LIFE CHANGING JOURNEY
ZÁZNAM 02 Jak se o dva roky později ukázalo, byla to vskutku cesta, která Erenovi změnila život. Pod velením saura Hobarta procestoval Eren nejméně dva tucty světů; tolik věcí a tvorů, které poznal, jídel, která ochutnal, vůní, které ucítil, jazyků, které slyšel, aktivit, které zkusil… Nikdy v životě ho nenapadlo, že může být Vesmír tak krásný. Otevřely se mu oči a on toužil vstřebat vše, co Vesmír může nabídnout. Bylo mu jasné, že se mu to nikdy nepodaří úplně, ale zapřísáhl se, že od teď už svým životem marnit nebude. Jenže cestování vesmírem mělo i své nepříjemné aspekty. Jedním z nich byla jeho velikost. Eren si myslel, jak je to úžasné, když je údajně nekonečně velký a tudíž v něm může narazit na vše možné, ale když i díky hyperpohonu cestovali dva měsíce do určité destinace, uvědomil si, jak otravné a hlavně nepříjemné to je. Poznal, jaká je nucená samota. Když člověk létá vesmírem sem a tam a nemá přítele, se kterým by se o ony úžasné zážitky podělil, bolí to. Tam, kde to Eren znal ze zkušenosti až příliš dobře. Na to, jak předtím nadával, že je na planetě se třemi a půl miliony tvorů sám, byl dnes rád za každého saura, se kterým se nacházel na palubě. Včetně Erena jich bylo na lodi třicet, a i když ne všichni z nich mluvili obecnou řečí nebo byli příjemnou společností, byl za ně Eren ve skrytu duše rád. Uvědomil si, jak je člověk závislý na přítomnosti jiného tvora, nejlépe takového, se kterým dokáže komunikovat. To mu matka nikdy neřekla. Naivně si myslel, že nikoho nepotřebuje – přeci tak žil 19 let – a že dokáže prožít život plný dobrodružství sám, na vlastní pěst. Nalezl svou další slabinu. Od první chvíle, kdy přistáli na planetě pro vylodění nákladu, si přál nikdy se domů nevrátit. A to se mu alespoň částečně splnilo. Při splnění první zakázky trvající dva měsíce bylo Erenovi těšícímu se domů za matkou a sestrou sděleno, že firma Menit-X11 není příliš známá a zakázky si musí shánět sama. To znamenalo, že nákladní loď Pyramida se nebude pravidelně vracet domů, jak Eren předpokládal, a Hobart vezme jakoukoli výhodnou nabídku. K nebrání zakázek na Stině-Pu také přispěly jakési nepokoje, které se k Erenovi donesly z druhé ruky, ale Hobart říkal, že to není nic neobvyklého. Eren o tom pochyboval, protože i když to byla kvůli výrobě zbraní nebezpečná planeta, konflikty, při nichž došlo k zabíjení, se za jeho pobytu tam ještě neodehrály. Jenže veškeré zprávy, které od Hobarta dostával, říkali, že nic vážnějšího než smrt několika pašeráků se nestalo a navíc to nikdy nebylo v oblasti, kde bydlela Erenova rodina. Tak se Eren snažil nepanikařit – neměl žádný důkaz o tom, že by bylo něco v nepořádku – a soustředit se na práci. A tak se stalo, že od onoho osudného večera, kdy byl najat jako kuchař pro převozní loď, uběhly dva roky a Eren dospěl. Nikdo nevěděl, že mu dnes bylo devatenáct. Sice uvedl kapitánovi správné datum a podle data na Erenových hodinkách narozeniny patřičně oslavili, ale místo osmnácti to bylo dvacet dva, dnes místo devatenácti dvacet tři. Číslo mu sice nesedělo, ale oslava, že má další rok za sebou, mu připomínala, že stárne. Rozhodně si starší připadal. Však byl také dospělý muž vesmíru možná ne znalý, ale aspoň z nějaké části zcestovalý, a měl něco za sebou. Zažil spoustu dobrodružství, o jakých by nečekal, že se naskytnou obyčejným převozníkům, a nejednou bojoval o holý život. V takových chvílích děkoval Hobartovu zástupci Gilemu, že ho naučil prakticky zacházet s neoplazmovými puškami a ohánět se laserovým mečem. Musel uznat, že neutichající bzukot ho deptal pokaždé, když s tou svítící tyčkou máchl, ale zbraň to byla efektivní. Vždy ji nosil připnutou na levé straně za opaskem, ale užíval ji jen v případě, kdy mu byla odebrána puška. Nebyl žádný velký válečník, ale co uměl, to mu stačilo k udržení se naživu.
12
LIFE CHANGING JOURNEY Stál v šeru na palubním můstku a vyhlížel obrovským čelním oknem ven pozorujíce malou tečku, jednu z hvězd v černé tmě. Nikdo tu s ním nebyl a jedinou společnost tvořilo pípání strojů na řídících panelech ovládaných autopilotem. Mířili k jedné naprosto bezvýznamné trpasličí planetce s názvem Stina-Pu, kde za měsíc přistanou, vylodí náklad pro jednu z firem a Eren vystoupí, už nadobro. Bylo to poprvé po dvou letech, co Hobart přijal zakázku na Stině-Pu, a Eren tak nějak tušil, že to bylo právě kvůli němu. Mohli ho tak vylodit a přitom neprodělat. Hobart se sice chvíli vykrucoval a přemlouval Erena, aby si to ještě rozmyslel, aby s nimi létal dál, ale Eren zamrkal a bylo po jeho. I když to byl ode dneška devatenáctiletý muž s adekvátními proporcemi a rysy, oči dychtivé po vzrušení se zářivou jiskrou pokaždé, když byl Eren šťastný, prozrazovaly dětskou část jeho povahy. Ať se snažil jakkoli, nikdy se mu nepodařilo pocity v očích maskovat, a tak z toho udělal svou přednost. Tentokrát mu zářily, protože se vracel domů za matkou a sestrou. Neříkal tomu domov, protože by o oné planetě tak smýšlel, nýbrž proto, že tam žily dvě osoby, které z hloubi duše miloval. Kdyby bydlely uprostřed vraku putujícího černotou vesmíru, říkal by domov zase tomu. Ale jejich budoucnost bude vypadat úplně jinak, sliboval si Eren pokaždé, když mu Pyramida přišla jako to nejhorší místo ve vesmíru. Děkoval všem skutečným i neskutečným silám, že měl je dvě. Za pár týdnů se s nimi uvidí a až ony spatří peníze, které přiveze, skočí mu kolem krku, on je popadne, naloží na první cestovní loď a odveze pryč, daleko předaleko. Sice nešetřil do posledního měďáku, ale většinu toho, co dostal, měl uschovanou v malém sáčku o velikosti pěsti. Takzvaný peněžní trezor byl vyroben z jakéhosi latexového materiálu, do kterého byl zapracován jistý vzorec, jenž umožňoval do sáčku uložit nekonečné množství peněz. Mince či bankovka jakékoli měny byla automaticky pohlcena a dematerializována. Objevila se místě, o kterém nikdo nevěděl, kde leží, a zůstala tam uschována v trezoru pod konkrétním číslem. Nic jiného sáček s místem úschovy nespojovalo, pouze výrobní kód a DNA. Každý nově vyrobený peněžní trezor byl zabalen v materiálu, který se musel rozřezat, aby se kupec dostal k sáčku, a aktivoval se s místem úložiště po kupcově dotyku. Sáček si zafixoval genetický kód, a pokud se ho pokusil otevřít někdo cizí, nepodařilo se mu to. Nikdo nevěděl, jak to funguje, ani jak je možné, že je sáček po rozpoznání cizího DNA nedobytný, ale kupodivu to byl ten nejbezpečnější způsob vlastnění peněz a disponování s nimi vůbec. Když se Eren zeptal, jak to, že nikdo neví, kde místo k uskladnění peněz leží, nikdo samozřejmě neznal odpověď. „Víš, chlapče, to je jedna ze záhad Vesmíru,“ řekl mu kdysi jeden doslova slizký obchodník na planetě Štuřpivug – nebo tak to alespoň Eren vyslovoval – a ukázal mu svůj sáček, aby dokázal, že se v oboru opravdu vyzná a není jen ubohá drbna. „Povídá se,“ začal a Eren mu okamžitě dal nálepku drbna, „že před třemi tisíci lety se jeden bohatý moudřan – slyšel jsi to tý vymřelý rase, ne? – no jeden z nich, co měl tak štědrou povahu, až to pomalu bylo trestný, udělal konkurz na nejčestnější stavitele v celý Galaxii. Zaplatil jim prej nehoráznou sumu, aby postavili místo na uskladnění peněz a přitom si sami vybrali kde. Všichni souhlasili, místo se postavilo a peníze byly vyplaceny. Jenže ještě ten den všichni stavitelé převedli svoje účty na někoho z rodiny. Nikdo nechápal proč a stavitelé zmizeli. Byla to pěkně podivná situace, to vám říkám. Ale pak, asi před dvě stě tři sta lety, se stalo něco fakt divnýho. Našel se masovej hrob! Bylo to pěkně hnusný, všechny možný formy života na jednom místě. A víš, co se začalo říkat? Že jsou to ti stavitelé. Nikdo si totiž už nepamatoval, co byli vlastně zač, takže to klidně může bejt pravda.“
13
LIFE CHANGING JOURNEY Eren vyslechl ještě několik dalších teorií o tom, co se vlastně stalo, ale jelikož nikdo nezná pravdu, vždy to budou jen teorie. Ve dvou věcech se ale všechny shodovaly: nikdo nevěděl, kam se ve skutečnosti stavitelé poděli a kde leží ono bájné místo plné peněz. To Erena nutilo chtít jednu jedinou věc: najít to místo. Ne proto, aby peníze ukradl nebo prodal souřadnice, ale čistě kvůli tomu, aby byl první ve vesmíru, komu se to povede. Duševní hodnota úspěchu převyšovala veškeré peněžní zisky. Eren cítil potřebu uspět, ale nemyslel si, že zrovna toto je ono životní dobrodružství, které na něj někde venku čeká. A tak hledal dál. Vytáhl z kapsy ošuntělou fotografii své rodiny a usmál se. Čtyři tváře pokrývaly zářivé úsměvy a všichni vypadali šťastně. Ještě týden a opět je uvidí. Těšil se jako malé dítě. Uložil fotografii do zpět do kapsy a vytáhl malý přenosný Nikx ve tvaru skleněné destičky, zařízení sloužící ke komunikaci na krátkou vzdálenost, ukládání dat, přihlašování se do sítě, pořizování fotografií a videí, udáváním souřadnic a přístupem do různých systémů, přičemž účel poloviny z nich Eren nikdy nepochopil. Postavil se zády ke sklu a zvedl Nikx tak, aby se na malé, téměř průhledné desce objevil jeho obraz a hvězda, kolem níž krouží jeho domovský svět. Usmál se, pořídil snímek a přešel ke komunikačnímu panelu, do kterého zařízení zastrčil. Posadil se a rozklikl vlákno jednosměrné konverzace, které udržoval už téměř dva roky. Jelikož nebyla rodina Jägerů nijak bohatá, za což mohlo hlavně zmizení Grishy, nemohla si dovolit žádný z moderních komunikačních prostředků. Jediné, co měl dům F25_19 přístupné, bylo přijímání elektronických vzkazů bez možnosti odpovědi. Jednalo se o základní službu instalovanou každé budově okresním městem, která sloužila k zasílání upomínek, výzev k platbě elektřiny, předvolání, veřejných oznámení apod. Eren si pamatoval adresu serveru jejich domu nazpaměť, takže když se dozvěděl, že se žádné zastávky na Stině-Pu konat nebudou, rozhodl se alespoň posílat vzkazy. Někdy dokonce poslal fotografie, které pořídil na cizích světech, kde se seznámil s novým druhem, narazil na dech beroucí místo nebo koupil něco, co přiveze s sebou. Psal domů každou volnou chvíli, ale ne vždy se Pyramida nacházela v dosahu pro odeslání dat, takže musel počkat, až se opět přiblíží. Poslal už přes třicet vzkazů, a i když systém neukazoval potvrzení o doručení, byl si jistý, že jsou za ně matka se sestrou rády. Byla to jediná možnost komunikace. Začal psát: „Ahoj mami, Mikaso. Ani nevíte, jak se těším domů. Doufám, že na mě čeká pořádné oblečení, protože z toho, co jsem si sbalil, už jsem vyrostl. Cesta bude trvat ještě měsíc, takže pokud jste na to zapomněly a staraly se jen samy o sebe, dávám vám náskok.“ Usmál se, protože si představil, jak se na něj Mikasa špulí a matka se mu snaží vlepit pohlavek. Pokračoval dál: „Těším se, až se konečně najím domácího jídla a ne těch umělých blafů. Nevěřily byste, co tu musím jíst, abych nepošel hlady. Taky už mi to tu leze na mozek, dva roky jsou vážně dlouhá doba. I když zbývá jen pár týdnů, přijde mi to jako to nejdelší čekání, co jsem v životě zažil. Sice budu v umělém spánku, ale i tak. Měli bychom přistát za 35 dní zhruba kolem poledne, tak na mě čekejte v přístavu. Půjdeme to někam oslavit. Chybíte mi, Eren. P. S.: Udělal jsem nám po dvou letech společnou fotku – jste ta tečka u mýho nosu. Sluší vám to.“
14
LIFE CHANGING JOURNEY Nahrál fotografii z Nikxu a odeslal zprávu. Poté panel vypnul, Nikx odpojil a zamířil ke dveřím vedoucím na hlavní chodbu. Jelikož si loď momentálně nemůže dovolit cestovat hyperpohonem, 35 dní na lodi se saury, kteří mu už začaly hrát na nervy, byla přeci jen dlouhá doba. Téměř celá posádka už ležela v boxech v umělém spánku a Eren se k nim chystal přidat. Právě dobíhal za postavou v černém, která od něj odcházela pomalým tempem, ale ať Eren utíkal, jak rychle chtěl, nemohl osobu dohonit. Někdy měl pocit, že když natáhne ruku, podaří se mu ji chytit za plášť, ale když tak učinil, postava se objevila daleko před ním. Teď to ale bylo jiné. Cítil, že už má dotyčného na dosah ruky. Vztáhl ji, ale najednou kolem něj začaly hučet sirény, z dálky blikat rudá světla a ozývaly se hlasité rány. Pak všechno zčernalo… Eren se probudil. Otevřel oči a prudce se posadil. Nacházel se v místnosti se spacími boxy. Všude byla tma, jen na stropě probleskovalo rudé světlo poplachu a v rozích místnosti svítily záložní zářivky. Hukot sirén a občasné rány, které doléhaly zvenčí, doplňovaly atmosféru, která Erenovi říkala, že je něco špatně. Tresar, velitel bezpečnostní služby na Pyramidě, stál u Erenova boxu a držel si ukazováček u úst. Tvář měl od jakési černé tekutiny, která díky rudým sirénám vypadala jako krev, a v pravé ruce držel dvě zbraně. Něco bylo rozhodně špatně. „Eren,“ začal potichu a pomohl mu z boxu. Tresarova obecná řeč nebyla nejlepší, takže často neskloňoval slovesa a jména. Než Eren po dlouhé době v umělém spánku znovu nabyl jistoty v pohybu, pokračoval: „Jít nám o život. Být tři dny od Stiny-Pu, ale ta planeta pryč.“ Eren nejprve nepochopil význam komolených vět. Když se mu však podařilo smysl rozluštit, vykulil oči jako snad nikdy. „Co tím myslíš?“ „Ticho!“ sykl Tresar a ukázal ke dveřím. „Oni dobrý sluch.“ Eren se nechal odvést k pultu, kde mu Tresar napíchl žílu a vpravil mu do těla směs povzbuzujících látek, které se zpravidla podávaly těm, jež byli probuzeni z umělého spánku. Zatímco nastavoval hodnoty, šeptem vysvětlil situaci. „My pokusit spojit se, ale nic se nestát, jenom ticho. Když planeta na dohled – nic, všechno pryč, jen hromada šutrů a prachu. Nic nezbýt, Eren.“ Eren šokovaně zíral do Tresarovy unavené tváře a snažil se přijít na to, jestli je tohle sen nebo si z něj velitel střílí. Už se chtěl zeptat, která z možností platí, ale Tresar mluvil dál. „My zachytit signál. Někde v tom kamení být loď a vysílat nouzový signál. My odpovědět a ta loď připlout k nám. Všechny probudit až na tebe a dva nakládače, oni teď na cestě do skladu pro další zbraně.“ Tresar se odmlčel a pak šeptal ještě tišeji. „Eren, na tý lodi nikdo nebýt. Pár saurů jít dovnitř, ale nevyjít. Navíc něco rušit signál. Tak jít dovnitř další a další, ale všichni zmizet. My zkusit loď odpojit, ale systém nefungovat. Pak to přijít k nám.“ Eren odpojil jehlu a popadl Tresara značnou silou za ramena. Byl to saur, jak se patří, ale Eren byl nyní na medikamentech. „Co mi to tu vykládáš, Tresare? Co bylo na tý lodi!?“ Tresar mu okamžitě zakryl ústa a vyděšeně pohlédl k zavřeným dveřím. Eren udělal to samé a přesně v tu chvíli se chodbou ozvaly dunivé kroky mířící k nim. Pak něco začalo zvenčí na dveře bušit a pomalu v nich promačkávat prohlubeň. Eren uchopil zbraň, zažehl chemické reakce pro tvorbu plazmy a připravil se k výstřelu. Stál na druhém konci dlouhé místnosti a v bojové pozici mířil přímo na dveře. Tresar udělal to samé, ale ruku neměl tak jistou. Oba čekali na moment, kdy dveře povolí. Eren cítil, že už se to blíží, ale najednou se kdesi z dálky ozvala hlasitá rána a to něco, co naráželo do dveří, vyrazilo za zvukem.
15
LIFE CHANGING JOURNEY „Spíš co být na naší lodi,“ pronesl tiše Tresar a podal Erenovi sluchátko s přidělanou svítilnou. Eren si ho nasadil do levého ucha a rozsvítil malé světýlko, které dost dobře stačilo na osvětlení cesty před ním. Houkání sirén, záblesky červené a všudypřítomné šero ho deptaly. Ještě ke všemu ty prázdné boxy. „Tak co to teda je?“ Tresar si povzdechl. „Něco, co nás chtít zabít. Jít po sluchu a slepý. Neumět to myslet, na jejich lodi nikdo jinej nebýt. U nás zbýt jen my dva a Frag a Kragot. Oni právě –“ Okamžitě se zarazil, protože si něco uvědomil. „Oni být ve skladu!“ Došlo to i Erenovi. Rána, která odlákala to monstrum, přišla z míst, kde se nacházel sklad. Eren aktivoval frekvenci na sluchátku přesně ve chvíli, kdy se z něj ozval děsivý dvojitý jekot. Pak nastalo ještě děsivější ticho. Podíval se na Tresara, který nic neříkal. Zbyli jen oni dva. „Fajn, jdeme okamžitě k záchrannýmu podu,“ zavelel Eren a převzal od Tresara několik výbušnin lehčího typu, které netušil, kde sebral. Lodi takovéto výbušniny nic nezpůsobí, nanejvýš tak popraská zdi, ale jejich účelu to poslouží perfektně. Z pod spacího boxu si vytáhl malý plastový box s oblečením a laserovým mečem. Na spodní prádlo si oblékl kalhoty bezpečnostní jednotky, triko a přes to koženou bundu. Za opasek si připnul laserový meč, v kapse zkontroloval Nikx a na ruku nasadil hodinky. Podíval na Tresara. „Můžeme jít?“ „Ale muset ke 2,“ oznámil Tresar. Měl tím na mysli záchranný pod číslo dvě, který sídlil přímo na druhé konci lodi. Eren se neptal proč zrovna 2, ale byl rád, že nemusí přes dolní podlaží k jiným podům, kde se nacházel nákladový prostor. V hlavě si vybavil plán trasy: na chodbě doleva, doprava, na rozcestí rovně, do kuchyně, přes jídelnu na chodbu, kolem spíže a jsou tam. Počítal s tím, že je všude tma a budou muset jít naprosto neslyšně. Na to, že už byl párkrát ohrožen na životě, po něm nikdy nešly neidentifikovatelná monstra, která ho uvěznila na vlastní lodi. „Je to naše jediná šance?“ Tresar přikývl. Víc Eren nepotřeboval. Zhluboka se nadechl a přešel ke dveřím, ke kterým se uchem přitiskl. Nezaslechl žádné rány naznačující přítomnost těch věcí, a tak zmáčkl tlačítko pro otevírání dveří. Ozvalo se hlasité skřípání kovu. Sakra, zapomněl jsem. Eren chvíli čekal, odkud uslyší dunění, a neměl radost, když se ozvalo zleva i zprava. Okamžitě vypl světla sirén i nouzové svítilny, ale zvuk sirén nechal zapnutý. Pokud je pravda, že ty věci ve tmě nevidí a řídí se zvukem, je tohle ta nejlepší situace, kterou mohli Eren s Tresarem zajistit. Zatáhl saura za spací box hned za dveřmi, vypnul si baterku na uchu, stejně jako Tresar, a do ruky si připravil malý granát. Druhou rukou naznačil hození granátu na druhou stranu místnosti, pak ukázal na sebe a Tresara, dál naznačil dvěma prsty chůzi a nakonec ukázal na dveře. Tresar přikývl na srozuměnou. S tlukotem srdce stejně hlasitým jako blížící se kroky vyčkával. Kroky se rozlehly přímo za dveřmi, a když Eren zadržujíce dech mírně pootočil hlavu, aby spatřil, co vešlo dovnitř, zděsil se. Nejprve viděl siluetu něčeho, co připomínalo šorangutany, ale jak se podle zeleného nouzového světla na chodbě ukázalo, bylo to mnohem svalnatější, pokryté drsnou kůží a ze zad, ramen, loktů a rukou tomu vyrůstaly ostré bodce. Nejhorší byla hlava. Byla k obrovskému tělu neúměrně malá, ale téměř celou její část tvořila
16
LIFE CHANGING JOURNEY doširoka otevřená čelist plná ostrých zubů, které jako by rostly přes sebe a všemi směry. Eren nikdy nic podobného neviděl, ale tohle chlupatý, přátelský šorangutan rozhodně nebyl. Ani se nepohnul a čekal, až přijdou další, které slyšel na chodbě za sebou. Do místnosti se nahrnuly ještě tři a spolu s první příšerou pokračovaly dál do místnosti. Jakmile se nacházely alespoň v polovině a stály zády ke dveřím, překonal Eren svou neochotu vylézt zpoza boxu a hodil úplně dozadu místnosti malý granát. Jeho časovač byl tři vteřiny. Ihned po ozvěně dopadu se příšery vrhly za zvukem. Eren s Tresarem toho využili a už mačkali tlačítko na zavření dveří z chodby. Jakmile se dveře dovřely, ozvala se zevnitř rána a pak nechutný skřek. Kromě sirén se z místnosti ozývaly další výstražné a poplašné zvuky – takže granát přeci jen loď poškodil. Eren si nedokázal představit, jaké to muselo být pro zbytek posádky narazit na něco takového a zemřít jejich rukou. Bylo mu teď všech saurů líto, i těch, co ho neměli rádi. Podle Tresara šla většina do cizí lodi, úplně naslepo bez jakýchkoli informací, a museli si poradit sami. Nechtěl ani pomyslel na tu hrůzu a teror, kterou museli ostatní sauři zažít. Musel to být masakr. Na to teď ale neměl čas myslet. I kdyby snad chtěl, mrtvým život lítostí nevrátí. „Na kuchaře dobrý,“ pronesl Tresar a poplácal Erena po rameni. Eren si rozsvítil světlo na neoplazmové pušce, aby v případě střelby viděl, kam míří. Zaposlouchal se a i přes rány ze spací místnosti zaslechl opět dusot kroků, tentokrát však jen z pravé části lodi. Oddechl si, pokynul Tresarovi a oba už klusali přesně na opačnou stranu, kde se zahnuli doprava a ocitli se na rozcestí čtyř chodeb. Z té nalevo a uprostřed přicházely podezřelé zvuky a byly čím dál hlasitější. Eren zanadával na všechny astrální bytosti. I když matné zelené světlo podél podlahy u stěn neposkytovalo rozhled ve vysokém rozlišení, osvětlovalo chodby natolik, aby v nich i člověk rozeznal siluety postav – monster. Tresar nečekal, až se zvuky, respektive kroky, jak brzy poznali, donesou až k nim a zatáhl Erena do pravého koridoru. Sám si stoupl ještě k okraji chodby, kterou přišli, a co nejdál do ní hodil granát. Pak okamžitě zaplul zpět do postranní chodby tak, aby ho nebylo s Erenem vidět, a granát vybuchl. Ani se nenadáli a s obrovským rachotem se kolem nich prohnala dvě monstra. Cestou narážela do stěn a strhávala volně visící kabely, ale ani jednou se neotočila nebo nezastavila. Eren s Tresarem vběhli do chodby, která je dovede do kuchyně, a nehodlali se zdržovat otáčením. Dveře do kuchyně ležely na podlaze o kus dál a ze dvou zbylých zářivek, které ještě fungovaly, blikalo nazelenalé světlo odhalující zkázu před nimi. Nic nebylo na svém místě a o tekutinách, které se nacházely všude možně, by Eren netvrdil, že jsou pouze energetické nápoje a alkohol. Srdce mu hlasitě tlouklo, saur po jeho boku byl kromě něj jediný přeživší na této lodi a stav, v němž se loď nacházela, to všechno v Erenovi vyvolávalo pocit zoufalství. Někde vzadu v jeho mysli se zrodila myšlenka, že tohle je možná jeho soudný den. Okamžitě ji odsunul pryč, rozsvítil baterku nad uchem a začal hledat všechno poživatelné, co zůstalo v původním stavu a nepokryté krví. Když si do kapes nacpal několik balíčku oříšků a do vnitřní kapsy si vložil placatou láhev s vodou napuštěnou proteiny, mlčky naznačil Tresarovi, ať zkontroluje vchod do jídelny. Ten tak učinil a o chvíli později už ho Eren do sousední místnosti následoval. Tiše ji prošli a Eren se snažil nedívat se na rozdrásané tělo saura na zemi, u něhož ani nedokázal rozpoznat obličej. Ocitli se na chodbě přesně v té části lodi, kde potřebovali být. Po jejich levici se táhla řada oken poskytující výhled ven, neboli do vesmíru, a po pravici řada dveří, přičemž první z
17
LIFE CHANGING JOURNEY nich byla spíž. Eren pootevřené dveře otevřel úplně a popadl dvě nouzové výbavy. Byly to vaky na záda, které obsahovaly základní vybavení pro přežití na tři týdny. Eren nevěděl dopodrobna, co obsahují, ale bylo mu to jedno, hlavně když nebyly prázdné. Jeden vak podal Tresarovi a svůj si hodil na záda. Jelikož neslyšel žádné kroky, jen různá dunění a jiskření, která byla pravděpodobně způsobena poškozením lodi, zadíval se ven z okna. Loď byla natočená přesně tak, aby spatřil zbytky planety, která bývala jeho domovem, přesně jak Tresar říkal. Silně stiskl víčka a zhluboka se nadechl a vydechl. Ztrátou rodiny tři dny před tím, než se s ní měl shledat, bude řešit později. Pokud nějaké ‚později‘ bude. Zadíval se ven pod sebe, ale žádnou cizí loď neviděl. Zeptal se Tresara, kde je, a ten mu odpověděl, že je připojená k portu na druhé straně lodi, tam, kde se vykládá a nakládá. Loď se tedy musela otočit nějakou vyšší mocí, aby se mohl Eren na vlastní oči přesvědčit, co ztratil. „Fajn, jdeme, pod je přímo před náma,“ oznámil a zbraní ukázal na druhý konec dlouhé chodby. Byla zakončena poklopem, který vedl přímo do podu. Vítězství nikdy nebylo tak blízko. Oba se rozběhli chodbou, protože teď už je nic nemohlo zastavit. Mýlili se. Když byli zhruba v polovině chodby, jedny z prvních dveří vyletěly na chodbu a ven se vyřítily dvě zrůdy. Eren s Tresarem se otočili a okamžitě vytasili zbraně. Eren byl blíž k podu, takže nemohl střílet. Tresar čtyřikrát vystřelil, a když koule plazmy proletěly chodbou, osvětlily monstrózní tlamy těch věcí před nimi. Erenovi se zvedl žaludek a utíkal dál. Tresar ho okamžitě následoval, ale jedna z příšer stále žila. Plazila se po zemi temnou chodbou a vydávala skřeky tak hlasité, že to musely slyšet všechny ostatní příšery na lodi. Možná to byl účel. Lodí se rozduněly hlasité rány. Ze dveří se vynořovali další a další netvoři, naráželi do všeho kolem, ale bez pochyb mířili přímo k Erenovi a Tresarovi, kteří už byly téměř na konci. Oba dva se otočili, aby mohli nepřátele zneškodnit, ale pálit mohl jen Tresar. „Tresare, k zemi!“ zakřičel Eren přesně ve chvíli, kdy nebližší monstrum zařvalo a jeho varování tak Tresar neslyšel. Jenže Eren už vystřelil. Hmota plazmy narazila Tresarovi do zad a vypálila skrz něj díru. Poslední žijící saur na této lodi odletěl silou výstřelu dopředu a padl do spárů jednomu z monster. Puška mu vypadla z ruky a tělo bylo nadzvednuto dvěma pařáty do vzduchu. Eren viděl, jak mu netvor prokousl krk a odhodil hlavu pryč. Ta se několikrát odrazila od stěn, přičemž pár vykulených očí se zaleskl pokaždé, když na něj dopadlo umělé světlo, až se dokutálela téměř k Erenovým nohám. Erenovi nedošlo, co udělal. Věděl jen, že teď má z nějakého důvodu prostor ke střelbě. Protože se ani nehnul, většina monster začala trhat cosi mezi nimi, co Eren nedokázal identifikovat, a tak běžel dál k podu. Už jen kousek. Zaslechl za sebou dunivé kroky a otočil se právě ve chvíli, kdy na něj vyskočila příšera s doširoka rozevřenou tlamou a šílenstvím ve žlutých očích. Okamžitě pozvedl zbraň a vystřelil. Přikrčil se, když masité tělo stále letělo na něj. Mrtvola příšery proletěla těsně kolem něj a narazila do zdi za ním. Těsně po nárazu se loď otřásla. Eren se otočil k poklopu vedoucímu do podu a zděsil se. Na malé obrazovce blikal nápis ‚ODPOJENO‘. Podíval se vedle a tlačítko pro deport bylo zamazané černou tekutinou. Došlo mu, že ta příšera, kterou právě zastřelil, vypustila záchranný pod mimo loď. Byl pryč. Pod je pryč. Nemáme, jak se dostat z lodi. Zemřeme… Kde je vlastně Tresar?
18
LIFE CHANGING JOURNEY Zadíval se na kupu příšer před sebou, od nichž se ozývaly nechutné zvuky žvýkání, křupání a polykání a zahlédl saurovu hlavu. Tresarovu hlavu. O kus dál ležela jeho zbraň, kterou stále držela urvaná dlaň v posmrtné křeči. Došlo mu to. Zabil jsem ho. Já jsem zabil Tresara. Hlavou se mu přehnala vlna děsu a paniky. Ještě nikdy nikoho nezabil. A teď zastřelil přítele a předhodil ho zrůdám před ním. Zaplavil ho vztek. Agrese se stala jeho hnací silou. Začal pálit z pušky takovou rychlostí, že příšery nestačily padat k zemi. Zběsile zařval a střílel všechno, co se k němu blížilo. Zařval ještě jednou, aby nalákal zbytek těch zmetků a do posledního je postřílel. Monstra postupně klesala k zemi a zaplňovala chodbu. Eren zády k nyní zbytečnému poklopu přestával vidět přes pot, který mu stékal do očí, a řval z plných plic. Střílel jako šílenec, ani pořádně nemířil a bylo mu jedno, jestli onu věc trefí do hlavy nebo prostřelí sklo. Jemu už na tom stejně nesejde. Loď se znovu otřásla a Eren doufal, že jsou to další monstra, která se na něj řítí. Zbraň najednou nestřílela. Plazma v pušce se přehřála a explodovala – zbraň Erenovi v ruce vybuchla a rozletěla se na kousky. To Erena nezastavilo. Vytáhl laserový meč a aktivoval ho. Konec chodby se rozzářil rudým světlem. Na malý moment zavadil pohledem o páku, která otvírala poklop. Napadlo ho, jestli by za ni neměl zatáhnout a nechat se prostě vycucnout ven do vesmíru, kde by mohl umřít stejně jako na tomhle místě. Rozhodl se to neudělat, protože někdo tyhle potvory zabít musí. „Tak si pro mě pojďte!“ zařval a postavil se do bojové pozice. Každá příšera se k němu rozběhla a Eren věděl, že je všechny zabít nedokáže. Zaslechl za sebou šramot, ale venku bylo přece vzduchoprázdno. „Už mám halucinace… Takže dneska umřu.“ Nejbližší příšera se na něj vyřítila a připravovala se ke skoku. Poklop za ním se rozevřel a chodbu naplnilo oslnivě bílé světlo. „Dneska ne,“ ozvalo se mu za hlavou. Otočil se do světla a viděl jen pár zářivě šedých očí za sklem helmy. Silná paže ho popadla a zatáhla dozadu přesně ve chvíli, než na něj příšera dopadla. Meč mu vyletěl z ruky, a zatímco na někom ležel, mžoural oslepen kolem, nic nevidící. O sluch však připraven nebyl a zřetelně rozpoznal hlasy vykřikující rozkazy a rány ze zbraní. Odvalil se stranou a při dopadu na zem se bolestivě udeřil do hlavy. Někdo ho zvedl, přehodil si jeho paži přes rameno a táhl ho pryč, dál od všeho toho rámusu. Eren se ještě ohlédl zpět a než ztratil vědomí, spatřil muže s těma očima, jak se na něj naposledy ohlíží, než odbíhá za dalšími osobami do Pyramidy a střílí monstra.
19
