PRÁZDNÝ PROSTOR NEEXISTUJE

PRÁZDNÝ PROSTOR NEEXISTUJE

JAN VAN RIJCKENBORGH

PRÁZDNÝ PROSTOR NEEXISTUJE

1

2

PRÁZDNÝ PROSTOR NEEXISTUJE Jan van Rijckenborgh

Rozekruis Pers – Haarlem – Nizozemsko

3

Původní titul v holandském jazyce: Er is geen ledige ruimte Toto první české vydání bylo přeloženo z německého jazyka s titulem Es gibt keinen leeren Raum, Rozekruis Pers 1994

Mezinárodní škola Zlatého Růžového Kříže Lectorium Rosicrucianum, Centrum Praha Křesomyslova 8, Praha 4 tel./fax: +420 (2) 41403462 e-mail: [email protected] http://www.lectoriumrosicrucianum.org

ISBN 90-6732-260-1 Copyright © 2001 Rozekruis Pers, Haarlem, Nizozemsko

4

OBSAH

Předmluva ..........................................................................7 I Magnetické proudy ............................................................9 II Země a Nebeská země .....................................................14 III Létající talíře ....................................................................20 IV Lilith a Lulu .....................................................................26 V Cesta Růžového Kříže......................................................31 VI Odhmotnění .....................................................................36 VII Velmi Starý a legenda o Hoël Dhatu ................................43 VIII Levá a pravá stezka ..........................................................49 IX Okultní proces a transfigurační proces ............................53 X Jediné řešení ....................................................................56

5

6

PŘEDMLUVA Témata, o nichž se pojednává v tomto vydání, byla hlavním programem konference, kterou Lectorium Rosicrucianum pořádalo v roce 1958 v konferenčním místě Renova, v Lage Vuursche v Nizozemsku. Jan van Rijckenborgh tehdy v konferenčních proslovech s jasnozřivým pohledem vylíčil velkolepý obraz kosmu, mikrokosmu a makrokosmu a s velkou naléhavostí postavil posluchače před nutnost konečné volby mezi cestou vedoucí k smrti a cestou vedoucí k životu. O mnoho let později, v době, kdy se lidé ze všech sil namáhají podrobit si vesmír, je obsah těchto proslovů možná ještě aktuálnější. Jsme rádi, že toto poselství, které bylo tehdy zveřejněno pouze formou článků v časopisech, můžeme nyní nabídnout širšímu okruhu čtenářů v knižní formě. Kéž toto vydání přispěje k tomu, aby mnoho hledajících lidí objevilo světlo pravdy.

Rozekruis Pers

7

8

I MAGNETICKÉ PROUDY

Každý jistě zná gravitaci a jevy s ní spojené. Gravitaci způsobuje mohutná magnetická síla naší Země. Země je obrovským magnetem. Tuto magnetickou sílu vyzařují nejen oblasti obou zemských pólů, ale každý čtvereční centimetr jejího povrchu. Magnet má dvě charakteristické vlastnosti: přitahuje a odpuzuje. Co přitahuje a co odpuzuje? Přitahuje předměty, tělesa, proudy a síly, které jsou s ním shodné, sympatické. Vše, co se vůči němu chová protikladně, antipaticky, odpuzuje. V magnetickém poli Země lze oba tyto proudy zřetelně rozlišit. Odpuzující proud je současně vyzařujícím proudem, který zjevuje kvalitu planety. Vše, co je nebo si přeje být s touto kvalitou v harmonii, je pak přitahujícím proudem vdechováno. Antipatické chování je tedy pouze vlastností vyzařujícího magnetického proudu zemského pole. Tento proud se chová antipaticky vůči silám, věcem a stavům, které jsou svou povahou planetě nepřátelské a škodlivé. Dbá o to, aby se do planety nedostalo nic, co by jí neprospělo. Antipatický proud tak zašti�uje proud sympatický. Jestliže antipatický proud něco identifikuje jako nepřátelské nebo škodlivé, tedy jako neprospěšné, disharmonické, pak je vyloučeno, aby to sympatický proud mohl přijmout. Zákony sympatie a antipatie jsou tedy čistě přírodní zákony, jejichž neporušená působnost

9

je nesmírně důležitá pro přírodní hospodářství. Mohou však zdegenerovat a stát se pak nanejvýš nepříjemnými, škodlivými a nebezpečnými. Pokud tato degenerace překročí určitou hranici, může se život na Zemi stát dokonce nemožným. Dále je vyzařující magnetický proud samozřejmě také proudem, který zjevuje všechny nedostatky a potřeby planety, aby přitahující proud přijal a vdechl vše, co planetární hospodářství z meziplanetárního pole potřebuje. Magnetické pole Země je tedy dechovým polem se zřetelně rozpoznatelným nádechem a výdechem. Jak je dále známo, Země a vše, co na ní a v ní žije, potřebuje: 1) pevné látky, tekuté látky a plyny; 2) étery; 3) astrální fluida. Země má proto také tři těla: látkovou sféru, éterickou sféru a astrální sféru. Podle toho lze rozlišovat zemský magnetismus. Oba proudy, jak přitahující, tak i vyzařující, mají fyzické, éterické a siderické vlastnosti a vibrace. Jmenovaná tři těla Země tvoří proto ve spojení s těmito magnetickými proudy jedinou obrovskou chemickou laboratoř, v níž se vše, co je pro Zemi a její životní vlny nezbytné, samo vyrábí a přeměňuje pro vlastní potřebu. Planeta se tak o sebe stará téměř výhradně sama. Velký zdroj zemských magnetických sil se nachází v Zemi. Tento zdroj má svůj původ ve Slunci, kterým je živen. Proto je Země bezprostředně dítětem Slunce. Dále je Země »Matkou nás všech«. Je určitým způsobem polarizována, to znamená, že v magnetickém zdroji Země existují dva nanejvýš citlivé magnetické body, které na zemském povrchu známe jako dva magnetické póly. Sklon magnetické osy Země a všechny její pohyby jsou závislé na Slunci, které určuje veškeré poměry v slunečním systému. Tak mají všechny magnetické procesy v Zemi a v jejím okruhu, stejně jako všechny chemické

10

procesy a životní aspekty, svou vlastní povahu, vlastní stavbu atomů a vlastní polarizaci atomů, naprosto odlišnou od stavby a polarizace atomů ostatních planet našeho slunečního systému. Proto má každá planeta jiný magnetický systém. Protože ale všechny nám známé planety jsou dětmi jednoho a téhož Slunce, je jasné, že i přes jejich odlišnosti mezi nimi panuje blízké příbuzenství a mocné společné zájmy, které musí být vzájemně respektovány. Slunce tvoří se svými dětmi úzce spjatou rodinu, v níž spolupracují všichni členové. Je třeba vysvětlit, jak tato spolupráce vypadá, aby nikdo nezůstal nepřipraven na přicházející a již se uskutečňující světové události. Naše Země jako dítě sluneční rodiny totiž opět jednou dělá vše pro to, aby ostatní členy rodiny naplňovala velkou starostí. Vysvětlili jsme, že na Zemi existují dva magnetické proudy a jaké jsou jejich funkce, a dále, že je těmito magnetickými silami řízeno, regulováno a uskutečňováno přírodní hospodářství. Země je tedy obklopena velkým magnetickým polem, v němž je možné rozpoznat přitahující a vyzařující proudy. Kdybychom nyní mohli po horizontálních spirálách vystoupit až na vnější hranici tohoto magnetického pole, zjistili bychom, že přitahující i vyzařující proudy v určitém okamžiku ztrácejí své specifické dynamické vlastnosti a přecházejí do téměř tichého, prohloubeného, vertikálního proudění, ve kterém pozemský alchymický proces zcela ustal. V této magnetické zóně neutrality ukazuje Země svou tvář, svou narušenou skutečnost. Tak je tomu i u ostatních planet. Rozličné planety tak vytvářejí jedno místo setkávání. V tomto poli zklidněných magnetických proudů se setkávají synové a dcery Slunce. Zde se soustřeďují všechny magnetické výsledky planetárních bytostí. Ač různých vibrací a atomových polarizací, přece mají mnoho společného a spojuje je společný zájem. Prostřednictvím tohoto pole vzniká meziplanetární alchymická

11

laboratoř, interkosmické záření. Všechna magnetická pole, která přešla do klidu, si navzájem posílají své proudy. Schopnosti všech jsou pod vedením Otce k dispozici všem ostatním. Na působení těchto zvláštních druhů magnetického záření se zakládají celé mytologie a stejně tak se na něm zakládá i gnostické učení o eónech. Kromě specifických druhů zemského magnetického záření jsou patrné ještě nesčíslné další vertikální magnetické vlivy. Tyto však nikdy »nenaléhají«, jedině kdyby Země narušila své vlastní hospodářství natolik, že by ostatní členové rodiny museli opět zasáhnout. Celý sluneční systém je gigantickou magnetickou koulí nesmírné rozmanitosti a mnoha planetárních vlastností. Avšak všechny formy planetárního života jsou vzájemně sladěné a na sobě závislé. Proto je vědecky pochopitelné, že kvůli životu na Zemi, plném sporů, válek a atomového štěpení, vzniká ve velké sluneční rodině disharmonie. Staré gnostické mytologie to naprosto jasně vyjadřují v příbězích o válce Eónů. V naší době jsme bezprostředně konfrontováni s výsledky atomových experimentů. Není snad dne, abychom nečetli o stavbě nebo odpálení raket, o umělých satelitech Země, o konstrukci kosmických lodí nebo o prozatím ještě nevyřešeném tajemství létajících talířů. Ve velké makrokosmické sounáležitosti, v níž je naše Země jako kosmos členem sluneční rodiny, je člověk mikrokosmem, planetou v malém. Naše mikrokosmické pole je se vším, co se v něm nachází, včetně naší osobnosti, naladěno na pozemské kosmické pole a tím zároveň také na sluneční kosmické pole. V mnoha ohledech jsme dětmi Země a každý atom našeho malého nebeského těla, našeho mikrokosmu, který má rovněž tvar koule, je polarizován pozemským magnetickým polem a je s ním sladěn. Všichni proto máme ten nejvyšší zájem na všem, co se na povrchu a uvnitř Země, v celém hospodářství přírody i ve slunečním systému odehrává a vyvíjí, protože jsme s tím úzce spojeni. Poruchy v kosmu

12

(naší Zemi) jsou příčinou poruch v makrokosmu (ve slunečním systému) i v mikrokosmu (našem těle) s jeho hrubohmotnými a jemnohmotnými aspekty. Naše životní problémy jsou vždy vysvětlitelné z magnetických procesů, vývojů a konfliktů. Naše »Matka Země« je jako kosmos dítětem Slunce, ale právě tak jím je i člověk jako mikrokosmos. Obyvatelé všech planet našeho slunečního systému jsou našimi bratry a sestrami. A to, co nazýváme »Gnose«, není nic jiného, než pravda a realita všeho toho, co je v celém slunečním systému zakotveno jako nejvyšší božská idea. Pravý gnostický člověk není již obyvatelem Země, nýbrž Slunce. Tím je míněn sluneční systém jako celek, jako Tělo svaté Země, magnetické spojení s Bohem a jeho plánem jako mikrokosmem. Gnostický magnetický proces vede k tomuto vznešenému a nádhernému cíli.

13

II ZEMĚ A NEBESKÁ ZEMĚ

V předcházející kapitole jsme vám představili sluneční systém jako magnetickou kouli, jako systém spolupůsobících a na sobě závislých magnetických proudů. Je-li nějakým způsobem narušen velký plán, na němž je celý systém založen, pak tyto proudy na sebe působí a vzájemně se korigují. Chceme nyní blíže zkoumat povahu takového narušení, jeho příčiny, projevy a následky. Nejprve musíme vaši pozornost zaměřit na životní vlnu, která Zemi z největší části ovládá, totiž na lidstvo. Lidstvo obdrželo Zemi jako místo k přebývání s úkolem, aby ji zalidnilo a ovládlo, aby jí sloužilo a zvelebilo ji. K pochopení stačí, když si jen připomenete příběhy o Stvoření v legendách a mýtech různých svatých písem a Univerzálního učení. Zrozeno ze země, z látky, to znamená ze sil a magnetických principů Země, bylo lidstvo včleněno do přírody, aby ji svými přirozenými možnostmi naplnilo a zvelebilo. Mezi lidstvem a naší planetou tedy existuje vzájemné působení a vzájemná závislost. Dítě, lidstvo, přijímá od Matky, Země, určité schopnosti. Mezi oběma tak vzniká přirozené pouto lásky a je pochopitelné, že dítě je pokračováním myšlenky, která je základem matky. V této sounáležitosti a vzájemné závislosti představuje dítě další vývoj velké myšlenky, a proto je vybaveno schopnostmi, které

14

schopnosti matky v určitém smyslu překračují. Dítě je tak schopno matku dále zušlech�ovat, nebo ji zničit. Lidstvo vlastní elektromagnetickou sílu, přejatou od mateřské Země. Tato síla se projevuje v oboustranném vzájemném působení se Zemí. Přesto je to síla, která může Zemi s její magnetickou povahou produchovnit, to znamená, že může všechna tři těla Země v osvobozujícím smyslu změnit. Toto bylo myšlenkou Boha, která byla základem všeho. Mluvíme zde záměrně v minulém čase, nebo� spolupráce mezi Matkou a dítětem v této vývojové linii nepokračovala. Proto se již po celé eóny uplatňuje úplně jiná vývojová linie. Jistě chápete, že myšlenku Boha nelze natrvalo znásilňovat, stejně jako jí nelze klást odpor. Boží plán s lidstvem se neustále naplňuje, a� už v harmonii nebo v disharmonii. Lidstvo však své původní poslání v božském nouzovém řádu v průběhu světových dějin nenaplnilo. Odklonilo se od velké myšlenky a tím se na ní dopustilo násilí – šlo svými vlastními cestami. Následky se vymstily na Matce. Mezi tělem Matky s jeho magnetickými silami a lidstvem vznikla disharmonie. V důsledku toho těla Matky stále více tuhla a tvrdla. Stejnou měrou krystalizovala a degenerovala těla lidí. Ze spolupráce povstalo zlo a zkáza. »Roztrpčenost a mocný hněv«, řekl by Jakob Böhme. Nad lidstvem a jeho Matkou vzplanul Boží hněv, to znamená, že lidstvo roznítilo tento temně rudý oheň a jeho Matka reagovala, nebo� nemohla jinak. Magnetické záření Země, její magnetické působení, odpovídá přesně chování lidstva. Zlo a jeho následky zachvátily podle přírodních zákonitostí celý sluneční systém. Tím byla v celém slunečním systému zapálena pochodeň disharmonie. V průběhu historie lidstva docházelo k meziplanetárním magnetickým konfliktům, jejichž následky byly poci�ovány na všech planetách a na každé planetě s jejím lidstvem rozpoutaly hněv.

15

Bude vám možná také jasné, že učenci a vůdcové převládajících životních vln na jednotlivých planetách již v určitém okamžiku neviděli vnější projevy hněvu a jeho účinky jako následek hříchu svého vlastního lidstva – přestože církev mluví o hříchu – ale brali je jako čistě přírodní jevy, jako kosmické a interkosmické procesy, jako magnetické bouře a odchylky, které měly různé úkazy a následky. V době, kdy hněv zasáhl celý sluneční systém, mělo samozřejmě lidstvo každé planety určitý stupeň vývoje. Některá lidstva dosáhla mnohem vyššího vývojového stupně než naše lidstvo, jiná opět nižšího. (O »vývoji« se tu však dá hovořit jen ze zcela určitých hledisek.) Na které planetě a kterým lidstvem byl hněv zapálen, není pro tuto chvíli důležité. V každém případě museli všichni obyvatelé slunečního systému s touto skutečností počítat a vyvíjet se dál buď cestou, která dokonale odpovídala Boží myšlence, nebo cestou reakce na hněv ve formě odporu, násilí a přírodního pudu – tedy buď cestou inteligentního vývoje, nebo přírodního, instinktivního vývoje. Jakou cestu si každé lidstvo zvolilo, záviselo plně na stupni vývoje, kterého dosáhlo v okamžiku, kdy bylo zasaženo hněvem. Naše lidstvo se vydalo instinktivní, přírodní cestou. Tímto základním rozdělením se ve stejném okamžiku, kdy vzplanul hněv, vytvořily dva sluneční systémy. Starý sluneční systém byl jakoby uzavřen, aby byl vytvořen prostor pro nesčíslné entity, které byly zachváceny hněvem. Nový sluneční systém se zrodil z nouze, nebo� Bůh nemůže opustit dílo svých rukou. Existují tedy dva vesmíry – gnostický vesmír a dialektický vesmír. A tak existují také dva druhy vývoje: původní vývoj a dočasný vývoj ve světě hněvu, aby se všichni, kdo se v něm nacházejí, mohli z něho vysvobodit a opět se spojit s tím původním. Jestliže jako následek neštěstí existují dva vývoje a dva sluneční systémy, je možné si představit, že by bezprostředně vznikl třetí sluneční systém, kdyby hněv vzplanul také v prvním systému.

16

Idea Boha se prosazuje a nelze jí klást odpor. Tak je také možné si představit, že podle plánu, který je základem pro naše lidstvo, musí mezi oběma nyní se vyvíjejícími slunečními systémy existovat vzájemné působení. Proto se říká, že Bůh neustále svět hněvu napadá a že jsou mu v každé době darovány možnosti, a sice magnetické možnosti, aby mohl být znovu zahájen původní vývoj. Proto se říká, že Bůh je Světlo. A bratrstvo Světla tvoří univerzální řetězec. Takto jsme vám nyní objasnili, proč v interkosmickém Stvoření existují dva magnetické systémy: magnetický systém smrti, na němž se podílejí všichni lidé, a magnetický systém, na němž nemá podíl žádný člověk, leda by se vydal křížovou cestou růže. Vra�me se nyní zpět k našemu výchozímu bodu. Existují tedy dva velmi rozdílné, a přece ze sebe vzájemně zcela vysvětlitelné sluneční systémy, které vznikly v průběhu historického meziplanetárního vývoje. Tomu odpovídají dva planetární stavy. Jeden je označován jako »země«, to je nám známá planeta, kterou obýváme, a druhý »nebeská země«, mysteriózní planeta, »nebe-země«, které svatý Jan a také Pistis Sofie v určitém okamžiku »viděli«. Prozkoumejme nyní, podle jakých přírodních zákonitostí se uskutečňuje vývoj Země, a jak stejně zákonitě musí Nebeská země působit na Zemi. Jaká je Země, takový je i celý sluneční systém, k němuž patří. Celý sluneční systém existuje v přírodě smrti, v prostoru, v němž je zažehnut a působí hněv. Všechny planety a jejich obyvatelé prošli, jak jsme řekli, různými stupni vývoje a rozličnými podobami osobností, většími nebo menšími než jsou naše, a podle našich měřítek krásnějšími nebo ošklivějšími. V této souvislosti vám musíme sdělit, že mytologické postavy, jak nám je líčí různá náboženství, obsahují velmi mnoho pravdy. Přes rozdílná vzezření mají všechny tyto tak rozmanité bytosti

17

svůj původ v téže myšlence. Jejich kulturní úroveň je velmi různá. Dá se říci, že vrchol jejich kultury do jisté míry »zamrzl« následkem hněvu v okamžiku, když tento zachvátil sluneční systém. Od té doby se ani jednomu lidstvu nepodařilo překročit jednou dosažený vrchol své kultury, leda v případě, že se takové lidstvo mezitím vrátilo ke svému původu a přesídlilo na svou mysteriózní planetu. V současné době existuje v našem slunečním systému přinejmenším jedna vylidněná planeta, na které se již neprojevuje žádný život, nebo� všichni její bývalí obyvatelé dosáhli transfigurací mysteriózní planety, spojené s jejich planetou, a na ní pokračují ve svém vývoji. Planeta světa hněvu však zůstává ještě v slunečním systému, aby se nenarušila jeho přírodní zákonitost. V slunečním systému hněvu je vlastním základem existence strach, sebeprosazování a boj o bytí. Tomu budete jistě rozumět. V našem slunečním systému jsou lidstva, která v okamžiku postižení hněvem dokonale znala a ovládala atomovou vědu a vlastnosti atomů. Naše lidstvo tenkrát z této pozoruhodné vědy, zabývající se jedním ze základů naší planetární existence, rovněž něco znalo, ale ne natolik, aby ji umělo ovládat. Proto, když se naše lidstvo čas od času znovu blíží k onomu původnímu, zamrzlému vrcholu své kultury, stává se vždy pro celý sluneční systém smrtelným nebezpečím. Mnohá lidstva slunečního systému jsou si toho plně vědoma, a proto je naše Země stále pod kontrolou, obzvláště v době, kdy opět dosahujeme hranice své kultury. Ostatní lidstva, jejichž kulturní úroveň je vyšší než naše, výsledky atomové vědy nevyužívají. To je absolutně zakázané! Nevyužívají je ani pro takzvané mírové účely, nebo� tato lidstva vědí, že by to znamenalo sebevraždu a zničení planetárních základů. Nepoužívají ani výbušných látek. Rozvíjejí vědu magnetických siločar a v nich skrytých energií, s jejichž pomocí se mohou, pokud dokáží zrušit přitažlivost své planety, pohybovat celým

18

slunečním systémem. Jakým způsobem se to děje, chceme popsat v následující kapitole. U všech těchto výkladů musíte mít ovšem neustále na zřeteli, že veškeré projevy a aktivity obyvatel meziplanetárního systému náleží plně k přírodě smrti a jsou vysvětlitelné jejich nezbytnou sebeochranou.

19

III LÉTAJÍCÍ TALÍŘE

Vyložili jsme již, že existují dva základní zemské magnetické proudy, a sice vyzařující a přitahující. Tyto proudy vystupují spirálovitě až do obrovské výše nad Zem, aby pak pozvolna zaujaly vůči Zemi spíše vertikální polohu. Představte si nyní, že by nějaké těleso z neobyčejné výše přišlo do styku s přitahujícím zemským proudem. Toto těleso by se nejprve řítilo kolmo k Zemi, pak by se ale pohybovalo ve spirále kolem Země, až by nakonec přistálo. Kdyby se potom toto těleso napojilo výhradně na vyzařující zemský magnetický proud, muselo by nastoupit cestu v přesně opačném směru. Pokusili jsme se vám vysvětlit, že kromě magnetismu Země mohou v zemském poli působit úplně cizí magnetické proudy. Jsou to proudy, které Země ani nepřitahuje, ani neodpuzuje. Tyto magnetické proudy přicházejí od ostatních nebeských těles našeho slunečního systému. Jsou sice příbuzné s pozemským magnetismem, nebo� patří k velké jednotě slunečního systému, v němž také Země zaujímá své místo, ale protože jejich vibrace a struktura atomů je odlišná, tato magnetická pole se navzájem buď vůbec neruší, nebo jen nepatrně. Takto se přibližně vertikálním zářením vzájemně dosáhnou všechny druhy magnetického záření, přestože úhel jejich dopadu je různý.

20

Podobně se dá vysvětlit, jak těleso přicházející z planety od nás nejvzdálenější, například z Neptunu, může celým slunečním systémem putovat k Zemi, poháněno vyzařujícím magnetickým proudem Neptunu. V zemském poli pak stačí, aby se toto těleso opačným postupem opět přeladilo na přitahující magnetický proud Neptunu, a tak bezpečně nastoupilo cestu zpět. Představte si nyní dále, že by lidstvo na některé z planet zkoumalo různé planetární magnetické proudy planety a poznávalo jejich povahu, až by nakonec znalo veškeré planetární magnetické formule všech planet. Dejme tomu, že by se tomuto lidstvu podařilo zhotovit přístroje, s jejichž pomocí by mohlo silou vlastního vyzařujícího magnetického proudu překonat přitažlivou sílu přitahujícího planetárního magnetického proudu. Toto lidstvo by pak dokázalo neutralizovat vlastní planetární přitažlivost, a mimo to by mělo možnost samostatného vývoje a mohlo by svou planetu libovolně opouštět v kosmickém dopravním prostředku, který by byl vybaven odpovídajícími přístroji. Je pochopitelné, že by se tyto přístroje daly přepnout na zemské magnetické pole, a tak by bylo možno podle libosti podnikat horizontální lety nad povrchem Země. Před zpáteční cestou by stačilo přístroje zase opatrně přeladit na přitahující proud, na přitažlivou sílu vlastní planety, a tak nastoupit zpáteční cestu domů, aniž by let měl charakter pádu. To vše by se dělo bez použití jakékoliv explozivní síly a bez experimentů, které by mohly ohrozit sám základ slunečního systému. Kromě zmíněných přístrojů by samozřejmě musely být kosmické lodě postaveny z takových slitin kovů, jež by vyhovovaly všem požadavkům. Musíme vám sdělit, že různá planetární lidstva mají teoretické i praktické znalosti, aby takové přístroje a dopravní prostředky dokázala postavit. Tyto znalosti měla tato lidstva již v době, když

21

v dialektickém vesmíru vzplanul hněv. Zprávy všech dob o létajících talířích a všechno, co jsme o nich mohli v poslední době zjistit, jsou toho dostatečným důkazem. Chybí nám potřebné vědecké a technické znalosti, abychom vám mohli dát uspokojující vysvětlení o správném sestavení takového dopravního tělesa. Můžeme vám nanejvýš poskytnout obraz o tom, jak to vidí laik. Jak víte, elektřina je průvodním jevem každého magnetického proudu. Kde je magnetická síla, tam je vždy také elektřina. V celém vesmíru je proto k dispozici gigantická elektrická síla, kterou nelze nikdy vyčerpat. Naši učenci v průběhu doby už jednou pomocí velmi nedostatečných přístrojů prokázali, že musí být možné tuto atmosférickou nebo kosmickou elektřinu zachytit. Stává se také, že při mohutných atmosférických elektrických výbojích dojde ke zničení přístrojů. A� už je tomu jakkoli, cestovatelé z vesmíru mají znalosti i přístroje k tomu, aby mohli kosmickou elektřinu všude zachycovat a koncentrovat ji na poměrně malém prostoru. S její pomocí vytvářejí ve svém dopravním prostředku a jeho okolí elektromagnetické pole. Když pak toto pole podle potřeby střídavě přepólují pozitivně nebo negativně, to znamená, že je vyladí na planetární proud severního nebo jižního pólu, mohou svou planetu opouštět a opět se k ní vracet. Rychlost jejich prostředků závisí na zesílení nebo zeslabení příslušného elektromagnetického pole. Když dále připustíte, že vesmírní cestovatelé jsou schopni naladit své přístroje na každé jiné, libovolné planetární pole, pak si můžete představit, že pro takové bytosti je cestování prostorem právě tak jednoduché, jako pro nás jízda na kole. Je přirozené, že pro technicky vyškolené lidi tím zdaleka není všechno řečeno a už vůbec nemohou být vyřešeny všechny otázky. Na takové technické otázky ani nemůžeme dát vyčerpávající odpověď, protože se ve škole Zlatého Růžového Kříže těmito

22

problémy nezabýváme z technické stránky. Můžeme ale s jistotou konstatovat, že nějaká bytost, která umí s elektromagnetickým proudem pracovat, dokáže mnohé problémy takovéhoto druhu vyřešit. To vše – a to zdůrazňujeme – patří absolutně k praxi životních vln v dialektické říši přírody smrti. Každý atomový vandalismus – a experimentování s atomovou vědou je vandalismem – se bezprostředně projeví v magnetických zemských proudech. Tím se narušuje spolupráce v slunečním systému. Sluneční systém je, jak bylo řečeno, magnetickým systémem. Když pozemské lidstvo, hnáno slepými instinkty, atomovými bombami a experimenty s nepředstavitelně vysokými energiemi otřásá samotnými základy meziplanetárního systému – nebo� o to se jedná – pak jsou touto dezorganizací vtaženy do společného utrpení všechny planety. Četné řetězové reakce pak mají za následek sebevraždy a vraždy obyvatel celého slunečního systému. Existuje přirozeně ještě mnohem více příčin dezorganizace zemského magnetického pole a tím i slunečního systému. Takové následky má totiž každý neblahý stav lidstva. Avšak tam, kde technika a bezuzdnost vědy slouží zlu, narůstá nebezpečí do nepředstavitelných rozměrů. Ačkoliv se ve všech dobách mluvilo o meziplanetárních návštěvách kosmických lodí, nyní jsou takové návštěvy na denním pořádku. Ano, jsme přesvědčeni, že v současné době není ani vteřiny, kdy by v naší atmosféře nebyl přítomen velký počet takovýchto dopravních prostředků. Nyní můžete položit otázku, co dělají tyto kosmické lodi a jejich posádky v našem životním poli? Chtějí nás jen pozorovat a zkoumat? Nebo v nás svou přítomností chtějí vzbuzovat strach? Ohrožují nás mohutnými útoky? Na to se dá odpovědět jedině to, že si nás nepotřebují prohlížet, nebo� vědí lépe než my, co se u nás děje. Proto také nepotřebují

23

nic zkoumat, nebo� z minulosti vědí, co mohou očekávat, když lidstvo opět dosahuje hranice své kultury. Běžnému člověku také nemohou nahánět strach, nebo� masový člověk se vždy skloní před autoritou a bezpodmínečně ji následuje. Autority tyto zjevy popírají a tisk i rozhlas je v tom obyčejně podporují. Kromě toho se kosmická tělesa pokud možno vyhýbají zalidněným oblastem, aby byla co nejméně nápadná. Dále nás, alespoň prozatím, ještě nenapadnou, protože každé zničení například velkých zásob atomových bomb různého druhu by mělo za následek strašlivou katastrofu pro celý sluneční systém. Trvalá přítomnost kosmických lodí, které ostatně všechny nepocházejí z jiných planet, v naší atmosféře má tedy docela jiné vysvětlení. Jsou totiž nepřetržitě zaměstnány obnovováním zemského magnetického pole, otřeseného a rozvráceného lidstvem. Počínaje magnetickými póly Země, kde běžně přistávají, mají skupiny kosmických lodí stále co dělat, aby obnovily vibrace přitahujících a vyzařujících proudů. Musí třídit, čistit a regulovat, »usměrňovat« rozvrácená magnetická pole a nabíjet je tak, aby interkosmické hospodářství bylo udrženo v co nejlepším stavu, jak to jen ještě jde. Kosmické lodi vykonávají tedy velmi prospěšnou práci. Bez této pomoci by tento náš zjevený svět a celý sluneční systém musel už dávno zaniknout. Tuto práci vykonávají převážně v ryzí sebeochraně, nebo�, jak pochopíte, všechny tyto bytosti nejsou s to s konečnou platností odstranit a vyhladit zlo vytvářené a vyvolávané pozemským lidstvem. Lidstvo musí svou karmu vyhladit samo. Proto čištění magnetické atmosféry spočívá v koncentrování veškerého zla. Tato koncentrace se děje tam, kde horizontální siločáry přechází ve vertikální. V přítomné době dosahuje koncentrace takového rozsahu, že je téměř viditelná a neustále narůstá a houstne.

24

Je jasné, že tím vzniká opět nové nebezpečí, totiž koncentrace svrchovaného zla, která je proto také dvojnásobně silná a nebezpečná. Koncentrace zla má ovšem také svůj protějšek. Právě vylíčeným procesem se totiž provádí i koncentrace morálních, mentálních a náboženských kvalit lidstva. Je to tedy koncentrace dialektického dobra, které se staví na odpor proti zlu. O těchto dvou koncentracích se bude nyní v oblasti naší existence hovořit ve zcela novém smyslu. Pochopíte, proč někteří lidé říkají, že se v zemském magnetickém poli objevily dva nové měsíce.

25

IV LILITH A LULU

Při čtení předchozí kapitoly jste si pravděpodobně ujasnili, že opatření, která v sebeochraně podnikají jiná planetární lidstva, mají vyčistit zemskou magnetickou sféru od zla, vyvolávaného pozemským lidstvem. Vyzařované zlo by jinak nade vší pochybnost způsobilo nesmírné škody všem ostatním magnetickým systémům náležejícím ke slunečnímu systému a bylo by tak pro celý sluneční systém osudným. Musí vám být ale také jasné, že toto čištění neznamená likvidaci všech neblahých hodnot, látek a sil, ale nanejvýš koncentraci všech disharmonických vývojů a veškerého zla v atmosféře. Kosmické lodi, které se touto prací zabývají, se plně naladí na původní, čisté zemské záření naší dialektické planety, to znamená na takové záření, jaké by tu mělo být podle původního nouzového plánu, který je základem slunečního systému. Vše, co lidstvo produkuje a co není v souladu s tímto původním zářením, se očistným procesem koncentruje v jednom bodě zemského magnetického pole, a sice tam, kde spirálové záření přechází ve vertikálu. Když nyní uvážíte, co všechno lidstvo podniká v disharmonii s původním zemským zářením, pak nutně dojdete k závěru, že koncentrace musí být dvě. Za prvé zjistíte, že všechno zlo, které lidstvo svým myšlením, chtěním a jednáním vytváří, je příčinou magnetických poruch.

26

A když ještě pomyslíte na důsledky atomového vandalismu a na všeobecnou bezuzdnost vědeckých kruhů, pak poznáte současnou koncentraci všeho zla dnes žijícího lidstva. Za druhé pochopíte, že s původním zemským zářením nejsou v souladu ani tisíceré spekulace lidstva v oblasti náboženství a měš�áckého humanismu. Proto jsou i tyto síly koncentrovány a původními zemskými proudy neutralizovány. Tyto dvě koncentrace skutečně existují a díky přitažlivosti hmoty mezitím zhoustly tak, že je možné je vnímat. Mluví se o dvou měsících, o dvou nových nebeských tělesech kromě nám známého Měsíce. Jedná se zde tedy o koncentraci elektromagnetických sil, a proto můžeme hovořit o dvou elektromagnetických polích. Protože tato pole byla z magnetického pole Země odstraněna a vedou svůj vlastní život, nemohou nyní svým zlem sluneční systém znečistit. Jejich působnost však byla pro sluneční systém nebezpečná, nebo� ovlivňovala zemské magnetické pole. Nyní se ovšem ve své izolovanosti pokoušejí obrátit na své tvůrce, doposud tomu ale brání určité působení rovnováhy. To, co lidstvo samo vytvořilo, je s ním přirozeně spjato. Vše, co vzešlo ze Země, je kolektivem lidstva opět přitahováno. Momentálně se to ještě nemůže na lidstvo vylít, nebo� tomu ještě brání vyzařující zemský proud. Z obou těchto měsíců však vyzařuje mocný vliv, a to na všechny, kdo se s nimi na základě svého životního stavu shodují. Tento vliv má již hrozné následky, ačkoli se ještě o žádném vylití nedá mluvit. Je vám jistě jasné, že jednou nadejde okamžik, kdy bude magnetický potenciál těchto dvou dočasných nebeských těles tak silný, že magnetická síla jejich záření překoná zemský vyzařující proud. Jakmile k tomu dojde, vylijí se oba dva měsíce na Zemi, doslova na ni spadnou a způsobí strašlivé katastrofy, takže pozemský život, jak jej známe nyní, se stane nemožným.

27

Dnešní stav znamená šibeniční lhůtu jak pro lidstvo, tak také pro Zemi a celý sluneční systém. I malé dítě dokáže pochopit, že lidstvo na všech úrovních svým dnešním životním stavem intenzívně živí a posiluje magnetický potenciál obou těchto neblahých poslů. Lidstvo samo přivolává den svého zániku. Nejosudnější z obou měsíců, který je nabitý mocným zlem, nazývali staří též Lilith. Byl znázorňován ženou, ochotnou ke všemu nízkému a zvířeckému. Druhý měsíc, živený měš�áckou představou dobra, se nazývá Lulu. Bývá rovněž znázorňován ženou, která lidstvo svádí k dobrotě bez jakékoliv hloubky, smyslu a hodnoty, a tak ho rovněž připoutává k bludu. Univerzální učení mluví o mysteriózních měsících, které se ve světových dějinách zjevují jen občas. Když se však zjeví a stanou se viditelnými, pak lidstvu zvoní umíráček. Lilith a Lulu se v historii světa již nejednou objevily a zase opět zmizely. Co to znamená, vám bude nyní jasné. Jejich současné zjevení je proto pro celé lidstvo oním známým: »Sečteno – zváženo – a shledáno příliš lehkým.« Že oba tyto měsíce tvoří současně životní pole, vám bude jistě také jasné. Tento život se přirozeně shoduje s vlastním stavem měsíců. Způsob a stav těchto životů by se dal popsat, ale vynecháme to, nebo� by vás takové líčení velmi vyděsilo a myšlenkové obrazy by vás pak po dlouhou dobu pronásledovaly ve dne i v noci. A působení myšlenek tohoto druhu by jen uspíšilo den katastrofy, o to víc, že by vám tento život, jakkoli gigantický a groteskní, připadal velmi známý. Oba mysteriózní měsíce jsou velmi svéráznými zrcadly, která dalekosáhlým a neobyčejným způsobem odrážejí a oživují veškeré chování lidstva. Možná také znáte zfilmovanou povídku o člověku, který zírá do zrcadla a kromě sebe vidí v zrcadle ještě někoho jiného, obdařeného vlastním životem. Tento dvojí stav ho málem připraví o rozum a způsobí mu mnoho komplikací. Poznáváte jistě, že myšlenka, na níž autor vystavěl svůj příběh, je naprosto známá a pravdivá.

28

Proč to popisujeme? Nejenom proto, že bychom se jako příslušníci lidstva měli obávat vlivů měsíců Lilith a Lulu, ale hlavně proto, že to vše má pro vás zcela zvláštní smysl, totiž pokud chcete jít stezkou Růžového Kříže. Váš mikrokosmos je svět v malém a vaše osobnost v mnoha ohledech tento mikrokosmos ovládá a ovlivňuje. Dá se říci, že vy jste lidstvem svého mikrokosmu. Pokud tedy jdete stezkou se vší opravdovostí, jaké jste schopni, pak se ve vašem mikrokosmickém systému něco děje, něco, co se podobá práci, kterou provádějí létající talíře a posádky kosmických lodí k vlastnímu užitku a k oddálení exekuce lidstva. Jestliže váš mikrokosmický systém zaplaví elektromagnetické záření Gnose, je z něj všechna zloba a disharmonie vypuzena. Celé mikrokosmické magnetické pole vaší osobnosti a vaší aurické bytosti je očiš�ováno. Často se tak děje, aniž byste si to uvědomovali, nebo� už jenom zasažení růže srdce gnostickým ohněm způsobí ve vašem magnetickém poli částečné očištění. Nesmíte se ale domnívat, že tato očista je dokonalá. Jedná se pouze o vyhnání, vypuzení zla. Vzniká, stejně jako u našeho kosmu, dvojí koncentrace, Lilith a Lulu, známé jako »strážci prahu«. Oba pocházejí od vás samotných. Vy jste je stvořili. Jsou tedy při vás, dokud je sami nerozpustíte a nezničíte. Dokud se tak nestane, stojí jako hrozba v určitém místě vašeho magnetického pole vně vaší aurické bytosti. Jakmile své jednoznačné nasměrování na Gnosi vzdáte a upadnete – jedno z jakého důvodu – zpět do starých životních zvyklostí, do nějaké neřesti, ihned se spojíte se svými strážci. Zřítí se na vás jako blesk, podobní ohnivému plameni, se všemi odpovídajícími následky. S těmito účinky souvisí velmi mnoho chorobných stavů, dědičných vloh a nervových konfliktů. Je proto neskonalou milostí, když už jen pouhé spojení s Gnosí znamená očištění. Avšak stejně tak je naléhavě nutné zničit živý,

29

vibrující rozklad samotný. Je nádherné vědět, že se vzhledem k novému životnímu postoji nemusíte svých dvou strážců ve vašem mikrokosmu obávat. Když jen vytrváte, budou oba tito strážci, kteří jsou zpočátku podobní obrům, stále slabší. Scvrknou se, až přestanou existovat. Tento proces se nazývá »projít kolem strážce prahu«. Je to neochvějné setrvání na stezce. Proto je tak neblahé pro ty, kdo jsou na stezce a jsou vždy znovu silovým polem očištěni, když své strážce opět připustí. Tím se celý mikrokosmický systém opotřebovává v takové míře, že může úplně zmizet. Nyní také pochopíte, proč děti světla, když světlo opustí, padnou hlouběji než děti temnoty. Jejich pád totiž způsobí, že jsou svými vlastními strážci naprosto dezorganizováni a stanou se bezmocnými obě�mi obou světových strážců. Proto je stezka vznešená, krásná a plná milosti! Kdo po ní kráčí, může být od prvního okamžiku skutečně svobodný. Může ale také být a stát se mlýnským kamenem pro ty, kteří nechápou, nechtějí a nejednají. To nech� je všem jasné!

30

V CESTA RŮŽOVÉHO KŘÍŽE

Konstatovali jsme, jak velmi se rozmáhá otrava naší životní atmosféry a jak je tato na druhé straně interkosmickým zákrokem čištěna koncentrováním jedu v naší atmosféře. Toto opatření má uvést do souladu kosmické záření vycházející od Země s požadavky ostatních částí slunečního systému tak, aby nebezpečné riziko, které z extrémních pozemských stavů vzniká pro celý náš sluneční systém, bylo sníženo na nejmenší možnou míru. Proto mají Zemi, jak jsme již popsali, její druhové v slunečním systému pod neustálou kontrolou. Kromě toho vám bude jasné, že nakupení, koncentrace sil zla a jedů zaviněných a vytvářených lidstvem nemůže nikdy znamenat, že by nyní bylo také odstraněno nebezpečí pro lidstvo. Proto se koncentrace kolektivně vytvářeného zla v měsíci Lilith stala silným polem záření, zrcadlem, které k člověku zesíleně odráží zpět to, co sám stvořil. To musí nezbytně vést k všeobecně silnější otravě všech životních podmínek, ke stále ostřeji vystupujícím, nanejvýš politováníhodným poměrům osobního i společenského rázu. Dochází ke stále prudšímu degenerativnímu vývoji, který bude stále více přecházet z téměř horizontální linie do vertikální. Tento běh věcí se nezadržitelně naplní, a tak se staneme svědky tvrdého, dramatického zápasu mezi skupinou, která je vědomě

31

stále horší, a skupinou těch, kteří usilují o takzvané dobro. Nebo� vedle Lilith, jak jsme psali, se ukazuje měsíc Lulu jako koncentrace záření veškeré občanské, dialektické humánní dobroty, a stejně tak i všech náboženských snah. Je to koncentrace lidské touhy po dobru. Tato touha ale nemá v systému našeho nouzového řádu místo, nebo� vychází z neustále opakované a při životě uměle udržované ideje, že tento svět, naše příroda a naše bytost se mohou vyvíjet k dokonalosti. Proto se budou skupiny na straně dobra pokoušet nejrůznějšími formami osvěty, kongresy, smlouvami, spolky, hodinami modlení a církevními shromážděními čelit nastávající temnotě noci a neutralizovat ji. V každé vteřině pak budou vyslovována svatá jména, ale bez výsledku. Točící se kolo nelze zastavit. Ukazuje se, že většina lidí stále ještě nepoznala, že přesto existuje cesta vykoupení, cesta věčného vysvobození pro svět a lidstvo. A i kdyby tato cesta byla známa, tak by nemohla být přece nikdy ohýbána podle vlastní vůle a vkusu, ani s celou koncentrovanou dobrotou Lulu. Proto je dialektické »dobro« příčinou zániku stejně jako dialektické »zlo«. Vzhledem k tomu, že všechny tyto procesy již probíhají a již dlouho se nacházíme v době rozhodnutí, nemáte už čas přibližovat se cestám Boha, jak je zjevuje Gnose, čistě filosoficky, nejprve je ze všech stran pozorovat a dlouho zvažovat, zda máte jít cestou k životu či nikoli! A� už tomu nyní věříte nebo ne, a� to chápete nebo ne, ujiš�ujeme vás, že běh věcí se definitivně obrátil. V nejbližší budoucnosti to poznáte stále zřetelněji. Musíte mít již teď jasno, zda se vydáte se skupinou povolaných k cíli osvobození. Je to skupina, která se osvobozuje od zla, která se izoluje od pole záření Lilith a nikdy se nepouští do boje se zlem pomocí takzvaného dobra. Ví totiž, že takzvané dobro je reakcí na zlo, a proto je se zlem spojeno, stejně jako je Lulu rodnou sestrou Lilith, pokrevně spřízněnou a stejné podstaty. Jsou ovocem jednoho a téhož

32

stromu. Skupina povolaných Gnosí se řídí jinými normami. Přenechává svět světu a dává císaři, co je císaře. Znamení doby jsou pro ni pobídkou ke zdvojnásobenému úsilí. Gnosticko-magickým způsobem prosazuje nový životní postoj, který vyžaduje jednotu skupiny, nesvárlivost, jednoznačné zaměření, harmonii ve střídání aktivit a novou ochotu sloužit. Jednotou skupiny se slabí mezi povolanými stávají silnými a Živé tělo je stále vitálnější. Nesvárlivostí neutralizujeme všechny útoky authádu, síly se lví hlavou. Uplatňováním nesvárlivosti a jako skupina uděláme za jeden rok pro svět a lidstvo víc, než velké množství lidí s jejich dobře míněnými snahami za celou věčnost. Nesvárlivostí, sebeizolací a sebepopřením odnímáme zlu živnou půdu. Sebeizolace dosahujeme jednoznačným zaměřením na Gnosi, na její cíl a její spásu. Tento svazek s Gnosí posilujeme harmonií ve střídání svých aktivit. Tak jsme den za dnem, hodinu za hodinou zaplavováni plností Gnose, vodou života. Tím, že z ní žijeme a existujeme, dostáváme sílu, novou sílu, nepozemskou sílu, abychom z moře života zachránili mnoho hledajících a toužících lidí a novou ochotou sloužit je ještě v Živém těle skupiny vyvolených převedli do bezpečí. Tyto myšlenky osvobození znáte. Nyní jsme vstoupili do fáze uskutečnění. Proto stojí dialektický člověk na rozhraní dob vždy před dvěma skutečnostmi: před skutečností dialektiky a skutečností obnovy a osvobozujícího života. Člověk musí nyní mezi těmito dvěma skutečnostmi volit. Ptáte se možná: »Což již znám skutečnost obnovujícího gnostického života?« My vám však žádnou skutečnost nemůžeme ukázat, jestliže v ní plně nestojíte. Vy znáte svoji skutečnost, protože v ní žijete, protože jste její součástí. O tom, co si o své skutečnosti

33

myslíte a co v ní zakoušíte, nepotřebujeme hovořit. Jako kandidáti na stezce jste dospěli až k hranici osvobozujícího života. Spojení s duchovní školou je hraničním přechodem. Jaká bude vám známá skutečnost a jaká již je, víte dokonale. Strach z ní a trýznivé hledání vás přivedly až k samé hranici nové skutečnosti. Je možné, že jste již na této hranici dlouho stáli a pozorovali třpyt v dáli, takže můžete novou skutečnost víc než jen tušit. Výsadou smět prodlévat ve správném nasměrování na hranici je víra. Víra je síla, úžasná schopnost. Je to síla, která se týká věcí, které člověk ještě nevidí a ještě je nemá. Tato plnost víry, tato síla víry vás chce přitáhnout, vtáhnout, převést. Stejná myšlenka je obsažena ve slově »Abraham« a v podobenství převozníka na řece Styx. Je ve vás dostatečně silná víra, abyste ji použili k tomu, k čemu je určena? Síla víry je totiž určena výhradně k tomu, aby vás převedla přes hranici k nové skutečnosti. Jestliže ji nepoužijete správným způsobem, potom ochabne a nebude k ničemu, stane se nanejvýš bezvýznamnou kulturní, metafyzickou etiketou pro vaši ubohou skutečnost. Když naopak v člověku vznikají pochybnosti, pak to spočívá v nedostatečně silné víře. Bez této schopnosti nemůže nikdo vstoupit do gnostického života a uskutečnit nový životní postoj. Sílu víry, základ osvobozujícího života, nazývali klasičtí rosikruciáni Ex Deo nascimur, to znamená, být zapálen Duchem Božím. Škola Růžového Kříže stojí na hranici a vy k této hranici přicházíte. Mezi duchovní školou a člověkem, který se na ni obrátil, se vyvíjí vzájemné působení. Světlo duchovní školy, světlo, které není z tohoto světa, se jej dotkne přes růži v krvi. Potom nastává proces kvašení, proces odehrávající se v krvi, aby se v člověku probudila síla víry. Člověk musí projít mořem svých dialektických krevních vazeb a sklonů. Musí provést oddělení. V míře, v jaké je člověk, který se jako žák spojil s duchovní školou, připraven a odhodlán snášet bolest odporu, bude nová síla víry

34

v krvi razit stezku vedoucí přes hranici. Proto stojí na počátku evangelia příkaz: Připravte cestu pro svého Boha! Teprve až když s tím začnete, vstoupíte na stezku Růžového Kříže. Tato křížová cesta růže je klasickým Růžovým Křížem naznačena jako in Jesu morimur, to znamená zemřít v Ježíši, zaniknout v Něm s celou svou přirozeností a stavem svého já. Cesta Růžového Kříže je ve skutečnosti procesem, který se po pravdě vyvíjí teprve na druhé straně hranice, za mořem překážek kladených krví, tedy v nové skutečnosti. Je to proces znovuzrození duše. Proto současně s in Jesu morimur zaznívá per Spiritum Sanctum reviviscimus, skrze Svatého Ducha být znovuzrozen. Kdo v průběhu křížové cesty růže zanikne podle přírody, je současně skrze Svatého Ducha čtyř nových éterů, čtyř svatých pokrmů, znovuzrozen podle stavu duše a života. Pokrok jednoho procesu určuje rozvoj dalšího procesu. V tomto projevení čtyř nových éterů v jejich transfiguristické skutečnosti nyní stojíme.

35

VI ODHMOTNĚNÍ

Duchem Božím zapáleni, v Pánu Ježíši umíráme, Svatým Duchem jsme znovuzrozeni. Těmito slovy klasického Růžového Kříže je velmi stručně popsáno vše, co Gnose od úsvitu věků až po tuto hodinu požadovala a zamýšlela. Když v člověku rozkvete síla víry, víry v gnostickou skutečnost nového životního stavu, když tuto víru přijme, je zapálen Božím Duchem. To znamená, že do systému nepřetržitě proudí gnostická síla, která proniká do krve a tím do celého smyslově organického systému. Síla víry musí být ve smyslu zdroje víry, Gnose, použita pozitivním a harmonickým způsobem. Pokud na to žák nedbá, odmítá či pochybuje, stane se velmi nevyrovnaným a neklidným člověkem. Trvalou vnitřní rozpolceností utrpí škodu celý jeho životní systém. Bylo by lépe sílu víry zničit, než dále setrvávat v takovémto stavu rozervanosti. Kdo sílu víry přijal a potom stezkou nejde, stává se nejneš�astnějším ze všech lidí. Je to jako s lékem, který může být podáván jen za předpokladu, že jsou dodržována velmi přísná životní pravidla. Pokud člověk tato pravidla zachovává, působí lék blahodárně. Když se proti nim

36

prohřešuje, působí pak panacea přesně opačně. Záměr a působení síly víry ve smyslu Gnose žáci moderní duchovní školy často podceňují. Vírou se všeobecně rozumí určité zaměření srdce a hlavy, citu a rozumu. Toto zaměření je dané od přírody zrozením a společenskými poměry a v nové situaci může být libovolně změněno. Víte ale, že víra, dokonce i ta nejprimitivnější, znamená vždy vazbu, spojení se silovým polem, které se nachází mimo člověka? Takové vazby udržuje vědomě či nevědomě každý smrtelník. Z takové vazby je vysvětlitelný celý váš život a stejně tak i vaše jednání. Proto žák musí vždy vážně zkoumat, s jakým silovým polem je spojen, z jakého silového pole žije nebo s jakým silovým polem je v konfliktu, proč a za jakých okolností jedná nebo nejedná. Když takové psychoanalytické zkoumání provádí duchovní škola, musí z něho vyplynout, jak se žákem jednat. Má být ve svém zápase podpořen? Má mu být pomoženo? Nebo má být odmítnut? A má být takové neutralizování provedeno v rámci školy nebo mimo školu? Musí být žák neodkladně ze školy vyloučen? Nebo� nezapomínejte, že každý člověk je zčásti vědomě, avšak z větší části nevědomě spojen s poli a silami, které jsou mimo jeho systém. Mnohdy je nějaký člověk přijat jako žák a strpěn, ačkoliv se již brzy pozná, že do školy absolutně nepatří, nebo� jej využívají síly škole nepřátelské, které tím či oním způsobem dílo maří. Takto použitá energie se však nechá v klidu odeznít, aniž by způsobila škody. Teprve pak je provedeno odloučení. Je totiž mnohem snazší výbuch vulkánu usměrnit, než mu bránit zasypáním kráteru. Výbuch by byl později o to mocnější. Při uplatnění této gnostické filosofie je proto každému sporu zabráněno. Rádi bychom vám dali nahlédnout do této oblasti gnostické vědy, nebo� to může případně přispět k vašemu většímu sebepoznání. Jak víte, žijete v každém okamžiku z určitých pocitů, myšlenek,

37

volních impulzů a jednání. Nacházíte se uprostřed moře životních projevů. Existují sice okamžiky klidu, ale často se vás zmocní silné pohnutí, které vystřídá hluboká skleslost a pocit bezvýchodnosti. Mnohé bouře zuří silou orkánu. Tak se vaše lodička houpá na moři života sem a tam, všemi směry větru. Záměrně říkáme všemi směry větru, nebo� jednou musíte prohlédnout, k čemu to skutečně směřuje. Jste sice stále zaměstnáni a s nehybným výrazem, jste-li muž, nebo s vážnou tváří, jste-li žena, držíte kormidlo v ruce. Se svou lodí se však nehnete z místa. Budete jen denně starší. Vaše životní síla se vyčerpá, až pramen života vyschne, a pak je všemu konec. Jeden den plachtíte se severním větrem na jih, následující den vás jižní vítr žene zpátky k vašemu výchozímu bodu. A tak to jde dál, od západu k východu a od východu k západu; všechny směry už byly vyzkoušeny. To připomíná dětský pokoj, ve kterém matka nebo vychovatelka děti stále zaměstnává zajímavými hrami, aby byly hodné a netropily neplechu. Tak se Země podobá velkému dětskému pokoji, ve kterém se všichni lidé zaměstnávají nějakou podivnou hrou, aby nezpůsobili žádnou pohromu přírodním eónům. V rámci našeho tématu bychom mohli »hru na víru« označit za nejčastější, protože nejužitečnější kratochvíli v dětském pokoji, na které se musí podílet všichni, a� chtějí nebo nechtějí. Možná víte, že vaše srdce je – z hlediska gnostické vědy – sedmidílné. Tato sedmidílná povaha koresponduje na jedné straně se sedmidílnou strukturou svatyně hlavy, a na druhé straně se sedmi aspekty osobnosti, stejně jako se sedmi stavy celého mikrokosmu. Srdce je hlavní vstupní branou k celé vaší bytosti a můžeme ve dvojím ohledu říci: co srdce nechce, není přijato hlavou, a co hlava nechce, není přijato srdcem. To znamená, že pokud vaše rozumové zaměření vykazuje určitý stav, nemůže být vaše citové zaměření jako magnetická schopnost změněno. A pokud je vaše citové zaměření naladěno na určitou frekvenci, je tím

38

neodvolatelně určena celá vaše inteligence, váš rozum. Srdce a hlava se vzájemně drží v zajetí. V tomto zajetí vede člověk naprosto neužitečný, třebaže obrovskou aktivitou naplněný život, tedy život v dětském pokoji, poznamenaný pravidelným vyčerpáním a únavou, až přijde smrt. Víte to, i když proti tomu protestujete, cítíte se totiž často tak ohromně důležití a vystavujete na odiv svou neproniknutelnou tvář nebo hledíte vážně a oddaně. Také to znáte! Všichni lidé jsou zaměstnáni svou jízdou smrti v dětském pokoji. Všichni jsou vázáni, zajati, připoutáni na magnetický proud, se kterým byli na počátku svým zrozením, svým přírodním stavem a svou karmou spojeni. Tak se vede bez výjimky všem. Všichni jsou ovládáni z vnějšku působícím polem a vším, co se v něm vyskytuje a co v něm řádí. Z toho žijí, z toho je vysvětlitelná jejich víra. Od přírody jsou všichni lidé animisté, jsou svázáni s přírodou, přírodu uctívají. Nemohou jinak, a� už tomuto stavu dávají při svých hrách v dětském pokoji ta nejrozličnější jména. Když to všechno odhalíme, jsme naprosto evangeličtí v klasickém smyslu. Stačí pomyslet na známou kapitolu dopisu Římanům: Tady není nikdo spravedlivý, ani jediný. Tady není nikdo, kdo by byl rozumný. Tady není nikdo, kdo se ptá po Bohu. Všichni se odchýlili a všichni do jednoho se stali nezpůsobilými. Tady není nikdo, kdo by konal dobro, ani jediný. Jejich hrdla jsou otevřeným hrobem. Svými jazyky klamou. Hadí jed mají mezi rty. Jejich ústa jsou plná zlořečení a trpkosti. Jejich nohy jsou rychlé k prolévání krve. Na jejich cestách je samá ztráta a hoře.

39

A cestu pokoje neznají.

Tak nezvratně a prokazatelně zjiš�ujeme, že člověk si svůj stav víry nevolí sám, ale že se jedná o základní stav bytí. Jako přírodní člověk je bez výjimky závislý na svém světě, na svém dechovém poli a na svých přírodních eónech. Proto není nikoho, kdo by ze své vlastní přirozenosti hledal Boha. Co potom ale je hledající člověk? To je přírodní člověk, který se nějakým způsobem dostal do potíží. Od narození je hledačem štěstí, ale nikdy štěstí nenajde. Trpí bolestmi a jeho přirozenost stále znovu ztroskotává. Hledání tedy není ničím mimořádným, nýbrž všeobecným lidským jevem. Pro většinu lidí to neznamená nic jiného, než že si v pohybu protikladů pozitivně zvolí nějaké stanovisko a to pak vždy znovu změní, a to nejen ve společenském a sociálním ohledu, ale také eticky a mysticky. Každý člověk má etické a mystické potřeby, každý má svou zvláštní etiku a mystiku. Moderní taneční hudba uspokojuje mystické potřeby nesčetných lidí, to znamená, že klesají zpět na úroveň lemurských rytmů a silových struktur starých, temných, prehistorických dob. Naproti tomu se potomci Lemurů, Afričané, svými spirituály, typickou hudbou atlantských bílých chrámů, pokoušejí dosáhnout vyššího stupně. Zjiš�ujeme tak úpadek bílé rasy a vzestup africké rasy. A tak se zase jednou stávají pravdou slova: poslední budou prvními. Etika a mystika člověka se vždy přizpůsobuje sociálním a společenským zvyklostem. Proto je církev, tak jak ji známe, církví dialektiky, poslušnou služebnicí lidstva. Pohyb protikladů vykazuje jisté tempo, které reaguje na mnoho vlivů. Tak můžeme konstatovat, že se toto tempo v naší životní periodě povážlivě zrychluje. Je to způsobeno nám známými magnetickými procesy a atmosférickými jevy.

40

S nimi drží krok stále intenzívnější hledání lidstva, to je pochopitelné. Lidé hledají nějaké jisté nebo nejjistější místo v pohybu protikladů. Toto »hledání« označují vzhledem ke svému rozmanitému mystickému zaměření jako hledání Boha. Ale Boha jistě nehledají. Jedná se spíše o stále se zesilující vzájemné působení mezi člověkem a silovým polem, ze kterého žije. Stojíme před stejným problémem, před jakým stál také Pavel, když vstoupil do řeckého světa a v něm našel sice rozmanité hledání Boha a intenzívní mystické snažení, nikoli však pravé hledání Boha. Postavte se nyní sami před tento problém. Od přírody je každý člověk nespokojený a tím hledající, vybavený naprosto přirozeně vysvětlitelnou silou víry. Ta jej podněcuje k hledání, nechává jej nalézt a ztratit, znovu hledat, znovu nalézt a opět tu stát s prázdnýma rukama, a to všechno ve stále se zrychlujícím, šíleném tempu. Milióny tančí své lemurské, sexuální tance, tak jako se v lemurských chrámech shromažďoval dav a vybičovával rozmnožovací instinkt, aby se vtepal hlouběji do hmoty. Pokud můžete, povšimnete si, že se tak uskutečňuje odhmotnění, odtržení od hmoty, vypuzení ze světa, nikoliv ovšem ve vysvobozujícím smyslu, nýbrž jako návrat do dávných dob, avšak bez sebenepatrnějšího zisku. Oheň započal s velkým ničením. Tento proces se odehrává před vašima očima, pokud to dokážete vnímat. Ptáte se nyní: »Podílím se na tomto procesu? Jsem v tomto procesu věčného hledání spoluvláčen jako legendární věčný Žid?« Kdo je vaším Bohem? S kým jste ve své víře spojeni? Je možné, že označíte za svého Boha Gnosi. Ale je tomu opravdu tak? Víte přece, že nesčetní lidé hodně mluví o Kristu, a přece se všichni společně ženou v otáčkách kola přírody. Nejsou to žádní pokrytci, ale svými mystickými pocity klamou sami sebe. Mystika má schopnost zastřít a zabarvit vše krásou, odevzdaností

41

a líbezností, pro každého zcela podle jeho přání a volby. Nemýlíte se tedy? Smíme před vás tento problém s naléhavostí postavit? Stav víry, který je míněn Gnosí, není vázán na váš nebo na jakýkoliv jiný přírodní stav. Jedná se zde o dotek růže srdce silovým polem moderní Gnose. Kdo může tohoto spojení dosáhnout? Jenom ten, kdo se při svém hledání buď z pochopení nebo ze zoufalství zřekl přírodních instinktů. Kdo toto spojení má, je zapálen Duchem Božím. Je zaplaven silou, která je v každém směru a ohledu a v celém svém rozsahu protichůdná jeho dřívějšímu osobnímu přírodnímu pudu hledání. Kdo je poslušen této síly, kdo tento hlas následuje, je skutečně věřícím člověkem ve smyslu Gnose. Od tohoto okamžiku nyní také započíná proces odhmotnění, odchod z domu služby. Není to však návrat do temné prehistorie, do doby rozdělených a navzájem se napadajících rodů, nýbrž odchod do světa duševního lidstva, do nového Jeruzaléma. Tak se v éře Vodnáře pro celé lidstvo započal proces odhmotnění, avšak dvěma přísně oddělenými cestami s různými cíli. Na které cestě budete nalezeni vy, ne někdy později, nýbrž nyní? Chceme se obrátit výlučně na ty, kteří se nacházejí na té pravé cestě. Těm smíme dát poučení pro právě se vyvíjející procesy. Můžete pozdravit Den Vodnáře takto: Pokrmy svaté, Sílo obnovující, Vodo živá, ó božská Moci, Prameny života, ó Svazku ohnivý, přijmi nás od této hodiny! Jdete cestou Růže a Kříže? Nasměrovali jste své srdce na skutečnou spásu? Jinými slovy: necháváte, v jednoznačném zaměření, vládnout růži nad celým svým sedmidílným srdcem? To jsou některé otázky, které vám předkládáme, nebo� nyní

42

nastala doba velkých změn.

43

VII VELMI STARÝ A LEGENDA O HOËL DHATU

Náš život se odehrává v prostoru. Mluvíme o časoprostorovém řádu, to znamená o prostoru, kde vše podléhá jevu zvanému »čas«. Vyjadřujeme tím, že veškerý život má svůj začátek a konec, vzestup a zánik, krátce řečeno, že je dialektický. Vznik nazýváme zrozením, zánik smrtí. V bodě, kdy nastane úplná smrt a mikrokosmos je zcela vyprázdněn, začíná opět zrození. Vše, co přichází, tu tedy již bylo, vše, co existuje, je určeno k zániku. Tento dialektický, časoprostorový řád, kde smrt je všem a všemu nevyhnutelným společníkem, skrývá veliká tajemství. Pokusíme se vám něco z těchto tajemství odhalit, abychom oživili vaše vědomí natolik, že nahlédnete nezbytnost transfigurace. Pokud se naše snaha setká s úspěchem, budete moci porozumět mnohým, dosud nepochopitelným procesům ve svém životě a ve svém okolí, budete moci odhalit jejich smysl a rozhodnout se, zda se chcete na těchto procesech neomezeně podílet, a nebo jim zcela uniknout. Pokud uvažujete a hovoříte o procesech života a smrti, omezujete se totiž většinou na různé formy života, které znáte a které se vás bezprostředně dotýkají. Jak víte, Růžový Kříž učí, že vše, co označujete jako svou osobnost, podléhá smrti. To tedy znamená, že současná těla, z nichž se osobnost skládá, stejně jako vědomí, které v ní sídlí a které vy nazýváte svým »já«, se nemohou v časoprostorovém řádu s jeho dvěma sférami udržet. Podlehnou úplnému zničení, rozpuštění. Zůstane jen vyprázdněný mikrokosmos, který si pak pozemským udržujícím procesem opatří opět nového obyvatele. Víte však, že v každém mikrokosmu probíhá ještě druhý

44

proces smrti? Všichni, kdo se narodili podle přírodních zákonů časoprostorového řádu, podléhají během svého života v prostoru procesu umírání. Toto umírání se dovrší v časovém úseku nejvýše sta let. To je vám známo. Avšak v tomto časoprostorovém řádu existuje ještě jiný proces umírání, který může trvat milióny let, totiž umírání bytosti, která je spolu s vámi uzavřena v tomtéž mikrokosmu. Když my jednou navždy zavřeme oči v látkové sféře a pak ještě nějaký čas dohasínáme v zrcadlové sféře, pak ten druhý v našem mikrokosmu musí jít svou pou� smrti možná ještě po nesmírně dlouhou dobu. Tohoto druhého jsme dosud nazývali krátce »růže« a vy víte, že tato růže je bodem dotyku pro gnostické záření, kontaktním bodem mezi dvěma světy. Za touto růží se však skrývá velké tajemství. V mikrokosmu se za růží nachází žalářní kobka, svatyně hrobu, v níž je připoután ten »Velmi Starý«. To je ten nepřetržitě umírající, který snáší bolestný osud a zkušenosti svých smrtelných druhů, kteří mu byli blízcí. V tomto časoprostorovém řádu však pracují mocné síly na tom, aby ten »Velmi Starý«, skrytý za dveřmi rudozlaté růže, co možná nejrychleji zemřel, aby v mikrokosmu nezbyla již ani ta věčná památka, a tak časoprostorovému řádu nehrozilo žádné nebezpečí. Dále působí mocné síly, které tohoto »Velmi Starého« zaopatřují v jeho žaláři chlebem života, aby jej zachovaly při životě a prodloužily jeho ubohé bytí v naději, že jej budou moci z jeho umírání vysvobodit a tím zachránit ze všech nebezpečí. Stručně řečeno: v každém mikrokosmu žijí dvě bytosti, vy sami a ten druhý, ten Velmi Starý. Vy, kteří jste plně podřízeni přírodě dialektiky a v čase začínáte a končíte, a ten druhý, který je v této přírodě zajatcem, ačkoli nepochází z této přírody, nýbrž ze zcela jiného životního stavu. Nicméně při katastrofě, která se udála

45

před věky, klesl až do vašeho stavu. Nežije tedy skutečně, je v časoprostorovém řádu jakoby strnulý, pohroužený do bezvědomí, do transu, do transu smrti. Jeho život v chladu světa téměř nepozorovaně a zcela pozvolna uhasíná. Kdyby se měl tento proces smrti jednou dovršit, bylo by to mnohem hroznější, než vaše smrt. Pro bytost předurčenou pro věčnost by se tato smrt rovnala stavu sebevraha, který následkům svého činu nemůže uniknout. Tento stav je v Písmu svatém označován jako »nejhlubší temnota«. Ve vašem bezprostředním mikrokosmickém životním poli proto vládne krajně nepřehledný, komplikovaný stav. Jsou v něm žity dva životy a oba jsou konečné, přičemž jeden z nich se odvíjí ve zpomaleném tempu. Jak tato dramatická, zvláštní situace vznikla, bude jednou samozřejmě plně vysvětlitelné, současnou situaci však můžeme poznat již dnes. Přitom je třeba, abyste se zamysleli nad jedním z nápisů, který byl nalezen ve svatyni hrobu Christiana Rosenkreuze: »Prázdný prostor neexistuje«. Univerzální učení říká, že prasubstance je jak v našem, tak i ve vyšším světě sedminásobná. Kromě toho se každý stav, každý princip vyznačuje sedmi různými stupni hustoty, respektive sedmi různými způsoby projevu. Tak to pokračuje dál, takže v našich původně sedmi prostorech nebo oblastech zjiš�ujeme nám neznámý počet prostorů. Těchto sedm prostorů musíte opět vidět jako jednotu, která, pozorováno vcelku, zjevuje celý vesmír. V této jednotě je zahrnuto vše. Touto jednotou substancí protéká Boží dech. Lidstvo však považuje svou zkušenost prostoru a svou dialektickou životní realitu za jediný absolutní božský cíl. My ale nyní víme, že substance, z níž žije naše lidstvo, se naprosto liší od ostatních substancí a prostorů. Obyvatelé Země se domnívají, že vesmír je prázdným prostorem, protože zažívají jen vlastní substanci či projev hmoty a znají jen svůj vlastní prostor, a tedy

46

ostatní substance takřka slepýma očima přehlížejí. Avšak prázdný prostor neexistuje, ani jediný milimetr, ani jediný atom. Bytost z jiného prostoru se nemůže v našem časoprostorovém řádu nijak projevit, nemůže v něm žít ani existovat. Jestliže taková bytost ve »svém« prostoru vlastnila věčný život, pak uvězněná v našem prostoru času poznává a vnímá smrt jako životní pocit. Jako bytost věčnosti nemůže zemřít v našem smyslu. Její konec bude proto nejhlubší temnotou. Všechny zprávy Univerzálního učení a všechna svatá písma všech dob svědčí o tom, že skutečně obrovský, neznámý počet bytostí klesl z vyššího, dokonalého pole zjevení do našeho světa. Bezprostředně na to se nemohly tyto padlé bytosti již projevovat, a sice proto, že se jednalo o naprosto jiný druh dialektického pole zjevení. Tak byly nezachranitelně ztraceny. Kdysi děti světla, staly se nyní dětmi temnoty. To vše je z přírodovědeckého hlediska vysvětlitelné. Přirozené možnosti jsou vždy omezené. My, plícemi dýchající bytosti, nemůžeme dýchat ve vodě nebo žít ve vzduchoprázdnu. Jakmile je vašemu přirozenému stavu učiněno zásadní násilí, nemůžete již svůj život uhájit. Tak je tomu i v četných prostorech vesmíru. Je zcela vyloučeno, aby nějaký tvor mohl být přesazen z prostoru své přírody do prostoru, který jeho přírodě neodpovídá, nebo� projevy života jsou všude od základu rozdílné. Z filosofie Růžového Kříže je vám možná známo, že dialektický prostor ve viditelném vesmíru nebyl nikdy zamýšlen jako životní prostor pro lidské bytosti. Tento měl a má, jak to odpovídá jeho podstatě, zcela jiné určení. Když však do tohoto dialektického prostoru, do tohoto chaosu protikladů kleslo v minulosti mnoho bytostí a bylo tak nadobro ztraceno, vyvinul pro ně Logos záchranný plán. Tento plán záchrany, možnosti opětného návratu do původního pole zjevení, je přirozeně časově omezený a není myšlen navždy.

47

Proto jsou všechny mikrokosmy tomuto záchrannému plánu podřízeny. Z toho je také vysvětlitelná vaše přítomnost jako dočasných stvoření v mikrokosmu. Jako ti, kdo žijí v tomto řádu podle této přírody, jste povoláni, abyste toho zajatého, padlého, strnulého, původního člověka, toho »Velmi Starého« probudili skrze bránu růže opět k životu. Musíte jej jako jeho předchůdci převést přes hranici tohoto přírodního prostoru, a tak tomu, který ve vašem mikrokosmu padl, umožnit zpáteční cestu do jeho domova. Zjevený plán záchrany pro toho »Velmi Starého« je zároveň spásným poselstvím pro lidi. Dočasným, naší přírodě podléhajícím bytostem, které se zrodily pro smrt, jíž jsou zasvěceny, je v Otčině toho »Velmi Starého« přislíbena věčnost, jestliže se zasvětí úloze, kvůli které vznikly. Pokud se zcela rozplynete ve svém společníkovi, opustíte s ním jako jedna bytost prostory času a vstoupíte do prostorů věčného života. Pokud chcete jako služebník nebo služebnice splnit svůj úkol v mikrokosmickém domě služby, stane se velký zázrak, že pomíjivé bude pohlceno věčným. Nebytím podle přírody, nečiněním vašeho přírodního já, budete skrze bránu růže vyvoleni za děti Boží. Abyste mohli touto nádhernou cestou jít, musíte proniknout všemi klamy, které souvisí s tím, co je pozemské. Na hranici času se musíte rozloučit se silami časoprostoru, nebo� tyto síly se vás svou podstatou snaží připoutat k přírodě své země. Na tom všem je založena překrásná legenda o Hoël Dhatu, kterou Gustav Meyrink použil jako předlohu ke svému fantastickému románu Anděl západního okna. V tomto příběhu nebylo opomenuto nic z cesty, kterou musíme všichni jít. Zkoumáme-li legendu o Hoël Dhatu, vyplývá z ní následující smysl. V příběhu se vypráví o meči. Meč, kříž, je symbolem člověka. Ve starých mystériích se hovořilo o nádherně kovaném a vzácnými drahokamy zdobeném, nepřemožitelném meči. To je člověk

48

věčnosti, žijící v nedialektických prostorách vesmíru. Tento člověk byl nazván Hoël Dhat. »Dhat«, později »Dee«, znamená tolik co »Dobrý«. »Hoël« ve svém původním smyslu poukazuje na stav věčnosti Boha. Člověk tohoto stavu, meč zdobený drahokamy, žije v ráji, v zahradě, uprostřed bratrstva, jehož příslušníci se nazývají »zahradníci«. Jedna z těchto královských bytostí klesla do prostoru času. Tak ztrácí tento potomek Hoël Dhata svůj královský meč, svůj královský stav bytí. Padne do zajetí Ivana Hrozného. Nemá už žádnou naději. Jeho vládkyní se stává také anglická královna Alžběta. Opět mu svitne trochu naděje. Vzpomínka na meč se však úplně vytratila. Mnozí jej mají za dýku, perořízek čili nůž na dopisy, tedy za něco v dialektické přírodě užitečného. Jeho vznešená forma zanikla. Až konečně jeden z potomků, dědiců záchranného plánu, se vydá cestou spásy, očistí meč od jeho kletby a od krve nižší přírody a donese jej zpátky k jeho předkům, do zahrady zahradníků. Hrdina, který tuto cestu podnikne, je John Dee, »Jan Dobrý«, předchůdce Ježíše, bratr, který proniká do svatyně hrobu, aby toho »druhého« vysvobodil. Je povolaným, dobrým služebníkem, který se zasvětil rudozlaté růži. Gustavu Meyrinkovi se podařilo citlivě vystihnout výšiny i hlubiny stezky osvobození. Tato kniha se proto může stát velkým pomocníkem na vaší cestě. Kéž prohloubí vaše pochopení na vaší pouti k zahradě zahradníků.

49

VIII LEVÁ A PRAVÁ STEZKA

Jistě je vám známo, že žijeme v časovém úseku vývoje časoprostorových světových událostí, který se nazývá »poslední dny«. Tímto označením chce Univerzální učení vyjádřit, že panující perioda přechází ve zcela novou periodu, v níž nastupují jiné životní podmínky, síly a situace. Na takovém předělu dob zažívají spousty lidí, jak se jejich vzdušné zámky hroutí, jsou zklamáni a vytrženi z určitého bludu. Tak je možné, že se na základě těchto svých zkušeností stanou v jistém smyslu vnímavými vůči novým impulzům. Změny dob jsou vždy spojeny s jiným, novým elektromagnetickým zářením a je pochopitelné, že v takových dobách je celé lidstvo nanejvýš citlivé, nervózní a podrážděné a může se chovat velmi podivně. Když se nad tím zamyslíte, plně pochopíte, že právě v takových dobách vyvíjí Gnose zvýšenou aktivitu ve svém spásném snažení. Dialektický člověk vyvedený z rovnováhy je totiž spíše připraven a schopen uslyšet hlas Gnose, nežli člověk, který je ještě zcela nerušeně zaujat svým přírodním usilováním. Proto je v Bibli psáno: »A stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyliji svého Ducha na všechen lid. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny.« (Skutky apoštolů 2;17). S tím je spojena velká snaha mystérií učinit známým vše, co bylo předtím skryto, v naději, že mnozí to skryté uvidí, poznají a popřejí tomu sluchu. Nebo� kdo vidí, poznává a slyší, může také reagovat. Schopnosti a působnost vašeho smyslového ústrojí jsou závislé

50

na pěti duševních fluidech. Protože vaše duševní zaměření se velmi liší od druhých lidí a má osobní zabarvení, slyšíte a vidíte velmi individuálním způsobem. Vaše pravé oko je v přímém spojení s epifýzou a jí odpovídající částí mozku. Vaše levé oko se naproti tomu plně vyvinulo z běžného mentálního myšlení, z přirozeného rozumu, se kterým je spojeno. Přitom musíte uvážit, že váš rozumový aparát je vysvětlitelný ze života naplněného tužbami, tedy z žádostivého těla člověka, jímž je ovládán a kontrolován. Proto lze říci, že levé oko je ovládáno játry. Chceme vám tímto objasnit, že člověk, který ještě není »zapálen Duchem Božím«, a tedy ještě neotevřel svou duši pro světlo Gnose, je fakticky jednooký, nebo� v tom případě pravé oko ještě nemůže být použito pro vnitřní vnímání. Přístup k části mozku s epifýzou vede totiž cestou od hypofýzy, ležící v centru duše, k epifýze. V lidském embryu rostou oči z hloubi mozkové substance směrem ven. Pokud epifýza není otevřená pro gnostické světlo, pravé oko nemůže světlo ani vnímat ani je rozžehnout. Mysticky a gnosticky viděno, oko slouží jako rozsvěcovač světla nebo jako stimulans pro již hořící světlo. Co má člověk ve svém nitru, to je okem hledáno a přitahováno. Je to vdechováno jako spirituální kyslík pro určité potřeby světla. U většiny lidí slouží pravé oko k podpoře levého oka a je mu podřízeno. Pro svoji pravou úlohu je proto slepé a neúčinné. Člověk v tomto stavu pozoruje svět a lidstvo výhradně ze své žádostivé přirozenosti a jí podřízeného rozumového myšlení. Proto je funkce očí čistě sebestředná a sebezáchovná. Kamkoli se díváte, děje se tak vždy s přáním: »Co mě uspokojí? Co může mému já posloužit za potravu? Co mi poslouží k blaženosti?« Takto se člověk může přibližovat i Gnosi a jejím mystériím, nebo� na světě není jediného smrtelníka a jediného živočicha, který by nehledal blaho: blaho přírodního pudu, blaho jídla, blaho po smrti, blaho teplého hnízda. Také levooký dav, dostane-li se do potíží, bude zkoumat Gnosi a její zjevení z hlediska možnosti

51

jejího upotřebení pro udržení svého stavu. Už jen z přirozené touhy po vědění a zkoumání a z pudu sebezáchovy se někteří lidé přiblíží ke Gnosi. Ale tito lidé nemohou Gnosi pochopit, protože světlo opravdu nevidí. Když se Gnosi a jejím zjevením přiblíží, docházejí k nejnesmyslnějším výkladům, objasňováním a závěrům. Toto počínání bylo pro služebníky Gnose a jejich školy vždy velkým nebezpečím. Zjevení Ducha se vylévá na všechny lidi, ale bohužel ne všichni lidé to mohou vidět tím jedině nutným způsobem. Smyslové reakce pak často vedou k nemožným stavům. Stejně je tomu i s naším sluchem. Pravé ucho spolupracuje s pravým okem tak, jako levé ucho spolupracuje s levým okem. Co oko vidí, to ucho vnímá. My víme, že světlo má vyšší, intenzívnější vibraci než zvuk, proto je světlo pro zvuk rozhodující. V běžné přírodě člověk napřed uvidí světlo blesku, a pak teprve uslyší hřmění hromu. Co se týče gnostických snah s lidstvem, je tomu většinou obráceně. Protože lidé nejsou vnímaví pro světlo, promlouvá k nim »hlas«, ale ještě ne hlas samotného světla, nýbrž hlas duchovní školy a jejích služebníků a služebnic. Pokud není pravé ucho dost vnímavé, aby rozumělo – nebo rozumí-li jen částečně – přijímá vše levé ucho a zprostředkovává to levému oku, tedy přírodnímu já. Vzhledem ke všeobecné biologické situaci člověka jistě nahlížíte, jak je naléhavě nezbytné, že Gnose uplatňuje metodu vysílání služebníků. »Hlas a jméno«, to znamená síla a cíl světla, musí být do určité míry přetransformovány a předány všem lidem. Tato metoda je však pro ty, kdo ji musí uplatňovat, cestou utrpení a žalu. Slovo, které je přinášeno, nabízený klíč ke skutečnému smyslovému vnímání, není přijímáno, ale zesměšňováno. Práce služebníků vzbuzuje nenávist a odpor, jak je tomu vždy, když se ti, kteří stojí na pravé stezce, obracejí na ty, kteří se na základě svého

52

přirozeného stavu přidržují levé stezky. Snahu duchovní školy a její zvýšenou aktivitu v této periodě lidstva musíte také vidět jako intenzívní pokus, zjednat přijetí Duchu, vylévajícímu se na všechny lidi, a umožnit u lidí skutečně zásadní změnu smyslových schopností. Obě�, která je služebníky Gnose přinášena, může být svou působností z velké části negativní. Povstává z toho odpor a nenávist, výsměch a pronásledování všeho druhu. Všichni, kteří slouží světlu, to vědí již předem. Rádi přijímají tento osten v těle, jen když bude obě� světla přijata těmi, kdo světlo upřímně hledají. Ten, kdo obě� světla přijme pozitivně, dosvědčuje svůj stav bytí jasně poznatelným životním postojem. Když má člověk uši, které slyší, a oči, které vidí, jak to stojí v Bibli, pak to znamená, že se pravé oko a pravé ucho staly novým působením duše vnímavými pro gnostické vibrace. Oba smyslové orgány pravé stezky pak ovlivňují smyslové orgány levé cesty, to znamená, že se rozumová schopnost přizpůsobuje, odhalující světlo napadá obvyklé strnulé způsoby myšlení a veškerý život citů a žádostí je rozvrácen. Celý přírodní stav se počne hroutit jen na základě skutečnosti, že člověk začíná chápat a vidět něco z Ducha, vylévajícího se na lidstvo. Krátce řečeno, celkový stav smyslových schopností je naprosto převrácen, a to s nedozírnými následky. Původně nalevo orientovaný člověk začíná stát dobře, správně a zpříma na stezce. Určitě jste již často slyšeli mluvit o obrácení. Pravé obrácení znamená především změnu smyslových schopností. Kdyby se moderní duchovní škole podařilo dosáhnout u vás takovéhoto

53

obrácení, mohla by svou práci u vás nazvat úspěšnou. Se změnou smyslových schopností, o které se zde mluví, je totiž spojena odpovídající změna aurické bytosti vašeho mikrokosmu. Ta otevře chrám hrobu, v němž je uvězněn ten »Velmi Starý«, o kterém jste četli v předcházející kapitole.

54

IX OKULTNÍ PROCES A TRANSFIGURAČNÍ PROCES

V minulé kapitole jsme vám vyložili, jaký je rozdíl mezi smyslově organickými funkcemi běžného dialektického člověka a skupiny lidí jdoucích stezkou. Tento rozdíl naznačujeme tím, že hovoříme o lidech, kteří jdou levou stezkou, a o lidech, kteří se vydávají na pravou stezku, a to na základě skutečnosti, že smyslové orgány na pravé straně těla mají zcela jinou funkci a jiný organický původ, než orgány na levé straně těla. Tak se znovu ukazuje, jak je v Božím nouzovém řádu o vše předem postaráno. Když se dialektický, z přírody zrozený člověk zaměří jen na své pravé, od Boha určené poslání, může být v pravém slova smyslu služebníkem ve svém mikrokosmickém domě. Jeho úloha spočívá v tom, že má v mikrokosmickém vězení uzavřeného duchovního člověka – obraz s mrtvýma očima – probudit a sjednotit se s ním, aby tak mohla být podniknuta cesta domů, do původní Otčiny. Skutečnost, že orgánové funkce dnešního dialektického člověka, všeobecně převládajícího životního typu, již neodpovídají svému původnímu určení, je příčinou mnoha bludů. Dialektický člověk je padlý, poškozený a zkažený, a dokonce ztratil vzpomínku na své určení. Plán nouzového řádu již nezná a v důsledku toho byla působením různých přírodních sil narušena rovnováha samotného nouzového řádu. Tak musíme konstatovat, že se dnes téměř všichni lidé na základě funkce svých orgánů nacházejí na levé stezce. Síly orgánů na pravé straně těla jsou ovládány silami orgánů levé strany těla, což prakticky znamená, že jsou ovládány přírodním já, žádostivým tělem, prapůvodním já systému slezina–játra.

55

Kdo chce jít stezkou, musí se podrobit dvěma vývojovým procesům, které musí být od sebe dobře rozlišeny a které mají naprosto odlišné cíle, ačkoliv jsou spolu spojené. Kdybychom někomu řekli: »Jdi cestou sebepředání se tomu druhému, projdi branou růže a probuď duchovního člověka ve svém mikrokosmu, obětuj své přírodní já Synu Boha v sobě«, to znamená, »jdi cestou Jana v poušti«, byla by to sice pravda a odpovídalo by to tomu, co je bezpodmínečně nutné, ale byla by to pak především negativní pravda. Dnešní dialektický typ člověka už totiž nemůže jen tak beze všeho jít stezkou Jana. Celá bytost současného člověka k tomu již není vzhledem ke své orgánové struktuře způsobilá. Stav dnešního člověka již neodpovídá člověku, jakého předpokládal božský nouzový plán. Chce-li člověk nastoupit stezku Jana, stezku »On musí růst a já se musím zmenšovat«, pak musí být nejdříve znovu dána do pořádku v přírodě zrozená bytost, čtyřnásobná osobnost, smrtelná forma člověka. Musí být znovu vystavěna. Má-li se stát životní lodí pro pravou stezku, musí nejprve do doků. Teprve pak může člověk svou životní loď vést na cestě Jana k jedinému cíli. Vyjádřeno ve smyslu evangelia: člověk se musí stát Janem, aby mohl být Ježíšem. Proto to někdy vypadá, jako bychom se zaplétali do protichůdných tvrzení. Musíme zaměřit vaši pozornost na oba tyto nezbytné procesy, totiž stát se Janem, aby bylo možné následovat Ježíše přes Jordán. Zaměřujeme tedy vaši pozornost na šestou kosmickou oblast, na nové životní pole, na svět duší a na totální zrušení vašeho přirozeného stavu, a zároveň mluvíme o tělesných procesech a orgánech, které musí odpovídat určitým účelům. Bylo

56

nám proto příležitostně řečeno: »Na jedné straně kážete zrušení přírody, a na druhé straně její vývoj. Jak to vysvětlíte?« V této kapitole je na to dána odpověď. Má-li nějaký stroj splnit svůj účel, musí k tomu být dokonale uzpůsoben a seřízen. Avšak lidská přirozená bytost naprosto není s to vyhovět vysokému transfiguračnímu cíli. Kromě toho navíc hrozí nebezpečí, že člověk, když mu jsou oba dva procesy jasně naznačeny a filosoficky vysvětleny, má sice zájem na regeneračním vývojovém procesu přirozeného stavu, to znamená na okultním procesu, ale už vůbec nemá zájem na procesu sebeobětování, na transfiguračním procesu. V nejlepším případě je transfigurační proces odsunut do mlhavých dálek. V minulosti se takto vedlo mnohé duchovní škole, která dobře začala. Žáci se pohroužili do okultního procesu a zapomněli na transfigurační proces. Měli zájem na Janovi, ale nenásledovali ho na jeho cestě za Ježíšem na pouš�. Takové nebezpečí hrozí neustále každé duchovní škole. Dnešní kosmicko-atmosférické záření ostatně každou takovou chybu, jakmile se ukáže, bezprostředně koriguje. Záření nové doby zasáhlo všechny lidi, aby se odhmotnění stalo znovu skutečností. Pokud se nyní člověk zabývá okultním procesem, aniž by měl ten nejmenší zájem na transfiguračním procesu, na který ho má okultní proces přece připravit, pak jej odhmotňující síla dnešního magnetického Universa velmi brzy odrazí zpět do negativního směru, do pravěkého stavu lemurské rasy. Tento člověk se pak ihned od duchovní školy odvrátí.

57

58

KNIHY ROZEKRUIS PERS Díla vydaná v českém jazyce DÍLA OD JANA VAN RIJCKENBORGHA Elementární filosofie moderního Růžového Kříže Přicházející nový člověk Mystérium života a smrti Prázdný prostor neexistuje DÍLA OD CATHAROSE DE PETRI A JANA VAN RIJCKENBORGHA Bratrstvo Šambaly Rozekruis Pers, Bakenessergracht 5, NL-2011 JS Haarlem, Niederlande

59