Sociální psychologie Blok 5 – Výchovné styly uvnitř rodiny
1. Výchovné styly uvnitř rodiny Z pohledu psychologie se rozlišují v rodině i tři výchovné styly. Tyto styly se svými specifikami podílí na vnímání a přístupu k autoritám a na zdravé míře sebevědomí vyvíjejícího se jedince. Trojí typologie výchovy je právě určována způsobem, jak se uplatňuje autorita, o jaké zdroje se opírá a kolik prostoru pro svobodnou vůli poskytuje. Výchovné styly:
Autokratický
Demokratický
Liberální
Autokratický – je založen na pevnosti a svrchovanosti rodinné autority, kterou bývá zpravidla otec nebo matka nebo vzájemná autokratická soudržnost obou. V případě velké rodiny to bývá děd. Pravidla jsou jasně dána a nediskutuje se o nich. Není příliš prostoru pro prosazení vlastní vůle. V takových rodinách vládne disciplína a kázeň v hierarchické posloupnosti.
Tento
styl
neumožňuje
prostor
pro
individuální emoční vyjádření a postojů. Není však úplnou skutečností, že by v takových zřízeních mezi jednotlivými členy neexistovala láska. Ta se projevuje specifickým způsobem – důslednou a přísnou přípravou pro život. Zdrojem autokratického přístupu může být i existující strach o potomky, kteří by měli poznávat volně svět bez důsledného dozoru nebo po svém. Problémem autokratického přístupu nezřídka bývá silná revolta v období puberty, která může jedince vážně ohrozit identifikací s rizikovou
vrstevnickou skupinou, či kontaktem s omamnými a psychotropními látkami, které mohou poskytnout zdání vymanění se područí železné autority. Výsledkem autokratické výchovy je často buď odpor k autoritám a jejich
neuznávání,
v sebehodnocení
a
nebo
opačný
protipól
v rozhodovacích
-
nesamostatnost
procesech,
kde
jedinec
potřebuje neustálé potvrzování správnosti svých rozhodnutí. Autokratický styl má i svá pozitiva. Jeho produktem bývají jedinci s vysokou výkonností, kteří jsou úspěšní v určitých oblastech. Disciplína, řád a důslednost, jestliže je nezlomila, tak zaručila velký růst v některých oblastech, které se efektivně uplatňují při životě v dnešní společnosti. Demokratický - je založen na partnerském přístupu ve výchově, kdy dítě není v roli podřízeného, ale partnerem při poznávání světa a při vlastním seberozvoji. Tento přístup je založen na respektování individuálních zvláštností jedince a na diskuzi. V rámci zdravého demokratického přístupu má však i tato diskuze své hranice v přirozeném kontextu dítě versus dospělý. V tomto přístupu je kladen důraz na pochopení a vysvětlování v kontaktu s vlastním prožíváním vychovávaného. Na rozdíl od vnucených a jasně určených hranic je upřednostňováno vlastní poznání vlastních hranic a hranic k ostatním lidem ve vztazích. Demokratická výchova je založená na budování zdravé samostatnosti ale s důležitým ohledem na respektování prostoru druhého člověka, který s námi přichází do styku. V demokratickém výchovném stylu je dítě respektováno jako osobnost, kterou dospělý doprovází při poznávání světa.
V rámci tohoto výchovného stylu je poskytnut dostatečný prostor pro vlastní vyjádření se a to nejen v oblasti postojů ale i v oblasti vyjadřování emocí. Emoční svět vychovávaného je v případě této výchovy přiměřeně respektovaný. Demokratický styl rodinného výchovného klimatu vede později ke schopnosti jedince se zdravě prosadit, zdravě sebehodnotit a být schopen spolupráce a kooperace s ostatními. Jeho produktem jsou průměrně až mírně nadprůměrně výkonné osobnosti (zdravě zaměřené na výkon). Liberální – je založen na poskytnutí volného prostoru s velice širokými, mnohdy
nejasnými
hranicemi.
Vychovávanému
nejsou
příliš
poskytovány hodnotící zpětné vazby a je ponecháván svému vlastnímu ohodnocení v určitých situacích. Téměř vše je dovoleno, a autorita zasahuje jen velice zřídka a krátkodobě. Tyto zásahy mají spíše podobu urgentního ošetření situace, ale hned po nich se autorita opět stahuje do povzdálí spíš jako pozorovatel. Liberální výchova neuznává silné vazby na autority, Jedinci, kteří jsou objekty liberálního výchovného klimatu, mají často potíže ve vztahu k autoritám. Zejména v pozici nerespektování formálně stanových autorit, kterým se má odřídit. Liberální výchova mnohdy obsahuje velmi slabé místo pro vyvinutí smyslu pro povinnost a cílevědomost. Výsledkem bývá na své potřeby zaměřená osobnost nevnímající příliš potřebu mezilidských hranic. Tento výchovný směr, nebývá zaměřen na výkon, ale klade důraz na svobodu a volnost.
Často
bývá
antagonistickou
reakcí
na
autoritářské
tendence
uplatňované na současnou autoritu, která zastává liberální přístup. Za zmínku stojí i ještě specifické výchovné styly, které jsou spíše akcentem nebo charakteristickým rysem určitého výchovného přístupu v rodině, který se později může výrazně promítat v životě člověka, který byl takovému vlivu vystaven.
Perfekcionistický přístup – bývá přítomný v rodinách s převážně autoritářským přístupem ve výchově. Nezřídka je tento přístup vázán i na úzkost jednoho z rodičů, který vyžaduje stoprocentní plnění všeho jako kompenzant strachu z možných rizik nezdaru a potenciálního neštěstí, zanedbáním každého možného detailu. Výsledkem je možný výskyt poruch sebepojetí, snížené sebevědomí v tvorbě a neschopnost pozitivního sebehodnocení. Neschopnost přijímat chválu a tedy i chválu poskytovat (žádný výsledek není dost dobrý). Prožívání člověka je tak fixováno na plnění úkolů, kdy je aplikovaný dril zvenčí zvnitřněn natolik, že dotyčný je mnohdy otrokem vlastního drilu na sebe sama. Celá tato sebedestruktivní smyčka je spouštěna pocitem úzkosti. Ostatními bývají tito lidé vnímáni jako zdroje neklidu a neurózy, kterým není nic dost dobré.
Ambivalentní výchova – vyskytuje se v rodinách, kde je mezi partnery přítomné rozdílné vidění výchovných potřeb. Je tedy buď výplodem nevyrovnaného jedince, který doposud nevyzrál a není dostatečně sám v sobě pevný a již vychovává. Nebo se jedná o viditelný, či skrytý konflikt dvou odlišných názorů na výchovný přístup, kdy je blokována možnost vzájemného sladění (např. rozvod). Toto
výchovné
prostředí
vnáší
do
života
dítěte
nejistotu,
neuchopitelnost a nejasnost hranic. Umožňuje
také
manipulativní
chování
dítěte,
kdy
dochází
k vědomým i nevědomým manipulacím s informacemi mezi rodiči a k politikaření formou uzavírání dvojí koalice. Dítě se doslova stává
„dvojím agentem“ avšak ve výsledku je poškozenou bytostí, které chybí jistota a „pevná půda pod nohama“. Dítě používá, co se mu hodí proti každému z rodičů a zároveň prosazuje své zájmy tam, kde mu to projde za zády jednoho z rodičů (velmi nebezpečný, ale velmi rozšířený fakt u rozvedených manželství).
Úzkostná výchova – jejím základním nejviditelnějším rysem je strach o potomka, který je úzkostně chráněn před nebezpečími a nástrahami světa. Velmi často se vyskytuje u partnerů, kteří nemohli mít děti – problematika tzv. vymodlených dětí. Strach ze ztráty či zdravotní újmy potomka je přenášen nezdravě do výchovy plné zákazů a opatření, které omezují vyvíjejícímu se jedinci potřebný životní rozlet. Rodič je pro děti nositelem a signalizátorem jistoty nebo nejistoty. „Je-li otec klidný, můžu být klidný, je-li otec vystrašený, co si počnu já, slabé dítě?“ Je-li rodič úzkostný a plný strachů ze světa, nemůže být pilířem jistoty a tento strach je přenášen formou otiskované informace: „ měj se na pozoru, svět je nebezpečný, na každém kroku na tebe číhá něco zlého“. Výsledkem je také úzkostný člověk podléhající iracionálním strachům, který se bojácně pohybuje po světě. Úzkostná výchova je charakteristická rovněž tím, že dítěti brzo chybí důležité podněty a zkušenosti, protože mu není dovoleno zvětšovat akční rádius od rodinného hnízda oproti možnostem jeho vrstevníků. Neosvojuje si tak potřebné dovednosti pro bezpečný pohyb v terénu a opravdu je poté zranitelnější a vystavené riziku újmy z neznalosti věcí, které už druzí znají.
Protěžující výchova – vyznačuje se zvýšenou preferencí potomka nad hranici reálného opodstatnění tohoto postoje. V dítěti je
budován nezdravě přemrštěný pocit vlastní výjimečnosti, kdy je jeho lidská hodnota nadřazována nad hodnotu jiných lidí. Přirozené překážky ve vývoji jsou mu odstraňovány z cesty a věci získávané jinak úsilím jsou vnímány jako samozřejmost, která mu z pozice jeho postavení náleží. Potomek je např. ušetřen přirozeného chodu příčin a následků vlastních činů a neosvojí si tak potřebnou citlivost pro hranice mezilidských pravidel. U těchto jedinců se nevyvíjí dostatečná frustrační tolerance v oblasti uspokojování potřeb, což je základem pro další vážné potíže v životě v reálné společnosti.
Otázky: 1. demokratický výchovný styl je založen na: a) autoritou stanovém sledu výchovných aktivit b) na partnerském přístupu ve výchově s důrazem na dialog c) na poskytnutí volného prostoru s velice širokými, mnohdy nejasnými hranicemi. 2. pozitiva autokratického přístupu ve výchově jsou: a) vysoká budoucí efektivita v oblastech zaměřených na výkon b) neodporování autoritám c) odporování autoritám 3. slabinou liberálního výchovného stylu je: a) slabé místo pro vyvinutí smyslu pro povinnost a cílevědomost. b) slabé
zázemí
pro
poskytování
dostatečného
prostoru
individuálním zvláštnostem jedince c) nízké sebevědomí vychovávaného jedince 4. důraz na bezchybné a precizní plnění úkolů a věcí spojených se životem, se lpěním na nejdokonalejším výsledku bez možnosti selhat je spojováno s: a) liberálním výchovným stylem b) demokratickým stylem c) perfekcionistickou výchovou
Odpovědi: 1 – b, 2 – a, 3 – a, 4 – c
