Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:50
Stránka 1
TRIÁDA
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:50
Stránka 2
EDICE DELFÍN
S VA Z E K D E VA D E S ÁT Ý ČTVRTÝ
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:50
Stránka 3
Vladimír Binar ČIN A S L OVO Kniha o Jakubu Demlovi
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:50
Stránka 4
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
TRIÁDA
Stránka 5
Kniha vychází s laskavým přispěním Ministerstva kultury ČR. Tato publikace byla vydána za finanční podpory Fondu Vysočiny.
© Vladimír Binar – 2010 Photos © Jan Jakub Zahradníček – 2010 ISBN ISBN tištěné978-80-87256-12-1 verze 978-80-87256-12-1 ISBN verze PDF 978-80-87256-95-4
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 7
Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržeti smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že v absolutní rozervanosti najde sama sebe. … Pravým bytím člověka ... je jeho čin. G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 9
■ Setkávání
Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? Ze tmy zasvítí zelený laťkový plot, kolem něhož jdu, a strašně škytám, až to se mnou tak otřásá, že se chytám latěk, abych neupadl. Odstrkuji přitom ruku, která mě chce vést, a slyším konejšivý maminčin hlas, říká: „Vydrž to ještě chvilku, už jsme v Tasově, u pana Demla dostaneš koláček, nebo kousek cukru, pak to přejde...“ Otec byl po odstoupení Sudet 10. října 1938 jako státní úředník evakuován vojskem z Hlučína na Těšínsku do Velkého Meziříčí, kde pak pracoval celou válku na radnici na berní správě. Už před mým narozením se seznámil s Jakubem Demlem, protože s ním projednával jeho daně. A také se dobře znal s Marií Rosou Junovou, která při těchto jednáních Demla často zastupovala a která si na tatínka velmi dobře vzpomínala, když jsem se s ní na konci šedesátých let seznámil a navštěvoval ji v jejím domku na olomouckém předměstí, a dokonce otce jednou při své náhodné návštěvě Hradce nad Moravicí, kde rodiče na sklonku svého života žili, navštívila. Podél řeky Oslavy chodili rodiče často z Meziříčí do Tasova nejen na výlet, ale také pro jídlo, kterého bylo za války málo, hlavně to byla mouka a maso… Poznali se a spřátelili se v Tasově s řadou místních lidí, o nichž později občas vyprávěli, ať to byli Jelínkovi z mlýna nebo Liškovi z tasovské hospody a další. Také z jejich vy-
9
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 10
právění jsem se dověděl, že navštěvovali Jakuba Demla v jeho vile. Podle dedikací v knihách, které básník rodičům věnoval, jsem se seznámil s Jakubem Demlem, dá se říci, jako dítě v kočárku. Do toho kočárku Jakub Deml ty knihy položil k mým nohám a rodiče je v něm odvezli do Medřiče jako jindy kontraband. Většinou pod mou peřinkou odváželi pytlík mouky nebo sklenici sádla nebo jiný proviant, a když narazili na kontrolu, nikdy toho četníka nebo německého vojáka nenapadlo prohledávat kočárek až na dno... Ale maminka se prý vždycky roztřásla strachy. Poznáváš někoho na těch starých fotografiích? Odkud přišel ten čtyřletý chlapeček v tmavých krátkých kalhotkách s kšandičkami a bílé košilce? Sedí na hřbetě, nebo spíš na hlavě obrovského velryba mocného zřejmě někde v tasovských polích. Kam se to tak dívá? Posadili ho tam jen tak, aby ho vyfotili, nebo tam sedí na hlídce a bedlivě pozoruje, kdy se ze vzedmutých vln pahorků a oceánovitě na sobě naskládaných obzorů Vysočiny vynoří napřed něco jako oblak nebo kouř oceánu, a nakonec „nová země“? Z té meziříčsko-tasovské doby září ze tmy, odkud přicházíme, řada dalších výjevů či obrazů jako ten zelený tasovský plot, kterým lomcuje moje škytání, a vytvářejí na temném nebi mé paměti hvězdná souhvězdí jižní nebeské polokoule. Nevím ovšem, kam patří ten poslední obraz, kdy se probudím a ležím v peřinách na valníku mezi nábytkem a nade mnou se diamantově třpytí celé letní nebe, netřpytí se jen nade mnou, ale také všude kolem mě, jak hvězdy srší jako snopy z politury skříní, ležím tam jako v hvězdných zrcadlech nebo v hvězdném labyrintu... Nebo to všechno je zář hvězdic ledových květů na okně, do něhož se opřelo slunce... Patří ten obraz k souhvězdím té jižní nebeské klenby, nebo je to už první z těch obrazů, které září s těmi dalšími už jako souhvězdí severního nebe
10
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 11
v mé paměti až tam nahoře na severu ve Slezsku, kam mě po válce odvezli? Proč jsem se rodičů nikdy nezeptal, jak a kdy jsme odjeli z Meziříčí? Proč mě to ani nenapadlo? Možná že tak paměť sama střeží svá tajemství, dokonce že nás tak chrání před námi samými, a když je nakonec přece jen chceme či je potřebujeme odhalit, vždycky ti, co by snadno otevřeli tuto tajemnou jeskyni, jež se může snadno změnit v Pandořinu skříňku, se už sami stali součástí hvězdných konstelací na temném nebi naší paměti, kam je neúprosně a nenávratně vyzvedl sám život. Bydleli jsme v Opavě ve vile, kterou rodičům pořídil dědeček, otec pracoval na místní berní správě, později na finanční správě ONV a maminka vedla dědečkovu zámečnickou továrničku. A to všechno až do roku 1948. Každou neděli jsme celá rodina jezdili na Hradec, který je od Opavy stejně daleko jako Tasov od Velkého Meziříčí. Jenže tady se neříkalo bábička, ale nenka. Chodíval jsem od nenky od pily za stařičkem do Ulice, pan fabrikant vždycky vytáhl Poupata a učil mě číst. Sedával v zahradě na bílé ryčli před laubou a při mém slabikování se občas posiloval z bílého plecháčku douškem režné. Když jsem pak šel do školy už jsem tak dobře četl, že jsem se při vyučování strašně nudil a neustále zlobil. Čtení se pak pro mě stalo strašlivou vášní, posedlostí, která se mě naprosto zmocnila a zcela ovládla celé mé dětství a dospívání. Když jsem se pročetl všemi pohádkami, dětskými knížkami, modlitebními knížkami, dobrodružnou a klukovskou literaturou, foglarovkami a mayovkami, začal jsem chodit do městské knihovny, kde jsem si potom už začal půjčovat Balzaky, Flauberty atd. A také jsem přitom nevynechal rodinnou knihovnu, kterou jsem pročetl celou, od Nerudy, Jiráska, Victora Huga až k Tolstému, Turgeněvovovi či Dostojevskému, dokonce se tam našla i Célinova Cesta do hlubin noci.
11
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 12
Mezi všemi těmi autory a dalšími z Elku či Družstevní práce jsem objevil také dvě knihy Jakuba Demla. Stály tam Mohyla a Verše. Byly to jediné dvě knihy, které jsem z celé naší knihovny po celá léta nedokázal přečíst. Uvnitř byla věnování, která jsem si snad ani nepřečetl, tak mě ty knihy odpuzovaly. Copak mohlo být zajímavého na knize s názvem Mohyla se zasněženým kostelíkem za hřbitovní zdí vedle knihy s věžemi Notre-Dame? A ta druhá s nepříjemně nazelenalou obálkou s titulem Verše, vedle něho hubeňour opírající se o roh zábradlí terasy a hledící do vln na uťatou hlavu Medúzy, zatímco uvnitř byl titul Verše české a na protější straně další hubeňour v kamenité krajině s několika holými stromy, z jehož stínu vyrůstá postava Krista, pod titulem kresba špalku se sekerou a na špalku sepjaté ruce jako při modlitbě, na ramenou místo hlavy jen přehozená vlna vlasů. A uvnitř básně vytištěné jen tak za sebou, takže se slévají jedna s druhou, až se místy ani nedá rozlišit, kde jedna končí a druhá začíná, jako nekonečný had chystající se vás pozřít... A to už jsem až po uši vězel v poezii. Ještě na jedenáctiletce jsem objevil v městské knihovně Baudelairovy Malé básně v próze. A znenadání jsem tak vstoupil do tajemného světa, který mě zcela pohltil. S první láskou se k tomu přidal Šrámek se Stříbrným větrem a Splavem. A samozřejmě Wolker. A s tím vším přišlo první veršování... V Nástinu dějin české literatury, z něhož jsme se učili, jsem objevil vedle těch povinných velkých medailonů spisovatelů a básníků drobným tiskem vytištěný malý medailonek Otokar Březina. Chodíval jsem pak po parku a hradbách hradeckého zámku a přeříkával jsem si a mumlal Březinovy verše jako magická zaříkadla či zaklínadla, kterým jsem sice nerozuměl, ale byl jsem zcela stržen a uchvácen jejich rytmem a hudbou, zcela zmaten ohromujícími básnickými obrazy, vystupujícími znenadání z té neprostupné březinovské džungle, jako v básni Vedra, za nimiž se rozprostírala
12
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 13
krajina, kterou jako bych důvěrně znal a která se vynořovala ze dna mé paměti jako ostrov, jenž vyplouval a zase odplouval z mého zapomenutého nočního nebo denního snu. Když jsem maturoval, už uplynulo téměř deset let, co stařiček musel odevzdat klíče od své fabričky pánům v kožených kabátech a zakrátko nato zemřel, z vily nás vystěhovali, maminku vyhnali do účetnického zaměstnání a tatínka vyslali na ostravský Donbas zpevňovat si úřednické svaly. Mně zas místo studia na filozofické fakultě doporučili, abych si napravil svůj buržoazní původ, tedy jít „manuelně pracovat, a tak se sblížit s dělnickou třídou“. Což o to, s dělníky v papírenském skladu a potom v betonářské dílně jsem se sblížil velmi rychle, ba s řadou z nich se dokonce hluboce spřátelil, říkali mi „študente“, a když o mně mluvili, říkali „náš študent“, ale nějak jsem nedokázal najít tu „dělnickou třídu“. Teprve až za čas jsem poznal, že to jsou ti, co „manuelně“ sedí v kancelářích na vedoucích místech a na kádrových odděleních a co mi rok co rok neúprosně odmítají podepsat přihlášku na vysokou školu. Stejně neúprosně jsem se přitom sbližoval s poezií, moderním výtvarným uměním a hudbou. Začal jsem chodit každý čtvrtek do knihkupectví a ze skromné výplaty za tu manuální práci si začal kupovat knihy. Mezi těmi prvními to byly Čapkova antologie Francouzská poezie a jiné překlady (1957) a soubor překladů z Apollinaira Pásmo a jiné verše (1958). Ty dvě knihy zcela převrhly bárku, na níž jsem si doposud poklidně plul v těch šrámkovsko-wolkerovských vodách, a když k nim pak přibylo Nezvalovo přebásnění Rimbaudových veršů v kolibřím vydání a Kadlecův překlad Baudelairových Květů zla, najednou jsem se na samém sklonku padesátých let plavil po oceánu poezie, zmítaný jejími divokými a netušenými vlnami imaginace a úchvatnými obrazy jako to prkno
13
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 14
v Rimbaudově Opilém korábu. A k tomu díky přátelům malířům, kteří usilovali dostat se do Prahy na Akademii, přibyli impresionisté, van Gogh, Gauguin, Picasso a další a další. Na podzim 1959 vyšly Nezvalovy vzpomínky Z mého života. A ta kniha zcela dokonala zvrat mého vidění poezie a umění. Byl to prostě šok! Pročítal jsem ji před zvětralým pivem v kavárně Vesmír pořád dokola, neboť mi zjevovala, co je poezie, a vůbec život básníka, navíc mi odhalila, že Nezval byl někdo zcela jiný, než nám ho prezentoval ten velký medailon ve školním Nástinu a ty ukázky v čítance, které jsme museli memorovat. Teď ležela přede mnou naprosto jiná učebnice a já jsem začal pátrat nejen po Nezvalových sbírkách, ale také po autorech a knihách, o nichž tam psal. Začal jsem si kupovat Nezvalovo Dílo, které už vycházelo, ale končilo to zklamáním – to přece nemohly být ty sbírky, o nichž Nezval ve svých pamětech psal! Jednoho dne jsem v kavárně Vesmír přistoupil ke stolu, u něhož seděl doktor Drahomír Šajtar, ředitel Památníku Petra Bezruče, a položil před něho sešitek svých básní. Vyptával se mě, co dělám, a když jsem mu pak řekl, jak mám rád Nezvala a že to, jak vychází se mi zdá podivné, pozval mě do knihovny Památníku a tam jsem si mohl číst a později také půjčovat z Bezručovy knihovny první vydání Nezvalových sbírek. A tak jsem konečně objevil Pantomimu, Menší růžovou zahradu... V Nezvalově předmluvě Průvodce mladých básníků, která uvádí Čapkovu antologii jsem narazil na Demla, jehož jméno a název jeho knihy Moji přátelé tam padnou, když se zmiňuje o podivuhodných básních v próze Paula Forta a cituje Fortovu báseň volné a obdivuhodné obraznosti Světélka. A znovu jsem pak Demlovo jméno objevil v Nezvalových pamětech, když tam mluví o Aloysiu
14
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 15
Bertrandovi, připomíná Otokara Březinu a nakonec se zmiňuje o tom, že „dokonce řada náhod zprůsvitnila mi naši přírodu od chvíle, kdy jsem poznal Moje přátele a jiná malá veledíla Jakuba Demla“. Na jiném místě pak vzpomíná, jak za studií poznal poprvé osobně Jakuba Demla a Pavlu Kytlicovou na návštěvě u Šaldy, jehož Boje o zítřek nebo Duši a dílo jsem tehdy už vášnivě četl. Bertrandovo jméno jsem znal z Baudelairovy předmluvy k Malým básním v próze. Vůbec jsem nechápal, jak to všechno souvisí s těmi dvěma knihami, co stojí v naší knihovně! A knihu Moji přátelé jsem hledal všude zcela marně, až jsem to vzdal! V roce 1961 se mi konečně podařilo díky tomu, že se doba přece jen poněkud začala měnit a uvolňovat, poslat byť nedoporučenou přihlášku na vysokou školu a v říjnu jsem nastoupil na filozofickou fakultu v Praze. Odjížděl jsem pak po roce z Prahy zklamán, jak studiem na fakultě, tak bydlením na koleji v dřevěných ubikacích v polích na Kačerově, ale nejvíc tím, že se vůbec nenaplnily moje představy o tomto městě básníků, jak jsem si ho vysnil z Nezvalových vzpomínek. Odvážel jsem si na prázdniny sešit, do něhož jsem si zeleným inkoustem opsal v Univerzitní knihovně Nezvalův překlad Rimbaudovy Sezony v pekle, která vyšla v jeho Díle J. A. Rimbauda. To mě snad usmířilo s tím, že jsem ze studií nezběhl! V druhém ročníku jsem se dostal na vinohradskou kolej ve Slavíkově ulici a navíc jsem měl štěstí na spolubydlící, dva adepty poezie Františka Kouřila a Miloše Uličného, pozdějšího významného překladatele ze španělštiny. A na fakultě jsme probírali v semináři docenta Antonína Jelínka avantgardu. A avantgarda pojednou byla všude a Praha byla najednou plná poezie... Když jsem hledal v knihovnách a antikvariátech „bibliofilská vydání“ Nezvala – s jakým rozechvěním jsem bral v Univerzitní knihovně
15
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 16
do rukou knihu Chtěla okrást lorda Blamingtona, o jejímž tajuplném názvu jsem celá léta snil, a kolik let ještě bylo třeba, než se mi do ruky dostalo Sexuální nokturno –, objevil jsem také Nezvalovy Moderní básnické směry. A v té antologii, napsané v roce 1937 pro nakladatelství Dědictví Komenského, zamýšlené tedy původně jako školní příručka, jsem znovu narazil na jméno Jakub Deml. V kapitolce Generace českých individualistických anarchistů Nezval uvádí jména S. K. Neumann, Viktor Dyk, Karel Toman, Jiří Mahen, Fráňa Šrámek, Petr Křička a jako jejich současníka Jakuba Demla, jemuž tam na rozdíl od nich věnuje celý malý medailon, a dokonce cituje z jeho knihy malých básní v próze, nazvané Moji přátelé. Najednou se mi tady vrátily „malé básně v próze“ a k tomu ještě mimo Nezvalovu skicu Demlova portrétu navíc jeho tvrzení, že „Jakub Deml je mimo Karla Hynka Máchu jediným předchůdcem českého surrealismu, neboť ani Otokar Březina, ani Karel Hlaváček se nevzdali v svých originálních obrazech do té míry vedlejších logických požadavků a tradičních literárních prostředků a neodvážili se dát splynout svému peru s nevypočitatelnými kroky své obraznosti jako Jakub Deml“. Ty tři básně v próze Jitroceli, Pomněnko, Maceško, které tam Nezval cituje, to přece byly „zápisy“, o nichž mluví Rimbaud ve své Alchymii slova, když říká: „Zapisoval jsem ticha, noci, zaznamenával jsem nevyslovitelné. Zachycoval jsem závrati.“ Nezval bohužel nedatoval ani Demlova díla, která uvádí pak v jeho samostatném portrétu, ani sbírky, z nichž básně do antologie vybral. Ale báseň Léto mě naplnila úžasem, protože řadou svých rysů už zřetelně a výrazně předjímala, či dokonce obsahovala básnické postupy, které jsme tak obdivovali na apollinairovsko-nezvalovské poetice a která pro nás tehdy byla jediným možným principem a vynálezem moderní lyriky, poetismu a surrealismu. Naopak báseň Jindy kterákoli věc byla originálem Wolkrových básní o „věcech“, o poš-
16
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 17
tovní schránce, kamnech a dalších. Vždyť se tak u jednoho básníka slučovala vidění, která jsem považoval za neslučitelná, a navíc zřejmě dávno předtím, než kam jsme si kladli počátek české moderní poezie, tj. do dvacátých let. Současná česká poezie nám toho moc neříkala, jisté milosti nacházel v našich očích Jan Skácel. Ale opravdovým zjevením a velkou básní pro nás byla Hrubínova Romance pro křídlovku. Jednoho květnového dne v roce 1963 jsem zajel tramvají do Dejvic. Na Kulaťáku mě čekal na refýži Pavel Jurkovič a mával mi vstříc časopisem Plamen jako praporem. Byla v něm otištěna Holanova Zuzana v lázni. Když jsem si tu báseň přečetl, doslova fyzicky jsem cítil, jak se má dosavadní představa o velikosti jednotlivých současných českých básníků bortí, zřítila se s rachotem, jako když se vyhazují do vzduchu domy, a když se mrak prachu rozptýlil, zbylo jen jedno jméno: Vladimír Holan. A také jsme si užasle uvědomili, že může existovat naprosto jiná básnická řeč něž ta, v jakou jsme doposud věřili a kterou jsme bezmezně vyznávali. Chtěl bych aspoň ještě jedenkrát v životě zažít to ohromení a úžas, s nímž jsme s Pavlem Jurkovičem vyšli v lednu 1964 z Violy z představení Noci s Hamletem. Ale zároveň si říkám, že jsem měl obrovské štěstí, že jsem to zažil aspoň jednou. Myslím, že Holan udělal největší „boom“ v české poezii minulého století. Postupně vycházela jedna jeho sbírka za druhou, verše staré dvacet, deset let, samé zázraky. Básník, izolovaný a nevydávaný tolik let, básník, který o sobě někde říká, že „dvanáct let jsem mluvil do zdi...“, se stal pro nás bytostí legendární, stejně jako enigmatickou, o níž jsme nic nevěděli, bytostí tím tajemnější pro nás navíc tím, co o sobě řekl v rozhovoru s Vladimírem Justlem v antologii Noční hlídka srdce a jeho osvětlené okno na Kampě se vynořovalo jako maják ze
17
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 18
tmy našich nocí. Kouřili jsme a pili jeho verše, chodili k jeho domu často až nad ránem, hlídali, jestli básník pracuje v noci, jak se o tom v onom rozhovoru zmiňoval, jako by už jen to byla naděje, že poezie v tomto světě je a navždy bude, neporazitelně, nezničitelně... A jednou, bůhví po kolika sklenkách vína vypitých ve Viole, jsme se tam zas po půlnoci vypravili, ale jeho velké obloukové okno bylo černé jako propast, a tehdy jsem bušil na vrata domu abbé Dobrovského, jiní účastníci té noční kontroly tvrdí, že jsem přelezl plot a třískal na jeho okno a zoufale křičel: „Ty lžeš, ty nepracuješ, ty nepíšeš...“ Jako po ničem jiném na světě jsem toužil Holana spatřit (jako kdysi Nezvala), a i když jsem tomu byl za pár let neuvěřitelně blízko, nikdy se mi to nepodařilo. Když jsem Demlovy knihy v rodinné knihovně o prázdninách pod vlivem Nezvalových slov otevřel, zas jsem je nakonec zklamaně zavřel. Objevil jsem tam sice po dlouhém pátrání báseň Jindy kterákoli věc, ale ty ostatní mi zas nic neříkaly. A popis rodu a předků v Mohyle mě, čtenáře Faulknera, Hemingwaye, jako próza vyloženě nudil. Ale báseň Léto mě natolik vzrušovala, že jsem chtěl objevit sbírku, v níž byla původně otištěna. Byl jsem Demlem úplně posedlý, tím víc, že jsem z něho znal jen těch pár veršů a básní v próze. Jednou večer jsem v ateliéru opavského sochaře Aleše Rozehnala lamentoval nad tím svým marným pátráním po nějaké Demlově pořádné sbírce nebo knize, Aleš se najednou otočil od sochařského stojanu, na němž něco z hlíny modeloval, a přistoupil k policím knih na stěně ateliéru a podal mi ve svých zahliněných sochařských prstech maličkou obdélníkovou knížku s naoranžovělým plátěným hřbítkem a v tvrdé papírové vazbě, na níž se přes sebe přelévaly a do sebe vpíjely odstíny zeleně, hnědě i temné žlutě, vytvářejíce různobarevné vlnovité vrstvy a obrazce proseté tečkami. Když jsem tu knížečku otevřel mezi vínově červenými ornamenty bylo
18
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 19
vytištěno pod sebou JAKUB / DEML // MOJI / PŘÁTELÉ // V TASOVĚ / L. P. 1947. Na další straně bylo motto a pod ním Demlův podpis, jak už jsem ho znal z jeho knih v naší knihovně. A na konci té knížky byla vevázána původní barevná obálka s květinami a rudými jahodami a za ní na vnitřní straně té zvláštní vazby, připomínající mi Nezvalovy kalky, malé kulaté razítko a v něm drobným písmem Vázal Vodička Tasov Morava. Odnesl jsem si tu knížečku domů jako Alešův dar. Nedokázal jsem se od té chvíle od ní odtrhnout, přeříkával jsem si do nekonečna Demlovy apostrofy jako magické formule, zpíval jsem si je, proměnily se v reflektory, které znenadání ozářily krajinu utonulou ve tmě mé paměti jako na dně studny... Nebo to bylo naopak? Naklonil jsem se přes okraj té studny a na jejím dně mě ohromila souhvězdí, která závratně zářila na nebi mého dětství v té tmě, odkud přicházíme? Zpíval jsem si Tulipán, a že je to píseň mi potvrdily Verše české, kde jsem tuto báseň v próze objevil otištěnou ve čtyřverších, a kniha Demlových veršů se mi otevřela... A proputoval jsem se pozvolna Mohylou, a bylo mi, jako bych se znovu pomalu rozběhl po cestičkách či cestách necestách svého dětství, kolem nichž květiny a luční kvítka pozvedaly své hlavy, vyzařujíce svá pestrobarevná světélka, vrhaly mi je do očí, až mě oslepovaly, a najednou jsem ucítil vůně, které jsem důvěrně znal a které mě znovu prostoupily, stejně naléhavě jako nikdy předtím jsem pocítil už nejen touhu, ale přímo už nezvratnou nutnost se všech těch fantomů, které se z mé paměti vynořovaly, dotknout, přímo si je v prstech a všemi smysly ohmatat.
19
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 20
Paní Marii Binarové tento jarní pozdrav z Tasova – a ne poslední, jestli nás Pán Bůh zachová – 5. března 1942
Jakub Deml (Věnování do Mohyly, 1941)
Celé hodiny jsem postával v antikvariátu na Vinohradech, přehraboval se v krabici Demlových publikací (kéž by se ta doba vrátila!), listoval v nich, ale zklamaně je odkládal. Copak mě mohly po Mých přátelích zajímat nějaká Sokolská čítanky nebo Sestrám? Byly tam ve velké bedně také Šlépěje. Přelétával jsem ty svazky či sešity a vůbec nechápal, proč někdo tuhle tříšť psal. Většinou se to také týkalo sokolství nebo dohadů kolem Březinova pomníku a nějakých pro mne naprosto nezáživných dění z první republiky. Zklamaně jsem svazek po svazku házel zpátky do bedny. Až mi jednoho dne padl do ruky Můj očistec, vydaný ve Škeříkově Plejádě, stál padesát korun, tehdy to bylo dost drahé na studenta, který měl na měsíc pět set korun, dlouho jsem váhal, protože jsem těm pár stránkám, co jsem si přečetl moc nerozuměl, ale ta kniha přece jen vypadala aspoň jako sbírka povídek, tedy jako opravdová kniha, tak jsem si ji nakonec odnesl. A nelitoval jsem. Objevil jsem odvrácenou tvář básníka Mých přátel, jeho tvář noci. A když jsem zanedlouho náhodou padl v knihovně Slezského studijního ústavu na Zapomenuté světlo s černými obdélníky zcenzurovaných pasáží, jeho zběsilý vír mě uchvátil tak, že jsem je do omrzení předčítal přátelům nahlas – byl jsem polapen navždy. A jméno Jakub Deml se mi přiřadilo ke jménu Nezvalovu a Holanovu. Neměl jsem nejmenší tušení, co ta jména navíc osudově
20
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 21
a hlubinně spojuje, do jakého bermudského trojúhelníku české poezie vcházím a kam v něm jdu. V létě 1964 jsem se vydal stopem do Velkého Meziříčí, do tajemného města a kraje, odkud mě po válce odvezli. Dostal jsem se z Hradce do Meziříčí po strastiplném a bloudivém putování přes Brno a Třebíč až v noci. Naši mi sice popsali, jak se dostanu na Domovinu, kde jsem se narodil, a řekli mi, ke komu tam mám jít, ale jak jsem se dostal v té půlnoční tmě k malému nárožnímu domku na konci příčné uličky, nevím, snad jsem byl veden gigantskou rukou... Ani jsem si snad nedělal starosti, že je tak pozdní hodina a že se nikde nesvítí, ani nevím, jestli jsem zazvonil, nebo zaklepal na okno, ale když se okno rozsvítilo a pak se otevřely dveře a já řekl své jméno, paní Doležalová mě začala objímat a volala na celou ulici: „Dědo, vstávej, Ládíček se vrátil!“ A objevil se rozespalý pan Doležal a zkoumavě si mě prohlížel od hlavy až k patě. Když to uvítání skončilo, řekla paní Doležalová, že musíme zajít k její dceři Jiřce, která bydlí naproti, a tak jsme tam zašli, a začalo další vítání a Jiřka pak řekla, že to musíme ještě zajít říct nějaké paní vedle, a tak to pokračovalo, až se pomalu rozsvěcovala okna na všech stranách, a když na to dnes vzpomínám, připadá mi, že tehdy jako by na Domovině vybuchl karneval, vítala mě snad celá tato malá meziříčská čtvrť zahradních domků. A já jsem musel všem slíbit, že je všechny navštívím. Doležalovi mě po tom slavném nočním vítání uložili do svých manželských postelí a já jsem v nich usnul jako oblázek ve studánce. Druhého dne mě bábička Doležalová svedla po klikaté pěšince mého dětství na stěně údolí, na jehož břehu vyrostla Domovina, a já jsem se na dně toho údolí za prudkého letního slunce cítil blaženě jako v ráji, kanonáda cvrčků mě ohlušovala, na všech stranách zářila luční kvítka a v trávě se ještě tu a tam rozsvěcovala zrcadélka
21
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 22
rosy. Pomalu jsme potom po té pěšince začali stoupat do protějšího svahu, až jsme se octli mezi zahradními domky, kde na Spravedlnosti bydlela Vlasta, druhá dcera paní Doležalové. A tak jsem se po letech sešel se svou mladičkou chůvou, která si mě s košíčkem květin, oblečeného v krátkých bílých kalhotkách a bílé košilce vodila v procesích Božího Těla. Ale tehdy mě vůbec nenapadlo, že když se vypravím do Tasova za Demlem, že zrovna na tuto stranu údolí se budu kvůli Demlovi jednou po celá léta osudově vracet... Sešel jsem z Domoviny k brněnské silnici a uviděl, že na protější straně z ní odbočuje silnice do Tasova. Vrátil jsem se kousek k autobusové zastávce. Objevil jsem tam hospodu U Kozů. Vešel jsem dovnitř a dal si u pultu pivo. Proč mě tehdy nikdo nevaroval, že tam nemám vůbec ani vejít? Nebo mi to přímo nezakázal?! Že si tím tam dávám schůzku se smrtí! Možná vám jednou něco povím o kalifornských pstruzích... V Tasově jsem zašel do hospody U Lišků, objednal si pivo a pak se zeptal na paní Liškovou, jak mi poradil táta. Zavolali ji z kuchyně, a když jsem se jí představil, vzpomněla si na tatínka, mile mě přivítala, a nakonec mi poradila, jak se dostanu k Demlově vile. Dlouho jsem váhal, toulal se po Tasově, až jsem nakonec sebral všechnu odvahu a do vily se vypravil. Pan Vrba a paní Marta, Demlova neteř, mě vlídně přijali, uvedli do velké místnosti v přízemí, kde stál jen velký kulatý stůl a pár židlí. Stěny byly oslnivě bílé. Ukázali mi několik Demlových knih, pár listů, popsaných jeho charakteristickým písmem, řekli, že po pohřbu bylo všechno z vily odvezeno, nábytek i knihovna (a co těch knih z aut „spadlo“!), a že oni si museli vilu vykoupit... Ohromilo mě, že Deml zemřel až v roce 1961, před třemi lety, měl jsem za to, že zemřel někdy po válce. A proč se tomu divit, když na jedinou zmínku o Demlovi v literárních časopisech té doby jsem kdysi padl v Literárních novinách, kde v nějaké diskusi o revolučnosti
22
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 23
v poezii řekl snad Šotola, že „do literatury nepustíme ani autora tak fantasticky nadaného jako Jakub Deml“. A pan Vrba mi vyprávěl, že když šel jednou za Demlem do třebíčské nemocnice, vyšlo něco o něm v novinách, že ty noviny měl s sebou a že hrozně váhal, jestli mu má ty noviny ukázat. Ale když vešel do jeho pokoje, seděl Deml na posteli, mával mu těmi novinami vstříc a volal: „Jozífku, kdybych byl mladý, postřílím je jako zajíce!“ Ve vyprávění pana Vrby to Deml na něj zavolal v tasovském nářečí a on sám o něm mluvil jako o stréčkovi. A provedl mě také po Demlově zahradě, ukázal mi besídku, v níž sedával Otokar Březina, a také mi řekl, že má Demla natočeného na filmu, ale že mi ho teď nemůže pustit... Snad pan Vrba mluvil právě o těch Literárkách, na něž si já matně vzpomínám, ale přestože se potom Demlovo jméno na českém literárním nebi v šedesátých letech načas objevilo, na tom „nepustíme“ (!) nic potom nezměnilo ani stoleté výročí básníkova narození, ani později pětadvacet let, které uplynuly od jeho smrti. A otázka skutečné přítomnosti Demlova díla v české literatuře není vyřešena dodnes... Hrozně jsem tehdy litoval, že jsem se do Tasova nevypravil dřív! Panu Vladimíru Binarovi na památku jeho první návštěvy u nás (kresba ptáčka) V Tasově 5. III. 1942
Jakub Deml (Věnování do Veršů českých, 1938)
23
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 24
Říká se, že geniální lidé zanechávají i po smrti atmosféru či pečeť své osobnosti na místech, kde žili. Nevím, co je na tom pravdy, ale nějaký takový závan jsem tehdy v Tasově pocítil. A znovu mě ovanul, když jsem v listopadu 1984 seděl v domě Jacquesa Brela na ostrově Hiva Oa v Atuoně. Byl to prázdný pustý dům na pahorku nad atuonskou zátokou, Brel už byl téměř deset let pohřben na nedalekém hřbitůvku, pár kroků od hrobu Paula Gauguina. Salonkem se třemi křesílky, kulatým stolečkem a s prázdnými modrými poličkami kolem stěn se valilo polední rovníkové slunce, blýskotavé šustění palmových listů a věčná modř, ze zahrady na mě civělo oko bazénu polozasypaného pískem, němými voliérami prorůstala tropická zeleň, a když se zvedl vítr, zrníčka písku chřestila v ptačích klecích. Ano, tam jsem pocítil cosi, co mě vrhlo až o dvacet let zpátky. Nikdy jsem předtím neviděl svou první návštěvu v Tasově tak přesně a do nejmenších detailů jako v Brelově domě nad Atuonou. Ale kde je ten ptáček zpěváček? Když jsem tehdy ve dvaadvaceti letech šel pěšky od Třebíče a blížil se k Velkému Meziříčí, najednou jsem pocítil, že krok za krokem vstupuji, ponořuji se do krajiny, o které jsem si odevždy myslel, že je to jen fiktivní krajina, po níž můj hlad nenasytně touží, o niž si spaluji prsty ve svých básnických pokusech. Vydechovala esenci toho, co jsem hledal do omámení na rozpálených slezských náhorních kamenitých políčkách a mezích, na lesních pasekách. A když jsem pak ležel, nahý, na obrovském žulovém balvanu v tasovských polích a celým tělem, pokožkou, svaly, kostmi, každým atomem své bytosti nasával, hltal žár, jejž chrlila země i nebe, cítil jsem, že jsem hromosvodem, do něhož se blesky žáru vybíjejí s oslnivým, až černým sršením, a v tomto uzemnění jsem tonul ve slasti, blaženosti, po níž jsem odevždy (vlastně od kdy?) toužil. Na tom tasovském balvanu jsem se dotkl něčeho, co jsem nazval hlava
24
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 25
žáru. Možná že jsem se jí pak také dotkl, když jsem po mnoha letech vystoupil v Provenci z auta a zabořil se tváří do noční trávy, možná že to byly její oči, do kterých jsem se díval, když jsem bloudil labyrintem cest a pěšinek vesničky Hakahau, ležící v oceánské zátoce markézského ostrova Ua Pou. Jednoho dne se na katedře objevila vypsaná témata diplomových prací. Jako diplomku jsem měl v úmyslu psát Biebla. Přitahoval mě svou křehkostí, poetikou a koneckonců i osudem. Napsal jsem seminární práci o Novém Ikarovi. Monografie o Bieblovi ještě nebyla napsána. O Nezvalovi už monografické studie byly, na Holana jsem si vůbec netroufal, na nějaké teoretické studie o romantismu, poetismu atd. jsem neměl chuť. Najednou jsem mezi vypsanými tématy objevil Jakub Deml – monografická studie. Připsal jsem tam bez nejmenšího zaváhání své jméno... Tolik jsem toužil vrátit se znovu do krajiny svého dětství, najít svůj rodný kraj, a stejně tak jsem chtěl vstoupit na neznámou pevninu skrývající se za jménem Jakub Deml, cítil jsem, že to spolu nějak temně souvisí, ale vůbec jsem nevěděl, kam jdu. A už vůbec mě nenapadlo, že si kladu otázku, kdo jsem? V kapse jsem měl jen mapu bludičku.
25
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 27
/1/
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 29
■ Jakub Deml vymezení vývoje osobnosti a díla
Vstoupit do díla Jakuba Demla znamená vystavit se nebezpečí. Je to dílo rozlehlé natolik, že prochází půlstoletím naší poezie a přitom je téměř nepoznáno, přesto, že v české poezii žije a je v ní přítomno. Odrazuje ovšem na první pohled svou chaotičností a tvarovou nekázní. Samotná osobnost Jakuba Demla, narozeného 20. srpna 1878 v Tasově, jako by v průběhu let svými projevy a činy – a v neposlední řadě též svým kněžstvím – od sebe odpuzovala pozornost. Kolikrát už toto dílo i tato osobnost byly vylučovány z literatury z těch či oněch důvodů, povětšinou ideologických, nebo opět strhávaly k sobě zájem téměř kampaňovitý, aby zase sloužily jako důkaz pro vylučování z literatury toho či onoho díla nebo osobnosti. Tak bylo vrženo na toto dílo a jeho tvůrce magické světlo „zakázaného“ a „nehodného“. Centrem mého zájmu je toto dílo samo, stejně jako Demlova osobnost. Chtěl jsem se pokusit o nalezení sjednocujícího přístupu k tomuto dílu, snažil jsem se, jsa si vědom toho, že osobnost je nedělitelná a základním pro ni je to, jak se realizuje v díle, sjednotit všechnu roztříštěnost i zdánlivou bezbřehost všech Demlových knih, najít, odkud pramení překvapivé a odporující si peripetie jeho uměleckého i životního vývoje, a pokusit se je vysvětlit. Proto bylo potřeba prozatím možnosti, které Demlovo dílo nabízí a poskytuje, omezit – například prohloubení pohledu na jednotlivá
PROLOG
29
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 30
období vývoje, jak je vidím, vztah k dosavadnímu i současnému vývoji české poezie, důslednější rozbor básnické struktury jednotlivých knih a textů atd. –, a tak jsem některé z těchto možností jen naznačil. Dosud nejsme vybaveni shrnující studií o osobnosti a díle Jakuba Demla, tudíž bylo nezbytné některé údaje, především biografické a dokumentárně-faktografické, důležité pro Demlův životní osud a formování jeho celoživotní tvorby, zdůraznit. Také vzhledem k tomu, že Demlovo dílo je jen velmi obtížně dostupné, bylo třeba text opatřit značným množstvím citátů. Rozvíjení textu bylo v přítomné studii určeno vývojem osobnosti a díla samého. Jestli bude nutné tento postup změnit, vyplyne z této studie samo. Dílo Jakuba Demla není ke svému čtenáři shovívavé. Je ho v podstatě možno uchopit jen v celku. Člověk, který toto dílo tvořil, násilí vyhledával a násilí vyhledávalo jej a do tohoto víru strhává i nás.
V rodném kraji Jakuba Demla ční uprostřed polí rozeklané žulové balvany. Bludnost těchto balvanů je vzdálena od všeho na světě. Sytí je přívaly jarního slunce a dešťů, žár zrajícího obilí i ztracené mlhy podzimu a mráz zimy. Oráči a ženci se jim musí vyhýbat, a ony se tak zúčastňují na jejich práci a údělu. Setkání s Březinou! Student třebíčského gymnázia, který ještě donedávna čte Třebízského a po tři léta Svatopluka Čecha, dostává do rukou časopisy Moderní revue, Rozhledy. Již v sextě spolupracuje s Františkem Zavřelem, s Bohumírem Šmeralem a Františkem Jakubem na hektograficky vydávaném časopise Sursum a v septimě píše řečnické cvičení Mysticismus. Rok 1895. Vycházejí Tajemné dálky a v ročních odstupech další dvě Březinovy knihy – Svítání na západě a Větry od pólů. Nejzřetelnější stopy těchto sbírek, zejména poslední z nich, nalezneme později v Demlově první básnické knize Notantur Lumina. V této ZÁBLESKY
30
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 31
době mu sugestivnost Březinovy poezie otvírá cestu ke skutečnosti, k jejímu ještě nevyslovenému uchopení. V septimě, a pak znovu před maturitou (1898), se za Březinou vypravuje do Nové Říše a okouzlení tímto setkáním jej bude provázet po celý život. Navíc když na jeho otázku po volbě povolání Březina odpoví: „Kdybych se ještě jednou mohl narodit, chtěl bych být jenom knězem,“ zdá se mu, že je možno sloučit kněžskou dráhu s úsilím básníka. Březina zdůrazní svými slovy nutnost, do které jej staví rodina. Činí tuto nutnost únosnou. V roce 1898 Jakub Deml vstupuje do brněnského semináře. V Novém Jičíně vychází časopis Katolické moderny Nový život. Píše tam články, seznamuje se s Karlem Dostálem-Lutinovem a Sigismundem Bouškou, zasílá básně do Dvacátého věku a přispívá do bohosloveckého orgánu Muzeum a dalších časopisů. Exaltovanost a vroucí cit, který od počátku Demla k Březinovi váže, nám ukáže už jeden z prvních dopisů vzájemné korespondence, a nejen to, dopisy Březinovi nás také uvedou do Demlova světa, naplněného dosud neujasněnými rozpory. Ctěný pane učiteli, jsem omráčen Vaším bleskem. Nevím, kdy se vzpamatuji. Mám velikou bázeň o všecko, nevím, žiju-li v čase nebo věčně. Alespoň nemohu věřit ve svou minulost... Nemohu věřit ve své největší zločiny, a že jsem byl hoden stát ve Vašem ohni. Věřím v nekonečné milosrdenství Boží, ale netroufám si mít naděje na Jeho milost. Jsem zajatec Váš, chtějte a vyzpovídám se Vám z celého života, chtějte a oněmím nebo shořím jako pochodeň. (Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, 19. 6. 1899, s. 9)
A z dalšího dopisu: K své radosti ve snu užíval jsem prostředků cizích a nevěděl, jak rychle jdu, tak rychle že se zamotávám? Ani nevím, jestli ve skutku jsem tolik zamotán, zdá se mi někdy, že jsem volný docela – ale větší vládu nade mnou
31
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 32
má tušení – a vina – třeba zabitá – zplodila nejistoty? Jít do kláštera – ale přestane tam slabost, aby nepodlehla změkčilému násilí –? Do světa vrátit se nemožno, ale jak nad ním panovat? – Jak se zbavit ohledů, když se poroučí, že jsme zavázáni k ohledům – jako se v domě kvůli hostu změní pořádek – a pořád budou přicházet hosté!? A jsou jiné časy – a je nutno žít ve své době – sice nemáme právo, aby nás trpěla? Světský kněz je pro svět – kláštery neznám – ostatně může mne potrestat někdo za takové otázky, a ostatní – kdo nebyl ani připravován na duchovní stav – ? Jsem snad dlouho odloučen od přírody, že se mi zdá všechno tak nepřirozené. Dětinství. (Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, 16. 8. 1900, s. 10–11)
Úryvek z dopisu bratra Antonína z 18. srpna 1901 nám osvětluje důvod Demlových studií. ... že jsme všichni dohromady ubozí, a k tomu ještě sestra Matylka žebráček, a Ty bys chtěl vlézt do kláštera, abys jí nejmenší podpory poskytnout nemohl...
Mučivé rozpory už zde, dva roky, rok před vysvěcením. Na jedné straně touha po životě duchovním a samotě, kam jej žene láska k Březinově poezii, mystikům, hluboký a vroucí náboženský cit, na druhé straně přání a tlak rodiny, která doufá, že jako kněz bude moci pomáhat od narození tělesně postižené sestřičce Matylce. Před primicí píše Deml Březinovi. Drahý Mistře, v těchto dnech často na Vás vzpomínám. Poznávám krásu Vašich krajin, když se dívám na oblohu i když potkávám člověka. Čistotu Vašeho vidění zakouším. Měli jsme několik dní silentium. Přípravy na kněžství. Vracím se k Vám celou duší. Och, nezazlívejte, že jste tak málo chápán. Filozofie na to nestačí. Všední život nemá na to kdy myslit. To není k myšlení jen. V myšlení není celý život: ostatně pravíte to tak krásně ve své Meditaci o Kráse a umění. Nevím, co mne vždy tak docela nově uchvátí u každé nové Vaší „prózy“. A třeba jsem to poznal již z ducha Vašich veršů. Píseň mluví ke všem, mluví a zpívá – ale rád Vás poslouchám, zvlášť tam, kde jen „hovoříte“. To je Vaše próza. To je slovo kněze.
32
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 33
Ve verších Vašich slovo kněze a slovo Básníka. Vzpomínám na Vás, když se modlím kněžské officium. Žalmy. Když čtu Evangelium. Měl jsem i chvíle pochybností. Ne tak z Vašich prací – ale posledně jsem těžce od Vás odcházel. Něco jsem Vám nedopověděl. Snad i Vy jste mi něco neodpověděl. To sotva. Něco čistě Vašeho mi scházelo, čeho nebylo, když jsem k Vám přišel jen jako student, gymnazista. Na něčem Pevném může stát člověk. Část Vaší Pevnosti byla mi zastřena. Neproniknutelna. A já se bál odhalit oponu. Nikdo nemá právo jít dál. Ctím tento cit. Sám kdesi mluvíte o „bázni, aby nepřítel neviditelný nepřišel a neotrávil nám víno dřív, než jsme ho podali bratřím“. Má Pevnost je Kristus a Církev. Miluji ji. Jako nevědomý rád ji miluji. A všecko v Ní. Kaji se z toho, že jsem ji někdy i méně miloval, že jsem na Ni zapomínal. Jako takový mám k Ní důvěru naprostou a jen s bázní poslouchám hlasy o nějakých reformách. Nevěřím jim... Poslušnost je otázka, která je mi teď velice milá. Vidím ji rozřešenu v životě řeholním. Miluji proto tak klášter, kde je to uskutečněno. Není mi divno, že po klášteře toužil Zeyer. Není mi nejasno, proč tam odešel Huysmans. (Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, 20. 7. 1902, s. 11–12)
Odejít do kláštera, vyrovnávat vše rozervané poslušností, povinností, sebeobětováním. Tento záměr Demla naplňuje a chce ho uskutečnit spolu s přítelem Josefem Polákem. Chtějí vstoupit do kláštera v Lnářích na Blatensku nebo k mnichům beuronským do kláštera Na Slovanech v Praze. Ale naštěstí pro budoucího básníka a na neštěstí pro kněze podléhají oba tlaku rodin a Deml je 27. července 1902 vysvěcen na kněze. Ve své Řeči primiční, obsažené později ve sbírce kázání Homilie, vydané u Josefa Floriana ve Staré Říši v roce 1907, postuluje své poslání kněze. Nebo hluboká jest bolest bratra nad smrtí sestry, bolest syna nad smrtí otce – ale hlubší jest bolest knězova, jakákoliv. Stojíť na místě vyvýšeném, jako svíce na svícně, život jeho vystaven všem pohledům, vydán všem větrům, a ať se obětuje celý nebo neobětuje, vždy to stojí život! ... Jeho
33
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 34
ruce nejvíc se chvějí, jeho srdce nejvíc se třese. Nebo kdyby všichni pustili vesla a položili ruce v klín, on tak nesmí učinit: za všechny, které převáží, musí vydati počet, je zodpovědným. Kněz na prvním místě jest povolán k tomu, aby jednal... V jeho rukou, v rukou kněze je zázračná moc dávati život. – Bůh jest podivuhodný. A podivuhodným jest všechno, co je ve spojení s Bohem. A čím více jest nějaká věc ve spojení s Bohem, tím jest podivuhodnější. Všechny věci pocházejí od Boha. A proto všechny mají v sobě (Homilie, s. 4–9) tajemství, kterému je nutno se diviti.
To je východisko. Ale tak současně promlouvá básník, hluboce zaujatý každým utkvěním lidského nitra, básník, který chce státi „na hlídce“, on je povolán k tomu, aby jednal, aby udržoval celistvost lidského života. Musí být neustále přítomen a ví, že je to možno jen za cenu vlastního života. A zároveň je zde modifikováno platonské uchopení světa, jak je obsaženo v 1. kapitole Evangelia svatého Jana. Jak to vše prorůstá Demlovým dílem, a jak se to zvrací zákonitě ve svůj opak, budeme ještě sledovat. Ale základní směřování je zde ustaveno. Zatím jsme v roce 1902. Od září téhož roku Deml odchází na své první místo, stává se kooperátem v Kučerově, kde žije jako vesnický kaplan až do 9. srpna 1904. Vztah k Březinovi již přerostl v oboustranné přátelství, zřejmě i tolik potřebné pro básníka, který se již začíná uchylovat do svého mlčení. Po článku o Březinovi v Muzeu píše, jak dokládá korespondence, esej Slovo k Hudbě pramenů a zde vlastně začíná jeho celoživotní apologie a výklad Březinova básnického díla jako díla katolického. Významným mezníkem v tomto vztahu je Demlova návštěva v Chýnově u sochaře Františka Bílka. Bílkovi píše Deml poprvé již 3. května 1901, ale teprve v Chýnově (16. 8. 1903), kam jej Bílek pozval na radu přítele Březiny, dochází k navázání osobních vztahů, které měly stejně jako Demlův vztah k Březinovi
34
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 35
vášnivý a exaltovaný charakter. Později, už z Babic, Deml o tomto přátelství tří umělců píše. A ti tři jsou jedno: ze třech linií první Tvar, první Podoba... Otec, Matka, Dítě: Příteli, Vy Otec, Bílek Matka, já Dítě – nekářete má slova – – – ? „A ti tři jsou jedno –“ – Je ticho za noci nad Betlémem – Ó ticho je – Jak pějí Andělé! Jakou slastí hoří srdce Pastýřů: oni jediní bdějí – oni jsou nekultivovaní, literárně nevzdělaní, oni nikdy nepromluví – – – (Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, 25. 9. 1904, s. 36)
Dochází k intenzivní spolupráci a stykům, jejichž výsledkem je především pro Demla exegeze díla Bílkova, jemuž zasvěcuje svoji první knihu Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904). A Březina do ní přispívá již dříve napsaným Prologem. Deml sice po letech konstatuje, že na Slovo k Otčenáši měl mnohem větší vliv Prolog Otokara Březiny než Bílkovo dílo samo a že je psal vlastně jako Slovo k dílu Otokara Březiny (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, 1931), na což měly jistě vliv hluboké roztržky, jimiž přátelství obou – Demla a Bílka – v průběhu dalších let procházelo. Není bez významu i samotné Demlovo potvrzení: „Slovo bylo mně vždy mnohem bližší než obraz.“ (Mé svědectví) V tomto období, jak dokládají další jeho práce, se však dílu přítele Bílka oddává celou duší. Vzájemná korespondence s Březinou je naplněna poznámkami a aktivitou práce nad Bílkem. Shrnuje ohlas Bílkovy výstavy v Mnichově v článku František Bílek v Mnichově 1904, píše lyrickou obhajobu Bílka pod názvem Nové oltáře, Korouhve Františka Bílka v Babicích a další texty. Společným a dominantním prvkem všech těchto prací je splynutí náboženství a umění, interpretace umění na základě katolické víry. Najdeme to zejména ve Slovu k Otčenáši Františka Bílka, kde Deml používá přímo dogmatiky, například v kapitolách o mysteriu milosti a viny. Jisté je, že Bílkovo dílo, především Otčenáš, už bylo
35
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 36
tematicky přizpůsobeno této interpretaci a také z těchto pozic vytvářeno, a tím vycházelo Demlovi daleko víc vstříc než Březinova poezie. Lyrické opisy Bílkových obrazů, grafik a skulptur Otčenáše jsou prokládány meditacemi nad povahou a smyslem Otčenáše jako modlitby, a navíc bohaté citace zejména z Písma, církevních Otců, mystiků, křesťanských myslitelů, ale také Danta, Shakespeara, Verlaina a dalších tvoří ráz této knihy. Základním akordem Demlova Slova k Otčenáši Františka Bílka je vztah Dobra a Zla, vnitřních protikladných pólů života, modlitba je jejich sjednocením, uchováním. Slovo již zde má pro Demla hodnotu vrcholnou, v něm se sjednocuje život, a tak slovo je v jeho pojetí nástrojem pro člověka nejvyšším. Ještě nevyhraněně se zde objevují motivy, které později tvoří některé ze základních rysů Demlova básnického světa. Je to touha po prvotním životě bez viny, trestu, vidina Ráje a okamžik vyhnání a Deml ho dovádí až k předělu: „Chvíle, kdy rozumíme hlasu jediné bolesti – bolest a výkřik, jenž vrací nám znovu výkřik Narození.“ Dále evokace práce jako očisty od kletby původní viny, hledání pravdy jako „boj světla proti temnotě“. Obraz života, a vůbec pohybu, je transfigurován v matce, která se stane jednou z hlavních postav Demlových knih. Znám bytost, která nikdy nebyla zemdlena; kde prodlévala, nikdy nezapadalo slunce. I spánek její byl jistotou bdícího a pracujícího... Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí... Pracovala a bezpochyby i mluvila, žertovala i zpívala – ale jako by to neplatilo nám... a přece všichni věděli, že nikdo nemiluje víc... Milovala světlo, a proto Světlo přitáhlo ji – a tak zmizela... podle kalendáře předčasně. (Slovo k Otčenáši Františka Bílka, s. 188)
36
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 37
Ale vše je ještě zastřeno. Deml především slouží, jen místy vyvěrá a opět se jako pramen ztrácí jeho vlastní básnické slovo, ale v těchto okamžicích je kniha nejsilnější. Už zde evokuje pro sebe později tak příznačné vidění krajiny „za krajinou“, jež je zároveň obrazem přechodu z dětství. Byli jste dětmi, znali jste smích; ale jsou cesty v tajemství času, na které kdo vstoupí, už nikdy se neusměje. Jsou kraje na povrchu země, kde je cosi jizlivého na kořenech zachycených v skulinách skal, kde ticho lesů a štkaní rybníků je tichem a štkaním celého okolí, oblakem, jehož tajemný stín padá na všecky věci, takže i slunce, když je nejštědřejší v měsíci sena a žní, má jakýsi klid a zdrženlivost ve vášni svých pocelů; kde skály, vyčnělé z orné půdy mluví k nám o chlebě, jenž dlouho vytrvá, je těžký a jaksi kondenzovaný, zvířata jako by zasvěcena byla do tradice člověka a děti naslouchají hovoru starců, protože snesou pravdu a budou jí potře(Slovo k Otčenáši Františka Bílka, s. 151–152) bovati...
Bílkovo dílo klade zároveň i nutnost zamyslet se nad smyslem umění a umělcovy práce. Základním je pro Demla – a v rámci teologické tradice – zmocňovat se světa prostřednictvím smyslů duchem, neboť „jenom duch je tvůrčí, a proto umění je vtělením duševního života umělcova“. A ptá se: „Co mi po tom, že venku stromy, v povětří pták, na nebi oblaka, měsíc a hvězdy – neříká-li umělec, v jakém poměru jsou všechny ty věci k jeho duši?“ Protože „reprodukovati skutečnost jak jest, znamená reprodukovati nízkost a bídu, v nejlepším případě všednost“. A umělec – „nově tvoří, všechno podrobuje. Umění je dar života“. A na život bude Deml tvrdošíjně stále a stále klást důraz. O době, ve které psal Jakub Deml Slovo k Otčenáši Františka Bílka, později ve Svědectví napsal: Velmi těžko a velmi nesnadno se mi psalo Slovo k Otčenáši Františka Bílka: všechen klérus římskokatolický (a snad i protestantský, tam nevidím,
37
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 38
ať mladí protestanté, „českobratrští“, mluví sami za sebe) byl přesvědčen o nepohnutelnosti „skály Petrovy“ a habsburskolotrinské říše, což bylo vlastně jedno a totéž, a člověk nikdy nevěděl, na čem je, a vždycky to bylo černožluté a vždycky byl u toho četnický bodák jako poslední argument víry. (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, s. 65)
1. srpna 1904 odchází Deml do Babic u Jaroměřic kaplanovat u svého přítele P. Josefa Ševčíka. Odtud má blízko k Otokaru Březinovi. Intenzivní osobní styk, který nezůstává bez vlivu i na Otokara Březinu, jenž jistě vděčí za ráz i polohu svého eseje Jediné dílo osobě Demlově i jeho vlivu, zaujetí pro Františka Bílka – Deml vedle slovní obhajoby Bílkova díla zprostředkovává i zakázku pro babický kostel –, to vše prochází v této době kumulací. Ráz svých návštěv u Otokara Březiny i jejich společné hovory zachytí Deml později ve Svědectví. Březina mezi jiným se zmíní o Josefu Florianovi a též na jeho popud jej přítel Josef Polák s Florianem seznamuje. Od března 1905 se stává Deml spolupracovníkem Florianova Studia a po dobu téměř sedmi let je vlastně, jak říká, „kooperátorem“ Josefa Floriana. A také brzy pro toto nové zaujetí začne přátelství všech tří umělců procházet krizí, která vrcholí po Demlově odchodu na nové působiště do Martínkova v roce 1906. Sám to komentuje: Seznámiv se s Josefem Florianem, velmi brutálně přetrhl jsem styky s Františkem Bílkem a s myslí lehounkou odcizil jsem se potom i Otokaru Březinovi. (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, s. 84)
Pro roztržku s Bílkem byly jistě vnějším podnětem finanční problémy kolem Bílkových babických prací, ale především to byla katolická ortodoxie, které se začal Deml u Floriana zaučovat. Nejlépe to dokládá citace z jednoho dopisu Březinovi, v němž rázně dělá rozdělující předěl mezi sebou a oběma umělci:
38
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 39
Miluji Barbeye d’Aurevillyho, miluji Léona Bloy, miluji lásku Inkvizitorů, hranice a šibenice – protože miluji Kříž. A vidím, že se mohu procházeti v těchto strašných Dílnách, aniž bych zapomněl na svou Vlast a ztratil svůj styl. (Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, 22. 9. 1906, s. 55)
V roce 1905 ještě sice Deml dělá vše, aby Bílkovy výtvarné práce vycházely ve Studiu, jak svědčí dopis Březinovi z 22. března, ale již je definitivně rozhodnuto. Především chystá svazek, ve kterém budou obsaženy, jak píše v témže dopise, práce Barbeye d’Aurevillyho, Ernesta Hella, Baudelaira a Camille Lemonniera atd. U Floriana poznává především Léona Bloy, tohoto „apologeta Chudých“, jak jej Deml nazývá. Ačkoliv jej Březina varuje před neblahým vlivem, který může mít Bloy na Demlův styl, sám Deml věří, jak jsme se už přesvědčili, že se může „procházeti v těchto strašných Dílnách“ beze škody. Je to doba, kdy je přesvědčen a věří, jak sděluje – „umění jest v očích mých hluboko pod vírou a náboženstvím. Dílem jest mi kterýkoli křesťanský skutek“. A také jeho druhou vydanou prací je Florianův překlad knihy Léona Bloy Brelan vyobcovaných (Babice 1905). Pod vlivem Josefa Floriana se v Demlovi uvolňuje a nabývá intenzity už jeho dřívější zájem o mystiku, světce a svaté Otce, které do Studia překládá – v dopise z 16. 10. 1906 se svěřuje Březinovi: „Nyní pak obírám se střídavě spisy sv. Brigitty, sv. Alžběty Schönavské, sv. Mechtildy.“ Část těchto překladů vydává později v knize Audiatur et altera pars (1928). Ale ve Studiu nalezneme také Demlovy překlady R. M. Rilka (listopad 1907). Pro jeho vlastní dílo je však velmi podstatné, že zde otiskuje řadu dopisů přátelům, známým, kněžím, církevním hodnostářům, a také nepřátelům. Tyto dopisy později shrnuje v knize Do lepších dob (1927). Spolu s Josefem Florianem tak šíří známost myšlenek světců, mystiků, svatých Otců a La Sallety. Přímočarost a lpění na základních principech katolické víry a na svém chápání poslání kněze jej
39
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 40
brzy přivádí do konfliktu s nadřízenými a později v podstatě s celou církevní hierarchií a jejím byrokratismem. Úhelným kamenem sporu se sice stane papežský dekret Sacra Tridentina Synodus o každodenním a častém svatém přijímání, který Deml překládá a jehož známost vehementně rozšiřuje a trvá na jeho uvedení do církevní praxe, ale v podstatě celá jeho činnost i osobnost je trnem v oku jeho nadřízeným. Je překládán z místa na místo, tedy z jedné farnosti do druhé. Při tom všem vzniká jeho první básnická kniha Notantur Lumina, kterou vydává u Josefa Floriana ve Staré Říši v roce 1907. O některých jejích číslech nalezneme zmínky v dopisech Březinovi; například v červencovém dopise z roku 1904 ještě z Kučerova je zmínka o souboru vlastních rukopisů, které mu zasílá; při informaci o vánočním čísle Nového života (1904) sděluje Deml, že v něm míní otisknout svou prózu Sen a žádá zároveň Březinu o jeho práce. V lyrické obhajobě Bílka Nové oltáře (1905) nalezneme báseň v próze Pohled z mého okna. Kniha vznikala celá léta a Deml s ní nebyl zřejmě zcela spokojen, protože ji vydává po deseti letech v roce 1917 v Jinošově přepracovanou pod názvem První světla (2. vydání 1931) a k některým číslům, zejména veršovaným, přidává komentář, stejně jako ji doplňuje o další texty. Je příznačné, že kniha Notantur Lumina či První světla začíná obrazem dětí. Návrat do nitra dětství, jež se bude neustále opakovat v různých podobách v celém Demlově díle, je jedním z možných řešení při hledání celistvých a nezprostředkovaných vztahů ke světu a jedním z podstatných znaků moderní poezie. Obraz Dítěte a obraz Herodesa jako mýtus ničení čistoty a Pravdy v ještě nahém, nezkaleném zrcadle. Děti patří do přírody, kdy slunce je ještě sluncem a tráva trávou v prvotním významu. Také Demlovo slovo chce být takovým.
40
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 41
Láska mrtvých věcí, láska zvířat a láska dětí, toť naděje země! Odejděte ode mne vy, i vy, a vy též! Potřebujete nejprve desatero svědectví, nežli se odhodláte přijati jedno slovo: dětí, zvonu, skřivana a slovo mé! (Nálada, s. 40)
Ve veršovaných číslech najdeme pokusy evokovat dětské smyslové zážitky, ale ve verši se Deml obtížně dobírá vlastního výrazu; zde se nejvýrazněji prosazuje vliv březinovského obrazu i dikce a vlastní Demlův výraz jen stěží proráží. Řada básní působí téměř jako karikatury Březinových veršů a jsou prostoupeny symbolickými obrazy Vítězů, Vyšších mocí, Věků atd. stejně jako katolické symboliky. Ale přesto v nich najdeme obrazy pro Demla tolik důležité – obraz matky, který ho bude provázet celý život: „To místo jest po matce prázdno.“ (Dědictví) A obraz Matylky, v níž je transfigurováno dětství (Dítě, Sen o sestře). K těmto rodinným hrdinkám se jako další hlavní postava této knihy řadí Otokar Březina (Sen jeden svítí atd.). Ve dvou básních, které se náhle vymykají z řady ostatních – Venkovu a Léto –, se Demlovi daří už najít svůj vlastní básnický jazyk. Pozornost zaslouží zvláště Léto, které výrazně předznamenává možnosti asociativního toku představ a metaforické zkratky, jak se to později objeví v práci se slovem u poetistů. Bylo by zbytečné dělat předěl mezi veršovanými a prozaickými čísly knihy, protože se neustále střídají a také prostupují, a už zde je zřejmé, že Demlovo hledání tvaru pro své prudce pulzující lyrické zachycení skutečnosti, esejistický záznam myšlenek, mučivých vnitřních stavů, snů a krajin bude směřovat od verše k vytváření zvláštního prozaického útvaru, kmitajícího na pomezí básně v próze, povídky, eseje či prostého zápisu snů nebo skutečnosti. Ale vraťme se k dětem. Deml už tuší možnost rozlomení světa na svět vnitřní, prostoupený subjektivní úzkostí, a na svět vnější, který člověka obklopuje a může mu být nepřátelský. Vykročení z dětství
41
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 42
je pro něj jednou z těchto hranic. Proto jsou tak silné motivace smutkem, cizími, nepřátelskými krajinami. Na jednom místě vysloví úzkost ze skutečnosti, která je od člověka odlomena, obzvlášť silně. Jak fialová dlaň se týčí lopucha, co řapík, céva lupenů, to bílý vztek, jenž zmiji zatajil; je magnetizován trs veškerý v úst zakřivený tvar.
(Vpád samoty, s. 32)
Je třeba hledat slovo, čin, který bude vysvobozovat, hledat „úst zkřivený tvar“. V próze Věřím je to postulováno ještě činněji. A nerozlišujme slova psaného od slova konaného, dopracujeme se slohu a posoudíme jej. (Věřím, s. 76)
Tuto existenciální úzkost z reality, která se náhle promění člověku v nepoznatelný a nepřátelský labyrint, prožil už Otokar Březina, jak dokládá ve své březinovské monografii Oldřich Králík. Citované čtyřverší navozuje atmosféru Březinovy básně Doupata hadů. To, co Březina vyslovuje globálně – „a všechny mé záhony květů se změnily v doupata hadů“, nabývá u Demla zřetelnějších a konkrétnějších kontur. Vpádem samoty je bytí zasaženo ve své niterné podstatě, komunikace s vnějším světem je rozlomena, ochromena. Březina ji zachraňuje vyslovením „magického jména“, „kobercem pro sny“, očekáváním „jasného člověka Tajuplného“ i sociálním utopismem v kolektivním obrazu „bratří“, dá-li se to takto zjednodušeně pojmenovat. Vůbec Březinovo dílo je naplněno perspektivami, které tak či onak bude moderní poezie řešit, konkretizovat, bude především znovu fixovat v metaforice magický postoj ke světu. Deml to v próze Sen jeden svítí, věnované Březinovi, vyslovuje takto: „Všechna tajemství Mistrových knih připadala mi jako věci, které jsou tam ‚za rohem‘.“
42
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 43
V lyrických axiomech Světla pak nalezneme mezi jinými dva zápisy. Nestačí chtíti, musí se býti. Nejvlastnějším slovem básníkovým na zemi jest Ztráta, jako by se řeklo: Bohatství. (Světla, s. 86)
Cesta ke kořenům jistot otřesené osobnosti vede do dětství. Deml dětství buď personalizuje vytvořením obrazu sestřičky Matylky, nebo je určuje jako základní hodnotu: Co jsme viděli jako děti, jest jediným naším majetkem pro celý život. (Smrtelné ticho, s. 63)
Jsou to krajiny, jejichž hmota je zalita oslnivým světlem, v nichž přestávají existovat hranice mezi jednotlivými předměty a vše je rozpuštěno v prudce tepajícím toku světla, které je vyzdvihlo ze samého dna paměti. Tyto krajiny připomínají krajiny, které se vynořují za architekturou Březinových veršů ve sbírce Větry od pólů (např. Polední zrání, Příroda, Město, Láska atd.). Deml jako by nám chtěl předložit materiál, z něhož Březinovy verše mohly vzniknout. Důraz je položen na vnitřní existenci těchto krajin. Světlo prýští ze všech věcí kol. Srdce jest uchlácholené. A lhostejno, zdali tento kraj byl, nebo jest či bude... (Z mých krajin II, s. 49)
Stejně tak v próze Sen vidění krajiny začíná teprve po určení: „Překročil jsem hranice země.“ Tato vidění se na některých místech slévají s obrazem matky a je jejich podstatným rysem, že jsou to krajiny, v nichž přítomnost lidí je zrušena: „Neviděti člověka.“ – „Nebylo očí.“ Oproti tomu však zde najdeme krajiny, v nichž jako by všechen žár již vyhasl a zbyl toliko popel a uhel. Vedle dětství klade Deml smrt, zánik.
43
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 44
A všechna tato poselství měla důvěrnost mého rodného kraje, světla dětství, oči kolébky, královskou sličnost smrti... Takže jednou, za jasného dne, uviděl jsem město, které leželo přede mnou, jako město mrtvých. Nebylo lidí, nebylo zvířat, rostlin, slunce. Všechno bylo strnulé ve věčném zuhelnatění, všechno zlatově černé jako němé pohoří po vykonaném soudu všeobecném... Neb tato Smrt prostírala se za všechny obzory, i viděl jsem zemi dokonale prázdnou a dokonale tichou. (Sen jeden svítí, s. 96–97)
Světlo, kterým jsou všechny tyto krajiny prostoupeny, je kumulací prožitku smrti, uvědomění si života, lásky i slova. V tomto sjednocení je opět nalezen celistvý, nerozlomený svět, a tak vidina mrtvého města není naplněna hrůzou, ale vrcholným pocitem opojení. Ano, smrt, zánik je základním poměrem, v němž vystupují podstatné hodnoty věcí, života, lásky a pravdy. Odtud se rodí dramatické a tragické vidění světa. Důraz na bytí věcí, na jejich pomíjejícnost. Jen tak je může člověk poznávat, nevnucovat jim své mínění o nich. My neřekly mu „jak“, v nás četl vždy jen „jsme“, že v celosti nás pochopil, docela se mu dáváme.
(Věci praví, s. 66)
To je též hlubokým smyslem eseje Přímka. Deml ví, že cesta k pravdě je cestou okliky, oklikou od věci k sobě. A je to cesta násilí na sobě samém. Vědomí si musí vytvořit smysl pro poznávání skutečnosti, a činí to prožitkem pocitu nebytí. Obrazem přímky jsou mu léta stromů na dřevěném okraji břidlicové tabulky a klade tento obraz do souvislosti s odloučením od matky, s její smrtí. Ví, že aby člověk mohl vyhledat sám sebe, musí vyhledat povahu věcí samých.
44
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 45
Původnost je proto identická s pravou objektivitou a ztmeluje subjektivní a věcnou stránku zobrazení tím způsobem, že obě stránky již nepodržují nic vzájemně cizího. V jednom směru vytváří nejvlastnější nitro umělce, v druhém nepodává však nic než povahu předmětu, takže tato zvláštnost se jeví jako zvláštnost věci samé a vzchází rovnou měrou z věci, jako na druhé straně věc vzchází z tvůrčí subjektivity. (Hegel, Estetika I, s. 231)
Demla proto strhuje celá šířka a bohatství reality, prožitek smrti jej nutí vstupovat do nitra věcí, odkrývat všechny stránky jejich povahy, žít skrze skutečnost. A když říká: „Svět sedí dosud na přímce jak slepice na hřadě“, je to vzpoura proti mechanickému intelektu, který zjednodušuje a eliminuje život. Je nutno činit, konat – proti zkáze, proti nicotě, která nás neustále obklopuje a je přítomna. Ani jediná věc, která přichází pod naši ruku, nezůstaniž bez odpovědi. Jisté věci potom už nepřijdou. (Věřím, s. 76)
A protože věci jsou učiněny skrze Slovo, jak Deml věří, slovo a věci splývají, takže „tato země naposledy rozhlaholí se slovy, která všechna budou jako teplé vánky pokoje a radosti, a všechna podobenstvím Vtěleného Slova“. (Jediné slovo) V próze Zakletí slov proto zářivý obraz reality, v níž jsou slova utajena, začíná obrazem: „Ze všech věcí se zachvíváme.“ Deml chce žít ve slově, jen ve slově se může realizovat, zde mu splývá jeho ideové východisko s jeho básnickým postojem ke skutečnosti. V otřeseném bytí, v bytí zasaženém rozlomením skutečnosti, ve slově, protože „všechny věci skrze ně učiněny jsou a bez něho nic není učiněno, co učiněno jest“, jak praví Evangelium svatého Jana, rodí se Demlova láska k přírodě, věcem, lidem, a stejně tak k Bohu. Deml to formuluje naprosto přesně.
45
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 46
... snad právě tímto zapomenutím sebe, jež vlastně jest teprve jasnějším uvědoměním sebe. (Vzkříšení, s. 47)
Takto je v lásce obsažena obojí mezní polarita bytí a Deml ji v tomto okamžiku završuje hlubokou pokorou a na vrchol všech hodnot, jež jsou obsaženy ve vědomí, které poznalo úzkost, ale zároveň též opojení z prožitku smrti, dosazuje platonsky ideu dobra, Boha. Současně kdy slétlo na oltář ten a ten, zbarvilo světlo mraky, orla, hříbek, pšenici a záhnědu. Všechny tyto a všechny ostatní věci zvěstují Ráj. Kdo má oči k vidění, viz! Rozličné nástroje hudebního sboru tvoří jednu melodii. Kdo má uši k slyšení, slyš! Ale i drkotání vozu má svoje hluboké tajemství a každý vůz má svou vlastní melodii. Básník, který to vidí a slyší, spíná ruce a zpívá, velebě Boha, jenž všechny věci dobře učinil. (Světla, s. 87)
Vše je připraveno. Demlovo střetnutí s brněnskou konzistoří je snad jedním z prvních střetnutí českého spisovatele s ideologií a k ní přináležející institucí v moderní době a je vedeno až na samu hranici úsilí a boje o holou existenci. Tam, kde víra v jakékoliv myšlenky vede jen k jejich dogmatické sterilizaci, aniž se naplňují a modifikují reálnými fakty života, vytváří se z nich ideologie, stávají se strnulými nosníky institucí, a jsou-li tyto vybaveny mocí, jsou zároveň ničením skutečného pohybu života a myšlení. Instituce je vůbec vybavena „falešným vědomím“ sebe a svého dosahu, vlivu na lidské dění, a aby se mohla realizovat, potřebuje bezpodmínečně moc a sílu. Jestliže Deml provedl odtrh či posun od myšlenkové i skutkové stagnace vládnoucí v tehdejší „skále Petrově“ a chtěl-li naplnit činem, jednáním, své poslání kněze na zemi, chtěl-li tedy jednat, jak mu to přikazovalo jeho svědomí kněze i poučení, které nalézal při
HRAD SMRTI
46
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 47
svém studiu světců, mystiků a sv. Otců, stejně jako v hlubokých lidských hodnotách umění, stal se nebezpečným a byl pronásledován. Pranic nevadilo, že vlastně šlo o úsilí v rámci církve. Právě proto byl pro konzistoř nebezpečnější – stál na nejnižším žebříčku hierarchie, byl tykadlem, kterým ona přicházela do styku s lidem, a právě zde, v tomto okamžiku se rozhodovalo o všem. Čteme-li Demlovy popisy návštěv a audiencí v biskupském paláci v dopisech z této doby, shromážděné po letech v knize Do lepších dob, máme před sebou téměř reálný vzor pro snové vize Kafkovy ze Zámku a Procesu. Jisté je, že Demlova osobnost všechny předpoklady pro vznik konfliktů v sobě obsahovala jak svým emotivním uzpůsobením, tak i vším ostatním zaměřením, a v průběhu střetnutí se na obou stranách uvolňovaly možnosti v nich skryté. Konflikty s přímými nadřízenými přerůstají posléze ve spor s nejvyššími církevními představiteli. Rytmus Demlova překládání z fary na faru se neúprosně zrychluje. Přehled Demlova působení v církevních službách podle toho, jak to uvádí sám v tabulce služební, vypadá zkráceně ve faktech takto: 1. 9. 1902 – 1. 8. 1904 – Kučerov (kooperátor) 1. 8. 1904 – 1. 4. 1906 – Babice (kooperátor) 1. 4. 1906 – 1. 7. 1906 – Martinkov (kooperátor) 1. 7. 1906 – 1. 11. 1906 – Martinkov (administrátor) 1. 11. 1906 – 16. 3. 1907 – Třešť (druhý kooperátor) 16. 3. 1907 – 30. 6. 1908 – v deficienci 1. 7. 1908 – 1. 3. 1909 – Bystrc (kooperátor) 1. 3. 1909 – na dovolené bez platu – ??? [1. 5. 1911 – dán do penze, vyměřeno 420 K (520 K) ročně] (Pro budoucí poutníky a poutnice, s. 246)
Je to přehled tristní, zvláště když si uvědomíme, že od 1. září 1902 do 1. května 1911, kdy byl dán do penze, která mu byla vyměřena na 420 K ročně (520 K ročně), strávil kněz Jakub Deml
47
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 48
v církevních službách z tohoto období pouze 5 roků, 2 měsíce a 16 dnů. Tato délka jeho kněžského působení, vyjádřena strohými čísly, navozuje otázku o reálném smyslu Demlova rozhodnutí při volbě povolání. Jeho spisovatelská činnost byla nepochybně neslučitelná s představami jeho nadřízených, především nevyhovoval typ jeho prací. A také už 3. srpna 1908 Demlovi brněnská konzistoř píše: „Zakazuje se kooperátorovi v Bystrci veškero spisování aneb překládání knih a poroučí se mu, aby věrně a svědomitě plnil, co mu farář naporučí.“ Na druhé straně sám Deml, ačkoliv po jistý čas přispíval do Nového života a dalších duchovních časopisů, se ostře distancuje od Katolické moderny. Pokud se nachází činně v církevní správě, musí všechny jeho publikace projít schválením konzistoře, ať se jedná o jeho vlastní práce či překlady a články pro Studium. Přehledy rozborů a zákazů nebo dobrozdání, které vypracovali církevní cenzoři, by nás snad mohly rozesmát, tak vynikají obdivuhodným „bystrozrakem“ a tupostí, kdybychom nevěděli, že to, co se tehdy dělo zde, dělo se později jinde ještě v ostřejší míře. Deml tyto posudky přetiskuje ve sborníku Pro budoucí poutníky a poutnice, a tak průkazně vydává svědectví o tlaku, jemuž byl vystaven. Církevní cenzor vypracoval například o sbírce Notantur Lumina takovýto referát: Obdržev rukopis, dal se referent ihned a to s nemalou chutí do čtení nových básní autora, jinak již v písemnictví katolickém osvědčeného. Ale brzy se přesvědčil, že tu pouhé čtení nedostačí a že třeba jest čtenáři básně ty studovati, aby jim porozuměl a smyslu jejich se dopátral. Proto zdvojnásobil svou pozornost a snažil se co možná proniknouti napřed ku hlavní myšlence každé básně, vypátrati význam a vztah básnických obrazů a obratů neobvyklé dikce této poezie, jakož i sestrojiti logickou souvislost vět a myšlenek, aby aspoň poněkud vystihl intenci básníkovu a porozuměl obsahu jeho tvorby zajisté hlubokomyslné a vážné. Ale bohužel nepodařilo
48
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 49
se mu to, tak že ani při opětném, bedlivém čtení nebylo mu možno dopátrati se smyslu a rozumu básní těch. Referent tedy přinucen jest vyznati se naprosto neschopným, aby mohl o básních těch a hodnotě jejich nějaký úsudek pronésti. Tolik jen odvažuje se tvrditi, že není v nich obsaženo zajisté ničeho, co by ze stanoviska víry a mravů závadným bylo, takže by se jim z této stránky mohlo uděliti „imprimatur“. (Pro budoucí poutníky a poutnice, s. 228–229)
Demlova pouť po farách Vrchoviny končí jeho odchodem na dovolenou bez platu v roce 1909 a neustálým dotazováním konzistoře po jeho bydlišti. Přesto, že je „na dovolené“, dostává záhy zákaz bydlení u Josefa Floriana ve Staré Říši, nějaký čas bydlí u svého přítele P. Josefa Ševčíka v Babicích, pak se stěhuje přes Jaroměřice, Třebíč do Šebkovic, kde zakotví v únoru 1912. Otokar Březina nazývá Demlův pobyt v Šebkovicích heroickým a klade do této doby zrod Demlova díla, neboť zde vzniká definitivní podoba Hradu smrti. Ale již v říjnu téhož roku se na rozkaz konzistoře Deml musí odstěhovat do velkého města, aby tzv. nečinil pohoršení. A proto odchází do Prahy. To jsou hlavní stanice jeho vyhnaneckého putování a zároveň hledání místa, kde by mohl žít, ale zápisy v denících z tohoto období jej nacházejí na dalších nejrozličnějších místech. Přes všechny zákazy neustále plní své povinnosti vyplývající z jeho kněžského povolání, které jsou mu však neustále znemožňovány. Tak 24. září 1913, jak dokládá dopis Březinovi, je mu v pražské arcidiecézi odňata mešní licence a zároveň vysloveno přání, aby se odtud odstěhoval. V roce 1914 se Deml stěhuje z Prahy zpět na Moravu, do Jinošova, kde po celou válku bydlí u své sestry Františky. V těchto letech osudově vstupuje do Demlova života i díla postava paní Alžběty Wiesenbergerové-Zacharové, podepsané na řadě dopisů Otokaru Březinovi, její podobizna zdobí první vydání Tance smrti a jí je věnována Miriam aj. Trpké povzdechnutí nad její smrtí nalezneme ve Šlépějích z roku 1918.
49
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 50
Ale přes všechny tyto dramatické události jsou tato léta obdobím nesmírné tvůrčí aktivity. Položíme-li vedle sebe všechny knihy, které tehdy vznikají, nemůžeme se ovšem ubránit rozpakům. Na jedné straně Deml vytváří dokonalé, až artistní celky – Hrad smrti, Tanec smrti, Moji přátelé, Miriam –, napsané s vědomím přísné umělecké kázně, ale vedle toho, téměř jedním dechem deníky či sborníky – Domů, Rosnička, Pro budoucí poutníky a poutnice –, v nichž vedle básnicky silně působivých míst najdeme nesouvislé deníkové záznamy, zápisy snů, básně i překlady, stejně jako tříšť faktů, někdy až pitoreskních. A k tomu se přiřazuje pokus o zastřené zachycení historie vlastního rodu v knize V Zabajkalí (1913). Od roku 1917 pak navíc začíná vydávat Deml vlastní periodikum Šlépěje, které vycházejí v nepravidelných intervalech až do roku 1941. Vedle vlastních prací vydává v tomto období také řadu překladů, z nichž některé vlivy se přelévají do původních knih – Svaté Hildegardy Cestyvěz (1911), Slavík svatého Bonaventury (1912), Život svaté Dympny, panny a mučednice (1912), A. K. Emmerichové Horu proroků (1912) aj. Míra osobnosti je mírou díla. První verze Hradu smrti vzniká již v roce 1909, próza Bílý medvěd z Tance smrti je obsažena v dopise Otokaru Březinovi z 9. června 1908, Rosnička vychází v roce 1912, první skupina básní v próze Moji přátelé je napsána roku 1909 ve Staré Říši a v témže roce vychází ve Studiu atd. – už tento fragmentární výčet dokládá, že všechny různorodé stránky Demlovy tvorby vznikají ve stejné době a téměř zároveň, v jediném tvůrčím náporu – v období nejkrušnějšího zápasu o existenci, o uhájení holého živobytí, a ve chvílích, kdy jsou nepochybně nejobnaženěji otřeseny jeho představy o vykonávání kněžského povolání. Pro Demla samého nebylo ovšem mezi těmito tak žánrově a tvarově rozdílnými knihami podstatného rozdílu. Po vydání Hradu smrti a Domů píše 4. února 1913 Otokaru Březinovi.
50
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 51
Hrad smrti jest možná mnohem utěšenějším dílem nežli Domů. Ale obě tyto knihy jsou pro mne Hradem Smrti. A hradem. Jisto jest, že jsem úplně osaměl, vydav tyto knihy... Jsem velmi šťasten, mistře můj, příteli, snad už kolik let nebyl jsem tak šťasten a děkuji svému Andělu Strážci, že mi vnukl, abych nedbaje ani církevních zákonů, ani pravidel synovství a společenského studu, vydal Hrad smrti a Domů. Všichni zmlkli, všichni ode mne odskočili s hrůzou... (Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, s. 88)
Možnosti, které v Demlovi vytvořily rodinné vztahy, emotivně prožité dětství – „zasažené Smrtí“, paralelně s jeho básnickým úsilím, to, co v Notantur Lumina vyslovoval jen z dálky, se náporem reálných faktů při střetnutí s konzistoří dalo do pohybu. Deml poznává, že skutečnost, a zvlášť lidská skutečnost, nemusí být vůči člověku pouze nepřátelská, nemusí gnozeologii subjektu klást pouze odpor, ale že skutečnost může člověka ohrozit, a v rámci jistých podmínek člověka dokonce zničí. Bytí může být ve své samotné podstatě, v životu, zničeno. To je základní jmenovatel všech těchto knih, ohroženost bytí je často ještě stupňována v pocit ohroženosti ještě před samotným fyzickým ohrožením. Tento stupeň uvědomění si života znamená pro Demla činit, vydávat svědectví, být tak či onak „ve službě“, a zároveň hledat jistoty, východiska. Proto vidím všechna tato Demlova díla jako celek, zvláště toto období Hradů tvoří jeden celistvý organismus, v němž všechny různé realizace osobnosti tepou jako její tepny. Ačkoliv se to bude zdát paradoxní, je hlavní tendencí Demlovy osobnosti i jeho básnického úsilí roztříštěný vesmír, v němž se člověk nachází, sjednotit, vrátit ho do prvotního stavu. Ústřední knihou tohoto období je Hrad smrti (1912), jejíž původní text z roku 1909 na radu Březinovu opatří předmluvou a vydavatelskými poznámkami, aby ho sjednotil do podoby nalezeného rukopisu z jiných dob. Původní, zřejmě fragmentární členění, se dá uhádnout podle hlavních tematických linií a vlastně splývá se základními konstantami Demlovy osobnosti.
51
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 52
První fragment je věnován nemocné sestřičce Matylce, druhý je vizí smrti, rozkladu a pohřbu země a třetí je obrazem pasti, podzemního labyrintu. Základní spojovací linií je otázka volby povolání, tedy kněžství, ve vypjatě dramatickém konfliktu s dílem celého života – knihou, tedy uměním či básnictvím. Již v Notantur Lumina je dětství v Demlově vidění neoddělitelně spojeno s krajinou. A já vyšel hledat dítě. Najdu je možná tento den. A teď už nevím, co řeknu. Tady jest jiný kraj. Tady jest nějaká řeč od naší velice odlišná. (Hledá se dítě, s. 46)
Podobně začíná i Hrad smrti, jen vymezení je už hlubší a přesnější. Zobrazení krajiny, vidění krajiny je u Demla určováno vnitřními stavy. A tak hned na začátku pokládá osudovou otázku, kterou bude ostatně řešit v celém svém díle. Proč je mi tento kraj tak beznadějným?
(Můj očistec, s. 21)
Sestřička Matylka, jejímž obrazem Deml zaplňoval krajinu dětství či perspektivu dětství, jak jsme to poznali v první knize, se nyní osudově stává „osou nečekaného útvaru“. Deml ji klade přímo vedle nutnosti, aby se stal knězem. Proto s takovou jímavostí evokuje obraz dětství čistého a bezbranného, s něhou, která vyvolává zároveň obraz i jeho dětských zážitků, kde probleskne také vzpomínka na zemřelou matku. Ví, že dětství je nejen světlem milosti v paměti člověka, ale že zároveň to, co se zde člověk naučil a čím se zde utvářel, se může stát právě opakem. Dětství se může zvrátit v předpoklad zkázy člověka. V krajině svého dětství Deml poznává, že skutečnost může krystalizovat, proměnit se ve svůj protiklad. To jsou první příznaky rozpadu vědomí člověka, odtud počíná bloudění v neustálých protikladech, uvědomění si, že skutečnost může být zároveň vším i ničím.
52
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 53
Z hlubokosti rodu, z hlubokosti svého dětství vchází člověk do světa. Sestřička Matylka se pro Demla stává zároveň motivem, ztělesňujícím pokoru a sebeobětování života, který se nemůže plně rozvinout, přijímání toho, že člověk nemůže překročit reálné a kruté hranice svého vymezení, v němž se narodil a které jej tvoří. Ona tedy zpívala... Byl to hlásek kuřátka násilně osleplého, které však nechali na živě: stojí prostřed dvora samotno, jen bázní řízeno, a my lidé nemáme odvahy, života ho zbaviti, takového, ani dosti pokdy, abychom byli stále při něm, ve dne, v noci... Byl to hlásek pramínku, vyluzovaný plaše v dutině lesního drnu, na ulomené větvičce, zatím co nahoře prsa borovic koupají se v slunci. Hlásek, jediné kvítko, chudobka v prstech sirotkových. Jediné světýlko jdoucí a prokmitávající kořáním noci. Zákon jest tvrdý, vina ještě tvrdší: já tehdy nepovstal, abych tě unesl z brlohu hrůzy, i pro zvíře dosti strašlivého, do země dobroty a krásy, z níž jsme vyhnáni, ó Sestro! (Můj očistec, s. 25)
Matylčin a svůj úděl gnómicky glosuje v poznámce vydavatelově na okraji rukopisu Hradu smrti: „Č..., ničeho... rozsochatých... příliš... proti osudu.“ Tento fragmentární palimpsest se ovšem dá rozluštit pomocí Mých přátel jako apostrofa, která dokládá, kdy už začíná člověk „trpěti v lidském těle na zemi“. Čekanko, ničeho jsme nevěděli o světě na svých stoncích rozsochatých a holých, a naše oči byly příliš jemné proti osudu... (Miriam – Moji přátelé, s. 162)
Faktografie Demlova dětství, téměř neustálá smrt, která tuto rodinu navštěvovala a dopadala na jeho sourozence sotva narozené, vytváří v něm předpoklad neodbytné přítomnosti smrti ve světě. Jeho panství je „vysádované bílými kameny Smrti“. A dále v textu to vymezuje ještě přesněji – „jako každý tvůrce, tak i Smrt koná před svým definitivním dílem pokusy a studie.“ To už je přímo zpáteční vymezení sebe, vidění smrti jako tvůrce.
53
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 54
V Notantur Lumina byla ještě smrt jedním z atributů skutečnosti, byla jen v „průpravách“, navozovala jen dramatický kontrapunkt, nyní je ale veškero bytí smrtí, nebytím tvořeno, prorostlé, což je vysloveno ve výkřiku – „země jest mrtva!“, ale zasazeného máchovsky do měsíce května, do nejprudšího rozpuku jara. A veškerá skutečnost však už není pouze ve stavu smrti, dokonce je již v pokročilejším stádiu, mezní hranice je překročena, skutečnost je navlečena do „kostýmu hniloby“ a naplňuje člověka hnusem. Ale i vítr, ač nejsvobodnější a nejrychlejší, neuspěl se zachrániti, zalknuv se puchem, a teď tu leží jak s nervy a svaly popuštěnými, navždy už nepružnými, v řídké nesoudržné hmotě svého ohromného těla. Voda v řečišti jest v nejvyšším stupni rozkladu, do městské kašny stéká hnis, pronikající všechny budovy, zvláště pak zdivo klášterní. (Můj očistec, s. 33)
A jako prahorní zážitek, který symbolizuje tento pohřeb země, se v krajině vynořují z města vynesené ohromné máry. Veškerá zkáza je posléze transponována do vidění zničeného města, připomínající vidění z Apokalypsy (kapitola 21, 22). A Deml trpce konstatuje: „ ... buďto zde není kněze, anebo je-li zde, jest jako by ho nebylo.“ Smrt, která byla doposud částí vnějšího světa, prorůstá do pocitu bytí vnitřního, subjektivního. V Hradu smrti je jeho hlavním komponentem kniha, symbol umění, v ní je možná realizace člověka jako subjektu proti zkáze, ale ona zároveň se stává jejím hlavním důvodem, příčinou. Reálná fakta Demlova zápasu o holou existenci s církevní hierarchií zde přerůstají v obraz boje s imaginární Mocí, v boj o záchranu života. Ale ten, jenž mne pronásledoval, a jehož jméno, jakmile bude lidským jazykem vynalezeno, samo o sobě stačí, aby ti, kdož jsou na polích, se nevraceli, a kdo na střechách, nesestupovali – tento, řku, Stihatel můj na
54
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 55
počátku svého výpadu postupoval proti mně krokem klikatým (ne nepodoben černému, kmitajícímu se blesku, účelně rýsovanému v letu jistých ptáků a na hřbetě zmije), chtěje mne už z dálky fascinovati pohybem, což se mu, ó běda, z části podařilo. (Můj očistec, s. 41–42)
Subjektivní pocit zmaru, smrti je silnější než samotný fakt smrti, protože je to trvalý stav vnitřní afirmace subjektu. Lidská skutečnost se mění, přestavuje v neprostupný labyrint, podzemní bludiště, z něhož všechny cesty vedou, až na jedinou, „k jisté smrti“, jak si to hrdina při svém zoufalém útěku před svým „vrahem“ – „nadlidsky inteligentním Netvorem (jenž se v tomto labyrintu skrývá, démonický pavouk, nehybně – protože neomylně – vyčkávající své oběti)“ – postupně uvědomuje. Je to symbolický obraz člověka v moderním institucionalizovaném světě, v němž „člověčí se stává zvířecím a zvířecí člověčím“ (Karl Marx), a Deml to téměř stejně klasifikuje. ... kdežto černá zvěř vzbuzuje ve mně kromě hrůzy daleko větší hnus, ztotožňujíc se mi jaksi, nevím proč, s nepojmenovatelnou ohavností... Jak (Můj očistec, s. 42–43) teprve: černý – „člověk“!? –
To je nejzazší mez – skutečnost už je jen to, co naplňuje vědomí pocitem hnusu. Jistou možností záchrany v ponurém šeru podzemního bludiště navodí záblesk slunečního světla, ale je to vlastně vzpomínka z dětství, pruh slunečních paprsků, padající do světnice s Betlémem a matkou a proměňující světnici v Ráj. Toto světlo v podzemí, které vzbudí na okamžik pocit štěstí a blízké záchrany, je však nepochybně klamem, jako jsou klamem lidské hlasy, které se poblíž ozývají. Poznání vnější i vnitřní ohroženosti, trvalá přítomnost smrti splývá v jediném zážitku Smrti, která vše rozhoduje, a tak v závěru dochází k vyrovnání dramatu člověka a vesmíru, platí pro ně stejné zákony, a zároveň je to katarze lásky.
55
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 56
Jak asi je sladko umříti pro bytost, kterou možno milovati! (Můj očistec, s. 50)
Láska je to, co překlenuje, kde se člověk realizuje jako člověk: překračuje ve vztahu k svému nesubjektivnímu i své nebytí. Vědomí života žitého ve smrti je základní Demlova zkušenost. Proto všechny situace, do nichž se hrdina dostává v prózách Tance smrti (1914), jsou situacemi mezními – je buď přímo ohrožen zničením, nebo je v pasti, z níž není úniku jinak než smrtí. Světlo, které bylo kumulací jednoty světa a slova, vírem, z něhož vše vyrůstalo, obsahuje v sobě nyní přísvit úzkosti a hrůzy. Člověk je jím zasažen, stává se bezmocným a hnusí se i sám sobě. I krajina je jím ovládnuta. Ono ráno, kterým jsem se ubíral, ono ráno s vysokými, nepohnutými oblaky, s onou melancholií, kterou lze viděti jak opuštěnou pannu na pokosených loukách, obnažených ustrnulým černým lesům na vůkolních stráních, ono ráno, cítil jsem to, nebude míti svého poledne... Dokud ještě máte v čerstvé paměti tento obraz pokosených luk, a dokud vás ovívají chorobné vůně neviditelné věčné lampy, visící za takových dní z nepohnutých oblaků nad liduprázdnou, vyjevenou krajinou, rozpomeňte se, že jediné ptáče, popelavých barev, takový střízlíček, poletující nízkým vrbovím, jehož listí odhrnuje větřík, smutně zvědavý, na břehu řeky, lesknoucí se v černých tišinách jak převrácená těla mrtvých ryb: představuje vám (Můj očistec, s. 54) strnulé Oko boží a celou vaši bezradnost...
Obrazem pasti, strnulosti a rozpadu reality není už jen apokalyptické město, ale město průmyslu, obchodu, žurnalistiky a divadel. Lidé v něm jsou jen „figurínami loutkového divadla“, a přitom „všichni tito lidé prostě někam jdou, ničeho se nedotýkajíce, a to do té míry, že všechno zůstává neporušeno, i pokrm, jehož právě požívají“. A jediným živým, koho lze potkati mezi těmito mrtvými je Mrtvý. Jedině toto světlo mrtvého je světlem skutečným.
56
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 57
Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržeti smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že v absolutní rozervanosti najde sama sebe. (Hegel, Fenomenologie ducha, s. 69)
Tak zde vyrůstá vidina města budoucnosti, v němž všichni budou „mrtví“, zasutí v pasti pseudokonkrétnosti svých životů. To, co realitou není, se za ni vydává, je za ni vydáváno. A vědomí skutečně žitého života a existence světa je právě proto zkázou, vědomí vlastní pravdy bytí člověka zničí, tento zákon neúprosně vládne v tomto světě a hrdina se do mrtvého světla, které je vlastně světlem živým, vrhá jako do propasti. Nakolik jsou Demlovy prózy básnickými eseji či vypjatě lyricky evokačním ztvárněním skutečnosti, nebo naopak záznamem snů či konstruovanými povídkami, rozehrávajícími napětí mezi snem a skutečností, by se dalo určit jen obtížně. Sám Deml v dopise Březinovi jednu z těchto próz charakterizuje: Vy sám, drahý Příteli, budete věděti, je-li tato povídka srozumitelna a bylo-li nějak prospěšno ji vypravovati. Když všichni dokola o vypravovateli pochybují, zvláště o jeho pravdomluvnosti, není divu, že člověk ten sám o sobě ničeho neví a – také nikomu nevěří a ničemu: leda svému Snu, jsa tedy nevolný. (Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, s. 70)
Citovaný úryvek z dopisu se týká prózy Bílý medvěd, jejíž zasazení do skutečnosti se pohybuje na pomezí snu a fikce. Proti zkáze je člověk vždycky sám nebo s „druhem“, který trpí stejnou ohrožeností. Ohrožení života je základní stav, původce je neznám, ohrožení je už – stav před skutečně reálným ohrožením, a týká se nejen člověka, ale i věcí, protože věci jsou „bratry“ člověka, on je jejich mírou, původcem i aktivním hybatelem. ... neboť kde jest ohrožen člověk, tam i všechny věci cítí se ohroženy. (Můj očistec, s. 62)
57
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 58
To je jeden z nejčinnějších, z nejaktivnějších postulátů Demlových. Lidé se v tomto světě výrobků stávají věcmi, je proto možno je zničit, manipulovat s nimi stejně jako s věcmi. Věci samy o sobě jsou něco, co je mimo člověka a co je proto zcizitelné. Aby se toto zcizování stalo vzájemným, je třeba, aby lidé jen mlčky vystupovali vůči sobě navzájem jako soukromí vlastnící těchto zcizitelných věcí, tedy i jako navzájem na sobě nezávislé osoby. (Karl Marx, Kapitál I, s. 105)
Kdy se člověk stane člověkem „mimo člověka“? Mezními situacemi, do nichž Deml svého hrdinu staví, nám odpověď na tuto otázku navozuje. Podobně jako Odysseus v homérském mýtu musí také Demlův hrdina sestoupit do podsvětí, aby poznal cenu života a lásky. V próze Orlové je to opět rodný kraj. Ach, můj rodný kraj! Dokonale jej vyklidila milenka má Smrt. (Můj očistec, s. 68)
A teprve, když všichni zemřeli, člověk poznává, co skutečně miloval. Symbolem smrti jsou Orlové, symbol převzatý z Apokalypsy. ... a čtvrté zvíře, podobné orlu letícímu... A když otevřel pečet čtvrtou, slyšel jsem hlas zvířete řkoucí: hle, kůň, a toho, kterýž seděl na něm, jméno Smrt, a peklo šlo za ním. (Zjevení sv. Jana, K 4/7 a K 6/7)
Orlové se zjevují v tom okamžiku, kdy „zjev života se stává určitým“. A znovu přísné vymezení hodnot. Jako pro pravdu, tak mnohem více pro její upotřebení musí býti člověk přinucen ohrožením; tímto ohrožením kromě vraha zjevného může býti obloha, toliko obloha, večerní soumrak, jitro, láska, toliko láska. (Můj očistec, s. 71–72)
58
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 59
Druhým místem, kde hrdina potkává smrt v její lidské podobě, jsou lože umírajících. Polarita bytí a nebytí je kořenem všech věcí – v okamžiku, kdy ji předmět vědomí obsahuje, jest. To je Demlovo sjednocení. Ano, tak daleko dospěla dekadence tehdy panující praxe věd a věr, že se považovalo za událost jediné to, co kdysi bylo; to stalo se moudrostí i právem a, rozumí se, i otroctvím národů. I povstal jsem v hněvu a prohlásil za událost jediné to, co jest. Tehdy jsem uzřel Historii veliké Všudypřítomnosti. Jako déšť jabloňových květů, hrstí vánku povětřím rozhozených, byla mi srdce umírajících, (Můj očistec, s. 77) veselá ve svém odletu.
Podobně také obraz letících Orlů, kteří byli symbolem ohrožení Smrtí, mění svůj vnitřní obsah, stává se pozitivním, určuje život. A základními znaky pravého života, života jako díla, jak ho svou proměnou Orlové ztělesňují, je „síla, řád a dobrota“. Vědomí neřešitelné bipolárnosti života, kterou v sobě tají symbol Orlů, shrnuje závěrečná gnóma. A to byl život smrti mé.
(Můj očistec, s. 82)
Vědomí o možnosti katarze smrti v pozitivní hodnotu se nedá stále udržet, navíc Deml už ví, že právě trvání na ní je předpokladem konečné zkázy, a tak představuje různé podoby, které na sebe záhuba jeho hrdiny může vzít. Pro všechny je společné, že vzbuzují utkvění v děsu, v hrůze. Návraty do dětství, jak je Deml v dalších prózách – Jed, Hrající revolver, Noc – evokuje se strhující lyrickou silou i bezbřehou pozorností ke každému předmětu či věci, se však stávají návraty, které jsou počátkem zkázy, a ta na sebe v rodném domě bere podobu ohrožení života jedem, revolverem nebo neživou bytostí-přeludem. Z vypjatých lyrických evokací se vynořují děje, které jsou utvářeny s přísnou logikou, jakou známe ze snů.
59
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 60
V Cizinci se stává důvodem k ohrožení okamžik, kdy si hrdina „sundá“ obličej, kterým má zakrytou svou vlastní skutečnou tvář. V próze Metamorfóza podobné ohrožení vyvolá výměna obličejů, která je symbolem vzájemné lásky dvou bytostí, a tak se zviditelňuje, že v jistém smyslu láska v sobě obsahuje možnosti zkázy. Zároveň se ovšem v lásce ztotožňují oči Matky, Mistra i Sestry, a láskou je pro Demla také slovo, „protože všechny věci viditelné i neviditelné byly učiněny slovem“. Ale především a základním kamenem je bytí: „Někde býti, toť práce, která je nad pomyšlení a slova.“ Sen to je, co uvolňuje v člověku napětí jeho bytí, sen v té podobě, jak jej Deml chápe, je rovnomocnina vědomí. V podstatě není rozdílu mezi našimi sny a mezi naším životem, protože v nás samých není přehrady jako mezi člověkem a člověkem – – – (Můj očistec, s. 130)
Demlovou snahou je vidět člověka celistvě, proto vychází od jeho kořenů, od vědomí existence. Bytí samo a vědomí bytí Demlovi splývá: „slovo je tělem“; „ta a ta krajina, praví se tím: to a to slovo.“ Když Deml řekl o Hradu smrti, že je „mnohem utěšenějším dílem nežli Domů“, bylo to nepochybně z přesvědčení, že i ten nejtragičtější životní fakt nabývá v uměleckém tvaru „utěšené“ podoby. Deník Domů (1913) píše „ten, kterému říkají Jakub Deml kněz, ale který nezná svého jména“. V záznamech z roku 1910 zachycuje poslední dny sestřičky Matylky, a zároveň odkrývá drama, které se v této souvislosti odvíjelo mezi ním, Jakubem Demlem, knězem a umělcem, a brněnskou konzistoří. Kniha je psána v dopisech neznámé, drahé bytosti. Je to deník téměř halucinací, v něž se člověku proměňuje veškerá skutečnost v okamžiku, kdy nemůže strpět rozpor mezi svým vnitřním světem
60
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 61
a tím, co je mu jako jeho vnitřní svět zvnějšku institucí vnucováno, a tehdy opět utkví v hrůze a děsu, v úzkosti z ohrožení, zániku. Oproti tomu zážitek skutečné smrti, jak ji zde představuje blížící se skon Matylky, je překlenován milostným citem, který básník vymezuje: „Miluji? Vždyť kdo miluje, má jednati!“ A právě tento postoj ho vrhá do antinomií, v nichž se mu svět, tak jak jej obklopuje, rozpadá. Deml musí jednati především jako kněz, musí jako kněz „býti ve službě“. Ale má-li přinášet Tělo Páně na smrt nemocné sestřičce, podle papežského dekretu o každodenním svatém přijímání, jinošovský farář to odmítá či o tom nechce nic vědět a radí mu, aby se obrátil k Biskupovi. Deml shrnuje: 1) Biskupovi svému psáti nesmím, to mně bylo zakázáno; 2) Biskup mne nechce viděti; 3) Všechny svoje záležitosti musím adresovati na Konzistoř; 4) Konzistoř zasedá jen jednou týdně; 5) Ordinariátu rovněž nesmím psát; 6) Všechny svoje záležitosti musím posílati cestou děkanského úřadu; 7) Děkanský úřad odešle mou věc, až má kdy, až na to obejde. A mimo to, děkanský úřad žádnou moji záležitost nedoporučí, poněvadž pan děkan jest proti mně (chtěje se zachovati Biskupu, anebo chtěje hověti svému pohodlí, anebo sobectví, což jest totéž) zaujat. 8) Moje sestra může každou chvíli zemříti. (Domů, s. 28)
To je rok 1910. Jaké mělo asi v tomto okamžiku smysl Demlovo kněžství, zvláště splývalo-li Demlovi s člověčenstvím! Nejsem zvíře, nejsem dřevo, nejsem číslem redakčního neb ordinariátního inventáře. Jsem člověk. A bezpochyby Slovan. (Domů, s. 24)
Vědomí smrti, které vrůstá do osobnosti prostřednictvím smrti nejbližších, je ještě zdůrazněno smrtí přítele P. Josefa Poláka.
61
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 62
Smrt přítelova jest jako otvor, proražený beranem věčna do hradby našeho pozemského života. Smrt přítelova jest prvním zakvílením našeho druhého narození. Smrt přítelova jest rána, kterou obdrževše, teprve si uvědomujem, že zemřeme. Koho máme, než-li přátele? (Domů, s. 83)
Proto je nutno skutečnost sdělit prostřednictvím snu, protože skutečný život je v tomto světě pouze snem. „Mluvím jen to, co vidím. A není to obraz mého snu, nýbrž obraz mého bdění.“ Deml se chce vrátit „domů“, to je tam, kde skutečnost a sen splývají, a pro toto domů je básníkem. Zápis snu, později nazvaného Propast mého rodiště, situuje ohrožení, záhubu milované bytosti do básníkova rodného kraje. Je to zdůraznění vědomí, že rodný kraj je rodištěm utkvění ve smrti a skrze něj toto ohrožení postihuje také bytost, kterou on miluje. Tato vazba vědomí smrti na rodný kraj je pro Demla rozhodující, jak jsme už viděli v Hradu a Tanci smrti. Domů je skutečně kniha tragická, odhaluje beze zbytků fakta a události, které přivedly Demla k jeho dramatickému vidění života a světa, jak to kondenzovaně vyjadřuje jeho oxymóron život smrti mé. Podobného ladění je deníková Rosnička (1912), knížka líbezná jen svou předmluvou. Ze svého šebkovického vyhnanství ji Deml posílá svým čtenářům s tímto poselstvím: ROSNIČKU Vám posílám z těchto důvodů: 1) jest také tvorem Božím; 2) jest zvířátkem užitečným, ana se živí hmyzem; 3) má jméno tak krásné, že se těší téže úctě jako vlaštovička; 4) nemiluje bahna jako mnohé sestry její, nýbrž zelený soumrak v korunách stromů; 5) nemá umělého přístřeší; 6) jest na bříšku běloučká a zeleň její má takovou svěžest rajskou, že nás vždycky překvapí;
62
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 63
7) nežije stádně; 8) prorokuje vláhu nebeskou, a když jiní tvorové umlkají a prchají do svých úkrytů, bojíce se bouře, rosnička si zpívá, sama samotinká. (Rosnička, s. 12)
Tuto předmluvu a zároveň podivuhodnou báseň v próze bychom mohli do jisté míry považovat za básníkův autoportrét. Ale na následujících stránkách deníčku pak před námi vyvstane vnitřní obraz Demla v době nejtěžšího zavržení ze strany konzistoře. Jak dokládají jeho zápisky, je živ skutečně „z Boží dlaně“, z toho co mu lidé donesou, ale v jeho utrpení je též cítit jistou sladkost z toho, že trpí pro svou víru, pro skutečnou pravdu své víry. V čem ji nachází, to vyslovuje v dopise svému příteli, ... [abyste pronikl] k DUCHU Církve, jak jej vidím šlehati v díle Kateřiny Emmerichové, svaté Hildegardy, Ruysbroecka, Susona, Taulera, Ventury, Bernarda, P. Fabera a před tím v Otcích Apoštolských ... mnohdy není na světě co dělat, a všechen úkol kněze a křesťana že spočívá často jedině v tom: aby prostě stál. Aby jedině: byl. A že nemusí kromě této „činnosti“ (jest to činnost!) nic jiného dělati a bude při tom hrozným jako pes, který leží u schodiště svého pána. (Rosnička, s. 67–68)
Svůj vztah k tvorbě v této době formuluje: „To Vám pravím, pište vždy jen to, co se skutečně stalo ve Vaší duši. Podnět k tomu může poskytnouti nejnepatrnější událost Vašeho života.“ Rosnička nás také uvádí do období spolupráce s grafikem Josefem Váchalem, který ilustroval první vydání Hradu smrti. V dopise Váchalovi, který zde přetiskuje, cítíme dokonce pocit štěstí, či dokonce slasti ze zážitku a poznání ohrožení, neboť jím je určován skutečný rozměr života. Zády se opírám o vichřici a jen nohama kráčím. – Protože vichřice jde mým směrem, jsem ustavičně na hranicích bezvětří, ale ustavičně na hranicích. Ale co toho jest, co se zastavuje o moje záda! Jaké zvěsti, můj
63
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 64
Bože, jaké rozkazy, jaká tajemství, jaký válečný pokřik, jaký řehot koní, jaké vlání chocholů, jaký praskot plamenů a svalů, jaký šumot řek a krve, jaký smích dětí a Smrti, jaké Pašije, jaká Aleluja! A jest to jen přítomnost, oč se opírám svými zády. (Rosnička, s. 32)
Od předchozích deníků se svou podobou poněkud liší rozsáhlý sborník Pro budoucí poutníky a poutnice (1913), v němž Deml vedle deníkových zápisů klade své básnické texty a verše, překlady Rilka, recenze i posudky církevních cenzorů svých knih či korespondenci s přáteli aj. Jako by chtěl všechny ty, kteří přijdou po něm, varovat před tím, čím prošel a prochází on sám, dál zapisuje a dokumentuje rozličné peripetie svého střetnutí s konzistoří ve vyhnanství v Praze, a zároveň touží sdělit, jakým bohatým vnitřním životem v této nelehké době žije. Na scéně tohoto deníku se objevuje celá řada postav, výraznými hrdiny se stávají Alžběta Wiesenbergerová a S. K. Neumann, který se jako jeden z mála Demlovi přibližuje s plným pochopením pro jeho drama kněze a umělce, jak to zde dokládají jeho fejetony z Lidových novin. Všechny tyto deníky jsou tvořeny se stejným vnitřním napětím, všechna fakta básníkova života jsou sjednocována vnitřním přehodnocením tak, aby dala co nejúplnější obraz jeho nitra, vše je strhováno dovnitř osobnosti. Jsou naplněny úsilím zadržet, sjednotit rozpadající se skutečnost, být přes všechno uplývání a míjení časů i dějů neustále přítomný, být přítomný vnitřně i v tom neztracenějším projevu života. Jsou tvarově a žánrově odvrácenou tváří Hradu či Tance smrti a jsou příkladem, jak se ze životní události či dokumentu vytváří báseň, umění. Viděli jsme, že láska či milostný cit u Demla nabývá intenzity úměrně s narůstáním pocitu ohrožení či přímé hrozby zániku lidské existence i veškeré skutečnosti. Takovéto nebezpečí ovšem číhá na člověka všude a jedinou obranou proti němu je pro Demla láska.
64
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 65
V jeho básnickém postoji a vidění se láska stává syntézou rozpadu vnější i vnitřní skutečnosti, je možností, východiskem, „jak vyjít ze smradlavé samoty svého já“. Tuto sjednocující moc lásky Deml ztvárňuje ve vztahu k věcem a květinám v Mých přátelích (1917), ve vztahu k druhému člověku v Miriam (1916) a ve vztahu ke kolektivu, k lidské pospolitosti vydáváním Šlépějí (1917). Kniha apostrof květin či malých básní v próze Moji přátelé vzniká v podstatě ve třech etapách a zachovává si také toto členění. První skupina byla napsána ještě ve Staré Říši u Josefa Floriana v roce 1909, kde vychází ve Studiu, druhá v Praze v roce 1913 a vystupuje z ní silueta tváře paní Wiesenbergerové-Zacharové, a oba tyto celky tehdy též poprvé knižně vycházejí. Třetí skupinu napsal Deml v Jinošově roku 1917 a ve spojení s dvěma předchozími skupinami kniha téhož roku (a pak ještě mnohokrát v této podobě) vychází. Deml ji ale po celý život doplňoval – v třicátých letech o poměrně rozsáhlou Pupavu (1935) a v padesátých letech o Koniklec (1951). Různé varianty apostrof květin se také objevovaly v dopisech přátelům a své životní chef-d’oeuvre uzavřel Deml básní v próze Ledové květy (1959) – tento rukopis výslovně označil jako Poslední kapitola Mých přátel. Jen vědomí, které zažilo na sobě tíhu či neúprosný tlak svého nebytí a díky tomu mohlo poznat, že všechny vztahy mezi věcmi jsou pouze strnulou konvencí a že jednota světa je tvořena právě rozporností jeho bytí, dokáže svět ve vědomí jakoby zrušit a nalézáním nových vztahů věcí znovu vybudovat. Odtud se rodí asociativní metoda Mých přátel, která je v podstatě totožná s metodou, kterou Deml píše v téže době své deníky. Jestliže klade vedle sebe fakta svého života a vědomí na přeskáčku, bez chronologie, jejich vnitřním sjednotitelem je právě vědomí, které takto vytváří pravdivý obraz o sobě, a samotná fakta jen v těchto souvislostech uvolňují ze sebe svoji vnitřní hodnotu, svoji pravdu. Tato opět je vytvářena ná-
65
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 66
silím na sobě samém, protože subjekt si musel vytvořit smysl pro to, aby takto mohl svět vidět, a to učinil právě prožitkem smrti, rozpadu světa. Vycházet od věci k sobě, a zadržet tak své nebytí, má u Demla ještě další důsledek v souvislosti s jeho kněžstvím, tedy s jeho ideovým východiskem. Říká, že ve svých básních o květinách sleduje Tajemství v člověku a v přírodě současně. Ale Tajemství je Bůh a zároveň: „Každá naše myšlenka, každý náš skutek, každý zjev a projev přírody – jsou Boží události, jsou Boží myšlenkou a slovem. Každá Boží myšlenka je hotovou věcí.“ Výsledkem tohoto hledání Boha je hledání skutečné podoby a povahy věcí, a proto také Demlův smysl pro skutečnost a její vyjádření nabývá neobyčejně širokou, téměř nevyčerpatelnou škálu a rozlohu, a právě díky tomu sleduje bez zábran všechny stránky skutečnosti. Jednotlivé názvy květin jsou tématy, v jejichž rámci „jsou znásilňovány krystaly staré skutečnosti v nový útvar“ (Vítězslav Nezval), a apostrofy se tak stávají novými krystalickými útvary, v jejichž záblescích můžeme spatřit světlo a krajinu Demlova dětství, ozvěny venkovských i lidových tradic, českých klasiků, a zároveň siluety matky, Matylky, přátel, ale především skutečnou krásu věcí. Každá věc, myšlenka, představa či událost musí být podrobena proměně, musí se ocitnout v nových vztazích a souvislostech, jen tak se projeví její skrytá a pravá povaha. Zjeví se její „tajemství“ a „při tom se stane veliké zjevení Krásy“ (Blatouch). Důležité je, že Deml ví, že tuto možnost proměny musí v sobě věc, předmět, obsahovat. Každá malá báseň v próze je tak modelem harmonického vztahu vnitřní a vnější skutečnosti, a ten je vytvářen asociací, jež svým krátkým spojením ruší pseudoexistenci podoby i vztahů věcí, a tak vznikají jejich transfigurace, nebo jinak řečeno podle Rimbauda „halucinace“ či podle Demla „sny“, jejichž logika dává vidět věci
66
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 67
v novém světle, neboť „ve snu věci skutečné zjevují svoji pravou podstatu“. Tato transfigurace – halucinace nebo sen – je vytvářena buď na základě metaforickém, opírá-li se o vzhled či o podobu květiny (Zvonek, Kopretina atd.), nebo metonymickém, ustupuje-li tvářnost rostlin do pozadí, či dokonce zcela mizí, a východiskem metamorfóz jsou tu zjevnější, jinde tajemnější souvislosti, často ovšem Demlem v jiných textech prozrazované (Čekanka, Čičorečka, Fiala noční atd.). Tyto dva principy se ovšem často kříží, prostupují, doplňované navíc transfiguracemi na podstatě eufonie (Rozmarýn, Palma, Platan). Pomněnka se stane vskutku pomněnkou teprve tehdy, když je oslovením-apostrofou proměněna v bytost ztělesňující prostotu, která je dále konkretizována souvislostí s nemluvňátkem v rakvi a posléze družičkami. Vnitřním asociativním spojem obou je pak talířek – rybičky. A zároveň je tato apostrofa nepochybně palimpsestem Erbenova Vodníka. POMNĚNKO, tvá prostota je závidění hodna: i na talířku plesáš u rakve nemluvňátka. Družičky – rybičky. (Miriam – Moji přátelé, s. 166)
Vztah Demlovy kytice přátel k erbenovské baladičnosti dozajista není náhodný, jak dokládá uvedení knihy apostrofou Mateřídoušky. Ostatně také řada dalších apostrof má baladický ráz, ať se jedná o Čičorečku, drúzu příběhu Viktorky Boženy Němcové, či Muchomůrku, prozrazující baladu Čelakovského přímou citací. Jiné apostrofy jsou krystaly, ztajující Demlovy přátelské či milostné vztahy, stejně jako v Tulipánu, ve svém autoportrétu, až programově ve ztajené písňové formě vyslovuje, jaký základní smysl pro překlenutí ohrožení člověka smrtí má pro něho láska, tedy splynutí obou bytostí v milostném citu.
67
Binar 2 - 1. část
27.11.2009 9:48
Stránka 68
Já věru, věru dlouho spal, v svém jako zaklet bolu; chceš? ustelu si opodál a procitneme spolu. A budu-li jak ty květinou, všechno se rázem změní, a mnohé věci pominou, snad také utrpení. Noci svůj kalich uzavřem, bratrsky spolu sníce, že byla kdysi také zem, že však jí není více. (Miriam – Moji přátelé, s. 175)
Jak Deml vychází z pozorování života, jak reálné jsou situace, děje či osoby pro vznik či tvorbu každé asociace, transfigurace, tedy jednotlivých apostrof se můžeme přesvědčit srovnáním Karafiátu a svědectví o jeho vzniku v knize Pro budoucí poutníky a poutnice: „Ostatně, idea Karafiátu ve mně vznikla, když jsem jednou na peroně znojemského nádraží uzřel dvé milencův; On byl mladý důstojník...“ KARAFIÁTE, jest muž či žena, kteří by ocenili krásu bez protějšku?... (Miriam – Moji přátelé, s. 167)
Už jen komentář k této apostrofě dokládá podstatný rys Demlova díla od jeho počátku, je v něm skryta možnost vykládat toto dílo z něho samého. Deml ho tvoří nejen jako básník, ale zároveň jako kritik. Podobně jako se oba póly apostrof jednotlivých květin navzájem neustále konkretizují, květina výpovědí, výpověď květinou, knihy tak odlišné jako Hrad smrti či Moji přátelé či deník Pro budoucí poutníky a poutnice atd. se navzájem prostupují, odhalují svá tajemství a teprve ve svém celku vytváří básnický obraz celistvé skutečnosti, sjednoceného světa. Takový je smysl Demlovy lásky. Překlenovat propasti v jednotlivém bytí, které je ohroženo, mezi subjektem a objektem, mezi objekty navzájem i mezi subjekty. To je nesmírně silná aktivní složka jeho díla, člověk se zúčastňuje na aktivním vytváření obrazu světa, na vyrovnávání dramatu vesmíru a člověka. A Deml tak naplňuje Hérakleitovu maximu: „Vyhledal jsem sebe sama.“
68
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 69
První stopy Miriam nalezneme již ve sborníku Pro budoucí poutníky a poutnice, vzniká tedy původně jako volné lyrické záznamy v deníku či také jako dopisy. Miriam je kniha lásky k druhé bytosti, láska v této chvíli zahrnuje všechno bytí, svět je láskou viděný, láskou proměňovaný, láskou znovu utvářený. Láska je nástroj, protože vztah k druhé bytosti jako k sobě činí z člověka bytost jsoucí, předmětnou bytost. Toto zpředmětňování je vyjadřováno slovem, a proto Miriam nabývá podoby orálního textu, v jehož vlnách a příbojích je všechna realita prosluněna a prostoupena milostným citem – obludný, rozkolísaný svět se ustálil. Zdánlivá bezbřehost lásky, kterou Deml vše zahrnuje, má však vnitřní členění a milostný cit k druhé bytosti prochází několika stupni. Obraz dětských sladkých vztahů, vroucí cit k sestřičce, který je evokován v dětských dialozích, přerůstá ve vztah k duchovní sestře Miriam. Do této kumulace milostného citu se promítají jako výstražné stíny – siluety „zvěčnělé“ Sestry a zemřelé Matky. Tedy i zde, v nenápadné, skryté rovině, se odehrává stále přítomné Demlovo drama. Mírou milostného citu je láska k nadosobní bytosti – Matce boží, tato se v lásce projevuje, zjevuje, je jí určována. Při překračování svých mezí či hranic své bytosti díky milostnému citu se rodí pokora, láska je tedy zřídlem pokory i jejím vyjádřením. Potěšiti v neštěstí může ledakdo, i zvíře, i květina, i strom, i kámen. (Miriam – Moji přátelé, s. 33)
Šťastné chvíle milostné exaltace, kterých je v Miriam většina, dovolují Demlovi do svého milostného citu ke všemu stvořenému zahrnout téměř všechno. Tak krajina, topoly, mohou být obrazem radosti i bolesti, může hovořit se studánkou, zvířaty, balvany, předměty a věcmi, člověk a příroda se mohou navzájem prostupovat nebo se proměňovat – ústa se tak mohou proměnit v „bílý plamen v květu jabloňovém“, sám básník se může stát „rosou v lilii“. Ale Deml přitom stále ví:
69
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 70
… jednomu samému se nebe a ráj neotvírá. Kdo miluje, není už sám. (Miriam – Moji přátelé, s. 80)
A jako memento míry své lásky zapisuje. Či bylo potřeba takového pokoření, mé hanby, takového osamocení, té noci, těch smrtelných hrůz, mého – bezpochyby zoufalství: abych byl, nikoli hoden, nýbrž pouschopněn nastaviti oko srdce svého prvnímu nejslabšímu paprsku tvé naděje?! (Miriam – Moji přátelé, s. 43)
Dávání jistoty, byť třeba jen v lásce, je „činností tvůrčí a neodvolatelnou“ – a je zároveň ustavováním svobody pro člověka. Pro vyjádření milostného citu se proto může Demlova obraznost obracet ke skutečnosti v celé její nezměrné rozmanitosti. Všechny věci, které vidím ve městě a na polích a na cestách a na vodách a na nebi, a v knihách, a v paměti své, všechny ty věci na mne volají a chtějí mluviti o tobě... (Miriam – Moji přátelé, s. 90)
A stejně tak ke snu. Sen jest často jediným věrohodným svědkem nitra našeho, neb když člověk bdí, sám mnohdy se brání pravdě, což jest ovšem nechvalitebno, ač nečiní-li se tak z pokory. (Miriam – Moji přátelé, s. 49)
Tato svoboda mu umožňuje evokovat obrazy Ráje, exotických krajin, na jejichž tvar mají nepochybně vliv jeho překlady (např. A. K. Emmerichová: Hora proroků), nebo se obrozovat z mystiky, mariánského kultu, scholastiky, z mýtů, Písně písní, může vytvářet složité girlandy metafor, dávající myslet na arcimboldovské obrazy i na Vítězslava Nezvala a surrealisty. Jsem řekou a mé dno po celé délce vystláno jest měkce viditelnými i utajenými půvaby tvého těla a duše tvé. Ve stinném vodním obrazu neproniknutelně hustého pobřežního křoví vidím tvé vlasy, Miriam… A čelo tvoje je slunečný koberec luk pod černým lesem vonným tvého temene. A oči tvé jsou dvě čisté studánky pramenité vody na svahu pod kvetoucí
70
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 71
lučinou tvého čela. A obočí tvé jsou dva obloučkovité háječky břízové a v nich pějí sýkorky a stehlíci. A líce tvé jsou dvě stráně porostlé bílým jetelem a mateřídouškou a pasou se na nich ovečky. Tvůj nosíček jest kapličkou, k níž se chodí modlit Cizinec a zdobí ji květinami. Ouška tvá jsou dvě tiché myslivny na obvodu černých hvozdů: chodívám tam na mléko a vždycky mne vítá ochočená laň; když odcházím, smutně se dívá, provázejíc mne až ke brance. Nosní dírky tvé jsou skrýše roztomilých lesních králíků. Ústa tvá jsou tichou roklinou, ve které se dějí svatá zjevení; jest tam léčivý pramen pozakrytý keři polních růží... (Miriam – Moji přátelé, s. 146–147)
Vyvrcholením milostného citu ve všech podobách a zároveň finálem knihy je duchovní splynutí obou bytostí. V tom okamžiku je láska prací a nástrojem. Mým zkoumajícím reflektorem jsi ty, Miriam. Tvoje bytost duchovní i tělesná jest mým zrakem i světlem, sluchem i hlasem, čichem i vůní, hmatem i předmětem hmatu, chutí i pokrmem a nápojem. (Miriam – Moji přátelé, s. 126–127)
A teprve nyní je možno vyslovit skutečné vyznání, které bylo neustále záměrně oddalováno či vyslovováno jen nepřímo. V mém a v tvém srdci také není vášně, a touhy naše jsou u cíle. (Miriam – Moji přátelé, s. 115)
V lásce se člověk ztotožňuje se Stvořitelem, stává se tvůrcem. Předmětnost člověka, která se v lásce vytváří, je předmětností tvůrčí, aktivní. Všechny tyto věci utvořil jsem dle svého obrazu a podobenství tvého, Miriam, a nyní odpočívám od prací svých a vím: všechno je dobré. (Miriam – Moji přátelé, s. 137)
Vrcholná vyznání citu k milované bytosti však Deml už klade do úst Cizinci, tedy tomu, kdo zde „není doma“. Opěvování milenky je rozvinuto v nejsmyslovější podobě, ale tyto vroucí evokace se náhle
71
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 72
lámou a na samotný závěr Deml klade bez přípravy text-sen, v němž je milovaná bytost neúprosně vystavena záhubě. Demlovo poznání, že vědomí pravé podoby věcí a vztahů je předpokladem zkázy, je příliš silné, a tak skutečná láska, jak ji vytváří, je láska zkázná v setkáni s nerealitou, která je zjevným bytím světa. Je nedobrovolným paradoxem Demlova života, že jeho láska, kterou zahrnuje bytost milovanou, je její zkázou, a jen za tuto cenu se on k ní může přiblížit. A zkušenost, kterou vrcholí Miriam, je stejná jako zkušenost, analyzovaná v Hradu či Tanci smrti. A také poznání, že vše je prostoupeno „životem smrti“, tvoří natolik bytostně součást Demlova vědomí, že každá metafora nebo rozvinutý obraz v Miriam je vždy totalitou polárních stránek skutečnosti, je povětšině sloučením – „dobrovolného a nedobrovolného“. TVÁ krása jest jak ony květy nopálové, které se rozvírají jen za slunečna, a zase jako Oenothera, jež rozkvétá po šesté hodině večerní, když motýlům nočním a duši opuštěné nastává potřeba světla. (Miriam – Moji přátelé, s. 124)
Demlův lyrismus, na jedné straně blížící se až mariánské lyrice se všemožnými deminutivy a splynutím duchovní lásky s Bohem, překypující a vznícená metaforičnost, téměř góngorismus metafory v Miriam, ale na druhé straně evokující v Hradu smrti rozpad bytí až k pocitu hnusu, nám zároveň představuje Demla jako jednoho z dědiců tradic českého baroka v naší moderní lyrice, v obou jeho základních liniích, jak je reprezentují Adam Michna z Otradovic svou mariánskou lyrikou a Bedřich Bridel básní Co Bůh? Co člověk? Od rozchodu s Josefem Florianem vydává Deml už své knihy sám. U Floriana se tomu naučil a za války, od roku 1917, začíná vydávat svůj osobní časopis – periodikum Šlépěje, jejichž první tři válečné svazky později v roce 1939 spojí v jednu knihu Oltář v poli,
72
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 73
vydanou připomínkově i symbolicky na prahu druhé světové války. První svazek Šlépějí je věnován F. X. Šaldovi k jeho 50. narozeninám a k Šaldovi se také vztahují úvodní texty, ať se jedná o dopisy či verše. Už v prvních třech svazcích však přerůstají Šlépěje v dopisy širší čtenářské obci, a vedle jmen neznámých se v této „korespondenci“ objevují literární osobnosti jako Richard Weiner, Růžena Svobodová, Helena Malířová atd. Navíc zde Deml přetiskuje dedikace do vlastních knih, které rozesílá, a v těchto drobných textech se vždy znovu a znovu snaží nalézt smysl té či oné knihy, najít k ní svůj zpáteční vztah, a tak se svými čtenáři navázat důvěrné spojení. Tyto demlovské dedikace během času nabudou zcela osobité žánrové podoby, kmitající od lyrické meditace, aforismu, sarkasmu až k veršům, básním v próze, exklamacím, poselstvím a vyznáním, a tvoří zcela originální součást celého Demlova díla. Přitom Deml ve Šlépějích všechny dedikace, které svým čtenářům zasílal, neotiskoval, podobně jako nepřetiskoval všechny dopisy, ať už známým osobnostem či lidem bezejmenným, jak o tom svědčí soustředěné nebo objevené soubory korespondence a dedikací Březinovi, Nezvalovi, Holanovi a dalším, a tak je jistě nepřeberné množství Demlových dopisů stejně jako dedikací, těchto neznámých arcidílek, skryto v soukromých knihovnách, kam Demlovy knihy doputovaly. Ano, Deml chce touto svou aktivitou kolem sebe shromáždit obec, kolektiv a vydáváním Šlépějí vlastně klade otázku individuality a společenství. Když přemýšlí o názvu pro svůj časopis a vábí jej Šlépěje, říká: „Především se mi zalíbila jejich pokora.“ Pokora, jak jsem viděli, znamená pro Demla uvědomění si hranic osobnosti a překročení své individuality. Deml chce přejít do kolektivu, ale s celým bohatstvím svého subjektu, osobnosti, jen v tom okamžiku se může v něm realizovat. Zdá se, že též kolektivní pohroma – válka – nutila Demla vyjít k lidem zároveň s vírou, že jejich neštěstí je dovede k pochopení jeho doposud osaměle žitého „neštěstí“. Tragika
73
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 74
jedince, osobnosti a tragika národa či společnosti jsou vzájemně zrcadlící se póly. Uskutečnit své bytí v kolektivu – je vrcholem cesty od Hradů a Tanců smrti, a proto jsou tyto svazky Šlépějí též Hradem. Objevují se zde výrazně záblesky Demlova humoru, který už v roce 1907 vymezil: „A dostavuje se Humor, kterýsi bratr Snu...“ Humor jako krátké spojení mezi bytím a nebytím věci, humor jako jeden z vrcholů či překonávání úzkosti a děsu. A zároveň jsou Šlépěje osobním svědectvím. Deml se znovu ptá po své matce, popisuje, jak prožíval zprávu o její smrti, která jej zastihla v Rakousku, kam byl poslán jako jedenáctiletý na „veksl“, aby se naučil německy, znovu si uvědomuje bariéru, kterou tato smrt v něm vytvořila: „Jest věčným rozhraním mého viditelného a neviditelného života.“ Jestliže toto vyprávění zasazuje do svého vroucího popisu vystěhovalců, Taliánů, který je utvářen především vstřícnou láskou a pokorou, vidíme zde opět, že tento Demlův vztah ke skutečnosti se rodil z poznání bolesti a ohrožení člověka. Taková je podstata jeho „umění potápěče“, jak to v jednom dopise z roku 1930 nazývá Vladimír Holan, když komentuje Demlovu evokaci setkání s kolovrátkářem, kterého se stal svědkem při návštěvě Tasova. Deml je přímo posedlý potřebou vydat svědectví o každé věci, pokud je, existuje. ... o člověku ať rozhoduje míra jeho lidskosti a nikoli rod a nikoli kapitál. (Šlépěje I, s. 77)
A s tímto přesvědčením Deml vchází mezi své čtenáře, do svého kolektivu. Chce být člověkem mezi lidmi, chce být zúčastněn. Mým přátelům a všem ostatním lidem a tvorům: Dávám výstrahu Vašim zrakům a srdci Vašemu, aby nevěřili, že mne může něco jiného boleti kromě představy, že na prérii Věčnosti, prostřené jak koberec našim nadějím a krokům, bych mohl býti od Vás i jen na okamžik odloučen. (Šlépěje I, s. 51)
74
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 75
K nejkrásnějším stránkám prvních svazečků Šlépěji patří ty, které jsou věnovány příteli F. X. Šaldovi. Zde se rodí nový typ demlovské prózy, v jejíž větě se subjekt vyprávění vyslovuje, zpředmětňuje ztvárňováním, a tedy splynutím s vnitřní skutečností věcí, sjednocením svého vnitřního světa se světem vnějším. Drahý příteli, dech mi přimrzl do rána k oknům. Těchto pár řádků – zimou sražený dech mých snů na okénku tohoto listu. Bůh ví, jak začnu. Bůh ví, co řeknu. (Šlépěje II, s. 10)
Středu vesmíru je dosaženo, je jím vnitřní bytí člověka, a to se rozlévá do stále širších kruhů, stahujíc do svého víru veškerou skutečnost. Mluvit věcmi, to je výsledek Demlovy životní zkušenosti, znásobený jeho studiem teologie. Ten, kdo mluví o věcech, maje mluvit věcmi, ocitá se „v historii“, a jak jsme viděli, Deml chce být zde, být přítomen. A skutečnost se tak může stát zjevením, její ztvárňování v básnickém díle je neustále krátké spojení mezi duchem a světem. Byly-li stránky Hradů a Tanců smrti analýzami, úvahami o skutečnosti, nyní sama skutečnost, prostoupena subjektem, vládne. Vzít lidi za ruce, táhnout je a ukazovati jim věci, jak byly stvořeny, a mluviti a mluviti, aby neviděli nás. (Šlépěje III, s. 32)
To je poetika, a současně také zřídlo Demlovy melické prózy. Období, které prožívá, je obdobím hluboké samoty, a otřesy, které zachvívají básníkovou bytostí, jsou rovněž ozvěnami války, a do Šlépějí vane její dech: „Hlas, jenž nyní zaznívá světem, jest násilný a umělý.“ Deml zároveň výrazně koriguje svoji první knihu Notantur Lumina, vydává ji pod českým názvem První světla (1917), jako by chtěl změřit svoji cestu. A je plný víry, že se vším, co jej tvoří, může vyjít mezi lidi a že bude přijat.
75
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 76
Každý najde v mých knihách něco pro sebe a něco proti sobě. Ve mně. (Šlépěje III, s. 30)
A v jednom proudu svých vět spojuje vyprávění o svých knihách, o houslích, o lékařském sluchátku, a dokonce o lidském srdci a zabité štice, a kladení těchto tak nepatřičných věcí vedle sebe dovádí k jemným vzájemně se prostupujícím zábleskům humoru i úzkosti. Ale přes všechnu životodárnou sílu lásky, přes všechnu touhu vyjít ze sebe k lidem, chvěje se a neodbytně prokmitává stránkami Šlépějí vnitřní vědomí o neustálé ohroženosti člověka a světa, sloučené v jedno. S hořkostí konstatuje: Bože můj, co je mi dnes platen dopis, nejsem-li dárcem života! Ó kdyby (Šlépěje II, s. 70) to bylo možno za cenu mého života!
A do toho se prolamuje tak vytoužené splynutí člověka s věcmi – v tomto svodu, uzemnění všeho –, jak to najdeme v tíživém závěru prvního svazku Šlépějí. Zima jest, ale mé květiny dosud kvetou, jako by na něco ještě čekaly... Často udržoval jsem je na životě s velikou bolestí, ba nelhu, s nasazením svého života a ví sám Bůh, zda i ne za cenu své věčné spásy? – Ve dne vždy jsem byl slovem i skutkem mlčenliv a rozumný až i v ostýchavost, v noci však někdy probudil mne ze spaní můj vlastní pláč a rád bych řekl, že nemohl jsem tomu porozuměti, ale viděl jsem, že jest dobře, když se člověk v takové chvíli probudí, poněvadž spánek měnívá člověka a tu pak se nepláče jako člověk, nýbrž jako ubohé zvíře, které zabíjejí anebo škrtí, ač chtělo samo umříti... Včera v noci stalo se mi to zase a nejhorší jest, že je to celý den viděti na očích a marně se to smývá...! (Šlépěje I, s. 99)
Takové je básníkovo poselství k lidem, přátelům, stejně ohroženým jako on.
76
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 77
Na jaře roku 1918 na brněnském nádraží se Jakub Deml setkává s Pavlou Kytlicovou (8. 4. 1874 – 29. 1. 1932). Její osoba i přátelství jej bude provázet až přes práh třicátých let. V její společnosti prožije Deml svoji poslední anabázi a nalezení domova. Stěhuje se na čas ke Kytlicovým do Šternberku, ale již na počátku roku 1920 jej nalezneme na Slovensku v Topolčankách, kde se má stát správcem uměleckých památek a knihovny tamějšího zámku. Zve tam své přátele, navštěvuje jej tam F. X. Šalda, Otokar Březina, Jaroslav Durych a další. Ale celá záležitost dopadne typicky demlovsky smutně, místo je mu odepřeno, navíc jeho pokus o usídlení na Slovensku se stane předmětem sporů a invektiv v tisku, a tak Deml odchází napřed do Vrchběli pod Bezdězem – první dopis Březinovi odtud je datován 18. října 1920, ale již na jaře roku 1921 pobývá v Praze. Tehdy koupí v Tasově, v části nazvané Bosna, pozemek a nechá si tam postavit dům, do něhož se nastěhuje 20. června 1922. Zde bydlí až do své smrti. Putování skončilo, střed vesmíru byl nalezen i reálně. V roce 1904 Deml v dopise Otokaru Březinovi napsal: „ … churavím od chvíle, kdy jsem začal dýchati otrávený vzduch svého rodiště“. Ale v deníku Domů z roku 1913 už ví, že „bolest vodí nás na místa, kde jsme již nemínili vkročit“. Ano, Tasov je pro Demla střed vesmíru i střed srdce, Tasov je jistota, Tasov je pevný, reálný v krajině, zde žila matka, otec – básník zde zná každý kámen, každou mez, návrat do Tasova je skutečný návrat do dětství. V Tasově žije s Demlem Pavla Kytlicová: v jejím přátelství a společnosti nalézá básník uklidnění a společně s ní zde zakládá „tasovskou rodinu přátel“, jejímiž členy se stávají příslušníci všech společenských vrstev, stejně jako osobnosti literárního světa počínaje Březinou... Kytlicová se zde stává nejen vydavatelkou jeho knih, ale také autorkou vzpomínek na své dětství ve Vídni, nazvaných Rodiče
MÝTUS DUŠE
77
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 78
a děti (5 sv., 1924–1931). Drama se ustálilo, vnějškově ho téměř nic nepřipomíná, vytvořil se styl. A Deml znovu sestupuje do svého srdce, do středu svého bytí, ale tentokrát se však pokusí překročit hranici svého narození – dobrat se tajemství svého rodu, najít své kořeny u předků. Výsledkem pobytu na Slovensku byla půvabná próza Z mého okovu, otištěná poprvé ve Šlépějích VII (1920, knižně 1927). Deml ji věnuje Jaroslavu Durychovi a evokuje v ní s mistrovstvím mu vlastním krásu slovenské přírody, kolorit slovenského života, a tím vším se prolínají jeho vlastní vzpomínky. Noří se přitom do hlubin skutečnosti ve vší její jevové podobě a marginálie po stranách textu navozují napětí, které vzniká mezi smyslovou podobou skutečnosti a její interpretací. Spojuje se v nich ztvárnění skutečnosti v metaforické zkratce a úvaha o ní jiskřivými, často humornými glosami. Je to další prohloubení a nový tvar demlovské prózy a Demlovy věty ve svém jednolitém proudu zároveň vytvářejí meandry, do nichž se zachycuje a ukládá vše, co se octne básníkovi pod rukou. A tak se před námi odvíjejí obrazy a výjevy z přírody, z lovu ryb, drobné příhody, vzpomínky, a to vše prokládané národními písněmi i útržky současné politické situace. Základem Demlova postupu je asociativní metoda, jak ji dokládá tento úryvek. Zrovna včera stalo se mi to zas, šelť jsem naproti příteli Stáňovi, noc byla měsíčná, kdesi zaštěkl pes, ale neurčitě, jak v pozadí obrazu, zrovna tak ozval se roh hlásného a tam pod zamženou strání a horou vyvěrala píseň, píseň slovenských dívek a snad vinou těch nekonečných strání a zoufale daleko táhnoucích se horských hřbetů a pod tímto nebem podobala se ta píseň nahým loktům, které se vzpínají k měsíci, anebo břišním výkřikům umírajícího a nejvíce nočním zvukům milujících se kocourů a koček: ša(Z mého okovu, s. 70) kali a Orient!
78
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 79
A jako by chtěl charakterizovat svůj sestup do vlastního nitra, to, jak vědomí nebytí prosáklo každým jeho nervem, myšlenkou, pamětí, a současně celé období, které se otevírá před ním, komentuje ulovení štiky těmito slovy: … a já Vám byl přesvědčen, že nikoli ryba, nýbrž řeka se cloumá na kotvici: Na povrchu totiž není to tak zlé, neboť člověk všecko vidí a cítí se tedy bezpečným, ale když zuří a trpí něco velikého v hlubinách! (Z mého okovu, s. 16)
Řeka reality na kotvici subjektu a všechno utrpení sestoupilo do bezpečí srdce, a je-li vůbec smích, pak: „Jaký smysl měly by dnes naše dílo anebo pláč, kdyby se nezdály dětinsky směšnými?“ Vrhnout se do nitra skutečnosti, a tak strpět svou zkázu, je činnost mýtotvorná, vzpomeňme jen na Joyceova Odyssea. Nyní přichází chvíle, kdy bude mluviti ticho a člověk! (Česno, s. 8)
To už je závěr Amerických houpaček, první prózy z Česna, které vychází v roce 1924. V drobných prózách Deml potěžkává všechny věci, které potkává, a hledá jejich hodnoty pro člověka, evokuje bytí věcí i jejich nebytí, smysl jejich existence, strhává z tváří věcí a jevů masku pseudokonkrétnosti, už příliš dobře ví, že skutečnost a svět se jinak jeví, a jinak je. Člověk a jeho poznání podstaty bytí, hloubka jeho citu, se mu stává mírou všeho. Tak všechno je měřeno buď prolnutím věcí tradičně nepatřících k sobě, nečekanými zvraty jedné podoby věcí i člověka v druhou, nebo náhlou změnou úhlu pohledu jako v próze Pojď, bratře můj, kde toho dosahuje srovnáním s obludností války. Chceš poznati svoji podobu a cenu? Chceš viděti, kdo jsi? Postav se před ohromné zrcadlo poslední Války a podívej se do něho na svůj obličej … a především na své ruce! (Česno, s. 19)
79
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 80
Toutéž mírou se stává také vlastní utrpení, jako v zápisech Kolokvia, stejně jako sen, láska, smrt či práce. Najdeme zde turgeněvovskou povídku Strašidlo, přísně vystavěnou na vztahu pověry a skutečnosti, ale i drobný meditativní medailonek o zabíjení králíka. Deml rozvíjí asociativní tok své prózy a v metaforicky budovaných větách se mu daří zachytit dramatičnost, v níž se člověk a věci ocitají na hranici svých proměn či se navzájem proměňují, ale zároveň ví o korektivu, jemuž jeho básnická práce podléhá. Slova jsou jako plevy, zrní je daleko…
(Česno, s. 107)
Skutečnost ve veškerých svých podobách a tvarech je zasažena stejným vichrem metamorfóz zvratů bytí v nebytí, a tomuto víru chce být práv také Demlův jazyk. Tak vznikají staccata líbezné prózy Štědrý den, kde i okamžik narození Spasitele je ztvárněn jakoby mluvením z cesty, protože Deml ví: Moje nynější utrpení je bez východiska, je docela nesmyslné a bez mojí viny. Moje utrpení se zbláznilo. Dívám se na ně jako blbec. (Česno, s. 107)
A je to utrpení z pomíjejícnosti všeho. Demlovo slovo a jeho imaginace svět přímo rozžhavují. Snad proto, že svou podstatou je ke skutečnosti přímo přisát. Jsem duchem i srdcem a naštěstí již rodem sedlák a raději mám věci než slova… (Česno, s. 113)
Ano, poznání míry reality vnější je mírou pro vytváření reality vnitřní. Hrůza prózy Kostel, do níž se propadáme postupně jako do tíživého snu, nám odkrývá tragičnost paradoxu Demlova kněžského poslání a jeho institucionální podoby. Skutečnost v tomto snu nabývá podoby zdání, a také osoby jako by si vyměňovaly své role. Skutečné se stává neskutečným, a naopak. Přesně tak, jak to v životě vládne. Hrůza této prózy je i hrůzou našich životů.
80
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 81
Závěrečná báseň v próze Za našimi větami sice vyslovuje i shrnuje poetiku této Demlovy knihy a je její dominantou, ale zároveň se dá uplatnit na celé Demlovo básnické dílo. Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečností a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extáze a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkaní kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy. (Česno, s. 135)
V Demlově díle neběží paradoxně o dílo, o dílo jako o výsledek slovesné práce či umění, ale „věc sama“ je člověk. Člověk a možnosti, relace, podmínky a podstata jeho bytí. Od roku 1922 se Jakub Deml angažuje v sokolském hnutí. Přivádí jej tam jeho touha po vyjití ze sebe, po splynutí s kolektivem. Stát se součástí nadosobní pospolitosti bylo vždy nedílnou potřebou jeho bytosti. Při vydávání Studia mu šlo o ustavení „strany přátel Božích“ a jeho činnost v sokolství byla praktickým vyústěním jeho touhy a naděje vyslovené v závěru třetích Šlépějí. Když jsem se dověděl, že byl prohlášen svobodný Československý stát, utekl jsem nahoru do svého pokojíka, padl na kolena a slzy vyhrkly mi z očí, neboť takto jsem se modlil: Bože, obklič nás hranicemi velikosti své! (Šlépějě III, 1919, s. 91)
81
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 82
Deml je neochvějně přesvědčen, že jeho sen o národě či o národní sounáležitosti se dá na „sokolské cestě“ uskutečnit, a proto se na své čtenáře, bratry a sestry obrací s naléhavou výzvou. ... ty sám musíš vyjít, tak jako já, ze smradlavé samoty svého já do společnosti přátel Božích... (Šlépěje XI, 1928, s. 11)
Toto přesvědčení rovněž tvořilo jeho vztah k přátelům, a čím násilněji byl vržen do své samoty, tím intenzivněji své přátele zahrnoval láskou, neboť přátelství vždy tvořilo jednu ze základních nevypočitatelných rovnic jeho bytosti, a když nenalezl rovnomocnou odpověď u bytosti, kterou tolik miloval, končilo to často pravým opakem. „Proč musím nenávidět, tam, kde tolik miluji?“ Zde snad můžeme nalézt základ všech proslulých peripetií a zvratů ve vztazích k Březinovi, Bílkovi, Florianovi, F. X. Šaldovi, Durychovi a nepřeberné řadě významných i bezvýznamných přátel. Deml vždy stál pevně na svém, i když se mýlil, a proto se cesty rozcházely. Jeho láska, která se tak často měnila až v prudké a sarkastické útoky a výpady, neznamenající ovšem zavržení navždy – Deml mluvil o „pravdě okamžiku“ –, se nikdy neproměnila v lhostejnost, protože lhostejnost byla pro něj to nejhorší, čeho se může člověk dopustit na sobě, na svých bližních i na věcech. Sokolskými myšlenkami a jejich svérázným výkladem jsou zaplaveny dvě Demlovy „služebné“ knihy – Sokolská čítanka (1923) a Sestrám (1924). Nakolik si je Deml přesně vědom, z jakých důvodů do Sokola vstoupil a v jakém postavení se octl, shrnuje v imaginativním záblesku dedikace, vepsaná do Sokolské čítanky. Milostivé paní Marici Kmochové – Oč raději psal a vydával bych knihy jen a jen pro přátele! Ale v dobách rozvratu i v nejnepřístupnějších věžích stoupajícím řevem se chvěje loutna Minnesängrů a pěvec, nemá-li zhynout, musí se vmísit do davu a jak ten Mc Govern v tibetské Lhase metati
82
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 83
kamení proti vlastnímu oknu. Dokud nezvítězí rozum a láska, nepomůže ani Dalailama. V Tasově 22. X. 1923 Jakub Deml
I když se později rozchází se sokolstvím nelítostně, přece jen jeho slova o tom, co v sokolství viděl a hledal, jsou až příliš hořká. Do Sokola jsem vstoupil a nejlepšími úmysly a docela pokorně, takže opravdu necítil jsem se hoden toho bratrství, jakým jsem byl najednou obklopen. Do té doby totiž cítil jsem se z národa jaksi vyloučen, od všech vyděděn, živ jsa na svou pěst. Žíti na svou pěst je těžko. A najednou jsem byl mezi bratry … Přestal jsem býti psancem, jsa v Sokole a moha pracovati v Sokole. (Šlépěje X, 1928, s. 52)
To je ryze demlovské: ať už se pohnutky rozchodu se Sokolem odvíjely postupně či byly zapříčiněny čímkoli – hlavním důvodem bylo odmítnutí Sokola zúčastnit se v roce 1928 oslav svatováclavského milénia –, orientace na Sokol byla dána základním ustrojením Demlovy bytosti. Svědectvím vztahu k sokolství jsou též Šlépěje. Do počátku třicátých let jejich číslování dosáhne patnáctého svazku. Jejich rozpornost nás neustále vrhá buď do samého středu Demlova nitra, nebo na samý okraj. Jsou tak živým ustrojením básníkova hledání, jeho cesty, potápěčských sestupů do života věcí, lidí, dokladem jeho omylů, stejně jako nových osobních vztahů k mnoha a mnoha lidem, zaujímáním postoje k národu a politickému dění. V některých Šlépějích převažují dedikace či komentáře k vlastním knihám, v jiných vyřizování osobních účtů s přáteli, nepřáteli, institucemi. V Tasově nalezl Deml nejen svou hlubinu bezpečnosti, neboť ve světě nebylo možno žít, ale malé městečko na Moravě zároveň představuje dobrovolný odchod do ústraní, a tak z tohoto centra i okraje vrhá Deml s entuziasmem sobě vlastním své knihy do prostoru národního dění s neochvějnou vírou, že se tak na něm účastní a aktivně podělí.
83
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 84
Také já, ó Přátelé, házím svůj koš do řeky, neboť mi stačí, že jsem vykonal svou povinnost, a to ostatní není již v moci mé, tak jako můj život, kterého jsem si nedal, a tak jako má smrt, které jsou všecky dvéře otevřeny i proti naší vůli. (Šlépěje IX, 1925, s. 183)
Na samém prahu tohoto období vydává v roce 1919 Šlépěje V jako soubor svých veršů z let 1907–1919. Zřetelné březinovské počátky přerůstají rychle do vlastního básnického výrazu, kde pod dramatickým, často lámaným volným veršem s náhlými přesahy a rytmicky výraznými a překvapivými rýmy se tají zpověď i zklidnění zmučené duše. Demlovy verše jsou písní, s níž jako by prošel kolem svých Hradů. Skutečných písní zde ovšem najdeme poskrovnu, jednou z nich je například Tulipán (v graficky zprozaizované podobě jsme se s ním setkali v Mých přátelích), v němž je obrazně vysloveno Demlovo přesvědčení, že v lidské pospolitosti, vytvořené láskou, překoná hranici svého utrpení, a rozřeší tak tajemství svého nebytí. Já věru, věru dlouho spal, v svém jako zaklet bolu; chceš, ustelu si opodál a procitneme spolu? A budu-li jak ty květinou, všechno se rázem změní a mnohé věci pominou, snad také utrpení. Noci svůj kalich uzavřem, bratrsky spolu sníce, že byla kdysi také zem, že však jí není více.
(Šlépěje V, s. 43)
V Podobizně promlouvá básníkova tvář, a tento autoportrét je vlastně přesným vyjádřením básníkova postoje ke světu a vymezením sebe sama:
84
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 85
Chtěla-li jsem myšlenku neb jinou věc, bylo mi k ní jíti den a noc. Nyní všechny věci přicházejí ke mně prosíce, abych na ně pohlédla. Nezarmoutím žádné slovem svým. Mně i jim stačí, když vím. Dívám-li se na jednu z nich, platí to všem, dívám-li se na všechny, platí to jedné z nich.
(Šlépěje V, s. 67)
Toto sebevyjádření postihuje přesně hranici proměny vnějšího světa ve svět vnitřní, ale příčina už je stopena hluboko pod povrchem. Je to prostor, který od sebe dělí rozdíl mezi uvědoměním si sebe sama v Prvních světlech a po prožitku Hradů smrti. A zároveň zde Deml určuje své vidění podstaty básníkovy práce – proměnit věci ve slovo. „Básník je ten, kdo vidí,“ definuje to na jiném místě, a zde znovu odhaluje a pojmenovává protikladné napětí mezi jednotlivou věcí a světem zrcadlícím se v ní, a naopak, které jej činí „vidoucím“. A závěr Podobizny vyzdvihuje smysl smrti a jeho rovnocennou současnou ztrátu. Jsem spravedliva. Nemám víc, než mi všichni nechali, Smrt především, dar darů, sladkost sladkostí. Však už není má.
(Šlépěje V, s. 68)
Rozlomení skutečnosti, jak pulzuje v člověku, odráží či je vyslovováno také v dalších básních, výrazně například ve Dvou nocích, které jsou vystavěny na protikladech, obsažených ve skutečnosti,
85
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 86
ve věcech samých, i když by v nich neměly být vůbec přítomné. V nitru věcí či skutečnosti je však básník neúprosně odhaluje, a zároveň si uvědomuje, jak je jimi prostoupen osudově a neodvolatelně on sám. V měsíci květnu že by možny byly tyto zimy? Jsou chladna zlá a nelze květům ani člověku netrpěti jimi. Ještě koncem dubna slunce hřálo a všechny věci byly jako mými – teď nejsou již (ty to víš!) ani málo... ... Dnes v noci nemohl jsem spát a v úplňkovém svitu děsil jsem se citu, že jsem jiný. Teprve k ránu přemohl mne sen a zdálo se mi, že jsem v cizím domě, kde byla jakási sháňka po mně a na oko jen můj otec starý seděl klidně několik kroků vedle macechy...
(Šlépěje V, s. 76)
Báseň Jindy kterákoli věc, uzavírající tento soubor, jako by svou pokorou a svou odevzdanou láskou k věcem, k jejich pomíjivosti, předznamenávala podobné přilnutí nastupující mladé generace k drobným a obyčejným věcem, jak to nejpregnantněji vyslovil Jiří Wolker v Hostu do domu.
86
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 87
Jindy kterákoli věc žila, zpívala, dojala. Nakonec dojímají všecky... Možno jest spáliti papír: hledíš, jak řádky hoří, hledíš – – – rozbije se džbán, klobouček někde leží pohozen: těžko je zvednouti cokoliv, svou duši zvedáš, slzy padají, vzpomínáš. Nikdy nebyls obklopen tolikerou láskou: stojíš, nevidíš; deset tisíc zločinů ti vytýkají: nevíš o ničem. Tak tedy naučil ses otvírati oči dokořán, aby pohltily prázdno, za kterým už je jen Bůh.
(Šlépěje V, s. 79–80)
Opětovné nalezení domova v rodném Tasově, vytváření tasovské rodiny přátel, stejně jako víra, že se spojením se sokolstvím podílí na vytváření národní jednoty a pracuje na „národa roli dědičné“, to vše je nepochybně pro Demla podnětem k vytvoření tasovského triptychu Mohyla, Tepna a Hlas mluví k Slovu. Tyto knihy vznikají jakoby jedním dechem a všechny vycházejí v roce 1926. Hlubokou souvislost zejména prvních dvou dokládá to, že je Deml později po úpravách a rozšíření o další texty spojil do jednoho svazku Mohyla (1941, 1948). Napětí, které Deml cítí mezi svým životem, ustrojením své bytosti a mezi bytím ostatních lidí, převádí ve dvacátých letech do napětí mezi sebou a bytím svých předků, do napětí mezi zánikem života
87
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 88
minulého a smrtí ohroženým životem současným. V každém okamžiku v člověku umírá člověk. Umírá v něm jeho otec, matka, umírá v něm jeho dětství, a člověk se vzdaluje od jejich smrti k své vlastní smrti. Vědomí sounáležitosti ve smrti je vrcholem její demlovské interpretace. Je to utkvění v metafyzice až takového Johna Donna. Hledat zauzlenost své existence v bezprostředním vědomí smrti, v dětství, dokonce je překročit, a hledat výklad svého bytí v „pohádce“ svých předků, řešit tak strnulost svých gest či pohledů na svět, najít zjednodušení toho, co je v mém životě tajemně přítomné v životě předcházejícím, v tom, co ho utvářelo, co je trvale a věčně platné. Pochopit a poznat vymezení svého bytí z nitra předchozí či dávné reality a minulých, jakoby odvanutých dějů. A tak se přes hranice času vynořuje výkřik: Ó dědoušku, odkud jsme přišli a kam se to vracíme!
(Mohyla, s. 216)
V Demlově vyprávění v Mohyle se slévá život minulý s životem současným; básníkovo dětství a jeho přítomnost či současný život s nejkonkrétnějšími událostmi a ději z dětství jeho dědouška a s jeho dalšími životními osudy, s dětstvím i životem otce a dalších příslušníků rodu. Jako prameny Demlovi slouží otcovy zápisky i zápisky staršího bratra Antonína, vyprávění starších členů rodiny, matriční zápisy, stejně jako vlastní vzpomínky. Neustálým střídáním časových rovin vyprávění vytváří Deml v Mohyle nejen originální kroniku vlastního rodu, ale zároveň plastický obraz minulého i současného života na Vysočině. Mohyla je však zároveň knihou putování jako ostatně většina Demlových knih. Deml putuje nejen do hlubin času, ale pro něho tak charakteristické přilnutí k veškerým, i k těm nejprchavějším konkrétním projevům skutečnosti, ho přivádí až na místa, kde jeho hrdinové žili. Vydává se na pouť, aby na vlastní oči spatřil rodnou chaloupku svého dědouška Jana Demla v Opatově, který se v tomto poněmče-
88
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 89
ném městě u České Třebové narodil 27. ledna 1805. Jako sirotek utekl z domova a dostal se až do Křepetova, do vsi nedaleko Tasova na Vysočině. Oženil se v blízké Lhotce, kde se též 25. ledna 1842 narodil jeho syn Jakub, Demlův otec, který se oženil třikrát (1863, 1876, 1890). Z těchto manželství se narodilo celkem čtrnáct dětí, z nichž polovina zemřela brzo po narození. Marie, Antonín a Josef, kteří z prvního manželství přežili, se stali hrdiny Demlových knih, vystupují zejména v Mohyle, Antonín také v Zapomenutém světle a v dalších textech. Druhou ženou vdovce Jakuba Demla se stala Antonie Bělochová, která se narodila 5. prosince 1856 a zemřela 18. března 1890. Z tohoto manželství se narodili: Jakub, narozen 20. srpna 1878 v Tasově č. 100. Františka, narozená 1. prosince 1880. Matylda, narozená 8. března 1883 v Tasově č. 129 ve „Spolku“, zemřela 1. dubna 1883 na psotník. Emilie, narozená 20. července 1884, zemřela 9. července 1885 na neduh plicní. Matylda, narozená 7. srpna 1886, zemřela 26. dubna 1910 v Jinošově u sestry. Ludvík, narozen 7. srpna 1888, zemřel 21. března 1889. Bratr poštmistr mi o něm řekl: „Byl velký a silný, ale ležel jak mrtvý a pořád plakal.“ (Mohyla, s. 80)
Matylda, která zemřela ve svých dvaceti čtyřech letech v Jinošově u sestry, je Matylkou Demlových básní a próz. Byla od narození tělesně postižená, jako by byla pozůstalým stínem svých zemřelých nevlastních i vlastních sourozenců, a tak od dětství už předurčena k smrti. Třetí sňatek Demlova otce nebyl šťastný, s ním přišla do domu „macecha“, a narodila se z něho 25. října 1891 už jen Vilemína. V patnácté kapitole Mohyly Deml uvádí celý rodokmen svého rodu, jehož zakladatelem v Tasově je děd Jan Deml. Data narození
89
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 90
a úmrtí jsou hlavním těžištěm Mohyly a tvoří její „rodinné album“. Vynořují se Demlovi z propasti rodu jako memento toho, na co je v konečné fázi lidský život zredukován. A kolem tohoto komentovaného rodokmenu Deml rozprostírá širokou rozlohu lidského údělu, práce a zvyků svých předků, rodičů, sourozenců a dalších příbuzných v rozličných peripetiích jejich života, ať už v každodennosti či osudových zvratech. A za těmito portréty a ději se jako v zrcadle rýsuje tvář tasovské krajiny a svázanost člověka s ní. V této rodné krajině je Deml „uzemněn“ životním osudem a prací svých předků, a to vše se stává neoddělitelnou součástí jeho života a osudu, stejně jako jeho současníků. V tomto prolínání minulosti a přítomnosti vzniká rodová pospolitost mrtvých a živých, a toto mytické rodové společenství Demlovi přerůstá ve společenství národní. Deml svým básnickým viděním zkonkrétňuje a do současnosti promítá harmonickou koncepci lidské pospolitosti, jak ji vyslovil Otokar Březina v básni Mýtus duše. Pátral jsem v minulosti našeho rodu a nenalezl jsem v něm zločinu. (Mohyla, s. 51)
Ale současně do této nové podoby či šťastné proměny, do vyššího stupně Demlova „života smrti mé“ nadále, jak můžeme zaslechnout, zaznívá hořký hlas vědomí bezmoci člověka proti nemilosrdným zákonům, které svírají a nenapravitelně deformují život i vzájemné lidské vztahy. Navždy mu zůstane v paměti odírání jeho otce páterem Florianem ve vesnickém obchodním Spolku, stejně jako ožebračování bezmocných venkovanů tasovským Židem Löfflerem. Odtud snad vede jedna z cest k pochopení Demlových výpadů proti jistému typu kněží a Židům, jejich často až zaslepené zoufalství, chaotičnost. Ale je to zároveň společenství Demlova dětství, které je ozářeno krajinou i bytostně spojeno s každým jejím kamenem, keřem, žlebem, s viděním otce při dobývání balvanů z polí, s krámem plným zboží
90
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 91
i vůní, se vzpomínkami na předčasně zemřelou matku a prvním útokem nenávisti v dětském srdci při příchodu macechy do rodiny. Neustálé střídání úhlů pohledu, prolínání a rušení chronologie, prostoupením současného života životem minulým – to vše nakonec vrcholí hymnem na slitý zástup předků a venkovanů. Ó Tasove, kraji můj rodný, čeho bych z tebe nemiloval? Kdybych věděl (já vím, ale nechci věděti!), kdybych však věděl, že z dětství mého žije u nás ještě některý upřímný přítel alkoholu a kdybych vyhrál v té stavební loterii, alespoň každý pátek dal bych mu na „kajst“, aby se také jednou cítil blaženým v tomto slzavém údolí, kde si vysloužil jen ty ohromné ruce, krumplované mozoly! A až přijdeme na věčnost před obličej Hospodinův, padneme na kolena a řekneme: „Bože, ať tu z nás v ráji tvém nechybí ani ten arcikněz Florian, ani ta naše macecha, ani ten Šimek Löfler, neboť jinak by se nám tu stýskalo a není, jak víš, mezi námi ani jediného, kdo by byl nezhřešil! Neboť naše oči ve světle onoho světa pokazily se tak, že jsme na svých bližních viděli jen to zlé, nikterak neuvažujíce, že i to se stalo jenom z nekonečné tvé moudrosti, která nám tehdy zůstala skryta; ale kdybys nám ji byl zjevil, co bychom sem k tobě vůbec přinesli, nepoznavše utrpení, z něhož se nyní radujeme a jímž se před mučedníky tvými honosíme? A ty, svatá Matko Páně, doplň z bolestí svých, čeho se nám pro radost věčnou ještě nedostává!“ A přistoupí všichni Tasovští před obličej Hospodinův v odění světla, a poněvadž v nebi jest možný jedině úžas lásky, budeme státi ve věčném bezvětří a nekonečná rozmanitost našich osob a nekonečná určitost a jednota našeho kraje, čili bohatost a chudoba našeho původu, srazí a rozhlaholí se písní: Sanctus, sanctus, sanctus Dominus Deus Sabaoth! A shluknou se okolo nás blahoslavení a řeknou: „Jaký jest a odkud přichází tento zástup?“ A v téže chvíli zazáří naše ruce, jako když vydechnou krystaly balvanů, a poněvadž každá otázka blahoslavených jest útok a dar svaté lásky, vyšlehnou naše srdce, jako když se do požáru překlopí kalichy oleje. A v průzračném prostoru nekonečna, nabitém energií Dobra, promítnou se naše postavy trojrozměrné jako zlaté topoly ženoucí do výše, poněvadž rostly v kamenné půdě a celá země byla malá, aby jim šířkou stačila! (Mohyla, s. 153–155)
91
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 92
Demlova kronika se postupně stává přeléváním jedinečného v obecné, časového v nadčasové či legendárního ve skutečné, jsou to prameny paměti, v níž se vše sjednocuje v jeden koloběh života i jeho zániku. A nad tím vším jako by znělo Březinovo: „Sladko je žíti!“ Z toho vyvstává vědomí již žité budoucnosti. A tak se vytváří vědomí času jako atributu člověka, času, který člověk dělá, určuje svou předmětností. To je moje předurčení! Já odejdu, ale nezaniknu. A můj osud: mne tu nikdy nebylo. Jsem ten, jenž byl a bude, ale nikdy není. (Mohyla, s. 206)
Kniha Tepna je dějinami rodné krajiny. Krajina, tím více rodná krajina, tepe v člověku jako jeho krev, dává mu život, a také je člověkem utvářena, neboť Deml je přesvědčen: „Krajina má zrovna tak kosti, maso a klouby jako zvíře nebo člověk.“ Člověka proto nelze od tohoto vztahu odtrhnout, pokud ano, jen za cenu jeho ohrožení. Jména tasovských tratí, žlebů a polí, jména zvířat, to vše Demlovi dokládá původní vztah člověka ke krajině jako k doposud své věci. Onu část Tasova, kde básník bydlí, založil Josef Vala v roce 1890: postavil si tam první chaloupku, a protože byl v roce 1878 jako záložník-desátník na vojně v Bosně, pojmenoval toto tehdy poněkud odlehlé místo Bosna. Tohoto polního hlídače či hotaře se Deml vyptává na jména tasovských míst a tratí, protože „je v nich historie krajiny a historie lidí“. Uvádím je zde tak, jak mi je říkal a jak jsem to pochopil: Hosinka, to je oudolíčko, kde byl onen rybníček pro děti, husy a hasiče. Výš nad Bosnou říká se Pod Horkama. Ještě výš k severu, tam, kde začíná lesík, Na Horkách. Na vrchu za Svobodovýma rolima, tam, kde mají pole Tomáš Pospíšil, Pavlíček, Hakl, Palas z Ulice, Požár, Bernát a Svoboda, je Hostanec. Linda je z této i z oné strany ohraničena lesem Kravalovým; poštmistr má tam pole. Ouvary (Hóvare) vlevo od lhotecké silnice vzhůru ke kříži a za ním. Pode Lhotkó, jak jméno samo praví… U cihelny ten žleb vzhůru napravo je Ikamarec. Ale
92
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 93
Jakub Palas říká Rykmarec, a Pavla Kytlicová míní, že by to mohlo být z německého Rückenmark, což jest mícha. (Mohyla, s. 184–185)
Deml dál a dál pátrá po dalších názvech, vyptává se nejen Josefa Valy, ale též ostatních pamětníků i současníků, noří se přitom také do své paměti, touží se přitom dopátrat, jak tato jména vznikla, a tímto nalézáním a sepisováním tratí usiluje vrátit zpátky své rodné krajině už téměř zapomenutá jména a názvy, a tímto básnickým činem je i krajinu znovu oživit. V jiné a nové rovině se zde opět slévají dějiny lidí a rodného kraje, a to, co zde básník nachází a co vytváří, je mýtus jazyka, protože se noří do minulosti, kdy věci a slova ještě nebyly odděleny. Básník chce zadržet, udržet tento stav, protože ví, že jeho zrušením bude zrušen rovněž člověk. Země je rozdělena zvířatům a lidem. Jistá část země jistým zvířatům (Mohyla, s. 192) a jistým lidem.
Deml v Tepně mapuje každé místo rodného kraje a současně s ním jeho rostliny, zvířata i přírodní útvary – a skutečnost, která mu vyvstává z jeho vidění, je neuvěřitelně široká. Je to zároveň vytváření jistoty. Člověk z této krajiny vyšel, je v ní pohřben. Neoddělitelnou souvislost člověka s krajinou také po smrti dokládá kapitola Pohřební obyčeje našich dědů. A objeví-li se otázka po smyslu vlastního života, opět je spojena s životem předchozím. Ó dědoušku, že musí člověk umřít! … Jsem, jako vy jste byl, vyhnanec, ale já rád, jako vy jste byl, neboť na zemi stálého místa nemáme a ztratit se nemůžeme, jen ta první cesta je smutná poněkud a zlá, než člověk pocho(Mohyla, s. 216) pí a zvykne si.
Jestliže se řada konstant Demlova díla stěhuje od knihy ke knize, Deml z nich vydobývá stále a stále hlubší obsah, a ony jsou současně měřítkem, korektivem. Sám o tom říká v dedikaci Panu Jaroslavu Bryndovi, kterou uvádí sloučení knih Mohyla a Tepna
93
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 94
a připojení dalších textů do prvního svazku svého Díla Jakuba Demla, nazvaného Mohyla (1948): Napsal prý jsem „řadu knih“. Vy, drahý příteli, jako málokdo jiný, víte, že píši jen jednu knihu. A kdyby bylo možno, dal bych ji do jednoho slova. Tasov. (Mohyla, s. 7)
Ovšem onen mýtus Tasova, jak ho vytváří původní Tepna z roku 1926, je zde poněkud oslaben. Z původní Tepny totiž Deml ponechal jen její ústřední texty, ať už se to týká tasovských tratí či Pohřebních obyčejů našich dědů, k nimž se řadí meditace Čas, Texty, Nová země, doplněné vzpomínkami na básníkovy tasovské učitele či delšími deníkovými zápisy o sázení topolů či setkání s rosničkou, majícími podobu básně v próze. Tyto svorníky původní Tepny, z nichž se klene Demlova vize povýšení rodné krajiny do mytického prostoru, byly ovšem neustále prokládány dopisy a dedikacemi přátelům – počínaje Březinou a konče Bedřichem Fučíkem aj., nebo naopak bratrům a sestrám ze sokolského hnutí, osobnostem významným (T. G. Masarykovi), stejně jako bezvýznamným –, dále lidovými písněmi, pořekadly, aforismy, recepty, inzeráty, drobnými eseji (Březina, Bílek, Grünewald), zápisy snů, komentáři i výpady k současné politické situaci, takže tato Tepna měla současně výrazný „šlépějový“ ráz, a Deml tak do svého mytického tasovského prostoru vtahoval současnost v celé její šíři. A tím si vytvořil z Tasova ve svém básnickém vidění model vlastního pojetí soudobé národní pospolitosti i podoby národního života, a s touto svou zmytizovanou představou se až emfaticky obrací na své současníky, nepochybně vedený neotřesitelnou vírou, že s ní bude vstřícně přijat. Dokládá to závěr původní Tepny, který Deml ponechal v konečném jejím uvedení v Díle, zřejmě nejen jako doklad svého tehdejšího postoje, ale zároveň jako vyjádření svého vztahu k národu, na němž nehodlal ani po letech nic změnit.
94
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 95
Úděl, kterému je či bude národ vystaven, Deml přetavuje v podobenství o tom, jak roku 1545 se dal sochař Benvenuto Cellini do odlévání sochy Persea do bronzu a s jakými obtížemi se přitom setkal, neboť dílo bylo nesmírně odvážné. Po překonání odporu florentského vévody Cosima de Medici, nevěřícího v úspěch celého podniku, pak Cellini popisuje všechny technické potíže, které musel překonávat, navíc nedůvěru v konečný úspěch, který pociťoval nejen on sám, ale také všichni ostatní. Nakonec se dílo zdařilo, a když je Cellini odhalil: „Stál tu vítěz, bronzový Perseus na těle Medusy, sťatou její hlavu třímaje do výše. Medusa nebo Gorgona, toť Zlo.“ Bratři, i sestry: také náš národ odlévá právě svého Persea. Pec je rozžhavena, oheň zachvacuje střechy, ledový lijavec a vichřice bijí ze strany… Záklop pukl, bronz se vylévá… Probůh, honem přinášejte, co kde kovového popadnete: chuť k životu, odhodlanost k dobru, lásku k pravdě, oddanost k národu, vytrvalost a věrnost k práci, tu tvrdou kainovskou nenávist, tu zlořečenou nesvornost, tu prokletou závist a žárlivost, – všecko sem, všecko do výhně! Ještě! Ať se potomstvo raduje z našeho díla! Věčnou smrt ať má Gorgona! Díky! Ještě! Ještě! Honem, ještě! Vidím tě, bratře! Ještě! Jak jste krásná, sestro! Ještě! Už nikde nic není? Nikde nic? Nadobro nic? Ó Bože, který z nesmírné moci své vstal jsi z mrtvých a slavně vstoupil na nebesa, dopřej nám, aby se naše forma naplnila! (Mohyla, s. 254)
Závěrečná kniha triptychu Hlas mluví k Slovu je jeho dovršením, je vytvářením mýtu o sobě samém. V řetězci číslovaných drobných próz, vzpomínek, básní v próze či lyrických meditací, Deml prochází svým dosavadním životem, a tak je vědomí Hlasu téměř vědomím dantovského sestupu do Pekla, ovšem bez jeho vstupního mementa, „když život náš je v půli se svou poutí“. Tajemným středem jednoty je básník sám a Deml „poznává své jméno“. A tak z těchto stránek vane tragický úsměv zklidněného žáru. Vše je tak, jak musí a muselo být.
95
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 96
Rty jsou jako kruhové vlnky víru. Na první pohled zdá se tak nepochopitelno, že se milenci nejraději topí. Ze všech stran a všemi zbraněmi a taktikami mluvnice, slova a skladby a nesčíslnými útoky stékáš zdi a náspy světla a pravdy – jsi poznamenán jizvami, v příkopech hromady mrtvol, v ostnatých plotech těla a šaty jako netopýři. Už je všecko rozhodnuto. A usedneš na zlomený strom, ležící korunou přes cestu, díváš se na jeden lupínek, dlouho se na něj díváš, velmi dlouho, než ho uvidíš a řekneš: „Ejhle, lupínek!“ (Hlas mluví k Slovu, s. 44) Potom se rozesměješ.
Demlova životní konfese není v Hlasu chronologicky uspořádána, neboť podle jeho přesvědčení „není třeba naznačovati osnovu“. Nečekaně a překvapivě se zde střetává přítomnost s minulostí, protože Deml ví, že život není přímka, a celým svým lidským i básnickým ustrojením od samého počátku své tvorby se vzpírá svému poznání, že „svět sedí dosud na přímce jak slepice na hřadě“. Paměť jako by bezděčně vyplavovala každou událost, každý vjem ze svého dna až k okrajům vědomí, kde na okamžik uvízne, a pak opět zmizí na dně víru. Zjeví se jediná vteřina dětství, zákmit úsvitu věcí, dějů i lásky. … nad záhonem kopretin poletovala hlavička Anděla – kterási dívka (Hlas mluví k Slovu, s. 66) plakala.
Utkvělé zážitky a události z dětství jsou rozklenuty do dvou protikladných poloh. V té první ještě: „Smrt byla nepřítomna... a věci samy, tj. stromy, květiny, povětří, byly docela přátelské.“ Jsou to záblesky v paměti, jako vystouplé, vyšinuté z temně sladké a něžné noci: krajina bez hor, zvířat a lidí, která ještě nepoznala hříchu, plná zvláštního světa, ranním sluncem ozářené obrázky Betléma, palmy a ptáci. O té druhé naopak říká: „Zamiloval jsem si Smrt.“ A uvádí tak výjevy, které spojuje pocit hrůzy či ohrožení: noc padajících hvězd, strach, že bude zavřen do šatlavy, vyprávění pověr. Všechny tyto vzpomínky se soustřeďují kolem matky, která je hlav-
96
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 97
ní postavou této Demlovy osobní básnické kroniky, a k matce se váže také ústřední téma knihy: hlas a slovo. Milovala Světlo, a proto Světlo přitáhlo ji. Milovala Slovo, a proto hlas (Hlas mluví k Slovu, s. 66) její v něm zanikl.
Znovu se zde vrací vyprávění o matčině smrti, která jedenáctiletého Demla zastihla za pobytu na „vekslu“ v Rakousku. Vzpomíná znovu na sen, který se mu zdál té noci, než se dozvěděl o její smrti, a na to, že se z něho probudil s pláčem. – A tento pláč graduje, když si přečte druhého dne telegram: Mutter gestorben. To byl můj první pláč na tomto světě a tímto pláčem pozdravil jsem Smrt, která se mi zjevila. – Tentokrát už jsem neplakal ze sna, ale v tom pláči byla vichřice všech mých ztrát. (Hlas mluví k Slovu, s. 25, 26)
Jestliže se obraz matky spojil s pocitem bolesti, je sestřička Matylka po další léta jejím živým obrazem, který má Deml neustále před očima, a proto Matylka vstupuje do básníkova díla od samého jeho zrodu a stává se neustále se vracející a odcházející hrdinkou řady jeho knih a textů. Jediná z nás po smrti matčině zachovala věrnost a radost bolesti, a to byla Matylka, ze všech nejmenší a tělesně nejslabší, má sestra. (Hlas mluví k Slovu, s. 56)
Jsou-li tyto dvě rodinné postavy ztělesněním lásky a bolesti, otec se stává ztělesněním utrpení. A právě v souvislosti s ním dochází Deml k závěru: Člověk musí býti rozbit a zbaven každé a jakékoliv pozemské útěchy, aby mohl přijíti k Slovu. (Hlas mluví k Slovu, s. 57)
Výjevy z rodinného života, jejichž spojnicí je láska, vrcholí ve scéně s macechou, postavou, vytvářející naopak po svém příchodu v rodině takové ovzduší, „že na obličejích mých sester a bratří byl
97
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 98
úsměv, podobný překrásným ledovým květům na oknech“. Pro Demla se stává vtělením vzájemné nenávisti, nepřítelem, ale tato nenávist se prudce láme ve chvíli, kdy jí s nevlastní sestřičkou Vilemínou přinese kytici polních kvítků, které jsou drahé člověku, s nímž ho naopak spojuje láska (Březina), a macecha vykřikne: „Ach, to kvítko je mi nejdražší!“ Ale víte vy, co tento hlas znamená Slovu? Neboť není to více než hlas, který se právě nyní ozval a právě nyní zaniká! Tento hlas, člověče, znamená: Nebýti právě tohoto a takového nepřítele tvého, nikdy bys nepotkal člověka, který ti dovede ukázati docela novou, naprosto netušenou perspektivu z krásy věcí a světa! (Hlas mluví k Slovu, s. 58–59)
Hledání této „netušené perspektivy z krásy věcí a světa“ je v podstatě základním akcentem Demlova přístupu jak ke skutečnosti, tak k jejímu vyslovení básnickým slovem. Rodinné výjevy vyzdvihuje Deml až do polohy legendární, či jak sám říká: „A všecko, co se v Růženci dálo se Svatou rodinou, zazrcadlilo se v rodině naší.“ To se ovšem týká také druhé linie Hlasu, jež se s rodinnou linií proplétá, splétá či se s ní prostupuje. Tato linie se odvíjí od vzpomínek na první četbu, kterou byl „jakýsi Robinson a Život svaté Jenoféfy, později Kosmákovo Kukátko ... kalendáře Moravana“, a přerývaně se v ní řetězí příběhy ze školy a gymnaziálních studií, v nichž vystupují spolužáci i učitelé, a rozhodující impulzy, které v něm vzbudily vášnivé zaujetí pro poezii. Tato linie vrcholí setkáním s Otokarem Březinou. Deml napřed odhaluje, jaký zlom pro něj představovaly Březinovy verše po četbě Svatopluka Čecha a dalších básníků, a toto oslnění básníkovým slovem vrcholí osobním setkáním s Březinou na náměstí v Nové Říši. Stál jsem tu, jak stojí člověk ve chvíli neodvratné smrti, docela sám. Celý svět se mi ztratil a jestliže tu stály domy a za mnou chrám, jestliže tu
98
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 99
přecházeli lidé a mluvili, byly to hroby bez mrtvol. Měl jsem potkati svou Smrt a všechna má hrůza změnila se v radost a v očekávání. Potom šel na horním konci náměstí jeden člověk. Uzřel jsem jej zrovna v tu chvíli, jak se jeho obraz ukázal na náměstí. (Hlas mluví k Slovu, s. 100)
Všechna čísla Hlasu jsou prostupována a spojována přes veškerou svou různorodost neustálým identifikováním života, lásky a smrti jako základními Demlovými životními a duchovními konstantami. K postavě matky se přitom základně váže smrt minulá, zatímco k postavě Březinově smrt budoucí. Některé obrazy, výjevy či utkvělé představy, které v Hlasu najdeme, se už v Demlově díle objevily (např. ve Slovu k Otčenáši F. Bílka, Prvních světlech, Šlépějích atd.), a přestože je Deml přes drobné změny či zkrácení zde znovu opakuje, rozeznívají se v Hlasu v nových souvislostech jako hudební leitmotivy a ukazují k celistvosti Demlova díla. Ostatně ani zde právě tato jejich funkce nekončí, budou se nenadále v Demlově díle vynořovat v nových spojeních také napříště (např. první setkání s Březinou v Mém svědectví, dokonce v poslední Demlově básni Zjevení). Demlův ponor do víru hlubin vlastní minulosti se v závěru slévá v jediný tok s minulostí jeho předků a básníkův hlas se stává též jejich hlasem, jejich utrpení je též jeho utrpením, z něhož vyrůstá neochvějné přesvědčení: „My tu zůstanem.“ A odtud se rodí patos jeho hlasu, jenž mluví k Slovu. Po čtyřiceti letech jako marného utrpení a jako nesmyslného bloudění leží přede mnou kniha života mých předků, a Bůh mi ji dává číst, kdy už žádná moje touha nemůže rozkvésti na této zemi, aniž nějakým viditelným blahem radostně zkřížiti cesty jejich! – A hrozný je můj hlas, neboť je utvořen z mých ztrát, z mého minulého děsu, z mé zpáteční lásky a vděčnosti – a pražádné ceny už nemá moje kůže!
99
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 100
A je-li ještě nějaké sousto na této zemi, které by se dalo popadnout hluboce zbroušenými a nesoudržnými zuby: je to jen almužna starců, a aby nebylo příliš znáti našeho ponížení, pokrmem naším jest povinnost. Máte pravdu: nejpohodlnější život na této zemi má propast: ani se nehne a všecko, čeho potřebuje, do ní padá. Ale, Bože, než se vyhloubila! (Hlas mluví k Slovu, s. 101–102)
V mytických knihách tasovského triptychu se Deml obrací do minulosti a chce najít příčiny a důvody, které vedou k vytvoření předpokladů pro rozpad vnitřního vědomí člověka, hledá je nejen sám u sebe, ale také v životě, s nímž je pokrevně svázán. Vytváří tak společenství, které utkvělo ve smrti, a tím zadržuje své vlastní ohrožení. Odkrývá nám podzemí těch sil, které se zúčastňovaly na vytvoření tradice jeho osobnosti, jak jsme ji mohli sledovat již dříve – v období Hradů – a zároveň ve své vizi národa jako mytického rodového společenství nachází aspoň dočasné východisko. Ale ani toto Demlovo zjevně šťastné a harmonické období není uchráněno temných stínů. V roce 1929 vydává Deml u Škeříka svou „knihu snů“, jak ji nazývá v rozhovoru s Březinou. V tomto souboru pod názvem Můj očistec soustředil hlavně Hrad smrti a Tanec smrti, a navíc texty-sny otištěné dříve v jiných svých knihách (např. Domů, Česno aj.), stejně jako texty doposud knižně nepublikované. Povídka-sen Vražda, napsaná v časové souvislosti s tasovským triptychem (časopisecky Tvar, 1928), dosvědčuje, jak se Demlovo slovo i jeho „vidění“ stávají stále reálnějšími, ale zároveň jak je schopný i přes své harmonické vize národního života analyzovat situaci člověka v přítomném světě. Je si neúprosně vědom, že skutečně žitý život je pouhým „snem“, a je to „vždycky týž sen“, v němž je člověk vražděn. Zimničně pracoval můj rozum (pravím „zimničně“ a je to nesmysl, neboť všecko, co skutečně žije a jest, nemůže nepracovati „zimničně“, nebo „horečně“, tj. i tou nejposlednější miliontinou atomu musí vést válku a bojovat proti miliardám svých vlastních a cizích „jest“). (Můj očistec, s. 203)
100
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 101
Deml už nepřevádí své vidění toho, jak je člověk v současné společnosti ohrožen, do symbolu podzemního labyrintu, už také nejde jen o pouhé ohrožení, ale přímo o vraždu, která se odehrává ve scenerii Prahy, a stihatelem už není imaginární Stihatel, ale může se v něho proměnit obyčejná stařena, a v past, z níž není úniku, se může proměnit cokoliv: kostel, hostinec či ulice. Jedinou ochranou proti smrti či vraždě je láska, přátelství, proto musí být člověk, aby se nemohl ochránit, lstivě vylákán „ven“. A tak se hrdina této prózy ocitá na periferii Prahy ve společnosti dvou mužů a ví, že proti smrti je zcela marné bojovat. Tito chlapi byli docela otrlí, pro ně smrt člověka neznamenala nic leč požitek, neboť ač jim běželo jen o peníze, přece všechny své oběti bez výjimky naprosto odstraňovali, aby se jejich doupě a metoda nevyzradily: oni milovali (jaké to zde slovo!) Tajemství a právě toto tajemství dodávalo jejich činům takové bezpečnosti: oni si počínali bez nejmenšího strachu, bez nejmenších rozpaků a bez jakékoliv nejistoty, jsouce kryti všemi formami zákona, řádu a dobré, pověstně kulturní, civilizované společnosti: vždyť mezi jejich pastmi byl i křesťanský chrám s posvátnou hudbou a církevním zpěvem! (Můj očistec, s. 212)
Skutečně žitý život se stává pouze mýtem a člověk, lapený v pasti pseudoexistence veškeré skutečnosti, může už jen spoléhat „na milost ‚v posledním okamžiku‘, to jest na právo života“. ZAPOMENUTÉ SVĚTLO V říjnu 1928, tedy necelého půlroku před smrtí Otokara Březiny (25. 3. 1929), vydává Jakub Deml monumentální Dílo Felixe Jeneweina. Rozhovory o této knize patří k posledním, které se mezi oběma přáteli udály, jak o tom svědčí Demlovo Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931). Sám Březina nás zde upozorňuje na paralelu mezi Jeneweinem a Františkem Bílkem, a tím jako by nám naznačoval impulz Demlova zaujetí tímto
101
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 102
malířem, a stojí-li Slovo k Otčenáši Františka Bílka na počátku přátelství obou básníků, jako by Dílo Felixe Jeneweina bylo i jeho epilogem. Opět jeden z demlovských kruhů či spirál. Jakkoliv jsou výtvarné hodnoty Jeneweinova díla sporné, vychází opět Demlovi vstříc především svou tematikou i svým literárním ustrojením. Březina to podle Demla komentuje, že Jenewein „do našeho umění přivedl myšlenku Smrti, mystérium Smrti“. Pro Demla to ovšem znamená: „Smrt jest syntézou minulosti a života.“ A když Deml charakterizuje Jeneweina, jako by charakterizoval též sebe: „Jeho přítomnost byla pohlcena minulostí, jeho život pozřen byl Smrtí.“ A proto se oddává tomuto dílu celou duší, nepochybně ho zároveň přitahují témata, která mu Jenweinovy obrazy a kresby nabízejí. Deml se nechává inspirovat Jeneweinovými obrazy zachycujícími atmosféru moru, války, smrti a pohřbů nebo ztvárňujícími Křížovou cestu, postavy Jeremiáše, Jidáše, stěhování Židů či Bílou horu, a to tak, jak mu to vše Jeneweinovo dílo ve své stylizaci předkládá, a básník věnuje těmto tématům jednotlivé kapitoly své knihy. Ale jeho slovo Jeneweinovo výtvarné zpracování daleko překračuje, výsledkem je neobyčejně hutná próza, vyznačující se výraznou plastičností básnických obrazů a představ, neváhajících překročit ve své drsnosti až hranici naturalismu. Každý detail Jeneweinova obrazu se stává impulzem pro básníkovu fantazii a je podivuhodné, co všechno dokázal Deml v Jeneweinových obrazech odkrýt. Množstvím citátů z autorů pro Demla příznačných, ať už to jsou Léon Bloy, A. K. Emmerichová, Písmo svaté, české kroniky či Dante, Rilke a Otokar Březina aj., kterými je text prokládán, připomínají výtvarné eseje a básnické prózy věnované Jeneweinovi Slovo k Otčenáši Františka Bílka, a stávají se tak současně meditací nad myšlenkami těchto autorů. Demlovi je jeho zastavení nad Jeneweinovými obrazy a kresbami také podnětem k novému zamyšlení nad smyslem umění a k vymeze-
102
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 103
ní jeho poslání. „Ano, my chceme realitu, neboť aby nezapřel života, k tomu je umělec povolán!“ A dále: „Nemůže nebýt tajemným, co skutečně jest. Čeho vůbec není, to nemůže zářit!“ Deml pak definuje umělecké dílo jako „vidění, které přešlo do nervů, do svalů a do krve“. V jednom detailu dokáže básník postihnout veškerou tragičnost, kterou znamenala pro český národ Bílá hora. Ten kostel je šeď s nádechem fialovým, což jest barva pokání, tedy naděje, těžce podmíněné, velice vzdálené naděje. Krajina je jak v rubáši, a ten měsíc, vycházející za horou, toť umrlec, který vstává a půjde s kosou po vlasti, po zemi, a poněvadž země jest tak bílá, všecko na ní ihned uvidí… Ten měsíc jest jak slabě vypálená cihla, jako měděný kotouč, rozpálený studeným, bezcitným žárem… A na špici toho obnaženého topolu sedí havran a v zobáku drží kus červenobílého praporu: byl to kdysi prapor, teď je to hadr, původně byl asi jen bílý, teď je napojen krví a červeň jest barva života i veselosti, což jest krásné, proto ruské krasnyj znamená v našem jazyce červený. (Dílo Felixe Jeneweina, s. 155–156)
Březinova smrt otřásla Demlovou bytostí. Jestliže Březinovo dílo bylo vždy jeho příkladem a jeho vlastní dílo jako by do jeho základních myšlenkových perspektiv prorůstalo a vykonávalo v něm „dělnou práci“, Březina byl tohoto díla živým symbolem. Deml se nikdy nepřestal považovat než za jeho žáka a Březina byl vždy jeho mírou. A když se i pod jeho vlivem kdysi rozhodl pro kněžství, byl to též příklad Březinova díla, protože Deml vždy jeho dílo pokládal za katolické. Ale jak Březina naložil se svými „posledními věcmi člověka“, tedy, že jej jako kněze před svou smrtí k sobě nevpustil s Tělem Páně, a nevpustil k sobě žádného kněze, to se muselo stát pro něj i mírou jeho celoživotního dramatu kněze a básníka. V jeho smrti potkal znovu svoji Smrt, jenže v jiné, téměř definitivní podobě. Když v roce 1931 vydává Deml u Škeříka Mé svědectví o Otokaru Březinovi, je to nejen zvláštní druh elegie za jeho Mistrem, ale
103
Binar 2 - 1. část
26.11.2009 16:51
Stránka 104
také elegie za sebou samým. Vroucí exaltovanost počátku přátelství přerůstá později v nicotnost a až pitoresknost hovorů či v hodnocení jak společensko-politického i kulturního dění, tak významných politiků či literárních osobností. A když Deml přitom neúmyslně strhává masku mága a velekněze, kterou si odmlčevší se básník ve své jaroměřické samotě po své tvůrčí euforii nasadil, nakonec se hořce ptá, když mu Březina před svou smrtí sděluje, že by ještě potřeboval dva roky a pak už jen půl roku k dokončení svého díla. Co asi dálo se v jeho duši, když sám sobě slevil za dva dni půl druhého roku. (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, s. 524)
A na jiném místě: Mnoho takových rozporů mezi slovem Březinovým a jeho dílem, mezi jeho výrokem a jeho posláním, mezi jím a mnou, vyrovnávala má duše ve snách. (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, s. 504)
Když přitom odkrývá i svou tvář, kus zbytečnosti svého dramatu, byl v tom i rys demlovské upřímnosti povědět na sebe i na druhé vše, dojít třeba až za samotnou hranici vlastního zesměšnění, stejně jako rys Demlova vycházení ze sebe samého. Neboť kolem Svědectví se strhla pravá bouře. Představa Březinovy velikosti byla příliš zafixovaná jeho básnickým dílem a jeho letité mlčení velebnost ještě umocňovalo. Na stranách tisku se ze všech stran proti Demlovu Svědectví zvedá prudký odpor, především z úst osob, které se tak či onak v něm objevují. Ostrými výpady či odsudky nešetří ani Demlovi přátelé, jako jsou F. X. Šalda či Jaroslav Durych. Deml odráží útoky nevybíravým způsobem, především ve Šlépějích; distancuje se přitom od F. X. Šaldy a Jaroslava Durycha, napadá je, stejně jako odráží hrubý útok Arne Nováka. Jediným snad, kdo se Demla zastal, byl Karel Čapek v Lidových novinách, jenž zřejmě dal oběma stranám, co jim patřilo, a promluvil i ze zkušenosti, kterou si z poznání Otokara Březiny odnesl.
104
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
