„Bohemistyka” 2007, nr 2, ISSN 1642–9893 Vladimír NOVOTNÝ Plzeò
K ûánrové interakci mezi románem a esejem Novodobí literární historikové ani literární teoretikové by si nemìli pøipouštìt pochybnosti spjaté se skuteèností, ûe pojem interakce nepatøí v soudobém pojmovém rejstøíku k zvláš; frekventovaným, dokonce právì naopak. Pøesto se tenhle pojem èi tenhle termín mùûe chápat jako jeden ze základních fenoménù nebo konstant literární postmoderny a jistìûe také postmoderního literárního myšlení nebo by v tomto významu mìl být chápán: vûdy; základní význam slova interakce spoèívá ve „vzájemném pùsobení dvou i více èinitelù”, pøièemû nìkdy se v této souvislosti hovoøí rovnìû o „kvalitativním nebo kvantitativním spolupùsobení”. K takovému vzájemnému pùsobení rùzných stylových postupù, pøípadnì k jejich výslednému spolupùsobení ovšem docházívá v postmoderní literární situaci ve vìtším kvantitativním stupni, neû se má za to. Proto také interakce jako taková, neboli sám princip interakce v souèasnosti s nejvìtší pravdìpodobností pøedstavuje moûná uû kanonický moment postmoderního zpùsobu psaní. V nìkterých pøípadech, a to zejména pøi posuzování ûánrové specifiènosti literárního díla, se sice èasto a s nemalým dùrazem mluví o „interferenci”, pøièemû ještì èastìji o „intertextualitì” a to v rùzných uûitích tìchto pojmù, konkrétní prozaický text se však nepochybnì v postmoderním literárním svìtì mùûe ve své ûánrové struktuøe, resp. v rozlièných autorských modifikacích zvolené ûánrové struktury, opí!"#$%&'!( )*+,-.! :6 / 7;+,66 1+
!""#$ %
&&'
rat stejnì úèinnì o „interakci”, o zmínìný princip interakce, nejenom tedy o frekventovanìjší postupy interferenèní. Svìdky tohoto genologického momentu, intelektuálnì spjatého s postmoderním nazíráním na text umìleckého díla, mùûeme být kupøíkladu v poslední prozaické práci významného tvùrce, který pøitom rozhodnì nenáleûí k typickým reprezentantùm nynìjší èeské literární postmodernity – v románové novele spisovatele a filmového scenáristy Vladimíra Körnera Kámen náøku. Èili v knize, kterou autor dokonèil sice jiû v kvìtnu 1997, která však spatøilo svìtlo svìta aû o celých sedm let pozdìji, tj. aû na zaèátku roku 2004.! Vzhledem k tomu vznikl velký èasový pøedìl mezi vydáním tohoto Körnerova díla a mezi publikací nìkterých starších, pøedchozích spisovatelových textù: pøedevším skoro didakticky koncipované novely Smrt svatého Vojtìcha, pojednávající o sváru mezi køes;anstvím a pohanstvím, resp. spíše barbarstvím v ranì støedovìkých èeských zemích za vlády kníûete Boleslava Ukrutného, dále s modernistickou dikcí temperované umìlcovy prózy Oklamaný – Der Betrogene, opírající se o naturalisticko-dekadentní výjevy zmaru a zkázy a situovanou do habsburské Halièe zanedlouho po prusko-rakouské válce z roku 1866. Kromì toho Kámen náøku na tato dvì umìlcova díla navazuje jen v nìkterých univerzálních aspektech a najdeme v nìm mnohem více filiací s jinými, døíve dokonèenými autorovými prózami: odehrává se totiû z valné èásti v dobì rudolfinské, tedy v epoše, do níû sice Körner nelokalizuje dìj své knihy poprvé, ale vùbec prvnì jsou v jeho tvorbì dobové reálie interpretovány a cílevìdomì v textu demonstrovány nikoli jako konkrétní detaily stanoveného èasu a prostoru, nýbrû jako skoro mimoèasové emblémy, a;si drastické a brutální, jako emblémy vesmìs odkazující k neustálé pøítomnosti nìjakého fatálního, ahistorického, nadèasového a nadprostorového zla a podobných protivenství v lidských dìjinách i v individuálním èlovìèím údìlu.
()*+, *+ - ./01 %2.3+ / 4+1+567+$ +8)9)466
!
/ 965+<0<1. 5+<,61)9)466= +>6%5-*+ 6 %)76)9)4678? 2)*+, 615+<@876)16AB
EF<1+< !""!
G@5) @-5)<)/@ 816;@$ *@8 2)C)5?80,+ / 5+>5-$ /%8-58- /H39@
/ <)A2)<- % -/+C+1?, /<):+1., % /+98?, A2) CI1.,$ 5)56
,-%$ 5?8@*.7. %+ 8),-168@7+ :696 615+<@87+ ,+A6 61C6/6C-6 1+D) ,+A6 %8-261@,6
91
92
@
A8<@*+ <)8- !""J
Konstatování tohoto druhu a myšlenkové paradigma obdobného raûení není v díle Vladimíra Körnera nièím úplnì novým ani nièím naprosto neobvyklým. Jde o moment, který mùûeme s urèitou nadsázkou charakterizovat v kontextu èeské literatury posledních ètyø desetiletí výslovnì jako körnerovský fenomén sui generis: kráèí tu o primární autorský dùraz na existenciální filosofii dìjin i filosofii èinu, koncipovaný a interpretovaný v souladu s tragickou vrûeností èi vyvrûeností lidského jedince v dìjinném chaosu èi tváøí v tváø bezútìšnému a neslitovnému osudu. Pokud se existenciální problematika v èeské próze spojovala pøedevším s tragédií holocaustu (èi šoa) – napøíklad u Arnošta Lustiga, Ivana Klímy, zèásti u Ladislava Fukse, ve srovnání s tìmito tvùrci ji Körner v oblouku svého díla rozvinul v cyklu více èi ménì modelových, nejednou aû esejisticky strukturovaných historických pøíbìhù, zámìrnì situovaných do nejrùznìjších údobí evropských, zvláštì støedoevropských dìjin. Starší i novodobá údobí v historii lidstva pojímá spisovatel skoro pokaûdé jako v urèitém smyslu univerzální, nadosobní existenciálu, jejíû jednotlivé prvky vystupují jako více èi ménì fatalistické dùkazy tragické filozofie našeho údìlu a naší pøedurèenosti k zániku a zhoubì. I kdyû prozaik tuto svou elementární, rámcovou tezi s rùznosmìrnou intenzitou obmìòoval a vynalézavì jí vtiskoval rùzné morální a myšlenkové kontradikce, právì podobnì tragická, pokaûdé však dramaticky proûívaná èi v dramatickém konfliktu s osudem se odehrávající existenciála ûivota, zpravidla zbaveného víry èi ûitého v nevíøe ve víru, ztìlesòuje tematický svorník valné vìtšiny autorových próz. Navíc je toto filosofické zacílení do znaèné míry zesíleno i typem spisovatelovy dikce a jeho pøíklonem k adekvátnímu, leckdy výraznì archaizovanému nebo zjevnì stylizovanému lexikálnímu výrazivu. Z tohoto pohledu se Körnerovo dílo od poloviny let šedesátých aû do poèátku let devadesátých minulého století donedávna mohlo jevit jako relativnì jednolitý celek. Ten zahrnoval i ponìkud disharmonické tvùrèí akordy, vedoucí zejména k nápadnì nestejnorodému ladìní autorových knih o prvních letech po druhé svìtové válce, tj. v tematické oblasti, k níû se Körner s evidentní posedlostí vrací rovnìû ve své 93
novìjší filmové scenáristice (Lebensborn – Pramen ûivota, resp. Krev zmizelého). Zmínìná nestejnorodost spisovatelova ûánrového oscilování je patrná zvláštì ve srovnání s tìmi jeho prózami, která bývají oznaèována jako historické paraboly èi jako historická exempla, vesmìs deklarující existencialistickou filosofii dìjin. Tuto pùvodní jednolitost, projevující se v neobyèejnì velkém spektru dìjinných látek, taktéû v rozdílné roli vypravìèe anebo v pojetí protagonisty, nejèastìji typického existencialistického vyvrûence a ztroskotance, však jiû nenalézáme v Kameni náøku, pøijatém naší kritikou s urèitými rozpaky. Tuto knihu Körner nepochybnì koncipoval nejenom jako tragický epitaf vyøèený ve vztahu ke všem meandrùm slepých a zlobných dìjin, nýbrû v prvé øadì ji pojal jako apokalyptickou scenérii, pøedznamenávající buï konec svìta, anebo, v optimálním pøípadì, konec evropské civilizace. Tomuto pøístupu by plnì odpovídal i fatalistický koncept moderních dìjin, s nímû se spisovatel zcela identifikoval a jejû pojímá pøedevším jako vzájemnou souèinnost a spojitost existencialistických fenoménù, èili jako urèitou interakci, projevující se zvláštì tváøí v tváø kataklysmatùm historie. Jenomûe, jak jiû jsme konstatovali, vzájemné pùsobení tìchto textových èinitelù se v Kameni náøku evidentnì rozrùstá o ještì jednu výraznou interaktivní rovinu. Tentokrát se jiû Vladimír Körner nespokojuje se svými spolehlivì ovìøenými a uplatnìnými modely existencialistického vyprávìní: rozšiøuje totiû horizont ûánru filozofující historické prózy o další významnou dimenzi: zaèleòuje totiû do tkánì umìleckého díla celou mozaiku esoterických symbolù a vùbec esoterní symboliky. Takové sémantické rozhojnìní umìlecké výpovìdi má na jedné stranì zvýšit tajemnost pøíbìhu, prohloubit jeho enigmatický, iracionální charakter, na stranì druhé se právì díky poèetným esoterickým momentùm zdùrazòuje nadèasovost zvoleného vyprávìní a de facto se tím popírá nebo zpochybòuje sám význam nebo sama reálná existence historického èasu. Proto také dìjinné reálie Kamene náøku ztrácejí na své prvopoèáteèní významovosti: tento univerzalistický pøíbìh o zlu a násilí se obecnì vzato mohl odehrát kdykoli a kdekoli, a snad jenom Körnero94
va záliba v urèitých toposech a urèitých údobích rozhodla o tom, ûe se – stejnì jako napøíklad autorùv román Lékaø umírajícího èasu – dìj této prózy odehrává z valné èásti v Praze za zmínìné rudolfinské epochy, za vlády císaøe Rudolfa II. (Klíèovým èasovým bodem, od nìhoû se odvíjejí následující situace a konflikty, je tu letopoèet 1577: právì toho roku mladý Rudolf poprvé zavítal do Prahy, do mìsta, které se mu posléze stalo domovem, místem, odkud vládl, ale i esoterickým støediskem, do nìjû lákal a zval výkvìt evropských alchymistù.) Tento habsburský panovník ovšem není vylíèen jako osobnost politických dìjin, nýbrû jako dìjinami smýkané a souûené individuum, které postupnì, rozèarováno, zároveò i v dùsledku náhlých intuitivních vnuknutí, zcela rezignuje na racionální ûivotní filosofii a na rozumovou stránku lidské psychiky a mentality. Vehementní vpád esoterního pojetí dìjin do typicky körnerovsky ztvárnìného existencialistického modelu našeho bytí zformoval v autorovì Kameni náøku novou, doposud v jeho díle neuplatòovanou interakci dvou sice paralelních, ale ponìkud cizorodých vypravìèských struktur. Vlastní pøíbìh, který míval v mnoha jiných Körnerových knihách èasto jakoby jenom zástupný charakter, nyní vyznívá jako pouze modelový a potlaèuje konkrétní souøadnice a konkrétní detaily; ponechává jim toliko roli náznaku, nìjakého záhadného znamení, resp. mají úlohu nìjakého nadèasového nebo nadprostorového emblému. Souèinnost, resp. více èi ménì mechanická koexistence dvou filosofických konceptù a s nimi spjatých vypravìèských postupù, posléze ve svém úhrnu vede k tomu, ûe se tìûištì Kamene náøku, pøes zachování základního rámce pøíbìhu a pøes pøetrvávající princip beletrizace jako takové, celé posouvá do esejistické polohy. Text, který mìl beletristické rozmìry, výraznì nabývá díky této pøekvapující ûánrové interakci na zjevné a zámìrné traktátovitosti a v tomto smyslu také na publicistiènosti. Nejnovìjší spisovatelovo dílo se tak stává symbiózou dvou odlišných ûánrových struktur – ûánru existencialistického románu èi románové novely a ûánru esoterického románu èi románové novely. 95
V kontextu tohoto ûánrovém myšlení je Körnerovým klasickým pøedchùdcem èi jeho nìkdejším alter ego dozajista Gustav Meyrink a jeho fiktivní historické prózy, èasto se opírající o jeden jediný topos, o jeden funkèní èasoprostor, aby potom na jeho striktnì dané ploše spisovatel rozehrával esoterické pøíbìhy plné tajemství, tajemnosti, resp. záhadné mnohovýznamovosti (napøíklad v románech Golem, Andìl západního okna, Valpurûina noc, napsaných bìhem desetiletí 1915–1925). Vladimír Körner byl v esejistickém zacílení svých knih ve srovnání s Meyrinkem doposud dosti zdrûenlivý, víc pracoval s emblematickými detaily a se znaènou cílevìdomostí jim vtiskoval zøetelný charakter konstantních existenciálních symbolù. Shodou okolností nikoli v Körnerových døívìjších knihách, nýbrû teprve v esotericko-existenciálnì koncipovaném Kameni náøku u nìho interaktivní rozvinutí dvou ûánrových metod vyprávìní vedlo k tomu, ûe jeho novou prózu vnímáme v prvé øadì jako urèité esejisické poselství, jako alegorický, esoterní text, který víc neû kdy pøedtím u Körnera vyznívá jako sugestivní litanická výpovìï. Zároveò se ale v tomto pøíbìhu do znaèné míry stírá èi minimalizuje tradièní sémantické rozvrûení historické prózy a vytrácejí se její klasické komponenty. Jde pøece o zvláštní typ esoterické ilustrativnosti a souèasnì i o urèitou uzavøenost, aû dogmatiènost tohoto zpùsobu narace: spisovatel prostøednictvím expresivnì postulované esoterní linie nastoluje ve svém díle svébytnou diktaturu iracionality, a; v lidském soukromí nebo ve spoleèenském soukolí. A k tomu mu v roli vypravìèe vydatnì poslouûí i nejstarší mezopotamské mýty stejnì jako kosmogonické teze o arše úmluvy a o svatém Grálu. Právì k tìmto esoterickým postulátùm se poèítá i vyprávìní o osudu kamenù z legendárního jeruzalémského chrámu Šalamounova, z nichû se jeden prý dostal aû do Prahy a je od dávných èasù ukryt ve Staronové synagoze – kámen náøku . !"#$%$&' $#(#&)#&" *"+&!,-+. /012+ .3$401.+- .# ,.56 71,14)#&' &1.5 89$&#$1.3 7$:)3 , 71)1$4;12&14 63<-#&014= 0"#$14 +-# )#.$4>&?@! &#$1).%2'A BC 0&!)# !"#$ $!%&' ,# +4"1$ "$1(;4 7D!)7E,1>4@# -!"#$%$&'64 .04,4 2#.+2#,%F "G(; -#"H C3>'$% ,! 7174-%$&' "56+ !21.,05 63,"!03= I;#""+= J421-K1.3 L$+;3H 96
Právì jako výraznì interaktivní prolnutí dvou ûánrových druhù vyprávìní se dá charakterizovat spisovatelova pozoruhodná varianta novodobé postmoderní narace, obìtující dìjovou tkáò textu ve znamení ideje èi ztvárnìní celkového ûivotního pocitu vytryskávajícího z díla. Spletenec historických a filosofických aluzí vytváøí v umìlcovì textu zdání, ûe jsme pøi èetbì rovnìû svìdky výrazné textové interakce a vùbec pøístupu k ûánru jako k nìèemu, co umoûòuje takto interaktivní ûánrové pøechody a posuny. Z tohoto pohledu se zralý prozaický opus Vladimíra Körnera bez zjevného interpretaèního násilí zaèleòuje do postexistenciálního kontextu èeské literární postmoderny na rozhraní druhého a tøetího tisíciletí. V souladu s tímto ûánrovým pohybem, zpùsobeným interaktivním zapojením nové, odlišné struktury románového vyprávìní, pak v urèitém míøe pøestává být beletrií, rozumìj kanonickou beletrií, takovou, jeû právì odpovídá navyklému kánonu prózy, zvláštì historické prózy. Nikoli náhodou pak naráûí na nepochopení èi na odmítavé pøijetí u té èásti literární kritiky, která je navyklá na tradiènìjší kánony historického vyprávìní nebo ztvárnìní historického námìtu! Napøíklad v jedné z mála kritických reakcí na tuto novou umìlcovu prózu tvrdí Blahoslav Dokoupil:
!"#" $!%&' (#)*+$',# $- .(-"-/*0&1 2)#34/5 6*.7&809 :7'.;< 3%#35$! 9(;)' .:=:21 -/":7>1(?< &'35 - 2(7/25 $- 7#=# 701$? -3:&-6?3/*0&19: .47'< -6# 2 /1 7/'3@:2-$1 /#"$:/4 7# $-&:$#0 )/(!05 7'+#7A$5 * "?B6#$&:28 3:/#$0*!6 ,*$-& ,*7/4 3;7:=*2809 .56A509 :=(-); CD:&:'3*6 EFFG< 7H EIJH A dodává v duchu temperamentního odsudku daného díla:
K:7/-2? 3%*09!)#,5 - :.09!)#,5 )0#6- $-9:.*6#< 701$? 7# 7/%5.-,5 =#) 6:+*&? - 3%#L 724.A*21 $!76#.$:7/*< 0#68 7? #/ ,-&: =? =?6 76#3#$ ) $#7:'2*76809 M7/%* &;< 2 $*09 A/#$!% "-($4 96#.! ,#.$:/505 M9#6H N=7&'($5< - )2(961 +(-.',#< ":/*2? 7# 2(B5 ,#.#$ 3%#7 .('98H OHHHP Q!24( &$*9? 7# 2B-& )/(!05 2 "6)#R C7(:2H S&:.- EFFG< 7H TTJH *.:27&! "?7/*&-< ('.:6>5$7&! 3(:=6#L "-/*&-< *2:/ 2 +9#//#09 U /: .:)-,*7/- $#,7:' 3:')# -/(*='/? 6#/ .#2-.#7!/809HHH V6-9:76-2 D:&:'3*6 .:&:$0# 35B# 2 7:'2*76:7/* 7 -"#$#" $!%&' : W3:2! 6*L 21" 3:&6#7' -'/:(:2? 7#=#&!)$4 - 7:'7/%#.4$:7/*RH 97
Jde nepochybnì o nedorozumìní, k nìmuû došlo právì v dùsledku zøejmého ûánrového posunu èi pøevrstvení Körnerovy prózy od klasického epického modelu vyprávìní ke zèásti esoterickému, zèásti esejistickému tvaru narativity, v nìmû jsou prvoplánové pøíèinné vazby nahrazeny spojnicemi zdánlivì alogickými, absurdními, nonsensovými, které však pod vnìjškovou výrazností a poutavostí obsahují hluboký vnitøní smysl. Vskutku nejde o kanonickou výstavbu historické látky ani o tradièní podobu románu zvaného historického, nýbrû spíše o románové mystérium s celou øadou výrazných scénických momentù, mnohdy pøipomínajících poetiku expresionistického divadla a zprostøedkovávajících dílem jednotící myšlenku, dílem jednotící atmosféru. A ta je v podání Vladimíra Körnera tváøí v tváø rozhraní dvou tisíciletí nemálo katastrofická, nemálo aû chiliastická: spisovatel tu s patøièným teatrálním aranûmá vìrozvìsta zkázy vystupuje jako hlasatel neodvratné apokalypsy, absolutní svìtové katastrofy, která nastane „po zlomu druhého tisíciletí køes;anského letopoètu” (srov. Körner 2002, s. 217). Tomuto zdánlivì jednoznaènému, symbolicky však vyznívajícímu èasovému urèení se Dokoupil nekriticky pošklebuje, utahuje si ze spisovatele, ûe to sice vehementnì tvrdil v kvìtnu 1997, nyní prý ale „uû píšeme rok 2004 a konec svìta dosud nenastal”. Zdá se, ûe interpret literárního díla si pomýlil pøedpovídání blíûící se apokalypsy, které má poèátek uû v nejstarší kosmogonii, nemluvì o biblické tradici a o evropských literaturách moderního vìku, pøednì o Zjevení Sv. Jana, s nìjakou pomíjivou pøedpovìdí poèasí – i kdyû na druhé stranì si urèitì ani Vladimír Körner nepøeje, aby mìl pravdu, aby byl ve své rétorické figuøe ze závìru vyprávìní chápán doslova, tj. aû pøízemnì, a aby onen „zlom druhého tisíciletí” mohl být vykládán téû jinak neû v kratièkém èasovém horizontu. Koneckoncù tu ve spisovatelovì vyprávìní dochází k pøímému prùseèíku s rozšíøeným postmoderním pocitem úzkosti a nevíry v budoucnost... Nepochybnì i v tomto pøípadì jde o narativní demonstraci postmoderní úzkosti, by; spojenou s epickými prostøedky zvoleného pøí98
bìhu s „historickým námìtem”. Vûdy; i sám Vladimír Körner o své poslední próze øíká: !!!" # $%&'() (*+,- .' /01%2 (%31/4567/ &%1%4&- % 1/2#1%5- 43/8'9(/45): 3+';2#<45 =>86 7/1? % (*48';-.>@>@7 ABB 8'5 3/0<8/7/14,6 3/1/0? % 251*5? 9'4,6 4%&/45%5(/45)! C&8/-#*& 4' 2% 3/(-16 8%;<(> 5/7/5/ 5'D5-: %8' &?48>&:
' .';(/- 0-;' 4#<;'@5#>&
31*#< / ;'#%;'4*5E@7 8'5'@7 &)(-867/ 45/8'5>!
vy narativity, ze „stavby” nìkdejších autorových historizujících podobenství nezbyl, hypoteticky øeèeno, v jeho Kameni náøku ani kámen na kameni.
!"#$%"&$% !"#$%&'!( )*+,-.! '&/.'0 )*+,! JBBL! N@%;'&)%: O1%7%! 12.345-. )*+,-.! 5$)!6 *&7$3"7438 +# 9+5:7!; #+ )+45")< -+)7&! =1(/! R / , / - 3 ) 8 =!: JBBK: ="5:7$! ) +7"/-.!8! ST#%1U LQ: 9! LL! $ V 1 ( ' 1 W!: JBBJ: 1). !; $ > ?:%$- -:2!4! C8/&/-@XO1%7%Y O'1)38-& X R%-37)(! Z , / ; % [!: JBBK: @"7" %+3A:-" B+*$%! S\']8'DU LQ: 9! L^! I % ) 4 4 ' 1 / # * _!: JBBK: C*5.'. "47+3 D$ ,$*&!: ).*" 1/27/#/1 4 W8%;)&>1'& $V1` P 7 % 8 / - 3 , % C!: JBBQ:
A dodává: F% 56&%5- ('2*8' >: ,% ;* ;/01* 31G2% .' ;@'1/- 4#6 ;/0?!!! HI%)44'1/#* JBBK: 4! LLM!
Pøedevším se však tady nemálo spektakulární, esejistická výstavba autorova románu ze své nejvnitønìjší podstaty usilovnì vzpírá všem kritickým filtrùm literárního pozitivismu: vychází z toho, ûe dìjinné události mají svùj smysl a mezi nimi existují hlubinné spojnice, i kdyû ty nejsou v textu díla nikterak ilustrativnì ukázány ani názornì interpretovány: existují pøece kolikrát pouze o sobì, bez následnosti a bez posloupnosti! Klíè k interpretaci se však skrývá pøedevším v promìnì Körnerova ûánrového myšlení: v Kameni náøku došlo k výrazné intereferenci smìrem k esejistickému pojetí prózy, k významové interakci smìrem pryè od tradièní epiènosti. S pøihlédnutím k charakteru uvedené ûánrové interakce èi ûánrové interference, smìøující od románové struktuøe ke truktuøe esejistické, mùûeme mít za to, ûe v Kameni náøku sice promlouvá „starý” a „dobrý” spisovatel Vladimír Körner jako zkušený tvùrce, prùkopník existencialistického typu vyprávìní v èeské próze, autor, jehoû variace zla a násilí v dìjinách se systematicky a cílevìdomì demonstrují jako osudové, nepøekonatelné a nezdolné. V dùsledku zøetelné ûánrové interakce, zvláštì prolnutím ûánrových struktur románu existenciálního a esoterního však došlo k tomu, ûe z nìkdejších principù spisovatelo-
('1'&"! Sa)5'1*1(> (/#)(?U LQ: 9! Lb!
O/;8' (*2/1- C5%,%1% P7%8/-3,? 2#8*c5< # $%&'() (*+,- S%-5/1 31/&>5* 4#6 #<;/&> /4-;/#E@7 51%-&%5 98/#<,% ;/ 3/8/7? (%;9%4/#6: 45*#%.> 4' 31/ (<7/ ('/;0?5(E&) 31d#/;@) 8);45#>: .>&
.' &/ (/ 9'8)5: %8' ,5'16: 3/4862': ('82' 2'
)#/5% #?&E5)5U H41/#! P7%8/-3,% JBBQ: 4! KKLM!
99
100
