„Bohemistyka” 2008, nr 1–4, ISSN 1642–9893 a m l a d š í / j e d n o d u š š í , který se uplatòoval od 40. let 14. století aû do poèátku století 15. 3. Na poèátku 15. stol. vznikl p r a v o p i s d i a k r i t i c k ý, ale prosazoval se pomalu, protoûe mu silnì konkuroval vûitý pravopis spøeûkový.
Jana PLESKALOVÁ Brno
Vývoj pravopisu ve staré èeštinì* Poèátky èeštiny spadají do konce 10. stol. n. l., kdy se èeština – stejnì jako ostatní slovanské jazyky – zaèala vydìlovat ze spoleèného prajazyka – praslovanštiny; od té doby mùûeme sledovat vývoj èeštiny i èeského pravopisu. V této souvislosti je tøeba pøipomenout, ûe èeština má ze všech slovanských jazykù nejstarší historické doklady , uvádí se nìkdy ještì ruština, ale zároveò se konstatuje, ûe se v ní tìûko rozlišuje, co je církevní slovanština a co stará ruština. (Termínem církevní slovanština bývá oznaèována staroslovìnština uûívaná v jednotlivých slovanských jazycích po 11. stol.) Dosavadní popisy staroèeské grafiky se v podstatì zmiòují o tøech zpùsobech zápisu staroèeských písemných památek: 1. P r i m i t i v n í / j e d n o d u c h ý p r a v o p i s – je typický pro praèeštinu (od 10.do pol. 12. stol.) a na ni navazující historickou èeštinu (od pol. 12. do 13.stol.). 2. P r a v o p i s s p ø e û k o v ý – mìl dvojí podobu a dominoval ve 14. století. Byl to jednak s t a r š í n e b o l i s l o û i t ì j š í s p ø e û k o v ý p r a v o p i s , který se uûíval v letech 1300–1340, O J$2& (25<;# * ';-%$ * )+9/; P. -59'70& /#'2)$ *.*&"# (2$)7 $ (2E#<'! 6#>2;',G 6C QRIMSC P (&56$('7 6#(-7 "$ ,-&*=<'7 4&0#9;(2;/# "# '#"(2$)>! &4<&4! 6#>2;', &< -&'/# DTC <& @&%&*;', DBC (2&%C & '$6&*+'& "$-& @ ) $ 6 # > 2 ; ' $U "#"! @&<&4$ "# )#-&'(2)5&8 *+'$G @&'=*$<û
27 <&4, 9+9# <&/0&*+' "#' '#@$2)'. @&6#2 0;(2&);/-./0 <&-%$<3C
321
Tento obecnì rozšíøený pøehled vývoje pravopisu v 10.–15. století je v podstatì správný, ale systematické zkoumání písemností neliterárního charakteru pøineslo nová zjištìní, která tuto pomìrnì jednoduchou posloupnost – tj. pravopis primitivní – spøeûkový – diakritický/spøeûkový – v mnohém zpøesòují a doplòují. A tomuto zpøesnìnému obrazu vývoje staroèeského pravopisu je vìnována tato studie. Od poèátkù èeštiny se uûívalo k jejímu zápisu latinky, a to støedovìké obmìny latinského písma, jak to bylo bìûné v západní Evropì. Latinka nebyla pro èeský jazyk pøíliš vhodná, protoûe má ménì písmen neû èeština hlásek. Hledání moûností, jak oznaèit ty èeské hlásky, které latina nemìla, sehrálo ve vývoji èeského pravopisu dùleûitou roli, nebo; všechny pravopisné systémy, které se v prùbìhu vývoje èeštiny uplatòovaly, pøedstavují rùzná øešení tohoto problému; dobì jejich uûívání odpovídají jednotlivá stadia èeského pravopisu. Do 11. stol. (a pozdìji jen ve specifických pøípadech) se na èeském území uûívalo téû staroslovìnštiny. K jejímu zápisu slouûila dvì písma – hlaholice a cyrilice. Protoûe byla vytvoøena pro záznam ! "# $%&û#' '$ ()&*'+*+'! "$ ,-&*./0 1$-23 9# #'!:
&4&5 -&'/3 "#"!0& 6$(&*70& *,8
0;(2&);/-, <&%&û#'7 (2$)&(%&*='>2;', ?$ )#-&'(2)5&*$'7 @)$(%&*$'>2;',A
'$ (2)$'= "#<'7 $ '#"(2$)>!0& 0;(2&);/-, <&%&û#'70& (2$<;$ 6#>2;', ?&< BC @&%&*;', DBC (2&%CA $ @E!45 './0 (%&*$'(-./0 "$ ,-3 '$ (2)$'= <)507C F)$6#>2;'$ "# @)& '+( <3%#û;2+G @)&2&û# @E#<(2$*5"# *./0&<;(-& *.*&"# (2$)7 6#>2;',C H;(2&);/-7 &4<&4! (2$)7 6#>2;', 2#<, @&6!'+ @&%&*;'&5 DBC (2&%#2! $ -&'6! (2&%#2!9 DIC J$2& )& (+0%+ #2$@$ (# <+%# 6%#'! '$ 2 *C ) $ ' & 5 ( 2 $ ) & 5 6 # > 2 ; ' 5 $ 0 ) ' 5 " ! / ! D BC K D LC ( 2 & % # 2 !G *,(@=%&5 ( 2 $ ) & 5 6 # > 2 ; ' 5 ( 2 & % # 2 ! D M C $ '$ '; '$*$ 5"!/! 6 # > 2 ; ' 5 < & 4 , 0 5 ( ; 2 ( - 7G "#û -&'6! '$ (-%&'-5 (2&%#2! DIC N$># @& &)&*+'! (#
322
slovanského jazyka, mìla pro všechny slovanské hlásky specifické znaky. Jejich zápis tedy neèinil ûádné potíûe. Tuto problematiku ponechám stranou.
Pøípravné stadium èeského pravopisu sahá do konce 13. stol. V té dobì plnila v èeských zemích funkci kulturního jazyka latina (tj. jazyk liturgický a literární, diplomatický a administrativní). Všechny potøebné písemnosti byly tedy psány latinsky. Jestliûe vyvstala potøeba zapsat v latinském textu èeské slovo èi krátký text, uûila se latinka bez jakékoli úpravy, a proto je tento nejstarší zpùsob zápisu èeských slov oznaèován jako p r a v o p i s p r i m i t i v n í nebo j e d n o d u c h ý. Nìkteøí badatelé tento termín odmítají, a to právem, protoûe termín pravopis pøedpokládá existenci pravopisného systému. A v této grafice ûádný systém není. „Primitivnost“ nejstaršího pravopisu spoèívala v tom, ûe rozdíl mezi vìtším poètem èeských hlásek a menším poètem písmen støedovìké latinské abecedy se øešil na úkor jednoznaènosti zápisu domácích hlásek. Hlásky v latinì neexistující byly zapisovány písmeny oznaèujícími podobné hlásky latinské, pøitom se kaûdý písaø øídil vlastním sluchem, takûe to nebylo jednotné: napø. dete (pøepis: dietì, nè. dítì). Podoba zápisu tedy záleûela i na tom, zda písaø umìl èi neumìl èesky. V pøípadì cizích písaøù neznalých èeštiny byly zápisy èeských slov nejpestøejší, nebo; tito písaøi se snaûili zapsat slovo jim nesrozumitelné co nejvýstiûnìji, brzy i pomocí spøeûek – Ivrshik – osobní jméno Juøík, dnes Jiøík). Tak se stalo, ûe jedno písmeno oznaèovalo více hlásek (napø. písmeno c oznaèovalo èeské [c], [k] a [è] (Miculcici, tj. Mikulèici – dnešní obec Nikolèice), písmeno z zase mohlo oznaèovat všechny sykavky: wez (ves), Conaza, Zauisa (osobní jména Konaša, Záviša) atd.
napø. osobní jména Janek (Janek), Petrec (Petrek), Vneg (Unìk), od poloviny 12. stol. téû rozliènými spøeûkami: Louihc (Lovík), Swathopluch (Svatopluk), Miligh (Milík) atd. Nejstarší grafika zpravidla neoznaèovala kvantitu vokálù; jen ojedinìle je vyznaèena zdvojováním samohlásek (comaar, tj. komár), èárkou, pøíp. obìma prostøedky souèasnì (Noóstup, osobní jméno Nóstup). První zápisy bezpeènì èeských slov pocházejí z 10.–11. století, tedy z období praèeštiny. Jde o neèetná jména místní nebo osobní na èeských denárech: jejich výhodou je pøesná datace dokladu. Napø. Boleslav dux z pokladu mincí uloûených kolem roku 970, dále z 10. a 11. století Svatopulk (Svatopluk). K nim se druûí nevelký poèet vlastních jmen z listin vyhotovených v 11. stol.: napø. Spytigneus (Spytihnìv), breza (obec Brieza, nè. Bøíza, patrnì dnešní Bøezí u Ústí nad Labem). Teprve v prùbìhu 12.–-13. století èeských slov podstatnì pøibývá. Nejstarší historicky doloûená èeská slova, tj. z období 10.–13. stol., z období praèeštiny a rané staré èeštiny, nazýváme souhrnnì bohemika. Jsou to pøedevším vlastní jména, ménì èasto apelativa, která písaø nechtìl nebo nemohl pøeloûit: osobní jméno (Boleslav, Svatopluk), vlastní jména míst, o kterých se jednalo nebo kde se nìco dìlo (in urbe Gradec). Napø. v listinì k r. 1160 jsou zachyceny následující doklady jmen osad: Popovici, Gradèane, Zlobici, Bezmirov (dnes obce Popovice, Hradèany, Zlobice, Bezmìrov). Další skupinu bohemik tvoøí apelativa: termíny – napø. právnické ( chomútné, grneèné ‘celní poplatek z koòù v chomoutech, z hrncù’), podle potøeby i další pojmenování, jako napø. koûìlug ‘koûeluh, tj. kdo zpracovává surové kùûe na useò‘ (useò je vyèinìná surová kùûe), nebo apelativa zpøesòující latinský pøeklad: porcarius, qui sclavice dicitur svinar. Od 12., ale èastìji od 13. století se k bohemikùm pøipojovaly glosy – pøeklady jednotlivých slov nebo úryvkù vìt a souvìtí, dále pøípisky a na konci 13. stol. i dvì literární díla (Vítaj, král‘u všeomohúci – Modlitba Kunhutina, Slovo do svìta stvoøenie – Píseò ostrovská).
V dùsledku této nejednoznaènosti byla táû hláska zase zaznamenávána rùznými písmeny: hláska [k] byla oznaèována písmeny c, k, g ,
Podrobný prùzkum vlastních jmen z 12.–13. stol. ukázal, ûe pøi jejich zápisu má onen „primitivní pravopis” (pro srozumitelnost výkla-
1. Pøípravné stadium èeského pravopisu
323
324
du budu uûívat tento vûitý termín) vìtšinou jinou podobu neû pøi zápisu apelativních bohemik, glos a neèetných souvislých textù. Z toho plyne, ûe primitivní pravopis existoval ve dvou podobách: a) V pøípadì apelativ, glos, pøípiskù a souvislých textù je sice nejednoznaèný, ale vìtšinou dost stereotypní (repertoár grafémù slouûících k oznaèení jednotlivých hlásek je pomìrnì chudý), b) pøi zápisu vlastních jmen je rovnìû nejednoznaèný, ale pro zachycení jednotlivých hlásek disponuje širokou škálou moûností (vèetnì spøeûek). Tato pestrost svìdèí o hledání jednoznaènìjšího zpùsobu zápisu, jeû byla v pøípadì vlastních jmen mnohem naléhavìjší neû v pøípadì apelativ a krátkých textù. Apelativa a kratší texty si totiû bylo moûno na základì znalosti èeské slovní zásoby domýšlet, v delších glosách napomáhal i kontext: proto obvykle staèilo zapsat hlásku v latinì neexistující pomocí grafému oznaèujícího hlásku podobnou: napø. slovo ca vyskytující se v glose v Túlci sv. Bonaventury ze 13. stol.: V pøíslušném kontextu (v modlitvách èas zvésti – ‘vacare, zabývat se nìèím, tedy oddávat se modlitbám‘) lze snadno rozpoznat, ûe jde o zápis [è] pomocí litery c, tedy o apelativum èas ‘Zeit‘. Ale stejný zápis zachycující vlastní jméno Ca mohl v primitivním pravopisu oznaèovat rùzná osobní jména Èaš, Kaz, Kas, Kaš, Èas (všechna tato jména ve staré èeštinì existovala), coû velice znesnadòovalo identifikaci pojmenovávaného. Pøitom je tøeba si uvìdomit, ûe vlastní jména musí jednotlivce nebo jednotlivinu pojmenovat a identifikovat jednoznaènì. Velká pestrost grafémù pøi zápisu vlastních jmen tedy svìdèí o hledání jednoznaènìjšího zpùsobu zápisu. Potøeba jednoznaènìjšího záznamu èeských slov s pøibývajícím poètem èeských písemností prudce vzrostla. Jisté východisko z této situace nabízely spøeûky, kombinace dvou i více liter, které se spolu bìûnì nevyskytují, a není náhodou, ûe se nejdøíve objevily v propriích, ale i v nich byly do konce 13. stol. uûívány nesystematicky. 325
Na podporu svého tvrzení uvedu nìkolik pøíkladù. Zamìøím se na zápis hlásky [è], která v latinì nebyla. Glosy, pøípisky a literární díla: hláska [è] se píše vìtšinou jako c nebo ch: neciztoti (neèistoty), cynis (èiníš), uechní ziuot (vìèný ûivot), zcela výjimeènì se uplatòuje s (slunek – èlunek ‘loïka’), cc (lucc – lúè ‘louè, pochodeò’) a nìkolik dalších, zcela ojedinìlých spøeûek. K oznaèení hlásky [è] ve vlastních jménech existovalo minimálnì 15, ale spíše i více moûností, napø. u osobních jmen [è] se psalo: c (Bocko, tj. Boèek), s (Bosko – Boèek), z (Bozko – Boèek), ch (Bochko – Boèek), cz (Boczko – Boèek), chch (Bochchek –Boèek), ths (Bothsko – Boèek), cs (Bics – Biè), sc (Scasta – Èásta), tsch (Tschazta – Èásta), sh (Milish – Milíè), ts (Tsyrnin – Èirnín , pozdìji Èernín), sch (Schyrnin – Èirnín), zch (Zchyrninus – Èirnín(us)), csh (Zlugacsh – Slugáè, pozdìji Sluháè). Pøíklady byly vzaty ze starší edice, v níû se nerozlišovalo dlouhé (ò) a okrouhlé (s). S tìmito doklady si srovnejme první èeské vìty psané rovnìû primitivním pravopisem (šlo v nich o pøevod majetku církvi) : Pauel dal geòt ploòcouicih zemu Wlah dalgeòt dolaò zemu bogu òiuiatemu òcepanu òeduema duònicoma boguceu a òedlatu
Pøepis: Pavel dal jest Ploskovicích zem‘u. Vlach dal jest Dolás zem‘u Bogu i sv‘atému Šèepánu se dvìma dušníkoma, Boguèìjú a Sedlatú.
!"#$%&'( )&*)&+% #! )&,-. /(01 2!"!/2*32%42567 )&%-*)+#7 &!0*2#$&77"( 2!#2%/2*8 9!3 32%:*#$+ #$%&*4!#0;<= -:%#$2(<= "6!2 % )&*/70$+-2(<= #$%&*4!#0;<= #:*-*$-*&2;<= $1)> "! $* )&%0$+<01 2!6*û258 ? $%05 "! 27$25 32,$ 2!"#$%&'( 4!#0*7 @&%A+07B %C1<=*6 -./.:+B <* */ 2( 6>û!6! *4!0,-%$8 %)D8 0 #)&,-2567 )D!4$!2( 3,)+#7 !"#$# "! $D!C% -./.$B û! #! #$48 %)!:%$+-2( "652% 2*#+$!:> -:%#$2*#$+ $-*D+:% )D()*2*7 E%& */ %/"!0$+- F#&*-8 '$(%& G6%:; 4:*-.0GH % û! :+$!&% # *32%4*-%:% I<JB I4JB I0JB % û! #! )D+ 4$!2( 2!#2%/2* &*3!32,-%:% */ )(#6!2! )B 0$!&5 6*=:* 32%6!2%$ + IKJ8 % 3,0:%/. $.<=$* #07$!42*#$( */=%:(6! - 3,)+#7 !"#$# "652* *!"+%& G0&7$; 326
(Novoèesky: Pavel dal v Ploskovicích zemi bohu. Vlach dal v Dolanech zemi bohu a svatému Štìpánu se dvìma poddanými Bohuèejem a Sedlatou.)
2. Období pravopisu spøeûkového
*
S p ø e û k o v ý p r a v o p i s øeší nedostatek latinských písmen pomocí spøeûek. Na rozdíl od období pøedchozího jde uû o promyšlený systém, v nìmû kaûdé hlásce odpovídá specifický grafém nebo jejich kombinace, tzv. spøeûka. 2.1 Starší spøeûkový pravopis Na poèátku 14. stol. se objevil první pravopisný systém, a to pravopis spøeûkový; vzhledem k pozdìjšímu spøeûkovému pravopisu jednoduššímu byl nazván s t a r š í nebo s l o û i t ì j š í. Tento systém je patrnì dílem jednoho tvùrce nebo nìkolika jedincù. Dùslednì byl totiû uûit jen v nìkterých nejstarších èeských legendách, z nich se dochovaly pouze zlomky. Pomìrnì dùsledný je starší spøeûkový pravopis v následujících legendách: o P. Marii, o apoštolích, o sv. Duchu, o Pilátovi, o Jidášovi, ménì dùsledný je v tzv. Klementinských zlomcích (zlomky legend o Jakubovi menším, o papeûi Sylvestrovi, o umuèení Pánì) a v nejstarších rukopisech Alexandreidy. Jeho základním rysem je dùsledné rozlišování sykavek.
!"#$%&'()*û+"
#,-$% !
$
25 0/,67$ '4
%
*
*
*,
-
!
û
().+/"01 "# 2'3%4 &'( )# 2/*(8.%4 * + 29,4 *, " 2:"'4 #' ) 2%*;<4 !./+0 2û<=,>4 327
*,
*,
3!
4
.'$ 5'
6
;=/@ ()*0 "$+$2$3 8
8
= ()*A">B97 '/,=*97
7 9 8
206974 #+3!' 2%,)*4 *,05'& 297>?/4 *+ 0'& 2+,'>*/4 8.# 2A<%4 8"&.&'5 2; "/
Délka samohlásek se oznaèuje zøídka, a to zdvojením pøíslušné samohlásky, pøièemû se grafémy píší zpravidla nad sebou (ktere m). Spøeûkový pravopis vìtšinou neodráûí tehdejší výslovnostní rozdíl mezi [i] a [y]. Obou písmen se uûívá promiskue, nadto ještì oznaèují hlásku [j] (yablek). Ueïme ještì pøíklad z Legendy o P. Marii z poèátku 14. stol.: „S tìmi slovy a v tom zármutku vešedši (vešla) do své štìpnice (sadu) a plaèíc padla tváøí k zemi”. Nicì = jmenný tvar adjektiva nicí – nic, nicì, nice ‘sklíèený, skleslý‘.
C!"-'/<>*!"9* C6 !'.*97;.6 7< >D*% ;"%6>+*% F*0 < 0, ;;G* =97;.*(,G-D9;.*H (/"97;.69;. ("0* -19;.*@@
C!"-'+!<(9* CE )?:E 7< ><*% ;3%6>+*% 8*08< 0, '=$ 8:?(,=-<9?H I (/":E9< ("0* -<9?H
Jak patrno z pøíkladù, je to pravopisný systém natolik nápadný, ûe dal název druhému vývojovému období. Ale vìtšinou se pøi popisu tohoto období neuvádí, ûe byl starší spøeûkový pravopis omezen právì jen na nìkolik nejstarších literárních památek a ûe ostatní èeské písemnosti té doby mìly grafiku dost odlišnou. Byla to pøedevším vlastní jména místní, osobní, termíny a glosy, které byly nadále psány nejednoznaènou grafikou vycházející z primitivn í h o p r a v o p i s u, ale jiû ménì pestrou a do jisté míry ustálenou. Její podoba se plynule vyvíjí smìrem k spøeûkovému pravopisu mladšímu.
328
Je to vidìt u toponym z období 1300–1340. Všimnìme si, jak se zapisují sykavky, a zamìøme se na znaky nejnápadnìjší: [è] není nikdy chz, [s] není nikdy zz, napø.: Telcz (Telè), Cirnicz (Èernice), Zablatie (Zá- blatí), Zeletaw (ûeletava), Crisanowicz (Køiûanovice), Nyrzko (Nýrsko), Byscupicz (Biskoupky), Nassedlowicz (Násedlovice), Dalesicz (Dalešice), Oreschin (Oøešín), Slapanicz (Šlapanice), Chotieschow (Chotìšov). Sufix -ic je pùvodní (bezkoncovkový) gen. pl. obyvatelských jmen, srov. stè. jeden z Vršovic, tj. Vršovicù. Tento starý genitiv se pak udrûel ve stejnì znìjících toponymech. (Pùvodní tvary: Ivanovici – a) nom. obyvatelského jména Ivanovici, tj. lidé Ivanovi, b) nom. toponyma, dnešní Ivanovice.) Z uvedeného vyplývá, ûe tehdejší grafika nebyla jednotná. Na tuto skuteènost však dosud odborná literatura neupozornila. Aû na nìkolik legend, v nichû se pomìrnì dùslednì uûíval starší spøeûkový pravopis, uplatòuje se v ostatních písemnostech té doby grafika podstatnì jednodušší a ta tvoøí mezistupeò mezi pravopisem primitivním a mladším spøeûkovým. Napø. ve vlastních jménech jsou shody s následujícím mladším spøeûkovým pravopisem nepøehlédnutelné. Stojí za zmínku, ûe spøeûka chz, uûívaná pro [è] ve starším spøeûkovém pravopisu, nebyla v materiálu vlastních jmen osobních a místních 10. století – 1340 vùbec zachycena. Nenašla jsem ji ani v místních jménech z tohoto období. Podle mého názoru je to významný dùkaz, ûe starší spøeûkový pravopis byl výtvorem jednoho èlovìka nebo nìkolika jedincù, a nebyl tedy obecnì rozšíøený. 2.2 Mladší (jednodušší) spøeûkový pravopis M l a d š í s p ø e û k o v ý p r a v o p i s se formoval od 30. let 14. stol., drûel se – vedle novì zavedeného diakritického pravopisu – po celé 15. stol. a v jednotlivostech pøeûíval aû do národního obrození (zvláštì v rukopisech). Na rozdíl od staršího spøeûkového pravopisu nerozlišuje sykavkové dvojice [s] – [š], [z] – [û], [c] – [è], zato více re329
spektuje znìlost hlásek (odlišuje [z] – [s], [û] – [š]). Jak ukazují písemnosti z 2.ètvrtiny 14. stol., jejichû grafika se mnoho neliší od grafiky uûité ve vlastních jménech a glosách 1. ètvrtiny 14. stol., byl tento pravopis výsledkem plynulého vývoje.
!"#$%&'()*û+"
,-.$% û
&'
&
&'
-
4*7%? 0
0
0
3
2
5
/)0+1"2 !" 34156 #$% 3û*."6 "%&$" 37"'.56' ()*+,) 389'+:(06 (+.#& 38:2*;6< /#0 3;=*>6 .1#! 32-;*16 .0 #2" 32>*!@6 0 #4 3A*'B6 2 "#*% 3.A? )*+"6
Ostatní prostøedky zùstaly stejné jako ve starším spøeûkovém pravopisu. Vìtšinou není zcela dùsledný, v mnohých památkách pøeûívají prvky pravopisu primitivního. Pøíklad z Kronika tak øeèeného Dalimila (Kníûe Hostivít potom zemøel, Boøivoj nastoupil na otcùv trùn):
C!".'19B*!">* D.@*4 E-B@F@B (-B-% .@2* H-!4@F-@ ." -B>4-F B-1*>4 F4.@2*?
C!".'+!9(>* D.G4 E-'B9=0B (-B-% '.92*< H-)9=-7 ." -B>I= 'B-1*> =4.92*?
Doklady neliterární povahy se od mladšího spøeûkového pravopisu uûívaného v literárních památkách vìtšinou odlišují jen vìtším podílem prvkù primitivního pravopisu (jistá míra nejednoznaènosti i øada starších spøeûek pøetrvává), a tak plynule navazují na období pøedchozí. Mnohé spøeûky vznikly, nebo se alespoò prosadily pod vlivem nìmèiny (sch – [š], tz – [c]). Napø. vlastní jména místní: 1392 Czernczyn (Èernèín), 1373 Sadkow (Sadkov), 1385 Schach (Šach), 1374 Ze330
letiz (ûeletice), 1368 Zhorzecz (Zhoøec), 1374 Macow (Makov), 1392 in vila Bellowitz (Velovice, pozdìji splynuly s Bedøichovicemi). Ve staroèeském pravopisu se rovnìû uplatòovala interpunkèní znaménka, ale jen nesoustavnì a sporadicky. Jejich úkolem bylo oznaèovat místa pauz pøi hlasitém pøednesu. Pokud se v textu interpunkce objevuje, uûívá se vûdy jen jeden druh interpunkèního znaménka (buï teèka uprostøed øádku, nebo dvì teèky, barevná teèka, šikmá èára pøes celý øádek apod.). Teprve v 15. stol. se uûití interpunkèních znamének rozšíøilo více, ale nadále se v konkrétním textu uûívá jen jeden druh, a to stále pro oznaèování pauz. Viz následující Husùv text. 3. Diakritický pravopis D i a k r i t i c k ý p r a v o p i s øeší rozpor mezi rozdílným poètem latinských písmen a èeských hlásek pomocí diakritik (èárek a teèek nad písmeny). Jeho tvùrcem je s nejvìtší pravdìpodobností Jan Hus. K této problematice se ještì vrátím. Místo spøeûek se zavádìjí litery s teèkou (punctus rotundus): c, s, ¿, r, d, t, n, l = dnešní è, š, û, ø, ï, ;, ò a pùvodní tvrdé l. Brzy nato se nìkdy píše místo teèky háèek, jako napø. v nìkterých pøípadech uû v tøeboòském opisu traktátu Orthographia Bohemica. Kvantita se oznaèuje pøíslušnou literou s èárkou (gracilis virgula): á, é, í apod. Oznaèování kvantity ovšem nebylo ještì dlouho dùsledné (zvláštì v rukopisech). Dalším poûadavkem bylo zapisování [i], [y] podle jejich pùvodní výslovnosti a tento úzus se dodrûuje dodnes (liška, slyšet). Ostatní prostøedky zùstaly vìtšinou beze zmìny. Pøíklad z Husovy Postyly: !"#$%&'(!")( ,-. *'/0 -12($ )&'& !/345&(% 5( )( *( !()& 6 4&(3 6 0(' (5 +"% '"* &"*/0 /-.7 )(&#&( 5%18&5 6 #(- 89(2#/5 *!"9& :();/8( 9&#"* 5%18&( 6 " 89&#(5 9&#"*<
!"#$*!&+)( ,-.= *'/û -12(> ?@$'&= !/315A% 5B ?($*B C(?&= 4A3= û(D $(5 +$"% '"*= E"*/û /-.?(E#A 5%14@5= #(- 4 E(2#/5 *!"E& F();/4B E&#"* 5%14&( " 4 E&#B5 E&#"*<
Je obecnì známo, ûe tento návrh diakritického pravopisu je obsaûen v anonymním spisu Orthographia Bohemica a je pøisuzován Janu Husovi. Je to první spis pojednávající o èeském pravopisu vùbec a pochází z poèátku 15. stol. Je tøeba zdùraznit, ûe jde o dílo mimoøádného významu, které poloûilo základy souèasného èeského pravopisu a ovlivnilo pravopisné systémy nìkterých dalších jazykù. Tento latinsky psaný traktát se v originále nezachoval, je známý pouze ze dvou opisù. První z nich objevil v r. 1827 v tøeboòském archivu František Palacký, nazval jej Orthographia Bohemica a pøisoudil H u s o v i. Pøedtím byla známa pouze jeho èást – abeceda otištìná ve spisku Výklad na Otèenáš, 1545, a ve slabikáøi Prostìjovském z r. 1547. Na poèátku 20. století nalezl Václav Flajšhans v praûském kapitulním rukopisu excerpta poøízená z jiného (nám jinak neznámého) opisu tohoto traktátu. V urèování autorství a doby vzniku tohoto anonymního díla se badatelé rozcházejí: jako autoøi jsou oznaèováni Jan Hus nebo Jan z Holešova (autor první jazykovìdnìbohemistické studie z konce 14. stol. o písni Hospodine, pomiluj ny). Pøípadnì je Orthographia Bohemica povaûována za anonymní dílo z 30.–40. let 15. století. Vznik díla bývá kladen do r. 1406, 1410, 1411, 1412, event. do 30.–40. let 15. stol. Pøevládající pøesvìdèení, ûe traktát napsal Jan Hus, bývá provázeno citáty z jeho dìl, v nichû se vyjadøoval k jazykovìdné problematice, pøedevším pak k nedostatkùm tehdejší grafiky. To je hlavní argument pro jeho autorství. Opis nalezený Palackým vydal Šembera (1857), jeho novou edici poøídil Schröpfer (1968). Excerpta druhého opisu vydala Vidmanová (1982). Traktát asi slouûil jako pomùcka, podle níû se mìli ûáci nauèit správnì èesky psát. Tak se stalo, ûe jej stihl obvyklý osud školních knih: zùstal zachován jen v pozdìjších nedokonalých a patrnì i neúplných opisech. V našem pøípadì to byla ona dvì výše uvedená porušená znìní, jeû byla od nepochybnì propracovanìjšího a stylovì vytøíbeG/ ?($*H); 3(5@ -.%& +/4/%I#& J"!%(5 KLM
331
332
nìjšího originálu ponìkud vzdálená. Z toho plyne, ûe pro urèování autorství Orthographie Bohemica nemùûe být jazykový (stylistický) rozbor uvedených dvou opisù kritériem spolehlivým. Není pochyb, ûe autor spisu (s velkou pravdìpodobností Jan Hus) byl inspirován soudobými potøebami praxe, bouølivým rozvojem spisovné èeštiny a prudkým rozšiøováním sféry její pùsobnosti. Orthographia Bohemica se vyznaèuje novým øešením zápisu èeštiny. Navrhuje originální úpravu pravopisu. Podle vzoru slabikáøù zaèíná návrhem abecedy. V ní je kaûdé písmeno pojmenováno slovem, slova pak tvoøí souvislý text, aby se dobøe pamatovala:
!" # $%&' !"!# (')' !""# "##$%$&' !*+& ,)-.'/ 0' " *+/1,2- ( +,3 .3*-% -43,-.+5'# &+*- !"&# &3'&3(6273' !"&8# !-$5+, 0' 2+/ %û 9:5'; < &-(9-.+*= -43,> %û 4?',*@ 6:/AB +%2-B+ *:.B9% *'6+(9>(%01#C !D(9BE4F'BG HIJKG ,L MN#L Stojí za zmínku, ûe jako symbol litery i zvolil autor charvátskou spojku ili. To svìdèí o jeho kontaktu s Emauzským klášterem a zároveò o dùleûité roli, kterou tamìjší charvátští mnichové (psali hranatou hlaholicí) hráli v poèátcích našeho teoretického bádání o èeštinì . Jak bylo naznaèeno výše, jednoduché litery latinské a spøeûku ch, jichû se v èeštinì uûívalo, ponechal autor návrhu v té platnosti, kterou mìly ve støedovìké latinì (kromì c, jeû mìlo oznaèovat pouze hlásku [c], ne [k]). A hlásky, které latina nemìla, rozlišil diakritiky nad písmeny oznaèujícími hlásky podobné. Onen rozpor mezi menším poètem latinských grafémù a vìtším poètem èeských fonémù byl tedy geniálnì vyøešen pomocí diakritik. Cílem této pravopisné reformy bylo psát kaûdou hlásku jen jedním písmenem, s výjimkou spøeûky ch, která zùstala, ponìvadû byla také v nìmèinì a latinì (zde ovšem jen ve slovech cizího pùvodu, ve slovnících se zaøazuje mezi c). Úmyslnì jsem pominula termíny nabodeníèko dlúhé, nabodeníèko krátké, které bývají v souvislosti s diakritickou úpravou pravopisu uvádìny, jako kdyby to byly staroèeské ekvivalenty lat. termínù punctus rotundus a gracilis virgula. Pominula jsem je proto, ûe ve spise 333
Orthographia Bohemica nejsou, a je velmi pravdìpodobné, ûe s Husem nemají nic spoleèného. Oba termíny jsou doloûeny pouze v Doslovu k biblím Šafhauzské (bez datace) a Nymburské (1462–1463) a nikde jinde (oba texty se aû na drobné lexikální a syntaktické odchylky shodují). S Husem jakoûto autorem traktátu Orthographia Bohemica spojil termíny nabodeníèka dodateènì a zároveò jako první Šembera, který tento Doslov mylnì pokládal za Pøedmluvu k bibli Šafhauzské, jeû byla podle jeho názoru také výtvorem Husovým. A zároveò vìøil, ûe se Hus podílel na biblických pøekladech té doby. Kdyû pøipravoval vydání Orthographie (1857), pøipojil k Orthografii tzv. Pøídavek a do nìho vloûil všechny tehdy známé úryvky z Husových dìl, které svìdèily o jeho zájmu o pravopis. A zcela logicky tam pøidal i onen Doslov, ovšem pod názvem Pøedmluva k bibli Šafhauské, protoûe se domníval, ûe ji Hus napsal. Tak se dostala dohromady dvì díla rozdílných autorù, a to v edici pod titulem Mistra Jana Husi Ortografie èeská (1857). Další badatelé je pak zaèali spojovat dohromady, aniû si pravou skuteènost ovìøili. Tak se nabodeníèka, doloûená pouze v tomto jediném Doslovu uvedeném ve dvou biblích, dostala do spojení s Husem a „jeho“ návrhem diakritického pravopisu. V odborné literatuøe pak oba termíny (nabodeníèko krátké, nabodeníèko dlúhé) zaèaly být s Husem automaticky spojovány. A spolu s touto významnou osobností se vryly do pamìti èeského národa. A drûí se v ní dodnes. Význam návrhu diakritického pravopisu je velký. Pøestoûe se v grafice døívìjších století diakritika obèas objevovala (v èeských slovech nacházíme uû od 12. stol. pokusy oznaèovat kvantitu èárkou, srov. napø. osobní jméno Noóstup z listiny k r. 1188, o nìco pozdìji bývá rùznými diakritiky sporadicky oznaèována mìkkost), teprve autor spisku Orthographia Bohemica je uvedl v systém, který plnì vyho-
OPB29-QB+493+R *:)'S')+ .' ,2?'&-.A;% 6:B-.'T , O'29>/-)-Q31R ; 6:;)+&*1/ 5:,2'/ )+23*,;= QB+/+23;>L U'2*= ,2?'&-.A;= -B29-QB+493' 5'B4+)> 6 VB3,(3+*+ + W,3X &-B+L 334
voval potøebám èeštiny; jde tedy o øešení zcela originální. Nikdy pøedtím nebylo diakritických znamének uûito k úpravì latinského písma s tou promyšlenou dùsledností, opøenou o poznání rozlišovací platnosti èeských hlásek, jako právì v tomto spise. Badatelé si èasto kladli otázku, odkud se nápad s diakritiky vzal. Za zdroj inspirace pro uûití diakritických znamének byly povaûovány napø. èárka oznaèující pùvodní øecký akut, tj. ostrý pøízvuk ve slovech pøejatých do latiny, šíøení teèky nad nìkterými literami (zejména i) ve støedovìké latince, teèka (tzv. dageš) charakteristická pro písmo hebrejské, diakritika nad písmeny v irštinì, ojedinìlá diakritika v tzv. primitivním a spøeûkovém pravopisu v èeštinì a v neposlední øadì diakritika v hlaholici. Inspirativní pùsobení mnichù Emauzského kláštera však spoèívalo spíše v podnìtu, ûe v hlaholici odpovídá jednomu grafému jeden foném. Po abecedì následuje slabikáø, tj. soustava slabik s hojnými pøíklady slov, jejichû pomocí se – podle vzoru latinských gramatik – u kaûdé hlásky dokládá, pøed kterými a po kterých hláskách se vyskytuje . Vlastní význam traktátu Orthographia Bohemica spoèívá v tom, ûe úspìšnì a tvùrèím zpùsobem aplikuje støedovìké gramatické metody na èeštinu, ûe uplatòuje metodu srovnávací a místo citátù z klasikù a støedovìkých autorù volí pøíklady téû z ûivého jazyka. Objevný a pøínosný je organoartikulaèní popis tvoøení hlásek ([ï], [ò], [l], [³], [y] a zèásti téû [i]), nebo; tato pozorování bývala ve støedovìku vìtšinou odkazována do nauk pøírodních. K tìmto originálním postøehùm je pøipojen poûadavek, aby se [i] a [y], tj. i parvum a y grossum, rozlišovalo v písmì i artikulaci. Výklady jsou provázeny úctyhodnou øadou pøíkladù domácích (vèetnì Moravy) i cizojazyèných (charvátština, nìmèina, øeètina, maïarština, hebrejština, církevní slovanština, polština), jeû svìdèí jak o autorových jazykových znalostech, tak o jeho kontaktech s univerzitními studenty pocházejícími z rùzných zemí, od nichû mohl nìkteré pøíklady získat. Pojednání uzavírá výèet èeských ekvivalentù nìkolika odborných termínù (vokál 335
= hlasie, samohlas, hlasuplod…) a dále promyšlená soustava zkratek (inspirací byly jistì obdobné zkratky latinské), jeû mìla – zároveò s diakritickou úpravou pravopisu – ulehèit a zlevnit opisování a tak zpøístupnit literaturu, zejména bibli širokým vrstvám (naznaèený postup byl uplatnìn napø. v bibli Táborské mlynáøky). Tøetí èást spisku tvoøí modlitby Otèenáš, Zdrávas a Vìøím v Boha, napsané podle novì navrhovaného diakritického pravopisu a za pouûití zkratek. V èesky psaném závìru vyzývá autor Èechy, aby navrhované zásady dodrûovali. Je si vìdom toho, ûe jde o zmìnu pøevratnou, která nebude pøijata okamûitì, a proto ûádá písaøe, aby alespoò respektovali rozdíl mezi [i] a [y] a psali c jedním písmenem jako [c], ne spøeûkou. Ale nové zásady se vûívaly pomalu, ani písaøi opisující Husova díla je nedodrûovali dùslednì (nejvíce je respektoval písaø Zikmund z Husince), protoûe dosavadní spøeûkový pravopis byl vûitý. Pøesto však originální pravopisná reforma nezanikla. V dalších stoletích se – s jistými úpravami – postupnì prosazovala, aû pevnì zakotvila v nové èeštinì. Tato reforma latinky se ujala nejen u Èechù, ale s postupem doby také v pravopisných soustavách dalších Slovanù, kteøí uûívají latinského písma, dále u nìkterých neslovanských národù v Evropì a od 19. stol. i jako princip rùzných transkripèních systémù vìdeckých. Lze tedy bez nadsázky konstatovat, ûe pøedstavuje významný kulturní fenomén ve vývoji písemné vzdìlanosti evropské a vùbec svìtové. Vra;me se do 15. století. Diakritický pravopis se prosazoval pomalu, v mnohých památkách je kombinován s pravopisem spøeûkovým, nebo dokonce mladší spøeûkový pravopis pøevládá. Bìhem 15. století tedy koexistovaly v psané èeštinì dva pravopisné systémy: diakritický a spøeûkový a k tomu existovaly i kompromisní podoby pøechodné. V pøípadì vlastních jmen dominuje mladší spøeûkový pravopis s prvky pravopisu primitivního a ovlivnìný pravopisem nìmeckým. !" # #$!#$% #! &'( )*#+"*% !# ,( *-"*./0 &1( )*#+(
336
Grafika vlastních jmen místních z let 1340–1500 (pøevládající zpùsob zápisu moravských místních jmen) vypadala takto:
!"#$%&'()*û+" !
,-.'+" "#
$! !
!" û
%!
&
'"
'
''" " '" ' (
)
Diakritických znamének se uûívá zøídka. Pøíklady vlastních jmen místních z 15. stol.: 1466 Manessowicze (Manešovice), 1447 Meziborzie (Meziboøí), 1417 Mikulczicz (Mikulèice), 1476 Moschnowetz (Mošnovec), 1437 Smilov, Smylow (Smilov)… Naznaèený stav grafiky 15. století je východiskem pro další vývoj pravopisu v dobì støední èeštiny, kdy se uplatòoval tzv. p r a v o p i s b r a t r s k ý . Je to v podstatì upravený pravopis diakritický. Je nazván podle tvùrcù tìchto úprav a jeho prvních uûivatelù – èlenù Jednoty bratrské. Bratrský pravopis se uplatòoval pøedevším v tiscích. Pravopisné zmìny provádìné v úzu tiskaøském pronikaly do písaøského úzu se zpoûdìním a v nestejné míøe, nìkteré z nich nepronikly vùbec. Zcela nedùsledné bylo oznaèování mìkkosti konsonantù diakritickými znaménky a oznaèování kvantity èárkou. V písaøském úzu se bìûnì uûívalo øady spøeûek (cû – [è], cz – [c], zi – [û], rû – [ø], uo – [ú]), zamìòuje se uûívání [i], [y] (zvláštì v 17. stol.) atd. Rozdíly mezi obojím územ se postupnì prohlubovaly. Okolo roku 1530 byly uû tak nápadné, ûe šlo v podstatì o dvojí pravopis. Grafika støední doby však pøekraèuje rámec této studie.
Jak jsme ukázali výše, mají staroèeské písemné památky neliterární povahy (glosy, ale zejména èetné listiny obsahující vlastní jména místní a osobní) velkou cenu, protoûe svìdèí o o b e c n ì r o z š í ø e n é m zpùsobu zápisu èeských slov. To platí jak pro tzv. primitivní pravopis, kdy výzkum nejstarších proprií pomohl odhalit dvì podoby této nejednoznaèné grafiky (jednu pro apelativa a souvislé texty, druhou pro vlastní jména), tak to platí pro krátké období 1300–1340, které bývá pøedstavováno jako období staršího spøeûkového pravopisu, pøestoûe je tento pravopis dosvìdèen jen pro malý poèet zlomkù literárních textù. Grafika ostatních písemností té doby pøedstavuje spojovací èlánek mezi primitivním a mladším spøeûkovým pravopisem. Dodejme, ûe k vìtší pestrosti grafiky vlastních jmen pøispìli i cizí písaøi neznalí èeštiny, kteøí do zápisù pøenášeli své zkušenosti z latiny a nìmèiny; pøi opisu listin se jejich zápisy šíøily dál a tak ovlivòovaly grafický úzus staroèeského období. Mladší spøeûkový pravopis mìl ve staré èeštinì pevné postavení a trvalo velmi dlouho neû se plnì prosadil pravopis diakritický (v podstatì aû v èeštinì nové).
!"#$%"&
%$/ * 0 1 " ! 234 56784 *+,'$-%). #+'/0 1+%)21-30 4+5+3673 9"+-":";*-';<= >?@A4 B!"C"3 > D ! 1 * 0 D < . E34 FGGH4 8+ 5%-9: + ;2(+<:/ =>?=@@> '$24+$.3 I?JD!1=+ (!.KL ML-DNDO #LK+$ #"+P-;Q R!1S1'+$ P1L<*!NL;QT @ HU4 '3 5UVW58H3 E " ! * X M3 A34 56VH4 A<-B!'/0 C%-<+37 #+'/0(2 6:-/%:$: /0(2 C%-12C:'B3 Y1Z 23 B*;!4 ?3 ["JDP+ \*:'3]4 D $%-6: '421-3'/0 /B4$B%7 1 E+ (F (G HF!-1- - A<-B!7 1 6I,:3F ( #+'/0 /B4$B%7> ^_4 B!"C"4 '3 576W5VF3 B - * ' + " - D < . 234 56664 8 C2#F$/J< #+'/0(2 C%-12C:'B3 I`L';Q #L-D-DaLK+$T 5FF4 '3 57VW5VH3 B - * ' + " - D < . 234 FGG54 H$-%F #+)$:3- C%2 3+9:424257> E^4 R!1D3 B - * ' + " - D < . 234 FGGH4 K-3 LB' - 3-;26+3.#/-> Y1Z ?3 >%*0!+D<.4 Y3 ?
b2> @A >c4 B!"C"4 '3 FdUWFdV3 ? K C ! e ( # * ! 234 567d4 LB''+3' N%-/$-$ OM%$(25%-C(:- P2(+<: -Q> R:+ L+%/B39$ 6+' 6:-/%:$:' (+3 H7'$+<' :3 6+% H (%+:;B35 '4-1:' (+% HC%- (+3 B36 6:+ S4$+'$+ !B'-<<+3(S35+36+ P+' (%+:;B35 '4-1:' (+% T-B$+>
:L*1JfKC*! 83 g;;D ,"!!"''DhL;N4 iL*'J":*13
4. Závìr 337
338
?-"
! " # ! $ % &' (' )!*'+, -./0, !"#$% &%'% ()"! *$#+,$%-!. /."01' 1234567 2869567:% ; <9#39=6!>8 ?3=2%:?>@ 28*42%:@ A$%:695>!" B9>3=?9C!"' D!=E=3* F=""!$, (G*!H' ( 9 * " % : = 2 4 &', -IJI, 2 34"5+3'+"#! % ,$%-!6. "#7.8+390: 5%#!'; 3 <.6=16= ' KD9?68 L93=3=M9N>@O, ?' PIQRSTT' ( 9 * " % : = 2 4 &', -I.P, U! ?E9?>V W$6X=M$%EX9% <=X!"9N%' KD9?68 L93=3=M9N>@O -T/, ?' 0/Y.I' 1 G # $ 6 Z', -ITS, >%-=%)"01 ?!?5.' K(7?6:G> Z!?>@ %>%*!"9!O -P, ?' Q-YQJ'
