revuepolitika politika společnost kultura 3 březen 2008 ročník VI. (XIX.) cena 66 Kč Monika Elšíková: Osudový příběh Dagmar Šimkové

3

březen 2008 – ročník VI. (XIX.) – cena 66 Kč

revuepolitika ®

Monika Elšíková: Osudový příběh Dagmar Šimkové Bohumil Pečinka: Na téma třetí odboj „Čtyřicet let v odboji...“ – rozhovor s Miroslavem Koptem Časopis PROGLAS – kultura, literatura, náboženství

politika – společnost – kultura Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

Informace o předplatném revue politika na rok 2008 Všem zájemcům o revue politika doporučujeme předplatné. Je to nejspolehlivější a nejlevnější způsob jejího pravidelného odběru. Celoroční předplatné (8 čísel + dvojčíslo – včetně poštovného): 600 Kč Sponzorské předplatné: 1000 Kč Půlroční předplatné (5 čísel – včetně poštovného): 310 Kč Celoroční předplatné do zahraničí (včetně poštovného) 40 euro, na Slovensko 1 800 Sk Novinka: odběr revue politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600 Kč/rok

Noví zájemci si mohou revue politika objednat: – telefonicky nebo faxem na čísle: 545 213 862 – e-mailem na adrese: [email protected] – vyplněním objednávkového lístku na: www.cdk.cz – písemně na adrese: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno

Úhradu předplatného lze uskutečnit: – složenkou typu C – na základě faktury bankovním převodem – po dohodě přímou platbou na účet (je třeba sdělit redakci variabilní symbol platby) – osobně v redakci časopisu

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

REVUE POLITIKA Časopis vycházel v letech 1990–2002 pod názvem Proglas a mezi roky 1987–1989 v samizdatové podobě pod názvem Střední Evropa – brněnská verze. Vydává: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Šéfredaktor: František Mikš Výkonný redaktor: Ondřej Krutílek Redakce: Stanislav Balík, Iveta Frízlová, Kateřina Hloušková, Petra Kuchyňková Redakční rada: Petr Fiala (předseda), Mojmír Jeřábek, Ivo Lukáš, Bohumil Pečinka, Pavel Pšeja, Pavel Švanda, Milan Uhde Jazyková redakce: Martin Sedlák Adresa redakce: Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Internetová stránka: www.cdk.cz Celoroční předplatné: 600 Kč Půlroční předplatné: 310 Kč Zahraniční předplatné: 40 euro Objednávky posílejte na adresu redakce. Grafická úprava: Bedřich Vémola Tisk: Reprocentrum Blansko Bankovní spojení: GE Money Bank, Lidická 31, Brno, č. účtu: 120 402 514/0600 Publikované texty nemusí vyjadřovat stanovisko vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo zaslané příspěvky při uveřejnění krátit. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Registrace: MK ČR E 59 78 ISSN: 1214-0899 Fotografie: ČTK (není-li uvedeno jinak)

Zápisník Pavla Bárty

2

Editorial

Poznámky k událostem

Jefim Fištejn KOHO JEŠTĚ ZAJÍMÁ BIN LÁDIN? Aleš Dvořák SATISFAKCE PO PATNÁCTI LETECH Petr Havlík CESTA MIRKA TOPOLÁNKA Dušan Šrámek ZRUŠENÍ STRAVENEK Ota Filip „JIHLAVSKÉ ROZHOVORY“ V BRNĚ Zaujalo nás…

3 4 5 6 7 9

Články a komentáře

Bohumil Pečinka NA TÉMA TŘETÍ ODBOJ

13

„ČTYŘICET LET V ODBOJI…“ Rozhovor s Miroslavem Koptem

14

Monika Elšíková „MĚLA JSEM SE STYDĚT, ŽE JSEM ŽENA…“ Osudový příběh Dagmar Šimkové

20

NEJDE JEN O ÍRÁN Rozhovor s Bakerem Springem a Robertem Bellem

25

OECD PRACUJE NA POSÍLENÍ VLIVU Rozhovor s Karlem Dybou

32

Hynek Fajmon SLOVNÍČEK EVROPSKÝCH LEVICOVÝCH POJMŮ 12. Lidská práva (Human Rights)

34

Knižní novinky

39


www.cdk.cz

Stránka nabízí přehled všech knižních titulů CDK s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

obsah / editorial

Zahájení činnosti Ústavu pro studium totalitních režimů v únoru tohoto roku, šedesáté výročí uchopení moci komunisty v naší zemi, probíhající diskuse o senátním návrhu zákona o třetím odboji či nedávné vyznamenání bratří Mašínů, to vše nás přimělo k tomu, abychom velkou část tohoto čísla věnovali problematice třetího odboje a vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Tématu se věnuje pravidelný vnitropolitický komentář Bohumila Pečinky (s. 13) i následující obsáhlý rozhovor s polickým vězněm padesátých let Miroslavem Koptem (s. 14). Osobně laděným a působivým textem přispěla režisérka a spisovatelka Monika Elšíková, připomínající osudy pozapomenuté vězenkyně komunistického režimu Dagmar Šimkové (s. 20). Do aktuální diskuse o vybudování systému protiraketové obrany ve střední Evropě přispíváme exkluzivními rozhovory, které Revue Politika poskytli dva významní američtí bezpečnostní experti (s. 25). Rozhovor s Bakerem Springem z Heritage Foundation se uskutečnil během jeho únorové návštěvy v Praze, kde se setkal mimo jiné i s členy naší vlády; rozhovor s Robertem Bellem, jenž působil jako stratég v bruselské centrále NATO, vznikl o měsíc později při jeho návštěvě Brna, kde vedl diskusi s akademickými pracovníky Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity. V kontextu předchozích polemik v Revue Politika o umístění radaru na našem území tak dáváme prostor nezkreslenému hlasu americké strany, což považujeme za přínosné, aniž bychom ovšem v této věci zaujímali nějaké vyhraněné stanovisko a zlehčovali hlasy kritiků tohoto projektu (viz příspěvek Petra Havlíka, s. 5). Přeji pěkné čtení a doufám, že si naleznete čas i na samostatnou literární přílohu Proglas, která k našemu časopisu nedílně patří. František Mikš, šéfredaktor

revuepolitika 3/2008 1

Zápisník Pavla Bárty

C

estování vůbec dominovalo minulým týdnům. Každý jel, kam jej srdce táhlo. Schwarzenberg pro bypass do Innsbrucku, Topolánek do Kanady a USA, Paroubek se Zaorálkem do Sýrie. Knížeti přejme hladké uzdravení. Topolánkova cesta je pravděpodobně největším úspěchem české diplomacie od vzniku ČR. Vstup do NATO, EU či schengenské otevření hranic jsou nepochybně úžasné, ale byly nakonec součástí práce celého bloku postkomunistických států. Českou cestu k bezvízovému styku s USA promptně využily další země, stali jsme se na chvíli leaderem emancipace nových zemí v rámci EU. Další jednání se týkala umístění amerického radaru na území Česka. Stále více se ukazuje, že USA jej možná potřebují ke kontrole íránských raket, my zcela určitě proti ruským choutkám na revanš od Malty zpět k Jaltě. Prostor mezi Německem a Ruskem musí k Západu patřit stejně pevně jako Skotsko! Třetím dobrým krokem je udělení medaile bratřím Mašínům. Třetí odboj a vůbec vztah ke komunistické éře

zůstává zapouzdřeným abscesem. Postavit komunistickou ideologii naroveň nacismu, kam patří, je a nejspíš i ještě dlouho bude politicky neprůchodné. Hon na statisíce lidí, pro které bylo pasivní členství v KSČ formou koexistence, podmínkou, aby mohli dělat práci, o kterou stáli, vzor Vlastimil Tlustý, je politickou sebevraždou pro každou stranu. Věděl to při zakládání ODS Klaus, ví to dnes Topolánek, politické praxe to prokázala. Debata o tom, co ještě bylo legitimním odporem proti nelidskému režimu, odpíchnutá právě od Mašínů, může být dobrým začátkem, práce Žáčkova ústavu věcným pokračováním. Jiří Paroubek si v Sýrii hojil pošramocené ego. Byl přijat jako státník, vůdce bratrské socialistické strany a návštěva se nesla v duchu bratrského porozumění mezi vedením syrských nacistů a českých socialistů. Jaká změna proti znevažování pozice věčně druhého vítěze kreaturami (nejen) z ODS! Pokud by politika eventuálně vládní ČSSD měla mít předobraz v dnešním chování opozice, zlaté Bělorusko!

P

arlament pokračuje v legislativní smršti, která opravuje legislativní smršť předchozího parlamentu. Oba trpaslíci se rozhodli oprášit luxovskou taktiku koaliční opozice spojenou s okopáváním kotníků většího partnera. Tuto situaci zatím dokázal uspokojivě vyřešit jedině Jiří Paroubek. Nechal trpaslíky sedět na svých ministerstvech a zákony prosazoval v souznění s KSČM. Topolánek tuto možnost nemá, záchranou mu je,

že lidovci a zelení se zatím hádají víc mezi sebou než s ODS. Pokud se ovšem Šojdrová s Hovorkou neuklidní, bude muset Paroubek nejspíše vyloučit další poslance. Jinak hrozí vládě vážné problémy. Mediálně vděčným tématem jsou stravenky. Jako první krok by bylo docela chytré umožnit poskytování příspěvku na stravu i v penězích. Po vymizení zbytečného byznysu s vydáváním stravenkové měny by začlenění do daňového bonusu v další etapě prošlo mnohem snáz. Boj odborářů proti zájmu zaměstnanců ve prospěch stravenkových firem by byl jistě zajímavý. Marie Benešová bojuje proti politickému ovlivňování kauzy Čunek. Trochu mne mate skutečnost, že se zastává postupu olomouckého Ištvána a ostravské Andělové. Na ty sama vykonávala neuvěřitelný nátlak v době, kdy jako členka Grossova mlýna dělala možné i nemožné, aby dostala do tepláků Dalíka. Právě tito státní zástupci byli jednou z hlavních překážek. Má se měnit také exekuční zákon. Ministr Pospíšil má ve spoustě věcí pravdu. Nepostřehl jsem ovšem řešení nejdůležitější věci kolem exekucí – určovacího řízení. Dnes může exekutor zabavit v podstatě komukoli cokoli. Přezkoumatelné usnesení o zahrnutí majetku do exekuce, které by exekutor musel vydat, proč konkrétní části exekuovaného majetku třetí osoby považuje za majetek povinného, by mohlo pomoci. A ovšem také neprodlené projednání určovací žaloby, která by začínala právě od tohoto usnesení.

Kompletní revue politika e-mailem! Bydlíte v zahraničí a chcete ušetřit za předplatné revue politika? Četli byste časopis raději v elektronické podobě? Od roku 2008 nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600,- Kč/rok, 310,- Kč/půlrok, popř. 66,- Kč/jedno číslo. Více informací na www.cdk.cz/rp/objednavka.

2

revuepolitika 3/2008

poznámky zápisníkkpavla událostem bárty

Ayman al-Zawahiri, dvojka v al-Kájdě

Koho ještě zajímá bin Ládin? Jefim Fištejn Americká taktika v Iráku byla v poslední době tak dramaticky úspěšná, že to nepopírají ani její včerejší odpůrci. I demokratičtí kandidáti Hillary Clintonová a Barack Obama s hlasitým skřípěním zubů uznávají, že bylo dosaženo jistého pokroku, i když jedním dechem dodávají, že se jedná o úspěchy omezené, čistě vojenské, a proto efemérní, a tudíž neschopné vylepšit celkový obraz debaklu kosmických rozměrů. V poslední televizní debatě se oba dva kandidáti předháněli v tom, kdo působivěji popíše katastrofický dopad Bushova dobrodružství. Obama prohlásil: „Al-Kájda je dnes silnější než kdykoli předtím.“ Clintonová přitakala: „Bushova politika jen povzbuzuje naše nepřátele.“ Zkrátka, zachraň se, kdo můžeš! Nemají to s iráckým tažením snadné, a proto se snaží přehlédnout, stůj co stůj, možná největší ideologický obrat posledního desetiletí. Al-Kájda a s ní i celá ideologie „islamo-

poznámky k událostem

fašismu“ prohrávají totiž válku nejen na bojištích, ale také v informačním prostoru a – což je ze všeho nejdůležitější – i v hlavách svých souvěrců. V listopadu 2007 v Egyptě začala vycházet na pokračování publikace s názvem „Racionalizace džihádu“. Její autor, imám Al Sharíf, argumentuje v tom smyslu, že použití násilí proti islámským vládám je z náboženského hlediska nepřípustné a z praktického škodlivé. Útok z 11. září 2001 označuje za katastrofu pro všechny muslimy a žádá zřízení zvláštního tribunálu, který by soudil Usámu bin Ládina a Aymana al-Zawahiriho, dvojku v hierarchii al-Kájdy a ideologa džihádu. Na tom všem by nebylo nic tak zvláštního, kdyby Al Sharíf, známý také pod svým krycím jménem „Doktor Fadi“, nebyl žijící legendou globálního islámského teroru a učitelem dotyčného al-Zawahiriho. Publikace by byla stále jen kuriózním případem, kdyby byla svého druhu ojedinělá, ale v posledním půlroce se s podobnými postoji a prohlášeními roztrhl pytel. V říjnu 2007 šejch Abd al-Aziz bin Abdallah, nejvyšší náboženská autorita Saudské Arábie, vydal fatwu, což je prokletí a zároveň hrdelní rozsudek nad nepřítelem víry. Fatwa zakazuje saudské omladině účastnit se ve jménu islámu činností, jež nejsou v souladu s náboženskými dogmaty. Můžete třikrát hádat, kdo je oním nepřítelem víry, proti němuž je fatwa namířena. Usáma bin Ládin. Zhruba ve stejné době jiný vlivný saudský duchovní Salman al-Awdah zveřejnil otevřený dopis, v němž se bin Ládina táže: „Bratře Usámo, kolik krve chceš ještě prolít? Kolik nevinných včetně žen, starců a dětí chceš ještě zabít a připravit o domov ve jménu svých cílů? Sliboval jsi, že zajistíš muslimům štěstí a místo toho jsi zruinoval národy Afghánistánu a Iráku.“ Autor dopisu Salman al-Awdah býval kdysi bin Ládinův učitel a zpovědník. Tento nevídaný obrat v myšlení muslimských autorit se odehrává na pozadí jevu známého jako „anbarské probuzení“. Zatímco ještě před půldruhým rokem byla irácká provincie Anbar baštou

al-Kájdy, stala se nyní kolébkou sebeobranného hnutí Iráčanů proti mezinárodním bandám islámských blouznivců, ale také proti „binládinismu“ jakožto ideologii. Není divu, že autorita džihádistů z al-Kájdy je na prudkém ústupu v celém arabském a muslimském světě. V poslední zprávě Pew Institute zkoumající globální nálady a postoje se konstatuje, že „stále rostoucí podíl muslimů všude ve světě odmítá islámský extremismus“. Nejde tedy pouze o vojenské úspěchy generála Davida Petraeuse a jeho irácké taktiky. Jde o to, že v posledním půlroce vedoucí náboženské autority islámského světa otevřely druhou frontu proti al-Kájdě, značně vyčerpané porážkami na frontě první. Ať už se to hodí do krámu demokratickým kandidátům nebo ne, bin Ládin a jeho džihádisté nyní rozhodně neprožívají euforické stavy z vidiny brzkého vítězství. V boji proti islamofašismu, který existoval před Bushem a bude existovat i po něm, dospělo irácké tažení, mnohokrát odepsané jako gigantický debakl, k bodu obratu, jenž bude mít nedozírné důsledky. Bin Ládin se očividně zmýlil, když pokládal Ameriku za slabého koně, kterému se dříve nebo později podlomí kolena. Otevírat šampaňské a slavit vítězství je možná předčasné, ale bude-li stabilizace pokračovat stejným směrem a tempem jako dosud, odejít z vyhrané války za rok touhle dobou bude nemožné pro každého amerického prezidenta.

V listopadu 2007 v Egyptě začala vycházet na pokračování publikace s názvem „Racionalizace džihádu“. Její autor, imám Al Sharíf, označuje útok z 11. září 2001 za katastrofu pro všechny muslimy a žádá zřízení zvláštního tribunálu, který by soudil Usámu bin Ládina a Aymana al-Zawahiriho.


Josef Mašín

Satisfakce po patnácti letech Aleš Dvořák Před necelými pěti lety jsem na stránkách Revue Politika v článku „Mašínové – symbol třetího odboje“ vyjádřil naději, že jednou vlast skupinu bratří Mašínů ocení a zvěční jejich jména v učebnicích dějepisu. Nyní došlo v tomto směru k průlomovému kroku. Předseda vlády ČR Mirek Topolánek se 28. února 2008 při státní návštěvě USA setkal s Josefem Mašínem, který jménem obou bratrů převzal premiérovu čestnou plaketu. Topolánkův krok snad ani nemohl mít lepší načasování, neboť přišel do týdne, kdy 60. výročí uchopení veškeré moci v Československu komunisty přineslo zvýšený zájem o tehdejší události a jejich neblahé následky a kdy se KSČM sama hlasitě připomenula svými protektorskými postoji k vůdcům, činům i záměrům tehdejší KSČ. Na ocenění Mašínů, jež do této atmosféry přišlo jako blesk z čistého nebe, pak zareagovala s hysterií, která potvrdila zásadní psychologický význam premi-

4


érova gesta. Až dosud totiž byla v praxi prokazována úcta těm, kdo bolševickou zvůlí přišli o život, krutě trpěli nebo s ní bojovali nanejvýš perem či pasivním odporem. To bylo stále ještě nějak slučitelné s komunistickým výkladem o poúnorovém budování socialismu postaveným na eufemismu „omylů a přehmatů při naplňování dějinné nutnosti“. Uznání práva na ozbrojený odpor však vychází z pevného předpokladu zločinnosti tehdejšího režimu, čímž je ze zápasu o interpretaci nedávné minulosti předem vyloučen jakýkoliv nemravný kompromis. Považuji to za velmi cenný vklad do budoucna. V uplynulých letech obvykle vítězila ve veřejné debatě o odbojové činnosti mašínovské skupiny zlomyslná demagogie rozehrávaná podle komunistických not. Tři ustálené postupy, jak předhodit méně informovaným občanům dané téma a spolehlivě docílit odmítavé až pohoršené reakce, byly následující: 1. Otevřít debatu otázkou zabitých „pěšáků režimu“ (řadových příslušníků SNB a podnikového pokladníka) a následně poukázat na nulový význam takových atentátů a na údajný kriminální charakter činnosti skupiny. V takto vedené diskuzi je pak krajně obtížné

vysvětlit, že žádná z těchto smrtí nikdy nebyla v plánu skupiny, likvidace „pěšáků režimu“ nebyla jejím cílem. Dvakrát šlo o čistou situační sebeobranu, kdy rozhodnutí použít zbraň učinil jako první protivník (chlumecký policista Kašík a pokladník Rošický), jednou šlo o preventivní sebeobranu (čelákovický policista Honzák), která se může jevit jako nejspornější moment. Toto tiché zneškodnění dýkou však bylo učebnicovou aplikací tvrdých pravidel pro boj v týlu nepřítele. Nepřijmout je by znamenalo čekat na jistou oprátku a počítat, kolik dalších oprátek bolševici nadělí příbuzným, přátelům a pravděpodobně i dalším lidem účelově s případem spojeným. 2. Pokračovat tezí, že na útěk za železnou oponu měli sice morální právo, ale nebyl to žádný odboj. Primitivní a působivé. Neskonale náročnější je ozřejmit skutečný kontext útěku. Předně k němu došlo až po dvou letech riskantní záškodnické činnosti doma před akutně hrozícím prozrazením a rovněž před akutně hrozícím povoláním k PTP. Milan Paumer dokonce dezertoval z právě nastoupené základní vojenské služby. Cílem útěku byl vstup do americké armády a služba u zelených baretů – specialistů na boj v týlu nepřítele. Nedočkali se sice očekávaného zpětného vysazení v ČSR, ale to už vyplývalo ze změněných zahraničněpolitických priorit Eisenhowerovy druhé administrativy. Rozhodně ke cti jim budiž zásadovost, s níž odmítli všechny lákavé finanční nabídky Hollywoodu za svolení zfilmovat neuvěřitelnou cestu východním Německem s ohledem na všechny, kdo

Uznání práva na ozbrojený odpor vychází z pevného předpokladu zločinnosti tehdejšího režimu, čímž je ze zápasu o interpretaci nedávné minulosti předem vyloučen jakýkoliv nemravný kompromis.


jim tajně pomáhali a které by tím hodili přes palubu. 3. Nakonec pro právní puristy použít argument, že v padesátých letech zde byl formálně mír, a tento stav neopravňoval ke kopírování metod druhého odboje za protektorátu, které plně legitimizoval válečný stav. Málokoho však napadne, že v období března až září 1939 byl také formálně mír, leč o právu na ozbrojený odpor v té době se nepochybuje. Začíná v ní i zajímavý předobraz mašínovské skupiny, příběh Jana Smudka. Ten se do boje s nacismem pustil se vší naivní přímočarostí mládí: opakovaně odzbrojoval opilé německé policisty, až nakonec v červnu 1939 v Kladně jednoho v sebeobraně zastřelil. Když mu na jaře 1940 přišlo gestapo na stopu, prostřílel se z obklíčení u Domažlic a skupina „Tří králů“ mu pomohla ven z protektorátu. Ve Velké Británii pak vstoupil do zahraniční armády a vysloužil si Československý válečný kříž a další vysoká vyznamenání. Napadlo by někoho soudného shazovat Smudkův morální profil tím, že v červnu 1939 byl studentem jednajícím na vlastní pěst (nevázaným žádnou vojenskou přísahou), nebyla válka a zastřelený policista konal jen svou práci? Absurdní představa. Už v bezprostředních reakcích na premiérovo gesto byl znát zřetelný posun v tónu veřejné debaty a hřímající předseda KSČM Vojtěch Filip poprvé nepůsobil jako ten, kdo ji moderuje. Naopak, spíše připomínal vztekající se dítě. Přestože již patnáctým rokem platí zákon č. 189/93 o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, jenž v paragrafu 3 hodnotí „odpor projevovaný odbojem“ jako „legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty“, teprve nyní tato spící litera zákona dala najevo první známky života. Pozdě, ale přece, můžeme s úlevou konstatovat my žijící. Škoda jen, že pro mnohé pamětníky bylo těch patnáct let až příliš dlouhých.


Cesta Mirka Topolánka Petr Havlík V posledních několika týdnech se mnohá média odpoutala od tématu volby prezidenta a zaměřila se výrazným způsobem na aktivity předsedy vlády. Především jeho americké turné z konce února většina českých novinářů téměř glorifikovala. A to včetně udělení premiérské plakety skupině bratrů Mašínů. Politik, neřku-li státník, by měl být odvážný a může si plnit i klukovské sny, ale měl by být zároveň zodpovědný, neboť nehájí ve vrcholové pozici jen své osobní či skupinové zájmy, ale zájmy své země. Myslím si, že většina znalých lidí, kteří mají základní povědomí o éře komunismu u nás, nečekala na to, až jim tuto dobu pojmenuje Mirek Topolánek. Můj strýc, který byl poslancem za nekomunistickou stranu, byl po roce 1948 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na dvacet let. Celá rodina byla následně perzekvována. Mojí babičce komunisti znárodnili živnost. Můj tchán byl také politickým vězněm. I já jsem byl roztrpčen z přílišné smířlivosti nového polistopadového establishmentu s minulou érou. Vždy mi však zároveň byli pode-

zřelí příliš hlasití antikomunisté, kteří si svou hlučností a radikalismem často jen léčili své staré frustrace či dokonce špatné svědomí. Některá média chválí pana Topolánka za medaili pro bratry Mašínovy. Prý se tím konečně otevře diskuze na téma třetího odboje. Oba pánové musí vědět, že se dopouštějí velké zkratky. Po druhé světové válce se Československo ocitlo v sovětské sféře vlivu, a to nejen díky domácím komunistům, ale i rozhodnutí velmocí na Jaltě. Československá demokracie byla oslabena už ve volbách v roce 1935, kdy zvítězila Henleinova strana a Slováci začali hlasitě projevovat své separatistické tendence. Události pak nabraly rychlý spád. Londýnská exilová vláda byla po druhé světové válce převálcována atmosférou po osvobození Rudou armádou. Vzpomeňme na roli domácí umělecké elity, která také podlehla, asi mimoděk, sovětské režii. Stalin pochopitelně velmi usiloval o vliv v Československu, neboť věděl, že tak získá výrobní základnu pro celý rodící se východní blok. Vzal si to, na co měl (podle něj) nárok, a to za němého přihlížení USA a ostatních vítězných mocností. Naprosto chápu tehdejší motivy bratrů Mašínů, které odrážely atmosféru vypjaté doby i odkaz hrdinného otce. To, co se u nás dělo po únoru 1948 až do


roku 1953 jsou neomluvitelné hanebnosti. Postoj dnešních komunistů k této smutné kapitole našich dějin je nejen necitlivý, ale i nemravný. Přesto si myslím, že to, co provedli Mašínovci v letech 1951–1953, nebylo správné. Nesouhlasím s termínem, že se prostříleli přes hranice. Ať se nám to líbí nebo ne, u nás tehdy nebyla občanská válka. Jejich činy nejsou ani srovnatelné například s atentátem na Heidricha. Není vůbec správné podřezat hrdlo svázanému zajatci, ať už hájí jakoukoli svou víru a svou pravdu. Třetí odboj je obsáhlé a složité téma, které nelze zjednodušeně pojmenovat ve dvou větách na ceremoniálu v Kramářově vile. Pokud bychom se bavili o celé éře 1945–1989, pak to nejsou jenom různě udatní lidé z prvních let po únoru 1948, ale patří sem i období po lednu 1977. Souhlasím s tím, že proti bezpráví je třeba se postavit, a je-li to nezbytné, pak přinášet i oběti, ale vždy záleží nejen na motivu, ale i na formě provedení konkrétního vzdoru. Předseda vlády byl také pochválen za víza, za radar, za rázné chlapské vystupování i za podporu opozice v různých koutech světa. Uznání si vysloužil i za ostré vymezování se vůči Rusku či za kritiku polského vyjednávání ve věci raketové základny v USA. Mirek Topolánek opravdu sešlápl pedál a veze se na své „vítězné vlně“. Otázkou ovšem zůstává, pro koho ta vlna bude nakonec vítězná. Ono ani plánované zrušení vízové povinnosti nebude úplné. Bude nahrazeno testováním žadatelů, kteří budou muset prokázat způsobilost pro vstup na území USA. Chápu i tak symboliku tohoto kroku, i když jde o zájem asi jednoho promile našich spoluobčanů. Zpřísnění podmínek pro vstup do

Mirek Topolánek opravdu sešlápl pedál a veze se na své „vítězné vlně“. Otázkou ovšem zůstává, pro koho ta vlna bude nakonec vítězná.

6


USA je po 11. září 2001 pochopitelný proces, kterému se ostatní země budou muset přizpůsobit. ČR chtě nechtě téma zpřísnění podmínek přenesla i na ostatní země EU, v tomto smyslu jsme posloužili USA jako pokusný králík a zároveň trojský kůň. Jeden významný úředník znalý detailů vyjednávání ve věci nového způsobu jednání o vstup občanů ČR na území USA doslova řekl, že jsme Američanům v memorandu o porozumění podepsali bianco šek. Škoda, že nejsme vůči Bruselu takto odvážní i v jiných a podle mého soudu mnohem závažnějších otázkách. Těžko lze věřit tvrzením, že víza s radarem nijak nesouvisejí. Za údajnou reciproční výhodu je vydáváno jednání o účasti českých firem a institucí při výzkumných projektech americké armády, kosmickém programu atd. Tyto úvahy jsou však pouze v oblasti deklarací a příslibů a zatím nemají konkrétní podobu. Za případnou reciproční výhodu našeho sebeobětování ve prospěch americké obrany by bylo možno považovat třeba úspěšné jednání o doložce nejvyšších výhod, která by znamenala zásadní změnu při vstupu na americký trh pro české výrobky. Umístění části zařízení protiraketové obrany USA na našem území je komplexnější a závažnější téma, než bývá prezentováno. Dal jsem si tu práci a pečlivě jsem prostudoval analytické materiály, které se tomuto tématu věnují ve specializovaném vojenském časopise ATM (Armádní technický měsíčník). Tudíž vím, že na všech vojenských základnách USA na světě platí právo exteritoriality včetně nadřazenosti práva USA nad právem hostitelského státu. Činnost protiraketové základny USA předpokládá rozmístění prvků systému senzorů tak, aby zajišťovaly včasné zjištění, vyhodnocení a následné navedení prostředků na ničení cílů, a to mimo území USA (tedy i ČR). K ničení cílů bude rovněž docházet nad územím jiných států než USA, včetně zamoření atmosféry zplodinami všeho druhu, včetně radioaktivního spadu a zbytků jak cílů, tak antiraket. To jsou podle mého laického pohledu velmi závažná tvrzení, o nichž by měla probí-

hat nezaujatá odborná diskuze, pokud možno bez politické hysterie. Mirek Topolánek během svého úžasného amerického turné pronesl velmi zásadní projev ve washingtonském Centru pro strategická a mezinárodní studia. Svoji řeč nazval „Je studená válka zpět?“ Mimo jiné v ní prohlásil i toto: „Ačkoli rozhodující pro porážku sovětského bloku bylo jeho ,uzbrojení‘ – především díky SDI –, pro přechod k demokracii bylo důležité, že zde existovaly disidentské struktury schopné převzít moc a zahájit transformaci totalitního systému.“ Opravdu nevím, co měl autor této myšlenky konkrétně na mysli. Předsedou federální vlády po listopadu 1989 se stal Marián Čalfa a ministrem obrany byl generál Vacek, což bylo součástí dohody Václava Havla o převzetí moci. Samotný Havel tehdy navrhoval naivní modely rozpuštění NATO či vojenskou a politickou neutralitu pro Československo. Ve svém washingtonském projevu se Topolánek nebývale ostře vymezil vůči Rusku. Předseda vlády malé středoevropské země by přeci měl vědět, že ČR leží v prostoru ekonomických zájmů Německa a Ruska. Nemusí se nám to líbit, ale je to tak. V mnohém jde o zájmy společné, především v energetické oblasti. Krom toho ruské firmy u nás vlastní například plzeňskou jadernou energetiku či ostravské vítkovické železárny. Němci jsou vlastníky či spoluvlastníky distribučních společností, největší automobilky a není žádným tajemstvím, že jsou nejvážnějšími uchazeči o koupi ČEZu. Rusové by zase rádi ČSA či ČD Cargo. I tyto souvislosti by měl předseda vlády brát v úvahu při svých spanilých jízdách po světě. V tomto kontextu mohou být metály pro Mašínovce taky tak trochu kouřovou clonou. Když neumím uchopit současnost a nemám vizi budoucnosti, pak už jen zbývá uchýlit se k laciným nálepkám minulosti.


Zrušení stravenek Dušan Šrámek České daňové zákonodárství je džungle, v níž se stěží orientují daňoví poradci a pracovníci finančních úřadů, o samotných daňových plátcích nemluvě. Více než dvě stě padesát výjimek a přes čtyři sta druhů příjmů pochází spíše z říše sci-fi než z reality života. Přitom v první fázi reformy veřejných financí připravených vládou jich bylo zrušeno pouze minimum. Ty největší si vláda ponechala až na další fázi. Boj za jejich zrušení, a tím pádem vyšší daňovou spravedlnost, však zatím nevyhrává. Vláda totiž minulý měsíc prohrála ve sněmovně svůj návrh na zrušení daňového zvýhodnění závodního stravování. Nejde přitom o dílčí prohru – důsledky mohou být negativní pro celý záměr vlády postavit daně z hlavy opět na nohy. To znamená především zrušit v co nejvyšší možné míře nejrůznější daňové zvýhodnění, která pokřivují konkurenceschopnost. Stravenky jsou pouze tím nejviditelnějším a mediálně nejznámějším daňovým zvýhodněním. S jistou

nadsázkou se dá říci, že pokud vláda projede boj o stravenky, může zabalit i další boj za zjednodušení a odplevelení daňového systému. Z tohoto pohledu je pochopitelný i premiérův výbuch na březnové tripartitě. Logika zastánců je prostá: vydělává na nich podnikatel, vydělává na nich zaměstnanec, tak co je na tom špatného? Špatné je to, že jako u každé jiné výhody na to někdo jiný doplácí. A doplácí ten, kdo v celém systému není. Ti, co nechtějí nebo nemají možnost ze systému profitovat, doplácejí zvýšením daní na ty, kteří ze systému profitují. Každou korunu, každou miliardu, kterou nezaplatí kvůli daňovému zvýhodnění jedni, musí zaplatit druzí. Demagogické fráze o tom, že ta která výhoda pomáhá roztáčet určitý segment výroby či služeb, jsou pouze alibi politiků, kteří se nemohou zbavit nutkání nám všem nařizovat, co máme jíst, jak se šatit, kam chodit za zábavou. Přesně podle legendárního Bastiatova výroku o tom, co je a co není vidět. Ono rozbité okno, které použil jako příklad, sice pomůže sklenáři, ale jako každá vynucená investice nepřináší takový efekt, jako investice, o níž rozhodne účastník trhu bez jakéhokoli donucení, a tedy i bez donucovací síly státu. Z hlediska daňové spravedlnosti je však stejně nemorální daňové zvýhodnění stravenek jako daňové zvýhodnění návštěvy bordelu či dovolené v Karibiku. Není problém participovat na byznysu, který mi vlastně padá z nebe jako mana v podobě státem nařízeného daňového penězovodu. Otázkou je, zda by se takový kšeft udržel i ve chvíli, kdy by mu tato dotovaná peřina chyběla. Přitom stravenky jsou pouhým vrcholem ledovce. Na tom, zda a jak se podaří nepřehledný daňový systém odplevelit, závisí i to, jaké nakonec budeme mít daně my všichni.

Stravenky jsou nejviditelnějším a mediálně nejznámějším daňovým zvýhodněním. S jistou nadsázkou se dá říci, že pokud vláda projede boj o stravenky, může zabalit i další boj za zjednodušení a odplevelení daňového systému. Je jenom půvabné, že právě tohle nedochází odborovým předákům, kteří místo toho, aby bojovali za to, aby všem lidem zůstalo v kapse díky nižším daním více peněz, které by použili sami nejlépe tak, jak uznají za vhodné, bojují za zachování tohoto naturálního požitku, který historicky patří kamsi mezi právo první noci a povolení na sbírání klestí v knížecí oboře. To, že se za stravenky bije i část podnikatelů, je ještě úsměvnější. Tlačit zároveň na zjednodušení daňové soustavy a zároveň za zachování dílčích výhod v tuto chvíli připomíná další příměr, a to ten o plném talíři a snědeném obědě zároveň. Je jasné, že okolo každého podobného kšeftu vzniká mnoho podezřelého. Aféra s lobbováním okolo stravenek ukázala, že okolo každého takového státem podporovaného podnikání se hned vyrojí řada šibalů, jejichž aktivity mohou hraničit až se zákonností. I když politicky z celé aféry profituje levicová opozice, která si je přeje zachovat a je paradoxně spíše argumentem pro to, aby nakonec celý stravenkový balast skončil na smetišti dějin. V principu rovné daně totiž pro žádné lobbování, neřku-li uplácení není místo. Vedle daňové reformy by si vláda klidně mohla zrušení stravenek stanovit i jako jeden z nástrojů své protikorupční politiky.


www.cdk.cz

Stránka nabízí přehled všech knižních titulů CDK s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!



„Jihlavské rozhovory“ v Brně Ota Filip Četné konference, jichž jsem se v uplynulých patnácti letech zúčastnil a jež se zabývaly spletitým česko-německým, přesněji řečeno česko-sudetoněmeckým problémem, a které ukázaly dobrou vůli tento problém řešit, mne často doháněly k zoufalství, neboť o všech stále ještě otevřených ranách, které za sebou vyhnání sudetských Němců z Československa v letech 1945–1947 zanechalo, se sice na těchto konferencích mezi kvalifikovanými politiky, vědci a publicisty stále znovu podrobně a také kontroverzně diskutovalo, vysvětlovalo a interpretovalo, avšak rány se až dodnes nezhojily. Základní otázka – kdy nastane mezi Čechy a sudetskými Němci stav smíření – nebyla dosud zodpovězena ani ze strany sudetoněmecké, katolicky orientované Ackermann-Gemeinde (Ackermannovy obce), ani českými politiky a historiky. Od roku 1992 usilovali čeští politici společně se zástupci sudetských Němců na patnácti konferencích, které organizovala vždy krátce před Velikonocemi v Jih-

8


lavě sudetoněmecká Ackermann-Gemeinde a pražská Společnost Bernarda Bolzana, o to, nalézt pro obě strany přijatelné východisko z – jen málokdo si to chce přiznat, ale je to tak – uvázlých usmiřovacích rozhovorů a zformulovat jak pro Čechy, tak i pro sudetské Němce přijatelné „podmínky“, které by umožnily trvalé usmíření. Český historik dr. Václav Houžvička z České akademie věd vidí česko-sudetoněmecké „Jihlavské rozhovory“, které za patnáct let ve věci smíření sice zcela neztroskotaly, kriticky a upozorňuje na jeden fakt: Křesťansky orientovaná Ackermannova obec, zakotvená ve svazku Sudetoněmeckého landsmanšaftu, se až dodnes nikdy nedistancovala od často nerealistické, občas i agresivní politiky, kterou provozují v Sudetoněmeckém domě v Mnichově. Po patnácti letech se témata „Jihlavských rozhovorů“ vyčerpala, referenti neměli co nového říci, protože ve věci zpracování osmisetletého společného soužití sudetských Němců s Čechy v Českém království, v letech 1918–1938 v Československé republice, a vyhnání Němců po roce 1945 sice bylo vše řečeno, ovšem bez vlivu na českou nebo německou politiku, nemluvě o českém veřejném mínění, které stále ještě není vůči sudetským Němcům z pochopitelných důvodů přátelské. Pro novináře a média vůbec se staly „Jihlavské rozhovory“ po roce 1999 nezajímavými. „Záchrana“ přišla z Brna. Dr. Mojmír Jeřábek „přetáhl“ v roce 2007 s finanční podporou města 16. česko-sudetoněmecké rozhovory z Jihlavy do brněnského Besedního domu. Krátce před letošními Velikonocemi se konalo tentokrát v Redutě, nejstarším moravském divadle, druhé pokračování téměř ztroskotaných a vyčerpaných „Jihlavských rozhovorů“, letos pod názvem „XVII. brněnské sympozium – Dialog uprostřed Evropy: Jak srůstá Evropa od německého k českému předsednictví?“

Brněnské sympozium, finančně podpořené brněnskou radnicí, bylo pod záštitou rektora Masarykovy univerzity Petra Fialy a primátora města Brna Romana Onderky postaveno na široký základ: Sudetoněmecká Ackermann-Gemeinde a pražská Společnost Bernarda Bolzana hrály na XVII. brněnském sympoziu vedle Česko-německého fondu budoucnosti a německého spolkového ministerstva vnitra jen „druhé housle“. Vedle mnoha poslanců českého, německého a Evropského parlamentu se brněnského sympozia zúčastnily také politické „velké kalibry“, například první místopředseda Senátu Petr Pithart, Jan Švejnar, čerstvě poražený prezidentský kandidát, důležití ministři, význační politologové a publicisté z ciziny. Permanentní téma patnácti „Jihlavských rozhovorů“ – vyhnání sudetských Němců a nekonečné pře mezi Čechy a sudetskými Němci o Benešovy dekrety – muselo v Brně ustoupit evropským tématům: Jak čelí Česko a jiné země středoevropského regionu výzvám EU? Jak se vyrovnávají země střední a východní Evropy se srůstáním Evropy? Je evropská integrační krize překonána? Jak příští rok využít českého předsednictví v Radě EU? Na tyto otázky bylo v Brně sice proneseno mnoho odpovědí, mezi nimi i řada chytrých (úmyslně neříkám, že byly nalezeny), ale ani jediná, která by mohla být akceptována přítomnou politickou smetánkou. Přesto XVII. brněnské sympozium převálcovalo „Jihlavské rozhovory“. Jen mi přišlo líto, že katolická sudetoněmecká Ackermannova obec a pražská Společnost Bernarda Bolzana byly v Brně, ve světě „velké politiky“, vlastně zbytečné, neboť pro nás všechny v blízké budoucnosti rozhodující otázky nám dnes neklade Ackermannova obec ani Společnost Bernarda Bolzana, nýbrž stále znovu a stále dotěrněji nemilosrdné dějiny…


Zaujalo nás…

Španělsko, Itálie a identitární politika V západní Evropě máme oblíbený žebříček předsudků. Britové pohlížejí svrchu na Francouze, Francouzi na Italy, Italové na Španěly, Španělé na Portugalce – a každý se vysmívá jinak obávaným Němcům. Španělům se však tuto xenofobní hierarchii podařilo nabourat. Španělsko je dnes bohatší, módnější a dynamičtější než Itálie. Může se chlubit nejlepším evropským kuchařem (Ferran Adriá), nejvíc trendy režisérem (Pedro Almodóvar) a nejbohatším fotbalovým klubem (Real Madrid) v Evropě. Z Barcelony se stalo město, o kterém se mluví po celém kontinentu – všude je s nadějemi předkládána jako příklad úspěšné obnovy pro sešlé evropské metropole. Španělsko je nyní šik stejně, jako byla Itálie šik v šedesátých letech. V roce 2006 předstihl hrubý domácí produkt na obyvatele ve Španělsku HDP na obyvatele v Itálii. Průměrný Španěl je dnes bohatší než průměrný Ital – nepředstavitelná myšlenka na počátku osmdesátých let, kdy se Španělsko probouzelo z frankistické izolace. Politika ve Španělsku se ve srovnání s bláznivou nestabilitou v Itálii jeví jako příklad rozvážné předvídatelnosti. Španělský socialistický ministerský předseda José Luis Zapatero vyhrál 9. března volby a vstupuje do svého druhého volebního období, zatímco italské vlády stále bojují o holé přežití – natož, aby vládly. José Luis Zapatero je výjimečný politický lídr v tom, že se příliš nezajímá ani o zahraniční politiku, ani o ekonomiku. Během svého prvního volebního období se zaměřil na identitární politiku – povzbudil Španěly k tomu, aby znovu

zaujalo nás...

otevřeli téma občanské války; legalizoval sňatky homosexuálů a zrychlený rozvod; prosazoval zákony o rovnosti příležitostí mužů a žen. Kdyby existovala cena pro politicky nejkorektnějšího ministerského předsedu v Evropě, Zapatero by ji určitě vyhrál. Když jde všechno dobře, je na takováto témata dost času. Španělský zázrak ale bude nejspíše v nejbližší budoucnosti podroben zkoušce. A Zapatero bude muset ukázat, že má i standardní politické zájmy a dovednosti. Španělský premiér sice může čerpat sílu z pocty, které se mu dostalo znovuzvolením. Březnové volby se ale možná stanou volbami, které by bývalo bylo lepší prohrát. Ve Španělsku, stejně jako v USA, nastává konec stavebního boomu a přichází úvěrová krize. Španělský ekonomický zázrak byl tažen právě spotřebou a masivní výstavbou. Nezaměstnanost, která se nedostala pod 8 % ani v těch nejlepších časech, roste posledních pět měsíců v řadě. Oslabení ekonomiky by přitom mohlo odkrýt jiné nevyřešené španělské problémy jako je vysoká úroveň osobního zadlužení nebo nízká produktivita práce. Ekonomický pokles prověří stabilitu nového Španělska jako takového. Ekonomický růst do Španělska přitáhl velmi mnoho přistěhovalců z Latinské Ameriky, severní Afriky a východní Evropy. Španělská populace v posledních osmi letech vzrostla z 39 milionů na více než 45 milionů obyvatel. Během svého prvního volebního období legalizoval Zapatero 700 000 ilegálních imigrantů, kteří budou těmi, kdo ztratí práci kvůli ekonomickému úpadku jako první. Neúspěšný pokus konzervativní opozi-

ce užít nelegální imigraci proti Zapaterovi ve volbách naznačuje, že Španělům prozatím rychlost společenských změn nevadí. Napjatá atmosféra na politické scéně však napovídá, že španělská společnost zůstává hluboce rozdělena. Parlamentní život ve Španělsku se v posledních letech podle autora nové knihy o Španělsku Williama Chisletta stal nenávistný. Částečně tato nenávistnost vyvěrá ze záměrného otevření debaty o dědictví občanské války Zapaterovou vládou. Dalším zdrojem napětí je pokračující spor o výklad teroristických útoků z března 2004, jimž padlo za oběť 191 madridských občanů. Zatímco ve Spojených státech se teroristické útoky al-Kájdy staly zdrojem národní jednoty, ve Španělsku se stal pravý opak. Konzervativní Lidová strana tvrdí, že kvůli útokům prohrála volby v roce 2004, které se konaly jen pár dní po madridských atentátech. Mnozí ze strany stále – navzdory důkazům – trvají na tom, že se na atentátech podíleli baskičtí separatisté. Vedení Lidové strany s obtížemi přijímalo legitimitu vítězství socialistů před čtyřmi lety. To, že se Zapaterovi nyní podařilo dosáhnout znovuzvolení, by mohlo přimět konzervativce k bezvýhradnému uznání legitimity vlády. Což by postupně mohlo vést ke zmírnění hořkosti ve španělské politice. Pokud bude nyní Zapatero přinucen k tomu, aby se zaměřil na ekonomiku místo na sociální témata, mohlo by to také napomoci uklidnění španělské politiky. To, že bude Zapaterovo druhé volební období výrazně těžší než to první, je však jisté. Posledních dvacet let mohli španělští premiéři díky probíhající národní obnově sklízet plody na domácí i me-


zinárodní scéně. Nyní Španěly, stejně jako Italy před nimi, pravděpodobně čeká zjištění, že la dolce vita nikdy netrvá věčně.

Gideon Rachman, e Financial Times, 17. března 2008

Rekordní pokuta 899 mil. eur pro Microsoft Evropští regulátoři udělili Microsoftu pokutu ve výši 899 mil. eur za nedodržení požadavků ukončit obchodní praktiky, které byly údajně v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Pokuta přišla několik dní poté, co největší světový softwarový výrobce ohlásil, že část svého softwaru otevře konkurenčním firmám, čímž by uspokojil požadavky autorit v oblasti hospodářské soutěže. Tento krok však v Bruselu zaznamenal jen mírné nadšení, neboť regulátoři byli spíše skeptičtí, že by Microsoft přeci jen systém Windows a jiné otevřel. Neelie Kroesová, evropská komisařka pro hospodářskou soutěž, řekla, že „tato pokuta snad uzavře temnou kapitolu“ špatné spolupráce. Microsoft byl v roce 2004 shledán vinným ze zneužívání svého monopolního postavení na trhu s počítačovými operačními systémy. Podle komisařky se jedná o první případ, kdy byla společnost pokutována za nedodržení pravidel hospodářské soutěže. Pokuta vychází z rozhodnutí v roce 2004, které požadovalo, aby Microsoft odhalil „kompletní a přesné“ technické informace, které by konkurenčním firmám umožnily vyvíjet produkty kompatibilní se systémem Windows. Tyto informa-

10


ce měly být poskytnuty za „přijatelných podmínek“, ale Komise si posléze stěžovala, že licenční poplatky požadované Microsoftem jsou za uplynulé tři roky „přemrštěné“. Minulý měsíc se Komise navíc začala zabývat podezřením, zda Microsoft nezneužívá dominantního postavení svého softwaru Office. Protikartelové autority se také zaměří na to, jestli firma nelegálně nepropojila svůj systém Internet Explorer se systémem Windows. Nikki Tait, Kevin Allison, e Financial Times, 28. února 2008

Šokující posun v bitvě o hospodářskou soutěž v EU Evropská komise dosáhla prvního vítězství. V bitvě s největšími evropskými energetickými firmami za zvýšení hospodářské soutěže dosáhla toho, že německý energetický gigant E.ON. nečekaně souhlasil s prodejem části svých rozvodných sítí. Rozhodnutí E.ON. by se mohlo stát precedentem pro ostatní evropské podniky veřejných služeb. Překvapilo dokonce i německé zákonodárce. Rozhodnutí přišlo v době, kdy evropští ministři vytáhli do boje proti rozsáhlejším plánům Komise rozbít energetické giganty kontrolující jak energetickou produkci, tak distribuční sítě. Zatímco některé státy EU-27 bojují o zabezpečení svých národních energetických šampiónů, Komise, legislativní rameno EU, vykonává svoji protikartelovou politiku, aby odstartovala změny v nejcitlivější a v současnosti nejvíce diskutované politické oblasti – energetické bezpečnos-

ti. Komisařka pro hospodářskou soutěž Neelie Kroesová vyšetřuje společnosti jako E.ON. pro podezření ze zneužití jejich dominantního postavení na trhu. Evropský komisař pro energetiku a nejhlasitější zastánce rozdělování energetických gigantů Andris Piebalgs řekl, že „rozhodnutí E.ON. je velmi vítané“. Členské státy EU se snaží dosáhnout dohody o otevření trhu s energiemi, což by podle Komise vedlo k posílení konkurence a snížení spotřebitelských cen. S návrhem ale nesouhlasí sedm států v čele s Francií a Německem. Návrh požaduje, aby se veřejné služby rozdělily („unbundle“) nebo oddělily energetické produkty od distribučních sítí. Přestože k rozhodnutí nedošlo, podle pařížské expertky Colette Lewinerové E.ON. odstartoval „unbundling“ v Evropě. Následovat tak mohou jak další německé, tak francouzské společnosti. Francouzská Électricité de France by mohla prodat svého rozvodného operátora RTE. Avšak v oblasti zemního plynu je podle Lewinerové pravděpodobné, že se Německo a Francie budou chovat jinak, neboť se jedná o daleko citlivější a z hlediska národní energetické bezpečnosti významnější oblast, než jakou jsou právě rozvodné sítě pro elektřinu. Společnosti obchodující se zemním plynem jsou na svých sítích závislejší než elektrárny. Podle Lewinerové je dalším znepokojujícím faktorem také ruský energetický gigant Gazprom, který by mohl nově vzniklé plynové sítě koupit a zajistit si tak více vlivu nad důležitými energetickými zdroji, i přes snahy EU zavést určité podmínky pro vstup na evropský trh. Komise oznámila, že dříve než povolí návrh E.ON., požádá o názor jak jeho zákazníky, tak konkurenci. Nabídka se týkala prodeje 4 800 megawatt produkční kapacity. E.ON. prohlásil, že tento podíl prodá firmě, která sama neprodukuje elektřinu, čímž by se otevřel prostor pro další společnosti z Evropy. Německá vláda se i přes kroky firmy nerozhodla svá stanoviska k plánům Komise měnit a je

zaujalo nás...

proti povinnému rozdělování vertikálně integrovaných společností. Claudia Kempfertová z berlínského Institutu pro ekonomický výzkum nicméně považuje krok E.ON. za „facku německé energetické politice“.

Stephen Castle, James Kanter, Carter Dougherty, International Herald Tribune, 29. února 2008

Francouzská jaderná diplomacie Současné válečné hrátky Francie, Kataru a Spojených arabských emirátů v Zálivu jsou spojeny s jadernou politikou francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Sarkozy využívá vedoucího postavení Francie v oblasti civilní jaderné technologie k získávání diplomatických, komerčních a vojenských výhod ve vztahu se zeměmi Blízkého východu, Afriky i Asie. V souvislosti s tím ale experti vyjádřili znepokojení nad rozšiřováním technologií sloužících k potenciální výrobě jaderných zbraní. Generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii Mohamed El Baradej nedávno prohlásil, že Sarkozyho agresivní obchodní kampaň se v muslimském světě odehrává „příliš rychle“. Několik německých politiků na Francii apelovalo, aby zvážila rizika, která ze spolupráce s libyjským Kaddáfího režimem plynou. I přes obavy Sarkozyho obchodování s jadernou energií neumožní těmto státům v dohledné době, pokud vůbec kdy, získat jaderné zbraně. Francie bude čelit značným finančním a technickým překážkám, až bude v těchto zemích stavět jaderné elektrárny. Od svého zvolení Sarkozy podepsal s arabskými státy (Alžírsko, Libye, Maroko, Katar, Spojené arabské emiráty, Indonésie) smlouvy na stavbu jaderných elektráren nebo zajištění technologií v hodnotě několika miliard dolarů. Odkoupení některých technologií od Francie zvažuje také Turecko. Přestože francouzská skupina Areva ohlásila v roce 2007 rapidní růst a zdvojnásobení své stávající velikosti během pěti let, stavby jaderných elektráren v rozvojových zemích čelí jak politickým

zaujalo nás...

a finančním, tak zcela praktickým překážkám. Dobrá zpráva pro nešíření jaderných zbraní je, že jen několik zemí, které Sarkozy navštívil, plánuje vytvořit vlastní zařízení na obohacování uranu. Většina států proto bude záviset na dodávkách jaderného paliva ze zahraničí. Nicméně mnoho přístavů již zpřísnilo podmínky pro transport radioaktivního materiálu, což může vést ke zpoždění a zdražování přepravovaného paliva. K tomu je nutné započítat také inženýrské výzvy. Standardizovaný, k vývozu určený návrh přetlakového vodního reaktoru třetí generace, který Areva produkuje, se potýká s problémy. První pokus uvést tento reaktor do provozu ve Finsku je již dva roky v prodlení a vysoko nad rozpočtem, což je buď vina Arevy, nebo finského regulačního úřadu TVO, podle toho, které rozhořčené strany se člověk zeptá. V zemích, které mají s jadernou energií zkušenosti, se doba od zahájení stavby elektrárny po její spuštění pohybuje okolo pěti až sedmi let. Oddalovat jadernou renesanci od Rabatu po Rijád je z hlediska pracovní síly a konstrukce znepokojující. Tato zařízení musejí vést jen specializovaní odborníci pracující s vysoce specializovaným materiálem, což se za současného zájmu o jadernou energii stává nedostatkovým a drahým zbožím. Náklady na novou jadernou elektrárnu se dnes odhadují na pět až sedm miliard dolarů. Zatímco Sarkozy doufá, že jadernou energii rozšíří i na Blízký východ, Areva své technologie a pozornost soustředí do zemí, které již s touto energií mají zkušenost, a na nové klienty jí zůstává čím dál méně prostředků. I když zhmotnění jaderného rozšiřování mezi státy Zálivu může trvat desetiletí, militarizace regionu se zvýšila, a to částečně kvůli asertivnějšímu chování Íránu. Rozptýlení strachu z jaderného rozšiřování odhalí realitu, která v současnosti omezuje světovou jadernou renesanci. Hry politické moci, které umožňují Francii objevit se na nestálém Blízkém východě jako hlavní síla. Michelle M. Smith, Charles D. Ferguson, International Herald Tribune, 12. března 2008

Čína pokračuje v politice jednoho dítěte Čína bude pokračovat ve své kontroverzní politice rodičovského plánování nejméně další dekádu. Ministr čínské Státní populační a plánovací komise řekl, že odklonění se od stávající politiky jednoho dítěte by znamenalo vážné ekonomické problémy. Politika omezuje páry hlavně ve městech; do dnešní doby se údajně zamezilo až 400 milionům porodů. Podle ministra je zapotřebí v nastaveném kurzu pokračovat, aby se zajistil stabilní a vyrovnaný populační růst. Kritikové této politiky upozorňují na to, že nižší populační přírůstky mohou na druhou stranu přinést sociální problémy, neboť nebude dostatek lidí v produktivním věku. Vynucené potraty a sterilizace jsou také podrobeny pravidlům a kritikové je považují za příčinu současné nerovnováhy v poměru pohlaví. Navíc politika jednoho dítěte je v Číně porušována. Podle průzkumů se ukázalo, že zámožní nebo známí Číňané mají obvykle dvě děti a 10 % z nich děti tři. Komunistická strana v provincii Hubei dokonce vyloučila 500 svých členů proto, že měli více než jedno dítě. Čínská populace čítá v současnosti 1,3 miliardy obyvatel a během příštích deseti let se očekává nárůst v počtu 200 milionů lidí. Loretta Chao, Wall Street Journal, 11. března 2008


Všechno se změní? Ať to bude Clintonová, McCain, nebo Obama, svět bude mít k americké zahraniční politice stejně výhrady. Soudě podle průzkumů veřejného mínění, miliony lidí v Americe a po celém světě se těší na to, až George Bush zmizí ze scény. Amerika se pak bude moci vymanit z katastrofální války na Blízkém východě, přestat kázat a vyhrožovat, získat zpět svoje přátele a znovuobjevit rady svých otců zakladatelů projevovat respekt k názorům lidstva. V to alespoň tyto miliony doufají. Měly by se ale raději připravit na zklamání. Existuje samozřejmě několik způsobů, jak může nový prezident obnovit postavení Ameriky ve světě. Seznam je ale krátký. Amerika, která by zavřela věznici Guantánamo, vynutila zákaz jakéhokoli mučení (CIA stejně jako armádou) a uzavřela tajné věznice CIA, by mohla zbytek svobodného světa opět vést příkladem a ne jen vojenskou silou. Nový prezident by měl daleko příměji říct, že Amerika se chce angažovat v otázce globálního oteplování a bude se zabývat možnou spoluprací s Mezinárodním trestním soudem (ICC). Bushovo povýšené odmítnutí Kjótského protokolu a jeho nezájem o ICC svět popudily dlouho před válkou v Iráku. Nicméně i tento krátký seznam přinese potíže. Uzavřít Guantánamo bude znamenat soudit podezřelé teroristy a zbylé propustit na svobodu; pokud se jich někdo neujme, tak na svobodnou americkou půdu. Pro prezidenta je jednoduché slíbit mezinárodní spolupráci v otázce klimatických změn, ale je těžké přinutit Kongres, aby dané zákony, které jsou v rozporu s nemalými zájmy a ohrožují ekonomický růst Ameriky, přijal. Senát by Kjótský protokol neschválil, ani kdyby jej o to prezident žádal. Miliony Evropanů (včetně věrných Britů) chtějí, aby Amerika přestala hrát úlo-

12


hu světového šerifa a podřídila se stejným pravidlům OSN jako všichni ostatní. Miliarda muslimů chce, aby Amerika vyzvala Izrael k odchodu ze Západního břehu, či, pokud možno, židovský stát přímo rozebrat. Voliči doma i v zahraničí netrpělivě sledují, kdy Amerika opustí Irák a Afghánistán. Není to jen Rusko, které považuje americký plán raketové obrany v Evropě za provokativní, ale také Íránci: tvrdí, že sankce vůči jejich jadernému programu jsou měřeny dvojím metrem. Většina lidí na světě s Amerikou po 11. září soucítila, ale valná většina z nich dnes válku proti terorismu považuje za válku proti islámu. Žádný prezident ovšem nemůže vyhovět všem vnějším požadavků. A žádný se o to také nesnaží. Většina zahraniční politiky bude po právu pokračovat ve stejném kurzu. Její cíle budou zahrnovat uchování aliance v rámci NATO, podporu nešíření jaderných zbraní a upevňování bezpečnosti amerických spojenců – Japonska, Taiwanu a Jižní Koreje v Asii a Izraele a Arabů v Zálivu na Blízkém východě. Amerika a její nový prezident se budou muset přizpůsobit neustálému růstu Číny, aniž by se uchýlili k sebeporážejícímu protekcionismu. Zkoumavým pohledem budou sledovat neukázněné Rusko a samozřejmě pokračovat v boji proti al-Kájdě a dalším teroristům. Americká zahraniční politika je tradičně bipartijní. Irák je pro tyto volby ale něčím jiným. Republikánský kandidát John McCain řekl, že Amerika musí svůj úkol dokončit, i kdyby to trvalo sto let. Oba demokratičtí kandidáti slíbili, že na počátku roku 2009 plánují americké jednotky stáhnout. Na první pohled jasná volba. Avšak při pohledu zblízka: Barack Obama slíbil, že většinu bojových jednotek stáhne během 16 měsíců, ale některé na místě ponechá; Hillary Clintonová se k témuž zavázala do roku

2013 a pouze, pokud to bude možné. Přestože je těmito vytáčkami většina demokratů pobouřena, kandidáti se kvůli Iráku nenechají zahnat do kouta. Nezáleží na tom, na které straně jste v roce 2003 stáli; dnes je nemožné popřít, že se válka v Iráku proměnila v humanitární kalamitu. Její páté výročí se rovná čtyřem tisícům padlých amerických vojáků a propuknutí nové vlny bojů. Nově nastartovaný trend „náporu“ generála Davida Petraeuse se ukazuje jako úspěšný. Pro budoucího prezidenta by bylo pošetilé rozhodovat dnes, co udělá v Iráku za rok. I přes chybné důvody invaze by předčasné opuštění země mělo mnohem horší následky; nejen pro postavení Ameriky v regionu, který je pro její ekonomické a bezpečnostní zájmy klíčový, nýbrž pro Iráčany samotné. Je zvláštní, s jakým údivem Evropané zjišťují, že americký prezident hájí především americké zájmy, ne ty celosvětové. Často se tyto zájmy překrývají. Amerika stejně jako celé lidstvo bude profitovat z omezování klimatických změn a z šíření demokracie, svobodného trhu a liberálního obchodního systému. A míru, na kterém tento systém závisí. Na druhou stranu ve světě, který je stále Hobbesův, bude v současnosti jediná supervelmoc stále nadřazovat své národní zájmy nad ostatní. To je důvod, proč Bushova slibovaná „skromná“ zahraniční politika nemohla po 11. září přežít a vtáhla jej do Afghánistánu a Iráku. Ve druhém volebním období si potrestaná administrativa uvědomila hodnotu spojenecké spolupráce, pokud je možná. Když ale možná není, Amerika spoléhá sama na sebe. Instinkt příštího prezidenta nebude jiný. e Economist, 29. března 2008

Za přispění Hynka Fajmona a Jana Klusáčka připravila Iveta Frízlová.

zaujalo nás...

Na téma třetí odboj Bohumil Pečinka Senátní návrh zákona o třetím odboji, společně s vyznamenáním bratrů Mašínů z rukou českého premiéra, znovu udělal z odboje proti komunismu politické téma. V následných diskuzích jsme byli svědky několika stereotypů.

NEVINNÉ OBĚTI První z nich je mýtus nevinných obětí. Toto pojetí vychází z prvních rehabilitačních zákonů přijatých po listopadu 1989. V jejich vidění zde byli v padesátých letech pouze nevinné oběti režimu, který je nespravedlivě zavřel do vězení a koncentračních táborů. Na aktivní a ozbrojený odboj bylo pohlíženo jako na klasické trestné činy. I z toho důvodu dostaly desetitisíce lidí v rámci rehabilitačních rozsudků tzv. zbytkové tresty. V roce 1993 byl přijat zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který už popošel o něco dál. Předně charakterizoval režim v letech 1948–1989 jako zločinný. Smyslem bylo zavedení institutu nepromlčitelnosti konkrétních komunistických zločinů, což umožnilo stíhat konkrétní vykonavatele represe. Hlavní zájem byl tedy zaměřen z obětí na viníky, aniž by odpověděl na otázku, kterou mnozí dodnes popírají: existoval autentický protikomunistický odboj, nebo jsme byli svědky jen víceméně pasivního odporu určité části obyvatelstva? Na tuto věc se snaží odpovědět až současný senátní návrh. Zcela jasně pojmenovává činnosti, které se dají popsat jako odboj (ozbrojené vystoupení, špionáž, činnost agentů-chodců apod.), ale současně popisuje formy občanského odporu, které měly víceméně demonstrativní ráz. Účastníci odboje mají získat status válečných veteránů, což má důležitý symbolický význam. Souvisí to s článkem 9 české ústavy, kde se říká, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“. Někteří ústavní právníci to interpretují jako oporu všech budoucích demokratů, kteří by se chtěli aktivně postavit na obranu demokratického režimu proti totalitářům. Když si to vztáhneme na události v únoru 1948, můžeme říct, že to dává lidem ústavní právo vystoupit i ozbrojeně proti těm, kdo chtějí měnit „podstatné náležitosti demokratického právního státu“, jak to mezi únorem a květnem 1948 udělali komunisté.

ROLE STB Druhým stereotypem je popisování StB jako organizace, která pouze uměle konstruovala politické procesy, v nichž uvízly nevinné oběti, které musely přeříkávat předem na-

články a komentáře

učené věty. Ve skutečnosti tzv. monstrprocesy s divadelním odříkáváním rolí byly jen malou částí všech soudních líčení. Současně tu bylo nemálo lidí, kteří šli do konfliktu s režimem vědomě a byli odsouzeni za reálnou činnost, byť podle totalitních zákonů. Nedávno vysílala Česká televize pořad o hrdinovi druhé světové války Karlu Sabelovi. Tento armádní důstojník byl na jaře 1949 ve skupině majora Jebavého, která se pokusila o převrat. Jeden z historiků naznačoval, že za celou akcí stála Státní bezpečnost a vlastně prý není jisté, co dávala obviněným do úst. Skutečnost, že část skupiny byla infiltrována, nic nemění na hrdinství lidí typu Sabely, Strusky, Hubálka a dalších, kteří vědomě šli do akce s cílem provést převrat a vyhlásit svobodné volby. To byl výsledek jejich svobodného rozhodnutí, nikoli ďábelské konstrukce StB, která jen využila konfidentů k pozatýkání organizátorů v předvečer akce.

„VINA“ STUDENÉ VÁLKY Třetí mýtus je živý hlavně na západních univerzitách a u nás je spojen s KSČM. Podle této interpretace byl masový teror v padesátých letech pouze smutným výsledkem studené války, na níž mají rovný podíl oba politické bloky. Ve sborníku Politické procesy v Československu a případ Slánský (Prius 2005) to svým příspěvkem ilustruje kanadská historička Barbara J. Falková, která v podstatě klade rovnítko mezi procesy s Rudolfem Slánským a manželi Rosenbergovými ve Spojených státech. „Oba procesy byly ,vyprodukovány‘ a ,zrežírovány‘ režimy operujícími v širším rámci kultury období studené války,“ píše a dává morální symetrii mezi oba režimy. Také nepřekvapí, že zcela pomíjí konspirativní podstatu komunistického hnutí. Lidé jako Artur London, Noel Field nebo André Simone jsou pro Barbaru Falkovou prototypy moderních revolucionářů, což může být pravda, pokud současně uznáme, že šlo o lidi, kteří veškeré své kroky řídili podle linie Komunistické internacionály a tajné služby KGB. V tomto směru platí to, co kdysi řekl francouzský filozof Francois Furet: konspirativní stránka komunistického hnutí nestačí k definování tak složitého jevu, ale bez ní nemůžeme vniknout do jeho historické skutečnosti.


„Čtyřicet let v odboji…“ Tak hodnotí politický vězeň z padesátých let Miroslav Kopt své aktivity v době komunismu, které se proplétaly celým jeho životem.

Začnu úplně pitomou otázkou: jak se člověk stane členem protikomunistického odboje? Bylo to něco velmi přirozeného. Před druhou světovou válkou jsme se s rodiči přistěhovali na pomezí pražských Kobylis a Libně, do čtvrti Slovanka. Tehdy ji tvořilo třicet menších rodinných domů, třicet vil a dva činžáky. V tomto malém prostoru se během několika let odehrálo mnoho věcí, které mě, společně s vlivem rodiny, nasměrovaly k určitým postojům. Už v roce 1940 přišlo německé gestapo zatknout oba mé strýce kvůli šíření ilegálního časopisu Vboj, ale nakonec z toho vyvázli. Strýc, který pracoval v letňanské Avii, mi tehdy říkal: „To je šílené, před těmi našimi dělníky si člověk musí dát větší pozor na hubu než před Němci.“ Hlavně kritizoval, jak se aktivně účastnili všech akcí inspirovaných říšským protektorem Reinhardem Heydrichem na pracovní pomoc třetí říši a odmítali byť jen náznaky diskuze o sabotážích. Těch se prý více účastnila technická inteligence. Následně tátova kamaráda popravili kvůli poslechu zahraničního rozhlasu. Také si vzpomínám, jak jsme z půdního vikýře sledovali popravy na kobyliské střelnici. Otec říkal: „Na tyhle zvěrstva nesmíš nikdy zapomenout.“ Jednou jsem pozdě večer přišel do koupelny a viděl, jak otec ukrývá ve větráku pušku. Řekl mi: „Hele, hochu, pokud to někde řekneš, tak nás všechny zabijou.“ Nedaleko odtud v tu dobu zastřelili Heydricha a na lidi padl obrovský strach. Bylo těch šest týdnů stanného práva skutečně nejhorším obdobím v českých dějinách, jak to popisují někteří pamětníci? Všichni se samozřejmě hrozně báli, ale také v nich rostl vzdor a solidarita, a to i mimo rodiny. Mezi některými lidmi v naší čtvrti se bohužel začal vzmáhat určitý antisemitismus. Z našeho domu například odvezli do koncentráku celou židovskou rodinu a určití lidé říkali: „Dobře jim tak, však to těm židákům patří.“ To je fakt, který jsem silně vnímal. Pak přišlo osvobození, přijeli ruští vojáci a začaly první transporty Němců do internačních táborů. Na vlastní oči jsem viděl, jak kluk v německé uniformě během odsunu upadl, jeden z hlídačů ho postavil k příkopu, třikrát do něj vystřelil, ale trefil se jen do obličeje. On k němu začal pochodovat, ten zahodil pistol a začal utíkat. Kolem zrovna jel Rusák na bryčce, pustil do Němce dávku ze samopalu a ten teprve v tu chvíli zemřel. Tyhle obrazy v člověku asi zůstanou navždy. Otec vždycky říkal: „Toto je proti válečnému právu, to by se dít nemělo.“ Náš svět na

14


Slovance, kde dosud lidé táhli spolu, se najednou polarizoval na my a oni. Kdo byl my a oni? Komunisté a ti ostatní. Jeden z největších úderníků heydrichovské akce se najednou stal největším komunistou. Pamatuji si také, že lidé vracející se z koncentráků byli hodně politicky doleva. Do toho KSČ všem slibovala funkce, majetky v pohraničí, začalo nadávání na podnikatele atd. Taky vypukly velké tahanice o byty po Němcích, aniž by lidé počkali, zda se Židé vrátí, nebo ne. Z koncentráku se například vrátil pan Rádl, všemi vážený pán, který, když viděl tu nenávist kolem, zdůrazňoval: „Lidé neblbněte, pokud tady chceme žít, musíme se naučit spolu vycházet a ne všechno řešit násilím a podsouvat si, kdo je větší nepřítel.“ Po únoru 1948 ho zavřeli jako prvního a zemřel v leopoldovském kriminále. Kdy jste se dostal ke skautingu? V roce 1947, i když jsem tehdy patřil spíše ke čtenářským klubům Jaroslava Foglara a vlastní činnost jsem moc nevykonával. Do toho přišel únor 1948 a začali mizet lidé z našeho okolí. Ředitel Večeřa mě najednou před ostatními začal označovat za „stavitelský děcko“, což myslel jako nadávku. Také pomlouval některé své kolegy učitele, že jsou reakčníci, a ti zakrátko zmizeli. Zároveň se navážel do skautů, že jsou západnické hnutí. Vedlo nás to k tomu, že už v březnu 1948 jsme s kamarádem na tátově psacím stroji začali opisovat letáky s výzvou ke svobodným volbám pod dohledem OSN. Následně jsme je rozhazovali do schránek v okolních pražských čtvrtích. Jeden z letáků jsem předal svému strýci Františku Bohdalovi, otci slavné herečky Jiřiny Bohdalové, který byl nacisty vězněn na Pankráci, hrozil mu trest smrti, ale dostal se ven za Pražského povstání. Řekl mi: „Takový leták je sice pěkná věc, ale také nejkratší cesta do kriminálu. To, že tam píšete, aby lidé posílali žádost o svobodné volby s vlastní adresou na americké velvyslanectví, je chyba, protože komunisté už mají všechno v rukou a mohli by se jim mstít. Proti nim se musí jinak.“ Dodal: „Je ti třináct let, nejdříve se něco nauč a pak teprve do toho jdi.“ Asi za dva měsíce mi tuším Jiřina vzkázala, že se mnou potřebuje mluvit. Strýc měl truhlářskou dílnu v Moravské ulici na pražských Vinohradech. Řekl mi, ať za dva dny přijdu, že potřebuje hlídat před domem, kdyby se tam něco podezřelého


dělo. Zkrátím to: ukrýval tam bývalého ministra financí Ladislava Feierabenda a z domu ho vezl do Děčína, kde ho přes labsko-oderskou plavbu dostal ven. Tímto kanálem pomohl stovkám lidí a toto spojení prasklo až víceméně náhodou v roce 1954. Co jste dělal po zrušení skautingu? V létě 1948 mě otec seznámil se skautským vedoucím Láďou Oháňkou, který v Praze studoval teologii a měl spojení na ostravské skauty, v té době už v ilegalitě. V létě pak uspořádal na samotě v Březinách na Českomoravské vysočině ilegální tábor. Bylo to shodou okolností v oblasti, kde za druhé světové války působila slavná odbojová Rada Tří. Jednou večer jsme byli svědky, jak tam společně s jistým Panznerem, což byl zaměstnanec britské firmy BP, vytyčoval světelné signály. Za nějakou dobu potom tam chodili milicionáři a ukazovali lidem padáky, které našli, takže je možné, že tam došlo k nějakému výsadku ze Západu. Co jste tam dělali? Oháňka nás zasvěcoval do různých skautských postupů a přednášel nám o politické situaci. Tam jsem poprvé slyšel pojem studená válka. Mezitím jsem začal chodit na střední odbornou školu ve Štupartské ulici a měl jsem ve zvyku nosit na kabátě skautskou lilii. Po čase mě oslovil spolužák Jirka Lukšíček, který byl příslušníkem 34. ilegálního skautského střediska a oťukával si mě. Na přelomu let 1949–1950 mě pak přivedl do skupiny skautů z Vršovic, Strašnic a Pankráce. V té době platilo, že co skautské středisko, to centrum nějaké

ilegální práce. Zajímavé je, že vedoucí je po únoru 1948 vesměs opustili a mladší kluci se přirozeným způsobem začali sdružovat. Říkalo se: za války byli skauti v odboji a přežili to, tak to přežijeme taky. V Praze to bylo obzvlášť silné. Zásadou bylo, že každá skupina pracovala autonomně a její vedoucí se viděli jen občas. Jakou činnost jste vyvíjeli? První akcí byly výhružné dopisy, které jsme posílali zvlášť angažovaným komunistům. Pak jsme dělali soupisy strategických věcí v místě bydliště, od kasáren až po sklady zbraní. Prostě jsme se připravovali na situaci, kdy dojde k pokusu o převrat. Uvědomte si, že v té době proběhly dva neúspěšné pokusy o svržení komunismu. V březnu 1949 to byla skupina kolem majora Jebavého a v květnu téhož roku zase skupina Jaroslava Borkovce. Zvlášť na tu druhou bylo navázáno hodně skautů. V té době jsem ještě jednou jel na Březiny, protože jsem dostal vzkaz, že tam má být setkání skautů. Když jsem se vracel vlakem domů, dal jsem se do řeči s mužem, kterého upoutala moje lilka na klopě. Musím říct, že na mě působil uhrančivým dojmem. Řekl mi, že by potřeboval s něčím pomoct. Krátce: na Masarykově nádraží jsem měl vyzvednout nějaké zavazadlo, což byl poměrně malý, ale těžký kufřík, který tam někdo pár hodin předtím uložil. Když jsem mu ho dopravil na smluvené místo, zeptal se, jestli mám kontakty na odboj. Váhavě jsem odpověděl, že není bezpečné o tom takto mluvit. Souhlasil a řekl, že by se jeho kontakt dal prověřit přes zahraniční rozhlas.

Miroslav Kopt (73) se narodil v rodině stavitele. V roce 1938 byl společně s rodiči vyhnán ze Slovenska, kde jeho otec od začátku dvacátých let působil. Vystudoval střední odbornou školu přesného strojírenství v Praze. Od roku 1949 byl členem skautské ilegální organizace Ostříž. Souběžně se účastnil několika dalších protikomunistických aktivit, za což byl v roce 1952 odsouzen k šesti měsícům nepodmíněně. V roce 1954 byl opět zatčen a odsouzen, tentokrát za velezradu na deset let. Trest vykonával v jáchymovských koncentračních táborech Nikolaj a Rovnost. Za Pražského jara spoluzaložil K 231 a účastnil se obnovování skautingu. V letech 1968–1970 pracoval jako placený funkcionář Junáka. Za normalizace se pokoušel vytvářet paralelní skautské struktury. V březnu 1990 vstoupil do služebního poměru Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (pozdější BIS), kde pracoval do roku 1999. Nyní se účastní prací na vydávání sborníků s tematikou skautského odboje.



Referoval jsem o tom našemu vedoucímu, Oldovi Rottenbornovi, který mi šíleně vynadal a zakázal další schůzku. Přesto jsem na ni šel a dotyčný mi naznačil, že pracuje pro zahraniční odboj. Řekl, že prý bude lepší, když za námi někoho pošlou zvenku a on nás naučí, co a jak. Viděl jsem se s ním ještě asi třikrát, vždycky v konkrétním místě na konkrétním čase. Nakonec mi sdělil, že se kolem něj stahuje smyčka. Prý se už asi neuvidíme, ale abych věděl, že se jmenuje Pavelka. Od té doby jsem ho neviděl, nikdo mě z jeho strany na smluvený signál nekontaktoval, ale z novin jsem se dozvěděl, že ho jako agenta v roce 1952 pověsili. Jak pokračoval vás skautský odboj? Mezi námi byl jistý Pepík Krbeček, který pracoval v Lověně, kde se likvidovaly zbraně z civilní sféry. Díky tomu jsme získali pětadvacet pistolí, nějaké střelivo, což se stalo základem naší výbavy. Pozvedlo nám to sebevědomí a začali jsme podnikat více než jenom drobné akce jako rozbíjení komunistických skříněk a vylepování letáků. Prostě jsme se pustili do desítek různých sabotáží. Pak došlo k události, o níž nemám dodnes jasno. Olda Rottenborn, který měl kontakty na vojenské zpravodajské kruhy, řekl, že v dubnu 1952 pojede vlakem důstojník do Prahy na určité setkání a že by bylo dobré, aby se na něj nedostavil včas. Skupina kluků proto zavalila trať balvany, ale namísto toho, aby utekli, do onoho vlaku nalezli, aby prý mašinfíru upozornili na nebezpečí. Je otázkou, jestli to nebyla provokace. Když dojeli k zavalené trati, najednou byla všude řada civilistů, kteří se do kluků pustili. Namísto toho, aby vzali bouchačky a vyskákali z vlaku, zbraně zahodili a nechali se zadržet. To byl první proval. Jednomu klukovi z party, který seděl ve vlaku jaksi stranou, se podařilo utéct do Prahy a společně s ním jsme uvažovali, co budeme dělat. Někteří navrhovali, že půjdeme přes čáru na Šumavě, kde jsem měl nějaké kontakty. Jeden z těch kluků nás ukecal, abychom navštívili jeho otce, který nám to rozmluvil. Někde přes generální prokuraturu totiž zjistil, že to může skončit podmínkami. A skončilo to tak? V podstatě ano. V té době jsem s jinými kluky, kteří byli ochotni něco proti režimu dělat, založil ilegální skupinu Tonda. Tušil jsem, že musíme začít vést odboj jiným směrem, protože po Rottenbornově skupině půjdou. Záměrem bylo je vycvičit, odejít na Západ, nechat se vyškolit od Američanů a vrátit se zpátky. Do toho můj komplic Franta Bobek navázal kontakt s Mirkem Obrmanem, který přišel do Prahy studovat a měl tendenci se napojit na nějakou fungující organizaci. Tehdy jsem říkal: „Co když je to další provokace?“ Problémem se ukázalo, že Obrmanova skupina byla pod dohledem vojenské rozvědky, protože jeden její člen pracoval v Uherském Brodě v závodě, kde kradl trhaviny. Mezitím došlo k procesu s naší původní skupinou za akci vlak. Rottenborn dostal tři roky a já šest měsíců nepodmíněně.

16


Do toho přišla Zápotockého amnestie, která se vztahovala i na většinu z nás. Na koho měl Rottenborn kontakty? Na nějaké zpravodajské kruhy na Západě i u nás. Vzpomínám si, že nás svolal den před vyhlášením měnové reformy v roce 1953. Tehdy jsme jeli do Loděnic u Berouna a pak se přemístili k mostu přes Zbraslav. Olda mi řekl: „Podívej, možná půjde do tuhého, tak pojď se mnou, protože potřebuji mít krytá záda.“ Potom jsme šli na zbraslavskou faru, kde měl Olda nějakou schůzku. Když vyšel, řekl mi, že něco přijde, a proto musíme stůj co stůj udržet most, protože to bude možná horký. K ničemu nakonec nedošlo, zato v Plzni začaly velké demonstrace proti režimu, které byly krvavě potlačeny. Myslíte, že tehdejší povstání v Plzni mělo být signálem k širšímu povstání? Asi ano, ale potvrzeno to nemám. V roce 1960 jsem se seznámil s jistým Mrázkem. On patřil k lidem, kteří s generálem Jankem, což byl tehdejší náčelník generálního štábu, vážně mluvil o tom, zda jít nebo nejít do povstání proti režimu. Tvrdil mi, že Jankovi věřil. Po letech jsem se dozvěděl, že v armádě byla celá řada lidí, včetně šéfa západního okruhu generála Procházky, kteří měli svůj názor na věci. V roce 1968 jsem se pak jako představitel vznikajícího Junáka setkal s řadou důstojníků, kteří se na svět dívali jinýma očima, i když se jim dnes dává nálepka stalinistů. Co jste chtěli dělat dál? Předat zbraně mladším a odejít do zahraničí. Měli jsme několik termínů, ale kamarád Krbeček to pořád nějak odkládal. Teprve později jsem zjistil, že je zamilovaný. Takových bláznů jako já, kteří odboj proti komunismu měli ideově zdůvodněný, nebylo moc. Vzpomínám si, jak i někteří mladší začali vycouvávat a tvrdili, že končí válka v Koreji a všechno možná bude jinak. Musím říct, že v tu dobu se i nám ve vysílání Svobodné Evropy nelíbila spousta jalových výzev bez zpětné vazby. V červnu 1953 námi otřásly okolnosti povstání v Berlíně. Tehdy jsme si řekli: tak a jde se do toho, ale Západ tam nechal vjet ruské tanky a povstání bylo utopeno v krvi. To byla první deziluze. Ve stejné době jsem byl poslán varovat jistého skautského funkcionáře v Plzni, že mu hrozí zatčení. Při této příležitosti jsem se dozvěděl o jednom zahraničním agentovi, který se s ním nedávno setkal. Prý jej přesvědčoval, že éra otevřeného odporu a sabotáží skončila. Tvrdil, že odboj musí jít jiným směrem a jedinou užitečnou věcí je zpravodajská činnost. Se mnou to dost zahýbalo, i když jsem si říkal, jestli to není nějaký estébácký provokatér, protože ve stejné době posílala Svobodná Evropa balóny s letáky vyzývajícími k odporu a najednou tohle.


Jak jste si to vyhodnotil? Že je nejvyšší čas to zabalit a zmizet. Začátkem roku 1954 najednou došlo k zatčení Obrmanovy skupiny. Jel jsem proto varoval kluky, co byli mezitím na vojně, a jeden mi tak mimochodem řekl, že to podepsal estébákům. V Obrmanově skupině byl i Rudla Probst. Když ho jednou lámali u výslechů na StB, nakecal jim, že zakopal zbraně na Bohdalci. Jak ho tam dovezli, tak jim prostě utekl. Když jsem se to dozvěděl, zařekl jsem se, že musím Rudlu dostat ven. Přes různé lidi jsem ho zkontaktoval, ale on mi řekl, že ven nepůjde. Také mi sdělil, že o mě na výslechu všechno vykecal, včetně informací o ilegální skupině Tonda. Smyčka se utahovala, takže jsem všude chodil s bouchačkou a byl jsem rozhodnutý nenechat se zavřít. V nouzi nejvyšší jsem se obrátil na strýce Bohdala, který mi slíbil dát adresu statku v jižních Čechách, kde si mě vyzvedne nějaký převaděč. Mezitím jsem ještě stačil vycvičit pět kluků z gymnázia v Londýnské ve věci tajných spojení, mrtvých schránek, sledování a kontrasledování, zacházení s trhavinami a především jsem jim předal zbraně. V tom zavřeli strýce Bohdala a Jiřinu šoupli do vazby. Několik dní jsem čekal, jestli ji nepustí, abych se dozvěděl, co se stalo. Pak jsem se definitivně rozhodl, že jdu přes Šumavu sám. Jako poslední věc jsem udělal to, že jsem zašel do práce nahlásit, že jsem marod. Estébáci mě však vlákali do pasti a zatkli. Co bylo potom? Vyšetřovna v Bartolomějské a výslech, který trval šedesát hodin v kuse. Od lidí, kteří tím prošli, jsem znal jejich techniky, takže jsem byl imunní a snažil jsem se kontrolovat. Jeden z nich na mě křičel: „Já vás donutím, abyste nemyslel dopředu!“ Jak toho chtěl dosáhnout? Abych odpovídal rychle nebo co. Pak mi dal papír a řekl, abych podepsal, že nechci vypovídat, ale pak mě prý čeká jedno – absolutní trest. Byl tam jeden svinský vyšetřovatel, který mi dával rány klíči do žeber, takže jsem se nemohl pár dní hýbat, ale jinak to bylo v pohodě. V podstatě jsem jim popsal jen základní věci, které jsem dělal vesměs sám. Jejich hlavním zájmem bylo, abych obvinil svého otce a kluka, který s námi neměl nic společného, což jsem odmítl. Najednou se v cele objevil pozdější spisovatel Karel Pecka, který je pro mě trvale záhadou. Buďto tam měli odposlouchávací zařízení, nebo donášel. Chtěl jsem si ho vyzkoušet, tak jsem řekl, že jsme s klukama nasypali pohotovostním autům policie v Praze 4 do benzínu cukr. Asi za dva dny nastal šílený rachot na výslechu a já se jim začal smát a řekl, že šlo o provokaci. S Peckou jsem se potom setkal na lágru a on mi sdělil, že si naše setkání vůbec nepamatuje a na žádné vyšetřovačce v té době vůbec nebyl. Čóro móro nastalo, když nás oblékli a zavezli do kanceláře, kde jsem měl vypovídat o přestřelce ve Strašnicích v listopa-


Z lágru se chodilo fárat na šachtu Eduard, což bylo asi kilometr po silnici. Šlo se v pětistupech a specialitou byl tzv. buzerantský pochod. Zhruba sto padesát lidí obtáhli lanem, které zamkli; v něm jsme pak pochodovali v sevřeném útvaru a esenbáci na nás mířili. du 1952, které jsem se nezúčastnil. Pak mě odvedli do druhé kanceláře a nějaký chlapík na mě ukázal se slovy: „Ten na mě střílel zpoza stromu!“ Začalo velké vyšetřování. Odvedli mě na samotku do sklepa, v noci tam na mě vlítli a zbouchali mě tak, že jsem o sobě tři dny nevěděl. Estébáci byli na střílečky dost hákliví, takže by mě špagát neminul. Naštěstí mi nic nedokázali. Kolik toho odhalili? Asi osmdesát procent činnosti, za což jsem dostal deset let za velezradu. Chtěl bych k tomu říct jednu věc. V roce 1948 existovalo v národě zhruba třicet procent komunistů, ale stejných třicet procent antikomunistů, kteří byli schopni účinně pomáhat lidem v odboji. Bohužel na rozdíl od Polska a Ukrajiny zde odboj neměl hlubší tradice podzemního státu s vlastní strukturou, zákony a soudy. Tam, když se někdo jednou dostal pod přísahu, tak musel respektovat nová pravidla chování. V našem odboji se nebylo o co a koho opřít. To podlomilo občanskou schopnost vzdorovat. Vraťme se do věznice na Pankráci po vynesení rozsudku. Kvůli předchozím výslechům jsem začal silně krvácet a upadl do bezvědomí. Rozborem krve zjistili, že mám nedostatek červených krvinek. Odtáhli mě na ošetřovnu a zde jsem poznal doktora Provazníka, což byl manžel Marie Provazníkové, která v exilu byla vůdkyní Sokola. Nějak jsme si padli do oka a vznikl mezi námi pocit důvěry. Nabídl mi, že jestli chci něco sdělit našim domů, že má kanál. Napsal jsem krátký dopis a za deset dní mi otec napsal šokující věc. Když jsem prý byl vazbě, estébáci na něj nastoupili, že prý dostanu trest smrti, pokud s nimi nezačne spolupracovat, takže jim to podepsal. V tu chvíli jsem si řekl, že už otce nechci nikdy vidět, i když jsme si to po návratu vysvětlili. Provazník byl také vězeň? Mukl stejně jako já, který seděl už šestý rok. Mimochodem byl šíleně nabroušený na národněsocialistickou skupinu Vladimíra Krajiny, která byla navázána na anglickou rozvědku. Krajinu bral jako problematickou figuru, což se v šedesátých letech potvrdilo. Jednou se mě zeptal, jaké jsou moje další představy. Odpověděl jsem, že proti bolševikům dělat nepřestanu a co nejdřív uteču. Záhadně mi namítl, že proti komunistům se dá něco dělat i v kriminále. Jednoho dne mi pak řekl, že podle


jeho informací půjdu do transportu do jáchymovských koncentráků. Zeptal se mě, jestli mohu někomu něco předat. Ještě předtím mě však upozornil na spoluvězně Reklise, z jehož zkušeností prý mohu hodně čerpat. Šlo o německého parašutistu, který byl vyslán na východní frontu, kde ho zatkli a odtáhli na Sachalin. Odkud jim opět utekl a společně s přáteli se za tři roky probil až na Slovensko, kde to při přestřelce koupil do nohy. Byl to střihoun, který mi dával nalévárnu v konspiraci atd. Mimochodem, jeho otec byl vysokým důstojníkem SS a po válce se stal jedním ze šéfů východoberlínské policie. Co po vás chtěl doktor Provazník? Abych předal mikrofilm, který mi zacementoval do zubu. Kladl mi na srdce, abych ho předal doktoru Šmídovi, který dělal lékaře v táboře Rovnost. Ostatně v každém z jáchymovských uranových táborů měl svou spojku. Kam jste se nakonec dostal? Do koncentráku Nikolaj. Hned jsem narazil na skauty kolem Radka Pavlovce a Vráťi Číly, kteří mi řekli, že je zde kompaktní skautská skupina a lidé se zde na sebe mohou spolehnout. Zeptal jsem se, jestli zná Syrovátku, což byla spojka na doktora Šmída. Za pár dní mě za ním zavedl na elektrodílnu. Stál tam takový suchý pán, který za druhé světové války pracoval v jedné zpravodajské skupině. Řekl mi, že na skauty nedá dopustit. Bezvadný chlap. Po měsíci mi přes našeho doktora zařídil návštěvu na Rovnosti kvůli nějakému bakteriálnímu vyšetření, takže se mi podařilo mikrofilm předat. Spoluvězeň z Nikolaje Oldřich Klobasa na tábor Nikolaj vzpomíná takto: „Pohled na tábor ve mně vyvolával představu německých koncentráků, jak jsem je vídal ve filmech a na fotografiích. Široké prostranství, nástupiště, dřevěné baráky, několikanásobné oplocení s ostřelovacími pásmy. Naprosto stejné to však nebylo; nikde žádný komín krematoria a nápis na bráně nehlásal ,Arbeit macht frei‘, ale pěkně po našem: ,Prací ke svobodě‘. Starší tábora se jmenoval Břetislav Janíček, odsouzený za spolupráci s gestapem na doživotí.“ Co byste k tomu přidal? Na každém z šesti obytných baráků bylo dvanáct světnic pro celkově dvanáct set lidí. Celé to bylo položené na nejvyšším místě nad městem Jáchymov a na obzoru jsme viděli na Klínovec. Z tohohle lágru se chodilo fárat na šachtu Eduard, což bylo asi kilometr po silnici. Šlo se v pětistupech a specialitou byl tzv. buzerantský pochod. Zhruba sto padesát lidí obtáhli lanem, které zamkli; v něm jsme pak pochodovali v sevřeném útvaru a esenbáci na nás mířili. Co jste začal dělat v táboře? Díky spojení na doktora Provazníka jsem se pro Pavlovce a Syrovátku stal spolehlivou osobou. Zeptali se mě, jaké mám představy. Odpověděl jsem, že chci vzít kramle. Řekli mi, že s tou myšlenkou sem přišli všichni a vysvětlili mi, že jsme v uzavřeném území, kam civilové normálně nemůžou, a po-

18


kud někdo uteče, je v okruhu čtyřiceti kilometrů hermeticky uzavřený celý kraj. Kriminálem v kriminále byla tzv. díra. O co šlo? Betonový bunkr, kde se leželo na podlaze a teprve na noc se fasovala deka. Každý třetí den nám dali trochu najíst a módou bylo, že občas na tebe bachaři vychrstli studenou vodu, aby nám zřejmě nebylo příliš teplo. Jaký byl lágrový život na Nikolaji? Radek Pavlovec mě brzy zasvětil do místního života. Zjistil jsem, že tam je hodně pašovaných knih a v provozu je potají vyrobené rádio. Přes Syrovátku jsem se dozvěděl, že na Nikolaji se díky generálu Rudolfu Pernickému, hrdinovi druhého odboje, podařilo v roce 1953 zlomit moc estébáků. Oni jim zničili tehdejší samosprávu, takže si na vězně netroufli. Na Nikolaji také fungoval tajný politický výbor. Hlavou byl Václav Paleček, který po válce patřil k Ečerově skupině stíhající válečné zločince. Byl zde také zastoupen národní socialista Jarin Caha z Brna, dále syn ministra Bechyněho, křesťanskodemokratický spisovatel Prokůpek a další. Přes tyto lidi se filtrovalo předávání zpráv. Jiná skupina prováděla monitoring západního rozhlasu, takže jsme měli těsnopisem přepsanou Chruščovovu zprávu z 20. sjezdu KSSS kritizující Stalina, protože ji několikrát vysílala Svobodná Evropa. Kde to poslouchali a přepisovali? V elektrikářské dílně byla dvojí stěna. Jeden poslouchal a druhý ho vždycky hlídal. Někteří důlní technici byli zase zapojeni do předávání zpráv o těžbě uranu. Tento kontakt ven získali po Němcích, kteří zde byli do roku 1955. Když v roce 1995 přijel do republiky generál Kašpar-Pátý, který stál v čele jedné zpravodajské skupiny na Západě, potvrdil mi, že tento monitoring byl velmi užitečný. Informace tehdy šly ke Gehlenově skupině v německé BND. Skautský funkcionář Mirek Stodůlka ze Vsetínska měl zase partu, která se zabývala výrobou kovových komponentů k výrobě granátů. Jak vidíte, existovala tam rozsáhlá dělba práce. Na lágru Rovnost se dokonce podařilo napíchnout estébákům telefony, takže se vědělo ledacos o pohybu tzv. vězeňské agentury a dalo se tomu čelit. Například se vědělo, kdo bude tvořit nový transport, kdo tam bude bonzák atd. Jak to dokázali? Někteří zjistili, že šachta je telefonicky propojená s lágrem. Odposlouchávalo se i na šachtě Eduard, kde se toho účastnil jistý Čenda Bartoš. Bohužel telefonoval své milence do Karlových Varů, takže se na to přišlo. Zlom nastává na jaře 1956. Nejdříve došlo k útěku nějakého Rejngra v cisterně a krátce nato našla StB v místní trafostanici ilegální vysílačku. Zároveň došlo k zatčení hlavního energetika šachty Rovnost, jistého Formáčka, a současně k sebevraždě jednoho mukla. Dodnes nejsem schopen tyhle události rozklíčovat. Faktem je, že tím-


to okamžikem se zhroutilo zpravodajské spojení ven. Současně převezli na jiné tábory lidi z politického výboru, zvláště z Křesťanskodemokratické strany. Co to byla Křesťanskodemokratická strana? Ilegální uskupení převážně katolických intelektuálů. Tento směr patřil v lágrech k vlivným proudům. V květnu 1956 navíc přichází ve známost, že se bude lágr Nikolaj likvidovat. Stačili jsme ještě přes šachtu přesunout různá rádia, součástky, literaturu, protože jsme objevili místa, kde spolu obě šachty souvisejí. Také se tam dělala databáze muklů s charakteristikami a hodnocením chování, což jsme si vytvářeli pro časy budoucí. Jak pokračovala vaše odbojová činnost na Rovnosti? Už to nestálo za to. Z politického výboru Nikolaje tam přišel jen doktor Šádek, Jarin Caha a s ním Zdeněk Kessler a Stanislav Drobný. Bohužel zde neexistovala důvěra mezi lidmi a vězni byli pasivní. Šéf lágru Albín Dvořák řečený Paleček měl navíc skvělou agenturu donašečů. Hned jsme se dali do organizování ilegální sítě, ale našemu úsilí dalo šílenou ránu protikomunistické povstání v Maďarsku v říjnu 1956. V jakém smyslu? My političtí vězni si to neradi přiznáváme, ale konec roku 1956 znamenal pro většinu z nás zlom. Spousta lidí prostě ztratila víru, že komunistický režim padne. Po Maďarsku jsme cítili, že se na nás Západ vykašlal. Do té doby mnoho z nás žilo v iluzi osvobozování východní Evropy. Estébáci vůči nám také zahájili novou strategii – podmíněné propouštění, avšak s tím, že proti sobě stavěli vězně a jejich rodiny. Jak se to projevovalo? Vyhledávali rodiče a manželky a říkali jim: „Ten váš už by mohl být dávno venku, ale je zatvrzelý, přitlačte na něj.“ Anebo manželky přímo vyzývali k rozvodům. V té době kvůli


tomu došlo k celé řadě sebevražd. Vyvolalo to rozvrat v našich řadách. Někteří, jak ztratili politickou perspektivu, začali podepisovat pracovní závazky a nechtěli jít do politického střetu. Národní socialisty a sociální demokraty v lágrech to úplně ochromilo. Sílu si zachovali spíše křesťanští demokraté a skautské skupiny. Prostě lidé, kteří měli svůj konflikt s režimem hlouběji hodnotově podložený. Začali jsme také s organizací podzemní univerzity, kde nám přednášelo deset lidí. Úvod do práva například Zdeněk Kessler, jiní zase úvod do politiky, ústavní systém první republiky, lidská práva, přednášky z historie skautingu versus totalita atd. Z následných politických diskuzí krystalizovalo přesvědčení, že zřejmě půjdeme z kriminálů do komunistického režimu a s komunisty budeme muset vést určitou formu dialogu. Jakým směrem? Patřil jsem k proudu, který odmítal socialismus a chtěl revizi programu Národní fronty, rozvoj soukromého vlastnictví a obnovení všech stran. V tom jsem se střetával s národními socialisty. Koncem padesátých let, kdy v Rusku už bylo minimum politických vězňů, se u nás naopak začínal systém ještě více zostřovat. Začátkem roku 1960 jsem se znovu ocitl ve vazbě i já. Estébáci začali připravovat politický monstrproces s odůvodněním, že chceme vrátit situaci před únor 1948. Jednou si mě zavolal člověk z ministerstva vnitra a řekl: „To, co připravujete, je politická platforma, kterou nemůžeme přijmout, ale není to na velezradu, jak tvrdí obžaloba.“ Současně dodal, že padlo rozhodnutí o našem propuštění domů. Začal jsem se smát, ale on dodal, že ve špičkách KSČ převládlo přesvědčení, že jsme jako vězni pro režim nadále neúnosní. Za pár týdnů jsem po velké amnestii Antonína Novotného v květnu 1960 skutečně odešel domů. Pokračování příště. Rozhovor vedl Bohumil Pečinka.


„Měla jsem se stydět, že jsem žena…“ Osudový příběh Dagmar Šimkové

Monika Elšíková Když mě v srpnu 1989 spolu s jinými ženami, z nichž jsem byla nejmladší, přivezli do věznice na pražské Ruzyni, považovala jsem to zprvu za dobrodružství. Konečně můžu být také považována za slušného člověka, jako většina mých tehdejších přátel z disentu. Vydržela jsem stát uprostřed noci čelem ke zdi a nechala kapitánku Laňkovou, ať mi nahlédne do konečníku. Daleko horší byl všudypřítomný zápach a skutečnost, že se nás na malé cele tísnilo devět žen. Po dvou dnech si pro mě najednou v noci přišli dva policisté a odvedli mě do auta. V té chvíli jsem netušila, kam jedeme. Na předních sedadlech se rozvalovali dva lidově vyhlížející muži v uniformách, mě nechali vzadu. „Doufám, že se budete chovat rozumně,“ otočil se ten vpravo. „Právě přemýšlím nad tím, jak během jízdy nenápadně vyskočit,“ řekla jsem ironicky. Auto zastavilo. Kolem pasu a rukou mi nasadili želízka, takzvaného medvěda. Uvolnili mi ho jen na chvíli, když jsem u Devíti křížů před Brnem potřebovala jít na WC. Dálniční kurvy, které si na dámském záchodku praly kalhotky, se na mě dívaly s opravdovým opovržením. Zvláště když mě pan policista doprovodil málem až do kabinky. Naštěstí jsem nemenstruovala, jinak bych musela nosit jako jedna má mladá kolegyně od výslechu použitou vložku v ruce. Noční sociální pracovnice mě tehdy musely považovat přinejmenším za nebezpečnou vražedkyni. Přitom jsem se dopustila jen dvou přečinů – rozmnožování protistátních tiskovin a účasti na nepovolené demonstraci. I to stačilo k tomu, že mi vyšetřovatel Mrlík vyhrožoval zabitím. Naštěstí se psal rok 1989 a nikoli začátek padesátých let. Pražský prokurátor JUDr. Florian mi navrhl „jen“ nižší trest odnětí svobody, peněžitou pokutu a také „zákaz Prahy“. Na rozdíl od Dagmar Šimkové jsem měla štěstí – koncem osmdesátých let už nešlo o život.

KRÁSNÁ DÁŠA Dagmar Šimková, krásná Dáša, zdravotní sestra z Písku, byla v době svého zatčení v roce 1952 zhruba stejně stará jako já. Dívám se na její fotku a cítím silný pocit spojenectví a sounáležitosti. Dobře znám ten pocit svobody, vědomí, že já mám pravdu – na rozdíl od těch druhých –, i když oni mají možnost mě za můj dobře čitelný výraz na tváři zbít; v případě Šimkové snad i zabít.

20


Dagmar Šimková neměla to štěstí, že by ji po dvou osmačtyřicetihodinových zadrženích museli propustit. Na rozdíl ode mě strávila v komunistických žalářích celkem čtrnáct let. Poslední tři roky jí ještě přidali za drzost. Za to, že utekla, byť jen na pár hodin, z vězení ve slovenských Želiezovcích. Stálo to za to. Volná krajina, žádní bachaři, válení v mateřídoušce, chození bosýma nohama po louce a spánek v lese. Kus chleba se špekem a paprikou, tabák a jitrocelový obklad na nohu od potulných cikánů. Našli ji spící na poli, předseda ji pyšně vedl dědinou. Psi se sbíhali, kluci vyplazovali jazyky, babky se křižovaly. Velitelství lágru vyhlásilo, že utekla nebezpečná vražednice. Na místní policejní stanici byl právě u výslechu pan Kapusta, který se v noci opil a trochu pobil tchána sekerkou. „Pan Kapusta pohoršeně odtahuje židli daleko ode mne,“ vzpomíná Šimková, „aby si někdo nemyslel, že má něco společného s tou poběhlicí.“ Ale je to právě policista, kdo potají přináší čaj se slivovicí v hrnku s jeleny a s myslivcem. „Klobouk dolů před tou ženskou, že měla takovou odvahu. Že to udělala, přestože věděla, co ji čeká. Takových lidí nebylo moc,“ říká Milan Paumer, jeden ze tří lidí, kteří přežili útěk z komunistického Československa ve skupině bratrů Mašínových. „Přestože byla spousta muklů, ne všichni měli tu odvahu hledat cestu, jak se dostat ven, utéct. Někomu se to nepovedlo. Jsem hrozně rád, že jí se to povedlo.“ Paumer se zachránil na podvozku vlaku, s prostřeleným břichem. Šimkové se nakonec podařilo utéct až po návratu z vězení. V roce 1968, v době, kdy její spoluvězenkyně měly už malé děti, odešla se svou matkou za sestrou, která v té době už žila v Austrálii. Nakonec se svobody přece jen dočkala.


ŽENSTVÍ Pro nicnetušící zdravotní sestru z Písku, bývalou chovanku elitní klášterní školy ve Štěkni, jednou večer přišlo šest příslušníků komunistické Státní bezpečnosti a odvezli ji rovnou k výslechu do jejich úřadovny v pražské Bartolomějské ulici. Šimková, která byla do té doby součástí zdejší zlaté mládeže (otec byl bankéř a rodina měla velký majetek), byla obviněna z toho, že ukrývala dva vojenské zběhy, roznášela protistátní tiskoviny a soustavně se zabývala myšlenkou na ilegální útěk do nepřátelské ciziny. V řeči paragrafů to byla velezrada, špionáž a pomoc ke zběhnutí. Někteří písečtí rodáci to považovali za pomstu dceři z „dobré rodiny“. Možná ale, že jen některý z píseckých funkcionářů dostal zálusk na rodinnou vilu. Ve vazbě nutili Dagmar Šimkovou podepsat doznání a vyhrožovali jí smrtí matky. Nakonec byla odsouzena k patnácti letům žaláře, zbavení občanských práv na deset let a konfiskaci veškerého majetku. Jednoho dne ve vězení podle zakašlání poznala, že její matka je za zdí. Nechala jí v umývárně svůj kapesník s baletkou, aby věděla, že má dceru naživu. Vydírání byl konec. Výslechy přesto pokračovaly. Ponižování ohyzdností patří mezi oblíbené hry referentů, napsala Dagmar Šimková ve svých vzpomínkách. „Účelem je vypěstovat v člověku nenávist k sobě samému. Žena se musí stydět za své ženství, aby se stala bezpohlavní ohavou. Byla jsem u jednoho z těch nekonečných výslechů, kdy se referenti vystřídali, pojedli oběd a večeři, skončili službu, nastoupili noví. Stála jsem již mnoho hodin, nikdo si mne nevšímal, jako bych přestala existovat. Žádala jsem zahanbeně, abych mohla jít na záchod.“ „Ale samozřejmě,“ hlaholí žoviálně referent, „posaďte se. To jste měla už dávno říci, jaképak je to tajemství, tělesná potřeba se nemá zadržovat.“ Přicházejí další referenti z vedlejší kanceláře. Můj referent rozvíjí rozhovor dál: „Styděla se jít na záchod, povídám jí, za tělo se člověk stydět nemusí, no nemám pravdu, soudruhu? A jakpak, periodu máte v pořádku?“ Rudnu, cítím, jak mi slzy ponížení stékají po tváři. „Co se červenáte?“ předstírají údiv referenti. „To není hanba, ale příroda. V socialistické společnosti se nestydíme za věci přirozené, to je buržoazní přežitek, pravdaže, soudruhu?“ Znovu a tentokrát již energicky je žádám, aby mne odvedli na záchod. „Hned, hned to bude, jen si ještě pamatujte tohle…,“ rozvádějí do absurdna debatu, naschvál dělají, že zapomněli, proč k ní vůbec došlo. Po další hodině mne moje tělo přemohlo. Potřeba, která se nemá zadržovat, zaplavuje koberec. „Vyhoď ji, svini pochcanou!“ zuří ten, který mluvil o socialistické lidskosti, která přijímá všechno, co je od přírody.

LAVINA VÝČITEK O tom, jak žila celých dlouhých čtrnáct let za zdmi ženských věznic, společně s vražedkyněmi, prostitutkami, agresiv-


ními lesbičkami a bachaři, napsala vzpomínky s názvem Byly jsme tam taky. Neznám nikoho z lidí, kteří knihu četli, kdo by ji odložil, že by ho nezajímala. Většina u ní naopak sedí až do rána, dokud neobrátí poslední list, protože chtějí vědět, jak příběh skončí. Možná že také podvědomě čekají na moment, kdy zlo bude po zásluze potrestáno. Takový moment ale nenastane. Žádný happyend se nekoná. Dáše Šimkové se po vydání knihy snesla v exilu na hlavu lavina výčitek. Paradoxně za to, že popsala skutečnost, jaká byla, a nesnažila se lakovat pomníček vězenkyním komunismu. Některé z jejích spoluvězenkyň jí to nikdy neodpustily. Stejně jako jí zazlívaly, že se přátelila se zlodějkami, vražedkyněmi a prostitutkami. Ani jeden člověk nemůže říct, že autorka neumí psát, že je na knize poznat literární nezkušenost. Lidé citují z její knížečky, dojatí skutečností, že prošvihla svůj vlastní život, nemohla mít děti; v pohádkách vyprávěných na zavšivených palandách vynechávala jako všechny ostatní, co tam byly taky, lásku mezi mužem a ženou, protože jen pomyšlení na normální lidský život bylo bolestné. Někdo si z knihy zapamatoval, jak spoluvězeňkyně zabila své tři děti, protože jí manžel vyhrožoval, že jí děti odeberou, aby nenačichly pobožností. Jinému utkvělo, jak bachaři vytloukli ze ženy nenarozené dítě. A že se ženy přesto všechno snažily zůstat ženami, „šustily hedvábím“, uhlazovaly si vlasy.

LESBIČKY Silnou vzpomínkou je i moment, kdy se Dáša schovávala před sexuálními útoky lesbiček. „Přeložili mne na dílnu mezi samé lesbičanky. Bezmocně se snažím odvrátit jejich pozornost od věčného myšlení na soulož. Donekonečna vypravuji romány, pohádky, filmy. Proti mně sedí tatča Anděla se svou mamčou. Navlékáme korálky. Kdykoliv pozvednu oči, setkají se se šíleným žárem Anděly. Hrabe pod stolem nohou jako kobyla, aby její noha našla moji. Babice-kuplířky ťukají teď za večerů na okno mé cely. Ráno na dílně otevřu krabičku s nářadím a je v ní milostné psaníčko. Vzkazy jsou v kapsách mého kabátku, pod slamníkem, v ešusu, kam se pohnu, tam mne neslyšně sleduje Anděla. Na paži si vytetovala moje jméno. Její paže vypadá jako telefonní seznam. Jedno jméno za druhým. Vyhrožuje, citově mne vydírá, slibuje, že udělá něco hrozného. A skutečně, jednoho dne si nasypala do očí rozdrcené zrcátko, aby oslepla. Bojím se jít na umývárnu, všude číhají tlupy tatčů na novou kořist. Rozhodla jsem se, že se vzdám večeří a budu se mýt v době, kdy jsou všechny na nástupu. Svlékám se, jsem sama v umývárně, stojím pod sprchou a roztáčím kohoutek. Rozletěly se dveře. Pomalu se ke mně plíží s výsměšným úsměvem tatčové Pepé a Zdeněk. „Sakra, to jsou stehýnka!“ zaskuhral pseudopivním hlasem Pepé. Jsem zděšená. Co teď? Rvu na mokré tělo košili a kalhoty a řítím se ke dveřím. S hrůzou poznávám, že zvenčí drží


Ginzburgové se podařilo adoptovat dítě, které opustila jedna z politických vězenkyň, a svou anabázi dopodrobna popisuje. Tím je velmi podobná Šimkové, ta by nikdy nefalšovala skutečnost, že i politické vězenkyně měly své chyby. Oběma se podařilo něco, co člověk těžko zažívá například při četbě Solženicynova Souostroví Gulag: normální lidské dojetí nad zbytečně zmařeným životem, se všemi jeho trapnými a banálními nadějemi a touhami. Solženicyn je velikán, který nasadil život svůj i své rodiny za to, aby zachránil pro historii ohromující popis hromad milionů mrtvol. Ženské autorky mají skromnější cíle. Přitom ale dosahují mimořádného účinku. Lidi zvyklé na statistiky milionů mrtvých ve válce, při hladomoru či v gulagu další miliony jen těžko ohromí; dost možná, že je ani pořádně nezaregistrují. Příběh ženy, které zničilo život pouze to, že se narodila v nesprávnou dobu na nesprávném místě, možná nikdy nezapomenou.

HISTORIE VĚZNĚNÍ JE ORÁLNÍ PŘEDÁVÁNÍ VZPOMÍNEK

Dagmar Šimková (1929–1995) pochází z jihočeského Písku. V letech 1952–1966 prošla různými komunistickými kriminály. Poté se jí společně s matkou podařilo uprchnout do australského Perthu. Vystudovala zde historii a sociologii, spolupracovala s Amnesty International. Po listopadu 1989 několikrát navštívila Prahu.

dveře tlupa tatčů. Jsem připravena rvát se do posledního dechu. Syčíme na sebe jako šelmy. Najednou cítím, že pod mou tíhou dveře povolily a vypadla jsem na chodbu. Tatčové se poplašeně rozbíhají do všech stran. V chodbě stojí dozorce. Cítím radost z pohledu na uniformu. Pro dnešek jsem zachráněna.“

LEPŠÍ NEŽ SOLŽENICYN Šimková píše skvěle, emotivně, nešetří detaily. Je to Jevgenija Ginzburgová české prózy. Jak se Ginzburgové podařilo ve Strmé cestě (Krutoj maršrut) popsat roky v gulagu na Kolymě tak, aby nikdo ani na moment nezapochyboval o zrůdnosti komunismu, dokázala to i Šimková. Kdo se chce něco dozvědět o komunismu, stačí, když si přečte tyto dvě knihy.

22


Ve spisech Státní bezpečnosti se toho moc nenajde. Seznam odebraných věcí, jako jsou klíče, legitimace, kapesník a pár drobných. Naštvaný výraz ženy, která nenalíčená a s nemytými vlasy zírá do fotoaparátu na fotce založené mezi papíry s gramatickými chybami. Záznamy výslechu, který byl od počátku veden bezprávně a snažil se zmanipulovat realitu, jak nejvíc to šlo. Ženy si ale předávají jiné vzpomínky. Pamatují si na pláč dítěte, které křičí hlady. Na skvrnu na stropě, připomínající oblaka ve světě za oknem, který není vidět. Na pocity chladu a hnusu, smrad nevylévaného kbelíku, na který chodí jedna za druhou před zraky ostatních. Pachuť krve a slepených vlasů. Hygienické potřeby se nepěstují; je to součást ponížení, převýchovy a trestu. Politolog z Vermontu Michael Kraus mi jednou o knize Jevgenije Ginzburgové řekl, že jeho studenti musí tuhle obsáhlou knihu povinně přečíst. U nás ji, stejně jako Šimkovou, moc lidí nezná. V České republice mohla být Ginzburgová, podobně jako Šimková, vydána až po listopadu 1989. Obě skončily vedle sebe na hromádce na zemi v Levných knihách. Sama jsem si koupila Dášu Šimkovou za pětikorunu.

ELITNÍ SPOLEČNOST „Náčelníci a dozorci ve vězení říkávali politickým: ta žena zabila jen jednoho člověka, eventuálně dva, tři, vy jste však chtěly vyhubit celý národ!“ říká Šimková. „Dávali nám za příklad vrahy a lupiče, jak se dobře chovají, pilně pracují, takže si zaslouží odměny a brzké propuštění, štvali je proti nám, a nebylo těžké násilné lidi poštvat.“ Přestože se Dagmar Šimková dostala společensky opravdu na ono pověstné „dno“, na druhé straně se setkala a spřátelila s řadou žen, které by za normálního životaběhu v písecké


nemocnici mohla potkat jen těžko. Namátkou univerzitní profesorka, kunsthistorička a pozdější signatářka Charty 77 Růžena Vacková. Její „vězeňské přednášky“ Dáša zachytila a posléze mohly být vydány. Katolická spisovatelka Nina Svobodová, která v celách za nacismu a komunismu strávila celkem šestadvacet let. Skautská aktivistka Dagmar Skálová, zvaná Rakša; zemřela teprve nedávno. Do poslední chvíle se o všechno zajímala; měla odkroucených šestnáct let. Nebo jiná skautka, lékařka Anna Václava Švecová, zvaná Švícko. Ve vězení, jak píše Šimková, „komponovala kantáty“. „Ženy neměly to štěstí mít mezi sebou kněze,“ vzpomíná MUDr. Švecová. „V těchto mimořádných poměrech jim Pán Bůh ukázal a projevil, že pro něj jsou všechny cesty normální. Vlasta Charvátová vyprávěla, jak ji na Pankráci pokřtila vodou ze záchodu prostitutka, která s ní byla na cele... Na jedny Vánoce jsme se zvlášť připravovaly. Dášenka malovala figurky do jesliček a celou betlémskou jeskyni. Sestavily jsme přenosný betlémek a chodily s ním po celách, kde byly staré a nemocné ženy. Jezulátko bylo z parafínu, který nám dodávala zubárna. Ježíšek se líbil a kdekdo ho chtěl. Ani už nevím, kolik jsem jich nadělala. Vlásky měl z krému na boty, čili byl zrzavý. Zřejmě to ale nevadilo. Třeba byl ten pravý Ježíšek také zrzavý.“


Všechny pamětnice svorně tvrdí, jak byla Dáša krásná. Je to vidět i z fotografií Státní bezpečnosti. Mladá, nepoddajná, až vzdorovitá tvář s dlouhými tmavými vlasy. Mezi politickými nejmladší. Okouzlila i literárního kritika Viktora Šlajchrta: „Znal jsem tu neobyčejně krásnou tvář… Dlouhovlasá dívka se do objektivu dívá vážně a klidně, ale s nedozírným opovržením a nezvratnou kuráží, nádhernější než jakákoliv filmová diva, ovšem za cenu vyhlídky na patnáct let ve stalinské base. Na registračním štítku u fotek stojí PRAHA 1952 – stejné údaje, jaké mám v rodném listu. Okamžitě jsem se do té tváře bezhlavě zamiloval, ale vzápětí mne zmrazil stud: vždyť na ni koukám očima bachaře, který mačkal spoušť… Za normálních okolností by si ta dívka našla schopného muže, měli by nadané děti a jistě by je dobře vychovali. Za normálních okolností by se národ z podobných dětí, které by vyrostly v rozumné, slušné a čestné dospělé, do značné míry skládal.“

V AUSTRÁLII Dáše Šimkové, zdravotní sestře, vězenkyni, spisovatelce a zapisovatelce přednášek z dějin umění, se nakonec podařilo nechat svět kriminálů a nespravedlností za zády. Nebyla propuště-


na na amnestii jako řada jiných v roce 1960, ale nakonec se i ona dočkala. Z vězení vyšla 28. dubna 1966, po čtrnácti letech. Historička Pavlína Formánková, kterou kniha Dagmar Šimkové oslovila natolik, že se rozhodla o její autorce napsat knihu, říká, že Dagmar nebyla propuštěna jako drtivá většina politických vězňů po velké amnestii začátkem šedesátých let kvůli svému hrdému chování. Často dostávala kázeňské tresty, odmítla například pracovat v neděli s tím, že je věřící, nebo napsala „závadný dopis, ve které hrubým způsobem uráží zřízení a příslušníky ministerstva vnitra“. Jaroslav Kadlec, který dle protokolu „určuje odsouzení ke kázeňskému řízení“, například uvedl, že Šimková i její matka měly poté, co byly odsouzeny k trestu, „jen výhružný výraz obličeje“. Za dopis byly tři dny korekce, za drzý obličej a drzé řeči tři měsíce zastavení výhod a dva dny korekce… Vzpurná žena nakonec odešla do australského Perthu, dost daleko od říše zla, zato blízko přírodě a svobodě. Konečně mohla začít studovat – umění, historii, archeologii, psychologii a sociologii. „A tak když jsem po letech stála v Austrálii s ostatními studenty a odříkávala před promocí děkovnou modlitbu, neslyšela jsem už Rheibergerovo ,Finále‘ znějící z varhan, neviděla procesí studentů v talárech a baretech, profesory a vědce se zlatými řetězy, ale Růženka a ty ostatní jako by tam seděly na pódiu a bledé tváře hubených mendíků, Švícka a Irenky, Daisky a Lídy, Puliny a Rakši a Marušky a Edulky, celý ten dav, který přelézal ploty a schovával se pod dvojáky a protahoval se mřížemi a mrzl a hladověl a chodil do korekcí pro trochu vědění a vzdělání. A žasla jsem, že já, jedna z těch zchátralých zástupů, měla to štěstí dokončit to, co nebylo druhým dopřáno.“

AMNESTY INTERNATIONAL Začala se zabývat malířstvím a uspořádala několik výstav šperků a výtvarných objektů. Pracovala také jako kaskadérka u filmu. Asi se nebála už vůbec ničeho. A co bylo důležité, ve spolupráci s Amnesty International se snažila pomoci vězněným lidem. Pomáhala, jak mohla. Za malý obnos jezdila do vzdálené věznice, kde pracovala jako sociální pracovnice a psychoterapeutka a zasazovala se o zlepšení podmínek vězňů. Dlouhou dobu neměla auto, ani televizi. Ale napsala knihu, v níž shrnula zkušenosti celé jedné předválečné generace, které komunismus uloupil život. Dáša Šimková přežila, ačkoliv jí někdejší náměstek ministra vnitra Kotál kdysi slíbil, že živá z vězení nevyjde. Nebylo jí ale dopřáno mít vlastní rodinu. Naštěstí se aspoň dočkala sametové revoluce. V rámci restitucí byl jejich rodině vrácen majetek v Praze a v Písku. Pro Dagmar Šimkovou ale přišla svoboda příliš pozdě. Ze znovunabyté svobody, z publikování své knížky se těšila jen pět let. Zemřela v Austrálii čtyřiadvacátého února 1995 a je pochována v západoaustralském Perthu. Jako by ani po smrti nemohla doma najít své místo.

24


VÝJIMEČNÁ ŽENA Setkala jsem se v životě s řadou vězňů, ať už z dob komunismu, nebo nacismu. Ne všichni měli v očích smíření. Mnozí se snažili za každou cenu dohnat, co zameškali v kariéře. Bazírovali na znovuvrácených titulech. Zakládali spolky, které řídili jako komunistické buňky – včetně schůzování, papírování a rozdělování funkcí. Dagmar Šimkovou jsem bohužel nezažila. Její kniha se ke mně dostala až po její smrti. Oslovila mě ale natolik, že jsem se rozhodla ji v miniaturním nákladu znovu vydat. Cítila jsem, že tím alespoň částečně splácím dluh, který vůči ženským obětem komunismu existuje. Mrzí mě, že jsem ji nepotkala. Věřím, že byla taková, jak psala. Život brala s nadhledem, netrápila se starými křivdami, naopak se snažila pomoct ostatním. V tom byla výjimečná. Zasluhuje místo v kronice české novodobé historie hned vedle Přemysla Pittera, Anastáze Opaska a řady dalších, kteří pochopili, že když se zlu oplácí zlem, ničí člověk nejvíce sám sebe.

ZIMA 2008 Nedávno mi někdo říkal, že kapitánka Laňková na Ruzyni i nadále vysvléká vězenkyně. Naštěstí už ne za rozšiřování protistátních tiskovin nebo demonstrace na Václavském náměstí. Od léta 1989 jsem v ruzyňské věznici nebyla, ačkoliv jsem často jezdívala kolem, protože jsem vozila naproti přes ulici do velkoobchodu knihy, včetně vzpomínek Dagmar Šimkové. Kruh se tak uzavřel. Ruzyni mám spojenou už jen se skladem knih a s letištěm. Je to asi divné, ale moje vězeňská zkušenost mě i po těch letech těší. Jako by mě něco s těmi všemi ženami, které tam nedobrovolně strávily kus života, spojovalo. Když čtu jejich vzpomínky, připomenu si ty své s pocitem úlevy. Teď už je to jen literatura nebo součást špatného snu. Na Dagmar Šimkovou si často vzpomenu, když něco nejde. Pokazí se auto a pračka a do toho onemocní kočka a učitelka volá ze školy, ať si přijedu pro dítě, že má vši. Někdy si říkám, že už je toho moc. A pak se musím sama sobě zasmát. Moc! Pro většinu žen, které „tam byly taky“, by to byly nádherné starosti obyčejného lidského života. Čas od času nad tím přemýšlím. A říkám si, že bych chtěla tu zkušenost zase předat dál, aby se už nikdy nic takového neopakovalo. Ale jde to vůbec? Monika Elšíková (39) vystudovala scenáristiku na pražské FAMU. Je režisérkou dokumentárních i hraných filmů. Vydala několik pohádek pro děti a knihu Dobré dílo Anastáze Opaska (1999).


Nejde jen o Írán Rozhovor s Bakerem Springem a Robertem Bellem Diskuze o problémech bezpečnosti v současném světě a roli strategických jaderných zbraní v tomto kontextu se v českém prostředí donedávna omezovala pouze na armádní kruhy, jejich politické vedení či určitou část akademické obce věnující se tomuto specifickému tématu. Veřejnou a mediálně více akcentovanou otázku z ní učinil až americký plán na vybudování systému protiraketové obrany ve střední Evropě, který se bezprostředně týká také České republiky. „Polemika o radaru“ v širším kontextu euroatlantické bezpečnosti se loni objevila také na stránkách Revue Politika. V tomto čísle předkládáme čtenářům názor americké strany, respektive pohled dvou amerických bezpečnostních expertů, kteří se (mimo jiné) problematikou protiraketové obrany zabývají. Otázky se týkají nejen plánovaného systému protiraketové obrany v Evropě a případného vlivu amerických prezidentských voleb na budoucnost tohoto projektu, ale i obecných problémů povahy bezpečnostních hrozeb v současném světě a adekvátní obrany proti nim, bezpečnostní politiky nejen Spojených států a NATO, ale také EU, Ruska, Íránu či Severní Koreje.

Baker Spring je expertem Heritage Foundation v oblasti protiraketové obrany (foto Petra Kuchyňková).

ROZHOVOR S BAKEREM SPRINGEM Pokud hovoříme o současné americké obranné politice a bezpečnosti euroatlantického prostoru, nelze na úvod nezmínit otázku umístění prvků protiraketového systému ve střední Evropě, která u české veřejnosti i na politické scéně vyvolává kontroverzní reakce. Do jaké míry považuje samotná americká strana instalaci tohoto systému za skutečně nezbytnou? Je to součást širší americké bezpečnostní strategie, nebo jde o rozhodnutí svázané primárně s politikou současné administrativy? Ptám se takto i v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami. Rád bych otázku instalace protiraketového systému ve střední Evropě zařadil do širšího kontextu americké bezpečnostní strategie pro současný postbipolární svět, který vykazuje jednoznačné charakteristiky světa multipolárního, včetně charak-


teru bezpečnostních hrozeb, které takové uspořádání přináší. V takovém uspořádání je nutné upustit od někdejší strategie odvety a odvetného útoku coby základního pilíře jaderného odstrašování v bipolárním světě. I dnes však americký lid (a já jsem přesvědčen, že i naši spojenci tak smýšlejí) chce a musí být bráněn před bezpečnostními hrozbami, které v porovnání s minulostí nejsou malé, spíše naopak. Systém, který má být instalován ve střední Evropě, proto nemůže být vnímán izolovaně a už vůbec ne pouze v kontextu politiky Bushovy administrativy, ale v kontextu globální architektury protiraketové obrany. USA nyní v obranné rovině směřují k politice, kterou bych nazval „damage limited policy“, tedy politika zaměřená na zvládání hrozeb, jež mohou přivodit nikoli totální destrukci (jako v případě možného jaderného střetu dvou supervelmocí v minulosti), ale ztráty omezeného, přesto však vysoce nebezpečného charakteru. V multipolárním světě je mnohem obtížnější předvídat bezpečnostní hrozby. Když se podíváme, jak se za studené války choval Sovětský svaz, zjistíme, že jeho bezpečnostní stratégové postupovali v souladu s dlouhodobými obrannými plány, poměrně metodicky, a do určité míry proto i předvídatelně. To není případ současného světa. V souvislosti s instalací prvků systému protiraketové obrany ve střední Evropě se nejčastěji hovoří o hrozbách ze strany Íránu. V listopadu 2007 však byla zveřejněna v USA pravidelná zpráva National Intelligence Estimate s názvem Iran: Nuclear Intentions and Capabilities, která bezprostřední jadernou hrozbu Íránu zpochybnila. Pokud panuje v České republice přesvědčení, že jde pouze o Írán, jedná se o nedorozumění. Jistě, Írán je zemí, která prokazatelně provádí velmi agresivní raketový program, stejně jako program jaderný, i když o jeho skutečném rozsahu


bychom mohli vést debatu. Je tedy hrozbou číslo jedna, ale je omyl spojovat instalaci systému jen s touto zemí. Stejně nebezpečnou, ne-li větší hrozbou může být Pákistán, pokud by se k moci dostal fundamentalistický režim. Dále vzpomeňte na Sýrii; o rozsahu jejího jaderného programu, který se loni v září stal terčem izraelského útoku, panuje nejistota. Představa, že vývoj a podoba bezpečnostních hrozeb v současnosti je stejně předvídatelná jako v dobách studené války, je proto dle mého názoru iluzorní. Problémy jsou širší než militantní politika současného Íránu. Pokud jde o zprávu, o níž hovoříte (teď budu mluvit čistě jako akademik, bez profesního vztahu k současné americké vládě), zdá se mi velmi podivné, že National Intelligence Estimate zpochybňuje úroveň jaderného programu v Íránu, současně však dokládá, že Írán je a byl schopen získat technologie k výrobě balistických střel a hlavic z vnějších zdrojů a mohutně investuje do modernizace svých raketových systémů. Nejde mi na rozum, proč by Írán prokazatelně takto mohutně pumpoval finanční prostředky do modernizace nosičů, včetně umísťování satelitních systémů a podobně, kdyby jeho rakety měly nést pouze konvenční nálože. Odpůrci instalace protiraketového systému ve střední Evropě často zdůrazňují, že by funkci tohoto nového amerického systému mohly bez problémů suplovat již nyní instalované systémy na bázi dislokované protiraketové obrany umísťované na námořních základnách, případně že by měl plánovaný americký systém nahradit širší systém protiraketové obrany, který by byl vybudován v rámci NATO? Na tuto otázku bych mohl odpovědět: v principu ano. Pokud jde o schopnost již existujících systémů zachycovat a likvidovat případný útok zbraněmi krátkého a středního doletu, např. z oblasti Blízkého východu, jsou zde k dispozici technologie Patriot či MEADS, konstruované právě pro případ obrany před taktickými zbraněmi. Systémy dislokované na námořních základnách pak umožňují rychlý zásah i proti útočným raketám delšího doletu. Každý ze jmenovaných systémů však má i své slabiny. Zatímco systémy konstruované pro útok taktickými raketami nemohou čelit střelám delšího doletu, u námořních systémů je významný logistický problém, který způsobuje, že nikdy nebudou tvořit jakýsi neproniknutelný obranný deštník. Vždy zde budou existovat nechráněná místa (vzhledem k umístění interceptorů na námořních základnách), která mohou mít v případě útoku fatální význam. Jediným systémem, který je po této stránce spolehlivý, jehož součástí by měl být v budoucnu i plánovaný systém s prvky umístěnými v ČR a Polsku a jehož budování by pochopitelně bylo koordinováno i s našimi spojenci, je systém založený na interceptorech umístěných ve vesmíru. Pouze ten může být zdrojem skutečně robustní protiraketové obrany. Proto si myslím, že jak USA, tak ČR by měly mít na podpoře politiky, která by vyústila ve vybudování systému s interceptory ve vesmíru, hluboký zájem.

26


Co však s velmi ostrou nesouhlasnou pozicí, jež vůči plánovanému systému zaznívá z ruské strany? Můžeme ji podceňovat? Zde je třeba pochopit, co je v této věci skutečným strategickým cílem Ruska (nehovořím o cílech taktických, které měly souvislost i s krátkodobými zájmy, vnitropolitickou situací a podobně). Ani ruskou reakci nelze pojímat zcela bez kontextu. Když se nad ní zamýšlím, dospívám k poměrně smutnému závěru (a myslím, že ruský postup je v této věci velmi nemoudrý), že skutečným cílem Ruska je rozeštvat USA a jejich spojence v NATO, především ve vztahu k novým členům ve střední a východní Evropě. Pokud je to tak a skutečným ruským cílem je podkopání jednoty NATO a vztahu USA k ostatním členům, snaží se ovšem Rusové navenek, aby to vypadalo, že skutečné důvody jsou jiné. Proto je například ruské moratorium na plnění závazků Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) spojováno s projektem protiraketové obrany a já bych před tímto spojováním varoval. Také bych varoval před tendencemi brzdit s ohledem na ruské stížnosti další proces rozšiřování NATO či adaptaci aliance na prostředí postbipolárního světa. Nemyslím, že tyto ruské stížnosti mají reálný základ. NATO není agresivní aliance, která Rusko obkličuje. Důvodem této rétoriky je bohužel i snaha o faktické znovuobnovení kontroly v oblastech, které Rusko stále považuje za sféry svého zájmu. Rusko v souvislosti s vývojem amerických protiraketových systémů hrozí také odstoupením od Smlouvy o likvidaci střel kratšího a středního doletu (INF), která v druhé polovině 80. let de facto vedle k likvidaci jedné kategorie útočných jaderných zbraní na straně USA a SSSR. Co by odstoupení od této smlouvy z ruské strany znamenalo z hlediska bezpečnostní stability současného světa? Pokud si Rusko stěžuje, že potřebuje obnovit arzenál zbraní krátkého a středního doletu z důvodu instalace základen protiraketové obrany, opět si myslím, že to není skutečný důvod. Ani USA, ani jejich spojenci nehodlají tento ryze obranný systém používat k ohrožení ruských zájmů. Na druhé straně shledávám tuto stížnost z ruské strany oprávněnou, ale z jiného důvodu. USA a SSSR (po němž závazek smlouvy INF převzalo Rusko) v rámci této smlouvy samy sobě dobrovolně zakázaly držbu určité konkrétní zbraňové třídy, kterou ovšem v současnosti jiné státy velmi agresivním způsobem rozvíjejí. Ať už je to Írán, Severní Korea, Indie či Pákistán. Dochází k mohutné proliferaci raket krátkého a středního doletu po světě, takže dle mého názoru je stížnost na to, že jsme se vzdali celé kategorie zbraní, kterou se vyzbrojuje celý zbytek světa, z ruské (ale i americké) strany legitimní. Rusko prohlašuje, že jeho cílem je uzavření nové, globální smlouvy INF a já souhlasím, že je to do jisté míry legitimní argument. Pokud to ale Rusko spojuje s projektem protiraketové obrany, je to zase jen další způsob, jak vrazit klín mezi USA a spojence. S ruským postojem souvisí obecnější otázka, která se týká odlišného vnímání efektů protiraketové obrany v rámci procesu odzbrojová-


ní a kontroly zbrojení. Prezident Reagan svého času považoval rozvoj protiraketové obrany za první krok k jadernému odzbrojení, jiné názory naopak hovoří o tom, že zdokonalování těchto systémů vyvolává také akceleraci vývoje útočných zbraní a tzv. závody ve zbrojení. Časopis Wall Street Journal uveřejnil v lednu 2007 článek autorů považovaných v kontextu debaty o světové bezpečnosti a roli USA v ní spíše za „jestřáby“ (mám na mysli Sama Nunna, Henryho Kissingera či bývalého ministra obrany Williama Perryho). Autoři v článku do značné míry hájí myšlenku jaderného odzbrojení. Jak v tomto kontextu vnímáte problém instalace protiraketového systému ve střední Evropě? Nemyslím si, že by vývoj systémů protiraketové obrany akceleroval závody ve zbrojení. Pokud jde o způsob, jakým se k myšlence jaderného odzbrojení staví bývalý ministr obrany Perry, chtěl bych podotknout, že v posledních letech napsal řadu článků a obzvláště jeden byl dle mého názoru velmi důležitý a také problematický. Navrhoval v něm, aby USA podnikly preemptivní útok bombardéry na raketová zařízení Severní Koreje. Myslím, že je to špatný způsob, jak dosáhnout stability v multipolárním prostředí. Nemám nic proti hledání více možností preempce, jak naznačil prezident Bush ve známé strategii národní bezpečnosti z roku 2002, která by zahrnovala jak ofenzivní, tak defenzivní prostředky. Nemyslím si ale, že je rozumné spoléhat se ryze na ofenzivní prostředky v případech, jako je nebezpečí vyzbrojování Severní Koreje. Kontradiktorní pojímání role ofenzivních a defenzivních prostředků jako jakýchsi spojených nádob, kdy posílení obrany povede na druhé straně k akceleraci vývoje útočných zbraní, je v multipolárním prostředí chybné a přiznám se, že mne trochu zaráží, že řada lidí uvažuje o úloze strategického potenciálu stále ještě v těchto kategoriích, které byly použitelné za časů studené války, ale již nikoli v současném prostředí. Hovořila jste o sérii článků, v nichž skupina autorů včetně bývalého ministra obrany Perryho navrhuje úplné jaderné odzbrojení, což dle mého úsudku (v tomto bezpečnostním prostředí) také není rozumná volba. Důvodem je, že v rámci obranné strategie USA, která zahrnuje jak potenciál obranných, tak ofenzivních prostředků, existuje určitá principiální shoda na tom, že státy, které mohou potenciálně ohrozit USA, lze rozdělit do tří skupin podle účinnosti a použitelnosti možné obrany proti takovému útoku. Proti jedné skupině útoků se lze chránit pomocí odstrašujícího účinku ofenzivních jaderných sil (ne tak jako v dobách studené války, ale v modernizované podobě), druhé skupině hrozeb se lze bránit užitím strategického konvenčního útoku (jak navrhoval William Perry právě v případě Severní Koreje) a třetí prvek této „obranné sítě“, zcela nezbytný, tvoří prostředky protiraketové obrany. Jeden je neoddělitelný od druhého a od třetího. V tomto systému proto vždy bude místo jak pro určitý ofenzivní jaderný arzenál, tak pro protiraketovou obranu. Pozornost bychom měli věnovat modernizaci, nikoli úplné likvidaci toho či onoho prvku. Když se ještě vrátím k onomu článku, jako jeden z prvních kroků k možnému jadernému odzbrojení je v něm zmiňována i ratifi-


kace Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných testů (CTBT) ze strany USA, které tak dosud neučinily. Souhlasíte s tím? Já osobně jsem proti ratifikaci smlouvy CTBT, a to především právě z důvodu potřeby modernizace zbrojního arzenálu. Myšlenka, že USA nebudou nikdy za žádných okolností potřebovat podniknout jakýkoli jaderný test (třeba z důvodu prověření nějakého problému ve stávajícím jaderném arzenálu), stejně jako myšlenka, že nebudeme nikdy za žádných okolností potřebovat novou jadernou zbraň v kontextu určité partikulární vojenské mise, je podle mne nerealistická. Proto jsem proti CTBT a považoval bych za nemoudré, kdyby ji USA ratifikovaly, a to i kvůli našim spojencům. Vraťme se ještě k tzv. darebným státům (rogue states) a hrozbám z jejich strany. Například Severní Korea se zavázala k zastavení svého jaderného programu, nyní však plnění tohoto závazku odložila. Do jaké míry lze tento krok považovat za nebezpečný? Podle mého názoru je Severní Korea velmi nespolehlivý negociační partner. Její ochota ignorovat dohody, které uzavřela nejen s USA, je velmi silná. Když v minulosti USA uzavřely nějaký podobný druh smlouvy týkající se odzbrojování a kontroly zbrojení se SSSR, přizpůsobily vždy svoji vojenskou pozici novému bezpečnostnímu kontextu. Předpokládaly, že SSSR bude pokračovat v plnění příslušné smlouvy, ale i přesto měly k zajištění stoprocentní jistoty v záloze určité síly či prostředky schopné odpovědět na případné porušení závazků druhé strany. I v případě smlouvy se Severní Koreou bychom tedy přestrukturovali své síly tak, abychom neporušovali sami závazek smlouvy, ale měli vždy v záloze určitou bariéru proti možnosti, že smlouvu poruší druhá strana. Proto, když se vrátím k projektu protiraketové obrany, lze říci, že bude i v případě uzavření a dodržování takové dohody ze strany Severní Koreje nadále potřebný a relevantní. Již na počátku jste hovořil o tom, že v kontextu plánované protiraketové obrany je třeba vnímat i potenciální hrozbu ze strany Pákistánu, kdyby se zde k moci dostal fundamentalistický režim. Pákistán dnes patří mezi „oficiální“ držitele jaderného potenciálu i balistických střel dlouhého doletu. Jaký význam by v té souvislosti měl americký protiraketový systém ve střední Evropě? Fundamentalistický islámský režim v Islámábádu by představoval velmi vážnou bezpečnostní hrozbu. Určitě pro USA a domnívám se, že i pro Evropu, i když je trochu obtížné předvídat, jak moc by se takový režim na Evropu coby na cíl svých hrozeb zaměřil. Instalace antibalistického systému by v případě takové politické změny měla pro obranu USA i Evropy absolutní důležitost, za podmínky, že by tento systém byl součástí zmíněného globálního systému protiraketové obrany. Tady se znovu vracíme k již zmíněné otázce nepoužitelnosti odvetné obranné taktiky typické pro studenou válku. Pokud byste měli režim vedený náboženskými fundamentalisty v Islámábádu, který disponuje raketami dlouhého doletu, mohla by vám hrozba odvetného útoku zajistit bezpečnost? Jejich přístup k deterenci by


byl zcela odlišný od víceméně racionálního přístupu bývalého SSSR. Mimoto v dobách studené války jsme hovořili o deterenci v dvouprvkové konfiguraci, se dvěma hráči. I kdybychom dnes předpokládali, že všichni aktéři jsou racionální, máme jich na strategickém poli minimálně sedm. Taková strategická dynamika je mnohem komplexnější, vstupuje zde do hry možná tvorba koalic, takže použití klasické odvetné strategie jako odstrašujícího prostředku je v takovém kontextu mnohem komplikovanější. I kdyby zde nebyly režimy se sebevražednými úmysly, hodí se pro udržování stability v takovém kontextu mnohem více užití směsi ofenzivních a defenzivních prostředků než spoléhání na deterenční účinek útočných zbraní. Současný svět je z politicko-bezpečnostního hlediska označován různými přívlastky. Po skončení studené války byl nazýván postbipolárním, někteří aktéři v něm spatřovali unipolární tendence se snahou o hegemonii USA. Vy sám hovoříte o světě multipolárním. Jakou pozici mezi bezpečnostními hrozbami v tomto uspořádání, kde je více relevantních aktérů, hrají prostředky „tvrdé moci“ a naopak tzv. měkká moc, která je též nezřídka využívána strategickým způsobem? Především je třeba znovu říci, že USA v současnosti již překonávají silovou pozici, která by byla založena na odvetě jako centrálním komponentu strategické politiky, a postupuje se ve směru již zmiňované „damage limited strategy“, ke které slouží kombinace defenzivních a ofenzivních prostředků za účelem obrany USA a našich spojenců. Do tohoto systému se pak zapojují i prostředky, které nemají ryze vojenský charakter. Jedná se o fundamentální posun celkové americké strategie a politiky, který byl vyvolán právě tlakem, jejž přineslo multipolární uspořádání světa. Tento svět má tři charakteristiky: je komplikovaný a komplexní, může v něm docházet k nepředvídatelným událostem a je závislý na pružnosti a přizpůsobivosti při výběru politických rozhodnutí. Tzv. tvrdá moc (hard power) a měkká moc (soft power) jsou proto využívány ruku v ruce. Ve vojenské dimenzi potřebujeme vyvinout systém, který by byl založen na maximalizaci našich kapacit a jejich efektivním využití (v angličtině je takový přístup označován jako „capability based approach“). To zahrnuje obranné systémy, ale nejen je. To, o čem mluvíme, je jakýsi „systém v systému“; je třeba vyvinout celou síť k podpoře kompatibility na vojenské i nevojenské straně. V oblasti hard power má být důležitým elementem tohoto vysoce flexibilního „systému systémů“ i zmiňovaný širší systém protiraketové obrany. Pokud jde o soft power, řekl bych, že stejné důvody, které vytvářely tlak na větší adaptaci politiky ve vojenské oblasti, vytvářejí tlak i na flexibilnější politiku v oblasti ekonomické. Sem náleží i v současnosti tak populární otázka energetické bezpečnosti. Spojování prostředků hard power a soft power do jednoho provázaného systému je pak jedním z výrazných efektů, které doprovázejí vznik multipolárního světa, a také odpovědí na jeho výzvy.

28


Robert Bell působí od konce devadesátých let jako stratég v bruselské centrále NATO, předtím pracoval v rámci Výboru pro národní bezpečnost v poradním týmu bývalého prezidenta Clintona či ve Výboru pro ozbrojené síly amerického Senátu (foto Petra Kuchyňková).

ROZHOVOR S ROBERTEM BELLEM Podobně jako v případě pana Springa i moje první otázka na Vás směřuje k problému protiraketové obrany ve střední Evropě. Rezervovaný přístup k instalaci komponentů plánovaného amerického systému poukazuje na možnou kolizi s obrannými plány aliance jako takové. Jaká je pozice NATO k plánu instalace tohoto systému? Je aliance v této otázce jednotná? NATO se shoduje na řadě bodů, přetrvávají však stále ještě některé důležité otázky, které jsou předmětem intenzivních i poměrně napjatých diskuzí. To, na čem se aliance skutečně shoduje, je především fakt, že existující hrozba proliferace balistických střel a nukleárního arzenálu narůstá. A tato obava je opravdu vážná. Dále věřím tomu, že v NATO existuje shoda o tom, že pokud Česká republika a Polsko budou souhlasit s umístěním protiraketových zařízení na svém území, bude to užitečný a vítaný příspěvek ke zvládání této hrozby. Všichni také velmi dobře rozumíme tomu, že tento systém nemůže existovat mimo NATO, protože aliance fundamentálně věří v nedělitelnost problematiky bezpečnosti v euroatlantickém prostoru. Každý pokus zvýšit potenciál, který nám umožňuje zvládat bezpečnostní hrozby, musí být podniknut kolektivně. Diskutuje se prozatím stále o tom, jak bude NATO jednat v této věci v následujících měsících a jak se konkrétně může zapojit do tohoto procesu snižování rizik. Bukurešťský summit se má věnovat už konkrétním diskuzím týkajícím se vojenských zařízení a komunikačních prostředků s tím, že vedení NATO doufá, že státy dospějí k nějakému rozhodnutí do dalšího summitu, který se uskuteční v dubnu 2009, k datu šedesátého výročí založení aliance.


Hovoříte o principiálně jednotném postoji NATO. Týká se to i některých evropských členů, kteří tradičně mají spíše rezervovaný postoj či obavy vůči některým, z jejich pohledu příliš ambiciózním plánům USA v bezpečnostní oblasti? Zde musím být trochu opatrný, protože jsme stále ve fázi jednání a hledání podoby budoucích rozhodnutí. Takže nechci naznačovat, jaké jsou konkrétní pozice jednotlivých států. Už v březnu proběhla schůzka ministrů zahraničních věcí členských států NATO, která se věnovala i otázce systému protiraketové obrany v Evropě. Těmto schůzkám je přítomna americká ministryně zahraničí, do diskuzí se osobně zapojuje prezident Bush, který se bude koneckonců účastnit i summitu. Z obecnějšího hlediska mohu konstatovat, že například Francie či Německo varují před předčasným přislíbením účasti vojenských prostředků NATO ve spojení s tímto projektem, protože stále není k dispozici dostatek analytického materiálu. USA se nyní chystají na prezidentské volby. Vy jste mimo jiné v 90. letech působil v týmu prezidenta Clintona jako speciální poradce pro otázky národní bezpečnosti. Dá se očekávat nějaká změna v případě vítězství demokratického kandidáta, pokud jde o americkou bezpečnostní politiku? Myslím, že od všech tří kandidátů, ať je to Obama, Clintonová či McCain, lze spíše očekávat silné potvrzení základních pilířů americké zahraniční a bezpečnostní politiky, včetně situací, kdy jsou ve hře globální odpovědnost a globální zájmy USA. Od žádného z nich tedy nelze čekat rozhodnutí ve smyslu stažení či izolace od otázek globální bezpečnosti. Změna nastane určitě (a mělo by to tak být i v případě Johna McCaina) v důrazu na zlepšování vztahů se spojenci a vylepšení reputace USA ve světě. Je tedy možné čekat jiný tón, gesta, větší úsilí o kooperaci. Tento trend je patrný už dnes, kdy si Bushova administrativa uvědomila, že příliš tvrdá rétorika byla chybou, i když z reakcí veřejnosti je patrné, že toto poznání přišlo poněkud pozdě. Ani v případě zmiňovaného protiraketového systému v Evropě neočekáváte žádnou změnu v souvislosti s obměnou na prezidentském postu? Ne, neočekávám. Samozřejmě realita se do určité míry vždy liší od toho, co kandidáti deklarují v kampaních. A já zde nehovořím ani za jednoho z kandidátů. Není to jen můj názor, odvolávám se zde na vyjádření dvou důležitých představitelů Demokratické strany v Kongresu odpovědných za otázky národní obrany; cituji jednak slova Ikea Skeltona, který je šéfem výboru pro záležitosti ozbrojených sil ve Sněmovně reprezentantů, a Ellen Tauscherové, která stojí v čele podvýboru pro strategické síly. Speciálně Tauscherová garantovala, že ani Obama, ani Clintonová nepodniknou žádné kroky, které by přímo vedly k zastavení zmíněného projektu. Nevylučuji, že mohou změnit nuance v jednáních, oba demokraté i McCain budou zřejmě klást větší důraz na nalezení konsenzu v NATO, ale bylo by pro mne skutečně velkým překvapením, kdyby kte-


rýkoli ze všech tří kandidátů vydal nějaké radikální rozhodnutí v neprospěch pokračování projektu. V souvislosti s protiraketovou obranou ani zde nemohu nezmínit reakce Ruska a obavy, že její instalace spustí nové závody ve zbrojení. Především bych chtěl říci, že my nejsme nepřátelé Ruska a nevnímáme ho jako nepřítele. A chceme, aby vztah Ruska a NATO byl co nejvíce kooperativní. Dále si myslím, že argumenty a různá obvinění, která ze strany Ruska v souvislosti s protiraketovým systémem v Evropě padají, lze nazvat jako pokrytecké. Protiraketové systémy zde již jsou, Sovětský svaz dokonce instaloval obranný systém v okolí Moskvy, kde jsou stovky interceptorů, a podpůrná zařízení na Ukrajině; Sověti a dnes Rusové tento systém provozují a zdokonalují přes pětatřicet let a my jej v žádném případě nevnímáme jako hrozbu vůči Západu. Je to neagresivní systém, který určitě neohrožuje americkou schopnost deterence, ale současně poskytuje Moskvě v případě omezeného útoku ze strany takových zemí, jakých se obáváme i my, určitou omezenou záruku. Proto nepovažuji za rozumné, pokud Rusové dnes Západu tvrdí, že umístění tohoto systému, který se plánuje zde na území České republiky, by akcelerovalo závody ve zbrojení anebo zvrátilo postup směrem k jadernému odzbrojení. Ve skutečnosti si myslím opak. Pokud rozmístíte omezený obranný systém, takový, jaký je navržen pro Evropu, naznačíte státům okolního světa, které zvětšují své vojenské potenciály pod vlivem obav z nové americké strategické koncepce, že útočné arzenály, které si pořizují za tímto účelem, ve skutečnosti k zajištění své bezpečnosti nepotřebují. Pokud posílíme v obranné rovině, myslím, že tím posílíme i svoji diplomatickou pozici a lépe je přesvědčíme, aby se zvětšování svých útočných kapacit vzdaly. Tak jako se třeba Libye před několika lety rozhodla opustit svůj jaderný program. Pokud se nám podaří odstranit ze světa nebezpečí jaderné proliferace, pomůže to jak USA, tak Číně a Rusku, aby podnikly radikálnější kroky a přiblížily se jadernému odzbrojení. Nesledujeme ale přece jen už dnes do určité míry demontáž někdejšího smluvního systému v oblasti odzbrojování a kontroly zbrojení, který byl vytvořen v posledních desetiletích studené války a v 90. letech? Mám na mysli především kroky ze strany Ruska, moratorium na plnění závazků smlouvy CFE a hrozbu vypovězení smlouvy INF. Na tuto situaci existuje jedno anglické rčení: jedná o „staré víno v nových lahvích“. Skutečnost je taková, že Rusko si na smlouvu CFE stěžovalo už dlouho předtím, než byly návrhy na umístění interceptorů protiraketové obrany ve střední Evropě vůbec předloženy. Rusko také požadovalo revizi smlouvy INF dlouho před začátkem této debaty. Pokud jde o CFE, Rusko dnes vnímá, že podpis této smlouvy byl určitým projevem slabosti a přístupnosti ruské politiky druhé poloviny osmdesátých let a počátku let de-


Od všech tří kandidátů, ať je to Obama, Clintonová či McCain, lze spíše očekávat silné potvrzení základních pilířů americké zahraniční a bezpečnostní politiky. Od žádného z nich nelze čekat rozhodnutí ve smyslu stažení či izolace od otázek globální bezpečnosti. vadesátých, kdy Gorbačovova a Ševardnadzeho diplomacie byla více otevřená k uzavírání smluvních závazků se Západem. Rusové mají ovšem i některé specifické problémy s touto smlouvou, především s tím, že k CFE dosud nepřistoupily pobaltské státy, a to ani dnes, kdy jsou členy NATO. Pobaltské státy to odmítají, protože nechtějí podléhat tlaku Ruska ve svých politicko-bezpečnostních rozhodnutích. Rusko proto prohlašuje, že nemůže pokračovat v dodržování této smlouvy, která fakticky umožňuje NATO rozmístění jeho jednotek v Pobaltí. Pokud jde o smlouvu INF, i zde si Rusko dlouho stěžovalo na fakt, že tato smlouva zakazuje jednu kategorii zbraní pouze dvěma státům, Rusku a USA. Nijak přitom nebrání například Severní Koreji, aby tyto zbraně vlastnila. Proto Putin ve svém proslulém projevu v Mnichově v únoru loňského roku prohlásil, že je třeba nahradit tuto smlouvu smlouvou multilaterální. Všechny tyto argumenty lze tedy do určité míry považovat za legitimní, až na fakt, že je Rusko spojuje s otázkou systému, který má být umístěn v ČR a Polsku. Rusové tak de facto používají protiraketový štít jako zástupný důvod k protestu vůči všemu, s čím jsou od dob konce studené války nespokojeni. Jak byste charakterizoval bezpečnostní hrozby současného světa? Jaké je místo vojenských a nevojenských prostředků v jeho bezpečnostní architektuře? Myslím, že největší hrozbou současného světa je nárůst fundamentalismu a násilí v rétorice, jednání a interpretaci téměř všech kroků ze strany organizací typu al-Kájdy a dalších, které vedou jakýsi džihád vůči Západu. Nejviditelněji to ilustrovaly útoky v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001. Tady nešlo o žádnou „soft power“, tady umírali lidé. Pokud jde o odpověď na takové kroky, vojenský zásah je v některých případech oprávněný a adekvátní, nevojenské prostředky však můžou v jednání s islámským světem podle mého názoru pomoci i více než pouze vojenská síla. Za druhé nebezpečí považuji snahu některých států opatřovat si vojenské prostředky a zvětšovat své zbrojní arzenály, včetně raketových systémů, za účelem vlastní ochrany před povinností dodržovat pravidla, jež vyznává zbytek světa. Týká se to Severní Koreje i Íránu. Tyto snahy mohou být také zvráceny nevojenskými, diplomatickými prostředky. Již zmiňovaná Libye určitě představuje úspěch. Možnosti diplomacie se

30


ukázaly účinnými i u Severní Koreje, i když zde to není bez problémů. V případě Íránu ale nevidím žádný náznak ochoty přistoupit na pravidla, která očekává okolní svět. Tento postoj se zde navíc ještě spojuje s jakýmsi hlubokým pohrdáním hodnotami demokratického světa. V neposlední řadě pak stále spatřuji hrozbu v pokračujícím nebezpečí, které představuje šíření nukleárních zbraní a materiálů v oblasti bývalého SSSR a za jeho hranice. Proces, ve kterém by se dařilo dostat celý tento arzenál pod plnou kontrolu, je stále relativně pomalý. V době, kdy byl v Senátu předkládán známý Nunn-Lugarův plán, v jehož rámci byly podniknuty důležité kroky k zabezpečení vojenského arzenálu na území bývalého SSSR, jsem shodou okolností pracoval pro senátora Nunna. Každým dnem zde tehdy narůstalo nebezpečí, že tyto prostředky padnou do nesprávných rukou, což by představovalo velkou hrozbu, a ani v současnosti není tento problém zcela vyřešen. Jakým způsobem může NATO efektivně působit coby bezpečnostní organizace při zvládání těchto hrozeb? V případě Nunn-Lugarova plánu se jedná o americký projekt, takže o roli NATO se nedá tak úplně hovořit. Pravdou však je, že vedle USA jsou zde jiné státy, které se pokoušejí Rusku pomoci dostat zbraně hromadného ničení pod kontrolu. Je to například i jedna z priorit skupiny G-8, kde ve spolupráci s NATO, jež má pozorovatelskou funkci, probíhají některé německé, francouzské a dokonce japonské programy pomáhající čelit proliferaci těchto zbraní. Německo například napomáhá likvidaci chemických zbraní v jedné části Ruska, Francouzi působí zase v jiné. Slabinou podle mě je absence nějaké koordinující autority, která by byla styčným bodem těchto separátních programů vlád jednotlivých států. Program skupiny G-8 by proto měl být více koordinován, a to i za pomoci EU či NATO. A co úloha aliance v případě jiných Vámi jmenovaných bezpečnostních hrozeb? Hovoříme-li o nebezpečí fundamentalismu a terorismu, nelze nezmínit operaci v Afghánistánu. Zde je třeba jasně říci, že NATO je v Afghánistánu zaangažováno na základě článku 5 Severoatlantické smlouvy. Rozhodnutí aktivovat tento článek bylo v září 2001 učiněno poprvé v historii NATO. Umožnila to publikace nové strategické koncepce NATO na summitu ve Washingtonu v roce 1999. Tato koncepce obsahuje paragraf 24, který říká, že členové NATO mimo jiné souhlasí s tím, že článek 5, podle něhož mají spojenci přijít napadenému členu na pomoc, může být aktivován i v případě, že se jeden z členských států stane terčem teroristického útoku. Paragraf 24 nové strategické koncepce NATO tedy umožnil, aby aliance aktivovala článek 5 Severoatlantické smlouvy a přišla USA na pomoc v operaci proti Afghánistánu, od jehož tehdy vládnoucího talibanského režimu mohl přijít opakovaný útok. Operace NATO v Afghánistánu proto není jen antiteroristická operace, je to angažmá


vyplývající ze základních členských závazků v rámci Severoatlantické smlouvy. Můžeme v nejbližší době očekávat další rozšíření NATO na Balkán, případně i do postsovětského prostoru? Očekává se, že na bukurešťském summitu budou podniknuty některé kroky k rozšíření NATO, ale zřejmě ne v takovém rozsahu, jak někteří doufají. Je otázkou, nejen kolik zemí může být přizváno ke členství (jednání stále probíhají a není rozhodnuto), ale také, zda vůbec nyní k nějakému rozšíření z řad současných kandidátských států, kterými jsou Albánie, Chorvatsko a Bývalá jugoslávská republika Makedonie, dojde. Na základě svých pozorování jednání v Bruselu mohu říci (a je to i postoj většiny představitelů NATO), že Chorvatsko je připraveno do aliance vstoupit. Pokud jde o Makedonii, zde je třeba nejdříve vyřešit bilaterální spor mezi ní a Řeckem o název státu, který Makedonie používá. A podle mínění některých členů aliance, Albánie, i když požívá kandidátský status již několik let a učinila velký pokrok, není na členství zatím připravena. Je otázkou, zda bude další rozšíření, pokud by momentálně měla být na členství připravena jen jedna země, a množí se hlasy, že by takový postup nebyl příliš rozumný; k žádnému pozvání tedy na tomto summitu dojít nemusí. Že by v nejbližší době vstoupily do NATO všechny tři jmenované státy, považuji za vysoce nepravděpodobné a nezdá se mi dokonce pravděpodobné ani přistoupení dvou z nich. Další otázkou je, zda NATO vyzve Ukrajinu a Gruzii k formálnímu přistoupení k akčnímu programu pro členství (Membership Action Programme), jak o to tyto dva státy usilují. Tento akční program představuje do určité míry přípravný krok pro budoucí začlenění do NATO. Už březnové zasedání ministrů zahraničí NATO v Bruselu však naznačilo, že Německo má velmi silnou intenci vetovat takový návrh, pokud by byl v Bukurešti skutečně vznesen. Tady zřejmě hraje největší roli obava, že je to opět silně citlivá otázka pro Rusko. Podle zpráv z Bruselu hlavně Německo a Francie daly velmi silně najevo, že tento krok by byl ve vztahu k Rusku silně provokativní a nebylo by to ani taktické, ani strategické za situace, kdy zde existuje tolik jiných sporných otázek, ať již v dialogu spojenců navzájem nebo v dialogu s Ruskem. Mám na mysli zejména Kosovo či systém protiraketové obrany. Budoucnost Kosova, to je mimochodem v současné Evropě další výbušná otázka. Jaký bude osud mise NATO v Kosovu po jednostranném vyhlášení nezávislosti? V současné situaci deklaraci kosovské nezávislosti neuznávají všechny členské státy EU; byla uznána ze strany USA a řadou dalších států světa, ale jiné státy jsou proti. Je třeba říci, že předávání odpovědnosti NATO za politickou a bezpečnostní situaci v Kosovu směrem k EU již začalo. Zatím ale stále není


jasné, jak bude EU konkrétně zaangažována, a to zejména ve vztahu ke správě Kosova, kterou dnes provádí OSN. Podle plánu bývalého finského premiéra a speciálního vyslance Rady bezpečnosti pro Kosovo Martiho Ahtisaariho měla být do šedesáti až devadesáti dnů po vyhlášení nezávislosti postupně předána odpovědnost za správu Kosova EU. Rusko však deklarovalo, že bude v Radě bezpečnosti vetovat každý pokus o implementaci Ahtisaariho plánu. Nyní, po jednostranném vyhlášení nezávislosti, se tedy můžeme ocitnout ve zmatené situaci, kdy budeme mít v Kosovu dvě „vlády“: administrativu EU, které NATO předá odpovědnost, ale ta nebude mít oficiální pověření ze strany OSN, a administrativu v barvách OSN, kterou dosud svou vojenskou přítomností podporovalo právě NATO. V Kosovu by se tedy mohla projevit určitá „soutěž“ mezi NATO a EU o dělbu odpovědnosti za udržování bezpečnosti v nestabilních oblastech Evropy. Tomu bych odporoval. Žádná soutěž mezi EU a NATO zde není. NATO by tuto záležitost velmi rádo předalo Unii. Už před lety se uskutečnilo úspěšné předání odpovědnosti mezi NATO a EU za bezpečnostní situaci v Makedonii, také angažmá EU ve Východním Timoru potvrdilo, že zde můžeme mluvit už o určité vyspělosti a zkušenosti s tímto typem závazku. Prokázalo se, že v určitých omezených krizových situacích a při stabilizačních operacích malého rozsahu může být působení EU poměrně efektivní. Pro NATO je v současnosti prioritou přesměrovat větší část svých jednotek do Afghánistánu. Bylo by tedy velmi výhodné využít možnosti spolupráce s EU a odpovědnost za Kosovo jí předat. Je pravdou to, co velmi často deklarují představitelé NATO, že je ve skutečnosti v zájmu aliance, aby došlo ke zvýšení bezpečnostních schopností Evropy? Obecně platí, že NATO a USA posílení evropských obranných schopností podporují. Není v našem zájmu, aby tady byly jakési dva silné opoziční hlasy, jeden za EU a druhý za NATO. Koneckonců máme jen jedny vzdušné a námořní síly, které musejí být připraveny zasáhnout v Evropě, ať již jde o operaci vedenou NATO, EU či OSN. NATO i USA (hlavně za prezidenta Clintona) proto deklarovaly podporu tomu, aby evropské státy své bezpečnostní kapacity posílily. Pro některé kruhy v Evropě je výhodnější říkat, že navyšování finančních prostředků v oblasti obrany má sloužit k posílení obranné dimenze „evropského projektu“, než přiznat, že je tato politika ve skutečnosti tlačena také zájmem USA a NATO. Co ovšem ještě v dobách vlády prezidenta Clintona vyvolávalo největší zklamání, je to, že vojenské rozpočty evropských zemí ve skutečnosti spíše stále klesají. Navzdory této rétorice. Rozhovor vedla Petra Kuchyňková a Petr Vilímek ve dnech 11. února a 7. března 2008.


OECD pracuje na posílení vlivu Rozhovor s Karlem Dybou Do České republiky přijede 24. dubna generální tajemník OECD Angel Gurría. Bude přijat na nejvyšší úrovni: předpokládá se tradiční setkání s prezidentem republiky Václavem Klausem, setká se s premiérem Mirkem Topolánkem a dalšími ministry, s poslanci a senátory, přednese přednášku na Karlově univerzitě. Nic to ale zřejmě nezmění na skutečnosti, že Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je českou veřejností zatím vnímána spíše jako akademické pracoviště, vydávající různé nezávazné analýzy a doporučení. Velvyslanec ČR při OECD, bývalý ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj a ministr hospodářství Karel Dyba, to vidí úplně jinak. Také proto, že vliv „klubu bohatých“, jak se také organizaci říká, není na rozdíl od Evropské unie omezen pouze na Evropu. Účelem návštěvy generálního tajemníka OECD je především přivézt a představit takzvaný Hospodářský přehled ČR 2008. O co jde? Jde o zhodnocení ekonomického vývoje, které OECD vypracovává jednou za dva roky pro své členské země a také pro nečleny, kteří mají status kandidátské země či země spolupracující anebo hrají pro světovou ekonomiku důležitou roli. A dále o doporučení pro další hospodářskou politiku jednotlivých vlád. Zaměření přehledu je s každou zemí předem dohodnuto. Česká republika je členem OECD od roku 1995 a letos dokončený přehled je zaměřen na globalizaci. Toto téma je relativně nové, před námi se přehled z tohoto pohledu zpracovával pouze pro Velkou Británii a Rakousko. Po nás bude Finsko. Co z přehledu vyplynulo? A jaká jsou doporučení? Letošní přehled vyzvedává dobrý růstový výkon české ekonomiky v poslední době. Upozorňuje na inflační riziko, které je nicméně zvládnutelné. Za větší hospodářsko-politickou výzvu však považuje situaci veřejných financí a doporučuje razantnější návrat do jejich dlouhodoběji udržitelné rovnovážné polohy. Jako druhou významnou výzvu spatřuje zlepšení nabídky pracovní síly, což je podmínkou udržení dlouhodobého růstu ekonomiky. Dále hodnotí provedené změny v oblasti daní a veřejných výdajů, navrhuje kroky pro zlepšení rozpočtové discipliny a rozebírá možné dopady zavedení jednotné daně. Analyzuje rovněž dopad reforem v oblasti zdravotnictví, penzí a různých sociálních dávek. Další oblastí je zlepšení fungování trhu práce. Srovnání se zeměmi OECD naznačuje, že potenciální rezervy existují např. v oblasti zaměstnanosti žen a seniorů. Jednou z cest je vést municipality k tomu, aby zlepšily nabídku péče o děti. Dále je to vytváření podnětů pro práci seniorů po odchodu do důchodu. Konečně v poslední, čtvrté kapitole se hovoří o vlivu globalizace na českou ekonomiku. Ukazuje se, jak pozitivně působí na růst

32


rozsáhlé a rostoucí zapojení do světové ekonomiky přes zahraniční obchod a přímé zahraniční investice. A jak česká ekonomika těží z výhodné geografické polohy a stále relativně levné a kvalitní pracovní síly. OECD spatřuje cesty, jak dále z globalizace těžit. Sem patří např. otázka, jak změnit investiční pobídky a proč je omezit, doporučení k usnadnění imigrace apod. Jak by reforma veřejných financí měla podle OECD pokračovat? S jistým zjednodušením lze říci, že přehled připomíná, že je třeba důkladně monitorovat, zda systém jednotné daně včetně ostatních změn v daňovém systému a různých sociálních dávkách vede k žádoucím změnám v chování ekonomických subjektů. Zda distribuční účinky změn nejsou výhodné jen pro některé důchodové skupiny. V této souvislosti však musím podotknout, že Česká republika stále patří mezi země s nejrovnoměrnějším rozdělením příjmů (podle tzv. Giniho koeficientu, který tuto rovnoměrnost či nerovnoměrnost měří). Zavedením jednotné daně relativně více získávají lidé s vyššími příjmy, což může vést k narovnání zmíněné anomálie a může to být žádoucí z hlediska takzvané sociální spravedlnosti. Dále mohu říci, že OECD podporuje dosavadní reformní kroky ve zdravotnické reformě. A vidí potenciál v dalších předpokládaných reformních krocích k využití mechanismu soutěže mezi pojistiteli a poskytovateli zdravotní péče směrem ke zlepšení její kvality a kontrole nákladů. Často se objevuje názor, že analýzy zpracovávané v zahraničí jsou někdy trochu mimo realitu. Členy týmu jsou i ekonomové, kteří se podíleli už na minulých přehledech, a mají tak kontinuální informace o dlouhodobém vývoji českého hospodářství, což je nesporná výhoda. Příprava zprávy trvá zhruba rok, během této doby zainteresovaní experti dvakrát navštívili ČR a setkali se s pověřenými pracovníky ministerstev a centrální banky, ale i se zástupci


podniků a akademické obce. V souladu s obvyklou praxí byl pak v příslušném výboru složeném ze všech členských zemí OECD diskutován navržený text a až pak dopracována jeho finální verze. Ta musí odrážet výsledky jednání a konsenzus v oblasti hodnocení a doporučení. Ostatně na přípravě zprávy se podíleli i zaměstnanci naší pařížské mise OECD, kteří mají zkušenosti z exekutivy. A také české ministerstvo financí „půjčilo“ (tzv. secondment) příslušnému sekretariátu OECD pro přípravu zprávy jednu ze svých ekonomek, což bylo ze strany OECD považováno za velmi přínosné. Jméno si udělala nejen ona, ale i naše země. V takové praxi je žádoucí pokračovat. Co pro Českou republiku zveřejnění onoho přehledu znamená? Jak jej vlastně máme chápat? Čtenář v přehledu najde pochopitelně mnohem bohatší analýzu hospodářské situace ČR, dosavadních reformních kroků Topolánkovy vlády a doporučení, jak eventuálně tyto kroky modifikovat a jak dále v ostřejším reformním kurzu pokračovat. A jeho vliv na domácí politiku? Doporučení OECD mohou působit jako katalyzátor prosazení určitých reformních kroků. Nikoliv tím, že by mohly přesvědčit místní vlády o něčem, co samy nezamýšlejí udělat. Nýbrž tím, že mohou povzbudit vlády k větší odvaze dělat to, co opravdu považují za nejlepší. A dodat jim argumenty ve prospěch vládních reformních záměrů. Přesto je ale zřejmé, že v ČR je OECD považována víceméně za pouhé vědecké pracoviště, vydávající analýzy a prognózy hospodářského vývoje. OECD, které se také říká „klub bohatých“ či „sdružení hospodářsky nejvyspělejších zemí světa“, je organizací průmyslově vyspělých zemí s otevřenou ekonomikou a parlamentní demokracií. Zemí, které i přes svou rozdílnost sdílejí podobné hodnoty. OECD také přijímá závazné instrumenty, které ovlivňují podnikání a jež členské země musejí dříve či později

promítnout do své národní legislativy. K takovým patří např. Protikorupční konvence, Deklarace o mezinárodním investování či Úmluva o vývozních úvěrech. Na rozdíl od Evropské unie však toto „aquis OECD“ nezasahuje do takové hloubky a šířky a do samotné podstaty národní suverenity. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že zatímco EU je integračním uskupením v rámci Evropy, OECD je globální organizací se členy na všech kontinentech. OECD také usiluje o podstatné posílení svého vlivu ve světě. Podstatné posílení? Jaká událost se letos v OECD očekává? Bylo otevřeno jednání o členství dalších pěti zemí. Požádaly o něj Estonsko, Slovinsko, Chile, Izrael a Rusko. Po příchodu nové polské vlády se otevřela cesta k tomu, aby s Ruskem takové jednání bylo zahájeno. Je však jasné, že zásadní podmínkou členství v OECD je vstup Ruska do Světové obchodní organizace. Další strategicky významnou událostí je nastoupení takzvané posílené spolupráce (s eventuální vyhlídkou členství v OECD někdy ve vzdálenější budoucnosti) s novými velkými hráči světové ekonomiky – Čínou, Indií, Brazílií, Jižní Afrikou a Indonésií. Díky těmto rychle rostoucím ekonomikám se podíl OECD na světovém hrubém domácím produktu za posledních dvacet let snížil ze 70 na 55 procent. Tomu odpovídá i podíl na globálních peněžních rezervách, jež jsou přeměňovány na zahraniční investice. OECD musí na tyto změny v architektuře ekonomické a politické moci ve světě reagovat, proto usiluje o tzv. posílenou spolupráci s těmito zeměmi. Velcí hráči jako Čína, Brazílie či Indie se totiž o členství přímo neucházejí, OECD zde vystupuje v roli „dvořitele“, musí je přesvědčovat, že má co nabídnout. Konečně nezanedbatelnou aktivitou, výrazně OECD zviditelňující, je žádost skupiny zemí G-8, aby OECD sloužila jako technický sekretariát pro tzv. Heiligendamský proces. Rozhovor vedla Ivana Pečinková, redaktorka týdeníku Ekonom.

Co je OECD Kořeny vzniku Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) sahají do období před téměř 61 lety. V létě 1947 vznikl Program obnovy Evropy nazývaný podle svého iniciátora, amerického ministra zahraničních věcí George Marshalla, Marshallův plán. Cílem byla pomoc hospodářské obnově válkou zničené Evropy. Vedle USA se do programu zapojila i Kanada. Šlo o půjčky i dodávky zboží, které významným způsobem přispěly ke stabilizaci sociální a hospodářské situace zemí západní Evropy. Pomoc byla nabídnuta i Sovětskému svazu a tehdejšímu Československu, Polsku a Maďarsku, tyto země však odmítly. Šestnáct zemí, které pomoc přijaly, nejprve vytvořilo výbor, jehož úkolem bylo program obnovy koordinovat a řídit. Z něj pak v Paříži v roce 1948 vznikla Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC). Původně se zaměřovala pouze na realizaci Marshallova plánu, posléze i na liberalizaci vzájemného obchodu a vytvoření konvertibilního platebního systému. A také na využití praktických zkušeností, které při rea-


lizaci plánu obnovy a následných projektech získala, pro analytickou, prognostickou a metodickou činnost. V roce 1961 se OEEC přeměnilo na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. V současnosti čítá OECD třicet členů; vedle zakládajících západoevropských zemí také USA, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland, Mexiko, Japonsko, Jižní Koreu či Island. Jde tedy o organizaci, jež uplatňuje svůj vliv na všech světových kontinentech. Posledním přijatým členem bylo v roce 2000 Slovensko. V čele OECD stojí generální tajemník; v současnosti je jím Angel Gurría, bývalý mexický ministr financí a zahraničních věcí. Tajemník dostává úkoly a skládá účty Radě, složené ze stálých reprezentantů všech třiceti členských států. Česko zastupuje Karel Dyba. V roce 2007 OECD zaměstnávala 2 500 zaměstnanců. Je financována z příspěvků členských zemí. Největším přispěvatelem jsou USA (25 % rozpočtu) a Japonsko (17 %), příspěvek ČR je o něco méně než 0,5 %. Loni dosáhl rozpočet OECD zhruba 340 milionů eur.


Slovníček evropských levicových pojmů 12. Lidská práva (Human Rights)

Hynek Fajmon Málokteré téma budí v posledních letech takové rozpory, jako otázka lidských práv. Proto jsem se rozhodl zařadit tento pojem do našeho pravidelného slovníčku. Nechci tím rozhodně naznačovat, že lidská práva jsou konceptem výhradně levicovým. Tak tomu rozhodně není. Na druhé straně je toto téma bez jakékoliv pochybnosti na obou pólech politického spektra chápáno rozdílně. A také praktický politický přístup k tomuto konceptu je u levicových a pravicových politiků velmi odlišný. PODSTATA POJMU Lidská práva jsou souhrnem práv a svobod, která jsou v systému OSN ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v dalších dokumentech definována pro všechny lidské bytosti na Zemi. Lidská práva jsou tedy konceptem, který je plodem mezinárodního práva. Za takto definovaná lidská práva jsou odpovědny všechny členské státy OSN. Naopak občanská práva a svobody jsou těmi, které definují ve svých ústavách státy a jsou garantovány jejich občanům. Za občanská práva nese přímou odpovědnost konkrétní stát. Mezi lidskými právy a občanskými právy je složitý vztah, který závisí především na míře demokratičnosti každého státu. Pokud je stát demokratický, pak zpravidla zajišťuje ve svých občanských právech všechna lidská práva a dokonce i některá další. To je příklad dnešní České republiky. Totalitní státy naopak svým občanům zpravidla poskytují méně občanských práv, než je deklarováno v globálních dokumentech o lidských právech. To byl příklad komunistického Československa. V poslední době je téma lidských práv velmi frekventované. Existuje pro to mnoho důvodů. Mezi ty nejdůležitější patří otázka prosazování lidských práv silou. Téměř všechny současné vojenské konflikty na světě jsou totiž s otázkou lidských práv silně spjaty. Prvním vojenským zásahem, který byl veden snahou o ochranu lidských práv, byla intervence NATO v Jugoslávii v roce 1999. Poté následovala intervence NATO v Afghánistánu a intervence spojeneckých sil vedených USA v Iráku. Problém lidských práv ale najdeme již ve válce v prostoru bývalé Jugoslávie nebo v Somálsku a dalších konfliktech na území Afriky. Ve všech těchto konfliktech hrála otázka lidských práv roli spouštěcího mechanismu účasti západních demokratických států v těchto konfliktech. Problém s uplatněním síly spočívá v tom, že podle Charty OSN musí schválit použití síly Rada bezpečnosti OSN včetně

34


všech jejích stálých členů, tj. USA, Británie, Francie, Ruska a Číny. Dosáhnout tohoto typu mandátu se podařilo například ve válce Západu za osvobození Kuvajtu od irácké okupace. V konfliktech počínaje válkou NATO proti Jugoslávii v roce 1999 se již takového posvěcení nedaří dosáhnout, protože Rusko a Čína takové akce zpravidla vetují. Kromě uplatnění síly k prosazení lidských práv je aktuální otázkou také univerzalita lidských práv. Do této kategorie patří především otázka uplatňování lidských práv stejně ve všech státech a v rámci všech civilizací. Některé státy, respektive jejich politické reprezentace tvrdí, že celý koncept lidských práv je pouze výtvor západní civilizace a pro jejich účely se nehodí. Tento postoj zastává například Írán, v mnoha směrech také Čína či další státy především v Asii a v Africe. Zde se dostáváme k aktuální otázce stavu muslimského světa a jeho politické a ideové orientace. Z posledního vývoje je zřejmé, že právě v tomto světě se nyní koncentruje největší odpor proti konceptu lidských a občanských práv. Konečně poslední velkou otázkou naší doby je expanze lidských práv v kontextu západní společnosti. Zde máme před sebou snahu některých politických a kulturních elit především levicového zaměření o neustálé rozšiřování okruhu práv, která jsou označována za „lidská“. Mám zde na mysli především tlak ekologického, feministického a homosexuálního hnutí na uzákonění nových práv. Patří sem ale také neustávající tlak na růst sociálních práv typu 35hodinového pracovního týdne a podobné požadavky, které lidskými právy prostě nejsou, protože záleží na výkonnosti příslušného hospodářství a na politické dohodě místních občanů. Patří sem také otázka nárůstu různých dalších sociálních práv typu práva na práci, práva na bezplatnou zdravotní péči, na bezplatné školství a na neomezenou stávku. Dále potom celá řada otázek souvisejících s právem na život, tj. s otázkou trestu smrti nebo s otázkou interrupcí. Do centra pozornosti se


rovněž dostávají nová práva sexuálních menšin typu práva na registrované partnerství. Aktuálním projevem růstu těchto nových lidských práv je evropská legislativa, která má zabraňovat „diskriminaci“. I u nás se tak nyní diskutuje o tzv. antidiskriminačním zákoně. Podobný problém představuje rovněž otázka integrace imigrantů v západních společnostech. Tento problém je nyní živý zvláště v Nizozemsku, Francii, Británii a Německu, které mají na svém území početné přistěhovalecké komunity. Zvláště muslimští imigranti se v řadě případů nehodlají integrovat, vyžadují speciální práva respektující jejich náboženskou tradici a odmítají se podřizovat evropskému modelu občanských práv. V Británii se nyní například vede diskuze o návrhu anglikánského arcibiskupa, aby se pro britskou muslimskou komunitu zavedlo pro občanské záležitosti muslimské právo. Ve všech těchto otázkách vede pravice s levicí poměrně ostrý spor. Smyslem tohoto textu je upozornit na pozadí těchto sporů. První otázkou, kterou je nutné si v souvislosti s lidskými právy položit, je, zda něco takového vlastně vůbec existuje. Zde se pro pochopení celého konceptu lidských práv musíme vydat zpět k francouzské a americké revoluci a také k anglické ústavní tradici. Právě tam mají lidská práva svůj ideový počátek. Celé to začalo jako odboj proti absolutní moci panovníka. Cílem bylo vymezit oblasti svobod, do kterých jeho moc nemohla zasahovat.

VÝVOJ LIDSKÝCH PRÁV VE SVĚTĚ Koncept lidských práv lze vysledovat už v dokumentu Magna Charta, kterým si angličtí šlechtici vymohli na králi určité svobody a práva. Od té doby se postupně rozvíjelo anglické zvykové právo, které postupně rozšiřovalo oblast práv a svobod na další poddané. Dalším milníkem bylo bezesporu osvícenství, které dalo podnět k písemné deklaraci práv a svobod ve Francii a v USA. Některé americké státy tehdy přijaly listiny práv a také Francouzská republika během revoluce vydala Deklaraci práv člověka a občana. V praxi tak od 19. století fungovaly vedle sebe tři systémy, které alespoň částečně uznávaly a chránily občanská a lidská práva. Byl to systém francouzský, britský a americký. Právě tyto systémy se v rámci území, které měly pod kontrolou, v praxi prosazovaly a ovlivňují jejich právní kulturu dodnes. Nelze přitom opomínat, že neexistoval žádný univerzální celosvětový koncept lidských práv ani žádná celosvětová autorita, která by lidská práva prosazovala. K prvnímu pokusu o celosvětové uspořádání došlo po 1. světové válce, kdy vznikla Společnost národů. Ta ale ve svém úsilí nebyla úspěšná. Teprve druhý pokus po 2. světové válce dal vzniknout Organizaci spojených národů. Právě ta byla rodištěm Všeobecné deklarace lidských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Na jejím základě došlo k velkému rozvoji koncepce lidských práv v mnoha státech světa.


V teorii lidských práv je zásadní problém od samotného počátku jejich uplatňování a tím je problém univerzality. Celý koncept je postaven na myšlence stejných lidských práv pro všechny lidi na světě. V praxi tomu tak ale nikdy nebylo ani v minulosti, ani nyní, a je otázkou, zda tomu tak může být v budoucnosti. Z historie víme, že lidská práva a jejich jednotlivé interpretace byly vždy svázány s určitým politickým řádem a s konkrétním státem nebo společenstvím států, které je zajišťovaly. A ani v rámci jednoho státu nebyla lidská práva vždy uplatňována univerzálně. Je to dobře vidět na příkladu USA, které deklarovaly rozsáhlá práva svým občanům, což se ale netýkalo černých otroků. Teprve s odstupem desítek let se těchto práv dostalo všem občanům USA. Na tomto příkladě můžeme dobře dokumentovat skutečnost, že lidská práva jsou v praxi uplatňována v podobě občanských práv a svobod v rámci konkrétního státu. Lidská práva jsou jakýmsi ideálem, který ale v praxi může fungovat jen v rámci společenství lidí, kteří se rozhodnou, že je budou ctít a hradit náklady spojené s jejich uplatňováním. Právo na život například není možné zajistit, pokud nebudeme mít k dispozici policii, armádu, soudce a vězeňské dozorce, kteří v případě potřeby budou narušitele tohoto práva trestat. Stejně tak nelze bez aparátu státu zajistit ani žádná další klasická lidská práva. Právo být volen a volit je opět závislé na dohodě o jeho uplatňování v rámci státu mezi všemi občany, kteří daný stát tvoří. Tím chci říci, že v praktickém životě se uplatňují občanská práva a svobody, a nikoliv lidská práva. Občanská práva jsou garantována národními ústavami, národním zákonodárstvím a národními aparáty. Lidská práva jsou něco jiného. Je to koncept, který vychází nikoliv z národního, ale z mezinárodního práva a snaží se o uplatňování lidských práv v rámci celého světa. Koncept lidských práv se také potýká s problémem, který způsobuje nerovnoměrný rozvoj lidstva. To je skutečnost, která provází lidskou historii od pradávna a je tomu tak dodnes. Zkrátka některé státy a některé společnosti jsou vyspělejší než jiné. I nyní stále ještě na Zemi existují vedle sebe společnosti, které fungují dominantně jako lovecké, dále máme společnosti zemědělské, společnosti průmyslové a společnosti moderní. Podobně můžeme stupeň rozvoje jednotlivých států měřit podle výše HDP, podle míry analfabetismu nebo jiných hledisek. Skutečnost, že lidstvo není ve svém rozvoji homogenní, ale nemůže popřít nikdo. Jak s tím souvisí problém lidských práv? Velmi těsně, protože se jedná o univerzalistickou koncepci zahrnující všechny lidské bytosti. Mají ale skutečně všichni lidé stejná lidská práva a mají všichni lidé stejnou možnost je uplatnit? Myslím, že každému je zřejmé, že nikoliv. Indiáni v brazilském pralese jsou bezpochyby lidskými bytostmi, ale o lidských právech v naprosté většině případů neví nic. Řídí se svou představou o tom, co je a co není správné, a přizpůsobují se okolnostem


ve snaze přežít. Oproti tomu moderní západní civilizace řeší nyní například otázku, jak zajistit nové „lidské právo“ na registrované partnerství osob stejného pohlaví. Z těchto dvou extrémních pólů dané situace vidíme, že situace je velmi složitá a vytváří těžko řešitelná dilemata. První spočívá v tom, že moderní západní civilizace je ve srovnání s ostatními, méně vyspělými civilizacemi schopnější prosadit své představy o uspořádání světa. Do jaké míry se má ohlížet na zájmy méně vyspělých civilizací? A má právo jim vnucovat své představy o lidských právech? Tato otázka je velmi teoretická, ale v politické praxi ji řešíme každý den. Máme například právo vnucovat své technické, hygienické, morální, sociální, ekologické a jiné standardy státům, které jsou mnohem chudší než my? A máme právo například vojensky intervenovat v těch státech, které porušují lidská práva, jak je my nyní chápeme?

SITUACE OKOLO LIDSKÝCH PRÁV V EVROPSKÉ UNII Evropská unie se v otázce lidských a občanských práv angažuje velmi silně. Její působení má dvojí směr. Jeden se týká uplatňování lidských práv vůči jejím členským státům, druhý pak vůči okolnímu světu. Oba tyto směry působení přitom mají dalekosáhlé dopady. Působení EU vůči členským státům má dlouho tradici od samých počátku fungování Evropských společenství. Strůjci Evropské unie se snažili stejně jako v jiných oblastech získávat stále více pravomocí. Postupně se tak i v oblasti lidských práv

36


kumulovala legislativa a politické závazky, které měly za cíl vybudovat z Evropské unie jednotný prostor pro uplatňování jednotné verze lidských a občanských práv. Tato snaha Evropské unie má v současné době podobu Charty základních práv a svobod, která byla nejprve přijata jako nezávazný dokument, ale nyní je již součástí balíku zvaného Lisabonská smlouva a má být právně závazná ve všech členských státech EU s výjimkou Británie a Polska, které si vyjednaly výjimku. Kromě Charty má EU k dispozici i celou řadu dalších dokumentů, které se k lidským a občanským právům váží a mají zásadní charakter pro všechny členské státy. Zde mám na mysli zvláště tzv. Evropskou sociální chartu. Celkové působení EU tedy v oblasti lidských práv směřuje k tomu, aby vytvořilo jednotný lidskoprávní rámec pro celou EU. Toto úsilí pochopitelně naráží na řadu problémů, protože právní, kulturní, sociální a další tradice jsou v evropských státech velmi odlišné. Příkladem takového sporu je nyní například snaha nutit Polsko k tomu, aby přijalo liberální výklad některých morálních problémů, jako jsou například interrupce nebo registrované partnerství. Polsko tyto požadavky odmítá přijmout a chce mít z Charty výjimku, protože nesouhlasí s tím, aby tyto věci byly považovány za lidská práva. Podobně Británie se nechce podřídit tomu, aby o celé lidskoprávní agendě v konečné instanci rozhodoval Evropský soudní dvůr, nikoliv soud britský. V případě České republiky by měl soulad Lisabonské smlouvy a Charty s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod posoudit Ústavní soud ČR.


SITUACE OKOLO LIDSKÝCH PRÁV V ČESKÉ REPUBLICE V České republice je v současnosti hlavním dokumentem, který definuje vztah k lidským právům, Listina základních práv a svobod, která byla přijata zákonem č. 23/1991 Sb. ještě Federálním shromážděním ČSFR. Po vzniku samostatné ČR byla Listina přijata za součást ústavního pořádku a je v platnosti dodnes. Listina obsahuje celkem šest hlav. Hlava první – obecná ustanovení, hlava druhá – lidská práva a základní svobody, hlava třetí – práva národnostních a etnických menšin, hlava čtvrtá – hospodářská, sociální a kulturní práva, hlava pátá – právo na soudní a jinou právní ochranu, hlava šestá – ustanovení společná. Listina vychází z toho, že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Z této formulace je zřejmé, že tato práva a svobody jsou považována za přirozená, a tedy existující nezávisle na této Listině. I Listina ale rozlišuje v přiznávání práv. Některá přiznává všem lidem, některá pouze občanům České republiky. Listina definuje všechna základní práva a svobody, která jsou dnes běžná v demokratických evropských státech. Mezi tato práva patří základní principy demokratického právního státu, právo na život, nedotknutelnost osoby, zákaz mučení, právo na ochranu zdraví, bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění, právo na příznivé životní prostředí, právo na soukromí, právo na osobní svobodu lidí, právo vlastnit majetek, dále práva skupinová a politická a práva hospodářská včetně například práva na stávku za zákonem stanovených podmínek a ochranu rodiny a dětí. Od vstupu Listiny v platnost došlo k její novelizaci pouze jednou, když ústavní zákon č. 162/98 Sb. prodloužil možnost zadržení osoby předtím, než bude předána soudu, ze 24 na 48 hodin. Případné spory okolo výkladu Listiny řeší a s definitivní platností rozhoduje Ústavní soud ČR. V politické praxi České republiky jsou nyní aktuální dvě záležitosti týkající se lidských a občanských práv. První spor je veden o poplatky ve zdravotnictví a druhý spor je veden o práva národnostních menšin a především Romů v souvislosti s kauzou Jiřího Čunka. Podívejme se, co je reálně ve hře. V prvním případě jde o to, že Listina definuje v článku 31 „právo na ochranu zdraví, bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění, na zdravotní pomůcky za podmínek stanovených zákonem“. Od 1. ledna 20008 vstoupil v platnost zákon, který nařizuje občanům platit při návštěvě zdravotnického zařízení tzv. regulační poplatek. Tento zákon již v praxi funguje, ale levicoví poslanci jej napadli u Ústavního soudu ČR, který v dané věci dosud nerozhodl. Bude velmi zajímavé sledovat, jak tento spor dopadne, protože podobné poplatky jsou nyní zavedeny ve většině členských států Evropské unie. Na druhé straně znění Listiny je poměrně striktní, a tak nelze předem vyloučit jakýkoliv


výsledek tohoto sporu. Můžeme na něm ale dobře demonstrovat rozdíl mezi pravicovým a levicovým pojetím lidských práv. Druhý český „lidskoprávní“ spor se odehrával nedávno v kauze romských občanů Vsetína vystěhovaných tehdejším starostou města Jiřím Čunkem z městského domu. Tento spor měl svůj počátek v poměrně běžném komunálním sporu mezi radnicí jako majitelem bytového domu a nájemníky romské národnosti, kteří neplatili nájemné. Nakonec se z toho ale stala velká kauza, která se objevila dokonce ve správě amerického State Departmentu o porušování lidských práv v České republice. Premiér Topolánek na toto americké poučování o lidských právech reagoval připomenutím lidskoprávních problémů vězňů v Guantánamu. I toto je aktuální tvář diskuze o lidských právech. Jako bývalý starosta dobře vím, že problém neplatičů je v českých městech poměrně velký a že se také v míře větší, než je obvyklé, týká romské populace. Starosta města tedy jednal v souladu se zákonem i zájmy města, když chtěl neplatiče vystěhovat. Na druhé straně je otázkou, zda bylo politicky moudré koncentrovat tyto nájemníky do centra města a potom to exemplárně řešit před volbami a vést u toho nechutné řeči s rasistickým podtextem.

JAK SE MÁ PRAVICOVÝ POLITIK STAVĚT K LIDSKÝM PRÁVŮM? Pravicově orientovaný politik a občan by měl dle mého soudu důsledně rozlišovat mezi lidskými právy a právy občanskými. První koncept je jakýmsi ideálem, kterému by se měly přibližovat všechny státy a společnosti na světě. Druhý koncept je praktickou doktrínou, která umožňuje civilizovaný život v rámci konkrétního státu. Jen demokratický stát je skutečným garantem občanských práv. Společenství demokratických států pak může společně garantovat a vynucovat po světě lidská práva. K tomu je ale třeba především odpovědného občana, který je schopen a ochoten celý tento systém pochopit, podporovat a platit ze svých daní. Bez toho není možné, aby se lidských práv dočkaly další tisíce lidí v dosud totalitních státech. Měli bychom se mít na pozoru před tendencí vytvářet další a další lidská práva. Na jednu stranu je pochopitelné, že rozvoj západní civilizace přináší nové problémy, které se musejí řešit na této úrovni, ale vždy je ve hře otázka nákladů. Každé nové právo, a zvláště potom ta, která se nacházejí v sociální nebo hospodářské oblasti, stojí hodně peněz. A tyto náklady nelze přehlížet. Rozumný člověk tedy nebude vyhlašovat za lidské právo například bezplatnou zdravotní péči na celém světě, když víme, že v praxi na to většina států světa zkrátka nemá prostředky. Lze lidská práva zneužít? To je otázka, která se zdá být provokativní. Dnešní převládající mínění považuje lidská práva za jednu z nejposvátnějších záležitostí. Jako vše, i lidská práva lze ale zneužít nebo použít způsobem, který přináší problémy.


Mám na mysli události, které ostatně vidíme i v dnešní evropské a světové politice. Příkladem zneužití konceptu lidských práv je podle mého soudu systematické odvolávání se některých německých politiků a představitelů sudetoněmeckého landsmanšaftu na lidská práva v případě jejich odsunu z Československa a Polska v důsledku 2. světové války. Zde dochází ke zneužití konceptu lidských práv tím způsobem, že standardy platné nyní, na počátku 21. století, jsou uplatňovány zpětně na situaci roku 1945 a jsou z toho vyvozovány požadavky a nároky na odškodnění. Takový postup není legitimní, protože každý historický okamžik je nutné posuzovat pravidly, která byla platná v danou chvíli, přičemž je nutné přihlížet i k příčinné souvislosti historických jevů. V daném případě je to tak, že odsun byl následkem války, kterou vyvolali ti, kteří byli odsunuti. Dalším příkladem nesprávného přístupu k lidským právům je otázka trestu smrti. Evropské lidskoprávní teorie tento trest nepřipouštějí a zakazují vydávání lidí do států, kde by jim hrozil. To je svobodné rozhodnutí evropských států a v tom problém není. Otázkou ale je, zda se má tento názor na nepřípustnost trestu smrti vnucovat prostřednictvím mezinárodních dohod i státům, které tento názor nesdílí. Toto nepovažuji za správné. V praxi to vede k situaci, kdy evropské státy odmítají a kritizují popravy krutých diktátorů, kteří mají na svědomí tisíce mrtvých. Příklad takového postoje jsme mohli sledovat při popravě Saddáma Husajna. Není to ale zdaleka pouze tento případ. Také pohlaváři Rudých Khmerů a jiní diktátoři s krví na rukou nejsou hnáni k odpovědnosti. To vážně narušuje možnost dosáhnout spravedlnosti. Není totiž správné, aby mrtví zůstali mrtví a jejich vrazi s odkazem na lidská práva mohli dále žít. Podobně je velmi problematické uplatňování lidských práv v oblasti ozbrojených konfliktů. Předmětem pozornosti jsou v poslední době zvláště lidská práva teroristů a lidí, kteří chtějí

zničit západní civilizaci. Zde se dostáváme do velmi složité situace, protože všechny lidskoprávní dokumenty zakazují mučení. V praxi probíhající války proti terorismu je ale velmi obtížné se s protivníkem vypořádat jinak než drsnými metodami. Levicoví lidskoprávní aktivisté při jakékoliv zmínce o takovém jednání ale spouštějí celosvětový poplach. Byli jsme toho svědky okolo situace ve věznici v Abú Ghrajbu nebo okolo věznice na Guantánamu. V této věci je ale nutné učinit několik poznámek. Osobně jsem přesvědčen o tom, že zvláště evropští politikové by měli být v kritice USA velmi zdrženliví. Z evropské půdy dvakrát vzešla světová válka, a pokud by USA v Evropě vojensky nezasáhly, tak by bez jakékoliv pochyby v celé dnešní Evropě žádná lidská práva neexistovala. Evropské státy by neměly zapomínat, že Evropa mohla skončit pod diktátem Hitlera nebo Stalina nebo obou zároveň. Rovněž platí, že západoevropské státy žily od 2. světové války pod vojenskou ochranou USA a je tomu tak v podstatě dodnes. Spojené státy nesou globální odpovědnost za bezpečnost a jsou jí v zásadě schopny dostát. Evropské státy žádnou takovou odpovědnost nenesou, a pokud ano, tak velmi omezenou, a nemají proto žádné morální právo poučovat USA o tom, jak se mají chovat. Vojáci USA v Afghánistánu a Iráku nyní bojují i v zájmu bezpečnosti evropských států a z jejich úsilí máme přímý prospěch. Podkopávat tedy vojenské úsilí USA je neodpovědné a morálně neospravedlnitelné. Levicový antiamerikanismus, který se halí do hávu ochrany lidských práv proti americkému imperialismu, je mimořádně odporný. Totéž platí také o levicové evropské lásce k palestinským a jiným teroristům. Každý obhájce lidských práv teroristů na Guantánamu by si měl položit otázku, zda je ochoten udělit těmto lidem azyl a nechat je žít vedle sebe jako své spoluobčany. Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Co nového v EU najdete na internetové stránce www.fajmon.eu

38



Knižní novinky

GARRI KASPAROV JAK ŽIVOT NAPODOBUJE ŠACHY Od šachovnice do správní rady Argo, Dokořán, váz., 301 s., 348 Kč Geniální šachista židovsko-arménského původu a mistr světa v šachu v letech 1985–2000 Garri Kasparov je autorem řady knih, které se týkají jak šachu, tak jeho politické kariéry z doby po pádu Sovětského svazu. Jeho poslední titul Jak život napodobuje šachy má poněkud jiný ráz. Kniha sice rovněž shrnuje Kasparovovu životní pouť a šachové úspěchy a neúspěchy, ale její hlavní poslání je přece jen trochu jiné: Garri Kasparov se tentokrát snaží nejpopulárnější intelektuální hru světových dějin a metody uvažování, které vyžaduje, prezentovat jako jistý souhrn návodů pro řešení nejrůznějších životních situací – rodinnými krizemi počínaje a řízením nadnárodních koncernů konče. Ne vždy se sice trefuje do černého, ale o to jsou Kasparovovy recepty zajímavější. Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3 tel: 222 781 601, mobil: 724 857 321 [email protected], www.argo.cz

BJØRN LOMBORG ZCHLAĎTE HLAVY! Skeptický ekolog o globálním oteplování Dokořán, váz. s přebalem, 360 s., 399 Kč

knižní novinky

Nová kniha dánského statistika Bjørna Lomborga, autora známého bestselleru Skeptický ekolog, nás provádí po problematice globálního oteplování úplně jinak než ostatní práce. Lomborg není „klimatický skeptik“ v tom smyslu, že by odmítal převládající názory na oteplování v důsledku lidské aktivity. Nezpochybňuje ani to, že globální oteplování bude mít ve svém souhrnu nakonec pro lidi, životní prostředí i ekonomiku negativní následky. Velkou skepsi však projevuje vůči všeobecně navrhovaným způsobům řešení v čele s Kjótským protokolem. Ukazuje, že objektivně doložitelným škodám oteplování lze snadno zabránit cílenými, rychlými a především relativně levnými zásahy. Tyto praktické kroky by přitom již za krátkou dobu pomohly nepoměrně více lidem a přinesly by světu daleko větší prospěch než nesmyslně drahé omezování emisí skleníkových plynů, které navíc stejně ničemu nepomůže. Dokořán, Zborovská 40, 150 00 Praha 5 tel.: 257 320 803, tel./fax: 257 320 805, mobil: 603 432 056 [email protected], www.dokoran.cz

KAREL JECH KOLEKTIVIZACE A VYHÁNĚNÍ SEDLÁKŮ Z PŮDY Vyšehrad, brož., 336 s., 298 Kč Publikace historika doc. Karla Jecha ukazuje, v jakých souvislostech a jakým

způsobem u nás probíhala kolektivizace zemědělství a také proč se nevyhnula řadě činů proti lidskosti. Zdokumentován je vývoj mocenského monopolu KSČ v zemědělství, výlučné postavení odborně nekvalifikovaného stranického aparátu a zejména také zastrašovací a donucovací aktivity Státní bezpečnosti. Podrobně je zmapována Akce K (kulak), v jejímž průběhu byly stovky selských rodin zcela bez majetku vyhnány ze svých domovů; vysídleny na podřadné činnosti, bez možnosti návratu, hospodáři často uvězněni a nasazováni na nejtěžší a zdraví škodlivé práce.

LUBOŠ KROPÁČEK SÚFISMUS Dějiny islámské mystiky Vyšehrad, váz., 344 s., 348 Kč Dlouho očekávané dílo předního českého arabisty, autora knihy Duchovní cesty islámu, rozkrývá fenomén islámské mystiky v jeho dějinném, myšlenkovém i geografickém kontextu, předkládá portréty nejvýznačnějších postav súfismu, zkoumá vývoj a rozdíly spirituality hlavních směrů či škol (tzv. „taríq“). Závěrečné části se věnují islámské mystice v okrajových oblastech islámského světa (Číně, Indonésii, subsaharské Africe, Evropě) a dále súfismu


v dnešním světě. Prof. Kropáček upozorňuje na možné vlivy středověké islámské mystiky a zabývá se rovněž evropským vnímáním súfismu, jak na úrovni akademické, tak ve sférách lidovějších.

ZLATA FILIPOVIĆ, MELANIE CHALLENGER (EDS.) UMLČENÉ HLASY Vyšehrad, brož., 288 s., 248 Kč Soubor válečných deníků, jež se editorkám podařilo shromáždit, zachycuje univerzální zkušenost mladých lidí s válkou, ať už se odehrává kdykoliv a kdekoliv. Jejich autory jsou děti či mladí lidé do dvaadvaceti let, kteří od roku 1914 do současnosti zažili nejrůznější válečné konflikty, války občanské nebo světové. Deníky jsou svědkem jejich zoufalství, zmatenosti, pocitů nespravedlnosti a bolesti, ale i každodenních událostí, snahy žít normálním životem, dospívání, naděje, humoru, plánů... V každém deníku je uvedeno krátké pojednání o historickém pozadí konfliktu a informace o osudu jeho pisatele či pisatelky. Nákup v odbytu Bellova 352, Praha 10 – 20% sleva, na www.ivysehrad.cz – 15% sleva Vyšehrad, s.r.o., Víta Nejedlého 15, 130 00 Praha 3, tel./fax: 224 221 703 [email protected], www.ivysehrad.cz

KAREL HVÍŽĎALA RESTAUROVÁNÍ SLOV Eseje 2005–2007 Portál, váz., 296 s., 299 Kč Eseje známého novináře a beletristy shrnují jeho přemýšlení o stavu české společnosti, českého jazyka a „české duše“ poslední doby. Hvížďalovou výsadou je síla diagnózy; jeho odstup, s nímž sledoval české prostředí z německého

40


exilu (1978–1990), mu dosud napomáhá vidět to, co očím mnoha jiných publicistů a spisovatelů zůstává skryté. Hvížďala je často nesmlouvavý k malosti českých poměrů a k plebejství české politiky a veřejného života, nebere si servítky, když mluví o konání nejvyšších státníků, ale i prostých lidí na ulici. Červená nit jeho psaní je vedena jasným pojmenováním reality, za jeho texty je znát zápas o odpovědnost vůči slovům malým i velkým. Portál, Klapkova 2, 182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202, 203 [email protected], www.portal.cz

PETR DRULÁK, PETR KRATOCHVÍL A KOL. 50 LET ČESKÉHO VÝZKUMU MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ: OD ÚMPE K ÚMV Ústav mezinárodních vztahů, váz., 404 s. + 14 s. foto přílohy, 289 Kč Monografie se zabývá vznikem a vývojem disciplíny mezinárodních vztahů v Československu od padesátých let 20. století až do současnosti. Tento vývoj je dokumentován zejména na dvou klíčových institucích ve sledované oblasti v tomto období: na osudu Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii od jeho založení v roce 1957 až po likvidaci na počátku normalizace, a posléze na Ústavu mezinárodních vztahů, především na jeho transformaci od nástroje komunistické propagandy k rozvíjející se vědecké instituci. Kniha se ale dotýká i širších témat, která souvisejí s pozicí humanitních věd ve společnosti a s nejednoznačným vztahem mezi věděním a mocí.

VLADIMÍR LEŠKA SLOVENSKO 1993–2004 Léta obav a nadějí Ústav mezinárodních vztahů, váz., 432 s., 280 Kč Monografie, která vznikla s využitím produkce dostupné poměrně omezenému okruhu zájemců, chce zprostředkovat pohled na jednotlivé etapy zápasu mladé Slovenské republiky o důstojné místo v mezinárodních vztazích. Byla to skutečně léta obav, zda se slovenským politikům podaří naplnit cíl, jímž mnozí mj. zdůvodňovali své snahy o získání státní samostatnosti – dosáhnout plnoprávného členství v evropských a transatlantických strukturách. Jiní však neskrývali starost, zda právě důsledky tohoto kroku cestu do Evropy Slovákům nezkomplikují.

PETR ZÍDEK, KAREL SIEBER ČESKOSLOVENSKO A SUBSAHARSKÁ AFRIKA V LETECH 1948–1989 Ústav mezinárodních vztahů, brož., 322 stran, 197 Kč Součástí ambiciózní africké koncepce Československa na začátku 60. let bylo nejenom prohlubování tradičních vztahů, zřizování zastupitelských úřadů, poskytování stipendií stovkám afrických studentů (Univerzita 17. listopadu v Praze, Zahraniční fakulta Vojenské akademie A. Zápotockého v Brně), ale i specifická oblast působení – komerční vývoz vojenského materiálu. Ten probíhal i po neúspěchu angažování se v Ghaně, Guineji nebo Mali v první polovině 60. let či po srpnu

knižní novinky

1968, který na čas vyřadil Československo z af rických mezinárodních vztahů. Druhá polovina 70. let znamenala návrat ČSSR na tento kontinent v podobě aktivní pomoci státům sovětského bloku (Etiopie, Angola). Druhá polovina 80. let, charakterizovaná nenávratnými úvěry či únosem československých expertů v angolské Alto Cutumbele, je pak dokladem omezování československých aktivit v Africe. Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i., Nerudova 3, 118 50 Praha 1 tel.: 251 108 107 [email protected], www.iir.cz

EDUARD HULICIUS LUCEMBURSKO Libri, brož., 120 s., 120 Kč

PATRIK GIRGLE KOSOVO Libri, brož., 160 s., 150 Kč

Historie od nejstarších dějin přes vznik Lucemburského hradu a hrabství k éře největší slávy ve 14. a 15. století. Postupné zaostávání okolí lucemburské pevnosti (tzv. Gibraltaru severu) trvající až do 19. století, neobyčejně složitý vznik nezávislého státu, jeho zapojení do Beneluxu a poté i do širší evropské integrace.

Vůbec první souhrnné zpracování dějin bývalé jugoslávské provincie Kosovo. Pestré a složité kosovské dějiny v celé jejich šíři s důrazem na historické, kulturní i zeměpisné souvislosti celého regionu jihovýchodní Evropy a na zdejší albánské minority a nekončící etnické sváry. LIBRI, Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 613 113, 251 612 302, mobil: 603 552 215 [email protected], www.libri.cz

Společná zemědělská politika Evropské unie a český venkov Informační příručka europoslance Hynka Fajmona Jak funguje nejnákladnější politika Evropské unie? Jak se proměňuje? Co lze očekávat do budoucna a nač se připravit? Co nabízejí biotechnologie?

Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury www.cdk.cz Podrobné aktuální informace naleznete na www.fajmon.eu

knižní novinky


Nová publikace CDK P F

Laboratoř sekularizace

Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti: český případ Politolog a historik Petr Fiala zkoumá ve své nové knize vztah náboženství a politiky, především pozici katolicismu v české společnosti. Vysvětluje příčiny pozoruhodné šíře a dynamiky sekularizačních procesů a ukazuje jejich důsledky pro politiku a pro aktéry, kteří v rámci českého politického systému zprostředkovávají nábožensky podmíněné zájmy. Podrobně analyzuje proměny struktur, funkcí a pozice dvou klíčových institucí v oblasti náboženství a politiky: katolické církve a KDU-ČSL. Český případ vztahu náboženství a politiky je představen v evropském kontextu. Ukazuje se, že v české společnosti probíhaly procesy sekularizace a slábnutí religiozity (resp. vazby na církve) silněji a rychleji než v jiných evropských zemích. Z této perspektivy označuje autor Českou republiku za „laboratoř sekularizace“. Vázané, 184 stran, 198 Kč

S B

Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností Koalice, voličské vzorce a politické strany na místní úrovni v letech 1994–2006

Kniha přináší politologický pohled na dosud spíše opomíjenou oblast – na českou komunální politiku mezi volbami 1994 a 2006. Zkoumá způsob fungování nejnižší úrovně českého politického systému ve 206 obcích s rozšířenou působností, tedy v jakýchsi mikroregionálních centrech ČR, v nichž žijí tři pětiny obyvatel ČR. Autor se zamýšlí nad teorií komunální politiky a nad teorií koalic, kdy navrhuje nový systém jejich klasifikace. Předmětem výzkumu pak je především typologie a složení koalic v obcích s rozšířenou působností a stabilita tamních voličských vzorců. Privilegovanými subjekty zkoumání přitom byly čtyři velké parlamentní strany – ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL. Bylo zjištěno, že i ve větších městech má komunální politika vlastní logiku a dynamiku, která není zcela odvozena od logiky a dynamiky parlamentní. Politologická řada, brož, 388 stran, 349 Kč

J Š

Volební systémy postkomunistických zemí

V postkomunistických evropských zemích uplynulo jeden a půl desetiletí od okamžiku, kdy v nich proběhly první svobodné nebo alespoň částečně svobodné volby. Kniha Volební systémy postkomunistických zemí sleduje vývoj volebních systémů a jednotlivé volební soutěže ve dvaceti státech od roku 1989. V komparativní perspektivě hodnotí prováděné volební reformy, analyzuje a posuzuje vliv, který měly volební systémy na vývoj systémů politických stran. Pozornost je věnována také možnému vlivu volebních systémů na průběh demokratizace. Výsledky výzkumu zpochybňují některá zjednodušující tvrzení o vztahu mezi volebními a stranickými systémy, neboť je sice možné v řadě případů na základě volebního systému vysvětlit přítomnost či absenci určitých fenoménů ve stranických systémech, v komparativní perspektivě ale lze většinu těchto kauzalit zpochybnit příklady dalších systémů, které s podobnými pravidly dospěly k zřetelně odlišným výsledkům. Srovnávací politologie (ISPO), svazek č. 9, brož, 420 str., 349 Kč

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

revuepolitika politika společnost kultura 3 březen 2008 ročník VI. (XIX.) cena 66 Kč Monika Elšíková: Osudový příběh Dagmar Šimkové

Recommend Documents