Vysoká škola ekonomická v Praze. Diplomová práce Petr Novák

Vysoká škola ekonomická v Praze

Diplomová práce

2012

Petr Novák

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Katedra obchodního podnikání a komerčních komunikací

Název diplomové práce:

Analýza projevů veřejných činitelů

Vypracoval: Petr Novák Vedoucí práce: Ing. Vladimíra Khelerová, CSc.

Prohlášení Prohlašuji, že diplomovou práci na téma „Analýza projevů veřejných činitelů“ jsem vypracoval samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne 4. dubna 2012

..............................................

Rád bych tímto poděkoval paní Ing. Vladimíra Khelerová, CSc. za odborné vedení a pozornost, které mi poskytla při zpracování mé diplomové práce. Dále bych chtěl vyjádřit své poděkování lingvistce Dr. Biljaně Scott z Oxfordské univerzity, lektorce komunikačních dovedností Ing. Haně Ondruškové ze společnosti 1. VOX a odborné asistence Ing. Vladimíře Knotkové ze Střediska mezinárodních studií Jana Masaryka, které mi poskytly cenné informace, materiály a tuto diplomovou práci se mnou konzultovaly.

Obsah: Úvod..................................................................................................................................... 5 1

Teoretická část ........................................................................................................... 10 1.1

Logos................................................................................................................ 10 1.1.1 Pravda a správnost ................................................................................... 15 1.1.2 Logické klamy ......................................................................................... 19 1.1.2.1 Argumentace ad hominem ............................................................ 20 1.1.2.2 Argumentace ad metum ................................................................ 21 1.1.2.3 Argumentace ad populum ............................................................. 21 1.1.2.4 Falešné dilema.............................................................................. 22 1.1.2.5 Guilt by Association ..................................................................... 22 1.1.2.6 Ignoratio elenchi (Neznalost dokazovaného) ................................ 23 1.1.2.7 Kauzální redukcionismus ............................................................. 23 1.1.2.8 Petitio principii (Argumentace kruhem) ........................................ 24 1.1.2.9 Podsunutý argument ..................................................................... 24 1.1.2.10 Red herring .................................................................................. 24 1.1.2.11 Sloučená otázka............................................................................ 25 1.1.2.12 Šikmá plocha ................................................................................ 25 1.1.3 Konverzační pravidla ............................................................................... 26 1.1.4 Reprezentace ........................................................................................... 27 1.1.5 Intuice ..................................................................................................... 30 1.1.6 Doslov ..................................................................................................... 32

1.2

Patos ................................................................................................................. 33 1.2.1 Emocionálně nabitá slova ........................................................................ 36 1.2.2 Metafory .................................................................................................. 37 1.2.3 Zisk vs. ztráta .......................................................................................... 38 1.2.4 My vs. oni................................................................................................ 39 1.2.5 Strašení budoucností ................................................................................ 39 1.2.6 Doslov ..................................................................................................... 40

1.3

Étos .................................................................................................................. 42 1.3.1 Zdvořilostní pravidla................................................................................ 43 3

1.3.2 Nezdvořilost ............................................................................................ 44 1.4

Kulturní charakteristiky .................................................................................... 46

2

Metodická část............................................................................................................ 48

3

Praktická část ............................................................................................................. 50 3.1

Spolková republika Německo ........................................................................... 50 Listopad 2009 ..................................................................................................... 50 Březen 2010 ........................................................................................................ 51 Červenec 2010 .................................................................................................... 52 Prosinec 2010 ..................................................................................................... 53 Duben 2011 ........................................................................................................ 55 Červenec 2009 .................................................................................................... 57 Shrnutí ................................................................................................................ 58

3.2

Spojené království Velké Británie a Severního Irska ......................................... 60 Květen 2010 ........................................................................................................ 60 Říjen 2010 .......................................................................................................... 61 Březen 2011 ........................................................................................................ 63 Září 2011 ............................................................................................................ 65 Únor 2012 ........................................................................................................... 66 Březen 2010 ........................................................................................................ 67 Shrnutí ................................................................................................................ 69

3.3

Meziparlamentní srovnání ................................................................................. 70

Závěr ................................................................................................................................. 72 Použité zdroje .................................................................................................................... 74 Příloha ............................................................................................................................... 81

4

„Die Grenzen meiner Sprache sind die Grenzen meiner Welt“ Ludwig Wittgenstein

Úvod Lidská řeč je syntéza fonémů a morfémů, která přechází ve slova přijímající sémantický vztah ke skutečnosti a syntax k sobě navzájem, aby tím vytvořila věty, které jako lingvistické akty (lokuce) vyjadřují komplexní myšlenky a jako mluvnické akty (ilokuce) provádí úkon. Lidská řeč se stala produktem přírodního výběru, který nás vybavil predispozicí k jejímu učení a použití. 1 Stala se součástí našeho fenotypu a jako nositel nebiologické sociokulturní paměti otevřela cestu rozvoji naší kultury. 2 Její význam však může zacházet ještě mnohem dál. Podle některých lingvisticko-antropologických hypotéz je dokonce samotné pojetí a vnímání světa vystavěno na aspektech slovní zásoby a syntaxu. 3 Verbální komunikace, v nejjednodušší podobě přenos artikulovaných slovních sdělení mezi odesilatelem a příjemcem sdílejících stejný jazyk, je jedním z nejdůležitějších projevů lidské řeči. Tím jak se lidská kultura stávala stále více komplexní, tím také stále více rostla potřeba komunikačních funkcí: informovat, instruovat, pobavit a přesvědčit. To si poprvé v plné míře uvědomili obyvatelé antického Řecka, kteří tak následně položili základ rétorice – umění řečnictví, umění výmluvnosti, umění přesvědčit. Jejich úvahy se staly základem pro novodobé teoretické uvažování o komunikaci. Toto je práce o přístupech k tomu, jak za použití slov přesvědčit, práce naplněná poznatky, ze kterých by mohli čerpat ponaučení jak řečníci, tak také posluchači. Představuje diskursivní analýzu politické komunikace, vycházející z myšlenek antického filozofa Aristotela, který, tak jako tomu činí i tato práce, v rétorice spatřoval hledání cesty k pravdě. Je to právě jeho vymezení přesvědčivého řečnického projevu na logos, patos a étos, které diplomové práci slouží jako inspirace obsahu jednotlivých kapitol. Pozornost je zde věnována

1

Video: Robert Sapolsky, Human Behavioral Biology, Stanford University, přednáška 23. Language

[cit. 2011-8-5]. URL: www.youtube.com/user/StanfordUniversity#p/search/0/SIOQgY1tqrU 2

Buchtová, B.; Rétorika. Praha: Grada Publishing a.s., 2006, 1.vyd., s. 12

3

DVD: John McWhorter, Understanding Linguistics: The Science of Language. The Teaching

Company, 2010, přednášky 28. a 29. Does Language Channel Thought? Sapir-Whorf Hypothesis

5

logice, emocím a slušnosti v politické komunikaci. Ta se zde vymezuje jako verbální komunikace od veřejného činitele, přesněji člena národního parlamentu a vlády, k příjemci v osobě voliče nebo jiného politického činitele. Za události, při nichž k takovéto komunikaci dochází, jsou vybrány parlamentní rozpravy, proslovy a interpelace při zasedání komor parlamentu. Při jejich sledování jsme svědky kritiky a ospravedlňování, slibů a vysvětlování, projevů často s jediným společným jmenovatelem - snahou za použití slov přesvědčit. * Logos, patos a étos přitom hrají ústřední roli. První kapitola teoretické částí pojednává o rozumné řeči - logos. Je nabídnuta teorie diskursivní analýzy na základě neformální logiky, tedy modelů kritického myšlení, které do značné míry stojí mimo člověka. Těžištěm kapitoly se stává argument jako nástroj přesvědčování a rozhodování přijmout sdělení. Prostor bude věnován vysvětlení stavby argumentu, jeho závěru, premisám, důkazům a jejich vzájemným vztahům. V neposlední řadě jsou v této kapitole představeny vybrané logické klamy, se kterými se může pozorovatel politické komunikace nejčastěji setkat. Kapitolu uzavírá pohled na intuici jakožto nevědomou součást kritického myšlení. Druhá kapitola vstupuje do světa emocí a obrací pozornost k těm aspektům politické komunikace, které emoce vyvolávají - patos. První část nabízí vysvětlení podstaty emocí jakožto fenoménu, kterému je již v současné době převážně porozuměno, přičemž tyto emoce dává do vztahu s verbální komunikací. Druhá část se již podrobněji zabývá jednotlivými konkrétními řečnickými prostředky politické komunikace, které disponují schopností emoce evokovat. Mezi nimi jsou k nalezení emotivně nabytá slova, metafory či eufemismy. Jejich volba v rámci politické komunikace rovněž vznáší některé morální otázky, které si tato práce dovoluje oslovit. Třetí a poslední kapitola teoretické části se věnuje problematice verbální slušnosti a nese název podle Aristotelovy poslední složky přesvědčivého projevu označující řečníkovu integritu a morální bezúhonnost - étos. Verbální slušnost je natolik úspěšný kulturní mém**, že ji lze považovat za nedílnou součástí každé kultivované společnosti. Politická scéna by toho neměla být výjimkou. Vlivy, které verbální slušnost na přesvědčivost uplatňuje, jsou *

Přesvědčování lze definovat jako vědomé působení jednoho člověka na druhého za účelem toho, aby

přizpůsobil, posílil, nebo změnil jeho chování, postoj, názor, či dokonce rozhodnutí. **

Aniž by tato práce přijímala teorii memetiky za platnou, mem je zde chápán jako nejlepší označení

replikující se jednotky kulturní informace, která do určité míry disponuje adaptivními vlastnostmi.

6

nicméně pouze nepřímé a zprostředkované. Za jeden z mechanismů toho, jakým způsobem slušnost přesvědčivost ovlivňuje, se uvádí tzv. halo efekt.4 Kapitola kulturní charakteristiky stojí na pomezí teoretické a praktické části. Ve své náplni věnuje bližší pozornost kulturám dvou sledovaných zemí. Děje se tomu tak proto, neboť to jsou právě kulturní charakteristiky, které do veliké míry spoluvytvářejí konvenci politické komunikace. Pro účely praktické části to potom znamená podobu a zastoupení logosu, patosu a étosu. Po zralé úvaze zde za dvě sledované země byly vybrány Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spolková republika Německo. Přednost jim byla dána z několika důvodů. Mezi předními figurovaly politický význam pro region střední Evropy, podobnost politických systémů a mnohaletá demokratická tradice. Vybrané země rovněž musely splňovat podmínku existence koaliční vlády. Ta totiž z hlediska politické komunikace představuje nezanedbatelnou výhodu, která tkví v empirickém poznatku, že prim již nehraje rétorika předvolebních slibů, jak tomu bývá v případech většinových vlád jedné strany. Následkem toho zde pozornost může být věnována rétorice celého politického cyklu. Pro úplnost dodávám, že oněmi zmiňovanými koalicemi jsou Konzervativní strana s Liberálně demokratickou stranou ve Spojeném království a CDU/CSU s FDP ve Spolkové republice Německo. Praktická část si vytyčuje za cíl (1) seznámit čtenáře s konkrétními reálnými podobami, příklady a nedostatky, kterých logos, patos a étos nabývají, (2) nabídnout příslušné srovnání dvou parlamentních demokracií a (3) zhodnotit pravdivost dvou hypotéz, s nimiž tato práce přichází. Tyto hypotézy oslovují dvě nanejvýš znepokojující domněnky. První z nich je předpoklad toho, že s blížícím se koncem politického cyklu se výskyt patosu zvyšuje, čemuž se děje na úkor logosu, jehož výskyt se naopak snižuje. Druhou z nich je předpoklad postupného snižování výskytu étosu s tím, jak se blíží konec politického cyklu. Tyto hypotézy vznikly v reakci na teorii veřejné volby a na z ní vyplývající postupné narůstání populismu s tím, jak politický cyklus postupuje kupředu. V této souvislosti to je pak právě populismus, který je mezi laickou veřejností spojován se změnami v politické komunikaci tak, jak uvádí hypotézy. Tento předpoklad změn v politické komunikaci dokládá původní dotazníkové šetření (viz. Příloha). Při sledování výše jmenovaných cílů je provedena analýza řečnických

4

Nisbett, R. E.; Wilson, T. D.; The Halo Effect: Evidence for Unconscious Alteration of Judgments.

Journal of Personality and Social Psychology, 1977, Vol 35, Issue 4, s. 250-256

7

vystoupení uskutečněných na jednáních dvou komor parlamentů - v Dolní sněmovně Parlamentu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Spolkovém sněmu Spolkové republiky Německo. Předmětem analýzy jsou výskyt logosu a patosu jako nástrojů přesvědčování a étosu jako normy společenského chování. Nemohu, než si na tomto místě nedovolit malé odbočení. Ve stručnosti řečeno, praktická část pojednává o přesvědčování zasazeném do parlamentního diskursu. Při bližším pohledu se však může zdát, že při tom něco „nehraje“. Je přesvědčování skutečně součástí parlamentního diskursu? Oprávněnost takovýchto pochybností potvrzují sami politologové, kteří se napříč národy shodují, že přesvědčení politických představitelů je z veliké části dáno kuloárním vyjednáváním a loajalitou vůči stranickým politickým liniím. 5 Výsledky analýzy přesto dokazují, že tady o přesvědčování ochuzeni nejsme. Jejich úkolem je přesvědčit ty nejdůležitější - masmédia v roli hlídacích psů a voliče. Důvod, proč je logosu, patosu a étosu důležité porozumět, je nasnadě - být pánem vlastního přesvědčení. V mém pojetí je to uvědomělé přijetí přesvědčení založeného na pravdě a na vlastním vědomí toho, co je správné. Takového přesvědčení nenabýváme pokaždé. Pokud jsme přesvědčování přístupní, potom se vedle takového způsobu přijetí můžeme setkat s přijetím pasivním, intuitivním a emocionáloním. * Pasivní přijetí nám dnes a denně umožňuje přejímat poznání, které by nebylo praktické a možné přijmout jiným způsobem. Intuitivní přijetí nám dnes a denně umožňuje ze skrytu nevědomí čerpat z bohatství vlastní zkušenosti. Žádné z nich nám však nepoví, co je pravdivé a správné tak, jako tomu činí uvědomělé přijetí přesvědčení na základě kritického zhodnocení informací. Uvědomělé přijetí přesvědčení však s sebou také nese nejvyšší náklady - čas a duševní síly. Má pro nás tudíž cenu jenom v momentě, kdy jsou pro nás pravda a správnost takového přesvědčení opravdu důležité. Přesvědčení přijaté z politického přesvědčování je toho, podle mého mínění, vhodným příkladem. Práce se zabývá politickou komunikací a prvoúčelově vzniká v reakci na potřeby stále se rozvíjející politické kultury. Její závěry jsou ovšem

5

Bayley, P.; The whys and wherefores of analysing parliamentary discourse. publikované v knize:

Bayley, P.; Cross-cultural perspectives on parliamentary discourse. Amsterdam: John Benjamins Publishing Copany, 2004, 1.vyd., s. 12 *

Podobně k tomuto dělení přistupuje nejznámější model přesvědčování - model pravděpodobného

zpracování sdělení ELM. Ten na základě existence motivace ke zpracování sdělení a schopnosti chápat obsah sdělení přijetí přesvědčení rozděluje na centrální způsob (uvědomělé přijetí) a periferní způsob (heuristika aj.).

8

neméně relevantní také pro sféru komerční komunikace. Také ta se v mnohých svých aktivitách snaží za použití slov přesvědčit. Také u ní je potřeba porozumět jejímu logosu, patosu a étosu. Dokázat si při konfrontaci s ní a před přijetím toho, co nabízí, zachovat uvědomění a kritické myšlení, je kýženým cílem, k němuž se tato práce snaží nabídnout cestu. Diskursivní analýza politické komunikace je novodobě se dynamicky rozvíjející interdisciplinární vědní předmět. Diplomová práce zůstává věrná její tradici a nabízí poznatky čerpající z oborů lingvistiky, antropologie, biologie, filozofie a neformální logiky. Mnohé z jejích poznatků si svou cestu do ekonomických kruhů nalézají jen s potížemi. Domnívám se, že takovýto stav událostí je poněkud „nešťastný“. Cesta je to sice dlouhá, trnitá a neprochozená, přesto to je cesta, po niž se stojí za to vydat. Vždyť svět slov, přesvědčení a přesvědčování je všude kolem nás.

9

1 Teoretická část „Those who will not reason, are bigots, those who cannot, are fools, and those who dare not, are slaves“ Lord Byron

1.1 Logos Ve smyslu této práce pojednává logos o přesvědčování na základě principů kritického myšlení. Přesvědčování, které stojí takřka mimo člověka. Ačkoli byly principy kritického myšlení formulovány již v dobách rozmachu antického Řecka, nadlouho poté upadly v zapomnění a bylo to teprve na sklonku tisíciletí s nástupem vědního oboru neformální logiky, kdy opět vstoupily do povědomí lidí. Přesvědčování, které z těchto principů vychází, apeluje na naši racionální stránku. Takové přesvědčování nejčastěji nabývá podoby argumentace. Způsobů argumentace je možné najít celou řadu, všechny však spojuje společný stavební prvek - argument. Argument je ucelená série výroků, z nichž jedny, jsou-li pravdivé a správné, poskytují podporu, obranu a důkaz pravdivosti a správnosti těch druhých.6 Ty první se nazývají premisy. Ty druhé potom závěry. U obou má smysl ptát se, zda jsou pravdivé či nikoli, jako je tomu u deskriptivních argumentů, nebo správné či nikoli, jako je tomu u preskriptivních argumentů. Zatímco je nám však pravdivost a správnost premis předem známa, pravdivost a správnost závěru nám známa není. Jinými slovy zde závěr není reprezentován faktem či nezpochybnitelnou hodnotou, které jsou jako takové akceptovány. Pokud by jimi reprezentován byl, nemělo by o takovém závěru smysl přesvědčovat. V našem pojetí je tak závěr jako pravdivý a správný přijat na základě inference z faktů a hodnot představených premisami. Protože má na tomto místě smysl jen závěr pravdivý a správný, vzniká teprve v závislosti na premisách. Jak však uvidíme později, v argumentech, v nichž je pravdivost a správnost závěru možné pouze ověřit, či naopak vyvrátit, nám nezbyde nic jiného, než nad tímto pravidlem přimhouřit oči. Premisy a závěry mohou být vyjádřeny jak explicitně, tak implicitně. Implicitní vyjádření je nicméně v závislosti na okolnostech možné považovat za provinění proti 6

Argument. Internet Encyclopedia of Philosophy [cit. 2011-8-8]. URL: iep.utm.edu/argument/

10

pravidlům argumentace. Naproti tomu je opomenutí jakéhokoli vyjádření za takovéto provinění nutné považovat vždy. V projevech veřejných činitelů se přesto opakovaně setkáváme s explicitními závěry v podobě prohlášení, která máme přijmout, v argumentech, které nekomunikují žádné premisy. * Jaký postoj bychom v takové situaci měli zaujmout? Důležité je si uvědomit, že můžeme vyslovit pochyby nad tím, do jaké míry je takovéto prohlášení objektivní. Ospravedlňování a vysvětlování jsou dva z nejčastějších výskytů použití přesvědčování a argumentace. Od ospravedlnění se očekává, že nám prostřednictvím premis nabídne důvody věřit jejímu závěru jako pravdivému7 a správnému. Od vysvětlení se může očekávat**, že nám prostřednictvím premis poví, jak a proč se něco stalo či stane8. Principy kritické myšlení se nás potom snaží přimět pokládat si otázku, zda si ten či onen výrok ospravedlnění a vysvětlení, a tedy pravdivé a správné premisy zaslouží. Za předpokladu, že si je zaslouží, je to řečník, jenž na tomto místě nese důkazní břemeno. Pokud nás chce přesvědčit, zakládá se mu tím povinnost ospravedlnění a vysvětlení podat. Podstata argumentu spočívá nejen v samotném závěru a premisách, ale také a především ve vztahu, který mezi nimi panuje. Ten se nazývá inferencí. Podle tohoto vztahu potom můžeme argumenty rozčlenit do několika kategorií. Mezi těmito kategoriemi nalezneme argumenty deduktivní vyznačující se jednoznačným vztahem, jakým je například z formální logiky vypůjčený modus ponens, modus tollens a kategorické sylogismy, a na straně druhé argumenty induktivní - statistická indukce, abdukce a kondukce***, které se už tak jednoznačným vztahem vyznačit nemohou. Jak je naznačeno výše, premisy induktivního argumentu závěr podporují, ten z nich ale sám nevyplývá. Inference induktivního argumentu je platná tehdy, když pravděpodobnost, že

*

Za exemplární příklad můžeme považovat řeč Baracka Obami k přijetí Nobelovy ceny.

7

Fogelin R. J.; Sinnott-Armstrong W.; Understanding Argument: An Introduction to Informal Logic.

Wadsworth: Cengage Learning. 2009, 8.vyd., s. 4 ** 8

Častěji se ovšem můžeme setkat s vysvětlením narativní povahy.


Wadsworth: Cengage Learning. 2009, 8.vyd., s. 7 ***

Jiné často citované dělení induktivních argumentů uvádí statistickou generalizaci (ze vzorku na

obecný závěr), statistický sylogismus (z pravděpodobnosti na závěr), kauzální argumentaci (z příčiny a testu na následek a naopak), inferenci k nejlepšímu vysvětlení (z faktu a nejlepší hypotézy na závěr) a argumentaci analogií (z analogie na závěr). Pro každý z těchto argumentů se neformální logika snaží vytvořit sérii kritických otázek tak, aby jejich uspokojivé zodpovězení umožňovalo se co nejvíce přiblížit platnosti deduktivních argumentů.

11

závěr je pravdivý, uvažovaná vzhledem k pravdivosti jeho premis je vyšší, než když je uvažovaná samostatně. Stran své přesvědčivosti je tak induktivní argument poněkud kontroverzní. Ve snaze o jeho zpreciznění se mnozí logici přiklonili k tezi „deduktivismu“9. Podle ní jsou všechny argumenty deduktivní. Deduktivní argument je takový argument, u něhož je pravda závěru logickým důsledek premis. Jsou-li premisy jisté a pravdivé, musí jím být i závěr. „Deduktivismus“ poté odpovídá na otázku, co dělat v případě, kdy deduktivní inference v argumentu schází. Odpovědí je v tomto případě rozšíření argument o implicitní premisy. Jedná se o všechny nevyjádřené premisy, které chybí tomu, aby se argument mohl stát deduktivní. Triviálním příkladem si pomůže objasnit celou záležitost:

Induktivní argument (statistická generalizace): „Tento politik se chová populisticky, proto se také ostatní politici chovají populisticky.“ Implicitní premisa: „Politici jsou ve svém populistickém chování, stavějícím na stávajícím systému pobídek a podmínek, stejní.“ Má-li být závěr pravdivý, musí být pravdivými i tyto implicitní premisy. Jakkoli elegantní pohled na argumentaci „deduktivismus“ nabízí, nebyl v historii ušetřen kritiky. Byl to například už David Hume, který zdůrazňoval skutečnost, že samotné naše bytí závisí na vyvozování nejistých závěrů z naší relativně omezené zkušenosti.10 Jinými slovy, v komunikaci, s níž jsme v běžném životě konfrontováni, je nepraktické, nesnadné, ba přímo nemožné, abychom určovali pravdivostní hodnotu premis či správně identifikovali všechny implicitní premisy. Neformální logika nenechala tuto kritiku bez odezvy. Ke konci 20. století začala přicházet s modely, které se stále více snažily přiblížit potřebám každodenního života. Jedním z těchto se stal model tří kritérií, která, když splněna, umožňovala uvažovat přijetí závěru. Těmito kritérii jsou přijatelnost premis, relevantnost premis a postačitelnost kombinace premis. Premisa je přijatelné tehdy, pokud můžeme od racionálního posluchače

9

Groarke, L.; Informal Logic, Stanford Encyclopeda of Philosophy (Fall 2008 Edition) [cit. 2011-8-10].

URL: plato.stanford.edu/entries/logic-informal 10

Vickers, J.; The Problem of Induction, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2011 Edition)

[cit. 2011-6-10]. URL: plato.stanford.edu/entries/induction-problem

12

rozumně očekávat, že ji příjme jako pravdivou, či správnou bez dalšího důkazu (viz 1.1.1 Pravda a správnost).11 Premisa je relevantní tehdy, pokud její pravdivost či nepravdivost a správnost či nesprávnost v kontextu ostatních premis signifikantně mění epistemickou pravděpodobnost toho, že závěr bude pravdivý či správný. 12 Poslední jmenované kritérium, to jest postačitelnost kombinace přijatelných a relevantních premis, se potom vztahuje k již dříve zmíněné deduktivní inferenci a snaží se jí co nejvíce přiblížit. Argument má v této souvislosti postačující kombinaci premis tehdy, pokud jeho kritik není s to představit přijatelnou a relevantní premisu, která doposud v rámci argumentu nebyla vzata v úvahu, a která by sama o sobě činila rozdíl v přijetí závěru.13 Závěr, jehož premisy splňují tři uvedená kritéria, zde tak může být přijímán pouze provizorně. Objeví-li se nová premisa, která závěr vyvrací, musí být od tohoto závěru buď upuštěno, nebo tento musí být přesněji vymezen. Naší pozornosti na tomto místě nesmí uniknout, že model tří kritérií do argumentace zavádí nový rozměr - dialektiku. Jedná se o starodávný způsob argumentace, v němž se argumentu rozumí jako výměně stanovisek - tezí a antitezí. 14 Dialektika se dostává do popředí tím více, čím komplexnější je vztah mezi fakty a hodnotami na jedné straně a závěrem na straně druhé. Takové komplexnosti se můžeme nadít především u preskriptivních argumentů. Stanoviska preskriptivních argumentů mohou představovat kterékoli z dílčích ekonomických, ekologických, právních, sociálních a jiných aspektů závěru. Výměna stanovisek potom zahrnuje jak jejich přednes, tak také jejich společné hledání, zdůvodňování* a vzájemné vážení. Tato výměna zde slouží dvěma účelům - objevování vědění a testování závěru. Dialektika se vyznačuje několika zvláštnostmi, z nichž ta nejcharakterističtější byla již naznačena. Je jí samotný postup argumentace. Ten probíhá přesně opačně, než jak nám byl doposud představen. Výchozím výrokem se zde stává závěr. Jeho pravdivost a správnost je testována až zpětně na základě výměny stanovisek. 11

Johnson, R. H.; Blair J. A.; The Rise of Informal Logic: Essays on Argumentation, Critical Thinking,

Reasoning and Politics. Newport News: Vale Press, 1996, 2.vyd., s. 64 12





Groarke, L.; Informal Logic, Stanford Encyclopeda of Philosophy (Fall 2008 Edition) [cit. 2011-8-

10]. URL: plato.stanford.edu/entries/logic-informal *

Rozumějme představení důkazu přijatelnosti.

13

Dialektika otevřela cestu ke zcela novému chápání argumentace. Co více, bezděčně přitom vedla ke vzniku třetího druhu argumentu. Deduktivní a induktivní argument doplnil argument presumptivní. Tento argument premisy chápe toliko jako předpoklady, které mohou být kdykoli zpochybněny. * Je-li přitom nalezen důkaz svědčící v jejich neprospěch, tyto předpoklady jsou nadále považovány za neplatné. Velikou předností presumptivního argumentu je to, že umožňuje vytvářet argumentační schémata, pomocí nichž lze ospravedlňovat závěry strukturálně komplexních argumentů. S přihlédnutím k politické komunikaci si obzvláště jedno z nich zaslouží naši pozornost. Pro neexistenci jiného názvu jej nazývejme „schéma“. „Schéma“ se vztahuje k politickému preskriptivnímu argumentu a ospravedlňuje jím prosazovanou akci. 15 Jeho struktura sestává ze závěru: (1) „měli bychom provést akci“, a čtyř předpokladů: (2) „existují předpoklady pro realizaci stanovených cílů“, (3) „akce předkládaná závěrem předpokládaným způsobem uspořádává poměry“, (4) „poměry realizují stanovené cíle“ a (5) „stanovené cíle propagují sdílené hodnoty“. Jeden závěr může sestávat z několika rozdílných schémat čtveřice předpokladů. Tyto předpoklady můžeme napadnout jak z hlediska jejich pravdivosti, tak také za pomoci kritických otázek, které zpochybňují správnost závěru: (1) „Existují vedlejší účinky akce, které degradují propagované hodnoty?“ (2) „Existují vedlejší účinky akce, které porušují jiné sdílené hodnoty?“ (3) „Existují alternativní akce, které uspořádávají stejné poměry?“ (4) „Existují alternativní akce, které realizují stejné cíle?“ (5) „Existují alternativní akce, které propagují stejné sdílené hodnoty?“ (6) „Zamezuje provedení akce realizaci jiné akce, která propaguje jiné sdílené hodnoty?“ (7) „Je možné akci provést?“ (8) „Je propagovaná sdílená hodnota legitimní?“ aj. „Schéma“ si shrňme příkladem: Závěr preskriptivního argumentu: (1) „Měli bychom provést invazi do Iráku.“

Premisy: (2) „Saddám Husajn je despotický vládce.“ *

Příkladem par excellence je zde presumpce neviny.

15

McBurney, P.; Atkinson, K.; Bench-Capon, T.; Persuasive Political Argument. uveřejněné v

publikaci: Grasso, F.; Reed, C.; Kibble, R. (ed.); Proceedings of the Fifth International Workshop on Computational Models of Natural Argument. Edingurgh: CMNA, 2005, 1.vyd., s. 45

14

(3) „Invaze do Iráku povede k sesazení Saddáma Husajna a osvobození jeho obyvatel.“ (4) „Tyto poměry do Iráku zavedou demokracii.“ (5) „Demokracie propaguje lidská práva.“ [...] (2) „Invaze do Iráku je v rozporu s hodnotou respektu k životu ztracenému následkem invaze.“ [...] Dotud nám byly představeny základní stavební kameny argumenty, jimiž jsou závěr, premisa, inference a dialektika. Ty však samy o sobě otevírají řadu otázek. Dříve, než tedy argument budeme moci vnímat jako nástroj přesvědčování na základě principů kritického myšlení, je potřeba několik z těchto otázek zodpovědět.

1.1.1 Pravda a správnost Jak již bylo předestřeno, argumenty lze rozdělit na argument deskriptivní a argument preskriptivní, který je také pro své variace označován jako normativní či instrumentální. Rozdíl mezi těmito argumenty spočívá v otázce, na kterou hledají odpověď. Deskriptivní argumenty svým závěrem odpovídají na otázku, co je, nebo není pravda. Preskriptivní argumenty se naproti tomu svým závěrem snaží najít odpověď na otázku, co je, nebo není správné. V rozsahu této práce rozumějme morálně dobré nebo špatné, důležité nebo nedůležité*, žádoucí nebo nežádoucí. Závěr preskriptivního argumentu se potom nejčastěji obrací pro pomoc na modální slovesa, jakými jsou „musí se“ a „mělo by se“. Za závěry preskriptivních argumentů lze však také považovat návrhy akcí, jakými jsou předvolební sliby. Druhý rozdíl mezi dvojicí argumentů můžeme spatřit ve vlastnostech premis. Tento rozdíl se stane zřetelný tehdy, připustíme-li na tomto místě Humův metaetický zákon**, totiž

*

Práce vychází z předpokladu, že relativní důležitost propozice je automatickým důsledkem svobodné

soutěže předvolebních programů politických stran. Této otázkce tak již nadále není věnována větší pozornost. **

Volba této teze slouží výhradně potřebě představení hodnotových premis pro účely diskursivní

analýzy, z kteréhož pohledu ji je možné považovat za vždy aplikovatelnou. V současné době se přesto stále více lidí kloní k etickému naturalismu a přesvědčení redukovatelnosti hodnotových závěrů tak, že jsou odvoditelné z premis majících povahu výroků o empirických faktech a kauzálních souvislostech.

15

že žádný soud říkající, co má být, nemůže být odvozen pouze z premis, které říkají, co je. U preskriptivních argumentů se tak vedle pravdivých premis setkáme s premisami, které můžeme označit jako hodnotově správné, bez ohledu na to, jak relativní, subjektivní a neurčitý se nám tento atribut může jevit. Protože je pravda (resp. přijatelnost) a správnost fundamentální vlastností premis, věnujme nyní těmto pojmům naši bližší pozornost. Co je pravda a co činí pravdivým? Odpověď na tyto otázky není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dokladem toho je vášnivá diskuze filozofů, logiků a sémantiků, která se na toto téma táhne již po tisíciletí. V současné době se tak můžeme setkat hned s několika teoriemi pravdy. Mezi těmito nalezneme teorie deflační, koherenční, konsensuální a pragmatické. Tato práce se potom dovoluje hlásit k teorii páté korespondenční. Vypůjčíme-li si slova Tomáše Akvinského: „Veritas est adaequatio rei et intellectus“, pravda je v jejím pojetí shodou mezi poznáním a skutečností. Propozice výroku je potom pravdivá, pokud existuje příslušná entita - fakt, se kterou propozice koresponduje. Abychom však mohli posoudit, zda propozice výroku fakt skutečně zrcadlí, musíme si být v první řadě tohoto faktu vědomi. Toho si obyčejně vědomi nejsme. Často v argumentaci narážíme na nevědomost, nepoznatelnost a dezinformaci, a tak spíše než pravdivost zkoumáme, jestli máme dobré epistemické důvody v pravdivost věřit. Přitom se nabízí otázka, co tyto dobré důvody zakládá, respektive, co jsme namísto faktu ještě ochotni přijmout. Stran přijatelných premis, jejichž pravdivostní hodnota vytváří předpoklad pravdivosti závěru, se nabízí studie, vědecké experimenty, odborné statistiky, osobní svědectví, akumulovaná historická zkušenost etc. Co je správné a co činí správným? Odpověď na uvedené otázky nám dává hodnotový systém morálky. Systém, který v námi nejuvědomělejší podobě představuje právo, vytyčující meze individuální svobody a co možná nejbezkonfliktněšího chodu a vývoje společnosti.16 Na otázky, co patří mezi morální hodnoty* a jaký je mezi těmito vzájemný vztah, potom hledá odpověď preskriptivní etika. Její odpovědi se však v závislosti na období, kultuře, životní úrovni a vládnoucí entitě nezřídka rozcházely. Čím více se však rozcházely, tím více si mnozí začali uvědomovat význam morální jistoty generující definitivní řešení. V dějinách se tak

16

Maršálek, P.; Právo a společnost. Praha: Auditorium. 2008, 1.vyd., s. 19

*

Morální hodnoty si zde můžeme definovat jako sémanticky vymezené důvody preferencí ve věci

jednání a výsledku jednání ve vztahu k jednotlivcům žijících v lidských společenstvích.

16

můžeme setkat s nespočtem teorií, od kategorického imperativu Immanuela Kanta**, přes utilitarismus Jeremyho Benthama a Johna Stuarta Milla*, po volbu z původního postavení zpoza závoje nevědění Johna Rawlse17, vzniklých ve snaze najít standard jiný než proměnlivý rozmar kultury pro určení toho, co je správné a špatné. Jedná se však skutečně o rozmar? Na doposud přetrvávající kulturní diverzitu morálních hodnot máme možnost pohlédnout alespoň dvojím způsobem. Jednak prizmatem etického relativismu, tedy jakéhosi rozmaru, jednak jako na postupnou konkretizaci týchž obecných principů. Nakolik je tento druhý pohled výstižný, doceníme především tehdy, podíváme-li se na vznik prvních sdílených morálních hodnot, které by se za takovéto obecné principy daly považovat. Současné poznání evoluční teorie her ** představuje vznik alespoň některých z nich - neubližování, altruismu, spolupráce a spravedlnosti chápané ve smyslu rovnosti. Ty se první vyvinuly jako evolučně upřednostňované chování usměrňované biologickými procesy čítající v to emoce, teorii duševních stavů a empatii. Spolu s tímto chováním se alespoň v některých případech vyvinulo chování trestající odklon18, jakož i signály, které na toto chování upozorňovaly19. Tyto signály se postupem doby přetvořily v morální jazyk. Platnost obecných principů nicméně končí tam, kde se začaly prosazovat vlivy rozdílného prostředí, či tam, kde izolovanost lidského společenství umožnila rozvoj mutací. Mutací v podobě nejmenších náhod, které v tak komplexních systémech, jakými lidská společenství bezesporu jsou, nesly dalekosáhlé následky. Za jeden z těchto následků můžeme považovat vznik unikátních sociokulturních učení, jejichž vzájemná diverzita spoluvytvořila variabilitu morálních hodnot. Hodnot odvozujících svou platnost od existence dotyčných učení. Hodnot aktivujících tytéž biologické procesy a instinktivní odklon trestající chování. Hodnot vyznačujících se svou vlastní setrvačností. Připustíme-li, že to je na tomto místě individuální uvědomění, které je **

Ten zní: Jednejte tak, aby maxima vaší vůle mohla vždy být současně uplatněna jako princip

vytvářející univerzální zákon *

V moderních teoretických (D. Kahneman, S. Harris, etc.) i praktických přístupech zažívá teorie užitku

a její aplikace obrození v podobě zkoumání objektivního pocit štěstí a blaha. 17

Video: Michael Sandel, Justice: What's The Right Thing To Do?, Harvard University, přednáška 8.

What is a Fair Start? [cit. 2011-8-22]. URL: www.youtube.com/user/Harvard#p/c/30C13C91CFFEFEA6 **

Evolucí je zde myšlena jak biologická evoluce, tak také v pozdějších stádiích kulturní evoluce.

18

Fehr, E.; Fischbacher, U.; Gächter, S.; Strong Reciprocity, Human Cooperation and the Enforcement

of Social Norms. Human Nature, 2002, Vol 13, Issue 1, s. 1-25 19

William, H.; Skyrms, B.; Evolution of Moral Norms, publikované v knize: Ruse, M.; The Oxford

Handbook of Philosophy of Biology, Oxford: Oxford University Press. 2008, 1.vyd., s. 434-449

17

nositelem morálních hodnot20, jsme přivedeni k domněnce, že správnost morálního soudu, ať už vycházející z biologické dědičnosti či socializace, je záležitostí psychiky hodnotícího, která reflektuje variabilitu morálních hodnot ve společnosti. Jaké závěry je odtud možné vyvodit? (1) Správnost morálního soudu je subjektivní. (2) Správnost morálního soudu je založena na reálných příčinách.21 (3) Správnost morálního soudu podléhá v závislosti na evoluci morálních hodnot změně. Vypůjčíme-li si myšlenky britského evolučního biologa Richarda Dawkinse, kritické myšlení nám na tomto místě otevírá prostor učinit další krok v evoluci morálních hodnot. Tento krok můžeme učinit tím, že mezi jednotlivci otevřeme diskusi a za účelem vytvoření hodnotového systému morálky, v jehož rámci bychom žili nejraději, povedeme nad morálními hodnotami argumentaci. Tak tomu také činí náš doposud nejúspěšnější politický systém - liberální demokracie, který ponechává na jednotlivcích, aby určili, co je správné. Jejich kompromis vedl k hodnotám, jakými jsou všeobecný materiální blahobyt, pocit štěstí každého jednotlivce a sociální stabilita, které jsou nyní sdíleny většinou obyvatel západní civilizace. Pro východisko k určení správnosti závěru preskriptivního argumentu se tak na samém počátku můžeme obrátit pouze na jednotlivce. Jak si přitom jednotlivec může počínat? Například tak, že identifikuje příslušné hodnoty či hodnotové premisy argumentu, to jest implicitní preference jedné hodnoty nad jinými zasazenými do daného kontextu22, a porovná je s vlastní uvědomělou a aktualizovanou hierarchií hodnot v témže daném kontextu. Jak taková identifikace může vypadat, ukazuje následující příklad: Preskriptivní argument: „Drogy jsou častou příčinou násilných přepadení. Je to pro tento důvod, proč by tyto drogy měly být postaveny mimo zákon.“ Hodnotová premisa: „Veřejná bezpečnost je v daném kontextu důležitější než svobodná volba.“

20

Video: Harris; Richard Dawkins: Who Says Science has Nothing to Say About Morality? Oxford

University [cit. 2011-9-2]. URL: youtube.com/ user/richarddawkinsdotnet 21

Moll, J.; de Oliveira-Souza, R.; Garrido, G. J..; Bramati, I. E.; Caparelli-Daquer, E. M.; Paiva, M. L.;

Zahn, R.; Grafman, J.; The self as a moral agent: linking the neural bases of social agency and moral sensitivity. Social Neuroscience, 2007, Vol 2, Issue 3-4, s. 336-352 22

Browne, M. N.; Keeley S.M.; Asking the Right Questions: A Guide to Critical Thinking. New Jersey:

Pearson Prentice Hall, 2007, 8.vyd., s. 59

18

Na závěr tohoto pojednání si ještě jedna otázka zaslouží popřát sluchu. Co je nejsprávnější? V politickém kontextu se často setkáváme se závěrem preskriptivního argumentu, jenž prohlašuje, že předkládaná politika je nejsprávnějším řešením daného problému. Na tomto místě je správnost hodnotové premisy často nutnou podmínkou přijetí závěru, není však podmínkou postačující. Rovněž tak musí existovat vzhledem ke kritériím pravdivá premisa, která nám říká, že vůči problému nelze zaujmout lepší politiku. Do úvah o přijetí závěru tak mimo jiné vstupuje teorie rozhodování. Jejím východiskem je převod hodnot na společné jmenovatele. Za použití tohoto postupu vytvořila několik evaluačních metod. Vedle zmínky standardizovaných metod CBA* a CEA** si pro ilustraci tato práce dovoluje představit jeden z nejjednodušších konsekvencionalistických modelů hledání nejlepšího řešení, který vypracoval profesor Harvard Business School Max H. Bazerman. Jeho model navrhuje následující postup23. (1) Definovat problém, aby se předešlo řešení pouhých symptomů, a stanovit cíle, (2) identifikovat kritéria, jakými jsou dosažení cílů, naplnění lidských potřeb (ekonomický užitek), náklady, riziko, čas, externality, etc., (3) určit relativní váhu kritérií, *** (4) vytvořit vhodné množství patřičných alternativ s určením jejich následků****, (5) ohodnotit každou z alternativ podle kritérií a (6) spočítat optimální řešení. Dotyčnou premisu přijmeme za pravdivou, pokud je závěr právě oním optimálním řešením.

1.1.2 Logické klamy Argument může být neplatný z celé řady důvodů. Již za Aristotelova života v tomto ohledu existovaly dobře

rozpoznané

vzorce argumentace,

jejichž premisy závěr

nepodporovaly, třebaže se to tak u nich na první pohled mohlo zdát. Ve stejném duchu existovaly vzorce, které odváděly pozornost posluchače či jinak zastíraly poznání pravdy. Smysl jejich existence bychom tak mohli hledat ve snaze řečníků manipulovat s posluchači. *

Analýza nákladů a výnosů

**

Analýza efektivnosti nákladů

23

Bazerman, M. H.; Judgment in managerial decision making. Cambridge: J.Wiley, 2006, 6.vyd., s. 4

***

Také zde ovšem nevyhnutelně narážíme na subjektivitu takového úkonu.

****

Současná úroveň lidského poznání nám naneštěstí ne vždy umožňuje tyto následky spolehlivě

předpovědět. Za příklad takového nedostatku poznání nám mohou posloužit účinky fiskální politiky, o něž se dodnes přou keynesiánci na straně jedné a neoklasikové na straně druhé. V takovém případě je však možné následky důvodně předpokládat a platnost argumentu spojit s budoucí kontrolou těchto následků.

19

Tyto vzorce se nazývají logické klamy. Logické klamy zaujímají v neformální logice důležité postavení. V dřívějších dobách se dokonce těšily takové oblibě, že jim při analýze argumentace neformální logikové dávali přednost před vyhodnocováním samotných premis a inferencí. Navzdory tomu však doposud neexistuje jejich jednotná taxonomie. V kontextu neformální logiky se přesto zpravidla můžeme setkat s dělením na formální a neformální klamy. Formální klamy jsou nejčastěji zastupovány „doložením vyplývajícího“*, „zamítnutím předešlého“** a ostatními formami argumentu „non sequitur“***. Neformální klamy potom nabízejí pestrou paletu všedních argumentačních vzorců, z nichž jsou alespoň některé představeny v následujícím pojednání. Protože tyto čítají přes sto různých druhů, omezuje se jejich výběr pouze na ty, jež v politické komunikaci nalézají co možná největší uplatnění.

1.1.2.1 Argumentace ad hominem Jedná se zřejmě o nejrozšířenější logický klam, jenž zahrnuje několik variant s jedním společným jmenovatelem - útok na předkladatele argumentu namísto kritického rozboru předkládaného argumentu jako snaha vyvrátit jeho závěr. Tento útok se v nás snaží vyvolat dojem, že je jednou z relevantních premis. Namlouvá nám, že dobrý argument může vzejít jenom od dobrého zdroje. V tomto ohledu nicméně argumentaci ad hominem nelze upřít jistou pragmatickou hodnotu. Ocitáme-li se například v časové tísni, můžeme pro přijetí odborného závěru požadovat odborný zdroj. Mezi „oblíbenými“ variantami argumentace ad hominem nalezneme (1) „otrávení studny“, při níž je proti oponentovi veden preventivní útoku s úmyslem zdiskreditovat jeho budoucí argument, (2) „tu quoque“, který poukazuje na to, že chování oponenta není v souladu s jeho argumentací, či (3) nejrůznější formy nactiutrhání, jakými jsou parataxe osoby a negativního jevu, kvalifikovaný kompliment a konstatování toho, co oponent ví, co si oponent myslí, nebo co svými činy oponent zamýšlí. Dlužno dodat, že v politických kruzích je argumentaci ad hominem možné chápat jako legitimní premisu, je-li závěr, který sleduje, snahou vymezit politikův étos, jeho bezúhonnost a věcnou způsobilost. Tato premisa však musí být pravdivá a její propozice určitá. *

Podoba tohoto klamu zní: Jestliže A, pak B, B, tedy A. Často se také můžeme setkat s normativní

podobou tohoto klamu, který zní: Jestliže A, pak B, B je žádoucí, tedy A je žádoucí. **

Podoba tohoto klamu zní: Jestliže A, pak B, non-A, tedy non-B.

***

Chyba v uvažování, která implikuje logickou inferenci tam, kde žádná neexistuje.

20

Argumentaci ad hominem je přitom také možné chápat jako systémovou slabinu. Na jednu stranu bývá v rozporu s pravidly slušnosti, na druhou stranu je však velice účinným nástrojem ovlivňování popularity, o níž v politice běží především. Příklad: „Argument tohoto politika neberte v úvahu. Je známo, že jej platí lobbisté.“

1.1.2.2 Argumentace ad metum Argumentace ad metum by se dala přeložit jako dovolávání se strachu. Jedná se o argument vyvolávající strach, při němž se předpokládá, že čeho se bojíme, to je špatné. Strach sám o sobě nicméně zpravidla nelze považovat za postačitelnou kombinaci přijatelných a relevantních premis. Přesto je tato argumentace velice účinným nástrojem přesvědčování. Vyvolaný strach nevědomě motivuje k přijetí předloženého závěru a zaslepuje k alternativním možnostem. (Podrobněji o vlivu strachu viz 1.2.5. Strašení budoucností) Jak v této souvislosti dokumentuje výzkum propagandy, čím více se jedinec bojí, tím ochotněji se účastní nabídnuté preventivní akce.24

Příklady: „Pokud nepřijmeme tento zákon pro odposlechy, teroristé vyhrají.“ „Pokud schválíme snížení sociálních dávek, mnoho matek a dětí bude hladovět.“

1.1.2.3 Argumentace ad populum Jedná se o apel na populární názory, lichotivé předpoklady a předsudky davu jako měřítka pravdivosti a správnosti namísto toho, aby byla předkládaná tvrzení podložena přijatelnými fakty a uvědomělými morálními soudy. Za variantu tohoto klamu lze považovat takzvaný „consensus gentium“, kterým se odvolává na většinový názor. Podle něj tvrzení

24

Koukolík, F.; Drtilová, J.; Vzpoura deprivantů: nestvůry, nástroje, obrana. Praha: Galén, 2008, 2.

vyd.; s. 115

21

musí být pravdivé a správné, pokud je přijímáno velkým počtem lidí. Mnohdy tomu tak skutečně může být, avšak za předpokladu, že jsou lidé nezaujatí a dobře informovaní*. Stran politické komunikace se na tomto místě patří uvést to, že jedním ze smyslů zastupitelské demokracie je umět se nad argumentaci ad populum povznést. Jedním z atributů současných zastupitelských demokracií je také to, že tak v nich vždy tito zastupitelé nečiní a raději své závěry zakládají na preexistujících populárních názorech a hodnotách, než na kritickém zhodnocení faktů.** Příklad: „Milióny zastánců bezplatného studia na vysokých školách se přece nemůžou mýlit. Už vůbec přitom nemůžeme zpochybňovat fakt, že si toto bezplatné studium občané zaslouží.“

1.1.2.4 Falešné dilema Falešné dilema je logický klam, při němž je výběr omezen na dvě možnosti tam, kde jich existuje více, přičemž je vyvolán dojem, že existují právě jenom tyto dvě možnosti. V protikladu s tím má většina pozic mnoho přechodových stupňů a možných alternativ. Příklad: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“

1.1.2.5 Guilt by Association Tohoto klamu, známého jedině pod svým anglickým názvem, se dopouští ten, který usiluje o znehodnocení závěru na základě skutečné či vykonstruované asociace s lidmi či skupinou lidí, kteří se těší špatné pověsti.

*

Za těchto předpokladů má k pravdě a správnosti dav (v případě jednovrcholové preference volič

medián) velmi blízko. To také naznačují mnohé z fenoménů, kterým současná věda věnuje pozornost. Příkladem uveďme fenomény „moudrost davu“ a „zázrak agregace“. **

Přes výše řečené tato práce nezastírá roli, kterou pro usnadnění přijetí sdělení odkaz na známé a

přijaté (tzv. kotva) hraje.

22

Příklad: „Můj oponent se těší podpoře komunistické strany. Je to tak opravdu kandidát, kterého bychom měli chtít?“

1.1.2.6 Ignoratio elenchi (Neznalost dokazovaného) Jedná se o jeden z původních Aristotelových klamů, který si svou relevanci uchoval dodnes. Znamená ignorování toho, co by se logicky dálo považovat za vyvrácení meritu. Jinými slovy, klamu se dopouštíme v okamžiku, kdy se předpokládá, že závěr vedeného argumentu je prokázán nebo vyvrácen argumentem jiným, který prokazuje nebo vyvrací závěr stojící mimo diskusi. Za jednu z podkategorií tohoto klamu je označován klam nesoucí anglický název „Two Wrongs Make a Right“. Ten nastává tehdy, kdy se jedno pochybení ospravedlňuje pochybením jiného, které je stejně závažné, nebo ještě mnohem závažnější. Příklad: A: „Vaše politika je plýtváním peněz.“ B: „Zapomínáte, že to byla právě Vaše hospodářská politika, která způsobila největší deficit veřejných financí.“

1.1.2.7 Kauzální redukcionismus Logický klam, kdy navzdory tomu, že událost je důsledkem většího počtu příčin, je za její příčinu označena jenom jedna z nich. Naneštěstí existuje jen malé množství evidentních případů, kdy jsme s to tento klam odhalit, aniž bychom museli být obeznámeni s pozadím celého problému. Všechny ostatní případy pak představují reálnou hrozbu toho, že uspějí ve své snaze překroutit pravdu. Příklad: „Za všechnu bídu v této zemi odpovídá minulá vláda.“

23

1.1.2.8 Petitio principii (Argumentace kruhem) Jedná se o důkaz kruhem, který nastává tehdy, kdy závěr, který dokazujeme, je již explicitně nebo implicitně obsažen v premisách. Ve své jednoduché podobě je propozice premis parafrází propozice závěru. Ve své komplikovanější podobě se potom můžeme setkat s tím, že premisy jsou důsledkem závěru. V obou případech však pro závěr chybí důkaz s výjimkou sebe samého. Příklad: „Nejlepší vláda je vláda demokratů, protože nejlepší podoba vládnutí v sobě nese silný demokratický prvek“

1.1.2.9 Podsunutý argument Jedná se o misinterpretaci pozice protistrany. Podstatou klamu je nalezení zkresleného a snadno vyvratitelného závěru, či argumentu, které by protistrana zdánlivě v souladu se svou pozicí mohla zastávat. Tento závěr, či argument jsou posléze podsunuty jako pozice protistrany. Poté, co jsou vyvráceny, se tak vytváří iluze, že je tím vyvrácena také sama pozice protistrany. Zkreslení se nejčastěji dosahuje jak zveličením nebo přehnaným zjednodušením pozice, tak také jejím vytržením z kontextu.

Příklad: A: „Jsem proti raketové obraně. Je to plýtvání peněz.“ B: „Takže Vy chcete podlomit obranyschopnost naší země a nechat nás bezbranné. Myslíte to vážně?“

1.1.2.10 Red herring Tento anglický výraz ve svém přeneseném významu označuje falešnou stopu. V argumentaci je to potom přesně tato stopa, na niž se red herring snaží přivést. Tento klam se přitom neomezuje pouze na odvádění pozornosti k podružnostem tam, kde chybí relevantní

24

premisy. Často uvádí zcela nový argument. Ve světě propagandy je klasickým „red herringem“ odvádění pozornosti od řešení problémů vytvořením vnějšího nepřítele nebo pozornost přitahující aféry. Příklad: A: „Policie by měla učinit přítrž ekologickým demonstracím, které občanům způsobují finanční újmu. Občané za takovou ochranu platí daně.“ B: „Určitě trocha finanční újmy není nic v porovnání s možnou jadernou katastrofou.“

1.1.2.11 Sloučená otázka Případ, kdy je se dvěma či více nesouvisejícími výroky nakládáno, jakoby tyto měly být přijaty či odmítnuty společně. Přitom lze přijmout nebo odmítnout jakýkoli z nich nezávisle na ostatních. Častou podobou je potom otázka, která zahrnuje několik předpokladů, aniž by nabízela možnost na tyto předpoklady odpovídat. Zodpovězením takovéto otázky je vyvoláván klamný dojem, že jsou předpoklady přijaty. Příklad: „Vedlo Vaše úmyslné uvádění v omyl k získání voličské přízně, nebo jej naopak voliči prohlédli?“

1.1.2.12 Šikmá plocha Jedná se o zpochybnění správnosti závěru z toho důvodu, že krok, který jeho propozice zastává, nevyhnutelně povede k dalším krokům zakončeným něčím, co by se dalo označit jako morálně špatné. Není chybou předpokládat, že po přijetí závěru takové další kroky mohou následovat. Přesto je chybou předpokládat, že následovat musí, a ignorovat skutečnost, že mezi jednotlivými kroky existuje volba, zda jít či nejít dále. Příklad: „Pokud tímto zákonem legalizujeme marihuanu, více lidí začne brát heroin. Dříve, než se nadějeme, budeme legalizovat heroin, a pak už to půjde jenom z kopce.“ 25

1.1.3 Konverzační pravidla V kontextu politické komunikace představuje argumentace činnost interpersonální interakce. Jako většina činností interpersonálních interakcí také ona sleduje snahu vyvolat v příjemci efekt. Tímto efektem je přesvědčení. Tato stránka řeči se nazývá konverzační akt (perlokuce). Ten je možné definovat jako akt vyvolání účinku vysloveným. 25 Konverzační akty vycházejí z mluvnických aktů, které jsou ve svém záměru vyvolat v příjemci efekt úspěšné. S tím také dodejme, že konverzační akty úzce souvisí s respektem k nezávislosti vůle druhých. Respektuje-li řečník tuto nezávislost a chce-li, aby byly jeho mluvnické akty úspěšné, musí se řídit několika pravidly. Tato pravidla jsou řečníkům známa již od nepaměti, své formulace se přesto dočkala teprve ve 20. století z pera anglického filozofa Paula Griceho. Sepsaná pravidla dostala název kooperační pravidla. Kooperační pravidla měla v jeho pojetí směřovat k dosažení společného cíle. 26 V případě mluvnického aktu přesvědčování je tímto společným cílem dosažení porozumění a nelezení společné půdy. Sledují-li řečník a posluchač tyto společné cíle, budou se řídit Griceho kooperačními pravidly. Gricem vytvořeným pravidlům tak lze rozumět ve dvou rovinách. Jednak jako vzájemnému očekávání, která si lidé od konverzačních aktů tvoří, jednak jako vlastnosti efektivní komunikace vyplývající z racionálního používání jazyka. První z pravidel se nazývá pravidlo kvality a je vyjádřeno dvěma maximami: „(1) Neříkej to, co věříš, že je nepravda a (2) neříkej to, pro co se ti nedostává adekvátního důkazu“. Druhým je pravidlo kvantity, které je opět vyjádřeno ve dvou maximách: „(1) Buď dostatečně informativní* a (2) nepodávej více informací, než je nutné“. Třetím je pravidlo relevance, které Grice vyjádřil lakonickým: „Buď relevantní“. Na závěr Grice uvádí pravidlo vhodného způsobu. To je vyjádřeno čtyřma maximami: „(1) Straň se** nejasných výrazů, (2) straň se dvojznačnosti, (3) buď stručný a (4) buď uspořádaný“. V rámci logosu tyto pravidla vytvářejí prostor, v jehož mezích by mělo k přesvědčování docházet.

25


Wadsworth: Cengage Learning. 2009, 8.vyd., s. 32 26

Grice, H. P.; Logic and Conversation. publikované v knize: Cole, P.; Syntax and Semantics 3: Speech

Acts, 1975, s. 41-58 *

V žurnalistice to jsou například odpovědi na základní otázky: co, kdo, kde, kdy, jak a proč.

**

Nejčastěji jsou tím rozuměna slova cizího původu, příliš abstraktní slova, slova, jejichž definice

podléhá subjektivní interpretaci a mnohoznačná podstatná jména. V politickém diskursu tím navíc můžeme rozumět jazyk měnící význam slov, tzv. „doublespeak“.

26

Řečníci se přesto od těchto pravidel odchylují. Někdy za takovýmto počínáním stojí vzájemné porozumění řečníka a příjemce, jako je tomu v případě konverzačních implikatur*. Většinou však takovéto porozumění neexistuje a jak řečník, tak příjemce sledují jiný než společný cíl. Jako vysvětlení je nasnadě manipulace**. Tato však není vysvětlením jediným. Rovněž tak to může být vliv kultur, v jejichž středu je menší důraz kladen na dosažení společného cíle a naopak větší na zachování tváře. (viz. 1.3.1 Zdvořilostní pravidla)

1.1.4 Reprezentace V diskursivní analýze odkazuje reprezentace na problematiku toho, jakým způsobem je řeč využívána ve vytváření toho, co můžeme vědět, v co věříme a co si myslíme. Pojem sám vychází z komputační teorie mysli, podle které jsou kognitivní stavy a procesy utvářeny výskytem, kódováním a ukládáním informaci nesoucích struktur - reprezentací. Přitom je důležité říci jedno. Slova a věty nejsou přesnou reprezentací reality. Řečeno slovy harvardského profesora psycholingvistiky Stevena Pinkera: „It [jazyk] represents an analogue reality by digital, word-sized units.“27 Slova a věty jsou jenom natolik určité, aby umožnily společné dorozumění. Také ale vyžadují jistou míru sémantické flexibility, aby mohly pojmout nové informace. Pinker svou myšlenku rozvádí a dodává, že vzhledem k této inherentní nepřesnosti lze slovy jednu realitu pojmout více způsoby - konceptuálními rámci. Řeč v lidské mysli je podle Pinkera postavena kolem základních idejí, které jsou vrozeny všem lidem. Mezi nimi nalezneme například příčinu, událost, změnu, čas. 28 Ve své knize „The Stuff of Thought“ se potom snaží demonstrovat, jakých rozličných metaforických podob

*

Konverzační implikatura je typ inference, kterou posluchač z kontextu obohacuje nebo přetváří

význam nějaké výpovědi. Bez tohoto obohacení nebo přetvoření by doslovná výpověď porušovala konverzační pravidla. Setkat se s ní můžeme například u sugestivních řečnických figur umocňujících, stimulujících a podněcujících posluchačovu pozornost, jakými jsou anafora, hyperbola, antiteze, ironie, etc. **

Manipulaci lze definovat jako nepřiznané zpracovávání vědomí lidí, aniž by si toho tito byli vědomi,

za účelem systematického a cílevědomého řízení a formování jejich myšlenek a pocitů. 27

Pinker, S.; The stuff of thought: language as a window into human nature. New York: Viking, 2007,

1.vyd., s. 4 28

Pinker, S.; The stuff of thought: language as a window into human nature. New York: Viking, 2007,

1.vyd., s. 26

27

tyto ideje mohou nabývat.* Jejich prostřednictvím dochází k vynechání, zkreslení a zjednodušení, jevům, jež jsou na tomto místě nedílnou součástí jazyka. Obdobně tuto problematiku uchopili také mnozí analytici politického diskursu. Jednotlivé rozdíly v konceptuálních rámcích spatřovali například v syntaktické tranzitivitě takzvaného materiálního procesu29, kde to, co se děje, může být popsáno jako „akce“, „transakce“ a „událost“. Koncept si ilustrujme příkladem:

Materiálním procesem je akce: „Vojáci stříleli.“ Materiálním procesem je transakce: „Vojáci zabili nevinné vesničany“ Materiálním procesem je událost: „Nevinní vesničané zemřeli.“

Účelem volby jednotlivých rámců může být několik - snaha zakrýt negativní následky, vyvolat emoce (viz. 1.2 Patos), nebo nepřipustit možnost připsání viny. V určitém smyslu se jedná o formu vytržení z kontextu. Kdybychom si tohoto kontextu byli vědomi, je pravděpodobné, že bychom takto podané informace shledali nedostačujícími. Například tak, jak byly shledány u dnes již zprofanovaného výroku: „Mistakes were made“.30 Za jiným často zmiňovaným rozdílem konceptuálního rámce stojí takzvaná evidencialita. Ta označuje jednak způsob, jakým jsou různé druhy důkazu v různých jazycích gramatizovány, jednak stanovisko mluvčího k zaručitelnosti informace. Rozdíl mezi slovy „domnívat se“, „věřit“ a „vědět“, které je presupozicí slova „dozvědět se“, je natolik vlivný, že je na správném místě možné, aby výrok: „The British Government has learned that

*

Pinker se exkluzivně zabývá anglickým jazykem, analogie však lze nalézt i v mnoha ostatních

jazycích. 29

Wilson J.; Political Discourse. publikované v knize: Schiffrin, D.; Tannen, D.; Hamilton, E. H.; The

Handbook of Discourse Analysis. Padstow: Blackwell Publishers Inc. 2001, s. 402 30

Z projevu Ronalda Reagana o stavu unie z 27. ledna 1987.

28

Saddam Hussein recently sought significant quantities of uranium from Africa“31, čili výrok vyjadřující silný závazek řečníka k pravdě propozice, pro mnohé znamenal rozdíl mezi životem a smrtí. V neposlední řadě zaměřuje mnoho analytiků politického diskursu svou pozornost na postupy „vytváření“ budoucnosti. Třebaže se v takovémto případě již nedá hovořit o konceptuálním rámci, ve svých následcích se mu v mnohém podobá. Již od nepaměti byly argumenty o tom, co se stane a co bude muset být uděláno v určitém momentě v budoucnosti, pro politiky takřka neodolatelné. Ve snaze uchvátit politickou moc a nastolit ideologii nahrazovali ponětí nejisté budoucnosti představou budoucnosti nevyhnutelné. Přitom znepravděpodobňovali možnost myšlenkově pojmout budoucnosti jiné. S takovým počínáním se k nelibosti mnoha lingvistů a filozofů, kteří poukazují především na jeho neblahé následky, můžeme setkat i v současnosti. 32 Lze ovšem namítnout, že ne vždy se musí jednat o jev společensky nežádoucí. Také mnohé příznivé změny vděčily za svůj úspěch politickým projevům, které byly schopný evokovat obraz nevyhnutelné budoucnosti. Obraz, který v lidech dokázal zasít strach, roznítit zlost a vzbudit touhu. Emotivní obraz, bez jehož schopnosti motivovat k okamžitému jednání by tyto změny nikdy nenastaly. Zvolený konceptuální rámec komunikuje několik sobě vlastních pravdivých informací, presupozicí a induktivních závěrů. Jiné však nechává ležet ladem. Protože však vychází z vlastností samotného jazyka, jsme jen málokdy s to tyto druhé odhalit. Zvolený konceptuální rámec tak zcela neoddiskutovatelně spoluvytváří naše přesvědčení. S tímto vědomím vyvstává otázka, jakým způsobem se zachovat, abychom byli takovému způsobu přesvědčování schopni čelit. Odpověď na tuto otázku se stále hledá. Početné, nezávislé a nestranné sdělovací prostředky jsou přesto za jednu takovou často označovány. Jejich vidění světa v šesti základních otázkách - kdo, co, kdy, kde, jak a proč, a snaha o úplnost a vyváženost takové schopnosti určitě napomáhají.

31

Z projevu George W. Bushe o stavu unie z 28. ledna 2003.

32

Dunmire, P. L.; Knowing and Controlling the Future. Prose Studies, 2010, Vol 32, Issue 3, s. 248

29

1.1.5 Intuice Intuice by se na tomto místě dala definovat jako porozumění a úsudek, který není zprostředkován vědomými a racionálními postupy. Poněvadž je naše schopnost vědomě zpracovávat informace velice omezená, stala se nedílnou součástí našeho každodenního rozhodování. Její specializací jsou rychlá a efektivní rozhodnutí v podmínkách časové tísně a kusých informací. Jako taková je ke spatření i na těch nejvyšších manažerských pozicích, kde vhodným způsobem doplňuje analytické myšlení.33 Jeden z předních modelů, který proces intuitivního rozhodování popisuje, se nazývá „Recognition Primed Decision“. V tomto modelu ten, který činí rozhodnutí, nejprve podvědomě simuluje vzorce chování, které dále porovnává s reálnými možnostmi a omezeními. Posléze se rozhoduje pro první vzorec chování, který není zamítnut jako nekompatibilní. Protože se zde celý proces odehrává podvědomě, přijetí vzorce chování zprostředkovává dobrý pocit.34 Intuice se vyvinula z primordiálních instinktů. Postupem doby však jejich úlohu začala přebírat zkušenost *. V době, kdy se již intuice mohla manifestovat intuitivním přijetím závěru, tuto úlohu takřka přebrala. Na tomto místě však na scénu rovněž tak nastupuje řeč, která tuto zkušenost dokáže snadno zkreslit. Jakmile nám řečí podané informace utkvějí v paměti**, mohou se na dlouhou dobu stát součástí našeho nevědomého přesvědčení, na jehož základě si organizujeme své myšlení a hodnocení, prostřednictvím nichž závěry intuitivně přijímáme. Jakým způsobem slova intuici spoluvytvářejí? Na tomto místě bych se rád pokusil nabídnout bližší vysvětlení vycházející z výzkumu nositele Nobelovy ceny za ekonomii Daniela Kahnemana. Dříve, než tak učiním, je však potřeba popsat několik jevů, z nichž tento výzkum vychází. Tím prvním je asociativní paměť. Tento druh paměti se projevuje tím, že se do mozku zapisuje vztah dvou nebo více podnětů. Procesy, které ji dokládají, jsou například

33

Dane, E.; Pratt, M. G.; Exploring Intuition and its Role in Managerial Decision Making. Academy of

Management Review, 2007, Vol 32, Issue 1, s. 37 34

Klein, G.; Naturalistic Decision Making. Human Factors: The Journal of the Human Factors and

Ergonomics Society, 2008, Vol 50, Issue 3, s. 458 *

Zkušenost si zde definujme jako soubor vědomostí, dovedností a zvyků nabytých pozorováním,

aktivním prožíváním a vzděláváním v minulosti. **

Jestli si nějakou informaci, kterou vnímáme, nakonec také zapamatujeme, závisí na řadě faktorů,

které se nejvíce uplatňují právě ve chvíli ukládání této informace, například jak často se informace opakuje, jaký má pro nás význam, nebo do jaké míry můžeme tuto informaci přidat k informacím uloženým již dříve.

30

klasické a instrumentální podmiňování. Stopa jedné informace uložené v této paměti je potom tvořena rozlehlou sítí často mezi jednotlivými informacemi sdílených neuronů a synapsí35. Aktivace paměťové stopy verbální reprezentace tak může v různé síle aktivovat jiné verbální reprezentace*, vizuální reprezentace, motorické reakce, emoce etc.36 Jeden z jevů, který s touto skutečností úzce souvisí, je takzvaný „priming“. Jedná se o jeden z druhů nedeklaratorní paměti. ** Podstata primingu spočívá ve zlepšené schopnosti aktivace a vybavení reprezentace nebo s ní asociovaných informací poté, co jsme se s touto reprezentací již jednou v minulosti setkali. Priming má přitom tu pozoruhodnou vlastnost, že může přetrvávat i po velmi dlouhou dobu. Druhým jevem nezbytným pro pochopení Kahnemanova výzkumu je model duálního systému. Model duálního systému je modelem kognitivní psychologii, pro kterou je nástrojem k vysvětlení kognitivních zkreslení. Podle něj lze při jisté míře zjednodušení duševní operace rozdělit na dva systémy. Více zastoupenými jsou operace vývojově staršího systému 1, které jsou automatické, nenamáhavé a z velké části nepřístupné vědomému vybavení. Operace systému 2 jsou kontrolované, namáhavé a vědomé. Vnímání jazyka a jeho porozumění přísluší k systému 1. Z tohoto systému také vychází vyvozování intuitivního závěru, sestávajícího z několika kroků, jakými jsou například integrování informací z velkého množství paměťových stop a přijetí závazku k volbě. Vznik kognitivního zkreslení intuitivního závěru je přitom možné chápat jako přecenění jedněch informací na úkor jiných. Kahneman přichází s hypotézou vycházející ze systému 1 a primingu, a totiž, že dříve verbálně aktivovaným informacím je při tvorbě přesvědčení dána větší váha, než jim přísluší. *** Naproti tomu dochází k upozadění relevantních vědomostí, které předešle

35

Video: Robert Sapolsky, Human Behavioral Biology, Stanford University, přednáška 22. Emegence

and Complexity [cit. 2011-9-20]. URL: www.youtube.com/user/StanfordUniversity#p/search/0/SIOQgY1tqrU *

Odtud je možné vysvětlit rozdíl mezi denotátem a konotátem, který si zde pro svou komunikační

důležitost zaslouží zmínku. Denotát je význam obsahu pojmu, jež slovo zastupuje. Konotát je význam přenesený, který je osvojován sociálním učením a osobní zkušeností. Rozdíl je nejlépe shrnut formulí britského filozofa Bertranda Russella: „I am firm; you are obstinate; he is a pig-headed fool“ 36

Förster, J.; Liberman, N.; Knowledge Activation. publikované v knize: Kruglanski, A. V.; Higgins E.

T.; Social Psychology, Second Edition: Handbook of Basic Principles, 2007, s. 201-231 **

Také známá jako implicitní paměť. Uchovává informace typu „vědět jak“. Je nepřístupná vědomému

vybavení a ke svému ukládání nepotřebuje hipokamus. ***

Nejlepším příkladem je zde heuristika dostupnosti. Jedná se o kognitivní zkratku, kdy se jedinec

rozhoduje na základě toho, jak snadno si je schopen vybavit to, co považuje za relevantní příklady daných jevů.

31

aktivovány nabyly. 37 Přitom korekce ze strany systému 2 v nepřítomnosti konfliktu, jako je tomu například v případech konceptuálních rámců (viz 1.1.4 Reprezentace), přicházejí jenom sporadicky. Jinak řečeno, intuice zde mění přesvědčení a slova zde mění intuici. Nechat se přesvědčit vlastní intuicí je nejenom typicky lidské, ale v mnoha případech také nezastupitelné. Každý nededuktivní argument správnost a pravdivost závěru pouze naznačuje. Dokud se tak děje, bude v logosu místo pro intuici. V žádném případě to však není důvod k tomu, abychom se pro to rozžehnali s principy kritického myšlení. Právě naopak. S přibývající zkušeností s argumentem a zmíněnými principy se naše intuice může jenom zpřesňovat a náš logos jenom zlepšovat.

1.1.6 Doslov Přesvědčování je jako mince s dvěma stranami. Na straně jedné stojí potřeba přesvědčení přijmout. Přesvědčení, které je uvědomělé. Přesvědčení, které je pravdivé a správné. Přesvědčení, cestu k němuž nám nejlépe dláždí argument. Na straně druhé stojí snaha přesvědčit. Otázka zní: Vede argument k přesvědčivosti? Dosavadní výzkum potvrzuje, že tomu tak skutečně je.38 Zásady argumentu, jakými jsou: (1) explicitně vyjádřený závěr, (2) explicitně vyjádřené premisy a (3) důkaz přijatelnosti těchto premis, jakým je například identifikace zdrojů atd., podle zjištění vedou ke zvýšené přesvědčivosti. Argument je tak nejenom žádoucím nástrojem přesvědčování, je také efektivním nástroj přesvědčování. Přesvědčování na základě principů kritického myšlení však má svého nepřítele přesvědčování prostřednictvím emocí. Pokud tyto nepůsobí ve prospěch stejných závěrů, emoce kritické myšlení zastírají. V následující kapitole vysvětlím, co to emoce jsou, a nastíním, jaký vztah mezi přesvědčením, verbální komunikací a těmito emocemi panuje. Také se ovšem v jejím průběhu pokusím ukázat, že emotivní komunikace, která se nás snaží přesvědčit, je ze společenského hlediska velice nebezpečnou hrou slov.

37

Morewedge, C. K.; Kahneman, D.; Associative Processes in Intuitive Judgements. Trends in

Cognitive Sciences, Vol 14, Issue 10, s. 435-440 38

O’Keefe D. J.; News for argumentation from persuasion effects research (2005) [cit. 2012-2-10].

URL: www.dokeefe.net/pub/OKeefe05Altapub.pdf

32

“Non ridere, non lugere, neque detestari, sed intelligere“ (Ne smát se, ne lamentovat, ne nenávidět, ale porozumět) Baruch Spinoza

1.2 Patos Ve smyslu této práce pojednává patos o přesvědčování zakládajícím se na emoce vyvolávající verbální komunikaci. Hned zpočátku si je potřeba položit otázku. Co to jsou emoce? Mezi filozofy, psychology a neurobiology v tomto ohledu nepanuje shoda, a tak vymezit obsah těchto heterogenních psychologických procesů se může zdát být poněkud obtížnější. Na tomto místě tak postačí, definujeme-li si je jako mentální programy, které se vyvinuly v reakci na opakující se evolučně relevantní situace, jimž čelili naši předci. Funkce těchto programů bylo aktivovat a koordinovat mechanismy řídící pozornost, vnímání, učení, paměť, jakož i motivaci, rozhodování a fyziologické reakce.39 Jejich součinnost pak pro naše předky znamenala nejlepší adaptivní strategie v překonávání nástrah a využívání příležitostí přirozeného a sociálního prostředí. Ve spojitosti s vyššími kognitivními funkcemi pak lze na emoce pohlížet jako na primitivní subkortikální formu vědomí, které plnilo funkci reprezentace hodnot významných pro biologické přežití genů.40 Nutno si přitom uvědomit, že takovéto vědomí a jeho prožitky vznikaly až druhotně jako výstup vnitřních biologických změn a nevědomého kognitivního ohodnocení situace. ** Ve svém důsledku se však toto vědomí mohlo stát prostředníkem, který motivoval na cíl zaměřené chování. 41 V dnešní době jsou již v nejednom případě emoce a jejich zmíněné hodnoty přežité a v některých případech dokonce nežádoucí, například tam, kde společnost upřednostňuje odchylné hodnoty vzešlé z osvícenství a rozumového uvažování. V takových případech se od nás požaduje, abychom své emoce drželi pod kontrolou. Je to však vůbec možné? Teprve evolučně nedávný vývoj 39

Tooby, J.; Cosmides, L.; The Evolutionary Psychology of the Emotions and Their Relationship to

Internal Regulatory Variables. publikované v knize: Lewis, M.; Haviland-Jones, J. M.; Feldman Barrett, L.; Handbook of Emotions. New York: Guilford Press, 2008, s. 117 40

Panksepp, J.; The Affective Brain and Core Consciousness. publikované v knize: Lewis, M.;

Haviland-Jones, J. M.; Feldman Barrett, L.; Handbook of Emotions. New York: Guilford Press, 2008, s. 60 **

Tuto skutečnost popisuje novodobá Schachter-Singerova teorie emocí.

41

Nelissen, R. M. A.; Dijker, A. J. M.; de Vries, N. K.; Emotions and goals: Assessing relations

between values and emotions. Cognition and Emotion, 2007, Vol 21, Issue 4, s. 903

33

prefrontálních oblastí kůry mozku nám poskytl kapacitu pro to, abychom tyto emoce dokázali regulovat.42

*

Tato kapacita však zůstává nevyužita. Emoce vědomě rozeznat a včasně a

účinně regulovat** je do veliké míry vlastnost naučená. Překvapivě je to však také vlastnost, které se lidé metodicky učí jen výjimečně. Chceme-li porozumět tomu, jakou roli pro přesvědčování prostřednictvím verbální komunikaci emoce hrají, musíme se první seznámit se vztahem, který mezi emocemi a rozhodováním panuje. V posledním čtvrtstoletí to byla především behaviorální ekonomie, která se jala tento vztah studovat. V její interpretaci vstupují emoce do rozhodování hned v několika podobách. V první řadě to jsou očekávané emoce. Ty jsou nerozlučně spjaty s užitkem plynoucím z volby, v našem případě volby přijmout sdělení, a ovlivňují tak to, co bychom alespoň podle utilitarismu mohli označit jako správné (viz 1.1.1 Pravda a správnost). Jak už sám název napovídá, jejich vlastností je to, že jsou pociťovány teprve v okamžiku realizace důsledků voleb, kdy přinášejí svoji vlastní přidanou hodnotu. V souladu s teorií užitku potom platí, že užitek z těchto důsledků bude tím vyšší, čím pozitivnější emoci přitom budeme prožívat a naopak. Mezi pozitivními emocemi zde můžeme nalézt radost, hrdost a těšení se. Mezi negativními emocemi potom smutek, strach a znechucení. Na rozdíl od klasické teorie užitku však také platí, že jsme v předpovídání toho, jaké emoce budeme pociťovat, nejenom velice špatní, 43 ale také, jak nám demonstruje současný vývoj reklamy, velice ovlivnitelní. Vedle očekávaných emocí se můžeme setkat s okamžitými emocemi. Překvapivě také tyto vstupují do našeho rozhodování, pročež se dostávají do rozporu s předpověďmi normativních modelů teorie racionální volby. Okamžité emoce mohou nabývat dvou podob. První podobu představují emoce, které nás informují o vlastních preferencích ve vztahu k důsledkům rozhodnutí. Mezi těmito emocemi můžeme nalézt ješitnost, zlost a pocit viny. 42

Gross, J. J.; Emotional Regulation. publikované v knize: Lewis, M.; Haviland-Jones, J. M.; Feldman

Barrett, L.; Handbook of Emotions. New York: Guilford Press, 2008, s. 504 *

Informace vyvolávající emoci je sice stále vedena ze senzorických oblastí mozku přímo do limbického

systému, paralélně se však také vyvinula jen o něco málo delší dráha vedoucí přes kůru, v níž je tato informace vyhodnocena a případně ztlumena. **

Mezi způsoby, jejichž prostřednictvím je emoce možné regulovat, je v odborné literatuře pozornost

především věnována třem z nich, a to posunu pozornosti od emocí, přehodnocení emotivní situace a potlačení projevů emocí. 43

Gilbert, D. T.; Stumbling on Happiness. New York: Alfred A. Knopf, 2006, 1.vyd., s. 262

34

Jejich avizovaný rozpor spočívá v předpokladu, že za jejich nepřítomnosti disponujeme jen nedokonalým porozuměním vlastních preferencí.44 To je ovšem do určité míry pravda. Nasvědčuje tomu například výzkum amerického behaviorálního neurobiologa Antonia Damasio, který nám ve své knize „Descartes' Error“ ukazuje, jak nejsme bez emocí schopni tvořit ta nejběžnější rozhodnutí, která nemají jasný racionální základ. Rozhodnutí přijmout politické sdělení však povětšinou takovýto základ mají. Budeme-li se ve vztahu k nim cítit dobře, nebo naopak zle, je krajně nepodstatné. Přesto je v této souvislosti potřeba připustit jedno. Čím určitě nedisponujeme, je dokonalá a za všech okolností činná schopnost dohlédnout a posoudit důsledky vlastních rozhodnutí. To vyvolává potřebu intuice, s níž se mnohé okamžité emoce úzce vážou (viz 1.1.5 Intuice). Druhou podobu, které okamžité emoce nabývají, představují emoce, které existují zcela bez návaznosti na důsledek rozhodnutí. Přesto rozhodnutí ovlivňují, a to nejenom v krátkodobém, ale také v dlouhodobém časovém horizontu. Příkladem toho si uveďme dobrou náladu navozenou slunnými dny, která u burzovních makléřů vede k optimistickému burzovnímu chování. 45 Jedním z nabízených vysvětlení je, že se tomu tak děje proto, neboť jsou tyto emoce mylně vykládány za relevantní intuici. 46 Představené okamžité emoce však rozhodnutí nejenom ovlivňují, navíc je také „konzervují“. Jak ve své knize „The Political Brain: The Role of Emotion in Deciding the Fate of the Nation“ dokumentuje Drew Westen, jsou to silné negativní emoce, které při kognitivní disonanci způsobené diskrepancí mezi předloženou logickou argumentací a stávajícími postoji vycházejícími z dřívějších rozhodnutí vedou k zachování a dokonce k upevnění zaujímaného postoje. Na tomto místě zbývá zodpovědět poslední otázku. Jakým způsobem jsou slovy evokovány emoce? Tak jako u ostatních vyšších živočichů vznikaly naše emoce v reakci na opakující se evolučně relevantní situace. Setkání s nepřítelem aktivovalo komplexní soustavu tvořenou limbickým systémem a vyvolávalo v nás pocit zlosti, hrozící nebezpečí stimulovalo amygdalu a vyvolalo v nás pocit strachu a přítomnost choroboplodných látek uvedla v činnost insulu a vyvolávala v nás pocit znechucení. Jak s vývojem lidského druhu vznikala kapacita 44

Rick, S.; Loewenstein, G.; The Role of Emotion in Economic Behavior. publikované v knize: Lewis,

M.; Haviland-Jones, J. M.; Feldman Barrett, L.; Handbook of Emotions. New York: Guilford Press, 2008, s. 139 45

Hirshleifer, D.; Shumway, T.; Good day sunshine: Stock returns and the weather. Journal of Finance,

2003, Vol 53, Issue 3, s. 1009-1032 46

Ariely, D.; The Upside of Irrationality. New York: Harper Collins, 2010, 1.vyd., s. 261

35

pro abstraktní myšlení a řeč, tak se také rozšiřovalo portfolio výše zmíněných oblastí. Nyní již pro aktivaci insuly nebylo zapotřebí bezprostřední přítomnosti choroboplodných látek. Nyní již stačila pouhá představa znechucujících látek, nebo dokonce jejich metaforického užití, jako je tomu v představě morálně znechucující činnosti. 47 Za všech okolností přitom platilo, že se zde jen máloco vyrovnalo slovům ve schopnosti takovéto představy vyvolat.* Za zmínku stojí také druhý způsob. Kromě vyvolávání představ mohou slova v podobě mluvnických aktů přímo vytvářet sociální situace, při nichž jsme naprogramováni k tomu, abychom své emoce angažovali. Za příklad takovéto situace si uveďme slovní útok na naši osobu. Jak je argumentováno výše, slova vedou k emocím, emoce na oplátku vedou k rozhodnutí a rozhodnutí jsou jen druhou stranou mince k přesvědčení. Této skutečnosti si byli řečníci vědomi již od nepaměti. Aristoteles, Cicero, Dale Carnegie, ti všichni ve svých dílech akcentovali roli, kterou emoce sehrávají v tom, jak prostřednictvím verbální komunikace přesvědčit. Studiem těchto, jakož i několika dalších autorů si dovoluji nabídnout pět řečnických prostředků, které jsou ve své schopnosti vyvolávat v lidech emoce nejúspěšnější.

1.2.1 Emocionálně nabitá slova Jedná se o nejjednodušší lexikální prostředky, jež v nás mohou vyvolávat emoce. Nejčastěji nabývají dvou podob. Tou první jsou substantiva a verba s negativní či pozitivní konotací, která ve své nejvyhraněnější podobě představují dysfemismy a eufemismy. Tou druhou jsou potom hodnotící adjektiva, verba a adverbia, kterými je nám dáváno najevo, jaký emocionální postoj bychom k projednávané záležitosti měli zaujmout. Navzdory tomu, že jsou tato slova povětšinou snadno rozeznatelná a zařaditelná, v historii se stávala oblíbeným nástrojem propagandy. Příkladem takovéto propagandy může být případ Tutsiů, které před událostmi Rwandské genocidy skupiny Hutuů přezdívaly „šváby“, od nichž bylo potřeba zemi

47

Robert Sapolsky; Are Humans Just Another Primate? [cit. 2011-3-11]. URL: fora.tv/2011/02/15/

Robert_Sapolsky_Are_Humans_Just_Another_Primate *

V této souvislosti nelze neuvést vystoupení Nayirah al-Sabah před americkým kongresem z října 1990.

Jí podané svědectví, jak se již dnes ví, smyšlené a pečlivě připravené PR agenturou, dokázalo vzbudit takovou vlnu odporu, krerá alespoň u amerického obyvatelstva pomohla legitimizovat následnou válku v Perském zálivu.

36

„odplevelit“. Výsledkem byly negativní emoce vyvolané při zmínce Tutsiů, které měly tendenci přetrvávat ještě dlouhý čas poté, co lidé zapomněli, jakáže to asociace je ovlivnila. Jiné propagandy dosáhly stejně tragických následků s uplatněním eufemismů. Jak již sám George Orwell upozorňoval, když jsou na bezbranné vesnice shůry shazovány bomby, bývá tento akt označován za pacifikaci, když jsou milióny rolníků připraveni o své domovy a vyhnáni plahočit se podél silnic jen s tím, co byli schopni unést, bývá tento čin označen za transfer obyvatelstva.48 Jak pacifikace, tak transfer obyvatelstva jsou v porovnání s věcným a nezkresleným popisem reality nabyty pozitivními emocemi, a jako takové jsou mnohem přijatelnější. O tom, že jsou tato slova jako stvořená pro účely propagandy, svědčí také jedna často se objevující vlastnost emocionálně nabitých slov, a to, že se tyto vyskytují v navzájem antagonistických párech. Příkladem uveďme „teroristu“ a „bojovníka za svobodu“, „invazi do Iráku“ a „osvobozování Iráku“, etc.

1.2.2 Metafory Metafora je řečnická tropa, která je definována jako přenesené pojmenování na základě vnější a vnitřní podobnosti. Metafory mohou být uplatněny jak v rámci jednotlivých projevů, tak napříč celou politickou komunikací. Přitom mohou být tvořeny s využitím celé řady slovních druhů od substantiv až po adverbia. Jediným omezením je zde podmínka, že tyto zůstanou konzistentní s jedním emoce vyvolávajícím obrazem. Takovýto obraz potom může vztah mezi politikem a občanem ztvárnit jako vztah mezi milujícím otcem a synem, nekompromisní postoj vůči opoziční politice vypodobnit jako boj proti zhoubné nemoci, etc. Metafory se v posledním desetiletí dostávají do popředí zájmů analytiků politické komunikace. Za nárůstem tohoto zájmu stojí především profesor kognitivní lingvistiky na Kalifornské univerzitě Berkeley George Lakoff, podle něhož tvoří metafory konceptuální rámce, prostřednictvím kterých porozumíváme realitě. Jinými slovy lze říci, že pakliže k dispozici nemáme jiné konceptuální rámce, dané realitě ani jinak porozumět nemůžeme. 49

48

Orwell, G.; Politics and the English Language. (1946) [cit. 2011-11-5] URL: http://gutenberg.net.au

/ebooks03/0300011h.html 49

Drew Westen; Frank Luntz; George Lakoff; Deceiving Image: The Science of Manipulation [cit.

2011-11-11]. URL: fora.tv/2007/11/07/Deceiving_Image_The_Science_of_Manipulation#fullprogram

37

Jak ale mnozí kritici polemizují, metafory jsou spíše než konceptuálními rámci zjednodušujícími analogiemi, které při věnování bližší pozornosti v konfrontaci s realitou neobstojí. 50 Jestli však tuto pozornost věnujeme, nebo si tuto možnost neuvědomíme a přenecháme tak volné pole působnosti emocím a naší intuici (viz. 1.1.4 Reprezentace), záleží na každém z nás.

1.2.3 Zisk vs. ztráta Na začátku 80. let ukázal výzkum profesorů Amose Tverskyho a Daniela Kahnemana, že člověk projevuje větší ochotu riskovat v situacích, které představují potenciální ztrátu, než v situacích, které přinášejí potenciální zisk. Co však vzbudilo ještě větší pozornost, bylo zjištění, že toto ponětí zisku a ztráty může být relativní. Vše, co tuto relativitu může zapříčinit, je přitom nepatrný rozdíl ve verbální formulaci téže situace. Kahneman uvádí následující experimentální příklady:51 „Dostali jste darem $1000 a byli jste požádáni o to zvolit si jednu z nabídek: 50% pravděpodobnosti, že získáte $1000, nebo jistý zisk $500.“ „Dostali jste darem $2000 a byli jste požádáni o to zvolit si jednu z nabídek: 50% pravděpodobnosti, že ztratíte $1000, nebo jistá ztráta $500.“ S poukazem na teorii očekávaného užitku jsou oba výše uvedené příklady identické. Přesto dává převážná většina lidí v prvním příkladu přednost jistému zisku. V druhém příkladu je tomu pak přesně naopak a většina lidí dává přednost riziku. Tato skutečnost vychází z několika principů lidské kognice. Pro účely této práce postačí uvést dva: (1) Kognitivní ohodnocení nevzniká ve vztahu k absolutním částkám, nýbrž v relaci k neutrálnímu referenčnímu bodu a (2) evolučně prospěšnější nepříjemný pocit ze ztráty je silnější, než pocit uspokojení ze zisku. Abychom se tak v souladu s těmito principy vyhnuli

50

např. Pinker, S.; The stuff of thought: language as a window into human nature. New York: Viking,

2007, 1.vyd., s. 261 51

Kahneman, D.; Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux, 2011, 1.vyd., s. 269

38

nepříjemným pocitům z relativní ztráty, jsme připraveni jednat i za cenu podstoupení rizika.52 S přihlédnutím k politické komunikaci má tato skutečnost spíše okrajový význam. Přesto nám kromě ukázky další z podob emoce vyvolávajících řečnických prostředků nabízí jedno z možných vysvětlení toho, proč jsme tak často svědky negativních politických sdělení, které jsou formulovány jako ztráta.

1.2.4 My vs. oni Jedna z hluboce zakořeněných tendencí lidských bytostí je rozdělovat ostatní na příslušníky stejné skupiny, tzv „ingroups“, a na ty, kteří stojí vně této skupiny, tzv. „outgroups“. Běžně střetávanými skupinami jsou rodina, kultura, nebo rasa. Existuje však také celá řada náhodně vznikajících skupin, které postrádají jakoukoli jinou vazbu, než označení. Členství ve stejné skupině, jakkoli je toto bezpředmětné, vede k identifikaci s touto skupinou, což s sebou nese riziko zkreslení. Toto zkreslení se projevuje favorizací a nepřiměřenou hrdostí ve vztahu k vlastní skupině a předsudky a diskriminací ve vztahu k ostatním skupinám. 53 Doprovodnými emocemi jsou na tomto místě pocit důvěry a nedůvěry. Ve spojitosti s verbální komunikací poté existuje několik řečnických prostředků, které tuto tendenci podněcují. Nejmarkantnější z nich jsou pronomina. První osoba množného čísla: my, náš, jeden z nás, etc., tak kromě svého významu plurality komunikuje důvěru a hrdost ze sounáležitosti. Naproti tomu stojí třetí osoba množného čísla: oni, jejich, jeden z nich, etc., která ve své nejextrémnější podobě evokuje konotace bezejmenných entit, které nepřemýšlí a necítí jako my. Vůči kterým máme všechno právo pociťovat strach, nedůvěru a zlost.

1.2.5 Strašení budoucností Třebaže již byl tomuto řečnickému prostředku věnován prostor ve dvou předešlých kapitolách (viz. 1.1.2.2 Argumentace ad metum a 1.1.4 Reprezentace), tento výčet by bez něj 52


53

Tajfel, H.; Turner, J. C.; The Social Identity Theory of Intergroup Behavior. publikované v knize:

Worchel, S.; Austin, L. W.; Psychology of Intergroup Relations. Chicago: Nelson-Hall, 1986, 1.vyd., s. 13

39

nemohl být kompletní. Strašení budoucností je oblíbeným politickým nástrojem, při němž se politici dopouštějí mnoha logických klamů, mezi nimiž jsou mimo jiné k nalezení klam neúplného důkazu, šikmá plocha a falešné dilema.* Strašení budoucností se obyčejně vyznačuje dvěma komponenty: hrozbou a doporučením. 54 První zdůrazňuje (1) závažnost nebezpečí ohrožujícího posluchačovy přání a potřeby a (2) náchylnost posluchače tomuto nebezpečí podlehnout. Druhá zdůrazňuje (3) efektivnost doporučení ve schopnosti hrozbu eliminovat a (4) posluchačovu schopnost dokázat se zachovat v souladu s doporučením, či způsobem, který by toto doporučení uvedl v činnost. Za model vysvětlující účinnost hrozby nám poslouží model protektivní motivace55. Ten předpokládá, že motivace chránit se před nebezpečím hrozby je pozitivní funkcí právě oněch čtyř výše uvedených skutečností. Strach však vnímání těchto skutečností zkresluje a automaticky vyvolává reakci, která motivaci se chránit dále umocňuje. Účinnost tohoto řečnického prostředku je však také adaptivní. Dochází-li k nadměrnému strašení, potom jeho účinnost klesá. Strašení budoucností se zdaleka neomezuje pouze na politickou scénu. Rovněž tak se ho hojně využívá na poli marketingu. Tam je ekvivalent tohoto řečnického prostředku znám pod akronymem FUD**.

1.2.6 Doslov Jak již po staletí píší básníci, bez emocí existuje jen málo důvodů pro to být naživu. Přesto, těšit se z emocí a přijímat na jejich základě sdělení jako pravdivá a správná jsou dvě činnosti, které není radno směšovat. Emoce nás na rozdíl od kritického zhodnocení argumentů k pravdě nedovedou a jako morální kompas jsou jenom velice nespolehlivé. Jsou-li naše uvědomělé hodnoty např. vlastní užitek, pocit štěstí a blaho, pak nám může přijetí jedině takových sdělení, které tyto hodnoty zrcadlí, dopomoci k jejich maximalizaci. Takové přijetí musí být vědomé a kritické. Jedině tehdy, pokud si nejsme vědomi toho, že máme na základě

*

Za příklad by mohly být považovány mnohé řečnické projevy Ala Gora v boji s globálním

oteplováním. 54

Mongeau, P. A.; Another Look at Fear-Arousing Persuasive Appeals. publikované v knize: Allen, M.;

Preiss, R. W.; Persuasion: advances through meta-analysis. Cresskill: Hampton Press, 1998, 1.vyd., s. 57 55

Mongeau, P. A.; Another Look at Fear-Arousing Persuasive Appeals. publikované v knize: Allen, M.;

Preiss, R. W.; Persuasion: advances through meta-analysis. Cresskill: Hampton Press, 1998, 1.vyd., s. 54 **

Strach, nejistota a pochyby

40

pravdivého a správného jednat, je možné patos sledující závěry logosu považovat za přijatelnou součást přesvědčování. S tím je však potřeba mít na paměti následující: Čím je komunikace bohatší o patos, tím je chudší o logos, čím je chudší o logos, tím méně možností máme, abychom poznali, co je pravdivé a správné.

41

“Ten, kdo seje zdvořilost, sklízí přátelství. Ten, kdo seje laskavost, sklízí lásku.“ Svatý Basileios z Kaisareie

1.3 Étos Na rozdíl od logosu a patosu nepojednává v této práci étos o přesvědčování, ale o verbální slušnosti samotné. Vztah s přesvědčováním přesto existuje. Takovýto vztah představuje například očekávání, že slušnost bude v kultivované společnosti vytvářet rámec, v němž bude k přesvědčování docházet. Verbální slušnost je mnohem více než jen prosté „prosím“, „děkuji“ a „omlouvám se“, jak by se mnozí mohli domnívat. Spočívá ve výběru adekvátních jazykových prostředků a strategií v závislosti na situaci a na vztahu mezi mluvčím a adresátem, výběru, jehož výsledkem by mohla být konfliktuprostá komunikace. Komunikace, v jejímž průběhu se jak mluvčí, tak adresát cítí dobře. Verbální slušnost je do značné míry považována za praktickou aplikaci dobrých mravů a etikety, které jsou konvencemi sdílenými v rámci jednotlivých kultur. Ruku v ruce s tím potom platí, kolik rozdílů se nachází mezi kulturami, tolik rozdílů se nachází mezi projevy slušnosti. Přestože tak slušnost vykazuje značnou diverzitu, antropologické teorie, které se od poloviny 20. století začaly rodit, za slušností spatřovaly univerzální princip. Podle mnohých z nich je tímto principem snaha předejít ohrožení tváře druhého, potažmo snaha tuto tvář ještě vylepšit. * V současné době za nejpřijímanější platí teorií slušnosti vypracovaná britskými antropology Penelopou Brownovou a Stephenem Levinsonem. Podle Brownové a Levinsona rozlišujeme dvojí tvář - pozitivní a negativní. Pozitivní tvář se projevuje potřebou pozitivního self-image, potřebou rozeznání sociálního statusu a potřebou sounáležitosti s druhými. Negativní tvář se projevuje touhou po volnosti a svobodě projevu a touhou nebýt druhým k ničemu nucen.56 Tyto dvě komplementární části tváře byly několika jinými autory označeny také jako sounáležitost a ohled.57

*

Tváří zde rozumíme pozitivní sebehodnocení a sebeprojekce, které si člověk pro sebe nárokuje, a to

při vzájemné interakci s ostatními účastníky komunikace. Její význam přetrvává i v moderní společnosti a bude přetrvávat až do té doby, dokud budou existovat lidé, u nichž bude tvář spojena s emocemi, a pro něž bude její zachování představovat důležitou hodnotu. 56

Hirschová, M.: Pragmatika v češtině. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, 1.vyd., s. 172

57

Scollon, S. B. K.; Scollon, R.; Intercultural communication: a discourse approach. Oxford: Wiley-

Blackwell, 2001, 2.vyd, s. 47

42

Při vedení verbální komunikace se často dostáváme do situací, kdy je tvář vlastní a tvář druhého nevyhnutelně ohrožena. Negativní tvář může být ohrožena zdráhavým slibem, pokud jde o tvář vlastní, a požadavky, pokud jde o tvář druhého. Pozitivní tvář potom analogicky může být ohrožena omluvami a kritikou. Slušností se zde rozumí taková volba distancujících a zjemňujících lexikálních a morfologických prostředků, které toto ohrožení zmírňují. Uvedené prostředky jsou specifické jednotlivým jazykům a kulturám. V evropských jazykových skupinách to jsou například jazykové hedge, tázací dovětky* a zdvořilostní oslovení. Podle Brownové a Levinsona si přitom můžeme zvolit jednu z jimi navržených a pojmenovaných komunikačních strategií, jakými jsou pozitivní zdvořilost **, negativní zdvořilost *** a nepřímé vyjadřování****. Teorie slušnosti Brownové a Levinsona se ve všech západních kulturách jeví univerzálně platná. Ve východních kulturách však její platnost doznává několika trhlin. Příkladem si můžeme uvést japonskou kulturu. V této kultuře je verbální slušnost sociální konvencí, která neplyne tolik z obavy o tvář druhého, jako spíše z rozeznání role, kterou jedinec ve společnosti zaujímá.

1.3.1 Zdvořilostní pravidla V minulosti se v pragmatických kruzích věřilo, že efektivní komunikace se musí řídit jediným principem - Griceho kooperačními pravidly (viz 1.1.3 Konverzační pravidla). V období následujícím po jejich uveřejnění však mnoho lingvistů vystoupilo s námitkou, že tyto pravidla nemohou být kompletní. Poukazovali přitom na skutečnost, že pokud bychom naše výpovědi vyjadřovali způsobem odrážejícím pouze zákonitosti racionální komunikace, často

*

např.: „není-liž pravda?“, „n'est-ce pas?“, „nicht wahr?“, etc.

**

Formulace usilující o zmírnění ohrožení pozitivní tváře adresáta. Jedná se například o ocenění

posilující adresátovu tvář, souhlasení a vyjádření sympatií. ***

Formulace usilující o zmírnění ohrožení negativní tváře adresáta, zdůrazňující autonomii adresáta a

respekt k tomu, co si přeje. Mezi lingvistickými prostředky, které slouží tomuto účelu, nalezneme omluvy, kondicionály a trpný rod bez činitele. ****

Formulace účelně a záměrně mnohoznačné a neadresné, které zastupují vyjádření ohrožující tvář.

Jejich podstata je naplněna jen tehdy, pokud se je adresát ve smyslu zastoupených vyjádření rozhodne interpretovat.

43

bychom tím ohrožovali tvář druhých. Ke Griceho kooperačním pravidlům tak přibyl ještě jeden princip. Tím se stalo šest zdvořilostních pravidel, vypracovaných britským profesorem lingvistiky Geoffrey Leechem. První z těchto pravidel je pravidlo ohleduplnosti. Toto pravidlo je vyjádřené dvojicí maxim: „(1) Minimalizuj náklady pro druhého a (2) maximalizuj prospěch pro druhého“. Druhým je pravidlo velkorysosti, jehož maximy zní: „(1) Minimalizuj svůj prospěch a (2) maximalizuj svoje náklady.“ Třetím je pravidlo ocenění, vyjádřené v maximách: „(1) Minimalizuj neschvalování a kritiku druhého a (2) maximalizuj chválu druhého.“ Poslední tři pravidla již do komunikace vstupují jen okrajově. Jsou jimi pravidlo skromnosti s maximami: „(1) Minimalizuj sebechválu a (2) maximalizuj sebekritiku,“ pravidlo shody s maximami: „(1) Minimalizuj neshodu mezi sebou a druhým a (2) maximalizuj shodu mezi sebou a druhým,“ a pravidlo sympatie s maximami: „(1) Minimalizuj antipatie mezi sebou a druhým a (2) maximalizuj sympatie mezi sebou a druhým“. Zdvořilostní pravidla jsou považována za komplementy ke kooperačním pravidlům. Nadto se však tyto pravidla mohou navzájem porušovat, přičemž porušení jedněch pravidel bývá motivováno pravidly druhými. V dnešní době se můžeme setkat s názorem, že zdvořilostní pravidla by měla být nadřazována nad kooperační pravidla. Zastánci tohoto názoru přitom argumentují tím, že bez vzájemné zdvořilosti účastníků komunikace dochází k selhání této komunikace. Následkem toho ke kooperaci nemůže vůbec dojít.

1.3.2 Nezdvořilost Na rozdíl od slušnosti ponechávají analytici politického diskursu tento její protiklad takřka bez povšimnutí. Přitom je to nezdvořilost, spíše než slušnost, které se můžeme v politické komunikaci nadít. Navzdory jejímu všeobecnému rozšíření se však jen hrstka demokratických systémů rozhodla přistoupit k zavedení institutu neparlamentního jazyka, který by pomohl verbální nezdvořilost z politické komunikace vymýtit.* K vysvětlení podstaty nezdvořilosti nám pomůže její dělení. Vědomou nezdvořilost lze rozdělit do tří kategorií: (1) Nezdvořilosti způsobené nedostatkem emocionální sebekontroly, (2) strategické *

Příkladem, kde je takovýto institut zaveden, můžeme uvést Parlament Spojeného království. Jeho

členové jsou povinováni se zdržet osobních urážek, vulgarismů, nařčení ze zneužití návykových látek, obvinění z nečestných motivů, apod.

44

nezdvořilosti a (3) ironické nezdvořilosti. 58 Z uvedených kategorií to je především druhá jmenovaná, jež vstupuje do politické komunikace. Strategickou nezdvořilost si na tomto místě můžeme definovat jako úmyslnou komunikační strategii, která porušuje sociální normu a ohrožuje tvář druhého s cílem dosáhnout určitého výsledku. V lepším případě je tímto kýženým výsledkem zvýšená zapamatovatelnost sdělení. Ve většině případů je však tímto výsledkem potupení adresáta v očích posluchačů. Zvolenými prostředky bývají urážky a obvinění. Takovéto potupení může s odstupem času přerůst v předsudky. Fenomén, který takovýto vývoj předpokládá, se jmenuje efekt spáče. Efekt spáče nám na tomto místě říká, že vliv urážky a obvinění se neprojeví ihned, ale až po určité době. S postupem času přitom posluchač zapomíná, co bylo zdrojem a motivem informace a zůstává pouze informace samotná. To způsobuje, že se jeho důvěra v pravdivost propozice urážky a obvinění zvyšuje.59 Vedle urážek a obviňování se dále za běžné projevy strategické nezdvořilosti považují skákání do řeči a zesměšňování. Uchýlit se ke strategické nezdvořilosti, ať už se jedná o urážky, obviňování či zesměšňování, však není bez rizika. Politický představitel, který tak učiní, se v závislosti na politické kultuře vystavuje několika nebezpečím. Mezi těmito nebezpečími si zmíníme alespoň dvě: (1) Bumerangový efekt známý především v souvislosti s negativní politickou kampaní a (2) syndrom oběti, čili lítost pociťovaná vůči napadenému, která vede k jeho podvědomé obraně. Na závěr si na tomto místě dovolím osobní soud: Nezdvořilost do politické komunikace nepatří. Politická komunikace využívající ve svém repertoáru strategickou nezdvořilost, stejně jako ta, která využívá patos, logické klamy či selektivní výběr informací, je tím více znepokojující, že je tato často vážně myšleným produktem profesionálních spin doktorů, kteří se nezdráhají zneužívat lidských slabostí k tomu, aby přesvědčili veřejné mínění. Přitom zapomínají, že ve vzkvétající demokracii to nejsou lidské slabosti, nýbrž pravda a správnost, které jediné mají nárok na to, aby nás přesvědčily.

58

Ilie, C.; Insulting as (un)parliamentary practice in the British and Swedish parliaments: A rhetorical

approach. publikované v knize: Bayley, P.; Cross-cultural perspectives on parliamentary discourse. Amsterdam: John Benjamins Publishing Copany, 2004, 1.vyd., s.52 59

Koukolík, F.; Drtilová, J.; Vzpoura deprivantů: nestvůry, nástroje, obrana. Praha: Galén, 2008, 2.

vyd., s. 118

45

1.4 Kulturní charakteristiky Podíváme-li se na politickou komunikaci napříč národy, podle očekávání zjistíme, že se v ní zastoupení logosu, patosu a étosu v závislosti na jednotlivých národech různí. Ve srovnatelných

politických

systémech

tuto

různorodost

vysvětlujeme

kulturními

charakteristikami, které jsou vlastní tomu kterému národu. Kulturu zde chápeme v širším pojetí, a to jako systém artefaktů, sociokulturních pravidel a idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti. Setkat se lze také s mnohými jinými výstižnými označeními. Jedním takovým je kolektivní programování myslí, které odlišuje příslušníky jedné společnosti od příslušníků jiné společnosti. Její vztah s řečí je oboustranný. Řeč kulturu reflektuje, a zároveň posiluje, a to prostřednictvím řady konvencí, jakými jsou například humor, tabu a již zmiňovaná zdvořilost. Pro bližší charakteristiku a rozlišení jednotlivých kultur bylo vypracováno několik systémů. Jeden z nejznámějších představuje systém pěti kulturních dimenzí nizozemského antropologa Geerta Hofstede. Těmito univerzálními dimenzemi jsou vzdálenost moci, individualismus, maskulinita, vyhýbání se nejistotě a dlouhodobá orientace. Jejich charakteristickým rysem jsou bipolarita a měřitelnost na stupnici sta bodů. (1) Dimenze vzdálenosti moci pojednává o vztahu k autoritě a měří „rozsah, v němž méně mocní členové institucí a organizací v dané zemi předpokládají a přijímají skutečnost, že moc je rozdělována nerovně.“ 60 Čím výše na stupnici se vzdálenost moci nachází, tím hlubší přijetí nerovnosti je možné očekávat. Jeden ze skrytějších projevů vzdálenosti moci se vztahuje k politickému uspořádání. Je jím polarizace politické scény v kulturách s větší vzdáleností moci. 61 Přitom se dá předpokládat, že větší polarizace politické scény vede ke konfliktnější podobě politické komunikace. (2) Dimenze individualismu vyjadřuje, v jaké míře lidé v dané kultuře jednají jako nezávislí jednotlivci, či naopak jako členové sociálních skupin. Kultura je tím více individualistická a méně kolektivistická, čím více bodů na stupnici dosahuje. Přitom platí, že čím více bude kultura individualistická, tím pravděpodobněji se bude vyznačovat slabší kontextuální komunikací. (3) Dimenze maskulinity třídí kultury podle převládajících hodnot. 60

Hofstede, G.; Kultury a organizace: Software mysli. Praha: Filosofická fakulta Univerzity Karlovy,

1999, 1.vyd., s. 45 61


1999, 1.vyd., s. 55

46

Maskulinní hodnoty reprezentují asertivita, hrdinství, výkon, úspěch a soutěživost. Naopak feminní hodnoty reprezentují kvalita života, mezilidské vztahy a solidarita. V závislosti na převládajících hodnotách odtud pro politickou komunikaci vyplývá několik závěrů. Třeba ten, že v zemích s maskulinní kulturou se komunikace stává přímočařejší. (4) Dimenze vyhýbání se nejistotě udává míru, v jaké jsou lidé v jednotlivých kulturách ochotni tolerovat nejistotu a v jaké mají potřebu předcházet a zabraňovat situacím, které nejistotu vyvolávají. S postupem po stupnici výše tato ochota klesá. Vysoký stupeň vyhýbání se nejistotě má potom podle Hofstedeho za následek expresivnější a emocionálnější komunikaci. 62 (5) Z Hofstedeho pozdějšího výzkumu byla dodatečně přidána ještě dimenze pátá - dlouhodobá orientace. Ta vyjadřuje míru, v jaké lidé pěstují cnosti zaměřené na budoucí odměny spíše než na okamžité výsledky. Z výše uvedeného se lze právem domnívat, že politická komunikace má hodně co dočinění s rozmanitostí kulturních dimenzí. Chceme-li potom takovéto komunikaci porozumět, je na místě, abychom se s hodnotami kulturních dimenzí seznámili. Následující tabulka proto podává přehled hodnot pěti kulturních dimenzí, jichž námi dvě sledované země dosahují. Pro srovnání jsou rovněž uvedeny hodnoty, jichž nabývá Česká republika.

Tabulka 1

VM*

In**

Ma***

VN****

DO*****

Česká republika

57

58

57

74

13

Spolková republika Německo

35

67

66

65

31

Spojené království

35

89

66

35

25

Zdroj: Hofstede, G.; Cultural Dimensions (2005) URL: www.geert-hofstede.com/hofstede_dimensions.php, [cit. 2011-12-2].

62


1999, 1.vyd., s. 134 *

Vzdálenost moci

**

Individualismus

***

Maskulinita

****

Vyhýbání se nejistotě

*****

Dlouhodobá orientace

47

2 Metodická část Metodická část specifikuje sledované řečnické prvky, vymezuje sledovanou politickou komunikaci a definuje metodu sběru a vyhodnocení dat tak, aby bylo možné spolehlivě ověřit či vyvrátit dvojici výchozích hypotéz: (1) S blížícím se koncem politického cyklu se výskyt patosu zvyšuje, čemuž se děje na úkor logosu, jehož výskyt se naopak snižuje a (2) s blížícím se koncem politického cyklu se výskyt étosu snižuje. Pro postihnutí těchto dějů jsou vytvořeny dva poměrové ukazatele. Prvním je podíl výskytu patosu a výskytu logosu. Druhým je podíl výskytu étosu a doby jednání. Tyto ukazatele představují endogenní proměnné. Exogenní proměnnou v obou případech představuje uplynulé období politického cyklu. Tato práce si pro přijetí hypotéz stanovuje dvě podmínky. První podmínkou je soulad s předpokladem kladného směru působení exogenní proměnné v případě první hypotézy a záporného směru působení exogenní proměnné v případě druhé hypotézy. Její parametr je zde odhadován běžnou metodou nejmenších čtverců. Přitom je vybrán lineární regresní model. Druhou podmínkou je statistická významnost exogenní proměnné. Její vypočítaná p-hodnota nám ukáže, nakolik je možné uplynulým obdobím politického cyklu vysvětlovat endogenní proměnnou. Hladina významnosti je stanovena na 10 %. K dosažení stanoveného cíle je v první řadě zapotřebí definovat kritéria hodnocení výskytu logosu, patosu a étosu. K účelu hodnocení tohoto výskytu je zvolen soubor vybraných řečnických prvků, které nám byly představeny ve třech kapitolách teoretické části. Jako doklad logosu jsou zvoleny preskriptivní argumenty s explicitně vyjádřenými přijatelnými a závěru relevantními premisami. Jako doklad patosu jsou zvoleny emocionálně nabité vyjádření. Tyto jsou evidovány pod podmínkou, že existuje netriviální závěr, o němž tyto vyjádření přesvědčují. Jako doklad étosu jsou zvoleny komunikační strategie pozitivní zdvořilosti, které jsou namířeny vůči opozičnímu politickému představiteli. Poté, co jsme definovali kritéria hodnocení, je v druhé řadě zapotřebí vymezit sledovaný časový rámec. Tímto rámcem se stávají probíhající politické cykly. Přednost jim je dána z důvodů snahy zachovat práci co nejvíce aktuální. V rámci politického cyklu je pozornost věnována výběru měsíců, které zastupují jednu z deseti částí, na něž jsou pro účely této práce probíhající politické cykly rozděleny. Přitom je potřeba zohlednit několik odlišností. Sledované rámce politických cyklů se především liší ve dvou důležitých aspektech.

48

Prvním z těchto aspektů je doba trvání politického cyklu. Ve Spolkové republice Německo tato doba činí čtyři roky. Ve Spojeném království tato doba činí pět let. Druhým z těchto aspektů je časový okamžik začátku a konce politického cyklu. S přihlédnutím k těmto aspektům bylo pro každou zemi vybráno pět sledovaných měsíců. Na závěr byl do výběru zařazen jeden měsíc poslední části předchozího politického cyklu, který zde aproximuje podobu politické komunikace dosud neproběhlé poslední části probíhajícího politického cyklu. Konečný přehled vybraných měsíců znázorňuje následující tabulka. Počet sledovaných dnů v jednotlivých měsících je sjednocen na největším společném jmenovateli řádných jednacích dnů obou komor parlamentu. Tento společný jmenovatel činí dva dny.

Tabulka 2

Spolková republika Německo

Spojené království

Volby

27. září 2009

6. května 2010

1 2 3 4 5 6, 7, 8, 9 10

listopad 09 březen 10 červenec 10 prosinec 10 duben 11 Ø červenec 09

květen 10 říjen 10 březen 11 září 11 únor 12 Ø březen 10

V poslední řadě nám zbývá vymezit samotný předmět analýzy - politickou komunikaci. Jak je již avizováno v úvodní kapitole, sledovaná politická komunikace je zde omezena na parlamentní diskurs dvou vybraných komor parlamentu. Těmito komorami jsou Spolkový sněm Spolkové republiky Německo - Bundestag a Dolní sněmovna Spojeného království - House of Commons. Každá z komor spravuje veřejný archiv stenografických a audiovizuálních záznamů svých zasedání. Politická komunikace je zde původní a nezkreslená. Nedochází ani k bulvarizaci, ani k povyšování bezvýznamnosti na informaci, jak tomu často činí zprostředkovávající masmédia.63

63

Müller, K.; Politická sociologie. Praha: Portál, 2008, 1.vyd., s. 141

49

3 Praktická část Tato část představuje chronologickou analýzu politické komunikace na půdě Spolkového sněmu - Bundestag (Spolková republika Německo) a Dolní sněmovny - House of Commons (Spojené království Velké Británie a Severního Irska). Uvedené citáty jsou vybrány jako nejlepší příklady sledovaných řečnických prvků z dané části politického cyklu. Ke každému z nich je přiřazena kategorie, do níž náleží, datum, jméno a příjmení řečníka s uvedením funkce a politické příslušnosti. Konec kapitol následně předkládá konečné výsledky provedených analýz.

3.1 Spolková republika Německo

Listopad 2009 Zasedání Spolkového sněmu ze dnů 10. a 11. listopadu v celkové době trvání 20 hodin. Ústní jednání sestávalo ze tří žádostí skupin poslanců a prohlášení.

50 40 30 20 10 0

Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklady: „Schuldenpolitik im Blindflug, Schwächung der Schwachen, Stärkung der ohnehin Starken,

Entsolidarisierung

gegeneinander,

Ausbluten

beim der

Gesundheitssystem,

Kommunen,

aber

50

Ausspielen

eben

der

gleichzeitig

Regionen vollmundige

Steuersenkungen auf Pump.“ [...] „Frau Merkel und Herr Westerwelle, diese Operation „Täuschen, Tricksen, Vernebeln“ wird scheitern. Sie muss scheitern. Wir werden dabei helfen. Das versprechen wir Ihnen.“ (závěr: Měli bychom odmítnout hospodářskou politiku koalice CDU/CSU a FDP) Patos. 10. listopadu. Frank-Walter Steinmeier. Poslanec a stranický předseda. SPD „Herr Minister Röttgen, ich habe mir ganz in Ruhe Ihre Rede angehört. Ich muss sagen: Sie war sehr nachdenklich. Von den Zielen her hat sie mir gut gefallen. 2-Grad-Ziel, Nachhaltigkeit, Erhalt der Artenvielfalt, das sind Ziele, die wir unterstützen werden. Ich mache jetzt etwas, was vielleicht ungewöhnlich ist: Ich wünsche Ihnen für die Erreichung dieser Ziele viel Erfolg. Wenn Sie das anstreben, werden wir Sie dabei unterstützen.“ Étos. 11. listopadu. Bärbel Höhn. Poslankyně. Bündnis 90/Die Grünen

Březen 2010 Zasedání Spolkového sněmu ze dnů 3. a 4. března v celkové době trvání 17 hodin. Ústní jednání sestávalo z osmnácti žádostí skupin poslanců, jednoho doporučení výboru, prohlášení a interpelací vlády.

50 40 30 20 10 0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklad: „Bürokratie kostet Zeit, und Bürokratie kostet Geld. Es kostet Zeit und Geld für die Bürgerinnen und Bürger, aber es kostet auch Zeit für die Unternehmerinnen und Unternehmer und natürlich auch für die öffentliche Verwaltung selbst. Wir wissen alle:

51

Unnötige Formalien bremsen jegliche wirtschaftliche Betätigung.“ [...] „Daher müssen wir sukzessive bestehende Innovationspotenziale für eine bessere Verwaltung nutzen. Genau das ist das Anliegen von ELENA.“ (implicitní závěr: Měli bychom dál pokračovat v zavádění elektronického

podávání

žádostí

a

zpracování

dat

-

ELENA)

[...]

„Für

die

Bescheinigungsarten, die in das ELENA - Verfahren einbezogen werden, ergibt sich nach Schätzungen des Normenkontrollrates eine Entlastung für die Unternehmen von rund 85 Millionen Euro.“ [...] „Neben dem Wegfall von Archivierungspflichten für Unternehmen profitieren auch Behörden sowie Bürgerinnen und Bürger von dem ELENA - Gesetz. Die Bürger

profitieren

durch

eine

schnellere

und

diskretere

Abwicklung

von

Sozialleistungsverfahren ohne unnötige Wartezeiten. Die Behörden können Anträge durchgängig elektronisch effizient bearbeiten und dadurch Übertragungsfehler vermeiden. Ein gut gemachter elektronischer Entgeltnachweis kann also einen Beitrag zur Entbürokratisierung leisten, Bürokratiekosten senken, Verwaltungsverfahren vereinfachen und so allen Beteiligten nutzen.“ [...] „Obwohl es ausschließlich Daten sind, die schon heute in Papierform erfasst werden, soll der ELENA - Beirat noch einmal alle zu erhebenden Daten auf ihre zwingende Notwendigkeit hin überprüfen.“ [...] „Mir ist durchaus bewusst, dass es infolge zahlreicher Fälle von Datenmissbrauch zu einer tiefen Verunsicherung in der Bevölkerung in Bezug auf das Speichern von Daten gekommen ist. Deshalb möchte ich heute ausdrücklich betonen, dass das ELENA - Verfahren die höchsten Datensicherheitsstandards erfüllt. Das gilt sowohl für die Verschlüsselung der Daten als auch für die Möglichkeit des Abrufs, denn für das ELENA - Verfahren gelten die Bestimmungen zum Sozialdatenschutz des Sozialgesetzbuches und weitere im Gesetz festgelegte Schutzrechte.“ Logos. 4. března. Kai Wegner. Poslanec. CDU/CSU

Červenec 2010 Zasedání Spolkového sněmu ze dnů 2. a 9. července v celkové době trvání 9 hodin. Ústní jednání sestávalo ze sedmi žádostí skupin poslanců, čtyř doporučení výborů, projednávání tří návrhů zákona a prohlášení.

52

50 40 30 20 10 0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklady: „In diesem Sommer habe ich in Ankara eine Frau begleitet. Sie hat ein minderjähriges Kind. Dieses Kind stand in der Nacht auf und schrie nach dem Papa. Der Papa will eine Familienzusammenführung, die Mama auch. Die Mama ist langsam am Ende ihrer psychischen Kraft. Diese Fälle gibt es auch.“ (implicitní závěr: Měli bychom upustit od povinnosti prokázat se schopností dorozumění se v německém jazyce, která ja před vstupem do země uložena partnerům tureckých imigrantů) Patos. 2. července. Memet Kilic. Poslanec. Bündnis 90/Die Grünen „Zunächst einmal will ich mit einem Lob für den besten Teil dieses Gesetzes einsteigen, mit dem ich, ehrlich gesagt, nicht gerechnet hatte. Das verbinde ich mit einem persönlichen Dank an Sie, Herr Zöller. Die Unabhängige Patientenberatung ist in einer Art und Weise im Gesetz verankert, wie ich es bei meiner letzten Plenumsrede zu diesem Thema nicht für möglich gehalten hätte. Sie haben sich durchgesetzt. Dafür muss man ein anerkennendes Wort haben. Mein Dank gilt auch im Namen meiner gesamten Fraktion.“ Étos. 9. července. Karl Lauterbach. Poslanec. SPD

Prosinec 2010 Zasedání Spolkového sněmu ze dnů 1. a 16. prosince v celkové době trvání 19 hodin. Ústní jednání sestávalo z desíti žádostí skupin poslanců, tří doporučení výborů, projednávání pěti návrhů zákona, prohlášení a interpelací vlády.

53

50 40 30 20 10 0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklady: Zu Beginn dieser Sitzung habe ich die hochvergnügliche Aufgabe, dem Kollegen Heinz Riesenhuber zu seinem heutigen 75. Geburtstag zu gratulieren. Ich wünsche Ihnen im Namen des Hauses alles Gute. Natürlich wünschen wir uns alle, dass Sie uns weiterhin so interessante und vergnügliche Reden halten; das ist in diesem Hause wahrlich nicht selbstverständlich. Étos. 1. prosince. Wolfgang Thierse. Viceprezident Spolkového sněmu. SPD „Einen allgemeinen und flächendeckenden gesetzlichen Mindestlohn haben wir im Wesentlichen aus drei Gründen abgelehnt: Erstens besteht die Befürchtung, damit könnten Arbeitsplätze verloren gehen. Hierzu gibt es Untersuchungen, die ich vor einiger Zeit im Deutschen Bundestag zitiert habe.“ (18. Hauptgutachten der Monopolkommission pozn. aut.) [...] „Das zweite Argument ist, dass die Lohnfindung die Tarifpartner doch unter sich ausmachen sollten. Hier gilt es kritisch anzumerken: Wir haben nicht mehr die große Bindungskraft der Gewerkschaften und Arbeitgeberverbände, die in anderen Ländern ohne Mindestlohn selbstverständlich ist.“ [...] „Das dritte Argument ist, der Mindestlohn sei nicht flexibel genug, weder für Branchen noch für Regionen. Das halte ich für ein schwerwiegendes Argument. Die Lebenshaltungskosten unterscheiden sich in den Regionen deutlich. Mit welcher Begründung können wir dann durch einen einheitlichen gesetzlichen Mindestlohn mit Blick auf die Lebenshaltungskosten einige besser-, andere schlechterstellen? Wie kann ein einheitlicher

gesetzlicher

Mindestlohn

die

Bedürfnisse

unterschiedlicher

Branchen

befriedigen?“ (závěr: Musíme odmítnout zavedení jednotné minimální mzdy) Logos. 16. prosince. Matthias Zimmer. Poslanec. CDU/CSU

54

Duben 2011 Zasedání Spolkového sněmu ze dnů 7. a 8. dubna v celkové době trvání 19 hodin. Ústní jednání sestávalo ze sedmnácti žádostí skupin poslanců, osmi doporučení výborů, projednávání osmi návrhů zákona a prohlášení,

50 40 30 20 10 0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklady: „In Deutschland beträgt die Entgeltungleichheit 23 Prozent.“ [...] „Die erste Ursache ist der Grad der Qualifikation von Frauen. Glücklicherweise sind die jungen Frauen heute in der Regel genauso gut qualifiziert wie die Männer, aber noch gibt es Unterschiede. Niedrigere Qualifikation führt selbstverständlich zu niedrigeren Löhnen. Problematisch ist auch die Art der Qualifikation, die Berufswahl. Mädchen entscheiden sich häufig für schlecht bezahlte Dienstleistungsberufe. Zu selten wählen sie technische und mathematischnaturwissenschaftliche Ausbildungsgänge und Studienfächer. Aber genau die lassen relativ hohe Löhne erwarten. Die Konsequenz: Wir haben zwar viele sehr gut ausgebildete Frauen mit im Schnitt besseren Abschlüssen als die Männer. Im Geldbeutel macht sich das aber leider fast nie bemerkbar. Ein weiterer Grund ist die Position im Unternehmen. Wir wissen: Nur selten besetzen Frauen die hohen, gut bezahlten Positionen; nur selten sind Frauen in Führungspositionen.“ [...] „Ein weiterer Grund für die Lohnlücke liegt im Lebensverlauf vieler Frauen: Schwangerschaft, Erziehungszeit und Pflegezeiten. Bei Frauen findet man mehr Brüche im beruflichen Lebensverlauf und mehr Erwerbsunterbrechungen. Das verhindert eine Karriere und ein kontinuierliches Aufsteigen in höhere Gehaltsklassen. Besonders verantwortlich für den Einkommensknick ist die hohe Teilzeitquote. Frauen arbeiten überdurchschnittlich oft, etwa zu 35 Prozent, in einem Teilzeitjob, bei den Männern sind es gerade einmal 5 Prozent. Entsprechend geringer ist das Einkommen bei Frauen.“ [...] 55

„Rechnet man diese Faktoren heraus, so gelangt man zu einer Lohnlücke von 6 bis 10 Prozent. Versucht man, diese 6 bis 10 Prozent zu erklären, dann wird es noch schwieriger, denn dann kommt man in den subjektiven Bereich. Zwei Gründe kann man ausmachen. Erstens ist es eine Mentalitätsfrage. Studien haben ergeben, dass Frauen bei Gehaltsverhandlungen bescheidener sind als ihre männlichen Kollegen. Wir fordern weniger und bekommen deshalb auch weniger.“ [...] „Der zweite Grund ist schlicht und einfach Diskriminierung, nämlich Diskriminierung, die sich darin äußert, dass Frauen weniger zugetraut wird, dass eine mögliche Schwangerschaft schon beim Berufseinstieg mit eingepreist wird und Frauen deshalb trotz gleicher Qualifikation schlechter bezahlt werden.“ [...] „Wir müssen uns fragen: Welche Schlussfolgerungen ziehen wir daraus? Die SPD hat sich in ihrem Antrag dafür entschieden, die vermeintliche Allzweckwaffe auszupacken, nämlich die staatliche Regulierung. Da soll es gesetzliche Fristen, eine neue Entgeltgleichheitskommission und ein Verbandsklagerecht für Antidiskriminierungsverbände geben. In Anbetracht der vielen verschiedenen Ursachen, die wir ausgemacht haben, meine ich, dass Sie bei diesen Forderungen zu staatsgläubig und vor allen Dingen zu undifferenziert sind. Wirksamer erscheinen von den Ursachen hergeleitete Gegenmaßnahmen.“ [...] „Die bürokratischen Vorschläge der SPD würden Kosten verursachen und die Wirtschaft erneut belasten.“ (závěr: Ve snaze zabránit platové diskriminaci žen bychom firmám neměli nařizovat povinnost sestavovat platová přiznání, která by podléhala kontrole za tímto účelem zřízenému úřadu) Logos. 7. dubna. Nadine Schön. poslankyně. CDU/CSU „Mit Tschernobyl leben, heißt: mit 4 000 Toten, 400 000 Evakuierten, 1,5 Millionen Hektar Land, die nicht mehr genutzt werden können. Bis heute kostet diese Katastrophe die Ukraine 6 Prozent des Bruttosozialprodukts.“ [...] „Wer gibt uns das Recht, die Gesundheit und das Leben von Menschen, die heute noch nicht geboren sind, in einem solchen Ausmaß zu beeinträchtigen? Woher nehmen wir uns das Recht, mit unserer Erde, mit unserer Luft, mit unserem Wasser so umzugehen und uns so an der Schöpfung zu versündigen?“ [...] „Gegen den Willen einer übergroßen Mehrheit der Bevölkerung haben Sie (koalice CDU/CSU a FDP pozn. aut.) den vier Betreibern ein 100-Milliarden-Euro-Geschenk gemacht und die Laufzeiten der Atomkraftwerke verlängert. Meine Damen und Herren, das war eine historische Fehlentscheidung. Es war eine Fehlentscheidung gegen die Sicherheit der Bevölkerung. Es war eine Fehlentscheidung, weil Sie Gräben über eine Frage aufgerissen 56

haben, in der in dieser Gesellschaft ein neuer Konsens entstanden war. Es war eine Fehlentscheidung, bevor in Fukushima die Kernschmelze in nicht einem, sondern in drei Reaktorblöcken einsetzte. Es war eine Fehlentscheidung, bevor erneut ein Stromausfall bewies, dass solche Anlagen Stromausfälle eben nicht verkraften können. Es war eine Fehlentscheidung, bevor in einem Hightechland mit hohen Sicherheitsstandards dieses passierte. 25 Jahre nach Tschernobyl müssen wir nun lernen, auch mit Fukushima zu leben, mit den Opfern, mit den Folgen und mit der radioaktiven Verseuchung des Pazifiks. 25 Jahre nach Tschernobyl, im Jahr von Fukushima, müssen wir aber endlich Konsequenzen ziehen. Wir müssen raus aus der Atomenergie, und zwar so schnell wie möglich. (závěr: Měli bychom ukončit provoz jaderných elektráren v co nejkratším časovém horizontu) Patos. 8. dubna. Jürgen Trittin. Poslanec a stranický předseda. Bündnis 90/Die Grünen

Červenec 2009 Zasedání Spolkového sněmu ze dnů 1. a 2. července v celkové době trvání 18 hodin. Ústní jednání sestávalo z pěti žádostí skupin poslanců, třinácti doporučení výborů, projednávání čtyř návrhů zákona, prohlášení a interpelací vlády.

50 40 30 20 10 0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklady: „Die Verbraucher, die Unternehmer und wir Politiker sehen es nicht länger ein, an der Nase herumgeführt zu werden. Es darf nicht sein, dass just diejenigen die Siegerin der Finanzkrise sind, die in erheblichem Maße zu ihrer Verursachung beigetragen haben (řeč je o

57

bankách pozn. aut.). Es ärgert mich sehr, wenn diese jetzt die größten Profiteure der Krise sind.“ (imolicitní závěr: Banky by měly být donuceny ke snížení úroků z úvěrů) Patos. 1. července. Julia Klöckner. Poslankyně. CDU/CSU

„Wir haben unsere Entwicklungshilfeleistungen in der Krise bewusst nicht reduziert, sondern wir haben das Gegenteil getan. Wir sind der Meinung, dass wir diesen Pfad weitergehen müssen.“ (závěr: Měli bychom se i nadále v nezmenšené míře podílet na finanční pomoci rozvojovým zemím) [...] „Ich sage das nicht nur mit Blick darauf, dass viele Menschen in den Entwicklungsländern viel härter von der Krise betroffen sind als wir, sondern auch mit Blick auf unsere Situation als Exportnation, die ein massives Interesse an einer guten Entwicklung, zum Beispiel des afrikanischen Kontinents, hat. Afrika hatte über die letzten Jahre ein konstantes Wachstum von 5 Prozent. Dort sind neue Märkte zu erschließen. Wenn dies nicht mehr stattfindet, wenn das gesamte Kapital abgezogen wird, dann geht es nicht nur den afrikanischen Ländern schlechter, sondern dann fehlen auch uns Exportmöglichkeiten.“ [...] „(Es) ist zunächst Christenpflicht, aber es ist auch ein Gebot der politischen Vernunft; denn ein Fünftel der Menschheit kann weder psychisch noch physisch in Frieden leben, wenn es vier Fünfteln auf der Welt schlecht geht.“ Logos. 2. července. Angela Merkel. Spolková kancléřka. CDU/CSU

Shrnutí První hypotéza zní: S blížícím se koncem politického cyklu se výskyt patosu zvyšuje, čemuž se děje na úkor logosu, jehož výskyt se naopak snižuje. Platnost hypotézy potom testuje vzájemný poměr četností výskytu patosu s četností výskytu logosu, to jest, hypotéza předpokládá jeho růst. Tento předpoklad však není v souladu s výsledky provedené analýzy. Jak ilustruje graf, nejvyšší hodnoty nabývá poměr v první části politického cyklu. V ostatních částech již tento ukazatel nezaznamenává výraznějších změn. Odhadnutý parametr je záporný. Protože není splněna první stanovená podmínka, musíme v případě Spolkového sněmu Spolkové republiky Německo platnost první hypotézy odmítnout.

58

3

2,75

2

0,93

1

0,91

0,81

0,62

0,43

0 1

2

3

4

5

10

Druhá hypotéza zní: S blížícím se koncem politického cyklu se výskyt étosu snižuje. Platnost hypotézy potom testuje průměrný výskyt étosu připadající na jednu hodinu jednání, to jest, hypotéza předpokládá jeho propad. Ani tento předpoklad však není v souladu s výsledky provedené analýzy. Ty naznačují průběh přesně opačný. V prvních částech politického cyklu hodnota setrvává konstantní. V poslední části pak tato hodnota prudce stoupá. Odhadnutý parametr je kladný. Protože není splněna první stanovená podmínka, musíme rovněž odmítnout platnost druhé hypotézy.

4 3

2 0,74

1 0,30

0,24

0,22

0,32

0,21

1

2

3

4

5

0 10

Při poslechu ústního jednání Spolkového sněmu Spolkové republiky Německo až zarazí, k jak špatné politické komunikaci přitom dochází. Stran logosu je politická komunikace špatná proto, neboť se v ní političtí představitelé dopouštějí řady prohřešků. Pokud bychom měli jmenovat alespoň některé, potom bychom museli zmínit především tři z nich: (1) odmítání prvního Griceho kooperačního pravidla, (2) logické klamy, např. argumentace ad hominem a podsunutý argument a (3) povrchnost. Stran patosu je politická 59

komunikace špatná proto, neboť v ní patos nesleduje závěry logosu. Stran étosu je politická komunikace špatná prostě proto, neboť se v ní žádoucí étos takřka nevyskytuje. Výsledkem je politická komunikace, která přináší jen velice malou přidanou hodnotu. Výsledkem je politická komunikace, která by se dala na mnoha místech popsat slovy německého politika Jense Spahna: „Es handelt sich um den Versuch, über populistische Politik vielleicht etwas mehr Prozentpunkte als bei der letzten Bundestagswahl zu erreichen. Das ist doch der einzige Grund für die Debatte, die wir an dieser Stelle führen.“64

3.2 Spojené království Velké Británie a Severního Irska

Květen 2010 Zasedání Dolní sněmovny ze dnů 18. a 25. května v celkové době trvání 9 hodin. Ústní jednání sestávalo z rozpravy po královnině slavnostním projevu, tzv. „Debate on the Royal Address“.

50 40 30 20 10 0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklady: „Sir Peter, may I have the pleasure of congratulating you on your elevation to Father of the House? You first entered this Chamber in 1959, when Harold Macmillan was Prime 64

Mediatéka Německého spolkového sněmu, záznam zasedání Německého spolkového sněmu ze dne

4.3.2010 [cit. 2012-4-1] URL: www.bundestag.de/Mediathek/index.jsp?isLinkCallPlenar=1&action=search& contentArea=details&ids=518761&instance=m187&categorie=Plenarsitzung&destination=search&mask=search

60

Minister. Since then, you have established your reputation as a Member who speaks on matters with the greatest of clarity and with the deepest of passion; that has been your trademark. Indeed, it has been said that when Sir Peter arises, he does so not to speak, but to intone superbly. We give you our affectionate congratulations on your position.“ Étos. 18. května. Sir Malcolm Rifkind, Poslanec. Conservative Party

„We need more money to come into the Treasury.“ [...] „The way to get more money out of capital gains tax is to lower the rate.“ (implicitní závěr: Měli bychom snížit daň z kapitálových zisků) [...] „In America in the early 1980s, there was a period of cutting capital gains tax rates, down to 20%. Capital gains tax revenues hit a massive high in 1986, on the back of the lower, 20% rate. The Americans spent the next part of the 1980s hiking up capital gains tax, from 20% to, I think, 33%, and the revenues collapsed, but they did not get the idea. However, in the '90s they returned to a more common-sense policy and the revenues picked up again. By the 2000s, the Americans decided that even 20% was a bit high for maximising the revenue, so they took the rate down to 15%, which is where it is now, and revenue surged. The 15% rate seems to be much nearer the optimum, producing far more tax from the rich in the United States than 20, 28 or 34% produced. Those periods were also periods of surging income tax receipts, which demonstrates that this is good for enterprise, profits and jobs. We need more profits, more savings, more investment and more jobs. If we tax things more lightly, we get more of them. If we tax them more heavily, we get less of them. The enthusiasts for high taxes in this House have always said, "We must put up the taxes on petrol to stop people driving so much, and we must put up the taxes on smoking to stop people smoking so much." So, presumably, putting up the taxes on enterprise will stop people being so enterprising.“ Logos. 25. května. John Redwood. Poslanec. Conservative Party

Říjen 2010 Zasedání Dolní sněmovny ze dnů 12. a 13. října v celkové době trvání 18 hodin. Ústní jednání sestávalo z devíti debat, dvou interpelací a jednoho ministerského prohlášení.

61

50 40 30 20 10 0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklady: „Rather than simply offering a narrow choice between first past the post and the alternative vote system, our amendment widens the question, so that in addition to the alternative vote option, voters are given the opportunity to express a preference for one of the other main voting systems in elections for UK institutions.“ (závěr: Měli bychom dát voličům na výběr z více volebních systémů) [...] „There are plenty of opinion polls, conducted by the Electoral Commission and others, that show that there is a majority for electoral reform in this country.“ [...] „We owe it to the electorate to put before them a choice that includes a genuinely proportional system. The debate is wider than whether we should choose alternative vote or first past the post. The relative merits of alternative vote as against first past the post cannot be said to cover all the arguments in a modern debate about real electoral reform.“ [...] „My primary concern as we consider the Parliamentary Voting System and Constituencies Bill is that it is the public who should choose our voting system, not the politicians. That ought to be a principle around which we can all agree. We can argue about whether to adopt alternative vote, first past the post, the single transferable vote or the additional Member system, but the principle should be that it is for the people to decide.“ Logos. 12. října. Caroline Lucas. Poslankyně a stranická předsedkyně. Green Party „I am grateful to the honourable Member for Birmingham, Edgbaston (Gisela Stuart) for raising this important issue in the way that she did, because it is of great interest. She began by saying that although it was regrettable that she had to stand on the Opposition side of the House, at least she could look Ministers in the face. I agreed with so much of her speech that she would have been very welcome to deliver it from our side of the House and look at my bald head from behind. It was an excellent speech, and I fully endorse her analysis.“ Étos. 13. října. David Willetts, Ministr pro vysoké školství a vědu. Conservative Party 62

Březen 2011 Zasedání Dolní sněmovny ze dnů 22. a 30. března v celkové době trvání 15 hodin. Ústní jednání sestávalo ze sedmi debat, dvou interpelací a dvou ministerských prohlášení.

50 40 30

20 10 0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklady: „I want to tell the House the tragic story of Rhiannon Bennett, the beloved daughter of Michael and Diana Bennett, who was knocked down and killed by a cyclist.“ [...] „In April 2007, Rhiannon Bennett was walking with friends on the pavement near her home. She was 17 years old. A cyclist approached the group at speed, jumping from the road to cut across the pavement, yelling “Move, I’m not stopping!”. He was travelling so fast that the group had no time to react. He hit Rhiannon, knocking her over and smashing her head against the kerb. She was rushed to hospital with severe head injuries, but she died six days later. It is not possible fully to explain the grief that Rhiannon’s parents, Michael and Diana feel, but the pain did not end there. They had to sit in Aylesbury magistrates court at the trial of the cyclist, a man who lived just around the corner from them, and hear the verdict of the court. He was convicted by the magistrates of dangerous cycling and his punishment was a fine of £2200. There was no prison sentence. Mr and Mrs Bennett did not just lose their daughter; they had to go through the pain of discovering that their daughter’s reckless killing did not merit a prison sentence.“ (závěr: Měli bychom zpřísnit tresty za dopravní nehody způsobené cyklisty) Patos. 22. března. Andrea Leadsom . Poslankyně. Conservative Party „Youth culture is heavily influenced by marketing and our children are saturated by alcohol advertising. Despite the clear evidence of harm, the European school survey 63

demonstrated that our children have the most positive expectations of alcohol of any children in Europe and were the least likely to feel that it might cause them harm.“ [...] „The report on alcohol by the last Health Committee highlighted the fact that 96% of 13-year-olds from a sample of 920 were aware of alcohol advertising in at least five different media, and between 91% and 95% were able to identify masked brands.“ [...] „Multiple studies looking at the impact of alcohol advertising and media exposure on adolescents concluded that increasing exposure to alcohol marketing encourages children to start drinking younger and to drink more when they do. The Academy of Medical Sciences report “Calling Time” showed a consistent correlation between consumption levels by 11 to 15-year-olds and the amount spent on marketing.“ [...] „The estimated spend on alcohol marketing is around £800 million.“ [...] „Around 7,500 children are admitted every year to English hospitals alone as a result of acute intoxication.“ [...] „We should aim to protect children, especially as there is clear evidence of their exposure to marketing and the consequent harm.“ [...] „We currently have an absurd situation where advertisers are not supposed to link drinking with social or sexual success or portray drinkers as youthful or vigorous, but they can regularly sponsor major sporting and youth events. The Bill aims to reduce the exposure of children to the harmful effects of alcohol marketing by setting out what advertisers are allowed to say and where they can say it.“ [...] „The Bill would permit the promotion of alcohol in media that adults use. That would include the print media, radio after 9 pm and films with an 18 certificate. It would allow advertising at the point of sale in licensed premises and at traditional producer events. In these media, advertisers would be permitted only to make factual and verifiable statements about their products, such as alcoholic strength, composition and place of origin. Every advert would also carry an advisory message about responsible drinking or health.“ (implicitní závěr: Měli bychom příjmout zákon omezující reklamu alkoholických nápojů, které jsou vystaveny děti) [...] „The industry will claim that these measures will kill off sport and culture, and that advertising is designed only to persuade people to switch brands. The same claim was made before the tobacco advertising ban. I point out that France has managed a World cup and a European cup without any help from alcohol sponsorship.“ Logos. 30. března. Sarah Wollaston. Poslankyně. Conservative Party

64

Září 2011 Zasedání Dolní sněmovny ze dnů 5. a 8. září v celkové době trvání 14 hodin. Ústní jednání sestávalo ze šesti debat, dvou interpelací a dvou ministerských prohlášení.

50 40 30 20 10 0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklady: „May I start by thanking the Prime Minister for his statement? Let me join him in paying tribute to the courage of the Libyan people, because this was their uprising. They knew the price that might be paid if they rose up against the regime to claim a better future and yet they found the courage to do so and to win through. We on the Opposition Benches salute their bravery and sacrifice, but change in Libya would not have come about without action from the international community. Let me therefore commend the role played by the Prime Minister and the British Government in making it happen. The initiative of pressing for UN resolutions 1970 and 1973 made the action to protect civilians possible. It was a risk and it was the right thing to do.“ Étos. 5. září. Edward Miliband. Vůdce opozice a poslanec. Labour Party „I would like to put on the record my thanks to all Members who played a part in that. (účast v Public Bill Committee pozn. aut.) I say a particular thank you to the right honourable Member for Dulwich and West Norwood (Tessa Jowell), who has played a unique role, as I have said on a number of occasions, in the winning of the London games and their subsequent delivery. She continues to be a great servant of the process, if she does not mind my using that term, through her work on the Olympic Board and across London promoting the games. It would have been easy for lesser people following the general election to have felt that they were not involved in the way in which they wished and to have left the process. It

65

is greatly to her credit, as a person and a politician, that not only has she not done that, but she has put her shoulder to the wheel so enthusiastically. She has made a great many friends by doing that, she had a great many already, and earned the gratitude of many people on both sides of the House and across the Olympic movement.“ Étos. 8. září. Hugh Robertson. Ministr pro sport a olympijské hry. Conservative Party

Únor 2012 Zasedání Dolní sněmovny ze dnů 21. a 29. února v celkové době trvání 16 hodin. Ústní jednání sestávalo z devíti debat a dvou interpelací.

50 40 30 20 10

0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklad: „I believe that profit is right and proper when earned through voluntary exchange without force or fraud. Bonuses based on just profits are a good thing. If some people gain but the costs of their actions are forced on to others through state power, however, that is an injustice. It is one from which our constituents are still smarting.“ [...] „I therefore propose the following measures.“ [...] „Board members of financial institutions should be strictly liable for losses, that is, liable without the need to prove fault on their part. In the event of bank insolvency, board members would be subject to unlimited personal liability. Their own wealth - all assets, houses, pensions and so on, would be at risk. In addition, bank directors would be required to post personal bonds that would be potentially forfeit in the event of losses, not as a cap but as a guarantee. Bonds should be at £2 million, adjusted for inflation, or 50% of net wealth. Any board member who resigned would still be subject to unlimited liability and the requirement to post bonds for a period of two years following their resignation, so that they could not run away from impending disaster.“ [...] „Unlimited 66

liability banking has an illustrious history. The two greatest bankers of the 19th century, Nathan Rothschild and J. P. Morgan, both operated highly successfully under unlimited liability. It made them conservative in their risk-taking and reassured counterparties who appreciated what they stood to lose if a deal went wrong.“ Logos. 29. února. Steve Baker. Poslanec. Conservative Party

Březen 2010 Zasedání Dolní sněmovny ze dnů 3. a 10. března v celkové době trvání 12 hodin. Ústní jednání sestávalo ze sedmi debat a dvou interpelací.

50

40 30 20 10 0 Logos

Patos

Étos

Hodin

Příklady: „The scale of bribery across the globe is immense. We have to rely on estimates, and although there is no precise estimate of fraud or bribery, the World Bank has estimated that some $1 trillion is paid annually in bribes, adding around 10 per cent to the cost of doing business in some countries.“ [...] „Although the bribery of foreign officials may not have a direct impact here, we cannot escape the fact that it is enormously damaging to the rule of law and the integrity of the public service in the countries where it does happen. As honourable Members on both sides of the House have implied, there is a clear link between corruption and poverty.“ [...] „There is no doubt that one reason why the bribery of foreign officials has taken place has been the claim: Well, if we don't do it, the others will. Until we get away from that mindset we will not bring about the changes that I think are so badly needed.“ [...] „Let us not fail to do the right thing ourselves because others are moving more slowly. We need to get the Bill on the statute book (závěr: Musíme zakázat britským společnostem podplácet zahraniční veřejné činitele za účelem získání a udržení obchodních

67

výhod). Then we will be in a much stronger position to talk to other jurisdictions and persuade them of the necessity for them to introduce similar legislation.“ Logos. 3. března. Hugh Bayley. Poslanec. Labour Party „There is no doubt that English drinking habits have been transformed over the last 60 years. In 1947, the nation consumed approximately 3,5 litres of pure alcohol per head; the current figure is 9,5 litres. General Household Survey data from 2006 show that 31 per cent of men are drinking hazardously, consuming more than 21 units per week, and that 9 per cent are drinking harmfully, at more than 50 units per week. The figures also showed that 21 per cent of women are drinking hazardously and 6 per cent harmfully.“ [...] „The president of the Royal College of Physicians gave evidence to the Committee and told us that alcohol was probably a significant factor in 30,000 to 40,000 deaths a year.“ [...] „The evidence showed that a rise in the price of alcohol was the most effective way to reduce consumption, just as its increasing affordability since the 1960s has been the major cause of the rise in consumption.“ [...] „That being said, let me go straight on to say that we note that minimum pricing is supported by many prominent health experts, economists and the Association of Chief Police Officers.“ [...] „Minimum pricing would most affect those who drink cheap alcohol - in particular, young binge drinkers and heavy low-income drinkers, who suffer most from liver disease. It is estimated that a minimum price of 50 pence per unit of alcohol would save about 3,000 lives a year, and that a minimum price of 40 pence per unit of alcohol would save 1,100 lives a year.“ [...] „Minimum pricing would have other benefits. Unlike rises in duty, minimum pricing would benefit traditional pubs. It is supported by the Campaign for Real Ale, which also gave evidence to the Committee. We are all concerned about the closures of public houses in this country. They are closing for many reasons, not necessarily just the price of alcohol, but it is true to say that minimum pricing would be more likely to support local, traditional pubs than to do anything adverse to them.“ [...] „Minimum pricing would also encourage a switch to weaker wines and beers. With a minimum price of 40 pence per unit, a 10 per cent. alcohol by volume wine would cost a minimum of £2,80, and a 13 per cent. alcohol by volume wine about £3,60. Some people pay £6, £8 or £10 for bottle containing six or eight units of alcohol. No one who buys wine at that level will be hurt in the pocket.“ [...] „The aim is not to punish the average drinker in any way. The aim is to attack binge drinking, and minimum pricing is one method. (závěr: Měli bychom zavést minimální cenu na jednu jednotku alkoholu) The study that was done in Sheffield concluded that minimum pricing would work in that situation.“ Logos. 10. března. Kevin Barron. Poslanec. Labour Party 68

Shrnutí První hypotéza zní: S blížícím se koncem politického cyklu se výskyt patosu zvyšuje, čemuž se děje na úkor logosu, jehož výskyt se naopak snižuje. Platnost hypotézy potom testuje vzájemný poměr četností výskytu patosu s četností výskytu logosu, to jest, hypotéza předpokládá jeho růst. Ani tentokrát není uvedený předpoklad v souladu s výsledky analýzy. Protože se patos v politické komunikaci téměř nevyskytuje, hodnoty zůstávají nízké a téměř konstantní po celou dobu trvání politického cyklu. Odhadnutý parametr je prakticky roven nule. Protože není splněna první stanovená podmínka, musíme v případě Dolní sněmovny Parlamentu Spojeného království platnost první hypotézy odmítnout.

3

2

1 0,29

0,14

0,06

0,11

2

3

4

0,23

0,19

0 1

5

6

7

Druhá hypotéza zní: S blížícím se koncem politického cyklu se výskyt étosu snižuje. Platnost hypotézy potom testuje průměrný výskyt étosu připadající na jednu hodinu jednání, to jest, hypotéza předpokládá jeho propad. Tento předpoklad je v souladu s výsledky provedené analýzy. Odhadnutý parametr je záporný, čímž je splněna první podmínka. Pro ověření druhé podmínky je lineární regresní model nahrazen mnohem vhodnějším hyperbolickým regresním modelem. Vypočítaná p-hodnota je menší, než kterou připouští stanovená hladiny významnosti. Protože je splněna i druhá stanovená podmínka, můžeme tak v případě Dolní sněmovny Parlamentu Spojeného království tuto hypotézu přijmout. Z praktického hlediska však toto přijetí ztrácí význam. Sledovaný výskyt étosu je totiž bez ohledu na část politického cyklu natolik vysoký, nakolik si je jen od slušného jednání možné přát.

69

4 3,22 3 1,94

2

1,33

1,88

1,83

5

10

1,50

1

0 1

2

3

4

Více než 600letá existence Dolní sněmovny přivedla podobu politické komunikace na pokraj dokonalosti. Logos se řídí zásadami argumentu. Patos sleduje závěry logosu. Étos nenechává jediného poslance ztratit tvář. Jakékoli vybočení z mezí slušnosti se podle tradičních parlamentních pravidel „Erskine May's Treatise on the Law, Privileges, Proceedings and Usage of Parliament“ nepřipouští. Není toho mnoho, co by se takovéto politické komunikaci dalo vytknout. Z toho mála je to například posun k nekonstruktivním otázkám viny, kompetence a odpovědnosti v době předvolebních kampaní. Bůh ví, že v tomto sklonu Dolní sněmovna Parlamentu Spojeného království není osamocena. V jejím případě se však tato výtka da s klidným svědomím přehlédnout.

3.3 Meziparlamentní srovnání Přes společný cíl formulace a projednávání názorů na správnou politiku se politická komunikace Spolkového sněmu a Dolní sněmovny v mnohých ohledech liší. Tyto odlišnosti shrnují tři skutečnosti. Zasedání Spolkového sněmu je z veliké části zasvěcené prezentování závěrů dojednaných ve stranických a parlamentních výborech. Monolog řečníků je proložen takzvanými „Zwischenrufe“ a „Zwischenfragen“, které však navzdory očekávání neslouží snaze otevřít dialog, ale pokusům napadnout řečníka a vyzdvihnout vlastní pozici. Zasedání Dolní sněmovny je naopak z veliké části zasvěcené vedení debaty. V důsledku toho se obě komory liší v cíleném příjemci politické komunikace. Ve Spolkovém sněmu je to zcela evidentně občan. V Dolní sněmovně je to naopak plénum. Podle očekávání se tak v politické

70

komunikaci Spolkového sněmu v malé míře můžeme setkat s populismem, patosem a nezdvořilostí. Velikým překvapením je na tomto místě odezva občanů. Zatímco se němečtí občané zdají být vůči takovéto politické komunikaci tolerantní, britští občané již nikoli a svoji nespokojenost dávají najevo dopisy poslancům. Protože za své zvolení vděčí tito poslanci elektorátu, věnují těmto dopisům velikou pozornost. Poslanci Spolkového sněmu za své zvolení naopak většinou vděčí kandidátce strany. Tato skutečnost má na svědomí druhou významnou odlišnost, která vyplývá ze stranické dělby práce. Řečnické projevy poslanců Spolkového sněmu nemohou být v této souvislosti posuzovány izolovaně, ale pouze v kontextu všech řečnických projevů parlamentní strany. Protože se zde úspěch poslanců rovná úspěchu strany, jsou jednotlivé řečnické projevy ve straně předem projednávány. V Dolní sněmovně si takovéto stranické dělby práce vědomi nejsme. Pokud by si jen jedna odlišnost politické komunikace měla zasloužit naši pozornost, pak by to musela být věcnost. Podle § 36 odst. 1 a 2 jednacího řádu Spolkového sněmu může Prezident Spolkového sněmu řečníka, který se odchýlil od projednávané věci, na toto odchýlení upozornit a volat jej k věci. Pokud je řečník takto vyzván potřetí, je mu odňato slovo. Ve skutečnosti však k takovýmto upozorněním, ač jsou nejednou na místě, nedochází. Parlamentní pravidla „Erskine May“ a jednací řád Dolní sněmovny jsou v tomto ohledu mnohem přísnější. Ukázkou budiž § 42 jednacího řádu Dolní sněmovny: „The Speaker, after having called the attention of the House to the conduct of a Member who persists in irrelevance, or tedious repetition either of his own arguments or of the arguments used by other Members in debate, may direct him to discontinue his speech.“ Nutno podotknout, že pravidla jsou při jednání Dolní sněmovny přísně dodržována. Politická komunikace na půdě Spolkového sněmu a Dolní sněmovny sdílí také několik společných rysů. Jsou jimi inteligentní argumentace, stylistická vytříbenost a humor. Někteří mohou tyto společné rysy považovat za klišé, banální přesto v žádném případě nejsou. Naopak to jsou právě tyto společné rysy, pro které je politickou komunikaci Spolkového sněmu Spolkové republiky Německo a Dolní sněmovny Spojeného království velikou radostí poslouchat.

71

Závěr Lidská řeč je jedním z nejpozoruhodnějších výdobytků lidské civilizace. Je nositelem sociokulturní paměti, tvůrcem naší identity a zdrojem veliké inspirace. V průběhu tisíciletí se lidská řeč stala natolik komplexní, že se jí dnes můžeme pokusit blíže porozumět jen prostřednictvím jejích fragmentů. Tato práce se zaměřila na jeden z těch nejdůležitějších. Na fragment nacházející své uplatnění jak v politické, tak také v komerční sféře. Tímto fragmentem je umění toho, jak za použití slov přesvědčit. Cílem této práce bylo ukázat, jak se v kontextu politické komunikace parlamentního diskursu vytváří přesvědčení. Rovněž tak jím bylo ukázat, jaké přednosti v tomto procesu skýtají uvědomění a kritické myšlení, jaké nebezpečí představují emoce a jakou roli přitom hraje slušnost. Tyto složky byly pro účely práce pojmenovány logos, patos a étos. Při jejich rozboru se diplomová práce vydala cestou diskursivní analýzy politické komunikace, která je novodobě se dynamicky rozvíjející vědní předmět. Jak u takových předmětů bývá zvykem, trpí i tento značnou roztříštěností. Jednou z povinností obdobných prací tak rovněž musí být snaha navrátit diskursivní analýze politické komunikace její ucelenou podobu. Logos, patos a étos jednu takovou podobu nabízejí. Také praktická část se může pochlubit svým vlastním významem. Vedle proklamovaných cílů seznámit čtenáře s konkrétními reálnými podobami, příklady a nedostatky, kterých logos, patos a étos nabývají, a nabídnout příslušné srovnání dvou parlamentních demokracií to je ten nejdůležitější cíl - oslovit předsudky, kterým je v tak mladé demokracii, jakou je ta naše, velice snadné podlehnout. Tyto předsudky se netýkají ničeho menšího než smysluplnosti politické komunikace. V úvodu práce bylo řečeno, že praktická část vzniká v reakci na potřeby stále se rozvíjející politické kultury. Mezi jinými je takovou potřebou možné rozumět víru, že politická komunikace může plnit roli, která ji přísluší, pokud jí věnujeme čas a pozornost. Praktická část v nás přesně takovouto víru vlévá. S blížícím se koncem politického cyklu se výskyt patosu nemusí zvyšovat a výskyt logosu se nemusí snižovat. Rovněž tak étos přitom může nepřetržitě vytvářet rámec, v němž by mohlo k politické komunikaci docházet. Pokud takovéto zvyklosti existují ve Spolkovém sněmu Spolkové republiky Německo a Dolní sněmovně Spojeného království, potom jim nic nebrání v tom, aby existovaly i jinde. Jeden pohled do Poslanecké sněmovny České republiky přivádí k myšlence, že i zde bychom tyto zvyklosti mohli chtít. Politické kultury Spolkové republiky 72

Německo a Spojeného království májí před politickou kulturou České republiky výrazný náskok. V současné rychle se měnící době však máme jedinečnou příležitost tento náskok smazat. Kéž k tomu přispěla i tato práce.

73

Použité zdroje Knižní publikace:

[1]

Ariely, D.; The Upside of Irrationality. New York: Harper Collins, 2010, 1.vyd., s. 334

[2]

Bayley, P.; The whys and wherefores of analysing parliamentary discourse.

publikované

v knize:

Bayley,

P.

(ed.);

Cross-cultural

perspectives on parliamentary discourse. Amsterdam: John Benjamins Publishing Copany, 2004, 1.vyd., s. 1-44 [3]

Bazerman, M. H.; Judgment in managerial decision making. Cambridge: J.Wiley, 2006 6.vyd. s. 241

[4]

Browne, M. N.; Keeley S.M.; Asking the Right Questions: A Guide to Critical Thinking. New Jersey: Pearson Prentice Hall, 2007, 8.vyd., s. 212

[5]

Buchtová, B.; Rétorika. Praha: Grada Publishing a.s., 2006, 1.vyd., s. 212

[6]

Fogelin R. J.; Sinnott-Armstrong W.; Understanding Argument: An Introduction to Informal Logic. Wadsworth: Cengage Learning. 2009, 8.vyd., s. 560

[7]

Förster, J.; Liberman, N.; Knowledge Activation. publikované v knize: Kruglanski, A. V.; Higgins E. T. (ed.); Social Psychology, Second Edition: Handbook of Basic Principles, 2007, s. 201-231

[8]

Gilbert, D. T.; Stumbling on Happiness. New York: Alfred A. Knopf, 2006, 1.vyd., s. 277

[9]

Grice, H. P.; Logic and Conversation. publikované v knize: Cole, P. (ed.); Syntax and Semantics 3: Speech Acts, 1975, s. 41-58

[10]

Zarefsky, D.; Argumentation: The Study of Effective Reasoning. Chantilly: The Teaching Company, 2010, 2.vyd., s. 95

[11]

Hirschová, M.: Pragmatika v češtině. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, 1.vyd., s. 243

[12]

Hofstede, G.; Kultury a organizace: Software mysli. Praha: Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, 1999, 1.vyd., s. 323

74

[13]

Charteris-Black, J.; Politicians and Rhetoric: The Persuasive Power of Metaphor. New York: Palgrave Macmillan, 2005, 1.vyd., s. 239

[14]

Ilie, C.; Insulting as (un)parliamentary practice in the British and Swedish parliaments: A rhetorical approach. publikované v knize: Bayley, P. (ed.); Cross-cultural perspectives on parliamentary discourse. Amsterdam: John Benjamins Publishing Copany, 2004, 1.vyd., s. 45-86

[15]

Johnson, R. H.; Blair J. A.; The Rise of Informal Logic: Essays on Argumentation, Critical Thinking, Reasoning and Politics. Newport News: Vale Press, 1996, 2.vyd., s. 282

[16]


[17]

Kolář, P.; Svoboda, V.; Logika a etika: úvod do metaetiky. Praha: Filosofia. 1997, 1.vyd., s. 276

[18]

Koukolík, F.; Drtilová, J.; Vzpoura deprivantů: nestvůry, nástroje, obrana. Praha: Galén, 2008, 2. vyd., s. 327

[19]

Lakoff, G.; Don't think of an elephant!: know your values and frame the debate. White River Junction: Chelsea Green Publishing, 2004, 1.vyd., s. 124

[20]

Lewis, M.; Haviland-Jones, J. M.; Feldman Barrett, L. (ed.); Handbook of Emotions. New York: Guilford Press, 2008, 3.vyd., s. 848

[21]

Maršálek, P.; Právo a společnost. Praha: Auditorium. 2008, 1.vyd., s. 260

[22]

Marx, S.; Die Legende vom Spin Doctor. Bonn: VS Verlag für Sozialwissenschaften, 2008, 1.vyd., s. 292

[23]

McBurney, P.; Atkinson, K.; Bench-Capon, T.; Persuasive Political Argument. uveřejněné v publikaci: Grasso, F.; Reed, C.; Kibble, R. (ed.); Proceedings of the Fifth International Workshop on Computational Models of Natural Argument. Edingurgh: CMNA, 2005, 1.vyd., s. 44-51

[24]

Mongeau, P. A.; Another Look at Fear-Arousing Persuasive Appeals. publikované v knize: Allen, M.; Preiss, R. W. (ed.); Persuasion: advances through meta-analysis. Cresskill: Hampton Press, 1998, 1.vyd., s. 53-68

[25]

Müller, K.; Politická sociologie. Praha: Portál, 2008, 1.vyd., s. 215

[26]

Oatley, K.; Keltner, D.; Jenkins, M. J.; Understanding Emotions. Oxford: Wiley-Blackwell, 2006, 2. vyd., s. 508

75

[27]

Pinker, S.; The Stuff of Thought: Language as a Window into Human Nature. New York: Viking, 2007, 1.vyd., s. 499

[28]

Pirie, M.; How to win every argument: the use and abuse of logic. London: Continuum International Publishing Group, 2006, 1. vyd., s. 182

[29]

Scollon, S. B. K.; Scollon, R.; Intercultural communication: a discourse approach. Oxford: Wiley-Blackwell, 2001, 2.vyd, s. 316

[30]

Sifianou, M.; Linguistic politeness: Laying the foundations. publikované v knize: Locher, M. A.; Graham, S. L. (ed.); Interpersonal Pragmatics. New York: Walter de Gruyter, 2010, 1.vyd., s. 17-42

[31]

Tajfel, H.; Turner, J. C.; The Social Identity Theory of Intergroup Behavior. publikované v knize: Worchel, S.; Austin, L. W. (ed.); Psychology of Intergroup Relations. Chicago: Nelson-Hall, 1986, 1.vyd., s. 7-24

[32]

van Dijk, T. A.; Political discourse and political cognition. publikované v knize: Chilton, P. A.; Schäffner, Ch. (ed.); Politics as Text and Talk. Analitic approaches to political discourse. Amsterdam: John Benjamins Publishing Copany, 2002, 1.vyd., s. 203-237

[33]

Watts, R. J.; Politeness. Key Topics in Sociolinguistics. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, 1.vyd., s. 304

[34]

Westen, D.; The Political Brain: The Role of Emotions in Deciding the Fate of the Nation. New York: Public Affairs, 2007, 1.vyd., s. 457

[35]

William, H.; Skyrms, B.; Evolution of Moral Norms, publikované v knize: Ruse, M. (ed.); The Oxford Handbook of Philosophy of Biology, Oxford: Oxford University Press. 2008, 1.vyd., s. 434-449

[36]

Wilson, J.; Political Discourse. publikované v knize: Schiffrin, D.; Tannen, D.; Hamilton, E. H. (ed.); The Handbook of Discourse Analysis. Padstow: Blackwell Publishers Inc. 2001, s. 399 - 415

Periodika:

[37]

Andrews, L.; Spin: from tactic to tabloid. Journal of Public Affairs, 2006, Vol 6, Issue 1, s. 31-45

76

[38]

Dane, E.; Pratt, M. G.; Exploring Intuition and its Role in Managerial Decision Making. Academy of Management Review, 2007, Vol 32, Issue 1, s. 33-54

[39]

Dunmire, P. L.; Knowing and Controlling the Future. Prose Studies, 2010, Vol 32, Issue 3, s. 240-263

[40]

Fehr, E.; Fischbacher, U.; Gächter, S.; Strong Reciprocity, Human Cooperation and the Enforcement of Social Norms. Human Nature, 2002, Vol 13, Issue 1, s. 1-25

[41]

Hirshleifer, D.; Shumway, T.; Good day sunshine: Stock returns and the weather. Journal of Finance, 2003, Vol 53, Issue 3, s. 1009-1032

[42]

Klein, G.; Naturalistic Decision Making. Human Factors: The Journal of the Human Factors and Ergonomics Society, 2008, Vol 50, Issue 3, s. 456460

[43]

Kumkale, G. T.; Albarracín, D.; The Sleeper Effect in Persuasion: A MetaAnalytic Review. Psychological Bulletin, 2004, Vol 130, Issue 1, s. 143172

[44]

Moll, J.; de Oliveira-Souza, R.; Garrido, G. J..; Bramati, I. E.; CaparelliDaquer, E. M.; Paiva, M. L.; Zahn, R.; Grafman, J.; The self as a moral agent: linking the neural bases of social agency and moral sensitivity. Social Neuroscience, 2007, Vol 2, Issue 3-4, s. 336-352

[45]

Morewedge, C. K.; Kahneman, D.; Associative Processes in Intuitive Judgements. Trends in Cognitive Sciences, Vol 14, Issue 10, s. 435-440

[46]

Nelissen, R. M. A.; Dijker, A. J. M.; de Vries, N. K.; Emotions and goals: Assessing relations between values and emotions. Cognition and Emotion, 2007, Vol 21, Issue 4, s. 902-911

[47]

Nisbett, R. E.; Wilson, T. D.; The Halo Effect: Evidence for Unconscious Alteration of Judgments. Journal of Personality and Social Psychology, 1977, Vol 35, Issue 4, s. 250-256

[48]

Walton, D. N.; Abductive, Presumptive and Plausible Arguments. Informal Logic, 2001, Vol 21, Issue 2, s. 141-169

77

Internetové zdroje:

[49]

Digitální archiv stenografických záznamů ze zasedání Německého spolkového sněmu [cit. 2012-1-12]. URL: dipbt.bundestag.de/dip21.web/ searchDocuments/simple_search.de

[50]

Digitální archiv stenografických záznamů ze zasedání Dolní sněmovny Parlamentu Spojeného království [cit. 2012-3-12]. URL: parliament.uk/ business/publications/hansard/commons/by-date/

[51]

Beall, J. C.; Restall, G.; Logical Consequence, The Stanford Encyclopedia of

Philosophy

(Fall

2009

Edition)

[cit.

2011-6-10].

URL:

plato.stanford.edu/entries/logical-consequence [52]

Glanzberg, M.; Truth, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2009 Edition) [cit. 2011-8-10]. URL: plato.stanford.edu/entries/truth

[53]

Groarke, L.; Informal Logic, Stanford Encyclopeda of Philosophy (Fall 2008 Edition) [cit. 2011-8-10]. URL: plato.stanford.edu/entries/logicinformal

[54]

Chomsky, N.; Propaganda, American-style (1986) [cit. 2011-11-5]. URL: zpub.com/un/chomsky.html

[55]

Matušková, A., Eibl, O., Krčmář, J.; Efektivní politická komunikace. (2009) [cit. 2011-6-20]. URL: www.evropskehodnoty.cz/index.php?option =com_content&view=article&id=72&Itemid=80

[56]

O’Keefe D. J.; News for argumentation from persuasion effects research (2005) [cit. 2012-2-10]. URL: www.dokeefe.net/pub/OKeefe05Altapub .pdf

[57]

Orwell, G.; Politics and the English Language (1946) [cit. 2011-11-5]. URL: www.gutenberg.net.au/ebooks03/0300011h.html

[58]

Vickers, J.; The Problem of Induction, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2011 Edition) [cit. 2011-6-10]. URL: plato.stanford.edu /entries/induction-problem

[59]

Argument. Internet Encyclopedia of Philosophy [cit. 2011-8-8]. URL: iep.utm.edu/argument/

78

[60]

Geert Hofstede Cultural Dimensions (2009) [cit. 2011-12-2]. URL: geerthofstede.com/hofstede_dimensions.php

[61]

Jednací řád Dolní sněmovny [cit. 2012-3-21] URL: www.publications. parliament .uk/pa/cm/cmstords.htm

[62]

Jednací řád Poslanecké sněmovny [cit. 2012-1-4]. URL: psp.cz/docs/ laws/1995/90_index.html

[63]

Jednací řád Spolkového sněmu [cit. 2012-3-10]. URL: bundestag.de/ dokumente/rechtsgrundlagen/go_btg/

[64]

Unparliamentary language. BBC News. Říjen 2008 [cit. 2011-10-20]. URL: www.news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/81999.stm

Videa:

[65]

Mediatéka Německého spolkového sněmu, záznamy zasedání Německého spolkového sněmu v rozmezí od července 2009 do dubna 2011 [cit. 20124-1] URL: bundestag.de/Mediathek/index.jsp

[66]

Parlamentní televize UK, záznamy zasedání Dolní sněmovny Parlamentu Spojeného království v rozmezí od března 2010 do února 2012 [cit. 20122-2] URL: parliamentlive.tv/Main/Archive.aspx

[67]

Drew Westen; Frank Luntz; George Lakoff; Deceiving Image: The Science of Manipulation [cit. 2011-11-11]. URL: fora.tv/2007/11/07/ Deceiving_Image_The_Science_of_Manipulation#fullprogram

[68]

DVD: John McWhorter; Understanding Linguistics: The Science of Language. The Teaching Company, 2010

[69]

DVD: Sam Wang; Neuroscience of Everyday Life. The Teaching Company, 2010

[70]

Michael Sandel; Justice: What's The Right Thing To Do? Harvard University, přednáška 8. What is a Fair Start? [cit. 2011-8-22]. URL: youtube.com/user/Harvard#p/c/30C13C91CFFEFEA6

[71]

Robert Sapolsky; Are Humans Just Another Primate? [cit. 2011-3-11]. URL:

fora.tv/2011/02/15/Robert_Sapolsky_Are_Humans_Just_Another_

Primate

79

[72]

Robert Sapolsky; Human Behavioral Biology, Stanford University, přednášky 7. Behavioral Genetics II, 14. Limbic System, 22. Emegence and Complexity a 23. Language [cit. 2011-8-5]. URL: youtube.com/ user/StanfordUniversity#p/search/0/SIOQgY1tqrU

[73]

Sam Harris; Richard Dawkins; Who Says Science has Nothing to Say About Morality? Oxford University [cit. 2011-9-2]. URL: youtube.com/ user/richarddawkinsdotnet

80

Příloha Dotazník Vážená respondentko, vážený respondente,

rád bych Vás poprosil o vyplnění dotazníku na téma „Analýza vnímání politické komunikace“. Dotazník vznikl pro potřeby diplomové práce nesoucí název „Analýza projevů veřejných činitelů“ psané pod vedením Ing. Vladimíry Khelerové, CSc. Odpovědi jsou plně anonymní a jejich vyplnění Vám nezabere více než 5 minut. Cílem odpovědí není poskytnout ideální, nebo nezbytně objektivní popis politické komunikace, nýbrž její subjektivní vnímání.

V řečnických projevech politických představitelů se můžeme setkat se třemi složkami, kterými jsou logos, patos a étos. Logos představuje řeč zakládající se na rozumu a odvolávající se na rozum. Patos představuje řeč apelující na emoce. Étos představuje verbální slušnost. 1. Podle Vašeho názoru byste očekával(a), že logos se v politické komunikaci bude vyskytovat: A Především v prvních několika měsících po volbách B Především v posledních několika měsících před volbami C V nezměněné míře po dobu celého politického cyklu D Nikdy E Jindy: ................................................................... 2. Podle Vašeho názoru byste očekával(a), že patos se v politické komunikaci bude vyskytovat: A Především v prvních několika měsících po volbách B Především v posledních několika měsících před volbami C V nezměněné míře po dobu celého politického cyklu D Nikdy E Jindy: ................................................................... 81

3. Podle Vašeho názoru byste očekával(a), že étos se v politické komunikaci bude vyskytovat: A Především v prvních několika měsících po volbách B Především v posledních několika měsících před volbami C V nezměněné míře po dobu celého politického cyklu D Nikdy E Jindy: ................................................................... 4. Jaké je Vaše pohlaví? A Žena B Muž 5. Jaký je Váš věk? A 18 - 26 let B 27 - 45 let C Více než 45 let Děkuji za Váš čas!

Výsledky V dotazníkovém šetření bylo celkově získáno 102 odpovědí. Tyto odpovědi pocházely od respondentů ze 6 zemí světa. Ke sběru dat byly použity dotazníky jak v tištěné formě, tak také v elektronické podobě. Výsledky šetření zobrazují následující tabulkové grafy.

1. (Logos) 70 60 50 40 30 20 10 0

34 20

A

B

17

C

21

10

D

E

82

2. (Patos) 70 60 50 40 30 20 10 0

65

17

13

7 0

A

B

C

D

E

3. (Étos) 70 60 50 40 30 20 10 0

46 31 13

A

8

B

4

C

D

E

4. (Pohlaví)

Ženy

75

Muži

27 0

10

20

30

40

50

60

70

80

5. (Věk) 18 - 26 let

79

27 - 45 let

18 5

Více než 45 let 0

10

20

30

40

50

60

70

83

80

Vysoká škola ekonomická v Praze. Diplomová práce Petr Novák

Recommend Documents