávění nejprve mluví o Pánově smrti za naše hříchy, o pohřbu, o jeho vzkříšení, k němuž došlo třetího dne, a pak říká: „Kristus se zjevil Kéfovi, pak Dvanácti...“ (1Kor 15,4). Tak se znovu shrnuje význam poslání, svěřeného Petrovi až do konce věků: být svědkem vzkříšeného Krista. Římský biskup usedá na katedru, aby vydával svědectví o Kristu. Tak se katedra stává symbolem potestas docendi, oné moci učit, která je podstatnou částí poslání svazovat a rozvazovat, jež Pán udělil Petrovi a po něm Dvanácti. Písmo svaté v Círvi, jehož chápání roste pod inspirací Ducha svatého, a služba věrohodného výkladu, svěřená apoštolům, k sobě neoddělitelně patří. Tam, kde je Písmo svaté odděleno od živého hlasu Církve, stává se kořistí odborných diskuzí. Jistě, vše co nám mají říct je důležité a cenné; práce moudrých je nám značnou pomocí, abychom porozuměli onomu živému procesu, jakým vzešlo Písmo svaté a tak pochopili jeho historické bohatství. Ale věda sama nám nedokáže poskytnout definitivní a závazný výklad; není nám schopna dát ve svém výkladu onu jistotu, s níž můžeme žít a pro kterou dokážeme i umřít. Proto je třeba většího poslání, jež nemůže vyvěrat z pouhých lidských schopností. Proto je třeba hlasu živé Církve, oné Církve svěřené Petrovi a kolégiu apoštolů až do konce časů.

Tato moc učit nahání strach mnoha lidem v Církvi i mimo ni. Ptají se, zda neohrožuje svobodu svědomí, zda není domněnkou stavící se proti svobodě myšlení. Není tomu tak. Moc svěřená kristem Petrovi a jeho nástupcům je v absolutním smyslu, posláním sloužit. Moc učit v Církvi je závazkem ke službě poslušnosti víry. Papež není absolutním vladařem, jehož myšlení a chtění jsou zákonem. Naopak: služba papeže je zárukou poslušnosti Kristu a jeho Slovu. Nemůže pronášet vlastní nápady, nýbrž stále vázat sám sebe i Církev k poslušnosti Božímu slovu, tváří v tvář pokusům o přizpůsobení a rozmělnění, stejně jako tváří v tvář každému oportunizmu. Tak to činil Jan Pavel II., když před všemi snahami, naoko člověku prospěšnými, tváří v tvář mylným výkladům svobody, zdůraznil jasnou nedotknutelno st lidské bytosti, nedotknutelnost lidského života od početí až po přirozenou smrt. Svoboda zabíjet není pravou svobodou, nýbrž tyranií, která vrhá lidskou bytost do otroctví. Papež si je vědom, že ve svých závažných rozhodnutích je vázán na velkou komunitu víry všech dob, na závazné výklady, jež uzrávaly během dlouhého putování Církve. Tak jeho moc nestojí nad, nýbrž je ve službě Božímu slovu, a na něj vyplývá odpovědnost jednat tak, aby toto Slovo bylo nadále přítomné ve své vznešenosti a znovu znělo ve své ryzosti, aby se tak netříštilo neustálými módními proměnami. Katedra je – řekněme to ještě jednou – symbolem moci učení, které je mocí poslušnosti a služby, aby Boží slovo – jeho pravda! – mohlo zářit uprostřed nás a ukazovat nám cestu. Když mluvíme o katedře římského biskupa, jak nevzpomenout slova, jež svatý Ignác z Antiochie psal Římanům? Petr, poté co vyšel z Antiochie – svého prvního sídla – se odebral do Říma, svého sídla definitivního. Pokud jde o Ignáce, ten byl Antiochijským biskupem, ale byl veden na mučednickou smrt, kterou měl podstoupit v Římě. Ve svém listu Římanům mluví o římské církvi velmi příznačně jako o „té, která předsedá v lásce“. Nevíme jistě, co měl Ignác přesně na mysli, když psal tato slova. Ale pro ranou církev slovo láska, agape, odkazovalo k tajemství eucharistie. V tomto tajemství se Kristova láska stále konkrétně uskutečňuje mezi námi. Tady On stále znovu dává sebe sama. Tady si stále znovu nechává probodnout srdce, tady zachovává svůj slib, slib, že z Kříže přitáhne všechno k sobě. V eucharistii se my sami učíme lásce Kristově. Díky tomuto středu a srdci, díky Eucharistii, svatí svým životem nesli Boží lásku do světa stále novými způsoby a formami. Díky eucharistii se církev stále znovu obnovuje! Církev není ničím jiným než sítí – eucharistickým společenstvím! – ve které my všichni přijímáme téhož Pána, stáváme se tak jediným tělem a objímáme celý svět. A konečně předsedat v učení a

předsedat v lásce má být jednou a toutéž věcí. Celé učení církve nakonec vede k lásce. A eucharistie, jako zde přítomná láska Ježíše Krista, je kritériem každého učení. Na lásce spočívá celý zákon a proroci, jak říká Pán (Mt 22,40). Láska je naplněním zákona, psal sv. Pavel Římanům (13,10). Drazí Římané, nyní jsem vaším biskupem. Děkuji za vaši velkorysost, děkuji za vaši náklonnost, děkuji za vaši trpělivost! Jako katolíci jsme jistým způsobem všichni také Římany. Slovy 87. žalmu, v chvalozpěvu na Sion, matku všech národů, zpíval Izrael a s ním zpívá Církev: „O Siónu řeknou: V něm ten i onen se v něm narodili...“ (5v). Stejně také my můžeme říci: jako katolíci jsme se jistým způsobem všichni narodili v Římě. Tak se chci snažit z celého srdce být vašim biskupem, římským biskupem. I my všichni se snažme být stále více katolíky - stále více bratřími a sestrami ve velké Boží rodině, v rodině, kde nikdo není cizincem...“ ™

SVATODUŠNÍ SVÁTEK /zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka/

Poslední svátek velikonoční doby má různá jména. Česky říkáme letnice, ale to není příliš liturgické. V církevním kalendáři byzantském je označen jako svátek nejsvětější Trojice, u nás jako svátek svatého Ducha, ale to neodpovídá názvu latinskému a řeckému pentecostes. Je to ostatně svátek dost pozdní. Kdy a jak vznikl? Ve staré církvi se dlouho s neobyčejným důrazem slavily velikonoce. Nebyl to jenom jeden den, ani týden, ale celá velikonoční doba: sedm týdnů, tj. sedmkrát sedm dní, obraz dokonalosti světa. Sedmý týden uzavírá osmá neděle, obraz začátku budoucího věku. Protože je to dohromady 50 dní, dalo se jim název pentecostes, doslova „padesátina“. V této velikonoční době, době radosti, se neklekalo na kolena a byly vyloučeny postní dny. Připomínalo se ovšem nejenom vzkříšení Kristovo, ale všecko, co s tím souvisí: vystoupení na nebe, seslání Ducha svatého, založení církve, svědectví o jeho zázračné přítomnosti ve věřících ve způsobu různých darů. Ale liturgický rok nemá rád slavení všeho v jednom, ale jednotlivé události se připojují k jednotlivým dnům. Proto se připomínka seslání Ducha svatého spojila s posledním padesátým dnem, a tak vznikl dnešní svátek. Z homilií církevních Otců si připomeňme tři zajímavé motivy, které při této příležitosti rozvíjejí v kázáních. Prvnímu z nich můžeme dát titul: založení nové smlouvy boha s lidmi. O první základní smlouvě nám vypravuje kniha Exodus (24 a násl.). Izraelité vyšli zvláštním Božím zásahem z egyptského otroctví a shromáždili se na úpatí hory Sinaje. Mojžíš však vystoupil na vrchol hory, tam mluvil s Hospodinem, odtud přinesl desky zákona. Ty byly jakoby smluvním kontraktem: budou-li židé zákon zachovávat, Bůh se zavazuje, že bude při nich a bude je chránit. Co se stalo na počátku Nového zákona? Ježíš jako nový Mojžíš vystoupil na nejvyšší horu, tj. na nebe, až k samému Otci. Odtud pak posílá na zem jako kontrakt s učedníky ne už desky psaného zákona, ale Ducha svatého do srdcí í věřících. Nebudou-li jeho hlasu vzdorovat, Bůh bude s nimi po všechny dny až do skonání světa. Druhé téma, které Otcové církve rozvádějí při této příležitosti je srovnání svatodušního divu s babylónskou věží. Vypravování bible o babylónské věži uzavírá prvních deset kapitol Genese, které se mohou nazvat přehled dějin světa a lidstva až do počátku vyvoleného národa. Vypravování je charakteristické. Lidé stavějí věž, tj. vymýšlejí ideály, kterými se chtějí povznést nad všední život. Ta věž je jako chrám, druh náboženství, a její cíl je také politický a humanitní: sjednotit všechny lidi v jednotném ideálu. Výsledek? Rozptýlení, zmatek, vzájemné neporozumění. Podle rabínských židovských vykladačů vzniklo u babylónské věže 70 jazyků, z nichž ani jeden nerozumí druhému.

Ve spisech církevních Otců najdeme srovnání tohoto starozákonního tématu s vypravováním Skutků apoštolských o seslání Ducha svatého (kap. 2). Apoštolové, kteří zůstali po nanebevstoupení Páně v Jeruzalémě, nestaví věž lidských ideálů, ale modlí se o pomoc, o osvícení. To přichází shůry k nim. I oni začnou mluvit různými jazyky, ale s tím rozdílem, že jim všichni rozumějí. Jsou tedy oni povoláni k tomu, aby sjednotili rozptýlené lidstvo ne na základě nějakých lidských ideálů a programů, ale v Duchu svatém, který se stává duší univerzální církve, spojující všechny národy a rasy v jednotě Kristova těla. Třetí text bible, kterého užívají Otcové církve při srovnání s vypravováním o seslání Ducha svatého, je podobenství z Ježíšova kázání o tom, že se nemůže nalévat nové víno do starých měchů, ale do nových (Mt 9,17; Lk 5,37-38). Jak k tomu přišli, vždyť tu jde o témata tak rozdílná? Všimli si toho, co říkali židé, když slyšeli, že mluví apoštolové mnoha jazyky. Komentovali to takto: „Jsou opilí, jsou plni sladkého vína (Sk 2,12). Smáli se jim, poznamenává sv. Augustin, ale ve skutečnosti říkali pravdu. Apoštolové byli jako opilí, ne však vínem, ale osvícením Ducha svatého, který dává radost. Je dvojí opilost: jedna je omamnými nápoji, ta zbavuje člověka úsudku a svobodného rozhodování; jiná je opilost pravdou, při té se naopak mysl rozjasňuje a svoboda zvětšuje. Opilí vínem se často smějí, ale je to radost přihlouplých. Duch svatý dává naopak pravou radost, chuť a odvahu do života. Proto se v podobenství evangelia říká, že je nové víno výbojné ve svém kvašení. Apoštolové se chystali k založení nové církve, která se měla stát kvasem, duchovní revolucí pro celý svět. To nové víno se ovšem musí nalévat do nových měchů. Ty jsou obrazem srdce, které má pravdu Ducha svatého přijmout. Nezmění-li se člověk vnitřně, nemůže přijmout osvícení Boží milosti. Tři motivy, které jsme vybrali z homilií Otců, nám ukazují jejich neobyčejnou schopnost vidět jednotlivá zjevení bible v jejich vzájemné souvislosti, a proto i souvislost církevních svátků mezi sebou. To je také myšlenka, která inspirovala liturgickou reformu na II. vatikánském koncilu. Církevní rok má být symbolicky viditelným obrazem dějin spásy a dějin celého světa. Ten vývoj je veden Duchem svatým a vede k jednomu poslednímu cíli, k trvalému sestupu Boha do světa. Do tohoto světového dění se musíme zařadit i my svým vlastním pokrokem, Proto se s celou církví modlíme: „Přijď, ó Duchu přesvatý, světla svého bohatý paprsek v nás ráčíš vlít!“ ™

"Non abbiate paura. Aprite, anzi, spalancate le porte a Cristo!" 18. května 2005 by se dožil 85 let Jan Pavel II. Smrtí Jana Pavla II. odešel jeden z největších svědků XX. století. Více než šestadvacet let držel v rukou kormidlo Kristovy Církve. Od chvíle, kdy z balkónu svatopetrské baziliky zazněla z úst nově zvoleného papeže, - „přicházejícího zdaleka“ památná slova: „Nebojte se. Otevřte, ba dokořán rozevřete brány Kristu“ – bylo všem zřejmé, že dějiny stojí na prahu naděje a tento muž Boží je výzvou k jeho překročení. Krátce nato odhalil tajemství neuvěřitelné síly svého svědectví, když první encykliku pontifikátu začíná slovy: „Redemptor hominis, Vykupitel člověka, Ježíš Kristus je středem vesmíru a dějin. K němu se obrací má mysl i mé srdce v této, tak významné hodině pro Církev i svět“. Toto svědectví Zmrtvýchvstalému vtisklo papežství pečeť univerzálnosti – „Eritis mihi testes - Budete mými svědky“, a

Wojtyla se tak stal ústřední postavou mezinárodní politiky. Byl papežem, který svou úctou k člověku přitahoval statisícové zástupy. Lidskost staleté instituce papežství snad nejvíce vynikla v posledních letech jeho působení na Petrově Stolci, kdy starý papež učinil ze své fyzické slabosti symbol – „Salvifici doloris, spasitelného utrpení“ - stojící v propastném protikladu před světem výkonnosti a blahobytu. Ale už od počátku svého pontifikátu přerušil zažitá schémata, kdy místo majestátného plurálu začal užívat prosté „já“ - nechal se fotografovat když lyžoval či plaval v bazéně v Castel Gandolfu. Ani jako nemocný a trpící se nevzdálil záběrům televizních kamer a odhalil tak světu tvář muže, jenž dospěl ku konci svého života. Někteří pozorovatelé shrnuli jeho život do působivého sloganu: „hodně cestoval, málo vládl, ale nic nereformoval".V zásadě mají pravdu. Jeho poslání v Církvi bylo vedeno evangelijním výrokem „Euntes in mundum universum – jděte do celého světa“: a tak kráčel vstříc národům až do nejzažších končin země, překonávaje nesmírné vzdálenosti. Za hranicemi Vatikánu strávil více než 600 dní – na cestách mimo Itálii či návštěvami konanými na jejím území. V červnu 2003, když v Chorvatsku slavil svou jubilejní 100. apoštolskou cestu, následně během generální audience vyložil důvod tohoto svého povolání ve šlépějích svatého Pavla: „už ode dne zvolení za římského biskupa – 16. října 1978 –v mém nitru zněl zvlášť intenzívně Ježíšův příkaz: jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Vnímal jsem jako svou povinnost napodobit svatého Pavla, který navštěvoval všechny“. Jeho pontifikát se tak stal poutí – vkročil na půdu všech pěti kontinentů, aby mluvil o Bohu, modlil se u Zdi nářků, symbolickém místě židovství, dojal svět v Yad Vašem, či tím, že hrál a zpíval mezi africkými kmeny. Izolaci Kuby přerušil slavením mše svaté v přítomnosti Fidela Castra, stal se hlasem umlčených, aby žádal respektování lidských práv, odvážně vyznal ‚mea culpa‘ a tak osvobodil Církev od břemene historických provinění. Skutečnost, že v roce 1978, v době „železné opony“ a studené války znepřátelených bloků, byl v konkláve zvolen právě polský kardinál, zůstává klíčem k pochopení vývoje událostí ve východní Evropě v průběhu posledních 26 let. V roce 1978 nikdo netušil co bude znamenat pontifikát prvního papeže z Východu v dějinách. Zvláštní výmluvnosti tak nabývají slova pana prezidenta Havla, která pronesl ve chvíli, kdy při historicky první návštěvě líbal Petrův nástupce naši zem: „Nevím, zda vím, co je to zázrak Vím však, že nyní jsem svědkem zázraku!“ Papežova odpověď pak zůstává proroctvím naděje pro nás i budoucí: „Stavte na Kristu, úhelném kameni, společnost a kulturu budoucího věku“. V této historické chvíli se tato slova stávají modlitbou, kterou nám Jan Pavel II. zanechal jako svůj velikonoční testament: „Mane nobiscum, Domine!“

POŘAD BOHOSLU ŽEB: 15. – 22. kv ě tna 2005 DEN

NEDĚLE 15. května

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV. PODIVICE za +P. Václava ŽÁKOVSKÉHO

SLAVNOST

sobota: 17.30

SESLÁNÍ

DRYSICE sobota: 19.00 MŠE SV. S UDÍLENÍM SVÁTOSTI BIŘMOVÁNÍ za živé a zemřelé PUSTIMĚŘ sloupské poutníky 10.00 za + Jana VEJMOLU PUSTIMĚŘ a rodiče 18.00 IVANOVICE za + Antonína KOLAŘÍKA, 9.00 manž., syna, zetě a duše v oč. za + Marii BĚLÁNKOVOU, DRYSICE + rodinu a duše v očistci 18.00 PUSTIMĚŘ za + Annu COUFALOVOU, manžela a dvoje rodiče 18.00 PUSTIMĚŘ za +Andělu SNÍDALOVOU, manžela a syna 8.00

DUCHA SVATÉHO KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ

PONDĚLÍ 16. května ÚTERÝ 17. května STŘEDA 18. května ČTVRTEK 19. května PÁTEK 20. května SOBOTA 21. května

SV. JAN NEPOMUCKÝ, HL. PATRON ČECH-SVÁTEK

ÚTERÝ 7. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JAN I., PAPEŽ A MUČEDNÍK

ČTVRTEK 7. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. KLEMENT MARIA HOFBAUER, KNĚZ SOBOTA 7. TÝDNE V MEZIDOBÍ SLAVNOST

NEDĚLE 22. května

NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

PODIVICE sobota: 18.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 10.00

a + dřívější duchovní správce za živé a zemřelé sloupské poutníky

za + Žofii POSPÍŠILOVOU, manžela, živou a + rodinu za + Františka PITNERA, manželku a syna za +Josefa a Annu BRANČÍKOVY, 2 rodiče a duše v oč.

MÁJOVÉ POBOŽNOSTI V PODIVICÍCH:

16., 18., 20., 22., 25., 27., 29., 31.vždy v 18hodin. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN 2005

1. Za ty, kdo jsou pronásledováni pro víru a spravedlnost, aby zakusili útěchu a sílu Ducha Svatého. 2. Za Papežská misijní díla, která si přál Svatý otec i biskupové, pro hlásání evangelia všem národům, aby pomáhala Božímu lidu pociťovat živou účast na Kristově poslání. 3. Za biřmovance, aby je Panna Maria, dlící ve večeřadle na modlitbách, naučila ve svobodě a s otevřeností srdce přijímat nový život Ducha. 4. Aby nám Panna Maria, Matka Církve, připomínala, že zákonem svatého Božího lidu, k němuž náležíme, je nové příkázání milovat tak, jak nás miloval Kristus. FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks=10,-Kč.. Ve formátu pdf na www.pustimer.cz.