VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu. Terezín vnímání daného pietního místa. generací narozenou po roce 1989

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu

Te re z í n – v n í m á n í d a n é h o p i e t n í h o m í s t a g e n e r a c í n a ro z e n o u p o ro c e 1 9 8 9 Bakalářská práce

Autor: Martina Filková Vedoucí práce: Ing. Alice Šedivá Neckářová Jihlava 2013

Copyright © 2013 Martina Filková

Anotace FILKOVÁ, Martina: Terezín – vnímání daného pietního místa generací narozenou po roce 1989. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická v Jihlavě. Katedra cestovního ruchu. Vedoucí práce Ing. Alice Šedivá Neckářová. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava 2013. 67 stran. Bakalářská práce se zabývá pietním místem Terezín a tomu jak ho vnímají lidé narozeni mezi roky 1989 a 1993. Cílem práce je metodou dotazníkového výzkumu vyhodnotit současný stav vnímání Terezína a problematiky holocaustu generací narozenou těsně po revoluci. Součástí je také rozhovor s paní Alenou Munkovou, která byla v Terezíně vězněna. Klíčová slova: Město Terezín. Památník Terezín. Koncentrační tábor. Malá pevnost Terezín. Ghetto. Holocaust. Židé. Antisemitismus. Dotazníkový výzkum. Rozhovor. Alena Munková.

Annotation FILKOVÁ, Martina: Terezin Memorial - the perception of the sacred site by generation born after 1989. Bachelor thesis. College of Polytechnics Jihlava. Department of tourism. Leader of work Ing. Alice Šedivá Neckářová. Degree of qualification: Bachelor. Jihlava 2013. 67 pages. This bachelor thesis deals with the Terezin Memorial and how people born between years 1989 and 1993 are feeling about it. The aim of the work is to assess the current state of perception about the Terezín Memorial and about Holocaust by generation born just after the revolution. The method used in this bachelor thesis is a questionnaire survey. Part of this work is also an interview with Alena Munková who was the prisoner in Terezín during World War II. Key words: Town Terezin. The Terezin Memorial. Concentracion camp. Small Fortress Terezín. Jewry. Holocaust. Jews. Anti-Semitism. Questionnaire research. Interview. Alena Munková.

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské práce Ing. Alici Šedivé Neckářové, za odborné vedení práce a za podporu a trpělivost při jejím vytváření. Děkuji také Mgr. Zuzaně Skotákové (roz. Strouhové) za poskytnutí informací a dalších materiálů k rozhovoru s Alenou Munkovou. Velký dík patří také samozřejmě všem respondentům, kteří mi věnovali svůj čas a podělili se o své názory a znalosti. Ráda bych poděkovala také své rodině, všem blízkým a přátelům, kteří mě při vytváření této práce podpořily, a bez jejich pomoci by nebylo možné práci dokončit.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne

................................................... Podpis

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 1 1. Základní informace – Ghetto Terezín ........................................................................... 3 2. Město Terezín ............................................................................................................... 4 3. Antisemitismus v Čechách a na Moravě....................................................................... 5 4. Gestapo ......................................................................................................................... 7 5. Historie výstavby pevnosti Terezín .............................................................................. 7 6. Malá pevnost Terezín.................................................................................................. 10 6.1 Vězeňský režim ..................................................................................................... 11 6.2 Osvobození ............................................................................................................ 13 6.3 Objekty Malé pevnosti .......................................................................................... 13 7. Židovské ghetto Terezín ............................................................................................. 14 8. Jednotlivé památky Terezína ...................................................................................... 17 8.1 Malá pevnost ......................................................................................................... 17 8.2 Národní hřbitov ..................................................................................................... 18 8.3 Muzeum ghetta ...................................................................................................... 18 8.4 Židovský hřbitov s krematoriem a Ruský hřbitov................................................. 19 8.5 Pietní místo u Ohře................................................................................................ 20 8.6 Kolumbárium s částí opevnění, obřadní místnosti a márnice ............................... 20 8.7 Bývalá Magdeburská kasárna ............................................................................... 21 8.8 Další zajímavá místa Památníku Terezín .............................................................. 22 10. Pohled očima dětí...................................................................................................... 23 11. Přepis rozhovoru A. Munková .................................................................................. 24 11.1 Životopis ............................................................................................................. 24 11.2 Přepis rozhovoru ................................................................................................. 25 12. Dotazníkové šetření .................................................................................................. 30 12.1 Vyhodnocení jednotlivých otázek ....................................................................... 30 12.2 Celkové zhodnocení dotazníkového výzkumu .................................................... 47 Závěr ............................................................................................................................... 49 Seznam použité literatury a dalších zdrojů ..................................................................... 51 Seznam příloh ................................................................................................................. 53

Seznam grafů Graf č. 1: Struktura respondentů dle jejich roku narození...............................................30 Graf č. 2: Když slyšíte slovo Terezín, co se Vám vybaví jako první?............................31 Graf č. 3: Terezín leží v kraji:.........................................................................................32 Graf č. 4: Navštívili jste někdy toto pietní místo?...........................................................32 Graf č. 5: Z jakého důvodu byste chtěl (a) toto místo navštívit?....................................33 Graf č. 6: Z jakého důvodu byste nechtěla (a) dané místo navštívit?..............................33 Graf č. 7: Jak na Vás místo působilo?.............................................................................34 Graf č. 8: Jaké ve vás zanechalo pocity?.........................................................................35 Graf č. 9: Existuje něco, co jste si z daného místa odnesli? Myšlenka, poučení apod....36 Graf č. 10: S kým jste Terezín navštívil (a)?...................................................................37 Graf č. 11: Navštívili byste toto místo znovu?................................................................37 Graf č. 12: Která část Terezína se Vám líbila nejvíce?...................................................38 Graf č. 13: Byli v Terezíně vězněni pouze:.....................................................................38 Graf č. 14: Víte, jaký specifický tvar Terezín má?..........................................................39 Graf č. 15: Znáte nějakou knihu, která se týká tohoto tématu?.......................................40 Graf č. 16: Znáte nějaký film, který se týká tohoto tématu?...........................................41 Graf č. 17: Znáte nějaká známá jména lidí vězněných v Terezíně?................................42 Graf č. 18: Věděli jste o tom, že letos v červnu zasáhli povodně i Terezín?...................43 Graf č. 19: Které z těchto místo spojených s holocaustem byste rádi navštívili?...........43 Graf č. 20: Je pro Vás toto téma v dnešní době stále zajímavé?.....................................44 Graf č. 21: Domníváte se, že se v dnešní době trošku na závažnost problematiky holocaustu zapomíná?......................................................................................................45 Graf č. 22: Myslíte si, že hrozí reálná šance, že se podobná situace, jako za II. světové války, může znovu opakovat?.........................................................................................46 Graf č. 23: Domníváte se, že jste o problematice holocaustu dostatečně informováni? 46

Seznam ilustrací a tabulek Obrázek č. 1: Mapa ČR – Terezín.....................................................................................3 (Zdroj: http://mesto-terezin.cz/jak-k-nam.php) Obrázek č. 2: Letecký snímek Hlavní pevnosti z roku 2009.............................................4 (Zdroj: http://www.pevnostterezin.cz/zakladni-informace/) Obrázek č. 3: Znak a vlajka města Terezín.......................................................................5 (Zdroj: http://fort-terezin.cz/mesto-terezin/mesto-terezin.html) Obrázek č. 4: Plán pevnosti z roku 1790 (zdroj: portál Pevnosti Terezín)........................9 (Zdroj: http://www.pevnostterezin.cz/zakladni-informace/) Obrázek č. 5: Malá pevnost.............................................................................................17 (Zdroj: http://www.litomerice.cz/images/texty/mala_pevnost.jpg) Obrázek č. 6: Národní hřbitov.........................................................................................18 (Zdroj: http://www.mesto-terezin.cz/expozice-pamatniku.php) Obrázek č. 7: Muzeum ghetta..........................................................................................19 (Zdroj: http://www.topvylet.cz/index.php?detail=1286) Obrázek č. 8: Židovský hřbitov.......................................................................................19 (Zdroj: http://www.romea.cz/cz/zpravy/nastroje-patrici-veliteli-terezina) Obrázek č. 9: Pietní místo u Ohře....................................................................................20 (Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File.JPG) Obrázek č. 10: Kolumbárium..........................................................................................21 (Zdroj: http://mesto-terezin.cz/fotogalerie.php?PAGEN_1=2) Obrázek č. 11: Magdeburská kasárna..............................................................................22 (Zdroj: http://www.pamatnik-terezin.cz/cz/fotogalerie-2/magdeburska-kasarna) Obrázek č. 12: Alena Munková.......................................................................................24 (Zdroj:http://life.ihned.cz/c1-zemrela-autorka-staflika-a-spagetky-a-munkova) Tabulka č. 1: Jídelníček v Terezínském ghettu...............................................................15 (Zdroj: K. Lagus, J. Polák 2006, str. 98)

„Pět tisíc půjde jich. Snad na mne zapomenou, snad taky já. Nu, což, pět tisíc půjde nás, zahořkle mlčících a s duší nalomenou, však s vírou pevnější než vyztužená hráz. Jde s ghettem smutek zas a nic ho nerozptýlí. I ten se přetrpí – už přetváří se svět, čím víc nás týrají, tím blíže spějeme k cíli, to buď nám útěchou ve chvíli našich běd“. O. Wiess

Úvod Příběhy židovského obyvatelstva za druhé světové války mě zajímají již od střední školy, kdy jsem měla možnost se s dějepisným seminářem do Terezína na několik dní podívat a bydlet v prostorách, kde byli před lety vězněni židé. Je opravdu zajímavé, vžít se do situace, kterou zde lidé museli prožívat, poslechnout si jejich osudy a příběhy, a zároveň obdivovat jejich kolikrát neskonalou vůli žít. Je pro mě až nepochopitelné, jak se takovéto hrůzy mohly vůbec odehrávat, bez povšimnutí okolního světa, což svědčí o výborném hitlerovském propracování. Židovské památky jsou v rámci cestovního ruchu hojně navštěvovány. Terezín není výjimkou, ačkoliv nejnavštěvovanějším místem tzv. dark tourismu je, bez jakéhokoliv překvapení Osvětim, dále také jaderná elektrárna Černobyl na Ukrajině, památník v Hirošimě či vražedná pole v Kambodži. Tato forma cestovního ruchu je velmi rozšířená a je dobré, že existuje. Lidé by měli mít v paměti tyto věci, které jsou spojené s určitou

tragédií

(se

smrtí

či

utrpením).

Památník

Terezín,

je

jedním

nejnavštěvovanějších turistických cílů v ČR. V roce 2008 se umístil na 10. místě podle žebříku agentury Czech tourism. Má dnešní generace potřebu si hrůzu 2. světové války a holocaustu ještě připomínat? Myslíte si, že nás nějak obohatí návštěva tohoto místa? Jaký mají na tuhle otázku názor mladí lidé, jsem se snažila zjistit prostřednictvím dotazníkového výzkumu. K volbě tohoto tématu bakalářské práce mě vedla hlavně myšlenka zjistit, zda-li mí vrstevníci mají ještě vůbec povědomí o dané problematice. Osobně si myslím, že povědomí o tomto tématu upadá a i proto jsem doufala, že se mi podaří můj názor vyvrátit. Ve své práci se o to budu snažit prostřednictvím dotazníkového průzkumu, do kterého jsem si vybrala respondenty z řady osob narozených 1989–1993, tedy tzv.“porevoluční generaci“. Mým cílem je tedy zodpovědět otázku, zda-li mladí lidé v tomto věkovém rozmezí mají o Terezínu vůbec nějaké povědomí, prověřit nejen jejich znalosti o tomto pietním místu, ale i jejich názory na toto místo. V teoretické části své práce bych Vás ráda seznámila s historií města Terezín a s výstavbou jeho známé pevnosti. Dále se pak budu zaměřovat hlavně na období 2. světové války. Přiblížím Vám také Malou pevnost Terezín, která fungovala jako věznice a rovněž samotné židovské Ghetto. Pokusím se Vám také představit různé 1

příběhy lidí, které nám pomohou pochopit dobu, v níž žili. V této první části práce vycházím především z knih od Kolektivu pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka Malá pevnost Terezín a také od Karla Laguse a Josefa Poláka kniha Město za mřížemi. Stěžejní část praktické části mé bakalářské tvoří interpretace provedeného dotazníkového šetření. Získaná data byla interpretována prostřednictvím grafů doplněných komentářem. Mnou provedený výzkum zkoumá názory a postoje porevoluční generace na dané téma. Navíc jsem také připojila rozhovor s paní Alenou Munkovou, která se jako mladá dívka v Terezíně sama ocitla. Co se týče metodiky mé bakalářské práce, bylo použito několik rešerší z odborných historických knih, kterých se k tomuto tématu váže mnoho. Vhodnou literaturu jsem vybírala z knihovny v mém rodném městě Nymburce a také ze školní knihovny v Jihlavě. Z Terezína jsem si také dovezla spoustu osobních poznatků a dalších materiálů (některé najdete v příloze) a mnoho dalších informací bylo možno čerpat na internetu. Zejména na oficiálních stránkách Památníku Terezín. Dotazníkové šetření bylo prováděno náhodně u respondentů narozených mezi roky 1989–1993, otázky byly použity jak otevřené, uzavřené, polozavřené, tak i filtrační. Analýzu byla prováděna pomocí grafů a procentuálních výpočtů a o jejich interpretaci jsem se snažila v praktické části této práce. Z informací, které se mi podařilo získat, by mohl čerpat kdokoliv, kdo nechce na tuto podstatnou část naší historie zapomenout. Dále by také mohla být moje práce využita pro potřeby samotné instituce Památník Terezín a také pro potřeby průvodců cestovních kanceláří, které do Terezína pořádají poznávací zájezdy.

2

1. Základní informace – Ghetto Terezín Terezín se nachází v Ústeckém kraji, tři km od Litoměřic, asi 60 km od Prahy Reinhard Heyndrich, šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a také zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě, se rozhodl na podzim roku 1941, že z města Terezín bude tzv. posádkové město, který bude sloužit jako shromažďovací a průchozí tábor pro židovské obyvatelstvo. Celkem 160 000 000 mužů, žen a dětí, kteří byli podle norimberských zákonů považováni za Židy, bylo deportováno do ghetta Terezín mezi roky 1941–1945. Zemřelo zde více jak 35 000 lidí na nelidské podmínky. Status Terezína jako tzv. Propagandalager, který značně ovlivňoval život a trvání tohoto ghetta. Tento obraz „privilegovaného“ ghetta byl však po celou dobu narušován transporty do dalších koncentračních a vyhlazovacích táborů na východě. 87 000 terezínských vězňů bylo deportováno na východ, z nich přežilo jen asi 3800. Film Transport z ráje, který vypráví právě o tomto ghettu, byl natočen v 60. letech podle knihy Arnošta Lustiga. [Lidové noviny, 2013, str. 2] Opevněná plocha pevnosti zabírá celkem 398 ha, náklady na její stavbu byly přibližně 11 000 000 až 12 000 000 zlatých. Stavební práce byly prováděny 14 000 lidmi ze všech částí Rakouska. [1]

Obr. 1: Mapa ČR – Terezín (zdroj: portál Města Terezín)

3

Obr. č. 2: Letecký snímek Hlavní pevnosti z roku 2009 (zdroj: portál Pevnosti Terezín)

2. Město Terezín Terezín (Theresienstadt) byl původně vystavěn v bažinatém terénu. Pro stabilizaci a zpevnění jeho základů byly použity například dubové kůly či kameny. Vše vypovídalo o jeho původním vojenském využití, a to jak jeho vzhled, tak i stavební upořádání města. Z výšky můžeme vidět, že město má hvězdicový tvar. V předem připraveném plánu byly stanoveny také šachovnicově navržené ulice s náměstím ve středu města. Geometrický střed tvořila kruhová kašna. Civilní domy byly kryté hradbou kasáren a nacházely se nejvíce uprostřed Velké pevnosti. Původní budovy nesměly být z bezpečnostních důvodů příliš vysoké a tak dosahovaly výšky maximálně 14 metrů. Největší složku obyvatelstva tvořilo logicky vojsko. Jako civilní obyvatelstvo byli i proto vybíráni lidé, kteří vykonávali prospěšné profese pro život vojska jako např. řezníci, truhláři, tesaři, ševci, kováři, zámečníci, zedníci apod. Ti se mohli přednostně usídlit v Terezíně. Bylo tedy možno spatřit na okraji i uvnitř města mnoho domů, z nichž každý měl svou zahradu a dvůr, kde se nacházely jejich malé řemeslnické dílny. V Terezíně byl v období Rakouska-Uherska zaznamenán velký společenský ruch, bylo zde např. 39 hospod, 19 kořalen, pět vináren a další obchody všeho druhu. Vojenské posádky měly své útočiště v Terezíně až do roku 1996, kdy Ministerstvo obrany vydalo rozhodnutí o jejím zrušení. Bohužel, vojska měla velký vliv na vzhled dnešního města, různé přestavby, ohrady a pletiva zanechaly šrámy na vhledu 4

současného Terezína. Pro kasárenské bloky není zatím žádné rozumné využití, a tak se v současnosti většina těchto budov nachází v žalostném stavu. Rozbitá a prázdná okna, vyrabované místnosti, odlupující se omítka či děravé střechy. To je bohužel současný stav většiny z jedenácti původních kasáren, kterým nepomohly ani záplavy, které toto místo zasáhly hned několikrát. Jinak se dá ale Terezín považovat za zelené město, kromě křoví a trávou porostlými pevnostními zdmi a příkopy, je zde i několik parků a řad stromů v ulicích. [2]

Obr. č. 3: Znak a vlajka města Terezín

3. Antisemitismus v Čechách a na Moravě Antisemitismus, tedy nenávist vůči Židům, předsudky proti nim a také proti veškerým židovským projevům, toto slovní spojení bylo poprvé vyřčeno němcem W. Marrem roku 1879. Později se stal antisemitismus až problémem rasovým, kterého využil hlavně Adolf Hitler a postavil Židy jako protiklad k čisté árijské rase. To vedlo k vyvraždění bezmála 6 000 000 Židů. [5] Základním rysem bylo, že plavovlasá severogermánská rasa je morálně, biologicky a duševně nadřazena všem dalším rasám světa. Později se dozvídáme, že nacistům nešlo pouze o Židy, ale o celý český národ, který považovali za méněcenný, podle slov Reinharda Heyndricha. Přispělo k tomu i datum 5

15. září 1935, kdy byly odhlasovány tzv. Norimberské zákony, napsány W. Stuckartem a H. Globkem, které byly celkem tři a týkaly se říšských vlajek (německým výsostným znakem se stal hákový kříž), říšského občanství (to mohla získat pouze osoba německé krve, bylo zde také stanoveno, kdo se považuje za žida) a byl zde také zákon na ochranu německé krve a cti. Norimberské zákony vytvořily základ pro vyhlazování židů. [Karel Lagus, Josef Polák, 2006]. „Konečné řešení“ židovské otázky, jak nacisté celou tuto akci nazývali, plánovali a připravovali velmi důkladně a systematicky. Nejprve byli židé sepsáni, evidováni, poté vyřazeni z hospodářského života, odděleni od ostatních lidí, označeni, potupeni, vyloučeni z lidské společnosti, ožebračeni, deportováni, vyhladověni a umučeni jak fyzicky, tak i duševně. V podstatě je nacisté chtěli posunout na úroveň zvířat, a pokud již nebyli schopni pracovat, obzvlášť nemocní, děti a staří lidé, bylo o jejich budoucnosti rozhodnuto a to rozsudkem smrti. Jak prohlásil Hermann Göring: „Není mým úkolem vykonávat spravedlnost, ale ničit a vyhlazovat.“ [Karel Lagus, Josef Polák, 2006]. Několik z „pravidel“ pro Židy, kteří se nacházeli v Československu, začalo platit hned po obsazení Německem. [6] Židé byli označováni písmenem „J“, později museli nosit žlutou židovskou hvězdu na levé straně oblečení. Nesměli vycházet mimo svá obydlí a na veřejnost po 8. hodině večerní a to od září roku 1939, tento zákaz nebyl nikdy nikde zveřejněn, židé si ho sdělovali jen mezi s sebou, tudíž o něm spoustu z nich nevědělo a dostávali se tak do malérů, které většinou končili transportem do některého z koncentračních táborů. To se postupem času ještě zhoršilo a listopadu 1940 nemohli vycházet už skoro vůbec. Později byly zakázány manželské svazky židů s kýmkoliv jiným. Docházelo k zabavování majetků a postupnému omezování pohybu ve městech. Dále také nesměli chodit do divadel a kin, knihoven, kaváren, restaurací, byla pro ně vyhrazena zvláštní místa v hromadné dopravě, nesměli chovat žádná domácí zvířata, používat telefony, nakupovat mohli jen pár hodin denně a i zde byli velmi omezováni ve výběru surovin. Postupem času bylo zakázáno i chodit židovským dětem do škol. Veškerý majetek po smrti žida připadal Říši. V říjnu 1941 začalo vyhlazování Židů z protektorátu a s tím i jejich samovolné vystěhovávání. [6] V roce 1943 bylo v protektorátu již jen 8 695 židů, 74 000 jich již bylo deportováno. [Karel Lagus, Josef Polák, 2006].

6

4. Gestapo 15. března 1939, by si měl každý pamatovat jako jeden z nejtragičtějších dnů naší historie. Nacisté a jejich jednotky překročily hranice Československa a později vytvořily Protektorát Čechy-Morava. Svou činnost také rychle začalo vykonávat gestapo, kdy během prvního týdne bylo zatčeno 4639 osob. Gestapo zatýkalo a vyslýchalo ty, kteří se dle nacistů dopustili jakýchkoliv politických přečinů. Nejvíce se hlídalo vytváření odbojových organizací, ale také individuální protinacistické projevy, poslechy cizích rádií apod. Po rozpoutání druhé světové války se situace ještě zhoršila. 1. září 1939 bylo například zajato vice jak 8000 rukojmích. [Kolektiv pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka, 1976]

5. Historie výstavby pevnosti Terezín Konečné rozhodnutí Josefa II. o vybudování nové pevnosti v Severních Čechách, kterou nechal pojmenovat na počest své matky, královny a císařovny Marie Terezie právě Terezín (Theresienstadt), padlo dne 10. ledna 1780. Josef II. chtěl takto zabránit vpádu Prusů do naší země. Místní fortifikační ředitelství v Terezíně pod vedením plukovníka, později generálmajora Karla Steinmetze, se pomalu zaměřilo především na přípravu projektové dokumentace pevnostních objektů. Současně s její přípravou probíhaly od počátku roku 1780 přípravné práce, které byly spojené se zbouráním obou vesnic, srovnáním a navýšením terénu a přeložením řeky Ohře do nového řečiště tzv. Nové Ohře. Dne 10. října 1780 pak Josef II. slavnostně položil základní kámen nové pevnosti na místě budoucího kavalíru IV. Stavební práce se plně rozběhly roku 1781 a jejich hlavní práce skončili v roce 1790, přestože různé dokončovací činnosti trvaly až do počátku 19. století. V průběhu deseti let výstavby byl vybudován složitý komplex pevnostních zařízení, který se skládal ze tří částí – Hlavní pevnosti na levém břehu Nové Ohře, Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře a z Horního a Dolního retranchementu mezi Novou a Starou Ohří. Půdorys Hlavní pevnosti tvořil protáhlý osmiúhelník, kde jeho strany měřily 380 m. Opevněná plocha měla rozlohu 36 ha a obvod vnitřní pevnosti měl 3 040 m. Hradby byly široké přibližně 30 m. Včetně Malé pevnosti se celá pevnostní soustava skládala z 55 základních stavebních článků. Terezín mohl být hájen až 16 000 vojáky. [Kolektiv pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka, 1976]. Z osmi bastionů byly 7

čtyři opatřeny vnitřními kavalíry a dva šíjovými retranchementy. Val bastionů obklopoval široký příkop, ve kterém se nacházely prvky středního obranného pásma. Spojení s okolím umožňovaly Hlavní pevnosti čtyři brány: Bohušovická, Litoměřická, Horní vodní brána a Dolní vodní brána. [Kupka a kolektiv, 2001]. Voda byla dalším důležitým bodem při obraně terezínské pevnosti, bylo možno napouštět pevnostní příkopy pomocí stavidel. Díky plochému terénu, ve kterém se pevnost nachází, bylo možné pomocí stavidel manipulovat s výškou řeky Ohře. Jednalo se jen o severní a jižní stranu. Západní strana a východní strana pevnosti, která se nacházela poněkud výš, byla chráněna rozsáhlým systémem podzemních galerií s minami a odposlouchávacími chodbami, které byly asi 29 m dlouhé. Statut svobodného královského města byl Terezínu udělen 9. prosince 1782, Josefem II. K úplnému cvičnému přezkoušení vojenské pevnosti došlo v červnu roku 1970, kdy proběhlo i napuštění příkopů, potom mohl být Terezín předán do plného užívání. Úplně prvním velitelem pevnosti se stal polní maršál Karel Steinmetz. Mezi roky 1850 a 1866 vznikaly systémy zemních dělostřeleckých pevnůstek a to hlavně na vyvýšených místech. V roce 1882 byl terezínský pevností status zrušen hlavně z důvodů, že se nikdy v boji neobjevil, ale i přesto nadále zůstal vojenským městem. Až do roku 1994 sloužila, bývala pevnostní kasárna jako ubytovna pro vojsko. [Kupka a kolektiv, 2001]. Stavba opevnění trvala nakonec 11 let. V roce 1790 byla dokončena také řada dalších důležitých budov uvnitř pevnosti – kasárny, sklady, velitelství nebo např. pivovar. Za celou výstavbu na ni bylo použito přes 100 milionů cihel a celkové náklady byly spočítány kolem 12 000 000 zlatých. [3] V době míru mělo posádku v pevnosti tvořit 5655 mužů, kdyby došlo k válce, měla být posádka zdvojnásobena. Nacházelo se zde 153 skladišť střelného prachu, které byly schopné pojmout až 1420 tun prachu. K dispozici byly také zásoby sena a krmiva pro 6500 koní. Všechen materiál měl umožnit výživu posádky pevnosti a polní armády, která čítala 60 000 mužů po dobu 3,5 měsíců. [4]

8

K největšímu a nejtragičtějšímu přerušení došlo během druhé světové války, kdy se z Malé pevnosti stala věznice pražského gestapa a Hlavní pevnost byla přeměněna na židovské ghetto. 15. srpna 2002 se přihnaly do Terezína záplavy. Záplavová vlna zalila město a všechno okolo místy až do výše dvou metrů. Mluvilo se až o pětisetleté vodě. Pod hladinou vody se ocitl i systém hradebních příkopů. Zatopen byl střed města, Malá pevnost s Národním hřbitovem, cesty, pole, louky – a pochopitelně i přibližně třicetikilometrový labyrint podzemních chodeb, podkopového obranného systému pevnosti a jeho kasemat. [1] I přes to se dá říct, že i dodnes se Terezín zachoval v málo porušené podobě a jeho pevností prvky i valy jsou v dobrém stavu. Velká část objektů je dodnes opuštěná, poté co odešla Armáda České republiky. Malá pevnost slouží dnes jako památník tragických události za 2. světové války. Pevnost Terezín je ukázkou unikátní francouzské mezièrské inženýrské školy a nikde ve světě další takovou nenajdeme, proto by si tato pevnost zasloužila co největší památkovou péči a to jak financovanou státem, tak i evropskými fondy. Nyní je do některých části opevnění omezen přístup díky červnovým povodním. Také zde probíhá výstavba protipovodňových opatření a další rekonstrukce některých objektů. [Kupka a kolektiv, 2001].

Obr. 4: Plán pevnosti z roku 1790 (zdroj: portál Pevnosti Terezín)

9

6. Malá pevnost Terezín Tragickou funkci Malé pevnosti můžeme datovat někdy mezi 10. a 14. červnem 1940. Původní název věznice byl „Geheime Staatspolizei – Staatspolizeileitstelle Prag – Polizeigefängis Theresienstadt“, v překladu Tajná státní policie – vedoucí úřadovna státní policie v Praze – policejní věznice v Terezíně. Většina vězňů odtud byla posílána z rozhodnutí gestapa buď do koncentračního táboru, nebo před nacistický soud. Malá pevnost byla tedy spíše průchozí stanicí. Taktéž nebyla vlastním koncentračním táborem. Vězňové zde zůstávali vcelku krátkou dobu, většinou několik měsíců. Počet vězňů lze jen odhadovat a to mezi 32 000–35 000. [Kolektiv pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka, 1976]. Terezínská Malá pevnost podléhala přímo pražskému gestapu. [Karel Lagus, Josef Polák, 2006]. Například roku 1942 byli na Malou pevnost převezeni příbuzní a pomocníci, celkem 252 osob, atentátníků na Heyndricha – Kubiše a Valčíka a to bohužel i děti a ženy. Tak tedy v červnu roku 1942 přijížděly poprvé do Terezína i ženy. Ty tvořily mezi léty 1944–1945 asi 16 % všech vězňů. Děti nebyly ve věznici ve větší míře drženy. Počet vězňů posílaných na Malou pevnost stále rostl. V roce 1944 to bylo přes 100 vězňů a za čtyři měsíce asi 5000 vězňů. Národnostně byli mezi vězni nejpočetnější občané SSSR, se kterými bylo kolikrát zacházeno hůře než se židy. Sovětští vězni nedostávali balíčky, byli častěji a drsněji terorizováni dozorci apod. Mezi vězni byli dále také Poláci, Němci, Angličané, Slováci, Jugoslávci, Francouzi, Belgičan, Rakušané, Maďaři atd. Jedno z nejhorších postavení vůbec měli židé, kteří se sem dostávali z Terezínského ghetta za porušení určitých nesmyslných předpisů, bohužel pro ně byla právě Malá pevnost většinou vyhlazovacím táborem, dozorci je kolikrát ubili k smrti. Nejčastěji bylo odsuzováno za účast v organizovaném odboji a to více jak 46 %, z velké části se jednalo o komunisty. Dále také o válečné zajatce, kteří se pokusili utéct z transportů či vyhlazovacích táborů nebo pro projevení individuálního nesouhlasu s nacismem. Političtí vězni, jak je můžeme nazývat, tvořili asi 56 %. Dále zde byli také vězněni lidé, co porušili pracovní přestupky, přepisy pro židy či různé delikty (hospodářské, mravnostní). [Kolektiv pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka, 1976] V průběhu let došlo k několika pokusům o útěk. Jako jeden z nejhrůznějších útěků proběhl 3. března 1945 a pokoušeli se o něj tři chlapci z cely č. 38. Vězni zjistili, že mříže v jejich okénku jsou vyviklané. Jeden z vězňů – Šimek, kterému se už dříve 10

podařilo utéct z Buchenwaldu, byl velitelem celé této únikové akce. Útěk byl plánován po střechách, kdy měli utíkat ve dvojicích, přeběhnout val a seskočit na silnici. Šimkovi a Vondráškovi se opravdu podařilo utéct. Dalším dvou nikoliv, Schmidtovi se podařilo vylézt, ale byl postřelen, poté se druhý z dvojice už ani neodvážil vylézt. Schmidt byl brzy na to popraven a bohužel i Šimek a Vondrášek byly později v Praze chyceni gestapem a dovedeni zpět do pevnosti. Byli dovedeni na jeden ze dvorků a tam brutálně biti, na druhý den byli přivedeni další vězni z již jmenované cely č. 38, kteří měli v plánu také útok a byli donuceni oba dva muže ukamenovat. [Kolektiv pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka, 1976]. Popravy probíhaly i za zády vyšších orgánů – Sinderbehandlung byl příkaz k popravě bez soudního příkazu, prováděli se právě na Malé pevnosti a příbuzným byl poté předán zfalšovaný úmrtní list, kde byla většinou napsána smrt díky nějaké běžné nemoci či epidemii. Velitelé jak ghetta, tak věznice spolu mohli úzce spolupracovat, a to tak že nejdříve byly mrtvoly vězňů spalovány právě v ghettu, v jeho krematoriu, ale později pokud někdo porušil táborový řád, byl poslán na Malou pevnost a tam popraven. [Karel Lagus, Josef Polák, 2006].

6.1 Vězeňský režim Přijímací procedura do věznice probíhala většinou prvotním stáním několik hodin, v jakémkoliv počasí, na jednom ze dvorů. Poté byli vězni voláni do přijímací kanceláře, kde byl dotyčný již kolikrát týrán, jak slovně tak i fyzicky. Z osobních věcí mu byl vždy ponechán jen zubní kartáček, hřeben a kapesník. Poté se musel vězeň rekordní rychlostí dostat ke skladu oděvů, kde se musel co nejrychleji převléknut do vězeňského oděvu, pokud mu to trvalo moc dlouho, byl opět bit. Kromě oděvu, dostal ještě deku se lžící a miskou. Poté byli vězni rozděleni do cel. Nejhorší to bývalo, když byl přítomen tyran a velitel věznice Jöckel. Kolikrát byla vytvořena ulička, kterou vězňové museli procházet a byli přitom biti dozorci SS a to obušky či železnými tyčemi. Cely Malé pevnosti se nacházely ve starých kasematech – místnosti byli vlhké, šeré a studené. Po jedné délce se nacházely tříposchoďové palandy, dále dva úzké dřevěné stoly, kde se jedlo, jednoduché přihrádky, kamna, umyvadlo a také jeden jediný 11

splachovací záchod pro 60–90 vězňů. Roku 1944 bylo k dispozici celkem 41 společných cel, kam se mělo původně vejít 42 vězňů, u pěti cel větších rozměrů až 200 vězňů. Bohužel skutečný stav vězňů byl kolikrát až dvojnásobně větší. Tragické hygienické podmínky a málo životního prostoru vedlo k nemocem a k rozmnožování hmyzu, hlavně blech a vší. Také přibývalo nepsaných pravidel jako například, že vězeň nesměl chodit, ale musel být stále v poklusu, musel přesně oslovovat své dozorce, hlásit před své jméno správné označení, zdravit smeknutím vězeňské čepice. Každé porušení těchto pravidel bylo krutě trestáno. Pokud někdo například napsal moták, pomluvil se ženou nebo ukradl bramboru, nebyl potrestán sám, ale bylo s ním potrestáno celé komando. [Kolektiv pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka, 1976]. S tímto tématem se nám společně s utrpením určitě také vybaví pocit hladu a zcela to oprávněně. I na Malé pevnosti bylo ničení vězňů hladem zcela normální. K snídani se většinou dostávala černá káva z náhražek a to neslazená, s porcí chleba, k obědu polévka a to jen pro ty co nebyli mimo věznici pracovat, ti ji dostali až k večeři, kdy byla opět polévka, ale už poněkud řidšího stavu než v poledne anebo opět černá káva s chlebem. Jen pro příklad, mezi roky 1940–1941 byla denní porce chleba asi 350 g–400 g pro muže a stále se zmenšovala a to nejen porce, ale i kvalita. Příděly marmelády či margarínu taktéž ubývaly. Hlad docházel někdy tak daleko, že si vězňové mezi sebou debaty o jídle doslova zakazovali. K tomu přispíval i fakt, že dozorci se dost často sami obohacovali na úkor vězňů. Tzv. „Pinďablaf“ Pinďa – tak říkali veliteli věznice Jöckelovi a blaf – podle toho jak jídlo chutnalo, byl také jeden z jeho nejhorších tyranských výstřelků. Donutil kuchaře, ať smíchají vše z balíčků, které do pevnosti byly dováženy, bez jakéhokoliv třídění do jednoho hrnce. To znamenalo, že bylo smícháno nejen slané se sladkým, ale také vězni kolikrát našli v misce šicí potřeby, kousek motáku, kartáček na zuby apod. Často si také Jöckel užíval pocit, kdy uvařené jídlo před zraky hladovějících vězňů vylil na dvoře. A pokud někdo dostal za trest hladovku a byl zavřen na samotku, nedostal najíst třeba i 48 hodin. Tak ani nebylo překvapující, že původně zdravý muž odcházel z pevnosti pouze a jen s 38 kg. [Kolektiv pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka, 1976]

12

6.2 Osvobození 4. května 1945 byly zahájeny záchranné práce na Malé pevnosti českou pomocnou akcí. Nejdříve byly evakuovány ženy. Postupně se přebírali živí mezi mrtvými, zřídila se provizorní nemocnice nebo byli lidé převáženi do bývalého ghetta Terezín, kde byli dále koupáni, ošetřováni a odvšiveni. 14. května byla vyhlášena v celém Terezíně karanténa celkem na 14 dní, a poté se úspěšně dál podařilo vypořádat se s epidemiemi (hlavně s epidemií tyfu). Mnoho ošetřovatelů, lékařů a zdravotních sester si později vysloužilo vyznamenání, za jejich bezzištnou práci, bohužel 60 z nich v krutých podmínkách zemřelo. [Kolektiv pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka, 1976].

6.3 Objekty Malé pevnosti Postupem času byly objekty Malé pevnosti přizpůsobovány potřebám nacistického gestapa. Podle účelu existovaly tři skupiny objektů, kde jejich změny byly prováděny mezi roky 1940–1945. Za prvé se jednalo o práce, které měli zvýšit kapacitu věznice. Byli zde postaveni již zmiňované tříposchoďové dřevěné palandy, kam se mělo vejít 42 vězňů. Mezi roky 1943–1944 stoupla těmito úpravami kapacita věznice až pětinásobně, a to i s postavením nového IV. dvora, na něm vystavěno dalších 11 společných cel a 125 samotek. Byly také postaveny vězeňské dílny, prádelna, kuchyně, „balíčkárna“, i přes to všechno nebyly tyto úpravy svým rozsahem dostačující a odpovídající pro počet vězňů. V druhé části změn si dozorci a jejich rodiny zvyšovali své pohodlí, tzv. panský dům se rozšiřoval o kino, bazény, hřiště, zahrady apod. A třetí část spočívala v tom, že se v létě roku 1944 zřídily nové holírny, tzv. odvšivárny. Tyto úpravy měli za cíl přesvědčit Mezinárodní červený kříž, který se zde měl zastavit cestou do Terezínského ghetta, že hygienické podmínky ve vězení jsou dostačující. Do léta roku 1943 měla Malá pevnost 29 společných cel, 31 samotek a marodku s osmi lůžky. [Kolektiv pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka, 1976]. Tak se dnes Malá pevnost Terezín může pyšnit tím, že je považována za nejlépe dochovaný nacistický koncentrační tábor vůbec. A tak by měl být pro dnešní dobu symbolem míru a odvahy bývalých vězňů, ale zároveň také svědectvím nacistického tyranství. [Kolektiv pracovníků památníku Terezín pod vedením V. Nováka, 1976].

13

7. Židovské ghetto Terezín „Konečného řešení židovské otázky“ tak zněl název pro shromáždění Židů z Čech a Moravy právě do Terezína. Město, kde již fungovala policejní věznice, mělo pro plánované

hrůzy

příhodnou

polohu

a

také

strategicky

výhodné

opevnění.

24. listopadu roku 1941 proběhl vůbec první transport z Prahy s 1000 židy. [6] Terezín byl nazýván ghettem, ale pravé ghetto to nikdy nebylo, spíše průchozí místo židovských, ale později i nežidovských vězňů z okupovaných zemí nacisty. Nebyl ani táborem vyhlazovacím, pouze odtud byli vězni posíláni dál. V jednu dobu také došlo k jeho okrášlení, kvůli mezinárodním komisím, tehdy se ghettu říkalo „říšský starobinec“. Během čtyř let tímto ghettem prošlo více než 160 000 mužů, žen i dětí. Zemřelo jich zde na 35 000, což je asi čtvrtina. K deportaci bylo posláno asi 90 000 vězňů, kteří zemřeli v dalších vyhlazovacích táborech na východě. 18. Září 19742 bylo vězňů úplně nejvíce a to 58 491, pro lepší představu bylo vypočteno, že při této hustotě obyvatelstva, by měla Praha přibližně třicet milionů obyvatel. V tento den došlo také k největšímu počtu mrtvých a to 156 za jeden jediný den.[Karel Lagus, Josef Polák, 2006] Až do června roku 1942 sdílelo s Židy Terezín i jeho původní obyvatelstvo, avšak ti se s vězněnými nesměli v žádném případě dostat do styku. Původní obyvatelstvo bylo časem vystěhováno, aby se uvolnila místa stále přibývajícím židům. Celkem bylo tedy vystěhováno na 3142 osob. Židé nesměli např.: chodit po chodníku, nakupovat v obchodech, pískat si, nebo dokonce si i zpívat. Podle Hitlera vycházela ven jeho egoistická myšlenka a to, že „Židům daroval město“. Avšak Terezín nezvládal stále další a další transporty nových vězňů a to až do té míry, že v září roku 1942 dosáhl počet obyvatel Velké pevnosti absolutního maxima – uvnitř se tísnilo 58 500 mužů, žen a dětí, čímž připadalo na jednoho člověka průměrně

ubytovací plochy.

V Terezíně nebyli jen Židé z protektorátu, ale našli bychom zde i Němce, Rakušany, Holanďany, Dány a koncem války i Slováky či Maďary. Ke konci války, bylo v Terezíně 35 různých národností, z nichž více než polovina přišla v otřesném stavu z tzv. pochodů smrti a většinou s sebou přivlekli i epidemie a nemoci, a to hlavně tyfus. [Karel Lagus, Josef Polák, 2006] Vězni i díky přeplněným podmínkám trpěli hladem a nedostatkem vody; špatná hygiena taky vyvolávala různá epidemická onemocnění a to hlavně průjmy, kožní onemocnění a choroby jako tuberkulóza či břišní tyfus. Nejvíce nemocných vůbec bylo v únoru 1943 a to 13 000 nemocných. A tak se zrodila hrozná 14

statistika, kdy denně kolikrát zemřelo i 127 vězňů. Někteří židé vůbec nepočítali s hrůzami, co je zde očekávali a hlavně ti říšskoněmečtí měli například v kufrech sbaleno v podstatě na dovolenou do lázní. [6] Měli dokonce i smlouvy na místa v tomto „útulku“ a po příjezdu měli různá přání jako například: pokoje s vyhlídkovou terasou, s okny s výhledem na jezero apod. Jednalo se o jeden z nejhorších lesáckých podvodů. [Karel Lagus, Josef Polák, 2006] V ghettu byl zakázán jakýkoliv styk muže se ženou, kasárny byly oddělené i pro děti, musel se pozdravit každý, kdo měl na sobě nacistickou uniformu, nesměli se z Terezína posílat žádné dopisy, později ani do Terezína. Za porušení tohoto příkazu byla nařízena šibenice. Od začátku roku 1942 museli odevzdávat peníze, cigarety, konzervy, zubní pasty, šperky, hudební nástroje či medikamenty. Obchody, banka a kavárna, které byly v ghettu k vidění, byly jen pouhé atrapy, které byly vybudovány proto, aby odvedly pozornost zahraničních návštěv a kontrol od skutečnosti. [Karel Lagus, Josef Polák, 2006] Jídelníček v Terezínském ghettu se skládal ráno z náhražkové neslazené kávy, k obědu bývala polévka z čočkového nebo hrachového výtažku a k tomu: Tab. 1: Jídelníček v Terezínském ghettu (zdroj: K. Lagus, J. Polák, str. 98 (2006)))

Pondělí

zapražené brambory

Úterý

kroupy, případně jeden knedlík

Středa

brambory a tuřín

Čtvrtek

brambory s hořčičnou omáčkou

Pátek

brambory nebo kroupy, později nudle či proso

Sobota

brambory s masitou omáčkou („guláš“)

Neděle

brambory s omáčkou, později jedna buchta

15

Vězni si i přes bolest dokázali užívat aspoň nějaké chvíli o samotě. Na Vánoce si například zpívali písně Voskovce a Wericha. [Karel Lagus, Josef Polák, 2006] Bylo zde také spoustu umělců, kteří se snažili dodávat ostatním sílu a lepší náladu a to např. Viktor Ullmann a Pavel Haas či dirigent Rafael Schächter. Našli bychom zde také spoustu malířů, básníků, spisovatelům, díky kterým je nám tato hrozná doba přiblížena o něco více. Terezínské divadlo bylo jedním z největších a nejlepších odreagovaní v ghettu. Přispěla k tomu i Hitlerovská propaganda „darování města židům“ a tak například vznikl park, pojmenovaly se ulice, vznikl hudební pavilon, kavárna, ochody apod. A to nejen kvůli mezinárodní návštěvě červeného kříže, ale také kvůli natáčení propagandistického filmu. [6] Největší strach však Židé měli z nekonečné hrozby transportů. Od října roku 1942 byli z Terezína skoro všichni vězni transportováni do vyhlazovacího tábora OsvětimBirkenau. Proběhlo odsud více než šedesát transportů, ve kterých odešlo přes 87 000 osob, z nichž se osvobození dočkalo bohužel pouze 3 800. Nejhorší a nejsmutnější osud čekal hlavně děti a staré lidi, kteří nebyli schopni práce a byli pro nacisty „nepoužitelní“. [6] Příčiny smrti terezínských vězňů nebyla zapisována pravdivě, nejčastěji se objevovali nemoci jako střevní katar, sešlost věkem (což většinou znamenalo smrt hladem) a zánět plic. Mrtvým, kteří měli zlato v zubech, jim bylo vylamováno, na to byl brán obrovský důraz, a poté bylo předáno tesákům. [Karel Lagus, Josef Polák, 2006]

16

8. Jednotlivé památky Terezína 8.1 Malá pevnost O Malé pevnosti už zde bylo řečeno dost, proto se už nebudeme vracet do minulosti, ale zůstaneme u současnosti, kdy je pevnost otevřena veřejnosti. Neustálé výstavy, které zde probíhají, se věnují všemu, co zde již bylo řečeno (českému národu v době protektorátu, osudům vězňů). Probíhají zde i jednotlivé krátkodobé výstavy a můžeme zde shlédnout i dokumentární filmy ve zdejším kině. Expozice, které je zde možné vidět: Malá pevnost 1940–1945 expozice výtvarného umění Památníku Terezín Terezín 1780–1939 koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945 internační tábor pro Němce. Malá pevnost 1945–1948. [6]

Obr. 5: Malá pevnost (zdroj: portál Litoměřic)

17

8.2 Národní hřbitov Jak již bylo zmíněno, v Terezíně zemřelo kolem 35 000 vězňů. Bohušovická kotlina byla nejdříve pohřebištěm pro židy a postupem času zde vznikl hřbitov Židovský. Národní hřbitov, který můžeme najít před Malou pevností, byl uměle zřízen po válce. Dohromady je zde 2 386 jednotlivých kosterních i urnových hrobů a pět hrobů hromadných, kde jsou pochovány tisíce dalších a dalších nevinných lidí. Celkem je zde pohřbeno asi 10 000 lidí. Vznik Národního hřbitova se datuje k roku 1945, kdy se konal slavnostní pohřeb 601 vězňů, kteří byli předtím „pohřbeni“ v hromadných hrobech, jejich ostatky byly znovu exhumovány. Této události se také zúčastnili významné osobnosti jako Jan Masaryk a Milada Horáková. Většina dalšího popela byla vysypána do Ohře, kde se dnes, v těchto místech, na památku nachází stylizovaná kamenná urna. [6]

Obr. 6: Národní hřbitov (zdroj: portál CzechTourism)

8.3 Muzeum ghetta Toto muzeum najdeme na místě, kde se dříve nacházela terezínská škola. Expozice s názvem „Terezín v takzvaném konečném řešení židovské otázky 1941–1945“ mohla vzniknout díky spolupráci s bývalými terezínskými vězni. Výstava je stálá a najdeme v ní spoustu kreseb, dopisů, dokumentů, předmětů a videozáznamů, které nám autenticky přibližují příběhy každodenního života vězněných osob. Také nám ukazují, jaká byla tvořivost uvnitř ghetta, kterou si lidé, i když žili v neustálém strachu, dokázali udržet. Jsou zde k vidění i sezónní výstavy a je zde možno shlédnout některé, z dokumentárních filmů. [6] 18

Obr. 7: Muzeum ghetta (zdroj: portál Top výlet)

8.4 Židovský hřbitov s krematoriem a Ruský hřbitov Krematorium na Židovském hřbitově vzniklo a bylo uvedeno do provozu v září roku 1942. Postavili si ho sami vězňové. Byli zde spalováni jak mrtví z ghetta, tak později vězni z Malé pevnosti, tak nakonec i oběti z koncentračního tábora v Litoměřicích. V dnešní době, je hřbitov upraven jako pietní místo. Je zde pohřbeno kolem 9 000 osob. Kamenná menora1 je hlavní dominantou tohoto hřbitova. Dnes již v bývalém krematoriu najdeme expozici „Úmrtnost a pohřbívání v terezínském ghettu“. [6]

Obr. 8: Židovský hřbitov (zdroj: portál Romea) 1

sedmiramenný svícen a tradiční symbol judaismu

19

8.5 Pietní místo u Ohře Když v listopadu roku 1944 bylo poručeno zničit urny zemřelých vězňů, tak byla část popela zakopána poblíž Litoměřic, a zbytek nacisté nasypali do Ohře, kde později vzniklo právě toto pietní místo. Tímto konáním, mělo dojít k zakrytí důkazů, kolik lidí v Terezíně ve skutečnosti zemřelo. U Ohře tedy vyrostl památník ve tvaru urny s pamětní deskou, který nám má připomínat rozprášení popela 22 000 obětí. [6]

Obr. 9: Pietní místo u Ohře (zdroj: portál Wikimedia)

8.6 Kolumbárium s částí opevnění, obřadní místnosti a márnice Do části Kolumbária je v dnešní době možné se podívat, bylo zrekonstruováno a zpřístupněno veřejnosti. K nahlédnutí tu také slouží obřadní místnost ležící u silnice. Najdeme zde také židovskou a křesťanskou místnost, kde probíhala poslední rozloučení s mrtvými. V dnešní době se také dostaneme do Ústřední márnice ghetta. Tato expozice se zaměřuje hlavně na pohřební obřady v ghettu a přibližuje nám některé informace o Ústřední márnici. [6]

20

Obr. 10: Kolumbárium (zdroj: portál Města Terezín)

8.7 Bývalá Magdeburská kasárna V dobách, kdy byl Terezín ghettem, v této kasárně sídlila židovská samospráva a všechna další oddělení zajišťující chod tábora. Uvnitř můžeme vidět stálé výstavy, které nám nabízejí pohled na každodenní život židovských vězňů. Výstava nám ukazuje hlavně kulturní dění v Terezíně, které se solidaritou a podobnými věcmi rozvinula opravdu nebývale. Součástí nacistické propagandy bylo také natočení filmu „Hitler daroval Židům město“, tudíž se nacistům hodilo nechat vězňům určité kulturní a umělecké vyžití. Zachovalo se mnoho literárních děl, například časopis Vedem, vydávaný zejména chlapci či mnoho kreseb. V Terezíně se postupem času zformovalo i divadlo a velkou roli zde hrála také hudební vystoupení. Expozice: replika vězeňské ubikace z doby ghetta hudba v terezínském ghettu výtvarné umění v terezínském ghettu literární tvorba v terezínském ghettu divadlo v terezínském ghettu.

21

Obr. 11: Magdeburská kasárna (zdroj: portál Památníku Terezín)

8.8 Další zajímavá místa Památníku Terezín modlitebna z doby terezínského ghetta Památník sovětských vojáků Pamětní deska u bývalé železniční vlečky bývalá podzemní továrna Richard v Litoměřicích s krematoriem.

22

10. Pohled očima dětí Helga Weissová-Hošková byla dvanáctiletá holčička a její deník patří k nejobsáhlejším dětským dokumentům z války vůbec. Popsala celých šest let války od roku 1939 až do roku 1945. Helga se narodila v Praze roku 1929 a již v prosinci 1941 byla i s rodiči deportována do Terezína, kde byla až do října 1944. Nejdříve byl do Osvětimi poslán její otec, poté i ona s matkou, dostaly se spolu do Freibergu, kde pracovaly v továrně na letadla, poté je přesunuly do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde se jim podařilo vydržet až do osvobození. Po válce se Helga stala velmi uznávanou výtvarnicí. [Laurel Hollidayová, 1995] Z jejich zápisků z roku 1942 se například dozvídáme, že se tři hoši pokusili o útěk a tak za trest dostali tři týdny tzv. kasernensperre a lichtsperre, což ve výsledku znamenalo, že směli chodit jen v kolonách do práce, měli zatemněná okna, svítit jim bylo zakázáno, mohli používat pouze svíčky. V roce 1943 se píše o epidemii tyfu, která řádila v Terezíně, zejména v bloku L 410, kdy většina dětí měla 40 horečky, krvácely z nosu apod., v tuto dobu byly nemocnice a marodky kompletně přeplněny. Dále zde také popisuje, že dostaly práci na zahradě, kde si to vážně užívaly, protože byly na čerstvém vzduchu a zažívaly tam legraci, také se dozvídáme, že v ghettu probíhaly různé přednášky např. o Rembrandtovi či se četly básně, a to například od Villona. Popisuje zde také, jak do Terezína najížděly Altertransporty, kde bylo deset tisíc nemocných, umírajících, chromých, starých lidí nad 65 let a pak také známý transport polských dětí, od kterých se Terezínští vězni poprvé, alespoň vzdáleně, dozvídají o plynových komorách. [Laurel Hollidayová, 1995]

23

11. Přepis rozhovoru A. Munková 11.1 Životopis Alena Munková (roz. Synková) se narodila v Praze do rodiny zubaře Emila Synka roku 1926. Její otec byl politicky i odborně činný, její maminka bohužel zemřela na rakovinu, když Alena Munková končila první třídu. Poté se její otec oženil podruhé, ale i jeho další žena po pěti letech zemřela také na rakovinu. Ještě než byly zakázány smíšené sňatky, oženil se její otec potřetí. Tímto sňatkem byl chráněn před deportací a tak byl nejdřív odvezen Munkové starší bratr Jiří, který ale ovšem do transportu nikdy nenastoupil, přežil válku v úkrytu. Na Paní Munkovou přišla řada o něco později. Odvezli ji samotnou do Terezína, kde ji před dalším transportem do Osvětimi chránila skutečnost, že byla nacisty považována za míšenku. Po válce se paní Munková vrátila zpět do Prahy, kde žila nějakou dobu se svou nevlastní matkou, která válku také přežila, i když byla i s jejím otcem zatčena gestapem, nejspíše je někdo udal, a pro oba to znamenalo koncentrační tábor v Osvětimi, kde otec Munkové zemřel. V Praze vystudovala novinářskou fakultu na Vysoké škole politické a sociální a později nastoupila do hraného filmu na Barrandově, kde ale nesetrvala dlouho, protože kvůli tomu, že byla židovka, byla vyhozena. Nebyla to jednoduchá cesta, ale nakonec se k filmu vrátila a až do důchodu pracovala jako dramaturg kresleného a loutkového filmu, můžeme jmenovat například Štaflíka a Špagetku, Z deníku žáka III. B aneb Edudant a Francimor či Pučálkovic Aminu. Žila v Praze se svým manželem, Jiřím Munkem, architektem, později také v Praze zemřela a to 14. dubna 2008 ve věku 81 let, tedy dva roky po níže uvedeném rozhovoru. [7]

Obr. 12: Alena Munková (zdroj: portál Life Ihned) 24

11.2 Přepis rozhovoru Kdy jste byla vy předvolána do transportu? „Období plné strachu trvalo až do prosince 1942, kdy jsem dostala předvolání do transportu já sama. To jsem viděla otce naposled, úplně se zhroutil, protože nemohl vůbec nic dělat. Už předtím žil v hrozném napětí, v hrozném strachu, a pak najednou… Já jsem pro něj byla malá holčička, i když jsem už nebyla tak úplně malá. Jistě si také všechno vyčítal. On byl totiž tak krajně spravedlivý, tak absolutně humanisticky založený a idealizoval si svět – i když tenkrát to snad ještě šlo, já už si ho dneska neidealizuji a myslím, že nejsem sama – že pořád věřil, že není možné, aby bylo Československo pryč a aby se ten československý stát o své občany nepostaral. On tomu nevěřil, nechtěl tomu věřit. Nebyl asi sám, to muselo být pro ty lidi tenkrát úplně hrozné, ta bezmocnost. Tenkrát byl navíc ještě muž hlava rodiny, která se o ty své příslušníky stará. Tohle se trošičku přece jenom změnilo. Já totiž měla možnost před válkou emigrovat, ale otec mě nepustil. Řekl, že to nepřichází v úvahu. Pamatuji se, že i později se o emigraci kolem nás mluvilo, ale my jsme neměli žádné kontakty, říkalo se, že určité židovské rodiny měly hodně peněz a informace, takže ti ještě nějakou tu možnost emigrace měly. Transport jsem čekala, věděla jsem, že přijde a bála jsem se. Když jsem pak dostala to předvolání, věděla jsem, že já musím jít, že už nemůžu udělat to, co můj bratr. Ještě týden, než nás odvezli, jsme byli v takzvané karanténě vedle Veletržního paláce. Věděla jsem, že otec je jen pár domů daleko, ale s tou hvězdou za mnou ani nemohl. V paláci jsme byli za takových docela špatných podmínek. Já jsem tam z toho všeho dostala teplotu. Tenkrát se mě tam ujal skvělý člověk, Gustav Schorsch, který se bohužel nevrátil. Úplnou náhodou měl číslo vedle mě. Ten transport se jmenoval Ck a já měla číslo 333, asi ty trojky byly „šťastné“. Když se tam do té karantény vešlo, tak tam byly podle těch čísel položené matrace. Schorsch mě tam viděl, že jsem sama a že brečím. Ten týden, než nás odvezli, mně velmi pomohl, a pak i celou dobu v Terezíně, dokud ho neposlali dál. Když věděl, že stůňu, nebo že něco není v pořádku, vždycky se přišel podívat. Dělal tam divadlo, přednášky a vůbec byl kulturně činný. Byl o hodně starší než já, o devět let. Už měl po maturitě a jako student už hrával divadlo. Byl zakladatelem divadélka 99 na Národní třídě. Byl to mimořádný divadelní talent. Po válce o něm vyšla knížka: Nevyúčtován zůstává život. Mimo jiné, já jsem potom o něm po převratu, teď v devadesátých letech, 25

napsala scénář. Ten film existuje a běžel v televizi. Bohužel jsem mohla použít jenom výpovědi dalších lidí, existují jeho fotografie, ale toho autentického materiálu bylo málo, kromě nějakých her, které dramatizoval. Ty se hrály už i v Národním divadle. Byl to mimořádný člověk, vzpomínalo na něj hodně lidí, jeho tehdejší spolužáci a tak dále.“ [7] Co se stalo s Vaší rodinou po vašem odjezdu v transportu? „Co se s otcem dělo po mém odjezdu přesně nevím. Myslím, že mu tam pomáhali, že tam někdo z těch letenských obyvatel, jednak z bývalých pacientů, nebo z těch živnostníků, chodil. Myslím si, že se tam otec musel s někým stýkat, protože se mu povedlo během toho roku, co já už byla v Terezíně, propašovat, zřejmě přes české četníky, kteří nás v Terezíně hlídali, dopis. Ten mám dodneška schovaný. Je krásný, plný náznaků. Psal „Jiřina je v pořádku“, to byl můj bratr, Jirka. Kontakt s bratrem pak zřejmě udržovala nevlastní matka. Ale jak ona, tak můj otec, pak byli asi rok po mně zatčeni. Tu zubařskou praxi měl až do zatčení. Potom tam byl zřejmě nějaký Němec, protože v ordinaci po válce zůstalo celé zařízení. Když jsme se vrátili, tak to má nevlastní matka pronajala takzvaným vdovským právem.“ [7] Pamatujete si na první chvíle v Terezíně? „V Terezíně jsem už nebyla jen sama se sebou, tam se vytvořilo jakési společenství. Ti lidé tam byli ve stejné situaci. Když jsem tam přišla, byli jsme v takzvané šlojsce (Hamburská kasárna), to je taková karanténa. Tam jsme se museli hlásit a já jsem, právě z toho hrozného komplexu, že jsem něco jiného, nahlásila, že jsem míšenka. Vůbec jsem nevěděla, že to byl první transport, kde šly míšenci, jinak by to prasklo a já bych tady teď neseděla. To byla úplně iracionální záležitost. Ono to vypadá, že jsem si to vymyslela, ale skutečně tomu tak bylo. Po nějakém čase jsem v Terezíně přišla do dětského domova. Tam byly děti tak od jedenácti, dvanácti let nahoru, myslím tak do patnácti, šestnácti let. Přesně nevím. Já jsem tam patřila mezi nejstarší. Mladší děti byly s rodiči. Například můj muž, který je mladší než já, tak ten byl s maminkou. Do dětského domova se dostaly i děti, které přijely do Terezína s rodiči, já byla spíš výjimka, že jsem přijela sama.“ [7]

26

Setkala jste se v Terezíně s někým z rodiny? „Byl tam už můj strýc, tatínkův bratr. Ten tam ležel na takovém nemocničním pokoji, kde byli lidi s tuberkulózou. Občas jsem za ním šla. V Terezíně byl v té době také tatínkův otec. Ten zemřel velice brzy a posléze i strýc. To bylo ve čtyřicátém třetím roce. Jiné příbuzné jsem tam už neměla.“ [7] Našla jste si v Terezíně nějaké přátele? „V Terezíně jsem se spřátelila s Věrou, tehdy Bendovou, která byla také míšenka, ale opravdová. Ležely jsme vedle sebe na kavalci – ty byly tříposchoďové – my jsme byly až nahoře. Ta jediná o mně věděla pravdu, já jsem musela někomu říct, jak to se mnou je. Vždycky, když jsem byla předvolaná – míšenci bývali předvoláváni na komandaturu – tak jsme obě nespaly. Dodnes jsme samozřejmě ve styku. Žije v Oltenu ve Švýcarsku, kde jsem za ní po převratu byla na návštěvě. Jako míšenka jsem v Terezíně mohla zůstat, to mě chránilo před dalším transportem. A tu mou nejlepší přítelkyni také. Z našeho pokoje, my jsme bydleli na devětadvacítce v L410, většinou všichni odešli transportem dál. A někdo se po válce vrátil, někdo ne. S Schorschem jsme pak zkoušely hrát divadlo, Klicperu. Ale já jsem hlavně psala. Takové blbosti, různé básničky. V nich se nejčastěji ozývalo takové to vzpomínání, například na přítelkyni, která zůstala v Praze, nebo povzdech nad tím, co jsem ztratila. Byly to samé takové sentimentální věci, se sklonem k romantickému vyjádření. Nedávno jsme měly nějaké setkání s děvčaty z Terezína a ony říkaly: „Prosím tě, my jsme myslely pořád na jídlo a ty sis psala básničky. My jsme si říkaly, že nejsi normální.“ [7] A co třeba lásku? „Lásku jsem v Terezíně samozřejmě prožívala také. A ne jednu. Myslím, že jsem tam byla nejmíň pětkrát zamilovaná. Já to tedy nikdy nepočítala a ono mě to také vždycky brzo přešlo. Já to nikdy příliš dlouho nevydržela a to jsem měla ještě dlouho po válce. V Terezíně jsem možná trošku vyčnívala, byla jsem úplně blond, plavá, modrooká. Možná to také něco vypovídá o té době, bylo to třeba jenom na pár dní, ale intenzivní. Ovšem byl tam jeden, dva takové silnější vztahy. Ani jeden se nevrátil. Jeden se jmenoval Jiří Kummermann. Ten hoch, ačkoliv mu bylo sedmnáct, už komponoval. Nějaké noty, nějaké úryvky, mám dodnes schované. Byla tam i jeho maminka, bývalá tanečnice, ani ta se nevrátila. Protože já jsem věděla, že asi v Terezíně zůstanu, tak jsem 27

měla nějaké ty noty u sebe. Ale po válce jsem je dala jeho příbuzným. Ten vztah byl asi dosti intenzivní, protože jsem ještě dlouho v tom pětačtyřicátém myslela, že by se mohl objevit. Pak to byl Karel Stadler, toho jsem znala z Prahy, protože to byl kamarád mého bratra. Mimořádně vzdělaný hoch. Byl asi o čtyři, pět let starší, kdežto ten hudebník byl stejně starý jako já. Takže mně imponoval a já jsem se styděla, že jsem proti němu úplně hloupá. Nebyla jsem jediná, kdo tam prožíval lásky. Samozřejmě přes den jsme se vídat moc nemohli, ale zákaz vycházení byl až po osmé, takže večer jsme ještě mohli být venku“. [7] Existuje vůbec něco pozitivního, co jste si z Terezína odnesla? „Terezín pro mě byla úžasná škola. Za prvé bych nebyla taková, jaká jsem, ale to je přirozené. Ale hlavně se mi tam zjevily takové hodnoty, které bych třeba vůbec nemohla poznat. Například co může udělat pro člověka přátelství, ale nejen to. Jak důležitý je vliv umění. Tam se lidé, kteří do Terezína přišli, a byli to profesoři, umělci, skutečně všichni snažili předávat to, co uměli. To by se nemohlo v normální situaci vůbec stát. V Terezíně bylo všechno vypjaté, tam nebyla normální situace. To je samozřejmě viděno zpětně, tenkrát jsem si to nemohla uvědomit. Prožívali jsme tam mezní situace. Jednak tam byl fenomén strachu z dalšího transportu. Nikdo nevěděl, kdy kam bude muset odjet. I když to, že může přijít konec, to si nikdo z naší generace nechtěl samozřejmě vůbec připustit. Já jsem takřka do konce války nevěděla, že existují plynové komory. To bylo tím, že jsem byla v Terezíně. Tam to možná někdo věděl, ale myslím, že většina ne. Až pak v tom pětačtyřicátém, když se lidé vraceli. V Terezíně jsme pochopitelně měli i legraci. A ty lásky. Všechno bylo intenzivně prožité, tam se totiž nemohlo počítat s časem. To je, myslím, ať pro puberťačku, tak pro dvacetiletého nebo i padesátiletého člověka velmi neobvyklá situace. Tam vůbec nebyl ten pocit, že vám čas jenom takhle zbytečně protéká mezi prsty. Intenzita té doby byla i v tom, že jsme měli hlad. Všechno bylo intenzivní. Takovou intenzitu jsem předtím, ani potom, nepoznala. Všechno, co tam ty děti dělaly, buď si něco kreslily, nebo psaly, tak to bylo v naprostém nasazení. Celé to vedení se pro ně snažilo dělat maximum. Protože jedinou naději na přežití tam podle nich měli ty děti, nebo ti mladí. Ono to pak tak sice nebylo, ale i tak se snažili. Nevím, jestli nějaký stát nebo nějaká skupina, nějaký malý národ, dělá v normální situaci tolik, kolik se tenkrát dělalo v těch vypjatých chvílích v Terezíně. Tenkrát šlo úplně o všechno. Také bylo zapotřebí pomoci těm dospělým i mladým, aby vnímali, že si musí na sebe

28

dávat pozor, aby nešli mravně dolů. To všechno bylo strašně důležité. Musela jste si zachovat pocit, že nejste v nějaké díře.“ [7] Máte někdy výčitky? Z toho, že vy jste přežila a ostatní nikoliv? „Tu otázku, proč jsem se vrátila já a ne někdo jiný, takový pocit výčitky, to máme asi všichni. To už bylo mnohokrát reflektováno. Já na to samozřejmě nemám odpověď a ono si to ani nelze vyčítat. Ale myslím, že to procento těch nejlepších, kteří se nevrátili, je hodně veliké. Také nevíte, co by bývalo bylo z těch dětí. Určitě tam bylo mnoho nadaných lidí a tím prožitkem, tou intenzitou, o které jsem mluvila, to všechno ještě zesílilo.“ [7] Je něco, co mají lidé, kteří přežili, společného? „Na to nemám vyhraněnou odpověď. Myslím, že většina těch lidí, co se vrátila, je dnes mnohem tolerantnější než lidé bez tohoto prožitku. Ale ještě samozřejmě záleželo na tom, do jakého způsobu života jste se dostala. I ten vás formoval. Jestli zůstal úplně sám, nebo mu zbyl alespoň kus rodiny. Jeho myšlení a intelektuální zařazení. Život sám. Lidi jsou různí. Také se jich plno vystěhovalo a ti, když sem přijedou, jsou také úplně jiní. Ale nějaký společný osud, něco tam je. Ne že bychom si byli úplně blízcí, ale je tu něco, že se hned mohu lehce vcítit. Někomu, kdo tím neprošel, bych to musela strašně vysvětlovat, abych mu to mohla přiblížit. Tady nemusím. Zcela jistě máme společný zážitek, to nás spojuje. Těžko říct, možná nás spojuje nějaké přehodnocení hodnot. Větší tolerance, to určitě. Samozřejmě že jsou nějací jednotlivci, nějaké výkřiky, ale ještě dneska, když se s lidmi setkávám, tak je mi od první chvíle jasné, kdo přežil. Také si myslím, i když si možná dělám iluze, že ti, kteří přežili, nepodlehnou tomu, že by byli zaměření jen na ekonomické věci. Myslím, že jsou trošičku míň ovlivnitelní dnešním způsobem života. Že jsou trochu víc sami sebou. Přece jenom je tam něco, nějaká zkušenost, která je odlišuje. Kdybych měla shrnout, co mi pobyt v koncentračním táboře vzal, pak mi vzal minulost. To zpřetrhání minulosti, to je něco, s čím se musím smířit.“[7]

29

12. Dotazníkové šetření V této části bych Vás ráda seznámila s výsledky mého dotazníkového výzkumu, jehož cílem bylo zjistit jaký vztah má porevoluční generace k tomuto pietnímu místu a jaké jsou její postoje, znalosti a názory. Dotazník byl proveden na vzorku 145 náhodně vybraných respondentů a byl uskutečněn v průběhu měsíců září, říjen a listopad. Jednalo se o zcela anonymní šetření a jako respondenty jsem si zvolila osoby narozené v letech 1989–1993. Můj dotazník je složen z celkem dvaceti čtyř otázek. Některé z otázek byly ponechány jako otevřené (sedm otázek), aby mohl respondent sám co nejpřesněji a nejspontánněji vyjádřit svůj názor na danou problematiku. Uzavřených otázek se v tomto dotazníku nacházelo celkem čtrnáct, z nichž tři otázky byly zaměřené na profil respondenta. V uzavřených otázkách bylo možné vybírat z více možných variant odpovědí, z nichž si dotazovaný vybral jednu nebo více odpovědí, které nejlépe vystihovaly jeho názor na danou problematiku. Polouzavřené otázky se zde nacházely celkem dvě. Filtrační otázka byla v dotazníku použita jen jedna, podle níž se dotazovaní rozdělili do skupin, kdo již toto pietní místo navštívil a kdo nikoli.

12.1 Vyhodnocení jednotlivých otázek Z celkového počtu oslovených respondentů bylo 79,31 % žen a 20,69 % mužů a většina z nich byla ze Středočeského kraje či z Kraje Vysočina. Jednalo se o již zmíněné ročníky 1989, 1990, 1991, 1992 a 1993. U nichž se dalo spoléhat na to, že by měli mít alespoň základní středoškolské znalosti o našich dějinách. Snažila jsem se, aby zastoupení jednotlivých ročníků bylo rovnoměrné. Graf č. 1: Struktura respondentů dle jejich roku narození (zdroj: vlastní šetření)

12% 26% 16%

23%

23%

1989

1990

1991

1992

1993

30

Cílem první otázky bylo zjistit, co se jednotlivým respondentům vybaví jako první, když slyší pojem Terezín. Byla vybrána jako první proto, abych se dozvěděla, zda respondenti vůbec tuší, co se pod tímto pojmem skrývá a co jej tak neslavně „proslavilo“. Otázka byla položena jako otevřená, aby dotazovaní jedinci měli možnost se opravdu vyjádřit podle toho, co je samotné napadlo jako první. Nejčastěji se, jak můžeme vidět v grafu, pro mě bez překvapení, objevovala odpověď koncentrační tábor, což je pravda jen částečná. Jak jsem ve své práci několikrát zmínila, Terezín nikdy jako vlastní koncentrační tábor nefungoval. Druhá nejčastější odpověď již byla bližší pravdě. Zde se několik respondentů, přesněji sedmnáct, shodlo na tom, že se jednalo o ghetto. Z grafu můžeme poznamenat, že se většině lidí vybaví správná věc pod tímto pojmem a tudíž že mají o Terezínu určitou představu. V grafu se pod odpovědí „ostatní“ skrývají pocity respondentů jako například: hrůza, úzkost, nenávist, zlo, úcta, nouze, nespravedlnost, nechutenství vůči židům. Dále také například: poprava lidí, šoa, památník nacistické okupace, nevinné oběti, pietní místo, pracovní tábor, mučení, teror, hřbitov, ztráta, i několik známých jmen jako Marie Terezie či Milada Horáková. Ráda bych také poukázala na pro mě nejméně „správnou“ odpověď a to, že se podle jednoho respondenta jednalo o vesnici vypálenou za 2. světové války. Graf č. 2: Když slyšíte Terezín, co se Vám vybaví jako první? (zdroj: vlastní šetření) 1,4%

1,4%

1,4% 1,4%

1,4%

1,4%

1,4%

2,1%

koncentrační tábor ostatní ghetto

2,1

pevnost

4,8%

2. sv. válka

6,9% 51,84 7,5%

židé holocaust smrt utrpení věznice

8,9%

genocida město nacismus

9,6%

bolest 11,7%

zoufalství 16,56%

Hitler transportní místo

31

Otázka číslo dva se týkala geografických vědomostí dotázaných, týkající se, zda mají povědomí o tom, kde se město Terezín vůbec nachází, přesněji v jakém kraji. Měli na výběr ze čtyř možností. Z grafu je patrné, že nejčastější odpověď byla kraj „Ústecký“, což je také odpověď správná. Tuto variantu uvedly téměř dvě třetiny respondentů. Graf č. 3: Terezín leží v kraji: (zdroj: vlastní šetření) 5%

5%

25%

65%

Ústeckém

Středočeském

Libereckém

Plzeňském

Další otázka byla filtrační, kdy byli respondenti dotazováni, zda-li toto pietní místo již navštívili. Rozdělila tedy respondenty na ty, kteří již památník navštívili a na ty kteří nikoliv. Od toho se odvíjela podstatná část dotazníku, kde mě u respondentů, kteří místo již navštívili, zajímaly jejich zkušenosti a dojmy spojené s tímto místem. Více respondentů nikdy toto místo nenavštívilo. Graf č. 4: Navštívili jste někdy toto pietní místo? (zdroj: vlastní šetření)

39%

61%

Ano

Ne

32

Tato otázka se týkala pouze respondentů, kteří Terezín nikdy nenavštívili. Zde mne zajímalo, zda by měli zájem o jeho navštívení či nikoliv, a pokud ano tak proč. Téměř 80 % respondentů má zájem toto místo navštívit, a to hlavně z historických důvodů. Dále je sem také láká jistá zvědavost a zájem. V odpovědích se také objevily odpovědi typu vzdělání, jedinečná urbanistika, anebo že jim bylo doporučeno toto místo navštívit. Graf č. 5: Z jakého důvodu byste chtěla (a) dané místo navštívit? (zdroj: vlastní šetření) 4%

historie místa

4%

4%

zajímavost místa, zvědavost

5% 5%

zájem o holocaust

56% 22%

atmosféra místa vzpomínka, úcta návštěva jiného podobného místa v minulosti

Nezájem navštívit toto místo uvedlo celkem 18,2 % a odpověď nevím zvolilo 3,4 %. Pokud někdo odpověděl, že nikoliv, bylo to většinou kvůli špatným pocitům, které by v nich toto místo mohlo zanechat anebo už nějaké takové místo navštívili (Osvětim) a o další podobný zážitek nemají zájem. Domnívám se, že každý by toto místo měl alespoň jednou za život navštívit a připomenout si tragédii, která se zde odehrála. Graf č. 6: Z jakého důvodu byste nechtěla (a) dané místo navštívit? (zdroj: vlastní šetření) 7% negativní pocity

30%

navštívení jiného podobného místa bylo dostačující 63% židovské tématiky je všude plno

33

V této otázce respondenti odpovídali, jak na ně jimi navštívené místo působilo. Logicky se v této otázce opakovaly často odpovědi velmi negativní. Z grafu je patrné, že nejčastější odpovědi byly ty typu: depresivně, smutně či ponuře. Mezi odpověďmi „ostatní“ jsou zahrnuty odpovědi jako například: že z důvodů nízkého věku v době návštěvy tohoto místa ho nebyl (a) schopen (a) pořádně vnímat, dále také, že to v něm vyvolává bezmoc, bolest, že se jedná o připomínku hrůz, které se zde děly, drastičnost. Jiným přišlo místo prázdné anebo své pocity nedokázali do dotazníku přesně popsat či ho považují za krásnou architektonickou památku a důležitou turistickou atraktivnost. Opět se jednalo o otázku otevřenou, tudíž respondent mohl vypsat více jak jednu odpověď.

Graf č. 7: Jak na Vás místo působilo? (zdroj: vlastní šetření) depresivně smutně

3,5% 3,5%

3,5% 3,5%

ostatní

3,5%

ponuře

3,5% 5,3%

úzkostně

36,8%

strašidelně, děsivě 5,3%

způsobil mi mráz po zádech

5,3%

chladně

5,3%

historicky

5,3% 24,6% 8,8%

zvýšilo zájem o tuto problematiku zvláštně zajímavě

8,8% 12,3%

17,5%

lítostně klidně neuvěřitelně nepříjemně jiná podobná místa jsou lepší (Osvětim)

34

Dalším bodem mého dotazníku byly specifické pocity, které v návštěvnících toto místo vyvolalo. Otázka byla, těž otevřená, aby každý mohl vyjádřit přesně podle sebe, co cítil. Ze všech odpovědí jsem pro ukázku vybrala tyto dvě: „Nejvíce na mě zapůsobila asi místnost v památníku Ghetta (muzeum Ghetta tuším), kde jsou stěny popsány jmény a daty narození a úmrtí dětí. V místnosti pak jsou panely s jejich obrázky a vzpomínkami, to asi nejvíce.“ Nebo odpověď úplně odlišná od jiných: „Nechápala jsem lidi, kteří se s americkými úsměvy fotili např. u náhrobků a podobně.“ Jinak byly odpovědi opět dost podobné, vesměs negativní. V odpovědi „ostatní“ se objevily např.: hluboké, nepopsatelné pocity, také že v respondentech vyvolalo zamyšlení či zájem, neschopnost, soustrast či vztek.

Graf č. 8: Jaké ve Vás zanechalo pocity? (zdroj: vlastní šetření)

3,5% 3,5%

smutek úzkost, sklíčenost

5,3%

ostatní

28,1%

5,3%

smíšené, rozporuplné

5,3%

nevěříčnost, nechápavost lítost

5,3%

depresivní 5,3%

negativní 15,8%

5,3%

hrůzu té doby nechuť, odpor

5,3%

sklíčené nepříjemné

5,3% 12,3%

5,3% 8,8%

soucit s vězni strach

10,5%

bezmoc hořkost vůči němcům

35

Dále jsem se respondentů tázala, co si z daného místa odnesli, zda to v nich něco zanechalo či nikoliv. Jen necelých 9 % odpovědělo, že to v nich nezanechalo žádné další dojmy. Nejčastější odpovědí bylo, že je to pro nás silné ponaučení a také připomínka hrůz, které se na tomto místě udály. Další z lehce sobečtějších odpovědí byla ta, že jsou respondenti rádi, že v této době nežili.

Graf č. 9: Existuje něco, co jste si z daného místa odnesli? Myšlenka, poučení apod. (zdroj: vlastní šetření)

2%

2% 2%

víra, že se tato situace nebude opakovat (připomínka, ponaučení) jsem rád, že jsem nežil(a) v této době Jak se toto mohlo stát?

2% 2% 18%

4%

lítost, smutek, soucit

4%

nic, ne

4%

7% 15%

prohloubení vědomostí o 2.sv. válce chovat se k lidem s úctou, zachovávat rovnost boj proti válce, válka = zlo uvědomění si

7%

nespravedlnost, hrůza doby

11%

9%

"Arbeit mach frei" propojení s Osvětimí

11%

násilí je mocná zbraň nebezpečí diktátorství nenávist vůči němcům

36

V této otázce byli respondenti dotazováni, s kým Terezín navštívili. Tentokrát měli na výběr ze čtyř možností. Z grafu je patrné, že tři čtvrtiny osob co toto místo navštívily, zde byly se školou, z čehož vyplívá, že snaha škol o důležitost tohoto místa není opomíjena. Dále bylo toto místo nejčastěji navštíveno s přáteli či s rodinou. Graf č. 10: S kým jste Terezín navštívil (a)? (zdroj: vlastní šetření) 2% 11%

12%

75%

se školou

s přáteli

s rodinou

žádná z možností

Dále byli respondenti dotazováni, zda-li by byli ochotni navštívit toto místo znovu anebo nikoliv. Více než polovina respondentů by ráda Terezín opět navštívila, z čehož se dá usoudit, že je toto místo zaujalo natolik, že by se o něm chtěli dozvědět více a chtěli by jej více prozkoumat. Což považuji též za pozitivní výsledek mého výzkumu. Graf č. 11: Navštívili byste toto místo znovu? (zdroj: vlastní šetření) 7%

33% 60%

ano

nevím, možná

ne

37

Zde dostali respondenti na výběr z několika památek města Terezín a měli zvolit, která se jim líbila nejvíce. Mohlo být zvoleno více možností. Největší dojem ve většině respondentů zanechala Malá pevnost, což pro mne nebylo velké překvapení. Jelikož i dle mého názoru se vážně jedná o unikát, který stojí opravdu za vidění. Graf č. 12: Která část Terezína se Vám líbila nejvíce? (zdroj: vlastní šetření) 5% 16% 36%

16%

27% Malá pevnost Krematorium a Židovský hřbitov žádná z výše uvedených

Muzeum ghetta Národní hřbitov

V otázce číslo jedenáct odpovídalo znovu všech 145 dotázaných, abych mohla zhodnotit jejich znalosti o daném místě. Tato otázka byla opět otázkou uzavřenou. Téměř všichni respondenti na tuto otázku odpověděli správně a to tedy, že zde byli vězněni všichni židovského původu. Graf č. 13: Byli v Terezíně vězněni pouze: (zdroj: vlastní šetření)

5%

4%

91% všichni židovského původu

jen ženy a děti

muži

38

Další ze znalostních otázek se týkala odhadu, kolik lidí v Terezíně zemřelo. Otázku jsem ponechala otevřenou a musím říci, že zde byly odpovědi nejrozmanitější. Některé i skoro nereálné. Pokud bychom všechny odhady zprůměrovaly, vyšlo by nám číslo 95 077, 67, což je více jak dvojnásobek pravdivého čísla 35 000. Nejčastější odpověď byla 10 000 lidí, toto číslo napsalo necelých 9 % respondentů. Nejméně bylo zodpovězeno, že zde zemřelo pět lidí a nejvíce, což mě opravdu zaskočilo, bylo 10 000 000 lidí. Je patrné, že se v této otázce znalosti a odhady nejméně blížily pravdě.

V této otázce jsem se zabývala tvarem Terezína, který je velmi specifický. Dotazovaní měli na výběr ze čtyř možností. Odpovědi se zde v podstatě rozdělily na čtvrtiny, o několik více měla odpověď šestiúhelník, ale správnou odpovědí byl osmiúhelník, kterou zvolilo o několik respondentů méně.

Graf č. 14: Víte, jaký specifický tvar Terezín má? (zdroj: vlastní šetření)

18% 29%

26%

27%

šestiúhelník

osmiúhelník

nevím

pětiúhelník

39

Dále mne zajímalo, zda dotazovaní znají nějakou knihu či film týkající se nejen Terezína, ale holocaustu, židovství i 2. světové války obecně. Zde byli znalosti opravdu velké, obzvlášť co se filmu týče. Přesto skoro 39 % dotázaných odpovědělo, že si buď na nic v dané chvíli nevzpomenou anebo žádné tituly nezná. Grafy jsou zde uvedeny dva, první pro knihy a druhý pro film, některé tituly jsou uvedeny v obou grafech a to z důvodu, že většina knih byla později zfilmována. Co se týče knih, nečastěji respondenti jmenovaly knihy Arnošta Lustiga a to zejména Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou nebo Transport z ráje. V grafu pod kolonkou „ostatní“ najdeme knihy jako například: Byl jsem Mengeleho asistentem, Ďáblova čísla, Člověk bez osudu, Život s hvězdou, Terezínské ghetto, Divadlo v Terezíně, Vyšší princip, Útěk z Malé pevnosti Terezín, Treblinka, slova z dětské říkanky, Pražská zima, Hodina tance a lásky, Krásné dny mého mládí, Bez štěstí nepřežiješ, Město za mřížemi, V pekle plynových komor, Útěk z Osvětimi, Mengele – Anděl smrti, Malá pevnost Terezín, Pevnost mého mládí, Petr a Lucie či Spalovač mrtvol. Tyto tituly byly uvedeny vždy jen jednou. Graf č. 15: Znáte nějakou knihu, která se týká tohoto tématu? (zdroj: vlastní šetření) 1,8% 1,8%

5,5%

Knihy A.Lustiga

Ostatní

14,5%

Chlapec v pruhovaném pyžamu

6,9%

Schindlerův seznam

Sophiina volba 14,5%

11,7%

Deník Anny Frankové

Smrt je mým řemeslem 12,4% Hanin kufřík

40

Co se týče filmů, zde se objevovaly i nová česká díla jako Colette, či Lidice. Vidíme, že díky kinematografii, je stále udržován zájem mladé generace o tuto problematiku. Pro přibližnou představu připojuji opět graf. Pod názvem „ostatní“ najdeme například filmy jako: Ďáblova čísla, Člověk bez osudu, Všichni moji blízcí, Nedodržený slib, Hodina tance a lásky, Vyšší princip. Petr a Lucie, Spalovač mrtvol či Varšavské ghetto.

Graf č. 16: Znáte nějaký film, který se týká tohoto tématu? (zdroj: vlastní šetření)

2,1% 2,1%

Chlapec v pruhovaném pyžamu Schindlerův seznam

1,4% 1,4% 1,4%

Pianista

2,1% 12,4%

2,1%

Lidice Sophiina volba Ostatní

3,5%

Deník Anny Frankové

3,5%

11,7%

3,5%

Transport z ráje Musíme si pomáhat Život je krásný

5,5% 9,7%

Colette Odsun

6,9%

Šedá zóna 6,9%

7,6%

Habrmannův mlýn Smrt je mým řemeslem Hanin kufřík Poslední vlak

41

Jedna z obtížnějších otázek, dle mého názoru, byla, zda lidé znají některé známé osobnosti vězněné v Terezíně. Skoro 76% dotazovaných odpovědělo, že žádné takové osobnosti nezná. U těch, kteří zvolili odpověď, že znají, pro mě byla některá jména velmi překvapivá. Bylo patrné, že Terezín již navštívili, nebo že se o tuto problematiku opravdu zajímají.

Graf č. 17: Znáte nějaká známá jména lidí vězněných v Terezíně? (zdroj: vlastní šetření)

A.Lustig

3%

3%

K. Poláček

3%

G. Princip

3% 3% 3%

31,4%

3%

M. Horáková N. Frýd

3% I. Klíma Jiří a Hana Bradyovi

8,6%

D. Klein 8,6%

E. Kolben 20%

Leo a Pavel Haas F. Zelenka Tommy Karas

42

Další otázka byla směřována na současný Terezín. Zda-li je respondentům známo, že zde letos v červnu došlo k povodním, již poněkolikáté. V této otázce bylo na výběr pouze ze dvou možných odpovědí (ano, ne). Odpovědi respondentů se zde rozdělili téměř na polovinu, avšak větší část z nich o povodních prakticky nevěděla. Graf č. 18: Věděli jste o tom, že letos v červnu zasáhli povodně i Terezín? (zdroj: vlastní šetření)

43% ne

ano

57%

Otázka číslo sedmnáct byla směřována na další místa spojená s holocaustem. Zajímalo mne, jaká další místa s tou problematikou spojená by chtěli respondenti vidět. Opět se jednalo o otázku uzavřenou a mohlo být zvoleno více míst najednou. Nejvíce hlasů dostala Osvětim. V grafu můžeme také vidět, že zájem o tato místa má většina respondentů, což je dobré znamení. Graf č. 19: Které z těchto místo spojených s holocaustem byste rádi navštívili? 5,5% 11%

Osvětim

15,9%

Dachau 64,1% Terezín ani jedno z výše uvedených

35,9%

Treblinka Lodž 37,2%

43

Také mne zajímalo, zda je tato tématika, pro dané tazatele vůbec zajímavá. Většina respondentů odpověděla, že ano, což je dobrý výsledek, neboť zájem je nejdůležitější.

Graf č. 20: Je pro Vás toto téma v dnešní době stále zajímavé? (zdroj: vlastní šetření)

5% 14%

81%

ano

nepřemýšlel(a), jsem o tom

ne

44

Tato otázka se zabývala tím, zda-li je v dnešní době tato problematika ještě aktuální, zda na ni dnešní generace nezapomíná a pokud ano, tak proč si myslí, že tomu tak je. Celkem 54,5 % si myslí, že se na tuto problematiku nezapomíná. Druhá polovina respondentů se domnívá, že ano. Někteří respondenti uvedli, že nerozumí tomu, jak vůbec bylo možné, že něčeho takého byl člověk schopen a jak je možné, že se nacistům podařilo tak dlouho pravou tvář Terezína skrývat. Další obdivovali sílu vězňů a jejich vůli k životu. Také odsuzovali českou paměť, která je podle nich dosti krátkodobá a domnívají se, že dnešní doba je tou nejhorší, která nás jako národ mohla potkat. Někteří respondenti tvrdili, že nedokážeme jako národ dostatečně ocenit svobodu cestování, neverbováni do válek ani odváženi do táborů na základě rozdílného vyznání. Často se také objevovaly názory, že si lidé neváží toho, co dnes mají a měli by se naučit žít s respektem a úctou k ostatním.

Graf č. 21: Domníváte se, že se v dnešní době trošku na závažnost problematiky holocaustu zapomíná? (zdroj: vlastní šetření)

lidé rychle zapomínají 2% 2% 3% 2%

nezájem mladé generace

2%

lidé si nechtějí přopomínat nepříjemná témata

5% 28% 15%

"není čas", lidé mají dost svých problémů o tomto tématu se dnes nemluví většina lidí, co tuto dobu zažila je po smrti dnešní doba je horší

15%

16%

na školách je tomu věnováno málo času nechceme se ponaučit z chyb

15% lidé jsou hloupí je jiná doba

45

Také mne zajímalo, zda si porevoluční generace myslí, že se tato situace může opakovat. Na výběr bylo ze tří daných možností. Více než polovina respondentů si myslí, že se tato situace znovu opakovat nemůže, alespoň v nejbližší době. Graf č. 22: Myslíte si, že hrozí reálná šance, že se podobná situace, jako za II. světové války, může znovu opakovat? (zdroj: vlastní šetření) 13%

30%

57%

v nejbližší době rozhodně ne

myslím si, že reálná šance tu je

netuším

Cílem předposlední otázky bylo zjistit, zda-li jsou respondenti sami sebe schopni ohodnotit ve znalostech na toto téma. Opět bylo na výběr za tří možností. Něco málo přes polovinu respondentů odpovědělo, že si myslí, že znají pouze základní informace. Asi třetina dotázaných se domnívá, že je informována lépe. Domnívám se, že odpovědi respondentů na tuto otázku do značné míry korespondují s reálnými znalostmi, které vyšly v mém dotazníku. Graf č. 23: Domníváte se, že jste o problematice holocaustu dostatečně informováni? (zdroj: vlastní šetření) 13%

32%

55%

znám pouze základní informace domnívám se, že o 2. sv. válce a problematice antisemitismu toho vím dost ne, myslím, že mé znalosti jsou dost slabé

46

12.2 Celkové zhodnocení dotazníkového výzkumu Z mého výzkumu a analýzy, kterou jsem provedla, bych se zde ráda podělila o nejzajímavější skutečnosti, které mi byly odhaleny. Vědomosti respondentů Myslím, že můj výzkum ukázal, že obecné vědomosti o Terezínu mladá generace má. Většina respondentů uvedla správné odpovědi na otázky, k čemu Terezín sloužil, kdo zde byl vězněn, kde se město nachází. I jejich rámcové znalosti o dalších věcech, které s tímto tématem souvisí, nejsou zanedbatelné. Je také příjemným zjištěním, že se školy snaží se studenty toto pietní místo navštěvovat. Co se týče hlubších znalostí, zde už je evidentní, že toho vědí více ti respondenti, kteří toto místo již navštívili a odnesli si z něj nějaké informace. Ať už se tyto informace týkají vězňů nebo například tvaru, které toto město má. Můžeme poznamenat, že v lidech návštěva Terezína zpravidla zanechala velké množství informací, které si dodnes pamatují. Pocity a osobní prožitky Ze všech dotazovaných bylo celkem 39 % respondentů, kteří toto místo navštívili a kteří se mi mohli o tomto místě více rozepsat. Ti, kteří toto místo nikdy nenavštívili, by o jeho návštěvu ve většině měli zájem. Pocity a myšlenky, se kterými lidé toto místo opouští, se v odpovědích vesměs opakovaly. Často vyvolaly: negativní pocity, smutek, absurditu, zamyšlení a mnohokrát i impuls k dalšímu zájmu o danou problematiku. Současnost a budoucnost pietního místa Velká část respondentů si myslí, že jeho znalosti zahrnují pouze základní informace k tomuto tématu. Myslím, že je to hlavně způsobeno tím, že většinu informací, týkajících se holocaustu a 2. světové války, mladí lidé nabývají v hodinách dějepisu na střední škole. Pokud je toto téma dále nijak zvláště nezajímá, jejich znalosti se pak dále neprohlubují.

47

Většina respondentů si také myslí, že je skoro nemožné, aby se něco podobného v dnešní době opakovalo. Avšak obavy z této možnosti má 30 % dotázaných, což není úplně zanedbatelná část.

48

Závěr Ve své práci jsem se zabývala jednou z nejnavštěvovanějších památek v České republice, Památníkem Terezín, který z pohledu cestovního ruchu, můžeme zařadit do tzv. temného turismu (z angličtiny dark tourism). Mým cílem bylo především zjistit, jaký význam má pro generaci mladých lidí toho pietní místo a zda vůbec dokáží stále pocítit hrůzu té doby. Zda nezapomínají na celou 2. světovou válku a vše, co s ní bylo spojené. Je velmi těžké vystihnout genius loci (duch místa) daného místa, nejlepší variantou je opravdu se na takové místo vydat osobně. Ke splnění jednoho z cílů mé bakalářské práce bylo zapotřebí vypracovat dotazník. Mými respondenty byli v listopadu roku 2013 mladí lidé narozeni mezi roky 1989–1993. Můj výzkum měl ukázat, jaké postoje má dnešní mladá generace k tomuto tématu, jaké povědomí o tomto místě má, jaký význam Terezínu přikládá. Jaké mají znalosti na toto téma a také jaké v nich toto místo vyvolává emoce. Dotazník byl rozdělen na tři tematické okruhy: vědomosti respondentů, pocity a osobní prožitky, současnost a budoucnost pietního místa. Výsledky mého výzkumu ukázaly, že většina porevoluční generace má o Terezíně alespoň základní znalosti. Většina správně ví, že se město zapsalo do historie hlavně tragédiemi 2. světové války. Co se týká podrobnějších znalostí, zde už to bylo s odpověďmi horší, ale i přesto si stále dovolím říci, že výsledky nebyly nijak kritické. Rovněž rozhovor s paní Alenou Munkovou, který před lety provedla má teta Mgr. Zuzana Skotáková, by mohl být pro tuto práci přínosný, neboť se jedná o autenticky namluvený rozhovor s osobou, která Terezín sama fyzicky prožila. Co se týče mé osoby, jak jsem uvedla na začátku, navštívila jsem Památník Terezín se školou, stejně jako většina mých respondentů. Opravdu bych doporučila toto místo navštívit každému. Je to přeci jen naše významná památka a měli bychom si připomenout a zároveň i ctít všechny ty, kteří zde neprávem přišli o život. Domnívám se, že je velice důležité, aby tato památka zůstávala dále zachována, a to nejen jako památka, ale též jako odstrašující příklad, který by nás měl donutit vyvarovat se rasismu a nadřazování se jiným rasám v budoucnosti. Při zpracování této bakalářské práce jsem objevila spoustu pro mě nových, většinou bohužel smutných informací. Ráda bych, aby má práce byla jistým přínosem 49

pro kohokoli, kdo z ní bude chtít čerpat a dozvědět se o této problematice více. Moje práce by mohla posloužit informačním centrům v okolí Terezína, tedy na Litoměřicku či jiným místním organizacím, jako je například přímo samotná organizace Památníku Terezín. Mohla by také sloužit pro potřeby průvodců cestovních kanceláří, které do Terezína pořádají poznávací zájezdy. Někteří z těch, kdo dotazník vyplňovali, mě již žádali, zda by si mohli moji práci po dokončení přečíst. Tento zájem mě samozřejmě velice potěšil a je zřejmé, že toto téma je stále a stále zajímavým a přínosným tématem dnešní společnosti a já jsem velmi ráda, že jsem o něm mohla psát.

50

Seznam použité literatury a dalších zdrojů Tištěné zdroje ADLER, H. G.: Terezín 1941 – 1945, Tvář nuceného společenství. 2. vydání. Brno: Barrister a Principal, 2006. ISBN 80-7364-021-4. BOR, Josef. Terezínské rekviem. 2. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1964. 129 s. BUBENÍČKOVÁ, Růžena, Ludmila KUBÁTOVÁ a Irena MALÁ. Tábory utrpení a smrti. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1969. 489 str.. EMMERT, F.: Holocaust. 1. Vydání. Brno: Computer Press, 2006. 64 s. ISBN 80-251204-7. HOLLIDAYOVÁ, LAUREL.: Holocaust a válka očima dětí: Utajené deníky. Praha: Prostor, 1995. 307 s. ISBN 80-85190-56-7. KOLEKTIV

PRACOVNÍKŮ

PAMÁTNÍKU

TEREZÍN

POD

VEDENÍM

V.

NOVÁKA.: Malá pevnost Terezín. 1. vydání. Praha: Naše vojsko, 1976. 372 s. KUPKA, VLADIMÍR A KOLEKTIV.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. vydání. Praha: Libri, 2001. 525 s. ISBN 80-7277-047-0. LUSTIG, A., KOUBA, M.: Dobrý den, pane Lustig. 1. vydání. Praha: Aequitas, 1999. 247 s. ISBN 80-902774-0-3 VOTOČEK, O., KOSTKOVÁ, Z.: Terezín. 1. vydání. Praha: Odeon, 1980. 286 s. WOUK, Herman. Válka a vzpomínky. 1. vyd. Praha: BB art, 1978. 964 s. ISBN 807257-695-X. „Pohodu“ v ghettu stejně nenatočili. Lidové noviny. 21.9. - 22. 9. 2013, str. 2., č. 221

51

Elektronické zdroje [1] Historie pevnosti Terezín. Pevnost Terezín [online]. 2013 [cit. 2013-10-28]. Dostupné z: http://www.terezin.cz/historie-mesta-terezin/d-136455/p1=2361 [2] Pevnost Terezín [online]. © 2003 [cit. 2013-10-30]. Dostupné z: http://fortterezin.cz/index.html [3]

Pevnost

Terezín [online].

©

2012-13

[cit.

2013-10-31].

Dostupné

z:

http://www.pevnostterezin.cz/ [4] Historie města Terezín. Terezín [online]. 2008 [cit. 2013-10-28]. Dostupné z: http://www.terezin.cz/historie-mesta-terezin/d-136455/p1=2361 [5]

Antisemitismus. Pedagogická

Budějovicích [online].

2002

fakulta: [cit.

Jihočeská

univerzita

2013-11-05].

v

Dostupné

Českých z:

http://www.pf.jcu.cz/stru/katedry/pgps/ikvz/podkapitoly/b04zide/13.pdf [6] Město památník Terezín [online]. 2012 [cit. 2013-11-05]. Dostupné z: http://mestoterezin.cz/ [7] Alena Munkova. Centropa [online]. 2006 [cit. 2013-11-26]. Dostupné z: http://www.centropa.org/node/78444

52

Seznam příloh Příloha A: Fotografie Příloha A1: Nápis „Práce osvobozuje“ na Malé pevnosti...................................54 (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Theresienstadt_arbeit_macht_frei.jpg) Příloha A2: Kultura v ghettu................................................................................54 (Zdroj: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/kultura-v-ghettu-terezin/) Příloha A3: Podzemní chodby na Malé pevnosti.................................................55 (Zdroj:http://regiony.impuls.cz/ustecky-kraj/dny-evropskeho-dedictvi-na-ravelinu.html) Příloha A4: Divadelní spolek v Terezíně.............................................................55 (Zdroj: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/historie-terezinskeho-ghetta/) Příloha B: Propagační a vzdělávací listy Příloha B1: Osoby, které se zapsaly do historie terezínského ghetta..................56 (Zdroj: Pracovní list II. – příprava na vzdělávací seminář v Památníku Terezín (str. 3)) Příloha B2: Malá Pevnost Terezín.......................................................................57 (Zdroj: Propagační leták Malé Pevnosti Terezín) Příloha B3:Tvorba vězňů v Malé Pevnosti Terezín.............................................58 (Zdroj: Informační list ke vzdělávacímu semináři v Památníku Terezín (str. 4))

53

Příloha B: Fotografie

Příloha A1: Nápis „Práce osvobozuje“ na Malé pevnosti

Příloha A2: Kultura v ghettu

54

Příloha A3: Podzemní chodby na Malé pevnosti

Příloha A4: Divadelní spolek v Terezíně

55

Příloha B1: Osoby, které se zapsaly do historie terezínského ghetta 56

Příloha B2: Malá Pevnost Terezín

57

Příloha B3:Tvorba vězňů v Malé Pevnosti Terezín

58