LIFE CHANGING JOURNEY
ZÁZNAM 01 „Ještě něco, mami?“ houknul Eren od vchodu, když si oblékal lehkou šedou bundu do vlažné letní noci. „Ne, nic,“ ozvalo se zevnitř budovy unaveným ženským hlasem. „S úklidem mi pomůže tvá sestra, tak utíkej za Arminem. Ale do dvou ať jsi doma,“ dodala Erenova matka. Eren se rozloučil a vyšel ven. Rozkopl písek pod nohama, a když vzhlédl, spatřil temnou oblohu posetou nanejvýš dvaceti hvězdami, ovšem napůl zakrytou obrovským rudým měsícem. Stávalo se málokdy, že se nebe ukázalo v celé své kráse, i když na něm nikdy nezářila více než kopa hvězd; to když byl měsíc na druhé straně Stiny-Pu, domovském světě sedmnáctiletého Erena Jägera. Podíval se na hodinky, které – přeloženo z pustinštiny, jak místní nazývali svou řeč a písmo – ukazovaly 25:59:23. Eren si dosud neuvědomil, že během práce uběhla taková doba – za pár vteřin bude půlnoc. I když jeho matka a mladší sestra Mikasa pracovaly jako švadleny ve vlastní dílně, po sedmé hodině se dílna zavřela a otevřela se hospoda v přízemí, která zůstávala otevřená do jedenácti dvanácti hodin večer. Protože i přes sestřino naléhání odmítal Eren přijít na kloub šicímu řemeslu, ze všech sil se snažil vynahradit svou nečinnost poctivou prací v putyce. Trhalo mu srdce, že musí takto žít, ale nebylo zbytí. Otec je opustil, když byli s Mikasou ještě malí, a nechal jejich matku, aby se o ně starala sama. Ta tvrdila, že otec byl obchodník a létal na cizí planety za prací, která prý obnášela jistá rizika. Jednoho dne ale odletěl a už se nevrátil, podle matky zemřel jako čestný muž, který se pouze ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. To alespoň vykládala, když se po otci ptali. Eren však věděl své. Pamatoval si, jak se často vkrádal do otcovy pracovny, když byl na svých „cestách za prací“, a co tam nacházel. Většina věcí byly papíry a dokumenty, kterým nerozuměl, různé kartičky se spoustou cizích názvů a několik předmětů, o jejichž účelu neměl mladý Eren potuchy, ale cítil, že to nejsou jen laserové nože na topinkování chleba při krájení. Nikdy nic nerozbil ani na nic nesahal nebo nevzal, takže když se otec vrátil, v klidu přidal další věci, jež přivezl z výprav, aniž by věděl o zvědavosti svého syna. Jednoho letního večera, když rudé slunce zapadalo k obzoru tvořenému pouze pouštními dunami a on s Mikasou už měli spát, vyplížil se Eren na chodbu, protože zaslechl v otcově pracovně šramot. Když otce poté sledoval až do přízemí, kde seděla jeho matka a plakala, měl chuť rozběhnout se a zastavit otce, aby těmi vchodovými dveřmi neodcházel, ať už pro to měl jakýkoli důvod. Jenže to nikdy neudělal, a tak za matčiných vzlyků sledoval otce, jak plně naložen svými věcmi odchází pryč prašnou ulicí. Vyběhl zadními dveřmi do rudého večera, kde i písek pod nohama vypadal, že hoří, a v pyžamu utíkal za otcem. Nekřičel na něj, protože to nedokázal. Nedokázal ani zavolat jeho jméno, aby ho zastavil. Utíkal, jak nejrychleji mohl, ale to už otec na konci ulice vedoucí do krvavé pouště nastupoval s jakýmsi mužem v černém kabátu, jaký v té době nosili vesmírní piráti, nebo to alespoň Eren slýchával, do ošuntělé vesmírné lodi nevýrazné šedé barvy ve tvaru boty obrácené vzhůru nohama. Než k lodi doběhl, vstupní dveře se těžce zavřely a loď zažehla motory. Šestiletého Erena odhodila tlaková vlna a zavalila ho mohutnou vlnou písku. Zakryl si oči a ústa a než písek opadl, z lodi na nebi se stala pouze vyhasínající jiskra. To bylo naposledy, kdy otce viděl, i když on neviděl jeho.
3
LIFE CHANGING JOURNEY Za to, co jim provedl, za to, že je nechal na holičkách, Eren otce nesnášel. Dobře věděl, že se o žádné obchodní cesty nejednalo, ale protože byl stále "mládětem", jak mu říkali místní, spoustě věcí nerozuměl, a i kdyby ano, nikdo by mu nevěřil. Neměl potřebu nikomu dokazovat otcovu zbabělost, ale cítil se zrazen, protože pravda nebyla tak zářivá jako povídané lži. Ale tak to bylo se Lží a Pravdou vždy. I přes svou zášť se však nedokázal donutit k tomu, aby otce nadobro odsoudil a zavrhl. Věděl, že to, co provedl, bylo špatné a on sám by sebou pohrdal, kdyby něco takového udělal – proto se v šesti letech zařekl, že matku se sestrou nikdy neopustí, dokud ho budou potřebovat. Jenže miloval Vesmír a chtěl do něj uniknout. Jeho otec pravidelně odlétal z této fotonem zapomenuté planety, a i když zemřel, bylo to během vesmírného dobrodružství. Byl to sen každého mladého chlapce a Eren byl příklad, že dětské sny nemusí zmizet společně s dětstvím samotným. Miloval svou matku i sestru a dělal pro ně první poslední, protože měl za to, by se bez něj neobešly a on nebyl jako jeho otec, ale vždy cítil, že tohle není místo, kam patří. Měl pocit, že byl zrozen k větším, lepším věcem, než bylo vytírání hrnců v hospodě a tajné vkrádání se do továrny na plasmové pušky a laserová kopí po nocích. Tam někde venku na něj čekalo dobrodružství, které toužilo být naplněno, a on byl jediný, kdo to dokáže. Jenže co zmůže sedmnáctiletý člověk v pustině mezi omezenými pustinci, pro které je neviditelný a nic neznamená? Zadíval se doleva, na konec ulice, kde před jedenácti lety jeho otec vzlétl a už se nevrátil, a zavalila ho vlna úzkosti. Nikdo mu nerozuměl, nevěděl, že jeho „dětský sen“ je jeho životní přání, které jediné může naplnit jeho prázdný život. Jestli se mu někdy naskytne příležitost, popadne ji za pačesy. Tak si to alespoň říkal každou noc před spaním, když vyhlížel do temné noci. Musel uniknout, musel se dostat pryč, ale na druhou stranu byl vázán povinností k rodině. Něco, o čemž jeho otec pravděpodobně nikdy neslyšel. Eren nikdy nezapadal do společnosti. Možná proto, že byl člověk a jako takový neznamenal nic, nebo prostě proto, že byl jiný. Všichni říkali, že to je jen rebelská fáze, která ho zase přejde, že si jen potřebuje dokázat, že už není chlapcem, nýbrž mužem. Nikdy ho nebrali vážně, jeho názory odmítali – proto se je naučil nedávat najevo –, a když už si myslel, že se věci obrací k lepšímu, vždy to byla jen iluze, protože lidé nikdy nemohli být šťastní. A tak se Eren uchýlil k chvilkovým pocitům štěstí a dělal, co ho napadlo. Častokrát ho chytila ostraha v továrnách v sousedním městě Port 1, jednom ze tří přístavů na Stině-Pu, kam se ne tak úplně nepozorovaně vydával, a matce tvrdil, že jde s kamarády, které neměl, na noční lov bugů. Když se nechal chytit, tvrdil, že to dělal, aby rodině pomohl, což nebyla tak úplně lež. Nikdy nic neukradl, ale kdyby to udělal a ukradenou věc prodal, z peněz, které by utržil, by rok nemuseli pracovat. Jenže i kdyby se mu to povedlo, a jako že to zkoušel a nemožným to neshledal, neznal nikoho, kdo by od něj nějakou z moderních zbraní dobrovolně koupil. Věděl, že ve městě funguje černý trh, ale protože se jednalo o obchod s válečnými zbraněmi, nebylo radno se do něj jako nováček mísit, ne bez pomoci někoho zevnitř. Kromě neškodných vloupání trávil hodně času v přístavní části města. Dokázal celou noc chodit kolem a prohlížet si všechny ty neskutečné lodě, které tam kotvily. Některé vypadaly jako prapodivné příšery gigantických rozměrů, některé byly dokonale vyměřené do geometrických tvarů a další zase jako kusy šrotu, které někdo svařil dohromady a nabarvil. Ale ať už to byla luxusní jachta nebo stará rachotina, všechny byly podle jeho názoru kouzelné, a kdyby mohl, hned by se na jednu nechal najmout, klidně i jako uklízeč. Mohl by
4
LIFE CHANGING JOURNEY pak cestovat napříč Galaxií, navštívil neznámé světy, poznal nové rasy a živočišné druhy, zažíval dobrodružství a možná, jenom možná, by konečně našel své místo v řádu věcí. Ale to se nikdy nestane, pomyslel si hnědovlasý humanoid, jediný ze tří lidí v této sluneční soustavě. Co slyšel od obchodníků v putykách poblíž přístavu, v celé Galaxii nebylo k nalezení více než padesát příslušníků lidské rasy. Měl od matky zakázáno ukazovat se na veřejnosti, a když už, tak jen v případě nejvyšší nouze a to musel být ještě extrémně opatrný. Nechápal důvod matčiny nadměrné starosti, ale pokaždé, když přes den odcházel do města, měla na tváři ustaraný výraz. Snažil se proto zůstávat ve stínech a nepozorován, ale jeho povaha ho nutila vystoupit na světlo a hlásit se k sobě. Nejednou si všiml, jak se na něj posádka některé z nově přistavených lodí zvláštně dívá. Někdy to byly zvídavé pohledy, na které byl od cizinců zvyklý; přeci jen to byla planeta pustinců, kteří se vyznačovali typickou tmavě hnědou, povislou kůží a nevlídností vůči cizím rasám. Jindy se na něj dívali jako na kořist, kterou je potřeba ulovit, ale ještě nikdy na něj nikdo doopravdy nezaútočil. Zvykl si, že jeho přítomnost není nikdy vhodná, ale dokud se cizincům neukazoval, do maléru se nedostal. Jelikož ve vesnici za městem žila rodina Jägerů už od Erenova narození, místní si na něj zvykli a ve městě měl také několik známých. Xenofobie pustinců se nevztahovala na Port 1, 2 a 3, kde denně přistávaly desítky lodí, aby vyřídily obchodní záležitosti nebo rovnou naložily a odvezly zboží. Nebyla to metropole, ale s rozmezím obyvatelstva mezi 1 a a,5 milionem se stala hlavní trojicí centra obchodu se zbytkem ramene. Města nebyla vybrána kvůli obyvatelům, životním podmínkám nebo snad nedej fotone kultuře a historické hodnotě, kdežto kvůli továrnám a skladům, které zabíraly téměř veškerou plochu planety. Stina-Pu je trpasličí planetka pevného typu o průměru dva tisíce kilometrů na nejzazším konci jednoho z ramen Galaxie, pokrytá pouze pískem a s nulovým výskytem vody. Má jeden měsíc zvaný Igazi, v překladu krev, který měl povrch tvořený rudým kovem, o kterém Eren ani nevěděl, jak se nazývá, ale prý byl u přírodních satelitů planetek dosti běžný. Díky tomu mohla Igazi měřit téměř polovinu průměru planety, aniž by byla gravitací Stiny-Pu přitažena; byla totiž dutá a měla plynné jádro. Nebylo zvláštností, že na jejím povrchu vybuchovaly gejzíry plynu, ale protože nikdy nedosáhly do atmosféry Stiny-Pu, pustinci nechali Igazi být a začali hledat způsoby, jak se na této nehostinné planetě udržet při životě. Kvůli naprosté absenci vody museli pustinci, kteří ani nevěděli, jestli se na této planetě vyvinuli nebo sem kdysi dávno přiletěli, vodu odkupovat. Ačkoli byla tato rasa hnědá a k dýchání nepotřebovala kyslík nýbrž oxid uhličitý, pořád fungovala podobným způsobem jako lidé, o jejichž existenci pustinci nikdy neslyšeli, a k životu vodu potřebovala. Možná tu před miliony let opravdu nějaká byla a pustinci vznikli právě zde, ale ta doba byla dávno pryč. Nyní byli závislí na celogalaktické společnosti Amazonika, která dovážela pitnou vodu do všech známých i neznámých koutků Galaxie, pokud byl ovšem zákazník schopen za dovoz platit. Že svět funguje na takovém principu, z toho se Erenovi zvedal žaludek. Jediné, co Stina-Pu měla, byl prostor. Spousty nevyužitých písečných plání, kde nikdo nežil. Na planetě existovalo 125 vesnic a měst, která zabírala pouhých 23 % povrchu planety. Pustinci se proto rozhodli začít planetu pronajímat. Jak se ukázalo, byl to výborný nápad. Jelikož se jednalo o planetu bez vzácných forem života a daleko od ostatních solárních systémů, zbrojní průmysl se inzerátu chopil téměř okamžitě a planetě začaly chodit nabídky od všech možných firem a podniků. Za sto let byla většina povrchu planety zastavěna, ale protože místo ještě zbylo, často se konaly schůze za účelem jeho odkoupení. Erena na tom celém zajímala jedna jediná věc: většina továren produkovala jako zbytkový plyn kyslík. Ten vydechovali i pustinci ze tří nosních děr na bradě, ale Eren
5
LIFE CHANGING JOURNEY pochyboval, že to by stačilo na jeho přežití. Protože téměř žádná z továren už neužívala zastaralou metodu pálení ohněm, žádný kyslík se nespotřebovával, nýbrž byl při opačném procesu spalování oxidu uhličitého v dostatečném množství uvolňován do atmosféry. Kyslík, voda kupovaná od bezpáteřního konglomerátu a teplo byly jediné tři věci, které Eren k životu potřeboval. Díky neustále teplému podnebí neměl nikdy se zimou problém, a i když nastaly chladnější části roku, teplota nikdy neklesla pod dvacet pět stupňů. Živiny měl zajištěné jídlem, asi jako každá rasa ve vesmíru, a i když mu ne všechno chutnalo, bylo to jediné, co kdy ochutnal. Shrnuto a podtrženo, je to ďoura. Eren nedokázal přijít na výstižnější popis jeho domovského světa. A jak by taky mohl? Kromě bugů, hmyzu o velikosti článku prstu, který se živil krví pustinců (a byl jimi za to také řádně nenáviděn) a v noci svítil tak jasně, že je většina lidí měla doma v lahvích jako noční světla, a čtyřnožek, malých chlupatých tvorečků, kteří žili mezi kameny v periferiích měst a vesnic a živili se tím, co pustinci odhodili, tu vedle pustinců žádný živočišní druh nežil. Dokud se z čtyřnožek nestali škůdci, byli tolerováni; a z nějakého nevysvětlitelného důvodu nepotřebovali pít vodu. Možná to nebyl ani tak nevysvětlitelný důvod, jako spíš věc pouze neznámá – biologie na Stině-Pu vskutku nebyla nejrozvinutějším vědním oborem. Nebylo tu nic. Eren potřeboval pryč. Netušil, proč otec s matkou utekli zrovna na tuto planetu, ale doufal, že k tomu měli opravdu dobrý důvod. Otce se nikdy nezeptal, a když to zkusil u matky, pokaždé ho odbyla tím, že je na to ještě moc mladý. Sakra, je mi sedmnáct. Už nejsem malej kluk! Jenže jeho matka držela jejich minulost stále v tajnosti a Erena to dohánělo k šílenství. Nikdo ho nebral vážně, nikdo mu nic neřekl a všichni ho měli pouze za podřadného tvora, který s nimi žije na stejné planetě. Nevěděli, že je člověk, takže se necítil nijak ohrožen, ale stejně… Nesnášel to tady. Rozmrzele přesel dvě stě metrů písku, než se dostal k prvním cihlovým budovám na okraji města. Všechny domy místních byly cihlové a většina v pochybném stavu, zato všechny továrny z nejroztodivnějších kovů a kamenů, vždy pevné, lesklé a neochvějné. Minul několik rodinných domů, které byly zpravidla malé v půdorysu, ale zato několikapatrové. Na této straně města ještě žádné továrny nestály, ale jak Eren tušil, brzy se to změní. Povzdechl si a šel ulicí Portu 1, osvětlenou rudou září Igazi, kam ho nohy nesly. Jak po nějaké chvíli zjistil, mířil k přístavu. Jak taky jinak. Cestou míjel žlutě svítící bugy, přiopilé nebo vyloženě ožralé pustince, příležitostně nějakou jinou rasu, která ve městě právě kotvila, ale nikdo si ho nevšímal. Jak taky jinak. Samota jako taková mu nikdy nevadila, protože v ní vyrůstal, byla jeho nejlepším přítelem, ale když neměl nikoho, kdo by ho chápal, kdo by mu rozuměl, doléhal na něj pocit marnosti. Měl samozřejmě matku a sestru, které nadevše miloval, ale ony nevěděly, jaký Eren uvnitř byl. A Eren se jim to nikdy nepokusil vysvětlit, protože věděl, že by to stejně nepochopily. A tak nesl své trápení sám. Jak taky jinak. Došel do středu vydlážděného náměstí před přístavem a posadil se na lavičku pod stromem, kde na něj nesvítilo rudé světlo. Města Port 1, 2 a 3 byla jediná místa na planetě, kde se nacházely skutečné stromy. Rada města si nechala přivézt černou hlínu z nějaké obyčejné planety a odkoupila několik stromů. Byly to velké, do šíře rostlé listnaté stromy, které měly bílé kmeny s černými puntíky a nenesly žádné ovoce. Neměly dokonce ani žádné květy a navíc potřebovaly vodu. Jediný účel jejich existence bylo ukázat ostatním, že město si může dovolit skutečný organický život. Bylo to prosté vychloubání, podle Erena naprosto ubohé, ale nestěžoval si. Stromy mu přidělávaly kyslík, v horkých dnech poskytovaly stín a vypadaly krásně. Dvacet stromů zasazených v kruhové formaci se sochou zakladatele města
6
LIFE CHANGING JOURNEY uprostřed. Eren si vždycky myslel, že vypadá jako sešlá pluma, kterou někdo dvakrát vyzvracel a poté připlácl dotyčnému na obličej. Seděl ukrytý ve stínech hodnou chvíli než zaslechl hlasy. Skupina šesti přiopilých mužů mířila kolem jeho lavičky do přístavu a vypadala, že má pro dnešek dost. Eren se zaposlouchal a ihned rozeznal obecnou řeč, která se užívala po celé Galaxii jako univerzální domlouvající jazyk a kterou odposlouchal ve městě při svých výpravách. Bavili se o tom, co budou dělat bez kuchaře, když musí ještě dnes v noci odletět. Eren to cítil. Dnešní noc byla jiná než ostatní, ale protože se až do této chvíle nic nestalo, nevěnoval svému instinktu pozornost. Tohle bylo ono – jeho příležitost začít skutečně žít. Musel jednat. Vynořil se ze stínů a doběhl muže, kteří tak úplně muži nebyli. Tedy alespoň si to myslel, protože si všiml, že skupinka je tvořena saury, kteří zpravidla měřili přes dva metry, měli zvláštně zahnuté nohy a místo chodidel kopyta a co víc, byly oboupohlavní. Rozmnožovali se darováním buněk do jejich bio-jeslí, kde se z jejich DNA vyvinuli další příslušníci této rasy, takže žádné rodinné vztahy prakticky neexistovaly. Mělo to jednu hlavní výhodu, a sice že nemuseli absolvovat ty vždy trapné oslavy pro celou rodinu. Nebo to alespoň většina ras, kterých se princip rodiny týkal, za výhodu považovala. „Hej,“ promluvil Eren perfektní obecnou řečí, když stanul u saurů. „Slyšel jsem, jak se bavíte o kuchaři – vy jste o něj přišli?“ Jelikož byli sauři pod vlivem, nepřišlo jim divné odpovídat cizímu živočichovi na takové otázky uprostřed noci. Jeden z nich, ten nejvyšší, který měřil přes dva a půl metru, vystoupil zpoza skupinky a přešel k nejistému Erenovi. Přes alkoholovou clonu nemohl mladíkovu nervozitu vidět, ale byla tam. Tohle byl jeho první čin poháněný skutečnou touho splnit si svůj sen. „A proč by tě to mělo zajímat, chlapče?“ dotázal se saur, který byl zřejmě kapitánem na jejich lodi, nebo alespoň jeho zástupcem. „Protože jsem kuchař,“ odpověděl prostě Eren a čekal, jakou reakci to v saurech vyvolá. Všichni se po sobě nejistě podívali. „Vždyť ty nebýt ani saur,“ prohlásil jeden ze skupiny. „Na kuchaře se zkušenostma nějakej mladej, hm?“ promluvil další. Ozval se třetí: „A proč ty vůbec venku v noci, koholero?“ To poslední bylo zřejmě přízvisko v řeči saurů, protože tomu Eren nerozuměl. Nejvyšší ze saurů zvedl svalnatou paži a zarazil případné poznámky a dotazy. „Proč bychom tě měli najmout?“ Eren zapřemýšlel, ale extrémně rychle, což pro něj byl nezvyk. “Tak zaprvé, zkušenosti mám – už od šesti let pracuju v jedné z hospod poblíž a dnes jsem tam vrchním kuchařem.“ To nebyla tak úplně pravda, ale protože byl v hostinci U Švadleny, hospodě jeho matky, jediným pracovníkem v kuchyni, teoreticky byl i vrchním kuchařem. „Lepšího kuchaře prostě neseženete.“ To také nebyla tak úplně pravda, ale to sauři nevěděli. „Zadruhé, mluvím plynně obecnou řečí.“ Mrkl na zbylé saury ve skupině mimo toho, s kým mluvil, o kterých se to tvrdit nedalo. „A zatřetí… jsem super roztomilej.“ To bylo eso, které vždycky zabralo. Sauři na sebe zmateně pohlédli. Když na ně Eren párkrát zamrkal, začali se hlasitě smát. Erenovi bylo jasné, že vyhrál. „Ty máš ale odvahu, mladej,“ pronesl srdečně vůdčí saur. „Kolik ti vůbec je?“ Podle lidských zákonů, jak mu tvrdila matka, byl člověk dospělý v osmnácti, na Stině-Pu to bylo ve dvaceti, ale podle galaktických zákonů, které všechno převyšovaly, v
7
LIFE CHANGING JOURNEY jednadvaceti. I když Eren silně pochyboval o tom, že těmto tvorům záleží na nějakých zákonech, nehodlal to riskovat. „Před měsícem mi bylo dvacet jedna.“ Nemohl si přidat víc, protože ačkoli by výšku měl, stále měl ve tváři stopy dětských rysů. Najednou se ozvaly pochybnosti. Vysoký saur si podrbal perfektně pěstěnou bradku a zapřemýšlel. „To by šlo… A víš ty vůbec, co děláme?“ To bylo složitější. Soustřeď se, Erene, no tak! Nejsi takový idiot, za jakého tě společnost má. Co věděl, většina saurů pracovala jako dovozci a přepravci. Tihle měli na kožených vestách, které jediné zakrývaly pevně stavěné horní poloviny jejich těl, vyšité logo, které Eren neznal, ale vedle názvu byl obrázek otevřené krabice. Věděl, že už dva dny kotví v přístavu jedna kvádrovitá loď, stavbou typická pro přepravní firmy. Vsadil na to, že skutečně dovozci jsou. „Jste převozní firma, která pracuje pro jednu z místních továren. Ta rudá oprýskaná loď v přístavu je vaše, ne?“ Všichni souhlasně přikývli. Vypadali, že nejsou odpovědí nijak překvapeni, jako by očekávali, že každý bude vědět, co jsou zač. Kdyby jenom věděli, kolik mozkových buněk Erena ona prostá odpověď stála. „Jak to tak vypadá, popluješ s námi,“ řekl nejvyšší saur a ostatní nic nenamítali. Eren div neposkočil radostí. „To jako fakt? Teda, chci říct… Díky za vaši velkorysost.“ Mírně sklonil hlavu a znamení díků. Kdesi vzadu v hlavě ho svědila nejistota. Vzpomněl si na matku a sestru. Teď už ale bylo pozdě. „Netřeba být tak formální,“ prohlásil vysoký saur s úsměvem. „Zbytek posádky takový určitě není a já pochybuju, že vůbec vědí, co to slovo znamená.“ Eren přikývl na srozuměnou. „Fajn, tak si jdi sbalit věci a do hodiny ať jsi zpátky. Čekají tě dva roky plný dřiny, ale taky vzrušení.“ Eren se zarazil. Slyšel dobře dva roky? „Co myslíte tím dva roky?“ „No prostě dva roky, dřív tě propustit nemůžeme. Znáš přece zákony, ne?“ V tom bodě o dodržování Galaktického zákoníku se Eren sekl. „Jo, jasně, zapomněl jsem. A kolik za to dostanu?“ „Když budeš odvádět dobrou práci, všechno potřebné platíme my a ty dostaneš pět set zolů za měsíc.“ Erenovi vynechalo srdce. Pět set zolů! To bylo dvakrát víc než jejich měsíční příjem z hospody i dílny dohromady. V poměru ke střední vrstvě společnosti to nebylo nic moc, vlastně to byl úplný základ pro post kuchaře, jaký získal, ale pro něj to bylo jako zlatý důl. Jestli za něj budou všechno platit, může šetřit a až se za dva roky vrátí domů, přiveze mámě a sestře tolik peněz, že si budou moct dovolit pořádný hostinec ve městě. Tohle pohřbilo veškeré dosavadní pochybnosti o správnosti jeho rozhodnutí. „Fajn, za hodinu jsem na lodi,“ oznámil, když se probral z úvah. Už se chtěl vydat domů, když v tom k němu vysoký saur natáhl paži. „Hobart, kapitán posádky Pyramidy.“ Eren napřaženou ruku přijal. Potřesení levou rukou bylo něco jako všeobecně uznávaný projev pozdravu, souhlasu nebo přijetí. „Eren Jäger, váš nový kuchař,“ pronesl s co největší dávkou sebevědomí. Když se sauři vydali k lodi a vypadalo to, že už se za ním neotočí, dal se Eren do běhu. Utíkal zkratkami městem, až se vynořil na jeho okraji a pak přeběhl do vesnice až k jejich
8
LIFE CHANGING JOURNEY domu. Ještě před vchodem se podíval na hodinky, které ukazovaly 01:38:57. Oddechl si. Věděl, že kdyby nepřišel domů včas, do doby, kdy ho matka požádala, vždycky zůstala vzhůru, dokud se nevrátil. Často kvůli němu probděla celou noc a Eren se nesnášel za to, že takhle mámu trápí, ale ne vždy se dokázal krotit. Carla Jäger, Erenova milovaná matka, utírala stoly v přízemí a unaveně zvedala židle. Včerejší den byl opravdu náročný a na ní se to projevilo. I když to byla silná žena, měla už něco za sebou. Eren pozdravil, u vchodu pověsil bundu na věšák a jal se pomáhat se zvedáním židlí. Nevěděl, jak matce říct o tom, co se právě událo v přístavu. „Ehm…“ začal, ale slova, která se mu měla zadrhnout v hrdle, mu ještě ani nepřišla na mysl. „Kolik jste jich dneska ulovili?“ zeptala se Carla s úsměvem. Byla ráda, že se její syn začlenil do společnosti a žil jako normální pustinec. „Dneska se nám nedařilo, asi někam zalezly, potvory.“ Nesnášel, když matce lhal, ale byl to jediný způsob, jak ji ochránit před… sám před sebou. Carla se zasmála. „Určitě se všichni bugové slétli k Baltovi, prý má nějaké mecheche. A co vůbec Armin, jak se má?“ Erena bodlo u srdce. Žádný Armin neexistoval. Eren si ho vymyslel, aby dal matce pocit, že se netoulá po nocích sám, což přesně dělal, a že se o něj nemusí bát, což by přesně měla dělat. A také to dělala, jen to Eren neviděl do hloubky. Nikdy jí však nepřišlo zvláštní, že Armina ještě neviděla. „Docela to ujde. Víš, jak to má s rodiči – ani na chvíli ho nepustí z domu.“ Eren zvedl několik posledních židlí, zhasl a vyšel za matkou do prvního patra. „Chudák Armin,“ pronesla soucitně Carla. „Alespoň že má tebe, a i když to neschvaluju, vytáhneš ho ven mezi lidi.“ Heh, lidi. Na tyhle řeči Eren neměl čas. „Mami, musím ti něco říct.“ Vzal ji za ramena a usadil na stoličku. Sám si jednu přitáhl naproti ní a posadil se. „Když Armin odešel,“ začal a rty se mu při té lži kroutily, „ narazil jsem na skupinu saurů. Je to přepravní firma, která vozí výrobky z místních firem odběratelům. Slyšel jsem, jak se baví o tom, že potřebují kuchaře, tak jsem se nabídl a oni mě vzali.“ Carla na něj němě zírala a nereagovala. „Jsou to vážně fajn sauři, mami, milejší než většina místních. A jsou to jenom přepravci. Lítal bych pořád sem a tam, takže bych se pravidelně vracel domů. Musím u nich pracovat dva roky, ale když vás budu s Mikasou vídat, všechno bude v pohodě. Navíc budu mít plat pět set zolů měsíčně! Představ si, až to všechno našetřím a přivezu! Budeš si moc koupit pěknou hospůdku nebo dílnu, kde budeš šít. Začneš se oblékat do vlastních látek, Mikasa bude nosit hezké šaty nebo si koupíme ten robotí vysavač. Anebo víš co? Až ty peníze přivezu, sbalíme se a odletíme pryč, někam hodně daleko a začneme znovu. Co na to říkáš?“ Při pohledu do matčiných vlhkých očí ho veškeré nadšení přešlo. Místnost zela tichem, ale Carla nemusela pronést ani slovo, aby dala najevo, jak moc smutní. Eren vyšel s pravdou ven. „Mami, já vím, jak to bylo s tátou,“ – Carla překvapeně vztáhla ruku k ústům – „ale já nebudu jako on. Já se vrátím, slibuju. Budu se saurama dva roky lítat, během toho vás budu navštěvovat a pak přivezu peníze, který nám obrátí život k lepšímu.“ Pohladil mámu po pažích a upřímně se jí zadíval do očí. „Peníze nejsou všechno, Erene,“ promluvila konečně Carla.
9
LIFE CHANGING JOURNEY „Já vím,“ souhlasil Eren upřímně. „Ale když k nim můžeme snadno přijít, proč bych to neměl vzít?“ Carla si povzdechla. „Já vím, že se snažíš ze všech sil, synu, a bolí mě, když vidím, jak ti dětství utíká pod rukama tady v tom zapadákově, ale vážně to chceš udělat?“ Eren přikývl. „Tak dobrá, když na tom trváš. Budeš přeci za chvíli dospělý, nemůžu ti pořád do všeho kecat.“ Usmála se a Eren jí úsměv oplatil. „Kdy odlétáš?“ Eren mrknul na hodinky. „Asi za půl hodiny.“ „Cože? Tak si mazej sbalit, povím to Mikase.“ Eren vystřelil jako raketa do svého skromného pokojíku a začal do batohu házet všechno potřebné. Oblečení stejně moc neměl, tak vzal všechno. Přihodil několik věciček, o kterých si myslel, že se mu budou hodit, a do vnitřní kapsy schoval ošuntělou fotografii jeho rodiny, tu jedinou otci z pracovny ukradl. Nevypadalo to však, že by se po ní sháněl. Bylo to vyfocené před jejich domem, když byly Erenovi dva roky a Mikase rok a půl. On seděl otci na ramenou a Carla držela Mikasu v náručí. Všichni se usmívali. Eren se nepamatoval, zda kdy viděl matku takto se usmívat od doby, co otec zmizel, snad kromě chvil, kdy se ji snažil rozesmívat různými obličeji a komickými kousky. Naposledy se porozhlédl po svém pokoji, místnosti, v níž strávil sedmnáct let svého života. I když si nežili zrovna nejhonosněji, bylo to místo, kterému říkal domov. Seběhl do přízemí a spatřil Mikasu, jak se na něj ublíženýma očima dívá. Bodlo ho u srdce a právem. Mikasa, jeho sestra a jediný přítel stejné věkové kategorie, byl ta, kdo ho vždycky podržel. Věděla, že žádný Armin není, že Eren na lovu bugů nikdy nebyl a co dělá po nocích. Nikdy před matkou neřekla ani slovo. A on ji tu teď nechává a sám si odlétá do vesmíru. Zradil ji a viděl jí to na očích. Přišel k ní a beze slova ji objal. Když ho křečovitě objala také, zašeptal jí: „Až se vrátím, odvezu vás pryč a začneme znovu, ano? Slibuju.“ Odtáhl se a přešel k matce, která držela jeho oblíbenou šedou bundu, jež mu ušila k narozeninám. Navlékl si ji a bez otálení objal i uplakanou matku. „Slibuju, že se vrátím. Možná za měsíc, možná za půl roku, ale ukážu se tady vždycky, když budu moc. A za dva roky se vrátím napořád a už nikam nepoletím. Všechno se změní k lepšímu, mami, slibuju.“ Carla ho propustila ze svého sevření a sáhla do kapsy. Vytáhla zlatý klíč na šňůrce a vtiskla ho Erenovi do dlaně. „Tohle mi dal tvůj otec, když mě požádal o ruku. Neměl u sebe tenkrát žádný prsten a říkal, že ten klíč odemyká obrovský poklad, ale že jsem teď jeho pokladem já a mám ho střežit.“ Pousmála se a jako by se na malou chvíli ztratila v dávných vzpomínkách. „Jednou mi ale řekl, že až dospěješ, mám ti ho dát. Nevím, jestli se uvidíme, až budeš mít osmnácté narozeniny, tak si ho vezmi teď.“ Zavřela Erenovi dlaň a políbila ho na čelo. „A teď si utíkej splnit svůj sen.“ Eren vykulil oči a Carla se zasmála. „Copak, myslel si, že matka nezná svého syna? Tak upaluj.“ Eren se usmál, obě ženy naposled objal a vyběhl ze dveří. Cestou jim ještě zamávala a zakřičel: „Budu posílat zprávy, brzo se vrátím.“ Pak už se z nich staly jen dva obrysy, až nakonec zmizely úplně. Když doběhl do přístavu, viděl Pyramidu, jak zažehává motory. Tryskem prokličkoval až k lodi a dorazil k Hobartovi. Celý rudý se opřel o kolena a vydýchával. „Už jsme mysleli, že poletíme bez tebe,“ prohlásil saur, popadl ho kolem ramen a odváděl do lodi.
10
LIFE CHANGING JOURNEY „Vždyť byste pošli hlady,“ opáčil Eren, když ho Hobart provedl obrovským nákladním prostorem plným beden, krabic a boxů neurčitého obsahu do vyššího patra na velitelský můstek a cestou minuli přinejmenším dvacet saurů. Hobart se zasmál a pak zavolal o pozornost přítomných. Na můstku se nacházelo dalších deset saurů. „Vážená chásko, tohle je náš nový kuchař Eren.“ Všichni přítomní pozdravili saurským okuhle a dál se věnovali své práci, jako by jim právě řekli, že mlhovina na druhé straně Galaxie změnila barvu z blankytně modré na tyrkysově modrou. Že jsem to nečekal, pomyslel si Eren. Jsem pro ně jenom kuchař, jen bezvýznamný tvor na palubě, kterému není třeba věnovat pozornost. Beztak už moje jméno zapomněli. Jak jsem jen mohl bejt tak blbej? Všichni přítomní včetně kapitána začali dávat loď do pohybu, až se odlepila od země a začal stoupat. Eren přešel k čelnímu sklu, a když viděl, jak se město pod ním neustále zmenšuje, všechny pochybnosti ho opustily. Byl na vesmírné lodi, bude létat vesmírem, vydělá pro mámu a Mikasu spoustu peněz a možná… možná objeví ono dobrodružství, které na něj čeká za neprůhlednou Zdí, kterou ne a ne prorazit. Když opustili atmosféru Stiny-Pu a obklopila je tma vzduchoprázdna, měl i přes lehkou nejistotu z opuštění rodiny dobrý pocit, protože se na jeho Zdi objevila první prasklina. On nebyl jako jeho otec. Eren proletí vesmír křížem krážem, pozná spoustu míst, seznámí se spoustou tvorů a ras, naučí se novým věcem a najde místo k žití. Pak se vrátí pro svou rodinu, kterou na ono místo odveze a postará se, aby se měli dobře. Zhluboka se nadechl. „Jo,“ pronesl tiše, „tohle bude cesta, která mi změní život.“
11
