Speciální pedagogika v meziválečném období. K obrazu speciální pedagogiky v časopise Úchylná mládež. v letech MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav pedagogických věd

Speciální pedagogika v meziválečném období K obrazu speciální pedagogiky v časopise Úchylná mládež v letech 1925-1938 (magisterská diplomová práce)

Vedoucí práce: Mgr. Jiří Zounek, Ph.D. Vypracovala: Michaela Valová

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně ………………………

………………………………….

2

Děkuji panu Mgr. Jiřímu Zounkovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za jeho ochotu, cenné podněty a připomínky k tématu a rovněž za čas, který věnoval našim konzultacím.

3

Obsah 1

ÚVOD...................................................................................................................................................... 5

2

PERIODIZACE PŘÍSTUPŮ SPOLEČNOSTI K HANDICAPOVANÝM BĚHEM HISTORIE .. 9

3

SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA A JEJÍ HISTORIE ........................................................................... 14 3.1 VYMEZENÍ SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY V SOUČASNOSTI .................................................................... 14 3.1.1 Speciální pedagogika............................................................................................................... 14 3.1.2 Subdisciplíny speciální pedagogiky......................................................................................... 14 3.2 DĚJINY SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY ................................................................................................... 15 3.2.1 Vývoj oboru ............................................................................................................................. 15 3.2.2 Vývoj názvu oboru ................................................................................................................... 16

4

SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA V MEZIVÁLEČNÉM OBDOBÍ...................................................... 18 4.1 POJETÍ SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY V LETECH 1925-1938 .................................................................. 18 4.1.1 Pedopatologie.......................................................................................................................... 18 4.1.2 Terminologie pedopatologie v letech 1925-1938 .................................................................... 19 4.1.3 Subdisciplíny pedopatologie v letech 1925-1938 .................................................................... 21 4.2 ČASOPISY S PEDOPATOLOGICKOU TEMATIKOU V LETECH 1925-1938 ........................................... 23

5

OBRAZ SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY V ČASOPISE ÚCHYLNÁ MLÁDEŽ (1925-1938) ......... 25 5.1 ČASOPIS ÚCHYLNÁ MLÁDEŽ ......................................................................................................... 25 5.2 OBSAHOVÁ ANALÝZA ČASOPISU ÚCHYLNÁ MLÁDEŽ .................................................................... 26 5.2.1 Metoda..................................................................................................................................... 26 5.2.2 Kategorie ................................................................................................................................. 27 5.2.3 Výsledky obsahové analýzy časopisu Úchylná mládež ............................................................ 29 5.3 DĚJINY SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY A JEJICH OBRAZ SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÉ PROBLEMATIKY V OBDOBÍ 1925-1938................................................................................................................................... 45 5.3.1 Obecné informace o speciální pedagogice v letech 1925-1938............................................... 45 5.3.2 Informace o subdisciplínách speciální pedagogiky v letech 1925-1938.................................. 49 5.4 OBRAZ SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÉHO VÝZKUMU V ČASOPISE ÚCHYLNÁ MLÁDEŽ (1925-1938)..... 54 5.4.1 Současná metodologie speciální pedagogiky........................................................................... 54 5.4.2 Časopis Úchylná mládež a speciálně pedagogický výzkum.................................................... 56 5.4.3 Výzkumné články v časopise Úchylná mládež (1925-1938)..................................................... 59

6

ZÁVĚR ................................................................................................................................................. 71

7

LITERATURA..................................................................................................................................... 75

8

PŘÍLOHY............................................................................................................................................. 80 8.1 TABULKY K OBSAHOVÉ ANALÝZE ČASOPISU ÚCHYLNÁ MLÁDEŽ (1925-1938) ............................. 80 8.1.1 Celkový přehled obsahu časopisu za období 1925-1938 ......................................................... 80 8.1.2 Přehled jednotlivých sudbisciplín za období 1925-1938 ......................................................... 80 8.1.3 Výzkumné články v časopise Úchylná mládež (1925-1938)..................................................... 82

4

1 Úvod Tématika této práce se zaměřuje do historie speciální pedagogiky – jednoho z nejvíce rozvinutých oborů v rámci pedagogických věd, který se zabývá edukací osob se zvláštními vzdělávacími potřebami. Prostřednictvím historických poznatků lze hodnotit, jakým způsobem se daný obor vyvíjel, jakými vývojovými fázemi procházel, proč ve svém vývoji dosáhl určitých cílů a jiných nikoli. Poznání historie umožňuje pochopit vývojové tendence, které se v daném oboru projevily. Oblast zkoumání speciálně pedagogické historie zužuji v této práci na období 1925-1938. Tento časový úsek nebyl vybrán náhodně, ale je vymezen existencí časopisu Úchylná mládež, který začal vycházet právě v roce 1925 a který stojí v centru mé pozornosti. Původně jsem si z nabídky Ústavu pedagogických věd FF MU vybrala za téma magisterské diplomové práce „Speciálně pedagogickou problematiku v dílech vybraných osobností československé pedagogiky v letech 1880 – 1938“. Během vyhledávání materiálů k tomuto tématu jsem však narazila na publikaci Speciální pedagogika – defektologie III. – Soupis článků z čs. časopisů 1867 – 1945 (Sedláková, 1974), která mě přivedla k myšlence zabývat se časopisy z období 1880-1938. Následné zaměření mé pozornosti na časopis Úchylná mládež bylo motivováno zejména tím, že se tento časopis věnoval všem subdisciplínám speciální pedagogiky. Zkoumáním tohoto časopisu je tak možné získat představu o stavu speciální pedagogiky v konkrétním období v časopise Úchylná mládež v rámci všech jejích subdisciplín. Hlavním cílem této práce je tedy prohloubení poznání o vývoji speciální pedagogiky v období 1925-1938 prostřednictvím zkoumání časopisu Úchylná mládež. Co se týká metodologie, v této práci je uplatněn historický výzkum, který se zabývá analýzou historických pramenů, nenahraditelná je pro tento druh výzkumu zejména analýza primárních pramenů (Maňák, Švec, 2005). Vedle analýzy primárních pramenů jsem však uplatnila také komparaci. Lze tu tedy hovořit o historicko-srovnávací analýze, která v sobě spojuje historický výzkum a komparativní analýzu. Jak uvádí Maňák a Švec (2005) v první fázi historicko-srovnávací analýzy se vybírají pedagogická fakta, provádí se jejich analýza, deskripce a uspořádání z historického a logického hlediska. Podstatou další fáze je srovnávání, tedy stanovení shod a rozdílů mezi zkoumanými pedagogickými jevy. Třetí etapu tvoří kritické zhodnocení výsledků analýzy a následné komparace. V této práci jde konkrétně o obsahovou analýzu 14 ročníků časopisu Úchylná mládež z let 1925-1938 a následnou konfrontaci (komparaci) zjištěných výsledků s údaji, které lze nalézt

5

v současných publikacích o historii speciální pedagogiky. Součástí uvedené analýzy je však také zaměření na články pojednávající o speciálně pedagogickém výzkumu. K této specifikaci mě vedl především ten důvod, že jsem o této oblasti speciální pedagogiky nenašla, s výjimkou článku H. Doležalové (2004), v odborné literatuře žádné relevantní poznatky. Metoda obsahové analýzy byla zvolena zejména proto, že umožňuje kvantitativně vyjádřit, která témata, otázky či problémy stály v centru pozornosti autorů, jež do časopisu Úchylná mládež přispívali, a které subdisciplíny speciální pedagogiky byly v časopise nejvíce rozvíjeny. Prostřednictvím této metody je možné získat určitý obraz speciální pedagogiky zachycený časopisem Úchylná mládež z období 1925-1938. Následná konfrontace, či komparace výzkumných zjištění s informacemi obsaženými v současných publikacích pojednávajících o historii speciální pedagogiky byla motivována snahou nalézt vzájemné shody či rozdíly mezi tím, co je uváděno v odborné literatuře, která se věnuje historii speciální pedagogiky, a tím, co přináší výsledky analýzy časopisu Úchylná mládež, ale také možné zhodnocení současných speciálně pedagogických publikací zabývajících se historií tohoto oboru. V rámci práce jsem si položila několik výzkumných otázek. Nejprve jsem zjišťovala, jaký obraz lze o speciální pedagogice v časopise Úchylná mládež z období 1925-1938 získat prostřednictvím obsahové analýzy. Tato otázka je spíše předstupněm k následujícím otázkám, protože samotné výsledky obsahové analýzy nejsou hlavním cílem práce. Podstatnými tedy jsou především otázky, zda korespondují výsledky obsahové analýzy s informacemi o dějinách speciální pedagogiky v současných publikacích, nebo se zde projevují určité odlišnosti, jako jsou např. témata, o nichž nelze v současných publikacích nalézt žádné informace; a dále otázky týkající se speciálně pedagogického výzkumu ve sledovaném období v uvedeném časopise. Jde zejména o to, jaké množství článků se věnovalo speciálně pedagogickému výzkumu, zda šlo o články teoretické, metodologické, či o články pojednávající o konkrétních výzkumech. Které metody byly nejčastěji uplatňovány a které ve srovnání se současnými speciálně pedagogickými metodami byly opomíjeny. Zpracování tématu si vyžádalo rozdělení práce do dvou hlavních částí. Nejprve se věnuji teoretickým otázkám spojeným se speciální pedagogikou v minulosti a v současnosti. Druhá část práce je výzkumná. Co se týká první části, zaměřila jsem se na periodizaci přístupů společnosti k handicapovaným osobám během historie. Jedním z důvodů, které mě vedly k zařazení této kapitoly, je odlišnost v periodizacích jednotlivých 6

autorů věnujících se dané problematice. Druhým důvodem je snaha nastínit celkovou problematiku péče o handicapované během historie a poté zacílit pozornost na období 1925-1938. Následně jsem se zaměřila na pojetí speciální pedagogiky v současnosti a na výklady o jejím vývoji. Věnuji se nejen charakteristice tohoto oboru, jednotlivým subdisciplínám a vývoji speciální pedagogiky jako oboru, ale uvádím také vývoj samotného názvu této vědní disciplíny, protože označení „speciální pedagogika“ nebylo užíváno od jejích počátků. Dále se v teoretické části zabývám obdobím 1925-1938. Pojednávám o tehdejším pojetí speciální pedagogiky, pro kterou se užívalo označení „pedopatologie“, popisuji dobovou speciálně pedagogickou terminologii, jež se odlišovala od terminologie uplatňované v současnosti, a uvádím možné klasifikace tehdejších subdisciplín speciální pedagogiky. Vedle těchto informací přináším také několik údajů o tehdejší produkci časopisů se speciálně pedagogickou problematikou. Výzkumná část práce sestává z obsahové analýzy časopisu Úchylná mládež, jejích výsledků

a

následné

konfrontace

zjištěných

výsledků

s informacemi

ze

současných publikací o dějinách speciální pedagogiky, ale také ze zaměření na výzkumné články v časopise Úchylná mládež. Výsledky obsahové analýzy jsou pro lepší názornost zpracovány graficky, v Přílohách v závěru práce jsou uvedeny tabulky, na jejichž základě byly grafy vytvořeny. Součástí uvedené kapitoly jsou rovněž informace o samotném časopise Úchylná mládež. K nejdůležitějším zdrojům, s nimiž jsem pracovala, patřilo především 14 ročníků časopisu Úchylná mládež z období 1925-1938, které jsou k dispozici v Moravské zemské knihovně v Brně. Kromě tohoto časopisu mi posloužily také speciálně pedagogicky orientované publikace, které v daném období vyšly, např. Črty z pedopathologie (Zeman, 1928), Pedopathologický slovníček (Zeman, 1933), nebo Sborník prací z oboru péče o mládež úchylnou … (Herfort, Schneider, Zelenka, 1931). Napomohly mi především při sestavování kapitol o tehdejší terminologii speciální pedagogiky a o jednotlivých sudbisciplínách. Pro konfrontaci výsledků obsahové analýzy s informacemi uváděnými v knihách o dějinách speciální pedagogiky jsem využila např. následující publikace: Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska (Monatová, 1998), Speciální pedagogika (Renotiérová, Ludíková, aj., 2005), Kapitoly z teoretických základů speciální pedagogiky (Kysučan, Kuja, 1996), ale také Stručné dějiny pedagogiky (Štverák, 1983) atd. V kapitole

7

o speciálně pedagogickém výzkumu jsem při konfrontaci zjištěných údajů uplatnila článek H. Doležalové (2004), který vychází z diplomové práce této autorky. V souvislosti s výše uvedenou problematikou odlišné terminologie speciální pedagogiky v období 1925-1938 užívám během obsahové analýzy časopisu Úchylná mládež a následném zpracovávání výzkumné problematiky tohoto časopisu vždy dva termíny pro označení jednotlivých jevů speciální pedagogiky. První vychází z dnešní terminologie, za ním v závorce je uveden termín, který byl užíván v období 1925-1938 v časopise Úchylná mládež. Prakticky lze tuto situaci naznačit následovně: mentálně postižení (slabomyslní), handicapovaní (úchylní, abnormální) apod. Vzhledem k tematickému zaměření této práce považuji za patřičné alespoň stručně nastínit dobový kontext let 1925-1938, protože vývoj každého vědního oboru souvisí s vývojem společnosti, a nelze tedy považovat jednotlivé vývojové tendence za izolované. Sledovaný časový úsek 1925-1938 spadá do období mezi dvěma světovými válkami. Již v roce 1918 vzniká samostatný Československý stát, tzv. První republika, jejímž prezidentem byl do roku 1935 T. G. Masaryk, který výrazně ovlivnil pedagogické myšlení v českých zemích v tomto období (Štverák, 1983). Zatímco 2. polovinu 20. let 20. století lze označit za zlatá léta ve vývoji české společnosti (Kárník, 2000), ve 30. letech 20. století dochází k hospodářské krizi (Kárník, 2002). Rok 1935, kdy byl zvolen novým prezidentem Československa Edvard Beneš, představoval zlomový bod. V evropské politice se začala prosazovat autorita italského fašismu, Německo bylo ovládáno nacismem, postupně tak docházelo k izolaci Československa (Kárník, 2002). Následně byly změněny státní hranice Československa. Tato situace se odrazila ve změně státního i národního života Československé republiky, měnila se ústava, připravovaly se změny veřejné správy, plánovalo se nové hospodářství a hledala se nová orientace pro život duchovní a pro výchovu i školství (Na přelomu, 1938). V září roku 1939 byla následně započata 2. světová válka.

8

2 Periodizace přístupů společnosti k handicapovaným během historie Péče věnovaná handicapovaným osobám a přístupy k těmto lidem se vyvíjely v těsné souvislosti s utvářením společnosti. Autoři, kteří se věnují speciálně pedagogické problematice se ve svých pracích pokoušeli a stále pokoušejí vytvořit periodizaci, která by co nejpřesněji vystihovala vývoj této problematiky. Mnozí autoři přejímají periodizaci, kterou vytvořil Miloš Sovák. Jesenský (2000) uvádí, že v roce 1957 přišel Sovák se třemi stádii vývoje péče o handicapované. Jednalo se o stádium represe, rehabilitace a prevence. Později tuto periodizaci rozšířil o stádium zotročování, stádium charitativní, stadium renesančního humanismu a stadium socializační. Na základě získaných materiálů lze jednotlivá stádia vývoje péče o handicapované charakterizovat následovně (Sovák, 1980; Kysučan, Kuja, 1996; Jesenský, 2000; Kocurová, aj., 2002; Ludíková, 2002; Titzl, 2005): 1. stadium represivní (pravěk) – v tomto období jsou handicapovaní pojímáni jako neschopní, nežádoucí; společnost se slabých, postižených a nemocných zbavuje, obvykle odložením, opuštěním, zabitím (Titzl, 2005), např. ve Spartě bývaly abnormální děti pohozeny v pohoří Taygetos (Kysučan, Kuja, 1996); 2. stadium zotročování (období většiny starověkých civilizací) – pro toto období je typické, že handicapovaní lidé jsou vykořisťováni, mnohdy využíváni k vykonávání nejtěžších prací; 3. stadium charitativní – souvisí s rozvojem křesťanství v Evropě; handicapování jsou chápáni jako ubožáci, kteří potřebují pomoc a ošetření, s postupem času tak začínají vznikat první útulky a špitály pro handicapované, které jim zajišťovaly nejnutnější zaopatření (Ludíková, 2002), rozvoj schopností handicapovaných zatím ještě nestál v popředí zájmu; 4. stadium renesančního humanismu – toto období souvisí s počátky vědeckého vývoje medicíny, příznačná je změna v pohledu na člověka, již se objevuje požadavek na vzdělávání handicapovaných; „Komenský (1592 – 1670) ve své Vševýchově považuje účelnost jejich (handicapovaných osob – pozn. autorky) výchovy a vzdělávání za dostatečně prokázanou“ (Jesenský, 2000, s. 35); 5. stadium rehabilitační (19. století) – začíná se rozvíjet systematická výchovná a vzdělávací péče o postižené, objevují se přístupy k handicapovaným podle druhu

9

jejich postižení; Sovák (1980, s. 56) uvádí, že toto stadium „věnovalo defektním osobám péči z důvodů ekonomických: bylo výhodnější zapojit je po přípravě do pracovního procesu za účelem vykořisťování, než poskytovat zadarmo podporu“. 6. stadium socializační – důraz je kladen především na pracovní a společenské uplatnění handicapovaných, v této fázi se rehabilitace handicapovaných prosazuje v širším společenském měřítku, což pro handicapovaného znamená „vrůstání“ do společnosti (Titzl, 2005); 7. stadium prevenční – spočívá v předcházení defektivitě u handicapovaných osob, čemuž napomáhá rozvoj medicíny, psychologie, speciální pedagogiky a také odpovídající legislativa. M. Kocurová, aj. (2002) tuto periodizaci přejímají, nezahrnují do ní ovšem stadium socializační. Ludíková (2002) se zmiňuje o období represivním, období charitativních vztahů a postojů, o období humanismu a renesance, poté se již zaměřuje na počátek 20. století a rozvoj speciálních vzdělávacích zařízení, od poloviny 20. století hovoří o integračním pojetí, v němž je důraz kladen na dosažení nezávislosti handicapovaných a jejich soužití s intaktními1. Kysučan a Kuja (1996) doplňují Sovákovu periodizaci o stadium integrační, které časově lokalizují do 70. let 20. století a charakterizují jej jako snahu „o společné vzdělávání postižených dětí v běžných školách“ (Kysučan, Kuja, 1996, s. 66). V tomto posledním stadiu se tedy shodují s pojetím Ludíkové (2002). S mírně odlišným přístupem se lze setkat u Jesenského (2000), který vychází z postojů společnosti k handicapovaným během historie. Mezi základní postoje společnosti k handicapovaným tak řadí represi, utilitu, charitu, humanitu, altruismus, filantropismus, segregaci, rehabilitaci, emancipaci, prevenci, integraci, nevyčleňování (inkluzi). Na základě těchto postojů vytváří jednotlivá stádia, v nichž dominuje určitý přístup k handicapovaným. Jesenského periodizaci lze znázornit následovně (Jesenský, 2000, s. 34 – 36): 1. stadium represivně lhostejných postojů (ranný a střední starověk); 2. stadium výběrově utilizačních postojů (starověk); 3. stadium charitativních postojů (středověk); 4. stadium humánně filantropických postojů (renesance; 14. – 16. století);

1

Pod pojmem intaktní člověk se rozumí člověk bez handicapu.

10

5. stadium altruisticko segregačních postojů (osvícenství; 17. – 19. století); 6. stadium rehabilitačně emancipačních postojů (moderní společnost; 19. – 20. století); 7. stadium preventivně integračních postojů (postmoderní společnost; konec 20. století); 8. stadium nevyřazování handicapovaných z hlavního proudu (počátek 21. století). Při bližším prozkoumání je patrné, že se v řadě bodů Jesenský shoduje s periodizací Sovákovou. Odlišnosti se projevují v názvech jednotlivých stadií, na rozdíl od Sováka hovoří Jesenský o stadiu výběrově utilizačních postojů, charakteristika tohoto stadia se ovšem shoduje se stadiem zotročování v pojetí M. Sováka. Odlišnosti v periodizaci Jesenského se projevují také v zařazení dalších stadií, mezi která patří stadium altruisticko segregačních postojů navazující na renesanční humanismus. Toto období se vyznačuje zaměřením pozornosti na konkrétní schopnosti handicapovaných lidí, v postojích k handicapovaným se projevuje především altruismus, který směřuje k uspokojování nejen základních, ale i vyšších potřeb člověka; vznikají rovněž první ústavy pro neslyšící a nevidomé (Jesenský, 2000). Sovák ve své periodizaci hovoří pouze o stadiu renesančního humanismu, které trvá až do stadia rehabilitačního. Jesenský rovněž nehovoří o stadiu socializačním a prevenčním, ale zařazuje stadium preventivně integračních postojů a stadium nevyřazování handicapovaných z hlavního proudu. První ze zmíněných stadií se vyznačuje snahou o dosažení nezávislosti handicapovaných, hlavním předpokladem integrace handicapovaných je především rozvoj uchovaných schopností, tedy reedukace a kompenzace poškozených funkcí a schopností (Jesenský, 2000). Stadium nevyřazování handicapovaných na předchozí období navazuje, zaměřuje se především na oblast prevence a rozvoje technologicko kompenzačních a reedukačních systémů; předpokládá se, že toto stadium zahrne prvních deset až dvacet let 21. století (Jesenský, 2000). Zřejmě největší změnu v periodizaci přístupů společnosti k handicapovaným lze zaznamenat u B. Titzla. Titzl (2005) uvádí sice Sovákovu periodizaci, ale vytýká jí dva nedostatky. Nejprve se zaměřuje na strukturu této periodizace, kterou nepovažuje za konzistentní, protože „v prvních čtyřech epochách je kritériem míra egoismu resp. altruismu ve vzájemných vztazích postižených a nepostižených. V pátém stadiu je měřítkem způsob ekonomické (pracovní) využitelnosti. Z šestého stadia se dá odvozovat prosazení lidských práv. Zdůraznění prevence v konečném sedmém stadiu naznačuje víru ve všemohoucnost jednotlivých speciálních věd o člověku“ (Titzl, 2005, s. 6). Druhý 11

problém vidí Titzl v „osvícenském“ pojetí této periodizace, která je založena na modelu deseti období pokroku lidského ducha od J. A. Condorceta (1743 – 1780) vycházející z myšlenky, že lidská společnost je předurčena k tomu, aby se neustále zdokonalovala (Titzl, 2005). Podrobněji se poté Titzl zaměřuje na počáteční období Sovákovy periodizace, podle

níž

se

společnost

handicapovaných

osob

pouze

zbavovala.

S

využitím paleopatologických zhodnocení kosterních nálezů dochází Titzl k závěru, že existuje řada důkazů pro tvrzení, že už v počátečních obdobích vývoje společnosti přežívali lidé s různými onemocněními či poraněními. Titzl tímto dokazuje, že Sovákova periodizace v prvním stádiu neodpovídá skutečnosti. Podobně se Titul (2005) zaměřuje také na období přelomu 19. a 20. století a na vztah společnosti k dětem. Zdůrazňuje, že nechtěných, především nemanželských, ale také nemocných a handicapovaných dětí bylo možné se zbavit jejich odložením v nalezincích ihned po narození. V těchto zařízeních byla vysoká pravděpodobnost úmrtí, což matky věděly (Titzl, 2005). Dalším jevem, který se projevoval ještě na počátku 20. století, bylo tzv. nechanické harfenictví. „Podnikatelé, zvaní harfenistáři, si od rodičů ,najímali‘ za mzdu částečně vyplácenou předem jejich škole odrostlé děti, aby z nich tvořili skupiny potulných šumařů. Malí hudebníci byli biti, museli žebrat, dívky zhusta propadaly prostituci.“ (Titzl, 2005, s. 9) Z dalších forem prodeje dětí se objevovalo především nabízení dětí na práci tomu, kdo nabídl nejvíce peněz. Děti byly využívány rovněž k domácí výdělečné práci, kdy musely často pracovat na úkor spánku, k práci byly nuceny bitím a mnohdy také posilňovány alkoholem (Titzl, 2005). Přímo v péči o postižené se až do 20. století uplatňovala charita. Zákonem z 15. března 1862 začala péče o handicapované přecházet z oblasti soukromé dobročinnosti do oblasti veřejnoprávní a péče o ně se stala součástí působnosti obcí (Titzl, 2005). Počty sirotčinců, útulen a ochranoven ovšem nemohly stačit a tak byly děti „posílány v obcích číslo od čísla tzv. střídou čili okolkem, aby se o ně jednotliví hospodáři postarali. […] z dětských mrzáčků se stávali žebráci a tuláci z profese“ (Titzl, 2005, s. 10). Tímto způsobem se Titzl snažil poukázat na to, že Sovákova periodizace neodpovídá ani v tomto stádiu postojů společnosti k handicapovaným skutečnosti, a nabízí novou periodizaci, kterou považuji vzhledem k argumentům předloženým k Sovákově periodizaci za adekvátnější (Titzl, 2005, s. 10 – 11): 1. stadium předinstitucionální (do 13. století); 2. stadium institucionální (od 13. století); 12

a) instituce ještě nejsou rozčleněny dle cílových skupin; mají azylový charakter (do r. 1786); b) instituce jsou rozčleněny dle cílových skupin, mají výchovný případně i léčebný charakter (od r. 1786, kdy vzniká pražský ústav pro hluchoněmé); c) odklon od speciálních institucí, podpora života postižených v neústavním prostředí (záležitost zhruba posledního desetiletí). Pokud bych se nyní měla orientovat na meziválečné období, konkrétně na časový úsek 1925 – 1938, kterému se v této práci hodlám věnovat, dostala bych se podle periodizace Jesenského (2000) do stadia rehabilitačně emancipačních postojů. Periodizace Titzlova (2005) situuje tento časový úsek do stadia institucionálního, konkrétně do období, kdy už jsou jednotlivé instituce rozděleny podle svého zaměření na určitý handicap. Zaměřím-li se na postoje společnosti k handicapovaným v meziválečném období, vysvětlí je snad nejlépe myšlenky Josefa Zemana, který se v tomto období věnoval problematice speciální pedagogiky. V roce 1928 vychází jeho spis Črty z pedopatologie, v nichž píše: „Žijeme v době, kdy veřejné mínění počíná hledati a tvořiti lepší prostředky regenerační, ne utopistické, ale reální. Je to boj proti alkoholismu […], boj proti prostituci, boj proti tuberkulose, který vede Masarykova liga, boj proti otravné touze zbaviti se těhotenství, snahy eugenické, […]. Všecko, co v posledních desetiletích se vytvořilo ve prospěch osob závislých: nemocnice, nalezince, porodnice, stravovací podniky, zdravotní kolonie, školy v přírodě, sanatoře, poradny, všechna opatření zdravotní a sociální a j. a j. jsou důsledek nejen rostoucího bádání vědeckého, snah zdravotních a sociálních, ale ukazují, že se udržuje mravní cit, […].“ (Zeman, 1928, s. 15)

13

3 Speciální pedagogika a její historie 3.1 Vymezení speciální pedagogiky v současnosti 3.1.1 Speciální pedagogika Speciální pedagogika se řadí mezi pedagogické disciplíny. Pipeková, aj. (1998, s. 23) vymezuje speciální pedagogiku jako vědu „o zákonitostech speciální výchovy, speciálního vzdělávání, pracovního a společenského uplatnění jedince, který trpí handicapem (znevýhodněním zdravotním, sociálním), vyžaduje proto zvláštní, tedy speciální přístup“. Pod pojmem znevýhodnění se rozumí tělesné, smyslové nebo duševní nedostatky, případně poruchy chování. Zájem je zaměřen na osoby zdravotně nebo sociálně znevýhodněné. V současné době se pole působnosti speciální pedagogiky rozšiřuje také na zdravotně nebo sociálně znevýhodněné osoby vyšších věkových kategorií než jsou děti a mládež (Pipeková, aj., 1998). Hlavním fenoménem, který se v poslední době v oblasti speciální pedagogiky projevuje, je snaha o integraci handicapovaných osob do společnosti. Pro současnost je rovněž charakteristické, že speciální pedagogika je nejen „teoretickou disciplínou a soustavou institucí s jejich praktickými činnostmi, ale také oborem, který se vyučuje na vysokých školách, u nás stejně jako v zahraničí“ (Průcha, 2000, s. 81).

3.1.2 Subdisciplíny speciální pedagogiky Rozmanitost jednotlivých druhů handicapů vyžadujících specifické formy výchovy a vzdělávání vedly k tomu, že se v rámci speciální pedagogiky vytvořily určité subdisciplíny. Jejich označení vychází z koncepce speciální pedagogiky M. Sováka. Názvy jednotlivých disciplín jsou odvozeny ze základního pojmu, kterým se vymezuje zájmová oblast výchovného působení a pojmu „paideia“ (= výchova). Sovákovo členění speciální pedagogiky tedy rozlišuje (Sovák, 1980, s. 19): • Vady a poruchy duševní: o psychopedie (psyché = duše) – zabývá se rozumovými nedostatky lidí; o etopedie (ethos = mrav) – věnuje se obtížně vychovatelným osobám. • Vady a poruchy smyslové: o logopedie (logos = řeč) – zaměřuje se na osoby s poruchami sluchu a řeči; o tyflopedie (tyflos = slepý) – studuje osoby s poruchami zraku. • Vady a poruchy tělesné: o somatopedie (soma = tělo) – zabývá se osobami s poruchami hybnosti.

14

Sovák (1980) upozorňuje na to, že výjimku mezi těmito názvy představuje označení tyflopedie, které je přejato ze sovětské terminologie. Shodně s cílem všech ostatních disciplín, kterým je zdůraznění toho, co se má rozvíjet, nikoli toho, co se má překonávat, by se tato disciplína měla nazývat optopedie (optein = vidět). V publikaci Kapitoly ze speciální pedagogiky od Pipekové, aj. (1998) se neužívá ani jednoho z těchto pojmů, místo nich se zde uplatňuje označení oftalmopedie. Sovákova klasifikace subdisciplín speciální pedagogiky zahrnuje problematiku osob s poruchami sluchu do logopedie. V současnosti se ovšem tato problematika rozvíjí jako samostatná disciplína s označením surdopedie. Název je opět přejat ze sovětské terminologie. Někteří autoři užívají označení akupedie, např. Sedláková (1974). V poslední době se rovněž rozvíjí další dvě oblasti speciální pedagogiky. Jde o problematiku osob s kombinovanými vadami (zabývá se osobami stiženými více než jedním handicapem, např. člověk nevidomý a neslyšící) a problematiku mládeže se specifickými poruchami učení (zaměřuje se na poruchy jako jsou např. dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie apod.).

3.2 Dějiny speciální pedagogiky 3.2.1 Vývoj oboru Počátky speciální pedagogiky lze spatřovat v 19. století, kdy se začaly zakládat první ústavy pro handicapovanou mládež. Jak uvádí (Monatová, 1998) základním dílem speciální pedagogiky se stala kniha Pädagogische Pathologie“ (Pedagogická patologie) z roku 1890, jejímž autorem byl Ludwig Adolf Strümpel. V knize se zabýval jednotlivými úchylkami, jejich tříděním a příčinami, diagnózou, profylaxí a terapií. Kysučan a Kuja (1996) rozlišují dvě vývojové etapy v rozvoji speciální pedagogiky jako oboru. Počátky první etapy je obtížné přesně časově vymezit. Toto období končí zhruba v polovině 19. století. Je pro ně charakteristická snaha o praktickou speciální výchovu a vznik prvních teorií speciální výchovy. V druhé etapě se začíná „utvářet obecná teorie speciální pedagogiky, zahrnující různé oblasti speciální výchovy“ (Kysučan, Kuja, 1996, s. 66). Postupně dochází k diferenciaci speciálně pedagogických výchovných zařízení a využívají se výsledky speciálně pedagogické, psychologické a medicínské diagnostiky, uplatňují se optimální vzdělávací prostředky a postupy (Kysučan, Kuja, 1996). Jesenský (2000) poukazuje na to, že speciální pedagogika jako teoretická disciplína se na počátku utvářela ve vztahu s pedagogickou a sociální institucionalizací, která se

15

orientovala především na jednotlivé skupiny handicapů a speciálních škol pro ně určených, z čehož vyplývá, že se rozvíjely převážně jednotlivé specializace než samotná obecná teorie speciální pedagogiky. Jednotlivé speciální školy měly na počátku charakter skromných iniciativ (Jesenský, 2000). Průcha (2000) uvádí, že s rozvojem lékařských věd se pedagogové zabývali především péčí o děti fyzicky a mentálně postižené.

3.2.2 Vývoj názvu oboru Označení vědního oboru, který se zabývá osobami nějakým způsobem handicapovanými, prošlo určitým vývojem (Kysučan, Kuja, 1996). Pojem speciální pedagogika se neužíval od počátku konstituování tohoto vědního oboru. Původně byla tato vědní disciplína označována jako pedopatologie, později se ujal termín defektologie. Rovněž se užívaly pojmy nápravná pedagogika a léčebná pedagogika (Průcha, 2000). Zpočátku se především v německých zemích ujal termín „léčebná pedagogika“ (Heilpädagogik), který zvolili v roce 1911 Dannemannn, Schober a Schulze (Monatová, 1998). Tento název vycházel z medicínského vlivu projevujícího se v přístupu k handicapovaným osobám – výchovné působení se chápalo jako snaha o uzdravení postiženého (Kysučan, Kuja, 1996). Na našem území se toto označení neujalo. Podle Mauera (1934) bylo označení léčebná pedagogika zamítnuto odborníky již v prvním desetiletí 20. století. Jak uvádí Monatová (1998) v roce 1917 zavedl Jan Mauer dva termíny – „nápravná pedagogika“ a „pedopatologie. Pojem nápravná pedagogika byl ve shodě s názory Jana Mauera chápán jako praktická nauka „o výchově tzv. úchylných dětí“ (Kysučan, Kuja, 1996, s. 10). Vyskytoval se u nás až do konce 50. let 20. století. S označení „pedopatologie“ pracoval v roce 1928 také Josef Zeman ve spise Črty pedopatologické. Otokar Chlup naopak v roce 1925 užil název „děti méně schopné“ (Monatová, 1998). V 50. letech, konkrétně v roce 1954, zvolil František Ludvík označení zvláštní péče (Monatová, 1998). V této době přichází také Sovák s termínem „defektologie“, který byl chápán jako „nauka o defektním člověku“ (Kysučan, Kuja, 1996, s. 10). Tento výraz se příliš neujal, často byl zaměňován s termínem „speciální pedagogika“, který v roce 1957 užil Bohumír Popelář. Během 60. let 20. století přichází s dalšími názvy Viliam Gaňo – „defektní děti“ (v roce 1964) a Ludvík Edelsberger, jenž se v roce 1965 snažil o prosazení pojmu „speciální pedagogika defektologická“ (Monatová, 1998).

16

Pojem „speciální pedagogika“ se objevuje již na konci 19. století, v roce 1941 se v propracovanější podobě vyskytuje v díle speciálního pedagoga Švýcara Hanselmanna (Kysučan, Kuja, 1996). K jeho ustálení dochází v 70. letech 20. století, ale „dosud není pojmenování tohoto vědního oboru jednotné“ (Monatová, 1998, s. 9). Pedagogický slovník (Průcha, Walterová, Mareš, 2003, s. 223) udává, že v současné době se „v zahraničí užívá přibližně ve stejném významu též názvu léčebná pedagogika, nápravná pedagogika, pedagogika handicapovaných dětí atd“. Kysučan a Kuja (1996) rovněž uvádějí termíny, které se používají pro označení oboru zabývajícího se výchovou a vzděláváním handicapovaných osob. Řadí se mezi ně léčebná pedagogika, zvláštní pedagogika, diferencovaná pedagogika, nápravná pedagogika (ortopedagogika), psychopedagogika (ve Francii), rehabilitační pedagogika, defektologie a speciální výchova (v anglosaských zemích).

17

4 Speciální pedagogika v meziválečném období 4.1 Pojetí speciální pedagogiky v letech 1925-1938 4.1.1 Pedopatologie V meziválečném období byla v českých zemích speciální pedagogika označována jako pedopatologie. Zeman (1928) ji definuje jako nauku o úchylných dětech a připojuje klasifikaci skupin dětí a mládeže, na něž se pedopatologie zaměřuje: • děti

neplnomyslné

(hluché,

němé,

hluchoněmé,

nedoslýchavé,

nevidomé,

krátkozraké, hluché a současně slepé, slepé a zároveň hluchoněmé, neplnomyslné a přitom slabomyslné nebo zmrzačelé); • děti duševně úchylné (duševně nemocné, duševně slabé, slabomyslné, mravně vadné, mravně narušené, mravně ohrožené); • děti tělesně zmrzačelé, neduživé, děti s tuberkulózou. Z uvedené klasifikace je patrné, že jednotlivé kategorie handicapovaných dětí jsou tříděny na základě obecnějšího pohledu – tedy na vady smyslové, duševní a tělesné. Podobnou definici lze najít v Defektologickém slovníku (Edelsberger, aj., 1978, s. 272), v němž je pedopatologie charakterizována jako „vědní obor o tělesných, smyslových a dušeních vadách, nedostatcích a úchylkách mládeže“. Pedopatologií se ve svém článku Pedopatologie a nápravná pedagogika zabýval také Jan Mauer (1934). Pedopatologii chápe jako teoretickou disciplínu o úchylných dětech a shoduje se tak v definici se Zemanem. Při klasifikaci handicapovaných dětí ovšem neuplatňuje dělení na vady tělesné, smyslové a duševní, pouze vyjmenovává jednotlivé skupiny

handicapovaných

dětí:

děti

slepé, slabozraké,

neslyšící

(hluchoněmé),

nedoslýchavé, nedořečné (postižené nějakou vadou řeči), slaboduché (blbé, slabomyslné, nedoumné), zmrzačené, mravně úchylné (mravně ohrožené, zanedbané, provinilé atd.). Mauer (1934) se rovněž zabývá nápravnou pedagogikou, kterou vymezuje jako praktickou nauku o výchově úchylných dětí, která je založena na pedopatologii. Poukazuje na to, že „pedopathologie a nápravná pedagogika není společná nauka, není jedna disciplína. Rozdíl je v tom: Pedopathologie jest teoretický základ; zjišťuje skutečnosti, ukazuje, co jest. Nápravná pedagogika jest na pedopathologii založená nauka praktická a nápravná pedagogika je prováděná prakse podle této nauky. Nápravná pedagogika vykládá, jaké úkoly z provedeného zjištění pedopathologického vyplývají, co tedy se má vykonati a jakými cestami i prostředky by bylo možno takové úkoly provést“ (Mauer, 1934,

18

s. 52). Výraz „napravit“ se ovšem nechápal doslovně, neznamenal odstranění vady nebo nedostatku, jeho podstatou bylo zlepšit to, co zlepšit lze (Mauer, 1934). Ve vymezování pedopatologie a nápravné pedagogiky navrhuje Mauer (1934) rozlišovat nápravnou výchovu (jako výchovu úchylných dětí), nápravnou pedagogiku (jako nauku o výchově úchylných dětí, která by určovala úkoly výchovy jednotlivých druhů úchylných dětí a vykládala metody a způsoby jejich výchovy a vzdělání) a pedopatologii (jako nauku o úchylkách od normálního vývoje u mládeže; o její poznatky se má opírat nápravná pedagogika). S pojmem pedopatologie souvisela v daném období také pedologie – vědecká nauka o dětech a mládeži. Pedopatologie označovala tu oblast pedologie, která se zabývala abnormálními, úchylnými dětmi (Mauer, 1934). Pedologie se dělila na pedologii individuální,

zahrnující

biologii

dítěte

(pedobiologii)

a

psychologii

dítěte

(pedopsychologii), a pedologii sociální (pedosociologii), která se zabývala sociální péčí o děti jako členy rodiny, obce, národa (Mauer, 1934). Podobně se rozlišovala také pedopatologie na pedopatologii individuální a sociální. Individuální pedopatologie v sobě zahrnovala pedopatologickou somatologii, tedy biologii úchylného dítěte, a také pedopatopsychologii – psychologii úchylného dítěte. Sociální pedopatologie se zabývala těmi úchylkami dětí, které byly výsledkem působení nepříznivých poměrů projevujících se v rodině, ve styku s jinými dětmi a dospělými apod. (Mauer, 1934).

4.1.2 Terminologie pedopatologie v letech 1925-1938 Z předchozí kapitoly je patrné, že v meziválečném období se v oblasti péče, výchovy a vzdělávání handicapovaných osob užívaly jiné pojmy a termíny, než je tomu v současnosti. Na přelomu 19. a 20. století se pro označení handicapovaných dětí a mládeže uplatňoval název „úchylná mládež“. Jak uvádí Průcha (2000) tento výraz se užíval ještě ve 30. letech 20. století, nebyl však chápán pejorativně, ale naopak ve smyslu odchylky, odlišnosti. Vedle tohoto obecného pojmu se užívalo také označení „abnormální mládež“. Co se týká jednotlivých druhů postižení, objevují se v meziválečném období termíny jako mrzáci, zmrzačelí (= tělesně postižení), mravně vadní (= obtížně vychovatelné děti), slabomyslní (= mentálně postižení). Kromě těchto pojmů se užívala označení jako slepí, slepci – v dnešní době se volí obvykle více neutrální výraz

19

„nevidomí“. Přehledně podává obraz odlišné terminologie speciální pedagogiky (pedopatologie) v období 1925-1938 tabulka 1. Tabulka 1 – Odlišnosti ve speciálně pedagogické terminologii v období 1925-1938 a v současnosti Období 1925-1938 úchylní, abnormální slabomyslní mravně vadní hluchoněmí slepci, slepí mrzáci, zmrzačelí

Současnost handicapovaní mentálně handicapovaní obtížně vychovatelní neslyšící nevidomí tělesně handicapovaní

Nad označením „mrzák“ se zamýšlel A. Bartoš (1930, s.151) v časopise Úchylná mládež, kde uvádí, že „ti, kteří budovali základy dnešní péče o děti zmrzačelé, sáhli po jméně nejbližším. A tak vidíme od roku 1908, kdy Zeman končí svou knížku (Péče o děti abnormální – pozn. autorky) provoláním, aby byl zřízen u nás ústav pro tělesně zmrzačelé, přes Dvořáka, který založil spolek pro léčbu rachitiků a mrzáků. […] Ale nikdo s ním nebyl spokojen a sám zakladatel české péče o zmrzačelé, prof. Jedlička, doporučoval mi přemýšleti o náhradě za užívaný výraz mrzák“. Bartoš v článku poukazuje na to, jaké řešení nalezli němečtí zmrzačelí žijící mimo ústav. Ti založili spolek, v jehož názvu užili výraz „tělesně vadní“, který se velmi brzy vžil. Sám Bartoš vidí řešení ve vymezení určitého obsahu výrazu mrzák, nebo v nalezení výrazu nového, s čímž ovšem nesouhlasili, jak Bartoš (1930) uvádí, všichni zainteresovaní v oblasti problematiky tělesně postižených. Problematikou pojmu „mravně vadní“ se zabýval Cyril Stejskal (1932), který požadoval zrušení tohoto označení, protože v sobě zahrnuje dvě skupiny handicapovaných, které se od sebe odlišují nejen etiologií, ale i žádoucí terapií. Do první skupiny se řadí špatně vychovaná a pustnoucí mládež, která vyžaduje umístění do vychovatelen. Druhou skupinu představují děti neuropsychopatické, příčina jejich problémů tkví v narušené nervové konstituci, proto musí být především v péči lékařů, učitelé potom mají povinnost postupovat podle pokynů lékařů (Stejskal, 1932). Podobně se pojmu mravně vadní věnoval také Karel Herfort (1932). Nepožaduje zrušení tohoto názvu, ale zaměřuje se na odlišení psychopatů a dětí zpustlých. Psychopatické děti považuje za děti vlohy, které získaly svou vadu geneticky. Děti zpustlé označuje jako děti prostředí, ti se stali mravně vadnými vlivem nepříznivého prostředí (Herfort, 1932). Co se týká oblasti duševně handicapovaných, užíval se v letech 1925-1938 pojem „slabomyslní“, ale také „duševně úchylní“. Pojem slabomyslní se příliš nezamlouval nejen odborníkům v oblasti pedopatologie, ale také rodičům slabomyslných dětí (Zeman,

20

1938). Spolu s termínem slabomyslní souvisely rovněž pojmy debilita (přihlouplost, nejnižší stupeň slabomyslnosti), idiotie (blbost, nedostatečný vývoj inteligence), imbecilita (těžší slabomyslnost, jedinec není schopen vzdělání) a také pojem kretin (nejtěžší forma slabomyslnosti způsobená vadnou funkcí štítné žlázy) (Zeman, 1933). V oblasti problematiky nevidomých se Aleksej Záhoř (1935) zabýval vymezením pojmů „slepost“ a „slabozrakost“ a poukazoval na to, že i přesto, že ve světě existuje množství institucí zabývajících se péčí o výchovu a potřeby nevidomých a slabozrakých, nedošlo zatím k přesnému vymezení pojmů slepost a slabozrakost. Některé státy, které již v té době měly zákonná opatření o nevidomých, si vytvářely vlastní definice, což vedlo k nejednotnosti v terminologii (Záhoř, 1935). Z uvedených informací o terminologii pedopatologie v období 1925 – 1938 vyplývá, že si jednotliví autoři uvědomovali jednak ne příliš šťastně zvolené názvy pro některé druhy handicapů, jednak určitou nejednotnost ve vymezení některých pojmů, ale také nutnost provést v terminologii určité změny. Zeman (1938, s. 39) v této souvislosti píše „…chaos v terminologii zůstává: zdá se, že se epidemicky množí, že je ve vzduchu jakási horečka po jiných názvech. Slepí slyší raději, že jsou nevidomí, zmrzačelí že jsou tělesně vadní, hluchoněmí, že jsou jen neslyšící a že vůbec nejsou úchylní, mravně vadní byli prý jen špatně vychováni. Lidová diagnosa diferencuje všechny úchylné podle svého, snad někdy trochu jadrně, vědecky nebo pavědecky vyjádřená zbavuje pravý stav v nesrozumitelné výrazy, slovem je tu chaos. Vyjde z něho jasno po nějaké komisi, která by se starala o ustálení vhodných názvů? Takovou komisi navrhoval Jan Schneider. Jednou k ní musí dojíti“. Později v roce 1944 ovšem Zeman (1944) nadále upozorňoval na terminologickou nepřesnost, nejasnost, nedefinovatelnost i zmatek, který se projevoval zejména u laiků. Příčinu viděl především v tom, že pedopatologie jako vědní obor nebyla do té doby stále ještě ustálena, dosud nevznikla učebnice pedopatologie ani základy obecné pedopatologie, v jejichž existenci viděl cestu „k vyjasnění a sjednocení pedopatologické terminologie“ (Zeman, 1944, s. 147).

4.1.3 Subdisciplíny pedopatologie v letech 1925-1938 V meziválečném období se pro jednotlivé subdisciplíny pedopatologie (tedy speciální pedagogiky) neuplatňovala označení, která se používají v současné době (např. somatopedie, psychopedie atd.), což je patrné rovněž z výše uvedeného dělení pedopatologie na děti neplnomyslné, duševně úchylné a tělesně zmrzačelé.

21

Ve Sborníku prací z oborů péče o mládež úchylnou (Herfort, Schneider, Zelenka, 1931) se tak objevují pro jednotlivé oblasti pedopatologie označení jako obor péče o slabomyslné, obor péče o hluchoněmé, obor péče o slepé, obor péče o děti zanedbané, pustnoucí a neuropsychopatické a obor péče o zmrzačelé. I přesto se např. v časopise Úchylná mládež může čtenář setkat s článkem Význam a důležitost studia logopedie (Synek, 1929), což znamená, že pojem „logopedie“ byl již v té době známý. Synek (1929, s. 23) vymezuje logopedii jako nauku, která „řeší problémy týkající se výchovy a vzdělávání dětí hluchoněmých, nedoslýchavých a afatických, patlavých, ňuhňavých, koktavých, breptavých, v řeči opožděných a konečně i otázky, týkající se řeči dětí duševně úchylných“. V tomto vymezení je patrné určité překrývání působnosti jednotlivých oborů pedopatologie – logopedie se věnuje také rozvoji řeči duševně úchylných dětí, věnuje se hluchoněmým, jejichž problematika spadá do oblasti péče o děti s vadami sluchu, ačkoli např. Gaňo (1936) se otázkou hluchoněmého dítěte zabývá v rámci problematiky němého dítěte. Existenci pojmu logopedie dokládá rovněž Pedopathologický slovníček (Zeman, 1933), v němž se nachází heslo logopedie, charakterizované jako nauka zabývající se vadami řeči. Označení psychopedie a etopedie se zde nevyskytuje, objevují se zde pouze výrazy psyché (= duše) a ethos (= mrav, mravní charakter), z nichž vychází pozdější označení těchto disciplín. Podobně lze v tomto slovníku nalézt pojem soma (= tělo), ale také

somatologie

(= tělověda). V případě subdisciplíny tyflopedie se ve slovníku nenachází ani latinský název tyflos, ale naopak objevuje se zde pojem ofthalmologie jako „nauka o očních chorobách“ (Zeman, 1933, s. 84). To je zajímavé především proto, že v současnosti se pro označení subdisciplíny zaměřené na poruchy sluchu užívá právě termín oftalmopedie, např. Pipeková, aj. (1998). Podobně jako v uvedených případech se ve slovníku nenachází ani pojem surdopedie, ale je zde zařazen výraz surdopedagog charakterizovaný jako „učitel dětí hluchoněmých (název v Rusku užívaný)“ (Zeman, 1933, s. 112). Co se týká problematiky kombinovaných vad, výše (kapitola 3.1.2) je uvedeno, že v současnosti se rozvíjí vedle tradičních subdisciplín speciální pedagogiky jako je somatopedie, psychopedie, surdopedie apod. také speciální pedagogika zaměřená na kombinované vady. V období 1925-1938 Zeman (1928) rovněž upozorňuje na to, že v každém oboru pedopatologie se lze setkat s kombinacemi duševních a tělesných vad. Ovšem hluchoněmota se mezi kombinované vady neřadí. „Myslieva sa, že tu ide o dve vady. A to o hluchotu a o nemotu. Spomeňme si však na podmienky reči, […]. Tu vidíme, že 22

hluchonemé dieťa má zdravé rečové orgány, […]. Má normálne rozumové schopnosti. […]. Preca nehovorí. Prečo? Lebo chýba mu sluch, ako veľmi dôležitá podmienka pri vzniku reči.“ (Gaňo, 1936, s. 19) Z uvedených informací je patrné, že v období 1925-1938 existovaly a rozvíjely se jednotlivé subdisciplíny speciální pedagogiky (pedopatologie), ačkoli pro ně ještě nebylo užíváno současných označení jako je somatopedie, etopedie atd. Přesto již v této době lze vidět určité vývojové tendence, které vedly k vytvoření současného dělení speciální pedagogiky na jednotlivé subdisciplíny, jak to dokládá již tehdy známý pojem logopedie, nebo existence pojmu surdopedagog.

4.2 Časopisy s pedopatologickou tematikou v letech 1925-1938 Podle bibliografie

věnované

soupisu

článků

z československých

časopisů

(Sedláková, 1974, s. 291) lze k časopisům se speciálně pedagogickou (pedopatologickou) tematikou v období 1925-1938 zařadit následující časopisy z tabulky 2: Tabulka 2 – Časopisy se speciálně pedagogickou problematikou v letech 1925-1938 Název časopisu

Období existence

Charakteristika

Komenský

1873 – 1942/43

pedagogický časopis

Obecná škola

1927 – 1938/39

zájmový čtrnáctideník říšského svazu učitelstva obecných škol

Obzor hluchoněmých

1919 – 1945

časopis československých hluchoněmých

Pedagogické rozhledy

1888 – 1932

věstník literárního a pedagogického odboru při ústředním spolku jednot učitelských v Čechách

Péče o mládež

1922 – 1945

měsíčník pro veřejnou i soukromou sociální péči o mládež

Pomocné školství

Psychologie Revue pro vzdělávání a výchovu hluchoněmých

1936/37 – 1939/40 věstník Svazu učitelstva pomocných škol

1935 – 1944/46

časopis pro teoretickou a užitou psychologii

časopis zaměřený na otázky výchovy, 1923/24 – 1941/42 vzdělání a sociální péče o hluchoněmé, nedoslýchavé a vadou řeči stižené

Učitelské noviny

1883 – 1939

týdeník pro vlastenecké učitelstvo a přátele škol

Úchylná mládež

1925 – 1944

časopis pro výzkum a výchovu mládeže slabomyslné, hluchoněmé,slepé, mravně vadné a zmrzačelé

Věstník Československého ústavu Jana Amose Komenského

1923 – 1943

od roku 1924 nese název Věstník pedagogický

23

Tematika všech těchto časopisů se ovšem nevěnovala pouze speciálně pedagogické problematice, což je patrné především u časopisu Psychologie, který se primárně zabýval psychologickými otázkami, ojediněle se v něm vyskytl článek věnovaný pedagogice speciální. Podobně je řada těchto uvedených časopisů zaměřená především na pedagogickou tematiku, zároveň se v nich objevuje také tematika speciálně pedagogická. Jde o časopisy: Komenský, Obecná škola, Pedagogické rozhledy, Učitelské noviny a Věstník pedagogický. Speciálně pedagogickou problematikou se zabýval v období 1925-1938 především časopis Úchylná mládež. Také v časopise Péče o mládež lze nalézt články z jednotlivých oborů tehdejší speciální pedagogiky. Tematika časopisu Pomocné školství je patrná již z názvu tohoto časopisu. Obzor hluchoněmých a Revue pro vzdělávání a výchovu hluchoněmých se zaměřovaly zejména na hluchoněmé, lze v nich ovšem nalézt články také z jiných oborů speciální pedagogiky, jak dokládá bibliografie časopiseckých článků Sedlákové (1974). V letech 1925 – 1938 vycházela samozřejmě řada jiných časopisů. Tak např. hluchoněmí žáci vydávali s pomocí svých učitelů časopisy jako Plzeňský hluchoněmý, Ústavní táčky v Radlicích nebo Náš svět v Lipníku (Mík, 1929). Pro vzdělávání neslyšících a pro zájmy učitelů hluchoněmých žáků vycházely, mimo Obzor hluchoněmých a Revue pro vzdělávání a výchovu hluchoněmých, také Noviny pro hluchoněmé (od roku 1918 nejprve v Lipníku, později ve Valašském Meziříčí), časopis Svépomoc hluchých (v Českých Budějovicích), Efeta apod. (Mík, 1929). Vycházely rovněž časopisy pro nevidomé. V roce 1917 byl založen časopis Zora tištěný Brailleovým písmem (Zeman, 1935). Nevidomé mládeži byly určeny časopisy jako např. Na úsvitě, Pro naše nejmenší; v esperantské řeči a Brailleovým písmem byl tisknut časopis Aurora pro Spolek československých nevidomých esperantistů, Ústřední péče o slepé vydávala každý měsíc Zprávy, Podpůrný spolek samostatných slepců vydával časopis Korespondence (Zeman, 1929).

24

5 Obraz speciální pedagogiky v časopise Úchylná mládež (1925-1938) 5.1 Časopis Úchylná mládež Časopis Úchylná mládež vycházel v Praze v letech 1925 – 1944. Vydával jej Spolek pro péči o slabomyslné v republice Československé. Do roku 1937 byli hlavními redaktory Úchylné mládeže Karel Herfort a Josef Zeman. Od tohoto roku byl redaktorem uvedeného časopisu Josef Kettner, redakční radu tvořili Karel Herfort, Josef Kettner a Josef Zeman. Důvody či pohnutky pro založení a vydávání časopisu Úchylná mládež vyjádřili Herfort a Zeman (1925, s. 1) v Úvodu k 1. číslu tohoto časopisu: „Nemámeť dosud listu, který by přinášel stále vzrůstající poznatky o odchylkách mládeže po stránce psychické i somatické, který by pěstoval všechny obory pedopathologie, jež jsou v tak úzkých stycích vzájemných, který by sjednocoval všechny povolané činitele, zejména lékaře a učitele všech výchovných ústavů a škol pro děti abnormální, zhodnocoval jejich práci, sděloval zkušenosti osvědčených praktiků, vychovával mladé pracovníky a budil zájem veřejnosti pro nezbytnost zmenšovati organisovanou výchovou zástupy lidí závislých a nešťastných.“ Tematika časopisu Úchylná mládež byla zaměřena na slabomyslné, hluchoněmé, slepé, mravně vadné a zmrzačelé děti i mládež, což bylo vyjádřeno v podtitulu časopisu: „Úchylná mládež. Časopis pro výzkum a výchovu mládeže slabomyslné, hluchoněmé, slepé, mravně vadné a zmrzačelé“. V roce 1937 byl tento podtitulek změněn a oficiální název časopisu tedy zněl: „Úchylná Mládež. Revue pro pedopatologii, nápravnou pedagogiku a sociální péči o mládež úchylnou“. Časopis Úchylná mládež obsahoval v letech 1925 – 1938 tři hlavní rubriky: největší prostor zaujímaly v časopise samozřejmě odborné články, zbylými dvěma rubrikami byly Literatura a Zprávy. V rubrice Literatura byly uváděny tituly českých i zahraničních odborných knih spolu s pojednáním o jejich obsahu. Zprávy přinášely informace o zakládání různých spolků na podporu handicapovaných, o sjezdech a konferencích apod. V některých ročnících se vedle rubriky Zprávy objevovala také rubrika Rozhledy, která zahrnovala krátké příspěvky o pedopatologii a péči o úchylnou mládež v zahraničí. Od roku 1937 se pouze pozměnily názvy těchto rubrik (Přehled o knihách a časopisech – dříve Literatura; Zprávy a poznámky – dříve Zprávy), jejich tematické zaměření však zůstalo shodné.

25

Za motto časopisu Úchylná mládež lze považovat jeden z názorů T. G. Masaryka, který Herfort a Zeman uvedli v Úvodu k 1. číslu tohoto časopisu. „Veď nás všechny názor Masarykův: ,Lásce nestačí cítit bídu, když mně chudák přijde na oči a mne z pohodlí vyruší; dnes láska znamená nemít klidu a pokoje pro bídu fysickou i mravní, pracovat stále s otevřenýma očima proti té bídě, i když jí nevidíme‘.“ V této práci se zaměřuji na časopis Úchylná mládež v letech 1925-1938. Právě v roce 1938, na konci 14. ročníku tohoto časopisu, píší redaktoři v úvodu posledního čísla, že pro 15. ročník Úchylné mládeže připravují nový program. Rovněž doufají, že si tento časopis uchová stejné místo, jaké si během 14 let vydobyl (Na přelomu, 1938). Období 1925-1938 lze tedy považovat za jednu etapu v existenci časopisu Úchylná mládež.

5.2 Obsahová analýza časopisu Úchylná mládež 5.2.1 Metoda V Pedagogickém slovníku (Průcha, Walterová, Mareš, 2003, s. 143) je obsahová analýza charakterizována jako „výzkumná metoda zaměřená na identifikaci, porovnávání a vyhodnocování obsahových prvků textů i neverbálních komunikátů“. Řadí se ke konkrétním metodám výzkumu médií, které „představují soubory pracovních postupů, jejichž využitím se lze dobrat objektivizovatelných dat“ (Burton, Jirák, 2001, s. 31). Obsahová analýza může být prováděna dvěma způsoby – nekvantitativně nebo kvantitativně (Gavora, 2000). V případě této práce jde o kvantitativní obsahovou analýzu. Průkopníkem kvantitativního způsobu obsahové analýzy byl Bernard Berelson, který tento postup používal při analýze novinových a rozhlasových zpráv či projevů státníků (Gavora, 2000). Jak uvádí Gavora (2000), při obsahové analýze se postupuje v několika krocích: • nejprve se vymezí základní soubor textů, v mém případě jde o 14 ročníků časopisu Úchylná mládež z let 1925-1938; • následně se určí významová jednotka a stanoví se analytické kategorie; významovou jednotku představují v této práci jednotlivé články časopisu Úchylná mládež, jde tedy o celé texty; pro stanovení analytických kategorií potom platí několik zásad (Gavora, 2000, s. 119) „musí být přiměřeny zkoumanému problému; musí být vyčerpávající, […]; musí se vzájemně vylučovat“, o jednotlivých kategoriích uplatněných v této práci viz následující kapitola 5.2.2 Kategorie; • poté se provádí kvantifikace – zjišťuje se frekvence významových jednotek v jednotlivých analytických kategoriích; 26

• posledním krokem obsahové analýzy je interpretace zjištěných frekvencí. Výhodou popisované metody je fakt, že umožňuje zkoumat texty z dlouhých časových období, aniž by se nějak přímo dotýkala zkoumaných osob (Jandourek, 2003). Lze ji tedy charakterizovat jako neintervenční přístup ke zkoumání. Výše v kapitole 5.1 Časopis Úchylná mládež jsem uváděla, že se v tomto periodiku objevují tři hlavní rubriky. V následující obsahové analýze jsem pracovala pouze s odbornými články z hlavním rubriky, protože rubriky Zprávy a Literatura obsahovaly rozmanité příspěvky – některé přinášely informace na pouhých dvou řádcích, jiné byly obsáhlejší. V mnoha případech u nich nebylo uvedeno ani jméno autora, který příspěvek napsal. Z těchto důvodů jsem se tedy zaměřila právě na odborné články. Prostřednictvím obsahové analýzy by měl vzniknout obraz speciální pedagogiky tak, jak jej podává časopis Úchylná mládež z období 1925-1938. V rámci této práce je obsahová analýza pouze jednou z dílčích metod. Její výsledky budou využity ke konfrontaci s údaji, které o období 1925-1938 v oblasti speciální pedagogiky poskytují autoři zabývající se historií tohoto vědního oboru.

5.2.2 Kategorie Časopis Úchylná mládež zahrnuje problematiku z jednotlivých subdisciplín speciální pedagogiky. Z tohoto důvodu uvedu nejprve celkový přehled, který by měl přinést základní informace o tom, kterému z oborů speciální pedagogiky bylo v období 1925-1938 věnováno ve sledovaném časopise nejvíce pozornosti a naopak, která oblast se příliš nerozvíjela. V další fázi se zaměřím na jednotlivé obory speciální pedagogiky a provedu obsahovou analýzu v každém z oborů zvlášť. Dříve než jsem přistoupila k vymezování jednotlivých kategorií uplatněných při obsahové analýze v rámci této práce, prostudovala jsem obsahy všech 14 ročníků časopisu Úchylná mládež. Tento krok mi napomohl k poznání tematického zaměření jednotlivých subdisciplín speciální pedagogiky (pedopatologie) v časopise Úchylná mládež v letech 1925-1938. Částečně jsem se inspirovala také členěním L. Sedlákové (1974) v její bibliografii časopiseckých článků. • Kategorie pro celkový přehled problematiky v časopise Úchylná mládež: o obecná problematika pedopatologie – zahrnuje články, které se věnují speciálně pedagogické (pedopatologické) problematice v obecném slova smyslu, tj. nejsou vyhraněné pro konkrétní obor (subdisciplínu) speciální pedagogiky jako je např. somatopedie, logopedie apod;

27

o jednotlivé subdisciplíny (somatopedie, tyflopedie, surdopedie, logopedie, psychopedie, etopedie, kombinované vady) – v těchto kategoriích jsou obsaženy články, které se zabývají problematikou jednotlivých druhů postižení ve shodě s jejich vymezením v kapitole 3.1.2 Subdisciplíny speciální pedagogiky; do oblasti psychopedie (péče o děti s rozumovými nedostatky) zahrnuji také články o epilepsii, které Sovák (1980) řádí v rámci psychopedie mezi záchvatová onemocnění; rovněž se zaměřuji na problematiku kombinovaných vad, protože o kombinovaných vadách se v této době také hovořilo, jak dokládá Zeman (1928), podle nějž se v každém oboru pedopatologie lze setkat s kombinací vad duševních i tělesných; o cizojazyčné články – jde o příspěvky, které nejsou přeložené do českého jazyka (od jugoslávských, polských a dalších autorů); o dobové události – tato kategorie zahrnuje články, které se nevěnují speciálně pedagogické (pedopatologické) problematice, ale naopak reagují na dobové události jako je např. abdikace prezidenta apod. V tomto obecném přehledu se objeví také informace o množství článků, které se věnovaly speciálně pedagogické (pedopatologické) problematice v zahraničí. • Kategorie pro jednotlivé speciálně pedagogické (pedopatologické) subdisciplíny: o obecná problematika – zahrnuje články zabývající se např. nevhodnou terminologií určité subdisciplíny, statistickými údaji o počtech dětí a mládeže s jednotlivými druhy postižení, ale také články, které přinášejí informace např. o literatuře pro handicapované (úchylné), o vzniku různých hnutí a spolků pro podporu handicapovaných (úchylných) a jejich péči; do této kategorie spadají rovněž články zabývající se zákonodárstvím; o ústavy pro výzkum – specifická kategorie, která se objeví pouze u obecné problematiky pedopatologie ve sledovaném období; zahrnuje články věnované problematice Ústavu pro výzkum dítěte; o péče o děti a mládež (s konkrétním handicapem) – zahrnuje články obsahující informace o péči o děti a mládež s handicapem, ale také o přístupu společnosti k dětem a mládeži s handicapem; o pedagogická a didaktická problematika – v rámci této kategorie je možné rozlišit několik podkategorií, jde především o výchovu a vzdělávání, učitele, žáka (dítě s určitým handicapem), vyučovací pomůcky apod., na tyto 28

podkategorie bude upozorňováno v rámci jednotlivých kapitol zaměřených na subdisciplíny speciální pedagogiky v časopise Úchylná mládež (19251938); o speciální školství – zahrnuje články věnující se otázkám speciálního školství pro handicapované (úchylné), jde o články, které se zabývají obecně speciálním školstvím a speciálními třídami pro handicapované (úchylné), ale také o články, které přináší informace o konkrétních ústavech a školách v konkrétních městech; o osobnosti – obsahuje články, které se zabývají životem, dílem a hlavními myšlenkami osobností speciální pedagogogiky (pedopatologie) nejen československé, ale také zahraniční; o sjezdy, konference, kongresy – zahrnuje příspěvky o konání sjezdů, konferencí a kongresů uskutečněných v Československu i jinde ve světě; o lékařská a psychologická problematika – obsahuje články zaměřené na problematiku

jednotlivých

subdisciplín

speciální

pedagogiky

(pedopatologie) z lékařského nebo psychologického pohledu.

5.2.3 Výsledky obsahové analýzy časopisu Úchylná mládež Celkový přehled obsahu časopisu za období 1925 – 1938

Hlavním cílem této kapitoly je představit obecný obraz problematiky speciální pedagogiky (pedopatologie) za období 1925-1938 v časopise Úchylná mládež. Tento přehled by měl přispět k vzájemné konfrontaci obrazu speciální pedagogiky, který vznikne prostřednictvím obsahové analýzy zmíněného časopisu, spolu s informacemi, které lze nalézt o tomto období v dějinách speciální pedagogiky, či v kapitolách věnovaných historii speciální pedagogiky. V této kapitole tvoří hlavní kategorie obsahové analýzy jednotlivé subdisciplíny speciální pedagogiky, obecná problematika speciální pedagogiky, ale také cizojazyčné texty a reakce na dobové události. Celkový přehled problematiky speciální pedagogiky (pedopatologie) a jejích jednotlivých subdisciplín udává graf 1. Na základě provedené obsahové analýzy jsem zjistila, že časopis Úchylná mládež obsahoval v období 1925-1938 celkem 516 článků. Z tabulky 1 je následně patrné, že nejvíce pozornosti bylo v období 1925-1938 v tomto časopise věnováno otázkám psychopedie (péče o děti a mládež s rozumovými nedostatky). Tato oblast zaujímá jako jediná v časopise přes 20% (108 článků) jeho obsahu. Ačkoli byl časopis Úchylná mládež

29

vydáván Spolkem pro péči o slabomyslné v republice Československé, nemyslím si, že tento fakt měl výrazný vliv na zaměření pozornosti autorů právě na problematiku psychopedie. graf 1 – Celkový přehled obsahu časopisu Úchylná mládež v období 1925-1938 (v %) Obecná problem atika pedopatologie

16,67%

Som atopedie

10,27%

Tyflopedie

13,57%

Surdopedie Logopedie

15,70% 1,94%

Psychopedie

20,93%

Etopedie Kom binované vady

14,73% 0,78%

Cizojazyčné články Dobové události

3,68% 1,74%

S výjimkou logopedie a kombinovaných vad byly v časopise Úchylná mládež ve značném

množství

zastoupeny

i

ostatní

subdisciplíny

speciální

pedagogiky

(pedopatologie). Po psychopedii to byla především obecná problematika pedopatologie (16,67% - 86 článků), surdopedie (15,70% - 81 článků), etopedie (14,73% - 76 článků), tyflopedie (13,57% - 70 článků) a somatopedie (10,27% - 53 článků). Otázkám kombinovaných vad se věnovaly pouze 4 články (0,78%), což je oproti ostatním uvedeným oblastem nejmenší množství, přesto je však třeba zdůraznit, že tato problematika nebyla úplně opomíjena. Také logopedické tematice nebylo v období 1925-1938 v časopise Úchylná mládež věnováno příliš pozornosti (pouze 1,94% - 10 článků). Je to zajímavé mimo jiné proto, že pro tuto subdisciplínu speciální pedagogiky (pedopatologie) bylo již v tomto období známé označení „logopedie“, ačkoli množství článků, které bylo této subdisciplíně speciální pedagogiky (pedopatologie) věnováno v časopise Úchylná mládež, naznačuje, že uvedená problematika nestála v centru pozornosti autorů uvedeného časopisu. Z celkového množství 516 článků se jich 57 (cca 11%) věnovalo speciálně pedagogické (pedopatologické) problematice v zahraničí. Zastopení článků se zahraniční problematikou v časopise Úchylná mládež udává graf 2.

30

graf 2 – Množství článků se zahraniční problematikou v rámci jednotlivých subdisciplín v časopise Úchylná mládež (1925-1938) 13

Obecná problem atika pedopatologie

4

Som atopedie

12

Tyflopedie

14

Surdopedie Logopedie

0 11

Psychopedie

2

Etopedie Kom binované vady

1

Podobně jako v celkovém přehledu, je nejvíce článků se zahraniční problematikou věnováno surdopedii, obecným otázkám pedopatologie, tyflopedii a psychopedii. Velice málo jich je věnováno etopedii (pouze 2 příspěvky), o logopedii v zahraničí se mezi odbornými články v Úchylné mládeži neobjevují žádné informace, což koresponduje s celkovým menším zastoupením této problematiky v časopise. Ale ani somatopedické články ze zahraničí se v období 1925-1938 ve sledovaném časopise příliš neobjevovaly. Co se týká rozložení množství článků o zahraničí v jednotlivých ročnících Úchylné mládeže, ročníky z let 1929 a 1937 neobsahují žádný článek o zahraniční speciálně pedagogické (pedopatologické) problematice. V ostatních ročnících je obsaženo od 2 do 9 článků o této problematice. Největší počet příspěvků (9) se vyskytuje v Úchylné mládeži z roku 1927. Mimo článků zaměřených na zahraniční problematiku, se v časopise Úchylná mládež objevovaly rovněž články cizojazyčné (3,68% - 19 článků) od autorů z Jugoslávie, Polska, či Podkarpatské Rusi. Obecná problematika pedopatologie

Kategorie obecná problematika pedopatologie zahrnuje v období 1925-1938 celkem 86 článků. Podrobnější pohled do této oblasti speciální pedagogiky (pedopatologie) v časopise Úchylná mládež přináší graf 3. Největší množství článků (21) je zde věnováno především osobnostem speciální pedagogiky (pedopatologie). K osobnostem, o nichž se ve sledovaném období psalo v Úchylné mládeži, patří František Drtina, Jan Dolenský, Aleš Hrdlička, Eduard Babák, Karel Herfort, Otokar Chlup, Matouš Dačický, Bohuslav Zelenka, Jan Mauer a Josef

31

Zeman, kterému bylo věnováno velké množství článku při příležitosti jeho 70. narozenin v roce 1937. Zvláštní postavení má v této kategorii článek J. Mauera z roku 1936 s názvem Pohřbené plány, v němž autor sám popisuje svou životní cestu. graf 3 – Počet článků věnovaných obecné problematice pedopatologie v časopise Úchylná mládež (období 1925-1938) 12

Obecné otázky pedopatologie 3

Ústavy pro výzkum Péče

11

Pedagogická a didaktická problem atika

11

Speciální školství

5 21

Osobnosti 3

Sjezdy, konference, kongresy

20

Lékařská a psychologická problem atika

Co se týká lékařské a psychologické problematiky, z celkového počtu 20 článků se jich 9 zabývá lékařskou problematikou a to především genetickými problémy, vývojem dítěte, ale např. i takovými tématy jako je pomočování dětí nebo biotypologie – obor, který se zabývá studiem lidí z hlediska jejich konstituce, vychází z poznatku, že lidi je možné dělit na základě jejich konstitučních vlastností na typové skupiny (Mentl, 1937). Zbylý počet, tedy 11 článků, se zabývá psychologickou tematikou. Jde především o články věnované Freudově psychoanalýze, ale také otázkám sexuality, fylogenezi a ontogenezi duše, vlivu hudby a zpěvu na duši handicapovaného (úchylného) dítěte apod. Zvláštní oblast tvoří v rámci obecné problematiky pedopatologie kategorie ústavy pro výzkum, která přináší 3 články zabývající se počátky a činností Ústavu pro výzkum dítěte. Stejný počet článků obsahuje také kategorie sjezdy, konference a kongresy (Čtvrtý sjezd pro výzkum dítěte, Polský sjezd pro speciální školství, Zájezd pracovníků pro mládež úchylnou do Jugoslávie). Počtu 11 článků dosáhly kategorie pedagogická a didaktická problematika a péče o handicapované (úchylné). Mezi články zaměřenými na péči o handicapované (úchylné) se objevuje také článek, který zdůrazňuje problematičnost péče o handicapovanou (úchylnou) mládež v tehdejší Československé republice. Mimo jiného bylo v časopise Úchylná mládež

32

uveřejněno Memorandum o potřebě zdokonalit výchovu a organizační péči o handicapované (úchylné) děti. V rámci pedagogické a didaktické problematiky (11 článků) se 4 články zabývají výchovou a vzděláváním dětí handicapovaných (úchylných), mezi nimi se vyskytuje např. využití rytmiky ve výchově dětí handicapovaných (úchylných). Jeden článek se zaměřuje na pomůcky pro handicapované (úchylné). Z uvedených 11 článků se v rámci pedagogické a didaktické problematiky 3 články věnují vzdělávání učitelů handicapovaných (úchylných) dětí a mládeže. Další 3 články se zaměřují na handicapované (úchylné) děti a řeší např. jejich hbitost ve čtení, objevuje se zde i problematika učňů z ústavů pro úchylnou mládež. Kategorie obecná problematika obsahuje 12 rozmanitých článků věnovaných terminologii

speciální

pedagogiky

(pedopatologie),

speciálně

pedagogické

(pedopatologické) literatuře, myšlenkám o pedopatologii a nápravné pedagogice, pedopsychologii a genetické pedagogice, hudebně rytmické pedagogice ale např. také sčítání handicapovaných (úchylných) osob, postavení úchylných osob v trestním právu atd. Oblast speciálního školství obsahuje informace o školství pro mládež handicapovanou (úchylnou) v 1. desetiletí 20. století (1 článek), o ústavech a školách pro mládež handicapovanou (úchylnou), přináší také informace o škole pro děti handicapované v Chicagu (1 článek). Psychopedie

Problematika psychopedie (péče o děti a mládež s rozumovými nedostatky) představuje nejvíce zastoupenou subdisciplínu speciální pedagogiky (pedopatologie) v časopise Úchylná mládež v období 1925-1938. Množství jednotlivých článků ve vymezených kategoriích ukazuje graf 4. Nejpočetněji je zastoupena kategorie pedagogická a didaktická problematika, v jejímž rámci lze rozlišit několik podkategorií. Nejvíce článků (15) se zabývá tematikou výchovy a vzdělávání dětí s mentálním postižením (slabomyslných). Příspěvky se věnují různým otázkám jako je např. přípravná výchova opožděných dětí, výchova staršími spolužáky, výchovné hry, zaměření na konkrétní vyučování (četba, tělesná výchova), výcvik v zemědělských pracích, dechové cvičení, ale také reforma výuky kreslení apod. Zvlášť jsem vyčlenila problematiku ručních prací, kterou se zabývali autoři v 7 příspěvcích. Šlo zejména o význam ručních prací, v některých případech se zaměřením na dívky. Dva články se věnovaly novým školním osnovám. Zaměření na učitele se objevilo

33

pouze ve třech článcích. Jeden přináší konkrétní zkušenosti jednoho učitele, další se zabývá vzděláváním učitelstva pomocných škol, třetí z nich se týká nejen učitele, ale také epileptických dětí. graf 4 - Počet článků věnovaných problematice psychopedie v časopise Úchylná mládež (období 1925-1938)

Obecná problem atika

5

Péče

11


47


20 12

Osobnosti Sjezdy, konference, kongresy

2


11

Z celkového počtu 47 článků v kategorii pedagogická a didaktická problematika se 12 příspěvků zabývalo žákem s mentálním handicapem (slabomyslností). Jednalo se o pozorování a zkoumání těchto žáků, výzkum jejich písma, problematiku volby povolání, brannost žáků z pomocných škol, jejich názory na pana prezidenta apod. Sedm článků se týkalo vyučovacích pomůcek pro pomocné školy a třídy (učebnice – čítanky, gramofon, pomůcky pro počty ad.). Jeden příspěvek řešil problematiku související s rodinou. Kategorie speciální školství zahrnuje 20 příspěvků. Ve dvou případech se jedná o školy a ústavy pro epileptiky, ostatní články se zaměřují na pomocné školy a třídy pro žáky s mentálním handicapem (slabomyslné) v Československu i v cizině (Anglie, Itálie, Rakousko). Z těchto článků se tři prioritně zaměřují na překážky, které brání rozvoji školství. Z osobností, které se svou činností řadí do oblasti psychopedie, jsou v období 19251938 v časopise Úchylná mládež zmiňováni Antonín Heveroch, Karel S. Amerling, Jindřich Matiegka, Bohumil Zelenka, ze zahraničních osobností to jsou Alice Descoeudres, Bedřich

Bodelschwingh.

Zvláštním

případem

je

článek

věnovaný

neznámému

pedopatologovi Vojtěchu Hlinkovi. Po 11 článcích obsahují kategorie péče a lékařská a psychologická problematika. V kategorii péče se objevují články zaměřené na zhodnocení péče o mentálně

34

handicapované (slabomyslné) za několik let (např. 10, 15 let), mimo jiné se některé příspěvky týkají také ciziny (Dánsko). Lékařská a psychologická problematika zahrnuje 4 příspěvky s psychologickým zaměřením (zkoumání intelektuálního vývoje, paměť, psychologické šetření). V ostatních 7 příspěvcích se jedná o lékařskou problematiku – nové metody v léčbě slabomyslnosti, výzkum vzrůstu mentálně handicapovaných, ale také např. nakažlivé nemoci v pomocné třídě. Jeden článek řeší problematiku epilepsie. Obecná problematika zahrnuje 5 článků. Jedná se o statistiku dětí méně nadaných, zákonnou ochranu mentálně handicapovaných (slabomyslných) dětí, pedopatologickou literaturu z oboru péče o mentálně handicapované (slabomyslné), 2 příspěvky se zabývají spolkovou činností (spolkem pro blaho epileptiků a potřebou spolku pro péči o mentálně handicapované – slabomyslné). Ze sjezdů, konferencí a kongresů jsou zmiňována 2 setkání: I. mezinárodní sjezd pro pedopsychopatologii v Berlíně a Psychiatrie dětského věku na I. mezinárodním sjezdu v Paříži. Surdopedie

Graf 5 přináší pohled na další subdisciplínu speciální pedagogiky (pedopatologie), která patří k nejvíce zastoupeným oblastem v časopise Úchylná mládež v období 19251938. Touto oblastí je surdopedie (péče o děti a mládež s vadami sluchu). Autoři se v jednotlivých článcích věnují především problematice hluchoněmosti, v menší míře nedoslýchavosti. graf 5 - Počet článků věnovaných problematice surdopedie v časopise Úchylná mládež (období 1925-1938)


1

6

Péče Pedagogická a didaktická problem atika

36

15

Speciální školství 7

Osobnosti


1


15

35

K nejvíce zastoupené kategorii patří pedagogická a didaktická problematika (36 článků). Ve srovnání s ostatními kategoriemi je zřetelná dominance této kategorie, protože ostatní kategorie obsahují maximálně 15 článků, což je oproti 37 dosti značný rozdíl. Z pedagogické a didaktické problematiky řeší nejvíce článků otázky výchovy a vzdělávání (18 článků). Jde o obecné myšlenky o výchově a vzdělávání, dějiny výchovy a vzdělávání hluchoněmých, vývoj idejí ve výchově a vzdělávání hluchoněmých, ale nachází se zde také příspěvek týkající se reformy vyučování hluchoněmých, hudebně rytmické výchovy, výchovy smyslů, zaměření na metody vyučování řeči u hluchoněmých (metoda mateřská, belgická) apod. Vzděláváním učitelů pro žáky s vadami sluchu a charakterem jejich práce se zabývali autoři ve 2 článcích. Dětem s poruchami sluchu je věnováno 12 příspěvků, které se týkají např. grafických nebo slohových projevů těchto dětí, jejich vztahu k rodičům, ale také nezaměstnaností takto handicapovaných osob, vyskytují se zde i příspěvky zaměřené na hluchoněmé děti ve škole, nebo na malé hluchoněmé děti. Další příspěvky nelze jednoznačně přiřadit k některé z uvedených podkategorií, jde o článek zaměřený na vývoj a pěstování hmatu u dětí a mládeže s poruchami sluchu, příspěvek zaměřený na zachování řeči pro hluchoněmé. Jeden příspěvek se zabývá statutem a učebními osnovami pro třídu nedoslýchavých. Zajímavý je také příspěvek, který lze zařadit do podkategorie vyučovací pomůcky. Věnuje se americkému přístroji s názvem radioear. Tento přístroj sloužil nejen k vyšetřování sluchu dětí, ale byl rovněž určený k vyučování pro dvanáct žáků. Výhodou radioearu bylo, že si každý žák mohl prostřednictvím zvláštního regulátoru upravit zvuk tak, aby to odpovídalo procentu ztráty jeho sluchu (Ramadanovič, 1932). Kategorie speciální školství (15 článků) přináší informace především o ústavech, ale objevuje se zde také článek zabývající se mateřskou školou pro hluchoněmé děti. V předcházející kapitole se v této kategorii obdobná problematika v období 1925-1938 neobjevila. Jeden článek se věnuje pomocné třídě pro hluchoněmé děti. Lékařská a psychologická problematika zahrnuje 15 příspěvků. Psychologické tematice se věnuje 7 článků. Jde např. o duševní obraz a duševní vývoj hluchoněmého, jeho paměť, výzkum pozornosti, zkoušky inteligence atd. Zbylých 8 článků zaujímá lékařský přístup k problematice surdopedie (péče o sluchově postižené), jedná se zejména o hledání příčin vrozené a získané hluchoněmosti a její klinický výzkum, léčení tohoto handicapu aj. K osobnostem, které se zabývaly problematikou surdopedie, a o nichž se v Úchylné mládeži vyskytlo ve sledovaném období 7 článků, se řadí Karel P. Kmoch, O. Kutvirt, 36

Karel Malý, František Kudyn, Josef Zeman, ze zahraničních osobností to jsou Samuel Heinicke a Štěpán Vincze. Celkem 6 článků se zabývá péčí o děti a mládež s poruchami sluchu, 1 z těchto článků přináší informace o výstavě péče o hluchoněmé. Obecná problematika zde obsahuje pouze 1 článek (Hluchoněmí v SSSR) obdobně jako kategorie sjezdy, konference a kongresy (Kongres učitelů pro hluchoněmé děti v Hamburku). Etopedie

Etopedie (péče a mládež obtížně vychovatelnou) zaujímá v časopise Úchylná mládež pro období 1925-1938 celkem 76 článků. Podrobnější pohled na zastoupení jednotlivých kategorií této subdisciplíny speciální pedagogiky (pedopatologie) v Úchylné mládeži podává graf 6. graf 6 - Počet článků věnovaných problematice etopedie v časopise Úchylná mládež (období 1925-1938)

24

Obecná problem atika 4


21


12


5 1


9

K nejvíce zastoupeným kategoriím se v tomto případě řadí obecná problematika etopedie (24 článků) a pedagogická a didaktická problematika (21 článků). Ostatní kategorie obsahují minimálně jeden článek (sjezdy, konference a kongresy), maximálně 12 článků (speciální školství). V obou výše uvedených nejvíce zastoupených kategoriích lze rozlišit určité podkategorie. V případě obecné problematiky jde především o podkategorii týkající se zákonodárství a soudnictví, které s problematikou etopedie úzce souvisí. Toto je také důvod, proč je kategorie obecná problematika naplněna tolika články. Objevují se zde příspěvky především o postavení mládeže v přípravných osnovách trestních zákonů, o

37

mládeži obtížně vychovatelné (mravně vadné) před soudem, o nových směrech, které se objevily v soudnictví atd. Část příspěvků z kategorie obecná problematika se týkala zločinnosti – zločinnosti mládeže, příčin přestupnosti a mravního úpadku mládeže, prostituce, žhářství apod. Ostatní články z této kategorie se zabývaly podobnými problémy jako ostatní subdisciplíny speciální pedagogiky (pedopatologie) uvedené v kapitolách této práce. Jde o terminologii – problematika názvu „mravně vadní“, obecné informace o obtížně vychovatelných (mravně vadných) atd. Pedagogická a didaktická problematika přináší informace o výchově a vzdělávání obtížně vychovatelných dětí (mravně vadných), o těchto dětech a mládeži a také příspěvky týkající se rodiny, vztahů mezi dítětem obtížně vychovatelným (mravně vadným) a jeho rodiči. V rámci výchovy a vzdělávání (11 článků) se řeší otázky týkající se kázeňských řádů a samotné kázně, odměn a trestů ve výchově, převýchovou zločinců, ochrannou výchovou, výchovnými směrnicemi, významem citového života dítěte ve výchově atd. Příspěvky zaměřené na žáka či dítě obtížně vychovatelné (7 článků) řeší mimo jiného např. odchod těchto dětí z ústavu do života, zaměřují se na rukopisy a písmo těchto dětí, ale např. také na vliv kinematografických představení na obtížně vychovatelné (mravně vadné) děti. Jeden z těchto článků popisuje konkrétní případ dítěte obtížně vychovatelného (mravně vadného). Články zaměřené na rodiče (3 příspěvky) přináší informace o vztahu chovanek k jejich rodičům a o vztahu rodičů k vychovávacím ústavům. V jednom případě je popisována konkrétní rodina. Autoři, kteří se zabývali v rámci etopedie speciálním školstvím, se zaměřovali na různé problémy týkající se výchovných ústavů, vychovatelen a škol. Řešili např. jejich nevhodné umístění, organizační otázky spojené s ústavy a vychovatelnami, přinášeli informace o konkrétních ústavech a vychovatelnách (v Libni, v Opatovicích). Ve 2 článcích se problematika škol a ústavů týkala romské mládeže. V rámci lékařské a psychologické problematiky (9 článků) převládá psychologické zaměření (7 článků), které se týká psychologie trestanců, zjišťování mravního cítění této mládeže, schopnost obtížně vychovatelného jedince (mravně vadného) vcítit se do duševního života jiného jedince. Mezi příspěvky s psychologickým zaměřením se objevila také zpráva o činnosti soudního znalce z oboru duševědy. Zbývající 2 příspěvky se týkají spíše lékařské problematiky, jedná se o potírání pohlavních chorob a o nutnost výzkumu a léčby obtížně vychovatelné (mravně vadné) mládeže.

38

Kategorie osobnosti v tomto případě obsahuje 5 článků, které se týkají Leopolda Peka a jeho vychovatelských zásad, díla Jana Mauera, Petra Zenkla a názorů Leona Belyma na pohlavní zločinnost. Kategorie péče zahrnuje pouze 4 příspěvky, které se věnují péči o mladistvé provinilce, organisovanou péčí o obtížně vychovatelnou (mravně vadnou) mládež, potřebou zúčelnit péči o tuto mládež apod. V souvislosti s problematikou etopedie se v období 1925-1938 objevuje v Úchylné mládeži jeden článek o Mezinárodním kongresu pro trestní právo a vězeňství. Tyflopedie

Tematika tyflopedie (péče o zrakově postižené) se v období 1925-1938 objevila v 70 článcích časopisu Úchylná mládež. Celkový přehled přináší graf 7. V oblasti tyflopedie převažuje pedagogická a didaktická problematika. Zde obsahuje 23 článků, zbývající kategorie se pohybují v rozmezí od 2 do 14 článků. graf 7 - Počet článků věnovaných problematice tyflopedie v časopise Úchylná mládež (období 1925-1938)


14 4


23


6


8 2


13

Zaměřím-li se opět na určité podkategorie pedagogické a didaktické problematiky, mohu uvést, že se 2 články zabývají učitelskou problematikou (možné srovnání instrukcí pro učitele dětí slepých z roku 1830 s tehdejší dobou, příspěvek o tom, jaké kvality by měl mít učitel nevidomé mládeže). Nevidomému dítěti či žákovi se věnovali autoři v 6 článcích. V jednom případě jde o představení konkrétního případu slepého dítěte (slepec Kilián), 2 články přináší informace o nevidomých žácích v ústavech a o zkušenostech s těmito žáky z ústavů, 3 příspěvky se zaměřují na obtíže absolventů ze slepeckých ústavů a možnosti zaměstnání nevidomých (např. v Baťových závodech). Výchovy a vzdělávání 39

se týkalo 9 textů. Zaměřovaly se na různé oblasti jako je výchova nevidomých v obecném slova smyslu nebo specifikace na tělesnou výchovu nevidomých, význam občanské výuky pro nevidomé, objevují se také informace o tom, jak se vyučovalo v historii apod. Vyučovacími pomůckami pro nevidomé se zabývaly 2 články, 1 text se věnoval slepeckým tiskárnám a 1 text slepeckému písmu. Jeden článek se zaměřil na metodiku ženských ručních prací. Obecná problematika (14 článků) přináší informace o vymezení některých tyflopedických termínů (slepost, slabozrakost), o literatuře pro slepce, o vývoji esperantského hnutí a významu esperanta, o vztahu mezi vidomými a nevidomými, informace o slepectví na Slovensku, v Anglii, Belgii apod. Jeden článek otiskuje dopis od nevidomé dívky. Lékařská a psychologická problematika zde zahrnuje 13 článků. Pouze 3 zaujímají psychologické hledisko k problematice tyflopedie a zabývají se pamětí a sny nevidomých, ale také fyziologickými a psychickými poruchami nevidomých. Ostatní články řeší otázky spojené s vyšetřením, léčením, prevencí, hledáním příčin očních nemocí, někteří autoři se zaměřují na zelený zákal atd. Kategorie osobnosti je naplněna 8 články, a to o: Antonímu Špičkovi, Josefu Zemanovi, ministru Stanislavu Sudovi, Mateji Hrebendovi, ze zahraničních osobností o Alexandru Mellovi a profesoru Pierru Villeyovi, kterému jsou věnovány 3 články (dva přinášejí překlad jeho myšlenek). Šest článků se zabývá speciálním školstvím – obecnými úvahami o slepeckém školství, o ústavech a školách pro nevidomé, o jejich dějinách, dále se věnují zhodnocení školství za posledních 20 let (psáno v roce 1937). Otázky věnované péči o zrakově postižené se objevují v 5 článcích (jeden text se zabývá dějinami péče o slepé v Anglii). Dva články informují a sjezdech a konferencích – o Prvním sjezdu pro blaho slepců k životu a o Světové konferenci péče o slepé. Somatopedie

Graf 8 dokumentuje počet článků věnovaných problematice somatopedie (péče o tělesně postižené) v časopise Úchylná mládež za období 1925-1938. Celkem jde o 53 článků.

40

graf 8 - Počet článků věnovaných problematice somatopedie v časopise Úchylná mládež (období 1925-1938)


5

Péče

9


14


10 3


1


11

Největší množství i v tomto případě zaujímají články z kategorie pedagogická a didaktická problematika (14 článků). Dva články se věnovaly povaze a individuálním profilům dětí s tělesným postižením (zmrzačelým), které lze zařadit do podkategorie žák či dítě s tělesným postižením. Rovněž sem lze zařadit příspěvek, který se zabývá otázkou, jak píší tělesně postižené děti. Učitelskou problematikou se zabývalo 5 článků, z nichž 3 se věnovaly spolupráci mezi samotnými učiteli a spolupráci mezi učitelem a lékařem, 2 články se zabývaly nutností školit a vzdělávat učitele dětí tělesně postižených (zmrzačelých). Tematika výchovy a vzdělávání byla obsažena v 5 článcích, šlo např. o výchovnou práci a školní praxi v Jedličkově ústavu, výchovu tělesně postižených (zmrzačelých) dětí k životu, ale spadá sem také článek o metodách výzkumu osobnosti, který představuje základ výchovy tělesně postižených (zmrzačelých) apod., 1 z článků sice také spadá do oblasti pedagogické a didaktické problematiky, nelze jej ovšem jednoznačně přiřadit do některé z již uvedených podkategorií. Jde o cvičení rukou a prstů tělesně postižených (zmrzačelých) dětí – tedy o oblast, kterou lze označit jako rehabilitaci tělesně postižených (zmrzačelých). Kategorií, která obsahuje druhý největší počet článků (11) z oblasti somatopedie, je lékařská a psychologická problematika. Psychologický úhel pohledu v otázkách týkajících se tělesně postižených (zmrzačelých) zaujímají autoři 6 článků a jde především o tematiku důsledků vlivu tělesného postižení (mrzáctví) na duševní vývoj, jakým způsobem se tělesně postižení (zmrzačelí) vyrovnávají se svým handicapem (úchylkou). Ve zbylých

41

článcích dominuje lékařská problematika jako např. tematika zkřivenin páteře a otázky zabývající se ortopedií. Kategorie péče o tělesně postižené (zmrzačelé) obsahuje 9 příspěvků. Výjimku mezi texty spadajícími do této oblasti představuje článek zabývající se německými názory na výchovu zmrzačelých v Československu. Jak je ovšem uvedeno výše v kapitole 5.2.2 Kategorie, do této oblasti jsem řadila také články vyjadřující přístup společnosti k handicapovaným, proto sem zařazuji i výše uvedený text. Kategorie speciální školství zahrnuje 10 článků, které přinášejí informace o ústavech (především o Jedličkově ústavu), školách pro tělesně postižené (zmrzačelé), jeden článek se věnuje letní škole a ozdravovně pro tělesné postižené (zmrzačelé). Obecná problematika somatopedie obsahuje 5 článků, které řeší problematiku terminologie somatopedie, přináší statistiku tělesně vadných apod. Jeden z článků je reakcí A. Bartoše (1936) na dopis člověka, který se nevyjádřil vhodným způsobem k problematice zaměstnávání tělesně postižených (zmrzačelých). Z osobností somatopedie jsou v období 1925-1938 v časopise Úchylná mládež zmiňováni Rudolf Jedlička, Dobroslav Krejčí a Josef Zeman. Ze sjezdů a konferencí se v hlavní rubrice časopisu Úchylná mládež objevuje pouze 1 zmínka a to o Prvním sjezdu československých pracovníků v péči o zmrzačelé. Logopedie

Pokud ponechám stranou problematiku kombinovaných vad, představuje logopedie (péče o děti a mládež s vadami řeči) subdisciplínu, které se autoři přispívající svými články do časopisu Úchylná mládež v období 1925-1938, věnovali nejméně, což je patrné při pohledu na graf 9. Za celé období 1925-1938 se v Úchylné mládeži objevilo pouze 10 článků. Z jednotlivých kategorií, které jsou uvedeny v kapitole 5.2.2 Kategorie, jsou v tomto případě naplněny pouze čtyři z nich (obecná problematika, pedagogická a didaktická problematika, speciální školství, lékařská a psychologická problematika). V jednotlivých kategoriích se objevuje zanedbatelné množství článků. Největší počet článků (4) zde obsahuje oblast pedagogické a didaktické problematiky. Při podrobnějším pohledu na tuto kategorii lze uvést, že 1 článek se věnuje učitelské problematice, 1 článek nápravě vad řeči, 2 články se věnují dětem nevýřečným. Obecná problematika dominuje ve 3 příspěvcích, které přinášejí jednak statistické informace o poruchách řeči v pražských mateřských školách, jednak informace o vlivu

42

sociálních poměrů na vývoj dětské řeči, ale zaměřují se také na koktavost z pedagogického pohledu. graf 9 – Počet článků věnovaných problematice logopedie v časopise Úchylná mládež (období 1925-1938)


Péče

3

0


4 2

Speciální školství Osobnosti

0


0


1

Kategorie speciální školství obsahuje 2 články zaměřené na elementární třídu pro tyto děti a městské kursy určené dětem s vadou řeči. Pouze 1 článek spadá do kategorie lékařská a psychologická problematika, zabývá se mozkovými okrsky a poruchami řeči, konkrétně jde tedy o lékařskou problematiku. Je třeba dodat, že logopedie (péče o děti a mládež s vadami řeči) v období 19251938 v časopise Úchylná mládež úzce souvisí s další subdisciplínou speciální pedagogiky (pedopatologie), se surdopedií (péče o děti a mládež s poruchami sluchu). Tento fakt se odráží např. v tom, že v článku o třídění žactva s nevyvinutou řečí se řeší problematika nejen dětí němých a vadně mluvících, ale také dětí hluchoněmých a nedoslýchavých. Vzhledem k tématu, které v tomto článku dominuje – žactvo s nevyvinutou řečí, jsem uvedený článek zařadila právě do oblasti logopedie. Kombinované vady

Problematice kombinovaných vad nebylo věnováno v letech 1925-1938 v časopise Úchylná mládež příliš pozornosti. Za 14 let se zde objevily pouze 4 články, které byly v časopise uveřejněny v období 1925-1930. Od roku 1931, tedy od 7. ročníku časopisu Úchylná mládež, až do roku 1938 se už v tomto časopise články o kombinovaných vadách nevyskytují.

43

Svým zaměřením se zmíněné čtyři články zabývaly jednak problematikou kombinace hluchoněmosti a nevidomosti, jednak problematikou kombinace mentálního postižení (slabomyslnosti) s poruchami chování (problematika mravně vadných). Co se týká kombinace hluchoněmosti s nevidomostí, jeden příspěvek se zaměřil na pomůcku pro takto handicapované děti – dotekovou abecedu, druhý příspěvek přinášel informace o zkušenostech „slepohluchoněmé“ Heleny Kellerové s poslechem hudby a rádia. V ročnících z let 1929 a 1930 se objevily dva články zaměřené na děti mravně vadné a zároveň slabomyslné. Jeden z článků se zabýval umístěním těchto dětí v ústavech, druhý se věnoval jejich výzkumu. Ačkoli se během 14. ročníků časopisu Úchylná mládež, na něž se v této práci zaměřuji, objevily pouze 4 články věnované kombinovaným vadám, je třeba poznamenat, že i přes uvedený malý počet příspěvků nebyla problematika kombinovaných vad úplně opomíjena. Přihlédnu-li také k faktu, že speciální pedagogika se začala jako teoretická disciplína uznávat až od přelomu 19. a 20. století (Monatová, 1998) a období 1925-1938 tak patří k počátkům rozvoje tohoto oboru, není divu, že pozornost autorů byla zaměřená především na jednotlivé subdisciplíny speciální pedagogiky (pedopatologie) a otázky kombinovaných vad tak zůstávaly spíše v pozadí. Shrnutí

Na základě výsledků obsahové analýzy lze shrnout, že k nejvíce zastoupeným subdisciplínám v časopise Úchylná mládež se v období 1925-1938 řadily psychopedie, surdopedie, tyflopedie a dále také příspěvky o pedopatologii, které se nespecifikovaly na žádnou subdisciplínu, ale věnovaly se speciální pedagogice obecně. Nejméně rozvíjeny zde byly subdisciplíny logopedie a kombinované vady. Autoři příspěvků se v rámci jednotlivých subdisciplín věnovali nejrozmanitějším otázkám. V největší míře se řešily otázky pedagogické a didaktické, opomíjena však nebyla ani lékařská a psychologická problematika, či problematika speciálního školství. Ačkoli kategorie sjezdů, konferencí a kongresů nebyla naplňována velkým množstvím článků, svědčí přítomnost informací o těchto „akcích“ o snahách a počinech osobností speciální pedagogiky daného období v oblasti speciální pedagogiky. Opomíjeny nebyly v časopise Úchylná mládež ani významné osobnosti speciální pedagogiky domácí i zahraniční, o nichž bylo pojednáváno v rámci jednotlivých subdisciplín. Nejvíce osobností bylo připomínáno v rámci obecné problematiky pedopatologie a v rámci psychopedie.

44

Přítomnost článků se zahraniční speciálně pedagogickou tematikou, ale také přítomnost článků cizojazyčných dokládá, že se časopis Úchylná mládež neomezoval pouze na domácí problematiku. Jednotlivé příspěvky se nevěnovaly pouze teoretickým otázkám, autoři přinášeli informace o konkrétních školách a ústavech, konkrétních handicapovaných dětech, o vlastních zkušenostech s výchovou a vzděláváním handicapovaných dětí, ale seznamovali také s realizovanými výzkumy využívajícími nejrozmanitějších metod, o nichž bude pojednáno v dalších kapitolách. Lze tedy konstatovat, že časopis Úchylná mládež se v období 1925-1938 věnoval nejen obecné speciálně pedagogické problematice, ale také jednotlivým subdisciplínám speciální pedagogiky, autoři se zabývaly nejrozmanitějšími otázkami v teoretické i praktické rovině, neomezovali se pouze na domácí problematiku, ale inspirovali se také v zahraničí, prostor byl v časopise poskytnut i zahraničním autorům. Autoři, kteří svými články přispívali do časopisu Úchylná mládež ve větší míře, budou zmiňováni v následující kapitole.

5.3 Dějiny speciální pedagogiky a jejich obraz speciálně pedagogické problematiky v období 1925-1938 5.3.1 Obecné informace o speciální pedagogice v letech 1925-1938 V této kapitole se budu zabývat konfrontací výsledků obsahové analýzy časopisu Úchylná mládež s informacemi, které lze o sledovaném období nalézt v dějinách speciální pedagogiky. Protože speciální pedagogika spadá do oblasti pedagogických věd, zaměřila jsem se mimo jiné také na to, zda nenaleznu nějaké informace týkající se speciální pedagogiky (pedopatologie) z období 1925-1938 v některé z publikací věnovaných dějinám pedagogiky. Využila jsem proto Stručné dějiny pedagogiky (Štverák, 1983). Renotiérová (2005) v publikaci Speciální pedagogika poznamenává, že v období První republiky dosáhla speciální pedagogika (pedopatologie, nápravná pedagogika) největšího rozvoje, a to ve všech oblastech jednotlivých skupin postižených. Dokladem tohoto faktu je samotný vznik časopisu Úchylná mládež, který se věnoval nejen obecné problematice speciální pedagogiky (pedopatologie), ale také jednotlivým subdisciplínám tohoto vědního oboru. V souvislosti se speciálně pedagogickou problematikou je třeba se zabývat také tím, na jakou skupinu populace se speciální pedagogika (pedopatologie) specializovala v období 1925-1938 . Monatová (1998) ve své publikaci Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska uvádí, že poměrně dlouhou dobu, až do poloviny 20. století, se

45

speciální pedagogika zabývala s určitými výjimkami především dětmi školou povinnými. Jak naznačuje název analyzovaného časopisu „Úchylná mládež“, ale také výsledky obsahové analýzy, rovněž toto periodikum se prioritně zaměřovalo na věkovou skupinu dětí a mládeže. Objevují se ovšem i výjimky, jakými jsou např. příspěvek Osvětová práce v Kartouzské trestnici (Hlaváček, 1932), který se zabývá anketou provedenou mezi muži ve vězení v Karzouzích, nebo článek Rukopisy zločinců (Zeman, 1934b), v němž je popisován zahraniční výzkum týkající se opět trestaných mužů. Štverák (1983) ve Stručných dějinách pedagogiky uvádí několik informací, které se týkají speciální pedagogiky (pedopatologie) v 1. polovině 20. let 20. století. Ačkoli se v této práci zabývám obdobím 1925-1938, považuji za zajímavé konfrontovat Štverákovy údaje s výsledky, které jsem získala obsahovou analýzou. Štverák (1983) totiž poznamenává, že se rozvíjela péče o tělesně handicapované (zmrzačelé) děti, v souvislosti s touto problematikou uvádí dvě jména – A. Bartoše a F. Bakuleho. Dále zmiňuje osobnost K. Herforta, zakladatele dětské psychiatrie a ředitele prvního českého ústavu pro slabomyslné (Ernestinum). Znamená to, že Štverák v tomto případě věnuje pozornost pouze dvěma subdisciplínám speciální pedagogiky (pedopatologie) – péči o tělesně postižené (zmrzačelé) a péči o mentálně handicapované (slabomyslné). Pokud s těmito údaji srovnám výsledky získané obsahovou analýzou, je poměrně zajímavé, že v časopise Úchylná mládež se péče o tělesně handicapované neřadí k těm subdisciplínám, kterým bylo věnováno v období 1925-1938 nejvíce pozornosti. Naopak péče o mentálně handicapované (slabomyslné) je nejvíce zastoupenou subdisciplínou v časopise Úchylná mládež. Renotiérová (2005) se rovněž věnuje tělesně handicapovaným a píše, že v období První republiky dosáhla právě tato oblast největšího pokroku. Jak je uvedeno výše, v časopise Úchylná mládež sice nepatří somatopedie k nejvíce zastoupeným oblastem speciální pedagogiky (pedopatologie), z tohoto faktu ovšem nelze usuzovat, jakého došla pokroku. Dále se Renotiérová (2005) zmiňuje o tom, že v období mezi dvěma světovými válkami se speciálně pedagogické myšlení specifikovalo především na zpracovávání jednotlivých subdisciplín, zatímco základní principy pedopatologie a nápravné pedagogiky se dále nerozvíjely. Prostřednictvím obsahové analýzy jsem dospěla k závěru, že obecné problematice speciální pedagogiky (pedopatologie) bylo v časopise Úchylná mládež věnováno značné množství pozornosti (v celkovém přehledu stojí na 2. místě). Ačkoli nešlo pouze o články, které by řešily obecná východiska, ale zaměřovaly se do 46

rozmanitých oblastí (pedagogická a didaktická problematika, lékařská a psychologická problematika, speciální školství, osobnosti apod.), lze konstatovat, že tato oblast nebyla v časopise Úchylná mládež opomíjena. V souvislosti s celkovým přehledem jednotlivých subdisciplín v časopise Úchylná mládež, bych uvedla několik informací také k problematice surdopedie. Surdopedie (péče o děti a mládež s vadami sluchu) patřila v časopise Úchylná mládež k druhé nejvíce zastoupené subdisciplíně (obecnou problematiku nepovažuji za subdisciplínu, a proto ji tu neberu v úvahu). O surdopedii se však Štverák (1983) ani Renotiérová (2005) nezmiňují. Tento fakt zde uvádím také proto, že v období mezi dvěma světovými válkami vycházely dva časopisy konkrétně zaměřené na oblast surdopedie – Obzor hluchoněmých (19191945) a Revue pro vzdělávání a výchovu hluchoněmých (1923/24-1938/39), články se surdopedickým zaměřením se však objevovaly i v jiných časopisech. Je tedy patrné, že surdopedii bylo věnováno v daném období značné množství pozornosti jak ze strany lékařů, tak ze strany učitelů, psychologů apod. Protože jsem v publikacích, které jsem měla k dispozici nenarazila na pojednání o vzdělávání učitelů speciálních škol ve sledovaném období, rozhodla jsem se do této práce zařadit také pasáž o uvedené problematice. Veškeré poznatky jsem načerpala právě z jednotlivých ročníků časopisu Úchylná mládež z období 1925-1938. Vzdělávání učitelů speciálních škol

Problematika vzdělávání učitelstva speciálních škol nebyla v časopise Úchylná mládež opomíjena. Potřebu tohoto vzdělávání se uvědomovali zejména ti, kteří s handicapovanou (úchylnou) mládeží přicházeli do styku. V otázkách vzdělávání učitelstva speciálních škol se v časopise Úchylná mládež angažoval především J. Zeman, který je autorem „Návrhu na úpravu vzdělávání a zkoušek učitelstva škol speciálních“ z roku 1931. Vývoj učitelského vzdělávání ve všeobecném slova smyslu rozčleňuje Krejčí (1993) do dvou etap: • vzdělávání učitelstva na elementárních školách (1774-1869); • vzdělávání učitelstva na středoškolské úrovni (1869-1945). Právě v druhé vývojové etapě (1869-1945) se postupně začaly formulovat požadavky

na

vysokoškolské

vzdělávání

učitelstva.

Po

vzniku

samostatného

Československa doufalo učitelstvo, že bude tento požadavek uskutečněn (Krejčí, 1993).

47

Požadavek vysokoškolského vzdělávání se projevil také v oblasti vzdělávání učitelstva speciálních škol. Zeman (1931) v této souvislosti poukazoval na to, že se bývalé rakouské ministerstvo vyučování špatně postaralo nejen o vzdělávání učitelstva speciálních škol, ale za značně povrchní považoval rovněž nařízení o speciálních zkouškách ze dne 31. 7. 1886. V uvedeném nařízení nebylo jasně stanoveno, v jakém rozsahu by měl kandidát studovat, ani jaký odborník může být zkušebním komisařem, zároveň však tento komisař měl dosti volné pole požadavků na jednotlivé kandidáty. Nařízení postrádalo pojednání o povinných hospitacích na speciální škole a informace o způsobech klasifikování zkoušeného. „O zkoušce z nauky o výchově tělesně vadných a z nápravy vadné mluvy není v citovaném nařízení řeči, poněvadž jsme tehdy neměli škol pro ně, ale ani dodatečně nebyl o nich vydán předpis.“ (Zeman, 1931, s. 169) V Návrhu na úpravu vzdělávání a zkoušek učitelstva škol speciálních poukazuje Zeman (1931) na to, že výše uvedená situace nebyla napravena ani 12 let po skončení První světové války. V roce 1921 se Československá Obec učitelská zabývala v rámci sekce pro vysokoškolské vzdělávání reformou zkoušek učitelské způsobilosti nejen pro školy obecné a měšťanské, ale ke svému návrhu, který byl předložen ministerstvu, připojila návrh pro úpravu zkoušek pro školy pomocné (podle referátu B. Zelenky) a také návrh o zkouškách pro vyučování neslyšících vypracovaný Spolkem učitelů hluchoněmých (Zeman, 1931). Součástí ovšem nebyl návrh na úpravu zkoušek pro vyučování nevidomých, tělesně postižených a pro vyučování dětí s poruchami chování. V roce 1929 byl vydán zákon o pomocných školách, v němž je uvedeno, že předpisy o průběhu odborných zkoušek pro pomocné školy „vydá ministerstvo školství v dohodě s ministerstvem sociální péče a s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy“ (Zeman, 1931, s. 169). Zeman také uvádí, že by bylo chybou, pokud by ministerstvo školství vydalo předpisy pouze o zkouškách pro pomocné školy a nevypracovalo zkušební řád také pro další typy speciálního školství. V souvislosti se zákonem o pomocných školách byla přijata rezoluce o tom, aby ministerstvo školství a národní osvěty učinilo opatření v otázce nedostatečnosti státních přípravných kursů pro učitele pomocných škol (Zeman, 1931). Řešení se proto hledalo v pořádání občasných kursů. Zeman (1931) tedy navrhoval zřídit pro učitele dětí handicapovaných (úchylných) jednu „pedopathologickou školu“ (pro učitele dětí neslyšících, nevidomých, tělesně a 48

mentálně handicapovaných i dětí s poruchami chování). Škola měla být dvousemestrální a učitelé zde měli mít možnost vykonat zkoušku z celé pedopatologie, čímž by nabyli způsobilost pro všechny speciální školy, nebo by se zaměřili pouze na jeden obor pedopatologie. Škola měla přijmout 40 posluchačů (15 z Čech, 10 z Moravy, 10 ze Slovenska, 5 z Podkarpatské Rusi), mohli jimi být učitelé obecné nebo měšťanské školy, kvalifikovaný katecheta, učitelka domácích nauk (Zeman, 1931). Na konci druhého semestru se měla konat povinná kolokvia, posluchači, kteří by neuspěli s dobrým prospěchem, měli být z dalšího studia na pedopatologické škole vyloučeni (Zeman, 1931). Až 9. prosince 1937 byl vydán výnos ministerstva školství a národní osvěty, kterým byl vyhlášen zkušební řád pro odborné zkoušky způsobilosti učitelstva na školách pro handicapovanou (úchylnou) mládež, účinnosti nabýval tento výnos 1. 1. 1938 a rušil všechny předchozí předpisy o zkouškách způsobilosti, první zkoušky se měly konat až v prosinci 1938 (Keprta, 1938). Odborná zkouška způsobilosti se skládala z domácí písemné práce, klausurní práce a z ústní zkoušky, která měla část všeobecnou a zvláštní (Keprta, 1938). Z výše uvedených informací je patrné, že také vývoj vzdělávání učitelstva speciálních škol procházel určitým vývojem. Ještě za První republiky platil zkušební řád z roku 1886 a nový byl vydán až v roce 1937. Potřeba nového zkušebního řádu, ale i školy pro učitele speciálních škol vyvstala také v souvislosti s tím, že tito učitelé se na zkoušky připravovali samostudiem např. z časopisů a knih, účastí na sjezdech a kursech. Tato situace byla ovšem považována za nedostatečnou, a proto se projevily snahy o řešení této situace i v časopise Úchylná mládež.

5.3.2 Informace o subdisciplínách speciální pedagogiky v letech 19251938 Nyní se pokusím zkonfrontovat výsledky obsahové analýzy s informacemi, které jsou

dostupné

v publikacích

pojednávajících

o

historii

speciální

pedagogiky

(pedopatologie) v letech 1925-1938. Psychopedie

Kocurová a kol. (2002) poznamenává, že první školy pro děti s mentálním handicapem začaly na našem území vznikat až koncem 19. století, což bylo ve srovnání s jinými typy škol dosti pozdě. V období 1925-1938 patří psychopedie (péče o mentálně postižené) v časopise Úchylná mládež k nejvíce zastoupené oblasti. Pokud se zaměřím na speciální (v tomto případě pomocné) školství, v rámci všech subdisciplín, o nichž se

49

v Úchylné mládeži objevují příspěvky, patří pomocné školství k nejobsáhlejší kategorii Úchylné mládeže v období 1925-1938. Ačkoli se tedy pomocné školství začalo rozvíjet později ve srovnání s ostatními subdisciplínami, v období 1925-1938 je jim ona časová opožděnost vynahrazena v časopise Úchylná mládež alespoň zvýšeným zájmem ze strany učitelů a dalších odborných pracovníků v oblasti speciální pedagogiky (pedopatologie). K významným osobnostem období 1925-1938 patřili Karel Herfort, Josef Zeman, Jan Mauer, Otokar Chlup (Monatová, 1998), ale také Konrád Sedláček (Krejčířová, 2005). Nejvíce z těchto osobností do Úchylné mládeže přispíval J. Zeman, z dalších autorů to byli především František Mlčoch, Oldřich Korejs, Břetislav Večerek a řada dalších autorů. V dějinách věnovaných psychopedii se tak setkáváme spíše s nejvýznamnějšími osobnostmi, zatímco studiem časopisu Úchylná mládež je možné nalézt i další učitele a odborné pracovníky, kteří rovněž přispěli k rozvoji dané subdisciplíny. Surdopedie

Z autorů, kteří se věnovali problematice surdopedie v časopise Úchylná mládež, je možné zmínit Antonína Pikarta, Viliama Gaňa, Štefana Sobolovského, Vojtěcha Černého, Františka Ningera atd. Všichni tito autoři jsou uvedeni pod příslušnými hesly v Pedopatologickém slovníčku (Zeman, 1933), zřejmě se tedy řadili k významným osobnostem surdopedie ve sledovaném období. Monatová (1998) zmiňuje pro meziválečné období pouze F. Ningera a M. Seemana, jehož studie O příčinnách a léčení hluchoněmých byla uveřejněna v Úchylné mládeži v roce 1930. Poul

(1996)

uvádí,

že

významný

vliv

na

utváření

způsobu

práce

v československých školách pro neslyšící děti po roce 1918 měly metody, které vyvinuli A. Herlin a Constantin Malisch. Malisch uplatňoval a propagoval tzv. mateřskou metodu při vyučování řeči u neslyšících (hluchoněmých). Tato metoda odmítala syntetický postup od jednotlivých hlásek, artikulační vyučování podle této metody mělo začínat právě naopak – celky – úplnými celky řeči (např. papa pá = táta odchází; papa paf = táta kouří atd.) (Poul, 1996). O využití této metody při výuce řeči pojednal V. Černý v Úchylné mládeži v roce 1932. O Malischově metodě se zmiňuje také Monatová (1998). Herlinovu metodu, označovanou jako metoda belgická, již Poul (1996) dále nerozebírá, ani ji necharakterizuje. V Úchylné mládeži se na tuto metodu kriticky zaměřil A. Pikart (1932). Podstatou Herlinovy metody byl postupu od psaného slova, čtení a psaní bylo považováno za základ (Pikart, 1932). Hlavním prostředkem této metody byla rozpoznávací cvičení, kdy dítě rozeznávalo osoby, věci, zvířata apod., následně dostalo

50

listy, na nichž bylo velkými písmeny napsané jméno daného předmětu, čtení tak spočívalo „v rozpoznávání slovních celků, v rozpoznávání písemného označení myšlenkových celků – ne vyslovených, nýbrž napsaných“ (Pikart, 1932, s. 100). Etopedie

Etopedickými otázkami se v Úchylné mládeži zabývali zejména Alois Zikmund, Richard Filla, Jan Schneider, ale také Josef Zeman a další. Monatová (1998) se v souvislosti s obdobím 1925-1938 zmiňuje pouze o J. Zemanovi. V popředí etopedie v Úchylné mládeži (1925-1938) stojí tematika zákonodárství a soudnictví. Významným počinem dle mého hlediska bylo také zřízení psychotechnických zkušeben v Králíkách a v Opatovicích ve školním roce 1923/24, které sloužily jako poradny pro volbu povolání pro mládež s poruchami chování (mravně vadnou) a v nichž se provádělo testování žáků sloužící k zjišťování způsobilosti žáků k vykonávání zvoleného povolání (Zikmund, 1935). Zikmund (1935) hodnotí výsledky, které byly nastřádány během deseti let ve zkušebně v Opatovicích. O těchto snahách jsem v současných publikacích o dějinách speciální pedagogiky nenašla žádné relevantní informace. Tyflopedie

K osobnostem subdisciplíny tyflopedie (péče o děti a mládež se zrakovým postižením), které uvádí Monatová (1998) pro období 1925-1938, se řadí Adolf Fryc, Josef Zeman a Jaromír Doskočil. Zeman, redaktor časopisu Úchylná mládež, se však věnoval také ostatním sudbisciplínám speciální pedagogiky (pedopatologie) a v časopise Úchylná mládež nepatří k autorům, kteří se tyflopedickým otázkám věnovali v největší míře. Jak uvádí Monatová (1998) v roce 1935 vyšla Zemanovi studie Kultura slepců, která je otištěna v Úchylné mládeži ze stejného roku. Adolf Fryc nepřispíval ve sledovaném období do časopisu Úchylná mládež, jeho jméno nebylo zařazeno ani do Pedopathologického slovníčku (Zeman, 1933). Z autorů, kteří se v Úchylné mládeži zabývali tyflopedií v největší míře, je možné zmínit zejména Dominátu Hoňkovou, Jaromíra Doskočila, Viliama Hrabovce, méně často přispívali do časopisu Alexej Záhoř, Josef Janků, Stanislav Stejskal atd. Vzhledem k tomu, že všichni tito uvedení autoři jsou zařazeni pod hesly v Pedopathologickém slovníčku (Zeman, 1933), patřili zřejmě k předním představitelům tyflopedie v období 1925-1938. U Monatové (1998) se o nich ovšem nenachází žádná zmínka.

51

Somatopedie

V rámci somatopedie bylo význačným počinem založení Jedličkova ústavu, který sice vznikl již v roce 1913, ale v průběhu období 1925-1938 je o něm v Úchylné mládeži často pojednáváno, ať už jde o výročí jeho založení nebo poznatky z výchovné práce v tomto ústavu, konání výstav či zahraničních návštěv. V roce 1920 se stal ředitelem Jedličkova ústavu A. Bartoš, který patřil k nejčastějším přispěvatelům časopisu Úchylná mládež v rámci somatopedické problematiky. Vedle Bartoše se k dalším významným osobnostem tohoto období řadili také František Bakule a Jan Chlup (Renotiérová, 2005). Zatímco J. Chlup do Úchylné mládeže (1925-1938) přispíval svými články, František Bakule nikoli. Somatopedickou problematikou se ovšem v Úchylné mládeži zabýval také J. Zeman. Logopedie

Kocurová, aj. (2002) uvádí, že na našem území se péče o osoby s poruchami řeči vyvíjela společně s péčí o jedince s poruchami sluchu. Tato situaci je zjevná také v článcích časopisu Úchylná mládež, pro něž je typické, že se nevěnují pouze osobám např. s koktavostí apod., ale zaměřují se rovněž na neslyšící (hluchoněmé). V souvislosti s rozvojem logopedie zmiňují jednotliví autoři zejména osobnosti, které jsou s touto subdisciplínou významně spjati. Monatová (1998) poznamenává, že o rozvoj logopedie na Moravě se zasloužil Hubert Synek. Synek byl jedním z přispěvatelů časopisu Úchylná mládež. Z autorů, kteří se v Úchylné mládeži věnovali problematice logopedie, jsou Synkovy články zastoupeny v největším množství. Vedle Synka byl významnou osobností zabývající se logopedickými otázkami také Miloslav Seemann (Monatová, 1998; Peutelschmiedová, 2005). V Úchylné mládeži je jeho jméno zmiňováno v souvislosti se dvěma výzkumy z oblasti logopedie. Monatová (1998) hovoří také o V. Gaňovi a O. Chlupovi, kteří sice do Úchylné mládeže přispívali, ale věnovali se jiným otázkám než logopedické problematice. V roce 1937 se v úchylné mládeži poprvé objevuje příspěvek od Miloše Sováka, který se zasloužil o rozvoj logopedie v následujících letech. Ve svém příspěvku se zabýval obtížemi při nápravě vad řeči. Diskuze

Během vyhledávání publikací věnovaných dějinám speciální pedagogiky jsem nenarazila na nějakou komplexní knihu pojednávající o historii uvedené vědní disciplíny. Výjimku představuje snad pouze publikace Pojetí speciální pedagogiky z vývojového

52

hlediska od L. Monatové (1998), která se zabývá vývojem jednotlivých subdisciplín speciální pedagogiky u nás i v zahraničí. Ostatní publikace, v nichž je možné nalézt nějaké zmínky o historii speciální pedagogiky a jejích jednotlivých subdisciplínách, se obvykle věnují současnému stavu oboru speciální pedagogiky a obsahují např. kapitolu o historii, či vývoji péče o handicapované osoby. Řada těchto prací jsou vysokoškolská skripta. V mnoha případech – dle mého názoru – se autoři zaměřují především na to, kam v minulosti sahají např. počátky péče o zrakově postižené apod., ale má-li se uvést něco o období nikoli vzdáleném jako je např. 1. polovina 20. století, nebo ještě úžeji meziválečné období, jsou schopni se omezit pouze na minimum údajů. Tak např. Kysučan a Kuja (1996) uvádí ve svém chronologickém přehledu k dějinám speciální výchovy v České republice pro období, které sleduji (1925-1938), 2 údaje – o roce 1925, kdy J. Zeman a K. Herfort začali vydávat odbornou revue Úchylná mládež, a o roce 1929, kdy byl vydán zákon č. 86 o školách pomocných. Více informací přináší autoři, kteří se nevěnují všeobecnému přehledu, ale zaměřují se na dějiny jednotlivých speciálně pedagogických subdisciplín. Z toho je patrné, že jednotlivé subdisciplíny speciální pedagogiky jsou upřednostňované, zatímco samotný obor speciální pedagogiky stojí spíše v pozadí. K podobnému závěru dospěla také H. Doležalová (2004, s. 141), která se zabývala konstituováním speciální pedagogiky jako samostatného oboru v 1. polovině 20. století a poukazuje na to, že většina autorů se zaměřovala a zaměřuje „převážně na dějiny institucí, ústavů a škol. Pouze malá pozornost byla věnována vývoji speciálně pedagogické teorie a otázkám týkajícím se metodologických problémů a výzkumů“. Jednotliví autoři se zabývají především vyzdvižením významných osobností z historie speciální pedagogiky, jak ovšem ukázala výše provedená konfrontace s časopisem Úchylná mládež, čtenář by si mohl vytvořit mylnou představu o tom, že v dané době působili pouze uvedení autoři. Situace je ovšem daleko rozmanitější. Na vývoji se totiž obvykle nepodílí pouze nejvýznamnější osobnosti, ale také „obyčejní lidé“ v tomto případě především učitelé zabývající se handicapovanou mládeží, kteří přispívají svými zkušenostmi, myšlenkami a poznatky např. do časopisů. Fakt, že autoři publikací či statí o historii speciální pedagogiky, či jejích jednotlivých subdisciplín, pojednávají především o osobnostech daného období, mě při vzájemné konfrontaci omezoval zejména na porovnávání toho, které osobnosti jsou v publikacích zmiňovány a které osobnosti přispívaly do časopisu Úchylná mládež.

53

Po provedené konfrontaci, lze konstatovat, že jednou z nejvýznamnějších osobností speciální pedagogiky (pedopatologie) v období 1925-1938 byl Josef Zeman. K tomuto závěru mě vede nejen fakt, že stál u zrodu časopisu Úchylná mládež, ale také zjištění, že se nevěnoval pouze jedné subdisciplíně speciální pedagogiky (pedopatologie), ale svou činností ovlivňoval celou oblast tohoto vědního oboru. K této práci jsem přistupovala s představou, že narazím během jejího zpracovávání na dějiny speciální pedagogiky podobné např. Štverákovým Stručným dějinám pedagogiky z roku 1983, což se ovšem nestalo. Tato situace mě proto dále vedla k tomu, abych se zaměřila na výzkumné články v časopise Úchylná mládež, protože v rámci tohoto tématu jsem opět v odborné literatuře nenarazila – s výjimkou článku H. Doležalové (2004) – na žádné podstatné informace.

5.4 Obraz speciálně pedagogického výzkumu v časopise Úchylná mládež (1925-1938) 5.4.1 Současná metodologie speciální pedagogiky Metodologie představuje součást každé vědní disciplíny. Nejde o samostatnou disciplínu, protože nemá svůj specifický předmět, ale jde o teorii a aplikaci způsobů poznávání reality (Průcha, 2000). Metodologie speciální pedagogiky napomáhá budování a rozvíjení teorie, zkoumá a poznává speciálně pedagogické jevy a procesy (Vašek, 2005). K metodám, které se v současnosti uplatňují v rámci speciálně pedagogického výzkumu se řadí (Vašek, 2005, s. 49-50): • pozorování – jedna z nejfrekventovanějších speciálně pedagogických metod; chápe se jako záměrné sledování speciálně pedagogických jevů a procesů se zaměřením na odhalení podstatných vztahů a souvislostí; výhodou popisované metody je bezprostřednost

situace,

přímá

účast,

nevyžaduje

se

aktivní

spolupráce

s pozorovaným; nevýhodou je zejména neopakovatelnost situace, omezenost počtu pozorovaných osob, možnost subjektivního ovlivnění pozorovatele, pasivita pozorovatele atd. • explorační metody – mezi tyto metody se řadí: o dotazník – jeden z problémů této metody souvisí s úrovní porozumění psané řeči u handicapovaného, který v určité situaci např. nevyřeší úlohu nikoli proto, že by mu chyběly odpovídající schopnosti, ale protože psanému textu nerozumí;

54

o rozhovor – výhodou oproti dotazníku je možnost bezprostředně upravit otázky podle toho, zda zkoumaná osoba odpovídá/reaguje adekvátně, či neadekvátně; • experiment – představuje jednu z nejnáročnějších metod speciální pedagogiky; tato metoda je založena na ověřování hypotéz, v nichž jsou předpokládány určité zákonitosti, výzkumník zasahuje do speciálně pedagogických jevů a procesů za předem přesně určených podmínek a sleduje, jaký důsledek jeho zásah vyvolá; • kazuistika – podstatou je studium a zhodnocení dostupných písemných a jiných materiálů (anamnestické údaje, správy o lékařském, psychologickém vyšetření, soudní spisy, pedagogické denníky apod.); • rozbor výsledků činnosti – jedná se především o výsledky různých aktivit, které souvisí se školou; lze zde rozlišit: o hodnocení písemných prací – písemné práce se hodnotí z různých aspektů, např. z hlediska formální stránky (tvar písma, kvalita písemného projevu, úroveň ortografie atd.), z hlediska obsahového (obsahové zaměření, stylistika, rozvinutost slovníku atd.); o hodnocení výsledků pracovní činnosti – umožňuje naznačit možnosti handicapovaných a jejich případné přednosti v pracovním uplatnění v určitých okruzích lidské činnosti; v této výzkumné oblasti je však doposud málo ověřených poznatků; o hodnocení výtvarných a jiných produktů činnosti – obdobně jako v pedagogickém výzkumu se při speciálně pedagogickém zkoumání uplatňuje kresba; výzkumy se zaměřují např. na obsahové ztvárnění kresby, užité barvy, technické ztvárnění atd.; • testové metody – jsou založeny na standardním souboru otázek či úloh a odpovědí na ně, jejichž prostřednictvím lze získat důležité výzkumné údaje; pro objektivizaci zjištěných výsledků je v tomto případě podstatné, že jsou pro všechny zkoumané osoby vytvořeny relativně shodné podmínky jednak pro práci, jednak pro hodnocení dosažených výsledků; ve speciálně pedagogickém výzkumu se uplatňují zejména: o testy vědomostí (didaktické); o testy motoriky (hybnosti); o testy laterality (preference jednoho z párových orgánů);

55

o testy logopedické (zjišťuje se jimi úroveň komunikace osob s poruchami řeči); • přístrojové metody – jak vyplývá z názvu této metody, její podstatou je užití přístrojů, které umožňují přesně registrovat zjištěné údaje a zároveň minimalizují chyby při snímání údajů; doposud však s těmito metodami není mnoho zkušeností, uplatněna byla např. audiometrie (měření citlivosti sluchu), využity byly osobní počítače při snímání údajů ad.

5.4.2 Časopis Úchylná mládež a speciálně pedagogický výzkum Časopis Úchylná mládež přinášel svým čtenářům v období 1925-1938 nejen články popisující konkrétní výzkumná šetření s využitím rozmanitých metod, ale také příspěvky, které se výzkumem zabývaly v obecném slova smyslu a přinášely tak informace o výzkumných problémech a vůbec o nutnosti výzkum provádět. Z celkového počtu 516 článků obsažených v časopise Úchylná mládež za období 1925-1938 se výzkumem zabývalo 49 příspěvků, což je 9,5% (viz Přílohy – tabulka 13). V rámci těchto 49 článků lze dále rozlišit několik kategorií, jak je naznačeno v grafu 10. graf 10 – Množství článků zaměřených na výzkum v časopise Úchylná mládež (1925-1938)

Inform ace o vzkum né činnosti

6

Metodologie

6

Konkrétní výzkum y

37

Informace o výzkumné činnosti

Kategorie informace o výzkumné činnosti zahrnuje 6 článků. Mezi nimi mají své místo příspěvky týkající se Ústavu pro výzkum dítěte (též Pedologický ústav). Pátý ročník Úchylné mládeže obsahuje příspěvek o Janu Dolenském, zakladateli tohoto ústavu. Ve 14. ročníku Úchylné mládeže se objevují 3 příspěvky o počátcích Pedologického ústavu (Matiegka, 1938), o činnosti K. Herforta v tomto ústavu (Herfort, 1938) a také informace o činnosti tohoto ústavu (Šebek, 1938).

56

Potřeba speciálně pedagogického výzkumu byla v Úchylné mládeži zdůrazňována také v souvislosti se založením Československé společnosti biotypologické v dubnu 1937. Rovněž příspěvek o Čtvrtém sjezdu pro výzkum dítěte v Bratislavě dokládá zájem o výzkumy v tehdejší době. Prostřednictvím uvedených článku je možné vytvořit si určitý obraz o speciálně pedagogickém (pedopatologickém) výzkumu v daném období. Pro výzkumnou činnost v období 1925-1938 měl značný význam Ústav pro výzkum dítěte, který byl založen již v roce 1910 F. Čádou, J. Dolenským a J. Matiegkou (Herfort, 1938). Během 1. světové války byla jeho činnost utlumena, ústav ovšem zrušen nebyl. Po skončení války zemřel profesor Čáda, což pro Ústav znamenalo velkou ztrátu. Z podnětu J. Matiegky byly po válce v ústavu zřízeny čtyři sekce (Matiegka, 1938, s. 9): • pedagogická (pod vedením J. Dolenského); • somatologická (J. Matiegka, L. Lukášová) – zabývala se fyzickým výzkumem mládeže; • pedopsychologická

(C.

Stejskal)

–

věnovala

se

vyšetřování

mládeže

z psychologického hlediska (po stránce duševní); • pedopatologická (K. Herfort) – zaměřovala se na děti duševně a tělesně handicapované (úchylné). Šebek (1938) uvádí, že činnost ústavu v tehdejší době zahrnovala dvě hlavní oblasti – práci výzkumnou a praktickou. Výzkumnou činností se měly získat především nové poznatky pro studium tělesných a duševních vlastností dítěte zdravého (normálního) i handicapovaného (úchylného). Prostřednictvím praktické činnosti měly být využity nové poznatky vědeckého bádání pro duševní i tělesné zdraví dítěte, ale také pro jeho výchovu a sociální zařazení. V roce 1938 hodnotil Šebek čtvrt století činnosti Ústavu pro výzkum dítěte: „Čtvrt století práce pro výzkum dítěte je v naší kulturní historii jedinečnou kapitolou. Tato práce je tím větší hodnoty, že to byla u nás práce průkopnická“ (Šebek, 1938, s. 13). Pracovníci tohoto ústavu zjišťovali o dětech, které byly k vyšetřování v ústavu přihlášeny, anamnestická data (prostřednictvím dotazování rodičů, pěstounů, popř. vychovávacích a sociálních ústavů, úřadů a škol), detailní rodokmen, zdravotní a sociální poměry prostředí, děti byly podrobeny antropometrickému a lékařskému vyšetření apod. Následně se v ústavu doporučovala různá opatření – léčebná, výchovná, sociální a prevenční (Šebek, 1938).

57

Potřeba výzkumu nejen dětí zdravých (normálních), ale také dětí handicapovaných (úchylných) zdůrazňovala nově vzniklá Československá společnost biotypologická (založena 1937). Tato společnost studovala konstituční lidské typy. Svou pozornost zaměřovala nejen na děti mentálně postižené (slabomyslné) nebo geneticky zatížené, ale věnovala se také dětem z prostředí sociálně a mravně nepříznivého (Krajník, 1937). Obraz

o

snahách

pracovníků

v oblasti

speciálně

pedagogického

(pedopatologického) výzkumu na přelomu 20. a 30. let 20. století podává M. Nesnídalová (1931) v příspěvku o Čtvrtém sjezdu pro výzkum dítěte v Bratislavě. Z mnoha přednášek, které na tomto sjezdu zazněly lze uvést např. Problémy a metody psychologického výzkumu dítěte; Vývoj představ u dítěte úchylného; Statistika úchylných dětí na Podkarpatské Rusi; Somatologický výzkum úchylného dítěte na Podkarpatské Rusi; Vliv vrozených vad na duševní vývin dítěte; Některá pozorování slabomyslných v pomocné škole apod. (Nesnídalová, 1931). Metodologie

Co se týká kategorie metodologie, zahrnula jsem do ní články, které se zabývaly výzkumnými metodami v obecném slova smyslu – navrhovaly např. podobu dotazníku ke zkoumání určitého jevu, nebo zdůrazňovaly potřebu výzkumu v některé oblasti speciální pedagogiky (pedopatologie). Obecně se zabýval Sedláček (1926) Herdeschéeovými testy inteligence a popisoval jaké úkoly obsahují tyto testy pro žáky různých věkových skupin. Ve svém příspěvku vytýká všeobecně všem testům dvě hlavní slabiny, a to „1. – že neodlišují vlastní duševní výkony dítěte od jeho vědomostí, jichž dítě nabylo ve škole a ve svém sociálním prostředí a jež ve skutečnosti nejsou jeho vlastními výkony, 2. – že neberou dostatečné zřetele k různým afektům“ (Sedláček, 1926, s. 178). Návrhem na tvorbu dotazníků se zabývali Málek a Hoschek. Málek (1934) sestavil dotazník pro záznamy o pozorování, které vykonávali pěstouni a pěstounky. Tento dotazník obsahoval údaje o tělesném a zdravotním vývoji, inteligenci, mravních projevech a o jednání individua. Výsledky zjištěné těmito dotazníky měly sloužit k poznání dítěte, zároveň měly nastínit směr, jak upravit výchovné působení na dítě, měly být také důležitou směrnicí pro určování dalšího osudu dětí. Hoschek (1937) navrhuje podobu dotazníku, který by sloužil ke sčítání handicapovaných (úchylných) osob v Československu. Dotazník by měl být vytvořen ve čtyřech provedeních – pro nevidomé, neslyšící, tělesně a mentálně postižené. Měl obsahovat osobní data, sociální poměry, druh, příčinu a stupeň vady,

58

případně možnost zlepšení či vyléčení (tuto část by vyplňovali obvodní, u nevidomých osob oční lékaři). Zvláštní důraz při navrhování dotazníku kladl Hoschek na přesnou definici toho, co se rozumí pod pojmem vada a jak stanovit hranice mezi vadou a normálním stavem. Dotazníky měly být zpracovány státním statistickým úřadem. Kromě návrhů na tvorbu dotazníku se v Úchylné mládeži objevily také články zdůrazňující

potřebu

speciálně

pedagogického

výzkumu

konkrétní

skupiny

handicapovaných osob, ale také pojednání o metodách pro výzkum handicapovaných osob. Bartoš (1936) se zabýval metodami výzkumu osobnosti, které jsou základem výchovy tělesně postižených. Uvádí, že je vymezen jednotný typ zdravého (normálního) jedince, existuje o něm rozsáhlá literatura nejen z oblasti psychologie, ale i sociologie. U dítěte tělesně postiženého však není možné hovořit o jednotném typu, a proto i při výzkumu těchto dětí nelze dojít k takovým závěrům, které by platily pro většinu případů. Bartoš rovněž zdůrazňuje, že se při výzkumech zapomíná na přesné a spolehlivé zjištění funkcionálních schopností dítěte. Vedle mobility a tělesné schopnosti by se měla zkoumat také mravní stránka dětí tělesně postižených, důležitou pomůckou tu je studium rodokmenů. Uvedené myšlenky, týkající se výzkumu osobnosti tělesně postiženého dítěte, dává Bartoš do souvislosti s jejich výchovou a s prací učitelů. Potřebou speciálního výzkumu, ale také léčby mládeže s poruchami chování se zabýval R. Filla (1937). Tento problém zdůrazňuje zejména v souvislosti s návrhem na úpravu a vzdělávání učitelstva škol pro handicapovanou (úchylnou) mládež, který mimo jiné vedl k prohloubení péče o mládež s poruchami chování a k požadavku na výzkum a léčbu této mládeže ve speciálním výzkumném, pozorovacím a léčebném ústavu. Krajník (1938) hovořil v obecném duchu o výzkumu konstituce dítěte z hlediska genetického. Tento příspěvek byl přednesen na debatním večeru 25. 2. 1938 pořádaném Československou biotypologickou společností.

5.4.3 Výzkumné články v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Články zabývající se konkrétními výzkumy v časopise Úchylná mládež zaujímají přes 7%. Přehled metod, které byly využity ve výzkumných článcích časopisu Úchylná mládež (1925-1938), udává graf 11.

59

graf 11 – Zastoupení výzkumných metod v článcích časopisu Úchylná mládež (1925-1938) m ěření

3

pozorování

3

explorační m etody

11

testové m etody

7

rozbor a hodnocení výsledků

4

experim ent (pokus)

3

ostatní

6

Explorační metody

Z grafu 11 je patrné, že nejvíce bylo při výzkumech uveřejněných v časopise Úchylná mládež (1925-1938) využíváno exploračních metod. Z těchto metod se užívaly především rozhovory a dotazníky (rozhovor byl uplatněn ve 4 výzkumných článcích, dotazník v 5 výzkumných článcích), v menší míře se uplatňovala anketa (2 výzkumné články). Anketu využil Kozák (1928), který zjišťoval odpovědi žáků 3. oddělení pomocné školy v Mladé Boleslavi na otázku: Čím bych chtěl být. Hlaváček (1932) uspořádal s MUDr. A. Kršíkem anketu mezi trestanci Kartouzské trestnice. Anketa se týkala osvětových a zdravotních přednášek, které byly v té době v trestnici pořádány. Z celkového počtu 478 mužů zodpovědělo 426 trestanců následující otázky: Chodíte rád na přednášky? Co se vám na nich líbí a co nelíbí? Co byste rád slyšel při přednáškách (alékařských, b-osvětových)? Líbí se vám hudební akademie? Jiná Vaše přání ohledně přednášek? (Hlaváček, 1932). J. Schneider (1925) hovoří o mravně vadných a popisuje akci z roku 1919, kdy byly všem školám v pražském policejním obvodu zaslány dotazy, které se týkaly několika podstatných údajů: nejprve měly školy označit ty děti, které považují za mravně vadné, následně měly uvést poměry, v nichž tyto děti žijí, poslední údaje se týkaly uvedení příčin, které škola vidí za mravním úpadkem mládeže. Za mravně vadné bylo v tomto šetření v konečném výsledku označeno 650 dětí. Schneider se dále zaměřil na to, jaký byl osud některých z těchto dětí za dobu 5 let a jak tyto děti žijí v současnosti (tedy v polovině 20. let 20. století).

60

Dotazníky uplatnila B. Němcová (1926) při zkoumání dětí mentálně postižených (duševně úchylných). Své šetření provedla v roce 1923, zúčastnilo se jej 22 pomocných škol s 667 dětmi. Zjišťovalo se, které děti jsou úplně zdravé a které trpí nějakou nemocí, o jakou nemoc jde, jaký mají zrak a chrup, výšku, objem prsou, pozornost, paměť, zkoumala se také citová stránka dětské osobnosti, vůle, řeč. Němcová upozorňuje i na problém s vyplňováním dotazníků. Nedostatečná pečlivost v jejich vyplňování vedla k tomu, že řada dotazníků musela být následně vyřazena. Dotazníky byly využity také při zjišťování poruch řeči na mateřských školách v Praze (Brůžová, Štulíková, 1931). Akce proběhla na 46 mateřských školách a vyšetřeno při ní bylo celkem 2867 dětí. Ve školním roce 1933/34 bylo provedeno dotazníkové šetření v okresech Frýštát, Frýdek a Český Těšín, zúčastnilo se jej 124 obecných škol s 20 284 dětmi (Bayer, 1935). Pomocí dotazníků se zjišťovalo, kolik žáků v daném okrese na dané škole navštěvuje 1.-3. třídu, kolik jich opakuje 1.-3. třídu apod. Tento výzkum potvrdil fakt, že je třeba zřídit zemskou pomocnou školu v Karviné. Rovněž Bayer upozorňoval na problémy se špatně vyplněnými dotazníky. Prostřednictvím dotazníků byla zjištěna také data zveřejněná na brněnské výstavě pomocného školství o této problematice (Korejs, 1929). Zjišťovány byly údaje o sociálnězdravotních poměrech žáků, o vybavení pomocného školství a o početnosti pomocných tříd podle jejich rozmístění ve čtvrtích města. Bližší popis dotazníků ovšem udán nebyl. Vašíček (1926) provedl rozhovor s 12 dětmi brněnské pomocné školy. Otázky se týkaly prezidenta T. G. Masaryka (Kdo je pan Masaryk? Jak vypadá? Jak se šatí? Co pije a jí? Co dělá? Kde bydlí? Kolik má světnic a jak to u něho vypadá?). Prostřednictvím rozhovoru vyšetřoval v roce 1924 R. Filla (1928) vliv kinematografických představení na děti. Z rozhovoru vyplynulo, že z 59 chovanců navštěvovalo představení v kinech 19 dětí. Následně bylo zjišťováno, zda se chovanci dopouštěli vlivem představ získaných během kinematografických představení nějakých přestupků. D. Hoňková (1929) si během svého působení ve slepeckém internátě V Praze na Hradčanech zaznamenávala údaje získané rozhovorem s nevidomými dětmi. Zaměřila se na to, zda mají nevidomí vůbec nějaké sny a pokud je mají, jaké tyto sny jsou. Jakým způsobem její rozhory probíhaly však neuvádí. Rozhovor byl uplatněn také při zjišťování vlivu sociálních poměrů na vývoj dětské řeči a výslovnosti. Výzkum prováděla M. Štulíková (1934), obsáhl 758 dětí ze 14 pražských škol. Otázky, z nichž se rozhovor skládal se týkaly toho, zda dítě má oba rodiče, 61

jaké je otcovo zaměstnání, jak dlouho musí být matka mimo domov, jaký je byt dítěte, jaké jsou hmotné poměry rodiny a kolik má dítě sourozenců. Testové metody

Druhou nejvíce uplatňovanou metodou v časopise Úchylná mládež byly testy (7 článků). Mezi testovými metodami se uplatňovaly testy vytvořené zahraničními autory – Porteovy testy inteligence (Matiegková, 1925); Herderschéeovy testy inteligence (Sedláček, 1928); Fernald-Jacobsohnova metoda (Zikmund, 1925); testovací metoda profesora Nečajeva (Ivanov, 1929) a její využití při testování dětí z pomocné třídy ve vychovatelně pro mravně vadné (Vlček, 1930); zkoušky schopnosti pochopit vyobrazenou situaci a schopnost obtížně vychovatelného (mravně vadného) jedince vcítit se v duševní život jiného jedince (Zikmund, 1932). Za test lze považovat také zkoušky z rychlosti čtení nevidomých dětí (Hoňková, 1926). Porteovy testy inteligence vznikly na základě úvahy, že je třeba vytvořit takové testy, které by nezjišťovaly pouze intelekt dítěte, ale zkoušely by také schopnost hledět vpřed a uvažovat o důsledcích svých činů (Matiegková, 1925). S využitím této myšlenky vytvořil Porteus řadu bludišť s různou obtížností, které sloužily jako test prozíravosti a rozvážnosti. Zkoušený jedinec měl tužkou zakreslit čáru, která by jej vyvedla ven z bludiště. Postupně mu byly předkládány stále obtížnější archy s bludišti. Matiegková zkoumala na jaře 1925 uvedenými Porterovými testy 40 žákyň ve věku 11-13 let a 58 žákyň ve věku 13-17 let ze Spolkové dívčí reálky v Praze VII. Herderschéeovy testy vychází z inteligenčních testů Bineta a Simonova, jsou ovšem upraveny pro neslyšící (hluchoněmé). Tyto testy využil Sedláček (1928) při vyšetřování inteligence žáků z pomocné třídy neslyšících (hluchoněmých) moravského zemského ústavu pro výchovu hluchoněmých ve Valašském Meziříčí. Sedláček se zmiňuje o jednom z testových šetření, které provedl na 10 dětech z pomocné třídy. Fernald-Jacobsohnova metoda byla ve své době považována za jednu z nejlepších metod k zjišťování mravního cítění (Zikmund, 1925). Původně ji vytvořil Američan Guy G. Fernald, následně ji upravil a rozšířil berlínský profesor L. Jacobsohn. Podstata této metody spočívá v tom, „že zkoušenec má zaujmouti své stanovisko k dané sérii různých mravních činů a dle svého mravního cítění utvořiti z nich řadu od nejlehčího k nejtěžšímu při skutcích špatných, od dobrého k nejlepšímu při činech dobrých“ (Zikmund, s. 193194). Jacobsohn dobré činy vypustil a zúžil tak danou metodu pouze na špatné skutky, na druhé straně ji rozšířil o požadavek, aby zkoušený jedinec vysvětlil, z jakého důvodu

62

uspořádal jednotlivé činy tak, jak je seřadil. Fernald k účelům této metody užíval 10 příběhů, Jacobsohn se omezil na 7 příběhů. Zikmund (1925) vykonal zkoušky touto metodou ve vychovatelně v Opatovicích se 100 chlapci ve věku 14-20 let. Testovací metoda profesora Nečajeva sloužila ke zkoumání intelektuálního vývoje handicapovaných (úchylných) dětí. Tato metoda se skládala z deseti testů zjišťujících obsah pozornosti, pohyblivost pozornosti, myšlení, vnímavost k dojmům a vývoj řeči. Ivanov (1929) popisuje využití této metody profesorem Kvintem, není ovšem uvedeno kolik dětí zkoumal, pouze že šlo o děti handicapované (úchylné). Nečajevovu metodu využil také Vlček (1930), který se snažil zjistit úroveň rozumové vyspělosti svých žáků z pomocné třídy ve vychovatelně pro děti a mládež s poruchami chování (mravně vadné). Ve třídě měl ovšem pouze 6 žáků, což je dosti malý vzorek. Výsledky výzkumu však sloužily především k zjištění intelektuální úrovně jeho žáků a také k tomu, zda ve třídě není nějaký žák, který by do ní nepatřil. Výsledky mu u všech zúčastněných prokázaly rozumovou zaostalost. Další testovou metodou v časopise Úchylná mládež v období 1925-1938 byla zkouška schopnosti vcítit se v duševní život jiného člověka na základě vyobrazeného děje. Podnět pro tyto zkoušky dal v Německu ředitel Kippenberg (Zikmund, 1932). Zikmund (1932) realizoval tuto zkoušku ve vychovatelně v Opatovicích na 84 chovancích ve věku 14-18 let s různou úrovní inteligence. Ke zkoušce byl využit obraz znázorňující určitou situaci, zkoušení jednici měli následně popsat, jaký příběh obraz znázorňuje a dále, co cítí jednotlivé osoby znázorněné na obraze. Na žádost J. Zemana provedla D. Hoňková (1926) zkoušky z čtení Brailleova písma. Zeman chtěl zjistit, jak rychle čtou nevidomé děti nahlas i potichu Brailleovo písmo na rozdíl od písma Kleinova, ale také jak rychle dovedou tyto děti psát písmem Brailleovým, Kleinovým a Heboldovým a jak rychle dovedou psát číslice na Taylorově stroji. V samotném článku jsou však uvedeny pouze tabulky s výsledky bez nějakého dalšího popisu i bez uvedení počtu zkoumaných žáků. Výzkum proběhl v ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Rozbor a hodnocení výsledků

Další metodou využívanou ve výzkumných článcích Úchylné mládeže (1925-1938) je rozbor a hodnocení výsledků (4 články). Ve třech případech šlo o výzkum písma. Vepřek (1930) se zaměřil na písmo mentálně postižených (slabomyslných) dětí. Popsal a roztřídil psací schopnosti 22 žáků

63

z pomocné školy v Kutné Hoře. Zeman (1934b) popsal výzkum Rody Wieserové, asistentky ústavu pro kriminalistiku na vídeňské univerzitě. Wieserová získala v rakouských trestnicích přes 1000 rukopisů zločinců a zkoumala je s využítím metody Ludvíka Klagesa. „Klages hledá význam písma v celkovém obraze jeho, […]. Všímá si ovšem i jednotlivostí, např. vazby tahů …“ (Zeman, 1934b, s. 110). Následně provedla Wieserová také srovnání rukopisů zločinců s rukopisy policistů (četníků). Písmo asociálních a antisociálních mladistvých stálo v centru pozornosti Otty Fanta (1938). Příspěvek zaměřený na slohový projev neslyšících (hluchoněmých) dětí byl uveden v Úchylné mládeži z roku 1932 beze jména autora. Týkal se slohového projevu 10 žáků 3. třídy školy pro neslyšící (hluchoněmé). V rámci tohoto výzkumu se zjišťovaly následující údaje: popis úkolu, rozbor úkolu (rozbor pojmů – jejich počet, pojmy abstraktní a konkrétní; rozbor soudů; rozbor představivosti – představy zrakové, sluchové a motorické), poté se stanovila číselná hodnota pro žáka, průměr celku a průměr skupiny, vypočítaly se procentuální údaje a provedlo se grafické znázornění. Pozorování

Metoda pozorování se objevila ve 3 článcích. Duševní obraz neslyšícího (hluchoněmého) žáka pozoroval Š. Sobolovský (1925). Zaměřil se především na paměť, jeho zkoumání zahrnulo 8 žáků ze 4. třídy. Sobolovský sledoval u žáků vybavování si zapamatovaného. V první fázi se výkon žáků zakládal pouze na zrakovém vnímání (1 minutu sledovali 10 slov a následně měli říct, které si zapamatovali), v druhé fázi žáci nejen sledovali slova, ale také je předčítali, ve třetí fázi je nejen sledovali a předčítali, ale také zapisovali. Na základě pozorování vytvořila Říhová-Kunová (1925) velice podrobný záznamový arch. V článku ovšem uvádí pouze ukázku ze svého pozorování bez uvedení bližších informací o tom, kdy a kde byl výzkum prováděn, jaký vzorek do něj byl zahrnut apod. Její záznamový arch obsahoval následující údaje: anamnézu, rodinné poměry, tělesný stav dítěte, řeč a hlas, školní prospěch, duševní způsobilost, zprávy o dalším životě, rodokmen, fotografie a výkazy záchvatů. Pozorování využil také Homolka (1926), který se zabýval čítankami pro pomocné školy a zjišťoval jakou zásobu představ, zásobu pojmů apod. mají děti druhé postupné třídy pomocné. Pozorování prováděl při četbě slabikáře, sledoval nakolik děti rozumí jednotlivým slovům a větám. Své výsledky následně srovnal s pozorováním, které provedl v 5. třídě Masarykovy školy u chlapců bez handicapu (normálních).

64

Měření

Měření bylo uplatněno ve 3 výzkumných článcích týkajících se tělesného výzkumu handicapovaných (úchylných). Šlo o výzkum tělesného vývoje nevidomých dětí (Doskočil, 1927), které bylo provedeno v Deylově ústavu pro slepé v roce 1919. Měření se konalo třikrát do roka, vždy za shodných podmínek před dopolední svačinou. Vyšetřeno bylo celkem 1917 dětí a jejich výsledky týkající se výšky a váhy byly následně srovnávány s žáky zdravými (normálními) a také s neslyšícími (hluchoněmými). V tomto výzkumu bylo tedy využito nejen měření, ale ve druhé fázi lze hovořit o sekundární analýze dat. Výzkumem tělesných znaků dítěte, výšky, váhy apod., se zabývala Lukášová (1931). Na základě vyšetření 3193 dětí ze středních sociálních vrstev v centru Prahy následně sestavili v Pedologickém ústavu normy pro váhu a výšku, které sloužily k porovnávání výsledků z měření různých skupin mládeže. Tabulky obsahující normy pro váhu a výšku bylo možné obdržet v Pedologickém ústavu, součástí byl také návod k jejich použití. Lukášová (1934) se rovněž zabývala výzkumem vzrůstu mentálně postižených. Na základě vyšetření provedených v Pedologickém ústavu zpracovala výsledky 850 dětí slabomyslných, slaboduchých a zdravých (normálních). Měřeny byly následující údaje – váha a výška těla, výška v sedě, rozpětí ramen, síla pravé a levé ruky a rozměry hlavy. Experiment (pokus)

Experiment byl využit rovněž ve 3 výzkumných článcích Úchylné mládeže (19251938). V. Gaňo (1926) zkoumal paměť neslyšících (hluchoněmých) dětí s využitím Ranschburgovy metody založené na slovních dvojicích (jedno slovo mělo asociovat druhé, např. chléb – máslo). K vnímání těchto dvojic zvolil Gaňo kresbu, zkoušeným dětem tedy předkládal obrázek z dané dvojice a děti si měli vzpomenout na obrázek k němu náležící. Tímto způsobem vyšetřil Gaňo 45 dětí z ústavu hluchoněmých v Komárně z 2.-4. třídy ve věku 8-16 let. Druhým výzkumem byl pokus S. Homolky (1934), který se týkal výběru vhodné metody čtení v pomocné škole, autor prošel několik počátečních textů pro výuku čtení a pozoroval nakolik žáci jednotlivým textům rozumí. Následně mu bylo umožněno zkoušet svou práci během dvou let na přípravném stupni. Výsledkem jeho pokusu byl „kompromisní“ slabikář Umíme. Experimentální zkoušky využil také Knytl (1935). Zaměřil se na pozornost dětí neslyšících (hluchoněmých) a výsledky srovnával se žáky zdravými (plnosmyslnými). K těmto účelům využil metodu rušivou (úkol se ruší nějakým jiným podnětem), metodu 65

dvou úloh (provádí se dva úkoly naráz) pro děti plnosmyslné, z dalších metod užil Bourdouův test pozornosti. Celkem zkoumal 30 dětí, 15 neslyšících a 15 plnosmyslných. Měřil rychlost a přesnost výkonu, změny výkonu během pracovní doby a také vliv cviku a únavy. Úkolem žáků bylo vyškrtat ze souboru značek tři předepsané značky. Zaznamenával se výkon v každé minutě pomocí svislé čáry v místě, kam žák při vyškrtávání dospěl. Pojetí experimentu v podání uvedených výzkumných článků je do jisté míry odlišné od současného přístupu k této metodě. Jak je patrné z jejich popisu, mnohdy kombinují různé výzkumné metody (metoda rušivá a metoda dvou úloh apod.) a ne vždy jsou založeny na ověřování předem stanovených hypotéz, které předpokládají určité zákonitosti. Ostatní

Poslední skupinu výzkumných článků jsem označila názvem „ostatní“. Jde totiž o výzkumy, u nichž není jednoznačné, jakou metodu autor užil, případně jich bylo využito více, nebo není metoda přesně popsána a jsou uvedeny spíše výsledky získané danou metodou. Do této skupiny spadá 6 výzkumných příspěvků, o nichž následně blíže pojednám. Jakousi zkouškou bylo založení „prvního českého školního nápravného kursu porušené mluvy mládeže“ v roce 1900, o čemž informuje Fuchs (1927). Kurs byl otevřen na základě výsledků týkajících se počtu špatně mluvících dětí v roce 1899. Tento první kurs byl otevřen pouze na zkoušku, ale dobré výsledky dosažené u dětí, které tento kurs navštěvovaly, vedly k následnému pokračování těchto kursů i v následujících letech. Podobně byla provedena zkouška se zaměstnáním slepých v Baťových závodech ve Zlíně. O této akci referoval A. Záhoř v úchylné mládeži z roku 1934. K uvedené zkoušce došlo na základě žádosti Československé ústřední péče o slepé nejprve dopisem, následně prostřednictvím člena výboru ředitele Antonína Špičky. Na tuto žádost bylo přistoupeno. Ačkoli se v letech 1927-1933 počet zaměstnaných nevidomých nejprve zvyšoval, ale poté snižoval, došel Záhoř (1934) k závěru, že se nevidomí v továrně osvědčili, zároveň však upozorňoval na potřebu přeorientovat výchovu slepeckých ústavů s ohledem na nové pracovní podmínky, „aby chovanci byli lépe připraveni na život praktický, protože se pak v průmyslu snáze zapracují“ (Záhoř, 1934). Další výzkumný článek se zabýval metodou J. Ó. Vértese zkoumající slovní paměť 20 nevidomých dětí ve věku 6-13 let (Gaňo, 1927); metoda ovšem nebyla blíže charakterizována.

66

V roce 1935 informoval v Úchylné mládeži Zikmund (1935) o psychotechnické zkušebně v nápravné výchově obtížně vychovatelné mládeže. V této zkušebně „byly zjišťovány schopnosti chovanců pro vhodnou volbu zaměstnání“ (Zikmund, 1935, s. 69). Ve zkušebně se prováděly psychotechnické zkoušky, které se skládaly z pozorování, hromadné zkoušky obecné inteligence prostřednictvím testů, další zkouškou se zjišťovala pozornost, pečlivost a chování při práci, paměť, její trvalost pro slova a tvary, představivost, fantazie, technické nadání a prostorové myšlení. V některých případech se ve zkušebně uplatňovala také individuální zkouška, kterou se zjišťoval např. smysl pro barvy, hmat, jistotu rukou, zručnost. Na základě svého působení v psychotechnické zkušebně v Opatovicích n. L., uvádí Zikmund (1935) výsledky k nimž dospěl během desetiletého zkoumání 822 jedinců. Vyšetřováním kriminální mládeže se zabýval K. Herfort. V roce 1933 byl v Úchylné mládeži uveřejněn jeho článek, ve kterém podává první zprávu o své činnosti na postu soudního znalce z oboru duševědy. Jako soudní znalec vyšetřil 25 případů kriminální mládeže, uvádí několik statistických dat, která s tímto šetřením souvisí (počty hochů a děvčat, věk spáchání deliktů apod.), následně se věnuje podrobným popisům několika konkrétních případů i s posudky. Zeman (1934a) popisoval výzkum hbitosti ve čtení u dětí normálních, nevidomých, hluchoněmých a debilních, který provedl Dr. Schnell. Uplatněna byla jednak metoda kontinuitní založená na pozorování vytrvalosti a rovnoměrnosti vnímání, jednak metoda tachystoskopicko-mnemometrická pro hluchoněmé. Každému dítěti předložil text, který se měl rychle a správně přečíst během 5 minut. V této době se zaznamenávaly chyby, zkouška se ihned opakovala se stejným textem. Poté se zjišťoval počet přečtených písmen, počet chyb při prvním i druhém čtení. Ze zjištěných údajů se usuzovalo na spolehlivost, správnost, sklon k smyslovým klamům, stálost, pozornost, hbitost. Metody uplatněné Schnellem nejsou v textu blíže popsány. V Pedopatologickém slovníčku (Zeman, 1933) je uveden pouze název tachystoskop, což je přístroj ke zkoušení apercepce a pozornosti. Diskuze

Z uvedeného přehledu metod uplatněných při výzkumech, jejichž výsledky byly uveřejněny v časopise Úchylná mládež v období 1925-1938, je patrné, že jednotliví výzkumníci využívali nejrozmanitější metody, v některých případech se dokonce inspirovali u zahraničních autorů.

67

Na základě zjištěných informací, je možné konfrontovat uvedené výsledky se závěry, k nimž dospěla H. Doležalová (2004). Doležalová se zabývala výzkumy realizovanými v rámci speciální pedagogiky v 1. polovině 20. století a udává, že k nejfrekventovanějším šetřením se řadila pedometrická měření. V období 1925-1938 se v časopise Úchylná mládež tato výzkumná metoda neřadila k nejčastěji uplatňovaným. Podobně jako Doležalová (2004) jsem narazila v časopise Úchylná mládež na testy zahraničních autorů, jak je uvedeno již výše (Fernald-Jacobsohnovy testy, Herderschéeovy testy apod.). Nalezla jsem však i jiné testy, které Doležalová neuvádí (Porterovy testy, z Kippenberga vycházející test schopnosti vcítit se do duševního života jiného člověka). Ostatní metody, jako jsou experiment, dotazníky a ankety, o nichž se Doležalová zmiňuje, byly rovněž uplatněny ve výzkumných článcích časopisu Úchylná mládež. Mnohem zajímavější je srovnání výsledků, k nimž dospěla Doležalová a které se týkají zastoupení výzkumů v rámci jednotlivých subdisciplín speciální pedagogiky (pedopatologie). Stav této problematiky v časopise Úchylná mládež pro období 1925-1938 udává graf 12. graf 12 – Zastoupení výzkumných článků v jednotlivých subdisciplínách v časopise Úchylná mládež (1925-1938) 12

psychopedie surdopedie

5 10

etopedie 5

tyflopedie som atopedie

0 3

logopedie bez specifikace

2

V souvislosti s uvedenou problematikou Doležalová (2004, s. 145) uvádí, že výzkumní odborníci „se věnovali výzkumům prakticky všech skupin postižených dětí a mládeže, ale převažovaly výzkumy mentálně postižených. Snad jen osoby s vadami řeči se nestaly vyhledávaným předmětem šetření, možná proto, že tyto problémy nebyly pokládány za příliš závažné“. Fakt, že nejvíce se výzkumníci zabývali zkoumáním mentálně postižených dětí a mládeže potvrzuje také časopis Úchylná mládež, v němž se v období 1925-1938 vyskytovalo rovněž nejvíce výzkumů z této oblasti. Zastoupena byla 68

také oblast etopedie (péče o děti a mládež s poruchami chování). Informace, které podává Doležalová o logopedii, se v časopise Úchylná mládež (1925-1938) nepotvrdily. Zatímco logopedicky orientované výzkumy byly v úchylné mládeži tři, v somatopediecké oblasti se v časopise Úchylná mládež (1925-1938) žádné výzkumné články nevyskytly. Podrobněji bych se zmínila ještě o logopedii. Je pravdou, že logopedické problémy nestály v centru pozornosti autorů, kteří přispívali svým články do Úchylné mládeže (1925-1938), což se mi potvrdilo prostřednictvím obsahové analýzy tohoto časopisu. Přesto se však výzkumné články zabývaly dosti zajímavými tématy: vlivem sociálních poměrů na vývoj dětské řeči a výslovnosti (Štulíková, 1934), statistikou poruch řeči na pražských školách mateřských (Brůžová, Štulíková, 1931), jeden příspěvek se orientoval do minulosti na zkoušku s městskými kursy pro nevýřečné děti (Fuchs, 1927). Bylo by tedy chybné domnívat se, že výzkumy v oblasti logopedie se vůbec neprováděly. Dokonce zahrnovaly velké množství respondentů. Tak byl např. roce 1931 v Úchylné mládeži uveřejněn článek, který se týkal statistik poruch řeči na mateřských školách v Praze (Brůžová, Štulíková, 1931). Šlo o dotazníkové šetření z roku 1930 zahájené přednostou foniatrického oddělení MUDr. M. Seemannem. Šetření bylo provedeno na 46 mateřských školách v Praze a zahrnulo celkem 2867 dětí. Doležalová (2004) rovněž uvádí, že v roce 1923 bylo u nás provedeno nejrozsáhlejší dotazníkové šetření, které se uskutečnilo na 22 pomocných školách s 667 žáky. Toto šetření provedla B. Němcová a informuje o něm v Úchylné mládeži z roku 1926. Ve školním roce 1933/34 však proběhlo na severní Moravě dotazníkové šetření, kterého se zúčastnilo celkem 124 obecných škol s 20 284 žáky (Bayer, 1935). Toto šetření vyústilo ve vyjádření potřeby zřídit pomocnou školu v Karviné. Znamená to, že nejrozsáhlejším dotazníkovým šetřením, které se vyskytuje v časopise Úchylná mládež (1925-1938), nebyl výzkum B. Němcové, ale právě uvedený výzkum provedený na 124 školách. Z uvedených informací lze usuzovat na to, že speciálně pedagogický výzkum nebyl v časopise Úchylná mládež opomíjen. Ne ve všech případech šlo v časopise Úchylná mládež o výzkumy prováděné v Československu. Někteří autoři popisují výzkumné aktivity zahraničních autorů, jiní se inspirovali zahraničními metodami a aplikovali je v našem prostředí. Mimo to se v časopise Úchylná mládež objevily také příspěvky pojednávající o speciálně pedagogickém výzkumu v teoretické rovině, ale také články přinášející informace o metodologii.

69

Autoři, jejichž výzkumné články v Úchylné mládeži vyšly v období 1925-1938, využívali nejrůznější výzkumné metody. Ačkoli explorační metody byly využívány v největší míře, nelze říct, že by jiné metody byly úplně opomíjeny. Pokud srovnám metody speciálně pedagogického výzkumu, o nichž pojednává Vašek (2005) a které se týkají současnosti, s metodami uplatněnými v rámci výzkumných článků časopisu Úchylná mládež, je patrné, že v období 1925-1938 se využívala také metoda měření – zejména měření související s tělesným výzkumem handicapovaných. O této metodě se Vašek (2005) nezmiňuje. Co se týká přístrojových metod, tyto nebyly ve výzkumných článcích časopisu

Úchylná

mládež

uplatněny.

Zeman

(1934a)

sice

hovořil

o

využití

tachystoskopicko-mnemometrické metody (tachystoskop = přístroj ke zkoušení apercepce a pozornosti), ale při popisu postupu daného výzkumu se o zmíněném přístroji neobjevila žádná zmínka.

70

6 Závěr Hlavním cílem této práce bylo prohloubení poznání o vývoji speciální pedagogiky v období 1925-1938 prostřednictvím zkoumání časopisu Úchylná mládež. Uplatněna byla analýza obsahu 14 ročníků časopisu Úchylná mládež z období 1925-1938 a následně také konfrontace (komparace) zjištěných výsledků s údaji, které lze nalézt v odborných publikacích o historii speciální pedagogiky. Součástí uvedené analýzy bylo rovněž zaměření na články pojednávající o speciálně pedagogickém výzkumu. Ačkoli stál v centru pozornosti této práce pouze jeden časopis a získané výsledky platí pouze pro tento časopis, je třeba si uvědomit, že v daném období to byl jediný časopis, který se věnoval speciálně pedagogické problematice v rámci všech jejích subdisciplín. V období 1925-1938 vycházela samozřejmě řada jiných časopisů, ty se ovšem prioritně zaměřovaly např. na pedagogiku nebo psychologii a v jejich rámci se řešily také problémy speciální pedagogiky, nebo se orientovaly na jednu konkrétní subdisciplínu speciální pedagogiky. Časopis Úchylná mládež navíc ovlivňoval řadu čtenářů, pedagogických i speciálně pedagogických odborníků a dalších a spoluvytvářel tak obraz speciální pedagogiky v dané době. Jak je uvedeno v úvodu, jednou z dílčích metod uplatněných v této práci byla obsahová analýza, která přináší informace o zastoupení jednotlivých subdisciplín a také o tematickém zaměření v rámci těchto subdisciplín v časopise Úchylná mládež pro období 1925-1938. Vznikl tak obraz o stavu speciální pedagogiky v konkrétním období v konkrétním časopise, který poukazuje na to, že se jeho autoři nezabývali pouze teoretickými otázkami, ale přinášeli i konkrétní informace vycházející z vlastních zkušeností s nejrůznějšími speciálně pedagogickými jevy, neomezovali se pouze na domácí problematiku, ale věnovali se také zahraniční speciálně pedagogické problematice. Výsledky získané obsahovou analýzou byl následně konfrontovány s údaji, které jsem nalezla v publikacích pojednávajících o historii speciální pedagogiky. S výjimkou Stručných dějin pedagogiky (Štverák, 1983), jsem pracovala s publikacemi, které vyšly až po roce 1990. Nelze tu však hovořit o nějakých komplexně pojatých dějinách speciální pedagogiky. Výjimkou je pouze publikace L. Monatové Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska z roku 1998. Část informací o speciální pedagogice v období 19251938 jsem tak nalezla zejména v publikacích, které se věnují současnému stavu speciální pedagogiky, případně jednotlivým subdisciplínám a jejich součástí je rovněž pojednání o historii speciální pedagogiky či historii dané subdisciplíny. Vzhledem k tomu, že se řada

71

autorů uvedených publikací věnovala převážně osobnostem speciální pedagogiky v daném období, musela jsem se v rámci konfrontace údajů získaných obsahovou analýzou zaměřit především na to, které osobnosti přispívaly svými články do časopisu Úchylná mládež. Původně jsem se tedy domnívala, že naleznu obsáhlou historii speciální pedagogiky a zaměřím se na období 1925-1938. Tato představa však byla mylná. Na závěr tak musím konstatovat, že mé pátrání po dějinách speciální pedagogiky neuspokojila žádná z nalezených publikací. Ani v jedné z publikací užitých v této práci jsem se nesetkala např. s problematikou vzdělávání učitelů handicapovaných dětí během historie, zatímco v rámci studia 14 ročníků časopisu Úchylná mládež bylo možné sledovat snahy nejen o zlepšení tehdejšího stavu vzdělávání těchto učitelů, ale také o povýšení jejich vzdělávání na vysokoškolskou úroveň. Domnívám se tedy, že by bylo potřeba vytvořit takové dějiny speciální pedagogiky, které by nevycházely pouze ze studia děl a hlavních myšlenek významných osobností daného oboru, ale také ze studia časopisů se speciálně pedagogickou problematikou, které mohou odkrýt další vývojové tendence oboru, ať jde o vzdělávání učitelů, vývoj školství pro handicapované, řešení nejrůznějších pedagogických a didaktických otázek spojených s danou problematikou atd. V rámci práce jsem se zaměřila také na výzkumné články, které se objevily v období 1925-1938 v časopise Úchylná mládež. V tomto případě bylo možné konfrontovat údaje pouze s článkem H. Doležalové (2004), který se týkal konstituování speciální pedagogiky v 1. polovině 20. století a problematiky prvních realizovaných výzkumů v této oblasti, protože v jiných odborných publikacích jsem se s údaji o speciálně pedagogickém výzkumu během historie nesetkala. Na základě prozkoumání jednotlivých výzkumných článků z časopisu Úchylná mládež lze shrnout, že jednotliví autoři využívali nejrozmanitější metody výzkumu, inspirovali se rovněž výzkumnými metodami zahraničních autorů, nebo pojednávali o výzkumech realizovaných zahraničními odborníky. K nejvyužívanějším metodám se ve výzkumných článcích časopisu Úchylná mládež řadily explorační metody. Opomíjeny však nebyly ani ostatní metody uváděné v rámci současné speciálně pedagogické metodologie. Pouze přístrojové metody se neuplatňovaly, využívána však byla metoda měření spojená s tělesným výzkumem handicapovaných. Kromě článků věnovaných konkrétním výzkumům se v časopise Úchylná mládež objevovaly v období 1925-1938 také příspěvky o speciálně pedagogické metodologii a příspěvky přinášející informace o tehdejší výzkumné činnosti. Ačkoli výzkumné články netvořily většinu produkce časopisu Úchylná mládež, jejich přítomnost v časopise dokládá snahy odborníků v oblasti speciálně pedagogického 72

výzkumu. Tyto snahy se projevovaly v časopise Úchylná mládež v celém sledovaném období. Zajímavé by jistě bylo analyzovat i jiné časopisy se speciálně pedagogickou problematikou se zaměřením právě na výzkumné články. Tímto způsobem by mohl vzniknout úplnější obraz o tendencích projevujících se ve výzkumné oblasti speciální pedagogiky v daném období. Jak bylo uvedeno již výše, v rámci této práce se zaměřuji pouze na jeden časopis, což je jeden z možných limitů. Své limity však mají i metody zde uplatněné. Obsahová analýza je metodou kvantitativní, podstatné informace by jistě přinesl i kvalitativní přístup ke zkoumané problematice. Jak je uvedeno v Pedagogickém slovníku (Průcha, Walterová, Mareš, 2003, s. 112) kvantitativní i kvalitativní metodologie se vzájemně doplňují „a kombinace jejich metod umožňuje celistvější poznání“. Obsahová analýza tak přináší pouze částečný obraz speciální pedagogiky v časopise Úchylná mládež v období 19251938. Také následná konfrontace výsledků získaných obsahovou analýzou má svá úskalí. Konkrétně, jak již bylo uvedeno, řada publikací o historii speciální pedagogiky hovoří zejména o osobnostech speciální pedagogiky v daném období a o jejich hlavních myšlenkách. Obsahovou analýzou časopisu Úchylná mládež jsem se však dostala k informacím, které nebylo možné s těmito údaji konfrontovat např. již zmiňované vzdělávání učitelů speciálních škol, informace získané studiem výzkumných článků bylo možné konfrontovat pouze s výsledky, k nimž ve své práci dospěla H. Doležalová (2004), a které jsou v uvedené tematické oblasti v podstatě ojedinělé. Postupy uplatněné v této práci si nečiní nároky na jediné možné řešení v rámci přístupů ke sledované problematice, ale snaží se uchopit studovanou realitu z určitého úhlu a upozornit tak na další možnosti jejího zkoumání. Prostřednictvím časopisu Úchylná mládež jsem byla upozorněna na velice zajímavou pomůcku – Pedopathologický slovníček z roku 1933, jehož autorem je J. Zeman. Nespornou výhodou této publikace je, že neobsahuje pouze obecné termíny, ale také jména osobností se stručnou charakteristikou jejich pracovního zaměření. Slovníček tak přináší informace nejen o autorech, kteří do časopisu Úchylná mládež přispívali, ale i o osobnostech, o nichž se v časopise psalo, v některých případech dokonce odkazuje ke konkrétnímu ročníku Úchylné mládeže, v němž je pojednáno blíže o daném pojmu (přístroji apod.) V mnoha případech mi tento slovníček pomohl, pokud jsem potřebovala zjistit stručné informace o nějaké osobnosti, či pojmu, který se v dnešní době příliš neužívá, případně mi byl naprosto neznámý.

73

Na závěr bych ráda citovala několik myšlenek K. Herforta (1926, s. 1), který rovněž přispíval do časopisu Úchylná mládež: „Na široké silnici, kterou kulturní lidstvo se žene ku předu v bezohledném boji o život, po straně stojí malý žebrák: dítě slabomyslné. Po sta – ba tisíciletí hnalo se lidstvo touto cestou, nikdo si žebráckého dítěte nevšiml a když, jen proto, že bylo lidem v cestě, že jim překáželo; tak staří Sparťané nelítostně házeli tyto děti do roklí pohoří Taygeta. Péče o slabomyslné počíná tím, že se sociálně cítící člověk u dítěte toho zastaví a počne se o osud jeho starati.“ Uvedenou myšlenku lze zobecnit na všechny skupiny handicapovaných a lze ji postavit do souvislosti se samotným časopisem Úchylná mládež, jehož autoři jako by se touto myšlenkou řídili. Svými teoretickými i výzkumnými články se „zastavovali u dětí handicapovaných a starali se o jejich osudy“, snažili se o hledání příčin nejrůznějších handicapů a problémů, poznávání jednotlivých druhů handicapů, o nápravu alespoň částečnou. A množství autorů – nejen českých ale i zahraničních, kteří přispívali do časopisu Úchylná mládež, i odborná úroveň jejich příspěvků svědčí o tom, že nešlo o snahy ojedinělé a neumělé.

74

7 Literatura Publikace a sborníky

BURTON, Graeme, JIRÁK, Jan. Úvod do studia médií. Brno: Barrister&Principál, 2001. 392 s. ISBN 80-85947-67-6 DOLEŽALOVÁ, Hana. Ke konstituování speciální pedagogiky jako samostatného oboru v první polovině 20. století – problematika prvních realizovaných výzkumů handicapovaných osob. In: SPFFBU U 9, Brno: MU, 2004, s. 141-148. EDELSBERGER, Ludvík, aj. Defektologický slovník. Praha: SPN, 1978. 480 s. GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. 207 s. ISBN 80-85931-79-6 HERFORT, Karel, SCHNEIDER, Jan, ZELENKA, Bohumil. Sborník prací z oboru péče o mládež úchylnou vydaný na počest životního díla Josefa Zemana. Praha: Spolek pro péči o slabomyslné v republice Československé, 1931. 174 s. JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003. 231 s. ISBN 80-7178-749-3 JESENSKÝ, Jan. Základy komprehensivní speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus, 2000. 275 s. ISBN 80-7041-196-1 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2000. 571 s. ISBN 80-7277027-6 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl druhý: Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). Praha: Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-031-4 KOCUROVÁ, Marie, aj. Speciální pedagogika pro pomáhající profese. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2002. 209 s. ISBN 80-7082-844-7 KREJČÍ, Vladimír. Tradice vzdělávání a sebevzdělávání učitelstva v Československu. Ostrava: pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 1993. 202 s. ISBN 80-7042-065-0 KREJČÍŘOVÁ, Olga. Speciální pedagogika mentálně retardovaných. IN RENOTIÉROVÁ, Marie, LUDÍKOVÁ, Libuše, aj. Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, s. 161-173. KYSUČAN, Jaroslav, KUJA, Jindřich. Kapitoly z teoretických základů speciální pedagogiky. Olomouc: Univerzita Palackého, 1996. 99 s. ISBN 80-7067-677-9 LUDÍKOVÁ, Libuše. Úvod do speciální pedagogiky. IN KREJČÍŘOVÁ, Olga, aj. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Praha: Eteria, s. r. o., 2002, s. 6-11. MAŇÁK, Josef, ŠVEC, Štefan, ŠVEC, Vlastimil (ed). Slovník pedagogické metodologie. Brno: Paido, 2005. 134 s. ISBN 80-7315-102-2 (edice pedagogické literatury Paido) MONATOVÁ, Lili. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. Brno: Paido, 1998. PEUTELSCHMIEDOVÁ, Alžběta. Speciální pedagogika osob s narušenou komunikační schopností. IN RENOTIÉROVÁ, Marie, LUDÍKOVÁ, Libuše, aj. Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, s. 271-281. PIPEKOVÁ, Jarmila, aj. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. 234 s. ISBN 80-85931-65-6 75

POUL, Jan. Nástin vývoje vyučování neslyšících. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 67 s. ISBN 80-210-1479-2 PRŮCHA, Jan, WALTEROVÁ, Eliška, MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8 PRŮCHA, Jan. Přehled pedagogiky. Praha: Portál, 2000. 272 s. ISBN 80-7178-399-4 RENOTIÉROVÁ, Marie. Speciální pedagogika – teoretická východiska. IN RENOTIÉROVÁ, Marie, LUDÍKOVÁ, Libuše, aj. Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, s. 9-29. RENOTIÉROVÁ, Marie. Speciální pedagogika osob s postižením hybnosti. IN RENOTIÉROVÁ, Marie, LUDÍKOVÁ, Libuše, aj. Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, s. 209-239. SEDLÁKOVÁ, Ludmila. Speciální pedagogika – defektologie III. – Soupis článků z čs. časopisů 1867 – 1945. Brno: Státní pedagogická knihovna v Brně, 1974. 312 s. SOVÁK, Miloš. Nárys speciální pedagogiky. Praha: SPN, 1980. 232 s. ŠTVERÁK, Vladimír. Stručné dějiny pedagogiky. Praha: SPN, 1983. 382 s. TITZL, Boris. Skutečně platí Sovákova periodizace vztahu společnosti k postiženým? IN VOJTKO, Tibor (ed.). Postižený člověk v dějinách: vybrané přednášky k dějinám speciálně pedagogické teorie a praxe 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 5-13. VAŠEK, Štefan. Základy špeciálnej pedagogiky. Praha: Vysoká škola Jana Amose Komenského s. r. o., 2005. 142 s. ISBN 80-86723-13-5 ZEMAN, Josef. Črty z pedopatologie. Praha: Dědictví Komenského, 1928. 79 s. ZEMAN, Josef. Pedopathologický slovníček. Praha: Spolek pro péči o slabomyslné, 1933. 138 s. Časopisy

Úchylná mládež, 1925-1938, roč. 1-14. BARTOŠ, Augustin. Metody výzkumu osobnosti jako základ výchovy mrzáků. Úchylná mládež, 1936, roč. 12, č. 7, 8, s. 183-190. BARTOŠ, Augustin. Mrzák ve staré češtině a dnes. Úchylná mládež, 1930, roč. 6, č. 5-6, s. 151-154. BAYER, F. Svrchovaná nutnost zříditi zemskou pomocnou školu v Karviné. Úchylná mládež, 1935, roč. 11, č. 5, 6, s. 105-117. BRŮŽOVÁ, A., ŠTULÍKOVÁ, M. Statistika poruch řeči na pražských školách mateřských. Úchylná mládež, 1931, roč. 7, č. 5, 6, s- 128-132. ČERNÝ, Vojtěch. Metoda vyučování řeči u hluchoněmých. Úchylná mládež, 1932, roč. 8, č. 2, 3, 4, s. 59-65. DOSKOČIL, Jaromír. Tělesný vývoj slepé školní mládeže. Úchylná mládež, 1927, roč. 3, č. 3, 4, s. 79-89. FANTA, Otto. Výraz písma asociálních a antisociálních mladistvých. Úchylná mládež, 1938, roč. 14, č. 7, 8, s. 201-214. FILLA, Richard. Potřeba speciálního výzkumu a léčby mládeže mravně vadné. Úchylná mládež, 1937, roč. 13, č. 7,8, s. 202-205.

76

FILLA, Richard. Vliv kinematografických představení na děti. Úchylná mládež, 1928, roč. 4, č. 1, 2, s. 35-40. FUCHS, František. Městské kursy pro dítky nevýřečné v Praze. Úchylná mládež, 1927, roč. 3, č. 1, 2, s. 9-11. GAŇO, Viliam. Experimentálne příspěvky k pamäti hluchoněmých. Úchylná mládež, 1926, roč. 2, č. 1, 2, s. 15-22. GAŇO, Viliam. K pamäti slepého dieťaťa. Úchylná mládež, 1927, roč. 3, č. 5, 6, s. 123125. GAŇO, Viliam. Nemé dieťa. Úchylná mládež, 1936, roč. 12, č. 1-2, s. 16-22. HERFORT, Karel, ZEMAN, Josef. Úvod. Úchylná mládež, 1925, roč. 1, č. 1, s. 1. HERFORT, Karel. Diferenciace psychopatů a dětí zpustlých. Úchylná mládež, 1932, roč. 8, č. 9-10, s. 197-199. HERFORT, Karel. Krátký přehled mé činnosti v Ústavu pro výzkum dítěte. Úchylná mládež, 1938, roč. 14, č. 1, 2, s. 10-12. HERFORT, Karel. Péče o duševně abnormální děti. Rozpravy Ústavu pro výzkum dítěte a dorůstající mládeže, 1926, č. 30, s. 1-8. HERFORT, Karel. Zpráva o činnosti soudního znalce z oboru duševědy u soudu mládeže v Praze. Úchylná mládež, 1933, roč. 9, č. 6, 7, s. 43-51. HLAVÁČEK, Jaroslav. Osvětová práce v Kartouzské trestnici. Úchylná mládež, 1932, roč. 8, č. 9, 10, s. 211-213. HOMOLKA, S. Čítanky pro školy pomocné. Úchylná mládež, 1926, roč. 2, č. 9, 10, s. 170-174. HOMOLKA, S. Z praxe čtení na pomocné škole. Úchylná mládež, 1934, roč. 10, č. 4, 5, s. 87-96. HOŇKOVÁ, Domináta. Sny slepců. Úchylná mládež, 1929, roč. 5, č. 3, 4, s. 70-73. HOŇKOVÁ, Domináta. Zkoušky z čtení Brailleova písma. Úchylná mládež, 1926, roč. 2, č. 7, 8, s. 143-145. HOSCHEK, R. Základy sčítání osob vadných v Československu. Úchylná mládež, 1937, roč. 13, č. 5, 6, s. 104-108. IVANOV, Alexander. Systém Nečajevův a jeho užití ke zkoumání intelektuálního vývoje defektních dětí. Úchylná mládež, 1929, roč. 5, č. 9, 10, s. 207-214. KEPRTA, Josef. Zkušební řád pro učitelstvo úchylné mládeže. Úchylná mládež, 1938, roč. 14, č. 1, 2, s. 5-8. KNYTL, Silvestr. Výzkum pozornosti dětí hluchoněmých. Úchylná mládež, 1935, roč. 11, č. 1, 2, s. 7-18. KOREJS, Oldřich. Pražské školství pomocné. Úchylná mládež, 1929, roč. 5, č. 5, 6, s. 118121. KOZÁK, V. „Čím bych chtěl býti.“ Úchylná mládež, 1928, roč. 4, č. 3, 4, s. 71-74. KRAJNÍK, Bohumil. Biotypologie a výzkum dítěte. Úchylná mládež, 1937, roč. 13, č. 5, 6, s. 93-96.

77

KRAJNÍK, Bohumil. Výzkum konstituce dítěte s hlediska genetického. Úchylná mládež, 1938, roč. 14, č. 3,4, s. 71-81. LUKÁŠOVÁ, Ludmila. Příspěvek k výzkumu vzrůstu slabomyslných. Úchylná mládež, 1934, roč. 10, č. 1, s. 8-16. LUKÁŠOVÁ, Ludmila. Tělesný výzkum dítěte. Úchylná mládež, 1931, roč. 7, č. 1, 2, s. 16. MÁLEK, A. Otázky o vývoji dětí pro pěstounské síly. Úchylná mládež, 1934, roč. 10, č. 6, 7, 8, s. 150-155. MATIEGKA, Jan. Počátky Ústavu pro výzkum dítěte. Úchylná mládež, 1938, roč. 14, č. 1, 2, s. 8-10. MATIEGKOVÁ, L. Psychologická šetření pomocí testů Porterových. Úchylná mládež, 1925, roč. 1, č. 5, s. 209-215. MAUER, Jan. Pedopatologie a nápravná pedagogika. Úchylná mládež, 1934, roč. 10, č. 23, s. 51-55. MÍK, František. Časopisy pro hluchoněmé. Úchylná mládež, 1929, roč. 5, č. 1-2, s. 56. Na přelomu dějin. (autor neuveden) Úchylná mládež, 1938, roč. 14, č. 9-10, s. 265-266. NĚMCOVÁ, Božena. Příspěvek ke zkoumání dítěte duševně úchylného. Úchylná mládež, 1926, roč. 2, č. 1, 2, s. 7-14, č. 3, 4, s. 41-52. NESNÍDALOVÁ, Marie. Čtvrtý sjezd pro výzkum dítěte v Bratislavě. Úchylná mládež, 1931, roč. 7, č. 1, 2, s. 51-55. PIKART, Antonín. Kritický pohled na metodu belgickou. Úchylná mládež, 1932, roč. 8, č. 5, 6, s. 95-102. RAMADANOVIČ, Vejlko. Radioear. Úchylná mládež, 1932, roč. 8, č. 7,8, s. 129-139. ŘÍHOVÁ-KUNOVÁ, J. Ukázka záznamů o pozorování žáků pomocné třídy. Úchylná mládež, 1925, roč. 1, č. 3, s. 106-114. SEDLÁČEK, Jan. Pomocná třída hluchoněmých. Úchylná mládež, 1928, roč. 4, č. 1, 2, s. 19-24. SEDLÁČEK, Jan. Zkouška inteligence dětí hluchoněmých. Úchylná mládež, 1926, roč. 2, č. 9, 10, s. 178-181. SCHNEIDER, Jan. Mravně vadní. Úchylná mládež, 1925, roč. 1, č. 2, s. 85-90, č. 3, s. 127134, č. 4, s. 184-193. Slohový projev u dětí hluchoněmých. (autor neuveden) Úchylná mládež, 1932, roč. 8, č. 7, 8, s. 147-157. SOBOLOVSKÝ, Štefan. Duševný obraz hluchoněmého žiaka. Úchylná mládež, 1925, roč. 1, č. 2, s. 70-77. STEJSKAL, Cyril. Zrušmě název „mravně vadní“. Úchylná mládež, 1932, roč. 8, č. 1, s. 12. SYNEK, Hubert. Význam a důležitost studia logopedie. Úchylná mládež, 1929, roč. 5, č. 1-2, s. 21-30. ŠEBEK, J. O činnosti Ústavu pro výzkum dítěte (Paedologického ústavu) v Praze. Úchylná mládež, 1938, roč. 14, č. 1, 2, s. 13-18.

78

ŠTULÍKOVÁ, M. Vliv sociálních poměrů na vývoj dětské řeči a výslovnosti. Úchylná mládež, 1934, roč. 10, č. 2, 3, s. 60-64. VAŠÍČEK, Zdeněk. Děti pomocné školy o panu prezidentovi. Úchylná mládež, 1926, roč. 2, č. 9, 10, s. 174-178. VEPŘEK, Josef. Poznámky k výzkumu písma dětí slabomyslných. Úchylná mládež, 1930, roč. 6, č. 7, 8, s. 172-185. VLČEK, J. Pomocná třída – ve vychovatelně pro mravně vadné. Úchylná mládež, 1930, roč. 6, č. 9, 10, s. 263-267. ZÁHOŘ, Aleksej. O definici a vymezení sleposti i slabozrakosti. Úchylná mládež, 1935, roč. 11. č. 5-6, s. 118-122. ZÁHOŘ, Aleksej. Zaměstnání slepých v Baťových závodech ve Zlíně. Úchylná mládež, 1934, roč. 10, č. 1, s. 13-16. ZEMAN, JOSEF. Hbitost ve čtení u dětí normálních, nevidomých, hluchoněmých a debilních. Úchylná mládež, 1934a, roč. 10, č. 1, s. 16-18. ZEMAN, Josef. Kultura slepců. Úchylná mládež, 1935, roč. 11, č. 7, 8, 9, s. 168 – 194. ZEMAN, Josef. Návrh na úpravu vzdělávání a zkoušek učitelstva škol speciálních. Úchylná mládež, 1931, roč. 7, č. 7, s. 162-192. ZEMAN, Josef. Pedopatologické táčky. Terminologie. Úchylná mládež, 1938, roč. 14, č. 1, 2, s. 38-39. ZEMAN, Josef. Pedopatologické termíny. Úchylná mládež, 1944, roč. 20, č. 3, s. 146-148. ZEMAN, Josef. Rukopisy zločinců. Úchylná mládež, 1934b, roč. 10, č. 4, 5, s. 110-113. ZIKMUND, Alois. Pochopení vyobrazené situace a vcítění se mravně vadného jedince v duševní život jiného. Úchylná mládež, 1932, roč. 8, č. 1, s. 26-35. ZIKMUND, Alois. Psychotechnická zkušebna v nápravné výchově dospívající mládeže mravně úchylné. Úchylná mládež, 1935, roč. 11, č. 3, 4, s. 69-93. ZIKMUND, Alois. Zjištění mravního cítění metodou Fernald-Jacobsohnovou. Úchylná mládež, 1925, roč. 1, č. 4, s. 193-200, č. 5, s. 238-245.

79

8 Přílohy 8.1 Tabulky k obsahové analýze časopisu Úchylná mládež (19251938) 8.1.1 Celkový přehled obsahu časopisu za období 1925-1938 Tabulka 1 – Celkový přehled obsahu časopisu Úchylná mládež v období 1925-1938 – množství článků Tematická oblast Množství článků % Obecná problematika pedopatologie 86 16,67% Somatopedie 53 10,27% Tyflopedie 70 13,57% Surdopedie 81 15,70% Logopedie 10 1,94% Psychopedie 108 20,93% Etopedie 76 14,73% Kombinované vady 4 0,78% Cizojazyčné články 19 3,68% Dobové události 9 1,74% Celkem 516 100,00% Tabulka 2 – Množství článků se zahraniční problematikou v rámci jednotlivých subdisciplín v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Tematická oblast Množství článků % Obecná problematika pedopatologie 13 2,52% Somatopedie 4 0,78% Tyflopedie 12 2,33% Surdopedie 14 2,71% Logopedie 0 0,00% Psychopedie 11 2,13% Etopedie 2 0,39% Kombinované vady 1 0,19% Celkem 516 100,00%

8.1.2 Přehled jednotlivých sudbisciplín za období 1925-1938 Tabulka 3 – Počet článků věnovaných obecné problematice pedopatologie v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Kategorie Množství článků % Obecné otázky pedopatologie 12 13,95% Ústavy pro výzkum 3 3,49% Péče 11 12,79% Pedagogická a didaktická problematika 11 12,79% Speciální školství 5 5,81% Osobnosti 21 24,42% Sjezdy, konference, kongresy 3 3,49% Lékařská a psychologická problematika 20 23,26% Celkem 86 100,00%

80

Tabulka 4 - Počet článků věnovaných problematice psychopedie v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Kategorie Množství článků % Obecná problematika 5 4,63% Péče 11 10,19% Pedagogická a didaktická problematika 47 43,52% Speciální školství 20 18,52% Osobnosti 12 11,11% Sjezdy, konference, kongresy 2 1,85% Lékařská a psychologická problematika 11 10,19% Celkem 108 100,00% Tabulka 5 – Počet článků věnovaných problematice surdopedie v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Kategorie Množství článků % Obecná problematika 1 1,23% Péče 6 7,41% Pedagogická a didaktická problematika 36 44,44% Speciální školství 15 18,52% Osobnosti 7 8,64% Sjezdy, konference, kongresy 1 1,23% Lékařská a psychologická problematika 15 18,52% Celkem 81 100,00% Tabulka 6 – Počet článků věnovaných problematice etopedie v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Kategorie Množství článků % Obecná problematika 24 31,58% Péče 4 5,26% Pedagogická a didaktická problematika 21 27,63% Speciální školství 12 15,79% Osobnosti 5 6,58% Sjezdy, konference, kongresy 1 1,32% Lékařská a psychologická problematika 9 11,84% Celkem 76 100,00% Tabulka 7 – Počet článků věnovaných problematice tyflopedie v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Kategorie Množství článků % Obecná problematika 14 20,00% Péče 4 5,71% Pedagogická a didaktická problematika 23 32,86% Speciální školství 6 8,57% Osobnosti 8 11,43% Sjezdy, konference, kongresy 2 2,86% Lékařská a psychologická problematika 13 18,57% Celkem 70 100,00%

81

Tabulka 8 – Počet článků věnovaných problematice somatopedie v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Kategorie Množství článků % Obecná problematika 5 9,43% Péče 9 16,98% Pedagogická a didaktická problematika 14 26,42% Speciální školství 10 18,87% Osobnosti 3 5,66% Sjezdy, konference, kongresy 1 1,89% Lékařská a psychologická problematika 11 20,75% Celkem 53 100,00% Tabulka 9 – Počet článků věnovaných problematice logopedie v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Kategorie Množství článků % Obecná problematika 3 30,00% Péče 0 0,00% Pedagogická a didaktická problematika 4 40,00% Speciální školství 2 20,00% Osobnosti 0 0,00% Sjezdy, konference, kongresy 0 0,00% Lékařská a psychologická problematika 1 10,00% Celkem 10 100,00%

8.1.3 Výzkumné články v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Tabulka 10 – Množství článků zaměřených na výzkum v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Kategorie Množství článků % Informace o vzkumné činnosti 6 12,24% Metodologie 6 12,24% Konkrétní výzkumy 37 75,51% Celkem 49 100,00% Tabulka 11 – Zastoupení výzkumných metod v článcích časopisu Úchylná mládež (1925-1938) Metody Množství článků % Měření 3 8,11% Pozorování 3 8,11% Explorační metody 11 29,73% Testové metody 7 18,92% Rozbor a hodnocení výsledků 4 10,81% Experiment (pokus) 3 8,11% Ostatní 6 16,22% Celkem 37 100,00%

82

Tabulka 12 – Zastoupení výzkumných článků v jednotlivých subdisciplínách v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Tematická oblast Množství článků % Psychopedie 12 32,43% Surdopedie 5 13,51% Etopedie 10 27,03% Tyflopedie 5 13,51% Somatopedie 0 0,00% Logopedie 3 8,11% Bez specifikace 2 5,41% Celkem 37 100,00% Tabulka 13 – Množství výzkumných článků v časopise Úchylná mládež (1925-1938) Tematická oblast Množství článků % Výzkumné články 49 9,50% Celkem všech článků 516 100,00%

83

Speciální pedagogika v meziválečném období. K obrazu speciální pedagogiky v časopise Úchylná mládež. v letech MASARYKOVA UNIVERZITA

Recommend Documents