UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Ústav pedagogiky a sociálních studií MARKÉTA CACKOVÁ. Obor: Pedagogické asistentství

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav pedagogiky a sociálních studií

MARKÉTA CACKOVÁ Obor: Pedagogické asistentství 3. ročník – prezenční studium

MODERNÍ RODINA Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kadlec

Olomouc 2010

1

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a ţe jsem pouţila jen uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne ……………

2

Podpis ……………….

Děkuji Mgr. Tomáši Kadlecovi za jeho podněty a rady, které mi jako vedoucí mé bakalářské práce poskytoval při jejím zpracovávání.

3

Obsah Kapitola ………………………………………………………………..... Strana

Úvod …………………………………………………………………………... 6 1 Pojem společnost a její typy …………..………………………….. 7 1.1 Společnost ....…………………………………………………………….. 7 1.1.1 Společnost tradiční ………………………………………………....... 8 1.1.2 Společnost moderní ………………………………………………..… 9 1.1.2.1 Průmyslová revoluce ..……………………………………………….… 10 1.1.2.2 Globalizace ……………………………………………………...…….. 11

1.1.3 Společnost industriální …………………………………………….. 12 1.1.4 Společnost postmoderní ………………………………………….... 13

2 Rodina ………………………………………………………………..… 14 2.1 Definice rodiny …………………………………………………...…… 14 2.2 Funkce rodiny ……………………………………………………….... 16 2.3 Dysfunkce rodiny ………………………………………………….…. 18 2.4 Typy rodiny ..……………………………………………………….….. 19 2.5 Formy rodinného soužití ………………………………………….... 20 2.6 Historie rodiny ………………………………………………………... 21 2.6.1 Pravěk ………………………………………………………………... 21 2.6.2 Antika ………………………………………………………………… 21 2.6.3 Středověk a Slované ………………………………………………... 23 2.6.4 Novověk …………………………………………………………….... 24 2.6.5 Období mezi dvěma světovými válkami a poválečné období .... 25

2.7 Proměny rodiny tradiční k rodině moderní …………………..... 29 2.7.1 Tradiční rodina …………………………………………...…………... 29 2.7.2 Moderní rodina ………………………………………………...…….. 31

3 Pojem socializace……………………………………………………. 34

4

3.1 Definice socializace …………………………………………………. 34 3.2 Socializační činitelé …………………………………………………. 35 3.3 Případy nesocializovaných jedinců ……………………………… 36

4 Česká rodina v současnosti ……………………………………… 39 4.1 Charakteristické znaky současné rodiny ………………………. 39 Závěr ……………………………………………………………………….… 42 Literatura Anotace

5

Úvod Od nepaměti žili lidé v rodinách. Nevíme o žádném období, ve kterém by tomu tak nebylo. A nevíme o žádných lidech, kteří by dokázali nadlouho zrušit, nebo něčím nahradit rodinu…. Znovu a znovu, navzdory navrhovaným změnám a v současnosti probíhajícím experimentům, potvrzují lidská společenství svoji závislost na rodině jako základní jednotce lidského života – na rodině sestávající se z otce, matky a dětí. Antropoloţka Margaret Mead Rodina, která je povaţována za společenskou skupinu a instituci, je jiţ několik let centrem pozornosti mnoha sociologů, jenţ se nám snaţí nastínit její vývoj, popsat její podstatné znaky a rysy, kterými je charakteristická a odlišná od jiných institucí. Moje práce vychází z teoretického shrnutí vývoje a proměny společnosti, ve které se zabývám významem a vývojem instituce rodiny v daných historických obdobích (od pravěku aţ po období současné). Věnuji se v ní také procesu přechodu rodiny od tradiční k rodině moderní. Cílem mé bakalářské práce je popsat instituci rodiny a nastínit její historické proměny a postupný vývoj především od druhé poloviny dvacátého století aţ po současnost.

6

1 Pojem společnost a její typy Pojem společnost definují různí autoři různými definicemi a existuje několik typů společností, které se postupem času vyvíjely či zanikaly. Nastíním Vám pojem „společnost“ z pohledu několika autorů a jejich definic a seznámím Vás s vývojem daných typů společností (tradiční, moderní, industriální a postmoderní).

1.1 Společnost Lidé ţijí ve společnosti. To značí, ţe tvoří určité hospodářské uspořádání, kulturu a politický systém, coţ dohromady tvoří jeden souvislý celek. Karl Marx, David Émile Durkheim či kulturní antropologové pouţívali právě toto pojetí společnosti, přičemţ zdůrazňovali, ţe člověk se formuje pomocí společnosti.1 Sociologický slovník vymezuje pojem společnost „v nejširším slova smyslu synonymum pro lidstvo jako celek, lidský rod pro největší společenskou skupinu, k níž jedinec může náležet; soubor osob, žijících ve skupině, jež jsou vzájemně propojeny, na společném vymezeném a ohraničeném teritoriu kontrolovaném politickou mocí, řídících se týmiž základními normami a chovajících se podle ustálených kulturních vzorců“.2 Jan Keller zdůrazňuje několik základních skutečností týkajících se společnosti, které je třeba si uvědomit. „Hovoří – li lidé (včetně sociologů) o společnosti, mívají zpravidla na mysli národní stát, ve kterém žijí. Hovoří – li sociolog o vazbách udržujících vnitřní integritu společnosti, popisuje pouze v abstraktní rovině funkci mocenských prostředků národního státu. Funkcionální centrum takové společnosti splývá s hlavním městem, její systémové hranice nejsou zdaleka abstraktní povahy, jejím reálným předobrazem jsou hraniční přechody a celnice“.3 Zamyšlení o společnosti často vyplývají z představ o společnosti moderní, se všemi jejími charakteristikami, včetně rozvoje průmyslu, masové komunikace či urbanizace. Označíme - li například kmenová společenství v povodí Amazonky, antický městský stát či současnou Francii pojmem „společnost“, pak je tady rizikem, ţe tímto pojmenováním přeceníme společenské rysy těchto společenství. Dokáţeme – li si uvědomit moderní povahu pojmu společnost, sníţíme tím zkreslení vývojového historického hlediska. 1

MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G. Přehled sociologie. Praha : Portál, 2005, s. 129 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 1194 3 KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Slon, 2004, s. 10 2

7

Hovoříme – li o společnosti, máme na mysli souhrn jedinců jednajících tak, ţe berou ohledy na jednání druhých, a to v určitém historické, prostorové, kulturní a společenské souvislosti.4 Alvin Toffler štěpí společnost podle věkového kritéria. Dříve se obyvatelstvo dělilo na děti, mládeţ a dospělé. Později se slovo mládeţ nahrazovalo slovem teenager, coţ znamená označení pro člověka ve věku od třinácti do devatenácti let. Dnes je takové dělení na tři věkové kategorie vcelku nedostačující. Pouţíváme termíny „preteens“ nebo „subteens“, coţ jsou označení pro věk mezi dětstvím a pubertou. Můţeme se také setkat s pojmem „postteens“ a také se skupinou „mladí manţelé“. Podle posuzování věku se také rozvrstvuje dospělá populace. Existují části měst, která jsou obývána jen mladými rodinami s malými potomky, jiné části zase obývají manţelé středního věku s dětmi, které jsou v období dospívání a v neposlední řadě jsou zde části, které obývají starší páry, jejichţ děti jsou jiţ mimo domov. Tento vznik subkultur na základě posuzování podle věku můţeme povaţovat za velkou změnu mezi jevy ve společenském rozdělení. Společnost se rozčleňuje nejen podle věku, ale také podle zaměstnání a podle kritéria sexuálního a rodinného. Dříve byla společnost rozdělena do tří kategorií - svobodní, manţelé a vdovy či vdovci. Toto trojstupňové rozdělení jiţ dnes není vyhovující. Díky vysoké rozvodovosti vznikla nová sociální skupina – rozvedení lidé nebo lidé mezi dvěma manţelstvími.5

1.1.1

Společnost tradiční

„Za tradici považujeme vše, co bylo minulými generacemi předáno současným generacím. Tradičními společnostmi nazýváme všechny společnosti (například primitivní, stavovskou, kastovní) kromě společnosti moderní“.6 Společnost tradiční byla rozbita nástupem průmyslové revoluce, která spadá do období osmnáctého století. Její kořeny sahají jiţ do období počínajícího neolitem, tedy do mladší doby kamenné. V té době jiţ známe písmo, instituci měst, funguje i dělba práce a jsou zde i velké rozdíly mezi sociálními vrstvami, které mají podobu

4

KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Slon, 2004, s. 11 TOFFLER, A. Šok z budoucnosti. Praha: Práce, 1992, s. 143 - 144 6 MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G. Přehled sociologie. Praha : Portál, 2005, s. 138 5

8

kasty („indická přísně uzavřená společenská vrstva; relativně uzavřená skupina osob“7). Moc má podobu říší a feudalismu. Tradiční společnost se od moderní společnosti liší uspořádáním moci, ekonomikou, sociální strukturou ale i celkovým duševním zaloţením člověka. Tradiční společnost se často opírá o mytologii, náboţenství a nadpřirozeno. Tehdejší vládce má omezenou moc, není schopen systematicky kontrolovat celé území a jeho zásahy do ţivota populace jsou pouze ojedinělé. Společnost je rozdělena stavovsky. Toto rozdělení nebylo dáno ekonomickými poměry, ale naopak samo tyto poměry silně ovlivňuje. Do stavovské vrstvy se lidé rodili – zdědili stavovskou příslušnost. Stavovské příslušnosti měly charakteristický způsob ţivota. Celkový status jednotlivců je dán příslušností k domácnosti jisté stavovské úrovně, nikoli ekonomikou.8

1.1.2

Společnost moderní

„Výraz „moderní“ je odvozen od latinského slova modus, tedy způsob. V nejzákladnějším smyslu je modernita stylem naší doby: platí tady a teď, a nikoli tenkrát nebo v minulosti. Pojem se objevil v roce 1863 v článku francouzského básníka Charlese Baudelaira v listu Le Figaro“.9 Ţijeme v období, kdy moderní společnost prochází výraznými změnami a proto je její šance na přeţití dosti zpochybňována a stává se problémovým tématem. Moderní společnost a její začátky a instituce se začaly formovat jiţ před dvěma sty lety.10 Moderní společnost vznikla v období průmyslové revoluce, která započala v Evropě a v Severní Americe a trvala od druhé poloviny osmnáctého století aţ do devatenáctého století. Průmyslová revoluce přinesla spoustu změn v oblasti podmínek pracovních (rozvoj dělby práce na dva typy; prvním typem byla společenská dělba práce, coţ znamená, ţe kaţdý výrobce se zaměřil na konkrétní oblast výroby; dělba práce technická spočívala v rozdělení práce mezi jednotlivé zaměstnance11), technologických (stroje), výrobních (vznik továren), hospodářských

7

http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=kasta KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 1992, s. 193 - 194 9 HARRINGTON, A. a kol. Moderní sociální teorie : základní témata a myšlenkové proudy Praha : Portál, 2006, s. 46 10 KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 2005, s. 13 11 MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G. Přehled sociologie. Praha : Portál, 2005, s. 144 8

9

a komunikačních (doprava, sdělování). V důsledku těchto nových podmínek, hlavně technologických, zaniklo mnoho řemeslných dovedností, protoţe dělníci se museli podřídit chodu stroje, ale díky strojům práce vzrostla na objemu a intenzitě.12 Moderní společnost jiţ není rozdělena stavovsky, ale dochází k rozdělení třídnímu. Toto rozdělení se jiţ nevztahuje na úroveň celých domácností, ale vztahuje se na postavení kaţdého jako jednotlivce. Trh se dostává do centra ekonomiky, stává se nejen jejím chodem, ale i chodem celé společnosti. Sociální status populace jiţ není dán příslušností k domácnosti jistého stavovského rodu, ale závisí na postavení společnosti na trhu. Těţištěm ekonomiky přestalo být zemědělství, ale je jím oblast průmyslové výroby.13 Stavovská příslušnost, která byla dána dědickou příslušností k dané skupině, byla nahrazena novým systémem příslušnosti. Kaţdý člen společnosti byl sám sebou, získával si vlastní status a takové postavení, které bylo ovlivňováno mírou majetku, prestiţe a moci, které ve svém ţivotě dosáhl.14 1.1.2.1

Průmyslová revoluce

„Průmysl, definovaný jako soubor činností vedoucích k přeměně prvotních surovin či polotvarů na konečné výrobky, se od druhé poloviny devatenáctého století stává stále důležitějším faktorem tvorby bohatství v evropských ekonomikách. Výrazem tohoto trendu je zvyšování zaměstnanosti v průmyslu“.15 Výraz průmyslová revoluce poprvé pouţil Francouz Louis Auguste Blanqui v roce 1837. Průmyslová revoluce označuje rozvoj změn, ke kterým došlo v uspořádání výroby nejprve v Anglii od druhé poloviny osmnáctého století a postupně i v dalších státech. Nejvýraznějším rysem průmyslové revoluce byla strojová výroba, zprvu v průmyslu textilním a dále zdokonalení parního stroje. Průmyslová revoluce se nevyznačuje pouze změnami v oblasti techniky. Dochází také ke změnám v oblasti sociální a v sociálním uspořádání společnosti. Tyto změny byly dány rozvojem státní moci a úpadkem tradičních stavovských rozvrstvení. V souvislosti s dělbou práce („specializace na výkon různých činností, která předpokládá ovládnutí zvláštních

12

KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 2005, s. 15 - 17 KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 1992, s. 194 - 195 14 KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 2005, s. 19 15 MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G. Přehled sociologie. Praha : Portál, 2005, s. 144 13

10

vědomostí a dovedností a která ovlivňuje celkový způsob života členů příslušné skupiny“16) mizí kvalifikace dřívějších řemeslníků.17 Dalším ukazatelem změn v období průmyslové revoluce je rostoucí integrace obyvatel do větších společných struktur – urbanizace („nejobecněji prostorová koncentrace činností obyvatelstva projevující se změnami v chování lidí, v jejich motivacích, v kulturních vzorech i ve formách organizace společnosti; změny jsou vyvolány životem v prostředí s velkým počtem, vysokou hustotou a značnou různorodostí obyvatel“18). Význam sociálních vazeb v tradiční společnosti výrazně klesá, namísto formy skupinové vzájemné pomoci se dostává individualismus, který byl kdysi typický pro vyšší vrstvy. Výsledkem těchto změn je pokles závislosti členů společnosti na malých skupinách i na základních vztazích v určitých společenstvích. Zároveň ale roste závislost na funkci velkých formálních organizací. Tato závislostní proměna je přechodem od společnosti tradiční ke společnosti průmyslové (moderní).19 1.1.2.2

Globalizace

Globalizace je spojena se vznikem moderní společností. Ţijeme ve světě přeměn, které nás ovlivňují a mají vliv téměř na kaţdou činnost, kterou děláme. Důsledky globalizace můţeme vidět i cítit na kaţdém kroku a na celém světě. Jedná se o kvalitativní rozdíly a změny k lepšímu v oblasti ekonomiky, financí, kapitálu, politiky, technologie a kultury. Například

pro

dnešní

světovou

ekonomiku,

která

je

přizpůsobena

elektronickým penězům – penězům, které jsou pouze číslicemi v počítači, nenajdeme v dřívějších letech či stoletích obdoby. Díky tomuto pokroku stačí převádět určitý kapitál z jednoho státu do druhého pouhým kliknutím počítačové myši. Další obrovské změny nastaly ve vývoji komunikačních systémů, které musíme datovat aţ do období konce šedesátých let dvacátého století. Nástupem satelitních technologií jsme se rozloučili s minulostí. Díky nim můţeme komunikovat s obyvateli ostatních států. Globalizace je velmi sloţitým jevem, který provází soubor procesů, působících navzájem rozporně či protikladně. Globalizace se nerozvíjí rovnoměrně a ne všechny 16

KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 1992, s. 174 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 932 18 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 1358 19 KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 2005, s. 160 17

11

její dopady jsou příznivé. Někteří lidí jí opovrhují a je jim nepříjemná stejně jako například amerikanizace. USA, ale dnes uţ i Čína, jsou velmoci, které dominují jak v hospodářském, kulturním, tak i vojenském sektoru. Mezi nejviditelnější projevy globalizace v oblasti kultury můţeme zařadit společnost Coca – Cola, Mc Donald´s či CNN (kabelová televizní společnost). USA je také státem, kde má hlavní sídlo většina nadnárodních společností.20 V důsledku globálních změn se moţná změnilo světové klima a byly poškozeny mnohé části přirozeného prostředí Země. Globální změny jsou spojeny s rizikem. Riziko se vztahuje k nejistým situacím, které mohou v budoucnu nastat. Není to totéţ, jako hazard či nebezpečí. Riziko se vztahuje na společnost, která se snaţí odpojit od své minulosti. Kdyţ někoho v tradiční kultuře potkalo neštěstí, lid si to vysvětlil tím, ţe to bylo dáno osudem, štěstím, Bohem či nadpřirozenými bytostmi. Taková vysvětlení v moderní společnosti ještě nevymizela. Kouzla, čáry, magie či víra v osud zde mají stále své místo. Často jsou ale uţívány jako pověry, lidé jim věří jen z poloviny, ale přesto jsou uţívány. Ţivot je jeden velký risk, ve kterém podstupujeme řadu rizik. Nepřekvapujícím jevem je tedy dnes rada s astrology či věštci. Můţeme hovořit o dvou typech rizika. Prvním typem je riziko vnější, to je takové, které přichází zvenčí, je dáno tradicí či přírodou. Druhým rizikem je riziko vyrobené. To je dáno vlivem našeho pohledu na svět. Toto riziko jsou spojeno s globalizací či s ţivotním prostředím, například riziko globálního oteplování. V tradiční společnosti si tedy lidé dělali starosti s riziky vnějšími, tedy těmi, která přinášela příroda (záplavy, epidemie). Toto riziko existuje a hrozí i dnes, hlavně v chudších zemích. V moderní společnosti si spíše děláme starosti s tím, co jsme my udělali přírodě.21

1.1.3

Společnost industriální

Společnost industriální označuje různá společenství ve státech, které mají rozvinutou průmyslovou výrobu. Společnost industriální odlišuje od společností ostatních ty, ve kterých průmyslová výroba převládá. Zdůrazňuje tedy ty prvky, které

20

GIDDENS, A. Unikající svět : jak globalizace mění náš ţivot. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000, s. 17 - 27 21 GIDDENS, A. Unikající svět : jak globalizace mění náš ţivot. Praha : Sociologické nakladatelství, 200, s. 34 - 40

12

ovlivnila průmyslová výroba. V současné době existuje málo společenství, do kterých by průmyslová výroba nezasahovala.22

1.1.4

Společnost postmoderní

„Společnost postmoderní označuje duchovní a společenské klima současné západní společnosti, respektive pokus o jeho reflexi. Společnost postmoderní je zklamaná z modernismu. Je to společnost bez univerzálního hodnotového systému, ohrožená ekologickými katastrofami. Je výrazem sebereflexe ve stavu krize“.23 Přestoţe společnost prošla a prochází tolika změnami, je schopna adaptace. Člověk je velmi přizpůsobivým tvorem. Přeţil v Antarktidě, v Dachau či jiných koncentračních táborech, ale i přesto všechno jsou přeci jen naše adaptace omezeny a zaţíváme takzvané „šoky z budoucnosti“. Ty můţeme definovat jako psychické a fyzické potíţe, které vznikají díky přetíţení našeho adaptativního systému v organismu. Je to tedy reakce člověka na nadměrnou stimulaci. Kaţdý lidský organismus reaguje na změny (šoky z budoucnosti) jiným způsobem. Příznaky jsou dány sílou a etapou onemocnění. Projevy mohou být například deprese, úzkosti či jiná tělesná onemocnění. 24

22

PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 1197 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 1203 24 TOFFLER, A. Šok z budoucnosti. Praha : Práce, 1992, s. 160 - 162 23

13

2

Rodina

Různí autoři definují pojem rodina odlišnými definicemi, avšak kaţdá z těchto definic je výjimečná svou různorodostí a pravdivým jádrem. S pojmem rodina se setkáváme hned v několika oborech, například v sociologii, psychologii, pedagogice či právu.

2.1 Definice rodiny Sociologický slovník definuje pojem rodina jako „obecně původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou a jejímiž hlavními funkcemi je reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova, respektive socializace potomstva, ale i přenos kulturních vzorců chování a zachování kontinuity kulturního vývoje“.25 Základem rodiny je v našich kulturních podmínkách známý dyadický pár, tvořen muţem a ţenou, kteří ţijí v dané formě – manţelství („sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální svazek mezi dvěma dospělými jedinci“26). Rodina je postavena na sexuálním partnerství a příbuzenství („vztah mezi jedinci, jenž vzniká buďto sňatkem, anebo pokrevními vazbami v otcovské či mateřské linii“27). Kaţdý člen rodiny plní určitou rodinnou roli (funkci). Manţelka – matka, manţel – otec, syn a dcera – sourozenci (bratr a sestra). Tyto rodinné role patří mezi úzké rodinné vztahy. Jsou poměrně rozšířenými téměř ve všech typech společností.28 Podle Anthonyho Giddense je rodina „skupina osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí“.29 „Učebnice sociologie po dlouhou dobu začínaly tvrzením, že rodina je pro sociologii příkladem morfostatické instituce. Představuje sociální zařízení, jehož primárním účelem je vytvářet soukromý prostor, stíněný proti vířícímu a nepřehlednému světu veřejnému. Chrání své členy, nemění svůj tvar, vnitřní uspořádání ani habitus a změny ve svém okolí vyrovnává“.30 25

PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 940 GIDDENS, A. Sociologie. Praha : Argo, 1999, s. 156 27 GIDDENS, A. Sociologie. Praha : Argo, 1999, s. 156 28 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 940 29 GIDDENS, A. Sociologie. Praha : Argo, 1999, s. 156 30 MOŢNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha : Slon, 1999, s. 13 26

14

Rodina je soukromým prostorem pro kaţdého z nás. Kaţdý máme právo na rodinné soukromí, protoţe to, co se děje v nitru naší rodiny je naše soukromá věc, viditelná a zřetelná pouze mezi členy rodiny. „Právo na rodinné soukromí patří mezi základní lidská práva kulturního člověka“.31 Pedagogický slovník definuje rodinu jako nejstarší společenskou instituci, která vytváří dané citové prostředí, vytváří mezilidské vztahy, hodnoty a postoje, základy morálky a ţivotního způsobu. „Současné pojetí rodiny tenduje k chápání rodiny jako sociální skupiny nebo společenství, žijícího ve vlastní prostoru – domově, uspokojující potřeby, poskytující péči a základní jistoty dětem. Rodina spolu se školou plní významné výchovné funkce, které lze chápat jako komplementární“.32 Významný pedagog Oldřich Matoušek tvrdí, ţe „rodina existuje proto, aby lidé mohli náležitě pečovat o své děti. Kromě toho, že je rodina biologicky významná pro udržení lidstva, je také základní jednotkou každé lidské společnosti.“33 Kaţdá rodina je něčím typická a je nenahraditelnou a nezastupitelnou institucí pro člověka jak v dětství, tak i v dospělosti. Dobrá rodina se vyznačuje tím, ţe je schopna podporovat své členy a dát jim pocit bezpečného zázemí. Rodina dokáţe být i zdrojem stresu, a to zejména pro rodiče, kteří musí být svým dětem k dispozici a to i kdyţ jsou unaveni či nemocní. Rodina má také společné hospodářství, o které se většinou stará a zajišťuje muţ, v době, kdy se ţena stará o malé potomky. Oba rodiče se o hospodářství starají, kdyţ jsou jejich děti větší. Dalším charakteristickým znakem rodiny je společné bydlení, tedy domov, který můţe být v některých společnostech pohyblivý (stan či přívěs) či nepohyblivý (domov, byt).34 Ivo Moţný ve své knize „Sociologie rodiny“ píše, ţe to, v jaké rodině se člověk narodí, velmi ovlivňuje jeho budoucnost, moţnosti a ţivotní šance. Existují tři typy činitelů, ovlivňujících naši budoucnost. V prvé řadě to je kulturní kapitál, který zahrnuje vzdělání rodičů, jejich celkový přístup ke kultuře, vzdělání a snahu podporovat jejich dítě při duševním a kulturním rozvoji. Ekonomický kapitál spočívá v tom, ţe bohatší rodiny dopřejí dětem pěkné dětství, protoţe jim mohou zajistit například pěkné prázdniny s moţností cestování, kvalitní pomůcky, hračky, sportovní vyţití či ţivotosprávu. Důleţitým faktorem, týkajícím se ekonomického kapitálu, je také bydlení, které je rodina schopna zařídit a poskytnout. Děti z lepších 31

MOŢNÝ, I. Moderní rodina : Mýty a skutečnosti. Brno : 1990, s. 9 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 202 33 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 9 34 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 10,11 32

15

rodin mají vlastní pokoj, plně vybaven a v místě bydliště mají většinou své kamarády. Posledním činitelem, ovlivňujícím budoucnost člověka je sociální kapitál. Zahrnuje známosti rodiny, přátelé, styky a vztahy mezi nimi. Je také zřejmé, ţe ţáci z lepších rodin drţí navzájem pohromadě.35

2.2 Funkce rodiny „Rodina ve svém souhrnu zajišťuje mnoho činností – zabezpečuje své členy hmotně, pečuje o zdraví, výživu a kulturní návyky svých členů, vytváří specifické socializační a výchovné prostředí pro děti, předává jim kulturní dědictví, vštěpuje jim morální postoje, ovlivňuje je, usměrňuje, chrání a podporuje“.36 Funkce rodiny se díky jejím pohybům v daném společenském prostoru mění. Obsah jejich funkcí je proměnný, některé funkce ztrácejí svůj prvotní význam, některé zcela mizí nebo se rozšiřují či zuţují. Funkce biologicko – reprodukční je důleţitá nejen pro společnost jako celek, ale také pro členy rodiny. Chce – li společnost zabezpečit budoucnost svého rozvoje, potřebuje stálou reprodukční základnu. Cílem této funkce není pouze uspokojování biologických a sexuálních potřeb, ale význam funkce spočívá hlavně v pokračování generací.37 Díky velkým pokrokům v lékařské vědě vznikly nové technologie reprodukce. Ať uţ to je implantace vajíčka do těla jiné ţeny, umělé oplodnění nebo moţnost znát předem pohlaví dítěte a jeho tělesný rozvoj v těle ţeny. Tyto moţnosti v technologii reprodukce dospěly tak daleko, ţe kult mateřství či hrdost ţeny na její těhotenství jiţ nejsou tak důleţitými ve společnosti moderní.38 Funkcí sociálně – výchovnou rozumíme především to, ţe rodina učí své potomky přizpůsobovat se sociálnímu ţivotu, osvojuje jim základní návyky a způsoby chování a připravuje je na vstup do ţivota. Dítě v rodině přijímá velmi širokou škálu nejrůznějších informací a aktivně si je zpracovává ve svém centru osobnosti. Díky různorodosti sociálních činitelů se vytvářejí různé tlaky, které na děti působí, je proto úkolem jedince, aby se s těmito tlaky vypořádal.39

35

MOŢNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství, 1999, s. 89 KRAUS, B. Člověk - prostředí - výchova : k otázkám sociální pedagogiky. Brno : Paido, 2001, s. 79 37 KRAUS, B. Člověk - prostředí - výchova : k otázkám sociální pedagogiky. Brno : Paido, 2001, s. 79 38 TOFFLER, A. Šok z budoucnosti. Praha : Práce, 1992, s. 119 39 KRAUS, B. Člověk - prostředí - výchova : k otázkám sociální pedagogiky. Brno : Paido, 2001, s. 79 - 80 36

16

Výchovná funkce je velmi důleţitou, nezastupitelnou a jen těţko nahraditelnou. I kdyţ v nedávné historii panoval názor, ţe tato funkce bude lehce nahraditelná vlivem kolektivu, vrstevnických skupin či působením výchovně – vzdělávacích institucí.40 Pojem výchova v sociologickém slovníku je označení pro „termín, který je často užíván záměně nebo jako podřazený či nadřazený výraz s termínem vzdělávání; výchova bývá považována za intelektuální a morální výcvik, rozvíjení mentálních složek a charakteru, zejména systematickou péčí školních a ostatních vzdělávacích institucí“.41 Pedagogický slovník pojímá výchovu jako „záměrné působení na osobnost člověka, s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji; někteří autoři chápou výchovu jako plně řízený proces ovlivnění nehotového člověka pedagogem nebo institucí, naplněný snahou podřídit jej normám společnosti, ale i normám instituce“.42 Existují tři typy výchovných stylů („souhrn záměrných i spontánních způsobů chování vychovatele k vychovávanému“43), které rodiny a učitelé ve výchově uplatňují. Výchova liberální se vyznačuje volným, svobodným či přímo aţ ţádným řízením a malým zájmem o dítě. Vychovatel klade vychovávanému nízké poţadavky a jeho odpovědnost je vůči vychovávanému malá. Ve školních institucích je díky liberální výchově nízká úroveň sjednocení a uspořádání práce ve skupinách i účinnost výsledků.44 Výchova autoritativní, neboli autokratická je charakteristická

častými

rozkazy

a

tresty,

nedostatečným

porozuměním

individuálním potřebám a zájmům dětí. Potlačování popudů činností dětí vede k podřízenosti či agresivitě.45 Poslední výchovným stylem je výchova demokratická, povaţována za ideální. Vyznačuje se působením dobrých vzorů a neuţívání trestů vůči vychovávanému. Je vyhověno individuálním potřebám dětí a rovněţ funguje podpora spontánnosti a debaty. U dětí je také rozvíjena samostatnost, zodpovědnost, ohleduplnost vůči ostatním a dodrţování kázně.46 Ve výchově dětí v českých rodinách je často uplatňováno hmotné odměňování a tělesné tresty. Podle výzkumů, které provedla Eva Vaníčková a kolektiv, je nejčastější formou odměny pochvala, poté dárky a peníze. Nejčastějšími formami trestů jsou nadávání, hubování a dále výprask. Děti jsou trestány několikrát za rok, ale některé jsou trestány poměrně často, 40

VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha : Portál, 1998, s. 327 GEIST, B. Sociologický slovník. Praha : Victoria Publishing, 1992, s. 539 42 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 277 43 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 279 44 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 114 45 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 23 46 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 39 41

17

jednou za měsíc či jednou za týden. Některé děti jsou dokonce trestány různými předměty (vařecha či opasek). Tyto způsoby trestání dětí splňují podmínky tělesného zneuţívání dětí. Matky trestají potomky častěji, ale tvrdé fyzické tresty uţívají spíše otcové. Můţeme tedy shrnout, ţe výchova českých dětí je spíše autoritářská.47 Také funkce emocionální je velmi důleţitá a zcela jedinečná a není vázaná na věk členů rodiny. Potřebu zázemí, podpory a pomoci, klidu a relaxace, sdělování záţitků a historek, důvěrných informací či vyjádření emocí potřebují snad všechny věkové kategorie. To vše je typická rodina schopna poskytnout, ale v rodinách dysfunkčních je to právě emocionální funkce, která není naplňována a nejvíce zraňuje a chybí.48 Ekonomická (materiální) funkce souvisí se zapojováním členů rodiny do výrobní a nevýrobní oblasti v rámci daného zaměstnání a podle svých moţností pak nakládá s finančními a materiálními prostředky a zabezpečuje tak členy své rodiny. Rodina je také důleţitým spotřebitelem, na němţ je trh závislý.49

2.3 Dysfunkce rodiny Mají – li partneři dlouhodobější krizi, řeší ji většinou rozvodem. Typickými rysy předrozvodového období je nespokojenost a neplnění vzájemných očekávání, ze strany obou partnerů, vycházíme – li z toho, ţe kaţdý z partnerů vstupuje do manţelství s určitým očekáváním. Nejsou – li tato očekávání splněna, dochází poté k pocitům zklamání, nespokojenosti, deziluzi, či k pocitu podvedení, zrady. Tyto pocity, které mohou páry provázet dlouhá období, nejsou často řešeny tak, jak by měly (rozchod či manţelské poradny), ale většinou jsou řešeny jinými náhradními mechanismy (zvýšené pracovní cíle, větší důraznost na zájmy mimo rodinu). V tomto předrozvodovém stádiu, které trvá asi jeden aţ jeden a půl roku před úplným rozvodem, nejsou partneři schopni nadále plánovat a pokračovat v dřívějších stanovených plánech, či navzájem spolupracovat, a tak se projevují první rysy disharmonie. V roce 1996 skončilo rozvodem 80% podaných ţádostí o něj. Rozvod je zátěţí pro všechny členy rodiny, případně i pro blízké přátele manţelů. V porozvodovém stavu se často vyskytují deprese, pokusy o sebevraţdu, pocity nespokojenosti či méněcennosti. 47

MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 43 VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha : Portál, 1998, s. 327 49 KRAUS, B. Člověk - prostředí - výchova : k otázkám sociální pedagogiky. Brno : Paido, 2001, s. 80 48

18

Údaje z knihy „Populační vývoj v České republice“, které autoři ve své knize „Aplikovaná psychologie I“ vyuţili, procentuálně udávají, co je nejčastější příčinou rozvodů u ţen a muţů v roce 1990 a 1995. Na nejvyšší příčce se umístila rozdílnost povah, procentuálně docela vyrovnaná u ţen i muţů, pohybuje se v obou rocích okolo 50%. Druhé místo patří nevěře, taky celkem vyrovnaný počet procent u obou pohlaví, průměrně okolo 13%. Alkohol převaţuje u muţů průměrně aţ o 10%. Neuváţený sňatek je příčinou také poměrně vyrovnanou u obou pohlaví, činí přibliţně 5%. Nezájem o rodinu projevují také více muţi, neţ ţeny, průměrně o 7% více. Zlé nakládání, či trestný čin je také vyšší u muţů, aţ o 2%. Také sexuální neshody jsou příčinou, procentuálně vyrovnanou u obou pohlaví, činí přibliţně okolo 2% – 3%. I ostatní příčiny mají relativně vysoké procento, u ţen je vyšší, činí průměrně 12% a u muţů průměrně 9%. Poslední příčinou, která vykazuje u muţů průměrně 5% a u ţen aţ 20% je, kdyţ soud nezjistí ţádná zavinění.50 Rozvodem končí pouze manţelství, nikoli rodina, avšak i ta se dosti mění. Po rozvodu mají bývalí manţelé několik nabízených moţností dalšího ţivota. Mohou ţít sami, nebo s dětmi bez jednoho z partnerů, mohou vstoupit do nového manţelství nebo pouze ţít s novým partnerem.51 Druhá (nová) manţelství jsou jak pro muţe, tak i pro ţena zcela novou situací, která se od předchozího manţelství liší. Vstupují do něj jako zkušenější, s větším očekáváním, avšak poznamenáni nedávnými záţitky. Je značný rozdíl mezi těmi, kteří se rozvedli proto, aby uzavřeli manţelství s novým partnerem, se kterým navázali kontakt během prvního manţelství, a mezi těmi, kteří teprve budou hledat, vybírat a volit si nového partnera.52

2.4 Typy rodiny Rodina nukleární (téţ základní, jaderná či elementární) je tvořena rodiči, vlastními či nevlastními (adoptovanými) dětmi. Je to malé, intimní, uzavřené společenství lidí, kde převaţují kontakty zaloţené na vzájemné důvěře. Častým úkazem této rodiny jsou i společné zájmy.53 Pojem nukleární rodina zavedl Talcott

50

VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. I Praha: Portál, 1998, s. 333 - 336 ALAN, J. Etapy ţivota očima sociologie. Praha : Panorama, 1989, s. 333 52 ALAN, J. Etapy ţivota očima sociologie. Praha : Panorama, 1989, s. 340 53 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 941 51

19

Parsons. Typickým znakem takové rodiny je volný vztah mezi rodiči v rodině nukleární a jejich rodiči.54 Vedle nukleární rodiny můţeme hovořit o rodině širší, velké, či vícegenerační, která zahrnuje i okruh příbuzenstva. Tato rodina můţe být tvořena například rodiči, dětmi a prarodiči zároveň. 55 Rodinu dále rozdělujeme podle úplnosti (úplná a neúplná). Rodina úplná zůstává v základní podobě, tudíţ je tvořena oběma rodiči a jejich dětmi. V rodině neúplné zůstává s dítětem či s dětmi pouze jeden z rodičů. Příčinami neúplnosti rodiny můţe být často úmrtí, dříve i emigrace či rozvod. Neúplné rodiny existovaly jiţ od pravěku. Po několik století bylo hlavní příčinou neúplností rodin úmrtí jednoho z rodičů. Také rozvody jsou příčinou neúplnosti rodin jiţ několik let a nejsou vynálezem moderní společnosti, avšak velmi se rozšířily za poslední desetiletí.56 „Za neúplnou rodinu se při sčítání lidu pokládá rodina, kterou tvoří jeden z rodičů aspoň s jedním dítětem“.57

2.5 Formy rodinného soužití Rodinná souţití mohou mít různé formy, protoţe jsou ovlivňovány nejrůznějšími demografickými faktory, jako je například sňatkový věk, plodnost, finanční zázemí či náboţenské vyznání. Výzkumy však dokazují, ţe i přes takovou různorodost jsou formy rodinného souţití poměrně stálé. Pro naši společnost je typické monogamní souţití („monogamie; z řečtiny monos = jediný; gamos = sňatek; příbuzenské pravidlo, které obecně umožňuje sňatek pouze mezi dvěma partnery, obvykle mezi jedním mužem a jednou ženou“58), avšak většina populace ve společnosti tradiční byla polygamní („polygamie; z řečtiny polys = mnohý, gamos = sňatek; příbuzenské pravidlo, které umožňuje, aby počet osob v manželství byl vyšší než dva“59). Polygamii dělíme na polyandrii (svazek jedné ţeny a více manţelů), které je velice vzácná, oproti polygynii (svazek jednoho muţe a více ţen). Polygynie je poměrně častým jevem a můţe být ovlivněna několika faktory (například: mnoţství ţen = symbol bohatství).60 54

MAREŠ, P. POTOČNÝ, T. Modernizace a česká rodina. Brno : Barrister a Principál, 2003, s. 11 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 941 56 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. Praha : Avicenum, 1986, s. 23 - 30 57 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. Praha : Avicenum, 1986, s. 30 58 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, A/O. Praha : Karolinum, 1996, s. 647 59 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, P/Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 798 60 MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G. Přehled sociologie. Praha : Portál, 2005, s. 282 55

20

2.6 Historie rodiny 2.6.1

Pravěk

Pravěcí lidé, čili lidé dnešního typu, ţili na naši planetě v období mladší doby kamenné (5500 – 4000 let před našim letopočtem). Díky archeologům víme, ţe tito lidé ţili ve skupinách pokrevně spřízněných a ţivili se zejména lovem, na který se specializovali muţi a sběračstvím, coţ bylo typické pro ţeny. Jejich společností byl tak zvaný klan („užší rodová pospolitost společnosti na nízkém stupni kulturního vývoje, v níž platí ve vztahu k sociálnímu soužití určitá přikázání a zákazy“61). Pro klan jsou typické stejné náboţenské obřady a obývání společného území. Některé klany byly řízeny radou starších, která mohla slouţit jako soud. Vlivem oteplování, které nastalo v zemích kolem středozemního moře (10 000 – 8000 let před našim letopočtem), se začali lidé usazovat na jednom místě a pěstovali rostliny a chovali zvěř pro svou potřebu. Tato změna je nazývána jako neolitická revoluce. Nálezy z jihovýchodní Evropy a z Blízkého východu dokládají existenci neolitické kultury, která si zakládala na ţenských hodnotách a principech – rození dětí a péče o ně. Prací ţen byla výroba keramiky, tkaní či předení. Zdrojem potravy bylo pěstování plodin, kterého se účastnili i muţi, avšak tradiční práce muţů – lov nevymizel. Ţenská kultura a její hodnoty a principy byly postupem času vymizely. Důvodem byla narůstající válečnická kultura muţů. S koncem neolitické revoluce (8000 let před naším letopočtem) proběhla řada změn. S postupným rozvojem obchodu, řemesel a vojenství, se společenským rozdělením podle majetku a se vznikem státu se do vedoucí role postavení dostávají muţi. Začala vznikat trvale obydlená území a sídla a v rodinách se rodí více potomků.62

2.6.2

Antika

V období 8. a 7. století př.n.l. byla řecká společnost organizována podle rodů („rod, genos, byl soubor rodin, jejichž muži odvozovali svůj původ od společného předka, uctívali ho a používali jeho jméno“63). Nejvyšším představitelem rodu byl král, který byl také nejvyšším politikem a soudcem. Rodina byla silně patriarchální 61

GEIST, B. Sociologický slovník. Praha : Victoria Publishing, 1992, s. 160 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 23 - 25 63 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 25 62

21

(„z řečtiny pater = otec, arché = vládnu; typ společenské organizace, ve které muži hrají rozhodující úlohu“64). Stravování muţů a ţen probíhalo odděleně. Ţeny mohly k muţům aţ po skončení stravování. Muţům byly tolerovány konkubíny. Pokud s ní měl muţ dítě, mohlo být uznáno za legitimní, pokud manţelka neporodila syna. Před svatbou bylo zvykem, ţe o dívku se ucházelo více muţů, kteří se účastnili soutěţí (tanečních, pěveckých), na základě kterých poté otec dívky vybral nejlepšího ţenicha. Ţeny měly podřízená postavení. V domě měly vyhrazenou část (gynaikeion), kde trávily většinu času a ven vycházely omezeně. Vzdělávat se mohly jen omezeně, doma a jen ve společnosti ţen. Ţeny vdané se staraly o řádné fungování domácnosti a to, co se dělo mimo domov, se jich netýkalo. Muţ se doma vyskytoval málo, také komunikace s ţenou byla malá. Ţeny se v dávaly jiţ na konci puberty, muţi kolem třiceti let. Svatba i narození prvního potomka bylo provázeno obřadními úkony. Lidé věřili, ţe kaţdá první věc či bytost je prokletá, proto se často obětovali i prvorozenci. Mělo – li dítě po narození viditelnou vadu, mohl je otec po prohlédnutí zavrhnout. Pokud se chtěla ţena rozvést, musela se obrátit na státního úředníka a ten posoudil její důvody. Mezi platné důvody patřilo například násilí či špatné zacházení ţeny ze strany manţela. Nevěra nebyla důvodem k rozvodu. Muţi se mohli rozvádět neformálně, kvůli nevěře ţeny či její neplodnosti. Děti byly plnoprávnými v okamţiku, kdy byly pojmenovány. Chlapci měli často jména po dědovi ze strany otce. Nechtěné, nemanţelské, nemocné či nedonošené děti byly odkládány v košíku či v hliněné nádobě na veřejná místa. Římská společnost si rodiny cenila natolik, ţe při sestavení právního kodexu (tzv. Dvanáct desek) kolem roku 450 před n.l. v něm prohlásili, ţe rodina je základní jednotkou společnosti. „Staré římské právo odlišovalo dva druhy sňatku. Při tzv. sňatku přísném přecházela nevěsta z péče otcovy do péče manželovy. Sňatek zvaný volný ponechával ženu v péči otcově, s veškerými majetkovými, dědickými a jinými právními následky“.65 S nástupem císařství (první desetiletí našeho letopočtu) tyto druhy sňatků zanikají. Také rozvodů, které byly po právní stránce snadné, bylo ve starověkém Římě o mnoho více, neţ v Řecku.

64 65

PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 759 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 27

22

Postavení ţen se mění. Nebohaté ţeny mohly být švadlenami, kadeřnicemi, vychovatelkami či obchodnicemi. Ţeny majetné se mohly prosazovat v politice, či spravovat svůj vlastní majetek, kde zaměstnávaly zvláštní správce.66 Rozpadem římské společnosti se začala rozvíjet prostituce („z latinského prostituere = veřejně vystupovat; institucializovaná forma poskytování sexuálních úsluh za peníze nebo za jinou úhradu“67) a nelegitimní souţití.68

2.6.3

Středověk a Slované

Toto období je nám známé ze zmínek v kronikách či archeologii. Slované přišli na naše území okolo 5. století našeho letopočtu a bydleli v malých vesnicích, které byly opevněny dřevěnými palisádami („opevňovací stěna z kůlů, nahoře zašpičatělých, zaražených hustě vedle sebe nebo vsazených do vyhloubeného základového žlabu“69). Ţivili se zemědělstvím. „Slovanská rodina byla patriarchální. V době pohanské mohli mít význační mužové více žen. Uvádí se například, že slovanský vůdce Sámo, původem Frank, měl 22 synů a 15 dcer se dvanácti manželkami. Kyjevský kníže Vladimír měl pět manželek a 800 konkubín“.70 Polygynii (mnohoţenství) tolerovaly starší společnosti a vyskytovala se u muţů majetných a mocných. U východních Slovanů se naopak vyskytovala polyandrie (mnohomuţství), zejména souţití bratrů s jednou ţenou. Doloţeny jsou i zprávy o tak zvaných oslavách plodivých sil přírody, pořádaných na jaře, kde byl sexuální styk povolen všem se všemi. Pohané nepoţadovali od svých budoucích ţen panenství. Naopak panenství dokonce značilo neatraktivnost dívky. Středověká společnost byla zaměřena spíše na zemědělství, neţ na řemeslo či chov zvířat. Pěstování zemědělských plodin, zejména obilí, pro ně mělo větší význam a uţitek. Pro toto období je také charakteristická epidemie moru, který vyhubil velkou část obyvatel. Pozdější středověká společnost, ovlivněna křesťanstvím, byla společností stavovskou. Kaţdý stav měl jiná práva, povinnosti a jiný ţivotní styl, dokonce i specifický typ rodiny. Nejvyšší stavovské postavení měla šlechta, zvláštním stavem

66

MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 25 - 28 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 866 68 VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. I Praha: Portál, 1998, s. 321 69 http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=palis%E1da 70 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 29 67

23

byli duchovní a později také stav tvořili kupci, měšťané a venkované, kteří tvořili převáţnou část společnosti a dělili se na svobodné občany a poddané. Ţivotním stylem naší středověké šlechty, ţijící na rodových hradech, bylo uctívání statečnosti, víry s projevem ochoty ke kříţovým výpravám a také kult platonicky zboţňované dámy, která nebyl spojen se zakládáním rodiny. O vhodnosti sňatku rozhodoval člen rodiny s nejvyšší mocí. Měšťané obdivovali německý patriarchát, který k nám pronikal ve sféře obchodu, těţby stříbra a kvalifikovaných řemesel. Ve třináctém století, v pozdním středověku, společnost přešla ze směny formou naturálií na peněţní hospodářství. Krátce předtím, s příchodem německého práva, je rolníkům umoţněno dědit pozemky, na kterých hospodařili, avšak dispoziční nárok k pozemku zůstal nadále v rukou vyšších mocí. Také svoboda pohybu venkovanů či sňatky poddaných schvalovala vrchnost. Rodina byla ve středověké společnosti důleţitou institucí, neboť bez ní by jednotlivec existoval těţko. Bez příslušnosti k feudálu či k rodině neměl člověk ve společnosti místo. Bez vlastního zázemí či rodiny mohli přeţívat jen lidé společnosti městské. Typickou středověkou rodinou byla rodina širší, přičemţ rodiny venkovské byly větší a ve městech měly velké rodiny jen nejbohatší lidé. Měštští muţi se mohli ţenit, aţ byli finančně zajištěni, oproti venkovským muţům, kteří se ţenili brzy, aby obohatili rodinu o pracovní síly co nejdříve. Středověké dětství trvalo přibliţně do osmi let. Poté se dítě z ničeho nic stalo dospělým člověkem, pracujícím v zemědělství nebo chodícím do školy, často mimo domov. Tak jako v antice, vedoucí postavení má muţ a role muţe a ţeny je vysoce oddělena.71

2.6.4

Novověk

Období novověku odsuzuje odkládání dětí do nalezinců, které stále pokračuje a posílání malých dětí do učení k cizím rodinám. Koncem osmnáctého století přichází se svou vidinou přelidněné Země a omezenými zdroji obţivy Robert Malthus. Z jeho vize vyplynul poţadavek na omezený počet dětí v rodinách, který se postupem času začal uskutečňovat.

71

MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 29 - 32

24

Probíhající revoluce za rovnost občanů neopomenuly ani občanská práva ţen, i kdyţ vývoj emancipace ţen začal jiţ dlouho předtím, neţ byl deklarován za první Francouzské revoluce (r. 1789). Uţ v období renesance mohly ţeny ze středních vrstev vykonávat některá dostupná povolání (například prodej plátna, koření, kuchyňských potřeb), o které měli muţi menší zájem. V roce 1791 byl v Paříţi vydán spis „Práva ţeny a občanky“, povaţován za první artikulaci vznikajícího feminismu, který poţaduje naprostou rovnost muţů a ţen před zákonem (například svoboda volby manţela). Proces emancipace ţen je dodnes procesem neukončeným. Jiţ za Velké francouzské revoluce vznikaly první ţenské jednotky, i první ţenský politický klub, ale později byly rozpuštěny. Právo na svůj vlastní majetek měly ţeny aţ v roce 1870 a na přelomu 19. a 20. století se bojovalo o volební právo ţen, které bylo přiznáno aţ po první světové válce a s mnoha podmínkami (například vdaným ţenám nad třicet let). Průmyslová revoluce v osmnáctém století přinesla řadu změn. Obyvatelé se stěhovali do měst, pracovní místa z rodin se přesunula do továren a zavedení povinné školní docházky v roce 1774 odvedlo děti na většinu dne od rodiny. V devatenáctém a dvacátém století začaly v průmyslu pracovat ţeny, někdy i děti a proto se domácí práce stala pro ţeny přítěţí, které nemělo na trhu práce hodnotu. Ţivitelem rodiny jiţ není pouze muţ, jehoţ prestiţ začala v rodině klesat. Větší pracovní zatíţení ţen vedlo ţenská hnutí k většímu tlaku na rovnoprávnost ţen a v rodinách tak narůstalo napětí.72 „Po nástupu kapitalismu je charakteristickou snaha o zesvětštění manželského sňatku. Manželství je jakousi kupní smlouvou, do které přímo pronikají peněžní vztahy. Buržoazní pojetí rodiny nejlépe dokumentuje francouzský manželský zákon z roku 1790, jenž manželství prohlásil za světskou občanskou smlouvu. V roce 1801 vyšel Napoleonský zákoník, který jako první na světě prosazuje formální rovnost a tedy jednotné právo pro příslušníky všech společenských tříd uzavírat občanský sňatek“73.

2.6.5 Období mezi dvěma světovými válkami a poválečné období Významným mezníkem tohoto období byly velké přesuny lidí do táborů, nucená vystěhování starců, ţen i dětí, vyvraţďování ţidů a Romů a s tím vším 72 73

MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 32 - 34 VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. I Praha: Portál, 1998, s. 322

25

spojeny ztráty na lidských ţivotech, především na ţivotech muţů, po kterých v zemích zůstaly tisíce ovdovělých ţen s dětmi a svobodné ţeny se tak kvůli nedostatku muţů neměly šanci vdát. Po skončení doby, strávené v přecpaných vlacích, táborech či krytech, v těsném kontaktu s ostatními, bylo pro rodinu radostí uţ jen to, ţe mohli být „mezi svými“. I kdyţ opět v přeplněných místnostech, ale pohromadě s rodinou.74 Po válkách se v jednotlivých zemích liší rodinné právo, týkající se manţelství, rozvodů, postavení muţe a ţeny v rodině, práv a povinností rodičů, pravidel, týkajících se společného jmění, interrupce či antikoncepce a její rozšiřování. Válečná období sblíţila rodiny a upevnila jejich svazky.75 Náhlý rozmach sňatečnosti, který začal po válce ve Švédsku, se později rozšířil do celé Evropy, přičemţ rekordních hodnot dosahuje v letech 1945 – 1950. Lidé se berou ve stále mladším věku a podíly neţenatých muţů a nevdaných ţen jsou na poklesu.76 Díky rozmachu sňatků stále mladších manţelů se rodí na svět více dětí a tak přichází slavný „baby boom“, vyznačující se především ţivotními podmínkami mladých rodin, které jej mají na svědomí. Evropská bytová krize nutila kaţdé třetí mladé manţelství, touţící postavit se na vlastní nohy, ţít v jedné místnosti v bytě rodičů, v horších případech ţivořit v chatrčích či v odstavených vagónech. Domácnosti nejsou často vybaveny ani tekoucí vodou. Mladé páry neměly nic, neměly dům či auto a ani naději, ţe nějaké v budoucnu získají a proto plodily děti, protoţe tím nemohly nic ztratit. Tyto mladé rodiny dospívají ve světě, ve kterém bylo nemoţné něco předvídat a na něco šetřit nemělo smysl. Ţili ze dne na den, bez starostí a s elánem a jejich rodiče se děsili, protoţe je v očích viděli jako nezralé a nedospělé dospívající manţele. Děti přicházely na svět často neplánovaně, mladé matky neuměly v domácnosti hospodařit ani pořádně vařit a malé byty jsou přecpané sušícím se prádlem či kbelíky s uhlím. Oba rodičové, ale především mladé matky, jsou unaveny. Některé jsou doma, některé chodí do práce, šidí tak práce domácí a děti jim hlídá matka či sousedka. V letech 1946 – 1964 připadá na jednu ţenu více neţ 2,5 dítěte. Rodí se tolik dětí, protoţe lidé ztratili ve válce hodně blízkých a cítili se osamělí. V Československé republice v roce 1946 připadá dokonce na ţenu 3,2 74

SULLEROTOVÁ, E. Krize rodiny. Praha : Karolinum, 1998, s. 7 - 9 SULLEROTOVÁ, E. Krize rodiny. Praha : Karolinum, 1998, s. 12 - 13 76 SULLEROTOVÁ, E. Krize rodiny. Praha : Karolinum, 1998, s. 15 - 16 75

26

dětí. Plození dětí je charakteristické hlavně pro velmi mladé páry, přibliţně do 24 let, naopak plodnost ţen nad 30 let je na poklesu. Ţeny nejvíce rodily ve věku od 21 do 24 let.77 V roce 1949 jsou v Československé republice uplatňovány čtyři poţadavky pro uzavření manţelství: monogamie, duševní zdraví, zletilost a neexistence příbuzenství v přímé linii. Existuje rovnoprávnost muţe a ţeny, mají také stejné povinnosti a vlastnictví majetku je do zániku manţelství společné, poté je rozděleno rovným dílem. Česká rodina byla po druhé světové válce ovlivněna významnými společenskými změnami. Stát převzal do svých rukou zodpovědnost za výchovu a péči o děti a mládeţ (zřizoval jesle, mateřské školy či dětské domovy). Důvodem zřizování těchto institucí bylo, aby tímto stát umoţnil co největšímu počtu ţen produktivního věku zařazení do pracovního procesu. Padesátá léta 20. století se projevila neblaze i na chápání pojmu rodiny a mnoţily se i nepřímé útoky na rodinu, které měly několik etap. Přímé rozvrácení či rozbití rodiny, uvězňování či popravy odpůrců tehdejšího reţimu či donucení k emigraci.78 „Postupem času dochází ke znovu pochopení významu rodiny a prosazuje se idea: rodina je základem společnosti“.79 V roce 1964 dochází ke zlomu, který zasáhl přibliţně dvacet zemí západní Evropy. Chudí z jiţní Evropy (Jugoslávci, Portugalci, Italové) přicházejí za prací do Německa či Francie a získávají zaměstnání. Ve stejném roce klesá porodnost, v Československé republice poklesl průměr na 1,7 dítěte na ţenu, a tak je vláda nucena přijmout opatření ke zvýšení porodnosti a zpřísnění podmínek potratů. Tato opatření byla účinná a během roku 1968 – 1974 stoupl počet narozených dětí přibliţně o 78 000, avšak početné rodiny mizí a na prvním místě začíná převaţovat typ rodiny se dvěma dětmi a na místě druhém jsou rodiny s jedním dítětem.80 Koncem dvacátých let dvacátého století bylo moţno českou společnost statisticky povaţovat za společnost industriální, ale po skončení druhé světové války byla pro Československou republiku modernizace vcelku nezvládnutelná. Díky tomu byl pozastaven přirozený vývoj české společnosti, některé prvky industriální společnosti byly zničeny (například bankovnictví) a došlo k útlumu sociálních vztahů 77

SULLEROTOVÁ, E. Krize rodiny. Praha : Karolinum, 1998, s. 19 - 22 VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. I Praha: Portál, 1998, s. 322 - 323 79 VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. I Praha: Portál, 1998, s. 323 80 SULLEROTOVÁ, E. Krize rodiny. Praha : Karolinum, 1998, s. 33 - 36 78

27

na všech úrovních. Celkový útlum se týkal i rodiny jako instituce. Rodiny byly ekonomicky

oslabeny o rodinné majetky a podniky, které jim byly vzaty do

veřejného vlastnictví.81 V období totalitního reţimu se česká rodina vyznačovala vysokými mírami sňatků, potratů, porodů, rozvodů a úmrtí. Sňatky a porody byly dokonce u ţen konány jiţ na začátku jejich reprodukčního období. Období totality podporovalo nejen pracovní nasazení ţen, ale i porodnost. Velmi značné byly pohlavní rozdíly v zaměstnáních, a to jak v platech, tak i pozicích. Ţeny vykonávaly práce podřízené a nenáročné, a to proto, aby při nich byly schopny práce v domácnosti a péče o děti. Tato zátěţ zaměstnáním a prací v domácnosti vedla ţeny k nahromadění porodů dětí do nízkého věku v krátkých intervalech, aby děti nezatěţovaly ţenám jejich pracovní moţnosti. Práce ţen byla také nutná z ekonomických důvodů, protoţe jeden pracovní příjem nebyl dostačující pro potřeby rodin. Po roce 1989 nastaly změny, hlavně v porodnosti a sňatečnosti, které zaznamenávají pokles aţ o polovinu. Klesaly i počty potratů a zvýšil se věk prvního manţelství a prvních porodů. Změny k lepšímu se naskytly i mladým lidem, kterým se zvýšily moţnosti cestovat, studovat (totalitní reţim omezoval počty studentů na středních a vysokých školách a přístup na ně byl dán politickým hlediskem), či zvolit si povolání, uplatnit se v něm a dosáhnout tak odpovídajícího platu.82 Začátkem osmdesátých let se rozmezí počtu sňatků v České republice pohybovalo mezi 80 aţ 90 000 za rok. V roce 1995 byl počet sňatků 54 000. Také věk prvního manţelství se sníţil, začátkem osmdesátých let se muţi ţenili ve 24 letech a ţeny okolo 21 let. V roce 1995 věk prvního manţelství stoupá na hodnotu 26 let u muţů a 24 let u ţen. Rok 1995 je také charakteristický poklesem porodů. V osmdesátých letech se rodilo přibliţně 130 000 dětí ročně a v roce 1995 byl pokles na 96 000 dětí za rok. Jen rozvody a jejich hodnoty se nemění. Od osmdesátých let se stále pohybují okolo průměru 30 000 za rok. Uvedená čísla jsou důkazem toho, ţe lidé odkládají první manţelství i potomky na dobu vhodnější, tj. na dobu, kdy dokončí vzdělání a jsou alespoň na začátku profesní kariéry. Po pádu komunismu v roce 1989 zaţívají rodiny těţkosti a nové problémy. Typickým příkladem je například krize v rodině muţe podnikatele. Podnikání se mu 81

MAREŠ, P., POTOČNÝ. T Modernizace a česká rodina. Brno : Barrister & Principal, 2003, s. 13 MAREŠ, P., POTOČNÝ. T Modernizace a česká rodina. Brno : Barrister & Principal, 2003, s. 41 43 82

28

daří, ale v rodině tráví minimum času a svou nepřítomnost se často snaţí vynahradit zvýšeným přispíváním financí do rodiny. Někteří muţi si dopřávají milenky, rozvádějí se a znovu vstupují do manţelství s mladšími, přitaţlivějšími ţenami. Jiným typem problému mohou být ty, ţe některé ţeny mají významnější postavení a výraznější příjem neţ jejich muţi. Ti se jen těţko smiřují s tím, ţe jejich ţena je významnější postavou nejen doma, ale i ve společnosti.83

2.7 Proměny rodiny tradiční k rodině moderní 2.7.1 Tradiční rodina Rodina ve společnosti tradiční byla tvořena větším počtem dětí a dalším, rozšiřujícím počtem členů rodiny – prarodiče, strýcové, tety, bratranci a sestřenice. Tato rozšířená rodina byla vhodná pro ţivot ve společnostech zemědělských, ale byla těţko přemístitelná. S postupem času začala odhazovat nadbytečnou zátěţ a vznikala rodina nukleární, tvořena rodiči a menším počtem dětí a typická pro pozdější moderní rodinu.84 Tradiční představa rodiny spočívala v tom, ţe dva mladí lidé si navzájem najdou jeden druhého a vezmou se. Počítalo se s tím, ţe si budou navzájem pomáhat, vyvíjet společně svou osobnost a uspokojovat potřeby toho druhého. Očekáváním bylo, ţe tento proces bude trvat aţ do smrti. Tyto předpoklady jsou v naší společnosti jiţ dlouho zakotveny, avšak neshodují se s

nynějšímu předpoklady rodiny

85

moderní.

Výběr manţelského partnera byl v rukou rodičů nevěsty. Ti dbali na to, aby prioritami budoucího ţenicha byl nejen jeho kulturní status, ale také finanční zabezpečení.86 Tradičně tedy platila posloupnost, ţe zásnuby se mohly konat tehdy, kdyţ byl ţenich ekonomicky zabezpečen a měl zajištěno bydlení pro svou budoucí rodinu. Zásnuby umoţnily to, ţe se pár mohl vzájemně scházet a poznávat, předpokládalo se, ţe bez sexu. Poté následovala svatba, manţelský sex a první dítě.

83

MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 41 - 42 TOFFLER, A. Šok z budoucnosti. Praha: Práce, 1992, s. 120 85 TOFFLER, A. Šok z budoucnosti. Praha: Práce, 1992, s. 123 86 MOŢNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství, 1999, s. 19 - 20 84

29

Okolo padesátých let dvacátého století došlo k legitimizaci předmanţelského sexu, tudíţ mohl být provozován na počátku vztahu a ne být jeho vyvrcholením.87 V padesátých letech dvacátého století si ţeny také uvědomily, ţe mateřství není jejich jediným celoţivotním údělem, ale krátkou epizodou a proto po mateřské dovolené opouštějí domácnost a věnují se profesní dráze, která je pro ně stejně důleţitá, jako pro muţe.88 Tradiční rodina pojímala manţelství jako něco, co je přirozené či automatické. Jak z muţského, tak z ţenského pohledu bylo manţelství pojímáno jako jedno z dalších ţivotních stádií, kterými by si měla většina lidí projít. Ti, kteří si tímto stádiem ve svém ţivotě neprošli, nebo se manţelství vyhýbali, byli ve společnosti opovrhovanými. Byli to takzvaní staří mládenci a staré panny. Slovo manţelství bude stále stejným slovem, ale jádro a vnitřní význam tohoto pojmu se změnil. Dnes je jádrem tohoto výrazu rodina, kterou tvoří pár sezdaný či nesezdaný a děti. Vztah tohoto páru je zaloţen na společné komunikaci či intimitě, lásce a sexuální přitaţlivosti. Tradiční manţelství se nikdy nezakládala na vzájemné intimitě.89 Děti nebyly vychovávány jen pro radost rodičů a pro uznání vlastní individuality dětí. Nemůţeme tvrdit, ţe rodiče své děti nemilovali, ale šlo o to, ţe rodiny měly děti z hlediska přínosu společného hospodaření.90 Rodičovský vztah k dětem kdysi nebyl tak vřelý a dbalý, jak dnes, a proto kdysi spousta dětí umírala díky nedbalosti a nedostatečné péči. Matky často nechávaly své děti bez dozoru, docházelo pak k různým zraněním, úrazům či aţ k udušením dětí. Mnoho dětí podléhalo infekcím, které nastaly díky nedostatečné hygieně a podvýţivě, která byla dána chudobou rodiny.91 Smrt nebyla brána jako tabu. Mluvilo se o ní jako o normální a běţné věci, která čeká kaţdého z nás. Člověk se s ní můţe potkat kdykoli a kdekoli. Věk umírání v tradiční společnosti nebyl soustředěn na období stáří, ale naopak, tím obdobím největší úmrtnosti byl právě novorozenecký věk. Úmrtnost novorozenců, kojenců a někdy i rodiček byla velmi vysoká, hlavně v období válek, hladomoru, cholery a dalších různých epidemií. Tato období epidemií byla téměř vyhubením pro populaci. 87

MOŢNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství, 1999, s. 130 MOŢNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství, 1999, s. 21 89 GIDDENS, A. Unikající svět : Jak globalizace mění náš ţivot. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000, s. 77 - 78 90 GIDDENS, A. Unikající svět : Jak globalizace mění náš ţivot. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000, s. 73 91 MOŢNÝ, I. Moderní rodina : Mýty a skutečnosti. Brno : Blok, 1990, s. 42 88

30

Novorozenecká a kojenecká úmrtnost také závisela na tom, o jakou zemi se jednalo, zda je chudobná, či ne, zda jde o ţivot ve městě či na vesnici. Postupem času se děti doţívaly vyššího věku, coţ bylo dáno nejen pokroky v medicíně, například zavedením porodnických kleští v 16. století či objevením významu sterility a vakcíny proti neštovicím v 19. století, ale ţivot člověka byl prodlouţen ve spojitosti s lepší a bohatší stravou, jejím sloţením a kvalitou.92 V rodině tradiční byla vyţadována rovnocennost práce mezi muţem a ţenou a do práce byli zapojováni všichni členové rodiny. Domácí práce měly velký kulturní význam, spojitost s přírodou, kolektivem, sousedstvím, společností a docházelo při nich také k socializaci a interakci (zabijačky, praní prádla u vody, draní peří, tkaní či jarní úklid).93

2.7.2 Moderní rodina Moderní představa rodiny se jiţ neshoduje s těmi pojetími jako kdysi. Středověká rodina byla chápána jako společnost lidí, kteří spolu bydlí, hospodaří a podléhají hlavě rodiny – autoritě. Toto pojetí platilo aţ do první poloviny devatenáctého století. Jiné pojetí rodiny nebralo rodinu jako společnou domácnost, ale bylo chápáno jako pokrevní příbuzenství či velká skupina lidí. U šlechty a panovníků byla rodina chápána jako totéţ, co rod – větší skupina lidí. Pro moderní rodinu je charakteristická a převládající párová monogamická rodina, tvořena muţem, ţenou a dětmi.94 Moderní společnost vnímá lásku jako emoční či fyzické okouzlení, které můţe trvat kratší či delší dobu. Nikdo ale nepočítá s tím, ţe toto okouzlení bude věčné a bude trvat aţ do smrti.95 Moderní podoba manţelské lásky můţe být zaloţena na vzájemné oddanosti a toleranci, ale většinou tomu tak není, protoţe cena oddanosti za poslední léta klesla. Ţenatí muţi dobývají ţeny a chovají se, jako by byli svobodní. Ale ať není řeč jen o muţích, i my ţeny nejsme „svaté“ a máme mimomanţelské touhy či přímo vztahy. Dnes tedy ţenatý muţ či vdaná ţena nejsou ţádným problémem pro vztahy. V moderním pojetí rodiny na sobě není pár sociálně závislý. Zdrojem jejich sociální nezávislosti můţe být například rozdílné povolání, koníčky či přátelé. Oproti tomu ţenatý muţ v tradičním pojetí společnosti jiţ nemohl 92

MOŢNÝ, I. Moderní rodina : Mýty a skutečnosti. Brno : Blok, 1990, s. 32 - 35 MOŢNÝ, I. Moderní rodina : Mýty a skutečnosti. Brno : Blok, 1990, s. 119 - 123 94 MOŢNÝ, I. Moderní rodina : Mýty a skutečnosti. Brno : Blok, 1990, s. 17 - 18 95 MOŢNÝ, I. Moderní rodina : Mýty a skutečnosti. Brno : Blok, 1990, s. 77 93

31

být ţenou vnímán jako něco dosaţitelného či dostupného a vypadl tak ze skupiny potenciálních ţenichů.96 Sňatky jsou realizovány z lásky a ze svobodné moţnosti výběru partnera. Francois de Singly tvrdí, ţe ţeny z niţších vrstev si na muţích váţí stálosti a morálních vlastností (serióznost, odvaha, pracovitost), kdeţto ţeny z vyšších sociálních vrstev si cení vzdělání a intelektu muţů. Muţi všech sociálních vrstev u ţen obdivují vnější krásu a cení si schopnosti tvořit dobré vztahy.97 V rodině moderní je manţelství spíše dočasné, neţ stálé, ale očekává se, ţe ţeny a muţi by si měli najít partnery na celý ţivot. Zcela normálním jevem je také vychovávání dětí homosexuálními páry či rodičovství v důchodovém věku, zůstat svobodným či uzavřít manţelství s jedincem nestejného věku, s většími věkovými rozdíly. Celkový cyklus rodinného ţivota se zrychluje. Děti dříve dospívají, dříve odcházejí z domovů, dříve si nacházejí přítele. Cyklus rodinného ţivota je jednou ze stálých, neproměnných veličin lidského ţivota, která udrţuje duševní rovnováhu lidí. 98

Také přístup k dětem se za poslední generace změnil. Děti jsou pro nás nyní vzácnějšími a znamenají pro nás více, neţ v tradiční rodině. Pro tradiční rodinu byly děti ekonomickým přínosem, oproti tomu děti v dnešní době mohou být velkým finančním břemenem. Mít děti v dnešní době je velkým rozhodnutím, které doprovází obavy z rozvodu, který můţe nastat a z následných dopadů na děti.99 Stále existuje schopnost muţe a ţeny se v rodině doplňovat, ale značné je spíše dominantní postavení ţeny nad muţem. To se můţe projevovat mnoha způsoby. Jedním z nich můţe být například ten, ţe rodiče ţeny jsou s rodinou více spojeni a jsou s ní častěji, neţ rodiče ze strany muţe. I muţ se s ţenou shodne v tom, ţe rodina a příbuzenstvo ze strany ţeny se častěji zapojují a angaţují do výchovy jejich dětí a do pomoci v domácnosti neţ rodina a příbuzenstvo ze strany muţe.100 V moderní společnosti, na konci dvacátého století, došlo k realizaci dvou modelů účasti ţen na trhu práce. Prvním z modelů je „přerušovaná“ pracovní kariéra, kdy ţeny dočasně odcházejí ze zaměstnání na krátkou dobu před a po narození dítěte. Druhým modelem je „kontinuální“ pracovní kariéra, která je přerušena na minimální 96

MOŢNÝ, I. Moderní rodina : Mýty a skutečnosti. Brno : Blok, 1990, s. 80 - 82 MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G. Přehled sociologie. Praha : Portál, 2005, s. 291 98 TOFFLER, A. Šok z budoucnosti. Praha: Práce, 1992, s. 126 - 127 99 GIDDENS, A. Unikající svět : Jak globalizace mění náš ţivot. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000, s. 79 100 MOŢNÝ, I. Moderní rodina : Mýty a skutečnosti. Brno : Blok, 1990, s. 105 – 106 97

32

dobu (pro ţeny s méně dětmi či bezdětné). Kontinuální pracovní kariéra má dvě formy. Jedna z nich je, kdyţ oba partneři pracují na plný úvazek a druhá forma je, kdyţ jeden partner při výchově dětí pracuje, ale omezeně.101 Změny a příliv novosti v moderní společnosti ovlivnil nejen naše vztahy ve společnosti, ale velký tlak působil hlavně na rodinu, která se s tímto tlakem musí vyrovnat a vypořádat. Kritici společnosti spekulují o tom, ţe rodina je na pokraji vyhoření, mizí její funkce, které kdysi plnila. Na druhé straně rodinní optimisté tvrdí, ţe kdyţ je zde rodina dosud, bude zde existovat i nadále a ţe ji čeká zlatý věk. Jiné teorie uvádějí, ţe díky těmto změnám a zmatkům, které nastaly v moderní společnosti, bude na sebe rodina více poutána a vazby uvnitř rodiny budou pevnější. Ale můţe nastat i opak – rozpad rodiny.102

101 102

33

MAREŠ, P., POTOČNÝ. T Modernizace a česká rodina. Brno : Barrister & Principal, 2003, s. 47 TOFFLER, A. Šok z budoucnosti. Praha: Práce, 1992, s. 120

3

Pojem socializace

Pojem socializace, ale hlavně proces socializace je v rodině a nejen tam, procesem velmi významným. Opět se setkáváme s několika různými definicemi tohoto pojmu, ale jádro a cíl socializace je neměnný. Socializací se zabývá několik věd, jako například sociologie, pedagogika či psychologie, obzvláště sociální a vývojová.

3.1 Definice socializace Proces socializace je podle Jana Kellera „univerzální kulturní prostředek k zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti. Socializací prochází každý lidský tvor, má – li se stát sociální a kulturní bytostí. Cílem socializace je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny.“ Toho lze dosáhnout tehdy, příjme – li jedinec za své nejen vědění, ale též hodnoty, normy a měřítka své kultury“.103 Pomocí socializace se u jedince vytváří způsob jednání a reagování v určitých situacích a díky ní se člověk stává členem určité společnosti.104 Sociologický slovník definuje pojem socializace jako „komplexní proces, v jehož průběhu se člověk jako biologický tvor stává prostřednictvím sociální interakce a komunikace s druhými sociální bytostí, schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti; socializace spočívá v osvojování hodnot, norem a způsobů jednání srozumitelných a platných v dané kultuře či subkultuře“.105 Sociální psychologie chápe socializaci jako „zařazování se, včleňování či vrůstání do společnosti, vyžaduje neustálé navazování, prohlubování a rozšiřování sociálních kontaktů jedince v rámci sociokulturního systému“.106 Prostřednictvím socializace se člověk stává součástí společnosti. Podstatou socializace je předávání kulturních vzorců (jazyka, hodnot a norem), které jsou charakteristické pro určitou skupinu. Tyto vzorce jsou jedinci předávány jiţ v raném dětství a jedná se o intenzivní proces. Během tohoto procesu je důleţité, aby jedinec tyto dané kulturní vzorce nejen poznal, ale aby si je také zvnitřnil a ucelil do svého já. Nestačí tedy například, aby se jedinec naučil, ţe je neslušné u jídla mlaskat, ale

103

KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 1992, s. 38 KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Sociologické nakladatelství, 1992, s. 38 105 PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, Sv.2, P – Ţ. Praha : Karolinum, 1996, s. 1012 106 ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno : Paido, 1998, s. 43 104

34

aby si i sám uvědomilo, proč je to neslušné a ţe se tak jíst nemá. Zvnitřnění norem a hodnot znamená, ţe se jimi bude jedinec řídit a ţe jeho jednání a chování bude skupinou přijatelné. Základní funkcí socializace je začlenění jedince do společnosti.107 Pedagogika chápe socializaci jako „celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specifické lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti. Realizuje se hlavně sociálním učením („učení, které se uskutečňuje v sociálních podmínkách, sociálních situacích, v interakci s jinými lidmi“108), sociální komunikací a interakcí, i nátlakem“109. Socializace dítěte se obvykle dělí do tří etap. V první etapě se dítě ztotoţňuje s matkou a nachází tak pevnost a stálost vztahů ve společnosti. V etapě druhé se dítě snaţí osamostatnit a najít si své místo v síti sociálních vztahů a vazeb a vytvořit si tak základní vlastnosti a hodnoty. V poslední, třetí etapě, se dítě začleňuje do rozsáhlejších sociálních vztahů a celků sociálních rolí („chování, které sociální skupina očekává od každého svého člena; neplnění sociálních rolí může pro jedince znamenat až vyloučení ze skupiny“110), které jiţ nejsou dány ţivotem v rodině, ale dalšími sociálními skupinami, ke kterým dítě vstupuje.111

3.2 Socializační činitelé V procesu socializace působí na jedince několik socializačních činitelů, přičemţ primárním činitelem je samozřejmě rodina, ve které se jedince nejen učí a přijímá základní sociální kódy (jazyk), ale pomocí hry se učí rozlišovat i různá společenská postavení a seznamuje se s hodnotami a normami své rodiny. Dalším významným primárním socializačním činitelem je škola, která velmi přispívá k osvojování znalostí a podporuje u dětí proces uvědomění si společenských norem. Sociolog Pierre Bourdieu říká, ţe „rodina a škola dětem předávají kulturní kapitál, který je tvořen jazykem, kulturními znalostmi, vědomostmi a zvládnutím sociálních kódů a vzdělání“.112

107

MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G. Přehled sociologie. Praha : Portál, 2005, s. 109 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 219 109 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 216 110 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 219 111 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 216 112 MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G. Přehled sociologie. Praha : Portál, 2005, s. 112 108

35

Ţáci se musí adaptovat na podmínky instituce, její výchovu, vzdělání, naplánované kurikulum a poţadavky pedagogů, nároky na jejich odbornost i lidské vlastnosti, coţ můţe být pro některé ţáky problémem. Chyby v procesu socializace, ať uţ dány vlivem sociálního klimatu či vrozenými předpoklady, se odráţejí v deviantním chování jedince a proto je u něj nutná resocializace (pomocí výchovně vzdělávacích programů, individuální péče), čili

znovu začlenění jedince do

společnosti.113 K činitelům sekundárním patří vliv skupin přátel, tak zvaných vrstevnických skupin, které dávají jedinci moţnost přehodnotit modely, které jim byly předkládány dospělými a jsou tak činitelem společenského zdokonalení, obnovení. Vrstevnické skupiny mohou přispívat k rozšíření určitých forem chování, norem či hodnot, které byly dříve vnímány jako minoritní a společnost je váhala přijmout. Do procesu socializace zasahují i další činitelé. Zatímco vliv církví či politických stran je na poklesu, televize hraje v procesu socializace stále důleţitější a významnější roli. Předkládá nám totiţ určité modely chování a nepřímo nás vyzývá, abychom se s nimi ztotoţnili. Je nutné připustit, ţe socializační činitelé jsou velmi různorodí. Ne všechny rodiny sdílejí a předávají svým dětem stejné normy a hodnoty. Také povaha vrstevnických skupin se můţe významně odlišovat (party mladých delikventů, skauti), z čehoţ vyplývá, ţe sociální rámec není stejnorodý.114

3.3 Případy nesocializovaných jedinců Neuspokojivá socializace můţe být rizikem, protoţe jednotlivci pak nejsou schopni vzájemného působení s ostatními členy společnosti. Důsledkem tohoto problému jsou sociálně narušení jedinci, kteří nejsou schopni přijmout běţné lidské normy a zapojit se do kolektivu.115 Existuje řada známých případů dětí, jeţ strávily rané období svého ţivota bez obvyklého kontaktu s lidmi. Antony Giddens ve svém díle „Sociologie“ udává dva případy nesocializovaných dětí, se kterými vás nyní seznámím. První případ je o „Divokém chlapci z Aveyronu“. Píše se rok 1800 a devátého ledna se v jiţní Francii nedaleko vesnice Saint – Serin z lesa vynořil 113

PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2001, s. 219 MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G. Přehled sociologie. Praha : Portál, 2005, s. 112 - 113 115 KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha : Slon, 2004, s. 38 114

36

podivný tvor. I kdyţ chodil vzpřímeně, vypadal spíše jako zvíře, neţ člověk. Místo řeči vydával jakési podivné skřeky a potřebu vykonával kdykoli a kdekoli. Místní obyvatelé vesnice na něj upozornili policii, která jej odvezla do blízkého sirotčince a zjistila, ţe jde o chlapce okolo dvanácti let. Chlapec ze sirotčince často utíkal a odmítal nosit oděv, který ze sebe hned strhával. Ţádní rodiče se o chlapce nikdy nepřihlásili. Později byl chlapec převezen do Paříţe, kde probíhala snaha o jeho polidštění. Naučil se chodit na toaletu, oblékat se a nosit oděv, ale nikdy nejevil zájem o hračky a nenaučil se více, neţ pár slov. Vyšetření zjistila, ţe jeho chování a reakce nejsou dány mentální retardací, nýbrţ tím, ţe dítě neprošlo procesem socializace. Druhým

případem

nesocializovaného

jedince

je

„Případ

Genie“.

Kalifornské děvčátko Genie bylo od svého jednoho a půl roku do třinácti let zamčeno v jediné místnosti. Dívka trpěla vrozenou vadou kyčle, díky níţ neuměla dobře chodit a její otec ve dvacátém měsíci jejího ţivota usoudil, ţe je retardovaná a zavřel ji do místnosti, kde byla jedenáct let. Ostatní členy rodiny (matku, bratra) viděla, jen kdyţ ji přišli nakrmit. Genie nebyla zvyklá chodit na toaletu a část svého uvěznění byla připoutána nahá k nočníku. V noci ji občas otec dával do spacího pytle, z něhoţ nemohla vytáhnout ruce a v pytli ji poloţil do kolébky, pokryté sítí. Genie neměla ţádnou moţnost zaslechnout řeč ostatních členů rodiny a kdyţ se snaţila přilákat jejich pozornost, otec ji zbil. Nikdy na ni nepromluvil a pokud udělala něco, co mu vadilo, vydával zvířecí zvuky, často podobné psímu štěkání. I kdyţ je to neuvěřitelné, Genie ţila a přeţila v těchto podmínkách jedenáct let. V roce 1970 ji matka vzala, utekla s ní a děvče bylo přijato do rehabilitačního ústavu. Při přijetí neuměla rovně stát, běhat či skákat. Její pohyby byly jen neobratné. „Psychiatr ji popsal jako nesocializovanou, primitivní bytost, kterou lze stěží nazvat člověkem“116. Později začala Genie dělat pokroky. Naučila se slušně a normálně jíst a nebránila se oblékání. Většinou mlčela, občas se vysokým nepřirozeným hlasem zasmála. Neustále masturbovala před ostatními a nechtěla toho nechat. Později ţila v domě nemocničního lékaře jako svěřenkyně a vytvořila si slovní zásobu pro určitá základní sdělení, avšak

116

37

GIDDENS, A. Sociologie. GIDDENS, A. Sociologie. Praha : Argo, 1999, s. 41

její znalost řeči byla vţdy na úrovní tří aţ čtyřletých dětí. Výsledky vyšetření Genie nasvědčují tomu, ţe nebyla postiţena ţádnou vrozenou vadou. Oba tyto případy svědčí o tom, ţe kdybychom v dětství neprošli socializací, naše dovednosti by byly velmi omezené.117

117

38

GIDDENS, A. Sociologie. Praha : Argo, 1999, s. 40 - 42

4

Česká rodina v současnosti

Česká současná rodina je generací, která se narodila mezi osmdesátými a devadesátými léty dvacátého století. Tedy přibliţně dnešní třicátníci, kteří mají zkušenosti s revolucí z roku 1989, se startem demokracie a vývojem ekonomické přeměny. „Příslušníci současné mladé generace se narodili nejdříve na konci sedmdesátých let, většinou však v osmdesátých letech“.118 Nejstarším příslušníkům generace je dnes třicet let, v období revoluce, tedy v roce 1989, jim bylo deset let, tudíţ nemají ţádné extrémně významné ţivotní vzpomínky na dobu před revolucí. Přemýšlíme – li o generacích, musíme předpokládat, ţe se jedná o skutečné společenství osob, které spojují stejné zkušenosti, historický osud, ţivotní šance či omezení, stejné formy myšlení a vystupování, charakteristické generační normy, hodnoty a postoje a typický způsob ţivota. I kdyţ si třeba svou generační příslušnost mnohdy neuvědomujeme, jednáme typicky generačně a podle toho nás vnímají a hodnotí členové dalších generací.119

4.1 Charakteristické znaky současné rodiny V současné době je u mladých párů trendem zakládat rodinu jiţ před manţelstvím. Nemají – li mladé páry dítě, není pro ně ţádný důvod se brát, tudíţ důvodem sňatku dnešních mladých párů je hlavně potomek. V České republice existuje průměrně polovina dětí, která je narozena před sňatkem páru. Zcela normálním jevem, vyskytujícím se u mladých párů, je sociální a ekonomická závislost na rodičích a na prarodičích dítěte, díky jejichţ pomoci mohou často fungovat tak, jak mají. Ať uţ jde o pomoc při hlídání potomků, či finanční pomoc. 120 Avšak poslední dobou jsou mezigenerační sociální styky omezovány a často jsou udrţovány pouze mezi dvěmi generacemi (dětmi, rodiči). Prarodiče většinou ţijí samostatně, v oddělené domácnosti. Přitom kontakt prarodičů s dětmi je poměrně důleţitý (do výchovy dětí mohou prarodiče přinášet klid, moudrost, schopnost naslouchání či veselí). Předmanţelský sex je jiţ zcela běţným jevem, aţ na určité výjimky (společenské skupiny), které jej odmítají. Předmanţelské zkušenosti v sexuální oblasti jsou důleţitým činitelem pro budoucí intimní ţivot manţelů. 118

KUBÁTOVÁ, H. Sociologie ţivotního způsobu. Praha : Grada publishing, 2010, s. 224 KUBÁTOVÁ, H. Sociologie ţivotního způsobu. Praha : Grada publishing, 2010, s. 223 - 224 120 MOŢNÝ, I. Moderní rodina : mýty a skutečnosti. Brno : Blok, 1990, s. 159 119

39

Mladé páry sice mají potomky jiţ před manţelstvím, ale charakteristickým znakem dnešní rodiny je odsun rodičovství na pozdější období. Tento jev je vnímán pozitivně, protoţe díky odsunu rodičovství se očekává, ţe rodiči budou vyspělejší a vyzrálejší jedinci vyššího věku. Naopak negativním jevem tohoto znaku můţe být sníţená porodnost, coţ je ovlivněno nejen odsunem rodičovství na pozdější dobu, ale také nedostatečným finančním zajištěním, neplodností, nevhodností doby pro narození dítěte. Na druhou stranu zvyšování kvality antikoncepce se významně podílí na odkladu rodičovství.121 „Ženy mladší generace touží více po dítěti, než po manželovi, roste počet svobodných matek“.122 Také věk prvního manţelství je dnes jiný. Věk muţů při vstupu do prvního manţelství stoupá a větší je i věkový rozdíl mezi muţem a ţenou. Jiţ po druhé světové válce došlo k poklesu věku prvního sňatku. Muţi jiţ nečekali na to, aţ budou mít za sebou kus kariérní dráhy a budou dostatečně ekonomicky zajištěni. Muţi okolo 25 let si brali nevěsty s věkem přibliţně 23 let. Tento stav průměrného věku první sňatečnosti trval asi dalších 30 let.123 Čili věk uzavírání prvních manţelství stoupá. Tak zvaná extrémně mladá manţelství (uzavírána ještě před dosaţením plnoletosti) v dnešní době zcela vymizela.124 Častým úkazem dnešní české rodiny je rodina dvoukariérová, společností akceptována. Jde o to, ţe o narozené dítě pečuje někdo jiný (prarodiče, pečovatelky, později internáty a jiné výchovné instituce). Je to dáno změnami ve způsobu ţivota, tempem a ţivotními hodnotami, protoţe v souvislosti s tím dochází ke sniţování přímých kontaktů a setkání mezi partnery, mezi dětmi a rodiči. Často chybí jistá očekávání v trvalosti vztahu, proto existují nesezdané rodiny s dětmi, partneři bez dětí, či manţelství na zkoušku (sdílení společné domácnosti a hospodaření).125 Česká rodina současnosti je rodinou zaměstnané ţeny. Zaměstnání ţeny je dnes z ekonomického hlediska pro rodiny nutné, protoţe velmi málo rodin by v dnešní době vystačilo s jedním platem. Ţena je tedy přetíţena poţadavky nejen v práci, ale i v domácnosti. Avšak domácí práce se postupně stávají nejen povinností matky, ale i otce, i kdyţ větší podíl na nich mají stále matky. Ţeny bývají v rodině častěji nespokojenější neţ muţi a většinou jsou to právě ony, které dávají impulz 121

VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. I Praha: Portál, 1998, s. 305 - 307 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 40 123 MOŢNÝ, I. Moderní rodina : mýty a skutečnosti. Brno : Blok, 1990, s. 157 124 VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. I Praha: Portál, 1998, s. 307 125 VÝROST, J. SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie. I Praha: Portál, 1998, s. 307 122

40

k rozvodu. Muţi bývají v práci více angaţováni neţ ţeny, často mají více zodpovědnosti, podřízených, jejich platové ohodnocení je lepší a jsou v práci spokojenější neţ ţeny. Muţi od ţen očekávají podporu a pochopení jejich pracovního zaujetí. Oproti tomu ţeny očekávají od muţů nejen pomocnou ruku v domácnosti a hmotné zajištění rodiny, ale hlavně citovou harmonii a vzájemné pochopení.126

126

41

MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Slon, 2003, s. 41

Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo popsat instituci rodiny a nastínit její historické proměny a postupný vývoj především od druhé poloviny dvacátého století aţ po současnost. V teoretické části jsem se snaţila co nejlépe popsat a charakterizovat typy společností. Tradiční společnost je charakterizována stavovským uspořádáním, často opírá o mytologii, náboţenství a nadpřirozeno a zdrojem ekonomiky bylo zemědělství. Společnost moderní vznikla v období průmyslové revoluce, jiţ není rozdělena stavovsky, ale dochází k rozdělení třídnímu. Těţištěm ekonomiky přestalo být zemědělství, ale je jím oblast průmyslové výroby. Ve společnosti industriální je charakteristickým znakem převládající průmysl a společnost postmoderní. Usiluje o moţnost volby mezi více přístupy ke světu, odmítá vizi intelektuální a kulturní nadřazenosti západní civilizace i nadřazenost racionality v procesu poznání. V kapitole „Rodina“ jsem se snaţila definovat instituci rodiny z pohledů více autorů, kteří se v zásadě shodují na definici pojmu rodina. Rodinou se rozumí základní stavební jednotka společnosti, která je tvořena rodiči a dětmi. Rodiče jsou společnosti odpovědni za výchovu svých dětí a plní další významné rodinné funkce. Studiem vývoje rodiny z historického hlediska jsem ve své práci popsala, jak se měnilo postavení rodiny a jejich členů od pravěku, přes antiku, středověk, novověk, období mezi dvěma světovými válkami a poválečné období aţ do současnosti. V důsledku přeměny společnosti z prvobytně pospolné aţ na dnešní vyspělou ekonomickou a technickou společnost, se změnili priority ve společnosti, hierarchie, autorita i základní mezilidské vztahy. Z velkých vícegeneračních rodin se postupem času rodina změnila tak, ţe se jednotlivé generace od sebe více vzdálily a současná rodina se vyznačuje individualismem a menší potřebou sounáleţitosti.

42

V části „Socializace“ se zabývám pojmem, významností socializace a jejími činiteli a právě prostřednictvím případů nesocializovaných jedinců jsem chtěla dokumentovat, jak je proces socializace důleţitý ve vývoji jedince. V poslední kapitole hodnotím postavení současné české rodiny ve společnosti. Oproti generaci mých rodičů se současná rodina během dvaceti aţ třiceti let velmi změnila. Obrovské změny nastaly ve věku vstupu do prvního manţelství, v mnoţství tzv. nesezdaných manţelství a v neposlední řadě i v průměrném počtu dětí na jeden pár. Námět mé bakalářské práce byl pro mne zajímavým tématem. Seznámila jsem se v něm s postavením rodiny v daných obdobích a především jsem pochopila, jak je důleţitá socializace pro rozvoj osobnosti.

43

Literatura 1. ALAN, J. Etapy ţivota očima sociologie. 1. vyd. Praha : Panorama, 1989. 439 s. ISBN 80-7038-044-6

2. GEIST, B. Sociologický slovník. Praha : Victoria Publishing, 1992. 647 s. ISBN 80-85605-28-7.

3. GIDDENS, A. Sociologie. 1. vyd. Praha : Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203124-4.

4. GIDDENS, A. Unikající svět : jak globalizace mění náš ţivot. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000. 135 s. ISBN 80-85850-91-5.

5. HARRINGTON, A. Moderní sociální teorie : základní témata a myšlenkové proudy. 1. vyd. Praha : Portál, 2006. 495 s. ISBN 80-7367-093-3.

6. KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2004. 529 s. ISBN 80-86429-34-2.

7. KELLER, J. Úvod do sociologie. 5. vyd. (xerokopie) Praha : Sociologické nakladatelství, 2008. 204 s. ISBN 978-80-86429-39-7.

8. KRAUS, B. Člověk - prostředí - výchova : k otázkám sociální pedagogiky. Brno : Paido, 2001. 199 s. ISBN 80-7315-004-2.

9. KUBÁTOVÁ, H. Sociologie ţivotního způsobu. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2010. 272 s. ISBN 978-80-247-2456-0.

10. MAREŠ, P., POTOČNÝ, T. Modernizace a česká rodina : sborník prezentací na sympoziu pořádaném ve dnech 15.-17. října 2003 Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. 1. vyd. Brno : Barrister & Principal, 2003. 348 s. ISBN 80-86598-61-6.

11. MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1. vyd. Praha : Avicenum, 1986. 335 s. 12. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3. přeprac. rozš. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2003. 161 s. ISBN 80-86429-19-9

13. MONTOUSSÉ, M., RENOUARD, G. Přehled sociologie. 1. vyd. Praha : Portál, 2005. 335 s. ISBN 80-7178-976-3.

14. MOŢNÝ, I. Moderní rodina : Mýty a skutečnosti. 1. vyd. Brno : Blok, 1990. 184 s. ISBN 80-7029-018-8.

15. MOŢNÝ, I. Sociologie rodiny. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 1999. 251 s. ISBN 80-85850-75-3.

44

16. PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník. Sv. 1, A – O. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1996. 747 s. ISBN 80-7184-310-5.

17. PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník. Sv. 2, P – Ţ. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1996. 749-1627 s. ISBN 80-7184-310-5.

18. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 3. přeprac. rozš. vyd. Praha : Portál, 2001. 322 s. ISBN 80-7178-579-2.

19. ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno : Paido, 1998. 268 s. ISBN 80-8593148-6.

20. SULLEROT, E. Krize rodiny. 1. čes. vyd. Praha : Karolinum, 1998. 61 s. ISBN 80-7184-647-3.

21. TOFFLER, A. Šok z budoucnosti. 1. vyd. Praha : Práce, 1992. 284 s. ISBN 80-208-0160-X.

22. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. [Člověk a sociální instituce]. 1. vyd. Praha : Portál, 1998. 383 s. ISBN 80-7178-269-6.

45

Elektronické zdroje 1. Slovník cizích slov http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/

46

Anotace Jméno a příjmení: Katedra: Vedoucí práce: Rok obhajoby:

Markéta Cacková Pedagogiky Mgr. Tomáš Kadlec 2010

Název práce: Název v angličtině: Anotace práce:

Moderní rodina Modern family Cílem mé bakalářské práce je popsat instituci rodiny a nastínit její historické proměny a postupný vývoj především od druhé poloviny dvacátého století aţ po současnost. rodina, rodiče, děti, společnost, historie, manţelství, sňatečnost, porodnost, socializace The aim of my bachelor work is to describe family institution and to outline its historical transformation and gradual evolution from second half a 20th age century till present times. family, parents, children, society, history, marriage, nuptiality, natality, socialization 10 732 slov český

Klíčová slova: Anotace v angličtině:

Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané v práci: Rozsah práce: Jazyk práce:

47