Josef
Moník
Prostitutky prostor
Josef Moník
Prostitutky
Prostor Praha 2013
© Josef Moník, 2013 © PROSTOR, 2013 Illustrations © František Štorm, 2013 ISBN 978-80-7260-285-8
Dohazovač Míša následovala sestru do Prahy na konci osmdesátých let. Pro obě dívky to bylo vyhnanství. Nezbedy z přízně Joži Uprky v domovské obci zvlčily, dehonestovaly folklorní jízdy králů v minisukních s řetězy a punkovými účesy, kouřily závadnou zeleninu. Intoxikované, na těhotných kobylách uzmutých v družstevním paddocku, rozrazily krojovaný dav před kostelem. Dříve by je možná zavřeli, ale teď se báli, jestli to není perestrojka. Od čeho máme demokratický centralismus, řekli si poťouchlí tajemníci a doporučili jednu po druhé na Akademii umění. Dostali je tak postrkem do hlavního města. Pravnučky rapsoda nešlo na školu nevzít, nemusely ani vstupovat do Komsomolu. Růžena studovala malbu, Michaela si zapsala dějiny umění. V metropoli pak měly pověst talentovaných kurtizán, které se nedají omráčit muži ani velkoměstem. Prosluly kritickým úsudkem a hromadou milenců na koleji, kde žily v nepředstavitelném nepořádku vypitých lahví, popelníků, lógru, rozvěšených punčoch a skript založených podprsenkou, zatímco správná lyceistka střeží a uchovává v knize veršů bezkrevnou protěž s panenstvím pro termínované zúročení. Ne tak pyšné dcery zrozené pod baldachýnem Mojmírovců. Kněžny nesoucí nezemský půvab a bílou nedbalost dominovaly příšeří galerií a tmavých klubů končící normalizace, nad houfem zdánlivě cudnějších lidušek, které sem táhly vyslechnout nějaké postmoderní evangelium z vytahaných svetrů. Tyhle dívky ještě neznaly svou cenu a dávaly se zdarma; jedna z nezamýšlených předností socialismu. Věděly ovšem, že směnná hodnota mravnosti je nulová. To považuji za výhodu předlistopadové scény spolu s dosud nerozvinutým ponětím o ztrátě imunity, které se drželo za moudře zataženou Železnou oponou či se omezovalo na homosexuální diasporu. Ze školy je nakonec vyhodili, což později úspěšně pro-
5
dávaly jako politickou represi. Pózovaly do převratu co modelky pro dámské časopisy (Vlasta), posléze pro pánské (Hustler). Dostudovaly po listopadu. Z Růženy se stala renomovaná malířka – natírala sovětské tanky na růžovo už za totality, když to ještě vyžadovalo odvahu – a nyní šly její práce na odbyt. Míša byla uznávaná kritička a lyrička (Valašské inferno, Přerušené těhotenství – dychtivé sbírky panenské víry, optimismu a nezkaleného štěstí, shodovala se kritika). Umělkyně potřebuje inspiraci, říkala básnířka. Už z podstaty musí střídat milence, hřát se a nastavovat plošky ve světle žhavých pohledů jako drahokam osvětlený z různých stran. Hezky řečeno. Byl jsem jedním z osvětlovačů. A nějaký čas tragéd nad propadlištěm. Potkali jsme se na výstavě zapomenutých abiturientů uměleckoprůmyslové školy z Jilemnice, mezi něž patřila má matka, tkadlena tapisérií. Míša se tu vyskytla v počestném poslání, měla napsat sloupek do novin. Nebyla v trvalém pracovním, tím méně citovém poměru, ale nemohla si stěžovat na nedostatek nápadníků ani externích zadání pro týdenní rubriky. V analýze pronikavá, nikoli zlá nebo sžíravá. To si šetřila pro své oběti ze světa nespoutaných citů. Sama mohla být předmětem recenze, neboť působila jako barevný exponát, její ztepilost a vkus byly nepřekonatelné. Neváhala si vzít mezi ty důchodce rozervané džíny, opnutý zlatý top s flitry a punkové boty z tančírny nasáklé extází a pervitinem, ověšená amulety, cvočky a sklíčky. To už jí nebylo sedmnáct, spíš pětadvacet. Zaujal jsem ji tím, že jsem v plexisklové podrážce s růžovými poupaty diskotékových platforem rozeznal lyrický rukopis Christiana Louboutina. Ženy přece chodí do společnosti právě proto, aby jim tohle někdo řekl. Mám své kvality, jsem hezký chlap a vyznám se v botách. Upřímně na mě zírala. V Praze není moc lidí, kteří poznají modely vroucného obuvníka. Svedla mě pak sice z kaprice, ale svým způsobem za odměnu. Nebylo to těžké, zažil jsem ohluchlý stav beztíže, uhranul mě pohled do propasti neodvratných rozkoší, majetnické oči karibské zeleně; zápla-
6
va rudých vlasů, kočičí lícní kosti, projmutý chytrý nos, pihy v nevinné tváři nad nestoudně zvlněnými rty, ingoty bělostného chrupu. Rozumí se, že když pila červené víno, bylo vidět, jak stéká do krku skrze průsvitnou pleť. Přitom jsem věděl, že zlomila nesčetná srdce, že od těch fraktur odchází se smíchem, že není radno si s ní začínat. Leč v srdečních záležitostech nenajdete terapeuta. Respektive nedbáte jeho rad. Kolik hlupáků už oblehlo Tróju – my Bubenečští bychom mohli vyprávět. Kolik nepozorných čtenářů následovalo s melancholickou přesností tragický osud Shakespearova hrdiny. Jsem od převratu na volné noze, toho času slaměný vdovec. Neměl jsem sílu držet se na uzdě. Básnířka vlastnila plstěnou garsonku, z níž vycházela jako pávice ze zvukotěsných kulis. Tam si mě vodila na niti. Na pohled to nebyl budoár hříchu, ale propadl jsem výkřikům nezvladatelné žádostivosti. V ledničce nebylo nic než kanabinoidní plevel, vodka a rajská šťáva. Musela mě uhranout. Musel jsem spolupracovat. Jako bych o sobě nevěděl. Míša nebyla sexuální hysterka, spíš vyzrálá nymfomanka hlídaných extází. Nastalo neřestné období na kolotoči pití a psychotropního sexu v přízračném území strohého šera a vášně. Neznal jsem ráno ni večer, závěsy zatažené po celý den. Elektrizován každým dotekem, byl jsem prosebný schizofrenik, který se rozpadá do hladových tužeb, horečných kumulů vyčerpaných stavů, spaloval se a vrávoral po Praze, zatímco manželka, světice na mateřské dovolené, zůstávala se dvěma dětmi u tchyně v Chocni. Detaily splynutí nebudu ventilovat, bolí mě na prsou. Mám utkvělý pocit, že jsem v těch týdnech ztratil zrak, šel jako ti veselí slepci do příkopu. Hříchem zpitý, neslyšel jsem, nedokázal vymezit hranice závrati. Bavilo ji to se mnou a v okamžiku, kdy jsem jí přivykl jako opiátu, prohodila nečekaně, zatímco si pilovala nehty, že chci-li si ji udržet, měl bych si ji vzít. Že by tu byli i jiní zájemci. To mně vyrazilo dech. Taková vášeň, a taková nízkost? Tahle nezkrotná hetéra? Čekal bych spíš, že mi dá kvinde. Nebo
7
já jí, někdy na konci světelných let, v černé díře všech galaxií, až se mi vrátí žena. Ale nečekal bych, že se chce vdávat. A už vůbec ne za mě, za nemajetného ženatého. Stal se ze mne v těch nemyslících týdnech erotický robot, otupělý, ne však natolik, abych nevěděl, že se k ní nehodím. Myslel bych, že jízda na tygru je sezonní cirkus. Vždyť jaká já jsem pro ni partie? Omylný návrhář, kostymér vyhořelé scény. Pauperizovaný živnostník, osoba výdělečně téměř nečinná, krejčí, co nesnáší Vietnamce. Tepláky, tílko, lahvové pivo. Choceň. Česká Třebová. Nevadilo by, že jsem o nějaký rok starší, ale už jen ty alimenty, které bych platil. A za pár měsíců abych hledal diskrétní chirurgii, kde by mi amputovali parohy. Možná jsem se mýlil, možná ve mně viděla výhybku k věrnému srdci a stárnutí, rozvod jako důkaz lásky, možná že četla Vlastu Javořickou nebo Galinu Obrowskou. Náruživost, kvůli níž bych eventuálně vraždil, zruinoval se nebo jinak znemožnil, měla záklopku. Nerozvedl bych se. Ač mizerný křesťan, nejsem bezbožný satyr. Ženil jsem se v kostele. Najednou mi ten slib došel a přišel vhod. Navíc zasáhla ruka zvenčí. Růžena dostala místo hostující umělkyně na škole výtvarných řemesel v Brémách. K tomu byt a nevelkou apanáž. Mladší sestru vzala s sebou a tam v přístavu Míšu vdávání přešlo. Nebo vyhlížela jiné. Vládla němčinou, psala i sloupky a recenze o výstavách v Dolním Sasku. Ale ne tak často. Později mi prozradila, že neváhala sedat v červené Helenenstraße za výlohou, v obležení achájců, osmanských gastarbeiterů a vůní kebabu, když zrovna neměla na cigarety. Intelektuálka pochopitelně není kmenová děvka, intelektuálka se osprchuje a je jako znovuzrozená. V saponátech má jasno. Prodává tělo, nikoli ducha. Poezii ovšem přestala psát úplně. Ocenil jsem čestný rozchod z vyšší moci, nebyl jsem odstaven konkrétním sokem, nicméně z hluboké závrati jsem se hned tak nevypotácel. Nějakou dobu to trvalo. Peripetie v jádru chemického procesu jsou nasáklé etylalkoholem, popis jednoho zápasu nečitelný. Hlavně že se voda zavřela,
8
vzplanutí odeznělo. Rodina se vrátila do Prahy. Hluk dětí unavuje a povznáší. Jsem zase táta jako z Bakalářů. *** V pátek o vlahém listopadu jsem navštívil Pavla Žižku, spolužáka ze střední školy. Od jisté doby se na mne obracel ve věcech umění. To bylo, když koupil dva falešné Špály; naštěstí je prodal ještě většímu hlupákovi. Pavel je omezený a nestydí se za to. V hloubi duše je přesvědčený, že kultura se dělí na únětickou a televizní. Ne že by byl opravdu hloupý, je chytrý jinak, protřelý byznysman a chladný počtář. Vedl v Praze nadnárodní banku, sídlila na Vinohradech v bývalé mateřské školce s kohoutem na střeše, obchodoval s nemovitostmi a úvěrovým know-how. Obchodoval se vším možným, jenom v tom umění se nevyznal. A začal sponzorovat dobře zavlažované vernisáže s mezinárodní účastí, na které mě zval, neboť věděl o matce a jejích gobelínech, o tom, že patří do houfce Jiřího Koláře, syn tedy bude pokrevní znalec. Dobře spočítané mecenášství uplatnil v ekvilibristice daňových přiznání a ještě se přitom ukázal jako duch nad hmotou. Pavel věděl, že když za bankéřem visí Joan Miró, pozná se spolehlivý finančník. Teď jenom aby nevisel hlavou dolů. Na to jsem mu byl dobrý. Očekával za svoje koňaky, že mu ve výstavní síni prozradím fundovaný názor, který pak trousil dál. Kouřil mé cigarety, protože jako sportovec si je nekupoval. Obchodník psycholog uměl zařídit, že já, žebrota, jsem se s ním cítil protektorsky. Otevřel mi v bubenečském obytném komplexu. Na sobě měl modré kalhoty Henri Lloyd Cipher a žluté tričko Paul Shark (odtud žraločí úsměv) s intarzovaným hráčem póla na koni, na nohou jachtařské mokasíny Globex navy-beige. Měl silný chrup a rty, výbojnou bradu; totemové zvíře dravého kapitalismu. „Dobrý den, monsieur Gauguin,“ pozdravil mě. (Knihy neucpaly obzor exekutiva, ale nedávno si přečetl Ušlechtilého divocha a rád mluvil o impresionismu.)
9
„Dobrý den, majore Gagarine,“ řekl jsem já. „Jak jdou kšefty?“ „Na hovno,“ řekl. „Tahle vláda je schopná nechat se těma socanama sestřelit. Podnikatelská populace emigruje a nechá to indickým ocelářům. A to tu mám tak bolestně vyběhané produkty. Jižní Korea investuje na severní Moravě, to je na hlavu. Půjdu se pást, nebo odletím na Bahamy.“ Jaképak Bahamy. V Bubenči postavil přepychový bytový komplex. V katastru Malých Přílep si vykolíkoval satelitní Klondike, za nímž se táhne krajina solárních panelů, kapličky elektrorozvodů, golfové hřiště. Přelétl jsem zrakem nábytek, obrazy na stěnách, které jsem mu pomáhal shánět; bezcitná ruka nouveau rich zatím nenapáchala újmu na estetickém vyznění. „Ne, to sejčkuju. Protože žrát můžeš, mlaskat nesmíš. Ale do Německa se budu stěhovat. Jen jestli se mnou bude Michaela chtít,“ dodal. No bodejť. Slouží německému kapitálu, je tedy nadnárodní, panevropský… Michaela? Jméno dámy mě zarazilo. „Kdo je Michaela?“ zeptal jsem se s povstalým tušením. Praha je malá a napadlo mě nesouvisle, že Werder Brémy vyhrál po letech bundesligu. Věděl jsem, že je rozvedený a že platí horentní alimenty. Odstoupil ženě byt, auto, všeliké akcie. Dítě, dcera, se ale vyvedlo, platil jí školu – lyceum ve Švýcarsku. „No, kvůli tomu jsem tě pozval. Sedni si a napij se něčeho.“ Usedl jsem do křesla v hale spojené s velkým obývacím pokojem. „Nebudeš řídit, počítám,“ zeptal se Pavel se sklenicí v jedné a lahví Chivas Regal v druhé ruce. Byla to řečnická otázka, stejně mi nalil dřív, než jsem mu stačil odpovědět. „Míša je bohyně,“ pronesl. „Takovou jsem nepoznal. Jednak je krásná, jednak je teoretička umění. Tu bych chtěl. To je žena mých snů. No ale jak víš, v umění se nevyznám, takže ji chci sbalit dřív, než na to přijde. Protože to bude určitě rychlejší, než abych se v tomhle směru dostatečně vzdělal. Seznámili jsme se přes její sestru malířku ve Fondu umění, moji Němci na její ateliér upustili něco svých zisků.
10
Drang nach Osten jde teď rafinovaně přes kulturní programy a sudetské hroby.“ Klíčící tušení ohledně dámy se měnilo v jistotu. „Ještě jsi s ní nic neměl?“ „Jako jestli jsem s ní spal? Ještě ne. Totiž ještě… to předpokládá jistou naději. Ale já se k ní neumím přiblížit. Bojím se, že mě má za primitiva, že ji něco takového vůbec nemůže napadnout. Ona je jiná. Mate mě, protože nechce peníze. Víš přece, že jsem se s holkama nikdy nežinýroval. Ale s ní nevím, jestli neřeknu nějakou blbost. Má teď přijít, chci tě s ní seznámit. Na chvíli se vytratím a ty s ní mezitím promluvíš v tom smyslu, že jsem časově vytížený člověk, finančník, ale estét se zlatým srdcem, prostě tyhle kecy. A nějak z ní dostaneš, jestli by o mě eventuálně – ale rychle – stála. Jestli mám nějakou naději. Protože můj čas je drahý. I když ji miluju, nehodlám s ním plýtvat.“ Pavel přelétl očima stolek se sklenicemi. „Ona ví, že o ni stojím, ale je to slušná holka, nemůžu na ni zhurta. Není to business case. Taky už nejsem nejmladší a jí je teprve osmadvacet, možná je to na ni brzo. Takže bych tě poprosil, abys ji odhadl, jestli u ní mám šanci, jestli by vůbec mohla být s člověkem jako já. Mám se přesunout do centrály v Essenu, to je povýšení, a tam se očekává od vedoucího pracovníka, že je solidní, ženatý a že oba manželé dovedou reprezentovat.“ S holkama se nikdy nežinýroval, to byla pravda. Měl jich během manželství i po něm spoustu, bohatý jako drak snídal co týden pannu. Alespoň tak to říkal. A najednou si neví rady. Najednou staromódní námluvy přes dohazovače. „Kolik že je jí roků?“ Vzpomněl jsem si, že „mé“ Michaele musí být přes třicet. „Osmadvacet. Tedy, to říkala Růžena. Restituovaly na Moravě hektary vinic, ale to je prokleté dědictví, koule u nohy. Pozemky jsou zanedbané, budou je muset prodat pod cenou, protože hrabat se v hlíně – to by tam musely žít, to je živobytí na plný úvazek. Chci tím říct, že je tam určitá rodová tradice. Když jseš bohatý, začneš se bát, že tě
11
ženská chce kvůli penězům. Ale jak říkám, Míša na prachy kašle, to u ní obdivuju. Nezná úrokové sazby, a přitom je nepřímo ovlivní. Nejen že ji miluju, ale ženatý bankéř znamená zvýšený rating. Proto ji chci. A spěchá to. Do valné hromady. To bude advent. Hele, na rovinu, normálně z ní zkus vytáhnout, jestli by si mě vzala.“ „Jestli to má být na celý život, nesmíš to uspěchat,“ namítl jsem. „Odvez ji tam a ukaž těm oligarchům jako přítelkyni. Osmadvacet dneska není moc, kór u těchhle intelektuálek. Ženské se vdávají později, pokud vůbec. Stát manželství nepodporuje. Dneska se chtějí ženit jenom buzeranti.“ „To možná platí u nás. Ale vedení firmy je výrazně křesťanské, to jsou Němci. Míša umí bezvadně německy a oni chtějí ve správní radě okroužkovaného člena, žádného playboye. A žádnou kurvu nebo herečku. Dámu. Dow Jonesův index nezná menstruační křivku.“ Přelétl pohledem obrazy na zdi. „Dám ti tohohle Ruisdaela,“ ukázal na olejomalbu nad empírovou komodou. Naklonil se blíž a přečetl podpis. „Fan Rujsdála, nebo jak se to vyslovuje. Když mi ji sbalíš.“ Na obraze byl větrný mlýn u moře s pozadím kyprých mraků prozářených studeným sluncem. Pod ním na cestě několik venkovanů. Věděl jsem, že je to originál, zprostředkoval jsem koupi. V aukci by se vyšplhal na několik set tisíc. Zvedl jsem obočí. To bylo milé. Nenapadlo mě, že se služba dohazovače může takhle zhodnotit. Musím se ovšem prodat oběma stranám kontraktu. Vypil jsem whisky. Pavel dolil a připili jsme si v mlčenlivém srozumění. Přišla Míša. Byla to ona. „Pojď dál,“ hlaholil u dveří Pavel. „Prosím tě, nezouvej se. Musím ti někoho představit.“ Musel mě představit. Na sobě měla šmolkově modrý plášť, přes rameno kabelku Gucci. Na nohou perleťové vinyly Manolo Blahnik. Úrodu planoucích vlasů krotil kužel à la Tippi Hedren. Zápěstím na prsou tiskla stočený katalog, jak to vídáme u manekýnek na obálkách módních časopisů pózujících právě s takovým časopisem souběžně se zdviženým před-
12
loktím. Pavel jí odebral plášť a vyloupl se přilnavý pistáciový kostým na dokonale projmuté postavě, kožené knoflíčky ke krku. Připomínala učitelku na výchovném koncertu. Uhodil mě význam módy jako přeludu, byla zralejší, ale nezestárla. Vpila se do mě očima, potom sklopila kajícné řasy a kradmo zavrtěla hlavou. „Vy se možná neznáte,“ řekl Pavel. „Vít Janota, návrhář divadelních kostýmů, obuvník diletant (znal moji dílnu a ševcovský verpánek) – jeho maminka dělá ty hnědé gobelíny – a tohle je Míša Laudátová, básnířka, výtvarná kritička,“ ukázal na Míšu. „Divím se, že jste se ještě nepotkali.“ Podala mi ruku a naznačila úklonu. „Moc mě těší.“ Také mě těšilo. „Co si dáš, Míšo?“ zeptal se bankéř mlsně, jako by ji chtěl vyvlastnit. „My pijeme Chivas.“ Těkala bezradně očima a předvedla málem abstinenční paniku. „Snad trochu vína, bílého,“ hlesla jako zlekaný ptáček. „Ale nejdřív bych si zašla do koupelny, musím si opláchnout ruce.“ Položila katalog na skleněný stolek a odkráčela do koupelny. Vzpomněl jsem si, jak jsme spolu pili vodku ze sklenic od hořčice. „Tak co jí říkáš?“ zeptal se Pavel, když zmizela. „Nádherná, co?“ Usrkl jsem whisky. „Není špatná. Máš vkus. To bych u tebe nečekal.“ „Viď, co jsem ti říkal? Tak hele, jak jsme si řekli. Mně přijdou za chvíli řemeslníci, půjdu ven. Promluv s ní nenuceně – teď má být ta vernisáž a chtěl bych tam s ní jít, tak na to můžeš zavést řeč, že půjdeš taky a že já jsem se plác přes kapsu, protože pronájem Špálovky stojí majlant, a podobně. No a hlavně vysonduj, jestli mě nemá za úplnýho idiota. Protože je-li tam jiskřička sympatie, což by měla, protože už byla svolná jít se mnou dvakrát do společnosti, tak já pak na tom začnu tvrdě pracovat; koupím jí perly. Ale to musím vědět, abych nešel do ztracený investice.“ Ubezpečil jsem Pavla, že tahle investice za to stojí, že dáma stojí za námahu, ale že ji holt musí obléhat déle. Že na ni majetek asi tolik nepůsobí, podívej se jenom, jak dokonale je oblečená.
13
„Ale vždyť já taky nejsem žádná privatizační náplava. Fotr pocházel z gruntu, v tomhle jsme si s Míšou kvit. Ty její pozemky jsou ovšem bezcenné, to jsem si zjistil.“ Fotr možná pocházel z gruntu, ale za režimu byl velký soudruh, milicionář a kandidát společenských věd. Syn nezapřel původ, a i když zamilovaný po uši, v kapitálových otázkách se osvědčil jako historický materialista. Udělal si na nevěstu dialektický audit. A najal si dohazovače, to mělo v jistých kruzích vždycky své opodstatnění. Vlastně je staromódní, i když spěchá. „Na tuhle zpomal. Na tu nemůžeš zhurta,“ opakoval jsem mu. Míša se vrátila z koupelny lehce přilíčená, dostala víno a usedla ke stolku. Připili jsme si na úspěch sestry, již čeká v pondělí vernisáž. Kritička rozevřela katalog, odložila plachost. Byla se dnes podívat, jak jsou s instalací daleko, a neubránila se rozpakům, neboť galerie, která se vyprofilovala v přední scénu současného konceptuálního umění, pojala rozvrh panelů značně konvenčním způsobem, osvětlení je nedomyšlené, ale to se snad má do otevření zlepšit, slíbila kurátorka. Pavel na mě mrkl: Neříkal jsem ti, že se vyzná? „Já se sestrou v mnohém nesouhlasím, my jsme se hádaly už na škole, ale v tomhle jí musím dát za pravdu, tady se našla. I když se tenhle koncept může zdát malinko konzervativní. Růžena se vrací ke svým tématům z přelomu dekády, kdy normalizace přechází v abnormalizaci a skrze ni mluvíme o pochopení modernosti a ovšem také o naší postkonceptuální současnosti. Ta, jak vidno, už roky přešlapuje na místě, tady se nic objevného neudálo a to neplatí jen o výtvarném umění…“ Venku zahoukal klakson. Před domem zastavili řemeslníci, skříňová dodávka s nápisem Hliníkové brány posuvné a křídlové. To byla chvíle, na kterou Pavel čekal. Teprve teď mi došlo, že v luxusním komplexu bydlí sám. Ostatní byty jsou zatím prázdné, přestože dva už jsou prodané, jak mi prozradil. „Tak já vás tu, děti, nechám samotné.
14
Pití je v lednici a ve skříni nad dřezem. Ty se tu vyznáš, Míšo.“ Osaměli jsme s Michaelou a chvíli se na sebe dívali. Malinko vyhaslé oči. Kdysi mě vlastnily. Mívala nade mnou podivnou moc. Už nemá. Jako kdyby se partnerka kouzelníka, kterou rozřízli na pódiu, vrátila ze zákulisí. Jako kdyby drahokam zaplatil za svůj brus částí své drahocenné váhy. Nadále pěkná, stála by za hřích. Ale lehká. Nestála by za mši. „Konečně sami,“ usmál jsem se. „Řekl mi to tak narychlo, že tady budeš, ani jsem se nestačila těšit. Neřekls mu, doufám, že se známe?“ „Jsou věci, o kterých muži nemluví. Gentleman si užije a mlčí,“ zvedl jsem sklenku, abych ukázal nadhled. „On mně o tobě taky řekl, ale nevěděl jsem, že jsi to ty. Mluvil o anonymní bohyni.“ O božstvu povrchní touhy, nedořekl jsem. Míša si zapálila cigaretu. Slevila z neutrálního pohledu, dostavila se důvěrnost staré známosti. „Já nejsem žádná básnířka. Vždyť kdo dneska čte. Přijde mi únavné, jak umělci stále bojují s neporozuměním a hmotným strádáním. Tyhle intelektuálské kecy,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Já vím, proč tě pozval, a ulehčím ti to. Chci pracháče, říkám to upřímně, abych jednou neměla starost o peníze; nechci žít vedle nějakého Modiglianiho, věčně počítat, nemít co na sebe. Hrát si na chimérickou dušinku, která se živí cigaretama a krásou prožitku. Je mi jednatřicet. Čas běží. Chci děti a peníze. Jako každá ženská.“ „Jednu takovou už Pavel má. Budeš tu pózu muset podržet, jinak mu nezaimponuješ. Musíš dělat drahoty, i když on spěchá.“ Bývala skvělá v posteli, a to mohl být kámen úrazu při novém citovém angažmá. Chtěl jsem jí taktně vysvětlit, v čem by mohla udělat chybu, totiž tím, že by byla příliš horlivá a vášnivá, že by byla jako se mnou. To může být milé při nárazových splynutích, ale mohlo by to odradit vážného uchazeče o ruku zardělé intelektuálky. „Já mám stále silnější pocit, že mě chlapi vždycky opustí,
15
to je hrozný,“ krčila rameny. „Já umím chlapa odtáhnout od manželky, ale nedokážu si ho udržet. Já vím, že po mně mužský toužej, ale jako po kurvě, mrchy jsou rajcovní, nechtěj mě napořád a tušej to už předem. Když mě dostanou, nabudou jistoty.“ Zjevně ušla kus cesty. „Pavel nic netuší,“ uklidnil jsem ji. Nelíbil se mi ten ordinérní tón, do kterého sklouzla. „Hlavně musíš být za dámu. Dělej na něj oči, ale ne moc zamilovaný. On musí cítit, že si ho vážíš, ale tebe musí obdivovat víc. Bankéř v tobě musí vidět nedobytnou pokladnu. Číselný kód se prozrazuje po kouscích.“ Nepoznával jsem se. Kde beru tuhle spolehlivou logiku? Kde se vzal ten zkušený dohazovač? „A hlavně – tohle se špatně říká – vyvaruj se určitých technik v posteli. Víš, o čem mluvím. Žádná Helena Trojská. Žádný Brémy. On má něco za sebou a pozná kurvu. Já vím, já vím… ty nejsi žádná… neurážej se… myslel jsem spíš takovou, která to má moc ráda, to by ho mohlo odradit. Prostě mu to musíš přesvědčivě odhekat, ale iniciativu nech na něm.“ Začal jsem teď sám nepěkně sklouzávat z roviny společenské únosnosti v pokleslý rámec, z něhož vyhřezl bolavý obraz vzpomínek. Líčil jsem past na kamaráda a uvědomoval si, že jsem kuplíř, protože sám jsem se jí kdysi bál. „Chce tě na reprezentaci. Bude tě nosit na rukou. Bylo by dobré říct si mu rovnou o peníze, dokud jsou slyšet svatební zvony, dokud hárá. A vůbec by nebylo od věci sepsat předsvatební smlouvu, v Americe je to běžné. Chce tě na ozdobu. Chce, aby se faraóni obchodu klaněli princezně ducha. I kdybys nakrásně psala recenze, neuživí tě to. V těchhle kruzích je placená manželka normální, je to svým způsobem nutnost. Pavel je ve vrcholné pozici v peněžním ústavu. Je to euromilionář. Ať tě připíše do nějaké dozorčí rady.“ „Tihle všichni si udělali život z prachů a stejně nemají styl,“ namítla a zakusovala rtěnku na rtech. „Jinak je docela fajn. Je milý. Rozhodně nemám pocit, že by mě chtěl znásilnit po telefonu. Tenhle druh chlapa se chová jako
16
kanec ve správní radě, ale v posteli je submisivní, to poznám. Tihle chlapi chtějí dominu.“ Prohlédla si nehty na ruce a vzala nevinný výraz. „Jestli bych si neměla pořídit bič a nějaké řetězy,“ nadhodila odlehlým tónem a zamyšleně utekla pohledem ke zdi. „Co tě napadá!“ Hlavou mi bleskl zneklidňující obraz latexové intimity. Spoutaný Prométheus úrokových sazeb. „Předveď zdrženlivou náruživost. Nemusíš být zrovna plachá jako srna, není ti osmnáct, ale ukaž ochotnou nezkušenost. Buď zvědavá. Nech se vést. Laškuj, okolkuj, červenej se. Já tě budu učit, jak na chlapa?“ „Ještě uvidím,“ sešpulila rty. „Kolik tedy myslíš, že bych si měla říct? Kolik mi má platit?“ „Tolik, kolik si zasloužíš.“ „To zapomeň, z toho bych nevyžila.“ Jako bych zahlédl prošlé datum záruční lhůty. Najednou se upejpá. „Nepodceňuj se,“ povzbudil jsem ji. Míša zdusila cigaretu a pohledem zabloudila k oknu. Z bubenečského nádraží houkal vlak do Kralup. Větračkou na balkon byly slyšet útržky hlasitého hovoru: „… pákové pohony… pojezdové brány, posuvné, samonosné… výklopná vrata do garáže… doba zaparkování a vyparkování se zkrátí… žádné exhalace…“ – „Chlapi, to musím probrat s projektantem, ale když už jste tady… zrychtujte tyhle sloupky…“ „Slyšíš ho, je to praktický člověk. Stačí mu naznačit, že jsi svolná. Ale nespěchej. Předehry mají něco do sebe. Divadla, recepce, vernisáže. Ať chvílí vzdychá. Jak říkám, nezapomeň, že jsi dáma.“ „Taky že jsem, ale dobře žes mi to připomněl. Už dlouho mi to nikdo neřekl.“ Když se Pavel vrátil, ukázal jsem mu gestem s ohnutým loktem a sevřenou pěstí, že záležitost je vyřízená k oboustranné spokojenosti. Vypil jsem s nimi skleničku, po půlhodině jsem se rozloučil a nechal je u vlastního sbližování. Domluvili jsme se, že se sejdeme na výstavě. Ještě jsem každému zvlášť připomněl zasvěceným pohledem pravidla nenáhlého splynutí duší.
17
*** Vernisáž v pondělí se povedla, i přesto, že sklouzla do ohlášek. Uvaděč, zemitý doyen výtvarné scény, sám zástupce suchého realismu, uvítal Růženu Laudátovou-Weishauptovou po jisté odmlce v Praze, upozornil na posun v uchopení objektu a promyšlený vývoj v tvorbě autorky, která poté, co opustila figurální malbu, vrší a kumuluje husté krychloidní a tubusové útvary znepokojivých barev na pozadí odstíněné neutrální plochy, což je nejmarkantnější u posledních 3D asambláží opatřených vlastním světelným zdrojem… Vzal jsem do společnosti Marušku, svoji choť, dlouho jsme nikde nebyli. Představil jsem jí Míšu, ty dvě si padly do oka. Vdané ženy vždy cítí solidaritu s budoucí nevěstou, přebírají velkomyslný patronát a nasazují útrpný úsměv; děvenko zlatá, připrav se na očistec, já bych mohla vyprávět… Kdežto já jsem sledoval Míšu s jinými obavami. Nečekal jsem, že Sněhurka bude hibernovat do jara, ale mohla se aspoň uhlídat do Vánoc, než princ odklopí víko. Zákony trhu zjevně neznají skleněné rakve. Co to má na sobě? Kde je kněžna recepcí bankovní rady? Řekl jsem jí přece, že sezona dračice je minulostí, čekal bych střízlivý kostým, když ne propracovanou večerní róbu. Ne že by jí to neslušelo. Přítomné dámy těžko skrývaly nevraživost. Té by se ovšem nevyhnula, ani kdyby šla za hloupou horákyni. Měla už takovou figuru. Míša tvrdila, že nemá peníze, že se obléká v sekáči, pak ale měla štěstí na skvostné, až provokativní úlovky. Nebo už dostala služné a zašla si nakoupit do nějakého butiku v Pařížské. Kabát odložila v šatně a moc toho na ní nezbylo. Model malosériová záležitost, spíš originál, haute couture. Vzala si nabíranou španělskou sukni, pod ní šněrovací kozačky Stephane Kélian, které si dáma nad dvacet jen těžko může dovolit, ale Míša k nim měla nohy a málem adolescentní úsměv, síťové punčochy hořící šarlatem; nepravidelně střiženou růžovou jupku ze dvou kapesníků s jedním ramínkem, z níž se drala neposlušná ňadra, jež
18
káznil pektorální kříž s rubínovými ověsky. Neřestně bledá pleť pod necudnými stíny, parfém Louis Vuitton, pokud mě smysly neklamou. Na hlavě toreadorský klobouk z černé poloplsti s růžemi po stranách. Pod ním krvavě vrstvené mikádo brutální Nikita. Řekl bych troufalost, když ještě není pod čepcem. Tentokrát chyběla kabelka, měla jen psaníčko z rumělkových korálků, jež svírala nehty se zlatými tečkami v purpurovém podkladu. Výsledný dojem kreace byla zvlčilá Karkulka složená ze všech odstínů červené. Nestoudnou smyslnost tlumilo intelektuální vyznění modelu, mladistvá tvář vklíněná v arktické cudnosti tuberkulózní běloby, že nezbylo barvy ani na ruměnec. Ale Míša věděla, že dnes vypadá dobře, a podle toho se tvářila; úsměv smířlivé arogance střídaly pohledy erotické vyzývavosti z dob, kdy chuligánka mustrovala legie obdivovatelů. Vypadala skvěle, panna nevěsta arci tolik nesvítí. Panna nevěsta sedává v koutě. „Co jsem říkala,“ prohodila ke mně a kývla bradou k Pavlovi. „Esemeska.“ Nechápal jsem, o čem to mluví. Pavel zářil spokojeností. Pavel rušil. Ceremoniáře neposlouchal. V decentním obleku od Armaniho tvořil bezpečné pozadí madam Butterfly, avšak rezervovaný bankéř by se měl chovat jinak. Finančníkem cloumal plamen chlapecké pýchy, nehlídal se. Odebral Míšu mé ženě a začal s ní obcházet postávající hloučky. Pronikavým šeptem představoval sestru výtvarnice. „Vy se ještě neznáte, Michaela… Byla také v Německu a zase tam se mnou pojede… tedy já s ní… To už budeme svoji. Žena vede, umění následuje, haha.“ Všímal si zálibně, jak si jí ostatní všímají, motal se jako při děkovačce na scéně, vypínal se a broukal vítězný motiv ze Sedmi statečných. Poznám čerstvé milence, ze kterých sálá horko postele. Byli rozehřátí, lesklé oči. Očividně si nevzali k srdci mou chválu pomalosti. Vernisáž ovládli. Zářili, přitahovali pohledy, strhávali na sebe pozornost. Úvodní proslov nikdo neposlouchal. „Tys mi poslala nějakou esemesku?“ zeptal jsem se Míši
19
stranou, když k nám dvojice dotančila, Pavel se vzdálil pro víno. Věnovala mi slitovný pohled. „Esemes znamená sadomaso-sex,“ prozradila káravým altem. „Měla jsem pravdu. Rád řehtá, koníček. Rád ostruhy a bič v cílové rovince.“ Došlo mi, že se Míša v Helenenstraße naučila sedlat danajské koně, že u brémských muzikantů pochytila leccos užitečného i pro svět vysokých financí. Už se nevzpíná pod nahodilými milenci, už bodá do slabin. Jisté rozpaky však ve mně přetrvávaly. Rodinný život jsou dostihy na dlouhé lokte. Slova se ujala sama umělkyně. Krátce přítomné uvítala a upozornila, že toto není prodejní výstava. Zároveň by chtěla oznámit zasnoubení své sestry Michaely (už celkem zbytečně); zdálo by se, že je to staromódní záležitost, lidé se pomalu ani nežení, natož zasnubují – ale není od věci vracet se k tradici, ostatně bere si člověka z branže, magistra Pavla Žižku, jistě ho znáte jako neumdlévajícího podporovatele a znalce umění, jenž pomáhá českému výtvarnictví na mezinárodní scéně… Přípitky, estetizovaná polosrdečnost, potlesk třemi prsty do bříšek dlaní. Tleskali i obávaní kritici Laudon a Himmel. Obě hrdličky se braly za ruce, dotýkaly se bezděčně jedna druhé v pase a na ramenou a častovaly se zamilovanými pohledy. Vděčný pohled zalétal i ke mně. Jedno oko nezůstalo suché. Hlavou mi prolétl obraz rudého budoáru se zpoceným mužem na kolenou, spatřil jsem okšírovaného bankéře, an řehtá rozkoší. Dostal jsem svého Ruisdaela, přestože mou dávkovanou zásnubní recepturu zjevně odmítli. Pavel dostal Míšu a ona jeho. V poslední esemesce (zprávě na mobilním telefonu) sděluje, že jí muž pořídil vlastní výstavní galerii na Willy-Brandt-Straße o rozloze čtyři sta metrů čtverečních. Vlastenka tady zaměstnává dvě studentky z Uherského Hradiště, navštěvuje nehtové studio s manželkami českých hokejistů a je ve třetím měsíci těhotenství. Ještě pořád se vejde do černého korzetu a opájí se jízdou, v níž slyšet kavalkády krojovaných předků.
20
Většina mužů sní o ženě, která hraje v sále dámu a v posteli děvku. Do ní klade svou pýchu. U Míši jsem si jistý, že nic nehraje. Míša je vpravdě obojí najednou tady i onde. Zkušenost s bankéřem, básnířkou a holandským krajinářem mě navnadila, přestože šití kostýmů zažívá konjunkturu. Mám zřejmě šťastnou ruku. Nebylo by lepší otevřít si seznamku pro boháče? Předehru, co stojí čas a peníze, zkrátí důvěrný eunuch? Nemyslím tím zprostředkovatelnu luxusních prostitutek, tenhle trh je obsazený a předpokládá rozsáhlý aparát. Já bych byl ladič nálad zhrublých byznysmanů, kteří se chtějí okrášlit vytříbenou bytostí, estetizovaný kuplíř, který přesvědčí muže kapitalistických kvalit, po všech těch štrapácích se sháněním obchodů a produktů, jehož společenský vrchol je v lóži na tenisovém kurtu, že nikdy není pozdě ke koupi šlechtického titulu v osobě křehké, ale hluboké osůbky.
21
Hledání otce Vzpomínám na odpoledne, kdy matka vrazila do nabité Svornosti ve zpustlém majestátu léta nenošeného kožichu a my s bratrem s ní co synové Velké medvědice. Rozhlédla se kolem a uličkou hanby došla ke stolu pana Korába. Matka se uměla prokázat dobře načasovanými hysterickými záchvaty a jeden teď viditelně spolkla. „Kde je manžel?“ vydechla, u konce s trpělivostí. Byl Štědrý večer. Koráb byl obávaný preceptor marxismu-leninismu. Zamlada autor budovatelských veršů psal kádrové posudky, odsudky a programové teze vládnoucí strany. Teď už páchal jen předmluvy a pomluvy, ale mladická tvorba stačila k tomu, aby byl uznávaným znalcem literatury a arbitrem jediného učení. Vyznačoval se vyhaslým viržinkem ve žlutých prstech a rudou sinekurou ve vokovické Sorbonně. Měl také dceru špatné pověsti, která bydlela u nás v domě. Kdyby nebyl plešatý, dalo by se mluvit o šedé eminenci dejvických komunistů. A že jich tam bylo. Báli se ho i vysocí důstojníci ČSLA. Kupodivu, když se opil, měl rád našeho otce, který od něho nic nechtěl. Co by taky mohl chtít vedoucí galanterního obchodu od vrchního ideologa? Občas se před hospodou navzájem podpírali. Závan molových kuliček z archivní kožešiny nyní přehlušil odér hospodského kouře, ani to však z matky nedělalo lvici salonu. Vítalo ji obezřetné mlčení osazenstva. Výčepní matku odsunul paží s trsem půllitrů, položil je na stůl stálých hostů a vytáhl tužku zpoza pravého ucha. „Pepa tu není,“ odpověděl místo tázaného, „byl tady před hodinou, koupil si cigarety a zase odešel.“ Matka usedla na kraj židle, která tu nějak zůstala volná, a znehybněla, jako by se u ní projevily aklimatizační potíže, ale spíš to byla póza mučednice na pozadí regálu s levnými kořalkami. Stáli jsme vedle ní, vlčice s odstavenými kojeňátky. Martin se rozkašlal. „Proč by chodil do hospody pro cigarety, když si je může
22
koupit v trafice? Štědrý den je všední den,“ řekla s výrazem nedůtklivého vzdoru. Poslala otce pro ztužený pokrmový tuk a dala mu poslední stovku. Byl pryč dvě hodiny. Tuk stojí pět korun padesát a ona už vidí, jak se devadesát čtyři koruny padesát haléřů proměňují v tekutý jed. Musela mít zatmění smyslů, když mu uvěřila, že se hned vrátí. Takže vyrazila do terénu a nás vzala s sebou jako příruční arzenál výčitek. Upírala pohled na starého básníka sekerníka. Ten pro ni představoval nechutný příklad společenského vzestupu a morálního úpadku. Znala ho jen od vidění, ale měla za to, že jejího muže stahuje do bahna a teď ho zapírá. Otec, na rozdíl od toho kariéristy, říkala matka, je naivní dobrotisko a nedokáže se vyspat z opice, natož uživit rodinu. Koráb, obezděný hrozivou autoritou správce dogmatu, si konečně odkašlal, jako by ochraptěl z dlouhého mlčení. „To je pravda, byl tady,“ potvrdil, „ale vzpomněl si, že má koupit sádlo a prskavky. Kam šel, to nevím.“ Na lebce soudruha ležela pavoučí prasklina jednoho zpoceného vlasu. Tvář mramorová, až funerální, s nepříjemnou sebejistotou a zdviženým rtem arogantní shovívavosti. Dodal, že Štědrý den je opravdu všední den, obchody jsou otevřené, a on, Koráb, by nesvětil ani zbývající náboženské svátky. Stačí Velká říjnová socialistická revoluce, Den osvobození Československa Sovětskou armádou a První máj. Myslel to vážně. Místnost byla plná mužů, kteří prchli o tomto hektickém dnu manželkám a tchyním ze zapařených kuchyní. Teď se tu objeví jedna z nich, aby jim připomněla, že jsou jen dovolenkáři ze zajateckého tábora. A vedle ní stojí dva školáci jako zlé svědomí. Styděl jsem se za trapnou matku a ještě víc za otce. Docházelo mi, že člověk nemůže být beztrestně něčím synem. Docházelo mi otcovo ponaučení: Když máš škodu, o posměch se nestarej. „Vy víte dobře, kde je,“ vyjela na něj matka. „Opilci o sobě vědí, vědí, kde jsou… a takoví jako vy…“ Vztek na alkoholiky a komunisty v ní uvolnil záklopku třídní nenávisti dcery
23
ze zbytkového gruntu a nescházelo, aby vmetla kádrovákovi do ksichtu troufalá, deliktní, ba kulacká slova. Slýchal jsem matku říkat otci, že Korábova dcera je kurva. Luxusní kurva. Čekal jsem, že to řekne i teď. Těšil jsem se na to a bál se zároveň. Hlavně proto, že jsem nevěděl, co to znamená. Jenom jsem tušil, že je to něco horšího než kráva. Matka dokládala tvrzení četností návštěv, které se u slečny střídaly, návštěv povýtce pánských, a ty k ní docházely zejména v noci. Mně se kráska líbila, bylo mi devět roků, a nechápal jsem, jak může mít komtesa otce, který vypadá jako piraňa. Luisa Korábová se nosila v šatech, které patrně nebyly konfekční, a lišila se výrazně od ostatních žen v domě, pro něž tekoucí oko na punčoše bylo malou tragédií. Obývala sama třípokojový byt, stejně velký, jako měli Novákovi s jedenácti (!) dětmi o patro níž. A to si mohla vybrat a bydlet s rodiči v pětipokojovém bytě ve Skleňáku, nejdražším činžáku dejvické elity. Nepracovala. Ne tedy ve smyslu socialistického člověka. Formálně přerušila studium na třetí vysoké škole, takže se nejednalo o příživu. Vznášela se nad ní aura prominentní zhýralosti a na schodech po ní zůstávala vůně nedostupných parfémů. Nenávist sousedek se dala krájet, ovšem stín všemocné rodiny v pozadí byl hrozbou, před níž je lépe míti se na pozoru. „A že vy nejdete domů na večeři?“ pokračovala matka s jedovatým úsměvem. Přitočil se k nám instalatér Žižka. „Pepa je na Stráži,“ utrousil polohlasně. Matka to zaznamenala, ale ještě s Korábem neskončila. „Vy nejspíš dneska nemáte stromeček. Vy slavíte dědu Mráze.“ „Opium lidstva,“ ucedil soudruh. „Cože?“ „Že je to droga, veškeré náboženství. Ježíšek si tam nahoře čte Wall Street Journal. Valentina Těreškovová ho viděla.“ Nad jeho vtipy si spolustolovníci nasazovali přičinlivé úsměvy. Ne že by to byl bolševik od plenek. Pocházel z buržoazní rodiny, otec vlastnil do roku ’48 textilní závod, ale tuto kádrovou kaňku dávno vysušil, když na univerzitě
24
v padesátých letech vyakčňoval trockistické spolužáky. To matka věděla. Věděla, že to byl on, kdo našim sportovcům oficiálně vysvětlil, proč musí letos vynechat olympiádu v Americe. A věděla také, že jako kluk ministroval v kostele. Teď pil vodku Kuzmyč. „Běžte si pro limonádu,“ řekla nám matka a postrčila nás k pípě. Slyšeli jsme ji dál mluvit. „Chcete říct, že kdyby Ježíšek četl Rudé právo, bylo by víc dárečků? Chodil jste na katechismus, ne? A najednou je to opium? Takže jste odvyklý narkoman? Nebo jste přešel na jinou drogu? Ostatně ráda bych si přečetla Wall Street Journal, kdyby se dal koupit. Takhle musím věřit na anděla strážného.“ Štamgasti začali pokašlávat. Jestli si paninka moc nedovoluje. Jsou sice Vánoce, jsme v hospodě, ale soudruhovi by mohla dojít trpělivost. Matka se zvedla a židle za ní se zakymácela. Sama stála neochvějně v kotníkových černých botách a světle hnědých zdravotních punčochách. „Vy ovšem nebe nepoznáte, vy tak leda očistec. A ta vaše holka peklo, druhý kruh, vážený soudruhu.“ Vyznavač desakralizovaného kosmu viditelně strnul. „Co to tu melete, ženská?“ Matka se k němu sklonila nad stolem. „Chlípnost ji chytla na mámidla. Soudnost zdolal tělesný chtíč. Zabíjí v sobě city a zahubí i svou duši.“ Drželi jsme s bratrem sklenice oběma rukama u úst. Koráb nasadil křivý úsměv v katovské tváři. „Prosím vás, vzpamatujte se, nevíte, co mluvíte. Běžte si pro manžela, nejspíš je na Stráži, a pak se uklidněte.“ Rozhlížel se po spolustolovnících, úplně jinak než předtím. Suverenita ho opustila, vrtěl nepřesvědčivě hlavou, jako že on za tohle nemůže, té ženské kape na karbid, s někým si ho plete nebo co. Vycouvali jsme z hospody spořádaně, jako jedna rodina, jako lítá medvědice s mláďaty. Měl jsem pocit, že nás teď matka potřebuje.
25
