Vysoká škola ekonomická v Praze. Fakulta managementu v Jindřichově Hradci. Diplomová práce. Jana Kliková

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu v Jindřichově Hradci

Diplomová práce

Jana Kliková 2012

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu Jindřichův Hradec

Diplomová práce

Jana Kliková 2012

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu v Jindřichově Hradci Katedra společenských věd

Ochrana osobních údajů a právní vztahy

Vypracovala: Jana Kliková

Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Dr. Jan Hejda

Jindřichův Hradec, březen 2012

Prohlášení

Prohlašuji, že diplomovou práci na téma »Ochrana osobních údajů a právní vztahy« jsem vypracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

Praha, březen 2012

podpis studenta

Anotace

Ochrana osobních údajů a právní vztahy Diplomová práce se zabývá problematikou ochrany osobních údajů v návaznosti na pracovněprávní a personální vztahy na pracovišti. Cílem práce je vymezení pravidel zpracování a ochrany údajů. Praktický pohled na problematiku je podložen úvodním seznámením s terminologií, nástinem právní úpravy v širších souvislostech a seznámením s typickými dokumenty, se kterými se lze v praxi setkat. Struktura stěžejní třetí kapitoly práce je členěna dle zákonem stanovených práv a povinností při zpracování údajů a zároveň logicky spojena s postupem při přijímání nových pracovníků do zaměstnání.

březen 2012

Poděkování

Za cenné rady, náměty a inspiraci bych chtěla poděkovat doc. JUDr. Dr. Janu Hejdovi, z Vysoké školy ekonomické v Praze, Fakulty managementu v Jindřichově Hradci.

Obsah Úvod ...........................................................................................................................................1  1 

2 

Prameny právní úpravy ochrany osobních údajů ..........................................................3  1.1  Ochrana osobních údajů v mezinárodním právu a právu Evropské unie

3 

1.2  Legislativa České republiky

6 

1.2.1  Pracovní právo

10 

1.2.2  Úřad pro ochranu osobních údajů

12 

Vymezení pojmů...............................................................................................................15  2.1  Osobní, citlivé, anonymní, zveřejněné údaje

15 

2.2  Subjekt údajů

19 

2.3  Souhlas subjektu údajů

19 

2.4 

20 

Zpracování osobních údajů

2.5  Správce, zpracovatel, příjemce osobních údajů

3 

Práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích .........................................................24  3.1  Povinnosti zaměstnavatele před zahájením zpracování osobních údajů 3.1.1  Osobní dotazník

4 

22 

26  35 

3.2  Povinnosti zaměstnavatele během zpracování osobních údajů 3.2.1  Osobní spis

37  41 

3.3  Povinnosti zaměstnavatele při ukončení zpracování osobních údajů

48 

3.4  Povinnosti zpracovatele

50 

3.5  Práva zaměstnanců jako subjektů údajů

52 

3.6  Povinnosti zaměstnanců při zpracování osobních údajů

54 

3.7  Pravomoci zaměstnavatele při kontrole zaměstnanců 3.7.1  Monitoring zaměstnanců 3.7.2  Předávání osobních údajů do zahraničí 3.7.3  Nakládání s rodnými čísly

55  56  63  64 

Možnosti ochrany práv zaměstnance.............................................................................66  4.1 

Zvláštní prostředky ochrany dle zákona o ochraně osobních údajů 4.1.1  Zvláštní prostředky ochrany dle zákoníku práce 4.1.2  Prostředky ochrany dle antidiskriminačního zákona

4.2  Obecné prostředky ochrany osobnosti

66  68  69  69 

4.2.1  Dohoda dle ust. § 3 odst. 2 občanského zákoníku

70 

4.2.2  Ochrana poskytovaná orgánem státní správy

70 

4.2.3  Svépomoc (ust. § 6 občanského zákoníku)

71 

4.2.4  Soudní ochrana

71 

4.2.5  Zvláštní případy soudní ochrany

72 

4.3  Ochrana osobnosti dle tiskového zákona a zákona o rozhlasovém a televizním vysílání

75 

4.4  Ochrana osobnosti dle trestního zákoníku

77 

4.5  Ochrana osobnosti dle zákona o přestupcích

78 

4.6  Ochrana osobnosti dle dalších právních předpisů

78 

5 

Srovnání české a zahraniční právní úpravy ochrany osobních údajů........................82 

6 

Úvahy de lege ferenda......................................................................................................88 

Závěr ........................................................................................................................................92  Seznam použité literatury ......................................................................................................94  Příloha č. 1 – vzorové dokumenty .........................................................................................98  A.  Žádost o odstranění protiprávního stavu (§ 21 zákona o ochraně osobních údajů)..99  B.  Stížnost na porušení zákona (§ 21 zákona o ochraně osobních údajů).....................100  C.  Podnět úřadu práce .......................................................................................................101  D.  Oznámení o podezření ze spáchání přestupku............................................................102  E.  Návrh na smírčí řízení (§ 67 občanského soudního řádu) .........................................103  F.  Vzorová znění žalobních návrhů ..................................................................................104  G.  Osobní dotazník při přijetí zaměstnance do pracovního poměru.............................105  H.  Osobní dotazník pro výběrové řízení ...........................................................................107  I.  Zápočtový list .................................................................................................................109  Příloha č. 2 – vybrané statistické údaje ..............................................................................110 

Úvod V rámci výkonu manažerské činnosti spolupůsobí mnoho faktorů a zájmů, jež ústí v definování úkolů plněných zpravidla prostřednictvím podřízených pracovníků. I vedoucí pracovníci v odlišných oborech činností jako je vývoj software či zdravotnictví mají jistou část náplně práce obdobnou, jednají s lidmi, pro účely této diplomové práce jsou podstatné zejména osoby zaměstnanců. Ačkoli manažer ve smyslu specialisty a nikoli vlastníka podniku je také pouhým zaměstnancem určitého subjektu, budeme se dále zabývat pouze vztahem nadřízené osoby (zaměstnavatele) a podřízené osoby (zaměstnance), a to s vědomím, že zaměstnavatel mnohdy jedná prostřednictvím svých pracovníků i v pracovněprávních vztazích. Vybavíme-li si některou z mnoha definic managementu (např. „Management je proces plnění pracovních cílů prostřednictvím jiných pracovníků – řádně, včas a v rámci rozpočtu.“ – D. Gustafson) a zaměříme-li se na aspekt práce s lidmi, dostáváme styčný bod teorie managementu a právní praxe. Poznání v oblasti managementu se zaměřuje na aspekt vedení lidí, na předním místě vystupuje úloha manažera jako osoby komunikující a motivující, důležité jsou také povahové rysy manažera. 1 Efektivní fungování podnikatele je dále podmíněno řádným vedením personální agendy. Tato práce se více než řízením lidských zdrojů, pod které personalistiku řadíme, zabývá individuálním pracovním právem, tedy vztahy mezi jednotlivými zaměstnanci a zaměstnavateli, a to vzhledem k zákonné úpravě ochrany osobních údajů. Osobní údaje jsou zvláštním institutem, pro svou povahu zasahují do soukromého a zároveň veřejného práva. Určité informace totiž nemusí a priori připadat do sféry intimní či soukromé, ale přesto nakládání s nimi může za určité situace být pro jednotlivce významné. 2 Na mezinárodní úrovni podnítily společnost k zájmu o tuto oblast práva až zkušenosti s totalitními režimy. Na našem kontinentu sehrálo významnou roli v podobě sjednocování, ale i podnícení existence právní úpravy Evropské společenství. Konflikt práva na informace a práva na soukromí, rozvoj informačních technologií a rozpor mezi

1

Veber, J. Management. Praha: Management press, 2009, s. 38.

2

Piller, J. Informace a základní občanská práva. Vyšehrad, 1992, s. 12.

1

zájmy zaměstnavatele a zaměstnance kumulují v současné společnosti právní regulací těchto oblastí i v právu vnitrostátním. Hrozba zásahu do soukromí provází většinu konání jedince v průběhu jeho života. Jedná se o hrozbu velmi aktuální, neboť některé technologie typu kamerový systém a videozáznam, osobní počítač a sociální síť, považujeme za nástroj zábavy a neuvědomujeme si možnost zneužití svých nestřežených či dokonce ochotně sdílených osobních informací cizími osobami, umožňujeme nejen zaměstnavateli monitorovat svůj soukromý život bez jakéhokoli legálního podkladu; povaha této práce však umožňuje soustředit se jen na malý výsek problematiky. Přes obecnou snahu podat informace z praktického pohledu je třeba se v úvodní (teoretické) části vlastní diplomové práce zastavit u terminologie ochrany osobních údajů a zejména výkladu pramenů práva, kdy těžiště účinné právní úpravy spadá do zákona o ochraně osobních údajů, avšak nevychází pouze z něj. Dále bude pojednáno o některých dokumentech, s kterými se při náboru zaměstnanců setkáváme, o jejich náležitostech a chybách, ke kterým dochází při personální činnosti. Stěžejní část práce obsahuje náhled na práva a povinnosti subjektů při zpracování údajů s ohledem na postup při přijímání zaměstnanců do pracovněprávních vztahů a evidenci údajů zaměstnavateli za dobu trvání tohoto vztahu. V závěrečné části práce je věnována kapitola srovnání české a zahraniční (rakouské) právní úpravy a také návrhům možných budoucích změn právní úpravy (de lege ferenda či korekce de lege lata), které plynou z v textu zmíněných příkladů. Jakýmsi výstupem z této práce by měla být představa o pravidlech a rozsahu vhodné evidence osobních údajů zaměstnavatelem, případně identifikace obvyklých omylů a slabých míst jednání účastníků procesu. Přestože nejen v době ekonomické krize, v pomyslném boji o dobré zaměstnání na straně jedné a vhodného kvalitního pracovníka na straně druhé, záleží na množství (pravdivých) informací, je dle mého názoru pro zaměstnavatele výhodnější evidovat pouze relevantní a nutné údaje. Mezi metody, z jejichž užití tato práce vychází, patří abstrakce, analýza, dedukce, deskripce a komparace. Ustanovení právních předpisů jsou vykládána za pomoci aplikace jazykové metody a systematické interpretace. Za prameny informací byly brány účinné právní předpisy a relevantní literatura včetně komentovaných znění zákonů a periodik. Podnětné informace lze nalézt také na webové prezentaci Úřadu pro ochranu osobních údajů.

2

1 Prameny právní úpravy ochrany osobních údajů Právní úprava ochrany osobních údajů se prolíná množstvím předpisů různé legislativní síly, v dotčené oblasti pracovněprávních vztahů tedy nelze omezovat svou pozornost pouze na zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů (dále také jen "zákon o ochraně osobních údajů"), a zákon č. 262/2006 Sb., jímž je zákoník práce jako základní právní předpis pracovněprávní oblasti. V souvislosti s rozvíjející se jednotnou evropskou společností je třeba brát ohled také na aplikační přednost aktů orgánů Evropského společenství a množství mezinárodních smluv, jež byly v minulosti v oblasti osobnostních práv i pracovních vztahů ústavní cestou přijaty za součást českého právního řádu. Úvodní ustanovení zákona o ochraně osobních údajů stanoví za účel úpravy záštitu před neoprávněnými zásahy do soukromí. Také pojem soukromí se vyskytuje v právních normách různých odvětví, nelze jej ani v návaznosti na osobní údaje zařadit výlučně do kategorie soukromého či veřejného, institut je upraven v normách hmotněprávních i procesněprávních. 3

1.1 Ochrana osobních údajů v mezinárodním právu a právu Evropské unie Základní prvky i úroveň ochrany osobních práv se ve světovém společenství různí, okolní státy tak mohou fungovat jako inspirační zdroj i pro změny v české právní úpravě. Tato problematika se do popředí zájmu dostala zejména v období po druhé světové válce, zabývaly se jí i instituce jako je Rada Evropy, Organizace spojených národů či Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). V návaznosti na zmíněné nelze opomenout

3

Mates, P. Ochrana soukromí ve správním právu. Praha: Nakladatelství Linde Praha a.s., 2004, s. 26.

3

dnem 10. 12. 1948 datovanou Všeobecnou deklaraci lidských práv, jejíž dvanáctý článek 4 ukládá zákaz svévolných zásahů do soukromého života, či Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (3. 9. 1953), která dává vzniknout Evropskému soudu pro lidská práva a v článku osmém stanoví právo na respektování rodinného a soukromého života ("Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence."). Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, kulturních a sociálních právech z roku 1966 navazují na Všeobecnou deklaraci lidských práv a jsou tak dalším počinem Organizace spojených národů. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj vydává roku 1980 pravidla pro ochranu soukromí a předávání osobních údajů do zahraničí (tzv. Guidelines on the Protection of Privacy and Transborder Flows of Personal Data), ty se stávají určujícími pro další důležité – zejména v evropském měřítku – mezinárodní dokumenty, jakými jsou Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat (Úmluva Rady Evropy - ETS č. 108 z 18. 1. 1981, v České republice účinná od 1. 11. 2001) a Směrnice Evropského parlamentu a Rady z 24. 10. 1995, č. 95/46/ES, o ochraně jednotlivců v souvislosti se zpracováním osobních údajů a volným pohybem těchto údajů. Úmluva č. 108 byla posléze doplněna dodatkovým protokolem. Její výjimečný přínos bývá spatřován ve snaze poprvé pojmout institut ochrany osobních údajů celistvě, a to včetně definic základních pojmů této problematiky. Český stát se prohlášením dle příslušného článku Úmluvy zavázal respektovat stanovené principy i v oblasti dat zpracovávaných nezautomatizovanou cestou. Mezi tyto principy patří závazek legitimity získávání a zpracování údajů, předem stanovený účel zpracování, omezení doby zpracování na nezbytně nutnou či zásada bezpečnosti. Každý by na základě této Úmluvy měl mít možnost získat přístup a uvést do souladu se skutečností (případně nechat odstranit) informace shromážděné jinými o své osobě, ať již se tomu stalo formou automatizovanou či mechanickou. Směrnici č. 95/46/ES nelze než považovat za základní stavební kámen právní úpravy ochrany osobních údajů zastřešující formalizované evropské společenství. Již v primárním právu se společenství hlásí k ochraně lidských práv a svobod. Směrnice, tj.

4

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst.

4

sekundární akty, jsou ze své povahy závazné pro určené státy co do výsledků, kterých jimi má být dosaženo, k tomu je třeba přijetí prováděcích aktů, způsob dosažení cílů je však ponechán na volbě každého státu. Na příklad hodnotící zpráva Evropské komise, zveřejněná ve Věstníku Úřadu pro ochranu osobních údajů roku 2002, kladně hodnotila vysokou míru shody provedeného začlenění do právního řádu České republiky s akty Evropských společenství. Výše

uvedenou

Úmluvu

č.

108

Směrnice

časově

předbíhá

úpravou

neautomatizovaného zpracování údajů, dále stanoví povinnost určení orgánu, který bude v každém členském státě dozírat na dodržování pravidel Směrnice a zásady předávání údajů do třetích zemí. Ochranu Směrnice poskytuje pouze fyzickým osobám a nevztahuje se na čistě soukromé zpracovávání údajů či naopak záležitosti bezpečnosti státu, trestního práva apod. Směrnice zřizuje také zvláštní pracovní skupinu pro ochranu fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů (skupina "WP29"), složenou z vrcholných představitelů orgánů pověřených kontrolou. Za podstatné považuji zmínit směrnicí vymezenou kategorii „zvláštních údajů“, kterými jsou osobní údaje vypovídající o etnickém původu člověka, politických názorech, náboženském

přesvědčení,

zdravotním

stavu,

sexuální

orientaci

a

podobné.

Shromažďování takových údajů má být zakázáno se stanovenými výjimkami z důvodu citlivosti těchto údajů pro jejich nositele a předcházení jakékoli diskriminace. Dalším ze sekundárních předpisů je směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/58/ES. Tato směrnice se dotýká práva na soukromí (zpracování osobních údajů) ve věcech elektronických komunikací, sjednocuje úpravu volného pohybu těchto údajů a služeb elektronických komunikací na území Společenství. Dozorovou činnost v intencích této směrnice plní taktéž pracovní skupina WP29. Pokud dochází ke zpracování osobních údajů v rámci činností plně svěřených působnosti Společenství, řídí se takový postup přímo nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 45/2001, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (18. 12. 2000). I toto nařízení však vychází z obecných zásad směrnice č. 95/46/ES. Nařízením byl zřízen úřad nezávislého Evropského inspektora ochrany údajů. Jeho funkční období trvá pět let a mezi nejpřísnější možnosti zásahu proti činnosti institucí patří oprávnění zakázat zpracování údajů.

5

1.2 Legislativa České republiky Historie právní úpravy ochrany osobních údajů není příliš dlouhá. Od konce 19. století můžeme však na území pozdějšího českého státu dohledat ustanovení chránící právo na soukromí, a to v podobě listovního tajemství, domovní a osobní svobody. Zákon z roku 1867 o obecných právech občanů byl později převzat recepční normou do právního řádu první Československé republiky. Také v ústavě z roku 1920 bylo právo na soukromí obsaženo, a to s tím, že k provedení ustanovení bude vydán zvláštní zákon. Zatímco dění za druhé světové války a po jejím skončení vedlo v mnoha zemích k přijímání dokumentů o lidských právech, v komunistických Čechách byla stanovena jen občanskoprávní ochrana osobnosti. „O tom, že lidé mají právo na ochranu soukromí, se začalo psát až na počátku 80. let minulého století a o ochraně osobních údajů se objevily sporadické zmínky teprve koncem tohoto desetiletí, výslovná právní úprava ani jednoho z těchto práv ovšem provedena nebyla.“ 5 Značně pokročilejší vývoj v některých státech Evropy byl jistě jedním z impulsů pro zařazení práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním a dalšími způsoby zneužívání osobních údajů do Listiny základních práv a svobod (čl. 10 odst. 3 Listiny). Listina je v českém právním řádu uvozena usnesením České národní rady č. 23/1991 Sb. jako ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Práva na ochranu osobnosti zaměstnance jakožto fyzické osoby zahrnují jednolitě jeho fyzickou i duchovní stránku. Ústavněprávní zakotvení osobnostních práv nalezneme ve článcích 1 a 3 Listiny, kde je zejména upravena rovnost lidí v důstojnosti, právech a svobodách. Článkem 17 Listiny je v jakémsi protikladu k článku 10 zaručováno právo na svobodný přístup k informacím: „svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice států“. Mezi oběma právy by měla existovat rovnováha. Odstavec 4 článku 17 stanoví, že právo na informace lze „omezit zákonem, jde-li o

6

opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“. S některými výjimkami (srov. čl. 17 odst. 5 Listiny) proto není stanovena povinnost nikomu informace sdělovat. Garance ochrany práv je dále upevněna odstavcem čtvrtým tohoto článku. 6 Obecné ustanovení deklarující nedotknutelnost osoby a ochranu soukromí obsahuje čl. 7. Princip svobody utváření pracovněprávních vztahů nalezneme v čl. 9. Jako obecný předpis v oblasti ochrany soukromí působí zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, občanský zákoník, a to když v ustanovení § 11 jmenuje příkladmo osobnostní práva na ochranu života a zdraví, občanské cti, lidské důstojnosti, soukromí, jména a projevů osobní povahy. 7 Projevem osobní povahy může být ku příkladu zachycení podoby (obraz, fotografie), a tak se v některých případech obsah pojmu osobní údaj a projev osobní povahy bude překrývat (v tomto případě obrazové dílo jakožto projev osobní povahy obsahuje osobní údaj – podobiznu). Všeobecná osobností práva mohou být omezena zákonnou licencí (např. pro potřeby vědy), či odvolatelným souhlasem fyzické osoby, které se týkají. Právnické osobě náleží obdobná práva – na ochranu názvu a dobré pověsti (ust. § 19b občanského zákoníku).

5

Mates, P. Ochrana osobních údajů. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 40.

6

„Omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

7

(§11) Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. (§ 12) (1) Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. (2) Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. (3) Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. (§ 13) (1) Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. (2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. (3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

7

Právo na informace je v legislativě České republiky upraveno zákonem č. 106/1999

Sb., o svobodném přístupu k informacím. Zákon zaručuje právo na informace, kterými disponují orgány státní správy a samosprávy, což je jistě v demokratickém zřízení žádoucí, nekoliduje tak s právem na soukromí, neboť nestanoví povinnosti pro soukromé osoby. V současné době platnému a účinnému zákonu o ochraně osobních údajů, vyhlášenému ve Sbírce zákonů pod č. 101/2000, tematicky předcházel zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, jehož předmětem dle ust. § 1 byla „ochrana osobních údajů, zejména povinnosti související s ochranou informací při provozování informačního systému, který nakládá s osobními údaji a odpovědnost provozovatele informačního systému a dalších fyzických a právnických osob, které se účastní provádění činností souvisejících s provozováním takového informačního systému.“ Tento zákon ještě nebyl souladný s předpisy Evropského společenství, neobsahoval sankce pro případ porušení povinností, a za jeho účinnosti neexistoval žádný orgán dozoru na tomto úseku. Dosah ochrany před zneužitím údajů byl tak spíše jen deklaratorní. 8 Zákon č. 101/2000 Sb. nabyl účinnosti 1. 6. 2000, ustanovení §§ 16, 17 a 35 byly v souvislosti s potřebným časem pro zahájení práce Úřadu pro ochranu osobních údajů účinnými až o polovinu roku později. Tento zákon byl již třiadvacetkrát novelizován, zabývá se již ochranou osobních údajů bez ohledu na formu jejich zpracování (ust. § 3 odst. 2 zákona) a představuje konkrétní úpravu ochrany osobních údajů v návaznosti na desátý článek Listiny. Zákon je plně souladný s předpisy Evropského společenství, přejímá zásady zpracování údajů z Úmluvy č. 108, a upravuje nově také předávání údajů do zahraničí. Za nejpodstatnější přínos zákona je považován institut souhlasu subjektu údajů se zpracováním určitých informací, které se ho týkají. Zákon oproti předchozímu stavu úpravy posiluje ochranu subjektů údajů před poškozujícími praktikami správců údajů, na druhé straně však stanoví relativně hodně povinností správcům a zpracovatelům údajů, tyto se mohou zdát pro svou nepřehlednost těžko zvládané v praxi. „Přímý význam zákona

8

Proto Česká republika zpočátku také nepřistoupila k Úmluvě č. 108.

8

o ochraně osobních údajů pro obyčejného člověka je v zajištění informovanosti o tom, že někdo osobní údaje zpracovává.“

9

V porovnání s úpravou ochrany osobnostních práv,

obsaženou v občanském zákoníku, je tento zákon co do práv a povinností konkrétnější, ale také více dbá na prevenci před poškozováním subjektů. V případě zpracovávání osobních údajů se právní úprava zákona č. 101/2000 Sb. použije před občanským zákoníkem přednostně (viz ust. § 1 občanského zákoníku). Systematiku zákona představují tyto složky: Úvod – hlavička, Část I. – Ochrana osobních údajů, Hlava I. – Úvodní ustanovení, Hlava II. – Práva a povinnosti při zpracování osobních údajů, Hlava III. – Předávání osobních údajů do jiných států, Hlava IV. – Postavení a působnost úřadu, Hlava V. – Organizace úřadu, Hlava VI. – Činnost úřadu, Hlava VII. – Správní delikty, Hlava VIII. – Ustanovení společná, přechodná a závěrečná, Část II. (zrušena), Část III. – Novela zákona o svobodném přístupu k informacím, Část IV. – Účinnost, Poznámky pod čarou. 10 Působnosti tohoto zákona podléhají osobní údaje zpracovávané orgány státní moci, orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci a také fyzické a právnické osoby soukromého práva (ust. § 3 odst. 1 zákona). Pojmem „jiný orgán veřejné moci“, rozumíme instituce, které rozhodují o právech a povinnostech subjektu, který vůči nim není v rovnoprávném postavení (např. vysoká škola). 11 Pod režim zákona nespadá zpracování údajů fyzickou osobou výlučně pro její osobní potřebu (ust. § 3 odst. 3 zákona), a dále nahodilé shromažďování osobních údajů, pokud tyto údaje nejsou dále zpracovány (§ 3 odst. 4 zákona). Roku 2005 novelizované znění § 3 odst. 5, 6 zákona upravuje působnost ve zvláštních případech, např. kdy správce údajů nesídlí na území EU, avšak provádí v České republice zpracování údajů a dále výjimky z povinností správce v případech, kdy se jedná o bezpečnost a obranu státu a další tam uvedené případy. 12 Podstatný závěr pro

9

Matoušová, M. a kolektiv. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 33.

10

Poznámky pod čarou obsažené v právních předpisech však postrádají právní závaznost, jsou pouze informativní.

11

Mates, P. Ochrana osobních údajů. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 41.

12

Blíže viz důvodová zpráva k návrhu zákona č. 439/2004 Sb.

9

tuto práci tedy zní, že na zaměstnavatele při zpracování osobních údajů jejich zaměstnanců se zákon bude vztahovat. Předmětný zákon dále obsahuje poměrně rozsáhlou paletu legálních definic zavedených pojmů. V některých případech se lze z pohledu praktického obávat, zda definice nejsou příliš široké. Zákony ze své povahy nemohou předvídat všechny budoucí situace, avšak měly být jednoduše (pro právní laiky) a dostatečně obecně použitelné. Výkladu jednotlivých pojmů a také působnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů je věnována další z následujících částí práce. Stěžejní oddíl se týká práv a povinností účastníků procesu zpracování osobních údajů. Další doplněk ochrany osobnostních práv a soukromí tvoří právo na odpověď a uveřejnění dodatečného sdělení (zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání č. 231/2001 Sb. a tiskový zákon č. 46/2000 Sb.), ochrana duševního vlastnictví (zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským č. 121/2000 Sb. a další), předpisy práva správního (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích) a trestního (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). V zákonných ustanoveních jsou promítnuty některé zásady zpracování údajů. O jejich konkrétním významu bude postupně psáno dále, na tomto místě je pouze uvádím v přehledném výčtu: 1) zásada legitimity zpracování, 2) zásada účelovosti, 3) zásada časového omezení, 4) zásada přiměřenosti a potřebnosti, 5) zásada průhlednosti, 6) zásada bezpečnosti, 7) zásada práva na přístup k údajům, 8) zásada práva na opravu a výmaz údajů, 9) zásada nezávislého dozoru, 10) zásada souhlasu subjektu údajů, 11) zásada zákazu sdružování osobních údajů.

1.2.1 Pracovní právo Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, umožňuje, aby se na pracovněprávní vztahy taktéž uplatnila obecná občanskoprávní úprava osobnostních práv. To znamená např. ochranu před zveřejňováním nepravdivých údajů o zaměstnancích ze strany podniku. 10

Zákoník práce sám o sobě neobsahuje příliš širokou úpravu ochrany zaměstnanců. Za základní lze považovat ust. § 316. 13 Tato úprava reflektuje zákaz diskriminace a rovné podmínky všech uchazečů o zaměstnání. Pracovní právo upravuje tři základní druhy právních vztahů: vztahy vznikající v souvislosti s výkonem závislé práce, vztahy kolektivní povahy a vztahy zaměstnanostní (§ 1 zákoníku práce). Dle ust. § 2 odst. 4 se závislou prací rozumí práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jedná se výlučně o osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Vztahy zaměstnanosti rozumíme právní vztahy vznikající v rámci pracovního práva zaměstnancům a zaměstnavatelům ke správním orgánům. Zaměstnavatelé mají na základě různých právních předpisů povinnost vést evidenci pro účely pojištění a o skutečnostech oznamovaných zdravotní pojišťovně a uskutečněných platbách na zdravotní pojištění; evidenci všech úrazů a náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti; evidenci pro účely důchodového pojištění (evidenční listy důchodového pojištění); účet mzdy pracovníka a mzdové listy pro účely daně z příjmu osob; evidenci pracovní doby; evidenci pro účely bezpečnosti a ochrany zdraví při práci;

13

(§ 316) (1) Zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Dodržování zákazu podle věty první je zaměstnavatel oprávněn přiměřeným způsobem kontrolovat. (2) Zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci. (3) Jestliže je u zaměstnavatele dán závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele, který odůvodňuje zavedení kontrolních mechanismů podle odstavce 2, je zaměstnavatel povinen přímo informovat zaměstnance o rozsahu kontroly a o způsobech jejího provádění. (4) Zaměstnavatel nesmí vyžadovat od zaměstnance informace, které bezprostředně nesouvisejí s výkonem práce a s pracovněprávním vztahem uvedeným v § 3 větě druhé. Nesmí vyžadovat informace zejména o a) těhotenství, b) rodinných a majetkových poměrech, c) sexuální orientaci, d) původu, e) členství v odborové organizaci, f) členství v politických stranách nebo hnutích, g) příslušnosti k církvi nebo náboženské společnosti, h) trestněprávní bezúhonnosti; to, s výjimkou písmene c), d), e), f) a g), neplatí, jestliže je pro to dán věcný důvod spočívající v povaze práce, která má být vykonávána, a je-li tento požadavek přiměřený, nebo v případech, kdy to stanoví tento zákon nebo zvláštní právní předpis. Tyto informace nesmí zaměstnavatel získávat ani prostřednictvím třetích osob.

11

dokumentaci požární ochrany; evidenci rizikových prací a zaměstnanců s uznanou nemocí z povolání. Od roku 2013 zřejmě také vznikne povinnost evidovat podklady pro účely úrazového pojištění. K zákonu o ochraně osobních údajů se dále některými svými ustanoveními vztahuje zákon o státní kontrole, obchodní zákoník (ustanovení pojednávající o obchodním rejstříku), zákon o evidenci obyvatel, zákon o katastru nemovitostí a zápisech do něj, živnostenský zákon, zákon o zaměstnanosti, o Policii České republiky, o péči o zdraví lidu a zákon o vězeňské službě.

1.2.2 Úřad pro ochranu osobních údajů Dle článku 28 Směrnice č. 95/46/ES je každý členský stát ES povinen pověřit alespoň jeden orgán k dohledu nad dodržováním a prováděním ochrany osobních údajů v souladu se zásadami a předpisy upravujícími oblast ochrany osobních údajů. Akceptace této směrnice v podobě implementace je pro státy přistupující k Evropskému společenství nutná. V České republice byl 1. 6. 2000 na základě ust. § 2 zákona o ochraně osobních údajů zřízen Úřad pro ochranu osobních údajů. Jedná se o nezávislý ústřední správní orgán sui generis (jeho postavení nevychází z tzv. kompetenčního zákona 14 ) se sídlem v Praze, jeho činnost vymezuje ust. § 29 uvedeného zákona takto: úřad provádí dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů, vede registr zpracování osobních údajů, přijímá podněty a stížnosti na porušení povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů a informuje o jejich vyřízení, zpracovává a veřejnosti zpřístupňuje výroční zprávu o své činnosti, vykonává další působnosti stanovené mu zákonem 15 , projednává přestupky a jiné správní delikty a uděluje pokuty podle tohoto zákona, zajišťuje plnění požadavků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a z přímo použitelných předpisů Evropských společenství, poskytuje konzultace v oblasti ochrany osobních údajů, spolupracuje s obdobnými úřady jiných států,

14

Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy jmenuje a určuje působnost ministerstev a jmenuje úřady, v jejichž čele nestojí člen vlády.

15

Jedná se např. o zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a další.

12

s orgány Evropské unie a s orgány mezinárodních organizací působícími v oblasti ochrany osobních údajů. Úřad v souladu s právem Evropských společenství plní oznamovací povinnost vůči orgánům Evropské unie. Úřad pro ochranu osobních údajů je podobně jako Česká národní banka či Nejvyšší kontrolní úřad financován ze samostatné kapitoly státního rozpočtu a není podřízen vládě, ve své činnosti se řídí pouze zákony a právními předpisy nižší právní síly, nepodléhá však nařízením vlády a jeho pravomoc a působnost lze případně měnit jen na základě zákona. 16 Úřad sám má možnost vydávat právní předpisy v podobě vyhlášky. Stanoviska Úřadu, jež jsou k dispozici na internetu a ve věstníku, vyjadřují právní názor Úřadu v otázkách nejednoznačné a nové právní úpravy, a nejsou obecně právně závazná. 17 Dozorovou a kontrolní činnost Úřadu provádí jeho inspektoři a další pověřené osoby. Z dozorové pravomoci je však vyňato zpracování osobních údajů zpravodajskými službami, zde může být činná jen Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. V současné době působí při Úřadu sedm inspektorů jmenovaných prezidentem ČR na návrh Senátu Parlamentu ČR, tito při kontrole postupují kromě zákona o ochraně osobních údajů také dle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Mezi jejich pravomoci patří vstupovat do prostor každého, kdo zpracovává osobní údaje, pokud to souvisí s předmětem kontroly, seznamovat se s utajovanými informacemi za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem 18 , požadovat na fyzických i právnických osobách poskytnutí pravdivých a úplných informací o zjišťovaných skutečnostech, zajišťovat v odůvodněných případech doklady či pořídit kopie obsahu paměťových médií, obsahujících osobní údaje. Na druhé straně jsou inspektoři samozřejmě stiženi povinnostmi – prokázat se kontrolovanému subjektu průkazem [jeho vzor upravuje nařízení vlády na základě ust. § 38 odst. 5 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů], oznámit kontrolovanému zahájení kontroly či šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných. O výsledku každé kontroly je pořizován zvláštní protokol a pracovník je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech zjištěných při výkonu kontroly a nezneužít znalosti těchto skutečností. Ust.

16

Mates, P., Neuwirt, K. Právní úprava ochrany osobních údajů v ČR. Praha: Nakladatelství IFEC, Praha, 2000, s. 37.

17

Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. s. 82.

18

Jedná se o zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.

13

§ 38 odst. 1 také stanoví, že kontrolu nesmí provádět ten, u nějž jsou s ohledem na vztah k věci či subjektům kontroly dány důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti. Zákon operuje s pojmy dozor a kontrola, tyto jsou často používány jako synonyma. Teorie správního práva nabízí různá vysvětlení. Obecně lze dozor považovat za aktivitu, jejíž podstatou je pozorování určité činnosti nebo určitého stavu, na které navazuje hodnocení, popř. též užití prostředků směřujících k zajištění účelu sledovaného dozorčí činností. 19 Mezi pojmy je spatřován vztah nadřazenosti a podřazenosti. Podle jiného názoru rozdíl mezi oběma termíny spočívá v tom, že kontrola zpravidla bezprostředně nezahrnuje vlastní nápravu zjištěného závadného stavu, zatímco dozor ano. 20 Úřad pro ochranu osobních údajů také vybírá pokuty jako sankce za spáchané přestupky a jiné správní delikty. Tyto delikty vymezuje nejen zákon o ochraně osobních údajů, ale také např. zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel, a další předpisy. Při stanovení výše pokut přihlíží k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání a k okolnostem, za nichž bylo protiprávní jednání spácháno. Vybrané pokuty jsou příjmem státního rozpočtu. Dle výroční zprávy za rok 2010, zveřejněné na internetových stránkách Úřadu, proběhlo v loňském roce např. šetření s Hlavním městem Prahou stran porušení zákona, kdy hl. m. Praha nedostatečným způsobem informovala zájemce o vydání tzv. Karty Pražana – Opencard o parametrech budoucího zpracování jejich osobních údajů. Za primární úkol Úřadu by měla být brána prevence v oblasti řádného zpracování osobních údajů. Tím je myšlena nejen osvěta, ale zejména praktické zaměření poskytování pomoci a konzultací souvisejících s ochranou a zneužitím osobních údajů. Úřad je povinen se podněty zabývat a autora posléze informovat o postupu a vyřízení. V sídle Úřadu je také (po předchozí dohodě) veřejnosti k dispozici tematicky vybavená knihovna.

19

Hendrych, D. a kolektiv. Správní právo – obecná část. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2003, s. 237 – 259.

20

Průcha, P. Správní právo – obecná část. Brno: MU Brno a nakladatelství Doplněk, 2004, s. 257–261.

14

2 Vymezení pojmů Zákon o ochraně osobních údajů poskytuje několik legálních definic potřebných termínů v ustanovení paragrafu čtvrtého, Směrnice č. 95/46/ES obsahuje podobné ustanovení v článku druhém. Jelikož oba tyto předpisy jsou zvláštní (resp. tematicky základní – obecnou) právní úpravou, platí vymezení termínů i pro použití v souvislostech s dalšími předpisy. Některé termíny korespondují téměř doslovně také s Úmluvou č. 108. Většina termínů je v běžném životě obecně srozumitelná, při snaze o interpretaci jejich legálního vymezení však často vzniká potíž s jejich konkrétním obsahovým vymezením. Pro lepší porozumění jsou proto dále uvedeny také praktické příklady. „Slovníček nejdůležitějších pojmů“ je zveřejněn i na internetových stránkách Úřadu pro ochranu osobních údajů. 21

2.1 Osobní, citlivé, anonymní, zveřejněné údaje Osobním údajem je jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže jej lze přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. 22 Úmluva č. 108 definuje tento pojem jako veškeré údaje o identifikované nebo identifikovatelné osobě („natural person“). Údaj může v praxi mít podobu slovní, číselnou i obrazovou, jejich kombinace nevyjímaje. Údaj se musí vztahovat k určité fyzické osobě (bez ohledu na české občanství): nebude-li totiž ve spojení s konkrétním subjektem (např. osobní číslo zaměstnance, které dosud není nikomu přiděleno), nemůže být osobním údajem. Stejně tak jednalo-li by se o údaj nedostatečný k identifikaci osoby. Subjekt je tedy určitelný, pouze jestliže lze na základě jednoho či více osobních údajů přímo či nepřímo určit jeho identitu. To může platit

21

http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=281&submenu=441&loc=455 (citováno 22. 8. 2011)

15

i pro omezený okruh osob (sousedé, spolupracovníci). Původně uzákoněná omezující podmínka, že se tak má stát „bez vynaložení neúměrného úsilí“ byla zrušena novelou provedenou zákonem č. 439/2004 Sb. Dle literatury lze shrnout: „osobní údaj je skutečně každý údaj, který je uvedený do vztahu k nějaké fyzické osobě.“ 23 Určenost osoby je vždy objektivním faktem, tato musí být rozpoznatelná v určité skupině osob. V teorii je dále rozlišována objektivní určenost (např. na základě DNA) a neurčenost (jméno fiktivního filmového hrdiny). Naopak určitelnost je jakousi subjektivní možností osobu označit na základě známého údaje. „Osobní údaj je vždy vztahem mezi reálnou fyzickou osobou a hodnotou údaje.“ 24 Data osobní povahy lze členit do několika skupin. Mezi údaje identifikační patří ty, které „vyjadřují nějakou vlastnost nebo jinou charakteristiku, která se rozlišuje u všech lidí patřících do určité komunity a jejíž používání je formálně podporováno.“

25

Bude se tedy

jednat o informace sloužící k identifikaci a možnosti kontaktu se subjektem zároveň: jméno a příjmení, datum a místo narození, pohlaví, rodinný stav, státní příslušnost, rodné číslo, adresu a další. Ostatní údaje řadíme do kategorie popisných údajů, které samy o sobě nejsou dostačující k formální identifikaci osoby. Lze je dále dělit na obecné popisné údaje (vzdělání, hmotnost, číslo bankovního účtu, počet dětí), transakční (neboli provozní) popisné údaje (pracovní funkce, plat, pracovní úvazek a docházka) a údaje jiného subjektu údajů (údaje o rodině v osobním dotazníku). Za citlivý údaj označuje zákon v ust. § 4 písm. b) „osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a jakýkoliv biometrický nebo genetický údaj subjektu údajů; citlivým údajem je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů.“ Do tohoto výčtu bylo novelou provedenou zákonem č. 177/2001 Sb. zahrnuto také členství v odborových organizacích a politických postojích. Výčet je taxativní. Tato speciální kategorie osobních údajů je považována za zvláště důležitou při ochraně lidských práv, neboť obsahuje soukromá data, na jejichž základě dochází často

22

Viz ust. § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů.

23

Matoušová, M., Hejlík, L. Osobní údaje a jejich ochrana. Praha: ASPI, 2008, s. 19.

24

Matoušová, M., Hejlík, L. Osobní údaje a jejich ochrana. Praha: ASPI, 2008, s. 18.

25

Matoušová, M., Hejlík, L. Osobní údaje a jejich ochrana. Praha: ASPI, 2008, s. 21.

16

k diskriminaci, a to samozřejmě i v oblasti pracovních vztahů. Je tedy třeba zvýšené opatrnosti nejen na straně zpracovatele, ale i jejich nositele, který s výjimečným zpracováním údajů poskytuje souhlas. Případy, kdy je možné s citlivými údaji pracovat, jsou určeny v ust. § 9 zákona o ochraně osobních údajů. Naopak přístup Směrnice č. 95/46/ES vychází primárně ze zákazu tohoto zpracování. 26 Za zpracování citlivých údajů je považována i dokumentace (např. fotografická) stávek či demonstrací. K některým kategoriím je vhodné doplnit vysvětlení. Co se týče původu osoby, listinou zachycující citlivý údaj by mohla být i fotografie. K nesprávnému shromaždování údaje o národnosti osoby dochází často také chybou zaměstnavatele, který zamění označení národnosti a státní příslušnosti (občanství), kterou je dle zákona o zaměstnanosti (§ 102) povinen evidovat. Dokument obsahující údaje o neodsouzení za trestný čin neobsahuje citlivé údaje (citlivým údajem je jen informace o pravomocném odsouzení za spáchaný zločin, přečin, resp. trestný čin, avšak nikoli přestupek, evidovaná dle zákona č. 269/1994 Sb. o rejstříku trestů). O zdravotním stavu subjektu vypovídá i údaj o snížené pracovní schopnosti, medikovaných lécích či provedených vyšetřeních. Typickým způsobem obcházení zákona jsou zaměstnavatelem požadované údaje o zdravotním stavu uchazeče o zaměstnání s tím, že se jedná jen o stručné laické sdělení, které nemá povahu citlivého údaje. Osobně považuji za velmi nepříjemné předkládání propustek ze zaměstnání k lékaři, neboť z razítka, jímž lékař propustku označuje, je zřejmá jeho specializace. Za poněkud paradoxní lze považovat, že i v dnešní ČR je údaj o registrovaném partnerství považován za citlivý údaj o sexuálním životě. Naproti tomu údaj o manželovi nikoli. Tyto údaje jsou schraňovány v matričních knihách příslušných úřadů. Za genetické informace označujeme ty, které se získávají rozborem jedinečné lidské deoxyribonukleové kyseliny (DNA), tedy umožňují jednoznačně identifikovat osobu a nesou mnoho dalších informací o její rodinné anamnéze. Biometrické údaje (otisk prstů, struktura sítnice) jsou biologické vlastnosti, rysy či opakovatelné úkony (styl chůze)

26

Ustanovení o zákazu se nepoužije při splnění jedné z následujících podmínek: výslovný písemný souhlas subjektu údajů, výslovné zákonné oprávnění takového užití, výskyt kritické události nebo poskytnutí vhodné záruky.

17

jedince, které jsou měřitelné. Kritériem obecného osobního údaje je opět možnost identifikace určité osoby. Podobné vymezení „citlivých údajů“ obsahuje také zákoník práce (§ 316), zákon o zaměstnanosti (§ 12) a antidiskriminační zákon. Jejich chvályhodným cílem je předcházení zásahům do intimní sféry člověka, avšak jsou poněkud nejednotné rozsahem údajů i v pojmech. Na tenký led se zákonodárce pouští, pokud mezi nimi hrozí vzniknout kolize. 27 V současné době se objevují návrhy rozšířit okruh těchto údajů o informace majetkového charakteru. Anonymní údaj označuje údaj, který [ust. § 4 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů] „buď v původním tvaru, nebo po provedeném zpracování nelze vztáhnout k určenému nebo určitelnému subjektu údajů.“ Zákon také operuje se slovesem „anonymizovat“. Jedná se např. o začernění textu, použití zvláštních formulářů apod., jejichž výsledkem je znemožnění spojení zjištěného údaje s určitou osobou. Informace tedy mohou být jako anonymní již sbírány, nebo později dodatečně anonymizovány. Jen částečně anonymizovaný bude údaj, z nějž při splnění určitých podmínek bude možné nositele určit. Anonymní údaje lze zpracovávat i bez souhlasu subjektu údajů pro účely vědy a statistiky, zřejmě se tak bude dít v rámci obsáhlých databázových souborů. Při Masarykově univerzitě je např. zpracovávána zdravotnická databáze průběhu rakovinných onemocnění. Dle ust. § 4 písm. l) citovaného zákona je zveřejněný údaj „osobním údajem zpřístupněným zejména hromadnými sdělovacími prostředky, jiným veřejným sdělením nebo jako součást veřejného seznamu.“ Mezi hromadné sdělovací prostředky patří tisk, vysílání a internet. Za jiné veřejné sdělení lze považovat např. vyhlášku. Jak naznačuje slovo „zejména“, jedná se o výčet pouze demonstrativní. Pro již zveřejněné údaje existují zhoršené podmínky další ochrany. Nový zpracovatel nemusí při zpracování již zveřejněných údajů získávat souhlas subjektů údajů.

27

Ust. § 240 zákoníku práce – nutnost znalosti údaje o rodinných poměrech, § 286 odst. 2 zákoníku – nutnost znalosti údaje o členství v odborové organizaci, nebo § 105 odst. 6 zákoníku – povinnost zaměstnavatele vést evidenci pracovních úrazů a nemocí z povolání

18

Současně však platí, že právo na ochranu soukromého a osobního života subjektu údajů se tím nemění. 28

2.2 Subjekt údajů Subjektem údajů je žijící fyzická osoba bez omezení národností, věkem či jinými kritérii, k níž se osobní údaje vztahují [§ 4 písm. d) citovaného zákona]. Po úmrtí subjektu údajů zůstávají v platnosti ustanovení zákona, jejichž působnost nezávisí na skutečnosti, zda subjektem údajů je osoba žijící nebo zemřelá. 29 Podle ust. § 20 odst. 1 předmětného zákona smrtí pomine účel zpracování údajů, lze po správci požadovat, aby tyto zlikvidoval. Na druhou stranu lze nalézt v literatuře také názor, dle kterého ochranu zemřelým poskytují pouze jiné zákony (např. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), a to s ohledem na jejich vztah k blízkým pozůstalým. 30

2.3 Souhlas subjektu údajů Souhlasem subjektu údajů je dle ust. § 4 písm. n) předmětného zákona myšlen „svobodný a vědomý projev vůle subjektu údajů, jehož obsahem je svolení subjektu údajů se zpracováním osobních údajů“. Poskytnutí souhlasu je právním úkonem ve smyslu ust. § 34 a násl. občanského zákoníku, jedná se o úkon odvolatelný. Zákoník práce nemá vlastní obecnou úpravu právních úkonů, v pracovněprávních vztazích platí tedy uvedená úprava. Zákon nestanoví povinnou písemnou či jinou formu úkonu, je však třeba pamatovat na povinnost správce (a tedy i případné důkazní břemeno na jeho straně) být schopen po celou dobu zpracování prokázat, že mu subjekt údajů k takovému zpracování svých osobních údajů souhlas poskytl (ust. § 5 odst. 4 cit. zákona).

28

Matoušová, M., Hejlík, L. Osobní údaje a jejich ochrana. Praha: ASPI, 2008, s. 147.

29

Matoušová, M., Hejlík, L. Osobní údaje a jejich ochrana. Praha: ASPI, 2008, s. 191.

30

Mates, P. Ochrana soukromí ve správním právu. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 193.

19

Bez předchozího souhlasu subjektu je správce ke zpracování oprávněn pouze v případech vypočtených zákonem v ust. § 5 odst. 2, např. pokud je to součástí právní povinnosti správce. Ohledně citlivých osobních údajů je zákon přísnější, vyžaduje totiž kvůli zvýšené potřebě ochrany od subjektu souhlas výslovný. Zákon dále stanoví v ust. § 5 odst. 4, že „subjekt údajů musí být při udělení souhlasu informován o tom, pro jaký účel zpracování a k jakým osobním údajům je souhlas dáván, jakému správci a na jaké období“. Proto se subjekt často označuje jako „subjekt informovaný“. Poučovací povinnost správců je poněkud komplikovanější. Pokud zpracování údajů je současně jejich shromažďováním, je třeba poučení rozšířit dle ust. § 11 o to, jakým způsobem budou údaje zpracovávány, komu je lze zpřístupnit, o právu na přístup k informacím a o tom, zda jsou údaje poskytovány povinně, nebo ne. Toto poučení není potřeba např. v případě zpracování informací pro státní statistické služby a nezískal-li je zpracovatel přímo od subjektu. Nesplnění poučovací povinnosti lze sankcionovat pokutou. Naopak správci není stanovena povinnost poučení o možnost odvolání uděleného souhlasu. K udělování

souhlasu

se

zpracováním

osobních

údajů

zaměstnancem

zaměstnavateli existuje široké spektrum stanovisek pracovní skupiny WP29 i Úřadu pro ochranu osobních údajů. Zaměstnavatel je povinen zpracovávat osobní údaje zaměstnanců pouze k zákonem stanoveným účelům, v jiných případech je mu třeba souhlas subjektů údajů. 31 Takové zpracování osobních údajů by se mělo omezit na situace, kdy má zaměstnanec skutečnou možnost svobodné volby, zda souhlasit s tímto postupem zaměstnavatele, nebo ne.

2.4 Zpracování osobních údajů Zpracováním osobních údajů je slovy zákona [odst. 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů] „jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky“. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče

31

http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=29&submenu=33&loc=34 (citováno 22. 8. 2011)

20

informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace dat. Pokud je zachována podmínka systematičnosti, postačí k vyplnění definice byť i jediná z uvedených činností; jejich okruh není uzavřen. Pouze těmto – zpracovávaným – informacím poskytuje zákon ochranu (§ 3 zákona o ochraně osobních údajů). Nejčastěji prováděné činnosti jsou v zákoně definovány samostatně. Jedná se o shromažďování, uchovávání, blokování a likvidaci osobních údajů, definované v § 4 písm. f) až i) zákona. Kterákoli z činností, podřaditelná zpracování, je zahájena ziskem první informace, pokud je dán záměr pokračovat v činnosti, a to nikoli jen v tomto jednotlivém případě. Pro naplnění pojmu systematičnosti je třeba stanovit účel zpracování, zpravidla je také určen způsob a prostředky zpracování. Údaje by měly mít podobnou strukturu a rozsah (blíže viz. § 5 odst. 1 zákona). Nahodilé shromažďování údajů je tedy z ochrany zákona vyloučeno, zákon pouze stanoví podmínku, a to pokud nahodile shromážděné údaje nemají být dále zpracovávány (§ 3 odst. 4 zákona). Nahodilost je používána jako antonymum k systematičnosti. Zpracovávání údajů vyžaduje úmyslné jednání. V případě absence úmyslu je třeba uvažovat o tom, zda se nejedná o nahodile shromážděná data. Jak již bylo uvedeno dříve – provádí-li zpracování údajů fyzická osoba výlučně pro své osobní potřeby, nepodléhá tato činnost omezením daným zákonem. Typicky se jedná např. o vedení vlastního adresáře a telefonního seznamu, naopak do této kategorie nespadá fyzická osoba podnikatel jakožto zaměstnavatel ve vztahu k osobním údajům zaměstnanců. Z hlediska personální a mzdové agendy určuje zaměstnavateli účel i rozsah zpracování údajů přímo zákon. Naopak neinstitucionalizovaná zpracování jsou taková, o jejichž účelu, rozsahu a způsobu rozhoduje výlučně správce. Pořizování videozáznamu z pracoviště např. pro účely bezpečnosti či kontroly zaměstnanců je shromažďováním osobních údajů, pokud lze očekávat zachycení přítomnosti jakékoli lidské bytosti.

21

2.5 Správce, zpracovatel, příjemce osobních údajů Za správce údajů zákon (ust. § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů) označuje subjekt (může jím být zaměstnavatel ve formě fyzické i právnické osoby), který „určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování a odpovídá za něj“. Jeho povinnosti demonstrativně jmenuje ust. § 5 zákona; správce jakožto neodmyslitelný účastník nakládání s údaji nemusí konat všechny v definici uvedené činnosti osobně. Ke zpracování údajů může správce zmocnit nebo pověřit takzvaného zpracovatele, pokud to zvláštní zákon nevylučuje, správce zůstává správcem osobních údajů, i když je přímo nezpracovává. Za případnou vzniklou škodu odpovídá správce se zpracovatelem společně a nerozdílně, vztah mezi nimi navzájem je řešen buď zákonným ustanovením, nebo smluvně (smlouva dle ust. § 6 zákona musí být uzavřena v písemné formě; zákon stanoví její základní obsah 32 ). Správce tedy definuje cíl, ke kterému činnost zpracování směřuje. Účel může být opět stanoven obligatorně zákonem nebo si jej volí konkrétní správce pro své potřeby (např. pro usnadnění komunikace se zaměstnanci zaměstnavatel požádá o kontaktní údaje na rodinné příslušníky zaměstnanců). Souladnost takovýchto fakultativních souborů informací s právními předpisy je odvislá od proporcionality zásahu do práv (jaké informace jsou zpracovávány) a hodnotou sledovaného cíle. 33 Dále lze jmenovat případy, kdy správce nemá povinnost zpracování osobních údajů provádět, avšak pro případ, že se pro zpracování rozhodne, musí mít jeho činnost zákonem určené znaky (náležitosti). Prostředkem zpracování údajů rozumíme např. kartotéku, software či kamerový systém. Co se týče výrazu „provádět zpracování“, je zde použit ve smyslu konajícího prvku jakožto celku (zaměstnavatel jako podnik, nikoli nutně jediná konkrétní osoba). Na zpracování údajů prostřednictvím zaměstnanců pamatují ustanovení §§ 14, 15

32

„Musí v ní být zejména výslovně uvedeno, v jakém rozsahu, za jakým účelem a na jakou dobu se uzavírá a musí obsahovat záruky zpracovatele o technickém a organizačním zabezpečení ochrany osobních údajů.“ Směrnice č. 95/46/ES dále obsahuje podmínku dodržení pokynů správce zpracovatelem.

33

Jedná se o tzv. test proporcionality – viz Morávek, J. Pořizování záznamu kamerovým systémem ze zasedání obecního zastupitelstva. Právní rozhledy, 2009, sv. č. 24, s. 875-881.

22

zákona. 34 Zpracovatelem však není myšlen zaměstnanec správce při výkonu své pracovní náplně. Zákon tedy umožňuje správci přenést zpracování údajů na zpracovatele, který je v ust. § 4 písm. k) citovaného zákona definován jako „každý subjekt, který na základě zvláštního zákona nebo pověření správcem zpracovává osobní údaje podle tohoto zákona“. V praxi se na příklad často jedná o externího podnikatele – specialistu na účetnictví. V tomto případě může dojít ke dvěma situacím, a to že se bude jednat o vztah správce – zpracovatel (pouze zpracovatel) či správce – správce (jakožto zpracovatel z pohledu primárního správce údajů). Rozdíl spočívá v tom, zda účel a prostředky zpracování osobních údajů určí původní správce, nebo zda si je subjekt pověřený zpracováním osobních údajů určí sám. K tomuto postupu je však nutné dodržet zákonné podmínky: stanovení účelu a získání souhlasu správce a případně i subjektů údajů. Zároveň zde platí zásada, že ten, kdo je správcem ve vztahu k nějakému zpracování, nemůže být současně (sám sebou pověřeným) zpracovatelem. Obráceně to však platit může, neboť zpracovatel se u určitého zpracování, pokud stanoví jiný účel tohoto zpracování, může stát sekundárně správcem. 35 Příjemcem osobních údajů [ust. § 4 písm. o) zákona] je „každý subjekt, jemuž jsou údaje zveřejněny“. 36 Na jeho znalostech (např. je-li zaměstnancem určitého subjektu) závisí v případech zveřejňování údajů možnost či míra zásahu do chráněných práv.

34

(§ 14) Zaměstnanci správce nebo zpracovatele a jiné osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem, mohou zpracovávat osobní údaje pouze za podmínek a v rozsahu správcem nebo zpracovatelem stanoveném. (§15) (1) Zaměstnanci správce nebo zpracovatele, jiné fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem, a další osoby, které v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přicházejí do styku s osobními údaji u správce nebo zpracovatele, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o osobních údajích a o bezpečnostních opatřeních, jejichž zveřejnění by ohrozilo zabezpečení osobních údajů. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení zaměstnání nebo příslušných prací. (2) Ustanovením předchozího odstavce není dotčena povinnost zachovávat mlčenlivost podle zvláštních zákonů. (3) Povinnost zachovávat mlčenlivost se nevztahuje na informační povinnost podle zvláštních zákonů.

35

Matoušová, M., Hejlík, L. Osobní údaje a jejich ochrana. Praha: ASPI, 2008, s. 200.

36

Výjimku dle zákona tvoří subjekt dle ust. § 3 odst. 6 písm. g) zákona, který zpracovává osobní údaje za účelem výkonu kontroly, dozoru apod.

23

3 Práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích Každá organizace musí za účelem prosperity (resp. plnění svých cílů) využívat výrobní faktor lidské práce, a tedy určitým zvláště efektivním způsobem nakládat s lidskými zdroji, neboť se jedná často o nejdražší zdroj v organizaci. Lidskými zdroji rozumíme fyzické osoby v pracovním procesu, které svými znalostmi a zkušenostmi tvoří intelektuální kapitál zaměstnavatele. 37 „Personální práce je tou částí řízení organizace, která se zaměřuje na vše, co se týká člověka v pracovním procesu.“ 38 Vývoj personální činnosti směřoval od čistě administrativního pojetí (do počátku 60. let 20. století) přes koncept personálního řízení, povahy operativního řízení, k současnému řízení lidských zdrojů, které má být strategickým, promyšleným a logickým přístupem k řízení nejcennějšího potenciálu organizace – lidí, kteří v ní pracují a kteří individuálně i kolektivně přispívají k dosahování cílů. Jedná se o činnost koncepční, řídící povahy.

39

Tato doktrína chápe člověka podstatně

více jako osobnost nežli jako pouhou položku v nákladech. Lidé přispívají k produktivitě podniku (mohou tvořit konkurenční výhodu, determinují svou činností využití ostatních zdrojů organizace), a tedy je na místě do nich investovat (např. co se týče vzdělání, ale i odměn), stejně jako je tomu u investic do zlepšení používaných technických zařízení. Řízení lidských zdrojů pracuje s dlouhodobou perspektivou, přestává být záležitostí pouze odborných personálních oddělení, a stává se více součástí každodenní práce všech vedoucích pracovníků (na vedoucí pracovníky všech úrovní přechází stále více výkonné personální práce i pravomocí, neboť mají k jednotlivým zaměstnancům blíže než personální útvar; personální útvar pak stále více plní koncepční, metodologickou, poradenskou, organizační a kontrolní roli). 40

37

Kucharčíková, A., Vodák, J. Efektivní vzdělávání zaměstnanců. Praha: Grada Publishing, 2007. s. 20.

38

Koubek, J. Řízení lidských zdrojů : Základy moderní personalistiky. 3. vyd Praha : Management Press, 2001. s. 14.

39

Kucharčíková, A., Vodák, J. Efektivní vzdělávání zaměstnanců. Praha: Grada Publishing, 2007.

40

Koubek, J. Řízení lidských zdrojů : Základy moderní personalistiky. 3. vyd Praha : Management Press, 2001. s. 16.

24

Za stěžejní činnost z pohledu právního (lidských práv) je třeba považovat zajištění určitého minima vhodných podmínek práce. Základní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a jejich obsah upravuje zákoník práce. 41 Okruh činnosti současného personálního managementu je však širší. Management lidských zdrojů (v praxi se to týká všech vedoucích pracovníků, nejen personalistů) má za úkol zajistit soulad dostupné pracovní síly s pracovními úkoly, jeho optimalizaci a rozvoj. Při vzniku a za trvání pracovního vztahu ukládají zaměstnavateli zpracování osobních údajů zaměstnanců předpisy z oblasti daňové, sociálního zabezpečení, zákoník práce a další zákony (např. evidence osob se zdravotním postižením dle ust. § 80 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Jedná se tedy o obligatorní personální a finanční (mzdovou) agendu. Personální činnosti představují služby vykonávané k realizaci úkolů řízení lidských zdrojů. Jedná se zpravidla o analýzy pracovní náplně, znalostních požadavků pro pracovní místo, pracovních podmínek a potřeby určitého počtu pracovníků včetně jejich získávání. Personální oddělení by mělo být dále nápomocné při řešení průběžného vzdělávání pracovníků, jejich odměňování, v agendě uzavírání pracovněprávních vztahů a kolektivního vyjednávání je spojena s participací zaměstnanců na řízení. Dále jsou zde zahrnuty aktivity jako kontrola bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tyto činnosti se tedy neobejdou bez zpracování mnoha (nejen osobních) údajů. Nábor pracovníků z externích zdrojů (tj. nikoli z řad stávající zaměstnanců) probíhá ve složitém procesu, v rámci kterého dochází k prvnímu kontaktu organizace s jedincem z vnějšího prostředí, a tedy také k široké výměně informací. V první řadě se jedná o informativní schůzku, jejímž cílem je projevení skutečného zájmu o pozici v organizaci zaměstnavatele na straně jedné a ověření splnění předpokladů pro výkon práce na straně druhé. Dále jsou předkládány dokumenty potřebné pro rozhodnutí o další kooperaci (životopis, doklad o vzdělání, osobní dotazník), případně uchazeč absolvuje lékařské vyšetření. Tyto doklady je třeba posoudit, ověřit jejich pravdivost a závěrem redukovat okruh zájemců o pozici. Součástí řízení může být i prověření schopností a znalostí uchazeče. Klíčovou fází je však zejména osobní pohovor, kterého se může účastnit i více osob na obou stranách (např. vedoucí pracovník, potenciální spolupracovníci, personalista,

41

Zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

25

psycholog, více uchazečů o zaměstnání). Závěrečnou fází procesu je uzavření pracovní smlouvy a nástup nového zaměstnance. 42 Obě strany se snaží získat maximum informací, aby dospěly ke správnému rozhodnutí. Vedoucí pracovníci v organizacích nebývají dosud běžně vybaveni významnějšími znalostmi postupů a metod personální práce. V organizacích menšího rozsahu však tuto práci vykonávají právě její majitelé (nejvyšší vedoucí pracovníci), teprve ve větších společnostech se setkáváme se specializovanými pracovníky či dokonce personálním oddělením. Uvedený teoretický úvod považuji za potřebný pro následný výklad zpracování osobních údajů v rámci pracovněprávních vztahů, ať již se tak děje obligatorně ze zákona či fakultativně z vůle zaměstnavatele. Pojednáno bude o pracovním poměru, který je základním vztahem upraveným zákoníkem práce. Zpracování dat rozděluji do určitých fází dle možného průběhu pracovněprávní interakce (potenciálního) zaměstnance a zaměstnavatele. Je třeba mít na paměti, že zpracování dat je v jednotlivých případech vzájemně podmíněno a také že výkon určitých specifických profesí může podléhat zvláštní právní úpravě.

3.1 Povinnosti zaměstnavatele před zahájením zpracování osobních údajů Před vznikem pracovního poměru se obě strany nacházejí v rovnocenném postavení, neexistuje mezi nimi vztah nadřízenosti a podřízenosti a nejsou k sobě vázány žádnými právními vztahy. Z důvodů těchto, ale i ochrany soukromého života, je třeba regulovat možnost zaměstnavatele požadovat po uchazeči jeho osobní informace. Rozsah údajů, které je po uchazeči o zaměstnání možno požadovat, určuje ust. § 30 odst. 2 zákoníku práce tak, že „zaměstnavatel smí vyžadovat v souvislosti s jednáním před vznikem pracovního poměru od fyzické osoby, která se u něj uchází o práci, nebo od jiných osob jen údaje, které bezprostředně souvisejí s uzavřením pracovní smlouvy“; výběr pracovníků je v působnosti zaměstnavatele, nevyplývá-li ze zvláštního zákona jinak.

42

Hiršová, M. Manažerská psychologie. 1. vyd Vysoká škola ekonomická v Praze, 2005. s. 43.

26

Předpoklady kladené zvláštními právními předpisy na fyzickou osobu jako zaměstnance tím nejsou dotčeny. Výklad pojmu „údaje, které bezprostředně souvisejí s uzavřením pracovní smlouvy“ je třeba vysvětlit. Nelze jím rozumět jen nacionále uchazeče, které by potenciálně mohly být vepsány do pracovní smlouvy, ale všechny informace nezbytné k samotnému rozhodnutí, zda s danou osobou do takového poměru vstoupit. Zaměstnavatel nepotřebuje souhlas se zpracováním osobních údajů uchazeče o zaměstnání, které jsou nezbytné k tomu, aby subjekt údajů mohl vstoupit do jednání o uzavření smlouvy. Je zcela logické a přirozené, že pro uplatnění zásady smluvní volnosti zaměstnavatelé (i zaměstnanci) potřebují určitý rozsah informací pro to, aby mohli učinit relevantní rozhodnutí, které vtělí do právního úkonu – nabídky a uzavření pracovní smlouvy – se všemi jeho náležitostmi (absence omylu apod.). Na druhé straně je třeba respektovat ust. § 316 odst. 4 zákoníku práce, dle kterého je zakázáno požadovat informace bezprostředně nesouvisejí s výkonem práce a se základním pracovněprávním vztahem (§ 3 zákoníku práce), zejména se tímto míní údaj o těhotenství, rodinných a majetkových poměrech, sexuální orientaci, původu, členství v odborové organizaci, členství v politických stranách nebo hnutích, příslušnosti k církvi nebo náboženské společnosti, trestněprávní bezúhonnosti (jedná se o demonstrativní výčet), ledaže – s výjimkou písmen c), d), e), f) a g) – je pro to dán věcný důvod spočívající v povaze práce, která má být vykonávána, a je-li tento požadavek přiměřený, nebo v případech, kdy to stanoví tento zákon nebo zvláštní právní předpis. Údaje o sexuální orientaci, původu, členství v odborové organizaci, členství v politických stranách nebo hnutích a příslušnosti k církvi se nacházejí v režimu absolutního zákazu. Tyto informace nesmí zaměstnavatel získávat ani prostřednictvím jiných osob, a pokud by na (v daném kontextu) zapovězenou otázku zaměstnanec odpověděl i vědomě nepravdivě, nesmí to pro něj mít později žádné negativní následky. Dalším faktorem v této souvislosti je povinnost nediskriminačního postupu při rozhodování o kontraktaci. Obecnou úpravu ochrany před diskriminací obsahuje tzv. antidiskriminační zákon (zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací) a dále zákon o zaměstnanosti (ust. § 4, 12). Tato ustanovení se týkají rovného zacházení a zákazu diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání a zaměstnání samého. Sporná je být otázka, jak by měl zaměstnavatel nejlépe naložit se shromážděnými údaji neúspěšných uchazečů o zaměstnání. Častým bývá případ, kdy organizace 27

např. životopisy uchazečů (často s jejich výslovným přáním) schraňuje pro případ uvolnění určité pracovní pozice a konání dalšího výběrového řízení. Uchazeči o zaměstnání tímto projevují organizaci svou sympatii a přání pro společnost pracovat bez ohledu na první neúspěch. Dalším důvodem pro ponechání dokumentů může být potenciální možnost doložit v budoucnu nediskriminační průběh přijímacího řízení. Ke zpracování osobních údajů odmítnutých uchazečů se vyjádřil i Úřad: zaměstnavatel, který má v úmyslu přijmout nového zaměstnance na základě výběrového řízení, shromažďuje osobní údaje předem neurčitého počtu osob, a to bez jejich souhlasu na základě § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., neboť takové zpracování je nezbytné pro jednání o uzavření pracovní smlouvy uskutečněné na návrh subjektu údajů (přihláška do výběrového řízení). Jednání o uzavření smlouvy je ukončeno v okamžiku, kdy je uchazeč vyrozuměn o tom, že nebyl na pracovní místo vybrán, nebo kdy je s ním naopak v případě jeho výběru uzavřena pracovní smlouva. Při posuzování této otázky správní orgán vycházel z ust. § 43b odst. 1 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle kterého návrh na uzavření smlouvy zaniká dojitím projevu o odmítnutí návrhu navrhovateli. Analogicky tedy platí, že v předmětné věci mohl účastník řízení bez souhlasu uchazeče zpracovávat jeho osobní údaje pouze do okamžiku, kdy mu sdělil, že nebyl na pracovní místo vybrán. Pro další zpracování jeho osobních údajů by poté musel mít jeho prokazatelný souhlas, neboť nepřijatý uchazeč oprávněně předpokládal, že jednání o uzavření pracovní smlouvy bylo ukončeno. 43 Taková praxe by však dle mého názoru odporovala možnosti zaměstnavatele bránit se v případech, kdy věcné břemeno je obrácené (povinnost dokázat v soudním sporu, že k diskriminaci nedošlo, leží dle ust. § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, na zaměstnavateli). 44 Dle některých názorů se po dobu trvání lhůt pro uplatnění práv ze skončeného smluvního vztahu rozsah oprávnění žádným způsobem nemění. 45 To však považuji naopak za příliš extenzivní výklad. Forma schraňovaných osobních údajů není žádným způsobem vymezena, v praxi se typicky jedná o osobní dotazník, životopisy a motivační dopisy zaslané samotnými uchazeči o zaměstnání či údaje získané v průběhu ústních pohovorů a zaznamenané v písemné či elektronické formě zaměstnavatelem. Osobní dotazníky jsou užívány v různých fázích

43

čj. SKO-0629/07

44

Jouza, L Ochrana osobních práv zaměstnance. Bulletin advokacie, 2008, č. 6, str. 34.

45

Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. s. 35.

28

zaměstnaneckého poměru. V okamžiku, kdy dojde k dohodě o uzavření pracovní smlouvy, smí zaměstnavatel od vybraného uchazeče vyžadovat všechny informace nutné pro povinně vedené mzdové a personální agendy i další informace, které mají souvislost s výkonem práce (tyto nebyl dosud oprávněn od zaměstnance zjišťovat, neboť jejich znalost nebyla nutná k rozhodnutí, zda s uchazečem uzavřít pracovní poměr). Pracovní smlouva, jako každý písemný kontrakt, vzniká mezi identifikovatelnými smluvními stranami. U pracovníka tak postačí obecně jméno a bydliště, v případě shody jména u více zaměstnanců lze uvést i rok, případně datum narození. Vzhledem k tomu, že účelem shromážděných pracovních smluv (§ 5 zákona) bude nejspíše prostá evidence, tyto údaje by měly být dostačující, uvádění rodného čísla je nadbytečné. Pokud by však bylo uvedeno, měl by být nějakým způsobem ošetřen účel jeho zpracování. Dle ust. § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů má zaměstnavatel primárně povinnost určit účel (z jakého důvodu a s jakým cílem tak činí) zpracování osobních údajů, v opačném případě (jejich schraňován bez konkrétního důvodu, případně při překročení tohoto důvodu zpracování) by se dle zákona jednalo o zneužití osobních údajů. I když je účel v některých případech stanoven zákonem a budoucí správce tento účel pouze následuje, považuji za vhodné seznámit zaměstnance s touto skutečností (odůvodnit vyžadování a následné zpracování osobních údajů), aby nedošlo k nedůvodnému podezření ze zneužití údajů a nedorozumění. Zpracování osobních údajů nemusí zvláštní zákon správci stanovit přímo. Správci může být pouze stanovena určitá povinnost, jejíž splnění bude ve skutečnosti záviset na zpracování osobních údajů. Může se jednat např. o využití údajů pro účely správních orgánů v agendě sociálního zabezpečení. 46 Jde-li o zpracování uložené zákonem, měl by správce toto zpracování provádět pod označením, které nezanechává pochybnosti o tom, že se jedná o zpracování podle daného právního předpisu (například „mzdové účetnictví“). 47 Pokud zaměstnavatel provádí zpracování, které není uloženo zákonem, mělo by být stanovení účelu zpracování prvním úkonem, který ve věci

46

Dalšími právními předpisy, které stanoví povinnost zpracování osobních údajů zaměstnanců je např. zákon o veřejném zdravotním pojištění, zákon o ochraně veřejného zdraví (evidence rizikových zaměstnání), zákon o zaměstnanosti atd.

47

Matoušová M., Hejlík L. Osobní údaje a jejich ochrana. 2. doplněné a aktualizované vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 204.

29

učiní. Zákon o ochraně osobních údajů se blíže povahou účelu nezabývá 48 , Směrnice č. 95/46/ES však čl. 6 odst. 1 písm. b) určuje povinnost výslovného a legitimního stanovení účelu. Úmluva č. 108 pak pro údaje zpracovávané automatizovaným způsobem vyžaduje shromažďování pouze pro stanovené a oprávněné účely (čl. 5). Podle písmene b) téhož ustanovení musí zaměstnavatel před zahájením zpracování osobních dat stanovit způsob a prostředky zpracování. Pokud tyto náležitosti zpracování nejsou vymezeny zvláštním právním předpisem, je povinen tak učinit sám zaměstnavatel. To se vždy týká již vymezeného účelu zpracování dat. V praxi se tak zřejmě děje nejčastěji pomocí interního předpisu zaměstnavatele (v případě menší organizace to může být pracovní řád, ve větší společnosti speciální směrnice atp.). Důvodem je potřeba dostatečně informace zabezpečit (určit standard, aby nedošlo k jejich ztrátě či zneužití, stanovit na každém pracovišti odpovědnou osobu, a to i s ohledem na výše uvedenou povinnost stanovení účelu zpracování). Evropské a mezinárodní právní předpisy se touto povinností nezabývají. Pro stanovení prostředků zpracování je rozhodující způsob zpracování (manuálním způsobem, automatizovaným způsobem, nebo kombinací těchto způsobů). Budoucí správce musí zvolit vhodný způsob, aby byl schopen v případě kontroly prokázat splnění této povinnosti. Zaměstnavatel je následně povinen v potřebných případech požádat uchazeče o souhlas se zpracováním jeho údajů (ust. § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů). Tato náležitost není jen formalismem, zaměstnavatel bude následně chráněn před možným obviněním z neoprávněných zásahů do soukromí subjektu údajů. 49 Souhlas není nutno udělit v písemné formě, tato bude však jistě praktičtější. Mělo by být zřejmé kdo, komu, pro jaký účel, v jakém rozsahu a na jak dlouhou dobu souhlas uděluje (tzv. informovaný souhlas). 50 Zaměstnanec by měl být poučen také o tom, zda je sdělení osobních údajů povinné či dobrovolné a jaké jsou případné následky neposkytnutí povinně sdělovaných

48

Nutnou legitimnost zpracování lze však dovozovat z právní úpravy deliktního chování – dle ust. § 44 a 45 zákona o ochraně osobních údajů se správce nebo zpracovatel dopustí správního deliktu, jestliže stanoveným účelem zpracování poruší povinnost nebo překročí oprávnění vyplývající ze zvláštního zákona.

49

viz ust. § 10 zákona o ochraně osobních údajů

50

Dle ust. § 11 zákona o ochraně osobních údajů je správce při shromažďování osobních údajů povinen subjekt údajů informovat o tom, v jakém rozsahu a pro jaký účel budou osobní údaje zpracovány, kdo a jakým způsobem bude osobní údaje zpracovávat a komu mohou být osobní údaje zpřístupněny, nejsou-li subjektu údajů tyto informace již známy. Správce musí subjekt údajů informovat o jeho právu přístupu k osobním údajům, právu na opravu osobních údajů, jakož i o dalších právech stanovených v § 21.

30

údajů. 51 Případy, kdy udělení souhlasu zákon nevyžaduje, jsou vypočteny v ustanoveních § 5 odst. 2 písm. a) až g) zákona o ochraně osobních údajů. Na rozdíl od situací, kdy není třeba získat souhlas nikdy, je v případě „nezbytné potřeby ochrany životně důležitých zájmů subjektu údajů“ pod písm. c) získání souhlasu jen dočasně odloženo. Není-li následně souhlas bez zbytečného odkladu udělen, musí správce zpracování ukončit a osobní údaje zničit. V praxi se může jednat o pracovní úrazy. Je-li to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů zaměstnavatele, může správce zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu, takové zpracování však nesmí být v rozporu s právem zaměstnance na ochranu jeho soukromého a osobního života [ust. § 5 odst. 2 písm. e) cit. zák.]. Dle této podmínky musí být zpracování osobních údajů bez souhlasu zaměstnance v daném kontextu nezbytné, tedy došlo k situaci, kdy jsou práva zaměstnavatele ohrožena a to buď tak, že zaměstnanec učinil kroky, kterými došlo k narušení určitých právem chráněných zájmů zaměstnavatele, nebo nastala událost, v jejímž důsledku k takovému narušení při běžném chodu věci dochází. Takový stav musí existovat reálně a musí nabýt takové intenzity, která převyšuje zájem na ochraně soukromí zaměstnance. Další podmínkou aplikace tohoto ustanovení je, že zaměstnavatel nemá jinou reálnou možnost ochrany svých práv než právě zpracovávat osobní údaje. 52 Ustanovení § 9 písm. a) upravuje zpracování citlivých údajů, ke kterým je třeba souhlasu výslovného. Zaměstnanec musí být náležitě poučen (ust. § 12, 21 zákona), jinak by se jednalo o zpracování údajů bez souhlasu. Z této povinnosti je v ust. § 9 písm. b) až i) stanoveno několik výjimek. Za podstatné považuji zmínit zejména ust. § 9 písm. d). Budoucí správce nemusí dle této právní normy souhlas získat, jestliže bude údaje zpracovávat jako nezbytné pro dodržení práv a povinností správce odpovědného za zpracování v oblasti pracovního práva a zaměstnanosti, stanovené zvláštním zákonem. Tímto zvláštním zákonem je myšlen zákoník práce a zejména zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a

51

Také z informační povinnosti zákon stanoví výjimky (ust. § 11 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů). Dále je zaměstnavatel povinen při zpracování osobních údajů podle § 5 odst. 2 písm. e) a § 9 písm. h) výše citovaného zákona zaměstnance informovat o zpracování jeho osobních údajů bez zbytečného odkladu. Ke splnění informační povinnosti nemusí tedy výjimečně dojít před zahájením zpracování osobních údajů, ale až v jeho průběhu.

52

Maštalka, J. Zpracování osobních údajů z pohledu práv správce. Právní rádce, 2003, č. 9, s. 44.

31

ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). Citlivým údajem v tomto smyslu je např. těhotenství zaměstnankyně. Na zpracování osobních údajů se dále v některých případech vztahuje tzv. oznamovací povinnost (ust. § 16 cit. zák.). Kromě případů uvedených v ust. § 18 zákona 53 je povinen písemně oznámit: identifikační údaje správce, účel zpracování, kategorii subjektů údajů a osobních údajů, které se těchto subjektů týkají, zdroj osobních údajů, popis způsobu zpracování, místo zpracování, příjemce osobních údajů, předpokládaná předání osobních údajů do jiných států a popis opatření k zajištění ochrany osobních údajů dle § 13. Oznamovací povinnost není rovněž nutná, když zaměstnavatel vyžaduje výpis z rejstříku trestů, jestliže je účelem ověření způsobilosti pro výkon určitého zaměstnání (např. dle požadavku bankovního zákona). Obecně lze říci, že oznamovací povinnost je tedy vyžadována tehdy, když zaměstnavatel osobní údaje zpracovává i pro jiné účely, než které mu obligatorně ukládá zvláštní zákon. Výjimku z oznamovací povinnosti stanoví ust. § 18 zákona o ochraně osobních údajů. 54 Zaměstnavateli ukládá většinu jím prováděného zpracování zákon, podle § 18 odst. 1 písm. b) zákona se zde tedy aplikuje jedna z výjimek. Dle ust. § 18 odst. 2 výše citovaného zákona musí ale způsobem umožňujícím dálkový přístup nebo jinou vhodnou formou zpřístupnit informace týkající se účelu zpracování, kategorie osobních údajů, kategorie subjektů údajů, kategorií příjemců a doby uchování osobních údajů. Uchazeč by také měl být informován o způsobu dalšího zpracování. Nejjednodušším způsobem splnění oznamovací povinnosti je vyplnění formuláře vyvěšeného na webových stránkách Úřadu pro ochranu osobních údajů (www.uoou.cz). Úřad následně postupuje dle ust. § 16 až § 17a zákona. Pokud oznámení obsahuje všechny

53

Oznamovací povinnost se nevztahuje na zpracování osobních údajů, která: „a) jsou součástí datových souborů veřejně přístupných na základě zvláštního zákona, b) správci ukládá zvláštní zákon nebo je takových osobních údajů třeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštního zákona, c) jde-li o zpracování, které sleduje politické, filosofické, náboženské nebo odborové cíle, prováděné v rámci oprávněné činnosti sdružení, a které se týká pouze členů sdružení, nebo osob, se kterými je sdružení v opakujícím se kontaktu souvisejícím s oprávněnou činností sdružení, a osobní údaje nejsou zpřístupňovány bez souhlasu subjektu údajů“.

54

Povinnost zpracování se nevztahuje na údaje: a) které jsou součástí datových souborů veřejně přístupných na základě zvláštního zákona, b) které správci ukládá zvláštní zákon nebo je takových osobních údajů třeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštního zákona, nebo c) jde-li o zpracování, které sleduje politické, filosofické, náboženské nebo odborové cíle, prováděné v rámci oprávněné činnosti sdružení, a které se týká pouze členů sdružení, nebo osob, se kterými je sdružení v opakujícím se kontaktu souvisejícím s oprávněnou činností sdružení, a osobní údaje nejsou zpřístupňovány bez souhlasu subjektu údajů.

32

výše vyjmenované náležitosti, lze již v den následující po uplynutí třicetidenní lhůty ode dne doručení oznámení zahájit zpracování osobních údajů. Úřad zapisuje informace uvedené v oznámení do zvláštního registru a na žádost správce vydá o provedení registrace osvědčení. Veškerá agenda nepodléhá žádným poplatkům. Pokud oznámené zpracování nesplňuje zákonem o ochraně osobních údajů stanovené podmínky, Úřad zpracování osobních údajů nepovolí. Pokud by oznámení nebylo kompletní, zaslal by Úřad oznamovateli výzvu, ve které uvede chybějící nebo nedostatečné informace a zároveň stanoví lhůtu k doplnění oznámení. Pokud lhůta marně uběhne bez nápravy, nahlíží se na učiněné oznámení tak, jako by nebylo podáno. Na výše uvedený postup Úřadu se nevztahuje správní řád, jedná se o evidenci, nikoli rozhodovací řízení. V případě, že však správce, jehož oznámení bylo zapsáno do registru, porušuje podmínky stanovené zákonem, rozhodne Úřad o zrušení registrace. Stejně rozhodne Úřad (z vlastního podnětu nebo na žádost správce) i v případě, že pomine účel, pro který bylo zpracování zaregistrováno. Smyslem oznamovací povinnosti je získání informací o tom, kdo a jakým způsobem hodlá osobní údaje zpracovávat, aby, v případě, že by zpracování nesplňovalo podmínky stanovené zákonem o ochraně osobních údajů, mohl Úřad zasáhnout ještě předtím, než dojde k samotnému zpracování osobních údajů. Registrace je veřejnou záležitostí, proto jsou informace zapsané do registru veřejně přístupné způsobem umožňujícím dálkový přístup. Úřad zveřejňuje údaje z registru, s výjimkou popisu způsobu zpracování a popisu opatření k zajištění ochrany osobních údajů, elektronicky. Naproti tomu zrušené registrace oznamuje Úřad ve Věstníku Úřadu. Jestliže je správcem určitá více členitá společnost, stačí, když při oznámení uvede místa zpracování osobních údajů, bez ohledu na to, že může mít stovky poboček. 55 Výše uvedené lze tedy shrnout tak, že u Úřadu je třeba registrovat obecně každé zpracování osobních údajů, výjimky upravuje ust. § 18 zákona, a zaměstnavatel v této fázi smí zpracovat o uchazeči o zaměstnání následující údaje: celé jméno, datum narození, adresu bydliště a další kontaktní údaje (např. elektronická poštovní adresa, telefonní číslo), podstatná bude také informace o předchozí odborné praxi a vzdělání (případně i příslušný získaný akademický titul, pokud je určitá úroveň vzdělání pro výkon práce požadovaná),

55

Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. s. 47.

33

státní příslušnost, posudek o zdravotní způsobilosti a pracovní posudek z předchozího zaměstnání. V případě mladistvých uchazečů budou relevantní také údaje o zákonných zástupcích. Zaměstnancem dle současné právní úpravy zákoníku práce je fyzická osoba starší 15-ti let, která dokončila povinnou školní docházku. Zákoník práce mají mladistvým garantuje zvláštní pracovní podmínky. Práce osob mladších 15-ti let není přípustná. 56 Ohledně rodného čísla je rozhodující, vyjádří-li příslušný uchazeč se zpracováním souhlas, anebo vyžaduje-li jeho zpracování zvláštní právní předpis. Rodné číslo není k samotnému uzavření pracovní smlouvy třeba. Dále se problematice rodného čísla věnuje samostatný oddíl této práce. Kromě uvedeného výčtu lze zpracovávat všechny další údaje nutné k tomu, aby se zaměstnavatel mohl (jde tedy o skutečnost subjektivního charakteru) svobodně a vážně rozhodnout, zda s uchazečem uzavře pracovní poměr. Známou je problematika dotazů na potomky uchazeček o zaměstnání. V této souvislosti upozorňuji na existenci ust. § 240 zákoníku práce, dle kterého „(1) těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně a zaměstnanci pečující o děti do věku 8 let smějí být vysíláni na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem; přeložit je může zaměstnavatel jen na jejich žádost. (2) Ustanovení odstavce 1 platí i pro osamělou zaměstnankyni a osamělého zaměstnance, kteří pečují o dítě, dokud dítě nedosáhlo věku 15 let, jakož i pro zaměstnance, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost)“. Bude-li tedy z povahy nabízené pracovní pozice docházet k častým pracovním cestám, dostatečně kvalifikovaně položený dotaz na existenci a věk dětí může být nediskriminační a zcela oprávněný. Pokud personální agentura předává zaměstnavateli osobní údaje žadatelů o práci, nachází se v pozici správce osobních údajů a je povinna dle ust. § 11 zákona při shromažďování údajů subjekt údajů informovat o tom, komu mohou být jeho údaje zpřístupněny. „V tomto případě stačí předem obecný informace o tom, že osobní údaje mohou být předány potencionálním zaměstnavatelům. Souhlas musí pokrývat celé

34

zpracování osobních údajů, jehož součástí je i předávání třetím subjektům.“ Potenciální zaměstnavatel se bude nacházet v pozici příjemce údajů. 57

3.1.1 Osobní dotazník Osobní dotazník slouží k získání údajů o (potenciálním) zaměstnanci, které zaměstnavatel potřebuje k výběrovému řízení, nebo k plnění svých následných povinností. Dotazník má obvykle standardizovanou formulářovou podobu. Je třeba rozeznávat dotazník používaný v rámci náboru zaměstnanců a dotazník, který vyplňuje nově nastoupivší zaměstnanec. Osobní dotazník z první fáze kontaktu subjektů se může stát pozdější součástí osobního spisu zaměstnance. Otázka možnosti ponechání si všemi uchazeči vyplněné dotazníky je (jak výše uvedeno) spornou. Dle mého názoru má zaměstnavatel právo ponechat si dotazníky pro účely případné obrany ve sporu stran diskriminačního postupu při výběru uchazečů, a to až do doby, než projdou všechny relevantní promlčecí lhůty, i když by třeba měla být část údajů vymazána. Dotazník může bez dalšího obsahovat otázku na jméno a datum narození uchazeče, kontaktní údaje, státní příslušnost a předchozí pracovní zkušenost včetně dosaženého vzdělání. Dotazy na osobní zájmy a podobné jsou fakultativní (co se týče položení otázky i odpovědi na ni). V souladu se zákonem však není vhodné vyžadovat rodné číslo nebo národnost (jedná se o citlivý údaj), kopírovat si průkaz totožnosti apod. 58 Ten, kdo by osobní údaje pořízením fotokopie shromáždil, je povinen být po celou dobu existence kopie schopen prokázat udělený souhlas. K této problematice se již vyjádřil i Úřad pro ochranu osobních údajů. 59 Problematické je i to, že zaměstnavatel by současně získal

56

Děti mohou vykonávat pouze uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost, a to za podmínek stanovených zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (viz ust. § 121 až 124).

57

Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. s. 40.

58

K možnosti kopírování občanského průkazu stanoví zákon č. 328/1999 Sb. nutnou podmínku informovaného souhlasu ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, i kdyby se tak mělo stát pouze pro urychlení vyplnění dotazníku.

59

Pořizování kopií občanských průkazů a cestovních dokladů je relativně nově upraveno v zákoně č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, a v zákoně č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech. Oba uvedené předpisy stanoví výslovný zákaz pořizování kopií těchto dokladů bez souhlasu občana, kterému byl

35

mnoho údajů (číslo průkazu, fotografii, rodinný stav atd.) nad rámec dotazníku a jednoznačně by došlo ke zpracování většího nežli nezbytného souboru dat (viz dále). Kopírování osobních dokladů bez informovaného souhlasu jejich držitele je skutkovou podstatou přestupku dle zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech. Často je zaměstnavateli k životopisu požadována také fotografie. S ohledem na právní úpravu proti diskriminaci (např. na základě rasy, věku) mám za to, že tato praxe by měla být omezena jen na profese, ve kterých hraje vzhled pracovníka podstatnou roli. Problematické také je, že fotografie může obsahovat citlivé údaje (rasový původ), případně z ní mohou být v některých případech získány i biometrické údaje. 60 To platí i pro kopii fotografie. Pokud uchazeč přiloží k životopisu fotografii, aniž byla požadována, je opět rozhodné, zda obsahuje citlivé údaje. I v takovém případě by bylo třeba vyžádat od uchazeče souhlas se zpracováním výslovný. Podobně pokud uchazeč zašle do podniku, kde by rád pracoval, životopis s průvodním dopisem, kde žádá o zařazení do databáze uchazečů o zaměstnání, je tento jeho konkludentní souhlas se zpracováním údajů dostačující. 61

předmětný doklad vydán, přičemž je odkázáno na institut souhlasu se zpracováním osobních údajů podle § 4 písm. n) zákona o ochraně osobních údajů. Z uvedeného vyplývá, že občanské průkazy a cestovní doklady, tj. i údaje na nich uvedené, požívají zvýšenou právní ochranu, neboť pořízení jejich přináší zvýšené riziko zneužití těchto osobních údajů, a tedy zásahu do soukromí subjektu údajů (držitele dokladu). Je proto pouze na svobodném rozhodnutí držitele takového dokladu, zda k jeho kopírování svolí. Podmínění jakéhokoli úkonu, ať na něj má držitel dokladu nárok či nikoli, předložením kopie osobního dokladu je tedy zcela vyloučeno. Obvykle bude zcela dostačující ověření totožnosti osoby z předloženého dokladu či dokumentu obsahujícího jeho identifikační údaje a vyznačení takto provedené identifikace na předkládané žádosti, ve smlouvě apod. (viz např. stanovisko č. 6/2004) 60

Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. s. 12.

61

Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. s. 28.

36

3.2 Povinnosti zaměstnavatele během zpracování osobních údajů Osobní údaje, jež zaměstnavatel během trvání pracovního vztahu shromažďuje a zpracovává, lze členit do tří kategorií: (i) zaměstnavatel je k těmto činnostem povinen na základě kogentní právní normy; (ii) zákon poskytuje podklad pro volitelné zpracování údajů; (iii) rozhodnutí, zda údaje zpracovávat, závisí pouze na zaměstnavateli. V prvním případě se jedná o právní předpisy z oblasti pracovního práva, sociálního zabezpečení a daňové povinnosti. Rozpětí těchto předpisů je značně široké. Konkrétně se jedná např. o zákoník práce (povinnost vést v účetnictví zvláštní účet mzdy zaměstnance, knihu úrazů, osobní spis a pracovní dobu každého zaměstnance, evidence v souvislosti s bezpečností a ochranou zdraví při práci), zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně (povinnost vést dokumentaci k požární ochraně) a další zákony o veřejném zdraví a zdravotním pojištění, pojistném atd. V druhém případě neplyne ze zákona přímo povinnost zpracování určitých údajů, avšak pro situaci, že zaměstnavatel takové údaje uzná za vhodné zpracovávat, zákon mu to umožňuje. Třetí možností je zpracování údajů čistě dle rozhodnutí zaměstnavatele. V tomto případě se tedy nejedná o jakkoli zákonem předjímané (předpokládané, ani povinné) činnosti. Vždy je však zpracovatel povinen plnit povinnosti stanovené zákonem o ochraně osobních údajů. V prvních dvou případech se tento zákon použije jako subsidiární předpis ke zvláštním právním předpisům, upravujícím možnost či povinnost zpracování, v třetím uvedeném případě je zákon o ochraně osobních údajů primárním předpisem, který bude na danou situaci (zpracování údajů) aplikován. V každém případě by se však mělo jednat o zpracování dat v souvislosti s pracovním poměrem, účelem zpracování tedy bude realizace pracovního poměru a vztahů souvisejících. Účel zpracování údajů bude rozhodný pro naplnění obsahu dalších povinností správce a zpracovatele údajů. Zaměstnavatel je povinen zpracovávat zejména přesné údaje. Možnost zpracování nepřesných dat stanoví zákon odkazem v ust. § 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. § 3 odst. 6, jedná se o taxativně vymezené účely a orgány (např. Policie ČR při šetření trestné činnosti dle zákona o Policii České republiky, č. 273/2008 Sb.); nepřesné údaje však musí

37

být výslovně označeny a vedeny odděleně od ostatních dat. Přesný je údaj získaný v souladu se zákonem 62 , který je objektivní a kompletní (odráží skutečný stav v celé jeho šíři). 63 Současné znění zákona neobsahuje požadavek pravdivosti. Je tomu tak s přihlédnutím k subjektivní povaze pravdivosti: „pravdivost nelze zavádět jako předmět právních ustanovení, která musí být vyhodnotitelná z objektivního pohledu“. 64 Ze zákonné povinnosti zaměstnavatele zpracovat pravdivé údaje neplyne přímo oprávnění dozvědět se je. Tuto nerovnost zaměstnavatelé řeší v pracovních smlouvách klauzulí o povinnosti zaměstnanců změnu zpracovávaných údajů nahlásit, neplyne-li povinnost přímo ze zákona (např. změna adresy bydliště při stěhování, změna osobního stavu spojená se změnou jména; povinnost stanoví např. zákon o daních z příjmů). Údaje je tedy v praxi třeba průběžně aktualizovat. Nepřesné údaje je třeba bez zbytečného prodlení opravit, jinak je správce povinen zlikvidovat je [ust. § 5 odst. 1 písm. c)]. Zaměstnavatel tudíž nesmí pokračovat ve zpracování údajů, o kterých je mu známo, že nejsou přesné (pravdivé, aktuální). Rozsah zpracovávaných údajů by neměl být v rozporu s účelem jejich zpracování. Povinnost shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu, který je nezbytný pro naplnění stanoveného účelu, stanoví ust. § 5 odst. 1 písm. d) zákona. Mantinely rozsahu údajů zakotvil např. zákon o dani z příjmu. 65 Čl. 6 směrnice č. 95/46/ES dále uvádí, že „osobní údaje musí být přiměřené, podstatné a nepřesahující míru s ohledem na účely, pro které jsou sbírány a pro které jsou dodatečně zpracovávány“. Pokud zaměstnavatel zpracovává údaje na základě vlastního rozhodnutí, nachází se ve složitější situaci, neboť mu zákon přesně neurčuje, jaké údaje má shromáždit, musí si tedy sám posoudit, které údaje jsou k dosažení jím sledovaného cíle nutné. Mám-li např. v

62

Jak plyne z výše uvedeného – údajů musí být získaný na základě zákona či po udělení souhlasu se zpracováním. Jiná možnost neexistuje.

63

Maštalka, J. Osobní údaje, právo a my. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 82.

64

Maštalka, J. Osobní údaje, právo a my. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 82.

65

Ust. § 38j zákona č. 586/1992 Sb.: Plátci daně jsou povinni vést pro poplatníky, z jejichž mezd sráží zálohy, mzdové listy, rekapitulaci o sražených zálohách a dani srážené podle zvláštní sazby daně za každý kalendářní měsíc i za celé zdaňovací období. Mzdový list musí pro účely daně obsahovat: a) poplatníkovo jméno a příjmení, též dřívější, b) rodné číslo a u poplatníka uvedeného v § 2 odst. 3 datum narození, číslo pasu nebo jiného dokladu prokazujícího jeho totožnost, kód státu, jehož je rezidentem a bylo-li mu tímto státem přiděleno, i daňové identifikační číslo a rodné číslo, c) bydliště a u poplatníka uvedeného v § 2 odst. 3 bydliště ve státě, jehož je rezidentem, d) jméno, příjmení a rodné číslo osoby, na kterou poplatník uplatňuje slevu na dani.

38

úmyslu svého zaměstnance kontaktovat a za tímto účelem od něj získám adresu trvalého bydliště, elektronickou adresu a telefonní číslo a budu-li tyto údaje skutečně pravidelně používat, účel zpracování nepřekročím. Naopak by tomu bylo při využívání pouze jediného způsobu komunikace Dle ust. § 5 odst. 1 písm. e) zákona má zaměstnavatel povinnost uchovávat informace jen po dobu nezbytnou. Tato formulace se z hlediska potřeby času na zjištění jaká informace je již zbytná zdá být poměrně přísnou. Konkrétní lhůta je upravena např. zákonem o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb. a zákonem o organizaci a provádění sociálního zabezpečení č. 582/1991 Sb. 66 V dalších případech neupravených zvláštními zákony se možnost zpracování údajů bude zřejmě řídit délkou trvání pracovního poměru (případně dobou, na jakou byl dán souhlas se zpracováním údajů jejich subjektem); v rámci této doby je rozhodující také účel zpracování údajů stanovený zaměstnavatelem. Pro něj může být rozhodující také běh promlčecích lhůt. 67 Následně je třeba zpracované údaje zlikvidovat, resp. lze je použít pouze pro účely státní statistické služby, vědy či archivnictví. To si však nelze vykládat tak, že zaměstnavatel by si mohl tvořit databázi osobních údajů dle své libovůle. Pro vypočtené účely je třeba zákonného podkladu a nepotřebné údaje je nadto třeba bez prodlení anonymizovat. 68 Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) citovaného zákona ukládá povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny. K jinému účelu lze údaje zpracovávat jen dal–li k tomu subjekt údajů předem souhlas, nebo v mezích ustanovení § 3 odst. 6 zákona o ochraně osobních údajů. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) cit. zák. stanoví povinnost shromáždění údajů otevřeným způsobem, tedy nikoli za zastřeným účelem. Pokud zaměstnavatel požaduje po uchazeči o zaměstnání ručně psaný životopis za účelem vypracování grafologického

66

Tento zákon ku příkladu stanoví povinnost zaměstnavatele uchovat mzdové listy pro účely důchodového zabezpečení po dobu třiceti let.

67

Ustanovení § 329 zákoníku práce bylo zrušeno. Obecná promlčecí doba je stanovena občanským zákoníkem tříletá (ust. § 101 občanského zákoníku).

68

Viz. např. zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů

39

posudku, musí o tomto úmyslu uchazeče informovat, neboť základním požadavkem na otevřené shromažďování je to, že subjekt údajů o shromažďování ví. 69 Ust. § 5 odst. 1 písm. h) zákona upravuje povinnost nesdružovat osobní údaje získané k různým účelům. Jedná se o opatření organizační povahy, které by mělo napomoci ochraně údajů, i když se může jevit nadbytečným. V praxi bude povinnost splněna oddělením tematicky (dle účelu sebrání údajů) odlišných souborů osobních údajů např. do knihy úrazů, knihy služebních cest a evidence pracovní doby. V souladu s ust. § 13 zákona má zaměstnavatel povinnost učinit taková bezpečnostní opatření, aby nedošlo k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům a k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Zaměstnavatel (správce, zpracovatel) je povinen garantovat a zajistit bezpečnost údajů po celou dobu disponování s nimi, a to před úmyslným i neúmyslným ohrožením (např. přírodními vlivy). Konkrétní opatření bude záviset na prostředcích zpracování údajů. Směrnice č. 95/46/ES rozděluje bezpečností prvky na organizační a technické. Tím je myšleno jednak stanovení a omezení osob, které s údaji nakládají (např. vymezení odpovědných osob a stanovení postupu nakládání s údaji), jednak ochrana prostřednictvím moderních softwarových antivirových programů, zálohování dat a podobně tak, jak odpovídají současnému stavu techniky. Určující jsou samozřejmě i prostorové, personální a finanční možnosti zaměstnavatele. Pro představu lze odkázat na registrační formulář Úřadu (přístupný z www.uoou.cz), který obsahuje demonstrativní výčet ochranných opatření, a to zvlášť pro automatizované a manuální. 70 Bezpečnost by měla být dále chráněna dodržováním povinnosti mlčenlivosti dle ust. § 15 zákona. Ta je stanovena i pro dobu po skončení zaměstnání a týká se osobních údajů i bezpečnostních opatření. Pouze mlčenlivost o osobních údajích je absolutní a postup správců, kteří nutí své zaměstnance k podpisu závazku o absolutní mlčenlivosti i stran bezpečnostních opatření, není správný. Je třeba vymezit okruh osob, které by měly být

69

Matoušová M., Hejlík L. Osobní údaje a jejich ochrana. 2. doplněné a aktualizované vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 260.

70

Jedná se např. o použití zámků, mříží, přístupových práv a centrálního pultu ochrany.

40

z předávání dat vyňaty. 71 Zaměstnavatel odpovídá za porušení povinností bez ohledu na zavinění. Odpovědnost jednotlivých zaměstnanců se řídí zákoníkem práce. Pořadí povinností uvedené v tomto oddílu na rozdíl od kapitoly předchozí není podstatné, neboť správce má povinnost plnit všechny vypočtené povinnosti současně.

3.2.1 Osobní spis

Dle ust. § 312 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel oprávněn vést osobní spis pro každého zaměstnance. Právní úprava je poměrně nová, avšak lze předpokládat, že i v minulosti si personální oddělení musela opečovávané údaje určitým způsobem členit. V tomto paragrafu zákona lze číst: (1) Zaměstnavatel je oprávněn vést osobní spis zaměstnance. Osobní spis smí obsahovat jen písemnosti, které jsou nezbytné pro výkon práce v pracovněprávním vztahu uvedeném v § 3 větě druhé. 72 (2) Do osobního spisu mohou nahlížet vedoucí zaměstnanci, kteří jsou zaměstnanci nadřízeni. Právo nahlížet do osobního spisu má orgán inspekce práce, úřad práce, soud, státní zástupce, příslušný orgán Policie České republiky, Národní bezpečnostní úřad a zpravodajské služby (viz princip minimalizace zásahů do soukromí). (3) Zaměstnanec má právo nahlížet do svého osobního spisu, činit si z něho výpisky a pořizovat si stejnopisy dokladů v něm obsažených, a to na náklady zaměstnavatele (viz také ust. § 12 zákona o ochraně osobních údajů). Oprávnění vést spis je založeno vznikem pracovního poměru. Dále uvedené údaje nelze tedy po zaměstnanci požadovat dříve. Osobní spis slouží k usnadnění vedení pracovněprávní agendy (plnění povinností zaměstnavatele) a orientaci vedoucích pracovníků při řízení lidských zdrojů. Rozsah personální evidence není jednoznačně stanoven, svou povahou stojí zpracování údajů v osobním spisu na pomezí všech tří výše uvedených skupin činností (ke zpracování údajů v rámci osobního spisu není třeba souhlas zaměstnance), a u jednotlivých organizací se podoba spisu bude jistě lišit. Vedení osobního spisu podléhá zákonu o ochraně osobních údajů jako každé jiné zpracování osobních

71

Matoušová M., Hejlík L. Osobní údaje a jejich ochrana. 2. doplněné a aktualizované vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 280.

72

Podle § 3 zákoníku práce se jimi rozumí pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

41

údajů. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR vyhotovilo návodnou Příručku pro personální a platovou agendu 73 , podle které osobní spis by měl obsahovat následující materiály a doporučenou strukturu:

Osobní údaje: 

žádost uchazeče o zaměstnání



zápočtový list od předcházejícího zaměstnavatele



osobní dotazník



životopis



fotokopie dokladu o dosaženém vzdělání



doklady o dalším vzdělání



vyjádření lékaře ke zdravotní způsobilosti zaměstnance



změny v osobních údajích

Smlouvy: 

pracovní smlouva a její dodatky, změny



dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených k vyúčtování



dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů



dohoda o pracovní činnosti



dohoda o provedení práce

Práce a chování: 

hodnocení zaměstnance



převedení a přeložení



změna pracovního zařazení



upozornění na nedostatky v práci



stížnosti zaměstnance a jejich vyřízení

Příjmy a požitky: 

73

mzdový nebo platový výměr

http://www.mpsv.cz/ppropo.php?ID=IPB071#XVI.1 (citováno 10. 1. 2012)

42



evidence o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti



evidence záloh



evidence daní z příjmů ze závislé činnosti



evidence příspěvků na zdravotní a sociální pojištění



evidence jiných pojištění



evidenční list pro důchodové zabezpečení



půjčky a výpomoci



podnikový byt

Pracovní doba: 

evidence pracovní doby



evidence práce přesčas



evidence pracovní pohotovosti



evidence noční práce



evidence nepřítomnosti v práci



evidence pracovní neschopnosti



evidence o dovolené na zotavenou. Listiny jsou tedy z části získány od zaměstnance a z části od jiných subjektů (např.

od úřadu práce). Tvůrcem některé části spisu může být i zaměstnavatel (např. listina o jmenování). Veškeré dokumenty by se měly týkat pouze zákonem stanovených a vyžadovaných skutečností, a to v nezbytném rozsahu a pouze pro interní potřeby. Např. vyjádření lékaře o zdravotní způsobilosti zaměstnance postačí v rozsahu hesla „způsobilý, nezpůsobilý, způsobilý s omezením“. 74 Zaměstnanec by samozřejmě neměl vykonávat činnost, která neodpovídá jeho zdravotnímu stavu, a proto jednak lékař musí být seznámen s obsahem činností, které odpovídají pracovnímu místu, jednak zaměstnavatel by měl mít posudek k dispozici ještě před uzavřením pracovního vztahu. Povinnost zjistit zdravotní způsobilost neopravňuje zaměstnavatele ke zkoumání zdravotního stavu zaměstnance; je třeba připomenout, že údaje o zdravotním stavu osoby jsou údaji citlivými.

74

D´Ambrosová, H. Vedení osobního spisu zaměstnance. Mzdy a personalistika v praxi, 2006, č. 10, s. 25.

43

I v této fázi nelze opomenout omezení stanovená zaměstnavateli ustanovením § 316 odst. 4 zákoníku práce stran některých osobních údajů (např. sexuální orientace). Žádost uchazeče o zaměstnání a životopis jsou specifické tím, že záleží na uchazeči, jaké údaje o sobě sdělí. Tyto údaje pak zaměstnavatel nemusí zpracovávat. Motivační dopis plnící funkci představení se potenciálnímu zaměstnavateli, nemusí obsahovat výčet osobních údajů. Pokud však některé společnosti berou zřetel jen na uchazeče vyplnivší určitý standardizovaný formulář, může již ve fázi projevení zájmu o společnost nastat rozpor se zákonem, pokud součástí formuláře nebude prohlášení souhlasu se zpracováním údajů. Druhou rovinou problému samozřejmě zůstává potřeba zjištění např. data narození uchazeče již v této fázi. Stejně tak může zaměstnavatel pro výběrové řízení stanovit povinný okruh informací požadovaných v textu životopisu. Osobní dotazník je v této fázi používán zaměstnavatelem k získání všech potřebných údajů od zaměstnanců jednotným a přehledným způsobem. 75 V dotazníku zaměstnanec obvykle vyplňuje jméno a příjmení, případně i rodné příjmení, rodné číslo, rodinný stav, dosažený akademický titul, datum a místo narození, elektronickou poštovní adresu, adresu trvalého bydliště a případnou další adresu kontaktní (přechodné bydliště apod.), státní příslušnost, údaje o dětech, údaje o předcházejících povoláních, zdravotní pojišťovně, uplatňovaných srážkách ze mzdy, případně i jiné. K ostatnímu je lépe také vyžádat souhlas se zpracováním osobních údajů. 76 V této fázi je již na místě zpracovávat i takové údaje jako rodné číslo zaměstnance, např. pro účely důchodového pojištění. Znalost státní příslušnosti je zaměstnavateli uložena zákonem o zaměstnanosti. Rodinný stav, existence a věk dětí je důležitým údajem při posuzování překážek v práci, při stanovení (vdovského) důchodu, srážek ze mzdy apod. Změněná pracovní schopnost se oznamuje z důvodu zvláštní právní úpravy zákoníkem práce (zvýšené ochrany příslušných osob). Zaměstnavatel má také oznamovací povinnosti plynoucí ze zákona č. 582/1991 Sb. Údaje o předchozí praxi a vzdělání mohou být rozhodující při zařazení do platové třídy a stupně. To se týká zaměstnanců odměňovaných (dle ust. §§ 122 a následujících zákoníku práce) platem. Zakládané kopie listin prokazujících vzdělání (vysokoškolské diplomy, ale i osvědčení získané z různých kurzů)

75

Viz také např. Janečková, E., Bartík, V., Osobní spis zaměstnance jako zpracování osobních údajů, Práce a mzda č. 7, rok 2009, ASPI, Praha, 2009, s. 7.

76

D´Ambrosová, H., Klímová, R. Vedení personálních a mzdových agend v praxi od roku 2004. Praha : PRAGOEDUCA, 2004. s. 57.

44

je vhodné porovnat s originály. Listiny (vysvědčení, index) obsahující konkrétní hodnocení z jednotlivých vykonaných zkoušek jsou však nadbytečná a neměly by být pro zřejmou neúčelnost evidovány. V případě certifikátů o vykonaných jazykových zkouškách, případně prohlášení o získání řidičského oprávnění, bude vhodnost jejich shromažďování záviset na obsahu pracovní činnosti. Pro obě strany je jistě výhodné, aby veškeré zkušenosti zaměstnance byly v činnosti zaměstnavatele náležitě využity a samozřejmě také odměněny. Lze však předpokládat, že zaměstnavateli by měl v osobním spise stačit pouze záznam o určité kvalifikaci či schopnosti zaměstnance, nemusí mít nutně k dispozici např. kopii řidičského průkazu. Zápočtový list vydává zaměstnavatel při ukončení pracovního poměru povinně. Vyznačí v něm zejména dobu trvání zaměstnání a typ smluvního ujednání (pracovní poměr či dohoda o pracovní činnosti), dále druh konané práce apod. Náležitosti jsou upraveny právními předpisy. Jiné skutečnosti (než stanovené právními předpisy) smí zaměstnavatel uvést, pouze pokud s tím zaměstnanec projeví souhlas. Výše výdělku se neuvádí. Na žádost zaměstnance (např. pro účely podpory při nezaměstnání) však potvrdí zaměstnavatel tuto částku na samostatné listině. 77 Se změnou právní úpravy podmínek pro získání podpory v nezaměstnanosti se další povinnou náležitostí zápočtového listu stalo uvádění, zda k ukončení pracovního poměru došlo pro porušení povinností pracovníka zvlášť hrubým způsobem. Součástí osobního spisu jsou dále pracovní a případně i jiné smlouvy, uzavřené mezi stranami pracovněprávního vztahu. Nejčastějším způsobem vzniku pracovního poměru je pracovní smlouva. Dle ust. § 34 zákoníku práce by měla obsahovat: a) druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, b) místo (místa) výkonu práce, ve kterých má být práce vykonávána a c) den nástupu do práce. Druh práce je určující pro zadávané úkoly zaměstnanci. Místem výkonu práce bude obvykle obec. S ohledem na pracovní cesty může být místo sjednáno šířeji, užší vymezení může být problematické, kdy např. při stěhování provozovny by bylo nutné měnit pracovní smlouvu všem zaměstnancům. Absence těchto náležitostí na rozdíl od nedostatku písemné formy smlouvy způsobuje její absolutní neplatnost. Pracovní smlouvu je třeba podepsat nejpozději v den nástupu do práce a lze v ní sjednat i jiné podmínky. Ve spise se následně budou zakládat změny smlouvy provedené formou dodatků (např. při změně druhu práce

77

Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3.2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, případně z 24. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 981/2004.

45

musí být přiložen i nový lékařský posudek). Dle ust. § 74 odst. 1 zákoníku práce má zaměstnavatel zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru. Dalšími pracovními smlouvami však jsou dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti). Jedno vyhotovení smlouvy náleží vždy zaměstnanci, druhé je zakládáno do osobního spisu. Mezi další často používaná smluvní ujednání patří dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování a dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů (§ 252 a následující zákoníku práce). Není-li však povinnost k jejich uzavření stanovena v pracovní smlouvě, zaměstnanec nesmí být k jejich uzavření nucen. Dohodu nelze uzavřít se zaměstnancem mladším 18-ti let. První z uvedených hodnot má chránit hotovost, ceniny a zboží zaměstnavatele, s nimiž má možnost disponovat zaměstnanec při vyúčtování (inventuře). V dohodě by mělo být uvedeno, s jakou funkcí je odpovědnost spojena. Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů se týká hodnot nad částku 50 000,- Kč, ohledně předmětů nižší hodnoty by mohlo být vystaveno potvrzení o převzetí předmětu, toto by se zřejmě stalo součástí osobního spisu jen v případě delší doby dispozice s předmětem (např. služební počítač). Obě uvedené dohody musí mít písemnou formu. Neobsahuje-li pracovní smlouva bližší údaje o rozvržení pracovní doby, dovolené a dalších podmínkách, je třeba v souladu s ust. § 37 zákoníku práce o tom zaměstnance informovat. Doklad o splnění informační povinnosti by měl být založen do spisu. Součástí spisu bude dále hodnocení pracovníka. Tyto informace jsou velmi důvěrné a neměly by se s nimi mít možnost seznámit třetí osoby. Hodnocení pracovníků by mělo spočívat zejména v pravidelném zjišťování toho, jak pracovník vykonává svou práci, jak plní úkoly a požadavky svého pracovního místa, jaké je jeho pracovní chování a vztahy ke spolupracovníkům, k zákazníkům a dalším osobám, ve sdělení zjištěných výsledků pracovníkovi a hledání cesty ke zlepšení. 78 Do spisu dále patří i mimořádné hodnocení spočívající např. v zaslání vytýkacího dopisu, který upozorňuje zaměstnance na nedostatky jeho práce. Hodnocení slouží jako podklad pro odměňování a profesní růst zaměstnance. V den nástupu, ještě před započetím práce, by měl být zaměstnanec seznámen se zásadami bezpečnosti práce. Doklad o absolvování vstupního školení o bezpečnosti a

78

Koubek, J. Personální práce v malých podnicích. Praha : Grada Publishing, 1996. s. 11.

46

ochraně zdraví při práci by měl být založen v osobní složce zaměstnance, stejně jako doklady o pozdějších školeních, které zaměstnanec absolvoval.

Agendu lze vést v listinné, ale i (paralelně) elektronické podobě. Listiny budou zřejmě zakládány v posloupném pořadí a bylo by vhodné je číslovat. Evidence pracovní doby, práce přesčas apod. bude obvykle vedena pouze elektronicky (např. automaticky na základě přiložení čipu ke kontrolní stanici přicházejícími a odcházejícími pracovníky), případně ve společné knize docházky, tj. nebude součástí spisu každého jednotlivého zaměstnance. Přesto je však nutné pracovní dobu evidovat, a to např. k evidenci dodržování zákonem stanovené doby odpočinku (ust. § 88 zákoníku práce). V dnešní době je technicky možné využívat k identifikaci osob biometrické údaje. Ráda bych však uvedla, že přístup na pracoviště by takovýmto způsobem (např. přiložení ruky k sejmutí otisku prstů) neměl být podmíněn. Zpracování biometrických údajů je zřejmě nad rámec účelu vedení docházky zaměstnanců. Do budoucna zřejmě nelze vyloučit existenci natolik nebezpečného (utajeného) provozu, který by toto vyžadoval, ale v současnosti je mi známo, že např. i elektrárny používají vstup na čipovou kartu. Otisk prstu je citlivým údajem, tyto lze zpracovávat jen se souhlasem subjektu. Jaká však bude situace zaměstnance, který nesouhlasí a bude mu tak zamezen přístup na pracoviště? Udělení souhlasu není proporcionální k účelu zpracování docházky, zaměstnance k tomuto nelze donutit. Možná výjimka dle ust. § 9 písm. 4 zákona by mohla být uplatněna v případech „nezbytných pro zajištění a uplatnění právních nároků“, bez ohledu na jejich představitelnost v praxi. Já se domnívám, že v situacích, kde by takové opatření mělo být zavedeno, nebude objektivní nezbytnost dána. Na hlášení o vzniku a ukončení pracovní neschopnosti by lékař neměl uvádět diagnózu (ani její statistickou značku), neboť je velmi citlivým údajem. Samotné rozhodnutí upravuje zákon č. 187/2000 Sb. a výslovně stanoví, že tiskopis určený pro zaměstnavatele nesmí obsahovat žádný údaj, z kterého lze diagnózu vyvodit. Mezi další informace, které se do osobních spisů řadí, patří číslo bankovního účtu, na které je zasílán výdělek, souhlas zaměstnavatele s další pracovní činností zaměstnance a případné doklady o vypořádání vzájemných pohledávek. Při skončení pracovního poměru zde bude založen také příslušný dokument (výpověď, dohoda o skončení pracovního poměru) a prohlášení zaměstnance o převzetí listin, k jejichž shromažďování není již nadále zákonný podklad. U všech údajů, které osobní dotazník obsahuje, musí zaměstnavatel vědět, na základě čeho a k jakému účelu tento údaj potřebuje, a na požádání zaměstnanci tuto 47

skutečnost sdělit. 79 Pokud zaměstnanec v rozporu se smlouvou či pracovním řádem informace o své osobě neaktualizuje a zaměstnavateli v důsledku neplnění povinností vznikne škoda, může se její náhrady na zaměstnanci domáhat.

3.3 Povinnosti zaměstnavatele při ukončení zpracování osobních údajů Skončením pracovního poměru nedochází k automatickému ukončení všech vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (např. závazek z konkurenční doložky může trvat kalendářní rok). Z toho lze vyvodit, že ani zpracování údajů nebude se skončením pracovního poměru ukončeno (např. může být žádán a vydán pracovní posudek, k jehož vyhotovení je třeba mít některé údaje ze spisu zaměstnance k dispozici). Z rozhodovací činnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů plyne: „Jestliže účastník řízení uchovává v osobním spise pouze ty písemnosti (tedy osobní údaje na nich uvedené), jejichž uchování je stanoveno právními předpisy, tj. v pracovněprávních vztazích zejména předpisy o důchodovém a sociálním zabezpečení, daňovými zákony nebo zákony upravujícími nakládání s rozpočtovými prostředky, jedná se o zpracování v souladu s ustanovením § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., tedy o zpracování nezbytné pro dodržení právní povinnosti účastníka řízení, k němuž není zapotřebí souhlas subjektů údajů. Obdobně i uchování osobních údajů (písemností) z důvodu probíhajících, popř. reálně, v dohledné době hrozících soudních a jiných sporů, lze považovat za zpracování v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., konkrétně s ustanovením § 5 odst. 2 písm. e) tohoto zákona, k němuž také není třeba disponovat souhlasem dotčených subjektů údajů.“ 80 Rozsah a doba uchovávání údajů by měla být s ohledem na ochranu zaměstnance relativně minimální. Jak již bylo uvedeno dříve, po skončení pracovněprávního vztahu je vydáváno potvrzení o zaměstnání (zápočtový list), jeho účelem je sdělení budoucímu zaměstnavateli, úřadu práce i jiným, nutných údajů ke zjištění doby trvání pracovního poměru

79

Bukovjan, P., Chládková, A. Personalistika : Dvanáctero správného vedení personální agendy podle zákoníku práce od 1. 1. 2009. 2. rozšíř. a aktualiz. vyd. Praha : ASPI, 2009. s. 67.

80

Celý text přístupný na www.uoou.cz pod názvem „Ke zpracování osobních údajů bývalých zaměstnanců“

48

zaměstnance, dosažené kvalifikace a další fakta (tj. nikoli subjektivní hodnocení). Náležitosti potvrzení o zaměstnání upravuje ust. § 313 odst. 1 zákoníku práce. 81 Dalším dokumentem, který přichází na řadu po skončení pracovního vztahu, je potvrzení o pracovní činnosti (neboli pracovní posudek). Dle ust. § 314 zákoníku práce (1) Požádá-li zaměstnanec zaměstnavatele o vydání posudku o pracovní činnosti, je zaměstnavatel povinen do 15 dnů zaměstnanci tento posudek vydat; zaměstnavatel však není povinen vydat mu jej dříve, než v době 2 měsíců před skončením jeho zaměstnání (dva měsíce jsou minimální délkou výpovědní lhůty). Pracovním posudkem jsou veškeré písemnosti týkající se hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace, schopností a dalších skutečností, které mají vztah k výkonu práce. (2) Jiné informace o zaměstnanci než ty, které mohou být obsahem pracovního posudku (odstavec 1 věta druhá), je zaměstnavatel oprávněn o zaměstnanci podávat pouze s jeho souhlasem, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (opět se zde uplatňuje princip minimalizace zásahu do soukromí). Zákonné vymezení obsahu posudku je poněkud vágní, lze si pod ním však představit informace o vykonávaném druhu pracovní činnosti a funkci, kvalifikaci a případně i hodnocení zaměstnance, které se vztahuje k výkonu práce (např. organizační schopnosti, pečlivost, iniciativnost apod.). Limitovaný rozsah informací lze dle odstavce druhého zvětšit se souhlasem zaměstnance. Na rozdíl od zápočtového listu je zde prostor i pro jiné než faktické údaje (jedná se o hodnocení, zaměstnavatel by však neměl hodnotit vhodnost uchazeče o místo u nového zaměstnavatele). Účelem potvrzení je prokázání hodnocení zaměstnance od předchozího zaměstnavatele zaměstnavateli (potenciálně) novému. Dále také může plnit funkci zpětné vazby. Předložení potvrzení může tedy být jedním z požadavků v rámci výběrového řízení. Pokud zaměstnanec nesouhlasí s obsahem posudku, má právo požadovat jeho opravu (ust.

81

Při skončení pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání a uvést v něm a) údaje o zaměstnání, zda se jednalo o pracovní poměr nebo dohodu o pracovní činnosti a o době jejich trvání, b) druh konaných prací, c) dosaženou kvalifikaci, d) zda byl pracovněprávní vztah zaměstnavatelem skončen z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, e) odpracovanou dobu a další skutečnosti rozhodné pro dosažení nejvýše přípustné expoziční doby, f) zda ze zaměstnancovy mzdy jsou prováděny srážky, v čí prospěch, jak vysoká je pohledávka, pro kterou mají být srážky dále prováděny, jaká je výše dosud provedených srážek a jaké je pořadí pohledávky, g) údaje o započitatelné době zaměstnání v I. a II. pracovní kategorii za dobu před 1. lednem 1993 pro účely důchodového pojištění.

49

§ 315 zákoníku práce). Posudek rozhodně nesmí obsahovat informace týkající se osobního života zaměstnance. V současné době je vydávání posudků nahrazováno méně formálním poskytováním referencí, a to i ve formě telefonického kontaktu mezi původním a novým zaměstnavatelem. Původní zaměstnavatel však nemá povinnost informace poskytovat. Dle mého názoru to ani není vhodné z důvodu nemožnosti ověření identity volajících. S výjimkou nutného rozsahu údajů, které zaměstnavatel dočasně uchová i po skončení pracovního poměru (viz výše), je nezbytné, aby tyto byly po uplynutí nezbytné doby zlikvidovány. Tato povinnost se týká zaměstnavatele jako správce i zpracovatele. Dle ust. § 4 písm. i) zákona o ochraně osobních údajů se tím myslí fyzické zničení nosiče, vymazání nebo vyloučení z dalšího zpracování. Trvalým vyloučením bude určitá forma blokace (znepřístupnění údajů), kdy údaje není možné pouze „smazat“. Ustanovení je třeba vykládat přísně, tj. nestačí např. vyhodit osobní složku propuštěného zaměstnance do odpadkového koše, ale provést skartaci (formátování disku, začernění údajů). V opačném případě by stále existovala možnost se s údaji, které měly být zlikvidovány, seznámit a zpracovávat je. V praxi je vhodné, aby zaměstnavatel upravil postup likvidace interním pokynem, např. tzv. skartačním řádem. Dle ust. § 19 zákona pokud zaměstnavatel hodlá ukončit zpracování osobních údajů, je povinen neprodleně oznámit Úřadu, jak naložil s osobními údaji. Na žádost subjektu údajů (nejedná-li se o zpracovávání přetrvávající ze zákonných důvodů dobu trvání pracovního poměru) provede zpracovatel likvidaci osobních údajů neprodleně (§ 21 zákona). Po pominutí původního účelu zpracování je povoleno zpracování údajů jen v případech uvedených v ust. § 20 zákona (viz výše). Možnost aplikace výjimky stanoví vždy zvláštní zákon.

3.4 Povinnosti zpracovatele Ten, kdo na základě zákona či z pověření správce (§ 6 zákona) zpracovává osobní údaje, má povinnosti stanovené v § 5 zákona o ochraně osobních údajů obdobně jako

50

správce. Zpracovatel pověřený správcem nemůže mít více oprávnění, než mu tento správce předá. Zpracovatel má však navíc povinnosti stanovené ust. § 8 zákona. 82 Povinnosti stanovené §§ 11 a 12 zákona správci, mohou být taktéž plněny zpracovatelem. Kromě toho zákon upravuje povinnosti správce a výslovně zároveň také zpracovatele v ust. §§ 10, 13, 14, 20 a 21 odst. 2 zákona. 83

82

„Jestliže zpracovatel zjistí, že správce porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem, je povinen jej na to neprodleně upozornit a ukončit zpracování osobních údajů. Pokud tak neučiní, odpovídá za škodu, která subjektu údajů vznikla, společně a nerozdílně se správcem údajů. Tím není dotčena jeho odpovědnost podle tohoto zákona.“

83

(§10) Při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů.

(§13) (1) Správce a zpracovatel jsou povinni přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i po ukončení zpracování osobních údajů. (2) Správce nebo zpracovatel je povinen zpracovat a dokumentovat přijatá a provedená technicko-organizační opatření k zajištění ochrany osobních údajů v souladu se zákonem a jinými právními předpisy. (3) V rámci opatření podle odstavce 1 správce nebo zpracovatel posuzuje rizika týkající se a) plnění pokynů pro zpracování osobních údajů osobami, které mají bezprostřední přístup k osobním údajům, b) zabránění neoprávněným osobám přistupovat k osobním údajům a k prostředkům pro jejich zpracování, c) zabránění neoprávněnému čtení, vytváření, kopírování, přenosu, úpravě či vymazání záznamů obsahujících osobní údaje a d) opatření, která umožní určit a ověřit, komu byly osobní údaje předány. (4) V oblasti automatizovaného zpracování osobních údajů je správce nebo zpracovatel v rámci opatření podle odstavce 1 povinen také a) zajistit, aby systémy pro automatizovaná zpracování osobních údajů používaly pouze oprávněné osoby, b) zajistit, aby fyzické osoby oprávněné k používání systémů pro automatizovaná zpracování osobních údajů měly přístup pouze k osobním údajům odpovídajícím oprávnění těchto osob, a to na základě zvláštních uživatelských oprávnění zřízených výlučně pro tyto osoby, c) pořizovat elektronické záznamy, které umožní určit a ověřit, kdy, kým a z jakého důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány, a d) zabránit neoprávněnému přístupu k datovým nosičům. (§ 14) Zaměstnanci správce nebo zpracovatele a jiné osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem, mohou zpracovávat osobní údaje pouze za podmínek a v rozsahu správcem nebo zpracovatelem stanoveném. (§20) (1) Správce nebo na základě jeho pokynu zpracovatel je povinen provést likvidaci osobních údajů, jakmile pomine účel, pro který byly osobní údaje zpracovány, nebo na základě žádosti subjektu údajů podle § 21. (2) Zvláštní zákon stanoví výjimky týkající se uchovávání osobních údajů pro účely archivnictví a uplatňování práv v občanském soudním řízení, trestním řízení a správním řízení.

51

Smlouva dle ust. § 6 musí mít písemnou formu a musí v ní být kromě obvyklých náležitostí výslovně uvedeno, v jakém rozsahu, za jakým účelem a na jakou dobu se uzavírá a dále musí obsahovat záruky zpracovatele o technickém a organizačním zabezpečení ochrany osobních údajů. Smlouva je uzavírána obligatorně v případě, kdy právní předpis nestanoví, že pro subjekt, který má z povahy věci postavení správce, bude zpracování osobních údajů provádět subjekt jiný, který bude mít postavení zpracovatele osobních údajů. Pokud zmocnění neplyne z právního předpisu a není stanovena povinnost zpracovávat údaje přímo správcem, lze zpracování svěřit jiné osobě. 84 Přenesením výkonu zpracování se správce nezbavuje zodpovědnosti za výkon zpracování v souladu se zákonem. V praxi se bude jednat např. o vztah zaměstnavatele a jím využívané účetní společnosti. Zpracování prostřednictvím zpracovatele není třeba Úřadu oznamovat. V případě uzavření smlouvy v jiné než písemné podobě by tato byla neplatná. Záruky o technickém a organizačním zabezpečení je třeba popsat, nikoli pouze deklarovat jejich zajištění. Ujednání dle ust. § 6 zákona o ochraně osobních údajů může být i součástí jiných smluvních ujednání (tj. nejedná se o speciální smluvní typ zpracovatelské smlouvy).

3.5 Práva zaměstnanců jako subjektů údajů

Zaměstnanec (uchazeč o zaměstnání) se jako subjekt údajů dle ust. § 4 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů nachází ve specifickém postavení, neboť mu jsou garantována určitá práva a výslovně nestanoveny žádné povinnosti. O některých právech již bylo pojednáno v předchozích částech této diplomové práce. Zaměstnanec má zejména

(§ 21) (1) Každý subjekt údajů, který zjistí nebo se domnívá, že správce nebo zpracovatel provádí zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života subjektu údajů nebo v rozporu se zákonem, zejména jsou-li osobní údaje nepřesné s ohledem na účel jejich zpracování, může a) požádat správce nebo zpracovatele o vysvětlení, b) požadovat, aby správce nebo zpracovatel odstranil takto vzniklý stav. Zejména se může jednat o blokování, provedení opravy, doplnění nebo likvidaci osobních údajů. (2) Je-li žádost subjektu údajů podle odstavce 1 shledána oprávněnou, správce nebo zpracovatel odstraní neprodleně závadný stav. 84

Kučerová, A., Bartík, V., Peca, J., Neuwirt, K., Nejedlý, J. Zákon o ochraně osobních údajů. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 111.

52

právo udělit či odepřít souhlas se zpracováním údajů (kde zákon neukládá zpracování povinně) a následně také právo na informace kdo a za jakým účelem které z jeho osobních údajů zpracovává. 85 Aby byl souhlas perfektní, musí se jednat o projev vůle vědomý, výslovný a svobodný. Právu zaměstnance na informace odpovídá na druhé straně povinnost zaměstnavatele informace poskytovat, a to pro kontrolu subjektu údajů. Povinnost je dána ve fázi sběru (§ 11) i fázi zpracování informací (§ 12). 86 Dle ust. § 11 odst. 1 zákona „správce je při shromažďování osobních údajů povinen subjekt údajů informovat o tom, v jakém rozsahu a pro jaký účel budou osobní údaje zpracovány, kdo a jakým způsobem bude osobní údaje zpracovávat a komu mohou být osobní údaje zpřístupněny, nejsou-li subjektu údajů tyto informace již známy. Správce musí subjekt údajů srozumitelně informovat o jeho právu přístupu k osobním údajům, právu na opravu osobních údajů, jakož i o dalších právech stanovených v § 21“. Zaměstnavatel by měl tyto informace poskytovat z vlastní iniciativy, pro účely potřeby prokázání splnění informační povinnosti nelze než doporučit písemnou formu poučení. Uchazeče je také třeba poučit, zda je data povinen sdělit, nebo nikoli. V odstavci třetím tohoto ustanovení jsou popsány případy, kdy zaměstnavatel není povinen informace a poučení poskytnout (jedná se o případy, kdy údaje nebyly získány přímo od zaměstnance). Požádá-li subjekt údajů o informaci o zpracování svých osobních údajů, je mu správce povinen tuto informaci bez zbytečného odkladu předat, a to v rozsahu účelu zpracování osobních údajů, osobních údajích, případně kategoriích osobních údajů, které jsou předmětem zpracování, včetně veškerých dostupných informací o jejich zdroji, povaze automatizovaného zpracování v souvislosti s jeho využitím pro rozhodování, jestliže jsou na základě tohoto zpracování činěny úkony nebo rozhodnutí, jejichž obsahem je zásah do práva a oprávněných zájmů subjektu údajů a příjemci (§ 12). V režimu tohoto ustanovení je zajištěn přístup ke zpracovávaným osobním údajům. Zatímco v průběhu shromažďování osobních údajů by informace měly být poskytovány automaticky, v tomto případě je

85

Poskytnutím osobních údajů se rozumí předání jejich opisu. Subjekt musí mít dostatek informací, aby mohl případně využít práva domáhat se nápravy. Právo přístupu je tedy základem pro použití opravného prostředku. (Matoušová M., Hejlík L. Osobní údaje a jejich ochrana. 2. doplněné a aktualizované vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 306.)

86

Maštalka, J. Osobní údaje, právo a my. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 85.

53

povinnost zaměstnavatele dle § 12 zákona o ochraně osobních údajů vázána na aktivitu zaměstnance, forma žádosti však není zákonem stanovena. Účelem právní úpravy je kontrola a ověření řádného postupu zaměstnavatele. Správce je oprávněn požadovat za poskytnutí informace náhradu nákladů v přiměřeném rozsahu, tj. náhradu ve výši, která nepřevyšuje náklady nezbytné na poskytnutí informace. 87 Zaměstnanci by měli věnovat ochraně svých práv pozornost a nespoléhat na bezpečnostní opatření zaměstnavatele. Nesprávnému zpracování údajů jistě nahrávají i poučení v podobě zcela nečitelně malého písma na konci (na rubové straně) podepisovaných dokumentů, avšak je třeba vědět, že je zde právo na opravu, případně likvidaci nepřesných údajů. Právo domáhat se ochrany svých práv je specifikováno ustanovením § 21 zákona (viz citace výše) a vzniká okamžikem započetí zpracování údajů. Lze se bránit zpracování, které je v rozporu se zákonem a ochranou osobního života. S ohledem na dobré vztahy lze doporučit jednat o nápravě nejprve se zaměstnavatelem.

3.6 Povinnosti zaměstnanců při zpracování osobních údajů Fyzické osoby, tedy zaměstnanci, kteří fakticky správu osobních údajů vykonávají, mají povinnost dodržovat stanovené podmínky zpracování údajů a zachovávat o informacích ze své činnosti mlčenlivost. 88 Uvedené povinnosti předpokládají dostatek informací a pokynů, jak má zaměstnanec při své činnosti postupovat (např. vnitřní pracovní řád). Také je třeba výkon zabezpečit po technické stránce a s ohledem na bezpečnost. Zaměstnance je třeba s pokyny seznámit a jejich dodržování kontrolovat. Zaměstnanec se nemůže porušením ust. § 14

87

Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. str. 81.

88

Dle ust. § 14 zákona o ochraně osobních údajů „zaměstnanci správce nebo zpracovatele a jiné osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem, mohou zpracovávat osobní údaje pouze za podmínek a v rozsahu správcem nebo zpracovatelem stanoveném“. K tomu se přidává ust. § 38 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, dle kterého „zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru“.

54

dopustit přestupku, ale pouze porušení pracovní kázně. Pokud by zaměstnavatel nestanovil podmínky nakládání s údaji, nemůže zaměstnanec v podstatě žádným způsobem ohrozit své povinnosti, v případě nezákonného nakládání s osobními údaji by odpovědnost spočívala na správci [§ 13a odst. 3 písm. a) zákona]. Zaměstnanci jsou dále povinni zachovávat mlčenlivost o osobních údajích a bezpečnostních opatřeních. 89 Tato druhá povinnost je uložena i zvláštními zákony a netýká se pouze personalistů a osob vykonávajících podobnou činnost v rámci organizace zaměstnavatele, ale všech, kteří přichází do styku s osobními údaji (např. auditoři). Ochrana dat je tedy stanovena široce s ohledem na osoby i časové rozpětí („i po skončení zaměstnání nebo příslušných prací“). Povinnost mlčenlivosti je často obsažena již v pracovních smlouvách, to je však nadbytečné (povinnost plyne přímo ze zákona). Pozitivem a důvodem může být lepší informovanost zaměstnance. Povinnosti mlčenlivost se nelze dovolávat tam, kde je zákonem uložena informační povinnost. 90 Porušení povinnosti zachovat mlčenlivost odpovídá skutkové podstatě přestupku dle § 44 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, přestupek je trestán uložením pokuty až 100 000,- Kč. Kromě explicitně uvedených ze zákona plynou i další povinnosti. Pokud je např. zaměstnavateli uložena povinnost zpracovávat jen přesné údaje, odpovídá tomu povinnost jiné osoby tyto údaje sdělit (resp. oznámit jejich změnu).

3.7 Pravomoci zaměstnavatele při kontrole zaměstnanců V následující části této kapitoly se budu zabývat konkrétnějšími problémy, které jsou v současné době aktuální. Jedná se o monitorování zaměstnanců na pracovišti, předávání

89

Ust. § 15 odst. 1 stanoví, že zaměstnanci správce nebo zpracovatele, jiné fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem, a další osoby, které v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přicházejí do styku s osobními údaji u správce nebo zpracovatele, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o osobních údajích a o bezpečnostních opatřeních, jejichž zveřejnění by ohrozilo zabezpečení osobních údajů. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení zaměstnání nebo příslušných prací.

90

Kučerová, A., Bartík, V., Peca, J., Neuwirt, K., Nejedlý, J. Zákon o ochraně osobních údajů. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 142.

55

osobních údajů do zahraničí a nakládání s rodnými čísly. S takovým zpracováním osobních údajů zaměstnanců vyvstávají mnohé otázky a zaměstnavatelé si mnohdy nemohou být jisti, zda jejich jednání není v rozporu se zákoníkem práce, zákonem o ochraně osobních údajů či jinými předpisy.

3.7.1 Monitoring zaměstnanců Právo na ochranu osobnosti zahrnuje také právo na soukromí. Pokud se zaměstnavatel rozhodne využít možnost instalovat kamerové systémy na pracovišti, vstupuje opět do sféry působnosti zákona o ochraně osobních údajů.

Mezi základní povinnost zaměstnavatele patří vytváření příslušných pracovních podmínek a s tím související povinnost poskytnou zaměstnanci příslušné pomůcky sloužící k řádnému výkonu práce (§ 38 odst. 1 zákoníku práce). Předpokládá se, že zaměstnanec tyto nebude užívat pro své soukromé účely. Při kontrole této povinnosti se střetávají základní práva obou stran a dochází k narušování důvěry. Zaměstnavatelé si často těžko uvědomují, že zaměstnanci mají právo na soukromí i na pracovišti, které je prostorem zaměstnavatele. Nejedná se však pouze o toalety či místo pro převlékání, ale veškeré vztahy s vnějším světem. Je třeba dodržovat rovnováhu mezi střetávajícími se, ale oprávněnými zájmy obou stran, když zaměstnavatel má zájem na efektivitě, ochraně svého majetku a poskytuje zaměstnanci odměnu za práci, kterou pro něj má zaměstnanec odvést v přiměřeném pracovním prostředí, jež bude respektovat jeho osobnostní práva. Monitorování zaměstnanců na pracovišti řeší zákoník práce, který v § 316 odst. 2 stanoví, že „zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci“. Pokud je v organizaci zaměstnavatele dán závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele (tím bude např. zvláště nebezpečný provoz, výroba chemických látek apod.), který odůvodňuje zavedení kontrolních mechanismů podle citovaného ustanovení, musí zaměstnavatel informovat zaměstnance o rozsahu kontroly a o způsobech jejího provádění (vůči třetím osobám je případně třeba splnit informační povinnost dle ust. § 11 odst. 5

56

zákona o ochraně osobních údajů, obvykle se tak děje vyvěšením cedulek s upozorněním 91 ). Zákon tak stanoví objektivní (zvláštní povaha činnosti zaměstnavatele) a subjektivní (závažný důvod) podmínky použití kamerových systémů. Přednost by samozřejmě měl mít vždy způsob kontroly šetrnější. Zákoník práce v § 316 odst. 1 zakazuje zaměstnancům používat bez souhlasu zaměstnavatele jeho výrobní a pracovní prostředky pro svoji potřebu, a to včetně výpočetní techniky a telekomunikačního zařízení. Zároveň zmocňuje zaměstnavatele kontrolovat dodržování tohoto zákazu, a to s tím, že o tom zaměstnance musí (§ 11 zákona o ochraně osobních údajů a § 31 a § 37 odst. 5 zákoníku práce) předem informovat. Mezi nejvíce diskutované způsoby kontroly zaměstnanců patří zřejmě kamerové systémy. S kamerami se dnes setkáváme téměř všude, ať již v interiérech či exteriérech. Dle výkladu Úřadu se kamerový monitoring stává zpracováním osobních údajů jen v případech, kdy jsou natočené záznamy ukládány, a účelem je využití k identifikaci fyzických osob v souvislosti s určitým jednáním. 92 Zákon o ochraně osobních údajů tak nedopadá na pouhé aktuální snímání prostoru (režim online), s kterým není dále nakládáno. To však ve vztahu ke snímaným osobám podléhá režimu ochrany osobnosti dle § 11 a násl. občanského zákoníku. Nahraný záznam musí dále splňovat znaky osobních údajů fyzické osoby, která musí být na jeho základě určitelná (to je možné na základě fyzické podoby i pracovního místa v kanceláři typu open space). Kromě případu, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby, lze osobní údaje tímto způsobem zpracovávat jen na základě zvláštního zákonného zmocnění. Monitoring na základě souhlasu subjektu údajů je pro případ zaměstnance na jeho pracovišti vyloučen výše uvedeným ustanovením § 316 zákoníku práce. I kdyby se zaměstnanec vzdal předem svých práv na ochranu soukromí, nesmí zaměstnavatel zavést žádná kontrolní opatření. 93 Je třeba vycházet z teorie základních lidských práv.

91

Mělo by také být zřejmé, kdo je správcem, který poskytne bližší informace o důvodu kontroly prostor a době uchování záznamu. Jednotky dnů by měly být postačující s ohledem na přítomnost kontrolních a vedoucích pracovníků na pracovišti, jinak platí obecné ustanovení o nutnosti likvidace neúčelně shromážděných dat.

92

Stanovisko č. 1/2006 o provozování kamerového systému z hlediska zákona o ochraně osobních údajů

93

Bartík, V., Janečková, E. Ochrana osobních údajů v aplikační praxi (vybrané problémy). Praha: Linde Praha, a.s., 2009, s. 130.

57

Kamery zaměřené na stroje, materiál, jiné vybavení pracoviště a parkoviště nejsou v rozporu s právními předpisy, neboť nesledují zaměstnance, ale chrání majetek. To je také nejčastějším důvodem jejich instalace a je třeba jej respektovat, i když to znamená současné zabírání pohybu zaměstnanců po pracovišti. Zaměstnavatel smí s pořizováním kamerového záznamu začít až po té, co svůj záměr oznámí Úřadu. Neregistruje se každá jednotlivá kamera, ale soustava technických zařízení jako celek. 94 Způsob kontroly by měl určit interní předpis, z kterého by byl zřejmý i její rozsah, aby obě strany měly transparentně a zřetelně nastavené hranice svého počínání. I v tomto případě platí, že zpracování osobních údajů nesmí nadměrně zasahovat do soukromí sledovaných osob. Pokud by třetí subjekt (např. provozovatel kancelářské budovy) monitoroval – zpracovával osobní údaje zaměstnanců bez vědomí zaměstnavatele i dotčených osob, je správcem osobních údajů se všemi povinnostmi plynoucími ze zákona tento třetí subjekt. 95

Monitoring služebních telefonů

Jak plyne z uvedeného ust. § 316 odst. 1 zákoníku práce, zaměstnavatel má právo, aby zaměstnanci nenavyšovali jeho náklady na hovorné z mobilních i pevných telefonních stanic svými soukromými hovory. Listina základních práv a svobod (čl. 13) zaručuje tajemství obsahu telefonních zpráv, což znamená, že nikdo, tedy ani zaměstnavatel, nemůže odposlouchávat telefonní hovory zaměstnance, byť by se jednalo o zařizování soukromých záležitostí pomocí telefonu na pracovišti a v pracovní době. 96 Zaměstnavatel má pouze pravomoc zjistit telefonní číslo, na které bylo zaměstnancem voláno a v případě, že zaměstnanec užívá služební telefon k soukromým účelům, po něm požadovat náhradu škody (z výpisu telefonních hovorů, který je plátci linky zasílán, je také zřejmá délka hovoru). Za optimální řešení (pokud je to z praktických

94

Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. s. 48.

95

Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. s. 44.

96

Bartík, V., Janečková, E. Ochrana osobních údajů v aplikační praxi (vybrané problémy). Praha: Linde Praha, a.s., 2009, s. 151.

58

důvodů specifických pro každý subjekt možné) považuji společný firemní telefonní seznam. Při volání na telefonní stanice tam uvedené, jde hovorné na vrub zaměstnavatele, v opačném případě hovorné hradí zaměstnanec. Technické zajištění je samozřejmě na straně operátora. 97

Monitoring elektronické pošty

I v tomto případě platí, že obsah komunikace zůstává zaměstnavateli utajen, seznámit se může pouze s elektronickými adresami. Elektronické dokumenty jsou totiž považovány za písemnosti listinné povahy a je třeba vycházet z čl. 13 Listiny, podle kterého „nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem“. 98 Využití pracovní doby lze kontrolovat jen v rozsahu od koho a jak často zaměstnanec zprávy dostává (komu je odesílá) a přečíst si e-mail zaměstnance by zřejmě zaměstnavatel mohl jen za situace, že by hrozila závažná újma z důvodu nevyřízení určité záležitosti pro absenci zaměstnance na pracovišti, i když by samozřejmě bylo lépe tuto situaci řešit pověřením jiného zaměstnance k vyřizování záležitostí jako zástupu (s jednotnou elektronickou adresou). Také je třeba mít na zřeteli otázku, zda při monitorování elektronické pošty dochází vždy ke zpracování osobních údajů, tj. zda zaměstnavatel systematicky monitoruje elektronickou komunikaci zaměstnanců a tuto následně dále zpracovává. 99 Zde by se o posledně uvedený případ nepřítomnosti zaměstnance na pracovišti nejednalo. Co se týče povahy e-mailové adresy jako osobního údaje, adresa ve tvaru [email protected] jím nebude, a to z důvodu, že takovou schránku si může založit kdokoli (nemusí nic vypovídat o svém majiteli). Adresa přidělená zaměstnavatelem ve

97

Tyto závěry jsou podpořeny také judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98).

98

Dle ust. § 40 odst. 4 občanského zákoníku „písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.“

99

Bartík, V., Janečková, E. Ochrana osobních údajů v aplikační praxi (vybrané problémy). Praha: Linde Praha, a.s., 2009, s. 137.

59

tvaru Jana.Novakova@firma_zaměstnavatele.cz však osobním údajem bude, neboť minimálně ostatní zaměstnanci z ní jsou schopni adresáta identifikovat. 100 Věcně konstruovaná e-mailová adresa (např. info@firma zaměstnavatele.cz) je úřední elektronickou adresou, a to i v případě, že ji spravuje pouze jeden zaměstnanec. Tato zřejmě nebude předmětem zpracování osobních údajů. 101 Monitorování elektronické pošty bude běžným zpracováním údajů v případě, že je v adrese uvedeno jméno zaměstnance. Zaměstnavatel má právo určit zaměstnancům způsob komunikace s určitými subjekty. V takovém případě může zaměstnavatel e-mailové adresy svých zaměstnanců v potřebném rozsahu zpřístupnit a zveřejnit. Zpřístupnit adresy zaměstnanců, kteří za zaměstnavatele navenek nevystupují, je možné pouze v případě, že zaměstnanec udělil ke zveřejnění svého osobního údaje souhlas. 102 Problematické také může být zasílání hromadných e-mailů, kdy adresáti vidí kontakty na ostatní osoby, a to pokud by tak nečinila fyzická osoba pro svou osobní potřebu, ale např. by někdo ze zaměstnanců známost jiných e-mailů zneužil např. za účelem obchodní nabídky v rámci své podnikatelské činnosti. Mám za to, že podobná je situace při kontrole používání internetu zaměstnanci. Je samozřejmé, že někteří k výkonu své pracovní činnosti přístup k internetu potřebují. Zaměstnavatel by však dle mého názoru neměl připustit kontrolu, při které by došlo k zobrazení obsahu zobrazovaného prohlížečem, naopak kontrola názvů domén by měla být v pořádku.

Kontrola osobního počítače

Osobní počítač ve smyslu hardware je předmětem ve vlastnictví zaměstnavatele, tento má jistě právo jej občasně kontrolovat, zda se nachází na svém místě a zda je funkční. Stejně tak je v zájmu zaměstnavatele, aby počítač jakožto pracovní nástroj fungoval

100

Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. s. 15.

101

Úřad pro ochranu osobních údajů. Stanovisko č. 2/2009 – ochrana soukromí zaměstnanců se zvláštním zřetelem k monitoringu pracoviště, (www.uoou.cz).

102

Úřad pro ochranu osobních údajů. Stanovisko k problémům z praxe č. 1/2003 – monitorování elektronické pošty a ochrana soukromí a osobních údajů zaměstnanců, (www.uoou.cz).

60

prostřednictvím aktuálního, legálního a nezavirovaného software. Předpokládá se, že dokumenty uložené na disku tohoto počítače obsahově souvisí s výkonem pracovní činnosti. Pokud by však zaměstnanec směl počítač (pravděpodobně notebook) používat i pro osobní potřebu, pak by měly být jednak jeho vlastní soukromé soubory označeny (mám za to, že bez toho by zaměstnavatel nemohl zaviněně ohrozit zaměstnancovo soukromí), jednak by se na ně taktéž vztahovalo ust. § 40 občanského zákoníku a zaměstnavatel je nebude smět prohlížet.

Monitoring služebních automobilů

Ve srovnání s hodnotou telefonního přístroje se zdá být sledování pohybu automobilu opodstatněnější, avšak vzhledem k rozšířené praxi možného využívání služebních automobilů pro soukromé účely se jejich monitoring jeví také jako daleko větší zásah do soukromí zaměstnance. Opět tedy poukazuji na to, že zákon o ochraně osobních údajů se vztahuje na systematické zpracování osobních údajů. Na namátkové kontroly pohybu vozidel se tento zákon vztahovat nebude. Připomeňme, že na oblast dopadá ust. § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů a § 316 zákoníku práce. Zaměstnavatele by měla především zajímat bezpečnost jeho majetku a nikoli pohyb zaměstnanců v době jejich volna. Pokud zaměstnavatel umožní zaměstnanci využití vozidla i mimo pracovní dobu, mělo by mu být lhostejné, kde se zaměstnanec s automobilem pohybuje. Je zde však obvykle z účetních a daňových důvodů třeba sledovat vzdálenost ujetou pro pracovní a osobní potřebu (nikoli trasu, ale počet kilometrů). V opačném případě by se dopustil zaměstnavatel porušení povinnosti shromažďovat osobní údaje jen za stanoveným účelem a v nezbytném rozsahu („o zpracování by se jednalo, pokud by účelem instalace GPS bylo systematické shromažďování údajů o všech, kteří automobil používají, a další zpracování těchto údajů“) 103 . Je tedy jednak na zaměstnanci, zda svůj pohyb nechá zaměstnavatelem nepřímo sledovat a nabídku služebního automobilu přijme, lépe je však s ohledem na ochranu soukromí zaměstnance, aby si např. tento samostatně zapisoval počty kilometrů.

103

Bartík, V., Janečková, E. Ochrana osobních údajů v aplikační praxi (vybrané problémy). Praha: Linde Praha, a.s., 2009, s. 141.

61

Problematické samozřejmě je, pokud se jednoduše monitorovací satelitní systém v automobilu nachází a nelze jej při běžném provozu instalovat jen pro jízdy služební (s ohledem na bezpečnost a monitoring vozidla v případě krádeže). Pokud by byly dále zpracovávány pouze údaje v nezbytném rozsahu (počet kilometrů), nebyl by k tomu třeba souhlas zaměstnance. Zaměstnavatel by měl pouze informační povinnost, a to z důvodu, že by se na tuto činnost zákon o ochraně osobních údajů nevztahoval. 104 Dle ust. § 279 odst. 1 písm. d) zákoníku práce je totiž zaměstnavatel povinen informovat zaměstnance o základních otázkách pracovních podmínek a jejich změnách. Dle mého názoru je však minimálně v souladu s dobrými mravy souhlas zaměstnance vyžádat.

Nahlížení do zavazadel zaměstnanců

Dle ustanovení § 248 odst. 2 zákoníku práce smí zaměstnavatel provádět kontrolu zavazadel za účelem ochrany jeho majetku v rozsahu nezbytně nutném. Pro případ odmítnutí ale není stanovena sankce. Zaměstnavatel by dle mého názoru neměl nahlížet do uzamykatelných skříněk, které zaměstnancům k odkládání jejich věcí poskytl.

Dechové zkoušky

Dle ust. § 106 odst. 4 písm. i) zákoníku práce je zaměstnanec povinen podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance písemně určeného zaměstnavatelem zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Důvodem může být pochopitelná obava o bezpečnost na pracovišti, přesto toto ustanovení nepovažuji za jednoznačné. Citovaná právní norma neobsahuje sankci, lze ale dovozovat, že by s ohledem na povahu provozu zaměstnavatele mohlo jít o jeden z důvodů pro skončení pracovního poměru [ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce].

104

Bartík, V., Janečková, E. Ochrana osobních údajů v aplikační praxi (vybrané problémy). Praha: Linde Praha, a.s., 2009, s. 141.

62

Zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působeními tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami v ustanovení § 16 odst. 5 stanoví domněnku, že pokud se zaměstnanec odmítne podřídit dechové zkoušce, má se za to, že pod vlivem látky byl. Otázkou však je, na které zaměstnance se právní domněnka bude vztahovat? Dle odst. 1 uvedeného ustanovení jde o osoby, které vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit cizí majetek.

3.7.2 Předávání osobních údajů do zahraničí

Někteří zaměstnavatelé využívají služeb externích zpracovatelů dat mimo svůj domovský stát, případně jsou součástí většího nadnárodního celku, v obou případech se zde v ochraně osobních údajů vyskytuje přeshraniční prvek. V těchto případech je třeba zaručit minimálně stejnou úroveň ochrany údajů jako dle českého právního řádu, neboť předávání souborů dat je v současné době příliš jednoduché a mohlo by pramenit ze snahy obejít právní úpravu jejich ochrany. Dle prvého odstavce § 27 zákona o ochraně osobních údajů nemůže být volný pohyb osobních údajů omezován, pokud jsou údaje předány do členského státu Evropské unie. Toto ustanovení vychází ze Směrnice 95/46/ES (volný pohyb informací dle čl. 1), ohledně předávání informací v rámci Evropské unie není tedy třeba splnit žádné formální náležitosti. Podobný režim platí mezi státy, které přijaly Úmluvu č. 108. Třetí skupinou zemí, do nichž je možné předávat osobní údaje bez povolení Úřadu pro ochranu osobních údajů, jsou země, o kterých tak rozhodla Komise Evropské unie (odst. 2 citovaného ustanovení odkazuje na Věstník Úřadu). Pro případ neexistence výše uvedeného právního vztahu zákon stanoví další podmínky předání osobních údajů do třetích zemí (např. souhlas subjektu údajů). Zde jde však nutný souhlas Úřadu pro ochranu osobních údajů, v žádosti zaměstnavatel specifikuje a doloží, o který z případu se jedná. Úřad přezkoumá okolnosti související s předáním osobních údajů, především jejich zdroj, konečné určení, kategorie osobních údajů, účel a právní úpravu v třetím státu. I v tomto případě platí obecné pravidlo, že by zaměstnavatel měl zaměstnanci, jakožto subjektu údajů, poskytnout informace o předávání jeho osobních údajů do

63

zahraničí a tam, kde je zaměstnavatel povinen získat souhlas zaměstnance se zpracováním, si pak tento souhlas opatřit. Pokud dochází k předávání osobních údajů zaměstnanců v rámci nadnárodní společnosti, tato je z pohledu zákona zpracovatelem a zaměstnavatel je povinen s touto společností uzavřít smlouvu podle § 6 zákona. Dalšími způsoby ochrany vyvážený údajů je použití závazných podnikových pravidel nebo standardních smluvních doložek, které vznikly ze spolupráce Komise Evropské unie, Pracovní skupiny WP 29 a podnikatelských subjektů. Komise svými rozhodnutími z roku 2001 až 2004 vytvořila tři typy smluvních řešení, při jejichž dodržování by měl mít zaměstnavatel v pozici správce jistotu, že ochrana předávaných osobních údajů bude odpovídat evropskému standardu. Jejich použití závisí na okolnostech (vztahu subjektů). Závazná podniková pravidla (Binding Corporate Rules) se uplatňují při předávání údajů mezi pobočkami nadnárodní korporace a vychází z čl. 25 Směrnice s tím, že je v daném případě zajištěna „náležitá úroveň ochrany“.

3.7.3 Nakládání s rodnými čísly Rodná čísla nenalezneme mezi taxativním výčtem citlivých údajů v ust. § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, údaj o pohlaví subjektu údajů, který je v rodném čísle obsažen, tedy definici citlivého údaje neodpovídá. 105 Používání rodných čísel je však upraveno zvláštním právním předpisem, a to zákonem č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech. Dle ust. § 13c tohoto zákona lze rodná čísla využívat jen jde-li o činnost ministerstev, jiných správních úřadů, orgánů pověřených výkonem státní správy, soudů, vyplývající z jejich zákonem stanovené působnosti, nebo notářů pro potřebu vedení Centrální evidence závětí, případně stanoví-li tak zvláštní zákon, nebo se souhlasem nositele rodného čísla. Tento zákon tedy stanoví další právní tituly pro zpracování rodných čísel, když zákon o ochraně osobních údajů žádná specifická ustanovení stran rodných

105

Kučerová, A. Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. s. 18.

64

čísel neobsahuje, jejich zpracování podléhá tedy obecným povinnostem uvedeným výše. K problematice se vyjádřil také Úřad pro ochranu osobních údajů. 106 Zaměstnavatel smí zpracovávat rodná čísla zaměstnanců jen s jejich souhlasem, případně kde je mu to uloženo zvláštním zákonem (povinnost plyne např. ze zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ze zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů), toto nakládání je ale striktně omezeno na účely vymezené příslušnými zvláštními právními předpisy. V rámci výběrového řízení přichází v úvahu jen zpracování na základě poskytnutého souhlasu zaměstnanců. Také na pracovních smlouvách lze rodné číslo uvést jen se souhlasem zaměstnance, jinak k tomu není žádný vnější důvod.

106

ÚOOÚ k problémům z praxe č. 4/2002 – „Používání rodného čísla“

65

4

Možnosti ochrany práv zaměstnance

4.1 Zvláštní prostředky ochrany dle zákona o ochraně osobních údajů

Ustanovení § 10 zákona o ochraně osobních údajů stanoví správci a zpracovateli údajů povinnost dbát předcházení vzniku újmy na právech subjektu údajů. Při splnění této povinnosti by byl zabezpečen předmět právní úpravy (ust. § 1) i ochrana osob blízkých subjektu údajů, neboť v případě nemožnosti zachování řádné ochrany dat by ke zpracování nemělo vůbec dojít. 107 Kromě tohoto prevenčního ustanovení jsou možnosti ochrany uvedeny v ust. § 21 a následujících. Toto ustanovení bylo rozsáhle novelizováno, dle dřívější právní úpravy náležela Úřadu pro ochranu osobních údajů pravomoc podobná soudu. Pokud se subjekt domnívá, že jsou jeho údaje zpracovávány v rozporu se zákonem a nebo ochranou jeho soukromého a osobního života, má možnost požádat správce či zpracovatele o vysvětlení, případně může požadovat, aby odstranili protiprávní stav. Volba mezi alternativami záleží na poškozeném. Obdrží-li správce (případně kdokoli, kdo shromáždil neoprávněně mé osobní údaje) takovouto žádost, je to povinen bez zbytečného odkladu oznámit příjemci osobních údajů (ust. § 21 odst. 7). Odstranění protiprávního stavu bude spočívat např. v blokování údajů, provedení opravy, doplnění nebo likvidaci osobních údajů. Zaměstnanec může v konkrétním případě např. nejdříve požadovat vysvětlení, omluvu a zdržení se závadného chování či podobné zadostiučinění. V další fázi např. správce provede opravu či doplnění nepřesných údajů. V případě nezhojitelně protiprávního stavu správce nepravdivé či protiprávně získané

107

Obdobně stanoví povinnost zabezpečit údaje při zpracování dle zvláštního zákona ust. § 5 odst. 3 téhož zákona, mělo by se jednat o sjednocující ustanovení provázející veškeré povinnosti správce i zpracovatele.

66

(zpracovávané) údaje zlikviduje. K takovému postupu je správce povinen neprodleně, uzná-li požadavek jako oprávněný. Pokud správce (eventuálně zpracovatel) žádosti nevyhoví, lze se obrátit přímo k Úřadu pro ochranu osobních údajů (odst. 3 § 21 uvedeného zákona). Zákon však nevylučuje, aby se subjekt údajů se stížností obrátil na Úřad přímo (odst. 4). Úřad není kompetentní řešit spory mezi osobami, ale může (pokud je dán skutkový podklad, jedná dokonce z úřední povinnosti) sjednat nápravu ve smyslu prozkoumání důvodů k provedení kontroly. V případě porušení zákona může dojít k uložení trestu ve správním řízení. Subjekt údajů se však v případě neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv samozřejmě může domáhat vedle ochrany poskytované Úřadem také ochrany před soudem. Pokud k porušení zákonných povinností při zpracování údajů skutečně došlo, odpovídá za ně správce se zpracovatelem údajů společně a nerozdílně (srov. ust. § 8). Pro případ vzniku nemajetkové újmy a ohledně otázek neupravených speciálně zákonem o ochraně osobních údajů odkazuje zákon v § 21 odst. 5 na úpravu občanského zákoníku, dále nelze vyloučit ani odpovědnost dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ani případnou trestněprávní odpovědnost. V rámci zákona o ochraně osobních údajů lze tedy rozlišovat veřejnoprávní a soukromoprávní (§§ 8, 21 odst. 5) úpravu odpovědnosti za škodu. Ust. § 8 odkazuje na obecnou úpravu náhrady škody dle § 420 an. občanského zákoníku, ust. § 21 odst. 5 směřuje k náhradě újmy nemajetkové prostřednictvím ochrany osobnosti (§ 11 an. občanského zákoníku). Poškozený subjekt údajů si může zvolit, zda bude žalovat správce či zpracovatele. Veřejnoprávní odpovědnost (hlava sedmá upravující správní delikty) však solidární být nemůže. Přiměřeně se uplatní § 23 trestního zákoníku, neplatí však, že by potrestáním správce zanikla správněprávní odpovědnost zpracovatele údajů. Dle tiskové zprávy Úřadu z 25. 1. 2012

108

bylo „od srpna do konce roku 2011

vyřízeno 725 dotazů a 410 stížností. Ve správním řízení se Úřad zabýval 44 případy a v řízení o správním deliktu vydal 42 rozhodnutí“. Internetové stránky Úřadu obsahují návody jak postupovat v některých životních situacích, mimo jiné i jakým způsobem lze podat podnět či stížnost na porušení zákona o ochraně osobních údajů. Takové podání lze

108

http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=15&loc=855 (citováno 4. 3. 2012)

67

adresovat do sídla (nebo na elektronickou adresu) Úřadu a mělo by obsahovat údaje o tom, kdo a jakým jednáním ohrozil které údaje. Dále by měly být přiloženy listiny, které dokládají porušení zákona a vztah mezi oznamovatelem a správcem. Podnět lze podat i anonymně, oznamovatel však může být na svou sdělenou adresu o vyřízení záležitosti vyrozuměn. 109

4.1.1 Zvláštní prostředky ochrany dle zákoníku práce

Zvláštní potřeba chránit osobnost zaměstnanců plyne i z jejich podřízeného postavení v pracovních vztazích. Ochrana osobnostních práv je v tomto kontextu upravena zejména v §§ 16 a 17 zákoníku práce (rovné zacházení a zákaz diskriminace) a ustanovení souvisejícím s pracovním posudkem zaměstnance (§ 314). Prvně uvedené ustanovení upravuje povinnost zaměstnavatele zajistit rovné zacházení se všemi zaměstnanci, co se týče pracovních podmínek, odměňování a příležitostí. Dále je zakázána veškerá diskriminace s tím, že prostředky upravuje zvláštní zákon (do dne nabytí účinnosti antidiskriminačního zákona se uplatnila subsidiárně obecná právní úprava občanského zákoníku). Za diskriminaci se však dle odst. 3 tohoto ustanovení nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce. O potvrzení o zaměstnání a pracovním posudku již bylo pojednáno výše (§§ 314, 315 zákoníku práce). Na tomto místě tedy již uvedu jen to, že pokud zaměstnanec nesouhlasí s jejich obsahem, může se do tří měsíců ode dne, kdy se s obsahem seznámil, obrátit na soud, aby bylo zaměstnavateli uloženo konkrétním způsobem opravu obsahu provést. Při ochraně osobnosti dle ust. § 316 odst. 2 se taktéž uplatní občanský zákoník.

109

http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=13&loc=326 (4. 3. 2012)

68

4.1.2 Prostředky ochrany dle antidiskriminačního zákona

Zákon č. 198/2009 Sb. ze dne 23. dubna 2008, o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) je obecným předpisem v oblasti ochrany před diskriminací a nerovným zacházením. Tento zákon odpovídá definicím směrnice č. 2006/54/ES (která se však týká pouze diskriminace z důvodu pohlaví) a ukládá povinnosti všem subjektům soukromého práva. Rozdílné zacházení dle tohoto zákona je vymezeno taxativně 110 a nespočívá jen v nezákonném jednání s konkrétní fyzickou osobou, může se dotýkat i osoby jí blízké. Za

pozitivní

považuji

zavedení

ochrany

dle

ustanovení

§§

10,

11

antidiskriminačního zákona. Zákon zakotvil kromě oprávnění k podání žaloby (lze se domáhat,

aby

bylo

upuštěno

od diskriminace,

aby

byly

odstraněny

následky

diskriminačního zásahu, aby bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění; pokud byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích) ochranu v podobě pomoci od právnických osob, u kterých důvodem zřízení je ochrana před diskriminací. Tyto právnické osoby mají dle ust. § 11 odst. 2 poskytovat právní pomoc osobám stiženým diskriminací a dále je jim zákonem přiznáno oprávnění k podání podnětů k provedení kontroly správním orgánem. Zákon žádnou specializovanou právnickou osobu tímto zákonem nezřídil, ale svěřil nové pravomoci veřejnému ochránci práv.

4.2 Obecné prostředky ochrany osobnosti

Ochrana osobnosti je poskytována především prostřednictvím soukromého práva. Kromě obecných nástrojů ochrany, které dopadají na různorodé zájmy, jsou v občanském

110

Může se tak stát důvodů rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru.

69

zákoníku upraveny i speciální prostředky sloužící přímo ochraně osobnosti (§ 13 občanského zákoníku). Jednotlivé instituty lze použít i kumulativně.

4.2.1 Dohoda dle ust. § 3 odst. 2 občanského zákoníku

Výše uvedené ustanovení umožňuje, aby se poškozená osoba domáhala nápravy přímo u porušitele, když stanoví, že „fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou“. Taková dohoda musí splňovat náležitostí právního úkonu a ust. § 51 občanského zákoníku, forma však předepsána není, osobně bych se z důvodu budoucí jistoty a předcházení nákladů vzniklých v soudním řízení klonila k vyhotovení notářského zápisu. Obsahem dohody bude v tomto případě označení škodlivého jednání a způsob jeho nápravy. Ohledně četnosti užití takového vypořádání vzájemných práv jsem však s ohledem na absenci donucení skeptická.

4.2.2 Ochrana poskytovaná orgánem státní správy

Dle ust. § 5 občanského zákoníku došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy (příslušný je obecní úřad v daném místě). Řízení o ochraně proti zásahu do pokojného stavu je řízení správní, ochrana je pouze předběžná a nevylučuje možnost obrátit se na soud. Úprava vychází z předpokladu blízkosti a lepší znalosti místních poměrů úřadu. Obecní úřad však nezkoumá právní stav, pouze poskytuje ochranu poslednímu pokojnému stavu. V praxi se jedná o to, že orgán zpracovateli přikáže obnovení předešlého stavu nebo zakáže zásah do práv subjektu.

70

4.2.3 Svépomoc (ust. § 6 občanského zákoníku)

Svépomoc je zvláštním případem ochrany, neboť svépomoc běžně není zákonem aprobována, spočívá v možnosti ohrožené osoby vlastními silami odvrátit hrozící zásah (přímé vynucení) do svého subjektivního práva, a to v případě, kdy není možné, aby okamžitě zasáhl stát, případně kdy by tato možnost mohla být v budoucnu zmařena. Svépomoc může směřovat jen proti neoprávněnému a bezprostřednímu zásahu. Ohrožená osoba (jinému možnost užít svépomoc nepřísluší) je povinna zachovat proporcionalitu svého konání k intenzitě ohrožení. Zvláštním případem svépomoci je krajní nouze a nutná obrana.

4.2.4 Soudní ochrana

Základní ustanovení této ochrany nalezneme v § 4 občanského zákoníku; lze rozlišit několik rovin tohoto prostředku: ochrana před zahájením řízení, ochrana předběžným opatřením, ochrana prostřednictvím žalob obecně, ochrana prostřednictvím žalob na náhradu škody. Soudní ochranu považuji za nejdůležitější, ale také nejsložitější způsob domáhání se svých práv. Dle ust. § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o.s.ř.“), soudy projednávají a rozhodují ve věcech, které vyplývají z občanskoprávních, rodinných a obchodních vztahů, pokud tyto věci podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Ustanovení § 67 o.s.ř. připouští návrh soudu, aby provedl pokus o smír, avšak v případě jeho nedosažení nelze v řízení pokračovat a např. vydat rozsudek, řízení tímto neúspěchem končí. Tato možnost (tzv. prétorský smír) není v praxi téměř využívána a zřejmě by stejně jako u narovnání dohodou musel na povinného působit i další činitel (např. média, snaha o zachování dobrého jména), aby k takovému řešení svolil. Předběžné opatření může být ve věcech ochrany osobnosti vydáno pouze na návrh (ust. § 74 a následující o.s.ř.), a to v případě, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo existuje-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl v budoucnu jinak ohrožen.

71

Nejčastější a nejúčinnější z uvedených způsobů ochrany zůstává zřejmě ochrana soudem v řízení zahájeném na základě žaloby, a to nejen dle ust. § 13 občanského zákoníku. Nejvyšším soudem bylo rozhodnuto, že v případě zásahu do osobnostních práv se lze ochrany (srov. § 80 o.s.ř.) „domáhat také např. žalobami o určení nepravdivosti zásahů tohoto druhu nebo určení, že původce zásahu neoprávněně zasáhl do práva žalobce na ochranu osobnosti. V těchto případech není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na takovém určení.“ 111 Neoprávněným zásahem do osobnosti může také vzniknout škoda či bezdůvodné obohacení (majetková újma vyjádřitelná v penězích dle ust. § 16 občanského zákoníku). Právo na ochranu osobnosti a právo na náhradu škody jsou v zákoně upravena jako samostatné nároky. Majetkové právo podléhá promlčení, avšak v případě smrti poškozeného přechází na dědice.

4.2.5 Zvláštní případy soudní ochrany

Občanský zákoník v ust. § 13 OZ stanoví, že „fyzická osoba má právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.“ Na základě tohoto ustanovení rozlišujeme tři druhy žalob, a to žalobu zdržovací („upuštění od neoprávněných zásahů“), žalobu odstraňovací („odstranění následků zásahu“) a žalobu satisfakční („dáno přiměřené zadostiučinění“). Trojici žalob lze použít samostatně i kumulovaně, ale vždy je třeba přesně označit dílčí právo na ochranu osobnosti, do kterého je neoprávněno zasahováno.

Zdržovací žaloba má za cíl přimět žalovaného, aby ukončil trvající neoprávněné zasahování do práv žalobce. Žaloba by tedy nebyla úspěšná v případě, že byl již neoprávněný zásah ukončen, nebo kdy nehrozí nebezpečí jeho budoucího opakování, ale může mít prevenční povahu. K podání žaloby je legitimována osoba, do jejíchž práv bylo v rozporu se zákonem zasaženo. Žalobní návrhy je v těchto sporech třeba formulovat velmi precizně (nikoli jen obecně), což může být obtížné. Tvrzení musí obsahovat popis, čeho se

111

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1995, sp. zn. Cdon 18/95.

72

má žalovaný zdržet, a tedy v čem spočívá jeho nezákonný zásah. Příslušný výrok je pak vykonatelný ve stejný okamžik s nabytím právní moci. Výkon rozsudku podléhá ust. § 351 odst. 1 o.s.ř., podle kterého může soud uložit tomu, kdo nesplní povinnost stanovenou v rozhodnutí, pokutu, a to i opakovaně. Vybraná částka nenáleží poškozenému, ale připadá státu. Výkon rozhodnuté je možný proti všem dalším neoprávněným zásahům.

Odstraňovací žaloba směřuje k nápravě trvajících následků neoprávněného zásahu do osobnostních práv, a to ve smyslu stanovení povinnosti žalovanému něco vykonat (obnovit stav existující před zásahem). Stanovená povinnost by měla přiměřeně odpovídat obsahu, způsobu i rozsahu neoprávněného zásahu a být vykonatelná ve stanovené lhůtě. Samotný výkon rozhodnutí může být proveden i jiným subjektem než žalovaným, děje se tak však na jeho náklady.

Satisfakční žalobou se lze domáhat práva na přiměřené zadostiučinění za zásah do osobnosti. Soudem přiznané plnění může mít podobu morální (nepeněžitou) anebo peněžitou, je možné požadovat i obě plnění najednou, soud však nemůže žalobci přiznat více, než čeho se domáhá. Účelem satisfakce je zmínění následku neoprávněného zásahu s ohledem na konkrétní povahu případu, až na druhém místě jde o stanovení sankce rušiteli a prevenci podobných případů do budoucna. V tomto kontextu je zajímavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který říká, že přiměřeným zadostiučiněním nemůže být omluva pronášená za takových okolností, že teprve z ní se určitá část veřejnosti dozví o zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, o němž by se jinak nedověděla a jenž by tedy do té doby ani nemohl vážnost poškozené fyzické osoby v očích dané veřejnosti snížit. 112 Tuto žalobu je třeba odlišovat od obecné žaloby na náhradu škody. Prvně uvedenou žalobu spojujeme se zásahy do nemajetkové sféry osobnostní, druhou se vznikem majetkové škody, kdy zákon vyžaduje ke vzniku odpovědnosti také zavinění ve formě úmyslu či nedbalosti. Pokud je morální satisfakce dostačující ke zmírnění zásahu, měla by být použita přednostně před majetkovou náhradou (ust. § 13 odst. 2 o.s.ř.). V praxi se může jednat

112

Rozsudek Krajské soudu v Ostravě ze dne 15.4.1997 sp. zn. 23 C 3/97.

73

o omluvu formou dopisu, ale také o tzv. symbolickou satisfakci (např. 5,- Kč). 113 V daném případě je totiž zřejmé, že takto vysoká částka žalobci neposkytne majetkovou satisfakci. Ústavní soudu však ve svém nálezu pod č. IV. ÚS 581/99 dospěl k názoru, že pokud je morální způsob zadostiučinění v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá svoji funkci, je povinností soudu zvažovat přiznání zadostiučinění v penězích. Novelizované znění 114 ust. § 13 umožňuje přiznat majetkové plnění pro případ, že morální zadostiučinění se jeví s ohledem na intenzitu a rozsah způsobené újmy nedostatečné; zároveň musí být splněn předpoklad, že došlo ve značné míře ke snížení důstojnosti a vážnosti poškozené fyzické osoby ve společnosti (či jinému obdobnému zásahu). Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se tím myslí takové snížení důstojnosti nebo vážnosti, že to poškozený pociťuje a prožívá jako závažným způsobem. 115 O relevantní snížení důstojnosti nebo vážnosti fyzické osoby ve společnosti půjde objektivně tam, „kde za konkrétní situace, při které došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby, jakož i s přihlédnutím k zájmům dotčené fyzické osoby, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k její intenzitě, rozsahu a trvání vedoucí ke snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťoval jako závažnou každý, kdo se nacházel na místě a v postavení postižené fyzické osoby“. 116 Nejde tedy o subjektivní pocity. Právo na majetkové zadostiučinění je spojeno s poškozenou osobou, přiznání plnění třetí osobě není možné. Osoby uvedené v § 15 odst. 1 občanského zákoníku se mohou dle mého názoru domáhat po smrti poškozeného pouze morálního zadostiučinění (majetkové plnění by zemřelému již satisfakční funkci nesplnilo), avšak v teorii lze dohledat i opačný názor. Dle nového občanského zákoníku právo na odškodnění újmy bude přecházet na dědice smrtí oprávněného za předpokladu, že bylo toto právo uplatněno u soudu ještě za života zůstavitele.

113

Knap, K. a kolektiv. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Nakladatelství Linde, 2004. s. 182.

114

Novela provedená zákonem č. 87/1990 Sb. v reakci na rozvoj bulvárního tisku a dosavadní rozpačitou praxi, zda lze majetkovou náhradu vůbec přiznat.

115

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, ve věci sp. zn. 30 Cdo 2005/2003.

116

Knap, K. a kolektiv. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Nakladatelství Linde, 2004. s. 188.

74

Potíže činí stanovení výše majetkového zadostiučinění, neboť zákon neposkytuje žádné orientační hodnoty. Jediným kritériem tak může být s ohledem na okolnosti případu proporcionalita vzhledem k závažnosti vzniklé újmy. S účinností od 1. 5. 2004 je možné dožadovat se dle ust. § 444 občanského zákoníku nároku na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a jednorázové náhrady při úmrtí blízké osoby. V rámci ochrany osobnosti se uplatní náhrada újmy nemajetkové a ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnostních práv je zákonem odkazováno na ustanovení o náhradě škody s tím, že jde o nároky samostatné, ale náhrada škody na zdraví je svou povahou speciální; může tak dojít k duplicitní náhradě téže škody na základě různých ustanovení. 117

4.3

Ochrana osobnosti dle tiskového zákona a zákona o rozhlasovém a televizním vysílání

Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, rozšiřuje způsoby ochrany osobnosti pro případy uveřejnění dehonestujících a nepravdivých údajů o určité fyzické osobě v tisku vydávaném a šířeném na území České Republiky; tento právní předpis obsahuje dva prostředky ochrany, a to tzv. právo na odpověď a dodatečné sdělení. Právo na odpověď se vztahuje i na dobré jméno a pověst právnických osob, vydavatelé však neodpovídají za obsah reklamních sdělení, na jejich obsah se tento způsob ochrany tudíž nevztahuje. Dle ust. § 10 odst. 1 tohoto zákona jestliže bylo v tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Odpověď představují skutková tvrzení, kterým se difamující tvrzení uvádí na pravou míru, doplňuje

117

Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR rozhodnutím ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04: „fakt, že zákonodárce v § 444 odst. 3 o. z. upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh „imateriální škody“, nemůže být považován za vyčerpávající řešení daného problému s ohledem na zcela paušální charakter této úpravy, které nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostačenou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčená fyzická osoba domáhala další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti“.

75

nebo zpřesňuje. 118 Rozsah odpovědi musí být přiměřený původnímu sdělení a vydavatel je povinen ji na žádost poškozeného uveřejnit (v případě smrti poškozeného přísluší podat žádost jeho dětem, manželovi a případně i rodičům; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí). Ustanovení § 11 odst. 1 tiskového zákona 119 upravuje institut dodatečného sdělení o pravomocně skončeném trestním či správním řízení. I v tomto případě náleží po smrti poškozeného toto právo jejímu manželovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům. Žádosti o dodatečné sdělení i odpověď se podávají u vydavatele v písemné podobě. V žádosti o uveřejnění odpovědi musí být uvedeno, v čem se uveřejněné sdělení dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí osoby, návrh na její znění, a musí mu být doručena do třiceti dnů ode dne zveřejnění difamujícího sdělení, jinak nárok na zveřejnění zaniká. Žádost o uveřejnění dodatečného sdělení musí být vydavateli doručena nejpozději do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení pravomocně skončeno (§ 12 odst. 4). Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď i dodatečné sdělení do osmi dnů ode dne doručení žádosti, a to ve stejném tisku, s označením, že jde o odpověď či dodatečné sdělení, a na vlastní náklady. Pokud vydavatel nesplní svoji povinnost, lze se uložení této povinnosti domáhat žalobou u soudu. Žaloba musí být podána soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené k uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení (ust. § 5a). Právní úprava obsažená v zákoně č. 231/2001 Sb. je s výše uvedenými způsoby totožná, povinnost zveřejnit odpověď či sdělení však přísluší provozovateli vysílání.

118

Poškozený může tudíž reagovat i na pravdivá tvrzení, která jsou svou neúplností (či uvedením v určitém kontextu) poškozující.

119

Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické osobě, anebo o řízení ve věcech správních deliktů vedeném proti fyzické nebo právnické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného sdělení. Vydavatel je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit.

76

4.4

Ochrana osobnosti dle trestního zákoníku

Prvním veřejnoprávním předpisem, kterým se zde budu zabývat, je trestní zákoník, ve sbírce uvedený pod č. 40/2009. V rámci hlavy II. (trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství) zákoník obsahuje skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji (§ 180), poškození cizích práv (§ 181), porušení tajemství dopravovaných zpráv (§ 182), porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí (§ 183) a pomluvy (§ 184). Zákoník samozřejmě poskytuje subsidiární ochranu i osobnostnímu právu na tělesnou integritu. Aby mohla poškozená osoba (§ 43 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, dále také „trestní řád“) využít normy trestního práva při neoprávněném zásahu do jejích osobnostních práv, je nutné, aby byly splněny předpoklady trestního stíhání, které trestní právo vyžaduje. Poškozeným je v trestním řízení ten, komu bylo ublíženo na zdraví a nebo způsobena majetková, morální, nebo jiná újma (např. poškození dobré pověsti). Za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se sice cítí být poškozen, ale újma nebyla zaviněna pachatelem, nebo chybí příčinná souvislost mezi činem a vznikem škody. Mimo různých procesních oprávnění může poškozený navrhnout, aby soud obžalovanému stanovil povinnost k náhradě škody. Musí tak učinit nejpozději před zahájením dokazování u hlavního líčení a musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši škodu uplatňuje. Návrh podle § 43 odst. 3 trestního řádu nelze podat, jestliže o nároku na náhradu škody již bylo rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. Soud o návrhu poškozeného rozhoduje pouze v případě, že podle výsledku dokazování je dán podklad pro vyslovení povinnosti k náhradě škody, a není třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání. Trestní soud nárok poškozeného v žádném případě nezamítá, buď mu vyhoví (byť i z části), nebo jej odkáže na jiné řízení. Při hodnocení nároku se přihlíží i k eventuálnímu spoluzavinění poškozeného. Poškozenému náleží úhrada skutečné škody i případný ušlý zisk, preferováno je uvedení do původního stavu, není-li to možné, pak náhrada v penězích. Poškozený, jenž uplatnil nárok na náhradu škody, má právo na doručení opisu rozsudku, ten je i exekučním titulem. Poškozený je navíc samozřejmě jednou z osob, na jejíž podnět může být trestní řízení zahájeno.

77

4.5

Ochrana osobnosti dle zákona o přestupcích

Přestupkem je dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zaviněné jednání fyzické osoby, které není natolik společensky nebezpečné, aby je bylo nutné postihovat v trestním řízení. 120 Ochranou osobnostních práv se zabývá ustanovení § 49 tohoto zákona, které upravuje konkrétně přestupky proti občanskému soužití, trestá je uložením pokuty do výše 5 000,- Kč, resp. 20 000,- Kč. Dle odstavce 1 tohoto ustanovení „Přestupku se dopustí ten, kdo a) jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch (...)“.

4.6

Ochrana osobnosti dle dalších právních předpisů

Zvláštním osobnostním právem člověka jako tvůrce díla je dle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském a právech souvisejících osobní právo na ochranu autorství a původcovství

výkonu

výkonného

umělce.

Prostředky

ochrany

jsou

uvedeny

v § 40 autorského zákona. Autor, jehož právu hrozí neoprávněný zásah, se může domáhat určení svého autorství (žaloba určovací), zákazu ohrožení svého práva (žaloba zdržovací), odstranění následků zásahu do práva (žaloba restituční) nebo poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobení nemajetkové újmy prostřednictvím (žaloba satisfakční). Pokud soud vyhoví návrhu autora, může mu v rozsudku přiznat právo uveřejnit rozsudek na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl, a podle okolností určit i rozsah, formu a způsob uveřejnění. Autor má dále právo na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Zvláštní ochranu osobnosti zabezpečuje také zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Základními zásadami tohoto zákona jsou zásada publicity a zásada transparentnosti veřejné správy. Zákon však obsahuje výjimku v ust. § 8a, z něhož vyplývá, že informace, které se týkají osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy,

120

Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin (ust. § 2 odst. 1).

78

upravujícími jejich ochranu. Vůči tomuto zákonu je zákon o ochraně osobních údajů předpisem speciálním, má tedy přednost. Dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 331/1993 Sb., o Ústavním soudu, může fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, podat k Ústavnímu soudu stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Výsledkem úspěšné ústavní stížnosti je nález o tom, které ústavně zaručené právo nebo svoboda byla porušena a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo. Ústavní soud napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší nebo zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil původní stav. Náhrada škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích z důvodu nesprávného úřadního postupu či nezákonného rozhodnutí orgánu ČR se poskytuje dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Mezinárodním prostředkem ochrany osobnosti je na základě Úmluvy o ochraně lidských práv stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Stížnost může podat každá fyzická osoba po vyčerpání všech vnitrostátních možností ochrany.

Uvedené způsoby ochrany před zásahem do osobnostních práv jsou pro přehlednost znovu zopakovány v jednoduché tabulce.

§ 21 zákona o ochraně

- žádost o vysvětlení, omluvu, odstranění protiprávního stavu,

osobních údajů

zdržení se zásahu správci (zpracovateli) - oznámení Úřadu pro ochranu osobních údajů - správní delikt

§ 16, 17 zákoníku práce

1) za účelem ukončení protiprávního chování - stížnost na úřad práce (diskriminace při výběru uchazečů o zaměstnání) - stížnost na inspektorát práce (diskriminace ze strany nadřízeného) - stížnost k nadřízenému (diskriminace v rámci pracovní skupiny)

79

2) pomoc obětem diskriminace - stížnost k Veřejnému ochránci práv 121 (na základě antidiskriminačního zákona) 3) za účelem ukončení protiprávního chování, zadostiučinění, náhrady újmy v penězích - okresní soud místně příslušný dle sídla (místa podnikání, bydliště) žalovaného (zaměstnavatele) § 314, 315 zákoníku

- nesouhlasí-li zaměstnanec s obsahem pracovního posudku

práce

a zaměstnavatel jej odmítne upravit, lze se žalobou domáhat konkrétní úpravy u soudu (např. „vypouští se věta ve znění ...“); žaloba musí být podána do 3 měsíců od doby, kdy se zaměstnanec s obsahem seznámil

§ 316 zákoníku práce

- při neoprávněném monitoringu zaměstnanců se lze domáhat ochrany osobnosti dle § 11 občanského zákoníku i obecnými způsoby ochrany (dohoda, svépomoc, správní orgán)

§ 10, 11

- stížnost k Veřejnému ochránci práv

antidiskriminačního

- žaloba k okresnímu soudu za účelem ukončení diskriminačního

zákona

jednání, odstranění jeho následků, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, event. náhrady nemajetkové újmy v penězích (pouze pro důvody dle § 2 odst. 3 zákona)

obecné prostředky

- řešení soukromoprávních rozepří dohodou, lze aplikovat bez

ochrany dle občanského

omezení

zákoníku

- předběžná ochrana poslednímu pokojnému stavu poskytnutá

(§ 3odst. 2, § 5, § 6)

správním úřadem - přiměřený zásah k odvrácení hrozícího zásahu

obecné prostředky soudní - smírčí řízení ochrany

- předběžné opatření - žaloba (určovací, o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení)

ochrana osobnosti dle

121

- žaloba zdržovací

http://www.ochrance.cz/diskriminace/pomoc-obetem-diskriminace/chcete-si-stezovat-na-diskriminaci/ (11. 3. 2012)

80

občanského zákoníku

- žaloba odstraňovací

(§ 11 a násl.)

- žaloba satisfakční

mediální zákony

- žádost o dodatečné sdělení, žádost o odpověď k vydavateli tisku (provozovateli vysílání) - žaloba ke krajskému soudu, je třeba podat v 15-ti denní prekluzivní lhůtě

§ 43 trestního zákoníku

- poškozený musí před zahájením dokazování při hlavním líčení před soudem navrhnout, aby byla přiznána náhrada škody

§ 27 přestupkové zákona - poškozený je účastníkem, pokud jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem a pokud se se svým nárokem na náhradu škody k řízení připojil

81

5 Srovnání české a zahraniční právní úpravy ochrany osobních údajů Pro porovnání české právní úpravy se zahraničím jsem zvolila Rakousko. Mám za to, že je mnoho osob, které z ČR do Rakouska za prací cestují, případně o tom uvažují. Stejně jako pro Českou republiku, tak i pro rakouský zákonodárný sbor, je závazná a určující Směrnice č. 95/46/ES. Směrnice je však pouhým právním rámcem, v jehož intencích se pohybují konkrétnější národní právní předpisy, ty se tedy mohou stát od státu v některých ustanoveních lišit. Na rozdíl od Směrnice bývá navíc vnitrostátní právní úprava novelizována častěji, aby reflektovala aktuální problémy a technický vývoj. V Rakousku v současné době platí zákon o ochraně dat z roku 2000 („Datenschutzgesetz“), dílčí právní úprava ochrany osobních údajů je ale obsažena i v jiných zákonech, zejména v pracovním právu („Arbeitsrecht“) či zákonech o sociálním zabezpečení. Ochrana osobních údajů je zakotvena i v ústavním právu. To je obdobné jako v ČR. V Rakousku dále jako protějšek českému Úřadu pro ochranu osobních údajů působí Rakouská

komise

pro

ochranu

osobních

údajů

(Österreichische

Datenschutzkommission 122 ) se sídlem ve Vídni. Právní předpisy se v posledních letech mění ve prospěch ochrany zaměstnanců jako slabší strany. V tomto smyslu vzniká i judikatura: např. by se zaměstnavatel neměl u přijímacího pohovoru uchazečky ptát, zda není těhotná a jaké jsou její úmysly stran založení rodiny, zaměstnavatel také nemá právo vědět podrobnosti o zdravotním stavu zaměstnance atd. Za osobní údaje jsou v rakouském právu považovány informace týkající se subjektů, jejichž totožnost je určená nebo určitelná (§ 4). 123 Působnost zákona se

122

viz. http://www.dsk.gv.at/

123

Pro připomenutí uvádím českou právní úpravu v ust. § 4 písm. a) : „osobním údajem je jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný,

82

nevztahuje jen na fyzické osoby, ale také obce a právnické osoby v obecném smyslu slova. To je zřejmě nejvýraznější rozdíl od evropského práva. Také český zákon o ochraně osobních údajů se obecně nevztahuje na právnické osoby (tedy ani na územní samosprávné celky). Osobními údaji ve smyslu předmětného zákona jsou data zaměstnance v pracovním poměru, která schraňuje a zpracovává jeho zaměstnavatel. Při uzavírání pracovní smlouvy je třeba vyžádat od uchazeče některé údaje pro splnění zákonných povinností zaměstnavatele a také pro sepsání smlouvy. Obvykle se bude jednat o jméno, příjmení a bydliště. Zaměstnavatel také zařazuje pracovníka do určitého daňového pásma, ke správnému zařazení potřebuje i další údaje (např. předchozí praxi zaměstnance). O sdělených údajích jsou vedeny personální záznamy, a to často v elektronické podobě, což umožňuje kontrolu a řádné zabezpečení údajů. Datové systémy však podléhají registraci u Komise. Ke sděleným údajům se vztahuje povinnost mlčenlivosti i pro dobu po skončení pracovního poměru (§ 15). Dle ust. § 1 má každý právo na ochranu osobních údajů, avšak existují stejně jako v ČR výjimky upravené např. pro účely trestního stíhání. Některé zpracování je také podmíněno souhlasem subjektu a odpovídá pojetí minimalizace zásahů do soukromí. Rakouský zákon o ochraně osobních údajů také obsahuje zvláštní úpravu citlivých údajů, kterými jsou např. politické či náboženské přesvědčení. S těmito daty lze nakládat, jen pokud je osoba sama zveřejní, případně pokud nejsou vztaženy ke konkrétní osobě („nepřímá forma údajů“) nebo pokud to plyne ze zvláštního zákona a slouží veřejnému zájmu či je to nutné k výkonu povinnosti státní organizace či pokud se tyto informace týkají výkonu veřejné funkce. Nám známou je podmínka souhlasu subjektů, případně pokud je to nutné k zachování životně důležitých zájmů subjektu a zároveň nebylo možné zajistit včas jeho souhlas. V druhé části zákona jsou vymezeny zásady zpracování údajů: údaje mohou být zpracovány jen zákonným a přiměřeným způsobem, pro stanovený účel, a pokud je to nezbytné. Zpracovávané údaje musí být s ohledem na zamýšlený výsledek přesné,

jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu,“.

83

pravdivé a aktuální. Shromážděné údaje lze spravovat jen po dobu potřebnou k dosažení cíle, pokud není stanoveno jinak ve zvláštním zákoně. Mám za to, že úprava uzákoněná v Rakousku je širší nežli v Čechách, ačkoli spočívá na stejně základu v podobě příslušné Směrnice. Za pozitivní považuji zejména ochranu dat vztahující se k právnickým osobám. Na druhé straně je možné, že restriktivní předpisy mohou být často na překážku podnikatelské činnosti a způsobovat nadstandardní nárůst administrativy (ať už pro zpracovatele nebo samotnou Komisi). Aktuální

judikatura

stran

ochrany

osobních

dat

je

přístupná

online

(http://www.ris.bka.gv.at/Judikatur/). Rakouský zákon o ochraně osobních údajů vychází ze stejných mezinárodních (evropských) předpisů jako český zákon, je však rozsáhlejší, komplexnější, předpokládá více situací (např. sdílené databáze údajů), překvapilo mě, že obsahuje i skutkovou podstatu trestného činu. V obecných rysech je však obdobný jako český zákon. Za pozitivní považuji výslovný výčet principů ochrany údajů. V níže uvedené tabulce je provedeno srovnání rakouského (levé sloupce) a českého (pravý sloupec) zákona o ochraně osobních údajů.

§1

Každý má právo na ochranu jeho osobních údajů a soukromí.

§ 1,

Nejsou však chráněny údaje, které se nevztahují ke konkrétní osobě, § 4 písm. a)

nebo jsou veřejně přístupné.

Pokud údaje nejsou zpracovávány se souhlasem subjektu nebo v životně § 5 odst. důležitém zájmu, je třeba užít nejšetrnějších metod.

2

Subjekt údajů má právo na sdělení, kdo, za jakým účelem, jaká jeho data § 11, 12 zpracovává a odkud tyto údaje pochází; dále na opravu nesprávných a § 21 výmaz neoprávněně zpracovávaných údajů. §2

Ve věcech ochrany osobních údajů je oprávněna vydávat zákony federace.

§3

Tento zákon se použije na zpracování údajů na území Rakouska a v § 3 jiných státech EU, pokud se tak děje pro účely subjektu se sídlem v Rakousku.

§ 4, 5

Základní definice. Rozdělení zpracovatelů (státní, soukromý sektor).

§ 3, 4

§6

Principy zpracování osobních údajů.

-

84

§7

Podmínky legitimity zpracování dat (na základě zákona, s ohledem na § 10, 13 principy § 6, pouze řádně získané údaje).

§ 8, 9

Podmínky zpracování a zájem na utajení dat (citlivé a ostatní údaje jsou § 5 odst. upraveny zvlášť); např. výslovná povinnost stanovená zákonem, souhlas 2, subjektu, atd.

§9

§ 10, 11 V případě potřeby je možné, aby správce ke zpracování pověřil § 4 zpracovatele (případně jej k tomu zmocní přímo zákon), a to na základě písm. k smlouvy, rozhodnutí však podléhá oznamovací povinnosti a kontrole § 6 Komise. Povinnosti zpracovatele.

§ 5, 7

§ 12, 13 Podmínky předávání údajů do zahraničí (v rámci EU nepodléhá § 27 omezením; u třetích zemí záleží na úrovni zajištěné ochrany, může podléhat i povolení). § 14, 15 Bezpečnostní opatření (je třeba údaje zajistit proti zničení, ztrátě, § 13 zpřístupnění neoprávněným osobám, to vše s ohledem na hospodářské a technické možnosti – jsou uvedeny konkrétní případy, např. poučení pracovníků). Důvěrnost dat, podmínky nakládání s údaji. § 16–22 Zveřejňování a registrace ke zpracování údajů. Komise vede registr, do § 16, 18 kterého lze nahlížet, podrobnější úpravu stanoví prováděcí předpis. Oznámení o zpracování se provádí elektronicky, kromě uvedených výjimek z povinnosti ohlášení (např. zpravodajské účely). Dále je upraven obsah oznámení (§19) a proces registrace. § 23

Povinnost poskytnout informace o zpracování, které nepodléhá § 17 registraci, Komisi.

§ 24, 25 Upozornění před zpracováním údajů (povinnost sdělit účel zpracování, § 12 údaje o správci; správce užívá své registrační číslo; povinnost přísluší i zpracovateli). § 26–29 Práva subjektu údajů (sdělení, co je zpracováváno, původ, příjemce dat). § 12, 21 Správce má povinnost sdělit i to, že žádné údaje subjektu nezpracovává. Poskytnutí jedné informace ze stejného důvodu jedenkrát ročně je bezplatné, v opačném případě podléhá poplatku a bere se ohled na zvláštní vyšší náklady. Subjekt má právo na opravu a výmaz nesprávných údajů, případně údajů zpracovávaných v rozporu se zákonem. Správce tak učiní sám, jakmile se o nesprávnosti dozví,

85

případně na žádost subjektu. Uvědomí o tom také příjemce údajů. Ve lhůtě osmi týdnů správce na žádost subjektu ukončí zpracování údajů, ke kterému nemá zákonnou povinnost (v některých případech musí být žádost odůvodněná). § 30, 31 Pravomoci Komise: Každý má právo obrátit se na Komisi kvůli porušení § 28–43 svých práv dle tohoto zákona. Komise má právo prověřovat podezření z porušení zákona, vyžadovat vysvětlení, provádí inspekci, má právo vstupu do objektů a přístupu k údajům, správce je povinen poskytnout nezbytnou pomoc. O stížnostech rozhodují inspektoři. Náležitosti stížností upravuje § 31 odst. 3. Lze také podat žalobu k soudu (§ 32). § 33

Náhrada škody způsobené nezákonným nakládáním s údaji se poskytuje § 25 dle

ustanovení

občanského

práva.

Správce

se

může

zprostit

odpovědnosti, pokud prokáže zavinění subjektu či pokud okolnosti způsobení škody nelze přičítat jemu, ani jeho zaměstnancům. Ust. § 34 stanoví lhůty, ve kterých lze stížnost či žalobu podat. § 35–44 Kontrolní orgány Datenschutzkommission a Datenschutzrat (jejich nezávislost, organizace, rozhodování atd.). § 45–48 Zvláštní případy užití osobních údajů (zpracování fyzickou osobou pro § 3 odst. osobní či rodinné důvody se děje se souhlasem subjektů a souhlas 3 subjektů je také třeba, pokud by shromážděné údaje měly být užívány k jiným účelům; vědecký výzkum a statistika – výsledkem nesmí být § 5 údaje, které se týkají konkrétní osoby, lze zpracovávat jakékoli veřejně přístupné údaje, jinak jen se souhlasem subjektu, Komise, případně na základě zmocnění zákona). Úpravu pro zpravodajské účely obsahuje zvláštní zákon. Nově vložené ustanovení § 48a umožňuje v případě živelních a jiných katastrof užití osobních údajů např. pro účely zjištění zemřelých osob, správce může být povinen předávat údaje humanitárním organizacím a správním úřadům. § 49–50 Speciální způsoby nakládání s údaji (nikdo nesmí být s výjimkou zákonem stanovených případů vystaven důležitým právním důsledkům jen na základě automatizovaně zpracovaných údajů, to se týká např. hodnocení osobnosti, pracovních výsledků či důvěryhodnosti subjektu; společné datové systémy a odpovědnost za ně).

86

§ 50a –

Kamerový dohled je možné obecně provádět se souhlasem subjektu, § 3, 4

50e

veřejně a v životně důležitém zájmu osob, záznam však nesmí být § 11 nahráván a na pracovních místech je výslovně zakázán. Zároveň jsou však stanoveny výjimky (např. pro účely soudního řízení) a další povinnosti pro případy nahrávání (např. povinnost oznámit nahrávání, smazat záznam do 72 hodin, označit monitorované místo).

§ 51–52 Deliktní odpovědnost. Kdo s úmyslem nezákonně obohatit sebe nebo § 44–46 třetí osobu, nebo poškodit subjekt údajů nakládá s osobními údaji, bude potrestán odnětím svobody až na dobu jednoho roku. V méně závažných případech uloží správní orgán pokutu. § 53–64 Přechodná a závěrečná ustanovení. Osvobození od správních poplatků. § 1 Prohlášení o implementaci směrnice. Jazyková korekce. Účinnost.

87

§ 47 an.

6 Úvahy de lege ferenda Jednou ze zásad nového občanského zákoníku, jehož koncepce vychází z ochrany člověka (nikoli primárně státu), má být právo každého na ochranu důstojnosti a soukromí 124 ; problematice ochrany osobnosti se věnuje šestý oddíl zákoníku. Zákoník nenahrazuje zákon o ochraně osobních údajů, tento tedy zůstává v platnosti jako speciální (přednostně k použití) zákon. Možnost ochrany prostřednictvím orgánu veřejné moci a svépomoci zůstává zachována. V § 78 a násl. zákoník nejdříve hovoří o jménu člověka a jeho ochraně, o pseudonymu, bydlišti a až poté o osobnosti člověka jako takové. To je poněkud nesystematické, vzniká dojem, že soukromí je pouze jakousi podoblastí ochrany podoby člověka. 125 Potíž vyvstává také v nejasném vymezení soukromých míst (bydliště, pracoviště, další prostory) a rozsahu chráněných statků v nich. 126 V případě újmy ze zásahu do práva na jméno poškozenému přísluší dle nové úpravy negatorní (proti neoprávněným zásahům) a odstraňovací žaloba. Dále je možné požadovat přiměřené zadostiučinění v penězích. Pro případ, že se poškozený nemůže bránit sám, přiznává se právo podat žalobu také nejbližším příbuzným (okruh osob není omezen striktně jako dosud). Všeobecná ustanovení o osobnosti člověka se podobají § 11 stávajícího zákoníku. Osobnost člověka má být chráněna včetně všech jeho přirozených práv a každý musí ctít rozhodnutí člověka žít podle svého. 127 Ustanovení § 82 odst. 2 uvádí demonstrativní výčet hodnot, které jsou chráněny (např. život a zdraví člověka, důstojnost, vážnost a čest, soukromí a projevy osobní povahy). Ten, jehož osobnost byla dotčena, se bude moci domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu nebo aby byl odstraněn jeho následek. Právo na náhradu škody nebo jiné újmy tím není dotčeno (náhrada majetkové i

124

To je však zavádějící, když ochrana soukromí nemůže být s ohledem na čl. 17 Listiny absolutní.

125

Blíže viz. Maštalka, J. Návrh nového občanského zákoníku z pohledu ochrany soukromí a osobních údajů. Právní rozhledy, 2010, sv. č. 10, s. 369.

126

„Praktičtěji řečeno, bylo by možno pořídit písemnou zprávu o rozhovoru uskutečněném sice ve veřejném prostoru, ale pouze v rámci uzavřené společnosti a tyto informace, primárně rozhodně nikoli určené veřejnosti, dále šířit.“ (tamtéž)

127

Toto sousloví zahrnuje nepředstavitelnou škálu možného chování; mám za to, že však bude vykládáno velice přísně.

88

nemajetkové újmy je upravena v § 2709 a násl., zejména § 2771), peněžitá náhrada však přichází v úvahu, jen pokud nelze situaci napravit uvedením do původního stavu. Porušitel má povinnost odčinit i duševní útrapy poškozeného subjektu. Pokud bude škoda způsobena úmyslně, má být náhrada přiměřeně zvýšena. Právní úprava stávajícího § 12 odst. 2 a 3 (zákonné licence) zůstává v podstatě zachována, použití zvukového záznamu, obrazového záznamu či podobizny nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. Maštalka však spatřuje nejasnosti v užívání pojmů „úřední účely“ (podle § 89 odst. 1 návrhu je možno použít písemnosti osobní povahy, podobiznu nebo zvukové či obrazové záznamy k úřednímu účelu, odst. 2 tohoto paragrafu však hovoří o pořizování písemností, nikoli jen jejich používání), i v dalších pojmech: „účely obdobného zpravodajství“ a „oprávněné zájmy člověka“. Jejich nevhodnost ukáže spíše až praxe, nicméně lze souhlasit, že od projektu, jakým je nový občanský kodex, bylo možné očekávat více. Dále nový občanský zákoník obsahuje úpravu práva na tělesnou integritu a ochranu lidského těla po smrti. Z pohledu souladnosti s předpisy Evropské unie se zdá být česká právní úprava ochrany osobních údajů dostatečná, jak konstatovala ve svém sdělení i Evropská komise. Na druhou stranu však dle mého názoru není právní povědomí pracujících o této problematice ani dostatečné. Dalším důvodem častého neřešení nezákonného jednání zaměstnavatelů je postavení zaměstnanců jako ekonomicky slabšího subjektu. Na prevenci a osvětu se zaměřuje (a měl by se zřejmě zaměřit s větším důrazem) Úřad pro ochranu osobních údajů a skupina WP 29. Myslím, že by také mohla pomoci viditelnější provázanost zákona o ochraně osobních údajů se zákoníkem práce, resp. bych uvítala rozsáhlejší úpravu ohledně ochrany soukromí (osobních dat) přímo v zákoníku práce. Současná právní úprava je komplikovaná a nepřehledná tím, že se institutu osobních údajů dotýká mnoho právních předpisů. Na příklad v oblasti ochrany proti diskriminaci působí jako obecný předpis tzv. antidiskriminační zákon. Speciální úprava diskriminace v pracovněprávních vztazích je obsažena v zákoníku práce, který zaměstnavatelům ukládá zajištění rovného zacházení se všemi zaměstnanci a zároveň zakazuje jakoukoli diskriminaci, zejména pak tu, kterou taxativně vyjmenovává antidiskriminační zákon. V pracovněprávních vztazích se tedy zakazuje veškeré nerovné zacházení, dle antidiskriminačního zákona, na který je však odkazováno zákoníkem práce (§ 17), se ale zákaz omezuje jen na taxativně jmenované případy (§ 2 odst. 3). Nemyslím si ale, že by nebylo možné chovat se diskriminačně i dle úpravy zákoníku práce samotné. 89

Gramatickým výkladem lze dospět k závěru, že zaměstnavatel má zejména povinnost zajistit rovné zacházení. Pokud by měl zároveň odpovídat za každé diskriminační jednání, považuji právní úpravu za nedostatečnou (v těchto případech je problematické definovat, kdy zaměstnavatel jedná prostřednictvím svého zaměstnance a kdy se jedná o vyřizování špatných vztahů mezi zaměstnanci). Závěrem již jen uvedu, že právní úprava diskriminačního jednání dle zákona o zaměstnanosti dopadá i na správní orgány (úřady práce). Mám za to, že tato právní úprava by měla být pro přehlednost více sjednocená, případně jasně vymezená pro každý z uvedených předpisů. Ohledně

antidiskriminačního

zákona

lze

dále

pokračovat

v kritice

jeho

nekoncepčnosti. Zákon je soukromoprávní povahy, avšak zároveň svěřuje působnost ve věcech práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminací veřejnému ochránci práv, který z povahy své činnosti působí k ochraně před jednáním úřadů a dalších institucí státní správy. Orgánem pomáhajícím obětem diskriminace se stal veřejný ochránce práv až na základě antidiskriminačního zákona. To však výrazně mění jeho původní funkci. Potíže s uplatňováním nároků z pracovního práva mohou být dále spojovány s neexistencí specializovaného soudnictví. To mělo být zavedeno již na základě zákona o soudech a soudcích č. 202/2000 Sb. Ve svém zaměstnání mohu sledovat, že soudy mají tendenci postavení účastníků sporu vyrovnávat. V některých případech lze pozorovat nepřímé zvýhodňování zaměstnanců (pokud chápeme zaměstnance jako slabší stranu pracovněprávního vztahu, je to jistě v pořádku), např. ust. § 316 odst. 1 zákoníku práce je dle mého názoru fakticky nevynutitelné. Zaměstnanci mají také dle mého názoru ve srovnání s dřívější dobou snazší možnost dovolat se svých práv u orgánů mimo působnost zaměstnavatele (např. dříve zmíněné obrácené důkazní břemeno). I přes to jistě často zaměstnavatelům jejich nezákonné jednání prochází, a to z důvodu strachu zaměstnanců o svá místa a rezignace. Samozřejmě je třeba, aby zákonodárce a judikatura reagovali na celosvětový vývoj v personalistice a technologiích. Historicky se rozsah práv zaměstnanců stále rozšiřuje. V souvislosti s kauzou týrání dětí v Kuřimi byla také dosti diskutována otázka ochrany údajů dětí a mladistvých. Delikt spočívající ve zveřejňování osobních údajů dětí je upraven v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je však navrhováno, aby byl upraven spíše v zákoně o ochraně osobních údajů, a to z důvodu své specifičnosti (speciality). Odpovědnost by měla postihovat i právnické osoby (pachatelem přestupku může být jen

90

fyzická osoba, zde bylo samozřejmě mířeno na vydavatele bulvárního tisku) a sankce dosahovat mnohem vyšších částek. Důvodem je, že na poškozené mohou následky zásahu do soukromého života dopadat ještě mnoho let, např. v jejich budoucím rodinném a profesním životě. Kdo však nezná svá práva, nemůže se jich ani dovolávat.

91

Závěr Ochrana osobních údajů je podstatnou součástí ochrany osobnosti každého z nás. Teprve v průběhu zpracování této práce jsem si však uvědomila, jak velmi je opomíjena a považována za okrajovou záležitost, a to zdaleka ne jen ve vztazích souvisejících s pracovním právem. Z čeho pramení neochota hájit své soukromí? Jednak mám za to, že v České republice existuje mezi jejími občany jen malé právní povědomí. V současné době přetrvávající ekonomické krize se zřejmě také uchazeči o zaměstnání nepozastavují nad informačními požadavky zaměstnavatelů a ochotně sdělují veškerá data, aby tak neztratili kredit v rámci výběrového řízení, pravděpodobně je ani nenapadají možné negativní důsledky. Při nedobrovolném zveřejnění osobních údajů např. z důvodu odcizení dokladů je většině lidí zřejmé, že se mohou stát terčem loupeže, vydírání, případně že si jejich jménem pachatel může půjčit peníze a dostat subjekt údajů nevědomky do dluhů. Je zvláštní, že podobného důsledku se nikdo nebojí při dobrovolném sdělení svých osobních údajů, i když třeba ve stejném rozsahu. Myslím, že v našich podmínkách ještě není zakořeněna obezřetnost (nebo naopak podnikatelská etiketa?) před vychytralými obchodníky. Stojí za sdělení svých osobních údajů sleva na nákup? Stojí za riziko úniku údajů, útoku hackerů či extremistických skupin? Právní úprava ochrany údajů nemá za cíl zákaz jakéhokoli zpracování osobních informací, ale předcházení jejich zneužití, a to (prevence) je správný přístup, kterým bychom se měli řídit i my jako subjekty údajů. Na druhé straně se jistě i zaměstnavatelé dopouští zakázaného chování např. v oblasti sledování zaměstnanců na pracovišti. Oblast ochrany osobních údajů je velmi aktuální a dynamická, bez různých informačních a komunikačních technologií se již zřejmě nikdy společnost neobejde. Samozřejmě nelze být neustále ve střehu a žít ve strachu, jaké informace si o nás někdo shromažďuje, zároveň ale není možné tuto problematiku úplně odstřihnout od svého zájmu. Vstup do pracovněprávních vztahů je pro většinu z nás nepostradatelný, to však neznemožňuje současné trvání na určitých standardech etických a společenských, aby cena za lehkomyslnost nebyla v budoucnu příliš vysoká. Závěrem mé práce by tedy mělo být i vyzdvižení závažnosti zpracovávaného téma.

92

Cílem této diplomové práce je poukázat na téma ochrany osobních údajů se zaměřením na pracovněprávní vztahy. Česká právní úprava, jak již bylo řešeno výše, odpovídá v současné době mezinárodním požadavkům, ale do budoucna je třeba, aby novelizace reflektovaly veškeré hrozby z hlediska ochrany soukromí. Mou snahou nebylo podat pouhý výčet práv a povinností, ale nastínit časté problematické situace, které se objevují v průběhu pracovněprávního vztahu. V některých případech je jistě odpověď na otázku možnosti zpracovávat určitý údaj složitá, právní nejistotu je však třeba výkladem překonat, aby nedošlo např. ke spáchání správního deliktu. Přála bych si, aby mnou použitý výklad problematiky byl shledán s ohledem na praktické zaměření přínosným, případně alespoň vedl k zamyšlení.

93

Seznam použité literatury Monografické publikace Bartík, V., Janečková, E. Ochrana osobních údajů v aplikační praxi (vybrané problémy). Praha: Linde Praha, a.s., 2009. Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. Bukovjan, P., Chládková, A. Personalistika: Dvanáctero správného vedení personální agendy podle zákoníku práce od 1. 1. 2009. 2. rozšířené a aktualizované vydání. Praha : ASPI, 2009. D´Ambrosová, H. Ochrana osobních údajů v personalistice od roku 2005. Praha: Pragoeduca, 2005. D´Aambrosová, H., Klímová, R. Vedení personálních a mzdových agend v praxi od roku 2004. Praha : PRAGOEDUCA, 2004. Hendrych, D. a kolektiv. Správní právo – obecná část. Praha: C. H. Beck, 2003. Hiršová, M. Manažerská psychologie. 1. vyd Vysoká škola ekonomická v Praze, 2005. Knap, K. a kolektiv. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Nakladatelství Linde, 2004. Koubek, J. Personální práce v malých podnicích. Praha : Grada Publishing, 1996. Koubek, J. Řízení lidských zdrojů : Základy moderní personalistiky. 3. vyd Praha : Management Press, 2001. Kučerová, A., Bartík, V., Peca, J., Neuwirt, K., Nejedlý, J. Zákon o ochraně osobních údajů. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2003. Kučerová, A., Nonnemann, F. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Bova Polygon, 2010. Kucharčíková, A., Vodák, J. Efektivní vzdělávání zaměstnanců. Praha: Grada Publishing, 2007. Maštalka, J. Osobní údaje, právo a my. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. Mates, P. Ochrana osobních údajů. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002.

94

Mates, P. Ochrana soukromí ve správním právu. Praha: Nakladatelství Linde Praha a.s., 2004. Mates, P. Ochrana soukromí ve správním právu. 2. aktualizované a podstatně přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. Mates, P., Neuwirt, K. Právní úprava ochrany osobních údajů v ČR. Praha: Nakladatelství IFEC, Praha, 2000. Matoušová, M. a kolektiv. Ochrana osobních údajů v otázkách a odpovědích. Praha: ASPI Publishing, 2004. Matoušová M., Hejlík L. Osobní údaje a jejich ochrana. 2. doplněné a aktualizované vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. Piller, J. Informace a základní občanská práva. Vyšehrad, 1992. Průcha, P. Správní právo – obecná část. Brno: MU Brno a nakladatelství Doplněk, 2004. Veber, J. Management. Praha: Management press, 2009. Vysokajová, M. Zákoník práce s komentářem. Praha: ASPI a. s., 2007.

Články z periodik D´Ambrosová, H. Vedení osobního spisu zaměstnance. Mzdy a personalistika v praxi, 2006, č. 10. Jouza, L Ochrana osobních práv zaměstnance. Bulletin advokacie, 2008, č. 6. Maštalka, J. Návrh nového občanského zákoníku z pohledu ochrany soukromí a osobních údajů. Právní rozhledy, 2010, sv. č. 10. Maštalka, J. Zpracování osobních údajů z pohledu práv správce. Právní rádce, 2003, č. 9.

Internet http://www.beck-online.cz http://www.dsk.gv.at http://www.justice.cz http://www.mpsv.cz 95

http://www.ochrance.cz http://www.policie.cz http://www.uoou.cz

Právní předpisy (vždy ve znění novel) Listina základních práv a svobod, která byla vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součást ústavního pořádku České republiky. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel). Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech. Zákon č. 435/2000 Sb., o zaměstnanosti. Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě. Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku. Zákon č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně

96

fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a volném pohybu těchto údajů. Úmluva ETS č. 108 o ochraně osob s ohledem na automatizované zpracování osobních dat.

Další zdroje Automatizovaný Systém Právních Informací (ASPI) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1995, sp. zn. Cdon 18/95. Rozsudek Krajské soudu v Ostravě ze dne 15.4.1997 sp. zn. 23 C 3/97. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, ve věci sp. zn. 30 Cdo 2005/2003.

97

Příloha č. 1 – vzorové dokumenty

98

A. ŽÁDOST O ODSTRANĚNÍ PROTIPRÁVNÍHO STAVU (§ 21 ZÁKONA O OCHRANĚ OSOBNÍCH ÚDAJŮ)

Označení správce (zpracovatele) – adresáta žádosti

Dne ... jste na interním informačním firemním serveru zveřejnil u mého zaměstnaneckého profilu i mé rodné číslo. K takovému jednání není dán zákonný podklad, mám za to, že provádíte zpracování osobních údajů zaměstnanců v rozporu se zákonem (konkrétně § 5 zákona č. 101/2000 Sb.). Nakládání s osobními daty bez stanoveného účelu je zneužitím údajů. Dle ust. § 21 odstavce 1 písmeno a) a b) uvedeného zákona Vás tímto vyzývám k vysvětlení Vašeho jednání a okamžité nápravě nezákonného stavu.

datum ....................... (podpis)

99

B. STÍŽNOST NA PORUŠENÍ ZÁKONA (§ 21 ZÁKONA O OCHRANĚ OSOBNÍCH ÚDAJŮ)

Úřad pro ochranu osobních údajů Pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7 Obracím se na Vás se stížností (podnětem k prošetření) na porušení zákona mým zaměstnavatelem, obchodní společností XY. Zaměstnavatel zcela svévolně, přes protesty zaměstnanců, zveřejňuje naše rodná čísla v informačním systému společnosti, kam mají přístup všichni zaměstnanci bez omezení. Zveřejňování takového osobního údaje širokému okruhu navzájem cizích osob, jeho zpracování pro účely pouhého odlišení jednotlivých zaměstnanců v informačním systému, považuji za zcela nepřípustné. Naše osobní údaje nejsou dostatečně chráněny, není s nimi nakládáno řádným způsobem. Pro posouzení této stížnosti předkládám kopii zaměstnaneckého průkazu a sjetinu z informačního systému, z které je patrno, jaké údaje jsou zveřejňovány. Žádám o sdělení výsledku šetření této stížnosti na adresu (…).

datum ....................... (podpis)

100

C. PODNĚT ÚŘADU PRÁCE

Úřad práce Jindřichův Hradec Dne (...) jsem se zúčastnila výběrového řízení na pozici manažera ve společnosti XY, neboť deklarované požadavky zaměstnavatele (VŠ vzdělání, řidičský průkaz, znalost cizích jazyků) splňuji. K pohovoru jakožto druhé části výběrového řízení se dostavilo několik osob obou pohlaví, z toho všichni výrazně starší nežli já. Samotný pohovor probíhal velice přátelsky, nebyla jsem však žádným způsobem dotazována na předchozí praxi ani své znalosti, ale pouze na volnočasové aktivity. Při odchodu mi bylo sekretářkou řiditele neformálně sděleno, že společnost hledá spíše starší, solidně vyhlížející osobu, neboť i klientela sestává z konzervativních, starších osob. Vyrozumění o nepostoupení do užšího okruhu uchazečů mi bylo oznámeno během několika málo hodin. S ohledem na průběh pohovoru a rychlost sdělení rozhodnutí mám za to, že jsem nebyla přijata pouze s ohledem na svůj věk, pokud se zaměstnavatel ani nezajímal o žádné mé zaměstnanecké kvality, a rozhodl pouze na základě tohoto kritéria (věk), považuji jeho rozhodnutí za diskriminační. V příloze připojuji inzerát s nabídkou pracovní pozice a kopii e-mailu o sdělení výsledku výběrového řízení. Žádám o sdělení Vašeho závěru na adresu (...).

datum ....................... (podpis)

101

D. OZNÁMENÍ O PODEZŘENÍ ZE SPÁCHÁNÍ PŘESTUPKU

Úřad městské části Praha 7, Oddělení přestupkové Podávám tímto oznámení o podezření ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku a občanskému soužití dle ust. § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Jsem zaměstnancem společnosti XY na pozici údržbář, v pracovní době nosím firemní stejnokroj (tzv. montérky). Zaměstnavatel zajišťuje péči o pracovní oděvy. Při nástupu na včerejší ranní směnu (v 6:00 hod.) jsem nalezl svůj pracovní oděv znehodnocený (popsaný) vulgárními nápisy. V tomto oděvu jsem byl nucen strávit celou směnu a pohybovat se v něm mezi zákazníky, byl jsem tedy několik hodin vydán v posměch svým kolegům i cizím osobám (zákazníkům). Vzhledem k tomu, že o správu oděvů se stará paní AB, mám za to, že se přestupku dopustila tato osoba. Na tuto skutečnost a znehodnocení pracovního oděvu jsem upozornil vedoucího směny, který se však situací odmítl zabývat a neumožnil mi vydání čistého pracovního oděvu.

datum ....................... (podpis)

102

E. NÁVRH NA SMÍRČÍ ŘÍZENÍ (§ 67 OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU)

Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci Návrh na smír Rozsudkem (...) bylo rozhodnuto, že obchodní společnost XY je povinna odstranit ze svých propagačních materiálů mou fotografii. Vzhledem k tomu, že bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o tom, že konání této společnosti, která je mým zaměstnavatelem, bylo v rozporu s mými osobnostními právy, a že došlo k nezákonnému použití mých osobních údajů, žádám od svého zaměstnavatele symbolické zadostiučinění v penězích. Zaměstnavatel na mou žádost dosud žádným způsobem nereagoval. Žádám, aby shora označená právnické osoba byla předvolána k soudu za účelem pokusu o smírné vyřešení věci před podáním návrhu ve věci samé. Navrhuji, aby soud schválil tento mezi účastníky uzavřený smír: Obchodní společnost XY se zavazuje uhradit navrhovateli částku ve výši 1 000,Kč do 3 dnů od právní moci usnesení o schválení smíru.

datum ....................... (podpis)

103

F. VZOROVÁ ZNĚNÍ ŽALOBNÍCH NÁVRHŮ

Žalovaný je na své náklady povinen zajistit do 10-ti dnů od právní moci rozsudku uveřejnění omluvy v deníku XY v následujícím znění: „(...)“

Žalovaný je povinen odstranit z výlohy své prodejny na adrese (...) fotografii žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Žalovaný je povinen odstranit z výlohy své prodejny na adrese (...) fotografii žalobkyně, nebo podle své volby zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Žalovaná je povinna zdržet se všech dalších tvrzení o tom, že žalobkyně získala své zaměstnání ve společnosti XY odměnou za intimní styky s jejími vedoucími pracovníky.

Žalovaná je povinna písemně se žalobci omluvit doporučeným dopisem ve znění: „(...)“

Žalovaný je povinen uhradit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku jako náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 20 000,- Kč.

104

G. OSOBNÍ DOTAZNÍK PŘI PŘIJETÍ ZAMĚSTNANCE DO PRACOVNÍHO POMĚRU

Zaměstnavatel se zavazuje, že všechny uvedené údaje budou sloužit výhradně zaměstnavateli pro účely vedení personální evidence. Jiné právnické nebo fyzické osobě mohou být poskytnuty pouze s výslovným souhlasem zaměstnance, kromě výjimek stanovených v právních předpisech.

105

Zdroj: Základní škola Dobšice, Znojmo

106

H. OSOBNÍ DOTAZNÍK PRO VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ

107

Zdroj: Obvodní soud pro Prahu 2

108

I.

ZÁPOČTOVÝ LIST

109

Příloha č. 2 – vybrané statistické údaje Graf č. 1 – Stížnosti podané k Úřadu pro ochranu osobních údajů

Výše uvedený graf dokumentuje počty stížností podané k Úřadu za poslední čtyři roky. Tuto statistiku zveřejňuje Úřad každý rok ve svém věstníku, avšak pouze v některých případech byl dále evidován následný vývoj (jak bylo se stížností naloženo). V loňském roce na základě 1 119 stížností jich bylo 197 předáno ke kontrole, bylo zahájeno 70 řízení (z toho 30 řízení bylo postoupeno k jiným orgánům), 822 stížností bylo odloženo jako nedůvodné. Stížnosti se týkaly zejména provozování kamerových systémů a sociálních sítí. Mám za to, že lze i nadále očekávat růst počtu stížností.

110

Graf č. 2 – Správní trestání

Graf zobrazuje vývoj počtu správních a přestupkových řízení o porušení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, zákona 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Posledně uvedeného zákona se týkalo vždy jedno řízení. Starší údaje známy nejsou.

Graf č. 3 – Počet provedených kontrol Úřadem na ochranu osobních údajů

V loňském roce bylo zároveň skončeno 144 kontrol. Dle výroční zprávy v těchto počtech nejsou zahrnuty kontroly dle zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti.

111

Graf č. 4 – Soudní přezkum

V loňském roce bylo k soudu podáno celkem deset žalob (od roku 2001 bylo podáno celkem 91 žalob), z toho čtyři řízení skončila zamítavým rozhodnutím. Na základě žalob bylo dále zrušeno pět předcházejících rozhodnutí, jedno řízení nebylo dosud skončeno.

Graf č. 5 – Žaloby na ochranu osobnosti

Ve výše uvedeném grafu je uveden přehled počtu pravomocně skončených řízení o žalobách na ochranu osobnosti podaných v celé ČR. Nejvíce sporů bylo řešeno v Praze a na Jižní Moravě, nejméně v Jižních Čechách. Průměrná doba vyřizování těchto sporů činí dva roky, nejdelší řízení jsou vedena na Jižní Moravě (průměrně tři roky). Uplatnění zásady projednání sporu v jediném jednání u soudu je zřejmě nemožné. Průtahy v soudním řízení však mají negativní dopad na možnost odčinit nezákonný zásah.

112

Graf č. 6 – Počet spáchaných trestných činů

Dle statistické ročenky kriminality bylo v ČR v letech 2006 až 2009 spácháno několik desítek trestných činů neoprávněného nakládání s osobními údaji. Jedná se o pravomocně skončená řízení. Novější údaje dosud nebyly zveřejněny.

Graf č. 7 – Vyšetřování trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji

113

Statistická data Policie ČR ukazují počty zjištěných a dále prověřovaných podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji (§ 180 trestního zákoníku, § 178 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Dle údajů okresních státních zastupitelství se nejvíce případů vyskytlo v Jihomoravském kraji, vznik majetkové škody však nebyl evidován v žádném z těchto případů. Pachatelé se deliktu dopouštěli opakovaně, z údajů však není zřejmé, zda se jednalo o souběh, či recidivu.

114