Budu tomu říkat obrazy

Petr Šlik

Budu tomu říkat obrazy (2005)

1 Jako malý kluk jsem často hrál sám se sebou takovou zvláštní hru. Spočívala v tom, že když jsem šel po nějaké cestě, kterou jsem dobře znal, třeba ze školy domů, nebo po schodech v našem paneláku, zavřel jsem oči a šel poslepu tak dlouho, jak jsem to vydržel. Většinou to moc dlouho nebylo. První dva tři kroky to ještě šlo, ještě jsem si pamatoval, co jsem před tím viděl, ale za chvíli jsem již ztratil jistotu a začal se bát. Najednou jsem nevěděl, zda v cestě nemám nějakou překážku, kterou si teď neuvědomuji a kterou jinak, s otevřenýma očima, míjím bez povšimnutí, nebo jestli tam zrovna nějaká překážka nepřibyla. Začal jsem kolem sebe opatrně šermovat rukama, abych do něčeho nenarazil, otáčel jsem se v kruhu a tím ztratil pojem o směru, kterým mám jít. Najednou, vlastně jen pár okamžiků od chvíle, kdy jsem zavřel oči, jsem vůbec nevěděl, kde jsem, a bál jsem se udělat i jen jeden jediný krok. Srdce mi divoce tlouklo a hlavou mi vířily obrazy převrácených popelnic, hromad písku a rozzuřených psů, které mám přímo před sebou. V živých barvách jsem viděl, jak se na mě řítí v plné rychlosti auto, případně proti mně se schodů schází někdo, kdo nese velkou tabuli skla. Nikdy jsem to nevydržel moc dlouho, a když jsem pak oči otevřel, vždy jsem zjistil, že stojím jen pár metrů od místa, kde jsem je zavřel, a široko daleko žádné nebezpečí není. Pokaždé to tak bylo. V hlavě se mi vyrojila spousta překážek, které tam ve skutečnosti nebyly. Tato cesta ve tmě pro mne byla velmi trýznivá, ale zkoušel jsem to stále znova a znova.

Narodil jsem se v Říčanech 15. 9. 1971, tou dobou již skoro čtyřicetiletým rodičům, kteří již přestávali doufat, že se jim někdy podaří mít spolu dítě. Každé správné memoáry (budu tomu říkat memoáry) začínají šťastným dětstvím. Obávám se, že v tomto ohledu budu trapně konvenční. Jako vytoužený a matkou snad i vymodlený syn jsem měl krásné dětství. Bylo o mne znamenitě postaráno a nepochybuji o tom, že jsem byl řádně baculaté a vždy včas přebalené mimino, které rozmazlovali všichni okolo. Nejšťastnější jistě byla moje matka. Pracovala tehdy jako staniční sestra v říčanské nemocnici, a l e svoji kariéru (dá- li se o kariéře v dnešním slova smyslu v té době vůbec mluvit) obětovala výchově svého jediného dítěte. Do práce se vrátila až když mi bylo šest let a její místo bylo pochopitelně dávno obsazené, ale to jí nijak nevadilo. Přesto, že před mým početím byla, jak jsem mnohem později pochopil, pro svoji práci velmi zapálená, po svém návratu již nastoupila jen na poloviční úvazek a všechny její myšlenky směřovaly pouze k jejímu červenolícímu, obrýlenému a poněkud obtloustlejšímu Davídkovi. Dlouho jsem si

1

nedokázal matku představit jinak, než v pracovní zástěře u linky v kuchyni, kde právě vaří něco dobrého pro mne a pro otce. Pochopitelně, tak jsem jí vídal prvních šest let. Můj otec byl to, čemu se tenkrát říkalo pracující inteligence. Pracoval ve Výzkumném ústavu pro sdělovací techniku, kde se zabýval něčím, co snad mělo cosi společného s galvanizací kovů. Každý den dojížděl do Prahy a zpátky, takže jsem ho zpočátku vídal vlastně jen o víkendech. Vždy byl spíše málomluvný, tichý a téměř nikdy se nerozčiloval. O mnoho let později, když jsem již chodil na gymnázium, objevil jsem doma náhodou otcovu diplomovou práci a rovněž pečlivě vystřižené (a přehledně nalepené na čtvrtky formátu A4) články z odborných časopisů, jejichž byl autorem. Do té doby jsem nevěděl, že také publikoval, a dost mne to překvapilo. O jeho práci jsme se doma nikdy moc nebavili, ale jsem si jistý, že matka by byla na každý jeho úspěch náležitě pyšná a jistě by mi o tom řekla. Všiml jsem si, že poslední článek vyšel v roce 1977, tedy v době, kdy mi bylo šest let. Snažil jsem se články i diplomovou práci (Vývoj a výroba jednoúčelových a speciálních strojů a zařízení pro výrobu, montáž a údržbu zařízení drátové telekomunikační techniky z prvků pro tuto techniku, nebo tak nějak) alespoň zevrubně přečíst, ale brzy mne to přestalo bavit, a tak jsem je zase pečlivě uložil tam, kde byly, neboť jsem tušil, že otec by neměl velikou radost z toho, kdyby věděl, že jsem je našel. Teď si uvědomuji, že jsem o svých rodičích vlastně nikdy nepřemýšlel j a k o o osobnostech s vlastním životem. Vždy tu byli u mě a pomáhali mi, odstraňovali mi z cesty všechny překážky, a když už jsem je k tomu nepotřeboval, odešel jsem od nich. Považoval jsem za samozřejmé, že kdykoliv přijdu domů, bude tam na mě matka čekat s teplým jídlem a nějakou sladkostí navíc, nikdy jsem se nepozastavil nad tím, že otec je kdykoliv připravený číst mi před spaním z nějaké dobrodružné knížky, anebo jít se mnou o víkendu na výlet podél Rokytky. Snad je to tak samozřejmé a podobně to vnímají všechny děti, ale teď teprve mě napadá, že o nich vlastně moc nevím. Jaké měli rádi filmy? Co jejich koníčky? Toužili někdy podívat se do nějaké vzdálené, cizí země? Jaké bylo oblíbené jídlo mého otce? Poslouchala moje matka raději Karla Gotta, nebo spíš Martu Kubišovou? Je to směšné, ale napadá mne, že o nich vlastně nevím vůbec nic. Často jsem si prohlížel jejich staré fotky, měli jsme jich doma plné krabice. Otec pečlivě archivoval staré černobílé fotografie v přehledně vedených a označených albech. Když jsem byl malý, myslel jsem si, že jsou to fotky nějakých cizích lidí, snad matčiny mladší sestry a otcova mladšího bratra. Ti lidé zkrátka na těch fotkách vypadali jinak než moji rodiče a dětská mysl nedokázala přijmout, že jsou to oni, jen o dvacet let mladší. Později jsem se na to již díval jinak. Viděl jsem dva mladé lidi, oblečené podle módy padesátých let, jak se drží 2

za ruce a smějí se do objektivu fotoaparátu. V jejich pohledu je vidět velký optimismus, je poznat, že se těší na to, co všechno je v jejich společném životě potká. Možná, že tehdy, jako tolik jiných lidí, uvěřili, že je čekají jenom světlé zítřky, plné usměvavých šťastných lidí, jako to bylo na plakátech. Těžko říct. Později, hlavně na fotkách ze sedmdesátých let, se již tolik nesmějí, ale i tyhle fotky mám rád. Fotil hlavně otec, byl to jeho koníček, dokonce si ty fotky doma i sám vyvolával. Zavřel se v neděli na celé odpoledne v koupelně, namontoval do světla červenou žárovku a mně pohrozil, že nesmím za žádnou cenu otevřít dveře. Chodil jsem se tam pak dívat, když vyvolané a ustálené fotky visely na šňůře nad vanou a kapala z nich voda. Podivně se kroutily a ve vzduchu byla cítit zvláštní vůně. Samozřejmě, že mám i spoustu svých vlastních fotek, ale ty mě nikdy moc nebavily. Zvláštní je, že i když mě otec fotil při každé možné příležitosti (narozeniny, nový svetr, na výletě...) nemám ani jednu fotku, kde by mi bylo méně než jeden rok. Snad se po způsobu indiánů bál, že by tak malému dítěti mohl focením ukrást duši, a nebo mu prostě tehdy jen nefungoval fotoaparát.

Rodiče jsou spolu dosud, nedávno oslavili zlatou svatbu, a to je, myslím, dostatečně výmluvné. Jako dítě jsem nikdy nezažil rodičovské hádky ani tichou domácnost a když jsem se později, ve škole, poprvé setkal se spolužáky s rozvedenými rodiči, nechápal jsem, jak se to může stát. Nebyli jsme bohatí, ale chudí také ne. Bydleli jsme v třípokojovém bytě ve třetím patře pětiposchoďového panelového domu a měli jsem dokonce i auto – bílého trabanta, s kterým otec přijel jednoho podzimního večera před panelák a slavnostně zatroubil. Běželi jsme tenkrát s matkou před dům a nadšeně se obdivovali ladným křivkám a všem vymoženostem nového vozu. Dnes mi to pochopitelně přijde směšné, to všechno sem píši pouze pro ilustraci tehdejších poměrů, ostatně i ten trabant jsme si mohli koupit až poté, co se na nás dostala řada v pořadníku, ale ten večer jsme měli opravdu velikou radost a v noci jsme se pak všichni potkávali u okna v kuchyni, kam jsme se (předstírajíce, že se jdeme jenom napít vody) chodili dívat na ten bílý skvost zaparkovaný před domem. Jediná další vymoženost naší domácnosti byla černobílá televize Tesla, která trůnila v obýváku na nejčestnějším místě (hned pod vitrínkou se sadou hrnečků a skleniček, které dostali rodiče coby svatební dar – a z kterých se pochopitelně nikdy pít nesmělo) a přes kterou matka vždy pečlivě přehazovala hedvábnou dečku, aby na ní nepadal prach. Chatu ani chalupu jsme neměli, takže trabant jsme používali pouze na cesty k prarodičům. Otcovi rodiče bydleli v Praze a matčini v Polné u Jihlavy. Byli už velmi staří a já si je skoro nepamatuji. Když

3

zemřeli (všichni během necelých dvou let), byli otec s matkou velmi smutní a já jsem měl tou dobou ve škole nejlepší známky, protože jsem jim chtěl udělat radost. Do jeslí ani do školky jsem nechodil, protože matka byla se mnou doma, a tak byl pro mne vstup na základní školu malým šokem. Nebyl jsem připravený na tu hordu vřískajících a věčně pobíhajících dětí, z nichž každé mi (jak jsem si tenkrát myslel) chtělo nějak ublížit. Ze začátku jsem těžce nesl, že soudružka učitelka se nevěnuje pouze mně, ale rozděluje svojí pozornost mezi dalších třicet dětí ve třídě, nicméně nakonec jsem si na to zvykl. Brzy jsem pochopil, že pokud se budu dobře učit a budu dělat všechno, co nám řekne, bude mě mít radši než ostatní děti ve třídě, a tak se ze mě stalo to, čemu se říká šprt. Poměrně přesně se mi vybavují pocity, které jsem tenkrát měl. Tu slast, když mě učitelka chválila za dobře vypracovaný úkol, a tu bolest a žárlivost, kterou jsem cítil, když hladila po hlavě někoho jiného, než mě. Rodiče byli pochopitelně rádi, že se tak dobře učím, ale pravý důvod nikdy nezjistili. Děti ve škole si na toho obrýleného, ale jinak neškodného šprta ve svém kolektivu zvykly a časem jsem si tam našel několik docela dobrých kamarádů. Dělali jsme podobné vylomeniny jako každý druhý kluk v té době. Chodili jsme do lesů za městem a hráli obvyklé hry na indiány, nebo na partyzány. Neustále jsme plánovali výpravy do kanálů (nevím proč zrovna do kanálů, jisté je, že jsme nakonec nikdy nikam nešli), pokládali jsme poplašňáky na koleje, popisovali zdi průjezdů sprostými nápisy a až do zemdlení hráli fotbal na sídlištním pískovém hřišti. Později jsme pochopitelně i my zkoušeli potají pít alkohol a kouřit, ale nijak zvlášť mi to tenkrát nezachutnalo, i když je pravda, že kouřit jsem od té doby (to znamená zhruba od mých dvanácti let) vlastně nepřestal. Nejdramatičtější událost z dětství, na kterou si pamatuji, je krádež kola. Dostal jsem ho od rodičů k třináctým narozeninám, bylo to v té době velmi populární terénní kolo BMX a ukradli mi ho z kočárkárny v našem domě ještě ten týden, co jsem ho dostal. Obrečel jsem to samozřejmě strašně, matka mě utěšovala a otce jsem tehdy snad poprvé viděl rozčileného, když nadával všem našim sousedům do zlodějů a udavačů (proč do toho motal udavače, mi v té době samozřejmě nedocházelo). S matkou jsme pak napsali inzeráty, že se „ztratilo světle modré kolo BMX“ a ať nám poctivý nálezce zavolá na naše telefonní číslo. Potom jsme chodili po sídlišti a izolepou tyhle naše papírky lepili na všechny lampy v okolí. Otec s námi jít odmítl, říkal, že to nemá cenu a že budeme „těm kurvám“ akorát pro smích. Nebylo to pochopitelně poprvé, co jsem to slovo slyšel, ale z úst mého slušného a tichého otce znělo docela jinak, než od mých spolužáků, takže mi to v tu chvíli vyrazilo dech. Matka mu vynadala, že stále jenom ve všem ustupuje a že ona už toho má dost a ať takhle nemluví alespoň přede mnou. Na to už otec neřekl nic a šel se dívat 4

na televizi. Matka mě, brečícího, vzala za ruku a vyrazili jsme. M oc dobře jsem si uvědomoval marnost našeho počínání a bylo mi smutno, jako ještě nikdy předtím. Vidím nás dva, jak chodíme od lampy k lampě a mlčky lepíme ty naše směšné papírky. Já popotahuji a nechávám se vláčet matkou, která s pevně stisknutými rty kráčí ulicemi sídliště. To mi najednou připadalo úplně jiné, než dřív - ponuré a nepřátelské. Měl jsem pocit, že za každým oknem sedí ten zloděj a posmívá se nám. Poslední letáček jsme připíchli na nástěnku v našem vchodě a šli jsme spát. Nemusím snad ani dodávat, že se nám nikdo neozval a že na většinu těch inzerátů naopak lidé připsali různé sprosté nápisy, takže jsem je pak po večerech radši sám strhával. V sedmé a osmé třídě mě postupně opustily všechny mé touhy zavděčit se soudružce učitelce, ale všichni učitelé mi dál, jakoby ze setrvačnosti, dávali dobré známky, takže nakonec pro mne nebyl takový problém dostat se na gymnázium, kam jsem nastoupil v září roku 1986.

Přestupem do nové školy se toho pro mne příliš nezměnilo. Říčany jsou malé město, moc škol tam není, takže spoustu, i starších, spolužáků z gymnázia jsem již znal. Líbilo se mi, že jsme tam v porovnání se základní školou měli mnohem větší volnost a tu jsem také začal vyžadovat doma. Myslím, že rodiče, a především matka, nesli poměrně těžce, že se jim již nesvěřuji se vším, tak jako dřív, a že nechodím domů zrovna pravidelně, ale dobře věděli, že se s tím nedá nic dělat. Samozřejmě, že jsme se tou dobou několikrát pohádali, ale dnes ani nevím, kvůli čemu to bylo, vím jen, že všechny naše spory se nakonec docela rychle zase urovnaly. Tehdy jsem také hodně četl, rozhodně nejvíc ve svém životě. Pak jsem na to dlouho neměl čas a ke knihám jsem se vrátil zase až nedávno. Četl jsem všechno, co čtou gymnazisté jistě již pěknou řádku let. Remarquea, Rollanda, Hemingwaye, Dickense a další. Spousta knížek se tehdy ani nedala sehnat, ty jsem si přečetl až teď, ale obávám se, že v tom již není to nadšení, které jsem cítil tehdy. To jsem věřil všemu, co jsem si přečetl. Jeden z nových spolužáků, které jsem na gymnáziu potkal, byl Mirek Kopřiva. Člověk, který zcela ovlivnil můj život. Od prvního ročníku byl on tím nekorunovaným králem třídy, jakého má asi každý kolektiv. Byl nesporně chytrý, sečtělý a nesmírně sebevědomý. Ovšem, že z nás také dokázal vypít nejvíc piv a zapaloval si dokonce i před učiteli, i když pochopitelně ne v areálu školy, ale vždy, když udělal první krok ze školních vrat, visela mu už z úst zapálená cigareta. Působil na nás vždy jako by byl o několik let starší (ve skutečnosti je o půl roku mladší než já) a všichni kluci jsme se ho snažili napodobovat (i když jsme si to samozřejmě nikdy nepřiznali) a myslím, že jsme na něj i trochu žárlili. Aby ne – obdivovaly 5

ho všechny dívky ve třídě. Mezi nimi i moje budoucí žena Věra. To je další důležitý člověk, kterého jsem na gymnáziu poznal. Nevím, proč si Mirek ze všech lidí ve třídě vybral zrovna mne, ale jisté je, že jsme se záhy velmi spřátelili. Myslím, že jsem se mu obdivoval hlavně proto, že byl zcela jiný, než moji rodiče. Oproti jejich mírné a klidné povaze byl opačným extrémem. Nikdy nepůsobil ustaraně a ustrašeně, jak jsem občas vídal matku, a vždy (narozdíl od mého otce) říkal, co si myslí. Zasvěcoval mě do všech svých nápadů a já nemohu n epřiznat, že jsem z nich profitoval. Už tehdy byl mistrem v různých technikách získávání peněz. Nebyl pro něj problém sehnat nějakou brigádu (tenkrát to byly spíše melouchy) a jakoby shodou okolností to vždy byla ta nejlépe placená práce v Říčanech i okolí. Zřejmě toto nadání zdědil po svém otci, který byl vekslákem. Tou dobou se začaly v Čechách objevovat první videorekordéry a u Kopřivů samozřejmě měli dva. Mirek neváhal a okamžitě začal doma nahrávat všelijaké filmy z té doby (dlouho jsem měl zmatek v tom, jestli se ten boxer jmenuje Rambo nebo Rocky), které se pochopitelně v normálním obchodě koupit nedaly. Nahrané kazetě (tisící první kopie z kopie) vyrobil u známého na xeroxu černobílý obal a pak jí prodal klidně i za dvě stovky, což v té době byly velké peníze. Mě využil jako distributora, protože poštou ty kazety pochopitelně posílat nemohl. Tohle je jenom jedna ukázka z jeho obchodnického umění, ve skutečnosti byl daleko kreativnější. Dokázal sehnat jakékoliv zboží, každý v Říčanech věděl, že pokud by měl někde v obchodě nebo na úřadě stát dlouhou frontu, stačí sehnat Kopřivu a on jí (za přiměřený poplatek) vystojí za něj. První porno jsme viděl u Mirka doma, ale tento zážitek ve mně nezanechal žádnou hlubší stopu, žádné zasuté trauma z dospívání si nenesu. Pozval nás hned z kraje prváku, všechny kluky ze třídy, a pak od nás všech vybral vstupné (hrozivých 50,- Kčs). Kolektivní sledování zrnícího pornofilmu s podivným simultánním překladem ve mně zanechalo pouze slabý pocit trapnosti a velmi silnou lítost nad špatně utracenou padesátikorunou. Ovšem, jak jsem již napsal dříve, Mirek mi brzy dal vydělat o mnoho víc. Penězům jsem díky němu docela podlehl. Dokud jsem žádné neměl, přesněji řečeno, dokud jsem měl jen tolik, kolik mi dávali rodiče (10,- korun kapesného na týden), neměl jsem pocit, že by mi něco scházelo, nepřipadal jsem si chudý. Když jsem pak ale měl vlastní vydělané peníze a zjistil jsem, že můžu chodit do kina klidně každý den a že si můžu koupit tričko a kalhoty, jaké chci já a ne jaké mi vybere matka, začal jsem paradoxně mít pocit, že jich mám méně než dřív. Neustále jsem kolem sebe viděl nové a nové věci, které jsem si chtěl koupit.

6

Někdy od poloviny třetího ročníku jsme si začali lámat hlavu s tím, co budeme dělat po škole. Do stálého zaměstnání se nám nechtělo, ovšem dále studovat snad ještě méně. Věděli jsme jen, že chceme peníze, hodně peněz, ale nevěděli jsme, jak je získat, aby nás to stálo co nejméně sil. Přemýšleli jsem nad tím opravdu úmorně, ale nic nás nenapadalo. Doba to nakonec vyřešila za nás. Ještě než jsme stihli gymnázium dokončit, přišel listopad 1989. Na tuto dobu vzpomínám opravdu rád. Od listopadu až do konce školního roku se na našem gymnáziu prakticky neučilo. Nikdo nevěděl, co bude dál, zakládaly se všelijaké výbory a komise a v učitelském sboru nezůstal kámen na kameni. My, studenti maturitního ročníku, jsme si to náležitě užívali. Do školy jsme chodili, jak se nám zachtělo, a jinak jsme polepovali Říčany všelijakými plakáty a provoláními, která kdosi vozil z Prahy. Celé Říčany se tehdy na chvíli proměnily ze zamračeného maloměsta, kde nikdo nikomu nevěří, v prosluněné místo plné usměvavých tváří. A to byla ten rok docela mrazivá zima. Hned po maturitě jsme se přestěhovali do Prahy. Došlo k tomu tak, že Věra (tehdy ještě ne moje žena, ale naše spolužačka a kamarádka) zdědila shodou okolností po své babičce dvoupokojový byt na Smíchově a Mirek jí přesvědčil, abychom se tam všichni tři přestěhovali. Vzhledem k Mirkově výřečnosti to nebyl takřka žádný problém. Dokáže přesvědčit kohokoliv o čemkoliv, a tak i Věra nakonec souhlasila s tím, že se jí do nově nabytého bytu nastěhují dva spolužáci. Moji rodiče z toho pochopitelně nebyli nadšeni, ale v podstatě nijak neprotestovali. Myslím, že si mysleli, že se po pár měsících vrátím zpátky. Popřáli mi hodně štěstí a vynutili si na mně slib, že za nimi budu každý víkend jezdit na návštěvu, což jsem jim slíbil (a první dva měsíce dokonce i plnil).

Takto podrobně jsem se svojí minulostí ještě nikdy nezabýval. Určitě jsem ještě na spoustu věcí zapomněl, ale i tak jsem překvapený, kolik věcí si pamatuji. Lidská paměť je zvláštní. Uchovává naprosto nepodstatné detaily a to důležité zapomene téměř okamžitě. Něco si pamatujete celou dobu a některý zážitek se vám po deseti letech vybaví, třeba když uslyšíte nějaké slovo, nebo ucítíte vůni, která je spojená s tou chvílí. Deset let jste si na něco ani nevzpomněli a najednou se vám, na základě nějakého podnětu, vybaví například, jak jste byli jednou v červnu za školou a šli jste se koupat do rybníka. Vzpomenete si na polozapomenuté zážitky, dny a lidi. Někdy mi přijde, že to je trošku loterie – dopředu se nedá odhadnout, co si zapamatujete a co ne. Jednou, bylo to ve třetí třídě základní školy, jsem šel ještě s dvěmi kamarády v pondělí ráno do školy. Byl květen, jeden z prvních opravdu teplých dnů, a my jsme si povídali o tom, co dávali o víkendu v televizi. Tehdy jsme se dokázali bavit celé dlouhé hodiny o jakémkoliv 7

filmu, který jsme viděli. Mohla to být ta největší hloupost, ale my jsme pořád dokola opakovali: „Tyjo, a viděls, jak pak vytáhnul tu bouchačku a řek: Vyber si, kam to chceš?“ Tenkrát jsme takto rozebírali jeden díl Majora Zemana, a když jsme míjeli zahradu domu, který byl kousek od školy, zaštěkal na nás odtamtud pes. Byl to basset, který neštěkal moc často. Snad kvůli tomu mě to zaujalo. Pomyslel jsem si tehdy: Budu si tuto chvíli pamatovat ještě třeba za rok? A za deset let, nebo za dvacet? Vybaví se mi to ráno, jak jdu se svými kamarády do školy a ze zahrady na nás štěká pes? Tehdy jsem si myslel, že nejspíš ne, ale jak je vidět, pamatuji si to dodnes. Nic důležitého se nestalo, ten pes nás nepokousal ani nezemřel (potkával jsem ho tam ještě když jsem chodil do osmé třídy), s těmi kamarády jsme se nepohádali ani nepoprali, v ten den se nestalo vůbec nic, co by nějakým zásadním způsobem ovlivnilo můj život, ale to ráno, tu chvíli, kdy míjíme zahradu s bassetem, si pamatuji do nejmenších podrobností. Mohl bych vyjmenovat, co měl kdo z nás na sobě, kolik bylo hodin a dokonce i to, kolikrát na nás ten pes zaštěkal. Proč si to pamatuji? Proč mi utkvěla ve vzpomínkách právě tahle chvíle? Nejspíš je to tak, jak jsem říkal. Lidská paměť je něco jako loterie a vyhrávají v ní jen náhodné vzpomínky. Ale tak docela to neplatí. Na to, co se mi stalo letos 15. května, se snažím zapomenout už půl roku, ale vím, že se mi to nepovede. Už nikdy.

8

2 Kousek od základní školy v Říčanech je slepá ulice. Krátká odbočka z hlavní silnice míjí několik rodinných domů a pak najednou končí, dál už pokračuje jenom chodník pro pěší. Ta ulice mě fascinovala. Dětský mozek si utvořil podivuhodnou konstrukci. Věděl jsem, že každá silnice někam vede, buď do nějakého města, nebo k nějaké jiné silnici. Dokázal jsem si představit celou tu pospojovanou síť, obepínající celou zeměkouli. V mé představě to bylo jakési klubko nití. Nikde nepřerušené, nikde nenavazované, dokonale svázané klubko. Myslel jsem si, že ta ulice je začátkem té nitě, toho klubka, a byl jsem hrdý na to, že tak důležité místo na mapě světa je hned u naší školy. Chodil jsem se tam dívat a představoval si tu nezměrnou dálku, kam se dá po všech těch silnicích, které začínají u mých nohou, dojít. Viděl jsem, jak se ta slepá ulička napojuje na hlavní ulici a ta potom na výpadovku na Prahu, odkud se dá dostat do celého světa. A počátek toho všeho u mých nohou... Až o mnoho let později jsem si uvědomil, že to možná není začátek všech cest, ale jejich konec.

Roky 1990-1993 mám ve vzpomínkách lehce rozmazané, moc si je nepamatuji. Kdosi přirovnal několik prvních porevolučních let v Praze ke kotli vroucí bramboračky, kde se všechny ingredience převalují jedna přes druhou a vy ještě přidáváte další a další koření a doléváte vodu. S tím docela souhlasím. Byl to zmatek nad zmatek, ta doba neměla skoro žádná pravidla a jestli měla, nikdo o nich nevěděl, natož aby je dodržoval. Myslím, že pro starší lidi to taková legrace nebyla, ale když vám bylo 19 let, nemohli jste si v té době vybrat lepší místo pro život, než Prahu. Byl to tak trochu blázinec, ale nám se to líbilo. Spali jsme výhradně ve dne, v noci jsme byli buď někde v hospodě nebo klubu a nebo se pilo přímo v našem bytě. Peníze, s kterými jsme do Prahy přijeli, jsme utratili během prvních dvou týdnů. To nebylo nic překvapivého, protože jsme vlastně nedělali nic, jen jsme se všelijak potloukali a poznávali Prahu a nové lidi. Málokdy jsme v našem bytě spali jen my tři, někdy nás tam usínalo po celonočním pití třeba i deset. Nevím, kde se tam ti lidé brali, většinou je přivedl Mirek, říkal tomu „navazování kontaktů“ a já myslím, že v tom měl pravdu. Nikoho jsme v Praze neznali a je pravda, že bez kontaktů nezvládnete nic. Ti lidé většinou přinesli nějaké pití, což bylo důležité, ale ještě důležitější bylo, že skoro každý z nich věděl o nějakém způsobu vydělávání peněz. Ty jsme totiž potřebovali. Co nejvíc a co nejrychleji. Ani jeden z nás se pochopitelně nechtěl vrátit zpátky do Říčan a když už jsme dva dny nejedli,

9

uvědomili jsme si, že musíme okamžitě začít vydělávat. Takže jsme brali všechno. Začali jsme rozdáváním letáků a distribucí jakéhosi zázračného hubnoucího krému. Prodávali jsme první výtisky Anonce, sháněli jsme inzerenty do jednoho katalogu firem (který, pokud vím, nakonec nikdy nevyšel) a na nádraží jsme naháněli americké baťůžkáře pro jeden žižkovský hostel. Myli jsme okna aut na křižovatce před Jiráskovým mostem, na letišti jsme nosili kufry a chvíli jsme dokonce sekali trávu na Olšanských hřbitovech. Brali jsme všechno a občas jsme za to nedostali nic. Nějaké peníze jsme tak vydělali, ale rozhodně ne tolik, kolik jsme si představovali. Měli jsme co jíst a pít, ale nijak jsme nezbohatli. Čekali jsme, až narazíme na „něco velkého“. Jednou večer dotáhl Mirek do našeho bytu čtyři obrovské tašky napěchované beranicemi ruských vojáků i s odznakem - krásnou rudou hvězdou - na čele. Nechápavě jsme se na něj s Věrou podívali, ale on se jen smál a řekl, že se konečně postavíme na vlastní nohy. Dalších čtrnáct dní jsme postávali promrzlí v Karlově ulici a ty ušanky prodávali. Rvali nám je z rukou, i když jsme původně nasazenou cenu ztrojnásobili. Poprvé jsme byli, jak se říká, ve vatě a všem nám ten pocit zachutnal. Pak už jsme v Karlovce zůstali. Vlaječky, trička, odznáčky, všechno, na čem bylo napsáno PRAHA, nebo CZECH REPUBLIK, se tehdy prodávalo samo. Praha byla plná cizinců, zvědavých na to divné město zpoza železné opony, kde kdysi žil Franz Kafka. Nevím, odkud Mirek to zboží bral, ale neustále nás zásoboval novými ušankami, matrjoškami a odznáčky. Z našeho smíchovského bytu se stalo skladiště, celá jedna místnost byla napěchovaná tím zbožím a v té druhé jsme všichni tři spali ve spacácích na zemi, protože jsme a n i neměli čas koupit si postel. Neexistoval pro nás odpočinek. Buď jsme mrzli u našeho stánku, a nebo jsme spali. Peněz jsme teď měli dost, dokonce tolik, že jsme je nestačili utrácet, ale to bylo hlavně proto, jak málo jsme měli času. Mirek nás vyplácel každý večer a já jen lapal po dechu, když jsem se díval na bankovky v mojí ruce. Nevím kdy, kde a co jsme jedli. To může znít jako nepodstatný detail, ale já jsem odmala zvyklý jíst často a dobře, a tak je to pro mě těžce pochopitelné. Nepamatuji si na žádnou pizzerii, ani bistro. Asi jsme se živili jen pohledem na bankovky ve svých rukách. Budu tomu říkat kolotoč. Náš život byl j ako když jedete na pouti na řetízkovém kolotoči (jako malý kluk jsem zrovna tuhle atrakci - bůhví proč - měl nejradši) a ostře vidíte jen člověka v sedačce před sebou, jinak je všechno okolo vás, lidé na zemi, stánky, domy a ostatní atrakce, rozmazané. Já jsem viděl ostře jen Mirka a Věru, lidi, s kterými jsem pracoval a bydlel. Všichni ostatní jsou v mých vzpomínkách rozmazaní. Lidé, kteří nám dodávali materiál, strážníci, které jsme musel pravidelně uplácet (s povolením k prodeji jsme se vůbec nechtěli zdržovat – tohle bylo jednodušší), a lidé, kteří si od nás ten brak kupovali. 10

Ty jsem nevnímal skoro vůbec. Ten kolotoč se zastavil jen občas a vždy jen na chvíli. Jako třeba ten večer, kdy přišel Mirek domů s potrhaným oblečením a s krvavým obličejem. Jedno zápěstí měl vykloubené a na druhé ruce zlomený prst. Neřekl nám nic, jen nadával a šel se do koupelny opláchnout. Pak si sedl k telefonu a asi půl hodiny obtelefonovával různé lidi. Radši jsem neposlouchal, co jim říká. Teprve potom jsme se vydali hledat pohotovost. Proud zásobování zbožím na chvíli vyschl, ale Mirkovi se brzy podařilo sehnat dalšího dodavatele a brzy jsme mohli v našem byznysu (jak se tenkrát začalo říkat) pokračovat. Někdy na konci druhého roku nám Mirek řekl, že si koupil vlastní byt a že se od nás odstěhuje. Na Smíchově jsme zůstali jen já a Věra. A to naše skladiště.

Zpočátku jsme toho s Věrou moc nenamluvili, ale samota nás sblížila. Byli jsme spolu celé dny a noci, protože přes den na stánku jsme byli jen my dva (Mirek neprodával, pouze sháněl zboží) a večer jsme se sami vraceli do našeho bytu. Znal jsem jí jako hrdou a trochu namyšlenou dívku, ale teď jsem viděl, jak je zranitelná. Myslím, že toho tou dobou už měla dost a jenom její hrdost jí nedovolila, aby se vrátila zpátky k rodičům. Začali jsme spolu spát a naučili jsem se jeden druhému důvěřovat. Nikdy jsem se jí neptal, proč souhlasila s tím, že půjde do Prahy s námi, protože jsem tušil, že by mi řekla, že to bylo kvůli Mirkovi. Nezlobil bych se, ale nechtěl jsem to od ní slyšet. Když už mám říct všechno, myslím si, že jsme se dali s Věrou dohromady jen díky tomu, že od nás Mirek tak nakvap odešel. Nepochybuji o tom, že chtěla jeho, ale když se odstěhoval a jí sebou nevzal, byla to rána pro její ješitnost a já jsem byl zrovna po ruce jako jakýsi lék. Tady máte základy našeho manželství, tak jak si je pamatuji. Nechci a nebudu tu psát o žádné lásce, protože si myslím, že tam nikdy žádná nebyla, a to neříkám s lítostí ani omluvně, říkám to, protože to tak bylo. Přesto, že začátek toho všeho možná nezní nijak poeticky, musím říct, že jsem nikdy nebyl s Věrou tak šťastný jako tehdy, v našem smíchovském bytě-skladišti. Tehdy jsem si byli jedinými spojenci, nikoho jiného jsme v Praze neznali a nikomu jinému jsme nevěřili. Trošku jako trosečníci, jenom s tím rozdílem, že my jsme se mohli kdykoliv vrátit domů. To ale nikdo z nás nikdy neudělal. Postupně se situace uklidnila. U stánku jsme se střídali (a na léto jsme dokonce nabírali brigádníka) a byt jsme si zařídili pěkným nábytkem. Skladiště jsme přesunuli do pronajatých prostor ve sklepě a nyní prázdnou místnost jsme vybavili novou televizí, videem a audiosystémem. Dělalo mi to radost, líbilo se mi, že konečně utrácím vydělané peníze.

11

Někdy na podzim roku 1995 za námi přišel Mirek s tím, že byt musíme prodat. Pamatuji si to jako dnes, za okny už byla tma, Mirek seděl pohodlně usazený v gauči a my dva jsme seděli před ním na židlích a lapali po dechu. První se vzpamatovala Věra: „Zbláznil jsi se? Proč bych ho měla prodávat?“ „Bude to výhodný.“ „Výhodný pro koho?“ Ohlédl jsem se na ni. Takový výhružný tón jsem u ní ještě neslyšel. Ale Mirek se jen usmál. „Nebojte se, vyděláme na tom všichni. Z tohohle bytu bude kancelář a prodáme jí za takový peníze, za který si budeme moct koupit dva jiný byty na Vinohradech. Kupce už mám.“ „Abysme nakonec neskončili pod mostem,“ řekla pochybovačně Věra. „Neboj se,“ uklidnil jí mávnutím ruky Mirek. „Všechno mám jištěný. Jako bys mě neznala. Je to úplně bezpečný a vyděláme na tom velkej balík. Přišel čas, abyste vypadli z týhle díry. Najděte si nějakej hezkej, vzdušnej byt s balkónem. Budete na to mít prachy. To vám zaručuju. Měníme totiž byznys, milánkové.“ „My už nebudeme prodávat čepice?“ zeptal jsem se. „Cha! S tím je konec. Přece bys nechtěl do konce života mrznout na ulici. Kdepak, Davídku, změníme předmět svýho podnikání. Reality. Byty, kanceláře, obchodní prostory. Tam se teď točej peníze, tam to teď jede a my do toho vlaku naskočíme.“ „Já jsem nikdy neprodával byt. Ty jo?“ „Jasně, že ne. Ale to není důležitý. Důležitý jsou známosti a ty já mám. Potřebujeme akorát někoho, kdo se vyzná v účetnictví a umí aspoň trochu anglicky, a to Věrka umí, nebo ne?“ „No, trochu jo,“ pípla překvapeně Věra. „A k čemu vám budu dobrej já?“ odvážil jsem se zeptat. „Ty nám budeš radit s technickýma věcma. Na to já nemám čas, abych to všechno nastudoval, a skutečnýho právníka bysme se nedoplatili.“ Při své řeči vyndával Mirek ze své tašky několik tlustých knih a pokládal je na konferenční stolek (IKEA, 990,-). Podíval jsem se na titul několika z nich. Byty a katastr nemovitostí. Pozemkové právo. Základy práva. „Nastuduješ si to a když budu potřebovat, tak se tě zeptám. Za tejden bys to měl umět.“

12

Tak jsem se začal učit, co znamenají termíny jako zástavní právo, anuita, nebo hypotéka. Slova, která jsem tehdy viděl poprvé a která dnes zná každé malé dítě. Byt na Smíchově jsme nakonec skutečně prodali přesně tak, jak Mirek sliboval, a podařilo se nám koupit velmi pěkný třípokojový byt na Vinohradech. Povzbuzeni tímto úspěchem, založili jsme v prosinci 1995 firmu První pražská realitní s.r.o., IČO si již nepamatuji. Samozřejmě, že jsme nebyli první pražská firma zabývající se obchodem s nemovitostmi, ale tehdy se zkrátka firmám dávaly podobné názvy. Z Mirka se stal JUDr. Miroslav Kopřiva a pro mne jsme zvolili poněkud střízlivější titul Bc. Začali jsme jednoduše. Koupili jsme jakýkoliv byt a snažili se ho prodat o něco dráž. Neměli jsme žádného odhadce nemovitostí, a tak je pro mne dnes malou záhadou, že jsme nezkrachovali, ale asi jsme měli štěstí. Výdělky ovšem nebyly takové, jaké jsme si představovali, brzy jsme zjistili, že daleko výhodnější je prodat byt jako nebytový prostor, buď jako kanceláře, nebo jako obchodní plochu. Vyjmutí bytu z bytového fondu samozřejmě není nic jednoduchého a tady se nám zase hodily Mirkovy známosti. Pro První pražskou realitní s.r.o tohle nebyl nikdy problém. Konečně jsme začali vydělávat takové peníze, jaké jsme si před odchodem do Prahy představovali. V létě 1996 jsem si koupil své první auto, do té doby jsme měli všichni tři dohromady jednu Felícii, kterou nepočítám. Vybral jsem si Fiat Bravo Estiva (Vášeň je naším motorem). Možná, že to vypadá všechno příliš snadně. Snad se zdá, že jsem ke svým penězům přišel velice jednoduchou cestou, ale já si to nemyslím. Jednak jsem musel celou právní problematiku skutečně prostudovat, ale především jsme museli pořád počítat s tím, že můžeme kdykoliv skončit na ulici. Kdykoliv se mohlo stát, že nám nějaký byt v havarijním stavu zůstane v ruce jako černý Petr. Vzhledem k naší nezkušenosti jsme mohli kdykoliv koupit byt se značně nadhodnocenou cenou a to, že se tak nikdy nestalo, bylo výsledkem naší rozvahy a štěstí. Navíc bylo tou dobou (neříkám, že dnes nejsou) v obchodě spousta podvodníků, kteří se vás snažili napálit. Falešné smlouvy, falešní majitelé bytů, falešné peníze. Konkurenční boj mezi nově vzniklými firmami byl velmi tvrdý a vzájemné přetahování klientů bylo (a je) běžnou praxí. Opravdu si nemyslím, že to byly lehce vydělané peníze.

Pomalu se z nás stali úspěšní podnikatelé. V obleku jsem se naučil chodit už dřív, ale nyní jsem si je nechával šít na míru. Ostříhal jsem si do té doby přeci jenom trochu delší vlasy a kompletně vyměnil svůj šatník. Naučil jsem se používat spoustu kosmetických přípravků a jednou za měsíc jsem si chodil do salónu nechat udělat manikúru a pedikúru. Pravidelně jsme s Mirkem a s našimi obchodními partnery chodili hrát tenis a já přestal nosit brýle a 13

začal používat kontaktní čočky. Všechno mě to bavilo, vyžíval jsem se v tom, i když je pravda, že například kravaty mi vybírala Věra, uznával jsem, že má lepší vkus. První pražská realitní s.r.o. úspěšně rostla a po pár letech se stala jednou z nejdůležitějších realitních firem v Praze. To jsme již někde v roce 1998, kdy se událo několik, pro můj život zásadních, věcí. V červnu jsme zjistili, že je Věra těhotná, a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Už dávno mezi námi nebylo takové pouto jako tehdy, na začátku, taková intimita a důvěra, ale pořád jsme se měli rádi a asi jsme oba doufali, že s dítětem se všechno zase zlepší. A ni jeden z nás si samozřejmě nemyslel, že by byla kdovíjaká ostuda, kdyby byla Věra svobodnou matkou, ale oba jsme věděli, že když se vezmeme, bude to výhodné z mnoha, především právních, důvodů. Proto jsme také sepsali předmanželskou smlouvu, ale to byla spíše formalita, byl jsem v ní k Věře více než velkorysý, bylo to vlastně, svým způsobem, takové vyznání lásky. Svatba se konala v září na Staroměstské radnici a nebyla nijak zvlášť honosná. Přijeli naši rodiče (s těmi mými jsem se tenkrát viděl po dlouhé době), samozřejmě Mirek a několik (obchodních) přátel. Svatební hostina byla v Klubu architektů na Betlémském náměstí, kam jsme se ze Staroměstského náměstí přesunuli kolonou, která čítala asi dvacet aut. 15. 4. 1999 se nám narodila dcera Klára a my jsme se přestěhovali z bytu na Vinohradech do vily v Bubenči, kterou jsem měl vyhlédnutou už dlouho. Náš život se brzy stal klasickým životem mladého manželství s dítětem. S Věrou jsme se oba upnuli na Kláru a na náš nový domov. Myslím, že všichni pracovníci reklamních agentur by z nás měli radost. Každý večer jsme listovali nějakým katalogem a označovali nábytek, nebo jiné zařízení, které nutně potřebujeme. Klářin pokoj byl brzy doslova narvaný hračkami a oblečení měla tolik, že do některého jsme jí ani nestihli obléct a už z něj vyrostla. Na zahradu jsem pořídil bazén a ve sklepě vily jsem vybudoval saunu. Okolo domu jsme instalovali bezpečnostní a kamerový systém a v obýváku jsem dal postavit krb. Věra tehdy měla čas studovat různé časopisy o bydlení, takže si myslím, že jsme se zařídili docela slušně. Do IKEY už jsme pochopitelně nakupovat nechodili. Z Věry se stala svědomitá paní domu, dbala až úzkostlivě na pořádek a čistotu. Nejvíce jí rozčilovalo, když jsem se zapomněl oholit. Má ráda, když jsou věci na svém místě a protože ani mně není tato vlastnost cizí, myslím, že jsme si žili docela spokojeně. Viděl jsem, že budeme potřebovat větší auto, takže jsem nám koupil ještě Opel Zafira (Ve vašem stylu), ale Fiat jsem si nechal. Součástí vily byla i veliká garáž, tak co. V autě jsem tou dobou trávil docela dost času. Když byla Klára větší, začali jsme jezdit na výlety. Nechával jsem Věru, aby vybrala cíl naší cesty, mně bylo jedno, kam se pojede. Všechny ty hrady, zámky a města mě ve skutečnosti vůbec nezajímaly, těšil jsem se 14

jenom na tu cestu. Užijte si komfort alespoň cestou. Na místě pak krátká prohlídka, oběd v nějakém slušném podniku a už zase hurá zpátky. Když jsme nejeli na výlet, jeli jsme nakupovat do některého z obchodních center. Po nákupu jsme šli do Mc Donald´s a někdy ještě do kina a večer jsme se vraceli domů s plně naloženým autem. Jak je vidět, auto jsme ke svému způsobu života prostě potřebovali. Řízení se stalo mou nejoblíbenější činností. Má v sobě jistotu ovládání a mrštnost, kterou lze očekávat od auta, jež je vybudováno jakoby okolo řidiče. Rád jsem v autě jezdil a rád jsem si je kupoval. Líbil se mi ten luxus. Vůně nového interiéru, nablýskaná kapota, klimatizace a elektrické stahování o k en. A pak ten nový a vzrušující design. Elegantní linie a osobité křivky, které vyzařují přímočarou mužnou sílu. Autem jsem si jezdil i v sobotu ráno pro noviny, i když to mám do trafiky jen necelých padesát metrů. Jízda vašeho života. Někdy jsem jezdil jen tak. Třeba když jsme se s Věrou pohádali, nebo když se mi nechtělo jet večer z práce rovnou domů, sedl jsem do auta a dal jsem si kolečko okolo Prahy, nebo jsem jel po dálnici do Humpolce a zpátky. Líbilo se mi, že když jsem zavřel okna a pustil si nějakou hudbu ( Objevte prostor, ve kterém Vám deset optimálně uspořádaných reproduktorů zaručí dokonalý zvuk), byl jsem najednou jakoby v jiném světě. Ten svět patřil jenom mně a nikdo do něj nemohl – stopaře jsem pochopitelně nebral. Jezdil jsem nazdařbůh, v dešti, ve tmě, i když sněžilo. Nastavil jsem si v autě příjemnou teplotu (Objevte místo, na kterém není nikdy příliš teplo nebo příliš zima), poslouchal rádio a koukal, jak kolem mě mizí jedna vesnice za druhou. Samozřejmě, že jsem většinou jezdil hodně rychle, čím rychleji jsem jel, tím víc mě to bavilo, tím víc mě to vzrušovalo. Často jsem platil pokutu za rychlou jízdu, ale to mi vůbec nevadilo – p e níze jsem na to měl a navíc jsem se s policistou většinou domluvil na tom, abychom to udělali „nějak jinak.“ To nebyl problém. Jedna věc je naprosto jistá, tohle zvíře lze jen těžko chytit.

Od 1. 1. 1999 přestala Věra pracovat v naší firmě a zůstala pouze v představenstvu. Tou dobou jsme již měli ve firmě spoustu nových lidí s patřičným vzděláním (na to kladl Mirek u přijímacích pohovorů důraz). Měli jsme skutečné právníky a odhadce nemovitostí, kteří dělali téměř všechnu práci za nás. Už někdy v roce 1998 jsme zjistili, že ještě výhodnější než obchodování s byty je obchod s pozemky, a tak jsme se přeorientovali a při té příležitosti jsme poněkud zastarale znějící název firmy změnili n a Central Develop invest s.r.o. Moje práce nyní spočívala v tom, že jsem jezdil po Praze a okolo Prahy a vyhlížel volné parcely, vhodné k zastavění. Sám jsem se divil tomu, kolik jsem jich našel. Z počátku nám lidé svoje zděděná a restituovaná pole a louky skoro vnucovali a my jsme se samozřejmě nebránili. 15

Stačilo pak jen dojednat vyjmutí ze zemědělského fondu, rozparcelovat, vybudovat komunikace a přípojky inženýrských sítí a prodat třeba padesátkrát dráž. Osobně považuji období zhruba od roku 1998 do roku 2002 za jakýsi zlatý věk developerů. Svoje vizitky developer consulting jsem rozhazoval plnými hrstmi a někdy mi přišlo, že se mi vracejí zpátky, proměněné za bankovky. V roce 2002 jsem si koupil třetí auto. Chtěl jsem něco dostatečně reprezentativního, a tak jsem si vybral nový Passat od Volkswagenu (Luxus, na který si rychle zvyknete). Musel jsem kvůli tomu rozšířit garáž, ale to nevadilo. Zahradu jsme měli velkou. Když jsme slavili Silvestr v prosinci 2004 (zvykli jsme si oslavovat Nový rok jen ve čtyřech – já, Věra, Mirek a jeho momentální přítelkyně), mohli jsme být, při pohledu zpátky, spokojení a také jsme byli. Central Develop invest s.r.o. patřila podle časopisu Euro mezi pět nejlépe hodnocených firem na trhu a podle ukazatele výnos/vklad jsme byli dokonce třetí nejlepší. Šampaňské nám chutnalo lépe než kdykoliv předtím a skleničky u přípitku vyzváněly, jako by nám samy chtěly gratulovat k našemu úspěchu.

Ještě první polovinu letošního roku to vypadalo, že se nestane nic zvláštního, že se to nezastaví. Nic nebylo poznat, nemohl jsem se na to nijak připravit, neviděl jsem žádná znamení. Jezdil jsem dál po Praze a po okolí jako vždy a objevil několik nových parcel, rozjednal několik obchodů a většina z nich byla na dobré cestě. V sobotu 14.5.2005 jsme odjeli na Mirkovo letní sídlo (má jeden menší, třípatrový zámek s velkou terasou a golfovým hřištěm) na Dobříši oslavit jeho narozeniny. Takovou oslavu pořádá každý rok, najímá si na to PR agenturu a vždy pozve všechny naše obchodní přátele a pro zvýšení prestiže také několik celebrit (pečlivě vybraných z katalogu pořádající agentury). Letos jsem tam jel sám, bez Věry, která zůstala doma s Klárou. Silnici z Prahy na Dobříš jsem měl rád. Dá se tam jet poměrně rychle a vždycky jsem si na tuhle cestu bral Fiat, s kterým jsem si řízení užil nejvíce ze všech tří svých aut. Oslava byla víceméně stejná jako každý rok. Dojednalo se na ní několik nových obchodů, občerstvení bylo jako vždy znamenité, celebrity náležitě znuděné a půlnoční ohňostroj tradičně velkolepý. Přiznávám, že jsem poměrně dost pil a byl jsem nakonec rád, když jsem ve tři hodiny ráno ulehl ke spánku v jednom z pokojů pro hosty. Měl jsem neklidné spaní, zdály se mi všelijaké zamotané sny, ale nemohu říci, že bych v nich viděl nějaká znamení. Nevím přesně, co se mi tenkrát zdálo, ale myslím, že to nebylo nic, co by nějak předznamenávalo to, co se stalo druhý den. Nakonec jsem se v osm hodin ráno definitivně probudil. Ještě chvíli jsem ležel na posteli a pokoušel se usnout, ale když jsem konečně pochopil, že je to beznadějné, osprchoval jsem se, oholil a oblékl do čistých šatů. 16

Poté jsem šel najít něco k jídlu. Služby PR agentury se nevztahovaly k ránu druhého dne, takže všechny stoly již byly sbalené, ale v kuchyni v přízemí bylo na několika tácech naskládáno jídlo, které se nesnědlo. Celý dům byl tichý, všichni ještě spali a v přízemí byl silně cítit cigaretový kouř a alkohol. Všude byl nepořádek. Uvařil jsem kafe, z táců jsem si vybral nějaké pečivo, vajíčka a pár sýrů a salámů a šel jsem si s tím vším sednout na terasu. Bolela mě hlava a jak jsem snídal, bezmyšlenkovitě jsem sledoval mravence lezoucí mezi květináči na kraji terasy. Zpoza kopce bylo slyšet houkání vlaku. Chvíli okolo mě kroužila vosa, ale odehnal jsem jí. Najednou jsem pocítil neodolatelnou touhu být doma. Mirek byl zvyklý, že jsem od něj odjížděl, kdy jsem potřeboval, nemusel jsem se s ním nijak loučit, a tak jsem rychle dopil kávu a vydal se směrem ke svému autu. Většina hostů večírku přijela pochopitelně vozem, takže obě garáže byly plné a na trávníku u vjezdu na pozemek vedle sebe parkovalo snad dvacet aut. Agentura pro ně postavila provizorní přístřešky, ale ty už si odvezla sebou, takže teď tam stála jen tak. Pamatuji se, že jsem si prohlížel značky. Vyhrál to Mercedes, který tam byl asi čtyřikrát. Jinak nějaká BMW a VW, jeden Superb, dva Chryslery a jedno citrónově žluté Porsche. Nastoupil jsem do auta a odjel pryč. Brzy jsem se dostal na dálnici do Prahy a už mi bylo o něco lépe. Zastavil jsem se u benzínky, kde jsem si dal ještě jedno kafe z automatu a pak už jsem vyrazil k domovu. Silnice byla prázdná – bylo nedělní dopoledne – a tak jsem mohl jet opravdu rychle. Jel jsem průměrnou rychlostí 150 km/h a dával jsem si záležet na tom, abych ani v zatáčkách nezpomalil pod sto. Čekal jsem, že bolest hlavy díky vzrušení z jízdy poněkud ustoupí, ale to se nestalo. Hlavou mi pulzovaly rytmické údery a cítil jsem, že se potím; několikrát jsem si musel do košile utírat zpocené dlaně. Začalo drobně mrholit, ale dusno nepolevilo. Brzy jsem dojel k Praze a všechny své myšlenky jsem upnul na horkou vanu, kterou si doma napustím. Z odbočky na Zbraslav, která byla nějakých sto metrů přede mnou, vyjela na dálnici světle modrá Škodovka stopětka a zařadila se do pravého jízdního pruhu. Rychle jsem jí dojížděl. Divil jsem se, že nemá zapnutá světla, ale viděl jsem jí dobře. Nesnížil jsem rychlost a vzdálenost mezi mnou a Škodovkou se rychle zmenšovala. Když jsme od sebe byli u ž jen pár metrů, odbočil řidič Škodovky náhle do mého pruhu. Neočekávaně, bez jakéhokoliv znamení, bez blinkru. Prudce jsem šlápl na brzdu a zároveň jsem zatroubil. Kola mého vozu zapískala. V tu chvíli m ě velmi překvapila intenzita toho zvuku a málem jsem si instinktivně přitiskl ruce na uši. Vzdálenost mezi námi se prudce zmenšovala. Snad, kdybych strhl volant, dokázal bych se mu vyhnout, ovšem velmi pravděpodobně bych skončil v nějakém stromě, co tam rostou podél silnice, nebo v příkopu. Každopádně jsem to neudělal. Neudělal jsem nic, stejně už bylo pozdě. Viděl, jsem jak předek 17

mého vozu narazil do zadních světel Škodovky. Ozvala se rána a vystřelilo mne to přímo proti přednímu sklu. Dnes mi není jasné, jak jsem to mohl vidět, protože dříve než uplynula jedna vteřina, narazil jsem do čelního skla a ztratil vědomí, ale přesto mám v hlavě poměrně jasný obraz bleděmodré Škodovky, která se otáčí podél své osy a míří do svodidel. Další věc, kterou si pamatuji, jsou až doteky cizích rukou na mém těle. Záchranáři mě vynášeli z rozbitého auta a já jsem nevěděl, kdo mi ho rozbil. V první chvíli jsem si myslel, že mi ho rozbili ti lidé, kteří se mě právě snažili zachránit, a že mě chtějí zabít. Instinktivně jsem se přikrčil a chtěl dát ruce před sebe, ale okamžitě jsem ucítil strašlivou bolest po celém těle. Potom se ozval hlas. Klidný a konejšivý. Něco mi říkal, ale já nevěděl co. Nevnímal jsem ho, protože všechnu mojí pozornost upoutal kus zkrouceného ohořelého plechu, který byl kdysi bleděmodrý a na který mi padl zrak. Z toho vraku právě nějací lidé vynášeli nosítka s tělem malé, asi tříleté holčičky. Prošli těsně kolem mě a já jsem poznal, že je mrtvá.

18

3 Na našem sídlišti kdysi postavili dvě dětská hřiště, jedno u nás a druhé na opačném konci. Nebylo to nic velkého, jen železná prolézačka, které jsme říkali zeměkoule, jedna houpačka a pískoviště s klouzačkou. Okolo bylo ještě pár laviček. Do té doby jsme si neměli kde hrát, a tak jsme to samozřejmě všichni uvítali. Když definitivně odjela poslední Avie s dělníky, a když poslední Tatrovka vyklopila korbu plnou písku do pískoviště, vyběhly jsme si, všechny děti ze sídliště, zblízka prohlédnout ten skvost. Bylo to moc pěkné, až na jednu maličkost - na našem hřišti zapomněli na klouzačku. Přidělali tam do země pouze železné schůdky k ní, ale tím to končilo, umělohmotné těleso klouzačky z nějakého důvodu nepřidělali. Těžko říct proč. Možná na klouzačku pro naše hřiště už nezbyly peníze, možná jí někdo z dělníků ukradl, a nebo v tu dobu zkrátka klouzačky nebyly k dostání, jako tolik jiných věcí. Po těch schůdkách vedoucích nikam jsme mohli lézt pouze nahoru a dolů. Stály tam, nesmyslně, jako schody do nebe, jako nějaká podivná rozhledna, ale všichni jsme je vnímali především jako neustálou připomínku toho, že jsme byli ošizeni. Nejdříve jsme čekali, že se dělníci třeba vrátí a chybějící klouzačku domontují, ale brzy jsme pochopili, že se budeme muset spokojit s tímto polotovarem. Děti z druhého konce sídliště se nám posmívaly. Okamžitě nám zakázaly chodit na jejich hřiště a zvlášť žárlivě střežily svojí klouzačku; zpočátku u ní dokonce držely hlídky. Dělali jsme, že nám to nevadí, ale v duchu jsme byli všichni naštvaní. Zvlášť špatně to snášel jeden kluk od nás, myslím, že se jmenoval Vojta. Bral to téměř jako osobní potupu, a když si ho jednou kluci z druhého konce zase dobírali, nevydržel to a řekl jim, že i my tam tu klouzačku máme a že je ještě lepší než ta jejich, protože je neviditelná. Samozřejmě, že mu to nevěřili, ale myslím, že pár z nich přeci jen zviklal, protože ho k ní dovlekli a donutili ho, aby se na ní sklouzl. Shodou okolností jsem byl u toho. Vojta tam stál, rukou se držel schůdků a pokřikoval na kluky okolo sebe. Ti mu nadávali do srabů a do lhářů, čímž pochopitelně velice brzy dosáhli toho, že vylezl po schůdkách nahoru a posadil se tam, že se sklouzne. Kluci rázem zmlkli. Vojta tam seděl, houpal nohama a tvářil se odhodlaně, jako by se nemělo nic stát, jako by se na téhle neviditelné klouzačce klouzal každý večer. Na chvíli jsem i já uvěřil tomu, že tam skutečně je. Kluci už to nevydrželi a někdo z nich vykřikl: „Tak dělej, srabe.“ Vojta se po nich ohlédl a já zachytil jeho pohled. Vůbec se nebál, snažil se dát najevo opovržení a lhostejnost, dokonce na ně vyplázl jazyk. Potom se odrazil a sletěl dolů. Nevím,

19

jak si to představoval. Zřejmě do poslední chvíle čekal, že se stane něco, co ho z té zapeklité situace vysvobodí, ale nic se nestalo. Padal dolů a dokonce se pokusil, aby to vypadalo, jako že se opravdu klouže. Odrazil se šikmo dopředu a nohy se snažil držet napnuté před sebou. Moc se mu to nepovedlo. Docílil pouze toho, že dopadl přesně na obrubník pískoviště. Zadkem narazil na jeho hranu, převrátil se dozadu a hlavou se udeřil o zem. Pak zůstal ležet, nohy podivně zkroucené pod sebou. Kluci se mohli potrhat smíchy, ale když viděli, že se nezvedá, rozutekli se. Přišel jsem k němu. „Vojto, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ho. „Ne, vole. Viděls?“ „Jo, byl jsi dobrej.“ „Ale hovno. Zasraný kluci. Zasraná klouzačka.“ Měl vyvrknutý kotník, naraženou kostrč a na hlavě natrženou kůži, takže mu z ní tekly úplné proudy krve. Pomohl jsem mu se zvednout a odvedl jsem ho k nim domů. U dveří jsme se rozloučili. Strašně jsem ho v té chvíli obdivoval.

První dny v nemocnici byly strašné. Nebo ne – úplně první dny byly celkem dobré, protože jsem byl v bezvědomí. Z komatu jsem se probral až po čtrnácti dnech a teprve tehdy, když jsem znova začal vnímal okolní svět, začalo pro mne opravdové peklo. Celé tělo jsem měl v sádrovém krunýři, neexistovala snad jediná jeho část, která by mne nebolela, ale to nebylo to nejhorší. První den, kdy jsem vnímal, ke mně přišel doktor, který mne léčil, a začal mi vyjmenovávat všechny operace, které mi dělali, a všechny části mého těla, které museli napravit. Slova jako komoce, lacerace, hematemeza nebo nausea okolo mne létala jedno za druhým a já jsem z nich pochopil jedině to, že to, že jsem přežil, je opravdový zázrak. Doktor skončil se svojí přednáškou a zeptal se mne, jestli mám nějaké dotazy. „Co se stalo s tou holkou?“ zeptal jsem se. Překvapeně se na mě podíval nad skly svých brýlí. „S kým?“ „S tou holkou. S tou, co jela v tom autě.“ „To bohužel nevím.“ „Víte to moc dobře, doktore. Museli ji odvézt do stejné nemocnice jako mě.“ „Nesmíte se rozčilovat. Teď potřebujete především klid...“ „Já se nerozčiluju. Chci jenom vědět, co s ní je.“ „Teď si povídáme o vašem zdravotním stavu a ten ještě není ani zdaleka...“ „Je mrtvá?“ 20

Doktor jen pokrčil rameny a podíval se mi přímo do očí. „Ano, je mrtvá,“ řekl nakonec. Otočil jsem hlavu, abych se na něj nemusel dívat, a pro jistotu jsem ještě zavřel oči. Slyšel jsem jeho kroky, jak odchází z místnosti; po chvíli přišla sestra a dala mi nějakou injekci, po které jsem naštěstí usnul. Později jsem si mnohokrát říkal, že by pro mě bylo nejlepší, kdybych se tehdy, po té injekci, už neprobudil. Ještě lepší by možná bylo, kdybych se vůbec neprobral z komatu a nikdy se tak nedozvěděl, že jsem tu dívku skutečně zabil. Dříve jsem nad takovými věcmi nepřemýšlel, neměl jsem k tomu důvod a koneckonců ani čas, musel jsem dělat kariéru. Měl jsem všechno – peníze, dům, ženu a dceru a bral jsem to jako samozřejmost. Nikdy jsem ani na moment nezapochyboval o tom, že mi to patří právem a že jsem si to zasloužil. Nikdy jsem přece nikomu neublížil. Byl jsem úspěšný a bral jsem to tak, že okolo mě bude vždy jen spousta peněz a spokojenost. Do mého světa patřili jen úspěšní mladí lidé a žádný strach, bolest, nebo dokonce smrt. Takové věci jsem odmítal brát na vědomí, zapomněl jsem, že existují, a snad jsem si myslel, že s nimi nikdy nepřijdu do kontaktu. Možná proto mne to tak zasáhlo – nebyl jsem na to připravený. Zpráva o tom, že jsem tu dívku zabil, mi převrátila život vzhůru nohama. Jako kdyby mě nějaká obrovská ledová ruka sevřela v pěsti a vymáčkla ze mne všechnu šťávu. Takové vidiny (budu tomu říkat vidiny) jsem tehdy míval ve svých snech. Ta ruka mě držela pevně a třásla se mnou. Nemohl jsem se jí nijak bránit, a když mě konečně pustila, zůstal jsem ležet na zemi. Doplazil jsem se do kouta a tam jsem se schoulil do klubka. Hlavu jsem schovával v dlaních, třásl jsme se a po celém těle jsem cítil chlad. Musel jsem se probudit. Snad to je opravdu někde napsané, v nějaké nebeské režii, kdo ví? Musel jsem se probudit a dozvědět se tu zprávu. Musel jsem si prožít své peklo. První dny jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na pokroucené tělo té holčičky, jak ho vynášeli z doutnajícího vraku auta. Viděl jsem jasně každou podrobnost, měl jsem ten obraz přímo před očima a nezáleželo na tom, jestli jsem je měl otevřené, nebo zavřené. Vybavoval jsem si stále podrobnější detaily. Věděl jsem najednou, jakou barvu měly šaty, které měla na sobě, i jaké měla vlasy a viděl jsem zcela jasně krvavou šmouhu na její pravé tváři. Nevím, jestli jsem tyto podrobnosti tehdy, po té bouračce, skutečně viděl a nebo jestli jsem si je později domyslel, ale nakonec to vyšlo nastejno. Byly tu a chodily mě strašit. Nemohl jsem se jich zbavit, nic mi nepomáhalo. Zkoušel jsem mít stále zavřené oči, zkoušel jsem co nejrychleji mrkat a nebo naopak nemrkat vůbec. Zkoušel jsem kroutit hlavou a křičet, ale všechno to bylo k ničemu – pořád jsem měl ten obraz před očima. Bylo mi strašně 21

a jediné, co mi pomáhalo, byl spánek. Bohužel, spal jsem v ty dny jen velmi málo. Ty obrazy získávaly s příchodem noci na intenzitě a ve ztichlém pokoji, když se ani z chodby neozývaly žádné kroky a hlasy cizích lidí, byly daleko silnější než ve dne. Byl jsem s nimi sám a nemohl jsem se nijak bránit. Teprve k ránu jsem usínal lehkým horečným spánkem, z kterého mě po několika málo hodinách budila ranní vizita. Zjistil jsem, že když hodně křičím, dostanu injekci na uklidnění, nebo snad proti bolesti a pak usnu. Nevím, co to bylo za injekce, ale vím, že ty chvíle mi přinášely úlevu. Jenomže nakonec jsem se vždycky probudil a začalo to znova. Říkal jsem to doktorům, ale ti jen krčili rameny a říkali, že mě chápou, že to je určitě těžké, ale že nezbývá než čekat, až mě to po nějakém čase přejde. Prosil jsem je, aby mi dali nějaký prášek, nebo cokoliv, po čem by to přestalo okamžitě, a když odmítali, pokoušel jsem se je podplatit, vyhrožoval jsem jim a nebo jsem jim nadával. Brzy jsem si tak znepřátelil všechny zaměstnance v nemocnici. Dodnes se stydím, jak jsem se tehdy choval. Později, když už jsem byl doma, jsem si často říkal, že se tam vrátím a omluvím se jim. Doktorům koupím nějaké pití a sestrám bonboniéru a nějaké kytky, ale nikdy jsem to neudělal. Stydím se. Nadával jsem jim do kurev. Křičel jsem na celé kolo: „Vy zmrdi zasraný. Zabiju vás. Všechny vás zabiju.“ Přesně tak jsem tam řval na celé kolo, bezmocně připoutaný na nemocniční lůžko, až jsem ochraptěl. A když jsem už nemohl, alespoň jsem ty nadávky šeptal.

Píši tady o tom a při tom se mi úplně přesně vybavují ty chvíle. Jenomže to nechci. Nechci na to vzpomínat. Trošku divná terapie. Ještě že za mnou chodila Věra. Přišla téměř každý den a bez ohledu na všechno, co se mezi námi později odehrálo, musím říct, že jsem jí za to vděčný. Vždycky si přitáhla židli k mojí posteli a začala vyprávět. Ráda mluví. Tehdy mi říkala o všem, co se děje mimo nemocnici, hlavně o Kláře. Tu s sebou brala jenom někdy, moc se jí tam totiž nelíbilo. Bála se všech těch lidí v bílých pláštích a říkala, že to tam smrdí. Bylo to jako z nějakého kýčovitého filmu. Vidím sám sebe zabaleného do sádrového krunýře a bezmocně ležícího na posteli a vidím Věru, jak mě drží za ruku a vypráví. Většinou jsem jí neposlouchal, všechno, o čem mluvila (v obchodě se jí pokusili ošidit, pohádala se se zahradníkem, koupila nový odkládací koš na deštníky), mi přišlo trochu nepodstatné, ale uklidňoval mě tón jejího hlasu. Když byla Věra u mě, když v pokoji znělo její monotónní vyprávění, dařilo se mi na tu dívku zapomenout, nemyslel jsem na ní a po Věřině odchodu se ke mně vracela jen pomalu a já nakonec poznal, že je to opravdu den ode dne lepší. Zastavil se u mě také Mirek. Přišel dva dny po tom, co jsem začal vnímat okolní svět, to znamená šestnáct dní po bouračce. Měl na sobě svůj obvyklý elegantní oblek a kravatu se 22

zlatou sponou. Jako vždy byl hladce oholený, učesaný a nagelovaný. Žvýkal a příjemně voněl. Absurdně jsem si uvědomil, že se mi v nemocnici zřejmě zlepšil čich. Přihnal se k mojí posteli a potřásl mi rukou. Měl zpocenou dlaň. „Nazdar Davide, tys mi dal, člověče.“ „Ahoj Mirku.“ „Tak jak to s tebou vypadá?“ „No, vidíš sám. Nic moc.“ „Ptal jsem se doktorů. Říkaj, že se úplně uzdravíš.“ „No, to jo.“ Uvědomil jsem si, že jsem vlastně až dosud neuvažoval nad tím, co se mnou bude. Nezajímalo mě, jestli se uzdravím. Zvláštní. Chvíli jsme si povídali o firmě, Mirek říkal, že všechno jde dobře a potom řekl: „Informoval jsem se o tý bouračce. Pořád to ještě vyšetřujou, ale jedno je jistý - je to s podivem, ale měl jsi v sobě jen necelý promile. Asi jsi to vyspal, takže to je dobrý. Ještě to nevíme jistě, ale vypadá to, že něco měl v sobě naopak řidič tý Š kodovky, což by bylo bezvadný. Uvidíme. Normálně bych o tom samozřejmě nic nezjistil, ale naštěstí tam mám známýho, takže mám informace z první ruky. Optal jsem se taky na nejlepšího právníka, co se bouraček týká, a jednoho mi doporučili. Už jsem mu to předal. Zaplatíme ho z firemních peněz.“ „Dík, to jsi hodnej, že se tak staráš.“ „Budeš nám to vracet ve splátkách, na kalendáři se pak ještě dohodneme. Ten právník, jmenuje se Císař, říká, že máš naději se z toho dostat čistej. Říkal, že se pokusí hodit to na řidiče tý Škodovky. Blbý je, že umřela ta holka. Jinak se nikomu nic nestalo. V nejhorším se prej pokusí dojednat nějaký odškodný. Myslim, že by ti firma mohla pučit...“ Najednou se zarazil, podíval se na mě a řekl: „Co je?“ „Co, co je?“ „Ty brečíš.“ Šáhl jsem si na oči. Měl pravdu.

Asi po dvou měsících, v polovině července, mě konečně pustili z nemocnice domů. Doma jsem většinu dní jen tak polehával, četl si a donekonečna jsem se díval na filmy na DVD. Když bylo venku hezky, pomohla mi Věra na zahradu a tam jsem si sedl do proutěného křesla a díval se na stromy. Když jsme se do vily nastěhovali, dal jsem všechny staré stromy a keře vykácet a spálit. Dokonce i trávník jsem dal vytrhat a nasadit nový a odolnější. Chtěl jsem mít upravenou zahradu s trávníkem jako koberec a s úhledně vyrovnanými mladými 23

stromy. Teď jsem toho litoval. Najednou se mi zdálo, že taková zahrada mi nemůže přinést žádnou útěchu. Zničehonic se mi vybavila vzpomínka z dětství. Byl jsem ještě velmi malý, když jsme jednou byli u babičky v Polné u Jihlavy. Měla dům s velikou neudržovanou zahradou, na které rostlo pár starých jabloní. Vybavila se mi vůně kopřiv, co tam rostly u plotu, a spadaných jablek, které na podzim tlely ve vysoké trávě. Tu vůni jsem měl odjakživa rád. Jednou jsem se schoval v nejhustším porostu v rohu zahrady. Lehl jsem si tam, mezi tlející jablka, a jen tak se díval do nebe. Takový klid a mír může cítit jen dítě, později už to nejde. Představoval jsem si, že ta vysoká tráva je džungle a já jsem cestovatel a hledám pramen Amazonky. Ze všech těch vůní trav, kytek a spadaných jablek se mi točila hlava, snad jsem jimi byl i trochu omámen. Připadal jsem si, obklopený tou vůní, zvláštním způsobem v bezpečí. Teď, na své nové zahradě, jsem necítil nic. Jednou týdně k nám chodil člověk na posekání trávy a vyčistění bazénu a vůbec na všechny práce, které jsou na zahradě potřeba, a když přišel tentokrát, řekl jsem mu, ať už nechodí a dal jsem mu nějaké peníze. Věra na to nic neřekla, ale poznal jsem, že se jí to moc nelíbí. Nejšťastnější jsem byl, když u mě byla Klára. Pobíhala okolo mého křesla a chodila mi ukazovat, co zrovna namalovala. Bohužel, tou dobou jsem byl málomluvný a občas snad i nerudný, tak jí to u otce moc dlouho nebavilo a chodila si radši hrát s maminkou.

Ještě když jsem byl v nemocnici, probíhalo vyšetřování té nehody. Sepisovaly s e znalecké posudky, prováděla se všelijaká měření a expertízy. Několikrát se za mnou stavila policie (Mirek dbal na to, aby byl vždy přítomen i můj právník), ptali se mě na různé věci a když chtěli něco podepsat, podepsal jsem jim to. Výsledkem celého vyšetřování bylo prohlášení, že veškerou vinu na autonehodě nese řidič Škody 105 – otec té dívky a že veškeré škody, způsobené na vozidlech druhých účastníků, se budou platit z jeho povinného ručení. Když mi tu zprávu přišel Mirek oznámit, přinesl s sebou láhev vína a hned přispěl s nápadem. „Dopadlo to výborně, ale byla to docela dřina. Císař je fakt dobrej – mimochodem náklady na něj a na všechno ostatní spojený s vyšetřováním se vyšplhaly přes sto tisíc, ale myslim, že jsou to dobře utracený peníze. Navíc bys teď moh toho řidiče z tý Škodovky, nějakýho Houdka, žalovat o bolestný. Koneckonců ti znemožnil už dýl jak dva měsíce chodit do práce a normálně si vydělávat.“ „Já nechci.“ „Co nechceš?“ „Nechci nikoho žalovat.“

24

„No, je to na tobě. Jestli si myslíš, že máš peněz dost, tak to nech bejt. Kdy nastoupíš do práce?“ „Já nevim. Zatim ještě chodim jen o holi. Ještě minimálně měsíc budu muset bejt doma.“ „Takže od prvního října s tebou můžu počítat? To je dobře. Stojej nám kšefty, člověče.“ „Mhm,“ řekl jsem mu na to. Nějak mě to vůbec nezajímalo. Upřímně řečeno – vůbec se mi do práce nechtělo. Předtím, před tou nehodou, mne moje práce opravdu bavila. Přišla mi zajímavá a já jsem věděl, že jsem v ní dobrý. Viděl jsem, že mám úspěch a to mě pohánělo dál, ovšem teď jsem se marně pokoušel vyvolat v sobě znovu ty pocity. Reality, pozemky a obchod obecně mě najednou přestaly zajímat. Vlastně už mě nezajímalo nic. Celé dny jsem jen seděl na zahradě a koukal do plotu. Nic mi nepřišlo důležité a zajímavé. Viděl jsem, že Věru moje mlčenlivost trápí, často se se mnou snažila navázat hovor, ale po několika mých jednoslovných odpovědích to vzdala a odešla si po svých. Mrzelo mě to, bylo mi jí líto, ale nedokázal jsem se přemoci předstírat zájem o cokoliv. Večer jsem ležel v posteli na zádech a dlouho přes půlnoc jsem se jen díval do stropu. Když se ke mně Věra přitulila, nechal jsem jí, ale sám jsem nedělal nic. Jednou jsme se pokusili milovat, ale výsledek byl tak žalostný, že nás to od všech dalších pokusů odradilo. Když už to nešlo dále odkládat, nastoupil jsem do práce. 10. října jsem vstal v osm hodin, nasnídal jsem se a ze skříně po dlouhé době vyndal oblek. Věra mi pomohla vybrat vhodnou kravatu a vyprovodila mě ke garáži. Vešel jsem dovnitř a odemkl jsem si Passat (Fiat skončil na šrotovišti). Jako tolikrát předtím, hodil jsem aktovku na sedadlo spolujezdce a otočil klíčkem v zapalování. Motor naběhl okamžitě a ustálil se na svém tichém chodu. Sešlápl jsem spojku a natáhl ruku směrem k řadící páce. V polovině cesty se mi ruka zastavila a pak bezvládně klesla na ruční brzdu. Sundal jsem nohu z pedálu spojky. Nešlo to. Okamžitě se mi vybavily všechny vzpomínky na tu nehodu. Pískání brzd, rána a pak pokroucené plechy aut. Kouř, vůně oleje a spálené kůže, modré světlo záchranky a nosítka. Najednou jsem se začal potit a všiml jsem si, že se mi třese ruka. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že Věra stále stojí ve dveřích do garáže a dívá se směrem ke mně. Pokusil jsem se ještě jednou se rozjet, ale dopadlo to stejně. Nedokázal jsem uvést auto do pohybu, nedokázal jsem se přimět, abych se rozjel, bál jsem se. Strašně jsem se bál. V zátylku jsem cítil pohled Věřiných očí. Seděl jsem v nastartovaném autě snad pět minut a pak jsem rezignovaně otočil klíčkem a motor vypnul. Vystoupil jsem a otočil se na Věru.

25

„Rozhod jsem se, že dneska pojedu metrem. Člověk by měl pořád zkoušet něco novýho.“ Věra na to nic neřekla, ale poznal jsem, že má strach. Do práce jsem přijel pozdě. Nevěděl jsem, jak se tam pomocí MHD dostat, už to bylo dávno, kdy jsem naposledy jel metrem, a ani jsem nevěděl, jaký si mám koupit lístek. Nejdříve jsem jel na opačnou stranu a pak se mi podařilo dvakrát zabloudit na přestupu. Byl to chaos. Nakonec jsem vystoupil na Andělu, kde jsme měli kanceláře (přesně na tom místě, kde kdysi dávno stával starý dům, kde jsme v jednom dvoupokojovém bytě v Praze začínali) v půl dvanácté a ve tři čtvrtě už jsem otevřel dveře do další kapitoly svého života.

26

4 „Kdes byl? Od rána se ti pokoušim dovolat,“ byly první slova, která mi Mirek řekl na uvítanou. „Já jsem si zapomněl mobil doma,“ uvědomil jsem si. „Hele, Davide, vzpamatuj se. Tady jsi v byznysu, tady musíš bejt fit. Nikdo se tu o tebe nebude starat jako v nemocnici. tady se musíš postarat sám o sebe. Jasný?“ „Jo, jasný. Jsem v pohodě. Proč jsi mě sháněl?“ „Potřebuju, abys zajel do Klánovic mrknout se na nějaký pozemky. Čím dřív, tím líp.“ „Ale já tady dneska nejsem autem.“ „Cože? A jak jsi se sem dostal?“ „Metrem.“ „Proč?“ „Tak. Říkal jsem si, že bych moh zkusit něco novýho.“ Mirek se na mě dlouho díval a podle toho, jak krabatil čelo, jsem poznal, že se mu to moc nelíbí. Snažil se odhadnout, jestli jsem se zbláznil, a nebo jestli je to opravdu jen nevinný rozmar. Nakonec se rozhodl udělat z toho vtip. „No, aspoň jsi neměl problém se zaparkováním, viď?“ „To ne,“ zasmál jsem se ochotně s ním. „V garáži máme nějaký firemní auta. Vem si třeba tu Mazdu. Víš, kde jsou klíčky.“ Polilo mě horko. „Ale, Mirku, já nemůžu nikam jet.“ „Proč bys nemoh?“ „Prostě nemůžu. Nechci.“ Mirek jen pokrčil rameny, otevřel dveře svojí kanceláře a zavolal: „Pavle!“ Přišel asi pětadvacetiletý kluk ve vzorném obleku a se zlatou sponou v perfektně ladící kravatě. V pečlivě nagelovaných vlasech byly jasně vidět řádky po hřebenu a na ukazováčku pravé ruky měl masivní prsten. Čerstvý absolvent Vysoké školy ekonomické. Nikdy předtím jsem ho neviděl. Firma se opravdu rozrůstá, pomyslel jsem si. „Pojedeš s Davidem do těch Klánovic. Budeš řídit,“ řekl mu Mirek, když nás představil a my jsme si způsobně potřásli rukama. Bylo na něm vidět, že se mu nijak zvlášť nelíbí dělat mi šoféra, ale snažil se nedat to na sobě znát.

27

Tak jsme jeli. Cestou mi vyprávěl (v pauzách mezi nadáváním na ostatní řidiče) o škole a o plánech do budoucna. Opravdu přišel do firmy teprve před necelým měsícem. Měl za sebou jeden semestr studijního pobytu ve Švýcarsku, šestiměsíční stáž v zahraniční firmě zabývající se poradenskými službami v bankovnictví a diplomku na téma Optimalizace délky fixace úrokové sazby. Jeho cílem je každé dva roky zaznamenat pracovní postup v hierarchii firmy. Práci má rád, cítí, že jí rozumí a dělá jí dobře a je připraven obětovat jí, když to bude potřeba, podstatnou část ze svého volného času. Za to ovšem očekává adekvátní finanční ohodnocení. Přesně takto mi to řekl. Jednání dopadlo dobře. Samotného mne překvapilo, jak bylo snadné se do toho zpátky vpravit. Automaticky se mi začaly vybavovat věty a fráze, které mám říkat. Jediný rozdíl oproti době před nehodou byl v tom, že teď jsem si uvědomoval, že mluvím úplné nesmysly. Říkal jsem: „Občanská vybavenost je pro nás pochopitelně velmi důležitou věcí. Chceme, aby náš projekt svými dispozicemi, polohou a vybavením splňoval všechny nároky na moderní bydlení“ a přitom jsem sám sebe slyšel, jako bych říkal: „Bla bla bla bla....“ Byl to úspěch i přesto, že se do jednání neustále pokoušel zapojit Pavel, a to v těch nejnepříhodnějších místech a s těmi nejhloupějšími připomínkami. Nakonec jsem to vyřešil tím, že jsem ho poslal do auta pro nějaké dokumenty, které jsem měl u sebe. Cestou zpátky jsem byl od toho mladého perspektivního ekonoma pochválen. „Musím uznat, že jste to s nima dojednal docela dobře. A zmíníte se o mně šéfovi?“ Tím šéfem myslel Mirka. „Zmínim?“ „No, že jsem vám s tím pomoh. Aby viděl, že mám úspěch.“ „Jo tak, no jasně. Samozřejmě. Spolehni se.“ Na Andělu jsme se rozloučili. On zaplul do své kancelářské kóje (máme kanceláře moderního typu – veliká místnost rozdělená tenkými překližkami na několik čtverců) a já jsem šel k Mirkovi do jeho honosné pracovny. Kupodivu tam byl. „Co to je za idiota?“ „Kdo? Pavel?“ „No, kdo jinej? Kdes ho sebral?“ „Copak? Nepohodli jste se?“ „Doufám, že s ním už nikam nepojedu.“ „To záleží jenom na tobě.“ „Jak to?“

28

Mirek bezmocně rozpřáhl ruce a pokrčil čelo. Potom se zvedl, došel ke svému baru, který měl pod knihovnou, a začal nám nalévat whisky. „Nemáme tady žádný řidiče. Jsme malá firma. Tady jezdí na jednání každej sám a já si nemůžu dovolit přidělit ti skutečně schopnýho člověka. Pavel se od tebe aspoň něco přiučí.“ „No, potěš pánbů.“ „Až budeš ochoten zase jezdit sám, zbavíš se ho. Přiznávám, že je trochu únavnej.“ Podal mi jednu sklenici a já jsem si s ním přiťukl. „Tak na tvůj návrat do byznysu. Ať maj naše děti bohatý rodiče.“ „Jo. Dík.“ Chvíli jsme si ještě povídali a pak jsem jel domů. Teprve v metru jsem si uvědomil, že se mě ani nezeptal, jak jsme v těch Klánovicích dopadli.

Nějakou dobu to víceméně fungovalo. Jezdili jsme s Pavlem za klienty a většinou se mi dařilo dojednat to, co jsme potřebovali. Naučil jsem se jezdit metrem a zjistil jsem, že je to dokonce rychlejší, než když jsem jezdil autem. Každé ráno jsem si v garáži sedl do auta a pokusil se rozjet, ale nikdy se mi to nepodařilo. Dopadlo to pokaždé stejně jako tehdy poprvé. Vždy, když jsem měl zařadit rychlost a rozjet se, naskočil mi před očima obraz nosítek s tělem té dívky, a tak jsem toho nakonec nechal. Po pár dnech se začal Pavel stále častěji ozývat s tím, že je nespokojený se svým pracovním zařazením, a taky Mirek se každé ráno divil, že jsem „zase přijel metrem.“ Postupem doby ve mně také narůstal ten pocit absurdnosti mojí práce. Všechny domluvené obchody, všechny úspěšně podepsané smlouvy mi přišly jako bezvýznamné cáry papíru. Jednoho dne jsme se vraceli z dalšího jednání a Pavel mi sdělil, že pokud mi bude muset dál dělat šoféra, což je (jak se vyjádřil) práce zcela neodpovídající jeho schopnostem a znalostem, podá výpověď. Zaradoval jsem se, ale překvapilo mě, že Mirek se na celou věc dívá jinak. „Já ale nechci, aby od nás odešel.“ „Proč ne? Vždyť je to trouba.“ „Jako trouba možná připadá tobě. Ale neměl bys zapomínat, že má podstatně lepší vzdělání, než máš ty.“ „A než ty ne, jo?“ Přešel to bez komentáře. „Já ho prostě ve firmě chci, může nám bejt užitečnej. Zejtra už s tebou nepojede. Nikdo s tebou nepojede. Budeš už muset začít řídit sám.“ „Ale to nejde. Nedokážu to.“ 29

„Prosimtě, seber se. Je to už skoro půl roku, cos měl tu bouračku. Nedělej ze sebe takovýho chudáčka.“ „Nebudu řídit!“ zakřičel jsem na něj a sám jsem se podivil tomu, jak nahlas. Mirek, který seděl za svým stolem, jen pokrčil rameny a začal se probírat papíry, které měl na stole. Aniž by se na mě podíval, řekl: „Budeš se muset přemoct. Nedá se nic dělat.“ „Tak budu jezdit MHD.“ To ho přimělo k tomu, aby zase zvedl hlavu a podíval se na mě. „Zbláznil ses?“ „Proč?“ „Jaký si myslíš, že uděláš obchody, když přijedeš ke klientovi autobusem?“ „Jakej je v tom rozdíl? Autem, nebo autobusem...“ „Davide, prober se. Byl bys všem pro smích. Měli by z tebe akorát srandu.“ „Proč?“ Mirek se zoufale zadíval do stropu. „Ty jsi fakt blázen. Nikdo se s tebou nebude ani bavit, když přijedeš sockou. Pochop to. Hele, vážně, dej se už konečně dohromady. Nemůžu si dovolit zaměstnávat tě s takovým handicapem...“ Vyrazil mi dech. „Handicapem?“ „Jo, tohle totiž je handicap, kamaráde.“ Přiznávám, že jsem to nezvládl. Snad bych teď již dokázal reagovat lépe, s větším klidem, ale tehdy jsem byl opravdu rozčilený. Vím, že i daleko kontroverznější situace se dají řešit normálně, a l e tenkrát jsem to nedokázal. Myslím, že mě nejvíc rozčílilo to slovo. Handicap. Nevím proč. Poslal jsem ho do háje, bouchl jsem dveřmi a odešel domů. Druhý den jsem do firmy vůbec nešel. Když mi Mirek volal, nevzal jsem to a pak jsem mobil pro jistotu vypnul a Věře jsem řek, že tu pro nikoho nejsem. Divila se tomu, ale neřekla nic. Nešel jsem tam ani další den a ani ten další. Přestal jsem tam chodit vůbec. Většinou jsem se díval na televizi a nebo jsem celý den ležel v posteli. Jen tak. Večer jsem si hrál s Klárou. To mě bavilo. Asi po čtyřech dnech jsem scházel po schodech z ložnice dolů do obýváku a slyšel jsem, že Věra s někým telefonuje. Brzy jsem pochopil, že mluví s Mirkem. „Nedělá nic. Je celej den zavřenej doma a nic neříká. Trochu se bojim, co se s ním děje.“ Došel jsem neslyšně dolů a zastavil jsem se pod schody. Věra stála otočená zády ke mně. Díval jsem se na ní, jak tam stojí v županu proti francouzskému oknu a pohrává si se šňůrou od sluchátka. 30

„Prosimtě, nechceš si s ním ještě promluvit? Na mě on nedá... ...On to tak určitě nemyslel, je jenom rozrušenej... ...A nechceš sem přijet?... ...Proč? Hm, tak jo. Ty taky. Ahoj.“ Položila sluchátko a otočila se na mě. Možná, že věděla, že tam celou tu dobu jsem. Co já vím. Teď jsme stáli proti sobě a dívali jsme se na sebe. Myslím, že jsem se usmíval. Věra ne. Dokonce se mi zdálo, že brečí, ale to bylo možná proto, že stála u toho okna. Proti sluníčku jsem na ní neviděl moc dobře. Cítil jsem, že bych za ní měl jít, že bych jí měl obejmout a říct jí něco, co by jí utěšilo, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem šel do kuchyně a natočil jsem si vodu. Nedokázal jsem udělat těch pár kroků, co nás dělilo. Dnes vím, že to byla chyba. Do práce jsem nešel ani ten další den. Nešel jsem tam už nikdy.

Když jsem byl doma již týden, 31. října, odjížděla Klára se školou na několikadenní výlet. Myslel jsem si, že to bude pěkné ráno, kdy se aspoň bude dít něco zajímavého, ale už od probuzení bylo všechno špatně. Museli jsme Kláře ještě přebalit kufr a vyndat z něj tři plyšáky (a dát tam dva jiné). Klára brečela a měla strach, že to nestihneme. K její škole je to od nás kousek, tak jsme šli pěšky. Přišli jsme včas. Klára se ihned rozběhla za svými kamarádkami a my jsme se začlenili do hloučku okolo postávajících rodičů a nezávazně konverzovali. Mluvila vlastně jen Věra, já jsem tam spíš nerozhodně přešlapoval a koukal kolem sebe. Po pár minutách přijel autobus. Velký žlutý Neoplan zastavil před vjezdem do školy, vystoupil řidič a po krátkém organizačním zmatku otevřel dveře do zavazadlového prostoru. Rodiče zvolna začali nakládat kufry svých ratolestí. Já jsem ale Klářiny kufry nezvedl, ani když do mě Věra strčila, protože jsem zase začal vidět ty obrazy. Budu tomu říkat obrazy. Díval jsem se na veliká černá kola stojícího autobusu a přitom jsem viděl, jak se točí. Šestkrát kolem své osy za vteřinu, při rychlosti 100 km/h. Viděl jsem, jak autobus, v kterém sedí moje dcera, jede právě takovou rychlostí. Bezpečná pevnost na kolech. Koráb, brázdící na cestě za dobrodružstvím černou stužku dálnice. Venku za sklem bezhlesně ubíhá krajina a uvnitř hraje tichá hudba. Viděl jsem tvář Kláry v okně autobusu, jak se dívá ven. Vypadala jako za sklem akvária. Nevšimla si autobusu, který jel v protisměru a v zatáčce vyjel ze svého pruhu. Neviděla ho, takže nebyla připravená, a když řidič prudce šlápl na brzdu, její tvář mi najednou zmizela. Její drobné tělo bylo vrženo rychlostí 100 km/h n a sedadlo před ní a vypadalo to, jako by se celé zlomilo. Od prsou nahoru se přelomila přes opěradlo sedadla, zbytek trupu se o sedadlo zarazil. Dokonce jsem slyšel i zvuky. Skřípění brzd a praskání kovu a skla. Výkřiky a pištění dětí uvnitř autobusu. Viděl jsem žlutý Neoplan, 31

jak se pomalu otáčí kolem své osy a vyjíždí ze silnice, viděl jsem to, co zbylo z jeho přední části. Teď najel do příkopu a pomalu se otočil nejprve na bok a pak na pokroucenou střechu. Zvuky pomalu přestaly, neslyšel jsem už nic, ale znovu jsem se zblízka díval na točící se kola autobusu, která teď čněla k nebi. Stále se ještě točila, ale pomalu se zastavovala. Vykřikl jsem. „Kláro!!!“ To mě probralo, uvědomil jsem si, že stojím v Dejvicích před školou. Všechny kufry už byly na svých místech a děti nastupovaly dovnitř. Lidé okolo se na mě podívali. Cítil jsem jejich pohledy, i ten Věřin, ale bylo mi to jedno. Rozběhl jsem se ke dveřím autobusu. Klára zrovna nastupovala. Nohu už měla položenou na prvním schodě a ohlédla se po mně. Vypadala překvapeně. Bezohledně jsem se prodral zástupem čekajících dětí. Slyšel jsem, jak na mě učitelky něco volaly, ale nevnímal jsem je. Prodral jsem se až ke Kláře a strhl jí k sobě. „Nikam nepojedeš. Nepustim tě!“ řekl jsem a sevřel jí v objetí. Cítil jsem, jak se brání. Rukama se vzpírala za mojí hruď a cukala se. Trošku jsem povolil svoje sevření. „Tati, pust mě,“ slyšel jsem, jak se snaží přemoci pláč. Chytil jsem jí pevně za ramena a odváděl pryč od autobusu. „Davide!“ To byla Věra. Najednou stála proti mně a chtěla mě zastavit. „Nedovolim, aby odjela. Nepustim jí. Slyšíš? Nenechám jí zabít.“ „Pust jí. Okamžitě jí pust. Prober se.“ „Nech mě!“ řekl jsem a odstrčil jí z cesty, přiznávám, že poněkud prudce. Zavrávorala a spadla na chodník. Nečekala takovou sílu. Slyšel jsem, že nepřátelsky naladěný dav kolem mě ztichl a zarazil se ve svém pohybu směrem ke mně. To mi vyhovovalo. Otočil jsem se na lidi okolo. „Nenechám jí zabít. Slyšíte? Nechte nás jít.“ Stáli tam a už nic neříkali. Nikdo se ani nepohnul. Klára brečela, ale držel jsem jí pevně. Znovu jsem pokračoval v cestě. Pár lidí se mě pokoušelo zadržet, ale odstrčil jsem je stejně jako Věru. Měl jsem v tu chvíli velikou sílu. Pár dalších lidí spadlo na chodník, nebo do silnice. Vznikl zmatek. Nakonec jsem si prorazil cestu z toho chumlu ven a vydali jsme se směrem domů. „Neboj. Už je to dobrý, Králíku. Nic se ti nestane. Už je to v pořádku,“ utěšoval jsem Kláru, i když to moc nepomáhalo. Pořád plakala, ale to mi bylo jedno. Byl jsem šťastný, že se mi podařilo zabránit tomu, aby nastoupila do autobusu. Došli jsme domů a tam jsem jí pustil. 32

„Nech mě!“ Prudce mě odstrčila a vyběhla po schodech do svého pokoje. Slyšel jsem, jak za sebou práskla dveřmi. Zůstal jsem stát dole. Uvědomil jsem si, že nemůžu popadnout dech a že se mi třesou ruce i nohy. Najednou jsem se cítil unavený a slabý. Sesul jsem se na podlahu a zůstal ležet. Nemělo cenu nikam chodit.

33

5 Měli jsme psa. Jak jsem na něj mohl zapomenout? Když mi bylo asi pět let, hrozně jsem zatoužil po tom, mít psa. Pro tak malé dítě to asi není zrovna nejvhodnější, ale protože mi rodiče nikdy nedokázali nic odepřít, po mém krátkém naléhání jsme si pořídili štěně jezevčíka. Pojmenoval jsem ho Ťapka, tenkrát se psům dávala taková jména a pětiletému dítěti to zřejmě připadá jako nejlepší možné pojmenování pro jezevčíka. Měl jsme ho moc rád, jak jinak. Klára měla již několik křečků a pískomilů a ke každému tomu zvířeti si okamžitě utvořila to nejpevnější pouto. Často se mi zdálo (a neříkám to proto, že bych se tu chtěl litovat), že k těm hlodavcům cítí mnohem víc lásky, než ke mně. Děti si zkrátka se zvířaty rozumí daleko lépe, než dospělí. S Ťapkou jsme neustále pobíhali venku, nosil jsem ho v náručí a snad bych s ním i spal, ale to jediné mi rodiče nedovolili, tak spal u nohou mé postele. Dnes už si moc nevybavuji, jak vypadal. Zřejmě stejně jako všichni ostatní jezevčíci, co jich jen na světě je, ale mně tehdy připadal jako ten nejhezčí ze všech. Samozřejmě byl také nejchytřejší a nejšikovnější. Teď mě napadá, že lidé jsou v posuzování vlastností a dovedností svých zvířecích mazlíčků stejně neobjektivní, jako matky u svých dětí. Byli jsme tehdy s Ťapkou nerozlučná dvojice, ale netrvalo to moc dlouho. Vlastně jen čtyři měsíce potom, co jsem ho dostal, ho zajelo auto. Bylo mi strašně a ještě dlouho jsem si pak pamatoval zvláštní pocit, který jsem cítil, když jsem se dotýkal jeho mrtvého těla. Myslím fyzický pocit, to, co jsem vnímal svými prsty. Tělo, které bylo ještě teplé, ale již nějakým těžko definovatelným způsobem jiné než dřív. Poznal bych, že je mrtvý, jen na základě toho doteku. Plakal jsem strašně a myslel jsem si, že už se nikdy nebudu smát a že už mě v životě nic dobrého nečeká. Asi za měsíc jsem se z toho vzpamatoval, za půl roku jsem si na něj vzpomněl jen občas a za rok skoro vůbec ne. To je další šťastná vlastnost dětí – rychle zapomínají. Teď, když jsem psal o svém dětství, málem bych na něj zapomněl úplně a přitom tehdy, když jsem ho držel v náručí, byla to pro mě ta nejdůležitější věc v životě. Nevím, proč jsem si na něj vzpomněl zrovna teď, nemám pocit, že bych z toho mohl vyvodit jakékoliv závěry pro svoji momentální situaci. Nic mi ho nepřipomnělo, žádný zvuk, žádná vůně, prostě jsem si na něj vzpomněl z ničeho nic. Každopádně jsem za to rád.

Klára se na ten výlet těšila několik týdnů dopředu. Chodila za mnou s různými mapami a ukazovala mi, kde budou bydlet a co všechno uvidí. Uvědomuji si, jak jsem jí

34

ublížil, ale nemohl jsem si pomoct. Nemohl jsem jí dovolit odjet, když jsem viděl ty obrazy. K smrti jsem se bál, že se ocitne na místě té dívky, kterou jsem zabil. Bál jsem se o ní a nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem se zachoval tak, jak jsem se zachoval. Kdybych měl tu možnost, udělal bych dnes to samé. Nechoval jsem se přece jako blázen. Kdybych byl šílenec, naopak bych jí nechal do toho autobusu nastoupit. Když jsem se probral, zjistil jsem, ž e Klára už doma není, ale protože chyběly i některé Věřiny věci, pochopil jsem, že jí odvezla, zatímco jsem spal. Všechno jsem viděl docela jasně, rozuměl jsem tomu, co jsem provedl, a tak jsem chápal i to, jak Věra zareagovala. Hledal jsem všude nějaký vzkaz od ní, ale nic jsem nenašel. Chvíli jsem chodil nazdařbůh po bytě a nevěděl, co mám dělat. Nakonec jsem se dopotácel na zahradu a s uspokojením zaznamenal, že již stihla poměrně dost zarůst nejrůznějším plevelem. Neposekaná tráva mi byla skoro do půli lýtek a všude bylo plno spadaného listí. Lehl jsem si na zem, koukal do nebe a snažil se na nic nemyslet. Kdy jsem naposledy takto ležel a odpočíval? Už to bylo moc dávno. Vzpomněl jsem si, že jsem jako kluk rád žvýkal stonky různých trav. Zkusmo jsem utrhl jakýsi jetel a strčil si ho do úst. Chutnalo mi to. Tak začaly moje prázdniny. Budu tomu říkat prázdniny, i když to později všichni nazývali únikem, či rezignací. Můj den měl poměrně pevný řád. Vstával jsem pravidelně kolem osmé a téměř celé dopoledne jsem se díval na televizi; oblíbil jsem si několik dopoledních naučných pořadů (AZ – kviz, České hlavy, Euronews). Odpoledne jsem si buď listoval v knížkách, které jsme do té doby doma měli jen proto, že se slušelo mít knihovnu plnou tlustých, v kůži vázaných svazků, nebo jsem ležel jen tak na zahradě. Dokonce jsem si tam dotáhl deku, abych neležel přímo na studené zemi. Večer jsem většinou nazdařbůh přepínal televizní programy. Máme samozřejmě satelit a na výběr z téměř stovky kanálů. Spát jsem chodil kolem jedenácté. Lednička byla naštěstí poměrně plná, takže jsem měl co jíst, a ven jsem šel jen jednou, když jsem si šel koupit 10 kilo jablek. Občas zvonil telefon, ale ten jsem nezvedal, nechtělo se mi s nikým mluvit, a když zazvonil asi popáté, vyvěsil jsem ho. Celé dny jsem nepromluvil ani slovo a nikdo po mně nic nechtěl. Je to zvláštní, jak málo člověku někdy stačí ke štěstí. Čtvrtý den mých prázdnin se však stala věc, která mi připomněla, že už nikdy to nebude docela dobré. Ráno jsem zapnul televizi a měl jsem tu smůlu, že na kanálu, který zůstal navolen z minulého večera, právě dávali záznam závodů Formule 1. Zůstal jsem stát jako omráčený, s dálkovým ovladačem v jedné ruce a nakousnutým chlebem v druhé. Zíral jsem na obrazovku, kde formule projížděly jednu zatáčku za druhou. Najednou to bylo všechno zpátky. Klára. Kola autobusu. Odbočka na Zbraslav a bleděmodrá škodovka. V náhlém vzteku jsem mrštil ovladačem proti obrazovce. 35

Ta se samozřejmě nevypnula, pouze ovladač se rozpadl na několik malých kousků. Nevěděl jsem, kde je na naší televizi ovládání (používal jsem pouze to dálkové). Chvíli jsem bezradně ohmatával tu prokletou bednu ze všech stran a nakonec jsem jí povalil ze stolečku na zem. Obraz již nebyl vidět, ale z ležící bedny se stále ozývaly jednoznačné zvuky na nejvyšší otáčky vytáčených motorů a pískání pneumatik v zatáčkách. Přiskočil jsem ke zdi, vytáhl ze zásuvky šňůru elektrického napájení a ta věc konečně ztichla. Když jsem se otočil, uviděl jsem, že ve dveřích stojí Věra s Mirkem. Stál jsem proti nim, v ruce jsem držel tu šňůru, přede mnou na zemi ležela povalená televize a o kus dál namazaný a nakousnutý chleba (ani jsem si nevšiml, kdy jsem ho upustil). Absurdně jsem se přistihl při tom, že nenápadně kontroluji, zda mám správně zapnuté pyžamo. „Ahoj,“ pozdravil jsem je. Dobré vychování jsem přece ještě neztratil. „Ahoj,“ odpověděli nejistě. Všiml jsem si, že se drží za ruce. Neřekl bych, že jsem se nějak výrazně díval tím směrem, ale prakticky v tu samou chvíli, kdy jsem si toho všiml, se pustili. „Davide, jdu si pro svoje věci,“ řekla mi moje žena. „Stěhuješ se?“ Místo ní odpověděl Mirek: „Věra teď bude bydlet u mě. Aspoň do tý doby, než se dáš do pořádku. Měl bys jít k doktorovi.“ Obrátil jsem se na něj. „Co ty o tom víš?“ „Vim, že jsi se zbláznil, kamaráde. Udělal jsi scénu před spoustou lidí, když měla jet Klára na výlet. Dovedeš si představit, jak to pro Věru muselo bejt trapný?“ „A kde je Klára teď?“ vzpomněl jsem si na to, co mě opravdu zajímalo. „Odvezli jsme jí autem. Ještě jsme je stihli. Netvař se prosimtě zas jak mučedník. Už mi s tím jdeš na nervy.“ „Co po mně chcete?“ „Davide, jsi v pořádku?“ zeptala se Věra. „Jo, jsem v pohodě. Vážně.“ „A cos teda vyváděl s tou televizí?“ „Jo, ta? No, porouchala se.“ Mávnul jsem nad ní ledabyle rukou a přitom jsem odhodil kabel, který jsem až dosud držel v ruce. „Davide, nelži. Ani nejsi oholenej.“ Šáhl jsem si na tvář. Měla pravdu. Uvědomil jsem si, že jsem se úplně zapomněl holit. 36

„Rozhod jsem se, že si nechám narůst plnovous,“ řekl jsem. Ti dva se po sobě podívali a podle toho, jak se ušklíbli, jsem poznal, že si oba myslí, že jsem se zbláznil. „Mirek má pravdu, Davide, měl bys jít k doktorovi.“ „Proč? Nic mě nebolí.“ „Ty myslíš, že bylo normální to, co jsi udělal u toho autobusu?“ „Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo.“ „Prosím tě, měla jet se třídou na školní výlet. Nic jí nehrozilo.“ Jenom jsem pokrčil rameny. Co jsem jí na to měl říct? „Davide, já si teď sbalim svoje věci a vrátim se sem, až si dojdeš k doktorovi. Budeme s Klárou do tý doby bydlet u Mirka.“ „Jak chceš,“ řekl jsem. Prošla kolem mě nahoru a my jsme s Mirkem osaměli. „Vrátíš se do práce?“ zeptal se mě. „Ne. Nevim.“ „Hele, jak chceš. Dej si klidně chvíli oraz. Já jsme tvoje rozjednaný věci zatím předal Pavlovi. Zvládá to docela dobře.“ „Jo, to je fajn.“ „To, co firmě dlužíš za Císaře, strhnu z tvýho podílu. Přinesu ti to pak podepsat. Sepíšu to.“ „Jo, přines, jasně.“ „Jsi v pohodě?“ „Jo, nic mi nechybí. Dobrý.“ Ze všech sil jsem se snažil vypadat co nejnormálněji. Ač se to možná na první pohled nezdá, vypadat normálně je docela těžké a mně navíc ztěžovalo situaci, že jsem tam stál v pyžamu, zatímco Mirek měl na sobě oblek a kravatu se sponou s nějakým blýskavým kamenem. Myslím, že v takové chvíli by si nenormálně připadal asi úplně každý. Vlastně mě ani moc nepřekvapilo, co jsem se dozvěděl. Kam jinam mohla Věra jít, než právě k Mirkovi? Mohl jsem se jí divit? Mohl jsem jí něco vyčítat? Asi ne, což ovšem nic neměnilo na tom, že mi to bylo líto. Hovor s Mirkem sklouzl k obecným věcem a čím dál častěji se do něj vkrádaly trapné mezery, kdy jsme oba dva mlčeli. Abych jeden takový trapný okamžik překlenul, šel jsem nám uvařit kafe. Mirek říkal, že si dá taky. Seshora jsem slyšel, jak Věra přechází po ložnici. Chvíli byla v koupelně a probírala se všemi těmi lahvičkami, olejíčky a solemi z Mrtvého moře. To byl obvyklý dárek, který jsem jí dával k narozeninám i k Vánocům. Sůl 37

z Mrtvého moře. Kolikrát mě napadlo, jestli je opravdu odtamtud, ale nevěděl jsem, jak bych to mohl zjistit. To jméno se mi líbilo odmalička. Mrtvé moře. Když jsem poprvé viděl jeho fotku, hrozně mě to zklamalo. Ničím se nelišilo od jakéhokoliv jiného moře. Nevím, proč jsem si vždycky myslel, že voda v něm je černá. Věra konečně sešla dolů a šla si ještě na zahradu zakouřit. V bytě se nikdy nekouřilo. Osladil jsem kafe a donesl jedno Mirkovi. Pokračovali jsme v mlčení. „Davide! Co to má znamenat?“ slyšel jsem Věru ze zahrady. Vyšel jsem za ní. Stála tam v neposekané trávě a plevelu a ukazovala na zem okolo sebe. „Co? Nesekám to. Nějak nebyl čas.“ „Já nemyslim tu trávu. Myslim ty jabka.“ Všude okolo ní se po zemi válely tlející jablka. Deset kilo jablek. Poházel jsem je tam první den svých prázdnin. „Co je s nima?“ „Kde se tu vzaly?“ „Dal jsem je tam já.“ „Proč?!“ „Chtěl jsem... chtěl jsem je cítit. Vůni tlejících jablek.“ Na to už nic neřekla. Zdusila o stěnu domu svojí cigaretu, přestože jí měla vykouřenou jen z poloviny, a šla zpátky dovnitř. Šel jsem za ní a vešel jsem právě včas, abych viděl Mirka, jak pije kafe a vzápětí ho prská před sebe. „Doprčic, Davide. Tys to kafe osolil!“

Přemluvili mě. Ještě ten den mě odvezli do Bohnic na vyšetření. Pro jistotu jsem si s sebou vzal kartáček na zuby a jak se později ukázalo, udělal jsem dobře. Po krátkých dohadech na vrátnici, kam mě vlastně mají odvézt, jsem se nakonec ocitl na tom správném oddělení. S doktorem nejprve mluvila Věra s Mirkem, já jsem seděl na gumové sedačce na chodbě. Divně to tam páchlo a nelíbila se mi světle zelená barva linolea na zemi. Zářivky na stropě vydávaly slabé vrčení a jedna z nich v nepravidelných intervalech zhasínala a znovu se rozsvěcovala. Svítit se tam muselo, protože okno bylo pouze na vzdálenějším konci chodby a venku bylo šero. Konečně se dveře ordinace otevřely a vyšli Věra s Mirkem. Věra mě objala a s Mirkem jsem si potřásl rukou. „Tak ahoj.“ 38

„Ahoj.“ Když odešli, vešel jsem do ordinace. Za stolem, zády k oknu, tam seděl doktor v bílém plášti. Na první pohled vypadal neohrabaně. I když seděl, dalo se poznat, že je velký a silný. Měl husté černé vlasy a tlusté brýle a budil dojem outsidera, ale když jsem se mu podíval do tváře, změnil jsem názor. Tvářil se přívětivě a jeho tmavé oči si mě pozorně prohlížely. Okamžitě jsem poznal, že je velmi chytrý. Snad to bylo pohledem jeho očí, snad stiskem jeho prstů při podávání ruky. Nevím. Vím jen, že kdykoliv jsem se pak ocitl v blízkosti tohoto muže, cítil jsem se daleko klidnější a vyrovnanější. „Dobrý den,“ řekl a ukázal mi na obyčejnou dřevěnou židli před jeho stolem. „Posaďte se u nás. Co vás trápí?“ To bylo moje první setkání s doktorem Ondřejem. Ten den si mě tam nechali na noc. Mluvili jsme spolu dlouho přes hodinu. Moc otázek mi nekladl, ale já jsem mu přesto řekl všechno. Začal jsem samozřejmě tou nehodou, ale pak jsem pokračoval problémy, které mám od té doby, a vyprávěl jsem mu i o Mirkovi, odkud se známe. Ondřej mě poslouchal pozorně a ničemu se nedivil. Poté, co jsem mu všechno řekl, znatelně se mi ulevilo. Opravdu jsem to potřeboval. Když jsem domluvil, bylo chvíli ticho. Čekal jsem, že mi řekne, že se to spraví, poradí mi, jak bych se mohl zbavit těch svých představ a vzpomínek. Čekal jsem, že mi dá nějaké prášky, nebo injekci, ale nic z toho se nestalo. Místo toho mi řekl, že se mi vůbec nediví a že on na mém místě by byl asi taky trochu nervózní. Řekl, že se to časem zlepší, ale že musím být trpělivý. Řekl mi, že je dobře, že lituji smrti té dívky. Od té doby k němu chodím na pravidelná sezení. Mluvíme spolu. On většinou pozorně naslouchá a dává mi jednoduché rady. Jednou z věcí, které mi poradil, bylo, abych to všechno sepsal. Všechny své vzpomínky na dětství a na vyrůstání v Říčanech a na dobu, co byla po tom. Měl jsem napsat všechno, co jsem si pamatoval o našich začátcích v Praze, všechno z našeho podnikání. O tom, jak jsem byl úspěšný. Měl jsem zapsat všechno, co jsem si pamatoval z toho dne, kdy jsem měl tu bouračku, a všechno o tom, co se stalo pak. Ondřej říkal, že bych při tom psaní neměl nic zamlčovat a psát opravdu všechno, na co si vzpomenu. Tak o tom píši. Říkal, že není důležité, jestli ty moje zápisky bude pak někdo kromě mě číst. Není to nutné. Dokonce ani on je číst nemusí. Pokaždé se mě jenom ptá, jestli v tom sepisování pokračuji, a nikdy neprojevuje touhu se na to podívat. Říkal, že záleží jenom na mně, jestli to někomu ukážu. To je jednoduché. Samozřejmě, že neukážu. Nechci, aby to četl kdokoliv mimo mě. Nejsem přece blázen.

39

6 Většinu následujících dní mi zabralo sepisování těchto „pamětí“. Myslel jsem si, že to budu mít za chvíli hotové, ale jak jsem psal, vybavovalo se mi stále více a více podrobností. Často jsem musel přestat a vzpomínat, jak to tenkrát vlastně bylo. Mysl mi zabíhala do vedlejších uliček a některé byly slepé. Budu tomu říkat kino, to bude asi nejpřesnější. V tom kině běžel můj život a já se na něj díval se zvláštním zaujetím. Vždyť na spoustu věcí jsem už dávno zapomněl! Udivovalo mě, kolik zážitků z dětství v Říčanech se mi vybavilo. Přemýšlení nad tím vším, co mě potkalo, mě odvádělo daleko od okamžiku té srážky a já jsem to nedokázal ubrzdit. Sarkasmus - v ida, už je mi lépe. Brzdná dráha mých myšlenek byla příliš dlouhá. Dodávám si tak odvahu. Moje dny teď měly pevný řád. Byl jsem oficiálně uznán nemocným, a tak jsem mohl zůstat doma. Televizi už jsem raději nezapínal a místo toho jsem především psal a chodil na krátké procházky do Stromovky. Tam jsem chodil hlavně proto, že tam nejezdila žádná auta. Spousta řidičů se naučila jezdit z Letné do Dejvic přes Bubeneč, a tak se tam teď skoro nedalo dýchat. Také jsem znovu začal číst. Tou dobou zrovna začaly každý týden v Lidových novinách vycházet knížky v edici Světová literatura. Zvykl jsem si je kupovat, líbilo se mi, jak mi na poličce narůstá jejich řada. Nikdy dřív jsem neměl na čtení tolik času, některé ty knížky jsem četl dřív, na gymnáziu, ale už dávno jsem si je nepamatoval. S okolním světem jsem prakticky nekomunikoval. Noviny jsem si nekupoval, schránku na dopisy jsem ani neotvíral a telefon jsem zvedal jen někdy. Pevným bodem těch prvních dnů byly také léky, které jsem dostal od Ondřeje. Bylo to jen pár prášků na zklidnění nervů, ale já jsem o ně opřel celou svojí víru v to, že vše bude zase jako dřív. U vědomoval jsem si, že jsem na tom špatně a že potřebuji pomoc, ale jedinou pomocí mi bylo těch několik barevných krabiček. V mé mysli to byly jakési záchranné lodě, vory, které mě měly odvézt z potápějící se lodi do klidných vod přístavu. Jak v krabičkách ubývalo pilulek, zdálo se mi, jakoby se můj člun potápěl. Spočítal jsem si přesně, do kdy mi zásoba prášků vystačí, ale nevěděl jsem, co se stane pak. Ve skutečnosti se nestalo nic. Prostě jednoho dne došly a když jsem řekl Ondřejovi, že bych chtěl další, řekl mi, že žádné nepotřebuji. Za Ondřejem jsem chodil dvakrát týdně na prohlídku, ale vlastně jsme si tam jen tak vyprávěli. Tedy, já vyprávěl a on poslouchal. Snažil jsem se vést normální život, nicméně zahradu jsem nechal ve stavu, v jakém byla, a tlející jablka jsem z ní také neodnesl.

40

Věra se ke mně nevrátila. Hned když jsem přišel zpátky domů, poznal jsem, že si mezitím odnesla zbytek svých věcí a navíc i většinu věcí Kláry. Volal jsem jí k Mirkovi, ale říkala, že se zatím nevrátí. Odůvodnila to tím, že nechce riskovat, kdyby se Kláře náhodou něco přihodilo a já bych jí ani nedokázal odvézt k doktorovi. Nikdy předtím jsem jí k žádnému doktorovi nevezl, ale pochopil jsem, že s tím příliš nesvedu. Řekl jsem jí, že na ně počkám a že budu rád, až se obě vrátí.

Sezení s Ondřejem mi pomáhala. Vypadal, jako že mě opravdu poslouchá, a ničemu se nedivil. Myslím, že bych si s tím člověkem rozuměl, i kdybych ho potkával jinde, než v jeho ordinaci. Nechci tvrdit, že mezi námi vzniklo vysloveně přátelství, ale pocit jistého spojenectví jsem přeci jenom měl. Navzdory tomu jsme si samozřejmě stále vykali a já jsem ho oslovoval: „doktore“. Na jednom sezení jsme probírali můj pocit viny – pévéčko, jak tomu říká Ondřej. „Vy si myslíte, že jste odpovědný za smrt té dívky?“ zeptal se mě. „Samozřejmě. Zabil jsem jí přece já. Kdybych nejel tak rychle. Kdybych dřív reagoval, kdybych včas strhl auto na stranu... nic by se jí nestalo.“ „Pokud vím, policejní vyšetřování vás zprostilo jakékoliv odpovědnosti na té nehodě.“ „Ano, ale to nic neznamená.“ „Jak to, že ne?“ „To, že jejich vyšetřování dopadlo tak, jak dopadlo, je spíš zásluhou mého právníka a ještě spíš úplatků, které použil Mirek a o kterých radši nechci nic vědět. Ale něco vám řeknu. I kdybych si myslel, že přezkoumání té nehody bylo naprosto korektní, což si nemyslim, nic by to na mých pocitech nezměnilo. Je mi úplně jedno, jestli někde existuje nějaký p apír s úředním razítkem, na kterém je napsáno, že za to nemůžu, když vím, že za to můžu.“ „Zjistil jste si něco o té dívce?“ „Ne, měl bych? Co?“ „Třeba kolik jí vlastně bylo let. Jak se jmenovala, jestli nebyla nemocná...“ „Počkejte, počkejte doktore. S tímhle na mě nechoďte. Chcete mi namluvit, že byla nevyléčitelně nemocná a že jí nezbývalo než pár dní života? Takhle to myslíte? Na to vám neskočím. I kdyby jí zbývala už jen hodina, já jsem jí o tu hodinu připravil“ Ondřej jen pokrčil rameny. „Mluvil jste někdy s jejími rodiči?“ „Ne. To ne.“ „A nezajímalo by vás to? Co vy víte, jak se na to dívají oni. Třeba vám to nevyčítají. Možná se tu obviňujete úplně zbytečně a oni vám už dávno odpustili.“ 41

„Sakra, doktore! Mě nezajímá, jestli mi někdo odpustil, já bych chtěl, abych mohl odpustit sám sobě.“ „A nemůžete?“ „Ne...“ „Ale vy se v tom přece nemůžete pořád takhle motat. Musíte to už konečně zlomit. Pokud se pro ní budete pořád takhle trápit, jakkoliv je toto trápení pochopitelné, a nikdy se nepokusíte s tím vyrovnat, nezbavíte se té úzkosti. Nezbavíte se toho strachu a pořád to budete mít v sobě. Říkáte, že se vám stále vracejí obrazy z té nehody a že je nedokážete ničím zapudit. Nezapuzujte je. Nechte je k sobě přijít a pozorně si je prohlédněte. Všímejte si všech detailů, všeho, na co si dokážete vzpomenout, a možná budete překvapený, co uvidíte. Možná nakonec zjistíte, že za její smrt nenesete opravdu žádnou vinu...“ „Ale...“ Ondřej mě umlčel mávnutím ruky. „Vemte si každý střípek vzpomínky, který na tu chvíli máte, a několikrát ho obraťte v dlani. Udělejte přesný opak toho, co jste dělal až dosud. Vy jste před těmi vzpomínkami utíkal, ale teď se zastavte a obraťte se proti nim. Vyjděte jim vstříc, smiřte se s nimi. Jsou to vaše vzpomínky a budou s vámi už do konce života. Nikdy se jich nezbavíte.“ „Tímhle mě chcete utěšit?“ „Já tu nejsem od toho, abych vás utěšoval. Jsem tady proto, abych vás naučil zase normálně žít, abych vás naučil vypořádat se s tím, co se stalo.“ „A jak to mám podle vás udělat?“ „Neutíkejte. A jeďte navštívit její rodiče.“ „Cože? Myslíte, že mi to pomůže?“ „To nevím,“ řekl Ondřej a posunul si brýle ke kořeni nosu, “ale myslím, že to rozhodně stojí za pokus.“ „Ne. To ne. To se mi nelíbí.“

To hřiště pak bylo pro nás, děti, centrem veškerého dění na sídlišti. Zpočátku se dokonce před houpačkou a před zeměkoulí tvořila fronta dětí dychtících si vyzkoušet ty skvělé atrakce. Pravým rájem ovšem bylo samotné pískoviště, kde se dalo dělat spousta věcí. Mohli jsme stavět hrady, a když jsme si z domova přinesli ve flašce nějakou vodu, tak i přehrady. Mohli jsme tam někde zakopat poklad a pak nechat ostatní, aby ho hledali, mohli jsme se tam dokonce zahrabat sami, docela jako na pláži, až nám koukala jenom hlava. Zručnější z nás zkoušeli sochy, ale ty se většinou hned rozpadly. Výborně však šly dělat 42

terénní dráhy pro angličáky, na kterých jsme pak pořádali závody. Občas nám pískoviště zabrali větší kluci a hráli si tam na válku. Měli dva modely tanků, které si sami postavili z jedné skládačky a které dokonce jezdily. K tomu měli spoustu malých umělohmotných vojáků. Ty vojáci byli v nejrůznějších polohách. Některý utíkal, jiný stál a střílel ze samopalu, další ležel na zemi a kryl se a ještě další třeba házel granátem. Kluci jich měli opravdu hodně. Rozmístili to umělohmotné vojsko po celém pískovišti, vytvořili terénní vlny, zákopy a kopce a pak mezi to pustili svoje dva tanky. Pro větší autentičnost zapíchali ještě do písku pár prskavek a zapálili je. Potom se rozestoupili okolo pískoviště a dívali se na to jako na nějaký film. Občas tam ještě hodili nějaký ten dělbuch. My, menší kluci, jsme se tísnili v druhé řadě za nimi a s očima navrch hlavy se snažili dohlédnout na to ohromné divadlo. Bralo nám to dech a když starší kluci odešli, vrhli jsme se do pískoviště a zuřivě přehrabovali písek rukama. Když měl někdo z nás štěstí, podařilo se mu najít jednoho zapomenutého vojáčka, kterého do písku zaryly zřejmě pásy tanku. Moc dlouho se ale tahle představení nekonala. Do jemné mechaniky tanků se dostala zrnka písku a rozbila je. Bez nich to nebylo ono. Pokud vím, Vojta si na tom hřišti nikdy nehrál.

Do Zbraslavi jsem jel vlakem. Nijak se mi do té návštěvy nechtělo, ale od toho sezení, kdy mě k tomu Ondřej naváděl, už jsem se té myšlenky nedokázal zbavit. Zjistit, jak se ti lidé jmenují a kde bydlí, nebyl žádný problém. Stačilo zavolat Mirkovi („Jo, dobrý, mám se dobře, děkuju za optání.“) a on mi to, snad přes Císaře, snad přes někoho jiného ze stovek svých známých, zjistil. Nějací Houdkovi ze Zbraslavi. Řekl mi také, jak se ta dívka jmenovala a že jí byly čtyři roky. No dobrá, chce to jen trochu odvahy, řekl jsem si na nádraží, strčil ruce do kapes a vykročil jsem. Jejich dům byl až na kraji Zbraslavi. Ničím zajímavý rodinný domek, s nad ze sedmdesátých let, v neudržované zahradě, ve které bylo pár zakrslých stromů, co stačily právě na to, aby dokonale zastínily všechna okna v přízemí. Na větvi jednoho z nich se, jako němá výčitka, ve větru mírně pohupovala prázdná dětská houpačka. Dům byl už v dost špatném stavu, bylo poznat, že nemají buď čas nebo peníze na údržbu. Možná obojí. Zvonek u branky sice byl, ale o kus níže trčely ze sloupku vyrvané konce drátů. Nemělo cenu zkoušet zvonit, tak jsem rovnou vzal za kliku branky. Bylo odemčeno. Otevřel jsem, po vykachlíkované cestě zarůstající plevelem došel ke dveřím domku a zaklepal na ně. Po chvíli mi otevřela asi čtyřicetiletá žena. První, čeho jsem si na ní všiml, byly neučesané mastné vlasy a umouněná zástěra pytlovitého střihu, kterou měla na sobě. Až pak jsem si všiml ustrašeného pohledu

43

jejích očí a kruhů pod očima. Pod levým okem měla jakousi barevnou skvrnu, kterou se mi nepodařilo identifikovat. „Dobrý den,“ řekl jsem. „Dobrý den. Co si přejete?“ Představil jsem se jí, ale moje jméno jí nic neřeklo. Upřela na mě prázdný pohled a opakovala: „Co si přejete?“ „Já...“ Najednou jsem nevěděl, jak začít. „Přišel jsem za vámi, abych....“ „Kdo to je?!“ ozvalo se za jejími zády hlubokým mužským hlasem. „Nějakej pán,“ odpověděla přes rameno. „Co chce?“ Opět se otočila na mě, s otázkou v očích. „Já jsem zavinil tu nehodu,“ vyhrkl jsem konečně. „To já jsem zabil vaší dcerku.“ Kdybych vytáhl revolver a namířil ho na ní, nemohl bych jí způsobit větší šok. V okamžiku ztuhla a z obličeje se jí vytratila všechna barva. Beze slova ustoupila ode dveří, abych kolem ní mohl projít dovnitř. „No tak, Marie. Kdo to hergot je?“ Mlčky mi ukázala na dveře na druhé straně předsíně. Přes matné sklo dveří jsem rozeznával svit televizní obrazovky. V domě to vonělo zatuchlinou a cigaretami a ve vzduchu poletoval zvířený prach. Dlouho se tu nevětralo. Žena šla přede mnou, otevřela dveře do obýváku a posunkem mne zvala, abych šel za ní. V obýváku bylo snad ještě zatuchleji. Rolety na okně byly zatažené, takže tam bylo nepřirozené přítmí. V televizi se hrál jakýsi fotbal a na gauči před ní seděl, zády k nám, asi stokilový plešatý muž, oblečený jen v nátělníku a v trenýrkách. V pravé ruce držel zapálenou cigaretu a popel z ní odklepával na zem. Na stolku před ním stály dvě láhve piva, jedna prázdná, jedna načatá. Po zemi, všude kam jsem dohlédl, ležely staré noviny a časopisy. Díval jsem se na mužovy tlusté prsty u rukou a najednou jsem věděl, co to bylo za skvrnu pod okem té ženy. Modřina. Muž k nám otočil hlavu. Na tváři měl několikadenní strniště. Pichlavé oči zamířil přímo na mě, žena uctivě poodstoupila kousek stranou. „Co tu chcete?“ Opět jsem se představil a tentokrát jsem byl úspěšnější. Muž chvíli pátral v paměti, krabatil čelo a pak se mu rozšířily oči a vyhrkl: „Vy?..“ Na to jsem nic neřekl, ale přikývl jsem.

44

Muž típl cigaretu o jedny ležící noviny a prudce vstal. Udělal pár kroků a zastavil se půl metru přede mnou. „Proč jste sem přišel? Přišel jste čmuchat? Chcete se dozvědět, jak to bylo? Už tady byl ten váš povedenej kamarád s tím doktůrkem. Vyhodil jsem je. A řekněte mi, proč bych neměl vykopnout i vás? Co sem pořád lezete?“ To, co říkal, mě překvapilo, takže jsem nevěděl, jak reagovat. Zakoktal jsem se. „Já... přišel jsem vám jenom říct...že mě to moc mrzí.“ Muž se najednou zarazil a podezřívavě si mě měřil. Pak ale jeho hněv vypukl nanovo. „A co od nás chcete? Odpuštění? Máme vám požehnat? Co si myslíte, že od nás můžete dostat? Zabil jste jí. Zabil. Slyšíte? Pamatujte si to. Zabil jste jí vy. Vy za to můžete, vy jste to způsobil...“ „Richarde!“ vpadla do toho jeho žena právě ve chvíli, kdy zvedal ruce a chystal se mě chytit pod krkem. Zapůsobilo to přinejmenším tak, že muž na chvíli přesměroval svoji zlost ze mne na ní. „Ty se do toho nepleť,“ řekl a pak se opět otočil na mě. „Vypadněte,“ řekl už daleko klidněji. „Moc mě to mrzí. Lituji toho.“ „Vypadněte!“ opět zvýšil hlas. „Nechci se na vás dívat. Nechci s váma mluvit. Nechci s váma už mít nic společnýho. Co se stalo, to se stalo. Je to pryč, slyšíte? Už se to nedá vrátit. Nedá se s tím nic dělat, nemá smysl do toho zase šťourat. Ona je mrtvá a neobživne, i kdybyste se nám tisíckrát omlouval. Nedá se s tím nic dělat. Vůbec nic.“ Začal zase křičet, stál přede mnou, rudý v obličeji, a zhluboka oddychoval. „Nezlobte se. Kdybych vám mohl nějak pomoct. Jakkoliv...“ „Pomoct? Jak byste nám chtěl pomoct? Vlastně jo, něco pro nás můžete udělat. Vypadněte z našeho domu.“ Na to už jsem opravdu nemohl nic říct. Pomalu jsem se otočil a vyšel zpátky do předsíně. Otevřel jsem dveře ven a když jsem se otočil, abych je za sebou zavřel, uviděl jsem, že v předsíni stojí ta žena. „Nezlobte se,“ řekla mi. „Ne, vůbec se neomlouvejte. Máte právo se na mě zlobit.“ „On to tak nemyslí. A vy se už pro to netrapte.“ „Rád bych. Ale asi si to budu vyčítat po zbytek života.“ „Ne. Vy za to nemůžete.“ Pak chvíli mlčela. „Prostě se to muselo stát, tak se to stalo. Je jedno jak. Ale vy se kvůli tomu netrapte.“ 45

„Děkuju,“ řekl jsem jí. Přiznávám, že jsem byl docela naměkko. „Moc vám děkuju.“ Po tváři jí začaly téct slzy. Když teď zavřu oči, vidím přesně ten obraz. Plačící žena v zaneřáděné předsíni zanedbaného domu. Přivřenými dveřmi za ní k nám doléhá vzrušený hlas televizního komentátora a slabý závan cigaretového kouře. Já stojím dva kroky před ní a nevím, co říct. Pak zvedám ruku a hladím jí po vlasech. Má je mastné, neupravené. V rozpacích stáhnu ruku zpět. „Nashledanou.“ „Sbohem,“ řekla a zavřela dveře. Manžel na ní zas už něco křičel.

Cestou domů jsem nad tím přemýšlel. Byl jsem z toho všeho pěkně zmatený, ale jedno jsem si uvědomoval - ta dívka neměla snadný život, její rodiče podle všeho nemají všech pět pohromadě. Oba dva na mě působili, jako by byli těsně před zhroucením. Jenomže, co když za to můžu já? Co když před tou nehodou byli normální? Jejich reakce byla přece v podstatě pochopitelná, mužovu zlost i ženin pláč jsem mohl a měl očekávat. Něco mi na tom však nehrálo. Proč mi Houdek tak zdůrazňoval, ať to nechám být? Dokonce mě obvinil, že jsem přišel čmuchat. Proč? I u té ženy jsem měl pocit, jako by mi chtěla říct daleko víc. Možná kdybych měl víc času promluvit s ní o samotě.... A možná taky, že už se zaplétám do svých vlastních paranoidních představ, uvědomil jsem si. A jak to, že za nimi byl i Mirek? Zavolal jsem mu hned, když jsem přijel domů. „Nazdar Davide. Jsem rád, že tě slyšim. Už je ti líp?“ „Jo, jsem úplně fit. Dík za optání. Tys byl za Houdkovýma? Proč?“ Na druhý straně bylo chvíli ticho. „Jak to víš?“ „Já byl u nich dneska. Říkali, že jsi je byl otravovat.“ „No, dobře. Nechtěl jsem ti to říkat, abych tě zbytečně nerozrušoval. Ještě není nic jistý, ale Císaře něco napadlo. Víš, možná to tenkrát s tou bouračkou všechno nebylo tak, jak si myslíme...“ „Cože?!“ „No, jak říkám, ještě jsme vlastně nic nezjistili, ale možná se budeš divit..“ „Chceš říct, že se to nestalo? Myslíš, že žádná bouračka nebyla a mně se to všechno jenom zdálo?“ „Ne, to ne, samozřejmě, ale...“ „Čí to vůbec byl nápad? Tvůj, nebo Císařův?“ „Císařův...“ 46

„Takže on na tom furt dělá?“ „To je pro tvoje dobro. Ty peníze za to stojej, uvidíš.“ „Dobře mě poslouchej, Mirku. Kašlu na to, jestli to stojí nějaký peníze, nebo ne, ale nechci, abys v tom podnikal cokoliv dalšího. Nech to bejt, rozumíš? Všechno to můžeš jenom zhoršit. Neobtěžuj už ty lidi.“ „Ale Davide, já ti chci jen pomoct...“ „Nepotřebuju žádnou pomoc. Nech to bejt. A za těma lidma už nechoď.“ „No dobře. Jak chceš.“

Několikrát jsem volal Věře, ale buď mi to nebrala, nebo tvrdila, že má moc práce. Dát mi k telefonu Kláru odmítala. Jednou jsem šel odpoledne před Klářinu školu a čekal na ní, ale když konečně po dvou hodinách vyšla (její rozvrh si samozřejmě nepamatuji) a uviděla mě, otočila se opačným směrem a šla pryč. Bylo mi to tak líto, že jsem ani nedokázal na ní nic zavolat, nebo se za ní rozběhnout. Jen jsem tam stál a díval se, jak odchází ode mě.

47

7 Kdysi jsem hrál ještě jednu hru. Už nevím, kdo mě jí naučil, ale pamatuji si, že jeden čas jsem jí zcela propadl. Vzal jsem si poslepu nějakou knihu z knihovny a otevřel jí na zcela náhodné stránce. Poté jsem otevřel oči a přečetl první větu na kterou mi padl zrak. Ta věta měla být něco jako znamení. Vize, předpověď a nebo rada pro můj další život. Řídil jsem se jí při některých rozhodnutích. Samozřejmě, ta náhodná věta většinou neměla ve skutečnosti žádný význam, dost často to byl na první pohled úplný nesmysl, ale myslím, že když člověk chce, dokáže objevit skryté významy úplně všude. Dokonce si myslím, že to možná ani není úplně špatně. Nějaká „objektivně pravdivá“ skutečnost přece neexistuje. Existuje jen náš výklad toho, co se děje. Podobně i shluk slov, nebo celá věta nemá jen ten význam, který jí dávají pravidla gramatiky toho kterého jazyka, ale má nekonečně mnoho významů pro různé lidi v různých situacích. Tohle všechno jsem si pochopitelně nemyslel tehdy, když jsem jako malý kluk tuto hru hrál, ale myslel jsem si to, když jsem po svém návratu ze Zbraslavi stál před naší knihovnou a poslepu šátral po hřbetech našich knih. Jednu jsem vyndal (Chandlerovo Vysoké okno), otevřel jí a pak jsem si přečetl: ...neopovaž se vztáhnout na mě ještě jednou tu svou hladkou bílou pracku – jestli chceš, abych mluvila. Ano. Jsem docela svolná jít k poldům. Budu se s nimi cítit o mnoho bezpečnější než s tebou. Tehdy jsem tomu nerozuměl.

Věra se se mnou rozvedla. Jednou ráno jsem scházel po schodech dolů do kuchyně a v obýváku seděla ona a Císař. Stává se z toho pomalu tradice, pomyslel jsem si. Za chvíli mě tu bude nějaké překvapení čekat každé ráno. Smích mě ale brzo přešel. „Ahoj Věro, jsem rád, že jsi se vrátila.“ „Nevrátila. Vlastně jsem ti přišla říct, že už se nevrátim nikdy.“ „Cože?“ „Dám se s tebou rozvést.“ „Cože?“ Ano, opět jsem se zřejmě nechoval zcela příčetně, ale tohle nebylo fér. Právě jsem se probudil, šel jsem si uvařit kafe, ještě jsem měl slepené oči a přemýšlel nad tím, co budu celý den dělat, a první, co se mi stalo, bylo to, ž e mi moje žena, kterou jsem už měsíc neviděl, řekla, že se se mnou chce dát rozvést. Chtěl bych vidět někoho, kdo by v takové chvíli reagoval duchaplněji.

48

„My dva už si nemáme co říct. Viděla jsem to dávno, ale poslední dobou to překročilo únosnou mez. Když jsi začal bejt nebezpečnej svýmu okolí...“ „Počkej, jak to myslíš – nebezpečnej?“ „Myslela jsem tím pochopitelně tu scénu před Klářiným odjezdem na výlet. A to, že na ní číháš před školou...“ „Tak moment! Jak to – číhám? Chtěl jsem jí vidět, to je celý. Na tom snad není nic špatnýho. Mám přece právo vídat svojí dceru, když jsi jí odvezla bůhví kam. Mám stejný právo na to s ní bejt, jako máš ty.“ „Právě proto se chci dát s tebou rozvést.“ „Ale já nechci. Věro, tohle je přece jenom takový nedorozumění. Je mi jasný, že jsem se teď nechoval úplně normálně, žít se mnou asi nebylo právě jednoduchý, ale to už je pryč. Cejtim se docela dobře. Můžeme ještě žít spolu, určitě to ještě půjde, neměli bysme se tak lehce vzdávat.“ Císař tam seděl vedle mojí ženy a míchal si kafe, které mu Věra asi uvařila, zatímco jsem spal. Lžičkou cinkal o stěny hrníčku. Ten zvuk mě vždycky rozčiloval. „Ne, Davide. Já už jsem se rozhodla. Mezi náma už není nic. Je konec. Chci se zase nadechnout, chci si udělat život podle sebe.“ „Copak jsem tě nějak omezoval?“ „To nemá cenu, to teď nevyřešíme...“ „No jen mi to řekni. Proč bysme to neměli teď řešit? Kdy jindy bys to chtěla řešit, když už měsíc bydlíš bůhví kde a nemluvíme spolu.“ „Bydlíme s Klárou u Mirka. Nedělej, že to nevíš.“ Potom se obrátila na Císaře a řekla mu: „Ukažte mu ty papíry.“ Císař vyndal ze svojí tašky složku papírů. Byly to různé formuláře a tiskopisy. Návrh na rozvod manželství dohodou. Rozvázání předmanželské smlouvy. „Pokud to všechno podepíšete, celá věc se tím podstatně urychlí,“ řekl ten dobrý muž a rozložil papíry přede mnou na stole. „Skutečnost, že jste před svatbou podepsali předmanželskou smlouvu, celou věc značně zjednodušuje.“ Díval jsem se na ty papíry a Císař pokračoval v míchání kafe. Konečně se odhodlal poprvé napít. Pomalu zvedl šálek ke svým rtům a usrkl si. Pokud mi něco vadí víc, než cinkání lžičkou, je to srkání. Už dávno jsem Věru nemiloval, myslím, že je to pochopitelné, ale za ty roky jsem si na ní zvykl a nedovedl jsem si představit, že by to teď mělo být jinak. Proč? Co se stalo 49

špatně? Kde jsem udělal chybu? Možná, že už mě dávno nenávidí, uvědomil jsem si. Bůh ví, kolik let už usínala vedle mě a štítila se mě? Co cítila, když jsem se jí dotýkal? Papíry přede mnou jsem viděl značně rozmazané a nesnažil jsem se je nijak zvlášť zaostřit. Potom jsem si ale jednu větu přeci jenom přečetl. „...mu bude umožněno stýkat se s dcerou každý druhý víkend, podle dohody s navrhovatelkou, pokud ona ani dcera nebudou mít zásadní důvody k odepření tohoto práva...“ „Ne, to nepodepíšu,“ řekl jsem. „Nikdo mi nemůže zabránit vídat se s Klárou, kdy budu chtít. Nepodepíšu to. Je to moje dcera.“ Věra kouřila. Už se neobtěžovala jít si zapálit na zahradu, ale alespoň klepala popel do desertního talířku. Teď zaklonila hlavu a vyfoukla kouř kolmo ke stropu. Pak se mi podívala přímo do očí. „Jo? A jseš si tím tak jistej?“ Bolelo to, nebudu tvrdit, že ne. Dokonce moc. Nasucho jsem polkl a marně se snažil něco říct, ale na to se nic říct nedalo. Tohle byl konec. I kdyby to nebyla pravda, věděl jsem, že s ní už nemůžu mít nic společného. Dokonce i Kláru jsem v tu chvíli nenáviděl, i když ta za nic nemohla. Za tohle jsme mohli jen my dva a nedalo se s tím nic dělat. Od téhle chvíle nebyla žádná cesta zpátky a věděli jsme to oba. Císař opět začal cinkat lžičkou. Podepsal jsem to, co jsem měl dělat?

Ondřej nebyl výsledkem mé návštěvy nijak překvapený. „Já myslím, že to dopadlo dobře. Ta žena vám přece řekla, že za to nemůžete a že se kvůli tomu nemáte trápit.“ „To ano. Ale její muž mě vyhodil.“ „Vždycky je lepší dát najevo své skutečné city a nic v sobě nedusit.“ „A k čemu tedy byla ta moje návštěva dobrá?“ Ondřej rozpřáhl ruce. „Viděl jste její rodiče. Viděl jste, že to jsou normální lidé z masa a kostí a že se trápí stejně jako vy. Vyříkal jste si to s nimi. Přesto, že možná reagovali trochu hrubě, nemůžeme vědět, co si o vaší omluvě skutečně myslí. Možná, že na ní čekali, ale nebyli na ní ještě připravení.“ „Doufám, že mě nebudete nutit, abych tam jel ještě jednou. Teď už by mě ten člověk vynesl v zubech.“ „Ne, myslím, že to není nutné. Řekl bych, že vám to pomohlo. Už to všechno snášíte daleko lépe.“ 50

„Proč myslíte?“ Usmál se a sklapl svůj poznámkový blok, do kterého si při našich sezeních občas něco zapisoval. „Sarkasmus. Už jste schopný si z toho dělat legraci.“

Kromě manželství jsem přišel i o práci. Jednoho dne mi zavolal Mirek. „Ahoj. Doufám, že víš o tom, že už nejsi spolumajitelem firmy?“ „Cože?“ Tohle slovo bych si mohl napsat do svého erbu. „Pokud se jeden ze společníků opakovaně nezúčastní pravidelného zasedání představenstva, nebo pokud zásadním způsobem prokazatelně poškodí zájmy firmy, může být na základě absolutní většiny zbývajících společníků z představenstva vyloučen a z veškerých závazků a pohledávek vyvázán navrácením vstupního podílu ve výši uvedené v dodatku IIIa. To se netýká úhrady škod, kterou svým chováním firmě způsobil.“ „Co mi to čteš za blbosti?“ „Stanovy Central Develop invest s.r.o., strana 28, oddíl Ukončení členství v představenstvu, odstavec II.“ „Copak bylo nějaký zasedání představenstva?“ „Včera, před měsícem a před dvěma měsícema.“ „A jak jsem o tom měl vědět?“ „Byl jsi vyrozuměn v zákonné lhůtě poštou a mailem.“ „Prosimtě, přestaň mluvit jako Císař a řekni mi normálně, co se děje.“ „Vykopli jsme tě. Už nejsi spoluvlastník firmy. Na účet jsme ti poslali tvůj vklad, kterej se mimochodem po odečtení nákladů na Císaře a pokut za neukončené zakázky zmenšil na polovinu, a ode dneška už nemáš s firmou nic společnýho.“ „Počkej, co tím chceš říct? Jenom proto, že jsem nepřišel na nějaký vaše blbý schůze?“ „Nejenom proto. Tu zakázku v Klánovicích jsi pěkně pohnojil. Nakonec to dostali ABC developers a my jsme ostrouhali. To mě dost naštvalo. Zvlášť když to bylo díky tomu, že jsi se na to prakticky vybod.“ „Moment. Po mně to přece převzal ten kašpar, ne?“ „Myslíš Pavla? Jo. Jenomže ten to převzal už ve fázi kdy s tím nešlo nic dělat. Už to bylo pohnojený a nedalo se to zvrátit. Vypracoval o tom vynikající analýzu. I s grafama.“ „Aha.“ 51

„Je mi to líto, kamaráde.“ „Toho kamaráda si nech. Podle mě jseš normální svině.“ „Ale no tak, já budu dělat, že jsem to neslyšel, jo?“ „Jdi do háje.“ „No, jak chceš. Počkám až se ti to v hlavě dá zase dohromady. Třeba bysme tě mohli časem zaměstnat. Pokud se ovšem zase naučíš řídit auto. To je pochopitelný.“ „Jdi do háje.“ „No, jak chceš. Já mám svědomý čistý. Je ti doufám jasný...“ Praštil jsem mu telefonem. Bylo to dost hloupé. Za ty roky jsem si pochopitelně dost našetřil, měl jsem nějaké akcie, cenné papíry a dost peněz jsem měl taky v naší vile, nicméně o polovinu toho všeho jsem přišel rozvodem a už déle jak půl roku jsem nepobíral žádný plat a ani jsem žádný v nejbližší době nemohl očekávat. Nedá se říct, že bych se stal ze dne na den chudým, ale přeci jenom to byl citelný pád dolů. Musel jsem začít přemýšlet, za co si můžu dovolit utratit a za co ne. Dům budu muset prodat (Věra v něm bydlet nechtěla a já neměl na to, abych jí vyplatil její podíl) a koupit si něco menšího. To pro mě byla nová zkušenost. Začínal jsem prakticky s ničím a od svého příchodu do Prahy jsem byl jenom bohatší a bohatší. Každý rok, později každý měsíc jsem měl podstatně víc peněz, než rok, nebo měsíc předtím. Teď to najednou bylo naopak. Během pár dní jsem přišel o více jak polovinu svého majetku. Nebyl to příjemný pocit.

Přes to, co říkal Ondřej, nebyly moje následující dny zrovna nejveselejší. Začal prosinec a Praha již byla pevně sevřená v mrazivých kleštích. Stromy byly dávno holé a slepé rameno Vltavy ve Stromovce zamrzlo. Od té nehody uplynulo již sedm měsíců a já jsem se smířil s tím, že auto již nikdy řídit nebudu. Vlastně mi to ani nijak zvlášť nevadilo. Co mi vadilo, bylo to, že jsem kvůli tomu přišel o práci, ženu a dceru. Dost absurdní. Při jedné jízdě tramvají jsem si všiml letáku na řadu přednášek na téma Východiska z osobních krizí, pořádaných jakousi náboženskou organizací. Vybral jsem si přednášku Zázrak odpuštění (východisko po dobrém) a v udaný čas jsem mírně rozechvělý vstupoval do přednáškové síně. Že jde o omyl, mi bylo jasné po několika minutách. Bezduché tlachání přednášejícího mě ujistilo pouze o jednom – ten člověk vůbec nevěděl, o čem mluví. Vykládal úplné nesmysly, ale když jsem se podíval na vystrašené a bojácné postavy okolo sebe, viděl jsem, že většina z nich hltala každé slovo. Bylo mi jich líto. V sále nás sice bylo jen pár, ale cítil jsem, že i jeden jediný člověk, který uvěří tomu kašparovi za řečnickým pultem, je příliš 52

mnoho. Vstupné bylo dobrovolné, ale musel jsem pak ještě odmítnout koupi několika časopisů a dalších a dalších příspěvků na různé bohulibé projekty. Odejít dříve jsem pochopitelně nemohl, nicméně nakonec se mi podařilo odejít alespoň bez toho, že bych jim tam zanechal svojí adresu. Kde jsem měl hledat klid a usmíření? V průchodech metra neustále míjím různé stařenky nabízející Strážní věž a Probuďte se!. Vypadají šťastně, jako kdyby věděly o nějaké zvláštní milosti, o něčem příjemném, co je čeká, protože jejich momentální situace moc ke spokojenosti nevybízí. Stojí v promrzlém průchodu a od úst jim jdou obláčky páry pokaždé, když vydechnou. Jeden ten jejich časopis jsem si od nich dokonce vzal, ale bylo to jen další zklamání. Co jsem čekal jiného? Obchod s vírou a nadějí. Barvotiskové kýče plně spokojených dětí a beránků. Poslední vstupenky do ráje! Pospěšte si, u našich dealerů k dostání posledních několik kusů! Kde berou všichni ti lidé svojí jistotu? Opravdu tomu věří? Jak je možné, že někomu ke spokojenosti stačí vědomí, že vesmírní lidé nás milují a pomáhají nám? Proč to u mě nefunguje? Ptal jsem se na to Ondřeje, ale ten nad tím jen mávl rukou. „Prosím vás, vždyť je to všechno jen takové harampádí.“ „Ale proč to někomu stačí? Proč to někoho uspokojí a někoho ne?“ „Ví Bůh...“ „Výborně doktore, teď jste sarkastický vy.“ „O tomhle odmítám mluvit vážně. Pokud se chcete zabývat takovým smetím, nemáme si co říct. Víra? Prosím. Ale ne u takových překupníků. Zajděte si do kostela, jestli chcete, ale od všech těch spolků s časopisema a přednáškama se držte raději dál.“ „A co mám tedy dělat?“ „Co takhle zajet za svými rodiči?“ „Proč?“ „Kdy jste je viděl naposledy?“ „To už bude déle jak dva roky, ale...“ „Máte teď snad něco jiného na práci?“ „Ne.“ „Tak jeďte. Máte tendence hledat Všemohoucího Otce, ale co takhle podívat se na toho svého? Na toho, na kterého si můžete šáhnout a s kterým si můžete potřást rukou?“

Sbíral jsem poštovní známky! Jak jsem na to mohl zapomenout? Už ani nevím, jak jsem s tím začal, nejspíš se u nás jednou náhodou objevily víc než dvě známky a já jsem se rozhodl, že budu mít obří sbírku. Mohlo mi být tak dvanáct let a už jsem chápal, že čím starší 53

ty známky jsou, tím jsou cennější. Měl jsem to vymyšlené tak, že budu sbírat každou známku, na kterou narazím, pečlivě je uchovám a až vyrostu, prodám je za obrovskou cenu. Ale snad moje pohnutky nebyly jen zištné, známky se mi zkrátka líbily. Líbilo se mi, jak byly malé, představoval jsem si, jak tenký musel být štětec malíře, který je kreslil. Sám jsem se občas snažil nějakou namalovat, ale moc se mi to nedařilo. Ještě míň se mi dařilo vystřihnout pak nůžkami ty zubaté okraje. Nejvíc známek jsem měl pochopitelně československých, ale měl jsem i několik zahraničních. Rodiče se poptali v práci u kolegů a kolegyň a donesli mi několik starých obálek s neodlepenou známkou a já si je pak doma nad párou odlepoval. Většinou to byly dopisy z Polska, Maďarska, NDR, nebo ze Sovětského svazu, ale bylo tam i pár známek ze Západu. Nejradši jsem měl známky, na kterých byly auta, i když to většinou byly veterány, které se podobaly spíše kočárům, než moderním autům, měl jsem i jednu Ladu Niva a jednu Dacii. Líbily se mi i známky s městy a s různými sporty. Nejmíň jsem měl rád známky s prezidenty, kterých jsem měl nejvíc. Co se s těmi mými alby stalo? Nevím. Zůstaly v Říčanech. Když jsem si je jako malý kluk prohlížel, představoval jsem si, jaké to bude, až budu do všech těch zemí cestovat. Jaké to asi je na Kubě, nebo v Angole? Myslel jsem si, že až vyrostu, podívám se tam, ale ve skutečnosti jsem nikdy nikde nebyl. Jenom v Čechách. Na cestování po světě jsem nikdy neměl čas.

Tak se stalo, že jsem se jel podívat za svými rodiči. Uvědomil jsem si, že jim brzy bude sedmdesát pět let. Jak dlouho jsem je neviděl? Opravdu, už to budou d v a roky. Pravidelné trávení víkendů u rodičů velice záhy vystřídaly sporadické návštěvy doplňované telefonickými omluvami, že mi to zrovna tento týden nevyjde. Pak ustaly i ty telefonáty a vídali jsme se jen o Vánocích a nakonec jsem tam přestal jezdit úplně a o Vánocích a k narozeninám jsem jim posílal alespoň blahopřání. Vybíral jsem ty s reprodukcí obrazu Josefa Lady, protože jsem věděl, že se matce líbí. Většinou jsem k předtištěnému textu doplnil pouze svůj podpis. Veselé Vánoce a šťastný nový rok. Věděli dobře, co dělám. Často mi telefonovali a podrobovali mě důkladnému křížovému výslechu. Především matka. Otec se pak všechno dozvěděl od ní. Snad by se leccos v mém životě odehrálo jinak, kdybych se přiměl navštívit je o několik let dřív, ale já to neudělal. Je to zvláštní, nikdy mi neublížili, kam až moje paměť sahá, dělali všechno pro to, abych se cítil dobře, a já na ně přitom skoro zapomněl. Jedna z prvních věcí, které jsem se dozvěděl, když jsem za nimi přijel, bylo to, že matka byla v létě asi dva měsíce v nemocnici. Nevěděl jsem o tom. Říkali, že mě nechtěli znepokojovat. 54

Do Říčan jsem jel v pondělí 12. prosince vlakem. Už cestou se mě zmocnilo zvláštní vzrušení. Poznával jsem jednotlivé úseky trati a přitom to bylo tolik let, co jsem tudy jel naposledy. Všude byl sníh. Ne moc, jen pár centimetrů, a na mnoha místech prosvítala černá barva silnic, ale přeci jenom – sníh to byl a krajina pod sněhem vždy působí ospalým a uklidňujícím dojmem. Prohlížel jsem si jednotlivá nádraží a zastávky a konfrontoval je se svými vzpomínkami. Bylo zvláštní, jak málo se změnily. Můj život se změnil tak, jak se jen lidský život za patnáct let změnit může, ale tady zůstalo vše při starém. Jednotlivá nástupiště a cedule na nich vypadaly jako dokonale zachovalý skanzen. Chvíli jsem si připadal jako ve stroji času. Mohl jsem přivřít oči a kdybych neviděl reklamy (to byla jediná změna v krajině za oknem), připadal bych si jako v roce 1990. Když jsem vystupoval na říčanském nádraží, byl pocit návratu do minulosti téměř dokonalý. I tady bylo všechno při starém. Zastavil jsem se ještě v nádražní restauraci na kafe, protože jsem se potřeboval trochu vzpamatovat a posbírat síly. Přinesl mi ho stejný výčepní, který tam byl před lety, jen podstatně starší. Z nádraží jsem šel pěšky, protože jsem si chtěl pořádně prohlédnout Říčany. Nejsilnější pocit, který jsem měl, byl ten, že se celé město zmenšilo. V mých vzpomínkách, vzpomínkách malého kluka, to bylo veliké město se širokými ulicemi a obřím náměstím, ale teď jsem viděl jen uzoučké uličky a chabý pokus o městské centrum s malým kostelem. Uvědomil jsem si, že celé město se dá z jednoho okraje na druhý přejít pěšky za necelou hodinu a přitom to byl dlouho celý můj svět. Když jsem vyrážel z Prahy, málem jsem se bál, že netrefím domů! Spousta domů dostalo novou fasádu a náměstí bylo jako ze škatulky. Na každém rohu teď byly reklamní panely, které tam dřív nebyly, a také podstatně přibylo aut. Lidé parkovali na těch nejnemožnějších místech a vjížděli klidně i do pěší zóny. Jako v Praze. Před naším panelákem stál pořád ten bílý Trabant. Nechtělo se mi věřit, že by v něm rodiče stále jezdili, ale byl to nepochybně on, poznal jsem ho. Vchodové dveře byly naštěstí otevřené (jestli jsem ještě měl vlastní klíče, už dávno jsem zapomněl, kde je mám), a tak jsem vešel a nastoupil do výtahu. Kabina, ve které jsem nalezl jeden svůj nápis, mě vyvezla do třetího patra a pak už jsem zazvonil u našich dveří. Otevřela mi matka. „Ahoj Davídku.“ „Ahoj mami.“ Vešel jsem a dal jí pusu na tvář. „Zuj se a sundej si bundu, já zatím ohřeju oběd.“ Když jsem se zvedl od botníku, uviděl jsem otce, jak stojí ve dveřích do obýváku. V ruce držel noviny a usmíval se na mě. 55

„Ahoj Davide. Rád tě vidim.“ „Ahoj. Já tebe taky.“ Potřásli jsme si rukama. Čeho jsem se bál? Bylo to tak snadné.

Oběd byl pochopitelně dobrý a vydatný. Po něm jsme se přesunuli do obýváku (televize byla stále přikrytá touž dečkou) ke štrúdlu a kafi. Celý pokoj zaplavila příjemná vůně, tak jako vždy, když se pije turecká káva. Povídali jsme si o všem možném. Probírali jsme matčinu nemoc (naštěstí už je to dobré) a co všechno nového se událo v Říčanech. Dozvěděl jsem se spoustu informací o svých bývalých kamarádech a spolužácích, přičemž na mnohé z nich jsem si již ani nepamatoval. Nenaléhali na mě, abych jim vyprávěl o sobě, a já jsem jim za to byl vděčný. Ještě nevěděli o tom, že jsme se s Věrou rozvedli, a já jsem nijak nespěchal s tím, abych jim to oznámil. Vždycky jí měli rádi, a když se mě ten den zeptali, jak se má, odpověděl jsem, že dobře a že je pozdravuje. Nechali mě být a dál se neptali. Jak jsem je za to měl rád! Líbilo se mi tam jen tak sedět, popíjet kafe a nepovídat si o ničem důležitém. Pozoroval jsem jejich tváře. Dost zestárli, ale byli to pořád oni, poznával jsem všechny rysy, všechny jejich pohyby a dokonce i zvláštní přízvuk při vyslovování některých slov. Dávno jsem si všiml, že když spolu dva lidé žijí dostatečně dlouho, začnou se mimoděk vyjadřovat stejně. Stejně tvoří věty, kladou přízvuk na stejná místa a používají shodná slova. Když jsme ještě žili s Věrou a všechno bylo v pořádku, sledoval jsem ty změny a bavil se jimi. „S Věrou jsme se rozvedli,“ řekl jsem z ničeho nic. Překvapilo je to. Pochopitelně. „Říkala, že už u mě necítí oporu a že se mnou nechce žít. Teď bydlí s Klárou u Mirka. Myslim, že jsou spokojený.“ „Proč jsi nám to neřekl dřív?“ zeptala se mě po chvíli ticha matka. „Nechtěl jsem vás s tím obtěžovat.“ „Ale to jsi měl. Všechno, co se tě týká, nás zajímá.“ „No, teď už je to jedno.“ Položila svojí ruku na mojí. „Takový věci se stávají. To se nedá nic dělat.“ „Já vim.“ „To přejde, uvidíš,“ řekl otec. Utěšovali mě ještě chvíli a já byl rád. Uvědomil jsem si, že jsem jim to možná neřekl, protože jsem to bral jako svůj neúspěch. Až doteď jsem se jim mohl vždycky pochlubit, že se mi daří dobře. Firma je úspěšná, Klára se dobře učí, máme dost peněz. A teď, když jsem 56

poprvé prohrál, bál jsem se to přiznat. Ale ono se nic nestalo. Nesmáli se mi, nebyli zklamaní, neštítili se mě. Utěšovali mě a ujišťovali mě o své podpoře. Netrvalo to dlouho a úplně jsem se zhroutil. „Nepřejde to. Už se to nikdy nezmění. Už nikdy to nebude dobrý. Projel jsem to. Všechno. Je konec. Všechno jsem prošvih...“ Nechali mě se vypovídat a pak i vybrečet. Ty slzy pálily na kůži a cítil jsem, že mi ve tvářích zanechávají hluboké rýhy všude tam, kde stékají. Připadal jsem si spíš jako kdybych zvracel. Potřeboval jsem ze svého těla a ze své mysli dostat tolik špíny. Zadržovaný hnus za poslední půlrok ze mne tekl jako láva z nějaké hodně unavené sopky. Ano – únava. Najednou jsem se cítil tak unavený, až jsem nakonec usnul. Probudil jsem se asi za hodinu na gauči v obýváku. Byl jsem přikrytý larisou, kterou jsem si pamatoval z dětství. Venku už byla tma a v pokoji šero, světlo do něj dopadalo jen pootevřenými dveřmi z kuchyně. Hned, jak jsem se na gauči posadil, přišla odtamtud matka. Čekala, až se probudím. „Ustlala jsem ti ve tvým pokoji. Běž si lehnout.“ Původně jsem chtěl jet ještě ten večer zpátky domů, ale teď jsem na to neměl ani pomyšlení. Byl jsem moc rád, že tam můžu zůstat. Můj bývalý pokoj vypadal pochopitelně už dávno jinak. Přesto, že se ho zřejmě usilovně snažili dát do pořádku, dalo se poznat, že byl posledních pár let používán jako skladiště různého nepotřebného harampádí. V jedné skříni jsem dokonce uviděl svá zaprášená alba známek, ale neotevřel jsem je, neměl jsem na to sílu. Postel byla pořád ta samá a já jsem usnul prakticky hned, jak jsem se na ní uložil. Spal jsem hlubokým spánkem, do kterého mi občas vstupoval sen. Viděl jsem v něm matku s otcem, jak dlouho do noci sedí u kuchyňského stolu a o něčem vášnivě diskutují.

Pískoviště nás postupně přestalo bavit. Za chvíli jsme měli jiné starosti a zábavy a před houpačkou už se dávno žádná fronta čekajících dětí nevytvářela. Chodili jsme spíš kouřit k topolům u Rokytky a když jsem šel kolem pískoviště, viděl jsem povalovat pár nedopalků i v něm. Najednou jsem nechápal, proč nám tenkrát tak vadilo, že máme hřiště bez klouzačky, bylo to přece úplně jedno. Lepší bylo hrát fotbal a nebo šmírovat holky v šatně po tělocviku. Země okolo hřiště, která byla dříve věčně zdusaná od desítek dětských nohou, už zase zarostla travou a celého hřiště se zmocnily maminky, které tam vysedávaly na lavičkách a hlídaly svoje malá mimina, kterým jsme se jenom smáli. Brali jsme skoro jako potupu, že na místě, kde se odehrávaly ty největší vojenské bitvy, si teď nějaký usmrkanec staví bábovku. Možná i proto se do pískoviště občas někdo z nás vymočil. Večer, tak, aby ho nikdo neviděl, a občas se ani nenamáhal zahrabat ten mokrý písek. 57

Jednoho dne přijel k pískovišti nějaký člověk s cisternou a celé pískoviště vydatně pokropil z hadice. Pískoviště pak strašně smrdělo po chlóru. Jako v krytém bazénu, jenom ještě daleko silněji a nepříjemněji. Samozřejmě, že pak už si tam nehrál vůbec nikdo.

Ráno jsem vstal až v půl jedenácté – spal jsem víc než dvanáct hodin. Osprchoval jsem se, nasnídal a začal jsem všechno vidět zase o něco veseleji. Rodiče se o včerejšku už nezmínili a ani mně se nechtělo s tím znovu začínat. Snídaně byla vydatná a dobrá a já jsem se těšil, že mě po dlouhé době čeká klidný den. Jak jsem se mýlil! Když jsem dojedl a dopil čaj, matka se zhluboka nadechla a řekla: „Chceme ti, Davide, s tátou něco říct.“ Udiveně jsem se na ní podíval. Ten vážný tón jejího hlasu, ostražitý a téměř bojácný pohled. Co se na mě ještě řítí za pohromu? „Já vim, mami,“ řekl jsem, „včera jsem to trochu nezvlád, ale jinak jsem v pořádku. Není to se mnou tak zlý, jak to možná vypadá...“ „O tom ale nechci mluvit.“ „Ne?“ „Ne. Víš, možná se na nás budeš zlobit. Budeš nám vyčítat, že jsme ti to měli dávno říct, ale snad nás pochopíš. Když jsi byl ještě malej, nepřicházelo to samozřejmě v úvahu a ty jsi tak rychle vyrost. Nestačili jsme si to ani pořádně uvědomit a už jsi byl pryč..“ „Mami, já..“ zdvihl jsem v sebeobraně ruce. „Ne, neomlouvej se. Je to tvůj život. Byl jsi už dospělej a chtěl jsi do světa. Nikdy jsme ti to nevyčítali a ani nebudeme. Zkrátka. Odjel jsi a pak, když jsi k nám jezdil jenom na skok, nějak na to nikdy nebyla ta správná chvíle. Nebudu zastírat, že se nám do toho s tátou ani moc nechtělo. Několikrát jsme se dokonce skoro pohádali, jestli ti to máme říct, nebo ne.“ „Proboha, mami, nestraš mě a radši mi to rovnou řekni.“ Pokusil jsem se usmát, ale moc to nevyznělo. „Hlavně chci, abys věděl, že jsme tě vždycky měli moc rádi...- “ „To já přece vim..“ „A že jsem se vždycky moc trápila, když jsi měl nějaký starosti, jako třeba teď. Možná to ani není správný, říkat ti to zrovna teď, když to máš takový těžký, asi ti to moc nepomůže, ale já mám strach, že už bysme ti to nemuseli říct nikdy, že už bysme to nemuseli stihnout...“ „Mami..“ Umlčela mě mávnutím ruky. 58

„Nic neříkej, Davide. My tu s tátou taky nebudeme věčně. Bez ohledu na to, co si kdo z nás přeje. Možná už bysme nikdy neměli tu příležitost. Nepřerušuj mě. Chci ti to říct. Už to nebude dlouho trvat. Myslím si, že... Mám pocit, že dneska k sobě máme tak blízko, jako už dlouho ne, a pokud ti to nedokážeme říct dneska, tak pak asi už nikdy...“ Její hlas se postupně ztišoval, poslední slova snad jen vydechla. Potřebovala se vysmrkat, nebo snad jenom sebrat síly. Tím kapesníkem si pak ještě otřela tváře pod očima. „Mami, proboha, co se děje?“ „Davide, ty nejsi náš syn.“ „Cože!?“ „Adoptovali jsme tě,“ vložil se do toho otec, který c elou tu dobu seděl tiše vedle matky a bezmyšlenkovitě si pohrával s nějakými papíry v klíně. „Adoptovali?“ otočil jsem se na něj. „Jo. Chtěli jsme moc dítě a nemohli jsme ho mít. Byli jsme v pořadníku. Chtěli jsme kluka. Malý mimino a na to se čekalo několik let. Nakonec nám dali tebe. A byli jsme moc rádi. Moh to bejt kdokoliv, ale za ty roky jsme s maminkou mockrát děkovali osudu za to, že jsi to byl zrovna ty.“ „Je to pravda?“ „Tady jsou všechny papíry,“ podával mi ten svazek, co měl celou dobu v klíně. „Schovávali jsme je před tebou, teď si je nech. Je tam všechno, co potřebuješ vědět.“ Prohraboval jsem se tou hromádkou za tíživého ticha, které v kuchyni po tom proslovu nastalo. Bylo tam opravdu všechno. Doklad o adopci, název zdravotnického zařízení, všechna možná doporučení a vyjádření kompetentních osob a organizací. Spousta potvrzení, zdravotních karet a razítek. Všechno to bylo úhledně srovnáno v papírových deskách. Sklapl jsem ten svazek a podíval se na své...rodiče? „Nevím, co mám říct.“ „Nezlobíš se?“ zeptala se matka. „Ne, to ne. Mám vás rád.“ Trošku křečovitě se usmála, ale byl jsem jí za ten úsměv vděčný. V tu chvíli bych udělal všechno pro to, aby se smála. „Kdo jsou moji rodiče?“ zeptal jsem se. „To nevíme,“ řekl otec, „Nikdy jsme to nevěděli. Zjistili jsme jenom, že tě našli jako odložený mimino v nějakým sadu.“ „V jabloňovým sadu?“ Matka se na mě udiveně podívala. „Jo, v jabloňovým. Jak to víš?“ 59

„Nevim. Jen tak jsem si tipnul,“ řekl jsem jí. Co jsem měl říct? A zase to ticho. Cítil jsem ho téměř fyzicky, jako nesnesitelnou váhu. Zoufale jsem toužil po tom, aby někdo něco řekl a to ticho porušil, ale nikdo nic neříkal, ani já jsem nedokázal přijít na nic, co by se hodilo. Co jsem cítil? Těžko se to dá popsat. Na jednu stranu jsem se tím bavil, nebo jsem alespoň chtěl sám sebe přesvědčit, že se bavím. Viděl jsem nás tři zamlkle sedět u kuchyňského stolu a představoval jsem si to jako scénu z nějakého filmu. Určitě by se všichni diváci v kině smáli. Říkal jsem si, že je to tak absurdní situace, až je směšná, ale zároveň jsem cítil, že někde hluboko uvnitř mě začíná růst strach. Strach z prázdna, které se všude kolem mě otvírá. Prázdna, které mě obalí a kterému již neuniknu, protože nebudu mít kam. Nebudu mít kam se před ním schovat. Nebudu mít kam před ním utéct. A pak se to převážilo ještě jednou. Cítil jsem, že se vlastně nic nezměnilo. Z mých rodičů se rázem stali vlastně docela cizí lidé, ale pořád to byli jediní dva lidé, ke kterým jsem cítil náklonnost a kterým jsem důvěřoval. Na tom nemohlo nic změnit žádné potvrzení, žádný formulář, ani razítko. Najednou bylo všechno jinak, ale tihle dva budou vždycky stát za mnou, to jsem věděl. Potřeboval jsem se z toho jenom vzpamatovat. „Jsem rád, že jste mi to řekli,“ porušil jsem to ticho.

60

8 Za pár hodin už jsem byl doma, kde mne čekalo další překvapení. Věra si, zatímco jsem byl pryč, odstěhovala všechny svoje věci. Vzala si také většinu nábytku a z garáže, což mě mrzelo ze všeho nejmíň, zmizela obě auta. Asi byla také napsaná na ní. Seděl jsem v poloprázdném obýváku a absurdně se mi vybavila vzpomínka na minulý Nový rok. Jak mi to přišlo dávno! Teď bylo všechno jinak. Tehdy jsem byl na vrcholu sil, byl jsem přesvědčený, že se mi nemůže nic stát. Myslel jsem si, že neexistuje překážka, kterou bych nedokázal překonat, zdálo se mi, že se mi nic nemůže postavit do cesty za dalšími úspěchy. Všechno se to ale zhroutilo jako ta hromádka karet. A netrvalo to ani nijak dlouho. Necelý rok. Všechno se to seběhlo zatraceně rychle. Zazvonil telefon. V první chvíli jsem se jenom podivil nad tím, že si ho Věra neodnesla s sebou. Odnesla si jenom stolek, na kterém byl postavený, takže teď ležel na podlaze. V prázdné místnosti se jeho zvuk podivně rozléhal. Neměl jsem zrovna chuť se s nikým bavit, ale přesto jsem ho zvedl. Nevím proč. „Davide? No sláva. Kdes byl, prosimtě?“ ozval se Mirkův hlas. „U rodičů,“ řekl jsem automaticky. „Co mi chceš? Myslel jsem, že my dva jsme spolu už skončili.“ „Nebuď takovej. Co jsme si, to jsme si. Můžem bejt zase kamarádi, ne?“ „To těžko.“ „Tak se hned nečerti. Hele, mám pro tebe absolutní bombu. Budeš se divit, ale nejdřív se něčeho pevně chytni, aby tě to nesložilo. Nerad bych tě měl na svědomí.“ „O co jde?“ „Tak hele... nevim teď, jak začít. Prostě, Císařovi se na tý bouračce pořád něco nezdálo..“ „Řek jsem ti přece, abyste to nechali bejt!!“ „Klid, to šlo na náklady firmy.“ „Ale mně nejde o peníze. Chci mít už od toho pokoj.“ „Počkej, počkej. Nerozčiluj se. Až uvidíš, k čemu to bylo, budeš nám vděčnej.“ „To těžko.“ „Hele, poslouchej mě chvíli. Jak říkám, nějak se mu to nepozdávalo, hlavně pitevní zpráva tý holky..“ „Mirku!!“

61

„Hergot, nech mě mluvit. Oběhal pár doktorů, nechal si udělat nějaký posudky a získal podezření, o kterým jsme ti zatím radši nechtěli říkat. Rozjeli jsme se za těma Houdkovejma, ale bylo to fiasko. Vykopli nás a my jsme nic nepořídili. Myslel jsem si, že to budeme muset definitivně zabalit, že s tím nic nepořídíme, ale nakonec to přeci jenom k něčemu bylo. I když možná, že daleko užitečnější byla ta tvoje návštěva.“ „O čem to mluvíš?“ „Tak hele, držíš se něčeho?“ „Nojo...“ „Tys tu holku vůbec nezabil. Byla už dávno mrtvá.“ „Cože?!“ „Jo, podle všeho si prožila v životě pěkný peklo. Její rodiče jsi viděl, takže víš asi, o co šlo. Otec je normální guma. Alkoholik s násilnickýma sklonama. Navíc nezaměstnanej, takže byl pořád doma a vztek si vybíjel na svý ženě a na tý holce. Jeho žena byla moc slabá, aby s tím něco udělala. Bála se ho a podle všeho už to za ty roky taky nemá v hlavě úplně v pořádku. Večer před tou bouračkou se zase opil a obě je zmlátil. Bylo tam nějaký típání cigaret o kůži a tak. No, nechutnosti... Nakonec je zachránilo až to, když usnul. Ta ženská pořád držela dcerku v náručí a takhle usnuly spolu v jedný posteli. Hladila jí a šeptala, že to bude dobrý. To říká ona. Ráno, když se probudila, zjistila, že ta holka je mrtvá. Davide? Jsi tam?“ Musel jsem sebrat všechny síly, připadalo mi, jako bych se musel vrátit z veliké dálky a nebyla to vůbec snadná cesta. „Jo, jsem tady. Pokračuj,“ řekl jsem nakonec. „Přesná příčina smrti se bude ještě muset vyšetřit, už je nařízená exhumace, ale to je teď vedlejší. Vzbudila manžela a zdá se, že oba propadli panice. Báli se, že je zavřou. Oba dva. Ta ženská říkala, že to chtěla normálně nahlásit, ale byla úplně grogy a navíc, zrovna její slovo tam asi nemá moc velkou váhu. Nakonec je ten hajzl obě naložil do auta – manželku a mrtvou dceru – a jeli pryč. Není ještě úplně jasný, jestli měl nějakej plán, nebo jestli jednal bezmyšlenkovitě. Možná jí chtěl někde pohodit. Podle toho, jak jsem ho viděl, byl schopnej zakopat někde v lese dceru i manželku. Možná je ale chytřejší, než si myslíme. Třeba věděl od začátku, co chce udělat. Zkrátka, když tě uviděl ve zpětným zrcátku, jak si to hasíš stodvacítkou, došlo mu, že má ideální šanci. Moc se nerozmejšlel a trhnul volantem. Řeknu ti, musel mít docela kuráž. Taky moh docela dobře skapat. No, asi měl pěknou kocovinu, takže to nedomejšlel úplně do důsledků. Ale úplně blbý to nebylo, co říkáš? Potřeboval nějakou nehodu, aby moh na něco svést její smrt. Prostě věřil, že on to přežije. Na manželce mu 62

nezáleželo a na tobě už vůbec ne. Moh to klidně nabořit někam do stromu, ale takhle to bylo ještě o něco lepší. Vlítnul jsi mu ideálně do rány, věděl, že srážka s jiným autem bude vypadat daleko věrohodněji. Záměrně strhnul volant, přesně jak jsi to popisoval, a pak už se jen modlil. No, modlil. On asi ne. Davide jsi tam?“ „Jo. Jak jste na tohle všechno přišli?“ „To ta ženská. Hlodalo v ní svědomí, říká, že když tě viděla, jak se trápíš, bylo to ještě horší a nakonec se definitivně zhroutila. Šla na policii a přiznala se. Řeknu ti, kdyby při tý bouračce skapala, tomu hajzlovi by to normálně prošlo. Neuvěřitelný. Bude z toho asi ještě pěkný haló. Bude se vyšetřovat, kdo všechno zanedbal svoje povinnosti. Policajti, lékař a tak dál. Už mi volali čtyři novináři. Co na to říkáš?“ Tentokrát mi trvalo skoro minutu, než jsem dokázal odpovědět. „Já nevim. Nevim, co mám na to říct.“ „Chápeš to? Jsi úplně čistej. Nic jsi nezavinil. Ani tu bouračku, ani smrt tý holky. Jsi z obliga. Nikdo ti nemůže nic vyčítat, ani ty sám sobě. Všechno je v pořádku. Nejsi viník, jsi oběť. Vlastně se vůbec nic nestalo.“ „Jo,“ řekl jsem, „vlastně se vůbec nic nestalo.“ Potom jsem položil sluchátko zpátky do vidlice.

http://slikon.wz.cz [email protected]

63