Sociální psychologie Blok 3 – Socializace
1. Socializace Chceme-li pochopit zákonitosti lidské psychiky, musíme vycházet z předpokladu, že člověk je tvor společenský. Jeho psychika, i když je, jak bylo výše řečeno, ryze individuální, je zásadním způsobem ovlivňována lidským společenstvím. Nikdo se nestává člověkem mimo lidské společenství. Rodíme se s potenciálem člověkem být, který je uložen v naší genetické výbavě. Člověkem se však stáváme až v kontaktu s formujícími sociálněpsychologickými mechanismy. Socializace je právě přetváření mechanismus biologického materiálu (reflexy, pudy, instinkty, vlohy, atd.) na společensky žádoucí obraz či produkt. Socializace je proces vrůstání člověka do společnosti, kdy každá společnost má jiné cíle, jiný charakter a jiné normy. Prostřednictvím socializace se stáváme více, či méně kvalitní bytostí avšak z pohledu a požadavků společnosti. Zde se určuje, co to znamená být špatný člověk nebo být dobrý člověk. Co znamená být dobrým člověkem v jednom společenském zřízení, může znamenat být špatným člověkem v jiném společenském zřízení. Člověk ale zůstává člověkem, jehož já je pořád týmž já, je však pouze převlékán do svrchních obalů, vytvořených potřebou společnosti. Zde může vznikat velké napětí v tom, co člověk cítí, že potřebuje, a v tom, co požadují normy a morálka (tento stav rozladu od potřeb vlastního já se nazývá inkongruence). Každý člověk se rodí s určitou genetickou dispozicí, kým může být, přičemž některým jednotlivcům normy společnosti vyhovují více
některým méně. Určitá část jedinců má „ to štěstí”, že jejich přirozené nastavení plně vyhovuje potřebám společnosti a doby a jistá část populace je nastavena tak, že nastavené hranice jim činí velké potíže. Vlastnosti, které v minulosti vedly na knížecí stolec a jsou našimi dějinami opěvovány, dnes vedou do vězení. (viz. Přemyslovci a vyvraždění Slavníkovců). To, co je dobrý člověk a to, co je špatný člověk je tedy vždy relativní, a při práci s lidmi je důležité si tuto skutečnost uvědomovat. Nástrojem socializace je sociální učení. Sociální učení probíhá od nejútlejšího věku dítěte a končí okamžikem smrti člověka. Do lidského společenství se už rodíme a od prvního okamžiku, kdy spatříme světlo světa, jsme v úzkém kontaktu s lidmi kolem nás. Dříve to byla matka a Ti, kteří u porodu asistovali, dnes je to matka a zdravotnický personál s určitými změnami, které se projevují s vývojem doby. Člověk, na rozdíl od jiných živočichů, ihned po narození sám od sebe nepřežije, v počátku našeho života je tedy zapsána závislost na ostatních, kteří se starají o náš další vývoj. Tato závislost je však pozitivní a nemůžeme ji chápat v negativním slova smyslu zhoubných závislostí (drogy, alkohol). To, kým budeme, je tedy závislé na tom, komu a do jakých podmínek se narodíme. Ve vývoji společenských věd se vedly dlouhé diskuze, zda se člověk má stanovenou životní dráhu a není výchovou příliš ovlivnitelný, nebo se člověk rodí, jak řekl J. Lock, jako tabule nepopsaná, a výchovným působením z něj vytvoříme, cokoliv si určíme.
Dnešní věda se uchyluje k myšlence, že do vývoje a jeho výsledku vstupují oba faktory součinně – tedy jak geny - tak výchova v poměru, který se individuálně liší.
Od prvního okamžiku zrození se do naší duše zapisuje klima situace a vlivy prostředí, které nás v tomto období obklopují a tím nás formují (svět může být od počátku krásným bezpečným místem nebo také nebezpečným ohrožujícím prostředím). Všechny tyto okolnosti našeho vývoje se podílí na základním formátování naší duše, jak budeme v budoucnu svět okolo sebe vnímat. Do vývoje člověka tedy vstupují vnitřní (genetické) a vnější (společenské) podmínky dotyčného. Co z člověka vyroste je v podstatě výsledkem vzájemné součinnosti těchto dvou prostředí. Působení na člověka má dvě základní roviny:
Nezáměrné- funkcionální
Záměrné- intencionální
Nezáměrné (funkcionální) se podílí na formování člověka většinovým podílem, kdy prostřednictvím vštěpování a nápodoby odezíráme reakce a způsoby chování svého okolí, které se ukládají do našeho mozku. Odezíráme to, jak se chovají rodiče, odezíráme a máme tendence přejímat jejich způsoby chování a reagování. Rodiče jsou stěžejním modelem mužských a ženských vzorců chování ve světě. Otec je vzorem a zdrojem mužského chování a informací, co to je být mužem a jak vypadá muž. Matka je základním vzorem ženského chování a toho, co to je být ženou. Rodiče jsou také modelem partnerského vztahu, kdy odezíráme vzájemné mužsko-ženské interakce mezi rodiči. Soubor těchto otisknutých informací je velice důležitý pro budoucí výběr životního partnera.
To, jak se k sobě rodiče chovají, jak se v rodině přistupuje k výchově je důležité i pro skutečnost, jaké budeme mít tendence chovat se k vlastním budoucím partnerům a jaké vztahové vzorce budeme uplatňovat na vlastní děti. To,
jak
rodiče
vystupují navenek,
jak
se projevují
v běžných
mezilidských kontaktech, formuje naše pozdější postoje k okolnímu světu. Máme tendenci pohybovat se v uložených šablonách chování, jejichž předlohou bylo chování našich rodičů. Syn se učí na svém otci mužskému chování k okolnímu světu a k ženám a na matce se učí být mužem. Matka je velice důležitou osobností ve vývoji syna, protože má moc potvrzovat jeho mužské vzorce chování (odvaha, rozhodnost, ochranitelství, racionalita, …) nebo mu může velmi uškodit devalvováním a nepotvrzením jeho přirozených mužských tendencí. Možnost pro syna stát se mužem, který obstojí v ženském světě, má v rukou z velké části jeho matka. Dcera se učí být ženou na otci tím, že otec potvrzuje její ženské modely chování, se kterými ji přijímá. Otec je zdrojem ženského sebevědomí pro dceru tím, že potvrzuje její ženské přednosti. Otec má rovněž možnost zdevalvovat ženskou identitu své dcery tím, že se k ní chová hrubě a otevřeně ponižuje ženský svět. Na matce dcera odezírá způsoby chování k mužům a chování k ženám. Tyto vzorce a modely chování jsou velmi pevné, a je velice obtížné se jim v dospělosti vzepřít. V období puberty prožíváme revoltu proti těmto způsobům rodičů, avšak v dospělosti k nim máme tendenci tíhnout. Model rodičů však není neměnným předurčením, ke kterému jsme odsouzeni. Osobním růstem a zvědoměním si osvojených vzorců je možné změnit své strategie chování a lze dosáhnout i svého vlastního osvobozeného prožívání. Na rodičích se učíme reagovat na autority, podle toho, jak se s autoritou v rodině zacházelo. Problematické bývají polohy despotismu nebo příliš liberálního přístupu, které vyvolávají v dospívání a dospělosti vlny
revolty a neuznávání autorit nebo liberální rozkladný protipól, který neposkytuje žádné stabilní kotvení ve společenském systému.
2. Záměrné (intencionální) působení Zde se jedná o jasně vytyčený cíl v oblastech mravních, morálních, racionálních. V souvislosti se záměrným působením hovoříme o výchově a vzdělávání. Nástrojem jsou kontrolní mechanismy společnosti – za konformitu souhlas a odměna, za nekonformitu trest. Jinými slovy, že nástroji záměrného působení je buď pozitivní motivace a stimulace nebo inhibice (utlumování). Systémy odměn a trestů jsou pevně zakomponovanou součástí společenské domluvy té které společnosti. Trest je tak silný a takové kvality, jak citlivě a silně zasáhne naše chování vědomě i nevědomě vnímané normy určité společnosti. Při záměrném působení je vyvíjeno úsilí na kognitivní (racionální), emotivní a konativní stránky. V souvislosti se socializací hovoříme i o tak zvaném genotypu přetvářeném výchovou na tak zvaný fenotyp.
Genotyp jsou všechny vlohy, dispozice a genetická výbava člověka, se kterými přichází na svět. Genetické informace jsou rodově předávány dědičností, to znamená, že jsou přenosné z generace na generaci jako výbava potenciálu pro život člověka.
Fenotyp jsou naučené nápodobu a výchovou předávané vědomosti, dovednosti a návyky, které se předávají z generace na generaci cílevědomým předáváním. Fylogenetické informace jsou geneticky nepřenosné, geneticky je přenosná pouze kapacita dispozice si tyto informace osvojit. Například jsme geneticky vybaveni pro řeč, avšak nerodíme se s hotovým řečovým aparátem, jsme geneticky vybaveni se naučit číst, nerodíme se však se schopností čtení.
Základní kameny osobnosti se utvářejí od 3 maximálně do 6 let. Do 3 let si osvojujeme základní bazální jistotu nebo základní bazální nejistotu, tj. režim, ve kterém bude naše osobnost více či méně fungovat po celý zbytek života. Do 3 let se formuje v lidském mozku zejména oblast emoční, tzn., že do 3 let se vytváří v naší psychice schopnost lásku brát a lásku dát. Jedná se o základní naformátování dynamických vzorců v oblasti emočního sdílení s ostatními, a schopnost cítit emoce vlastní a vcítit se do emocí ostatních. Zde se projevuje to, zda jsme byli v tomto období bezpodmínečně milováni a přijímáni nebo jakému druhu obchodu s láskou jsme byli vystaveni. V souvislosti s touto zákonitostí psychického vývoje získáváme odpověď na otázku, kde se později ve společnosti berou anetičtí jedinci, kde se berou chladnokrevní násilníci a jak vznikají některé potíže s partnerskými vztahy. Člověk, jehož emoční aparát není v prvních třech letech dostatečně zasycen a vyvinut, se v pozdějším věku potýká s citovou vyhladovělostí se sklony k závislosti na partnerech, kdy nedokáže žít sám ze sebe, být sám sebou emoční stabilitou, nýbrž sytí sám sebe přes emoce partnera. Bývá zde specifická potřeba ve vztazích vlastnit druhého, což bývá podvědomý strach ze ztráty lásky (například děti z dětských domovů, z rozvrácených manželství). Tento stav, kdy dítě není do 3 let syceno dostatečným množstvím citů a kvalitou citů, se nazývá citová frustrace, která, je-li trvalejšího charakteru, přerůstá v citovou deprivaci. Absence v emoční blízkosti je z počátku vnímána jako velice bolestivá a traumatická, trvá-li však tento stav dlouho, jedinec od emočního prožívání ustupuje, přestane prožívat absenci citu jako traumatickou, a city začínají být něco, co je zbytečné a nepotřebné. Takový jedinec citově ochladne a vytěsňuje ze sebe potřebu emočního kontaktu, až tato potřeba zakrní. V podvědomí zůstává neuhasitelný hlad po blízkosti, avšak mizí schopnost a potřeba tuto oblast sytit. V druhé
polovině
20.
století
byl
tento
jev
velice
rozšířen
u
hospitalizovaných dětí ve zdravotnických zařízeních a raném umisťování dětí do zařízení v předškolním věku.
Hospitalizované děti oddělené od rodičů byly vystaveny citové frustraci, která mnohdy přerostla v deprivaci a tento jev byl odborně nazván hospitalismus. Lidově řečeno u citově deprivovaného jedince vzniká v jeho duši jakási pomyslná díra či prázdno, které není možné ničím v pozdějším věku uspokojivě zaplnit. Odtud se vinou problémy s návykovými látkami, které mají dočasnou schopnost takovému jedinci poskytnout pocit plnosti, která se nakonec projeví stejně jako neúplná, pro vyplnění pomyslné díry v duši. Tento problém v emočním vývoji se později může podílet na vzniku poruch osobnosti, které jsou rezistentní na psychoterapeutické působení. Deprivovaný člověk má potíže v partnerských a bližších mezilidských vztazích, kde je potřeba bližší investice sebe sama a schopnost blízkost přijmout. Deprivace se rovněž projevuje ve schopnosti city projevovat a city vnímat. To, v jakých vzorcích a v jakém bezpečí byly uspokojovány citové potřeby dítěte, se projevuje později v tom, zda se člověk pohybuje v mezilidských vztazích a ve vztazích k okolí se základní bazální jistotou, tj. s dispozicí zdravého sebevědomí, nebo zda se pohybuje v mezilidských vztazích se základní bazální nejistotou, která bývá zdrojem úzkosti sníženého sebevědomí a závislosti na autoritách atd. Na výše uvedených skutečnostech je zřetelně viditelné, jak zásadní vliv má pevná a úplná rodina a jaký podíl na různých potížích v sebepojetí člověka má rodina neúplná či rodina záplatovaná, kde je přítomná absence pohlavních vzorů, absence zdravého rozložení autority a zachování pozitivního vnímání otce a matky. To vše vstupuje neodmyslitelně do psychického vývoje jedince a podílí se na budoucí kvalitě jeho života mezi lidmi a s lidmi.
Otázky: 1. socializace je: a) proces vrůstání do společnosti b) uplatňování společenské rovnosti c) vzájemné vztahování se uvnitř uzavřené skupiny
2. působení na člověka v rámci socializace je: a) výhradně naprogramovaná pedagogická činnost b) nezáměrné (funkcionální) a záměrné (intencionální) c) výhradně spontánní vliv okolí.
3. genotyp z pohledu psychologie znamená: a) prototyp chování u jednotlivých minorit b) určité prototypy neovlivnitelných jedinců c) jsou to všechny vlohy, dispozice a genetická výbava člověka, se kterými přichází na svět, jsou to výchovou nepřenosné, genetické, rodově předávané informace dědičností, jako výbava potenciálu pro život člověka.
4. základní kameny osobnosti se utváří: a) do 12 let života b) do 3 let života c) do 1 roku života
Odpovědi: 1 – a, 2 – b, 3 – c, 4 – b
