Budu vás chodit strašit

Budu vás chodit strašit Jmenuju se Žoﬁe Zvonková a jsem mrtvá. To ale ještě neznamená, že vám nemám co říct. Právě naopak. Umřela jsem ani ne před týdnem a na Onom světě se teprve zabydluju. Až teď jsem našla v tom modru škvírku, kterou na domov nejlíp vidím. Ten mě zajímá nejvíc. Jsou mi jedno politici, prezidenti i všechny světoborné události. Mě zajímají moji kamarádi. Někteří už jsou hodně staří. A někteří ne. Budou se lopotit a pachtit a veselit a milovat, brečet a smát se… prostě žít. A já to chci vidět. Už nepotřebuju být u toho osobně, tam dole. Za rok by mi bylo sto let. Kdybych nebyla nebožka, byla bych stoletá bába. A proto můžu zodpovědně prohlásit, že v životě je nejhorších prvních sto let. Pak už to jde. Tak například odtud vidím i bez brejlí. Proto vím, že moje postel tam dole, v domově, na pokoji číslo pět, hned vedle postele Lízy Lupáčové, by ode dneška měla mít zase nájemníka. Dívám se odtud na ten starý dům se železnými vraty, které jsou zavřené na ohromnou kliku a ani nedutám. Lidé se bojí koukat na staré lidi, bojí se stáří, ostýchají se ho, nevědí, co si s ním počít. Připomíná jim, že i oni budou jednou staří a že to nemusí ani tak dlouho trvat. Připomíná jim, že každý prožitý den jsou mu blíž. Málokdo se odváží vzít za tu ohromnou kliku a podívat se svému vlastnímu stáří do očí. Ale kdo tak udělá, zjistí, že stáří je prostě věk. Že je to věk jako každý jiný. Věk, který přináší změny. Přechodové období. A změny jsou dobré. Jenomže lidé se podvědomě bojí změn. Vždycky jsou krokem do neznáma. Po silnici, co vede k domovu, jede naleštěné auto, ale značku vám nepovím, v tom já nebyla nikdy dobrá. V autě sedí Rozárka se zetěm Antonínem Jeřábem. Ani jednoho z nich neznám, ale vím, jak se jmenují, my tady na Onom světě totiž víme všechno. Klidně bych si mohla zjistit, co s nimi bude, to je jedna z výhod pobytu na Výsostech. Ale já ji nevyužívám. Radši se dívám na svět pod sebou jako na televizi. Protože já už vím, že konce nejsou. Ani dobré, ani špatné, žádné. Antonín Jeřáb zastavuje svůj vůz před domovem. Vypne motor. Podívají se s Rozárkou na sebe. Pak na nápis na vratech. DOMOV SENIORŮ stojí tam napsáno a pod tím menším písmem SKALICE. Po zádech jim přeběhne mráz, to je jasné. I já si pamatuju, jak mi bylo, když jsem ty dveře poprvé otevřela. Strašně. Antonín obíhá auto, otvírá Rozárce dveře a pomáhá jí vystoupit, zatímco ona si prohlíží zámeček. Musí uznat, že nevypadá vůbec špatně. Třeba se tu budu mít jak kněžna, napadá ji. Dům seniorů stojí uprostřed zahrady plné vzrostlých stromů, zahrada působí i zvenku starodávně, klidně. Ale Rozárka v klidu není. Tonda se moc snaží. Od té doby, co se stala ta strašná věc, se k ní chová tak hezky, že ji někdy napadá… ne, nic ji nenapadá… Rozárka na to nechce ani pomyslet. 5

zivot je ples_1m.indd 5

29.2.2012 17:53:32

Vystupuje a usměje se na něj, i když jí zrovna nejlíp není. Pořád dělá, že je tou milou, bezstarostnou babkou, co dřív. „Půjdu s vámi,“ nabízí se Antonín. „Ne, ne, říkala jsem ti přece, že nechci, Toníčku. Půjdu tam sama.“ „Vzal bych vám věci.“ Tonda otevírá kufr auta, vytahuje tašku, pořád je tak galantní, až to začíná být obtížné. Obejme ji a Rozárka mu tašku bere z ruky. „Jen ať viděj, že jsem čiperná. A pak… za pár dní mě máte přece zpátky.“ „Už teď se těšíme.“ Rozárka se znovu podívá na ten dům, na ta ohromná vrata a sevře se jí srdce. Uvědomí si, že nemá to nejdůležitější. „A nezapomeň mi, prosím, sem ještě hodit ten medailonek. Má být opravený dneska odpoledne. Moc mi na něm záleží.“ „Já vím. Mezi čtvrtou a šestou jsem tu, jo?“ Proč se ten medailonek musel rozbít zrovna v době malování! A proč ho nemohli opravit v dřívějším termínu. Rozárka potřebovala mít ho pořád u sebe, moct se kdykoliv podívat na Kačenku, jejíž fotka ji hřála na srdci. „Jo. Jak to říká Marika?“ spustí teď Rozárka vesele, aby rozptýlila všechny chmury. Tonda spiklenecky pronese: „Nazdar bazar!“ „Tak. Nazdar bazar.“ Tímto zvoláním si dodá sílu otevřít vrata. Trochu s nimi zápasí, ale než k ní zeť stihne doběhnout, aby jí pomohl, mizí v nich. Jako kapka v moři, napadá ji. Ne, takhle ne, takhle to nechce vidět, to se mi jen něco zdálo. Ocitne se v recepci, kde sedí nadmíru podivný muž. Není ani trochu sympatický. Je oblečený v maskáčích, na pultíku leží jeho trampský klobouk, sklání se nad novinami a v ruce drží propisku. „Dobrý den,“ pozdraví Rozárka. Chlapík dělá, že ji nevidí, ale ve skutečnosti si ji měří od hlavy k patě. „Ruská řeka na pět,“ pronese pomalu a drze, čímž docílí, čeho chtěl. Rozárka se podiví. „Co prosím?“ „Koho hledáte?“ vypálí muž. Je se sebou zjevně spokojen, připadá si tady v té vrátnici jako pupek světa, střed vesmíru. Rozárka mu podává ruku, aby dala najevo, že ona, na rozdíl od něj, považuje společenské chování za běžnou součást života. „Dovolte, abych se představila. Rozálie Malá.“ „Takže Rozárka?“ usměje se muž žoviálně. „Tak mi říkali, když jsem byla malá.“ „Ale vždyť jste Malá!“ Teď se ten chlap ke všemu zatváří světácky: „A velká kočka…“ „Prosím?!“ opáčí Rozárka významně. Netouží po tom, aby jí někdo dával najevo svoji přízeň tímto způsobem! 6


29.2.2012 17:53:33

Raději si prohlíží recepci. Tomu muži rozhodně neuškodí, když mu dá od začátku najevo, že jeho řečičky na ni nezabírají. Ale interiér tu mají hezký, to musí uznat, u stropu starodávný lustr, vysoké, klenuté stropy… „Já jsem Tramp. Taky mi říkají turbodůchodce. Odolávám větru, dešti, jen ženskejm ne. Nejela byste se mnou na tramp, Rozárko?“ „Ne, ne, budu tu jen týden, možná dva, takže bychom to nestihli.“ „Třeba jo.“ „Budu tu jen do té doby, než naši vymalují.“ Při slově naši se Trampova tvář změní. Rozárka v tuto chvíli ještě nevěděla, že některé výrazy tady lidi rozjitří. Naplní steskem, smutkem, ale i radostí – to ty víc přející. Což Tramp, při vší směšnosti své postavy navlečené v maskáčích, usárnách a kanadách, je. Rozárka se konečně dostává k otázce, kterou chtěla od počátku položit. „Kudy se dostanu k paní ředitelce?“ „Račte rovnou za nosem.“ Rozárka spěšně odchází z recepce, když vtom jí to dojde. „Co Volha?“ „Jaká volha?“ „No přece ruská řeka na pět!“ Tramp uznale hvízdne a Rozárka se vydává po směru, který jí ukázal. A pak poprvé spatřila Tůmovou. Hned si pomyslela, že vypadá jako parodie na ředitelku čehokoliv. Tůmová měla od začátku potřebu dávat najevo svoji převahu. I když Rozárka dobře věděla, že takoví lidé si jsou nejistí především sami sebou, v tomto prostředí jí její chování nahánělo strach. „Můžu vám říkat křestním jménem, že, Rozárko?“ zeptá se jí ředitelka po pár větách. Rozárka zrozpačití. „Ale já nevím, jak se jmenujete křestním vy.“ „Mně můžete klidně říkat paní ředitelko. Klienty oslovujeme křestním jménem, aby k nám měli tak nějak blíže.“ Tak nějak blíže… Hm… Rozárka si připadá jako dítě ve školce, kde tolik let učila a vždycky se snažila, aby na ně přesně takhle nepůsobila. „Posaďte se, Rozárko. Už jsme se na vás moc těšili! Nejvíc naše krasavice Líza Lupáčová. To bude vaše spolubydlící. Tak se přece posaďte!“ Rozárka je pořád rozpačitější. Nejradši by utekla. „Už jsme pro vás všechno nachystali!“ Rakev? Chce se zeptat, ale nahlas řekne překvapeně: „Co všechno?“ „Vaši skříň, přihrádku v koupelně, postel… Garsonku jste prý nechtěla, upřímně řečeno to je dobrý nápad, díky tomu se uvolnilo místo tak rychle.“ „Promiňte, ale obávám se, že vám nerozumím…“ „To nevadí, jsem zvyklá všechno opakovat.“ 7


29.2.2012 17:53:33

Tůmová nepřirozeně zesílí hlas, v domnění, že nová klientka je hluchá. Křičí a zřetelně artikuluje: „Že se tu pro vás uvolnilo místo. Už slyšíte?“ „Ale ano, já slyším dobře. Ale došlo k nedorozumění. Já se sem nestěhuju.“ Tůmová znejistí. Skloní hlavu a listuje v nějakých materiálech. „Ne?“ „Ne. Paměť mi slouží ještě líp než sluch.“ „Aha…,“ křečovitě se usměje. „Jsem tu jen na pár dní. Máte to v těch vašich papírech. A prosím vás, ještě dneska mi můj zeť přiveze malý balíček. Dejte mi vědět hned, jak dorazí.“ „Samozřejmě.“ Tůmová si odkašle. „Víte co? Zavolám vám naši sociální pracovnici Sandru Drahokoupilovou. Provede vás po domově a bude vás o všem informovat.“ A tak Rozárka poznala Sandru, ženskou co na srdci to na jazyku, který měla po čertech dobře ostře nabroušený.

UV

Městečko Skalice není nijak zvlášť velké ani významné, ale kromě domova seniorů má také divadlo. Malé, jak se říká oblastní, ale místní obyvatelé jsou na něj náramně pyšní. A právě k divadlu patří další hrdinka našeho příběhu, herečka Táňa Fialová. Koukám, že právě teď se tu zkouší Sen noci svatojánské. Po kolikáté už? Na prknech, co znamenají svět, právě stojí opravdové nemehlo, neboli mladá Valentýna, snaživá dívka, co je jak slonbidlo. „Jen dupnu, jeden přes druhého padá a křičí: ‚Vražda! Zachraň kamaráda!‘ Tak málo strach jim v těle nechal duchy, že už i bezduché je rve a cuchá…“ Dál deklamuje a režisér Pazdera očividně trpí. „Pořád to není ono, Valentýno.“ Valentýna vypadá, že se rozpláče. „Už nevím, jak to mám dělat. Já toho Puka začínám nenávidět!“ „To přejde… míň ho recituj. Je to pak mnohem působivější. Zkus se nad tím ještě zamyslet, jako bys nebyla herečka. Jedem znovu. Od začátku!“ „Myslíš, že bych se mohla jít vyčůrat?“ „Ne.“ Hlediště na okamžik prozáří pruh světla. Táňa vchází po špičkách a hned dveře potichounku zavře. „Tak už jsem tu,“ pošeptá do ucha řediteli divadla, který zkoušce přihlíží ze zadní řady. „Fajn. Ještě si ji poslechnu a jdem ke mně.“ Bylo to strašné. Nejen to, co se dělo na jevišti, ale hlavně potom v kanceláři. Táňa říďu zná od doby, kdy do divadla nastoupila po škole, tedy asi dvacet let. Tehdy hrála hlavní role, dokonce i toho Puka jí na pár sezón dali, ale teď už dlouho nic. Vyrostla z dívčích rolí nebo ztloustla, nebo co já vím. Ale spíš ji ne8


29.2.2012 17:53:33

obsazovali kvůli věku. Kvůli tomu věku, se kterým má ženská i tak dost problémů. Což ovšem na Onom světě vůbec neplatí. „Nechceš kafe?“ zeptal se jí říďa a vypadal trochu nervózně. „Ne, ani ne.“ Táňa usedá naproti němu. Ředitel chvíli mlčí. Dívá se z okna. Vždycky je tak upovídaný… Táně ale pořád nic nedochází. „On tu Valentýnu cpe někam, kde ona nemůže bejt, nezdá se ti?“ zeptá se jí ředitel nesmyslně. Nikdy se s ní nebavil o režii. „V tom telefonu jsi nepůsobil dojmem, že se mnou chceš probrat Pazderovo pojetí Snu noci svatojánské.“ „Ne?“ podivil se. „Ne. Tak o co jde?“ Znovu se podívá z okna. „Asi sis všimla, že tě poslední dobou režiséři moc neobsazujou…“ „To se nedalo přehlídnout. Mimochodem se to odráží i na mém platu…“ „To je mi líto.“ „A dál?“ Znovu ten pohled do dálky. Táňa začíná být ostražitá. „No, máš… ehm… trochu blbej věk.“ „Jo, to máš pravdu. Už mi napsali i brejle.“ Zasmál se. Působil nepřirozeně skoro jako Valentýna. „Fakt, jo? To bych neřekl.“ Táně ho začíná být skoro líto. Vlastně se pořád snaží dodat rozhovoru žertovný tón. Ale nedaří se jí to. „To víš, už nejsem mladá a nevydržím vůbec nic. Tak mi zbejvá bejt jen dobrá. Vlastně jsem se chtěla zeptat už dávno, proč mě necháváte hrát jen toho hříbečka.“ „Divadlo nemá vůbec peníze,“ pronese říďa utrápeně. „Musíme snižovat stavy. Táňo, říká se mi to strašně špatně, vůbec jsem kvůli tomu nespal…“ „A dál?“ „Neprodloužíme ti smlouvu.“ „Cože?! Jsem s Kryštofem sama!“ Táňa vyřkne větu, kterou běžně neříká, protože by si připadala, že si právě nalepila na čelo nápis POZOR SAMOŽIVITELKA. OBJEĎTE JI ZPRAVA. „Má snad otce, ne?“ skoro se na ni obořil říďa. „Jo. A ten má zas svoji rodinu, jak víš.“ Táňa neměla chuť mu znovu vyprávět tu omletou historii, která pár let po Kryštofově narození živila celé divadlo. „Aha, vlastně. Ale… třeba kdybys za ním zašla…“ „Jasně. Zkusím se nad tím ještě zamyslet, jako bych nebyla herečka.“ Vypadla z jeho kanceláře nejrychleji, jak dokázala, neboli velmi rychle. Samoživitelky umí vypadávat odkudkoli nadzvukovou rychlostí. Nechtěla, aby ji ředitel viděl brečet. Nechtěla, aby ji kdokoli viděl brečet. Chodbou divadla 9


29.2.2012 17:53:33

skoro běžela. Hlavně, ať nikoho nepotkám, přála si. Ale marně. Proti ní se řítí rozčílená Valentýna. „Táňo! Ahoj! Co tady dneska děláš? Vždyť nezkoušíš!“ Táňa uhýbá pohledem, tělem, couvá, radši by nebyla. „Jen jsem se tu stavila. Chvíli jsem se dívala, jak hraješ.“ „Pazdera má furt nějaký kecy.“ „Znáš ho, to on má vždycky.“ Ale Táňa se moc dlouho přetvařovat nedokáže, v tom je opravdu špatná herečka. Valentýna se jí zadívá do obličeje. „Není ti něco? Vypadáš, jako bys brečela.“ „To se ti jen zdá.“ „To se mi teda nezdá. Co se stalo?“ Táňa kapituluje. Co si má vymýšlet? „Vyrazili mě. Dalo se to tušit. Nemáš kapesník?“ Z očí se jí nezadržitelně řinou slzy. „Kapesník nemám…, ale dám ti aspoň tohle.“ Valentýna je hodná holka. Nemůže za to, že je trochu pitomá. A že nemá talent. A že to všechno nevadí, protože je zkrátka mladá. Tady na Výsostech už není věk důležitý. To jen vy dole ho prožíváte mnohem víc, než si zaslouží. Každý člověk je právě tak starý, jak se cítí. Mně bude sto a je mi nádherně. Valentýna vyloví z kabelky knížku. Podává ji Táně. Ta se podiví: „Saturnina?“ „Pomáhá mi. Někdy z něj chodím číst do skalického domova seniorů. Měla jsem tam jít zítra, ale nemůžu, točím reklamu. Nechceš za mě zaskočit? Bejvá tam docela sranda.“ „Kolik platěj?“ ptá se Táňa bez servítků. Konec všech cavyků, v jejím životě půjde brzy do tuhého. Valentýna se ovšem naježí. „Nic, to je charita!“ Možná jí Táňa připadá jako sobecká a lakomá osoba, co nemyslí na blaho druhých. „To já si teď nemůžu dovolit, to je pro vás, co máte spousty kšeů,“ dloubne si ještě Táňa, protože je jí jedno, co si myslí nějaká mladá a špatná herečka. „Radši bych tu reklamu.“ Valentýna se zatváří zkroušeně. „Tak si to aspoň přečti!“ zavolá a už spěchá zpátky na zkoušku. Knihu Táně nechá. Zřejmě další charita. Táňa odchází z divadla ponížená a osamělá. Připadá si jako bezradná žena ve světě plném úspěšných lidí.

UV

Ovšem Táňa Fialová není ani zdaleka jediná, kdo dnes prožívá těžké chvilky. Rozárka na tom také není dvakrát nejlíp. Navzdory tomu, že sociální pracovnice Sandra Drahokoupilová se tuze snaží, Rozárka se v domově necítí ani tro10


29.2.2012 17:53:33

chu ve své kůži. Sandra ji provádí po domově, seznamuje s novými lidmi, vypráví, dělá legraci, ale moc platné to není. Rozárka je čím dál zamlklejší. „Víte co, ukážu vám teď našeho pana manažera. Zrovna teď vede svůj internetový kurz. Je tam legrace! Uvidíte všechny naše staříky v akci.“ A otevře dveře s nápisem INTERNETOVÁ KAVÁRNA. Rozárka se ocitá v místnosti plné počítačů. Všichni u nich vypadají, jako by právě kousli do citrónu. „Dobrý den, nenechte se rušit… jen provádím po domově naši novou klientku,“ pozdraví všechny Sandra a už spolu s Rozárkou usedají k jednomu volnému stolu. Na kurzu jsou samí zvídaví studenti a zdá se, že žádnému není pod sedmdesát. Každý sedí u stolu s počítačem a jejich vyučující Lukáš Řípa prochází mezi stoly od jednoho k druhému. „To, co vidíte před sebou na obrazovce, jsou tak zvaná windows. Okna, která se otvírají a zavírají. Windows jsou nejčastěji používanou počítačovou aplikací. Jedna ze studentek se hned ozve. Je to Izabela a je jí osmdesát let. „Vůbec vám nerozumím! Nemůžete mluvit česky?“ Ovšem v tu chvíli se na ni oboří druhá studentka, žena, které tu nikdo neřekne jinak než stará Rašková. „Co je na tom těžkýho? Windows jako okna, ne?“ Lukáše však nic nevyvede z míry, všechny uklidňuje. Je milý, mladý a pořád se usmívá. „Nebojte, teď už to bude úplně jednoduché. Uchopte všichni myš. Takto.“ Líza Lupáčová zaječí: „Pomóóóc!“ Lukáš k ní hned přispěchá. „Je vám špatně, paní Lupáčová?“ „Ano!“ Líza se zatváří dotčeně. „A kolikrát vám mám říkat, že jsem slečna?!“ Sandra také hned vyrazí Líze na pomoc, nahmatá jí tep. „Jaký jste měla ráno tlak?“ Líza se skoro rozpláče: „Já se strašně bojím myší!“ Lukáš se Sandrou se na sebe významně podívají a usoudí, že výuka může pokračovat. „Ale tohle není živá myš, slečno Lupáčová. Podívejte.“ Líza se ale dívat nechce. „Mám fóbii z myší!“ Stará Rašková je krajně pobouřena: „To je toho!“ Líza, snad aby dodala své hrůze na vážnosti, zasténá: „Možná omdlím!“ Což rozněžní pana Edu Vavrouška. „Miřte do mé náruče,“ nastaví jí svou hruď. Lízu však nedokáže uklidnit nikdo a nic. Je dotčena, že její děs nebere nikdo vážně. „Nebudu tady sahat na žádnou myš, živou ani umělou. Je mi to odporný. Podívejte, mám husí kůži!“ 11


29.2.2012 17:53:33

„Ano, to je úplně jasný, Lízo,“ má s ní Lukáš svatou trpělivost. „Zkuste na chvilku vzít jako fakt, že tato myš ve skutečnosti není myš, ale polohovací zařízení. Nezlepšila by se vaše fóbie, kdybyste jí tak říkala?“ Pomalu přisouvá k Líze po stole myš. „Opakujte po mně, slečno Lupáčová – polohovací zařízení.“ Lukáš bere její ruku do své a pomaličku ji pokládá na myš. Líza zavře oči a soustředěně opakuje: „Polohovací zařízení, polohovací zařízení…“ „No jo, nic to se mnou nedělá!“ vzhlédne užasle k Lukášovi. „Tak sláva. Takže pokračujeme ve výuce. Uchopte všichni polohovací zařízení a zkoušejte jím jezdit po podložce.“ Nedaleko dveří sedí distinguovaná dáma, soustředěně se dívá na obrazovku a velmi se snaží. Jmenuje se Izabela Švarcová a v životě ji hned tak něco nerozháže. Kromě počítače, zdá se. „Tady je nějaká čárka!“ vykřikne. „Ano. To je takzvaný kurzor,“ vysvětlí Lukáš. „Slovo kurzor se mnou třeba vůbec nic nedělá,“ prohlásí hrdě Líza. „Ale se mnou jo,“ zoufá si Izabela. „On se ztratil! Nemám ho.“ „Nebojte, kurzor se nikdy neztratí,“ uklidňuje ji Lukáš. Izabela ovšem ví své: „Vyletěl z počítače ven! Nespadl mi na zem?“ „To se nikdy nemůže stát, to je jen váš pocit. Nejlepší je v takovém případě udělat myší tento pohyb…“ Jak se Lukáš přiblíží k Izabelinu počítači, je kurzor na světě. „Myší?!“ zaječí Líza Lupáčová, jako by ji na nože brali. Stará Rašková si zaťuká významně na čelo: „Myslí polohovacím zařízením.“ Lukáš zdvihne pravou ruku k přísaze. „Promiňte. Přísahám, že myslím polohovacím zařízením.“ Všichni se smějou. Dokonce i Rozárka. „Panoptikum, co?“ mrkne na ni stará Rašková.

UV

Panoptikum to bylo docela slušné, s tím tedy Rozárka nemohla nesouhlasit. Opustily se Sandrou počítačový kurz a vydaly se dál na průzkum. Rozárka si připadala, jako by chodila po zakletém zámku a otvírala jednu třináctou komnatu za druhou. A v každé na ní cení zuby nějaký kostlivec. Ale za dalšími dveřmi na ni dýchla atmosféra, kterou vždycky milovala. Ucítila totiž vůni knih. A nejenom to. Sandra ji zavedla do prostorné, tajemné místnosti. „Tohle je naše chlouba, takzvaný divadelní sál, jinak spíš knihovna. Je to úžasné místo, původně jsme s ním měli velké plány, ale nějak z toho nic nevyšlo. Mělo se tady hrát divadlo, pořádat bály, koncerty. Místo toho se tu půjčují knížky, co nám někdo dal nebo odkázal. Ale jen v úředních hodinách, jak nakázala paní ředitelka. Pak se tu zamkne. Klíč si ale může kdokoliv půjčit v ředitelně.“ 12


29.2.2012 17:53:33

Budu vás chodit strašit

Recommend Documents