„Bohemistyka” 2007, nr 3, ISSN 1642–9893 Ginka BAKARD¦IEVA Plovdiv
O pastech a pastièkách deminutiv Kvalifíkujeme-li nìjaké slovo jako deminutivum, máme na mysli pøedevším odvozeninu, kterou se oznaèuje menší rozmìr denotátu a/nebo se vyjadøuje hodnocení, èastìji kladné neû záporné . Jak upozornil P. Eisner, „jazyk mívá na vybranou co do významotvorných pøípon, jimiû ze slov základních vytváøí zdrobnìliny; jakmile se však jazykový úzus v urèitém pøípadì ustalí na nìkteré pøíponì, poci;ujeme zdrobnìlinu s jinou pøíponou mnohdy jako slovo podivné a rušivì nezvyklé, ba „nemoûné” (Eisner 1997, s. 70). Tato rozmanitost formantù, jimiû se modifikují významy, je jedna z pastí, které èeština nalíèila na cizince a pøekladatele. Jinou past nastraûily odvozeniny, z jejichû deminutivního tvaru se zdrobòující význam vytratil. Další pastí je polysémie a zaøazení deminutivního slova do frazeologizmù, vnitrojazyková a mezijazyková homonymie atd. Deminutiva jako specifická skupina lexikálních výrazových prostøedkù existují ve všech slovanských jazycích. Øada studií si všímá jejich tvorby a uûívání – po stránce slovotvorné se zkoumají vzhledem k modifíkaèní kategorii, z hlediska stylových norem se øadí k expresivním prostøedkùm. Prùzkum deminutiv však málokdy pøekraèuje rámec jednoho jazyka – jejich charakteristika se zøídka provádí v komparativním aspektu. Ani tento pøíspìvek si neklade za úkol pøedloûit kompletní popis osobitých rysù èeských zdrobnìlin a jejich obdob v jiných jazycích. Jeho cílem je mnohem skromnìjší – shrnout základní fakta týkající se deminutiv a naznaèit nìkteré typiètìjší pøípady v èeštinì a bulharštinì, které by mohly být prospìšné pøi výuce a pøekladu.
Stejnì jako další odvozeniny i deminutiva mají dvojí referenci – k jazykovému systému (jako slovotvorný derivát) i k mimojazykové skuteènosti (jako lexikální znak)!. Z tohoto pohledu se deminutiva charakterizují tøemi základními rysy týkajícími se jak formální struktury, tak i sémantiky znaku: – slovotvorná sekundárnost – znak obsahuje specializovaný deminutivní sufíx; – lexikální sekundárnost – znak se vztahuje k nedeminutivnímu korelátu, k základovému slovu; – svým významem se znak liší od slova základového jen tím, ûe oznaèuje skuteènost menší a/nebo indikuje hodnotící postoj mluvèího k denotátu (tyto dva významové odstíny se èasto na sebe navrstvují a nelze je vûdy vyhranit). Je tøeba hned dodat, ûe pomìrnì poèetnou „podskupinu” tvoøí deminutiva, jeû jsou odvozeninami jen formálnì, ale významovì se vùèi základovému slovu úplnì osamostatnila, tj. podlehla lexikalizaci. Neû se jim budeme vìnovat, chtìli bychom pøipomenout nìkteré obecnìjší poznatky. Pomocí ustáleného inventáøe deminutivních sufíxù je moûné modifikovat význam slov náleûejících k rùzným slovním druhùm. Existuje potenciální moûnost tvoøení deminutivních odvozenin od substantiv (domeèek, kafíèko), adjektiv (malinký, bìlouèký), adverbií (pomalièku, brzièko), sloves (spinkat, cupinkat), v bulharštinì dokonce od nìkterých èíslovek (eäíè÷úê, äâe÷êè/ äâeíêè, äâaìèíêa/äâaìöa) a zájmen (ìoè÷úê, òâoè÷úê, íeùè÷êo). Zvláštnosti znakù tohoto typu se analyzují pøeváûnì v rámci podstatných jmen, a to nejen z dùvodu velké poèetnosti a produktivity tvoøení derivátù, ale téû s ohledem na konkrétnìjší a výraznìjší explikace deminutivnosti. Zjednodušenì øeèeno, zatímco se význam zdrobnìlého substantiva realizuje dvojím zpùsobem – oznaèením denotátu menšího rozmìru a vztahem mluvèího, deminutivní deriváty od dalších slovních druhù se povaûují !
Podrobnìji o derivaèním procesu a o povaze derivátu viz Dokulil 1962, Kyápÿêoâa 1981.
Srov. napø. definici podanou v ESÈ, s. 283.
207
208
pøedevším za citovì zabarvená slova (popø. ovlivòují intenzitu vlastnosti nebo prùbìhu dìje). Z hlediska formálního je deminutivum sekundárním znakem vzniklým pøipojením deminutivního sufixu k základovému slovu. Inventáø tìchto sufíxù, mechanizmy odvozování, morfonologické alternace a gramatické zmìny doprovázející slovotvorný proces jsou dùkladnì popsány v èeštinì i v bulharštinì . Pøes øadu shod, které bychom zjistili komparativním studiem, se vyskytují nìkteré podstatné odlišnosti týkající se inventáøe, významù a distribuce deminutivních formantù. Tak napø. v èeštinì sufíxy zachovávají gramatický rod základového substantiva (výjimky jsou ojedinìlé kvìt – kvítko; srov. PMÈ, s. 125); v bulharštinì je znaèná èást zdrobnìlin støedního rodu. Pøíèinou toho je, ûe vìtšina substantiv muûského rodu (èásteènì téû substantiva ûenského rodu) tvoøí deminutiva pomocí jednoduchých sufíxù -e, -÷e, -ëe, následnì pak sloûeným formantem -eèöe, srov.:
jimi pozitivní nebo negativní hodnocení. Srov. napø. patos I. Vazové v básni Aç cúì áúëãap÷e (Jsem Bulhar) a ironický postoj A. Konstantinova v úryvku z Báj Gaòa: „íaøèòe íaìèpaxa câoÿ èäeaë èëè â e â p e é ÷ e ò a ò a, èëè â ã ú p ÷ e ò a ò a, èëè â íÿêoè a p ì e í ÷ e ò a” („naši shledávali svùj ideál buï v ûidech, nebo v Øecích, nebo v nìkterých Arménech”)!. Deminituva tohoto typu by sotva nalezla protìjšky v èeštinì: oznaèení cikánì, ûidì jsou ojedinìlé, Bulhárek, ûidáèek, Èecháèek jsou pejorativní (Eisner 1992, s. 80), dokonce je velmi pochybné zda se z jmen obyvatelských (Sofianec, Evropan) nebo etnonym (Øek, Portugalec) dají tvoøit zdrobnìliny. Urèité nedorozumìni by mohly zpùsobit sufíxy -eö/-ec u jmen muûského rodu a -èöa/-ice u jmen ûenského rodu. Vedle jejich bìûného uplatnìní (ëeòeö – letec; còapeö – staøec; ápaçèëeö – Brazilec; cëèâoâèöa – slivovice; ãúëúáèöa – holubice) se v bulharštinì, i kdyû zøídka, s jejich pomocí tvoøí zdrobnìliny:
êëþ÷ (m) – êëþ÷e (n) – êëþ÷eíöe (n) íoc (m) – íocëe (n) – íocëeíöe (n) ïpèÿòeë (m) – ïpèÿòeë÷e (n) ìèøêa (f) – ìèøëe (n) – ìèøëeíöe (n) ïòèöa (f) – ïòè÷e (n) – ïòè÷enöe (n)
âÿòúp – âeòpeö xëÿá – xëeáeö äyøa – äyøèöa cÿíêa – ceí÷èöa
klíè (m) – klíèek (m), nos (m) – nosík (m), pøítel (m) – pøítelíèek (m), myš (f) – myška (f), pták (m) ptáèek (m).
V èeštinì se sufixy -e, -èe specializovaly na tvoøení názvù mláïat (pøeváûnì zvíøecích, zøídka osobních), které z hlediska kategorie modifikaèní tvoøí vyhranìný tvaroslovný typ (MÈ, s. 308). V bulharštinì se sufíx -÷e pøipojuje volnì skoro ke všem apelativùm muûského rodu a je pravdìpodobnì nìjproduktivnìjším sufíxem: ápaò – ápaò÷e (bratr – bratøíèek), ìocò – ìocò÷e (most – mùstek), äoêòop – äoêòop÷e (doktor – doktùrek). Je téû pozoruhodné, ûe se uplatòuje pøi tvoøení deminutiv z etnonym. V bulharštinì jsou bìûné odvozeniny typu: áúëãapèí – áúëãap÷e, pycíaê – pycía÷e, ÷ex – ÷ex÷e, ïoëÿê – ïoëÿ÷e, aìepèêaíeö – aìepiêaí÷e, vzniklé podle modelu názvù mláïat: âúëê – âúë÷e, ëúâ – ëúâöe, ëècèöa – ëècè÷e. Kromì informace o lidském vìku (uûívají se k oznaèeni dìtí a mládeûe), vyjadøuje se !
vítr – vìtøík, chléb – chlebíèek, duše – dušièka, stín – stínek,
V èeštinì se u formantu -ice vztah k motivujícímu základovému slovu uû neuvìdomuje jako deminutivní a slouûí k tvoøení pojmenování z jiných denotativních tøid, srov. napø.: ìaéêa – ìaé÷èöa ãëaâa – ãëaâèöa
matka – matièka matice, hlava – hlavièka hlavice.
Jak uû bylo naznaèeno, význam deminutiv se pojí s dvìma sémantickými pøíznaky – deminucí a expresivitou, které se uplatòují jak zvláš;, tak i spoleènì. U substantiv se tyto dva sémantické komponenty èasto kryjí, u ostatních slovních druhù se obvykle explikuje expresivita, nikoli deminuce. Všímáme-li si deminutivních substantiv blíûe z hlediska jejich významù, zjistili bychom, ûe: Pøeklad autorky – v èeském pøekladu tento úryvek chybí (A. Konstantinov, Báj Gaòu a jiné prózy, pøeloûila Z. Hanzlová, Praha 1953).
Viz napø.: GSBKE, Kpúcòeâ 1976, Heùèìeíêo 1980, MÈ, PMÈ.
209
210
l. Deminutivy se oznaèuje menší rozmìr denotátu pøeváûnì u konkrét, tj. u apelativ, jejichû denotáty ve skuteènosti mají obmìny podle rozmìru, napø.: dùm – domeèek, sklenice – sklenièka, mìsto – mìsteèko. Zamìnitelnost se vìtšinou uskuteèòuje jednosmìrnì: místo malý domeèek se dá øíct dùm, ale uûijeme-li domeèek k oznaèení velké budovy, deminutivum nabývá pøeváûnì stylistické vedle své pojmenovácí funkce. Obdobnì slovo sklenice má „univerzální” uûití – dalo by se uplatnit jednak k oznaèení vìtších, jednak k oznaèení menších sklenic. Avšak slovo sklenièka bude nominaènì korektní jen vzhledem k menším sklenicím. Je nutno brát v úvahu téû moûnost uûití deminutiv v ustálených spojeních , napø.: dáme si sklenièku – äa ïèéíeì ïo ÷aøêa; je nepøítelem sklenièky – âpaç e ía ÷aøêaòa. 2. Deminutivy se vyjadøuje citový, subjektivnì hodnotící vztah mluvèího k sdìlované skuteènosti. Tento významový odstín se vyskytuje u vìtšiny slov, ponìvadû poûadavek na variabilitu rozmìru uû není relevantní. V nìkterých pøípadech je tato variabilita dokonce nemyslitelná, buï protoûe denotát má pøesnì stanovené rozmìry nebo podobné fyzické charakteristiky mu nenáleûí, anebo je jednotlivina: sluníèko, kafíèko, vínko, syreèek, pásek. Typickým pøíkladem subjektivnì-hodnotícího uûití deminutiv tohoto druhu jsou odvozeniny od substantiv oznaèujících pøesnì stanovené mnoûství: kileèko není míò neû kilo, roèek není kratší neû rok. Jen hodnotící význam mají deminutiva, tvoøená od abstrakt nebo od názvù nositelù vlastností: štístko, pohodlíèko, spros;áèek, hlupáèek. Vzhledem k širšímu kontextu postoj mluvèího kolísá mezi sympatií a pohrdáním (srov. téû u názvù èinitelských a konatelských: obchodníèek, úøedníèek, profesùrek, inûenýrek). Jak podotýká P. Eisner, „v deminutivním tvaru bývá obsaûena ambivalence, jeû se mùûe aktivovat jakoûto citový klad, ale jindy zas jakoûto afektivní zápor; takové slovo není pak uû lichotné..., nýbrû je to slovo zlehèující, depreciativum, pejorativum” (Eisner 1997, s. 71).
Jsou bìûné pøípady, kdy se ve výpovìdi obì sémantické funkce deminutiva (X +menší rozmìr) a (X +hodnocení) pøekrývají anebo jen z kontextu se dá zjistit, která z nich je aktualizována. Tak ve výrazu holèièka mávala ruèièkama deminutiva holèièka a ruèièky oznaèují jak fakt, ûe jsou malé, tak i lichotný vztah. Avšak ve výrazu: panièka mávala ruèièkama deminutiva oznaèují spíš pohrdavý vztah neû menší rozmìr. Naprosto odlišný pøípad se rýsuje ve výrazu ruèièky hodin se zastavily, z kterého je vidno, ûe zdrobnìlina ruèièka nabyla nového, nedeminutívního významu. Pøípadù sekundárního pojmenování u deminutiv je hodnì a proto jim budeme vìnovat vìtší pozornost. Do jaké míry se tato tzv. formální deminutiva (Mistrík 1985, s. 82– –83) osamostatnila mùûeme zjistit nìkolika zpùsoby – nejjednodušeji by bylo ovìøit si, zda jsou uvedena jako jednotlivé entity ve výkladových a pøekladových slovnících. Na základì získaných informací bychom mohli konstatovat, ûe pokud deminutiva oznaèují názvy odlišné od základového slova, vìtšinou se uvádìjí jako samostatné pøenesené významy (podle zavedené lexikografícké praxe)!, viz napø.: jazýèek l. zdrob. k jazyk; 2. vìc, pøedmìt n. jeho èást, podobající se zprav. úzkým dlouhým tvarem jazýèku; 3. ukazatel kývající kolem nìjaké osy; 4. rostlina s hroznem nafialovìlých kvìtù s nápadnì dlouhým jazykovitým výrùstkem, (bot.) rod Himantoglossum; kohoutek zdrob. ke kohout l. kohout, -u (tìch.) potrubní uzávìrka na kapaliny n. plyny s prùtoèným otvorem v otáèivém zabroušeném kuûeli; 2. nároûní kladívko rùzných starších støelních zbraní; 3. luèní bylina s hojnými sytì rùûovými, jemnì døípenými kvìty (bot.) rod Lychnis; lopatka l. malá lopata; 2. vìc lopatce podobná, pøipomínající lopatku tvarem n. téû funkcí, zvl. souèást rùzných strojù a zaøízení; 3. plochá kost trojúhelníkovitého tvaru v horní èásti zad, na niû je pøipojena paûe; panenka zdrob. k panna l. expr. a ponìk. zast. dívka, zvl. milého, pøíjemného vzhledu; 2. expr. v oznaèení Jeûíšovy matky; 3. (hraèka) figurka pøedstavující dívèí postavu vùbec; 4. zornice (med.); ramínko l. zdrob. k rameno; 2. pomùcka k zavìšení odìvu; 3. úzký pásek látky, èasto stuûka, drûící na ramenou zejm. dámské prádlo; !
Podrobnìji viz Rusínová 1998a, 1998b.
211
212
Uvedené zde i dále slovníkové definice byly zkráceny, podrobnìji viz SSJÈ.
ûebøíèek l. zdrob. k ûebøík; 2. stupnice poøadí osob n. vìcí podle výkonu, hodnoty, významu ap.
Z uvedených pøíkladù je zøejmé, ûe pokud se deminutivem oznaèuje menší rozmìr nebo hodnocení, uvìdomujeme si jej jako nominaèní jednotku jen v lexikálnì-sémantické opozici k základovému, nedeminutivnímu slovu. Proto se v slovníkové definici uvádí vysvìtlivka zdrob. k... hned po heslovém slovì (kohoutek zdrob. ke kohout) anebo jako primární pojmenování (jazýèek l. zdrob. k jazyk). Souvztaûnost deminutiva a základového slova lze vyjádøit téû syntagmatem (lopatka l. malá lopata). Z toho vyplývá, ûe základové slovo a deminutivní derivát mají totéû vìcné jádro významu, jímû se oznaèuje tentýû fragment skuteènosti. Rozdíl mezi nimi tkví v obsahu a rozsahu pojmu. Základovým slovem se oznaèuje urèitá tøída denotátù (X), deminutivem se oznaèuje èást téûe tøídy s pøídatným pøíznakem (+menšího rozmìru), tj. v dùsledku modifikace se zuûuje obsah pojmu. Slovotvorná vázanost a sémantická nesamostatnost jsou zvláš; patrné u deminutiv vzniklých ze slov, u kterých zdrobòování není spojeno s modifikací denotativních pøíznakù, nýbrû pøeváûnì s konotací vlastní deminutivních formantù: bílý – bìlouèký, hezký – hezouèký/hezounký, krátký – kratinký, brzy – brzièko, lehce – lehounce, spát – spinkat. Na otázku, zda deriváty toho typu lze kvalifikovat jako zdrobnìliny není jednoznaèná odpovìï, stanoviska badatelù se liší. Na jedné stranì se zastupuje názor, ûe vzhledem k variabilitì rozmìru za zdrobnìliny lze povaûovat jen odvozeniny tvoøené od substantiv (Trávníèek 1947, s. 265–271, 354). Pøidáním deminutivního sufixu k adjektivu (nebo adverbiu) se totiû mìní intenzita vlastnosti, a to na vyšší. Mimochodem toto pozorování pro bulharštinu neplatí všeobecnì: còapè÷úê neznamená ‘velmi starý’, ale spíš ‘pøistárlý’; xyáaâè÷úê neznamená ‘velmi hezký’, ale ‘pomìrnì hezký’ – významové odstíny a hodnocení (libost, soucit nebo lehké pohrdání) jsou vázané na kontext. Na druhé stranì jsou dùvody k zaøazení všech odvozenin (i nesubstantiv) s deminutivním sufíxem do jedné skupiny, a to jak se zøetelem na to, ûe se jejich sémantika integruje se sémantikou skuteèných deminutiv, tak i vzhledem k jejich expresivni funkci (Mistrík 213
1974, s. 224). Podle nás jsou obì stanoviska oprávnìná tím, ûe první pøihlíûí pøeváûnì k urèité modifikaci nocionální sloûky, druhé – k pragmatické sloûce. Jak uû bylo výše naznaèeno, deminutivní význam obsahuje oba sémantické komponenty, takûe v podstatì jde jen o rùznou badatelskou perspektivu. Je však nutno upøesnit, ûe pokud se deminutivní strukturou oznaèuje denotativní tøída odlišná od té oznaèované základovým slovem, kvalifikace deminutivní je odùvodnìná jedinì pøítomností deminutivního formantu, nikoli jeho sémantikou (srov. výše jazýèek 2, 3, 4; kohoutek l, 2, 3; lopatka 2, 3; panenka 3, 4; ramínko 2, 3; ûebøíèek 2). Tyto odvozeniny jsou deminutiva jen formálnì, jen s ohledem na jejich strukturu – obsahují ve své morfologické stavbì formanty tradiènì vyjadøující zdrobòování. Avšak z hlediska onomaziologického zdrobnìliny nejsou. Pøestoûe jsou svou strukturou sekundární, tyto lexémy nabývají nového lexikálního významu lišícího se jak od významu základového slova, tak i od deminutivního. Mezi denotativními tøídami se vyskytuje vìtší èi menší podobnost, na níû se zakládají metafora a metonymie uûívané jako mechanizmy k utváøení nového lexikálního významu. Metafora mùûe být prùhlednìjší nebo abstraktnìjší (srov. panenka 3 a 4); pøenos mùûe mít rùznou motivaci: vnìjší podoba (jazýèek 2, 4; lopatka 2, 3; kohoutek 3), zpùsob strukturace (ûebøíèek 2), funkce (jazýèek 3; ramínko 3) aj. Ve vìtšinì pøípadù se však jako spoleèný sémantický znak deminutiva a nového lexikálního významu vnímá menší rozmìr denotátu. Rozšíøení polysémie u deminutiv je otevøený proces – o tom svìdèí jak lexikalizovaná terminologická metaforika z rùzných oborù, tak i rozvoj pøenesených významù v bìûné øeèi. Viz napø. názvy èástí lidského tìla (klíèek, víèko, stolièka, lopatka, panenky, pánvièka, bubínek, kladívko), názvy rostlin (meèík Gladiolus, pantoflíèek Calceolaria, kohoutek Lychnis, jazýèek Himantoglossum, zvonek Campanula, plamének Clematis), názvy ûivoèichù (sluníèko sedmiteèné Coccinella, kobylky Platycleis, zvonek Chloris, sýkorka uhelníèek Parus ater). Je tøeba poznamenat, ûe pøes jejich samostatný význam u vìtšiny lexémù jsou více ménì patrné expresivni intence a presupozice menšího rozmìru denotátu. 214
Vzhledem k polysémii deminutiv je nutné téû upozornit, ûe okruh významù, které rozvinula urèitá zdrobnìlina v daném jazyce, se málokdy kryje s okruhem významù v jiném jazyce, coû by mohlo problematizovat jejich pøeklad. Se zøetelem na teorii ekvivalence (Barchudarov 1975) naznaèíme jen nìkteré z typiètìjších pøípadù : l. Pøenesené významy urèitého deminutiva se v èeštinì a v bulharštinì shodují (podobné pøípady jsou vzácné), napø.!:
deného pøíkladu – za urèitých podmínek by mohla vzniknout mezijazyková homonymie:
!
!"#$! %
! "# $ %&#'#
)! *+, %&#',- &%.%/0$1 &23&%"40#54,4 %6 &#'78 '*#9-" 0! ':
û
;807,41 <*3! =%8>$='
(
9?<0@,A ='9%5? # <#24<-04
* A%904 >$='3 <#.1 0# 03
F!)!
(
û 5- &23&%5-0# &$û-
&'("!
.4'+
û-0=7:A%
&%6
A #*41 "# : .+*>-1 .4*7#
'! ()*"+ ,")#" %-.$./& (& $"%&#,&+ %)-,&
)! ,%
û#/78 0+5#7 &23&%"40$G )!F!
B! & %,A$ 7%=' '9%5CA- 047%*3':A% '*#98
F!
û à .+ #'1 A$<-' û#/7E
! !"#$ "# $"%&#&
(
û$/# F!F! /-<%,#=@ %/%5 3*- 047
!"#$%#
!"#$%#
.#/,#
û#*%#
)*!! .%
! 0.-",& -&1)((& ,"2#+ 3& ,"4#" ) %-.,-)%)(& -5,&#&+ %$)0,& B
)!)!
&+&%,"!
û404
98>04 =*+9#. %
7 0#&40$04 .9$'8
2. Urèité deminutivum v èeštinì rozvinulo pøenesené významy, v bulharštinì – nikoliv:
)!B!
#!$!
û
0?
=- =3 0%8 # <#6
723*-0%8 >-&- 4
®
!
!"#$!
7 9#"-0%
6
®
)! &%"?,7# 7 <#*+D-04 %.+*8
B! C<7@ &$=-7
1*)( 23+,3 #1$#4
&#'()*(
û
û
$'7E1 >#='% ='8 7#1 .9 4,4
0# 9#"-0%8 <-5"! .$"=7: &9$. %
®
%#+$ (%4 !2% .2#,(
'!'0-()*(
(&38&(.) (& -&3$./(. 1)#&$(. .$. 95-8)(. /&2#. 3& 3&:8&*&() ()*"; )!
9"$(& /&2# (& $5, (& <.=>$,& )!F!
&'()! ?,"7&+ 2#)=&+ 2#.2,&+ *.%,& )!)!
H
®
¬
¬
Æ
¬
1)#&3,0 )!.
"#9)$)(.) 3& 8)*. 8 ,"1&(9("#" (& &8@"1"7.$& B!
+%5(6%#
!"#$ %& -&1"
Æ
¬
+#,#-# ,#
Æ
¬
"&(+&#',#
3. Pøenesené významy urèitého deminutiva se v èeštinì a v bulharštinì neshodují. Podobné pøípady jsou velmi èasté a – jak zjístíme z uve-
Tento problém by si zaslouûil mnohem dùkladnìjší výklad; zatím necháváme stranou téû uûití deminutiv ve frazeologických spojeních. !
Æ
Æ
(
+,-&.)%# / "#0 &#'()%!
7)3"%&0&#" 3)1("8"9(" 6.8"#(" à %-&84+ :85-$41 6&7,.
(
¹
04 >$=' ="E>,- =-
D9%8/-" 7 0#&40$04
!"#$ %& 6&7&
Srov. slovníkové definice v SSJÈ, BTR, ÈBR.
215
Srovnáním významù lexému ûabka v bulharštinì a v èeštinì se zjiš;uje shoda jen v prvním významu vztahujícím se k motivujícímu slovu ûába, tj. malý bezocasý obojûivelník (1.1 lat. rana). Expresivní uûití k oznaèení malé dìvèe (1.2) není obvyklé v bulharštinì. Pøenesené významy jsou záludné, protoûe asociace, které zpùsobuje slovo ûabka pro uûivatele èeského jazyka a pro uûivatele bulharského jazyka nejsou totoûné, vztahují se totiû k odlišným denotátùm. Tak napø. v bulharštinì se ûabka nevyskytuje ve významu ‘nùû se silnou a zakøivenou èepelí’ (2.3), v èeštinì zase ve významu ‘kastlík, schránka v palubní desce auta’ (3.). Ve významu 2.2 ‘svìrací zaøízení’ se oznaèení do jisté míry shodují, avšak se rùzní vzhledem k jejich diferen216
ciaènímu uûití (v bulharštinì se pojí s vìtším okruhem denotátù). Úplná shoda je jedinì ve významu 2.1 ‘dolní èást smyèce se šroubem k napínání ûíní’. Je zøejmé, ûe pøes formální totoûnost deminutiva ûabka se jeho významy (deminutivní a pøenesené, denotativní a konotaèní) v obou jazycích nekryjí. Krajní stupeò v procesu lexikalizace zdrobnìlin zaznamenávají jednotky, u kterých došlo k úplné ztrátì deminutivního významu, takûe si slovo uû neuvìdomujeme v opozici s nedeminutivním korelátem, tj. nehledíme na nì jako na slovo fundované. Tomuto diachronnímu procesu podlehla napø. slova slunce – cëúíöe, srdce – cúpöe. Z hlediska synchronního jsou však lexémy jen formálnì oznaèené jako odvozeniny s typickými deminutativními sufixy, ale onomaziologicky motivované charakteristickým rysem základového slova, týkajícím se pøeváûnì jeho vlastnosti, tvaru, funkce, druhu látky apod., nikoliv jeho rozmìru. Jak podotýká B. Krãstev (Kpúcòeâ 1976, s. 21, 33, 45), proces desémantizace deminutiv a jejich lexikalizace probíhá i v souèasnosti: lahùdka jídlo vybrané, jemné chutí; pochoutka, delikatesa kvasinka jednobunìèní mikroorganismus velebníèek velební pán, knìz, faráø ledek chem. dusiènan alkalického kovu uhlík chem. nekovový lehký biogenní prvek zn. C stopka I l. bot. èást rostliny (zprav, tenká a krátká) vyrùstající ze stonku a nesoucí kvìt n. plod; à expr. má oèí na stopkách divá se pozornì, zvìdavì n. udivené; 2. èást, souèást nìèeho pøipomínající rostlinnou stopku: s. sklenky; tech. upínací konec øezných nástrojù, hud. svislá èára vycházející z notové hlavièky; zool. (u nìkt. hmyzu) zúûená pøední èást zadeèku pøiléhající k hrudi; med. s. nádorù.
Pøestoûe uvedené lexémy postrádaly deminutivní význam a korelace s nedeminutivním slovem byla neutralizována, u nìkterých z nich presupozice menšího rozmìru podmiòuje zvolení deminutivního slova k oznaèení denotátù (stopka, kvasinka). V nìkterých pøípadech lze pøedpokládat odeznìlý hodnotící vztah (velebníèek, lahùdka). V jiných 217
je zase pojmenování zaloûeno na metafoøe, ale zbavené veškeré expresivity (ledek, uhlík). Zaznamenaná specifika deminutiv vedou k pøesvìdèení, ûe v podstatì jde o dvojí onomaziologickou realizaci. Na jedné stranì jsou deminutiva, které gravitují k základovému slovu, takûe se jejich význam pojí s variabilitou rozmìru a/nebo s hodnocením. Na druhé stranì jsou deminutiva formální – svým tvarem jsou deminutivními odvozeninami (v jejich struktuøe je deminutivní sufix), ale významovì se plnì osamostatnila (jimi se oznaèuje denotativní tøída odlišná od denotativní tøídy základového slova). Oba typy jsou široce zastoupené ve slovanských jazycích, takûe jejich komparativní výzkum lze vést rùznými smìry – pøes zpùsoby jejich tvorby aû k fungování tìchto výrazových prostøedkù v komunikaci. Zkrátky BTR ÈBR ESÈ GSBKE MÈ PMÈ SSJÈ
Áúëãapcêè òúëêoâeí pe÷íèê. (Ivèçä.). Hayêa è èçêycòâo. Coôèÿ 1994. ×eøêo-áúëãapcêè pe÷íèê T. I–II. Tpyä & Ïpoçopeö. Coôèÿ 2002. Encyklopedický slovník èeštiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 2002. Ãpaìaòèêa ía cúâpeìeííèÿ áúëãapcêè êíèæoâeí eçèê. T. II. ÁAH. Coôèÿ 1983. Mluvnice èeštiny. Díl I. Academia. Praha 1986. Pøíruèní mluvnice èeštiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 1995. Slovník spisovného jazyka èeského. Díl I–VIII. Academia, Praha 1989.
Literatura D o k u l i l M., 1962, Tvoøení slov v èeštinì l. Teorie odvozování slov. Praha. E i s n e r P., 1992, Èecháèek, [in:] Rady Èechùm jak se hravì pøiuèit èeštinì. Praha, s. 80. E i s n e r P., 1997, Pánbíèek a pohodlísko, [in:] Chrám i tvrz. Praha, s. 67–74. M i s t r í k J., 1985, Štylistika. Slovenské pedagogické nakladatelstvo. Bratislava. R u s í n o v á Z., 1998a, Deminutiva a frazeologie, [in:] Jazyk a kultura vyjadøování, ed. P. Karlík, M. Krèmová, Masarykova univerzita, Brno, s. 113–118. R u s í n o v á Z., 1998b, Deminutiva ve frazeologických pøirovnáních. „Sborník práci Filozofické fakulty brnìnské univerzity” A 46, s. 101–106. T r á v n í è e k Fr., 1949, Mluvnice spisovné èeštiny. I. Praha.
218
Á a p x y ä a p o â Ë. C., 1975, ßçûê è ïepeâoä. Mocêâa. K p ú c ò e â Á., 1976, Yìaëèòeëíocòòa â áúëãapcêèÿ eçèê. Coôèÿ. K y á p ÿ ê o â a E., 1981, Tèïû ÿçûêoâûx çía÷eíèé. Ceìaíòèêa ïpoèçâoäíoão cëoâa. Mocêâa. H e ù è ì e í ê o Ã. Ï., 1980, O÷epê äeìèíyòèâíoé äepèâaöèoííoé cècòeìû â ècòopèè ÷eøêoão ëèòepaòypíoão ÿçûêa. Mocêâa.
219
