Postava prostitutky v díle L. Andrejeva a F. M. Dostojevského

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Ruský jazyk a literatura

Tereza Krtičková

Postava prostitutky v díle L. Andrejeva a F. M. Dostojevského Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Dohnal, CSc.

2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce

2

Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Josefu Dohnalovi, CSc. za cenné rady a připomínky. Rovněž bych ráda poděkovala své sestře Barboře, která mi velice pomohla při shánění cizojazyčných materiálu na její univerzitě v USA.

3

OBSAH 1. Úvod.............................................................................................................................. 5 2. Rusko a ruská literatura druhé poloviny 19. a začátku 20. století ................................ 7 3. Dějiny prostituce ......................................................................................................... 11 3.1 Dějiny prostituce ve světě ..................................................................................... 11 3.2 Prostituce v Rusku ................................................................................................ 14 4. Postava prostitutky ve světě literatury ........................................................................ 16 5. Postava prostitutky v díle L. Andrejeva a F. M. Dostojevského ................................ 19 5.1 Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881) ..................................................... 19 5.1.1 Postava prostitutky v díle – Zápisky z podzemí, Zločin a trest ..................... 20 5.2 Leonid Andrejev (1871-1919) .............................................................................. 27 5.2.1 Postava prostitutky v díle – Propast, V mlze, Křesťané, Tma ....................... 28 5.3 Vzájemná komparace ............................................................................................ 34 6. Závěr ........................................................................................................................... 38 7. Резюме........................................................................................................................ 41 8. Seznam pouţité literatury ........................................................................................... 44 9. Příloha ......................................................................................................................... 46

4

1. Úvod Prostituce tu je ve svých různých formách uţ odpradávna. V průběhu dějin vyvolávala řadu reakcí, byla akceptována, regulována i zakazována. Toto povolání je opředeno řadou mýtů a představ, skrývá v sobě společenská tabu, je pobuřující i tajemné. K těmto představám přispívá i krásná literatura, která toto téma − společensky veskrze odsuzované profese − umně zpracovává. V kaţdé době i kultuře byly prostitutky nazývány různě − kněţka, hetéra, nevěstka, kurtizána, gejša, děvka, šlapka i lehká ţena. Pod těmito přízvisky je můţeme nalézt i v dílech světových spisovatelů. Ti prostitutkám postupem času věnovali ve své tvorbě stále více prostoru. Z vedlejších postav – leckdy ale zásadních – se staly hlavními hrdinkami celých povídek či románů. Jejich postavy vykreslované romanticky i naturalisticky, kladně nebo záporně jsou nedílnou součástí světa literatury. S větším zájmem spisovatelů o téma prostituce se setkáváme hlavně v druhé polovině 19. století ve Francii (Balzac, Dumas, Maupassant, Sue, Zola) a Rusku. Laurie Bernstein, autorka knihy Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia si tohoto jevu v Rusku všímá: „Fallen women like Sonia figured prominently not only in the fiction of nineteenth- and early, twentieth-century Russia, but also in journalistic and anecdotal accounts.―1 V časopise Время se dokonce objevuje výzva k ruským spisovatelům, aby tvořili „stories of the life of prostitutes, honestly told with all the details and with psychological indications.―2 Mezi autory (mj. Gogol, Černyševskij, Čechov, Tolstoj, Gorkij, Kuprin), kteří ve své tvorbě pouţili postavy lehkých ţen, byli i Fjodor Michajlovič Dostojevskij a Leonid Andrejev. Postavy prostitutek v díle Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821-1881) a Leonida Andrejeva (1871-1919) jsou ústředním tématem této bakalářské práce. Konkrétně se budeme věnovat titulům – Zápisky z podzemí, Zločin a trest Dostojevského a čtveřici povídek Propast, V mlze ,Křesťané, Tma Andrejeva. Výběr autorů a jejich tvorby není náhodný. Vycházíme z předpokladu, ţe téma prostituce je u Dostojevského a Andrejeva vnímáno jiným pohledem. Dostojevskij ve svých dílech postavu prostitutky idealizoval, romantizoval. Bernsteinová přímo říká, ţe 1

2

Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 1 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (12:57, 4. 4. 2011). Moravcevich, N.: The Romantization of the Prostitute in Dostoevsky's Fiction. In: The Image of the Prostitute in Modern Literature. Eds. P. L. Horn a M. B. Pringel, New York 1984, s. 53.

5

prostitutky „elevated into powerful literary symbols [...] became female archetypes who either disillusioned the men with whom they associated or raised them to a higher plane of being.―3 Naproti tomu Andrejev ve svých povídkách vykresluje postavy prostitutek jako neřestné, špinavé ţeny na okraji společnosti. Cílem práce je pomocí analýzy obsahové stránky jmenovaných děl soustředící se na postavy prostitutek a jejich vzájemné komparaci dospět k závěru, proč, s jakým záměrem a jak konkrétně jsou postavy prostitutek do děl vkomponovány. Také nás bude zajímat, zda opravdu autoři přistupují k tématu prostituce rozdílně a jestli nemají i nějaké společné prvky. Kromě vybraných primárních zdrojů vyuţijeme při interpretaci publikované literární studie vztahující se k danému tématu a sekundární literaturu věnující se dějinám prostituce, světové i ruské literatuře. Práce bude strukturována do několika částí. V první části se věnujeme Rusku a deskripci ruské literatury druhé poloviny 19. a začátku 20. století. Přiblíţíme si vývoj ruské literatury a změny ve společnosti. Zařadíme Dostojevského do období tzv. zlatého věku ruské literatury a Andrejeva k autorům moderní ruské literatury. V druhé části popíšeme dějiny prostituce ve světě i v Rusku. Pomůţe nám to pochopit vyuţití některých dobových reálií oběma autory – vytěsnění prostitutek na okraj společnosti, snaha o regulaci ze strany státu (např. nošení ţluté legitimace v Rusku) i strach ze šíření pohlavních nemocí. Třetí část se věnuje postavám prostitutek ve světě literatury. Zjistíme, kteří světový autoři se ve své tvorbě věnovali prostitutkám a ţe ve druhé polovině 19. století byl o toto téma mezi spisovateli Francie i Ruska zvýšený zájem. Čtvrtá a stěţejní část práce se bude věnovat analýze konkrétních textů Dostojevského a Andrejeva, ve kterých se vyskytují postavy prostitutek. Nejdříve ve stručnosti popíšeme základní děj konkrétních textů a jejich místo v tvorbě obou autorů. Poté se za pomoci citací z textu a sekundární literatury pokusíme objasnit s jakým záměrem a proč jsou postavy prostitutek do děl zakomponovány. V následné komparaci získaných informací zjistíme, zda autoři opravdu přistupovali k tématu prostituce odlišně a jestli nemají i některé společné prvky.

3

Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 11 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (12:57, 4. 4. 2011).

6

2. Rusko a ruská literatura druhé poloviny 19. a začátku 20. století Od 40. let se v literatuře prosazuje směr naturální (přirozená) škola. Autoři se ve své tvorbě zaměřují na obyvatelstvo velkoměsta i prosté venkovany, snaţí se realisticky vykreslit jejich obyčejné ţivoty, práci, vztahy. Typickým ţánrem naturální školy byla tzv. fyziologická črta z lidového prostředí. Nevyhýbá se ani větším útvarům jako je novela nebo román. Za vrcholné dílo tohoto směru je povaţován cyklus Lovcovy zápisky (1852) I. Turgeněva, který vykresluje ţivot vesnického člověka. K dalším představitelům naturální školy patří N. Někrasov, A. Gercen, F. M. Dostojevskij, A. Ostrovskij, M. J. Saltykov-Ščedrin, I. Gončarov. Naturální škola také vytváří „podloţí velkému ruskému románu druhé poloviny 19. století.―4 Začátek 50. let je pro ruskou literaturu těţkým obdobím. Na probíhající revoluce v Evropě reaguje v Rusku car Mikuláš I. zesílením tvrdého reţimu i zpřísněním cenzury. Literární tvorba se sebemenším sociálním nebo politickým podtextem nesmí vycházet. Někteří spisovatelé proto raději odchází do zahraničí. Naděje na změnu přichází po prohrané krymské válce (1854-1856) a smrti cara Mikuláše I., kdy se k moci dostává Alexandr II. (1855-1881). Ten si je vědom nutnosti vnitřních změn. Rusko přestává být světovou velmocí a jednou z příčin úpadku je i stále přetrvávající nevolnictví. Car přistupuje ke zrušení nevolnictví, uděluje amnestii politickým vězňům, povoluje uzdu univerzitám a tisku – „cenzura oslábla, [...] otevřely se moţnosti literárních polemik a publikace myšlenkově i umělecky závaţných děl.―5 Spisovatelé vyuţívají svých děl k vyjádření vlastních názorů, myšlenek i kritiky. Tématem se stalo hledání „tzv. nového člověka, který by pomohl vybudovat nové Rusko.―6 A. Gercen v novele Kdo je vinen? (1847) píše, ţe společnost je špatně nastavena a člověk musí udělat změnu s pomocí vlastního rozumu. Ve snu Věry Pavlovny, hrdinky románu Co dělat? (1862) N. Černyševského se objevuje vize budoucího Ruska, kde „[...] víří ruch radostné práce lidských kolektivů. Vše dělají stroje, pokořena je příroda i počasí [...].―7 Stále také probíhá „boj― mezi dvěma názorovými skupinami – slavjanofily a západniky o budoucnost Ruska a jeho ubírání se v rámci Evropy. Slavjanofilové (např. 4 5 6 7

Kolektiv autorů pod vedením I. Pospíšila: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Praha 2001, s. 35. Parolek, R.-Honzík, J.: Ruská klasická literatura, Praha 1977, s. 204. Kolektiv autorů pod vedením I. Pospíšila: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Praha 2001, s. 35. Parolek, R.-Honzík, J.: Ruská klasická literatura, Praha 1977, s. 224.

7

Chomjakov, Kirejevskij, Aksakov, Samarin) byli proti otevírání Ruska Evropě, vyjadřovali nespokojenost s reformami Petra I., nevolnictvím i bující byrokracií. Chtěli navrátit větší moc pravoslavné církvi. Rozšířením slavjanofilské ideje na ostatní slovanské národy vznikl panslavismus (politické sjednocení Slovanů) a ještě dále šla idea panrusismu, která počítala se sjednocením Slovanů pod vedením Ruska. Naproti tomu západnici (např. Bělinskij, Gercen, Turgeněv) schvalovali evropeizaci Ruska, zavedení parlamentarismu. Inspirací jim byly západní směry a filozofie. V 50. a 60. letech se nově do popředí dostávají i spisovatelé nešlechtického původu, kteří přinášejí jiný pohled na ruskou inteligenci i ruský lid. Objevují se různé názorové skupiny, jako např. revoluční demokraté nebo narodnici, kteří se snaţí prosazovat svoje představy o budoucím směřování Ruska. Svoje názory a ideje prezentují v časopisech – Русское богатство, Отечественные записки, Русский вестник a dalších. Radikální proticarská hnutí se v tomto období často uchylují k násilnému prosazování svých názorů, především formou atentátů na představitele moci (cara nevyjímaje). V literatuře dochází k oţivení zájmu o poezii a drama. K významným básníkům tohoto období řadíme F. Ťutčeva nebo N. Někrasova. V tvorbě dramatiků A. N. Ostrovského a A. V. Suchovo-Kobylina se objevuje mravoličné drama a břitká satira.8 Ruská literatura se ve druhé polovině 19. století dostává do období tzv. zlatého věku, které označuje „vrcholné období ruského realismu, [...] zejména románu, které zásadně ovlivnilo světovou literaturu.―9 V ruském realismu – oproti tomu ve světě – je mnohem více propojena umělecká problematika se společenskou. Dochází ke snaze pochopení „nitra― společnosti i samotného člověka, vykreslování svědomí a morálky jako sociálního problému. K nejvýznamnějším představitelům „zlatého věku― ruské literatury patří I. Gončarov (román Oblomov, 1859), N. Leskov, jehoţ díla (např. Duchovenstvo sborového chrámu, 1872) jsou výrazná jazykovou originalitou (kaţdá postava je charakterizována i svým vlastním jazykem) a popisují ţivot lidových umělců a řemeslníků. A. P. Čechov je především známý svými lyrickými dramaty (Racek, 1896; Strýček Váňa, 1897; Tři sestry, 1901; Višňový sad, 1904), ale byl i mistrem krátkých humoristicko-satirických povídek. Nejen velkými romány (Vojna a mír, 18658 9

Bínová, G.: Panoráma ruské literatury, Boskovice 1994, s. 32. Kolektiv autorů pod vedením I. Pospíšila: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Praha 2001, s. 648.

8

1869; Anna Kareninová, 1873-1877; Vzkříšení, 1899), ale i kratšími útvary se L. N. Tolstoj zapsal nesmazatelně do dějin literatury. V jeho ţivotě i dílech se projevuje kritika samoděrţaví a násilí ve společnosti, věnuje se osvětě a pozvednutí ruské vesnice. Tvorba F. M. Dostojevského je jedinečná hlubokou psychologickou mikroanalýzou lidského nitra, vykreslováním šílenců, osob s rozdvojenou osobností, ale také hledáním ideálního člověka. K vrcholům jeho tvorby patří romány Zločin a trest (1866), Idiot (1868) a Bratři Karamazovovi (1879-1880). Na přelomu století se Rusko potýkalo se stále větší nespokojeností občanů, zapříčiněnou bídnými podmínkami ve městě i na vesnici a stále většími rozdíly mezi chudými a majetnými. Stávky v továrnách, rolnické nepokoje i studentské protesty byly na denním pořádku. V emigraci se začaly formovat nová revoluční hnutí. Po úspěšném atentátu na cara Alexandra II. (1855-1881) se vlády chopil jeho syn Alexandr III., který ve 49 letech umírá a nastupuje poslední ruský car Mikuláš II. (1894-1918). V 90. letech se objevuje v ruské literatuře nová generace spisovatelů, kteří odmítají „stávající filozofický pozitivismus, realismus a naturalismus.―10 Literární kruhy cítí nutnost změny v literatuře, potřebu získat nový náboj. D. Mereţkovskij v eseji O příčinách úpadku a o nových směrech v současné ruské literatuře (1893) ţádá návrat ke „krásné― literatuře, zpět k estetické funkci, k umění pro umění. Sborník Vechi (1909) prosazuje myšlenku návratu ruské inteligence k pravoslaví (např. N. Beďajev, S. Bulgakov, P. Struve). Období konce 19. století a začátku 20. století je v literatuře označováno souhrnným pojmem stříbrný věk. Jedním z nejvýraznějších směrů přelomu století se stává symbolismus. Tvoří ho dvě generace spisovatelů– mladší a starší symbolisté. „Symbolisté rehabilitují poezii, sbliţují literaturu s hudbou a vyzvedají metaforickou mnohoznačnost slova a jeho libozvučnost.―11 Ke starším symbolistům patřil V. Solovjov, D. Mereţkovskij, V. Brjusov, K. Balmont, V. Ivanov. V jejich tvorbě převaţuje zájem o historii a mýty starých kultur. Mladší symbolisté se snaţili o vzájemnou syntézu různých druhů umění. Patří k nim A. Bělyj a A. Blok. Novorealisté byli autoři, kteří hledají nové polohy v realistické tvorbě. Realismus se sklony k impresionismu je patrný v povídkách (Tichá jitra, 1904; Poutnící 1906) B. Zajceva. V díle I. Bunina (např. povídky Antonovská jablka, 1900; Lehký dech, 1915) jsou zachytitelné prvky impresionismu, sociální kritiky, pesimismu 10 11

Bínová, G.: Panoráma ruské literatury, Boskovice 1994, s. 33. Parolek, R.-Honzík, J.: Ruská klasická literatura, Praha 1977, s. 449.

9

a melancholie. Mistr sociologické sondy do ţivota obyčejných lidí M. Gorkij byl význačným prozaikem, dramatikem i básníkem (např. Foma Gordějev, 1899; Na dně, 1902). Autorem jedné knihy – románu Sanin (1907), která vyvolala bouřlivé reakce je A. Arcybašev. Prvky expresionismu, existencialismu se objevují v tvorbě L. Andrejeva (Povídka o sedmi oběšených, 1906; V mlze, 1902). Román Jáma (1909-1915) – „своего рода энциклопедия русской проституции―12 – napsal naturalisticky zaloţený A. Kuprin. V 10. letech 20. století se začínají prosazovat avantgardní směry – akméismus, futurismus nebo třeba imaţinismus. Akméismus stojí v opozici k symbolismu, jeho snahou bylo přímé básnické pojmenování a antiestétství. Hlavními představiteli akméismu byli O. Mandelštam, N. Gumiljov a A. Achmatovová. Ruští futuristé se ve své tvorbě pomocí tzv. zaumného jazyka věnují hlavně zvukové stránce slov neţ smyslové. Fascinovali je technické objevy, ale třeba i folklór. V čele ruského futurismu byli V. Chlebnikov a V. Majakovskij.

12

Жолковский, А. К.: Топос проституции в литературе. Приложение I, in Жолковский, А. К.Ямпольский, М. Б.: Бабель. Москва 1994 in http://college.usc.edu/alik/rus/book/babel/whore.html (18:33, 20. 3. 2011).

10

3. Dějiny prostituce 3.1 Dějiny prostituce ve světě Říká se, ţe prostituce je nejstarší povolání na světě. Dnes uţ asi s přesností neřekneme, jestli to je tvrzení pravdivé, či nikoliv. Jisté je, ţe tento způsob obţivy tu je bezmála 4000 let. První zmínky o prostituci je moţné najít uţ ve starověké Mezopotámii. V Eposu o Gilgamešovi je zmiňována kněţka, kterou soudce Chammurabi popisuje jako nevěstku niţší třídy. Prostituce byla vykonávána v chrámu bohyně Ištar a jeho blízkém okolí. Dívky byly dávány do chrámu, aby se naučily uctívat bohy a chovat se vznešeně. „Všechny chrámové ţeny, kněţky i mladé pomocnice, byly přesvědčeny, ţe svým posláním slouţí ke cti bohů.―13 Tyto ţeny si ještě nemůţeme spojovat s dnešní představou o prostitutkách (ţeny, prodávající svoje tělo za peníze). Chrám byl místem, kde se shromaţďovala tehdejší vědomost o porodech, prevenci i sexualitě a chrámové prostitutky se stávaly ošetřovatelkami i svatými sexuálními terapeutkami. Indická společnost zaloţená na kastovním systému vyznává hinduismus, který je znám velkou sexuální svobodou. To se projevilo i ve vztahu k prostituci. Uţ od starověku byla rozšířena prostituce posvátná, chrámová, ale i světská. Chrámové ţeny nebo prostitutky − oproti obyčejným ţenám, které byly muţi povaţovány za sluţebné nebo otrokyně – se mohly projevovat svobodněji a nezávisleji. Dívky uměly tančit a zpívat, zdobily se drahými šperky, parfémy a oblékaly se do krásných látek. Byly zaslíbeny místním bohům a staly se ozdobou a chloubou chrámů. Chrámové dívky nesměly poskytovat sexuální sluţby muţům z niţších kast, zisk se rozděloval mezi chrám a samotnou dívku. „ V klasickém Řecku byly jediné ţeny, které muţi povaţovali za plnohodnotné, a to vzdělané luxusní prostitutky – hetéry.―14 Hetéry patřily k elitě athénských prostitutek. Podílely se na společenském ţivotě města, pořádaly elegantní obědy. Pro hosty obstarávaly zábavu, flirt a duchaplné rozhovory. Za své sluţby si hetéry nechávaly slušně zaplatit. Své zákazníky vítaly ve velkých upravených domech a značné výdaje měly i při péči o svůj zevnějšek, vše proto, aby si udrţely fyzickou krásu. 13 14

Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 21. Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 57.

11

Prostitutky Řekové dělili do tří skupin, podle jejich postavení ve společnosti. Nejníţe stály deiktridy (vystavovaly se v oknech a dveřích nevěstinců, přes den nesměly chodit na veřejnosti, aby nepobuřovaly), o něco lepší postavení měly auletridy (umělecky nadané ţeny – zpěvačky a tanečnice, které byly zvány pro pobavení společnosti), za elitu byly povaţovány jiţ zmíněné hetéry. Pierre Dufour o tomto dělení říká: „První z nich byly do jisté míry otrokyněmi prostituce, druhé jejich pomocnicemi a třetí jejich královnami.―15 K velkému rozšíření prostituce nejen v Athénách, ale i dalších antických městech přispěl státník a zákonodárce Solón. V 6. století př. Kr. nechal poprvé zřídit veřejný dům, nakoupil otrokyně a sníţil cenu vstupného. Solón je povaţován za „otce moderního sexuálního průmyslu.―16 Tím, ţe se prostituce dostala pod kontrolu státu, zanikl její náboţenský a posvátný charakter. V Římě prostituce probíhala nenápadně, za hradbami města. Sami Římané k sexu zaujímali liberální postoj, ale zamilovanost byla povaţována za nebezpečnou. To se projevilo i na jejich vztahu k manţelství, která se v Římě uzavírala jen výjimečně. Ne všechny ţeny (ale i muţi) se ţivili sexem za peníze – většina svobodných občanů si pouze uţívala – i tak napočítali při prvním pokusu o registraci prostitutek 35 000 jmen. Velký obrat ve vnímání sexuality nastal s nástupem křesťanství. To přinášelo nový pohled na svět, ideu smrtelného těla a nesmrtelné duše. A co víc – ideu cudnosti i celibát. Vše, co se týkalo sexuálního a tělesného kontaktu bylo bráno jako hříšné. Prostitutky byly nazývány „nádobami hříchu―. Na podporu nové víry a přesvědčení vzniklo bezpočet legend o kajících se nevěstkách, které byly spaseny a obráceny na křesťanskou víru. Rodina byla povaţována za základní pilíř víry. To neznamená, ţe by se prostituci ve středověku nedařilo. Veřejné „ţenské― domy existovaly po celé Evropě. Větší města měla veřejných domů hned několik. K otevření takového podniku bylo nutné svolení městských radních a získání licence, část výnosů se odváděla dokonce církvi. Církev svým kněţím přikazovala celibát, ale v praxi byli kněţí jedni z těch, kteří houfně ţenské domy navštěvovali. Teologické diskuse o zákazu nebo povolení prostituce se vedly aţ do pozdního středověku. O tom svědčí i úvahy jednoho z církevních otců, Augustina: „Odstraníme-li z muţské společnosti děvky, bude mít

15 16

Bassermann, L.: Nejstarší řemeslo: kulturní dějiny prostituce. Praha, 1993. s. 14. Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 60.

12

chtíč volné ruce.―17 (rok 386 n. l.) a o něco později teologa Tomáše Akvinského: „S prostitucí ve městech je to jako s toaletami na zámcích. Jestliţe je člověk odstraní, rozšíří se v zámcích pach a hniloba.―18 (13. století) V 16. století začala Evropou postupovat vlna reformace. Protestantští kazatelé – oproti papeţské církvi – striktně odmítali prostituci a vyhlásili ji boj. Moţná i ze strachu ze stále rychleji se šířící nákaze syfilidy, byly ţenské domy uzavírány a prostitutky veřejně trestány. Chudé dívky i bývalé prostitutky se uchýlily do tzv. Magdalénských domovů, kde vykonávaly ţenské práce. Prostituce byla v průběhu 16. století silně zdiskreditována. Období renesance se neslo v duchu návratu k antickým hodnotám a myšlení. To se projevilo i na poli sexuálních sluţeb. Na scéně se znovu objevily luxusní, vznešené prostitutky – kurtizány, které navazovaly na tradici antických hetér. Kurtizány byly vzdělané, uměly číst a psát, skládaly básně, zpívaly a hrály na několik nástrojů. Oblékaly drahé šaty, ţily v přepychu a vybíraly si jen bohatou a vysoce postavenou klientelu měst jako Řím nebo Paříţ. Města se snaţila drţet prostituci na jednom určitém místě. Vznikaly specifické čtvrtě, nábřeţí i uličky, kde byly k dostání sexuální sluţby. Nevěstky platily daně a měly povinnost nosit červenou stuţku nebo odznak na rameni. V 18. století se začaly budovat luxusní a velkolepé nevěstince. Pro muţe − především staré mládence − se návštěva veřejného domu stala stálou poloţkou v rozpočtu. Ve Francii, Itálii či Anglii byly mravy i zákony dostatečně uvolněné, aby se prostituci dařilo. Samotní vladaři velice často vyuţívali těchto sluţeb, za krále Jiřího III. existoval i dvorní nevěstinec. Naproti tomu, císařovna Marie Terezie se pokoušela pomocí mravnostní komise a policie prostituci vystrnadit ze své země. To se jí nepodařilo, prostitutky si našly způsoby, jak i přes zákazy a nařízení svoji profesi vykonávat. K novému rozmachu prostituce v 19. století přispěli lékaři. Ti vdaným ţenám radili, aby měly sex co nejméně, ale na druhou stranu muţům doporučovali pohlavní styk i několikrát týdně. To se projevilo např. v Paříţi, kde v roce 1840 bylo napočítáno 42 700 zaregistrovaných a kontrolovaných prostitutek.19 Není divu, ţe Paříţ dostala přídomek „město lásky―. 17 18 19

Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 113. Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 147. Bassermann, L.: Nejstarší řemeslo: kulturní dějiny prostituce. Praha, 1993. s. 240.

13

Láska se stala zboţím masové kultury. Podniky – bordely se nelišily od vil a luxusních městských domů. Byly zaměstnávány dívky ze všech společenských vrstev. Prostituce se přesouvala i do restaurací a kabaretů, kde mohli mít zákazníci volnější vztah s přítomnými dámami. Postupně se začaly objevovat různé způsoby regulace prostituce. V roce 1870 byla téměř po celé Evropě v praxi soustava opatření, tzv. réglementation. To znamenalo pravidelnou lékařskou kontrolu a registraci prostitutek. Zarytí odpůrci prostituce se nespokojili s regulací prostituce; ta pro ně představovala „uznání amorálnosti a koncese necudnosti.―20 Abolicionisté svůj program zákazu prostituce a její trestní stíhání po první světové válce zcela neprosadili, ale částečný úspěch slaví v roce 1927 v Německu. V platnost je uveden zákaz veřejných domů. K uzavření všech veřejných domů dochází i v roce 1946 ve Francii a v roce 1955 v Itálii. Tím ale prostituce nevymizela, sexuální sluţby se poskytují stále. Obchod se ţenami je v mnoha směrech vynalézavější, decentralizovanější a moţná i méně na očích většiny veřejnosti.

3.2 Prostituce v Rusku Hlavní město carského Ruska Petrohrad zaloţil Petr Veliký aţ na počátku 18. století. Petrohrad byl významným spojníkem Ruska se Západem, proto není divu, ţe první dva veřejné domy západního stylu si v hlavním městě otevřely dvě cizinky – jedna dáma z Dráţďan a druhá z Vídně. Obě dvě vsadily na exkluzivitu – platilo se vysoké vstupné, jejich domy byly elegantní a více neţ nevěstinec připomínaly čajový salónek. Konkurenci jim tvořil tzv. trojjazyčný bordel, kde v jednom patře byly k dispozici Rusky, v druhém Francouzsky a třetím Němky. Určitou snahu o potírání prostituce v 18. století můţeme dokumentovat např. ve vyhlášce, kde stálo: „o всех подозрительных домах [...] подавать изветы или явки [...] дабы все таковые мерзости, от чего всякое зло и лихо происходит, были ниспровергнуты.―21 Ţeny se v Rusku k prostituci uchylovaly z podobných důvodů jako ty v Evropě. Prodávat vlastní tělo je nutila finanční tíseň, nezaměstnanost, beznaděj i touha vydělat

20 21

Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 269. in http://www.devichnick.ru/05tf.htm (21:53, 6. 4. 2011).

14

peníze „snadno a rychle―. Nevolnice, které byly často zneuţívány a prodávány bohatým statkářům, viděly v prostituci útěk z doţivotního otročení na poli a moţnost poznat svět. Mnoho nezkušených a důvěřivých dívek, které se s vidinou pracovních příleţitostí vydaly do velkých měst, skončilo ve spárech kuplířek. Velké mnoţství ruských prostitutek v 19. století také trpělo pohlavními nemocemi a alkoholismem. Prostitutky a nevěstince byly spjaty se všemi velkými městy jako Kyjev, Oděsa (Дерибасовская улица), Moskva (Дербеновка, Драчевка, Соболев, Пильников и Колосов переулки), Kazaň, Petrohrad (Сенная площадь, Лиговка, Щербаков переулок), Voroněţ. Proslavily se zejména dvě skupiny prostitutek schopné uspokojit extravagantní poţadavky ruské šlechty – „cikánky, které dělaly dobré obchody zvlášť v Moskvě, a Estonky, které dosáhly svérázné slávy v Tartu.―22 Po vzoru francouzských opatření začalo v roce 1843 carské Ministerstvo pro vnitřní záleţitosti s regulací prostituce. Místo úplného zákazu se vláda rozhodla prostituci akceptovat, ale regulovat ji pomocí norem a předpisů. Jeden z předpisů – vydaných v Petrohradě roku 1844 – zněl: „A public woman is obliged with all conscientiousness to carry out the rules that have been enacted and shall hereafter be enacted by the committee.―23 Ministerstvo povaţovalo prostitutky za hlavní zdroj šíření pohlavních nemocí a zavedením registru a povinných kontrol u lékaře chtělo zabránit jejímu dalšímu postupu. O dodrţování těchto pravidel se starala státní kontrola – надзор. Prostitutky byly povinny se zaregistrovat a nosit u sebe lékařský certifikát tzv. ţlutou legitimaci (желтый билет). Ten měl slouţit jako záruka pro potenciálního klienta, ze kterého mohl vyčíst jméno, věk, adresu a zdravotní stav prostitutky. V roce 1889 dosahoval oficiální počet registrovaných prostitutek více neţ 30 00024. Počet tajných, neregistrovaných nevěstek mohl být i větší. Ty se sice vyhnuly pravidelným lékařským prohlídkám a policejním kontrolám, ale pokud byly odhaleny, čekalo je zatčení a trestní stíhání. Regulace prostituce – s různými obměnami – vydrţela v Rusku aţ do roku 1917. Poté byla zcela zakázána. 22 23

24

Bassermann, L.: Nejstarší řemeslo: kulturní dějiny prostituce. Praha, 1993. s. 199. Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 21 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (19:52, 8. 4. 2011). Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 2 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (19:52, 8. 4. 2011)

15

4. Postava prostitutky ve světě literatury O prostituci a prostitutkách (hetérách, kurtizánách, nevěstkách, ...) bylo napsáno velké mnoţství knih. V průběhu dějin a s vývojem společnosti vzniklo po celém světě bezpočet děl, která toto téma zpracovávají. Zájmu se těší nejen v literatuře faktu, ale i v umělecké tvorbě. Nejstarším dochovaným příběhem o prostituci je Epos o Gilgamešovi (2000 př. Kr.), který je zároveň povaţován za nejstarší výpravné dílo světové literatury. V příběhu se objevuje bezejmenná kněţka (nevěstka v chrámu bohyně Ištar), která stráví s barbarským Enkiduem šest dní a sedm nocí, kdy ho seznámí s různými podobami lásky. Z Enkidua se díky této zkušenosti stane civilizovaný člověk. Starý zákon popisuje několik příběhů, ve kterých se objevuje prostitutka. Charakterizuje ji jako „nestoudnou, arogantní, vzpurnou, vyzývavou a svůdnou.―25 Mallanágy Vátsjájany se ve své příručce sexuálního ţivota Kámasútra (4. stol. po Kr.) věnuje vztahu mezi muţi a ţenami. Neopomněl ani „prodejnou― lásku, kdyţ píše: „Získá-li prostitutka peníze od muţe, se kterým měla sexuální poměr, i od muţe, se kterým poměr nemá..., je to dvojí výhra.―26 Dramatikovi Šúdrakovi je připisováno dílo Hliněný vozíček (3.-4. stol. po Kr.). Jednu z ústředních postav tu představuje nevěstka Vasantaséna. V komedii Smírčí soud (konec 4. stol. př. Kr.) řeckého dramatika Menandrose vystupuje hetéra Habrotonon. „Chytrá hetéra―27 patřila ke klasickému repertoáru charakterů tzv. střední atické komedie. Titus Maccius Plautus je autorem římské komedie Lišák Pseudulus (191 př. Kr.), ve které otrok Pseudulus pomůţe svému pánovi Kalidorusovi získat od kuplíře milovanou hetéru Foenicii. Publius Ovidius Naso ve své básnické sbírce Umění milovat zmiňuje prostitutku Corinnu, se kterou má hlavní postava v básních milostný vztah. „Nevěstka za jistý peníz se kaţdému ochotně prodá, takto si po vůli muţe získává ţalostnou mzdu; [...] Jestliţe rozkoš lásky vţdy oba dva vítají stejně, pročpak ji prodává ona, pročpak ji kupuje on?―28 Náboţenské literatura 14. a 15. století prostitutkám předkládá dvě moţnosti, jak opustit toto řemeslo; buď jít do kláštera nebo vyhledat pomoc Panny Marie a být vzata 25 26 27 28

Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 45. Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 83. Macura, V.: Slovník světových literárních děl 2 M-Ž, Praha 1988, s. 50. Ovidius Naso, P.: O lásce a milování, Praha 1990, s. 47.

16

do nebes. Ringdal uvádí, ţe pokud je ve středověkých legendách jednou z hlavních postav prostitutka, objevuje se muţ, který ji odvede z nevěstince, aby ji pomohl vrátit se zpět na správnou cestu, cestu víry. „Archetypem, vzorem všem těmto legendám je příběh Jeţíše a Máří Magdalény. Protoţe on byl Mistr a ona největší hříšnice.―29 François Villon ve své Baladě o tlusté Margot (asi 1461) popisuje v jedné strofě sebe a prostitutku Margot jako „ [...] Lehká a pasák. Špinavý jsme rod. [...] zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.―30 I další autoři renesančního období, Geoffrey Chaucer a jeho Canterburské povídky nebo Giovanni Boccaccio a Dekameron, neopomenuli ve svých povídkách zmínit ţeny lehkých mravů. Kuplířka, pasák i nevěstky se objevují v díle Celestina (1499) španělského autora Fernanda de Rojas. Japonskou měšťanskou prózu představuje Saikaku Ihara, který v románu Největší rozkošnice (1686) popisuje vzpomínky stárnoucí kurtizány. Jednou z prvních profesionálních spisovatelek je Angličanka Aphra Behnová. Její dílo The Feigned Courtesans (1679) má za hlavní hrdinky mladé dívky utíkající z domova převlečené za kurtizány. Daniel Defoe ve svých románech Moll Flandersová (1722) a Roxana (1724) vykresluje osudy ţen, které se pro lepší postavení ve společnosti nebo pro záchranu ţivota uchýlí k obětování vlastní ctnosti. Podobný osud si vybrala i hrdinka románu Manon Lescaut (1731) Antoina Françoise Prévosta, která se kvůli touze po lepším společenském postavení a luxusu začne prodávat muţům. Velikou senzací se v době svého vydání stal román Johna Clelanda Fanny Hillová, memoáry kurtizány (1748). Je to první román, ve kterém je profesionální prostitutka hlavní postavou a děj se většinu času odehrává v nevěstinci. Kniha se stala předmětem diskuse o sexuální morálce, svobodě jednotlivce a prostituci v Anglii a Francii 18. století. Hlavní zápletkou románu Tajnosti pařížské (1842) Francouze Eugèna Suea je setkání kníţete Rudolfa z Gerelsteinu s mladou prostitutkou Fleur de Marie, která se později ukáţe být jeho dcerou. Honoré de Balzac představuje ve svém románu Lesk a bída kurtizán (1838-1843) hrdinku Esther. I v jeho dalším románu Sestřenice Běta (1847-1848) se objevuje postava protřelé kurtizány Valerie Marneffové. Postava Marguerite Gautiérové v románu Dáma s kaméliemi (1848) autora Alexandra Dumase mladšího je postavená na skutečné paříţské kurtizáně Marii Duplessisové, která měla poměr s významnými představiteli tehdejší Paříţe. Guy de Maupassant ve své novele 29 30

Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 148. in http://cs.wikisource.org/wiki/Balada_o_tlust%C3%A9_Margot (14:36, 16. 3. 2011).

17

Kulička (1885) ukazuje na pokryteckost společnosti, která se obrátí zády k prostitutce Alţbětě Roussetové i přesto, ţe jim zachrání ţivot. Na konci 19. století vznikla asi nejznámější románová postava prostitutky – Nana. Román Nana (1880) Émila Zoly je příběhem krásné prostitutky, která se i přes všechnu přízeň muţů nudí, ničí všechno, co jí přijde do cesty. Ringdal ji charakterizuje: „Je Venuší a Amazonkou, bohyní lásky i andělem pomsty, eroticky vzrušující a sociálně nebezpečnou pro všechny muţe v Paříţi i mimo ní.―31 V ruské literatuře se ve větší míře postava prostitutky objevuje od 19. století. Mezi nejznámější autory – kteří ve svých dílech zmiňují prostitutky – patří N. V. Gogol (Něvská třída,1831-1833), N. A. Někrasov, N. G. Černyševskij (Co dělat?, 1862-1863), V. M. Garšin (Příhoda, 1878; Naděžda Nikolajevna,1885), A. P. Čechov (Bahno, 1886; Záchvat, 1888), L. N. Tolstoj (Kreutzerova sonáta, 1890; Vzkříšení, 1899), M. Gorkij (Žena s modrýma očima, 1895; Tři, 1901; Однажды осенью, 1895) S. Juškevič, A. I. Kuprin (Jáma, 1909), A. A. Blok, V. V. Jerofejev, I. Babel. V neposlední řadě k těmto autorům patří i F. M. Dostojevskij a L. N. Andrejev, jejichţ díla – která rozebereme podrobněji v dalších kapitolách – jsou předmětem této práce.

31

Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 251.

18

5. Postava prostitutky v díle L. Andrejeva a F. M. Dostojevského 5.1 Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881) Tvorbu i ţivot F. M. Dostojevského je moţné rozdělit do několika období. Začíná ovlivněn naturální školou. Po uvěznění – kdy byl dokonce odsouzen k trestu smrti a následně poslán na nucené práce na Sibiř – se v 60. a 70. letech stává jedním z vrcholných představitelů ruského realismu a „tvůrcem moderního románu.―32 Novelou Zápisky z podzemí (Записки из подполя, 1864) začíná období, kdy Dostojevskij píše své nejslavnější romány, ve kterých se spojují zkušenosti a záţitky proţité ve vězení a ve vyhnanství s uměním psychologické mikroanalýzy nitra člověka. V novele Zápisky z podzemí se setkáváme s postavou člověka z „podzemí―, který má podle slov Ladislava Zadraţila „charakterové rysy neúspěšného smolaře, ještě pokleslejší, rozvrácenější, „úpadkovější― odnoţe pověstného ruského zbytečného člověka.―33 Jak se dopracoval ke svému ţivotnímu postoji spočívajícím v nečinnosti, rozkladu, zlobě a postupném zahnívání dokládá vyprávěním několika příhod. Potom, co se s ním důstojník odmítne bít, snaţí se mu tuto uráţku na svoji cti alespoň vrátit vraţením do ramene na ulici. Podruhé, kdy má pocit, ţe byla uraţena jeho osoba, je po návštěvě u bývalých spoluţáků, ke kterým se nezván a nevítán připojí. Snahou o jejich přezírání, ukazováním vlastní nadřazenosti se pokouší získat nad nimi psychickou převahu. Po večeři – s katastrofickým výsledkem pro hlavní postavu – se vydává za spoluţáky do nevěstince, kde se setkává s prostitutkou Lízou. S touhou po pomstě vyvolá v Líze pocit blízkosti – dokonce ji dá adresu svého bytu – aby ji poté mohl pokořit a ukázat svoji domnělou nadřazenost. Dva roky po vydání Zápisků z podzemí vychází jedno z Dostojevského vrcholných děl – román Zločin a trest (Преступление и наказание, 1866). Ve Zločinu a trestu navazuje Dostojevskij na argumenty hlavní postavy Zápisků, které jsou ještě více „prohloubeny v morální rovině.―34 Aby si hlavní postava románu – student Raskolnikov ospravedlnil vraţdu lichvářky, vytváří si teorii o dvou typech lidí. Ti silní mohou k dosaţení svých cílů jít za hranice zákonů i morálky. Raskolnikov se povaţuje za jednoho z nich a páchá předem připravenou vraţdu. Po zabití lichvářky si začíná 32 33 34

Kolektiv autorů pod vedením I. Pospíšila: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Praha 2001, s. 189. Zadraţil, L.: Experiment s člověkem s podzemí, in Dostojevskij, F. M.: Zápisky z podzemí, Praha 1989, s. 174. Parolek, R.-Honzík, J.: Ruská klasická literatura, Praha 1977, s. 393.

19

uvědomovat zvrácenost svého činu a proţívá duševní a morální boj o vlastní důstojnost, lidskost a úctu k sobě samému. Seznamuje se s prostitutkou Soňou – dcerou alkoholika Marmeladova, se kterou si vytváří silné pouto. Svěří se jí se svým zločinem a ona mu radí, aby se přiznal. Potom, co se k Raskolnikem spáchané vraţdě přiznává natěrač Mikolka a je odsouzen, se Raskolnikov rozhodne přiznat a je poslán na nucené práce na Sibiř. Tam ho následuje i milující Soňa.

5.1.1 Postava prostitutky v díle – Zápisky z podzemí, Zločin a trest

V Dostojevského dílech se vyskytují dvě výrazné postavy prostitutek – Líza v Zápiscích v podzemí a Soňa Marmeladova ve Zločinu a trestu. Prostitutka Líza je podle popisu muţe z „podzemí―: „[...] mladá, poněkud bledá tvář s rovným tmavým obočím a váţnýma, trochu udivenýma očima. [...] Nemohlo se o ní říci, ţe je krasavice, ačkoliv byla vysoká, silná a pěkně rostlá. Oblečena byla neobvykle prostě.―35 Prostitutku Soňu student Raskolnikov popisuje: „[...] její šaty byly laciné, ale pouličně pestré, podle vkusu a zvyku jistého zvláštního prostředí, a křiklavě, nestoudně prozrazovaly svůj účel. [...] Soňa byla malá, asi osmnáctiletá, útlounká, ale celkem hezounká blondýnka se zajímavýma světle modrýma očima.―36 Realismus se u Dostojevského výrazně projevil v popisu společnosti. Ve Zločinu a trestu si můţeme všimnout mnoţství reálných dobových odkazů, které se týkaly ţivota prostitutky a její rodiny. Starý Marmeladov si stěţuje na situaci, ţe jeho dcera si při ruční řemeslné práci nedokáţe vydělat ani na ţivobytí: „Kolik si tak podle vašeho názoru můţe chudé, ale poctivé děvče vydělat poctivou prací? [...] ani patnáct kopejek za den [...].―37 Ţeny, které pracovaly (nejen) v oděvním průmyslu, si musely zvykat na hrubé jednání, nerovné podmínky v porovnání s muţi a velice nízké platové ohodnocení. Bernsteinová upozorňuje také na to, ţe: „Not only did women face „vulgarities and cynicism― from their bosses and supervisors, they could also encounter disdain and harassment from their co-workers.―38 Proto se mnoho ţen i dívek 35 36 37 38

Dostojevskij, F. M.: Zápisky z podzemí, Praha 1989, s. 112-113. Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 152. Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 23. Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 113 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (22:59, 13. 4. 2011).

20

uchylovalo k přivýdělkům pomocí prostituce. Soňa, která nedostala za provedenou práci zaplaceno, byla okolnostmi i nátlaky nevlastní matky donucena jít a prodat vlastní tělo: „[...] v šest Soněčka vstala, uvázala si šáteček, oblékla pláštíček a odešla ven, a kolem deváté se vrátila. [...] mlčky vyloţila na stůl třicet rublů.―39 Ve většině případů se tyto ţeny neobjevovaly v – pro prostitutky – povinném registru, prostituci prováděly načerno a několika hodinami strávenými na ulici si jen přilepšovaly ke svému malému výdělku. U Soni byla situace jiná. Protoţe o jejím činu věděla bytná a udala ji, musela se Soňa nahlásit úřadům a zaregistrovat se jako prostitutka. Regulace prostituce, která v Rusku byla zavedena, vyţadovala pravidelné lékařské prohlídky a prokazování se tzv. ţlutou legitimací. Soňa se tedy stala prostitutkou na plný úvazek, coţ ji zakazovalo vykonávat jiné zaměstnání a ţádalo si omezení vztahů s rodinou. Proto se také Soňa – jak říká Marmeladov – musela od otce s macechou odstěhovat: „[...] moje dcera Sofja Semjonovna byla nucena přijmout ţlutou legitimaci, a z toho důvodu nemohla s námi dále bydlet.―40 Soňa se tak vykonáváním veřejností opovrhované profese – prostituce dostala aţ na samotný okraj společnosti. Lékařské prohlídky na případné odhalení pohlavních nemocí a předpisy o dodrţování intimní hygieny měl na mysli Marmeladov, kdyţ o Soně říká: „Musí teď přece dbát na čistotu. A tahle čistota stojí peníze; to je zvláštní čistota, rozumíte? Rozumíte? A pak nějaký ten krém si musí koupit, to přece jinak nejde, [...]―41 Vláda přisuzovala prostituci největší vliv na rychlé šíření pohlavních nemocí (hl. syfilidy a kapavky). Statistiky jí dávaly za pravdu. V roce 1889 odhaduje A. Dubrovskij (editor sčítání ruských prostitutek) počet prostitutek trpících pohlavní chorobou na 58 procent. Vysokou pravděpodobnost nakaţení pohlavními chorobami dokládají i výzkumy: „In Oboznenko's sample, around half the prostitutes contracted syphilis or gonorrhea during the very first year after registration. One well-known venereal specialist, Aleksandr Vvedenskii, estimated that 93 percent of all prostitutes would contract syphilis during the first three years of their career.―42 Od regulace prostituce a pravidelných lékařských vyšetření si slibovala zastavení šíření těchto nemocí. Předpis, který se týkal hygieny 39 40 41 42

Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 23-24. Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 24. Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 26. Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 74 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (11:37, 20. 4. 2011).

21

a udrţování čistoty, vyţadoval od prostitutek „to wash „certain parts― of her body as often as possible with cold water. [...] changed the linen.―43 Soňa – narozdíl od Lízy ze Zápisků z podzemí – nebyla obyvatelkou nevěstince. Líza do Petrohradu přišla z Rigy a skončila jako prostitutka ve veřejném domě, kde si udělala dluh u majitelky a musela ho splatit: „Ale pověz mi jedno: viď ţe jsi uţ své madam dluţna? Tak vidíš! [...] Uţ jsi v okovech a nikdy se z nich nedostaneš. Ti si to uţ zařídí. Jako kdybys čertu upsala duši.―44 Dívky přicházející za prací do velkého města, často skočily na lest kuplířek nebo je zlákala vidina rychle vydělaných peněz a staly se z nich prostitutky. Líza, která musela opravdu pocházet z velmi nuzných a drsných poměrů, na otázku proč místo prodávání vlastního těla nezůstala v teple domova, odpovídá: „A co kdyţ to bylo horší neţ tohle?―45 Kdyţ muţ z „podzemí― vypráví dvacetileté Líze, jak můţe její ţivot dopadnout: „[...] budeš mít za rok menší cenu, [...] klesneš odtud níţ, do jiného domu. Příští rok zase do jiného, čím dál níţ a níţ a za nějakých sedm let skončíš v suterénu na Senném. [...] Ale běda, kdyţ k tomu dostaneš nějakou nemoc, [...] No a můţeš umřít. [...] Vzpamatuj se, dokud je čas!―46, kdyţ zůstane u prostituce, není daleko od drsné reality. Boris Bentovin rozlišuje tři stádia v kariéře ruské prostitutky: „She would begin in her teens, too inexperienced to get rich at her trade. However, at the age of 20 a smart and lucky prostitute might have enough experience to earn a lot of money. By the age of 30, years of alcohol abuse and disease would have taken their toll, and prostitutes would be left to collect 25 or 30 kopecks for quick trysts.―47 Ţivot většiny takových prostitutek pak končí nešťastně, buď v nemocnicích nebo levných noclehárnách. Siegel a Moravcevich ve svých studiích poukazují na určité paralely mezi novelou Zápisky z podzemí Dostojevského a románem Co dělat? ((Что делать?)

43

44 45 46 47

Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 21 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (22:59, 13. 4. 2011). Dostojevskij, F. M.: Zápisky z podzemí, Praha 1989, s. 120. Dostojevskij, F. M.: Zápisky z podzemí, Praha 1989, s. 121. Dostojevskij, F. M.: Zápisky z podzemí, Praha 1989, s. 118-119. Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 77 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (11:12, 14. 4. 2011).

22

N. G. Černyševského a také na to, ţe „Dostoevskij uses his underground man as a mouthpiece for his own polemics against Černyševskij´s What´s To Be Done?.―48 V Zápiscích z podzemí, v části nazvané Mokrý sníh prostitutka Líza střeţí jako poklad milostný dopis od studenta medicíny, se kterým protancovala celý večer na tanečním večírku: „Několika slovy mi [...] vysvětlila, ţe byla na tanečním večírku u jedněch známých, [...] Nu, a tam byl onen student, celý večer s ní tancoval a bavil se s ní a vyšlo najevo, ţe ji znal uţ v Rize, [...] A druhý den po tom večírku (bylo to předevčírem) poslal jí po přítelkyni, s kterou tam na večírek přišla, tohle psaní a ... to je všechno.―49 V románu Co dělat? v kapitole Vyprávění Krjukové (Рассказ Крюковой) se prostitutka Nasťa Krjukova setkává se studentem medicíny Kirsanovem a zamilovává se do něho. Jak Líza, tak Nasťa mají dluhy a nemají na jejich splacení. Nasťa se dvakrát setká s Kirzanovem, Líza se střetává s muţem z „podzemí― také dvakrát. Oba muţi přesvědčují prostitutky, aby co nejdříve opustily toto řemeslo. Vyústění obou příběhů končí ale naprosto opačně. Kirsanov Nastě pomůţe, zaplatí její dluhy a ona získává volnost a můţe opustit nevěstinec. Kdeţto muţ z „podzemí― nejdříve Líze dá pomocnou ruku i naději, aby ji vzápětí poníţil a odstrčil: „Povím ti, miláčku, proč jsi přišla. Přišla jsi proto, ţe jsem ti tenkrát říkal dojemná slova. Rozcitlivěla ses a ráda bys znova slyšela dojemná slova. Tak abys věděla, já jsem si tenkrát z tebe tropil šašky. I teď se ti směju. [...] a ty sis uţ myslila, ţe jsem tě úmyslně přijel zachraňovat, viď, ţe sis to myslila? [...] Potřeboval jsem ukázat moc, vlády nad někým mi bylo tenkrát třeba, zahrával jsem si, potřeboval jsem tvé slzy a poníţení, tvůj hysterický záchvat.―50 Peníze jí dá také – ne na splacení dluhů jako Kirsanov – ale za její sluţby, za sex. Takovýto závěr dokládá snahu Dostojevského o „distinctly antiromantic flavor―51, opak vůči sentimentálnímu humanitarismu Černyševského. V této době bylo mnoho ruských spisovatelů ovlivněno tvorbou západních autorů, kteří psali romantické příběhy o napravených prostitutkách se srdcem na pravém místě. Dostojevskij tedy v Zápiscích z podzemí na tuto vlnu reaguje. Siegel přímo píše, ţe: „Apropos of the Wet

48 49 50 51

Siegel, G.: The Fallen Woman in Nineteenth Century Russian Literature. In: Harvard Slavic Studies 5, Eds. H. G. Lunt, Cambridge 1970, s. 94. Dostojevskij, F. M.: Zápisky z podzemí, Praha 1989, s. 136-137. Dostojevskij, F. M.: Zápisky z podzemí, Praha 1989, s. 156-157. Moravcevich, N.: The Romantization of the Prostitute in Dostoevsky's Fiction. In: The Image of the Prostitute in Modern Literature. Eds. P. L. Horn a M. B. Pringel, New York 1984, s. 56.

23

Snow, if not a parody of Krjukova´s Story, is ironically and antithetically juxtaposed to it.―52 Je tedy zajímavé, ţe i kdyţ měl Dostojevskij snahu desentimentalizovat téma prostituce, stává se nakonec úplný opak. Vykreslením postavy muţe z „podzemí― a jeho cynického a hrubého činu Dostojevskij dokládá antiromantický postoj, ale popisem samotné postavy prostitutky Lízy se vrací k romantickému zobrazení: „[...] je to obvyklý poslední manévr cudných a citově hlubokých lidí, jimţ se někdo hrubě a dotěrně vtírá do duše a kteří se do poslední chvíle z hrdosti brání přiznat, co cítí. [...] ţe jsem jí otřásl aţ do dna duše a rozvrátil jí srdce. [...] Nyní byl její pohled prosebný, měkký a zároveň důvěřivý, laskavý a nesmělý. [...] a nepochopil jsem, ţe vůbec nepřišla za dojemnými slovy, ale proto, aby mě milovala, protoţe pro ţenu znamená láska jedinou spásu, jedinou záchranu před jakoukoliv záhubou, ţe se u ní vzkříšení nemůţe projevit ničím jiným neţ právě tím?―53 Moravcevich dodává, ţe Líza „herself readily becomes a new romantic symbol of the fallen woman, this one of Dostoevsky´s own creation.―54 Můţeme se tedy domnívat, ţe Líza byla prototypem prostitutky, kterou Dostojevskij o dva roky později vykreslil v postavě prostitutky Soni ve Zločinu a trestu. Soňa se stala jednou z nejznámějších literárních prostitutek, kterou mnozí připodobňují aţ k postavě svaté Maří Magdalény55: „Stala se svatou Maří Magdalénou, která znovu vzbudila víru v Raskolnikovovi, s nímţ začala nový ţivot. Francouzští spisovatelé vykreslili nejkrásnější lehké ţeny, nejzboţnější prostitutka však musela vyjít z hlubokého srdce Ruska.―56 Líza – i přes svůj zjevný kladný charakter – není ještě nositelem křesťanské víry a ani ona, ani muţ z „podzemí― svůj osud nezmění, nedosáhnou nějakého přerodu nebo „spasení―. Avšak do postavy Soni Marmeladové přidal Dostojevskij ještě více sentimentality i značné idealizace. Siegel říká, ţe: „The exaltation of the fallen woman, which is implicit in Notes from Underground, has become an outright apotheosis in the novel Crime and Punishment.―57

52 53 54 55 56 57

Siegel, G.: The Fallen Woman in Nineteenth Century Russian Literature. In: Harvard Slavic Studies 5, Eds. H. G. Lunt, Cambridge 1970, s. 95. Dostojevskij, F. M.: Zápisky z podzemí, Praha 1989, s. 127-163. Moravcevich, N.: The Romantization of the Prostitute in Dostoevsky's Fiction. In: The Image of the Prostitute in Modern Literature. Eds. P. L. Horn a M. B. Pringel, New York 1984, s. 57. Legendy praví, ţe Maří Magdaléna byla hříšnice, která se před Jeţíšem kála ze svých hříchů, Jeţíš z ní vyhnal démony a ona se připojila k jeho učedníkům. Od té chvíle svůj ţivot i lásku zasvětila Kristu. Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce, Brno 2000, s. 253-254. Siegel, G.: The Fallen Woman in Nineteenth Century Russian Literature. In: Harvard Slavic Studies 5, Eds. H. G. Lunt, Cambridge 1970, s. 99.

24

Soňu Dostojevskij nepopisuje při výkonu jejího povolání, její chování nikdy nenasvědčuje, ţe by se ţivila prostitucí. Je popisována jako „mladičká, spíš děvčátko, se skromným a slušným vystupováním [...] kdyţ nenadále vkročila do světnice plné lidí, nejenţe zrozpačitěla, ale úplně ztratila hlavu, polekala se jako děcko, [...].―58 K „prodávání se― ji dohnala bezvýchodná situace, pro lásku k rodině a sourozencům se byla ochotná vzdát i své cti. To si uvědomovala i její nevlastní matka Katěrina Ivanovna, která na Soninu obhajobu říká: „Vţdyť i tu ţlutou legitimaci dostala proto, ţe moje děti umíraly hladem, prodala se kvůli nám!―59 Sám Raskolnikov nedokázal dlouho pochopit, jak můţe taková křehká a náboţensky zaloţená dívka vykonávat neřestné povolání. Po několika setkáních a rozhovorech se Soňou (jejich vzájemný vztah byl na formální úrovni) začínal jejím pohnutkám rozumět: „Úplně však chápal, jak nelidsky a uţ dlouho ji rozdírá vědomí, ţe vede tak bezectný a hanebný ţivot. [...] A tu teprve úplně pochopil, co pro ni znamenají ty malé ubohé siroty a ta nešťastná pološílená Katěrina Ivanovna, [...] Celá ta hanebnost se jí zřejmě dotkla jen mechanicky, skutečná zkaţenost ještě nepronikla ani jedinou kapkou do jejího srdce: to viděl jasně.―60 Sonino křesťanské přesvědčení a silná víra v boha se projevuje v několika vzájemných hovorech se silně pragmatickým a bezvěreckým Raskolnikovem: „Co bych já byla bez boha?― zašeptala rychle a rozhodně a pohled, který na něj náhle upřela, se rozzářil; silně mu stiskla ruku. „Uţ je to tak!― pomyslil si. „A co za to od boha máš? vyslýchal jí dále. [...] „Mlčte! Neptejte se! Nejste toho hoden!― vzplanula náhle a přísně, pohněvaně se na něho zadívala. [...] „Všechno od něho mám!― zašeptala rychle a zase sklopila oči.61

Raskolnikov se rozhodne svěřit Soně se svým ohavným zločinem, který spáchal. Přizná se jí, ţe zabil lichvářku a její sestru Lizavetu. Myslel, ţe utrpení, které proţívá se tím zmírní, ale reakce Soni ho překvapila a ještě mu přitíţila. Nejenţe ho nezavrhla, ale snaţila se mu porozumět, soucítit s ním, odpustit mu. Jediným východiskem pro něj, 58 59 60 61

Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 193. Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 317. Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 257-258. Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 258.

25

pro záchranu a spásu jeho duše je – podle Soni – doznání a odpykání si trestu. Sama mu bude s láskou stát po boku: „Zabíjet? Zda máte právo zabíjet?― zalomila rukama Soňa. [...] „A zabil jste! Zabil!― [...] „Co máš dělat!― vykřikla, prudce se vztyčila a v očích, doposud zalitých slzami, jí náhle blýsklo: „Vstaň!― Chytila ho za rameno; povstal a uţasle na ni hleděl. „Jdi, a hned teď, v tu chvíli se postav na nároţí, pokloň se a nejdříve zlíbej půdu, kterou jsi poskvrnil, a pak se pokloň celému světu, do všech čtyř světových stran, a nahlas oznam všem: „Já jsem vrah!― Pak ti bůh znovu vrátí ţivot. Půjdeš? Půjdeš?― ptala se, a třesouc se jako osika, chytila ho za obě ruce, pevně mu je stiskla a upírala na něho planoucí pohled. [...] „Vzít na sebe kříţ a vykoupit se jím, to musíš udělat.― [...] „Společně budeme trpět, společný kříţ poneseme!―62

Díky neúnavné víře a lásce Soni k Raskolnikovovi, u něho dochází k obrození a uvědomění si hrůznosti svých činů a nutnosti být potrestán. Na nucených pracích na Sibiři si Raskolnikov uvědomuje lásku, kterou k Soně cítí: „Plakal a objímal jí kolena. V první chvíli se hrozně vyděsila a celá zesinala. Vyskočila a zírala na něho, třásla se jako osika. Avšak uţ vzápětí pochopila všecko. Oči se jí rozzářily nesmírným štěstím; ano, pochopila a uţ nepochybovala, ţe ji miluje, ţe ji nekonečně miluje, ţe se konečně dočkala [...] bledé tváře uţ ozařoval odlesk nové budoucnosti a úplného vzkříšení k novému ţivotu. Vzkřísila je láska, srdce kaţdého z nich bylo nevyčerpatelným pramenem ţivota pro srdce druhého.―63 Připodobnění Soni Marmeladové k postavě svaté Maří Magdalény není tedy nemoţné. Prostopášná ţena – přijímající utrpení a pokání za své hříchy – předává svoji víru a přesvědčení, aby stála po boku a pomohla „ztracenému― člověku znovu najít správnou cestu, odpykat si své hříchy a vzkřísit v sobě nový ţivot. Přeneseně můţeme Soňu povaţovat za novodobý symbol „napravené světice―.

62 63

Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 333-335. Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1988, s. 431.

26

5.2 Leonid Andrejev (1871-1919) Leonid Andrejev je autorem, který tvořil v prvních dvou desetiletích 20. století. Nepatřil k ţádnému uměleckému směru té doby. Jak píše Ludmila Dušková: „sám literární směry ignoroval a literární směry se distancovaly od něho.―64 Ve své tvorbě se nebál popisovat nová, nekonvenční nebo tabuizovaná témata z oblasti erotiky, smrti i lidského utrpení. Dostal nálepku pornografa, k jeho tvorbě se vyjadřovali literáti jako Gorkij nebo Tolstoj. V jeho dílech je moţné najít prvky existencialismu a expresionismu. Jeho povídky jsou plné snahy „proniknout co nejhlouběji do tajů lidského vědomí, dobrat se jeho co nejpronikavějšího zobrazení.―65 V povídce Propast (Бездна, 1902) vypráví Andrejev příběh dvou mladých lidí – studentů Němoveckého a Zinočky, kteří se v pozdním odpoledne vydají na procházku lesem. Po cestě potkávají různá individua (prostitutky, chuligány), ale nevěnují jim pozornost. Kdyţ v tom jim do cesty vstoupí trojice opilců, kteří je začnou obtěţovat. Němoveckého zmlátí a Zinočku znásilní. Němoveckij se po probuzení snaţí Zinočku najít a kdyţ uvidí její bezvládné, nahé tělo, znásilní ji také. I kdyţ si uvědomuje zvrácenost svého činu, „projeví se cosi hlubšího, podvědomého, za normálních okolností překrytého civilizačními návyky―66 a Němoveckij svému podvědomí a pudům podléhá. Hlavní postavou povídky V mlze (В тумане, 1902) je student Pavel, který je zamilovaný do dívky Káti, ale není jí to schopen říct. Jedním z důvodů proč se jí dokonce záměrně vyhýbá je, ţe se nakazil pohlavní nemocí od prostitutky a cítí se špinavý a nečistý. Pavel se většinu času zavírá ve svém pokoji nebo se toulá po ulicích a za svoje problémy viní všechny okolo. Při jednom nočním potulování se setká s prostitutkou Máničkou, nechá se pozvat k ní domů a po vyvolané hádce a bitce ji zabije. Nad Mániččiným mrtvým tělem sám spáchá sebevraţdu. Kritikou státních institucí i církve je prodchnutá další povídka Křesťané (Христиане, 1905). K soudu se jako svědek dostaví i prostitutka Pelageja Karaulová, která jako jediná odmítne sloţit přísahu. Soudce, obhájce, prokurátor a duchovní se jí postupně snaţí vysvětlit aţ vnutit myšlenku, ţe i přes hříšnost svého povolání je

64 65 66

Dušková, L: Samota jako osud, samota jako program, in Andrejev, L: Propasti, Praha 1969, s. 239. Dohnal, J.: Povídková tvorba Leonida Nikolajeviče Andrejeva, Brno 1997, s. 14. Kolektiv autorů pod vedením I. Pospíšila: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Praha 2001, s. 97.

27

křesťankou a můţe tedy přísahat. Pelageja jejich argumenty vyvrací, nerozumí jim a nepřijímá je. Nakonec soud osvobozuje Pelageju od přísahy a ta můţe tedy vypovídat. Povídka Tma (Тьма, 1907) se dočkala silného odmítnutí ze strany veřejnosti i M. Gorkého, se kterým si Andrejev dopisoval. Hrdina – mladý revolucionář Alexej – se chystá spáchat atentát na cara. Policie mu je v patách a tak se před nimi rozhodne schovat přes noc v nevěstinci. Nezkušený, čistý, v šestadvaceti stále panic, si vybere prostitutku Ljubu, která vypadá navenek nejspořádaněji. Opak je pravdou, Ljuba je otrlá, ţivotem protřelá prostitutka, která si nebere ţádné servítky. V dlouhém a vášnivém hovoru konfrontují své dva odlišné světy. Alexej postupně ztrácí veškeré iluze, zcela rezignuje, kdeţto Ljuba nachází ve svém ţivotě nový smysl. Kdyţ ho druhý den policie v nevěstinci dopadne, nechce uvěřit, ţe se tak snadno vzdal.

5.2.1 Postava prostitutky v díle – Propast, V mlze, Křesťané, Tma

Ve vybraných povídkách Leonida Adrejeva se vyskytuje celá řada prostitutek. V Propasti to jsou dvě ţenštiny značně nevábného vzhledu, které potká mladý pár na procházce v lese. V povídce V mlze má student Pavel s prostitutkami své zkušenosti a konkrétně vzpomíná na Louisu, se kterou ztratil panictví a nejmenovanou prostitutku, která ho nakazila pohlavní nemocí. Osudnou postavou se pro Pavla stane prostitutka Mánička, kterou v afektu zabije. Hlavní hrdinkou povídky Křesťané je prostitutka Pelageja Vasiljevna Karaulová. U soudu ji doprovází další prostitutky ze stejného veřejného domu – Kravčenková a Pustoškinová. Povídky Tma se celá odehrává v nevěstinci a kromě prostitutky Ljuby se v něm objevuje ještě dalších pět nebo šest prostitutek. Způsob, jakým Andrejev postavy prostitutek ve své tvorbě popisuje a charakterizuje je ve většině případů značně negativní a ostře vyhraněný. To představovalo obrovskou změnu pro čtenáře, kteří byli zvyklí na „the literary convention of the fallen woman, so prevalent in nineteenth century Russian literature.―67 Andrejevovy realisticky aţ expresionisticky popsané lehké ţeny byly výrazným protikladem k romanticky a sentimentálně vykresleným padlým ţenám. V povídce V mlze je student Pavel líčí jako „unavené ţeny s nestoudnýma a chladnýma očima. [...] 67

Siegel, G.: The Fallen Woman in Nineteenth Century Russian Literature. In: Harvard Slavic Studies 5, Eds. H. G. Lunt, Cambridge 1970, s.107.

28

jejich těla bez duše, odporná jak lepkavé bláto zadních dvorků, [...] páchnoucí parfémem a pivem.―68 V nevěstinci v povídce Tma revolucionář Alexej vidí prostitutky „самых некрасивых или старых, накрашенных, с подведенными глазами [...] И все это полуголое, откровенное, хихикающее окружило его, и сразу нестерпимо запахло телом, портером, все теми же влажными, мыльными духами.―69 V Propasti se v lese po dvou i po třech vynořují „temné postavy otrhaných a špinavých ţenštin, které snad na povrch zemský vyvrhovaly ty hluboké jámy, [...] ucourané podolky jim vzrušivě pleskaly a vlály kolem nohou.―70 Výjimku mezi těmito povídkami tvoří Křesťané, ve které je prostitutka ústřední postavou, coţ je první odlišnost od ostatních. Jak J. Dohnal píše: „V naprosté většině Andrejevových povídek jsou hlavními postavami muţi.―71 A za druhé, oproti ostatním popisuje prostitutku Pelageju jako pěknou, módně oblečenou ţenu: „женщина средних лет,

довольно

красивая,

черноволосая,

[...]

шляпу

и

модное

платье

с грушеобразными рукавами [...] она не кажется ни богатой, ни образованной.―72 Prostitutky můţeme rozdělit na dvě skupiny – „уличная или работающая в борделе―73 – podle toho, kde svoji profesi vykonávaly. V Andrejevových povídkách se vyskytují oba typy prostitutek. Ljuba a Pelageja pracují v nevěstinci, Mánička shání zákazníky na ulici a vodí si je do svého bytu. Veřejné domy byly různé úrovně, od těch luxusních a drahých aţ po ty špinavé a levné. Revolucionář Alexej se rozhodl schovat právě v jednom z drahých podniků a popisuje ho: „Был коридор, как всегда, темные неглубокие комнатки с открытыми дверями, [...] Потом сделал опыт над светом: две лампочки, и когда гаснет вверху одна, зажигается другая у кровати с красным колпачком – как в приличных отелях.―74 A přesto Alexej vidí i v pěkném pokoji neřestnost, která tam probíhá: „вот эти плоские мятые юбки, висящие на стене в своем голом безобразии. Правда – вот эта кровать, на которой тысячи пьяных мужчин бились в корчах гнусного сладострастия. Правда – вот эта душистая, старая, влажная вонь, которая липнет к лицу [...].―75 Prostitutka Mánička pozve

68 69 70 71 72 73

74 75

Andrejev, L.: Propasti. Praha 1969, s. 158-159. Андреев, Л.: Избранное. Москва 1988, c. 299. Andrejev, L.: Propasti. Praha 1969, s. 72. Dohnal, J.: Povídková tvorba Leonida Nikolajeviče Andrejeva, Brno 1997, s. 41. Андреев, Л.: Избранное. Mосква 1982, c. 238. Жолковский, А. К.: Топос проституции в литературе. Приложение I, in Жолковский, А. К.Ямпольский, М. Б.: Бабель. Москва 1994 in http://college.usc.edu/alik/rus/book/babel/whore.html (18:33, 19. 4. 2011). Андреев, Л.: Избранное. Москва 1988, c. 270-271. Андреев, Л.: Избранное. Москва 1988, c. 294.

29

studenta Pavla k sobě domů, do malého pokoje, který je plný špíny a zatuchlosti: „[...] pak zapadli do jakési černé, hnilobné a odporně páchnoucí díry a klopýtali po jakýchsi rozvrzaných schodech nahoru a dolů. [...] Pak přišli do dusné místnosti, kde to ostře páchlo ševcovinou a zkaţenou zelňačkou, [...] Pod lampou byl stolek, [...] tvrdé úlomky chleba, dlouhý nůţ s přilepenými drobty chlebové střídy a hluboký talíř, na jehoţ dně leţely v kaluţi ţlutého slunečnicového oleje plátky brambor a rozkrájená cibule.―76 Tyto úryvky z povídek jen dokazují, v jakých bídných podmínkách obyvatelé Ruska na začátku 20. století ţili, celkový úpadek morálky ve společnosti a ţe moţnost výdělku na ţivobytí a střechu nad hlavou byla mnohdy vykoupena vzdáním se vlastní cti a důstojnosti. S otázkou společenské morálky, co je přípustné a není, je prostituce úzce spjata. Dobová společnost tiše, ale vědomě akceptuje návštěvy muţů v nevěstincích nebo u pouličních prostitutek. Vojtěch Náprstek popisuje, jak tehdejší společnost počítá s dvojí morálkou: „ta podstatně volnější platila pro muţe, ta velmi přísná pro ţeny. Svobodný muţ se mohl sexuálně poučit v domech lásky, v neformálních svazcích s přítelkyněmi či náhodným pohlavním stykem se sluţebnou nebo děvečkou. Francouzská galantní společnost uţ v 18. století záměrně pěstovala u mladých muţů předmanţelskou zkušenost.―77 V Andrejevových povídkách nejsou jeho mladí hrdinové výjimkou. Student Pavel v povídce V mlze popisuje, ţe je to mezi studenty naprosto normální a rozšířený jev – navštěvovat prostitutky. Mladého revolucionáře Alexeje v povídce Tma první setkání s prostitutkou teprve čeká. Pro tyto nezkušené mladíky měly v nevěstincích připraveny dívky, které záměrně vypadaly na první pohled slušně. Důvod byl následující: „что у нее только одной вид порядочной женщины, - он выбрал ее. Он никогда раньше не бывал в домах терпимости и не знал, что в каждом хорошо поставленном доме есть одна, даже две такие женщины: [...] и задача их - давать илюзию порядочности, кто ее ищет. [...] Это как раз те женщины, в которых влюбляются пьяные студенты и уговаривают начать новую, честную жизнь.―78 Prostitutka Pelageja v povídce Křesťané vypráví její vlastní záţitek se studentem, který ji přinutil aţ k pláči, aby měl pocit, ţe dívka sedící před ním je počestná:

76 77 78

Andrejev, L.: Propasti. Praha 1969, s. 174. Lenderová, M.: K hříchu i modlitbě: žena v minulém století. Praha 1999, s. 97. Андреев, Л.: Избранное. Москва 1988, c. 268-269.

30

„Вот тоже, как вы, начал говорить и о моем детстве и о прочем, и до того меня довел, что заплакала я и взмолилась: [...] А студент говорит: «Вот теперь ты человеком стала, и могу я теперь с тобою любовное занятие иметь.» [...] каждому приятнее с честною целоваться, чем с такой, как я или вот она.―79 Protřelá prostitutka Mánička dobře ví, jak to s takovými studenty chodí a Pavla si za jeho citový výlev dobírá: „Co řveš? Bojíš se maminky? [...] Říct pravý jméno se stydí, to si radši vymyslí ňákou blbost. Procent! Jako pes! Ale kdyţ příde k tý svý usmrkaný Kátěnce, to je z něj hned Vásja a chce, aby se mu říkalo Vásjenko, to jo! [...] Jako bych to neznala, chlapeček z dobrý rodiny!―80 Tyto citace jsou jen ukázkou toho, jak byla dobová společnost pokrytecká a amorální. Vytváření iluze o prostitutce jako „počestnější ţeně― byla jen snahou zakrývat své poklesky a formou jakéhosi ospravedlnění. Andrejev se v povídce V mlze dotýká i problému, který je obecně s prostitucí spojován – pohlavní choroby. I kdyţ byly po roce 1847 zavedeny pravidelné lékařské kontroly registrovaných prostitutek, které měly vést k zastavení šíření těchto nemocí, situaci to nevyřešilo. Hlavním problémem bylo, ţe lékařská vyšetření byla povinná jen pro určitou malou skupinku obyvatel. Nikdo se uţ nezabýval vyšetřením muţů, kteří prostitutky navštěvovali, mohli být nakaţeni anebo uţ sami nakaţení předali nemoc prostitutce, a třeba i později milence nebo manţelce. Student Pavel – sám nakaţený – vypočítává řádku svých spoluţáků: „Petrov byl nakaţený uţ dvakrát, Samoljov dokonce třikrát, Schmidt a Pomerancov se uţ vyléčili.―81 Bernsteinová na tento problém poukazuje, kdyţ uvádí stíţnost jedné prostitutky: „that it was unfair to examine women only; it was their guests, not they, who were spreading disease. One said she could name a hundred men with syphilis whom no one had compelled to seek treatments.―82 Jak ukazuje příklad studenta Pavla, nakazit se pohlavní nemocí bylo pro muţe poniţující, veřejností opovrhovaný čin dokazující jeho mravní úpadek: „Nakazil se od ní. Chytil ostudnou a ohavnou nemoc, o níţ mluví lidé jen potají a uštěpačně si o ní šeptají za zavřenými dveřmi, nemoc, na niţ nelze pomyslet bez zděšení a hnusu nad

79 80 81 82

Андреев, Л.: Избранное. Mосква 1982, c. 251. Andrejev, L.: Propasti. Praha 1969, s. 176. Andrejev, L.: Propasti. Praha 1969, s. 162. Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 49 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (11:12, 20. 4. 2011)

31

sebou samým. [...] ţe jsou na světě lehké ţenštiny a pohlavní nemoci – strašné, ostudné choroby, z nichţ je člověk nešťastný, hnusí si sám sebe [...].―83 Prostitutky byly nejenom vystavovány v mnohem větší míře moţnosti nákazy pohlavními nemocemi, ale další společenský problém, který se jich ve velké míře dotýkal, byla jejich závislost na alkoholu. Andrejev v povídkách V mlze a Tma zobrazuje prostitutky Máničku i Ljubu a její kolegyně v nevěstinci značně přiopilé. Bernsteinová o vztahu prostitutek a alkoholu píše: „Not only was the sale of alcohol at inflated prices used to fill the coffers of brothelkeepers, it was also a common prelude to relations between odinochki and their clients.―84 To dokazuje střetnutí studenta Pavla s Máničkou na ulici a její výzvou k němu: „No tak! Pohostíte mě láhvinkou vodky nebo ne? [...] Mánička se smála, nedrţela krok a teprve teď bylo znát, ţe je trochu opilá. [...] vzala si od něho rubl a šla vymámit z domovníka vodku.―85 Ljuba v nevěstinci automaticky do pokoje objednává koňak. Alexej jako abstinent odmítá. Ljuba mu na oplátku vysvětluje, jak to má s alkoholem ona: „Не пьешь? А я вот пью! [...] И уже два раза на ходу налила и выпила коньяку. [...] Характеру нет, голубчик – ответила она просто. – Да и отравлена я, не попью некоторое время, удушье делается. От этого и подохну.―86 K tomuto problému proběhly dva drobné průzkumy. Jeden v Baku, kde se k poţívání alkoholu přihlásilo 61 procent dotázaných prostitutek. V Oděse byl počet ještě vyšší, 75 procent prostitutek se hlásilo k poţívání alkoholu a dokonce 48 procent z nich řeklo, ţe se opíjí kaţdý večer. 87 Z toho vyplívá, ţe nejen pohlavní choroby ohroţovaly ţivot prostitutek, ale také jejich závislost na alkoholu byla rizikovým faktorem. Na otázku, jakou funkci Andrejev dává prostitutkám ve svých povídkách, odpovídá J. Dohnal, kdyţ píše: „Ţeny jsou v povídkách jen málokdy zachyceny jinak neţ jako určitý katalyzátor děje, kdy se jejich prostřednictvím vytváří právě situace zlomu, prahu.―88 V povídce Tma se ţivot revolucionáře Alexej naprosto obrátí po 83 84

85 86 87

88

Andrejev, L.: Propasti. Praha 1969, s. 159-161. Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 76 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (11:12, 20. 4. 2011). Andrejev, L.: Propasti. Praha 1969, s. 173. Андреев, Л.: Избранное. Москва 1988, c. 278-287. Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. s. 77 in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress (11:12, 20. 4. 2011). Dohnal, J.: Povídková tvorba Leonida Nikolajeviče Andrejeva, Brno 1997, s. 41.

32

setkání s prostitutkou Ljubou. Do nevěstince vchází přesvědčen o správnosti svého poslání a s tím, ţe svoji čistotu – panictví tam neztratí. Ljuba nechce uvěřit, ţe je opravdu tak nevinný a netouţí po sexu. Alexej ji ujišťuje o své čistotě a snaţí se ji poníţit, posléze i politovat. Ljuba se nechce nechat uráţet a dává mu facku se slovy: „Надо было хорошего ударить, миленький, настоящего хорошего. А тех слюнтяев и бить не стоит, руки только марать. Ну вот и ударила, можно теперь и ручку поцеловать. [...] Ты мне cамое дорогое дай, что у тебя есть, а то невинность!―89 Ljubina reakce i její názory silně otřesou s Alexejovým ţivotním postojem. Během noci je zbaven všech iluzí a bez odporu se nechává zatknout policií. Alexej ale není jediný, komu noc změní ţivot. I Ljubu hluboce zasáhne jejich střet názorů, dochází u ní k přerodu a „spasení―: „Приходила к женщине новая правда, но не страх, а радость несла с собою.―90 Sám Alexej popisuje její proměnu slovy: „распутная женщина, в душу которой были уже заброшены семена подвига и самоотречения.―91 V povídce V mlze můţeme za katalyzátor děje povaţovat dva momenty. Prvním je nákaza studenta Pavla od prostitutky. Pavel se cítí navţdycky pošpiněn a tím pádem není hoden lásky k nevinné a slušné Kátě, kterou tajně miluje. Trápí se, přemýšlí i o sebevraţdě. Druhým katalyzátorem děje je jeho setkání s prostitutkou Máničkou. Mánička ho pozve domů, ale místo sexu Pavel stále mluví o své nešťastné lásce ke Kátě. Mánička se cítí uraţená, kdyţ jí Pavel řekne, ţe nic nechápe a naštvaně říká: „Hele ho! [...] Tak já jsem pro tebe blbá, já nic nechápu! A co kdyţ teď vstanu a dám ti do drţky?―92 Začnou se prát a Pavel v návalu vzteku prostitutku zabije. Pod tíhou všech svých činů Pavel páchá sebevraţdu. K zajímavému dějovému zlomu dochází v povídce Křesťané. Navyklý stereotyp soudních procesů nečekaně naruší svědkyně – prostitutka Pelageja, která odmítne sloţit přísahu. Soudci jsou zaskočeni a snaţí se Pelageju přesvědčit, ţe i kdyţ je prostitutka, přísahu sloţit můţe. Pelageja jim odpovídá, ţe kdyţ je prostitutka, nemůţe být zároveň křesťanka: „Так что же из того, что я верю, когда я такая? Когда б я была христианкой, я не была бы такая.―93 Pelageja se odmítá přetvařovat a stojí si za svým názorem, i kdyţ soudci zkouší různé logické i nelogické argumenty. Prostitutka jim však všechny jejich názory vyvrací: „И не плакала я вовсе и не каялась. Какое же это 89 90 91 92 93

Андреев, Л.: Избранное. Москва 1988, c. 290-291. Андреев, Л.: Избранное. Москва 1988, c. 304. Андреев, Л.: Избранное. Москва 1988, c. 311. Andrejev, L.: Propasti. Praha 1969, s. 176. Андреев, Л.: Избранное. Mосква 1982, c. 242.

33

покаяние, когда то же самое делаешь? [...] Раздень меня до самого голого тела, так ничего моего не найдешь. Да и тело-то не мое [...] у меня ни стыда, ни совести [...] Есть я Груша-цыганка, такую меня и берите.―94 Protoţe uţ soudci nevědí, co s ní, ustoupí a Pelageja můţe svědčit i bez sloţení přísahy.

5.3 Vzájemná komparace Pro vzájemné porovnání děl Dostojevského a Andrejeva jsme si vytvořili několik okruhů, ve kterých bude moţné poukázat na odlišnosti i podobnosti děl obou autorů. Nejprve se zaměříme na postavy prostitutek a jejich místo ve vybraných dílech – tím myslíme, jestli jsou postavami hlavními a nebo vedlejšími. U Dostojevského je moţné říci, ţe Líza i Soňa jsou postavy vedlejší. Hlavními hrdiny jsou muţ z „podzemí― a student Raskolnikov. U Andrejeva je situace obdobná, v povídce Propast, V mlze i Tma jsou prostitutky také postavami vedlejšími. Výjimku tvoří povídka Křesťané, kde je prostitutka Pelageja ústřední postavou, kolem které se točí celý děj. Je nutné ale dodat, ţe i kdyţ většinu prostitutek řadíme k vedlejším postavám, tvoří nezbytnou součást děje, přičemţ hlavním postavám většinou setkání s nimi mění jejich dosavadní ţivot. Dále nás zajímá, jaká je úloha prostitutek v díle − kladná nebo záporná. S tím souvisí i popis jejich zevnějšku, celkové vzezření. Jak uţ jsme zmínili v předchozí části, u Dostojevského dochází ke značné romantizaci postav prostitutek Lízy i Soni. Autor je vykresluje jako hodné, citlivé a vlastně cudné dívky, které byly neštěstím osudu donuceny pracovat jako prostitutky. Mají příjemné tváře a jejich vystupování je slušné a skromné. Obě dvě tak vytváří výrazný protiklad k hlavním postavám antihrdinů. City a náboţenské přesvědčení Soni dokonce pomůţe Raskolnikovovi obrátit jeho ţivot k lepšímu. Dostojevského prostitutky jsou tedy kladnými postavami. V Andrejevových povídkách je to o něco sloţitější. V povídce V Mlze student Pavel popisuje prostitutky jako „unavené ţeny s nestoudnýma a chladnýma očima [...] zvrácené,―95 které ho pošpinily a nakazily pohlavní nemocí. I prostitutka Mánička patří ke stejnému typu ţen. Vypadá špinavě, je opilá a i styl jejího chování, nespisovná řeč a pouţívání vulgarismů tomu nasvědčuje. V podobném negativním duchu jsou popsány i ţenštiny v povídce 94 95

Андреев, Л.: Избранное. Mосква 1982, c. 250-251. Andrejev, L.: Propasti. Praha 1969, s. 158.

34

Propast: „špinavé i tehdy, kdyţ jsou navlečeny do bohatých a krásných rób.―96 Ljuba v povídce Tma na hlavního hrdinu sice zpočátku svým vzhledem působí slušně, ale její vypočítavé chování, neslušná mluva i vyzývavost ji také ukazují v negativním světle. Sama Ljuba říká, ţe je „самая и настоящая девка.―97 Všechny tyto prostitutky můţeme brát tedy jako záporné postavy (i kdyţ Ljuba se svým hrdinským postojem na konci povídky mohla aspirovat i na kladnou postavu). O Pelageje z povídky Křesťané můţeme hovořit jako o kladné postavě. Ona sama o svém povolání nemluví v dobrém smyslu, ale její upřímnost a snaha nepřetvařovat z ní dělají kladnou hrdinku. Toto všechno můţeme zobecnit s tím, ţe Dostojevského prostitutky jsou veskrze kladné postavy, oproti tomu Andrejevovy z větší části záporné. Co se týče lokací, ve kterých se s prostitutkami setkáváme, jsou na výběr nejčastěji dvě místa, podle toho kde dívky pracují. Dostojevského Líza i Andrejevova Ljuba a Pelageja pracují ve veřejném domě. U obou autorů se objevuje zajímavý společný prvek, kdy si hrdinové odvádějí vybrané dívky na pokoj. Muţ z „podzemí― i revolucionář Alexej si v místnosti všimnou velkého zrcadla a pohlédnou do něho, kde spatřují svojí bledou tvář. Soňa a Mánička si jako pouliční prostitutky vodí zákazníky domů. Mezi Dostojevského a Andrejevovým vykreslením prostitutčina bytu je značný rozdíl. Sonin pokojík byl malý, opotřebovaný, ale čistý. Naopak Mániččin děsivě špinavý, neuklizený a zatuchlý. Znovu se tu projevuje Dostojevského pozitivnější přístup k postavám prostitutek oproti Andrejevovu negativnímu. Dalším aspektem je vzájemný vztah mezi hrdinou a prostitutkou. Zjištěním je, ţe ne u všech jde jen o placený sex, jak by se dalo očekávat. První styk Lízy s muţem z „podzemí― byl za peníze, ale potom, co v Líze muţ z „podzemí― vyvolá city a náklonnost k němu, proběhne druhý, dobrovolný styk. Student Pavel v povídce V mlze jde k Máničce také jako její klient, i kdyţ nakonec nedojde k milostnému aktu, ale k vraţdě. Alexej v povídce Tma se sice rozhodne přečkat noc v nevěstinci a zaplatí si prostitutku, ale neplánuje se s ní vyspat. K sexu nakonec dojde, ale to uţ je mezi oběma aktéry určitý vztah a city. Naprosto odlišně oproti všem ale působí vztah mezi Soňou a Raskolnikovem, který nikdy nebyl jejím zákazníkem a od začátku mají jejich setkání formální charakter. Moravcevich přímo říká, ţe: „Dostoevsky was particularly careful not to encumber her and Raskolnikov´s relationship with even the faintest hint of 96 97

Andrejev, L.: Propasti. Praha 1969, s. 71. Андреев, Л.: Избранное. Москва 1988, c. 292.

35

physical attraction or love between them.―98 Soňa věnuje Raskolnikovovi svoji náklonnost, on si city k ní uvědomuje aţ po velice dlouhé době. Dostojevskij ve Zločinu a trestu ukazuje úplně jiný pohled na vztah muţe a prostitutky neţ kdokoliv jiný (tedy i Andrejev). Násilí na prostitutkách, kterého se dopouští hrdinové má v dílech obou autorů podobu fyzickou nebo psychickou. U Dostojevského je to v Zápiscích z podzemí psychická forma tyranie. Muţ z „podzemí― si zahrává s Lízinými city, úmyslně jí chce ublíţit a poníţit, dostat ji na kolena. V Andrejevově povídce Tma dochází k oběma formám. Alexej také chce svým povýšeneckým chováním ukázat svoji nadřazenost, to ţe je lepším člověkem, prostitutka Ljuba mu to všechno vrací pořádnou fackou do obličeje. Nejtragičtější formou fyzického násilí končí povídka V mlze, kdy mladík Pavel v afektu při bitce ubodá prostitutku a sám spáchá sebevraţdu. Ve srovnání s mírnými dívkami Lízou a Soňou Dostojevského působí Andrejevovy prostitutky mnohem agresivněji a nebezpečněji. V tvorbě obou autorů se objevuje téma náboţenství. V Dostojevského Zločinu a trestu je Soňa silně náboţensky zaloţená dívka, která díky své hluboké víře pomůţe sobě i Raskolnikovovi ke spáse a moţnosti začít nový ţivot. To koresponduje s Dostojevského náboţenským přesvědčením. Za svůj mravní ideál povaţoval Krista „v němţ je ztělesněna krása chápavé, něţné lásky k trpícím bliţním, za nějţ je ochoten se obětovat.―99 Naopak u Andrejeva se v tvorbě objevuje kritika církve, konkrétně např. v povídce Křesťané. V ní dochází nejen ke kritice křesťanství, ale i zesměšňování státních institucí. Pragmaticky uvaţující prostitutka Pelageja si je vědoma toho, ţe její profese je z hlediska křesťanské víry hříšná a neřestná. Proto se tedy sama nemůţe povaţovat za křesťanku. Ze strany soudců přichází mnoho pokřivených a upravených argumentů o víře, jen aby Pelageju dokázali přesvědčit. Tyto dvě povídky vypovídají o Dostojevského a Andrejevově rozdílnosti v přístupu k náboţenství. Oba autoři se ve své tvorbě věnují sociální tématice. Jak Dostojevskij, tak Andrejev byli mistry ve vykreslování psychologie postav, jejich vnitřních rozporů i skrytých duševních pochodů, coţ se projevilo i v námi analyzovaných textech. Větší pozornost věnují hlavním hrdinům, ale nevyhýbají se i ţenské psychice. Dohnal ale píše, ţe pro Andrejeva to bylo u ţenských představitelek mnohem těţší: „Psychika ţeny 98 99

Moravcevich, N.: The Romantization of the Prostitute in Dostoevsky's Fiction. In: The Image of the Prostitute in Modern Literature. Eds. P. L. Horn a M. B. Pringel, New York 1984, s. 59. Parolek, R.-Honzík, J.: Ruská klasická literatura, Praha 1977, s. 400.

36

byla pro Andrejeva daleko méně spojena s racionální a logickou stránkou, daleko více s emocemi a iracionálnem, a proto pro něho byla méně pochopitelná – a tedy méně ilustrativní pro autora i pro čtenáře [...].―100 I tak se např. můţeme u obou autorů setkat s velice podobnými popisy psychického stavu prostitutky Lízy a Ljuby ve chvíli jejich naprostého zoufalství. Muţ z „podzemí― popisuje Lízin stav následovně: „Uţ dlouho jsem tušil, ţe jsem jí otřást aţ do dna duše a rozvrátil jí srdce. [...] Nikdy, dosud nikdy jsem nebyl svědkem takového zoufalství. Leţela obličejem do polštáře a svírala polštář oběma rukama. Rvalo jí to srdce. Její mladé tělo se zmítalo jako v křečích. Potlačené vzlyky se jí draly z prsou, drásaly ji a chvílemi se prodíraly výbuchy pláče a výkřiky. Tu ještě hlouběji zabořovala hlavu do polštáře: nechtěla, aby někdo, třebas jen jediná ţivá duše, věděl o jejích mukách a pláči. [...] násilně se přemáhajíc strnula bez hnutí, se zatajeným dechem a stisknutými zuby.―101 A podobnou scénu vidí i Alexej v povídce Tma: „Лежала ничком женщина и рыдала безумно, в отчаянной, нестерпимой муке, как могут только рыдать люди над потерянной жизнью, над чем-то большим жизни, потерянным навсегда. Заострившиеся голые лопатки то сходились почти вместе, точно снизу под грудь ей подкладывали огонь, горячие уголья; то раздвигались медленно, словно она уходила куда-то, к груди прижимала свою тоску и горе свое. [...] замерзла [...] прекратились рыдания – одно, другое глухое длительное всхлипывание, плечи перестали дрожать и стали неподвижны и задумчивы глубоко.―102 V tomto ohledu mají díla Dostojevského i Andrejeva mnoho společného.

100 101 102

Dohnal, J.: Povídková tvorba Leonida Nikolajeviče Andrejeva, Brno 1997, s. 41. Dostojevskij, F. M.: Zápisky z podzemí, Praha 1989, s. 133. Андреев, Л.: Избранное. Москва 1988, c. 280-281.

37

6. Závěr Krátký exkurz do dějin prostituce poukázal na to, ţe prostituce je společenský jev, který provází lidstvo uţ od starověku. Prostitutky se staly nedílnou součástí městského ţivota a v kaţdé epoše odráţejí postoj dobové morálky, politiky i vliv náboţenství. Přes 4000 let se s postavami prostitutek setkáváme i v literární tvorbě. Nejintenzivněji se příběhy padlých ţen zabývali spisovatelé ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století: „the problem of prostitution was very fashionable at the moment.―103 Ruští spisovatelé – po vzoru francouzských romanopisců – sepisovali romantické příběhy o prostitutkách a jejich zachráncích. Proti tomuto trendu se snaţil postavit F. M. Dostojevskij ve své novele Zápisky z podzemí. Ironicky protikladným vyústěním děje (opozice k epizodě v Černyševského románu Co dělat?) chtěl Dostojevskij příběhu zřetelně dodat antiromantickou příchuť. To se mu výrazně daří u postavy muţe z „podzemí―, ale selhává u samotného vykreslení Lízy, které se nese v romantickém duchu. Lízu můţeme povaţovat za předobraz prostitutky Soni Marmeladové v románu Zločin a trest. Líza se ještě nestala nositelem křesťanské víry a ani ona, ani muţ z „podzemí― svůj osud nezmění, nedosáhnou nějakého přerodu nebo „spasení―. Kdeţto Soňa se stala symbolem padlé ţeny připodobňované aţ ke svaté Maří Magdaléně. Soňa jako prostopášná ţena přijímá utrpení a pokání za své hříchy. Raskolnikovovi, který spáchal těţký zločin, stojí po boku a s pomocí víry a přesvědčení mu pomáhá odpykat si trest a najít správnou cestu v dalším ţivotě. Můţeme tedy říci, ţe u Dostojevského dochází k romantizaci a idealizaci postav prostitutek Lízy a Soni. Prvky realismu se u Dostojevského přeci jen projevily v mnoţství dobových odkazů týkajících se ţivota prostitutek a jejich rodin. V Zápiscích z podzemí i Zločinu a trestu odkazuje k těţké situaci dívek, finančním a existenciálním problémům, které je donutily vydělávat si na ţivobytí prostitucí. Zmiňuje se i o povinnosti prostitutek se registrovat a nosit tzv. ţlutou legitimaci. S tím souvisely i pravidelné lékařské prohlídky jako prevence proti šíření pohlavních chorob. Způsob, jakým Andrejev postavy prostitutek ve své tvorbě popisuje a charakterizuje je značně negativní a ostře vyhraněný. Realisticky aţ expresionisticky popsané lehké ţeny byly výrazným protikladem k romanticky a sentimentálně 103

Siegel, G.: The Fallen Woman in Nineteenth Century Russian Literature. In: Harvard Slavic Studies 5, Eds. H. G. Lunt, Cambridge 1970, s.93.

38

vykresleným padlým ţenám. To se týká především povídek Propast, V mlze a Tma. Povídka Křesťané mezi nimi představuje výjimku, kdyţ je prostitutka Pelageja popisována jako pěkná, módně oblečená ţena. Andrejev v povídkách vykresluje nejen samotné postavy prostitutek, ale všímá si i prostředí, ve kterém ţijí. Ukazuje, v jakých bídných podmínkách obyvatelé Ruska na začátku 20. století ţili, ţe moţnost výdělku na ţivobytí a střechu nad hlavou byla mnohdy vykoupena vzdáním se vlastní cti a důstojnosti. Obrovské společenské rozdíly a chudoba byly výsledkem „kapitalistického vývoje v zaostalém Rusku, které bez dostatečné ekonomické, společenské i politické přípravy překotně přestupuje z feudalismu do kapitalismu.―104 Svoje rozhořčení nad společností Andrejev projevuje i v oblasti morálky. Dobová společnost tiše, ale vědomě akceptuje návštěvy muţů v nevěstincích nebo u pouličních prostitutek. Andrejev poukazuje na pokryteckost a amorálnost muţů, kteří se snaţí zakrývat své poklesky vytvářením iluzí o prostitutkách jako počestných ţenách. Andrejev se v povídkách nevyhýbá ani dalším společenským problémům – alkoholu a pohlavním chorobám, které se obrovskou měrou dotýkaly ţivota prostitutek. Postavy prostitutek mají v Andrejevových povídkách funkci katalyzátoru děje, s jejich přítomností dochází k dějovému zvratu. V povídce Tma se změní ţivot revolucionářovi Alexejovi po setkání s prostitutkou Ljubou. Setkání zároveň otřese i Ljubiným ţivotem. V povídce V mlze nastane pro studenta Pavla zvrat v ţivotě, kdyţ se nakazí pohlavní nemocí od prostitutky. Další obrat přinese setkání s prostitutkou Máničkou. Pavel ji v afektu ubodá a nakonec spáchá sebevraţdu. Prostitutka Pelageja v povídce Křesťané naruší svým odmítnutím přísahy navyklý stereotyp soudu. Vzájemná komparace poukázala na některé odlišnosti i podobnosti v dílech obou autorů. Jedním ze společných rysů je to, ţe postavy prostitutek jsou u Dostojevského i Andrejeva ve většině případů vedlejšími postavami, které jsou však nezbytnou součástí děje a hlavním hrdinům setkání s nimi mění dosavadní ţivot. Dále se u obou autorů setkáváme s oběma druhy prostitutek – jak s těmi, které pracovaly v nevěstinci, tak i s těmi pouličními. Andrejev i Dostojevskij se ve své tvorbě často věnují sociální tématice a mistrně vykreslují psychologii postav. To se projevuje v popisech emocí a psychických pochodů postav prostitutek, které se v některých okamţicích u obou autorů velice podobají.

104

Dohnal, J.: Povídková tvorba Leonida Nikolajeviče Andrejeva, Brno 1997, s. 24.

39

K zásadním odlišnostem dochází u Dostojevského a Andrejeva v popisu vzhledu prostitutky a její úlohy v díle. Potvrdí náš předpoklad, který jsme formulovali v úvodu práce. Dostojevského prostitutky jsou kladné postavy s příjemným a skromným vystupováním. Naproti tomu Andrejev ve většině případů prostitutky popisuje jako záporné postavy se špinavým, vyzývavým vzhledem, opilé a s neslušným slovníkem. Tento stejný přístup je uplatňován i v popisu lokací, kde prostitutky ţijí a pracují. Dostojevského prostitutka Soňa bydlí v chudém, ale čistě upraveném pokoji. Naopak prostitutka Mánička Andrejeva má pokoj špinavý, neuklizený a zatuchlý. Rozdílný přístup obou autorů se projevuje i v tématu náboţenství. Dostojevskij ve Zločinu a trestu předkládá pozitivní náhled na křesťanství, u Andrejeva se v povídce Křesťané naopak objevuje kritika církve. Co se týče míry agresivity a násilí v dílech – ve srovnání s mírnými dívkami Lízou a Soňou Dostojevského působí Andrejevovy prostitutky mnohem agresivněji a nebezpečněji. Ve vzájemném vztahu hlavního hrdiny s prostitutkou nejde vţdy jen o placený sex. I kdyţ ne ve všech případech dojde na zmíněný akt, hlavní hrdinové přicházejí do styku s prostitutkami jako jejich klienti. Jediným vztahem, který nemá rysy prostitutka – zákazník, je vztah Soni a Raskolnikova ve Zločinu a trestu.

40

7. Резюме Проституция в разных формах существует уже издавна. На протяжении истории она возбуждала различные реакции: еѐ принимали, регулировали и запрещали. Об этой профессии существует много мифов и представлений, она таит

в

себе

общественное

табу.

К

этим

представлениям

обращается

и художественная литература, которая перерабатывает эту тему . К писателям, которые занимались темой проституции, относятся и русские авторы Л. Н. Андреев и Ф. М. Достоевский. В этой работе мы остановимся на произведениях Записки из подполья, Преступление и наказание Достоевского и рассказами Бездна, В тумане, Тьма и Христиане Андреева. Выбор этих писателей не случаен. Мы исходим из предположения, что тему проституции писатели воспринимают по-разному. Достоевский во своих произведениях проституток идеализирует и романтизирует. В то время как Андреев, напротив, описывает их как развратных, грязных женщины со дна общества. Основная цель этой работы: с помощью анализа смысловой стороны указанных произведений прийти к выводу почему, с каким намерением и как конкретно персонажи проституток описаны в произведениях. При помощи сравнительного анализа мы хотим узнать, приступают ли авторы к теме проституции действительно различно, и имеют ли произведения авторов какие-то общие элементы. В начале этой работы мы охарактеризовали русскую литературу второй половины девятнадцатого и начала двадцатого веков. Ф. М. Достоевский относится к основным представителям русского реализма. Творчество Л. Н. Андреева возникает уже в начале двадцатого века, и в его произведениях появляются элементы экспрессионизма и экзистенциализма. Далее мы занимались историей проституции в мире и в России. Короткий экскурс в историю проституции показала, что она является общественным явлением, которое сопровождает человечество уже с древнейших времѐн. Проститутки стали неотделимой частью городской жизни и во все эпохи отражают отношения современной нравственности, политики и влияние религии. 41

Писатели интересовались личностями проституток также с древнего века. Сохранилось множество произведений, которые нам предоставляют информацию о проститутках в разные эпохи. Но наибольший интерес к их судьбам со стороны писателей приходится на вторую половину девятнадцатого века. Русские писатели,

как

и

французские,

начали

писать

романтические

истории

о проститутках и их спасителях. Против этой тенденции выступил Ф. М. Достоевский, когда написал повесть Записки из подполья. Антиромантическое завершение отношения между человеком из подполья и проституткой Лизой является ироническим контрастом к одной истории Чернышевского романа Что делать?. Этой антиромантической линии

Достоевский

придерживается

при

описании

личности

человека

из подполья, но описание проститутки снова имеет романтические оттенки. Можно предположить, что Лиза — прообраз проститутки Сони в романе Преступление и наказание. Лиза ещѐ не является приверженцем христианской веры. Ни она, ни человек из подполья не изменят свою судьбу, не достигнут перерождения или спасения. Однако Соня мы уже видим символ падшей женщины, которая принимает страдание и покаяние за свои грехи. С помощью веры и уверенности она помогает отбывать наказание и найти правильную дорогу в новой жизни Раскольникову, совершившему преступление. Можно сделать вывод, что Достоевский действительно романтизирует лица падших женщин Лизи и Сони. Так или иначе реализм отразился в произведениях Достоевского посредством множества ссылок на современную ему жизнь проституток и их семей. Он ссылается на плохое положение девушек, денежные и экзистенциальные проблемы, которые их заставили работать «ночными бабочками». Достоевский вспоминает и обязанность проституток записываться в регистр, то есть, как это называлось, носить «жѐлтый билет». Андреев лица проституток в своѐм творчестве описывает отрицательно и отчѐтливо. Реалистически и иногда эмоционально описанные проститутки были противоположными романтическим и сентиментальным образам падших женщин. Это касается прежде всего рассказов Бездна, В тумане и Тьма. Рассказ Христиане 42

является исключением. Проститутку Пелагею Андреев описывает как красивую, хорошо одетую женщину. Персонажи проституток в творчестве Андреева являются катализатором действия, с их присутствием происходит сюжетный оборот. Андреев в рассказах замечает и среду, в которой проститутки живут. Он показывает, в каких жалких условиях живѐт население России в начале двадцатого века. Высокая бедность и проблемы с заработками иногда ввели людей на самое дно общества и нередко их заставляли лишаться своей чести и достоинства. Своѐ возмущение по поводу общества Андреев выражает и в сфере нравственности. Общество этого время молчаливо, но сознательно принимает посещения мужчинами публичных домов или уличных проституток. Андреев указывает на лицемерии и аморальность мужчин, которые стараются закрывать свои проступки созданием иллюзий о проститутках как о честных женщинах. Андреев в рассказах пишет также о проблемах с алкоголем и распространением венерических болезней. В последней главе мы занимались сравнением произведений Достоевского и Андреева. Мы нашли несколько подобий. Лица проституток в творчестве обоих авторов почти всегда бывают второстепенными персонажами. Но их роль очень важна, в большинстве случаев встреча с проституткой изменяет судьбу главного героя. Оба авторы прекрасно описывают психологию лиц. Некоторые описания поведения и чувств проституток очень похожи. Основное различие между персонажами проституток у Достоевского и Андреева состоит в описании их облика, а также их роль в произведениях. У Достоевского они представляют собой положительные лица. Он описывает проституток как хороших девушек с незаметным поведением. Наоборот, у Андреева персонажи проституток в большинстве случаев представляют собой отрицательные лица. Они выглядят грязно, плохо и дерзко. Очень часто они пьяны и употребляют вульгарную лексику. Разница находится и в теме религии. Достоевский показывает в романе Преступление и наказание положительное отношение к христианству, но Андреев в рассказе Христиане церковь критикует.

43

8. Seznam použité literatury primární literatura Andrejev, L.: Propasti. Praha: Lidové nakladatelství, 1969. Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest. Praha: Lidové nakladatelství, 1988. Dostojevskij, F. M.: Zápisky z podzemí. Praha: Odeon, 1989. Андреев, Л.: Избранное. Mосква: Современник. 1982. Андреев, Л.: Избранное. Москва: Советская Россия, 1988. sekundární literatura Bassermann, L.: Nejstarší řemeslo: kulturní dějiny prostituce. Praha: Mladá fronta, 1993. Bínová, G.: Panoráma ruské literatury. Boskovice: Albert, 1995. Dohnal, J.: Povídková tvorba Leonida Nikolajeviče Andrejeva. Brno: Masarykova univerzita, 1997. Kolektiv autorů pod vedením I. Pospíšila: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha: Libri, 2001. Lenderová, M.: K hříchu i modlitbě: žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999. Macura, V.: Slovník světových literárních děl 2 M-Ž. Praha: Odeon, 1988. Ovidius Naso, P.: O lásce a milování. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990. Parolek, R.-Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1977. Ringdal, N. J.: Nejtěžší povolání světa: kapitoly z dějin prostituce. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2000. Жолковский, А. К.: Топос проституции в литературе. Приложение I. In Бабель, Жолковский, А. К.-Ямпольский, М. Б, Москва: Carte Blanche. [online] 1994 [cit. 20. března 2011]. Dostupné z: http://college.usc.edu/alik/rus/book/babel/whore.html. Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley:University of California Press. [online] 1995 [cit. 4. dubna 2011]. Dostupné z: http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&t oc.depth=1&toc.id=&brand=ucpress. Moravcevich, N.: The Romantization of the Prostitute in Dostoevsky's Fiction. In 44

The Image of the Prostitute in Modern Literature. Eds. P. L. Horn and M. B. Pringel, New York: F. Ungar Publishing Co., 1984, 53-61. Siegel, G.: The Fallen Woman in Nineteenth Century Russian Literature. In Harvard Slavic Studies 5. Eds. H. G. Lunt, Cambridge: Harvard University Press, 1970, 81-107. internetové odkazy http://cs.wikisource.org/wiki/Balada_o_tlust%C3%A9_Margot http://college.usc.edu/alik/rus/book/babel/whore.html http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&t oc.depth=1&toc.id=&brand=ucpress http://www.devichnick.ru/05tf.htm

45

9. Příloha105

Obr. 1 Opilá prostitutka před hospodou. Od Ericha Müllera, Sitten-Geschichte Russlands: Entwicklung der sozialen kultur russlands im 20. jahrhundert (Stuttgart, 1931)

105

Všechny ilustrace jsou získány z dostupné online verze knihy: Bernstein, L.: Sonia´s Daughters: Prostitutes and Their Regulation in Imperial Russia. Berkeley 1995. in http://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft9199p2dt&chunk.id=d0e441&toc.depth=1&t oc.id=&brand=ucpress. (11:10, 6. 4. 2011)

46

Obr. 2 Bordelová prostitutka s klientem. Od A. I. Lebeděva: Погибшие, но милые создания (Санкт-Петербург, 1862)

47

Obr. 3 „Тройка“ — opilý gentleman s prostitutkami po boku. Od Ericha Müllera, SittenGeschichte Russlands: Entwicklung der sozialen kultur russlands im 20. jahrhundert (Stuttgart, 1931)

48

Obr. 4 Reklamní plakát na „Желтый билеть“ − Drama o pěti dějstvích.

49