V Brně dne 14. dubna 2011 Sp. zn.: 4513/2010/VOP/PJ
Zpráva o šetření ve věci podnětu pana M A - Obsah podnětu Pan M (dále také „stěžovatel“), podal podnět, ve kterém vyjádřil nespokojenost s postupem České obchodní inspekce a Českého telekomunikačního úřadu. Zpráva o šetření se týká postupu Českého telekomunikačního úřadu (dále také „úřad“). Stěžovatel uzavřel dne 12. 5. 2009 a dne 15. 5. 2009 smlouvu se společností MobilKom, a. s. (dále také „poskytovatel služby“), o poskytování služeb elektronických komunikací. V podnětu zejména namítal, že smlouvy by nikdy neuzavřel, pokud by věděl o nedostatečném pokrytí území Zlínska signálem. Dle jeho názoru se zprostředkovatel poskytovatele služby při uzavření smlouvy dopustil nekalé obchodní praktiky. Obrátil se s podáním na Českou obchodní inspekci, která se však jeho podáním nezabývala a postoupila ho úřadu. Český telekomunikační úřad se jeho věcí zabýval z pohledu zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o elektronických komunikacích“). V postupu poskytovatele služby úřad nezjistil žádná pochybení. Stěžovatele seznámil s obsahem článků Všeobecných podmínek poskytování služeb elektronických komunikací sítě společnosti MobilKom, a. s. (dále také „Všeobecné podmínky“), které se týkají problematiky pokrytí signálem, a dále ho podrobně poučil, jak může postupovat (možnost uplatnit reklamaci na vyúčtování ceny nebo naposkytovanou službu, poté návrh na zahájení řízení o námitce proti vyřízení reklamace). B - Skutková zjištění a právní hodnocení K podnětu stěžovatele se za Český telekomunikační úřad vyjádřila Mgr. Šárka Němečková, ředitelka odboru legislativního a právního (dále také „ředitelka“). Z vyjádření vyplývá, že úřad se na základě podnětu stěžovatele zabýval mimo jiné obsahem Všeobecných podmínek, především otázkou informovanosti účastníka o pokrytí signálem. Ustanovení článku 8.61 a 8.72 Všeobecných podmínek dle slov 1
„Poskytovatel výslovně upozorňuje Účastníka a Účastník bere na vědomí, že poskytování Služeb může být omezeno nebo přerušeno také v závislosti na pokrytí území České republiky signálem sítě Poskytovatele nebo v případě zhoršení kvality signálu v důsledku nepříznivých fyzikálních vlivů. Za zhoršení kvality poskytovaných Služeb v důsledku těchto příčin Poskytovatel neodpovídá, stejně jako neodpovídá za omezení poskytovaných Služeb v důsledku omezení fungování sítě Internet.“ 2 “Orientační mapa pokrytí území České republiky je k nahlédnutí na internetových stránkách Poskytovatele a v provozovnách Poskytovatele a v provozovnách Poskytovatele a jeho obchodních zástupců/partnerů.
ředitelky reflektují skutečnost, že každý poskytovatel mobilní služby elektronických komunikací má území pokryto signálem na různé úrovni a není v jeho technických možnostech zajistit stoprocentní pokrytí. Lze přisvědčit názoru ředitelky, že stěžovatel mohl zapůjčením mobilního přístroje od poskytovatele služby ověřit pokrytí signálem na relevantním území před tím, než uzavřel danou smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací. Protože smlouvu uzavřel mimo prostory obvyklé k podnikání, mohl také bez sankce odstoupit do 14 dnů ode dne uzavření takové smlouvy. Těchto možností však stěžovatel nevyužil. Mohu dále doplnit, že vlivem vymáhacího dopisu společnosti, které byla pohledávka postoupena, stěžovatel z obavy hrozící exekuce (přestože ještě neexistoval žádný exekuční titul) uhradil tzv. finanční vyrovnání za předčasné ukončení smlouvy ve výši 3.570,- Kč za každou smlouvu (ukončil dvě smlouvy, tedy celkem poskytovateli služby uhradil částku ve výši 7.140,- Kč). Než se vyjádřím k tzv. finančnímu vyrovnání, rád bych se ještě vrátil k problematice pokrytí území signálem upravené ve Všeobecných podmínkách. Z mého pohledu jde ve své podstatě jen o zproštění se odpovědnosti poskytovatele služby za řádné fungování služby. Poskytovatel předem informuje, že ani v oblastech označených jako pokryté signálem nezaručuje, že účastník vždy dosáhne připojení k síti. Rozumím tomu, že ve všech případech nelze zajistit stoprocentní pokrytí signálem, a to i s ohledem na geografické podmínky, nepříznivé povětrnostní vlivy apod. Na druhou stranu však chápu účastníky smluvního vztahu, kteří po opakované negativní zkušenosti se službou v místě i čase mohou mít oprávněný pocit nespokojenosti. Nezaručené kvalitě poskytované služby předpokládané ve Všeobecných podmínkách, dle mého názoru, neodpovídá žádná protiváha (protiplnění) ve prospěch nespokojeného účastníka (např. spočívající v právu za definovaných podmínek smlouvu ukončit výpovědí bez finanční újmy). Ředitelka prezentovala, že Všeobecné podmínky byly na základě podnětů (stížností) účastníků posuzovány odborem státní kontroly elektronických komunikací úřadu, který je podle vnitřního předpisu úřadu útvarem příslušným k rozhodování o změně všeobecných podmínek podle ustanovení § 63 odst. 53 zákona o elektronických komunikacích. Tyto stížnosti se týkaly nedostatečného pokrytí příslušné lokality signálem a z toho vyplývajícího zhoršení kvality služby elektronických komunikací. Na základě posouzení Všeobecných podmínek společnosti úřad neshledal jejich rozpor se zákonem o elektronických komunikacích nebo prováděcími právními předpisy k tomuto zákonu. Ustanovení článku 8 Všeobecných podmínek úřad nepovažuje z výše uvedených důvodů (povaha mobilní služby atd.) ani za nekalá, klamavá nebo z jiného důvodu za směřující proti ochraně spotřebitele. Poskytovatel však nezaručuje, že v oblastech, které jsou na této mapě znázorněny jako pokryté signálem Poskytovatele, Účastník vždy dosáhne připojení k síti Poskytovatele.“ 3 „Úřad může podnikateli poskytujícímu veřejně dostupnou službu elektronických komunikací uložit rozhodnutím, aby provedl změnu všeobecných podmínek pro veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, jsou-li v rozporu s tímto zákonem nebo prováděcími právními předpisy k tomuto zákonu nebo pokud je to nezbytné k dosažení ochrany spotřebitelů, a to z důvodu nekalých, klamavých nebo agresivních obchodních praktik nebo z důvodu diskriminace spotřebitele.“ Do 30. 6. 2010 platilo znění: „Úřad je oprávněn rozhodnout o změně všeobecných podmínek pro veřejně dostupnou telefonní službu, jsou-li v rozporu s tímto zákonem nebo prováděcími právními předpisy k tomuto zákonu.“
2
Domnívám se, že článek 8 Všeobecných podmínek je třeba posuzovat rovněž dle ustanovení § 554 a § 565 občanského zákoníku. Tato ustanovení mohou přinést zcela jiný pohled na článek 8 Všeobecných podmínek. Zejména bych považoval za žádoucí, aby Českým telekomunikačním úřadem byla zpracována podrobná analýza, zda uvedený článek nezakládá nerovnost v právech a povinnostech stran ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Všeobecné podmínky si, dle mého posouzení, zasluhují pozornost úřadu ve větší míře (viz dále poslední část textu), než bych na počátku šetření předpokládal. Smlouvy, které stěžovatel podepsal, neobsahují žádnou výslovnou zmínku o tzv. finančním vyrovnání. Dle mého názoru nejde o nic jiného než o smluvní pokutu očím spotřebitele ukrytou ve Všeobecných podmínkách, a navíc vázanou na výpověď, což odporuje kogentnímu ustanovení § 544 občanského zákoníku. Článek 7.8 Všeobecných podmínek platných od 1. 6. 2008 stanoví: „Byla-li Smlouva uzavřena na dobu určitou nebo byla-li Smlouva uzavřena na základě marketingové nabídky Poskytovatele za zvýhodněných podmínek a dojde-li k předčasnému ukončení Smlouvy na základě výpovědi Účastníka z důvodů uvedených v článcích 7.3.2, 7.3.3 nebo 7.5 nebo dojde-li k předčasnému zániku smlouvy podle článku 7.10, je Účastník povinen poskytnout Poskytovateli finanční vyrovnání za předčasné ukončení Smlouvy ve výši stanovené v Ceníku služeb.“ Obdobně je upraveno finanční vyrovnání ve Všeobecných podmínkách platných od 7. 12. 2010 a následně od 1. 2. 2011 s tím rozdílem, že finanční vyrovnání zřejmě ve prospěch ochrany spotřebitele není stanoveno pro výpovědi dle článků 7.3.2, 7.3.3. (výpovědi z důvodu podstatné změny Všeobecných podmínek nebo změny Ceníku služeb v neprospěch Účastníka). Ovšem v neprospěch spotřebitele je zde stanoveno, že kromě finančního vyrovnání je účastník povinen Poskytovateli uhradit částku odpovídající součtu veškerých měsíčních cen (paušálů) stanovených Ceníkem pro danou Službu, a to za období plynoucí od konce výpovědní doby do konce původní sjednané doby trvání dané Smlouvy. V této souvislosti je třeba připomenout, že smluvní pokuta by měla být podle ustanovení § 63 odst. 3 písm. j)6 zákona o elektronických komunikacích podstatnou náležitostí smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací. V případě stěžovatele obě smlouvy uzavřené se společností Mobilkom, a. s., neobsahují žádné ustanovení o smluvní pokutě, resp. finančním vyrovnání. Finanční vyrovnání je obsaženo pouze ve Všeobecných podmínkách.
4
„(1) Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. (2) Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle ustanovení § 56 jsou neplatná. (3) V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.“ 5 „(1) Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. (3) Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která…“ 6 „Smlouva s uživatelem musí obsahovat: j) smluvní pokuty za nedodržení nebo porušení smluvních povinností,…“
3
Domnívám se, že není pochyb o tom, že tzv. finanční vyrovnání, mnou považované za neplatně sjednanou smluvní pokutu, je pro stěžovatele stejně jako pro každého jiného spotřebitele nevýhodné a má-li být pro něj zavazující, musí být obsaženo přímo ve smlouvě, jak předpokládá ustanovení § 63 odst. 3 písm. j) zákona o elektronických komunikacích a také ustanovení § 544 občanského zákoníku upravující náležitosti smluvní pokuty. Protože jde o spotřebitelskou smlouvu, je současně třeba mít na paměti rovněž ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku, stanovující zákaz nekalých praktik u spotřebitelských smluv a ochranu dobré víry. Okresní soud v Chebu v rozsudku ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 15C 410/2009, smluvní pokutu sjednanou ve všeobecných podmínkách považuje za nežádoucí obchodní praxi a rozebírá zásady poctivého obchodního styku (ustanovení § 265 obchodního zákoníku a odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 342/09). Z rozsudku cituji: „… všeobecné podmínky mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technicistního a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl smluvní partner spotřebitele ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele uniknou. Pokud tak učiní, zpronevěří se shora vysvětlenému principu důvěry a takovému jeho jednání nelze přiznat ochranu pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.“ Pokud stěžovatel pod nátlakem dopisu vymáhající společnosti uhradil částku tzv. finančního vyrovnání, činil tak pouze z obavy nárůstu celkové dlužné částky o úroky z prodlení. Po celou dobu však společnosti zasílal nesouhlasná stanoviska k účtování a vymáhání této částky. V dané věci očekává názor veřejného ochránce práv s tím, že se hodlá o zaplacenou částku soudit. Domnívám se, že v daném případě není dána pravomoc soudu, ale Českého telekomunikačního úřadu, kterou dovozuji především z ustanovení § 129 odst. 17 zákona o elektronických komunikacích. Objektivně existuje spor mezi společností, která je osobou poskytující komunikační činnost, a stěžovatelem, o peněžité plnění, které společnost označuje jako tzv. finanční vyrovnání. Jde o součet veškerých měsíčních cen (paušálů) stanovených ceníkem společnosti za období plynoucí od konce výpovědní doby do konce původní sjednané doby trvání smlouvy. Plnění této částky je společností vyžadováno na základě smluv o poskytování služeb elektronických komunikací a Všeobecných podmínek. Přestože stěžovatel částku požadovaného finančního vyrovnání společnosti uhradil, není přesvědčen o tom, že by ji platil po právu. Ve shodě s výše uvedeným se domnívám, že ujednání o smluvní pokutě nazvané finanční vyrovnání je absolutně neplatné jednak proto, že nebylo sjednáno pro případ porušení smluvní povinnosti, ale pro případ výkonu práva (výpověď), a dále proto, že nebylo obsaženo přímo ve smlouvě, přestože tomu tak 7
„Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (ustanovení § 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost (ustanovení § 7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku. Podání návrhu podléhá správnímu poplatku. Lhůta pro vydání rozhodnutí činí 4 měsíce, ve zvláště složitých případech 6 měsíců.“
4
dle zákona o elektronických komunikacích mělo být. Ve smyslu ustanovení § 39 8 občanského zákoníku je finanční vyrovnání sjednáno v rozporu s účelem institutu smluvní pokuty, a je tedy neplatné pro rozpor s účelem zákona (blíže např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23Cdo 1218/2009).9 Ve smyslu ustanovení § 40 občanského zákoníku nebyla současně dodržena forma pro sjednání smluvní pokuty stanovená zákonem, což je dalším důvodem pro závěr o absolutní neplatnosti takového ujednání. Přestože stěžovatel při podpisu zaškrtnutím příslušné kolonky formulářové smlouvy vyjádřil souhlas, že se seznámil s Všeobecnými podmínkami, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby zkoumal, že obsahují skrytá ujednání o dalších povinnostech k peněžitému plnění. Protože zákon o elektronických komunikacích smluvní pokutu výslovně řadí k podstatným obsahovým náležitostem smlouvy, pak v souladu s tímto zákonem mohl naopak očekávat, že případná smluvní pokuta bude obsažena přímo ve smlouvě. Není-li tomu tak, mohl se oprávněně domnívat, že žádná smluvní pokuta nebyla mezi nimi sjednána. Společnost svým jednáním ve své podstatě zákon o elektronických komunikacích obchází, když smluvní pokutu v rozporu se zákonem dává do Všeobecných podmínek. Tím se zpronevěřuje principu důvěry, resp. principu právní jistoty, druhého účastníka smluvního vztahu (podrobněji lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. IÚS 342/09, který se zabývá ochranou autonomie vůle a jejím omezením z důvodu existence jiného základního práva nebo ústavního principu či jiného ústavně aprobovaného veřejného zájmu). Jako další důvody neplatnosti lze uvést porušení zákazu výkonu subjektivních práv v rozporu dobrými mravy dle ustanovení § 3 odst. 110 občanského zákoníku a porušení zásad poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení § 26511 obchodního zákoníku, kterým je třeba přikládat zásadní význam zejména v těch případech, kdy jde o fakticky nerovná postavení účastníků soukromoprávních vztahů. Typicky jde právě o spotřebitelské vztahy, neboť spotřebitel není, na rozdíl od poskytovatele služeb elektronických komunikací, na kontraktační jednání připraven. Zcela proto rozumím námitkám stěžovatele, který byl zklamán nejprve kvalitou poskytované služby, a podruhé pak zjištěním, že k ukončení smlouvy se váže finanční vyrovnání, o kterém při uzavírání smlouvy nevěděl. Nyní lze jen hypoteticky polemizovat o tom, zda by vůbec došlo k uzavření smlouvy, pokud by stěžovatel byl před podpisem smlouvy seznámen s ujednáním o smluvní pokutě. V této chvíli se stěžovatel, dle mého názoru, může domáhat zaplacení (vrácení) částky tzv. finančního vyrovnání z titulu bezdůvodného obohacení 8
„Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“ 9 „Smluvní pokuta zajišťuje porušení smluvní povinnosti a proto nemůže - jak již z jejího pojmu plyne - zajišťovat ukončení (zánik) smlouvy, ať již jejím zrušením formou odstoupení či výpovědi apod. Ujednání (dohoda, smlouva) o povinnosti zaplatit smluvní pokutu pro případ výkonu práva (odstoupení od smlouvy) a nikoli pro případ porušení smluvní povinnosti je v rozporu s účelem institutu smluvní pokuty a tedy pro rozpor s účelem zákona je neplatné.“ 10 „Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ 11 „Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.“
5
ve smyslu ustanovení § 45112 občanského zákoníku. Pochopitelně bez návrhu stěžovatele Český telekomunikační úřad neví o existenci sporu a konat z vlastní iniciativy nemůže. Stěžovatele jsem proto poučil o možnosti podání návrhu dle ustanovení § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Předpokládám, že návrh podá v nejbližší možné době po doručení mého dopisu. Při šetření podnětu stěžovatele jsem se také zabýval otázkou, zda získané poznatky nelze promítnout do takového obecného rámce, který by mohl přispět k ochraně spotřebitelů na úseku služeb elektronických komunikací. Zjistil jsem, že na položenou otázku lze odpovědět kladně díky existenci ustanovení § 63 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích citovaného v textu zprávy výše. V obecném významu mám tedy dle poznatků z šetření podnětu stěžovatele požadavek vůči Českému telekomunikačnímu úřadu,13 aby postupem dle ustanovení § 63 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích zjednal nápravu obsahu všeobecných podmínek nejen společnosti MobilKom, a. s., ale také dalších poskytovatelů služeb elektronických komunikací. Dle mého názoru by měl Český telekomunikační úřad svým konáním aktivně přispět minimálně14 k tomu, aby z všeobecných podmínek vymizela ustanovení týkající se smluvních pokut (nebo pokut terminologicky jinak označených, ale sloužících stejnému účelu), neboť tato ustanovení mají být dle ustanovení § 63 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích přímo ve smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikací, a nikoliv skryta ve všeobecných podmínkách. Obsah všeobecných podmínek je však třeba posoudit komplexněji, neboť se nejedná jen o smluvní pokuty, ale také o jiná ujednání, která mají být přímo ve smlouvách, ale ve skutečnosti tomu tak není. V této souvislosti bych rád připomenul, že nejde jen o naplnění účelu zákona o elektronických komunikacích, který stanoví podstatné náležitosti smlouvy, ale také komunitárních předpisů, např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES, o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, zejména pak směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Rovněž by měl Český telekomunikační úřad vůči poskytovatelům služeb elektronických komunikací ve své rozhodovací praxi (podpořené důsledným metodickým vedením pracovníků úřadu) zřetelně prezentovat, že nehodlá v neprospěch spotřebitelů přiznávat poskytovatelům služeb peněžitá plnění na základě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s účelem zákona. Nejde jen o nesprávnou praxi poskytovatelů služeb elektronických komunikací, spočívající v tom, že je ujednání ukryto ve všeobecných podmínkách, ale je účelu zákona odporující vázání peněžitého plnění v případě, kdy spotřebitel využije svého práva 12
„(1) Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. (2)Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ 13 Úřadem přijatá opatření budu posuzovat ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. 14 Podrobně jsem nezkoumal obsah všech všeobecných podmínek existujících na úseku služeb elektronických komunikací, ale dle poznatků z případu stěžovatele jsem se zaměřil na ujednání o smluvních pokutách, finančních vyrovnání či jiných sankčních peněžitých plnění. Bez bližšího zkoumání všeobecných podmínek je však zřejmé, že obsahují i jiná ujednání, o kterých zákon o elektronických komunikacích předpokládá, že budou přímo ve smlouvě, nikoliv ve všeobecných podmínkách.
6
výpovědi. Ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 3Cdon 1398/96, rozsudek sp. zn. 25Cdo 2577/98, rozsudek sp. zn. 33Odo 771/200, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33Cdo 3362/2008, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23Cdo 1218/2009) je takové ujednání neplatné z důvodu jeho rozporu s kogentním ustanovením § 544 občanského zákoníku. Taková ujednání, budou-li po úpravě všeobecných podmínek nakonec promítnuta přímo do smluv, je třeba nadále považovat za neplatná a k jejich neplatnosti by mělo být přihlíženo z úřední povinnosti při rozhodování sporů. V posuzovaném případě nelze také přehlédnout, že smluvní pokuta, případně finanční vyrovnání, jsou ve Všeobecných podmínkách upraveny jen ve prospěch společnosti MobilKom, a. s., nikoli ve prospěch spotřebitele. Dle mého názoru se může jednat o porušení ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku (citovaného v poznámce pod čarou), neboť v takovém případě lze stěží hovořit o rovnováze v právech a povinnostech stran. Také toto ustanovení by mělo být při posuzování všeobecných podmínek poskytovatelů služeb elektronických komunikací vzato Českým telekomunikačním úřadem do úvahy spolu s dalšími ustanoveními pojednávajícími o spotřebitelských smlouvách upravených v hlavě páté občanského zákoníku. C - Závěr Dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, zjistím-li šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzvu úřad, aby se ke zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. V předložené věci na základě zjištěných poznatků s obecným významem kromě písemného vyjádření očekávám aktivní zásah Českého telekomunikačního úřadu ve prospěch ochrany spotřebitelů na úseku elektronických komunikací úkony dle ustanovení § 63 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích.
JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. veřejný ochránce práv (zpráva je opatřena elektronickým podpisem)
7
