revuepolitika Do padesátých let se nikomu nechce... rozhovor s Jiřím Pernesem politika společnost kultura

6–7

léto 2008 – ročník VI. (XIX.) – cena 120 Kč

revuepolitika ®

Marta Davouze: Občan Havel aneb Síla interpretace Ota Filip: 1968 – konec jedné, ne zcela velkolepé iluze „Do padesátých let se nikomu nechce...“ – rozhovor s Jiřím Pernesem Časopis PROGLAS – kultura, literatura, náboženství

politika – společnost – kultura Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

Informace o předplatném revue politika na rok 2008 Všem zájemcům o revue politika doporučujeme předplatné. Je to nejspolehlivější a nejlevnější způsob jejího pravidelného odběru. Celoroční předplatné (8 čísel + dvojčíslo – včetně poštovného): 600 Kč Sponzorské předplatné: 1000 Kč Půlroční předplatné (5 čísel – včetně poštovného): 310 Kč Celoroční předplatné do zahraničí (včetně poštovného) 40 euro, na Slovensko 1 800 Sk Novinka: odběr revue politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600 Kč/rok

Noví zájemci si mohou revue politika objednat: – telefonicky nebo faxem na čísle: 545 213 862 – e-mailem na adrese: [email protected] – vyplněním objednávkového lístku na: www.cdk.cz – písemně na adrese: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno

Úhradu předplatného lze uskutečnit: – složenkou typu C – na základě faktury bankovním převodem – po dohodě přímou platbou na účet (je třeba sdělit redakci variabilní symbol platby) – osobně v redakci časopisu

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

REVUE POLITIKA Časopis vycházel v letech 1990–2002 pod názvem Proglas a mezi roky 1987–1989 v samizdatové podobě pod názvem Střední Evropa – brněnská verze. Vydává: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Šéfredaktor: František Mikš Výkonný redaktor: Ondřej Krutílek Redakce: Stanislav Balík, Iveta Frízlová, Kateřina Hloušková, Petra Kuchyňková Redakční rada: Petr Fiala (předseda), Mojmír Jeřábek, Ivo Lukáš, Bohumil Pečinka, Pavel Pšeja, Pavel Švanda, Milan Uhde Jazyková redakce: Martin Sedlák Adresa redakce: Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Internetová stránka: www.cdk.cz Celoroční předplatné: 600 Kč Půlroční předplatné: 310 Kč Zahraniční předplatné: 40 euro Objednávky posílejte na adresu redakce. Grafická úprava: Bedřich Vémola Tisk: Reprocentrum Blansko Bankovní spojení: GE Money Bank, Lidická 31, Brno, č. účtu: 120 402 514/0600 Publikované texty nemusí vyjadřovat stanovisko vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo zaslané příspěvky při uveřejnění krátit. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Registrace: MK ČR E 59 78 ISSN: 1214-0899 Fotografie: ČTK (není-li uvedeno jinak)

Zápisník Pavla Bárty Poznámky k událostem Alena Venhodová ZÁKON NEPOMŮŽE Stanislav Balík TICHÁ ODLUKA STÁTU A CÍRKVÍ Ludmila Müllerová CÍRKVE A MAJETEK Jefim Fištejn O BOHATSTVÍ NÁRODŮ Jiří Breber ASIJSKÝ POHLED NA SYMPATIE ZÁPADU S TIBETEM Dušan Šrámek VLÁDNÍ DAŇOVÉ TANEČKY Zaujalo nás… Články a komentáře Bohumil Pečinka ROK A PŮL VLÁDY Marta Davouze OBČAN HAVEL ANEB SÍLA INTERPRETACE Ota Filip 1968: KONEC JEDNÉ, NE ZCELA VELKOLEPÉ ILUZE „DO PADESÁTÝCH LET SE NIKOMU NECHCE…“ Rozhovor s Jiřím Pernesem Hynek Fajmon, Václav Veber, Vítězslav Sommer, Tomáš Grulich, Petr Blažek SMRTÍCÍ OBJETÍ – Komunisté a sociální demokraté 1945–1948 Petr Sokol LEPŠÍ NĚCO, NEŽLI NIC Polemika s Michalem Kubátem Alan Ryan TOCQUEVILLE: VADY NA KRÁSE GÉNIA Marek Loužek ROUSSEAU: PŘEDCHŮDCE FRANCOUZSKÉ REVOLUCE Alain Besançon VATIKÁN A ISLÁM Michal Petřík KOŘENY ENVIRONMENTALISMU – Služby ekosystémů, lidský blahobyt a odlišnost metod přírodních a společenských věd Michael Grunwald ŠVINDL S ČISTOU ENERGIÍ Pavel Šolc TRH S ELEKTŘINOU A NOVÁ EVROPSKÁ LEGISLATIVA Ondřej Šlechta PÁD LISABONSKÉ SMLOUVY JAKO REDEFINOVÁNÍ EVROPY? Hynek Fajmon SLOVNÍČEK EVROPSKÝCH LEVICOVÝCH POJMŮ 15. Princip předběžné opatrnosti (Precautionary Principle) Knižní novinky

obsah / editorial

2

3 3 5 6 7 8 9

12 13 19 24

28

32 35 41 45

51 54 58 65

68 72

Editorial Již tradiční prázdninové dvojčíslo Revue Politika přináší velké množství textů, z nichž zde mohu upozornit jen na několik z mého pohledu nejzajímavějších. Především je to rozsáhlý příspěvek Marty Davouze „Občan Havel aneb Síla interpretace“, který otiskneme na dvě pokračování (s. 13). Aby člověku byla role nadčasového hrdiny přiznána už zaživa – píše autorka – musejí mu nahrávat určité okolnosti, ale především musí na kultu své osobnosti sám systematicky pracovat. Václav Havel v tomto směru vždy vynikal a jeho aktivity na budování vlastního mýtu poslední roky ještě zesílily. Založení Knihovny Václava Havla v létě 2004, zahájení výstavy Václav Havel – český mýtus koncem loňského roku, premiéra filmu Občan Havel, divadelní hra Odcházení, to jsou jen některé nejviditelnější aktivity systematického budování obrazu národního hrdiny. Text Marty Davouze nabízí alternativní pohled na dosavadní Havlovo veřejné angažmá. Rozhovor „Do padesátých let se nikomu nechce...“ (s. 24) s historikem Jiřím Pernesem, dlouholetým přispěvatelem a spolupracovníkem našeho časopisu, vychází hned při dvojí příležitosti: autor nedávno oslavil šedesáté narozeniny (k čemuž mu srdečně gratulujeme) a současně vydal v nakladatelství CDK odbornou práci Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. Mimo jiné zde přichází se zajímavou tezí, že systémová krize komunistického režimu u nás začala již v letech 1950–1951, nikoli až roku 1953, jak je běžně datována například v pracích Karla Kaplana. Pozornosti čtenářů bych dále rád doporučil článek spisovatele Oty Filipa „1968: konec jedné, ne zcela velkolepé iluze“ (s. 19) a také polemiku o současném návrhu volební reformy, kterou považujeme, jak jsme na našich stránkách mnohokrát zdůrazňovali, za klíčovou. Na článek politologa Michala Kubáta z minulého čísla reaguje jeden ze spoluautorů návrhu reformy Petr Sokol (s. 32). Pěkné léto a zajímavé čtení přeje František Mikš, šéfredaktor

revuepolitika 6–7/2008 1

menších, v součtu však škodících úplně stejně.

Zápisník Pavla Bárty

I

rské referendum odstřelilo Lisabonskou smlouvu. Není jí žádná škoda; škoda je, že po ní bude pokračovat další bombastický pokus s porodem myši. Myš se bude znovu snažit odstranit nejhorší problémy řízení Unie, aniž bude řešit podstatu. Václav Klaus v euforii přirovnal pokus o smlouvu k esperantu. Esperanto se skutečně nestalo tolik potřebným univerzálním jazykem, stává se jím angličtina. Politicky korektní projekt „neutrálního“ jazyka byl vytlačen mnohem praktičtějším řešením. Kdyby vznikla federace „tvrdého jádra EU“ – a vy ostatní vstupte, když přistoupíte na naše podmínky –, byla by alegorie dokonalá. Problémem EU je, že je to stát-nestát, svrchovaný svazek svrchovaných států. (Kde jsem to jen slyšel?) Evropská politika je rozdělena na dva tábory. Jedni brání národní stát, druzí národní socialismus. Integrace je ovšem vynucena tržními silami a ty se nekamarádí ani s jedním. Představa, že mezinárodními smlouvami lze vynutit přísahu, že bližší bude společný kabát než vlastní košile, je stejně lichá jako financování národních sociálních „vymožeností“ z integračního bonusu.

Č

íňané mají pro každý rok poetický název. U nás to je Rok sedmi – statečných nebo trpaslíků. Zlínský párek lidovců, obě uražené zelené Sněhurky a Vlasta Tlustý plus dva – vybaveni heslem „když já, tak on taky“. Pokud si někdo myslel, že s odchodem Václava Havla do penze se česká politika postupně zbaví hloupých animozit, šeredně se spletl. Jede se dál a jednu velikou nahradila hromada

2 revuepolitika 6–7/2008

N

ovým prvkem jsou vstřícně se tvářící ultimata. Jiří Paroubek sdělil Mirku Topolánkovi, že jej nechá administrovat české předsednictví, pokud bude poslouchat jako hodiny. I když nevypadá, že to Topolánek spolkne, ujal se podobný nápad i u zelených. Sněhurky hodlají setrvat v klubu, pokud Bursík neudělá nic, co ony dvě a Kuchtová neschválí. Situace, kdy koalici náhle chybí sedm hlasů a zelení a lidovci ještě kverulují jako celek, ovšem znamená faktické odpískání reforem. Smyslem koalice se stává dožití do voleb, neb předčasné podle ústavy spáchat nelze.

P

odle všech pravidel bychom měli prožívat „třetí ropný šok“. Zatím se projevuje především úžasem u pumpy a výkřiky dopravců, kteří údajně zkrachují. Skutečností je, že růst ceny ropy dopadá především na provozovatele méně efektivních starých strojů. Růst cen nafty na druhou stranu zasahuje všechny a bohužel se promítne do cen za přepravu a dál. Průvan v peněženkách přitahuje obecnou pozornost k energetice. Jen novináře to nezajímá. Pravda, zázračné řešení pro příští jaro neexistuje. Například cena elektřiny je ale šroubována nahoru implementací zelené ideologie, jejím roubováním na jadernou energetiku a umělým vyvoláváním nedostatku. Pokud vyřešíme to nejdůležitější – dostatek spolehlivých zdrojů energie –, můžeme dál experimentovat se sluncem a větrem. Zelení khmerové jsou ovšem stejně nekritizovatelní jako usnesení ÚV KSČ.

V

ždycky jsem si myslel, že první slabika názvu Greenpeace odkazuje na přírodu. Zdá se, že jsem se mýlil. Výsadek grýnpísů v Brdech s cílem zaručit efektivitu zbrojních programů Íránu a podobných zemí zřetelně poukazuje na posun ve vnímání. „Hladovku“ založenou na vyloučení pevné stravy a jejím nahrazení energetickými nápoji vedli

dva aktivisté placení Ruskem. V úplnou frašku hladovka přešla poté, co jejich břímě přejala štafeta opozičních politiků a různých dalších „osobností“. Jaroslav Foglar by žasnul, k čemu může sloužit lov bobříka hladu.

D

ošlo u nás k vraždě malého chlapce. Nejsme až tak velcí a většina z nás se zná alespoň od vidění – o to je to pro všechny horší. Vrahem je hledaný deviant ze sousední země. Na svobodě se pohyboval i proto, že slovenská policie zapomněla uvést, jak nebezpečného člověka postrádá. V místním tisku se již objevil otevřený dopis s dotazem, jak se naše malé a spokojené město bude bránit všem těm syčákům, kteří k nám volně vandrují přes otevřené hranice. Shodou času dostal v těchto dnech doživotí další, kdo v našem městě vraždil, dokonce sériově. Byl téměř místní. Na různá kvítka vyrostlá na našich záhonech se zase pravidelně doptávají nejrůznější instituce z jiných měst. Před zločinci všech druhů se společnost může bránit jedině dohledem, omezením soukromí člověka. Není to nic nového. Rostl jsem na vsi a každá zvláště báječná zábava, kterou jsme vymysleli, došla k rodičům obecní poštou často dříve, než jsme se stačili vrátit domů. Dnešním problémem je, že do talíře si nevidí všichni, ale pouze někteří někomu. Proto se objevila a nastolila teze nedotknutelného lidského soukromí, která vyrovnává šance občana a Velkého bratra. Jedenácté září stejně jako smrt malého Jakuba ukazují, že s rozvojem techniky a rostoucí pohyblivostí lidí i informací je stále nutné hledat hranici mezi právem na soukromí a právem na osobní bezpečí a bránit spíše zneužití informace.

J

inak mi dovolte všem popřát hezkou dovolenou, odpočinutí od strastí všedního dne a mnoho sil do druhé poloviny roku.

poznámky zápisníkkpavla událostem bárty

Zákon nepomůže Alena Venhodová Odpůrci antidiskriminačního zákona to mají těžké. Stejně jako odpůrci legalizace drog nebo zastánci reformy sociálního státu. „Aha, tak vy chcete někoho diskriminovat jen proto, že je jiný?“ nebo „To snad podporujete znevýhodňování menšin?“ Sémantická logika je neúprosná, stejně jako argumentační výbava: „Jste rasisté, sexisté, xenofobové, homofobové!“ Levici se opět podařilo vnutit svá témata, své termíny a my na pravici se musíme obhajovat, že vlastně nejsme tak zlí. Přitom jsem nikdy nikoho nediskriminovala kvůli tomu, že je Rom, Ukrajinec či Vietnamec, hetero-, homo- či kdovíjaký sexuál, muž či žena. Diskriminovala jsem jen… (ale ne, to slovo prostě zní hrozně) …rozlišovala jsem (oč lepší) jen mezi slušnými a neslušnými lidmi, těmi, se kterými se chci stýkat, a těmi, které oželím. A tak by to mělo zůstat. Každý má právo stýkat se, s kým chce. Pronajímat svůj byt komu chce. Zaměstnat toho, kdo je – dle jeho názoru – pro danou práci nejlepší. Tohle všechno je nyní ohroženo antidiskriminačním zákonem. A navíc doplněno jednou převratnou novinkou: ruší se presumpce neviny. Nyní musíte dokázat, že jste nediskriminovali. Musíte dokazovat, že jste nespáchali trestný čin. Ze zahraničí známe příklady, kam to může dojít. Starý muž žaluje mladou ženu, která si s ním nechce nic začít. Muslimská žena žaluje křesťanskou charitu, že ji nechce zaměstnat jako ve-

poznámky k událostem

doucí; to jsou jen špičky ledovce, který se blíží. Přičemž nikdo soudný nepochybuje, že i v naší liberální zemi je řada lidí, kteří to – nezaviněně – mají těžší. Ano, máte-li tmavší pleť, máte větší potíže se sháněním práce. Je vám padesát? Taky žádný med, pokud sháníte zaměstnání. Nemluvě o ženách s malým dítětem. Až hystericky jsou upřednostňováni „mladí a úspěšní“. Jenže: může pomoci zákon? Firmy si i dále budou zaměstnávat, koho chtějí, trhu neporučíte. Jen to bude stát více peněz na žalobách či na pojištění proti diskriminaci, které už tak dobře frčí v Německu. Pochopitelně, když se neustále zvyšuje množství profesionálních uchazečů o dobře placená místa, kteří (coby odmítnutí) firmy následně žalují a doufají v mimosoudní vyrovnání. Vzhledem k tomu, že se zakazuje diskriminace podle věku, pohlaví, sexuální orientace, náboženství či politického přesvědčení, spadá do některé z „chráněných“ kategorií prakticky každý občan naší země. Pro falešné uchazeče o práci to bude eldorádo. Kdo tak na zákonu vydělá? Podvodníci a pojišťovny. A pak samozřejmě právníci. Jako na každém špatném zákonu. Naopak těm, kterým pomoci údajně má, nepomůže. Stejně jako nepomohla pozitivní diskriminace v Americe černochům. Od poloviny 60. let se USA snaží masivní státní pomocí, přednostním zacházením a úzkostlivě dodržovanou politickou korektností napravit předchozí křivdy. Výsledkem je enormní nárůst zločinnosti, narkomanie a rozpadlých rodin mezi černochy. Naopak jiné komunity, které se starají sami o sebe, takové problémy nemají. Jako u nás Vietnamci. Také se museli potýkat se spoustou předsudků a přitom se řada z nich

Na zákonu vydělají podvodníci a pojišťovny. A pak samozřejmě právníci. Jako na každém špatném zákonu. Naopak těm, kterým pomoci údajně má, nepomůže.

domohla slušného postavení a jejich děti jsou premianty na českých školách. Pomohli si sami, tvrdou prací – a aniž by jim stát pomáhal. Zapomeňme na další zákony, na další snahu vtěsnat společenskou realitu do paragrafů. Svou slušnost, toleranci a snahu pomáhat znevýhodněným můžeme (a měli bychom) prokazovat každodenním chováním. Kolik nových slov, termínů, zákonů, nepsaných i psaných ještě přijde, než aktivisté pochopí, že krásný nový svět se prostě vybudovat nedá? Že místo toho stačí učit děti, že mají pozdravit a nedělat si legraci z Fera, protože je o něco tmavší. Chovat se slušně k ženám, Romům, homosexuálům a komukoliv jinému má být součástí dobrého vychování, ne zákona. To už bychom mohli psát zákony o tom, že se máme mít všichni rádi.

Tichá odluka státu a církví Stanislav Balík Problematika církví se po čase vrátila do prostoru veřejné debaty, bohužel ovšem pouze její finanční rozměr. Díky tomu si mohou Vlastimil Tlustý a jeho boys natřásat pírka, ukazovat, kterak řádný-


mi hospodáři jsou, když každou korunu veřejných peněz, než ji vydají mocichtivým papežencům, dvakrát obrátí, jak spravedliví chtějí být, když žádají, aby se k církvím přistoupilo stejně jako k restituujícím zemědělcům bezmála před dvaceti lety apod. O tom již ale byla popsána spousta papíru a zapleveleno mnoho bitů virtuálního prostoru. O čem se mnoho nemluví, ale přesto je to nevyřčeným pozadím celé nešťastné veřejné debaty, která má alarmující podobu např. v internetových diskusích, je zásadní otázka, v čem jsou vlastně církve pro společnost nepostradatelné, výjimečné, jaké úkoly mají plnit, aby si nárokovaly automatickou a přednostní podporu státu. V české společnosti na ni stát a církve hledají (vesměs neúspěšně) odpověď již přinejmenším půl třetího století. Poté, co osvícenské reformy doby tereziánské a josefínské odmítly božský základ uspořádání společnosti a státu, jehož byly církve strážcem a udržovatelem a na jehož místo nastoupil všemocný rozum a vůle lidu, vynořil se zmíněný problém poprvé. Co s ní, církví katolickou? Stala se součástí veřejné moci, de facto jako nástroj státu a jeho agentura s vynikajícím územním pokrytím. Církev vedla pro stát matriky, uzavíraly se před ní sňatky, pohřbívala, starala se o školství, dbala o udržování a obnovování veřejné i soukromé morálky. Postupem času však i tato její (jejich) role začala erodovat – ať již nástupem obecní samosprávy, liberalizací některých ustanovení občanského práva či v neposlední řadě pokrokářským odvržením katolicismu významnou částí české společnosti. První republika si vytkla za jeden ze svých hlavních cílů odluku – mj. možná

Domyslely církve – především ta katolická –, že vlastně od chvíle faktické etatizace části svého majetku za Josefa II. nikdy nežily pouze ze svého jmění?


právě proto, že nebylo jasné, zač a proč by měla církve (zvláště tu jednu) platit. Tento problém, podobně jako řada jiných, zůstal nedořešen. A tak když nastoupil komunistický režim, prostě a jednoduše zlikvidoval zbytky veřejné církevní moci, zestátnil její majetek, internoval a pozavíral biskupy a kněze a šikanoval věřící s vizí definitivního konce ideového konkurenta. Po roce 1989, s pocitem nutnosti odčinění velké křivdy, jichž se stát na církvích dopustil, došlo k částečné obnově stavu první poloviny 20. století. Opět bez zodpovězení otázky smyslu a cílů působení církví. A tento stav trvá dodnes. Ona neukotvenost umožnila opakované útoky na jejich postavení – např. na právo zřizovat bez dalšího vlivu státu charity a další své právnické osoby. Z nezodpovězení otázky po smyslu církví, které ale mají relativně silná práva ve veřejném prostoru, plyne celá řada problémů. Kdo všechno má právo na to být státem uznanou církví a náboženskou společností? Co třeba satanisté? Část problémů se podařilo v čase odsunout konstrukcí zvláštních práv – návštěvy nemocnic, vyučování náboženství na veřejných školách, uzavírání sňatků, státní financování apod. Ty mohou být novým církvím přiznány až po nějaké době od registrace, která tak sama o sobě je dnes pouhým předstupněm, který neopravňuje téměř k ničemu. Ale spíš dříve než později tento problém úředníky ministerstva kultury a samotnou vládu dohoní. Co potom? Dostanou muslimové, hinduisté a třeba oni satanisté právo vyučovat náboženství a navštěvovat věznice? Nevyřeší-li se otázka financování, budeme platit muslimské imámy, již mnohdy nesmiřitelně vystupují proti celé západní civilizaci? Jestliže ne, pak proč? Budeme podporovat kult absolutního zla – satana? Panující ideologie rovného přístupu ke všemu, až k sebezničení, není schopna rozlišení. Z veřejného vystupování církví se zdá, že kromě teologického zdůvodňování své existence, jež stát nepřijímá a asi dnes bohužel ani přijímat nemůže, nevědí, jak jinak argumentovat. Jakoby z nouze

mluví o své činnosti charitní a mravní. Jenomže to k ospravedlnění zvláštního zacházení nestačí. Sociální zabezpečení na sebe převzal stát a charita tak už spíše jen zalepuje konkrétní systémová selhání. A navíc charitu neprovozují pouze církve, ale i různé spolky. Stejně tak v oblasti mravní výchovy mládeže mají církve zdatného konkurenta přinejmenším u skautů. Co s tím? Skoro to vypadá, že dohodnutý model finančního narovnání státu s církvemi s jejich zvláštním postavením nepočítá. Pracuje vlastně pouze s principem odškodnění, ba dokonce ve svých základech možná pouze s odblokováním významné částí půdního fondu. V této souvislosti je jedno, kolik bude výsledná částka činit, zda šedesát či osmdesát miliard. Důležité je, že má zcela nahradit peníze od státu, jejichž tok má v určitém horizontu definitivně skončit. Domyslely církve – především ta katolická –, že vlastně od chvíle faktické etatizace části svého majetku za Josefa II. nikdy nežily pouze ze svého jmění? Stát platil kněžím právě za výkon státní správy a za výuku náboženství tzv. kongruu, jež dorovnávala jejich příjmy na úroveň existenčního minima a jejíž výše se stávala důvodem častých sporů, za první republiky dokonce i vládních krizí. Navíc veškeré kostely byly udržovány především podle patronátního práva a církev do nich až na výjimky neinvestovala z výnosů polí a lesů – z těch byli živi faráři. Dnes církve počítají s tím, že z případné finanční kompenzace budou živit jak své duchovní, tak údržbu nemovitostí. O tom, že se zřejmě chystá definitivní, byť nedeklarovaná odluka, svědčí i návrh nového občanského zákoníku, jehož jedna varianta počítá s tím, že se zruší veřejnoprávní účinky církevních sňatků. Pro někoho smutnou, pro jiného příznivou zprávou je, že dnes už pro drtivou část české společnosti církve nepostradatelné nejsou. A návrh odškodnění komunistické loupeže z roku 1949 s tím skrytě počítá. Chce vyřešit starý rest a spolu s tím „spláchnout“ i problém táhnoucí se od 19. století. Po církvích


tak kromě výkonu kultu chceme a v budoucnu budeme chtít to, co po řadě dalších sektorů společnosti. A z toho zřejmě dřív či později vyplyne další osekání zvláštních církevních výsad. Ve svých důsledcích je to nakonec především pro vnitřní mentalitu církví asi správné. Jen není tak zcela jisté, zda si tyto souvislosti uvědomili církevní představitelé, když s velkou slávou finanční odškodnění vyjednali. Nebo snad spoléhají na příklad Maďarska, kde se po uskutečněných restitucích neustále prodlužuje doba státního financování?

Církve a majetek Ludmila Müllerová Existují sama o sobě nevinná slova, jejichž spojení vyvolává výbušné emoce. Proč potřebují církve majetek? Tak zní nejčastější otázka, která se objeví na stole hned poté, co se začne mluvit o církevním majetku. Jako kdyby snad byli vlastníci povinni dokládat, proč majetek potřebují a zda by jej raději neměli „věnovat“ státu.

Řešení, které nabízí vládní návrh zákona o vypořádání majetkových vztahů s církvemi, není pokusným balónkem. Je uvážlivým počinem, který odráží zkušenosti okolních zemí.


Mezi tradice českých zemí patří i záliba v jednosměrném pohybu vlastnictví církevního majetku. Nejenom během husitských válek, ale také za vlády Josefa II. cítila buď ruka státní či soukromá nezdolnou chuť postátnit či rozdělit statky klášterů a kostelní poklady. Naštěstí však existovali i jedinci, kteří tomuto proudu čelili. I přes obecně sdílené přesvědčení totiž církev v minulosti nezískávala svůj majetek od státu, a to dokonce ani během rekatolizace po bělohorské bitvě. Řádový i diecézní majetek nejčastěji pocházel z darů soukromých osob, o čemž svědčí erby donátorů zdobící chrámové interiéry. Už z tohoto důvodu zní nesmírně cynicky tvrzení pohrobků minulého režimu, že církev majetek nevlastnila, ale pouze spravovala. Je smutné, že téměř dvacet let po znovunabytí svobody nedošlo k procesu majetkového narovnání s církvemi. Stáváme se v tomto ohledu raritou v civilizovaném světě, a to nejenom v porovnání se Západem. Ostatní země visegrádské čtyřky podobný proces podstoupily už dávno, a to buď formou naturální restituce (Polsko, Slovensko), nebo cestou přednostně finančního vyrovnání (Maďarsko). Nikde se nezhroutil státní rozpočet, nikde se nekonaly kontrarevoluční dožínky. Naopak (především v případě restitucí) profitovala nejširší veřejnost. Málokde totiž platí tak jako zde okřídlená věta vepsaná i do ústavního textu České republiky, totiž že vlastnictví zavazuje. Kláštery v duchu starého benediktinského hesla „Ora et labora“ vytvářejí přirozená kulturní centra, zaměstnávají desítky lidí, obhospodařují půdu, vaří vlastní pivo. Církevní nemocnice, sociální zařízení i školy přesvědčí i nevěřící Tomáše, že může mít smysl, když církev se svěřeným majetkem podniká. Řešení, které nabízí vládní návrh zákona o vypořádání majetkových vztahů s církvemi, není pokusným balónkem. Je uvážlivým počinem, který odráží zkušenosti okolních zemí. Rozumným způsobem kombinuje metodu naturální restituce ve prospěch řádů, které jsou zpravidla schopny (a odpovídá to jejich

Nebude-li přijat navržený systém narovnání, zůstane zachován status quo. Nový zákon nahradí přerozdělování ze státního rozpočtu časově omezeným vyplacením náhrady za majetek, který zůstane státu či obcím. stylu) svůj majetek spravovat, s metodou finančního odškodnění za zbývající majetek, který se církvím nevydá, bude odblokován a zůstane státu, popř. obcím. Ze zákona budou nejvíce profitovat občané. Konečně bude možné využít pro rozvoj obcí často životně důležité nemovitosti, které byly dosud umrtvené blokačními paragrafy. Celkem se to týká asi 15 % obcí. Proto řada starostů čeká na vyrovnání s církvemi jako na smilování. Největším tématem finančního narovnání s církvemi je výše odškodnění za nevydaný církevní majetek. Jedná se o částku 83 miliard korun, resp. při obvyklém úročení (po šedesáti letech) 267 miliard. Někdo se možná zeptá: „A co z toho budu mít já?“ Již dnes je církvím ročně vypláceno více než 1,3 miliardy korun – a tato částka roste. Nebude-li přijat navržený systém narovnání, zůstane zachován status quo, kdy se církvím na jejich provoz vyplácejí peníze ze státního rozpočtu. Nový zákon tento systém změní: přerozdělování ze státního rozpočtu nahradí časově omezené vyplacení náhrady za majetek, který zůstane státu či obcím. Výše každoročně vyplacené částky se přitom dramaticky nezmění. Který systém je spravedlivější a z logiky hospodárného nakládání se státními penězi logičtější? Bystrý čtenář si jistě dokáže odpovědět sám.


O bohatství národů Jefim Fištejn Proč jedny země dosahují vysokého hospodářského růstu a v jeho důsledku i hmotné prosperity, zatímco jiné ne a ne? Nechceme-li uvěřit, že jedny země jsou předurčeny k růstu a jiné ke stagnaci nebo úpadku, lze tempo růstu zvyšovat dle potřeby? Proč až do začátku 19. století se žádný ekonomický růst prakticky nekonal a nikomu to nescházelo? Vše, co odborníci na toto zašmodrchané téma vědí, je nyní svedeno do monumentálního díla Darona Acemoglu Úvod do moderní teorie hospodářského růstu. Pokud bych měl tisíc stran této učebnice stáhnout do jediné věty, zněla by asi takto: Dlouhodobý ekonomický růst zajišťují dobře fungující instituce a ty jsou možné jen v otevřených a konkurenceschopných politických režimech. Daron Acemoglu je jedním z nejznámějších ekonomů současnosti. V roce 2005 obdržel Clarkovu medaili, kterou se jednou za dva roky vyznamenávají američtí vědci ve věku do čtyřiceti let. Všichni nositelé tohoto metálu dříve nebo později dostávají také Nobelovu cenu. Rozsah autorovy činnosti je pozoruhodný: promluvil do makroekonomické teorie a do teorie pracovních sil, daní či cyklů podnikatelské aktivity. Jeho poslední dílo ovšem převyšuje svým záběrem vše, co zatím bylo

Pokud bych měl tisíc stran Acemogluovy učebnice stáhnout do jediné věty, zněla by asi takto: Dlouhodobý ekonomický růst zajišťují dobře fungující instituce a ty jsou možné jen v otevřených a konkurenceschopných politických režimech.


na téma ekonomického růstu napsáno. Acemoglu rozebírá všechny související teoretické a empirické práce, počínaje modely exogenního růstu z 50. let a konče nejposlednějšími výzkumy v oblasti institucionální ekonomiky růstu. Jsou zde odpovědi na všechny klíčové otázky: inovace a technický pokrok, mezinárodní obchod, vývoj financí, demografie, nerovnost, migrace, urbanizace, strukturální transformace ekonomiky aj. Zajímavá je již samotná metodologie z hlediska výchovy ke kritickému myšlení. Každá kapitola začíná obecnou formulací problému, pak autor nabízí teoretický model, navrhuje pracovní hypotézy, popisuje výsledky jejich srovnání se skutečností. Na konci každé kapitoly Acemoglu vyvozuje praktický závěr a poctivě poukazuje na otázky, na něž se nepodařilo obdržet odpovědi. Je známo, že růst je technologický pokrok plus akumulace kapitálu – finančního a lidského. Co může být jednoduššího než dosáhnout růstu pomocí finančních a lidských investic a dovozu pokrokových technologií? Proč v některých zemích tento návod nefunguje? Acemoglu vyjmenovává čtyři možné fundamentální důvody: „smůla“, špatná zeměpisná poloha, špatná mentalita a kultura anebo špatné instituce. Základní myšlenka díla je v tom, že právě institucionální vysvětlení nejvíce odpovídá známým skutečnostem. Acemoglu nezůstává u obecného tvrzení a podrobuje analýze různé druhy institucí (kupříkladu vlastnická práva a vymahatelnost smluv), jejich vliv na ekonomický růst a, což je nejdůležitější, mechanismy vývoje institucí. Jedním z hlavních přínosů knihy je teorie vlivu politických institucí na ekonomické, především na obranu vlastnických práv. Acemoglu ukazuje, že politické režimy bez politické konkurence a bez vertikální rotace elit jsou v dlouhodobém výhledu odsouzeny k prohře. Krátkodobě či střednědobě takové režimy čas od času mohou vykazovat impozantní tempa růstu. Mocní v takových uzavřených režimech mají přehršli důvodů bránit svá vlastnická práva, proto

mocenská elita pro sebe může zajistit dobré investiční klima. Přesto takové režimy neumožňují dostatečně čilou ekonomickou konkurenci, omezují vstup nových podnikatelů na trh, a tudíž snižují šance na inovativní technický rozvoj. Bez nových technologií je však dlouhodobý růst nemyslitelný. V závěru knihy Acemoglu poctivě přiznává, že naše poznatky o procesu technologických vynálezů a šíření vědomostí, jakož i o mikroekonomice či strukturální transformaci jsou zatím minimální. Nicméně kniha obsahuje řadu myšlenek aktuálních z hlediska vypracování dlouhodobé vývojové strategie pro zemi velikosti České republiky se srovnatelným zeměpisem. Za prvé, pro snížení technologického zaostávání je radno rezignovat na model velkých dominantních holdingů ve prospěch decentralizovaně strukturovaného hospodářství. Za druhé, snížení obchodních překážek a zlepšení prostupnosti vnitřního trhu pro mezinárodní konkurenci vytváří dodatečné dynamické stimuly, jež nutí podniky investovat do nových technologií a zvyšovat výkonnost. Za třetí, důležitou roli z hlediska růstu hraje rozvoj finančního sektoru. Nakonec to nejdůležitější: instituce absolutně neodmyslitelné pro dlouhodobý ekonomický růst nelze vybudovat bez politické liberalizace. Zajímavé dílo zajímavého ekonomického myslitele Darona Acemoglu vyjde v nakladatelství Princeton University Press koncem letošního roku, ale rukopis vyvěšený na internetu již nyní trhá rekordy návštěvnosti.


Asijský pohled na sympatie Západu s Tibetem Jiří Breber Protičínské protesty, k nimž docházelo během cesty olympijského ohně po světě, byly na Západě většinou přijímány se sympatiemi. Tibeťané žijící v exilu a jejich příznivci dávali jako už nejednou najevo, že lidé v Tibetu stále touží žít svobodně, v nezávislém státě. K protestům došlo nejdříve ve Francii, pak v USA, v Austrálii, ba i v Hongkongu. Peking mezitím zorganizoval nacionalistickou kampaň zaměřenou proti francouzských obchodním zájmům, která měla být varováním i pro další státy, v nichž už k protičínským demonstracím došlo (anebo by ještě dojít mohlo). V Los Angeles Times (25. dubna 2008) se k událostem ozval hlas z Asie, konkrétně ze Singapuru, kde, dodejme, vládne už po desetiletí jedna strana, obyvatelstvo tvoří převážně Číňané a vláda proti disidentům tvrdě zakročuje. Pan Kishara Mahbubani, děkan Školy politických věd při Národní univerzitě v Singapuru a autor knihy Nová asijská hemisféra: Neodolatelný posun globální síly k východu, nás v článku poučuje, že Západ se dívá na lidská práva a problém Tibetu jen v černobílých barvách. Prý to byli až čínští komunisté, kteří zbavili Tibeťany nevolnictví a osvobodili je od vlády zpátečnické teokracie. Nutno dodat, že takové „osvobození“ vedlo jen k jiné formě nevolnictví, tentokrát v čínském totalitním režimu s přídavkem národnostního a náboženského útlaku. Pan děkan považuje protibetská prohlášení politiků a aktivistů na Západě jen za gesta určená domácímu publiku a jmenuje britského premiéra Gordona Browna, německou kancléřku Angelu Merkelovou a našeho premiéra Mirka


Topolánka – ti všichni se rozhodli pro neúčast na ceremoniálu při zahájení čínské olympiády. Současně s tím pak vybízí čtenáře, aby se pokusili myslet jako Číňané, protože až poté pochopí, jak rozdílně vidí stejné události Čína a Západ. Píše, že Čína ovládá Tibet už od 13. století a že čínská kontrola tibetského území byla od těch dob někdy silnější, někdy slabší – podobně jak tomu bylo v mnoha částech Číny – podle síly centrální vlády, ale jedno je prý jasné: Čína kontrolovala většinu svého území delší dobu, než po kterou některé západní státy vůbec existují. (Pročpak nám pan děkan říká právě to? Má to snad znamenat, že když si velký národ podmaní malý, musí to tak zůstat navždycky? O tom, že Tibet byl od roku 1911 až do okupace Číňany v roce 1951 nezávislým státem, se pan děkan nezmínil. Napsal nám však, že ve skutečnosti prý žádný Číňan nevěří tomu, že západní vlády mají o Tibet zájem z morálních důvodů.) Číňané jsou přesvědčeni, že Západ sleduje jen rozdělení a politický rozpad Číny. Počátkem devadesátých let, kdy prý čínský lid prožíval nejlepší údobí svého života za celá století, se Západ rozhořčeně soustředil na demonstraci studentů na náměstí Tchien-an-men (1989) a na další prohřešky Číny proti lidským právům. (O tom, že ona týdny trvající demonstrace čínských studentů a mladých dělníků byla zmasakrovaná – podle e World Almanac vydaného deníkem e New York Times v roce 2000 tam čínská armáda a policie zabila 5 000 a zranila 10 000 mladých demonstrantů – se pan děkan nezmiňuje. Pročpak asi ti studenti demonstrovali, když se Číňanům vedlo tak skvěle?) Je to však prý Západ, kdo rozviřuje emoce; nikoliv politické poměry v Číně. Bojovníci za lidská práva, zejména ti z evropských hlavních měst, se na oficiálních návštěvách Pekingu údajně chovají jako poslušní pudlíci a všichni se snaží Číně něco prodat. Když jsou pak na odchodu, nesměle zašeptají, že se musí zmínit o lidských právech, protože po svém návratu domů budou tázáni, zda o této problematice jednali. Takové

chování si čínští vůdcové vysvětlují jen jedním způsobem: „Prosím neberte naši zmínku o lidských právech vážně!“ Tragédií pak je, že oběťmi takových morálních kotrmelců jsou nakonec sami Tibeťané, kteří se stanou terčem vystupňovaného čínského nacionalismu. Pan děkan upozorňuje, že dosud – i když čínská vláda nad Tibetem není bez chyb – se tam Peking pokoušel udržovat jistou autonomii. Ve skutečnosti prý žádný zásadní nesouhlas mezi postojem dalajlámy a čínskou vládou neexistuje. Dalajláma brání autonomii, nikoliv nezávislost, a oficiální politika pekingské vlády týkající se Tibetu hlásá, že „vláda ctí regionální etnickou autonomii v oblastech, kde etnické skupiny žijí v kompaktních komunitách“. (O prohlášeních a zákonech totalitních režimů víme své.) Tyto skutečnosti, jak se nás snaží pan děkan Mahbubani přesvědčit, by měl Západ pochopit a názorové rozdíly mezi dalajlámou a čínskou vládou neprohlubovat. K tomu však podle něj nejlépe slouží cesta tiché diplomacie, nikoli demonstrativní neústupné postoje. Hlas z Asie nám tedy doporučuje zapomenout na lidská práva, snažit se vlichotit mocným a silným, starat se jen o svůj materiální prospěch a nejen v Pekingu, ale i doma se chovat jako poslušný čínský pudl. Tedy jednat „asijsky“ v tom nejhorším významu toho slova. Jenže naše civilizace ještě není veskrze maloměšťácká. Odlišuje se! Nepsal o tom přesvědčivě už profesor Huntington? A pokud se neliší, jak tvrdí někteří politici a sociologové, pak musíme očekávat čínskou Solidarność a napomáhat jejímu vzniku.

Bojovníci za lidská práva, zejména ti z evropských hlavních měst, se na oficiálních návštěvách Pekingu údajně chovají jako poslušní pudlíci a všichni se snaží Číně něco prodat.


Vládní daňové tanečky Dušan Šrámek Koaliční vláda představila další krok v rámci reformy veřejných financí. Má jím být pokles odvodů na sociální pojištění o jedno a půl procenta. Po snížení ceny za práci volají podnikatelé již řadu let. Jinou otázkou ovšem je, zda jde o adekvátní návrh a zda reflektuje politické dohody. Prvním krokem, který vedl ke snížení odvodové povinnosti, bylo již v rámci první fáze reformy zastropování odvodů na čtyřnásobek vyměřovacího základu sociálního pojištění. Díky tomu byla nastavena hranice, od níž již nejlépe placeným zaměstnancům neroste další zdravotní a sociální pojištění. Už tehdy se však začínaly objevovat názory, že snížení není dostatečné, protože nereflektuje souběžné přijetí ekologických daní. Přitom právě ekologické daně zasáhnou celoplošně všechny občany, ale zvláště ty chudší, kteří musejí ze svého rozpočtu vydávat větší část výdajů právě na energie. Takový byl i původní účel těchto daní, když s ním přišli zelení. Takový účel deklarovala i Topolánkova vláda, když oznamovala výměnu zelených daní za nižší sociální pojištění. Ministr


financí Kalousek se sice hájil tím, že není jasné, jak se dotknou ekologických daní veřejné rozpočty, a slíbil, že po roce fungování takový výpočet jeho ministerstvo udělá. Neudělalo. Přitom podle některých odhadů je výnos spotřebních daní na uhlík zhruba ve výši čtyř a půl miliardy korun. Tomu však snížení inkasa ze zastropování ani náhodou neodpovídá. S velkým halasem oznamované snížení sociálního pojištění má však svou genezi jinde. Loni při přijímání balíku daňových změn byla kvůli konsenzu v koalici přijata dohoda, podle níž se od ledna příštího roku měla snížit sazba daně z příjmů fyzických osob z 15 % na 12,5 %. Souběžně ovšem ministr financí přijal výrazné slevy na dani, jimiž osvobodil svou voličskou klientelu (do 12 tisíc hrubého) od příjmové daně. Kdyby se od prvního ledna 2009 snížila daň z příjmů, tato sociální skupina by začala – paradoxně – daně opět platit. Byla proto uzavřena další dohoda, která měla upravit parametry tak, aby žádná příjmová skupina nebyla oproti dnešnímu stavu znevýhodněna. Místo toho byla přijata varianta, která rezignuje na snížení dnešní patnáctiprocentní daně z příjmů a nahrazuje ji pouze snížením sociálního pojištění o jedno a půl procenta. Tento záměr však neodpovídá politické dohodě koaličních stran ze srpna 2007. I podle výpočtů ministerstva financí přinese schválená varianta patnáct miliard korun propadu v daňovém inkasu, zatímco požadavky poslance Tlustého, a potažmo i jeho kolegy Doktora, které se objevovaly v různých fázích jednání, by ponechaly v peněženkách daňových poplatníků více než třicet miliard. Je tedy jasné, že snížení daňové zátěže schválené vládou bude méně než poloviční oproti dřívějším návrhům poslanců z ODS. Vláda tak preferovala snižování deficitů veřejných rozpočtů na úkor daňového a odvodového zatížení, aniž by si ovšem dělala starosti s již dříve uzavřeným politickým kompromisem. Zajímavý je ostatně samotný vývoj celého daňového martyria. Premiér a výkonná rada ODS zřídili komisi, jejímž šéfem se stal poslanec Doktor. Když

Ekologické daně zasáhnou celoplošně všechny občany, ale zvláště ty chudší, kteří musejí ze svého rozpočtu vydávat větší část výdajů právě na energie. byla komise uprostřed jednání, premiér Topolánek prohlásil, že ji považuje za ukončenou a že plně podporuje Kalouskův návrh na jednoprocentní snížení sociálního pojištění při zachování původní, tedy patnáctiprocentní sazby z příjmů fyzických osob. Práce celé komise tak byla naprosto znevážena. Daňová komise pracovala v podstatě se třemi variantami. Ve všech se počítalo s dvanácti a půl procentní sazbou daně, ale i s dalšími korekcemi slev na dani. Poslanec Doktor přišel s další variantou, která by znamenala dvou a půl procentní snížení výše pojistného. Otázkou je, zda vůbec došlo ke snížení daní oproti výchozí pozici před přijetím reformy. Takovým důkazem je podle prvního náměstka ministra financí Ivana Fuksy fakt, že zvýšený výběr daní oproti loňsku o osm miliard není dán vyššími daněmi, ale naopak tím, že se jich díky poklesu vybralo více. Fuksova konstrukce však nebere v úvahu strukturu daní, především efekty, k nimž došlo na základě změn v zákoně o dani z přidané hodnoty a zvýšením výběru této daně přeřazením významné části položek do její vyšší sazby. Zanedbatelný není ani efekt růstu cen pohonných hmot, protože spolu s ním roste i výběr daní z těchto komodit. Ostatně i u další daňové položky týkající se pohonných hmot neplní vláda, respektive ODS své sliby. Jedná se o slib nezvyšovat sazbu spotřební daně nad minimum dané Evropskou unií. Ovšem tím, jak posiluje česká koruna, dochází k jejímu samovolnému zvyšování, aniž na to vláda jakkoli reaguje. To se ovšem netýká jenom pohonných hmot, ale všech spotřebních daní, tedy i na tabák, líh či uhlík. Všechno vede k závěru, že celkové daňové zatížení v tuto chvíli neklesá.


Zaujalo nás…

Problém jednomyslnosti Na poslední summitu Evropské rady v Bruselu vládla atmosféra jako na pohřbu mafie. Bossové v černých oblecích si zasmušile poklepávali po ramenou a drželi se za lokty, když oplakávali Lisabonskou smlouvu, které týden před tím řekli irští voliči „ne“. Nejvíce povzbuzujících poklepávání po zádech se dostalo irskému premiérovi Brianu Cowenovi. Tyto sympatie nebyly hrané – většina evropských leaderů ví, že vyhrát referendum k Lisabonu by byla těžká bitva. Mezi tím šramotem bylo ale také slyšet, že irská vláda vedla slabou kampaň. Brian Cowen žádal o čas přemítat o tom, co se stalo špatně, a také jej prozatím dostal. Čelní představitelé se shodli na tom, že „cestu vpřed zváží na dalším summitu v říjnu“. Naštěstí pro Cowena představitelé upustili od návrhů pokračovat v jednáních bez Irska. Tato rozvratná mluva byla smetena ze stolu francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym, který převezme vedení Unie 1. července. „Evropská rodina má 27 členů,“ řekl Sarkozy a dodal, že bude pracovat na tom, aby „tuto rodinu udržel pohromadě“. Nicméně stále přetrvávají skryté hrozby. „S našimi českými přáteli jsou jisté potíže,“ přiznal Sarkozy, když od české vlády dostal rozhodnutí Lisabonskou smlouvu bez stanoviska Ústavního soudu neschvalovat. Prezident Sarkozy dodal, že další rozšiřování bez Lisabonské smlouvy nebude možné. To není z právního hlediska pravda a polský předseda vlády toto spojení označil za „neakceptovatelné“. I přesto je to stále efektivní politická hrozba. Voliči ve východní Evropě jsou dalšímu rozšiřování nakloněni

zaujalo nás…

více nežli jejich západní sousedé – Německo nebo Francie. Irský premiér unikl alespoň vypisování druhého referenda – s anebo bez dodatkových protokolů, že suverenita v otázkách potratů, neutrality nebo dalších otřepaných frází nebude narušena. Současně se evropská elita snaží nalézt viníky. Někteří extremisté, hlavně z Evropského parlamentu, nařkli irské voliče z nevděčnosti po tolika letech dotací z EU. Bývalý dánský ministr zahraničí navrhl, že Irsko by nyní mělo dobrovolně z Unie vystoupit. Jiní se snažili nalézt obětního beránka mezi těmi, které již teď nemají rádi. Belgický premiér Yves Leterme obvinil irské editory britských bulvárních plátků z šíření „divokých“ příběhů o Evropě. Prezident Sarkozy označil Petera Mandelsona, evropského komisaře pro obchod, z rozšiřování informací o krácení tarifů EU, které znepokojily irské (i francouzské) farmáře. Francouzský ministr pro evropské záležitosti Jean-Pierre Jouyet napadl „roli amerických neokonzervativců“ v irském referendu. Declan Genley, irský podnikatel se zájmy v USA, který vedl kampaň proti Lisabonu, patří údajně mezi „vlivné nepřátele“ za Atlantikem, kteří do irské kampaně nalili peníze. Na druhou stranu otázka, „jaké části ,ne‘ EU nerozumí?“, je euroskeptiky hojně používaná. Evropští politici rozumí velmi dobře, že Irové řekli ne. Opravdová otázka pro ně tkví v tom, zda si bude evropská mašinerie vědět rady, pokud bude hlas „ne“ brán vážně. Oddaní federalisté mají svoji odpověď: V EU sedmadvaceti států je jednomyslnost nepřítelem pokroku. Za současných pravidel musejí všechny státy ratifikovat každou novou smlouvu. Federalisté roz-

zlobeně napadají Iry, že si zablokováním Lisabonské smlouvy vzali ostatních šestadvacet států jako rukojmí. Někteří volají po tom, aby byly další smlouvy ratifikovány v jeden den celoevropským referendem. To se však nestane, protože by to popíralo základní princip toho, že smlouvy EU jsou dohody mezi suverénními státy. Navíc většina národních vlád na to není připravena. Vlády se také shodují, že jednomyslnost je jedinou možností při rozhodování citlivých otázek. Ale jejich neochota nechat irské „ne“ navždy zablokovat Lisabonskou smlouvu znamená alarmující zúžení pohledu na princip jednomyslnosti. Zdá se, že se zmenšil pouze na souhlasný postoj státu. Evropští leadeři horlivě popírají, že by byli antidemokratičtí. Podle jejich logiky je ten správný čas nesouhlasit, když je kompromis zničen během mezivládních jednání. Jeden z nich dokonce řekl, že jakmile vlády smlouvu odsouhlasí a podepíší, národní suverenita funguje „oběma směry“. Když je k něčemu potřeba jednomyslného souhlasu, leadeři patrně myslí, že suverénní státy je třeba konzultovat, ale zároveň se musejí sklonit před vůlí většiny. Mnoho politiků a komentátorů, hlavně v Německu, požaduje, aby se druhé referendum v Irsku ptalo voličů na tvrdší otázky typu „Chcete Lisabonskou smlouvu, nebo opustit EU?“ Každý předák mafie ale ví, že to není žádná otázka; je to požadavek pod pohrůžkou. Je tohle Unie, kterou evropští leadeři chtějí? Až sem to však nemusí zajít. V říjnu se může premiér Cowen vrátit s tím, že veřejnost je podle průzkumů připravena volit „ano“. Pokud ale budou průzkumy negativní, nebo dokonce příliš nerozhodné, očekávejte, že někteří předsta-


vitelé EU udělají Irsku nabídku, kterou nebude schopno odmítnout.

e Economist, 28. června 2008

Obama, kterého neznáme Barack Obama je připraven získat nominaci Demokratické strany. Je však zapotřebí zmínit, jak výjimečný tento moment je. Demokraté nominují mladého senátora ani ne čtyři roky poté, co odešel z illinoiského legislativního sboru, a většina Američanů jej ještě pořád nezná. Průzkumy veřejného mínění říkají, že se poměrně jistě stane příštím americkým prezidentem. Pohledem historického kontextu, Jimmy Carter a Bill Clinton byli poměrně neznámí, ale oba byli alespoň prominentními guvernéry. John Kerry, Walter Mondale, Al Gore a dokonce George McGovern byli na washingtonské scéně prominentními postavami. Republikánští kandidáti jsou většinou ještě více známí. Demokraté však věří v Baracka Obamu, což je i při jejich riskantním chování velmi smělé. Bezpochyby je to součástí jeho nesmírného působení. Celou Amerikou, kde jsou dvěma nejpopulárnějšími kulturními ikonami Tiger Woods a Oprah Winfrey, rezonuje jeho osobní příběh, smíšená rasa, vzestup odnikud přes Harvard. Jeho politické grify jsou úžasné; hlavně jeho schopnost napojit se na publikum. Krom toho Obama vytvořil obraz, který je pro současnou politickou náladu a touhu veřejnosti po „změně“ jak stvořený. Válkou a politickými šarvátkami unaveným Američanům slibuje svěží národní jednotu a smysl. Ohromeni jsou hlavně mladí lidé. Obama během své volební kampaně ukázal značnou obratnost. Nikdo mu nedával šance, že porazí Clintonovic mašinerii. Hillary a Bill byli ale také poraženi na svém vlastním dvorku. Obama vydělal víc peněz a svoji pozici obhájil ve výborech malých států, čímž získal těsnou většinu delegátů. Dnes je i v porovnání s kampaní Johna McCaina v nerozhodnutých státech lépe organizován. To vše hovoří o jeho připravenosti na listopad a potenciální vládnutí.


Ale vládnout jak a k jakému cíli? To je Obama, kterého Amerika nezná. Přes jeho inspirativní rétoriku o bipartismu volil v Senátu nejvíce stranicky. Jeho politická agenda je tradičně liberální napříč všemi směry, více než Hillary Clintonové a více než kteréhokoli demokratického kandidáta od roku 1968. Nenajdeme jediné téma, ve kterém by se Obama odklonil od levicově smýšlejících zájmových skupin své strany. Chce zvýšit daně nad hodnotu, která byla za vlády Clintona včetně enormního zvýšení daně z příjmu. Podstatné jsou také kořeny jeho politického charakteru a úsudek. To, jakým způsobem řešil otázku svého působení v církvi Trinity United Church, vzbudilo pochybnost o jeho upřímnosti a přesvědčivosti. Pohyboval se mezi stadii popírání, že by jeho dvacetileté angažmá v církvi bylo nějakým problémem, že by kdy slyšel vznětlivé poznámky reverenda Jeremiah Wrighta, některé z poznámek kritizoval a současně reverenda Wrighta velebil, tato slova opět popíral a nakonec vystoupil z církve úplně. Zcela neupřímné bylo jeho poslední tvrzení, že ho celá věc překvapila. Byl si ale dokonale vědom politického risku, a proto nechal před rokem reverenda Wrighta během svého úvodního projevu v zákulisí. V rozhovoru pro Chicago Sunday Times v roce 2004 Obama zmínil tři muže, kteří byli jeho duchovními učiteli. Jedním z nich byl právě Wright. Dalším byl otec Michael Pfleger, společník z Louis Farrakhan, jehož poslední poznámky vedly k Obamovu vystoupení z církve, ale jehož kostelu v Chicagu Obama ještě jako senátor udělil grant ve výši 225 000 dolarů. Třetím mentorem byl chicagský pastor, dnes senátor za Illinois James Meeks, který je kontroverzní pro spojování politiky s kazatelnou. Smyslem není říct, že Obama dnes zastává stejně radikální názory jako tito lidé, ale že na něj měli velký vliv a přitom jsou jejich názory s těmi senátorovými v protikladu. Jejich patronát se Obamovi během jeho kariéry v Chicagu hodil a až nyní, ve světle celonárodní

kampaně, se od nich distancuje. Je otázkou, v co vlastně Obama věří. Mladý senátor se stal supernovou americké politiky; spíše fenoménem nežli běžným politikem. To, jakým způsobem získal demokratickou nominaci, je působivé. Nyní je tu složitější obecenstvo. Prezidentství si člověk musí zasloužit a Amerika by o tomto nadaném muži, který je nejméně zkušeným stranickým kandidátem na nejvyšší post v moderní historii, měla vědět daleko víc. e Wall Street Journal, 5. června 2008

Překlenování propasti Který region zažívá za posledních deset let největší ekonomický rozmach? Většina lidí předpokládá, že je to Asie. Ovšem i když Čína a Indie zabírají nejvíce titulků, střední a východní Evropa roste rychleji. Co v tomto regionu vede k tak významnému (a opomíjenému) úspěchu? Zaprvé a především, tranzice z centrálně plánované ekonomiky k volnému trhu uvolnila talent pro inovaci a žízeň po úspěchu, jež jsou na celém světě stejně silné. Sovětský svaz sice byl první zemí, která poslala člověka do vesmíru, ale komunismus bránil soukromému podnikání po celá desetiletí. To podniky založené na inovaci jsou základem pro dlouhodobou ekonomickou vitalitu. Komunismus mohl potlačovat podnikání a zavádění novinek, nechal po sobě ale skvělý potenciál pro úspěch: dobře vzdělanou pracovní sílu. Vzdělanou infrastrukturu kladoucí důraz na matematiku a vědu včetně technických škol a univerzit světové úrovně, což regionu umožňuje produkovat velké množství inženýrů, výzkumných pracovníků a vědců. V Rusku např. absolvuje každý rok stejný počet vědců a technických specialistů jako v Indii, přičemž Rusko má jen osminu populace Indie. Evropská banka pro obnovu a rozvoj v roce 2008 uvedla, že se v tomto regionu růst ustálil na 6 % – i přes celosvětový ekonomický pokles. Mnoho analytiků odhaduje, že oblast bude v příštích několika letech v růstu HDP na světové špici.

zaujalo nás…

Z dlouhodobějšího hlediska věřím, že střední a východní Evropa by se mohla stát důležitým světovým technologickým vývojovým centrem. Region disponuje správnými znaky. Během své poslední návštěvy jsem viděl, že tamější politická stabilita roste. Obchodní bariéry padají a vlády stále více uznávají politiku, jež doceňuje inovaci a soukromé podnikání. Aby se ale tento region stal hlavním přispěvatelem technologického pokroku, musí se vypořádat s některými kritickými otázkami. Palčivým problémem je nedostatek lidí s adekvátními IT dovednostmi. I když se do pracovního procesu zapojuje velké množství mladých vzdělaných lidí, region se dostává do problémů, protože poptávka po lidech s dobrými IT znalostmi je stále velká. Výzkumná společnost IDC odhaduje, že ve střední a východní Evropě bude v letech 2007–2011 vytvořeno okolo 700 000 IT pracovních míst. Je také známo, že v některých zemích je pouhá polovina z požadovaného počtu odborníků. Důvodem tohoto nedostatku není jen rapidní ekonomický růst a vznik pracovních míst. Inženýři a vědci totiž po otevření hranic svých zemí hledali lépe placené nabídky v zahraničí. Tato migrace je zdravou, i když bolestnou fází ve vývoji ekonomik střední a východní Evropy. Nejtalentovanější v dané oblasti by měli vždy svobodně usilovat o nejlepší nabídky. A jakmile se doma vyskytnou lepší nabídky, je to známka toho, že se lidé vracejí pomoci vytvářet obchod právě tam. Nové vývojové centrum softwaru Microsoft v Bělehradě je např. vedeno dvěma Srby, kteří se vrátili domů poté, co pro Microsoft pracovali v USA. Vlády v regionu nicméně budou muset rozšířit přístup k informačním technologiím na všech stupních vzdělávacího systému a zřídit vzdělávací programy, jež by se týkaly již pracujících lidí. Významnou roli hraje také soukromý sektor. Veřejno-soukromé partnerství bude moci oslovit více lidí daleko rychleji, protože kombinuje znalost místních poměrů, jež poskytují vládní agentury, s technickými

zaujalo nás…

a obchodními expertizami, jež může nabídnout soukromý sektor. Ruku v ruce s těmito opatřeními musejí vlády vytvářet dobré obchodní podmínky, které podporují inovace a odměňují soukromé podnikání. Témata se liší stát od státu a zahrnují obchodní politiku, daně a korupci. Jen jedno téma je celému regionu společné: ochrana duševního vlastnictví. Přes náznak pokroku pokleslo např. v Rusku pirátské užívání softwarů během let 2004–2006 o 6 %; i tak je ale míra 68 % stále nejvyšší na světě. Region bude ztrácet talentované lidi, pokud nebude zajištěna dostatečná právní ochrana. Ochrana duševního vlastnictví poskytuje novátorům a podnikatelům jistotu, že budou za svoji těžkou práci a inspiraci odměněni. Ostatně pokud se chce region střední a východní Evropy stát světovým inovačním centrem, je pro něj doma vychovaný talent nadějí. Dlouhodobý úspěch bude záviset na tom, zda vlády střední a východní Evropy budou schopny zaujmout nezbytné kroky, vyškolit a ponechat si množství talentů, které tento region již má. Steve Balmer, e Wall Street Journal, 5. června 2008

Zbavit se návyku na ropu Důsledkem fungování ropných trhů je jev, který jeden ekonom označuje za „největší přesun bohatství v historii lidstva“. Příjmy zemí v Perském zálivu, které vyvážejí ropu a zemní plyn, se během posledního roku téměř zdvojnásobily – státy v tomto regionu přišly k miliardám přebytkových dolarů, s nimiž si mohou hrát. O jakém množství peněz je řeč? Odhady se kvůli přemrštěnému tajnůstkářství monarchií v Zálivu různí. Podle Saúdské arabské měnové agentury dosahují oficiální rezervy výše 300 miliard dolarů, skutečné číslo je však pravděpodobně mnohem vyšší. A to nezahrnuje bohatství v osobním vlastnictví panovníků. Můj kolega z Council on Foreign Relations Brad Setser odhaduje, že blízkovýchodní fondy skrývají možná až 1,5 trilionu dolarů jako rezervu pro špatné časy.

Co tyto země s těmito penězi dělají? Zejména nakupují cenné papíry skrze švýcarské a anglické finanční zprostředkovatele. Ale snaží se i zmírnit pohoršení ve světě nad těmito masivními transfery bohatství s pomocí příspěvků na různé významné charitní projekty. Saúdská Arábie nedávno slíbila věnovat 500 milionů dolarů Světovému potravinovému programu. Tento krok však není tak štědrý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Blízkovýchodní producenti ropy jsou významnými importéry potravin. Jejich produkce potravin klesá s tím, jak se voda v poušti stává příliš vzácnou, aby mohla být využita na zavlažování. Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a další země proto začaly využívat ropných dolarů k nákupu a pronájmu zemědělské půdy v jiných zemích jako Egypt, Pákistán, Kambodža nebo Filipíny, aby si tak zajistily vlastní potravinovou bezpečnost. Důsledkem toho však může být politická nestabilita v zemích produkujících potraviny, kde se občané ptají: „Proč posíláme plodiny Saúdům, když trpíme nedostatkem jídla a inflací?“ A ropní exportéři tím, že upouštějí od vlastní produkce potravin a zabírají obdělávatelnou půdu v jiných zemích pro vlastní užitek, jen zvyšují konkurenci na světových potravinových trzích, čímž se ještě zrychluje nárůst cen potravin. Zdaleka nejvíce přitom Saúdové ve světě od 70. let prokazovali svou „štědrost“ podporou wahhábismu – minoritní formy islámu, která nabývá extrémní a antisemitské podoby. Podporují misionáře a budování madrás a mešit po celém světě. Toto úsilí je doposud stálo podle jednoho věrohodného odhadu nejméně 75 miliard dolarů. To, že mohou ropní producenti díky našim penězům sledovat své zájmy a financovat své výstřednosti a ideologie, by nás nemělo překvapovat. Masivní transfer bohatství do rukou jedněch z nejméně zodpovědných národů na světě by nás však znepokojovat měl. Michael Gerson, e Washington Post, 25. června 2008

Za přispění Hynka Fajmona a Jana Klusáčka připravila Iveta Frízlová.


Rok a půl vlády Bohumil Pečinka Nedávno uplynulo osmnáct měsíců od chvíle, kdy druhá vláda premiéra Mirka Topolánka získala důvěru Poslanecké sněmovny. Jaké jsou její typické rysy?

DVĚ AŽ TŘI VLÁDY Základní charakteristikou by mohly být tři slova: změny bez vize. Je to kabinet, kde se ambiciózní projekty mísí s pasivní správou ministerských úřadů i s úplnými propadáky. Na jedné straně máme ambiciózní reformátory ( Julínek), někde uprostřed politiky s programem v mezích koaličního zákona (Nečas), až po ministry (Řebíček), pro něž je politika jen byznysem prováděným jinými prostředky. Tomu sekundují dvě menší koaliční strany, které jsou ve svých aspiracích vnitřně rozdělené, takže platí slavné rčení „bratr bratrovi vlkem“. Kabinet tak představuje dvě až tři rozdílné vlády a každý z těchto týmů by si zasloužil úplně jiné ocenění. Právě proto hodnocení Topolánkova kabinetu v médiích osciluje mezi přijetím a zatracením, podle toho, jakou z „vlád“ má dotyčný na mysli. Faktem je, že jejich autonomní fungování se premiéru Topolánkovi nedaří sjednotit, natož propojit do celku jednoduchého sloganu a prodat veřejnosti. Strategickým rysem vlády je, že prioritou není snižování daní, jak kdysi předpokládal program ODS s názvem Modrá šance, ale pouze snižování deficitu veřejných rozpočtů a státního dluhu. Slovo „pouze“ je ve srovnání s kabinety premiérů Špidly, Grosse a Paroubka, které programově vytvářely každoroční stamiliardové deficity, nespravedlivé. Na druhou stranu: těžko budeme hledat v budoucnu situaci, která by byla tak nakloněna snižování daní, protože silný růst ekonomiky překonává i optimistické představy z doby vzniku vládního programového prohlášení.

ENERGETIKA A RADAR Největším handicapem české exekutivy je energetika, která musela být kvůli odporu Strany zelených dána do závorky.

Kabinet představuje dvě až tři rozdílné vlády a každý z těchto týmů by si zasloužil úplně jiné ocenění.


Ideologické konstrukty zelených (nestavět jaderné elektrárny, neprolomení limitů těžby uhlí) se mohly před rokem a půl zdát milou úlitbou „zeleným rošťákům“, pilně kopírujícím energetické priority Německa a Rakouska. Ve chvíli, kdy se ceny energií dostávají do centra pozornosti světové politiky, je tento moment koulí na noze současné vlády. Na podzim má navíc Martin Bursík představit ekologický balíček změn, které mají být reakcí na Barrosovu „zelenou revoluci“. Výsledkem má být zdvojnásobení množství energií získávaných z tzv. obnovitelných zdrojů. Současně mají být zaváděny aukce na získávání emisních povolenek, což může znamenat další ránu těžkému průmyslu. Postoje zelených se proto stávají větší vládní zátěží než stojedničkový manévrovací prostor v Poslanecké sněmovně, neboť se začínají dotýkat základních zájmů českého státu. Vedle energetiky je druhým základním státním zájmem radar. Lze odhadovat, že z hlediska historie bude naše zapojení v systému protiraketové obrany definičním znakem celé vlády. Současně bude strategickou protiváhou novému energetickému spojenectví Německa a Ruska, které může kdykoli přeskočit až do politického paktu. V tomto smyslu by přijetí radaru mohlo být i vyvažovacím momentem vůči tlakům některých velkých evropských zemí. Z větší perspektivy se celá vláda pohybuje na politickém hřišti, pro které je typické celkové oslabení výkonné moci, dané křehkostí vládní většiny. Další tendencí je postupná dezintegrace práce Poslanecké sněmovny, daná celkovým prolobováním parlamentního života. V této situaci jsme svědky vzestupu justiční moci, která se neformálně přeměňuje v novou politickou komoru parlamentu (Ústavní soud), popřípadě v toho, kdo spoluformuje podobu přijímaných zákonů (Nejvyšší soud) nebo vstupuje do role aktivního rozhodčího ve veřejných sporech (Nejvyšší správní soud). Aktivním vtahováním těchto institucí do politických rozhodování politici sami oslabují moc, kterou představují. Úběžníkem politického uvažování dneška jsou pak krajské a senátní volby, na něž celá politická reprezentace čeká jako šéfové firmy na účetní uzávěrku koncem roku. Právě z jejich výsledků mají vzejít nové strategické kroky spojené s personálními změnami ve vedení stran a fungování vlády.

články a komentáře

Občan Havel aneb Síla interpretace Marta Davouze V době vlny zvýšeného zájmu o osobu prvního polistopadového prezidenta Václava Havla přinášíme alternativní pohled na jeho dosavadní veřejné angažmá. V příštím čísle Revue Politika přineseme druhou část eseje. Akademický slovník cizích slov z roku 1998 uvádí celkem pět možných výkladů slova mýtus. Na čtvrtém místě, za bájeslovím, alegorickým vyprávěním a iracionálními vizemi budoucnosti tam stojí: „Představa o někom nekriticky přijímaná, uctívaná a zbožňovaná.“ Do této kategorie spadá nejedna osobnost našich dějin, ba i celé skupiny, například husité, bratříci nebo chartisté. Nezávisle na tom, do jaké míry je prazáklad toho kterého mýtu reálný, plní jeho hrdinové důležitou roli. Jednak jako paradigmata ideálních lidských charakterů, jednak jako pilíře historického vědomí národa, které společně se sdíleným prostorem slouží k jeho identifikaci a sebereflexi.

JAKÉ VZORY? Ideál lidského charakteru ovšem není a nikdy nebyl změřitelnou, natož konstantní veličinou. Kritéria hodnocení odpovídala dobovým společenským a politickým konsekvencím a uznávaným morálním konvencím a podle toho se měnila. Kdo byl ve středověku považován za chrabrého hrdinu, stál by dnes před soudem jako několikanásobný vrah. Výběr učebnicových kandidátů z historické nabídky národních reků pak závisí na aktuální poptávce. Žižka i Fučík pomalu upadají v zapomnění, Komenský už taky není, co býval, na náměstí, kde stával Lenin, Stalin nebo Gottwald, se vrátil Masaryk, a patron zemí českých se dočkal státního svátku. Jinými slovy, každá historická epocha, resp. její establishment, si ze známých osobností minulosti vybírá vzory, které se jí hodí, protože odpovídají jejím ideovým záměrům. Co se jí naopak příliš nehodí, to bývá potlačováno, zamlčováno, určeno k zapomnění nebo vědomě zkreslováno. Zároveň usilovně vytváří vzory nové, vzory, jimiž by se sama nějak významněji vepsala do dějin. Zvlášť když chce představovat nový, lepší začátek pro budoucnost lidstva nebo aspoň národa. Svatý Václav se stal legendou a vzorem hlavně jako šiřitel křesťanství, navíc byl zavražděn, a to obojí mělo v následujících staletích velkou váhu. Dnes nemůžeme hodnotit jeho skutečný charakter a jeho jednotlivé skutky, protože pro to nemáme dost důkazů. Je tedy lepší uvěřit této legendě, než ji popírat, zejména proto, že má z hlediska vlasteneckého cítění


tak pozitivní stmelující účinek. Kníže sám na ni určitě neměl vliv, nepředstavoval si, že se stane předmětem nějakého nedotknutelného kultu, dokonce patronem zemí českých, k němuž se lidé budou modlit. Došlo k tomu bez jeho vědomí, postupně a až po jeho smrti. Složitější jsou případy, kdy se člověk s mesianistickým syndromem přímo rodí nebo si ho v sobě vědomě vypěstuje a pak se domáhá uznání své svatosti ještě za života – typickým příkladem, o němž budeme hovořit, je kult bývalého prezidenta Václava Havla – nebo když je výběr velikánů, kteří mají být navždy a bez pochyb zapsáni do historie, zpolitizován, když podléhá výlučně aktuálnímu mocenskému boji.

POVOLENÍ HRDINOVÉ Komunistická ideologie stvořila rejstřík povolených hrdinů, jejichž hlavním úkolem bylo potvrdit staletou kontinuitu třídních bojů. Panovníci, slavní učenci, svatořečení, později pak podnikatelé nebo prezidenti, zkrátka všichni, kdož zaujímali v historii nějaké důležité místo, byli zmiňováni převážně jen v negativních konotacích – jako bezcharakterní potlačitelé lidových hnutí. Historiky a encyklopedisty muselo tehdy stát dost úsilí, aby nějak vykryli hluchá místa, pokud nechtěli pracovat jen s legendami typu Robina Hooda nebo Jánošíka. Lidová povstání, která stála za zmínku, nebujela jako houby po dešti a ne vždy souvisela s jimi proklamovaným třídním uvědoměním, s ustavičným bojem prostého lidu za právo a spravedlnost. Zhusta šlo víc o náboženské přesvědčení (husité a období reformace), o vlastenectví ( Jana z Arku, Cid aj.) nebo o loupežnictví. Teprve éra začínající Francouzskou revolucí poskytovala dostatek protagonistů vhodných pro tendenční výklad dějin jako dějin odvěkých třídních zápasů. Co jen trochu šlo, bylo vztaženo k této linii, všechno ostatní stálo v pozadí. Jako by se lidem nikdy nedařilo dobře, jako by neexistoval žádný vědecký a technický pokrok, jako by nekvetla umění. Velmi hezky to vyjádřil Karel Čapek v jedné stati z roku 1924: „Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě


oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého, nebo žranice pánů.“ Komunistické černobílé pojetí lidské existence učinilo z poznatků marxismu články reakční víry a inkvizičního práva. V duchu tohoto práva se pak známkování, tedy kritéria výběru a hodnocení vyvolených, často měnila, ba leckterý z potenciálních hrdinů, sotva se u něj projevil náznak vlastního myšlení, nejenže nebyl zahrnut mezi kandidáty síní věčné cti a slávy, ale skončil na popravišti nebo byl zákeřně zavražděn. Pro totalitu není důležitý skutek, ale možnost jeho interpretace, v daném případě možnost potvrdit, že třídní boj nikterak neutuchá a prapor revoluce stále vlaje. A pokud se snad třídních nepřátel nedostávalo, nebylo nic snadnějšího než ukázat na někoho z vlastních řad a jeho zločiny inscenovat, dokonce bylo lepší vybírat ve vlastních řadách, aspoň ostatní viděli, že soudruzi nečiní rozdílu a nepodporují protekcionářství. Proto politické vraždy neoslabovaly, ale naopak utužovaly chorobnou mánii základního dogmatu, které – ačkoli je tvrdě popíralo – vycházelo ze stejného osvědčeného dogmatu jako křesťanství, totiž z utopie o sociální rovnosti a spravedlnosti. Jen se mu neříkalo „láska k bližnímu“, ale „světový názor“, jen se neříkalo „království boží na zemi“, ale „světová revoluce“. Nejdůležitější součástí tvoření, potvrzování a uchovávání mýtů je totiž pojmosloví. Ovšemže takové, které postrádá flexibilitu přirozené lidské skepse a zvídavosti. Jeho cílem není hledat, ale oznámit hotovou věc. Opírá svou legitimitu o sémantické prefabrikáty, od nichž se nelze odchýlit ani tou sebemenší záměnou synonym. Ještě máme v živé paměti obraty jako „obrodný proces“ a „socialismus s lidskou tváří“, jichž užívali ti členové KSČ a jejího vedení, kteří si nechtěli přiznat, že komunismus je pro svou utopickou bázi ireparabilní a že celý slavný třídní boj je bojem pohříchu mocenským, zároveň ale viděli, že jejich „rozvinutý socialismus“ není funkceschopný. Klíčová generace intelektuálů-ideologů padesátých let proto začala hledat východisko z dlouhodobé krize cestou transformace v jakýsi „opravdový“ socialismus, jemuž propůjčila lidskou tvář. Jaroslav Střítecký v Hostu do domu (5/1969) o tom píše: „Schéma hříchů a nápravy socialismu umožňuje tabuizovat kořen a počátek. To politika, pro niž v mládí horovali, překonala své chyby, své zmrzačení – a oni, její mládí, jí k tomu pomohli. Oni rozhýbali dějiny, a nakonec, když už nejlepší z nich málem pozbyli naděje – ukázalo se, že přece jen dobře. Našli původní

Těžko říct, kdo první přišel na nápad označit jako šedou zónu vrstvu intelektuálů, kteří v době normalizace pracovali relativně „normálně“, ač s disentem spolupracovali a pomáhali mu. Šlo o nápad vpravdě ďábelský.


smysl, našli lidskou tvář toho, čeho byli účastni před dvaceti lety. Našli omluvu.“ V letech 1967–1968 nešlo českým politickým činitelům o popření základní víry v jejich levicové ideje, nýbrž o revizi a odstranění dosavadních chyb, jež mělo ukázat, že socialismus ve své liberální formě může fungovat a že lze na víru obrátit skoro celý národ, nabude-li pocitu zadostiučinění a svobody. A opravdu! Už samo účelové uvolnění v oblasti novinové a časopisecké produkce způsobilo, že lidé, žasnoucí nad náhlou otevřeností zveřejňovaných názorů, hltali každé tištěné slovo a začali mít důvěru k vládnoucí straně. Ačkoli v tom nebylo nic revolučního nebo protisovětského, bratři „na věčné časy a nikdy jinak“ za účasti svých porobených satelitů rázným škrtem pera nahradili slovo „obroda“ slovem „normalizace“. To slovo bylo absurdní, protože vpravovat do lidí násilím, co není v jejich hlavách a srdcích, normální není, a současně zlovolné a nadmíru urážlivé, protože navozovalo dojem celonárodního prohřešku vůči „normálnímu“, zřejmě tedy obecně slušnému chování, jemuž chybí pořádná výchova.

ŠEDÁ ZÓNA Během roku 1968 se na dva tábory nerozdělili českoslovenští občané, ale komunisté, resp. komunistický establishment. Není vůbec jisté, kterým směrem by se vývoj byl ubíral, kdyby nevyhrálo Husákovo „ortodoxní“, ale Dubčekovo „reformní“ křídlo, tedy ti, kteří volali po demokratizaci a z nichž se poté, co ztratili svá postavení, co byli vyloučeni nebo vyškrtnuti z KSČ, rekrutovali disidenti i jejich spolupracovníci v nové emigraci. Není to jisté z jednoho důvodu: zatímco Husák chtěl nespolupracující individualisty – především z intelektuálních kruhů – umlčet a převychovat, disidenti je rovnou odsoudili jako nepolepšitelné hanlivým označením „šedá zóna“. Primo Levi tak v knize Potopení a zachránění nazývá vězně, kteří za drobné výhody spolupracovali s vedením koncentračních táborů. „Kolem nás, vězňů bez funkce, se to hemžilo majiteli funkcí nejnižšího stupně,“ píše se v kapitole Šedá zóna. „Tvořili malebnou faunu – zametači, umývači nádobí, noční hlídky, vyrovnávači ustlaných postelí, kontroloři vší a svrabu, poskoci, tlumočníci, pomocníci pomocníků…, to jest individua, v nichž velitel tábora nebo jeho zástupci spatřovali potenciální kolaboranty.“ Těžko říct, kdo první přišel na nápad označit jako šedou zónu vrstvu intelektuálů, kteří v době normalizace pracovali relativně „normálně“ (vesměs na místech hluboko pod svou kvalifikací), a ač s disentem spolupracovali a pomáhali mu, nikdy se veřejně nepřidali na jeho stranu. Šlo o nápad vpravdě ďábelský. Jednak s veškerou revolucionářskou arogancí, která se nikdy nezdržuje detaily, nastolil otázku viny značné části obyvatelstva, jednak rozdělil české intelektuály na statečné a zbabělé. Ačkoli po téměř dvaceti letech od tzv. sametové revoluce je název „šedá zóna“ takřka zapomenut, pachuť zů-


stává. Stojí za to si ho povšimnout i z hlediska pojmosloví, poněvadž také díky němu se vžil mýtus o udatnosti hrstky bojovníků, která má automaticky právo na morální soud a vyřknutí ortelu – v daném případě přidělení ponižující společenské nálepky. Černobílý názor, který od konce sedmdesátých let minulého století razila určitá část oficiální opozice doma i v zahraničí, byl velmi primitivní a nespravedlivý: zatímco mnoho poctivých lidí tímto kádrováním neprošlo, ba patřilo kamsi do opovrženíhodné mravní stoky, komunisté podle tohoto klíče nejen souzeni nebyli, ale jejich vůdcům byly po listopadovém převratu ponechány důležité posty – vládní, parlamentní, v řízení klíčových podniků, bank atp. Tento trend velkodušnosti vůči bývalému komunistickému establishmentu a nesmlouvavosti vůči rezistenci nebo jiným formám odporu, než jakým byl disent, nadlouho negativně ovlivnil další vývoj ve státě, protože mnohá významná rozhodnutí celostátního významu probíhala pod zkreslenou optikou. Snad nejlépe, poněvadž upřímně a přímočaře, vysvětluje tuto optiku Jiřina Šiklová ve svém článku „Šedá zóna a budoucnost disentu v Československu“ (Listy 1/1990). Na rozdíl od Leviho nemá lidi pracující ve strukturách za úplné ubožáky: „Lidé v šedé zóně jsou převážně kvalifikovaní, odborně erudovaní; jsou to dobří pracovníci, kvalifikovaní dělníci. Právě proto brzo viděli chyby socialistického systému, a hlavně nemuseli podpírat svou pracovní kariéru stranickou legitimací či jinými politickými funkcemi. Věděli, že se uživí i jenom poctivou prací, a proto odolávali nabídkám a tlaku ze strany establishmentu.“ Pro takové hodnocení by se nikdo nemusel horšit, ba mohl by být na ně pyšný. Ani ve snu by ho nenapadlo hledat svoji obdobu v Leviho privilegovaných vězních. Kdyby ovšem text nepokračoval takto: „I barvy mají v dnešním světě jasnou a srozumitelnou symboliku. V době Stendhalově bylo každému jasné, co znamená barva červená a černá, podobně jako dnes víme, kdo jsou zelení, rudí nebo hnědí. Šedá barva je však

neurčitá, není ani bílá, ani černá, a poměrně snadno se může změnit v jedno či druhé. Šedá barva je spíše tak trochu špinavá. Ano, špinavá. I to určovalo, určuje a bude určovat postoje lidí, které do této skupiny zařazujeme.“ Plurál „zařazujeme“ stojí za povšimnutí. Používat první osoby množného čísla, navíc v souvislosti s tak nekompromisní stratifikací, bývalo výsadou nomenklaturních kádrů doby komunismu. Asi by bylo dobré začít konečně rozlišovat mezi slovem „totalita“ a slovem „komunismus“, z nichž se prakticky stala synonyma, ačkoli totalitní myšlení a jednání nemusí souviset výlučně s tímto politickým přesvědčením. „Dojde-li u nás opravdu ke změně politického systému a poměrů,“ pokračuje Šiklová, „tito lidé nikdy nebudou mít úplně čisté ruce, úplně a morálně jasný kredit. Váhavě a neradi, ale přesto spolupracovali s establishmentem a přijímali určité výhody jako odměnu za svou relativní konformitu. Proto se lidé ze šedé zóny, protože souhlasí s názorem disidentů i s politickým uvolňováním stávajících poměrů, současně i bojí, že jim jejich spolupráci v budoucnu někdo vytkne.“ Kdo jim to vytkne a koho by se měli bát, když se živili jenom poctivou prací, tu není jasné. Snad toho, že s nástupem opozice na trůn přijdou i o svá podřadná místa ve strukturách? Že by například vysokoškolský profesor, který se za normalizace živil jako nakladatelský korektor, musel jít do dolů? Komunisté hledali v lidu „zdravé jádro“. O práci tak přišlo 750 tisíc lidí, desítky tisíc (hlavně v kultuře a v médiích, kde byla v podstatě zavedena cenzura a znovuzřízen institut „libri prohibiti“) musely jít na méně významná a špatně placená pracoviště. Po převratu známkování (a zdaleka nejen ze strany paní Šiklové) neustalo, a to, že probíhá v opačném gardu, je pouhé zdání. Problematická je ve zmíněném článku i charakteristika členů disentu jakožto lidí, „kteří již před lety projevili jasně slovy i činy svůj postoj“, neboť kdyby nenásledoval těsný přívlastek „odmítající politiku stranického establishmentu“, zanechávala by čtenáře na pochybách, o která léta a který z obou protilehlých politických postojů disidentské elity se vlastně jedná:

Marta Davouze se narodila 12. května 1945 v Praze. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Z prvního zaměstnání v Ústavu filozofie a sociologie ČSAV musela odejít, protože nepodepsala souhlas se vstupem vojsk. Tentýž osud potkal jejího prvního manžela Vladimíra Železného, jenž musel z kádrových důvodů opustit Československou televizi a začal pracovat v Technickém magazínu. Bylo nutné, aby z finančních důvodů ukončila mateřskou dovolenou (synové David a Jakub) a hledala zaměstnání. Nakonec se to podařilo v Národní (tehdy Státní) knihovně, kde zůstala deset let. V roce 1986 absolvovala konkurs nakladatelství Československý spisovatel, kde pak čtyři roky působila jako redaktorka prózy. V letech 1990–2001 byla ředitelkou Centra Franze Kafky v Praze. Po rozvodu se provdala do Francie, kde nyní převážně žije. Publikovala v mnoha novinách a časopisech, převážně literární kritiky, fejetony a eseje. Vydala dvě knihy.



Charta nepronikla – a ani nemínila proniknout – mezi širší veřejnost. Měla dost názorových problémů sama se sebou, než aby do svého středu přijímala nováčky, kteří by nebyli jen do počtu. Postupně se vyprofilovala v uzavřený, od života odtržený elitní klub. o ta léta, kdy komunismus prosazovala, nebo o ta, kdy se od něj distancovala? Údajné dvacetileté mlčení šedé zóny se jevilo jako vina zaprvé proto, že za nejvyšší hodnotu období normalizace byla považována odvaha nemlčet, zadruhé proto, že lidé v undergroundu se stýkali převážně jen mezi sebou. Charta nepronikla – a ani nemínila proniknout – mezi širší veřejnost. Soudíc podle dostupných materiálů, měla dost názorových problémů sama se sebou, než aby do svého středu přijímala nováčky, kteří by nebyli jen do počtu. Postupně se vyprofilovala v uzavřený, od života odtržený elitní klub, který neměl moc informací o tom, jak žijí ostatní, jaké hodnoty vytvářejí oni, v jakých podmínkách a s jakými riziky. Tuto neznalost bezděčně přiznal i bývalý prezident Václav Havel ve svém prvním novoročním projevu, když prohlásil, že rodiče dvacet let mlčeli, a pak se „přidali ke svým dětem“.

ŽIVOT V PRAVDĚ Někteří disidenti nejspíš nevěděli, co práce ve strukturách obnášela, jinak by ji nikomu nevyčítali. Nevěděli, co tam znamenalo nepodepsat „souhlas se vstupem vojsk“, nepodepsat ani „antichartu“, a tak vědomě a na neurčito vydat sebe i svou rodinu všanc životu na pokraji existenční nouze. Nevěděli, co znamenalo být podrobován ponižujícím prověrkám, sdílet pracoviště s oficiálním informátorem KSČ a nejméně jedním informátorem StB inkognito, každé ráno si zapisovat docházku, zkrátka být tam pod dohledem, sice jiným než oni, ale v neméně tíživé atmosféře. A přesto si jít za svým. Přesto odevzdávat i v rámci normalizačních mantinelů smysluplné dílo. Snad je tu namístě dodat, že v naprosté odloučenosti a anonymitě, bez jakékoli finanční či jiné opory ze Západu, které se tak či onak mnohým disidentům dostávalo. Ne nadarmo Václav Havel často zdůrazňoval, a to v souvislosti s „životem v pravdě“, že je nutné „být znám na Západě“. Patřilo to k charakteristikám, jimiž se podle něj vyznačoval pravý disident: „…veřejným a soustavným vyjevováním kritických názorů a postojů a známostí na Západě,… zájmem Západu, který ovšem patří spíše jeho činnosti politicko-kritické než práci v jeho vlastním oboru.“ (Moc bezmocných, Londýn 1984) Nikdo nemůže stanovit, jestli pro svornost, s jakou lidé v listopadu 1989 vyšli do ulic, mělo větší význam vydávání dobrých knih nebo sepisování zakázaných petic, jestli měla větší význam divadelní představení nebo pouliční demonstra-


ce, jestli bylo důležitější v opozici žít, nebo opozici dělat. Jedno bez druhého by nejspíš nefungovalo. Přesto byla z historického kontextu vytržena jedna specifická linie společenského života, jedna enkláva, která se počátkem devadesátých let stala měřítkem pro všechno ostatní. Události let 1969–1989 jako by měly smysl jen potud, pokud byly v úzkém vztahu k této linii. Neblaze to připomínalo metody komunistické historiografie, která historii lidstva interpretovala jako historii třídních bojů: i ona ráda generalizovala, kladla důraz na kolektivum a popírala hodnotu, ba právo na odlišné individuální priority. Přitom je zřejmé, že v každé společnosti existují lidé tíhnoucí k politice a veřejnému životu, ale i lidé letory a ambic naprosto opačných. Někteří jednou provždy přijmou za své obecně platné humanistické principy morálky, s nimiž se komunistické ani jiné totalitní smýšlení neslučuje, a nikdy od nich neustoupit považují za přirozenou součást svého života. Jiní jdou takříkajíc „s dobou“: pomáhají nejprve komunismus s nadšením budovat, souhlasíce bezmála s třídním bojem, pak dospějí k nutnosti jeho liberalizace, až nakonec, když ohrozí je samotné, začnou ho nazývat totalitou a vyrazí do boje proti němu, resp. proti jeho jsoucí formě. A pokaždé se pozastavují nad nepochopitelnou tvrdohlavostí těch, kteří se k nim veřejně nepřidají. Jako by pravda, jíž se sami dobrali, cesta, kterou oni právě nastoupili, byla vždy ta jediná možná a správná, jako by nebylo jiné poctivé volby. Zmiňuje se o tom i Václav Havel, když ve svém článku „Na téma opozice“ (LL 4/1968) volá, jak je jeho ustáleným zvykem, po morální obrodě národa: „Přinejmenším by si vyžadovalo důslednou rehabilitaci všech nekomunistů, kteří museli léta trpět… za to, že některé věci věděli dříve, než k nim dospěli komunisté. Není již únosné vidět tento národ stále jen očima komunistického únorového puče.“ Zároveň ale tyto nekomunisty jaksi nepočítá do hry. K té mu stačí dvě rovnoprávné politické síly, které mají tutéž šanci stát se vedoucí silou ve státě. Říká doslova, že „moc prostě bere v potaz nakonec zase jen moc“, čehož byla skvělou ukázkou spolupráce disentu a komunistického establishmentu po listopadu 1989 (a není vyloučeno, že i před ním). O vůdčích osobnostech disentu se dá říci, že jsou to profesionální politikové: bývali nejen členy KSČ, ale její avantgardou, stáli vždy vpředu, jejich jména byla všeobecně známá před srpnem 1968 a před Chartou 77, kde byli potom také vpředu. To

O vůdčích osobnostech disentu se dá říci, že jsou to profesionální politikové. To nijak nesnižuje jejich zásluhu na tom, že jako první pozvedli hlas proti normalizačnímu husákovskému režimu. Bylo by se však předešlo mnoha matením, kdyby si odpustili despekt vůči zbytku národa, který se k nim veřejně nepřidal.


nijak nesnižuje jejich zásluhu na tom, že jako první pozvedli hlas proti normalizačnímu husákovskému režimu. Bylo by se však předešlo mnoha matením, kdyby si odpustili despekt vůči zbytku národa, který se k nim veřejně nepřidal. Dobře věděli, že bez desítek lidí ve strukturách, kteří jim všemožně pomáhali, jako „pokrývači“ jim poskytovali svá jména a zprostředkovávali přenos informací, by možná zůstali osamoceným klubem snobů z Hrádečku. Dobře také museli vědět, že na jejich straně, tj. de facto na straně bývalých reformních komunistů, leží větší odpovědnost za situaci v zemi než na straně oné deklasované „mlčící většiny“. A konečně museli vědět i to, že mnoho lidí se k nim nepřidalo ne ze zbabělosti, ale z nedůvěry a nechuti nad některými jmény signatářů. A taky ze zásady. Jednoduše proto, že jsou jinak ustrojeni, že mají jiné životní téma, než být ustavičně v aréně, než veřejně deklarovat své názory a institucionalizovat je, zkrátka že preferují jinou seberealizaci, jinou kariéru, než jakou přinášelo disidentství. Hledali jiné, neméně důležité a ve svých důsledcích neméně „politické“ cesty k nápravě věcí veřejných. A chtěli si uchovat to jediné, co v životě měli – vlastní identitu, nezávislost své osobnosti na jakékoli politické instituci, byť se tvářila sebelépe. Osočovat je, že jsou tak někde mezi a že mohou kdykoli změnit barvu, když jsou to evidentně právě oni, kdo barvu nikdy nemění, je nehorázné. Zejména pak od těch, kdož ji změnili nejméně třikrát. Vyskytuje se i názor, že lidé z „šedé zóny“ sice přímo nekolaborovali, nicméně pracovali a svou prací totalitní režim potvrzovali. Avšak učitel, který děti učil číst a psát, knihovník, který vyplňoval katalogizační lístky, ani pekař, který pekl housky, nepotvrzovali žádný konkrétní režim. Na rozdíl od oficiální opozice: to negace je podle zákonů dialektiky potvrzením něčeho jsoucího, existujícího, respektovaného.

VYVOLENÝ VÁCLAV Stejně jako vžité pojmy má mýtus zapotřebí ustálených hesel. Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme, proletáři všech zemí, spojte se, v jednotě je síla, pravda a láska vítězí. Od některých hesel uplynulo půl tisíciletí, jiná jsou skoro nová, jen poopravená, některá dějinné zvraty přečkala, jiná, jako ta reformní z šedesátých let minulého století, nepřežila víc jak dvě generace. Vždycky ale byla účelová. A vždycky souvisela s nějakou fanatickou pravověrností, jejímž hlavním cílem bylo co nejvíc zatemnit realitu. Víra v luzné vidiny světlých zítřků musí být živena okřídlenými frázemi děj se co děj, aby nevyhasla, a pokud snad pohasíná, stačí vyhlásit, že „kdo nejde s námi, jde proti nám“, nebo méně nápadné „nejsme jako oni“, aby pochybovači zmlkli, jako když utne. Ono není světlých zítřků, které se dají jen tak jednoduše realizovat mávnutím kouzelného proutku, politickým převratem, vědeckým objevem nebo náboženským hnutím. Je však proroků náchylných k napravování světa. Jak již bylo řečeno, většina osobností, které se jako takové vepsaly do historie, se


Aby člověku byla role tvůrce a nadčasového hrdiny přiznána už zaživa, aby byl jako takový všeobecným míněním verifikován, musejí mu nahrávat určité okolnosti a musí na kultu své osobnosti sám systematicky pracovat. uznání nedožila. Ať už zemřeli přirozenou smrtí, nebo je ukřižovali, upálili, pověsili či zastřelili, myslitelé prorockého ducha byli obyčejně uznáni až po smrti. Až po nějakém čase, který smysl jejich poselství prověřil. Dříve či později, lépe nebo hůře, objektivně nebo utilitárně, jako vědecký objev nebo morální odkaz. A i potom, když jsou světem přijati jako trvalá, na étosu toho kterého století nezávislá součást obecného historického vědomí, váha jejich odkazu, ve smyslu symbolu a vzoru hodného následování, podléhá dobové manýře a individuálním prioritám: z gnozeologického hlediska se zdá snadnější dát za pravdu Galileově obhajobě heliocentrické soustavy a otáčivého pohybu Země než viděním a stigmatům Františka z Assisi. Přitom obojí má stejnou váhu. Stačí připustit, že víra a věda jsou jen dva rozličné způsoby, kterak uchopit universum.


Aby člověku byla role tvůrce a nadčasového hrdiny přiznána už zaživa, aby byl jako takový všeobecným míněním verifikován, musejí mu nahrávat určité okolnosti a musí na kultu své osobnosti sám systematicky pracovat. Václavu Havlovi, který léta před převratem 1989 úspěšně pracoval na tom „být znám na Západě“ (vydání jeho her u Rowohlta, Fordovo stupendium aj.), nahrálo i ono implicitní trauma viny, které v očích nastupující garnitury zbavovalo „šedou zónu“ možnosti legitimní kritiky. Také členové disentu, ačkoli někteří měli pádné důvody k pochybám, raději mlčeli a přijali ho jako „vyvoleného“. (Proč? Protože byl nespravedlivě vězněn? Protože jako jeden z mála vůdčích duchů disentu nikdy nebyl členem KSČ?) V bouřlivé polistopadové době byla jak pro jedny, tak pro druhé přednější vzájemná loyalita. Mýtus o statečných a zbabělých musel jít na chvíli stranou, protože z politického hlediska existovaly dva břehy – příznivci a odpůrci stávajícího režimu. Názorově tyto břehy nebyly homogenní. Situaci komplikovalo i to, že disidenti byli připraveni na převrat, nebo pro něj alespoň dělali, co mohli, nikoli však na skutečné převzetí moci. „Snad bych se revoluce tak nebál,“ píše František Langer ve stati „Proč nejsem komunistou“ (Přítomnost 12/1924), „kdybych viděl, že se komunisti řádně připravují k řízení světa. Ale vidím, že se řádně připravují jen k převratu, snad mají již rozděleny vládní resorty, a kdo obsadí poštu, kdo bude dělat policii, ale o mnoho více ne.“ V listopadu 1989 šlo sice o svržení vlády komunismu, nikoli o její nastolení, přesto způsob, jakým byly v Laterně magice a v budově Občanského fóra (OF) přebírány vládní, parlamentní a prezidentské pravomoci, jako by Langerovu předtuchu potvrzoval. Snad je to tím, že historické změny podléhají stejným zákonitostem a mechanismům. Seběhnou se kamarádi a kamarádi kamarádů, ty budeš dělat to a ty zas tohle, lhostejno, jestli to umíš, tumáš trafiku. A po Praze jezdily tramvaje s nápisem „Havel na Hrad“, ačkoli dobrá polovina obyvatelstva nevěděla, kdo to ten Havel vlastně je. Prakticky se to neví dodnes, je to jen jaksi předpokládáno. Jenže problém netkví v tom, kdo Havel je, ale spíše v tom, kým není. Jeho příležitostná autenticita – ať už se ustavil světovým dramatikem, duchovním otcem, ba skoro zednářským mistrem různých zákulisních uskupení, odvážným revolucionářem

a mučedníkem, moudrým filozofem, nepolitickým politikem a miláčkem národa – není předmětem našeho pojednání. Museli bychom se zabývat jeho elitářskými sklony vylučujícími týmovou práci, jeho snahou neustále na sebe upozorňovat i za cenu nebezpečí života, jeho nepřesným pochopením Patočkova „života v pravdě“ a nakonec i jeho divadelními hrami. Přísluší filozofům, aby hledali, kam se poděl duchovní kapitál, který s důvěrou v její étos vložil do Charty 77 Jan Patočka, proč byly jeho postuláty rozmělňovány ustavičnými odvolávkami, nikoli však na podstatu jeho sdělení, nýbrž na autoritu jeho jména. Přísluší literárním kritikům, aby posoudili, zda Havlova dramata pro svět skutečně něco znamenají, jestli se pustil do něčeho objevného, co budiž světem chváleno a na věky zaznamenáno, nebo jestli šlo také o žádaný vývozní artikl své doby (český Ionesco 60. let). Jestli se tedy s ohledem na „poptávku“ Západu držel forem již nalezených a osvědčených a naplňoval je variabilními situačními frázemi, nebo jestli se k jeho dramatickému dílu budou následující generace vracet, protože každá jeho hra je jedinečná a významově mnohovrstevná. Tohle vše a mnoho dalšího přísluší povolaným a žádá si to větší časový odstup. Z hlediska společenské situace a nově vznikajícího historického vědomí, kde se začíná kult Václava Havla pomalu, ale jistě zabydlovat, se jako důležitější než posuzovat jeho pokusy na cestě k světovému primátu a zkoumat „kdo to je“, jeví zjištění, že není tím, za koho se vydává. Mnoho prokazatelných skutků, za něž ovšem byl s ohledem na svou anticipovanou velikost pardonován, svědčí o tom, že to není rozšafný, láskyplný a vnitřně integrovaný vzdělanec, který svůj život zasvětil blahu svého národa a může za sebou zanechat významné dějinné poselství, ale samozvaný monarcha, obratný manipulátor a ctižádostivý dramatik, který si pro svou epochální inscenaci absurdního divadla vybral jako hlavní scénu Pražský hrad. S inscenací divadelního kusu Pravda a láska vítězí pak s úspěchem hostoval na mnoha světových jevištích a občas podnikal turné i po republice. Figuruje v něm nejen jako dramaturg, autor, herec a režisér, ale také jako garderobiér, kulisák a rekvizitář, který s obdivuhodnou akribií dbá o každý vnější detail přispívající k umocnění celkového účinu. Dokončení v příštím čísle.


www.cdk.cz

Stránka nabízí přehled všech knižních titulů CDK s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!



1968: konec jedné, ne zcela velkolepé iluze Ota Filip Sem tam si mohu dovolit psát v pluralis majestaticus, protože podávám zprávu ve jménu tří intelektuálů a spisovatelů, a sice o sobě samém a o svých dvou česko-moravských přátelích. Abych se po publikování tohoto textu vyhnul zbytečným sporům, představím své přátelé jako XY a YX. Jsme rádi, že naše společenské úlohy (a prý i „povinnosti“) po onom příliš sametovém pražském převratu v listopadu 1989 již skončily. Zbývá nám napsat ještě dvě nebo tři knihy a záležitost, které se jinak pateticky říká život, je pro nás uzavřena. Skutečnost‚ že i náš odchod z české literárně-intelektuálně-politické scény, na níž jsme více než padesát (mnozí přes šedesát) let hráli zčásti padouchy, „inženýry lidských duší“, někdy dokonce hrdiny, harmonizuje s naším penzionováním a definitivním odchodem z tohoto světa, je pro nás vlastně šťastnou shodou okolností. Našim současníkům nemáme vlastně už co říci…

MESIANISTICKÝ KOMPLEX My, česko-moravští „osmašedesátníci“ – pro tehdejší fundamentalisticky smýšlející západní levici nepochopitelná směska nespokojených „buržoazních elementů“, blouznivých socialistů, bigotních a tolerantních křesťanů, zapomenutých a zapovězených sociálních demokratů, polepšených komunistů a reformních komunistů, bývalých stalinistů, trockistů, ba dokonce maoistů –, jsme v srpnu 1968 po krátkém Pražském jaru žalostně ztroskotali, protože jsme se domnívali, že vlastníme téměř všechnu pravdu tohoto světa. Zůstali jsme v klinči mesianistického komplexu a víry, že náš totalitně-komunistický svět, v němž jsme uvízli po komunistickém puči v únoru 1948, dokážeme polepšit. Naši reformní komunisté se nehodlali vzdát nadbytku svých rudě zbarvených iluzí o sobě samých a o svých, po tragickém roce 1948 s dvacetiletým zpožděním objevených občanských ctnostech. Oslněni vlastní důležitostí a velkou rolí, kterou jsme i my, intelektuální ochotníci, na světovém jevišti velké politiky v roce 1968 náhle hráli, jsme byli pevně přesvědčeni o tom, že dokážeme přelstít brutálně násilnické dějiny, jak nám je diktovala Moskva. Čeští reformní komunisté, v dobách stalinistického teroru v padesátých letech někdy až trapně pravověrní literární propagandisté a veršotepci ve službách komunistické strany, později slavné osobnosti Pražského jara a žalostní ztroskotanci v srpnu 1968, nebyli nikdy – a nejsou dodnes – schopni si přiznat, že od svého vstupu do politického života a do politiky,


jak ji po dvacet let po komunistickém puči v únoru 1948 v dobách násilného pochodu do šťastné budoucnosti směrem ke komunismu a socialismu provozovala Gottwaldova „vedoucí síla společnosti“, byli vlastně členy strany organizované podle principů mafie. Bylo to až absurdní, ale jen málokteří to byli ochotni v roce 1968 přiznat. A jak trapné! Četní stalinisté ve službách KSČ, soudruzi odpovědní za českou mizérii po únoru 1948, se na jaře 1968 převtělovali do rolí mesiášů s lidským ksichtem… „Kmotři“ komunistické mafie seděli v Ústředním výboru strany; v jejich rukou byla ve společnosti zglajchšaltované po leninsko-bolševickém způsobu veškerá moc, rozhodování o osudu každého jednotlivého občana a všech jim podřízených mafiánů většího nebo menšího kalibru. Kdo se ideologicky „odchýlil“ od momentálně předepsané a často měněné „linie“, v níž velkou roli hrála zkorumpovaná partajně-mafiánsko-intelektuální smetánka i stranou privilegovaní literáti, kdo se poslušně a disciplinovaně nepodřídil a ještě úžeji „nesemkl“ kolem „zdravého jádra“ strany, kdo nehájil a dostatečně tvrdě nevystupoval proti takzvaným „úchylkářům“, „buržoazním elementům“, „trockistům“ nebo „ideologicky kolísajícím soudruhům“, byl – jak to také zákony mafie předepisují – zlikvidován. Žádná revoluce a následující desítiletí teroristického bolševismu nepožraly od roku 1917 do konce padesátých let XX. století tolik obětí, jako leninsko-stalinský, socialisticko-komunistický režim pod vedením Sovětského svazu. A československá komunistická, tak zvaná „rodná“ strana, nám pod vedením sovětských soudruhů připravila v únoru 1948 a potom o dvacet let později dvě novodobé Bílé hory, nejprve

My, česko-moravští„osmašedesátníci“, jsme v srpnu 1968 po krátkém Pražském jaru žalostně ztroskotali, protože jsme se domnívali, že vlastníme téměř všechnu pravdu tohoto světa. Zůstali jsme v klinči mesianistického komplexu a víry, že náš totalitně-komunistický svět dokážeme polepšit.


dvacet let trvající teror a lámání páteří a po pražském jaru 68 marasmus, dalších dvacet tak zvané „normalizace“. Hospodářská krize poloviny šedesátých let 20. století, neschopnost „kmotrů“ ji překonat a rostoucí nespokojenost mezi obyvatelstvem signalizovaly netrpělivým a po moci bažícím mladým „kmotrům“, nastupujícím mafiánským kádrům, že – zaprvé – znejistělí, vesměs už i ideologicky senilní soudruzi-kmotři nahoře v Ústředním výboru KSČ jsou bezradní a z tohoto důvodu zranitelní a – zadruhé – že se od poloviny šedesátých let blíží čas k odstranění těchto starých, ideologicky unavených a užvaněných partajních „kmotrů“, soudruhů už bez „revolučního“ elánu, a k nástupu nové, neopotřebované generace stranických „kmotrů“. Koncem roku 1967 a na jaře 1968 dozrál čas ke vzpouře uvnitř strany a proti partajní mafii. Boj o moc uvnitř komunistické strany tehdy začal. A v této době, tedy koncem roku 1967, když jsem ve svém rodném městě Ostravě dostal Velkou cenu za literaturu za svůj první román Cesta ke hřbitovu a když bylo jasné, že od 1. ledna 1968, po osmi letech jako politicky nespolehlivý, buržoazní element, který se směl živit jen jako pomocný dělník, budu pracovat v ostravském nakladatelství Profil, jsem byl přesto opatrný. Mí přátelé, XY a YX, mi zdrženlivost zazlívali…

LENINISTÉ S LIDSKOU TVÁŘÍ Nemíchej se do politiky, říkal jsem si. To, co se děje v komunistické straně, po tom ti nic není. Jen ať si soudruzi v soubojích o moc natlučou palice, to není tvoje věc. Buď rád, že po tolika letech smíš pracovat v nakladatelství a psát. To je pro tebe důležité, všechno ostatní, komunisté, KSČ a vše, co patří k tomuto údajně socialisticko-ideologickému krámu, ti může být klidně ukradené. Mocenský boj v komunistické straně byl „povstaleckými“, mladými a po moci toužícími soudruhy, kdysi stalinisty, na Západě a také obyvatelstvu v Československu propagandisticky „prodáván“ jako „reformní hnutí“, jako úsilí o „socialismus s lidskou tváří“, a vychvalován jako povstání „pokrokových“, čerstvých sil uvnitř komunistické strany proti překonaným stalinistickým dogmatikům. Polepšení reformní soudruzi, kteří se chápali jako „upřímní a poctiví“ leninisté s lidskou tváří, chtěli vybudovat spravedlivý svět, samozřejmě i v budoucnu pod jejich velením. Nastupující nová generace stranických mafiánů vůbec nepomýšlela na to, že by se vzdala svého nároku na vedoucí roli ve společnosti nebo že by se s někým podělila o moc. Mladým reformovaným „kmotrům“ se opravdu podařilo vyrvat na konci jara 1968 moc v Ústředním výboru staré partajní mafii. A to bylo asi také všechno, co dokázali a za co si zaslouží chválu a uznání. Politické programy reformních komunistů byly jen iluze. Jedna z nich, iluze o „třetí cestě“ ke všeobecnému štěstí, byla, jak se mělo brzy ukázat, nebezpečná, moskevskými sou-


Povstání intelektuální, v roce 1968 převážně radikálně levicově orientované mládeže ve Spolkové republice a hlavně v Paříži se v Praze příliš nevnímalo, a když, tak se skepsí. druhy zakázaná, v Praze však mocně vychvalovaná „specificky československá cesta“ k socialismu s lidskou tváří. Po této nerealistické stezce pochodovali pražští reformní marxisté přímo do srpnové katastrofy a do dvacetiletého marasmu po ní. Povstání intelektuální, v roce 1968 převážně radikálně levicově orientované mládeže ve Spolkové republice a hlavně v Paříži se v Praze příliš nevnímalo, a když, tak se skepsí. Vztah k západním „osmašedesátníkům“ byl v Československu ambivalentní. Když němečtí studenti a intelektuálové zvedli hlasy proti svým otcům a dědům nakaženým nacistickým bacilem, proti starým náckům, kteří stále ještě rozhodovali ve vysokých úřadech, a když v Paříži demonstrovali studenti a mladí dělníci proti zkostnatělé státní byrokracii, pak v Praze sklízeli potlesk. Potlesk se však ztišil nebo zmlkl v okamžiku, kdy čeští studenti a intelektuálové viděli „pokrokovou“ spolkově německou nebo francouzskou mládež na ulicích jejich měst s nadšením a velmi hlasitě vychvalovat Ho Či Mina a Mao Ce-tunga, a velmi často také Marxe a Lenina, jako mesiáše a zachránce světa. Můj přítel, český básník staršího ročníku, krčil v květnu 1968 rameny: „Těm mladým lidem, kteří dnes v Německé spolkové republice a ve Francii volají po Ho Či Minovi, po Mao Ce-tungovi nebo po Leninově revoluci, chybí dvacetiletá zkušenost bytí v totalitárním socialisticko-komunistickém systému.“ Rozdíly mezi jistě oprávněnými protesty západní intelektuální mládeže a československým jarem 1968 nikoho tenkrát v Praze příliš nevzrušovaly nebo neznepokojovaly; daly se sice rozpoznat, avšak v tehdejší euforii se rády přehlédly. Ignorovala se skutečnost, že vůdci západoněmeckého protestního hnutí a takzvané APO (Aussenparlamentarische Opposition – Mimoparlamentní opozice) – jmenuji jen Rudi Dutschkeho, Daniela Cohn-Bendita, Fritze Teufela a také Joschku Fischera, bývalého německého ministra zahraničních věcí, a Gerharda Schrödera, bývalého německého kancléře, dnes ve službách Putina – byli převážně marxisticky nebo anarchisticky orientovaní průkopníci revolučního hnutí, jejichž cílem bylo „svrhnout kapitalistický systém“, uskutečnit revoluci podle Maova či Leninova vzoru a etablovat „spravedlivou socialistickou společnost“. Jejich „duchovními otci“ byli, jak již řečeno, brutální komunističtí diktátoři Mao Ce-tung, Ho Či Min nebo Lenin, tedy „revolučníci“, o kterých se v době Pražského jara reformní komunisté raději nezmiňovali. Jen na okraj: Politickou podporu hledali pražští reformní komunisté a průkopníci „třetí cesty“, Alexandra Dubčeka ne-


vyjímaje, několik dnů před vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 do Československa u rumunského diktátora Nicolae Ceausesca a u Josefa Broze Tita, tehdy již duševně sešlého jugoslávského vůdce, ba dokonce i u čínských komunistů. Ceausescu a Tito byli tehdy pražskými reformními komunisty „prodáváni“ jako průkopníci třetí cesty, jako upřímní, demokraticky smýšlející soudruzi a obdivovatelé Pražského jara 1968. Jak trapné! Bouřlivý vývoj v Praze před okupací 21. srpna 1968 otevíral překvapivé cesty. Čeští reformní komunisté, kteří, jak již řečeno, nebyli ochotni se ideologicky odvolávat na Maovo „učení“, na Ho Či Mina nebo na Lenina, ztratili v poslední fázi jara 1968, od června do 21. srpna, iniciativu a také podporu lidu. O „socialismu s lidskou tváří“ nebo o nějakém Maovi, Ho Či Minovi či Leninovi už nechtěl národ procitlý z dvacetiletého marxistického ochrnutí nic slyšet. A když po tragickém 21. srpnu 1968 psali definitivně ztroskotavší reformní komunisté a hlavně frustrovaná mládež vápnem na zdech zoufalý výkřik – Lenine, vzbuď se, Břežněv se zbláznil! –, pak to byl pro šokovaný lid jen zlý a ironický závěr iluze, která nesla jméno pražské jaro. Zpět na Západ: Mimoparlamentní, převážně anarchistická opozice sice nenašla ve Spolkové republice – stejně jako ve Francii – podporu „revolučních mas“ (ty neměly společně s radikálními studenty v úmyslu dobývat ani ulice, ani stát),


dosáhla však toho, že zcela ustrašený německý a francouzský, převážně zastaralý, konzervativní establishment musel po roce 1968 se skřípěním zubů přistoupit k reformám, které západní demokracie ozdravily. To však nebyl případ Československa po ztroskotání Pražského jara 1968.

NÁVRAT DO PADESÁTÝCH LET Po vpádu vojsk Varšavského paktu 21. srpna 1968 do Československa nastala v zemi takzvaná „normalizace“, násilný návrat do padesátých let, na dalších dvacet let zpět do samovlády partajních kmotrů dosazených Moskvou. Čtyřicet let po bolestném roce 1968 se někdejší partajní mafiáni, údajní hrdinové Pražského jara 1968, cítí a prezentují pořád ještě jako velkolepí reformátoři, které musí obdivovat celý svět. V obnovené české demokracii se po roce 1989 mnozí povýšili na soudce ve věci politické morálky a cítí se ukřivděni a uraženi, když jim, starým reformním komunistům, teď už důchodcům, dnešní česká generace připomíná jejich „gottwaldovské“ mládí v modrých svazáckých košilích s rudými srdci pod nimi, oddanost stalinismu ve službách partajních „kmotrů“ a jejich selhání v roce 1948 a po něm. Ještě dnes si bývalí, především intelektuální mafiáni, kdysi ve službách stalinistické KSČ, troufale dělají nárok na to, aby jejich kruté omyly, jejich


intelektuální selhání, jejich znásilňování celého českého politického, hospodářského i kulturního života, jejich zločiny, které páchali i na české literatuře v letech po komunistickém puči v roce 1948, byly srovnávány pouze s velkolepými a tragickými omyly bohů ve starořeckých tragédiích a bájích. Komunističtí intelektuálové, kteří v letech 1948 až 1968 tak žalostně selhali, se dodnes dovolávají práva na doživotní světskou slávu. Jejich spoluodpovědnost za léta gottwaldovsko-stalinského teroru, jejich členství ve zločinecké marxisticko-leninské mafii, má být jednou provždy zapomenuto. Dodnes uplatňují nárok vynášet konečné rozsudky nad slabostmi a selháními lidí, jimž v době, kdy dvacet let (1948–1968) patřili ke komunistickými kmotry privilegované vrstvě, pomáhali ve jménu marxisticko-leninské ideologie lámat svým spoluobčanům páteře, křivit charaktery, znásilňovat a ponižovat je. Ještě dnes se vztekem reagují tito staří ztroskotanci českých, podle zákonů marxisticko-leninské ideologie jimi po léta násilně přetvářených, ba znásilňovaných dějin na zjištění, že českému a slovenskému lidu nešlo v roce 1968 vůbec o nějakou reformu socialismu nebo komunismu, ani ne o to nasadit tomuto překonanému a vyčerpanému, násilím vládnoucímu systému lidský ksicht, nýbrž o návrat k normální demokracii. „Naši stárnoucí stalinisté, kdysi reformní komunisté, dnes bojovníci za demokracii, se podobají našim bývalým nacistům v někdejších Sudetech,“ napsal nedávno mladý český historik. „Také oni,“ pokračoval, „vystřízlivěli teprve poté a přerodili se hbitě – v uvozovkách – v ,demokraty‘, když je dějiny právem koply do zadku. Přesto,“ píše historik dále, „obdivuji s pocitem hořké ironie naše bývalé soudruhy stalinistického ražení stejně jako bývalé nacisty: většina z nich měla vždycky, za každého režimu, dobrý nos na dějiny, které rozdělují a udělují moc – vždycky, za Stalina, za Hitlera i dnes, přebíhali a přebíhají vždy na ,správnou stranu barikády‘ a v každé době se nám prezentují a vnucují jako majitelé všech pravd a jako kazatelé morálky.“ To nejlepší, co lze o píšících intelektuálech po srpnu 1968 říci, zní zahořkle: V krátké době Pražského jara jsme se osvobodili od zahanbující stalinistické minulosti, nebo jsme se pokoušeli od ní osvobodit. Nepochopili jsme však, že velké dějiny, ta lstivá mrcha, nebyly ochotny řídit se našimi nerealistickými sny. A nedošlo nám, že kostky, které určily náš trapný, někdy dokonce zahanbující osud, byly vrženy v únoru 1948. Tento fakt jsme velkoryse přehlédli a byli za to také neodkladně potrestáni.

V krátké době Pražského jara jsme se osvobodili od zahanbující stalinistické minulosti, nebo jsme se pokoušeli od ní osvobodit. Nepochopili jsme však, že velké dějiny, ta lstivá mrcha, nebyly ochotny řídit se našimi nerealistickými sny.


Pokořený lid se po srpnu 1968 cítil právem podveden a připraven o námi slibovanou budoucnost se socialisticko-lidskou tváří, a nechal nás i reformátory proto krátce po tragickém 21. srpnu 1968 padnout jako horký kaštan. Československá dělnická třída a československý lid, za který reformátoři Pražského jara prý bojovali, podpořily jejich „boj“, tedy i Dubčeka, generální stávkou mezi 12. a 13. hodinou, tedy v polední přestávce… Od 24. srpna jsme se mohli počítat mezi poražené soudobých dějin. A to se nás, literárních profétů, dotklo a urazilo nás. Pronásledováni, s moskevskou pomocí po srpnu 1968 opět k pákám moci intronizovanými, ideologicky nikdy nekolísajícími soudruhy-„kmotry“ nastrkáni do vězení, jako občané a autoři zakázáni, stáhli se i mí přátelé XY a YX s více než čtyřmi stovkami píšících intelektuálů a spisovatelů do podzemí. Mnozí z našich přátel a známých, kteří se poznamenáni četnými marxisticko-leninskými koňskými léčbami stali přijatelně normálními občany až tehdy, když je partajní mafie po srpnu 1968 vyhnala ze společnosti do podzemí, připojili se k nám, „kontrarevolučním elementům“. A teprve jako bezmocní a bezprávní, zavržení intelektuálové a deklasování občané, znovu objevili v rámci takzvaného třídního boje poztrácené nebo zapomenuté ctnosti. Pronásledovaným a vtlačeným do malého prostoru se v duchovní opozici nebo v exilu podařilo českým, moci zbaveným intelektuálům v podzemí nebo v západní cizině zachránit svobodnou českou literaturu, umění a vědu před glajchšaltováním podle moskevského nebo východoberlínského vzoru a zachovat svobodného ducha, který od biblických dob vane, kam se mu zlíbí, a nepodřídil se nikdy ani jedinému usnesení ústředních výborů komunistické partaje. Ale dějiny, o kterých jsme se domnívali, že nám straní, nám zase jednou vyvedly zle ironický kousek: čím více komunistický, zkorumpovaný režim sám sebe v masochistickém záchvatu mrzačil, tím důležitější se stávala role moci zbavených spisovatelů a intelektuálů v duchovním podzemí Prahy a v exilu. Náhle byli čeští autoři, kteří nikdy nesloužili totalitním režimům, anebo už nebyli ochotni patolízalsky přisluhovat ideologicky obscénnímu komunistickému systému, vyzdviženi do role morální instituce a zpovědníků našich hřešících bližních. Nejpozději po obdivuhodném manifestu Charty 77 převzalo jeho prvních 350 signatářů, intelektuální elita národa, duchovní moc a všemocná a všudypřítomná strana byla zatlačena do defenzivy. Ponížený a pokořený lid vyzdvihl ve své beznaději i mé dva přátele XY a YX do role mučedníků a intelektuálních mesiášů; lid jim odpustil jejich viny z doby, kdy ve službách partajní mafie chtěli vést své spoluobčany po stalinistických scestích k absolutnímu štěstí v komunismu, tak jako oni odpustili lidu jeho hříchy a rezignaci po srpnu 1968.


ABSOLUTNÍ MORÁLKA Čas mezi roky 1969 a 1989 byl nejvíce povznášejícím obdobím v našem intelektuálním životě v podzemí české společnosti nebo v exilu. Viděli jsme se jako majitelé duchovní moci, pěstovali jsme velkou, přirozeně absolutní morálkou formovanou politiku, nenesli jsme však za ni a její následky žádnou zodpovědnost. Byli jsme majiteli povznášející pravdy, která byla tak velkolepá, že ani kritické kulturní přílohy vedoucích západních novin se nás neodvážily obtěžovat s otázkou nějaké přesné definice naší „pravdy“ a co je to vlastně ten socialismus s lidskou tváří. Bylo také pohodlné produkovat literaturu proti komunistickému režimu. Nedošlo nám však – nebo četným z nás píšících –, že disidentství je sice projevem občanské statečnosti, ale nikoliv literárně-estetickou kategorií. A jen komunističtí pisálci se odvažovali napadat disidentskou a exilovou literaturu a zpochybňovat její kvalitu. Zodpovědnost za všechny naše – i literární – neúspěchy a poklesky jsme mohli přišít všemocnému a všudypřítomnému komunistickému režimu a hlasitě hřímat: Jak velkolepými spisovateli, básníky a mysliteli bychom mohli být, kdyby nás komunisté nepotírali! A nikdo z nás – nebo jen velmi málo kdo – nepostřehl lehkost tehdejšího intelektuálního, básnicko-spisovatelského bytí. Nepřítel, senilní komunistický systém s vyčerpanou ideologií a bez jediné rozohňující ideje, byl pro nás vítaný protivník, odsouzený od počátku osmdesátých let k dějinné prohře. Po vítězství sametové revoluce na podzim roku 1989 jsme měli, tedy i mí přátelé XY a YX, pevně v rukou komunisty úprkem opuštěné vedoucí posty v tisku, v televizi, v rozhlase, stejně tak jako v nakladatelstvích a dokonce i v politice. Můj přítel XY pronesl začátkem prosince 1989 patetickou řeč před dvěma sty tisíci Čechy na Letenské pláni v Praze, slíbil svým krajanům okamžité vypuknutí demokracie, plnou svobodu a už v příštích týdnech blahobyt srovnatelný se západní konzumní společností. Ani ne po dvou letech byla ale doba českých spisovatelů a intelektuálů-disidentů u moci a v politice zase pryč. Mí přátelé XY a YX zase jednou v politice ztroskotali. Jejich politické programy z doby disentu a exilu se totiž v nemilosrdně tvrdé reálné politice ukázaly spíše jako politické metafory nebo jako specificky české iluze bez věcného a odborného obsahu. Tragika ztroskotavších českých spisovatelů-disidentů u moci a v nejvyšších kruzích politiky v letech 1990–1992 spočívala v prosté skutečnosti, že tito velkolepí kazatelé morálky nedělali žádnou reálnou politiku, nýbrž jako čestní intelektuálové byli pevně rozhodnuti uskutečnit své iluze z dob disentu. Smetánka českých spisovatelů a intelektuálů a také mí přátelé XY a YX, kteří dvacet let svého života obětovali svobodě,


A když vidím své známé nebo přátele takové, jací dnes jsou, pak jsem rád, že dějiny, které nás nechaly padnout, jsou k nám nakonec přece jen – svým zvláštně ironickým způsobem – shovívavé. se cítili a cítí – myslím si, že právem – ukřivděni. Na jejich místa nastoupili v létě 1992 technokrati a machři, kteří dodnes ovládají českou politickou scénu a – jak musíme rozhněvaně konstatovat – mistrovsky rozumějí manipulacím s lidmi i s majetkem, který si – odvážím si tvrdit, protože nikoho neuvedu jménem – nakradli. Václav Havel, ušlechtilý člověk, psal a přednášel – intelektuálně hodnoceno – velkolepé projevy, které sice vstoupí do dějin české literatury, lid je však nechápe nebo je nechce pochopit, neboť Havel mluvil o morálních principech, o poctivosti a o pravdivosti, tedy o tématech, která podstatná část lidu, přiznejme si to konečně, shledává jako otravná; přinejmenším jsou mu lhostejné… A můj přítel XY, intelektuál a spisovatel, v obou oblastech autorita, spoluzakladatel a iniciátor pražské duchovní opozice, bývalý komunista, zavčas přeběhlý ke konzervativcům, stojí nyní opět na „správné straně barikády“ a dohání, co v životě při násilném pochodu směrem k socialismu a komunismu zameškal, o co přišel, totiž uznání, slávu a peníze. YX, otec tří manželských a několika nemanželských dětí, si ve vysokém věku a jako zámožný důchodce obstaral mladičkou milenku a – konečně osvobozen od povinnosti hrát roli intelektuála nacpaného vznešenou pravdou a definitivní morálkou – napsal znamenitý pornografický román. V očích generace po nás jsme my, „osmašedesátníci“, veteráni, kteří prohráli mnoho ztracených ideologických nebo politických bitev, dnes jen vypravěči mnohdy užvaněných historek z naší minulosti, která lidi pod čtyřicet vlastně už nezajímá. A když se my, „osmašedesátníci“, sejdeme, tak vidím zestárlé, věkem zesláblé cyniky nebo v několika málo případech spisovatele, kteří si stále ještě chtějí hrát na mesiáše a světanápravce, zkrátka intelektuální poražence dějin. A když vidím své známé nebo přátele takové, jací dnes jsou, pak jsem rád, že dějiny, které nás nechaly padnout, jsou k nám nakonec přece jen – svým zvláštně ironickým způsobem – shovívavé. Jak již bylo řečeno: Náš odchod z českého intelektuálně-politicko-literárního jeviště se časově shoduje s naším penzionováním nebo odchodem ze života. Mohlo to s námi, někdejšími majiteli pravd různých druhů, nebo s rádoby mesiáši nebo s bývalými mafiány ve službách strany a vlády, dopadnout mnohem hůř. Přeložil Mojmír Jeřábek.


„Do padesátých let se nikomu nechce…“ Říká historik Jiří Pernes (60) o jedné z nejkrvavějších etap našich moderních dějin. Sám o tomto období nedávno vydal knižní studii s názvem Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. Vnímáte padesátá léta 20. století jako velký zlom v českých dějinách? Komunistický převrat zásadním způsobem ovlivnil českou společnost. Jsou jenom dvě data s touto epochou srovnatelná – vznik první republiky v roce 1918 a její konec v září 1938. Česká společnost se po únoru 1948 změnila tak zásadně, že už můžeme mluvit o jiném národu. Po roce 1948 se zrodila spíše ušláplá společnost, která preferuje materiální statky a je zcela bez ideálů. Připomíná to tezi historika Dušana Třeštíka, že český národ sice existuje přes tisíc let, ale v různých epochách existovaly „různé“ české národy, které se od sebe mentálně podstatně lišily. Česká společnost do roku 1918 a pravděpodobně i do roku 1938 byla entitou, kde platilo známé heslo, že za práci pro vlast se neplatí. Navzdory tomu, že existovaly velké sociální rozdíly, tak i nejchudší byli schopni pro národní myšlenku leccos obětovat. Definitivně se tento přístup láme po roce 1948. Přičemž i do roku 1956 byla určitá část společnosti zapálena komunistickou myšlenkou a pro ni byla ochotna leccos obětovat. Normalizace představovala už jen absolutní nihilismus. Lidé nevěřili v nic, což přetrvává dodnes. Navíc statisíce lidí odešly do emigrace. Takže únor 1948 změnil charakter národa? A především systém jeho hodnot. Velkou roli hrálo, že nikde kromě Jugoslávie se komunisté nedostali k moci vlastní silou. Všude, ať už v Polsku v důsledku občanské války, v níž se angažovali Rusové, v Rumunsku nebo Bulharsku, všude sehrál velkou roli přímo Sovětský svaz. U nás si komunisté stačili sami.

kandidátku Národní fronty, ale byly tu i bílé lístky, kterými mohli dát lidé najevo svůj nesouhlas se systémem hlasování. V českých zemích toho využilo jen deset a na Slovensku čtrnáct procent voličů. Ve své studii uvádíte, že od roku 1949 byl v obchodech drastický nedostatek základního zboží a až do roku 1953 měli lidé pocit, že se situace neustále zhoršuje. V Československu byly od roku 1945 přídělové lístky na jídlo a ošacení. Když komunisté převzali moc, postupně začali omezovat komodity vázané na odběr lístků, takže brambory a chleba byly od roku 1949 volně k prodeji. O rok později však začala násilná militarizace společnosti, protože Stalin dal příkaz k přípravě na válku. Až do Stalinovy a Gottwaldovy smrti v březnu 1953 bylo stále hůř a hůř – nebyl chleba, brambory, neustále vypínali elektřinu a vodu atd. Myslíte, že kdyby Stalin nezemřel, válka mezi Východem a Západech by skutečně propukla? Mysleli to s útokem na západní Evropu vážně? Proč by jinak vzrostla během tří let zbrojní výroba o 350 procent, kdyby to nemysleli vážně? Stalin byl na jednu stranu opatrný, když se odmítl angažovat ve válce v Koreji. Jeho vojenští poradci mu však spočítali, že Německo začátkem padesátých let nepředstavuje vážnější sílu, Anglie s Francií jsou druhou světovou válkou příliš vyčerpané a jediná síla schopná odporu jsou Spojené státy. Měli spočítáno, že by se brzy dostali až k Pyrenejím, na což by Američané zareagovali se zpožděním, takže nakonec by jim nějaké území přece jen zůstalo.

Proč se donekonečna omílá výsledek jedněch voleb v roce 1946, které se pak komunisté báli znovu zopakovat? Spíš jsem myslel převrat v únoru 1948, který považuji za částečný plebiscit o zavedení komunismu.

Ve svých plánech prý sovětští maršálové počítali, že se bude válčit i na českém území, takže nechali budovat zbrojní fabriky spíše na Slovensku, které mělo fungovat jako týl. Toto rozhodnutí se zřejmě vleče se Slovenskem dodnes. Nejen toto. Většina radikálních změn z první poloviny padesátých let má své důsledky do dnešních dnů.

Proč si tedy komunisté nenechali svou podporu otestovat ve svobodných volbách v květnu 1948, které se kvůli jejich strachu o volební výsledek konaly znovu až v červnu 1990? Za test svého druhu mohou být považovány i formální volby. V létě 1948 se v nedemokratických volbách sice hlasovalo pro

Například kolektivizace, takže osmdesát procent produkce jde stále z bývalých družstev a jen dvacet procent ze soukromých farem. To bohužel neumím posoudit. Faktem je, že kolektivizace v rukou komunistů nebyla nástrojem k efektivnějšímu hospodaření, jak se někdy tvrdí. Šlo o likvidaci sedláků jako třídy



i za cenu negativních hospodářských důsledků. Navíc v zemědělství v té době komunisté viděli zdroj pracovních sil pro armádu a průmysl. Trvalo to do roku 1953, který považuji za bod obratu. Po smrti Stalina se do čela dostala garnitura, která vojenský konflikt se Západem odmítla. Měl Stalin skutečně tak dominantní postavení? Historik Michal Reiman napsal zajímavou studii o rozložení sil v sovětském vedení. Uvádí, že Stalinovi spolupracovníci ho už nechtěli v posledních měsících před jeho smrtí poslouchat. Projevilo se to v souvislosti s připravovaným procesem s lékaři, které nechal Stalin pozatýkat. Jeho autorita byla tak velká, že s tím sice souhlasili, ale vymínili si, že další zatýkání bude už jen se souhlasem politbyra. Když Stalin umřel, zatčené lidi propustili a naopak uvěznili soudružku, která všechny předtím udala a dostala za to Leninův řád. Mnozí historici také popisují, že když Stalin dostal mrtvičku, nechali ho lidé z politbyra zemřít bez lékařské pomoci, protože se obávali, že by se mohl uzdravit. Mimochodem, kritika Stalina začala už několik týdnů po jeho smrti a vyvrcholila v roce 1956. Proč se nedotkla jeho československého spojence Gottwalda? Naši komunisté si uvědomili, že po kritice Gottwalda by část jejich zodpovědnosti spadla i na ně samotné. To se přece dalo říkat i o sovětských představitelích typu Malenkova a Chruščova, ale oni do toho šli. Na rozdíl od našich komunistů vystoupil na 20. sjezdu v únoru 1956 s odhalením Stalinových zločinů sám Chruščov. Naši komunisté by se jeho nápodobou vystavovali podezření, že to dělají až v reakci na Moskvu. Proč myslíte, že byl československý komunismus tak rigidní v znárodňování a združstevňování? V Maďarsku a Polsku existovali soukromí rolníci a ve východním Německu některé soukromé živnosti. Namísto toho u nás to šlo až do „hrdel a statků.“ Vezměme si Polsko. Komunistický představitel Gomulka byl ochoten riskovat konflikt se Sovětským svazem, takže si za to nakonec vymohl různé ústupky, například svobodu pro zemědělce. Československá elita komunistické strany nikdy nebyla ochotna podobný konflikt podstoupit, protože dost dobře nevěděla proč. Po roce 1945 sice mluvili o specificky československé cestě k socialismu, ale tento koncept neměli nijak propracovaný. Od roku 1929 ve skutečnosti respektovali jen sovětskou cestu. Kdo říká, že to tak není, ať mi ukáže teoretika, který rozpracoval, jak by se náš socialismus měl lišit od sovětského. Českoslovenští komunisté spatřovali základ socialismu ve znárodnění výrobních prostředků a hlavní úder se jim podařilo společnosti dát už po válce. Posléze zlikvidovali i zemědělce a živnosti. Tato vlna skončila kolem roku 1960. Pak přijali novou ústavu, změnili název státu a prohlásili, že u nás zvítězil socialismus.


Nedávno proběhl sjezd komunistické strany, kde její předseda Vojtěch Filip prohlásil, že KSČ udělala velikou chybu, že znárodnila i živnostníky a že se za to národu omlouvá. Čím je to motivováno? Komunisté po válce živnostníkům slibovali, že jim nechají jejich majetek, a totéž říkali drobným zemědělcům. Ještě 28. února 1948 uváděl Gottwald ve svém projevu, že kdo prý tvrdí, že se budou zakládat kolchozy, je provokatér a rolníci by ho měli hnát svinským krokem. Dnešní komunisté zřejmě cítí, že se příliš horlivým znárodňováním a neplněním slibů okradli o širší voličskou bázi, která by se jim nyní hodila. Jaké bylo pozadí slavného projevu Antonína Zápotockého na klíčavské přehradě? Když v březnu 1953 zemřel Gottwald, vedení komunistické strany se jednoznačně shodlo, že jeho nástupcem na Hradě bude Zápotocký, který se po odstranění Slánského těšil největší autoritě. Nemohli se ovšem dohodnout, kdo bude předsedou KSČ. Nakonec si řekli, že vytvoří kolektivní vedení. Člověk z aparátu, Antonín Novotný, byl pak vybrán jako první tajemník, který měl být výkonnou figurkou v jejich rukou. Nakonec je všechny převezl a postupem času se dostal do čela. Co se týče Zápotockého, zpočátku si dělal ambice, že se brzy dostane do čela KSČ, určoval program schůzí komunistického vedení a samotný Novotný dělal pouze zápisy z jednání. Když byla v srpnu 1953 uváděna do provozu klíčavská přehrada, prohlásil, že vedení strany a státu dobře ví, že lidé jsou s kolektivizací nespokojeni, řada z nich byla ke vstupu do kolchozů donucena násilím, a kdo tedy nechce, může z družstva odejít, přičemž každý dostane svůj majetek zpátky. V reakci na to se začaly rozpadat stovky družstev. V nejužším vedení KSČ tento postoj nikdo nesdílel, obzvlášť ne Novotný, který začal Zápotockého kritizovat. Nakonec Novotný přenesl řešení sporu do Moskvy a Chruščov mu dal za pravdu. Od podzimu 1953 pak Zápotocký už podobně iniciativní kroky nevyvíjel a jeho stranická podpora oslabovala. Jaká byla představa Zápotockého a Novotného o organizaci zemědělství? Zápotocký tvrdil, že se družstva musí zakládat s tužkou v ruce – kde se to vyplatí, tam do toho jít, ale rozhodně je nezakládat plošně po celé republice. Novotný ekonomické argumenty vůbec nebral v potaz, protože pro něj šlo o záležitost ideologickou – buďto prostředky zespolečenštíme a dospějeme k socialismu, nebo ne. Mezitím došlo 31. května 1953 k něčemu, co se dodnes nepřesně nazývá jako měnová reforma. Ve skutečnosti o žádnou reformu nešlo. Stát jen vyhlásil, že zbankrotoval a zabavil občanům úspory. Jak byste to nazval vy? Byl to skutečný krach finanční politiky státu. V několika knihách jsem četl, že se k tomu schylovalo už za Gottwalda, ale jak soustřeďoval moc ve svých rukou a náhle zemřel, komunis-


té museli plánovanou akci odložit. Na druhou stranu podobná akce proběhla od konce čtyřicátých let ve všech komunistických zemích a my jsme byli poslední. Dodnes se moc neví, že kromě úspor komunisté zabrali i životní pojistky a vázané vklady, což byly věci, z nichž hlavně staří lidé žili. Profesor Jirásek ve své knize Velká peněžní loupež uvádí, že stát tehdy takto získal 14 miliard korun. Tato státní krádež přešla v desítky stávek, v Plzni dokonce v povstání spojené s převzetím místních úřadů moci. Proč myslíte, že to nepřerostlo ve všeobecnou vzpouru? Byla odbojná část národa už ve vězeních a pracovních táborech? Začnu zeširoka. Karel Kaplan přišel s teorií, že komunistický režim byl v krizi v letech 1953–1957. Vychází z toho, že projevem krize byla povstání v roce 1953 u nás v Plzni, ve východním Německu a později v roce 1956 v Polsku a především Maďarsku. Nějak mi to nedalo, šel jsem do archivu a dospěl jsem k závěru, že skutečná systémová krize začala už v letech 1950–1951. V roce 1953 jen vyvrcholila stovkami stávek souvisejících s měnovou reformou. To byl markantní projev nespokojenosti s režimem. Kdyby Stalin a Gottwald nezemřeli v roce 1953, ale dejme tomu o dva, tři roky později a současně by byl zachován trend militarizace společnosti, byl by výbuch nespokojenosti daleko větší. Proč nebyl? Od roku 1953 začali komunisté dělat populistická gesta. Především výrazně utlumili zbrojní výrobu, takže nemuseli povolávat tolik lidí do armády; její početní stav poklesl o sto padesát tisíc. Hned v říjnu 1953 provedli snížení maloobchodních cen potravin a do roku 1956 to ještě zopakovali šestkrát. Přitom rostly mzdy a oni dávali lidem další a další sociální výhody. I Kaplan někde uvádí, že během let 1954–1955 vzrostla v Československu životní úroveň jako nikdy předtím a potom v této éře. Není limitem Karla Kaplana, že se na tehdejší dobu dívá výhradně očima stranických a estébáckých dokumentů a pořád svádí sociální nepokoje na zásobovací potíže? Copak ve společnosti nebyl odpor a odboj prostě proto, že se lidem vzala svoboda? Odboj měl v té době malý význam. Od února 1948 byla demokratická část společnosti v defenzivě. Demokratickým stranám chyběli skuteční vůdcové a současně jim nebyla nakloněna mezinárodní situace. Lidé rozhodnutí aktivně bojovat zase odcházeli za hranice, protože byli přesvědčeni, že tam vznikne odbojové centrum. Mnoho lidí bojovalo i zde, ale tzv. třetí odboj dokázali komunisté velmi dobře infiltrovat. A nejen to, StB sama vytvářela odbojové skupiny. Nepřeceňuje se všemocnost Státní bezpečnosti? Vždyť ze dvou set tisíc politických vězňů té doby mohla StB zmanipulovat jen menší část.


Skutečně se domnívám, že organizaci třetího odboje měla Státní bezpečnost pod palcem. Nedávno jsem psal studii o bývalém legionáři a Masarykovu spolupracovníkovi Lvu Sychravovi. Nejdříve utíkal ven prostřednictvím převaděčské skupiny. Když došel na území Německa, vyplnil dotazník, kde byla kolonka, co dělal proti komunismu. V tu chvíli zjistil, že před ním nestojí němečtí pohraničníci, ale převlečení estébáci. Následně ho odvezli na Pankrác a krátce nato ho pustili. Pár dní nato se objednal u Noska a Clementise a tvrdil, že ho musí pustit ven. Odvolával se na to, že je držitelem diplomatického pasu, protože je zástupcem v komisi OSN pro lidská práva. Otravoval je tak dlouho, až se propracoval ke Gottwaldovi a komunisté mu dali ještě dvě stě liber na cestu. V roce 1955 se po amnestii zase vrátil do republiky. To snad není osud, který by se dal zevšeobecnit. Určitě ne. Chtěl jsem ale říct, že do spárů StB se nedostaly většinou jen organizace, které pracovaly izolovaně, typu bratrů Mašínů nebo skupiny Černý orel 777. Proč není tato část reality padesátých let zpracována detailně? Je málo pramenů? Pramenů je hodně, ale až do vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů nebyly přístupné. Chodím do archivů ministerstva vnitra osmnáct let, ale nikdy jsem neměl ponětí, co v nich je. Archiváři ve skutečnosti rozhodovali, co vám zpřístupní a co ne. V každém normálním archivu je průvodce, inventář fondů, a můžete se podle toho rozhodnout, že chcete toto a toto. V archivu ministerstva vnitra jste bez známého neměl šanci dostat se k něčemu podstatnému. Jakkoli jsem byl proti vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů, pokládám nyní za obrovskou zásluhu jeho ředitele Pavla Žáčka, že všechny estébácké inventáře zpracovávají a chtějí je v co nejkratší době zpřístupnit. Je tam obrovské množství dokumentů, které pomohou třetí odboj popsat. Můžeme se z těch archivů dozvědět nějaké překvapivé věci? Zcela určitě. Vloni na podzim jsem byl v archivu v Moskvě a našel jsem tam zprávy sovětských diplomatů o situaci v Československu. Byla tam zpráva o společenských náladách po potlačení polských nepokojů v Poznani v červnu 1956. Uvádí se tam, že v Československu proběhla celá řada stávek na podporu Poláků a v Praze se na několika ulicích dokonce i střílelo. V našich archivech o tom není ani zmínka, takže nevím, kde je pravda. Osobně si myslím, že až Ústav pro studium totalitních režimů otevře archivy všech složek bývalé StB, tyto věci se buď potvrdí, nebo vyvrátí. S jakou licencí přistupujete k dokumentům Státní bezpečnosti? Každý pramen pochopitelně srovnáváte s jinými historickými skutečnostmi, které znáte odjinud. Některé skutečnosti jsou neotřesitelné – když popisují sledování někoho, s kým se sešel, případně přepis jejich rozhovoru.


Karel Kaplan v rozhovoru s Karlem Pacnerem prohlásil, že třetí odboj inspirovaný exulanty ze zahraničí posiloval moc StB v rámci komunistického režimu. Jinými slovy, že tím StB získávala větší prestiž a smysl existence. Moc StB především rostla v souvislosti s politickými procesy, protože tato složka přestala podléhat ministerstvu národní bezpečnosti a vedení KSČ. Oni totiž skládali účty sovětským poradcům, nikoli československým komunistům. To byl zdroj jejich nevídané mocenské role ve státě. Teprve po Stalinově smrti se to začalo měnit, protože funkcionáři KSČ si začali uvědomovat, že se mohou lehce dostat do nebezpečí. Vedení KSČ se proto snažilo moc estébáků zlomit. Ministr Rudolf Barák, který do funkce ministra vnitra nastoupil v roce 1954, však stále budoval StB jako výlučnou organizaci. To je sice pravda, ale už by si nedovolili samostatné kroky bez posvěcení komunistického vedení. Nemáte pocit, že všeobecnou představu o začátku padesátých let stále drží v rukou seriálové příběhy o majoru Zemanovi? Velká část společnosti si padesátá léta ještě pamatuje. Velká část společnosti si s bývalým režimem zadala, velké části společnosti nástup komunismu k moci sociálně pomohl. Vezměte si jen odchod statisíců lidí do emigrace – na jejich funkce a do jejich bytů se dostaly nové elity, které šly nahoru díky komunistům. Mnoho lidí proto nemá na padesátá léta nejhorší vzpomínky. Jejich životní úroveň se navíc zlepšovala a v šedesátých letech dokonce byla i značná míra osobní svobody. V lidech pravděpodobně zůstává, že to nebylo zase tak špatné. Co je to 250 popravených? Vždyť i druhá strana střílela estébáky a poctivé funkcionáře, říkají dodnes. Když jsme mluvili o infiltraci StB do odbojových skupin: Znáte případ Vlastislava Chalupy, který rozehrál s StB velkou hru, na jejímž konci sice byl odchod jeho osobně i jeho přátel na Západ, ale také stovky zatčených a několik popravených odbojářů? Podle mě je Vlastislav Chalupa nešťastný člověk, který sice neměl jako národní socialista komunisty zvlášť rád, ale když ho v dubnu 1948 zatkli, tak přistoupil na spolupráci s nimi. Díky němu pouštěli do zahraničí zkreslené zprávy, dávali dohromady odbojové skupiny z lidí, které chtěli pozatýkat atd. Současně, aby měl Chalupa odbojářskou legendu, pomohli některým lidem z jeho okolí ven. Profesor Mojmír Povolný byl jedním z nich a dodnes si myslí, že Vlastislav Chalupa je čestný člověk, který se jen stal obětí nějaké estébácké provokace. Četl jste Chalupův sborník dokumentů k dějinám třetího odboje, který se skládá ze zpráv, které mu ven posílaly některé protikomunistické skupiny? Má to pro vás jako historika nějakou relevanci? Nemůžu to brát vážně už jenom proto, že některé dokumenty vznikaly pod taktovkou StB a nikdo vlastně neví které. Je to


rafinovaná kombinace zajímavých zpráv lidí, kteří nic nevěděli, a estébácké manipulace. Pojďme k podzimu roku 1956, kdy došlo k povstáním v Polsku, Maďarsku, ale nikoli v Československu, takže jeden švýcarský novinář napsal článek o „morální zradě československého lidu“. Není to jen nedorozumění, které vyplývá z odlišného politického cyklu v každé ze zemí? Také nesouhlasím s morální kritikou Čechů, Slováků, ale i Maďarů žijících na území Československa, že nevystoupili proti komunismu jako národy v sousedních zemích. Nedá se říci, že byli s režimem spokojeni. Oni jen komunismus nechtěli povalit, ale demokratizovat, což se projevilo už na jaře 1956. Českoslovenští komunisté se koncem února 1956 vrátili ze sjezdu sovětské komunistické strany, kde Chruščov přednesl referát o Stalinových zločinech. Tento moment odstartoval i v KSČ debatu o tzv. kultu osobnosti. Začalo se volat po mimořádném sjezdu, který by provedl destalinizaci s cílem získat větší míru osobní svobody. To se ozývalo i na druhém sjezdu spisovatelů a během studentských protestů. Jsem přesvědčen, že lidové protikomunistické povstání v Maďarsku v říjnu 1956 a propaganda spojená s ukázkami mrtvých maďarských estébáků mnoho lidí zastrašily. Proto u nás nedošlo k destalinizaci, protože si říkali, že to vede k situaci jako v Maďarsku. Mojmír Jeřábek ve své vzpomínkové knize také říká, že právě v době maďarského povstání byly, snad poprvé od roku 1948, plné obchody. Také mě to překvapilo. Během návštěvy v Public Office Record v Londýně jsem našel hlášení britského velvyslance z dubna 1957, kde hodnotí československou společnost od roku 1955. Uvádí, že v době jeho nástupu lidé nosili šedozelené pláště, v obchodech nebylo nic ke koupení, domy byly otlučené a když jezdila auta, tak ještě z dob první republiky. Dále poznamenává, že o dva roky později jsou na některých místech dopravní zácpy a není kde parkovat. Lidé chodí oblékaní srovnatelně s Londýnem. V závorce uvádí, že ne kvalitou, protože vlna není, neboť se vyváží do Maďarska, ale střihem a barevností. Není prý sice zelenina a ovoce, ale fronty na potraviny skončily atd. Stručně řečeno, revoluční situace, jaká byla v Polsku a Maďarsku v roce 1956, u nás existovala už v roce 1953 během měnové reformy, ale komunistickému vedení se obratnou sociální politikou podařilo odpor eliminovat. Když v roce 1956 začaly vzpoury v Polsku a Maďarsku, nebyla už politická situace tak vyhraněná. Ti, kteří Čechy a Slováky kritizují, že se v roce 1956 nepřipojili ke středoevropským vzpourám, si neuvědomují vývojové odlišnosti. Rozhovor vedl Bohumil Pečinka. Foto autor.


Smrtící objetí Komunisté a sociální demokraté 1945–1948 Centrum pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů na konci června uspořádalo seminář věnovaný peripetiím slučovacího sjezdu KSČ a ČSSD, jenž se uskutečnil přesně před šedesáti lety. Na následujících stránkách přinášíme nejzajímavější postřehy z této akce. Kompletní příspěvky vyjdou v připravovaném sborníku. HISTORIA – MAGISTRA VITAE Hynek Fajmon Ve škole jsme se všichni učili, že historie je učitelkou života. Staří latiníci to říkají v originále: „Historia est magistra vitae“, ale jak všichni dobře víme, lidé jsou zpravidla nepoučitelní a mají tendenci opakovat stále dokola stejné chyby. Když se ohlédneme za 20. stoletím v Evropě, vidíme mnoho tragédií a zmařených lidských životů. Na jejich počátku přitom vždy stály vznešené ideály, které slibovaly řešení lidských problémů. Jejich realizace ale nakonec přinesla více škody než užitku. České dějiny 20. století, a zvláště pak období let 1945–1989, jsou příkladem takového složitého historického vývoje. Češi v těchto letech prošli epochou charakterizovanou snahou o vybudování extrémně rovnostářské společnosti. Výsledkem této politiky byl hluboký civilizační propad, destrukce tržního hospodářství a demokracie. České země, které patřily do roku 1938 k nejrozvinutějším a nejdynamičtějším oblastem Evropy i světa, se do roku 1989 dostaly do hluboké zaostalosti za celou západní Evropou. I když si to neradi přiznáváme, tento civilizační úpadek byl velmi hluboký a i ve světovém srovnání mimořádný. V odborné literatuře se jako „příklady“ zmiňují dvě země, jejichž ekonomická úroveň se během zhruba padesáti let výrazně snížila: Československo a Argentina. Oba tyto státy přitom do druhé světové války patřily k nejbohatším státům světa – a oba se v 70. a 80. letech 20. století dostaly do hluboké ekonomické krize a své bohatství a vysokou životní úroveň ztratily.

Češi v těchto letech prošli epochou charakterizovanou snahou o vybudování extrémně rovnostářské společnosti. Výsledkem této politiky byl hluboký civilizační propad, destrukce tržního hospodářství a demokracie.


V obou případech bylo hlavní příčinou této skutečnosti to, že se v nich realizovaly levicové rovnostářské experimenty, které zlikvidovaly soukromé vlastnictví a soukromou iniciativu a podporovaly rozsáhlé přerozdělování bohatství ve prospěch neproduktivních složek společnosti. Nebudeme tu dnes zkoumat, proč se tak stalo v Argentině. Kdo chce tamější situaci pochopit, nechť shlédne film Evita. Nás zajímá náš vlastní osud. Chceme pochopit to, proč jsme se dostali v letech 1945–1989 do slepé uličky a kdo nás do ní zavedl. A možná se i poučit z chyb, které naši předkové udělali.

SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE V LETECH 1945–1948 Václav Veber V posledním období války se někteří sociální demokraté pokusili iniciovat vznik různých orgánů, či se v nich alespoň činně účastnit, se snahou, aby si zajistili možnost zasahovat do poválečného vývoje; to se týká např. Ústředního národního výboru, Přípravného národního revolučního výboru nebo Rady tří. Jak ale víme, tyto pokusy byly neúspěšné. Také na tzv. moskevská jednání na jaře 1945 připravovali programové teze, ale nepoužili je; prý pro jejich přílišnou shodu s předloženým komunistickým programem. Celkem se ví, že koncem války, když se uvažovalo o organizaci politického života, převažovalo mezi sociálnědemokratickými funkcionáři mínění, že nebude vhodné stranu obnovovat, ale bude prospěšnější pracovat na vzniku jednotné socialistické strany; i Beneš byl takový postup ochoten akceptovat. Komunisté však byli – pro někoho překvapivě – jednoznačně proti. Na druhou stranu je pravda, že se tak vyjadřovaly především funkcionářské elity strany, a není jisté, co cítilo a požadovalo členstvo. Můžeme ale odhadovat, že takové postoje většinou nesdílelo. Akční program, který připravila skupina sociálních demokratů v Londýně a schválila na své konferenci 18. února 1945 tamtéž, jednoznačně pravil: „Považujeme vytvoření jedné socialistické strany, soustřeďující všechny socialisticky myslící a cítící občany republiky, za nezbytný předpoklad pro úspěšný


boj za konečné a trvalé vítězství socialismu v naší vlasti. Jsme přesvědčeni, že tři dosavadní socialistické strany Československa, strana sociálnědemokratická, strana komunistická a strana čs. národních socialistů musí být sloučeny ve stranu jednu.“ Zajímavé svědectví nám zanechal Evžen Erban, podle něhož se Zdeněk Fierlinger několik dnů po příchodu Košické vlády do Prahy zasazoval o to, aby došlo k obnovení sociální demokracie; jím pozvaní kolegové včetně Erbana ho však odmítli s tvrzením, že není s kým ji obnovit, a tak se také rozešli. Hned druhý den mu ale volal generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a vysvětlil mu, že sociální demokracie zkrátka musí vzniknout. Obdobné svědectví, tentokrát Laušmanovo, nám zprostředkoval J. Měchýř v jedné ze svých starších studií na toto téma. Laušman prý chtěl obnovit sociální demokracii spolu s bývalými redaktory Práva lidu, ale i ti jej zprvu údajně odmítli. Asi to však nebude přesná interpretace, komunisté sledovali jiný cíl: vytvořit v sociální demokracii levicovou skupinu, s její pomocí stranu ovládnout a jejím prostřednictvím manipulovat s celým politickým prostředím. Tento komunistický vliv, přímý i nepřímý, byl tak silný, že sociální demokracie ve třetí republice prakticky nebyla normální stranou, ale bitevním polem mezi opravdovými sociálními demokraty a stoupenci komunistické politiky. Byla to zvláštní situace: vedení strany se komunizovalo, členstvo se drželo spíše zpátky. Komunisté si ve třetí republice přivlastnili sociálnědemokratický program a za mlčenlivého souhlasu ostatních demokratických stran v podstatě převzali legitimní postavení jeho zastánců; zatlačili je do podřadného postavení, a tak (jako podřízené) je i využívali. Je pravda, že s podobnou zkušeností, tj. čelit na levici komunistické převaze, se sociální demokraté již jednou v moderních českých dějinách setkali – bylo to na počátku dvacátých let minulého století –, ale tehdy mj. i s pomocí státní administrativy a ostatních státotvorných stran komunisty odkázali na místo, kam patří, tj. na místo extrémních radikálů, kteří jsou pro demokracii smrtelným ohrožením. Taková pomoc však po druhé světové válce nebyla k dispozici; i funkcionáři se proměnili, zdá se, že k horšímu, alespoň pokud usuzujeme z výsledku. * * * Doménou, v níž se sociální demokraté chtěli prosadit, bylo mj. znárodnění a plánování. Zatímco na západě Evropy politici znárodněním řešili problémy některých ekonomických odvětví (krizové situace, nedostatek investic v rukách soukromých investorů apod.), na východě se za znárodněním skrýval razantní útok na soukromé vlastnictví. Komunisté se obávali přijít s jakýmkoli radikálním řešením. Byli to proto sociální demokraté, kdo tento radikální krok navrhl, prosadil a uskutečnil (a to v tehdejší Evropě v největším rozsahu); někteří autoři po právu píší, že i proti Benešovu přání. Laušman se dodatečně přiznal, že i Gottwald mu vzkázal, že jeho návrh je „naprosté šílenství“, byl však zřejmě přesvědčen, že radikálností


Zatímco na západě Evropy politici znárodněním řešili problémy některých ekonomických odvětví (krizové situace, nedostatek investic v rukách soukromých investorů apod.), na východě se za znárodněním skrýval razantní útok na soukromé vlastnictví. návrhu získá u veřejnosti sympatie a posílí tak pozici strany i svou kariéru. V oblasti plánování byl spor skoro neviditelný a pro řadové občany státu téměř nečitelný. Komunisté chtěli prostřednictvím plánu prosadit úplnou přestavbu našeho hospodářství podle potřeb Sovětského svazu (demagogicky tomu říkali „odrakouštění“) – šlo vlastně o plné začlenění naší ekonomiky do sovětské. Sociální demokraté oponovali a plánování chtěli vázat na vlastní možnosti a zdroje. Snažili se představovat jako vzorní hospodáři se státním majetkem. Typicky se to ukázalo na příkladu cenové a příjmové (měnové) reformy k 1. listopadu 1945 – s pomocí Národní banky ji navrhl a provedl Nejvyšší cenový úřad, který řídil sociální demokrat dr. Mauer. Hodnota celkového oběživa byla snížena ze 120 na 19 miliard Kč. Reforma byla občany celkem přijata a nenarazila na žádný zvláštní odpor. * * * Dnes víme, že se plány československých sociálních demokratů nenaplnily; jejich politika, se kterou vstupovali do únorové krize, nijak neoslňovala. Chtěli hrát roli progresivní třetí síly, ale představu vládnout bez komunistů ani nevyslovili, byli polovičatí, a proto také neúspěšní. Těžko jim můžeme vytýkat, že se v poválečné době snažili důsledně prosazovat státní vlastnictví a plánované hospodářství, neuměli se však oddělit od komunistů ani v oblasti programových hesel a v oblasti politiky už vůbec ne. Odstupu od komunistické strany se báli z toho důvodu, že mylně jako následek takového postupu čekali ztrátu svého politického významu. V únoru 1948 neobstáli, snaha po kompromisu i osobní Laušmanovo úsilí být vždy ve středu politických jednání (sám pateticky tvrdil, že „zachraňuje“ republiku) se ukázaly být neúčinné. Prohráli téměř ve všem, už 18. března 1948 střídal v čele strany Laušmana staronový předseda Fierlinger. Pod jeho vedením strana nejdříve vystoupila ze západní socialistické organizace COMISCO (ta totiž ještě v únoru 1948 ostře odsoudila komunistický převrat i tehdejší postup československých sociálních demokratů) a už 17. dubna 1948 vyjádřilo nové vedení přání sjednotit se s komunisty na komunistické organizační základně i ideové náplni. Slučovací akce proběhla 27. června 1948. Každý sociální demokrat se musel individuálně přihlásit; přibližně jedna třetina sociálních demokratů přihlášku podala, dvě třetiny zůstaly mimo a neprojevily přání zařadit se do řad komunistů.


REFORMISTÉ A REVOLUCIONÁŘI – ZRÁDCI A ROZKOLNÍCI Stýkání a potýkání komunistů a sociálních demokratů Vítězslav Sommer Všechny čtyři termíny použité v názvu tohoto příspěvku sloužily jako slovní arzenál při řadě zásadních sporů, které komunisty a sociální demokraty provázely po celou dobu jejich takřka devadesátiletého spolupůsobení v evropské politice. Pro naši středoevropskou perspektivu je nejdůležitější dění v Německu a Rakousku-Uhersku. V obou zemích došlo v době první světové války k viditelné radikalizaci a vzniku politických formací, jež sehrály roli inkubátorů budoucích komunistických stran. V českých zemích pak diferenciace uvnitř sociální demokracie získala specifický charakter díky vyostření národnostní otázky vrcholící rozpadem Rakouska-Uherska a vznikem Československa. Na základě specificky rakouského radikálního socialismu se v sociální demokracii konstituovala tzv. marxistická levice zdůrazňující internacionalismus a revoluční taktiku. Jejím vůdčím představitelem byl Bohumír Šmeral, dlouholetý exponent austromarxismu, v očích českých nacionalistů kompromitovaný loajalistickými postoji v době války. Z řady uskupení se po vleklých debatách a těžkých sporech zformovala nadnárodní Komunistická strana Československa, v době svého vzniku v mnohém odlišná od bolševických představ o ideální komunistické straně. Signifikantní je již skutečnost, že podobně jako v Německu i v Československu komunistická strana vyrostla z radikálních složek sociální demokracie, zatímco původní komunistické skupiny přivedly pouze zlomek členstva. Ve dvacátých letech bylo „velké schizma“ socialistického hnutí dokonáno. Výsledkem tohoto procesu se stala teorie sociálfašismu. Tendence považovat sociální demokracii za levé křídlo fašismu, obvykle spojovaná se Stalinovým působením, se však objevovala již od poloviny desetiletí. Nutno dodat, že tento komunistický radikalismus měl mnohdy i oporu v realitě – příkladem může být Německo, kde ovládnutí tradičních institucí dělnického hnutí sociální demokracií izolovalo jeho radikální složky od možnosti jakkoliv ovlivňovat směřování těchto organizací. Na prahu třicátých let nemohl být kontrast mezi komunisty a sociální demokracií větší. Zatímco sociální demokraté

Podobně jako v Německu i v Československu komunistická strana vyrostla z radikálních složek sociální demokracie, zatímco původní komunistické skupiny přivedly pouze zlomek členstva.


byli v demokratických státech pevně integrováni do systému (v československém případě byla sociální demokracie asi nejdůležitější oporou masarykovského pojetí demokracie), komunistické strany využívaly svůj potenciál k mnohdy kontraproduktivnímu boji proti všem. Možnosti spolupráce byly velmi omezené, na nejvyšší úrovni pak zcela vyloučené. Impulzem k postupné proměně vztahů sociálních demokratů a komunistů byl pokračující nástup autoritativních režimů vrcholící převzetím moci v Německu nacistickou NSDAP. Až triumfální nástup nacistů tváří v tvář nesmiřitelně rozdělené a neakceschopné levici začal bourat dříve nepřekonatelné zábrany. Příklad Německa, kde ke sjednocení levice proti fašismu došlo až za dráty koncentračních táborů, byl pro zbytek ještě svobodné Evropy významným varováním. V případě Československa utvářeli spontánní spojenectví především řadoví členové jednotlivých stran; o jejich existenci na úrovni vedení nemohla být řeč. Od poloviny třicátých let lze hovořit o další fázi ve vývoji vztahů mezi komunisty a sociální demokracií. Je pro ni charakteristická prohlubující se spolupráce. Byla to však spolupráce vynucená okolnostmi. Spory mezi reformním a revolučním socialismem, mezi evropskou a sovětskou cestou, musely ustoupit boji o přežití. Vznik sovětské sféry zájmu ve střední a východní Evropě v roce 1945 s sebou přinesl také závažné proměny ve vztahu sociálních demokracií a komunistických stran. Heslem doby se stalo organizační sjednocení levice. Byla to součást dobového trendu zásadních proměn politického a hospodářského fungování válkou těžce zasažených zemí. Vedoucí silou tohoto procesu byly komunistické strany opřené o politickou podporu a osvoboditelskou autoritu sovětského Ruska. Vznik nových platforem politického života byl však záhy využit jako nástroj sovětizačních snah. Příklad Československa, země se silnou tradicí dělnického hnutí organizovaného na sociálnědemokratické bázi, je v tomto ohledu velmi výmluvný. Tlak hegemonních komunistů stranu rozpoltil a vedl k integraci jejího prokomunistického křídla s KSČ.

ČESKOSLOVENSKÁ SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE V EXILU Tomáš Grulich Československá sociální demokracie si s sebou do exilu přivezla veškeré rozpory, kterými trpěla již doma, ať již to byly spory osobní či mezi levicí a pravicí nebo různící se představy o spolupráci s ostatními socialistickými či občanskými politickými stranami. Původním předsedou se stal Blažej Vilím, který přijel do Londýna jako první. Po příjezdu Václava Majera však mezi nimi došlo


k roztržce, ze které vyšel vítězně Majer a stal se předsedou výkonného výboru. Typickým příkladem vnitřních rozporů se stal příjezd posledního předsedy sociální demokracie v Československu před únorem 1948, Bohumila Laušmana. Exilová sociální demokracie jej vyloučila za prokomunitický postoj po únoru 1948. Blažej Vilím o něm v Londýně prohlásil: „Laušman utekl jen proto, aby zachránil svoji kůži. Nic pro něho dělat nebudeme.“ Ke znovupřijetí do sociální demokracie mu nepomohl ani útěk do ciziny. Václav Majer mu svými kontakty znemožnil získat vízum do Velké Británie. Laušman se tedy uchýlil do Jugoslávie jako poradce prezidenta J. B. Tita. Názorové spory mezi Vilímem a Majerem vrcholily po ustanovení Rady svobodného Československa a ustanovení jejího oblastního sboru v Londýně, ve kterém byl právě Majer jmenován předsedou. Vilím se stavěl proti spolupráci s agrárníky a „kolaboranty s Němci“. Předsednictvo Oblastního sboru se mu zdálo málo socialistické, pokrokové. Vilím dokonce uvažoval ve spolupráci s Kosinou a Novotným o založení jiné platformy sociální demokracie na bázi svobodných odborů. O tomto pokusu jednal ve Švýcarsku, Francii a Rakousku a vedle exulantských kruhů hledal podporu i mezi francouzskými ministry Mochem, Mayerem a Lacostem a generálním tajemníkem SFIO Guyem Millerem. Své názory se také pokoušel uplatnit v Unii socialistických stran střední a východní Evropy, ale jeho akce zde nakonec zhatil Majerův přívrženec Vilém Bernard.

BRNĚNSKÝ SJEZD ČSSD V LISTOPADU 1947 Petr Blažek Téma volby předsedy strany při přípravě sjezdu zcela zastínilo všechny ostatní plánované body jednání, včetně programových otázek. Těsně před konáním brněnského sjezdu bylo jasné, že se Václavu Majerovi nepodaří získat dostatečný počet hlasů a jeho kandidatura by byla příliš velkým rizikem. Mezi členy strany sílilo naopak přesvědčení, že je nutné vybrat kandidáta, který by dokázal udržet stranu jako celek, symbolizoval její sjednocení a současně usiloval o její nezávislé postavení navenek. Zásluhou svého kompromisního postoje při zářijové krizi se tak jako možný protikandidát Zdeňka Fierlingera začal profilovat (coby reprezentant „středu”) ministr průmyslu Bohumil Laušman, na kterém se již před sjezdem v podstatě shodla také „pravice”. * * * První den emotivního jednání sjezdu byl symbolicky zahájen příchodem Zdeňka Fierlingera, kterému jeho stoupenci připravili velké ovace. Dokonce byl vyzdvižen na ramena


a donesen k předsednickému stolu. Podle zprávy StB tento přístup „pravicoví delegáti kritizovali a prohlašovali, že to jsou fotbalové zvyky a že se to dělá s hráči, kteří dají nejvíce gólů. Generální tajemník Vilím se vyjádřil, že je to objednaná atrakce k posílení Fierlingerovy pozice.“ Vlastní program zahájil projevem předseda sjezdu Bohumil Laušman, který přednesl také návrh nového programu strany. Dne 15. listopadu 1947 bylo jednání sjezdu zahájeno projevem Zdeňka Fierlingera, který podle důvěrnické zprávy „jasně a nekompromisně zdůrazňoval politiku spolupráce se SSSR po stránce mezinárodní, jakož i se stranou komunistickou po stránce vnitropolitické“. Poté jako další řečník vystoupil ministr výživy Václav Majer, který se však k překvapení řady delegátů soustředil na hospodářské otázky. Obdobně opatrný projev přednesl také generální tajemník ČSSD Blažej Vilím. Až po vystoupení Alfréda Maissnera a Ivana Dérera následovalo vystoupení jedné z delegátek, jež je obvinila u útoku na „milovaného pana předsedu“ a z likvidace sociální demokracie po Mnichovské dohodě. Při jejím projevu „nastala mezi delegáty hrozná nervozita spojená s výkřiky některých delegátů, která se vystupňovala do tak velké míry, že museli zakročovat jak předseda sjezdu, tak i poslanec dr. John z Prostějova. Tímto okamžikem se sjezd stal pohyblivou masou, která byla rozdělena na dvě skupiny, z nichž jedna se zastávala Meissnerových a Dérerových a druhá spontánně souhlasila s výroky soudružky Netuškové, na kterou bylo z řad delegátů vyvoláváno, aby odtud vypadla.“ Bouřlivé jednání uzavřel symbolicky nejdříve předseda strany, který vyzval k uklidnění situace, a poté ministr Václav Majer, „který si neodpustil, aby ve svém referátu nevinil Fierlingera, a tím opět nepokazil již téměř dobrou a spřátelenou náladu delegátů“. Výsledky volby předsedy byly vyhlášeny po složitých jednáních ve volební komisi teprve poslední den sjezdu 16. listopadu 1947. Bohumil Laušman získal celkem 289 z 467 platných hlasů a porazil Zdeňka Fierlingera, který získal pouze 182 hlasů. Přestože byl zvolen do čela kompromisní kandidát, ve skutečnosti to situaci ve straně neuklidnilo. Krajské organizace byly sice většinou s výsledky sjezdu spokojeny a do strany se začali hlásit noví členové, naděje na posílení její nezávislosti se však ukázaly být předčasnými. Hlavním důvodem rozdělení strany na dva nesmiřitelné tábory byla radikalita stranické „levice“, která vnímala výsledky sjezdu jednoznačně jako svou porážku. * * * Předseda strany Bohumil Laušman, prosazený do čela sociální demokracie paradoxně i hlasy odpůrců úzké spolupráce s komunistickou stranou, se v únoru 1948 nakonec přiklonil ke Klementu Gottwaldovi a přijal místo náměstka v nově zrekonstruované vládě. O měsíc později byl na čele stranické pyramidy vystřídán opět Zdeňkem Fierlingerem a v červnu 1948 byla sociální demokracie násilně sloučena s komunistickou stranou.


Lepší něco, nežli nic Polemika s Michalem Kubátem

Petr Sokol Nejméně od roku 1998 se vedou v českých zemích diskuse na téma, zda je v ČR třeba uskutečnit volební reformu, a pokud ano, jakou. V této souvislosti mne v minulém čísle Revue Politika zaujal text politologa Michala Kubáta, který se vyjadřuje k návrhům aktuální volební reformy. Jako jeden ze spoluautorů hodnoceného návrhu si dovolím připojit několik poznámek.

S kolegou Kubátem mne spojuje celá řada shodných názorů na problematiku volebních systémů, v hodnocení konkrétního návrhu – a zejména jeho východisek – ale nalézám určité odlišnosti. Souhlasím, že současné mantinely pro reformu jsou velmi úzké. Vzešly ale, jak to u každé volební reformy bývá, z konkrétní historické situace na politické scéně. Rozbuškou současné debaty o volební reformě se stal moment, kdy jsme se po volbách probudili s Poslaneckou sněmovnou, kde oba soupeřící bloky držely po sto poslancích. „Patová“ sněmovna ovšem byla jen vyvrcholením předcházejících těsných volebních výsledků v českých parlamentních volbách. Vždyť od roku 1996 jsme zažili jediné parlamentní volby, po nichž vznikla většinová vláda. A to ještě tato jediná většinová vláda disponovala většinou jediného hlasu. Každý pokus o volební reformu směřující k posílení většinových prvků proto považuji za správný, protože otevírá možnost, že s českým volebním systémem konečně něco uděláme.

DVĚ CESTY K REFORMĚ Při současné struktuře stranického systému existují jen dvě možnosti, jak dospět k volební reformě. Musíme totiž vycházet ze situace, kdy vedle dvou velkých stran existuje jedna středně veliká a dvě malé strany. Navíc středně veliká strana – KSČM – má velmi omezený koaliční potenciál, kdy pouze ČSSD zvažuje různé formy spolupráce s komunisty a ostatní strany se od ní distancují. Popsaná struktura stranického systému téměř vylučuje možnost, že by zavládla shoda ve věci úpravy volebních pravidel mezi všemi stranickými aktéry. Vždy bude nutné hledat dohodu pouze v určité konfiguraci. První cestou by mohla být dohoda dvou největších stran – ODS a ČSSD. Obě strany se od roku 1996 stabilně střídají ve volebních kláních do Poslanecké sněmovny na prvních dvou místech. Jejich potenciální dohoda na změně volebního systému by přirozeně vedla k posílení většinových prvků a příliš by neřešila poměrnost. Posílení většinových prvků by bylo pravděpodobně nastaveno tak, aby z něj při přepočtu hlasů na


mandáty profitovaly obě zúčastněné strany. Obsahem takové dohody by mohla být změna ústavy. Druhou možností zůstává dohoda jedné z velkých stran s menšími stranami. I v tomto případě ale musí být dohoda výhodná pro obě strany. Z toho vyplývá, že většinové prvky výhodné pro velkou stranu musí být vykompenzovány něčím, co ocení menší signatáři hypotetické dohody. Takto koncipovaná dohoda na změně volebního systému by proto musela obsahovat kroky směrem k posílení většinových prvků i určité změny výhodné pro malé strany. Vzhledem k současnému vztahu mezi ODS a ČSSD se nejeví první cesta v nejbližší budoucnosti průchodná, a pokud chceme alespoň nějaké změny ve volebním systému, nezbývá nám než zkusit dospět k dohodě v rámci druhé varianty. Ta vzhledem ke složení vládní koalice vychází v aktuální situaci z dohody ODS a menších koaličních partnerů – KDU-ČSL a SZ.

IDEÁLNÍ MODEL A REALISTICKÉ ŘEŠENÍ Nemohu než souhlasit s váženým kolegou Kubátem, který na stránkách této revue nedávno napsal, že nejlepší cestou by byla dohoda na změně ústavy a odstranění ustanovení o poměrném volebním systému. Ano, byla by to cesta vedoucí k ideálnímu volebnímu systému pro Českou republiku, která nepotřebuje zohledňovat ve volebních pravidlech menšiny, protože u nás jednoduše žádné volebně relevantní menšiny neexistují. Jenže ústavní většina není na dohled. Dvě největší strany sice disponují značnou ústavní většinou v Poslanecké sněmovně a poměrně těsnou v Senátu (54 při potřebných 49 hlasech), ale o dohodě na změně volebního systému nechce Jiří Paroubek v čele ČSSD ani slyšet – a vztahy mezi oběma stranami jsou více než napjaté. V živé paměti navíc zůstává postoj části ČSSD k reformě, která se zaváděla v časech tzv. opoziční smlouvy. ČSSD tehdy nebyla vůbec jednotná a sociálně-liberální křídlo strany změnu volebního systému odmítalo. I proto zůstává otázkou,


zda by ODS měla vstupovat do téže řeky a důvěřovat ČSSD, že podruhé již nebude při volební reformě v roli váhajícího střelce. Zohlednění právě popsaných argumentů vedlo ke vzniku zadání k takovým reformním návrhům, o nichž se nyní diskutuje. Programové prohlášení i koaliční smlouva předpokládají kombinaci změn, které by odstranily nerovnost mezi malými stranami, a prémie pro vítěze. Soutěska vzniklá takto formulovanou koaliční dohodou je samozřejmě velmi úzká, a to v ní ještě narážíme na kameny navalené do ní v minulosti soudci Ústavního soudu. Realisticky vzato ale v současné politické konstelaci cesta jinudy nevede. Je jistě zajímavé spekulovat, jaký systém si můžeme „postavit“ na zelené louce, ale s reálně prosaditelnými změnami to nebude mít nic společného. Materiál s možnými řešeními vznikal samozřejmě u vědomí toho, že takto definovaná reforma nebude vznikat jednoduše, ale také s vírou, že cíl v podobě posílení většinových prvků je správný, protože akceschopné vlády český volební systém bezpochyby potřebuje. Návrhy uvedené v diskutovaném materiálu proto můžeme jen obtížně porovnávat s představami o ideálním českém volebním systému. Zajímavější by byla diskuse na téma, jaké jiné varianty existují v rámci zmíněného zadání.

KOMPARATIVNÍ NEOBVYKLOST? Kolega Kubát ve zmiňovaném textu několikrát poukazuje na komparativní neobvyklost předložených bonusů pro vítěze. Na základě rozsáhlého zkoumání volebních systémů ve všech státech světa, která jsem opakovaně prováděl, mohu potvrdit, že bonusy skutečně najdeme v malé menšině systémů. S tímto faktem proto nechci polemizovat, ale jeho používání ve mne vyvolává vzpomínky na přípravu reformy v období tzv. opoziční smlouvy, kdy byl stejný argument čile používán odpůrci tehdy zavedené podoby volebního dělitele – upraveného d´Hondta. Ten se tehdy nepoužíval nikde jinde, ale podle mého názoru to nic nemění na skutečnosti, že tehdy zavedený volební systém byl krokem správným směrem. Stejně to vidím s bonusy pro vítěze. Platí přece, že politický a stranický systém je v každé zemi jiný, a proto budou odlišné i volební systémy. Já osobně bych se proto bonusu pro vítěze nebál.

CAUSA BERLUSCONI Odpůrci volebních bonusů často argumentují italským případem a rádi opakují, že Silvio Berlusconi obehrál sám sebe, když zavedl volební prémii a první volby podle nového systému prohrál. V tom mají pravdu, ale tento argument je naprosto lichý. Nechceme-li volební reformu šitou na míru jedné politické formaci, usilujeme pak o změny, které přinesou změnu v celém systému, a změny, které zlepší fungování parlamentní demokracie jako takové. Jako příznivce pravicového směru nás sice může mrzet, že Berlusconi v roce 2006 prohrál, ale jako


Odpůrci volebních bonusů často argumentují italským případem a rádi opakují, že Silvio Berlusconi obehrál sám sebe, když zavedl volební prémii a první volby podle nového systému prohrál. Jako příznivce pravicového směru nás to sice může mrzet, ale jako autoři politologických textů musíme uznat, že jeho prohra byla spravedlivá.

autoři politologických textů musíme uznat, že jeho prohra byla spravedlivá: dostal méně hlasů a tak odešel do opozice. Díky jeho reformě však už v roce 2006 v Itálii platilo, že vítěz voleb vládne a má pohodlnou většinu v Poslanecké sněmovně. A nad tím přece musí jásat každý zastánce názoru, že volby jsou spíše nástrojem k vytvoření stabilní a akceschopné vlády než instrumentem, který má společnosti nastavit zrcadlo, aby v parlamentu viděla svůj co nejpřesnější odraz. Kritici „italského“ modelu ale v opozici setrvávají a argumentují, že Prodiho levicová vláda, vzniklá po volbách 2006, se stejně po dvou letech rozpadla. Opět mají pravdu v tom ohledu, že se to skutečně stalo, ale jejich argument opět není potvrzením jejich kritických názorů na volební bonusy. Ba naopak. Prodiho vláda totiž nepadla díky problémům v komoře, kde byl bonus v „italské podobě“ uplatněn, ale v Senátu – kde stejný volební systém zaveden nebyl. Problém platného italského systému tedy není v aplikaci bonusu, ale naopak v tom, že tento bonus nebyl důsledně (ve stejné podobě) aplikován na obě komory. Navíc kritici italského modelu zamlčují výsledky voleb v roce 2008, kdy se podle stejného systému nejenže Berlusconi vrátil k moci, ale navíc zafungoval i odlišně konstruovaný bonus v Senátu. A to bych ještě mohl zmínit snížení počtu stran v parlamentu nebo fakt, že systém vykázal pravý i levý extrém mimo parlament. Italský systém potvrdil starou


politologickou pravdu, že účinky volebního systému nemusí být vždy patrné v plné podobě již po prvních volbách. I proto můžeme v létě 2008 konstatovat, že italský systém funguje a naplňuje očekávání.

NEBEZPEČÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU Vážený kolega Kubát má samozřejmě pravdu také v tom, že Ústavní soud může mít problém s návrhem na zavedení bonusu pro vítěze. Osobně si myslím, že například u pevného bonusu, kde by byl dopředu stanoven počet mandátů, které připadnou nejsilnější volební straně, mohou být takové obavy za určitých okolností oprávněné. Existují ale i jiná řešení – například použití „řeckého modelu“, v němž nebude předem jasná výše bonusu a Ústavní soud bude moci jen obtížně argumentovat, že dochází k porušení poměrnosti systému. Tento postup by zavedl systém, kde by ve volebních obvodech byly mandáty přidělovány pomocí metody volebního čísla, a to v podobě metody Hagenbach-Bischoff. Tato metoda ale produkuje zbytky hlasů a mandátů, a právě tyto nerozdělené mandáty by všechny připadly

v druhém skrutiniu celostátnímu vítězi. Vítěz by takto získal několik mandátů navíc a přiblížil by se možnosti sestavit vládu s akceschopnou většinou. Použití „řeckého“ modelu navíc vyvrací obavy některých autorů, že Ústavní soud zruší bonus a pak nám ve volebním zákoně zůstane jen prvek zpoměrnění. Ústavní soud přeci může pouze rušit části zákonů. Kdyby tedy hypoteticky zrušil ustanovení o bonusu, nemohl by zároveň určit pravidla pro rozdělení „bonusových“ mandátů. Ta by po zásahu Ústavního soudu v zákoně chyběla a byla by to opět Poslanecká sněmovna a Senát, kdo by musel schválit nové znění volebního zákona. Představa, že může dojít k situaci, kdy budeme volit podle jakéhosi pahýlu volebního zákona, kde bude vyhozen bonus, ale zůstane zpoměrnění, proto patří nikoli do reality, ale do oblasti politologických science-fiction. Závěrem si jen dovolím zopakovat, že případné dokončení volební reformy, jak s ní počítá předložený návrh, nebude jednoduchou záležitostí. Jedná se ale o nezbytný krok, který nás dříve nebo později čeká. Autor je politolog.

��

��

��

��

��



Tocqueville: Vady na kráse génia Alan Ryan Hughu Broganovi trvalo téměř čtyřicet let, než dokončil práci na knize Alexis de Tocqueville: A Life. Začal s ní jako postgraduant a dopsal ji až na odpočinku. Příčinou nebyla nějaká vleklá tvůrčí krize, ale něco, co velmi dobře znají všichni životopisci. K archivu rodiny Tocquevillů neměl po mnoho let přístup nikdo jiný než vydavatelé Tocquevillových Oeuvres complètes, a tak i když bylo Broganovi v roce 1963 uděleno postgraduální stipendium na St John’s College, aby napsal knihu, s níž se nyní setkáváme, jeho bádání se pozdrželo. V roce 1972 publikoval užitečnou kratší studii, ale k nezbytným dokumentům, mezitím přemístěným do archivu departementu Manche, se nakonec dostal až v roce 2000. Stálo za to si počkat. Kniha je plná hlubokých poznatků o Tocquevillovi – sociologovi, historikovi, prorokovi společnosti a liberálním politikovi; největší úspěch ale přesto slaví jako biografie. Brogan píše o Tocquevillovi jako o jednom ze svých „nejstarších a nejlepších přátel“, jehož zná „bezmála už padesát let“. Chce-li někdo Tocquevilla kritizovat, ať tak nečiní před Broganem. On sám ho však kritizuje zcela svobodně – jako skutečně důvěrný přítel. A kritikou opravdu nešetří. Kniha vlastně působí jako výpověď ani ne tak o starém přátelství jako o manželství; je napsána se směsicí hluboké lásky a výbuchů podrážděnosti, jimiž se vyznačuje vydařené manželství, trvá-li dost dlouho. Metafora manželství není tak nemístná. Tocquevillovo manželství s Mary Mottleyovou, středostavovskou Angličankou o nějakých pět let starší než on, bylo ústředním faktem jeho dospělého života; jejich vášnivý, sexualitou nabitý a neshodami často provázený vztah nemohli jeho přátelé a příbuzní – včetně švagrových, pocházejících, jak náleželo, z vyšší třídy – pochopit. Kvůli tomuto podivnému, nevýhodnému svazku odmítl Tocqueville všechny potenciální manželky, které se přitažlivému mladému aristokratovi ve Francii třicátých let 19. století nabízely; jak opakovaně upozorňuje Brogan, bylo to o to překvapivější, že Tocqueville si svůj aristokratický původ hluboce uvědomoval a projevoval až chorobnou neschopnost být zadobře s politiky ze střední třídy, na nichž závisel jeho politický úspěch. Tocqueville nebyl středostavovský profesor sociologie, který předběhl svou dobu; byl to aristokrat s neklidem v duši ve Francii začátku 19. století. Tato skutečnost se odráží v celé jeho životní dráze. Tocquevilla téměř všichni jeho komentátoři uctívají. Přeskakují nedostatky Demokracie v Americe, odvracejí pozornost od Tocquevillovy obhajoby výbojů Francie v Severní Americe, příliš se neptají na jeho ne právě úspěšnou politickou kariéru a k jeho L’Ancien Régime et la révolution přistupují shovívavě, protože nabízí vhledy do vztahů mezi třídou, náboženstvím


a politikou, s nimiž si neumějí poradit marxisté. Jako autor je Tocqueville tak svůdný, že snadno potlačíme své kritické vlohy, promineme chyby v analýze a propadneme jeho kouzlu. A propadneme mu přesto, že víme, že bychom neměli. Tocquevillův jemný rukopis odzbrojuje kritiku; Tocqueville na nás naléhá nejméně ze všech prorockých spisovatelů 19. století, ale stejně mu podlehneme. Podlehneme nostalgii po aristokratických hodnotách, které smetla francouzská revoluce, a úzkosti kvůli psychologické izolaci lidí v masové společnosti, izolaci, již o sto let později, v roce 1950, ve své dnes již klasické knize Osamělý dav tak přesně popsal David Riesman a v roce 1977 v knize Pád veřejného člověka také Richard Sennett. Teoretikové masové společnosti se soustředili na Tocquevillovy obavy z vlády luzy a pozdější američtí komentátoři se k Tocquevillovi obraceli, aby s jeho pomocí doložili, že Spojené státy 19. století si udržely rovnováhu mezi individuální svobodou a sociální soudržností, která již dnes neexistuje. Robert Bellah v práci s názvem Zvyklosti srdce (1985) a Robert Putnam v knize Bowling Alone (2000) na pozadí Tocquevillových analýz, nadějí a obav osvětlují naděje a obavy, které máme my. Intelektuální zápas mezi Marxem a Toquevillem má jednoznačného vítěze: Marx je nádherná starožitnost, Tocqueville náš současník.

VE VĚŽI ZE SLONOVINY Je to něco úžasného. Demokracie v Americe je dílem velmi mladého člověka. Tocquevillovi nebylo ještě ani dvacet šest let, když v roce 1831 přijel do Spojených států, a země, již navštívil, byla mladá a téměř ve všech ohledech zcela jiná než země, jíž se později stala. Ve Spojených státech pobýval pouze jednou a strávil tam sotva devět měsíců. V důsledku kombinace špatného počasí, špatného zdravotního stavu, nesjízdných cest, zamrzlých řek a svérázného programu získal Tocqueville o této zemi po geografické, společenské, ekonomické i politické


stránce velmi neúplnou a zaujatou představu. Navíc si s sebou přivezl četné předsudky, z nichž jich odhodil jen velmi málo. Potom se – jak sám řekl – vrátil domů, aby napsal o demokracii a prospěl tak svým krajanům, na jejichž těžkou politickou situaci myslel po celou svou americkou cestu. (Podle Brogana Tocqueville doufal, že napsáním knihy „ze sebe shodí břemeno, že v ní vmete světu do tváře, co si opravdu myslí“.) Jeho sociální imaginace však byla tak dynamická a jeho osobnost tak strhující, že kniha, jež mohla být v podtitulu docela dobře nazvána „Americké poučení pro francouzské republikány“, uchvátila i celé generace zahraničních čtenářů, počínaje slavným Johnem Stuartem Millem. Millovy dvě dlouhé a nadšené recenze na dva svazky Demokracie v roce 1835 a v roce 1840 zajistily Tocquevillovi v anglofonním světě stejně velký obdiv, s jakým se setkal u Francouzů. Millova kniha O svobodě, která má v rámci moderního liberalismu nejblíže k tomu být pokládána za posvátný text, se opírá právě o Tocquevillovu sociologii. Mill vyšel z Tocquevillovy obavy, že v demokracii se stane všemocným veřejné mínění a že individualitu rozdrtí tlak ke konformitě. Přestože ve většině Evropy stále vládli absolutističtí despotové, Británii a Spojeným státům nehrozil vládní teror nebo tajná policie, ale „měkký despotismus“ korektního mínění, který dusil svobodu myšlení a obrazotvornost. Netřeba říkat, že mnoho čtenářů Tocquevilla i Milla pokládalo jejich obavy za přehnané a že se oběma často vyčítalo, že „dělají zbytečný poplach“. Brogan je k přehmatům, jichž se Tocqueville dopustil jako politický analytik i jako politik, trpce nemilosrdný. Jedna z největších předností jeho knihy spočívá právě v tom, že si v ní nebere servítky. Uvádí například, že Demokracie v Americe „neříká téměř nic“ o Kongresu, přestože právě Kongres „byl klíčem k pochopení celého politického systému“, a že Tocquevillova analýza úřadu prezidenta je „neuspokojivá“. Dohromady se, píše Brogan, „nelze ubránit dojmu, že Démocratie byla spíše vychrlena než s chladnou hlavou promyšlena“, a o jedné kapitole říká, že „celkově působí poněkud zmateně“. Ať už bylo kouzlo Tocquevillovy osobnosti jakékoli, americký politický život chápal pouze nedokonale, v neposlední řadě proto, že pro své aristokratické pohrdání každodenními třenicemi demokratické politiky neviděl, jaká je realita fungování americké demokracie. Obzvlášť slepý byl vůči roli politických stran v zajišťování určité spojitosti vlády, což souviselo s tím, že nechápal, jaký význam mají pro rozvoj demokratické odpovědnosti volby. To však nebyly jediné jeho nedostatky. Zásadní handicap pro Tocquevillovu politickou kariéru a vážnou trhlinu v jeho politických analýzách představovala jeho neschopnost vžít se do každodenních problémů obyčejných lidí. I tomu nejvstřícnějšímu čtenáři jistě zatrne, když Tocqueville trvá na tom, že každá snaha ulevit nezaměstnaným v jejich těžké situaci musí vést k ekonomické katastrofě, což mělo platit i v případě Irů na začátku čtyřicátých let 19. století nebo hladem strádajících nezaměstnaných Francouzů v letech 1848–1851. Za touto


necitelností stála řada důvodů; Brogan nejspíše zveličuje vliv Tocquevillova aristokratického původu a nedoceňuje význam skutečnosti, že jediným význačným ekonomem, kterého Tocqueville dobře znal, byl Nassau starší, oxfordský ekonom, který tvrdil, že chudinské zákony a podpora v nezaměstnanosti zhoršily problém chudoby v Anglii. Ale ať už je Tocqueville čímkoli, jistě není patronem sociálního liberalismu z konce 20. století.

ZE ŽIVOTA Alexis de Tocqueville se narodil v červenci roku 1805. Jeho rodiče málem nepřežili francouzskou revoluci; v zimě na přelomu let 1793–1794 byli krátce po svatbě zatčeni a uvězněni v Paříži a v letním období teroru se museli dívat, jak jsou jejich nejbližší přátelé a příbuzní odváděni pod gilotinu. Tocquevillova otce zachránilo, že tři dny předtím, než měl přijít na řadu on, padl Robespierre. Hervého de Tocqueville tato zkušenost kupodivu příliš nepoznamenala; když ho na podzim roku 1794 propustili, ihned se začal starat o to, aby získal zpět svůj majetek a vybudoval si nový život. Byl odolnější než jeho žena i než jeho nejslavnější syn; zemřel ve čtyřiaosmdesáti, jen pár let před rokem 1859, kdy ve věku padesáti čtyř let zemřel Alexis. Tocquevillova matka byla po zbytek života napůl invalidní, ale netrpěla ani tak nějakou vážnou tělesnou chorobou jako menšími fyzickými a psychickými potížemi, které z ní udělaly plačtivou, úzkostlivou osobu. Jedním ze zdrojů jejího trápení bylo, že porodila tři syny, kdežto dcery, po níž vždy toužila, se nikdy nedočkala. Alexis, nejmladší ze synů, se od počátku vyznačoval neobvyklou inteligencí a pohledností. Byl malý – přetrvávají neshody, zda měřil spíše 160, nebo 165 centimetrů – a fyzicky křehký, ale byl odhodlán zanechat ve světě trvalou stopu. Jeho rodina patřila ke staré vojenské šlechtě, k noblesse d’épée, takže ji rmoutilo, že se Alexis nemůže na rozdíl od většiny svých bratranců a přátel dát na vojenskou dráhu. On sám ochotně podstupoval nebezpečné situace, což dokázal jak svými cestami do Ameriky a severní Afriky, tak během revoluce v roce 1848 a následného převratu Ludvíka Bonaparta. Alexis vyrůstal v ochranné náruči restaurované monarchie. Jeho otec se po odchodu Napoleona do vyhnanství dočkal od bourbonské dynastie odměny: byl jmenován prefektem v Metz a nakonec získal výnosný a pohodlný úřad prefekta ve Versailles. Alexise zpočátku vzdělával vychovatel, který měl předtím na starost i jeho starší bratry, abbé Le Sueur, duchovní s jasně reakčními politickými názory, velmi vlídnou povahou a velkou shovívavostí vůči rozmarům dospívajících chlapců. V době dospívání ztratil Alexis víru v Boha a potom se k ní už nikdy nevrátil, ale o vlivu Bébého – jak se říkalo abbému Le Sueur – svědčí to, že si na své bezvěrectví celý život naříkal. Hervé de Tocqueville nebyl reakcionář, byl však oddaný Ludvíku XVIII. a jeho následníku Karlu X., i když měl dostatek inteligence na to, aby dobře viděl slabé stránky, které


nakonec vedly k revoluci v červenci roku 1830 a k nahrazení Karla X. „buržoazním monarchou“ Ludvíkem Filipem. V roce 1830 už měl Alexis za sebou počátky své pochybené kariéry v soudní administrativě; byl výborným studentem lycea v Metz, studoval právo v Paříži a poněkud zdráhavě začal pracovat jako juge suppléant – zástupce prokurátora – ve Versailles. Práce to byla nudná, což mu však vynahrazovalo to, že mohl být ve společnosti Gustava de Beaumont, svého celoživotního přítele, který ho provázel i na cestě do Ameriky. Revoluce v roce 1830 znamenala problém. Tocquevillovi byli legitimisté, přívrženci bourbonské monarchie; nový režim však od státních úředníků vyžadoval, aby podepsali přísahu věrnosti. Hervé opustil službu ve státní správě dva roky před revolucí, kdy byl jmenován pairem; Alexis se musel rozhodnout, zda zůstane věrný svému přesvědčení, nebo bude dělat kariéru. Velmi neochotně, se skřípěním zubů on i Beaumont podepsali.

REFORMÁTOR VĚZEŇSTVÍ Nadřízení je navzdory tomu stále podezírali. Tocqueville nechtěl strávit život ve státní službě; své náležité místo viděl v parlamentu nebo ve vládě. Na politickou kariéru však nebylo pomyšlení, dokud se nezklidní situace. Cesta do Spojených států za účelem zkoumání tamního vězeňského systému by oba přátele dostala mimo nebezpečí a otázku jejich budoucnosti by odsunula až na dobu po jejich návratu. Nešlo jen o záminku, jak na delší dobu zmizet; reforma vězeňství Beaumonta a Tocquevilla skutečně zajímala. Francouzské věznice byly směsicí krutosti, nedbalosti, nekázně a nepořádku; reformátoři věděli o tom, že ve Spojených státech vznikly vzorové věznice, které se snažily dosáhnout u vězňů morální nápravy prostřednictvím pevně daných kázeňských opatření, těžké práce a režimu samovazeb, jehož smyslem bylo zabránit tomu, aby na sebe vězni měli špatný vliv. Brogan dává jasně na srozuměnou – aby to náhodou někomu neuniklo –, že Tocquevillovy představy reformy nebyly ani zdaleka humanitářské. Když Hervé de Tocqueville konal inspekci ve věznici v Poissy, zděsila ho špína, ubohá strava, hadry, v nichž byli vězni oděni, i to, že místní podnikatelé, kteří vězně zaměstnávali, jim poskytovali péči jen do té míry, aby nezemřeli nebo nevzbuzovali pohoršení. Když o několik let později navštívil věznici Alexis, zděsilo ho naopak to, že vězni jedli v neděli odpoledne pečené kuře a pili víno. Něco takového, jak se domníval, k jejich morální nápravě rozhodně vést nemůže! Beaumont a Tocqueville vypracovali přepečlivý návrh výzkumu; nadřízení souhlasili, aby si vzali osmnáctiměsíční dovolenou – pokud si cestu zaplatí sami. Do Spojených států vypluli na jaře roku 1831, dne 9. května přistáli v Newportu a na druhý den se parníkem vydali do New Yorku. Jejich na události bohatá cesta, již Brogan líčí velmi dobře, vydá na samostatnou knihu, jakou ostatně před mnoha lety napsal G. W. Pierson (Tocqueville in America, Johns Hopkins University Press,


1996). Většina čtenářů uvažuje o Tocquevillovi jen jako o autorovi Demokracie v Americe. Jak však upozorňuje Brogan, oba cestovatelé si chtěli po návratu domů udělat jméno jako reformátoři vězeňství a své zkoumání brali vážně. Podařilo se: první plod jejich cesty, práce Le Système pénitentiare aux États-Unis, vydaná roku 1832, si získala hojné čtenářstvo i uznání jak ve Francii, tak ve Velké Británii. Když Tocqueville navštívil v roce 1833, tj. ještě před napsáním prvního dílu Demokracie, Anglii, v politických kruzích bylo už jeho jméno dobře známo. Práce Système pénitentiare představovala důležitý příspěvek k vědě o společnosti a Akademie společenských věd jí udělila Prix Monthyon. Přes nedostatek amerických statistik, které by postihovaly takové věci jako například míru recidivity, se autorům podařilo maximálně využít dokladů, které měli k dispozici. Příjemné čtení to však není. Autoři vyjadřují obdiv k věznicím Auburn a Sing Sing, kde se k upevnění kázně často používal bič, a také k zařízení Cherry Hill ve Filadelfii, vedenému kvakery a méně spoléhajícímu na násilí, ale založenému na dlouhých trestech v samovazbě a na těžké práci. Obdivují dokonce i autora auburnského systému Elama Lyndse, který jak v Sing Singu, tak v Auburnu přišel o práci kvůli přílišné surovosti.

TOCQUEVILLOVA INSPIRACE Autoři byli zklamaní, že u amerických vězňů oproti svému očekávání nezjistili morální nápravu, ale měli za to, že řešení spočívá v ještě přísnějším dohledu a v ještě tvrdších kázeňských opatřeních, díky nimž bude vězení plnit ne-li nápravnou, tedy jistě odstrašující funkci. Žádný z recenzentů jim v tom neoponoval; „filantropie“ nebyla v módě. Brogan v této souvislosti poukazuje na podivnost skutečnosti, že potomek aristokratických rodin, které měly za revoluce tak blízko k žaláři, mohl mít tak málo soucitu s nešťastníky, kteří se ve vězení ocitli o čtyřicet let později. Upozorňuje také na to, jak dychtivě oba návštěvníci toužili najít pod povrchem až příliš anglické Ameriky roku 1831 pozůstatky ztraceného francouzského impéria. Na to, že se Francie roku 1763, na konci sedmileté války, zřekla svých ambicí v Americe, se ještě zcela nezapomnělo. Když Tocqueville s Beaumontem dorazili k Velkým jezerům a uslyšeli, jak si jeden míšenecký dřevorubec prozpěvuje v normandské francouzštině, byli nadšeni. Není divu, že nejvíc ze všech etap jejich cesty se jim líbila krátká odbočka do Dolní Kanady – Quebecu; krajina jim připomínala Normandii a úhledné vesničky podél řeky Svatého Vavřince působily na rozdíl od ubohých chatrčí, na které narazili později, když pluli po Ohiu a Mississippi, velmi příznivým dojmem. Tocqueville věděl, s čím se u Velkých jezer setká. François-René de Chateaubriand, autor knih Voyage en Amérique a Mémoires d’outre-tombe, byl jeho blízký příbuzný; když se na dobu trvání francouzské revoluce moudře uchýlil do Spojených států, jeho dva syny vychovával Hervé de Tocqueville. Demokracie


na jedné straně evokuje Chateaubriandovy cestopisy a na straně druhé je předobrazem práce markýze de Custine, francouzského šlechtice, který v roce 1839 cestoval po Rusku a tím, co o svých cestách napsal, vyvolal literární senzaci. Měl-li však Tocqueville literární zdroje, z nichž mohl čerpat, když líčil nesmírnou opuštěnost amerických lesů a inkoustovou čerň půlnoční Mississippi, ve svých postřezích o tom, jak hluboce ovlivňuje americký sociální a politický život otevřená hranice a jak dramaticky se tento život může změnit, jakmile bude celý kontinent osídlen, sám stál jako autor u zrodu „hraničářské teorie“, která se stala slavnou o šedesát let později. Pobyt ve Spojených státech zkrátila žádost francouzské vlády, aby se Beaumont vrátil do Francie. Nějakou dobu jim trvalo, než nalezli způsob, jak se přeplavit domů; lákala je myšlenka, že by se vrátili přes Anglii, ale jelikož tam zuřila epidemie cholery, moudřejší bylo vrátit se přímo do Francie. Vypluli 20. února 1832. Když se Tocquevillova rodina dozvěděla, že se Alexis s Beaumontem hodlají vrátit koncem zimy domů, vyjádřila v dopise obavy, aby nepřišli k úhoně v bouřích pro tuto roční dobu typických. Tocqueville příkře odpověděl: „Stokrát víc nebezpečí jsme zažili na parnících, ale to jste se nebáli. Během prvních šesti týdnů našeho pobytu v USA jich třicet vyletělo do povětří nebo ztroskotalo. Jeden jsme opustili jen tři hodiny před explozí; jindy jsme se rozbili o skálu jak ořechová skořápka.“ Při plavbě domů se nic zvláštního nestalo.

DOZVUKY A PSANÍ Co se v USA naučili? Obsáhlou odpověď nabídly dva díly Demokracie publikované v roce 1835 a v roce 1840. Než se však Tocqueville pustil do prvního dílu, musel s Beaumontem vyřešit jinou věc. O jejich loajalitě vůči orleanistickému režimu nebyli jejich nadřízení přesvědčeni o nic víc než dřív; režim byl neoblíbený, navíc jím zmítal strach z epidemie cholery, která se nyní rozšířila do Francie, a tak nebyl nakloněn tomu riskovat něco s mladými muži, nespolehlivými už z povahy jejich výchovy. I uvolněnější režim by znervózňovaly konspirační šprýmy Beaumontových a Tocquevillových přátel a příbuzných, které dospěly k vrcholu – nebo naopak narazily na dno – v podobě fraškovitého vpádu legitimistických stoupenců vévodkyně de Berry do jižní Francie, na němž se podílel i Tocquevillův bratranec a blízký přítel Louis de Kergolay. Do měsíce po Tocquevillově a Beaumontově návratu našli jejich nadřízení způsob, jak se zbavit Beaumonta. Když odmítl výslovné nařízení vést žalobu v navýsost politickém procesu – v němž by zastupoval jisté obzvlášť drzé spojence Ludvíka Filipa, tedy zapřisáhlé nepřátele všech svých příbuzných a přátel –, byl propuštěn. Tocqueville na protest proti tomuto rozhodnutí na svůj post rezignoval. Oba přátelé se pustili do psaní Le Système penitentiare aux États – Unis et son application en France. Druhá část názvu byla důležitá. Nešlo jen o zprávu o americkém trestním systému, ale o pečlivý rozbor toho, jaká poučení by si z něho měla vzít


Přestože byla americká zkušenost jedinečná, projevovalo se v ní působení obecných sil a Tocqueville uměl jako pronikavý pozorovatel uvidět obecné v konkrétním a vyvodit z toho příslušné poučení. Francie. Na rozdíl od Beaumontova románu Marie ou l’esclavage a Tocquevillovy dvousvazkové Demokracie nechtěli autoři v této práci předvést svůj literární talent, ale ukázat se jako střízliví apolitičtí reformátoři, kteří umějí najít střední cestu, jsou dbalí zájmu veřejnosti a nemají v úmyslu šokovat. Zpráva se všeobecně setkala s pochvalným přijetím, i když případné systematičtější plány na administrativní reformu měly v důsledku chaotické situace ve francouzské politice mizivou šanci na úspěch. Jak Brogan sarkasticky poznamenává, Francouzi dospěli k politickému systému schopnému přistoupit na takovou nezaujatou radu až o sto třicet let později. Uvádí také, že zatímco v roce 1832 se americké státy předháněly, který z nich bude pokrokovější ve vězeňské politice, dnes spolu soutěží v tom, který z nich bude zpátečničtější. Práci na Demokracii Tocqueville odložil ještě kvůli návštěvě Anglie. Věci ho tam přiváděly v téměř stejný úžas jako ve Spojených státech a v jeho reakcích na ně se opět spojovaly pronikavá vnímavost a nepochopení. Podivoval se tomu, s jakou neformálností se setkal ve Sněmovně lordů při návštěvě jedné její rozpravy – členové Horní komory ve Francii chodili na zasedání v uniformách –, ale toho, že se právě projednával návrh na zrušení otroctví v celém Britském impériu, si všiml jen okrajově. Dolní sněmovnu ignoroval, stejně jako pominul při návštěvě Washingtonu Sněmovnu reprezentantů, přestože zákon o reformě z předchozího roku přidělil Dolní sněmovně mnohem větší pravomoci, než měla dříve. Tak jako se domníval, že Amerika je společnost tvořená výhradně střední třídou, myslel si, že Anglii vládne aristokracie, a spolu s řadou anglických komentátorů viděl v násilných protestech, jež v roce 1832 bezprostředně předcházely přijetí zákona o reformě, anglickou verzi roku 1789. Později si uvědomil, že se v této věci mýlil, a přiřadil se k význačným předchůdcům, kteří přežití britské aristokracie připisovali skutečnosti, že nebyla uzavřenou kastou, nýbrž vládnoucí třídou stále schopnou obnovovat svou životnost tím, že přijímala novou krev a nové peníze, tak jak to činila už po tři století. Tato cesta ho podnítila, aby začal psát. Psal velmi rychle, sotva kdy něco opravoval, a i když využil každý zdroj, který měl k dispozici, jeho metodou v podstatě bylo rychle si jedním tématem prorazit cestu k druhému. Brogan pokládá první část Demokracie jednak za pamflet, jednak za sociologické a historické pojednání, v každém případě však za geniální dílo s vadami na kráse. Kniha je vystavěna kolem povšechného tvrzení, že demokracii nelze odolat, že je to řeka, jejíž energii je možné usměrnit, ale není možné ji zastavit; rovnost


– již Tocqueville, jak si posteskl Mill, obvykle neodlišoval od demokracie – postupuje kupředu po mnoho století a tento její postup nese podle Tocquevilla znaky Bohem daného procesu. Tato obecná tvrzení dokládá Tocqueville na historických, geografických, konstitučních a kulturních detailech. Jako práce z politické sociologie je Demokracie v Americe úžasným dílem. Jak uvedl jeden nebo dva tehdejší kritikové, jediným jejím předchůdcem byl Montesquieuho Duch zákonů. Tocqueville si stejně jako Montesquieu jasně uvědomoval, že to, co se děje v té které společnosti, je do velké míry výsledkem historických nahodilostí; pro Spojené státy představovala podle něho point de départ skutečnost, že je osídlili angličtí puritáni. (Stará a zcela oprávněná kritická připomínka poukazuje na to, že Virginii nikdy nevěnoval stejnou pozornost jako Nové Anglii.) Přestože byla americká zkušenost jedinečná, projevovalo se v ní působení obecných sil a Tocqueville uměl jako pronikavý pozorovatel uvidět obecné v konkrétním a vyvodit z toho příslušné poučení. Angličané si s sebou sice přinesli anglické návyky spojené se samosprávou, které byly zvláštní charakteristikou jejich zkušenosti, ale v Americe se daly vypozorovat principy, na jejichž základě by mohla fungovat jakákoli nearistokratická vláda. Náležitým základem středostavovské vlády byl „správně chápaný vlastní zájem“. Také decentralizace připadala ze svébytných místních důvodů Američanům přirozenější než Francouzům, ale centralizaci mohla odolat každá společnost, jejíž příslušníci měli zkušenost se svépomocí. Kdyby jí odolala, přispělo by to k pružnosti, hospodárnosti i efektivnosti.

V POLITICE Kniha Tocquevilla proslavila, ale literární věhlas ho neuspokojoval. Toužil po životě státníka. Roku 1837 kandidoval za normandský okres Valognes ve volbách do Poslanecké sněmovny a těsně prohrál. Roku 1839 kandidoval znovu a tentokrát byl jasným vítězem. Za Ludvíka Filipa vládl ve francouzské politice zmatek; ani Tocqueville pořádně nevěděl, koho podporovat. Cítil téměř nepřekonatelný odpor k pouhému pomyšlení na to, že by se měl podřídit disciplíně nějaké strany, a jeho představa politické kariéry odpovídala spíše římskému Senátu než modernímu parlamentnímu systému. Musel se rozhodnout, kam se ve Sněmovně posadí: „Místo, na které člověk složí svou zadnici, má prvořadý význam.“ Brogan v této poznámce vidí pouze projev Tocquevillovy zbytečné nervozity, ale známý odborník na Tocquevilla André Jardin uvádí, že si Tocqueville vybral zcela příhodně: nahoře a mírně nalevo od středu. Tocqueville patřil k levicové opozici, ale snadno se dal přimět k podpoře pouze trošku liberálnější vlády; místo nahoře pak naznačovalo, že chce být au-delà de la mêlée. Politika nepolitika, bylo třeba dokončit druhý díl Demokracie v Americe. Ten se nesetkal s tak velkým úspěchem jako díl první, a to z dobrého důvodu. Je to složitější kniha a Toc-


queville v ní už zdaleka tolik nepřekypuje. Zatímco první svazek Demokracie ohlašoval, že demokracie ve Spojených státech představuje bez ohledu na všechny výhrady drtivý úspěch, ve druhém svazku se Tocqueville znovu a znovu vrací k obavám z budoucího vývoje. Může demokracie někdy dosáhnout vysoké úrovně intelektuální kultury? Pravděpodobně ne, i když může vytvořit povšechně vzdělanou a vynalézavou veřejnost. Je demokracii souzeno skončit nějakou formou despotismu? Tak by docela dobře skončit mohla; možná by šlo o tu či onu formu diktatury nějakého vojenského dobrodruha, ale spíše se objeví forma nová – „měkký despotismus“: o bezstarostné ovečky bude pečovat shovívavá vláda, která svým poddaným dovolí všechno, jenom ne převzít za sebe odpovědnost. Představa „neustálého ochabování ducha, špinavých způsobů a v konečném důsledku univerzálního otroctví“ se čtenářům nelíbila. Proti Tocquevillovi bylo i politické klima. Zatímco zastánci monarchistického řešení chronické nestabilnosti francouzské politiky stále více tíhli ke konzervatismu, jejich oponenti začínali přemýšlet o socialistické republice. Tocqueville nevkládal velké naděje v možnost demokratické republiky ve Francii, ale pohrdal ministry, kteří sloužili Ludvíku Filipovi. Politika Francie čtyřicátých let 19. století ho ničím nepřesvědčila, že by se věci mohly zlepšovat. A také se nezlepšovaly. Několik neúrod za sebou vedlo v únoru roku 1848 k revoluci a k pádu Ludvíka Filipa. Byla vyhlášena Druhá republika a Francie se znovu pokoušela dosáhnout toho, k čemu se jí nepodařilo dospět po roce 1789. Únorová revoluce se překvapivě obešla bez krveprolití. Ludvík Filip odmítl nechat přerůst svůj zápas s pařížskou ulicí v regulérní boj a tiše se stáhl do exilu. Tocqueville vyvodil z revoluce téměř naprosto mylné závěry; pokládal ji za zkoušku síly mezi davem na jedné straně a zákonem a pořádkem na straně druhé a měl za to, že spíše dříve než později se bude muset obnovit řád. Ekonomická situace se zhoršovala a revoluce propukla v mnoha zemích Evropy. V Paříži napětí mezi jejími dělnickými obyvateli a jejich politickými pány nakonec explodovalo v tzv. červnových dnech, kdy po sobě čtyři dny pouličních bojů zanechaly nejméně tři tisíce mrtvých povstalců. Tocqueville 24. června provázel jeden oddíl vojáků, aby ho podpořil v jeho úkolu, a měl štěstí, že unikl smrti nebo zranění, protože vzbouřenci na ně stříleli ze střech domů a vojáci odpovídali zběsilou

Zatímco první svazek Demokracie ohlašoval, že demokracie ve Spojených státech představuje bez ohledu na všechny výhrady drtivý úspěch, ve druhém svazku se Tocqueville znovu a znovu vrací k obavám z budoucího vývoje. Může demokracie někdy dosáhnout vysoké úrovně intelektuální kultury?


palbou všemi směry. „Uvědomil jsem si tam, že ne vše je hrdinské na hrdinské hře války.“ Těšil se na konečné zúčtování a ve vítězství byl nesmiřitelný; teprve až se usadil rozvířený prach, začal obhajovat názor, že by se měla věnovat pozornost tomu, na co si dělníci stěžují, aby se předešlo podobným střetům.

NEPOCHOPENÍ A OBRAT Jeho nepochopení situace nebylo až tak dramatické jako to, které předvedl Marx v Komunistickém manifestu. Revoluce roku 1848 byly jistě spíše zápasem o základní principy legitimity – zejména legitimity dynastické –, než předmluvou ke svržení kapitalismu a k nastolení socialistické utopie. Nicméně to, že Tocqueville neřekl nic o hladu a nejistotě, s nimiž se potýkali nezaměstnaní chudí v Paříži i jinde, vypovídalo o nedostatku obrazotvornosti i obyčejného lidského soucitu. Nová republika selhala stejně těžce jako vlády Ludvíka Filipa. Opustili ji jak její buržoazní přívrženci, tak přívrženci z řad dělnické třídy. Tocqueville však hrál v politice od února roku 1848 do prosince roku 1851, kdy s republikou skoncoval státní převrat provedený Ludvíkem Bonapartem, mnohem aktivnější roli než v předchozím desetiletí. Všechno vyšlo vniveč, i když čtenáři Broganova pečlivého popisu Tocquevillových snah v Normandii a v Paříži budou s životopiscem jistě sdílet obdiv k Tocquevillovým vhledům do beznadějnosti provizorních ústavních opatření, jimiž chtěli obhájci Druhé republiky udržet Ludvíka Bonaparta na uzdě. Tocqueville o těchto měsících napsal nádhernou podrobnou zprávu, a přestože Broganův názor, že kdybychom přišli o Souvenirs, litovali bychom toho více než ztráty kterékoli jiné knihy, je přehnaný, toto dílo určitě prozrazuje autorovo neobyčejné sebepoznání i neobyčejnou politickou inteligenci. Zvlášť pronikavé jsou Tocquevillovy postřehy o Ludvíku Bonapartovi, jemuž Tocqueville v roce 1849 dělal ministra zahraničí; nejdříve ho pokládal za hlupáka, ale potom si uvědomil, že je to pokrytec, kterého neprohlédne ani bystrý pozorovatel. Tocqueville byl přesvědčen, že Bonaparte nebude spěchat se státním převratem – „nikdy nedělal dva tahy za sebou“ –, ale nepochyboval, že ho nakonec provede. Druhého prosince roku 1851 to dopadlo, jak předpokládal. On sám i mnozí další parlamentáři byli – poměrně zdvořile – zatčeni a uvězněni a došlo k nastolení Druhého císařství. Jelikož politika se mu uzavřela – Napoleon III. by ho vzal do svých služeb, ale Tocqueville by musel pohrdat sám sebou, kdyby na něco takového přistoupil –, dal se do psaní svého třetího mistrovského díla, knihy L’Ancien Régime et la révolution. Než roku 1859 zemřel, stihl dokončit pouze první část zamýšleného díla. Velmi nemocný byl už v roce 1852. Nejpozději roku 1849, ale možná i dříve onemocněl tuberkulózou a už dlouho předtím ho trápily zažívací potíže. Kniha, již po sobě zanechal, pouze naznačuje, co by mohl napsat, kdyby mu


to bylo dopřáno, ale tak jako dva svazky Demokracie změnila předmět jeho zájmu. Jak píše Brogan, „Tocqueville nežil tak dlouho, aby mohl ukázat, jak pracovala revoluční shromáždění, nebo udělat něco víc než pouze nepřímo poukázat na vrcholné úspěchy Napoleona, řekl toho však dost na to, aby historiografii revoluce změnil k lepšímu.“ Tocqueville oproti všem očekáváním doložil kontinuitu mezi Francií před rokem 1789 a Francií jeho doby. Revoluce byla možná náhlá, násilná a plná překvapivých zvratů, ale znamenala jen urychlení změn, k nimž začalo ve francouzské společnosti docházet už dávno za monarchie. Moderní autoři tento názor zpravidla podporují. Tocquevillovy současníky však vylekal: jediné, na čem se všichni shodovali, bylo právě to, že rok 1789 znamenal velký předěl ve francouzské historii. Politické poselství bylo Tocquevillovi jasné. Francouzskou svobodu velmi ohrožuje byrokratický despotismus. A taková autoritářská byrokracie není ani zdaleka v rozporu se sociální rovností a politickou demokracií. Právě naopak, napsal, pravděpodobně bude urychlovat jejich nastolení. Stejně jako v Demokracii v Americe se Tocquevillovi i v této knize podařilo jemně vyvážit politický pamflet a abstraktní analýzu. Jemně vyvažuje také nostalgickou touhu po aristokratické minulosti a ponuré uznání krutosti a útlaku, jež za ancien régime zažívali obyčejní lidé. I když vůbec nebyl proti právu „notáblů“ – aktivních, privilegovaných úředníků a pozemkových vlastníků, kteří vykonávali veřejnou moc – vládnout Francii, nebyl ani nadšeným obdivovatelem jejich politických schopností. Koneckonců proslul tvrzením, že když se předrevoluční aristokraté posmívali náboženství a podkopávali výsady církve, brousili si tím pro sebe ostří gilotiny. Poslední tři roky Tocquevillova života byly dlouhým, vleklým zápasem s nemocí. Medicína 19. století neuměla postup tuberkulózy zastavit a pacienti měli štěstí, když jim doktoři život ještě nezkrátili nebo neučinili ještě bolestnějším. Marie byla sama často nemocná a utápěla se ve smutku a úzkosti. Díky Broganovu životopiseckému umění čteme knihu s potěšením, když provázíme Tocquevilla na cestě po Americe nebo když se stáváme svědky toho, jak v roce 1848 riskuje život na pařížských ulicích; totéž umění však způsobuje, že poslední stránky jsou mučivou četbou. Přesto je to i po sedmi stech stránkách a po všem tom neštěstí a nemocích, které by stačily na tucet viktoriánských románů, kniha, u které si čtenář přeje, aby nikdy neskončila.

Literatura ke studiu Brogan, H. (2007): Alexis de Tocqueville: A Life, Yale University Press. Z časopisu e New York Review of Books, 22. listopadu 2007, přeložila Jana Ogrocká. Autor působí na New College v Oxfordu.


Rousseau: předchůdce francouzské revoluce Marek Loužek Jean-Jacques Rousseau, od jehož smrti letos uplynulo 230 let, představuje archetyp moderního intelektuála a jednoho z nejvlivnějších světových filozofů. Pro následující generace se stal legendou. Zemřel deset let před vypuknutím francouzské revoluce a je považován za jejího duchovního předchůdce. Rousseauovy názory se staly uznávanou ideologií, zejména jakobínů. Jeho dílo ovlivnilo vývoj demokratické teorie, ale i kolektivistických doktrín. Co dnes zbylo z jeho odkazu? Byl to vznešený génius, nebo náfuka?

HOŘKÝ ŽIVOT Jean Jacques Rousseau se narodil 28. června 1712 v Ženevě. Devět dní po narození mu zemřela matka. V roce 1722 jej otec poslal k pastoru Lambercierovi na jih od Ženevy. V mladém Jacquesovi vznikl pocit citového strádání, a tím nejvýraznější celoživotní vlastnost – sebelítost. Rytecké řemeslo, jemuž se měl učit, se mu moc nelíbilo. Místo toho v patnácti zběhl na katolickou víru, aby získal ochranu paní Francoise-Louise de Warens. Paní de Warens žila z královské penze a měla styky jak s francouzskou vládou, tak s katolickou církví. Rousseau u ní žil téměř čtrnáct let. Po část této doby byl dokonce jejím milencem. Vystřídal řadu zaměstnání, od rytce, přes lokaje, studenta v semináři, hudebníka, státního úředníka, rolníka, učitele, pokladníka, opisovače not až po spisovatele a osobního tajemníka. Ještě dlouho po svých třicátých narozeninách vedl Rousseau život poznamenaný neúspěchy a závislostí, zejména na ženách. V roce 1745 potkal o deset let mladší pradlenu Terezii Levasseurovou, která se stala jeho stálou partnerkou. To dodalo jeho rozháranému životu jistou stabilitu. Všech pět dětí, které s ní měl, však odložil do sirotčince, kde pravděpodobně brzy zemřely. V roce 1749 se v novinách dočetl, že dijonská akademie zve autory k účasti v soutěži na téma „Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze, nebo zušlechtění mravů?“. Do soutěže se přihlásil, vyhrál a přes noc se stal slavným. Devětatřicetiletý muž, dosud spíše neúspěšný a rozhořčený, který toužil po slávě a uznání,

Rousseau nikdy neměl potíže navazovat nová přátelství a získávat další obdivovatele, žáky a mecenáše. Ti, kdo jej znali blíže, však dříve či později procitli.


se konečně dočkal. Rousseau měl hlavu plnou nápadů, a když se dostal ke psaní, psal lehce a dobře. Postupně napsal řadu slavných esejů. Vedle Rozpravy o vědách a umění (1750) to byly Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi (1753), O společenské smlouvě (1761) či pedagogické dílo Emil čili o výchově (1762). Emil kritizující náboženství byl však odsouzen pařížským parlamentem a zakázán i v Ženevě. Rousseau musel uprchnout do kraje Neuchatel (dnešní Švýcarsko), jenž tehdy patřil pod správu pruského krále. V roce 1765 odjel na pozvání filozofa Davida Huma do Anglie. Po roce a půl však podlehl stihomamu, obvinil Huma, že proti němu kuje pikle, a rozešel se s ním. Pod cizím jménem se vrátil do Francie, vzal si Terezii a v roce 1770, kdy jeho oficiální vyhnanství vypršelo, se vrátil do Paříže. Ke sklonku života napsal autobiografické dílo Vyznání, které doplnil o Dumy samotářského chodce. Zemřel před 230 lety, 2. července 1778. Rousseau se stal jednou z nejslavnějších postav francouzské historie. Svoboda, rovnost a bratrství jako hesla francouzské revoluce mají výrazně rousseauovský původ. Pro Robespierra se stala kniha O společenské smlouvě biblí. Rousseau nikdy neměl potíže navazovat nová přátelství a získávat další obdivovatele, žáky a mecenáše. John Stuart Mill, George Eliot, Hugo a Flaubert mu vyslovili hlubokou úctu. Ti, kdo jej znali blíže, však dříve či později procitli.

PŮVOD NEROVNOSTI Rousseau svým dílem předznamenal nástup romantismu. Brojil proti dědičné aristokracii a přinesl nový moment – citovost. Formuloval základ lidských práv a povinností. Byl to spíše pokrytec. Ačkoli volal po návratu k přírodě, sám se v ní zdržoval jen krátkodobě (nanejvýš několik dní). Psal o ideální výchově k přirozenosti a nezkaženosti, ale o své vlastní děti se nestaral. Moderní civilizace ničí podle Rousseaua vrozený lidský pocit sounáležitosti a povzbuzuje jeho nejhorší charakterové rysy.


To jej vedlo k nedůvěře v soukromé vlastnictví. V Rozpravě o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi (1755) kritizoval nastupující kapitalismus. Rousseauovská idea společenské zkázy byla studnicí myšlenek, z níž čerpali Marx a jeho kolegové. Rousseau zdůraznil, že lidé se rodí dobří a kazí se teprve vinou společnosti. Proto volal po návratu k lidské přirozenosti a úniku z novodobých dějin, které člověka uvrhly do okovů konvencí. Pokud žil člověk v přírodním stavu, žil šťastně. V prostém a čistém životě, který je ve shodě s přírodou, viděl Rousseau jediný způsob, jak může člověk dojít ke štěstí a spokojenosti. „Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil ,tohle je mé!‘ a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, když zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému,“ píše Rousseau. Stav divochů je mládím světa a všechen pozdější pokrok, vedoucí zdánlivě ke zdokonalení jedince, vedl nakonec ke zkáze lidského pokolení. Společnost a zákony zničily přirozenou svobodu, zajistily navždy zákon vlastnictví a nerovnosti, z uchvatitelství učinily neodvolatelné právo a pro zisk několika ctižádostivých podrobily celé lidstvo práci, služebnosti a bídě. „Mravní nerovnost je opakem přirozeného práva,“ vysvětluje Rousseau. „Tento rozdíl jasně určuje, co si máme myslet o druhu nerovnosti, jež vládne mezi všemi civilizovanými národy, protože je zřejmě proti zákonům přírody, ať to definujeme jakkoli, aby dítě poroučelo starci, aby hlupák vedl člověka moudrého a aby hrstka lidí oplývala nadbytkem, zatímco množství hladových se nedostává nejnutnějšího.“

O SPOLEČENSKÉ SMLOUVĚ Rousseauovy politické ideje vždy doprovázel zmatek, neboť jejich autor byl v mnoha ohledech nedůsledný a rozporuplný. Měl ale talent na pronášení dramatických tezí. „Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech. Ten, kdo se považuje za pána ostatních, stává se větším otrokem než oni sami,“ zahajuje pateticky Rousseau svou známou esej O společenské smlouvě (1761).

Rousseauovy politické ideje vždy doprovázel zmatek, neboť jejich autor byl v mnoha ohledech nedůsledný a rozporuplný. Ani ten nejsilnější není nikdy dost silný, aby byl vždy pánem, nepřemění-li svou moc v právo a poslušnost v povinnost. Nemá-li žádný člověk přirozenou pravomoc nad svým bližním a nemění-li se moc v právo, zůstávají základem veškeré legitimní moci mezi lidmi úmluvy. Rousseau odmítá otroctví a hledá princip společenské smlouvy mezi rovnými lidmi, kteří by založili politické společenství. „Vyloučíme-li ze společenské smlouvy to, co pro ni není podstatné, uvidíme, že se omezuje na tato slova: každý člen dává svou osobu a všechnu moc pod nejvyšší řízení obecné vůle a každý je také přijímán jako neoddělitelná část celku. Kolektivní těleso dostává tímto aktem svou jednotnost, své společné já, svůj život a svou vůli. Tato veřejná osoba, vytvořená sjednocením všech členů, měla dříve jméno obec.“ Společenská smlouva zakládá přirozenou rovnost. Mravní a legitimní rovnost nahrazuje nerovnost fyzickou, kterou mezi lidi vložila příroda, takže se všichni stávají rovnými dohodou podle práva, i když jsou nerovnými silou a nadáním. Jak vznikne obec, vzniká i obecná vůle. Mezi vůlí většiny a obecnou vůlí je rozdíl. Obecná vůle je vždy správná a směřuje k obecnému užitku. „Aby společenská smlouva nebyla jen prázdnou formulí, obsahuje mlčky závazek, který státnímu tělesu dává takovou sílu, jež každého, kdo by odepřel poslechnout obecnou vůli, k tomu může donutit, což znamená, že každý je nucen být svobodný. To je podmínka, jež chrání každého občana před každou osobní závislostí a současně každého občana dává vlasti, podmínka, jež tvoří umělost a chod státního stroje,“ píše Rousseau.

EMIL ČILI O VYCHOVÁNÍ Moderní vzdělávací ideje jsou do určité míry ovlivněny Rousseauovou doktrínou, zejména jeho spisem Emil čili o výchově (1762). Rousseau vymyslel a šířil kult přírody, zálibu pobytu na čerstvém vzduchu, hledání svěžesti, spontaneity a všeho přírodního a oživujícího. Kritizoval překultivovanost městského života a vyumělkovanost civilizace.


www.cdk.cz




Rousseau si nezaznamenal data narození svých pěti dětí. Nikdy se nezajímal o to, co se s nimi stalo. Nicméně o výchově psal se zaujetím. Rousseau chtěl vychovat svobodného člověka, kterého nebudeme do ničeho nutit a budeme respektovat jeho věkové a individuální zvláštnosti. Autor odsuzuje učení z knih a doporučuje učení z vlastní zkušenosti. Pedagogický román Emil přináší doporučení pro výchovu, podle vývoje dítěte. V prvním období od narození do dvou let je třeba rozvíjet dítě po stránce tělesné. Ve druhém období od dvou do dvanácti let se rozvíjejí smysly. Třetí období od dvanácti do patnácti let je obdobím rozumové výchovy. Ve čtvrtém období od patnácti let se upevňuje mravní výchova. Pátá část je věnována výchově Žofie, budoucí manželky Emila, a jejich vzájemnému poznání, sblížení a lásce. Rousseau protestoval proti pasivnímu scholastickému vyučování, proti dogmatismu a proti jednostranně pamětně zaměřenému učení. Strnulé vzdělání je podle něj brzdou společenského pokroku. Nelíbí se mu slepá kázeň a ponižování dětí. Ponížení důstojnosti dítěte podobně jako dospělého člověka je největším přečinem proti lidskosti. Tělesný trest je přežitkem surové a despotické výchovy. Rousseau staví proti nadvládě rozumu primát citu, proti intelektualismu emocionalismus, proti adoraci kultury, vědy a umění staví přírodu, přirozenost, prostotu a jednoduchost, proti nadšení z civilizačního vzestupu a víře v pokrok názor o úpadku mravů a nešťastném člověku zapleteném do komplikovaných společenských vztahů. Rousseau tak představuje intelektuálního předchůdce dnešního hnutí zelených.

SVOBODA A ROVNOST Rousseau měl v politické filozofii obrovský vliv. Pravá demokracie jako vláda lidu podle Rousseaua nikdy neexistovala, protože je proti přirozenému řádu, aby velký počet vládl a malý počet byl ovládán. Nelze si představit, že by lid zůstával stále shromážděn a zabýval se veřejnými záležitostmi. „Demokraticky by si mohl vládnout jen národ bohů. Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi,“ tvrdí Rousseau. Přesto má Jean-Jacques Rousseau zásluhu na rozvoji demokratické teorie, protože se pokoušel skloubit dvě zdánlivě protikladné hodnoty: svobodu a rovnost. Současná liberální demokracie je založena na předpokladu, že lidé jsou si rovni v právech, ale nemusí si být rovni ve výsledku (např. v příjmu či majetku). Svoboda ve smyslu rovné startovní čáry nezaručuje, že každý doběhne závod ve stejný čas. Svoboda přináší i nerovné výsledky. Rousseau si tento rozpor mezi svobodou a rovností dobře uvědomoval a pokoušel se jej řešit. Protože síla věcí směřuje k tomu, aby rovnost zničila, má síla zákonodárství státu směřovat k tomu, aby ji udržela. Rousseau dospěl k závěru, že všeobecně demokratická vláda se hodí pro státy malé, aristokratická pro státy střední a monarchická pro státy velké. V malém společenství se dá snadno zavést přímá demokracie.


Individualismus Rousseauova myšlení není individualismus klasického liberalismu. Není to obhajoba základních práv proti státu. Rousseauova vášnivá obhajoba jedince vyvěrá z jeho odporu proti útlaku společnosti. Jeho ideálem je svoboda – nikoli však vůči kontrole státu, nýbrž jako únik před útlakem společnosti. Rousseauovo pojetí demokracie však má i určitá úskalí. U Rousseaua je svoboda uskutečněna prostřednictvím obecné vůle. Každý se má cítit jako součást společenství – a nic víc. To je představa v demokracii sporná a dokonce nebezpečná. Převést absolutní moc na vládu je přesným opakem demokracie. V demokratickém uspořádání má politické těleso omezenou moc. Existuje oddělení mocí. Jednotlivec má ochranu proti svévoli státu. Individualismus Rousseauova myšlení není individualismus klasického liberalismu. Není to obhajoba základních práv proti státu. Rousseauova vášnivá obhajoba jedince vyvěrá z jeho odporu proti útlaku společnosti. Jeho ideálem je svoboda – nikoli však vůči kontrole státu, nýbrž jako únik před útlakem společnosti. Co nakonec Rousseau nazývá svobodou, je paradoxně to, co stát ve své všemohoucnosti určí jako obecnou vůli. Podle společenské smlouvy se měl jednotlivec zavázat k tomu, že podřídí sebe i svá práva společnosti jako celku. S občany má


stát zacházet jako s dětmi a kontrolovat jejich výchovu a myšlení, roubovat společenský zákon do jejich srdcí. Stát by tedy vlastnil lidi a veškerou jejich moc a kontroloval všechny stránky ekonomického a společenského života, který by byl spartánský, zaměřený proti přepychu a městskému životnímu stylu.

AUTORITÁŘSKÉ VYÚSTĚNÍ Jak upozornil Paul Johnson v knize Intelektuálové (1988), ačkoli Rousseau píše o obecné vůli ve smyslu svobody, je to v podstatě autoritářský nástroj, raný nástin Leninova demokratického centralismu. Každý jedinec, který se vůči obecné vůli ocitne v opozici, se dopouští omylu. Rousseauův stát není jen autoritářský. Je také totalitní, neboť řídí všechny aspekty lidské činnosti, včetně myšlení. Totalitární vyústění Rousseauova myšlení kritizoval i konzervativní sociolog Robert Nisbet. Rousseau se stále snažil nahradit přirozenou strukturu společnosti mechanickou rovností státu. Je to jednotný stát, absolutistický stát, který Rousseau vyzdvihuje na úkor jiných forem lidského sdružování. Obecná vůle není nic jiného než stálá revoluce proti všemu, co připomíná tradiční společnost. Svou teorií svrchovanosti lidu obohatil Rousseau řady těch, kdo pomohli osvobodit západní civilizaci od feudalismu. Rousseau je filozofem osvícenství. Není ale filozofem liberalismu. Stát v jeho podání je sférou, v jejíž absolutnosti a úplnosti jednotlivec může dosáhnout vyšší morálky a svobody. Moderní autoritářství může pocházet i z francouzské revoluce – a jeho ideologie začíná u Rousseaua.

Není náhodou, že někdejší přátelé se od Rousseaua často odvraceli. David Hume, který Rousseaua kdysi považoval za „jemného, mírného, láskyplného, nezaujatého a výjimečně citlivého“, po hluboké zkušenosti s ním prohlásil, že je to „netvor, který se považoval za nejdůležitější bytost ve vesmíru“. Diderot ho po dlouholeté známosti označil za „nečestného, nafoukaného jako ďábla, nevděčného, krutého, pokryteckého a plného zlomyslnosti“. Ačkoli by se zdálo, že si nemusel stěžovat, stal se Rousseau jedním z největších reptalů v dějinách umění. Prohlašoval, že jeho život byl snůškou neštěstí, perzekuce a utrpení. Opakoval svou lítost tak často a tak drásavým způsobem, až čtenáři získali pocit, že má pravdu. Rousseau věřil, že on je nejláskyplnější, nejněžnější, nejcitlivější. Potomstvo mu bude stavět pomníky. Domýšlivosti měl tolik, že hraničila s šílenstvím. Rousseau určitě nebyl systematikem, zdůrazňoval primát citu nad rozumem. Jeho spisy oplývají nespokojeností a touhou po změně. Dokázal lidi vyburcovat. Nebyl konzervativním, nýbrž revolučním myslitelem. Není pak divu, že Edmund Burke o elitě revolucionářů výstižně prohlásil: „Mezi jejími vůdci je vleklý spor o to, kdo se nejvíce podobá Rousseauovi. On je pro ně uznávaným vzorem dokonalosti.“ Text je přepisem přednášky na semináři Centra pro ekonomiku a politiku „Jean-Jacques Rousseau – 230 let od smrti“, který se uskutečnil 23. června 2008 v Praze. Autor působí v Centru pro ekonomiku a politiku a přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Vysoké škole ekonomické.

Kompletní revue politika e-mailem! Bydlíte v zahraničí a chcete ušetřit za předplatné revue politika? Četli byste časopis raději v elektronické podobě? Od roku 2008 nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600,- Kč/rok, 310,- Kč/půlrok, popř. 66,- Kč/jedno číslo. Týká se všech předplatitelů. Změny způsobu odběru provádí asistentka Hana Marešová ([email protected]). Více informací na www.cdk.cz/rp/objednavka.



Vatikán a islám Alain Besançon Základní text pojednávající o vztazích mezi katolickou církví a islámem byl teologicky formulován před dvaačtyřiceti lety na druhém vatikánském koncilu. Lze události, které následovaly, dostatečně vysvětlit na základě deklarace Nostra Astate? Alain Besançon nekritizuje islám, ale klade si otázku, byl-li v oné době islám pochopen takový, jaký skutečně je.

TEXTY DRUHÉHO VATIKÁNSKÉHO KONCILU Dokumenty druhého vatikánského koncilu obsahují pouze dvě pasáže, které se týkají islámu. První se nachází v § 16 „dogmatické konstituce o Církvi“ Lumen Gentium, která v řadě otázek představuje základní koncilový dokument, pro který se vyslovilo 2 151 otců koncilu proti pěti a který byl slavnostně vyhlášen 21. listopadu 1964. Tento paragraf vymezuje statut „nekřesťanů“, tj. lidí, „kteří ještě nepřijali evangelium, ale jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu“. Tato skupina je hierarchizována takto: – na „prvním místě“ národ, s nímž byla uzavřena smlouva, jemuž byla dána zaslíbení a z něhož se zrodil Kristus podle těla; – dále muslimové („Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, již prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“) – po muslimech následují ti, „kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech“, jinými slovy všechna ostatní náboženství. „Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život. Neboť cokoli je u nich dobré a pravdivé, považuje církev za přípravu na evangelium, jež osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život.“

Bylo namístě vytvořit mezi dvěma biblickými náboženstvími a náboženstvími nebiblickými podobný mezistupeň? Nejde o kritiku islámu, ale je otázkou, je-li místo, které mu je přiznáno, v souladu s katolickou vírou.


Jak v tomto dokumentu zdůrazňuje komentář Mezinárodní teologické komise, nekřesťané jsou „s Božím lidem (tj. s křesťany) spojeni rozdílným způsobem“, a to s ohledem na Boží „vykupitelskou vůli“. Jsou rozděleni do čtyř skupin: – židé; – muslimové; – ti, kdo ještě (ne vlastní vinou) neznají evangelium a církev, ale s upřímným srdcem hledají Boha; – ti, kdo zatím k výslovnému poznání Boha nedospěli, ale kdo se přesto snaží vést dobrý život. Co je u tohoto článku sporné a čeho si čtenář okamžitě všimne, je rozlišování mezi druhou a třetí skupinou. Vyplývá to z rozhodnutí udělit muslimům (ne-li dokonce islámu) postavení odlišné od statutu těch, jimž se tradičně říkalo pohané. Bylo namístě vytvořit mezi dvěma biblickými náboženstvími a náboženstvími nebiblickými podobný mezistupeň? Nejde o kritiku islámu, ale je otázkou, je-li místo, které mu je přiznáno, v souladu s katolickou vírou. Druhá pasáž se nachází v deklaraci Nostra Aetate o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, vydané 28. října 1965. Její stupeň závažnosti je nižší, úměrně tomu, že jde o „deklaraci“, a nikoli o „dogmatickou konstituci“. Tentokrát jde o obrácený pořádek. Dokument uvádí nejdříve náboženství křesťanství nejvíce vzdálená jako hinduismus a buddhismus a osvětluje jejich zásluhy. Následuje islám, nakonec se objevuje židovské náboženství, které je stejně jako v Lumen Gentium zřetelně odděleno. Zde je text, který se nalézá pod § 3: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a svrchovanému, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jej jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi


a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem. Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny k tomu, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“

Druhá část uvedeného paragrafu je formulována značně banálně, odráží se v ní duch doby, který nemohl zůstat na koncilu bez odezvy. Na Západě tehdy šlo o všeobecný pocit smíření a oddramatizování situace. Nezapomínejme, že stále ještě probíhalo chruščovovské období détente, v němž vesměs převládalo mínění, že se věci po všech katastrofách opět nějakým způsobem uspořádají. Že v obou táborech dojde k určité shodě na tom, co svět vyznává, pokud jde o „sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu“. Že je na čase „obrátit list“. Tento optimismus, který se zrcadlí v tehdy populární sociologii, vytváří rovněž všezahrnující, vroucí, jednomyslnou zbožnost teilhardovského typu, která občas proniká i ostatními koncilními dokumenty jako Gaudium et Spes. K hlubokému zklamání „církve mlčící“ přesně v tomto duchu dospěl koncil k závěru, že se nebude probírat otázka komunismu, a to navzdory petici, kterou podepsalo kolem čtyř set biskupů. V té době se mělo za to, že by bylo možné se s komunisty shodnout na „sociální spravedlnosti, morálních hodnotách, míru a svobodě“, neboť šlo o slova, jichž komunisté používali. Naopak první část tohoto paragrafu zasluhuje podobně jako krátká pasáž konstituce Lumen Gentium hlubší rozbor.

PŘÍPRAVA TEXTŮ Byla-li náboženská svoboda skutečně prvním sporným bodem koncilu, druhým bylo postavení Židů. Jan XXIII. požádal kardinála Beu, předsedu Kongregace pro jednotu křesťanů, aby připravil Decretum de Judaeis. Tento dekret byl v květnu 1962 předložen Ústřední přípravné komisi. V prosinci 1962 ho schválil papež a jako čtvrtá kapitola byl začleněn do konspektu textu o ekumenismu. Následující pátá kapitola se týkala náboženské svobody. Byla diskutována pouze v prosinci 1963 ve „všeobecné kongregaci“. Pod názvem De catholicorum habitudine ad non christianos et maxime ad Judeos vyvolal tento text výhrady zejména u části biskupů z Blízkého východu, kteří neskrývali obavy, že by arabsko-izraelský konflikt tomuto dokumentu vtiskl politický charakter. Jejich mluvčím se stal mons. Gabriel Tappouni, patriarcha katolické církve syrského obřadu v Antiochii. Návrh kardinála Bey pojednává pouze o židech a patriarcha Maximos IV. namítl, že nelze hovořit o židech, aniž by se hovořilo o islámu. Prohlásil, že projekt je „nevhodný“. Kardinál Doi z Tokia připomenul, že by se mělo myslet i na buddhismus a na ostatní náboženství v Asii. V konečné fázi byly čtvrtá a pátá kapitola odděleny a odkázány na pozdější debatu (21.


listopadu 1963). Je pravda, že podle slov budoucího kardinála Cottiera při zahájení koncilu byla myšlenka vytvořit dokument, který by se zabýval nekřesťanskými náboženstvími, většině koncilních otců cizí. Nicméně téma církve – „Božího lidu“, které se postupně v koncilních rokováních prosazovalo, nastolovalo také otázku vztahů k těm, kdo zjevně netvoří jeho součást. Papež se v lednu 1964 vydal do Jordánska a do Izraele. Setkal se s ekumenickým patriarchou Athénagorasem, který přijel z Istanbulu, a s izraelským prezidentem Zalmanem Šazarem a modlil se v Jeruzalémě a v Betlémě. Tehdy prohlásil: „Naše spása nám ukládá, abychom se zvláštním způsobem obraceli na každého, kdo vyznává monoteismus a s námi se klaní jednomu a pravému Bohu, Bohu živému a svrchovanému, Bohu Abrahámovu, Nejvyššímu.“ Tato věta obsahuje dvě nejasnosti, s nimiž se ještě setkáme: Zaprvé, pojem monoteismus jako by zahrnoval pod jednu střechu křesťanství, judaismus a islám. A zadruhé, odkaz na Boha Abrahámova jako by spojoval v jedné a téže víře tři náboženství. V srpnu 1964 vydal Pavel VI. první encykliku – Ecclesiam Suam. Jako ústřední zvolil téma dialogu. Soustředil se především na dialog mezi náboženstvími, jimž bylo přislíbeno tak široké potomstvo. Píše v ní: „Vidíme kolem sebe, jak se utváří další kruh, i ten je obrovský, ale je méně od nás vzdálen: je to kruh lidí, kteří se především klanějí jedinému nejvyššímu Bohu, jemuž se klaníme i my. Jsou to synové hebrejského lidu, hodní našeho vroucího uznání, které nazýváme syny Starého zákona; dále ti, kdo se klanějí Bohu, jak ho chápe monoteistické náboženství, obzvlášť vyznavači islámu, hodní obdivu vzhledem ke všemu, co je v jejich kultu vzdávaném Bohu dobré, a potom také přívrženci velkých afroasijských náboženství.“ Ještě jednou: papež neřadí islám mezi biblická náboženství. Třetí sezení koncilu zahájené na podzim 1964 schválilo téměř jednomyslně šestnáctý paragraf schématu De Ecclesia citovaný v úvodu tohoto článku, který se potom objevuje v dogmatické konstituci Lumen Gentium. Tento paragraf obezřele upřesňoval, že muslimové „vyznávají, že mají víru Abrahámovu“, což ponechává ve hře otázku, mají-li tuto víru skutečně. V září 1964 předložil kardinál Bea nový text – O židech a o nekřesťanech. Některé výrazy byly zmírněny. Například persecutio (židů) nahradilo vexatio. V živé diskusi, která následovala, se kardinálovi podařilo domluvit na několika bodech. Především dokázal prosadit, že text zamýšlený původně jako příloha ke schématu o ekumenismu mohl být ve své druhé části použit jako „předehra“ ke všem nekřesťanským náboženstvím. Jestliže je „Bůh otcem všech lidí, jsou potom všichni Jeho syny, a v důsledku toho jsou všichni navzájem bratry“. Jakákoli diskriminace je potom odsouzeníhodná. Kardinál Tippouni jménem přítomných východních patriarchů požadoval, aby deklarace byla stažena. Byla by „nemístná“ a křesťané ze Středního východu by riskovali, že budou trpět vzhledem k politickému výkladu, kterého by se dokumentu dostalo. V tomto zásahu není třeba shledávat žádný


Jakmile byla náboženská svoboda uznána za přirozené právo a katolická církev se prezentovala jako „Boží lid“, bylo nezbytné, aby se vymezila vůči lidským skupinám, které se uvnitř tohoto lidu nenacházejí, a také k jejich náboženstvím. antisemitismus: „Arabové jsou také Semity“. Jiní řečníci žádali, aby pasáž o islámu byla dále rozvinuta, aby se také hovořilo o africkém animismu, o buddhismu a hinduismu. Bylo třeba změnit název, jelikož židé nejsou křesťany, a formulovat ho takto: Židé a ostatní nekřesťané. Sekretariát pro jednotu křesťanů byl tak pověřen ještě jednou text přehlédnout a vzít v patrnost přání vyslovená v diskusi. Úhybné manévry podráždily arabské mínění. Nešlo o snahu „ospravedlnit existenci židovského státu“? Dr. Said Ramadan, generální tajemník Všeobecného islámského kongresu v Jeruzalémě, vyzval papeže, aby odsoudil „sionistickou agresi“, připomenul zodpovědnost židů za smrt Mesiáše a hájil posvátný charakter Jeruzaléma. V listopadu 1964 poslední „všeobecná kongregace“ zkoumala na svém třetím zasedání nově přežvýkanou deklaraci. Od tohoto okamžiku nese také název Nostra Aetate a její zaměření je pastorální. Třetí paragraf výslovně pojednává o muslimech. Čteme v něm: „Rovněž synové Ismaelovi, kteří uznávají Abraháma jako otce a také věří v Boha Abrahámova, nejsou nijak cizí Zjevení, jehož se dostalo Otcům.“ Ozvaly se kritické hlasy, pokud jde o filiaci arabských národů právě prostřednictvím Ismaela. V tomto ohledu není jasný dokonce ani samotný Korán. Další kritiky se týkaly „napojování“ islámu na biblické zjevení. Skrutinium ke třetímu paragrafu přineslo tento výsledek: z 1 987 volitelů vyslovilo své placet 1 838, 138 non placet a 13 hlasů bylo neplatných. Pozměňovací návrhy měly být předloženy do 31. ledna 1965, aby se stihla závěrečná redakce, která měla být předložena při čtvrtém sezení. Znova se rozproudila diskuse o židech. Arabský tisk se postavil na zadní. Jeho Blaženost Maximos IV., řecko-melchitský antiošský patriarcha, kterého budoucí kardinál Congar ve svém koncilovém deníku označil za mírného antisemitu, nicméně napsal: „Židé zabili Krista, ale nezabili ho všichni. (…) Ostatně naši muslimští bratři v ukřižování Krista nevěří. Proč potom takový povyk?“ Po celý rok 1965 byl tento text různě okrajován a přepracováván s ohledem na poslední sezení. Shoda, pokud šlo o islám, probíhala bez obtíží, o to vášnivěji se diskutovalo o statutu židů. Stále ještě bylo 250 hlasů proti poznámce týkající se „bohovraždy“ židů. Slovo damnat (odsuzuje) na adresu antisemitismu bylo nahrazeno méně drsným reprobat. Poslední hlasování před definitivním vyhlášením Pavlem VI. dne 28. října přineslo 2 221 placet, 88 non placet a tři hlasy byly neplatné. Deklarace o poměru církve k nekřesťanským


náboženstvím (Declaratio de Ecclesiae habitudine ad religiones non christiana), všeobecně známá podle svých počátečních slov jako Nostra Aetate, byla v tu chvíli na světě. V den zahájení koncilu neměli jeho otcové vůbec v úmyslu rokovat o otázkách, které se objevily v citovaných textech. Postupné utváření textů vzešlo ze spontánně probíhajících debat. Jakmile byla náboženská svoboda uznána za přirozené právo a katolická církev se prezentovala jako „Boží lid“, bylo nezbytné, aby se vymezila vůči lidským skupinám, které se uvnitř tohoto lidu nenacházejí, a také k jejich náboženstvím. Debata nicméně vykrystalizovala především kolem otázky židů. Lze říci, že záležitost muslimů představovala vedlejší efekt, nebo, pokud si někdo přeje, zpětný náraz, prostou ozvěnu žhavých diskusí kolem lidu Izraele chápaného v jeho minulosti, přítomnosti a vztahu ke křesťanskému náboženství. O islámu se diskutovalo pouze na základě protestů a kritiky východních biskupů namířené proti deklaraci o židech. Bylo tomu tak buď proto, že šlo o fundamentální důvody (lpění na tradicionalistickém antijudaismu těchto církví), nebo z obavy před reakcemi islámu na územích, kde židé žili a pracovali. Zdá se, že v Nostra Aetate je paragraf o islámu umístěn jen proto, aby se dalo přejít k následujícímu paragrafu o judaismu. Byl „nečekaný“ (Borrmans) a zaimprovizovaný v časové tísni těsně před koncem posledního sezení. V dlouhém historickém výkladu kardinála Cottiera o deklaraci, s nímž se setkáváme ve sborníku Unam Sanctam věnovaném deklaraci, je pouze řeč o židech. Stejně tak je kardinál Congar ve svém Koncilním deníku mimořádně citlivý na vše, co se týká židů, ale je zcela lhostejný vůči všemu, co se týká islámu, o němž není ve zmíněném deníku jediná zmínka. Kdo tedy zařadil dotyčný paragraf? To není jasné. Pokud jde o muslimské náboženství, panovala mezi otci koncilu hluboká nevědomost. U větší části katolického kléru převládá i dnes, a není žádný důvod se domnívat, že by v šedesátých letech byla menší. Sekretariát pro jednotu křesťanů představoval pracovní orgán sloužící biskupům, právě pokud jde o tuto deklaraci. Disponoval jistou autonomií, protože v něm pracovali specialisté. Experti pocházeli z dominikánského Institutu východních studií v Káhiře a z Papežského institutu východních studií Bílých otců v Tunisu. Bylo by nutné zjistit, zda někteří z nich nepříslušeli k hnutí Louise Massignona, tj. k nejvíce „konkordistickému“ směru hluboce sympatizujícímu s islámem, podle kterého Korán navazuje na biblické proroctví a muslimové tvoří součást abrahámovské filiace. V každém případě vzal koncil na sebe odpovědnost za konečný text, a není pravděpodobné, že předvídal jeho důsledky.

PREPARATIO EVANGELICA Základní koncepce, s níž se setkáváme v pozadí koncilních textů, je stará jako sama církev. Je to koncepce preparatio evangelica. Má svůj počátek v řeči, kterou měl svatý Pavel


Bůh v islámu je transcendentní. Toto je nepominutelné pojítko mezi oběma biblickými monoteismy a monoteismem koranickým. Ale tato vazba přestává platit, pokud jde o definici vztahu k tomuto Bohu. V bibli je fundamentálním vztahem k Bohu Smlouva. k Atéňanům před areopagem. Apoštol ve své exhortě, jejímž cílem bylo upoutat jejich blahosklonnou pozornost, prohlásil o Atéňanech, že jsou nejzbožnější z lidí, neboť si všiml oltáře s nápisem „Neznámému Bohu“. Ano, a právě onoho neznámého Boha jim přichází zvěstovat. Tento Bůh stvořil veškerý lidský rod z jednoho jediného člověka, „aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějak nějakým způsobem mohli dopátrat a tak ho nalézt, vždyť přece není od nikoho z nás daleko“ (Sk 17,26–27). To podle pozdějšího výkladu znamená, že touhu po pravém Bohu mají v sobě zakódovánu všechna náboženství. Křesťanská misie to vzala na vědomí a z každého náboženství zachovala vše, co bylo slučitelné se zjevením, takže „vše, co bylo pravdivé a dobré“ v helénismu, v římském světě, ve světě germánském, slovanském, čínském, indickém atd. nachází svoji ochranu, útočiště, ne-li dokonce další rozvinutí v křesťanství, jež přichází po nich. Tak se věci v principu mají. Náboženství tradičně označovaná na rozdíl od náboženství zjeveného v obou Zákonech jako „přirozená“, mají tedy dobré a pravdivé jádro, které obrácení nijak nesmazává. Obrácením se jim tak dostává „přídavku“, který je proměňuje, aniž by eliminoval jejich poznatky a zkušenosti. Mezi princip a praktické naplňování dějiny vložily množství překážek a přímo děsivých porušení. Sasům karolinští misionáři říkali: Uctívali jste Wotana, ale nyní budete pod trestem smrti uctívat Krista. V dějinách křesťanských misií existuje množství dalších příkladů podobného druhu. Byl to muslimský způsob postupování, dokonce ještě brutálnější, ale byl v rozporu se zásadami křesťanství. Koncil se vrací k principu. Proto vyhlašuje „náboženskou svobodu“, jinými slovy dává přednost svobodě aktu víry před nezadatelnými právy pravdy. To také byl jeden z nekontroverznějších bodů tohoto koncilu, který měl také za následek minischizma mons. Lefèvra a „integristů“. Toto pojetí umožňuje více méně racionální klasifikaci náboženství. Nejvzdálenější jsou ta, jimž je zcela neznámé biblické zjevení. A nejbližší jsou náboženství, která uznávají určité prvky. Platí to o islámu a zcela specifickým způsobem o judaismu, který spolu s církví nedělitelně vlastní společné dědictví. Dospíváme tak k řadě soustředných kruhů. Uprostřed je křesťanství v jeho katolické verzi. Po něm ostatní formy křesťanství, od východního pravoslaví po poslední protestantské sekty. Následuje judaismus, který koncil zcela správně postavil mimo


kategorie. Dále islám. A potom různá „pohanská“ náboženství, rovněž seřazená podle jejich důležitosti, podle jejich blízkosti nebo vzdálenosti od pravdy. Je otázka, zaujímá-li islám skutečně místo, které je mu přiznáno v této klasifikaci. Zaujímá-li „lepší“ postavení než pohanská náboženství, nachází-li se blíže křesťanství než ona. Je-li pokročilejší než ostatní právě v oné preparatio evangelica.

MONOTEISMUS V panoramatu náboženství představuje monoteismus velmi širokou formulaci. „Není jiného boha než Bůh“ – to je formulace šahady, základního vyznání islámu. „Řekni: On, Bůh, je jeden Bůh! Neproniknutelný. Nerodí se, nebyl zrozen: Nikdo se mu nemůže rovnat.“ (112–1). Tento verš je výrazem „čistého kultu“. Toto tvoří základ islámu. Citovaný verš také virtuálně zahrnuje odmítnutí trinitární teologie: „Není zrozen.“ Boží jedinost, Tawhid, je základním vyznáním islámu, jeho středem a také, lze-li to tak vyjádřit, jeho posedlostí. Židé a křesťané rovněž vyznávají Boží jedinost, nejsou však jediní, kdo tak činí. Mnoho pohanských náboženství uznává nad množstvím bohů boha nejvyššího, který má sklon sobě podřazená božstva vsáknout do sebe. Jean Varene zjišťuje, že doktrína átmanu „vede nevyhnutelně k monoteismu“ a k „teologické smrti“ védického náboženství. Starý dualismus perského náboženství se v Zaroastrově doktríně se pravděpodobně vyřešil ve prospěch monoteismu v božstvu Ahura-Mazda. Sikhové věří v jednoho jediného Boha, absolutního, věčného, transcendentního, stvořitele. Na konci starověku vznikla v Římě „přirozená potřeba zjednodušení“, a to dokonce i v lidovém náboženství. Celá řada filozoficko-náboženských hnutí, gnóze, hermetismus, se snažila smířit vědu s náboženstvím a všechno podřídit jedné nejvyšší Bytosti, transcendentnímu nekonečnu. „Rozličnými cestami tak pozvolně a postupně vytváří monoteismus intelektuální povahy, opírající se o astrologii, která vystupuje jako věda.“ Už dlouho předtím dospěla k pojmu jediného boha filozofie. Aristoteles podává jeho popis a důkaz. Hýbá tímto světem s přáním, aby sféry, a tedy svět, mu byly podřízeny. Tento bůh je život a duch. Aristoteles mu připisuje myšlení, jež je přímé a intuitivní a jež má za předmět výlučně sebe. Poznává první hybatel při poznání sebe také všechny věci? Tato teistická interpretace Aristotelova boha byla předmětem věkovitých sporů. Aristoteles je při nich uváděn pouze jako svědek všeobecného přechodu k filozofickému monoteismu, který vyvrcholil v novoplatonismu a který dosáhl velkolepého ztělesnění v Plotinovi, jehož zásadní vliv se promítl v následujících stoletích. Tato koncentrace původního polyteismu v jednom jediném bohu je podle Huma zcela normálním jevem. Může také dojít


ke zcela opačnému postupu. Lidstvo neustále osciluje mezi polyteismem a monoteismem a vrací se k tomu prvnímu působením přirozených příčin – působením jiných příčin se může vyvíjet k tomu druhému. Hume vůbec nepřipouští, že by šlo monoteismus považovat za pokrok. Z hlediska tolerance mají modlářská náboženství údajně výhodu, neboť podle Machiavelliho názoru, s nímž se Hume ztotožňuje, by měla být příznivější utváření zmužilého a svobodného lidstva. Představa Boha v podobě, v jaké se utvářela v rozličných oblastech pohanského světa, se příliš neliší od představy, již si vytvořil islám. Alláh se podobá Parmenidovu Bytí (je „plný“, nemá dutiny, což by mohlo vyjadřovat slovo samad, jedno z Božích jmen). Podobá se Plotinovu Jednu svou radikální vzdáleností. Mezi jeho jediností a jediností Boha u ostatních monoteismů existuje rozdíl co do důrazu, ale patrně nikoli co do přirozenosti. „Živý, neporušený, milosrdný, jenž promluvil k lidem“ – tyto známky, jež zdůrazňuje Nostra Aetate, lze přičíst řadě bohů. Homérovi bozi jsou mimořádně živí, jsou nesmrtelní, dokáží často vyslyšet modlitby, uspokojují je oběti. Chce snad zmíněný dokument oním „jenž promluvil k lidem“ říci, že Bůh promluvil k Mohamedovi stejně jako promluvil k Mojžíšovi? Že v Koránu zůstavil své napsané slovo? Koncilní dokument si dal pozor, aby nezašel až tak daleko. Ale jednu nejasnost nerozptýlil. Bůh nepromluvil k Mohamedovi nebo prostřednictvím Mohameda. Bývalo by bylo užitečné potvrdit a připomenout, že i jiná náboženství mají své svaté texty a že Korán patří mezi ně bez apriorního privilegia před ostatními. Bůh je „všemohoucí“. V tomto ohledu má koranický Bůh blízko k Bohu biblickému. Bylo by na místě zjistit, zdali ostatní monoteismy Bohu připisují všemohoucnost. Metafyzická idea Boha mu v islámu skutečně zajišťuje absolutní všemoc. Stvořil nebe i zemi. Ve většině jiných monoteismů, například u Platóna nebo Aristotela, je Bůh ve světě. Bůh v islámu je transcendentní. Toto je nepominutelné pojítko mezi oběma biblickými monoteismy a monoteismem koranickým. Ale tato vazba přestává platit, pokud jde o definici vztahu k tomuto Bohu. V Bibli je fundamentálním vztahem k Bohu Smlouva. První Smlouva je určena všem lidem – jde o smlouvu, která se uskutečnila mezi Bohem a Noemem, jenž byl jediný, kdo přežil potopu a zastupuje lidi před Bohem. Z této smlouvy bude mít prospěch celé lidstvo. Bůh mu zaručuje ochranu (další potopa již nebude) a vybavuje je morálním vědomím. Při vší nejasnosti představuje vztah s pravým Bohem, který se uskutečňuje více méně ve všech pohanských náboženstvích, jimž se také říká „náboženství přirozená“. Jestliže zmíněný text zdůrazňuje, že muslimové „mají v úctě morální život a Boha uctívají modlitbou, almužnou a půstem“, popisuje tím praxi většiny „pohanských“ náboženství. Skutečnost, že biblické náboženství rovněž zná modlitbu, almužnu a půst, nestačí k tomu, aby je odlišila od náboženství doporučujících stejné skutky. Ctnost je ceněna nejen ve všech náboženstvích, ale


dokonce i u lidí, kteří jakékoli náboženství opustili. Nikde nevidíme, že by jako dobro bylo chápáno zabíjení, krádež, špatné zacházení s rodiči nebo křivopřísežnictví. Podle křesťanské teologie je to důsledek noachické smlouvy, která činí konání ctností nejen možným, ale i žádoucím. Křesťanská teologie netvrdí, že by pohané a obzvlášť muslimové byli v zásadě méně ctnostní než křesťané.

UCTÍVÁNÍ BOHA IZRAELE Nyní je třeba se věcí zabývat z hlediska katolické víry. Vzhledem k tomu, že islám vyznává jediného, všemohoucího Boha, stvořitele nebe i země, je nepochybné, že uctívá Boha Izraele, jinými slovy téhož Boha jako křesťané. Stejně nezpochybnitelné je to, že islám pojem Smlouvy nezná. Islám vyhlašuje, že se všichni lidé narodili jako muslimové a že poselství Koránu jim bylo předáno od jejich narození a že vnější okolnosti, především zfalšování věčného Koránu židy, kteří ho nahradili Tórou, a křesťany, kteří ho nahradili evangeliem, způsobily, že lidé měli potřebu se narovnat prostřednictvím autentického poselství, které jim předal Mohamed, „pečeť proroků“. Znovu tak vstupují do vlastnictví věčného slova, o něž byli neprávem připraveni. Stejné se vrací ke stejnému, neboť existuje pouze jedno jediné poselství. Pojem smlouvy se omezuje na mithaq, „základní pakt“ ( Jomier), na covenant (Massignon), jehož prostřednictvím byli lidé na počátku vyrozuměni o Boží jedinosti (Tavhid) a o jeho panování nad všemi věcmi a všemi lidmi. Křesťané tvrdí, že Smlouva pokračovala v několika etapách. V Abrahámovi Bůh zasadil kořen zvláštního národa, národa židovského, v němž „budou požehnány všechny národy země“. Druhá Smlouva uzavřená s Mojžíšem byla vyvoleným národem schválena na úpatí Sinaje. A konečně „smlouva nová a věčná“ byla zpečetěna Kristovou krví. Včleněním Krista se tato smlouva mohla prostřednictvím víry virtuálně vztáhnout a rozšířit na celé lidstvo. Židé a křesťané tedy mají dějiny: Smlouva se utváří a rozvíjí v časové posloupnosti prostřednictvím jednotlivých událostí: jeden člověk, Abrahám, jeden národ, národ židovský, a nakonec vtělené Slovo. Na druhé straně pojem Smlouvy předpokládá bilaterální a ozvláštněný vztah. Přesněji řečeno vztah výsadní. V biblických textech specifikuje tento vztah jedno slovo, jež má stále přesněji určený obsah a význam, slovo Otec. Z lásky a v lásce

Zvěstování Koránu je mimočasové. Islám znamená podřízenost. Bůh se rozhodl udělit zákon, nezbývá než ho naplnit. Bůh není nazýván otcem, byl by to trestuhodný antropomorfismus. Nevyžaduje lásku, ani ji nedává.


svého otcovství stvořil Bůh nebe i zemi. Ve svém otcovství stvořil člověka ke svému podobenství a ke svému obrazu. Skrze otcovskou lásku mluví k Abrahámovi a Mojžíšovi, přichází v osobě s obojí přirozeností. Smlouva umožňuje společenství a lásku a naopak. Umožňuje diskusi: protesty Joba, boj Jákobův u brodu přes potok Jabbok, tázání Mariino a otázky apoštolů. Islám tuto perspektivu odmítá. Zvěstování Koránu je mimočasové. Islám znamená podřízenost. Bůh se rozhodl udělit zákon, nezbývá než ho naplnit. Židovský národ nemá žádnou výsadu. Mezi znaky Boha, které definují islám, jeden chybí: otcovství. Bůh není nazýván otcem, byl by to trestuhodný antropomorfismus. Nevyžaduje lásku, ani ji nedává. Někteří súfiové vyznávali, že je možný vztah lásky mezi Bohem a člověkem a že tento vztah vyúsťuje v extatickou jednotu. Jejich slovník má původ v novoplatonismu. V tomto spojení však lze dosáhnout pouze přiblížení, v žádném případě ne společenství, sjednocení. Ráj je příjemné místo, jehož slasti Korán a jeho vykladači evokují různými způsoby. Nejde v žádném případě o intimní poznání Boha, sdílení Božího života přislíbené spravedlivým židům a vykoupeným křesťanům. Bůh je na druhém břehu stejně vzdálen jako zde na zemi. Nemůžeme se tu podrobně zabývat složitými meandry muslimského učení, popsanými klasickými díly Goldzihera, Anawatiho, Nardeta, Jomiera, Bragua, která mezi nimi připouštějí různé nuance. Překročili bychom tím vymezené téma. Máme-li se však nadále držet logiky křesťanské teologie, nijak nevidíme, že by islám znal Boha, jemuž se klaní. A ani ho nemůže poznat, protože odmítá jeho autentické svědky, tj. proroky a apoštoly. Odmítá Bibli jako zkažený dokument, jenž je přitom knihovnou, v níž křesťané spolu se židy, na základě různých výkladů, které jistě navzájem nemusejí souhlasit, hledají mezní vyjádření základních informací, které mohou získat o Bohu, jenž se jim zjevil.

POVAHA MUSLIMSKÉHO POHANSTVÍ Neznají pravého Boha, a přesto jej uctívají – z toho vyplývají důsledky, které islám skutečně stavějí mimo starověká pohanství, proti nimž se pozdvihl. Pohané, a to dokonce i tehdy, když uctívají jediného boha, uctívají boha imanentního, který

je součástí světa. V důsledku toho boha „menšího“, než je Bůh Izraele, Stvořitel nebe a země, všemohoucí a transcendentní. Avšak ve svém vztahu k nezměrnému Bohu setrvává islám v modlářském nastavení. Tvrzení je to šokující, neboť právě islám vnímá sebe sama jako definitivní odmítnutí modlářství. Jeho ikonoklasmus nemá jiný smysl než odmítnutí obrazů model, neboť jsou lživé a neschopné znázornit pravého Boha. Hrůza, jakou mají muslimové z křesťanů, vyplývá z odporu k něčemu, co je širk, přidávání „doplňků“ k Jedinému. Tímto způsobem také rozumějí křesťanské Trojici, a není důležité, že si ji navenek představují ve složení Bůh, Ježíš Kristus a Panna Maria. V duchu křesťanství poznáváme Boha pouze tehdy, vstoupíme-li na cesty, na kterých se nechává poznat. Jestliže z těchto stezek vystoupíme, můžeme o něm mít alespoň vnější představu. A skutečně, vzhledem k okolnostem, které způsobily, že Mohamed poznal židy a křesťany, je právě toto jeho Bůh, o němž přemýšlel, a tento Bůh mu také podle jeho tvrzení nadiktoval Korán. Křesťané však zjevení, které přijali, v Koránu nepoznávají a neuznávají. Pohané hledají naslepo Boha skrytého za modlami, kterého uctívají se zbožností, jaké jsou schopni. Muslimové uctívají svými přirozenými způsoby nadpřirozeného Boha Izraele, o kterém jsou přesvědčeni, že ho poznávají, ale podle křesťanů ho nepoznávají takového, jaký je. Skutečnost, že Boha Izraele uctívá islám „přirozeně“, vtiskuje muslimskému pohanství charakter, který lze poznat i u všech ostatních pohanství. Prvním rysem je intenzita úcty, adorace. Tělesné formy a projevy adorace v západním křesťanství téměř vymizely, proto je pochopitelné, že katolíci jsou silou muslimské adorace tak ohromeni. S obdivem sledují rituální modlitby, očišťování, klanění a všechny pohyby a gesta pečlivě dodržované věřícími v mešitě. Lidé, kteří se již téměř vůbec nepostí, jsou u vytržení nad horlivostí, s níž muslimové dodržují půst. Všímají si také citu pro Boží velikost, jenž je u muslimů natolik silný, že jejich život je v něm doslova ponořen a oni tak svět chápou a vidí pouze ve světle absolutní Boží svrchovanosti. Za časopisu Commentaire, zima 2007/2008, přeložil Josef Mlejnek Dokončení v příštím čísle.


www.cdk.cz




Kořeny environmentalismu Služby ekosystémů, lidský blahobyt a odlišnost metod přírodních a společenských věd

Michal Petřík Zkoumání člověka jakožto součásti živé přírody není samozřejmě žádné neobvyklé téma; je předmětem studia mnoha vědních disciplin z oblasti přírodních věd (část antropologie, genetika, lékařství, sexuologie atd.), přičemž zájmem těchto oborů nejsou společenskovědní či dokonce politická doporučení, ale (například statistickými šetřeními podložená) zkoumání čistě biologických projevů člověka (nikoliv člověka jako součásti lidské společnosti). Neopomínejme však varovnou výjimku, jakou je například eugenika, která je patrně „nejlepší“ ukázkou toho, kudy určitě nejít, čemu se vyhnout a – především – k jakým koncům může vést scientistní pojetí sociálního inženýrství přetvořené v nástroj totalitní politiky. Problém vzniká často v okamžiku, kdy mají přírodní vědci tendence formulovat svá konkrétní doporučení pro to, jak má člověk jednat jako společenský tvor: kterých kroků se má volně a vědomě zříci („nesmí“) a ke kterým by naopak měl uvědoměle přistoupit („musí“), případně jakým způsobem by měl formulovat své priority a preference pro všechny ty své činnosti, které se mezi těmito dvěma extrémními póly nacházejí, čili pro všechno to, co člověk může, ale také nemusí činit. Ze strany těch, kteří se zabývají zkoumáním přírody, slyšíme totiž skutečně velmi často, že cílem jejich environmentálních aktivit je to, aby se změnilo lidské chování. Připomínají nám, že lidé jsou také živé bytosti, navíc mají společné předky se zvířaty. Zdůrazňují, že potřeby, které člověk pociťuje, pociťuje stejně jako každý jiný živý tvor, respektive zdůrazňují právě takové potřeby, u nichž to lze alespoň zčásti říci.

LINIE SPORU A přesně zde je zásadní spor, přesně tudy vede nejzřetelnější dělicí čára mezi environmentalisty a ostatními: člověku jako subjektu zkoumání společenských věd totiž ani zdaleka nepostačuje ten typ stupně volnosti, jaký obvykle postačuje zvířatům. Člověk jako společenský tvor se od ostatní živé přírody liší natolik, že přístupy přírodní vědy ekologie, které plně a bezezbytku postačují právě pro popis živé přírody, přestávají postačovat tam, kde jde o člověka jako společenského tvora, o předmět studia věd společenských (ekonomie, politologie, sociologie atd.). Obvyklé námitky přírodních vědců směřované k člověku a jeho životnímu způsobu tak obvykle zahrnují kritiku jeho některých „zvrácených potřeb“, všudypřítomných technologií


(vše je prý „přetechnizováno“, takže by leckoho mohlo napadnout, že právě nastal nejvyšší čas začít s „odtechnizováváním“), kapitalistického smýšlení a konzumu. Kritizují konzumní životní způsob jako to nejhorší, co naše společnost „vyvinula“, jakoby snad byl vědomým produktem vytvořeným podle nějakého předem daného plánu s určitým cílem, jako to bývá velmi často právě v disciplínách exaktních nebo aplikovaných. Tradiční problém je v tom, že ačkoliv se mnohé s ekologií související disciplíny (stále z oblasti přírodních věd) zabývají projevy člověka jako každého jiného živočišného druhu (množení, migrace, sídla a osídlení, spotřeba nutričních a jiných, zejména energetických vstupů, zplodiny, odpad apod.), přistupují často – za využití argumentů z těchto disciplín – automaticky k různým naléhavým doporučením; kladou je přitom kategoricky na člověka jako na tvora společenského, nikoliv tvora biologického. Lze to tvrdit zcela jednoznačně: ona doporučení počítají s vynucováním za pomoci některého ze sociálních, ekonomických, právních či politických donucovacích systémů, kterými lidská společnost disponuje a mezi něž patří například zdanění, mezinárodní právo či celá škála dalších regulačních nástrojů. Taková doporučení jsou ale vždy předmětem studia věd společenských, nikoliv přírodních; je nezbytné respektovat to, čím se liší od věd přírodních.

PRÁCE EKOLOGŮ Co je tedy skutečně předmětem činnosti příslušného vědeckého pracoviště z oboru ekologie? Jsou to snad výpočty škod, ke kterým dojde za x let, pokud dnes nebude investována částka y milionů do dlouhodobých environmentálních projektů? Jsou to snad aktivity podobné prodejům tzv. emisních odpustků, kdy je takto „offsetovaný“ jedinec informován o tom, že jeho peníze budou použity pro ekologicky méně náročné stavby či výrobky? U nás je takovým vědeckým pracovištěm především Ústav systémové biologie a ekologie Akademie věd České republiky


Tradiční problém je v tom, že ačkoliv se mnohé s ekologií související disciplíny (z oblasti přírodních věd) zabývají projevy člověka jako každého jiného živočišného druhu, přistupují často – za využití argumentů z těchto disciplín – automaticky k různým naléhavým doporučením; kladou je přitom kategoricky na člověka jako na tvora společenského. (www.usbe.cas.cz). Je pokračovatelem části vědecké aktivity bývalého Ústavu systematické a ekologické biologie ČSAV v Brně a Ústavu krajinné ekologie ČSAV v Českých Budějovicích. Hlavním předmětem činnosti ÚSBE „je vědecký výzkum zaměřený na analýzu dynamiky přírodních systémů, jejichž základní charakteristikou je prostorová a funkční dynamika v jistém zjednodušení sledovatelná na základě analýzy toku energie, látek a informací daným systémem. Vědecká činnost ÚSBE se orientuje na systémový přístup výrazně spojený s metodologickou náplní širšího oborového pojmu systémová biologie/ekologie.“ Dalším pracovištěm je například Oddělení ekologie invazí Botanického ústavu AV ČR (www.ibot.cas.cz/invasions) zabývající se důsledky šíření původních, nepůvodních, naturalizovaných, expanzních a invazních druhů rostlin. Nadměrný (či podměrný) počet výrobků, jež jsou k dispozici v obchodech, kapitalistické smýšlení a konzumní životní styl či přesvědčování lidí ke zcela konkrétní změně jejich chování předmětem zkoumání ekologie jako přírodovědné disciplíny v žádném případě není.

SLUŽBY EKOSYSTÉMŮ Jeden a týž pojem, je-li použit v odlišných kontextech, může měnit (i výrazně) svůj význam. Dobrým příkladem může být např. základní pojmová jednotka, od které své závěry odvozuje mj. i Panel hodnocení ekosystémů k miléniu (syntéza „Ekosystémy a lidský blahobyt“, Millenium Ecosystem Assessment, World Resources Institute, 2005): tzv. služby ekosystémů. (Například Oddělení ekologie mokřadů a mělkých vod v Třeboni již zmíněného ÚSBE AV ČR pořádá v roce 2008 konferenci Ekosystémové služby říční nivy.) Odlišovat, zejména metodologicky, ekologii jako vědní disciplínu v rámci přírodních věd od dnes stále hlasitějšího environmentalismu je přitom zcela klíčové. Připomeňme rozšířenou definici, že environmentalismem rozumíme ideologickou doktrínu či politickou filozofii, která ospravedlňuje své návrhy na změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů ochranou a zachováním daného stavu životního prostředí. Obává se brzkého dosažení mezí dnešním, údajně nedostatečně regulovaným růstem, a proto


propaguje takzvaný trvale udržitelný růst. Za první výraznější propagátory těchto přístupů ve světovém měřítku lze považovat manžele Meadowsovy, E. Mishana a tzv. Římský klub, aktivity z počátku 70. let 20. století. Od výzkumů jednotlivých ekosystémů rostlin a živočichů pokračují environmentalisté k dalekosáhlým analogiím a extrapolacím. To, co je po zobecnění společné pro pravidla a zákonitosti, jež platí například pro zkoumání genetických znaků Mendelova hrachu na pokusném pozemku či pro pohyb zvířete s vysílačkou v prostoru a čase, je však něčím zcela jiným než tím, co je po zobecnění charakteristické pro ekonomické aktivity člověka a jeho život v sídlech na této planetě. Například ti, kteří sledují pohyb zvířat vybavených vysílačkou, obvykle nepřicházejí sdělovat, že to, co svým výzkumem zjistili, je opravňuje žádat o zvolení do politických funkcí, ovlivňovat přerozdělení produktu, zavádět nové daně nebo navrhovat dalekosáhlá regulační opatření v mezinárodním měřítku. Zastavíme-li se blíže u zmíněných „ekosystémových služeb“, je důležité zůstat na půdě úzkého a čistě přírodovědného používání tohoto termínu a nepokoušet se o dalekosáhlé společenskovědní aplikace. V přírodních vědách jde totiž o zcela jiné používání pojmu „služba“, než jak jej používáme v naší běžné řeči, případně než jak jej chápou ti, kteří s ním dokáží pracovat v rámci své společenskovědní disciplíny. V čistě ekonomickém slova smyslu totiž u „služeb ekosystémů“ o služby vůbec nejde. Ze všeho nejvíce je to, co se pod tímto pojmem v ekologii rozumí, možno charakterizovat jako jistý typ přírodních jevů definovaných svými měnícími se biologickými, fyzikálními a chemickými parametry.

OBJEKTOVÝ PŘÍSTUP Kde je tedy možno vidět rozdíly mezi jednáním člověka jako součásti lidské společnosti a jeho jednáním coby součástí živé přírody? Podíváme-li se do syntézy „Ekosystémy a lidský blahobyt“ a posoudíme-li použitý způsob argumentace dobře patrný z panelů, grafů, nákresů a tabulek, pak vidíme, že jednotlivé složky „blahobytu“ (s. 50) se nápadně podobají tomu, co je známo například z tzv. Maslowovy pyramidy potřeb: jistoty (osobní bezpečnost, jistý přístup ke zdrojům, bezpečí před pohromami), základní materiál pro dobrý život (postačující živobytí, dostatečná výživná strava a přístřeší, přístup ke zboží), zdraví (síla, pocit zdraví, přístup k čistému vzduchu a vodě), dobré společenské vztahy (společenská soudržnost, vzájemná úcta, schopnost pomáhat ostatním). Takto pojatý přístup představuje objektové uvažování v rámci „kategorie zdroj – kategorie potřeba“. Jako disponibilní zdroje zde vystupují jednotlivé tzv. služby ekosystémů, jako potřeby složky blahobytu. Syntéza označuje tzv. „potenciál pro zprostředkování socioekonomickými faktory“ čili jednotlivé vazby či alokace mezi jednotlivými službami a jednotlivými složkami blahobytu. To už jsme ale v oblasti ekonomických alokací, tedy v předmětu studia společenských věd, konkrétně u metodologické konstrukce („urči-


tou strukturou zdrojů uspokojíme určitou strukturu potřeb“) víceméně mimotržní, přídělové, vojenské, příkazové alokace (ze známé trojice způsobů pro alokaci statků – trh, plán, zvyk – jde o druhý ze způsobů), kdy jsou jednotlivé složky blahobytu (lidského kapitálu/potenciálu) uspokojovány tou kterou konkrétní složkou/službou přírodních ekosystémů. Čím více je ale cílem autorů těchto modelů dosáhnout co nejúplnějšího pohledu a co „nejkomplexnějšího“ uspokojení potřeb (tedy dosažení maximálního blahobytu), tím více bývají následné úvahy (téměř až plánovačsky) směřovány k účelnému výčtu nástrojů a metod, jimiž je možno (a nutno) tyto potřeby uspokojovat. Tím se dostáváme k jednotlivým oblastem (segmentům) veřejného sektoru a veřejných zásahů, protože jedině ty je možno racionálně a účelně řídit; k takovým konstrukcím, podle nichž může být jednotlivých složek blahobytu (a maximalizace blahobytu celkového) nejlépe dosaženo předem a vědomě naplánovanou lidskou ekonomickou aktivitou.

LIDSKÝ BLAHOBYT Typicky environmentalistické uvažování se nijak zvlášť neomezuje: „vývoj lidstva“ v příštím přibližně půlstoletí syntéza World Resource Institutu rozehrává hned ve čtyřech scénářích: „Globální souhra“, „Pozice síly“, „Přizpůsobivá mozaika“, „Technozahrada“. Výsledkem je pak tabulka variant odhadovaných změn v jednotlivých oblastech podle toho, který ze scénářů čistě společenskovědního způsobu organizace lidské společnosti převáží. Jsou předkládány výhledy až do roku 2050 a sledovány následující ukazatele: demografie, průměrný růst příjmů, meziroční růst HDP, investice, technologický pokrok, mezinárodní spolupráce, politika životního prostředí, životní styl a dodávky energie, využívání půdy, změny klimatu, emise skleníkových plynů atd. Většinou jsou tedy sledovaná kritéria typicky společenskovědní. Autoři jako by zcela odhlédli od skutečnosti, že ekosystémy ani jakékoliv klasicky pojímané přírodní zdroje (na rozdíl od zdrojů ekonomických) samy o sobě lidský blahobyt nezajišťují. Podíváme-li se na tento typ úvah, pak zjistíme, že předmětem studia disciplíny environmentalismu (či šířeji pojímané ekologie člověka) je jistý typ interdisciplinárních přírodně-společenských věd. Argumentem pro „scestnost“ a zavádějící potenciál takových přístupů je pak pochopení rozdílů mezi metodami, kterými svůj předmět studia zkoumají přírodní a společenské vědy. V pestré směsici dalekosáhlých komentářů, predikcí a doporučení založených na povětšinou přírodovědných (tedy skutečně v původním slova smyslu ekologických) vstupech a povětšinou společenskovědních výstupech nás nemůže


V pestré směsici dalekosáhlých komentářů, predikcí a doporučení založených na povětšinou přírodovědných (tedy skutečně v původním slova smyslu ekologických) vstupech a povětšinou společenskovědních výstupech nás nemůže nenapadnout úvaha, zda a nakolik lze souhlasit s tzv. interdisciplinární metodologií nenapadnout úvaha, zda a nakolik lze souhlasit s tzv. interdisciplinární metodologií – částečně odvozenou ze způsobů, jakými zkoumají předmět svého studia vědy přírodní, a částečně odvozenou ze zákonitostí a omezení, které platí pro metody práce věd společenských. Otázkami lidského blahobytu a jeho růstu či poklesu totiž nepřísluší zabývat se jakékoliv (v původním slova smyslu) environmentální, ekologické – čili přírodovědné – vědní disciplíně. Lidský blahobyt je výlučným předmětem studia věd společenských a v jejich rámci jednotlivých vzájemně si konkurujících přístupů a metod.

ZÁVĚR Pakliže jsme dospěli ve svých úvahách a hodnoceních na adresu dnes převládajících přístupů používaných v různých environmentálních panelech kombinujících metody a vstupy věd přírodních a společenských a směřujících ke kategoriím ryze společenskovědním (lidský blahobyt), lze tuto stať uzavřít pohledem do literatury pro tuto problematiku nejpříhodnější. Je jí práce F. A. von Hayeka Kontrarevoluce vědy s podtitulem Studie o zneužívání rozumu, v níž autor podrobuje kritickému zkoumání předmět a metody přírodních věd a vliv přírodních věd na vědy společenské a dospívá k závěrům o subjektivním charakteru dat společenských věd a jeho důsledcích. Objekty ekonomické činnosti podle von Hayeka nelze definovat objektivními termíny přírodních věd, nýbrž pouze ve vztahu k lidským účelům. Ani zboží, ekonomický užitek, stravu, peníze (a dodejme, že zcela jistě ani lidský blahobyt) nelze definovat v exaktních termínech fyziky, nýbrž pouze na základě názorů lidí na tyto věci, tedy na základě ryze společenskovědního zkoumání. Jednotlivé ekosystémy (jakkoliv by mohlo jít i o zmiňované a jistě atraktivní korálové útesy), dokud úvahy o nich nezařadíme do souřadnic trhů, nabídky, poptávky a cenového mechanismu, neříkají o svém možném příspěvku k lidskému blahobytu vůbec nic. Autor je poradcem prezidenta republiky.


Švindl s čistou energií Michael Grunwald John Carter shlíží ze své Cessny vznášející se míli nad jižní Amazonií na ničení největšího ekologického pokladu na světě. Sleduje muže, jak s pomocí buldozerů dělají z deštných pralesů pastviny pro dobytek a sojová pole. Vidí ohně, jak ničí tak gigantické oblasti džungle, že vědci dnes debatují o „savanizaci“ Amazonie. Brazílie právě oznámila, že se letošní rychlost odlesňování oproti loňsku zdvojnásobí; že se situace bude rychle zhoršovat, říká s jemností řetězové pily i texaský kovboj Carter. „Běhá mi z toho mráz po zádech,“ říká Carter, který založil neziskovou organizaci prosazující udržitelné farmaření na hranici Amazonie. „Je to jako sledovat znásilnění.“ V 90. letech byla Amazonie trendy ekologickým tématem, byla uctívána jako jedinečná pokladnice biodiverzity. V poslední době ji sice zastínilo globální oteplování, amazonské deštné pralesy však i nadále nenahraditelným způsobem zadržují oxid uhličitý – přesně ten oxid uhličitý, který zahřívá planetu, když je vypouštěn do atmosféry. V žebříčku zemí s největšími emisemi oxidu uhličitého na světě se Brazílie dostala na čtvrté místo, přičemž zdrojem většiny jejích emisí je odlesňování. Carter není muž, kterého jen tak něco vystraší – vedl průzkumnou jednotku v operaci Pouštní bouře, v Brazílii jsem ho sledoval, jak chytil malou anakondu holýma rukama. Když však přijde řeč na budoucnost lesa, zní vskutku panicky. „Nemůžete ho zachránit. Z jeho kácení teče příliš mnoho peněz,“ říká. „Zde na hranici skutečně vidíte pracovat trh.“ Honbu za půdou v Amazonii urychluje nečekaný zdroj – biopaliva. Exploze poptávky po biopalivech zvedla celosvětové ceny zemědělských plodin na rekordní úroveň, což podněcuje dramatický rozmach brazilského zemědělství, které s alarmující rychlostí expanduje do Amazonie. Biopaliva se díky obavám z rostoucích cen ropy a změny klimatu stala předvojem zelené technologické revoluce, která je módním způsobem, jakým mohou politici a korporace ukázat, že svůj závazek hledat alternativní zdroje energie a zpomalit globální oteplování myslí vážně. Spojené státy v uplynulé dekádě zpětinásobily svou produkci etanolu – etylalkoholu, paliva destilovaného z rostlinných zdrojů – a Washington schválil další pětinásobný nárůst objemu obnovitelných paliv v dekádě následující. Evropa má podobně agresivní pravidla a subvence na biopaliva a brazilské čerpací stanice již dokonce ani nenabízejí čistý benzín. Celosvětově investice do biopaliv vzrostly z 5 miliard dolarů v roce 1995 na 38 miliard dolarů v roce 2005 a do roku 2010 by podle očekávání měly díky investorům jako Richard Branson a George Soros, GE a BP, Ford a Shell, Cargill a Carlyle Group překonat 100 miliard. Obnovitelná paliva se stala hitem, proti němuž nelze nic namítat.


Několik nových studií však ukazuje, že rozmach biopaliv způsobuje pravý opak toho, co bylo záměrem jeho proponentů: dramaticky zrychluje globální oteplování, ohrožuje planetu ve jménu její záchrany. Kukuřičný etanol, který byl z ekologického hlediska vždy podezřelý, se zřejmě stane ekologickou katastrofou. Dokonce i celulózový etanol vyráběný z divoce rostoucí trávy, který prosazovali ekologičtí aktivisté, investoři i prezident Bush jako palivo budoucnosti, se zdá být méně zelený než benzín získávaný z ropy. Odčerpáváním obilovin a olejnin z talířů do palivových nádrží přitom biopaliva zvedají světové ceny potravin a ohrožují hladovějící. Obilí, které je potřeba k naplnění jedné nádrže SUV etanolem, vystačí na uživení jedné osoby na rok. Úrody se sklízí k nasycení našich aut místo nás samotných. Světový potravinový program OSN prý nyní potřebuje dodatečné finanční prostředky a dodávky v hodnotě 500 milionů dolarů, stoupající ceny potravin lze podle něj označit za celosvětovou krizi. Prudce stoupající ceny kukuřice se staly roznětkou tortillových nepokojů v Mexico City a raketově stoupající ceny mouky destabilizovaly Pákistán, který nebyl zrovna klidný, už když byla mouka cenově dostupná. Biopaliva skutečně lehce snižují závislost na importované ropě a etanolový boom vytvořil pracovní místa na venkově a přinesl zisk některým farmářům a zemědělským podnikům. Skutečný problém většiny biopaliv však tkví v tom, že využívání půdy k pěstování paliv vede k ničení lesů, mokřadů a pastvin, které zadržují ohromné množství oxidu uhličitého. Díky miliardám investičního kapitálu probíhá alarmující kácení lesů po celém světě. Indonésie kvůli pěstování palmového oleje na bionaftu srovnala se zemí a spálila tolik divočiny, že se v žebříčku největších znečišťovatelů ovzduší oxidem uhličitým dostala podle Wetlands International z jednadvacátého na třetí místo na světě. Malajsie přeměňuje své lesy na farmy na palmový olej tak rychle, že jí pomalu dochází veškerá neobhospodařovaná půda. Většina škody způsobené biopalivy však není tak


přímá a zřejmá. V Brazílii je například jen malá část Amazonie kácena kvůli pěstování cukrové třtiny, kterou je poháněna většina brazilských aut. Většina odlesňování je důsledkem řetězové reakce, která je o to závažnější, oč je jemnější: američtí farmáři prodávají pětinu své produkce kukuřice na výrobu etanolu, takže se i ti, kteří pěstují sojové boby, přeorientovávají na kukuřici. To vede k tomu, že brazilští farmáři pěstující sóju expandují do pastvin dobytka, čímž vyhánějí jejich chovatele do Amazonie. Toť nemilosrdná ekonomika trhů s komoditami. „Cena sójových bobů stoupá,“ běduje biolog Conservation International v Brazílii Sandro Menezes, „a les je kácen.“ Odlesňování má na svědomí dvacet procent veškerých současných emisí oxidu uhličitého. Takže pokud se světu nepodaří eliminovat emise ze všech ostatních zdrojů – aut, elektráren, továren a dokonce větrů krav –, musí omezit odlesňování, nebo riskuje ekologickou katastrofu. Což znamená omezit expanzi zemědělství, tedy nelehký úkol ve chvíli, kdy světová populace stále roste. A chránit lesy bude, dokud budou obrovské plochy zemědělské půdy využívány k pěstování malého množství paliva, pravděpodobně nemožné. Současný rozmach biopaliv je ve zkratce boomem, který možná bude pronásledovat planetu po generace – a to je teprve v počátcích.

PROČ AMAZONIE HOŘÍ Destruktivní dynamika biopaliv je dobře viditelná v Brazílii, kde došlo jen v druhé polovině roku 2007 k odlesnění části Amazonie o rozloze Rhode Islandu. Někteří vědci se domnívají, že ohně zde nyní mění lokální mikroklima a mohly by v důsledku proměnit Amazonii v savanu nebo poušť. „Dostáváme se k bodu zlomu,“ říká ekolog Woods Hole Research Center Daniel Nepstad. Strávil jsem jeden den v Amazonii s kmenem Kamayuara, který byl letos kvůli suchu již pětkrát přinucen přesadit své plodiny. Všichni příslušníci kmene, které jsem potkal, si stěžovali na dráždivý kašel a pálící oči z neustálých ohňů a na vymizení domácích rostlin, které využívali jako stravu, k léčení i k rituálům. Kamayurové až do šedesátých let neměli v podstatě žádný kontakt s bělochy; nyní se les kolem nich hroutí. Jejich vůdce Kotok, muž středního věku s pohodovým úsměvem a legračním účesem, který neodpovídá jeho silné autoritě, věří, že to není náhoda. „My jsme lidé lesa a běloši ničí náš domov,“ říká Kotok, který nenosí nic jiného než slavnostní opasek, digitální hodinky a pár žabek. „Je to všechno kvůli penězům.“ Kotok neví nic o biopalivech. Více ho trápí tendence jeho kmene plýtvat v poslední době elektřinou z jejich cenného dieselového generátoru na sledování nočních mýdlových oper. Ale má pravdu. Odlesňování může být komplexním procesem; například pozemkové reformy schválené brazilským prezidentem Luizem Ináciem Lulou da Silva přilákaly do lesa osadníky masově porážející stromy a logika „užij to, nebo o to přijdeš“ podnítila některé majitele pozemků k odlesňování, aby se vyhnuli přerozdělování.


Základním problémem je to, že Amazonie je cennější odlesněná než nedotčená. Carter, který se do regionu zamiloval poté, co si vzal za ženu Brazilku a převzal ranč jejího otce, říká, že míra odlesňování se těsně odvíjí od růstu cen komodit na Chicago Board of Trade. „Právě teď je exponenciální, protože je to ekonomicky výhodné,“ říká. „Cokoli lze obdělávat nebo je vhodné pro pastvu, je uloupeno a vyčištěno.“ Je ironií osudu, že se toto ničení odehrává právě v Brazílii, odkud se kouzlo biopaliv začalo šířit do dalších zemí. Zdejší pěstitelé cukrové třtiny se mohou chlubit ekologičtějšími postupy než producenti biopaliv jinde ve světě. Produkují pětačtyřicet procent brazilské spotřeby paliv (všechny automobily v zemi jsou schopné jezdit na etanol) na pouhém jednom procentu tamní obdělávatelné půdy. Podařilo se jim snížit používání umělých hnojiv za současného zvýšení výnosů a ze zbylé biomasy vyrábějí elektřinu. Předseda jejich obchodního sdružení Marcos Jank mě varuje, abych neházel všechna biopaliva do jednoho pytle: „Obiloviny jsou dobré na chleba, ne pro auta. S cukrem je to ale jinak.“ Jank očekává, že do roku 2025 dojde ke zdvojnásobení produkce s minimálním vlivem na Amazonii. „Budeme svědky expanze do pastvin dobytka a do Cerrada,“ říká. V tom má pravdu. V Amazonii není mnoho cukru. Mou další zastávkou bylo Cerrado nacházející se jižně od Amazonie, které je samo o sobě ekologickým pokladem. O Amazonii se hodně píše, Cerrado je ale savanou s největší biodiverzitou na světě, roste v něm 10 000 druhů rostlin, z nichž téměř polovinu nelze nalézt nikde jinde na Zemi, a více druhů savců než v africké buši. V nedotčené části Cerrada jsem viděl tukany, ara, stopy pumy a masožravou květinu, která láká mouchy vůní hnoje. Stromy v Cerradu nejsou tak velké a husté jako v Amazonii, takže nezadržují tolik oxidu uhličitého, region má ale rozlohu tří Texasů, takže svůj význam ani tak neztrácí. Tedy neztrácel, dokud nebyl tažením pokroku přeměněn nejdříve v pastviny a později v pole s cukrovou třtinou nebo sójovými boby. Na jednom poli jsem viděl pece pálící stromy na dřevěné uhlí, jak chrlí oxid uhličitý z Cerrada do atmosféry; tyto pece bývaly všudypřítomné, většina stromů už ale byla spálena. Abych mohl spatřit šestadevadesátihektarový kousek nedotčeného Cerrada, z nějž za své životní úspory učinil přírodní rezervaci obchodník Lauro Barbosa, musel jsem zničeným Cerradem cestovat hodiny. „Ceny pozemků rostou vzhůru, vzhůru, vzhůru,“ řekl mi Barbosa. „Moji přátelé říkají, že jsem blázen, a má žena se se mnou téměř rozvedla. Ale chtěl jsem něco zachránit, než to bude všechno pryč.“ Ekologická cena tohoto plíživého rozšiřování obdělávatelné půdy začíná být zjevná. Jedna z nových přelomových studií v Science došla k závěru, že když vezmeme v úvahu důsledky odlesňování, etanol z kukuřice a bionafta ze sóje produkují přibližně dvojnásobné množství emisí oproti benzínu. Etanol z cukrové třtiny je mnohem čistší a biopaliva produkovaná ze zbytkových surovin, které nezabírají zemědělskou půdu, mají skutečný potenciál. Dokonce i celulózový etanol zvy-


šuje celkové emise, když je jeho zdrojová plodina pěstována na dobré půdě. „Lidé nechtějí věřit tomu, že by obnovitelná paliva mohla být špatná,“ říká hlavní autor této studie Tim Searchinger, vědec z Princetonské univerzity a bývalý právník Environmental Defense. „Když si však uvědomíte, že kácíme deštné pralesy, které zadržují mnoho oxidu uhličitého, abychom místo nich pěstovali plodiny, které ho zadrží mnohem méně, je to zjevné.“ Vzrůstající odpor k biopalivům je důsledkem zákona nezamýšlených důsledků. Nyní by se mohlo zdát zřejmé, že ve chvíli, kdy biopaliva zvýší poptávku po zemědělských plodinách, ceny stoupnou a farmáři budou expandovat do přírody. Technologie biopaliv ale začínala v malém měřítku a v době, kdy byly běžné přebytky zemědělských plodin. Vliv na trh s komoditami byl bezvýznamný. Když se měřítko stane globální, výsledek je zcela odlišný, což vede mnohé zastánce biopaliv k přehodnocení jejich postoje. „Všichni se na ta čísla díváme zcela novým způsobem,“ říká Nathanael Greene z Natural Resources Defense Council, jehož optimistická zpráva „Growing Energy“ z roku 2004 napomohla získat podporu pro biopaliva mezi zelenými organizacemi. Řada nejcitovanějších expertů na ekologické výhody biopaliv nyní, když rozpoznala důsledky odlesňování, varuje před jejich ekologickými náklady. „Situace je mnohem složitější, než si mnoho z nás myslelo,“ říká profesor Alexander Farell z University of California v Berkeley, jehož článek v Science, kde spočítal míru snížení emisí různými druhy etanolu, byl považován za definitivní analýzu. Experti biopaliva neopustili; volají po lepších biopalivech, která nezpůsobují masivní úniky oxidu uhličitého ničením divočiny. Hlavní vědecký pracovník britského ministerstva životního prostředí Robert Watson ale nedávno varoval, že schvalování většího užívání biopaliv – jak navrhuje Evropská unie – by bylo šílené, pokud zvyšuje skleníkové plyny. Politické, ekonomické a sociální síly, které biopaliva spustily, ale jsou již nyní možná příliš silné na to, aby je bylo možné zastavit.

AMERIKA BIO-BLÁZNIVÁ Místem, kde je to nejlépe vidět, je americká Mekka biopaliv – Iowa. Minulý rok nabízela etanol méně než dvě procenta čerpacích stanic v USA a v zemi se vyrábělo sedm miliard galonů (26,5 miliard litrů) biopaliv, což stálo daňové poplatníky osm miliard dolarů na dotacích. Šestého listopadu minulého roku v továrně na bionaftu v Newtonu v Iowě však Hillary Clintonová odhalila nový plán, podle nějž budou muset do roku 2017 nabízet bioetanol všechny čerpací stanice, přičemž do roku 2030 by se mělo produkovat 60 miliard galonů (227 miliard litrů) biopaliv ročně. „Toto je palivo pro mnohem světlejší budoucnost!“ prohlásila. Barack Obama ji ihned začal kritizovat – nikoli za přednesení tak rozsáhlého plánu, ale za to, že nezačala podporovat etanol již před získáváním hlasů v iowských primárkách.


Pokud jsou biopaliva novou internetovou bublinou, Iowa je se svými 53 000 pracovními místy a 1,8 miliardou dolarů příjmů závislých na tomto průmyslu Silicon Valley biopaliv. Staví se v ní tolik destilek etanolu, že se stane čistým dovozcem kukuřice. Proto musí biopaliva prakticky povinně podporovat všichni prezidentští kandidáti. John McCain byl jediný kandidát, který vehementně odmítal etanol jako odpornou záminku agroprůmyslu, jak dělat zbytečnou práci, a proto Iowu během primárek v roce 2000 vynechal. Před letošními primárkami se však McCain stihl poučit. V roce 2006 již označoval etanol za „vitální alternativní zdroj energie“. Členové Kongresu biopaliva také milují – nejen proto, že mnoho z nich sní o úspěchu v budoucích primárkách v Iowě, ale také proto, že málokdo z nich si chce proti sobě poštvat farmářskou lobby, která je na Capitol Hill nejmocnější silou prosazující biopaliva. Etanol již není jen o Iowě nebo dokonce Středozápadu. Jeho výrobny se staví v New Yorku, Georgii, Oregonu a Texasu; vliv rozmachu etanolu na ceny napomohl zvýšit na rekordní úroveň příjmy farmářů po celé zemi. Podporu tohoto ekologicky problematického průmyslu samozřejmě musí někdo platit: jste to vy. V prosinci prezident Bush za podpory obou hlavních politických stran podepsal energetický zákon, který dramaticky zvýší podporu průmyslu s biopalivy, přičemž povolí výrobu 36 miliard galonů (136 miliard litrů) biopaliv ročně do roku 2022. Což se stane velkou pobídkou pro trhy se zemědělskými plodinami. Proč se tolik peněz věnuje na tak špatný podnik? Stejně jako vědci a ekologičtí aktivisté i mnoho politiků upřímně věří, že biopaliva mohou napomoci snížit globální oteplování. Má to svoji logiku: automobily sice produkují oxid uhličitý nezávisle na tom, jaké palivo spalují, proces pěstování rostlin na palivo však část z tohoto oxidu uhličitého vysaje z atmosféry. Hlavní otázkou po léta bylo, jestli toto snížení emisí zadržením oxidu uhličitého převáží „životní cyklus“ emisí oxidu uhličitého z farmaření, přeměny zemědělských plodin na palivo a přepravy paliva na trh. Výzkumníci konečně dospěli k závěru, že ano, biopaliva jsou zelenější než benzín. Zlepšení bylo jen kolem 20 procent pro etanol z kukuřice kvůli traktorům, na ropě založeným umělým hnojivům a emisím oxidu uhličitého z destilek. Zisky se ale mohou dostat až k 90 procentům pro efektivnější paliva a stoupenci biopaliv si byli jistí, že technologie efektivitu postupně zvýší. V této kalkulaci byla jediná chyba: všechny studie počítaly se zadržováním oxidu uhličitého plodinami na výrobu paliv, nikdo však nezjišťoval, zda tyto plodiny nenahradí vegetaci a půdu, která dokáže zadržet ještě více oxidu uhličitého. Bylo to, jako kdyby vědecký svět předpokládal, že biopaliva budou pěstována na parkovištích. Odlesňování Indonésie ukázalo, že tomu tak není. Ukazuje se, že úniky oxidu uhličitého způsobené ničením divočiny znehodnocují zisky z čistších paliv. Studie ekologa z University of Minnesota Davida Tilmana došla k závěru, že k „vyrovnání“ úniku oxidu uhličitého, k němuž dochází při ničení rašelinišť kvůli pěstování palmového oleje, bude třeba užívat bionaftu dalších 400 let; vyčištění pastvin


kvůli pěstování kukuřice se splácí 93 let. Searchingerova studie došla k závěru, že celkově má etanol z kukuřice kvůli odlesňování, které vyvolává, splatné období 167 let. Ne každé zrno kukuřice využité k výrobě paliv bude nahrazeno. Jeho využití jako paliva zvyšuje ceny potravin, takže chudí budou mít méně k jídlu. To je důvod, proč jeden expert na potraviny z OSN nedávno nazval zemědělská paliva „zločinem proti lidskosti“. Lester Brown z Earth Policy Institute říká, že biopaliva proti sobě staví 800 milionů lidí s automobily a 800 milionů lidí, které trápí hlad. Před čtyřmi lety dva výzkumníci z University of Minnesota předpověděli, že řady hladovějících se do roku 2025 sníží na 625 milionů; minulý rok po započítání inflačních tlaků biopaliv zvýšili svou předpověď na 1,2 miliardy. Obhájci průmyslu s biopalivy říkají, že až se farmám podaří zvýšit výnosnost plodin, nebudou, jak tomu bylo vždy v historii, potřebovat tolik půdy. Budou spotřebovávat méně energie a k výrobě elektřiny budou využívat zbytky z farem. Na což Searchinger říká: „Skvělé! Pěstování paliva je ale stále neefektivním způsobem využití půdy dobré pro jiné plodiny.“ Jakkoli to zní divně, je pro nás lepší pěstovat jídlo a těžit ropu. Samozřejmě bychom měli šetřit palivem a kupovat úsporné automobily, když jsou ale jeho alternativy špinavější, měli bychom pokračovat v jejich plnění benzínem. Lekcí, která se skrývá za uvedenými výpočty, je to, že na zahřívající se planetě je půda nesmírně cennou komoditou a každý akr, který se využívá k výrobě paliva, je akrem, který nemůže být využit k pěstování jídla, jímž se potřebujeme živit, a nemůže fungovat jako nádrž na oxid uhličitý, kterou potřebujeme, aby nás zachránila. Searchinger uznává, že biopaliva mohou být darem z nebes, pokud nespotřebovávají obdělávatelnou půdu. Možnými alternativními zdroji jsou obecní odpad, zemědělský odpad nebo vodní řasy, ačkoli žádná z těchto technologií doposud není ve velkém měřítku ekonomicky výhodná. Tilman dokonce udržuje i naději na pěstování plodin využívaných k výrobě paliv – experimentoval s prérijními travinami, které se pěstují na „degradované půdě“, která již nemůže být využívána pro pěstování plodin na jídlo nebo pro chování dobytka.

ZMĚNIT POBÍDKY Toto rozhodně není případ Brazílie. V jižní Amazonii nyní panuje atmosféra dobývání nového světa. Pistolníci si dávají jména jako Ještěrka nebo Mesiáš a Carter vypráví drásavé příběhy o stínání hlav, kastracích a braní rukojmích. Brazílie má výjimečně přísné zákony na ochranu životního prostředí – majitelům půdy v Amazonii je dovoleno odlesnit jen dvacet procent jejich pozemků –, zákon zde však není příliš prosazován. Opustil jsem Kotoka, abych se mohl setkat s Blairem Maggi, který je nejen světovým králem v produkci sójových bobů s téměř půl milionem akrů (200 000 hektary) v provin-


cii Mato Grosso, ale také guvernérem regionu. „Je to tu nyní jako váš Divoký západ,“ říká Maggi. „Nejsou žádné peníze na prosazování zákona, takže si každý dělá, co chce.“ Maggi je jedním z předních průkopníků na hranici pralesa a jde mu na nervy, když jeho kritici v USA – které vykácely lesy a stanovily svoji hranici před 125 lety, ale stále poskytují štědré dotace svým farmářům – na něj útočí za to, že dělá tutéž věc, jen bez dotací a s těžkými restrikcemi na odlesňování. Přestavte si, že by měli iowští farmáři souhlasit se zachováním osmdesáti procent – nebo dokonce jen dvaceti procent – jejich půdy jako původní prérijní pastviny. „Děláte z nás bandity,“ říká mi Maggi. „Ale my chceme dosáhnout toho, čeho jste dosáhli v Americe. My máme pro naše rodiny stejné sny. Bojíte se soutěže?“ Maggi se nedávno dostal do potíží, protože řekl, že by raději nakrmil dítě, než zachránil strom, důležitost lesa si ale začal uvědomovat. „Nyní chci nakrmit dítě i zachránit strom,“ říká s úsměvem. Může ale dělat tohle všechno a přitom vyrábět palivo pro celý svět? „Ach, nyní jste udeřil hřebíček na hlavičku.“ Maggi říká, že je díky biopalivům bohatší, ale je díky nim také těžší krmit děti a zachraňovat stromy. „Mnoho hrdel čeká na nakrmení, čip na výrobu proteinů bez pěstování plodin ale doposud nikdo nevymyslel,“ říká jeho kamarád Homero Pereira, kongresman, který je také ředitelem zemědělského úřadu v Matto Grosso. „Pokud nechcete, abychom káceli les, měl byste nám zaplatit, abychom ho nechali stát!“ Každý, s kým jsem v Brazílii hovořil, souhlasil: jednání lidí se řídí trhem, bez pobídek, které by zabránily odlesňování, je Amazonie odsouzena k zániku. Žádat rozvojové země, aby budovaly přírodní rezervace bez kompenzace, je nefér. Zákony stejně nestačí. Carter se pokoušel postavit rančerům, kteří se neřídili zákony o odlesňování, a málem přitom byl zabit; nyní jeho nezisková organizace vyvíjí certifikační programy, které odměňují ekologicky citlivé rančery. „Les je zde pro lidi odpad,“ říká. „Pokud ho chcete zachránit, měl byste otevřít peněženku. A možná nebudete zastřelen.“ Problém je, že dokonce i kdyby existovalo dost finančních pobídek pro zachování Amazonie, vysoké ceny komodit by vedly k odlesňování jinde. A vládní plány na zvýšení produkce biopaliv zvýší ceny komodit, což jen přiláká další investice. Dokud někdo nevymyslí zmiňovaný proteinový čip, bude to znamenat to nejhorší ze všeho: vyšší ceny jídla, více odlesňování a více emisí. Obhájci biopaliv opatrně naznačují, že biopaliva jsou jen částí řešení problému globálního oteplování, že svět také potřebuje více úsporných žárovek a domovů a továren a životních stylů. To je pravda. Svět ale bude bojovat marně, dokud si neuvědomí, že biopaliva nejsou součástí řešení. Jsou problémem sama o sobě. Z časopisu Time, 14. dubna 2008, přeložil Jan Klusáček. Autor je redaktorem deníku e Washington Post.


Trh s elektřinou a nová evropská legislativa Očima provozovatele přenosové soustavy

Pavel Šolc Spolehlivé zajištění dodávek elektřiny patří v současnosti mezi velká témata evropské politiky. Nejedná se však jen o „drátech“, ale také o tom, z čeho a jak elektřinu vyrábět. Nakolik je (ne)možné obě tyto tendence propojit, naznačuje právě tento text. PŘENOSOVÉ SOUSTAVY A LIBERALIZOVANÝ TRH Provozovatelé přenosových soustav (PPS) vznikali v evropských zemích jako součást institucionálního rámce pro otevření trhu s elektřinou. Tak jak byly v jednotlivých zemích odlišné modely, tak byly i odlišné podmínky vzniku těchto provozovatelů. Úlohu provozovatele konstituovala první evropská liberalizační směrnice (96/92) z roku 1996. Z vymezení jeho úlohy bylo zřejmé, že jde pouze o činnosti týkající se vlastního provozování soustavy ve smyslu zajištění přístupu k síti a řízení rovnováhy. Mezi role definované směrnicí nepatřila údržba ani rozvoj samotné sítě. Tato konstrukce byla poplatná době a tehdejším prioritám. V prvopočátcích liberalizace nebyl obchod mezi státy EU rozvinutý; šlo pouze o pásmové dodávky elektřiny mezi velkými hráči a akcent byl kladen na rozvoj konkurence na národních trzích. V oblasti přeshraničních přenosů neexistovala zásadní omezení a vnitřní omezení národních systémů byla dostatečně regulována národními legislativami. Ani na institucionální podobu nekladla směrnice významné nároky – kromě požadavku na nezávislost řízení PPS ve vztahu k výrobci. Konkrétní podoba PPS byla tedy ponechána na národních vládách. Z hlediska rozsahu činností se ve většině zemí ustálila podoba tzv. TSO (Transmission System Operator), tedy provozovatele sítí, který je současně jejich vlastníkem – má tedy na starosti vlastní údržbu sítí, jejich rozvoj a zajištění bezpečného a spolehlivého provozu (tj. udržování okamžité rovnováhy výroby a spotřeby). TSO vznikaly oddělením částí integrovaných elektrárenských společností, a to buď do zcela samostatné společnosti (např. ČEPS v ČR), nebo jen jako samostatné divize v rámci společnosti (např. RTE ve Francii). Směrnice 96/92 umožňovala zajistit trh s elektřinou dvěma způsoby: buď formou přístupu třetích stran k sítím (TPA – ird Party Access), nebo formou jediného kupujícího (Single Buyer). V zemích, kde zvolili formu jediného kupujícího, většinou vznikla pou-


ze redukovaná forma PPS zaměřující se na činnosti popsané směrnicí, tedy bez vlastnictví, správy a rozvoje samotné přenosové sítě (Itálie, Maďarsko, Irsko). Ve většině států byl nicméně zaveden koncept TPA a systém integrovaného provozovatele (TSO). V letech 2000–2001 proběhlo první vyhodnocení implementace liberalizace trhu v EU a výsledkem byly návrhy na další zintenzivnění regulace a standardizace pravidel. Jednou ze změn bylo zavržení modelu jediného kupujícího a potvrzení regulovaného přístupu třetích stran k sítím (regTPA) jako jediné vhodné cesty. Země, které zavedly model Single Buyer, tak v následujících letech přecházely na nový model. V této souvislosti pak obvykle rekonstituovaly své provozovatele soustav do podoby TSO zahrnující i odpovědnost za správu a rozvoj sítí včetně jejich vlastnictví. Dalším zjištěním bylo, že s rozvojem obchodu se v evropských sítích objevují úzká hrdla, tedy omezení pro obchod daná kapacitou existujících sítí. Problém vznikl proto, že existující síťová infrastruktura byla historicky konstruována jako primárně národní sítě, propojené mezi sebou pouze za účelem zajištění spolehlivostních a havarijních dodávek a udržování frekvence. Výrobní kapacity jednotlivých států byly v zásadě stavěny k zajištění národních potřeb. Ve struktuře zdrojů, a tím i v nákladech na výrobu elektřiny, byly nicméně rozdíly dané polohou země a jejími přírodními zdroji (uhlí, plyn), politickými rozhodnutími či preferencemi (projaderné vs. protijaderné země). Průměrná cena elektřiny v jednotlivých zemích odrážela daný palivový mix zdrojů. Jakmile se však otevřel trh s elektřinou, začal narůstat obchod ze zemí s nízkými náklady do zemí s vyššími náklady. Docházelo k vytěsňování dražších zdrojů a k narůstání jednosměrných toků. V krátké době obchod využil existujících kapacit sítí a narazil na bezpečnostní limity jejich provozu. S růstem obchodu začalo docházet rovněž k tomu, že elektrárenské společnosti v zemích s vyššími náklady začaly bránit dovozu levnější elektřiny a začaly v tomto směru využívat svého vlivu na jimi vlastněné provozovatele sítí.


Rozvoj sítí a jejich efektivní správa se tedy staly důležitým prvkem liberalizace. V nové legislativě, která byla schválena v roce 2003, se již objevil jak požadavek na odpovědnost PPS za provoz sítí, tak i požadavek na odpovědnost za jejich rozvoj. Norma tak v podstatě konstituovala TSO v podobě, v níž byl již ve většině zemí již zaveden. Pro dosažení nezávislosti pak vyžadovala účetní a manažerský unbundling, tedy striktní oddělení řízení společnosti od řízení výroby a také právní unbundling, tedy samostatný právní subjekt byť třeba 100% vlastněný výrobcem. Během dalšího vývoje, který následoval po roce 2004, kdy vstoupila nová legislativa v platnost, se v jednotlivých regionech ustavila diskusní fóra složená z regulátorů, TSO a dalších stakeholders (burzy, sdružení obchodníků a výrobců apod.) s cílem dohodnout společné mechanismy. Překvapivě však v těchto diskusních fórech nebyli zastoupeni přímo představitelé vlád členských států, přestože právě jim patří zákonodárná iniciativa implementující evropské směrnice do národních legislativ. O složitosti vývoje svědčí i skutečnost, že k nařízení 1228/2003 měly být vydány celkem tři prováděcí předpisy (tzv. guidelines). A zatímco pro oblast řízení úzkých míst byl předpis se zpožděním vydán až koncem roku 2006, pro oblast kompenzačního mechanismu, zajišťujícího vzájemné úhrady nákladů za mezinárodní přenosy, ani pro oblast harmonizace tarifů guidelines neexistují dodnes. Navíc i vydané guidelines pro řízení úzkých míst (Congestion Management) jsou sporné, neboť některé závazky a termíny nejsou dodnes plněny, aniž by se nad tím kdokoli pozastavoval.

Role PPS Ve většině zemí byla určitá forma vyčlenění PPS provedena jako jeden z prvních liberalizačních kroků. PPS se tak v počátcích liberalizace stal hlavním designérem pravidel trhu i jeho institucí, protože vznikl buď již před vznikem regulačního úřadu, nebo spolu s ním (navíc byl zpočátku lépe odborně vybaven). Pro regulátory je PPS partnerem zvláštního druhu. Na jedné straně jde o plně regulovaný a podřízený subjekt se zájmem o maximalizaci výnosů a zisku, na straně druhé je nenahraditelným partnerem při nastavování podrobností pravidel trhu a tržních mechanismů. V mnoha zemích byl PPS i spoluzakladatelem burzy nebo jiného typu organizovaného trhu s elektřinou. Od PPS se očekává, že bude zejména v počátcích liberalizace motorem vývoje pravidel a tržních mechanismů a spolu s regulátorem garantem otevřeného a nediskriminačního přístupu na trh. Současně je však v mnoha zemích součástí vertikálně integrované společnosti ovládající větší část trhu – s přirozeným zájmem o co jeho nejmenší otevírání pro konkurenty. I v zemích, kde byl PPS zestátněn, závisí naplňování této role na struktuře trhu. Tam, kde na trhu neexistuje přirozeně dominantní subjekt (Velká Británie, Skandinávie), je PPS sku-


tečně nezávislou tržní institucí. Tam, kde dominantní subjekt naopak existuje, záleží na jeho vztahu k vládě. V ČR je tento vztah kladný díky státnímu vlastnictví ČEZ a je zřejmé, že vztah státem vlastněného PPS přinejmenším nepovede k antagonismům. Na Slovensku, kde stát vede zákopovou válku s ENEL jako majoritním vlastníkem privatizovaných Slovenských elektráren, je narušen i vztah mezi SEPS a SE. Primární rolí PPS je ovšem zajištění bezpečnosti a spolehlivosti provozu. V průběhu liberalizace je tato role o to důležitější, neboť v rámci změn obchodních vztahů mezi subjekty trhu dochází i ke změnám v řízení výroby. Při otevírání trhu je pro jeho mnohé účastníky obtížné navázat nové obchodní vztahy. Určitá období nestability a větší nerovnováhy mezi výrobou a spotřebou vyplývají z faktu, že mnoho zákazníků, kterým elektřinu dodával monopolní dodavatel (a zajišťoval i predikci a plánování spotřeby), se musí tuto činnost naučit. Dané období musí být PPS překlenuto bez vlivu na stabilitu provozu soustavy. Z titulu vlastnictví sítě pak pro PPS vyplývá povinnost zajistit rozvoj sítě tak, aby pokryl očekávanou budoucí poptávku po přenosových kapacitách. Plnění této role patří k jedněm z nejsložitějších. Na jedné straně dochází vlivem otevírání trhu a propojování národních trhů k masivním změnám ve struktuře výroby. Výroba v některých oblastech je utlumena a dochází k růstu dovozů a vývozů elektřiny. Síť, která byla vyhovující, se vlivem otevírání trhu najednou v průběhu několika let stává v jednom či více směrech přetíženou; signály o nedostatečnosti přenosových tras ostatně přicházejí i prostřednictvím tržních signálů (ceny kapacit v aukcích). Investiční horizont výstavby vedení jako liniové stavby procházející desítkami katastrů obcí je zhruba 10–12 let, přičemž ale platí, že investiční horizont výstavby plynových zdrojů je stejně jako v případě mnoha obnovitelných zdrojů podstatně kratší. Plánovací nástroje, které by zajistily dlouhodobý soulad výstavby zdrojů a sítí a jež by v energetice nahradily centrální plánování, se teprve hledají. Z toho plyne, že v období počátků liberalizace a transformace energetiky se ve většině zemí investice do sítí značně omezily. Přetížení mnoha částí sítě vede v současné době k nárůstu investic – nicméně bez podložené znalosti o budoucí struktuře zdrojů a výroby. Určitým prvkem nejistoty je též dosud neharmonizovaný systém tarifů v jednotlivých zemích EU.

Řízení v celoevropském měřítku Jednotlivé národní elektrizační soustavy se v průběhu padesátých až osmdesátých let propojovaly, až vznikly čtyři tzv. synchronní zóny. Ty zahrnují skupiny států, které jsou propojeny vedením o střídavém napětí. V rámci každé zóny jsou jednotlivé soustavy navzájem solidární a současně vzájemně závislé. Znamená to, že v případě výpadku zdrojů v jedné části se na náhradě deficitu okamžitě podílejí všechny střídavě propojené soustavy a pomáhají problém zvládnout. Má to velký význam, neboť při propojení mnoha soustav je možné zajistit


vysokou stabilitu dodávek. Mám-li problém, je to i problém mého souseda. A platí to i opačně: problém souseda je i problémem mým. ČR je součástí synchronní zóny kontinentální Evropy, jejíž provozovatelé jsou sdruženi do asociace UCTE. V této nejrozsáhlejší propojené oblasti sahající od Maroka po Polsko na jedné straně a Rumunsko na straně druhé se v průběhu desetiletí vyvinul decentralizovaný systém řízení. Pro udržení stability existují dva základní principy. Princip solidarity umožňuje sdílení havarijních rezerv a regulačních výkonů v situacích výpadků, princip neintervence nastavuje pravidla tak, aby každý přispíval ke stabilitě a systému nevyužíval jako černý pasažér. Samotné řízení je založeno na tom, že provoz jednotlivých propojených soustav je dohodnut na den dopředu, přičemž každý se dané dohody (s určitou tolerancí) drží. Dynamika trhu s elektřinou, který se z dlouhodobých kontraktů přesunul na krátkodobé obchodování, a to zprvu denní, v poslední době i vnitrodenní, však tento systém vystavuje extrémní zátěži. Požadavek na dodržování denních režimů s omezeným počtem změn je v rozporu s požadavkem flexibility trhu s elektřinou a volnosti účastníků uzavírat obchodní dohody co nejblíže reálnému času. Stávající systém informačních výměn a koordinace je sice velmi robustní a vykazuje minimum chyb, je však zároveň velmi těžkopádný a pro integrovaný evropský trh tudíž nevhodný.

Důsledky liberalizace Hlavní změny, které do provozování elektrizačních soustav přinesl liberalizovaný trh, již byly naznačeny. Především je to rozpad centrálně řízených obchodních vztahů a centralizované výroby na množinu bilaterálních vztahů s velmi vysokou dynamikou. Plánovací procedury PPS se tak posunuly z plánování optimálního provozu a realizace plánu na předvídání chování účastníků trhu s tím, že všechny odchylky vyplývající z těchto vztahů musejí být vyrovnány v rámci činností PPS. Součástí tržních vztahů je i jejich vysoká dynamika. Rozhodnutí výrobce o tom, jak bude provozovat své zařízení, je stále více založeno až na zhodnocení aktuální tržní situace a může se ze dne na den měnit, pokud se změní ceny elektřiny na krátkodobém trhu. Trh s emisními povolenkami tuto dynamiku ještě zvýšil. Při náhlém výkyvu ceny může být dopad na strukturu výroby významný. Výsledkem pak je i změna toků elektřiny přenosovou soustavou a možný vznik přetížení. Další změnou, která souvisí s liberalizací, je narůstající tlak na efektivnost činností PPS a snaha o snížení nákladů. Regulace přirozeně-monopolních činností se mnohdy snaží plnit i politické zadání na zbrzdění růstu cen elektřiny. Specifickým faktorem nejistoty, který se přidává k působení tržních podmínek, je nárůst nejistot a nestability vyvolaný prudkou expanzí větrných elektráren při současném přednostním přístupu jimi vyrobené elektřiny do sítě.


JAK ZAJISTIT BEZPEČNOST A SPOLEHLIVOST PROVOZU? Oblast bezpečnosti a spolehlivosti patří k základním úlohám PPS. Je zodpovědný za udržování okamžité rovnováhy mezi výrobou a spotřebou. Nabídka tvořená výrobou a poptávka tvořená spotřebou se na trhu potkávají v různých časových režimech. Od ročních aukcí nebo tržních produktů až po denní trh, na němž se obchoduje dodávka po jednotlivých hodinách na následující den. Pokud oproti hodnotám sjednaným na den dopředu vznikne odchylka, ať již na straně výroby či spotřeby, je úlohou PPS tuto odchylku vyrovnat. Část odchylek jde samozřejmě proti sobě a přirozeně se vyrovnává. Pro zbylou část udržuje PPS výkonové rezervy. Protože však v základech tržních principů bylo zabudováno pravidlo o nezávislosti a nestrannosti provozovatele, není oprávněn ani vlastnit, ani provozovat žádné výrobní zařízení. Proto si rezervy nakupuje od výrobců. V různých zemích existují různé podoby tohoto obchodního procesu. Náklady na udržování rezerv jsou socializovány do síťových tarifů placených uživateli sítě a regulovaných regulačním úřadem. Na úrovni krátkodobého zajištění rezerv je tedy spolehlivost určována jak schopností PPS dobře plánovat a řídit užití rezerv, tak i ochotou regulátora poskytovat odpovídající prostředky. Ve skutečnosti je primární odpovědností PPS ze zákona zajistit spolehlivost, takže i při deficitu prostředků by měl spíše generovat podnikatelskou ztrátu, než aby ohrozil spolehlivost soustavy. Dlouhodobá dostupnost zdrojů, tedy zajištění včasné výstavby a obnovy nových zdrojů, je plně ponechána tržním silám. Nedostatek zdrojů se projevuje vyššími cenami, a to jak elektřiny, tak i výkonových rezerv. Protože však investiční cyklus v energetice (doba výstavby typického zdroje) je 5–10 let, jsme teprve na konci první fáze, v níž zpočátku vlivem přebytku kapacit cena elektřiny klesala a vyvolala prakticky zastavení investic do nových zdrojů; v posledních letech cena elektřiny naopak významně stoupá a přebytek kapacit se vyčerpává. Rozhodnutí o nové investici je nicméně záležitost dlouhodobá. V krátkodobém pohledu tedy tržní mechanismus zajišťování rezerv funguje dostatečně (pokud je na trhu dostatečná konkurence), z dlouhodobého hlediska však nad jeho fungováním vznikají určité pochybnosti. Evropská legislativa sice dává členským státům právo zasáhnout do tržního vývoje a v případě nedostatku investic je podpořit státem řízeným tendrem na nový zdroj, nicméně protože stát nemůže vstupovat do vlastního trhu s elektřinou (a např. garantovat výkupní ceny s výjimkou obnovitelných zdrojů), je sporné, co by bylo předmětem tendru (žádný stát také dosud k tendrové proceduře nepřistoupil).

Rozvoj infrastruktury Rozvoj infrastruktury se dostává do popředí zájmu evropské legislativy až v posledních letech – jako reakce na stále častější problémy s přetížením sítí v různých částech Evropy. Designé-


ři evropského trhu s elektřinou překvapivě přišli na to, že pro jednotný a propojený trh musí existovat silná infrastruktura. (Oč méně bariér bude existovat, o to silnější musí infrastruktura být.) Zaznívá tedy požadavek na dobudování evropské sítě, která umožní neomezený trh s elektřinou. Nezabývá se však ekonomickou efektivností. Pokud je od sebe oddělen trh s elektřinou a budování infrastruktury, může docházet k situacím, kdy rozdíly cen elektřiny v rámci dané oblasti nepokryjí náklady na vybudování dostatečné sítě umožňující její přenos. Mechanismus, který by ekonomiku trhu s elektřinou a výstavbu sítí propojoval, ovšem zatím neexistuje; přesněji řečeno, je v rukou jednotlivých národních regulátorů – a ti mají za úkol chránit národní trhy a sledovat cíle dané národními normami. Vzniká tak určité vakuum, ve kterém rozsah výstavby záleží na „poměru sil“ mezi regulátorem a PPS. S ohledem na propojenost sítí vznikají situace, kdy efektivní trh s elektřinou ve dvou zemích vyžaduje posílení sítí ve třetí zemi. V kontinentální Evropě lze identifikovat v podstatě dvě zásadní dělící čáry představující omezení. Jedna z nich vede Pyrenejemi a odděluje iberský trh od zbytku Evropy, druhá pak sleduje dělící čáru mezi středovýchodní a západní Evropou. Tato omezení jsou důsledkem historického vývoje, kdy byly dané oblasti ekonomicky i politicky odděleny, a přestože k jejich propojení došlo již před dvěma desítkami let, ve fyzické infrastruktuře je to stále znát.

být proinvestováno zhruba 6 mld. eur). Realita ovšem značně pokulhává; dvacet z dvaatřiceti projektů evropského významu je zpožděno, z čehož dvanáct projektů má zpoždění více než rok a osm projektů více než tři roky. Mezi hlavní důvody zpoždění patří: 1. Složitější podmínky ochrany životního prostředí (EIA, environmentální skupiny), které blokují schvalování staveb nových vedení. 2. Ochrana zájmů místních a regionálních stakeholders (efekt NIMBY – nikdo nechce jakoukoliv novou výstavbu v sousedství; od průmyslových staveb se navíc liniové stavby liší tím, že danému regionu nepřinášejí žádné pracovní příležitosti). 3. Vyšší ochrana vlastnických práv vlastníků půdy včetně věcných břemen (zájem jednotlivce je účinně chráněn, v mnoha případech však není vyvážen se zájmy společnosti). 4. Financování (dostupnost finančních zdrojů vs. tarify a regulatorní rizika).

Obrázek 2: Prioritní evropské projekty rozvoje sítí

Obrázek 1: Schéma evropských přenosových sítí a hlavní linie omezení kapacit

Určitá snaha o koordinaci rozvoje sítí na evropské úrovni existuje již do roku 1999, kdy vznikly projekty transevropských sítí vymezující klíčové infrastrukturní projekty. Dosud jde však spíše jen o popis priorit a morální apel na jednotlivé členské země. Neexistuje žádný mechanismus, jímž by bylo možné realizaci plánu a jeho priorit vynutit. Navíc ze zdrojů EU je možné čerpat jen omezené prostředky na projekční práce. Celkem bylo definováno 314 infrastrukturních projektů, z toho dvaačtyřicet prioritních projektů a dvaatřicet projektů evropského významu. Celý program vyžaduje, aby bylo investováno cca 200 mil. eur ročně (do roku 2013 by mělo


Jedním z významných problémů na cestě k jednotnému trhu s elektřinou v EU je způsob, jakým je formulována energetická legislativa. Zásadní legislativní požadavky jsou definovány ve směrnicích Rady EU schvalovaných i Evropským parlamentem. Tyto normy jsou pak implementovány do národních právních řádů jednotlivých zemí. Na cestě k liberalizaci energetiky však v Evropě existuje jak skupina zemí, které směřují k plné liberalizaci rychle (UK, Skandinávie, Nizozemí), tak i země, které preferují „řízenější“ formu trhu (Francie, Itálie). Směrnice jsou vždy kompromisem obou skupin, což se projevuje v míře konkrétnosti jednotlivých ustanovení. Obvykle tam, kde se jedná o oblast, v níž se názory liší, jsou přijata obecnější ustanovení akceptovatelná pro obě skupiny. Ta jsou pak ale implementována do národní legislativy takovým způsobem, jenž vyhovuje místním podmínkám – a výsledkem je existence národních trhů s odlišnými pravidly. V evropských směrnicích je jako priorita formulován zájem celého


Společenství. Na úrovni národních legislativ je ale vymezena odpovědnost vůči národní legislativě a národním regulátorům. V podmínkách činnosti PPS to pak např. znamená, že pokud se jeho odpovědnost za spolehlivost dodávky a zajištění požadavků domácího zákazníka střetá se zájmem Společenství, je preferován národní zájem. Asi nejvíce se to projevuje právě ve výstavbě sítí. U tranzitních zemí může zprůchodnění sítí pro mezinárodní toky znamenat částečné nebo dočasné omezení spolehlivosti pro jejich domácí využití.

NOVÁ EVROPSKÁ LEGISLATIVA Nová evropská legislativa je z pohledu PPS představovaná jednak třetím energetickým balíčkem, jednak balíčkem klimatickým. Energetický balíček zahrnuje v podstatě tři hlavní tematické okruhy: 1. unbundling PPS a/nebo jejich nezávislost; 2. větší koordinace provozovatelů při rozvoji a provozu evropských soustav; 3. harmonizace regulace a koordinace činnosti regulátorů. Vlastnický unbundling (oddělení) provozovatelů přenosových soustav je předmětem diskusí již téměř desetiletí. Jako návrh byl původně připravován již pro druhý energetický balíček přijatý v roce 2003. Ostatně skupiny zemí podporujících a zpochybňujících tento krok jsou stále přibližně stejné. To, co se změnilo, je zjištění, že v zemích s nedostatečně provedeným unbundlingem je fungování trhu a přístup k sítím komplikovanější a méně efektivní. Jako určitou alternativu k vlastnickému oddělení připravila Evropská komise i možnost vytvoření nezávislého provozovatele soustavy (ISO – Independent System Operator). Ten by v podstatě vznikl oddělením dispečinku a plánovacích složek od dnešního TSO a měl by na starosti řízení soustavy a přístup k síti včetně přístupu k mezinárodním přenosům. Byl by oddělen od vertikálně integrované společnosti, ale samotné vlastnictví sítě a její provozování by zůstalo její součástí. Prakticky by vznikl model, v němž by vlastník sítě prováděl její rozvoj a údržbu podle pokynů nezávislého provozovatele. Tento model byl již vyzkoušen (viz úvod článku) v Itálii, Maďarsku a Irsku – a jako neúspěšný opuštěn. Na rozhraní mezi vlastníkem sítě a jejím provozovatelem vzniká řada problémů. Právně není dořešena závaznost pokynů ISO vlastníkovi, jejich vynutitelnost a mechanismy odpovědnosti za finanční a vlastnické důsledky provedených rozhodnutí. V případě, že se priority vlastníka střetnou s prioritami provozovatele, nelze zajistit efektivní spolupráci. Zejména v oblasti rozvoje by to mohlo vést ke zpoždění řady projektů. Nicméně i v oblasti plánování údržby, která často ovlivňuje dostupnost kapacit a provoz soustavy, může být sladění zájmů komplikované. V průběhu diskusí se objevil ještě návrh třetí cesty, který by udržel vlastnictví TSO v rukou vertikálně integrované společnosti a jeho nezávislost by zajistil řadou administrativních


opatření. Tento pokus však byl učiněn již ve druhém energetickém balíčku před pěti lety a právě návrh na unbundling a podkladové analýzy jsou důkazem, že daný způsob by nepřinesl skutečnou nezávislost PPS. Otázkou, která zůstává trochu ve stínu, je, zda současné státní vlastnictví PPS a vertikálně integrované společnosti lze považovat za unbundling (případ ČR kde stát vlastní provozovatele i majoritu ve vertikálně integrované společnosti). Koordinace provozovatelů přenosových soustav je, jak bylo naznačeno v předchozích částech, pro další integraci evropského trhu s elektřinou zcela zásadní. Nová legislativa se zaměřuje na tyto oblasti: 1. Koordinace plánu rozvoje evropských sítí. Předpokládá vypracování desetiletého plánu rozvoje a jeho schválení regulátory. Jde o posílení současného plánu rozvoje transevropských sítí. Stále však není zřejmý vynucovací mechanismus, jímž by se dosáhlo toho, aby jednotlivé projekty byly realizovány podle priorit. I nové uspořádání bude nadále závislé na ochotě národních regulátorů a TSO projekty skutečně realizovat. 2. Harmonizace pravidel a podmínek užívání sítí a přístupu k sítím prostřednictvím souboru pravidel (tzv. Grid Code). Ten zatím vzniká nezávisle u každého PPS a míra harmonizace je dána pouze tím, co je nezbytné harmonizovat s ohledem na koexistenci propojených soustav. Řada pravidel je stále odlišná. Návrh předpokládá, že Grid Code bude připraven společenstvím TSO, schválen agenturou regulátorů a poté bude závazný. I tady se však opakuje problém závaznosti. Buďto bude závazný prostřednictvím národní legislativy tak jako doposud, nebo musí být schválen procedurou v rámci schvalovacích procesů Evropské komise. 3. Institucionalizace spolupráce TSO. Návrh předpokládá zřízení společného mechanismu/orgánu sdružujícího provozovatele, který bude provádět jejich koordinaci (přestože forma a působnost není jasná, název ENTSO se již vžil). Probíhají však diskuse o formě. Půjde-li o sdružení, nejedná se o zásadní změnu, neboť sdružení TSO již existuje, byť jeho slabinou je dobrovolnost a malá akceschopnost při rozhodování. Evropská agentura s výkonnými pravomocemi by byla vhodnější k dosažení deklarovaných cílů, ale naráží na odpor proti budování dalších evropských byrokratických institucí. Vytvoření agentury regulátorů (ACER) má přispět k harmonizaci regulačních postupů. V první řadě se jedná o harmonizaci pravidel trhu a podmínek přístupu na trh, které vytvoří rovnoprávné podmínky pro všechny účastníky trhu s elektřinou napříč Evropou. Problémem ale v současnosti je, že regulátoři v jednotlivých zemích prosazují pravidla a modely trhu, které nejlépe odpovídají historickým podmínkám, struktuře trhu a zájmům domácích účastníků trhu s elektřinou. Koordinace a harmonizace ve smyslu návrhů Evropské komise však znamená, že pravidla by se měla sjednotit, což v jednotlivých zemích může znamenat (minimálně krátkodobě) zhoršení efektivnosti. Spíše než „best practices“ zvítězí řešení implementovaná ve větších zemích, což může pro mnohé menší


země znamenat krok zpět. Ale i pro větší země harmonizace znamená diskusi o změnách s ostatními regulátory a obtížné hledání kompromisu. Více pravomocí znamená větší akceschopnost a možnost rychlejšího postupu vpřed, ale za cenu omezení práv zejména menších zemí. I mezi regulátory jsou značně odlišné názory, jež se odrážejí při politických jednáních v Evropském parlamentu a Evropské komisi.

Vliv klimatického balíčku Klimatický balíček se skládá z návrhů několika legislativních aktů zaměřených na podporu obnovitelných zdrojů, podporu úspor elektřiny a omezení emisí CO2 s cílem dosáhnout do roku 2020 20 % úspory ve spotřebě elektřiny, 20 % podílu obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie a 20 % snížení emisí CO2 oproti referenčnímu roku. Asi největší dopad na podobu energetické základny a potažmo i ceny elektřiny bude mít cíl snížení emisí CO2. Prostředkem k jeho dosažení má být postupné zavedení aukcí emisních povolenek a snížení jejich objemu, což by mělo vést k významnému růstu jejich ceny, a tím ke snižování emisí. Ve výrobě elektřiny to v prvé řadě znamená masívní přechod z výroby v uhelných elektrárnách na jiné zdroje. Horizont roku 2020 ale prakticky vylučuje, aby touto novou generací zdrojů byly jaderné zdroje, neboť kompletní cyklus jejich výstavby je přes dvanáct let. Stejně tak technologie zachycování kysličníku uhličitého pod zemským povrchem jsou nyní ve stadiu zkoumání a nebudou včas k dispozici. Celá řada uhelných elektráren ze sedmdesátých a osmdesátých let je na prahu dožití a bude muset být utlumena v horizontu následujících šesti až deseti let. Ani jejich rekonstrukce se s ohledem na nízkou účinnost a vysoké proměnné náklady dané i cenou povolenek nevyplatí. Pokud tedy v okamžiku rozhodování nebude k dispozici technologie drasticky snižující emise za přijatelných nákladů, pak část těchto zdrojů již nebude obnovena. Pro střednědobé řešení zbývají jen obnovitelné zdroje (jejichž 20% podíl jde na/za hranici uskutečnitelnosti) a zemní plyn. To však bude znamenat zásadní změnu jak ve výrobním mixu a jeho geografickém rozložení (kriteriem bude blízkost kapacitních plynovodů, nikoliv uhelných oblastí), tak i v nákladové struktuře výroby. V neposlední řadě pak také vzroste závislost EU na externích zdrojích plynu. I při respektování nových tras ze severní Afriky a střední Asie je jednoznačné, že podíl plynu dováženého z Ruska na zajištění výroby elektřiny v Evropě stoupne. Ve zkratce lze říci, že ve střednědobém horizontu (do roku 2020) je možné zmíněného 20 % cíle dosáhnout pouze za cenu zvýšení energetické nesoběstačnosti Evropy. Pokud by však cíl byl posunut o deset let, lze počítat nejen s novou generací jaderných elektráren, ale i s novou generací uhelných zdrojů s nižšími emisemi. Při pohledu na tyto poměrně jednoduché závislosti jsem přesvědčen, že dříve či později dojde k úpravě cíle, a to buď jeho snížením, nebo prodloužením, neboť daň za jeho dodržení by byla příliš vysoká.


Cíle v oblasti obnovitelných zdrojů jsou podle dostupných odhadů na samé hranici realizovatelnosti. Z pohledu provozování přenosových soustav však znamenají průlom. Jediným typem zdroje, který může přinést významnější dodávku energie v uvedeném časovém horizontu, je biomasa a větrná energie (u solární a geotermální energie se hlavní nárůst projeví pravděpodobně až v dekádě následující). S ohledem na důležitost, energetickou efektivnost a politickou podporu teplárenství je podle mnoha studií pravděpodobné, že biomasa bude v převážné míře využita právě pro kogenerační výrobu; její vliv na dodávky tepla dramaticky stoupne, v elektřině však přinese pouze omezený přínos. Nejvýznamnějším potenciálním zdrojem elektřiny z obnovitelných zdrojů je tedy nejspíš větrná energetika zažívající již pět let mimořádný boom. Díky proměnlivé výrobě však při určité velikosti vystavuje síť extrémním nárokům. Podíváme-li se na horizont roku 2020, pak jsme zhruba na průměrné době výstavby vedení včetně plánování a povolování. Aby byly splněny cíle v podobě 20 % energie produkované z obnovitelných zdrojů, znamená to další masivní nárůst výkonů zejména ve větru. Pokud nebude zajištěna účinná podpora schvalovacím procesům liniových staveb (sítí) a jejich harmonizace s růstem větrných zdrojů, lze očekávat výrazné zhoršení spolehlivosti zásobování a stability sítě, a to přinejmenším v některých obdobích. Zároveň to znamená – prostřednictvím nové generace měřících přístrojů umožňujících on-line měření a řízení spotřeby v domácnostech a prostřednictvím dynamických tarifů – vtáhnout do hry o řízení stability i konečné spotřebitele na úrovni malých podniků a domácností. Konečně cíl energetických úspor je dlouhodobě rozumným strategickým rozhodnutím, znamená však spíše úspory primárních energií. Naopak v oblasti spotřeby elektřiny se může projevit ve vyšších tempech poptávky, mimo jiné i tím, že rychlejší obnova spotřebičů a spotřeba materiálů na zajištění úspor (např. zateplení) se může při velmi rychlém tempu projevit právě v nárůstu spotřeby průmyslu, který bude zařízení a materiály dodávat. Z pohledu provozovatele soustavy je nicméně tento cíl pro elektroenergetický systém nejméně rizikový.

CO BUDE DÁL? Zdá se, že tentokrát je příprava nové energetické legislativy skutečnou křižovatkou, a to jak u energetického balíčku, tak i u klimatického balíčku. Pro vývoj vnitřního trhu je klíčové, že velké kapacitní rezervy, které existovaly na počátku liberalizace, byly vyčerpány díky tomu, že při trvalém nárůstu poptávky se prakticky zastavily investice do nedotovaných zdrojů (naopak některé dožívající zdroje jsou odstavovány). Deficit nabídky, který na trhu vyvolává eskalaci cen elektřiny, je pro celou liberalizaci velkým politickým rizikem, neboť může vyvolat snahy o rozšíření regulace a cestu zpět k centrálnímu řízení. Vývoj evropského trhu s elektřinou založený na deklaraci společných zájmů a je-


jich realizaci národními vládami (víceméně na základě dobrovolnosti) již další rychlá řešení nepřinese jednoduše proto, že v jednotlivostech, které určují skutečnou podobu a efektivnost trhu nejvíce, se zájmy jednotlivých zemí EU různí. Třetí legislativní etapa je tedy křižovatkou cest, z nichž jedna vede k účinnému budování jednotného trhu s tím, že pravomoci národních vlád, regulátorů a PPS budou omezeny ve prospěch společných evropských energetických struktur. V jednotlivých zemích to ale může krátkodobě znamenat relativní zhoršení a zejména ztrátu kontroly nad strategickým odvětvím. Integrovaný evropský trh s elektřinou vyžaduje i integrovanou síťovou infrastrukturu. Tedy jednotné plánování rozvoje, realizaci investic a plánování a řízení provozu celé evropské sítě – a dříve či později integraci PPS v jednoho operátora. Ten však již nebude pod kontrolou národních vlád a národních legislativ (současná evropská legislativa je zatím nicméně pro tuto variantu slabá). Druhou cestou je vytvoření řady orgánů a institucí bez dostatečných pravomocí umožňujících jejich akceschopné rozhodování. Integrace trhu pak bude pomalá a v případě dalšího relativního snižování výrobních kapacit ohrožená politickými zásahy s cílem ochránit spolehlivost dodávek pro občany jednotlivých zemí i za cenu omezení spolupráce a integrace Evropy. Při tomto vývoji pak trh s elektřinou zůstane uzavřen v mezích národních trhů a zvyklostí a udrží se cenové rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Další vývoj bude pomalejší, než byly dosavadní, převážně administrativní změny. Změna systému řízení elektrizačních soustav, který se do dnešní podoby vyvíjel desítky let, může probíhat opět jen postupnou evolucí. Výstavba nových sítí je i při maximální koordinaci a společné podpoře záležitostí deseti let. Z tohoto pohledu je nutno vnímat i další kroky a možnosti dalšího vývoje na cestě k jednotnému vnitřnímu trhu s elektřinou v EU. V každém případě termín 2010, který byl ve strategickém materiálu Evropské komise z roku 2003 určen jako období dokončení integrace vnitřního trhu s elektřinou, bude mnohem spíše rokem boje o to, kterou cestou z výše naznačených se EU v elektroenergetice nakonec vydá.

Co se týče klimatického balíčku, pokud by měly být dodrženy všechny deklarované cíle, pro energetický sektor by to znamenalo zásadní rozhodnutí učiněná v horizontu následujících pěti let. Výsledkem by rozhodně byly vyšší ceny elektřiny vyvolané mnoha vzájemně spojenými faktory : 1. rostoucí cena elektřiny jako komodity daná růstem nákladů na výrobu (růstem cen primárních zdrojů, přechodem na zemní plyn i růstem nákladů na povolenky a/nebo likvidaci CO2 a růstem nákladů na výstavbu sofistikovanějších zdrojů); 2. rostoucí náklady na podporu obnovitelných zdrojů (výkupní ceny) i na řešení jejich dopadů na soustavu (větší výkonové rezervy); 3. rostoucí síťové tarify zajišťující financování rekonfigurace přenosových i distribučních sítí schopných zajistit jak připojení obnovitelných zdrojů v nezasíťovaných oblastech, tak i tranzity elektřiny v rámci Evropy a změny vyvolané geografickým rozmístěním zdrojů. Dalším efektem by bylo minimálně střednědobé zvýšení závislosti na dovážených primárních zdrojích a v neposlední řadě i vtažení koncového zákazníka do trhu s elektřinou prostřednictvím pružných tarifních struktur. Realizace cílů klimatického balíčku by integrovala evropskou energetiku v mnohem větší míře než „pouhé“ působení liberalizace. Potenciálních 80–100 tisíc MW větrných elektráren instalovaných do roku 2020 v oblasti severního moře (s veškerou proměnlivostí jejich výroby) představuje takový zdroj nestability, že síly samotných lokálních síťových operátorů a decentralizovaný model řízení evropské sítě by s touto energetikou (bez významných provozních rizik) již nebyly slučitelné. Úspěch při efektivní koordinaci a integraci evropských sítí a liberalizaci trhu (se všemi výše uvedenými „ale“) je tedy mimo jiné i jednou z podmínek proto, aby mohly být (reálně a s omezenými riziky) naplněny cíle klimatického balíčku. Autor je ředitelem sekce strategie společnosti ČEPS.

Kompletní revue politika e-mailem! Od roku 2008 nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600,- Kč/rok, 310,- Kč/půlrok, popř. 66,- Kč/jedno číslo. Týká se všech předplatitelů. Změny způsobu odběru provádí asistentka Hana Marešová ([email protected]). Více informací na www.cdk.cz/rp/objednavka.



Pád Lisabonské smlouvy jako redefinování Evropy? Ondřej Šlechta Návrh Lisabonské smlouvy, neboli euroústavy číslo dvě, byl irskými voliči potopen. Třetí „ne“ v řadě (těch zemí, které hlasovaly o zastřešujícím evropském dokumentu v referendu, vyjma Španělska) již nelze považovat za náhodu, ale za jasně varovný ukazatel toho, nakolik se projekt evropské integrace vzdálil zdroji jakékoli legitimní moci – tedy lidu. Tábory odpůrců (stejně jako zastánců) Lisabonské smlouvy k irskému referendu vzhlížely s nadějemi, ale také s pocitem jistých obav. Naplní se varování architektů evropské centralizace o tom, že nepřijetí Lisabonské smlouvy způsobí paralýzu Evropy? Vše ukazuje na to, že ne. Na druhou stranu ovšem nemají k přehnané radosti důvod ani euroskeptici. Zatímco nemalé procento hlavních architektů Lisabonské smlouvy hovoří o tom, že v případě jejího nepřijetí se EU ocitne v institucionální krizi, odpůrci hovoří o konci národního státu. Obě strany mají překvapivě pravdu. Ovšem každá s jedním velkým „ale“.

INSTITUCIONÁLNÍ KRIZE Faktem je, že Evropská unie se v institucionální krizi nachází. Nepřijetí Lisabonské smlouvy může tuto krizi na určitou, byť přechodnou dobu možná prohloubit, ale jinak na ni nebude mít zásadnější vliv. Evropská integrace je dnes holým faktem, s jehož ontologickou podstatou nehnou ani její odpůrci, ani jedinci, kteří v ní spatřují jen světlé zítřky. Problémem současné Evropy je, že se určitými mechanismy sice pokouší adekvátně odpovídat na výzvy globalizace a nutnosti kontinentálně-civilizační spolupráce ve snaze obstát vůči nově se konstituujícím kontinentálním blokům okolního svě-

Zatímco nemalé procento hlavních architektů Lisabonské smlouvy hovoří o tom, že v případě jejího nepřijetí se EU ocitne v institucionální krizi, odpůrci hovoří o konci národního státu. Obě strany mají překvapivě pravdu. Ovšem každá s jedním velkým „ale“.


ta, ale bere si příliš velké sousto najednou a stejně tak nemá příliš jasno ohledně své budoucnosti. Ví, že chce jít dál, ale není si jistá jak. Neví, jestli být „Festung Europa“, nebo zda přijmout Turecko, a tím logicky v budoucnu otevřít dveře i Gruzii, Izraeli nebo Arménii. Bude to potom ještě stále Evropská unie? Neví, zda se chce stát soběstačným hráčem na mezinárodním poli s dobrými vztahy jak se západem, tak s východem, nebo bude jakýmsi předsunutým stanovištěm Spojených států. Čelí odcizení obyvatel Evropy, ale místo toho, aby v reakci na to poukázala na přihlášení se ke skutečným evropským hodnotám formou zdůraznění role přímé demokracie, dává přednost konstruktivistickým řešením. Nesouhlas s předloženým a nikterak šířeji diskutovaným projektem Lisabonské smlouvy považuje za nepochopení skvělé budoucnosti a vyjadřuje ústy svých vrcholných představitelů pohoršení či úvahy typu „bude se muset zjistit, proč Irové hlasovali tak, jak hlasovali“.

KONEC NÁRODNÍHO STÁTU? Euroskeptici mluví o konci národního státu. Zásadní ale je, že ani případné přijetí Lisabonské smlouvy by národní stát nikterak neomezilo, nezrušilo, nezničilo. Národní stát už dnes de facto neexistuje. Během posledních dvaceti let prošel tento fenomén takovými změnami, že jeho esenciální podstata se vytratila a jako takový pozbyl smyslu. To, co se dnes národním státem, respektive jeho obranou nazývá, spíše vyjadřuje přání jeho obránců než konstatování reálné situace či fungování jeho mechanismu. Klasická definice národního státu tuto entitu definuje následujícím způsobem: národní stát je typ státu, který spočívá v teritoriálním splynutí státu jakožto geografické a politické jednotky a národa coby nositele jednotky kulturní a etnické. Národ je přitom považován za klíčovou jednotku, která státu poskytuje suverenitu nad daným územím. Pak je ale třeba si


Národní stát, zdá se, už není schopen plnit své základní funkce. Je příliš velký, aby řešil malé problémy, a příliš malý, aby řešil problémy velké. položit následující otázku: je národní stát s to obstát v neustále se rozrůstajícím a globalizujícím světě, kde je faktická moc generována nikoli lidem, ale spíše diktátem globálních subjektů, finančních společností a netransparentních skupin? Rostoucí hospodářská síla USA a bezkonkurenční vliv této světové velmoci na globální politiku byly pro někdejší architekty Evropského společenství inspirací ke konstituování ES. Mnoho kritiků postupující integrace, kteří vidí budoucnost v národním státě, se ve své argumentaci zase odvolává na ekonomickou integraci – že právě u ní by se mělo zůstat a nepostupovat dál. Netuší ale, že spadli do pasti. Bylo to totiž právě sjednocení evropského trhu, co zpřetrhalo všechny zbývající vazby, které činily národní stát národním státem, a definitivně tak odpovědělo na otázku, zda je romantická podoba národního státu z devatenáctého století nadále skutečným a funkčním výrazem uchování původních národních zájmů. Odpověď byla negativní. Národní stát, zdá se, už není schopen plnit své základní funkce. Je příliš velký, aby řešil malé problémy, a příliš malý, aby řešil problémy velké. Tuto jeho nemohoucnost nejlépe ilustrují dvě charakteristické tendence na mezinárodní scéně, ačkoli nemusejí být ve všech zemích identické (a v některých se dokonce zatím nevyskytují vůbec). První je evidentní rozpad jednotlivých národních států jako celků vzešlých z absolutistických monarchií a revolučního jakobinismu. V mnoha evropských státech, které se v průběhu 18. a 19. století složitě konstituovaly a sjednocovaly (někdy po vůli obyvatelstva, někdy proti), představují odštěpenecké snahy témata, která zásadním způsobem hýbou tamějším politickým děním. Charakteristická je Itálie – průmyslový sever země zcela logicky nevidí důvod, proč doplácet na společný „národní“ stát všech obyvatel Apeninského poloostrova. Belgie, tento podivný hybridní celek, by už dávno neexistovala, kdyby se podařilo ku spokojenosti Vlámů a Valonů vyřešit spor o Brusel, jehož status je o to pikantnější, že je „hlavním městem“ Evropy. Rozpad je však otázkou času. Němci sice bouřlivě oslavili pád Berlínské zdi, ale západní část země nikdy nepřijala část východní zcela za svou, nebo výstižněji – drtivá většina bavorského obyvatelstva je hrdá na svůj „zvláštní“ status. A pokud německou národnost neodmítá rovnou a priori, alespoň se v prvé řadě považuje za „Bavory“. Španělsko – dění ohledně Basků a Katalánců je obehraná písnička, u Francie vzpomeňme na Korsiku a Bretaň. Nemusíme se však omezovat jen na západ Evropy – viz odštěpenecké snahy Krymu a východní Ukrajiny, kteréžto oblasti tíhnou spíše k Rusku než ke Kyjevu. Zmínit


můžeme koneckonců i Kosovo, byť tento případ se na stejnou úroveň s výše zmíněnými postavit nedá – především proto, že šlo (a jde) o proces umělý (podporovaný USA s ohledem na jejich zájmy), nikoli přirozený. Druhou tendencí je vytváření autocentrických bloků, které agregují moc jednotlivých národních celků do kontinentálního globálního supercelku, schopného obstát v dravé mezinárodní konkurenci a lépe čelit kulturním nebezpečím a vojenským hrozbám. Každý takový blok je přitom jen neformálním subjektem než snahou o vytvoření jakýchkoli umělých impérií. Svět se extrémně zrychlil, propojil a na mezinárodní a geopolitické scéně již není možné uvažovat jen v intencích partikulárních zájmů nespočetného množství jednotlivých nacionalismů. Jeden blok kolem sebe nepochybně koncentruje Čína, v horizontu několika desítek let dojde s vysokou pravděpodobností k nástupu „vůdčí síly“ Afriky. I Jižní Amerika je na dobré cestě stát se významným globálním hráčem. A Spojené státy přes euroatlantické deklarace o vzájemné pomoci a spolupráci často hrají především svou vlastní kartu – za vlastní zájmy. Evropa je povolána k tomu, aby vybudováním podobného společenství čelila nejenom novým hrozbám, ale především zmíněné konkurenci. V takovém ovzduší není pro tradiční instituci národního státu příliš místa. Lokálním problémům a problémům samosprávy, infrastruktury nebo služeb bude propříště lepší čelit co největší decentralizací (což samozřejmě nutně neznamená uměle posilovat „separatistické“ snahy tam, kde obyvatelstvo za svou primární identitu stále v zásadě považuje občanství národního státu – např. Morava). Problémy obranného charakteru, vnější bezpečnosti a do jisté míry i záležitosti finanční a vědecké bude naopak nadále taktické (nebo spíše strategicky nutné) postoupit v souladu s principem subsidiarity na instituce vyšší, evropské. Otázka, která pak logicky vyvstane, je příznačná: evropská federace, nebo konfederace? Nebo lépe: potřebuje Unie dokument, kterým by shrnula a definovala své základní principy a institucionální základy? Nepochybně ano, ale tím odpověď nekončí. Současná evropská integrace, a návrh Lisabonské smlouvy zvláště, byla založena na centralistické tradici, která

První tendencí je evidentní rozpad jednotlivých národních států jako celků vzešlých z absolutistických monarchií a revolučního jakobinismu. Druhou pak vytváření autocentrických bloků, které agregují moc jednotlivých národních celků do kontinentálního globálního supercelku, schopného obstát v dravé mezinárodní konkurenci a lépe čelit kulturním nebezpečím a vojenským hrozbám.


Evropa se jistě musí přebudovat. Nemělo by se tak ovšem dít na základě umělém, diktovaném shora, proti vůli „evropského lidu“ a za absence široké diskuse o zásadních institucionálních otázkách (jakou je například Lisabonská smlouva). veškerou moc konstruktivisticky a teokraticky soustřeďovala na jediné úrovni. Pro ty, kdo si od evropské integrace slibují definitivní odpoutání se od destruktivního působení jednotlivých nacionalismů, nemůže být taková podoba Unie očekávaným krokem vpřed, neboť centralistická Evropa je jen vytvoření nacionalismu nového – sice většího, ale založeného na stejné, revolučně-jakobínské tradici. Evropa se jistě musí přebudovat. Nemělo by se tak ovšem dít na základě umělém, diktovaném shora, proti vůli „evropského lidu“ a za absence široké diskuse o zásadních institucionálních otázkách (jakou je například Lisabonská smlouva). Základ nové Evropy, o které architekti integrace a Lisabonské smlouvy mluví, by měl spočívat v pluralitě jednotlivých identit, jež by byly mírněny a vyvažovány identitou společnou. Je proto na místě zdůraznit, že v případě nepřijetí Lisabonské


smlouvy nejde o zásadní událost, která by Evropu paralyzovala, protože už teď je jasné, že nějaký funkční celoevropský institucionální rámec v brzké době přijat bude. Důležité je, že se nepodařilo prosadit dokument, o kterém i spousta vrcholných politiků prohlásila, že jej nečetla, proti vůli občanů. Pro Evropany se nic podstatného nemění, samotné irské „ne“ samo o sobě zanikne v moři aktuálních a významnějších událostí. Přesto je naděje, že se stane na první pohled nepatrným, ale pro budoucnost o to zásadnějším okamžikem. Řízení procesu evropské integrace se tak možná vrátí z bruselských kuloárů a podivných mezinárodních setkání zpět do rukou evropského obyvatelstva. V tom je irské „ne“ velkou nadějí. Autor studuje politologii a historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.


Slovníček evropských levicových pojmů 15. Princip předběžné opatrnosti (Precautionary Principle)

Hynek Fajmon Do slovníčku tentokrát zařazujeme termín, který často slýcháme z úst ekologických aktivistů a zelených politiků: princip předběžné opatrnosti. Stejně jako v předchozích případech se i zde jedná o velmi dobře znějící slogan, za kterým se ovšem skrývá snaha omezovat lidské aktivity podle názoru vyvolených, kteří vědí lépe než ostatní, co je a co není správné. Aplikace principu předběžné opatrnosti poskytuje obrovský prostor pro uplatnění nové vlny regulace a rozšiřování moci především evropské byrokracie. Právě proto je potřeba mu věnovat pozornost. „Odpovědná věda a odpovědná tvorba politiky se opírá o princip předběžné opatrnosti.“ Tony Blair, 2002

PODSTATA POJMU Když se řekne „princip předběžné opatrnosti“, tak si lidé většinou představí jakousi lidovou moudrost ve stylu „dvakrát měř, jednou řež“. Ostatně téměř každý z nás byl svými rodiči v dětství nabádán k „opatrnosti“. Tento racionální přístup, kdy rodiče učí své děti například správně přecházet silnici nebo správně jezdit na kole, ale nemá s „principem předběžné opatrnosti“ nic společného. Jedním z podstatných rysů lidské společnosti je to, že si z generace na generaci předává informace a zkušenosti o správném a efektivním chování, které eliminuje riziko pro život každého člověka a naopak mu přináší prospěch. Na druhé straně je ale podstatným rysem lidské povahy také snaha o inovaci a posouvání hranice lidských obzorů. Tato snaha je podstatou vynálezectví, učení se, vzdělanosti a také objevitelství. Zkoumání a objevování nových věcí a technologií ale vždy přináší jisté riziko. Když Kryštof Kolumbus poprvé vyplul směrem na západ do Indie, vůbec si nebyl jistý tím, zda a kam dopluje. Podobně velké riziko podstupovali první lidé, kteří začali jezdit auty nebo létat letadly. Důležitá je skutečnost, že lidská společnost – a zvláště potom civilizace Západu – našla recept na to, jak skloubit oba tyto rysy lidského přístupu ke světu do funkčního a široce aplikovatelného celku. Na jedné straně tak v západní společnosti existují vynálezci, objevitelé, podnikatelé a další tvůrčí profese, které posunují lidské poznání dále a nesou za své objevy osobní odpovědnost včetně rizika ztráty života, a na straně


druhé pak učitelé, kteří nabyté vědomosti předávají dalším generacím, a řadoví občané, kteří objevů a vynálezů využívají v praktickém životě. Tento systém funguje v západní společnosti úspěšně již řadu staletí. Za hlavní mezníky tohoto vývoje je možné považovat objevitelské výpravy Kolumbovy a jeho následovníků i všechny technologické revoluce, které přinesly vynález knihtisku, parního stroje, benzínového motoru, elektřiny až po dnešní osobní počítače a internet. Právě díky tomu, že společnost umožňuje vynálezcům a podnikatelům hledat nová řešení a je schopna předávat tyto inovace prostřednictvím učitelů dalším generacím, jsme se dostali na tak vysokou civilizační úroveň. Proč to všechno připomínám? Proto, že princip předběžné opatrnosti toto naše úspěšné dědictví odvrhuje a nahrazuje přístupem, který je radikálně odlišný a pro další rozvoj západní civilizace nebezpečný. Uplatnění principu předběžné opatrnosti má totiž za cíl úplnou eliminaci rizika. Což v praxi podvazuje inovační proces. První věcí, která překvapí každého zájemce o hlubší studium „principu předběžné opatrnosti“, je skutečnost, že neexistuje žádná závazná, jednotná definice tohoto pojmu. Naopak je k dispozici celá řada výkladů, které si v mnoha směrech protiřečí. Podívejme se tedy alespoň na některé z těchto definic. V roce 1998 uspořádala organizace s názvem Science and Environmental Health Network konferenci, kde definovala princip předběžné opatrnosti takto: „Pokud aktivita vytváří hrozbu pro lidské zdraví nebo životní prostředí, měla by být přijata opatření předběžné opatrnosti, a to i v případě, že příčiny a následky tohoto vztahu nejsou plně vědecky podloženy.“ Již v roce 1992 byla v Rio de Janeiru přijata deklarace, která obsahuje následující definici: „V zájmu ochrany životního prostředí budou státy dle jejich schopností uplatňovat přístup


předběžné opatrnosti.“ V literatuře bychom našli celou řadu dalších definic tohoto pojmu. Všechny se ale shodují v tom, že je nutné předpokládat škodu na zdraví nebo životním prostředí ještě předtím, než vznikne. Veškerá odpovědnost za všechny případné škody způsobené užitím nové aktivity nebo technologie je přenesena na jejího původce včetně povinnosti dokázat předem, že potenciální škody budou eliminovány. To zásadním způsobem zvyšuje náklady na zavedení jakékoliv inovace. Z toho vyplývá, že centrální autorita, což je v Evropské unii Komise, získává zcela nové pole působnosti pro regulaci rozsáhlé oblasti politiky. Za hrozbu pro lidské zdraví nebo životní prostředí lze v současnosti označit prakticky jakoukoliv podnikatelskou činnost počínaje zemědělskou činností a konče používáním chemických látek. Ostatně na to všechno také Komise vytváří v souladu s „principem předběžné opatrnosti“ příslušnou legislativu. Pro oblast chemikálií je to např. legislativa REACH. Pro oblast zemědělství se v současné době projednává legislativa směřující k drastickému omezení používání pesticidů. Jednoduše řečeno, princip předběžné opatrnosti nabízí novou možnost regulace v oblasti výzkumu a vývoje, v oblasti zemědělství a potravinářství, energetiky, dopravy, životního prostředí a mnoha dalších. Uplatňování principu předběžné opatrnosti zároveň vede k tomu, že na inovátory jsou přeneseny všechny náklady za rizika spojená s uplatněním inovací – v praxi jdoucí nad rámec povolovacího řízení dle platných zákonů –, což má nedozírné následky pro inovační potenciál všech společností, které jej uplatňují (nebo hodlají uplatňovat).

HISTORIE POJMU Původ pojmu „princip předběžné opatrnosti“ najdeme v německém výrazu „Vorsorgeprinzip“ (princip obezřetnosti), který vznikl ve 30. letech 20. století. V 60. letech se jej ujalo rodící se zelené hnutí a od 90. let je pevnou součástí evropského práva. V roce 2000 Evropská komise dokonce vydala třicetistránkovou zprávu na téma „používání principu předběžné opatrnosti“. Ani v tomto dokumentu ale nenajdeme žádnou přesnou definici daného pojmu. To ovšem nikterak nebrání Evropské unii v tom, aby tento vágní princip široce uplatňovala při tvorbě své politiky. Dokument Evropské komise o principu předběžné opatrnosti je vhodné si dobře prostudovat. Důležité je především konstatování, kdy se tohoto principu má používat. Je to v situaci „když předběžné vědecké hodnocení naznačuje, že existují rozumné důvody k obavám, že potenciálně nebezpečné dopady na životní prostředí nebo zdraví lidí, zvířat a rostlinstva mohou být neslučitelné se zvolenou vysokou úrovní ochrany Společenství“. Z tohoto přístupu je jasně patrné, že princip předběžné opatrnosti se má dle Evropské komise používat pouze v omezeném počtu případů a pouze tehdy, když se jedná o „rozumné


důvody k obavám“, nikoliv při jakémkoliv rozhodování o politice, jak to často požadují zelení aktivisté. V praxi to tak ale nefunguje; zelenými aktivisty záměrně vyvolávané „obavy“ z GMO, jaderné energetiky nebo globálního oteplování jsou často důvodem pro zahájení legislativního procesu. Na druhé straně je zde ovšem problematické ustanovení „být neslučitelné se zvolenou vysokou úrovní ochrany Společenství“. Toto tvrzení totiž již na počátku otevřeně říká, že Evropská komise si stanovuje jako své vlastní hledisko „vysokou ochranu“. Z tohoto oprávnění potom pro sebe vyvozuje pravomoc autoritativně prosazovat do praxe pouze tzv. best practices, což jsou v daném momentu nejúčinnější technologie v daném oboru. Na základě tohoto zmocnění se potom navrhují nebo připravují opatření směřující k zákazu například klasických žárovek a jejich povinnému nahrazení efektivnějšími, ale dražšími zářivkami. Princip předběžné opatrnosti tedy dává Evropské komisi obrovskou moc k regulaci rozsáhlých oblastí politiky a k zakazování starých technologií (a nařizování technologií nových). Díky tomu Evropská komise získává pravomoci rovnající se de facto vyvlastňování včetně možnosti rozsáhlé manipulace s trhem.

PRINCIP PŘEDBĚŽNÉ OPATRNOSTI V EVROPSKÉ UNII Evropský soudní dvůr před několika lety rozhodl, že italská vláda má právo zakázat používání GMO plodin s odvoláním na uplatnění principu předběžné opatrnosti. Ve svém odůvodnění doslova uvedl: „Žádná lidská technologie by se neměla užívat, dokud se neprokáže její neškodnost pro lidi a životní prostředí.“ Takový postoj Evropského soudního dvora je těžkou ranou pro všechny, kdo se snaží o inovace. Podle tohoto zdůvodnění je totiž možné zakázat úplně cokoliv. Představte si, že by se nyní nově ucházel o souhlas s obecným užíváním automobil. Při uplatnění principu předběžné opatrnosti by nikdy nemohl být schválen k použití, protože podle současného evropského kánonu škodí životnímu prostředí tím, že vypouští do ovzduší skleníkové plyny, a tím podporuje globální oteplování. A je škodlivý také pro bezpečnost účastníků silničního provozu. Podobně by mohl být podle principu předběžné opatrnosti zakázán i kuchyňský nůž, protože se jím dá zabít člověk. Motorová pila by měla být rovněž zakázána, protože se s ní dá rychle vykácet tropický prales, a ohrožují se tak „plíce naší planety“. Zdá se Vám to přehnané? Kroky v tomto směru se však už připravují nebo realizují. Na Novém Zélandu bylo nedávno zakázáno používání obyčejných žárovek, protože „škodí životnímu prostředí“. O tomtéž opatření přitom vážně uvažuje i Evropská komise. Podívejme se nyní na dva konkrétní příklady z poslední doby, kde se princip předběžné opatrnosti uplatňuje. Je to spor


Evropská unie a USA ve věci zákazu dovozu kuřat ošetřených chlorovou metodou a spor o GMO. Evropská unie zakázala již před řadou let dovoz chlorem upravených kuřat s odůvodněním, že to je „neekologické a v rozporu se zvolenou vysokou úrovní ochrany Společenství“. V samotné EU tento proces úpravy kuřat Evropská komise zakázala. V USA a jiných státech světa se ovšem tato technologie běžně používá a podle Americké agentury pro bezpečnost potravin a Americké agentury pro ochranu životního prostředí tato technologie žádné negativní vlivy nemá. USA nyní žádají o to, aby EU tento zákaz odvolala. Ta to ale – s odvoláním na princip předběžné opatrnosti – učinit nehodlá. Evropská komise zde vystupuje v roli toho, kdo chrání občany před „nezdravými kuřaty“, aniž by k tomu měla vědecké důvody. Správně by ovšem tento dovoz měla umožnit, stejně jako by měla umožnit využívání této technologie pro evropské producenty. Kuřecí maso by v důsledku takového postoje bylo levnější než nyní, a přesto by bylo bezpečné ke konzumaci. Podobně je mezi USA a EU veden spor o GMO. Evropská komise opět s odvoláním na princip předběžné opatrnosti zakazuje s nepatrnými výjimkami pěstování GMO plodin v celé Evropě. V USA, Argentině, Brazílii a mnoha dalších státech světa se ale tyto plodiny běžně pěstují a konzumují již více než deset let, aniž by to mělo negativní následky na lidi, zvířata, rostliny nebo životní prostředí. Většina evropských hospodářských zvířat je přitom již nyní krmena směsí na bázi GMO sóji dováženou z Latinské Ameriky. To ale nikomu nevadí. GMO plodiny jsou přitom opět řádně vědecky odzkoušené, certifikované a prověřené v USA, které jsou známé mimořádně přísnými požadavky na zdravotní nezávadnost.

PRINCIP PŘEDBĚŽNÉ OPATRNOSTI V ČESKÉ REPUBLICE V České republice se o principu předběžné opatrnosti zatím příliš nemluví ani nepíše. Zelení, kteří by jej měli vehementně obhajovat, zatím asi mají jiné starosti a ostatní politické strany tomuto principu nevěnují téměř žádnou pozornost. V praktické politice se ale tento princip projevuje velmi silně prostřednictvím evropského práva, které se u nás uplatňuje. Celá řada oblastí veřejné politiky týkající se nových technologií, zemědělství, potravinářství a obecně fungování trhu je již nyní regulována na evropské úrovni. Česká republika se těmto pravidlům musela přizpůsobit a musí je na svém území uplatňovat. V přístupu ke GMO nicméně ČR patří mezi nejliberálnější země a pokouší se o širší uplatnění těchto plodin v rámci celé EU. Princip předběžné opatrnosti se v praxi dotýká také energetiky – a ta je dosud do značné míry v národní kompetenci. Klasická otázka v tomto směru zní: jádro – ano, či ne? Zelení tvrdí, že se jedná o technologii, která nevyužívá „obnovitelné zdroje energie“ (což je podle nich automaticky špatně) a navíc


je její využívání spojeno s mimořádnými riziky (což není pravda, ale zelení tomu věří). Podle zelené ideologie a, jak jsme viděli, i podle Evropského soudního dvora není správné využívat technologie, které s sebou nesou jakoukoli (byť malou) míru rizika. V ČR je z jádra produkováno zhruba 30 % elektrické energie. V koaliční smlouvě stávající vlády je ale obsažen absurdní „zelený závazek“, že se v tomto volebním období nezačne budovat nová jaderná elektrárna. Podobně zelení útočí i na uhlí, které by se nemělo využívat a neměly by se prolamovat územní limity pro jeho těžbu. Tentokrát s odvoláním na „ochranu přírody a krajiny“. Zelení nám tak zakazují využívat vlastní zdroje a technologie, které máme nyní k dispozici a které umíme s minimálním rizikem využívat k vlastnímu prospěchu. Místo toho nám nařizují biopaliva, která se dovážejí z Latinské Ameriky, plyn, který se dováží z Ruska, a větrné a sluneční elektrárny, které vyrábějí hlavně německé a dánské firmy. Na místě je tedy otázka, čí zájmy vlastně zelení politikové hájí a kým jsou financováni. O bývalé ministryni školství Daně Kuchtové je známo, že její organizace Jihočeské matky byla masivně financována z rakouských zdrojů. Problém zelené regulace, která má původ mimo jiné i v principu předběžné opatrnosti, se týká rovněž využití vodní energie v České republice. Zelený kánon tvrdí, že vodní energie je „obnovitelným zdrojem“ a že je ekologičtější než automobilová, letecká nebo železniční doprava. Přesto zelení politikové kladou největší odpor budování vodních přehrad a vodních děl, bez nichž je nemožné vodní energii v praxi využít. Naposledy se to projevilo při diskusi o vybudování přehrady Nové Heřmínovy ve Slezsku či při debatách o jezech na dolním toku řeky Labe.

JE PRINCIP PŘEDBĚŽNÉ OPATRNOSTI HODNÝ PODPORY? Pojem „princip předběžné opatrnosti“ by pravicově orientovaný politik/občan neměl vůbec používat ani na něj odkazovat (anebo jej dokonce využívat ke zdůvodňování svého postupu). Praktické uplatnění tohoto principu je totiž cestou k nové vlně regulace na úrovni komunální, regionální, národní, evropské i globální. Výsledkem uplatňování tohoto principu v evropském právu je (a v blízké budoucnosti ještě více bude) zaostávání evropských států v procesu inovace. Ostatně příznaky této choroby již vidíme kolem sebe v celé Evropě. Naše vysoké školy zaostávají za školami v USA a dohánějí je i školy v Asii. Podobně špičkový vědecký výzkum se provádí především v USA, kam z Evropské unie ročně odcházejí desítky tisíc mladých evropských vědců za lepším uplatněním. Důvodem je to, že celá řada vědeckých oborů se v Evropě prostě studovat nedá, protože jsou zde politicky v nemilosti. Příkladem takové vědy je nyní genetika a konkrétně GMO plodiny, které EU z důvodu předběžné opatrnosti zakazuje.


Nyní se ještě lidem v Evropě zdá, že nic neztrácejí, ale propast v inovacích se začne brzy projevovat i jinde. Pravicový politik by tedy neměl politiku založenou na principu předběžné opatrnosti podporovat, ale naopak upozorňovat na náklady a zmařené příležitosti, které vzniknou její aplikací. Je to možné dobře ukázat na příkladu jaderné energetiky. Tu zelení ideologové včetně vicepremiéra Bursíka rovněž odmítají s odůvodněním, že je v rozporu s principem předběžné opatrnosti a s principem podpory obnovitelných zdrojů energie. Jejich aktivisté například v Německu soustavně brání převozu vyhořelého jaderného paliva do úložišť. Přivazují se ke kolejím, kudy mají projet vlaky s tímto nákladem, a straší veřejnost. Média jim v tomto neodpovědném a protiprávním jednání velmi aktivně pomáhají tím, že těmto aktivitám věnují obrovskou pozornost. Vytvářejí přitom katastrofický dojem, že vyhořelé palivo je lidem a životnímu prostředí nebezpečné. Princip předběžné opatrnosti by se měl dle jeho zastánců uplatňovat pouze v případě vědecké nejistoty o nějaké nové dosud nevyzkoušené metodě nebo technologii a v případě, že na základě nejnovějšího vědeckého poznání existuje dobrý důvod věřit, že mohou nastat škodlivé efekty. V politické praxi je ale toto úzké vymezení pro užívání principu předběžné opatrnosti ignorováno a uplatňuje se naopak restriktivně i v případech, kdy je vědecké poznání prokazatelně na straně nové technologie. Naprostou pravdu má tedy britský filozof Roger Scruton, když tvrdí, že: „princip předběžné opatrnosti předně znamená tendenci rozpojovat rizika, což vylučuje možnost rozumných řešení. Nebezpečí nikdy není jediné a ani k nám nepřichází pouze z jedné strany nebo pouze v jednom momentu v čase. Veškeré praktické uvažování znamená vzájemné porovnávání rizik, propočítávání pravděpodobnosti, snižování nejistot, zvažování zisků a nákladů. Tento způsob uvažování je pro nás téměř instinktivní a jako druhu nám zajistil ohromný úspěch. Součástí matematiky je teorie rozhodování, která se věnuje

formalizaci našeho uvažování. Nic, co by připomínalo princip předběžné opatrnosti, v ní nenajdeme. Účelem tohoto principu totiž je izolovat každé riziko, jako by vůbec nesouviselo s ostatními. Rizika přicházejí podle tohoto principu jakoby zabalené každé zvlášť a na každé je třeba odpovědět stejně – ,ne!‘.“ Místo principu předběžné opatrnosti je třeba uplatnit klasické ekonomické nástroje. Výstižně to zformuloval Václav Klaus ve svém článku „Ekonomie a globální oteplování“, kde píše: „Místo principu předběžné opatrnosti, který používají environmentalisté, pracují ekonomové s cost-benefit analýzou. Dobře vědí, že žádná ,předběžná opatrnost‘ – neberoucí v úvahu náklady a výnosy – neexistuje, že žádné pojišťování se ohledně budoucnosti při nejasných efektech a neúnosně vysokých pojišťovacích nákladech nemá žádné ospravedlnění. Averze k riziku je sice pro ekonoma srozumitelným konceptem, ale jde jak o výši rizika, tak o náklady vyhýbání se mu. Všechno lidské jednání (ale i nejednání) má své náklady, tedy i lidská opatrnost.“ Pravicový politik tedy musí především hájit jednoduchou pravdu, že riziko je přirozenou součástí lidského života. O tom, jak velké riziko na sebe jednotlivec vezme, by měl mít možnost v maximální míře rozhodovat sám. A nikoliv spoléhat na to, že nás nějaký politik nebo úředník před tímto rizikem ochrání. S tím souvisí také skutečnost, že ten, kdo podstupuje riziko, by měl mít reálnou možnost získat odpovídající výnos, který se zpravidla s velkým rizikem pojí, ale stejně tak nést také případnou ztrátu. Hru na „hodného eurobyrokrata“, který nás ochrání před všemi riziky moderní společnosti, a „zlého podnikatele“, který na nás chce vydělat a přitom ještě ohrožovat naše zdraví a ničit přírodu, je tedy třeba odmítnout stejně jako princip předběžné opatrnosti. Je to stará známá levicová písnička. Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Co nového v EU najdete na internetové stránce www.fajmon.eu



Knižní novinky

PŘEMYSL ROSŮLEK MAKEDONIE Libri, brož., 136 s., 140 Kč, též jako e-kniha na www.libri.cz Dějiny jednoho z nejmladších států Evropy začínají etablováním makedonského národa na pozadí regionálních a mezinárodních souvislostí a pokračují Makedonií jako subjektem federativní Jugoslávie. Hlavní část textu se věnuje samostatné Makedonii po roce 1991 a vztahům mezi většinovými pravoslavnými Makedonci a početnou menšinou etnických Albánců muslimského vyznání.

IVAN POP PODKARPATSKÁ RUS – OSOBNOSTI JEJÍ HISTORIE, VĚDY A KULTURY Libri, brož., 312 s., 150 portrétů, 390 Kč Autor se po více než půl století falšování, zamlčování a zkreslování dějin Podkarpatské Rusi snaží podat co nejvíce informací o životě a díle osob, které se zapsaly (ať již jakkoliv) do dějin rusínského národa, a to včetně Čechů, a připomenout i osudy těch, kteří neprávem upadli do zapomnění. Libri Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5


tel.: 251 613 113, 603 552 215 [email protected], www.libri.cz

BOHUMIL SVOBODA KARDINÁL JOSEF BERAN Životní příběh velkého vyhnance Vyšehrad, váz., 280 s., 298 Kč Bohumil Svoboda s pomocí materiálu, zanechaného zesnulým historikem J. V. Polcem, líčí v chronologickém sledu život Josefa Berana od jeho narození a dětských let v Plzni, přes studia v Římě a úspěšnou učitelskou činnost v Praze, až k jeho věznění v koncentračním táboře Dachau. V době poválečné následovalo uvedení do úřadu pražského arcibiskupa. Autor probírá politické zrání svého hrdiny do konce roku 1947 a pak se soustřeďuje na jeho statečné veřejné vystoupení proti komunistické svévoli a tíživou dobu jeho mnohaleté internace, jíž zakončil až jeho odchod do Říma po jmenování kardinálem. Kardinál Beran až do posledních dnů žil ve vnitřním spojení se svou těžce zkoušenou vlastí a alespoň na vlnách rozhlasu se snažil svým věrným podávat posilu. Jeho odvaha a vytrvalost mu v mysli národa zajistily trvalou památku.

FRANTIŠEK BÁRTÍK TÁBOR VOJNA VE SVĚTLE VZPOMÍNEK BÝVALÝCH VĚZŇŮ Vyšehrad, brož., 192 s., 228 Kč

Nakladatelství Vyšehrad ve spolupráci s badateli Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu počalo v edici Moderní dějiny vydávat řadu knih zabývajících se tímto těžkým obdobím u nás. Jednou z nejvýznačnějších oblastí, jíž se tehdejší Československo podílelo na přípravě dalšího světového konfliktu, byl uranový průmysl. Vzhledem k tomu, že z řady důvodů byla v dolech zanedbána ochrana proti zhoubnému záření, režim k těžbě a zpracování rudy využíval práce vězňů, často obětí tehdejších politických procesů. Autor zachytil poměry vládnoucí v jednom z nejproslulejších pracovních táborů – v táboře Vojna na Příbramsku v období padesátých let. Na základě svědectví vězňů popisuje jak pracovní podmínky na dole, tak denní program vězněných a líčí i nejděsivější místo celého zařízení – tzv. Bunkr. Vyšehrad Víta Nejedlého 15, 130 00 Praha 3 tel./fax: 224 221 703 [email protected] www.ivysehrad.cz

DANIEL C. HALLIN, PAOLO MANCINI SYSTÉMY MÉDIÍ V POSTMODERNÍM SVĚTĚ Portál, váz., 368 s., 569 Kč Přehled mediálních systémů euroamerického prostoru. Autoři rozlišují tři

knižní novinky

typy mediálních systémů – polarizovaně pluralitní, demokraticko-korporativní a liberální – přičemž srovnávají fungování politických a mediálních systémů ve třech geograficky a politicky spřízněných oblastech. Kniha dává nahlédnout do příčin zásadních rozdílností v přístupu médií k politice a komercionalizaci médií, k profesionalitě mediálních pracovníků aj.

duktu a všímá si i vzájemného ovlivňování společnosti a světa sportu. Všechny tyto fáze jsou v knize ilustrovány mnoha konkrétními příklady a dokládají, jak významnou úlohu sport v naší současné kultuře hraje.

Portál Klapkova 2, 182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202–203 [email protected] www.portal.cz

MAX KAŠPARŮ ZÁPISNÍK POTULNÉHO KAZATELE Cesta, brož., 100 str., 95 Kč

JAN DĚKANOVSKÝ SPORT, MÉDIA A MÝTY. ZLATÍ HOŠI, KRÁLOVNA BÍLÉ STOPY A DALŠÍ MODERNÍ HRDINOVÉ Dokořán, brož., 184 s., 225 Kč Co mají společného „zlatí“ hokejisté z Nagana 1998 s Kateřinou Neumannovou, Ayrtonem Sennou či Zinedinem Zidanem? A jak do jejich společnosti zapadá filmový boxer Rocky Balboa? Čím se v dnešní době stávají sportovci, proč nás fascinují jejich výkony, z jakého důvodu nás dojímá hymna hraná po jejich vítězstvích? Sport a především jeho protagonisté okupují stránky novin a časopisů, zabírají nejlepší vysílací časy, inspirují filmy dokumentární i hrané. Způsob, jakým se média sportu chopila, vytváří ze sportovců a jejich soupeření svébytnou součást populární kultury. Tato kniha si klade za cíl pojmenovat některé dílčí aspekty mediální podoby sportu. Pokouší se o určení místa sportu v kultuře, pozoruje jeho přetváření médii, usiluje o interpretaci tohoto specifického mediálního pro-

knižní novinky

Dokořán Zborovská 40, 150 00 Praha 5 tel.: 257 320 803, tel./fax: 257 320 805, mobil: 603 432 056 [email protected] www.dokoran.cz

Jinak přistupujeme k četbě Jízdního řádu, jinak k četbě detektivního románu. U prvního se dozvíme, v kolik hodin budeme v cíli plánované cesty, ve druhém se na konci dočteme rozuzlení celého případu. Zcela jinak je potřebné přistupovat k textu, který předkládá autor – „potulný premonstrátský kazatel“. Je „polotovarný“ a zve čtenáře, aby si cíl cesty i vyřešení případu dokončili sami. Pokud by se tato publikace měla jmenovat jinak, tak by jí nejlépe slušel titul „Malé kostelní puzzle“. Cesta nám. Republiky 5, 614 00 Brno prodejna: Rašínova 5, 602 00 Brno tel. 545 574 373 [email protected], www.cestabrno.cz

H. G. ADLER NEVIDITELNÁ STĚNA Barrister&Principal, brož., 444 s., 445 Kč Román Neviditelná stěna zaujímá v literárním díle H. G. Adlera mimořádné a velmi specifické místo. Jako žádný

jiný z jeho románů však také tvoří explicitní článek mezi jeho literárním a vědeckým úsilím tím, že se v něm autor ohlíží zpět na dobu, kdy psal svůj opus magnum, Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství, a beletrizovanou formou líčí potíže, s nimiž se setkával, když se snažil být svědkem šoa.

KAREL KAPLAN KRONIKA KOMUNISTICKÉHO ČESKOSLOVENSKA Kořeny reformy 1956–1968 Společnost a moc Barrister&Principal, váz., 832 s., 695 Kč Karel Kaplan je bezesporu mimořádnou osobností české historiografie moderních dějin. Jeho výjimečnost nespočívá pouze v obsáhlosti jeho díla, počtu vydaných prací a faktu, že je v cizině nejznámějším českým historikem 20. století, ale především v tom, že je bezkonkurenčním znalcem československých dějin v období mezi koncem druhé světové války a Pražským jarem. Přesto ale u nás dosud chybí ucelené vydání Kaplanova rozsáhlého díla. Cílem nové edice je znovu vydat nejdůležitější autorovy práce o dějinách komunistického Československa, a to již od roku 1945, kdy komunisté připravovali svoji cestu k moci, až do Pražského jara a událostí po něm bezprostředně následujících. Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, o.s. Martinkova 5, 602 00 Brno tel: 545 211 015 www.barrister.cz


Nové publikace CDK J P

Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století Studie se zaměřuje na poznání počátečního období vlády komunistické strany v Československu v letech 1948 až 1957. Na základě archivního výzkumu dokazuje, že nový režim, který se v únoru 1948 dostal k moci díky podpoře rozhodující části česko-slovenské veřejnosti, se velmi brzy poté dostal do hluboké krize ekonomické, sociální a politické. Od roku 1951 můžeme v životě společnosti sledovat stále sílící prvky dysfunkčnosti a prohlubujícího se odcizení občanů a komunistického státu. Autor dokazuje, že krize komunistického režimu v Československu vyvrcholila v roce 1953. Historické rozhodnutí většiny československé veřejnosti budovat ve své vlasti socialistickou společnost pod vedením KSČ potvrdily události bouřlivého roku 1956, během něhož došlo k senzačním odhalením XX. sjezdu KSSS a během něhož se komunistické zřízení otřáslo v samotných základech v sousedním Maďarsku a Polsku, zatímco Československo působilo v rozbouřené komunistické Evropě jako stabilizující prvek. Brož, formát B5, 200 str. + 16 str. fotopříloha, 245 Kč

L. F, J. H, J. M

Člověk na Moravě 19. století Reprezentativní soubor studií předních historiků a archivních pracovníků, který vychází v nové a doplněné verzi, představuje významné sociální typy a profese v procesu změn dlouhého devatenáctého století. Jednotlivé biogramy zajímavých osobností dodávají textům na čtivosti a umožňují analýzu překážek, které se stavěly do cesty profesnímu i sociálnímu růstu. Zvláštností a předností sborníku je orientace na moravské osobnosti a reálie, přičemž vyniká srovnání mezi centrem a periferií a současně se ukazuje mnohovrstevnatost a pestrost každodenního života habsburské říše v jejím pozdním období. Na konkrétním zemském materiálu se otevírají středoevropské souvislosti a osudové přitažlivosti. V jednotlivých článcích se odkrývá svět konkrétních jednotlivců, ovlivňovaný emancipací, sekularizací, industrializací a dalšími procesy, které zasáhly a proměnily celý evropský kontinent. Druhé, opravené a doplněné vydání, formát B5, vázané, 520 str. + 16 str. barevné přílohy s ilustracemi, 498 Kč

E G

Politická náboženství Mezi demokracií a totalitarismem

Tato kniha je kritickým úvodem do studia sakralizace politiky, které je založeno na teoretickém rozboru dějin. Prostřednictvím významných příkladů z historie a definic sloužících k orientaci zamýšlí čtenáři poskytnout základní nástroje, jež napomohou rozeznat obecné rysy sakralizace politiky a také podobnosti a příbuznosti, rozdíly a specifika jednotlivých politických náboženství v závislosti na historické situaci a různých ideologických kombinacích, v nichž se projevovaly. Politika se podle Gentileho sakralizuje vždy, když se politická entita – národ, demokracie, stát, rasa, třída, politická strana – promění ve svátost, modlu, jíž je nutné se klanět a která vládne pomocí symbolů a rituálů, jež z ní činí počátek i konec lidské existence. Edice Klasikové společenských věd, vázané, 224 stran, 245 Kč

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

revuepolitika Do padesátých let se nikomu nechce... rozhovor s Jiřím Pernesem politika společnost kultura

Recommend Documents