VATcn.vy. Svatopluk ech: BACHORKY VERŠEM. NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC

'•"!!.-

'
ii

M7

/

VATcn.vy

Svatopluk ech:

BACHORKY VERŠEM.

NAKLADATEL F.

TOPI

KNIHKUPEC

SEBRANÉ

SPISY

SVATOPLUKA CECHA DÍL

IV.

BÁCHORKY VERŠEM.

V prazp:. NAKLADATEL

F.

TOPI KNIHKUPEC. 1899.

BACHORKY VERŠEM. Napsal

SVATOPLUK ECH.

PRAZE. NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC. V

1899.

VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA,

1144S'-?.6

OTTO V PRAZE.

Báchorky veršem.

Svatopluk Cceli: ScLraii spisy,

i

V.

ŠOTEK.

1 uto báse, uveejnnou ped 13 hodlal jsem

vati, ale nedostával již

jsem se k tomu, a nyní, po

na provedeni onoho

zmny jiné

lety

ve »Kvtech«,

pro knihové vydání v nkterých ástech pepraco-

zámru

a prosím jen, aby

asové narážky v

byla sepsána.

pomýšleti.

tená ml

letech,

Nechávám

ji

nemohu

tedy beze

na pamti, že politické a

ní vztahují se k

pcmrfim roku

1886, kdy

!

VSTUP. Nakladatel. C>o mi

neseš, brachu?

Básník. Knihu verš.

Nakladatel.

Bda Zboží z Parnassu

již

marn kupc

hledá.

Vzlétejte si kídlem orl do blankytu, lovte vzácné perly ve hlubinách cit, démant ducha bruste v záné formy hlat

—

všechna krása v koutech zplesniví nám svat. Zmoudete již jednou! Obecenstvo sdruží rádo ela vaše s vavínem a rží,

dopeje vám žíti manou ideál, mrtvým slavn zryje Vyšehradskou skálu, pomníky vás poctí krásn tesanými jenom, probh, svými ušette ho rýmy!

—

Minul as, kdy v stínu jasmínové clony, hvzdy kvt se tpytil vonný,

v níž jak bílé

dvojí elo mladé tsným, blahým stykem klonilo se, slastí záíc, nad lyrikem

an ret mládce šeptal cituplnou sloku a tch cit odlesk hledal v dívím oku, v pomnnce, jež rosou nadšení se skvla, až pak zabloudila v ruku ruka velá, kniha na klín sklouzla, a dva žhaví nové v nmou báse vily sladší rýmy nové; minul as, kdy v lípy rozložitém stín ped útulným domem, dcko spící v klín, v milujících dj se žena pohroužila, po dnech minulých se sladce roztoužila, kdy jak zlatovlasá hrdinka tu v písni plesala

i

lkala v lásky blahé tísni,

úsmvem a vzdechem takto knihu etla, ale asem v pole toužným zrakem vzletlá,

s

na cest kde posléz mezi klas zlatem vstíc kráela mu s chvatem, cho se objevil

—

pak v milém klidu spolu provázeli dále milc dvé v luh poesie skvlý, až pak proniknuti jeho záí istou jako nad nimi tu lípu zlatolistou západ prodechoval ervánk svých pelem nad zavenou knihou v obejmutí velém šastný manžel choti slíbal slzu s lící, nad tragickým losem onch splývající; minul as, kdy ješt staec šcdobradý chvjícím se retem, v oku zápal mladý, ítal vnuku verše, zvonící jak mee za vlas, pravdu, volnost do posvátné see a

—

Omrzela, vyšla

módy

—

—

poesie! dob, kdy svt duch se dne na den žije ruchem zimniným, jenž vlnou vzniká, hyne, z

V

vru

na

nežli s

starosti lid

vámi

lítat

má vci

jiné,

v pestré škebli

zkazky

se

zapeží

Zlatovlásky,

libel v sídlo

mlsat cukr nhy z lesklé schránky rým, opájet se mráky mystického dýmu

aneb dokonce kams do propasti svt vrhati se stemhlav u závratném letu, zpražovat si mozek vných záhad kmity, srdce klidné bouit nadzemskými city, pekel hrzami a nebeskými divy marn rozrušovat slabé svoje ivy!

Bá

Vím

to,

vím.

Le

s

n

í

muje

k jm^líi

.^c.slá

kudla

nevzpíná již k letm v ona vzdušná sídla. kus v tom pekla sice, Jiného cos nesu

—

ale

šprýmovná

—

to jinak nu'chanice,

poetické nic zní jenom z toho prázna cos jak ehtakou dla rozumného blázna.

Nakladatel. Vtipná prskavka.? Oj, to již zvuí lépe. Perná satira, jež mrtvé, živé ztepe, štulc krupobití spustí na vše strany,

do živého

tne,

kam

vryje kruté hrany,

hezky zprosta, nožem rufianským, ne snad jemn kutým ostím toledanským jemný šerm kde epel umle se kmitá, ale

—

než v

'za to s

—

skryt bodne jenom znalce vdným smíchem zástup v ruce

cíl

kde pst' neurvalá piíino k> jem teskne.

chytá, tleskne,

A

pak teba tepat známé vci, lidi, ne snad schémata, v nichž bystrý zrak jen bh'zkc pomry, ba neštítit se jména

—

Básn

í

vidí

k.

Aby

odnes* autor záda rozbušená? satira má trochu tupé zuby, krotký chkibí jménem tím se nerad verš Ne, svist dtek nezní nad hlavou mé básn. Zahalena v pestré masopustní tásn, leda berlou šaška rolnikovou chestí, vesele jí toíc v dovádivé psti -^

Moje

mj

pi tom hrotem hlavu ní, smích nás obou posléz ránu snadno zléí.

zasáhne-li

Však

ni žert

mé

písni není

vdcem pedním.

Syt jsem skutenosti, znaven ruchem všedním, než i poesie pravidelným ádem, arsí, thesí starých jednotvárným spádem. omrzelo jeti v moudrém klusu, Již úzkostliv dbát všech vzorné jízdy kus, met a mezí; stále v prstech mi to hraje pustit zápež chimér v nemožnosti kraje, do mlhy a modvra bez cíle se ztopit, ze všech paragraf skladby smích si ztropit, tu být dtským snílkem, tu zas rozpustilcem, vážný rozum pod nos poastovat štilcem, kam se nápad vrtne, bez úvahy lítat, nesmysl a smysl v jeden chumá splítat, slep lapat vše, co mozkem jen ti mžikne, chytit náladu a cit, jak práv vznikne, smích veselý to nebo trpký, trudný,

m

a

smyslnosti

záchvv nebo

zápal

cudný

—

a

to teba výkik duše rozervané Takový as duch mým zpvem divným

vane.

Nakladatel. Tedy veršovaný nesmysl, mj brachu? Je-li notný, pijmu báse beze strachu. Lepšit' klassinosti. Než co sláva ekne? Nedbáš-li, že s ela snad se vavín smekne? že dav sok, soudc z vítaného plenu rozkoší rvát bude lupen po lupenu? to arci v poet áru neudlá, bude-li jen z toho ádná, divá mela; nebo sensace, v tom i onom tvaru, je duší doby, pákou všeho zdaru to ta pestrolesklá muška arodjná, na niž možno chytat zlatých rybek hejna. s

Mn

a

v,

Básní k.

a

potlesku, správný byl i lichý, jsem docela. Nad slávu kout mi tichý, odkud mohu v pestrý venku rej se smáti Ze chval nehledám, již na mé látce znáti: Vidím v duchu naped, kterak na mé dcko kritik prsty luskne: »Ach, ach, staré všecko!«

Ohi

i

syt

Vždy mých verš plukm ábelský

rek

velí,

od Faustových dob až bda ošumlý; ba ni Mefisto ni Lucifer to statný, ve.

své

ale

zlob chmurné dsné

smšný

majestátný,

pitvor, jakýs pekla

zmetek,

skítek zakrsalý, trpaslií šetek. S' atopluk

ech:

Sebrané spisy. IV.

'2

10

A

ten

ubožáek, málo

skeka

vtší,

duchaplnou eí, infernálním vzletem, ironií žhavou; chybný, hatlan^nu pravou, ale na jak mu na jazyk se slinou práv pišla,

neumí

se blýskat

e

bez ladu a skladu žvatlá, koktá,

šišlá.

Nakladatel. Tvoje myšlenka mne zajala již cele; doufám, že náš obchod vydaí se skvle. Již v mé hlav také vtipný nápad klíí: Dobré jest, když povrch sám již hodn kií, knihy tvá a roucho; toho dbáti radno. Na ty trety kupci pilípnou se snadno, na strakatý obal, knihaovy stvrky, jako mouchy na ter pestré muchomrky. tvj šatem slavným pyšniti se bude: v listech pergamenu, oízce k nim rudé, v deskách tuhých, ernou kží potažených, v rozích s netopýry kídel rozpažených, s ertí rudou hlavou, z rozšklebené huby cenící až hrozno špiaté své zuby, pak se desky sepnou draím z kovu spárem Tak bych zvítzil literárním škvárem!

as

i

wd

zoe po dvoe

slípka mi

erná

krákoe,

jak noc

—

z noci se rodívá,

v temno se odívá kouzelná moc.

Pod erným chocholtíin podivným plápolem

oka

jí

žhou,

drápky kam

vtiskiije,

stopa se rýsuje

muínohou.

Kdáe

mi od rána, zní to jak satana

—

hýkot a smích Ajhle! co v kukani?

Záí mi vajíka

na dlani sníh.

]2

Jak se ty podlouhlý útvare okrouhlý

lahodn

nžné

skvíš,

jsa

znamení

tvoení, rození, života skrýš!

V

záivé úprav

kmitaje

tesav

kídloma

duh,

z

pod stropem na mohl bys baviti dtinný kruh.

Díví

prst na

niti

tob

vyryl by k ozdob srdéek dvé, z pozlátka, obrázk schystal by pomlázku

pro zlato

své.

Ale zde nekyne veselí

dtinné

k líbezným snm; ponurý poeta

šerým t oplétá vláknem svých dum.

Moe

prý

s

ostrovy,

hradby hor, mlhový oblaku šik,

13

zcm

s

i

blankytem

v pravejci vitém našly svj vznik.

Vajíko pvabné, ve hnízdo hedvábné

t

chtl bych

kvon

nést

per snhových, blankytných, duhových s

oima hvzd.

Celý svt brziko tebe by, vajíko,

z

také se

zlíh',

ržových obzor,

pahor

zlatých niv,

smaragdových, ze svtla utkaných,

ervánkem

zlíbaných

bájených dv, samá v pohoda,

nm

záe

i

lahoda,

slavií zpv...

Marno! zlatých

V mou samotu sn jasnotu

nerozlije

kvona

ta

arovná

milostn laškovná J^ântasie.

14

K

zái a výsosti duše již nehostí mladický vzlet Nuž, tedy do Hadu pro bídnou náhradu v temnoty svt

—

Vejce ty kouzelné, vidiny pekelné v odvetu dej,

obraz pochmurných, pitvorných, ncstvrných,

divoký

rej!

lí.

Vejce moci arodjné mnohý den ve skrýši tejné

—

jakož

erné knihy

káží

—

pod levou jsem nosil paží. Po tu dobu neholeny, nemytý a nemodlený nespatil jsem chrámu prahy, svcené se štítil vláhy, kíže míjel bez pozdravu, nedbal zákon a mravu, piznával se k atheismu, pessimismu, nihilismu, nosil se jak hastroš v žit, smál se každé autorit, dívkám na nožky se díval, karty do rukávu skrýval,

po krmách se s lotry bavil, jubileum svoje slavil, byl, kde jaký klub a hádka, a psal román vlastenecký z blohorské doby Z krátká

—

špatnosti jsem tropil všecky.

IIL

Když doba vytknutá vstíc konci spla, kdys odpoledne, v knihu nahlížeje, jíž vážná kritika chval hymny pla, neb byla prosta dráždivého dje, všech vzletu nezdravých a škodných vzruch psána v domácím jen ryzím duchu nad tímto skvostem, zdolav první stránku, jsem hlavu sklonil do náruí spánku. I zdálo se mi, že kdes v pustém dole na zemi ležím, v jasných záí kole,

—

—

i

jež nocí rozléval zjev rajské krásy, zjev andla, jenž sed stráží u mne

sky a ke

—

poduškou mi roucha snžné ásy chýlil pvab hlavy dumné,

mn

kde bájný šperk na vlasu svtlé vlny tkal velké dennice svit divuplný.

A

v

zím

temnot, rysy

jíž

krajina se halí,

mrané

divokého

Ta chmura vkol zlovstn

skalí.

se tváí:

kde v polosvitu šalebném a plachém lem kruhu jasného se s temnem sváí

zím

fantomy, jež srdce plní strachem uzly koen, jež trí z mechu jak zapletených nestvr erné klouby, pnou fantastické, obrovité houby své rudé tere otravného dechu, jež obletují velké šeré mry.

Nad

17

Tu nad

neviditelným vzpjatým

tlem

leb zmije syící plá z husté chmury, zlým okem ve smaragdu hledí skvlém tam cos jak hnusná ropucha se vlee, jíž sedí jízdnio na sliznatém znaku kýs trpaslií zmok a z temné klee ;

oi vlkodlak. mátoh takých, vidin hrzy jiné

žhou rudé

jiskry,

Sto hrou polosvit plachých vzniká, hyne ve klín tmy, jež thotná je dsy; ten pímrak celý zdá se v divém víru rej živý vést jak mrano netopýr a píšer, hemžících se v pusté smsi. tam, kde vtve gigantických strom I jak mraky ztrhané se šeí vzduchem,

houš kosmatá se vlní tajným ruchem mníš vidti tam, jakby hejna gnom výš, výše šplhala kol mocných suk a vsila se pod v divném shluku jak opic tlum, když zlobou druh shozen pod vtví zachytí se v živý hrozen

n

,

.

Mne

jímá hnus a báze. Od piímraku hled vracím k andlu, jenž na mne line nH'r sladký z tichých, arokrásných zrak, dvou jitních hvzd pod zlatem asy stinné Zím pokojn již do hrozivých stín jak oknem hošík, stulen v matky klínu, u krbu .eplého, kde zkazky zvuí, v kraj vyhledá, kde zimní boue skuí. Tak slastný klid se v moje nitro sklání

neb

cítím, že

mne okruh svtla

chrání,

18

jež

cherub šíí tmou; kam

zem snéhulek

jen

zá

istým blem

ta slétá,

zkvétá.

Zrak man zavírám ve blahém snní, na ele cítím jemných kídel chvní, z jichž ervánk a v tichém ruchu zvuk hudby rajské ševelí mi k uchu. Jak druhdy, leže pod jabPoní milou, když kvtem záným obsypána všecka báj luznou šeptala nad hlavou dcka a lístk pršku vonnou, rzn bílou

snh

—

mu sesílala v elo sladce snící jak tehdy v duše kišálovém jase jsem obrážel jen blankyt, shlížející skrz vtví kvtnou míž: tak nyní zase v mé nitro kane zlatá dtství chvíle, mír nevinnosti, ráje duma tichá kídel ševelících ásy bílé. andl, zasmušiv se, jemn vzdychá a ze rt bolnosladký zpv se lije jak harfy rajské tklivá melodie: z té

Le

Blaze duši,

dokud

tuší,

že s ní boží láska dlí, v jasném zdroji víry svojí

dokud nebe zrcadlí, dokud isté srdce hostí líbezný sen nevinnosti skrá tichý zápal svatý

a

libým bleskem ovíjí jako jitra paprsk zlatý rosný kalich lilií.

19

Kam tato

se

dla

s

záe? Kam

tvého se

ela

dl

duše padlé, v prachu zvadlé nevinnosti istý pel ? Jak list suchý, zbaven míru, duch se zmítá v pustém víru a hled kalný teskné tká svtem, jenž se pouští stal, u tvých dveí stále eká hnus a nuda, trud a žal.

z

Bda

duši, jižto kruší

beznadje krutý hnt, v jejíž chmury neplá shry žádné

V

hvzdy spasný vznt.

nížto vyschla svatá zídla,

od níž prchla moje kídla, nad níž blány netopýí rozepjala temná moc, pod níž v bezedno se šíí vná, nekonená noc

m,

srdce sevelo se bolem. se náhle zvedl kolem. Jak za boue když vichr v divém honu rve v cáry fantastické mraen clonu, ve strašném jeku, stonu, chechtu vela tma vkol smsí strašidelných tvar,

Stesk

jal

Ruch úžasný

až polozeteln z tch erných var rys vyhranil se ohromného tla, stín gigantický, jakby tesán z mrak.

20

Tmou rud vzplály meteory zrak a píšerné se míhal vzduchem šerým lem obrovitých kídel cípem sterým; jak mocná vtev stoletého stromu se vzpáhla ruka s dsnou dráp zbraní a zaburácel hlas jak šelem vaní, jak sykot laných vln a rachot hromu Již ustup, cherube! jest na vždy mojí ta duše ztracená. Ty's podleh' v boji. V ní láska zhasla, nadje a víra, hrob cit svatých tma tam halí irá. :

Andl.

O

prodli

!

Ješt

v

temné

její

tni

zím jednu hvzdu, jež ji mže vésti z tch katakomb zas blahé na výsluní to zdání,

nad pozemský prach se

—

vznésti,

stesk po výsostech, nesmrtnosti touha.

Satan.

Co hvzdou

zveš,

hle zhasla již!

—

to

bludika

Ó v,

je

pouhá

peru istá nemá místa.

tvá

kam k zemi sklonit se již Jen leda pcles kolébky jí zbývá, kde hladit mžeš ve snu dcka vlásky a v

ouško

šeptati

mu

staré

zkazky

o skvoucích vidinách, jež nebe skrývá. Je cení lid jen jako krásnou báse, jež

stáím svcena, neb

zívá

pi

ní.

21

I ten zde asem nad hlavou jak jiní tu vetchou, vyšeptalou zlatou táse

—

vlát nechává, ten prapor ideál a verš svj nutí svatých do zápal však ptej se ho, co pi tom v pravd

—

cítí!

Andl. Rci,

duchu zbloudilý, chceš spasen

býti

?

Já.

O

paprsku ze slunce pravdy ryzí, lži chmura všeliká ped tebou mizí. Hle v moji hru! Tam temno jako v hrobce

všech mladých sn, všech žár zhasle sopce. Zím chladn na tu zem, jak poutník cizí, a pravím si: Co tuto robit dále?

Hrát v této

frašce, sebe, jiné šále?

Zde všechno pohaslo, co srdce hálo, v nic kleslo vše, co velikým se zdálo. v blankyt bezdný, A hledím-li s té

zem

zkad velebn mi zníval hymnus hvzdný o krásách nadpozemských, božských vzletech, o slasti svaté nesmrtelných kvtech, te šeptám si: Co v tomto bleskném týnu mé krtí já, jež zná jen tmu a hlínu, všech cit svazem hroudy jen se chytá, ta bludika, jež chvilku šerem kmitá noci? a zajde beze stop ve

vné

Andl.

O

bda, navždy

ztracen!

22

Satan.

V mé

je moci.

Dráp napáhl. Já v náhlé hrzy chvatu ruku chvjnou k andlskému šatu; však nezdržel stisk prst keovitý tu ízu z oblak, ty vzdušné tpyty. A cherub líce smutné odvraceje, jak mlha svtlá chvl se do výsosti. Kruh jasný zmizel. Vichrem buráceje, mrazem projel kosti, vír temnoty mrak píšer zevšad schumelil se ke mn, sta zub vlích, draí kídla sterá mi rvala bok a tepala mi tém vztah'

mn

a v srdce vnikly drápy Lucifera.

IV.

Dotkalo sen chmurný peklo; oko procitlé se smeklo na roh trepky, nící vzhru Jakou zím karikaturu! Zraky mnu, pevn na obuv je pnu

—

Již to jisté:

Nadlení pekla isté!

Na zobáku trepky zdobné jízdmo depí vyžle drobné, tropí drzý šprým a žert, prohýbá se, kolíbá se, potmšile ušklíbá se trpaslií jakýs ert.

Pod paž sahám

v hnízdo tejné

to tam vejce arodjné; dlani vydal úkryt stinný

jenom stípky skoepiny. Než, ó div!

každý stípek náhle letí vzhru,

zmnn

v bílou

živ

noní

mru

24

a to hejno tichým ruchem ševeh' a kepí vzduchem,

ochvívá mi obUej, cítím kroužit

kolem hlavy

mihotavý, tepetavý

tajemných

tch bourc

rej.

Rozbesklo se v ele mžikem, již, kdo mým besedníkem;

vím

cítím v zádech mrazné chvní, s bázní hledím na zjevení

Le, jak zím na ten divný pekla šprým, po zlohžku

kusým chvostkem, kivých ržku, na zhrblého, spátralého, zcuchaného, schátralého, titrného raracha s

chechtem báze rozplývá se, hlun dobývá se:

z nitra

chacha, chacha, chachacha!

Co mi smíchem slza splývá, smíchem také sket se kývá, zubí se, že svtce v nebi rozesmál by svými škleby,

tam sem poskokem a pemetem po mé trepce po kejklísku rejdí kepe, až pak skokem na kolen ocítil se, zuby cen, i

25

pitvorn se poklonil a jak hád okem blyšt, prskaje a kvie, pišt

smšným

hláskem švadronil.

Šotek. Zde jsem, nejmenší všech skítk, nejnžnjší z pekla kvítk, jehož's za roba svých choutek zaklel v arodjný žloutek. Ale rci, pro z pekel íše, kde kol Satanova trnu ní sbor temných obr v pýše, vhodnjších pro pvce strunu,

mne

jsi

zakrslíka,

zvolil,

pekelného trpaslíka, jcjžto vísky

chuas tupý

leda volá do chalupy,

bych

jej

žitem,

mlékem

dail,

za lenocha hospodail?

Já.

Ne,

ty's

jenom, pekla

skeku,

vhod mé Muse nosit vleku. Nejsem jeden z obru písn, skvlém kteí v lesku nad pozemských mrak tísn mezi hvzdy strmí elem. Sám jsem trpaslík já pouhý,

vn

Lilipután poesie, Svatopluk

ech:

Sebrané spisy. IV.

26

komáí

jenž kídla touhy

marn vzhru

k slunci

vije.

Plachý kmit mé skrovné slávy brzy rmutný popel ztráví, píští doba ve prach

nmý m pohrdav dumami

zašlápne

a vznty všemi v malé hlav jak pýr nicotného kvítku se zrnéky bez užitku. posmchu bych leda vzýval s

malikými

K

v rámec titrného zpvu hrznost velkolepých zjev, o nichž Dante, Byron sníval.

Jen ty, pekla filigránku, Mefisto jsi vhodný pro mne. mi vítán! Podej blánku, podej vrabí pírko skromné, nebo celý zdá se vru v kohoutím bys západ' péru.

Bu

—

—

Šotek. Snad krev? Ó takých tretek moderní už nedbá šetek. Smlouvy pak jsou v našem vku, vyjma dobrou hypotheku, na hlupáky pouhou pastí, i

advokátských kapes mastí. Inkoust prostý, péro husí dnes nám pln stait musí, jímž vy, pvci eských lán, beze smlouvy, nenucené.

27

denn

zapíšete tikrát

erné duše mému pánu v pohoršeních, svodech kvtných.

Dávno propas

naší

moci

odmnu

jen záshih etn^''ch posílá mne kníže noci,

v

bych ti plnil každou choutku švihem arovného proutku. bažíš práv Rci jen, po

—

em

po

rozkoši, zlatu,

sláv?

ili volíš z íše bájí rudý pláš, jenž vzduchem

apku,

t

jež

lidem

lítá,

ztají,

oušek, jenž hody skýtá? Švandových-li dud i mee iibi

peješ si, jenž sto hlav see? Pokyn jen a tvero draku

zapáhnu

ti

k vozu

mrak,

vystavím, než vzejde zcc z perel palác prosted

moe —

chci

ti

sloužit

do úpadu

všemi kouzly, vtipy svými jednu výminku jen kladu: bys mi neítal své rýmy.

—

Já.

O

sám nerad stíhám znova

myšlenek svých nuzná jež se

chmuí knihy

slova,

blanou,

jak se šeí po pažiUi stíny oblak, jež planou zlatem, snhem na blankytu

.

.

28

K emu

tvých

tážeš se?

—

zmatená

sms

si

žádám

Mou

volba zlá v té

duší

vidin,

služeb, letí

tužeb

—

svdné zmti.

Šote k. Bav

Já v koutech zatím zde pízi zhatím

se s ní

pavoukm a prach

!

s židlí

chvostem smetu

—

zdaž to bydlo pro poetu?! V pustých zdech vrtochy a stesky nech, v dav hmotu najdeš zašlou jarou notu. Ven již se mnou z toho puchu

do erstvého lidí ruchu, v života rej strakatý rád bych opt kepil v týle sosákm a noní chvíle se v díví komnaty.

kra

Já,

Vzpomnrs dobe rejdilo as

!

Oj, ty's, šet,

po všem svte,

zelo mnohé svižné

frašky,

tropilo as divné šašky.

U

nás

již

s látkou^

pro veršovcc kíž

v dáli, blízku

opli jsme každou tísku.

—

29

Snad že pro mne v suchopáru pekelných tvých memoár svží stéblo vyraší, rozvíí se pestrá mela a smích rázem s mého ela z

nudy mrano

zaplaší.

Šot ek. Nechtj toho! Leckde ertí dráp vydáš-H ji s

hubeným

má

vrn

tiskem,

se potkáš ziskem

Budeš klát, že bone žádný tob že

pí

kryje

historie;

:

svat,

síra

písn tvé, jež prosa irá, velebné že smýkáš Múzy všedním blátem v posmch luzy, dáváš denní v plen nedokáš se v nuzné chmury z

vav

svitu s hry, sinekury, titul a estných cen.

Já.

Jakáž pomoc! JMarn vzadu

rozum huí moudrou radu, kdy spež bujných šprým bží ped mým vozem bez otží. Vím, že zdar ne kyne mi z tvojich ar.

80

darmo stásám již tch kouzel jamo:

ale

Cítím, jak mi oudem sirným smysly mámíš, rejem víným šklebných mask mi pleteš um hnv-li vzbudím proti sob, pošlu k tob, pekla rob, kritiku i publikum!

v. (Hihlorie Šotka

)

1.

V asech

dávných na lesnaté hoe, vžc v oblak noe, s chrámem velebným ve svatém tichu dumal konvent bohulibých mnich. lepotvárné

Žili

v

a jich

modlitbách a pracích

zpvem

hlaholil

vdy

chrám šedý,

zbožnou jcšt glorií se nít, kdy noc vkol halila kraj šírý, okny chóru nádherného svit shry v temno jako maják víry. A když kynula jim zábav chvíle a her nevinných, jak ptactvo bílé, kroužící kol sivé skalní výše, v níž má skryté pod bctancm skrýše, s rouchem ádu svtlým blaly se sadem peste zkvetlým nebo v otevené chodb stinné,

postavy tu

kol sloup vlály vnce vinné. Ten jde voln, nad knihou se klon,

jíž

jiný zalévá

kdes na

záhon

32

tkliv významný kvt passiflory, tam dva v uené se dali spory a zde jeden sklání pohled snivý pes klášterní hradbu v žírné nivy; v šírém koberci, jenž spádá dole

msta, háje, luka, role, v dálce vše až splývá modrým mrakem, bez touhy se kochá klidným zrakem.

vísky,

Dlouho pebývali v míru blahém.

pec arcivrahem, který dávno kolem svaté tvrze

Posléz' lapeni

chtiv kroužil, až tam vnikl drze, v údech odpor proti hlav vznítil. V nekáze ád posvátný se ítil, až kdys opat, zjiten mnich vzdorem, nad hluícím odbojník sborem prudce zahml v kapitolním sále: »At si rarášek vás ídí dále!«

—

Zdrobnil sice slovo prchlivosti; však i drobtu bylo víc než dosti. Jedva se rt slova zlá se smekla, vhup' mu na temeno šašek pekla a kol mniši

hrzou

ustrnulí

na dstojnou hlavu pohled pnuli, jížto na lysin Umných jas, ve stíbrném vnci sporých vlas

skrek huatý a jim v

oi

se uvelebil

i)itvorn se šklebil.

33

Rarach! Rarach! rozlehlo se v davu a ert smál se v prchajících vavu;

—

ubíhal sám opat podšený za cíp kapuce pivéšený za ním lítal, jako šašku v týle

as

rolnika když skáe rozpustile.

Od t doby klášter

rejdištm

ubohý

Tisíc neplech

byl

drobný

moci

zlé

dnem

i

as

nocí.

tam

robil,

eholníky sterou fintou zlobil. Zdím-li v parnu mnich pod vtví

lípy,

jist stéblem pošimral mu chípí; v šach-li hráli dva, jêd hlavním tahem skoe na desku vše skácel šmahem; ržky kivé nahmát* nenadále, kdo sáh' pro meruíku ve skrýš roucha

rzným pobokem

—

je škádlil stále

šotek, dotrný jak moucha. Bratr sklepník, ped naatým sudem když hled kochal v jasném moku rudém, sršícím jak rubín v íše krystal, a již nektar okusit se chystal, náhle mrštil sklenkou o sklepu a mok vzácný stekl v hrstku step: pohlédnul-t v drzá oka ertu v lemu íše, když ji nesl ke rtu. Stejnou trýzní fráter kucha vzdychal: zmok mu s cukrem sl, med s jíškou míchal

zpupný

ze

,

a když stála na svátením stole hrdá paštika, již s hora v kole

34

vnec jemné jedva v

ni

šoil opatv se vboil, jen prchod asu, rosoliny

nž

jist uvolnil by z ní skoil, zkaziv perlu kvasu. noci rozlehl se zvonec k hóe a hned mniši, stásše spánek sladký, k modlitbám se shromáždili v choe.

V

Le

kdy zkehlí

zašli

do

zpátky

cel

a sen zlatý znovu k nim se sklánl: zvoník, nastojte! zas v chór je shánl byl jej asík v tuhý spánek vrhl a sám prve v neas zvoncem trhl.

Ztrestaný sbor mnich valnou dobu snášet musil pekelníka zlobu;

marn

zaklínal a

boha

dm

prosil,

vláhou svcenou celý rosil. A by dostoupen byl vrchol trýzn, biskup rozhodl se, v jejich stedu prodlít hostem na znamení pízn kterak ábelství skrýt jeho hledu.? Sboru tesknému pluh pée, hoe hlubší vráskou chmurná ela oe,

—

—

ím

den uvítání chvátá blíže až je soudruh jeden zbavil tíže.

Mnich ten

štíhlý,

v prvém

žití

kvtu

výhost dada skutenému svtu, mysl obrátil od zemské hluši k tajným vidinám, jichž luzné tváe míhaly se stále snivou duší, tkány z isté, svaté nebes záe.

35

A

co duchem sladká hudba znéla, jenom krásy dtem, a líc bledá plála nitra vzntem: ruka tvrí v pergamen se chvla slyšitelná

zachycujíc tam ty zjevy tajné v rysech ladných, v barev duze bájné, kouzlíc jasné andly a svaté v iniciál sliných zdoby zlaté, okrašlujíc verš zbožných knihu

lepých arabesek hustou

sítí,

jež jak povíjivá zele jihu úponek a kvítí, vinuly malebn se proplítaly spolu

sms

po

obrub

Hotova

již

poutají ten

stránek vzhru,

Desky výkvt ruky

kniha.

kží

dol...

silné

pilné

vzácnou, v rozích okovanou, vtlaenými kvty šperkovanou. A mnich malí, stoje ped pulpitem, jejžto kniha otevená tíží, s lící blahou, s pyšným v oku tpytem k nejkrásnjší arabesce shlíží, pemítaje, má-li k barev duze Kik' v náhlé hrze ješt pidat šperk Ze zlatého úpon zauzlcní pekel opika na zuby cení, depíc v samém stedu arabesky. V okamžiku píštím jako bleskem malí odhodlaný chytil desky, 'pirazil je k sob prudkým teskem, mžikem také pevnou sponu sklopil

—

36

a dla vnoiv do stíbrné schránky vodou svcenou z ní knihu skropil, vzni zatarasil všechny branky.

Chvátal mezi bratry knihu nesa, vypravoval, kterak lapil bsa. jásal zástup mnich, Jak tu zbaven strjce tolikerých strastí! když setmlo se krajem, v tichu

boun

A s

pergamenovou

jej

snesli pastí

tam vykopali jámu pehlubokou, knihu s bsem vmetli do ní, hlinou zasypali a prs skryli trninou a vesem. v úval odlehlý,

A

zas na

výšin

klášter tichý

bohu šastné mnichy,

hostil klidné, v

bouném

as

až byv

zpuštn

zárost'

bízami, byt netopýr.

v

víru,

2.

Ale dosud

ertík jatý knihy spjatý, jako kvítek v tísni herbáové, zaklet mezi listy žaltáové, v

ležel

lnu zem, poutem

ploše

pimáknut

ztrnul zde jak

na pestrou blánku; v zimním spánku.

keek

Tu kdys po stoletích doktor Krejí, zkoumaje zlom vrstev žák reji.

37

našel knihu vetchou.

Darmo hledl

sponu odemknout, by obsah

—

zvdl

zanýtovali ji s velkou péí kkišterníci pro jistotu vtší až pak zvolal Kdož ví, jaké básn dávné, výborné ta plíse krejc; moh' bych s Hankou skoupati se krásn Radj' pry s tím! Rovnou do Museje! —

—

:

V Museji muž starých vcí znalý zkoumá dar: Zisk [)ísemnictví malý ale za to jaká

—

maleb cena,

miniatur slinost netušená ornamentem krásy svrchované!

s

A duch eský z každé asy svdí o nm zlala podklad

vane

erný, typu slovanského výraz vrný.

Mocnjším vždy jasem oko

plane, dál zírá v listy malované. levo tu, zas v právo hlavu toí, s vytržením k nebi zdvihá oi, ruce mne, ret mnohým >»ach!« se chvje, juž i slza svrasklou tváí spje.

ím V

Ó

bu

vzácná chvjle požehnána, v níž ta skvost neskonalých schrána ze zasuté pokladnice

dd

odemkla své tpyty mému hledu! Nyní teprv z minulosti skvlé

eských imin každá clona zmizí, velebn se vypne v zái celé, že v prach klesne všecka sláva

cizí.

33

Dále muž se kochá maleb sledem; náhle pekvapen tkví v jedné hledem Ajhle, jaký geniální žertík! V arabesce skvostné smšný ertík jako pavouk na pvabném kvítí tmí se v závitkové zlaté síti.

Uenec

v tom zvláštním zjevu bádá, radost nová v jeho tvá se vkrádá,

podrobnostem mistrným

se diví:

Aj to jakby rarášek byl živý! Vru, perla celého zde díla: jaký realismus, jaká síla!

Nával dojmii radostných jej tíží, prudce po komnat kíží. Jaký ples to po národ vzbudí, jak mé soky závistivé ztrudí až svj nález velkolepý svtu zjevím zprávou, do níž hojn vpletu výsledky svých badání a prací! vstal a

Korunou mé bude publikací rozbor asa vzácného. Mé jméno

vky též bude proslaveno tímto ertem, který v každém chlupu

na s

nad Breugh'lových píšer tlupu, nad nímž ztrne obdivem svt celý

váží

Náhle uváz' v samomluvy toku, ped knihou jak zkamenlý s tupým dsem v rozšíeném oku.

stanuv

—

—

30

Bez poskvrny, v ncúhonncm lesku záící tam vidí arabesku, marn obraz ertíka v ní hledá! za to vedle na bronzové lebi

bžka,

tížícího spisy

živý šetek

hamižn

—

bda!

—

se šklebí.

Bylt ertík, zbaven tísn blánek, zvolna stiásl vkovitý spánek, povypjal se z pestroskvlé pdy, natahoval zkoprnlc údy a jak splasklý mch, když bobtná dechem, zhntenc zas šíil, dloužil, až pak ze žaltáe skoil spchem na bžka, jenž za tžítko sloužil. tílko

Odtud smál

se drze

vdátoru

do ztrnulých, vypoulených zor. Posléz' ruka kustodova maní nad pitvrku šklebivou se vznesla, však než mohla dopadnouti na ni, již na rarach zoubky cenil s kesla; hned zas chytil nebes ložních šru, šplhem opiím se mihl vzhru, odtud stemhlav na divan se spustil v kout starým haraburdím šustil, kolem glóbu zarejdil si skonou, pemetl se nad severní tonou a te uenec ho v týle cítí

—

hrzou schváccn

z

koiunatv se

ítí.

40

v divém trysku prudce tlem tepe, jako šílen do týla se tepe, bez oddechu pádí adou síní, vráží do knih, odlitk a skíní tcprv dole v erstvém chodby vánku klid se vrátil do zchlazených spánk.

—

—

Bda! Stanul, udeil se v elo Což tak zdtinštla leb ta šedá, že již babských strašák se dsí, klamu smysl,

jež

mu

na nos vsí

híka

obraznosti choré?! Štstí, že zrak žádný nespatil to scestí.

se utišil. Šat pece s péí protásl; jda zpátky volným krokem, jakby skrytých obával se léí, v každém kout bystrým badal okem,

Tak

a když otevel své jizby dvée, k žaltái spl první pohled plachý ani stopy nikde

jež

mu

—

po píšee,

nahnala ty

smšné

strachy!...

Pise

zase k dávné, skvostné knize, lepotou se kochal rouch a tváí, z jemné, zlaté arabesek píze piln tkal svou píští slavozái,

pvaby a ctnosti snášeje do stati sáhodlouhé, k tomu za lék choré obraznosti

všechny díla

—

místo kávy mléko srkal pouhé.

41

Z jitra do veera celým duchem ponoen je mezi vetché desky, bez úinku na kustodu hluchém svážejí se podfízencu stesky:

Tajný škdce od nedávné doby v Musejí prý

neplech robí. katalogem jde vezme ze pihrádky, tisíc

Pro knihu kdo jinou za ni

s

si,

pravou najde asem v kout kdesi aneb ztratila se bez památky, celá knihovna je irý Babel a též sbírky jakby hatil ábel! Mezi tpytné kolibri a hmyzy

—

vadny

jsou lastury a kyzy, netopýra,

motýl skí chová

pvc

v hejnu straší oi výra, morce zabloudilo mezi dravec, žába skokan mezi pežvýkavce, áp má nápis, který patí ke lvu,

zmnn

axolotl takto v želvu, zabloudila trilobit jména vystavena, tam, kde sbírka mezi cep strašlivými hroty skromn visí Puchmýrovy boty, kostra mastodonti jednou z rána husitským je sedlem osedlána,

bžk

na nmž orang-utan s vážnou lící Stradonickou chová popelnici, mumie se pyšní zdobou knír, vedle indiánská dýmka míru kajmanovi ouhá z dsné tlamy zkrátka, všude šprým a zmatek samý.

—

'vatopluk Cech

:

Sehrané spisy. IV.

4

42

Avšak náhle jinam všechny hledy upjala se na bojišti vdy. V Miiseji se choval drahocenný posvcený, pergamen, stem

vk

ryzím

zpvem

nadšeného vzletu

velebící skutky hrdin slavných,

svdek duchového kvtu

vzácný

v naší vlasti za

Ale zkusil doma ba

cizí

dob šerodávných. skepse dravost,

hloukem háncu strádal, tch jeden, když sok hájil pravost, dnem nocí po dkazech bádal, i

a z

i

zkoumal každé slvko lupou tenkou, ostrou sondou šáral v každém list, až kdes našel cosi nad písmenkou

—

známka

diakritická to jist!

Zahmotil hned veejnosti bubnem, rozhlásil svj nález v ryku chlubném: »S této kliky pouhé, s toho bodu celou stavbu klamu zvrátím hrakou. Nesetkáš se v žádném dob tch plodu — s hákem takovým neb jinou znakou zanesl nám teprv Hus náš velký v liter sad ty motýlky a velky.*

Všecko mlí, omráeno žasem, až sok jeho »

tuím

zvolal

hlasem

Škoda vru devce, jímž má ruka

ve prach svalí toho nedouka! Prvním vzhledem na ernidlo jiné všechna podezelost známky mine;

43

pi

opisu za dob našich vznikla: kaka to, jež z brku stikla!*

pouhá

—

Hahoj! Uená se strhla vava. Diváku to leckdy rozkoš pravá, když tak v zápas vdy proti sob bojovní dva kohoutové mí, že kol v divé vyškubáno zlob chumelí se vlastní, cizí peí. Ix ncuenci v tuhou rvaku dostali se pro neblahou znaku: Teka! na praporu jednom stálo, i

Kaka! vesele na druhem vlálo, pro kaku a teku v lítém boji, národ rozštpil se v tábor dvojí, zrádci! zde a tamo: blbci! znlo; v boji

tom vše

jiné dílo dlelo,

brk se zmnil v kord a v tesák dláto^ dštilo i

vkol kamení

a bláto,

též bitké, jedovaté

stely

Na

rukopis

Až >K

hlas jeden vynikl z té

emu

Prv a£

do

té

—

málem zapomnli

vavy

poslouží ten zápas dravý?

vda spornou známku zbádá doby mliž marná váda!«

Hlas ten zvítzil a pedmt sporu vydán zkoušce ueného sboru. V Muscji na podezelé skvrn biih ví jakou kyselinou pavou chemik rozbor konal opatrn,

—

44

svj nález

až »

Nemohu

vc

podal,

vrt hlavou:

podivem a hnusem ertím trusem tu pojmenovat než

s

—

!

Užaslý sbor trnul bez hlaholu. v dolním konci stolu jako uštknut hadem vzkoil div,

Jenom kustos

dlanma

si zastel bledé tváe a vzdech táhlý vydal žalostiv: »Ach, vše ztropil rarach ze žaltáe

Vdci slovm záhadným

U

se diví,

k úsmvu ret nejeden se kiví. Náhle vrzly dvée v lehkém ruchu Dovnit šlehl oek rudým žárem pitvor chundelatý s ržk párem a zas unik' v mefitickém puchu.

Celý sbor tu polekán se zvedá, u kustoda vysvtlení hledá a když seznámil je s knihou, šetkem, vrtí hlavami nad bájnou zvstí, však zjev nedávný jim vážným svdkem, že cos divného zde skryto jesti.

K

ráznému

zbavit

se odhodlali

inu

Museum tch mrzkých

pletek,

zbádat záhadnou tu ertovinu, vyšetit, kdo tajemný ten šetek.

45

Vdce

zvolený vše s péí váže, plán a cestu k met vhodnou, u všech dveí rozestaviv stráže, škodnou. aby léí obklíil

nar

zv

Voj se schystal, každý zbra svou vole: staré kelty, Táborit cepy neb jen skromné deštníky a hole, jeden foukaku též s perským práškem uchystal si k honb za raráškem. byl hon to slavný, velkolepý Brzo honci šklebivého asa

A

!

pavuin kdes v kout vyplašili, vava mnohohlasá, huš huš! znlo, zbran harašily a ert veverkou jim prchal v kole: tu dole tu výš Tamo hned zas tam jako sídlo potvrka ta hbitá bicskorychle semotam se kmitá, honci za ní s kikem; ten jak slepý, z

rozlehla se

—

holí

—

—

tíská popelnici v stepy,

onen v druha místo v asa tlue. Ze sálu v sál šotek prchá rue, skáe v okna, rejdí po balkon, uený sbor za ním v ryném shone

A na

lid

venku s úžasem se staví, vzrstá v husté davy,

ulici

ruce spráská: »Jaký div se dje?

Ruch

a život vjely

do Museje!*

.

.

.

46

3.

Do sín

zas prchal asík ilý a než za ním honci pikvaili, obratn se schoval do klobouku, jejž kdos odložil na skíni brouk.

Za podšívkou ukryt smál

se tiše,

halas pádících kol až pak upocení, utýraní

slyše,

vdc

upustili

od marného

štvaní.

však výbor sedmi len, aby hledal piln ve dne v noci, až se zmocní rohatého plenu. Tu smích šetek jcdva dove zmoci neb kde vc má usnout jaká koli, tam se u nás pro ni výbor zvolí! Zvolili

Ale klobouk, nyní

asa

skrýše,

vhlasném ele statného práv eských hájitele, jenž se chystal práv na snm ocítil

se na

by tam

pi Když pak

ve

íše,

bránil bitkou ducha zbrojí svaté domovinu svoji

dojel msta na Dunaji v radícím se klubu, nikdo nespatil, jak diblík v taji klobouku se vyhoup' na obrubu a jak potom za poslanc zády zaal mrzké šibinky a spády.

a

tam

zase

47

eník

líí

ozdobné a

tklivé

tuhý zápas, který na né eká, kde pí práva každou závistivé odpírá nám zloba odevká, že tu nutno sebrat všechny síly, opatrné postupovat k cíli, jak as velí, schytrale neb rázné a dbát ve všem nejpíísnéjší kázné

—

V tom se hlásek ozval s oné strany, kde mlel palci vážný státník Planý: » Kázné máme dost; le jako chleba více bystrých eník nám teba. Všichni, že to Planého hlas, mnli, jej nikdy mluvit neslyšeli; jen lysou hlavou rázné kýval, svorné hlasoval a stranou zíval. Sám netušil, že onen hlásek vydal z jeho šosu skrytý ásek.

neb

on

te

Za svou prostockost neslýchanou utržil si, chuas, ostrou ditku, nic že

nezmže

se

eí

planou,

zde jen teba moudrých, tichých skutku pilné chodit na snm, do výboru, vtšin hlas dávat bez odporu, jemné spádat zákulisní styky tam, kdy skryté hýble politiky

— —

Nastojte! tu znova odboj bitký na šlechtické stran:

ohlásil se

48

pedem

»Léta a co

již

ty tajné nitky

upedli jsme? Vojska, dan.

K

ustrnutí všech to šlechtic ekl, jenž byl prvním klubu diplomatem vlastn šotek, jenž se tajn smekl pod frak jeho po etze zlatém.

Nesmle mu pec není

druzí namítají,

práce bez úspchu: eské vdy pevný stánek mají, Museum se vzpíná pocie stechu,

že

nová krytba nad Karlovým hradem, eší

——

jiné otázky se zvolna

»Tak dnes žebrák almužnou

ume

nedbaje, zda

Takto zakvil

as

kletý dále v

a

rzn

zítra

z jiné

mn

se tší,

hladem!*

kapsy zase

adou kesla

zpitvoeném hlase

metal do klubu ta hluchá hesla,

prpovídky babské lvího vzhledu, nadulé ty žabky, plné jedu, jichž se rodí na sta v baenisku zlovolného, nezbedného tisku, laciné ty bliktry, jimiž chytá politické hejly závist' skrytá,

sama nevdouc, jak provést co svým kyjem pobláceným

lépe,

tepe.

4Í)

Klub

tvánost nebývalou na se, bil pedscdnický zvonec do hádky a vavy mnohohlasé, vzal

na poplach

a vše chýlilo se v divný konec, když tu klubu humorista jarý, jemuž z šosu vtip se ozval starý,

vzplanuv nad tím posvátnými hnvy, pisáhl, že pokoje si nedá, skrytého až bichomluvce zjeví. Bedlivý si dával pozor po té, až mu v prstech uvíz' neposeda. »Ajhlel« ^diabolus rotae!zvolal

—

—

as mu

Ale

z

ruky vyklouz' mžikem.

Marná byla honba jako rtu sem tam

za diblíkem: se hbit kmital, jako úho vysmckal se z hrsti, a když klub ho týden marn chytal, výtžkem byl štipec kozlí srsti.

Odtud

v klubu zloboh bez ostychu pouštl uzdu satanskému pychu, poslance kde moha škádlil, zlobil, žhavou síru v debatu jim drobil,

pi

salonní politice dvorné

tropil za

n

kousky nemotorné,

hatil nitky zákulisních

taje

klubu

nosil

do

akcí,

redakcí,

lístky poznámek jim z kapes kradl, verše s cukrovin tam za kladl,

n

potmšilou smnou za doma piln sestavenou podstrkoval hluché tesky plesky,

leckomu

e

i

za šlechtice hlasoval vždy

esky

—

.

50

zkrátka,

s

dsnou

lstí

a troufalostí

zkoušel ábelské své vlohy všecky, aby den co den až k zoufalosti ztrpoval jim život poslanecký.

Bez pomoci snášeli tu trýze, v

marném hnvu

skípajíce zuby,

až jim nápad vnukla nebes

píze

emu máme spátelené kluby emu naše s klerikály páska?

»K k

Vyšleme k nim prost deputací, by jich pomocí nás zbavil áska ádný, slavný obad vymítací!*

Na pomoc již exorcista kvapil v eský klub, by asa vymí z nho; a ten brzo zkrotil rohatého,

rázným hmatem za ouška jej lapil, do klece jej vstril pichystané, ze drátných kížk hust tkané, do níž místo cukru, vody vsuli síry kus a misku plynné smly, a tam rarach schoulen u zajetí na bidélku pešlapuje bídn po vlastech pak zvsti blahé letí: »asa pivezou nám naši z Vídn !«

—

eská s

delegace šotka v pasti

pýchou vezla

jásající vlasti;

Bl

oslavou je vítal národ vdný, pestrých spolk prvod nekonený a hold nadšený jim eník vzdával, kvítím, vavínem je obsypával Kterak na vky zvst veleslavnou génij vlasti ryje v djin desky, že jich

umem,

erta domohl

prací

neúnavnou eský.

se národ

Ale nejvroucnji ze satana tšila se klerikální strana, neb jí pinesl ten zloboh malý pádnou zbra na zkrotlé libcraly. smutné, která V naší

dob

ví

co váží se a mí, lihnou jen si krtí dráhy ryje a íš netlesnou, mimosvtskou, z níž k nám svtlá útcha se lije, prohlašuje za báchorku dtskou: jaký triumf pro zastance víry, pro nevrce jaké zahanbení, když tu náhle v athcismus irý rarach živý smle zuby cení, rarach onen, jehož chvost a rohy lehtaly jen k smíchu neznabohy. Nyní mže hmatat každá ruka dkaz pravd, jimž uí vrouka. Tento as je s kathedraly boží posupný jen chrli líce šklebné, ale nad ním již si divák složí celou stavbu krásy pevelebné, pilív a rozpon tvary shné,

tomu

jen,

52

hrdých fial kvty nebetyné, hvzdnou klenbu nebeského týnu s božím trnem v kru serafín, všechny pravdy, kteréž nebem psány v písem svatých vkovné blány.

Takto kázal hromovitým hlasem tábor pravovrných, do své schrány pijav drahocennou klícku s asem. A hned pout valné poádány, by lid všechen spatil tyto divy, pekla,

vných

trest

dkaz

živý.

Ze všech kraj eských, od Šumavy, Brd a Krkonoš, z dáli, blízka vypravila záhy každá víska pod korouhví šumné, pestré davy, sesterská pak Moravnka zvlášt vyslala sem zevšad hosty etné, rudé koženky a modré plášt, bílé haleny a frýdky kvtne, líka roztomilá oek jasných pod šátkem, jenž hoel mákem planým, nad obrubou snžnou límc ásných, nad živtkem tpytn vyšívaným smjící se kvítím, pestrou stuhou jako svží májový kraj duhou A vše tlailo se od úsvitu do veera kolem klece s ertem,

—

obklopeným

stráží jesuit, nauili žertem hlku peskakovat navzdor pejsku, vzácné hosty vítat po hcbrejsku.

kteí

vzn

53

A

co kouzlo stále svží vleklo proudy lidstva na výstavu divnou, dvtip zbožný pinucoval peklo pispt nebi znamenitou hivnou:

vnoval-t vstupné na missie k divochm, jež kesan vidí

s

ped modlami mrzce

šíje

sklánt

žalem

na koralu výspách v hájích palem.

Necha a

bída zemí vládla kolem srdce zrýval bolem,

plá hladu

na klec f)ršel zkita liják stálý pro ubohé hndokožce v dáli. Chut na výstavu ábla nošen halí poslední žebráckých mošen.

—

A ne pouze z ech z konin jiných národ na pou do Prahy se dával, která jedva ve zdech pohostinných stsnat m.ohla plemen rzných nával, až jsi domníval se, že tu znova zkvetla pestrá I

i

doba Rudolfova.

sám Barnum peplul moské vlny

získat pro své sbírky v jatém

skítku

perlu perel za milión plný Utržil jen posmch za nabídku.

Ale zpupná voltairovc smeka ohromení probrala se brzy,

z z

šotka tropila

si

posmch

drzý:

Chatrná to na hlupáky léka!

54

Kdož ví, jaká liška z ertí kžky vystrkuje šibalské ty ržky?! Zázraku již jako straek v žitu narobila chytrost jesuit,

pro by

jednou vtipn nepevlckla

jakés morce za vyslance pekla?!

Vstali též, jak bývá

obyejn,

moudí

prostedníci v lítém sporu pravíce: Jak vy, my nesem' stejn osvty znak hvzdný na praporu; zde však pedem k lidu hledt sluší prostých srdcí, nezkalených duší. viklat jeho vroucí vírou, K která jediná ho vznáší k jasu

emu

nad života trud a hmotu irou? Jeho mysl pipjala se k asu vírou pevnou, dtskou, pohnutlivou

na

v

nm

—

budit skepsi kormutlivou?

Protož díme: Neberte

mu asa,

mu

hrozbou zlého, k dobru ostnem! Varujeme: Neberte mu asa! S pochybností snadno v srdci sprostném

jenž

zahnízdí se zbujnost prostopasá, snadno sveepost se v davy vhostí a zmar kázn s pustou nemravností nad troskami všelikého ádu zídí hrubé zvírcckosti vládu. Neberte jim nevinného asa

ády jsou a mravy jízliv zas atheismus praví

Aj to krásné

—

—

55

lži a šalby bídné! zde obé pec je oividné: Vydejte klec s nevídaným ptákem na chvilku jen vdeckému soudu

jinižto ticba

A

—

humbug

neshledá-li

sami nadáme

si

za bul)ákeni,

slei)ých

bloud.

Budiž! hrdé zvolal tábor zbožný. Universit klec na stl dáme, v ní koná všechen rozboi* možný Dozor jen si pi tom ponecháme, neb vždy vda páchne trochu sírou, dobe s vírou. žel bohu! nekvasíc

a

—

—

—

O soudce se shodli neblahý as vády samé Dvou eská každá vyšší

A

te s

le

ó žaly!

plodil.

universit boj se zrodil: se o klec rvaly,

nmeckou

tvrdíc, že

vdy kvt

p:ednost dává

jí

a stará sláva.

málem vztekle roztrhnuly v nmeckou a eskou pli, pikla ábla tu vláda Zaiela ovšem zloba divá* již

erta když

Cechm

Ve všem kivdí nám!

milák tch

ruka,

I

asa

vn

shrábla

chtivá!

5.

V aule slavné, v síni velkolepé na zkušebním stole v tsné kleci rarach na bidclku zuby klepe, s

bázní

oekává

píští vci.

56

Teskn

povyhlédá sítí drát na pedelly, v plném majestátu tímající berly, v pestrém háve, s barety na povznesené hlav. A dál krouží plaché jeho hledy po nesetných jasných svtlech vdy, po vhlasném, mnohohlavém sboru ádných, mimoádných professor,

docent, hvzd nejnižšího ádu, které

skromn

míhají se vzadu

Sotva obhlédnout

si troufá -Múza, natož líit slavné shromáždní, z nhož obchází ji svatá hrza. Kliní dirkou jen tam vsílá zení stojíc v bídném neuenc davu, s nimiž vrátný kolleje se trudí,

an je od posvátných prah pudí bakulí svou jako stádo bravu.

Uvnit zatím rektor vážných vzliled ení latinsky ve vdc stedu Díky vlád, jejíž ruka štdrá

a

úkol estný, naší drahé

by v

nm

i

tžký

klade

almae matri v bedia, zkusila své síly mladé.

Úkol estný.

Nebo

v této chvíli

zraky všeho uenéjio svta k naší škole vysoké se chýlí, slávy meta. jíž tu kyne

vné

5?

rozsoiizcMií sporu,

vzdlaného

který dlí

lidstva

obor

celý,

a snad velkých záhad rozešení niožn!), které z Šera (i to

vk

stále

míhaly se ve

hrz

zdroje

Okamžik

V

a

muk

lovku, i

povznesení.

to velký, velevážný!

ruku pravdy na obranu svj védy génij strážný. vložil Bez dechu vše hledí v tuto stranu, školy vysoké vší Germanie chtivé zdají o té schzi zprávu Jaký div, že srdce prudko bije, tušíc blízkou pohromu neb slávu! naši

me

—

Úkol tžký. S jedné strany vda neúprosn jádro vci hledá, hloubadlo své bezohledn noí na dno záhad, nedbajíc, zda spolu by mnohým svaté boí,

pedsudky

hnvu

jejich nedbajíc ni bolu.

A

zde zvlášt teba šetit bdle písné vdeckosti, kdy k nám zírá bystrým okem lovenstvo celé, slovo každé ode rt nám sbírá. Jílka hanba, jakby škodolibý soupe jásal z každé naší chyby ped tím obecenstvem, v také roli!

Do druhé zas vážky ohled padá na poteby naší veleškoly. Svatopluk Cech: Sebrané spisy IV.

58

Nebo naše alma staro-mladá trpce žehrá, že je tvarem kusým že znova ránu jitit musím!) bez fakulty, kterou práv snadno vzbouit mže naše rozhodnutí Všechny tyto zetele nás nutí piln vážit, co zde init radno. (žel,

—

»Jaké úvahy, kde vše tak zejmé!* mistr z cechu filosof vece.

sA aniž

priori ortel provolejme,

teba dotknouti

Nech

si

se klece.

dále víra princip zlého

na postrachy lidu dtinného masku satyra neb fauna halí

v s

kopytem, jež

le

a

Nmci

pilátali:

nechce, aby vážná

vda

k vyšetení frašky, která mže hlupce klamat leda, bavit dti nejvýše a šašky Home beze zkoušky jakékoli k absurdnostem tlesného asa, an duch zla jest pomysl jen holý, idea bez tvánosti a masa.* snížila se

»

Nesouhlasím!* zoolog se kasá.

»

Nadutá

to

mluva

staré školy,

která s kathedry své všemu svtu vytknouti chce zákony a metu. Poznání jen z empirie svítá. Zkoumám vše, co skutenost mi skýtá

59

vyzkoumám Snad

i,

co se v šotku kryje. zbožné allotrie;

to podvod,

však též možno, že to útvar zrdný, jakýs bastard, forma zmrzaelá, kterou zplodil druh výbr bludný,

nebo dokonce druh nový zcela, a pak pekelného duší lovce

vadím

prosté mezi obratlovce.*

Filolog zas myslí, nejlíp k cíli že tu zkouška z hebrejštiny vede;

léka k

vivisekci mysl chýlí;

právník vtipné argumenty pede, že tu sporná kompetence vadí, zamítnout a limine véc radí zásad rozpor výše vlny eí, fakulta již s fakultou se hádá, vda s védou v souboji se

—

mí

a vždy boulivji hluí váda. Jenom rektor mlky dumá stranou jako kapitán, když v bouném ruchu pevn zí v vichrem biovanou, v irém zmatku sám jen váže v duchu,

t

jakby spasil koráb od záhuby vztekem vln, pes ostré skalin zuby:

Tak tu rektor dumá obhlížeje stezku v ped, kde dvojí propast zeje ekneme-li, že to rarach pravý, v posmch budem uenému svtu; strhnemc-li kukli pseudo-sketu, kletba zbožných stihne naše hlavy, s níž snad vlády nelibost se spojí,

—

60

—

neb kdož ví, kam práv vítr vane Ach, jak vyvážném z té léky dvojí, volbou uchystané!

vlastní slepou

Pojednou kýv' prudce na pedella a dal otevíti okno sín, jehož rohatá skla, pestroskvlá zásvit

Na

duhy

v hádku vložili

tkala v polostín. ráznou, hromozvukou zahlaholil: » Vlastní rukou

eí

to

jsme na se úkol velký

Máme zbable Ne

!

Již

pro est

k

kde sí

nazpt

dílu jako pilné

naši,

Pedevším

jej

je

drátii

národu a

teba

—

klásti?

velky

vlasti

ze žaláe, jej z ásti,

zakrývá

vynést asa do slunení záe, aby zpytavý zrak na vše strany mohl zbádat útvar nevídaný.*

Klícku nesa, k oknu kráí blíže, odklopuje dvíek zdobné míže a dla schystav na divného ptáka vzn, strachem schouleného v koutek, perloke!* tiše láká, »pcrlike jak Faust ábly na divadle loutek. Blíž a blíže dla se napahuje, až pak rychlým spoinula hmatem na tlíku hnusném, chundelatém a nech asík vzpouzí se a vzteká, jako králíka jej v zái dviže,

—

oknem oteveným vtéká ídkou spletí starožitné míže

která

61

—

• Chyte chyte ho !« v témž okamžiku rozlehlo se poplašeným sborem a vše k oknu shrnulo se v ryku, ve zmatku se kupíc za rektorem, který vztahuje ven prázdné dlan smrem k arkýi, jenž vkem tmavý v hojné zdob shlíží zaduman s boku auly do uliní vavy.

Rév

kamenné tam na lupene ertík prchlý naposled se kmitl, v drzém posmchu k nim zoubky cen; gotické pak úponky se chytl, hbit šplhal na špiatou stíšku a dál po dešové roue stelou jen se mihl v nedostupnou výšku na budovy stechu, stáím stmlou. Rektor zoufale tvá dlaní halil. Ale šeptá povst mnohohlasá, že se balvan

s prsou jeho svalil upláchnutím prožluklého asa, jehož naschvál vypustil prý z ruky. A když ztichly ábelské ty hluky, rektorovi v jedno krásné ráno ministerské keslo vykázáno, portefeuille osvty, kde zapotebí muže, který v lítém boji duch

umí hovt satanu a (jak

Nmec

i

nebi

dí) prát kožich v suchu.

62

Šotek, Hle

den

bránu žvatlal jsem až k ránu. Nuže, dosti! Jindy tob jednou dopovím svou Odysseu bednou. !

otvírá svou zlatou

—

nevdomky

Já.

Souhlasím.

Mám

po krk toho pro dnes, rýmované próze. prózy té odnes

co's tu žvastal v

m

Nyní rue z do sfér krásna v oblakovérn voze!

Šotek.

V okno se mnou sko Zde k Ekypáž hned bude uchystána. !

divm

brána.

Ví.

Luh nebes poset beránkovým bravein tak ist blostným, jak vesna mladá jen vodívá jej po safíru smavém, že v duši starou teskná rozkoš padá z tch barev svžích, lahodného svtla, jak v ráz by z hrobu mládí krása vzletlá.

K tm snžným

bírkám azurových niv

—

tvá šotek obrátil a drápkem kýv' Aj, poslušn hned z pvabného stáda

dvé nžných oblák se spouští v dol a za nimi se z jitní zoe spádá vz ervánkový zlatoskvoucích kol. Jak dol spjí, obláky se šíí, stou vzduchem sliný útvar perutí,

pnou

šíje

štíhlé z

blostného chmýí,

zmnny

v pár bájných labutí až své krásné hlavy sklánjí k mé noze. I usedám si v báchorkovém voze, jenž jako lastury tvar obrovitý nad moji hlavu, zdobn prohýbán,

rozpíná oblouk

s

mavými

tpyty.

64

V nm

odpoívám

sladce kolíbán plujem' nevím ani, nazvat spíš to zlatých koles hraní ve vzdušném safíru, v té modi plynné, jíž povoz náš se lehce uped šine. a

jedeme

—

i

ím

Zem' zmizela; jen skvoucí modrojas plá pod námi a shora, vkol nás, tak svží, líbezný, jak v rose tpytné když první fialka vstíc jaru zkvitne. Tak luzn záivý jak díví zraky, jež mladíku svitly dávno jednou a vzpomínkou tak asto v duše mraky jak oi rusalí z dna vzhlednou.

mn

tn

To

azur ten, jenž záí jenom z básn pohádkových jezer arokrásn,

a z

to

ether, nektar,

zá

a

vn

spolu

hudba sfér, všech uspávaka bol. Jak asto prával jsem sivhroužit sebe na ptaích perutích v to modro nebe, i

jho nudy, péí k zemi svrhnout dol a lett lehounce jak mlha pouhá dál, dále

blankytem

—

te

skutkem touha.

Te v v

letím bez cíle v tom vzdušném kraji, tom modru koupám se, je v adra ssaji,

nm

kochám, ztápím zrak i duši celou. Jen vlny blankytné se vkol stelou a jimi plyne naše mušle skvoucí, krov lepotvárný nad hlavu mi pnoucí,

G5

mne line z rumnného nitra arovný jak rznou zái jitra. Ten ervánek srstí šotka hraje,

jenž na svit

i

jenž v

pedu

plní úkol vozataje,

za biík maje konvalinky stonek, adou kývá mnohý snžný zvonek. v

nmž

Jak snítky koral mu ržky svítí na hlávce huaté, jež v nach se nití; on s tichým chechtem otž zlatou zdvihá zpátky a hadím okem mrká po a když se tážu: Kam? tu v azur švihá

mn

svým biíkem a

piští:

Do pohádky!

Pod námi jaksi houstne modro plynné, podobá se vod skvostn siné, však prhledné až do nesmírné hloubi. To moe vlnkami bok mušle vroubí že

a prýská jiskrami v kol špice zlaté a zápež naši v sob zrcadlí, jich kídel chmý, sníh práv napadlý, krky dlouhé, v oblouk ladný vzpjaté. i

Viz, ve zlaté a smaragdové zái co náhle v dálce ped námi se

To

stvárí.^

jakby Cimpango tam dávných bájí^ jak div zem, jež sokyní jest ráji, by noila se z vlny safírové. A jak se naše loka letmo blíží, vždy zetelnji z vod se výspa híží a zjevuje co chvilku krásy nové.

66

Tu

vypínají sbory sliných palem své koruny ze smaragd a zlata,

tam hora led rajským nad úvalem ní z rzných par, jak démant sluncem vzata, a na sta jiných tvar, barev, žeh zrak okouzluje s tchto smavých beh.

»Ach!« obdivu se z ader mojich vine a slza rozkoše v mé oko plyne. »0 rci mi, šotku, povz, jak se zovou ty behy nebeské, ten odlesk ráje?«

A

šlehnuv zápež úblovou, pidušeným chechtem: »Osrov

diblík,

dí s

báje!«

šotkv blokídlou zápež plaší, vtru letem na ostrov se vznáší vozem lasturovým. V pedu náhle

Šleh že i

s

bl kídel

mizí, bílé krky táhlé: na místo labutí je ve jhu zíti dvé beránk, jichž vlna zlatem svítí. Ti lehounce náš povoz táhnou travou, spíš vlnou kvt mkce kolébavou,

vyplašena zlatých koles ruchem skvoucích motýl se hemží vzduchem.

z níž

sta

Ten

pažit

vkol podoben

je

moi

ze stébel smaragdných a hvzdic kvt, jež v barvách rzných drahokam hoí a jak je vánek echrá v jemném letu, níž mezi stébly nové hvzdy jeví. všechno je tak sliné ku i)odivu, prodlít neví. že vlhne zrak a na

A

em

67

Na obou

stranách tuto

hvzdnou

nivu

zde blíž, tam dále pásmo doprovází hor vyšších, nižších, jejichž vid se mní vždy v novém rzných tvar seskupení: zíš bán, kužele šikmé srázy; zde záí v zeleni a kvtech strom, tam ve skal nahých fantastickém zlomu, jenž v ladných barev odstíny se šatí a místy plá jalc hora skvostných hlatí. S jich bok leckde stíbro bystin srší a duhou hrajíc, snžnou kypíc pnou pes trosek skalních spoustu navalenou i

jak perel déš do houští palem prší, z nichž u pat horstva, ve záhybech strání zde onde divná stavba povyhledá

stn snžných nádherou

A

a

tpytných

bání.

na skále, jež kužel strmý zvedá až k nebesm, té horské jehle v ele jak duchy staven v nebe trí smle hrad slohu neznámého, hrdé krásy nad sivých hradeb zubatými pásy bran, most, vží spoustou nebetynou. A kde v hor pásmu brána skalní zeje, zrak s tužbou hledí v údolinu pínou a její ladnou zátoinou spje kol háj tajemných a luzrtých sad, kol pestrých mst a bloskvoucích hrad, kol tní safírových, v nichž se kmitá stín plachty, ostrov smaragdových palem, až tam, kde tato vnada poukrytá jak sen se tratí v stínu zamodralém.

G8

Houš, houš

se motýlové chvjí z luhu,

jsou perle, purpur,

zlato, hrají

a prosted kídel oka slunkem jich

a

oblak pestroskvoucí

deštm duhovým

se

vzhru

dol

v

duhu

svítí

vzlétá

ítí,

vzduch plní vkol. Po vyhlídce veta v té motýlové metelici; pedem též hust vlá, že nezíme, kam jedem*. Jak kvt déš, když stromem vichr zmítá, již závj sprchlých motýl nám kryje

hbet zlatých beránk, jich ela, šije, upin, ržk šotkových se chytá a mušli plní, klín mj Sahám pro i

—

O

Ne motýly kvty vskutku,

div!

to

n—

ruka chová,

dclinoucí arovonn než jen útvar jich lže kídla motýlová. Zím do výše Aj vru, pouhé kvty

—

to slétají se

strom

velikán,

šperkem obesety. Jich vtve srostlé klenou zdobnou bránu v les pekrásný, jenž ve své stinné hloubi

jichž haluze tím

vdk háj

severních

i

jižních snoubí.

Pruh volný znaí dráhu v jeho stedu,

mechem kyprým

porostlá je cele; kola škeble nezstaví sledu. Jím kouzelné se pološero stele ze stín vtví gigantických strom, jež shora klenou se jak žebra dómu, a z mihotavých svtlých pruh a kroužkCi, jež vnikají skrz listnatou jich roušku. Jak mocná zeleni tu skvlost, sytost, odstín jejích vzácná rozmanitost jež

v

nm

69

a

tvar nejsmlejších bujný pepych! dlouhá táse šíiých listíi spádá

Tu

vjí

sta

v

a záclon velkolepých,

houš baldachýn pekrásných

se skládá

chocholv a korun Svtla šípy mdle tíští se v tom smaragdovém krytu

a

o steré ásn, lalochy a cípy v déš nekonen rzných polosvit a níže v soumrak tajemný se mní. A každá haluz žije v jemném chvní, list každý šepce, po tichounku zpívá o divech, zázracích jež háj ten skrývá.

ím

dále jedem' po mechové trati, tím bájenjší ízou háj se šatí. Dav obích kmen výš a výše vzrstá,

šíe mocné vtve rozpahuje nad nimi, kam oko dosahuje, zas rozpíná se nová zele hustá, jak ros by nad lesem les druhý, ší,

a

tetí.

Vždy divnjší

jsou tvary list, sntí, vždy magitjší písvit, pološero, v ruch se budí tajemného žití

nmž

a nevídaných zjev,

podob

stero.

Tam ohromný kvt blostný se jak pohár obr vzhru otvíraje

tpytí,

svj kalich nádherný; le trpaslií jen sbor se pehýbá mu pes okraje a s mlaskotem pak smšné hlávky tyí, na šedých vousech perly jasné rosy. Zde vzduchem pes cestu se kmitlo cosi n?i

skvostných zádech letícího sídla

jak malilinká víla duhokídlá.

70

Tam

stromem se mihla v spchu od mohutné brady vlajíc v pás vousem svatoivanským a tajíc svit janských mušek pod oboím z mechu

tvá

zase za

sivá,

dd

—

za kmeny se plíží, tu vyšším stává se, tu postat' níží, vždy s výškou stromu vzrst svj srovnávaje. Na vtvi jedné veverka si hraje

to duch,

s

les

oíškem lískovým;

již

— Mj

zoubk cvakem

bože! Z jeho nitra jak oblak vzatý v nach a zlato jitra až k zemi splývá ped žasnoucím zrakem šat penádherný mavého skvrtí a na perlovou vypa na ocelku i zlatý stevíek, jak pro Popelku,

jej

Vlk

rozlouskla

z lesních

stín ostré zuby cení

nmu

dívenka se tulí smav s karkulkou ervenou na rusé hlav. Dál svítí korunka nad had králem, zde kohout velký, stobarvého peí si vyšlapuje jako lovk málem a k

a se slepikou po jahdce mí, a mním, že chatu s perníkovým krovem jsem také zahle v háji pohádkovém, kde s šuškáním a šeptem stíny živé se honí ve he dovádivé. kol

p

I

mne

se dotkla

ta zlatá

aromocným stvolem dcku kvetla

pohádka, jež

kdys pod peslicí, za vrícím kolem. kouzelného svtla Vše plno ve a podob lehko v mlze nartaných,

mn

jak ze stíbrné pavuiny tkaných.

71

nich jedna vábn probírá se zvlášt obraznosti nejistými rysy, jak tuto posta ze záhyb plášt, jímž otec halil mne, jsem zoil kdysi

Z

z

mé

podveerní

za jízdy krajem

sám

chvíle;

voln peda

v duchu, o jezerní víle a já ji náhle spatil v jasném vzduchu: Nad obzorem, kde oblak zlatem hoe zdál se behem blankytného moe, jsem uvidl ji, slabý stín jen pouze, jenž zvolna mizel v zá se rozplývaje, a pece na ni dosud myslím v touze

on

šeptal,

nám dtem

ji

báji

mn

—

Ó

dtinného kraje! Víc vábíš m, než ony živé krásy, jež mého žití obzorem se nesly a svdným sborem pamti se hlásí, víc nežli vše, co v mysli duch mi kreslí vnad vysnných, kdy v žití pozdním let

vra

mn

se, vílo, z

zvolna barvy blednou na palet.

O poup mého

chlapeckého snní, ó dítko mojí fantasie ranné, té nezkalené ješt vavou denní a vášní, pochybnostmi neztýrané a svží, isté jako paprsk jitní ó vy vsta jasn ped mé oko vnitní!

—

Již zaklínání

mého

uposlechla,

svj lehký obrys, ztepilý a nžný jak svtlým stínem do mé duše vdechla, tvá ideální pod elenkou knžny, z níž uprosted se pnou ti páví péra; jest poloprhledná jak vzduchu dcera V tom šotek, moji nachýlenou skráni

—

72

svým biem

z konvalinek švihnuv lehce, rozkošného zadumání, v ped ukazuje, do hrsti se chcchce. Háj otvírá nám výhled nenadálý: Ped námi blankytné je rozepjato vln tkanivo až tam, kde západ v dáli hor pkné tlupy halí v nach a zlato. uprosted té modrojasné plán pne z vody pímo zámek velkolepý

mne budí

z

Le les

vží malebných a divné bán svým div oko neoslepí,

a leskem

jsa peskvoucího, prsvitného vzhledu jak z kišálu neb nejistšího ledu.

lo

eká k pouti pipravena! nejvzácnjších sestavena a ezby jemné poskytly jí zpola tvar jakés fantastické vodní stvry: Prs šupinatý mocn pne se zdola a tlama podivná se šklebí shry, Hle,

Jest ze

nás

dev

s pysk visí sumí vousy vlajné, dva karbunkule velikosti bájné jsou oi, zarudlým jež ohnm planou, a na zad k bokm lodním netvor stáí dvé divných tvar s paprsky a blanou, pl rybí ploutve a pl kídla draí, yše drahocennou zdobou obtžkáno. Cní hrdolep štíhlý stže z duli,

jíž

jenž kruhem stíbrným je objat v pli, a lanoví vše z hedvábí je tkáno. Však nejkrásnjší, nejdivnjší spolu jest plachta kmentová, jež na palubu

73

od ráhna stíbrného splývá dol; má skvlou malbu na líci a rubu a jak se vánkem vlní v jemném chvní, v ní obraz kouzelný se stále mní: Tu krajina z ní záí vábných dvr zas nádherný ve skvostném hrad, hned v bitv velkolepé davy rek, hned výjev lásky v lunojasném sad a nejvíc vodstva blankytavé vlny, triton, najád laškujících plny.

vdk,

te

My

propustili s mušlí bírky

skvlé

a vešli v lo, jež prázdna byla cele; jen šotek ušed' chvilkou za kormidlo neb tanil, šplhal po stžni a lan, jak opika tam rejd nevázan. rozepjala pestroskvoucí kídlo a sama sebou ku pedu se hnula; zdálo se, že vlastní silou živou nestvra pídy prsa šíe dmula, v ped, nazad pohybujíc hlavou divou a pohrávajíc sterým ploutve cípem rozjela se po jezee šípem.

Lo

mn

—

lo

pedu stoje, hledl do hlubiny, kde propas nekonenou jevil oku ten živel prhledný a skvostn siný, na míst dna si kouzle ve hluboku bá nebes druhou, jak ta shora skvlou s nžných mrák tásní zržovlou. Blíž zámek bájený se rychle šine Já v

.

i

a svítí všecek v oslnivém lesku; Svatopluk Cech

:

Sebrané spisy. IV.

6

74

je istý kišál vše, zde pyšn strmí od

co ku nebesku hladiny siné: ty stupn, ohrada, ty stny sliné, ty brány, oblouky a sloup ady, arkýe, pavlány a balustrády

cimbuí a vže nebetyné, všechny ímsy, kružby nespoetné a sošky vytesané, zdoby kvtné, ba také nestvry, jež s výše cení co chrliové zuby šklebné tlamy a

1

—

kišál samý

vše do

nejmenšho

to

hrot ledovcových, skvní jemné záivých tch tvar

je

hran a

a stíny

jen dovršují obraz plný

ar.

A

nastojte! tu krásu nevýslovnou, tu všecku nádheru je také zíti

ve hloubce

vln,

kde po druhé

se

tpytí

ten palác div s nádherností rovnou; jen obrácen v modrou vláhu níží vše to, co shora k nebesm se vzpíná, však zetelno vše záí z její klína ty lesky zdvojené zrak snese stíží.

—

Již

stojí

lo

u kišálových schod,

jež s terasy se kloní v jasnou vodu. na terasu. Skok z lodi penesl Již stojím v sad blostného kvítí a zvykám oko nesmírnému jasu, jímž stna zámku ozdobná se nití.

m

Hled zvolna vniká prosvitavým zdivem do vnitka paláce, do sín skvoucí.

pode klenbou, v obloucícli se pnoucí, pych pohádkový plní sterým divem. Však co se míhá v stedu bájné slávy? Kruh záivý to elenka je knžny a nad ní kývají ti péra páví

již

—

Te

zím

obliej

—

—

také sladký,

nžný

dv dlan ke mn vzpjaté, dv vodní rže vláhou

a kišálem se blají,

.

.

Ach, poznávám svých tužeb vílu drahou, sn dtských, nejkrásnjších dít zlaté!

Dla

—

v objetí mne zove víle proniknouti musím! Dál, dálel zameny jsou brány kišálové. Nadarmo tluku. Vymknout stžej zkusím! Než kišál nepohnut. Kdo skytne radu.?

Le

liliová

K

Jak šílen buším

.

.

Náhle

z nitra

hradu

jak serafovy harfy rokotání hlas unylý se rozleh' vodní plání: »Ach! oteve ten zámek zaklnutý jen klí ze stíbra msíného skutý.

—

O bda! Blahá nadj' ustupuje Kdo pinese mi stíbro ze msíce? Kdo z nho klí mi aromocný skuje? Do dlaní zoufalé si halím líce. Ter

slunení se sklonil za doubravu a na oblohu msíc, knžic bledý, již zvolna vyšel ve stíbrném hávu.

76

Na

truchliv jsem upjal vlhké hledy lo divnou pak je sklonil man, kde rarach škodolib mnul si dlan hledl se šklebivou tváí a v žal

a na

mj

pod stžnm, rudým od veerních záí

.

.

Než jaká zmna! Pojednou se tratí lo, zámek, azur vody v hustou chmuru a jenom stže ní tu ješt vzhru, jejž poslední svit

Však není

zím

to již

prost ozdobenou, blízkým ohnm kamen, kterého lnu svtlý pramen

peslici jen

jež zardívá se

zím

denní nachem šatí. stže. Divnou zmnou

kužel, s

do ruky pilné splývá, kolovrátku zvuk tichý slyším, matky milý hlas, k níž tulíme se, žebem' o pohádku

Ó

dobo

zlatá,

dtství,

mám t

zas!

Šotek.

Co

blábolíš.?

Ó hleme! Na mou mé

víru!

—

pcstroskvlé pízi hned spravím hloupou díru le neškodí a kužel babský s dtskou jizbou zmizí. zámek zídil. Hle, již jsem opt lo Je trhlina v

—

i

Já (s

Mn

zdá

se,

povzdechem).

šotku, že

jsi

notný bídil!

77

Šotek.

se

Však pokej, ukážu,

A

na

tu

znovu plála

as a

lodi, jež

vytih'

ped palácem víly, stže jedním ruky machem

zarazil jej v

jej

na terasu,

záhon mezi kvty na hledl v žasu:

a zasyel, co já ^Byrs jedlí horskou,

bu jedlí

síly!

ervánkovým nachem

skokem penesl

tam

moje

zase, ožij

ahoune

ty kletý

—

mízou pekla,

ší vtve rozlož, stoupej chut až hlavu drzou zatkneš do azuru v

Jen potvrka to zaklínadlo ekla, hned stže k zemi pipjal silný

vzhru, !«

koen

a korou obalil se, stál tu v pýše, stem vtví zelených a ásných šoen, jež s jarým šumem kývaly k nám s výše.

A

ruka na ty chvíle délku vzrostla rovna obí dlani, mne silou nehoráznou popad* v týle, zdvih' na vtev a vsadil jízdmo na ni. Pak sám se octnul ve vrcholu hustém, jenž zaal k nebi pnout se rychlým vzrstem. ertík, jehož

v ší,

Výš, výše vrchol zmohutiilý .stoupá, šíe pod ním vtví dav se houpá;

šír.

78

již

bledne, mizí ve závratné hloubi

hrad nádherný, les kišálových vží i smaragd, beh, jenž safír vodstva vroubí. Pod námi ve vzduchu jen zele svží nesetných vtví koldokola kývá, s nichž husté jehlí v lepých asách splývá. Strom bájený vždy výše vzrstá, výše, své mocné tém nad oblaky zdvihá, kde mírem etheru jen praduch dýše a zlato hvzd se nesmí rností míhá; v jich stedu záí luny klidná líce a jasný kruh svj šíí víc a více.

Však co, hlel pod námi se s jedlí dje? Ta spousta vtví, nocí potemnlá jak chumle mraen, tajemn se chvje le nad jednou te kmitla záe skvlá i

nade druhou, tetí... dál a

ve

mranech

blíže

jehlinatých, níž a níže,

až posléz nesíslná siná svtla a zarudlá na bájné jedli zkvetla, v tom moi bezpoetných chvojných jak bludiky, jak plápolavá smola, jak sírou vzaté slzy zatraccnc, že zaplanul kruh nebes koldokola .

hrznlepou parodii hvzd vánonch svj ztuhlý pohled

vnc, .

Já brzy v

a brzy zase

kde

blížící

vzhru k nebes krovu, se úplnk již blýská

ryji

79

jak

zím

ohromný ter horoucího kovu, všecek vnoen v ustrnutí nmé.

»Hej, haló, hejsa!* šotek na mne výská. »Již stíbrolící kuplíka je blízka, jak na rožc ji jedlí nabodneme!*

VII.

o

msíci, ty kníže noci bledý, milenc a snílk tichý druhu, jak asto, jinoch, blouznivými hledy jsem zel do tvého stíbrného kruhu a lapen vláknem paprskových nití, jež s nebeského''stropu spouštíš dol jak bájný pavouk, uvázl jsem v síti dum divných, tužeb, vidin, sladkých bol! Když zmítán lásky rozkoší a trýzní jsem bloudil tichým, posti^íbcným sadem, neb žhoucí po pravd a kráse žízní sám nocí vzdychal v horování mladém, když postav roj, ze svtla tvého tkaných, mne v luzný soumrak romantiky loudil, kde ve hrách fantasie nespoutaných krás, pízrak jsem labyrintem bloudil tu v jarou boui myšlenek a cit ty's, msíci, jak božský maják svítil, mj duch se tišil ve tvém klidném tpytu a blahý pozdrav nesmrtnosti cítil. Já pohrdav smál se slovm vdy, ty

81

že's

jenž

A

—

vymelého svta chladná škvára

O, ne!

To

knéz je poesie bledý,

ohnm véným

hle!

te

svaté lásky hárá!

v pestrém, starobylém rouše

tvým snivým, stíbrojasným luhem jedu

as

depí na výbžku sedla v pedu a tichým hlasem laje na bélouše, že frká pílišn a v deptá. 1 on radu naléhavou šeptá: »Jen ticho, tichounko! Na ústa ruku!

pdu

mn

I

dech

taj,

— chra

pokud možno

se

zvuku

Neb

trochu vtrná a nedtklivá jest msíní ta romantika snivá.*

Kraj, po

nmž

jedem', zdá se utkán celý par modravých a ze stíbrné bli: Na pud lunojasné houštka kvítí

z

hvzd rzných

stíbrnými

listy

svítí,

kmeny houby s mechem

i

loubí lesa, vtve, štíhlé

i

krajky kapradin a

ze stíbra jemného jsou upedeny. Vzduch kolkol stíbrným se vlní dechem a nebe siné, hvzdikami skvlé, jak stíbrotkaný stan se horem stele.

Vstíc lepá

trojice

zím

nám

jede nivou.

lunném svitu skvlém, jenž tvary jich jen zmkil záí snivou, jak prhledného stíbra jemným pelem. Jak ve dne

je v

82

Kmet

jedné strany, vážný, ušlechtilý ásné íze stíbrotkané, k níž s hlavy velebné vlas dlouhý, bílý, jsa vncem aster sepjat, mlékem kane pod brvou hustou, snžnou pod závjí, jak hvzdná dvojice se zraky skvjí a k boku harfa stíbrná se druží, jí s ela, jež má orla za okrasu, s

tu sedí v

—

etz Hlií a bílých rží ten staec zdá se bardem dávných vlá

A

as.

druhé strany rytí statný jede, kižák, pólo v saracenském šat; háv kroužk stíbrných se tsn pede s

pl

úd

kol

mocných od hlavy

až k pat,

než pochva damascenku kivou chová a na ní arabská se tpytí slova. Kol pyšné pilby, na níž kídla divá strany stele, drak stíbrný na v dol hedbáv ásný fantasticky splývá po bujných kadeích a hrdém ele

ob

sndé tváe

kol

s

plamennými zraky,

vní

vousu havraního mraky. na štítu, jejž silná ruka stiská, kíž zase stíbrem vytepaný blýská.

již

Le

U prosted jinoch, odn v hedbáv drahý, v malebný, skvostný odv stedovku, tvá jeví hladkou, bledou, lunných vdk, zrak žhoucí nadšením a sniv vlahý. Svou náru otevenou zdvihá ke a rety rozechvlé zvuí jemn

mn

83

jak lehce dotýkané harfy struny: *Jsem neznámý tvj druh, jsem kníže z Luny, jsem velý pítel tvj. Vz, bytost moji

dlouho k tob tajná páska pojí; druh neviditelný, již dávno sdílím cit každý s tebou, toužím, plesám, kvílím, a duch mj stínem provází t stále, jak vrný man vždy v patách svého krále. Ó chvíle zlatá nesmírného štstí, kdy vítám tebe v obvodu své íše, kde tvojím nyní vše, co mojím jcsti, kde jenom pro tebe hru moje dýše, kde íhám, otrok, na pokyn tvé brvy a prahnu spectit svou vrnost krví!«

již

Chci promluvit; le rarach dole tahá mne za rukáv a na rty sob sahá. »St!« šeptá, » pamatuj, co ek' jsem tob. jako v hrob! A nejlépe: Chceš divit se, zkad pátelství to náhlé, to pekypní nhy neobsáhlé? Vždy zabedli jsme, hochu, v Umné tpyty vz, jinorodé msíní jsou city

bu nmým

arovnjším žáru než na stízlivé kouli zemských škvár.* a plápolají v

Bard šedý probírá se a

tyí

»Bu,

skráií a zvoní

hoste, uvítán strun jasných

jež burácejí

když

zvuným kovem zpvným slovem:

slaví

lv

a

hrom evem,

bohatýrské

iny rek;

zpvem,

84

Bu

hrdliky se mní, když v rokotavém pní hebký chválí, tváe sladkých vdk. vítán strunami, jež v oblas hvzdnou

déš

perel metají

a v cukrující v roj slavík, vlas

i v propast bezdnou, vznešenjší nebe a hlubší moe, krasší zory tpytné a istší lilie, když u vod zkvitne v íš msíního kouzla vítám tebe, zde ve stíbrných paprscích se koupej

pjí

jež

city

—

krokem duch po oblacích stoupej, kde vysoko nad nízkou skuteností chrám div zjevy nadpozemské liostí.«

a

I

vece rytí

»Me

pána

s

z

elem hrdosmlým: Luny vložen do mých

nesmírnému velím, svým rohem budím boui smrtných

dlaní,

já vojsku jeho

zbraní.

Klí

kouzelný, jenž k víle tvojí vede, jest v rukou vznešené a sliné paní, ve schrán mocné knžny, Stelly bledé. Nad elem skály do blankytu vzpjatým

hrad její pevný závratn se vží; tam za zdí mnohých pásem zubovatým klí onen blýskavice steží.

Le tm V

me

nejstrašnjší vojsko neodolá silám hrdinským, jež roh

mj

svolá.

roh zadul stíbrný. Viz! v kole šírém

kraj rozvlnil se

bou

dav mraných

vírem,

postav hrdinských se valí blíže a nad ten píboj bohatýrstva šerý

85

pnou korouhví v a

nm

se kmitají se

brnní

— To

plmsíce, kíže,

mee, pilby s péry chaos rzné zbroje,

sms

plemen rznotvárná, rznohlasá, ak by sem sply všechny rek voje,

hmly zpvem Ariosta, Tassa, Karel báje se svým chrabrým lidem dav, jenž cválal za mohutným Cidem. i A kovem blýskají ty spousty temné, tak jakby do ztrhaných mrak burných svit luny sypal svoje lesky jemné a stíbil cípy, tásn mlžin chmurných. ež

s hlomozem, le podivné to znní skutenosti hlahol, rachot není

Jdou

To

—

tak ohlas

jenom

Ten branný

z jiných

svt

znívá.

ruch, hlas rohu rytíova,

mládce ztepilého slova, zpv barda, jeho harfy hudba tklivá vše zvuelo a pece bylo nmé a jeho,

—

jak hluchý tón, jejž ve snu zaslechneme, jak hlasu vzpomínka, když zazní v duchu, a prázdný pelud šáleného sluchu.

Te vojevdce

šiky svoje adí, bard k válenému zpvu harfu ladí a s bledým knížetem již k bitv jedu.

Ped

námi skála závratného vzhledu Stelly nese na temeni. Jest sotva možno dohlednouti zraku až ku hradbám, jež temné zuby cení hrad

knžny

86

nad kolmým srázem

z

potrhaných mrak,

a na sms hrdých vží, která vtíná své tpytné špice do hvzdného kh'na.

Však pata hory zdá se kryta mrany, jež válejí se v chumlech divotvárných a kmitají se šlehem blesk záných to vrah roj nás eká boje laný.

—

Bard udeil na

struny^ stíbrohlasé

zapl v nadšení: »0 chvíle slávy, již pospš, pospš ve vítzném jase a

a hrdou zelení nám vni hlavy! O hrzo, zaduj na bojišt mrazem a vztekle rozpoutej své kštice hadí a srpem obrovitým

—

a

Umlk' rázem rozladnou harfu znovu ladí

—

To

šotek

s

mého

sedla smek' se hbit,

jak vlk se pikra k velebnému kmetu a struny stíbrné mu zhatil skryt; v letu pak nevidn se vrátil ke a nyní v boky huaté se tepe, na sedle smíchem dušeným se tepe.

mn

I

vzal

zím zím když

v

se boj.

Kam

sei tuhé

oko moje tká,

proti reku reka,

všechny postavy, jež mládec

vk

zašlých sen

jej

zíral,

obestíral

87

a

píse

slétala se

hvzdných

sídel:

Ty podoby

ve pilbách orlích kídel, kov bitký v psti, oheií jarý v oku,

ty Rolandy, ty Artušovy i

Clorindu po

many,

Tankredov boku

—

ten celý voj ze stíbra báje tkaný, jejž fantasie

smlá sob pedla

mnohotvárných na veerním nebi, sedla hvzd jasem vroubíc mlžných a lunou stíbíc vzdušných jezdc lebi. z par

o

mee plamenné se kíží, brnní ze skvoucích šupin skuté a vlají tásn, hívy letem vzdmuté Hoj, zas ty plá

—

zas ona boue velebná se blíží, jež mnohdy kolem jinošského ela mi zadunla, v opojivém víru mou duši zanícenou unášela v šik vtrný bájených bohatýr.

—

Dav hustých mraen nkdy horstvo

nm

halí

hrne dol, a níže, níž se po valí le z údolí se proti dým bílé páry, srážejí se spolu a chvíli v chumle beztvárné se m'sí, jak závoj neladný na horstvu visí;

nmu

pak

trhají se, vítr

mrak

v cárech a za ním pára až rozplyne se Tak voj náš v na boku hory,

sápe chmuru,

fantastických prchá k výši, chumelí se vzhru,

obé vzdušnou íší: davy nepátel se vtírá s níž hrad pyšný zírá.

výš, výš je pudí v povtrném hon, jak opcrutn, po závratném sklon až na vrchol, kde mizí mému zraku tkmi prchajících jako chumle mrak, jež letem ztrácejí se v nebes dáli. A jak bych sám byl útvar mlhy chvjné,

mj o

pak perut

ml

arodjné,

tak po úžasném srázu strmé skály

volným do výše se nesu ku hradbám zubatým a vží lesu.

též letem

dospli jsme ela hory srázné. Jsou pusty hradby, brána volna zeje, Již

se nad propastí chvje bouí na pedhradí prázné.

most visutý a voj náš

— nm

oblouky se klenou v Hvozd pilí pne vže v oblaky chrám obrovitý a branou velkolepou, otevenou nás v nitro vábí nevídané tpyty. To zdá se nitrem bájeného týnu, jenž z kouzelných je utkán svtel, stín Kol pilíe, jak oblakové stvry, jež luna prosycuje svitem snivým, a klenba velebná se míhá s hry, hvzd nesíslných jasem tetelivým.

Soch ady, oblouky a žeber lemy, vše hojn záí drahokamy všemi však zá ta jemná jest a plaše kmitá, jak

hvzdy

lesk

jejž vlna

moe

chytá

89

Tím šírým prostorem

se

tísní,

chvje

sbor vzhledu velebného, pesliného; zjevy jeho, roucha, oblieje, jak utkány ze svitu msíného, 1

jak vidina, jíž pelud poušt tvar jeví arovný, jen ze

mámí, známý. tísn podob mihotav kynou

sn

Z

té

dv krásných mee hrdin i

i

vzácné elenky a perly lesklou zbraní jinou,

s

mitry, skvostné taláry a berly

loutny minstrelu Po každé stran ve stedu zástupv až k choru hloubi ad sliných dívek vznáší bílé dian, že zdá se tvoit liliové loubí; z tch dlaní prší kvty vnadou sterou na dráhu vítzm, již dál se berou. i

A

jakby

z

tn —

kouzelného svtla

líbezná rže leknínová zkvetla, kde skvost lesky tak v pozadí jež rozptýleny

rzné,

vkol po prostoe,

—

jednu splývají jak eky v moe se vynoila posta ženy luzné, se stolce stíbrného vstíc nám jdoucí. Pod korunou z démant aroskvoucí v

zá

vlas vlní se jak

kol

.

tváe

bledé,

noní mráky ásné nevýslovn krásné,

zrak veliký, jejž hedbáv asy tlumí, plá v temné hloubi hvzdou svaté dumy Co v duchu kdys já vídal divných vdk, ta v mechu ruin pvce stedovku,

nlopluk Cecil

Sebrané spisy. IV.

(

1)0

—

a romantiky nejvábnjší kouzlo, vše do té krásné, bledé líce vklouzlo, v ty velké dumné oi, v eben vlasu a v jemný pvab ztepilého tla Tak v ústrety nám kráí knžna Stella. .

Klí

velký, stíbrný

Však

já již

pou

k

víle,

jí

visí s

nedbám klíe, v palác

.

pasu.

jenž mi klestí

dtinného

štstí,

mou

celou duši jímá touha jiná, vstíc chví se jako vichrem ttina.

knžn

A jako zvuky mocných varhan z dáli, jak s výše chorál nadpozemských hlas, kol hymny tajemné se rozevlály, zpv duch, tichý ohlas dávných as,

e neznámáchvlo:tch v

však jimi

Le

tonech jemných znla

Stella! Stella! Stella!

—

pojednou Co se to se mnou dje? Kol hasnou pilíe a stny jasné, dav rytí, dv nžné oblieje

—

mizí náhle, hasne knžna bledá i ten obraz celý z jas hvzdných tkaný, jak by jej rozvál vichr na vše strany. Ba, vítr jakýs kol mých skrání huí a cítím, jak by obra strašné ruce mne pojímaly chvatn do náruí, jak bych s ním letl, v bezdno vržen prudce.

91

mne drsn šlehá v oi, hlava hroznou závratí se toí, mráz dechem krutým ovívá mé tlo a v ucho zarývá se ábla smích Cíp jakýsi

má

.

.

Já.

Kde jsem? Co

se

mnou? Kam

se všechno

Šotek.

O

pencšastný poeto,

— tys

kých'l

dlo?

VIII.

Pláš velký, rudý pitvorn se choulí ve sterých záhybech kol mého tla, že jako v pytli v se kryju zcela a vyhledám jen ásných lem skoulí. jako jezdec depí na mém týle. I letíme jak nejrychlejší stela kams do bezedná, nevidouce cíle; jen prázdný prostor koldokola zeje do výšky, hloubky, dálky nedozírné, zrak zdšený tu klesá bez nadje v bezmezné propasti a penesmírné.

nm

as

Já. Rci, S'áble,

rci,

Zda ve tvou íš?

kam

strašná dráha spje? Ci v nic, rub strašný svta?

Šotek.

dtku pijmi. Nekázal jsem: tiše? že ani šustnout, vzdechnout není radno, Driv

že nedtklivou

romantiky íše

a pouhým dechem rozfoukne se snadno jak pavuina za babího léta?

L

93

A

— Te

kýcline je po vší kráse veta. místo lunné poesie hravé !

Te

—

nás obklopuje hluchá prázden irá "i hvzdika jí nikde neprozírá. ni

Pec Nic to není pravé. ta propas nekonená což noc?! ne, smr ona což nekonenost ? kde smr, tam bylo jednou žití, co smr.? však Nic to nikdy nepoznalo bytí, to Nic nepojmeš nikdy lidskou lebí, neb kde je duma, tam již místa nemá; Nic dokola.

Ta noc

—

—

to Nic,

jež

—

—

myslím

—

e

vná —

je

ped ním nma

-

Nic se jinak než ta propas šklebí, jež nyní kol nás ubožáku zívá. V tom prázdnu je pec nco: prostor s asem, zde práškem letí aspo lovk s asem a naše myšlenka s tou hluší splývá; jest všude nco již, kam duma stihne Hle sem! I tady již se nco líhne to

—

1

Vc

jakás vedle mojí hlavy vzletlá jak malá koule mlžiny a svtla a bleskem do prostoru létla dále. Úžasn letem rostla, neustále; již plála v dáli svtokoule skvlá.

Te za

ní druhá prázdnem zasršcla, pak tetí, tvrtá, koulí víc a více, až nesíslných svt blýskavice tu hroznou propas k dálkám nedozírným

naplnila kolotáním víným. Kol planet kruhy, msíce se toí

svým

a planety zas

kolem

sluncí krouží,

—

94

tím ruchem úžasným až dech se ouží a vláhou obdivu se plní oi. Blíž

jak

obžnice jedna obrovitá gigant v pestrých barvách záí;

štít

kresba pevnin, moí na ní ryta, a pozorn-li bádáš v její tvái, i pásma hor, ek sít, jezer jasy zít mžeš na velebné svtokouli, kol nížto místy vlní se a choulí par oblakových promnlivé pasy.

i

Já.

Mluv, kde to jsme? Kým náhle do prostoru svt rozhozeno? A jaké onen nejbližší má jméno?

to kulobití

Šotek. Stan bezejmenný neznámých to tvor. Clen ve slunení soustav, jež víí kdes ve ztracené propadlin svta, zkad žádný paprsk na zem nedolétá. Ni jako nejjemnjší hvzdné chmýí, ni jako slabý mlhoviny nádech ta soustava se nikdy nezakmitne pro lidské zraky na obloze tpytné, ve viditelných sluncí valných stádech. A v systému tom nikdy nespateném ta planeta je

A pece již

s

nejskromnjším lenem.

tvor

vámi

stojí

myslících to íše,

na rovni, snad výše.

95

snad krásnjší jsou, rozumnjší mnohem; jako vy tam pestrý život vedou velebnjší, pedou, a dumy, snad z nichž nejvyšší, jak Hdc, zovou bohem. V tu chvíli jist na planet oné bez potu srdcí v citech blahých tone ti

i

neb bez

strastí vadne, vášnmi potu el tam svatým

se zmítá,

ohnm

plane

neb tajn nešlechetný zámr splítá, sto básní, modliteb tam ze rtu vane nkde noním pi kahanu a snad i

muž vdy pyšn

lysou hlavu tyí, zve gigantem svj rozum trpaslií, že spoetl hrst písku v oceánu,

hvzd a na

tisíc

pí

na mizivém zlomku nebe

ozáil tmu kolem sebe;

snad v nekonenost míe tupým hledem ducha svého smlým orlem zove, jenž pronikl až k duši všesvtové, snad mní, že sám je všehomíra stedem Cha chá! ten ervik na nejmenším hrášku, ba, pouhé nic na poletavém prášku, jenž s jiných takých prášku billionem ni tekou není v kosnui nekoneném a se svých tvor malicherným shonem za millióny let, mžik v bytí vném, již

—

kdys zanikne jak zvtrá kapka vody

mikrob svojich neznámými rody! Mil myriády nesíslné dlí a snad pec tu kouli od pro vyšší hled jak atomy lnou k sob, a snad ten peohromný vesmír celý až po mez ncjzazší, kde lidské hledy s

Zem

ob

9G

mlh ješt hvzdných postihují sledy, pouhý šroubek nesmírného stroje, jenž v jiném zase velestroji vzí bod pouhý hmoty bez konce a mezí!

jest

—

Kam v ten v

duma tvoje nekonený etz vných svt,

sahá trpaslií

nmž

nekoneností sám každý lánek?

V

prach nazpt klesá, jedva vypne k letu svá muší kídla pavuinných blánek. Snad neobsáhlý tento kosmos celý, v

nmž

tíha s

komonstvem

sil

známých

velí,

opt pouhým

pranicotným bodem v nesetných kosm shluku jinorodém, kde vládnou zákony a síly jiné Však dál se duch tvj chabý nevyšine!

jest

—

Já. Oj, budíš, rarachu, zas

pochyb

roje

a domysl, jež kdysi tepávaly tak asto burným shlukem skrán moje. mladistvý pes tsné valy, I duch v nž uzaveni neznámou jsme mocí, v taj okolní se usilovn drával, a na hbitovech, pod hvzdnatou nocí

mj

o

žití,

smrti,

svtu dumy spádal

a zmítán vírem boulivého citu o klíe záhad vzdychal ku blankytu. Však posléz poznal, že jsou hvzdy nmý, a nepestupný blankytné ty lemy, že marno tásti míží neprolomnou Tu nechal taj navždy nevýzpytných a za vdk bére s rcsignací skromnou

U7

hrou bledých, matných barev podblankytných, tou pídí života a co nám skýtá jeho všední vava rozmanitá.

dn

Šotek. To£ moudrá zásada

i

chváh'm vru,

že Hdstvo vše se chýh' k tomu smru. poznání se utšen vzmáhá, že bhktrem nicotným a vzdušným klamem jest vše, co nade smysluv obzor sáhá, cíl života že jest jen v žití samém. kvítí Ze teba piln trhat

nm

V

zem

sladké ovoce, kam pud ti kyne, a krátkou poutí bez hloubání jíti, než bublinou to pestré bytí mine a v iré zajde nicot jak skvní .svtlušky plaché, bídné, jednodenní. i

Já.

Máš pravdu

snad.

Le

ve hlubinách duše

pec nco rad stízlivé se píí. Nech slouží lovk hmot jen a vždy chví se

asem

chtíi,

v jiné divné tuše.

tajemným na zírá vnost kapky rosné hledí nekonenost, a nech co sebe všednjším se jeví, když zamyslíš se nad tím, z nenadání

Hvzd okem

i

z

taj

a

—

veliký se dotkne

dumných

rozum lidský co by ekl

skrání

neví,

98

ve svtic každém záhad blesk se míhá a v každém stínu mystérium íhá,

hádankou ti vlastní nitro tvoje. kdoby hodlal navždy v sob stavit všech pedtuch vyšších tajuplné zdroje, ten myšlenek by musel elo zbavit a srdce stlumit, v živoení tupém být cituprázdným, bezduchým jen trupem.

jest

A

Šotek. Oj, oj

I

zas

Zas kídlo

nemoc bývalá se vrací! vnosti tvé elo tepe,

duch nadzemskou se bav spekulací, zí fantasmagorie velkolepé.

O

nenapravitelných lidských

bloud

Což nikdy nepoznají, pro vše vky duch lovka že zaklet v zemskou hroudu a nikdy nezbaví se hmotné vleky.? Nech sebe výš se nese smlým vzmachem, vždy stíženo má kídlo zem prachem; co zove nebeskými vznty, ary, vše ple má pozemskou a hmotné tvary. Vem duchu barvy, zvuky, prostor s asem a rázem pestane své dumy sníti, v tom nicu bezetvárném, bezchlasém sám zajde v nic, jen hmotou moha žíti. Já.

Však co je hmota? Zda v tom slov zase svt pedstav bájných nemže se krýti? A povz mi, co sám jsi tedy, ase?

99

Zda pouhý pelud smyslu

?

— —

Vzhru k nniu jsem pohledl; však co mi ukazuje pláš vichrem zdmutý pod záhybem lemu? as šklebivý tam v stéblo slámy duje a na tom pestrá bublina se tvoí, od stébla rychle letí do prostoru a bizy novou obžnicí hoí .

v

tch padlaných

svt smšném

sboru

Já.

—

Oj, kejklíi, to tedy jsou tvé áry hrst z pekla mydlinek a sírné páry?!

Šote k.

A pec to stailo, by mocn vzpjaly dumy nadpozemské hvzdná kídla. Nic vru neškodil len rozdíl malý:

tvé

Bh

svty

stvoil z nieho, já z mýdla!

-

-

IX.

as

foukl se smíchem do vzduchu ped se a v nic se rozpraskl roj Iživýcn svét. se Pláš rudý rozhrnul se; vzhru a prch' jak oblak ervánkový v letu.

zve

Já pevnou

pdu

cítil

pod nohami.

Já.

mám

již dosti, Rci, je to zem? Vzduchu kde bavil jsi mne vtrnými klamy,

jsem syt romantinosti, bájenosti, stvr z pavuiny, mlh a lunné záe, syt letu v erváncích a jitní páe, mám po krk hvzd a rozprav o vnosti, všech reflexí jsem pesytii se zcela, zas žízním jen po hutné skutenosti, po hmotném tvaru živoucího tla, po hmotném plese, po smyslném žáru zít v oi plamenné a do poháru.

—

Šotek.

V as Hle!

touha pozemská

krmy

ti

v srdce vniká.

okénko tam ve

tm

bliká

—

101

tam uchvátí t plným kouzlem hmota: krev hrozn, adra dv a bujná nota.

Zmok

bh

s

mého skokem k zemi pede mnou a rudým

vazu

sletí,

žárem, jenž hvzdou krvavou mu na Ibi zkvetl, jak bludika mi svítil suchopárem. Blíž okno záilo a ze tmy husté již noila se krma osamlá, z ní do noci se nesly hluky pusté a hudba divoká se smíchem znla. v

I

dal se

vkroili jsme na zetlelé prahy.

Ho! jaký tlum

to pestrý, polonahý tl zapletených v jeden chumá divý, tret sklenných a žhavorudých cár a tváí plných smyslného žáru erných as, z nichž pohled blýská chtivý, rt kyprých, na nichž bujný úsmv hýí, a vlnících se vzduchem temných cop jak listí vichrem v šumném kruhu víí pod nízkým trámem zernalého stropu i

—

Jim zvláštní párek hudebník hraje: To^ sndý cigán tamburinem zvoní a

Švanda kýs,

mch

paží pitiskaje, staré dudy kloní; rohatá se tepe hlava,

tvá rozdulou nad nad

mchem

s níž vlaje

a

vous

scuchanina tmavá,

tvá tak divné vci robí poouchle tak okem svítí, mrká.

ta kozlí

102

ekl bys, že místo prosté zdoby sám živý as to z mchu tém strká.

až

A

jaké zvuky

—

Ba, to

Švanda pravý!

Z tch jeho dud se jiskí bujnou silou duch eské veselosti ízný, zdravý a nohu chvátí notou rozpustilou, že bezdky se ladí do poskoku, prst luská nad hlavou, smích blyští v oku. to živly jiné, cizokrajné míchá

V

zvuk tamburinu,

z

jehož noty hravé

žár opojivé smyslnosti dýchá;

chest jeho zní, jak jižní moe smavé, když vlnou teplou lichotiv šplíchá, zvouc nožku dívek do tpytného brodu, a hlasy zvonk cinkají tím šumem jak smíchy nahých sirén, plných svodu, když z vod se noí laškujícím tlumem.

Ta hudba, vava, zásvit bílých ramen mne táhnou mocí do pustého reje, krev do mých skrání šlehá jako plamen a duší chtivou myšlenka mi chvje: Zde, zde jest život ve svém jádru pravém, zde bytí vrchol ve svém kvtu žhavém! Nech zvou ji struskou pokrytci a blázni, pec perlou ryzí jest, co vír ten chová; kdo's rozumný, tu šumnou íši prázni, moudrost Hafisova! v níž kypí Ten triumf bakchantický vzatých pud, to burné opojení vnadou hmoty vol nad lichého mudrlantství nudu, nad bledý nimbus zimomivé ctnoty!

vná

103

Tu vstíc mi bouí polonahá dva, dla její pravá íši ke mn šine a na mé šíji pálí, chví se levá. Vlas bujný v irém nelad jí plyne kol tla, v divých peejích se splétá;

le kadeí tch spousta

rozpoutaná,

jichž nocí tu tam svítí sklenná treta a rdí se rozškubaná rže planá,

l)ec jenom zvyšuje té

Tvá pisndlá

dvy

pod asou

t

vnadu tmavou

leskle

zrak opojný, vášn plápolavou, a v ústech svžích jeví perel adu. Sny sterých rozkoší se zdají chvti kol rt jak plných tešní: svdným pelem jest omlžena živost luzné pleti jak libým dechem na ovoci skvlém. Pod i)lccí obnaženou s jedné strany vlá roušky stržené lem rozervaný a pln okazuje hrdla vdky, nádhern vyklenuté bílé rám, tvar paže ladn oblý, pružn a hrudi ást tou krásou smysly mám. plné kouzlo mladistvého tla,

mkký

—

To

kvt, záe, hudba ar,

sníh, láva

m

Tak

velá

.

.

loudí íší, zrakem siréna hlasem, který sladká váše tlumí. (.'íš prázdním. v žilách mojich proudí a závra rozkoše mi hlavou šumí. Již moje ruka chví se v jejím pasu a v šílený ten vír se s dvou ítím, vlny pružné na svých prsou cítím. i^

Ohe

dv

104

kol zmítají se hadi erných vlas, vše rejem strakatým se v jizb toí. Jen jako ze sna vidím dudy v kout a nad nimi se blyští rudé oi to v taktu hlavou kývaje a krout as malý s mchu místo kozlí hlavy jak divák pestrým divadlem se baví

—

X.

Jsem sám a nevím, co

se dalo se

mnou.

tží probírá se clonou temnou a hlava tžká s kamenité pdy se pracn zdvihá, stírám s víek mdlobu.

Duch

s

Jen skály holé pnou se kolem všudy, tmí se hustý, mlí ticho hrobu. Tlak bolestný mé pusté spánky kruší, mám v srdci chladno, strašné prázdno v duši. les

Rej matných obraz se zvolna budí: as, krma, ci^íán, dva polonahá,

—

hnus k duši sahá íš, hrubá orgie a násilím z ní mrzké zjevy pudí. Jak octnul jsem se tady.^ Kde jsi, bse? Jen ohlas odpovídá v pustém lese. I vstávám, znova rozhlížím se v kole a trudnou náladu mé duše sílí

skal .

div rozervaných spousty

holé,

mlky

objímá hvozd zasmušilý; nebe, jež se nad úvalem klene, i je kryto chmurou, smutné, olovné jež

Svatopluk Cech

:

Sebrané spisy. IV.

8

lOG

V

nazdabh po staré stezce kráím, seven chorobou mdlé nohy vláím. Houš vtví spletených se shry mraí, mj krok se plouží beze zvuku vesem; ten mrtvý hvozd, jímž nezní píse ptaí, plní dsem. šum tichý, teskný jen, les

jak

—m

—

Tu

náhle z potrhané vtví sít chrám poboený malebn mi kyne, pln jemných okras na zernalém štít; po vetché zdi hav betanu se vine. vedle chrámu vidím trosky jiné to jist tam zbytky chodby kížové sbor mnich sloužil Hospodinu kdysi na tichém osamlém tomto míst. zím slabé hrob rysy Zde hbitov byl a na kamenech obalených mechem sled starých nápis. Viz, lebka tlící! Zím v erné jej dlky s tžkým vzdechem v ten pohled hrozný, trpce žalující. Ta lebka zdá se dsným smíchem smáti

A

—

—

—

i

všem lidským snahám, ideálm skvlým, všem dumám velikým a citm velým To konec všeho. Mžik je v popel zvrátí! .

Co všechen

.

lidský život, jeho vzlety

a

v hrubý cár se šatí a požitky, v hermelín a liliové kvty?

i

Co ducha blesk, jenž hrdé a báse, orlem vzlétající k

elo

zlatí

nebi.?*

sláva, láska, dvtip, nha, síla? ta lebka bílá Viz, jak se v

Co

odpov

svým strašným smíchem sarkasticky

šklebí!

107

Tak mudruje nad mrtvou

lebka živá, jiných ped ní, samou ústa snivá zas budou šeptat monolog ten všední a také ona pak se bude smáti tím dsným smíchem

jak mudrovalo a brzo nad ní

tisíc

O, jak jak

hrza zniení mé

Duch

Tu

marn

ve tmách zásvit

povznesl jsem

Hrá záí jasnou

oi

žití

bda,

nitro chvátí

—

tchy

Jaká

hledá

zmna!

a chrámu stna; svit slunení se prorval mrak smsí a v elo zícenin šperk zlatý vsí. I na mech prahu puklého je klade; tam, pohánna jakous tajnou silou, má noha travou šustící se krade. ]iž ve svatyn pedsí zasmušilou krok vniká tenm dunící. Však dále svit okny prázdnými se dere valem

na plíse

štít

zdí, jich

a v sanctissimum

malby poernalé, dosud zachovalém

zmnn

sklem oken rznobarvým v duhu kouzelným polosvtlem oltá zdobí. Jen v okn jednom pestrý kvt se drobí a tudy metá ve plamenném pruhu zrak slunce zvdavý svou plnou zái na sochu madonny, jež v divné kráse s Ježíškem v loktech pne se na oltái. Ta postat' božsky lepá živou zdá se

..

lOS

neb spíše zjevem nadpozemsky svtlým se hvzdných sfér na hroudu naši slétlým.

Jak zstalo zde uchránno zhouby, pro opuštno zde to veledílo, s nímž nhou velebnou se všechno snoubí, co v duši mistru nesmrtelných žilo, ty vdky nebeské, ta krása skvlá, jak o ní sníval zápal Rafaela!

Z b'dného prachu duch se vzhru po ladných asách ohvzdné ízy,

vine

kolem tla vznešeného plyne. Vše hrubé, smrtelné ve hloubce mizí,

jež

vše nízké oištná duše stásá a na paprscích nebeského zoru ve snžné boui kídel, v rajském sboru, kde v blesku trní svrchovaná krása, plá nadšením a chví se, trne, jásá.

—

Ach, víro dtská, opt blízko cítím tvj svatý dech, jímtž voní nebes kvím. Jak v teplém hnízd pod perutí matky mla ptaí bezpen a sladce dímá, nech vichrem pod nimi kmen jedle vratký se prohýbá,

nech vkol

blýská,

hímá:

všemocného Pána, jenž vládne svtm na blankytném trn, kdys duše má, tvou zvstí uhýkána, sny blahé snila na tvém hvzdném tak, jista stráží

ln

109

a

Ó knžko

mrakem žití nebes, dej, zas ona svatá zá mi blaze svítí, skane ta tichá hvzcla vánoní, v mou duši zpralilou rosa z Gcthsemanel Nech rozum chladn hloubavý se smje

a

tm

pohádkám

—

Ilias

z

vní.

Cha chá!

—

Což

se to

dje?

Roj stínu náhle svatyní se chvje, tak jakby poletoval v hustém víru mrak vyplašených venku netopýr kol oken setmlých. Ty skvrny tmavé houš míhají se chrámem, všechno halí do smutení své píze tepetavé; i záe sochy velebné se kalí, stín obestírá Panny líce jasné,

pod elem schmueným zrak

Ó

neprchej, ty isté svtlo ráje!

Do prachu a

libý hasne.

keovit

klekám, adra bídná tluku vinu k ruce ruku.

Chci viti, že nejsi pouhá báje, chci viti, jak ped mnohými lety, kdy modlitbou se chvly dtské rety, chci modliti se opt z duše vroucí: Slyš, Ote náš, ó tvrce všemohoucí, vra srdci mému blahou víru v tebe!

O

zdráva's Maria, ty

knžko

nebe,

110

ó matko milosti, ó

ó rajská básni

—

hvzdo moe,

Hlas zvení. O! cha chá!

—

Ó

hoel

Sí mihotavých stín obcpádá vždy

hiistj'

madonnu

a v h'ce šeré

výraz jakýs písný, hrozný vkládá. Již celá jiný útvar na se bere:ta strmá posta, jejíž obrys pouhý je ledva zíti v hustém zatemnní, náhle v dsnou píšeru se mní a chrámem ke metá stín svj dlouhý... Krev stydne v žilách, mráz mi vane hrudí; strach nevýslovný z kostela pudí. jí

te

mn

m

Svit zase kol,

a

Kde chodbou

sesutou se

hle!

mnich

jenž svislou

Mnich

blíže

truchlivý a bledý.

betan

vije,

odn v hábit hndý, kapuci mu líce kryje. jda mne kára písaou eí:

se jeví,

Já slyšel modlitby tvé ped madonnou spíš rouhání to bylo; hích jen vtší jsi vložil na se blasfemií onou.

—

Já.

Nuž,

bu

mi rádcem, jak se vrátit k Bohu, jak proniknouti vzdechem nad oblohu!

111

Mnich. Prv musíš a postem

dtek

ostré šlehy zkusit své smysly zdravé, svj rozum do pwoslední jiskry zdusit, vzít hkichý step za elo pemítavé, zpt ducha zavinouti v dtské plenky a vit slep, tup bez myšlenky: pak zablábolíš jako v dávnem ase tu pravou modlitbu Hic, tu jsem zase!

umoit

—

V

tom hábit pohnul se. I patím zdšen, že prázdna kapuce. Tím žasnu divem Šat pouhý vlaje tady vzduchem nešcn, tak jakby spoíval na tle živém. hábit prázdný schlipujc se, splaská a k zemi padá; avšak jednu asu

Te cos

vlní,

Zím

v

leze z

oka

pod

ní,

smíchem taská

-

rudá trpaslíku asu.

Šotek.

m

Zde máš Když hích

zase. Ztratil

se zhniisil

jsem

t

málem.

pesyceným retm

a duch se zkalil pustým bakchanálem, tu vzness oi kalné k jiným a jakož bývá dal se na pokání rajský sok svých kídel oblak bílý hned rozestel ti kolem tžkých skrání poutal chvíli. a kejkly svatými brzy probudil se v tob znova spojence, duch pochyby a z}>ytu,

—

—

Mj

Le mj

t

svtm

W-ž

a mžikem zciíchal kídla liliová a rozfoul bublinu tch rajských tpyt. Hle, stízliv tu pustý kostel zírá

—

zíceninou jako sama víra. A viz, tam na obloze bílý mráek jak v modru zaniká ~ to prchá vzhru sok poražený ku svých brati kru. Víc nevrátí se as ten smutný ptáek! Zas pekla erný motýlek t vede O, z divné vyklubal se kukly hndé? Však o takové v pekle není nouze. Nuž chut, brachu Pohledneme dále cval erstvým vzduchem obodrí t v mále. zaehtá, jen rukou máchnu pouze se Vstaíi, kutno hndá, v bujnou klisnu a s vtrem o závody s námi že se!

je

—

—

!

K

Hle,

zm

již

se vznáší, v

dým jiskivý Sem vzhru Již

se z

koské

tvary skládá,

nozder jejích kouí

ke mn, obkro její záda! hnedka pekelná kraj svta bouí...

—

Xí.

Jak stela uháníme zem šírém a mne se zdá, sen horenatý spíše že unáší kolotavým vírem v rej divoký své fantasticko íše.

m

Tu noc

je, hned zas den, žár zimu stíhá, hon sterých obraz se vkol míhá. Zím pyšné hrady, msta stedovká, kde síla s krásou víí v pestrém plese, le v koute každém vrah neb katan eká les fial velebný kde v oblak pne se,

nm

vné

dláto, šttec divy tvoí, však blízko kací s kouzelnicí hoí. Pak zase vidím zámek nžné vnady jak div skínku šperkem petíženou, váz hrudi vnené, soch bílé ady, a kolem snivou zele pistiženou ve tvary divné, hvzdy, obelisky; nad jasné srší vodotrysky a jemn odrážejí vodní hlat žen krásná líka, plná svdné nhy, jich tílka v pestrém hedvábí a zlat a na kadeích bujných pudru snhy.

v

tn

114

Jim švarní muži dvoí se a kloní, smích jasný zvoní, vtip se s žertem honí Vše dýše rozkoší a záí pýchou an zatím venku, zmoen tžkou prací, rab ubohý se vlee panskou h'chou a pstí tajn míí po paláci.

—

Te

opt vidím dav vlnobití, jimž ela zdobí svží ratolesti, jimž v oích jasné nadšení se tpytí a jejichž ústa šumí bhhé zvsti o svátku lidstva, o bratrské shod, o rovnosti a míru, o svobod. tom vábný obraz píšern se mní: Zím námstí se zpilou chátry smsí, zpv divý slyším, skeky, bubnu a zevšad krve záplava mne dsí: cáry, krev barví vrásky mcgér, hlavu srubnutou a pod ní piku,

V

hmní

muž

i

i

nesíslné odsouzenc káry,

do holomk kiku. kde pekla pístroj skkmí svj smrtonosný epel bez ustání Hle! dopadl te práv k šíji lepé z nichž ston se mísí

i

lešení,

—

a v lidu krutý smích, za kade zlatou kat pozdvihuje krásnou hlavu satou, v líc úblovou s pošklebkem ji tepe...

Hon zjev

jiných divoce se stídá:

smšný mumrej tady, svár plemen, kivda, orgie a bída, kol modly zlaté rej, dav mroucí hlady,

tam

bitva hrozná,

115

pod maskou vznešenou lež pokrytecká hanba všecka. dob našicli zvrácenost i

letíme též po slovanském luhu. vidím porobu a rozbroj kletý, jak záštím plá druh krevný proti druhu a navsiv si |)]ané cizí trety na bratry v pohrdání smšném shledá, jak svtu na posmch a Sláv v muku syn její na syna zbraíí mrzkou zvedá, jež chytrý škdce všech jim tiskne v ruku, Zrak halím, ase! by sami za nho Tím divadlem oko tvé se pase! 1

Tam

——

a

Kde

n>iií

jsem

—

r

Kun

stojí.

V

lunném

Blaník! Blaník, plný zde hora Jak mlhovitý prestol báje ní tu a

vkol

v

tžkém snní eské

Bez hlesu dímají a v mutné a snjí ztýrány o lepší dob.

svit

taje.

kraje.

mdlob

Jak malomocná je ta krásná zem, kdys íše velká, slavná, s hrdým lidem, te troska o zašlosti snící temn, kde stony jenom znjí mrtvým klidem.

Má

vlast tu leží v potup a muce, v líce stíká slina vzteklé zášt, kus po kuse jí loupeži vé ruce

jí

rvou z pokleslého královského plášt

.

116

Já Sem, šotku, pilož ucho k této stráni! Zdaž uvnit neslyšíš ty divné zvuky, jak zbraní temný tesk a kostva ržání? zdá se, dub že svží nese puky a pramen bájný po balvanech skáe Zda veej kamenná se nerozšine?

Mn

—

O

šotku, buchni na ni a všechny odpustím ti

— vzbu ty spáe áry

jiné.

Šotek.

To V v

hraka. Staí jemné zaukání.

zem drápkem zaukal. Jak hromu rána ve skalní stráni tom zarachotil tesk

—

zeje širo gigantická brána.

již

A

Blaníka jak orkán dravý, slávy nikdy neslýchaná, ven burácejí bohatýr davy, strž prapor a zbraní pomíchaná, hmí bubn tisíc, rachot voz valných, voj strašlivý se valí z útrob skalných. z nitra

jak

boue

se mísí v kostva ržání, houfnic, burná píse hímá Krev bouliv se žene do mých skrání a závra nadšení mou duši jímá. reci mých plamenných a vzlet,

Trub hlaholy

ve

O

tisíc

sn

vy gigantov rozkotaných svt, ty velký slepe, Prokope a Jií, vy nesmrtelní všichni bohatýi.

—

117

jichž ruce vy všichni

do hvzd eský prapor pjali božím zázrakem jste vstali!

—

mé se vlévá žíly hrdosti a síly S evem vstává Již konec bídy, hanby lev zlícený a nová kyne sláva! Jak

s

vámi letím, v

žár dávné

y tom

eské

—

—

ddiny

se ozval kohout kdesi bda! Náhle reci, vozy, se vznesli do povtí v pusté smsi a prchají jak páry v divém hon. Tam v dáli na nebi, jež zásvit denní již lehce pokrývá, ty valné davy ve spoustu šerých oblak se mní; zít ješt koles obrysy a hlavy, tásn prapor a hívy zduuité, i a slyšíš slab hlaholení duté, jak sterých bubn rachot v dálné dáli z

kon

Ó

však to jen v duši planý zvuk

t

šálí.

Já.

Ha, kejklíi, tak službu konáš svoji? Jen mlhy, mrana umíš chystat k boji?

Šotek.

To

díky

—

tvé, že dostál

jsem

ti

v slovu

a Blaník probudil? Mou vinou není, že duch rej vždy koní kuropní. Pro minulosti zjev jsi volal z rovu zašla na vky. Stín mrtvé síly ncodchýlí. ]:rok djin od met

Ta

vných

—

118

Já,

Což proto pivolal jsem tebe, zmoku, bys ukazoval ztrápenému oku jen svta stíny, kivosti a trudy,

dn sklamání a bludy? chmur. Chci svtlé nyní barvy.

jen skrytá na Již dosti

Dej tváe laškovné za šklebné larvy, místo bodlák mi ve vlas rže Zbav elo vných pessimismu stín, ten k lepší budoucnosti nepomže jen mysl jasná zdrojem zdárných in. Nech dráp tvj líci lovenstva líí pevnou chovám víru, jen uhlem, blátem že posléz práva korouhev se vztyí z tch kalných, mutných pítomnosti vír, že kdysi Sláva strhne s oí clony a najde slávu, štstí, sílu, shodu a také mému ztýranému rodu dne velkého kdys zahkiholí zvony!

vi

1

—

Šote k. Lépe bude skorém, bych dopovdl, co jsem tropil dále, když tehda v aule ped ueným sborem jsem nad arkýem zmizel nenadále. Oj, tlachy, tlachy!

XIÍ. (Je&l:

fragment šotkovy historie.)

Labyrintem stech a štít, a hromosvodu, viký a tichých mansard (kde jsem spatil tohk snivých poet a tohk slyšel •

komín

vzdech

sladce umíravých, tkaných v rozmanité znlky, kanzóny a madrigaly, že tch slastí vzpomínaje ošklivím si všecky rýmy a vzdor našim kritikám volím suché trocheje), touto smsí soch a vížek lomenic a holubá ubíhal jsem bez oddechu, peskakoval sít ulic, šplhal po vrcholcích strom, až pak v ásti odlehlejší

domek osamlý

v sad, malý klenot barokový, zdržel nohu znavenou.

120

S ímsy plné amoret

oteveným dole oknem v tichou komnatku jsem vnikl, kde mi zjevil plápol svíce (neb již soumrak tml se venku) nžný pepych v každém kout, lepoty a vkusu soubor, svží kvty v lesklé váze, ve pihrádce knihy verš, pagódy a díví trety a pod záclon ásnou vlnou zvoucí sladce k odpoinku hebounkého lože sníh.

A

—

já šotek

kdož

si

neuvidn

—

všimne trpaslíka?

spatil v komnaty té stedu pohíženu v dumy sladké

nejkrásnjší svta vílu arovábných nedbalkách.

v

*

mám vhodné barvy shledat palet své infernální, abych nastínil jen z dáli všechen istý, svží pvab, který zdobil rajským pelem tuto posta lepotvárnou ode skrání leknínových k nožce jako lil je kvt? Jak v

Ústka zpola otevená v lahodném se snní chvla,

—

121

prosted granátových poupat sníh se tpytil Elborusu

oi

lehce pistínny nejhcbí as zlatých tásní, dumou jemn zamlženy hledly jak z moe hvzdy; a kol tváí s rže dechem, kolem oušek poloskrytých na ramena úblová á pec teplem sálající,

pelahodn

vyklenutá

voln

padal, bujn kypl zlatorusý vlas déš.

Božská tvar harmonie spádala to luzné tlo, které v tiché bezpenosti

všetenému nezvanému

vetelcovi, pekla hostu,

z

objevilo vru dosti, že bý pohled v oi jeho

po tch krásách tkající

elo jí pokryl tvá nejskvostnjším rumncem. byl

i

Sladké tajemství jsem zbádal

mladých ader,

jež se

chvla

jako vlny jarní vláhy, milostným as roztoužením, prstíky též ržovaté drobných nožek a pak

Svatopluk Cech. Sebrané spisy IV.

——

xm. Já, Slyš,

ase, k dívce

té

m dones hbit!

Šotek.

mj Šemík v jednom skoku sadem ostražit jsme tady

To vykoná Hle!

již

—

— —

Já.

Prv bujarost mi navra mladých a pidej krásu, jaké

neml

rok

žádný!

Šotek. Hned! Tlo ple lahodná

Te jonák

—O

jsi,

—

tvá božský oval -~ kosmetik jsem ádný! že bys jak Narciss vru

ztepilé

se hrav zamiloval. Tak snadno královskou bys dostal vyzbrojen jsi Nuž, k pospš

sám do sebe

dv

—

Já.

Chci ješt

apku

neviditelnosti.

dceru! dosti

-

12B

Šotek. Oj, zdá se, že má lícen pec jiskry bujné do žil

O,

neumlá

tob

vsela.

{)rahneš touhou hltat vlastním

zorem

ten vzácný poklad vábných dívích forem, jenž v komnat se zjevil mému oku ?

—

Já-

Mním

arci,

že to

pvab

neskonalý,

samo peklo takým hymnem chválí, le hrubý žár mých není vdcem kroku.

jejž

Chci šasten být. Chci v podjeseni žití kvt ješt nejdražší si k adru víti: to pravou lásku, leknínu kvt istý, jenž z bain k nebi obrací své listy

—

Šote k.

A

skonit báse všední kopulací Ze pozdní láska teští, pravda svatá! .»*

A

ze mne udláš si starosvata a vymyslíš mi hejno krásných prací: bych promnil v její pantofiíek? i v bonbon, který mlsá její rtíek? i bych jí hvzdy s nebe snášel dol? Ne, takto, brachu, neshodném' se spolu! nikdy neuslyšet hlásku vlídnou, Vše za dušiku bídnou, vždy dtku jen! jež beztoho se sveze v naše spáry Ne! Pjdu. Vale, veršotepe starý!

t

A

—

—

XIV.

Stj mi, ase! Marné pání. Skoil na vysoký kmen a již ke

mn

z

hustých sliluk

svžích list, kvetl ých puk drobný obliej se sklání,

zpupným smíchem

rozškleben.

Po líponce modrých k tni przrané se

mne vzhru

kvt svez',

pokropil

vláhy pryskem

a pak

s

zatanil

nazpt

vodotryskem

ve pemetu do bassinu kles'. si,

Odtud pebh' žlutou stezku stínem hrdých platan, skryl se mezi máku stonky, v rže, narcissy a zvonky a zas letl kmitem blesku na lehký krov altanu.

125

Bezové ho tají mlází, loubím jasmínu se mih', hned se smje mílku v toule, hned zas k najadé se choule a te z obrovité vázy za mnou zaznl pekla smích.

Do

všech kout sadem kíží, budí hnv a vztek, volám, hrozím, za ním spji, proudy potu v oblieji, le on prchá neustále,

již

mj

do houští mne svádí jako motýl

tká

dále, v kolu

tulipánu na violu, pádí k rozkošnému domu, který ztajen v soumrak stromii

s

tiše,

vábn

ze špalíru

povyhlíží

merunk.

Zde si ušed*, zoubky cen, na kamenných stup mech snad, by znaven okál trochu. Nyní neujdeš mi, zlochu Napáhl jsem ruku mžikem, skoil za svým uprchlíkem, 1

ruka taskla na

po rarachu

kamen

—

ani vzdech.

Zdvihám ruku prázdnou žasna Pekelná kde zase láj?!

126

—

Vznáším po diblíku oi Hlava se mi náhle toí: V otevených domu dveích s jarním kvítím na kadeích vidina mi záí jasná dívka, sama celý máj.

Z ret, granátových poupat, záí Elborusu

sníh,

oi hvzdy

spadlé v asu, v dešti zlatorusých vlas rozkošn se vidím koupat" vnadu ramen okrouhlých.

Udiven

na mne hledí, jaký zde mj cíl ? Šotka zlobou se mne sklouzlo

ptá se

:

neviditelnosti kouzlo, s krásných tvar sborem, vypouleným zorem

mládí a já

hledím místo odpovdi na nejkrašší z luzných

vil.

Pak cos koktám o nákladných zdobách v její zahrad; dívka na mé na rozpaky hledí

úsmvnými

zraky

—

a již chápu, v jaká místa prch' mi šotek dozajista

127

hebkou asu, do tch oek skinojasu, do granátového kvtu tchto drobných, smavých ret, do dolík lící vnadných a v ten dlek na brad. že se ukryl v

Ukloniv se nemotorn, opustil

jsem

vílu

pak

doby

ze dne ke dni žiju zase život všední, píšu verše na zakázku, chodím z šera na procházku a tu nkdy zbloudím k sadu

a

s té

odlehlému, pes ohradu na pod copatým krovem ve špalíru merukovém,

dm

v okna prázdná, ježto kryje zelenavá žaluzie,

ohlednuv se vyšlu

pepozorn

kradmo plachý

zrak.

šotek! A já bloudek, místo vzdušných útvar, z nichž mi zbyly mlžné tásn, fragment ledajaké básn, která asi do puntíku bude bita od kritik pro jsem radj' z jeho spáru nevydral si jiných dar: sedmimílové snad boty,

Ten tam

—

abych útek'

z naší sloty.

128

neprzranou

clonu k tlu pro pohledy vitel, Bruncvíkovo ostí líté, jímž bych však to všichni víte aneb aspo zlata soudek,

—

k tomu beku tolar

i

petrklíe.

1

ato

báse

vyšla poprvé v »Poetických besedách

a v 3. vydání r. 1896.

s.

.

r,

1884

L

Zapáhnu

já

sob

do vozu pohádky

tyi

bílo

kon

na zlaté oprátky -heja, hcja, hej

Na stíbrném

voze

zlaté rolniky,

kola perníková, z

cukru kolníky.

S bohem, všední svte! vynudil

mne

dosti

copatý tvj rozum s tetkou rozšafností

dobe

mj

se tu a moudrost

Rozvahu a si vezme as,

chci být pošetilcem

rozpustilým zas.

—

132

Heja! do pohádky v báchorkovém voze

Ve sklenném tam zámku na slepií noze krouží

arodj.

Hovoí tam

ptáci,

pjí kvtiny, na motýlech jezdí vzdušné díviny.

Kdo

a

je mysli stejné,

vz

sem na

skoí

;

.

a vás, líka hezká

erných, modrých oí, vítám nej radj. sta, pro tisíce dosti místa v kritiku jen pro buh! nepuste mi sem.

Pro

nm

Nepíšu dnes pro

- -

ni,

nechci slávy dobýt, sloky uhlazené

vzorným rýmem zdobit, spádat vážný dj. Chci jen

lítat

voln, po

kamo

modrem

chuti,

fantasie

bleskne perutí.

Koníci zlatem

již

—

hrabou

podkovkami

—

im nuže v jaro bajek

leme

vlaštovkami,

heja, heja, hej

Viiz mi blýská stíbrem, zvoní rolniky,

perníková koía, z cukru kolníky.

ÍI.

Povídá

se,

povídá se

—

ví

—

6! kdo tomu že prý dlouhou chvíli mívá klíník rajských dveí. -

Ze prý duše spravedlivá nyní bílou vranou a že pusto, pusto ped nebeskou branou.

dsn

Nevím já tomu klepu máme bohu díky

—

!

dosud staré ženy, knze, kostelníky.

šlechtu,

Dosud lidé bohabojní kapry jedí v post Nevím jen co jsem vypravuju prost.

— —

—

slyšel,

Nuže slyšte Fortník rajský ve své dlouhé chvíli z okna nebeského k zemi svatou hlavu chýlí. :

335

Sleduje tu kouli bláta v její vratké pouti, nad tím lidským hospodástvím divn hlavou kroutí.

A tak jednou shlížel zase k blátivému míi. pohrával s

V

pi tom v pase

si

nebeskými

tom

—

ach,

vysmekly se s

prst

klíi.

bda!

—

zlaté

z pasu,

sklouzly,

dol

slétly

v mihotavém jasu.

hvzdy padající bleskly ve hluboku, ztratily se v modré dáli Jak dvé

zdšenému

oku.

Nevím, nedbám, co se dálo po té ztrát v nebi pro mne nemají tam vru

—

klí

Le

zapotebí. co na zemi se sbhlo

nebeskými klíi, báchorka má nehledaným s

veršíkem vám

líí.

klíe

III.

Klobouk v

týle, za kloboukem tverolístek jetele; ale pod nim jonák švarný nedívá se vesele. Ach, pro jiným blaho kvete, mne jen bída s nouzí hnte?!

se na mne aspo jednou skoupé štstí usmje Klopý náhle a dva klíe

Kéž

—

zasvitly

mu

Pozvedá je Potá^' jimi

Zda

to:

!

——

z k'oleje.

—

—

jaké skvní! zvonicii

znní!

pekla vábná léka?

Ci dar dobré víly snad

?

Sem, vy klíe! Vaším zlatem otevru

,si

štstí hrad.

Pivinu si ke rtm jednou slastí plnou íši mednou.

Skokem výská

—

k nebi vesele; cestou líbezn mu zvoní

kloboukem svým

toí

divné klíe v kabele, jakby houslí zlatým zvukem, dívek smíchem, íší ukem.

Vrt

hlavou, k

klím

divným

Abraham se uklání, semtam kývají se letem dloulié pejzy na skráni, klíe klade v ruku z ruky,

zkoumá tepem Zlato

jejich zvuky.

— bruí — —

ledajaké,

piedpotopní fasona, hocha zrakem bodl -a [)ak zle jsou

kliky zákona,

poctivci

te

tisíceré

léky

právo všade klade.

Ale posléz plný mšec kaftanu se [)ovyple Jaká rozkoš! Jaký život! Kéž by trval tisíc let!

— —

z

Sluncem hoí vínko

medem

v íši,

dívek ústa dýší.

— —

Kráí

z msta jonák bledý, klobouk tiskne do oka, s pustou hlavou, tžkým srdcem povzdechl si z hluboká: Ach, vy klíe, klíe zlaté,

peškoda Svatopluk Cech

vás na stokráte!

Sebrané spisy. IV.

10

IV.

Nad kelímkem kloní

sivou hlavu

Abraham:

dvé tam vzácných

klí

taví

šlehající plam.

V

slzách zlatých rozplývá se ušlechtilý tvar a slyš! tichou hudbou zvuí

drahocenný Zní

to,

var.

jakby šeptal nad ním

andlík

tlum,

jako chvjících se kídel etherových šum. Zní

to,

jako harfy nebes

pitlumený tón, dálný zpv, jenž obechvívá

Hospodinv Neobvyklých cit

trón...

tísní

mkne Abraham Máchnul rukou: Hloupé snní! Smysl klam a mam!

18í)

bh

Spánku

sen arokrásný

v jeho lože svál: zdálo se mu, že je slavný

velboháíi

Že

král.

kurs mocný

je

vládce,

bursy veleknz, že

ped vz

si

triumfální

spáhá hausse

mu

Lanýže

vlaží

zlatých

baisse.

i

nektar

pokál,

na oprátkách zlatých ídí

smeku

žurnálu.

mu

Prsa blýskají

hvzdným

ád

plápolem,

tribunové lidu

ped

elem

zem.

Umní V

je

bijí

ním

mecenášem:

luzném poletu

gázovým

jej

kídlem

vznáší

motýl baletu.

Ba

i

pvab

hudby, básní,

—

oper, vážných dram Zívnul ze sna probudil se Milion ten tam!

—

140

—

Ráno k

tyglíku se šourá bože, jaký div! dvé tam, spjaté kroužkem,

Klí

leží

jako dív.

Leknutím

žid

od nich

chví se jako

»Což

ni

ped

coufá,

list:

svtlý vk náš není zázraky jist?!

Není pro mne také zlato z dolii Kabbaly místo klí jednou by

—

mn

-

plevy zstaly.

A mj

malý Isák tímto vánkem z luhu Vil

snadno by

se ideálním

smrem

nakazil.

Se škodou rád se

jich

zbudu !«

Setev chladný pot zavsil dvé

klí

k páru

starých, dlouhých bot.

v.

Podivné se drahé klíe skvjí v

ele krámku pestrou

vetcšinou;

kolemjdoucí diví se a smjí, hlavou zavrtí a krámek minou.

—

uenec tu stanul man. Brejle vyal z nekonených šosi\ oistil je šátkem, dechnuv na n, zasnoubil je tenounkému nosu. Posléz

Utkvl pohledem na zboží zlatém, hlad tabatrku zaduman, až pak šup' si, klíe koupil s chvatem blažen vetešník mnul za ním dlan.

A knz vdy

ve svatyni svojí líc a ruby.

klíe ohledává

Hle, jak zlatá kidélka se pojí tu prací v divné zubyl

pekrásnou

A

jak hledí na útvary sliné, zvolna v duchu bádajícím svitá, z šera sídlo nebetyné vží zlatých zástupem se kmitá.

vk

142

Rozlétá se brány arokiása,

komnat stíbroskvlých adu... Vzkoil uenec a mocn jásá:

jeví

»Mám

mám

vás,

vás,

klíe Vyšehradu!

Uchopil se péra v divém spchu; ve svtnici dusné shrben sed ve dne v noci píše bez oddechu,

arch kupa

roste

vihled.

v okno dýše, vábí zkvctlým luhem

Nadarmo máj vonný k potulce

uenec

jej

jen sedí, zkoumá, píše;

pouze havran

uený mu

Druh ten ponurý

druhem.

své m.ívá sídlo

na rameni jeho; na leb lysý ukládá mu družn temné kídlo a své skeky v péra skípot mísí.

uenec o svta vzniku, o bramánských Védách, Kingech ínských, o významu eckých dramatiku, o kommentárech alexandrinských. Píše

Píše >o trigorce«, o »kurhanu»,

o Svarohu, plku Igorev,

o nosovkách dávných Polaban, o »vítzi«, o »vhlasné dv«.

143

Dokazuje pak, že ode dávna ke klíi vždy zámek jakýs patí, se zámkem pak uzávrka správná dvée njaké a stavbu bratí

A jak Owen z jedné drobné kosti živoicha neznámého zbádal, tak mj rek ohromnou ueností z klí dávný Vyšehrad si spádal. Jako kejklí soukal

z této

špetky

nekonené pásmo pestrých boh, Tetky, rozkvt vdecký za

as

vzácnou krásu Krokovského slohu.

—

»Tak hle! žili naši pedci slavní konil autor s vlasteneckým plesem »za as, kdy Germánové dávní v kožich volských toulali se

— lesem. —

Vyšla kniha penesmírné váhy, tena, hltána ve shonu chvatném, v druhém vydání se tiskla záhy a pak pro lid na papíe špatném,

naposledy skvostn pro salony,

pi

ní

arokrásné

illustrace,

vazba umlecká, drahé spony pravý triumf domácí to práce!

144

Rozlilo se

po echii

lánk, pednášek

celé

a rozprav

moe,

poetití páni uitelé usedali na kídlaté oe,

o Krokových klíích básn pli utšené, isté, vlastenecké, na perutích orlích povznášeli v ideál íši duše dtské.

Slavovncem hojných dstojenství uencova zaskvla se hlava; hrnuly se pocty, estná lenství a ád z Rusi svtce Stanislava.

Le

had závisti se vypjal brzy: povstal odprce a pamflet vydal nález popíral v rýpal drzý, na pvodce mrzkou hanu kydal.

nm —

Dávný Vyšehrad prý uí vda vystavn byl drvem blízkých boríi, a vchod jeho zavíral se leda na petlici nebo na závoru.

Umlen

byl

ovšem

vlasti

škdce,

ale vstali jiní; rozcštvány lidu mysli ve zbsilé

Klíián

s

ptce

Antiklíiány.

145

Veselo tu bylo, jak se

sluší:

Taká vec vždy bývá soustem božským pro každikou ryzí eskou duši od Šumavy k horám krkonošským. Každé péro klálo v jízlivosti jako dýka jedem napuštná, vlasy navzájem si rvali prostí, vzdlanci pak est a dobrá jména. Zvlášt pro venkovská naše msta, v nichžto leckdy za korouhev strany z nouze slouží purkmistrova vesta, byly klíe nález pevítaný.

te

válka hrzná vela Pro klíe v hostincích i pi kavárních stolcích, pro klíe si rozbíjeli ela v besedách a ve zábavních spolcích.

hlas jeden zahml do té vavy: zbádá Volte kommissí, prožluklé ty klíe, jsou-li pravý

Až

a ádn

tak jen

ukoní

se

—

mrzká váda.

Slavnou vážnost v obrejlených zracích,

do tichého uencova sídla kommissí se brala v divných fracích ale nastojte! co tamo shlídla?!

—

—

146

Smsí

pestrou naplnna sín: knihami a rukopisy, uenec pak zvedá zespod skín tváí bledých potrhané rysy. šaty,

Zdšen

zírá v

okno otevené, mu hlavu týí

hrozná myšlenka »UIétl mi havran

mi

ulétl

»Ha

s

—

— —

svatý Jene! Krokovými klíi !«

— ha — havran!*

slavný sbor se

diví.

šupe^ pleš si hladí; odprci pak divn ústa kiví, »Ha ha havran !« syí jako hadi.

v tísni mrká,

—

Uenec

—

náš

smutn

hlavu klopí,

po ztracených klíích vzdychá bídné žerty z havrana si tropí lidé zlí, však dobí ví dále.

stále;

Já však lotru kídlatému kinu: Nech mu v zobák nevlétne ni muška; necha žízniv mine zdroje vlnu,

a mu

zkrátí život

híšný puška!

Kterak mohli jsme z tch klí tžit, o jich pravosti se krásn píti, polemických lánk spousty vzit, ped Evropou veškerou se skvíti.

147

chlubit se, že zdobili se

as,

pedci

umn

naši slavní

sterým

kvtem

kdy Germánovc dávní za v kožich volských pobíhali svt oni

Ví.

—

Nad vrcholkem havran kvae marný jeho hnv: Hošík veveicí skáe s

vtve na vtev, kmen se pod ním

štíhlý

klátí,

však již ruka hnízdo chvátí nebesa, ký zjev!

—

Dvojí klí z té ptaí stvry vstíc mu zlatem blýsk". Šasten odnášel si s hry netušený zisk. Jak se divné klíe skvjí!

Po dtském

te

do jednoho

obyeji

pisk'.

kouzlem božských zaznl nžný dl, jakby kídlem seraf zvonu Slyš! tu

rajského se tknul,

jakby chvním svaté ruky z nebes varhan arozvuký

nápv

zavanul.

tón

irj

Hochu zdá se, že kol strom zástup sám

mní

stinných vtví zauzlení v šerotajný chrám; bezdky ve zbožném vláni

koleno se na mech sklání jako k modlitbám.

Do druhého klíe

na to polehounku dych'

zazvonilo duté zlato jako díví smích, skíivání jak trylck plesný, jako zurkot kvítím Vesny

vlnek stíbrných.

zem

Jakby sama

duše

slastí jarních taj

zahrávala v libé tuše

kvtnou na šalmaj. Nohu do tance to chvátí a kol zdá se skonou hráti celý boží kraj.

Poplach ve

vsi.

Mladý, starý

chvátá se všech stran, velební k sám výbh' z fary, zvoník nechal hran

každá duše hudbou jižto loudí z

uitelv

klí

Jan.

jata,

zlata

150

Uitel byl hlava bystrá,

varhaník král, pedního hudby mistra slaven ší i dál. Poznal klí dary skvlé a hned v dumném jeho ele za

zámr

velký

zrál.

S hochem rozejel se svtem do sídelních mst; o zázraném dcku letem šíila se zvst, které v pouhém klí svistu za krále všech koncertist dovedlo se vznést.

Kam

hoch pišel s klí zlatých sladkým rokotem, davy poslucha vzííatých

hmly

tleskotem,

na klín brávaly ho knžny, princezek jej prstík nžný vnadil piškotem.

V

muže dos})l. Opojivý slávy poznal vdk, soupe též pohled kivý, utajený vztek. Ti nech plnou tváí dují, ze svých klí vyluzují protivný jen skek.

A klí

jakkoli se staví,

namáhá,

ret se

syí pronikavý, hudba neblahá.

hvizd jen

Až sok jeden

prst

si

na nos pojednou a

vítzn

:

vznesl

hlcsl

Ahá

Klíe

látkou, tvarem stejné zhotovit si dal,

za

klíe

je

arodjné

mistru vpašoval. když ubožák ten píšt hrdé vyšel na jevišt

A

pro vavín

—ó

žal

nevydal tu otvor skvlý íilomely tluk,

ochraptlý srdcelomný zvuk, jakby zalkal nade krovem v luzném stíbe msícovém kocour z lásky muk. ale drsný

Hudec

v uleknutí zbledl, hosty jímá žas. ke rtm zvedl, Druhý klí

te

le

ten zahrál zas jakby za mourkovým

vzdechem od vikýe zaznl echem micky toužný hlas.

152

Jako v

smysl zbaven

píská,

ele chladný

pot; z potmšilých klí tryská

chaos dsných not. Dlaní chvjnou k víné skráni hudec sahá, z nenadání klesá do mrákot.

Ale zítra slyší žasna: Jeho skek a kvik

umní

'byl perla jasná,

nové školy vznik, pokrok neskonalé ceny

—

takto hlásá proslavený

hudby

esthetik.

Dosti už tch sladkoznících starých nápv, cinkajících, klinkajících citu výlev. Nechcem' ucha kratochvíli; myšlenku chcem', plnou síly, v rázném projevu.

Posléz

uvil sám

zpola

nešastný náš druh, že jej k velkým

inm

volá strážný duch. A když chtjí, dále píská v nové klíe, jeí, víská, až je brní sluch.

hudby

15a

Lidé

esthetickým brusem

s

nmu

dále k lnou, naslouchají s jemným vkusem, oi k nebi pnou vytržením, jak se sluší

—

zacpavše

dobe On

si

doma

uši

bavlnou.

však potají lká zticha:

Bídný klam a mam!« >Kam se dlo,« -trpce vzdychá »

»

sladké kouzlo,

Zda z

kam?

kov týž aruplný, nhož pršel nesíslný zvuku drahokam?*

A

to

jak

ukrutn

jej

muí

žárlivosti pal,

když kol o soupei zvuí dithyramby chval, že mu kynou bájné zdary a že hrá, jak mistr starý nikdy nezahrál.

Chce

jej

slyšet.

Do

nástroje

sok jak dechl jen, rozlehl se: » Klíe moje!« divý mistrv sten.

Pravda zjevila se brzy, vydat musel šibal drzý drahocenný plen. Svatopluk

ech:

Sebrané spisy. IV.

11

154

Klíe

mistr má.

Le

marné

zdání na úspch.

»Kov sám pvod hudby arné,

hrá jen skýtá dech,« posmch slyší pohrdavý *

—

—

klíe umlci jsou praví, on k nim pouhý mch.«

Z

jasné slávy arovidu zbyl mu charý dým; prchal z mst a kryl se lidu, žal jen zstal s nkn. tpyt jen hnv mu plodil, až je zlobn v pospas hodil vlnám jezerním.

Klí

VII.

Nad

iiiKuiý

siUMiii

rybák

sní,

adrm

vzdychavým tvá bledou chýlí, hlcd tam, kde v tni jezcrní z modrých vhi se vvpíná hrad bílý. k

Praví báj, že

chová s

llh hrad krásy nevídané;

zakl(. iv

knžnu

cimbuí tam posta Umných vnad

míhá

se a

vábná píscn vane.

Darmo však se náru po ní pne: uzamkla ji ruka arodje na dva klíe zlaté, kouzelné a ty klíe vmetla do peeje. Vidí rybák ízu blostnou

vtérkem tam na cimbuí slyší z dáli [)íse

touha víivá

mu

vláti,

—

milostnou srdce chvátí

.

.

Marný stesk mu rosí víka lem S tžkým povzdechem se chopil sítí avšak hle! co vlhkým pletivem jako rybek zlatých dvé se tpytí?

—

156

—

zavýsk' jun »0h, to ryby nejsou !« »Jsou to klíe zakletého sídla !« Schvátil je a

mžikem

nad ním rozepjal svá

hbitý

lun

bílá kídla.

Pod

perutí touhy vichivou k zámku po jezerní pláni, v jejiž vlnu modrojiskivou letí

snivý

A

soumrak ržový

se sklání.

kol na záivou hladinu

ter zelených se noí, na každém z nich kvítek leknínu jako kahance plam bílý hoí. tisíc

Po leknínech v luzném mihnutí ruka rusalí tu onde sáhne a tlum snhobílých labutí na otžích zlatých loku táhne. Ze zámku pak mládci oblak bílých

holoubk

hravé, ševelné jich

lun mu

halí

v ústrety se spouští,

tepety

snžných kídel

houští

A

jak zámku jinoch blíží se, pes ohradu zele rudokvtá

vodopádem plesným níží se, koberec mu z rží v cestu splétá.

157

Skoil hoch na mramorový práh

ped

vysoké brány stíbrojasciii, kHe kouzelné k ní vztah', rozletlá se v ruchu sladkohlasém.

a jen

A

vstíc jemu bílá ramena

vznáší dva nevídané krásy, že jí hlava jeho zmámena k nohám klesá v roucha zlaté asy,

a že jako ve tvá cheruba vzírá v nžnou líc, již obestýlá

vlas mkkých svtlá obruba zlat pršíc na ramena bílá. Ale hvzda zraku záivá tak mu kyne z asy a jej k teplé hrudi pozývá,

vábn

dvojicí vln

že

ji

svdných

schvátil a ret

zlaté

povypjaté:

plamenný

rt vonné rzné kvítí, že se chytil rybák zmámený v kadeí tch zlatých jemné síti

vtiskl

na

Plným douškem jinoch šastný pil z lásky íše

sladkošumný nápoj

v sídle kouzelném, kde ruky Vil spádaly jim z rží vonné skrýše

15B

hudbou sirén ukrytých ukolébán sníval arupln v mkkém zlat vlas rozlitých na blostných ader hebké vln a kde

Tu

.

.

se, po tichu vnadné hlavu dviže, jak se vznáší motýl z kalichu lilie, již posud spánek vize.

kdys, probudiv

podušky

s

té

Vykradl se rychle po špikách. komnaty a hradu k záné brán

z

a

ji,

vystoupiv na vlhký práh, spšn ve teskuté rán.

zavel

A v z

pak bleskurychle otoil

zámku klíe

— otoil je znova — na lun vyskoil

-

hloubi oddech'

odrazil se veslem

od ostrova.

»Ach, vím nyní, pro jsi zatvoil bránu tuto, dobrý arodji!* zavolal a klíe ponoil v jezero, kde víí nejhloubji.

VIII.

—

Fráter velkou rybu chytil do kcscru pro celý to klášter sousto chudé vru.

Ale mniši zdejší krátké

V

dchod

obdy, tím ddší

odíkání stálém

vrn

mají sporý, za to hóry. slouží bohu,

žín tlo muí, tvrdý sandál nohu.

Statk nedbají, jež nií rez a moli, nebes nehynoucí radosti jen volí. Jako velky pilné modliteb jen medy ve svých celách robí za lovctva bdy Fráter kucha zajel v rybu ostím nože jaké to v ní jikry záivé, ó bože!

V

úžasu

zlatý

V

již

vine z ryby místo

kroužek

s

dvma

mlíí

bleskutými klíi.

ustrnutí stojí nad jiskivým zlatem,

otci

kvardiánu

pal«:

jr

nese chvatem.

160

Šedý kvardián hned libý dech, jímž voní

Oi ruce

s myslí zbožnou cítí nebeské jen kvítí.

jeho zplály svatým zanícením, s radostným se k nebi vznesly

chvním

»Díky Pánu, jehož milostí nám slány klíe svtce Petra, klíe rajské brány

!«

Blahým krajem vstí ústa tisícerá, že se nebes klíe snesly do kláštera, že

tam ve svatyni hvzdojasnou záí se tpytí šerem na oltái.

zázran

A hle! kol do kola z nivy blízké, dálné zbožných poutník se hrnou davy valné. Pestré korouhve se nad zástupy tpytí, družiky jsou samá pentle, kvítí,

bílé

hlasná odpovídá

píse pedíkai

—

k pohoštní zbožných jedva klášter staí.

Rázem nový ofry

život eholníkum zkvétá, se sypou, j)o chudob veta!

Hóry

te

se krátí,

tváe rumnné

Ne

již

snášejí,

se

obdy

se dlouží,

do kulatá

krouží.

modliteb med bratí ve své cely než vínko jasné po korbeli.

161

V

refektái

ale na

ke

zpv

a

vava bujná

Nebes klíi zemské odemkli ale zamkli sad,

A

znívá,

mnich do kapuce zívá

kde

vné

si

ráje,

blaho zraje.

když dovršena byla míra híchu, Pán viny prostopášných mnich

potrestal

Rozplašeni svtem, a,

kde klášter

beze slechu na rozvahn mechu

zašli

stával,

v houšti betanové, v kapradí a hloží jedle temnou vtví spoinul prst boží.

IX.

IJyl

lioch jeden snivé líce,

divným tpytem v oku tmavém; plaše bloudil svta davem jako spadlý se msíce, a kde tkavec ten snící s

minul zástup ukázal s »

na

mštnín,

otec synu

íeí moude varující: Výstrahou ti, synu milý,

bu

ten jinoch pobloudilý! zkvétá, plodem zdatným nezaskví se s hrdé výše, nestane se lenem platným spolenosti, vlasti, íše. Nedosáhne cti a jmní,

Plan

zajde v bíd, povržení ncželen...* a vážn na to klepnul v tabatrky zlato, na níž Kristus pknou prací

koupena

je v licitací.

Vyhýbá

se jiiioch lidem,

s

lesním pátelí se klidem.

—

163

Samotcn lam tká, Ale jedna dobrá

mocná

víla

nyje.

víla,

Fantasie

kouzlem svým jej obestýlá V tajuplném vtví kyvu ves mu mní v sady div, v aroliáje mní mechy, v elf íše zvonky chudé, v rubínové hrad stechy

muchomirek tere rudé; v kapradiny

odívá

hebké krajky

mu knžnu

bajky,

tn

do hluboká jasné rusalím jej vábí zjevem, uspává jej na svém

ln

tichou zkazkou, libým

zpvem.

Ale divná tíse cit v

adru

jinochovi

dímá,

k neznámému neuritu tajemnou ho tužbou jímá. Netrápí

jej

slávy žíze,

trýze, nezbadány cit jej vleká do vysoká, do daleka. ani lásky sladká

—

A

tak jednou dumal zase v kapradin lepoasé, když máj vdechl na balvany

svží zele mladých mech a vtérk teple vany mísil s

ambrou kvtných dech.

161

kukaku kdy zbudil prvou, vlny pustil volným skokem a kmit* pod zelenou brvou fialinky

V

modrým okem.

tom slyš! ozvalo se kdesi znní mezi lesy,

libé

jakby hvozdu srdce bájné v dáli znlo sladkým tlukem a hoch v poutech moci tajné sniv kráel za tím zvukem.

Kráí pímo slézá strmé

—

lesa houští,

boky

skalné,

po sklonech se srázných spouští

pes balvan

trosky valné,

jimiž bystin blesky srší, kolem nichž se pust vrší

boue vzteklou rukou skosen chumel roztíštných sosen, Poslez' pišel do údolu, jenž jak zaklet odpoíval ve hvozdnatých strání kolu.

Vtví mrak

též

hust

splýval

jeho klínem a ztud ony k uchu znly tklivé tony. A již také oi shlédly trosky gotického krovu s vížkou štíhlou šerem jedlí. Tam zní posvátného kovu jemný hlahol, který mnichy svolával kdys na kr tichý.

165

Houští stromu jun se bóe ve chrám pustý, poboený, jenž si halí v lesním šee

do betanu erné stny.

Na

troskách tu klenby

slctlc,

v ostružin bujn zkvetlé našly netušené luze kamenné a rže lil je zapedené v samet mechu.

Skrze prolomenou stechu blankyt do svatyn zírá, plachý kmit hrá ssutinami a les

všetený

se vtírá

oken, kružby dutinami, huaté své vtve stela na soch rozbrázdná ela

Zabrán v teskn blahé dumy kráí hoch pes truchle rumy tam, kde oltá stával kdysi. tu pusto a tam vzadu

Te s

erné stny betan

visí

roven lístk vodopádu. Zelení tou obepedcn ze zdi povypadlý v kout zachytil se kámen jeden

hebkém betanovém pout. Však aj za ním v temné spáe duté stny jaká záe! Zvdav tam jinoch sáhl v

!

a

— dvé

zlatých

klí

stáhl

V užasnutí hledí na obrací je zaduman. Zda

to

mnich

n,

poklad zmaru

uchránila tajná skrýše?

V

tom

se k

nmu

snesla s výše tvaru

prhledném dívím záná obraznosti víla ve

rozpínajíc dvojí kídlo tm, jež rozestýlá

rovné

v letu kmitném lesní sídlo: vzdušné, mihotav hravé, hned je matn prsvitavé, hned se tpytí v luzném klanui

bleskem. zlata, drahokam.

Duhou hrá a ret mluví

»

te jemným chvním sladkým

pním

mj

Vezmi klíe, hochu

opus temnou svta Hlucho

tady, pusto tady pro tebe tu není vnady.

Kalné

—

je to lidské štstí:

víno, zlato^ lásky

slávy

—

sluj!

vdk,

hrdošumné zvsti,

vdy

tichý požitek.

Klamnou pnu, rmutné kvasy skýtá íše žití toho. Blaha požívá jen, kohc

107

já

si

k

adrm

pivinu

jen prst arné tknutí vykouzlujc na té miuti libel hravé modrojasy, snžný kvítek leknínu!

mých

Tob

jenom patí, synu, tyto kh'e pravých slastí: Nuže,

opus charou

hh'nu,

ostav hrubé svta šhiky a poj svtlých do oblastí vezmi klíe, hochu mj,

—

pes ervánky, pes oblaky do reije mne následuj !

*

Za

vílou tu ze kláštera vyšel jinoch, z jedlí šera.

Než aj! ped ním údol halí rozvlnná mlha bílá a ves obzor pozastýlá: tak se nkdy krajem valí, hledíme-li s alpské húry,

horských mlžin

moe

sivé,

kupící se v dýmné stvry ve he vanu promnlivé

A

v

tom rozvlnném ble

valných oblak vzdušnou stezku

duha arokrásná stele sedmibarvém hravém blesku. Po ní vzhru víla chvátá

v

nevíš, zda

—

ji

nožky nesou

168

ili kídla lehce vzpjatá, jež se mihotav tesou

v barev

te v

zmn

se šatí

ervánk

ustaviné:

do blankytu, te nachy sliné,

hned se v luny stíbrosvitu a hned zory zlatem skvjí, duhy peestými skvosty Za ní jeho nohy spjí, .

.

lehce, vazeb tíže prosty.

Chodník stoupá pronikaje sedmibarvým svojím šlehem krásou oblaného kraje, mlhových alp vzdušným snhem,

nakupeným v rzném tvaru mléných var, kou jak bílý, snžné peí,

jako vlny

prostínné lehkou šeí. Hle! tu v dáli divukrásn se mlžné ásn ržovaté páe plamenného polokruhu

zardly a v té

oslnivá bleskla záe, jako slunce tvá kdy zpola ješt poukryta,

svitá,

ervánkovém nebes luhu. Než, kdy blíže konec stezky

v

a když oko ustrnulé

na oslepné zvyká blesky zí: to není slunka ple,

169

ale

do

zdi

do

safírné

nící k výši nedozírné ohromná to zlatá brána rubínem kol obkládaná, po ní divné živé heby: spousta hlavinek to nžných na kidélkách rzných, snžných Taková je brána k nebi.

Hoch te, v otvor

vílou

dobrou veden,

zámku po tichounku

nebes klí vctkl jeden, otoil jej po lehounku.

z

Ale pece

— trochu

z

jasné duti

—

zrezavlé asi ozvalo se zaskipnutí; le ne skípot hrubohlasý zemské rzi; než libý hlásek, jakby ze sna zlatovlásek, když jej ukolébá máti, vidin se zasmál skvlé. Vytáh' klíe obezele smlý jun; kruh dveí chvátí

—

i

ty vrzly

—

—

milo sluchu,

jakby pi kolébky ruchu máti nad robátka smíchem sama hvzdné noci tichem zasmála se v irém blahu. Stanul hoch na ráje prahu.

—

Nesdlí

marn Svatopluk

ech

e,

daná lidem,

vypsat brk se snaží,

Sebrané spisy. IV,

I

o

170

CO tam pojal uchem, videm, stoje ráje na zápraží.

Hlava rozkoší mu víí, prsa biirn rozechvlá blahem nesmírným se šíí, jakby rozskoit se chtla, rty se tesou, lící

krpj

za

blýská rosným

Zašeptla v

asy

chvjí,

krpjí tpytem ranním

tom

víla za

ním:

»Dále, hochu, dále spj! Nebeská tu pedsí pouze druhý klí si uchystej,

ke druhé se brán dej: cíl každé touze

vný

Tam

— !«

—

le náhle na práh coufá, sotva vzhlednouti si troufá. Zastela mu rajské vnady jakás krásná boue, plno snhu ped ním všady, plno blostného koue, Krok

hrzn

plno blesk duhovatých.

Není bou' to, ale vláni ohromných dvou kídel vzpjatých, jejichž

tásnmi

se sklání

tváe hnvná, sluncem skvlá Michaela archandla.

171

Zbrojnoš ráje rozpáhá se k rán meem, který hledu démantovým ohnm zdá se, šlehajícím z jilce stedu;

luny stíbra jilec kován, zlatem hvzd je vyšperkován.

z

Na obranu

man

zdvihl

—

skrán

jinoch klíe nade

ranou strašlivou je stihl rozhorlený zbrojnoš Pán: drahé klíe rozlítly se

mee

v tisíc jisker rázem, jiskry branou zakmitly se,

zlatým

deštm

sprchly na zem.

me

K

nové rán se toil; než tu z rajské fortny kroil svatý Petr. Mne si asu, rovná v lunojasné skráni

stíbrné dva mráky vlas zdá se jaksi po vyspání.

Y ale

—

cestu stoupá Michalovi;

dtku sob

»Aj to

dokoán a tvé

klidí:

ád

je z brusu tu ráje brána

klíe v rukou

nový

lidíl*

Vece klíník nebes-pána: »Jaký ds, že v naší kob

opt

host po také

Beztoho

sedt

z

již

teskno

rána ku

dob vru

veeru

?

1

—

172

v poušti fortny té a hluši, nespatiti lidskou duši, zít jen stále krásy známé

k

emu

všechno

to tu

—

máme?

lovku

Nadobro snad ve

vdk!

zhasla žádost rajských Mní snad, že je vskutku tady, jak jim líí nebes vnady malíi a kazatelé

spousta oblakové ble, serafové, plní nudy, cherubíni sklenné pleti a to drobné

kolem všudy

hlávek okídlených smetí; ze všech ret že se lije nekonená symfonie, do strun harf se prsty hrouží Jaký div, že nezatouží po takové blaženosti Koncert tam dole dosti. Zajdi sem jen, hochu, asem

-

—

—

nejlíp* s

v bránu

tikráte,

závory vnit sejmu

Mžeš

— —

veernice jasem

ukni po

zlaté.

chvíli zde, jak nyní,

rozhlédnout se po pedsíni, nech tvj ret dole hlásá, jaká to zde u nás krása. Jenom dvé stež jako v hrob: Neprozra jim k nebi cestu, znamení, jež dl jsem tob jinak dojdeš krutých trest !« i

—

113

Nazpt hocha

v

zemská

sídla

snesla víla duhokídlá.

Od

té

doby jinoch milý

každý den, kdy nebes luhy

hvzdným

kvítím zazáily, ubíral se stezkou duhy, klepal tikrát v nebes bránu, prodléval tam

asto k

ránu.

Ale rozkoš neobsáhlá, tam duše tajn ssála,

již

tsných adrech šumn vlála, po sdlení mocn práhla. Až kdys v tajemném tom vláni bloud hvozdem, z nenadání sedl na kmen, padlý bleskem, v

vložil

na koleno blánku

a svým tajným blahem, steskem vyplnil tak mnohou stránku. nesl plod své tísn a tam pepsal krasopisn

Dom

na velin ve zlatém rámku, poštovní též pilíp' známku a vše ztajiv pod obálku redakci to zaslal v dálku.

S konceptem však

chodil sniv,

kde byl jaký pítel mladý, pedítal jim zádumiv veršík tch divné vnady, zvsti o tajemných slastech, jimiž dýší rajské luhy.

174

Schvátila též jeho druhy touha po nadhvzdných vlastech;

škemraH a žebronih, až ho k zrad naklonili Vyjevil jim k ráji dráhu, znamení též trojím ukem, a te s halasem a hlukem dav se valí k nebes prahu, na bránu tam klepá, buší; nedojde-li odpovdi,

aspo k

v otvor klíní hledí,

nmu

pichyluje

uši.

Pustí-li je Petr svatý,

mívá teprv potíž s nimi: vsí se mu všude v paty, na fortnu mu píšou rýmy,

tou mu

sladkou svoji notu, posouzení skromn zdají ]\Iichael smích jedva tají: » Vidíš, to máš za dobrotu!*

A

ti

—

vcršovníci

s

hry

hvzdic plné kapsy rajských

kvt

nosí,

celé fry,

džbcry nebeské rosy, beky blankytové jíchy, spravedliv plné cíchy peí z kídel nebešan i

že již málem pozemšanu protivná je rajská a že až se stydí

vn

lovk

v

spolenosti slušných lidí hvzdách a lun.

mluvit o

175

Ale zrádce rajské cesty stihly zasloužené tresty: potu tváí sbírat musí

V

kvty

rými zvonky verš zdobné sponky,

slov a

v ladných

studovati steré Brusy, poslouchati pátel znlky, velebit jich talent velký, o honorá míti strachy,

zdobit všechny almanachy, literárním klepem bísti, kritikáii rady ísti, úvah roje nespoetné o zdravém a chorém smru a, co nejhorší je vru, proslovy též psáti vzletné!

A

kdy v ádných

lidí

kruhu

nkdy

shlédnou veršotepce, v loket oban ukne druhu, ukáže na stranou, šepce: >IIlc, tam poeta ten velký Zdá se, že mu nejdou k duhu, jeho ghasely a znlky!

—

Kabát má též ledajaký. Zdaž to dstojno je muže chytat hvzdy nad oblaky, trhat pomnnky a rže, s

motýli

si

hráti

dtsky

—

Moh' být užiteným tvorem, doktorem i professorem, snad mandát poslanecký i

176

ulovit « A vážn na to klepne v tabatrky zlato, na níž Kristus pknou prací

koupena

je v licitací.

X.

Ale svaté nebes klíe, když se jako prška skvlá rozprysknuly v

tisíc

jisker

pod epelem archandla, k a

zemským hájm, borm slétly kam zapa prášek svtlý, nad zemí se vypnula zlatojasná primula.

Nad hebounkým

štíhlým stvolcm povynesla do výšky

zlato rajské, zkvctlé

kolem

líbeznými kalíšky; rosa nebes plá jim v lun, edenu v nich dímá

vn.

Kdykoli se jaro sliné motýlím k nám kídlem snese, povyhlednou fial oka,

šumném plese, spede roucho nové

vlna zahrá v háj z

si

lístk,

tásn

jehndové,

178

a žežulka na buku zateskní své kukuku!

Pokaždé tu, kde hebký pokrov

mechem zlaté

a

kdo

ráj

si

se klene listový,

svitnou roztíštné klíe Petrovy.

jejich kouzlo znají,

jimi odmykají.

tam chodí švarní," dívenky tam bloudí smavé, srdéka tam ryjí na kmen Jinoši

bízy bílé, olše tmavé, pi tajemném lesa šumu upádají sladkou dumu, sbírají si do zvle zlatojasné primule.

Snílkové

ti

šastní znají

petrklí divný

taj:

že n^\m posud otvírají

jedno nebe, jeden cdcn to, jejž zem' si

ráj

—

jistí:

blaho mládí, jara štstí.

Také

já jsem kdysi chodil jarým srdcem, junou duší tam,* kde mládí nebes vánky v listí šepotavém tuší. s

ambrou rajských dech pod bízou mu pro potchu

tam, kde s

zkitý kvítek rozkv^ptá

—

byl jsem také poeta.

Kdysi také ret mj chvjný kídlaté se vštky ptal a ten ptáek blahopejný dosti let mi zakukal; díky za ta všecka léta jen že po tch mladých veta!

—

Rád bych smazal rok adu, v háje mlád se vrátil zase, skrá tam opel o kmen buku, snil tam jako v zašlém ase,

petrklí

zlato sbíral,

ztracený ráj otevíral ale ach zlá srdce !

neumím

tíž*

—

je trhat již!

Když

je trhá ruka jedna, musí druhá spoívat

v

ruce

jiné,

ústka

medná

k nim

se musí usmívat a zrak dvojí v tichém blahu ronit na rosnou vláhu.

n

Navracím se z lesa práv kytiku jich k srdci vina; sem tam v nich cos ovšem blýská ale to je rosa jiná.

180

Povadly mi cestou taky dárek je to všelijaký; ale což

!

Nedám Pro

— bu

za více nežli

?

—

vdk vám mám.

tenáku oklamanou

také dobrou radu vím: Moji knížku poho stranou,

k

lesm

vyjdi

krásnjší tam

májovým

báse

zlatistými petrklíi!

klíí

—

PRAVDA.

1 ato báse byla uveejnna ve »Kvtech« šla r. 188(i

r.

1885 a vy-

v knize »Pravda a drobné básn«. s.

C.

I.

Ivdys perutCMTii z crvánkových per vzle básník do tajemných onch sfér, kde Pravda záí na slunením trnu, klee rozechvl své lyry strunu: SI

O

Pravdo, záivá ty duše svta, ty všehomíra pevná stžeji,

dum

božích vstitelko zlato retá,

vná

as

kotvo v peeji, ty ty dcero nebes nejvzácnjší, prvá, ty sestro svtla, matko ctností všech, ty, jížto všechno vzniká, roste, trvá, co krásné, dobré v zemských oblastech, ty živné slunce duchového kraje, jež prosvcuje všechen lidstva ruch, ty zlatý klíi všelikého taje ó vra se, vra se na pozemský luh!

—

Zde mezi hvzdy skvoucí elo pneš, však tam tu kouli prachu kolotavou

odevká odprkyn Lež potupn stíní berlou svojí tmavou.

tvá

181

Lží velikou je celá spolenost, víra, zákon, ád i mrav ctnost, lží každé slovo, které ze rt plyne, nech modlitbou, nech písahou se zve, lží stejn etiketa láhve vinné jak vzletný nápis svaté korouhve. Lží každý pohled, každý ruky mach, i vzdech a slza, líce stoudný nach, dla pátelská, když ruku druha stiskne, zápal nadšení, když okem blýskne, i lásky úsmv, sladký touhy plam i vše lež a klam! lží

i

—

mamu trn se shroutí, zbran svtlé poskytnouti. Dob drahn lovk, klamu bídný rob,

Než, rázem vratký ty chceš-li

pohrdavém sn.íchu škubal retem, pomnl divných dob, kdy's ješt. Pravdo, chodívala svtem. On na tvá šklebnou chut masku bral, k níž vsila mu Lež své tpytné cetky,

jen v

když jako bajky

a vesel bouil v šalby karneval, v ty pestré kejkle, uskoky a pletky; než. posléze, kamkoli hledl kolem, když vidl mrtvé škrabošky jen samé, v nich ztrnulé ty rysy, škleby známé, ten lepenkový hrbol za hrbolem, tu z hubky vymakanou slzí vláhu, ty malované cit stíny, záe ni špetku nikde poctivého tahu, ni píd pravé, ryzí lidské tváe: tu jíesytil se pusté maskerády,

185

jeho zhniisila se vlastní

lži

a

po

vdku

nm

líc

tvé zašlé jasné vlády

—

touha vznikla, denn vzrstajíc, po tob ve žhoucí snaze, jak zprahlá niva po nebeské vláze. v

te

žízní

Ve

zíceninách tvého druhdy sídla, zírá omšenými krovy tam, kde se pyšní královský hrad nový, v nmž sídlí Lež, s ní vrných eta zídlá -

jež

smutn

tch rozvalinách shromáždn kvt národa, jenž odpisáh' se

v

v tu chvíli

klamu,

a po tvém návratu jen toužné kvílí, cht na vky jen tebe ctíti samu. I

vyslali

mne, jemuž pálo nebe

vznést jasná kídla nad pozemskou sluj, bych letl ped nebeský prestol tvj a prosbou úpnlivou pohnul tebe: O vra se, vra se v smrtelník stany, kde vstíc ti bije srdcí na tisíce,

kde

ped

zábleskem pouhým

tvojí líce

Lži chabé vojsko prchne bez obrany.

Lid všechen poveze t s istým plesem ke trnu, jejž ti urval šalby tem, zas korunu ti svta v elo vznesem', a vrnost na vky ti pisáhnem' O naklorí, svatá, k mému lkáni sluch: sestup, sestup na pozemský luh!

—

O

Pravda.

Mj vný

trn plá a nikdy neprodchne Svatopluk Cech: Sebrané spisy. IV.

jenom nad oblaky

mj

plný jas 13

186

hru

tvor smrtelných a zemské šlaky mne nyní volá zas, jenž vypudil mne druhdy ze svých mezí — však pi tom v nitra hloubi Lež mu vzí Lid vrtkavý

Dnes Pravdu

vítá

— však

než zítek mine,

má hvzdná stopa tmou tam opt zhyne. Pec vyplním, za tvoje píse prosí — mé záe odleskem je zápal tvj, ty slzy tpytné, jež

Nuž, sestupme Snad povznesu

již

ti

víka

rosí.

ve Lži rmutnou

sluj

—

chmury duši mnohou do svatých výšin, ve svj istý jas, snad pec na krátko vítzící nohou Lži zpupné šlápnu na úporný vaz. z té

11.

Pl

v rozvalinách teskní Pravdy hrad a blankyt voln zírá v síni širou, kde trosky stropu, který dávno spad*,

rum pustý kupí na podlahu

Nad zbytky skrovnými

sirou.

klenby zdobné ve výšce chví se bízek listí drobné. Opádá pavouk svými vlakénky ve stnách vetchých zpustlé výklenky, kde hrdin Pravdy stály sochy etné; te sotva poznáš v šípk clon kvtné tam obemšené Sokratovy rysy, té

trup zhyzdný, jenž zrail Krista kdysi, kostnických muenník zryté hlavy a jiné reky nebem vyvolené, jimž nyní vrabík roj štbetavý svá hnízda lepí v líce skomolené. s erných pilí se vánkem chví sms cár, plísn zbytky korouhví, jimž ledva vyteš z ošumlých as vybledlé písmo: Vincit Veritas!

A

—

188

Zde vyvolenci lidu vážným sborem do výše spli nedokavým zorem. shora všecko zastelo se náhle tak jak by polet Roka, bajnc stvry, tam nebem rozpjal kídlo neobsáhlé, a spadlo to jak valný oblak s hry.

Aj

!

Sí

celou naplnil ten oblak hustý, svítalo cos jako blesk plamy a jako zvon kovovými ústy v

nmž

vnm zaznlo: »Dlí Pravda mezi Bezdn vkol na kolena klesl ze

»0

rt

vítej,

—

—

ústa žasem spjata hlahol boulivý se vznesl Pravdo mocná, vná, svatá

sbor ustrnulý až^

vámiU

!«

vystoup' muž, jenž zásluh valnou adou a duchem vynikal nad celým sborem; Lži vládnoucí kdys býval tajným radou; I

te

odboj vedl,

eník

jsa

vzorem.

Ten

vystoupil a nízko sklonil elo, pak s gestem velebným je vypjal smlo vždycky, a bil se v prs, jak za a rukou k nebi máchal patheticky.

enní

»Dík nekonený vzdán

bu

nebesm,

že splnila mi vroucí tužbu žití, že zrak, jenž slzou myl ten svatý rum, zíti. v jitro nové slávy

nm

Ze jho

konen nám

mže

s

potupené

tžké sato mrzké

šíje

tyranie,

189

hnt obludy

—

Ne! Ne! To kleté jméno zapomnéní navždy pohrobeno! Po hnusné noci vstává jitro vnadnc, den, jehož slunce nikdy nezapadne. O shr již, Pravdo, tento závoj mraku,

bu

v

zjev líc nám božskou, triumfem se ber v týn královský, zkad bleskem svého zraku rozprášíš mamii, klam temnou

zb

a

korunu

si

pitkneš k božské skráni,

koiti se budem' do skonání!

jíž

Jak by se závoj horských mlh a par zdvih'

pojednou a v oslnné oi

chodci velehory bleskný tvar, s démanty ledu snžném na vrkoi: Tak oblaky, jež mla za odv, v kotoue prchavé se rozplynuly a Pravdy náhle odestený zjev všem vkol oslepil- zrak ustrnulý. Zrak ten se skrýval za mžikavou asu svit*

ped mocným

šlehem nezvyklého

jasu,

a když pak pozvolna se obodiv tvar !cí)ý rozeznal v té prudké zái,

pekvapení mocnjší než dív všem zjevilo se na ztuplé tvái.

tu

A

drahnou

ten

rdl

se,

chvíli dleli

ble;

ten

bez hlaholu;

krpj

s

ela

stíral;

pohled plachý vymnili spolu; tam jiný ped se jako bezduch zíral; až vdce znovu vybavil je z tísn,

ti

dál

en

takto

190

»

Neposuzuj písn,

ó královno, náš dtský úžas nmý; vždy oi naše tvému arojasu a vdku odvykly tou délkou asu, co chmurám Lži jsi zstavila zemi. A nyní dovol, bychom venku lid, jenž pode hradem, hlava vedle hlavy, vlní se, ždá nedokavý, jak na božský zjev tvj smli pipravit.*

moe

k zemi málem. Jen chodbou šerou za vdcem rychle, mlky tam se berou, kde v jednom kídle hradním zachovalém I

vyšli,

Než k

klaníce se

lidu nesešli.

se kryje podnes Pravdy svatyn. Jsouc opravena na útraty státu, až dosud mluví k duši úinn ve slohu svého prostém majestátu; v ní chová se též mnohá relikvie pro znalce umní a historiky; jen žel, že tupá nešetrnost kryje veršíky špatnými, jmen všedních šiky ty drahé památníky minulosti neb asto zícenina zajímavá ve zdech svých tlupy cestovník hostí

—

a mnohdy mstských výletníku vava za letních nedl bouí snící rumy; tu Pravdy zašlý as si pipomíná

kruh sosák, neb hovor prázdný šumí pi kýt studené a íši vína .

Te vsel

.

v onu svatyni, ve tmavý cho zamyšlený vyvolenc sbor

191

a sestoupil se vážn na poradu; jen jeden venku stežil dvorní branku,

by nikdo

z lidu

nedotel se k hradu nebešanku.

a nezahlédl skvoucí

V

tajemném šeru, jímžto prosvítá tam skel pestrých záe barvitá ze zdobných oken staré svatyn, tu

sbor vážný stanul s lícem starostlivým a rozpaité, v teskné tišin lpl na svém vdci zrakem žádostivým. posléz' vece: »Ped zaetím rady svaté, slavný složte na té že v taji hlubokém vše zachováte,

Ten

pd

slib

o

se snesem* tady. co tam jste zeli, Tak zetele mi dležité velí.«

I

písahal

Pak

vdce

mu

v ruce zástup celý.

zaal. >Hle, jak

dobe

bylo,

že lidu vstup jsem na hrad zapovdl lip' v tajnosti se daí každé dílo

Jak byl bych

vštn

do budoucna hledl

a tušil; v lidské štstí svrchované

aspo jedna krpj hoká skane. Ta, po níž volali jsme v žárné touze, dlí mezi námi; ale naše plesy lehký pouze, stín jeden zakalil pec v peru radosti nám péi vsí. vždy

—a

Vše

schystali

jsme k uvítání božství, vci jedné

jen té se nenadali

—

—

192

Zda možno takto na tense otevené,

vézt' Ji vavou množství, mstem, ve dne!«

Moralista. Ne, nemožno! Jen pomnte, že k mstu ozdobených dítek vroubí cestu, by ped Ni sypal ratolesti svží, že s košíky, jež plny jarních vdk, sbor ovnených dívek tam se snží, by promnil Jí dráhu v rží eku a rcete mi, jak nevinné ty zraky hrozno pomyslit — zjev taký? by dojal A vzpomete si na jinoch dav, na svoje ženy A jak zhoubné sledy z té vci hrozí pro veejný mrav Nad Pravdu samu vážnjší to vzhledy. Ach, že Jí nebe neskytlo do vínku

ad

—

—

jen

:

pavuinu aspo, pavuinku

Básn

í

k.

Jak nízký, úzkoprsý, lichý zetel

Mn

ped výsostí božských tvar tch, jež utkány jsou z istých rajských svtel, ni

nejjemnjší smyslnosti dech

—

jas duše vytržené nezakalil vše pozemské ten svatý plápol spálil.

Po lepých rysech vzdušné postavy, odleskem vné záe posvcených, jak po oblacích, sluncem prozlacených, jen vzhru stoupal duch mj plesavý tam, v oblastech kde nedostižných plane

trn veleby

a krásy svrchované.

193

Rad

ká

i

I.

jeden ctnost a druhý krásu hlásá — však Pravdu chtH jste! ji teba vzíti jak jest, nech sovám píliš oste svítí. Díni ostatn, že s Pravdou ctnost a krása

Tu

vždy svorn

A

stojí,

družky nerozluné.

ten scvrklý školomet, že nesnese ctnost iré pravdy vzhled, mravouné tož chlup jest v jeho a jeho cudnost, pihlédneš-li blíže, tvrdí-li

bece

je staré

tsto

z

TartuíTovy díže.

Vdce

sboru.

Ah, urážeti zasloužilé

lidi,

jen sebe vynášet ve žvástu chlubném a hmotit bombastických frází bubnem

—

tom planých mluvku velikost se vidí. My také známe Pravdy božskou cenu v

a

chcem' ji chovat ryzí, nezkrácenu pro ni horujeme z duše hloubi,

my

ne hluchým slovem, ale zdatným inem: le u nás zápal s rozvahou se snoubí, my opatrn nohu k cíli sinem'

ncbouíme slep ku pedu, kde nepestupné závady nám brání; my kladem' naped každé odhodlání na zlaté vážky moudrých ohled. A dnes, kdy po svízeli tolikerém a

dla víc,

dostihuje pouti

metu vnadnou,

než kdy jindy, teba

vše uvažovat, zkoumat

s

myslí chladnou

každým smrem.

194

Nuž chladn zkoumejme! Jest že mysl naši záe onch krás

arci jisté,

do nebeské vznáší sféry isté než dojme-li dav stejn jako nás?

jen

Zrak vytíbený kouzlem

umn

—

zpitý

istým

f)OŽitkem se kochá ve tvarech ladných nahé Afrodity však hodí-li se na odiv ta socha ve stedu tržišt neb školní síni? Sám onen rýpal sotva vážn míní, že možno Pravdu, jak tam vedle stojí. vést adou dítek nevinných a dv. národ pohoršil by onen zjev: I on v lesku zlata, v nejvzácnjším kroji uvykl vídat svoji vládkyni by, rovna mrzké bohyni. a již kdysi luza sansculott vezla, v muzéjích s

—

—

te

vjela mezi davy?! zlehila by vážnost svého žezla a vydala se v láje šprým a smích vzbouilo by také vyšší stavy I to pestoupení mrav královských tak první krok by pines' tžkou chybu.

tak bez ostychu

Tím

—

—

A

Zda by stálo v slibu, duchovenstvo že všechny zvony kovovými rety v náš jásot zazní Pravd na ústrety? Než déle o tom slovy neplýtvejme ta nemožná, jest píliš zejmé. že

—

vc

Vždy, poteba-li bude, možno asem lid

plným Pravdy jasem, krok za kroejem k cíli,

spáteliti s

[)í za

i)ídí,

až zvolna

pedsudky

se rozci)tvlí.

196

Než nyní piln vážiti nám jest, jak umožniti Pravdy slavný vjezd Ha, šastná myšlenka mi hlavou blýská tak byla na snadé! Hle, pomoc blízka: zde pichystán je panovnický háv ten hermclín a purpur, zlatohlav až ke kotníkm hojnou asou sahá a z drahokam v bocích spona drahá to výten se hodí v každém smru.

—

—

—

—

Sbor.

O výborn To

božský nápad

!

vru

Radikál. Ach, ano božský! Vždy se vylíh' z ela, mistrn zná chytré kliky [)lést Lži bývalému advokátu dlá ta finta potmšilá |)lnou est. Aj, vstup to pkný! Uskok pravdu vítá

jež

rám

skýtá! a pleticha jí v prvod Jen dále tak! Jen pokrytecky k adru

navste tch dávných šalby hadr, jí potom hote v líce jen pozor, a vám posléz pod rukami bez Pravdy nezstane mumrej samý! jí i

—

škrabošku

Sbor. Dost, ústa zlolajná! Ni slova více!

A

sboru souzvuk

povdn

schválil

tém

jednohlasný návrh spasný.

vdcv

196

Zpt slavn kráeli Ti na polštáích z

do hradní sín. nachu, zlata, perlí íšský nesou, korunu a berli; pak vdce jde, pl ukryt v hermelín, jejž rozestený zdvihá ped sebou, že pod rameny s obou stran se šíí a povívá jak blány netopýí. Tak blížili se Pravd s velebou, až schytralým k ní okem vzíraje za hermelínem, k nmuž sklonil elo, jich vdce zvolal Nech^ jasné tlo již talár knížecí ti ovlaje, kruh ten zlatý s drahokam žárem

me

a

:

a a

me

Pravda.

Pry

tmi

s

tretaini, s

tím cárem

Couf mluví ohromen a

pa

byl by k zemi málem, zamotav se v nachu lemy.

I druzí stáli v tísni beze slova, až onen k pokusu se vzi3ímil znova:

«Ach, velebná, vším pohrdajíc skvostem chceš zjeviti se v rouchu lep prostém antickou snad pallu O, vol jen, poru

— —

—

Pravda. Bez roucha zstanu! tak pijmouti

mne

Kdo mne

si

pieje,

musí, bez obalu.

197

Vdce

sboru.

Však rajský

lesk, jímž krása tvá se skvje, ncbudc-li píliš mocný, bitký pro lidu sešlý zrak? Snaá v lehkém šlái jej snese spíš rci,

—

Pravda.

A ni

cbmurky

zvyká.

neztrpím,

ni

Na

své zái

jedné nitky!

Tím rozhodnutím zdrcen zástup stojí. A mluví vece: » Lichým každý dvod, Pravdo, na odpor je vli tvojí. spjem', bychom spoádali prvod ku sláv tvého vítzného vjezdu. Slyš dole jásot! Jist v dálku kluše

jenž, Již

Lži podšený voj, tvou blízkost tuše, jak stádo chmur, kdy zvtí denní hvzdu.*

Bez rady tlupa na pedhradí stála Líc každá byla zachmuena péí, hrál úšklebek jen tváí radikála.

Než vdce >Jest Již

bitkou

zarazil jej

pedasným

eí:

ten škodolibý smích!

svítá v dumách mých, se z tísn vybavíme. s volnou tensou Povoz jiný zcela pro vládkyni rychle dopravíme. karossa to obrovská skvlá,

východ nový

jímž

Pry sem

Bu

bezpen

le na

!

i

všech stranách

pkn

uzavená,

—

198

oknech bude zvení neprohlédne Pravda v iré velebnosti sedne a všechno vidouc, sama nespatena, se poveze skrz jásající davy. ped slavnostní branou nezastaví, vypadne z programu uvítací sklo v

—

Tam

Vz

a

kon

k

ní s

e

polítnou jak bsem štvaní, by nikdo z lidu nepomyslil ani

njakou

se

dotít suplikací.

—

Hle! Nizounko

vhod

Vz

stíny

již slunce nad lesinou veerní nám k zemi splynou.

dojede až vzhru k této brance

a noci závoj i

nádvoím

se tmící

shluk náš clonou bude nebešance,

by vozka nezahle ji vstupující. I v sídle královském až povoz stane, vše zaídím, by vešla božská žena do komnat svojich nikým nespatena.

Však msto necha v

den kouzelný

moem hvzdným

a noní

chmuru

plane,

mní

všech ulic velkolepé osvtlení a

nad královským hradem v polokruhu

nech písmem obrovitým Pravdy jméno, ze svtel stobarevných sestaveno,

ku

hvzdám

Všem

vzepne aroskvoucí duhu!*

duší svalila se trapná tíže vdce; v rozjaeném shluku mu blahopejí, vele tisknou ruku; jen rýpal opodál se do rtu hryže. A v rznobarvých svtel plápolu, za slavného všech zvon hlaholu.

tou

s

eí

100

vavy národa, dél hromu, bran vítzných pyšnými oblouky

za plesné a

mstem, kde

jí

z

ozdobených domu

vstíc míhaly se šátky, klobouky,

pes more kvt,

jež

jí

odevšady

na cestu stlaly bílých družic ady,

sklem neprhledným

lidu

zastena

v karosse, jež se zlatem, stííbiem skvla, jen sborem vyvolenc spatena,

do

sídla

královského Pravda

vjela.

111.

Ve dveích,

jimiž vešla

do komnaty,

spšn

otoen klí zlatý za Pravdou a ješt pedsí pevn uzamknuta, zapuštny okované tye v na vše pitisknuta. a státní Skryl vdce peliv za adry klíe a rozestaviv stráží hustou adu

pi

pee

ku

zlaté

ptáka nebeského

kleci,

ostatními znova na poradu, co dále konati v té trudné vci. šel

s

Le

Pravda zastela své záné vnady mlh božských neprhledným vzdušným hávem pohrdavém a v trpkém úsmvu i

šla

zamenými dvemi

šla

nevidna tlumeni

ven

z paláce až tam,

dlel

bdlých

kde básník snící samoten pod houští vtví ztmlých,

prohledala luna stíbrolící

jíž

a

bez závady,

stráží

kvt

vonných snžení se chvlo

tichém sad, na dla chýle elo do vzletných dum o Pravd pohížené, zel s touhou v zámku okno zamížené. zde

v

201

Tu dotkla se ho náhle tajná ruka a v úžasu když do prázdného vzduchu zrak upjal ztrnulý, tichozvuká rt neviditelných mu vála k uchu »Jsem Pravda. Bláhovci se tší darmo, že lapiH mne do bezpené tvrze, že s mojím jménem ztropí kejkle drze, jím lidu vyšperkují staré jamo Lži dráhové v mé barvy pevleení.

e

—

Ne, mezi

tmi

zda pece kdes ty,

duchu

lepší,

Hned zastela

mého

není

Však hodlám zemi

i

dlení.

tuto obhlédnouti, ryzí lesk se cení; mi druhem pouti !«

mj

bu

pvce

tajná clona,

chodu nabyl vzdušného jak ona, a spolu veerním se nesli šerem jak lehounké par stíny nad jezerem. též

SvatopJi.k Cech

Scbr-Ttié spisy, IV.

14

IV. slavnostní se dosud mstem vlní, vše svtlem, hemžením a hlukem plní. Pod kvítím, prapory a vnci chvoje,

Ruch

jichž spoustou ulice

jak

eky

a Pravdy

den velký

slaví,

pestré proudí lidstva roje

jméno všude

zní z té

vavy.

Ze skvoucích krám inou slunné bud ada strakatá tu onde sbita,

jasy,

na rozích veští dryáníkfi hlasy a Hebrej v podloubí za šos chytá. Zde sošky Pravdy vyhledají z krámu, tam obraz Pravdy v pozlaceném rámu; zíš hlavu Pravdy v holi vyezanou a perlami v hedbávný vjí tkanou;

t

zde Pravdy autogram na skvostné dýmce ti ohlašují kupci s vážnou lící, tam Pravdy vonné mýdlo, Pravdy límce, a úes á la Pravda kadeníci.

Zvláš veerníky denních list mly zvdavých tch davech odbyt skvlý.

ve

203

moem crn

Tam

v sáhodlouhých sloupcích ve slovech tpytn broušených a kvtných v apostrofách dojemných a vzletných

i

zjev ba,

Pravdy nespatený líen vrn; pro jeden z nich autor zasloužilý

psal již

ódu Pravd v zanícení svatém, si na kvap žurnál ilý

objednal

a jejíž každé

O mu

A ped hospdkou, pod

zlatem.

platil

v lip kvetoucích stínu,

nmž

místo kachny zlaté dnes nápis plápolá »U Pravdy svaté*,

bich

štítem, na

sob hlad za pohárem z cínu druh mšák nabobtnalý:

dí v kole

»Já málo dbám o pravdu, ideály a jak ty bliktry jmenují. vezdy si chválím slávy takové a vjezdy; neb nejsou-li již proto chvalné, rcete, že pijdou peníze zas mezi lidi?«

Le

Pravd a (k

básníkovi).

Zde z vína pec kus upímnosti kvete, kdy kolkolem lhá lháe Pravdou šidí.

v.

Ze vavy trhu v ásti msta tišší pou. Tam stavil nohou spch dóm velebný, jenž z chumle všedních stech jak olbím strml ku hvzdnaté výši. Níž v oknech špiatých svit pestrých skel o pozdní pobožnosti vyprávl a z nitra znl temný hymnus lidu. Le nad okny ve svatodumném klidu hloub jímaje do Umných svit ros šla jejich

i

pilí a fial nebetyných smlých oblouk a kružeb sliných, jak .báchorkový zkamenlý hvozd, tlum i

jenž v úchvatný zjev chmurné nádhery své zdobné liány a vtve splétal v nich míhaly se šklebné píšery kížových sad lepý zkvétal a tam, ku hvzdám kde tíhnul mocný štít.

kvt

Básník. Chceš dovnit vstoupit?

Pravda. Nech nás mimo

jít

v

Te

palác širý upoutal krok obou, jenž hrd pjal své stny, stáím stmlé, se sloupy, balkony, íms hojnou zdobou

ímsonoš upinatcm ele. nad branou, jež vedla do prjezdu, dva nozi nesli v erbu a hvzdu. na

A

me

Zá jasná z priijezdu i z oken plane; však mezi spodky sloup, telamonii tká pozdní veer stín hustou clonu. A žena vetchá v kytli rozedrané tam v šerém kout schoulena se kryje jak netopýr. Na zprahlé prsy vije vyzáblou rukou rob stenající a jiných dítek tlupa k ní se tiskne. Když paprsk luny zabloudilý tryskne na tento chumá vpadlých, bledých lící, zíš hrozný výjev srdcervoucí bídy u

nohou posupné karyatidy.

Ke vchodu povoz ozlacený hrí. Kik — skok — a ped vozem, jenž dv ruce suché, deset ruek trí

vázne v

a »Slitování!« stená z chorých ret.

letu,

206

dvé se na stupátko smeká snžném jak dvé lilií a vdkuplná tvá, již kade mkká

Tu nožek v

hedbáví

jak ruej zlatých vlnek

ovíjí,

ku bdné skupin se naklouje. Kmit svtel koárových odslouje zjev

hrd

majestátní a

pec nžný

ve tpytném. rouše, s diademem knžny jak vidinu, již báje sad jen chová. Lze postehnouti mocné srdce hnutí ve zraku ztrnulém a ader dmutí, na chvjném rtu, jenž vzdychá beze slova Již ruka jemná v roucha záhyb sáhla však vrátila se prázdna, chvilku váhá; skvost perel s šíje uchvacuje znáhla... drahá Tu petrhla se v rukou a k zemi prší lastur slzy jasné ped tlupu zmámenou. Ve smíchu, plái te honí, sbírají ty tpyty spasné ptaí. jak rozházené zrní Než ustali od radostného díla, v paláci zmizela jich dobrá víla

šra

hav

.

.

Básník.

To

cherub!

Pravda.

Pojme

za

ním v

sídlo skvoucí!

Zrak žádný nezel ty dva stíny jdoucí po schodech záivých, soch dvojnou adou, jež svítaly z

as kvtných snžnou

vnadou,

207

po chodbách, jejichž mramor vykládaný dv perských rukou tkaný, po dvoranách, kde pjala zele trop od lesklých stn své listy lepotvárné, kde záe lustr plály ode stropu, kryl koberec,

jak sterých

hvzd

a sluncí shluky žárné.

Kol muž hrdých sliné dvy, ženy ve tpytu perel, v sametu a zlat tu líbezn se chvly, rozmnoženy odleskem hojné zrcadlové hlat, v níž míiialy se lahodné ty zjevy, jak v zámku kišálovém vodní dvy. Jak v úct bezmezné se k elu elo zde kloní, ruce jak se tisknou velo, co v obliejích pátelství a lásky, co oddanosti vroucí v každém hledu, co srdenosti vane z každé hlásky a každý úsmv sladký jako z medu!

A Pravda s poetou se tajn vplétá v ten vábný rej, tím zemským nebem kíží, kde jasné hvzdy vznešeného svta vždy v nová souhvzdí se dlí, víží. Zde mlénou drahou v hustém roji plynou, tam skupeny jsou menším, vtším kruhem, a v zákoutích, pod palem tlupou stinnou pán koí se, druh šeptá s druhem.

dám

Muž

s

mužem

tiše

rozmlouvají strajiou:

v dumách elo mraí ni novou asi, peklem samým tkanou, do pediva svých erných pikl stáí. Jak okem nyní potmšile svítí již ovinul nás v duchu zhoubnou sítí'

*Hle! jak tam

hrab

—

—

208

Ó

áble,

netušíš, že blízka chvíle,

kdy rozervem'

tvé pástvo potmšilé a rozšlápnem' t, pavouku ty pekla, —« kdy s rozkoší

—

e

ústa nedoekla; neb hrab s tváí laskavou se blíží. Vstíc chvátají mu oba, v úct ped ním dla tisknou na srdce hlavu níží a nadšen ho slaví dechem jedním. -• i

Na kesle skvostném odpoívá let

bemenem

i

šperkv

žena

obtížená.

Klam líidla chce marn líci vpadlé pel navrátit, jenž mladou krášlil kdysi, žár opojný zas vkouzlit na rty zvadlé spíš víc jen hyzdí ohyzdné ty rysy. Pod tváí tou jak žhavá satira ten vjí velký, plný jarních a brousících své šípy amorett, svj laškující oblouk prostírá ve zhublých prstech, na nichž prsteny plamen}^, žhou rznobarvých jak duholesklá kídla motýl na drsných hrbech lesních pahýl.

kvt

kam

A švarný dvoan, zí toužn na tu jí

koí

se,

dla

žití kvtu, mohylu, suchou vine k retu

v jarním

vdk

a šeptá vzdychaje o lásce, kráse,

o sladkém rtu, o ruce z úble, o chvíli, která svitem ráje zdá se, o závisti; jíž blednou andlé

—

—

209

Zde

pohovky tré dívek vzhlíží, jedné snítky trojí poupé svíží. Jich duška, jedva sladce porozvitá, snem ješt dtským z jasných oek svítá,

jak

z nízké

s

tžko

po které z nich stele víc rozkošného pele. Fcd nimi mladý muž. On jedné hrouží zrak žhavý v líc, kde broskve nach se zžíhá,

a

vdk

íci,

nevinný

i zdá se, že v tom zraku láska touží; a když se modré k zdvihá, v jeho zamlženém tpytu tu mníš zít první zábesk milostného citu.

nmu

oko

i

A

druhé dv, jež tulí se jí k boku, nad vjí kloní hlavinky své nžné, smích tichý na rtech, nevinný sen v oku jak za listem dv konvalinky snžné. Strýc odve mladíka. Již zmizel v davu. A dívka rozhlíží se, vzpíná hlavu,

pak družkám

s

úsmvem

se kloní k

oušku

xHle! již se muška tepetá v mé síti! Mní, že mi srdce plamenem již nití Bloud! Málo krásy má, dost za to dloužkii se marnivý v mé síti tepe, Nuž, zmírá u nohou a verše tepe k mé zábav, než dovzdychá se koše. radji bych mla za panoše tam barona — Hle, jakou zkouší muku! Zlou porunicí svobodná je teta! ubožák, tam líbá scvrklou ruku Jí, a tajn, vím to, po touhou vzlétá!*

—

mn

a

A

mn

210

Dál kývají se s tajným šeptem, smíchem, jak fialinky v jarním dechu tichém a sem tam krutým šípem vtipu míií ty hlavinky ti krásné za vjíi.

—

Tak mnohou e

vyslechH, kol skupin tajn jdouce,

ješt Pravda se svým druhem,

až umlknuli všichni zraky pnouce v hloub sín, kde dav stanul polokruhem. I vyšla tam hrdým krokem

pvkyn

pnouc nadšen tvá krásnou s dumným okem a sladcemohutný hlas zaznl sálem. To bylo, jak by udeil zvon svatý v ty marné šumy v hymnu nenadálém a rozvál tpytivé ty trety, laty, vzduch nasycený svtských vášní dechem jak oistil by harf andlských echem a v srdcích našel posvcenou strunu a povznesl je rázem k nebes trnu.

Dech poesie vznešené se chvl v jejím zjevu. v té písni A dlouho ješt zástup v tichu dlel, kdy zvolna zmlkajíce vlny zpvu jak šepot duch doznly kdes v dáli. Pak zadunla síní boue chvály. Pán lysohlavý k sousedu se kloní:

pvkyn

i

»Ó božské umní! O kouzlo hudby! krásna aromoc! Jen ono roní

O

zá

slastí v temno lidské sudby!* slova nadšencova hlasná a soused v zanícení hlavou kývnul;

istých

Tak znla

—

211

jen Piavda spatila, jak ctitel krásna za rukou si zívnul. po vzletné

ei

Však jakýs hýil obrátil se stranou, stál mladý s lící zadumanou v zem klop zrak, ret ke rtu tiskna písn *Jak nebeské ta nymfa umí písn! Zda všim* si's diamant plmsíce, kde muž

jenž probleskoval mranem její kštice? Ten knížete stál asi dvorec hezký. O dobe znám ty jeho tajné stezky. Já míti ženu, jakou knžna jesti ta sliná tvá, ten obrys vdkuplný štstí! a z jejích oí svítá Jen jednou pohroužit se v jeho vlny! Hle, ty jsi pobožnstká, vsíš hlavu kážeš o víe a mravu; a však u mne na skálu tvé zrní padá.

—

moe

vn

vím

mn! V

její zbožnost Ji pošli ke a bude-li mi vdcem její vnada, snad najdu cestu ke kostelním dveím.

Když vídám

ped

ji,

jak hlavu

arojemnou

kížem, obrazem kdes

tu cosi zavlaje

mou

duší

tiše

chýlí,

temnou

andlského kídla zákmit bílý, dogmaty se pízním, mravoukou, a mním, že na svt pec láska istá

jak

tu s

Druh zasmušilý

»Ml!

Te po Ten

hnvn

máchnul rukou:

Kaj se! Nestoudný

za

jsi

atheista!«

pvci se Pravda obrátila. hýilem tamo kvapí sálem.

«

212

zocil tu, jež venku ped portálem inem svým a vdkem uchvátila Jak rže nejkrásnjší v pyšném vnci

kde

jej

tam knžna záí mezi urozenci, všech zrakv obdiv pipínajíc k sob Kdo poznal by, že šra perel schází v tch nesíslných drahokam zdob, jež roje bájných svtlušek

jí

sází

na luzná adra, vlas svtlý pramen, pod ouška ržová, na snhy rameni* Však nejvzácnjší klenoty jí skýtá pel cudnosti, jenž

dímá

zá

tichých

dobroty, jež

z

v oblieji,

oí

svítá,

sny zbožnosti, jež kolem ní se chvjí.

A

po boku

cho

té

arokrásné ženy

kloní pohled zamlžený a jedva slyší, o se snuje že v dne, jímž vzchází Pravdy vláda, sbor lidumilný šlechta sestavuje a náelnicí knžnu sob žádá. její

pam

em

e

Le

ona est tu pijmouti se zdráhá, až posléz vece, k nebi toíc hledy, v nichž perlami se tpytí citu vláha. »Nuž, petžký ten úkol pijmu tedy a k silami se pipnu všemi Jak tíha skal to moje srdce kruší, jak ostrý to proniká mou duší,

nmu

me

když pomním, co

je bídy na té zemi, co nešastník v nouzi lká a hyne, co rukou zoufalých se k nebi vine

213

Ped

chvilkou zela jsem, jak žal tíže k mým nohám strhla

má scdmibolcstnou

— vpadl

>A

než jsem vyal sáek « >má cho jí perly svoje na

knžn

kníže

Na

lících

klopí se a zrakem chot kára; kolem ní již hlasná chvála zvuí

le

—

klín vrhla.

tvá

rže

—

studu puí,

oích obdiv nelíený hárá. tom sluha v zlatém premování hustém zve na zákusky panstvo. Všechno vstává a v komnatu se bere s šumem, šustem, kde spousta pamlsk je oekává. a v

V

Jdou vzrušeni, za úvah ješt pilných o velkých

zámrech svých

lidumilných.

Pravda.

vné

V líc šklebnou sokyni své patím Jak chechtá se, když chválí tito lhái * svou štdrost, lidumilnost, lásku k bratím! Zhou poliky ta slova na mé tvái. Ti smjí tkliv mluvit o soucitu, kdož ve svých komnat pohádkovém tpytu na mkkých polštáích, dla línou v klín, a pi lukuUských mísách vrchovatých pít dovedou pot bratí z íší zlatých slzy jejich v drahocenném vín, i den ke dni rže rozkoší si sbírat a žíti v marných hrách neb nudou zmírat kdy bližních ston jim bije v pyšné domy, kdy na prahu jich bída ruce lomí

—

214

a zimní boue, která v sen je hýká, tam v ledy mní hladných dítek líka!

Básník. Než pamatuj, zda moc, jež svty ídí, tak sama nestváila osud lidí?

Vždy na zemi

se

svtlem

stín se

stídá

—

muku a srdce lidské blaho zná tak na vky snad bude v lidstva shluku i

tu rozkoš jásati,

tam skuhrat

bída.

Pravda.

Ty

na svt chmurou svého vku. Jestli strádat jedni mají a druzí poznávat jen zem zíráš

Než busi!

nech ispo

vdk —

ku pravd se znají! Nech sobectví, jež zovou svojím právem, vždy odívají vlastním hrubým hávem,

a

tito

nezhalují jeho lstivé vrásky

posmch bíd maskou sdlné

na

lásky

nad osudem bratra svého tkliv necedí do šampaského

a slzy

a

Nech obtovnost nelhou chlubným retem, když rozmarem neb vratkým cit vzntem kdys na klín žebrace své perly vmetou, jež jindy nevstce do vlas vpletou! Básník.

—

Než ona knžna teba na ni metá lidských rozpor mrak charých stín,

sluj

216

jak snhobílá rže v temnu zkvetá, na skráni sladkou dumu serafin. Ty skvosty, které k nohám bídy cizí pod rukou soucitnou se zablýskly zda nebyly to perly citu ryzí, zda z istého jí srdce netryskly? Zda ona tvá, s tím rajským oí svitem, mž' hostit jedinou jen rtu klamnou? Jen ctnost a dobro muže dlíti bytem v tom jasném zjevu andlském

—

Prav

da.

Poj

za

mnou!

Jdou po kobercích jemných adou síní v odlehlou komnatku, kde v rámci malém vkus divy tvoí. ásné listy palem jak jeskyni zde vábný koutek stíní v

nm

šeptá vláhy trysk

šum spolenosti; do

tiše

;

sem nezabloudí a stínu

snm

jen k osamlým a septm loudí ta skrýše z hedbáví a muselínu.

V

Hle! knžna zde. tom koutku polostmléi o mušli z mramoru, v níž trysk se eí, jest lehce podepena luzným tlem dlí v erstvé zeleni, ve snivé šei jak rusalka, jež vyšla z peeje a dosud nese tpytné krpje na hebkém rouchu, v šíji, na kadei to démant jsou kmity drahocenné.

—

21G

I tváe kouzlo rusalí te šíí, zvou k rozkoši; vznt vášn nezkrocené ve zraku andlském te blýská, víí. tone v jejím arokruhu A muž onen písný, tváe zasmušilé, jenž kázal mravnost hýivému druhu.

zmnn

Te

oko žhoucí, sladkým chtíem zpilé do asy z atlasu se lan vpíjí, z níž obrys vlny opojné mu kyne To k Nymf roztoužený Faun se šine a napahá již dla po svdné šíji

— .

.

Tu

paní ucouvla,

pes

prst ostražit sklenul

t

.

rubin listek

nžný mstek

le jak záná sladkých mystérií zrak opojn vstíc vyvolenci plane, slib vtší píští rozkoše mu dává, vír nejsvdnjších pedstav rozpoutává a ze rt chvjících se šepot vane: ncjisto! Již opus moje sledy! tento pijmi! Brankou, kaple chorem znáš cestu opuštným korridorcm tam v plnoc shlédne nás jen msíc bledý

»Zde

Klí

Tvá

—

básník odvrátil, odtud! Pry!«

»Pry

ka

s

tžkým vzdechem

—A

z

komnat

vyšli

..«

spcliem,

Když zírala k nim zase hvzdná bán, zpt Pravdy dla se vzpáhla k pyšné brán i

zachvli se

hnvem

její

rtové:

»Hle, bozi svta, jenž se vyšším zove!

217

A£

s

lži

pozlátkem

lež lží

erbem nicotným,

na rtu

a

beze znaku,

jest jejich nádhera,

jejich, v

ele, tvái, zraku,

jejich život, bytost veškerá.

Lží vypjali se nad zástupy bratí, lží tímají dav slepý za otž, na skvoucí štíty jejich sídel patfí jen jeden nápis: Sobectví a Icž!<

Svatopluk Cech: Sebrané spisy IV.

!•>

Vil.

Muž

paláce kol chodc tajných kráí. vážený, na kesle drahém ped chvilkou zmíral pokorou a blahem, že panstvo vznešené s ním kvasit ráí, že knžen oi milý vzhled mu pály, a s pýchou tajnou v tom se slonil tpyt, co zatím hrdí urozenci skryt

On,

z

mšan

nad hostem z lidu nejapným se

smáli.

Básník.

Svdí

Znám toho bracha. rázn v klubu, že pevná hrdost vohié muže zdobí á statn vesluje tam proudem doby, rum pedsudk všech metá pes palubu; však za hrst cetek, úsmv milostivý rád ped mocnými páte hbitou kiví a mním, by

mohl koupiti své skráni

vznešenjších lichou aureolu, že dal by jmní svoje bez váhání, onen krásný a svj princip spolu. sfér

dm

219

Pravda.

dml

Ba, krásný Jak malebn pne vzhru ten výstupk, hran, štít divný zmatek

dob minulých

—

pozstatek! snivou chmuru,

to vzácný

Má

v líci stedovku v jeho nitru jiné, lepší asy stou vzdlanosti, jemných mrav jasy a mšanstvo tam volné v ryzí síle jest hrdo, šastno ruchem zdárné píle.

le

Pán domu než

arci

—

pohlednme

—

pravíš duchem jiný; za ním do rodiny!

V nich ješt svtla hoí. leckde vidt neladnost a vadu, však jeden prostor klenotnici tvoí, svou všechnu zá a vnadu. kam shrnul Jak v paláci tu pepych vládne málem ba skoro tsno nádhee té rzné, jež pestro všude nakupena sálem: tu v kout zápasí o místo r uzné skí baroková s tlumem jiných kus, jež provedeny po gotickém vkusu; tam antika se tísní v jiném rohu všech a sloh. jsou ukázky zde Lesk zlata, stíbra rozsypán tu všude a na alounech záných v barvotisku mnich zkoumá mošt, chán vraždí odalisku, tpyt lagun sní, žhou Alpy krvorudé. Rad pokoj.

Tu

dm

vk

—

I spolenost tu shromáždna etná, dav pán v erni, pestrý zástup dam

220

ozdob jak tkipa kvtná, rosou leckde blýská drahokam. Vše žezlu mody horliv se koí, místy pál bys jemnjšího brusu to péro zde snad píliš rud hoí a malba vjíe tam prosta vkusu. na všem odlesk vyšších stav zíti; vše snaží se brus onen tpytný líit, tvá stejn maskou vážnou, smavou krýti, vlas echrat stejn, stejn malík týit a mluvit stejn sladkohluchým tónem. v rouch pyšných z níž

—

a

Le

Dí Pravda šeptem: »Bu mi ciceronem! Viz muže onoho Tvá mírnost irá, než s prsou blýská kyrys bohatýra, knír krutý stíní ostýchavé rety, !

kol ramen vlají- skvoucí epauletty a palaš s boku blýská, pilba stranou tká v chochol fantastický celou duhu Rci^ jaké voje v takém lesku planou? Jak zbloudil Mars ten do tichého kruhu?*

—

Básník. Ah! Bedná nevinný, jenž k poct dnes opásal se lepenkovou v níž pro

potchu dtem

tvojí

zbrojí,

straší vrabce.

P ravda. Ó, ó!

hru

Tož hraka neškodná,

by žoldnéem se

jíž

halí

oban v lesklé stapce, jevil aspo z dáli.

hrdou volný

221

Le

Tam švarný jun! k ozdob mu není ten úes, šat a smšné opiení po mravech šlechtických. Ta ruka ženy as práci nezvykla; duch málo zušlcchtný zí z jeho tah. zrak hledí matn,

A

tvá jako nudou malátn

se chýlí

—

Básník. Však chrabe pívá šampaské a zdatn po sportu panském do holub stílí.

Pravda. Jak princezny se skvjí šatem, vnadou ty dívky dv. mluví divnou

eí —

Le

Básník.

e;

To cizí jen pízvuk špatný kladou. Jsou vychovány po cizinsku s péí a pyšní

se,

má škodu

že takto žvatlat

umí

—

malou, kdo jim nerozumí.

Pravda.

A asem

též se cizinkami tváí } kolkol. Kýváš, laškovný jich druhu, ty krásný papoušku tam v lesklém kruhu a svoje »Bon jour!« meleš, pestrý lhái?

Lež

Dál I

pvec Pravdu

naslouchají.

sálem doprovází. kolem ucha

Nkdy

222

e

jinde hluchá šíp klep zafií. zní ševelením ošumlých frází.

Pravda. Rci,

pvce, kde

Kde

díla

tu zábavy jsou ducha? knih je skrýše?

umní? Kde

Básník.

Tam

za okrasu v pyšných vazbách leží, blem panenským se snží.

jich Hsty

Pravda. Již dosti

vidla jsem.

Pojme

vyšel

VIII.

Výš domem

stoupají.

Tu

v

noním šee

chodbou svitl rozlétly se dvée a pyšná komnata se jeví oku, kde na stole ve váse skvostné strmí sms kvt vzácných prosted jemných krmí a tpytných sklenek zámoského moku. Sbor hostí vybraných se baví v kole víc vkusné nádhery tu nežli dolel

jas

;

—

Tu

služka k vyfintné paní šeptá,

jež zašustila v

chléb nechce

si

již

chodbu

ekat

—

:

»

Peka

reptá,

Zlobu v tichém hlase, dupla paní: »Bídák! Co té cháte

výdlku jsme

dálila

Pravda.

V

dolním pate

Ihou vznešenost a bohatství

ti

zase.

IX.

pod stechou nahlédli do brlohu. žebrák rám pod halenou skrýval, s níž rukáv prázdný žalostiv splýval, a cárem obaloval zdravou nohu, pro sebe mumlaje: »Dnes chyte též ze vjezdu svaté Pravdy tžit musím; co chromec bezruký to ješt zkusím. I

Tam

Pravda. I

ten

—

I

O

truchlosmšná bídy

lež!

Níž

sešli zase.

Noc

se

chodbou

šeí.

Na schody Již

sejdou v zadu z onch dveí! došH k nim a z Ichka oteveli;

le

couvli rázem v jasném lampy svitu do jizby stízlivé a nudné zeli, kde suchý muž se tyil u pulpitu. Kol nho listin zaprášené kupy a ped ním strmly knih šedé tlupy. Vzal asem nkterou a v bystrém letu :

prst kostnatý se mezi listy kmital, až pevn zabodl se v jednu vtu;

pak s lící vítznou muž péro chytal, jež papírem jak vichr plání splo, a v obliej se lstivé vrásky vryly, rtem zahrál úsmv chytrý, potmšilý; tu s gestem dstojným zas vypjal tlo,

dla napáhl, spl vkol vážným zorem ei dojemné ped slavným sborem.

jak v

A

kout pološerém socha pne se, páska tuhá oi obetkává, dla jedna a druhá vážky nese. v

jíž

me

Pravda Zpt! Zpt! My

zabloudili k muži práva.

XI.

Když poznovu se nesli ulic šumem, vesk, rachot bubnu doletl jim k uchu a k nároží je zvábil dav tkuTíem, kde písmem obrovitým v šerém vzduchu ze svtel pestrých » Doktor Buka* ho Chlap s kuklí strakatou tam v buben tíská a hlasem ochraptlým v zástup víská: »Sem spjte, všichni trpící a choí! .

Zde pomoc všem a Hle, doktor

Buka,

vné

zdraví kyne. který v lidstvu celém

svou neobsáhlou ueností slyne, všech neduh a hlíz je léitelem! Zde vizte diplom almae matris slavné,

tam žasnte nad valným spis adem, myšlenek jsou skladem

jež velkých jeho

svdky bádavosti neúnavné. Kdo rýmou, hostcem, migrénou

a

pilulky Pravdy, jeho výtvor,

Kdo

ztratirs

chu, po spánku

pilulky Pravdy, perlu léiv,

Kdo

žádáš

lélui

pilulky Pravdy,

se soužíš

kup

si!

marn kup

toužíš

si!

pro vadnoucí plíce

vdy

triumf,

kup

sil

— —

Kdo zbaviti chceš pih a vrásek líce pilulky Pravdy, zázrak svta, kup si!

—

227

—

na churavé nervy sob stýskáš pilulky Pravdy, novou sílu, kup sil Kdo šedivíš neb lebí hladkou blýskáš — pilulky Pravdy, mládí návrat, kup sil Kdos hypochondr, nenávidíš ženy, kdos rozervancc žitím pesycený, kdo zapomtliv, slabé mysli, hlup jsi pilulky Pravdy, vrchol všeho, kup si!«

Kdo

—

A

na lešení pestrou látkou krytém

velkým tuný mužík stojí od hlavy k pat obdán aksamitem jak doktor Faust ve starodávném kroji. On rovná ped sebou knih tlustých adu spoustu peste malovaných krabic a dstojn si hlad vážnou bradu za stolem

i

ení

tak

v kole služek, dtí. babic:

duch se hroužil v hustý závoj jenž halí mystérium života, a bádal, ešil, zkoumal bez únavy, až náhle beskla spasná jasnota: »Miij

mn

jež

zjevila se v

hýbe svtem

já lapil

ji

tn^.avý,

blesku mocná vHa,

— životní

to síla

a zaklel v jemný prášek v divotvorný hrášek.

umn

a shntl Hle! v této nžné kulice je skryta, jež sílu, svžest, zdraví, krásu skytá. samém její divy: Jen vizte na

mn

tu kyprost

úd, erve

oblieje hrá veselím duch pružný, ilý, živý, i sladká Venuše mn, starci, peje. Zde vizte dl mých slavných valné šiky.

2i8

v nichž dotvrzuju sterým dkazem svj vynález, své drtím protivníky.

Na vky, šastno mojím odkazem, mne lidstvo dobrodincem bude zváti.

—

—

závistníku tup si, Jak chceš, mj objev však chceš-li mým se chvalozpvcem státi, pilulky Pravdy za dva groše kup si!

Básník.

O vda již

po

nebohá!

Ji

ulicích vozík

drze

smýká

dryáníka!

Pravda.

— jen

Klam uený astrology

prober kronik

listy!

alchymisty. Tu z toho zisk. v kole druh, již nad ním lají, rdí se, ruce lomí, se rozhlédni Jak vesele v tom kruhu klam kvete vdomý a nevdomý! již

sytil,

ení

Le

!

Co

uen

se tu hlásá, píše! tento shlíží v hrdém usmání na bludy zašlých pokolení s výše, jak byl by dostih' vrchol poznání, a zatím tápe ješt v hustém mraku a braku dosti vlee v chudém vaku! Cas píští shlédne v útrpném jen smíchu na leckterého nadutého obra lží

Vk

V,

—

pro marnivou vdatorskou pýchu pilulka trpké pravdy asem dobra.

—

Xíl.

Zní píse boulivá, hluk ctnýcli krok, jde zástup nadšený, žár v každém oku, ve svitu pochodní se prapor skví, v tkáno: Vohiost, rovnost, bratrství.

nmž

A

s

pvcem

Pravda spje ku námstí

pod rouškou mlhy

v

šumném prvodu,

jenž spoustou kvt, stuh a ratolestí jde ovniti drahou Svobodu.

Ta v sáde naspch utvoena krásn tam k nebi strmí, kolos velkolepý, jak podobou ji daí malby, básn: Pout spadlých zbytky nohou mocnou tepí; jedna, pochode pst druhá svírá zde z pochodn se znimá živý plam a plachou záí posta obestírá, jež hrdosmlc tyí ku hvzdám skrá slinou s voln rozpoutaným vlasem, kde apka Frýg kmitá rudým jasem.

me

U

nohou podoby té obrovité, velebn tu noním šerem svítí, stl na tribun, rudým suknem kryté, a na stole je sklenku s vodou zíti.

jež

—

230

Za stolem stojí eník suchý, pokroutky a rovná okuláry.

starý,

jí

On

za

psal

as, kdy

mnohou

volnost byla v mode, tlustou knihu o svobod

než kdy boj zaplanul o práva

lidu,

své jak hlemýž do skoápky a boj když prohrán, kryl se s tichošlápky,

vtáh'

žil

ržky

pírod, pekládal Aeneidu,

a mocným skuhral s nahrbenou že pstil svobodu jen v theorii.

šíjí,

Te vlna

píznivá jej opt vznesla Hle, šedý bojovník za svatá hesla! s obdivem sto zrak vstíc mu plane, piln studované: an mluví v Vždy pravda vítzí! Dnes v její zái zas padlá svoboda se tyí z hrobu tou chvílí bohat nám splácí stáí, co trpli jsme za ni valnou dobu! Ó, volnosti, ty ubíjená vky vítzná, kdo sítá tvoje reky? i Kdo pehledne to valné krve moe, z níž vycházela's, z ervánk jak zoe ? .

.

A

ei

—

Kdo

procítí

—

A Jsou za konec

A

takto dále

mu

ení.

posluchai vdni.

volá ješt v bombastickém vzletu Nuž, Svobodu již zdravte moem kvt!

231

Tu

v

rukavikách

bílých, s

erným

šatem

sbor vážných pán na tribunu spje, tíž v rukou, hedbáv stuh se chvje, v nichž ádky vzletné vetkány jsou zlatem.

vnc

V jich ele ádem, lysou hlavou záí muž obrovského bicha, správní rada, jak hrachy slzy plynou tunou tváí a pohnutím se

chvje

trojná brada.

On skvostným vncem vzhru k

soše mává a volá nadšen: » Vítej, dcero nebe! Tvým zjevem krásný, zlatý nám vstává, jak ptenci jaro pozdravujem* tebeU

vk

Továrník.

Pry s copem

cechovním!

Bu volnost zisku!

Venkovský lichvá.

A

dlitelný

butež

selské lány!

Dodavatel

A

státní

zakázky

nám butež pány!

Theoretik.

Bu

volnost ve všem!

Noviná. Hlavn

volnost tisku

I

232

Právník.

My

vypracujem' zákonníky nové!

Tak

hrnuli se dále nadšencové, své vnce pyšné k nohám sochy nesli a nítili dav plamennými hesly.

Tu k

lešení

.se

a volá:

z davu, vznáší nade hlavu

kdosi prodral

vnec Jménem

dvojbarvý

národnosti

svojí,

dosud v lítém boji vy, plém mocnjší, jste tiskli k zemi, sem kladu vnec, vítám volnost zlatou! ubohé,

té

I

nám

již

rozváže

že

nebudem'

le

ei

peru vky

již

spjatou,

cizích otrok

nmý,

v rodné, po zpvisob vlastní chcem' závoditi s vámi volni, šastni! vichr nepíznivý plá, tak muže toho zjevem byl vzrušen dokola ten píboj živý, výš', výš se eil, hlasnj' šuml hnvem, blesk zášt z oí šleh', nad tlupy šeré se vznesly pohržliv psti steré, onu dusí: ev zloby, potupy Pry s chámem! Vnec rozsápejme v kusy!«

Než jak by zadul

na

moskou

e

5

»Pro tento hnv?* muž s vncem dol volá. »Ci vaše svoboda má dvojí tvái, z níž na vás pravá její podsta záí, a k nám se mraí tyranie holá?

233

Tu volnost vymyslil jen mistr klamu, jež rukou jednou lidské právo dává a druhou bére naši bytost samu, cit vrozený a svatá práva. Rci, starce ctihodný, jenž's kouzlil kdysi nám obraz volnosti ped toužné zení, rci svého ideálu božské rysy

ei

:

zda poznáváš v tom bídném zpitvoiêní?*

Tu staec

chvilku rozpaité mrká, své brýle rovná hned, zas vody srká, až lehce zapýiv se v odvet vece »Jest in abstracto volnost ke všem stejná,

concreto teba

však

in

Nám

velí

vás, nižší

lišit pece. hrdá meta svtodjná kmen, svým duchem vyšším vznésti

a vaší posilou v lesk plný zkvésti. Nech lichý vzdor váš z násilí nás

viní,

v té vci úkol vznešený nám káže nad volnost poslání své cenit dráže * a vnutit vám své dobrodiní

—

ei

»Jak šlechetné!* dí onen v hokém smíchu pro pak zápal pro svobodu lžete, pro místo sochy té sem nevypnete svou hrabivost a národní svou pýchu? Hold takých pátel svobod se rouhá a nadšený váš prvod fraška pouhá!*

»Však

hnvu

Tu

z

kol

muže zakypla vava

Svatopluk

dola orkán

ech

:

Sebrané spisy. IV.

zaburácel, vzteklá 16

234

od sochy chumle zuivé

rvala, tepala,

jej

až ztýrán v

A deštm kvt za

šprým

vlekla,

se skácel.

sprchl na vše strany

vnec

hrubých

rozškubaný.

kdesi vzadu nová bou se nití. prapor cáry ervenými kane na drsné tváe, vlasy pocuchané, pod nimiž oi rozjitené svítí; kyj mnohý trí nad zed raným šikem, kosa, píka semotam se blýská, dvé rukou zaernných v buben tíská,

Tu

Tam

i

blíž

Pry

dav se valí s ohlušivým kikem: s vádou plemen! Všichni k sob stjme,

své pravé

Kým

škdce svorn

zaplašujme! se tete, svobod lásku

právem k soše posvátné

vy svatokupci Ku vy jenom pro svj zisk, svj prospch Sem, lide! Zaže hrabivou tu chásku, jež berouc za pláštík své tyranie cár Ižisvobody, ze tvé bídy tyje! !

lžete!

Proud útoníkv obuškem a pstí ke

stupm eništ

si

prchod

klestí.

panstvo vážné na útk se dává, eník zmizel v davu rozboueném, jen krásnou paruku jim nechav plenem, jíž jako skalpem hrubý vítz mává. Již

1

Hlasy Jsme

vítzi.

A Petr

z

lidu.

slavnost ídil

235

Jiné hlasy. Chcem' Pavla vdcem! Petr

A to

a

se klidí!

rozboueno dvojím rzným vtrem moe lidu semotam se z:nítá.

Pry

s Pavlem huí zde, tam: Vari s Petrem! a v zápasících klubka dav se splítá. Kol sochy velkolepé se všech stran lid nesvorný se tepe v ptce ryné jak boue vln kol výspy nebetyné; !

tu tlakem zástupv a deštm ran hle! uvolnil se podklad kolísavý

—

Vše prchá s kikem a socha vrávorá Všalc již se kolos ítí v husté davy ve hmotném pádu gigantickým díkem, tlum lidu sráží rozbitými adry, mrak prachu bílého z té spousty vzlétá a všechno halí

— —

Pravda. a štstí jen, že byla z

Po svobod veta, pouhé sádry!

—

XIIL

Pravda. Nuž, dále nech nás poutí trudnou jíti^ na kterou msíc lhá nám vhodn svítí. Zá jeho klamná samotná již vládne nad mstem setmlým a spící nivou, tká stíbro falešné a krásu lživou,

kde

vidíš

chudou

ze

a bláto za dne.

Jak lidská spolenost! I ona vine lži tpytnou roušku na své stránky stinné Co nízkých pud, vášní, mravních kal se kryje za šlechetných cit jmény a maskami, jež svdn vyfintny nejistším leskem svatých ideál; vznt pro víru a pravdu, pro svobodu, cit práva, dobro, láska k vlasti, rodu vše pouhým zbožím pro zchytralé kupce, ze všeho pro lid vící a hlupce dav šejdí si robí duté modly,

—

v nichž pletichy své

pedou

sobci podlí!

237

Básník

Tvá vku

hyzdí mnohá. že pevn k pedu po dráze lidskosti jde jeho noha, že blízka již se objevuje hledu zá nezkalená ryzí humanity

Le

v

našeho

lež

jednom útécha:

—

Pravda. Nuž, nahledmíme v

její slibné

tpyty!

XIV.

Vz

mrakový

je pojal v nitro tmavé.

Kol jeho paprsky jsou blesky žhavé a zápeží mu slouží spousta kání, vran krákajících,

havranv

a

sup.

nesíslných kídel tepotání vz povzneslo nad vží snících tlupu a pes nivy a hory šerým vzduchem, s ním zavichilo v dálku noním hluchém.

Již

Pod nohou kraj

jejich prchal ve

hluboku

matným stíbrem tok, mrano krkavcv a kání

nezetelný

s

až posléz se sneslo s vozem k neobzírné pláni a s divým skekem rozlétlo se kolem, svých druh rozmnožujíc chmurnou chasu, jež nad krvavým, zpustošeným polem se shromáždila k pekelnému kvasu. povtrný rozplynul se mrakem a bledé šero, první posel zoe, na smutném luhu osvtlilo spoe

Vz

zjev

píšerný

ped

ustrnulým zrakem.

239

Srp záhuby tu skonil žatvu hrznou: Kam oko sáhá v širodahicm kole jak

snop

spousta mrtvol na mrtvole

se kupí polohou a

smsí rznou,

•

zde po jednom, dva pes pi, v míst mnohém tl hromada, jak vzrst by chtla stohem; krev mákem vlím protká vá ty klasy, kde místo vrabík shon dravc kvasí.

Vtom obraze rt každý hrzou vane; zde jeden odvrací ti líce zbledlé a strašnjší hned oko mrazí vedle. Zíš siných tváí rysy potrhané a sklenné zraky vyteštné, lebi, v nichž rána palašem se šklebí, zíš tla bez hlav, rozdrcených úd, zíš prsty keovit vryté v pdu neb svírající ješt pistol v pasu, koš bitké šavle bsný zápas vstí ve ztuhlé onde, ledovaté psti ten hustý chumá zkrvácených vlas

dsn

—

.

Vše krví potísnno dálnou nivou. Kol trup mnohou kaluží se šíí, na pílbách, zlatém tepení se pýí kadeemi, padlých koní hivou; jí rdí se dla roztíštné lze bubnu strakatého puklá kže i žer, již tímá praporeník padlý, i zbylý na žerdi kus pestré látky, tráva zdupaná kvítek zvadlý krev barví do ruda ty širé jatky, i

i

i

i

—

.

240

— — —

kde pobitých se kupí statisíce V lem plášt básník zahalil své

líce.

Pravda. Hle, lidskost velebená vku tvého! v knize minulých jest blána jak tato krve oceánem psána

dj

Kde

vnou

pro

Sem

hanu rodu lovckého? krutým biem štváni,

tisícové

by omámeni polnic, bubn skekem druh na druha se ítil s'epým vztekem a vraždil bez oddechu, slitování, by krví bratr koupali své ruce a div jásali k jich smrtné muce 1 satan ustrnul Ve chvíli jedné v prach klesly spousty lidu nepehledné, bez potu mladých život zde zvadlo, bez potu srdcí ohnivých tu schladlo, bez potu hrdých nadjí tu skláno, a nžných, svatých cit rozdupáno, !

—

—

zplozen. Hvzdy trnou obrovitou rudou skvrnou, z níž stotisíc krev se vzhru kouí a strašné kletby k nebes trnu bouí

nekonený

žal

nad

zem

.

A

.

kdo zde rozestel ten obraz pekla?

Pro zpuštn

kraj

?

By trnu nkterého

Za

krev ta valná tekla ?

lesk se zmnožil,

by národ opojil se marnou pýchou, by jho své na šíj' sousedovi vložil; snad zájmem, ctí neb jinou tásní lichou

241

svj zloin ovší, ba snad samu lidskost

zneužije

—

dsná

ironie!

tam v dáli nad hrozným divadlem tvá smutnou halí, jak zraky odvrací od rudé zemé Slyš, jak mu ze rt vane povzdech hoe: O lidstvo, z toho krvavého moe jak daleko, ach, daleko máš ke mn! Viz, kterak génij lidskosti

Le

uvidíš, jak národ,

jehož

skrán

opne vyrostlý z té strašné plán, jak lid ten vítzný ve zpupné pýše brk supm vytrhne, jimž schystal kvas, a erstvou krví v desky djin vpíše laur

své dnešní slávy nesmrtelný jas, jak bude hrd shlížet na sousedy, že

silou tolik rozsil bdy, vavínem tím zkrvavlým zpitý,

hrubou

jak

a

vychloubá se kvtem humanity, na lebkách nepátel svých kepit bude a vyliovat zaníceným retem

den tento strašlivý, ty nivy rudé, jména vštpovat svým útlým dtem A slavit budou jeho pvc lýry jak duchy velebné, jak bohatýry ty, kteí vedli ku vraždní dav, ty, kteí hnáni na jatky jak brav!

jich

XV. Jak ilý život kypí pístavem! Sms postav, kroj peestá se míhá v lan, stžn, plachet hvozdu tesavém,

kde asné jitro první svity zžíhá; i na behu, zkad páky jeáb sta beden sypou v nitra koráb.

Lo

veliká pne hrd stožár k nebi a roztoužen vlajkou tepetá; dl jícny z bok záivých se šklebí a hru jí krášlí nápis: Osvta.

A ji

s behu hlahol šumnc oslavy zdraví na posled, sto šátk mává,

an eník s reky smlé výpravy tím slovem nadšeným se rozžehnává:

»Ó již

lodi šastná,

moem

duch

vyryje tvj

mj

dráhu

smlý

kýl

a v nedohlednem daleku se míhá tvé pouti klopot plné krásný cíl!

stíhá,

243

Hrst

smaragd tam

moe

padla

z

boží

dlan

sliného tlum atol, jimž zele tká nad koralové skrán šperk ásných vjí a chochol, jež bleskem nebes jižních prozlaceny ráj stíní tajn zemi navrácený. v klín

Tam úsmv

:

jara

vného

na tvái luzné pírody, jež

se tpytí

vnce

tká sob z ohfí bájeného kvítí a v živé drahokamy zdobí ptence

motýle a v dosah ruky lidské, práce neznáma, pod list ásní v dar vsí sladké plody gigantické, jež božskou rozkoší jsou oku, dásni, i

jíž

A stínem list obrovských se šeí chýš upletená z vtví; ped ní sedá dvé postav ztepilých, jichž tla hndá jen skrovn halí pestrá zdoba peí. Jak prarodie žijí ve svém ráji; le jako jen pudy svoje zkájí, ni slab nekmitá jim v duch tmavu zá blahé osvty a jemných mrav. Ty, korábe, jim neseš žití jiné, dum vznešených a cit nový svt

zv

—

Couv' mluví ped plavcem, jenž k lodi šine žok perel sklenných a pestrých cet

—

»K

tm

dálným výspám ztraceným

se blíží

tvou svtlou brázdou vzdlanosti duch

—

244

e

pehlušil tu soudk hmotný ruch, v nichž spouštl líhu v lodní se níží

hru

—

>Již, posle osvty, spš jasnou drahou, ši duchového svtla obvody a vzdlanosti pive v náru blahou

opuštné dítky pírody!

ty

Spš! Bezpen jak Argo budeš plouti, vždy lidstva strážný duch tvé žehná pouti'* k letu hrdému se plachty šíí, osvty se berou pionýi tu podnapilý plavec tabák žvýká, a vzhledá schytralá tvá obchodníka, tam vojáci se kupí, dobrodruzi a v temných ízách rzných církví sluzi, jenž bible, ržence na prsa tisknou a asem na sebe zlým zrakem blýsknou. Již

v

lo

Pravda.

O a

beh tichý doneseš pekla žhavého než nebe jasem osvty tu velkou lež,

lodi,

víc s

na

vru

jež nitro lidstva

vzdlaného stebel

XVI.

Ter štít

zlata

boží,

bájného se vznáší

z

moe,

svtlem nadpozemským hoe.

Zrak upírajíc v tyto svaté plamy dí Pravda k básníkovi: Po kraj samý jsem prošla zemi Rci, mé pouti druhu, co kvt svých jsem našla v jejím luhu, co mcdle z písku jejího a bláta jsem zdvihla zrnek poctivého zlata? mám se na výpravu vydat znovu? Mám ješt pátrat po tom vzácném zlat pod sivým doškem vesnického krovu? Lži mén najdu snad lež v jiném šat však pravdy jist mí, než hledám v zemi.

—

i

—

—

Pou moji A tys jen

skoncuje tvíij souhlas nmý. vnímal povrch toho ruchu, jak smrtnému se jeví zraku, sluchu což kdybys vnikal se mnou v ader skrýše J^k mnohý ješt lichý škvár by ztratil pel záivý, jenž povrch jeho zlatil Ach, lidstvo daleko jest mojí íše!

—

—

Básník. Víc, než jsem pojal okem, uchem tla, tvá blízkost sama zjevila mé tuše; tvým dechem slední mha se odechvla se zjevv okolních i vlastní duše.

Te vidím

zeteln

lži bezdno tmavé, zím, kde co isté, pravé, že k šalebnému aspo sahá jménu,

jež zeje kol

;

jímž pilhává

si

Než jasn tž u

zím

vyšší lesk a cenu. vlastní nitro svoje

skroušen, k

lež také v

tob

vzhlédnouti se boje: v mém srdci hnízdí

adrech mých,

tchto strun svým ezem hyzdí. zpov: Pouhá slávy žíze mou ruku asto k tmto strunám vzpjala, ne svaté nadšení a boha píze, jež píse hluchá pokrytecky lhala; jí chvly asto vzlety, touhy, boly, Zbavím jež byly cizí nitru mému skrá nehodnou té liché aureoly a pílbu manu tvých si v elo vstavím: Již umlkne mj zpv, jenž klamné svity stlal bídným svtem, slavil mrzké dje, i

zlato

Slyš moji

—

jenž vkládal velebnost a rajské city tam, kde jen páchne rmut a prázden zeje. život píští! Jen tob, Pravdo, služ Hle! vrhám do moe svou lživou lýru již o bok srázné skaliny se tíští, již utonula v pnícím se víru.

mj

—

247

Pravda. Co's uinil ? Nech asem lichá tíse tvé struny clonila, pec mého kraje pták jasný hnízdil tam, tvá pravá píse. Když orel nadšení tvé spánky tepe

svým kídlem tajemným, m'ha zrakem vlaje, duchem záí zjevy velkolepé: v tch dobách s Krásou, sestrou svojí, skláním dla žehnající ku tvým zatým skráním. I svta toho trud a rmut a klamy, když projdou žehem tchto svatých žár, se mní v isté, vzácné drahokamy s mým rajským jasem, prosty zemských škvár. však

slunce Brzo, rann, v asy zrak chabý skrývá se a ztápí v slze tak nikdy nesnese mé plné jasy zem zvyklá stínm zla a bli.d mlze. Však touto mlhou z moe mojich blesk svit nejeden si v oi klestí stezku, jež slunenicí po pnou se v touze. Té touhy, lásky ke teba pouze; v zemských mraen valu jí paprsek tká luzný nach a zlato ideál jak jitní ervánky, než v plném tpytu mé slunce vzejde na blankytu.

Pat v ono

1

mj

—

mn mn

vném

necha hoí láskou ke mn, ducha kalil blud. Než pati svtem Co chová lásky té tvj vk, to plém? Lež drze vyznává, slov dutým vzletem

Jen srdce

by

248

jen jako pozlátkem druh druha šidí; kdo ctí mne upímn, jen posmch kUdí.

V

té dob, kdy jak popelka se šatí v cár upímnost a teskní v kout tmavém, co zatím lež se pyšní vzácným hávem, jejž leskem cností kradeným si zlatí:

je

teba

a jiné

srdcí, jež

nítila

by pro mne vela

svým svatým plamem,

teba úst, jež bez bázn by hmla soud plamenný nad pokrytstvím a klamem

je

je

—

pvc! Lýru tob. vrátím. vody chví se ke mn, už ji chvátím. rohy zvolnné zas vazbou kovu

teba

Již z

Ty

mezi nimi struny napni znovu Chceš býti manem mým Nuž, touto zbrojí íš srdcí dobývej pro knžnu svoji a burácej v mé vrahy hlasem hnvným, mojím Tyrtéem, mým rekem zpvným! spoj,

—

bu

Tak Pravda

s

poetou se rozžehnala

a vzdušnou nohou k nebi

zpt

se brala.

On, kece nad útesem bezni skály, zel, kterak nad moem ta posta skvlá po dráze blesk sluneních se chvla, vždy menší, matnjší, až znikla v dáli ve slunci jitním, vyšlém z vodních klín jak žhoucí kružba blankytného týnu.

XVII.

Sen o Praváé jak upír

vdce

týral,

noc celou strachem srdce jeho svíral a když den zlatý naklonil se k lžku, hned ruka chvatná sáhla pod podušku klí tžký nahmátla. bohu sU'iva!

—

Bu

A

uleheným srdcem vdce

s

Le

nové

a ze

Zda dál ji

jí

starosti jej trápí v

rt vane

vstává.

mále

vzdech: Jak bude dále?

zaštítit ped tlumy všetenými Pravdu podaí se, všemu vidu

záclonami zastít bezpenými, zabránit, by nevystoupla k lidu?

Zda nezmaí plán smlý nebes dcera, rad pijat za veera?

jenž v tajné

Své •

šel

dvrníky pední pojav k sob, chvatn k zámku, k uzavené kob.

Pod šatem kryli mee, karabiny, dva provaz, okovy a roubík jiný, Svatopluk

ech: Sebrané

spisy. IV.

17

250

a za nimi na schodech, pede branou ad vojska stál se zbraní pichystanou, svou tlamu hrozivou i velké dlo ke vchodu hradních komnat obracelo.

Pec

nejist klí v otvor šinul vdce, chvl se, srdce bilo prudce

prst jeho

a ješt na prahu pln

pst pevnj'

tiskla

bázn

skrytou

váhal,

zbra

i

pouta,

—

v kout oko plaše toulalo se z kouta le prázdno bylo vše, kam pohled sáhal, ni sledu nikde po nebeském vzni v tch komnat hebkém, aroskvoucím ln,

krom

nic

jejich

kroej

tu nezní,

jen lahodná tu zbyla, rajská

vn.

Co druzí stáli pekvapením nmi a ješt zdvihali clon rzných lemy, z nich jeden vzkiknuv náhle, ruku zdvihl a všichni zeli jeho prstu smrem: nad trnem prázdným ve výklenku šerém na nápis plamenný se mihl. To Pravdy slova hnvivá se vzala, jež tamo prstem na od^chodu psala »Zde není místo mé! Cas lepší schystá trn bezpenjší pro mne: srdce istá !«

stn

Chvil drahn s vdcem dvrníci pnuli na slov tch blesky pohled ustrnulý, až posléz': »Uletla!* vše tup hleslo. vdce z hluboká si oddech', okem též zajiskil a lusknul prsty skokem;

Le

251

pak jako zdrcen

kles*

na blízké keslo

a dlaniT.i tvá dlouho pozastíral. Vstav, objevil svým druhm smutnou líci, s ní setel slzu zvolna stékající a dral si šat, an bolem hlas mu zmíral: »Ó bda, tikrát bda! Pravda drahá, již volali jsme léta v touze žhavé, nám odešla po krátkém kmitu blaha, svt nazpt uvrhla v klín moci tmavé. Zas oím truchlým v nedostižné dáli jen hvzdou kmitá mezi ideály O hoe dravý sup mi srdce kline! Jak chodec pustiny, an žízní hyne,

—

když

s

bouným

plesem na obzoru

vítá

háj datlový, jímž safír vláhy svítá

a chvilkou píští vidí s trpím žalem, jak mizí parou pelud vod a palem: tak na ten prestol Pravdy opt sirý zím s bolem, steskem bez konce a míry

A

a

stkáni

úsmv

I

druhých líí stejné žaly, na tváích, jež ruka halí.

Zrak vlhký otev, onen mluví znovu: »Jsme sirotci. Le prospch íše velí, by nezvdl to národ nevysplý taj tento smutný chovejte jak v rovu! Nech národ mní, že Pravda v jeho stedu a já že s vámi za ni vládu vedu. Lid vlád Pravdy, aspo jménem, zvykne tak ze lži šlechetné jen dobro vznikne «

—

—

252

A

tak se stalo. Národu, jenž dole nedokav se vlnil na vše strany, s pavlánu hlásal kanclé samozvaný, že Pravda usedla již na prestole a vládnouti chce šastné zemi;

již

vn

le neshlednou

ji díve lidu zraky, pokud neodvrhne všechny šlaky

lži

—

a neobrodí srdce ctnostmi všemi pak teprv hoden bude, istým zorem se kochat jejích záným sborem. Až dotud bude takto knžna vch' on, kanclé Pravdy, jejím okem, uchem, on každý její rozkaz lidu sdh', vlast bude její vlí, jejím duchem. On s ministerstvem, jež mu dala k ruce, je hlavou nové Pravdy konstituce.

vdk

—

—

slyší s úžasem ty divné zvsti hluchým repotem hlav moe šumí;

Lid a

však brzy ozbrojenci pažbou, pstí od zámku rozehnali zpurné tlumy.

A

když pak

demagog

hav

klatá

bouila, že ministrové spiklí lež hlásali, že Pravda zrádn jata tu záhy jejich drzé tlachy znikly, neb konfiskace ob den byly v a hejno slídi po štváích páslo a nejvzdornjší zmkli jako máslo ve tmavých celách o chleb a vod. lid

—

mód

253

Mír utšený rozhostil se zemí, kanclé ústavu dal Pravdy jménem, až radost ísti, s výbory a snmy ve slohu jinde slavn osvdeném, tak vtipn sestrojenou v každé ásti a plnou tuek umlých a kliek, že moh' jí jako kejklí kartou vlasti a provádt svou vli na puntíek, že menšiny moh' z vtšin dlat hrav

jíž

a

pi svobod

osob, tisku,

spolk okolk

ruch volný všude poutat bez

a hráti volností jak Bosco práv.

XVIII.

Le

pod hladinou klidnou v temné hloubi dímal, ukryt kalem tam proci, natahoval draí klouby, až smlým vzmachem vodu vzbouil valem zlý leviathan

dsn

v denní zái. a vynoil se Jak bývá, zednái a karbonái

pod pevnou stavbou poádku a mravu tiše hloubili v podzemním tmavu, sí podkopv a chodeb tajn ryli, až doutnák vmeten ve píhodnou chvíli

zem

a v tisíc trosek hrdá stavba domu ve mžiku rozletlá se teskem hromu.

Lid vskoil náhle jako hnvná lvice zdrtil, rozme kejklíe a lháe, moc vyrval jim a hlavu oposice ze žaláe. ve hluku vítzném Ten k zámku vedl je, kde mnl, že jata lká v žalái a poutech Pravda svatá. a

ve

Spl vzhru sám

srazil

v ele nejužší své rady, závory a vnikl v kobu

255

než kterak užasli, když našli všady jen prázdno truchlivé a tichost hrobu, když posléz okem ustrnulým etli nad trnem prázdným nápis onen svtlý! chvíli vdce rychle zavel dvée a pravil k soudruhm: »Jak netušenou ach! tvánost, truchlivou, vc na se bére! Zlé hrozí nebezpeí touto zmnou. zjevno jest, že protivníci lhali, pec v líc nám vmetou utrhaství hanu, že tvrdili jsme, kterak Pravdu jali, a lid se obrátí snad v jejich stranu. Ba, svobod tím hrozí škoda valná.

Po

A

Nuž, uime svých sok po píkladu však pro vc dobrou lež to bude chvalná a lidu zatajme, že pusto v hradu. Pak sirého se chopme vlády vesla ve jménu jejím, svatá svoje hesla ve skutek uveme, po pravé dráze

—

krok lidu ime! Nech je skryta hledu, vždy Pravda milovaná v našem stedu zde bude dlíti, žehnat naší snaze!*

——

A

starý kanclé, který v cizí íši z výtžku své vlády v teplé skrýši, div uvit si troufal svému oku a pak se rozesmál, až chy se bok, až tásl se mu pkný laloch brady, když etl v proklamaci nové vlády, žil

jak Pravda, krutou vazbou usouzena, v níž chovali ji násilníci kletí,

256

nebezpenou nemoc pohroužena; neteba se o dce slunce chvti,

je v

a

pec

dlouho nespatí ji pohled lidu, an léka žádá nejhlubšího klidu. Však díve odevzdala zem správu kancléi novému, jenž chce ji vésti ve jménu, duchu jejím k zem štstí, pro blaho národa i Pravdy slávu.

Le

hrdý manifest jen pravdu vstil, neb nový kanclé volnost pravou pstil Sml každý psáti podle vlastní- hlavy a hovoit, co bylo komu milo, všechno slušné init bez obavy, jen jedno ne: co nevhod vlád bylo. i

XIX.

Než vypuzcný kanclé uskok jiný chyte smyslil že s ním do ciziny

si

:

ped

luzou prchla jasná nebes knžka a po jeho zde boku skryt mešká. I dovedl tou bájí národ zmásti a lišák starý v krásné noci jedné vjel triumfem zpt do radostné vlasti, s ním Pravda v karose zas neprhledné, neb za trest, že se bralo v exil božství,

—

se nechce zjevit

A

tak se tu jedné z

pkn

nevdnému

množství

.

.

vláda vládou stídá,

stran zdar, tu jiné vzchází; nich každá Pravdy zámek prázdný hlídá

a pozlátkem se blýská krásných

frází.

XX. Však ptáte se, co konal pvec sirý? On, oplakav ulétlou nebes dvu, spjal opt rohy porouchané lýry a struny napjal k nadšenému zpvu. Le, bda! jaké divosmšné zvuky z nich skíply, zainely tknutím ruky?

To znlo pitvorná jak ton fraška, jak chestot rolniek na kukli š.aška, smích trpký, puklic rozpustilý taskot a jako

Ach

vzduchem pádných dtek

marn

praskot.

rovná oblouk, sponu krátí nikdy nenavrátí a struny ladí tu božskou hudbu minulého asu, ten souzvuk velebných a libých hlas !

—

1

Pln hoe básník dlouho tkal v dáli, na lidi zanevev, šum bor hledal, vzdech marný opáely pusté skály, když toužn náru ku blankytu zvedal. Však po ase v ruch života se vrátil a když se rozhlédl v tom pustém reji, ve smíchu hokém divnou lýru schvátil »V ten mumraj píhodn tvé struny znjí!

259

I vytepal z nich hudbu drsných hlas jak roje šotk pitvorných a as,

divým skekem, smíchem. dav obsypaly deštm ran a štilc, líc nalíenou drhly ostrým víchem

jež rozletlý se s

a rvaly lež

a

masky

s

tváe potmšilc,

na všech stranách kopivami žehly

mnohdy

v

maso skorpionem

šlehly.

Hle, jakýs blázen! volají tu mnozí a jiní poutem zpvákovi hrozí, a smíšky baví písn fraškovité; však vlastenecký ilý nakladatel ty verše nové získal za pakatel a pidav spousty kreseb, ist ryté (neb u našich každý brkne, kdo chce je- krmit pouhou péra prací a literatura se záhy scvrkne

tená

na bledý rámec skvostných illustrací), spis doporuil ve prospektu chlubném, po vlastech zarachotil reklam bubnem a na draku šla, z ruky v ruku létla ta perná satirická na lež metla, nad ranní kávou hltali ji lhái a slzy smíchu splývaly jim s tváí .

.

HANUMAN

i ato báse vyšJa poprvé v »Poetických besedách* a v 3. vydání

r.

1896.

s.

C.

r.

1884

Vzdychal jsem jak svétec poušt po vidinách rajské siné, zatím rarach pokušitel

vhopkoval mi do jeskyn, po mné drze tanil vzhru, usadil se nad nosem jako bžek na pa^ôdé s

bájným

v ruce lotosem.

Zamáv' aromocným kvtem hned tisíc divných knotk, okídlených pitvor, gnom, a

a šotk mušlí se vyrojilo, v nížto moští koníci

skítk, rarášk

ped

vezli

píse

rolnikami

rozpustilou, zvonící.

Nadarmo jsem volal: Vari! hu tu skonou notu

Jinde

na cymbálc žert sistrem satirických hran a hrot. Já chci píse, jejíž struny

264

duše krásou nadšené ryzím zlatem poesie

z

zvoní

hymny

vznešené.

A

tvj úbor fantastický, falešné ty cizí ety!

eknou Tolik eká jenom na :

vábných

kvt

poety

v našich luzích, tolik hrdin v knize domácí a ten kams až do Indie pro šašky se trmácí

dj

1

— —

Marno všecko:

dále chestí rolnikami v bujném skoku, hledí na mne vyzývav,

posmch

v jiskícím se oku, lichým duhojasem kídel papírových tepetá, jako mra krouží vkol, škemrá: Pus mne do svta!

Nuže, le si! Zasvi klamn nalepeným kídlem rajek, poetické duše chyte vlákej do pralesa bajek a pak n rkviku jim strouhej na houpace liány, teba pohoršila's moudré neindické bramany!

II.

Kdesi ve pralesích Hindostanu rozvaliny mésta obrovského truchlí v

upomínkách slávy

zašlé,

nádhery, jež klesla do hrobu, sníce o velebném davu chrám, o hemžení nábožného lidu, o i)alácích, kde se drahokamy tpytil presto! pyšných

nabob.

Nyní trosky pagod, minaret, hrdých radž rozkotaná sídla

pod vjíe palem, pod mohutné koše banán prales ukryl soucitn tu spoustu

skrývají se

z lupení a kvt, slávy zahynulé spedl v hustý závoj sterou liánu.

v

na

tžký rubáš líc

A v té vzdušné pízi úponkové, jako mrštná chasa námonická v síti lan, rod opic dovádivých provádí své reje závratné; Svatopluk Cech: Sebrané spisy. IV.

IS

266

bájeného opa Hanumana (s nímžto Višnii, pijav tlo Raiiiy, slavn dobyl výspu obr, Lanku) potomstvo to

jesti

posvátné.

Ped asy

zde opice ty svaté chovány jsou v chrámu velkolepém

nžnou péí Hind

bohulibých

pod záštitou Durgy bohyn, s mstem klesl a když chrám zlobou nepátel, zde pozstaly nad troskami, bydliteli jsouce i

v

rumy

jedinými v této pustin. Sytily se rzným sladkým plodem lesních obr, jejichž zele hustou oživoval z jitra do veera té obce vesk a rej; pitvorných tl byly; ohon dlouhý vtví hbit chápal se jak lasso pod náelkou chlup rozježených

opií

tém

lidský

mly

obliej.

Žily po zpsobu jiných op, ale po zákonu zasvceném

vždycky jeden mezi nimi králem uznáván byl z asu dávného; ddila se královská ta hodnost utvrzeným posloupnosti ádem pímo od božského Hanumana, opiího reka slavného.

2G7

Poslední

te

Hanuman

jim vzrstal

pod laskavou péí jasné matky, ctností mnohou všechna srdce opí v tuchu píští slávy ztápéje; ale Parvati svým hrozným srpem srubla list, jenž poup skvostné stínil, a žár sudby nepátelské sžehl všechny hrdé sny a nadje.

Kdys ve stinném královna

nžn

jej

koši sykomory v loktech usjjávala,

odstraujíc

smlce

z

hebké

srsti

vzácnou krev;

ssající tan,

náhle vyšel z bambusové houšti netvor lidský v námonickém šat, neobmkil kamenné mu srdce

mateské

té

nhy

tklivý zjev:

Rozlehl se lesem rachot, výkik,

dým

se vyvalil a s

hry knžna

kácela se z listnatého trnu, zastižena smrtným olovem. Vrah pak syna z lokt matky mroucí vyrval, odvlek' na mohutný koráb, do neznámé odvezl jej dálky

spoutaného mrzkým okovem.

IIL

Jaké boly zmítaly tvým nitrem, Hamimane ubohý,

když

v dálce

ti

soumrak zahaloval

rodné lesní ostrohy, když jsi s kormy rozhlížel se v hoi po neznámém, nekoneném moi pod hvzdami cizí oblohy! svity hvzdné dávnovká báj, jehož chválou znla svatá Ganga, znl snžný Himalaj, jemuž Ind lid se zbožn koil — nyní hrubých šprým ter jsi tvoil pro surovou námonickou láj.

Ty, kol jehož skrání tkala

i

Tebe, jenž jsi býval svtlou modlou bytostí všech sourodných. který's poznával jen vroucí lásku

v matky loktech lahodných, v jejích pohledech tak plných nhy tebe nutily te dtek šlehy

do poklon a kejkl nehodných.

—

Takto vzácný zajatec se

mnohou

nocí,

plavil

mnohým dnem

beh

cizokrajných pestré zjevy vkol míjely jak snem, až pak v dáli koráb na severu v albionské mlhy smutném šeru stanul ve pístavu hlomozném.

Tamo

v

dýmu námonické krmy

na rohožce

z

rákosu

—

op se choulil smuten až tu náhle vtve známých kolos rozpjaly se nad ním peširoko, z šeivé jak báje oko

tn

zasvítil

mu

kalich lotosu.

List obrovitých ásná zele osvžila skrání plam,

vtví soumrakem se motýl zaskvl kídlatý jak drahokam, svitla listím datle zlatohndá, sáhl po ní chytil vzduch Ó bda! všechno bylo pouhý spánku klam.

—

Z

jitra

pán

mu

—

zídil roucho vzácné:

Dobrodružný jevil tvar klobouk dvourohý a chochol záil

bájen rudý

jak víly dar; okras filigranských,

frak, pln

párem šos dlouhatánských kolem fialových šaravar.

klátil

270

Sed

na kvikavém kolovrátku, pánovu jenž tížil plec,

vypravil se na

pou umleckou

do Francouz, Vlach, do Nmec, od rév jihu k jedlím na severu pl Evropy proputoval vru opií ten kníže bezzemec. Vítán dtí jásotem a smíchem, musel jeviti svj um v ruchu mst ped vesnickou krmou, bavit obecenstva tlum, i

se dvorn, klobouk snímat, v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat, chodit po hlav a píti rum.

uklánt

Obvázav

si

zrun

kolem

šíje

ubrousku, na vidliku kri krájel, sbíral kousek po kousku, sklepníku frank podal velkodušn, posléz párátka též užil slušn, víno ist setev s licousk. bílé cípy

pkn

Peníze pak sbíral v pestrý klobouk;

nkdy umlci

též

vhod

ruky štdré

zapadl tam sladký sadu severního plod, spával v loktech svéLo velitele zdálo se, že pustil z mysli cele dálný prales a svj božský rod. z

—

271

Ale posléz omrzela plavce

koovnická svtem pou, zatoužil zas navinovat lana,

širým oceánem plout, a tak jednou vstoupil ve pístave na koráb, jenž uchystal se práv plachty k cest dálné rozepnout.

Impressario kýs geniální

zámrem

byl

velkým

jat

jako Alexandr umlecký dobýt Himaláje pat, Musám žíznivým v panenské pod Indem a Gangem, na Nerbud

pd

nový živný pramen vytepat.

hned sbíhaly se mim davy východu a západu, sletly se balleriny, Divy chtivé slávy, poklad, dobýt pirouettou, áriemi Golkondu tam s diamanty všemi,

A

z

všechny skvosty Allahabadu.

Snily zlatovlasé primadonny, jak jim sprchne do klín zlatý déš a liják almandin, safír a rubín, a sbor baletní tam ekal milce pod turbany z perel, chystal štilce

pro velebné nosy bramín.

-

272

Stží koráb, archa umlecká, stail pojmout do svých cel co svt, jenž z prken buduje k Indu peplaviti chtl

vše,

se,

tu spoustu rzné zdoby, beden, krabic, skínek, garderoby, vaty, vlásenek a liidel.

ohromnou

Zpvem hrd Na

ní

lo

Argonaut hlaholíc brázdí moský luh.

lodníkem pán

Hanumanv

a s ním op dlí, vrný druh; ó jak svitlo Hanumanu oko, když kol nho voln, peširoko rozepjal se oceánu kruh!

Jaké city srdcem jeho vlály, an skrz lan a rahen míž nocí teplou opt v zái skvostné uvítal ho jihu kíž, když lo, na obzoru zamodralém zas mu jevíc sliné sbory palem, k otin ho nesla blíž a blíž!

A ím

blíže

k

ní,

op astj

v

dumy

jakés vážné poklesá. zrak postih' v dáli Jednou vyskoil rodného zjev pralesa než tu náhlá boue vzteklou rukou rozvíila hudbou hromozvukou hlubinu i nebesa.

—

moe

— —

273

Hoj, tu na korábu

davy

penešastném

pvc, aktér

tragedii svedli srdcelomnou,

hrzn krásnou operu, k nížto v tympany a tuby voucí boue hudla prvod dušcrvoucí, o

nmž

Hanu man

nesnilo se

z té

na stožár

hromu rachot vrozkyplé a

vavy

—

v

—

Wagneru. vyšplhal se

tom blesku žeh

vrchol vlny šleh

stžn

nm

jež se na pevn hloub oceánu hnvn vyplila jej na indický beh.

s

opikou,

držela,

^

klesl

TV.

Ó

pralese, ty spousto nádherná krás, velebnosti, kouzel, hrz i žas,

ty pokladnice tvar nezmrná barev, svtel, stín, vní, hlas, i

pvabn jsi rázem procitla dne polibkem! Jak hrdá temena tvých velikán pod ním zasvitla,

jak

vrcholk valných zele plamenná, smaragdových bleskotavé moe! korunami knížat pralesa i v nižší oblasti den poklesá, kde druhý les, tm podrost obrm tvoe, vln

Le

však spodní houšti sám jsa mocný

štít,

své listy svží, veliké a malé, v bohatství forem skládá neskonalé. Tu bájené je nakupení zít ohromných a chochol, jež s palmových se šíí vrchol a složeny jsou skvostn, divukrásn z epel zelených a jemné tásn,

vjí

276

V

tom list mnohotvárném zpeení s denním svitem

noc potýká se hrav

v odstínu sterém, vábn rozmanitém, až dolej' hustší, hustší šeení pechází zvolna v soumrak povný, kam do úžasné smsi bylin všakých, sple kivolakých, v mok, plíse, v den nikdy nesklání zrak všetený. Než ve výši svit budí na sta duh a pablesk. Tam rozepjatý v kruh

koen

ter lupen,

jichž

konce zohýbané

jak zdobné tepení

jej

vroubí kol,

uprosted šera osamle plane jak zlatý velmogula parasol. Zde liána, jež visí guirlandami se sykomory, v zápleti svých spon hrá zvonc sliných barvitými plamy, že ek' bys: rubín, safír, chalcedon to svítí s nádherného bandalíru den rozmetal zde skvost plnou míru.

—

pralesem te táhne svží dech, jak vál by z Jitra slastiplné hrudi, sto vní nese, v listech šeptá všech, ruch žití mnohotvárný kolkol budí. Tu papoušek svým skekem slunce zdraví a rozkyvuje purpur tepetavý svých kídel, echrá smaragdový bok. Páv divoký se míhá v peletu jak záný oblak z duhobarvých ok. Tam kolébá se motýl na kvtu jak ohe kídlatý. Výš opice

A

276

sen stásají, ve vtví, úpon smsi jak šotk roj hluk pustý tropíce: níž stemhlav letí, za ohon se vsí, po kmenech spouštjí se jako blesk a houpají se smle na liánách v pitvorných obratech. A na všech stranách zní shora, zdola jejich šum a vesk.

Dnes opic roje bouí divná zvst: že vládce živ, že v jejich stedu jest, že navrátil se náhle z dálných stran ve kroji divném božský Hanuman,

dávno oplakali

jejž

že

—

obec

kjeho rozkazu ve valný

te

op

sirá

—

snm

odevšad se národ sbírá. Jak rarášk by lesem bouil tem, vše spchá tam, kde v ssutin charých své

snmovišt

mají z

Ve stedu msta jež prales

ln as starých.

— spousty

trosek nyní

vtevnatým krovem

stíní,

zít rozvtralou sivou pagodu, jež nesíslné

bžk

podoby

a zvíat, vížek jeví v obvodu

—

—

mech pokrývá ty zpustlé ozdoby a shora tverým sloním nad chobotem bái malou nese

s

lupenitým hrotem.

této bace jako na prestolu sedí Hanuman a kolem nho na soškách, vížkách po pagod dol tlum pedních opic rodu vznešeného.

Na

již

—

277

také vkol odevšad se rojí sbor snmovník ze ssíitin a strom

Již

.

.

Les vtve strom nad pagodou pojí jak šerou klenbu ohromného dómu; než kopule ta zdá se žíti celá úžasným rejem drobných satan: Ve mrana opic bouné rozechvlá, zdá mniti se listí banán, chlcbon, mangiv, banyan a palem, zdá živým ovocem se plnit valem a v. jchny vtve do kola se chvjí pitvorným hemžením tl chlupatých a sterými se šklebí oblieji. po liánách svislých, rozpjatých I se kupí hust, od lesního stropu v dol houpají se tžké hrozny op.

Jak slovy pojmouti tu ten víesk a

šum svj

a

zvuk sms,

skek, jímž

op snm

projevuje ples nad krále ztraceného návratem! A král tam klidn sedl na pagod. les rozvíil,

Skrz otevenou nad ním lesní bá proud svtla mihotavý padal na, kol tla skvoucí glorii mu plod, v níž zeteln se jevil vzácný zjev: Frak šarlatový s hojnou tásní zlatou a spodky fialové za sloužily králi; hlavu

odv hrd

vzpjatou kryl divotvárný klobouk veliký, podobný onomu ve tvaru, slohu,

jejž nosil

le

zlatý

slavený syn Korsiky;

stapec v každém

visel

rohu

278

a nad ním chochol mohutný se skvl ze zlatých drátk, pestrých per a skel. Ten oblek vru dstojným byl boh!

Snm op a

na vše

š

úžasem se

díval

mnohý vydával kik

obdivu, také leckterý op hloupý skrýval smích nad fraiskem v Han pletivu. Až posléz zahímalo ze všech stran zdráv nám kníže, velký Hanuman!« Tu vládce klobouk skvostný sal a plamennou zapoal:

a

»Bu

op

eí

»Bu i

snm

Višnu veleben,

svatý

on

pradd

mj

!

mj

vroucí dík

Pímluvným slovem

Rámy pomocník, pohnul tam ve stanu oblakovém,

jist, kdysi

jej

moe

by unésti mne dal pes valné tam, poznání kde zasvitla mi zoe. odslonný zrak pravdu stihá a rozevena leží pede mnou osud opicích a lidských kniha tu každou její známku tajemnou.

Te

mj

—

Op, všeho tvorstva vrch a diadcm, ruk božích vyšel nadán v plné míe vloh duševních a hmotných pokladem. I množil se, svá sídla zemí šíe. z

Le

jedna ást té velké rodiny v pvodním stavu ztrnulá, byt majíc na vtvích strom, jejich plodiny dar pírody bez práce pojídajíc,

—

—

279

své vlohy vzácné zstavujíc ladem, že mnohé zakrnly, zašly zcela,

tupých zvíat stádem soudruhy mela. ást druhá naopak vždy výš a výš své dary rozvíjela ilou snahou, zem poddávala sob, tvor íš, vždy pokroku se ubírajíc drahou; po valné, nespoetné tak povznesla svj um, tak vysjíla ve brusu zevnéjším a žití vdku, od lesních bratr svých tak docela se odlišila, že jen s tží bys te uvil ve stejný pvod obou, by nevstil jej tváe, tla rys. opií se zdráhá mdlobou Což ach! vznt líit mj, když pomním na Evropu, a víc a více s

se sbližujíc, jež za

ad vk

e

vzdlaných tch op! msta, plná tpytných sklad,

vlast nejkrásnjší

Ta

líit

ty karossy, ten vyfintný dav, tu žití rozkoš, pohodlí a vnadu, ten vybroušený spoleenský mrav. Ach, vyznávám, stud hanby na tvái:

My

proti

nim jsme

mí

než barbai.

nmá

tvá, jež s námi v lesích jen jídlo známe, šplh a pemety,

Jak

žije,

nám

nesviti ni paprsk osvty, nás hudba nešlechtí ni poesie a sotva jménem divadlo nám známo ó Brámo! a politika, salóny

—

Ký

div, že opic

(neb

již

i

za to

pokroilých,

jméno »op*

lidí,

se stydí)

280

rod osvícený pohlíží tak s patra na pralesního surového bratra. Ba, bratrství to dávno zapel zcela. Nedávno teprv slavný jeden to bratství doznal, velkým srdcem veden a jaká boue proti hmla! Však lip', než on, já chci jim dokázat náš stejný rod, že pouhou vlí snadn ten zapený a povržený brat k nim povznésti se mže, ne-li nad n.

lovk

—

nmu

Když tamo prvn, v jsem

s

duši stud a lítost, lidským porovnal náš bídný los,

tu náhle a

elem

zajiskilo cos

mžikem prohálo mou celou

bytost:

to jiskra byla velké ideje, jež rostla dechem blahé nadje a

pede mnou

te vdí hvzdou

plane,

k níž pohled nadšený se obrací:

bych vznes'

z

potupy své

osvtou

plém

zanedbané

a civilisací,

bych prs, jež pedk mnoho vekou nedbou nechána ladem, zplodnil ducha setbou a umil svj národ inem slavným kulturních plemen druhem rovnoprávným.

Dnes ješt ruka má se díla chopí. Než pistoupím k duševní sfée vyšší, tré vyhladím, co

zevnjší zjev opí

od lovckého nejnápadnj' liší. první dotýká se ohonu, jenž k posmchu jen za námi se vzdýmá;

Vc

281

nuž srubnem* zbytenou tu píponu dím zpí-íina. a nepknou, ba neslušnou

—

Pak nohu, která zneužitím dlouhým se stala ruky a místo ádné

pomocníkem pouhým

chze bídn

tápe

neb vtví palcem všeteným vrátíme k pvodnímu urení

se chápe,

a ádná obuv, spínajíc ji pevné, tvar její záhy vhodné promní. ach žel, že promlouvat mi

A te ~

—

zjevn

—

ve valném shromáždní o vci té jíž neslušno se dotknout beze rdéní zanedbán tvj cit, Ach, žel, tak že bez rumnce, národe mj drahý, as vyslechneš, co nahlas vyslovit se zdráhá cudný jazyk Jsi nahý. Neukazuj vtší pro potupu Ne na hrubou srst, ten zvíecí háv chlup Však mi vázne studem. ten halí jen Dost o tom pedmtu. Jen povím krátce, že do sukn a kalhot, do kabátce po lidsku nadál oblékat se budem. Tak pedem zjednáme si lidský vzhled

—

dsn

mj

—

:

—

e

—

a dál pak chut bude stoupat po stupních mravu, umní a

nám

vd

ve

lovenství

Král

odmlel

jasný velechrám!«

se;

vkol

opic

mrana

též visí bez ruchu. Jak meteory ty velké myšlenky jich siní zory,

perspektiva skvlá, nedozraná. chvíli teprve ty mraky tl rozechvl: ruch udivení

ta

Po

boun

Svatopluk Cech: Sebrané spisv IV.

19

2B2

sto šermujících ruk tu vzduchem lítá a vrtí se a kývá sterá leb, sto postav sebou hází, škube, zmítá, na tvái sterý posunk a škleb. Než co jich tamo vykládá své umy, jen pustý slyšet šum hlas všichni tlumí a rozpait slavný eník mnohý se škrábe za ušima palcem nohy

—

Až

starý jeden

opiák

—

zjev

-

chmurný

stíbrem vážných šedin v ídké srsti, ve tvái tisíc vrásek, pohled zpurný plod mangovníku drže v jedné hrsti, se

—

se sivým vousem levicí si Inaje a tetí rukou lehce objímaje úponku vzdušnou tropického svlace, v voln sedl jako na houpace,

nmž te tvrtou a takto

po

>Dím od

Ne

my

lidé

ruku ke knížeti vztáhl

enickém

lauru sáhl:

plic: Nesouhlasím nad námi, než nad

s

tebou, králi.

lovkem

stojíme, jak pedci naši stáli. Hle, jasný dkaz v dji starovkém Když bohu, jenž tvar lidský na se vzal, milostnou Šitu olbím Ravanas kdys unes' na Lanku, tu nehledal u lidí pomoci, než volal nás, na Hanumana spoleh', na Sugrivu. A co ta slavná opí knížata pak vykonala udatnosti div, jak Hanumanem obru odata

283

jak mostu oblouk smlý na Singhalu vystavly to v djin desky pak ruce opií je slavn psáno nesmrtnými lesky.

cho Rámova, pes

moe

—

A pednost naši uznal lovk sám: Že Indu rod náš polobožským, vstí od Himaláje k moi mnohý chrám, kde sbory opic nábožn se pstí. Jen žijme dál, jak žili pedci naši. co sladší širým svtem ? Plod mangivy A život zde, na vtvích s vonným kvtem

—

—

co mž' být krasší? ve stinném pralese Jen hloupostí jsou vda, osvta i vzdlanost a blouznní ta všecka

—

víc

mne ceny má ta mangy pecka vyhle také trochu do svta, pro

Já až v Madrasu jsem byl i v Bombaji a zel jsem život evropských tch bloud, jak naškroben kruhem sedají, podobni loutkám tragantových oud, a váží úzkostliv každé hnutí posunk, jak fráse jalové i

vždy pežvykují, do poklon se nutí dík pokorný za žití takové!

By

bláhovci

ti

mli rozum

—

vtší,

k nám prchali by v náru svobody z tch samovolných pout a marných pecí na istá adra matky pírody.

emu

Ba, k spíš oni k

nám ty íloutky napodobit nám se mají pizpsobiti

—

284

My zstali, jak nejmoudejší bytost, jak duše pírody nás utváila na o to dbát, lidská fraškovitost pvodní výtvor boží znesváila?

—

ím

ohon ten

Jak

libo^ králi,

já s

plesem nosím

jej,

si

ha

—

jsem hrdým na.

jemn mkkých pohyb

Viz štíhlounký ten útvar, tu graciósnost

hravý,

—

on v každém zbudí vroucí oblibu,

kom nezkalen pro krásu smysl zdravý On k životu na stromech potebný a zasvcen je nespoetným vkem: dd, pradd náš se honosil tím vlekem, jím Hanuman se pyšnil velebný; hvzdy nejkrásnjší v záné prouze v

i

po nebi vlekou jiskrnatý chvost; proto pouze, a my jím pohrdneme že vzácné ozdoby té prost?!

—

lovk

A

nohy. jejichž prsty volné, hbité schopny hmatu, práce rozmanité, zdaž ochromlé jich palce máme s mukou

jsoti

vtsnávat krut do španlské škorn a prachem, blátem hápat

nemotorn?

tyech rukou nad hroudu pozemskou s níž lovk spjat, dál k istým výsostem se pozvedat. I na té hebké srsti mjme dosti, jíž, kde je teba, píroda nás kryje; Ne

!

co's to,

Radj budem

o svých

o nahot mluvil, o cudnosti, králi,

smšná

lidská pruderie.

Nám

dány pírodou ty tvary všecky na krý je pokrytecky? je Mne ne vpravíš do strakatých tch cár,

a

—

známe

já sešcdivl

ze sebe

bez kalhot a k stáru

neudlám tatrmana

—

»Dost!« vykikl tu kníže, hnvem plana. »Tak neurvalý tón a vyzývavý annály. as nepoznaly Ach! pohádkou vám parlamentní mravy a jak se sluší mluvit ke králi.

snm

bu

rád, Pry ze snmovny Kli se a že nevydal jsem dosud trestní ád, sic byl bys, troupe, odevzdán již katu pro hrubé uražení majestátu!* !

starý zaražen pohlížel k nmu, pak zády obrátiv se k op snmu výš po Han na pipal se soukal a tamo listím ukryt ve vrcholu

Op

ssál

a

A

mangy šávu, pesedával, broukal

pecky zlostn odhazoval dol. král

te pádných argument ei odprcovy dojem:

tak niil »Mj velký

vojem

pradd

prohlíží asi s

se hvzdnaté výše malou rozkoší

zastance takového; stud má spíše, že praotcem je tomu hastroši. Ctít velké pedky své, to dobré jesti; le kdy tak vnuci nejzvrhlejší práv svou smšnost sluní ve svých sláv,

pedk

286

zbablci sami, jejich

meem

dmou mohou

jich velkostí se

jak

chestí,

vtrem mchy

tu mním. tak chlubiti se blechy, jež ztrpl ve královské lev, že lví jim krouží útrobami krev.

hív

Ten bídil

vážil cestu

dalekou

dkaz svj až v dobu pravkou. Je nedoukm nejlíp' v onom kraji, pro

kde v mlze pestré obrys všeliký se tratí oku vážné kritiky. Než prohlédnm' si stízliv tu báji. Ctím Hanumana, vím, že slavný jest, však pravda neukrátí jeho est. v Rámu vtlil se, tož ve lovka, ne v opa lovk tedy pednost ml a lovk ten byl vojska velitel, jen v pomoc maje opiího reka to opí pednosti jsou pravé ruby.

Bh

—

—

mostem zázraným

1

Jej,

se

marn

chlubí:

pravda, ruce opic vystavly,

bh

však Samudra, moe, naped celý plán stavby nartal jen hbité svaly, jež piznávám, k té práci opi dali, ;

um

ni i

sloní

Je

ni vtip

—

to vru

sláva levná

smšno

chlubit se tou skrovnou

rolí,

nám ve své bohoslužb dává, když ledaemus úcty rovné prává — vždy znáte v Benaresu svaté voly!

již

Ind

-

rypák nosí k stavbám bevna.

287

a

chválí sebe více A zvrhlý vkus ten praniemný vzadu pívsek: je pírody on zjevný poklesek a pímo ve tvá bije esthetice.

Tvar nohy lovka prý k zemi víže, co zatím op se k nebi vznáší blíže však ješt výš se nese papouš hloupý

—

ti pestí troupi?! našich zvrhlý zpsob nynjší je ku šplhání, pravda, schopnjší: le nechcem' práv s ledajakou zví na dále šplhat po stromu a kei

snad proto lepší nás

Noh

—

ni skotait po vzdušné úpon sedat v ádném salon. než

pkn

Co nahoty

bume

se týká

konen,

že v ten lesní taj až dosud nepronikl všeten z Evropy žádný novin zpravodaj (z té Evropy, kde leckde v tyto asy

ó

i

rádi,

adra díví opvat

je

hích

nahé krásy jen leda na bohyních antických): ten kdyby debatu tak nemravnou zde vyslechl a sdlil svému listu, k rií pilhav mnohou rtu zábavnou, a policie trpí

jak obyejem pán žurnalist

—

což byl by vydán v potupu a šprým náš snm ped celým svtem vzdlaným!

Le že

dosti slov. Jen

koním

písahou,

pes odpor všech hlupc, neteník

288

a

tmá^ copar

i

zpáteník

neoblomnou pjdu odvahou, kam jasná, vznešená mi kyne meta: budoucnost velká opiího svta.* dál s

Znl po

té

ei

kik

i

potlesk chval ný,

ba jeden op až píliš loyalný cht tlesknout všemi tymi dlanmi se octnul pádem hmotným na zemi (jsou byzantinci mezi opstvem taky) než dobe poznal kníže bystrozraký, že nejdou ze srdce ty hlasy chyal a proto mrzut obrátil se dolii, kde op, jenž Bhandragurou sebe zval, pod bakou chrámce, nejblíž u prestolu na sloním rypci sedl po jízdecku jsa vznesen nad opií šlechtu všecku. Té vzácné osobnosti ptal se vládce >»Nuž, milý Bhandraguro, sdl ty mn, co soudíš o mém plánu? Povz krátce a bez obalu, zcela upímn*

Tu

poklonil se nízko Bhandragura

a pravil.

e,

tvá v níž

»Bez to

lichoty, Milosti:

skvost myšlenkových šra.

každé slovo perla moudrosti. Spíš na slunci bych našel skvrn a vad, než na díle tvé geniální hlavy: jc ono zázrak dvtipnosti pravý a veskrz dokonalé odevšad. najdeš zvlášt, co se šat týká, I uenníka vždy nadšeného ve

mn

Ach, tím

s jakým plesáním bych zdobil elo pyšným kloboukem a halil tlo

spodky malebné, Než kde je vzít?

v ty

v ten skvostný

V

fráek!

tom jediný

Souhlasným šumem svdil

op

as

snm,

že výtka tato z duše vzata všem, a zraky chtiv na krále se pjaly, jak asi tíhu námitky té svalí. král se hrd nad pagodou zvedl ^snmem vítzn se porozhlédl: »Cest budiž upímnému tvému slovu,

Než a

—

mužnému, bez ety pochlebné svým prvním ministrem t odtud zovu

tak

však vz, že dílo svoje velebné jsem piln vážil ^každém ohledu: Tam nedaleko, kde náš prales vroubí beh písitý, pod nímž se moe hloubí, na míst, kam vás nyní dovedu, v dar pinesly nám oceánu vlny rozkošných šat výbr nesíslný klenoty a šperky vzácných krás, že z pokladnice této každý z vás mž' zapyšnit se od hlavy až k pat v hedvábí, krajkách, sametu a zlat. i

Ta zpráva

teprv uchvátila duchy

radosti prudké nadšenými vzruchy. Znl jásot hluný ze ssutin a strom, bou' chvály zahuela se všech stran a pozdravila krále hlasem hromu:

>Bu

—

háek.

dlouho zdráv náš velký Hanuman!*

290

Pak neekajíc jeho vedení ta spousta

op

jako

smeka

divá,

píšerným lovcem báje hmívá, ve vtví, iipon hustém spedení

jež za

od stromu k stromu v šumném pívalu vzdušnými hupy, pemety a skoky tam letla, kde s tesu koral lem pralesa se díval v moské toky

v.

Vod valná plá, kde vžil orkán vera hor plynných davy nad údolí sterá, kde sršely tmou žhavé mraen stely a s hromu rachotem vln jeky znly, dnes v majestátním spoívajíc míru pod nebes jižních skvoucím blankytem safírem ohromným se modrá v síru se zlatých jisker hravým zákmitem. Jak modrá íza jemných krajek lemem, snžnou pnou roj tichých vln se

eí

pod nízkou prouhou behu, ozdobenou malebných palem skvostným diadémcm. To nádherný je pedvoj pralesa se šperkem pyšným rostlin opínavých,

kvt

žhavých jenž v kade tká jim vénce a guirlandou až k moi poklesá. Pod nimi vlnek stíbrem przraným plá sadu podmoského divná krása, jenž koralovým kvítím beh tu pásá,

polyp nžných dílem zázraným. Ty trsy z tyrkys a rubín, na jejichž snítky ozdobné jsou sety kolem lepotvárné živé kvty

kol

292

v rozkošných barev sterém odstínu, barvy, tvary pesliné i jiných tvor, jež kol hrají v letu jak motýlci tch koralových a na lastur formy rozliné, jež perletí se lesknou v barvách duhy to jako pohled na bájené luhy.

tch medus

kvt

dn

Le

boue verejší, jež s lodí Muz tak mnohé pyšné sklála nadje, v tch krásách vkol nechala svých nejedny kormutlivé šlépje. Na behu sem tam divná smsice se kupí v písku vyhozeny, vln prudkostí a vláhou poškozeny, tam leží koše, bedny, krabice. v moi samém nedaleko behu hle! mezi skalin útesy a bradly,

Moem

hrz

A

jež ernají se v

jasném

pny

snhu,

vrak lodi vzí, zpola na bok padlý.

Slyš! Zdá se, jakby do pralesa kdes byl náhle zadul vítr s hukotem a blíž a blíže k pobeží se nes* v rostoucím šumu s vtví praskotem. již v tom hluku rozeznati skek a veskot hrdel etných Povzlétá

A

nad palmy zdšen mnohý papoušek vzduchu tulipán, tam tepetá peestým kídlem. Z houšti lupen op nyní vyrazil a po kmenu

a,

sjel

k zemi bleskem; za ním druhý, tetí

a dav už jiných vešt dol letí; chumelí se ásných list houští již celé mrano opicích tch stád a pekotem se po liánách spouští, jak dštil by plavých pitvor vodopád.

te

Vše na rve

krabice, na bedny se vrhá, a koše trhá

— —

vak emení

Te,

Breughie pekelný, svj šttec

bych

z dáli

Mé

péro chabé nepodá než

té orgie,

dej,

zachytil ten divý rej!

tch mumraj

a

stín

šprým

nad zstalostí utonulých mim pvc, primadon ballerin. Jak vichí nedokavé ruce opí a

i

tpytných odv, posuk smšných

v té strakatin co s nimi za

tropí,

co groteskních tu zíti výjev!

Zde s fantasticky opilbenou lebí tvá opií se do zrcadla šklebí; tu strká v Mefistovy spodky rudé opika ruce nohy opt jiná cpe v rukávce živtku Markétina; ;

jich

soused žezlem na trianglu hude,

op vedle

s

hust osnženou

srstí

kol sebe metá pudru plné hrsti, že brzy tu jak v sádrovnické díln; druh za ním karikuje umlce, po zádech šttkou máraje mu piln, již v tuši namáí a rumlce;

291

lorgnonem zas mává v poskoka

ten

pl odn

anticky,

pl

v rokoku,

pes tympány metá kozelce Tu obleky všech národ a zemí, a

zbra, jíž hrozíval kdy který vk, vlásenky, kníry s nos druhy všemi, mask bez potu a lýtka baletek, tu vnce vavínové s fábory, vjíe, noty, íše, prapory vše oživeno šklebivými bsy tu

•

a rozvíeno v nevídané smsi a rej ten vhodná hudba doprpvák:í, tón, jaké neuslyšel svt.

sms

vesk op, tamtam ohlušnými

rázy,

chest rolniek a klapot kastant.

A již

nové ješt davy sotva jímá

s

palem

prší.

behu tsný pruh

ten bohopustý masopustní ruch, pestiê klubka zmotaná se vrší opicích maškar, jež se o plen škubou a na se cení dáse ostrozubou ke rvace hotovy. Tu jedna zrakem zalétla na skalisko s lodním vrakem i zavolala jmé. Vyšplhala hned tlupa opií na sykcmoru, jež sama strmla tu v palem sboru a nejdál k moi vtev silnou stlala

kde

mj

té v dob kratší, než popis trvá, pás visel utvoený opicemi: na vtvi nohama chvostem prvá se drží pevn, hlavou visíc k zemi, a rukama chvost dolní družky jímá,

S

i

295

ta tetí zas, ta

a tak op Ibí

etný

tvrté ohon tímá

—

smšné

dol, zády obrácen

tém

divadlo

k

jsa

!

—

moi

etz

svislý tvoí. až k zemi to dlouhé živé kyvadlo všech ruk a nohou prudkým rozmachem vždy prudeji sem tam se houpá, zmítá, že brzy daleko za behu lem op nejspodnjší k lodní trosce lítá, až ruky vzpahem kloun tam obepjal a dokonen tak živý oblouk mostu, jenž zbudován je z opích tel a chvost tak docela, jak Ulloa to psal, (ímž tuto nezvratn se potvrzuje,

A te

co

uencm

dnes bajkou

Po most opiím dav a do dna vyplenn je

smšnou

sluje).

jiný pílí v malé chvíli

nešastný koráb. Nový tarmark pravý pibývá na beh do strakaté vavy.

V

tom

objevil se posléz mezi

též vládce

—a

Hanuman.

vdce

— dostih'

svými

Te teprve

kroky belhavými

své poddanstvo, jsa ztýrán do krve. On£ arci nesml pádit opím skokem

po liánách, než bral se lidským krokem po zemi, open o kus bambusu, a šlo to v bídném"dosti poklusu, an každou chvíli rovnováhu ztrácel

— ego —

a leckde pádem v trní zakrvácel neb ten druh opic dovede jen stží jít

zpíma

jako gorilla neb

tak dopachtil se posléz' na pobeží a stanul jako vtlené Quos ego!

296

»Ah!* zkikl, *rozkošné to divadlo !« bambus napáh' v ruce hrozebné; než zbaveno tak berly potebné a

v ráz jeho velienstvo upadlo na pední ruce a tak o tyech dál plísnilo své zbrklé poddané* »Dost nemoudrých a dtských šprým tch! Co v koších dosud, tam zstane a vše do lesní naší državy nejdív pozorn se dopraví; tam teprve po ádném sepsání z té spousty vyberu, co svdí, komu dle rodu, povahy a nadání, -i nauím vás, jak se tváit k tomu «

a

a

VI.

Jak,

Hanumane, dstojné bych

líil

ten velkolepý pevrat všeliký, jímž's rázn, druhý Petr Veliký,

nad opstvem prapor vzdlanosti vztyil!

Jak byste znal jsi užiti všech vcí, ti koráb v širé pleci,

jež pinesl

kulis, kostým a sterých tret, nichž buduje se divadelní svt, bys založil zde ve pralese hluchém

tch z

svt skutený, svt osvícených op, jenž brusem jemným, vzdlanostním div že se nepovznesl nad Evropu!

Kdo vil

roun chlup holém po stromech a- svlacích ty postavy, jež te se pestí kolem ve spodkách, sukních, mantilách a fraccích, jež nosí vjíe a lorgnony a sekají si dvorné poklony! Kdo spodní ruce opií by tušil nedávno

'

ruchem

Svatopluk

ech

:

by, že v

lezli

Sebrané spisy. IV.

20

298

stevíc a bot, švec jen píliš volné ušil málem pímý je tch postav chod v kylích pi tom houpají se s chikem i lze divy tvoit vytrvalým cvikem. chvost? bez milosti bitkým kovem, neslušno jen dotknout se ho slovem, za smeták prachu slouží, ubohý! Jen dámám nechán, výborn se hod ve skrýši hebkých

jež

—

ek' bys

—

A

—

Pa

A te

na místo jiné rzné podlohy

pod šaty vzadu, jak

to nyní v

mode.

Kde radž dávných palác poboený ve stedu ssutin vznáší sivé stny, jsa zpola zasten hustým krovem lesa a svlac zvonce na prelí nesa, jež

devní

tam

slávy chová

Ped

mnohou

stopu,

vlada op. vetchou branou, jejíž zdoby etné

sídlo zaídil

si

obalil a skryly hvzdy kvtné, pechází semo tamo stráží bdlou, kdy teba poctu po vojensku in, op marciální; uniformu skvlou má z Gerolštýnské velkovévodkyn. A pod té brány sliným obloukem op vrátný se dvourohým kloboukem a s kožešinou skvostn premovanou

mech

hl má

stží tímá zlatem okovanou, lidských kolleg i zpurné hledy

portýrskou

Pak uvedou dál

loží

t

—

budka nápovdy. pestí

po kobercích

s

komoí

jemnou perskou

prací

299

na vnitní rozložité nádvoí, kde mocnáova sín pijímací je z kulis nejkrásnjších sestavena a

s

nevídaným pychem upravena.

Tu stíbrem jemné alouny

se tpytí, tu skvostná kesla rytíská je zíti, antické vázy, ínské porcelány,

nmž taní plameny, obraz, jež pímo na stny s rámci vkusnými jsou malovány, a prosted v plné panovnické sláv krb moderní, v

ad

i

král

Hanuman

se jeví na

trn

ve skvoucím Leara nešastného háve, na polo schován v záné korun, jež trochu volná pes uši se svezla, ve pravé ruce zlatou lilji žezla a v klín zlaté íšské jabko maje, s nímž ruka levá jenom tak si hraje. Po stran pulpit nese spisy státní: to partitury jsou a role psané vonné nžné lístky delikátní i a krejích úty, zídka saldované.

—

—

A tu

do komnaty jiné, jenom žezlem komoímu kyne

chce-li kníže

ekne na píklad: Sál holdovací! Hned hejno sluhu stn se chopí kolem,

a

je odnáší a s jinými se vrací,

otáí, strká, buší horem dolem a za chvilku jak proutkem arodje sál žádaný se kolem krále stkvje. Tak, aniž poteba mu hnouti nohou, král vystídati síni mnohou

mže

300

a nevíš, která krásnjší je v ad, jak dlel bys v báji na zakletém hrad.

šatna knížete je pebohatá: chvíli oblíká a svlíká tu stedovký ornát z perel, zlata, tu šaty patnáctého Ludovíka, tu Bonaparta známý odv prostý, tu španlským se strojí generálem tak za den šestkrát mní šat a skvosty, jsa ve všech velebný, chlup každý králem. Když hostinu svým hodnostám dává, tu na tabuli spousta drahých krmí, dort rozmanitý, paštika též z páva, a prosted váza vzácných kvtu strmí. A hosté vznešení kol sedí slavn, nž, vidliku též drží zcela správn a krájejí až radost patit na to ryb útvar lahodný, jenž z mísy kyne, a vzácné ptáky peené jak zlato, se šine, na oko jen semtam I

on každou

—

a

nž

neb ani opm nejde pod vous asi chu obarvené papírové massy než kdo by v osvíceném stát syt chtl od hostiny dvorní odstoupit!

—

má kníže pi paláci. palem, úponek a kvtu záných, tropické Flory dítek lepotvárných, I

vkusný park

Houš

tam opi vymýtili krušnou a nyní

pendavky

sem tamo

prací,

a kulisy postaveny baví hled

801

k,

kvtin barvitými obrysy; uprosted proud vody malované metá vzhru. V tom sad plátném náš Hanuman rád prochází se, vážn zadumán, na ele panovnických péí chmuru, starožitný fontán

i

a

nkdy

v

taji,

starosti plaší

za barvitým

kem

mrštným kozelcem.

Poddanstvo arci skrovnji se neslo a zvlášt o nábytek byla nouze: tu jednomu se dostal divan pouze a druhému zas rytíské jen keslo; a proto zákon dobrého byl tónu, svou židli s sebou pinést do salónu za to šat bylo víc než dosti, že mohl íše populaci všecku po lovcku král ošatit si a že tu našel všechny píslušnosti ku všelikému povolání, stavu, z nichž buduje se osvícený stát.

Než

ádn

opm

dát, nezbylo než návod I jak chovati se mají ve svém hávu, jak upravit má každý tvá i zor, jak v pohybu i v posunku si vésti, by ve všem dostihl svj lidský vzor A knížeti v tom pálo plné štstí.

jeho ve všem lidské mla ády, dobrodiní konstituní vlády;

íš i

302

opm

právo, po evropských vzorech mít krásné ve zvolených sborech. Tu poslancové klidn pemýšleh o nových daních, íše rozkvtu, ba nkteí též opponovat smli dal

ei

a všichni

správn

O rzných

brali dietu.

zákonech se usnášeli

a snesení svá králi pednášeli, jenž v plné sláv, sed na svém trón -- to velkolepé bylo divadlo vždy snesení ta výslech' blahosklonn a potom dlal, co mu napadlo.

—

Stát spravovali etní úadníci. Ti sedávali, péro za uchem,

kupou fascikul

za

s

vážnou

lící,

hnvným výbuchem, oban smlý vyrušil je z píle. A asem ve fraku a pásce bílé zkad když

ítili se s

tém

kivíce záda k úpadu pedstavit se hlav úadu.

šli

I

právníci tu

mli

vdné

pole.

Ti dávali si pohled zchytralý a sporné spisy herecké to role bez únavy a konce stídali,

—

i

stání odkládali,

na

léta vlekli

lhty

-

brali,

spory sumární

palmových listech posílali svým stranám dlouhé úty palmární

a na

í303

Kdo ti

z lékaství zas vykonali zkoušku, se tváili, velmi

uen

poltivky okovali do papoušk, kukátkem poítali bacilly, puls studovali z rána ku veeru sluchem stehli vnitní úkony i lip' našich vru a pedpisovali svým chorým divadelní bonbony.

—

—

Dav byl tu také proessoríiv opských, na nosích brejle, zasazené v zlat, pedanti suší od hlavy až k pat, že stží rozeznat je od evropských. Ti knihami se obírali stále, jež vylovili z lodi ztroskotalé* na kusy mnohou roztrhali knihu a z

Le

kusu novou

sestavili v mihu. slyším ostrý professorský hlas:

Me

radj' ped svým prahem, nedouku, na ocas, posvítíme jímž prý op indický se chápe suk, též o tvém hindostanském pralese a jiném leccos mohli bychom íci * JSOU vci, jichž ni bajka nesnese Již mlím skroušen, nach studu v líci. i

ádn

sic

—

Též bohoslovci zde

slonili

se v

s

oblou, lesklou tváí

nadpozemské zái

—

by zbožní kritici se nebouili, dím výslovn, že Bramu opi ctili. Ti opští bramánové v ízách ásných vzdor

postm divn tunli

a kvetli

304

umn

a do politiky, vd, a zkrátka do všeho své

krásných

védy

pletli.

vdám

A

rozumí se záštita též opí byla universita.

Tu

professoi pilnou

mli

snahu,

by v každém kroku, mrknutí a tahu tak tváili se na vlas docela, jak v Lipsku, Halle uenci se tváí, a všechny v Nmcích zastínila záí hl skvostná opiího pedella.

umní

Též

Tu

s

zde rozkvétalo valn* chlupy zcuchanými nad hlavou

rukou v adrech pvci geniáln boln dumavou, po velkých vzorech jedli, pili, spah a opiími Byrony se zvali Malíi pyšnili se v sametu a klobouk šírostechý mli v týle a znali božsky držet paletu a popleskali barvou plátna míle A když se sešli opi hudebníci, ten v buben hlomozil, ten v inely, ten hluel do pozounu vzdulou lící a s líc

nesli v odiv

smycem vztekle mnl jsi vru slyšet

a jiní tu

vrtli

skladby lidské ve slohu vážné hudby dramatické.

Tak

z nepebrané šat zásoby, poskytl mu koráb utonulý, král vytvoil si všechny podoby,

již

jež

Evropa do svého lna

tulí,

806

výrobk prostých mistra krejíe vykouzliv barony a rytíe, drah podnikatele a bursiány, i vážné purkmistry a radní pány, myslivce, námoníky, kramáe, blostné kuchae, a cukráe, i erné notáe a kominíky, pestré hasie a mstské šiky, sklepníky, listonoše, hokynáe i blátošlap zástup darebný a kdo už nijak nebyl potebný, ten za vládního sloužil novináe. z

i

—

A mimiky to byly pravé divy, jak brzy národ opv uenlivý svou celou bytost vpravil v role svoje, jak uml zachovati chod, stoje, v posuku každém, hnutí, úsmvu, co píslušelo k jeho odvu.

V,

kdybys na opiím korsu tady švihák ady,

byl spatil opa ze

odn ve francouzském slohu pesném volném jako sak, tu píliš tsném znal binoklem neb tenkou hlkou mávat a fraškovitý úes naechrávat:

jak tu

tu byl

ek'

A

bys zabuda,

dojista. Hle,

op, Píkop!

že's v íši

dandy

ze

což ty módní lvice opií,

kdož jejich chic a pvab vylíí!, Ty roby nádherné, šperk jejich skvlý,

b06

tch jemných ruek svdné pohyby, když jako lásky sít rozestely

vjí A

skvostných pestré záhyby.

slyše jejich štbetání sladké,

mnl's vnímat jiných krásek zábavu, známé prázdné prpovdi hladké

ty

a hluché

Jak

cizí

tžký

sen

tretky

již

z

ústavu.

ležel za

opy

as mrav

barbarských se šplhem, skokem By ve všem chován byl ád Evropy, bdl každý nad soudruhy písným okem Hned krutý posmch provinilce bodal,

zapomenuv

op do salónu nebo pantalón neb místo ruky dám nohu podal. A chronique scandaleuse hned na vše strany zvst šíila všem k potupnému smíchu, že ten neb onen soused nevzdlaný na banán za dne šplhal bez ostychu. když,

se,

vsel bez kravatty

A

prošpetla-li

nkde

opí

dáma

cos o lotosu aneb o papoušku, hned sklonila se družka družce k oušku »Jak naivní! Nu, hlupaka to známá « Neb opstvem vzdlaným se hovor nese jen o Hydeparku, o Boulognském lese

.

Le

vidím v duchu, kterak nad mou básní motýl, když se k rži nese, zbyten k ústkám nžná ruka pne se neb rtové jich i v zívnutí jsou krásni a slyším vzdech, jenž pes tu stránku vje:

jak

—

snžný

—

807

»Na místo

nhy

rží, hrdlií líí šklebné tváe opií a ješté ztrácí slabou nitku dje!«

nám

Ach, cítím tíhu spravedlivých hnv. Však usmíím je, bohdá, v píštím z{)vu ';am panýr bitvy bouliv se vzdýmá a proud mé bajky kataraktem hímá.

vil.

op

as

dlouhý v míru kvetla íše, král veselil se zdarem svého díla;

jen drzost papoušci

mu asem

sila

hokosti krpj do té blaha íše. Ti pestí hlupci mají totiž zvykem co slyší, napodobit pustým kikem, stalo se, že zaskchotal brzy kdes » osvta lidskost « papouš drzý, tu pokrok* jinde » volnost* vísklo s hry, tam » ideál « skek vedli hlupáci i

i

t

,

a nejradš ply papoušci ty kry ve sboru »civi civilisaci*. Ta slova vznešená v tom blbém echu kol zvuela jak ku posmchu a bodala je z rána do noci. A král tu neznal jiné pomoci, než kamenem ty troupy plašit v dálku

—

opm

vždy

s

papoušky pec ncmoh'

To mráek, opií

—

vésti válku.

jenž nebe kalil

však za ním tžký,

bouný mrak

se

valil.

309

Kdys do paláce chvátal Bhandragura, v oku, elo kryla péí chmura, a proti mravu ani nezazvonil ped závsem, jenž kobu krále clonil Zdvih' oponu, však rychle nazpt skoil,

ds

neb

v

irých nedbalkách tam krále zoil,

jak vyšplhav se na baldachýn trnu tam zlatým íšským jab'kem sem tam hází, je vzhru vymršuje žezla rázy a chytá zase divných za posun a vbec vci všeliké s ním tropí, jež inívají rádi s jab'kem opi.

Ministr s jemným taktem postál chvíli, pak hlasn zakašlal, zas chvíli ekal a zvoncem udeil pak teprv k cíli. Pec asi vládce zabraného zlekal hmot ozval se, jak by cos padlo dol,

—

a prchly minuty, než zaslech': Dále'

Le

vstoupiv Bhandragura, na prestolii spatil vážn sedícího krále, an íšské jab'ko hrd tímal pstí a velebn vstíc hledl jeho zvsti.

již

Ministr kolenem se sklonil k zemi ruce. a k nebi vznesl bolný zrak nmý, Ach, králi! Žel, že není ret revoluce!* bych nemusel to vyknout i

—

mj

Král zachvl se, tu slyše hroznou zprávu, koule zlatá vypadla mu z dlan se po ní, zastril ji i shýb' I

man

310

do zadDí kapsy královského hávií, pak teprv ministra za ruku chvát vzkik'; ^Revoluce? Možno-H? V mém stát?* »Ach> pane,« s žalem Bhandragura líil. kterak odboj pozvolna se plíže pak^z nenadání smlou hlavu vztyil. Snad na starce se pamatuješ, kníže, jenž, jménem Vindragupta, v plném snmu kdys drze elil majestátu tvému on dál se píil vzdlanému ádu a když pak oc— hm, zbytenost tu vzadu

»Vz,

—

kázal odrubat, tu inil vzdory, pobouit se snažil druh sbory; však nepoídiv, s vánkem poradil se. bylo slyšet jen, že usadil se jak poustevník v odlehlé lesa stran, kde bydlí na obrovské banyan se sborem papoušk jak barbar pravý Týž, králi, ach! je pvodcem té vavy jsi

ba,

A

Již déle znamenal jsem kleslost mravu, jež zmocnila se ásti nižších stav. Jich svdci sešlé existence byly, jež z nedbalosti nebo mrzké zvle

odv

svj prve slušný sešpatnily: právníci, ztrativší svých frak ple, uenci, rozbivší své okuláry, a poeti, z jichž pláš zbyly cáry. Ti hledli te na každého kiv, kdo zachoval si zdravé švy a šosy, a brumlali o právech lidu cosi.

—

311

Ba, drzé zraky upírali chtiv na tvou šatnu, králi, reptajíce Nám z rukávu se dere loket holý a tam tlí háv skvostných na tisíce, v jichž pyšném sametu se pasou moli. i

:

Ah, pomyslil jsem, sociální krise! teba piložit k té škodné hlíze I trestal jsem, mé oi piln bdly než pozd se mi zcela otevely.

Nž

Jest obyejem nízkých zvrhlých duší, že všechno servat hledí do svých kal a jiným aspo slinou hany ruší,

co sami

ztratili, lesk ideál, tento ošumlý tlum bil drze ve tvá slušným a tupil pkné, zachovalé šaty a všechny vci, které nám jsou svaty.

a tak

i

zpsobm

odn pouze vestou, nich jeden sedl, nad veejnou cestou zjev pohoršlivý u nejvyšší míe (opikám mladým z ústavu, jež tudy šly práv s editelkou, za vjíe krýt bylo obliej svj studem rudý) a k tomu ješt hnus mi tlumí hlas ten barbar, v klín ptaí hnízdo maje, na pestrých vajíkách divý kvas, jich obsah syrový rtem vyssávajc. Dnes na lián,

z

—

—

ml

312

A

když jsem zaal smlci domlouvat, Mluví se to krásn vzpíil se mi: v purpurném fraku, na nmž zlaté tásn; však stranou hle, zda poznáš lidský šat tam v menikova mého troskách smutných A co se týká vajec tchto chutných, pro bych je nejedl, když libj' fík

—

tu

se rozplývají medem na jazyku a jdou mi k duhu. Syrové ty žloutky našim byly za pochoutky vždy všecky, a jsou nám Bys potrestat kdož srkají je v taji pokrytecky,

pedkm

ml

1

a

veejn

k nim odpor nutí v tváe: celou íší šel bys do žaláe. váhám vru íci, Vždy povídá se co pronesl ten jazyk zlolající že mívá' kníže sám jen k pastv zrak své mísy malovaných ryb a rak a když se vynadívá v hostí kruhu na srnce, bažanty a kepelky, že jdou mu za španlskou stnou k duhu

sám

s

—

bambus mladých

—

svží výstelky

To prav Bhandragura

klopil

«

k zemi

hled zapýen, co zatím králv zrak nad rumncem se toil do oblak; tak drahnou trapnou chvíli dleli nmi, ujal znova: až ministr se »Já ztrestat chtl ta velczrádná slova, než op mi elil ve zloinném vzdoru a zpustlý dav mu pispl na podporu. Ten padouch volal: Mluvil pravdu bitkou

ei

313

kdys Vindragupta králi v plném snmu, když slavné vyvracel jeho plitkou. A dobe radí nám. Již pojme knmii' My žili v míru po zpsobu na stromech veselí a pée prostí,

e

dd

až pišel kníže s torbou cizích jed a lidských nesmysl zvráceností. máme zapírati bytost vlastní a mrav, s nímž bývali jsme šastni, tím pohrdat, co píroda nám káže a k poteba zvyk nás váže? Pitvorn napodobit lidské loutky jen k ukojení smšné krále choutky, jenž pece z nenadlá lidí a leda posmch u lovctva sklidí? Ne si nazpt pestré cáry svoje, i

Na

pedk

emu

i

op

!

Mj

my hrd

vypnem' volnou opskou

šíji,

hru vnoíme

zas v isté opství zdroje dál sami hrajte smšnou komedii!

—

S ním

všichni souhlasili a hned s tla své cáry strhli; po liánách mžikem na stromy vyhoupla se tlupa celá a s posmšným se vzdalovala kikem teprve se rozbesklo v mé hlav ona jist byla pouhým echem slov, jimiž Vindragupta v tomto dave žár odboje rozdmýchal mrzkým dechem, as dávno s nimi tajné maje schze,

Te

e

jsa hlavou skrytou

Král

te

pobouené lze.

tváí chmurnou naslouchal zableskl a sevel psti

s

té

zvsti

okem

Svatopluk Cech

:

Sebrané spisy. IV.

21

314

»Ha, zrádci! Písahám ii Parabramy, Bramy, Šivy, ii Krišny a Rámy, u boh všech, ii Gangy proud svatých, u posvátného svého arcidda, u nebes, k nimžto ruka má se zvedá, u trnu, koruny té lesk zlatých, písahám na svj purpur, na tu zbra, na íšské jablko, jež tímá dla, « na toto 11

Kníže na klín oko schýlil, pak vnoil ruku marn do purpuru, pak hledajícím zrakem vkol pílil,

man

až jenž

pohlédl na Bhandraguru, poletoval vzhru a nyní hbit

okem teskným na trnu baldachýn

ped zrakem pánovým je sklopil k zemi než král již vzhlédl v baldachýnu lemy a pozoroval jaksi rozpait hrot žezla drahého, jenž s pyšným skvním v té výši ouhal rudým nad tepením. Po chvilce dále mluvil hnvný vládce: »Ba písahám, že tíhou krutých trest ty zaslepence zastihnu a zrádce, mocí vrátím na osvty cestu.

je

Ve jménu

vzdlanosti znesvcené,

za ideály lidstva

drahocenné

rozvi, Bhandraguro, prapor boje a seber bohatýrské vojsko moje; až zítra slunce vzejde nad pralesem: zbledne dsem. ped blýskavicí

již

me

315

ped mrakem hrdin, v jichž pjdu ele do prachu svaHt odbojníky smlé* Ted' Muso, boje varyto mi dej a zachvj do strun kídlem nadšení a písní dstojnou mi slavit pej, co vykonali reci vznešení, jak za královským hmíce bohatýrem les rozbouili války dsným vírem.

Již

seadn

je

pších valný šik kradmo v lesní

a slunce, hledíc

hloubi,

zí podšeno hroty dlouhých pik pušek otvory jak sluje zhouby. s obdivem též uniformu sterou, z nichž každá barvou kvete tverou, že vypadá ten zástup opiák jak záhon valný nej[)cstejší Flory, a

Zí

tém

mák

—

malv, tulipán, pivonk a až zastínil by naše mstské sbory. jsou tu kroje ze všech armád svta, kam hledíš jen, vše zlatý tapec samý a samá šra, hvzda, epauletta, výbr s chocholy a kokardami

A

ák

i

grenadýrské rudé epice,

jež pnou se a pod jichž

do špiky jak hlavy raí lemem zlatým opice

vstíc bitv slavné hrdinsky se mraí.

A

jaký teprv jízda lesk a tpyt, že trudno zraku na ni popatit!

316

Tu

zlaté kyrysy na slunci hrají, tu skví se pílbic divné hebeny, s nich žíní sáhodlouhé hívy vlají i palaš blýská z pochvy tasený.

Až po zemi

se vlekou ostruhy bot jízdeckých, jež pevn pod pažemi jsou pivázány dvma popruhy, volné píliš svezly by se k zemi neb jen do pul holeni v nich noha sahá,

—

—

a A

popruh tém ke kylím je bujn skáou dragoun tch

tahá.

oi,

kostva opi tvoí. generálním štábem v ele temu

jež z nedostatku

Král s hrá duhou, krásy bohatýrské div; na lesklé pásce v pouzde vkusném jemu po boku visí polní perspektiv ten kdysi z lóže stíhal nožky luzné,

—

te

zasvcen

Jak

mrano

je

Marta služb hrzné.

zkázonosné stedem les

tepotá se v dsu a prchá s pustým skekem rachotem a polnic jekem.

voj valí se; kol roj

papoušk

ped bubn

A statn sob pec

vojsko vykrauje, jde to zvolna; k rychlé chzi rovné

op

noha nestauje až dosud a svízele 'jim zmáhat nevýslovné: tu podrost hustý v pochodu jim brání, tam šik se boí v bahna, plísní skrytá, rve trní uniformy, pilby chytá houš úponek, jež nad cestu se sklání,

317

pes koeny

též mnozí klopýtají; kdož úkol mají, dragoun tžkých trpí od nákladu takž jízda zstává za vojem vzadu.

a nejvíc

I

o

ti,

—

živoišstvo nepátelské všade

armádu

stíhá, osidla jí klade.

Tu obrovský

mravenc

jí v kídlo jak steré sídlo, pijavky hrozné na nohy se vsí, tam za.syení hada pedvoj dsí a zde voj bázní trne, že snad chová zjev ješt strašnjší houš bambusová.

vpa

roj

lít, trýzní je

Když pešlo

slunce pli dráhy denní, tom lesním okresu, dív nepoznaném, kdes táborem si lehli unaveni. Král s generály pod vysokým stanem (ten arci pouhým obrysem byl stanu, jsa malován jen v jednu plátna stranu) v

ml

poradu o dalším války smru; sneseno: zde zstat ku veeru, pak noním pochodem ve tlup trojí zbojníky sklíit; pravé, levé kídlo obejde tiše Vindragupty sídlo;

i

sted rovn pjde; pak

se všichni spojí kol nepítele v etz neprostupný tak v léce uvázne ten zloboh zpupný.

Co k noní chzi spánkem voj se dumách velkých bdící elo

král v

—

sílil,

chýlil

318

to sláva, schýlená ku svému synu, zvst šeptala mu nesmrtelných

in

a jejích kídel bleskotavých vláni se dotýkalo

Tak ješt

žhav

jeho skrání.

když noc se snesla shry, noh obrovský, a po pralese šírém lakotn rozestlala peru chmury. Tu probudil se tábor bubn vírem a ti hned oddíly ve trojím smru na pochod vydaly se v noním šeru.

Sted

dlel,

králem táhl rovnou cestou k cíli, každou chvíli zvuk podezelý zbádat bystrým sluchem neb rozhlédnout se v lesním temnu hluchém. A prales hrznou tvánost na se bral pláš temnoty své strašidelné cípy stel kolkolem a kam ve strom val luk msíce slal stíbrné své šípy, vše mnilo se v ruchu divotejném jak oživeno noních duch hejnem: ty list vjíe a zdobné shluky, s

šel ostražit, stanul

te

postíbeny skvostn luny

svitem,

se zdály chvíti kyvem tajné ruky a ve klenutí stromv obrovitém rej stín titanských se divn míhal,

— dsná tvá,

k ní svlaec pustá brada, v hada, kivolaký, leb ohyzdnou na hnusné šíji zdvihal.

suk

koen

i

zmnn

Kdes temnem svítí ohnivé dva zory noní lezoun, íhající lori.

to

—

319

A mry

veliké se vzduchem chvjí netopýi ve píšerném reji. Sum, ševel, praskot vojsko leká asem, neb krev mu stydne dálných dravc hlasem. Však mlí-li ty zvuky zlovstící, tu slyšet sotva kroej šelestící: tak opatrn, beze všeho ruchu i^

voj táhne, roven karavan duch; tu nezní zbran zazvonní žádné, vše tají dech a tlumí nohy šlapot, a ticho hrobové nad vojem vládne, jímž ozývá se jenom klapot.

zub

Hle! strom tu mocný nízko vtve klene, velkými plody tu tam obtížené; jak svdn visí s nich ta sladká tíha! Již slina v

ústech opicích se sbíhá

pedvoj chvátá ku slibnému stromu le jakby náhle stižen ranou hromu, ucouvnul, ztrnul, zdšen prchá, padá a s pokikem se trhá šiku ada:

a

—

v letouny se mní, visevše tu v opozdilém spánku za nožky dráp, kol tla kídel blánku,

neb ovoce hu

!

již

jak svislé plody byli k pohlední, však nyní k divým noním rejm šíí nad vojskem šerá kídla netopýí

Ne, dále nechci líit strasti rzné slavných pochod, té noci hrzné. Chci jeviti te vci, jež se daly ve Vindragupty zlého hlavním stane.

tch

320

to na titanské

kde

sídlil

oné banyan,

s lájí,

která prcbla

králi.

pijal Vindragupta plesnou eí: j>Mnou stínové vám slavných pedk vdí za velký in. Již pozírali v hoi. jak hubí vnuk ruka pohrdavá jich svatý odkaz, cizot se koí. zdravá Však zvítzila mysl a brzy bohdá vzejde krásný den, kdy rod náš všechnu lidskou etu smete, jíž z choutky bláznovské byl ovšen, a prales opt irým opstvím zkvete. Ji

op

Vás vítám, první posly doby lepší. Nech roj náš volný v úponkách zas kepí, zas jezme, co les rodný chystá k sndku, a lezme nazí mravem krásným pedk. Pry s každým návykem a sledem cizím, zas ve všem osvojte si opský mrav,

mém

opství pravém, netknutém a ryzím každý zrcadlo si stav, v istého opomilství vroucím žáru svou bytost oistc všech lidských škvár.*

v

ped oi

Pod jeho dozorem hned píští den ád opií byl ve všem provádn. Po vtvích, svlacích lezli pilným cvikem, noh, v bot ztrativších svj bystrý hmat, zas uili se hbit užívat a pronášet se správným opím kvikem, tvá v nezkažených opích šklebech mnit a v ryzím duchu opiím chrup cenit;

321

znova

ba, ocas též

si

by ve všem

praví,

nalepili,

ádní

Když padl nkterý do

opi byli. lidské role

zaal kroutit po švihácku bokem neb advokátsky chyte mžourat okem, básnicky usmívat se v sladkém bole, hned soudruhové kárali ho štilci,

a

vc

jen sluší odrodilci. že taká Ba opství své tak do krajností vedli, že po rukách jen lezli, nohou jedli.

Jak líbezn po celodenním cviku, až po krk plni durianii, fík,

pod hvzdnou klenbou nebeského dómu na vonných vtvích košatého stromu v sen klesli, plný divné lahody, na volných adrech matky pírody!

Le

z jitra všechny vyburcoval ze sna kik, polnic hlahol, bubn vava dsná. A v leknutí když popatili dol, vstíc zasvítil jim hrozn v zái ranní, jak obrovský had lesklý v tsném kolu je obmykaje, etz smrtných zbraní. Kamkoli podšeným spli zorem, pás peestých se vlnil uniforem, zít bylo pilby, pušky, šavle, kopí a bojechtivé oblieje opí.

Jen stží Vindragupta uchlácholil strach tlupy svojí. Zosnoval pak ile

—

plán obrany a zbran vhodné volil byl vru dvtip barbarský v tom díle.

322

Fík indický, v

nmž

mli

zbojci

skrýše,

kmen

obšírný pjal do veliké výše a spoustu silných vtví, listí husté v koš gigantický peširoko stlal a z dolních vtví výhonky zas tlusté jak pilíe a sloupy sesílal; ty, v koeníce, zase vzhru výstelky slaly a tak vkol koání vzdušné tkalo malebn pemnohou divn propletenou v houš neprostupnou, po níž ješt kolem sms úponek se pjala sliným stvolem. Tak celý strom byl pirozenou tvrzí. V té houšti nevidni, zbojci hbit až k zemi sklouzli s výhon kove sít a s oblázky v koš vrátili se brzy, natrhali stromu plody rudé k a ekali, co dál se díti bude. *

pd

pn

šru

tm

Na pokyn králv

ztichly

bubny, rohy,

zahml

na zlobohy: a jeho hlas jen smrti propadli jste podle práva, pec milost má vám ješt volbu dává. Hned sestupte a kajicn se vzdejte, vykonejte, slib poslušnosti neb jisti bute, až srub tento zteem, že zahynete všichni pomsty meem!*

»A

vné

Le

zarputilý

vdce

povstání

odmítnul milostivé vyzvání. Jen mlky odmí, zpola listím skryt; le odmí zpsobem, že propuk' hlasn

32B

hnv jen

hrdin dole, a že nastínit ten je ncdiistojno básn.

zpsob

te op

Ha, jak se rozlítil král, jak zuby zaskípl, jak zor mu vzplál a ku svým obrátil se prudkou eí: »Nuž, moji vrní, sáhnte již k mei! V boj chrabrý sláva nesmrtelná kývá, duch vzdlanosti naše zbran svtí, dnes celá Evropa se na nás dívá. Nuž, hurrá! Na barbary! pedu, dti

K

I-

Jak za píboje, když se moe zdýmá kol výspy strmící, vln stádo valné blíž valí se a tepe v boky skalné, výš vží se a pnou kypí, hímá: tak za rachotu bubn, polnic vesku, za kiku hnvného a zbraní tesku voj zevšad k banyan bije tžká strj a k bhu slabé nohy dost iní spoust klopýtá pšec mnoliý a peseli jezdec klesá oi s šíje tlum zmotaný tl padlých zemi kryje

Le

op

:

a z

hromady

té pestré

tu bota s ostruhou,

tam

semtam ouíiá [)ika

dlouhá.

Než »dálc!« kníže volat neustává a blýskající šavlí u ped mává. války strmí na svém oi, Jak sám

bh

tvá plane bojovn, zrak bleskem hoí, chlup dlouhý rozcuchán vlá kolem ela, skad rozruchem se svezla áka skvlá

324

A

k stromu za ním chvátá v

voj zadní

pes chomáe

bouném

kleslých

kruhu

druh.

V tom z hustých list ohromného fíku, jak zhoubné krupobití z mraen tmavých, útoník plod ervenavých. zmaten; s boulí^ mukou vešt.

sprch' nenadále v davy

déš oblázk Voj couvnul

a

op mnohý prchá

A »rann

z

teskutého dešt.

se rozlehlo tou vavou. Plod banyany zasáh' velitele a rozplesknuv se na velebném êle tck' do zrak a tváe rudou šávou. král!«

Vše prchá te jak voda jarní pomatený útk nezadrží;

strží,

nic

až

mimo dosah nepátelských

voj rozbitý se

stel

znovu shromáždl.

Zde ku porad vážné pod svj sbor

vojevdc

svolal

stan

Hanuman

a tlumoil svj zármutek hnv: »0, že jsme v lodi nenašli též prachu i

—

což jedním výstelem j:il: hrstku plev bych rozprášil to hejno kuiplach! Než s pikou, šavlí kterak na jíti? zde spára v naší stiategické síti.*-

n

»Vím

Bhandraûra vece. odv složme s plece obuvi, jež jíoutá nohu

radu, králi,

"Zbra, oblí/ný i

bím

«

též

;

325

pak vyhnime se rázem k banyan a bleskurychle zlezme po lián tu

vzdušnou pevnost; hlavou ruit mohu,

že pesnadno tam pemoc naše zhubí ten hlouek pouhými jen pstmi, zuby.c

Král, vyslechnuv

na

upel pohled

epísn

jeho

s

temnou

lící,

kárající:

O žel, že ze tvých, Bhandraguro, ret mi slyšet návrh taký, na úkor mé íše vzdlané a v posmch svtu! My nahých barbar jdem trestat vzdor a nazí sami vyhrnem' se na n? Rci, k emu jsou pak uniformy, zbran

r

a pátrej v lidstva historii celé, zda v bojích plemen vzdlaných se stalo by pravidelné vojsko nepítele •;— ó hrza! uškrábalo, ukousalo!! Ze v záptí trest nejde slovm tvým, jen dkuj zásluhám svým dívjším.*

—

Pln studu Bhandragura v kout se Rty jeho soudruh strach dlouho

plížil klížil,

až posléz jiný z náelník ady té odvážil se ostýchavé rady: opanovat nelze a ti chámi » Strom sestoupí sotva, by se stetli s nán i, jak zákon války osvícené žádá. Nu, myslím, v takovémto stavu vcí že v pochvu skryjí lidští reci i a diplomacie své nitky spádá.

me

326

Mním, kdybys po zánovním kalmuku lotrm slíbil, bude po hluku, a za nkterý z šarlatových frak,

tm

jež blýskají se zlatem ve tvé šatn, sám Vindragupta znal bych mluvku

—

dá

sob

srubnout ohon bez rozpaku

»Dost!« kníže zvolal. »Rada

pkná

špatn

—

tuze.

Mám

za vše pokoit se této lze! Svou šatnu okrásti, tak dosti chudou dám-li tmto zbojcm po kalmuce, den každý vzplane nová revoluce a za týden v mé šatn laty zbudor.

A

Ne, všecku chabou poddajnost si hnusím, vítzem z té války vyjít musím.

jen

Je dvojí vítzství: tož hmotné, mravné, a toto víc než ono jesti slavné.

Je volím si. Než ped každikým vždy teba zkoumat, zdali tak se i dalo v osvíceném stát jiném,

inem dje

velkým vzorm vstoupit do šlépje, vždy konat jen, co v Evrop se iní, cest vystíhat se, po nichž nešli jiní.

a

Kdys Zižka, slavný vojevdce slepý, na Prahu zrádnou chystal krutý tre^t a juž

ji

sklíil

puškami a cepy,

však zželelo se mu té knžny mst a krve bratr; ztlumiv zlobné vení, dla železnou jim podal ku smíení.

127

Jak Žižka ten

— smím pirovnat se k nmu —

já chci pipnout uzdu hnvu svému. Nejkrasším vavínem své skrán hah'm vítzstvím nad sebou! Mstu soucit plaší; ti tam, zbloudih', jsou brati naši, a bratrovraždou svj nepokáh'm.« Hlas jeho chvl se, v líce slzy tekly; rysy bohatýrské mkly. i

a

i

I

me

vdc

vyšel z houšti v

by zbojcm

dstojník

roji,

hlásal velkodušnost svoji.

Než Vindragupta hanou

vítal jej

»Jen dále znovu pro výprask si spj Chceš zkusit podruhé, co hnv náš váži, co síla volných, pravých opských paží.^ A kdybys co písku takých sket, by ve zbrani šel s tebou celý svt, « a kdyby celý vesmír

ve

Hríizou siný v tom utichl, zrak upel do houštiny za vojskem královýma stejným smrem vzhled' tisícerý opí obliej strašné hvzdy svítily tam šerem píští chvilky dj } Jak vylíit

A

Dv

—

—

mám

Zes

astokrát, jak náhlá vichice zadula prudce na podzimním luhu do spadlých list, pírek smsice; sms pestrá div zatanila v kruhu s ní prachu mrak jak dýmu sloup se vznes'; vše víivým pak vzlétlo kotouem a zalehlo do vtví stromu kdes —

323

a dole jako

umetena zem:

Tak

valná spousta královského voje, pšáci, jízda, rzné stejnokroje, v ráz pomíšena jednímx pestrým tlumeni, ve zmatku chumelíc se s jekem, šumem, zbra odhazujíc, pes dlouhaté boty

úprku padajíc, pes pochev hroty, ped k banyan ochranné se hnala, a po výhonkách svislých do vrchole v v

armáda celá mžikem vyšplhala. Za chvilku bylo pusto, prázdno dole; jen výzbroj všelikou tu zíti rzno, zde pilba plá, tam palaš svítí" hruzno,

hojn zíš tu, stapce, fábory bubny, polnice a prapory.

bot i

Však za to banyany vrchol širý kol dokola se pestí bohatýry; tu s

vtve splývá hrozen granátník,

tam bez bot kyrysník na svlaci Ibí

holou dol;

tpyt cpaulett

s

a

visí

lesklým listím fíku

chochol

se mísí

oi hrzou

sklcnné na jedno místo lesa vyteštné.

a zevšad hledí

Ztad nyní vyšel kníže indských šelem, mohutný tygr. Obraz hrzné krásy s tím ladn protaženým plavým tlem, jímž ozdobn se vinou temné pásy;

píšern zrakem topasovým blyšt, pvabným chodem bral se pes bojišt,

:329

v

zatákách lepých krouté na vše strany

svj ocas dlouhý, temn proužkovaný.

Tak mimo strom

opm

vzhled' k pak zmizel

vte

snad

se plížil v husté tráv, jen, jak pohrdavc

jednou

opt v bambusovou še, slibnjší tam kdesi zv.

Však dlouho ješt, hrzou

ztrnulí,

strom

na

Až

opi strachem hynuli. teprve, když vstil dálný ev,

že opt bezpeno, do ztuhlých žil zas vproudila se živná, hybná krev a rozmysl se v elo navrátil. tom krále jásot zaznl s vrcholu,

V

kde sedl jízdmo na vyouhlcm suku: »Tvrz dobyta!* »Hurrá!« kik jeho pluk odvtil ve plesném hlaholu. Hned na povstalce udeil voj vzteklý, junž nepomohla nyní stelba plitká; jen krátko zuila ve vtvích bitka

mu

a

pemožené

dol

zbojce

vlekli.

Byl jásot veliký, jak vojsku sluší

po takém vítzství.

mocnái

Le

slávy neopojil velkou duši:

šum

prominul kajícným rebellm, Vindragupta pijat na milost, byv jenom odsouzen ku chvostu ztrát tak poslední kles' ku barbarství most, stín poslední v tom osvíceném stát. trest i

'

Svatopluk

ech-

Sebrané spisy. IV.

— 22

330

e

lidská píliš chudobarvá jest, vylíila slavný vjezd, jímž král se vrátil sídelnímu mstu: jak spoustu kvítí sypaly* mu v cestu opiky vystrojené v bílý;

by

vhodn

odv

jak ped palmovou pyšnou slavobranou purkmistr pracn studovanou

eí

všem zpsobil slavnostní dlouhou chvíli; jak mrany zvdavc se tmly stechy a špalír v ulicích se pestil cechy; jak slávy voláním se chvla, všem slza nadšení se v oích skvla, kdy vjíždl Hanuman a blahosklonn na všechny strany rukou, hlavou kýval, an pes plece až po kotníky kon

zem

obrovský vnec bobkový mu splýval dvojí drahá stuha atlasová, i

v nichž zlatem tpytila se chvály slova na jedné: » Božská Fiametto, dík!« a na druhé: í-Tvé nožky nevolník* Za králem hrd bral se pestrý šik, na pilbách zele palmového mlází, kvt orchidejí vnil hroty pik

—

a pušky, hrozící jak sluje zkázy, prapory, v jichž stedu vzácný plen chvost Vindragupty k žerdi pipevnn.

i

—

— A

ád

téhož dne kotillonových se snesl na armádu.

déš bohatý

pvci lýrou neúnavnou dlouhý opévaíi bitvu slavnou,

VlastenŠtí

as

351

a pedagog loyalní zápal rád, jako jinde, látky té se chápal,

by o vítzném cpal

což

králi

do ítanky

štde vzletné básniky a lánky opíatm útlá prsa dcka

vždy rozvlnila pýcha vlastenecká, když ítali, jak chrabrý mocná jejich s udatným vojskem bitvou krvavou, neshledá se rovné v lidstva djích, své jméno pokryl oslavou, jak útokem, jenž zatás' širou nivou a zdsil všechny tygry pralesa, nad Vindragupty tvrzí pestrašlivou svj prapor hrd vztyil v nebesa!

jíž

vnou

VIÍI.

Takto slávou, blahobytem opií stát rozkvétal však

stín

mnohdy elem

jakýs

Haniimanu pelétal

byl mu tsným

—

prales hluchý,

kde jen papouš slaboduchý v

posmch

opm

štbetal.

plátno, že zde máme všechno jako u lidí, — vzdychal — když tu pokroilost

Ach! co

oko nevidí, tvrce toho všeho obdiv svta vzdlaného po zásluze neklidí! lidské

a .když

Na

snm

a tak

valný svolal opy

enil

Nebe pálo,

prestolu:^ že jsem dostál úkolu, s

vznešenému že mou snahou op plém k lidské výši vzneslo tém, k

vd

a

umn

vrcholu.

333

Však že

již

je

teba

zjevit lidem,

nejsme divocí;

teba estné místo

národ

si

v

rad

vymoci;

nutno též dle státních ád, by mou opí íš a vládu stvrdil souhlas velmocí.

Protož odhodlán jsem pevn pro národa oslavu podniknouti do Evropy velkolepou výpravu,

žasnoucímu svtu plném vzdlanosti kvtu opií svou državu.

zjevit

v

Pou

ta

pinese nám velký

prospch v každé píin: Vzdlanost tam pochytíme v každém jemném odstíne. Nauíme se tam hrav beefsteak krájeti tak práv, jak se krájí v Londýn

V

Babylonu na Sekvan, vší osvty, f)rostudujem' polosvta ohnisku

vrtochy a zálety, zídíme si roucha pesná, duma dsná neb náš odv

—

z

mody

vyšel

ped

lety.

'ólii

Ale prospch nejvzácnjší nám vyklíí

v Berlín

:

Odtud vezmu dstojníky, již

mé

vojsko vycvií,

že pak ve zbrani eliti se neosmlí

armád mé

svt

celý

opií.

—

A pak již mi teskno vru na prestolu sedt sám, pudí srdce toužebné v manželského štstí chrám rozhlednu se u všech dvor, ve princezen jasném sboru slinou cho si vyhledám.

m

Budu vítán od ku pehlídkám a pluk mnohý mojím jménem

mocná, vojska brán,

po Evrop bude zván; v novinách se bude ísti, co kde ráil pít a jísti královský host Hanuman.

Vždy

tam pocty skvlé mé pouhý stín, zavítavší do Evropy

získal

veleby

})olobarbar Nasr-ed-Din sloupce plníval všech list každý z jeho amethyst, každý bídný almandin.

b35

Komonstvo mé teprv zbudí všeho svta úžasy Již se strojte!

—

Každý vezmi

nejdražší své okrasy, cestovní též úbor ádný

zvlášt

—

nezapome žádný

kartáek mi na

vlasy!

IX.

Oblek' Haiuiman svou ízu zlatou, ozdobil se korunou a žezlem, všecky ministry a šperky a tak bral se k dálné Kalkut. Byla noc, když po svízelích etných dostihl tam velebného vodstva, na práv k pouti do Evropy vzal své

nmž

koráb rozpjal

bílé

perut.

Královský tu i:)rvod na lo chvátal, plavci zdvihli úzké prkno za ním,

—

s úsmvcnn jej vítal vládce lodi klnout bude zrádci píští vk! Navždy bude v djích vzdlanosti

s odporem a hrzou erná skvrna lovenstva:

jmenována tato

zvrokupec

Úskoný

Nmík

líagenbeck.

ten zlosyn zajal krále,

jeho vzácné komonstvo též zajal, uvznil je do velikých klecí divotvárné zvi rozliné, Jv

337

k marabuum, želvám, gavialm, k antilopám, papouškm a boám, které schytal po indických lesích pro zahrady zoologiné.

Tak ach s

op

velký reformátor ministerstvem svojím odpovdným !

vecpán mezi makaky a vuvu v nevzdlaných opic posadu tak ach fíky shnilé pojídaje, zakoušeje šlehy pádných dtek, ušlechtilý výkvt opí íše !

k osvícenému plul Západu,

Ped Hamburkem lo a král s

komonstvem

se zakotvila vystoupil na beh

Evropy, jež kolébkou hrobem velkolepým snm prodáni jsou za jidášský peníz zahradám a sbírkám živoišným, i

stala se jich

zvincm

a

milovníkm op,

sprostým kcjklím

a

sumám.

Takový

byl konec pežalostný vznešeného podniku, jenž mohl osvty íš jasnou rozmnožiti o tisíce zdárných oban, kteí vru dovednj' by nesli

pantalony, frak a rukaviky

nejnovji vzdlání národ japan.

nežli pachtící se j)o

838

Udušen

je na

vné

snad

asy

plápol osvty, jenž veleslibn Hanumana rukou geniální v Indském pralese byl roznícen,

opt

asi

po Hanách tamo

v iré

nahot rod

manga

jí

op

rejdí,

a srká ptaí vejce, zapomnv že byl kdys osvícen.

X.

Uslyšel jsem zvuky divné, vystril jsem oknem hlavu pestrá dvojice tam záí v kole smjících se dav, nad píšalou dud se kloní

sndolící jihu syn,

dva ernooká

zvoní

na strakatý tamburin

Pištc odn modrým pláštm, na klobouku rudé stužky; barvou žhavých kvt plane

malebný oko

její

šat jeho družky, hárá, nyje,

loudí ve svj temný jas, luzné hvzdy Itálie blýskají z tch erných as.

340

Ale viz! Op sivý shora na mla bujnou zuby cení, sed švarné dcei jihu na okrouhlém na rameni. Na schouleném jeho tle rdí se premovaný frak, tajemn z pod apky skvlé mrká vážný, dumný zrak.

Divn upírá se na mne pohled opa zádumivý, dc hlubin mé duše vniká výraz jeho boln tklivý Poznávám t, Hanumane, ponížení tvoje zím a té slze, která kane z

oka tvého, rozumím

Ty, jenž's osvícenou myslí dbával salonního vkusu a své

opy piln

brousil

na francouzském jemném brusu, musíš vhodn doplovat fantastických barev žár, jímžto po vzdlaném svt straší divošský ten pár.

Chápu

bol

tvíjj,

ale poslyš, co

ti

Hanumane; pravím

Pijdou asy, o nichž sníme se zápalem nedokavým,

341

které v širém svt shlédnou jeden kroj a jeden zvyk a lid jeden s jednou, s krásnou volapúk.

eí eí

Všichni budou jedno myslit, jedno cítit, jedno robit, uniformou vzdlanosti jedinou své duchy zdobit; pak rod tvj, Hanumane, uzrá pro všelidství ráj a snad pravdou též se stane 1

moje

pošetilá báj.

OBSAH. Strana

Šotek

3

Petrklíe

129

Pravda

181

Hanuman

kGl

PG 5038 C^5 1B99 díl 4

Cech, Svatopluk

Sebrané spisy

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

UNIVERSITY

FROM

THIS

OF TORONTO

POCKET

LIBRARY

VATcn.vy. Svatopluk ech: BACHORKY VERŠEM. NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC

Recommend Documents