Vladimír Binar
T R I Á D A
TRIÁDA
EDICE DELFÍN
S VA Z E K 31
Vladimír Binar...............................Playback
VLADIMÍR BINAR
TRIÁDA
2001
Kniha vychází s laskavým přispěním Nadace Český literární fond a Nadačního fondu Obce spisovatelů
Text & photo © Vladimír Binar, 2001 © Nakladatelství Triáda, 2001, 2016 ISBN 80-86138-38-0 ISBN (pdf) 978-80-87256-97-8 ISBN (epub) 978-80-7474-191-3 ISBN (mobi) 978-80-7474-192-0
MISLE,
jediné Tahiťance, kterou jsem potkal v Praze
Víly pramenných vod, vy Diovy dcery, ó prosím, kéž se nám vrátí ten muž, kéž bůh ho přivede nazpět... HOMÉR
Playback
O tom nemá cenu vyprávět, to není žádný hrdinský zpěv, raději si dáme ještě jedno pivo, však to znáš, to se vždycky říká, pojď na jedno, každý večer jedno, já mám nejraději popovický, ale tady točí jen smíchovskou desítku, já už teď vlastně nepiju nic jiného, už taky na nic jiného nemám, ani tak, ani onak, jen na tu čtyřku, stejně jako Honza, ten, co stojí tamhle ve výčepu, v hnědém kabátě, taky si dává to jedno pivo, bydlíme na stejný chodbě, dveře proti sobě, ve čtvrtém patře, to je podivný dům, často přemýšlím, proč je tady na Vyšehradě ve dvorech a na střechách tolik ptáků a v oknech tolik květin, víš, jednou navečer jsem šel domů, jako vždycky Vratislavkou, to je ta ulice, kterou jsme sem přišli, vede k vyšehradskému hřbitovu, a najednou vidím, jak se za jedním nezastřeným oknem chystá ke spánku nějaká stařena, měla už na sobě noční košili, seděla na krajíčku postele, zády k vysoko nastlaným peřinám, a dívala se k oknu vyhaslýma, vodnatýma očima, pokoj byl jaksi prázdný, ubohý, vedle žluté dřevěné postele se červenala skříň, na nazelenalém linoleu se kousek od stolu a židle válely nějaké hadry a ze stropu visela holá žárovka, v místnosti bylo asi zima, ale stařenka se tam krčila jen v modré noční košili, a přitom jí zřejmě nevadilo, že má bosé nohy na studeném prošlapaném linoleu, strnule koukala před sebe, až jsem se polekal, že se tak upřeně dívá na mě, proto jsem raději ucouvl do tmy, a vtom jsem si všiml, že přímo na hranici mezi skomírajícím denním světlem a bídnou žárovkou stojí na okně, mezi skly, obrovská květina se širokými zelenými listy a v těch listech že pluje oslnivě rudý květ, který jako by do sebe nasával poslední zbytky světla z ulice a vyzařoval ho do šera v pokoji, a teprve teď jsem si uvědomil, že oči staré ženy úpěnlivě visí na zářivě rudých plátcích a že v jejím pohledu občas zakmitá stejný plápolavý plamínek, 11
obě světla, ohýnek květu a záblesky v očích, se slévala, a já jsem najednou ucítil, jak se prázdno, které jsem v pohledu stařeny zahlédl, když jsem přistoupil k oknu, převalilo kamsi za mou hlavu, a že právě tam, do prázdna, valícího se zároveň z pokoje i ze tmy města, odkud jsem přišel, se upírá přes rudý zvonec květu její pohled, a v té chvíli jsem to mohl nahmatat, všechnu tu pomíjivost, prchavost, konečnost našeho života, a přitom v jakémsi zmenšení, miniatuře, a kdyby se mi chtělo žertovat, řekl bych, že celý ten podvečerní výjev nosím neustále s sebou jako krabičku zápalek, takhle to začíná, takhle hloupě na to přijdeš, takhle člověk zničehonic potká mrtvý čas, ale také jsem jednou viděl něco jiného, bylo to asi tu zimu v devětašedesátém, kdy napadlo za den a noc tolik sněhu, že na Karláku ho bylo skoro metr, a když jsem se tehdy odkudsi po půlnoci vracel, ležel tam neporušený, bělostný, svítil, všechno pod ním zmizelo, věčná pražská čerň, koleje, refýže, dráty, keře, stromy, dokonce i domy zmizely pod sněhem, téměř přestalo sněžit, jen tu a tam poletovala osamělá vločka, všude kolem se rozkládal tichý jiskřivý ráj, ale v půlnočním sněhu prázdného nekonečného parku stály dvě jeptišky a naškrobená bílá křídla, vyrůstající jim z hlavy, se neslyšně vznášela v křišťálovém světle, které směrem vzhůru černalo, tam někde nahoře bylo temné dno zářivé propasti, naklonil jsem se nad ní a z jejích hlubin se ke mně vznesly sochy z průčelí kostela svatého Ignáce, a najednou jsem viděl, že už to nejsou sochy, že z nich zbyla jen zlatá svatozář, a v každé té zlaté auře byl černý tunýlek, a já jsem ještě viděl, jak se těmi tunýlky žene a proudí nezastavitelně a nezadržitelně čas, jako když se otevře tepna, věčný a blažený proud, uchvátil mě, vsákl do sebe, a já jsem v něm náhle plul jako na hladině od věků se valící řeky, jakési světelné Mississippi, a kolem mě do temnot 12
sršely zlaté paprsky svatozáří z průčelí kostela svatého Ignáce, vznášel jsem se, plul, nehybný a ztuhlý, zabalený do plenek času jako mumie, a ještě jsem viděl, že ty dvě jeptišky se podobají dvěma velkým brodivým ptákům, jako by je poletující sněhové vločky proměnily v plameňáky, křídla šustila, pohupovala se v mrazivém vzduchu a na jejich plochách se odráželo třpytivé zrcadlo vesmíru a času, vrhalo odlesky na krystalky sněhu, až růžověl, cítil jsem ho na tváři a vznášel jsem se s ním, ptáci, ptáci, slýchávám je za úsvitu, ale nejhorší je to v zimě, když mráz syčí ve dvoře před okny jako plyn, hrdličky přilétají k okenním rámům, ťapkají po plechu, nožičky se jim smekají, a s tlukotem křídel se ozývá dušené houkání a skřípot drápků v suchém mrazivém vzduchu, ve kterém bledne světlo hvězd, to praská zrcadlo Orionu, a já ve spánku slyším, jak zobáčky ťukají na sklo, jako by se dobývaly dovnitř, kdesi daleko blaženě crčí proud vody a tříští se ve výlevce, ozývají se rychlé kroky, kdesi daleko tlumeně odbíjejí hodiny, píská hrnec, v němž se už nadýmá mléko, cinká kávová konvice a hrnky, škrtne zápalka a ozve se jemný hukot plamene, a potom ještě z větší dálky zaklapnou dveře a je ticho, ale to už hledím do prázdna svého pokoje, kde se ozývá jen tikání budíku, a na protější zdi s opadanou omítkou, která trčí jako šedivý, rozpadající se útes proti oknu, začíná bloudit denní světlo, prasklé a duté, ze dna domu není slyšet nic než ticho, a já už zas vidím, že nejsem doma, že zas není to ráno, kdy vstanu a půjdu do kuchyně a na stole bude snídaně, bílá káva a chleby s máslem, a tak vstanu až za dlouho, teprve až světlo proti oknu odkryje další světadíly popraskané omítky, na té mapě je moje první město světa, ale žádné okno, a v šedivém stínu toho města vyjdu na chodbu na záchod, dívám se dlouho, jak světlíkem padá jedna jediná sněhová vločka, 13
celý náš barák je tak tichý a dutý, že slyším, jak se ta vločka prodírá vzduchem a taje, jak rozechvívá ticho i tlumené houkání hrdliček a plácání křídel, napustím do konvice vodu, postavím konvici na vařič a myslím na ztracenou a kamsi propadlou vilu na kopci nad nádražím, v jejíchž oknech visely narudlé a ochmýřené koule meruněk, na zahradu s morušovníkem, besídkou plnou rákosových rohoží, kulatým betonovým bazénkem a malinovím, které stékalo dolů z kopce plné rosy, rudých plodů a nazlátlých šlahounů, na nichž se houpali ptáci, tehdy ještě neviditelní, často myslím na ten kopec, na němž jako zlatá modla rostlo ze země slunce a válelo se jako kyvadlo stojících, zapomenutých hodin v pískovišti, je to pořád horší tady na té písčině, podívej na Honzu, zas si dává to jedno pivo, jen to tady postavte, vidíš ten džbán, co má vedle sebe na pultě, tomu říká Bedřichu, a Bedřicha si nechá natočit, teprve když jde domů, dřív, ještě tak před rokem, si dával za večer třicet piv, a jednou, když už mu nechtěli nalít, že je jako kompletní hodina, bylo to v hospodě u Botanické zahrady a už tam přišli esenbáci, rozzuřilo ho to tak, že ty esenbáky z hospody vynesl, v každé ruce jednoho, a jak třepali ve vzduchu nohama, motýlci, tloukl jim hlavama o sebe, a pak s nimi mrskl nahoru ke skleníkům, ale potom si klekl na chodník u zdi a bušil do ní pěstí, jen se podívej na jeho pazoury, do těch bych se nechtěl dostat, zato bych rád viděl, jak klečí u dveří hospody U Trajců, zatímco se policajti sbírají na křižovatce, vlastně pod palmami, ze země, a jak buší do zdi svou pěstičkou, přesně tam, kde světlo neonových zářivek vrhá na omítku stín jeho hlavy, a křičí, já bych vám rozbil držky, vy hajzlové, až byste uviděli kvést tu slavnou Victoriu Regiu, jen kdybych neměl tu zasranou podmínku, on totiž dělá v Botanické zahradě topiče, a představ si, že ti esenbáci 14
utekli, ale on se do hospody U Trajců už nevrátil, a málem tak přišel o svého Bedřicha Prvního, protože když toho měl u zdi už dost, vydal se domů, ale pak se zastavil na křižovatce pod Železničním mostem, stál tam, kymácel se a mával bůhví proti čemu na světě svou zkrvavenou pěstičkou tak dlouho, až přijel autobus, a on se rozhodl, že si to tedy vyřídí aspoň s ním, vyrazil proti němu tak, že by se za to nemusel stydět ani sám matador El Cordobes, kterého jsem tolik toužil vidět v Arles dělat koridu, v Arles, v bílé kamenné antické aréně, rozpálené šíleným olivovým sluncem, v němž tryská na všechny strany písek metaný kopyty býků, celá ta bělounká aréna voní krví a potem, a taky ženskými těly, oblými jako kmeny v žáru zkroucených pinií, s pletí vydrhnutou mořem, solí, mistralem a celým tím slavným Méditerranée, jenže tam v Arles jsem se na koridu nedostal, neměl jsem už čas, a i když Honza neměl žádný mečík, natož muletu, autobus mu ty jeho veroniky naštěstí zbaštil, jen o něj škrtnul, a on se bezmocně rozplácl v půlnočním světle prázdné křižovatky, tvrdil ovšem později, že do toho autobusu bouchl pěstí, až se mu vysypalo sklo, a jak tam ležel, jen párkrát vykřikl, co do mě strkáš, co do mě strkáš, pak přestal křičet, a když zvedl hlavu a uviděl, že je tam sám, začal bušit do dlažby čelem, tak jsem ho tam našel, a jak jsem ho potom táhl domů do čtvrtého patra, schod za schodem, padal mi pořád dolů a přes zábradlí a přitom neustále vykřikoval, nestrkej do mě, nestrkej do mě, ale druhý den dopoledne už byl tady na Poště, už si zas dával to jedno pivo, jen pravou ruku držel jaksi stranou, ale on dovede zvedat půllitry stejně levou jako pravou, a jeho pravačka vypadala, jako by ji namočil do asfaltu, byla fialová a černá, oteklá, parádní boxerská rukavice, stál u pultu zrovna jako dnes a servírka, právě ta, která se k němu teď přitočila, mu 15
pořád dokola říkala, tak už běž k tomu doktorovi, ale on jen pokaždé odfrkl, ale jo, jen co dopiju tohle pivo, a takhle tam stál až do večera, byl takový ten zvláštní únorový den, kdy slunce, sevřené mrazem, visí na nebi jako oslnivý, pulsující kotouček, přesně jako měsíc v úplňku, jenže zlatý, celé nebe je zalité modří a nesmírně vysoko se ve skleněném blankytu vznášejí černá hejna ptáků, vzdálená a tajemná jako vyhaslá souhvězdí v hlubinách vesmíru, jen slunce je blízko, je zabodnuto v hvězdném prostoru ptáků zrovna metr nad průsvitnými špičkami vyšehradské katedrály, ze dvorů se ozývá tlumené houkání hrdliček a pod černými krystaly domů na smíchovské straně Vltavy, pod sloupy dýmu, které nehybně trčí u Železničního mostu jako připoutané na nitkách ticha, leží bílá těla parníků, bílé velryby na lesknoucí se olejnaté hladině řeky, ulice jsou prázdné, celé hodiny se nic nepohne, jen vysoko v jiskřivém prostoru, nad pulsující kuličkou žhavého slunce, se neustále obnovují a zanikají, seskupují a víří nová a nová souhvězdí, která při svém nekonečném, věčně se obnovujícím letu, valícím se v mohutném světelném proudu jako Mléčná dráha, vytvářejí ze své touhy ptáci, pak se zlatý úplněk náhle rozpadne na prach, zastíní ptačí souhvězdí paprsky, jako kdyby se spustila opona, a tehdy, když tady Honza stál, najednou se kolem něho zavlnily modré chuchvalce dýmu, houpaly se a spirálovitě stoupaly v nazlátlých slunečních paprscích, které pronikly přes zažloutlé záclony dovnitř, a jeho rozbitá pěst, černá, oteklá pravačka, se vynořila z šera, ležela v prachu cigaretového světla jako na namodralých a šedivých polštářích, závoje dýmu se kolem ní obtáčely a zase sklouzávaly dolů, jako obvazy, a to žluté světlo jako by dovnitř neproudilo zvenku, ale vytékalo z naleštěné pípy do půllitrů na pultě, stoupalo v nich a zářilo jako zlatá láva, až na16
konec, když Gymnasta, tak tady chlapi říkají vrchnímu, roznesl půllitry po lokále, zalilo celou hospodu, to mrtvé ticho, ztuhle sedící nedělní štamgasty, a Honza stál ve výčepu přisátý na ten světelný proud, opíral se o něj jako o sloup, a když se k němu servírka zas naklonila přes pult a snad už posté mu řekla, Honzo, neblbni, běž už k tomu doktorovi, vždyť to máš určitě zlomený, pozvedl tentokrát hlavu, ale ten pohyb jím strčil dozadu, takže musel svou boxerskou rukavicí vyrovnat ztracenou rovnováhu, prudce ji zvedl, až zařval, a teď měl tu ruku přímo před očima, jako by ji tam vyvrhl příliv únorového světla, které protékalo hospodou jako šťáva vymačkávaná z citronu, teprve teď, když se tak objevila a znehybněla, ozářená ze všech stran, bylo vidět celou tu hrůzu se zaschlými černými strupy, a Honza na ni pár vteřin užasle civěl, jako by byl hypnotizovaný, ale hned se rozeřval na celou hospodu, to čumíte, volové, ačkoliv se nikdo ani nepohnul, jen některá víčka se zvedla a hned zase sklapla, jako když se natáhne a hned spustí spoušť fotoaparátu, pak po ní levačkou sáhnul, pomalu ji stáhl dolů, až se znovu zabalila do obvazů dýmu, a něžně, jako by ji konejšil, zabručel, nestrkej do mě, nestrkej do mě, víš, člověk vlastně sám se sebou mluví jen v bolesti, ale fyzická bolest není to nejhorší, proč člověk sám se sebou mluví, nakonec však servírka přišla za mnou, abych mu domluvil, dneska si vzala paruku, ale pod ní má dlouhý černý vlasy, až po pás, Gymnasta je její manžel, a když přišli na tuhle hospodu, celou ji napřed vymalovali, dnes už to není ani poznat, a tenkrát prý sem Honza náhodou vlezl, ona zrovna uklízela po malování, a jak tady stála na štaflích a umývala okna, pozval ji k sobě na kafe, aspoň mi to povídal, možná že kecal, ale toho večera přišel ke mně a strčil do dveří obrovskou kytici šeříku, už byl zas pořádně namazanej, 17
a povídá, víš, já jsem tady měl dneska ženskou, ona ti má tak dlouhý vlasy, že si s nima může vytírat prdel, a jak rozpřáhl ruce, větvičky šeříku se sypaly na zem, až nakonec stál na chodbě s prázdnýma rukama a smutně se na ně díval, už to s ním zas strkalo, pak začal po šeřících šlapat a povídá, pojď ke mně na kafe, mám tam pár lahváčů, ale ty ti nedám, ty jsou pro mě, já ti uvařím kafe, a jeho vodnaté oči zmodraly do lila, jako by se do nich nahrnula šeříková vůně, které byla plná chodba, jen si ho prohlédni, je to docela pěknej chlap, ale ten chlast ho oddělá, měl bys ho vidět před pár lety, a když se namaže, říká servírce Barborko, tak se jmenovala jeho první žena, podívej se, jak se ona teď na něho kouká, možná že přece jen u něho byla, tehdy v tu neděli jsem si objednal párek, a když mi ho přinesla, naklonila se ke mně a pošeptala mi do ucha, řekněte mu, aby šel s tou rukou na pohotovost, já mu už dala pět prášků a on má patnáctý pivo, vždyť ho to musí strašně bolet, nejspíš to bude mít zlomený, on vás možná poslechne, a tak jsem za ním šel a povídám, Honzo, tam u vás v Botanický prý máte nějakou zvláštní kytku, já to viděl napsaný na plotě, nějakou Viktorii Královskou, on si pořád choval levačkou tu svou pravačku, mazlil se s ní, ale pak začal křičet, já se můžu vysrat na celou Victoriu Regiu, já mám Bedřicha v hajzlu, a tohle vyřvával na celou hospodu, a když se ho Barborka pokoušela uchlácholit, osopil se na ni, až se do toho vložil Gymnasta, ale Honza se tentokrát nechal vyvést z hospody jako beránek, stejně mu hospodský od Trajců Bedřicha schoval a on ho pak jednou v noci na schodech rozbil, no jo, Bedřicha Prvního rozbil, představ si, on má doma všechno pojmenované, možná proto, že když je člověk takhle sám, pojmenovává si aspoň věci kolem sebe, aby měl s kým mluvit, protože se nakonec už sám se sebou mluvit stydí, my máme 18
dveře proti sobě a já občas slyším, jak si on se svými věcmi vypráví, zní to ovšem spíš jako nářek nebo mluvení z cesty, ale to se ještě dá snést, vždyť já v poslední době potkávám na ulici chlapy, kteří už nemluví ani se sebou, ani s věcma, jen naříkají, řvou do prázdna, jako tuhle jeden u Národního divadla, o tom ti ale povím jindy, a tohle všechno jde člověku asi nejlíp, když se pořádně napije, ale stejně nikdy nepřijde na to, jak se do něčeho takového dostal, ono to v něm prostě najednou je, a pak už nic není tak jako dřív, už to není budík, ale Frantík, a on stojí před kalendářem a říká, Marijáno, dneska jsem se zas vožral, zítra už to neudělám, stojí tam, vezme do ruky tužku a napíše do kalendáře, dneska jsem se zas ožral, zítra už to neudělám, a Marijána na něho kouká, v každém oku se jí točí strašlivý ciferník, hodina za hodinou, den za dnem, točí se, hrká jakási kalkulačka dní, měsíců a roků, a do člověka pořád něco strká, stejně jsem se ale divil, jak se Honza tehdy nechal z hospody vyvést, ten bývalý gymnasta má jistě pořádnou páru, ale v tom to tak docela nebylo, on nejspíš už chtěl být zas sám se svou Marijánou, a tak se vůbec nevzpouzel, nebo jen naoko, jako by se člověk, když něco strašně chce, zároveň toho bál, jako by se toho bál tím víc, čím víc to chce, jako by touha nebo vlastně život byl volný pád a člověk měl v sobě jakýsi zákeřný, zvrácený pud sebezáchovy a potřeboval někoho, kdo by ho aspoň trochu přistrčil k tomu, co chce žít, co vždycky, už od samého počátku, aniž to věděl, toužil žít, ale přitom se toho bál, pak už člověk letí, někdo nebo něco ho postrčilo, a on nakonec zapomene na to, co ho postrčilo, nebo si dokonce ani nevšiml, že byl postrčen, a ať mi nikdo neříká, že tomu tak není, ledaže by sám čas na sebe nebral tvářnost lidských podob a dobro i zlo by často nebylo stejně úrodné, já sám se občas ptám, jak jsem se do toho 19
dostal, kde to začalo, ale takhle se mohu ptát jako tehdy, když jsem šel v našem baráku do schodů a najednou jsem uviděl, jak na odpočívadle mezi třetím a čtvrtým poschodím stojí jedna stařenka, paní Beková, už jí bylo přes devadesát let a bůhvíkolik roků už nevyšla z bytu, vlastně z jakéhopak bytu, v našem domě nejsou žádné byty, jsou to jen jednotlivé místnosti, záchod a voda na chodbě, stála tam, koukala nepřítomně do dvora, který je kolem dokola samá zeď, jen hluboko dole se krčí tři zakrslé akáty, deroucí se za světlem přímo z betonu, ale přitom je nad dvorem zářivá, visutá zahrada, plno květin, v květináčích a truhlících, přímo v oknech i před okny, plno barev, v šedi opršelé omítky šlehá a jis kří červená, žlutá, modrá, bílá, zelená, protože tam pořád kvete spousta pelargonií, muškátů, bramboříků, slaměnek, voskovek s droboulinkými nafialovělými kvítky, azalek, klívií, amarylis, sám mám jednu doma a čekám už pěknou řádku let, kdy mi konečně rozkvete, ale o tom ti ještě povím, jestli nezapomenu, a taky ibišků, kaktusů, těch je ostatně nejvíc v jednom domě u samoobsluhy Na Slupi a zdá se mi, že pořád kvetou, jednou jsem do té samoobsluhy vešel, ale počkej, k tomu se ještě vrátím, prostě celý dvůr je obklíčený květinami a obydlený ptáky, kteří tam slétají z vyšehradských hradeb a hned zas z té šedé propasti vzlétají vzhůru, jako by někdo zapaloval plyn, nejvíc v dubnu, a tehdy byl právě takový průsvitný dubnový den, a jak tam paní Beková stála na odpočívadle u dveří na balkon, řídkými šedivoučkými vlasy jí prosvítalo slunce, a mně se zdálo, že svýma už slepýma očima vidí daleko lépe než já ten vzněcující se, vzhůru šlehající hořák ptačího zpěvu i neviditelných křivek, které při svém letu v třpytu deš ťových kapek rýsovali ptáci, pila celým tělem to podvečerní ptačí představení, byla jím prosvícena, vypadalo to, jako by se chtěla 20
vznést, jako by tam nahoře byl nějaký vír a ten ji do sebe vtahoval, a jak jsem tam stál, pár schodů pod ní, bál jsem se pohnout, bál jsem se ji pozdravit, jako se říká, že se nemá volat na náměsíčníky na střeše, protože by procitli a zřítili se, ale ona asi uslyšela můj dech, protože se otočila, a v té chvíli měla pod slepýma očima kolem rtů slaboučký úsměv, a já jsem si uvědomil, že ona přece celé to ptačí hemžení nevidí, ale že asi slyší tryskání letu, vzlínání křivek, syčivé plachtění bez tepotu křídel, a když jsem procházel kolem ní, najednou tichounkým, téměř neslyšitelným hlasem zašeptala, víte, když jsem ještě byla jako komtesa v Polsku, a tak se mohu navždycky ptát, jak se vlastně dostala až tam, k těm balkonovým dveřím, Honza, ten by mohl o ní vyprávět, protože jednou, když si dala na vařič kousek uzeného a potom usnula, jí zachránil život, rozbil dveře a vynesl ji skoro udušenou z jejího pokoje, plného starého harampádí, zažloutlých krajkových peřin a zteřelých záclon a závěsů, a když se pak na chodbě probrala z málem věčného spánku a vykašlávala puch spáleného masa, prý zašeptala, to jsi ty, a on mi ještě řekl, člověče, ona vypadala, jako by jí bylo dvacet, a jaký měla blažený voči, bába jedna, ale od té doby se o ni staral, chodil jí nakupovat a celé hodiny sedával v jejím pokoji, takže pomalu přestával chodit sem na Poštu nebo do hospody Na schůdkách v Trojický, a když jsem se ho zeptal, co s ním je, jenom zabručel, ona bába pořád něco kecá a já to musím poslouchat, ale já si stejně nedovedu představit, jak se dokázala vyštrachat po schodech až k balkonovým dveřím, protože tehdy už dva tři roky nemohla vůbec chodit a přestávala vidět, ale jo, postavte nám tady ještě každému jedno, a pak jsem se za pár dnů vracel domů z nějakého flámu, mohlo to být asi za týden po tom, co jsem ji viděl na schodišti, jak pozoruje podvečerní pta21
čí představení, to trhání oblohy rozmachy křídel a plachtěním, šel jsem pomalu Vratislavkou nahoru, bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, drobně pršelo a přes déšť se prokusovalo slunce, a ten bulvár mrtvejch, Saint-Germain mého prvního města světa, jak já té ulici říkám, víš, že dole na Výtoni skočil Biebl z okna, ten bulvár vedoucí k vyšehradskému hřbitovu se leskl jako zrcadlo a déšť svítil tak prudce, až jsem musel přivírat oči, hrdličky tloukly křídly ve dvorech, od řeky se občas ozvalo zahoukání parníků a já jsem na ulici usínal, byl jsem hrozně utahaný po probdělé noci, jen jsem se tak poslepu vlekl, až jsem se zastavil, už se mi ani nechtělo dál, stál jsem a poslouchal, jak celý Vyšehrad rezonuje v dešti, a když jsem pak přece jen otevřel oči, uviděl jsem, že stojím zrovna na začátku naší ulice, která padá téměř kolmo dolů k černému kaňonu Neklanky a je v ní po celé dny skoro tma, a jak jsem se pomalu rozkoukával, zahlédl jsem, že před dveřmi našeho baráku stojí malý zelený náklaďák, taková ta erena, dva chlapi v montérkách na auto právě nakládali černou vyřezávanou skříň, a teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že v ulici je nějaké podivné ovzduší, jakési neobvyklé ticho a šero, přítmí plné neurčitého skřípavého šelestění, šustění, jako když něco klouže, smeká se po plechu a po skle, stál jsem tam, luštil ten podivný zvuk a díval se na ty dva muže, jak strkají skříň k nábytku, co už byl naskládaný na autě, pak zaklapla postranice a v tom okamžiku vyšla ze dveří našeho domu nějaká žena, která těm mužskejm něco řekla, a pak začala stoupat po chodníku ke mně, a když jsem zvedl hlavu, abych na ni hloupě nekoukal, spatřil jsem, že ulice je plná šedého stříbřitého světla, právě takového, jaké vyzařují mušle a lastury, když je moře vyplaví na břeh, a že to šelestění, šustění, které mě přimrazilo k zemi, se ozývá z okenních rámů, bylo to něco úžas22
ného, okna byla plná urousaných, zplihlých hrdliček, a také holubů, těch ptáků bylo tolik, že se na okna, na římsy nemohli vejít, smekali se, drápky jim sklouzávaly po mokrém plechu, padali dolů a hned se zas s tichým tepotem křídel zavrtávali do chumlů vířících u okenních tabulí, stříbrné, šedivoučké vlny se přelévaly, klesaly a znovu stoupaly, a v rámu ulice, jako v nějakém obrovském hudebním nástroji, byly napnuté nitěné provazce dubnového deště, které se rozezvučovaly pod údery ptačích nožiček, křídel a zobáčků jako struny, ta ženská v baloňáku mě minula a dala se dolů Vratislavkou, ale já tam stál dál a civěl na to nepochopitelné ptačí divadlo, a přitom to nebylo všechno, protože když naskočil motor auta, ptáci se náhle zvedli, vzlétli, s takovým hlukem, jako kdyby se přivalil příboj, ale sotva se náklaďák pomalu rozjel dolů ulicí, odněkud slétlo pár hrdliček a holubů a posedalo si na nábytek, teď už přikrytý plachtou, a jak se plachta natřásala, ptáci sklouzávali, smekali se dolů, ale hned se zas škrábali nahoru, zatímco burácející stříbrná ptačí vlna stoupala dál od okenních rámů k nebi, tam, kde po zrcadlech střech stékal déšť a rozlévalo se slunce, a jak mizela, snášel se mezi domy svistot křídel a kapek jako šustící plátky staniolu, a pak už jen déšť, ticho a čas, vlastně nic, auto s nábytkem a s několika zmítajícími se holuby a hrdličkami dole v Neklance zahnulo k Železničnímu mostu a já se konečně pohnul, udělal jsem těch pár kroků sem na Poštu, abych si zas dal to jedno pivo, víš, stejně si myslím, že Vyšehrad s mrtvými básníky tam nahoře na hřbitově je jakési podsvětí Prahy, řeknu ti, že když přejdeš Botič, je to, jako bys přešel říčku Lethe, vstoupíš do úplně jiného světa, než jaký je tam dole v Praze, zničehonic se octneš mezi věčnými květinami za okny a v oknech, mezi věčnými ptáky, kteří slétají shora z hradeb do šedivých dvorů, 23
k oknům, za nimiž sedí věční staříci a stařeny, sedí nepohnutě v temných pokojících a po celé dni jen pozorují, jak se mění barva oblohy, jak vychází a zapadá slunce, jak rozkvétají a vadnou květiny, oni nemají co do úst, nemají pomalu co žrát, přece nemůžou z těch svých důchodů vyjít, a oni přesto na vyšehradských asfodelových nivách krmí ptáky, tak jsou sami, opuštění, jako Baloun, který bydlí u nás v domě v přízemí a celý den klečí u dveří a utírá hadrem práh, a když jdu dolů po schodech, ani nezvedne hlavu, už volá, to jste vy, pane ..., a pokaždé mě osloví jiným jménem, protože se asi stydí za to, že tam celé dny s tím hadrem na někoho čeká, že utírá práh a dlaždičky před dveřmi, jen aby si s někým promluvil, a pak mi pokaždé oznámí, to je dneska zima, to tam prší, nechoďte tam, nebo jindy, to máme počasíčko, Charon a bývalý řezník, podívej, to je ten, co sedí na židličce vedle plynových kamen, už podle kroků na schodech pozná, kdo jde, ale vždycky ho oslovuje jinak, a tak se taky já pokaždé jmenuji jinak a jinak, jednou Fudy, podruhé zas Šafránek, tuhle na mě volal, to jste vy, pane Janoušek, a já na to, to víte, že to jsem já, pane Baloun, přišel jsem si pro ten provaz, na kterým jsem se před týdnem voběsil, jen mi ho vraťte, a on snad poprvé za tu dobu, co ho tam vídávám klečet, zvedl hlavu a řekl, počkejte, jen co to utřu, hned vám pro něj skočím, a tak už dnes vlastně ani nevím, jak se jmenuji a kdo jsem, ale on tam trčí dál a umývá dlažbu před dveřmi, trčí tam stejně jako hodiny na nábřeží u Železničního mostu, které už po celá léta ukazují za deset minut tři, jen rackové křičí v tom zastaveném čase a v létě se po půlnoci občas za vyšehradskou skálou objeví osvětlený parník, jako by se vynořil ze dna oceánu, na palubě hraje hudba, tančí se, světlo se rozlévá a houpá na vlnách, ale tady nahoře je ticho, parník pomalu mizí dole ve 24
městě, zatímco mrtví básníci dál sní svůj marný sen a nad nimi v korunách stromů dřímají ptáci, tiší, neviditelní, skrytí v temnotách a ve věčnosti, v říši stínů, odkud k nám s každým úsvitem přilétají a křičí hrůzou, a světlo, které přinášejí, v nás stále roste, víc a víc se rozlévá, řev času, samotekoucích vod, manao tupapau, teď mě ale napadá, že možná ti mrtví básníci scházejí každý večer ze hřbitova do vyšehradských hospod, přisednou si k někomu na židli, a zatímco pije, pořád do něho strkají, takže on pije pořád víc a víc, a přitom mu našeptávají do ucha všechno to, co se jim za života nepodařilo napsat, na co nedokázali přijít, ale na co přišli teprve teď, když se potulují v podsvětí, kde už to zas napsat nemůžou, a když jsem se tehdy zastavil před hospodou po tom, co jsem uviděl to auto s nábytkem, ještě než jsem vstoupil dovnitř, uvědomil jsem si, že jsem před chvílí na ulici potkal smrt, že mě tam ovanula peruť věčnosti, vidíš, co dělá to pivo, Slávek Nezval, ten si dneska dává vínečko v Trojický u Tlusté Margot jako kdysi, tam, kam chodíval Kosťa Biebl, než skočil na Výtoni z okna, jestlipak tam chodí spolu, kdoví, a když jsem vešel dovnitř, ve výčepu už stál Honza, trochu mě to překvapilo, protože na něho to bylo přece jen brzo, ale už bylo vidět, že toho vypil dost, a když jsem si nechal natočit pivo a postavil si ho vedle jeho půllitru, přistrčil ke mně svou úzkou chlapeckou tvář, tu velikánskou hlavu s ježkem nad vyboulenýma světle modrýma očima, vždycky když je namazaný, lezou mu oči ven z hlavy, a tenkrát je měl dokonce až kdesi za mými rameny, a jak se potácel, strkal mi odchlíplé rty až do ucha a přitom hučel, ještě tam jsou, viděls je, ty chlapy s tím náklaďákem, viděls ty ptáky, já se z toho poseru, ona je celý dni krmila, oni zblbli, ne já, a ta kráva, její dcera, šmajzla i ty hodiny, ona mi je slíbila, to bylo pořád, Honzíku, až umřu, ty hodiny bu25
dou vaše, ještě ji ani neodvezli a ona už je odtáhla do prdele, na Smíchov, a teď jsem věděl, že to byla opravdu smrt, a ne nějaká peruť věčnosti, jak říkají básníci, a že ta smrt měla šedivoučkou, nadýchanou, z perleťového světla spíchnutou róbu polské komtesy, a tak jsem řekl, prosím tě, jaké hodiny, a ono to s ním strčilo, až skoro na mě spadl, a já jsem mu, jak začal řvát, viděl až do krku, tys je nikdy neviděl, opravdu, já bych ji praštil pětikilovým hovnem, jo, její dceru, bába ještě dejchala a ona už z ní stahovala peřinu, já za ní jednou byl, protože to šlo pořád dokola, Honzíku, prosím vás zajděte za ní a řekněte jí, ať za mnou na chvilku přijde, já bych s ní ještě chtěla mluvit, měl bys vidět ten bejvák, a když slyšela, že jsem od mámy, hned mě pozvala dál, a nechcete kafe, málem mě tam přeřízla, vždyť tam má maminka pečovatelku, co jsem se naběhala, než jsem jí to zařídila, když ona do domova nechtěla, to víte, že přijdu, maminka spala na matracích a ještě jí posílala prachy, stejně měla štěstí, že se tenkrát otrávila tím uzeným kolenem, já už se na to nemohl koukat, jo, pečovatelka, tak jsem tam začal chodit sám, vždyť pomalu už ani nevylejzala z postele, a toho smradu, však víš, jak to v baráku smrdělo, když nechala v létě votevřený dveře, já myslel, že se z toho pokaždé pobleju, tak jsem jí tam občas trochu uklidil a sem tam jí koupil něco k jídlu, a ona hned napoprvé povídá, Honzíku, buďte tak hodný a zalijte mi ještě kytky, já vám pak budu vyprávět, jak jsem byla s kněžnou Kostrowitzkou v Baden-Badenu, jo nějakej Baden-Baden nebo Paříž, prý to také jednou uvidíte, hovno, hovno uvidím, a ne nějakou Paříž, ale ty její hodiny krásně bily, a když jsem k ní pak jednou přišel, jako si popovídat, nebylo to dlouho po tom maléru, nesl jsem jí zároveň mlíko, ona musela mít bílý kafe, aspoň to, už u dveří slyším, jak v tý cimře něco bouchá a šustí, nemohl sem za 26
boha přijít na to, co to je, já se ti, člověče, parádně vylekal, já tam stál jak tvrdý y, myslel jsem si, bába je v posledním tažení, ale najednou bylo ticho, a z těch krajkovejch peřin, jo krajka, samá díra, ty byly pěkný tak před stoletím, se ozve, Honzíku, jen pojďte dál, nelekejte se, to je můj holoubek, opravdu, byl to ten její roztřesenej hlásek, a ještě dneska ji vidím, jak na mě kouká těma slepejma očima, a fakt, na vitríně u okna, tu bys měl vidět, sám křišťál, sklo a zrcadla, uvnitř vyložený fialovým sametkem, panečku, to byl kousek nábytku, jenže už byl prázdnej, tam si sedí takový malý šedivý pták, skoro bílej, a kouká na mě, kolem krku má černej kroužek, já už měl v sobě nějaký to pivo, tak jsem si pomyslel, no jo, už seš zas lízlej, a jen tak pro jistotu jsem řek, tohle není žádnej holoubek, to je hrdlička, a ona, jako by mě neslyšela, řekla, víte, od té doby, co už nemůžu chodit, ptáčkové lítají za mnou až sem dovnitř, já každé ráno poprosím paní Smolovou, která mě ošetřuje, aby mi nechala otevřené okno, a ona se pak diví, kde se tady berou peříčka, ptáčkové, všechno tam bylo od nich posraný a já to musel uklízet, oni za ní lezli až na peřinu, ona jim drobila chleba a oni jí zobali na peřině z ruky, člověče, už byla slepá, ale každýho ptáka poznala, a přitom si s nima vydržela povídat třeba celej den, nejhorší to bylo tuhle poslední zimu, sotva jsem přišel, to už jsem k ní chodil denně, a sotva jsem jí udělal to její bílý kafe, už škemrala, a teď mi sem, Honzíku, pusťte ptáčky, aspoň na chvilku, paní Smolová mi nechce nechat otevřené okno, že prý je venku velký mráz, ale já jí to nedokázal odepřít, já otevřel okno a oni už tam číhali, hned se na mě vrhli, já jich měl ráz dva plnou hubu, samý peří, já byl vždycky už nalitej, znáš mě, než jsem tam šel, dal jsem si vždycky nějaký to pivo, abych za ten den aspoň něco stihnul, a jak jsem se tam kymácel v okně, ptáci se cpali do27
vnitř, plácali a tloukli do mě křídly, škrábali mě do ksichtu, a za zády ta bába, tak, Siváčku, tys dneska nějaký smutný, já myslel, že jsem se snad zbláznil, že jsem úplně zcvoknul, ale ještě pitomější bylo dostat je ven, když jsem to nakonec dokázal, byl jsem úplně vyřízenej, a tak jsem si sednul pod ty hodiny a ona zas mlela ten svůj Baden-Baden, já tam seděl s těma pivama v sobě, raději jsem začínal už v práci, udělal jsem jich v kotelně do odpoledne aspoň pět šest, a pomalu jsem tam usínal, zatímco ona povídala, a ona přitom občas usnula na chvilku taky, ale to ti bylo divný, vždycky zas začala tam, kde přestala, klimbal jsem, ale ty hodiny mě pořád probouzely do toho jejího Baden-Baden, tloukly půl a celou, a tak jsem podle nich střídavě spal nebo poslouchal ty její řeči, nebo zas dřímala ona a já na ni koukal, až nakonec řekla, teď, Honzíku, půjdeme spát, to jsme si zas dneska krásně popovídali, a já už jsem ani nestihl zaskočit si na Schůdky aspoň na jedno, ale ona stejně celý noci nespala, protože já pak dlouho nemohl usnout a slyšel jsem, jak si s někým pořád povídá, to bylo jmen, já si z toho houby pamatuju, samý německý, a pak nějaký, co bych ani nedokázal vyžvejknout, ale hlavně nóbl německý, ta musela mít strašně moc mužskejch, jo, jednou mi ukazovala fotky, panečku, to byla ženská, že by ses pomalu na ni bál kouknout, na jedný fotce byla skoro nahá, měla na sobě jen takový bílý, průsvitný hadřík, jen tak nahozený, já od toho nemoh odtrhnout oči a ona to ucejtila, usmála se a povídá, Honzíku, já jsem byla fešanda, takhle jsem dobyla Paříž, ale byla to zároveň moje poslední role u divadla, hrála jsem Kleopatru, a tehdy se do mě zbláznil jeden Jihoameričan, jmenoval se Carlos, víte, Paříž byla v těch letech plná básníků a umělců, a on uměl říkat tak krásné věci, každý večer, když jsem měla představení, sedával v lóži a nechával mi posílat 28
do šatny obrovský koš růží, rudých nebo bílých, až jsem se nakonec nechala přemluvit a jednou odpoledne k němu zašla, všichni kumštýři, kteří tenkrát přišli do Paříže, bydleli na kopečku, odkud je krásný pohled na celé město, znala jsem to tam, protože jsem tam ráda chodila na procházku, a tehdy na jaře se mi zdálo, že Paříž u mých nohou je veliká šedivá lastura, ze které se rodí světlo jako zářivá perla, celá odpoledne jsem se dívala, jak se světlo přelévá a třpytí nad břidlicovými střechami, vítr zvedal bílé a růžové plátky z kvetoucích stromů a já přitom myslela na ten okamžik, kdy na mě padne světlo reflektorů, nemohla jsem se dočkat, až večer vyjdu na jeviště, přeříkávala jsem si potichu svou roli, víte, Honzíku, byl to kus o velké a tragické lásce, tohle mi říkala o tý Paříži, slyšíš, řval mi Honza do ucha, tohle jsem si zapamatoval doslova, ten její Carlos tam bydlel kousek od nějakýho kostela, kterej stojí přímo na vršku toho kopce a je prý jako bílej dort, prý se jmenuje nějak jako sakra a něco, připadalo mi to hrozně směšný, bílej dort a nějaký sakrabožístánek, a ten Carlos, který si přišel do tý Paříže hrát na malíře nebo co já vím na koho, ten byl asi pěkně zazobanej, ale tam dělal ze sebe chudáka, až na ty koše růží, to jen ona si myslela, že se kvůli ní voddělává, ale když přišla k němu poprvé do bytu, padl před ní na kolena a že musí s ním odjet, že je jeho věčná láska a že jí všechno dá, to si můžeš představit, jak mu to kecalo, ale ona se na to dívala jinak, řekla, Honzíku, on měl tak žhavé oči a třpytily se mu v snědém obličeji jako hvězdy, až jsem z toho všeho dostala strach, a tohle všechno mi vykládala tak, až mě to dojímalo, představ si, asi přece jen byla opravdu herečka, a já na ni koukal a najednou jsem nedovedl pochopit, že ty její slepý oči viděly všechno to, o čem mi vyprávěla, že to svrasklé tělo, ty vyhublý ruce na peřině a ten zbytek pod ní, 29
že tohle byla ona v tom pokoji, kde měl ten Carlos prý jen umyvadlo a postel, nějaký věci k malování a pak ještě klavír, u kterýho sedával celý noci a psal básně a přitom pil strašně moc kafe, naštěstí tehdy nebyly psací stroje, to u nás v baráku pořád někdo klepe na stroji, nejspíš překládá Cirkus Humberto do angličtiny, ale ona se mu tenkrát vysmála, víš, jak to dělají ženský, aby chlapa ještě víc rozpálily, provokovala ho, ale přesto jí večer zas poslal koš plný růží, a ji to tak vzalo, že začala tancovat po šatně a vyhazovat ty kytky do vzduchu, protože byla stejně do toho Jihoamerikána parádně udělaná, a jak tam poskakovala mezi růžemi jako blázen, najednou zahlídla, že z košíku vylejzá had, člověče, tohle bych chtěl vidět na svý vlastní oči, chtěl bych vidět tu ženskou, jak kouká na toho hada, zatímco ten had kouká na ni, ale ona teď klidně ležela v posteli a já civěl na její nahatou fotku, a ona povídala, já jsem vám, Honzíku, najednou nevěděla, kde jsem, představte si, myslela jsem, že jsem ještě na jevišti, ke konci toho kusu byla taková scéna, že se nechám uštknout hadem, já vzala toho hada do ruky a už bych málem začala deklamovat svůj monolog, když mi došlo, že je to všechno jinak, teprve, když jsem se dívala na toho živého hada, jak se mi svíjí v ruce, a to byl můj poslední večer u divadla, nemohla jsem pak už vyjít na jeviště, asi jsem se bála, už jsem nemohla říkat nějaká slova a hrát něco, co se mohlo stát tak strašně skutečné, že z toho mohl mít člověk smrt, a nakonec jsem odjela s Carlosem do Argentiny, můžeš si to představit, tohle by se mělo napsat, slyšíš, to musela být figura, ta bába, a já jsem najednou věděl, proč jednomu holubovi, tomu, co byl hnědej jako kafe, říká Španěláčku a strká mu největší drobky, já jí kupoval chléb jen pro hrdličky a holuby, aby je měla čím krmit, a její dcera, tu tohle asi vůbec nezajímalo, vodtáhla teď ty ho30
diny na Smíchov, to bylo pořád, Honzíku, ty budou vaše, je to pravá španělská práce, jo, a já jsem Japonec, musel bys je vidět, ty měly ciferník, člověče, snad zlatej, kyvadlo chodilo mezi čtyřma nožičkama ze slonový kosti, a když ses podíval zblízka, viděls, že je na něm v reliéfu vyvedená fregata s napjatými plachtami, a jak se to kyvadlo houpalo nad polštářkem z rudýho sametu, kterým to bylo vyložený dole mezi bílýma sloupkama, nekecám, z opravdický slonoviny, házelo na sametek zlatý prasátka, ale nahoře na ciferníku byly stejný lodě, který se vždycky rozhoupaly na vlnách, když ty hodiny bily, a ten zlatej ciferník byl přitom zasazený do skříňky z černého dřeva, to je eden, říkala mi vždycky, jo, edenový dřevo, to u nás nenajdeš, a ještě si představ, že ta skříňka byla po stranách vyložená zrcadly, lodičky se v těch zrcadlech odrážely, až jich bylo celý loďstvo, které se houpalo na vlnách, když hodiny odbíjely, a přitom zezdola stoupalo kyvadlo jako slunce, vrhalo prasátka, a tak to všechno bylo zalitý zlatým blejskáním a modrým světlem vln, bílé plachty se napínaly, ale nejhorší na tom byl můj ksicht, když jsem ho k těm hodinám přistrčil, protože jsem ho uviděl rozložený v zrcadlech mezi loďmi, už jsem ti přece říkal, že jsem musel být vždycky namazanej, abych snesl ten smrad a ptáky, a snad proto jsem tam viděl svůj obličej, jako kdyby se pohupoval na vlnách na moři, ve vlasech jsem měl plno peří hrdliček a holubů, ale v zrcadlech z toho byly další lodičky, které se mi houpaly kolem očí, a všechno to unášel ten alkoholickej proud, který ve mně stoupal s bitím těch hodin, zatracenejch hodin s jejich Baden-Baden, já se dokonce bál na ty hodiny, když bily, kouknout, abych neviděl svůj ožralej ksicht v těch zrcadlech, ale bylo to krásný, sám eden, zlato, zrcadla a sklo, a nad mořem byly na ciferníku ještě dva malý kotouče, jeden byl jako slunce 31
a druhý jako měsíc, ukazovalo to měsíce, roky a dni a bylo to vyzdobený obrázky, to jsou nebeská znamení, říkala, a jednou mě je taky učila, prý jich je dvanáct, pamatuji si už jen Váhy, Raka, Pannu, ale já spíš koukal na lodě a viděl moře a svoje vožralý oči, jak na mě koukají zas z moře, a nejlepší bylo to Baden-Baden, když ty hodiny bily, já je slyšel, i když jsem tam spal na židli, tak jsou moje, a ta mrcha je odtáhla na Smíchov a ptáci by mohli odtáhnout za ní, ptáci jsou nebeská znamení, to taky říkala, kdyby tak její dceři vydrápali oči, a zase jsem ji viděl, tu polskou komtesu, jak stojí na odpočívadle v perleťovém světle a jak k ní přilétají ptáci, holubi, hrdličky, vrabci, čermáčci, sýkorky, stehlíci, holoubci s černým proužkem na hrdélku a s několika kapkami krve na křídlech, viděl jsem, jak se vzdouvá a napíná jejich let, rezonuje ve dvoře a tříští se na provazcích deště, jak křivky a zpěv ptáků rozezvučují stíny a temná zákoutí našeho domu, jak z nich vyrůstá ve sluncem prozářeném dešti průsvitná skleněná kytice, třpytící se stejně ztuhle a stříbrně jako ledové květy, které kreslí na oknech mráz, třpyt hvězd v Orionu, andělé a skřípot ptačích zobáčků v mrazivém vzduchu, zaslechl jsem zahoukání vlaku a zadunění viaduktu z dálky, holoubci, hrdličky, vrabci, všechna ta ptačí čeládka se vznesla střemhlav do výše, a já jsem najednou procházel jedním pokojem v našem domě za druhým, byly docela prázdné, zato v každém stála na stole kytice, spletená, uvitá ne ze skla nebo z ledu, ale ze suchých okvětních plátků, které nanosili, naskládali, navršili ptáci, a plátky šelestily, šustily, vznášely se v průvanu, který je pokaždé uchvátil, když jsem otvíral dveře, kytice se rozpadávaly, drobily, řekl bych, že jaksi suše, perleťově tály, ale ptáci už zas přilétali, zjevovali se jako stíny za mými zády a přinášeli v zobáčcích další suché plátky a zavěšovali je tam, od32
kud před chvílí v průvanu, který jsem způsobil, opadaly, a já jsem šel pořád dál a dál za polskou komtesou, která mě, teď jako Kleopatra, s egyptským účesem, vysoko vyklenutými obnaženými prsy, prováděla jedním pokojem za druhým a ukazovala mi na stěnách vystavené fotografie, podobizny, portréty v zlatých rámech, snímky jen za sklem nebo prostě přišpendlené na zeď, momentky, výjevy, jakoby z divadelních her, filmů, jejichž hrdinové, Caesar, Antonius, Liz Taylor tam trčeli ztuhlí ve vznešených a mrtvých pózách a gestech, nikoho jsem tam nepoznával, a mezi fotografiemi visely na stěnách seschlé květinové a vavřínové věnce s pestrobarevnými stuhami a šerpami, a jak jsme šli a prohlíželi si zažloutlé obrázky, za našimi zády se dál rozpadávaly a znovu skládaly v průvanu suché kytice, křehké, mumifikované plátky vířily a šustily jako kouř vodotrysku, kolem nás se leskla skla, za kterými vystupovaly z trhlin a pavučin rozpadávajícího se papíru vybledlé i zažloutlé obličeje, kadeře, účesy, róby, závoje, sukně, pěna krajek, z níž prosvítaly křehké linie ženských těl, upřené pohledy očí, a často už jen zlomky, zbytky, fragmenty, jedno oko, obnažená paže a ňadro, důstojníkova šavle se zlatým střapcem, visící podél nohavice stejnokroje, loket opřený o mramorový sloup, navoskovaný výbojný knír plachtící jako motýl nad prázdným výstřihem, a opět jen oko s napůl spuštěným víčkem, s obočím, vějířem řas, mrtvé, prázdné, skleněné oko panenky, jen vířící snítky a dech suchých květin, náš dům byl plný kytic, zašlých fotografií a zrcadel, najednou jsme stáli v mém pokoji, ale všechno tam bylo docela změněno, Kleopatra mě vzala za ruku a ukázala na jednu fotografii visící v rohu, kde mám plynová kamínka, ale ta tam v té chvíli nebyla, zbyl po nich jen syčivý hukot, a já jsem s hrůzou pod zaprášeným sklem spatřil svou vlastní tvář, strnule 33
jsem se na ni díval, ale ona náhle zprůhledněla, zbyl z ní jen obrys, linka, a uvnitř toho prázdného portrétu jsem zahlédl celý průvod svých tváří, míjely rychle jedna za druhou, řítily se za sebou jako v zrychleném filmu, přede mnou se skládalo jakési průsvitné a svištící album, složené z hedvábných, jakoby pavoučích sítí, které vytvářely vzdálenější a vzdálenější obrysy a rysy mých tváří, propadajících se kamsi až do dětství, hedvábné nitky se ode mě vzdalovaly, album se neustále přestavovalo, na jeho počátku, vlastně na konci, byl můj obličej, jak ho dnes a denně vidím v zrcadle, a na jeho konci, vlastně na začátku, tvářička ze zteřelých vláken a vlákýnek, žádné rysy, jen tušené hedvábné nitky ze tmy a světla, a všechna ta vlákna sem přinášeli v zobáčcích ptáci, jako by si z nich chtěli vystavět hnízdo, a také ho stavěli, ale vyrůstala místo něho perleťová kytice, vznášela se ve tmě, svítila a třpytila se, sáhl jsem po ní, dotkl se skla a něco jemného se mi začalo rozpadat v prstech s praskáním, jako když do ohně padne včela, a to už jsem zaslechl, jak na okenní sklo vytrvale buší zobáčky hrdliček, jejich skřípavý hrdelní hlas se prolínal s plácáním a sykotem křídel, přímo u hlavy jsem slyšel crčení vody ve výlevce na chodbě, teď jsem byl opravdu ve svém pokoji, ale do pleskotu pramínku vody se mísilo odbíjení hodin, zas se mi zdálo, že ho slyším jako každé ráno, když jsem se probouzel, oble se kolébalo v proudu světla prodírajícího se mi do očí, ukolébávalo mě, začal jsem se znovu propadat do spánku, slyšel jsem to Baden-Baden, jak říká Honza, a najednou jsem se zas viděl, jak jdu v nazlátlém a namodralém dýmu dubnového světla po asfaltové silnici tam nahoře ve Slezsku, vítr rozhoupává nažloutlé jehnědy v ořeší a za plotem pily voní nařezaná prkna, a já nahmatávám dech pryskyřice, nasávám do úst svěží vzduch, vůni hlíny, nočního deště a rašícího listí, 34
i pach asfaltu, abych se zbavil pachuti, která člověku zůstane v ústech po noci proklimbané a prokouřené v půlnočním rychlíku, a dívám se do zahrady, v níž se jako svíce tyčí proti modrému nebi třešně, hrušně a jabloně, obsypané pupeny, bílými i narůžovělými květy, zahrada je plná povlávajících bílých závojů, průsvitných a třpytivých, a za nimi se vynořují temná, nazlátlá tělíčka včel, viděl jsem se, jak tam stojím na lesknoucím se asfaltu, zatímco do zahrady vchází dívka, nebo spíš mladá žena, napíná mezi kvetoucími stromy prádlové šňůry, až začínají vytvářet v křehkém vesmíru květů drnčící síť, stál jsem tam a síť se chvěla, byla neviditelná, ale já jsem ji viděl, jako vidíme v noci na obloze pomyslné čáry spojující jiskřivé hřeby hvězd, ano, v zahradě mezi kvetoucími jabloněmi, třešněmi a hrušněmi se za zády té dívky či mladé ženy napínaly linky, které na noční obloze vytvářejí souhvězdí, ona vesmírná seskupení, k jejichž tajemné organizaci nejprve zvedáme hlavu s úlekem, ale pak si oddechneme, protože můžeme říct, tamhle, to je Velký vůz, tam Orion, a tamhle Kassio pea, stejně tak nad hlavou mladé ženy v zahradě drnčela sou hvězdí, ale nepojmenovatelná, a když zvedla obličej a zalily ho šikmé paprsky vycházejícího slunce, uvědomil jsem si, že jsem ji už kdysi spatřil, že jsem ji viděl na jedné dávné fotografii, ale ve chvíli, kdy jsem tam stál na silnici, jsem byl starší než ona na onom snímku, bál jsem se pohnout, aby ta fotografie nezmizela, aby se nerozpadla, a díval jsem se, jak se shýbá ke koši na prádlo, který stál u paty oblohy, klenoucí se vzhůru mezi trsy a hrozny květů, jak zvedá paže a na napjatou, neviditelnou síť věší plenky, a dál jsem se díval, jak mezi jejími vztaženými pažemi prolétávají včely a třpytí se ve slunci jako prastará znamení ztraceného a rozpadlého ráje, kdy jsem ležel v jedné místnosti toho domku v za35
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
