UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra primární a preprimární pedagogiky
Diplomová práce Radka Hudcová
Lyţování dětí mladšího školního věku v lyţařské škole
Olomouc 2014
vedoucí práce: doc. PhDr. Ludmila Miklánková, Ph.D.
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 16. 4. 2014
………………………………. Radka Hudcová
Ráda bych poděkovala doc. PhDr. Ludmile Miklánkové, Ph.D. za odborné vedení mé diplomové práce, za vstřícný přístup, trpělivost a poskytování velmi cenných rad a připomínek. Rovněţ bych chtěla ze srdce poděkovat své rodině za psychickou podporu a milé povzbuzování během studia.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1
2
Charakteristika věkové kategorie – dětí mladšího školního věku ................................ 7 1.1
Anatomická specifika dětí mladšího školního věku v kontextu pohybových aktivit .. 8
1.2
Fyziologická specifika ............................................................................................... 12
1.3
Psychologická specifika ............................................................................................. 16
1.4
Sociální specifika ....................................................................................................... 19
Lyžování jako součást obsahu vzdělávání na školách v ČR ........................................ 23 2.1
3
Historie a vznik lyţování ........................................................................................... 23
2.1.1
Předsportovní pouţití lyţí................................................................................... 24
2.1.2
Sportovní lyţování .............................................................................................. 24
2.2
Vývoj školního lyţování ............................................................................................ 26
2.3
Motivace dětí ve sportovní činnosti ........................................................................... 28
2.4
Kdy a jak začít s lyţařskou výukou ........................................................................... 30
Lyžařská škola ................................................................................................................. 32 3.1
Historie vývoje lyţařských škol ................................................................................. 32
3.2
Moţnosti výuky lyţování v České republice ............................................................. 38
3.2.1
Moţnosti lyţařské školy ..................................................................................... 38
3.2.2
Moţnosti základní školy ..................................................................................... 41
3.2.3
Moţnosti rodiny.................................................................................................. 43
4
Cíle, úkoly a výzkumné otázky....................................................................................... 47
5
Metodika .......................................................................................................................... 48
6
5.1
Charakteristika výzkumného souboru ....................................................................... 48
5.2
Design výzkumu ........................................................................................................ 48
5.3
Statistické metody a techniky .................................................................................... 48
5.3.1
Dotazník ............................................................................................................. 49
5.3.2
Statistické zpracování ......................................................................................... 49
Výsledky a diskuze .......................................................................................................... 50 6.1 Socioekonomické ukazatele rodiny, jejíţ rodiče preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole ..................................................................................................................... 50 6.2 Socioekonomické ukazatele respondentů, kteří preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole ..................................................................................................................... 51
6.3
Způsob výuky lyţování u respondentů a jejich dětí................................................... 58
6.4
Hodnocení výuky lyţování v lyţařských školách ...................................................... 61
6.5
Charakteristiky úrovně osvojení lyţařských dovedností ........................................... 65
6.6
Povědomí respondentů o výuce v lyţařských školách ............................................... 69
6.7
Návrhy a doporučení pro praxi .................................................................................. 72
Závěry ...................................................................................................................................... 74 Souhrn ..................................................................................................................................... 76 Summary ................................................................................................................................. 78 Seznam literatury ................................................................................................................... 80 Přílohy ..................................................................................................................................... 85 Anotace .................................................................................................................................... 90
Úvod Motto: „Mocnými pohyby a čistým vzduchem hruď se šíří, krev čile proudí, výměna látek je ţivá, chuť k jídlu se zvyšuje, všecky svaly, zvlášť nohou, hrudní a břišní, mohutní. Oči mladých lyţců a lyţek jiskří, bystře pozorujíce svah, a rychle, někdy v okamţení, určují směr a rychlost jízdy, učí odvaze i rozvaze. Přesvědčil jsem se, pravil pan učitel Jodas, ţe plaché, nesmělé dítě lyţením se stává rázným, nabývá sebedůvěry, jistoty, ţe dítě zádumčivé trvale oţiví, rozradostní mocí zdravého pohybu a zimní krásy, jeţ zůstává uzavřeným světem, nesrozumitelnou knihou tomu, kdo v zimě doma se uzavírá a pečuje o teplo kamen, zapomíná, ţe v sobě, ve zdravé krvi v plicích, má výheň stálou, vydatnou a spolehlivou, ţe třeba jen se pohnouti ve zdravém vzduchu“ (Aleš-Lyţec, 1909, s. 15). My příznivci lyţování, se určitě shodneme, ţe právě pro své jedinečné sportoviště – prostředí hor s čerstvým vzduchem patří lyţování mezi oblíbené sporty. Lyţování umoţňuje dítěti všestranný pohyb, kdy se dostanou do činnosti všechny orgány v těle. Na rozdíl od jiných sportů, lyţování poskytuje výborný duševní odpočinek. Dítě okouzlí nadšení z vlastní síly, odvahy a zdatnosti. Pohyb v prostředí hor značně přispívá ke správnému pohybovému rozvoji dítěte, a proto stojí za to úsilí, naučit se lyţovat. Technika lyţování a výuka lyţařských dovedností se v poslední době značně změnily. Kaţdým rokem lze sledovat prezentaci nových pouţitých technologií a zdokonalování lyţařského vybavení. Kromě pokroku u samotných lyţí, lze velkou změnu sledovat také u výuky lyţování dětí. Současným trendem je výuka v lyţařské škole, vedená odborně vyškoleným instruktorem. V minulosti tomu tak nebylo. Výuka obvykle probíhala na základních školách, prostřednictvím kurzů lyţování. Lyţování, jako sportu se věnuji od pěti let. Od roku 2010 vlastním licenci „Instruktor lyţování“ podle akreditace Ministerstva školství mládeţe a tělovýchovy České republiky. V současné době působím jako instruktorka lyţování ve Ski Areálu Rusava, který se nachází v Hostýnských horách v obci Rusava. Cílem diplomové práce je zjistit, jaké socioekonomické ukazatele vykazuje rodina, jejíţ rodiče preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole. Dílčím cílem je zmapovat zkušenosti respondentů s výukou lyţování dětí v lyţařských školách.
6
1 Charakteristika věkové kategorie – dětí mladšího školního věku Mladší školní věk je obdobím mezi šestým a dvanáctým rokem ţivota. Pojí se s nástupem do základní školy. Některé děti začínají povinnou školní docházku i později. V období mladšího školního věku dochází k ţivotním změnám. Dítěti se otevírají nové obzory, o kterých nemělo ani zdání. Začíná se učit a myslet novými způsoby. Dosud chápalo ţivot jako jakousi hru, najednou do jeho ţivota vstupují povinnosti a objevují se vyšší nároky (Říčan, 2004). Jedná se o přechodné období mezi předškolním věkem, kdy si dítě jen „hraje“ a věkem školáka, kdy je jeho myšlení a chování vyspělejší. Utváří se osobnost dítěte. Změny se odehrávají v tělesném vývoji, ve vývoji pohybových funkcí, ve společenském i citovém ţivotě. Dítě je v tomto období hravé, dovádivé, vnímavé a podléhá působení vnějších vlivům. Můţe se zdát, ţe je schopno dospělého chování, ale to zatím není moţné. Dítě je stále dítětem a určitě od něj nemůţeme očekávat dospělé chování. Nadále přetrvává obliba básniček a pohádek (Matějček, Langmeier, 1986). Psychoanalýza charakterizuje období mladšího školního věku jako „období latence“. Dítě je v tomto věku relativně v klidném stádiu. Jakmile ale dovrší zhruba 11 let, začne se silně projevovat v oblasti emoční i sexuální. Mladší školní věk je věk „střízlivého realismu“. Dítě vnímá svět kolem sebe takový jaký je, co v něm je a jak to je. Snaţí se ho pochopit. Zpočátku je hodně závislé na autoritě svých rodičů nebo učiteli, proto realismus „naivní“. V pozdějším věku se stává kritičtější k okolnímu světu, dokáţe vyjádřit, co si myslí a říct svůj názor - „kritickém realismu“. Tyto projevy k realismu můţeme pozorovat v jeho řeči, zájmech, kresbě i ve hře. U dítěte se projevuje snaţivost a iniciativa. Prostřednictvím výkonu si dokazuje svou vlastní hodnotu. Učitelé a rodiče by mu měli být oporou a nedávat mu podněty k pocitu selhání či méněcennosti (Langmeier, Krejčířová 2006; Šimíčková-Číţková a kol., 2008). Pohybová aktivita hraje v tomto období významnou roli. Uspokojuje dětskou zvídavost, je prostředkem k poznávání a získávání nových zkušeností. Pohybová aktivita je vhodnou náplní volného času dítěte. Pro dítě je charakteristické rychlé střídání činností. 7
Nevydrţí se příliš dlouho soustředit. U jedné aktivity setrvá přibliţně 10 minut (Matějček, Langmeier, 1986; Machová a kol., 2009).
1.1
Anatomická specifika dětí mladšího školního věku v kontextu
pohybových aktivit Začátek mladšího školního věku je obdobím „první vytáhlosti“. Po skončení tohoto období kolem šestého roku věku pokračuje vývoj relativně klidným tempem, bez výrazných změn. V průběhu klidného růstového tempa přibývá podkoţní tuk a tělesné tvary se zdají být plnější. Právě nyní nastupuje období „druhé plnosti“. Růstové křivky dětí jsou často značně odlišné v ročních přírůstcích. S vývojem se pojí hned několik sloţek – výţiva, pohyb, ekologické faktory, psychosociální vlivy atd. (Dylevský, 1996; Machová, 2002). Dříve byly děti menší a slabší, v současné době se setkáváme se silnějšími dětmi vyššího růstu. Průměrný chlapec se během vývojové etapy mladšího školního věku dostane z výšky 117 cm na 145 cm, dívka asi na 146 cm. Dívka váţí o půl kilogramu více neţ chlapec, ten se většinou dostane z 22 kg na 37 kg (Říčan, 2004). Dylevský (2009) uvádí, ţe k vyčlenění přesného anatomického vývoje dětského těla je nedostatek přesvědčivých materiálů. Ve své publikaci charakterizuje růst těla jako zvětšování všech jeho částí - výšky, délky těla, jednotlivých ploch, objemů a hmotností orgánů. Zdůrazňuje, ţe k vymezení anatomického vývoje dětského věku je důleţitá charakteristika morfologických (stavebních) znaků. Anatomický vývoj dětského těla člení do tří období: -
první dětství,
-
druhé dětství,
-
dospělost.
Druhé dětství pojímá období mladšího školního věku. Začíná kolem sedmi let prořezáním první trvalé stoličky. Devátým rokem věku je odstartován vývoj druhotných pohlavních znaků. Etapa druhého dětství končí mezi 13. - 15. rokem, prořezáním druhé trvalé stoličky. I přesto, ţe tento biologický znak se zpravidla odehrává v širším časovém pásmu (od 13 do 16 let). 8
Na pohybu se podílí celá řada orgánových soustav lidského těla. Mezi orgány pohybového systému patří kosti, klouby, svaly a šlachy. Kosti jsou pasivní sloţkou pohybového aparátu a tvoří opěrný systém. Poskytují plochu pro úpon svalů, plní funkci ochranou, biomechanickou funkci pák, jsou zásobárnou minerálních látek, energetickým zdrojem a krvotvorným orgánem. Rozměry kostry jsou dány především geneticky a jen v malé míře ovlivněny vnějšími vlivy (Kopecký, Cichá, 2005; Kučera a kol., 2011) Vývoj kosti je souvislý nepřetrţitý proces. V období mladšího školního věku spojený s rychlým tempem osifikace. Kostnatění neboli osifikace je proces vývoje kostí z chrupavčitého nebo vazivového modelu, kdy dochází k přestavbě vnitřní struktury kostní tkáně. Většina kostí se vyvíjí enchondrálně, na základě chrupavky. Naopak u dezmogenní osifikace se kost vyvíjí na základě vaziva. Při postupné osifikaci vznikají osifikační centra, která jsou umístěna v chrupavčitých modelech kostí. Osifikační centra, coţ jsou ostrůvky kostní tkáně, jsou klíčovou pomůckou pro stanovení kostního věku a dají se zjistit na rentgenových snímcích. Kostní věk stanovuje stupeň vývoje skeletu a slouţí k posouzení celkového růstu a vývoje dítěte. Přestavba struktury dětské kosti je charakteristická zejména postupným vznikem lamelózního uspořádání kompakty a vznikem spongiózní architektoniky. K výrazným změnám ve stavbě kostí v místech úponů šlach a kloubních pouzder dochází v období mezi druhým aţ dvanáctým rokem věku. Kapacita cévního řečiště nabývá na objemu a mezi čtvrtým aţ sedmým rokem je nejmohutnější. Vlivem stoupajícího zatíţení kostry například sportovní činností se trvale remodeluje v kloubních koncích kostí architektonika spongiózy. Pánevní kost začíná osifikovat v období sedmi let (Kopecký, Cichá, 2005; Dylevský, 2009). Mezi šestým a sedmým rokem věku se ustaluje krční lordóza a hrudní kyfóza. Výjimkou je bederní lordóza, která se fixuje aţ později. K rychlému růstu páteře především v bederní oblasti dochází v deseti letech a pokračuje do dospívání. Do té doby je růst poměrně pomalý a v jednotlivých úsecích nerovnoměrný. Kosti hrudníku se vyvíjí zároveň s růstem kostry hrudníku a horních končetin. Tvar hrudníku je také ovlivněn postupným vzpřimováním těla a rozvojem dechových funkcí. V době mladšího školního věku se chlapecký hrudník výrazně odlišuje svou velikostí od hrudníku děvčat. Pro přestavbu dětských končetin je především typický rychlý růst všech 9
výběţků, výčnělků, hrbolků a hran. Kosti ruky jsou v tomto věku předmět ke stanovení kostního věku. K určení kostního věku se pouţívá rentgenový snímek zápěstních kostí (Dylevský, 2000; Kopecký, Cichá, 2005). Osifikace zápěstních kůstek probíhá do osmi let. Jednotlivé články prstů osifikují mezi devátým a jedenáctým rokem věku. Kostní tkáň je velmi měkká a pruţná, dochází-li při vývoji páteře nebo dolních končetin k dlouhodobé jednostranné činnosti, způsobuje to deformaci (Sýkora, Kostková, 1985; Miklánková, 2012). Vlivem zatíţení pohybového systému dítěte a odchylek tvaru kloubních konců většiny kostí dochází k rozdílům ve stavbě i funkci dětského kloubu. Kloubní aparát se v průběhu vývoje jedince stává méně pruţným, způsobuje to úbytek elastických vláken a vody, a proto se pohyblivost s přibývajícím věkem sniţuje. Noţní klenba se vyvíjí v průběhu celého dětství aţ do dospívání (Dylevský, 2000; Kopecký, Cichá, 2005). Dětské svaly jsou bledší, obsahují více vody neţ svalstvo dospělých a anorganické látky. V průběhu vývoje se vysoký obsah vody ve svalech postupně sniţuje a přibývá procento bílkovin. Jsou citlivé na poruchy látkové a hormonální přeměny. Oproti svalům dospělého člověka se rychleji unaví. Rozvoj činnosti svalů se pojí s přibýváním svalové hmoty, především v oblasti dolních končetin. Od šestého roku dochází k vyrovnávání nesrovnalostí ve vývoji malých a velkých svalů. Rozvíjí se drobné svaly, a tím i jemná motorika rukou. Vývoj svalstva v období mladšího školního věku je pozvolný, stejně jako jeho zdokonalování. Svalové ústrojí je schopno vykonávat zatím jen krátkodobé, nepříliš náročné činnosti na jemnost a přesnost. Dýchací svaly tvoří svaly hrudní stěny a bránice. Jiţ od tří let se zvětšují rozměry hrudníku a v šesti letech je příčný rozměr hrudníku dvojnásobně větší neţ rozměr předozadní. Tyto vývojové změny jsou dokončeny asi v sedmi letech věku. Celkový vývoj hrudníku v dalších letech pokračuje rovnoměrně (Dylevský 2000; Kopecký, Cichá 2005, Machová 2002). Mezi šestým a osmým rokem dochází ke změně tonusu (napětí ţivé tkáně) svalstva při chůzi, stání a sedu. Příčinou je změna antropometrických parametrů, dozrávání funkcí mozečku a spojení zrakových informací s dalšími systémy. Změny se projevují zhoršením stavu při provádění jednotlivých pohybů, především v přesnosti. Dovršením sedmého roku ţivota dítě zvládá rovnováhu ve stoji. Ta je podmíněna smyslovým receptorem, pomocí kterého dítě vnímá pohyby a polohu jednotlivých částí těla (Kučera a kol., 2011). 10
V průběhu období mezi sedmým a dvanáctým rokem věku srdce získává kónický tvar a podobá se srdci dospělého jedince. Dylevský (2000) přirovnává velikost dětského srdce k velikosti sevřené pěsti. Dochází k přestavbě chlopňového aparátu v srdečních dutinách. Mimořádně roste síla srdeční svaloviny. Jiţ od třetího roku ţivota se redukuje rozsahu cévních síní srdečního svalu. Tato změna zasahuje aţ do období mladšího školního věku, přesněji do sedmi let. Na přelomu předškolního a mladšího školního věku dochází k ustálení šikmé polohy srdce, která je typická pro dospělost. V období desíti let začínají srdeční komory růst rychleji neţ síně. Dylevský (2005, s. 210) uvádí, ţe „zatěţování dětského organismu (sport) musí velmi přísně respektovat moţnosti oběhové soustavy a věkové rozdíly v její výkonnosti“. Tepová frekvence dítěte v období mladšího školního věku se pohybuje v rozmezí 70 – 90 tepů/min. Krevní tlak sedmiletého dítěte je 100/65 torrů. Krev šestiletého jedince se svým sloţením začíná podobat krvi dospělého člověka. Pouze malý rozdíl spočívá v počtu jednotlivých typů bílých krvinek, které zajišťují imunitní reakce organismu. Imunitní systém se vyvíjí celé období aţ do patnácti let. Dýchací cesty mají menší kapacitu. Dětská sliznice je náchylná na záněty, které se projeví jejím zduřením a sekrecí velkého mnoţství hlenových ţlázek. Po sedmém roce začíná růst dutina nosní. Vývoj hrtanu je klidném stádiu. Průdušnice i plíce se vyvíjí postupně,
rychlejším
tempem
převáţně
aţ
v dospělosti
(Dylevský,
2000;
Kopecký, Cichá, 2005). Vývoj mozku, jako hlavního orgánu centrální nervové soustavy je v podstatě ukončen před začátkem této vývojové etapy. I kdyţ nervové struktury v mozkové kůře neustále dozrávají, po šestém roce je nervový systém dostatečně zralý zvládnout sloţitější koordinačně obtíţné pohyby. Formuje schopnosti učit se novým pohybům. V období dětského věku se vytváří optimální podmínky pro rozvoj koordinačních a rychlostních schopností, přispívá k tomu plasticita nervového systému (Perič a kol., 2012). Mozková činnost informující o poloze a pohybu těla se vyvíjí velmi dobře. Dítě je schopno napodobit pohyby, které pouze slyší. Ke konci období dosahuje rychlost vedení vzruchu maxima. Funkce mozečku se stanovují tzv. vyšetřením diadochokineze. Diadochokineze je schopnost provést střídavě rychlé protichůdné pohyby, coţ v praxi
11
znamená, ţe dítě předpaţí a snaţí se zvládnout rozdílné pohyby rukou symetricky. V průběhu dětství se tato schopnost zlepšuje rok od roku (Kopecký, Cichá, 2005; Kučera a kol., 2011). Tělesný postoj dítěte je ovlivněn růstem a mění se v průběhu vývojové etapy. Koncem desátého roku věku bývá zpravidla totoţný s postojem dospělého člověka. Mezi sedmým aţ desátým rokem věku dochází k prudkému růstu dlouhých kostí, způsobuje to tuhost svalových skupin v oblastí koleních kloubů. Dětská postava není symetrická, odlišnosti pozorujeme v délce trupu, horních i dolních končetin. Dolní končetiny bývají většinou delší, neţ ostatní časti. V tomto období se začínají projevovat tvarové rozdíly mezi dívkami a chlapci, coţ je způsobeno rozdílným ukládáním tuku (Machová, 2002, Kučera a kol., 2011).
1.2
Fyziologická specifika Mladší školní věk je vhodným obdobím pro získání nových pohybových dovedností.
Dítě se cítí v motorických činnostech jistější. Není to vhodné období pro zahájení závodní sportovní aktivity. Dětské pohyby zpočátku postrádají plynulost a vyznačují se spíše částečnou hranatostí a neobratností. Zdá se, jako by se dítě svým tělesným proporcím přizpůsobovalo. Přesto je, ale schopno, začlenit se do her vyţadujících obratnost i sílu (Machová, 2002). Pohybová aktivita má velký vliv na zdraví, výkonnost, růst a vývoj. Mění se vstupem dítěte do školy jak v kvalitě, tak v kvantitě. Prioritou je vysoká motivace, rychlé střídání různých druhů pohybu, které jsou propojeny s myšlením. Pro dětský organismus je jednostranná a dlouhodobá práce zátěţí. Svaly jsou při ní strnulé, jejich délka zůstává stejná a mění se pouze jejich napětí. Trvá-li statická práce příliš dlouho, dítě se začne vrtět a protahovat. Proto bychom ji měli kompenzovat dynamickou prací a zpestřit například pohybovými básničkami nebo hrami. Celková koordinace těla je rychlejší a souvislejší. Dítě má cit pro melodii a rytmus. Jeho rytmické schopnosti se zdokonalují. Přítomnost pohybu je v tomto věku velmi důleţitá. Stejný čas, který dítě stráví ve škole sezením, by mělo strávit i pohybem. Vývoj motoriky a dalších schopností závisí v tomto věku na funkci nervové soustavy, růstu a osifikaci kostí, na celkovém tělesném vývoji. Zlepšuje se jemná a hrubá motorika a s ní celková koordinace těla. Pohyby jsou s nabývající svalovou silou rychlejší. Významnou roli hrají nejen vnitřní dispozice, ale i vnější podmínky, které povzbuzují, rozvíjí 12
nebo tlumí motorický vývoj jedince (Máček, 2005; Šimíčková-Číţková a kol., 2008; Kučera a kol., 2011). Výrazné odchylky v rozvoji motoriky pozorujeme u dětí osmiletých a dvanáctiletých. Období od osmi do deseti let se často označuje jako „zlatý věk motoriky“ (Perič a kol., 2012). Dovednosti hrubé motoriky zahrnují kontrolu tělesného postoje, dokonalé zvládnutí běhu, skoku a dovednosti hopsání jako dospělí. Pozorujeme zlepšenou rotaci trupu, zdokonalují se skoky, poskoky, šplhání, hod míčkem na cíl, chytání, údery spodem, vrchem a stranou. Dovednosti jemné motoriky obsahují manipulaci s drobnými předměty. Dítě pracuje snadněji, rychleji a jistěji neţ dříve. Přesnost ruky se vyvíjí do dvanáctého roku. Okolo čtvrtého aţ šestého roku bývá jiţ téměř jisté, která ruka dominuje. Stejně tak se vyčleňuje i strana. V činnostech vyţadujících sílu, rychlost nebo uchopování dítě vyuţívá spíše pravou ruku. Hodnocení praváků nebo leváků by mělo být stejné. U dolních končetin se preference někdy mění, záleţí na vykonávané činnosti. Dítě můţe být pravák, ale balanční cviky se mu dělají lépe na levé noze. Rozdíly v motorice mezi dívkami a chlapci nejsou tolik výrazné jako u jiných vývojových etap (Máček, 2005; Kučera a kol., 2011). Sportovní aktivity rozvíjejí základní pohybové schopnosti: vytrvalost, obratnost, sílu a rychlost. Trenéři a cvičitelé někdy začleňují i takzvanou ohebnost.
Vytrvalost je určována jako doba, kdy vykonáváme činnost, bez delší přestávky. Je ovlivněna přirozeným růstem a vývojem s vlivem tělesné aktivity. K rozvoji je důleţitá motivace.
Obratnost je charakterizována jako schopnost záměrně sladit pohyby částí těla. Nejvíce je propojena s rychlostními činnostmi. Vhodnou motivací jsou svítící, pohyblivé dětské hračky doprovázené zvukovými efekty.
Síla je schopnost zdolat vnější vlivy svalovým úsilím, kdy se délka svalového vlákna téměř nemění. Správný rozvoj svalstva souvisí s drţením těla. U chlapců tohoto věku je svalová síla větší neţ u dívek.
13
Rychlost je schopnost vykonávat určitou pohybovou aktivitu v určitém čase s maximálním nasazením. Délka svalového vlákna se v závislosti na čase mění neočekávaně. Rychlost souvisí se silovou reakcí a s vytrvalostí.
Ohebnost
se
vyuţívá
především
u
akrobatických
pohybových
aktivit.
Je charakterizována jako maximální pohyblivost kloubního systému. Nespadá pod základní pohybové schopnosti, ale někteří trenéři ji pouţívají. Je podmíněna anatomické stavbě kloubů (Kouba, 1995; Kučera a kol., 2011). Rozmanitost pohybových aktivit je opravdu velká. Na základě pohybového i mentálního vývoje jedince, je třeba přistupovat k jednotlivým sportovním aktivitám individuálně. Stále dominuje princip motivace. V popředí je soutěţivost. Nejoblíbenější jsou míčové hry, jako vybíjená, košíková nebo kopaná. Děti často vzhlíţí ke starším jedincům. U silových sportů je potřeba dbát na správné provedení, dítě by mělo zvedat pouze závaţí lehčí neţ 10 % z jejich hmotnosti. Můţe to mít negativní vliv na vývoj kostního systému (Kučera a kol., 2011). Při realizaci pohybových aktivit je nutné sledovat u dětí příznaky únavy. Únava je definována jako odpověď jedince na jakoukoliv zátěţ, kdy se sníţí výkonnost a on není schopen dále pokračovat v pohybové aktivitě. Je to přirozený děj, týkající se všech funkčních systémů v organismu. Je důleţité respektovat všechny stupně a typy únavy. V dětském věku je přítomnost únavy často pomíjena. Lékaři se domnívají, ţe dětský organismus vykazuje známky únavy pouze výjimečně (Kopecký, Cichá, 2005; Machová, 2002). Únava je ovlivněna vnějším prostředím (vzduch, teplota, hluk), stavem organismu, věkem, biorytmem, trénovaností a činností, kterou provádíme. Fyziologická únava vzniká během pohybové aktivity. Dochází k chemicko-fyzikálním změnám v organismu, postupně slábne koordinace, jemná motorika a technika provedení. Následným odpočinkem únava sama vymizí. U dětí pozorujeme fyziologickou únavu – akutní a chronickou. Akutní vzniká při vysoké intenzitě zatíţení, projevuje se zčervenáním kůţe, v ústní dutině pociťujeme sucho, zvýšením tepové frekvence aţ na 220 % oproti klidovému stádiu. Chronická únava patří do oblasti patofyziologie. Způsobuje nekoncentrovanost na zátěţ, zpomalení při učení něčeho nového, dítě občas vynechává trénink, ovlivňuje spavost či nespavost dítěte. Opakované přehlíţení příznaků fyziologické únavy, nerovnováha mezi aktivitou a odpočinkem přechází v patologickou únavu. Jedná se o stav přetíţení, přepětí, schvácení, 14
přetrénování aţ selhání. Přetíţení se projevuje hyperémii pokoţky, silným pocením a sliněním, špatnou artikulací, zpomaleným vnímáním, zhoršenou prostorovou orientací, špatným rozlišením barev, bolestmi svalů a hlavy, vnímáním vlastního tepu sluchovým orgánem, v některých situacích dochází ke zkratovému jednání. Při selhání zbledne obličej, objeví se náhlá dušnost, nehmatný puls, zvracení, bušení srdce, svalové křeče, sníţení krevního tlaku, krvácení z nosu a kolaps. Tyto příznaky únavy bychom v rámci školní tělesné výchovy neměli přehlíţet, protoţe vysoký stupeň únavy podpoří spíše negativní vztah dítěte k pohybové aktivitě. Syndrom přetrénování postihuje všechny věkové skupiny. U skupiny dětí mladšího školního věku je typické střídání činností, jejich rychlé změny s vysokou zátěţí mohou být právě příznakem přetrénování. V současné době je identifikováno několik symptomů. Pro tento stav je charakteristická změna vztahu ke sportovní činnosti, pokles výkonnosti, ztráta sportovní formy, změna chování. Dítě trpí samomluvou, pouţívá hrubých slov, je agresivní, nervózní, vyhledává kontakt s jinými výchovnými skupinami, je náchylnější k onemocnění, stěţuje si na únavu a má zvýšenou srdeční frekvenci (Máček, 2005; Kučera a kol., 2011). Význam správného drţení těla spočívá ve správné poloze všech vnitřních orgánů, tak aby jejich funkce byla optimální. Problematika nesprávného drţení těla se objevuje při zahájení
období
mladšího
školního
věku,
kdy
dítě
vstupuje
do
školy.
Machová (2008) to charakterizuje, jako soubor odchylek od správného drţení těla, které můţe dítě ještě stále ovlivnit svou svalovou aktivitou. Jedná se funkční vady, které nesouvisí se strukturou kostry. Příčinou můţe být nesprávné sezení ve školní lavici, nedostatek pohybu ve škole i mino školu, pohodlnost dítěte, únava a nesprávné nošení nebo nadměrné zatěţování školní aktovky. Následkem jsou kulatá dětská záda, odstáté lopatky a skoliotické drţení páteře. Dokonce i smyslové poruchy mohou ovlivňovat drţení těla. Většina autorů, zabývající se touto problematikou uvádí vysoké procento dětí s vadným drţením těla, aţ okolo 80 %. Ke konci mladšího školního věku se formulují vady páteře, u dívek jsou to převáţně skoliózy, coţ je vybočení páteře v oblasti hrudní nebo bederní. U chlapců dochází ke zvětšení oblouku hrudní páteře a k oploštění bederního oblouku, coţ způsobuje kulatá záda – kyfózu. Na začátku mladšího školního věku je dětská postava štíhlá, hlava tvoří jednu šestinu tělesné výšky, dítě jiţ nemá vyčnívající bříško, ani lopatky nejsou vystouplé dozadu. Právě v tomto období a dále v dospívání dochází k zafixování správného či nesprávného drţení páteře. Proto
15
je
nezbytně
důleţité
informovat
dítě
o
správných
pracovních
polohách
(Havlínová, 2006; Švingalová, 2006; Muţík, 2007; Machová, Kubátová a kol., 2009). Pohybová aktivita je důleţitou sloţkou správného vývoje dítěte. Její nedostatek v dětském ţivotě způsobuje svalové dysbalance a v pozdějším věku vede k ortopedickým potíţím (Muţík, 2007; Skoruková, 2007; Kohoutek, 2008). Proto je velmi důleţité děti neustále motivovat a vytvářet jim pro pohyb vhodné podmínky.
1.3
Psychologická specifika Vývojová psychologie označuje období mladšího školného věku za přechodné spojené
se vstupem do školy. Škola ovlivní rozvoj dětské osobnosti v mnoha oblastech, jako je například vnímání, chování, myšlení aj. Mnohdy má značný vliv na sebehodnocení jedince (Vágnerová, 2005). Pod vlivem soustavného a cílevědomého vzdělávacího a výchovného působení dochází k velkému zlepšení psychického vývoje. Dítě postupně začíná rozlišovat podstatné a nepodstatné znaky. Rozvíjí se schopnost analýzy a syntézy. Dokáţe si spoustu věcí odvodit a vyvodit (Machová, 2002). V období mladšího školního věku, si dítě uvědomuje své úspěchy i neúspěchy. Srovnává své výkony s ostatními dětmi i s dospělými. Jeví zájem o pohybovou aktivitu vyţadující obratnost a vytrvalost. Zajímá se o různé druhy sportu. Rozdíly mezi dětmi, mohou být způsobeny vlivem rodičů, kteří je povzbuzují k pohybovým aktivitám nebo tlumí ze strachu, aby se jim něco nestalo. Děti, které jsou tímto způsobem omezovány a nedostává se jim ani jakákoliv motivace, ztrácí vztah ke sportu, jsou slabší a podávají niţší výkony (Kyriacou, 2005; Kučera a kol., 2011). Pokud má dítě psychické problémy, nejlepším lékem je pohyb. Ten navrací dítě do duševní rovnováhy a dopomáhá mu k uvolnění. A právě proto by měl být náplní kaţdodenního školního i mimoškolního ţivota (Šimíčková-Číţková a kol., 2008). Charakteristickým znakem této vývojové etapy je ústup lability, impulzivity a egocentrismu, naopak schopnost seberegulace spíše roste. Dítě dokáţe ovládat své pocity a chápe širokou oblast citů. Citový rozvoj dítěte se propojuje s kognitivním vývojem ve všech
16
oblastech. Velmi významný vliv má na dítě pozitivní hodnocení, hlavně v oblasti sebepojetí (Nakonečný, 1995; Kyriacou, 2005; Vágnerová, 2005).
Vnímání
Smyslové vnímání je sloţitý proces, který se intenzivně rozvíjí a stává se cílevědomým. Pozornost se věnuje převáţně zrakovému a sluchovému vnímání. V niţším věku se dítě zajímalo pouze o věci v celku, nyní je zvídavější, pozornější a snaţí se zkoumat detaily. Dokáţe být kritické, začíná vnímat i vedlejší věci. V nejútlejším věku si dítě vybavuje věci, které se staly v minulosti, orientuje se ale spíše na přítomnost, na to co je právě teď. Slova typu brzy, později, dříve, blízko nebo daleko chápe mezi osmým a desátým rokem věku. Svět dítěte mladšího školního věku se významně rozšiřuje v prostoru i v čase, nyní uţ dokáţe posoudit co je dříve a co později nebo co je blíţe a co dále. Slova tipu nekonečno, svoboda nebo spravedlnost mu stále unikají a začíná je chápat aţ na prahu dospívání. Kolem desátého aţ jedenáctého roku ţivota se vnímání rovná dospělému člověku, je ochuzené pouze o zkušenosti,
které
dospělý
získal
v průběhu
ţivota
(Vágnerová
2005;
Langmeier, Krejčířová, 2006; Šimíčková-Číţková a kol., 2008).
Představivost
Představivost je schopnost vybavit si dřívější vjemy, u dětí mladšího školního věku dosahuje neočekávaného vrcholu. Dítě chápe realitu, dokáţe rozlišit fantazii a skutečnost. Významným momentem je rozvoj záměrné, úmyslné představivosti. Schopnost pracovat s představami předchází schopnosti pracovat s pojmy (Plevová, 2006; Kohoutek 2008).
Paměť
Paměť je na začátku tohoto období převáţně mechanická, spojená s vnímáním. Rychle se zdokonaluje. Efektivnost paměti se zvyšuje, právě tehdy kdyţ si dítě uvědomí cíl a účel zapamatování. Důleţitá je motivace a osobnost učitele, který tento proces vede. Pozvolna se uplatňuje záměrné zapamatování, racionalita a logický úsek. V průběhu období dítě stále lépe dokáţe reprodukovat osvojenou látku. Krátkodobá i dlouhodobá paměť je stabilnější. Dítě si pamatuje více, pokud můţe vyuţít logických souvislostí. Sedmileté dítě si průměrně zapamatuje 5 čísel, jedenáctileté dítě 6 - 7 čísel. Pokud bychom chtěli pouţít věty, dítě mezi šesti a sedmi lety je schopno reprodukovat větu o 6 slovech, jedenáctileté dítě si zapamatuje větu, která má i 8 slov. Rychlost zpracování a zapamatování informací se zlepšuje 17
mezi šestým a dvanáctým rokem ţivota. Dítě se učí způsoby slouţící k lepšímu zapamatování a uchování informací. Opakování začíná pouţívat jiţ šestileté dítě, ale jen tehdy, pokud je této strategii někdo naučí. Dítě ve věku devět aţ deset let je schopno si uspořádat informace takový způsobem, aby si je dokázalo lépe vybavit a zapamatovat. Strategie vybavování se postupně rozvíjí a zdokonaluje. Dítě se snadněji učí ve známé situaci s materiálem, který jiţ zná (Nakonečný, 1995; Vágnerová, 2005; Langmeier, Krejčířová, 2006; ŠimíčkováČíţková a kol., 2008).
Pozornost
Pozornost má pro školáka prvořadý význam, protoţe rozhoduje o jejím úspěchu a neúspěchu. Ovlivňuje kvalitu všech poznávacích procesů. Zpočátku je pozornost spíše krátkodobá a spontální. K udrţení pozornosti je důleţitá motivace, střídání činností, pochvaly, povzbuzení a zařazení oddychových chvilek do vyučovací jednotky. Pozornost je jedním z prostředků regulace psychické aktivity, který ovlivňuje stupeň zralosti cévní nervové soustavy. Fontana (1997) uvádí, ţe koncentrace pozornosti je schopnost soustředit se na daný jev určitým směrem. V období sedmi let se dítě dokáţe soustředit 7 – 10 minut, kaţdý rok se délka pozornosti prodluţuje, v deseti letech je to doba 10 – 15 minut. Kvalita pozornosti se v průběhu mladšího školního věku mění. Ovlivňuje ji schopnost ovládání pozornosti, rozvíjí se selektivita a schopnost přesouvat pozornost. Pro školní či jinou činnost je důleţité, aby dítě bylo schopno udrţet pozornost, coţ znamená soustředit se na určitý podnět a nenechat se rozptýlit jinými jevy (Koukolík, 2000; Vágnerová, 2005; Šimíčková-Číţková a kol., 2008).
Myšlení
Myšlení ovlivňuje především školní činnost a osobnost učitele. Tím, ţe dáme dítěti příleţitost manipulovat s různými věcmi, přispíváme k dalšímu rozvoji a k postupnému odpoutání se od bezprostředního názoru. Kolem sedmi let je jiţ dítě schopno logicky uvaţovat, stále se ovšem opírá o konkrétní věci a jevy, které si lze názorně představit. Chápe a propojuje si vzájemně odlišné myšlenkové operace současně. Výkony dítěte ovlivňuje hlavně motivace, ale i další faktory. Motivace by měla mít charakter pochvaly, známky, úsměvu, obdivu, doteku apod. Rodina, mateřská škola i škola na samém počátku vzdělávání 18
můţe cílenými postupy podpořit vývoj logického myšlení. Pomáhá dítěti přejít od naivně názorného myšlení k myšlení zaloţenému na logice. Ve škole i v rodině se vyţaduje spíše konvergentní myšlení, směřující k jednomu cíli, naopak divergentní myšlení bývá v dětském věku často přehlíţeno. A přitom předpokladem úspěšných výkonů je právě flexibilita a originalita (Nakonečný, 1995; Kyriacou, 2005; Šimíčková-Číţková a kol., 2008).
Řeč
Vývoj řeči a myšlení spolu úzce souvisí. Mezi dětmi jsou výrazné individuální rozdíly nejen ve výslovnosti, ale i v obsahu slovní zásoby a skladbě řeči. Způsob vyslovování, ať uţ správný či méně správný se fixuje kolem sedmého roku ţivota dítěte. Objevuje se koktavost, která se léčí pravidelnou návštěvou logopeda. Ve škole si dítě osvojuje psanou a čtenou řeč, coţ je pro něj náročné. Roste slovní zásoba, délka a sloţitost vět a souvětí, zkvalitňuje se větná skladba i její gramatická stránka. U mnoha dětí dochází k výraznému pokroku při artikulaci. Dětský slovník se rozvíjí prostřednictvím rodiny, vrstevníků, školy a médií. V průběhu vývojové etapy děti více uvaţují a přemýšlejí o slovech. Průměrný počet slov, která dítě pouţívá aktivně či pasivně je výrazný a v průběhu období se stále zvyšuje. Dítě vstupující do školy disponuje slovní zásobou cca 20 000 slov. Jedná se ale pouze o hrubý odhad, rozdíly mezi dětmi jsou opravdu obrovské (Plevová, 2006; Švingalová, 2006; Kohoutek, 2008). Pohybová aktivita vzbuzuje u dítěte různé emocionální proţitky, jako je například radost a strach. Důleţité je regulovat hlavně emoce, které můţou mít ve velké intenzitě negativní účinek na pohybovou činnost (Kučera, Dylevský a kol., 1999).
1.4
Sociální specifika Socializace je proces seznamování se s kulturním a společenským ţivotem, učení
se novým způsobům chování a začlenění se do společenského ţivota. Kaţdá společnost vykazuje vlastnosti a dovednosti, které jsou potřebné pro úspěšné postavení v ní (Výrost, Slaměník, 2008). Mladší školní věk jako období extraverze, kdy se dítě začleňuje do kolektivu a vytváří si vztahy mezi vrstevníky. Jde o důleţitý sociální mezník v ţivotě dítěte, kdy se utváří dětská osobnost. Zvládnutí poţadavků, kladené na dítě z velké části ovlivňují zkušenosti, dovednosti a schopnosti, které mohlo získat prostřednictvím rodiny. Dítě se odpoutává od rodiny 19
a navazuje vztahy s dalšími jedinci. Nicméně rodina zůstává jistotou a citovou podporou. Učí se spolupracovat, podřídit se, zapojit se do společnosti apod. (Vágnerové, 2005; ŠimíčkováČíţková a kol., 2008). V období mladšího školního věku je ze socializačního hlediska především důleţitý vstup do školy. Dítě si školu představuje jako něco, co je mocnější neţ rodiče. Seznamuje se s rolí školáka, ţáka, spoluţáka. Získává jiné zkušenosti neţ v rodině, učí se přijímat nové hodnoty a osvojuje si nové způsoby chování. Nástupem do školy se dítě osamostatňuje a přijímá zodpovědnost za své vlastní jednání. Školní prostředí přispívá k socializaci dítěte rozdílným způsobem neţ rodina. Dítě musí přijmout novou autoritu učitele. Škola má vliv na rozvoj identity dítěte, převáţně jeho sebehodnocení, sebeúctu a další jeho očekávání. Umoţňuje dítěti osvojit si takové vlastnosti, které mu pomůţu pochopit to, co se od něho vyţaduje. Motivace k plnění povinností souvisí s osobním vztahem k učiteli a je stále individuálně emocionální. Role školáka je charakterizována jako role obligatorní a formální, má určité vlastnosti, které by mělo dítě respektovat. Kaţdé dítě se s touto rolí ztotoţňuje individuálně a přistupuje k ní jiným způsobem (Vágnerová, 1997; Hrabal, 2003). „Společnost si vytváří představu určitého typu ţáka, jehoţ znaky by, alespoň rámcově, měly mít všechny školní děti“ (Vágnerová, 1997, s. 175). Dítě je v tomto období vystaveno očekáváním, které je společností vyţadováno. Jestliţe se jedinec nechová v souladu s tímto očekáváním, je negativně hodnocen a odmítán. Na rozvoji specifických rysů osobnosti a identity se podílí škola, rodina a dětská skupinka. Dítě se seznamuje s rolí sourozence, vrstevníka, a kamaráda (Vágnerová, 2005). Socializační proces v tomto věku zahrnuje významné upevňování sexuálních rolí. Jedinci mezi osmým a devátým rokem věku přejímají dovednosti rodičů a snaţí se jim pomáhat. Dívky se zaměřují na pomoc matkám, především v domácnosti a chlapci na pomoc otcům při typicky muţských činnostech. Sociální komunikace je spojení mezi lidmi, které závisí na společné činnosti, vzájemném působení a společenských vztazích. Typické znaky komunikace lze tedy charakterizovat jako znaky činnostní, interakční a vztahové. Komunikaci dítěte mladšího školního věku ovlivňuje prostředí, ve kterém probíhá. Jinak se vyjadřuje dítě ve škole a jinak v domácím prostředí. Stejně tak komunikace s dospělou osobou probíhá na jiné úrovni neţ mezi dětmi navzájem. Pokud dítě mluví s učitelem, je v podřízené roli a mělo by dodrţovat přesně stanovená pravidla (tzv. normy) související s touto komunikací. 20
Sedmileté aţ osmileté dítě začíná uvaţovat o názorech a postojích jiných lidí. Chce mít dobrý vztah s rodiči a paní učitelkou. Pokud se objeví něco neţádoucího, snaţí se to napravit, tak aby
byli
opět
všichni
spokojeni
a
hlavně,
aby
bylo
spokojené
ono
samo
(Langmeier, Krejčířová, 2006; Výrost, Slaměník, 2008). Důleţitým socializačním prvkem je hra, při které se utvářejí dětské skupinky. Vyznačují se specifickým způsobem komunikace. Členové dětské skupiny si mezi sebou stanovují určité normy, podle kterých se řídí celá skupina, a právě tento znak přispívá k rozvoji dětské osobnosti. Tyto normy nemusí souhlasit s normami a hodnotami rodičů či učitelů.
Sociální skupinkou můţe být například třída, se kterou je srovnáván výkon
a chování dítěte. Aby dítě uspokojilo svou potřebu jistoty, bezpečí a seberealizace, potřebuje získat přijatelné postavení mezi příslušníky skupiny (Skorunková, 2007; Kohoutek, 2008). Vztahy mezi dětmi ve skupině závisí na tom, s kým jedinec sedí ve třídě v lavici, s kým si často hraje, nebo kdo je jeho soused v ulici, kde bydlí. Kolem desátého roku ţivota si děti mezi sebou vytvářejí vztah, jako je přátelství. Zejména zdatnost a obratnost jednotlivých dětí má vliv na postavení v kolektivu. Silnější jedinci bývají nejčastěji vůdci, naopak slabší se uchylují do pozadí a není jim věnována taková pozornost. Dětská skupina, stejně jako učitel nebo rodiče má vliv na sebehodnocení dítěte. Můţe mu být oporou a podporovat ho nebo ho poniţovat a ignorovat a zanechat v něm pocit méněcennosti. Někteří autoři novějších studií potvrzují, ţe dítě se do určité míry socializuje také samo (Hrabal, 2003; Langmeier, Krejčířová, 2006). Sebehodnocení, se plně rozvíjí v období mladšího školního věku a dále v dospělosti. Dítě mluví samo o sobě a uţívá slůvka „já“. V deseti letech se velmi často zmiňuje o svých pocitech. Při popisu své osoby se nezaměřuje pouze na vzhled, vlastnictví apod., ale více na psychické vlastnosti a dovednosti. Kolem sedmého roku ţivota chápe, ţe lidé mají své stále psychické charakteristiky, coţ znamená, ţe si uvědomuje stabilitu osobnosti v čase. Důleţitým prvkem sebehodnocení je posuzování vlastní úspěšnosti nejen ve škole, ale i mimo školu, ve sportu apod. Dítě se často srovnává s ostatními a jeho výkony velmi ovlivňuje sebevědomí dítěte. Pokud má jedince nízké sebevědomí, sniţuje to veškeré výkony i motivaci k činnosti. Velmi podstatné je v tomto věku kladné sebehodnocení. Dítě, které si nevěří, pochybuje o sobě, podceňuje se a samo sebe si necení, má problémy s navazováním kontaktu s ostatními vrstevníky (Hrabal, 2003; Langmeier, Krejčířová, 2006; Výrost, Slaměník, 2008). 21
Langmeier a Krejčířová (2006) uvádí termín sebesocializace, kdy si dítě utváří nějakou „teorii o sobě“, ta je pak základem k pojetí vlastní identity. Specifickou socializační zkušenost přináší vztah se sourozencem. I kdyţ vztahy mezi sourozenci mají spíše soupeřivý charakter, jsou schopni se mezi sebou domluvit na kompromisech, vzájemně spolupracovat a podporovat se. Spojují je společné záţitky jak pozitivní tak i negativní. Do sourozeneckého vztahu se promítne i role ţáka. Rodiče, kteří mají dvě a více dítě mohou srovnávat jejich jednotlivé výkony. Pro dítě je velmi důleţité vědět, zda je povaţováno za úspěšné nebo méně úspěšné. Mladší dítě je většinou srovnáváno se starším. Specifické postavení zaujímá role jedináčka. Takový jedinec nemůţe zaţít pocit solidarity a podpory a získat zkušenosti spojené s řešením konfliktu. Rodiče jsou autoritou, nikoliv rovnocenným partnerem. Jedinec v tomto věku zatím vůbec neuvaţuje o budoucnosti ani o svém dalším uplatnění. Postoj rodičů je jiný, většina z nich povaţuje mladší školní věk za přechodnou dobu, kdy by se dítě na budoucnost připravovat mělo (Vágnerová, 2001).
22
2 Lyžování jako součást obsahu vzdělávání na školách v ČR „“O den, který proţiješ na horách – nezestárneš“, praví staré finské přísloví. Něco pravdy na tom bude. Vţdyť právě na severu Evropy a Asie, v oblastech známých dlouhověkostí, lyţování posledních pět tisíc let vznikalo. Na moderní sportovní formu, přešlo aţ v průběhu posledních 150ti let. Přesto je nyní jedním z největších zimních sportů. Není divu. Odbývá se v nejkrásnější tělocvičně - volné přírodě. Modrá obloha, jiskřící bílý sníh, slunce, majestátnost a ticho hor jsou balzámem na psychiku kaţdého člověka. Na horách se formuje povaha a ukáţí přátelé. Sjezdové lyţování je dnes krásný a snadný sport, víme-li jak na ty “kličky“ vyzrát“ (http://www.skiplus.cz/content/showPage/id/ucebni-texty-193 2. 2. 2014).
2.1
Historie a vznik lyžování Nejstarší zmínky o vzniku lyţí se váţí ke konci starší doby kamenné, coţ je asi 10 000
let před naším letopočtem. Předchůdce lyţí – sněţnice – patří k nejstarším náčiním člověka. Vznikaly ze snahy zvětšit plochu chodidla a tím zabránit boření nohou při chůzi ve sněhu. Člověk se pokoušel zvětšit plochu chodidla různými primitivními pokusy, jako jsou např.: obalování chodidel zvíření kůţí, slámou apod. Tím vznikaly různé druhy sněţnic, které se postupně prodluţovaly, zuţovaly, aţ se zrodily lyţe (Čvrtečka a kol., 1967). Lyţe se staly významným a často jediným moţným prostředkem, usnadňující lokomoci na sněhu v arktických a subarktických krajinách, kde byl lov zvěře hlavním zdrojem obţivy a ošacení. Norský průzkumník Fridtjof Nansen povaţuje za lokalitu původu oblast střední Asie, okolí Bajkalského jezera a Altajských hor, odkud se lyţe dostaly do Evropy. Přesné místo vzniku není avšak dosud určeno (Gnad, 2005). Důleţitým zdrojem poznatků o způsobu ţivota tehdejších lidí a o významu lyţí v jejich ţivotě jsou zejména objevy jeskynních maleb, které zpodobňují ţivot člověka z doby prvobytně pospolné společnosti. Velmi přesné a cenné informace poskytují archeologické vykopávky z mnoha oblastí Evropy a Asie. Jejich naleziště je především v rašeliništích, které mají výborné konzervační účinky. Tyto archeologické nálezy jsou následně uloţeny v lyţařských muzeích. Vzácné údaje poskytuje i celá řady literárních pramenů, v nichţ jsou první písemné údaje o lyţích respektive o sněţnicích (Chovanec, 1989). 23
2.1.1 Předsportovní použití lyží Podle Gnada (2005) se jedná o období, které začíná objevem lyţí a končí v 1. polovině 19. století. V této době slouţily lyţe jako předmět k překonání vzdálenosti při lovu a jako dopravní prostředek. Během celého období zůstalo lyţování na poměrně nízké úrovní. K významnému rozšíření a pokroku přispělo aţ vyuţití lyţí pro válečné účely, převáţně na území Ruska a Skandinávie, kde vznikly lyţařské vojenské oddíly. Lyţování bylo dále rozšířeno v severních oblastech Ameriky a Asie. Nejstarší pouţití lyţí se pojí s pouţíváním pouze jedné hole o délce asi 170 cm a to do roku 1860. Tyč slouţila k udrţení rovnováhy, k odrazu a brzdění při jízdě z kopce. Byla součástí lovcovy výzbroje a vyuţita jako kopí nebo oštěp při lovu. Dvě hole se začínají pouţívat aţ později, v souvislosti s vyuţitím lyţí pro sportovní účely. V této době lidé nemají ještě ponětí o tom, co je to vázání či lyţařská bota. K připevnění boty k lyţi slouţí jen pásek. Aţ ve 2. polovině 19. století je lyţování zařazeno do sportovního odvětví, díky prostým obyvatelům norského kraje Telemarken. Původní pouţití lyţí jako dopravního, loveckého a vojenského prostředku se najednou mění, lyţování jako určitý předmět zábavy prostého lidu se dostává do popředí a později se stává lidovým sportem. Postupně dochází k rozvoji a rychlému pokroku v technice jízdy na lyţích, zdokonaluje se lyţařské vybavení, které se přizpůsobuje stále zvyšujícím se poţadavkům (Čtvrtečka a kol., 1967; Havel, 2005).
2.1.2 Sportovní lyžování Za největší historický mezník v rozvoji sportovního lyţování jsou obecně pokládány lyţařské závody v městečku Tromso v Norsku. Tyto historicky první novodobé závody se uskutečnily v roce 1843. Etapa sportovního lyţování byla tedy odstartována prvními závody v norském Tromsu a trvá aţ do současnosti. Lyţe se pouţívají především ke sportu a k rekreaci, rozvíjí se různorodá lyţařská činnost, běh, skok, sjíţdění, zatáčení a lyţařská akrobacie. Postupem času se lyţování rozšiřuje do všech oblastí Evropy a dalších kontinentů.
24
Za jeden z dalších významných mezníků v lyţařské historii je povaţován rok 1877, kdy byl v Kristianii (dnešní Oslo) zaloţen první lyţařský klub na světě pod názvem Christiania Ski-Club. V letech 1880 – 1890 byla zaloţena první lyţařská škola na světě, a to v Oslu. Za zakladatele jsou povaţováni bratři Torjus a Mikkel Hemmestveitovi (Gnad, 2005). Jak uvádí Kutáč a Navrátíková (2001) počátky českého lyţařství jsou spojeny se vznikem Lyţařského krouţku v Praze (Český Ski klub) roku 1887. Hlavním propagátorem byl Josef Rossler-Ořovský, známý vášnivý sportovec a schopný organizátor. Se svými příznivci Janem Bucharem a Josefem Alešem organizuje společná cvičení a vyjíţďky do okolí Prahy. Zaloţením Českého Ski klubu se lyţování začlenilo mezi tehdy prováděné sportovní disciplíny, jako bylo veslování, bruslení, cyklistika aj. Významným sportovním střediskem především pro obyvatele Prahy a okolí se staly Krkonoše. Podíl na rozvoji lyţování v Krkonoších má Jan Harrach, který nechal přivést ze zahraničí několik párů norských lyţí. A právě podle nich byly vyrobeny první lyţe domácí výroby i s vázáním v Horní Branné. Hrabě Jan Harrach vlastnil panství v Harrachově, v Jilemnici a v Horní Branné. V oblasti Krkonoš měl významné postavení jiţ zmíněný Jan Buchar přezdívaný „Lyţec“, který je tvůrcem lyţařské turistiky a autorem prvního článku o jízdě na lyţích v časopise Klubu českých turistů. V letech 1896 – 1900 se mu podařilo získat povolení k začlenění lyţařského výcviku do tělesné výchovy. Stal se prvním učitelem, který v hodinách tělesné výchovy s dětmi lyţoval. Vášnivý sportovec a především lyţař Jan Buchar se stal předsedou
Svazu
lyţařů
Království
českého
(Kulhánek,
1989;
Gnad,
2005;
Reichert, Musil, Najman, 2007). Na přelomu 18. a 19. století se začíná lyţovat i v Krušných horách, Beskydech, Jeseníkách a na Šumavě. V letech 1895 – 1903 vznikly lyţařské spolky: Český Krkonošský Spolek Ski Jilemnice a Český Ski klub Vysoké nad Jizerou. Počátky závodní činnosti se datují do roku 1893, kdy se konaly první lyţařské závody u nás vůbec, a to v Jilemnici. Od roku 1896 dochází k prudkému rozvoje závodní činnosti, v této době se koná závod o mistrovství Království českého v běhu na lyţích na 1050 m.
25
Do českých dějin se zapsala jména závodníků jako Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Nejúspěšnější český závodník B. Hanč zahynul v závodě Koruny české i s přítelem V. Vrbatou, který se mu snaţil pomoci (Chovanec, 1989; Kutáč, Navrátíková, 2001). Na Slovensku nebyla situace pro rozvoj lyţování příliš příznivá. Lyţování bylo určeno pouze majetnickým vrstvám německé a maďarské národnosti ţijící na Slovensku. Kaţdá snaha Slováků dostat se do sportovních klubů byla potlačena, a proto se lyţování věnovali jen jednotlivci podle svých moţností a zálib. První lyţe se objevily ve Vysokých Tatrách roku 1875, díky dr. Mikuláši Szontagovi, který je sem přivezl. Aţ z daleké Kanady si své lyţe přivezl i slovenský průkopník Kornel Stodola z Liptovského Mikuláše roku 1893. V letech 1912 – 1913 se uskutečnily první závody pod vedením německého lyţařského spolku v Keţmarku-Karpathenverien. Šiřitelem lyţování na Slovensku byl MUDr. Michal Guhr, který se podílel na vzniku skokanských můstků a uspořádání lyţařských kurzů. Všeobecný rozvoj lyţařské činnosti se dal do pohybu aţ po vzniku Československé republiky. Svaz lyţařů ČSR, který reprezentoval naše lyţařství v mezinárodní lyţařské federaci FIS, se stal za první republiky nejsilnější a vedoucí sloţkou v lyţování. Sdruţoval lyţařské spolky v jednotlivých krajích v ţupy. V roce 1938 existovalo celkem 11 ţup. Do roku 1925 bylo lyţování omezeno na členské kluby Svazu lyţařů. Postupem času začaly své lyţařské odbory zakládat i další tělovýchovné organizace. Na rozvoji lyţování se tedy podílel například Svaz Junáků nebo Svaz čs. Důstojníků. Pro Slovensko je významný rok 1918, kdy byl zaloţený první slovenský lyţařský spolek pod názvem Tatranský turistický spolek v Liptovském Mikuláši. První závody, které uspořádal Svaz dělnických tělovýchovných jednot ve Velkých Hamrech u Tanvaldu, se konaly roku 1927. Jsou-li pominuty severské státy, československé lyţařství se dostalo na první příčky v úspěšnosti při závodech na zimních olympijských hrách v Chamonix,
ve
Sv.
Mořici,
v Lake
Placid
i Garmisch
-
Partenkirchenu
(Čtvrtečka a kol., 1967; Kulhánek, 1989).
2.2
Vývoj školního lyžování Stali jsme se jednou z prvních zemí, kde se lyţování začlenilo do procesu výchovy
a vzdělání školní mládeţe a stalo se tak součástí pedagogického procesu. Gnad (2005) uvádí, ţe lyţování se poprvé objevilo na školách v Krkonoších koncem 19. století. Učitelé horského kraje Krkonoš prosazují zavedení školního výcviku do školních předpisů a poté i do školních osnov. Hlavním učitelem a významnou osobností této vývojové 26
etapy se stal Jan Buchar, který se zaslouţil o rozvoj lyţování a turistiky v krkonošských horách. Po studiích v Jičíně po roce 1879 začal pracovat jako učitel na školách ve Zlaté Olešnici a později v Dolních Štěpanovicích. V dalších letech 1896 – 1900 organizuje pravidelné dětské lyţařské výcviky v rámci tělesné výchovy do oblastí Krkonoš. Jeho zásluhou se lyţování začíná rozšiřovat i do ostatních škol v Krkonoších, ve Vysokém nad Jizerou, Jablonci nad Jizerou, Jilemnici. Mezi dalšími učiteli z krkonošských škol objevil Jan Buchar početnou řadu spolupracovníků a následovníků, mezi ty nejdůleţitější patřili Aleš Lyţec, Jonas Ďoubalík nebo Václav Mecíř. Tato skupina osobností se podílela nejen na organizaci lyţařského výcviku, ale také na realizaci prvních školních závodů pro mládeţ. V této době zakládá Jan Buchar fond „Mladý lyţař“, za účelem získat finanční prostředky pro pořízení lyţařského vybavení pro ţáky. V roce 1890 dostává Jan Buchar povolení od školských úřadů zaměnit zimní výuku tělesné výchovy za sáňkování. O pár let později přesněji v roce 1895 vydaly školské úřady povolení, které umoţňovalo v hodinách tělesné výchovy na všech krkonošských školách lyţovat. Tento pokrok v tělesné výchově vedl ke zlepšení zimní docházky do škol a stal se motivací dalším školám ve vysokohorských oblastech, nejen u nás, ale také v zahraničí. Význam lyţování povyrostl, v poměrně krátké době ho ocenily i školské úřady. V letech 1910 – 1911 dostaly některé školy dotace na nákup lyţí pro své ţáky. Lyţování získává významnou úlohu v rámci tělesné výchovy. Začaly se pořádat kurzy pro učitele, závody školní mládeţe, jednodenní i několikadenní pobytové zájezdy do hor a lyţařské túry. V období 1920 – 1939 bylo lyţování oficiálně zařazeno do osnov školní tělesné výchovy, tím došlo k poloţení základů k organizovaným lyţařským zájezdům do hor. Ačkoli se lyţování stalo součástí tělesné výchovy na krkonošských školách uţ koncem 19. století, první zmínky se v Prozatimních osnovách objevují roku 1922. V Definitivních normálních učebních osnovách pro obecné školy z roku 1933 je lyţování jako sport zařazeno pouze tam, kde jsou k tomu příznivé a vhodné podmínky. Normální učební osnovy z roku 1939 zařazují lyţování pouze jako příleţitostná cvičení s rozdělením podle věkových stupňů. V Přechodných osnovách pro školy obecné, měšťanské a střední na školní rok 1945 – 1946 je lyţování vymezeno pouze jako nepovinná sezónní činnost. Po roce 1945, kdy skončila druhá světová válka, došlo k přepracování a dalším úpravám osnov lyţařského výcviku. 27
V letech 1953 – 1954 bylo lyţování zavedeno do 4. ročníku, toto ustanovení se týkalo škol s odpovídajícími a vhodnými podmínkami. Význam lyţování ve velké míře posílilo sepsání Jednotné osnovy tělesné výchovy v roce 1960. Tento dokument umoţňoval vzájemné propojení povinné školní tělesné výchovy s mimoškolní aktivitou. Díky tomuto faktoru bylo moţno zakládat sportovní lyţařské třídy a krouţky. Zvyšuje se stupeň závodního lyţovaní a samotný význam lyţování vůbec. Do povědomí lidí se dostává právě pojem – lyţování. V současnosti se lyţování uskutečňuje v horských oblastech v rámci tělesné výchovy nebo formou lyţařských výcvikových zájezdů. Vţdy vyţaduje speciální klimatické, prostorové a materiální podmínky. Lyţování spadá do kategorie sportů. Lyţařský výcvik na základních školách se týká ţáků aţ 7. tříd. Pro absolvování takového zimního pobytu v přírodě je potřeba souhlas zákonného zástupce (Kulhánek, 1989; Strobl, Bedřich, 1999; Gnad, 2005). „V České republice patří lyţování k jednomu z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších sportovních odvětví. Významnou měrou se na této skutečnosti podílejí lyţařské výcvikové kurzy školní mládeţe a na základních a středních školách s tím, ţe studenti vysokých škol mají moţnost účasti na různých typech lyţařských kurzů a zájezdů v rámci prováděné tělesné výchovy.“ (Gnad, 2005, s. 242)
2.3
Motivace dětí ve sportovní činnosti Termín motivace je v psychologii značně nejednotný a nelze jej přesně specifikovat.
Vysvětluje psychologické důvody lidského chování při dosahování vytyčených cílů. Slovo motivace je odvozeno z latinského slova moveo, coţ znamená hýbati. Vyjadřuje přeneseně hybné síly chování, jeho činitele (Nakonečný, 1997). Homola (1977) označuje motivaci jako pohnutku, která vede k chování. Pojem motivace lidského člověka vyjadřuje podstatnou zvláštnost psychických procesů člověka. Odpovídá na otázky typu „Proč?“, proč se změnilo chování určitého jedince, proč bylo zaměřeno k dosaţení právě toho či onoho cíle, proč se u toho či onoho člověka projevily ty či ony podněty, které jeho chování vyvolaly. Termín motivace zahrnuje pojmy jako snaţení, chtění, touha, přání, očekávání, tlak, zájem a mnohé další. Motivaci nelze přímo pozorovat a měřit, je moţné ji pouze vyvodit ze změn chování.
28
Jak uvádí Hrabal (1984) motivace je důleţitým faktorem učení, v němţ hraje významnou roli odměna a trest. Nakonečný (1997, s. 105) charakterizuje motivaci jako „proces usměrňování, udrţování a energetizace chování, který, i kdyţ vychází z biologických zdrojů, je psychický fenomén, je to psychikou řízený druh regulace.“ Mezi základní vlastnosti motivace tedy patří: usměrňování chování, energetizace chování a udrţování chování, dokud není dosaţeno cíle. Motivace je u kaţdého člověka neobyčejně sloţitou záleţitostí. Prakticky nikdy nejsme motivováni jen jedním motivem, ale komplexem motivů. Motiv je nezbytným pojmem pro objasnění chování jedince, lze jej definovat jako označení určitých vnitřních podmínek, které vzbuzují a udrţují aktivitu jedince. Kaţdý člověk se chová jiným určitým způsobem tak, jak se chovat naučil, a co je pro něj přirozené. Na chování nepůsobí jen motivy, ale také osobnostní a vnější, zejména sociální podmínky, ve kterých motivy působí (Homola, 1977). V obecném pojetí vyjadřuje motivace rozpory mezi proţíváním a touhou jedince. Motivace nás podněcuje k neustálému obnovování a udrţování stavu spokojenosti. Funkcí motivace je uspokojit potřeby jedince, které vyjadřují nedostatky v jeho fyzickém a sociálním ţivotě (Nakonečný, 1997). „K charakteristice většiny potřeb patří pocit nedostatku, pocit chybění něčeho, co mám před sebou a hlad po tom. A tak člověk v úhrnu svých potřeb je opravdu nositelem jakéhosi “všeobecného hladu“, jak o něm bylo u nás psáno.“ (Mrkvička, 1971, s. 73) Motivací dětí při lyţování, můţe být například nějaký vynikající lyţař. Ten se stává u dětí významným motivačním vzorem. Je důleţité dbát na to, aby si dítě nevybralo za svůj vzor osobnost lyţaře jen pro jeho styl oblékání nebo chování na veřejnosti, ale hlavně pro jeho špičkový styl jízdy, sportovní chování a závodění. Neţ malí budoucí lyţaři přizpůsobí jízdu na lyţích svým fyzickým předpokladům a taktice, je nezbytně důleţité, aby se naučili správnou techniku lyţování. Za nejjednodušší způsob výběru svého vzoru se povaţuje, kdyţ si dítě za svůj vzor vybere někoho z rodiny či blízkého okolí. Tento člověk se postupem času stává jeho autoritou a dobrým lyţařským vzorem. V současné době se učitelé i rodiče snaţí dítě zaujmout několika moţnými způsoby a motivovat ho tak k dané činnosti. Usilují o to, aby si dítě k této činnosti vytvořilo kladný 29
vztah. Jestliţe bude učitel své ţáky vhodně motivovat, můţe si být jistý, ţe vše půjde tou nejlepší cestou. Stejné je to i při sportovní činnosti. Trenér je pro děti vzorem, osobností, která má autoritu. Vyvolává v nich sportovního ducha a učí je sportovnímu chování. Pomáhá jim překonávat překáţky, je s dětmi vţdy, kdyţ vyhrají závod nebo udělají nějaký pokrok. Podporuje je, i kdyţ se jim zrovna nedaří. Člověk, který si dokáţe s dětmi hrát, povzbuzovat je a přitom je i něco naučit, je ten nejlepší trenér (Lokšová, Lokša, 1997; Perič, Lokša 2004; Štancl, Strobl, 2004; Slepička, Hošek, Hátlová, 2011).
2.4
Kdy a jak začít s lyžařskou výukou Jak uvádí Treml (2004) vhodné věkové období pro zahájení lyţařské výuky je velmi
individuální a závisí na úrovni rozvoje tělesných, pohybových a duševních předpokladů. Důleţité je sociální prostředí, coţ je prostředí, ve kterém dítě ţije, materiální moţnosti rodiny a celá řádka dalších faktorů. Obecně se uvádí, ţe s výukou lyţování je moţno začít uţ mezi druhým a třetím rokem věku dítěte. Jedná se o období, kdy se dítě seznamuje se zimním prostředím, zvládne jízdu po spádnici a někdy se naučí zastavit. U dětí ve věku 3 – 5 let uţ se dá hovořit o výuce lyţování. Velká řada lyţařských škol začíná s výukou dětí od tří let. V tomto období je dítě ještě poměrně malé, a proto se doporučuje individuální přístup. Čtyřleté dítě uţ je moţno zařadit do skupinky vrstevníků. Zcela nejvhodnějším obdobím pro výuku lyţování je období mezi 6 – 10. rokem věku. Vedoucí Asociace profesionálních učitelů lyţování české republiky a instruktorka lyţařské školy Happy Hill Sochor z Pece pod Sněţkou Sylvie Dlouhá uvádí, ţe schopnost začít s lyţování dítěte jiţ ve třech letech, závisí především na jeho pohybové vyspělosti a na schopnosti přijímat nové informace. S prvními lyţařskými pokusy by dítě mělo začínat, aţ si je zcela jisto chůzí, rovnováhou a koordinací svých pohybů. Vstupní podmínkou do lyţařské školy je ovšem to, ţe si dítě umí říci o své potřeby. Čím je dítě starší, tím se s lyţováním lépe vypořádá, začínat s výukou dříve neţ ve třech letech věku nemá většinou smysl. Dítě se příliš rychle unaví a jeho výsledky nebudou uspokojující, coţ by mohlo negativně ovlivnit jeho budoucí vztah k lyţím. Vhodný věk dítěte pro zahájení lyţařské výuky je mezi čtvrtým a pátým rokem. První lyţařské krůčky dítěte mohou ovlivnit i povětrnostní podmínky jako mráz, sníh nebo vítr. Některé děti jsou radostí bez sebe, kdyţ jim na nos spadne sněhová vločka, jiné naopak chtějí domů, jakmile se jen trošku zhorší počasí 30
(http://ona.idnes.cz/chcete-naucit-dite-lyzovat-jdete-mu-z-oci-ffw/deti.aspx?c=A101202_152546_deti_job – 8. 2. 2014). Členka dětského lektorského sboru Asociace profesionálních učitelů lyţování a dlouholetá instruktorka lyţování Simona Skočdopolová doporučuje, začít s lyţováním po třetím roce věku dítěte. Uvádí, ţe vţdy velmi záleţí na stupni fyzického a psychického vývoje. Děti mají v tomto věku velkou spotřebu energie, snadněji se unaví a neudrţí příliš dlouho pozornost, proto by první hodina neměla trvat víc neţ hodinu. Ideální čas pro výuku je v dopoledních hodinách, kdy jsou děti ještě plné síly a energie. Během výuky je důleţité odvést
pozornost
dítěte
i
k něčemu
jinému
a
dělat
krátké
přestávky
(http://snow.cz/clanek/2004-simona-skocdopolova-kdy-a-jak-zacit-na-lyzich-s-detmi
-
8. 2. 2014). Pro první seznámení dětí se sněhem a lyţováním jsou dobré dětské lyţe tzv. kluzky. Potom by si dítě mělo zvyknout na lyţařské boty a lyţe. Samozřejmě v závislosti na věku by mělo být schopno si nazout, vyzout boty a nasadit lyţe. Pro první lyţování je vhodné volit mírnější svahy v klidném prostředí, kde nehrozí sráţka s jiným lyţařem nebo s dětmi na saních či bobech. Pro dítě je velmi důleţité, aby se při své první hodině nenudilo a vytvořilo si k lyţování příjemný vztah. Pokud dítě výuku odmítá, pláče nebo nespolupracuje, je vhodné lyţařskou výuku přerušit a pokračovat třeba další den. Trpělivost a motivace jsou nejdůleţitějšími faktory výuky. Nezbytnou nutností je dětská lyţařská přilba, bez které by výuka neměla začít (Bolek, Ilavský, Soumar, 2008; http://www.jarodic.cz/cz/kdy-a-jaknaucit-dite-lyzovat.php - 8. 2. 2014)
31
3 Lyžařská škola Lyţařská škola je organizace, která reprezentuje vyučovací způsob lyţování. Následující kapitola představuje některé průkopníky a historicky nejstarší lyţařské školy, které stály u zrodu novodobého lyţování.
3.1
Historie vývoje lyžařských škol Dosaţení jakéhokoliv výrazného zlepšení v technice jízdy na lyţích bylo vyjádřeno
v lyţařské škole. Kaţdá lyţařská škola měla většinou národní charakter. V jejím čele stál hlavní propagátor, učitel a její první zakladatel. „Současné oficiální lyţařské školy vyjadřují v případě sjíţdění a zatáčení didaktické přístupy národních svazů k výuce lyţování a jejich program je pevně stanoven schválenými výukovými postupy“ (Gnad, 2005, s. 21). Vedle toho ovšem existuje řádka lyţařských škol, které vznikly uměle, především na komerční bázi. Takové typy škol kopírují lyţařské školy z alpských oblastí a nenavazují ani na národní tradici, a ani nejsou odborně zdůvodněny. Vznikly snad pouze z osobní ctiţádosti tvůrce nebo za účelem obchodu a turistického ruchu (Čtvrtečka a kol., 1967; Strobl, Bedřich, 1999).
Norská škola
Základem první lyţařské techniky a zároveň prvním historickým mezníkem v rozvoji lyţařské techniky byla norská škola. Její vliv přetrvával do uskutečnění prvních olympijských her uskutečněných v roce 1924. Přibliţně do roku 1860 se k lyţování pouţívala pouze jedna hůl. Lyţařská technika spočívala ve zrychlené chůzi s vyuţitím skluzu v kaţdém kroku. Později šlo o běţeckou techniku, která se podobala vlastnímu běhu. Pouţívaly se lyţe o délce 2 – 3 metry, vázání bylo vyrobeno z kůţe bez upevnění paty. Při jeţdění se lyţe ovládaly pouze pomocí nohou za vzpřímeného postoje, kdy končetiny byly téměř napjaté. Norové obohatili lyţařskou výzbroj o lyţe telemarského tvaru s rákosovým vázáním a o dvě hole, pouţívané především při jízdě po rovině a do stoupání. V průběhu vývoje vznikly dva druhy zatáčení – kristiánii a telemark. Coţ umoţňovalo snadnější a rychlejší sjíţdění. Lyţařská technika se zlepšila i díky českým reprezentantům, kteří se vrátili ze závodů v Holmenkollen s názorem, ţe lyţe by měly být dlouhé, uţší a především lehké. Významným historickým mezníkem se staly jiţ zmíněné První zimní olympijské hry v Chamonix roku 1924. Ty odstartovaly velmi účelnou 32
techniku běhu na lyţích. Pro norskou školu je typický běh, sjíţdění a terénní skoky. Norská škola se rozšířila téměř po celém světě, zejména do Evropy, Ameriky a Austrálie (Čtvrtečka a kol., 1967; Kulhánek, 1989).
Finská škola
V letech 1924 – 1938 se prosazuje finská škola. Tuto techniku charakterizuje vyšší postoj bez výrazného pokrčení skluzové končetiny a minimální přenášení hmotnosti těla na skluzovou lyţi. Při odrazu zůstává lyţe stále na sněhu a pohyby jsou spíše silového typu. Jedinec se odráţí současně stejnou dolní končetinou a stejnou horní končetinou. V období působení
finské
školy
nedochází
k významnějším
pokrokům
ve
vývoji
(Strobl, Bedřich, 1999).
Švédská škola
Pro švédskou školu je charakteristická skluzová technika v jednooporovém postavení. Jejím hlavním propagátorem je výborný švédský sportovec S. Jernberg. „Vyznačovala se mohutným dokončeným odrazem s následným oddálením odrazové lyţe od sněhu. Ve skluzu jel běţec pouze po jedné lyţi, skluz byl podpořen švihovou prací dolních končetin. Rovněţ odpich holemi byl mohutný a působil po dlouhé dráze. Poloha trupu před odrazem se vyznačovala sníţeným postojem, veškerý poměr pákových segmentů byl podřízen mohutnému odrazu.“ (Gnad, 2005, s. 23) Postupně se vyvinuly způsoby běhu jako běh střídavý dvoudobý a běh jednodobý s odpichem soupaţ. V 50. letech 20. století ukončila švédská škola rozvoj tzv. klasické techniky, která spočívala v odrazu z plochy lyţe (Kulhánek, 1989).
Sovětská škola
Pro sovětskou školu je charakteristické spojení techniky běhu a silových schopností. K poměrně velkému pokroku ve vývoji vedlo hledání moţností ke zvyšování výkonnosti zrychlováním jízdy. Vznikla nová technika běhu na lyţích, která spočívala v odrazu z lyţe postavené v odrazu na vnitřní hranu. Bruslení jakoţto nová technika měla velmi krátkou působnost, a proto nelze v tomto případě hovořit o typické škole. I v tomto krátkém období lze pozorovat individuální rozdíly vázané na frekvenci pohybu jednotlivých závodníků, které 33
mohou charakterizovat určitý typ provedení techniky. Na základě těchto rozdílů se vymezila škola, typická dlouhým skluzem a precizní technikou provedení – severská škola. Pro jednu z dalších škol tzv. italskou školu byla charakteristická vysoká frekvence pohybu. V neposlední řadě se zde objevuje škola, reprezentována silovými schopnostmi – ruská škola (Čtvrtečka a kol., 1967; Kutáč, Navrátíková, 2001).
Zdarského lilienfeldská škola
Zakladatelem lilienfeldské školy byl moravský rodák Mathias Zdarsky, který si uvědomil nevhodnost lyţařské techniky norské školy pro jízdu v alpském terénu. Původní dlouhé norské a finské lyţe upravil na délku 190 – 220 cm. M. Zdarsky určil vzájemný vztah délky a šířky lyţe s výškou a celkovou hmotností lyţaře „délka lyţe = dvojnásobná délka paţe
+
délka
chodidla,
šířka
lyţe
=
tolik
mm,
kolik
kg
lyţař
váţí“
(Čtvrtečka a kol., 1967, s. 24). Lyţařské vázání bylo vyrobeno z kovu a dávalo moţnost k pohybu paty nahoru a dolů, to umoţnilo lyţaři kleknout si. Zároveň zabraňovalo vybočení chodidla do strany. Typickým znakem této školy bylo pouţití pouze jedné dlouhé hole o délce aţ dva metry s kovovým hrotem na konci. Lyţařská technika Zdarského školy se vyuţívala především v oblastech hlubokého sněhu a příkrých svahů. Jízda byla charakteristická tzv. oblouky v přívratu a jízdou v pluhu s vyuţitím jedné hole, která slouţila jako předmět při zatáčení a brzdění. M. Zdarsky si dobře uvědomoval smysl předsouvání odlehčené lyţe a jeho technika dala podnětem pro vznik sjezdové přívratné techniky (Strobl, Bedřich, 1999).
Bilgeriho škola
Průkopníkem další lyţařské školy se stal Georg Bilgeri, který ovlivnil alpské lyţování v období před první světovou válkou. Hlavním znakem Bilgeriho lyţařské techniky byla rychlost a dynamičnost. Od Telemarčanů převzal jejich typický tvar lyţí, vázání a jízdu se dvěma holemi. Zdokonalil Zdarského přívratný oblouk a přidal nové druhy kristianií a oblouků. Technika mazání byla vylepšena díky tzv. Bilgeriho voskům, coţ umoţňovalo rychlejší jízdu. Jedná se o vosky rozdělené podle tvrdosti na odlišné typy sněhu – hart, mittel a weich. Následující rozvoj lyţařských škol je respektive vývojem techniky sjíţdění. I přesto, ţe všechny školy zahrnovaly jiţ známé prvky jako chůze přes běhy, zatáčení, skoky aţ po sjíţdění, závěrečným cílem byly rychlé změny směru jízdy (samozřejmě pod kontrolou 34
lyţaře) z kopce dolů. Na základě provedení oblouku, je moţno rozdělit lyţařské školy na školy
s přívratnou
technikou,
rotační
a
bezrotační
technikou
(Čtvrtečka a kol., 1967; Příbramský, 1999).
Arlberská (Schneiderova) škola
Alberská škola vznikla zásluhou úspěšného lyţařského závodníka, tvůrce rakouského učebního plánu Hannesa Schneidera. Přívratná lyţařská technika Zdarského a Bilgeriho s nízkým postojem a širší stopou přesně vystihovala danou lyţařskou školu. Ve výcviku se k zatáčení pouţívala kristianii, učily se terénní skoky i skoky o holi. Výcvik byl zahájen lyţařskou gymnastikou, probíhal jiţ v druţstvech. V období, kdy H. Schneider zakládá školu s přívratnou technikou, J. Dahinden propaguje techniku sjíţdění o odvratnou, rychlostní a slalomovou kristianii ve škole ve Švýcarsku. Významnou etapu rozmachu sjezdových disciplín zaznamenávají léta 1925 – 1932. V období před druhou světovou válkou dochází ke zlepšení techniky sjíţdění, jízda nabývá na rychlosti, čím dál větší poţadavky jsou kladeny také na lyţařské vybavení.
Usiluje
se o pevné spojení paty k lyţi, vzniká „kandahar“ – nové lyţařské vázání. Lyţe jsou vybaveny ocelovými hranami. Zdokonaluje se skluznice, která je ošetřována lepšími vosky. Novinkou na trhu roku 1934 jsou celokovové lyţe (Kutáč, Navrátíková, 2001; Strobl, Bedřich, 1999).
Školy s rotační technikou
Snoţné vedení lyţí v oblouku, zahájení oblouku nadlehčením lyţí, vertikální pohyb těţiště vzhůru, přenos rotačního impulsu na dolní končetiny přes zafixované tělo, náklek a precizně zpracovaný metodický postup – to jsou hlavní znaky školy s rotační technikou. V období před druhou světovou válkou vévodila technika A. Seelose prováděna snoţnou kristianii ve větším předklonu nadlehčováním. Historicky největší špičkou rotačních technik byla technika nazývána Technique Francoise, kterou propagovali E. Allais a P. Gignoux. Cílem výuky této školy s rotační technikou byl vţdycky rotační snoţný smyk (Gnad, 2005).
Školy s nerotační technikou
Nerotační technikou začínají jezdit lyţaři, jako Walch nebo Rominger asi od roku 1935. Vyznačovala se úzkou stopou, náklekem, přikláněním se ke svahu, přenášením 35
váhy a provedením bez rotace. Postupem času se vyvíjela a zdokonalovala, dokonce byla nazývána pětiramenní technikou apod. Škola s nerotační technikou vytvořila základ pro vznik novodobé rakouské lyţařské techniky (Kulhánek, 1989).
Novodobá rakouská škola
Zakladatelem novodobé rakouské školy a učebního rakouského plánu byl prezident Interski Stefan Kruckenhauser. Základním cílem bylo omezit protirotační pohyby a osvojit si závodní lyţařskou techniku, která spočívala v přenášení váhy na zatíţenou vnější lyţi doprovázenou jízdou po hranách (Gnad, 2005).
Současná francouzská škola
Francouzská škola je charakteristická svoji liberalitou při nácviku lyţařských dovedností. Výhodou je větší spektrum lyţařských dovedností naopak nevýhodou příliš nejednotné didaktické postupy. K poslednímu vývoji lyţařských technik lze říci, ţe dochází ke sbliţování hlavních principů v menší či větší míře (Strobl, Bedřich, 1999).
Česká škola lyžování
Česká škola lyţování se začala rozvíjet přibliţně od období 70. let. B. Čepelák přišel s myšlenkou provádět oblouky na principu kroku. „Hlavní přínos české školy lyţování spočívá v její přímé cestě výuky od elementárních dovedností k dokonalejším pohybovým strukturám, vše na bázi paralelního postavení lyţí a jízdy po hranách ve fázi vedené oblouku. Lyţe jsou uváděny do otáčivého pohybu na základě rozdělené práce dolních končetin, všechny nadbytečné pohyby částí těla jsou vyloučeny a postavení tělních segmentů vyplývá pouze z biomechanických zákonitostí fází zahájení, vedení a ukončení oblouku v daných sněhových a terénních podmínkách.“ (Gnad, 2005, s. 28) Česká škola lyţování klade důraz na proţitek lyţaře při osvojováním lyţařských dovedností. Metodika české lyţařské školy začíná základním nácvikem, coţ je všeobecná lyţařská průprava, poté následuje specializovaná průprava. Specializovaná průprava zahrnuje výuku snoţného oblouku, základního oblouku a carvingového oblouku. Do druhé části – speciálního 36
nácviku patří výuka krátkého snoţného oblouku, středního snoţného oblouku, oblouku s přeskokem, oblouku v boulích, oblouku v hlubokém sněhu a oblouku přibrzděním. Zařazuje se sem také krátký paralelní oblouk, střední paralelní oblouk, střední carvingový oblouk, racecarving
a
funcarving
(http://www.ceskaskolalyzovani.cz/cs/plan-vyuky-csl-38
-
7. 2. 2014) (Obrázek č. 1).
Obrázek č. 1 – Struktura výuky techniky sjíţdění a zatáčení na lyţích v etapě základního lyţování. Dostupné z: http://www.csls.cz/metodika.html
37
3.2
Možnosti výuky lyžování v České republice
3.2.1 Možnosti lyžařské školy Lyţařská škola je organizace, která poskytuje výuku lyţování dětem i dospělým. Lyţařskou výuku vedou vyškolení instruktoři, kteří vlastní lyţařskou licenci. Existuje několik druhů licencí, většinou se vydávají na dobu pěti let a poté se musí obnovovat. Na území České republiky se vyskytuje celá řada lyţařských škol. Pro kaţdou školu je charakteristické jiné místo působnosti, organizace výuky, velikost a materiální vybavení. Lyţařská škola většinou nabízí individuální nebo skupinovou výuku doprovázenou hrami a zábavou.
Individuální výuka probíhá velmi intenzivní formou. Její délka je určena dle poţadavků a fyzických schopností klienta.
Skupinová výuka je vhodná pro jedince, kteří z nějakého důvodu nechtějí začínat nebo se zdokonalovat v lyţování sami. Skupinku tvoří například 3 – 10 osob. Pro větší efektivitu lyţařské výuky by měli mít jedinci podobné lyţařské dovednosti. Skupinovou výuku vede jeden, popřípadě dva vyškolení instruktoři. Délka výuky se stanovuje individuálně, opět záleţí na poţadavcích a fyzické zdatnosti klientů (http://www.newmanschool.cz/sluzby/ - 8. 2. 2014).
V České republice jsou dva druhy lyţařských škol:
Denní lyţařská škol má k dispozici vlastní lyţařský areál přímo v horské oblasti. Provozní doba lyţařské školy je obvykle kaţdý den. Lyţařská výuka probíhá pod vedením
zkušených
instruktorů,
individuálně
nebo
skupinově
(http://lyzovani.spicak.cz/cz/sekce/denni-kurzy-36/ - 8. 2. 2014).
Víkendová lyţařská škola probíhá o víkendu ve dnech sobota – neděle, kdy je většinou zorganizovaný zájezd do lyţařského areálu, který tato škola nevlastní. Jedná se o několik víkendů následujících po sobě. Lyţařská výuka je většinou skupinová pod vedením instruktorů. Důleţité je rozdělení klientů do druţstev podle jejich dosavadních lyţařských dovedností. Součástí výuky je i obědová pauza. V konečném termínu víkendové výuky mohou pořádat instruktoři pro své
38
klienty lyţařské závody (http://www.snowhill.cz/herlikovice/vikendova-lyzarskaskola - 8. 2. 2008). Výuka lyţování v lyţařských školách spadá do pravomoci Mezinárodní organizace pro výuku sportů na sněhu – Interski. Cílem organizace, která byla zaloţena roku 1951 je usilovat o rozvoj didaktických přístupů při osvojování lyţařských dovedností, podporovat vzájemnou spolupráci a informovanost, zajišťovat bezpečnost lyţování a utvářet vztah všech členů k ochraně přírody. K datu 1. 1. 2010 zahrnuje Mezinárodní organizace Interski 37 členských zemí včetně České republiky (Štumbauer, Vobr, 2005; http://www.interski.cz/ - 8. 2. 2014). Českou republiku zastupuje Interski ČR, do kterého spadají asociace sdruţující lyţařské školy. Jsou to zejména:
Český svaz lyţařských škol – ČSLŠ,
Asociace profesionálních učitelů lyţování – APUL,
sportovní a pedagogické fakulty a katedry významných českých univerzit a další.
Český svaz lyţařský škol vznikl jako demokraticky konstituovaná organizace v roce 1990, jejím účelem bylo sloučit lyţařské školy různého typu a velikosti, které se věnují sjezdovému a běţeckému lyţování. Úkolem Českého svazu lyţařských škol je zpracovávat metodické zajímavosti a informovat o nich další členy. Organizuje semináře, které jsou zaměřené na aktuální otázky techniky a metodiky lyţování. V oblasti didaktického lyţování spolupracuje s univerzitami, školami a dalšími organizacemi podobného typu. Český svaz lyţařských škol je akreditován Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky. Spolupracuje s českými i zahraničními lyţařskými odborníky a po svých lektorech vyţaduje intenzivní prohlubování svých lyţařských znalostí a dovedností. Vydává metodické materiály pro lyţařské instruktory i širokou veřejnost. Český svaz lyţařských škol je symbolem kvality lyţařské výuky. Kaţdý člen tohoto svazu by měl mít v sobě sportovního ducha, sportovní a týmové přátelství a být vzorem pro všechny věkové kategorie (http://www.csls.cz/index.html - 8. 2. 2014).
39
Znak Českého svazu lyţařských škol je známkou kvality (Obrázek č. 2).
Obrázek
č.
2
–
Znak
Českého
svazu
lyţařský
škol.
Dostupné
z:
http://www.mountschool.cz Systém státem uznávaných lyţařských kvalifikací v České republice má tři stupně, obsah a rozsah školení i zkouškové poţadavky pro všechny stupně určuje Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky. Lyţařské kvalifikační stupně jsou: -
Instruktor lyţování (základní kvalifikace)
-
Cvičitel lyţování (vyšší stupeň kvalifikace)
-
Učitel lyţování (nejvyšší stupeň kvalifikace)
V současnosti zahrnuje Český svaz lyţařských škol 42 lyţařských škol v České republice (http://www.csls.cz/kvalifikace.html - 8. 2. 2014). Asociace profesionálních učitelů lyţování, coţ je občanské sdruţení, vznikla v roce 1992 a od roku 1994 je členem Mezinárodní asociace profesionálních učitelů lyţování (ISIA). Má za úkol organizovat vzdělání učitelů lyţování, snowboardingu, telemarku a dalších disciplín na sněhu. Cílem tohoto občanského sdruţení je vyškolit učitele, kteří budou schopni zvládnout práci v komerčních lyţařských školách. Asociace profesionálních učitelů lyţování sdruţuje učitele lyţování a lyţařské školy, nabízí výhodný nákup materiálu a mnohé další činnosti, které mohou zpříjemnit jejich práci. V současnosti sdruţuje tato asociace 23 lyţařských škol a přes 1500 učitelů. Získala akreditaci Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy. Vzdělávací stupně instruktorů Asociace profesionálních učitelů lyţování odpovídají mezinárodním standardům ISIA a jsou mezinárodně uznávané. U všech těchto stupňů je důleţitá znalost cizího jazyka (http://www.apul.cz/cz/ - 8. 2. 2014). 40
Dělí se na: -
Instruktor lyţování APUL C – základní kurz,
-
Instruktor lyţování APUL B – pokročilejší kurz,
-
Instruktor
lyţování
APUL
A
–
kompletní
vzdělání
APUL
(http://www.apul.cz/cz/html/category/vzdelani-apul-licence/struktura-lyzarskehovzdelani/ - 8. 2. 2014) (Obrázek č. 3).
Obrázek č. 3 – Struktura lyţařského vzdělávání instruktorů Asociace profesionálních učitelů lyţování. Dostupné z: http://www.apul.cz/cz/html/category/vzdelani-apul-licence/strukturalyzarskeho-vzdelani/
3.2.2 Možnosti základní školy Lyţování je v dnešní době velmi oblíbené a rozšířené, splňuje poţadavky na moderní tělesnou výchovu a sport, které odpovídají současným vývojovým tendencím společnosti. Je nutné si uvědomit to, ţe lyţování je specifická pohybová činnost s obtíţnými pohybovými strukturami prováděná v proměnlivých podmínkách přírodního prostředí. Mezi základní znaky lyţařského výcviku z didaktického hlediska patří: specifičnost prostředí, náročnost 41
a sloţitost pohybové činnosti, vytváření pohybových, předpokladů, způsob osvojení a zdokonalování lyţařských pohybových dovedností. Lyţařský výcvik dětí a mládeţe by měl splňovat tři cíle. Těmito cíli jsou: 1. zdravotní cíl, 2. výchovný cíl, 3. výcvikový cíl. Zdravotní cíl spočívá ve správném vedení lyţařského výcviku a zohledňování individuálních moţností ţáků. Uspokojuje jejich přirozenou touhu po pohybu. Relativně rovnoměrně zatěţuje dětský organismu, díky horskému prostředí. Podporuje dětskou odolnost vůči proměnlivému působení světla, slunce, větru a chladu. Výchovný cíl je popisován jako snaha o působení na osobnost ţáka v kolektivu. Lyţařské záţitky mohou být podnětem pro volbu další sportovní činnosti. Někdy také ovlivňuje volný čas právě ve prospěch rekreačního sportu a turistiky. Výcvikový cíl vychází ze zásady lyţařské všestrannosti, kdy by se měl ţák učit běh na lyţích, techniku sjíţdění, zatáčení a skákání. V rámci lyţařské výuky je důleţité dbát na rozvoj tělesný a duševní předpokladů (Kutáč, Navrátíková, 2001; Gnad 2005). Lyţařskému výcviku předchází dlouhodobá příprava, kdy ředitel zvolí vedoucího lyţařské výcviku, který má za úkol tento výcvik naplánovat. Povinností vedoucího výcviku je se seznámit s metodickými pokyny pro lyţařský výcvik vydané Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky. Zajistit takové personální obsazení, které má dostatečnou kvalifikaci pro výuku lyţování. Jmenný seznam kvalifikovaných instruktorů, zdravotníka a dalších osob schvaluje ředitel školy. Ten nese odpovědnost za personální zajištění celého lyţařského výcviku. Vedoucí kurzu musí dále zajistit ubytování a lyţařské středisko, coţ je asi nejnáročnější úkol, který by měl splňovat hned několik podmínek. Jednou z nich je dostatek sněhu ve vybraném lyţařském středisku. Další podmínkou jsou vhodné sjezdové tratě s upraveným povrchem jak pro začátečníky, tak i pro zdatnější lyţaře. V lyţařském středisku by neměl chybět prostor k běţeckému výcviku, jehoţ součástí jsou běţecké tratě. Dále výběr vhodného ubytování, kdy vedoucí výcviku musí mít na paměti, ţe objekty pro ubytování musí vyhovovat z hlediska zdravotního obecně právním předpisům a směrnicím. Podmínkou je i společenská místnost, která by měla být k dispozici v prostorách 42
ubytování. K dalším povinnostem vedoucího kurzu patří také zajištění dopravy do místa konání lyţařského výcviku. Informovat rodiče o lyţařském výcviku uţ začátkem školního roku a vyţádat si svolení zákonných zástupců o tom, ţe se ţák můţe účastnit daného výcviku. Vypracovat program výcviku, který předloţí řediteli školy ke schválení a v neposlední řadě zkontrolovat lyţařské vybavení účastníků výcviku (ţáků). Samotný lyţařský výcvik začíná příjezdem na místo určení, ubytováním a rozdělením ţáků do skupin podle lyţařských dovedností. Lyţařský výcvik zpravidla zahajuje a ukončuje vedoucí výcviku. O zbývající dny se starají učitelé, kteří mají za úkol dohlíţet na pitný reţim ţáků a dodrţení předem naplánovaného programu. První den výcviku se ţáci seznámí s pravidly bezpečnosti, prevencí proti úrazům, denním reţimem výcviku a zásadami pobytu v ubytovacím objektu. Problémy, které se vyskytnou v průběhu výcviku, řeší vedoucí. Kaţdý instruktor svého druţstva odpovídá za lyţařskou výuku. Z důvodu bezpečnosti se třetí den nekoná celodenní výuka lyţovaní, dětský organismus je unavený a potřebuje si odpočinout. V tomto dni jsou do programu řazeny návštěvy kulturních a historických památek formou vycházky. Náplní lyţařského výcviku by měla být i výuka jízdy na běţkách. Poslední den výcviku se nejčastěji pořádají lyţařské závody v běhu na lyţích a ve slalomu. Praktická část výcviku probíhá tedy přímo na svahu. Teoretická část výcviku probíhá formou odborných přednášek. Tyto přednášky zahrnují znalosti o mazání a údrţbě lyţí, lyţařské výzbroji a výstroji, nebezpečích hor a lyţařských disciplínách. Oblíbeným a uţitečným doplňkem přednášek je zařazení promítnutí instruktáţních filmů pro nácvik správné techniky lyţování. Nedílnou součástí by měla být také výchova k ochraně přírody a správnému chování v ní. Prostřednictvím doplňkového programu, který zahrnuje činnosti, které si ţáci sami vymyslí, můţe navodit příjemnou atmosféru a kamarádštější vztahy (Kutáč, Navrátíková, 2001; Štancl, Strobl, 2004; Treml, 2004; Reichert, Musil, Najman, 2007).
3.2.3 Možnosti rodiny Pobyt v horských oblastech s rodinou je jednou z dalších moţností lyţování dětí. Svaz lyţařů je organizace zájmového sdruţení občanů České republiky, která podporuje rozvoj lyţování jakoţto lyţařského sportu. Podle tohoto historicky nejstaršího národního lyţařského svazu na světě lyţuje v současnosti přes 2 000 000 osob veřejnosti. Jedná se o děti, dospělé i starší lidi, kteří navštěvují lyţařské areály za účelem naučit se a zdokonalit se v lyţování. O lyţařskou výuku dítěte se pokoušejí rodiče sami nebo dají přednost zkušeným 43
instruktorům. I kdyţ je lyţování, poměrně náročnou finanční záleţitostí lyţařské areály jsou doslova zaplaveny rodinami s dětmi (http://www.czech-ski.com/o-nas/o-slcr - 8. 2. 2014). V dnešní době je moţno navštívit celou řádku lyţařských areálů, které se liší svoji rozlohou, místem působnosti, mnoţstvím sjezdovek, vleků, běţeckých tratí, zázemím, materiálním vybavením a v neposlední řadě mnoţstvím různých ubytovacích kapacit. Níţe vybrané lyţařské areály v České republice uvádí informace týkající se lyţování pro rodinu s dětmi. Z celého mnoţství lyţařských areálů podle redakce JáRodič, byly vybrány nejzajímavější lyţařské areály, které spadají do velké oblíbenosti rodičů s dětmi. Vedle obvyklých sluţeb jako je lyţařská škola poskytují tato střediska i mimo jiné dětské areály, hlídací koutek, speciální jídla pro děti a mnohé další (http://www.jarodic.cz/cz/nejzajimavejsiskiarealy-pro-rodiny-s-detmi-v-ceske-republice.php - 8. 2. 2014) Jedním z prvních nejkomplexnějších lyţařských areálů pro rodiny s dětmi je Ski areál Lipno, který se pyšní pěti hvězdičkovým ohodnocením. Nachází se v Jihočeském kraji. Je vhodnou volbou jak pro lyţaře, kteří se zde rozhodli strávit jen jeden den lyţováním, tak i pro zákazníky, kteří zde chtějí strávit zimní dovolenou. K dispozici je 8,5 kilometrů perfektně upravených sjezdovek v nadmořské výšce 740 – 900 metrů a tři zcela špičkové čtyřsedačkové lanovky. Dokonalé sjezdové tratě mají příjemný profil pro zvládnutí lyţařských dovedností jak začátečníků, tak i pokročilých. Klienti mohou vyuţít pěti tratí mírné obtíţnosti a dvou tratí střední obtíţnosti, které jsou dostatečně široké i na výuku carvingu. Ski areál Lipno provozuje také večerní lyţování na sjezdovce o délce 1300 metrů. Ke špičce v České republice patří Foxpark kapitána Lipánka, coţ je zimní výukové hřiště vybaveno pojízdnými koberci, pohádkovým slalomem, lyţařským kolotočem pro děti a dokonce i občerstvením s teplými nápoji. Děti si zde mohou uţít lyţařskou zábavu po celý den i ve večerních hodinách pod umělým osvětlením zcela zdarma. Výbornou motivací je pomyslný Kapitán Lipánek, který pomáhá dětem s výukou lyţování. S maskotem lišákem Foxem rozdává úsměvy a dobrou náladu kaţdý den. Kaţdoročně schová kapitán Lipánek na Lipně poklad, který děti během výuky lyţování hledají. Ski school Lipno ve Ski areálu Lipno je lyţařská škola pro úplné začátečníky i pokročilé lyţaře a snowboardisty. Po dobu výuky poskytuje skipass zdarma. Novinkou jsou také dětské skipassy do 18 let. Nabízí výukové hřiště, pojízdné koberce, vynikající materiální vybavení a celou řádku her, soutěţí a zábavy pod vedením odborně vyškolených instruktorů. Ski school Lipno Park je prostor vyčleněn pouze pro lyţařskou školu vybaven moderním zařízením. Ski school Lipno 44
poskytuje efektivní individuální a skupinovou výuku, která je přizpůsobena poţadavkům klienta. Výhodou je rodinná výuka, ta poskytuje individuální přístup instruktora pouze pro rodiny a jejich blízké za výbornou cenu. K oblíbeným místům ve ski areálu patří snowpark a skicrosoová dráha. Zajímavostí jsou sluţky pro handicapované v rámci projektu Lipno bez bariér. Dále sluţby pro drţitele Lipno karet se zajímavými slevami, bezplatné parkoviště v blízkosti areálu, bezplatné připojení k internetu, půjčovny a lyţařský servis. Velkým lákadlem
a
oblíbenou
aktivitou
je
bruslení
na
lipenském
jezeře
(http://zima.lipnoservis.cz/skiareal-lipno/rodinna-pohoda/ - 8. 2. 2014). Lyţařský areál Špičák, ráj pro rodiny s dětmi se nachází na Šumavě. Na své si zde přijdou jak úplní začátečníci, pokročilý, tak i vynikající lyţaři. Areál nabízí pět sjezdových tratí různé obtíţnosti o délce asi 7,5 kilometrů a dvě cvičné louky. K dispozici je moderní čtyřsedačková lanovka a další vleky. Pro rodiny s dětmi poskytuje lyţařský areál zvýhodněné rodinné jízdné, které platí pro dvě dospělé osoby a všechny vlastní děti. K tomu je zapotřebí mít u sebe doklad, kde jsou tyto informace doloţeny. Lyţařská škola Ski school Špičák se prezentuje širokou programovou nabídkou pro všechny zájemce o lyţování. Byla zaloţena v roce 1975, v rámci regionu se řadí k historicky nejstarším lyţařským školám. Zaměstnává 85 odborně vyškolených instruktorů. Nabízí kaţdodenní kurzy, kurzy pro nejmenší pro děti do tří let a instruktorské kurzy. Novinkou jsou víkendové kurzy lyţařské školy Špičák. Kurzy trvají celkem šest víkendů následujících po sobě, kde probíhá výuka ve druţstvech pod vedení odborně vyškolených instruktorů. Samozřejmostí je zajištění dopravy i stravy. Ti nejmenší z nás se mohou těšit na lyţařskou výuku v prostorách přímo jim určeným. Jedná se o tři plně vybavena dětská lyţařská centra. Penquinland jako jedno z nich, je vybaveno pojízdným pásem, figurky zvířátek a další pomůcky pro výuku lyţování. V době výuky klient za vleky neplatí a má přednost při jízdě na lanovce a vleku. Zajímavostí je lyţařská univerzita, které se zaměřuje na výuku carvingu a výuku běţkařské techniky. Součástí lyţařského areálu je snowpark Horsefeathers, místo pro zkušenější lyţaře. Dále půjčovna, ski servis a lyţařská úschovna. Dobré moţnosti jsou zde i pro zájemce o ubytování. (http://lyzovani.spicak.cz 8. 2. 2014). Ski areál Severák, lyţařské středisko Jizerských hor je určeno především rodinám s dětmi. Své lyţařské dovednosti mohou zdokonalit na sjezdových tratích nízké a střední obtíţnosti o šířce 4,9 metrů s celkovou délkou cca 7,5 kilometrů. K dispozici je celkem deset vleků. Rodiče a hlavně děti určitě nadchne Dětský svět Severák, coţ je výukové hřiště pro 45
děti. Dětský svět Severák je vybaven pojízdným pásem, dětským kolotočem, veselými a moderními pomůckami. Lyţařská škola SKI Biţu school nabízí širokou škálu sluţeb v oblasti lyţování. Zaměstnává přes padesát odborně vyškolených instruktorů se znalostí cizího jazyka. SKI Biţu school je největší lyţařkou školou v Jizerských horách. V blízkosti lyţařské školy je otevřena půjčovna a ski servis po celý den. Pokud je dítě unavené, můţe si odpočinout v Dětské herně na Severáku, coţ je prostor pro hlídání dětí a odpočinek. Lyţařské výuka probíhá podle moderních zásad a poţadavků klienta. Škola nabízí individuální výuku, skupinovou výuku, rodinnou výuku a dětský svět pro ty nejmenší děti jiţ od 3 let. Zázemí celého lyţařského areálu je na velmi dobré úrovni. Rodiče určitě ocení, bezplatná parkovací místa přímo u sjezdovky a další sluţby. Za zmínku stojí určitě kaţdoroční lyţařský tábor pořádaný společností SKI Biţu s. r. o. Jedná se o příměstský tábor, jehoţ náplní je výuka lyţování. Tábor je vhodný pro děti, které zvládají základní lyţařské dovednosti. Na děti čeká týdenní program plný zábavy pod vedením zkušených instruktorů (http://www.skijizerky.cz/cz/zima/skiarena/ski-areal-severak/informace-o-ski-arealu-837.htm - 8. 2. 2014). Ideální podmínky pro lyţování naleznou rodiny s dětmi ve Ski areálu Herlíkovice. Lyţařský areál je umístěn v severních Čechách pár kilometrů od města Vrchlabí. Návštěvníci mohou lyţovat na dvanácti sjezdových tratích různé obtíţnosti. Celková délka sjezdovek je 11,3 kilometrů. K dispozici jsou dvě čtyřsedačkové lanovky a další vleky. Jednou z nabízených sluţeb lyţařského areálu je lyţařská škola. Škola je součástí projektu Dětská zimní liga v rámci Asociace profesionálních učitelů lyţování. Poskytuje individuální a skupinovou výuku pro úplné začátečníky i pokročilé pod vedením odborně vyškolených instruktorů. Výuka probíhá v dětském parku, který je vybaven pojízdným pásem, dětským kolotočem, výukovými pomůckami, dětským koutkem s vyhřívanou hernou a dětským slalomem. Zajímavostí jsou organizované školní lyţařské výcviky. Mezi další nabízené sluţby lyţařského areálu patří půjčovna, ski servis, bezplatné parkoviště, doprava skibusem, ubytování a restaurace. http://www.snowhill.cz/herlikovice/?menu=7 - 8. 2. 2014).
46
4 Cíle, úkoly a výzkumné otázky Cílem práce je zjistit, jaké socioekonomické ukazatele vykazuje rodina, jejíţ rodiče preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole. Dílčím cílem je zmapovat zkušenosti respondentů s výukou lyţování dětí v lyţařských školách. Ze stanovených cílů vyplynuly tyto úkoly:
1. Tvorba designu výzkumného šetření. 2. Vytvoření výzkumného souboru. 3. Aplikace statistických metod a technik v terénu, sběr dat. 4. Zpracování dat a formulace závěrů. 5. Zpracování diplomové práce.
V rámci diplomové práce jsou řešeny následující výzkumné otázky:
1. Jaké socioekonomické ukazatele (věk, nejvyšší dosaţené vzdělání, měsíční příjem, úroveň bydlení) vykazují respondenti, kteří preferují výuku lyţování v lyţařské škole? 2. Souvisí způsob osvojení lyţařských dovedností rodičů s preferencí způsobu výuky lyţování u jejich dětí? 3. V čem spatřují respondenti negativa a pozitiva výuky lyţování v lyţařských školách? 4. Které aspekty splňuje dítě, které dle názorů respondentů „umí dobře lyţovat“ ? 5. Jaké je povědomí respondentů o moţnosti výuky lyţování v lyţařské škole?
47
5 Metodika Charakteristika výzkumného souboru
5.1
Do studie byla zahrnuta veřejná populace. Výzkumu se zúčastnilo celkem 155 respondentů, konkrétně 146 ţen a 9 muţů.
Design výzkumu
5.2
V rámci výzkumného šetření byl uţit anonymní dotazník. Výzkum byl realizován v měsících říjen a listopad roku 2013. Zpracovaný dotazník byl zadán do programu internetové sluţby Vyplňto.cz. Po vygenerování odkazu na zadaný dotazník, byla adresa odkazu rozeslána elektronickou formou do školských zařízení, nabízejících sluţby v oblasti výchovy a vzdělávání pro širokou veřejnost, na internetové stránky Lyţařské školy Rusava a na e-maily rodičů, se kterými jsem se osobně setkala při výuce lyţování jejich dětí v lyţařské škole s prosbou o vyplnění. Zveřejnění dotazníku je k dispozici na těchto internetových stránkách:
Lyţařská škola Rusava - https://www.facebook.com/LyzarskaSkolaRusava?ref=hl.
Dům dětí a mládeţe Vyškov - https://www.facebook.com/ddm.vyskov?fref=ts.
Dům dětí a mládeţe Kojetín - https://www.facebook.com/ddm.kojetin. Návratnost dotazníků byla z 82 % úspěšná. Během 14 dnů respondenti vyplnili
potřebné mnoţství dotazníků. Poté došlo ke zpracování získaných údajů. Výsledky byly zpracovány komplexně, graficky, numericky a vyjádřeny v procentech.
5.3
Statistické metody a techniky Ke zjištění, jaké socioekonomické ukazatele vykazuje rodina, jejíţ rodiče preferují
výuku dětí lyţování v lyţařské škole a ke zmapování zkušeností respondentů na výuku lyţování dětí v lyţařských školách byla pouţita statistická metoda dotazník. Metoda dotazníku je velmi frekventovanou metodou, umoţňuje rychlé a ekonomické shromaţďování dat od velkého počtu respondentů. Jedná se soustavu předem promyšlených a dobře formulovaných otázek, na které dotazovaná osoba odpovídá písemnou formou. Nevýhodou můţe být neobjektivnost respondentů. Dotazník zpravidla obsahuje tři části: vstupní část, 48
poloţky a poděkování za spolupráci (Chráska, 2007). Výzkumný soubor tvořila široká veřejnost ve věku 15 a více let, záměrem bylo získat, co nejvíce odpovědí jak od rodičů, tak od široké veřejnosti. Dotazník byl zveřejněn na spolehlivých internetových stránkách. Kaţdý vyplněný dotazník byl přínosem.
5.3.1 Dotazník Dotazník (Příloha č. 1) je zcela anonymní, obsahuje celkem 23 otázek a je rozdělen na tři části. První část zkoumá informace o respondentovi a jeho případném partnerovi. Respondent odpovídá na 12 otázek, z toho jsou dvě polouzavřené a deset uzavřených s moţností výběru z 3 – 6 moţností. Tato část je zaměřena na otázky zjišťující pohlaví, věku, vzdělání, měsíční příjem, úrovně bydlení, vztah k lyţování a počet dětí. Druhá část je zaměřena na dítě. V případě, ţe respondent nemá dítě, tyto otázky nevyplňuje. Tato část obsahuje 4 otázky, jednu polozavřenou a tři uzavřené otázky s moţností výběru z 3 – 5 moţností. Zjišťuje odpovědi na otázky související se vztahem k lyţování. Třetí část se věnuje lyžařské škole. Zahrnuje 7 otázek, z toho jsou čtyři uzavřené, dvě polozavřené a jedna otevřená. Respondent si vybírá z 3 – 10 moţností. Tato část zkoumá povědomí o lyţařské škole. Zkoumá pozitiva a negativa lyţařské školy. V závěru dotazníku jsou zjišťovány osobní zkušenosti respondentů na výuku lyţování dětí v lyţařských školách.
5.3.2 Statistické zpracování Výsledky byly zpracovány metodou frekvenčního výskytu odpovědí a vyjádřeny v procentech. Výpočty byly realizovány na počítači v programu Microsoft Excel 2007 a Statistica 0.10 a byly prezentovány tabelárně a graficky.
49
6 Výsledky a diskuze 6.1
Socioekonomické ukazatele rodiny, jejíž rodiče preferují výuku
lyžování dětí v lyžařské škole Aby bylo moţné zjistit, jaké hodnoty vykazují ukazatele socioekonomického statusu rodiny, kde rodiče preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole, bylo nutné vyčlenit ty respondenty, kteří: –
mají partnera/ku,
–
mají alespoň jedno dítě,
–
preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole.
Dotazníkové šetření ukázalo, ţe přibliţně 30 % dotazovaných (49 osob) splňuje dané ukazatele. Mezi socioekonomické ukazatele rodiny patří věk, nejvyšší dosaţené vzdělání, měsíční příjem rodiny a úroveň bydlení. Problematika socioekonomických determinant pohybové aktivity patří k nejméně prozkoumaným. Existují doklady o souvztaţnosti socioekonomického statusu rodiny, typu rodiny, vzdělání a zaměstnání rodičů a místa bydliště s pohybovou aktivitou dětí (Medeková, 2006). Při podchycení rodinné anamnézy jsme se díky zkušenostem jiných autorů (Čáp, 1997; Lioret, Maire, Volatier, Charles, 2007) zaměřili na kategorie: věk rodičů, nejvyšší dosaţené vzdělání rodičů, úroveň bydlení rodiny a měsíční příjem rodičů. Do socioekonomického statusu rodiny se promítá vzdělání rodičů. Nejvyšší dosaţené vzdělání souvisí s ekonomickou silou rodiny a tím s moţnostmi hodnotnější stimulace k pohybové aktivitě dětí (Medeková, 2001; Bláha a kol., 2006). Na základě zjištěných výsledků konstatuji, ţe sledovaní respondenti – rodiče, kteří preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole, dosahují průměrného věku 43 let (70 %). Jsou to lidé s vysokoškolským vzděláním (55 %). Měsíční příjem těchto rodin je obvykle více neţ 41 000,- Kč (65 %). Ţijí většinou v rodinném domě (60 %).
50
Je také zajímavé pozorovat, ţe tyto rodiny mají obvykle dvě děti, a ty umí lyţovat. Výuku lyţování absolvovaly v lyţařské škole, většinou ve věku 3 – 5 let.
6.2
Socioekonomické ukazatele respondentů, kteří preferují výuku
lyžování dětí v lyžařské škole Dotazníkového šetření (Obrázek č. 4) se zúčastnilo téměř 95 % ţen a 6 % muţů. Jelikoţ je malý počet respondentů muţského pohlaví nelze porovnat názory ţen a muţů.
Obrázek č. 4 – Otázka: Jaké je Vaše pohlaví?
51
Obrázek č. 5 – Otázka: Jaký je Váš věk? Tito respondenti patří do věkové kategorie 15 – 25 let (Obrázek č. 5). Konkrétně 45 (43 %) respondentů je ve věku 15 – 25 let, 37 (35 %) respondentů je ve věku 26 – 35 let a 25 (24 %) respondentů je věku 36 – 50 let.
Obrázek č. 6 – Otázka: Jaký je věk Vašeho partnera/ky? 52
V 80 % případů mají tito respondenti partnera či partnerku (Obrázek č. 6), kteří preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole, jsou ve věku 36 – 50 let. Konkrétně 34 (37 %) partnerů je ve věku 36 – 50 let, 39 (42 %) partnerů je ve věku 26 – 35 let a 21 (22 %) partnerů je ve věku 15 – 25 let.
Obrázek č. 7 – Otázka: Jaké je Vaše nejvyšší dosaţené vzdělání? Sledovaní respondenti, kteří preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole, jsou převáţně absolventi vysokých škol (Obrázek č. 7). –
54 (50 %) respondentů má vystudovanou VŠ
–
46 (43 %) respondentů má vystudovanou SŠ
–
5 (5 %) respondentů má vystudovanou ZŠ
–
1 (1 %) respondent má vystudované SOU
53
Obrázek č. 8 – Otázka: Jaké je nejvyšší dosaţené vzdělání Vašeho partnera/ky? Jejich partneři mají středoškolské vzdělání (Obrázek č. 8). Přesněji 42 (44 %) partnerů má vystudovanou střední školu, 36 (38 %) partnerů má vystudovanou vysokou školu a 14 (15%) partnerů má vystudované střední odborné učiliště. Konstatuji, ţe sledované respondenty a jejich případné partnery, lze povaţovat za vzdělané osoby.
54
Obrázek č. 9 – Otázka: Jaký je Váš měsíční příjem? I kdyţ podle Českého statistického úřadu v České republice je průměrná mzda 25 000,- Kč, více jak polovina respondentů (56 %) má měsíční příjem pouze do 20 000,- Kč nebo dokonce méně neţ 7 000,- Kč (16 %) (Obrázek č. 9). Tím se řada dotazovaných řadí do sociálních vrstev. Sledovaní respondenti jsou lidé s měsíčním příjmem do 20 000,- Kč. Na základě zjištěných výsledků, konstatuji ţe, ţe respondenti s měsíčním příjmem do 20 000,- Kč jeví největší zájem o lyţařskou školu. Toto zjištění bych označila za velmi překvapivé. Konkrétně 61 (57 %) ze sledovaných respondentů, kteří měli zájem odpovídat, mají měsíční příjem do 20 000,-Kč, 14 (13 %) z nich má měsíční příjem méně neţ 7 000,- Kč, 9 (8 %) z nich má měsíční příjem do 30 000,- Kč, 6 (5 %) z nich má měsíční příjem více neţ 41 000,Kč a 3 (2 %) z nich má měsíční plat do 40 000,- Kč.
55
Obrázek č. 10 – Otázka: Jaký je celkový měsíční příjem Vaší rodiny? Téměř 30 % dotazovaných, kteří byli ochotni sdělit celkový měsíční příjem rodiny, mají příjem do 40 000,- Kč (Obrázek č. 10). Dotazníkové šetření ukázalo, ţe mnou sledované rodiny, které preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole, vykazují následující hodnoty: –
17 (34 %) rodin má měsíční příjem více neţ 41 000,- Kč.
–
14 (28 %) rodin má měsíční příjem do 40 000,- Kč.
–
8 (16 %) rodin má měsíční příjem do 30 000,- Kč.
–
4 (8 %) rodiny mají měsíční příjem do 20 000,- Kč.
–
Ţádná rodina nemá měsíční příjem méně neţ 7 000,- Kč.
Na základě zjištěných výsledků konstatuji, ţe celkový měsíční příjem sledovaných rodin je více neţ 41 000,- Kč.
56
Obrázek č. 11 – Otázka: Jaká je úroveň Vašeho bydlení? Co se týká úrovně bydlení, sledovaní respondenti, kteří preferují výuku lysání v lyţařské škole, bydlí především v rodinném domě (Obrázek č. 11). Konkrétně 53 (49 %) z nich bydlí v rodinném domě, 29 (27 %) z nich bydlí v bytě v panelovém domě a 25 (23 %) z nich bydlí v bytě v cihlovém domě.
57
6.3
Způsob výuky lyžování u respondentů a jejich dětí
Obrázek č. 12 – Otázka: Jaký vztah k lyţování máte Vy a Váš případný partner/ka? Více jak polovina respondentů má kladný vztah k lyţování, coţ je pozitivní (Obrázek č. 12). Je zajímavé pozorovat, ţe pro dítě je nejlepší situace, kdyţ umí lyţovat oba partneři. –
Lyţují-li oba partneři, dítě umí lyţovat v 41 % případů.
–
Lyţuje-li pouze jeden z partnerů, dítě umí lyţovat v 33 % případů.
–
Nelyţuje-li ani jeden z partnerů, dítě umí lyţovat v 26 % případů.
Potěšující zprávou můţe být, ţe v 30 % případů i „nelyţaři“ vedou své děti k lyţování.
58
Obrázek č. 13 – Otázka: Kdo Vás naučil lyţovat? Výuka lyţování respondentů probíhala ve většině případů s rodiči (47 %), případně s učitelem na lyţařském kurzu na základní škole (21 %) (Obrázek č. 13). To mohlo být ovlivněno tím, ţe výuka lyţování v lyţařské škole nebyla v minulosti takových trendem jako dnes. Děti se učili lyţovat s rodiči nebo prostřednictvím kurzů lyţování na základních školách.
59
Obrázek č. 14 – Otázka: Kdo naučil lyţovat Vaši partnerku/Vašeho partnera? Také u partnerů probíhala výuka lyţování s rodiči (26 %) nebo s učitelem na lyţařském kurzu základní školy (22 %) (Obrázek č. 14). Způsob výuky lyţování u respondentů a jejich dětí je rozdílný. Konstatuji, ţe respondenty a jejich případné partnery učili rodiče a učitelé na lyţařském kurzu, přičemţ děti respondentů učili instruktoři v lyţařských školách.
60
6.4
Hodnocení výuky lyžování v lyžařských školách
Obrázek č. 15 – Otázka: Co hodnotíte pozitivně na lyţařské škole? Pro lyţařské školy je příjemným zjištěním, ţe 57 % respondentů vidí pozitivum ve správné metodice. Za výhodu povaţují i autoritu instruktorů a jejich profesionální přístup. (Obrázek č. 15). Také se našlo pár zajímavých odpovědí: „Hodnotila bych 2 body, a to správnou metodiku a autoritu (vlastní dítě vţdy více poslouchá cizí a nevymýšlí si).“ „Všechny body, ale hlavně individuální přístup.“ „Vše výše zmíněné pokud je lyţařská škola dobrá.“ „První tři body zároveň.“
61
Obrázek č. 16 – Otázka: Z jakých důvodů byste dítě nedal/a do lyţařské školy (nevýhody)? Pro lyţařské školy je naopak nepříjemným zjištěním, ţe velká část respondentů spatřuje nevýhodu hlavně v ceně, v nedostupnosti (vzdálenosti), v neprofesionálním chování instruktorů k dětem a v negativních referencích (Obrázek č. 16). 62
K zamyšlení pro provozovatele lyţařských škol, můţe být zjištění, ţe zmíněné faktory můţou rozhodnout o moţnosti vyuţití lyţařské školy. Nebylo by špatné s těmito poznatky dále pracovat a do budoucna učinit tak, aby nebyly natolik častou „nevýhodou“. Konstatuji, ţe pouze 3 respondenti uvedli, ţe lyţařská škola ţádné nevýhody nemá. „Ţádné nevýhody nevidí.“ „Ţádné.“ „Neznám ţádné nevýhody.“
Otázka: Jaký je Váš názor a osobní zkušenost na lyţařskou školu? Tato dotazníková poloţka byla otevřená a nepovinná, respondenti měli moţnost napsat svůj vlastní názor nebo osobní zkušenost na lyţařskou školu. Většina dotazovaných byla s lyţařskou školou spokojena nebo nemá zkušenosti. Někteří respondenti lyţařskou školu zatím nevyuţili, ale doporučili by ji. Ke spokojenosti respondentů přispěla hravá forma výuky, trpělivost a autorita instruktorů, správná lyţařská technika, vyuţívání pomůcek při výuce, milý přístup k dětem a celkový přínos lyţařské školy, především pro rodiče co neumějí lyţovat. Negativní pocity vzbuzovala především cena za výuku v lyţařské škole. Během průzkumu se našly zajímavé komentáře. „Oceňuji jejich sluţby, i kdyţ jich sama nevyuţívám. V kaţdém případě je to uţitečná věc. Kaţdý rodič nemá trpělivost na své dítě při učení, nebo lyţovat neumí, nebo svěří dítě do odborné péče a můţe se sám věnovat lyţování.“ „Osobně jsem lyţařskou školu navštívila a byla jsem moc spokojená. Naučili mne správné techniky, lyţovali jsme s pomocí různých nástrojů a bylo to i velmi zábavné.“ „Lyţařská škola je vhodná pro děti, jejichţ rodiče lyţovat neumí nebo umí málo, nebo pro děti, kteří se lyţování chtějí věnovat od útlého dětství, případně profesionálně. V předškolním věku do 6 ti let se domnívám, ţe stačí naučit dítě základy a pokud ho tento sport zaujme pak ve školním věku je moţnost lyţařské školy vhodná. Pokud rodiče nemají čas, energii, schopnosti či zájem učit dítě lyţovat, pak je lyţařská škola vhodná. Ale podotýkám, ţe veškerý sport, ke kterému je dítě vedeno rodiči a rodič je zde vzorem a příkladem je vţdycky 63
efektivnější a má trvalejší charakter, dítě je lépe motivováno a zájem trvá déle, neţ u dítěte které absolvuje školu kde je vyučující cizí osoba a zvláště pokud výuka není zcela individuální ale skupinová.“ „Milý přístup k dětem, trpělivost instruktorů s dětmi, pouţívání pomůcek při lyţování poutavé pro děti, zajímavé, výuka formou hry.“ „Myslím, ţe lyţařské školy jsou dobré hlavně pro děti, jejichţ rodiče neumí lyţovat, protoţe mají moţnost se to někde naučit. Ale ceny v lyţařských školách mi přijdou v dnešní době pro mnoho rodin nedostupné. Osobní zkušenost s lyţařskou školou nemám, ale líbí se mi, jakým způsobem pracují s dětmi.“ „Určitě doporučuji kaţdému - dítě více poslouchá a je vedeno metodicky. Vţdy trpím, kdyţ vidím dítě přivázané na provaze, jak se kymácí před rodičem ... Velmi ráda vyuţiji moţností LŠ zejména v zahraničí, kde bych však uvítala více českých instruktorů ...“ „Velice dobrý. Dcera měla jen jednu lekci a výsledek byl znatelný. Z časových důvodů, jsme se k více lekcím nedostali. Nikdo z nás by ji za tak krátkou dobu nenaučil tolik, co měla za jednu lekci. Bohuţel časově a finančně je to náročnější.“ „Měli jsme velký problém objednat se (nedostatek volných míst), kvůli nedostatku instruktorů jsme museli (ač objednaní) dlouho čekat a výuka nebyla tak dlouhá, jako jsme chtěli. Ale i přes tyto problémy se dcera naučila obstojně základy lyţování a moc ji to baví.“ „Zkušenosti s ní nemám ţádnou, ale přijde mi příliš předraţená. Nepotřebuji platit peníze za něco, co můţu naučit dítě sama. Dítě se zkušenosti naloţí samo a pozná, ţe moc jiných variant není.“
64
6.5
Charakteristiky úrovně osvojení lyžařských dovedností
Obrázek č. 17 – Otázka: Máte dítě/děti?
Obrázek č. 18 – Otázka: Umí alespoň jedno z Vašich dětí lyţovat?
65
Z 53 % respondentů, kteří mají alespoň jedno dítě, se s lyţováním setkalo 41 dětí (Obrázek č. 17, Obrázek č. 18). Pro dítě, které dle respondentů „umí dobře lyţovat“ je charakteristické, ţe má rodiče v 70 % případů v průměrném věku 43 let s vysokoškolským vzděláním. Ţije v rodině v rodinném domě s měsíčním příjmem více neţ 41 000,- Kč. V 41 % případů lyţuje matka i otec. V 63 % případů má dítě ještě jednoho sourozence. Pro dítě, které je dle respondentů „začátečník“ je charakteristické, ţe má rodiče v 89 % případů v průměrném věku 43 let s vysokoškolským vzděláním. Ţije v rodině v rodinném domě s měsíčním příjmem do 40 000,- Kč. V 43 % případů lyţuje matka i otec. V 65 % případů má dítě ještě jednoho sourozence. Pro dítě, které dle respondentů „neumí lyţovat“ je charakteristické, ţe má rodiče v 78 % případů v průměrném věku 30 let s vysokoškolským vzděláním. Ţije v rodině v rodinném domě s měsíčním příjmem do 40 000,- Kč. V 31 % případů lyţuje matka i otec. V 62 % případů nemá dítě dalšího sourozence.
66
Obrázek č. 19 – Otázka: Jak se Vaše dítě učilo lyţovat? Z nabízených způsobů výuky lyţování respondenti preferují lyţařskou školu nebo si své dítě učí sami (Obrázek č. 19). Dotazníkové šetření ukázalo, ţe dítě, které dle respondentů „umí dobře lyţovat“ se naučilo lyţovat s instruktorem v lyţařské škole. Rodiče, kteří si své dítě učí sami, mají kladný vztah k lyţování a umí lyţovat.
67
Obrázek č. 20 – Otázka: Byli jste spokojeni se zvolenou výukou lyţování? V 90 % byli respondenti spokojeni se zvolenou výukou lyţování (Obrázek č. 20). Konstatuji, ţe spokojení respondenti vyuţili moţnosti výuky v lyţařské škole.
Obrázek č. 21 – Otázka: V kolika letech Vaše dítě začalo s lyţováním?
68
V 73 % případů začalo dítě s lyţováním ve věku 3 – 5 let (Obrázek č. 21). Vhodné věkové období pro zahájení lyţařské výuky je velmi individuální a závisí na úrovni rozvoje tělesných, pohybových a duševních předpokladů. Obecně se uvádí, ţe s výukou lyţování je moţno začít uţ mezi druhým a třetím rokem věku dítěte. U dětí ve věku 3 – 5 let uţ se dá hovořit o výuce lyţování. Velká řada lyţařských škol začíná s výukou dětí od tří let. V tomto období je dítě ještě poměrně malé, a proto se doporučuje individuální přístup (Treml, 2004).
6.6
Povědomí respondentů o výuce v lyžařských školách
Obrázek č. 22 – Otázka: Myslíte si, ţe v dřívějších dobách (např. před osmi lety) mělo více dětí moţnost naučit se lyţovat? Téměř 80% respondentů si myslí, ţe v současné době má více dětí moţnost naučit se lyţovat (Obrázek č. 22).
69
Obrázek č. 23 – Otázka: Myslíte si, ţe je důleţité, kdo učí dítě lyţovat? A povaţuje za důleţité, kdo učí dítě lyţovat (Obrázek č. 23). Zajímavým poznatkem je, ţe tato osmdesátiprocentní většina respondentů by svěřila své dítě instruktorovi v lyţařské škole.
Obrázek č. 24 – Otázka: Víte co to je lyţařská škola? 70
Povědomí o lyţařské škole je značné. Téměř všichni respondenti jiţ o lyţařské škole slyšeli (Obrázek č. 24). Je to zpráva pozitivní. K zamyšlení pro provozovatele lyţařských škol, však můţe být zjištění, ţe 79 % z oslovených o lyţařské škole slyšelo, ale nevyuţívá ji. Nebylo by špatné se nad tímto poznatkem pozastavit a popřemýšlet jak docílit, aby i tato skupina „nezájemců“ měla motivaci a chuť lyţařskou školu vyuţívat.
Obrázek č. 25 – Otázka: Dal/a byste dítě do lyţařské školy? Na základě zjištěných výsledků konstatuji, ţe téměř 70 % respondentů by dali své dítě do lyţařské školy, coţ je pozitivní zpráva (Obrázek č. 25).
71
6.7
Návrhy a doporučení pro praxi Z dotazníkového
šetření
jsem
zjistila,
jaké
hodnoty
vykazují
ukazatele
socioekonomického statusu rodiny, kde rodiče preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole. Z vlastní zkušenosti uvádím, ţe i rodiny, které nevykazují daný socioekonomický status, vyuţívají moţnosti lyţařské školy. A z tohoto důvodu si myslím, ţe je to spíše o tom: „chtít dát dítě do lyţařské školy.“ Na lyţařských svazích často vidíme pokusy rodičů své děti naučit lyţařským základům. Běţným způsobem je výuka lyţování tzv. „na laně“, která spočívá v připevnění lana kolem pasu = na zádech dítěte. Je třeba si uvědomit, ţe se jedná o naprosto nevhodnou pomůcku, která dítěti znemoţní správné osvojení lyţařských základů. Upnutí lana na zádech dítěte stáčí tělo obličejem ze svahu dolů, veškerou brzdící sílu a další zatíţení přebírá rodič. Dítě by mělo mít od počátku pocit, ţe je na všechno „samo“, samo jede, samo brzdí, samo zatáčí a nemůţe se spoléhat na nic a na nikoho. Lze pozorovat, ţe dítě, které se učí tímto způsobem lyţovat má problémy s jízdou v pluhu, brzděním i zatáčením. Mnozí rodiče nemají dostatečnou trpělivost při výuce svých ratolestí a často jsou doslova „slyšet“ přes celou sjezdovku. Pokud si dítě osvojí špatnou lyţařskou techniku, má v budoucnu značné problémy s jejím odstraněním. Z tohoto důvodu bych doporučila pečlivě zváţit první seznámení s lyţováním.
Lyţařskou výuku rodičů, kterou můţu vidět na svahu, hodnotím spíše
negativně. Doporučila bych všem rodičům, kteří nemají kvalitní zkušenosti s lyţařskou technikou, aby své dítě svěřili spíše do rukou odborně vyškoleným instruktorům v lyţařské škole. Tito lidé jsou schopni dítě vhodně motivovat, být trpěliví, a naučit je správným lyţařským dovednostem. Jak jsem uvedla v teoretické části: „Člověk, který si dokáţe s dětmi hrát, povzbuzovat je a přitom je něco naučit, je ten nejlepší trenér.“ Dále jsem zjistila, ţe dítě, které začalo s lyţováním ve věku 3 – 5 let s instruktorem v lyţařské škole, dle respondentů „umí dobře lyţovat“. Jako instruktorka v lyţařské škole s tímto zjištěním souhlasím. Sama doporučuji začít s výukou v tomto věkovém období, nejlépe ve věku 4 let pod vedením odborně vyškoleného instruktora. Pokud tomuto období předchází etapa, kdy si dítě vyzkouší dětské lyţe tzv. kluzky, je to více neţ dobře. Přístup k dětem by měl být vţdy individuální. Kaţdé z nich je osobností s jinými tělesnými, pohybovými i duševními předpoklady. První lyţařské krůčky ovlivní jejich vztah k lyţování, proto by se dítě nemělo do výuky nutit. Pokud lyţařskou výuku odmítá, pláče nebo 72
nespolupracuje, mějme na paměti, ţe zítra je také den. Za úspěch povaţuji uţ to, ţe si dítě s chutí obuje své lyţařské boty, a s úsměvem vykročí na svah. Dle mého názoru jsou nejdůleţitějšími faktory motivace a trpělivost. Pro mě jako pro lyţařského instruktora, je největší zpětnou vazbou vidět hvězdičky v dětských očích, šťastný obličej a slyšet, jak dítě říká: „Mami to bylo super, sjel jsem z kopce dolů, a ani jsem neupadl. Viděla jsi to?“
73
Závěry Hlavním cílem práce bylo zjistit socioekonomické ukazatele rodiny, kde sledovaní respondenti – rodiče preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole. Dílčím cílem bylo zmapovat zkušenosti respondentů s výukou lyţování dětí v lyţařských školách. Na základě toho byl vytvořen dotazník, který vyplnilo 155 respondentů. Na základě odpovědí v dotazníku jsem byla schopna odpovědět na výzkumné otázky, které byly stanoveny v kontextu cíle práce. Těmito otázkami byly: 1. Jaké socioekonomické ukazatele (věk, nejvyšší dosaţené vzdělání, měsíční příjem, úroveň bydlení) vykazují respondenti, kteří preferují výuku lyţování v lyţařské škole? 2. Souvisí způsob osvojení lyţařských dovedností rodičů s preferencí způsobu výuky lyţování u jejich dětí? 3. V čem spatřují respondenti negativa a pozitiva výuky lyţování v lyţařských školách? 4. Které aspekty splňuje dítě, které dle názorů respondentů „umí dobře lyţovat“ ? 5. Jaké je povědomí respondentů o moţnosti výuky lyţování v lyţařské škole? Díky spolupráci všech respondentů jsem získala potřebné údaje k vyhodnocení mnou vytvořeného dotazníku. Všechny údaje byly zpracovány do podoby grafů. Po vyhodnocení všech dat jsem dospěla k těmto závěrům: Socioekonomické ukazatele rodiny, kde sledovaní respondenti – rodiče preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole, dosahují průměrného věku 43 let (70 %). Jsou to lidé s vysokoškolským vzděláním (55 %). Měsíční příjem těchto rodin je obvykle více neţ 41 000,- Kč (65 %). Ţijí většinou v rodinném domě (60 %). Respondenti, kteří preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole, dosahují průměrného věku 25 let (81 %). Jsou to lidé se středoškolským nebo vysokoškolským 74
vzděláním (61 %). Měsíční příjem těchto dotazovaných je obvykle do 20 000,- Kč (56 %). Ţijí většinou v rodinném domě (49 %). Způsob osvojení lyţařských dovedností rodičů souvisí s preferencí způsobu výuky lyţování u jejich dětí. Rodiče, které učili lyţovat jejich rodiče, si své děti učí sami. Naopak ti rodiče, které učili lyţovat převáţně učitelé na lyţařském kurzu, svěří své dítě instruktorům v lyţařské škole. Pozitivum výuky v lyţařské škole spatřují respondenti ve správné metodice, v autoritě, a v profesionálním přístupu instruktorů. Naopak negativum vidí zejména v ceně, v nedostupnosti, v neprofesionálním chování instruktorů k dětem, a v negativních referencích. Dítě, které dle respondentů „umí dobře lyţovat“ má rodiče dosahující průměrného věku 43 let s vysokoškolským vzděláním (70 %). Ţije v rodině v rodinném domě s měsíčním příjmem více neţ 41 000,- Kč. Jeho rodiče mají kladný vztah k lyţování, a oba lyţují (41 %). Toto dítě začalo s lyţováním ve věku 3 – 5 let s instruktorem v lyţařské škole (68 %). Povědomí o lyţařské škole je u široké veřejnosti značné. Téměř všichni respondenti jiţ o lyţařské škole slyšeli, a někteří s ní mají i zkušenost. Všechny předem stanovené cíle byly splněny.
75
Souhrn Diplomová práce pojednává o lyţování dětí mladšího školního věku v lyţařské škole. V jednotlivých kapitolách jsem se zaměřila na specifika dětí v anatomické, fyziologické, psychologické a sociální oblasti. K charakteristice jednotlivých poznatků o vývojových aspektech byla pouţita celá řada odborné literatury. Na základě znalostí těchto oblastí jsem se zabývala otázkou, kdy je vhodné začít s lyţařskou výukou. Dále jsem se zabývala historii, vývojem lyţování, vznikem prvních lyţí a postupným rozvojem školního lyţování. Zmínila jsem se o motivaci, která by měla být součástí kaţdé výuky, nejen lyţařské. V jedné z kapitol jsem se věnovala historii, a vývoji lyţařských škol a jejich technikám od počátku aţ do současnosti. Zaměřila jsem se na moţnosti výuky lyţování v České republice. Na základě toho jsem popsala moţnosti lyţařské školy, základní školy a moţnosti rodiny. Těmto moţnostem jsem ve své práci věnovala jednu kapitolu. Cílem mé práce bylo zjistit, jaké socioekonomické ukazatele vykazuje rodina, jejíţ rodiče preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole. Dílčím cílem bylo zmapovat zkušenosti respondentů s výukou lyţování dětí v lyţařských školách. V kontextu cíle práce bylo stanoveno pět výzkumných otázek, na které jsem pomocí dotazníku odpověděla. Otázkami byly sledovány socioekonomické ukazatele respondentů, kteří preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole, souvislosti mezi způsobem osvojení lyţařských dovedností rodičů a jejich dětí. Dále byly sledovány aspekty, které splňuje dítě, které dle dotazovaných „umí dobře lyţovat“. Zmapováno bylo i povědomí respondentů o moţnosti výuky lyţování v lyţařské škole, a následně pozitiva a negativa této výuky. Výzkumným souborem pro mou diplomovou práci bylo 155 respondentů. Konkrétně 146 ţen a 9 muţů a jejich případní partneři. Přibliţně 30 % dotazovaných (49 osob) vykazovali status rodiny, kde rodiče preferují výuku lyţování dětí v lyţařské škole. Měli partnera/ku, alespoň jedno dítě, a preferovali výuku lyţování dětí v lyţařské škole. Mezi socioekonomické ukazatele rodiny patřily následující poloţky – věk, nejvyšší dosaţené vzdělání, měsíční příjem rodiny a úroveň bydlení. Socioekonomické ukazatele rodiny, kde sledovaní respondenti – rodiče preferovali výuku lyţování dětí v lyţařské škole, dosahovali průměrného věku 43 let (70 %). Byli to lidé 76
s vysokoškolským vzděláním (55 %). Měsíční příjem těchto rodin byl obvykle více neţ 41 000,- Kč (65 %). Ţili většinou v rodinném domě (60 %). Téměř 70 % dotazovaných (107 osob) preferovali výuku lyţování dětí v lyţařské škole. Dosahovali průměrného věku 25 let (81 %). Byli to lidé se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním (61 %) s měsíčním příjmem do 20 000,- Kč (56 %). Tito respondenti ţili obvykle v rodinném domě (49 %). Respondenti měli převáţně kladný vztah k lyţování i značné povědomí o moţnosti výuky lyţování dětí v lyţařské škole. Výuku v lyţařské škole hodnotili kladně i záporně. Pozitivum
výuky
v lyţařské
škole
spatřovali
ve
správné
metodice,
v autoritě,
a v profesionálním přístupu instruktorů. Naopak negativum viděli zejména v ceně, v nedostupnosti, v neprofesionálním chování instruktorů k dětem, a v negativních referencích. Zjistila jsem, ţe způsob osvojení lyţařských dovedností rodičů souvisel s preferencí způsobu výuky lyţování u jejich dětí. Rodiče, které učili lyţovat jejich rodiče, si své děti učili sami. Naopak rodiče, které učili lyţovat převáţně učitelé na lyţařském kurzu, svěřili své dítě instruktorům v lyţařské škole. Dokázala jsem charakterizovat aspekty, které splňuje dítě, které dle respondentů „umí dobře lyţovat“. Na základě výsledků práce jsem doporučila rodičům, kteří nemají kvalitní zkušenosti s lyţařskou výukou, aby své dítě svěřili do rukou odborně vyškoleným instruktorům v lyţařské škole. Tito lidé jsou schopni dítě vhodně motivovat, být trpěliví, a naučit je správným lyţařským dovednostem. Poté jsem odkázala na teoretickou část, kde jsem uvedla: „Člověk, který si dokáţe s dětmi hrát, povzbuzovat je, a přitom je něco naučit, je ten nejlepší trenér.“ Jako instruktorka v lyţařské škole jsem doporučila začít s výukou ve věku 4 let s odborně vyškoleným instruktorem. Přístup k dětem by měl být vţdy individuální. Kaţdé z nich je osobností s jinými tělesnými, pohybovými i duševními předpoklady. První lyţařské krůčky ovlivní jejich vztah k lyţování, proto by se dítě nemělo do výuky nutit. Konstatovala jsem, ţe za úspěch povaţuji uţ to, ţe si dítě s chutí obuje své lyţařské boty, a s úsměvem vykročí na svah. Pro mě jako pro lyţařského instruktora, je největší zpětnou vazbou vidět hvězdičky v dětských očích, šťastný obličej a slyšet, jak dítě říká: „Mami to bylo super, sjel jsem z kopce dolů, a ani jsem neupadl. Viděla jsi to?“ 77
Summary This dissertation discusses skiing of young school children in a ski school. In each chapter I considered particularities of children in anatomical, physiological, psychological and social field. A vast range of literature was used to characterize different findings about developmental aspects. Based on my knowledge of these fields, I considered a question when it is suitable to start with a ski school. Furthermore, I looked into the history and the development of skiing, the origin of first skies and the gradual development of ski schools. I mentioned the motivation that should be a part of every instruction, not only ski instruction. In one of the chapters I discussed the history and the development of ski schools and their techniques from the beginning until today. I considered the possibilities of ski instruction in the Czech Republic and described the possibilities of ski school, primary school as well as the possibilities of family. These possibilities were discussed in one of the chapters of my dissertation. The aim of my dissertation was to find out what socio-economical indicators shows a family where parents prefer ski instruction for their children in a ski school. A partial aim was to map the experience of respondents with the ski instruction of children in ski schools. Five research questions, which were answered with the help of a survey, were set in the context of my dissertation. The questions were set to investigate the socio-economical indicators of respondents who prefer ski instruction in ski schools, the connection between the way of obtaining skiing skills of parents and their children. Furthermore, I investigated the qualities that possess a child who, according to respondents, “can ski well”. Awareness of respondents of possibilities of ski instruction in ski schools, followed by its advantages and disadvantages is also discussed. The sample for my dissertation was 155 respondents, specifically 146 females, 9 males and their partners. Approximately 30 % of the respondents (49 respondents) met given characteristics. They had a partner, they had at least one child and they preferred ski instruction of children in a ski school. Among socio-economical factors were following – age, the highest attended education, monthly income of a family and standard of living. Socio-economical indicators of families, where the respondents (parents) preferred the ski instruction of children in ski 78
schools, reached average age of 43 years (70 %). They had a university degree (55 %). Monthly income of these families was usually higher than 41 000 CZ (65 %). They usually lived in a house (49 %). Almost 70 % of respondents (107 respondents) preferred the ski instruction of children in ski schools. They were on average 25 years old (81 %). They had a university degree or high school education (61 %), their monthly income was up to 20 000 CZK (56 %). These respondents lived usually in a house (49 %). The respondents had mostly positive attitude to skiing as well as considerable awareness of the possibility of ski instruction of children in ski schools. They evaluated the ski instruction in ski schools positively as well as negatively. Positive points of ski instruction in ski school were observed from right methodology, authority and professional attitude of instructors. On the other hand, negative points were seen mostly in price, inaccessibility, unprofessional attitude of instructors towards children and negative references. I found that the way of obtaining skiing skills of parents was linked to the preference of the way of ski instruction of their children. Parents who were instructed by their parents instructed their children themselves. In contrast. A partial aim was to map the experience of respondents with the ski instruction of children in ski schools, put ski instructorsin charge of their children. I managed to characterize the qualities that possess a child who, according to respondents, “can ski well”. Following the results of my work, I recommended to parents without quality experience with skiing technique to put professionally trained instructors in charge of their children. These individuals are capable of motivating a child appropriately, being patient and teaching them the right skiing skills. After I concentrated on the theoretical part where I mentioned: “A person that can play with children, encourage them and teach them something at the same time, is the best coach.” As a ski instructor myself, I recommended to start ski instruction at the age of 4 with professionally trained instructor. The approach to children should always be individual. Every one of them is an individual with different physical, motoric as well as mental condition. First skiing steps impacts on their attitude to skiing therefore one should not force a child to ski instruction. I concluded that I consider a success even the fact that a child puts on their skiing boots enthusiastically and goes to a ski slope smiling. For me, as for a ski instructor, the best feedback is seeing sparks in children’s eyes, happy face and hearing the child say: “Mum it was great, it went down the slope without falling over. Have you seen it?” 79
Seznam literatury ALEŠ-LYŢEC, Josef. Obrazy horské zimní krásy: S četnými původními obrázky. V Praze: nakladatelství Grosman a Svoboda knihkupectví, 1909. [1] front., 180 s., [2] ff. BLÁHA, Pavel. Somatický vývoj současných dětí: semilongitudinální studie (6-16 let). 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2006. 345 s. ISBN 80-86591-24-0. BOLEK, Emil, ILAVSKÝ, Ján a SOUMAR, Libor. Běh na lyţích: trénujeme s Kateřinou Neumannovou. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 171 s. Sport extra. ISBN 978-80-2471371-7. ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. Dotisk. Praha: Karolinum, 1997. 415 s. ISBN 80-7066-534-3. DYLEVSKÝ, Ivan. Funkční anatomie pohybového systému: obecná anatomie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. 170 s. ISBN 80-7184-223-0. DYLEVSKÝ, Ivan. Funkční anatomie. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 532 s. ISBN 97880-247-3240-4. DYLEVSKÝ, Ivan. Somatologie. Vyd. 2., přeprac. a dopl. Olomouc: Epava, 2000. 480 s. ISBN 80-86297-05-5. FONTANA, David. Psychologie ve školní praxi: příručka pro učitele. Vyd. 1. Praha: Portál, 1997. 383 s. ISBN 80-7178-063-4. FRÖMEL, Karel. Kompendium psaní a publikování v kinantropologii. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 126 s. ISBN 80-244-0514-8. GNAD, Tomáš a kol. Kapitoly z lyţování. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2001. 240 s. ISBN 80-246-0241-5. HAVEL, Jiří a kol. Lyţování. Vyd. 1. V Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2005. 100 s. ISBN 80-7157-812-6. HAVLÍNOVÁ, Miluše et al. Program podpory zdraví ve škole: rukověť projektu Zdravá škola. 2., rozš. vyd. Praha: Portál, 2006. 311 s. ISBN 80-7367-059-3. HRABAL, Vladimír. Sociální psychologie pro učitele: vybraná témata. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 125 s. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 80-246-0436-1. CHRÁSKA, Miroslav. Metody pedagogického výzkumu: základy kvantitativního výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. 265 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-1369-4. KOHOUTEK, Rudolf. Psychologie duševního vývoje. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2008. 127 s. ISBN 978-80-7375-185-2. 80
KOPECKÝ, Miroslav a CICHÁ, Martina. Somatologie pro učitele. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 263 s. Učebnice. ISBN 80-244-1072-9. KOUBA, Václav. Motorika dítěte. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1995. 100 s. ISBN 80-7040-137-0. KOUKOLÍK, František. Lidský mozek: funkční systémy: normy a poruchy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 359 s. ISBN 80-7178-379-X. KUČERA, Miroslav et al. Dítě, sport a zdraví. 1. vyd. Praha: Galén, ©2011. 190 s. ISBN 978-80-7262-712-7. KUČERA, Miroslav a kol. Sportovní medicína. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. 280 s. ISBN 80-7169-725-7. KYRIACOU, Chris. Řešení výchovných problémů ve škole. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 151 s. Pedagogická praxe. ISBN 80-7178-945-3. LANGMEIER, Josef a KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006. 368 s. Psyché. ISBN 80-247-1284-9. LIORET S, MAIRE B, VOLATIER J. L., CHARLESM.A. Childoverweight in France and itsrelationshipwithphysicalactivity, sedentarybehaviour and socioeconomic status. EuropeanJournalofClinicalNutrition, 2007, 61(4):509-516. LOKŠOVÁ, Irena a LOKŠA, Jozef. Pozornost, motivace, relaxace a tvořivost dětí ve škole: [teoretická východiska a praktické postupy, hry a cvičení]. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999. 199 s. Pedagogická praxe. ISBN 80-7178-205-X. MACHOVÁ, Jitka, ed. Biologie člověka pro učitele. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2002. 269 s. ISBN 80-7184-867-0. MACHOVÁ, Jitka a kol. Výchova ke zdraví. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. 291 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-2715-8. MÁČEK, Miloš et al. Fyziologie a klinické aspekty pohybové aktivity. 1. vyd. Praha: Galén, ©2011. xvi, 245 s. ISBN 978-80-7262-695-3. MEDEKOVÁ, Helena. Rodina a orientáciadetí k športu. In: Role tělesné výchovy a sportu v transformujících zemích středoevropského regionu - Soubor referátů z mezinárodní konference pořádané katedrou tělesné kultury Pedagogické fakulty MU v Brně ve dnech 7-9. 11. 2001. Brno: MU v Brně, 2001. s. 127-130. MEDEKOVÁ, Helena. Vybrané aspekty pohybovej aktivity: zborník práce: VEGA 1/2512/05. Vyd. 1. Bratislava: Peter Mačura - PEEM, 2006. 96 s. ISBN 80-891-9756-6. 81
MIKLÁNKOVÁ, Ludmila. Tělesná výchova na 1. stupni základních škol (základní gymnastika). 4. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. 133 s. Skripta. ISBN 978-80-244-3180-2. MUŢÍK, Vladislav, ed. a SÜSS, Vladimír, ed. Tělesná výchova a sport mládeţe v 21. století. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 168 s. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity; č. 228. Řada tělovýchovná; č. 19. ISBN 978-80-210-4858-4. NAKONEČNÝ, Milan. Encyklopedie obecné psychologie. 2., rozš. vyd, v Academii vyd. 1. Praha: Academia, 1997. 437 s. ISBN 80-200-0625-7. NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. 1. vyd. Praha: Academia, 1995. 336 s. ISBN 80-200-0525-0. PERIČ, Tomáš, ed. Sportovní příprava dětí. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 198 s. Děti a sport. ISBN 80-247-0683-0. PERIČ, Tomáš a kol. Sportovní příprava dětí. Nové, aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2012. 2 sv. (176, 112 s.). Děti a sport. ISBN 978-80-247-4218-2. PLEVOVÁ, Irena. Kapitoly z vývojové psychologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 57 s. Texty k distančnímu vzdělávání v rámci kombinovaného studia. ISBN 80-244-1412-0. PŘÍBRAMSKÝ, Miloš. Lyţování: základní lyţařská průprava, alpské lyţování, carving. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. 120 s. ISBN 80-7169-786-9. REICHERT, Jiří, MUSIL, Dalibor a NAJMAN, Matěj. Lyţování: od začátků k dokonalosti. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 188 s. Sport extra. ISBN 978-80-247-1724-1. ŘÍČAN, Pavel. Cesta ţivotem. Vyd. 2., přeprac. Praha: Portál, 2004. 390 s. ISBN 807178-829-5. SKORUNKOVÁ, Radka. Úvod do vývojové psychologie. Vyd. 2. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. 69 s. ISBN 978-80-7041-956-4. SLEPIČKA, Pavel, HOŠEK, Václav a HÁTLOVÁ, Běla. Psychologie sportu. Vyd. 2. Praha: Karolinum, 2009. 240 s. ISBN 978-80-246-1602-5. STROBL, Karel a BEDŘICH, Ladislav. Učíme lyţovat: sjezdové lyţování z aspektu aktuálních poznatků z oblasti teorie a praxe: učební texty pro studenty tělesné výchovy a cvičitele lyţování. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999. 109 s. ISBN 80-7067-990-5. ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŢKOVÁ, Jitka et al. Přehled vývojové psychologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 175 s. ISBN 978-80-244-2141-4. ŠTANCL, Pavel a STROBL, Karel. Lyţování s úsměvem. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2004. 111 s. ISBN 80-7182-183-7. 82
ŠTUMBAUER, Jan. Moderní lyţování. České vyd. České Budějovice: Kopp, 2005. 125 s. Průvodce sportem. ISBN 80-7232-266-4. ŠVINGALOVÁ, Dana. Úvod do vývojové psychologie. Vyd. 1. Liberec: Technická univerzita, 2006. 103 s. ISBN 80-7372-057-4. TREML, Josef. Lyţování dětí. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 105 s., [16] s. barev. obr. příl. Děti a sport. ISBN 80-247-0682-2. VÁGNEROVÁ, Marie. Kognitivní a sociální psychologie ţáka základní školy. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2001. 304 s. ISBN 80-246-0181-8. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I.: dětství a dospívání. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005. 467 s. ISBN 80-246-0956-8. VÝROST, Jozef a SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008. 404 s. Psyché. ISBN 978-80-247-1428-8.
Internetové zdroje Asociace profesionálních učitelů lyţování. [online]. 2013 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z:http://www.apul.cz/cz/ Český svaz lyţařských škol. [online]. 2009 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://www.csls.cz/index.html DAVIDOVÁ, Markéta. Chcete naučit dítě lyţovat? Jděte mu z očí. In: Www.ona.idnes.cz [online]. 1999 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://ona.idnes.cz/chcetenaucit-dite-lyzovat-jdete-mu-z-oci-ffw-/deti.aspx?c=A101202_152546_deti_job Denní kurzy. Spicak Ski & Bike [online]. 2010 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z:http://lyzovani.spicak.cz/cz/sekce/denni-kurzy-36/ Chcete naučit dítě lyţovat? Jděte mu z očí. In: OnaDnes [online]. 2010 [cit. 2014-0208]. Dostupné z:http://ona.idnes.cz/chcete-naucit-dite-lyzovat-jdete-mu-z-oci-ffw/deti.aspx?c=A101202_152546_deti_job Interski. [online]. 2007 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://www.interski.cz/ Kdy a jak naučit dítě lyţovat. In: Www.jarodic.cz [online]. 2009 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://www.jarodic.cz/cz/kdy-a-jak-naucit-dite-lyzovat.php Kvalifikace. Český svaz lyţařských škol [online]. 2009 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://www.csls.cz/kvalifikace.html
83
Nejzajímavější skiareály pro rodiny s dětmi v České republice. In: Www.jarodic.cz [online]. 2009 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://www.jarodic.cz/cz/nejzajimavejsi-skiarealy-pro-rodiny-s-detmi-v-ceske-republice.php O nás. Svaz lyţařů České republiky [online]. 2007 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://www.czech-ski.com/o-nas/o-slcr O ski areálu Jizerky. Skiarena Jizerky [online]. 2011 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://www.skijizerky.cz/cz/zima/skiarena/ski-areal-severak/informace-o-ski-arealu-837.htm Plán výuky ČSL. Česká škola lyţování [online]. 2010 [cit. 2014-02-07]. Dostupné z: http://www.ceskaskolalyzovani.cz/cs/plan-vyuky-csl-38 Rodinná pohoda. Skiareal Lipno. [online]. 2013 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://zima.lipnoservis.cz/skiareal-lipno/rodinna-pohoda/ SKOČDOPOLOVÁ, Simona. Kdy a jak začít na lyţích s dětmi. In: Www.snow.cz [online]. 2012 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://snow.cz/clanek/2004simona-skocdopolova-kdy-a-jak-zacit-na-lyzich-s-detmi Sluţby. Newman School [online]. http://www.newmanschool.cz/sluzby/
2011
[cit.
2014-02-08].
Dostupné
z:
Snowhill [online]. 2008 [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://www.snowhill.cz/ Struktura lyţařského vzdělání Asociace profesionálních učitelů lyţování. In: Asociace profesionálních učitelů lyţování [online]. © 2013 Copyright [cit. 2014-02-08]. Dostupné z: http://www.apul.cz/cz/html/category/vzdelani-apul-licence/struktura-lyzarskeho-vzdelani/ Struktura výuky techniky sjíţdění a zatáčení na lyţích v etapě základního lyţování. © Český
svaz
lyţařských
škol
[online].
2009 [cit.
2014-03-31].
Dostupné
z:
http://www.csls.cz/metodika.html Špičák Ski & z:http://lyzovani.spicak.cz/
Bike [online].
2010
[cit.
2014-02-08].
Dostupné
Učební texty. SKIPLUS - akreditovane skolici kurzy a lyzarská skola [online]. 2007 [cit. 2014-02-02]. Dostupné z: http://www.skiplus.cz/content/showPage/id/ucebni-texty-193 Znak Českého svazu lyţařských škol. In: Mount School [online]. © 2011 Copyright [cit. 2014-03-31]. Dostupné z: http://www.mountschool.cz
84
Přílohy Příloha č. 1 – Dotazník k lyţování dětí mladšího školního věku
85
Příloha č. 1 – Dotazník k lyţování dětí mladšího školního Váţení respondenti, jmenuji se Radka Hudcová a jsem studentkou 5. ročníku Univerzity Palackého v Olomouci. Obracím se na Vás s ţádostí o vyplnění dotazníku, který je součástí výzkumného projektu vytvořeného v rámci diplomové práce s názvem Lyţování dětí mladšího školního věku v lyţařské škole. Dotazník je anonymní, výsledky budou zpracovány komplexně, graficky, numericky a vyjádřeny v procentech. Za odpovědi Vám moc děkuji.
1. ČÁST – RESPONDENT (Vaše odpovědi zakrouţkujte) 1. Jaké je Vaše pohlaví? a) ţena b) muţ 2. Jaký je Váš věk? a) 15 – 25 b) 26 – 35 c) 36 – 50 d) 51 – a více 3. Jaký je věk Vašeho partnera/ky? a) 15 – 25 b) 26 – 35 c) 36 – 50 d) 51 – a více e)nemám partnera/ku 4. Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? a) ZŠ b) SOU c) SŠ d) VŠ e) jiné 5. Jaké je nejvyšší dosažené vzdělání Vašeho partnera/ky? (Pokud nemáte partnera/ku, přejděte na otázku č. 6). a) ZŠ b) SOU c) SŠ d) VŠ e) jiné
6. Jaký je Váš měsíční příjem? a) méně neţ 7 000 b) do 20 000 c) do 30 000 d) do 40 000 e) více neţ 41 000 f) nemám zájem odpovídat 7. Jaký je celkový měsíční příjem Vaší rodiny? a) méně neţ 7 000 b) do 20 000 c) do 30 000 d) do 40 000 e) více neţ 41 000 f) nemám zájem odpovídat 8. Jaká je úroveň Vašeho bydlení? a) byt v panelovém domě b) byt v cihlovém domě (činţovní dům ve staré zástavbě) c) rodinný dům 9. Jaký vztah k lyžování máte Vy a Váš případný partner/ka? a) lyţuji b) nelyţuji c) lyţuji já a partner nelyţuje d) lyţujeme oba e) nelyţuje ani jeden z nás (Pokud jste zvolil/a tuto odpověď, přejděte na otázku č. 12). 10. Kdo Vás naučil lyžovat? a) rodiče b) učitelé na lyţařském kurzu na základní škole c) instruktoři v lyţařské škole d) naučil/a jsem se lyţovat sám/sama e) jiná moţnost (napište)………………………… 11. Kdo naučil lyžovat Vaši partnerku/Vašeho partnera? a) rodiče b) učitelé na lyţařském kurzu na základní škole c) instruktoři v lyţařské škole d) naučil/a jsem se lyţovat sám/sama e) jiná moţnost (napište)…………………………
12. Máte dítě/děti? a) ano, mám 1 dítě b) ano, mám 2 děti c) ano, mám 3 a více dětí d) nemám děti (Pokud jste zvolil/a tuto odpověď, přejděte na otázku č. 17). 3. ČÁST – DÍTĚ (Vaše odpovědi zakrouţkujte) 13. Umí alespoň jedno z Vašich dětí lyžovat? a) ano, umí dobře b) ano, je začátečník c) ţádné z mých dětí neumí lyţovat (Pokud jste zvolil/a tuto odpověď, přejděte na otázku č. 17).
14. Jak se Vaše dítě učilo lyžovat?(V odpovědích se zaměřte pouze na konkrétní dítě, tedy na to, které umí lyžovat.) a) naučili jsme ho sami b) naučili ho učitelé na lyţařském kurzu na základní škole c) naučili ho instruktoři v lyţařské škole d) naučil/a se lyţovat sám/sama e) jiná moţnost (napište)…………………………… 15. Byli jste spokojeni se zvolenou výukou lyžování? a) ano, byli jsme spokojeni b) ano, ale nyní bych se rozhodl/la jinak c) ne, nebyli jsme spokojeni 16. V kolika letech Vaše dítě začalo s lyžováním? a) v 3 – 5 letech b) v 6 – 11 letech c) ve 12 a více letech 3. ČÁST – LYŢAŘSKÁ ŠKOLA(Vaše odpovědi zakrouţkujte) 17. Víte co to je lyžařská škola? a) nevím b) vím, ale nevyuţívám c) vím, vyuţívám a jsem spokojen/a d) vím, vyuţívám a jsem nespokojen/a (Pokud jste zvolil/a tuto odpověď, proč jste nespokojen/a?) (Prosím, napište)..............................................................................................
18. Dal/a byste dítě do lyžařské školy? a) ano b) ne c) nevím 19. Co hodnotíte pozitivně na lyžařské škole (výhodou výuky lyžování v lyžařské škole)? (Označte jednu z možností.) a) profesionální přístup b) správná metodika (technika lyţování) c) autorita (větší pozornost dítěte) d) pozitivní reference e) odpočinek f) jiné (napište) ……………………….
20. Z jakých důvodů byste dítě nedal/a do lyžařské školy (nevýhody)? (Označte alespoň jednu z možností) a) nedostupnost (vzdálenost) b) cena c) negativní reference (např. od příbuzných, přátel, známých, kolegů ze zaměstnání apod.) d) nízká efektivita výuky lyţování (neefektivní vyuţívání času při výuce) e) zastaralé metodické postupy výuky lyţování f) neprofesionální chování instruktorů k dětem
g) nevhodné jednání s rodiči dětí h) metodické postupy instruktorů jsou spíše vhodné pro dospělé neţ pro děti i) nevyuţívání didaktických pomůcek (barevné míče, hračky, freesbee apod.) j) jiné (napište) ……………………… 21. Myslíte si, že je důležité, kdo učí dítě lyžovat? (zkušený instruktor, rodič, kamarád ..) a) ano b) ne c) nevím
22. Myslíte si, že v dřívějších dobách (např. osmi lety) mělo více dětí možnost naučit se lyžovat? a) ano (dříve mělo více dětí moţnost naučit se lyţovat) b) ne (v současné době má více dětí moţnost naučit se lyţovat)
23. Jaký je Váš názor a osobní zkušenost na lyžařskou školu? (Prosím, napište) ………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………
Anotace Jméno a příjmení:
Radka Hudcová
Katedra:
Primární a preprimární pedagogiky
Vedoucí práce:
doc. PhDr. Ludmila Miklánková, Ph.D.
Rok obhajoby:
2014
Název práce:
Lyţování dětí mladšího školního věku v lyţařské škole
Název v angličtině:
Teaching skiing to primary school children at a ski school
Anotace práce:
Cílem diplomové práce je zjistit, jaké socioekonomické ukazatele vykazuje rodina, jejíţ rodiče preferují výuku dětí v lyţařské škole. Dílčím cílem je zmapovat zkušenosti respondentů s výukou lyţování dětí v lyţařských školách. Ke zjištění dat byl uţit dotazník vlastní konstrukce. Bylo zjištěno, ţe sledovaní respondenti – rodiče dosahují průměrného věku 43 let. Mají vysokoškolské vzdělání. Měsíční příjem těchto rodin je větší neţ 41 000,- Kč. Ţijí v rodinném domě. Povědomí o lyţařské škole je u široké veřejnosti značné. Pozitivum výuky v lyţařské škole respondenti spatřují ve správné metodice, autoritě a profesionálním přístup instruktorů. Negativum vidí zejména v ceně, nedostupnosti, neprofesionálním přístupu instruktorů k dětem a v negativních referencích. Konstatuji, ţe dítě, které dle respondentů „umí dobře lyţovat“ má rodiče – lyţaře. Toto dítě začalo s lyţováním ve věku 3 – 5 let s instruktorem v lyţařské škole. Způsob osvojení lyţařských dovedností rodičů souvisí s preferencí způsobu výuky lyţování u jejich dětí. Rodiče, které učili lyţovat jejich rodiče, učí své děti sami. Naopak rodiče, které učili lyţovat učitelé na lyţařském kurzu, vyuţili moţnosti lyţařské školy.
Klíčová slova:
Děti, lyţařská škola, rodina, socioekonomické ukazatele
Anotace v angličtině:
The aim of my dissertation is to find out which socioeconomical indicators shows a family where parents prefer instruction of their children in ski schools. A partial aim was to map the experience of respondents with the ski instruction of children in ski schools. To gather the data, a selfconstructed survey was used. It was found that the respondents (parents) reach an average age of 43 years. They have a university degree. Monthly income of these families is over
41 000 CZK. They live in a house. The awareness of ski schools in in general considerable. Positives of instruction in ski schools are perceived by respondents in right methodology, authority and professional attitude of instructors. Negatives are observed mainly in price, inaccessibility, unprofessional attitude of instructors towards children and negative references. I conclude that a child that, according to respondents, “can ski well” has parents who can ski. This child started skiing at the age of 3-5 years with an instructor in a ski school. The way of ski instruction of parents is linked to the preference of the way of ski instruction of their children. Parents who were instructed by their parents, instruct their children themselves. In contrast, parents who were instructed by teachers on a ski trip took the advantage of the possibility of ski schools. Klíčová slova v angličtině:
Children, ski school, family, socio-economic indicators
Přílohy vázané v práci:
Příloha 1 – Dotazník k lyţování dětí mladšího školního věku
Rozsah práce:
85 s. + 4 s. příloh
Jazyk práce:
Český jazyk
