Obrazy z Nového zákona Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.albatros.cz www.albatrosmedia.cz
Renáta Fučíková Obrazy z Nového zákona – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Obrazy z Nového zákona R e n áta F u č í ková
A l b at r o s
Bůh zaslíbil Izraelcům nádhernou a úrodnou zemi. Museli do ní doputovat až z Mezopotámie, odkud je vedl praotec Abrahám. V nové zemi žili pokojně ve víře v jediného mocného Boha, stvořitele světa. Pak na Izraelce udeřilo sucho a neúroda, a tak mnozí z nich odešli do Egypta. Tam sice nestrádali hladem, ale stali se z nich otroci Egypťanů. Z otroctví vyvedl Izraelce Mojžíš. Byl to muž vzdělaný a houževnatý, navíc dostal od Boha velkou moc. Díky ní mohl vzdorovat egyptskému faraonovi. S touto mocí dokázal přesvědčit i samotné Izraelce, když reptali a báli se cesty do neznáma. Bůh dal Izraelcům deset zákonů. První a nejdůležitější zákon říkal: Budeš věřit v jednoho Boha. Boží zákony měly Izraelcům pomáhat, aby v zaslíbené zemi žili svorně a spravedlivě. Tady pásli svoje stáda, tady sklízeli pšenici a proso, stavěli vesnice a města, tady rodili a vychovávali svoje děti. Bůh mluvil s Izraelci prostřednictvím svých andělů a proroků. Dal Izraelcům i slavného krále Davida, který sjednotil všechny kmeny. Davidův syn Šalomoun postavil skvostný Chrám, kde kněží sloužili Bohu. Po tisíc let dodržovali Izraelci všech deset Božích zákonů. Za tu dobu prošli mnoha těžkými zkouškami, ale obstáli. Nepřátelé je zavlekli do dalekého Babylonu, ale i tam si Izraelci udrželi svou víru. Když se konečně směli vrátit domů, znovu postavili Chrám k větší slávě Boha.
Domov plný nepřátel
T
isíc let plynulo zaslíbenou zemí jako řeka. Stejně jako voda dokáže rozdrolit a odplavit celé hory, i čas oslabil a smetl mnohé mocné sousední říše. Po stovky let se na sebe vrhaly jako divá zvířata, trhaly se navzájem na kusy a polykaly svoje území. Jak těžké bylo pro Izraelce hájit uprostřed těch válek svoji malou zemi! Asyřané Izraelcům vypálili Jeruzalém a zničili Chrám. Asyrské království však později podlehlo králům Persie, kteří přišli od východu. Potom zase přitáhli ze západu, až z Řecka, bojovníci krále Alexandra. Peršany porazili a podmanili si všechna jejich území, s nimi i starobylý Egypt a zemi Izraelců. Za vlády Alexandrových nástupců se rozvíjela řemesla, umění a vědy. Vzdělaní Izraelci se naučili mluvit řecky. Bohu sloužil i dál jediný Chrám v Jeruzalémě, ale všude se stavěly i malé modlitebny zvané synagogy. Mnoho jich vzniklo v zemi Izraelců, ale stavěly se i jinde, v městech sousedních zemí, jakými byly Sýrie, Kilíkie, Kapadocie, Malá Asie a dokonce i Řecko. Zdálo se, že svět prožívá období souladu a rozkvětu. Stalo se však, že na západě Evropy povstala nová velká říše. Muži z města Řím vycvičili mocnou armádu a posílali svoje vojáky do všech světových stran. Žádný král, žádný kníže ani náčelník nedokázal vzdorovat římským legiím. Jako žhavá láva, kterou chrlí jediný jícen sopky, se nezadržitelně valily Evropou, Afrikou i Asií. Římané spoutali dobyté země svými přísnými zákony, pevnými cestami, poštovními stanicemi a vojenskými pevnostmi a tábory. Přinesli s sebou i své bohy. Pro každou činnost, pro každý úkaz v přírodě i na nebi měli Římané jiné božstvo: boha hromu, bohyni domácího krbu, boha podsvětí, boha války, boha vína nebo bohyni lásky. Ve všech zemích, které dobyli, stavěli chrámy nejen svým božstvům, ale i císaři. Jak těžko se muselo žít Izraelcům, když jejich zemi vládl cizí místodržitel. Nerozuměl ani jejich řeči, ani zvykům. Jak krušné bylo pro bohabojné muže procházet kolem soch cizích božstev, které jejich zemi znesvěcovaly a urážely jejich víru v jediného Boha. Izraelci řešili svůj odpor k římským vetřelcům různými způsoby: Někteří odešli do pouště, aby
7
tam prosili Boha za odpuštění všech hříchů. Tito muži si říkali esejci. Jiná skupina, říkali si saduceové, obsadila významná místa v radě kněží a odtud chtěla svojí zemi pomáhat. Farizeové neboli zákoníci chtěli bránit svou víru úporným dodržováním Mojžíšových zákonů a předpisů. Poslední skupina, zélóti, se uchýlila k násilnému vzdoru. Každým dnem se v ulicích Jeruzaléma i jiných měst odehrávaly potyčky Izraelců s vetřelci. Jak se však mohli obyčejní rolníci, řemeslníci a pastýři ubránit dobře cvičeným římským vojákům? Vězení se plnila a z plání za městy se stala popraviště. Povstalci umírali v bolestech. Nebyli plnoprávnými římskými občany, proto byli popravováni potupným způsobem: byli přibiti na kříž. Naděje všech Izraelců se proto upínala ke slovům proroků. Ti předpověděli, že už brzy přijde ten, který všechny zachrání: Spasitel neboli Mesiáš.
8
Co zvěstoval anděl
V
oněch těžkých dobách nechali Římané v Jeruzalémě vládnout izraelského krále Heroda. Směl však řešit jen drobné záležitosti, všechno důležité podléhalo místodržiteli, kterého do Jeruzaléma dosadil sám císař Augustus. Do sboru chrámových kněží náležel tehdy i jeden starý a spravedlivý muž, jehož jméno bylo Zachariáš. Neměl žádné děti. Zůstat bez potomstva bývalo mezi Izraelci velkou hanbou. Dokud byl Zachariáš mladý, denně prosil Boha, aby se nad ním a nad jeho ženou smiloval a dal jim alespoň jedno dítě. Po létech se však už smířil s osudem, že potomky mít nebude. Jednoho dne měl službu v Chrámu. Když přistoupil k oltáři, uviděl vedle sebe stát muže, jemuž zářila tvář tak, že Zachariáš musel přimhouřit oči, aby ten jas vydržel. „Zachariáši, spravedlivý člověče,“ oslovil muž kněze. „Bůh vyslyšel tvoje modlitby. Budeš mít syna.“
9
„Tomu nevěřím, to se nemůže stát. Moje žena Alžběta je stará, už nedokáže porodit dítě,“ zapochyboval Zachariáš. Muž však pokračoval: „Tvůj syn dostane jméno Jan. Bůh si ho vybral a má pro něj připraveno velké poslání: Jan má všechny lidi připravit na příchod Spasitele. Na příchod krále, který vás osvobodí.“ „Jak ti mám věřit? Kdo vlastně jsi?“ zeptal se kněz. „Jsem Gabriel, Boží posel, patřím mezi anděly, kteří smějí pobývat v blízkosti Boha. Ale ty, Zachariáši, jsi zapochyboval o úmyslech, které s tebou Bůh má. Proto ti teď vezmu dar řeči a vrátím ti ho, až se moje slova začnou naplňovat,“ pronesl archanděl a jeho obraz se rozplynul v šeru svatyně. Zachariáš vyběhl z Chrámu a chtěl lidem vyprávět, co se mu právě přihodilo. Nedostal však ze sebe ani hlásku, jen naprázdno otevíral ústa a mával rukama. Lidé však pochopili, že Zachariáš musel mít v Chrámu prorocké vidění. Za několik týdnů Alžběta pocítila, že bude mít dítě. Podivila se tomu, ale její radost byla silnější než údiv. Děkovala Bohu, že její život konečně dostane naplnění a smysl. Rozhodla se však, že svoje těhotenství prozatím utají. Alžběta měla v severním kraji, v městě Nazaret, mladičkou příbuznou Marii. Marie byla zbožná a pracovitá dívka, řídila se Božími přikázáními, svoje rodiče poslouchala a ctila. Protože měla něžnou tvář a dobré srdce, požádal o její ruku mladý tesař Josef, který pocházel z rodu slavného krále Davida. Mariini rodiče, Anna a Joachim, svou dceru Josefovi rádi slíbili. Marie se zvolna připravovala na svůj budoucí život, chystala si výbavu, s níž za čas odejde do ženichova domu. Jednoho dne v pravé poledne se ve světnici, kde Marie předla, objevil neznámý muž. Než se dívka stačila podivit, jak se dostal dovnitř, muž promluvil: „Buď dlouho zdráva, Marie. Jsi naplněná láskou a dobrem, Bůh je s tebou. Tebe požehnal a požehnal i plod, který v sobě nosíš.“ „Jak bych mohla mít dítě, vždyť ještě nejsem vdaná a s žádným mužem nežiju,“ obrátila Marie udivený pohled k cizinci. „Věř mým slovům,“ poklekl muž před Marií. „Jsem archanděl Gabriel a nesu ti dobrou zvěst. Právě tebe si Bůh vyvolil. Dáš světu dítě, které všechny zachrání.“ Marie se odvážila podívat andělovi zblízka do očí a uviděla v nich cosi, co nedovedla pojmenovat. „Ať se tedy všechno stane tak, jak si přeje Bůh,“ znovu sklopila Marie zrak ke své přeslici a anděl zmizel.
11
Za několik týdnů se Marie vypravila navštívit svou tetu Alžbětu, aby jí vyprávěla o zvláštním setkání s andělem. Chtěla se jí také svěřit s obavou, že by ji teď, když čeká dítě, mohl její ženich zapudit. Když ale vstoupila do tetina domu, v Alžbětině těle se pohnul její nenarozený syn. Teta s radostí běžela ke své neteři, objala ji a zvolala: „Buď dlouho zdráva, Marie, jsi požehnaná mezi všemi. I dítě, které čekám, to poznalo a teď jásá!“ Marie a Alžběta spolu strávily několik krásných dní. Pak se Marie vrátila domů, posilněná na mysli a bez obav z budoucnosti. Když se Alžbětě narodil syn, Zachariáš stále ještě nemohl mluvit. Osmého dne po narození chlapce se v jejich domě sešli příbuzní a sousedé, aby dítě slavnostně přivítali na svět. „Jaké mu dáte jméno? Jistě Zachariáš, po otci, jak je v našem rodu zvykem,“ ujišťovali se. „Ne, bude se jmenovat Jan,“ řekla pevným hlasem Alžběta. Hosté se s údivem obrátili k Zachariášovi, zda své ženě hodlá trpět takové rozmary. Ale otec vzal voskovou tabulku a vyryl do ní jméno Jan. V tom okamžiku se mu vrátil hlas a on konečně mohl promluvit: „Bůh nám dal veliký dar. Náš syn Jan bude prorokem Spasitele a připraví cestu pro záchranu nás všech.“
Cesta do Betléma
B
rzy se k Josefovi doneslo, že jeho nevěsta čeká dítě. Byl velice zklamaný, ale měl dobré srdce a nechtěl ji od sebe veřejně odehnat. Tím by ji zostudil před všemi lidmi města Nazaret. Josef chtěl raději zajít do Joachimova domu a svoje zasnoubení s Marií zrušit v tichosti. Večer předtím však k němu přišel anděl a řekl mu: „Neopouštěj svou nevěstu, bude potřebovat tvou lásku a oporu. Dítě, které čeká, je plod přímo od Boha. Až se narodí, dej mu jméno Ježíš, což znamená Bůh s námi. Jeho narození předpovídali proroci. Až přijde Ježíšův čas, zachrání všechny lidi.“ Josef anděla poslechl. Marii si s radostí vzal za manželku a láskyplně se o ni staral. Z města Řím přišlo do země Izraelců nařízení přímo od císaře: Každý muž v říši se musí zapsat do úředních knih ve městě, odkud pochází. Tak budou mít císařské úřady a soudy přehled o jejich počtu. Josefův rod pocházel z města Betlém. Tady se kdysi narodil jeho předek, pastýř David, který se později stal králem Izraelců. Betlém ležel na jihu země, zatímco Nazaret v jejích severních krajích. Cesta byla dlouhá a Marie ji musela podstoupit spolu s Josefem. Nevzpouzeli se však úředním příkazům a poslušně putovali po prašných stezkách. Marii se šlo těžko, každým dnem už měla porodit, ale Josef ji s láskou podpíral. Když dorazili do Betléma, nenašli nocleh jinde než v chlévě za městem. Ještě té noci se Marii narodil syn. Zavinula ho do šátku, který měla na hlavě, a položila ho do měkké slámy. Osel a volek, kteří stáli opodál, přišli k novorozeněti a něžně na ně dýchali. Marie a Josef u synáčka klečeli a s láskou na něj hleděli. Zářil zvláštním jasem a radostně se na všechny usmíval. V kopcích za Betlémem se pásla stáda ovcí, pastýři tu pospávali u dohasínajícího ohně. Noční oblohu ozařovaly jen hvězdy, všude byl klid. Najednou se nebe rozjasnilo, jako by vyšlo slunce. Jednoho z pastýřů to probudilo. Promnul si oči a uviděl u ohně neznámého muže. „Kdo jsi? Posaď se k našemu ohni a ohřej se,“ pozval ho pastýř. „Jsem anděl, Boží posel. Přišel jsem vám oznámit, že se vám dnes v noci narodil král. Spasitel, který vás všechny zachrání. Běžte ho pozdravit, najdete ho v chlévě za Betlémem. Cestu vám ukáže světlo na obloze,“ dopověděl anděl a zmizel.
13
„Bratři, narodil se nám král!“ budil pastýř svoje přátele. Bručeli, chtěli ještě spát, byli unavení po těžkém dni. Pak ale zahlédli hru světel na obloze a vykřikli: „Co to je?! Takovou krásu jsme ještě nikdy neviděli.“ A jejich přítel jim pověděl o andělovi. Rychle svolali stáda, přehodili přes ramena mošny a rozběhli se k Betlému. Záře je dovedla až k Josefovi a Marii. Pastýři uviděli na slámě malého synáčka. „Jak se bude jmenovat?“ ptali se. „Ježíš. Bůh s námi,“ odpověděl Josef. Pastýři padli před malým Ježíšem na kolena a volali: „Sláva našemu Spasiteli!“ Obloha nad chlévem zářila a v ní se objevovali andělé. Tančili v celých zástupech a společně volali: „Sláva Bohu na nebesích! A všem lidem na zemi pokoj a mír!“
Tři hvězdopravci
V
e vzdáleném Babylonu žili tři učení muži. Pozorovali hvězdy na obloze a z jejich postavení dovedli vyčíst budoucnost. Jednoho dne se všem třem hvězdopravcům ukázal stejný výsledek: V Betlémě se narodil nový král, který všechny panovníky zastíní. Učenci se seběhli v knihovně a ukázali si svoje záznamy. Neuvěřitelně se shodovaly. Usoudili tedy, že tak mimořádnou událost je třeba osobně prozkoumat. Nasedli na velbloudy a vypravili se přes poušť na západ. A protože se k budoucímu panovníkovi nesluší přijít s prázdnou, vezli s sebou dary hodny krále: zlato, vonné kadidlo a vzácnou mast z myrhy. Dorazili do Jeruzaléma a začali se vyptávat po malém králi. Příjezd vzácných cizinců se neutajil, a tak se o hvězdářích brzy dozvěděl i král Herodes. Vylekal se, že by ho jejich návštěva mohla ohrozit. Zavolal si svoje zvědy a přikázal jim, aby babylonské učence našli. „Proč přicházíte do mé země?“ zeptal se Herodes hvězdářů, když mu je přivedli do paláce. „Hvězdy nám řekly, že se v Betlémě narodil největší z králů. Chceme ho poznat,“ odpověděli učenci. To tak, aby mě z trůnu svrhlo nějaké dítě, vyděsil se Herodes, ale nedal na sobě nic znát. Hvězdáře pohostil a propustil je s prosbou: „Až toho malého krále najdete, oznamte mi, kde žije, abych mu i já mohl poslat nějaký dárek.“
16
Z Jeruzaléma do Betléma není daleko a nebe nad chlévem svou září dosud ukazovalo všem dobrým lidem, kde najdou malého krále. Učenci před chlévem sesedli z velbloudů a vstoupili. Uviděli krásné dítě v náručí matky. Usmívalo se na ně a natahovalo k nim ruce. Všichni tři mudrcové padli na kolena a s radostí a s úctou předali Josefovi svoje dary. Zaznamenali do svých tabulek a svitků, že našli krále, jak jim hvězdy předpověděly. Když se chtěli vydat zpátky do Jeruzaléma, zastoupil jim cestu anděl: „Jeďte rovnou do Babylonu, nesmíte Herodovi ani nikomu jinému prozradit, co jste tu viděli.“ Hvězdáři uposlechli, a tak jejich návštěva a dary zůstaly tajemstvím Marie a Josefa. Anděl se pak ukázal i Josefovi: „Utečte ze země, ty, Marie i dítě. Král Herodes mu usiluje o život. Až nastane v zemi klid, zavolám vás zpátky.“ Josef vyvedl z chléva oslíka, Marii s Ježíšem v náručí posadil na jeho hřbet a ještě té noci vyrazili na jih. Putovali dlouho, až došli na území, které patřilo do správy Egypta. Tady byli před Herodem v bezpečí. Herodes byl král Izraelců a měl dodržovat Boží zákony. Jedním z nich je přikázání: Nezabiješ. Ale Herodes se ve svém strachu o trůn choval stejně krutě jako kdysi egyptský faraon. Nechal povraždit všechny nově narozené chlapce. Marně jejich matky plakaly, marně natahovaly ruce po svých dětech. Vojáci nemilosrdně povraždili nemluvňata, která se v tu dobu v kraji narodila. Bůh Heroda potrestal a seslal na něj smrt. Josef a jeho rodina se pak mohli pokojně vrátit, sám anděl je přivedl až do jejich domu v Nazaretu.
Moudřejší než učenci
J
ežíš vyrůstal v domě Josefa i Marie. V rodině panoval mír a láska, brzy přibyly i další děti. Hloubavý Ježíš často pomáhal otci v dílně a učil se jeho řemeslo. Chodíval také ulicemi Nazaretu a pozoroval život obyčejných lidí. Vnímal trápení chudých a žebráků. Cítil nesvobodu otroků, kteří byli majetkem svých pánů, vydaní jim na milost a nemilost. Přes zeď pozoroval domy boháčů, jejich zpupné jednání s chudými. Bolely ho i nemoci starců, svírala ho tíseň utiskovaných lidí. Dítě z tesařova domu chodilo městem tiše, ale všechny pocity a myšlenky ukládalo hluboko ve své duši jako semena, která jednou vyklíčí do bohaté sklizně. Ježíšovi bylo dvanáct let a dospěl do věku, kdy měl vstoupit do světa dospělých. Josef a Marie ho proto vzali s sebou do Jeruzaléma, kam mířili na slavnost nekvašených chlebů neboli Velikonoc.
19
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
