VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTAA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ VZTAH

Studijní program:

Mezinárodní ekonomické vztahy Obor:

Podnikání a právo

Náhradní rodinná výchova (bakalářská práce)

Autor: Martina Bruštíková Vedoucí práce: Mgr. Květoslav Kvě Žák Rok ok obhajoby práce: 2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Náhradní rodinná výchova“ vypracovala samostatně a uvedla veškerou použitou literaturu.

V Praze dne:

………………… podpis studenta

Poděkování: Ráda bych tímto poděkovala původnímu vedoucímu své bakalářské práce panu doc. JUDr. Michalovi Spiritovi, Ph.D. a stávajícímu vedoucímu mé práce panu Mgr. Květoslavu Žákovi za možnost zpracovávat dané téma pod jejich odborným dohledem a za čas a ochotu, kterou mi při konzultacích s nimi věnovali.

Také bych chtěla poděkovat paní Bc. Anně Valové z Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky za veškeré poskytnuté informace a za velice milý přístup, se kterým mi vyprávěla o procesu zprostředkování náhradní rodinné péče.

Velké díky však především patří mé mamince a sestře za morální podporu a pomoc, kterou mi poskytly při zpracování mé bakalářské práce a které si nesmírně vážím.

Obsah Úvod................................................................................................................... 6 I. TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................. 8 1. Vymezení základních pojmů ....................................................................... 8 1.1 Rozdíl mezi pojmy „náhradní výchova“ a „náhradní rodinná výchova“ 8 1.1.2

Náhradní rodinná výchova ............................................................. 8

1.1.3

Náhradní výchova ....................................................................... 9

1.1.4

Shrnutí ............................................................................................ 9

1.2 Formy náhradní výchovy ..................................................................... 10 1.2.1 Náhradní rodinná péče .................................................................... 10 1.2.2 Ústavní péče .................................................................................... 11 2. Náhradní rodinná péče .............................................................................. 16 2.1 Obecně o náhradní rodinné péči ............................................................ 16 2.2 Předpoklady vzniku náhradní rodinné péče........................................... 18 2.3 Vznik, obsah a zánik náhradní rodinné péče ......................................... 19 3. Formy náhradní rodinné péče .................................................................. 21 3.1 Svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče (§ 45 ZR) ............. 21 3.2 Osvojení (§§ 63 -77 ZR) ......................................................................... 22 3.3 Poručenství (§§ 78 – 82 ZR) .................................................................. 24 3.4 Pěstounská péče (§§ 45a – 50 ZR) ......................................................... 24 3.4.1 Základní informace ......................................................................... 24 3.4.2. Práva a povinnosti .......................................................................... 26 3.4.3. Pěstounství a příbuzenství.............................................................. 27 3.4.4. Předpěstounská péče (§ 45b, odst. 2) ............................................. 28 3.4.5. Pěstounská péče na dobu přechodnou ............................................ 28 3.4.6. Pěstounské dávky ........................................................................... 29

II. PRAKTICKÁ ČÁST ................................................................................ 31 4. Zprostředkování osvojení a pěstounské péče .......................................... 31 5. Rozbor ankety ............................................................................................ 36 5.1 Rozbor kladných odpovědí na ústřední otázku: „Přijali byste dítě do pěstounské péče?“ ................................................................................................ 39 5.2 Rozbor záporných odpovědí na ústřední otázku: „Přijali byste dítě do pěstounské péče?“ ................................................................................................ 44 Závěr ............................................................................................................... 49 Seznam použité literatury: ........................................................................... 51 Seznam schémat a grafů: ............................................................................. 53 Přílohy.......................................................................................................... 54

Úvod Když jsem se rozhodovala, jaké téma si pro svou bakalářskou práci zvolím, nerozmýšlela jsem dlouho. Má volba padla na oblast rodinného práva, jelikož jsem toho názoru, že základem spokojeného a šťastného života je právě to, jaké rodiny jsme součástí. Nejdůležitější je však podle mě ta rodina, ve které jsme vyrůstali – ta, která z nás vytváří takového člověka, jakým se v dospělosti stáváme, a která nás učí určitému chování a hodnotám, podle nichž pak v životě jednáme. Některé děti se však bohužel ocitají v rodinách, které jsou dysfunkční, a proto neplní svůj účel. Osobně je mi velice líto, když si představím, v jakém prostředí musí některé děti vyrůstat. Tím myslím jak prostředí velmi sociálně slabých rodin, tak prostředí, ve kterém přinejmenším není s dítětem hezky zacházeno, v nejhorších případech je dítě i týráno nebo zneužíváno. Existují bohužel případy, kdy se o takových rodinách neví a dítě v nich musí zůstat až do dospělosti, což ho může poznamenat dokonce na celý život. Já bych se v budoucnu ráda zasloužila o lepší život dětí z takových rodin, např. formou založení nějaké neziskové organizace. Prvním krůčkem k poznání této problematiky je však dle mého názoru zaměření se na rodiny, o jejichž dysfunkčnosti je známo a pro jejichž děti existuje z tohoto důvodu větší šance na lepší život. Lepším životem mám na mysli život v náhradní rodině, která by mohla být pro dítě v určitých situacích vysvobozením. Kolem nás žije mnoho lidí, o kterých ani nevíme, jak moc touží po dítěti, ale jejichž touha zůstává nenaplněna. Někteří nemohou mít vlastní děti ze zdravotních důvodů, jiní o své již vzrostlejší dítě přišli a rádi by zacelili ránu ve svém srdci pomocí někomu opuštěnému. Jsou i tací, kteří sice mají své děti, ale chtějí pomoci i jiným dětem, které nemají to štěstí vyrůstat v zázemí a klidu vlastní rodiny. Takoví lidé mohou být nadějí na lepší život pro děti z dysfunkčních rodin, pokud se rozhodnou, že svou touhu zrealizují a zažádají o svěření dítěte do náhradní rodinné péče. Říkáme jim tedy žadatelé o náhradní rodinnou péči. Cílem mé práce je proto poskytnout žadateli o náhradní rodinnou péči ucelený přehled o náhradní rodinné péči jako systému, konkrétně pak o pěstounské péči, a zjistit, jak je veřejnost v dnešní době o této problematice informována. Práci rozdělím na teoretickou a praktickou část. 6

Nežli se budu zabývat právní úpravou náhradní rodinné péče, je třeba si vysvětlit základní pojmy podstatné pro správné pochopení zbytku práce. Tomu bude věnována první kapitola, jejímž prostřednictvím by měl čtenář nahlédnout do systému náhradní výchovy v České republice a pochopit významy pojmů s tímto souvisejících. Ve druhé kapitole se zaměřím už přímo na náhradní rodinnou péči. Zde bych se ráda zabývala obecným pojetím náhradní rodinné péče a její legislativou. Tím bych si takzvaně vytvořila půdu pro kapitolu třetí. Třetí kapitola již bude obsahovat informace v praxi jistě využitelnější, a to informace o formách náhradní rodinné péče. V této části bych ráda vysvětlila každou formu zvlášť s tím, že pěstounské péči se budu věnovat především. Na tomto místě zmíním i ne příliš i nověji vzniklý (v roce 2006) institut pěstounské péče na přechodnou dobu, jelikož jsem toho názoru, že o této problematice má veřejnost pramálo informací. V závěru této kapitoly stručně vysvětlím též dávky pěstounské péče pro ucelení informací o pěstounské péči. Po teoretických informacích obsažených v první části práce se nyní zaměřím na poznatky z praxe. Praktickou část rozdělím do dvou kapitol. První z nich se bude věnovat zprostředkování náhradní rodinné péče, které by mělo být podloženo informacemi od sociální pracovnice obecního úřadu obce s rozšířenou působností, se kterou jsem si ujednala schůzku. Druhá část má pak obsahovat rozbor ankety, kterou jsem se snažila zjistit ochotu lidí přijmout dítě do pěstounské péče a také informovanost o náhradní rodinné péči, jejíž zjištění jsem si stanovila jako jeden z cílů práce.

7

I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Vymezení základních pojmů Náhradní rodinná výchova je součástí rodinného práva, které v České republice řadíme do oblasti soukromého práva. Předmětem rodinného práva jsou pak tři základní rodinně-právní vztahy, a to vztahy mezi manžely, vztahy mezi rodiči a dětmi (a jejich prostřednictvím i vztahy mezi dalšími příbuznými) a vztahy tzv. náhradní rodinné výchovy. (Spirit, 2008, str. 90) Tyto tři oblasti spolu úzce souvisí, my se však budeme zabývat pouze oblastí třetí - náhradní rodinnou výchovou, která je tématem této práce, přičemž předpokládáme čtenářovy obecné znalosti rodinného práva.

1.1 Rozdíl mezi pojmy „náhradní výchova“ a „náhradní rodinná výchova“ Hned v úvodu první kapitoly bych ráda vysvětlila rozdíl mezi dvěma pojmy, které jsou klíčové pro správné pochopení obsahu mé práce. Jsou to pojmy „náhradní výchova“ a „náhradní rodinná výchova“. Ačkoliv bývají tyto výrazy často mezi lidmi mezi sebou zaměňovány, jejich význam není totožný.

1.1.2 Náhradní rodinná výchova Pojem náhradní rodinná výchova chápeme jako „ ... právem předvídaný vztah mezi nezletilým dítětem a jiným občanem, než je rodič dítěte, který vznikl na základě soudního rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy.“ (Spirit, 2008, str. 142) Jako synonymum náhradní rodinné výchovy je často používán i pojem „náhradní výchova v rodině“ či „náhradní rodinná péče“. (Dvořák, 2007, str. 6) V této souvislosti narážíme na používání vzájemně blízkých, avšak ne zcela totožných pojmů, a to na pojem péče a pojem výchova. Nahlédneme-li do zákona o rodině (dále také ZR), zjistíme, že vymezuje zásadní pojem rodinného práva – rodičovskou zodpovědnost – jako souhrn práv a povinností při „péči“ o nezletilého (§ 31), nikoli při „výchově“ dítěte. Péče tak představuje nadřazený pojem, jehož součástí je i výchova dítěte. (Švestka, Dvořák, a kolektiv, 2009, str. 108). 8

Ačkoliv je téma této práce nazváno jako „Náhradní rodinná výchova“, přikloním se ve své práci k upřednostnění pojmu péče nad pouhou výchovou dítěte, a to z výše uvedeného důvodu.

1.1.3 Náhradní výchova Termín „náhradní výchova“ byl v ČR poprvé použit pravděpodobně občanským sdružením Asociace náhradní výchovy. Ačkoliv to stanovy občanského sdružení jasně nedeklarují, je zde „ ... náhradní výchovou myšlen především systém školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy a spolupracujících složek. Náhradní výchovu chápe jako výchovu realizovanou mimo vlastní rodinu, nikoli však v náhradní rodině. Při hledání názvu sdružení totiž sousloví náhradní výchova vzniklo za účelem vymezení od výchovy realizované v náhradní rodině – tedy v náhradní rodinné výchově (péči).“ (Dvořák, 2007, str. 5) Zákonodárci na rozdíl od toho chápou tento termín jako termín nadřazený náhradní rodinné péči a takové výchově, která je uskutečňována mimo vlastní rodinu, nikoli však v rodině náhradní. (Dvořák, 2007, str. 5) Pro účely této práce se náhradní výchovou myslí výchova dítěte, které je umístěno buď v náhradní rodině, nebo mimo vlastní rodinu, a to v zařízeních pro výkon ústavní péče.

1.1.4 Shrnutí Jak jsem při psaní této práce zjistila, nejednotnost a různé vysvětlování pojmů v oblasti náhradní rodinné péče je zcela běžnou záležitostí. Dle mého názoru je toto zapříčiněno rozdílem výkladu této oblasti z hlediska legislativního a z hlediska speciálně-pedagogického. My se však budeme řídit pouze pojmy vysvětlenými v této práci a dalšími souvisejícími termíny jako „náhradní výchovná péče“, „náhradní ústavní péče“ atd. se nebudeme vůbec zabývat, jelikož jsou to pouze další výrazy, které bývají různě vysvětlovány a bez kterých se obejdeme použitím jiného, v této práci vysvětleného, termínu. Pro lepší pochopení vzájemného vztahu mezi náhradní výchovou a náhradní rodinnou výchovou/péčí vkládám Schéma č. 1, které bude podrobněji vysvětleno v následující kapitole o formách náhradní výchovy.

9

Schéma č. 1 - Formy náhradní výchovy

Zdroj: www.nahradnirodina.cz [on-line][cit. 2012-5-6]

1.2 Formy náhradní výchovy Právem a povinností rodičů je dítě vychovávat a pečovat o jeho příznivý vývoj. Existují ovšem situace, kdy se rodiče o své děti starat nemohou, neumějí nebo dokonce nechtějí. V takových případech, kdy děti nemohou být z nejrůznějších důvodů vychovávány ve vlastní rodině, je třeba hledat optimální formu náhradní výchovy. (www.mpsv.cz [on-line][cit. 2012-5-6]) Jak ze Schématu č. 1 vyplývá, náhradní výchova může být realizována formou náhradní rodinné péče nebo ústavní péče.

1.2.1 Náhradní rodinná péče V České republice rozeznáváme čtyři formy náhradní rodinné péče: -

svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče

-

osvojení (dále také adopce) 10

-

poručenství, pokud poručník o dítě osobně pečuje

-

pěstounská péče. Do náhradní rodinné péče lze svěřit dítě pouze rozhodnutím soudu, který určí

konkrétní fyzickou osobu, do jejíž péče bude dítě svěřeno. Jelikož se jednotlivým formám náhradní rodinné péče budu věnovat podrobně v kapitole 3, přejdeme nyní k druhé formě náhradní výchovy – ústavní péči.

1.2.2 Ústavní péče Ústavní péčí rozumíme péči v zařízeních a řadíme sem ústavní výchovu, ochrannou výchovu a péči o děti v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Na rozdíl od náhradní rodinné péče může být do zařízení pro výkon ústavní péče dítě svěřeno nejen na základě rozhodnutí soudu, ale i na základě žádosti zákonného zástupce dítěte. V následujících řádcích si stručně představíme jednotlivé formy ústavní péče.

Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc podle § 42, odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále také zákon o SPOD) poskytují ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy. Ochrana a pomoc je poskytována také dítěti, ocitlo-li se bez péče přiměřené jeho věku, dále jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo o dítě, jehož základní práva jsou vážným způsobem ohrožena. Ochrana a pomoc takovému dítěti spočívá v uspokojování základních životních potřeb včetně ubytování, v zajištění zdravotních služeb a v psychologické a jiné obdobné nutné péči. Do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc se dítě umisťuje (podle § 42, odst. 2 zákona o SPOD): -

a) na základě rozhodnutí soudu,

-

b) na základě žádosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností,

-

c) na základě žádosti zákonného zástupce dítěte, nebo

-

d) požádá-li o to dítě.

Příklady zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc jsou např. Azylový 11

dům Přemysla Pittra občanského sdružení Dům tří přání, o.s., zařízení Šneček Kojeneckého ústavu s dětským domovem v Plzni a v neposlední řadě v dnešní době stále více populární Klokánky Fondu ohrožených dětí. (Dvořák, 2007, str. 18-19) Díky tomuto poměrně novému typu ústavní péče přijatého do zákona novelou § 46 zákona o rodině („tato novela zákona o rodině byla provedena zákonem č. 109/2002 Sb., který nabyl účinnosti 1. července 2002“). (Matějková, 2010, str. 18) mají soudy možnost svěřit dítě buď do ústavní výchovy, nebo do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které má před umístěním do ústavní výchovy vždy přednost, jak bude vysvětleno níže. (Matějková, 2010, str. 18)

Ústavní výchova Podle § 46 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině může soud nařídit ústavní výchovu nebo svěřit dítě do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (viz výše) ve dvou následujících situacích: a) jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě b) jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Ke správnému pochopení bodu a) si nyní musíme vysvětlit, co je třeba chápat pod pojmem „jiná výchovná patření, která nevedla k nápravě“. Výchovná opatření může uložit soud (neučinil-li tak již orgán sociálně-právní ochrany dětí) a to v případě, kdy to vyžaduje zájem na řádné výchově dítěte. Jedním z výchovných opatření bývá napomenutí uložené dítěti, jeho rodičům či tomu, kdo řádnou výchovu dítěte narušuje. Toto opatření však nemá velkou účinnost, proto není v praxi téměř využíváno. Dalšími dvěma výchovnými opatřeními, která soud může uložit, jsou dohled nad nezletilým a omezení nezletilého, která mají zabránit škodlivým vlivům na jeho výchovu (např. návštěvy podniků a zábav pro nezletilého nevhodných). (Plecitý, Skřejpek, Salač, Šíma, 2009, str. 83) Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu (nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc) i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela. (ZR, § 46, odst. 1, věta druhá) Za jiné závažné důvody v bodě b) můžeme považovat jak důvody u dítěte samotného (např. dítě trpí duševní poruchou, v jejímž důsledku je vyžadována zvláštní péče), tak i u rodičů (objektivní překážky, pro které nemohou výchovu dítěte řádně

12

zabezpečit, např. výkon trestu odnětí svobody či dlouhodobé onemocnění). (Hrušáková, Králíčková, 2001, str. 357) Před nařízením ústavní výchovy je soud povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. (ZR, §46, odst. 2) Tyto varianty pak mají před ústavní výchovou vždy přednost, jelikož poskytují rodinnou péči, což je pro dítě samozřejmě vhodnějším řešením než výchova ústavní. Pokud soud nařídil dítěti ústavní výchovu či svěřil-li dítě do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, je poté povinen nejméně jednou za 6 měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči. Soud za tímto účelem: -

si vyžádá zprávy příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí,

-

si opatří vyjádření dítěte, je-li ho dítě s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost schopné, a

-

vyzve rodiče dítěte k vyjádření jejich stanoviska. (ZR, § 46, odst. 3) Ústavní výchova může zanikat dvěma způsoby. Prvním z nich je rozhodnutí

soudu, který ústavní výchovu zruší, pominou-li důvody pro její nařízení, nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči. To znamená, že se dítě buď vrátí do původní rodiny, nebo je umístěno do jiné náhradní rodiny. Druhým způsobem, jakým zaniká ústavní výchova, je dosažení zletilosti dítěte, tedy dovršení věku 18 let. Existují ovšem i výjimky, kdy je ústavní výchova prodloužena rozhodnutím soudu až na 1 rok po dosažení zletilosti, a to tehdy, jestliže jsou pro to důležité důvody. Takovými důvody můžou být např. přetrvávání výchovných problémů u dítěte nebo zájem na tom, aby dítě dokončilo v ústavu učební poměr jako přípravu na budoucí povolání. (Hrušáková, Králíčková, 2001, str. 358) Je však třeba upozornit na to, že „ ... rozsudek soudu o prodloužení ústavní výchovy musí nabýt právní moci před dovršením zletilosti dítěte, jinak musí být již zletilý z ústavu propuštěn“. (Plecitý, Skřejpek, Salač, Šíma, 2009, str. 84) Jak můžeme vidět ze Schématu č. 1, zařízení pro výkon ústavní výchovy spadají hned pod tři resorty: Ministerstva zdravotnictví (dále jen MZ), Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen MŠMT) a Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen MPSV).

13

Výkon ústavní výchovy dětí od narození do tří let věku je svěřen zařízením, která spadají do resortu MZ ČR. Patří sem 1.) kojenecké ústavy určené pro děti do jednoho roku věku a 2.) dětské domovy pro děti od jednoho roku do tří let. Ústavní výchova dětí od tří do osmnácti let je vykonávána v diagnostických ústavech, dětských domovech, dětských domovech se školou a výchovných ústavech. Tyto čtyři ústavy označujeme souhrnně jako školská zařízení, která řadíme do resortu MŠMT. Do resortu MPSV pak spadají domovy pro osoby se zdravotním postižením, které obecně nazýváme jako zařízení sociálních služeb. (Matějková, 2010, str. 16-17)

Ochranná výchova Ochrannou výchovu zde uvádím záměrně až na samotný konec kapitoly o formách náhradní výchovy, jelikož se od ostatních forem náhradní výchovy zásadně liší. Stejně jako u ústavní výchovy se zde jedná o výchovné opatření, avšak ochranná výchova není upravena v zákonu o rodině, nýbrž v zákonu č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Rozlišujeme dva druhy ochranné výchovy, a to obligatorní ochrannou výchovu a fakultativní ochrannou výchovu. Obligatorní ochrannou výchovu nařídí soud pro mládež v občanském soudním řízení tehdy, jestliže osoba, která v době spáchání trestného činu dovršila dvanáctý rok svého věku a byla mladší patnácti let, spáchala čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu. Výjimečným trestem se pak rozumí trest odnětí svobody od 15 do 25 let nebo doživotí a bývá uložen např. za trestný čin vraždy, obecného ohrožení apod. O fakultativní ochranné výchově rozhoduje soud buď v občanském soudním řízení, nebo v trestním řízení. V případě rozhodování soudu o fakultativní ochranné výchově v občanském soudním řízení nařídí soud ochrannou výchovu tehdy, „... jestliže je to nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší patnácti let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem.“ (Hrušáková, Králíčková, 2001, str. 359) V trestním řízení pak může soud uložit ochrannou výchovu mladistvému (tj. osobě ve věku 15 - 18 let) podle § 22, odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, pokud: a) o výchovu mladistvého není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije, b) dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána, nebo 14

c) prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy, a nepostačuje uložení výchovných opatření. Ochranná výchova pak podle § 22, odst. 2 potrvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnácti let. Vyžaduje-li to zájem mladistvého, může soud ochrannou výchovu prodloužit, stejně jako ústavní výchovu, až na 1 rok po dosažení zletilosti, tedy do dovršení devatenáctého roku věku mladistvého.

15

2. Náhradní rodinná péče V této kapitole se budeme zabývat již pouze náhradní rodinnou péčí, a to obecným pojetím náhradní rodinné péče, předpoklady jejího vzniku, vznikem náhradní rodinné péče, jejím obsahem a zánikem.

2.1 Obecně o náhradní rodinné péči Nejpřirozenější prostředí pro výchovu a zdravý duševní i tělesný vývoj dítěte představuje rodina dítěte. „Jakákoliv jiná péče než ta, která je zajištěna vlastními rodiči, má nastoupit teprve podpůrně, tehdy, když není možné, aby byla zajištěna – ať už z jakéhokoliv důvodu – vlastními rodiči, eventuelně vlastní širší rodinou.“ (Frinta, Melicharová, str. 36 in Náhradní rodinná péče – představy a skutečnost, 2008) Takzvaná subsidiarita náhradní rodinné péče představuje základní princip této problematiky a je patrná již z Úmluvy o právech dítěte. Jednotlivé instituty náhradní rodinné péče jsou upraveny množstvím právních předpisů – jak povahy soukromoprávní, tak povahy veřejnoprávní – a to nejen právním řádem České republiky, tedy zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině či zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ale i právními předpisy přijatými na úrovni mezinárodního práva v podobě různých mezinárodních smluv. Například: Úmluva o právech dítěte, Evropská úmluva o osvojení, Úmluva o mezinárodní spolupráci a ochraně dětí při mezinárodním osvojení, atd. Nejvýznamnějším dokumentem je však Úmluva o právech dítěte, která zakotvuje povinnost smluvních stran „… respektovat rodinu jako základní jednotku společnosti a jako přirozené prostředí, ve kterém se mohou rozvíjet a prospívat všichni její členové, zejména pak děti. Rodina má proto nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti. Dítě má vyrůstat v rodinném prostředí v atmosféře štěstí, lásky a porozumění a z důvodu jeho tělesné a duševní nezralosti je třeba mu poskytnout zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před i po narození.“ (Bubleová, a kolektiv, 2007, str. 59-60) Základním znakem náhradní péče o dítě je skutečnost, že je dítě (z nejrůznějších důvodů, o kterých pojednám níže) svěřeno do péče někomu jinému než jednomu z rodičů a že se tak děje rozhodnutím soudu. Soud rozhoduje formou rozsudku, v jehož výroku buď dotčeným subjektům určí práva a povinnosti nebo tímto 16

rozhodnutím pouze deklaruje jejich práva a povinnosti, která jsou pro některé konkrétní případy upraveny výslovně v zákoně. (Švestka, Dvořák, a kolektiv, 2009, str. 107-108) Náhradní

rodinnou

péči

lze

rozdělit

na

zprostředkovanou

a

nezprostředkovanou. Ke zprostředkování dochází tehdy, má-li o náhradní rodinnou péči zájem osoba, která nezná konkrétní dítě, o které by chtěla pečovat. V těchto případech

je

nutné,

aby

proběhl

proces

tzv.

zprostředkování

(procesem

zprostředkování se budu zabývat v praktické části své práce). Nezprostředkovaná náhradní rodinná péče (jinak také příbuzenská) odpovídá naopak situaci, kdy návrh na svěření dítěte do pěstounské péče nepodala osoba s dítětem příbuzná. Zprostředkování se dále neprovádí v případě, že rodiče dítěte dali souhlas k osvojení dítěte, případně podal-li návrh na osvojení manžel/ka rodiče dítěte. Je třeba také zmínit, o jakých dětech je v souvislosti s náhradní rodinnou péčí řeč a kdo se vůbec může stát žadatelem o svěření dítěte do náhradní rodinné péče. V Průvodci náhradní rodinnou péčí Střediska náhradní rodinné péče (2010, str. 3) se uvádí, že dítě může být svěřeno do nové rodiny: z původní rodiny, z porodnice, z kojeneckého ústavu, z dětského domova nebo jiného školského zařízení, ze zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc včetně dětského centra, ze zařízení pro osoby se zdravotním postižením či z azylového domu. Osvojiteli a pěstouny se pak mohou stát osoby osamělé, osoby žijící v partnerském svazku bez uzavření manželství, osoby, které mohou mít vlastní děti, rodiny s vlastními dětmi, rodiny s dalšími dětmi přijatými do náhradní rodinné péče, osoby ve středním věku (mající přiměřené představy o věku dítěte, které chtějí do péče přijmout) nebo osoby se zdravotními problémy, pokud jejich zdravotní stav má dobrou prognosu a nijak neomezuje jejich pečovatelské a výchovné schopnosti. V souvislosti s výběrem vhodné osoby bych se ráda krátce zmínila o často diskutované problematice týkající se náhradní rodinné péče a homosexuálních párů. V České republice může podle zákona o rodině osvojit dítě muž i žena bez ohledu na sexuální orientaci. Avšak § 13, odst. 2 zákona o registrovaném partnerství (zákon č. 115/2006 Sb.) zakotvuje zákaz registrovaným partnerům, aby se stali osvojiteli. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy je osobám, které uzavřeli registrované partnerství, upíráno právo, které jim je před i po ukončení registrovaného partnerství přiznáno. Lesby nebo gayové se však mohou stát pěstouny. Vždy však jednotlivě, nikdy jako pár. Ačkoliv se přístup společnosti k homosexualitě i nadále uvolňuje, je 17

toto téma stále tabuizováno. Vzhledem k vysokému počtu dětí, které jsou umisťovány do ústavů (8 913 dětí k 31. 12. 2012 dle MPSV), (www. nahradnirodina.cz [online][cit. 2012-5-10]) bychom se měli zamyslet nad tím, zda i homosexuální rodinné prostředí nemůže být pro děti lepší variantou nežli život v ústavu.

2.2 Předpoklady vzniku náhradní rodinné péče Jak jsem již dříve zmínila, rozeznáváme několik forem náhradní rodinné péče. Každá tato forma má své specifické příčiny vzniku, obecně však můžeme předpoklady, které jsou společné pro všechny formy náhradní rodinné péče, shrnout do následujících tří bodů: 1.) „ rodiče nezabezpečují řádnou výchovu dítěte, 2.) zájem dítěte vyžaduje jeho svěření do jiné rodiny, 3.) existence občana, způsobilého zabezpečit náhradní rodinnou výchovu.“ (Spirit, 2008, str. 143) Základním předpokladem vzniku náhradní rodinné péče (dále také NRP) je tedy porucha rodičovství. „Poruchy rodičovství vznikají tím, že rodiče nemohou, neumějí nebo nechtějí dělat to, co je pro zdárný vývoj dítěte potřebné.“ (Gillernová, Kebza, Rymeš, a kolektiv, 2011, str. 117) Rozebereme si jednotlivé poruchy rodičovství, jejichž existence má vliv na vznik náhradní rodinné péče, a jejich důvody: -

Pokud se rodiče o dítě nemohou starat, je to zapříčiněno okolnostmi, které rodiče nemohou ovlivnit. Takovými okolnostmi jsou např. nepříznivé přírodní podmínky (např. přírodní katastrofy), poruchy fungování celé společnosti (např. bída, válka) a narušení rodinného systému (např. úmrtí, dlouhodobá nemoc nebo nepříznivý zdravotní stav dítěte znemožňující mu žít doma).

-

Další možností je, že se rodiče o děti neumějí či nedovedou starat. Nejčastějším důvodem bývá vlastní nezralost rodičů, kteří nejsou schopni uspokojit základní potřeby dítěte, či existence nějaké zvláštní situace, se kterou nejsou rodiče schopni se vyrovnat. Zmíněnou situací může být např. narození handicapovaného nebo mimomanželského dítěte.

-

Jako třetí možnost můžeme označit situaci, kdy se rodiče o dítě nechtějí starat. Příčinu pro takové jednání nacházíme v poruchách osobnosti rodičů, kdy rodiče poskytují dítěti péči nedostatečnou, žádnou nebo dokonce škodlivou. Zde se jedná o případ zanedbávání dítěte, jelikož rodiče neplní své rodičovské povinnosti. 18

-

Nejhorší možností poruchy rodičovství pak bývá situace, kdy rodiče dítě týrají a zneužívají. V takových případech je vážně ohroženo nejen fyzické a duševní zdraví dítěte, ba dokonce samotný život dítěte. (Gillernová, Kebza, Rymeš, a kolektiv, 2011, str. 118) Druhým předpokladem vzniku NRP je zájem dítěte, který vyžaduje svěření

dítěte do jiné rodiny. Pojem „zájem dítěte“ je v zákonu o rodině často používán, jelikož je předním ukazatelem pro soud rozhodující o umístění dítěte do náhradní rodinné péče. Posledním předpokladem vzniku NRP je podmínka existence občana, který by byl způsobilý náhradní rodinnou péči zabezpečit. Nebyla-li by tato podmínka splněna, znamenalo by to v podstatě pro dítě nemožnost umístění do náhradní rodinné péče, jelikož by jednoduše neexistovala osoba, která by dítěti náhradní rodinnou péči poskytla. Podle mého názoru by pak toto dítě bylo nejspíš umístěno do některého ze zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Podle § 46, odst. 3 zákona o rodině (a jak jsem již uvedla v kapitole 1.2.2) by pak byl soud povinen nejméně jednou za 6 měsíců opětovně přezkoumávat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči, což by pro dítě znamenalo další šance dostat se do náhradní rodiny.

2.3 Vznik, obsah a zánik náhradní rodinné péče Za vznik náhradní rodinné péče považujeme svěření dítěte do NRP na základě rozhodnutí soudu. Tomuto rozhodnutí však předchází celá řada úkonů, spojených s umístěním dítěte do náhradní rodiny, jejichž rozsáhlou agendu zajišťují příslušné správní orgány. Tyto orgány jsou v úzké spolupráci se soudy, které rozhodují o náhradní rodinné péči. Tato jejich dlouhodobá spolupráce by pak měla být završena při soudním řízení, a to výběrem vhodné rodiny pro určité dítě. Nutno podotknout, že „vztahy náhradní rodinné výchovy vznikají jen tehdy, kdy základní rodičovský vztah zanikl (protože rodič zemřel) nebo když se základní rodičovský vztah ve své funkci nemůže uplatnit, protože rodiče nejsou známi, nebo nejsou schopni či ochotni vykonávat práva a povinnosti vyplývající z tohoto vztahu.“ (Spirit, 2008, str. 142) Jedná se tedy o vztahy sekundární, které vznikají pouze v případě, kdy se základní (primární) rodičovský vztah nemůže uplatnit. Obsahem vztahů náhradní rodinné péče jsou konkrétní práva a povinnosti subjektů tohoto sekundárního rodinně-právního vztahu, což platí pro všechny formy 19

NRP. Středobodem těchto práv je zejména péče o nezletilé dítě. Co se týče zastupování dítěte a správy jeho záležitostí, tato práva náleží poskytovateli náhradní rodinné péče pouze v běžných záležitostech. V těch podstatných pak rozhodují buď rodiče, pokud jsou nositeli rodičovských práv, nebo soud jako státní orgán. Výjimkou je osvojení, u kterého podle § 63, odst. 1 ZR vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, čili se osvojitel stará o veškeré záležitosti dítěte. Náhradní rodinná péče může zaniknout (opět s výjimkou osvojení) na základě čtyř právních skutečností. První z nich je smrt jednoho ze subjektů. V případě, kdy zemřel občan, který měl dítě ve své péči, vyvstává soudu povinnost opět rozhodovat o výchovném prostředí, které bude pro dítě vhodné. Druhou právní skutečností způsobující zánik NRP je rozvod manželů, kterým bylo dítě společně svěřeno do náhradní rodinné péče. V takovém případě má soud možnost svěřit dítě do náhradní rodinné péče jednomu z bývalých manželů či opět rozhodovat o jiném vhodném výchovném prostředí. Třetím bodem je zletilost dítěte, jejímž dosažením byl splněn účel a smysl NRP. A naopak pokud se prokáže, že náhradní rodinná péče svůj účel neplní, může být soudním rozhodnutím zrušena.

20

3. Formy náhradní rodinné péče V druhé kapitole mé práce se zaměřím na systém náhradní rodinné péče v České republice. Jak již bylo zmíněno výše, budu pro účely této práce rozlišovat čtyři druhy náhradní péče o dítě a to: svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče, osvojení, poručenství a pěstounství. Každý z institutů náhradní rodinné péče má svůj jedinečný účel, který je třeba respektovat. Cílem této kapitoly je pak poskytnout čtenáři stručný přehled o výše zmíněných institutech a představit mu základní charakteristiku každého z nich s tím, že svou pozornost zaměřím hlavně na pěstounskou péči, se kterou je spojena praktická část této práce.

3.1 Svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče (§ 45 ZR) „Vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí.“(§ 45, odst. 1 ZR). Důvodem pro takové opatření mohou být důvody spočívající jak v nedostatcích výchovy ve vlastní rodině, tak v okolnostech nezávislých na jednání rodičů, jakými je nemoc v rodině, nevhodné bytové poměry, úmrtí rodičů atd. (Holub, Nová, Ptáček, Hyklová Sladká, 2011, str. 152) Ustanovení § 45 lze použít i u osvojeného dítěte v případě, že to budou jeho zájmy vyžadovat. Zákonodárce stanovil (§ 45, odst. 1, posl. věta ZR), že při výběru vhodné osoby má být upřednostněn příbuzný dítěte, což je vzhledem k povaze tohoto institutu a jeho dočasnosti velmi důležité. Počítá se totiž s tím, že pominou-li důvody, pro které je dítě svěřeno jiné osobě než rodiči, vrátí se zpět ke svým biologickým rodičům. Zákonná úprava „vhodné osoby“ je velmi povšechná. Z povahy věci však vyplývá, že soud musí (kromě zájmu dítěte) posoudit, zda osoba, které je dítě svěřováno, poskytuje záruku řádné výchovy. Soud tedy musí zkoumat způsob života takové osoby, její charakterové vlastnosti, zdravotní stav, materiální zabezpečení a citový vztah mezi ní a dítětem. (Holub, Nová, Ptáček, Hyklová Sladká, 2011, str. 152) Rodičovská zodpovědnost biologických rodičů zůstává zachována. Výkon práv a povinností z rodičovské zodpovědnosti je však fakticky omezen, a to v takovém rozsahu, v jakém soud vymezil práva a povinnosti té osoby, do jejíž péče je dítě svěřeno. Vymezení vzájemných práv a povinností dítěte, zájemce o náhradní rodinnou 21

péči a rodiče ponechává zákon na soudním rozhodnutí. Tím však vzniká nejistota a nečitelnost tohoto institutu a nepředvídatelnost rozhodnutí – což v důsledku není v zájmu dítěte. (Králíčková, str. 81 in Náhradní výchova dětí – možnosti a meze, 2008) Osoba, které je dítě svěřeno, je povinna zajistit výkon péče o dítě, čímž se rozumí zejména jeho výchova a výživa. Dále je povinna v běžných záležitostech řídit jeho jednání, případně za něj jednat. Soud zruší opatření o svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče ve chvíli, kdy pominou důvody jeho vzniku. Soud má však povinnost vždy zvážit okolnosti každého konkrétního případu z hlediska nejlepšího zájmu dítěte. (Holub, Nová, Ptáček, Hyklová Sladká, 2011, str. 154)

3.2 Osvojení (§§ 63 -77 ZR) Osvojením se rozumí přijetí cizího, nezletilého dítěte do vlastní rodiny. Ve svých právních důsledcích osvojení de facto zakládá příbuzenský vztah mezi osvojitelem a dítětem. Toto pojetí osvojení je zakotveno nejen v zákoně o rodině (§ 63 a násl. ZR), ale i v různých mezinárodních dokumentech s lidskoprávní tématikou a dokumentech garantujících dětská práva. „Osvojení vedle svého hlavního poslání, kterým je a zůstává nahradit nezletilému dítěti chybějící stabilní rodinné prostředí, přispívá výchovou, péčí a láskou zároveň k naplňování smyslu života osvojitelů, v jejichž rodině začíná osvojenec žít.“ (Matějček, a kolektiv, 2002, str. 13) Nezletilé dítě vstupuje osvojením do nového rodinného prostředí a současně do nových právních příbuzenských vztahů k osvojiteli a jeho příbuzným. Takovéto nově získané právní příbuzenství už není pouhým projevem péče, ale má dalekosáhlé právní, tzv. statusové následky, které mají další důsledky jak v právu soukromém, tak veřejném. V tomto směru přesahuje, dle Senty Radvanové, osvojení pojem náhradní rodinné péče. (Radvanová, str. 60 in Náhradní rodinná péče – představy a skutečnost, 2009) Osvojením zanikají právní vztahy dítěte k původní rodině. Osvojitelé dítěte tak nastupují jako noví rodiče se všemi právními následky stanovenými v § 63 ZR a jsou také ze zákona zapsáni do rodného listu dítěte. (Švestka, Dvořák, a kolektiv, 2009, str. 109-117) Zákon o rodině rozlišuje osvojení zrušitelné a nezrušitelné. Oběma typům je společné, že nezletilého může osvojit jednotlivá fyzická osoba a jako společné dítě mohou osvojit pouze manželé (avšak z této zásady jsou postupně připouštěny výjimky). Zákon stanoví řadu podmínek, které musí být splněny, aby k osvojení 22

mohlo dojít. Samotné osvojení pak vzniká soudním rozhodnutím konstitutivní povahy. Tedy dnem, kdy rozhodnutí soudu o osvojení nabude právní moci. Z praxe vyplývá, že největší naději získat dítě osvojením mají manželské dvojice, což je dáno tím, že vhodných dětí k osvojení je nedostatek. Jedná se totiž o děti, u kterých se předpokládá méně problémový zdravotní a psychosociální vývoj a které lze předat do náhradní rodinné péče již v raném věku, a to za předpokladu, že byl vyřešen právní vztah s původní rodinou. (Matějček, a kolektiv, 2002, str. 18) Vzhledem k povaze institutu osvojení, který má vést k založení trvalého společenského vztahu, připouští zákon o rodině zrušení osvojeneckého poměru pouze v případě zrušitelného typu osvojení, a to pouze výjimečně v případech, kdy to navrhne osvojenec nebo osvojitel. (§ 73 ZR) Na závěr této podkapitoly pojednávající o osvojení bych se ještě ráda zmínila o mezinárodním osvojení, neboli osvojení dětí do ciziny a z ciziny. Mezinárodní osvojení nastupuje jako forma náhradní rodinné péče v případě, že se pro dítě nedaří najít náhradní rodinu v zemi původu. To tedy znamená, že děti, které mohou být osvojeny a pro které se během 6 měsíců nepodaří nalézt vhodnou rodinu v České republice, jsou nabídnuty prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně do osvojení v cizině. Mezinárodní osvojení je upraveno Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, která byla vypracována a přijata Haagskou konferencí mezinárodního práva soukromého v roce 1993. Tato úmluva upravuje nejen postup při osvojování dítěte do zahraničí, ale i povinnosti a kompetence jednotlivých institucí, definuje právo dítěte na přednostní osvojení v zemi svého původu, zaručuje biologickým rodičům anonymitu a zásadně vylučuje jakékoliv zisky z adopcí. (www.adopce.com [on-line] [cit. 2012-5-25]; Bubleová, a kolektiv, 2007, str. 68-69)

23

3.3 Poručenství (§§ 78 – 82 ZR) Soud ustanoví dítěti poručníka tehdy, postrádá-li dítě náležitou ochranu svých práv a zájmů. Jedná se o případy, kdy rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, byl pozastaven výkon jejich rodičovské zodpovědnosti nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Poručník má povinnost dítě vychovávat, zastupovat a spravovat jeho jmění namísto rodičů. Nemusí však o dítě pečovat osobně a mít ho ve své vlastní domácnosti. Jakákoliv rozhodnutí poručníka, týkající se podstatných věcí dítěte, podléhají schválení soudu. Poručník podléhá soudnímu dohledu a zpravidla v ročních intervalech podává soudu o poručenci zprávy. (Švestka, Dvořák, a kolektiv, 2009, str. 127) Poručenství je chápáno jako čestná povinnost, za jejíž výkon nenáleží poručníkovi žádná odměna (Švestka, Dvořák, a kolektiv, 2009, str. 127). Výjimkou je však situace, kdy poručník o dítě osobně pečuje – v takovém případě náleží jemu i dítěti nárok na stejné hmotné zabezpečení jako má pěstoun (viz níže). Soud může ustanovit poručníkem toho, koho mu doporučili rodiče, avšak musí posoudit, zda to není v rozporu se zájmy dítěte. Není-li takového doporučení, hledá soud vhodnou osobu i tak mezi příbuznými dítěte, případně mezi osobami jinak dítěti blízkými. V případě, že poručníkem nemůže být ustanovena fyzická osoba, může soud ustanovit poručníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, který toto ustanovení nemůže odmítnout. (Holub, Nová, Ptáček, Hyklová Sladká, 2011, str. 297 – 310)

3.4 Pěstounská péče (§§ 45a – 50 ZR) Tímto se dostávám ke kapitole, která pomyslně dělí mou práci na dva oddíly. V prvním oddíle jsou obsaženy informace, ať obecné či konkrétní, o náhradní rodinné péči, zatímco druhá část je celá (včetně praktické části) zaměřená přímo na pěstounskou péči jako jednu z forem náhradní rodinné péče.

3.4.1 Základní informace Pěstounská péče jako forma náhradní rodinné péče je v právním řádu České republiky zakotvena již od roku 1973, kdy ji upravoval zákon o pěstounské péči. Tento zákon byl však zrušen a úprava pěstounství se přesunula do zákona o rodině. Tím došlo k posílení soukromoprávní povahy tohoto vztahu, a proto by na něj mělo 24

být pohlíženo v duchu soukromoprávních zásad mající oporu v klíčovém principu, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. (Králíčková, str. 75 in Náhradní výchova dětí – možnosti a meze, 2008) Předpisy veřejného práva se dotýkají především právních otázek organizačních, zejména zprostředkování pěstounské péče, kontroly jejího výkonu apod. (jedná se převážně o zákon o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb.) Pěstounskou péčí se rozumí především poměr mezi pěstounem a dítětem, jehož obsah tvoří vzájemná práva a povinnosti. Jedná se o státem garantovanou formu náhradní rodinné péče, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Pěstounstvím nevzniká vztah podobný osvojení, v žádném případě tedy nelze hovořit o vzniku příbuzenství. (Švestka, Dvořák, a kolektiv, 2009, str. 118) Právní řád upravuje dvě formy pěstounské péče – dlouhodobou pěstounskou péči a přechodnou pěstounskou péči. Přestože někteří autoři zdůrazňují hlavně význam dlouhodobosti pěstounské péče (např. autoři učebnice Občanské právo hmotné 3, 2009, str. 134): „…s výkonem pěstounské péče u konkrétního dítěte se počítá na delší dobu, což vyplývá ze samotné povahy této náhradní rodinné péče, která vzhledem k zájmu dítěte vyžaduje stabilitu a vzájemný, osobní, individuální vztah nahrazující vztah v rodině.“), objevuje se velké množství autorů (Králíčková, Sobotková), kteří zdůrazňují roli pěstounské péče jako určitého překlenovacího řešení krize přirozené rodiny, jež by mělo trvat tak dlouho, dokud to bude potřeba, nejdéle však do nabytí zletilosti dítěte. Podle těchto autorů nesmí být pěstounská péče pojímána jako „dlouhodobá náhradní péče neboli osvojení.“ (Králíčková, str. 78 in Náhradní výchova dětí – možnosti a meze, 2008) Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu, přičemž před tím, než soud rozhodne o svěření do pěstounské péče, je vždy povinen si vyžádat vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí o tom, zda ten, kdo se má stát pěstounem, je vhodnou osobou (§ 45b ZR). Pokud je dítě ve věku, kdy je schopno posoudit obsah pěstounské péče, přihlédne soud také k jeho vyjádření. Výběr vhodných pěstounů a dětí připadajících v úvahu pro pěstounskou péči je uložen obligatorně podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí orgánům sociálně-právní ochrany dětí. Soud však při rozhodování těmito doporučeními není vázán, a to proto, že se jedná o nesporné řízení, kde se uplatní vyhledávací zásada. V rámci působení vyhledávací zásady má soud možnost opatřit si, zkoumat a sám posoudit všechny skutečnosti vedoucí 25

k naplnění účelu pěstounské péče. (Radvanová, str. 59 in Náhradní rodinná péče, představy a skutečnosti, 2009) Pěstounská péče je určena dětem, které z různých důvodů nemohou být osvojeny, dětem, jejichž rodiče k osvojení nedali souhlas nebo také dětem opuštěným, „…, které vyžadují nejen trvalou individuální péči, ale i dlouhodobou výchovu v náhradní

rodině.

Jedná

se

většinou

o

děti

s různými

zdravotními

a

psychomotorickými obtížemi, děti starší, skupiny sourozenců nebo děti jiného etnika.“ (Matějček, a kolektiv, 2002, str. 19) Do pěstounské péče může být svěřeno pouze nezletilé dítě a pěstounem se může stát jen fyzická osoba, která má zdravotní a morální předpoklady pro výkon funkce pěstouna a jež poskytuje záruku řádné výchovy dítěte. Pěstoun či pěstouni jsou důsledně prověřováni ze všech možných hledisek a teprve po splnění náročných kritérií je jim dítě svěřeno do péče. (Mitlöhner, str. 336 in Pocta Sentě Radvanové, 2009) Zákon o rodině připouští svěření dítěte také do společné pěstounské péče manželů. (§ 45a, odst. 3 ZR) V takovém případě vykonávají práva a povinnosti ke svěřenému dítěti manželé společně.

3.4.2. Práva a povinnosti Rozsah vzájemných práv a povinností mezi pěstounem a dítětem je stanoven v § 45c zákona o rodině. Po dobu trvání pěstounské péče je pěstoun nositelem práv a povinností rodičů v oblasti výchovy dítěte. Je však na rozdíl od rodičů povinen se o dítě starat osobně. Právo vychovávat dítě přechází z rodičů na pěstouna v plném rozsahu, avšak právo zastupovat dítě je u pěstouna omezeno jen na běžné věci. Právo spravovat jmění dítěte pěstounovi vůbec nenáleží. Také dítě, které je svěřeno do pěstounské péče, má vůči pěstounovi následující povinnosti: pomáhat podle svých schopností v domácnosti pěstouna a přispívat pěstounovi na úhradu běžných potřeb v případě, že má příjem z vlastní práce a žije ve společné domácnosti s pěstounem. Vyživovací povinnost rodičů k dítěti svěřenému do pěstounské péče trvá i nadále. Díky takto vymezeným právům a povinnostem je ve srovnání s institutem svěření dítěte do péče dle § 45 ZR pěstounská péče takovou formou náhradní rodinné péče, která se vyznačuje předvídatelností a právní jistotou jak pro rodiče, tak i pro dítě a jeho pěstouny. (Králíčková, str. 83 in Náhradní výchova dětí – možnosti a meze, 2008) Pěstounská péče zaniká v den, kdy dítě dosáhne zletilosti, což může podle občanského zákoníku nastat buď dovršením osmnáctého roku věku dítěte anebo před 26

dosažením tohoto věku uzavřením manželství. (§ 8, odst. 2 ObčZ) Existují však i výjimky, kdy je možné pěstounskou péči prodloužit, a to v případě, kdy by dítě stále studovalo, nejdéle však do 26 let dítěte. Pěstounská péče zaniká rovněž úmrtím dítěte nebo pěstouna. Soud zruší pěstounskou péči jen z důležitých důvodů a dále vždy požádá-li o to pěstoun. V praxi se uplatňují dva typy pěstounské péče – individuální a skupinová. Individuální

probíhá

v běžném

rodinném

prostředí,

skupinová

ve

velkých

pěstounských rodinách s manželským párem, v tzv. zařízeních pro výkon pěstounské péče nebo v SOS dětských vesničkách. (Matějček, a kolektiv, 1999, str. 35) Po právní stránce není mezi oběma typy pěstounské péče zásadní rozdíl, avšak podstatným rozdílem je skladba rodiny, která je v druhém případě dána především velkým počtem sourozenců. (Matějček, a kolektiv, 1999, str. 49) Pěstounská péče je placená (odměna pěstounů, příspěvek na úhradu potřeb dítěte, příspěvek při převzetí dítěte nebo příspěvek na zakoupení motorového vozidla). Na rozdíl od individuální pěstounské péče uzavírá pěstoun se zřizovatelem zařízení pro výkon pěstounské péče dohodu o výkonu pěstounské péče v zařízení a pobírá odměnu, která se posuzuje jako plat – je tedy zdravotně a sociálně pojištěn. (§§ 44-47 zákona o SPOD).

3.4.3. Pěstounství a příbuzenství V praxi se objevuje otázka, zda je možné, aby se pěstouny dítěte, které nemůže žít se svými biologickými rodiči, stali jeho prarodiče či jiní příbuzní anebo zda je pro příbuzné dítěte určen institut dle § 45 ZR. Králíčková je toho názoru, že toto nejenže možné je, ale je to i žádoucí. „Není možné vytvářet atmosféru bránící prarodičům a dalším příbuzným ve výkonu pěstounské péče o dítě po dobu, po kterou jejich rodičům v této péči brání překážky, byť subjektivního charakteru, nota bene když je obecně známo, že příbuzní mají k dítěti nejblíže, spíše umožní dítěti styk s rodiči a zpravidla nebudou bránit návratu dítěte domů k rodičům po odpadnutí problémů, resp. po sanaci.“ (Králíčková, str. 85 in Náhradní výchova dětí – možnosti a meze, 2008) Tuto tezi nakonec zakotvuje i nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), který nabude účinnosti 1. 1. 2014. V ustanovení § 962, odst. 2 je v souvislosti s pěstounstvím stanoveno: „Ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká, dá jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to není v souladu se zájmy dítěte.“. 27

3.4.4. Předpěstounská péče (§ 45b, odst. 2) Zákon o rodině upravuje také vztah, který je označován jako předpěstounská péče. Její podstatou je to, aby bylo dítě rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dětí dočasně (nejdéle však na tři měsíce) svěřeno do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem. Předpokladem tohoto rozhodnutí však je, aby mu předcházelo soudní rozhodnutí, jímž bylo dítě svěřeno do ústavní výchovy, případně souhlas rodičů dítěte se svěřením dítěte do péče budoucího pěstouna. Po dobu trvání předpěstounské péče náleží budoucím pěstounům stejné hmotné nároky jako v případě pěstounské péče. Cílem předpěstounské péče je zejména finanční zabezpečení dítěte a budoucího pěstouna do doby pravomocného rozhodnutí soudu o svěření dítěte do pěstounské péče. (Průvodce pro náhradní rodinnou péči, 2009, str. 15)

3.4.5. Pěstounská péče na dobu přechodnou V roce 2006 byl v České republice zaveden nový prvek v systému náhradní rodinné péče – pěstounská péče na přechodnou dobu. Jedná se o individuální formu péče o dítě, která je poskytována po nezbytně nutnou, relativně krátkou dobu v domácnostech pěstounů. Toto pojetí navázalo na britský model profesionální pěstounské péče. (Sobotková, str. 114 in Náhradní výchova dětí – možnosti a meze, 2008) Pěstouny na přechodnou dobu budou pečlivě vybrané a vyškolené osoby, které budou spolupracovat s biologickými rodiči dítěte a vytvářet podmínky, které umožní navrácení dítěte co nejrychleji zpět do biologické rodiny. Nespornou výhodou tohoto institutu je, že dítě nemusí trávit žádný čas v ústavech a dětských domovech a významně se tím snižuje riziko tzv. syndromu citové deprivace. Na druhou stranu je tomuto institutu často vytýkáno, že takto dojde k vytvoření profesionálních pěstounů, jejichž motivace by mohla být pouze materiální. (Bubleová, Frantíková, Vránová, 2011, str. 5-6) Tento institut prozatím není příliš využíván a ani nejsou jasné jeho praktické aspekty, jako například: podle jakých kritérií budou vybírány děti vhodné do přechodné péče, jakým způsobem budou vybírány osoby, které budou péči na přechodnou dobu vykonávat? Co se bude dít s biologickou rodinou dítěte? Irena Sobotková je toho názoru, že do péče na přechodnou dobu by měly být svěřovány děti, jejichž rodina je sice funkční, ale momentálně v krizi. Naopak psychicky deprivované děti je třeba umísťovat do klasických pěstounských rodin s trvalou 28

perspektivou. (Sobotková, str. 115 in Náhradní výchova dětí – možnosti a meze, 2008) „Při veškeré činnosti v oblasti náhradní rodinné péče je třeba mít poctivě na zřeteli, že prioritou je zájem dítěte a uspokojování jeho základních potřeb. Je nutné rozšiřovat síť odborných služeb pro rodiny – prevence a sanace biologických rodin a doprovázení pěstounských rodin.“ (Sobotková, str. 120 in Náhradní výchova dětí – možnosti a meze, 2008)

3.4.6. Pěstounské dávky Podpora státu u druhů náhradní rodičovské péče o nezaopatřené dítě je velmi různorodá a je poskytována v různých podobách - např.: sociální dávky, slevy na dani z příjmu fyzických osob, úhrady stanovených nákladů, započtení doby pojištění či úhrady pojistného apod. Zde stručně popíši sociální dávky pěstounské péče tak, jak jsou představeny na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. (www.mpsv.cz, www.portal.mpsv.cz [on-line] [cit. 2012-5-30]) Dávky upravuje zákon o státní sociální podpoře a kontaktním místem pro podání žádosti je úřad práce. Kromě níže uvedených dávek může vzniknout pěstounovi i dítěti svěřenému do pěstounské péče nárok na další dávky státní sociální podpory, jako například na rodičovský příspěvek, příspěvek na dítě, apod. -

Příspěvek na úhradu potřeb dítěte: nárok na dávku má dítě svěřené do pěstounské péče a po jejím skončení (po 18. roce věku) nejdéle do 26 let, zůstane-li dítě nezaopatřené a ve společné domácnosti s bývalým pěstounem. Výše příspěvku na úhradu potřeb nezaopatřeného dítěte činí 2,3 násobek životního minima dítěte, v případě, že dítě je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby, se příspěvek zvyšuje.

− Odměna pěstouna: Tato dávka je projevem společenského uznání osoby pečující o cizí dítě v pěstounské péči. Výše odměny je stanovena ve výši částky životního minima jednotlivce za každé svěřené dítě. Pečuje-li pěstoun alespoň o tři svěřené děti nebo o jedno svěřené dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II, III, IV, činí odměna pěstouna 5,5 násobek životního minima jednotlivce, přičemž za každé další svěřené dítě se odměna dále zvyšuje. − Příspěvek na převzetí dítěte: Účelem jednorázové dávky je přispět na nákup potřebných věcí pro dítě. Výše příspěvku je stanovena pevnými částkami podle věku dítěte. 29

− Příspěvek na zakoupení motorového vozidla: Dávka náleží pěstounovi, který má v pěstounské péči nejméně čtyři děti. Podmínkou nároku dále je, že vozidlo nesmí pěstoun používat pro výdělečnou činnost. Příspěvek je poskytován ve výši 70 % pořizovací ceny vozidla, resp. ceny opravy vozidla, nejvýše však 100 000 Kč. Pěstounům na přechodnou dobu a dětem v přechodné pěstounské péči taktéž náleží dávky pěstounské péče ze systému státní sociální podpory, a to ve stejném rozsahu jako v ostatních případech svěření dítěte do klasické pěstounské péče. Stejně je tomu tak v případě poručenství, kdy se poručník stará o dítě osobně.

30

II. PRAKTICKÁ ČÁST Nyní se dostávám k praktické části práce. Po mnoha teoretických informacích obsažených v první části se zde zaměřím na poznatky z praxe. Tyto poznatky jsem rozdělila do dvou částí, a to zprostředkování osvojení a pěstounské péče a rozbor mnou vytvořené ankety, kterou jsem zaměřila konkrétně na otázku pěstounství. Rozborem této ankety bychom se měli dozvědět více o zájmu veřejnosti o pěstounskou péči a také o informovanosti lidí o dvou nejčastějších formách náhradní rodinné péče – osvojení a pěstounské péči.

4. Zprostředkování osvojení a pěstounské péče Kapitolu o zprostředkování osvojení a pěstounské péče jsem se rozhodla do své práce zařadit, jelikož si myslím, že doplňuje informace důležité pro naplnění mnou stanoveného cíle práce. Navštívila jsem proto obecní úřad v Klatovech (obec s rozšířenou působností a místo mého trvalého pobytu), kde jsem měla domluvenou schůzku se sociální pracovnicí specializující se na náhradní rodinnou péči. Kvůli aktuální velké vytíženosti sociálních pracovníků jak v Klatovech, tak poté i na krajském úřadě v Plzni, jsem se však se svými dotazy musela nakonec obrátit na pracovníky Ministerstva práce a sociálních věcí. Zde jsem absolvovala dva dlouhé telefonické hovory s paní Bc. Annou Valovou z Odboru rodiny a ochrany práv dětí. Tato paní pracuje v oboru již 15 let a před svým umístěním na ministerstvo působila také jako sociální pracovnice jak na obecním, tak na krajském úřadě. Právě z tohoto důvodu byl pro mě rozhovor s ní velmi cenným zdrojem informací při zjišťování, co všechno žadatel o náhradní rodinnou péči musí absolvovat. Jelikož je proces zprostředkování náhradní rodinné péče velice složitou záležitostí, rozhodla jsem se jej i přes získání mnoha hodnotných informací z rozhovoru s paní Valovou doplnit i údaji vyhledanými z dalších zdrojů. Pravidla pro zprostředkování osvojení a zprostředkování pěstounské péče vymezuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Do procesu zprostředkování patří vyhledání dětí vhodných k osvojení či k pěstounské péči, nalezení vhodných 31

osvojitelů nebo pěstounů pro tyto děti a dále také odborná příprava fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny a zajištění osobního seznámení dítěte a této osoby (§ 19a, odst. 1 zákona o SPOD). Zájemci o oba typy náhradní rodinné péče si musí podat žádost o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny na příslušném odboru obecního řadu obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu a doložit zákonem stanovené doklady (doklad o státním občanství nebo o povolení k trvalému pobytu na území ČR, opis z evidence Rejstříku trestů (narozdíl od výpisu z Rejstříku trestů jsou v opisu vidět i vyhlazené trestné činy), zprávu o zdravotním stavu, údaje o ekonomických a sociálních poměrech, atd.). Zákonem nejsou stanoveny jednotlivé tiskopisy a proto má každý úřad vytvořeny své formuláře. (Bubleová, Vránová, Vávrová, Frantíková, Vančáková, 2010, str. 16) Jelikož jsem na obecním úřadě v Klatovech při schůzce se sociální pracovnicí dostala do ruky celý soubor formulářů, který žadatel obdrží k vyplnění, chce-li se stát osvojitelem nebo pěstounem, zařadila jsem tyto tiskopisy pro lepší představu mezi přílohy (Příloha č. 1-11). Tyto tiskopisy jsem vložila mezi přílohy přesně v tom pořadí, v jakém jsou za sebou ve zmíněném souboru formulářů. Protože jsou některé listy v souboru dvakrát (pro ženu a pro muže žádající o dítě do společné péče), doplnila jsem tyto přílohy poznámkou „2x“ v pravém horním rohu přílohy. To samé jsem udělala s Přílohou č. 1, která je obsahově naprosto totožná jak pro uchazeče, tak pro uchazečku, a liší se pouze v ženském a mužském rodě (např. osobní údaje „uchazeče“ a osobní údaje „uchazečky“). Žadatel musí být občanem České republiky nebo cizincem, který je přihlášen k pobytu na území České republiky alespoň 365 dnů (§ 20, odst. 1 zákona o SPOD). Zprostředkování pak zajišťují krajské úřady a Ministerstvo práce a sociálních věcí. S jednotlivými formami náhradní rodinné péče a s celým procesem zprostředkování seznámí žadatele sociální pracovnice a dohodne s žadateli návštěvu jejich domácnosti. Na základě této návštěvy vypracuje sociální pracovnice zprávu, ve které žadatele doporučí či nedoporučí k zařazení do evidence. Kopii kompletní spisové dokumentace žadatelů pak obecní úřad neprodleně předá krajskému úřadu. V tuto chvíli může být spis žadatele buď rovnou zamítnut, nebo postupuje dál k tzv. odbornému posouzení, jehož prostřednictvím rozhoduje krajský úřad o zařazení žadatelů do evidence. V příručce Průvodce pro náhradní rodinnou péči Ministerstva práce a sociálních věcí (2009, str. 5) se uvádí, že součástí odborného posouzení je i posuzování bezúhonnosti (aby se předešlo případům, kdy by mohla být ohrožena 32

mravní výchova dítěte). Já jsem se však od paní Valové z MPSV dozvěděla, že nesplněním podmínky bezúhonnosti se žadatel k odbornému posouzení ani nemusí dostat. (Zde si Anna Valová vzpomněla na 3 případy, jejichž vyřízení žádosti bylo kvůli nesplnění podmínky bezúhonnosti zamítnuto a v nichž se žadatelé proti rozhodnutí odvolali. Ve dvou z těchto případů bylo odvolání zamítnuto, zato ve třetím případu bylo žadatelům vyhověno. Jednalo se o manželský pár, kde pán byl před dvanácti lety souzen za odcizování benzínu z aut na parkovišti. Jelikož byl však tento muž tehdy ještě v mladistvém věku a jeho nynější partnerka nemohla mít děti ze zdravotních důvodů, byl tento pár nakonec do evidence zařazen.) Co je tedy součástí odborného posouzení? „V rámci odborného posouzení žadatelé absolvují psychologické vyšetření a posudkový lékař provede posouzení jejich zdravotního stavu. Odborné posouzení zahrnuje také přípravu žadatelů, která se zaměřuje na specifická témata související s náhradní rodinnou péčí a schopnosti pečovat o přijaté dítě.“ (Průvodce pro náhradní rodinnou péči, 2009, str. 5) U žadatelů se mimo jiné posuzuje také motivace, která vede k žádosti o osvojení dítěte nebo svěření dítěte do pěstounské péče, případně i vztah a prostředí v rodině. Po posouzení zjištěných skutečností krajský úřad žadatele do evidence buď zařadí, nebo nikoli. Proti negativnímu rozhodnutí se žadatelé mohou odvolat k Ministerstvu práce a sociálních věcí prostřednictvím orgánu, který rozhodnutí vydal. Krajský úřad vyhledává pro děti vedené v jeho evidenci nejvhodnější žadatele z jeho evidence. Krajský úřad pak přihlíží k doporučení poradního sboru pro zprostředkování náhradní rodinné péče. Poradní sbor je tvořen odborníky z oboru pediatrie, psychologie, pedagogiky, zástupci školských, zdravotnických nebo sociálních zařízení pro výkon ústavní výchovy a zaměstnanci krajského úřadu a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. Jeho úkolem je doporučit pro konkrétní dítě vhodného žadatele, nikoli naopak, jelikož rozhodující je vždy zájem a blaho dítěte. Pokud je krajským úřadem po projednání v poradním sboru vybrán pro dítě, které je v evidenci dětí vedené tímto krajským úřadem, vhodný žadatel, oznámí krajský úřad neprodleně tuto skutečnost vybranému žadateli formou oznámení o vhodnosti. Toto oznámení má účinnost 30 dnů (počítáno ode dne, kdy bylo žadateli písemné oznámení doručeno), během nichž má žadatel právo seznámit se s dítětem, a ten, u něhož se dítě nachází, je povinen toto seznámení umožnit. Tato lhůta slouží taktéž pro podání žádosti o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů nebo do péče 33

budoucích pěstounů (tzv. předpěstounská péče). (www.mpsv.cz [on-line] [cit. 2012-65]) Po umístění dítěte do péče budoucích osvojitelů nebo do péče budoucích pěstounů má žadatel 3 měsíce na to, aby podal žádost k příslušnému soudu o osvojení dítěte nebo o svěření dítěte do pěstounské péče. Tato lhůta tří měsíců slouží v podstatě také k tomu, aby se žadatel, ale i dítě rozhodli, zda chtějí pokračovat ve vyřizování umístění dítěte do náhradní rodinné péče. (Z vyprávění Anny Valové zde mohu uvést příklad z praxe, kdy se třináctiletá holčička po dvou měsících v předpěstounské péči rozhodla, že by se ráda vrátila do ústavu, jelikož už zde byla zvyklá.) V případě, že se krajskému úřadu nepodaří zprostředkování ve lhůtě 3 měsíců od zařazení dítěte do evidence nebo po dobu 3 let pro žadatele zařazeného do evidence, je žádost postoupena ministerstvu na celorepublikovou úroveň (do evidence MPSV se prý podle Valové dostávají většinou děti věkově starší, jiného etnika či děti nějakým způsobem postižené). Jestliže i zde ke zprostředkování v zákonem stanovené lhůtě nedojde, postoupí ministerstvo věc – se souhlasem žadatele – na Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně ke zprostředkování náhradní rodinné péče ve vztahu k cizině. Při zprostředkování je třeba mít neustále na zřeteli hlavně zájem dítěte. Proto je dítěti vždy „… vybírána taková rodina, která je připravena přijmout dítě právě takové, jaké je.“ (Bubleová, Frantíková, Vránová, 2011, str. 20) I po převzetí dítěte je však třeba mít na paměti, že bude nutné pro dítě zařídit některé věci, jako například: zaregistrovat dítě u obvodního pediatra, u zdravotní pojišťovny,

přihlásit

dítě

ve

škole

nebo

přihlášení

dítěte

k trvalému

pobytu. (Bubleová, a kolektiv, 2007, str. 96-97) Na závěr této kapitoly o zprostředkování osvojení a pěstounské péče bych zde ráda zmínila připravovanou novelu zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, o které se paní Valová v rozhovoru se mnou často zmiňovala. Jedná se o novelu, která by měla vstoupit v účinnost 1. 1. 2013 a která by upravovala některá dosud platná ustanovení týkající se náhradní rodinné péče. Např. zprostředkování náhradní rodinné péče by poté zajišťovaly pouze krajské úřady a dále Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně, nikoliv také MPSV jako doposud. Další změnou by byly i častější kontroly v náhradních rodinách, které by se účinností novely konaly dokonce jednou až dvakrát za měsíc (nyní musí být prováděny minimálně jednou za 3 měsíce a po prvním půlroce minimálně jednou za 6 měsíců), a tzv. doprovázení rodin, což velmi zjednodušeně řečeno spočívá v určení konkrétní osoby 34

či např. neziskové organizace, která se o danou pěstounskou rodinu „stará“ a pomáhá jí řešit jak různé problémové situace, tak i právní záležitosti týkající se náhradní rodinné péče.

35

5. Rozbor ankety Mým cílem v tomto bodě praktické části bakalářské práce bylo analyzovat postoj veřejnosti k možnosti přijetí dítěte do pěstounské péče. Jako nejvhodnější metoda pro tento záměr se mi jevilo vytvoření ankety, jelikož tento způsob je podle mého názoru rychlý, srozumitelný a dobře vyhodnotitelný. Značnou výhodou je také časová nenáročnost pro respondenty, což podle mě zvyšuje jejich ochotu zúčastnit se výzkumu (na rozdíl např. od individuálních rozhovorů). Vzorek respondentů byl vybrán metodou samovýběru a příležitostného výběru. Metoda samovýběru spočívá v tom, že potencionálním respondentům nabídneme možnost se do výzkumu zapojit, ale je na nich, zda tuto nabídku přijmou, nebo nikoli. Jde tedy o princip dobrovolného a aktivního projevení zájmu se výzkumu zúčastnit. Metoda příležitostného výběru je postavena na využití příležitostí, které se výzkumníkovi naskytnou, pro získání dalších účastníků pro jeho výzkum. (Miovský, 2006) Respondenty pro svůj výzkum jsem získávala prostřednictvím rozeslání ankety spolu s průvodním textem informujícím o účelu mého výzkumu celému mailing-listu společně s prosbou o další přeposlání. Dále jsem využila příležitostí požádat o vyplnění ankety osoby z pracovního i osobního prostředí mého i mých známých. V prvních několika otázkách ankety zjišťuji pohlaví, věk, rodinný stav, pravidelný příjem respondenta a to, zda dotyčný/á má či nemá děti a případně jejich počet. Co se týče otázek zkoumajících počet dětí a pravidelný příjem respondentů, nejsou ve vyhodnocování ankety rozebírány, jelikož mi nejsou známa přesná kritéria v těchto oblastech pro získání dětí do pěstounské péče. Následuje ústřední otázka ankety, a to zda by dotazovaný/á přijal/a dítě do pěstounské péče, s požadavkem na zdůvodnění odpovědi v dalším bodě ankety. V dalších otázkách se zajímám o to, jak staré by přijaté dítě mělo být, zda by potencionálnímu pěstounovi vadilo přijetí dítěte jiného etnika nebo přijetí dítěte postiženého. Uvědomuji si, že tyto otázky jsou osobnějšího rázu, proto jsem zdůvodnění odpovědi na ně ponechala na rozhodnutí respondentů. V posledních bodech ankety se snažím zjistit, jakou formu náhradní rodinné péče (pěstounská péče nebo osvojení) by účastník výzkumu volil jako pro něj přijatelnější. I pro tuto odpověď mě zajímalo zdůvodnění.

36

Nyní následuje samotné vyhodnocení výsledků výsledk ankety doplněné dopln o grafy pro lepší a přehlednější jší znázornění: znázorn

Graf č. 1 – Zhodnocení hodnocení odpovědí odpov celého výzkumného souboru (tříděného ného podle pohlaví) na ústřední otázku: „Přijali ijali byste dítě dít do pěstounské péče?“

Přijali byste dítě do pěstounské péče? 76% 80%

59%

60% 33%

40%

24%

ženy 8%

20%

0%

muži

0% ANO

NE

ANO, ale pouze pokud jde o děti příbuzných či známých

Zdroj: vlastní zpracování

Celkově mi na anketu odpovědělo odpov 110 respondentů, z toho 81 žen a 29 mužů. muž V grafu č. 1 máme v procentech znázorněné znázorn kladné a záporné odpovědi di na ústřední úst otázku ankety. Můžeme tedy vidět, vid že k přijetí dítěte do pěstounské péče če by byly ochotnější ochotn ženy. V průběhu hu zpracování výsledků výsledk ankety se jevilo jako užitečné vydělit vyd zvlášť kategorii „ANO, ale pouze pokud jde o děti d příbuzných čii známých“. Zajímavé je jistě jist zjištění, že tato odpověď ěď se objevila výhradně u žen. Důvodem může ůže být větší empatie vůčii blízkým, pocit zodpovědnosti zodpov za jejich blaho a štěstí stí nebo také projekce mateřských citů.

Graf č. 2 – Zhodnocení hodnocení odpovědí odpov žen na ústřední otázku

Odpovědi žen ANO

8% 33%

NE

59% ANO, ale pouze pokud jde o děti příbuzných nebo známých

Zdroj: vlastní zpracování

37

Graf č.. 2 nám ukazuje, že z celkového počtu 81 žen odpovědělo lo 27 žen (33 %), že by byly ochotné přijmout ijmout dítě dít do pěstounské péče. 48 z nich (59 %) by si dítě dít do pěstounské péčee nevzalo a 6 žen (8 %) by přijalo pouze dítě příbuzného íbuzného či známého, pokud by to situace vyžadovala.

Graf č. 3 – Zhodnocení hodnocení odpovědí odpov mužů na ústřední otázku

Odpovědi mužů 24% ANO 76%

NE

Zdroj: vlastní zpracování

Z grafu č.. 3 vidíme, že z celkového počtu 29 mužů odpovědělo lo 7 mužů muž (24 %), že by byli ochotni přijmout ijmout dítě dít do pěstounské péče. 22 z nich (76 %) by si dítě dít do pěstounské péčee nevzalo. Jak již bylo zmíněno zmín u grafu č.. 1, žádný z mužů se svou odpovědí nezařadil adil do kategorie „ANO, ale pouze pokud jde o děti d příbuzných či dě známých“.

Graf č. 4 – Zhodnocení odpovědí odpov celého výzkumného souboru na ústřední řední otázku: „P „Přijali byste dítě do pěstounské stounské péč péče?“

Přijali byste dítě do pěstounské péče? 5%

ANO 31% NE

64% ANO, ale pouze pokud jde o děti příbuzných či známých

Zdroj: vlastní zpracování

38

Rozhodla jsem se vložit do své práce také graf č. 4, ze kterého můžeme ůžeme vyčíst vy skladbu respondentů ochotných, resp. neochotných přijmout p dítě do pěstounské stounské péče pé nezávisle na pohlaví.

5.1 Rozbor kladných odpovědí odpov na ústřední ední otázku: „Přijali „P byste dítě do pěstounské stounské pé péče?“ Graf č. 5 – Ženy eny ochotny přijmout př dítě do pěstounské péče z hlediska věku ěku

Ženy ochotny přijmout dítě do pěstounské péče z hlediska věku 11% 18-29 let

15%

30-39 let

11%

63%

40-49 let 50 a více let

Zdroj: vlastní zpracování

Graf č. 6 – Muži uži ochotni přijmout př dítě do pěstounské péče z hlediska věku

Muži ochotni přijmout dítě do pěstounské péče z hlediska věku 29%

28%

18-29 let 30-39 let

14%

40-49 let

29%

50 a více let

Zdroj: vlastní zpracování

V grafu č. 5 a 6 můžeme žeme pozorovat, pozorovat že největší tší procento žen ochotných přijmout p dítě do pěstounské péčee spadá do věkové v kategorie 18-29 29 let, zatímco ostatní věkové v kategorie jsou zastoupeny minimálně. minimáln U mužů je situace rozdílná – největší zastoupení mužů s kladnou odpovědí odpov je ve věkové kategorii 40-49 49 let a 50 a více let, 39

těsně za nimi následuje v početnosti kategorie 18-29 29 let a nejmenší zastoupení je ve věkové skupině 30-39 39 let.

Graf č. 7 – Rodinný odinný stav osob ochotných přijmout p dítě do pěstounské péče

Rodinný stav osob ochotných přijmout dítě do pěstounské péče 15% 41%

svobodný/á ženatý/vdaná rozvedený/á

44%

ovdovělý/á

Zdroj: vlastní zpracování

Z grafu č. 7 je zřejmé, ejmé, že největší nejv počet osob s kladnou odpovědí ědí na hlavní otázku ankety spadá do kategorie ženatý/vdaná. ženatý/vdaná Hned v závěsu su co do početnosti poč následuje kategorie svobodný/á.. Mezi těmito t kategoriemi nemusí být takový rozdíl, jak by někdo mohl očekávat, ekávat, jelikož v dnešní době existuje mnoho párů, ů, které žijí klasickým rodinným životem, pouze nejsou oficiálně oficiáln sezdáni. Nikdo z mých respondentů respondent v kategorii kladných odpovědí odpov se nenacházel v kategorii ovdovělý/á.

Graf č. 8 – Požadovaný ožadovaný věk vě dítěte přijímaného do pěstounské péče

Požadovaný věk dítěte přijímaného do pěstounské péče 6% 3%

0-3 let

29%

4-6 let 7-10 let

62%

11-15 let 16-18 let

Zdroj: vlastní zpracování

40

nadpolovi většina účastníků výzkumu by si vybrala dítě dít Graf č. 8 nám ukazuje, že nadpoloviční z věkové kategorie 0-33 let. Procento účastníků ú s přibývajícím ibývajícím věkem přijímaného p dítěte te klesá. Tento výsledek výslede pro mě není překvapivý, ekvapivý, jelikož je logické, že čím mladší dítě respondent přijme, ijme, tím je větší v šance vychovat ho dle svého přesvě řesvědčení.

Graf č. 9 – Ochota přijmout ijmout dítě dít jiného etnika

Zda by vadilo jiné etnikum dítěte 3%

ANO

44%

53%

NE nevyplněno

Zdroj: vlastní zpracování

V grafu č. 9 si můžeme žeme všimnout celkem vyrovnaných v výsledků v obou kategoriích. Tato vyrovnanost měě osobně osobn překvapila, protože bych očekávala ekávala větší v obavu z genetických a kulturně podmíněných podmín vlivů u dítěte jiného etnika.

Graf č. 10 - Ochota přijmout řijmout dítě dít jiného etnika (srovnání žen a mužů)

Zda by vadilo jiné etnikum dítěte 72%

80% 70% 60%

48%

52%

50%

ženy

40%

muži

30% 14%

20% 10%

14% 0%

0% ANO

NE

neodpověděl

Zdroj: vlastní zpracování

41

Pro zajímavost vkládám graf č. 10,, který srovnává muže a ženy z hlediska ochoty přijmout dítě jiného etnika. Z tohoto grafu můžeme vyčíst, íst, že jiné etnikum dítěte dít by bylo překážkou ve větším ětším procentu pro muže.

Graf č. 11 - Ochota přijmout řijmout do ppěstounské péče postižené dítě

Zda by vadilo, kdyby dítě přijímané do pěstounské péče bylo nějak postižené 3% ANO

32%

NE

65%

nevyplněno

Zdroj: vlastní zpracování

U této otázky většina tšina účastníků úč výzkumu zvolila odpověď,, že by pro ně n při přijetí dítěte do pěstounské stounské péče péč bylo překážkou jeho případné postižení tižení (jak vidíme z grafu č. 11).

Graf č. 12 - Ochota přijmout řijmout do ppěstounské péče postižené dítě (srovnání žen a mužů)

Zda by vadilo postižené dítě 67% 70%

57%

60% 50% 33%

40%

ženy

29%

30% 14%

20% 10%

muži

0%

0% ANO

NE

neodpověděl

Zdroj: vlastní zpracování

V grafu č. 12 opětt uvádím pro zajímavost srovnání žen a mužů v jejich odpovědích odpov na otázku týkající se ochoty přijmout p do pěstounské péče postižené dítě ítě. Překvapilo mě, 42

že postižení dítěte te by bylo překážkou p pro větší tší procento žen než mužů. muž Myslím si, že to může být způsobeno sobeno tím, že postižení dítěte dít klade větší tší nároky na ženu co do péče pé o něj.

Graf č. 13 – Důvody, vody, proč by ženy přijaly dítě do pěstounské péče

Důvody, proč by ŽENY přijaly dítě do pěstounské péče pomoci dítěti a poskytnout mu domov

7%

11%

41%

neplodnost jiné

41%

nevyplněno

Zdroj: vlastní zpracování

Graf č. 14 – Důvody, vody, proč by muži přijali dítě do pěstounské péče

Důvody, proč by MUŽI přijali dítě do pěstounské péče

pomoci dítěti a poskytnout mu domov

14%

neplodnost 43%

14%

"byl jsem v DD jako dítě a nechci, aby tam byly i jiné děti"

29%

nevyplněno

Zdroj: vlastní zpracování

Když si prohlédneme grafy č. 13 a 14, zjistíme, že nejčastě častěji zdůvodňovali respondenti – muži i ženy svou odpověď, odpov proč by přijali dítě do pěstounské ěstounské péče, pé jako touhu pomoci dítěti ti a poskytnout mu domov. Druhou nejčetnější nej ější odpovědí odpov u obou pohlaví bylo přijetí ijetí dítěte dítě z důvodu neplodnosti. U mužů měě při př vyhodnocování 43

ankety zaujala odpověď, ěď, kterou sice napsal pouze jeden účastník ú (tento jeden účastník ú znázorňuje četnost etnost 14 % všech odpovědí), odpov dí), ale zdála se mi natolik zajímavá, že jsem ji uvedla do grafu jako samostatný druh odpovědi. odpov di. Tento pán mi do zdůvodnění zd své odpovědi di napsal, že byl v dětském domově a nepřál ál by si, aby tam musely muse skončit i jiné děti. ti. Náhodou jsem se tedy dozvěděla, dozv la, že mezi mými respondenty byl minimálně minimáln jeden účastník, astník, který má zkušenost s ústavní péčí.

5.2 Rozbor záporných odpovědí odpov na ústřední ední otázku: „Přijali „P byste dítě do pěstounské ěstounské péče?“ pé Graf č. 15 – Ženy neochotny přijmout p dítě do pěstounské péče z hlediska věku vě

Ženy neochotny přijmout dítě do pěstounské péče z hlediska věku 23%

18-29 let

27%

30-39 let 27%

23%

40-49 let 50 a více let

Zdroj: vlastní zpracování

Graf č. 16 – Muži uži neochotni přijmout p dítě do pěstounské péče z hlediska věku vě

Muži neochotni přijmout dítě do pěstounské péče z hlediska věku 18-29 let

27%

36%

30-39 let 40-49 let

23% 14%

50 a více let

Zdroj: vlastní zpracování

Z grafu č. 15 a 16 můžeme mů vidět, že jak u žen, tak u mužůů jsou procentuální zastoupení jednotlivých věkových v kových kategorií dost vyrovnané. Pouze mě m zaujalo, že muži ve věku ku 50 a více let jsou nejčastěji nej zastoupeni jak v grafu č. 6 o ochotě přijmout 44

ku, tak v tomto grafu o neochotě přijmout dítě z hlediska hledis věku. Je to dítě z hlediska věku, nejspíš z důvodu, vodu, že tato věková v kategorie respondentů – mužů je v mé anketě nejčetněji zastoupena.

Graf č. 17 – Rodinný odinný stav osob neochotných přijmout p dítě do pěstounské stounské péče péč

Rodinný stav osob neochotných přijmout dítě do pěstounské péče 17%

27% svobodný/á ženatý/vdaná rozvedený/á

56%

ovdovělý/á

Zdroj: vlastní zpracování

Graf č. 17 demonstruje nejčetnější nej zastoupení respondentů se zápornou odpovědí odpov na hlavní otázku ankety v kategorii ženatý/vdaná. Je zajímavé srovnání tohoto grafu a grafu č. 7 v porovnání zastoupení v kategorii svobodný/á, kde nám vychází větší v procento respondentůů této kategorie s kladnou odpovědí na otázku, zda by přijali p dítě do pěstounské péče. če. Toto zjištění mě udivilo. Spíše bych očekávala oč opačné procentuální hodnoty kladných a záporných odpovědí odpov na ústřední ední otázku v kategorii svobodný/á.

45

Graf č. 18 – Důvody, vody, proč by ženy nepřijaly dítě do pěstounské péče

Důvody, proč by ŽENY nepřijaly dítě do pěstounské péče věk (ať nízký či vysoký)

2% 6% 27% 19%

mám/v budoucnu chci mít vlastní děti preferuji adopci

23%

23%

nejsou na to podmínky (finanční, prostorové, absence partnera, …) neuvažuji o tom, necítím se na to nevyplněno

Zdroj: vlastní zpracování

Graf č. 19 – Důvody, vody, proč by muži nepřijali dítě do pěstounské péče

Důvody, proč by MUŽI nepřijaly dítě do pěstounské péče věk (ať nízký či vysoký) 9% 9%

32%

9%

neuvažuji o tom, necítím se na to, nic o pěstounské péči nevím preferuji adopci mám/v budoucnu chci mít vlastní děti

18% 23%

nejsou na to podmínky (finanční, prostorové, časové, …) nevyplněno

Zdroj: vlastní zpracování

Pokud se podíváme na grafy č. 18 a 19, vidíme, že skladba druhůů odpovědí odpov účastníků ankety ženského i mužského mužskéh pohlaví je stejná, pouze v některých kterých bodech se liší 46

četností odpovědí. dí. Vidíme, že nejvíce respondentů (u obou pohlaví) uvedlo jako svou odpověď, proč by nepřijali nepř dítě do pěstounské péče, věk. Do čtvrtého místa nejčetnějších důvodůů na základní otázku zařadili adili respondenti (jak ženského, tak mužského pohlaví) také zdůvodnění jako preferování adopce či touha po vlastních dětech. Větší tší rozdíl zde shledávám pouze u procentuálního zastoupení odpovědí, odpov kdy se dotyčný/á na pěstounství stounství necítí (ženy 6 %, muži 23 %) a kdy podle účastníků ú nejsou k přijetí dítěte ěte te do rodiny vhodné podmínky (ženy 19 %, muži 9 %). Tento rozdíl si nijak nevysvětluji nevysvětluji a nemyslím si, že by byl pro nás nějakou n zásadní informací.

Graf č. 20 – „Která Která forma (pěstounská (p péče nebo osvojení) by se Vám zdála pro Vás vhodnější?“

Osvojení vs. pěstounská péče? 18% 16%

OSVOJENÍ 66%

PĚSTOUNSKÁ PÉČE nevyplněno

Zdroj: vlastní zpracování

Jako předposlední edposlední bod mé ankety jsem uvedla otázku, která měla měla mé respondenty rozdělit lit do dvou skupin: na ty, kteří upřednostňují adopci, a ty,, kteří kteř by raději volili pěstounskou péči. Z grafu č. 20 vyplývá, že převážná většina tšina (66 % respondentů) respondent by preferovala adopci. Při pročítání zdůvodnění zdů odpovědí na tuto otázku jsem se často setkávala s názorem, že by respondenti adopci upřednostnili proto, že u pěstounské ěstounské péče pé by se obávali situace, ve které by jim bylo dítě,, na které jsou již zvyklí a mají k němu vytvořenou enou citovou vazbu, odebráno a vráceno zpět zp t biologickým rodičům. rodi Z rozhovoru s paní Valovou z MPSV jsem se dozvěděla, la, že možnost požádat o navrácení dítěte z pěstounské ěstounské rodiny mají sice také příbuzní p z širší biologické rodiny, 47

avšak není třeba, aby se toho potencionální pěstouni obávali natolik, jak jsem při vyhodnocování ankety zjistila. Za svou patnáctiletou praxi v oboru prý paní Valová zažila pouze 2-3 případy, kdy bylo dítě pěstounům odebráno kvůli navrácení dítěte původní rodině. Když jsem se zajímala o to, jak je možné, že se tak stává pouze takto zřídka, bylo mi Annou Valovou odpovězeno, že příčinu není tak jednoduché určit. Vysvětlením prý ale může být to, že pokud je rodina natolik dysfunkční, že se z ní dítě dostane do náhradní rodinné péče, není příliš časté, aby se situace v původní rodině upravila natolik, aby se do ní mohlo dítě vrátit. Dalším vysvětlením může být prý také to, že i když by původní rodina svou situaci, kvůli níž o dítě přišla, zásadně upravila k lepšímu, mohl by soud rozhodnout, že jelikož je dítě v pěstounské rodině např. už 5 let, má se tam dobře a je tam zvyklé, ponechá ho soud v náhradní rodinné péči, protože je to pro dítě lepším řešením – čímž se opět dostáváme ke klíčovému principu, že nejdůležitější je vždy zájem a blaho dítěte. Na základě zdůvodnění respondentů v posledním bodě ankety jsem došla k názoru, že z převážné většiny jsou lidé alespoň průměrně informováni o náhradní rodinné péči, jelikož je z jejich odpovědí patrné, že dokáží identifikovat základní rozdíly mezi dvěma nejčastějšími formami náhradní rodinné péče – osvojením a pěstounskou péčí. Mezi nejčastější odpovědi, které mě k tomuto názoru vedly, byly již zmíněné obavy z odebrání dítěte pěstounům, snazší legislativa při přijímání dítěte do pěstounské péče, plná odpovědnost při osvojení dítěte i po právní stránce, atd.

48

Závěr Cílem mé práce bylo poskytnutí ucelených informací případnému žadateli o svěření dítěte do náhradní rodinné péče a zjištění úrovně informovanosti veřejnosti o problematice náhradní rodinné péče. Osobně si myslím, že jsem se tohoto úkolu zhostila s velkou pílí a snahou sdělit, v závislosti na rozsahu práce, to nejdůležitější. Při psaní práce jsem se nevyhnula ani některým problémům. Nejzásadnějším z nich bylo, když mi odřekla schůzku sociální pracovnice obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Její znalosti o zprostředkování náhradní rodinné péče a zkušenosti z praxe pro mě měly být základním zdrojem pro první kapitolu praktické části. Musela jsem tedy situaci řešit sháněním jiného zdroje s alespoň stejnými zkušenostmi, kterým se pro mě stala Bc. Anna Valová z Ministerstva práce a sociálních věcí. Právě s ní jsem poté vedla dva dlouhé rozhovory, ve kterých mi vysvětlila celý proces zprostředkování i s osobními poznatky z její dlouholeté praxe. Další situací, která mi zprvu dělala problémy, byla nadměrná návratnost mnou vytvořené ankety respondenty. Rozbor ankety mi proto zabral, řekla bych, až nezdravě velké množství času. Avšak i s tímto jsem se nakonec vypořádala a nyní to beru jako pozitivní fakt, jelikož se díky tomu stal rozbor mé ankety ještě důvěryhodnějším výzkumem. Kromě problémů, které se mi při psaní práce vyskytly, bych zde ráda zmínila i mnou interpretované pokroky v oblasti náhradní rodinné péče. Oblast náhradní rodinné péče je neustále se rozvíjející problematikou, což přispívá k dalšímu a dalšímu vylepšování této oblasti. Na mysli mám např. již v třetí kapitole zmíněný celkem nový (z roku 2006) institut pěstounské péče na přechodnou dobu, který shledávám jako velký pokrok v oblasti náhradní rodinné péče u nás a příležitost pro děti, jejichž rodina je momentálně v krizi, vyhnout se ústavním zařízením. Tento nový prvek v systému náhradní rodinné péče však není zatím příliš využíván, zřejmě proto, že dosud nejsou jasné některé jeho aspekty. V tomto bodě vidím mezeru v systému náhradní rodinné péče, kterou je třeba k naplnění účelu tohoto institutu zacelit. Dalším pokrokem v oblasti náhradní rodinné péče je také připravovaná novela zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, která by měla nabýt účinnosti 1. 1. 2013. Více se touto novelou zabývám v závěru první kapitoly praktické části, avšak v krátkosti bych řekla, že jejím přínosem budou např. častější kontroly sociálních pracovníků v náhradních rodinách a také tzv. doprovázení rodin. 49

V závěru bych ráda uvedla, že jsem se v souvislosti s vypracováním své práce setkala s velkým množstvím materiálů týkajících se náhradní rodinné péče. Jsem toho názoru, že zájemcům o náhradní rodinnou péči jsou hlavně na internetových stránkách k dispozici skvěle zpracované informační letáky, praktické příručky a průvodci, a to jak ze strany státních úřadů (Ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí), tak ze strany nejrůznějších občanských sdružení (Rozum a Cit, Středisko náhradní rodinné péče, Fond ohrožených dětí a jiné). V tomto směru došlo v oblasti náhradní rodinné péče nepochybně k velkému zlepšení, protože v roce 1999 si v publikaci Náhradní rodinná péče od Zdeňka Matějčka stěžují Věduna Bubleová a Jiří Kovařík na nedostatečnou přípravu a odborné vedení žadatelů a nízkou komunikaci a spolupráci všech institucí v oblasti náhradní rodinné péče (Matějček, a kolektiv, 1999, str. 42). Pouze nejednotnost a různé vysvětlování některých pojmů náhradní rodinné péče mě zprvu nemile překvapily. Pokud se ale člověk danému tématu chvíli věnuje a zajímá se o něj, není ani toto velkou překážkou pro získání kvalitních informací o problematice náhradní rodinné péče.

50

Seznam použité literatury: Tištěná literatura: BUBLEOVÁ, Věduna, a kolektiv. Pěstouni mají právo na služby: praktický průvodce pro náhradní rodinnou péči. Praha: Občanské sdružení Rozum a cit, 2007. BUBLEOVÁ, Věduna, FRANTÍKOVÁ, Jana, VRÁNOVÁ, Lucie. Základní informace o pěstounské péči a péči poručníka. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2011. BUBLEOVÁ, Věduna, VRÁNOVÁ, Lucie, VÁVROVÁ, Alena, FRANTÍKOVÁ, Jana, VANČÁKOVÁ, Martina – Středisko náhradní rodinné péče. Průvodce náhradní rodinnou péčí. 4. vyd. Praha: Spolu dětem o.p.s., 2010. GILLERNOVÁ, Ilona, KEBZA, Vladimír, RYMEŠ, Milan, a kolektiv. Psychologické aspekty změn v české společnosti:člověk na přelomu tisíciletí. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-802-4727-981. HOLUB, Milan, NOVÁ, Hana, PTÁČEK, Lubomír, HYKLOVÁ SLADKÁ, Jana. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. Praha: Leges, 2011. ISBN 978-80-87212-96-7. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo. 2. opr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. ISBN 80-723-9104-6. KOLOKVIUM I. Náhradní výchova dětí – možnosti a meze. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2008. ISBN 978-80-87146-05-7. KOLOKVIUM II. Náhradní rodinná péče – představy a skutečnost. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009. ISBN 978-80-87146-25-5. MATĚJČEK, Zdeněk, a kolektiv. Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-717-8304-8. MATĚJČEK, Zdeněk, a kolektiv. Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-637-3. MATĚJKOVÁ, Jana. Náhradní rodinná výchova. Praha, 2010. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze. MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006. PLECITÝ, Vladimír, SKŘEJPEK, Michal, SALAČ, Josef, ŠÍMA Alexander. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-139-7. Průvodce pro náhradní rodinnou péči. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2009. 51

SPIRIT, Michal. Soukromé právo (vybrané otázky). 2. vydání. Praha: Oeconomica, 2008. ISBN 978-80-245-1327-0. ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. ISBN 975-80-7357-230-3. WINTEROVÁ, Alena, DVOŘÁK, Jan. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Praha: ASPI - Wolters Kluwer, 2009. ISBN 978-80-7357-432-1.

Elektronické zdroje: DVOŘÁK, Jakub. Systém náhradní výchovy. Praha, 2007. [on-line].[cit. 2012-5-6]. Dostupné na WWW: < http://anv.cz/System_nahradni_vychovy.pdf> Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dávky pěstounské péče. Praha. [on-line]. [cit. 2012-5-30]. Dostupné na WWW: Ministerstvo práce a sociálních věcí. Náhradní výchova. Praha. [on-line]. [cit. 2012-56]. Dostupné na WWW: Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Praha. [on-line]. [cit. 2012-5-30]. Dostupné na WWW: Ministerstvo práce a sociálních věcí. Zprostředkování osvojení a pěstounské péče. Praha. [on-line]. [cit. 2012-6-5]. Dostupné na WWW: < http://www.mpsv.cz/cs/7298> Spolu dětem, Středisko náhradní rodinné péče. Osvojení a zahraničí. Praha. [on-line]. [cit. 2012-5-25]. Dostupné na WWW: < http://www.adopce.com/adopceosvojeni/osvojeni-a-zahranici/> Středisko náhradní rodinné péče. Náhradní výchova. Praha. [on-line]. [cit. 2012-5-6]. Dostupné na WWW: Středisko náhradní rodinné péče. Statistiky náhradní výchovy v ČR. Praha. [on-line]. [cit. 2012-5-10]. Dostupné na WWW:

Právní předpisy: Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

52

Seznam schémat a grafů: Schéma č. 1 – Formy náhradní výchovy ..................................................................................10

Graf č. 1 – Zhodnocení odpovědí celého výzkumného souboru (tříděného podle pohlaví) na ústřední otázku: „Přijali byste dítě do pěstounské péče?“ ........................................................37 Graf č. 2 – Zhodnocení odpovědí žen na ústřední otázku ........................................................37 Graf č. 3 – Zhodnocení odpovědí mužů na ústřední otázku .....................................................38 Graf č. 4 – Zhodnocení odpovědí celého výzkumného souboru na ústřední otázku: „Přijali byste dítě do pěstounské péče?“ ...............................................................................................38 Graf č. 5 – Ženy ochotny přijmout dítě do pěstounské péče z hlediska věku ..........................39 Graf č. 6 – Muži ochotni přijmout dítě do pěstounské péče z hlediska věku ...........................39 Graf č. 7 – Rodinný stav osob ochotných přijmout dítě do pěstounské péče ...........................40 Graf č. 8 – Požadovaný věk dítěte přijímaného do pěstounské péče .......................................40 Graf č. 9 – Ochota přijmout dítě jiného etnika .........................................................................41 Graf č. 10 - Ochota přijmout dítě jiného etnika (srovnání žen a mužů)...................................41 Graf č. 11 - Ochota přijmout do pěstounské péče postižené dítě .............................................42 Graf č. 12 - Ochota přijmout do pěstounské péče postižené dítě (srovnání žen a mužů) ........42 Graf č. 13 – Důvody, proč by ženy přijaly dítě do pěstounské péče ........................................43 Graf č. 14 – Důvody, proč by muži přijali dítě do pěstounské péče ........................................43 Graf č. 15 – Ženy neochotny přijmout dítě do pěstounské péče z hlediska věku ....................44 Graf č. 16 – Muži neochotni přijmout dítě do pěstounské péče z hlediska věku .....................44 Graf č. 17 – Rodinný stav osob neochotných přijmout dítě do pěstounské péče .....................45 Graf č. 18 – Důvody, proč by ženy nepřijaly dítě do pěstounské péče ....................................46 Graf č. 19 – Důvody, proč by muži nepřijali dítě do pěstounské péče ....................................46 Graf č. 20 – „Která forma (pěstounská péče nebo osvojení) by se Vám zdála pro Vás vhodnější?“ ...............................................................................................................................47

53

Přílohy Příloha č. 1

2x

54

55

56

57

Příloha č. 2

58

59

Příloha č. 3

60

Příloha č. 4

61

Příloha č. 5

62

Příloha č. 6

2x

63

Příloha č. 7

2x

64

Příloha č. 8

2x

65

Příloha č. 9

2x

66

Příloha č. 10

2x

67

2x

Příloha č. 11

68

69

ANKETA Vážená respondentko, vážený respondente, jmenuji se Martina Bruštíková a jsem studentkou Vysoké školy ekonomické v Praze. Ráda bych Vás požádala o vyplnění této ankety, která je podkladem k výzkumné části mé bakalářské práce s názvem „Náhradní rodinná výchova“, kterou poté zaměřuji konkrétně na otázku pěstounské péče. Anketa je zcela anonymní a veškeré získané informace budou použity výhradně pro účely mé bakalářské práce.

Moc děkuji za Vaši spolupráci a za čas, který jste nad vyplněním mé ankety strávili.

Pokyny k vyplnění: U otázek s výběrem možností označte, prosím, vždy jen jednu odpověď.

1.

2.

3.

4.

Vaše pohlaví: a)

muž

b)

žena

Váš věk: a)

18–29 let

b)

30–39 let

c)

40–49 let

d)

50 a více let

Váš rodinný stav: a)

svobodný/á

b)

ženatý/vdaná

c)

rozvedený/á

d)

ovdovělý/á

Máte nějaké děti? a)

ano

b)

ne 70

5.

Pokud jste u předchozí otázky odpověděli „ano“, uveďte nyní počet dětí,

které máte.

6.

7.

8.

a)

jedno

b)

dvě

c)

3 a více

Máte pravidelný příjem? a)

ano

b)

ne

Přijali byste dítě do pěstounské péče? a)

ano

b)

ne

Uveďte důvody pro svou odpověď v otázce č. 7 (tedy proč byste přijali,

resp. nepřijali dítě do pěstounské péče):

9.

10.

Pokud byste uvažovali o pěstounské péči, jak staré by dítě mělo asi být? a)

0–3 let

b)

4–6 let

c)

7–10 let

d)

11–15 let

e)

16–18 let

Pokud byste chtěli přijmout dítě do pěstounské péče, bylo by pro Vás

překážkou, že je dítě jiného etnika? (Svou odpověď můžete či nemusíte zdůvodnit.) a)

ano

b)

ne

71

11.

Pokud byste chtěli přijmout dítě do pěstounské péče, vadilo by Vám, že je

dítě nějak postižené? (Svou odpověď můžete či nemusíte zdůvodnit.)

12.

a)

ano

b)

ne

Která forma (pěstounská péče nebo osvojení) by se Vám zdála pro Vás

vhodnější?

13.

a)

pěstounská péče

b)

osvojení (=adopce)

Prosím, zdůvodněte svoji odpověď na předchozí otázku.

72