„Bohemistyka” 2008, nr 1–4, ISSN 1642–9893 Robert ADAM Praha
Matná svìtla na periférii èeské interpunkce Kladení èlenicích znamének nepatøí v èeské jazykovìdì k tématùm, na která se soustøeïuje teoretická pozornost badatelù. Jednou z øídkých výjimek je nedlouhý èlánek Miloslava Sedláèka (1986), v nìmû autor mj. vymezuje funkce interpunkce a její kritéria a náznakovì rozlišuje interpunkci neutrální (základní, obecnou) a individuální (subjektivní). Správné uûívání neutrální interpunkce je v èeském prostøedí významnou souèástí normy veøejných písemných projevù, jako takové je kodifikováno a je pøedmìtem soustavné školní výuky. Protoûe je interpunkce povaûována za (svébytnou) souèást pravopisu, provádí její kodifikaci nejrozšíøenìjší èeská jazykovìkodifikaèní pøíruèka, Pravidla èeského pravopisu, která se mezi veøejností tìší pomìrnì vysoké autoritì. Pravidla vycházejí uû øadu desítiletí ve dvou vydáních: tzv. školním, které je ministerstvem školství schvalováno jako závazná pomùcka pro výuku èeského jazyka, èímû právì nabývá charakteru kodifikaèní pøíruèky, a tzv. akademickém. Výklady o interpunkci jsou v akademickém vydání obsáhlejší neû ve vydání školním, ale ne o moc. Lze øíci, ûe školní vydání vymezuje centrální oblast èeské interpunkce, kterou by si mìl osvojit kaûdý èlovìk bìhem své školní docházky a která má charakter obecnì závazné normy. Akademické vydání Pravidel pak toto centrum ponìkud rozšiøuje. Zbývá však ještì spousta pøípadù (syntaktických konstrukcí, vztahù, spojovacích prostøedkù apod.), o nichû Pravidla nepojednávají nebo pojednávají nejasnì, avšak které se v úzu s vìtší èi menší frekvencí objevují. Pøi rozhodování o tom, zda v tìchto pøípadech znaménko klást, nebo neklást, popøípadì které znaménko pouûít, nemá pisatel (pøípadnì redaktor, editor, korektor) v kodifikaèní pøíruèce oporu. Tyto jevy tvoøí 339
interpunkèní periférii. Ten, kdo stojí pøed problémem z oblasti interpunkèní periférie, mùûe postupovat v zásadì dvìma smìry: buï objeví v kodifikovaném centru interpunkce systém a øešení si odvodí pomocí analogií, nebo se pokusí zjistit, zda pro daný jev neexistuje nìjaká norma, která by byla zachycena mimo kodifikaèní pøíruèku. Druhá cesta není jednoduchá, nebo; hledat lze na mnoha místech. Èlánky zamìøené na nìjaký interpunkèní problém obèas, leè bohuûel nesystematicky vycházejí v odborných a popularizaèních jazykovìdných èasopisech (zejména v „Èeském jazyce a literatuøe” a v „Naší øeèi”). Nìkterými jevy, které se projevují spíš v textech tištìných neû rukou psaných, se zabývají typografické normy a publikace. A mimoto jsou v souèasnosti k dispozici i rádcovské èi prùvodcovské pøíruèky, které se pokoušejí interpunkèní zásady podat zájemcùm z øad veøejnosti ucelenì a šíøeji i hloubìji, neû jak to èiní Pravidla. Které pøíruèky to jsou a jaký je jejich pøínos, budeme sledovat v tomto èlánku. Vìøíme, ûe ètenáøe „Bohemistyky” náš kritický rozbor vzhledem k praktické povaze tématu zaujme, tøebaûe bude místy ponìkud detailní, aû hnidopišský. * První z pøíruèek, které byly vydány po poslední zmìnì pravopisné kodifikace z roku 1993, je Jak psát správnì èárky (Prùvodce interpunkcí pro støední školy a veøejnost) z roku 1997. Napsal ji zkušený praûský bohemista-didaktik Vladimír Stanìk a ministerstvo školství ji schválilo jako pomocnou uèebnici pro støední školy. Jak napovídá její název, nepokrývá celou oblast interpunkce, nýbrû soustøeïuje se na nejzatíûenìjší znaménko, totiû èárku (v pojetí M. Sedláèka na znaménka dvì: èárku a dvojici èárek). V pøedmluvì se uvádí, ûe pøíruèka „rozšiøuje a doplòuje soubor pravidel tam [v Pravidlech èeského pravopisu – R.A.] obsaûených o další pøípady psaní èárek, s nimiû se ûák nebo jiný uûivatel jazyka v písemné praxi mùûe setkat”. Nerozsáhlá publikace obsahuje výkladovou èást, v níû je pouèení rozèlenìno podobnì jako v Pravidlech, jen v jiném poøadí a s ponìkud odlišnými 340
akcenty, a rozsáhlou èást praktickou – øadu cvièení na doplòování èárek, vèetnì klíèe. Ve srovnání s Pravidly uvádí Staòkova pøíruèka podstatnì více spojovacích výrazù a pojmenovává i významové vztahy (pomìry), v nichû jsou v pøíkladových vìtných celcích vìty, vìtné èleny nebo jejich sloûky spojeny. Mimoto se snaûí vysvìtlovat pouûité syntaktické pojmy, tzn. napø. definuje pøístavek, nìkolikanásobný vìtný èlen apod. V tom je nespornì názornìjší neû Pravidla sama. Nad rámec Pravidel stanoví zásady kladení èárky pøed slovem aû, pøed spojeními a tím a stejnì jako, mezi pozdravem a oslovením a mezi zkratkou tzn. a spojkou ûe. Nedùslednì se zabývá kladením èárek u výrazù pøípadnì, eventuálnì apod., naopak uváûlivì a názornì postupuje, pokud jde o psaní èárky pøed zkratkami typu atd. Velmi uûiteèné je uvedení pravidla, podle nìhoû se pøi uvádìní pramenù pøi citaci zákonných pøedpisù nepíší èárky mezi paragrafem, odstavcem a písmenem. Poznámka o vhodnosti kladení èárky ve spojeních typu Moravská galerie, Brno èi Základní škola, ûernosecká vychází z racionální a systémové úvahy, ale jde bohuûel proti souèasnému trendu v tvoøení tohoto typu chrématonym, a vlastnì i proti pomìrnì pevné normì. Kusý výklad Pravidel se V. Stanìk pokouší zpøesnit i v otázce vsuvek: správnì uvádí, ûe ustálené krátké vsuvky typu prosím, myslím, dejme tomu, upøímnì øeèeno se zpravidla èárkou neoddìlují, avšak pøiøazuje k nim i spojení øekl bych, u nìhoû je naopak noremní èárky psát, a spojení nemýlím-li se, které si ponechává charakter vedlejší vìty. Stejnì jako Pravidla opomíjí situaci (v úzu bìûnou), v níû se výraz typu prosím nebo upøímnì øeèeno vyskytne na poèátku vìty – interpunkèní øešení pøitom v takové situaci není nijak samozøejmé. V nìkolika bodech se pøíruèka Jak psát správnì èárky s Pravidly rozchází. Zatímco podle Pravidel se sloûky nìkolikanásobného vìtného èlenu spojené dvojitými spojovacími výrazy èárkou oddìlují vûdy, V. Stanìk u nich rozlišuje význam; v oddíle o nìkolikanásobných vìtných èlenech i v oddíle o souøadnì spojených vìtách se pak pokouší objasnit rozdíl mezi sluèovacím a vyluèovacím významem u rozštìpených spojek buï – nebo, a; – nebo, avšak nikoli zdaøile; srov. 341
významovì zcela paralelní, avšak autorem rùznì chápané pøíkladové vìty Obèan vyûaduje fungující sí; úøadù, a; státních nebo samosprávných × Výrobky se èasto delší nebo kratší èas skladují, a; jiû ve skladech, nebo v maloobchodní síti. Krokem zpìt je definice volného a tìsného pøívlastku: zatímco podle Pravidel je volný pøívlastek takový, který nezuûuje významový rozsah nadøazeného jména, V. Stanìk ho charakterizuje jako pøívlastek, který mùûeme vypustit, aniû se poruší smysl vìty. Z uèebnic syntaxe jsou pøitom známé i vìty, v nichû volný pøívlastek nese informaci pro smysl vìty nezbytnou. Napø. Mluvnice Josefa Dobrovského, napsaná na samém poèátku minulého století, podává hlubší popis jazykového systému neû mluvnice napsané koncem padesátých let (Grepl, Karlík 1999, s. 234). (Informace, ûe mluvnice J. Dobrovského byla napsána na poèátku století, zde není specifikující, jde proto o pøívlastek volný; informace je tu však podstatná, nebo; umoûòuje srovnání èasù vzniku mluvnic, které se tu porovnávají, a tedy ukazuje, jak Dobrovský pøedstihl svou dobu.) K dalším øešením odchylným od Pravidel patøí výjimka z ustanovení, ûe pøed spojkami vyjadøujícími totoûnost (neboli, èili, aneb) se èárka nepíše: autor uvádí pøíklady, v nichû je rozumné èárku napsat, a oznaèuje je jako uvádìní vysvìtlivky; jde vesmìs o konstrukce, v nichû by bylo lze nahradit uvedené spojky výrazy tj. nebo tzn. Pojem vysvìtlivka je pouûit i pøi formulaci pravidla o kladení èárky pøed výrazy jako vyjma, vèetnì, kromì, avšak ani zde není definován. Protìjškem je mu „spojení tìsné”; z pøíkladových vìt lze usuzovat na to, ûe rozdíl by bylo moûno vysvìtlit s poukazem na osamostatòování èástí výpovìdi, pøípadnì pomocí takových pojmù, jako jsou vìtný dùraz èi stupnì výpovìdní dynamiènosti. V pasáûích vìnovaných pøístavkovým spojením dochází ve sledované pøíruèce k vnitøním rozporùm. Jako pøíklady spojení, v nichû druhý èlen shrnuje to, co bylo v prvním èlenu jmenováno, se objevují za sebou následující vìty: Dospìlí, dìti, domácí návštìvníci i cizinci, všichni byli nadšeni vystoupením sokolského dorostu. – Kotva, Bílá labu;, Máj, zkrátka velké obchodní domy, dosahují neobyèejnì vysokého mìsíèního obratu. Skuteènost, ûe za druhým èlenem v první vìtì 342
(všichni) èárka není, kdeûto za druhým èlenem v druhé vìtì (domy) je, zùstává bez komentáøe. Interpunkèní øešení pøíkladových vìt na rektifikaci (Kaûdý psaný jazyk svoje hranice, nebo pøesnìji, hranice svého mluveného projevu, zdaleka pøekraèuje. –Všechny vaše pøipomínky, èi lépe podnìty, vezmeme v úvahu.) je rozporné nejen vnitønì (zatímco po výrazu nebo pøesnìji je zde vytištìna èárka, po synonymním èi lépe vytištìna není), nýbrû i ve vztahu k poznámce o rektifikaci v oddíle o nìkolikanásobném vìtném èlenu, kde se uvádí, ûe se zde èárka píše (pouze) pøed spojkami nebo, èi. Uvnitø jediné pøíruèky je tedy rektifikace povaûována souèasnì za vztah koordinaèní i apozièní; èárku kladenou za nebo pøesnìji povaûujeme za zjevný lapsus. Podobnì nepatøièná (a nevysvìtlená) je i první èárka ve vìtì Po vedrech, to byl úplný dárek z nebe, ten liják, uvedené mezi pøíklady na samostatný vìtný èlen; takovým èlenem je zde pouze ten liják. Vìta Vidìli jsme se asi pøed rokem, tehdy na pøednášce o Karlu Èapkovi, uvedená tamtéû, patøí spíš do oddílu vìnovaného pøístavkovým spojením. Pøíkladem pøístavkových spojení jsou i vìty Poslední dny pøed odjezdem jsme balili vìci denní potøeby, pøeváûnì potraviny a Chce sluèovat nesluèitelné, totiû politiku a morálku, které mají ilustrovat kladení èárky u vìtných èlenù dodateènì pøipojených. Ve srovnání s Pravidly Staòkova pøíruèka kupodivu vynechává pouèení, ûe oddìlit èárkou nelze takový doplnìk vyjádøený pøíèestím nebo jmenným tvarem adjektiva, jehoû vypuštìním by se vìta stala neúplnou. Mezi pøíkladovými vìtami na tento typ doplòku – u Staòka vûdy oddìlovaný èárkami – se pak objevuje i vìta s doplòkem v rematické pozici, u níû pokládáme èárku za nepøípustnou a pro ètenáøe matoucí: Karel Èapek psal, ponoøen hluboce do bolestí souèasné doby. V kapitole o èárce v souvìtí (pøesnìji o èárce mezi vìtami) oceòujeme explicitní upozornìní na to, ûe ne vûdy má spojení a tak význam dùsledkový; pokud je tak ve vìtì pøísloveèným urèením zpùsobu, èárka být psána nemá: Ruce sepnìte a tak je poloûte na kolena. Poznámku hovoøící o tom, ûe èárka pøed dvouslovnými dùsledkovými spojkami „se nìkdy vynechává, jestliûe druhá èást tìchto spojovacích výrazù (proto, tedy) je posunuta hloubìji do vìty”, však lze jen stìûí 343
chápat jako doporuèení, jakkoli relativnì èastá tato interpunkèní chyba je. Ve zvláštní poznámce Staòkova pøíruèka poznamenává, ûe se èárka obvykle neklade pøed zájmeny nebo zájmennými pøíslovci ve spojeních jako Pøijdu, ale nevím kdy nebo Voliè chce vìdìt(,) co a jak. Mezi pøíklady však nepatøí Nikdo si nemùûe jezdit(,) èím chce a jak chce: na rozdíl od ostatních zde uvedených vìtných celkù zde po zájmenu následuje verbum finitum, a èárka je proto nezbytná. Ustanovení Pravidel, podle kterého se èárka nepíše mezi dvìma spojovacími výrazy, z nichû kaûdý patøí k jiné vìtì, V. Stanìk v rámci bohaté exemplifikace vztahuje i na pøípady, v nichû je prvním ze spojovacích výrazù relativum. S tím lze jen tìûko souhlasit, nebo; relativum je vìtným èlenem dané vìty, a vìta následující je tím pádem do této vìty vloûena – vìty vloûené do jiných je ovšem nutno oddìlovat èárkami z obou stran. Rozvedení a zpøehlednìní kusých ustanovení Pravidel o psaní èárek u infinitivních konstrukcí je zato tøeba pøivítat. Nìkteré formulace, jimiû V. Stanìk doplòuje pøíliš struèná ustanovení Pravidel, manì odhalují nedùslednosti v kodifikaci. Tak napø. autor pøejímá pravidlo, ûe se obvykle èárkou neoddìlují výrazy vzniklé z vedlejších vìt, které pozbyly vìtné platnosti; k nìmu dodává upøesnìní, ûe pokud pisatel poci;uje vìtnou platnost vedlejší vìty, èárku napsat mùûe, a doprovází je pøíkladem a; chce, nebo nechce (v Pravidlech pouze bez èárky). Toto spojení se však od ostatních (a; dìlá co dìlá, a; je jak je, dìlej co dìlej) zásadnì liší tím, ûe ona vìta, která zde prý pozbývá vìtné platnosti, není závislá: celé spojení je souøadné a kladení, nebo nekladení èárky v nìm by mìlo být rozhodnuto v pasáûi o souøadnì spojených vìtách. Podobnì V. Stanìk parafrázuje ustanovení Pravidel, ûe pokud spojka neû spojuje dvì verba finita pøi témûe podmìtu, je nìkdy obtíûné stanovit, zda jde o dvì vìty v souvìtí, nebo o nìkolikanásobný pøísudek. Podle teoretikù èeské syntaxe (Grepl, Karlík 1998; Hrbáèek [in:] Èechová a kol. 2000) však nìkolikanásobný vìtný èlen (tedy i nìkolikanásobný pøísudek) je spojení charakteru koordinaèního, s øídkými výjimkami (pøíèina, podmínka, pøípustka) parataktického, coû spojka neû nenaplòuje. Na základì 344
formulací syntaktických teoretikù by spojení typu Víc utrácel, neû vydìlával mìla být psána vûdy s èárkou. Ani v této kapitole všechny pøíklady neilustrují popisovaný jev. Souvìtí Bìda zemi, kde lidé postrádají politickou satiru nebo kde ji dokonce odsuzují není pøíkladem na spojení vedlejších vìt v pomìru sluèovacím, nýbrû jde o pomìr stupòovací. V souvìtí ûádáme vás, abyste s námi buï hráli otevøenou hru, nebo od hry odstoupíme pak vùbec nejsou souøadnì spojené vìty vedlejší; správnì mìlo být zøejmì …odstoupili. Koneènì zaøazení vìty Jde to vùbec, nestranit ûádnému z obou dìtí? po bok ètyøem podmínkovým infinitivùm ve funkci pøíkladù na kladení èárky u infinitivních konstrukcí s významem podmínkovým a moûnostním patrnì ukazuje na nepochopení, co vlastnì moûnostní infinitivní konstrukce jsou. Nejde v nich o vyjádøení dispozièní modality v pøísudku jako v této vìtì, nýbrû o modální význam infinitivu: Pøemýšlel, jak uspoøádat [= jak by mohl uspoøádat] knihovnu. Dodejme, ûe v inkriminované pøíkladové vìtì je èárka proto, ûe tam k infinitivní konstrukci odkazuje kataforické zájmeno. * Druhou publikaci, nazvanou Prùvodce èeskou interpunkcí, vydala roku 2003 profesorka Ostravské univerzity Jana Svobodová. Zúroèila v ní dlouholeté zkušenosti s výukou syntaxe na vysoké škole a navázala na svá starší skripta Èeská interpunkèní cvièení s klíèem. Podobnì jako pøedchozí publikace má i tato dvì èásti: výkladovou a praktickou. Praktická èást má podobu souvislých textù s vynechanou interpunkcí a obsahuje klíè v podobì nejen doplnìných znamének, nýbrû i zdùvodnìní jednotlivých øešení. Pøíruèka probírá všechna èlenící znaménka, nejvìtší pozornost je pochopitelnì vìnována èárce. Neklade si za cíl stanovovat zásady nad rámec Pravidel – jde jí o to, stávající kodifikaci jasnì a srozumitelnì vyloûit a její ovládání u ètenáøù procvièit. Proto také èasto explicitnì uvádí to, co je v kodifikaci obsaûeno jen implicitnì (napø. ûe èárka v koordinaèní skupinì se klade pouze mezi sloûky, nikoli za skupinu, nebo ûe je tøeba klást èárku vûdy, kdyû se vedle sebe ocitnou vìty na rozdílných mluvnických úrovních), 345
a vûdy vysvìtluje pouûité pojmy a upozoròuje na syntaktická úskalí (napø. ûe stejnì znìjící pøívlastek mùûe být u jinak nezpøesnìného substantiva tìsný, kdeûto u substantiva jiû nìjak urèeného, vymezeného volný; ûe vsuvka mùûe mít podobu hlavní i vedlejší vìty, a dokonce i hlavní vìty se spojkou). Podobnì jako V. Stanìk upozoròuje i J. Svobodová, ûe spojovací prostøedek a tak nemusí mít vûdy význam dùsledkový, a proto ne vûdy je náleûité psát pøed ním èárku. Pøíklad, uvedený v Pravidlech jako ilustrace kladení pomlèky „v heslech, nápisech, prùpovìdích atp.”, totiû Kniha – pøítel èlovìka, charakterizuje jako doklad funkce pomlèky naznaèit elidovanou sponu a výslovnì dodává, ûe zde pomlèku nelze nahradit èárkou. Vhodné je i to, ûe u nìkterých interpunkèních, resp. syntaktických jevù upozoròuje na jejich slohové zabarvení: jako ozvláštòující výjimku chápe dodatkové pøipojování vìtných èlenù i uvolòování infinitivních pøívlastkù (a tedy i jejich oddìlování èárkou). Jako sporná vidíme v pøíruèce J. Svobodové jen nìkolik málo míst, vesmìs nepøíliš závaûných. V pøíkladové vìtì na støedník S pravou láskou je to jako s duchy; kdekdo o ní mluví, ale málokdo ji vidìl povaûujeme za mnohem vhodnìjší pouûít dvojteèku – v té její funkci, kterou autorka charakterizuje jako výskyt „za vìtou nebo výrazem, které uvozují tzv. vysvìtlovací pøístavek”. Ve vìtì uvedené mezi pøíklady na doplòky tvoøené trpným pøíèestím, u nichû je oddìlování èárkou fakultativní, totiû Vidìno oèima mladých(,) cesta do svìta je dnes kaûdému otevøena, chápeme èárku jako nezbytnou, vûdy; participiální konstrukce je zde nekongruentní. A koneènì je otázka, zda rozhojòovat zpùsoby oddìlování vsuvky o kombinaci pomlèek a závorek, coû není prostøedek ani noremní, ani ekonomický. * Zatím poslední praktickou pøíruèku vìnovanou interpunkci vydali roku 2006 v edici knih se spoleèným titulem Na co se èasto ptáte ètyøi mladší pracovníci praûské pedagogické fakulty a opatøili ji podtitulem Jak pouûívat èárku a další interpunkèní znaménka. Pøedchozím publi346
kacím se podobá v tom, ûe mimo výklady obsahuje i cvièení s klíèem: jsou umístìna v závìru kaûdé kapitolky a klíè obsahuje vedle øešení i zdùvodnìní. V úvodu autoøi píší, ûe po dohodì s recenzentkou publikace (pracovnicí jazykové poradny Ústavu pro jazyk èeský AV ÈR a spoluautorkou Pravidel Ivanou Svobodovou) se od nìkterých kodifikovaných zásad odchylují, ponìvadû po roce 1993 „došlo v uûívání interpunkce k posunùm”, a to ve smìru vyšší tolerance. Výklady se zaèínají èárkou a dále následují pasáûe o dvojteèce, uvozovkách a pøímé øeèi a poté postupnì o ostatních znaménkách, a to vèetnì spojovníku, který Pravidla ani M. Sedláèek za èlenící znaménko nepovaûují, který si ale veøejnost zhusta plete s pomlèkou. Na pøíruèce kolektivu autorù je sympatické, ûe se snaûí srozumitelnì vysvìtlovat pouûité syntaktické pojmy a ûe doporuèuje uûívání urèitých (neinterpunkèních) prostøedkù, které napomáhají zøetelnosti souvìtné výstavby (napø. opakování spojovacích výrazù na zaèátcích souøadnì spojených vedlejších vìt, jak jsme to právì uèinili v tomto souvìtí). Mimoto je tøeba ocenit, ûe neopomíjí mnohé jevy, které zùstaly mimo pozornost Pravidel. Tak napø. výslovnì uvádí, ûe u výrazu jednak – a jednak (v úzu èastého, ale lingvisty doposud nereflektovaného) se èárka nepíše. Bez èárky doporuèuje psát výrazy stejnì jako, podobnì jako na zaèátku vìty. Zabývá se tøeba i psaním teèky v popiscích k obrázkùm a také vhodnì upozoròuje, ûe dvojteèka se zpravidla nepíše pøed výèty, které nemají povahu pøístavku. Podobnì jako J. Svobodová autoøi místy explicitnì upozoròují na èasté chyby, jakou je kupø. kladení èárky pøed spojením a pak. Opomenut nezùstává moderní spojovací prostøedek a/nebo (autoøi ho povaûují za jednu spojku); škoda jen, ûe skuteènost, ûe se pøed ním nepíše èárka, si musí ètenáø vyvodit z pøíkladového souvìtí. Hned úvodní kapitola o èárce v souøadném spojení vìt vzbuzuje øadu otázek. Nejvýraznìjší námitky máme vùèi zpùsobu, jakým autoøi odlišují sluèovací vztah od vyluèovacího, a v dùsledku toho i vùèi doporuèením, která ètenáøùm dávají ohlednì kladení èárky pøed spojkami nebo, anebo a èi. (Tomuto sloûitému tématu hodláme vìnovat zvláštní èlánek.) Pochybujeme i o moûnosti neklást èárku v souvìtích 347
jako Celý den se na všechny jenom usmíval i sousedé si toho všimli nebo Nikdo mi v tom okamûiku nemohl pomoct ani Petr se nezmohl na jediné slovo: nedávná zkušenost s tím, ûe studenti bohemistiky v textu sto let starém povaûovali valnou vìtšinou spojku i spojující vìty za èástici, nás vede k domnìnce, ûe v souèasné èeštinì se spojování vìt (pøinejmenším hlavních vìt s rùznými podmìty) pomocí spojek i a ani ve sluèovacím vztahu stává negramatickým. Mezi pøíkladovými vìtami na spojku a jako souèást víceslovných spojovacích výrazù je i vìta, v níû ûádné a není. Snaha autorù stanovit dvojí moûnost interpungování pøed parataktickým aû je pochopitelná, ponìvadû by to odpovídalo dvìma zpùsobùm, jak dané vìty (napø. Pouûíval výrazy kniûní(,) aû zastaralé) vyslovit: aû mùûe být pøíklonné, nebo mùûe být vysloveno po pauze. Ani pøíklonné aû však podle našeho názoru nevyjadøuje prosté sluèování; spíš jde o vyjádøení rozmezí, tak jako v pøípadì Vejce vaøíme osm aû deset minut. Z formulace V nìkterých pøípadech nemùûeme jednoznaènì rozhodnout, zda jsou spojky uûity jako sluèovací nebo (sic!) vyluèovací, èárku tedy mùûeme i nemusíme napsat vysvítá, ûe autoøi nemají ujasnìno, z èí perspektivy vedou svùj výklad: zda píšícího, nebo ètenáøe; to platí vlastnì o celé publikaci. I v pasáûích vìnovaných interpunkci pøed spojkami jak, jako a neû zavádìjí autoøi pøíruèky Jak pouûívat èárku a další interpunkèní znaménka zásady, které nemají oporu v Pravidlech, nevycházejí z ûádných nových syntaktických poznatkù a nereflektují – pevnì vìøíme – ani posuny v normì. Ve vìtì Uvádìl mnoho pøíkladù(,) jako péèi o zvíøata, o staré lidi apod. èárku pøed jako napsat nikoli mùûeme, nýbrû musíme: Pravidla to, co je zde spojkou jako pøipojeno, definují jako „èást celku oznaèeného pøedcházejícím èlenem, která je uvedena jako pøíklad”. (Na jiném místì se autoøi k dvojí funkci výètového jako vyjadøují v souladu s Pravidly, ale místo aby rozdíl popsali jako rozdíl mezi výètem specifikujícím, zuûujícím rozsah významu øídícího substantiva a výètem uvádìjícím pøíklady, hovoøí dost nepøesnì o „nezbytné informaci” a „významovì volnìjší èásti vìty”.) Moûnost chápat dvì verba finita spojená spojkou neû jako nìkolikanásobný pøísudek (v èásti tohoto textu vìnované pøíruèce V. Staòka jsme pochybo348
vali, ûe je to moûné ve vìtách jako Víc utrácel, neû vydìlával) autoøi naprosto neuvìøitelnì vztahují i na neû s významem èasovým a doporuèují jako rovnocennou variantu i psaní Neû nakoupil naobìdval se. Poznat, ûe tu jde o podøadné souvìtí, by pøitom mìl kaûdý absolvent základní školy! O pár stran dále autoøi umoûòují v pøípadì zesílení významu vedlejší vìty výrazem kladeným pøed spojku psát èárku za tento výraz i pøed nìj, vèetnì pøípadù jako Do sklepa pro brambory dojdu jen, co si doètu kapitolu. Pravidla jsou v té vìci bohuûel pøespøíliš lapidární, ale z pøíkladù v nich uvedených lze odvodit, ûe dvojí èlenìní je moûné jen tehdy, kdyû lze vedlejší vìtu vynechat bez ztráty gramatiènosti. Tedy Rozmyslete si odpovìï døíve, neû zaènete test vyplòovat ano, Pøijedu jen, abych ho uvidìl ne. Zøetelnìjší je toto pravidlo snad v pøípadì, kdy vedlejší vìta pøedchází vìtu hlavní; autoøi pøíruèky však i v souvìtí Zvláš;(,) kdyû je horko, chtìjí být psi venku dlouho do noci pøipouštìjí èárku po zesilujícím výrazu, a vedlejší vìtu tedy umoûòují chápat jako vloûenou. Naprosto zmatený musí být ètenáø z výkladu o zdvojené spojce ani – ani. Nejprve se mu dostane dlouhého ilustraèního souvìtí, v nìmû jsou bez jakéhokoli komentáøe uvedeny èárky jako fakultativní. Poté následuje pravidlo o psaní èárky u všech zdvojených sluèovacích spojek vèetnì ani – ani a pøíslušných pøíkladù (tam je èárka uvedena jako nutná). A nakonec se doète, ûe èárku u výrazu ani – ani lze uûít i vynechat podle toho, zda je spojení chápáno jako sluèovací, nebo jako stupòovací. Podobnì matoucí jsou i pøípady, kdy je jedno a totéû pøíkladové souvìtí uvedeno nejprve s jednoznaènou interpunkcí a poté s dvojím interpunkèním øešením. To se stalo ve výkladu o pøístavku; jde o pøíklad Já, Pavel Novák, prohlašuji, ûe jsem se nedopustil ûádné zrady. Pøi druhém uûití jsou èárky obklopující vlastní jméno nevhodnì a nenoremnì prohlášeny za fakultativní, nadto s popisem, ûe jde o konstrukci sloûenou z vlastního jména a obecného substantiva – zdá se tedy, ûe se sem dané pøíkladové souvìtí dostalo nedopatøením. Pøíkladové vìty jako Musím koupit nìco k jídlu, maso a brambory a O prázdninách jsme byli na brigádì sbírat ovoce, broskve, meruòky a hroznové víno nás vedou k povzdechnutí, ûe je škoda, ûe autoøi 349
pøíruèky nedoporuèili ètenáøùm v podobných pøípadech dávat pøednost dvojteèce. (Ostatnì na funkèní pøetíûenost èárky upozoròoval uû M. Sedláèek; v interpunkèních pøíruèkách všech typù by mìlo stát obecné pravidlo stanovící, ûe kde mùûe stát èárka nebo jiné znaménko, mìlo by stát jiné znaménko.) Poslední nedopatøení v oddíle o pøístavku má moûná na svìdomí nakladatel: vìta Nakladatelství Klett s. r. o., vydalo zajímavou pøíruèku o interpunkci v èeské vìtì zde ilustruje zásadu, ûe „pokud je název firmy konèící zkratkou s. r. o., a. s. uûit ve vìtì, je z jazykového hlediska správné psát za zkratku èárku”. Jistìûe, ale èárka tu musí být i pøed zkratkou – a pokud firma trvá na uûívání jazykovì chybného názvu, protoûe ho tak má zapsán v obchodním rejstøíku, èárka za zkratkou to zachránit nemùûe! K velmi pozoruhodnému nesouladu v doporuèeních jednotlivých pøíruèek dochází u celkem bìûnì uûívaného spojovacího výrazu jakoû i. Zatímco Staòkùv prùvodce doporuèuje psát pøed ním èárku, kolektivní publikace nabízí publiku výbìr ze dvou – jiných! – moûností, totiû psát èárku pøed ním i za èlenem, který pøipojuje, nebo nepsat èárky vùbec. Poslední moûnost lze odmítnout nejsnáze; koneckoncù i sami autoøi kolektivní pøíruèky o nìm sice pojednávají spolu s výrazy stejnì jako a podobnì jako, ale kdyû upozoròují na odchylné pravidlo pøi uûití tìchto výrazù na zaèátku vìty (èárka se tam zásadnì nepíše), výraz se jim z uvedené trojice nenápadnì vytrácí – pochopitelnì, protoûe ho na zaèátku vìty uûít nelze, coû svìdèí o tom, ûe ke zbylým dvìma nepatøí. Sporná doporuèení se v pøíruèce kolektivu autorù nevyhnula ani kapitolám o dalších znaménkách. Pokud platí, ûe ve vìtách jako Všichni tøi vítìzové: Hana Novotná, Petr Skoupý a Daniel ûemlièka získali i zájezd k moøi dvojteèka nahrazuje výraz tj., jak autoøi tvrdí, pak by mìla ovšem na konci vysvìtlovacího výètového pøístavku (zde pøed slovem získali) stát èárka. Další funkcí dvojteèky je podle autorù vyjadøování významového rozvolnìní v dlouhém souvìtí, jeho myšlenkové dvojèlennosti – zøejmì to má souviset s funkcí oddìlovat pøedvìtí a závìtí periody, zmínìnou v poznámce v Pravidlech. V dlouhém souvìtí, které je tu uvedeno jako pøíklad, však má dvojteèka fun350
kci oddìlit doloûení, vysvìtlení skuteènosti uvedené pøed ní (øeèeno slovy Pravidel), o ûádné rozvolnìní tu nejde. V oddíle o pøímé øeèi je zmínìna moûnost psát pøed pøímou øeèí v umìlecké literatuøe pomlèku, avšak schází jakákoli informace o pøímé øeèi neznaèené uvozovkami. O tom, ûe autoøi naprosto nerozumìjí pojmu polopøímá øeè, svìdèí nejen její ztotoûnìní s vnitøním monologem autora (sic!), nýbrû i jediný pøíklad, v nìmû jde ve skuteènosti o neznaèenou pøímou vnitøní øeè postavy. Kdyû autoøi pøíruèky uvádìjí jako správné hned tøi moûnosti psaní epistolární zkratky P. S., mimo jiné i v podobì PS., tìûko to chápat jinak neû jako zbyteèné zavádìní mimosystémových výjimek do psaní zkratek, a tedy drobný krok k destabilizaci této èásti pravopisného systému. Oddíl o závorkách respektuje ustanovení Pravidel, ale nabízí se otázka, zda v dobì textových editorù s bohatým inventáøem symbolù a v èase rostoucího vyuûití lomítka stále doporuèovat psaní tzv. šikmých závorek, tj. vlastnì dvou lomítek. Spojení názvu obce a názvu její èásti se podle pøíruèky mùûe psát se spojovníkem bez mezer i s pomlèkou s mezerami (Praha-Radotín i Praha – Radotín), a je-li jeden z názvù víceslovný, pouze druhým jmenovaným zpùsobem. Takovým zpùsobem se však oznaèuje rovnìû vymezení trasy. V pøípadech jako trasa Praha – Dolní Liboc – Kladno – Švermov to pak znemoûòuje zapsat jednoznaènì, zda jsou na trase dva, tøi, nebo ètyøi body; ètenáøi, který neví nebo si neuvìdomí, ûe Švermov je úøednì souèástí Kladna a Dolní Liboc souèástí Prahy, ani jiná neû poslední jmenovaná interpretace nenapadne. Proè tedy radìji nezùstat u vûitého psaní se spojovníkem i v pøípadì víceslovných názvù? Nedokáûeme posoudit, zda zámìrnì, èi nevìdomky mìní autoøi nìkteré vûité syntaktické termíny za nové, napø. infinitiv rozvinutý místo rozvitý nebo pøívlastek postupnì se rozvíjející místo pøívlastek postupnì rozvíjející; u druhého termínu jde pøece o to, ûe pøívlastek postupnì rozvíjí øídící substantivum, nikoli snad sám sebe. Nerozumíme ani tomu, proè pouûívají slovo rozvzpomínání místo náleûitého rozpomínání a proè se v jinak spisovných pøíkladových vìtách objevuje vazba pøedloûky mimo s genitivem místo náleûitého akuzativu. 351
Kvalitu pøíruèky sniûují rovnìû chyby v sazbì: v oddíle o apostrofu jsou místo tohoto znaménka soustavnì tištìny koncové jednoduché uvozovky; a tìsnì nad informací, ûe pokud se spojovník objeví na konci øádku, píšeme druhý na zaèátku dalšího øádku, takovýto druhý spojovník schází. Nejvìtší vadou na kráse analyzované publikace je skuteènost, ûe se její autoøi ve výkladových pasáûích dopouštìjí hrubých interpunkèních chyb. V následujících vìtách kladou nemístné èárky: Vìty hlavní pøipojené k sobì bez spojovacího výrazu, oddìlujeme vûdy èárkou (pøíp. pomlèkou); Vìtu vedlejší vloûenou do vìty øídící (hlavní), oddìlujeme èárkami z obou stran (v obou pøípadech pøed slovem oddìlujeme); Zkratky, zkracující nìkolik slov, se píší jako jedno slovo (okolo rozvitého pøívlastku, který je specifikující, tedy tìsný); v následujících naopak èárky scházejí: informace, ûe Brazílie leûí v Jiûní Americe není informace nová ani podstatná pro smysl vìty (za slovem Americe); Konstrukce tvoøené rozvitým pøídavným jménem, pøíèestím nebo pøechodníkem je moûno, ale není to bezpodmíneènì nutné oddìlit z obou stran èárkami (za slovem nutné, jímû se konèí vsuvka). Scházející i nadbyteèná èárka se nacházejí v tomto – takøka nesrozumitelném – souvìtí: Pokud stojí na místì, kde by mohly být uûity pøedloûky, spojky a v pøípadì zápisu celých finanèních sum, mezerou ji [= pomlèku] neoddìlujeme (èárka nemá být za slovem sum, nýbrû za slovem spojky, souvìtí by bylo vhodné vùbec pøeformulovat). V odùvodnìní interpunkèního øešení jedné z úloh se v klíèi objevuje formulace dvojí moûná interpretace: buï pomìr stupòovací nebo pomìr sluèovací, v níû musí být pøed slovem nebo èárka dokonce i podle neobvyklé teorie uûité v této pøíruèce. Pøípadù, kdy se autoøi v pøíkladových vìtách týkajících se jiných jevù nedrûí vlastních doporuèení, jsou v publikaci spousty. * Jak ukázal rozbor souèasných èeských interpunkèních pøíruèek, není orientace na periférii èeské interpunkce snadná. Prùvodce Jany Svobodové ozaøuje centrum – arci svìtlem jasným a ostrým a mnohdy 352
z lepších úhlù neû Pravidla èeského pravopisu – a na periférii dopadají jen sporadické odlesky. Prùvodce Vladimíra Staòka a rádce kolektivu autorù se shodnì odvaûují za hranice centra postoupit, avšak jejich svìtla jsou matná, místy ozaøují spíše scestí neû chodníky a obèas svítí sama proti sobì. Poutník, který se chce v celku èeské interpunkce vyznat, tak zatím na poøádný reflektor èeká. Šanci stát se jím má právì dokonèovaná internetová pøíruèka jazykové poradny Ústavu pro jazyk èeský AV ÈR. Uvidíme…
!"#$%"&
%$! " # $%& '(()& !"#$% &'%( )&*+,*- ./%0*1& *+,-./ 0"12. " 345,6"576"8 9: 54-.7;% + , < = > : ? @% " .>3%& '(((& 2%345/6 7 '%! 6 +689,& ABC& D6"="% E 6 , F 3 @%& G " 6 3 H . D%& IJJ)& :,;6(06 !%345/9& C>5>K4"& L3>#>7<% E 6 , F 3 @%& G " 6 3 H . D%& IJJJ& :,;6(06 !%345/9 7 $<5!%/= 6 <>,;6(& ABC& D6"="% M " N > : , < O%& P 7 Q > : ? O%& R H = > : ? %& S " # " 3 > : ? @%& '((T& ?6 $* )% !6)4* &4"4%@ A6, &*- =<64 !"#,- 6 (6;3= 5/4%#&-/,!/= 8/6BC/,6& G3,55& D6"="% D#6<5(;6 !%),CE* <*&5)-& IJJ)& <"!,#4"& D6"="% D#6<5(;6 !%),CE* <*&5)-@ F,*;/= <9("/= 657N"& D6"="% B , ! 3 ? W , . @%& IJ)T& I 8",;6(/=B *4"8,"B 5/4%#&-/,$% < !%345/G& *X"Q, Y,W8 TJ& -% I'IZI['% B 5 " N \ . C& IJJ]& A6, &)"4 )&#"657N"& D6"="% B : > K > ! > : ? M%& '(([& D#J<*($% !%),*- 5/4%#&-/,$=& C"!,#,<7# P>=,#4",& LF":"%
353
