Budu tě chválit, Hospodine, ve velkém shromáždění

FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 3. KVĚTNA 2015

Budu tě chválit, Hospodine, ve velkém shromáždění.

Eucharistie v bazilice Panny Marie Pomocnice, jejíž základní kámen byl položen před 150 lety (27.4.1865). Peregrinatio Vultum tuum, Domine, requiro, 13. května 2010, Turín, Itálie.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh nám prokázal tolikerá dobrodiní. Tím prvním je především dar víry. Prosme, aby nás neustále posiloval svou milostí k důslednému křesťanskému životu, a tak nám dopřál vydávat svědectví o nesmírné hodnotě tohoto daru. L: PANE, ROZMNOŽ NAŠI VÍRU.  Za papeže Františka, aby v síle Zmrtvýchvstalého byl otcem ve víře, svědkem lásky, a vedl lidi k přátelství s Tím, který dává pravou radost a život v plnosti.  Za naše farní společenství, shromážděné na této nedělní mši svaté, aby stále více zpřítomňovalo pravou povahu Církve, která se rodí z Božího slova a sytí z eucharistického stolu, a tak vydává svědectví bratrské lásky.  Uveď do svého království všechny, kdo zahynuli v hrůzách druhé světové války.  Za nadcházející pouť na místa té Lásky, nad níž není zářivější, aby posílila víru poutníků a přinesla požehnání jejich rodinám i farnostem.  Za všechny věrné zemřelé, ať dojdou věčné odměny u tebe v nebi. K: Všemohoucí Bože, dej, ať naše víra přináší hojné plody spravedlnosti a lásky, aby svět viděl naše dobré skutky a velebil tvé jméno. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 3. - 10. května 2015 DEN

NEDĚLE 3. května

LITURGIE

5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 4. května

PONDĚLÍ PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ SV. FLORIÁN, MUČEDNÍK

ÚTERÝ 5. května

ÚTERÝ PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

STŘEDA 6. května

STŘEDA PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ SV. JAN SARKANDER, MUČEDNÍK

ČTVRTEK 7. května

ČTVRTEK PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

PÁTEK PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

PÁTEK 8. května

PANNA MARIA, PROSTŘEDNICE VŠECH MILOSTÍ,

SOBOTA 9. května

SOBOTA PO 5. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ NEDĚLE 10. května

SVÁTEK MATEK

PODIVICE - 19.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za + Miroslava VÁVRU, syna a Boží požehnání pro rodinu 8.00 za + členy SDH 4. okrsku DRYSICE a farníky padlé v obou 9.30 světových válkách za + Bohumila MARÁKA, PODIVICE manželku, syna a zetě 11.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 19.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za +Františka PARÁČKA, PUSTIMĚŘ dvě manželky a Boží 18.00 požehnání pro rodinu za + Václava MAREŠE PODIVICE a duše v očistci 8.00 DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 na poděkování za dar zdraví DRYSICE s prosbou o další Boží pomoc a 18.00 požehnání pro r. POLÁCHOVU PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 19.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ za + Františku SPISAROVU, manžela a dceru Marii 18.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + Benedikta a Hedviku PUSTIMĚŘ KOUTNÝCH, syna 18.00 Stanislava, živou a + rodinu PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 19.00 PODIVICE za padlé ve 2.s.v. v Podivicích, Pustiměři a Drysicích 8.00 za + Stanislava KLEVETU PUSTIMĚŘ a + rodiče KOMÁRKOVY 8.00 za + Aloise a Helenu DRYSICE MARKOVY a dvoje rodiče 9.30 za + rodinu ŠÉNOVU, PODIVICE DRAGONOVU a duše v oč. 11.00

POŘAD BOHOSLUŽEB: 10. - 17. května 2015 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Stanislava KLEVETU PUSTIMĚŘ a + rodiče KOMÁRKOVY 8.00 za + Aloise a Helenu NEDĚLE DRYSICE SVÁTEK MATEK MARKOVY a dvoje rodiče 10. května 9.30 za + rodinu ŠÉNOVU, PODIVICE - 19.00: PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST DRAGONOVU a duše v oč. 11.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST PONDĚLÍ PONDĚLÍ 17.30 11. května PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ PUSTIMĚŘ za +Ludmilu KAVALIEROVOU, rodiče a Jenovéfu NAVRÁTILOVOU 18.00 SV. NEREUS A ACHILEUS, M., PODIVICE ÚTERÝ za + Bernardu SV. PANKRÁC, MUČEDNÍK 12. května POSPÍŠILOVOU a manžela 8.00 DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PANNA MARIA STŘEDA za + Ladislava a Boženu DRYSICE F ATIMSKÁ 13. května ŠMEDKOVY 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 19.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST SVÁTEK ČTVRTEK 17.30 SV. MATĚJ, 14. května PUSTIMĚŘ za +Annu JANSKOU, manžela, APOŠTOL syna a dar zdraví pro rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PÁTEK PÁTEK za + Jana a Štěpánku PUSTIMĚŘ 15. května PO 6. NEDĚLI VELIKONOČNÍ STRATILOVY, zetě, 18.00 živou a zemřelou rodinu PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 19.00 PODIVICE - MŠE SVATÁ S ŽEHNÁNÍM HASIČSKÉHO PRAPORU SOBOTA SV. JAN NEPOMUCKÝ, za živé a + občany a členy PODIVICE 16. května KNĚZ AMUČEDNÍK - SVÁTEK sboru dobrovolných hasičů 15.00 za + rodinu VŠETULOVU PUSTIMĚŘ a ZBOŘILOVU s prosbou za 8.00 SLAVNOST dar zdraví a Boží požehnání za +Josefa CHYTILA, DRYSICE manželku, rodiče, sourozence NEDĚLE NANEBEVSTOUPENÍ 9.30 a Boží požehnání pro rodinu 17. května PÁNĚ PODIVICE za +rodiče KROMBHOLZOVY a celou zemřelou rodinu 11.00 SVĚTOVÝ DEN PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ 19.00 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ

FARNÍ INFORMÁTOR 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 10. KVĚTNA 2015

Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Eucharistie na místě zjevení Panny Marie ve Fatimě. Peregrinatio Ad Immaculatam Conceptionem, 25. června 2008, Fatima, Portugalsko.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, ve jménu Ježíše Krista, prosme Otce, který si nás ve svém Synu vyvolil a určil nás, abychom šli a přinášeli užitek a náš užitek aby byl trvalý: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Prosme za všechny pokřtěné, aby si byli vědomi Božího daru a přinášeli světlo víry také pohanům naší doby.  Prosme za Kristovu Církev, aby všude na zemi požívala skutečného a trvalého míru, rostla v lásce a bázni před Bohem a stále byla provázena silou Ducha svatého.  Prosme za křesťany, aby se ve světě stávali znamením lásky Boha, Otce všech lidí.  Prosme Pána pokoje, aby vyslyšel volání trpících a zasáhl srdce těch, kdo mají odpovědnost za konflikty, co sužují náš svět.  Prosme za nemocné, aby na přímluvu Panny Marie – Uzdravení nemocných a Útočiště hříšníků, došli zdraví duše i těla.  Uveď do svého království všechny, kdo zahynuli v hrůzách druhé světové války.  Prosme za nadcházející pouť na místa té Lásky, nad níž není zářivější, aby posílila víru poutníků a přinesla požehnání jejich rodinám i farnostem.  Prosíme za všechny věrné zemřelé, ať patří na tvou slávu. K: Otče veškerého milosrdenství, dej nám poznat svou lásku, abychom i my dokázali milovat své bližní. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SK 9,26-31

Čtení ze Skutků apoštolů. Když přišel Šavel do Jeruzaléma, pokoušel se navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem. Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. Také rozmlouval s helénisty a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu. Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého. ŽALM 22

Své sliby splním před těmi, kdo ctí Hospodina. – Chudí se najedí do sytosti, – kdo hledají Hospodina, budou ho chválit: – "Navěky ať žije vaše srdce!" Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí – všechny končiny země, – před ním se skloní – všechna lidská pokolení. – Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi, – před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach. I má duše bude pro něho žít, – mé potomstvo bude mu sloužit. – Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení, – lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost: – "To udělal Hospodin!" 2. ČTENÍ – 1JAN 3,18-24

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. EVANGELIUM – JAN 15,1-8

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci." 3

Vinný kmen a ratolesti (Jan 15,1-8) (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Díval jsem se na čištění vinice ve Frascati u Říma. Pálili odstřihnuté výhonky. Uvědomil jsem si, že se v evangeliu v českém překladu čte o vinném kmeni a ratolestech. My těm slovům rozumíme podle stromů. Kmen je jenom střední pevná část. Ostatní všechno jsou větve, ratolesti. Kdyby takto ořezali vinnou révu, příští rok by nic nesklidili. Vinným kmenem jmenují tu v Itálii všechno to, co zůstane na příští rok, tedy keř pěkně rozvětvený. Ratolesti, které se pálí, jsou jenom divoké výhonky, které se ustřihují. Tento slovní rozdíl však znamená málo pro jádro evangelního přirovnání. Snadno se tento obraz přenese na spojení lidí. Říkáme, že někdo patří k nějakému kmenu, tj. k rozšířené rodině. Plyne z toho, že má s ostatními mnoho společného. Ve staré primitivní společnosti znamenala příslušnost ke kmenu také sociální zajištění. Členové se jeden o druhého starali. Když nařídil Bůh Abrahámovi, aby odešel z domu svého otce a ze své země (Gn 12, 1), bylo to něco jako slib chudoby sv. Františka z Assisi. Od té doby musel mít důvěru jenom v Hospodina. Ale zajištění v kmenu neslo s sebou také vážné povinnosti s ostatními spolupracovat, hájit je, bojovat s nasazením života, když bylo zapotřebí. Jak vidíme, Ježíš použil obrazu přímo z přírody, aby vyjádřil nutnost spojení se svými učedníky. Teoreticky užívají teologové výrazu, že je křesťanský život nutně kristologický. Aby ta pravda vynikla, Vladimír Loskij polemizoval i proti ideálu „napodobení, následování Krista“. Zdá se mu, že je to výraz povrchní. Napodobujeme, následujeme někoho, kdo je mimo nás, kdo stojí před námi, na koho se díváme zvenčí. Opravdový termín je ten, kterého užívá sv. Pavel: „život v Kristu“, protože On žije v nás a my v něm, jako míza z vinného kmene proniká do ratolestí. Aby tuto myšlenku potvrdil, Loskij srovnává dvě charakteristické knihy. Na Západě se čte Následování Krista Tomáše Kempenského, na Východě tomu odpovídá kniha, která má titul Život v Kristu. Její byzantský autor Mikuláš Kabasilas tam rozvádí tuto myšlenku. Křtem jsme zasadili do srdce Kristův život. Ten se ostatními svátostmi, hlavně eucharistií, dále rozvíjí a roste. Protiklad mezi následováním Krista a životem v Kristu je ovšem umělý. Jsou to dva výrazy, které se navzájem doplňují. Můžeme říci, že první vyjadřuje pohled na věc ze stránky morální, druhý ze stránky ontologické. Vyjadřuje se v něm také mentalita různých 4

národů. Napodobení mělo velký význam u Řeků. Malovali obrazy. Každý obraz napodobuje více nebo méně věrně originální podobu. Když někdo maluje portrét osoby, chválí ho za to, že je obraz velmi podobný člověku, kterého představuje. Věrni této mentalitě, řečtí Otcové s oblibou rozvíjeli téma, že je člověk obraz a podoba samého Boha (Gn 1, 26-27) nebo „podle obrazu a podobenství Boha“, tj. podle Krista. Kristus je obraz Otce, my jsme obraz Krista. Musíme se tedy snažit o to co nejlíp tento původní obraz napodobit. V tom smyslu píše např. Jan Klimak, že je křesťan napodobení Krista podle svých sil. Přivlastňuje si tu a upravuje definici Platónovu. Ten řekl, že je cílem života napodobit Boha podle svých vlastních schopností. Jan Klimak to přenáší do křesťanského prostředí. My napodobíme Boha ne neviditelného, ale Boha vtěleného, tj. Ježíše Krista. Pro židovskou mentalitu byla tato mentalita tuze formální. Oni nemalovali obrazy. Když chtěli být žáci věrni svému učiteli, šli v jeho šlépějích, následovali ho ve skutcích, ve slovech, v myšlení. Takový byl poměr apoštolů ke Kristu. Když se rozešli do celého světa, měli hlásat jeho učení. Neměli po ruce, jako mají dnešní kazatelé, katechismy, příručky dogmatiky a morálky. Jakákoliv otázka se tedy vyskytla, představili si, co by na jejich místě odpověděl Kristus, co by udělal on. Taková byla a je situace mnoha prostých světců. Svatý Alfons Rodriguez byl řeholním bratrem. Dělal vrátného v jezuitské koleji, kde studovali bohoslovci. Ti ho někdy škádlili a dávali mu těžké otázky z teologie,které probírali ve škole. Ale většinou se nemohli vynadivit, jak správně na ně odpovídal. Když se ho pak ptali, jak na to přišel, prozradil jim své tajemství: „Každý den přece rozjímám o životě Ježíšově. Snažím se ho poznat z blízka a myslet ve všem tak, jak by myslel on.“ Tak žil i sv. František z Assisi. Co jiného byly jeho stigmata, než svědectví, že chtěl následovat Krista i v jeho umučení. Exercicie, duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly, sice začínají teoretickým naučením o cíli člověka a o smyslu světa, ale hned nato se tu předkládají jednotlivé scény z Ježíšova života, abychom se do nich vžívali a Krista napodobili. Výraz, kterého sám Ignác pro sebe nejčastěji užíval, je ideál „být s Kristem“, jít do světa, pracovat a bojovat spolu s ním. Napodobit Krista, následovat Krista jsou tedy výrazy, kterými vyjadřujeme naše morální úsilí, abychom byli s Kristem. Jsme si ovšem dobře vědomi, že se nedá napodobit Bohočlověk jenom tak, jako se napodobují světští hrdinové. Aby naše jednání mělo Božskou sílu jako jeho, je potřeba, aby on žil v nás, abychom byli jedno, abychom byli jako ratolesti na jeho kmeni, abychom mohli říci se svatým Pavlem: „Nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2, 20).“ Tato idea je pěkně rozvinuta v románu Dostojevského Idiot. Tolstoj hlásal, že stačí opravdovým křesťanům, aby vzali do ruky evangelium a uskutečňovali je jako morální knihu. Dostojevský takového čistě morálního křesťana vykreslil ve svém románě. Princ Myškin přijede ze Švýcarska, tj. odjinud, do Sankt Petěrburgu. Nemodlí se, nechodí ke svátostem, ale chová se ke všem tak, jak se to učí v evangeliu: nelpí na penězích, nemluví o nikom špatně, každému hledí pomoci. Na počátku se lidé skepticky usmívají, ale pak si ho zamilují, je všem sympatický. Ale nakonec se příběh pokazí. Dvě ženy se o něho pohádají, on se zaplete do situace, ve které je vražda, a nakonec skončí v ústavu pro choromyslné... Co chtěl spisovatel svým románem říci? Chtít jednat jako Kristus a nemít jeho sílu a jeho život v sobě by bylo bláznovstvím, neuskutečnitelným ideálem, který by vedl ke schizofrenii, rozpolcení osobnosti. Jsme proto nabádáni, abychom následovali Krista v církvi, abychom užívali svátostného sjednocení s ním. Jenom pak budeme schopni jednat jako on. 5

LITURGICKÉ TEXTY 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SK 10,25-26.34-35.44-48

Čtení ze Skutků apoštolů. Když Petr přišel do Cesareje, Kornelius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám. Ale Petr ho zvedl se slovy: "Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk." Tu se Petr ujal slova a promluvil: "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné." Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali. A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého. Slyšeli totiž, jak mluví cizími jazyky a velebí Boha. Tehdy Petr řekl: "Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha svatého?" Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista. Potom ho prosili, aby u nich zůstal ještě několik dní. ŽALM 98

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci. – Vítězství je dílem jeho pravice, – jeho svatého ramene. Hospodin uvedl ve známost svou spásu, – před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. – Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost – Izraelovu domu. Všechny končiny země uzřely – spásu našeho Boha. – Jásejte Hospodinu, všechny země, – radujte se, plesejte a hrejte! 2. ČTENÍ – 1JAN 4,7-10

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. EVANGELIUM – JAN 15,9-17

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!" 6

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Láska k Bohu a k bližnímu Každý moudrý výrobce dává ke svému výrobku návod k použití. V něm je napsáno, jak výrobek správně používat, aby splnil účel, ke kterému byl vyroben. Bůh je nejmoudřejší tvůrce. Nemohl nechat člověka, kterého stvořil bez návodu, jak má svůj život prožívat, aby byl šťastný. Vložil do jeho nitra schopnosti, aby na to sám přišel. První schopnost, kterou mají všichni zdraví lidé na tomto světě, je že se má konat dobro a odmítat zlo. Dal lidem Desatero, aby jasněji a konkrétněji věděli, co je dobré a co zlé. A Konečně – poslal svého Syna, aby na jeho životě jasně ukázal, co máme dělat, aby i náš život byl šťastný a krásný. No a dnes nás jasně učí, že základní podmínkou krásného a šťastného života je láska. Stejně jako minulou neděli i dnes máme zase stejné téma. Proč máme pořád do omrzení mluvit stále o jednom a totéž? Snad proto, že měsíc květen je měsícem lásky? To jistě není ten pravý důvod. Je to zkrátka a dobře jen proto, že v křesťanství láska rozhoduje všechno. Nechci dnes konkrétně rozebírat, jak se má láska projevovat v našem jednání. O tom konečně mluvím při každé homílii. Chci se zaměřit na podstatu, zdroj lásky, bez kterého nelze o lásce vůbec mluvit anebo náš pojem o lásce bude velmi plytký, prázdný, abstraktní, ba dokonce bychom si mohli lásku a vůbec milování zaměnit za sobectví. Tím kořenem a základem je přijetí pravdy, že Bůh je láska. Bez Boha nelze druhé milovat, a tak naplňovat přikázání lásky milovat bližního jako sebe. Apoštol Jan jasně říká: ´láska je z Boha´. Tedy naučit se správně milovat znamená čerpat sílu z Boha – modlitbou, mší svatou, svátostmi, meditací nad Božím slovem, duchovní četbou. Kdo nečerpá sílu k milování z Boha nenaučí se mít druhé rád a nakonec ani sebe, protože když milujeme druhé, obohacujeme i sami sebe a to je základ krásného, šťastného a vůbec křesťanského života. A kde máme hledat příklad, než právě u Krista, který říká: ´milujte se navzájem jako jsem já miloval vás. A nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele´. A on ho za nás položil – to je jasný důkaz Boží lásky k nám. A stejně tak máme milovat i my – až k smrti. Milovat celou bytostí, stále a více – to je jediná cesta ke štěstí, kterou nám ukazuje Kristus. Je tedy důležité, bratři a sestry, abychom stejně jako Ježíš si našli čas výlučně na Boha. Sám ježíš nám dává příklad. On odchází od své práce, od velkého zástupu svých posluchačů, kteří hltají každé jeho slovo, žasnou nad jeho 7

zázraky – on je nechá tak – odchází na opuštěné místo, aby se modlil – aby byl se svým Otcem o samotě, a tak načerpal sílu k svému poslání. To je skutečně základ. Jinak se uhoníme nebo přestaneme žít lásku ve svém okolí a zklameme jako svědkové Krista, kteří mají být především svědky lásky. A kdo jiný, než právě my máme být nositeli lásky v těch stále nových situacích. Pak budeme schopni i oběti, bez které také pravá láska není. Snad jeden příběh ze života. Tři roky žili ve šťastném manželství. Pak si muž přivedl milenku a manželka se musela odstěhovat. Čekala skoro deset let. Její manžel onemocněl rakovinou. Přítelkyně ho kvůli tomu opustila a on zůstal sám. Ubohý manžel navštívil svou manželku s téměř zbytečnou otázkou. Vrátíš se ke mně? A k údivu manžela a jistě nás všech, dostal kladnou odpověď: to víš, že se k tobě vrátím, že o tom uvažuješ. A starala se o něj až do chvíle, kdy jí zemřel v náručí. Kde brala tato žena sílu, aby unesla tak těžký kříž, který jí život přinesl? Pochopitelně u Boha. Nikdo z nás také neví, co mu život přinese. Život nepřináší jen radosti, ale i chvíle náročné. Aby je člověk dokázal unést, a tak splnil svůj úkol zde na zemi, nepřestal milovat, pak je nezbytné čerpat sílu ze zdroje. Kdo si myslí, že Boha nepotřebuje, aby mohl druhé milovat, pak je na omylu. Jako se krev musí v plicích okysličovat, aby živila všechny údy těla, tak se naše láska musí zušlechťovat v Bohu, aby oživila lidské vztahy. Láska k Bohu a k bližnímu se nedají od sebe oddělit, stejně jako dvě strany jedné mince. Je-li jedna strana znehodnocena, pak nemá mince žádnou cenu. Jde o dvojjediné přikázání. V lásce jde vlastně o všechno. Chceme-li mít šťastný a krásný život, a to jistě chceme všichni, milujme své bližní, učiňme svůj život darem pro druhé, ale nezapomeňme, že bez osobního setkávání s Bohem to prostě nejde. Amen.

 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN 1. Abychom odmítali kulturu nezájmu, a tak dokázali mít starost o trpící bližní, zejména nemocné a chudé. 2. Za křesťany, kteří žijí v sekularizovaném kulturním prostředí, aby jim přímluva Panny Marie pomáhala hlásat Krista. 3. Za naše biskupy a kněze, aby uměli dobře rozpoznávat znamení času. 8

RODINA - 10. Muž a žena (I.) (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 15. dubna 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnešní katecheze se zaobírá ústředním aspektem tématu rodiny, totiž velkým darem, kterým Bůh obdařil lidstvo, když stvořil muže a ženu a ustanovil svátost manželství. Tato i příští katecheze se budou týkat různosti a vzájemnosti muže a ženy, kteří jsou vrcholem božského stvoření; další dvě pak budou věnovány jiným tématům manželství. Začněme krátkým komentářem prvního textu o stvoření z knihy Geneze. Čteme zde, že Bůh po stvoření světa a všech živých bytostí, učinil mistrovské dílo, totiž lidskou bytost, kterou stvořil ke svému obrazu: „stvořil člověka jako obraz Boží, stvořil je jako muže a ženu“ (Gen1,27), jak říká kniha Geneze. A jak všichni víme, tato pohlavní různost se vyskytuje v mnoha formách života v dlouhé řadě živých bytostí. Avšak pouze v muži a ženě s sebou nese Boží obraz a podobu. Biblický text to ve dvou verších opakuje třikrát (Gen 1,26-27): muž a žena jsou obrazem a podobou Boha. To znamená, že nejenom muž sám o sobě je Božím obrazem a nejenom žena sama o sobě je Božím obrazem, ale také muž a žena jako pár jsou obrazem Božím. Různost muže a ženy není výrazem protikladu anebo poddanosti, nýbrž sdílení a plození vždycky k Božímu obrazu a Boží podobě. Učí nás tomu zkušenost. K důkladnému poznání a harmonickému růstu potřebuje člověk vzájemnost muže a ženy. Když se jí nedostává, má to důsledky. Jsme učiněni ke vzájemnému naslouchání a vzájemné pomoci. Lze říci, že bez vzájemného obohacení v tomto vztahu – v myšlení i jednání, v cítění, v práci a také ve víře – nemůže nikdo dostatečně chápat, co znamená být mužem a ženou. Moderní a soudobá kultura otevřela nové prostory, nové svobody a nové hloubky obohacující chápání této různosti. Zavedla však také mnoho pochybností a spoustu skepse. Například se ptám, zda takzvaná genderová teorie není také výrazem frustrace a rezignace, která hodlá smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat. A hrozí nám, že uděláme krok zpět. Odstranění této různosti je totiž problém, nikoli řešení. Řešit vztahové problémy je zapotřebí tím, že muž a žena spolu budou více mluvit, více si naslouchat, více se znát a více se mít rádi. Musejí se k sobě chovat uctivě a spolupracovat přátelsky. Na těchto lidských základech podporovaných Boží milostí lze stavět celoživotní manželskou a rodinnou jednotu. Manželský a rodinný svazek je vážná věc a to pro všechny, nikoli jenom pro věřící. Chtěl bych vybídnout intelektuály, aby toto téma neopomíjeli, jako by snad bylo druhotné vzhledem ke snaze o svobodnější a spravedlivější společnost. Bůh svěřil zemi smlouvě mezi mužem a ženou. Její nezdar vysouší svět citů a zatemňuje nebeskou naději. Znepokojivé signály už se vyskytují, podívejme se na ně. Chtěl bych mimo mnoha jiných poukázat na dva body, které by nás podle mého mínění měly naléhavěji zavazovat. 9

První. Nepochybně musíme učinit mnohem více pro ženu, pokud chceme vzájemnost mezi muži a ženami posílit. Je totiž nezbytné, aby bylo nejen více nasloucháno ženě, ale aby také její hlas měl skutečnou váhu, uznanou vážnost ve společnosti a v církvi. Způsob, jakým uvažoval o ženě Ježíš, a řekněme, že i samo evangelium, v méně příznivějším kontextu než je ten dnešní, protože v oněch dobách byla žena spíše na druhém místě, že tedy Ježíš o ženě uvažoval způsobem, který skýtá silné světlo a osvěcuje cestu, která vede dál a z níž jsme ušli jenom kousek. Ještě jsme nepochopili do hloubky, co nám může přinést ženský génius a co může dát žena společnosti a nám. Dovede totiž vidět věci jinak, takže doplňuje mužské myšlení. Je to cesta, kterou je třeba se ubírat tvořivěji a odvážněji. Druhá úvaha se týká tématu muže a ženy stvořených k Božímu obrazu. Kladu si otázku, zda krize kolektivní důvěry v Boha, která nám způsobuje mnoho škody, infikuje nevírou a cynismem, nesouvisí také s krizí smlouvy mezi mužem a ženou. Biblické podání nám totiž velkou symbolickou freskou pozemského ráje a prvotního hříchu říká, že právě společenství s Bohem se odráží ve společenství lidského páru a ztráta důvěry v nebeského Otce plodí rozdělení a konflikt mezi mužem a ženou. Odtud plyne obrovská odpovědnost církve, všech věřících a především věřících rodin při znovu objevování krásy stvořitelského plánu, který vpisuje Boží obraz také do smlouvy mezi mužem a ženou. Země se plní harmonií a důvěrou, když je smlouva muže a ženy prožívána dobře. Pokud ji muž a žena společně hledají mezi sebou a s Bohem, nepochybně ji naleznou. Ježíš nás výslovně povzbuzuje k vydávání svědectví o této kráse, kterou je Boží obraz.

RODINA - 11. Muž a žena (II.) (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 22. dubna 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V předcházející katechezi jsem se pozastavil u prvního biblického textu o stvoření lidské bytosti v první kapitole Geneze, kde se píše: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu“ (Gen 1,27). Dnes bych toto zamyšlení chtěl dokončit druhým biblickým podáním, které nacházíme ve druhé kapitole. Tady čteme, že Pán po stvoření nebe a země „utvořil člověka, prach ze země, a vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gen 2,7). Je to vrchol stvoření, ale něco chybí. Bůh pak usadil člověka v krásné zahradě, aby ji obdělával a chránil (srov. Gen2,15). Duch svatý, který celou Bibli inspiruje, předkládá zprvu obraz samotného člověka, kterému něco chybí: je bez ženy. A naznačuje záměr či dojem Boha, který vidí a pozoruje samotného Adama v zahradě Eden: je svobodný, je pánem… ale je sám. A vidí, že to 10

„není dobré“. Je to nedostatek společenství, chybí mu společenství, postrádá plnost. „Není dobré, že člověk je sám“ – praví Bůh – a dodává: „Udělám mu pomoc, která by byla jeho protějškem“ (Gen 2,18). Bůh tedy přivádí k člověku všechna zvířata. Člověk dává každému z nich jeho jméno. Je to obraz vlády člověka nad stvořením. V žádném živém tvoru však nenachází sobě podobný protějšek. Člověk zůstává nadále sám. Když Bůh konečně představí ženu, muž s radostí rozpoznává, že toto a pouze toto stvoření je jeho součástí: „kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (Gen 2,23). Konečně je tu odlesk, vzájemnost. Když chce někdo například pomoci druhému, musí jej mít před sebou. Pokud chce někdo pomoci a nemá komu, schází vzájemnost. Člověku k dosažení plnosti něco scházelo, chyběla vzájemnost. Žena není „replikou“ člověka, pochází přímo ze stvořitelského činu Boha. Obraz „žebra“ není ani v nejmenším výrazem podřadnosti či podřízenosti, nýbrž stejné podstaty a komplementarity muže a ženy, kteří se touto vzájemností vyznačují. A skutečnost, že v tomto podobenství Bůh vytváří ženu, zatímco člověk spí, zdůrazňuje právě to, že ona v žádném případě není výtvorem člověka, nýbrž Boha. A naznačuje něco dalšího: aby muž nalezl ženu - a řekněme lásku v ženě - musí nejprve snít a potom ji najde. Důvěra Boha v muže a ženu, jimž svěřil zemi, je velkorysá, přímá a plná. Důvěřuje jim. Zlý však do jejich mysli vkládá podezření, nevíru a nedůvěru. A pak dochází k neposlušnosti vzhledem k přikázání, které je chránilo. Upadnou do blouznění všemohoucnosti, které kontaminuje všechno a ničí harmonii. Také jej v sobě často všichni zakoušíme. Hřích plodí nedůvěru a rozdělení mezi mužem a ženou. Jejich vztah je ohrožován tisícerými formami znetvoření a poroby, lstivých svodů a ponižující zvůle, včetně těch nejvíce dramatických a násilných. Dějiny jsou tím poznamenány. Pomysleme například na negativní excesy patriarchálních kultur. Pomysleme na četné formy mužského šovinismu, který považuje ženu za druhořadou. Pomysleme na zpředmětnění a komercializaci ženského těla v nynější mediální kultuře. Pomysleme však také na nynější epidemii nedůvěry, skepticismu ba nevraživosti, která se v naší kultuře šíří zejména u žen pochopitelnou podezíravostí vůči smlouvě mezi mužem a ženou, smlouvě, která má zároveň tříbit důvěrnost společenství a střežit důstojnost různosti. Nebudeme-li nacházet vzlet sympatií k této smlouvě schopný poskytnout ochranu novým generacím před nedůvěrou a lhostejností, budou na svět přicházet potomci, kteří budou stále méně zakořeněni v této smlouvě již od mateřského lůna. Sociální devalvace stálé a plodné smlouvy mezi mužem a ženou je zajisté pro všechny ztrátou. Musíme navrátit vážnost manželství a rodině! Bible říká krásně: muž nachází ženu, setkávají se, a muž musí něco opustit, aby ji plně našel. A proto opustí muž svého otce i svou matku, aby šel k ní. To je krásné! Znamená to začátek cesty. Muž je zcela pro ženu a žena je zcela pro muže. Pečovat o tuto smlouvu mezi mužem a ženou, i když hřeší a jsou raněni, zmateni, poníženi, malomyslní a nejistí, je tedy v dnešní situaci pro nás věřící náročným a zaníceným povoláním. Samotné biblické podání o stvoření a hříchu nám ve svém závěru podává jeden krásný obraz: „Hospodin Bůh udělal člověku a jeho ženě kožené sukně a oblékl je do nich“ (Gen 3,21). Tento pohled plný něhy na onen hříšný pár nás zanechává s otevřenými ústy. Bůh je vůči muži a ženě něžný. Je to obraz otcovské péče o lidský pár. Samotný Bůh o svoje mistrovské dílo pečuje a chrání je. 11

RODINA - 12. Manželství (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 29. dubna 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Naše reflexe o původním Božím plánu s lidským párem muže a ženy se po zastavení u dvou vyprávění z knihy Geneze nyní zaměří přímo k Ježíši. Evangelista Jan na začátku svého evangelia podává příhodu ze svatby v Káni, na které byli přítomni Panna Maria a Ježíš se svými prvními učedníky (srov. Jan 2,1-11). Ježíš byl na této svatbě nejenom přítomen, ale „zachránil tuto slavnost“ zázrakem proměnění vody ve víno! První ze zázračných znamení, kterým zjevil svoji slávu, tedy uskutečnil v souvislosti s manželstvím a bylo to gesto velké sympatie ke vznikající rodině, gesto podnícené Mariinou mateřskou péčí. Vrací nás to ke knize Geneze, kde Bůh dokončuje stvoření mistrovským dílem muže a ženy. Ježíš začíná se svými zázraky právě zde u tohoto mistrovského díla, v manželství, na svatbě muže a ženy. Ježíš nás tak učí, že mistrovským dílem společnosti je rodina: milující se muž a žena! To je mistrovské dílo! Od časů svatby v Káni se změnilo mnoho věcí, ale toto Kristovo „znamení“ obsahuje poselství stále platné. Zdá se, že je dnes nesnadné mluvit o manželství jako o slavnosti, která se obnovuje během času v různých životních obdobích manželů. Vskutku je stále méně lidí, kteří uzavírají sňatek. Mladí se nechtějí ženit a vdávat, to je fakt. V mnoha zemích však stoupá počet rozvodů a klesá počet dětí. Těžkosti společného soužití manželů či rodiny vedou stále častěji a rychleji k rozpadu svazků a důsledky nesou především děti. Uvědomme si, že prvními oběťmi, největšími oběťmi, které nejvíce trpí rozvodem jsou děti. Pokud odmalička zakoušíš, že manželství je svazkem „na dobu určitou“, nevědomky to tak bude i u tebe. Mnozí mladí skutečně nemají v plánu uzavírat neodvolatelný svazek a zakládat rodinu natrvalo. Myslím, že se musíme velice vážně zamyslet nad tím, proč se mnozí mladí „necítí na manželství“. Je to kultura prozatímnosti, všechno je provizorní a zdá se jako by neexistovalo nic definitivního. To že mladí odmítají sňatek, je jedna ze starostí, které dnes vyvstávají. Proč se nechtějí brát? Proč dávají často přednost soužití či „ redukované odpovědnosti“? Proč mají mnozí i mezi pokřtěnými malou důvěru v manželství a v rodinu? Je důležité se to snažit pochopit, pokud chceme, aby mladí mohli nacházet správnou cestu. Proč nemají důvěru v rodinu? Těžkosti nejsou jenom ekonomické povahy, ačkoliv jsou opravdu vážné. Mnozí se domnívají, že tato změna nastala v posledních desetiletích v důsledku emancipace ženy. Ani tento argument však neplatí, je falešný a nepravdivý. Je výrazem mužského šovinismu, který chce nad ženou neustále panovat. Děláme ostudu jako Adam, když se jej 12

zeptal Bůh: „Proč jsi jedl plody z toho stromu?“, a on odpověděl: „Žena mi dala jíst. Žena je tedy vinná…“ Ubohá žena! Musíme ženy bránit! Ve skutečnosti takřka všichni muži i ženy chtějí stabilní citovou jistotu, solidní manželství a šťastnou rodinu. Rodina je na vrcholu oblíbenosti mezi mladými lidmi, ale ze strachu, že se spletou, mnozí na ni ani nepomýšlí, a přestože jsou křesťané, neuvažují o svátostném manželství, jedinečné a neopakovatelné smlouvě, která se stává svědectvím víry. Snad právě tento strach ze selhání je tou největší překážkou přijetí slov Krista, který přislibuje milost manželskému spojení a rodině. Nejvíce přesvědčivým svědectvím o požehnání křesťanského manželství je dobrý život křesťanských manželů a rodiny. Není lepšího způsobu vyjádření krásy této svátosti! Bohem posvěcené manželství chrání onen svazek muže a ženy, který Bůh požehnal již na počátku stvoření, a je zdrojem pokoje a dobra po celý manželský a rodinný život. Tato velká důstojnost svazku muže a ženy v prvních dobách křesťanství vedla například k odstranění nešvaru, který byl tehdy považován za zcela normální, totiž práva manželů rozejít se s manželkou a to z pohnutek naprosto lichých a ponižujících. Evangelium rodiny, evangelium, které právě tuto svátost zvěstuje, překonalo tuto zavedenou kulturu rozvodu. Křesťanský zárodek radikální rovnosti manželů musí dnes přinést nové plody. Svědectví o sociální důstojnosti manželství se stane přesvědčivým právě touto cestou, tedy přitažlivým svědectvím vzájemnosti a komplementarity mezi nimi. Proto musíme jako křesťané v tomto ohledu požadovat více. Například: rozhodně podporovat právo na rovnou mzdu za tutéž práci. Proč by mělo být samozřejmé, že ženy vydělávají méně než muži? Nikoli! Mají tatáž práva. Nerovnost je zjevný skandál! A zároveň uznávat, že mateřství ženy a otcovství muže jsou vždycky cenným bohatstvím, které slouží především dětem. Rovněž tak ctnost pohostinnosti křesťanských rodin dostává dnes zásadní význam, zvláště v situacích chudoby, degradace a násilí v rodině. Drazí bratři a sestry, nemějme strach pozvat Ježíše na svatbu, pozvat jej k sobě domů, aby byl s námi a opatroval rodinu. A nemějme strach pozvat také Jeho matku Marii! Křesťané, kteří se berou v Pánu, jsou proměňováni na účinné znamení Boží lásky. Křesťané neuzavírají sňatek pouze kvůli sobě, ale berou se v Pánu k užitku celého společenství, celé společnosti. O tomto krásném povolání ke křesťanskému manželství budu mluvit také v příští katechezi. 13

IN SEMPITERNAM MEMORIAM

Z POSELSTVÍ JANA PAVLA II. K 50. VÝROČÍ KONCE II. SVĚT. VÁLKY - 8. KVĚTNA 1995

8. května 1945 skončila na evropské pevnině II. světová válka. Zatímco konec této strašlivé pohromy oživil v srdcích čekání na návrat zajatců, deportovaných a uprchlíků, probouzel současně touhu po vytvoření lepší Evropy. Kontinent tak mohl znovu začít doufat v budoucnost míru a demokracie. I s odstupem poloviny století, mají jednotlivci, rodiny i národy stále v paměti oněch šest strašných let: vzpomínky strachu, násilí, krajní bídy, smrti; dramatické zážitky bolestných rozdělení, prožívaných ve zbavení veškeré jistoty a svobody, nesmazatelná traumata, způsobená vyhlazováními bez konce.

S ODSTUPEM ČASU SE LÉPE CHÁPE SMYSL

2. Tehdy nebylo zcela snadné pochopit mnohostranné a tragické dimenze konfliktu. Avšak s postupem let vzrůstalo vědomí dopadu, který ona událost měla na XX. století a budoucnost světa. Druhá světová válka nebyla jen prvořadou historickou událostí, nýbrž znamenala rozhodující okamžik i pro současné lidstvo. S plynoucím časem nemohou tyto vzpomínky vyblednout. Naopak, musí se stát přísnou lekcí pro naši generaci i pro budoucí pokolení. Díky novým údajům, které nám umožnily lépe poznat strádání, jež válka zapříčinila, jsme během těchto pěti desetiletí pochopili, co znamenala pro Evropu a svět. Tragická zkušenost let 1939 až 1945 dnes představuje nezbytný styčný bod pro toho, kdo se chce zamýšlet nad přítomností i budoucností lidstva. V roce 1989, u příležitosti padesátého výročí začátku druhé světové války, jsem napsal: “Po padesáti letech je naší povinností si připomenout před Bohem ony dramatické události, abychom uctili mrtvé a sdíleli žal všech, které tato šířící se krutost zranila na srdci i na těle, a abychom zcela odpustili urážky” Je třeba uchovat v živé paměti to, co se stalo: je to naší povinností. Nyní je tomu šest let, co současně s právě připomínaným výročím, se rychlým pádem komunistických režimů ve východní Evropě začaly rýsovat nevídané sociální a politické poměry. Byl to hluboký společenský obrat, který dovolil odstranit některé tragické důsledky světové války, jejíž konec neměl ve skutečnosti pro mnohé evropské národy význam začátku naprostého 1

1

14

Tu m’as mis au tréfonds, poselství k 50° výročí začátku II. světové války, 27. srpna 1989, 2, AAS 82 (1990), 51.

požívání míru a demokracie, jak se 9. května 1945 přirozeně očekávalo. Některé národy vskutku ztratily moc na sebeurčení a byly uzavřeny do dusivých hranic mocnosti, přičemž se usilovalo o zničení nejen náboženských tradic, nýbrž i historické paměti a staletých kořenů jejich kultury. To jsem chtěl zdůraznit v encyklice Centesimus annus . Pro tyto národy, v jistém smyslu, skončila druhá světová válka až v roce 1989. 2

VÁLKA NEUVĚŘITELNÝCH NIČIVÝCH ROZMĚRŮ 3. Následky druhé světové války pro život národů i kontinentů byly nesmírné. Vojenské hřbitovy sdružují ve vzpomínce křesťany i věřící jiných vyznání, vojáky i civilisty z Evropy i z ostatních krajin světa. Vždyť i vojáci z neevropských zemí přišli, aby bojovali na půdě starého kontinentu. Mnozí z nich padli na bitevním poli, pro jiné znamenal 8. květen konec děsivé úzkosti. Desítky milionů mužů a žen byly povražděny, nepočítajíc zraněné a nezvěstné. Nesmírné množství rodin bylo přinuceno opustit zemi, s níž byly spjaty od věků; bylo zdevastováno lidské prostředí i cenné monumenty dějin, města a vesnice rozvráceny a proměněny v sutiny. Civilní obyvatelstvo, zvláště pak ženy a děti, neplatilo nikdy tak vysokou daň mrtvých.

MOBILIZACE NENÁVISTI 4. Závažnější však bylo šíření “kultury války” s jejím smutným důsledkem - smrtí, nenávistí a násilím. “Druhá světová válka”, jak jsem napsal polským biskupům v roce 1989, “dala všem možnost uvědomit si, dosud nepoznaný rozměr, do něhož může dorůst pohrdání člověkem a porušování jeho práv. Uskutečnila neslýchanou mobilizaci nenávisti, která ve jménu imperialistické ideologie šlapala po člověku a po všem, co je lidské.” Nikdy nebude dostatečně pamatováno na to, že druhá světová válka bolestně změnila život tolika lidí a tolika národů. Došlo k budování hrůzných vyhlazovacích táborů, kde za dramatických okolností našly smrt milióny židů, statisíce cikánů a jiných lidských bytostí, které se provinily pouze tím, že náležely k odlišným národům. 3

AUSCHWITZ: POMNÍK DŮSLEDKŮ TOTALITARIZMU 5. Auschwitz, vedle tolika jiných táborů, zůstává dramaticky výmluvným symbolem důsledků totalitarizmu. Pouť myslí a srdcem na tato místa je o tomto padesátém výročí závazná. “Poklekám na této Golgotě současného světa”, řekl jsem v roce 1979 během mše svaté, slavené v Brzezince, nedaleko Auschwitz ,. Stejně jako tehdy, obnovuji v duchu svou pouť do těchto 4

2 3 4

srv. č. 18: AS 83(1991), 815. List polským biskupùm u příležitosti 50. výročí začátku II. svět. války, 26. srpna 1989, 3; AAS 82(1990), 46. Homílie v koncentračním táboře Brzezinka (7. června 1979), 2: Insegnamenti II(1979), 1484. 15

vyhlazovacích táborů. Zastavuji se především “před kameny s hebrejskými nápisy”, abych si připomněl národ “jehož synové a dcery byli určeni k naprostému vyhlazení”, a abych zdůraznil, že “nikomu není dovoleno lhostejně přejít” Stejně jako tehdy, zastavuji se před kamenem s ruským nápisem, po změnách, ke kterým došlo v bývalém Sovětském svaze, a pamatuji na ”úlohu, která vzhledem ke svobodě národů připadla na tuto zemi v poslední strašné válce” Potom se zastavuji se před kamenem v polštině a uvažuji nad obětí tak velké části národa, která je “bolestným účtem na svědomí lidstva”. Tak, jak jsem řekl v roce 1979, opakuji i dnes: “Vybral jsem tři kameny. Bylo by však třeba se zastavit před všemi, které existují.” Ano, o tomto padesátém výročí konce druhé světové války, upozorňuji na niternou potřebu zastavit se u těchto kamenů, a to i u těch, které připomínají utrpení méně známých či dokonce zapomenutých obětí. 6. Z této úvahy pak vyvstávají otázky, které si lidstvo musí klást. Proč se dospělo do takového stupně deptání člověka a národů? Proč se, po skončení války, nevyvodily z její hořké lekce náležité důsledky pro společenství evropského kontinentu? Svět, zvláště pak Evropa, směřovaly k této nezměrné katastrofě proto, že ztratily morální energii, která je nezbytná, aby se postavily tomu, co je vrhalo do víru války. Totalitarizmus totiž ničí základní svobody člověka a pošlapává jeho práva. Nepřetržitým bušením propagandy manipuluje veřejným míněním a snadno dohání k tomu, aby se uchýlilo k násilí a zbraním a končí tím, že ničí smysl lidské bytosti pro odpovědnost. Tehdy si, bohužel, neuvědomili, že jakmile se začne pošlapávat svoboda, vytvářejí se předpoklady pro nebezpečné sklouznutí do násilí a nenávisti, jež jsou posly “kultury války”. A právě to se stalo: pro vládce nebylo těžké postavit masy lidí před osudovou volbu uplatněním mýtu nadčlověka, užitím rasové či antisemitské politiky, pohrdáním životem těch, kteří byli považováni za neužitečné, jako např. lidé nemocní či asociální, náboženské pronásledování či politická diskriminace, postupné potírání jakékoliv svobody policejním dohledem a psychologickým stavem, vyplývajícím z jednostranného využití sdělovacích prostředků. Právě na tyto záležitosti se odvolával papež Pius XI., blahé paměti, když ve své encyklice Mit brennender Sorge, ze 14. března 1937, mluvil o “děsivých rysech”, které se objevují na obzoru. 5

6

7

8

LIDSKOU SPOLEČNOST NELZE BUDOVAT NA NÁSILÍ 7. Druhá světová válka byla přímým důsledkem tohoto degeneračního procesu: byly z toho ale v následujících desetiletích vyvozeny náležité důsledky? Bohužel, konec války nevedl k vymizení politických Jan Pavel II.u popravčí zdi, Auschwitz, 1979 5 6 7 8

16

Tamtéž. Tamtéž, i.c., 1485. Tamtéž. Č. 11: AAS 29 (1937), 186.

hnutí a ideologií, které ji způsobily nebo podporovaly. Totalitní režimy pokračovaly pod jiným převlečením a navíc se rozšířily především na východě Evropy. Po onom 8. květnu zůstaly na evropském kontinentě, ale i jinde otevřeny mnohé koncentrační tábory, zatímco množství lidí bylo stále vězněno a byla jim upírána všechna základní lidská práva. Nechápalo se, že člověka důstojnou společnost nelze vybudovat na jeho zničení, na útlaku a diskriminaci. Toto poučení z druhé světové války ještě nebylo všude plně přijato. A přece zůstává a musí zůstat jako napomenutí pro příští milénium. Zvláště pak v létech, která předcházela druhé světové válce, kult národa, hnaný až k tomu, že se téměř stal novou modloslužbou, způsobil v oněch šesti strašných letech nesmírnou katastrofu. Už v prosinci 1930 napomínal Pius XI. těmito slovy: “Je mnohem těžší, neřkuli nemožné, aby přetrvával mír mezi národy a státy, jestliže namísto opravdové a nefalšované lásky k vlasti vládne a řádí sobecký a tvrdý nacionalizmus; aby promlouvala nenávist a závist namísto vzájemné touhy po dobru, nedůvěra a podezíravost místo bratrské důvěry, konkurence a boj, místo smířlivé spolupráce, ambice ovládání, převahy namísto respektu a ochrany všech práv, a to i slabých a nepatrných.” Nebylo to náhodou, že někteří osvícení státníci západní Evropy, vycházejíc z vlastního zamyšlení nad hrůzami, jež způsobila druhá světová válka, chtěli vytvořit společný svaz mezi svými zeměmi. Onen pakt se v následujících desetiletích rozvinul, přičemž uskutečňoval vůli členských národů, nebýt samy před vlastním osudem. Pochopili, že vyjma dobra jednotlivých národů, existuje společné dobro celého lidstva, jež bylo válkou násilně pošlapáno. Toto zamyšlení nad dramatickou zkušeností je přivedlo k uznání, že zájmy jednoho národa nemohou být sledovány než v kontextu solidární vzájemnosti s ostatními národy. 9

CÍRKEV NASLOUCHÁ VOLÁNÍ OBĚTÍ 8. Je mnoho hlasů, které se pozvedají o padesátém výročí konce druhé světové války, a usilují o překonání rozdělení mezi vítězi a poraženými. Připomínají se odvaha i oběti milionů mužů a žen. Pokud jde o Církev, ta naslouchá především volání všech obětí. Je to volání, které pomáhá lépe chápat pohoršení onoho konfliktu, jenž trval šest let. Je to volání, které vyzývá k zamyšlení nad tím, co přinesl celému lidstvu. Je to volání, které je obžalobou ideologií, jenž přivádějí k nezměrným katastrofám. Tváří v tvář každé válce jsme všichni povoláni k zamyšlení nad svou odpovědností; žádat o odpuštění a odpouštět. Coby křesťané, jsme hořce zasaženi, jestliže si uvědomíme, že “zrůdnosti oné války se projevily na kontinentě, který se honosí zvláštním rozkvětem kultury a civilizace; na kontinentě, který byl nejdéle ve světle evangelia a Církve.” Proto musí evropští křesťané žádat o odpuštění, i když je třeba uznat, že odpovědnosti za utváření válečné mašinérie byly rozdílné. 10

VÁLKA NENÍ SCHOPNA ZJEDNAT SPRAVEDLNOST 9. Rozdělení, zapříčiněná druhou světovou válkou nám připomínají skutečnost, že síla ve službě “mocenské vůle” není odpovědným prostředkem k nastolení skutečné 9 10

Discorso alla Curia romana (24. prosince 1930): AAS 22 (1930), 535-536. Jan Pavel II., List polským biskupům u příležitosti 50. výročí začátku II. světové války (26. srpna 1989),3: AAS 82 (1990),

46. 17

spravedlnosti. Tato naopak spouští neblahý proces nepředvídaných důsledků pro muže, ženy, národy, jež jsou vystaveni riziku, že přijdou o veškerou důstojnost, jakož i o svůj majetek a samotný život. Znovu a ještě silněji zaznívá napomenutí, které papež Pius XII., blahé paměti, vyslovil v srpnu 1938, právě v předvečer onoho tragického konfliktu, v nesmírné snaze odvrátit uchýlení se ke zbraním: “Nebezpečí je bezprostřední, ale je ještě čas. Mírem se o nic nepřijde. Vše může být ztraceno válkou. Kéž by se lidé vrátili k vzájemnému porozumění. Kéž by znovu začali jednat.” Pius XII. tak kráčel ve šlépějích papeže Benedikta XV., který poté, co podnikl veškeré cesty, aby zažehnal první světový konflikt, jej nepřestával označovat názvem “zbytečné krveprolití”. Ani já jsem se tomuto směru nevzdálil, když jsem před válkou v Zálivu, 20. ledna 1991, řekl: “Tragická skutečnost těchto dní činí stále zřejmějším, že zbraněmi se problémy nevyřeší, nýbrž se vytvoří nová a větší napětí mezi národy”. Je to konstatování, jež plynutí let obohacuje o stále nová osvědčení, neboť na některých územích Evropy i v jiných částech světa se nepřestávají rozněcovat válečná ohniska. Papež Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris, umístil mezi znamení časů přesvědčení, že “případné spory mezi národy nesmí být řešeny uchýlením se ke zbraním, nýbrž prostřednictvím jednání”. I přes lidské neúspěchy, nescházejí události, a to i z nedávné doby, jež mohou dokázat, že čestné a trpělivé jednání, respektující práva i aspirace stran, může otevřít cestu k mírovému řešení i těch nejsložitějších situací. V tomto duchu vyslovuji živé uznání a podporu všem novodobým budovatelům míru. Tak činím, veden zvláště nesmazatelnou vzpomínkou na atomové výbuchy, které zasáhly nejprve Hirošimu a potom Nagasaki, v srpnu 1945. Tyto pak v otřesné míře dokazují hrůzu a utrpení, způsobené válkou. Konečná bilance oné tragédie - jak jsem měl možnost připomenout během své návštěvy v Hirošimě - nebyla ještě zcela sestavena ani nebyla doposud vyjádřena její celková lidská cena, zvláště pak, vezmeme-li v úvahu, co nukleární válka způsobila a co by ještě mohla přivodit našemu myšlení, našim postojům a naší civilizaci. Pamatovat na Hirošimu a nenávidět nukleární válku. Pamatovat na Hirošimu a usilovat o mír. Pamatovat na to, co lidé tohoto města vytrpěli a obnovit svou víru v člověka, v jeho schopnost konat to, co je dobré, v jeho svobodu rozhodovat se pro to, co je správné, v jeho odhodlanost přetlumočit katastrofu v nový začátek.” Po padesáti letech se onen tragický konflikt, který nějaký měsíc nato skončil i v Pacifiku dramatickými událostmi v Hirošimě a Nagasaki, a následnou kapitulací Japonska, - jeví stále zřetelněji jako “sebevražda lidstva” . Je vskutku porážkou pro poražené, stejně jako pro vítěze. 11

12

13

14

15

16

PROPAGANDISTICKÁ MAŠINÉRIE 10. Pozornost vzbuzuje i následující zamyšlení: během druhé světové války, kromě uchýlení se ke konvenčním, chemickým, biologickým a nukleárním zbraním, sáhlo se v široké míře k dalšímu vražednému válečnému prostředku: k propagandě. Ještě předtím, než byl odpůrce zasažen prostředky fyzického ničení, usilovalo se o jeho morální zdeptání 11 12 13 14 15 16

18

Rozhlasové poselství “Un’ora grave” (24. srpna 1939): AAS 31 (1989),334. Výzva Představitelům válčících národů (1. srpna 1917): AAS 9 (1917), 420. Výzva po modlitbě Anděl Páně: Insegnamenti XIV, 1(1991), 156. È. 3, AAS 55(1963), 291. Jan Pavel II., projev v “Peace Memorial Park”, Hirošima (25. února 1981), 4, AAS 73 (1981), 417. Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus (1. května 1991), 18: AAS 83 (1991), 816.

pomluvou, falešnými obviněními, směrováním veřejného mínění zaměřeného na naprosto nepochopitelnou nesnášenlivost, a to prostřednictvím všech forem instruktáže, zvláště pak mladých lidí. Pro každý totalitní režim je totiž typické obrnění se kolosální propagandistickou mašinérií s cílem ospravedlnit vlastní zločiny a podněcovat k ideologické nesnášenlivosti a k rasovému násilí proti těm, kteří si nezasluhují, - jak říkají, - aby byli považováni za nedílnou součást společenství. Jak je toto všechno vzdáleno opravdové kultuře míru! Ta totiž předpokládá uznání vnitřního pouta, které je mezi pravdou a láskou. Kultura míru se vytváří tím, že se už ve zrodu odmítá jakákoliv forma rasizmu a nesnášenlivosti, neústupností jakémukoliv způsobu rasové propagandy, kontrolou ekonomických a politických choutek, rozhodným odmítáním násilí a jakéhokoliv druhu vykořisťování. Zvrácené propagandistické mechanizmy se neomezují na falšování skutečných faktů, ale zamořují také informace ohledně odpovědnosti, čímž velmi stěžují morální a politické posouzení. Válku začíná propaganda, která nenechává prostor pluralizmu interpretací, kritickému rozboru příčin a hledání skutečných odpovědností. To vyplývá z posouzení zpráv, které jsou k dispozici z období 1939-45, stejně jako z dokumentace k jiným válkám, které vypukly v následujících letech: válka totiž v každé společnosti vnucuje totalitní využívání informačních a propagandistických prostředků, jež nevychovává k respektu druhého a k dialogu, ale spíše podněcuje k podezíravosti a k odvetnému opatření.

VÁLKA NEVYMIZELA 11. Rokem 1945 však války bohužel neskončily. Ani tato poslední desetiletí nepřestala sužovat násilí, terorizmus a ozbrojené útoky. Byli jsme svědky tzv. “studené války”, která proti sobě hrozivě postavila dva bloky, vzájemně rovnocenné díky stálému zbrojení. Avšak i když tento bipolární protiklad skončil, válečné střety neustaly. Ještě dnes je v různých částech světa otevřeno až příliš mnoho konfliktů. Veřejné mínění, zasažené strašnými obrazy, které den co den prostřednictvím televize vstupují do domovů, reaguje emotivně, ale velmi záhy končí smířením se a téměř přijetím nevyhnutelnosti událostí. To je však nejen nesprávné, nýbrž i velmi nebezpečné. Nelze zapomenout na to, co se stalo v minulosti, a k čemu dochází i dnes. Jsou to dramata, která se týkají nesmírného množství nevinných obětí, jejichž křik hrůzy a utrpení oprávněně vyzývá svědomí všech šlechetných lidí: nelze a nesmí se uchylovat k logice zbraní! Také podpisem základních dohod a mezinárodních konvencí, chtěl Svatý Stolec, - a neúnavně tak činí stále, - vyzvat Společenství národů k naléhavosti posílení norem, které se týkají zákazu šíření nukleárních zbraní, vyloučení chemických a biologických zbraní, jakož i oněch zvláště traumatizujících a s neodpovědnými následky. Nedávno Svatý Stolec rovněž vyzval veřejné mínění, aby si hlouběji uvědomilo přetrvávající jev obchodu se zbraněmi, závažný fenomén, který nutně a naléhavě vyžaduje seriózní etické zamyšlení. Je třeba také připomenout, že nepředvídatelnou a stálou hrozbou míru je nejen zbrojení států, nýbrž i snadný přístup ke zbraním ze strany soukromých osob, což přispívá k šíření organizované trestné činnosti a terorizmu. 17

srv. Pontificio Consiglio della Giustizia e della Pace, dokument Mezinárodní obchod se zbraněmi (1. května 1994), Cittá del Vaticano 1994. 19

17

ŠKOLA PRO VŠECHNY VĚŘÍCÍ 12. Už nikdy více válku! Ano míru! Takové byly pocity, které se projevovaly hned po onom historickém 8. květnu 1945. Těch šest strašlivých let války bylo pro všechny příležitostí dozrát ve škole bolesti: také křesťané měli příležitost vzájemně se sblížit a tázat se po příčinách svého rozdělení. Znovu navíc objevili osudovou solidaritu, která je spojovala navzájem i se všemi lidmi, ať už pocházeli z kteréhokoliv národa. Takto se událost, která znamenala krajní roztržky a rozkol mezi národy i osobami, ukázala křesťanům jako prozřetelnostní příležitost uvědomit si hluboké společenství v utrpení a svědectví. Pod Kristovým křížem dokázali členové všech církví a křesťanských komunit odolávat až k oběti nejvyšší. Mnozí z nich příkladně čelili mučitelům a násilníkům pokojnými zbraněmi svědectví utrpení a lásky. Spolu s ostatními, věřícími i nevěřícími, muži i ženami všech ras, náboženství a národů, vyjádřili vznešené poselství bratrství a odpuštění, přesahující rostoucí vlnu násilí. Jak při tomto výročí nevzpomenout na tolik křesťanů, kteří svědčili proti zlu tím, že se modlili za násilníky a skláněli se, aby hojili rány všech? Ve sdílení utrpení nacházeli způsob vzájemného poznání, že jsou bratřími a sestrami, a zakoušeli nesmyslnost svých rozdělení. Sdílené utrpení je přivádělo k většímu pocitu tíhy rozdělení, která dosud existují mezi těmi, kdo následují Krista, a negativních důsledků, které z toho vyplývají pro utváření duchovní, kulturní a politické identity evropského kontinentu. Jejich zkušenost je pro nás napomenutím: v tomto směru je třeba pokračovat - modlit se a pracovat s pevnou důvěrou a velkorysostí, v perspektivě Velkého Jubilea roku 2000, které je už blízko. K této metě jsme se vydali poutí pokání a smíření , v naději, že konečně budeme moci uskutečnit plné společenství mezi všemi věřícími v Krista, s jistým přínosem pro otázku míru. 13. Vlna bolesti, která s válkou zaplavila zemi, přiměla věřící všech vyznání, aby dali své duchovní poklady do služeb míru. Tuto zvláštní zkušenost prožívala v těchto 5 desetiletích všechna náboženství, a to i přes odlišná historická putování. Svět je svědkem, že po nesmírné válečné tragédií se ve svědomí věřících různých náboženských vyznání zrodilo cosi nového: cítí se více odpovědni za mír mezi lidmi a začali navzájem spolupracovat. “Světový den modliteb za mír” v Assisi, 27. října 1986, posvětil veřejně tento postoj, který dozrál právě v utrpení. Assisi ukázalo “vnitřní vztah, který spojuje opravdový náboženský postoj a velké dobro míru”. Při následujících “Dnech modliteb za mír na Balkáně” (v Assisi, 9.-10. ledna 1993 a v bazilice sv. Petra ve Vatikáně, 23. ledna 1994) se zvláště kladl důraz na specifické přispění k rozvoji míru, jehož zbraněmi jsou modlitba a pokání, a který se vyžaduje právě od křesťanů. Svět, směřující ke konci druhého tisíciletí, očekává od věřících ještě výraznější činnost ve prospěch míru. Představitelům křesťanských církví, kteří se shromáždili ve Varšavě v roce 1989 u příležitosti padesátého výročí začátku konfliktu, jsem řekl: “Z nitra našich různých náboženských tradic vyvěrá svědectví soucitné účasti na lidské bolesti i respektu k posvátnosti života. Je to velká duchovní energie, která dává naději pro budoucnost lidstva. S odstupem padesáti let nám smutné události druhé světové války dávají lépe si uvědomit potřebu uvolnit tyto duchovní energie obnoveným úsilím a nasazením. 18

19

20

Jan Pavel II., Apošt. list. Tertio millennio adveniente (10. listopadu 1994), 50: AAS 87 (1995), 36. Jan Pavel II., projev u příležitosti slavnostní světové mezináboženské modlitby za mír, 6: AAS 79(1987), 868. 20 Televizní poselství k účastníkùm mezinárodního setkání modliteb za mír u příležitosti 50. výročí začátku II. světové války (1. září 1989): Insegnamenti XII., 2 (1989), 421. 20 18

19

V této souvislosti je nezbytné připomenout, že právě díky strašlivé zkušenosti druhé světové války vznikla Organizace spojených národů, kterou papež Jan XXIII., blahé paměti, považoval za jedno ze znamení naší doby vzhledem k “vůli zachovat a upevnit mír mezi národy”. Kruté pohrdání důstojností a právy lidské bytosti vedlo navíc ke vzniku Všeobecné deklarace lidských práv. Padesáté výročí Spojených národů, které letos slavíme, musí být příležitostí k posílení úsilí mezinárodního společenství ve službě míru. K tomuto cíli bude třeba Organizaci spojených národů zajistit nástroje, které potřebuje, aby mohla účinně pokračovat ve svém poslání. 21

STÁLE EXISTUJÍ TI, KDO PŘIPRAVUJÍ VÁLKU 14. V mnoha částech Evropy se v těchto dnech konají oslavy a manifestace, kterých se účastní občanské autority a odpovědní představitelé všech komunit i země. Připojujíc se k památce tolika obětí války, chtěl bych vyzvat všechny lidi dobré vůle, aby se vážně zamysleli nad nezbytnou spojitostí, která zde musí být mezi vzpomínkou na strašný světový konflikt a orientacemi národní i mezinárodní politiky. Zvláště pak bude zapotřebí disponovat účinnými nástroji kontroly mezinárodního obchodu se zbraněmi a společně předvídat vhodné struktury intervence v případě krizí, a tak přimět všechny strany k tomu, aby daly přednost jednáním před násilným střetem. Není snad pravdou, že zatímco oslavujeme znovunabytí míru, stále bohužel existují ti, kdo připravují válku, a to jak podporováním kultury nenávisti, tak prostřednictvím šíření nejdůmyslnějších válečných zbraní? Není snad pravdou, že v Evropě zůstávají otevřené bolestné konflikty, které už po léta čekají na mírová řešení? V roce 1965, dvacet let po skončení druhé světové války, se papež Pavel VI. tázal při projevu v OSN: “Dokáže kdy svět změnit partikularistickou a válečnou mentalitu, která až doposud spřádala velkou část jeho dějin?” Je to otázka, která stále čeká na odpověď. Kéž by vzpomínka na druhou světovou válku oživila ve všech předsevzetí pracovat - každý podle svých možností - ve službě rozhodné politiky míru v Evropě a na celém světě. 22

ZVLÁŠTNÍ VÝZNAM PRO MLADÉ 15. Mé myšlenky nyní směřují k mladým lidem, kteří osobně nezakusili hrůzy oné války. Říkám jim: drazí mladí, chovám velkou důvěru ve vaši schopnost být opravdovými hlasateli evangelia. Službu životu a míru chápejte jako svou osobní povinnost. Obětmi, bojujícími i mučedníky druhé světové války byli z velké části mladí lidé jako vy. Proto vás, mládeži, žádám, abyste pozorně bděli před znovu se projevující kulturou nenávisti a smrti. Odmítejte otupující a násilné ideologie; odmítejte všechny formy vyhroceného nacionalizmu a nesnášenlivosti; těmito cestami se totiž nepozorovaně vkrádá pokušení násilí a války. Vám je svěřeno poslání otevírat nové cesty bratrství mezi národy, vytvářet jedinou lidskou rodinu a prohlubovat “zákon vzájemného dávání a přijímání, sebedarování a přijímání druhého”. Vyžaduje to morální zákon, který Stvořitel vepsal do nitra každé lidské bytosti, zákon, který On sám potvrdil ve zjevení Starého zákona, a který nakonec přivedl k 23

21 22 23

Jan XXIII, encyklika Pacem in terris, (11. dubna 1963), IV.: AAS 55 (1963), 295. Projev ke generálnímu shromáždění Spojených národů (4. října 1965),5: AAS 57 (1965), 882. Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae (25.března 1995), 76: L’Osservatore Romano 31. března 1995, str. 10. 21

dokonalosti Ježíš v evangeliu: “Miluj svého bližního jako sám sebe” (Lk 19,18; Mk 12,31); “Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy” (Jan 13,34). Civilizaci lásky a pravdy lze uskutečnit pouze jestliže se otevřenost k přijetí druhého rozšíří na vztahy mezi národy, národnostmi a kulturami. Ať tato výzva zaznívá ve svědomí všech: Miluj ostatní národy jako svůj vlastní! Cesta k budoucnosti lidstva prochází jednotou; a opravdová jednota - a to je poselstvím evangelia - jde skrze Ježíše Krista, který je našim smířením a našim pokojem (srv. Ef 2,14-18).

POTŘEBA NOVÉHO SRDCE 16. “Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil, vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě, nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal, a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.”(Dt 8,2-3) Ještě jsme nevstoupili do “zaslíbené země” míru. Vzpomínka na bolestné putování válkou a oním nesnadným obdobím po válce nám to neustále připomíná. Toto putování temnými válečnými léty, těžkým poválečných obdobím, našimi nejistými a problematickými dny, často ukazovalo, že v srdcích lidí, a to i věřících, je silné pokušení nenávisti, pohrdání druhým, a zvůle. Na téže cestě však nescházela pomoc Pána, jenž dával klíčit pocitům lásky, porozumění a míru, společně s upřímnou touhou po smíření a jednotě. Jako věřící jsme si vědomi, že člověk žije tím, co vychází z Božích úst. Víme také, že mír se zakořeňuj v srdcích těch, kdo se Bhu otevírají. Vzpomínat na druhou světovou válku a na cestu prošlou v následujících desetiletích musí u křesťana vyvolávat potřebu nového srdce, jež bude schopno respektovat člověka a podporovat jeho skutečnou důstojnost. To je základem opravdové naděje na mír ve světě. “Slunce vzchází - prorokoval Zachariáš - aby zazářilo těm, kdo žijí v temnotách a ve stínu smrti, a aby zaměřilo naše kroky na cestu pokoje” (Lk 1,78-79). V této velikonoční době, kdy slavíme vítězství Krista nad hříchem, ničivým prvkem, přinášejícím žal a nesrovnalosti, vrací se do našich úst zvolání, jímž se uzavírá encyklika Pacem in terris mého ctěného předchůdce Jana XXIII.: “Osvěcuj, Pane, odpovědné představitele národů, aby vedle péče o oprávněný blahobyt svých občanů, zaručovali a hájili velký dar míru; zažehni vůli všech, k překonávání překážek, které rozdělují, k rozvíjení pout vzájemné soucitné lásky, k porozumění druhým, k odpuštění těm, kdo se dopustili urážek; v síle Tvé činnosti, ať se zbratří všechny národy země, a ať v nich rozkvétá a neustále vládne tolik vytoužený mír” . Maria, Prostřednice všech milostí, jež stále bdí a starostlivě pečuje o všechny své děti, ať vyprosí celému lidstvu vzácný dar smíření a pokoje. 24

24

22

Č. 5: AAS 55 (1963), 304.

23

CLEMENS AUGUST GRAF VON GALEN DER “LÖWE VON MÜNSTER”

BISKUP POD MORAL BOMBS V kronikách německých měst, zkropených za druhé světové války palbou spojeneckého bombardování, je zaznamenán den, který stojí za připomínku. Byla neděle, 10. října 1943. Krátce po poledni, pod jasným podzimním nebem, se věřící münsterští katolíci scházeli před portálem starobylého dómu. Toho dne se slavilo Mariino mateřství. Hlavní oltář majestátné gotické katedrály zářil v jasu svící. Dómští kanovníci právě usedli do chórových lavic, když se znenadání rozezněly sirény: bylo 14.55h. „Dostali jsme rozkaz být na pozoru od 22h v sobotu, uprostřed slavení“, píše se ve zprávě majora Elvise B. Skriptura, amerického pilota 95. letky bombardérů. „Povel vzlétnout přišel dálnopisem. Bylo nám sděleno, že našim cílem je vstup münsterského dómu. Vzpomínám si jak jsem byl zděšen, když jsem se dozvěděl, že poprvé od chvíle kdy začala válka, se stali cílem našeho bombardování civilisté. Šel jsem za kolonelem Gerhartem a řekl jsem mu, že nebudu moci rozkaz vykonat. Jeho reakce byla přesně taková, jakou jsem mohl čekat od kariérního důstojníka a vynikajícího vojevůdce: „Poslyš, majore, toto je válka: v-á-l-k-a, rozumíš! Jsme ve válce, bez vyjímky zásahů. Němci po léta vraždili nevinné po celé Evropě. Našim 24

úkolem je zdrtit je na kousky. A to také uděláme. Hlavou této mise jsem já a ty jsi mým pilotem. Proto půjdete se mnou! Nějaký dotaz? ´Ne, pane´, odvětil jsem. Věc byla uzavřena“. První tříštivá bomba dopadla s naprostou přesností na západní průčelí dómu. Shora byl západní portál dómu, ohraničený imponujícími románskými věžemi, cílem, který se nedal minout. Ti, kdo přežili hledali úkryt za zdmi věží. Jejich mocné klenutí přetrvalo šest staletí dějin. Avšak druhá tříštivá bomba dopadla právě na ně. Zřítily se jako hora suti. Po tříštivých bombách následoval déšť zápalných pum. Zasažené budovy hořely jako pochodně. Celé historické centrum byla jedna velká pochodeň. Na kilometry vystupovaly k nebi nažloutlé výpary a husté sloupy ohně a černého dýmu. Starobylou a hrdou krásu biskupského města Münsteru strávily během několika minut ohnivé plameny. V 16.30h kolonel Gerhart prohlásil münsterskou operaci za skončenou. Tak končí bezchybná rekonstrukce tohoto bombardování, učiněná historikem Jörgem Friedrichem. Dějiny jsou kronikou, a proto aby naplnil kronikářský úkol, Friedrich přidává jednu zvláštní poznámku. Detail bez komentáře: „Kolonel Gerhart však musel připustit, že ne všechno šlo, jak mělo. Mise nebyla zcela dovedena do konce. „Došlo k omylu“, stojí v jeho zprávě: „Třistapátá letka bombardérů minula Monster a obrátila se na Enschede v Holandsku. Popletka je s německými městy a celý trhavý náklad shodila na |Enschede. Sorry. Mrzí nás to“. I münsterští civilisté se ptali, zda se nestali obětí nějakého omylu. Ostatně už k tomu došlo, že se stali terčem chybného bombardování. V noci z 15. na 16. května 1941 dopadlo na Monster šest bomb. Angličtí letci se vydali za Rýn v odpověď na německé bombardování Rotterdamu: měli určeno šestnáct cílů mezi Kolínem a Dortmundem. Dopadlo to ale tak, že shazovali bomby kdekoli viděli, že se svítí, a že tam tedy někdo žije. Maličkosti. A je jich tolik. I v kronikách těch, co přežili onen 10. říjen, ve svědectvích těch, co na vlastní oči viděli hromady zuhelnatělých těl, navršených na troskách Marienplatzu, Grotgasse … Těch, co mezi troskami hledali živé a oddělovali je od mrtvých a naskýtal se jim hrůzný pohled na mrtvoly udušených žen a dětí, uvařených v úkrytech. Maličkosti. Jako ty popsané na stránkách, kde se to hemží ještě dalšími vzpomínkami: totiž svědků, kteří započali proces kanonizace Clemense Augusta von Galena, biskupa Münsteru. „Když sirény spustily poplach, biskup si právě oblékal posvátná roucha, aby sestoupil do katedrály. Nepodařilo se mu včas odejít do protileteckého úkrytu“, vypráví kanovník Alois Schröer. Tříštivé bomby dopadly přímo na jeho rezidenci a zcela ji zničily. Zůstal zavěšen na jediné stěně, která zůstala stát“. Tak ho našel jeho sekretář Heinrich Portmann: „Zatímco letadla ještě kroužila nad městem, viděl jsem ctihodného monsignora nahoře, pod otevřeným nebem, mezi doutnajícími ruinami… zázračně přežil bez zranění. S velkými obtížemi jsem mu pomohl na zem… Později, v úkrytu koleje Ludgerianum, jsem ho informoval o 25

smrti věřících … o vikáři Emmerichovi a devětapadesáti řeholnicích řádu od sv. Klementa, jejichž konvent přímo zasáhla zápalná puma a vyhodila ho do povětří. V noci mne žádal, abych s ním šel do dómu. Stál tam bez hnutí před ohněm stravovanými sutinami. Tiše plakal“. Nebyl to snad tento dóm, odkud „Münsterský Lev“ pozvedal svůj neohrožený hlas a odsuzoval hrůzné zločiny a zvrácenosti nacizmu? Který neváhal přímo napadnout Hitlera? Nikdo v Třetí Říši neměl tolik odvahy. Pro jeho zapálenou a nezlomnou odvahu, si vysloužil před rokem na stránkách New York Times označení: „nejzapřisáhlejší odpůrce nacionálně socialistického režimu“, a jeho proslulá kázání dokonce anglická Royal Air Force shazovala nad Berlínem. Hitler zuřil vztekem a přísahal, že mu to „spočítá do posledního haléře“. Věděl však také, že kdyby jej zničil, znamenalo by to zříci se celého Westfálska a proto se rozhodl odložit účtování až po skončení války. Biskup von Galen napsal 4. listopadu 1943 papeži Piu XII., aby mu sdělil katastrofický stav, ve kterém se nacházelo město Münster, a vyjádřil svou bolest nad obětmi spojeneckého bombardování. „Spolu s utrpením obyvatelstva jej naplňovalo hlubokou bolestí zničení dvou stovek kostelů diecéze a především, dómu, natolik, že nedokázal pochopit, proč to spojenci udělali“, říká v procesu kněz Theodor Holding. Co nedokázal Hitler, udělalo moral bombing. Tímto pojmem totiž Curchill označil koncept strategie „spravedlivé vzdušné války“ zaměřené na „umoření morálky, prostřednictvím systematického útoku na morální odpor Němců“. Během roku 1943 byl Monster „umořován“ 49 nálety, k nimž je třeba připočíst dalších 53 před koncem války: ty nejtěžší dolehly 30. září a 22. října 1944. Na město s 66.000 obyvateli dopadlo celkem 5000 tříštivých bomb a 200.000 zápalných. Takový byl úděl, který jej pojil s tolika dalšími německými městy, v oné rozhodné „terapeutické zarputilosti“, v palebné agónii, směřující k naprostému vyhlazení celé země. Münster však nebyl mezi „privilegovanými“ městy spojeneckého Bomber Commanda, na něž se aplikovaly důmyslné techniky „Maximum use for fire“, se speciálními efekty „ohnivých bouří“, jež za sebou zanechávaly naprostou „desertifikaci“, kdy se pouští stala města Potsdam, Lubeck, Hamburg či Drážďany … výkvět génia moral bombingu, Arthura Harrise, který svých ničivých úspěchů dosáhl „Operací Gomora“. Už tehdy však i v samotné Anglii zněl důrazný hlas váženého anglikánského biskupa v Chichesteru, George Bella, který položil veřejnou otázku: „Kdo ztělesňuje „válku milující Německo“ a kdo je naopak pouhou obětí „spravedlivé války“, která má v úmyslu válku ukončit? A před Komorou Lordů Bell prohlásil: „Spojenci se nemohou chovat jako božstvo, vrhající na nepřátele z nebes blesky. Božstvo může uvrhnout všechny rány, jaké se mu zachce, protože nepodléhá zákonu, ba co ví, samo je zákonem. Klíčovým slovem vyrytým na našich zástavách je právo. My, kteří spolu se spojenci jsme osvoboditeli Evropy, musíme dát své síly do služeb práva. A právo stojí proti bombardování nepřátelských měst, zvláště kobercovému!“ „Požaduji“ – končil tehdy – „aby se po vládě žádalo zdůvodnění její politiky stávajícího bombardování nepřátelských měst, zvláště pak akcí proti civilistům, nebojujícím a nevojenským a neprůmyslovým cílům“. Byl 11. únor 1943. Rok nato, 9. února 1944, biskup Bell znovu promluvil na půdě Komory a ostře 26

napadl praxi, která se stávala stále více a více ničivou: „Musí existovat proporce mezi použitými prostředky a dosaženým cílem. Vyhlazení celého města se této proporci vymyká. Otázka neomezeného bombardování je nesmírně odpovědnou pro politiku i činnost vlády! Postavit na stejnou úroveň nacistické vrahy a německý národ, na němž tito páchali všechny druhy zla, znamená šířit zvěrstva“. Stejně jasná a odvážná slova neváhal před spojeneckými silami pronášet biskup von Galen na straně Německa, devastovaného moral bombingem. U příležitosti první poválečné pouti, kterou obyvatelé Münsteru konali 1. července 1945 k mariánské svatyni v Telgte, neváhal von Galen veřejně pronést důrazný protest proti chování spojeneckého vojenského velení, jež nerespektovalo práva německého lidu. „Věřící“ – říká Heinrich Portmann, „kteří v něm v tu chvíli uprostřed útrap a obtíží nacházeli velkého zastánce, byli velmi potěšeni a povzbuzeni. Ovšem jinak tomu bylo u vedení okupačních vojsk. Proto byl biskup vyzván vojenským velitelem Warendorfem, aby skládal účty“. Setkání zdokumentoval kněz Fridrich Sühling: „Velitel Jackson žádal po biskupovi objasnění jeho tvrzení. Ten jasně odpověděl: „Jako okupační síly máte i povinnosti, a jestliže je neplníte, budu postupovat stejně jako jsem jednal proti bezpráví a zvěrstvům nacionálního socializmu“. Potom zmínil některé body, které mu zvlášť ležely na srdci: výpady ze strany zahraničních dělníků, především Poláků a Rusů, a násilí proti civilistům, kterého se dopouští okupační jednotky. Zvláště pak když biskup zmiňoval případy násilí, velmi se rozhorlil, bouchl do stolu a řekl překladateli: „Přelož doslova, co jsem řekl“. Po dlouhé debatě došlo k dohodě, ale biskup neodvolal ze svého kázání ani to nejmenší písmenko. Právě v Münsteru, v říjnu 1945, se sešel von Galen s anglikánským biskupem Chichesteru v sídle vojenského velení za přítomnosti brigádního generála Chadwicka. Bell, jenž pobýval v Německu jako představitel anglikánské církve, vyjádřil svou úctu a plný souhlas německému biskupovi, který „s vroucí pastýřskou láskou nasadil své síly pro ochranu svěřeného stádce“ a nebál se „říct o bílém, že je to bílé a o černém černé, na obranu Božích práv i pošlapané lidské důstojnosti, a to i dnes, kdy se po příchodu spojeneckých vojsk. šíří chaos a zvěrstva vzhledem ke zvůli, plenění a násilí Von Galen psal 20. srpna 1945 papeži Pacellimu: „Dokonce i nové německé noviny, řízené okupačními silami, musí neustále opakovat prohlášení, kterými se obviňuje celý německý národ, - a to i ty, kteří nikdy neholdovali zmateným naukám nacionálního socializmu, a naopak se jim podle svých možností stavěli, - z kolektivní viny a odpovědnosti za všechny zločiny, spáchané předchozími držiteli moci“. S hořkostí pak konstatoval: „Zdá se, že tato vnitřní dispozice se stane základem pro připuštění kampaně únosů a plenění … a pro nelítostnou deportaci německého národa z jeho vlasti.“. A nešetřil ani silnými slovy: „Je vskutku zdrcující, že bezuzdný nacionální socializmus, kulminující v kultu rasy – vlastní právě nacizmu – převládá dnes i u vítězů války, do té míry, že se v Potsdamu rozhodli vyplenit všechno německé obyvatelstvo z území určených Polsku a Československu a nahrnout je na západní území …“. V následujícím listu, z 25. září 1945, kdy papeži Pacellimu znovu popisuje strašné podmínky na okupovaných územích, prosil ho, aby vůči vítězným mocnostem zasáhl „přímo stížností“. Poslední dopis Piu XII. před svým odjezdem do Říma, aby převzal kardinálský klobouk, psal von Galen 6. ledna 1946. Onoho dne slavil slavnost Zjevení Páně na troskách svatyně v Telgte. Jeho homilie končila slovy: „Za nacizmu jsem to řekl otevřeně a napsal jsem to přímo i Hitlerovi v roce 1939, kdy ještě žádná moc nezasáhla, 27

aby zhatila jeho výbojné záměry: „Základem státu je spravedlnost; nebude-li nastolena spravedlnost, náš národ zahyne na vnitřní rozklad“. Dnes musím říct: nebude-li mezi národy respektováno právo, pak nikdy mezi nimi nedojde k pokoji a smíru“. MÜNSTERSKÝ LEV A PIUS XII. „Tři kázání biskupa von Galena, přinesla i nám na cestě bolesti, kterou snášíme spolu s německými katolíky, útěchu a zadostiučinění, jaké jsme už dlouho nezakusili. Biskup správně zvolil chvíli, kdy se postavit do čela s takovou odvahou“. Tato slova vděčnosti a naprostého souhlasu psal 30. září 1941 Pius XII. berlínskému biskupovi Konradu von Preysingovi, když komentoval přímý a nelítostný útok proti Hitlerovu režimu z kazatelny münsterského dómu, který v létě 1941 vedl Clemens August von Galen. A nejen to. Svůj dopis německého primasovi papež končil naprostou podporou: „Není proto třeba, abychom ujišťovali tebe či tvé spolubratry, kteří jako biskupové podobně jako von Galen vystoupí s takovou odvahou a neochvějností, že vždy mají naši podporu“. Pacelliho list našel v Berlíně okamžitou odezvu. Von Preysing se hned 7. října chopil pera a neváhal papeži takto odpovědět: Velkou radostí mě naplňuje skutečnost, že jednání biskupa von Galena potěšilo srdce Vaší Svatosti“. Ale jaké bylo počínání tohoto biskupa, jemuž Pius XII. adresoval své povzbuzení a svou poklonu? Kdo byl Clemens August von Galen? Uprostřed války, v roce 1942, publikoval New York Times články o církevních osobnostech, které se postavily Hitlerovi. Americký deník zveřejnil 8. června téhož roku článek s titulem Churchmen who defy Hitler, věnovaný právě von Galenovi, kterého označil za „nejlítějšího odpůrce protikřesťanského nacionálně socialistického programu“. První životopisec von Galena, německý kněz Heinrich Portmann, který byl v letech 1938-46 jeho osobním sekretářem, zaznamenal jednu souvislost: „von Galen vládl jako biskup stejnou dobu jako Adolf Hitler. Biskupské svěcení přijal devět měsíců poté, co se Hitler chopil moci a zemřel asi devět měsíců po smrti Führera. Clemens August von Galen se narodil 16. března 1878 na zámku Dinklage nedaleko Münsteru jako jedenáctý ze třinácti dětí. Tady vyrůstal v zázemí věřící katolické rodiny. Navštěvoval jezuitské lyceum ve Feldricku a v roce 1896 složil maturitu ve Vectha. Po studiích ve Freiburgu (Švýcarsko), Insbrucku a Münsteru, přijímá 28. května 1904 v münsterské katedrále svátost kněžství. Po krátkém působení na místě kapitulního vikáře v Münsteru, byl jmenován v roce 1906 kaplanem kostela sv. Matěje v Berlíně. Tím začalo jeho kněžské působení v někdejší metropoli pruského impéria. Po několika letech, kdy spravoval kostel sv. Klementa, se stal farářem kostela sv. Matěje v Berlíně-Schönebergu. Tady prožil tíživá léta první světové války i poválečné bouře, jakož i dlouhou Weimerovu éru. Situace diaspory v hlavním městě Berlíně jej postavila před velké pastorační 28

požadavky. V roce 1929 byl hrabě von Galen jmenován farářem kostela sv. Lamberta v Münsteru. Po smrti biskupa Johanese Poggenburga jej Pius XI. jmenoval 5. září 1933 münsterským biskupem. Po třiadvaceti letech kněžské služby usedá na katedru sv. Ludgera. Za své biskupské heslo si zvolil rčení: Nec Laudibus, Nec Timore (ni chválami ni strachem nesejdu z Božích cest). Už na jeho biskupském svěcení - v říjnu 1933, se nedaly přehlédnout přilbice s hákovým křížem Třetí říše, přítomné na intronizaci. Tehdy ještě příslušníci nacionálního socializmu netušili, že tento biskup šlechtických kořenů a vrozených vlasteneckých postojů zlomí jejich vzpurnost. Von Galen byl prvním biskupem, jmenovaným po Říšském konkordátu, uzavřeném se Svatým Stolcem 20. července 1933, a byl jedním z prvních biskupů, který nejen tušil, ale s neuvěřitelnou jasností a neohrožeností odhalil novopohanskou ideologii nacizmu, a také kdo se veřejně a důrazně postavil proti násilí a zvěrstvům nacistického teroru. Učinil tak už ve svém prvním pastýřském listu – v době postní 1934. V následujících letech pak zastával svobodu Církve a katolických sdružení, jakož i zachování náboženské výuky. V jednom rozhodném kázání v xantenském dómě – na jaře 1936, biskup von Galen veřejně obvinil nacionálně socialistický režim, že diskriminuje, vězní a dokonce vraždí křesťany pro jejich víru.

Odsouzení „katechizmu krve“ Nec laudibus nec timore. Motto biskupa von Galena je výmluvným svědectvím jeho neochvějnosti, kterou vzápětí projevil, zvláště pak ono nec timore. Už dva měsíce po svěcení, v listopadu 1933, energicky protestoval proti porušování konkordátu. A když počátkem roku 1934 Alfred Rosenberg, hlavní ideolog nacionálního socializmu, jmenovaný Hitlerovým zástupcem pro duchovní a ideologické řízení strany, nechá masivně rozšířit knihu Mýtus XX. století, von Galen ve svém prvním pastýřském listě o velikonocích 1934 bezvýhradně odsuzuje novopohanský Weltanschauung nacizmu a důrazně poukázal na náboženský charakter této ideologie: „Nové neblahé totalitní učení, jež klade rasu nad mravnost, krev nad zákon … pohrdá zjevením, má v záměru vyvrátit základy křesťanství… Je to náboženský klam. Někdy se stává, že se toto nové pohanství skrývá dokonce pod křesťanskými jmény.. Tento útok proti křesťanství, který v těchto dnech zakoušíme, přesahuje – co do ničivého násilí – všechny ostatní o nichž víme z dávných časů“. List končí napomenutím věřícím, aby se nedali svést podobným „jedem svědomí“ a vyzývá křesťanské rodiče, aby bděli nad svými dětmi. Velikonoční poselství zasáhlo jako bomba a mělo osvobozující dopad na kněze i národ. Jeho ozvěna zněla nejen v Německu, ale i v zahraničí. O velikonocích 1935 přichází další protiútok. Biskup se znovu zaměřil na teorii rasy a Rosenbergův „katechizmus krve“. Protože von Galen nemohl mlčet k tak nebezpečným výstřelkům pro věřící, vydává v diecézním bulletinu studii proti Mýtu XX. století a snaží se tak zamezit jeho šíření. Odpověď režimu na sebe nenechala dlouho čekat. Šéf Gestapa, Hermann Göring, vydává oběžník, v němž požaduje vyloučení kléru ze školní výuky. Rosenberg se zaměřil na Münster a pronáší ohnivá slova proti biskupovi, ve snaze srotit proti němu lidi a zničit ho. Obyvatelstvo Westfálska, povětšině katolické, se však semklo kolem biskupa a projevy solidarity vyvrcholily 8. července masovým procesím věřících. Münsterské události znovu překročily národní hranice a zahraniční tisk podává zprávu o boji, přičemž chválí postoj neohroženého německého biskupa: „jsou-li katolíci 29

obviňováni, že se zabývají politikou, je to ve skutečnosti nacionální socializmus, který se zabývá náboženstvím“, komentuje lakonicky pařížský Le Figaro. Von Galen nebyl zajisté jediným německým biskupem, který jasně reagoval proti nacistické doktríně. Vždyť už v roce 1932 se biskupové vyjádřili společně. Proslulými zůstávají kázání kardinála Michaela von Faulhabera, mnichovského arcibiskupa. Ovšem nástupem Hitlera k moci, musela německá Církev stále více čelit režimu, který se v těch nejzáludnějších formách a bezostyšně chápal nadvlády na poli náboženském i církevním, omezujíc občanská i lidská práva. A tak během několika let musela Církev platit daň násilného pronásledování. To zesílilo a přiostřilo poté, co za podpory samotných německých biskupů, byla v roce 1937 vydána papežská encyklika Mit Brennender Sorge. Encyklika Pia XI, „jedno z nejpříkřejších odsouzení národního režimu, jaké kdy Vatikán pronesl“, byla nacistickými představiteli označena za „úkon velezrady proti státu“. Po jejím šíření následovala zatčení a věznění. Von Galen nechal ve své diecézi vytisknout 120.000 kopií encykliky. Zastrašující akce namířené proti jeho osobě se množily. Současně však rostla jeho prestiž a velká morální autorita, takže se stával uznávaným odkazem pro všechny, i pro Židy. Proto, že už na počátku války „silně napadl základy a účinky nacionálního socializmu“, byl münsterský biskup veden říšskou kanceláří jako jeden z nejnebezpečnějších odpůrců režimu. Ovšem byla to až kázání v létě 1941, která biskupa proslavila v celém světě. Tak si vysloužil název „Münsterský Lev“.

„Volám: vyžadujme spravedlnost!“ V sobotu 12. července 1941 dostal biskup zprávu o obsazení jezuitských domů, které se nacházejí na Königstrasse a v Haus Sentmaring. S postupem války zintenzívnili nejvyšší představitelé strany zabírání majetků křesťanským vyznáním. Právě ve dnech, kdy Münster utrpěl těžké škody po bombardování, začalo Gestapo se systematickou deportací řeholníků a zabíráním klášterů. Zabrány byly i konventy klauzurních sester. Řeholníci a řeholnice byli biti a vyhnáni. Biskup reagoval okamžitě. Osobně se postavil Gestapu a řekl jim, že páchají „ničemný a hanebný zločin“, a velmi zřetelně a přísně je označil za „zločince a lupiče“. Měl za to, že nyní nastala chvíle zasáhnout veřejně. Byl připraven vzít na sebe všechno pro Boha a Církev, i kdyby jej to mělo stát život. Následujícího dne vystoupil s pečlivě připraveným kázáním na kazatelnu, aby věci nazval pravými jmény. „Nikdo z nás si není jistý, dokonce i kdyby ve svědomí byl nejčestnějším občanem si není jist, že nebude jednoho dne odveden ze svého domova, zbaven svobody, zavřen do koncentračních táborů tajné státní policie. Jsem si vědom, že to dnes může potkat i mě…“. A neváhá přede všemi odhalit zrůdné záměry Gestapa a obvinit je ze všech porušování i té nejzákladnější sociální spravedlnosti: „Chování Gestapa vážně škodí širokým vrstvám německého národa… jménem poctivého germánského lidu, jménem katolického náboženství, katolického biskupa, volám: „vyžadujme spravedlnost!“ Tyto silné a rozhodné věty vycházely z jeho úst jako hromobití. S nezdolným zápalem odsoudil jeden „hanebný čin“ po druhém i násilnosti, o kterých se dověděl. „Muži i ženy“, vzpomíná jeden svědek, „všichni povstali, bylo slyšet hlasy souhlasu i hrůzy a rozhořčení, něco u nás v kostele nemyslitelné. Viděl jsem, jak lidé propukali v pláč“. Účinek tohoto prvního kázání byl výbušný. Při druhém kázání, 20. července, byl kostel přeplněný. Lidé přicházeli zdaleka, aby si ho poslechli. Von Galen znovu otevřel oči pro šílenství záměru, sledovaného mocí, který přivedl zemi do bídy a trosek, a opět hřímal 30

„proti svévolnému a nesmiřitelnému počínání, které vrhá kněze do vězení, jako zvěř rozhání naše řeholníky a naše drahé sestry… co pronásleduje nevinné muže a ženy“. Prohlašuje, že marnými jsou všechny prosby ve prospěch tolika nespravedlivě stíhaným občanům: „Teď vidíme a jasně zakoušíme co se skrývá za novým učením, které se nám po léta vnucuje: Nenávist! Hluboká nenávist, jako propast, vůči křesťanství, vůči lidskému rodu…“. Třetí kázání, o 5. přikázání, – pronesené 3. srpna – bylo Ministerstvem propagandy posouzeno jako „přímý a bezbřehý útok proti nacizmu po všechna léta jeho existence“: Biskup se přímo dověděl o plánu vyhlazování postižených, starých, mentálně nemocných a handicapovaných dětí v pečovatelských domech Westfálska. Nacisté drželi tento plán v utajení. Jeden svědek k tomu dodal: „Jen ten, kdo prožil nacistickou diktaturu, dokáže vážit smysl těchto slov, která se biskup odvážil pronést: „Jsou nyní zabíjeni, brutálně vražděni bezbranní nevinní; jsou utlačováni i lidé jiné rasy, jiného původu.. Stojíme tváří v tvář neslýchanému vražednému šílenství národa!“ A na představitele nacizmu aplikoval slova apoštola Pavla: „Jejich bohem je břicho“. Kázání měla nesmírný ohlas. Zakrátko oblétla celý svět. Všude se tiskla a četla. Dostala se i k vojákům na frontu. Stačí poznamenat, že lidé po nich prahli do té míry, že jejich vlastnění se bralo jako podmínka výměny zboží. Německý národ, ať křesťanský či nikoli, jim naslouchal s velkým uznáním. Vyplývá to z dokumentace, nalezené mezi sutinami Berlína, že v zimě 1941-42 bylo několik Židů zatčeno Gestapem pro šíření „buřičských kázání“ münsterského biskupa. Kvůli těmto intervencím se všichni – včetně biskupa – domnívali, ža zakrátko musí být popraven. Vůdce mládežnických organizací SS vydal toto prohlášení: „Nazývám ho svinským C.A., totiž Clemens August. Tento velezrádce a zrádce vlasti, tato svině je na svobodě a volně si mluví proti Führerovi. Musí být pověšen“. K tomu však nedošlo. „Případ von Galen“ se důkladně probíral na Ministerstvu propagandy i v Kanceláři strany. I Hitlerův „dauphin“, Martin Bormann, jej chtěl pověsit. Ministr propagandy Joseph Goebbels však Führerovi radil, aby s exekucí počkal, až to bude politicky vhodnější. Režim z něj totiž nechtěl udělat mučedníka, a zabít ho by znamenalo ztratit přízeň značné části populace a především vojáků na frontě. A tak nacionalisté odložili „vyúčtování“ s von Galenem až po „konečném vítězství“. Potom – jak prohlásil Hitler 4. července 1942 – s ním zúčtujeme do „posledního haléře“. Bratr von Galena, hrabě Franc, o tom dosvědčil: „I když můj bratr nebyl uvězněn, musel neustále čelit útokům, bezpráví a urážkám nepřátel Církve. I přesto si zachoval rovný vzpřímenou hlavu a nepřestával bez obav hlásat pravdu. Jednoho dne jsem se ho ptal, co máme dělat, pokud by ho uvěznili. Jeho odpověď zněla – „nic“. „I svatý Pavel byl po mnoho let vězněn a Pán neměl strach, že pohané nebudou za čas obráceni“. Sdílel se mnou, že se daly do díla ďábelské síly, ale zmínil i útěšná Pánova slova: „Brány pekel Církev nepřemohou“. Proces kanonizace Clemense Augusta von Galena byl zahájen v říjnu 1956. Minulý rok – 20. prosince – byl vyhlášen dekret o hrdinských ctnostech a případ tak velkými kroky směřoval k beatifikaci, k níž dochází právě tuto neděli. Německý dominikán, Ambrož Eszer, relátor kauzy svatořečení von Galena prohlásil: „Zápas biskupa Galena, vedený proti těm, které považoval za skutečné nepřátele Církve, jednoznačně ukazuje, že Boží služebník považoval obranu víry za svůj nejvyšší cíl a 31

povinnost. Vůči duchu tehdejšího totalitního režimu, projevil biskup von Galen hrdinskou odvahu, ale i hrdinskou prozíravost“.

Pacelli-von Galen: úzký vztah Znal vůbec Pius XII. osobně von Galena? Eugenio Pacelli, pozdější papež Pius XII., byl dvanáct let nunciem v Německu. Nejprve v Mnichově, v letech 1917-25, pak v Berlíně až do roku 1929. „Právě během svého pobytu v Berlíně měl Pacelli příležitost poznat von Galena“, vysvětluje německý jezuita Peter Gumpel, jeden z největších znalců Pia XII. a relátor kauzy jeho svatořečení, a „už tehdy si udělal ten nejlepší obrázek o tomto horlivém a odvážném pastýři duší, otevřeném sociálním potřebám doby“. „Von Galen“, vysvětluje dále Gumpel, „byl bratrancem Konrada von Preysinga, důvěrníka Pia XII. v Německu. Uvnitř německého episkopátu to byl právě Von Preysing, kdo bezesporu představoval nejrozhodnější opozici vůči režimu. Von Preysing a von Galen byli nejen příbuznými, ale pojilo je i úzké přátelství“. „Uznání a důvěra Pacelliho vůči von Galenovi, spjatá s tou, kterou choval vůči velmi váženému von Preysingovi“ – pokračuje dále Gumpel – „je mimochodem doložena i jejich přítomností v Římě, v lednu 1937, při přípravě encykliky Mit Brennender Sorge. Pacelli, který významně přispěl k vytvoření encykliky Pia XI., chtěl totiž vyslechnout jejich názor, stejně jako mínění německých kardinálů, aby tak byl co nejšířeji informován o německé situaci. Ovšem Pacelliho souhlas s von Galenovým počínáním je doložen už v roce 1935. V průběhu boje proti Rosenbergovi. Státní sekretář Pacelli zaslal při té příležitosti přísnou nótu německému Ministerstvu zahraničí s odkazem na právní podklad Konkordátu, a Vatikán mocně podpořil von Galena, takže LˇOsservatore Romano - na přání státního sekretáře, se otevřeně chopilo obrany münsterského biskupa, přičemž napadlo Rosenberga jako „nejprudšího rouhačského pustošitele křesťanství“. Pokud jde o tři proslulá kázání, nejde o to, zda von Galen předtím dostal indikace od Pia XII.. Von Galen, jak dosvědčují výpovědi v procesu, jednal ze své iniciativy, „ale věděl“ – jak podotýká Gumpel “že se u papeže setká se souhlasem.Pius XII. totiž měl velmi jasně vyložit svou pozici v dopise, který dne 30. dubna 1943 zaslal von Preysingovi. Intervence papeže v průběhu války, ba se mohla vykládat jako zaujetí pozice proti Německu, s negativním dopadem na Církev, už tak tvrdě pronásledovanou, i na německý lid. Ponechával proto na místních biskupech, aby zhodnotili okolnosti a odpovědně rozhodovali. Povzbuzoval tak biskupy v linii jakou sledoval Svatý Stolec od encykliky Pia XI., aniž by přitom cokoli přikazoval. A to i proto, že nelze nařídit mučednictví“. A nakolik neochvějná činnost „Münsterského Lva“ a „síla jeho protestu“ byly pro papežovo srdce útěchou, vypovídá i skutečnost, že ona proslulá kázání Pius XII. osobně četl dokonce i svým příbuzným. Vyplývá to z akt kauzy svatořečení von Galena. Vypráví o tom jeden z nejvýznamnějších zdrojů procesu, kněz Heinrich Portmann, který říká, že se o této zvláštnosti dověděl z listu biskupa 32

v Innsbrucku, adresovaného von Galenovi 18. září 1941. V tomto dopise se innsbrucký biskup zmiňuje o tom, že během audience ve Vatikáně papež projevil svůj hluboký obdiv vůči münsterskému biskupovi a svěřil se mu, že předčítal jeho homilie svým blízkým. Ano, Pius XII. jej považoval za hrdinu. Řekl to výslovně, když přijal v prosinci 1945 několik westfálských kněží. I toto svědectví, sdělené knězem Eberhardem Brandem se nachází v aktech: „Svatý Otec nám řekl: „Biskup Galen přijede brzy do Říma. Pak hlasitě dodal: je to hrdina“. Ostatně nejvýmluvnějším znamením velké úcty k „nesmírným zásluhám“ za neohroženou obranu Církve a lidských práv před nacistickým násilím je kardinálský purpur, který mu předal právě papež Pacelli, 18. února 1946. Von Galen byl „skutečným hrdinou konzistoře“, poznamenal tehdy kolínský arcibiskup. Vatikánský rozhlas oznámil papežovo jmenování münsterského biskupa o vánocích 1945, spolu s 32 novými kardinály. Mezi nimi byli i dva další němečtí biskupové, kteří vynikli v boji proti nacizmu: kolínský arcibiskup Joseph Frings a berlínský biskup Konrád von Preysing. Proněmecký episkopát i národ byla tato jmenování „důkazem, že papež neměl zájem podílet se na hlasech nenávisti, které se v té době proti Němcům všude vzmáhaly“ a současně byla „znamením spravedlivé odměny za odvážný odpor, který v oněch dobách lidé jako tito projevovali; mezi nimi pak nepochybně zaujímá první místo münsterský biskup“. V podrobné relaci o slavnostním obřadu předávání kardinálského biretu, dosvědčil kněz, který von Galena provázel: „Když se při příchodu kardinálů objevil v bráně svatopetrské baziliky Clemens August, zástupem přítomných proběhl šepot: „Hleďte, to je on“. Vzhledem k tomu, že jako průvodce jsem kráčel hned za kardinálem, mohl jsem slyšet, co lidé říkali. Když pak jeho majestátná postava procházela lodí baziliky vzedmul se uragán nadšení. Aplaus skončil až ve chvíli, kdy kardinál vystoupil k papežskému trůnu. „Žehnám vám, žehnám vaší zemi“, řekl tehdy Pius XII. Známý římský deník následujícího dne napsal: „Zvlášť dlouhý a mocný byl potlesk pro kardinála von Galena , hrdinského biskupa z Münsteru, odpůrce nacizmu, s nímž papež setrval mnohem déle než s ostatními“. Tisk tehdy tlumočil to, co bylo všem v tu chvíli zřejmé: von Galen byl symbolem onoho jiného Německa, které se nenechalo uniformovat, a v udělení kardinálské hodnosti se spatřovala „pocta mužného obhájce křesťanské pravdy a nezadatelných lidských práv, jež měla být v totalitním státě vykořeněna“. Německý deník Die Zeit, v den jeho úmrtí – měsíc po obdržení kardinálského purpuru – psal o von Galenovi jako o „bojovníku za spravedlnost a velkém dobrodinci lidstva“. Jeho pohřbu v Münsteru se účastnilo přes padesát tisíc lidí. Když poslední říšský velvyslanec ve Vatikáně, Ernst von Weizsäcker, který v roce 1946 odešel z politického života, ale pobýval ještě v Římě, poslal Svatému Stolci kondolenci ke Galenovu úmrtí, tehdejší substitut státního sekretariátu, Giovanni Battista Montini (pozdější papež Pavel VI.) mu jménem Pia XII. poděkoval 28. března 1946 těmito slovy: „Smrtí tohoto preláta ztratila vaše vlast jednu z největších osobností naší doby“. 33

FRANZ JÄGERSTÄTTER: Sedlák, který se postavil Hitlerovi ve jménu Božím Byl to obyčejný člověk, rakouský sedlák s manželkou a třemi dcerami, pracant a horlivý katolík – i když v mládí poněkud nevázaný -, který během hrůzných let, kdy si Hitler podrobil skoro celou Evropu a přivedl ji na okraj propasti, měl odvahu postavit se nacizmu, zatímco ostatní mlčeli anebo ještě hůře, souhlasili. Nikoli však velcí duchové, jako židovská karmelitka Edith Stein, která v dubnu 1933 psala papeži Piu XI. o utrpení katolíků tváří v tvář tragédii židovského národa, kterou rozpoutalo nacistické šílenství, či luterský pastor Dietrich Bonhoeffer, který předchozího 10. února během rozhlasového vysílání – které kvůli tomu bylo okamžitě přerušeno – upozorňoval, že je hrozbou pro polis (společnost), jestliže a pokud Führer (vůdce) vyžaduje absolutní poslušnost (modloslužbu), a tak se z něj stává Verführer (svůdce). Ale s ohledem na tyto prestižní odpůrce, je příběh Jägerstättera působivý navíc tím, že jde o prostého člověka, který nebyl angažován v žádných opozičních hnutích. Jen díky modlitbě a každodenní meditaci Písma svatého dokázal poznat svou odpovědnost a do krajnosti naplnit to, k čemu jej nabádala víra a správné poznání, tváří v tvář vizi ateistického a násilného světa, jakou byla ta nacistická. V roce 1942 napsal: „Jsem přesvědčen, že se nedá říci, že by bylo zločinem anebo hříchem odmítnout, jako katolík, vojenskou službu. I když to vede k smrti, není snad křesťanštějším přinést v oběť sebe sama, než muset kvůli tomu, abych si zachránil život, napřed zabíjet druhé, kteří mají koneckonců právo žít?“ Tento Jägerstätterův postoj byl rozhodně hlasem mimo chór; nešel ve šlépějích mnoha „skrčků“, co sklopili hlavu a kráčeli, jak diktoval režim. On však šel cestou víry a oběti, protože v Bibli, kterou tolik miloval,m svatý Petr říká: „I kdybyste měli trpět pro spravedlnost, jste blahoslavení! Nebojte se jich, když vám vyhrožují, a nedejte se zneklidnit. Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1Pt 3,14-15). A mluvíme-li o něm ještě dnes, je tomu tak proto, že tento příklad – podobně jako i jiných odpůrců – nejen dokazuje, že i v těch nejtemnějších letech XX. století nescházely hvězdy, co předcházely úsvitu nového světa, ale také proto, abychom všichni, vždy a za všech okolností nacházeli způsob, jak dát zvítězit pravdivému vědomí, jež vychází z „křesťansky inspirované“ etické odpovědnosti a proto je „jiné“, než panující proudy: je to etika „vyšší a poslední“ odpovědnosti, která se staví proti oné „přirozené a předposlední“ slepé poslušnosti, uložené režimem a hájené falešnými dobovými učiteli. Obyčejný život Franz se narodil 20. května 1907 v St. Radegund, osadě v Horním Rakousku, jako nemanželský syn rodičů, kteří si nemohli vzít, protože byli příliš chudí. Po smrti otce, v době první světové války, se matka Rosaria Huberová znovu provdala a to za statkáře 34

Heinricha Jägerstättera, který malého Franze adoptoval a dal mu své příjmení. Po prvních létech strávených s babičkou, ženou láskyplnou a velmi zbožnou, se přestěhovali do nového domu, kde si Franz vášnivě zamiloval četbu: knihovna adoptivního otce mu totiž skýtala spoustu historických a náboženských knih. V roce 1927, tehdy už dvacetiletý, opouští rodnou ves a odchází za prací do štýrských dolů. Tady prožil hlubokou náboženskou krizi, rozmařile trávil čas zábavou, s kamarády, a jízdami na motorce – byl prvním, kdo si ji v St. Radegundu koupil – a dívkami. 1. srpna se stal otcem dcery , kterou měl se služebnou, která žila nedaleko jejich statku. Hned nato ze vsi odešel do jakéhosi Dobrovolného exilu, kterým začala jeho konverze. Franz tak za sebou nechal „mladistvé nerozvážnosti“ a definitivně obrátil list v roce 1936, kdy se oženil s Františkou Schwaningerovou, hluboce nábožensky založenou dcerou rolníka a vydal se s ní na svatební cestu do Říma, při níž během generální audience dostali požehnání od Pia XI., papeže, jenž krátce nato vydal encykliku Mit brennender Sorge proti nacizmu. Manželství a pozitivní vliv ženy jej hluboce proměnily. Velkou radostí mu bylo narození tří dcer. Rostla i jeho náboženská horlivost, takže farář Fürthauer – který si všiml, že chodí den co den na mši svatou a ke svatému přijímání – jej učinil sakristánem farního kostela. A Franz byl kostelníkem vskutku příkladným: bedlivě se staral o posvátná roucha i liturgický prostor, pravidelně se modlil a dokonce přestal chodit i do hospody, aby neupadl do starých omylů, ale především, aby se nenechal zatáhnout do politických diskuzí, které se týkaly nacizmu. Ještě předtím, než bylo obsazeno Rakousko (11. března 1938) se otevřeně vyslovil proti Hitlerovi a jeho metodám, takže když nadešla chvíle voleb, kdy se rozhodovalo o Anschluss (připojení Rakouska k Reichu), překročil práh volební místnosti pouze na naléhání manželky, která se obávala odvetných opatření, která by na ně dopadla, a vhodil do urny čistý lístek. Když nad tím po čtyřech letech uvažoval, napsal: „Mnozí mají za to, že se Rakousku a Bavorsku nic nestane, i kdyby válka v Německu dopadla špatně. Spíše se ale ptejme, čím jsme si my Rakušané a Bavoři zavinili, že máme nacionálně socialistickou vládu místo křesťanské. Spadl nám snad nacionální socializmus z nebe? ... Jsem přesvědčen, že na jaře 1938 tomu nebylo jinak, než o Velkém pátku před 1900 lety, kdy si měl židovský 25

Franz povždy udržoval s dcerou Hildegardou dobré vztahy; dokonce ještě z vězení psal manželce, aby jí poslala peníze, protože ji vždy ekonomicky podporoval. 35

25

národ zvolit mezi nevinným spasitelem a zločincem Barabášem“ . Ve svém disentu pokračoval i nadále, kmotřenci zakázal vstoupit k „Hitlerově mládeži“ a vrátil rodinné poukazy pro děti, na něž měli nárok, a odmítl mimořádnou subvenci, která se toho roku poskytovala rolníkům jako odškodnění za krupobití, co poničilo úrodu. Také tímto způsobem Franz směřoval k plnému nesouhlasu, který jej stál život. Rozhodnutí spadá do let 1940-41, do doby povinného rukování do Wehrmachtu: tato zkušenost v něm vymýtila i tu nejmenší pochybnost a jasně ukázala, že nacizmus není slučitelný s jeho vírou. Poté, co nakrátko oblékl uniformu, byl poslán domů kvůli „nenahraditelnosti“ – „povolaný“ byl v tehdejší době považován za „nenahraditelného“ pokud byl jediným živitelem rodiny – a znovu se jal pracovat na statku, který zdědil po otci, s jistotou, že jej už další povolání na frontu nečeká. 26

Překážky na cestě odporu V jeho denících čteme tyto úvahy: „je naší povinností prosit Boha, aby nám dal či uchoval zdravý rozum, který by nám dal pochopit koho a kdy máme poslouchat. Je třeba vždy a především umět rozlišovat mezi státem a stranou. Je velmi politováníhodné, že v této době i mezi katolíky je spousta takových, co jsou poslušní věcí, kterým by se měli postavit a staví se jiným, které by naopak měli zachovávat“ . Měl za to, že jediným způsobem, jak do detailu zachovávat evangelium je: ctít smysl pro odpovědnost za vlastní činy, ukázat zlovolnému režimu – který si podmanil německou inteligenci – že ještě lze zůstat lidmi a křesťany. O tom všem, včetně záměru neodpovídat na povolání do zbraně, mluvil se svým novým farářem Karobathem, který se mu různými argumenty snažil ukázat zbytečnost eventuální oběti. Vše bylo marné: Franz, který v těchto důvodech spatřoval „prozíravost pouze lidskou, až příliš lidskou“, zůstal ve svém odhodlání neochvějný. Aby získal odlišný názor, šel až do Enns, kde strávil celý den s jiným knězem, otcem Taimerem, jemuž přeložil pochybnosti, co se mu honily v hlavě. Je morálně přípustné podílet se na nacistické válce, i přesto že ji chápeme jako nespravedlivou? Anebo je nevyhnutelná volba mezi být katolíky nebo nacisty? I tento kněz mu radil, aby se podřídil, a přece – jak čteme v diářích – on se přesvědčit nedal . Vědom si toho, že Bůh přikazuje poslouchat představené, i když nejsou křesťany – ale pouze pokud nepřikazují něco mylného, protože je naší povinností poslouchat více Boha než lidi, - napsal: „Vzhledem k tomu, že máme svobodnou vůli, nevěřím, že by nás Bůh měl za hříšníky, kdybychom se konečně rozhodli změnit ono osudné ´ano´, kterého mnozí už litovali, v ´ne´“ . Jeho názor 27

28

29

A pokračoval: „Zeleným čtvrtkem pro nás Rakušany byl nešťastný 10. duben (datum anexe). Tehdy se rakouská Církev nechala uvěznit a v poutech leží dosud: dokud se na toto ´ano´ - jež mnozí katolíci vyslovili váhavě a ze strachu - neodpoví důrazným ´ne´, už pro nás žádný Velký pátek nebude“. 27 A dále: „Jsme strhováni mocným proudem, jímž se necháváme unášet my všichni němečtí katolíci a jemuž bychom se měli postavit; dokud v něm zůstáváme, je jedno, zda-li jsme do proudu spadli sami anebo nás strhli jiní. Abychom se šťastně vrátili na druhý břeh, nezbývá než plavat proti proudu“. 28 Franz se obrátil dokonce i na biskupa v Linzu, mons. Fliessera, ale ani od něj nedostal odpověď, která by jeho opozici schvalovala.. Hořké konstatování. Fliesserův předchůdce, mons. J.M.Gfoller, emeritní biskup od roku 1941, však byl příkrým odpůrcem nacizmu. 29 Zmínka referenda na jaře 1938: ale nacistická propaganda zmátla hlavy i srdce, takže Rakušané „si počínají v rozporu se svým vlastním chápáním poslušnosti; poslušnost však nemůže vést k páchání nepravostí v jejím jménu“. 36 26

nezměnily ani prosby příbuzných a přátel, i když výčitky, - že nemyslí na matku, manželku a dcery, že je pyšný, že chce nesmyslným postojem spáchat sebevraždu, že hřeší proti čtvrtému přikázání - pro něj byly zdrcující. Stále znovu a znovu Jägerstätter vysvětloval sám sobě i svým drahým motivy této volby: považoval za těžký hřích bojovat za bezbožecký režim, který si podrobuje národy a měl za to, že odpovědnost za každý čin padá jak na ty, kdo se ho dopouštějí, tak na ty, kdo mlčí anebo předstírá, že nevidí. A s rozhodností dodává: kdo považuje jisté činy za pomýlené a přesto je sám koná jen aby se vyhnul nebezpečí nebo postihů, má větší vinu, než ten, kdo jedná z povinnosti a je hluboce přesvědčen, že to, co dělá není zcela zmatené . 23. února 1943 dostal povolávací rozkaz. Matka se hned obrátila na příbuzné a známé, aby jí pomohli; dokonce se ho snažil přemluvit i šéf policie, muž dobrosrdečný a otcovský, a přislíbil, že pokud narukuje, přimluví se u vojenského velení, aby ho zařadili k pomocným službám; veškeré přesvědčování však nikam nevedlo. Svou pozici jasně vylíčil v dopise otci Karobathovi: „Musím vám oznámit, že zanedlouho přijdete o jednoho ze svých farníků. Dnes jsem dostal povolávací rozkaz, 25. musím do Enns. Ovšem vzhledem k tomu, že nic nemůže mou duši zaštítit proti nebezpečím, jímž by ji tito lidé (nacisti) vystavili, nemohu ustoupit od svého rozhodnutí, která vy už znáte. Kristus pokáral Petra, že ho ze strachu a pro lidské ohledy zapřel. Kolikrát bych musel Krista zapřít, kdybych oblékl tu uniformu! Jestliže odmítnu, vystavuji se riziku, že už neuvidím ty, kteří jsou mi tak drazí. Všichni mi opakují, že tímto postoje dávám šanc svůj život, ale mám za to, že ten, kdo je na frontě čelí stejnému riziku!“ 30

31

Svobodná vůle vězněného 24. února spolu večeřeli: manželka, tehdy už smířená s jeho rozhodnutím, matka a dcery, které o loučení neměli ani potuchy. Časně ráno, 25. odjel ze St. Radegund, tak aby ho nikdo neviděl: jen sousedka si vzpomíná, že ho zahlédla z okna, jak se volným krokem vzdaloval, pak se na okamžik zastavil a otočil zpátky, jakoby chtěl pozdravit vesnici, kterou opouštěl, tehdy ještě pohrouženou do spánku . Jen co přišel do Enns, napsal rodině tato působivá slova: „Rád bych vám poslal ještě jeden srdečný pozdrav, 32

Říká totiž: „Dnes se často slyší, že nelze nic dělat: kdyby kdo co řekl, skončil by ve vězení anebo by ho zabili. Je pravda, že dění světa se nedá příliš změnit: muselo by se začít už před sto či více lety. Jsem ale přesvědčen, že nikdy není příliš pozdě na to, abychom zachránili sami sebe, a dokud žijeme získali i nějakou duši pro Krista“ (tamtéž, 161). 31 A končil slovy: „Protože nacisté tolerují tolik omylů, je lépe připravit se hned na oběť vlastního života, než se před smrtí dát na pospas hříchu“. 32 Posledním člověkem, kterého potkal, byl jeho nejlepší přítel z dob mladistvým úletů, který – když ho spatřil, jak kráčí pod okny jeho statku, říká: „Bůh tě provázej, Franzi“, načež tento byl tak překvapen, že se nezmohl než na odpověď“ Už mě více nespatříš“. 37

30

dokud jsem na svobodě. Buďte rodinou, v níž panuje vzájemná láska a odpuštění. Pak se může přihodit cokoli. Rádi všem odpouštějte, a také mně, pokud budete muset kvůli mně ještě trpět“. Poté se 1. března představil v povolávacím centru a prohlásil, že odmítá vojenskou službu. Hned byl zatčen a převezen do vojenské věznice v Linzi – prvního úseku křížové cesty, kterou si sám dobrovolně zvolil. Dva měsíce, které ve vězení strávil, byly poznamenány hlubokou bolestí – na jedné straně vzpomínka na štěstí, které prožíval v manželství a na druhé straně se mu nabízela možnost rozmyslet si své rozhodnutí. V dopisech, které ženě posílal, žasneme nad slovy: „Když se tě budou ptát, zda-li souhlasíš s tím, že nechci na frontu, řekni čestně čemu dáváš přednost, neboť mám za to, že mému postavení nemůžeš ani ulehčit ani přitížit“. A pokračoval: „Kdybych neměl takovou hrůzu ze lži a intrik, nebyl bych tu a ani do budoucna si nechci zachránit život lží“. Současně však přiznával těžkosti, s nimiž se setkal, když chtěl zůstat pevný ve svém rozhodnutí. 11. března však jí psal: „Sděluji ti, že jsem ochotný ke zdravotnické službě, protože tam se dá dělat dobro a konkrétním způsobem projevovat křesťanská láska; není proti tomu ani mé svědomí. Vojenský tribunál však přijímal jen bezpodmínečnou oddanost. Zatímco byl Franz ve vězení, aby přemýšlel, trávil čas modlitbou, sledoval liturgický cyklus a doporučoval své ženě, aby nebyla smutná, protože situace, v níž se nachází není než dílem Boží prozřetelnosti, a to mu spolu s klidem ve svědomí dává sílu žít v pokoji dokonce i za mřížemi. Pošta chodila pravidelně. Ty obálky obsahovaly jeho dny přemýšlení a modliteb, obav o dcery a jejich budoucnost, rady stran statku, prosby spoluvězňů. Jako když prosil manželku, aby mu poslala alpskou protěž pro snoubenku jednoho Francouze, který byl před několika týdny souzen, a i přesto, že byl sužován úzkostí, co ho tísnila, jí s humorem říká: Ach, kéž bychom si to mohli na týden vyměnit: trochu odpočinku by ti prospělo“. U příležitosti výročí svatby jí píše: „Když se dívám zpátky a zvážím všechno štěstí a milosti, kterých se nám dostalo, někdy se mi těch sedm let jeví jako zázraky!“ jeho odvaha byla veliká, jeho vůle pevná, a to i přes bolest nad city, které opouštěl, a pak nesmírná důvěra v boha, k němuž se bez ustání modlil. Jako bychom ho viděli s růžencem v ruce, jak se dlouze dívá z okna a přitom se ptá a říká: „Příroda se nenechá za žádnou cenu dotknout onou bídou, co postihla lidstvo. I když odtud mnoho nevidím, přesto se mi zdá, že vše je letos zelenější a rozkvetlejší, než v letech předchozích. Jak začne svítat, je pod okny slyšet kosí zpěv“: i ptáci, přestože to jsou nerozumní tvorové, mají jak se zdá více pokoje a radosti než my, lidé rozumem obdaření“ . 4. května 1943 je nečekaně převezen do Berlína k poslednímu soudu. V narychlo psaných řádcích, zaslaných manželce, potvrzuje své rozhodnutí – i Fransiska Jaegerstaetter, 90, u hrobu manžela s vídeňským arcibiskupem, 33

kardinálem Schönbornem a dalšími biskupy – z Linze a Itálie A ptá se: „Proč se tak často rmoutíme, máme-li se něčeho zříci a obětovat to, po čem touží naše srdce, když na věčnosti za to dostaneme tisíckrát víc?“. 38 33

kdyby věci měly mít rychlý spád,- jediné, co ho mrzí: že jí nedovolili, aby jej v Linzi navštívila, protože teď je vzdálenost mnohem větší. Také vězeňský řád je teď mnohem tvrdší: méně dopisů – pouze jeden za měsíc -, žádné potraviny poštou; jen rytmus modlitby zůstává týž, stejně jako úvahy nad Biblí, které zaznamenává na tu hrstku papíru, co je ve vězení k dostání. Mezitím se jeho advokát, F. L. Feldmann, pokusil o nejzažší obhajobu a snažil se zvrátit jeho rozhodnutí, jež by ho navždy vzdálilo jeho drahým. Franz však byl neoblomný: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden. Kdo svůj život zachrání, ztratí ho: kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho (Mt 10,37-39). Dlouho nad těmito slovy uvažoval; uvést je ve skutek však nebylo snadné: a přece si nemohl nalhávat, ani ustoupit myšlence, že celou odpovědnost za hrůzy nese Führer, jakoby pouhá poslušnost ospravedlňovala hrůzné činy. Soud proběhl 6. července 1943 a rozsudek zněl: trest smrti . Nechtěl o tom psát ženě ani dětem, od nichž před několika dny dostal fotografii, na níž stálo: „Tatínku, vrať se brzy“ (obr.). Advokát informoval Franzisku, aby se rychle vypravila do Berlína, než bude příliš pozdě a v dopise píše: „nemohl nám slíbit, že přijme vojenskou službu. Velmi trpěl, ale tvrdil, že i přes to všechno je šťastný. Vůbec se ke svým rozhodnutím nechtěl vracet. Teď mu zůstává na rozmyšlenou jen několik dní. Sám Bůh ví, kolik času života mu ještě zbývá“. V posledních dnech Franz dlouze rozmlouval s otce Kreuzbergem, vězeňským kaplanem, a tyto rozhovory jej velmi povzbudily, zvlášť když se dověděl, že další Rakušan, otec Reinisch byl popraven z téhož důvodu: odmítl totiž složit vojenskou přísahu. Navíc hodně psal a snažil se tak vypsat na papír všechno, co prožíval: strach ze smrti, důvěru v nekonečné Boží milosrdenství, lásku k rodině, prosbu za odpuštění adresovanou těm, kterým tímto svým rozhodnutím způsobil utrpení. V dopise-závěti čteme: „Napíšu jen pár slov, tak jak mi vyvěrají ze srdce. Píšu se svázanýma rukama, ale je to lépe, než kdyby byla spoutána vůle. Někdy nám Bůh ukazuje otevřeně svou sílu, kterou dává lidem, co ho milují a nedávají přednost zemi před nebem. Ani vězení, ani pouta, ba ani smrt nemohou člověka oddělit od lásky Boží a vzít mu jeho svobodnou vůli. Boží moc je nepřemožitelná“. Jeho život pohasl pod gilotinou, 9. srpna 1943. A přece i po tolika letech vystupuje z tragické minulosti jeho „bolestná a hrdá“ korespondence, jak si přál: aby nám připomněl, že ani v době, kdy smýšlení bylo zastíněno strachem a lidstvo se potácelo v temnotách, znetvořené zvrácenou ideologii šílence a souhlasným mlčením tolika „skrčků“, nescházeli lidé jako Franz Jägerstätter a další, kteří i uprostřed temnot dokázali najít těžší, ale jasnější cestu víry, svědomí a odpovědnosti. Franz byl 26. října 2007 v Linzi beatifikován. 34

Advokát Feldmann dosáhl na tribunálu – což je svého druhu unikát – že soudci promluvili s jeho klientem. Doufal, že tam, kde se to nepodařilo jemu snad zabere jejich domluva: nabídli mu pomocnou vojenskou službu. On však trval na svých důvodech svědomí a odmítl i tentokrát. 39 34

SANCTvS IOANNES NEPOMvCENvS HONORIS TvTOR IN ANGvSTIIS FORTIS ADIvTOR V boji, který se rozpoutal proti církvi v Čechách koncem 14. století, hrály nejdůležitější úlohu dvě postavy: král Václav IV. a arcibiskup Jan z Jenštejna. Václav, korunovaný na přání svého otce jako tříleté nemluvně přes varování pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, byl od malička vychováván jako budoucí král. V patnácti letech, opět na přání Karla IV., byl zvolen králem římským, a tak mu byla otevřena cesta k císařské koruně. Za dva roky potom stal nad otcovou rakví. V prvních nesnadných letech samostatné vlády nacházel mladý král oporu v členech rady svého otce, mužích zkušených a vybraných. Z nich však brzy někteří zemřeli, jiní byli zneschopněni stářím nebo časem oddáleni od dvora. Na jejich místo si mladý král vybíral úředníky, často prostšího původu, a ponechával jim rozsáhlou pravomoc ve vyřizování záležitostí. Jednou z osob, v které vkládal Karel IV. veliké naděje, byl mladý a vzdělaný arcibiskup Jan z Jenštejna, jehož ještě před svou smrtí jmenoval kancléřem svého syna. Schizma, jež vypuklo roku 1378 – a dvojpapežství – nesmírně ztížily situaci. Jenštejnovi se podařilo s pomocí některých rádců udržet Čechy a krále, spřízněného s francouzským dvorem, při římském papeži Urbanu VI., o jehož pravosti byl osobně zcela přesvědčen. Jeho přímočarý postup proti českým rozkolníkům, kteří se snažili zvrátit jeho plány, způsobil už v roce 1381 roztržku s královým bratrancem, asi jedenadvacetiletým moravským markrabětem Prokopem, který okázale přechovával sesazeného děkana Konráda z Veselé, stoupence vzdoropapeže Klimenta VII. Když se schylovalo k násilnému zákroku proti arcibiskupovi, Jenštejnovi úředníci i s generálním vikářem uprchli z Prahy. Snad jim nahnaly strach násilnosti popudlivého krále proti vratislavské kapitule dva měsíce předtím. Spor byl urovnán, ale rozdělení mezi králem a arcibiskupem vzrůstalo. Arcibiskup Jan se po těžké nemoci r. 1380 věnoval ještě horlivěji duchovnímu životu a na mnoho věcí pohlížel jinak, než světácký král; ten se právě tehdy začal obklopovat novými rádci, kteří mu ze ziskuchtivosti více lichotili. Jasný postoj ohnivého arcibiskupa, až vášnivě oddaného římskému papeži a církvi, vzbuzoval mu záští mnoha nepřátel v Německu, protože stál v cestě jejich osobních, ne vždy upřímně myšlených zájmů. A brzy se stal stejně nepohodlný královským oblíbencům, mezi nimiž nechyběli ani duchovní toužící po bohatých obročích. Arcibiskup byl tedy z rady a od krále oddalován a nakonec roku 1384 zbaven kancléřství. Tím se však napjatá situace nezlepšila. Byl sice zbaven vlivu politického, ale jeho vážnost a moc jako hlavního představitele církve 40

v Čechách zůstávala. Církev totiž byla za doby Karla IV. obohacena zbožnými nadacemi a odkazy, které jí dodaly nového lesku a nové vážnosti. A právě po jejích pokladech prahnul král a jeho milci. Již za sporu s vratislavskou kapitulou spojil dobré s užitečným a zabavením statků chtěl ochromit také její moc. Podobným způsobem si počínal i v Čechách. Byl v tom napodobován svými milci, kteří s jeho podporou páchali podobné krádeže a násilí. Tak se stává dlouhý zápas bojem krále a jeho okolí proti arcibiskupovi, který se snažil hájit jak svobody církve, tak i její práva. V červnu 1383 povolal král Václav Jana z Jenštejna na hrad Karlštejn, tam ho uvěznil a dal plenit církevní majetky. Příčinu k tomu zavdal spor jednoho králova milce s arcibiskupem. Tím dal příklad ostatním, aby podobným způsobem okrádali kostely, kláštery a nemocnice a nepohodlné faráře nahrazovali povolnými. Dovolával-li se arcibiskup u krále spravedlnosti, nedosáhl ničeho. Ani sám se už necítil bezpečný: bylo mu vyhrožováno smrtí, nutili ho k složení úřadu, a když odmítal, dály se pokusy ho otrávit. V těchto těžkých letech měl málo úspěchů při zajišťování bezpečnosti své diecéze. Když se násilnosti proti duchovenstvu množily, vyhlásil na pachatele církevní tresty, klérus se však ze strachu zdráhal je provádět. Pro svou osobní bezpečnost a k ochraně arcibiskupských statků byl nucen opevnit tvrze a hrady a najímat žoldnéře k jejich obraně, čímž upadl do velkých dluhů. Pražské katedrální kapitule, stěžující si na násilné zabrání statků s vědomím královým a na jiná příkoří, mohl jen přislíbit svou přímluvu u krále a připomenout, že utrpení tohoto času nejsou nic ve srovnání s budoucí odplatou, kterou Spasitel svým věrným jednou dá: „Sluší se snášet příkoří raději než úspěchy ve světě plném utrpení, a je třeba, hledíme-li na proměnlivost světa, v němž není nic jistého ani stálého, abyste snášeli dočasně křivdu, jež se na vás páše, než se Všemohoucí postará o nápravu“.

Ač se Jan z Jenštejna stával občas pod tíhou dlouhého utrpení netrpělivým, přece se naučil snášet stálá nebezpečí s duševní vyrovnaností. Když se mu v roce 1382 podařilo uniknout útoku a jen tak si zachránil život, potěšil ho jeho důvěrník a zpovědník, roudnický augustinián Petr Klarifikátor dopisem, v němž mu psal: „Běda, Otče, udeřila poslední hodina, nastaly zlé časy, v nichž pravda vymizela na zemi a spravedlnost se ukrývá v nebi! ... Nesčetné obludy obcházejí touto tmavou nocí a hledají si pokrm. Ovečky tvé pastvy se proměnily ve vlky, beránci v temné dravce ... Dobrý pastýři, co si počneš s tou zvěří? Řeknu-li: utečte, svedu vás k nedbalosti; poradím-li vám opak, abyste se proti nim postavil, vydám vás na pospas krutým šelmám, které vztekle na svého pastýře cení zuby“.

Nakonec mu pouze doporučuje, aby si vybral dobré rádce, důvěřoval jim a po příkladu starozákonního kněze Jetra jim ponechal v jednání volnou ruku, zvláště běží-li o záležitosti správní, a sám aby ustoupil do pozadí. V odpovědi si však arcibiskup postěžoval: „Jakpak budu moci snášet nářek chuďasů, pláč vdov a stížnosti sirotků, horšících se nad mým jednáním? Mám snad já, který nakonec musím vydávat počet ze svého správcovství, považovat za nedůstojné skládat účty se svými spoluslužebníky?“

Již po prvních těžkých zkušenostech byl přesvědčen, že jeho nerovný zápas o uhájení církevních svobod neskončí jinak než násilnou smrtí; často však prohlašoval, že se nevzdá a že bude pro svobodu církve a k dosažení její jednoty bojovat až k smrti. Myšlenka na mučednictví se v jeho spisech skutečně často objevuje. Na ně se připravoval a po něm toužil; obával se jen, aby k němu měl dost síly. Papeže Urbana VI., když se k němu dosti 41

nešetrně neprávem zachoval, ujišťoval v březnu 1387, že nechce ze strachu od svého stáda utíkat, nýbrž že mu zůstane věrný až do smrti. V dobách tak pohnutých nebylo snadné najít oddané spolupracovníky a úředníky, a Jan z Jenštejna se nechtěl spokojit s lidmi průměrnými, třebas mu to navrhoval Petr Klarifikátor. Brzy po svém nastoupení, v roce 1380, přinutil svými prosbami starého, zkušeného a ctnostného bývalého generálního vikáře mistra Borše z Mrákotic, aby se stal jeho oficiálem (nejvyšším soudcem v diecézi). Při té příležitosti mu však jasně naznačil, že od něho očekává vykonávání spravedlnosti přes všechny překážky. Boreš ho ujistil, že s ním rád půjde i na smrt, bude-li toho třeba. Když však došlo k prvnímu výbuchu pronásledování, i on od arcibiskupa utekl a nechal ho v rukou krále jako ostatní úředníci. Arcibiskup mu psal, když se bouře uklidnila: „Neuvědomuješ si, že jsi už sužován stářím a denně očekáváš záchvat horečky ... nebo nějaké jiné choroby, která může lehce učinit konec lidskému životu, a přece se bojíš podlehnout meči, který zasloužil mučedníkům věčné koruny? Dvojí totiž je smrt: jedna, co skličuje duši všelijakým trápením; jiná, kdy člověk podléhá meči, a ta – je-li dobrovolná a pro spravedlnost – činí z něj mučedníka... Ta je záslužná“.

Ale nejen stálé nebezpečí života, nýbrž i strach o pozemský majetek odradil arcibiskupovi většinu prelátů a přátel: nabádali ho a zapřísahali, aby pro zachování osobní bezpečnosti a statků přecházel všechny zločiny a násilnosti mlčením. Byla jen hrstka těch, kteří ho povzbuzovali, aby započatý boj statečně dokončil; ale ti, jak si sám stěžuje, jej v hodině zkoušky sledovali jen z povzdálí, protože nepatřili k jeho okolí. Veřejnost však, jak se zdá, prostý lid a ti, kteří neměli na boji osobní zájmy, sympatizovali s arcibiskupem, sand kromě značné části bázlivého nebo poddajného kléru. Když drama vrcholilo, vyzýval neméně výmluvně arcibiskupa, v anonymním ovšem letáku, mistr Štěpán z Kolína z pražské univerzity: „Kdo o tom pochybuje, že budeš připojen ke sboru svatých, podstoupíš-li pro obranu duchovního stavu a svobody církve časnou smrt? Co jiného přidružilo k nebeským zástupům onoho svatého arcibiskupa Tomáše canterburského, ne-li vztek tyranů?“

Na podzim roku 1389 se objevuje po boku arcibiskupově nový generální vikář: Jan z Pomuku. Začínal již před léty svou práci na pražské konsistoři jako notář, písař generálních vikářů a konečně po svém návratu z několikaletého studia v Padově, odkud si přinesl doktorát církevního práva, byl ustanoven na místo starého osvědčeného vikáře mistra Kunše z Třebovle. Nezdá se, že to byl muž průměrný, jak se snaží z předpojatosti dokazovat někteří historici, kněz poskvrněný lakomstvím. Už ta okolnost, že býval tajemníkem asketického Jana z Jenštejna a že ten ho ustanovil i svým prokurátorem, svědčí o důvěře, jaké u něho požíval. Tím méně je pravděpodobné, že tak zbožný muž, který si vybíral své hlavní úředníky velmi opatrně a který po léta horlil ve svých kázáních proti lakomým kněžím a mnohoobročnictví, by byl strpěl vedle sebe hrabivce a dokonce ho jmenoval svým generálním vikářem. O schopnostech Janových svědčí ostatně i to, že za studií v Padově byl na rok 1386 zvolen rektorem zaalpských studentů a že ho arcibiskup považoval za schopného k úřadu generálního vikáře právě v době, kdy se chystal na pouť milostivého léta 1390 do Říma a kdy jeho nepřítomnosti v diecézi mohlo být zneužito k dalším násilnostem. Pěkně a jasně vysvětlil Jan z Jenštejna v svém kázání o dobrém pastýři, jak si představoval svého generálního vikáře: „Dobrý pastýř má také mít dva až tři psy: neodvažuje-li se zasáhnout sám proti vlkům, lépe se mu daří se psy a bezpečněji se brání. Když musí od stáda poodejít a vlk snad by chtěl stádo napadnout, psi štěkáním vlka odeženou nebo aspoň přivolají pastýře. Stejně i Kristus, dobrý 42

pastýř, pravil v evangeliu, že každá věc je pojištěna výpovědí dvou nebo tří svědků; z toho vyplývá, že biskup má mít dva nebo tři psy, totiž úředníky, aby spolu s ním střežili stádo, a kde by sám na vlky nestačil, aby měl na pomoc ony psy ..., aby pro něho svědčili a mohli dokázat jeho nevinu“.

Jan z Pomuku se stal generálním vikářem v době, když arcibiskup neměl skutečných přátel, poněvadž prý bylo lepší výt s vlky. V jednom kázání si na to trpce stěžoval, že ti, které kdysi míval rád a byli jeho přáteli, pomlouvali ho a vykládali jeho upřímné snahy ve zlém, a ti, kteří se zavázali přísahou věrnosti, vymlouvali se na zlou dobu. Na podzim 1392 se situace začala přiostřovat. Bezpráví páchaná na kněžích, vykonavatelích arcibiskupových příkazů a papežských bul, a zabírání majetků, pohnulo arcibiskupa k ostrému zásahu. Nejprve krále soukromě napomenul, snad již dříve, ale když se Václav dále nechával ovlivňovat svými rádci, napomenul ho veřejně v přítomnosti jeho rady, a se souhlasem a jménem svého kléru mu písemně odevzdal všechny stížnosti, aby zjednal nápravu. Odpovědí snad bylo násilné usmrcení tří duchovních z rozkazu královského podkomořího Zikmunda Hulera, zapřisáhlého arcibiskupova nepřítele. Na jaře 1393 král chtěl na radu svých milců provést svůj plán na odtržení části pražské arcidiecéze a zřízení diecéze nové. Tak chtěl omezit vliv arcibiskupův a současně dát papežem jmenovat nového biskupa, patrně jednoho ze svých oblíbených duchovních – Václava Králíka z Buřenic. Novou diecézi chtěl nadat statky benediktinského kláštera v Kladrubech. Vhodnou příležitost k tomu poskytla smrt stařičkého opata Racka. Benediktini si však zvolili nového opata Olena, jehož volba byla řádně vyhlášena, a když do stanoveného termínu se nepřihlásil nikdo, kdo by odporoval, generální vikář Jan z Pomuku ji potvrdil 10. března. V téže době předcolal také k arcibiskupskému soudu královského podkomořího Zikmunda Hulera, aby se odpovídal ze svých kacířských výroků a rouhání. Když se nedostavil, exkomunikoval ho. Zikmund o tom zpravil krále a vyložil celou záležitost jako schválnost arcibiskupa a jeho úředníků. Král vzplanul svým obvyklým hněvem. Chtěl bez milosti utratit jak arcibiskupa, tak i jeho vikáře. Ti – když viděli k čemu se schyluje - utekli do Roudnice, kde obyčejně arcibiskup pobýval během postu. Objevili se tam zakrátko i dva královi milci jako vyslanci – jedním z nich byl králův zpovědník – kteří ujišťovali královou dobrou vůlí a touhou po narovnání. Jenštejn tedy měl přijít do Prahy. Současně se však dostal arcibiskupovi do ruky i lístek od krále, v němž ho žádal o vydání všech arcibiskupských hradů a aby odešel z Čech; byla připojena vyhrůžka, že bude utopen, pokusí-li se o něco proti králi. Na radu generálního vikáře a oficiála, ale s obavami, arcibiskup přece jen do Prahy přijel. Druhého dne se sešel s králem. Byli přítomni i generální vikář, oficiál Mikuláš Puchník a kanovník Václav Knobloch. Hned při setkání dal Václav v hněvu všechny zatknout, vyslýchat a mučit. Stařičkého děkana katedrální kapituly Bohuslava z Krňova zranil na hlavě svým mečem. Nejkrutěji v mučírně týral generálního vikáře Jana z Pomuku s oficiálem, které sám pálil pochodněmi, až omdlévali. Mikuláš Puchník však byl nakonec s ostatními propuštěn, když zastrašeni slíbili, že nebudou o mučení mluvit. Mikuláš Puchník se za několik dní objevil ve svém úřadě. Jan z Pomuku, poněvadž byl tak zmučen, že měl propálené boky a nemohl zůstat naživu, byl svázán, na rozkaz králův vláčen ulicemi a kolem deváté hodiny večer, 20. března, shozen z mostu do Vltavy. Arcibiskup sám hned na počátku jednání se králi vymkl z rukou, setrval tajně pár dní v Praze a pak z města uprchl. Jednání bylo obnoveno, ale opět ztroskotalo, když si král přál, aby arcibiskup dal dovolení k zcizení některých církevních statků, co násilně držel 43

moravský markrabě Prokop, a když chtěl, aby jemu samému přiřkl patronátní práva, která jráli předtím nikdy nepatřila – tím chtěl zřejmě dodat zákonitosti násilným dosazováním svých oblíbenců na církevní obročí. Jan z Jenštejna jasně poznal, že veškeré jeho snahy jsou marné a že nemůže dále svůj úřad vykonávat. Odešel tedy tajně v den sv. Vojtěcha k papeži Bonifáci IX. do Perugie, kde mu písemně odevzdal stížnosti a žádal o nápravu, o vyhlášení církevních trestů proti králi a jeho našeptávačům a o zajištění svobodného vykonávání svých práv. Málo však pořídil. Již ve své stížnosti papeži Jan z Jenštejna (v červenci 1393, pouhé tři měsíce po událostech) označil svého bývalého generálního vikáře titulem „martyr sanctus – svatý mučedník“ a jeho smrt nazývá mučednictvím. Těžko připustit, že by jeho slova byla pouhým básnickým obratem. Jen on mohl plně zhodnotit zásluhy svého vikáře, poněvadž jediný snad znal všechny podrobnosti i důvody, jež jeho smrti předcházely. Ta byla zapsána i v mnoha soudobých kronikách domácích i zahraničních. jsou to ovšem stručné záznamy události, kterou nijak nechtějí hodnotit. V létě 1393 vyschla v Praze Vltava. Tato pohroma byla uváděna do spojitosti s utopením Janovým. Petr Klarifikátor, který už roku 1402 psal posmrtný životopis arcibiskupa Jenštejna, učinil v něm zmínku i o smrti Jana z Pomuku. Prý je o ní psáno podrobněji jinde a vědí o ní celé Čechy, proto se o ní nešíří. Praví pouze, že Jan se stal Boží milostí mučedníkem a že byl oslaven skvělými zázraky. Bohužel vypsání smrti a zázraků se nedochovalo. Nebylo asi příliš rozšířeno, a není nepravděpodobné, že to byly záznamy úřední. Památka Janova však přesto přežila nepřízeň časů, i když jak text Jenštejnovy stížnosti zachovaný mimo Čechy, tak tento životopis Klarifikátorův zapadly. Pozdější úcta se vyvíjela kolem Janova hrobu v katedrále sv. Víta v Praze a čerpala údaje o jeho smrti, jak se zdá, z ústního podání, stejně jako kronikáři vzdálení i cizí. Nemalý podíl na tom, že se kult vyvíjel jen zvolna, mají nepochybně události domácí: válka šlechty proti Václavu IV., která začala v roce 1394. Pak hned následovala bouřlivá léta působení Husova, dlouholeté husitské války. V nich vzalo za své nesmírné množství klášterů a chrámů a s nimi i mnoho psaných dokladů. Ještě před husitskými válkami udává ve své „Chronicon generale“ řezeňský augustinián Ondřej, když hovoří o násilné povaze Václava IV., že také dal utopit slavného mistra teologie Jana, který mu pravil, že není hoden říkat si král ten, kdo nevládne dobře. Vídeňský dvorní dějepisec a profesor Tomáš Ebendorfer z Haselbachu, který dlel v roce 1433 tři měsíce v Praze jako jeden z vyslanců bazilejského koncilu, opakuje ve svém díle „Chronica regum Romanorum“ z r. 1499 zprávu Ondřejovu, ale dodává k ní, že Jan byl zpovědníkem královnya byl utopen „také, jak se říká, protože se zdráhal vyzradit zpovědní tajemství“. Zmiňuje se o tom i pražský kanovník Pavel Žídek ve své „Správovně“ (1470); ten tu zřejmě opakuje starou místní tradici. Tak se stalo, že se v době husitských válek a po nich zdůrazňovala jednou první jindy druhá příčina jeho smrti, aniž by se obě uváděly současně. /ínežousvkíncomopýncomitcecnárhcoýkcumopennajýtavs/

Čeští mučedníci

ZAMYŠLENÍ JEHO EMINENCE, TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA

„Muži, kteří tvořili české dějiny“. Takové bylo téma písemné práce k maturitě. Studenti je ovšem rozvinuli po svém, podle svých zlomkových vědomostí z historie. Z pestré směsi osobností tam vystupoval Alexandr Veliký, Caesar, Žižka, Napoleon. Profesorka češtiny, 44

která práce opravovala, byla nespokojená: „Nedovedete pochopit, že dějiny nevytvářejí jenom válečníci a vlády? Světem daleko více hýbou spisovatelé, básníci, myslitelé! Nikdo z vás nejmenoval Danta, Descarta, Rousseaua!“ Studentů se nezastal ani profesor dějepisu. On už studoval Karla Marxe a považoval písemný výtvor žáků za produkt staré buržoazní historiografie. Dějiny přece netvoří jedinci, ale lid, masová hnutí, zakořeněná v sociálních a hospodářských strukturách. Studenti tyto kritiky přijali dost rovnodušně. Jim záleželo především na tom, aby nebylo v písemce mnoho pravopisných chyb. To se totiž klasifikovalo na prvním místě. postoj k historii jim byl celkem lhostejný. Jako se mladý člověk posadí ke stolu a nestará se, kdo a jak uvařil oběd, tak se také vrhne do života své doby a nestará se o to, kdo ji vytvořil, komu vděčí za svou aktuální tvářnost. A přece se tato reflexe jednoho dne dostaví. Přijde jako obyčejně k obědu a jídlo chybí nebo není takové jaké čekal. A hned se ptá: Kdo to dnes vařil? Kdo měl vařit a zanedbal svou povinnost? Podobný zážitek se projeví i v otázce světových dějin. Student udělal doktorát, těší se ze života. A najednou zjistí, že nemůže najít zaměstnání, že společnost pro něho nemá místo. Kdo je odpovědný za to, že je dnešní společnost taková? Vláda? Zastaralé názory na svět? U jiných se ta zkušenost dostaví později. Na počátku místo našli, pracovali, našetřili si peníze a najednou se dívají s obavou na stáří. Možná o všecko přijdou. Kam ten svět jde? Kdo je odpovědný za velkou krizi, kterou svět prožívá? Jinými slovy: Kdo dělá dějiny světa? Filozofie dějin je oblíbené téma moderní filozofie. Ale pro křesťany je to stará otázka: Bible jsou dějiny spásy a teologie je neoddělitelná od dějin Církve. I tam se stále ptáme: Kdo je odpovědný za to, že jsou dnes křesťané takoví, jací jsou a jak je zná svět? Je však zajímavé, že profesoři církevních dějin slyšeli v nové době podobné námitky jako studenti, kteří psali maturitní písemku. Starší učebnice se skutečně omezovaly na vypočítávání životopisů a činností představitelů veřejného života v Církvi. Začalo se sice sv. Petrem, ale odbyl se kratičce. potom už byly stránky zaplněny velkými papeži: Řehořem Velikým, Bonifácem VIII., Lvem XIII., atd. Proti tomuto podání historie se ovšem bouřili ti, kteří studovali církevní literaturu. Ti hlásali odjakživa, že do života křesťanů zasáhli daleko více křesťanští myslitelé, spisovatelé. Ne nadarmo dostali titul svatí Otcové, učitelé. Kdyby nebylo sv. Augustina, sotva bychom mi katolíci dnes mysleli tak, jak myslíme, a to nejenom my, katolíci, ale i evangelické církve; vždyť Martin Luther byl augustinián. Ruskému filozofu-teologovi z minulého století – Chomjakovovi, osobnímu příteli našeho Šafaříka, se zdálo i toto druhé pojetí jednostranné. On už tenkrát v zásadně vyznal, že první a rozhodující místo v dějinách křesťanů patří lidu. Církev je Boží lid. Že jsme křesťany my, Slované, za to vděčíme především našim matkám, našim vesnicím, naší lidové tradici. Vidíme tu tedy trojí pohled na skutečnost dějin. Nebudeme tu řešit, který z nich je nejúplnější. Ale jakoby žertem, ve skutečnosti však vážně, přidáme ještě pohled čtvrtý. Nejrozšířenější dějiny Církve, které všichni známe a které jsme mívali doma zavěšené na zdi, se jmenují kalendář. I to je seznam mužů a žen, kteří vytvářeli dějiny. Jsou tak slavní, že si jejich jména dáváme při křtu, zasvěcujeme jim kostely, oslavujeme jejich výročí. Jací jsou to lidé? Latinsky se úplný církevní kalendář jmenuje Martyrologium, seznam mučedníků. Slovo mučedník má v našem slovníku ovšem pěkný zvuk. Znamená skutečně velikána, někoho, 45

„kdo si stojí v slovu, koho dar nesvede, prosba nezlomí, komu moje píseň slávou zazvoní“. Představujeme si někoho, kdo měl odvahu postavit se v římské aréně proti celému světu a svědčit o pravdě před zvrhlým císařem a rozlícenou lůzou velkoměsta. Máme-li na mysli tento obraz a tento ideál, přiznejme si upřímně, nezní to zbožně, nechce se nám to vyslovit, ale že jsme v duchu tak trochu při našich národních mučednících rozpačití? jsou cosi malého, nemají světový formát Kolosea, z Circa Maxima. Jsou vůbec praví? Měl jsem jako student profesora dějepisu, ateistu, který ničil jejich jméno, kde jen mohl. Svatá Ludmila? Oběť rodinné hašteřivosti. Svaty Václav? Třenice o trůn. Svatý Vojtěch? Nestálost na místě, až ho zabili tam, kde neměl chodit. Svatý Jan Nepomucký? Toho vynalezli jezuité na parádu v barokních kostelech. Svatý Jan Sarkander? Začínal štvát na počátku „temna“. Měl jsem tenkrát pocit, že se tu děje křivda. Ale jak může odpovědět mladý gymnazista profesoru historie. Napadla mě přitom jedna myšlenka: vždyť katoličtí historikové také nehleděli na smrt Jana Husa a na pobělohorské emigranty s velkou sympatii. Nanejvýš omlouvají kostnickou hranici jako tragický omyl. Dovedl bych odpovědět na to očerňování našich mučedníků dnes? Myslím, že ano. Nemusel bych k tomu být ani na vědecké úrovni profesora historie. Jenom bych mu řekl: „Váš obraz a ideál mučedníka se nekryje s tím, které uctíváme v církevním kalendáři, s tisíci jmen, která čteme v Martyrologiu. Jistě jsou mezi nimi velké osobnosti po lidské stránce, spisovatelé, jako sv. Irenej, Cyprián, vojenští hodnostáři jako sv. Šebestián, velcí právníci jako sv. Tomáš Morus. Ale veliká většina jsou lidé obyčejní, často se zachovalo jen jméno, a i to nejednou mylně. Zvláštní je na tom ta okolnost, že největší úcty se nedočkali ti velcí, slavní, ale malé děti, mladá děvčátka, jako sv. Anežka, sv. Lucie, sv. Marie Goretti. Uctívání křesťanských mučedníků staví do zvláštního světla problém velikánů lidstva a tvůrců dějin. Můžeme ho shrnout do několika slov: Dějiny jsou neustálý boj, měření sil, politických, kulturních, hospodářských. Podle Darwinovy přírodní teorie silnější vítězí, slabí podléhají. Silní se často dopouštějí násilí, slabí jsou často zabiti. Nezlomná víra všech pohanů zní: Rozhodující vliv mají ti, kdo vyhráli. Úplně na opačném pólu stojí Kristus, který se stal základním kamenem lidských dějin tím, že prohrál, že byl zabit; který prohlásil za blahoslavené, za šťastné ty, kteří pláčí, kteří jsou pronásledováni, zabíjeni, protože jim patří Boží království, tj. poslední vítězství a poslední forma lidských dějin. Ti, kdo patří k tomuto druhu, jsou lidé různých sociálních vrstev a převážně patří k těm, které evangelium blahoslaví jako chudé. Jsou to ti, na které si vládci světa nebo odpůrci troufají. Hází je, jako sv. Jana, do řeky, aby je voda odnesla, aby se o tom nevědělo. A přece řeka života vynese na povrch právě je a lid postaví jejich sochy na mostech a rozcestích, aby překlenuli rozdvojené a udávali směr. V tom je naše útěcha. Kolik je i dnes těch, kteří musí mlčet jako sv. Jan, ale poslední slovo do dějin vyřknou oni. Kolik je těch, kterým vlastní bratři ukládají o život jako sv. Václavovi, a přece koruna ponese jejich jméno, ne jméno bratrovraha. Kolik je těch, kteří jako sv. Vojtěch nenacházejí pochopení u svých, a přece tradice vlasti bude nesena jejich duchem. Podle slov evangelia jsou všichni semeno, které padá do půdy a přinese užitek stonásobný (Mt 13,8) jim samotným, i zemi, ze které vyšli. Dějiny, tedy i naše dějiny, výmluvně osvětlují zásadu, že daleko lepší než pronásledovat je pronásledování trpět. 46

PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET 19. - 28. června 2015 PÁTEK, 19. ČERVNA MARIAZELL, zahájení pouti v nejslavnější mariánské svatyni Evropy; 9.00: Eucharistie v Gnadenkapelle. BRESCIA - pouť v rodišti papeže bl. Pavla VI. Nocleh s polopenzí.

 SOBOTA, 20. ČERVNA MILANO - 11.00: Eucharistie v bazilice sv. Ambrože, procesí do krypty, modlitba a depositio votivní svíce u relikvií jednoho z nejvýznamnějších pastýřů a učitelů Církve. Pouť do milánského dómu. (sv. Karel Boromejský)

SOTTO IL MONTE, statio v rodišti papeže sv. Jana XXIII. Lago di Como. Nocleh s polopenzí.

 47

NEDĚLE, 21. ČERVNA LAGO DI COMO den u "nejkrásnějšího jezera světa". Nocleh s polopenzí.



PONDĚLÍ, 22. ČERVNA TORINO - 12.00: Eucharistie v bazilice Panny Marie Pomocnice. Pouť ve šlépějích sv. Jana Bosca (200. výročí narození): VALDOCCO, CHIERI, COLLE DON BOSCO. TORINO - 18.15: pouť k Turínskému plátnu u příležitosti mimořádného výstavu. Nocleh s polopenzí.

 ÚTERÝ, 23. ČERVNA TORINO - katedrále sv. Jana Křtitele 7.00: Eucharistie před Turínským plátnem. LA SALETTE: křížová cesta. 18.00: Eucharistie v bazilice, 20.30: světelný průvod. Nocleh s polopenzí.

 STŘEDA, 24. ČERVNA ALBA rodné město Giovanniho kardinála Coppy. 16.00: Eucharistie v katedrále (zde přijal kard. Coppa kněžské svěcení, 2.1.1949). Nocleh s polopenzí.

 48

ČTVRTEK, 25. ČERVNA ARENZANO: 16.00: slavnost ve svatyni Pražského Jezulátka. Nocleh s polopenzí.



PÁTEK, 26. ČERVNA Den u Ligurského moře. Nocleh s polopenzí.



SOBOTA, 27. ČERVNA PAVIA - bazilika San Pietro in Ciel d´Oro. 10.00: Eucharistie u hrobu Archy sv. Augustina, prohlídka baziliky.

MONTE BERICO pouť do mariánské svatyně. SCHIO. Nocleh s polopenzí.



NEDĚLE, 28. ČERVNA SCHIO: 7.30: Eucharistie ve svatyni sv. Josefiny Bakhity.

EHRENHAUSEN - Te Deum v kostele, procesí a depositio votivní svíce v Mausoleu u sarkofágu arcibiskupa Theodora Kohna (100. výročí úmrtí). Návrat do vlasti. 49

PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET 19. - 28. června 2015 MARIAZELL (1 - poutní svatyně), MILANO (2. bazilika sv. Ambrože), TORINO (3. bazilika Panny Marie Pomocnice - sv. Jan Bosco; 4. katedrála sv. Jana Křtitele - Turínské plátno), LA SALETTE (5 - poutní svatyně), ALBA (6. katedrála sv. Vavřince - Giovanni kard. Coppa), PAVIA (7. bazilika san Pietro in Ciel d´Oro - sv. Augustin), SCHIO (8. sv. Giuseppina Bakhita), EHRENHAUSEN (9. sarkofág arcibiskupa Th. Kohna), PUSTIMĚŘ (10. poutní svíce)

PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ) DARY NA VOTIVNÍ SVÍCE

CENA RUČNĚ ZDOBENÉ SVÍCE SE ZNAKEM POUTI: 1.100,-KČ. PÁN BŮH ZAPLAŤ ZA KAŽDÝ VÁŠ DAR! SVŮJ DAR MŮŽETE DÁT DO POKLADNY V KOSTELE V PUSTIMĚŘI, DRYSICÍCH, PODIVICÍCH NEBO NA POUTNÍ ÚČET U KB, Č.Ú: 8950160207/0100 50