Urážky a ponižování „Tak co, metráčku?“ „To je ale nula!“ „Hehe, pojď už, ty slůně!“ „Pozor, přijíždí buldozer!“ „Ten debil dostal zase čtyřku z matiky!“ „Ty jsi tak škaredá, nemysli si, že se budeš někomu líbit!“ „Za koho se máš, ty paní důležitá?!“. Šokují vás ty výrazy? Bohužel jsem si je nevymyslela. Je málo dětí, které rodiče nikdy neuráželi. Toto ponižování je jako emoční výprask. Zraňuje mladé dívky a chlapce, kteří mu jsou vystaveni, dospělé, kteří je pronášejí, i jejich vztah. Díky své vlastní minulosti věříme, že jsou tyto slovní útoky neškodné. Nadávky pronikají také do škol. Když se do toho vloží dospělý, uslyší námitku: „Ty ničemu nerozumíš, to nevadí, už jsem zvyklý, všichni tak mluví.“ Ale když se některý z dospívajících objeví u psychologa nebo v nějaké skupině, kde se může svěřit, mluví úplně jinak. Když někdo uráží, bolí to a přispívá ke zhoršení vztahů s ostatními. Soudy a ponižování vytvářejí zhoubné klima. Ve třídě, kde může urážka vyjít z úst dospělého nebo dítěte, aniž by byla odsouzena jako nepřijatelná, se nikdo necítí v bezpečí. Ani oběť, ani pasivní svědci, dokonce ani ten, kdo ji vyslovil. Dochází k určité vnitřní změně, která je opravdu nepatrná a většinou nevědomá. Nikdo už nechce riskovat, že by se vyjadřoval svobodně. Všichni přistoupí na určitou roli. To se děje také v rodinách. Každý si na sebe vezme svůj kostým a hraje svou roli, aby byl akceptován. Někdo se se svou rolí ztotožní a věří, že „je“ takový, že to je opravdový život. Projevy pohrdání a pomluvy bolí, když přicházejí od kamarádů, a bolí ještě víc od vlastních rodičů. Nadávky mohou být jakkoliv banalizovány, ale bolí daleko víc, než jsme ochotni věřit. Z tenisového kurtu je slyšet komentář rodiče: „No tak, dělej, pohni trochu tím svým tlustým zadkem.“ Deborah dělá, co může. Každý míček, který skončí v síti, vyvolá další jedovatou poznámku: „Seš levá, fakt, chudinko moje.“ Když otce oslovím, ospravedlňuje se: „Já ji neponižuji, já ji škádlím, aby se nedala. Povzbuzuji ji, protože vím, že na to má. Jinak bych nic neříkal.“ Věří tento táta tomu, co říká? Tímto způsobem redukuje kognitivní disonanci, ale musí zavřít oči! Jeho dcera 36 | Dokonalý rodič neexistuje
KZ0158_blok.indd 36
3.2.2011 12:45:10
se schovala do krunýře, aby už nic necítila. Uzavřela se před sebou, zahalila se vrstvou pěkně tlustého tuku, aby utlumila ty rány… Samozřejmě, že tenisu brzy poté nechala. Zbožňuje svého otce a nezpochybňuje ho. Raději zničí svůj vlastní obraz. Chybí jí sebedůvěra, ale nespojuje si to s postojem svého otce. On je jinak tak skvělý, tak zlehka proplouvá životem, je vždy tak ochotný a velkorysý.
Musí být neustále dominantní? Nemá rád psychology a odmítá na sebe vzít svůj podíl zodpovědnosti za narušenou vnitřní jistotu své dcery: „Je prostě taková.“ Co má tedy z toho, že ji tak trápí? Udržet moc. Zabránit emocím v projevu. Byl stejně tak podřízen svému otci, zahanbován a ponižován. Je rád, že teď může být jízlivý zase on, a za žádnou cenu nechce pustit své emoce. Za ovládáním jeho dcery se ve skutečnosti skrývá jen snaha o ovládnutí vlastních emocí a o jejich trvalé potlačení. Dopad urážek se někdy projeví až mnohem později. Marie ke mně přichází, protože nikdy nepociťuje touhu po svém manželovi a milování jí nic neříká. Společně hledáme, co ji v minulosti mohlo zranit v její sexualitě. Poslouchám ji. Svěřuje se mi, že se jí neustále vrací jedno slovo, které její matka použila, když si ve čtrnácti letech „dovolila“ jít s jedním chlapcem do kina: děvka. Jak může matka tohle říct své dceři? Tuto nadávku můžeme bohužel slyšet z úst matek i otců dost často. Marii zasáhla opravdu hluboce. Prudkost napadení její matky ji vyvedla z míry, věřila jí a vyvodila z toho: „Pokud jsem s chlapcem, jsem děvka.“ Takže potlačila všechny sexuální vjemy v nevědomé iluzi, že si tak uchová úctu a lásku své matky. Protože je poslušná holčička, ještě teď si zakazuje jakékoliv potěšení, jakoukoliv touhu, a vystavuje tak nebezpečí svůj partnerský vztah. Ve skutečnosti ta nadávka nebyla adresovaná jí, ale jak to mohla vědět? Děti věří svým rodičům. A její matka se jí za to nikdy neomluvila. Odkud k nám přicházejí tyto urážky? Často jsme je slyšeli a byly nám adresovány, když jsme byli menší. Vymazali jsme jejich agresivní stránku, zvnitřnili jsme je a potlačili utrpení. Je to obranný proces. Urážka je směřována druhému ve snaze umlčet vlastní vnitřní bolest. Za urážkou je vždy naše vlastní minulost, bolest, kterou stále cítíme, emoce a potřeby. Naše nadávky nejsou neškodné. Jsou adresovány našim dětem, ale nic o nich neříkají. Vypovídají o našich vlastních bolestech. Natálie porodila Marii, když jí bylo dvacet let a byla svobodná. Trpěla odsouzením ostatních, osaměním a odmítnutím rodičů. Pociťovala tedy obrovskou tíseň. Všechny tyto emoce se přihlásily o slovo, když se dozvěděla, že si její dcera vyšla s chlapcem. Nechtěla je znovu slyšet, znovu je prožít, takže zaútočila: „Jsi jen obyčejná děvka!“ Aby se jich zbavila, nemusela jim čelit, vrhla tato strašná slova do tváře své dcery. Rodič versus dítě | 37
KZ0158_blok.indd 37
3.2.2011 12:45:10
Urážet, ponižovat, odsuzovat a nadávat nepatří k výchovným metodám, jde o násilí, dokonce i tehdy (nebo spíš hlavně), když urážky vycházejí z úst rodičů. Prostřednictvím soudů získáváme moc nad druhými, abychom se nemuseli zabývat sami sebou. Ne nadarmo se říká: „Každý ať si zamete před vlastním prahem!“ Když jsem vysvětlovala tento proces jednomu otci, který přišel kvůli svému synovi, vzepřel se: „Ale vždyť je to pravda, že za nic nestojí, já jenom říkám pravdu, nebudu mu přece říkat, že je geniální, podívejte se na ty známky!“ Trpělivě jsem mu vysvětlila rozdíl mezi konstatováním a interpretací. Zdůraznila jsem, že „je geniální“ je také hodnocení, a ne objektivní konstatování. Objektivní realita by byla „známky jsou podprůměrné“. „Nestojí za nic“ je zevšeobecňující interpretace, charakteristika žáka, a ne známek. Interpretace je subjektivní, závisí na našich prožitých zkušenostech, na našem úhlu pohledu, a ne na jeho realitě. Máme často problém tyto věci rozlišovat, natolik se nám zdá naše interpretace jediná možná. Navíc podřízené dítě má sklon se přizpůsobit tomu, co o něm říkáme. Tato jeho potřeba se ztotožnit s názorem druhého byla zkoumána9 a nese název „sebenaplňující proroctví“. Myslíme si o dítěti, že za nic nestojí, a on se tedy sám (naprosto mechanicky?) utvrzuje ve svém neúspěchu: nestojím za nic, je tedy zbytečné, abych se snažil vyřešit tento problém, stejně se mi to nepodaří. Podřídí se této charakteristice ve svých myšlenkách a v chování. Čím dál víc se podobá představě, kterou o něm jeho rodič má, a tím mu potvrdí jeho názor. Máme tendenci zapomínat, že děti dělají to nejlepší, co můžou. Jestliže se jim nepodaří uspokojit naše očekávání, je to proto, že to, co po nich chceme, nemají pod kontrolou, nebo to je v rozporu s našimi nevědomými očekáváními. Co nás navzdory všemu nutí hodnotit? Vždyť i my jsme byli dětmi, a měli bychom si tedy pamatovat to prožité utrpení, když nás naši vlastní rodiče takto negativně charakterizovali. Nevzpomínáme si na to, protože jsme se cítili vinni, přijali jsme tuto svou charakteristiku a uzavřeli jsme své emoce ve svém srdci. Prošli jsme si touto zkušeností, přesně víme, jak jsou tato hodnocení antipedagogická, neboť o tom máme důkaz. Tato hodnocení nás zranila a nepomohla nám rozvinout naše schopnosti. A my je přesto šíříme. Proč? Protože jsme se vlivem onoho hodnocení cítili vinni, méněcenní, ponížení. Vzali jsme si ho k srdci a považovali za správné. Kolik dospělých se samo při vzpomínkách na minulost odsuzuje: „Byl jsem pěknej lump, byl jsem slaboch, byl jsem nesnesitelný…“ a zapomíná přitom, že jejich chování bylo jen důsledkem, a ne příčinou. 9
Robert A. Rosenthal – Lenore Jacobson, Pygmalion in the Classroom: Expectation and Pupil’s Intellectual Development, Irvington Publishers, 1968, 1992.
38 | Dokonalý rodič neexistuje
KZ0158_blok.indd 38
3.2.2011 12:45:10
Naše symptomy nejsou problémem, problémem je řešení nebo spíše způsob, jakým se naše problémy pokoušíme řešit. Pokud jednání dítěte nezjitří naše staré rány, jsme si většinu času schopni uvědomit, že toto jeho nestandardní chování má své důvody a že často pramení z nějaké hlubší obavy. Zaměřujeme se na pochopení problému a potom na hledání řešení více než na obviňování dítěte. Například při pohledu na katastrofální žákovskou knížku zareagujeme: „Co se stalo?“ Vyslechneme si dítě, uvážíme různé možné důvody: nedostatečná příprava, nepozornost, špatné pochopení, nějaké zvláštní potíže, blok týkající se daného tématu, nebo pokud jde o profesora… Poslechneme si, jaký je vztah mezi naším dítětem a jeho učitelem. Zkrátka zasadíme známky do určitého kontextu a budeme mít přitom na paměti, že jde jen o příznaky a že musíme odhalit obtíž, která brzdí naše dítě. Kdybychom dítěti naměřili teplotu 39,5 stupně, ani by nás nenapadlo požádat jej, aby se snažilo a teplotu snížilo. Víme, že jde o příznak a že je třeba diagnostikovat problém, aby se začal léčit. Stejně tak pokud nemá dítě dobré známky, je to proto, že se děje něco, co mu v tom brání. Jestli se nám na to nepodaří přijít, máme malou šanci, že by se známky mohly zlepšit. Jenže vztek nás oslepuje. Zapomínáme na všechno a na děti křičíme. Naše zuřivost ve skutečnosti nevypovídá o známkách dítěte, ale o našem vlastním nevědomém prožitku, o našich bolestech. Proto je to pro dítě nejen bolestivé, ale pokud ho chceme podpořit v rozvoji, pak i neúčinné. Urážíme dítě, abychom mohli lépe potlačit vlastní emoce. Pravda je ale úplně jinde, týká se nás a říká: „Když dostaneš nějakou špatnou známku, necítím se dobře, je to jako bych tu špatnou známku dostal já sám.“ Nebo: „Mám vztek, protože moje image je poškozena, a mám strach z toho, co o mně řeknou ostatní.“ „Dostal jsem jako malý hodně špatných známek, cítil jsem se jako nula, pořád jsem cítil tu hanbu. Kvůli tobě znovu cítím to ponížení.“ „Když jsem přišel se špatnou známkou, dostal jsem pořádně nařezáno. Nepřipomínej mi to!“ „Vždy jsem měl jen samé jedničky, a kdybys věděl, co všechno jsem tomu obětoval, jak jsem se kvůli tomu nadřel… Nesnesu, abys měl život lehčí.“ „Tvrdě pracuji, abys mohl chodit do školy. Když vidím tvé výsledky, pociťuji nespravedlnost…“
Rodič versus dítě | 39
KZ0158_blok.indd 39
3.2.2011 12:45:10
Ponižovat znamená ovládnout druhého, ale hlavně snažit se ovládnout rány z naší vlastní minulosti. Jde o neobratný pokus osvobodit dítě, kterým jsme byli, od pocitu ponížení, ve kterém je uvězněno. Avšak pokaždé, když někoho ponižujeme, spíše než osvobození dosahujeme dalšího uzavírání. Je zbytečné se obviňovat, pokud se přistihneme při odsuzování dítěte. Spokojme se s tím, že přestaneme, že se dítěti omluvíme a pak se budeme soustředit na to, jaké emoce v nás toto hodnocení vyvolalo. Co říká o nás? Je to vstupní brána k naší minulosti. Vztek nás oslepuje. Zapomínáme na všechno a křičíme. Naše zuřivost ve skutečnosti nevypovídá o tom, co děti provedly, ale o nás. O našich skrytých emocích a bolestech z minulosti. Urážíme dítě, abychom mohli potlačit vlastní emoce.
40 | Dokonalý rodič neexistuje
KZ0158_blok.indd 40
3.2.2011 12:45:10
