Rozhovor s ekonomkou D. McCloskeyovou. politika: Kdo probudí

proč je funkcionalismus tak sexy

politika: Kdo probudí zpravodajský časopis roku 2007

45

časopis roku 2008

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU spící ODS

společnost: Nesplněné

naděje digitálních televizí politika: Německá vláda

r e s p e k t. c z

Děti na odpis

– příliš kompromisů společnost: Kartářky

jsou v kurzu

SK 1,80 € (5 4,20 SK ) | DE 2,80 € | BE 3,00 €

R o č n í k X X | 2 . – 8 . 1 1 . 2 0 0 9 | 3 9  K č

Reportáž ze škol, kde zavádějí segregaci

Éra sobectví v ekonomii končí / Rozhovor s ekonomkou D. McCloskeyovou

editorial 45 | 2009 Ročník XX Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–17): 800 110 022 predplatne.respekt.cz Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí internetových projektů: Martin Jazairi Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Michal Komárek, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Bára Procházková, Jaroslav Spurný, Kateřina Šafaříková, Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sacher Zahraničí: Tomáš Lindner, Jiří Sobota Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Petr Třešňák Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Jan H. Vitvar Civilizace: Martin Uhlíř Trendy: Karolína Vitvarová-Vránková Jazyková redakce: Petra Švehlová, Hana Vařáková Překlady z The Economist: Viktor Janiš, Helena Koutná, Libor Ott Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Matěj Stránský Respekt.cz: Bohdan Bláhovec, Michal Šimčík Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Václav Cílek, Luděk Niedermayer, Viktor Šlajchrt Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Marketing: Petra Kuráková Respekt edice: edice.respekt.cz E-shop: eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Inzerce: Barbora Pokorná, tel. 233 073 169, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 30. 10. 2009 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

RESPEKT. CZ

Pozdní probuzení Posledních několik týdnů jsme se snažili marně zjistit, jak je možné, že zdejším sociálním demokratům najednou nevadí (jejich strana ji přesněji řečeno dokonce vítala) strategie Václava Klause, kterou chtěl oddálit ratifikaci Lisabonské smlouvy. Nešlo jen o to, že prezident ohrozil funkčnost Unie, ale také o to, že kvůli té Klausem tak prosazované výjimce z Listiny základních práv EU budou mít zdejší občané menší práva než jejich evropské protějšky. A  kdo nás dnes a denně přesvědčuje o tom, že v politice hájí jen sociální zájmy lidu? ČSSD Jiřího Paroubka. Když v  pátek česká vláda pracně přesvědčila Unii, aby nám Klausovo omezení zdejších občanů schválila, zareagovalo na to vedení ČSSD ostrou kritikou Fischerova kabinetu: prý svým prosazením výjimky „přistoupil na jen těžko přijatelnou konstrukci vyloučení celého souhrnu zejména rozsáhlých sociálních práv nové generace“. Tak teď už máme odpověď na výše uvedenou nejasnost. Vedení sociálních demokratů prostě bylo celou dobu svého souznění s  Klausem naprosto mimo realitu. Zatímco se socialisté mylně radovali nad tím, že Klaus za ně vyřešil Benešovy dekrety, získala česká veřejnost výjimku garantující nám to, co máme už garantováno léta, ale beroucí nám výhody a práva, na které jsme mohli a měli mít nárok. Stínový ministr zahraničí ČSSD Zaorálek by v  této věci zasloužil medaili za výstup připomínající ze všeho nejvíc známý vtip: Nechci slevu

zadarmo. K jednání v Bruselu najdete článek Kateřiny Šafaříkové na str. 20–21. Z  druhé půlky časopisu bych vás rád upozornil na profil známého dánského dokumentaristy Jørgena Letha, který připravil náš filmový expert Jan Gregor. S dokumentaristou se sešel a mluvil na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. K zajímavému festivalu ještě jednu drobnou poznámku. Zahajování různých akcí, festivalů a  předávání cen se s  postupem času stává v lepším případě otřepanou událostí a v horším estrádou trapnosti. V Jihlavě se ale úvod díky Jiřímu Havelkovi a Ondřeji Cihlářovi (oba mladí divadelníci) proměnil v osvěžující a vtipnou akci, která stála jen na nich dvou a  zejména na jejich situačních reakcích. To by rozhodně nemělo zapadnout, až bude třeba Česká televize hledat něco nového, neokoukaného. Při této příležitosti se sluší pogratulovat redaktoru ČT Davidu Macháčkovi, který na festivalu dostal Cenu týdeníku Respekt za nejlepší televizní reportáž. Porotu zaujala jeho práce o absurdním nařízení ministerstva práce, které kvůli několikakorunovým dluhům odmítalo vyplácet dotace firmám zaměstnávajícím zdravotně postižené. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení vám přeje ERIK TABERY

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

f ot o m i l a n j ar o š

obsah

Tyhle děti jednou jen těžko najdou práci. Prošly totiž českou zvláštní školou. strana 40



6 7 8 10

anketa dopisy deset českých událostí deset událostí ve světě

komentáře

12 S kým dál?

Erik Tabery



The Economist



Marek Švehla

13 Manévry proti NATO 14 Černobílý test 14 Francouzská rýže

Jaroslav Formánek 15 k věci



S ombudsmanem Otakarem Motejlem o aféře na plzeňských právech Jaroslav Spurný

politika

16 ODS nemá za Topolánka náhradu

společnost

26 Zklamání z digitálního vysílání

Adam Šůra



Kateřina Čopjaková



Jan Brabec



Jan Brabec



Jan Gregor



Petr Fischer

30 Vykládání budoucnosti z karet



Jan Němec

32 Seriál Československo 1989: Disidentský byt v Ječné

osobnosti

29 úspěch Vinařství Vladimíra Tetura

Kateřina Šafaříková 22 Návrh na zkrocení České televize Ondřej Kundra 24 o kom se mluví

4

Novinářský mistr převleků GÜnter Wallraff





Pavel Kosatík

58 Krása funkcionalismu

rozhovor



Hybridní automobily



Naše britská otázka

65 66

Běžec Edward P. Weston

36 S ekonomkou Deirdre McCloskeyovou Tomáš Sacher téma

kultura

Bára Procházková

56 Spisovatel Karel Čapek civilizace/trendy

20 Co přinesl summit EU



55 Básník Vojtěch Kučera a jeho blog

34 Klesající porodnost The Economist

40 Segregace ve školství Michal Komárek

Silvie Lauder

54 Bambuškův film Jan Hus

ekonomika

18 Německo po volbách



52 tvář Dokumentarista Jørgen Leth

48 Zabavená výstava ve Vratislavi

Jaroslav Formánek

50 J. W. Hayward, F. J. Varela: Mosty k porozumění Martin M. Šimečka

61

Karolína Vitvarová-Vránková technologie

Jan Horčík 62 eseje

Timothy Garton Ash 63 B-52 Jan Balabán 64 hvězdy Marek Uhlíř mimochodem

Tanečník

Jiří Kratochvil minulý týden

Tomáš Lindner

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

f ot o lu c ie j a n s c h

Lenka Dusilová

Lou Fanánek Hagen

David Cajthaml

Gipsy

zpěvačka

zpěvák a frontman skupiny Tři sestry

výtvarník, scénograf, hudebník

raper a frontman skupiny Gipsy.cz

Zásluha za stát, to je v současnosti nenaplnitelná kategorie, neboť stát je již založen. Pokud v přeneseném smyslu se tím míní dobrá reprezentace státu, pak si bezesporu Mistr vyznamenání zaslouží. Divím se, že vyznamenán dosud nebyl, a stejně tak jsem fascinován úporností, se kterou se otázka, zda si to „zaslouží“, objevuje dvacet let po režimní změně. Opravdu nemám přehled, kdo z oblasti kultury je nositelem vyznamenání tohoto druhu, možná existují přísná kritéria, která nepřipouští, aby někdo obchodně úspěšný byl i vyznamenaný. Moje odpověď na otázku, zda si Karel Gott zaslouží vyznamenání (jakékoli), je: ano!

S Gottovým zpěvem souvisí můj zážitek z výslechu na StB v roce 1982. Policii šlo o to, abych již neskládal hudbu. Jejich argument zněl: „To vám nestačí, že hraje v rádiu Gott?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Bylo chvilku ticho, přišel „zlej“ policajt a sevřel mi hrdlo bundou, takže jsem rychle pochopil. Myslím si, že z hlediska vládnoucích si Gott (muž bez zásluh) vyznamenání zaslouží. Dochází tím k dalšímu vyprázdnění pojmů, které mohou znamenat ve svém původním smyslu nebezpečí pro „ty nahoře“. Pokud se podaří vyprázdnit pojmy, jako je stát, vyznamenání, zásluhy, zmizí tím další hodnotová měřítka. Lidmi, kterým vzali měřítka hodnot, se lépe manipuluje. A o to šlo.

Narodil jsem se v roce 1982, a když skončil komunismus, bylo mi pouhých 7 let. Netroufám si proto tvrdit, že vím, jak se kdo měl za totáče chovat, protože ani já sám nevím, jak bych se choval já. Jedno ale o Karlovi vím jistě – vždy byl pracovitý člověk, který díky své lásce k hudbě obohatil nejen naši scénu, ale také kvalitně reprezentoval českou hudbu v zahraničí. Zásluha pana Gotta je především v muzice a ta není o režimu, ale o lidech. Pokud náš pan prezident Václav Klaus tedy ocenil Karla za celoživotní přínos v oblasti umění, nemohu dodat nic víc, než že si to zaslouží, a gratuluji mu.

Karel Gott je prostě fenomén a k významným osobnostem naší republiky bezpochyby patří, ať se to komukoli líbí nebo ne. I přesto, že jeho životní příběh postrádá dramatické grády oproti prožitým příběhům většiny osobností vyznamenaných v letošním roce, nechci a nemám právo výběr pana prezidenta soudit. Je to jeho privilegium.

f ot o t o m ki n ě m e c

f ot o čtk

f ot o ar c h iv au t o rky

Zaslouží si Karel Gott státní vyznamenání – medaili Za zásluhy?

f ot o g ü n ter bart o š

anketa

Vesecká otevřela případ Mrázek

Jak dokládají příklady z minulosti (třeba kauza Čunek), ne každé znovuotevření už jednou odložených kauz vede k nějakému výsledku. Proto je třeba mít se na pozoru. Požadavek nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, aby policisté doplnili důkazy ve vyšetřovacím spisu týkajícím se vraždy kmotra českého podsvětí Františka Mrázka, si nicméně zaslouží respekt. Mrázkova vražda je klíčem k řadě dalších zločinů sahajících až do nejvyšších pater české politiky a její došetření by mohlo významně omezit moc tuzemských mafiánů. Možnost, že by Vesecká otevřela případ jen proto, aby nakonec řekla, že nic nového už zjistit nejde, si zatím nepřipouštíme.

f ot o kate ř i n a m a l á

Respekt Opoždění Fejkovi kritici

Petr Fejk stál v čele pražské zoologické zahrady dvanáct let, ovšem – světe, div se – zaměstnanci zahrady jej začali ostře a veřejně kritizovat za špatné a ke zvířatům neohleduplné řízení až teď. Právě v době, kdy Fejk z čela zoo odchází a míří na diplomatický post do New Yorku. Ponechme stranou podstatu sporu, byť podle řady expertů jsou výtky zaměstnanců opodstatněné. Co si však zasluhuje palec dolů, je ono načasování. Zaměstnanci teď dokonce chystají dopis magistrátu. Když Petr Fejk tak vážně chyboval a zvířata kvůli jeho rozhodnutím trpěla, proč na to město a veřejnost jeho brzy bývalí podřízení neupozornili už dříve?

DEspekt 6

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

dopisy

Dopisy / Socka Respekt 43/2009

Kdyby mě někdo pozoroval při čtení názoru pana Mazance na reakci pana Ondráčka na sloupek pana Balabána, jistě by po několika vteřinách stál u mé hlavy s miskou, čekajíc až mi vypadnou oči z důlků. Pod reakci pana Ondráčka jsem ochotna připsat svůj podpis, protože článek pana Balabána se absolutně vyhnul myšlenému jádru věci. Ono s předsudky a urážkami kráčet ulicemi je přesně to, co nám po revoluci zůstalo. Je mi lito, že ten mladý muž stál se svou

aktovkou na zastávce a  měl tu možnost se setkat s tak zahořklým člověkem, který si dovolil soudit ho podle nějakého všeobecně daného „spolnázoru“ většinové „popové společnosti“, že „kravaťáci si jen vozí zadky v nablejskanejch fárech a policajti jsou k smíchu“. Jsem však ráda, že se mohu v  Respektu dostat i  k  takovým článkům, nad kterými jen nepřikyvuji a neusmívám se v tramvaji. Jsem ráda, že nad nimi mohu přemýšlet, a co víc – že s nimi mohu nesouhlasit. Odedávna se děti učí toleranci a  respektu. Mám však pocit, že právě tato dvě hesla se mění ve změť bordelu a  nepochopitelné agrese a  odcizení mezi lidmi. Když už si hrát na vlastním písečku a vytvářet hodnoty, které jsou prospěšné (otázka komu?), nejprve bych si zametla před svým prahem… Prosím, koště zapůjčím. Petra Drážďanská

10 světových zpráv Respekt 44/09

Ve zprávě „Belgičtí vězni do Nizozemska“ stojí, že belgičtí vězni budou na základě dohody umisťováni do Nizozemska a budou na ně „dohlížet nizozemští bachaři“. Slovo „bachaři“ se obecně v českém tisku objevuje poměrně často, ale bylo by dobře, kdyby ho Respekt neužíval. Je pro to několik důvodů: Jde o  slovo pejorativní, až urážející, jakkoli je běžně užívané (např. policisté také nejsou nazýváni fízlové, benga, poliši apod.). Za bachaře jsou označováni uniformovaní pracovníci (většinou dozorci, vězeňská

stráž), ti se podílejí (pouze) na části práce ve věznici; s vězni pracuje i další, neuniformovaný personál – speciální pedagogové, psychologové, sociální pracovníci, vychovatelé, terapeuti (a řada dalších), a právě tito zaměstnanci jsou většinou v přímém styku s vězni (ne stráž někde na bráně nebo na věži či jiném stanovišti). (...) Bachař je prostě relikt minulosti bez spekulace, že se vždy může najít někdo, na kterého se to „hodí“. Zejména pak spojení bachaři s nizozemským vězeňstvím, jež je na vysoké úrovni, je dost nonsens. V tamních věznicích se uniformy většinou ani nenosí, ani žádná výzbroj, s výjimkou high security, občas jediný rozdíl na první pohled je ten, že personál má klíče (nebo spíš čipovou kartu). Michal Petras, metodik odboru výkonu vazby a trestu generálního ředitelství Vězeňské služby ČR pište na [email protected] ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

7

deset českých zpráv, které by vás neměly minout

„Sociální demokraté žádali, abychom nepoužívali rétoriku, jejíž součástí budou odkazy na problematiku sudetských Němců a Benešových dekretů.“

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Premiér Jan Fischer v reakci na kritiku šéfa ČSSD Jiřího Paroubka, který nejprve s výjimkou požadovanou prezidentem Klausem souhlasil, ale pak vládu za její vyjednání v Bruselu kritizoval

Summit EU – o krok blíž k Lisabonu

Optimisté se nemýlili, když předpovídali, že evropští lídři v cílové rovince schvalování Lisabonské smlouvy kývnou na podmínky, s nimiž po požadavku prezidenta Klause do Bruselu přijelo Česko. Podle předpokladů pomohl fakt, že Benešovy dekrety nebyly ve výjimce zmíněny. Dále se bouřlivě debatovalo o pozici EU pro konferenci o klimatických změnách, která bude už za pár týdnů v Kodani. EU je stále v pohledu na možná opatření rozdělená. Mluvilo se také o novém „prezidentovi“ a „ministru zahraničí“ EU. Q

f ot o m i l a n j ar o š

Více v textu na str. 20–21

2

Obchod ČEZ s Czech Coal

Polostátní ČEZ se podle médií dohodl s firmou Czech Coal (Mostecká uhelná) o výměně své počeradské elektrárny za Důl Českosloslovenské armády. Obchod je pro obě firmy výhodný, ČEZ získá přímé dodávky uhlí a Czech Coal elektrárnu pro odběr svého uhlí. Nevýhodný je však tento obchod pro českou společnost. ČEZ, který je hlavním propagátorem nové energetické koncepce, jež počítá s prolomením limitů těžby hnědého uhlí, zcela jistě využije – s novou miliardou tun uhlí uložených za limity – své konexe ve vládě a limity se brzy stanou minulostí. Pak se stanou minulostí možná i Krušné hory. Q

8

3

Klaus vetoval ekologickou novelu

Zase je o něco pravděpodobnější, že Česko bude muset platit vysoké pokuty. Na rozdíl od ostatních zemí EU totiž u nás chybí zákon umožňující obcím nebo společnostem nechat soudně přezkoumat posuzování vlivu velkých staveb na životní prostředí (tzv. proces EIA). Evropská komise kvůli tomu žalovala Česko u Evropského soudního dvora. Poslanci sice požadovaný zákon schválili, vetoval ho však prezident Václav Klaus s tím, že by občanské iniciativy dostaly „nový nástroj k obstrukcím“. Ve srovnání s ostatními zeměmi je tak u nás stále daleko těžší přezkoumávat projekty podezřelé z ničení přírody. Jestli sněmovna prezidentovo veto přehlasuje, není jasné. Q

Transformace České pošty u ledu

Od listopadu se měla ze státního podniku Česká pošta stát akciová společnost stoprocentně vlastněná státem. Několik let chystaná transformace se však odkládá na neurčito. Navrhl to ministr vnitra Martin Pecina. Přeměna podniku se státním monopolem na doručování dopisů měla být prvním krokem k jeho budoucí privatizaci. Mezi politickými stranami však neexistuje shoda, jak privatizovat. Nakonec ale bude muset k přeměně pošty stejně dojít. Podle směrnic EU má Česko liberalizovat poštovní trh do čtyř let. Q

4

Katarský princ žádá odškodnění

Katarský princ Hámid bin Abdal Sání žádá po Česku čtvrtmilionové odškodné. Sáního před čtyřmi lety odsoudil pražský obvodní soud za sex s nezletilými dívkami na 2,5 roku do vězení. I přes tento verdikt jej následně za podezřelých okolností vydal tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec do jeho vlasti a umožnil mu tak vyhnout se v Česku dalšímu líčení, případně vězení. Sání nyní požaduje odškodnění za pobyt ve vazbě a argumentuje tím, že vzhledem k tomu, že v Kataru byl později zproštěn všech obvinění, nebyl důvod ho omezovat na svobodě. Q

f ot o čtk

1

5

6

Pichlík je volný

Podle žalobců nezákonně ovlivňoval vyšetřování v několika soudních kauzách s podnikateli a pokoušel se ovlivnit i soudce. Soud ho ale nyní osvobodil. Bývalý vysoce postavený policejní důstojník Zdeněk Pichlík se svých činů údajně dopustil na přelomu století u pražské policie. Po obvinění byl v roce 2005 od policie propuštěn. Během vyšetřování někteří ze svědků začali měnit výpovědi. Obvodní soud pro Prahu 4 ho proto osvobodil, státní zástupkyně se však odvolala a případ bude dál šetřit pražský městský soud. Q RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

f ot o m at ě j str á n s k ý

10 Šelma

v Krkonoších

Po dvousetleté pauze se rozhodl navštívit Krkonoše rys ostrovid. Dosvědčují to jeho stopy a zardoušená srnka, jejíž zadní běh šelma poobědvala. Ředitel parku Jan Hřebačka označil výskyt rysa na krkonošských kopcích pro server Ekolist.cz za „úžasnou zprávu“. Zatím však není jasné, jestli se silně ohrožený druh v Krkonoších usídlí, nebo jimi jenom prochází. Krkonoše jsou ale protkané hustou sítí silnic a stezek a rys pro svůj život potřebuje klidné teritorium. Q ↓ inzerce

7

Premiér Fischer boduje

Ze všech pěti ústavních činitelů Češi nejvíce věří premiéru Janu Fischerovi, podle výsledků říjnového průzkumu agentury STEM mu důvěřuje 79 % občanů. Tímto se Fischer stal nejdůvěryhodnějším úředníkem v dějinách Česka a překonal tak rekord prezidenta Klause z roku 2005. Q

8

Klaus ocenil Gotta

Prezident Václav Klaus během letošního 28. října udělil čestnou medaili Za zásluhy zpěvákovi Karlu Gottovi. Prezident tak ocenil zpěvákovu „výbornou reprezentaci vlasti v zahraničí“ a „hodnotné umění“. Po státním ceremoniálu pak oceněný zlatý slavík ukázal svým odpůrcům vztyčený prostředník. „Nenechám si tak krásný pocit z medaile přece pokazit,“ vysvětlil své gesto interpret slavné Včelky Máji. Q

9

Nejasný případ

Policista Martin Barkóci nastoupil tříletý trest odnětí svobody kvůli zneužití pravomoci veřejného činitele. Barkóci měl podle soudu krýt dva Romy, kteří před dvěma lety v Ostrově nad Ohří zbili muže. Vzhledem k tomu, že Barkóci i oba útočníci jsou Romové, zatímco napadený ne, bylo od začátku o rvačce v médiích referováno jako o rasovém lynči. Senátor Jan Horník chce nechat případ znovu otevřít. Q RESPEKT. CZ

9

deset světových zpráv, které by vás neměly minout

„Firmy budou muset v určitou chvíli začít přijímat zpět část propuštěných zaměstnanců, k tomu ale nemusí dojít v dohledné době. Rok 2010 tak může být rokem hospodářského růstu bez snižování nezaměstnanosti.“ Joseph Brusuelas, ředitel ekonomické divize Moody’s Analytics

f ot o pr o f i m e d ia . c z

Ve Spojených státech skončila nejdelší hospodářská recese od roku 1933. Podle oficiálních vládních údajů rostla americká ekonomika ve třetím čtvrtletí letošního roku o 3,5 %. Recese začala v prosinci 2007 a trvala 18 měsíců. Prezident Obama zprávu přivítal, zdůraznil ale, že pro něj jsou důležité především údaje o nezaměstnanosti a o platební schopnosti amerických rodin. Nezaměstnanost se v USA stále drží okolo 10 % a růst ekonomiky se neprojevil vznikem nových pracovních míst. Ekonomové se shodují, že obnovení růstu je důsledkem vládních stimulačních opatření. Q

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Konec americké recese

3

Angela Merkelová se minulý týden podruhé stala německou kancléřkou a její CDU bude vládnout v koalici s liberální FDP. Merkelová však čelí kritice z vlastních řad, že její politika snižování daní a vysokého deficitu je neudržitelná. Několik koaličních poslanců ji dokonce demonstrativně nepodpořilo v hlasování o její funkci, přesto však získala spolehlivou většinu. Q VÍCE v článku na STR. 18–19

4

2

Teherán říká ne

Írán po týdenním váhání zřejmě odmítl dohodu o vývozu 70 % svého nelegálně obohaceného jaderného paliva do Ruska a Francie. Detaily íránské reakce byly v době uzávěrky tohoto vydání stále nejasné, odmítnutí by ale znamenalo zásadní překážku pro snahu řešit otázku íránského jaderného programu diplomatickou cestou. Q

10

Merkelová opět kancléřkou

Karadžić souzen, Plavšićová na svobodě

V Haagu začal soud s bývalým srbským politikem Radovanem Karadžićem, obviněným z genocidy a válečných zločinů v Bosně a Hercegovině v první polovině 90. let. Karadžić se obhajuje sám, odmítl se však procesu zúčastnit a dosáhl tak jeho odročení. V tom samém čase byla propuštěna na svobodu Biljana Plavšićová, bývalá bosenskosrbská prezidentka, která si ve Švédsku odpykala dvě třetiny z jedenáctiletého trestu. Plavšićová, jež byla Karadžićovou spolupracovnicí, na rozdíl od něj přiznala svou vinu. Q

5

Španělské hroby

Nedaleko španělské Granady začaly práce na otevření hromadného hrobu, v němž je údajně spolu s dalšími republikány pohřben Federico García Lorca. Legendární andaluský básník byl zavražděn v roce 1936 stoupenci vojenského puče generála Franka. Otevření hrobu je vnímáno jako symbolický akt vyrovnání se s minulostí, která ve Španělsku stále vzbuzuje silné emoce. V zemi je dodnes téměř dvě stě neoznačených hromadných hrobů z doby občanské války, větší počet se nachází pouze v Kambodži. Q

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

1

6

Na výplatní listině CIA

Deník NY Times vyvolal v Americe rozruch informací o tom, že mezi CIA a Ahmedem Karzáím, mladším bratrem afghánského prezidenta, byly „finanční vazby“. Ahmed Karzáí je silnou postavou na jihu Afghánistánu, je však podezírán z obchodu s opiem. CIA se k informaci tisku nevyjádřila. To, že byla agentkou CIA, naopak přiznala mladší sestra Fidela Castra Juanita, která emigrovala do USA v roce 1964 a se CIA prý spolupracovala ještě na Kubě. Q RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

7

Chytré investice

Expresní studium i na Slovensku

Po skandálu s expresním udělováním univerzitních titulů v Česku se provalily podobné kauzy i na Slovensku. Například studentka univerzity v Trenčíně a dcera děkana studovala místo pěti let jen několik měsíců a studium završila státnicemi. Ministr školství pozastavil univerzitě právo udělovat bakalářský titul v jednom ze studijních oborů a podal podnět na generální prokuraturu. V podezření se však ocitly i další slovenské univerzity. Q ↓ inzerce

f ot o pr o f i m e d ia . c z

Americká vláda oznámila investiční podporu 3,5 miliardy dolarů soukromým firmám budujícím tzv. inteligentní sítě. Nový typ elektrických sítí kombinujících klasickou technologii s nejmodernější výpočetní technikou snižuje ztráty a usnadňuje zapojení většího množství menších obnovitelných zdrojů. Q

10

8

Prasečí chřipka se rychle šíří

Ukrajinské ministerstvo zdravotnictví v pátek oznámilo, že v zemi vypukla epidemie prasečí chřipky a uvažuje se o vyhlášení karantény. Na chřipku už zemřelo třicet lidí, virus H1N1 zatím našli jen u malého procenta nemocných. Ministerstvo tvrdí, že zásob léků je dost. Stav ohrožení už předminulý týden vyhlásily Spojené státy a v zemi panují obavy, že se farmaceutickému průmyslu nepodaří včas vyrobit dostatečný počet rekordně rychle vyvinutých vakcín. Prezident Obama nechal zařadit informace o šíření chřipky do svého pravidelného ranního bezpečnostního briefingu, jeho poradci studují vývoj předchozích pandemií a vláda rozjela mohutnou informační kampaň o prevenci. Q

9

Tálibán vrací úder

Dlouho plánovanou ofenzivu pákistánské armády na kmenových územích, považovaných za baštu Tálibánu a al-Káidy, stihla odveta: radikálové z Tálibánu zaútočili na ubytovnu OSN v Kábulu a odpálili velké nálože na tržišti v západopákistánském Péšávaru, kde zahynulo téměř sto lidí. Q RESPEKT. CZ

11

komentáře RUSKO STR. 13

ŠKOLSTVÍ STR. 14

GLOSA STR. 14

K VĚCI STR. 15

Manévry proti NATO

Černobílý test

Francouzská rýže

Je třeba zasáhnout i další školy

the economist

marek švehla

Ruská armáda začala nacvičovat velký vojenský útok a způsobila tím nervozitu v celé Evropě.

Dvacet let po převratu se českým školstvím šíří rasová segregace.

Co přimělo francouzskou stranu UMP, aby podepsala dokument o lepším porozumění s Komunistickou stranou Číny? JAROSLAV FORMÁNEK

S ombudsmanem Otakarem Motejlem o aféře na plzeňských právech. jaroslav spurný

S kým dál? ODS mizí z politické scény Erik Tabery „Kde ten chlap je? Nemůžu ho vůbec sehnat.“ Takhle se donedávna častovali povzdechem novináři snažící se nalézt a dostat před mikrofon šéfa ODS. Dnes se takto ptá i řada vrcholných představitelů Topolánkovy strany. Pod pláštíkem anonymity popisují marné volání na předsedův mobil nebo – když už jej seženou – jeho podrážděné odpovědi. V kuloárech se říká, že předsedu nejsilnější strany několikrát v klíčových okamžicích marně sháněl i premiér Jan Fischer. Stále silněji tedy padá otázka, proč vlastně Topolánek v politice zůstává? A s tím je spojen další otazník: Kdo by jej měl nahradit?

Zbytečné krvácení Ještě než se dostaneme k budoucnosti ODS a jejího lídra, zastavme se na chvíli u jeho minulosti. Ta nám totiž napoví i o tom, co nás čeká. Topolánek má za sebou jeden z  nejpozoruhodnějších vzestupů v  naší novodobé historii. Z  řadového senátora, jehož přesah se rovnal pouze rozpětí jeho paží, se stal šéfem ODS a vlády, který toho hodně dokázal. Prosadil reformu veřejných financí, nebýt jeho snahy, ODS by nikdy nezvedla ruku pro Lisabonskou smlouvu, první polovinu předsednictví EU zvládl nad očekávání dobře a přitom řada mezinárodních problémů jej vystavila zkoušce jako žádného jiného lídra před ním. Stejně tak pomohl ODS, kterou vytáhl z potápějící se lodi a přetáhl ji na neděravý člun, který se sice houpe, ale drží. Setřásl z ní pověst uzavřené sekty, kterou předtím vybudoval Václav Klaus. Dokonce i tehdy, když se objevily první chyby, emoce a ústupky od reformního nadšení, se dalo na Topolánkův postup nahlížet s uznáním, které si předtím naposledy vysloužil jen Vladimír Špidla. Oba tito lídři totiž překročili svůj stín.

12

Pak ale Topolánek podlehl pocitu nenahraditelného titána pronásledovaného zlovolnými trpaslíky – politickými konkurenty, novináři a vůbec jakýmikoli kritiky. V postoji trpícího spasitele navíc politika utvrzovali jeho nejbližší spolupracovníci – místo toho, aby radili zůstat na zemi, přesvědčovali jej o  tom, že všichni kolem mu chtějí uškodit. Proto vznikla justiční mafie, která na pokyn vlády ovlivňovala vyšetřování Jiřího Čunka: v Topolánkových očích nešlo o lámání spravedlnosti, ale o nutnou obranu před spiknutím nepřátel snažících se naopak manipulovat justici proti jeho vládě. Ze stejných důvodů začal premiér nenávidět média, byť byla na jeho straně. Lidé z Topolánkova okolí popisují, jak poradci dávali šéfovi k přečtení jen ty články, které ho kritizovaly, napadaly apod. A stejně tak v něm utvrzovali pocit, že opozice se musí jedině rozdrtit, s tou se prostě nejedná. To vše podpořilo Topolánkův stihomam, kterým byl léta proslavený. S odchodem z premiérské funkce se tento rozměr Topolánkovy politické osobnosti najednou mnohonásobně zvětšil. Dobré počiny zmizely, zůstala trapnost. Tu skandální dovolená s lobbisty v Toskánsku, tu nadávky a vulgarity v médiích, tu demonstrovaná neschopnost vůbec promluvit s  hlavním politickým protivníkem Jiřím Paroubkem, vinou jejichž vzájemné averzi spolu například ODS a ČSSD odmítají jednat o českém eurokomisaři, čímž země ztrácí možnost ovlivňovat evropskou agendu. Ze stejného ranku byl Topolánkův úprk ze sněmovny, kde se po zrušení termínu předčasných voleb vzdal mandátu. Nebo jeho názorové zvraty – například jeden den prohlásí, že spojuje svou politickou kariéru s přijetím Lisabonské smlouvy, a druhý den už tvrdí, že na ni kašle, protože na ní „nehodlá vykrvácet“.

Rozpuštěný, vypuštěný Vše má za následek, že v současné chvíli jsou občanští demokraté po věcné stránce téměř neviditelnou stranou, která myšlenkově opouští veřejný prostor. Když jsou debaty o  krocích vlády, říká sice sympaticky, že kabinet podrží, ale už pořádně nevysvětluje, za jakých okolností, co jsou její cíle a  plány do parlamentních voleb. Občanští demokraté sice nenápadně naznačují, že nejsou ze svého vedení nadšení, ale tím to končí. Nikdo relevantní se nechce postavit do čela nespokojeného proudu, aby se přihlásil o místo lídra. „Ještě že máme toho Paroubka a komunisty, ti nám zajišťují dost hlasů,“ shrnul to při neformální debatě jeden z místopředsedů. Ano, to je pravda, ale na tom se nedá stavět strana. A strašení ČSSKSČM už bylo tolik, že volání „o pomoc“ bude těžko fungovat. To už spíš přinese hlasy menším stranám, jako je TOP 09. Jen naivní člověk by si neuvědomil, jak je těžké pár měsíců před volbami měnit šéfa. Nicméně to je problém členů ODS a zbývajícím 10 467 515 občanům to může být jedno. Ti chtějí vědět, na čem jsou, kdo a jak chce řídit jejich zemi. A u Topolánka to prostě nevíme, protože s nikým nemluví. Loňský Topolánkův vyzývatel Pavel Bém se zatím drží zpátky (dodejme, že naštěstí), protože se obává dalšího debaklu. A Petr Nečas, v tuto chvíli zřejmě nejschopnější a nejčitelnější představitel ODS, zase věří tomu, že teď se šéf strany měnit nesmí. Volby jsou blízko. Ať RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

už se ovšem ODS odhodlá ke změně šéfa nebo ne, tady je v krátkosti pár bodů, které by Topolánkův nástupce měl splňovat. Především by měl navázat na ideové dědictví Topolánka, tedy na reformní myšlenky, které počítají se silnou Evropskou unií, úzkou spoluprací s USA, a na vymezení se vůči populismu Václava Klause. Stejně tak by ale neměl navázat na Topolánkovy negativní rysy, jako je popudlivost, podezřívavost či ctění účelu, který světí prostředky. A jestli má po ruce nějakého

nepostradatelného kamaráda, který umí vše zařídit, raději ať zůstane doma. Další Dalík, Tvrdík či Šlouf není potřeba. Pokud Mirek Topolánek myslel své angažmá v politice vážně, měl by takové osobnosti pomoci k cestě vzhůru. Když nenajde odhodlání k takovému kroku, stejně dřív nebo později skončí, ale navíc pomůže k rozkolu ve straně a možná i k cestě vzhůru nějakému populistovi. Když Topolánek zůstane a třeba znovu stane v čele země, může se stát, že se změní. Může,

ale nemusí, a to je příliš velký risk. Jak zemi škodí nevypočitatelní politici, jsme v posledních měsících viděli několikrát. Když Jiří Paroubek svrhl vládu, aniž by měl plán B. Nebo když Václav Klaus rozehrál svou neprůhlednou „hru o dodatek“ k Lisabonské smlouvě. Třetího do party netřeba. Q

ČTĚTE TAKÉ TEXT NA STR. 16–18

Manévry proti NATO Kvůli ruským vojenským cvičením zavládla ve východní Evropě nervozita THE ECONOMIST

K

dyž se obranné plánování protne s politikou, vznikají poplašné zprávy. Velká vojenská cvičení v západním Rusku a  Bělorusku, která skončila tento měsíc, byla založena na následujícím nepravděpodobném scénáři: etničtí Poláci v západním Bělorusku povstali a „teroristé“ z Litvy zaútočili na ruskou enklávu Kaliningrad. Na odpor se jim postavilo více než 10 000 vojáků z Ruska a Běloruska, posílili Kaliningrad z moře a vyslali jednotky zvláštního určení za nepřátelské linie. Tři brigády připomínající brigády NATO, jedna hostující, druhá estonská a třetí lotyšská, pak vpadly do západního Ruska, kde je ovšem úspěšně odrazila elitní pskovská 76. výsadková divize posílená motostřeleckou brigádou. Na každém vojenském cvičení je potřeba hypotetický nepřítel a z ruského pohledu je NATO přirozená volba. Vzhledem k tomu, že se Aliance rozšířila až ke hranicím Ruska a že i přes důrazné protesty Kremlu mezi sebe přijala tucet postkomunistických zemí, je o to žádoucnější vyslat silný signál. Západní země navíc naléhaly na Rusko, aby zprofesionalizovalo své ozbrojené síly (a pomáhaly mu v tom). A to se neobejde bez cvičení. Hlavním cílem ruských cvičení je možná skutečně zhodnocení pokroku armádní reformy, obzvláště co se týče vytvoření autonomních brigád západnějšího střihu. A Rusko očividně není ochotno ani schopno vést se Severoatlantickou aliancí skutečnou válku. Ovšem takové manévry děsí jeho sousedy. Dobře si pamatují, že válka v Gruzii začala v srpnu 2008 po mnoha letech cvičení, a připomínají, že NATO nemá žádné formální nouzové plány na obranu svých zranitelných baltských členů. Aliance dosud ani neuspořádala jediné pozemní cvičení na území nových členských států. Naopak, až do roku 2007 NATO v hodnocení hrozeb naprosto nebralo v úvahu možnost konfliktu s Ruskem. Rusko čelí na svém území mnoha bezpečnostním problémům a jeho ozbrojené síly jsou

RESPEKT. CZ

pořád zastaralé. Dá se jen těžko říci, proč by měla být prioritou příprava na nepravděpodobný útok ze Západu; Americe a jejím spojencům zbývá v poslední době jen málo času nacvičovat grandiózní manévry, protože jejich vojáci mají plné ruce práce s bojem proti povstalcům v Iráku a Afghánistánu, případně s přípravou na něj. Podobně směšná je představa litevských „teroristů“, kteří by vpadli do Ruska. Západní vojenští analytici si povšimli, že Rusko posílilo své chabé baltské námořnictvo torpédoborci a vyloďovacími plavidly z Černomořské a Severní flotily. Rovněž zaznamenali,

A je to tady: Rusové nacvičují velký útok. že v Bělorusku byl nasazen nejmodernější ruský protivzdušný systém S-400 a že paralelní cvičení podnikly Strategické raketové síly, strážci kremelského jaderného arzenálu. „Rozsah cvičení, použité zbraně i  jednotky a  nacvičované scénáře jednoznačně svědčí o tom, že Rusko skutečně nacvičuje velkou konvenční strategickou vojenskou operaci proti konvenčnímu protivníkovi,“ píše se ve zprávě Kaarela Kaase, analytika estonského bezpečnostního think tanku, Mezinárodního střediska pro obranná studia. Rusko rozdělilo manévry na severní cvičení (jménem Ladoga) a jižní cvičení (Západ 2009), čímž se v obou částech dostalo pod hranici 13 000 vojáků, kdy už by muselo pozvat zahraniční pozorovatele. Některé sousední země nemohly manévry monitorovat (Litva s hrstkou pozorovatelů v Bělorusku byla výjimkou). Tím se důvěra zrovna nebuduje. Podle neúplných informací, které mají lidé zvenčí k dispozici, se ruská armáda příliš nevytáhla. Společné bělorusko-ruské velení fungovalo špatně. Bezpilotní letadla – která hrají v zá-

padních armádách velkou úlohu – byla podle všeho použita hlavně na efekt. Přesuny velkého množství vojáků a výstroje, které byly slabinou již ve válce Ruska s Gruzií, trvaly příliš dlouho. Polští, baltští a  další představitelé se zakrátko sejdou ve Varšavě, aby probrali význam těchto cvičení. NATO je zhodnotí příští měsíc. Amerika je rozhodně pečlivě sledovala: do Estonska zavítal USS Cole, torpédoborec vybavený řízenými střelami. Vojenská letadla NATO předvedla skromné vzdušné cvičení. Na příští rok naplánované cvičení v baltských státech bude nejspíš rozšířeno, možná o část nových mobilních sil Rychlé reakce NATO. Ruská armáda je možná zchátralá, ale ozbrojené síly mnohých evropských členů NATO rovněž nejsou v kondici. Schopnost Aliance bránit baltské státy se takřka zcela opírá o americké nasazení. Jestřábi z NATO si stěžují, že členové jako Německo a Itálie blokují pokus vypracovat formální nouzové plány pro všechny členy Severoatlantické aliance, což si žádal prezident Obama. Holubice na to namítají, že podle článku 5 Severoatlantické smlouvy je útok na jednoho člena útokem na celé NATO, což odstrašuje samo o sobě – a pokud noví členové zpochybňují jeho hodnotu, jen se sami poškozují. Ovšem východoevropští členové jsou čím dál víc slyšet v debatách o novém „strategickém konceptu NATO“, tedy dokumentu definujícím účel této organizace, který má být přijat v příštím roce. Vzhledem k tomu, že NATO se nejvíc soustředí na boje v Afghánistánu, požadují jasné vyjádření, že staromódní kolektivní obrana území NATO patří nadále k prioritám. Jen tak prý přesvědčí své voliče, že má cenu posílat jednotky do Afghánistánu, když Rusko za humny demonstruje svou sílu. Q © 2009 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

13

glosa

Francouzská rýže Generál de Gaulle kdysi prohlásil, že národy nemají přátele, ale jen své zájmy. Což sedí jako ušité i na politické strany. Proto je namístě se ptát, co přimělo nejsilnější francouzskou pravicovou stranu UMP, aby podepsala smlouvu o „lepším porozumění, poznávání a předávání zkušeností“ s Komunistickou stranou Číny. Stalo se minulý týden v Pekingu. Za partaj prezidenta Sarkozyho pakt připomínající slovy i duchem smlouvy mezi bratrskými státy někdejšího sovětského bloku signoval předseda Xavier Bertrand. O čínských komunistech si můžeme myslet cokoli, ale určitě se shodneme, že obraz i mezinárodní rétorika jejich představitelů je nahony vzdálená zkušenosti s komunisty československého či sovětského typu. Pragmatici sportovního vzhledu v bezvadných oblecích, kteří řídí dynamicky se rozvíjející ekonomiku, jaksi neodpovídají starým a vůči všemu novému nenávistným generálním tajemníkům. A přesto tyto odlišně vypadající reprezentanty vlády jedné strany něco podstatného spojuje. Vůle autoritativně ovládat společnost. Vůle, která zákonitě vede k nedodržování lidských práv, ke krvi na vlastních rukou. Vyjmenovávat hříchy čínských komunistů by bylo nošením dříví do lesa. V tomto směru stačí zmínit jediné slovo: Tibet. Proto je paradoxem, že tradiční pravicová strana, jejíž demokratická platforma otevřela mimo jiné prostor ke vzniku francouzských výborů za svobodný Tibet, podepíše smlouvu s okupanty této země. Hasí se tím ještě dozvuky loňské aféry s olympijským ohněm v Paříži, anebo přijetí dalajlamy prezidentem Sarkozym? Podobné úlitby Číně po rádoby kritickém gestu vůči její politice přece většina zemí velice rychle provádí dalším prohloubením ekonomické spolupráce, jak se stále hlubší závislosti na asijské velmoci říká. Ve francouzském případě to už asi nestačí a Číňanům je nutné nadbíhat i jinak. O dvacátém století se tvrdí, že to bylo století střetu idejí, kde proti snahám o totalitní pojetí moci stály zásady, principy a morální pohnutky vycházející z koncepce demokracie, svobody. To jednadvacáté se naopak víc a víc podobá vzývání zlatého telete ekonomického růstu za každou cenu. I proto začínají padat dosud nepřekročitelné zábrany, vznikat nové situace. Jak taky vnímat demokratickou stranu, která se bez větších problémů promění v tak zásadní otázce v nástroj vládní politiky. Stranickou disciplínu přece nelze vyžadovat ve všem. Anebo je pojetí moci mezi současnými vládci Číny a Francie tak blízké? Uzavření smlouvy by tomu napovídalo. Jaroslav Formánek aktuální glosy na www. respekt.cz/glosy

14

Černobílý test Čeští vědci věří v genetickou hloupost Romů Marek Švehla

D

emokracie měla do Česka přinést větší rovnost šancí. Diskriminace dětí, za bolševiků zavedená kvůli sociálnímu původu a politickým názorům rodičů, měla skončit. Jenže český návrat do Evropy se v tomto ohledu až tak úplně nedaří. Dvacet let po převratu se totiž na zdejších školách šíří segregace jiná – rasová. Až dosud se za hlavní problém vzdělávání romské menšiny považovalo to, že její děti končí příliš často ve zvláštních školách určených pro jedince s lehkou retardací. To nadále trvá, vedle toho se ale množí případy, kdy „bílí“ rodiče odmítají dát své děti do školy, kterou navštěvují malí Romové. Strach rodičů z etnicky promíchaných škol není žádný vynález Česka, vidíme jej i na Západě. V Česku se však celá věc děje s přímou asistencí či podporou státu. Jinak řečeno, stát to celé pomáhá organizovat.

Dvě cesty Po listopadu 1989 se v  Česku množily kritiky zdejší praxe dávat romské děti jen kvůli jejich původu do zvláštních škol. Politici i školští experti na to odpovídali, že nemají informace, které by to potvrdily, a že přece nejde dělat průzkumy podle etnického klíče. Teprve bývalý ministr školství Ondřej Liška tento zjevně nesmyslný argument (tyto průzkumy se dělají ve prospěch menšiny, proto jsou nutné) odmítl a letos na jaře uveřejnil výsledky. Podle nich plná třetina romských dětí končí ve zvláštních školách (oproti dvěma procentům u „bílé“ populace). Stejný počet končí ve školách, neformálním školským žargonem zvaných „cikánských“, kde padesát a víc procent dětí tvoří Romové. Podle průzkumů sociologa Ivana Gabala mají děti v těchto školách stejně špatné výsledky jako ve školách zvláštních. Optimistu přitom napadne, že zveřejněním těchto informací se otevře cesta k postupné nápravě. Společnost vybavená poznatky moderní antropologie přece ví, že inteligence lidem nebyla přidělena podle etnického klíče, a že tedy něco musí být v nepořádku ve školském systému. Realita je ale jiná. Respekt zkoumal, jak etnicky separované školy vznikají, jak fungují a proč romské děti v takovém počtu končí ve zvláštních školách. Výsledek je překvapivý: lidé působící v terénu, tedy učitelé zvláštních škol či dětští psychologové s dlouholetou praxí, tvrdí, že je vše v pořádku, neboť malí Romové jsou mnohem méně inteligentní než „bílé“ děti, proto tedy do zvláštních škol patří. (Podrobně v Tématu na str. 40) To je zarážející zjištění. Všeobecně pohrdavý postoj české společnosti vůči Romům je tu najed-

nou podepřen nejen pedagogickými autoritami, ale i „vědeckými daty“. To je třeba vzít vážně a zvolit mezi dvěma cestami. Čeští psychologové by se měli rozhodnout, jestli na těchto tvrzeních svých kolegů z pedagogických poraden trvají. Pokud ano, je potřeba se připravit na značný rozruch ve vědecké obci okolního světa. Pokud ne (a zkusme si tipnout, že to bude právě tak), je nutné s tím něco dělat. V takovém případě jsou totiž psychologické metodiky, podle nichž se inteligence malých Romů a jejich způsobilost pro běžnou školu zkoumá, zjevně špatně nastavené. Příliš vycházejí z hodnot, životního stylu a dovedností většinové populace, a je zapotřebí je změnit. Zastánci dnešní praxe sice říkají, že zvláštní školy mají smysl, neboť zvýšenou péčí a pomalejším tempem vyrovnávají počáteční handicapy dítěte. A že mu nic nebrání po roce dvou přestoupit do normální školy. Jenže to se v praxi neděje. Běžná škola, ať už tlakem rodičů, dětí nebo kvůli svým předsudkům, „zvláštňáka“ do svého stavu nepřijme. Ostrakizace je zkrátka trvalá.

Tak to je Existence segregovaných škol a podpora zvláštních škol ze strany státem placených odborníků český problém výrazně komplikuje. Do letošního roku jsme si mysleli, že jen čekáme na informace, které pak otevřou cestu k postupné nápravě. Měl to být argument, že malí Romové skutečně dostávají mnohem horší vzdělání než zbytek populace, a proto se v ní dokážou tak špatně uplatnit. Teď ale najednou zjišťujeme, že ani tyhle informace, jakkoli jsou znepokojivé, nemusí nic znamenat. Ocitáme se na samém počátku úplně vážně míněné debaty o tom, jestli tedy Romové jsou opravdu a geneticky natolik málo inteligentní, že na nic jiného než zvláštní školu a kariéru rezervisty v armádě pomocných dělníků nemají. A co víc: ani tahle trochu zarážející debata tu vlastně na politické úrovni zatím nezačala. Soukolí složené z psychologů, pedagogických pracovníků a politiků prostě běží s tím, že to tak je. Navzájem se utvrzují, že není třeba nic měnit. Školský systém vyrábí nevzdělané, sociálně nepřizpůsobivé jedince, od nichž se pak většinová populace snaží co nejvíc izolovat právě proto, že jsou nevzdělaní a sociálně nepřizpůsobiví. To celé za miliardy korun ze státního rozpočtu. Je ale dobré, že to všechno už víme naprosto určitě, neboť teprve od takové jistoty se může odvíjet ochota hledat řešení. Q Více v tématu na str. 40–46

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

k věci f ot o g Ü n ter bart o š

Je třeba zasáhnout i další školy S ombudsmanem Otakarem Motejlem o aféře na plzeňské právnické fakultě Říkáte, že kdyby nedošlo k odložení voleb, nebyla by aféra v Plzni. Známe váš smysl pro humor. Žertoval jste, nebo si to vážně myslíte?

Reakce Otakara Motejla na pozdvižení okolo plzeňské právnické fakulty spoustu lidí rozčílila. Motejl prohlásil, že stejně opisují všichni a že aféru „vyrobila“ média, protože neměla o čem psát. Dnes sice připouští, že plagiáty a podivní studenti v Plzni představují neodpustitelný šlendrián, ale trvá na tom, že se to děje odjakživa i na jiných školách. Co můžeme udělat, aby tato praxe skončila? Jaroslav Spurný

Ten fenomén plagiátorství je znepokojivý. Ale co za svůj život pamatuji, není to žádná novinka. A děje se to i dnes na řadě škol. To, co mě překvapilo, je, že příběh plzeňské fakulty se stal příběhem mediálního zpravodajství, který trvá už měsíc. Kladu si tedy otázku, proč se ta fakulta stala příběhem ostrakizace. Plzeňská fakulta byla vyhlášená, že se tam dá jednoduše dostudovat. Přesto mne tak masivní útok na akademickou půdu překvapuje. A taky mě překvapuje, že řada akademiků požaduje vyšetření věci ministerstvem školství, tedy exekutivní institucí. To by akademikové neměli, měli by hájit svou půdu a sami ten problém vyřešit.

Není ta vaše „ostrakizace“ spíše dobrou zprávou? Veřejnost prostě zajímá, jak fungují reprezentanti spravedlnosti v právním státě. Proč ne. Všichni by si měli položit otázku, co po těch absolventech fakulta chce. Musí vychovat odborníky, kteří se budou schopni rozhodovat mezi špatným a dobrým právníkem. Měla by vychovat morální lidi, kteří se dokážou prokousat právními předpisy.

Chcete tím říct, že plagiáty nebo podezřelé tituly na této cestě k právu nevadí? Ta fakulta vychovává lidi, kteří se stávají soudci, žalobci, policisty nebo advokáty. Je pochopitelné, že veřejnost je znepokojena, jakým způsobem jsou vychováváni. Ale ano. Ale kdo může za to, že se mluví zrovna o této fakultě? Čí je to zájem? Samozřejmě, ty plagiáty jsou skandální.

Čí je to zájem? Nevím.

Je třeba připomenout, že zdaleka nejde jen o plagiáty. Šéfové fakulty byli v posledních letech i šéfy Ústavu státu a práva, který vypracovával právní posudky na desítky nebo spíše stovky státních zakázek. Jak můžeme vyloučit, že si státní nebo vládní úředníci nekoupili jejich posudky? Nevím. Je fakt, že Ústav státu a práva přežil od dob komunismu spoustu reorganizací, aniž by se ho nějaká výrazněji dotkla. Já ty posudky neznám. Nebo znám dva a ty jsem jako RESPEKT. CZ

oponent odmítl. Potíž byla v tom, že Ústav státu a práva, který byl personálně propojený s plzeňskou fakultou, je vnímán jako hvězda státní správy. Vedl k tomu přitom jen jediný důvod. Je začleněn pod Akademii věd ČR a je to vlastně jediná státní právní instituce. Nevím, proč si ji lidé automaticky spojovali s nezávislostí a vysokou odborností.

Nakolik může aféra plzeňské právnické fakulty ovlivnit naše vnímání spravedlnosti? Nijak. My teď známe absolventy školy od roku 2006. Ti jsou příliš mladí, aby se stali soudci nebo státními zástupci. Vracím se k tomu, že ta fakulta, žádná fakulta, ty lidí nenaučí právničině.

My přece mluvíme o něčem jiném. Třeba před třemi lety získal na fakultě titul policista, bývalý náměstek protikorupční policie, který dva roky předtím vyšetřoval případ konkurzních podvodů, se kterými byl do jisté míry spojen jeho učitel z fakulty. Ten případ byl vyšetřen špatně. Čili: na plzeňské fakultě získala titul řada lidí, kteří nebyli mladými studenty, ale naopak zkušenými reprezentanty policie nebo státního zastupitelství, stávali se dokonce i ministry spravedlnosti. Co znamená, že tito mocní hráči v právním systému získávají tituly „se slevou“? To je problém. Jenže tohle zdaleka není jen příběh plzeňské fakulty. Problém je v systému, který to umožňuje. Soudci, policisté, státní zástupci, ti všichni si nechávají vypracovávat různé právní posudky. Dokonce právní posudky na to, jaký mají mít právní názor. Chápete? Divil byste se, kolik soudců nebo státních zástupců nečte noviny ani nesleduje žádné internetové nebo televizní zpravodajství. Nemají ponětí, co se ve světě děje. Bez toho se ale nedá vynést rozsudek, který by byl spravedlivý a zasazen do souvislostí. Jinými slovy, já vím, že to, co se dělo na plzeňské fakultě, byl šlendrián, ale ta fakulta také produkuje nadějné právníky. V průšvihu plagiátů, posudků, verdiktů není zdaleka jediná.

Můžete jmenovat jiné školy? Bohužel ne. Ale jestli je vyžadováno, aby se exekutiva, reprezentovaná ministerstvem školství, vlomila na akademickou půdu a zkontrolovala práce absolventů, tak ať to udělá důsledně. Q

15

politika německo

str. 18

SUMMIT eu

str. 20

česká televize

str. 22

O KOM SE MLUVÍ

Přebarvené Německo

Podepište vlastní krví

Jménem zákona, zestátnit

Turkem snadno a rychle

bára procházková

kateřina šafaříková

ondřej kundra

TOMÁŠ lindner

Nová vláda Angely Merkelové by mohla nabídnout šanci i Česku, stačí se jí chopit.

Jak Fischerův tým vyjednával Klausovi lisabonskou výjimku.

Senátoři sepsali dosud nejradikálnější návrh zákona na zkrocení televize.

str. 24

V Německu se vrací na scénu novinářský mistr převleků Günter Wallraff.

ODS svému Mirkovi nerozumí Vytýkají mu, že to přehnal, ale náhradu za něj nemají. Nebo snad ano? Silvie Lauder

16

foto milan jaroš

Stejně jako jiné zdejší strany, i občanští demokraté dnes připomínají běžce, který se těsně před cílem vysilujícího sprintu dozvěděl, že si má dát ještě deset koleček. Je tu ale rozdíl. Zatímco jiné týmy na cestě k odloženým volbám jejich kapitáni hecují a běží dál v čele, lídr ODS odešel do šatny „ujasnit si myšlenky“.

Generál u Kafky S auty rachotícími po staroměstských kočičích hlavách a s neustále proudící řekou fotografujících turistů není plácek u pražské Španělské synagogy právě typickým místem setkávání vrcholného politika s novináři. Přesto právě tady u pomníku Franze Kafky začal před časem předseda ODS Mirek Topolánek pořádat své tiskové konference. A byť to vysvětluje tak, že do nové kanceláře ODS na pražské Pankráci to mají novináři daleko, a je lepší se sejít v centru, jisté symbolice se vyhnout nelze. Třeba i z toho důvodu, že šéf ODS to má ze svého nového „tiskového stanoviště“ domů asi minutu chůze. „Ano, je to tady pro mě výhodné,“ říká k tomu Topolánek a později dodává: „Je to tak, že pravidla tvořím sám.“ Symboliku to má proto, že právě teď řada Topolánkových kolegů svému předsedovi hlasitě vytýká, že přestal být srozumitelným lídrem a že nechal svůj osobní život příliš prosakovat do toho politického (kupříkladu když si nedávno stěžoval v novinách, že jeho partnerka Lucie Talmanová ztrácí městský byt v Dušní, za nějž platila nájem výrazně nižší, než je v lokalitě obvyklé). Jinými slovy – že už to s tvorbou vlastních pravidel trochu přehnal. Na první pohled nic nového pod sluncem. Topolánka spolustraníci kritizují celou jeho sedmiletou kariéru v čele ODS, a to i když vyhrával jedny

volby za druhými a ODS drtila soupeře v preferencích. Jenže tentokrát je to jiné. Nejen z očí do očí, ale i veřejně projevují k expremiérovým krokům výhrady i jeho dosavadní blízcí spojenci. „Za poslední týdny přišel o většinu obrovského politického kapitálu, který předtím nashromáždil,“ tvrdí o Topolánkově politice například jeden z jeho dosavadních nejbližších spojenců, místopředseda ODS Petr Nečas. Podle něj se tak stalo z několika důvodů: Topolánek není dostatečně srozumitelný, disciplinovaný („dlouhodobý problém pana předsedy“) a trpí „určitým deficitem lídrovství“. „Je nedostatkem sebedisciplíny, když nás předseda častuje svými soukromými problémy – proč máme vidět jako tragédii, že někdo opouští byt nadprůměrný rozměrem a podprůměrný nájmem,“ říká Nečas. „Je nedostatkem disciplíny, že s námi některé kroky nekonzultuje. A zvlášť u tak závažného kroku, jako je zřeknutí se mandátu. To není pouze jeho osobní rozhodnutí. Vedeme politickou bitvu a nejvyšší generál odchází od jednotky, která drží klíčovou pozici na bojové linii.“ Nadšením neskákal ani z rozhodnutí Mirka Topolánka vzít si na pár týdnů po složení poslaneckého mandátu „oddechový čas“. „My nejsme v pozici, kdy si něco takového můžeme dovolit,“ dodává Nečas. „Čas na rozmyšlenou máme tak maximálně přes víkend, ne tři týdny.“ Nečasovy výhrady sdílí i další Topolánkovi kolegové z nejužšího vedení ODS (třeba první místopředseda David Vodrážka) či poslanci. „Svým odchodem nesmírně oslabil pozici klubu,“ říká místopředsedkyně klubu Zdeňka Horníková. „Chápu, že toho měl plné zuby, ale on není odpovědný jen vůči sobě, ale také vůči voličům, svým kolegům a  členské základně. RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

A samozřejmě nám taky vadí, že to s námi nekonzultoval.“ A za pravdu jim ve stížnostech na minimálně symbolické oslabení pozic dávají i experti. „Odchod nepomohl ani jemu, ani ODS,“ tvrdí Ladislav Mrklas, analytik CEVRO, think tanku blízkého ODS. „Obrázek, kdy se ve sněmovně mluví o důležitých věcech a předseda strany to pozoruje z galerie pro hosty, je výmluvný.“ Jaký to mělo dopad na veřejnost, přesně nevíme, protože přímo na Topolánkovo složení mandátu či jeho následný „oddechový čas“ se

ten letošní už za tři týdny). Do sněmovny prý chodí na zasedání poslaneckého klubu či na tiskovky, jinak prý jeho přítomnost není třeba. „Viditelnost vyplývající z vystoupení ve sněmovně mimo jiné způsobuje velkou frustraci občanů,“ říká. „Není to nic, čím by si občané pozitivně přiblížili své lídry a politiky. Mně neviditelnost ve sněmovně nevadí.“ Topolánek má k sebevědomí důvod – navzdory výhradám je totiž možnost, že by ho vystřídal někdo jiný, vcelku malá. A to z několika důvodů. První přímé setkání s nespokojenými kolegy bý-

výzvy, aby se na nadcházejícím kongresu volilo nové vedení, nakonec k ničemu takovému nevyzval. Ve „vysvětlovací“ cestě proto hodlá předseda ODS pokračovat, třiceti tisícům členů rovněž rozeslal dopis, v němž jim píše, že „kongres teď nemůže řešit otázku vedení“, protože to „před volbami žádná rozumná strana nedělá“. Tím se dostáváme k dalšímu důvodu – toto přesvědčení s Topolánkem sdílejí, až na výjimky, také jeho kritici. A navíc, i kdyby to nebyla „sebevražda“, jsou občanští demokraté často přesvědčeni, že stejně nemají přijatelnou alternativu. →

No nevolte ho! (Kandidát na příštího premiéra Mirek Topolánek jako host sněmu)

výzkumníci občanů neptali, nicméně jsou tu jisté náznaky. Šéf ODS byl právě v půlce října u občanů nejméně populární za posledních deset měsíců. Rovněž preference ODS za poslední dva měsíce v průzkumech Centra pro výzkum veřejného mínění mírně poklesly. A  i  když u  nejnovějších dat agentury STEM se šance ODS a ČSSD přibližují, je to dáno spíše slábnoucí podporou sociální demokracii.

Nikoho lepšího nemáme Mirek Topolánek výtky se sebevědomým úsměvem odmítá jako „pokusy o dehonestaci“, které jsou prý s kongresy tradičně spojené (ODS má RESPEKT. CZ

valý premiér ustál minulé pondělí na Plzeňsku, kde tamní občanští demokraté zahájili sérii předkongresových krajských sněmů. Topolánkův projev udělal dojem. „Byl sebekritický, emotivní, říkal, že si uvědomuje chyby,“ konstatuje plzeňský občanský demokrat a místopředseda Senátu Jiří Šneberger. „Že měl některé věci lépe vysvětlit – třeba odchod ze sněmovny. A velmi podrobně a emotivně nám to vysvětlil – že byl po šesti týdnech kampaně neuvěřitelně unavený, že měl obrovský pocit zmaru a  že si potřeboval ujasnit myšlenky. Je to taky jen člověk.“ Zpověď unaveného vůdce zjevně zabrala. Kraj, odkud v  uplynulých dnech často zněly

„Je to dospělý muž a ví, že takhle to dál nejde.“ (Petr Nečas o Topolánkovi)

17

politika | ods / německo → „Nemáme teď nikoho, kdo by se jasně posta-

vil a řekl, že do toho jde,“ kroutí hlavou David Vodrážka. Zatím sice ambici nahradit Topolánka projevila místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová a místopředseda partaje Petr Gandalovič, ale ani jeden to neudělal dostatečně rázně na to, aby je někdo bral vážně. Navíc Gandalovič už má za sebou první test svých šancí – na zmíněném plzeňském regionálním sněmu – a nedopadl pro něj nejlépe. Ani Topolánkovy kritiky tam podle jejich slov „nepřesvědčil“. Loňský Topolánkův protikandidát Pavel Bém se teprve chystá obhajovat svou pozici v čele pražské ODS a zájem zopakovat si loňský střet neprojevil. Občanští demokraté s výhradami tak vlastně spoléhají na to, že se jejich šéf „umoudří“. „Své výhrady jsem mu řekl a raději se dívám do budoucnosti než do minulosti,“ říká Petr Nečas. „A budu uplynulé období považovat za anomálii, která odezní. Je to dospělý člověk, musí mu být jasné, že takto to dál nejde.“ A konečně – vyvolat hlasování o novém vedení je technicky obtížně proveditelné. O případných volbách by mohl rozhodnout jedině kongres, a to tak, že by změnil stanovy ODS a rozhodl tak o zkrácení mandátu současného, loni v prosinci zvoleného vedení. Případně by musela celá špička ODS sama odstoupit a pak by kongresu nezbylo než nové šéfy zvolit i bez zásahu do stanov. Druhou možnost vylučují sami lidé z vedoucích pozic, tu první zase znalci partajního prostředí. Při narychlo spíchnutých volbách by jednotlivé regiony kupříkladu ztratily možnost s podporou kandidátů obchodovat, což se obvykle děje během týdnů před ohlášeným volebním kongresem.

Bude vize Takže si to shrňme – strana s ambicí vyhrát volby si sice veřejně stěžuje, že má v čele nesrozumitelného šéfa s nedostatkem disciplíny, ale zároveň ho nevymění, protože nemá nikoho, kdo by ho mohl nahradit. Jak ale chce s takovým účtem vlastně zvítězit? V odpovědi na tuto otázku se paradoxně shodnou Topolánek i jeho kritici. Předseda ODS totiž říká, že odešel ze sněmovny právě proto, že chce energii věnovat chystanému programu Vize 2020 (stručně řečeno plánu rozdělenému do čtyř tématických oblastí, kam by země měla směřovat, jaké reformy ještě potřebuje). Právě teď ODS sestavuje programový tým složený jak z členů strany (svého zástupce by zde měl mít každý kraj), tak z mimostranických expertů. Program psaný s občany – připomínkami lidí ovlivněný předvolební dokument, který ODS chystala pro odložené podzimní volby a jenž si vysloužil kritiku za povrchnost –, využije tým podle předsedy Topolánka spíše jako „součást předvolebního průzkumu, jako cenné podněty od lidí“. „Musíme přijít s dlouhodobější vizí, nikoli jen s návrhy řešení okamžitých problémů,“ tvrdí Topolánek. A Petr Nečas, hlavní duchovní otec programu, s tím souhlasí. Díky těmto plánům dojem z ODS coby bezradných běžců nadávajících na kapitána mírně oslabuje. Právě po tom, aby strany nedodávaly rychlokvašené recepty, ale naopak dlouhodobé vize směřování země, tu experti volají už léta. Q

18

Přebarvené Německo Nová vláda Angely Merkelové by mohla nabídnout šanci i Česku, stačí se jí chopit bára procházková

V

 restauraci Břevnovského kláštera sedí právníci, lékaři, architekti – většina má na sobě modrou košili (modrá a  žlutá jsou barvy německých liberálů) a  za sebou úspěšnou kariéru v regionální politice. „Teď snížíme daně, to posílí ekonomiku a přinese víc peněz do státní kasy,“ popisuje nadšeně plány nové německé vlády bývalý ministerský předseda Saska-Anhaltska Horst Rehberger a  na úspěch připíjí nejlepším bílým vínem z místních sklepů. Skupina vysloužilých politiků z FDP navštívila minulý týden Polsko a Českou republiku a sršeli sebevědomím. V nedávných volbách získala FDP 14,6 procenta hlasů, což je nejlepší výsledek v historii, a  před týdnem dala dohromady koaliční vládu s vítězem voleb, CDU Angely Merkelové a jejím spojencem CSU Horsta Seehofera. Němečtí liberálové jsou přesvědčeni, že nastala jejich nová éra a současná vládní koalice přežije nejméně osm let. V kuloárech CDU je sice cítit skepse, nicméně čtyři roky společné vlády jsou prakticky jisté. A je tedy namístě se ptát, jak nové politické zabarvení Německa ovlivní Evropu i Česko.

Berlín se nám vzdaluje České ministerstvo zahraničí německý povolební vývoj zatím jen analyzuje, je ale zřejmé, že očekávat těsnější vztahy nelze, spíše naopak. Ty se totiž navazují přes politická přátelství stranických partnerů, jenže z českých stran měla v Berlíně silné vazby jen ČSSD, jejíž partner SPD se teď ocitl v opozici. O vztazích mezi ODS a vládní CDU nelze říct nic – prakticky totiž neexistují a platí to už od dob Helmuta Kohla, který si nikdy nerozuměl s Václavem Klausem. Současná ODS o  sbližování s CDU ani nejeví zájem a raději utužuje vztahy s britskými konzervativci, přestože během našeho předsednictví v EU bylo Německo naším nejbližším partnerem. Politolog Vladimír Handl z  Ústavu mezinárodních vztahů vysvětluje, že německou a českou pravici rozděluje nejen postoj k Evropě a sociální otázky, ale také vztah k církvi, neboť CDU nemůže pochopit, že ODS „není schopná najít funkční kompromis vyrovnání

státu s  církví“. Česká pravice propast navíc prohloubila vystoupením z frakce Evropské lidové strany. „CDU si nemůže myslet, že budeme slepě přebírat jejich názory především na budoucnost Evropy,“ říká zahraničněpolitický expert ODS Jan Zahradil. Další vládní strana, liberální FDP, zase vůbec nemá na české scéně svůj protějšek.

Dobrá zpráva pro ekonomiku Vítězství německé pravice však může být pro Česko výhodou i navzdory oslabení politických vztahů. Berlín totiž představil plány svého již třetího ozdravného balíčku, v němž hodlá převzít náklady za krizi na svá bedra a počítá se snížením daní a vyššími sociálními dávkami. Co to znamená pro Česko? „Můžeme očekávat mírně rychlejší růst ekonomiky,“ říká ekonom Pavel Mertlík. Vliv německé ekonomiky na nás je tak silný, že – slovy bývalého českého velvyslance v Německu Františka Černého – „když si tam někdo zlomí nohu, tak u nás několik lidí začne minimálně kulhat“. Ředitel Česko-německé obchodní a průmyslové komory Bernard Bauer počítá s oživením německé ekonoRESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

německo | politika

Česko ve frontě

Zajímavější tedy bude spíše geopolitická orientace Německa, která by mohla být pro Česko velmi důležitá. I v tomto případě jde však jen o dohady, protože Guido Westerwelle zatím nenechal nikoho nahlédnout do karet. Čitelnější než Westerwelle je však jeho pravá ruka – bývalé německé diplomatické eso Hans-Dietrich Genscher, který je známý svým vstřícným vztahem ke střední Evropě. Jeho někdejší spolupracovníci odhadují, že by svému mladšímu kolegovi mohl poradit, aby pokračoval v jeho díle, tedy aby se soustředil na jaderné odzbrojování ve světě a spolupráci s malými státy v Evropě. Volební program FDP zmiňuje výslovně Polsko. „Německo doufá, že Polsko mu bude podporou v jeho východním partnerství a sa-

f ot o pr o f i m e d ia . c z

Zahraniční politika Německa čeká na plány svého nového šéfa a  Česko na jeho první návštěvu. Guido Westerwelle se ale do Prahy pravděpo-

Ve stínu Angely

tuje Handl. Vnitroněmeckým sporem je však nasazení vojáků v zahraničí. Liberálové chtěli prosadit jejich stažení z Afghánistánu, nicméně podle politologa Kai-Olafa Langa půjde spíše o „rétorická cvičení“ a přepokládá, že „dlouhodobě určitě zůstaneme“. Všichni experti se však shodují na tom, že Německo bude chtít posílit své postavení v Evropě a začne důrazněji prosazovat své zájmy. Tím je například větší prestiž EU v globálním měřítku a  odbourávání bariér v  evropském vnitřním trhu. „Jeho sponzorská role skončila. Sice to neznamená, že Německo bude do Bruselu posílat méně peněz, ale bude více kontrolovat, aby z toho něco mělo,“ shrnuje Handl. Důvodem není jen vysychání německé pokladnice, ale také absence spolehlivých partnerů. f ot o pr o f i m e d ia . c z

miky „ve třetím čtvrtletí příštího roku“. Česko by tedy s jistým zpožděním mohlo pocítit zlepšení německé kondice zhruba za rok. Zvyšování veřejných výdajů a  plánovaný rekordní schodek rozpočtu však většina německých ekonomů kritizuje, a Spolková země Berlín dokonce pohrozila žalobou u Ústavního soudu. A čeští ekonomové varují před následováním německé cesty. „Německá ekonomika s 80 miliony obyvatel si může dovolit vysoké zadlužování, protože je důvěryhodná a o dluhopisy bude zájem. My ale hrajeme jinou ligu,“ vysvětluje ekonom Pavel Kohout.

Malý a velký diplomat. (Genscher vlevo, Westerwelle vpravo)

dobně tak brzy nevypraví, rozhodně ne před podpisem Lisabonu. „My Němce moc nezajímáme,“ hodnotí lakonicky František Černý. Před námi stojí ve frontě na návštěvu přinejmenším Francie, Polsko a Švédsko jako předsednická země EU a je klidně možné, že Westerwelle si počká s příjezdem do Prahy až na kolegu, který zasedne v české vládě po volbách příštího roku. Zastupující německý velvyslanec Stefan Gallon však zdůrazňuje, že „dlouhodobým cílem Německa je zůstat stabilním a vypočitatelným partnerem pro naše sousedy, proto sázíme na kontinuitu“. To ale také znamená, že velké změny se nedají očekávat ani v postoji vůči omezení volného pohybu pracovní síly, které si Německo vyžádalo až do roku 2011. „Liberálové by mohli zkusit toto téma otevřít, ale CDU to zamítne,“ odhaduje ředitel odboru na ministerstvu průmyslu a obchodu Martin Pospíšil. A Benešovy dekrety? „V Německu to není ani okrajově politické téma,“ říká politik z CDU, který nechce být ve spojení s  dekrety jmenován. Není to téma, pokud o nich ovšem nezačneme mluvit sami, jako například prezident Václav Klaus v souvislosti s Lisabonskou smlouvou. RESPEKT. CZ

mozřejmě i ve vztahu k Rusku,“ říká politolog z vládního think tanku Nadace věda a politika Kai-Olaf Lang. Současně však dodává, že Německo „bude chtít zapojit Rusko do projektu společné evropské bezpečnostní politiky“. Liberálové tedy sice skloňují lidská práva ve všech pádech, jak jim velí jejich ideologie, v případě Ruska však na svá pravidla zapomínají a zdůrazňují svou další prioritu – obchod. Ať už má Westerwelle jakékoli plány, sotva je uplatní bez svolení kancléřky Angely Merkelové, která za poslední čtyři roky ukázala, že zahraniční politika je její velkou vášní. Její první kroky to potvrzují: ještě ani nevyschl inkoust jejího podpisu na dokumentu, jímž se opět stala kancléřkou, a  už letěla na večeři do Paříže. A začala si také připravovat projev v americkém Kongresu, kde naposledy za Německo vystoupil v roce 1957 kancléř Konrad Adenauer. „Kancléřka bravurně zvládá klíčová evropská témata a má autoritu i v oblasti bezpečnostní politiky v Afghánistánu, v Íránu a na Blízkém východě. Vedle ní zůstává Westerwelle zatím jen velmi nevýraznou figurou,“ komen-

Česko by se tak mohlo nabídnout jako onen spolehlivý partner a navrhnout německým liberálům tradiční téma české zahraniční politiky, jímž jsou lidská práva. České ministerstvo zahraničí však nic takového neplánuje. Q

↓ inzerce

19

politika | summit eu

Podepište vlastní krví Jak Fischerův tým vyjednával Klausovi lisabonskou výjimku Kateřina Šafaříková, Brusel

Z

dejší kotlina i zbytek Evropy se připravovaly na drama, ale nakonec to byla skoro idyla. Češi si z předvíkendové schůzky Unie v Bruselu přivezli překvapivě rychle přiznanou výjimku z evropské Listiny základních práv. Právě tímto aktem Václav Klaus podmínil podpis Lisabonské smlouvy. Prezident poté prohlásil, že změnu přijímá a  další podmínky „vznášet nehodlá“. Cesta k dokončení ratifikace smlouvy v Česku je otevřená. Tečka to ale ještě není – v tom nejširším smyslu slova.

Nebezpečné Stará Ruzyně, Praha, čtvrtek 8.15 ráno. Kapitán vládní letky velí ke startu, na palubě je klid, ale nálada není dvakrát povzbudivá. Premiér Jan Fischer zapadá hluboko do sedadla a vynořuje se až v druhé půlce letu. Kyne na

náměstka Marka Moru, hlavního vyjednavače české výjimky, ten bere tašku a oba muži mizí v zadní části letadla. Fischer si nasazuje brýle a po zbytek letu zpoza sedadel vykukují už jen stránky papíru – Klausova podmínka černá na bílém. K novinářům přichází jen ministr pro Evropu Štefan Füle, ale mluví nekonkrétně a odmítá být citován. V příběhu Klausovy podmínky je v té chvíli řada neznámých. Jak na vytažení Benešových dekretů na evropský piedestal zareagují Maďaři, Slováci, Rakušani, Němci? Po poledni už na zemi v Bruselu přituhuje. Slovenský premiér Robert Fico žádá potvrzení od Unie, také černé na bílém, že listina nijak nesouvisí s Benešovými dekrety, šéf maďarské vlády oznamuje, že česká žádost je „nebezpečná“ pro Evropu a  pro Budapešť „nepřijatelná“. A pak najednou – nic. Summit začíná v pět, debata o české žádosti přichází na řadu po osmé

a až do necelé půl desáté, kdy tiskovým centrem prosviští zpráva o dohodě, nepřichází žádná informace. Předsedající Švédové rozdávají kolegům návrh výjimky až těsně před začátkem debaty, aby měli středoevropskou hru s dekrety pod kontrolou. Novináři se zároveň o Čechy moc nezajímají. Švédský klid plus Klausův vstřícnější komentář v průběhu týdne způsobily, že většina Evropy bere výjimku jako hotovou věc. Pozornost se proto upíná na to, jak zaplatit globální snížení emisí CO2 nebo kdo stane v čele Unie. „Ať to podepíše a je klid, už ho bylo dost,“ mávají nad poslední Klausovou ztečí rukou oslovení diplomaté, politici a novináři. Jak se později ukazuje, cestu pro podpis umetly tři hubené odstavce říkající ve zkratce to, že  se české výjimce vyhovuje, že nebude mít dopad na okolní země a že národní legislativa nebude unijní listinou nijak dotčena. Právě

Díla respektovaných autorů

Oldřich Janota: ORA PRO NOBIS autorské CD

K dostání právě teď ve vybraných trafikách spolu s Respektem, za 250 Kč. Objednávejte také na eshop.respekt.cz

Pozor! Mimořádná nabídka pro předplatitele! Získejte nový titul Edice za speciální cenu 139,– Kč. Objednávejte přes e-shop (v sekci více, volbou pro předplatitele).

ESHOP.RESPEKT.CZ

20

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

tady je nutné hledat uklidnění pro Rakušany, Slováky a Maďary, že listina a majetkové spory v  Sudetech spolu nijak nesouvisí. Úplná selanka to však nebyla: Nicolas Sarkozy, kterého Angela Merkelová na žádost českých vyjednavačů držela po Klausově tahu na řetězu, si měl ulevit, že český prezident bude muset podepsat Lisabon „vlastní krví“, a sám Fischer přiznal, že zachovat klid okolo dekretů ho stálo velké vypětí. „Rakouský kancléř Faymann mě naléhavě a opakovaně žádal před ostatními, abychom nepoužívali rétoriku odkazující na Benešovy dekrety nebo sudetské Němce, jinak Lisabon pohřbíme,“ řekl Fischer.

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

summit eu | politika

Nesmyslné Dohoda je tedy na stole, na Čechy se nebudou v plném rozsahu vztahovat práva garantovaná listinou. Neznamená to ale, že občané Česka budou vzhledem k Unii bezbranní: většinu práv v dokumentu obsahuje už Evropská úmluva o lidských právech, která je součástí české ústavy, nebo platné české a  unijní zákony. Jde spíš o to, že Češi si nebudou užívat luxusu dalšího patra ochrany, pokud v nějakém sporu pohoří u domácích soudů a chtěli by jít v obhajobě svých práv dál. Z  celé patálie lze současně vyvodit několik závěrů. Zaprvé, český prezident je spokojen s tím, že Unie černou na bílém stvrdila, že jeho podmínka je vlastně nesmyslná. Zadruhé, hlavu státu netrápí fakt, že do doby, než českou úlitbu ratifikuje celý blok spolu s nejbližší roz-

Tak ještě podpis... (Fischer a Sarkozy)

Cesta k dokončení ratifikace smlouvy v Česku je otevřená. Tečka to ale ještě není.

šiřovací smlouvou, což může být v roce 2011, ale také později, nebude právně závazná. České chalupy v Sudetech se tak s Lisabonem – jenž možná vstoupí v platnost už nyní prvního prosince – a bez právně vymahatelné výjimky dostanou do jím hlásaného „ohrožení“. Zatřetí, stejně jako si Česko o výjimku řeklo, může svůj požadavek zase kdykoli stáhnout. Stačí, aby volby vynesly vládu se silným mandátem a při rozhodování o dalším rozšíření budoucí premiér řekl, že vynětí z listiny už země nežádá. A co je nejdůležitější: Václav Klaus má sice výjimku, nicméně Česko ani zbytek Evropy stále nemají datum, kdy prezident, po úterním předpokládaném kladném verdiktu Ústavního soudu k Lisabonu, přidá svůj podpis. Nejistota a ticho po pěšině proto potrvají až do doby, než Václav Klaus opravdu podepíše – odhaduje se, že tak učiní do 9. listopadu, kdy se má zúčastnit oslav pádu berlínské zdi na pozvání Angely Merkelové. Pokud ovšem nepřijde s dalším překvapivým tahem. V opačném případě je budoucnost víceméně jasná. Trpělivost skončí a český prezident se dostane na evropském poli do izolace, protože ho už nikdo nebude potřebovat. Česko se z toho může poměrně rychle otřepat, neboť Evropa nedělá mezi Klausem a touto zemí automaticky rovnítko. Hodně ale bude každopádně záležet na tom, jaké ponaučení čeští politici z právě nabyté zkušenosti vyvodí. Klíčová otázka je, zda se na jejím základě pustí do zpřesnění prezidentských pravomocí, protože Václav Klaus bude prezidentem do roku 2013. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

21

Kuriózní Paroubek Jsou věty, které se prostě nepovedou. Vteřinu poté, co jste je vyslovili, se koušete do rtu, chtěli byste je vzít zpátky – ale nejde to. Jiřího Paroubka už teď určitě skoro týden hrozně mrzí věta, kterou vyšperkoval svůj rozsáhlý esej Marná filipika proti lhářům na serveru Aktuálně, což je v zásadě předlouhý výčet nepřátel míru a Lidového domu. A pouze hypernáročný program minulých dní (jen ve středu položil tři kytice k pomníkům) mu zatím nedovolil vzít ta slova zpátky, omluvit se a tak trochu, aspoň trochu se zastydět. Nebo třeba to Petr Dimun ještě jen nestačil poslat e-mailem, mají toho v poště na ústředí prostě moc. „Pan Cikrt není opravdu arbiter elegantiarum, spíše kuriozita,“ komentoval Paroubek Cikrtova slova, že mu na obrazovce moc nejde přirozený úsměv. Tomáš Cikrt, bývalý mluvčí ministra zdravotnictví Julínka, je opravdu trochu jiný než zbytek populace. Jiřímu Paroubkovi možná připadá i legrační: je takový malý, jen o něco vyšší než třeba stůl. Hahaha. A má v poměru k tělu hodně velkou hlavu. Hahaha. A ještě se s tím ukazuje na veřejnosti. Normálně se nestydí za to, že je nemocný. Mluví otevřeně o svém handicapu, nestěžuje si, žije, zdá se, docela spokojený a úspěšný život. Když ho kdysi sociální demokrati v kampani označovali za „malého panáka“, vzal to s nadhledem, jen se podivil, proč si zrovna strana hájící všude po světě ty slabší a znevýhodněné nevymyslí něco duchaplnějšího. Jsou na světě jedinci, kteří si myslí, že si lidé jako Cikrt mohou za svoje postižení sami: třeba bývalý trenér anglické fotbalové reprezentace Glenn Hoddle v roce 2000 v Timesech prohlásil, že je to „trest za hříchy v minulém životě“. A pak se hned od národního týmu pakoval. Jiří Paroubek určitě vysvětlí, že „to tak nemyslel“. A že to jen jako „nenávistný novinářský šmok“ v „goebbelsovském opojení“ (citujeme z textu na Aktuálně) jen záměrně a zlovolně „vytrhávám z kontextu“. Některé věci – jak kdysi pravil jeden z otců zakladatelů tohoto časopisu – se ale z kontextu vytrhnout nedají. Třeba celý slovník. Náhlé návaly upřímnosti typu „kdo z vás to má“ nebo vyprávění přihlouplých vtípků o Romech na lidových veselicích s Jiřím Krampolem zatím vždycky minulý a možná i budoucí premiér nějak zažehlil, ale ve vzduchu z toho něco zůstalo. Nejvíc asi dojem, že Jiří Paroubek se mezi lídry evropských sociálních demokratů občas vyjímá tak trochu jako kuriozita. JINDŘICH ŠÍDLO

Autor pracuje v ČT.

22

f ot o m at ě j str á n s k ý

Diagnóza

Tvrdí, že televizi zkrotit nechce. (Senátor Svoboda)

Jménem zákona, zestátnit Senátoři sepsali zatím nejradikálnější návrh na zkrocení veřejnoprávních médií ONDŘEJ KUNDRA

T

en nápad zní hodně lákavě. Nejen proto, že eráru slibuje ušetřit několik set milionů korun. Jako bonus by navíc každému občanovi Česka ročně přinesl dvě uspořené tisícovky. Čerstvý plán brněnského senátora ODS Richarda Svobody zbavit nás povinnosti platit televizní a rozhlasové poplatky má ale i  temnou stránku v  podobě rizika plné politické kontroly České televize a Českého rozhlasu. Přichází navíc v době, kdy se informace nezávislých veřejnoprávních médií stávají zcela nezbytnými pro orientaci v čím dál propletenějším světě. Rozhodovat se bude už za dva týdny.

Efektivní hospodář Takhle nějak si člověk představuje konzervativního politika. Dobře padnoucí tmavý oblek, kultivované vyjadřování a  jako hlavní politický program boj proti plýtvání veřejných peněz. „Můj návrh přinese úsporu několik set milionů korun,“ podepírá senátor Svoboda pevným hlasem plán na konec koncesionářských poplatků, který teď sepsal do podoby zákona a předkládá ho svým senátním kolegům na nejbližší listopadové schůzi ke schválení.

Jde o to, že výběr poplatků pro televizi i rozhlas zařizuje Česká pošta. Za službu se platí ročně víc než 200 milionů korun, z čehož poště připadnou vysoké provize. Svoboda chce ušetřit tím, že by televizi a rozhlas napříště neplatila veřejnost, ale byly by financované přímo ze státního rozpočtu. Peníze by byly stejné (v případě ČT necelých šest miliard, v případě ČRo dvě miliardy), ale drahý převodní mezičlánek pošty by zmizel. Problém je, že senátor zatím neříká, kde by prázdná státní kasa na výplatu nečekaných miliard měla vzít. A jeho plán má i další díry.

Jak si platíme televizi z koncesionářských poplatků: Itálie, Česko, Francie, Velká Británie, Irsko, Německo, Finsko, Švédsko, Rakousko, Dánsko, Polsko, Rumunsko, Slovinsko, Řecko, Malta, Slovensko ze státního rozpočtu: Maďarsko, Nizozemsko smíšené financování: Španělsko, Portugalsko

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

veřejnoprávní média | politika Platit koncesionářský poplatek není v Evropě nic neobvyklého (viz rámeček Jak si platíme televizi). Většina zemí Unie tenhle model udržuje, aby podpořila sílu a nezávislost médií veřejné služby. Pravidelný příspěvek od lidí média odstřihuje nejen od závislosti na rozpočtu, jejž sestavují politici, ale i od dravých firem, které mají zájem ovlivňovat zpravodajství. Není to suchá teorie. Její platnost ukazuje třeba příklad z nedalekého Maďarska. Poté, co tamní veřejnoprávní televizi politici před časem převedli z koncesního placení pod státní rozpočet, zmizely z obrazovky v podstatě všechny pořady, které měly ambice kriticky a nezávisle informovat o práci politiků. Ke snížení peněz sice nedošlo, ale vliv politiky stoupl a stranické špičky dosáhly svého: televize se z obavy o budoucnost stala raději bezzubou. Hrozí tedy teď něco podobného i u nás? Ředitel ČT Jiří Janeček „odmítá“, že by politickému tlaku po vzoru Maďarska vyšel vstříc, s tím, že by raději „rezignoval“. Zároveň se ale obává, že když politici dostanou televizi pod erár, vzroste u nich pokušení ji co nejvíc ovládnout. Vzhledem k tomu, že výroba investigativních pořadů patří mezi nákladné položky, mohly by na ně ve sníženém rozpočtu chybět peníze. Diváci by tak byli ochuzeni o informace, které ČT právě v těchto pořadech jako první přinesla a přináší (například zjištění, že pomalé vyšetřování údajné korupce poslance Petra Wolfa bylo zjevně brzděno kvůli jeho podpoře křehké Topolánkově vládě, nebo detaily fungování tzv. justiční mafie).

Podřízená televize Senátor Svoboda každopádně jakýkoli pokus o zkrocení televize nepřipouští s tím, že svým návrhem sleduje hlavně úspory. Háček je ale v tom, že v minulosti nikdy nenavrhl nic, co by směřovalo k omezení plýtvání veřejnými financemi. Co způsobilo obrat? „V politice se zabývám médii. Každý se má věnovat své oblasti,“ říká Svoboda. Ani v případě televize však senátor dosud žádné speciální nasazení neprokázal. „Nevím, jak bych se v tom měl angažovat,“ odpovídá například na otázku, zda se pokusil

Z maďarské televize poté zmizely všechny kritické pořady. jednat se zástupci pošty nebo státu coby jejího vlastníka o snížení vysokých poplatků, které instituce požaduje od televize a rozhlasu za výběr poplatků (pošta je odmítá snížit, televizi se nicméně alespoň podařilo vyjednat jejich zmrazení). Vzhledem k tomu, že Svoboda zároveň nikdy nevystoupil vůči četným politickým atakům na televizi, podezřívají ho někteří kolegové z účelového jednání. „Jeho aktivitu čtu jako přímé podřízení televize politikům,“ říká místopřed-

sedkyně Senátu za ČSSD Alena Gajdůšková. Podobné obavy posiluje fakt, že politici se snaží dostat televizi pod tlak prostřednictvím peněz už léta. Nárůst koncesionářských poplatků, což je vždy po nějakém čase kvůli inflaci nutné, totiž až dosud vždy předcházela procedura, kdy politici zvýšení celé měsíce oddalovali a snažili se tak média donutit k povolnosti. Svobodův návrh jim v tomto směru rozšiřuje manévrovací prostor. Počítá sice s tím, že o každém snížení fixně uzákoněného rozpočtu médií veřejné služby budou politici muset speciálně hlasovat, svázání s  rozpočtem ale případné škrty usnadňuje. „Oproti koncesionářským poplatkům teď půjde škrty snadno zdůvodnit odvoláním se na argument záchrany zadlužených veřejných financí,“ tvrdí senátorka Gajdůšková. Jisté je, že v porovnání s minulostí v Senátu vzrostl počet těch, kdo Svobodovy představy podporují. Převážně jde o delegáty ODS a nezařazené. Veřejně to nikdo neřekne, ale „modří“ dodnes nemohou televizním reportérům zapomenout, že letos na jaře vytáhli na světlo průtahy ve vyšetřování již zmíněného poslance Wolfa a následný tanec, který to vyvolalo, pomohl smést Topolánkovu vládu uprostřed její důležité evropské mise. Naopak ČSSD a politici TOP 09 návrhy na změnu televizního financování odmítají. Senátoři budou o věci hlasovat už za dva týdny – rozložení sil spíše naznačuje, že norma nakonec těsně neprojde. Podobná situace pak panuje i v dolní komoře. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

23

politika | o kom se mluví

Turkem snadno a rychle V Německu se vrací na scénu novinářský mistr převleků Tomáš Lindner

N

aposledy mu tak bušilo srdce před patnácti lety, když ho vichřice v kajaku odnesla daleko od břehu do rozbouřených vod Atlantiku. Teď se potí a ztrácí půdu pod nohama v porýnském maloměstě, v pekárně, která se pyšní šestisetletou tradicí. Dnes už z ní ale každé ráno nevyváží čerstvý chléb. Místo něj firma dodává do supermarketů Lidl po celé Evropě levné housky, které si spotřebitelé sami rozpékají doma ve svých troubách. Unavenému pekaři je 67 let, ale nedávno ještě uběhl maraton. Během měsíčního zápřahu v pekárně zhubl pět kilogramů, ačkoli má vysportovanou postavu. Ale jedna jistota přece jen muži v pleškou a s knírkem dodávala sílu – bude tu pracovat jen měsíc a pak o své zkušenosti napíše reportáž do nejprestižnějšího německého týdeníku, která čtenáři otřese. Jako už tolikrát předtím. Popíše v  ní třeba to, jak může majitel pekárny díky nainstalovaným kamerám kdykoli a kdekoli na světě přes internet sledovat každý krok svých zaměstnanců. Zmíní také, jak podnikatel sledující doma noční směnu na internetu zavolal zaměstnankyni a udělil jí napomenutí, protože na sobě místo předepsaných bílých měla šedé kalhoty. A nezapomene citovat slova šéfa směny: „Vy jste levnější než nové plechy.“ To byla odpověď na žádost pekaře, aby firma nakoupila za sedmdesát eur nové plechy, které by pracovníky ušetřily pravidelných popálenin. Unaveným pekařem je totiž ve skutečnosti německá novinářská legenda Günter Wallraff na jedné ze svých výprav do nitra Německa, za lidmi, jejichž práci si novináři obvykle neumí příliš představit a kteří své každodenní příběhy zase sami nedovedou napsat. Na pulty knihkupců se předminulý týden dostala kniha reportáží z posledních dvou let s názvem Z krásného nového světa. Expedice do nitra země. Günter Wallraff má po více než dvacetileté pauze zase pocit, že ho „Německo potřebuje“.

24

Setrvalý stav Wallraff se stal nejznámějším novinářem užívajícím při své práci falešné identity. „Je třeba se přestrojit, abychom demaskovali společnost. Musíme klamat, abychom odhalili pravdu,“ vysvětlil před 26 roky svou metodu v předmluvě ke knize Až na dně, kvůli níž dva roky pracoval jako dělník tureckého původu. Není klasickým reportérem, esejistou ani spisovatelem, ale „proniká do situací, o kterých chce psát, poddává se jim, a pak své zkušenosti předává jazykem, který se vyhýbá jakémukoli přehánění“, popsal Wallraffovu metodu strýc jeho první ženy, spisovatel Heinrich Böll. V reportáži Naše houska Wallraff popisuje tlak velkoodběratele Lidlu na co nejlevnější produkci. Výsledkem jsou kromě šikanování pracovníků také minimální platy kolem šesti eur čistého za hodinu (nižší než dvě třetiny

průměrné mzdy). Němce dnes toto téma trápí především kvůli tomu, že za tak nízké výplaty pracuje skoro čtvrtina zaměstnanců a protože v posledních patnácti letech reálná mzda (tedy očištěná od inflace) těchto nejchudších zaměstnanců klesla o třináct procent. Právě proto se Wallraff po dvaceti letech vrátil na scénu a proto ho Němci zas tak rádi čtou. V reportážích odhaluje, že i uprostřed Evropy stále panují pracovní podmínky, které si Němci spojují spíše s chudými zeměmi třetího světa. „Je to jako by se úspěchy odborového hnutí nikdy nekonaly. Když jsem před více než čtyřiceti lety začal psát, doufal jsem v trvalý vývoj k větší lidskosti a větší spravedlnosti. Pořád k tomu chci svými knihami a reportážemi přispívat, ale jsem stále skeptičtější,“ píše trochu pateticky v  doslovu k nové knize. RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

o kom se mluví | politika Všechny jeho články vyvolávají veřejnou debatu, ačkoli jsou jejich konkrétní dopady spíše málo významné – v popisované pekárně jenom úklidové firmy za čtyři dny odstranily nahromaděnou plíseň. Günter Wallraff je ale oblíbený hlavně proto, že vzdělaným, tradičně sociálně citlivým Němcům jasně a konkrétně napíše, co každým dnem prožívají dělníci, zaměstnanci dodavatele Lidlu, bezdomovci (vloni před Vánoci přespával na ulici v minus patnácti stupních). Jeho reportáže vynikají v kontrastu s prací ostatních novinářů, kteří většinou popisují světy mocných a díky svým relativně dobrým platům, univerzitním diplomům a kontaktům se obvykle neumí do životů „těch dole“ vcítit. Právě zde Wallraff vidí smysl své práce, kterou pohání i jeho levicové přesvědčení – ukázat život „těch dole“, poznat skutečnost „zevnitř a zespodu“. Do této snahy se ale trefují jeho četní kritici. Vyčítají mu, že ve svých reportážích nachází jen to, co hledá, tedy nespravedlivé zacházení s chudšími, a dokazuje tím své levicové předsudky. Že svět jen černobíle dělí na chudé, poražené a vykořisťované na jedné straně a na prohnané, bohaté a špatné na straně druhé.

Zrádce v redakci Do první role, která nasměrovala jeho kariéru, se přitom Günter Wallraff ve svých dvaadvaceti letech dostal nedobrovolně. Počátkem šedesátých let mladý přesvědčený pacifista odmítal sloužit v armádě, a když přece jen musel narukovat, systematicky se odmítal dotknout jakýchkoli zbraní. Armádní nadřízení ho proto poslali na psychiatrické vyšetření. V prostředí, které ho považovalo za blázna, se udržoval v duševní rovnováze psaním deníku, který později zveřejnil. Legendou se Günter Wallraff stal koncem sedmdesátých let, když po čtvrt roce práce v  redakci detailně popsal metody mocného bulvárního deníku Bild – detaily z porad, požadavky šéfů a konkrétní příklady populistického překrucování skutečnosti. Čekala ho za to nenávistná kampaň samotného deníku, doma

objevil odposlouchávací zařízení. Roky se musel hájit proti žalobám vydavatele Bildu, než Ústavní soud potvrdil, že jeho zjištění jsou „ve veřejném zájmu“. Druhým legendárním převlekem byl turecký gastarbeitr Ali, za kterého se v různých zaměstnáních po dva roky vydával. V knize Až na dně potom zdokumentoval každodenní rasovou diskriminaci ve vyspělém demokratickém Německu. Zažil šikanu od německých kolegů i to, jak turečtí dělníci na rozdíl od těch německých při nebezpečných pracích od svých šéfů nedostávali ochranné pomůcky.

Jeho články vyvolávají veřejnou debatu, ačkoli jsou jejich konkrétní dopady málo významné. Z práce na reportáži si odnesl různé zdravotní problémy, ale povedlo se mu otřást Německem. Během jediného měsíce po vydání se prodalo přes milion výtisků knihy. Vedla ke zpřísnění pracovních zákonů pro subdodavatelské firmy využívající často levných tureckých dělníků, některé firmy své námezdní dělníky zaměstnaly na stálý úvazek a v Německu se rozproudila dlouhá diskuse o životních podmínkách gastarbeitrů. Po této reportáži z poloviny osmdesátých let Günter Wallraff s psaním v převleku přestal. Na scénu se, jak už bylo řečeno, vrátil předminulý rok, kdy v týdeníku Die Zeit vyšla první z jeho nových reportáží. Hned v prvním odstavci reportáže Undercover z prostředí telefonistů v call

centru představuje nové téma, které ho vedle vzrůstající nerovnosti opět přivedlo ke psaní. „Dnes ráno vyrážím do nového německého světa práce, kde už nic nečadí jako ve starých fabrikách a dolech, ale který je ukrytý v bezprašném prostředí za sklem a ocelí,“ píše o novém kapitalismu, který nahradil ten průmyslový ze šedesátých a sedmdesátých let.

Rychle odsud „Koukej už zavolat nějakému přistěhovalci, ať konečně uděláš kšeft,“ popohání Wallraffa jeho nadřízený v call centru. V roli telefonisty velké společnosti obvolává podnikatele v pohostinství a prodává jim zarámovaný a vytištěný zákon o ochraně mladistvých před zakázanými látkami, které mají povinnost ve svém zařízení vyvěsit. Zákon sice lze vytisknout z počítače nebo za deset eur koupit v trafice, ale Wallraff a jeho kolegové jej nabízí za téměř sedmdesát eur – stejně jako ve všech podobných společnostech prodávají předražené zboží, a aby uspěli, musí používat triky. Třeba volat obzvláště často hostinským tureckého, řeckého nebo italského původu, kteří neumí dobře německy, mají zažitý větší strach ze státních autorit a snadno znejistí. „Voláme z pověření úřadu na ochranu mládeže,“ vypráví například jeho kolegové lživě. „Ne, opravdu si vyhlášku nemůžete koupit nikde jinde než u nás,“ klamou. Wallraff v první řadě nepranýřuje lži svých kolegů, ke kterým již druhý den v práci kvůli konkurenčnímu tlaku sám sklouzává. Místo toho kritizuje celý systém, který zraňuje duši pracovníků stejně nemilosrdně, jako kouř a fyzická námaha ve starých továrnách ničily jejich těla. Zaměstnanci, kteří po delší době běžně potřebují péči psychologa, na to přistupují a nestěžují si. Bojí se nezaměstnanosti, placená práce je základem jejich příjmů i vlastní hrdosti a nevidí jinou šanci. Zato Günter Wallraff je rád, že může po krátké době prchnout a hledat si zase novou identitu někde jinde. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

25

společnost úspěch

str. 29

EZOTERIKA

str. 30

seriál: československo 1989 str. 32

Teturova rodina

Karty jako služba

Azyl v Ječné

kateřina čopjaková

jan brabec

jan brabec

Firma Vladimíra Tetury obnovuje vinařskou tradici na Moravě. Nabízí vysokou kvalitu i vstřícnost k zákazníkům.

V časech krize si čím dál více lidí nechává věštit osud a byznys s osudem a budoucností zažívá nebývalý boom.

„Oázou“ svobody za normalizace byl byt rodiny Němcových v pražské Ječné ulici.

Major Zeman Digital Nástup digitální televize v Česku zatím nepřinesl výsledky, jaké se očekávaly. Proč?

ADAM ŠŮRA foto milan jaroš

S nástupem digitální televize spojovali místní vizionáři hodně nadějí, ale právě na roční výročí rozjezdu všem zchladila hlavu studená sprcha. Noviny přinesly zprávu, že největší počet diváků přitáhl k nové české digitální stanici TV Barrandov seriál o majoru Zemanovi. Ve srovnání s původními cíli revolucionářů slibujících si od digitalizace „interaktivní televizi s desítkami úplně nových formátů a se širokou spoluprací s  mladými režiséry a  producenty“ to opravdu působí jako drsný vtip. Ale raději nepředbíhejme: revoluce ještě neskončila.

Pro majora to nejlepší Kvůli hučení větráků, které z místnosti odvádějí teplo produkované desítkami datových krabiček, skoro není slyšet vlastního slova. Nacházíme se v samém srdci digitální televize, kam přitékají, zpracovávají se a zase odtékají proudy dat. Pro zdejší kouzelníky není problém přijmout signál vysílaný třeba klasickým pozemním vysílačem v analogové podobě, prohnat ho krabičkami a odeslat jej pomocí družice tak, aby ho byly schopné přijmout satelity. Zde se mohou rodit i programy, které divákovi umožní volit třeba

Sledovanost především. (Janis Sidovský)

26

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

různé pohledy kamer a jazyky, ve kterých chce pořad sledovat. „Technologicky nás nic neomezuje,“ pochvaluje si šéf techniky TV Barrandov Petr Katz. Když totiž investoři chystali – údajně miliardovou – investici do nové televize, byla světová finanční krize ještě v nedohlednu, země zažívala léta blahobytu a koruna šla vzhůru i vůči nejsilnějším měnám světa. „Mohli jsme se rozšoupnout a nakoupit to nejlepší,“ vzpomíná mladý muž v černé mikině s kapucí na časy před rokem a půl, kdy se rozjezd nové televize jevil jako báječná podnikatelská příležitost. Příjmy z reklamy televizím rostly a státem organizované spouštění digitálních vysílačů rozšířilo vysílací prostor i pro další hráče, než je zavedená Nova a Prima. Podobně ambiciózní jako technici byli v TV Barrandov tvůrci programu, kteří chtěli k televizi přitáhnout inzerentně nejžádanější generaci třicátníků alternativním humorem podobným České sodě nebo pořady věnovanými nezávislým filmům. Na konci projektu má stát třináctiprocentní sledovanost, letos v červnu ale šéfům digitální televize pod dojmem diváckých průzkumů došlo, že se v odhadech zatraceně mýlili. Výsledky měření ukázaly, že jestli něčím nová televize táhne, tak jsou to reprízované třicet a více let staré filmy nebo satirická show televizní matadorky Zuzany Bubílkové, která vypráví vtipy o politicích.

Lepší vrabec v hrsti Podle mediálních expertů za to mohou dvě věci: čeští diváci jsou konzervativní a není snadné je přitáhnout k novému projektu. Možnou výjimkou jsou mladí lidé, ale ti si zase čím dál víc zvykají sledovat filmy a pořady přes internet a nechtějí se vázat na pevný televizní program. „Jestli chtěl Barrandov přitáhnout mladé diváky, musel by zřejmě daleko masivněji investovat do reklamy a přesvědčovat je, že ta stanice stojí za zapnutí,“ říká mediální analytik Petr Bednařík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který sleduje programovou skladbu tuzemských stanic. Televize ovšem místo přesvědčování teď vsadila na strategii „lepší vrabec v hrsti“ a snaží se udržet si alespoň přízeň těch, kteří ji zapínají kvůli reprízám starých filmů. „Je finanční krize, boj o inzerenty a my si nemůžeme dovolit moc experimentovat,“ vysvětluje šéf marketingu TV Barrandov a producent muzikálů Janis Sidovský. Proto taé stanice nasadila do vysílání seriál o majoru Zemanovi. Dílo natočené na zakázku a pod přímým dohledem StB sice brutálně manipuluje s historickými fakty, z protikomunistických odbojářů dělá zločince a z policistů sloužících totalitnímu režimu naopak hrdiny, ale zároveň i dvacet let po pádu komunismu působí jako spolehlivý magnet na diváky. Zní to sice absurdně, ale kdykoli ho nějaká stanice na území

bývalého Československa nasadí – a udělalo to už pět stanic včetně České televize –, spolehlivě jí to zvýší sledovanost. „Hrají tam všichni slavní čeští herci, seriál má kontroverzní pověst a navíc je to jedna z mála luxusně natočených věcí v Česku,“ shrnuje přitažlivost propagandistického díla analytik TV Nova Milan Kruml. „Jezdí se tam se čluny po moři, vybuchují tam auta, lítají vrtulníky a střílí se tam. To v jiné české produkci těžko najdete,“ dodává Kruml s tím, že jeho televize Zemana nikdy nenasadila ani nenasadí, protože míra manipulativnosti je už podle něj nepřípustná. „My také pouštíme normalizační seriály a každý z nich je tendenční,“ říká Kruml, „ale tenhle seriál brutálně lže.“ To šéfové TV Barrandov nepopírají, podstatnější ale je, že jim sázka na Zemana zajistila pozici nejsledovanější digitální televize v Česku (viz graf). „Chtěli jsme nasadit něco, co je v našich finančních možnostech a zároveň divácky spolehlivé,“ konstatuje Sidovský s tím, že o sledovanost jde v jeho televizi především. Aby učinila zadost požadavkům po vyváženosti, doplnila stanice jeden vysílaný díl o vyjádření bývalých vězňů, kteří se stali oběťmi totalitní policie, a nyní „majora“ inzeruje jako svůj hlavní trhák. „Jde o byznys,“ krčí rameny Sidovský. „Jestli bychom také vysílali nacistické propagandistické filmy, kdyby to bylo možné? Nebudu spekulovat, co by kdyby.“ →

Podíly sledovanosti digitálních televizí Podíly sledovanosti digitálních televizí k ��. ��. ����, v % Prima COOL �,�� %

TV Barrandov �,�� %

ČT � (Sport) �,�� %

ČT �� �,�� % Nova Cinema �,�� % ZDROJ: DIGIZONE

Je nás méně, ale vysíláme o to rychleji. (Stanice Z1) RESPEKT. CZ

27

společnost | digitalizace

Teď tu vládne Bubílková. (Studio TV Barrandov)

→

Čekání na optiku Podobně rozpačitě jako TV Barrandov zatím působí další původně ambiciózní projekt – zpravodajská televize Z1. Televize, která chtěla vysílat plnohodnotné zpravodajství s výjezdy televizních štábů, živými přenosy z aktuálních událostí a pěti různými diskusními pořady, musela kvůli finančním potížím zredukovat počet zaměstnanců z 280 na polovinu a proměnila se na tok rychlých informací z ekonomiky a finančnictví. O víkendu dává reprízy vlastních pořadů a dokumenty. Původní ambicí bylo oslovit čtvrt milionu diváků denně, kolik lidí ji ve skutečnosti sleduje, není známo, protože televize si kvůli úsporám nechce platit drahé průzkumy sledovanosti. V koláčích sledovanosti se naopak uchytily nové sesterské stanice Novy a Primy – Nova Cinema a Prima COOL, které vysílají proud zahraničních filmů a seriálů. Je to díky tomu, že nejsledovanější soukromé televize podporují na svých obrazovkách své nové odnože masivní reklamou. „Představy, že nástup digitálních televizí přinese nový obsah ve vysílání, se každopádně zatím ukázaly jako poněkud romantické,“ říká

televizní ideál Aby digitální televize mohla být skutečně interaktivní, vyžaduje napojení přes dostatečně silný datový kabel. Satelity nebo klasické antény nejsou totiž technologicky natolik vyspělé, aby mohly kromě přijímání signál také odesílat. Přesto většina českých domácností přijímá signál přes satelit (32 %), zatímco ideální optický kabel má jenom minimum bytů (2 %). Podobná situace je v celé Evropě, kde je drtivá většina domácností zvyklá přijímat televizní signál přes satelit. Nejlépe jsou na tom naopak jihoasijské megapole, jako je třeba Singapur, který je díky podpoře tamní vlády celý propojený optickými kabely.

šéfredaktor webu Digizone Jan Potůček, který se digitalizací podrobně zabývá. „Prostě se jenom zatím rozšiřují technické možnosti, jak vysílat více programů, obsah ale zůstává stejný.“ Není však důvod nad digitálními televizemi lámat hůl, protože celý projekt je vlastně ještě

v plenkách. Digitálním signálem je zatím pokryto pouze osmdesát procent České republiky, přičemž v západních Čechách jde chytit digitálně třeba jenom programy České televize, zatímco na jihu Moravy kolem Mikulova jenom Novu a Primu. Provozovatelé digitálního vysílání se tedy budou moci spolehnout na to, že se jejich programy dostanou k co nejvíce lidem až roku 2012, kdy má být přechod z analogového na digitální vysílání u konce. Teprve potom bude možné spolehlivě plánovat rozvoj nových programů, včetně interaktivního vysílání, které digitální televize umožňuje. Zatím mají majitelé set-top-boxů kromě digitálního obrazu jedinou výhodu navíc, a to tu, že si během dívání na svůj oblíbený seriál mohou pomocí ovladače načíst na obrazovku program všech stanic a rozhodnout se, na co se podívají potom. Digitální technologie ale nabízí mnohem víc. V ideálním případě by mohl majitel digitální televize stahovat přes svůj přístroj filmy v nejlepší kvalitě, stahovat si aktuálně přehrávané pořady s tím, že se na ně podívá později, nebo třeba procházet výukové programy společně s přednatočeným digitálním průvodcem, který bude radit s  obtížnými úlohami. Tohle všechno ale předpokládá, že člověk bude mít svůj televizní přístroj živený dostatečně mocným datovým tokem, který kromě přísunu dat do televize umožní odesílání požadavků jejího majitele. To dneska umí jediná technologie, optický kabel, který však v Česku zatím využívá jenom minimum domácností (viz rámeček Ideální televize). Postupný přechod z analogového na digitální vysílání ovšem začal motivovat podnikatele, aby se do nákladných projektů s optickými kabely pustili. „Kolik to dohromady stálo, vám přesně neřeknu, ale byly to stovky milionů,“ směje se šéf firmy RIO Media Petr Opletal, která skoupila kabelové televize a poskytovatele internetového připojení kolem Olomouce, České Lípy a  ve středních Čechách a původní vedení začala nahrazovat optickými kabely. Napojila na ně teď sto tisíc domácností a od příštího roku chce začít nabízet služby, jako je digitální videopůjčovna nebo stahování oblíbených pořadů. „Považujeme to za investici do budoucnosti,“ říká Opletal. „Služby se určitě ještě rozšíří a zájem o interaktivní televize poroste.“ Q ↓ inzerce

28

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

f ot o m i l a n j ar o š

úspěch

Teturova rodina Jak se rodí dobrá pověst moravského červeného vína kateřina čopjaková

P

roč bychom se měli tvářit, že navazujeme na tradici, když tady žádná není? Vladimír Tetur tenhle rébus moravského vinaře vyřešil jednoduše: návštěvníky jeho firmy sídlící v průmyslové zóně ve Velkých Bílovicích udeří už ve dveřích do očí moderní, jednoduchý a maximálně účelný interiér. Překvapí to zvláště u člověka, jehož rodokmen, spjatý s vínem a obcí s největší koncentrací vinařů na počet obyvatel v Česku, sahá do poloviny 17. století. Vinařství Vladimír Tetur ale muselo stejně jako spousta jiných po roce 1989 začít od začátku. Dnes ho od stovek kolegů odlišuje nejen v branži oceňovaná vysoká kvalita, ale i mimořádně vstřícný přístup k běžným zákazníkům, kteří o medailích z celého světa nemají ani potuchy.

Jednoduchý účelný interiér a místo cimbálovky rock. (Vladimír Tetur)

z nás nezabije. A že si koupí jen dvě lahve vína? Nevadí, bude o našem vinařství mluvit a hlavně se vracet,“ vysvětluje strategii rodinného podniku Tetur a manželka za recepčním stolkem souhlasně přikyvuje. Víc než rozebírání vína „do šroubku“ má pan Tetur rád lidi, kteří se z  vína „umějí radovat a přemýšlejí nad ním“. „Vzpomenout na chlápka, který víno dělal, a představit si, odkud je. To je pro mě úvodní ceremoniál před tím, než se napiju,“ říká vinař. „Když je to červené z Chile, zapojí se prostě fantazie,“ pokra-

Exkurze pro každého Červenošedá hala se vstupem, v  prosvícené nice pod plochým televizorem se pyšní nabídka vín, pneumatické lisy, vinifikátory, ultramoderní plnička lahví, místnost pro ochutnávky. Nikde žádné kudrlinky ani rustikálnost, místo cimbálovky rocková hudba. A namísto „stréce v modré zástěře s červeným frňákem“ pětačtyřicetiletý majitel ve sportovním triku a džínách. „Naši předkové dělali některé věci špatně: po vinohradu chtěli co nejvíc hroznů a k vínu pouštěli příliš mnoho kyslíku. Takže jsem začínal od nuly,“ říká Vladimír Tetur nad šálkem kávy. V devadesátých letech minulého století to znamenalo bez technologického zázemí, zkušeností z ciziny a s výučním listem opraváře hydraulických zařízení s praxí v Moravských naftových dolech. Což trošku vyvažovala rodinná vinařská tradice, přerušená v roce 1948 a přetavená do malovýroby pro kamarády. „Od začátku jsem hledal díru na trhu,“ popisuje pan Tetur cestu, jak se dostal k výrobě bílých aromatických vín, za která jeho vinařství sbírá medaile po veletrzích. Jen za poslední rok má dvě z Kanady, tři ze Slovinska a další z tuzemských přehlídek. Navíc si se ženou Janou společně řekli, že zákazník se neodmítá, i když přijede bez ohlášení a jen na skok. „Několik minut exkurze pro projíždějícího cyklistu nikoho RESPEKT. CZ

„Vzpomenout si na chlápka, který víno dělal, a představit si, odkud je.“ čuje. Podle teorie rodiny Teturových není víno nic dokonalého, stoprocentně objeveného ani opakovatelného za určitých podmínek. „I když se daří a máte stejné klimatické podmínky jako u nějakého výtečného ročníku, vždycky se to dá někde zmrskat a vytvořit nezajímavé víno,“ vysvětluje. Přesto se tady teorie ani konkurence nepodceňují. Díky původnímu vzdělání má pan Tetur přehled o technologiích a i na dovolené si najde čas na exkurzi do místního vinařství. Oblíbená destinace je jih Evropy. „Na Korsice jsme byli v rodinném vinařství, kde se každý, než vejde, řádně zhoupne na vymletém kameňu. Já bych to dal pryč. Oni to vidí tak, bylo to tu stejně za otce, bude to i za mě,“ říká pan Tetur. Jeho vinařství dnes zpracovává třicet vagonů hroznů, stále tak patří k menším až středním podnikům. „To je hranice, kdyby to bylo víc, musel bych se stát manažerem a na víno bych

si nesáhl,“ říká pan Tetur. „Ve vinařství jsem v pět. Do devíti je klid a udělá se to podstatné. Pak už je to méně o víně a více o obchodech. Nebo jedu obhlídnout vinohrad,“ vyjmenovává položky denního režimu. „Mezi čtvrtou a šestou jsem doma. Pak jdu většinou na tenis.“ Vždycky to tak pohodové nebývalo. Zpočátku pan Tetur zůstával v práci přes půlnoc, ale po čase ho rodiče přesvědčili, že takhle se brzy zničí. „Jejich rady si beru k srdci dodnes,“ říká vinař a při pohledu na šest obřích dřevěných sudů, jež nesou iniciály a data narození nejužší rodiny Teturových od nejstarší generace po tu nejmladší, to nevypadá jen na hru pro novinářskou návštěvu. Poslední tři sudy čekající na v Česku zatracované červené, které je u Teturů vnímáno jako „hozená rukavice“, jsou věnovány dcerám Denise, Darině a Tereze. Té nejstarší je jednadvacet a studuje vinařství na vysoké škole v Lednici. „Než se pro školu rozhodla, ukázali jsme jí všechno – práci v dešti na vinohradu i chození po červeném koberci pro medaile. Muselo to být její rozhodnutí, aby nelitovala a byla jednou dobrá.“ Q ↓ inzerce

29

společnost | ezoterika

Věštění jako služba Čtení budoucnosti se stává v době krize výhodným byznysem Jan brabec f ot o kare l c u d l í n

J

sou jich stovky, možná tisíce a v souvislosti s probíhající krizí právě prožívají nebývalý boom. Inzerují v časopisech, vydávají knihy, na internetu mají své stránky, a dokonce pravidelně ve svých pořadech promlouvají z rozhlasu a televize. Jedni sice říkají, že to jsou ulhaní jarmareční šarlatáni ždímající ze svých zákazníků peníze, jiní je ale považují za výjimečné bytosti a jsou za jejich služby ochotni zaplatit i tisíce. Řeč je o vykladačích karet, zvláštní, takřka středověké instituci, která podle pověstí dokáže předvídat budoucnost. Kdo jsou ti výjimeční lidé, kteří mají dar nahlížet do našich osudů?

Svět na druhé straně

30

Ochranný obřad

„Máte tři sourozence, a jestli ne... (Helen Silvan) f ot o ar c h iv l . d rag o n ari

V  přízemí čerstvě opraveného paneláku v  pražských Kobylisích je hned vedle hlavního vchodu malá nenápadná prodejna. Na výloze má nic neříkající nápis Dragonari, otvírací doba je od pondělí do pátku od deseti do čtyř. Uvnitř ale není ani kadeřnictví, ani masážní salon, nýbrž sídlo zasvěcené čarodějnictví a ezoterice. Dají se tady koupit nejen příměsi do ochranných lektvarů, jako třeba rozdrcené žraločí zuby či piliny z tisu, ale také úlitbový pohár, chřestidla z kozích kopyt či černé rituální svíce za 290 korun. Kromě toho zde návštěvník nalezne i věštírnu, duchovní poradnu, může podstoupit magické rituály a především – nechat si vyložit svou budoucnost. To všechno nabízí stylově oblečená černovlasá žena s černým kloboukem na hlavě a  s  amuletem ze zvířecích drápů na krku. Linda Dragonari (31) vystudovala husitskou teologickou fakultu (dnes se jí prý hodí tamní výuka staroegyptského náboženství a antických mysterií) a svoji živnost si otevřela před šesti lety. „Prostě jsem jednou pocítila, že mám dar vidět zvláštní věci. Třeba jak dopadne nějaká situace či co je člověk, kterého vidím třeba i poprvé v životě, vlastně zač. Zkrátka mám kontakt se světem na druhé straně – se světem duchů,“ říká paní Linda, která si říká Ileana. Sedíme v  příšeří zadní komůrky proměněné v jakousi svatyni: vzduch je prosycen silnou vůní, z reproduktorů se line podmanivá hudba z filmu Barbar Conan, stěny jsou zdobené zvláštními symboly a v rohu stojí improvizovaný oltář s figurkami draků. Na malém stolku leží balíček tarotových karet – pracovní pomůcka paní Dragonari.

Mají sedmdesát osm listů a jsou na nich znázorněny nejrozmanitější symboly, jako třeba meče, měsíce, poháry, svíce či mince nebo také postavy ďáblů či andělů. A  znamenají například takové věci jako radost a uvolněnost či iluzi, protože není „všechno tak, jak se navenek tváří“. Kombinaci těchto karetních symbolů doplněnou vhodným komentářem vykládá kartářka Ileana svým klientům budoucnost. I když to celé vypadá pro racionalistu trochu bizarně, přesto je paní Dragonari podobně jako všichni její kolegové z  branže pevně ukotvena v reálném světě: má vystavený živnostenský list na takzvané služby osobního charakteru, pevný sazebník zhruba kolem tisícikoruny za hodinu a stovky zákazníků nejen z celé republiky, ale také ze Slovenska, Německa či Švýcarska. Někteří chodí jen nárazově s nějakým aktuálním problémem, jiní si ale chodí pro „dobrou radu“ třeba i každý týden. Počet stálých klientů odhaduje paní Dragonari zhruba na tisíc. „Mám normální pracovní dobu,“ říká, „a mým posláním je podobně jako třeba u lékaře psychoterapeuta pomáhat lidem.“

...zeptejte se matky.“ (Linda Dragonari alias Ileana)

Kouzelnice Dragonari udílí každé druhé pondělí večer své rady a věštby posluchačům rádia Kiss a ve své „ordinaci“ má klienty objednány na tři neděle dopředu – odbaví zhruba tři lidi denně. Jsou to prý ženy i muži a rekrutují se z nejrůznějších sociálních vrstev a povolání. „Nejčastějšími tématy jsou problémy v práci a strach ze ztráty obživy či krachu, probírají se ale také intimity s partnery či starost o zdraví blízkých,“ vysvětluje Linda Dragonari. I když žádný konkrétní případ či jméno nechce prozradit, mezi jejími klienty prý ale převládají právníci, vojáci a  policisté, vyložit karty si někdy chodí i politici. „Zaměstnanci ozbrojených složek si nejčastěji přejí třeba žehnací ochranné obřady, právníci zase radu, jak asi mají vést svoji při, a  politiky zajímá, jak dopadnou volby. Manažeři, podnikatelé a obchodníci zase chtějí vědět, jakého zaměstnance mají přijmout a do jakého obchodu se mají či nemají pouštět,“ vypočítává dále kobyliská vědma Dragonari. „Já svým klientům jenom naznačím pozitivní cestu z několika předpokládaných možností, a  pak už záleží na nich, co si zvolí.“ RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

ezoterika | společnost Ukazatel cesty „Považuji se za racionálně založenou ženu, jsou ale prostě věci, které ani odborný lékař nevyřeší. Vykladačka z karet vám zkrátka nenásilně ukáže novou cestu,“ říká manažerka Hana Kratochvílová (40), jedna z klientek jiné pražské kartářky Helen Silvan. Podle kritiků ovšem není vyhledávání takové služby ničím jiným než projevem lability, malého sebevědomí a  neschopnosti samostatně řešit problémy. A  jak řekl jeden z posluchačů rádia Impuls: při návštěvě u kartářky se vůbec nic nového nedozvěděl a nabyl prý jedinou jistotu – že je najednou o čtyři stovky chudší. „Takovou pověst nám dělají ti žvanilové a šarlatáni, kteří jenom lidi ohlupují,“ zlobí se pro to tvrzení menší žena se zrzavými vlasy, věhlasná vykladačka karet s vlastním televizním vstupem jednou za měsíc v rámci pořadu Snídaně s Novou Helena Vainerová alias Helen Silvan (63). Svoji provozovnu v pražských Nuslích má vyzdobenou pohádkovými figurkami čarodějnic. Uprostřed stolu je v jakémsi lůžku umístěna veliká křišťálová koule – v ní prý věštkyně může „v  případě potřeby vidět obrysy konkrétních lidí a  jestli je někdo blond či s vlasy načerno“. Paní Helen, původním povoláním servírka, která, jak říká, „obrazila kdejakou hospodu, restauraci, osvěžovnu, bufet či výčep“, a později masérka, objevila své schopnosti po smrti

pozor na kolena A jak takové sezení u vykladače karet vypadá? Setmělá místnost, tlumená hudba, na zdech obrázky andělů a Měsíce v úplňku nad rozbouřeným mořem, po křeslech se rozvalují kočky se žhnoucíma očima, na stole pak připravené karty rozložené do tvaru „mystického kříže“. Jsme ve středočeských Štipoklasech u Kutné Hory a právě tady má sídlo karetní vykladač Bohuslav Heřmánek (58). V devadesátých letech se vrátil z emigrace, kde „dřel jako mezek“, a i on má prý klientelu díky internetu snad po celém světě: patří k ní třeba hudebníci ze skupiny Wanastowi Vjecy či sestřenice Helmuta Kohla. Pan Heřmánek také prorokoval v regionálním rozhlase a své schopnosti „očistit duši“ získal jako mladík od jisté italské vědmy, která si ho prý jednoduše „povolala k sobě“. „Všechno je v pořádku, jste zdravý jak řípa,“ říká po chvíli podrobného zkoumání zákazníkova zevnějšku a pohledu na sestavu karet na stole – změť svršků, králů, dam, šestek, sedmiček, kárových či srdcových listů. „Máte tři sourozence,“ vypálí najednou do ticha věštec. „A pokud ne, zeptejte se na to matky,“ jde chytře za svou věcí. „Jinak máte rád domov a jste spíš materiálního než duchovního založení, něco je nenaplněného ve vašich citech,“ zamračí se na chvíli. „Změňte ale svoji životosprávu: dejte si pozor na kolena a tlusté střevo,“ končí rozmýšlení po dvaceti minutách.

svého manžela v devadesátých letech a pod dojmem vykladačského umění své matky – také kartářky. Osud vykládá z  obyčejných „mariášek“ a i ona si účtuje tisíc korun za sezení a k jejím klientům (prý má také právníky, podnikatele, herce a politiky) se počítá celá škála od těch „nejchudších až po hodně bohaté“ – a to i tak slavné lidi českého showbyznysu, jako je třeba známý herec Jiří Pomeje. „Přece každý chce vědět, jestli si má vzít půjčku, jestli sežene práci či kam se mu zatoulal pes nebo kde je jeho ukradené auto,“ vysvětluje Helen Silvan. Lidem tak dodává „víru, naději a  dobrou energii se stoprocentní zárukou“. Často ji proto i s kartami zvou na svatby, podnikové rauty a večírky. „Jezdím ráda, to víte, mají tam často hodně dobré jídlo,“ pochvaluje si paní Helen. Jinak také pořádá „ezoterické zájezdy“ do zahraničí, nejraději někam do tepla k moři, třeba do Egypta, Tunisu či na Srí Lanku, kde pak účastníci společně přivolávají energii z  Měsíce a  poté pijí šampaňské. „Vždycky jdeme za tmy se svíčkami k moři,“ říká Helen Silvan, „uděláme magický kruh a já pak řeknu: Ahoj, měsíčku, tak jsme tady, a on se na mě usměje, a někdy dokonce i mrkne. To je opravdu hodně krásný rituál a mezi klienty moc oblíbená akce. A  o  to zkrátka vlastně jde: najít v životě nějakou tu svoji pozitivní cestu.“ Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

31

Seriál: Československo

1989

Díl osmnáctý:

Azyl v Ječné Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu jan brabec

H

ned v  předsíni je vidět hromada bund a kabátů, pod nimi pak změť desítek bot. Chodbou zdobenou divoce zbarvenými obrazy se nese z  jednoho pokoje směsice hlasů a  smíchu. Po zemi tam posedávají desítky mladých lidí s dlouhými vlasy a uprostřed nich Milan Hlavsa ze skupiny Plastic People hraje na kytaru slavnou píseň od skupiny Velvet Underground Heroin. Jsme v pražské Ječné ulici ve čtvrtém patře domu číslo sedm, v bytě Dany Němcové, Jiřího Němce a jejich sedmi dětí a v pověstné oáze svobody uprostřed československé normalizace se právě rozjíždí jeden z pověstných večerů.

Co dělal Duchamp Pražský čtyřpokojový byt rodiny Němcových byl v sedmdesátých a osmdesátých letech zcela výjimečným místem. V časech strachu z policie a vzájemné občanské izolace nabízel jakýsi neformální svobodný prostor či něco jako „azyl pro každého“, jenž se mezi nekonvečními mladými lidmi stal svojí přátelskou otevřeností doslova legendou. Mohl tam přijít úplně kdokoli, nikdo se ho na nic nevyptával, nemusel se nijak prokazovat, mohl jen tak v klidu usednout ke stolu nebo na zem, celé hodiny debatovat, poslouchat hudbu, účastnit se filozofických či

32

náboženských přednášek a někdy i rockových koncertů. Ale nejen to – mohl dostat najíst, umýt se, nebo se dokonce krátce ubytovat. „V  letech jisté bezprizornosti, tápání a strachu ze šikan, výslechů a zavírání to byla naprostá oáza přátelství a úžasné inspirace. Nabídli mi jinou alternativu než blázinec či kriminál, našel jsem tam zkrátka svoji smečku. A po těch letech je fascinující, co všechno riskovali,“ vzpomíná na časy „chození do Jéčka“ – jak se tehdy říkalo – spisovatel Jáchym Topol. Lidé si tam přicházeli pro knihy, gramofonové desky či samizdatové časopisy, získávali novinky z prostředí Charty 77. Vlasatý mladík v ošoupaných džínech odněkud ze severních Čech seděl za stolem hned vedle věhlasného filozofa. Vchodové dveře byly – jak bylo tehdy obvyklé – stále otevřené, stačilo tedy vyjet výtahem nahoru a zazvonit. Uvnitř pořád někdo byl. Rodina Němcových se do Ječné nastěhovala díky výměně bytů v  roce 1969. Už v  té době patřila do okruhu pražské intelektuální avantgardy. Tehdy šestatřicetiletý Jiří Němec pracoval jako psycholog na pražské foniatrické klinice, zabýval se filozofií, překládal u nás neznámé knihy katolických autorů, stál u zrodu slavného kritického časopisu Tvář. Jeho žena

Dana se dá spatřit spolu se svými dětmi v proslulém, později zakázaném filmu Jana Němce O slavnosti a hostech a to třeba vedle hudebního skladatele Jana Klusáka, spisovatelky Zdeny Salivarové či divadelníka Ivana Vyskočila. Dana Němcová ale raději vzpomíná na setkání s básníkem Bohuslavem Reynkem v Petrkově u Havlíčkova Brodu. „Žil na vesnici jako úplný psanec a vyděděnec a přitom to byl člověk plný přátelskosti a pokory, často a rád nás hostil,“ vzpomíná. Tradice chození k Němcovým vlastně začala už v polovině šedesátých let: kolegové Jiřího Němce z Tváře jako Zbyněk Hejda, Jan Lopatka, Emanuel Mandler či Bohumil Doležal se stali prvními pravidelnými čtvrtečními hosty rodiny. Podle básníka Zbyňka Hejdy se v rámci „takové malé univerzity hodiny diskutovalo o tom, co se zrovna četlo“. „Už odmala jsem mohl vídat tak zajímavé lidi, jako byli malíři Zbyšek Sion a Josef Vyleťal nebo výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého, který mi vyprávěl pro mě něco tak nedosažitelného, jako že se stýkal s legendárním výtvarníkem Marcelem Duchampem v Paříži. Když jsem pak spolužákům vyprávěl, co všechno se u nás vlastně děje za skvělé věci, mysleli si, že si vymýšlím,“ líčí výhody svého dětství výtvarník David Němec. RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

f ot o j e f h e l m er

čené literatury“, pro lidi sedící na zemi pořádal přednášky o umění, filozofii či poslechové večery. Přednášejícími byli lidé jako Ladislav Hejdánek či Radim Palouš, díky čemuž úroveň vzdělávání v Ječné v mnohém směru převyšovala oficiální marxistickou nudu Karlovy univerzity. Vztahy Němcových s kulturním undergroundem se posílily poté, co se do rodiny přiženil vůdce skupiny Plastic People Milan Hlavsa. Od té doby ho mohli návštěvníci Ječné vídat, jak sedí usebrán v koutku pokojíku s kytarou na klíně a soustředěně vpisuje do not později slavné písně jako třeba Nikdo, Magické noci nebo velkolepé Pašije. Se svojí ženou Janou bydlel v jednoduše zařízeném kumbálu hned vedle kuchyně, zbytek rodiny spal na palandách na druhém konci bytu ve dvou pokojích. Případným návštěvníkům se stlalo v knihovně. Bíle vymalované a  útulně zařízené pokoje zdobily různě stylizované křížky, postupně přibývaly obrazy syna Davida. Ráno se obsloužil v kuchyni každý sám, v poledne vařila Dana oběd pro rodinu i hosty, kterých se sesedlo za stolem i deset najednou. „Přijít do Ječné bylo něco jako zázrak, třeba moje setkání s Milanem Hlavsou hned za domovními dveřmi bylo pro mě úplně zásadní,“ líčí své setkání v osmdesátých letech tehdy šestnáctiletý hudebník Filip Topol. „Otevřely se mi prostě dveře do světa. Byla to skvělá škola osobní morálky a přístupu ke světu. Ti lidé byli strašně slušní a stateční, navíc se spoustou vědomostí. Jen málokdo mohl vyrůstat v takovém prostředí a jsem za to moc vděčný.“

Velká rodina s velkým bytem

„Open house“ – takový československý zvyk. (Setkání v Ječné)

Umělá hmota i Hejdánek Zásadním hybatelem událostí v Ječné bylo, když se Němcovi koncem šedesátých let seznámili s lidmi kolem Ivana Jirouse a skupiny Plastic People. „V počínající zmrtvělosti normalizace byli otevření, navzájem solidární, dokázali se radovat, projevovali o věci živý zájem. Prostě byli po všem takoví hladoví, navíc s nimi byla velká legrace,“ popisuje dnes Dana Němcová setkání s „vlasáči“ z Jirousova undergroundového „veselého ghetta“. „Vlasatce v té době odevšad vyhazovali a tak prostě začali chodit k nám,“ říká Němcová. Pražské „máničky“ se téměř denně scházely ve vybraných hospodách, kde se nad půllitry piva debatovalo o gramofonových deskách ukořistěných na neformální pražské burze, zakládaly se nové kapely nebo se v obavě z obvinění za tzv. příživnictví domlouvala práce typu noční hlídač či figurant u geodezie. Večer se pak s lahvemi levného vína a džbány piva táhlo za novými zážitky do Ječné, kde veselé debaty pokračovaly často až do rána. To už se k nim připojili i hudebníci z Plastic People, kteří skončili zkoušku v utajované zkušebně například ve sklepě jednoho z vyšehradských činžáků. Do Ječné se ale chodilo i ve dne. Každý návštěvník hned spěchal do prostorné kuchyně či do obýváku, kde právě třeba hrál na staré piano RESPEKT. CZ

své oblíbené písně od skupiny Doors Josef Janíček z Plastic People. A i když to vypadalo někdy hodně zmateně a divoce, každý respektoval jednu věc – klid a soukromí dětí, které se připravovaly do školy ve svých zadních, pro divoké návštěvníky nedotknutelných pokojích. V bytě rovněž platil respekt ke klidné autoritě Dany Němcové. Zásluhu na tom měla i příhoda z poloviny sedmdesátých let. První koncert undergroundové skupiny Umělá hmota skončil tehdy fiaskem (policie koncert předčasně rozehnala). Dana Němcová tedy pozvala hudebníky k sobě domů, aby mohli své písně lidem v klidu odehrát. „Prostě mi jich bylo líto, strašně se na koncert těšili. Když se otevřely všechny dveře v bytě, všichni včetně početného publika jsme se tam vešli,“ líčí Němcová. Do obýváku se nastěhovala podomácku vyrobená zvuková aparatura včetně bicích, posluchači s půllitry si posedali na zem či po nábytku a koncert mohl začít. „Bylo to slyšet snad až na konec ulice. Nikdo nám ale nic neřekl, lidé v domě nás měli rádi a byli s námi solidární. A policajti se jako zázrakem také neobjevili,“ vypráví Dana Němcová. „Péče“ Němcových ale zdaleka nespočívala jen v poskytnutí prostoru příležitostným návštěvám nebo nočním mejdanům. Jiří Němec vypracoval pro mladé lidi z undergroundu seznam „doporu-

S rostoucími represemi režimu se z bytu Němcových stalo jedno z center opozice. Sbíraly se tu podpisy pod petice za propuštění politických vězňů, lidé sem chodili po skončeném výslechu či z vazby, vítali se tu navrátilci z vězení, takže například po propuštění Vratislava Brabence a Svatopluka Karáska přišlo do bytu v Ječné kolem dvou stovek přátel. „Poprvé jsem se tam ocitla, když jsem se rozhodla podepsat Chartu 77, a začala jsem pak chodit na návštěvu každý týden,“ vzpomíná knihovnice Jarmila Štogrová, tehdy studentka filozofické fakulty. U Němcových se seznámila nejen se spoustou kulturních novinek, ale cítila se tam prý i jinak „strašně dobře“. „Na Vánoce se peklo obrovské množství cukroví, pastovala se podlaha a vy jste byl najednou součástí jakéhosi hodně širokého společenství,“ líčí své pocity. Komunisti proti bytu v Ječné nikdy nezasáhli, byť sama Dana Němcová byla koncem sedmdesátých let pět měsíců vězněná za práci ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ke konci osmdesátých let společenský život v Ječné pomalu slábl. Jednak lidé se už tolik nebáli a sami zpřístupňovali své byty různým akcím, například přednáškám. Hlavně se ale boj s komunistickým režimem pomalu přesouval do ulic. „Dnes se ke mně hlásí strašně moc lidí a já si je všechny už ani nepamatuji,“ říká Dana Němcová. „Byli jsme zkrátka velká rodina s velkým bytem a tak jsme podle svých možností jen trochu umožnili žít si po svém i jiným lidem, kteří to tehdy potřebovali.“ Q příště: chodím do pionýra

33

ekonomika

Ne víc než tři Ohromující propad porodnosti s sebou nese velké výhody the economist

V roce 1798 vydal Thomas Malthus Esej o principu populace, ve kterém předvídá, že světové zásoby potravin nebudou stačit populačnímu růstu. Nevybral si nejlepší dobu, protože právě tehdy se začaly odehrávat věci, které jeho myšlenky postavily na hlavu. Světem, který dnes známe jako rozvinutý, se prohnala industrializace, a prudce poklesla porodnost – nejprve ve Francii, potom v Británii, a nakonec v celé Evropě i Americe. Jak lidé bohatli, zmenšovaly se jejich rodiny, a jak se rodiny zmenšovaly, lidé bohatli. Nyní k něčemu podobnému dochází v rozvojových zemích. Na některých místech klesá porodnost a rodiny jsou stále menší – například v Brazílii, Indonésii, a dokonce v některých částech Indie –, tedy všude tam, kde se to v představách běžného člověka dětmi jen hemží. V polovině světa je dnes porodnost 2,1 nebo méně. To je kouzelné číslo, které odpovídá stabilní populaci, a obvykle se mu říká „porodnost na úrovni prosté reprodukce“. Někdy mezi rokem 2020 a 2050 se světová porodnost dostane pod hranici prosté reprodukce. V  době, kdy znovu ožívají malthuziánské obavy a lidé mají strach o přelidněnou planetu, je pokles porodnosti překvapivý a do jisté míry uklidňující. Obavy z populační exploze přivádí k explozi a napovídá, jak řešit problémy spojené se změnou klimatu.

Radostná událost Dnešní propad porodnosti je jednak velmi hluboký a jednak velice rychlý. Chudými zeměmi se řítí stejná demografická proměna, jakou prošly země bohaté. Začínají však v ranějším stadiu vývoje a postupují rychleji. Na přechod od pěti dětí ke dvěma, který v Británii trval 130 let (od roku 1800 do roku 1930), potřebovala Jižní Korea pouhých 20 let (od roku 1965 do roku 1985). Matky v rozvojových zemích dnes mohou očekávat, že budou mít tři děti. Jejich matky jich měly šest. Rychlost poklesu porodnosti v některých zemích přímo bere dech. V Íránu klesla ze sedmi v roce 1984 na 1,9 v roce 2006 – a v Teheránu na pouhých 1,5. Rychleji snad sociální změna ani proběhnout nemůže. Klesající porodnost je ve společnostech s  nízkými a  středními příjmy vícenásobným požehnáním. Především má většina matek po-

34

Dítě jako radost, nikoli jako pojistka.

prvé tolik dětí, kolik jich skutečně chce. A pokud je to vůbec možné posoudit, vesměs chtějí děti dvě. (Výjimkou je Čína: tam byl pokles porodnosti vynucen státem.) Požehnáním je i to, co z toho vyplývá – a sice větší pocit jistoty pro miliardy zranitelných lidí. Samozásobitelé, kteří žijí z vlastní úrody a mohou se stát obětí drancování nebo sucha, se mohou spolehnout jen na sebe a na své děti. Osmičlenná rodina pro ně může být jedinou pojistkou proti katastrofě. Ovšem pro nové střední třídy v Číně, Indii nebo Brazílii, jejichž příslušníci mají práci v továrnách, auta a bankovní účty, jsou problémy extrémní nejistoty věcí minulosti. Dítě pro ně může být radost, závazek nebo neplánovaný přírůstek – ale nikoli pojistka. Klesající porodnost je požehnáním také proto, že umožňuje hospodářský růst. Kdysi byl demografický vývoj považován za jev pro růst neutrální. To ale platilo pouze do 90. let 20. století, neboť do té doby se vyskytovalo jen málo rozvojových zemí s klesající porodností a rostoucími příjmy. Nyní jich je několik desítek a můžeme na nich pozorovat, jak během přechodu od velkých rodin a chudoby k bohatství a stárnutí tyto státy procházejí téměř pohádkovým obdobím: po jednu či dvě generace není porodnost ani příliš vysoká, ani příliš nízká a současně žije málo závislých dětí RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

f ot o pr o f i m e d ia . c z

a prarodičů — a mezi nimi je značný počet dospělých na to, aby udrželi stroj ekonomiky v plném chodu, pokud je náležitě promazaný. V zemích procházejících demografickou revolucí je pokles porodnosti na úroveň prosté reprodukce obyvatelstva jedinečnou a cennou příležitostí.

Další nepohodlná pravda Nesmysl, říkají Malthusovi zastánci. Ignoruje se tím hlavní problém: na Zemi žije příliš mnoho

lidí a ti ohrožují křehké ekosystémy. Je načase zastavit – a v ideálním případě i zvrátit – nárůst populace. Oslavovat klesající porodnost je jako gratulovat kapitánovi Titaniku k tomu, že zpomalil plavbu a na ledovec nenarazí tak rychle. Malthuziáni mají pravdu v  tom, že světová populace nadále roste, a než se v roce 2050 zastaví na přibližně devíti miliardách, může napáchat ještě víc ekologických škod. K  tomu rozhodně dojde, vydají-li se dnešní chudé a rychle

rostoucí země na stejnou ekonomickou trajektorii jako před lety ty bohaté. Nejchudší Afričané a Asijci dnes vyprodukují ročně 0,1 tuny CO2 na osobu, zatímco Američané 20 tun. Hospodářský růst pomáhá stamilionům uniknout kruté chudobě. Budou-li však chudé země kopírovat cestu k prosperitě, po které se úspěšně vydala Amerika a Evropa, pohltí tolik zdrojů jako Američané a vyhlídky pro celou planetu budou pochmurné. A co hůř, části světa s nejrychleji rostoucím obyvatelstvem jsou současně nejzranitelnější vůči změně klimatu a nárůst populace v nich prohloubí dopady globálního oteplování – nedostatek vody, masovou migraci, upadající potravinové výnosy. Vliv člověka na životní prostředí lze v podstatě omezit trojím způsobem: populační politikou, technologiemi nebo dobrou správou. První možnost moc prostoru nedává. Populační růst již nyní přirozeně zpomaluje tak rychle, jak je to vůbec možné. Snazší přístup k prostředkům plánovaného rodičovství, zejména v Africe, by pravděpodobně mohl snížit očekávaný vrchol z 9 na asi 8,5 miliardy obyvatel. Pouze donucování po vzoru Číny by mohlo tento počet snížit ještě víc. Ale nutit chudé, aby měli méně dětí, protože bohatí konzumují příliš mnoho zdrojů na této planetě, by bylo prostě nemorální. Může-li populační politika zmírnit ekologický dopad jen minimálně, bude lidská rasa muset přivést světovou ekonomiku k čistšímu růstu za pomoci technologií a dobré správy. Lidstvo potřebuje vyvinout více levnějších technologií, které umožní užívat si ovoce hospodářského růstu bez ničení přírodního kapitálu planety. To se nestane, pokud vlády nezpoplatní emise uhlíku a nezavedou další pobídky vedoucí k investicím do takových technologií. Pouze tak lze omezit škodu, kterou ekonomický rozvoj páchá na biologické rozmanitosti. Klesající porodnost snad zlepší životy chudých obyvatel, ale Zemi nezachrání. Záchrana je v našich rukou. Q © 2009 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com. Články z The Economist přinášíme s s přispěním KPMG Česká republika. ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

35

rozhovor

Éra sobectví končí S Deirdre McCloskeyovou o ženském elementu v současné ekonomii, světové krizi a o tom, jak měřit štěstí Americká ekonomka Deirdre McCloskeyová má při vnímání na současné ekonomie jednu výhodu – svět financí zná z mužského i ženského pohledu. Do roku 1995 totiž byla mužem, pak si nechala změnit pohlaví. Dnes je uznávanou autoritou a ve svém oboru patří k absolutní špičce – její postřehy zasahují do sociologie i historie. „Být originální je součástí mé osobnosti,“ říká.

TOMÁŠ SACHER

FOTO Matěj stránský

Nobelovu cenu za ekonomii letos dostali dva vědci, kteří vlastně nejsou klasičtí ekonomové. Oba stojí spíše na rozhraní společenských věd a oba řeší spíše to, co se děje mimo trh. O čem jejich ocenění vypovídá? To už se stalo dříve. Daniel Kahneman, který vyhrál před sedmi lety cenu za behaviorální ekonomii, je psycholog. V tom letošním ocenění jde ale o určitý symbol, gesto, které se snaží upozornit na nutnost rozšířit hranice ekonomie – Oliver Williamson se nevěnuje trhu, jeho doménou jsou organizace, jejich fungování a vlivy na ekonomiku. Druhá oceněná, Elinor Ostromová, upozorňuje na to, že problematiku ekonomie nemůžeme chápat skrze sobeckost.

A v tom spočívá výjimečnost jejího přístupu? Ano, protože v klasické, takzvané samuelsonovské ekonomii jde především o sobeckost, nebo to můžeme nazývat chamtivost, nenasytnost, hrabivost... Je to ekonomie, jak ji chápali Friedrich August von Hayek a Paul Samuelson. Podle klasických představ trh funguje anonymně, nestoudně, jde vlastně o určitý druh nepřátelského prostředí, vše je formováno penězi, nabídkami, korupcí.

36

Ten pohled je velmi omezený, protože tu jsou i další zájmy než jen osobní prospěch. Lidé se navzájem milují, mají smysl pro spravedlnost. To jsou aspekty, které Elinor Ostromová zahrnula do své práce. Ostatně není překvapivé, že na omezenost dnešního přístupu upozorňuje právě žena. Osobně ji velmi obdivuji.

čtvrti, stáváte se součástí sociální skupiny tohoto obchodu. Poprvé prodavače jen pozdravíte, po letech se z vás možná stanou přátelé. Když jsem souhlasila s tímto rozhovorem, nebylo to proto, že byste mi zaplatil, ani proto, že by nás k tomu někdo donutil silou. Je to proto, že patříme do intelektuální komunity, která stojí někde mezi státem a trhem a pomáhá například formovat názory lidí. Elinor Ostromová pracuje s touhle třetí sférou, s tím, co stojí někde mezi sobeckým viděním trhu, a tím, co sociologové nazývají ukotveným viděním trhu, kde se trh vnímá jako nedílná součást společnosti.

To ocenění směřovalo k její teorii, kdy popisovala jiné formy vlastnictví, než je státní či privátní. Konkrétně šlo o případy, kdy se lidé v různých zemích třetího světa starají o společné zdroje, jako je řeka či půda, v určitých neformálních skupinách. Je ale tohle přenositelné do našich podmínek, do Evropy nebo Ameriky?

Proč se takový přístup v ekonomii zatím neprosadil?

Samozřejmě, funguje to kdekoli. Takovou neformální skupinou může být třeba rodina, skupina lidí pracující ve stejné profesi, vaši přátelé nebo jednoduše lidé, kteří se setkali nad společným úkolem. Existují určitá pravidla, normy, společenská dohoda, podle které se v rámci dané neformální skupiny řídíte, a to se pak promítá i do vašeho ekonomického chování. Ve skutečnosti jeho velká část funguje na principu přátelství. Když chodíte do obchůdku se zeleninou ve vaší

Činí věci složitější. Řada ekonomů jako právě Paul Samuelson říká: Nechme tohle sociologům, politologům, antropologům. Obecně ale platí, že ve společnosti existuje sféra státu, jež představuje nátlak, pak sféra trhu, která představuje platby, a nakonec sféra obyčejných lidí, kultury, naší obecné lidskosti. A to nás hodně ovlivňuje. Když se budeme zajímat jen o násilí, je to chyba. Teorie „nátlaku“ je → teorií právníků a teorie „peněz“ je teorií ekoRESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

RESPEKT. CZ

37

rozhovor sehrávala klíčovou roli aristokracie a poddaní, se vytvářel antiburžoazní pocit, který byl ekonomicky zničující. Vezměte si i pozdější éru komunismu. Ta byla celá zaměřená proti buržoazii a za komunismu tu byl také velmi slabý ekonomický růst. Přitom třeba Československo před druhou světovou válkou bylo jednou z ekonomicky nejnadějnějších evropských zemí. Komunisté ale tento potenciál pohřbili.

→ nomů západního střihu jako Samuelson. Cho-

vání nátlaku snadno sklouzává do agresivity: být dost mužný, silný, mít velkého psa, nezajímat se o nic kolem sebe. To je nátlakovost. Pak je tu ovšem další aspekt, který stojí mimo nátlak a válku. To jsou vztahy mezi námi – být lidský. Pro ekonomii je velmi důležité vypořádat se s ideou, že nemůžete dělat jen to, čemu já říkám MAX – U. Maximum užitku, sobectví, nestydatého hromadění.

Dobře, to je historie. V čem ale dělají chybu ekonomové, kteří analyzují naše dnešní hospodářství?

Znamená to, že „klasická, čistá“ ekonomie jako věda zklamala? Nemyslím, že by zklamala. Myslím, že je jen příliš úzce zaměřená. Ignorovat tyto možnosti by bylo podobné jako říci, že máme mimořádně dobré znalosti o sluneční soustavě, a tak nepotřebujeme vědět víc o ostatních hvězdách. Samozřejmě v některé části ekonomického a sociálního světa to pojetí „čistých plateb“ funguje velmi dobře – při prodávání suvenýrů na Karlově mostě skutečně nemusíte formovat vztah s prodavačem. A na akciovém trhu budete těžko navazovat kontakty s ostatními makléři. Tam jde čistě jen o peníze a každý rozumí tomu, že tak je to správně. Je to čistá matematika, čistý Samuelson. Současná krize ale neukazuje selhání ekonomie jako takové, to je bláhové. I když to hodně lidí říká.

Co důležitého nám tedy současná krize o ekonomii a ekonomech odhalila? Ukazuje, že ekonomové nemohou předpovídat hospodářský cyklus. Ale přemýšlejte: pokud bych to dokázala, vlastnila bych tenhle hotel, ve kterém se teď bavíme, dokonce každý hotel na světě. Řídila bych svět. Předpovídání hospodářského cyklu prostě není možné. Já tomu říkám americká otázka: „Když jste tak chytří, proč nejste závratně bohatí?“ Když někdo tvrdí, že proměny ekonomiky je možné předpovídat, proč tedy nejdou a nevydělávají? V přesvědčení, že to lze, v tom byla notná dávka bláhovosti.

Rozumíme vůbec ještě tomu, co se dnes s ekonomikou děje? Editor Financial Times Wolfgang Munchau nedávno napsal, že akciové trhy se chovají zcela nepředvídatelně a nemá to nic společného se stavem ekonomiky. To je pravda. Trhu můžete rozumět, když se díváte a analyzujete ho zpětně do jeho historie. Těžko však poznáte, že se právě nacházíte uvnitř bubliny. Ceny domů ve Spojených státech rostly před krizí o pět procent ročně po dobu sedmi let a stejně jsme nic nedokázali předpovědět. Když se na to dnes díváme zpětně, jsme díky tomu silnější a dokážeme tomu rozumět. Ekonomie v sobě nahromadila další množství moudrosti a má to jistě smysl. Od roku 1800, kdy se moderní ekonomie rozvíjela, jsme tu měli čtyřicet hospodářských cyklů. A nikdy jsme nedokázali předpovědět, co se stane. Ale každý z těch vrcholů byl vyšší než ten předchozí a každý cyklus nás i přes všechny propady zanechal bohatší. Naši předkové, kteří žili v roce 1800, vydělávali a utráceli v dnešních proporcích tři dolary denně. Zkuste s tím dneska vyjít! Dnes lidé v průměru utrácejí šede-

38

Deirdre McCloskeyová *1942 Ekonomka, členka chicagské ekonomické školy a žákyně proslulého liberálního ekonoma Miltona Friedmana. Je považována za člověka, který do svého oboru vnáší zcela originální přístup vycházející ze studia etiky, historie a literatury. Aktuálně pracuje na čtyřdílné knize Ctnosti buržoazie, která vysvětluje zbohatnutí světa v posledních dvou stoletích a ve Spojených státech si získala již značný ohlas. Stejně úspěšné byly její práce věnující se ekonomii jako vědě (Kult statistiky: Jak nás standardní chyby připravují o práci, spravedlnost a životy, 2008), a především jejímu etickému rozměru (Jak být ekonom a zároveň lidský, 2000). V roce 1995 si nechala změnit pohlaví, do té doby publikovala pod jménem Donald McCloskey.

sát, osmdesát dolarů. To je velký příběh. Právě jsem dokončila knížku, která se tomu vývoji od roku 1800 věnuje. Jmenuje se Bourgeois Dignity and Liberty: Why Economics Can´t Explain the Modern World (Ctnosti buržoazie: Proč ekonomové neumějí vysvětlit moderní svět).

A proč ho ekonomové nedokážou vysvětlit? Oni umí vysvětlit část vesmíru, nevědí však nic o velkém třesku. Dovedou úžasně vysvětlit nejrůznější modely a součásti systému, ale nezodpoví vám tenhle obrovský nárůst příjmů. Nemá to příliš společného s akciemi, exportem, investicemi do vzdělání, i když o ně jde samozřejmě také. Způsob, jak vysvětlit nabobtnání účtů od roku 1800, je především sociologický. Jde o změnu přístupu lidí k buržoazii. Růst vždy závisel na střední třídě a v klasických městech do 18. století byla buržoazie uzavřená, nikdo jí negarantoval bezpečnost za branami města. Tam byli zloději, další hrabata a knížata. Ve společnosti, kde

Představte si, že se ekonomové snaží vysvětlit mořský příliv a odliv. Tady je břeh, řekněme břeh českých hranic. Vy zkoumáte pobřeží, detaily toho, jak je tvarované, zda je tu zátoka, jak je ústí té řeky široké, jak vysoké jsou útesy. Některá místa příliv zaplaví dvakrát do výšky deseti metrů, někde stoupne hladina jen o metr. Samuelsonovská ekonomie vám to všechno perfektně vysvětlí, jenže struktura pobřeží nevysvětluje samotný příliv a odliv. Je to Měsíc, který jej způsobuje. A my máme cosi jako společnost, která způsobuje příliv a odliv, ona je tím Měsícem. Společnost je příčinou proměňujícího se přístupu k trhu, k inovacím.

Myslíte tím něco jako globální vědomí? Já nejsem hegelián, není to nic jako „světový duch“. Je to konkrétní přístup, kdy si společnost povoluje škody způsobené inovacemi. To tu dlouho nebylo, vůči inovacím převládal velký odpor. Zlepšuje se to a v dnešním světě máte až nebývalé možnosti.

Jediná etická cesta

V Americe jsme teď svědky obrovských zásahů státu do volného trhu. Zároveň v kinech láme žebříčky návštěvnosti film Michaela Moorea Capitalism: A Love Story (Kapitalismus: Milostný příběh), který napadá americkou formu kapitalismu. Lidé tedy na jeho názory slyší. Znamená to snad jistý odklon od liberalismu a kapitalismu v USA? Všichni, kteří chtěli kapitalistický systém zásadně převrátit, se mýlili. Je to podobné, jako když Winston Churchill říkal, že demokracie je nejhorší politický systém, pokud ovšem nepočítáme všechny ostatní, které jsme zatím vyzkoušeli.

Jaká je vůbec kondice americké ekonomiky a co od ní aktuálně můžeme čekat? Poslední zprávy hovoří o dramaticky slábnoucím dolaru... Tyhle výkyvy nejsou nijak zásadní. Pokud by dolar spadl o sto procent, byla by to revoluce ve světových financích. Ale to se nestane. Můžete znehodnotit měnový kurz domácí měny vůči zahraničním měnám o dvacet procent v pěti letech a nestane se nic hrozného. Ty pohyby s měnou nic nevypovídají o samotném hospodářství, Spojené státy jsou stále nejvíce inovativní zemí na světě. Je samozřejmě pravda, že na někoho ty propady dopadnou – například na Číňany, kteří Americe půjčili obrovské množství peněz a teď je dostávají zpět ve slabší měně. Samotnou Ameriku to však RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

rozhovor neohrožuje, budeme dál růst. Máme sociální problémy a doufám, že například problém se zdravotním pojištěním brzy vyřešíme, máme mnoho chudých, ale jinak jsme velmi úspěšní.

Podle řady expertů USA brzy ztratí pozici světové ekonomické jedničky. Ale koho to zajímá? Promiňte, ale to jsou bláhové statistiky, které honí novináři. Nechceme být světovou říší a vládnout všem. A že ztratíme naši pozici jedničky, protože Indie a Čína rostou a Afrika a Jižní Amerika se rozvíjejí? Já jsem a budu nadšená! Je to jako s dětmi. Když vám vyrostou a přerostou vás a budou vlastnit větší část domu, nebudete si stěžovat. To by bylo bláznovství.

V tomhle smyslu by se ovšem dalo říci, že současná ekonomická krize začala u rodičů, přenesla se na děti a ty teď napjatě sledují, co USA udělají. A lékem bylo další půjčování peněz. Je tohle příklad hodný následování? Před propuknutím krize byli rodiče opilí. Makléři rozjížděli riskantní hry, aniž by přemýšleli o rizicích, hypotéky se rozdávaly úplně bez rozmyslu. Můj bratr je velmi chudý, ale koupil si nedávno dům za padesát tisíc dolarů. Jak je to možné? V bance se ho při vyjednávání půjčky vůbec nezeptali, jaký je jeho příjem. Stačilo, že dýchal. Byla to nespoutaná erupce optimismu a teď za to všichni poneseme následky, protože dluhy se musí splatit. Ta zvolená cesta má jistě svá úskalí, řada lidí o své peníze přišla a je jisté, že všichni ještě nějaký čas poneseme následky. Nebylo ale příliš jiných možností a i tuhle situaci zvládneme.

Není to další přehnaná dávka optimismu? Souvisí to i s uvědoměním, jaká by měla být do budoucna pro Ameriku ta správná role. Řeknu to schválně přehnaně a radikálně: měli bychom uzavřít hranice, zrušit námořnictvo a letectvo a ponechat jen ostrahu pobřeží a hranic, aby nás ochránila před Kanaďany. Spousta Američanů chce mít Ameriku silnou, vytvořit římskou říši nové éry. Slyšela jsem to mnohokrát: měli bychom být to, čemu Bible říká „osvícení pro národy“. Nesmysl.

Co je tedy podle vás vhodný model pro budoucí Ameriku? Být liberální v evropském pojetí. Měli bychom se starat o vlastní problémy. Je to role, kterou by měla hrát každá země. Být model pro země podobného druhu. Česko by se nemělo snažit být něčím jiným, ale být excelentním příkladem dobrého, liberálního místa se svým vlastním jazykem a tradicemi. A pak – když lidé chtějí vědět, jak být takovou zemí, mají tu příklad. Tím byly ostatně Spojené státy v 19. století; tedy kromě těch nešťastných věcí jako otroctví a občanská válka. Nebyli jsme nijak silně zapojeni do zahraniční politiky až do první světové války.

Změnilo se nějak v souvislosti s krizí uvažování obyčejných lidí? Ne. Lidé v USA jsou stále oddaní základní myšlence. Sní o tom, že vymyslí něco nového, že mají příležitost to udělat. Je to stále stejná RESPEKT. CZ

ideologie, kdy třeba Obama říká: „Když budete pilně studovat, nebudete brát drogy, můžete naplnit americký sen.“ A lidé tomu stále věří. Za pět let ostatně americká ekonomika bude vypadat mnohem lépe než dnes, po nějaké recesi nebudou stopy. Ceny domů znovu půjdou nahoru a můj bratr dostane další půjčku, kterou si nezaslouží.

Jednou ze zajímavých věcí, která by nám po krizi mohla zůstat, byl návrh na nový přístup k měření kondice ekonomiky. Naposledy s takovým nápadem přišel francouzský prezident Sarkozy, když prohlásil, že se spolu s ekonomickými experty snaží vypracovat alternativu k dnešnímu měření HDP. Má tahle myšlenka šanci na úspěch? K tomu jsem trochu skeptická. Jsem zástupkyní chicagské školy, mým přítelem byl Milton Friedman, takže mě určitě neuslyšíte křičet nad takovými nápady: Hurá! Naopak, HDP je velmi dobrý nástroj na měření materiálních možností. Pro velmi chudé lidi, Afričany, Indy nebo Číňany, je to jediná etická cesta, jak je zapojit do globální ekonomiky, jak s nimi dále jednat a nabídnout jim více možností. Měli bychom ale hledat i nějaké další cesty, například přemýšlet, jak zahrnout do statistik HDP cenu práce žen v domácnosti. Každý souhlasí, že čistý dům je produkt, stejně jako to, když naše babičky pěstují na zahrádce pro vlastní spotřebu zeleninu a ovoce. Jsou to všechno důležité věci, vždyť obrovská část ekonomického pokroku od roku 1800 byla učiněna právě doma, nejen uvnitř trhů.

Mluví se dokonce o měření kvality života s ohledem na pocit individuálního štěstí. S tím ale naprosto nesouhlasím. Štěstí je měřeno pocity, tady jde už jen o čistou psychologii. Jste teď šťastný? Na škále jedna až tři?

Jsem šťastný. Tři. A já jsem možná šťastná jen na 2,5. Co to znamená? Vezměte si kočku, která právě měla skvělé jídlo, třeba plechovku s rybou. A možná měla ještě sex. Leží teď na pláži, vyhřívá se na slunci a je velmi šťastná. Na stupnici od jedné do tří je to 3,5. Tohle je to, co budeme nazývat štěstím? Myslím, že to je spíš definice slasti. Ve skutečnosti by mělo jít o naplnění lidského života – mít práci, osobně se rozvíjet a realizovat. Amartya Sen, další z laureátů Nobelovy ceny, nebo například filozofka Martha Nussbaumová tomu říkají „capabilities“ a myslí tím kvality jako schopnost číst, možnost svobodně volit, vybírat si práci, nebýt nucena vdávat se ve dvanácti letech proto, že to říká váš otec...

že Elinor Ostromová vyhrála Nobelovu cenu a myslím, že laureátek bude přibývat.

Co nejcennějšího vám vlastně přinesla proměna v ženu? Blízkost, jakou mezi sebou ženy mají a která může vzniknout velmi rychle. To je něco, o čem muži nic nevědí. Po operaci jsem jednou vešla do restaurace, kde byl kromě mě jen nějaký pár. Sedla jsem si ke stolu a ta žena se na mě usmála. Dávala mi tím najevo, že o sobě víme, že jsme připravené pomoci jedna druhé. Kdyby to udělal muž, myslí si všichni, že je homosexuál. Muži se na sebe nesmějí, to je zakázané. Což ale neznamená, že ženy nemohou být zákeřné a nestoudné, jen u nich sociální vztahy jednoduše hrají mnohem důležitější roli než u mužů.

Tou proměnou jste zřejmě i něco ztratila... Ani ne, když ovšem nepočítám jednu obrovskou ztrátu – své děti. Za posledních patnáct let se mnou nepromluvily. Mám syna a dceru a dvě vnoučata, která jsem nikdy neviděla... A taky se mi jako ženě obecně dostává méně pozornosti. Když jsem přišla mezi kolegy ekonomy poté, co jsem se změnila, bylo to hodně těžké. Nevěděli, co se stalo, začala jsem s nimi mluvit jako ekonomka a oni mě naprosto ignorovali. O chvíli později ale „George“ řekl to samé a oni hned: Georgi, no to je skvělé, to je geniální myšlenka! To bylo naposledy, kdy jsem měla radost, že se mnou někdo zachází jako se ženou.

Jednou jste popsala sebe samu jako „postmoderní ženu, která podporuje volný trh, aristoteliánku, feministku a episkopální protestantku, která kdysi byla mužem...“. ...to jsem já! Říkám, že to je také důvod, proč nemám žádné přátele. Protože každé z těch slov někoho atakuje. Být originální je součástí mé osobnosti. Vybrala jsem si jméno Deirdre, které se mi líbilo a navíc začíná na D – moje předchozí jméno bylo totiž Donald. Příjmení mám irské a stejně tak Donald bylo irské jméno, které znamená ve staré irštině vládce světa. Deirdre je rovněž irské jméno a pojí se s romantickým příběhem o Deirdre of the Sorrows. Zemřela z nešťastné lásky, prostě skvělý příběh. Deirdre ve straroirštině znamená zázrak. Q ↓ inzerce

To jsem já!

Jak těžké je dnes být ženou ekonomkou? Je to velmi těžké. Vezměte si jen samotný způsob řeči a obecně komunikace, jaká se v ekonomii používá, to, jak se muži chovají. Muž vykřikne: Mám to! a začne okolí přesvědčovat, že něčemu rozumí a strhne na sebe pozornost. A ostatní ho začnou hecovat: Jóó, chlape, jeď, jeď! S tímhle ženy nedokážou bojovat. Nicméně je opravdu velmi povzbuzující,

39

téma

Děti na odpis Soukolí českého školství systematicky produkuje tisíce nezaměstnatelných páriů MICHAL KOMÁREK



foto milan jaroš

P

odle čerstvých odhadů Světové banky stojí Českou republiku její Romové každoročně nejméně šestnáct miliard korun. Lépe řečeno, ne Romové, ale jejich „nepřizpůsobivost“. Hlavní příčinu odborníci vidí v tom, že většina zdejších romských dětí dostává podřadné vzdělání a natrvalo tak ztrácí šanci na slušné zaměstnání. Stát potom přichází o peníze proto, že nezaměstnaní Romové nevytvářejí ekonomické hodnoty, neplatí daně a pobírají sociální dávky. Účet Světové banky přitom do konečné sumy nezahrnuje „vedlejší náklady“ tuzemského systému: mizernou kvalitu života sociálně vyloučených Romů, růst sociálního napětí, etnické konflikty, zločinnost... To všechno je nejen jasné, ale zároveň i dobře známé konstatování. Mezinárodní i tuzemské nevládní organizace tvrdí už téměř dvacet let,

40

že v Česku je neúměrně velké množství romských dětí posíláno do zvláštních škol. Nedávno to definitivně stvrdil i první sociologický průzkum pro ministerstvo školství, z něhož vyplynulo, že do škol pro mentálně retardované děti tu chodí třicet procent romských dětí z populačního ročníku. U bílých Čechů mají tuto diagnózu jen přibližně dvě procenta, tedy počet odpovídající celosvětovému průměru. Velká část zbylých romských dětí pak chodí do „cikánských škol“, kde jejich výsledky nejsou o mnoho lepší než ty dosahované v lavicích pro retardované. Český školský systém tak každoročně produkuje tisíce nezaměstnatelných a „drahých“ absolventů. Ale přestože se o tomto plýtvání penězi i lidskými zdroji ví, naprosto se nedaří je zastavit. Podpírají ho totiž dva pilíře. Zdola touha bílých rodičů po bezproblémových školách pro jejich děti

a shora autorita státu, jehož pedagogicko-psychologické poradny ve spolupráci s učiteli vydávají jako na běžícím pásu doporučení pro přesun romských žáků z běžných škol do zvláštních.

Cikány tu nechceme Na protilehlých stranách Merhautovy ulice nedaleko brněnského centra stojí dvě školní budovy. Jsou od sebe vzdáleny přibližně sto metrů, ale patří do dvou různých světů. Na první pohled poklidná a docela obyčejná ulice je od sebe odděluje s dramatickou silou, jíž není snadné uvěřit. Nebo spíš silou, kterou si je obtížné připustit. „Jako by tady stála obrovská bariéra a pro řadu lidí je těžké jenom tu ulici přejít,“ popisuje ředitelka obou škol Petra Faltýnová. Do jedné budovy, té menší na rohu vedlejší Vranovské ulice, chodí romské děti. Do té větší RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

Taková normální česká škola. (ZŠ Lačnov ve Svitavách)

chodí téměř jen bílé děti. Před pěti lety přitom původně oddělené školy radnice sloučila. „Vranovská byla vždycky ‚cikánská‘ škola, vím to dobře, vždyť jsem dělala ředitelku původně tam. Merhautova byla naopak čistě ‚bílá‘‛ prestižní škola. Já jsem sloučení chtěla a podporovala a myslela jsem, že se nám podaří děti z obou budov nějak normálně promíchat,“ říká Faltýnová. „Část bílých rodičů nám ale poslala jasný signál hned na začátku – na nic nečekali a přehlásili své děti na jiné školy. Bylo jich asi sto.“ Zkušenost jiné brněnské školy, která vznikla obdobným sloučením „cikánské“ a „bílé“ školy, přinesla další varování: ze sloučeného ústavu postupně odešly všechny bílé děti. „Uvědomili jsme si, že musíme postupovat takticky a dospěli jsme k závěru, že ideální je, když budou tři čtyři romské děti v ,bílé‘ třídě,“ dodává řediRESPEKT. CZ

telka. „I tak je to těžké, někteří bílí rodiče jsou tak rasističtí, že je to až k nevíře.“ Každoročně při zápisu tak Petra Faltýnová svádí diplomatický boj s rodiči, aby ti bílí akceptovali, že jejich děti budou chodit do třídy se třemi romskými spolužáky, a většina těch romských se smířila s tím, že zůstanou v budově školy ve Vranovské. „Jasně, že nemůžu rodiče k ničemu nutit, ale snažím se jim vysvětlovat výhody a nevýhody obou budov a smysl našeho přístupu,“ říká. „Ve Vranovské je ve třídách méně dětí a učitelé se jim tak mohou víc věnovat individuálně. V Merhautově zase vzniká normální přirozené prostředí, ve kterém padají bariéry mezi ‚bílými‘ a ‚černými‘.“ Vloni se ředitelce nepodařilo přemluvit několik romských rodičů a ti chtěli, aby jejich děti – bylo jich dohromady čtrnáct – chodily do „bílé budovy“. Bílí rodiče budoucích prvňáků reagovali

peticí: „Žádáme vás, aby byly vytvořeny dvě první třídy tak, aby romské děti byly společně a neromské také. Upozorňujeme, že pokud ve třídě budou více než tři Romové, takový záměr integrace jste nám sdělila do telefonu, přeřadíme děti na ZŠ Zemědělská. Víme sice, že škola je šedá a posmutnělá, víme, že dětem nenabízí takový servis jako vy, ale má jednu přednost. Ví se, že Romy pan ředitel zásadně nebere! Jsme v oblasti, kde s nimi musíme bydlet, a proto si nepřejeme, aby naše děti byly s nimi již od první třídy ve škole.“ Faltýnová neustoupila, bílí rodiče skutečně přihlásili děti jinam a na Merhautově tak zbyla čistě romská třída. „To není dobré řešení. Ale co můžeme dělat, když si některé školy opravdu zakládají na tom, že na ně nechodí žádná romská děcka? A když to bílým rodičům vyhovuje?“ ptá se ředitelka. „Kdyby všechny školy přistoupily na →

41

téma → to, že bude tři až pět Romů ve třídách, bylo by po

problému. Mohly by se zavřít zvláštní školy i segregované čistě ‚cikánské‘ školy. Ale zatím je to naprostá iluze.“ Ředitel školy v Zemědělské ulici Miloš Hrůza odmítá, že by nepřijímal romské děti. Je to logické – pokud by to připustil, přiznával by se k porušování zákona. „Není to tak, že bychom romské děti striktně nepřijímali, oni se k nám spíš prostě sami nehlásí, vědí, že k nám skoro žádní Romové nechodí, a je to táhne spíš za ‚svými‘,“ vysvětluje Hrůza a připouští, že o zápis na jeho školu naopak usilují „bílí“ rodiče, kteří zjistí, že by jejich děti měly na jiné škole chodit do třídy s Romy. Škola v Zemědělské ulici má dvaadvacet tříd, chodí sem přes čtyři stovky dětí, kolik z nich je Romů, ředitel nedokáže říci. „Ale je jich málo, řádově do pěti, možná čtyři,“ snaží se rozpomenout. Že v Brně dochází ve školách k segregaci, je sice pro místní lidi všeobecně známá věc, ale zřizovatel škol – brněnská radnice – o tom nic neví. Podle jejího tiskového mluvčího Pavla Žáry žádné dělení na „romské“ a „bílé“ třídy neexistuje, děti prostě chodí do škol podle místa bydliště a radnice situaci dál nezkoumá, protože vyptávat se na etnický původ dětí je přece nepřípustné.

Temný obraz tmavé školy Situace v Brně není nijak výjimečná: podle průzkumu agentury GAC, který si vloni objednalo ministerstvo školství, chodí více než čtvrtina romských dětí do „cikánských“ škol, tedy škol, kde Romové tvoří většinu. Spolu s nimi tam chodí necelého půl procenta ostatních dětí. Tlak na segregaci stále roste: bílí rodiče z Brna i jiných míst po celé republice se obávají toho, že romské děti jsou jednoduše řečeno hloupější, nedisciplinovanější a mají násilnické sklony. A tak, jak píší autoři výše zmiňované petice, „když už s nimi musíme žít, alespoň je nechceme potkávat ve škole“. Průzkum zároveň ukazuje, že šance absolventů „cikánských“ škol dostat se na učňovské střední školy je přibližně třetinová ve srovnání s  ostatními školami. A  postup na maturitní obory či na gymnázium patří do říše snů.

Je to jedna z podob uzavřeného kruhu, který naše školství zatím neumí rozetnout. Velká část romských dětí pochází ze sociálně znevýhodněného prostředí, což zjednodušeně řečeno znamená, že žijí v rodinách na okraji společnosti, v prostředí, kde se řeší každodenní existenční problémy, rodiče jsou nezaměstnaní, mají nanejvýš základní vzdělání, nemají žádný důvod k víře v šanci úspěchu uprostřed většinové společnosti, potýkají se s dluhy, depresí a rezignací. A někteří také s alkoholismem a kriminalitou. Čtyři z pěti takových romských dětí nechodí do mateřské školy, v době zápisu do první třídy mají často potíže s češtinou a nepoznaly mnohé z toho, co je pro děti z ostatních rodin běžné – neznají knihy, rodiče jim nečtou, mnohdy ani neumějí držet tužku, nikdy si jen tak nemalovaly… Ve škole se dostanou mezi děti se stejnou zkušeností a šance prolomit tyto horizonty je výrazně nižší než ve smíšeném prostředí, ve kterém se mohou setkávat s jinými příběhy, jinými ambicemi, odlišnou představou o možnosti úspěchu. Samo o  sobě to neznamená, že „cikánská“ škola musí být nutně špatná škola. „Ty děti mají vzhledem k rodinnému prostředí nevýhodu,“ konstatuje Petra Faltýnová. „Ale není neřešitelný problém vytáhnout je na stejnou úroveň, jakou mají ostatní. Chce to, aby se jim učitelé mohli věnovat individuálně. Aby hlavně nerezignovali na to, že ty děti mohou a mají mít úplně stejné vzdělání jako kdokoli jiný. Na Vranovské jsme s pomocí grantů dosáhli toho, že ve třídě je nejvýš dvanáct dětí a ještě jsou v budově čtyři asistenti.“ Jak ale sama připouští, není prostředí na Vranovské pro „cikánské“ školy rozhodně typické. Na mnoha z nich nejsou ani méně početné třídy, ani asistenti, ani žádný nadstandardní přístup. Se segregačními tlaky však souvisí ještě jedna podstatná věc: z dalšího průzkumu, který vloni zadalo ministerstvo školství, vyplývá, že zhruba třetina romských dětí každého populačního ročníku nemá šanci chodit ani do „cikánských“ základních škol a s diagnózou mentální retardace končí ve „zvláštních“ školách. Je to český unikát – dětí ve zvláštních školách

máme například čtyřikrát víc než v  sousedním Rakousku a stokrát víc než ve Švédsku. Procento „retardovaných“ českých Romů přesahuje běžné statistiky výskytu této diagnózy v průměrné populaci desetinásobně. ↓ inzerce

42

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

téma

„Je zřejmé, že do zvláštních škol posíláme děti, které tam nepatří.“ (Psycholožka Jana Zapletalová)

Už umím držet tužku. (ZŠ Merhautova v Brně)

Jsou pro to dvě možná logická vysvětlení: čeští Romové jsou buď hloupější než ostatní, nebo je naše společnost rasistická a už od dětského věku systematicky Romy vyděluje do podřadného postavení.

Škola pro srdcaře „Je to prostě zmedializované, že se Romové nemohou vzdělávat. Není to pravda – oni nechtějí,“ říká ředitelka zvláštní školy v Bílině Iveta Krzáková. „A  jejich mentální úroveň je daná dědičností, proto jich musí tolik chodit do zvláštní školy.“ Krzáková učí na bílinské škole už devatenáct let a  považuje se za znalkyni „romské otázky“. Učila stovky romských dětí, které po celou dobu tvoří výraznou většinu místních žáků. Navíc žije v Bílině, v malém městě na severu Čech s jedním z vyhlášených romských ghett, patřících do seznamu sociálně vyloučených lokalit – tedy extrémně chudých míst, v nichž žijí lidé s minimální šancí na začlenění do většinové společnosti. Ředitelka vnímá život ve svém městě jako neustálý střet mezi slušnou bílou většinou a nebezpečnými lidmi z ghetta. „Podívejte se, když dělám tuhle práci, nemůžu být úplně rasistka. Mně nevadí Rom jako Rom, i mezi nimi jsou slušní lidé. Vadí mi, že mě Rom na ulici napadne, okrade, že mě ohrožuje,“ vysvětluje ředitelka. Osobní zkušenost s napadeRESPEKT. CZ

ním či okradením sice nemá, ale odkazuje na to, že její děti se večer bojí chodit po místním sídlišti. Podle ředitelky Krzákové není pro většinu Romů vzdělání důležité. „Tři čtvrtiny z nich prostě nechtějí, bohužel, tak to je,“ říká ředitelka, která je přesvědčena, že její žáci by nároky základní školy prostě nezvládli. „Možná by je nechali prolézt se čtyřkami, ale nenaučili by se ani to málo, co se naučí u nás,“ popisuje. „A tady navíc máme třídy s menším počtem dětí a učitele, kteří by se pro ně nechali rozkrájet. Tuhle práci totiž může dělat jenom skutečný nadšenec.“ Absolventi zvláštní školy se během studia naučí číst, psát, sčítat, odčítat a navrch trochu zlomků a povšechných informací o českých dějinách – třeba že do nich patří někdo jménem Karel IV. „Víc je toho naučit nejde,“ tvrdí ředitelka Krzáková. „Žádné podrobnosti, žádné světové dějiny, to prostě nemají šanci pobrat, vždyť oni nemají představu třeba o horizontu sta let, nic jim to neříká.“ Takovému vzdělání pak odpovídají i úspěchy v další studijní kariéře: maximálně jeden až dva žáci z ročníku jdou do učebního oboru, ti ostatní z deváté třídy přejdou na trh práce. A kruh se uzavírá, což potvrzuje i ředitelka Krzáková: „Romové pořád křičí, že nemají práci. Ale co asi tak mohou dělat, když nic neumějí?“

Boj začíná Testováním psychologa Petra Klímy prošlo přibližně devět stovek romských dětí. Klíma pracuje přes třicet let v žižkovské pedagogicko-psychologické poradně, v současnosti je i jejím ředitelem. Právě poradny, jako je ta jeho, vydávají doporučení pro přesun dětí do „zvláštních“ škol. Na tomto místě je třeba učinit stručnou terminologickou odbočku: oficiálně u nás už čtyři roky zvláštní školy neexistují. Vzbuzovaly přílišnou negativní pozornost doma i v zahraničí a nový školský zákon, který vyšel za ministryně Petry Buzkové, je zrušil. Místo nich – ve stejných budovách, se stejnými učiteli a žáky – obratem vznikly „základní školy praktické“. Ty mají sice status běžných základních škol, ale vyučují podle speciálních učebních plánů přizpůsobených dětem s lehkou mentální retardací. Podle odborníků, pedagogů, ale i úředníků z ministerstva se tak fakticky nezměnilo nic: zvláštní školy byly pouze přejmenovány a fungují dál na stejném principu. „Romské děti v testech masivně selhávají. Nevymýšlím si to, tak to prostě je, osmdesát procent z nich se pohybuje v hraničním pásmu retardace,“ popisuje svoje zkušenosti Petr Klíma. „Je to logické: když tady Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, oni kočovali. Před čtyřiceti lety byla řada z nich ještě naprosto negramotná. Posun je znát, ale jde →

43

téma

Učení pro život: Karel IV....

→ to pomalu – teď už jsou schopni vyjít zvláštní

školu. Možná za takových sto padesát let bude po problému. Ale nevím – nejsme prostě všichni stejní, byť to mnozí idealisté neradi slyší.“ Podle Klímy by Romové měli být zvláštním školám vděčni: vždyť právě díky nim se naučili základy gramotnosti. „Neřeším, jestli to má nějaký rasistický podtext, nebo ne. Já prostě hájím zájem svých klientů a vím, že ve zvláštní škole jim bude lépe než v normální škole, kde by učivo nestíhali a byli ve stresu, a v konečném důsledku by se toho naučili ještě méně než ve škole zvláštní,“ říká Klíma. A  dodává: „Ostatně trochu rasista jsem. To je každý, jen se o tom bojíme mluvit nahlas. Kdyby například moje dcera přivedla romského přítele, měl bych s tím velký problém.“ Tak jako Klíma postupují desítky poraden po celé republice: „v zájmu svých klientů“ vydávají masově doporučení, aby romské děti chodily do zvláštních škol. A podobně jako ředitelka Krzáková vidí v těchto školách prostředí, které je pro ně nejenom nejvhodnější, ale i nejpříjemnější, přátelské a pomáhající. „Opravdu si myslím, že naprostá většina kolegů to dělá

...a pár dřepů. (Zvláštní škola v Bílině)

v dobré víře. A tak v té nejlepší víře, že pomáháme, ve skutečnosti diskriminujeme,“ konstatuje psycholožka a ředitelka Institutu pedagogicko-psychologického poradenství Jana Zapletalová. „Musíme to změnit. Ale nebude to lehké, odhaduji, a to možná optimisticky, že proti změně stojí tak sedmdesát procent lidí z poraden a zvláštního školství.“ Zapletalová je podobně jako řada dalších odborníků přesvědčena, že žádné testovací metody nejsou tak dokonalé, aby dokázaly odhalit, co je přesně příčinou mírného handicapu na začátku školní docházky. „Je zřejmé, že do zvláštních škol posíláme děti, které tam nepatří. Kterým by jen třeba vzhledem k jejich handicapu z rodinné výchovy stačilo poskytnout větší pozornost v první či druhé třídě. To není záležitost na sto padesát let. Musíme to zkusit dělat jinak než dosud a pak uvidíme,“ říká Zapletalová. Změnu přístupu však psycholog Klíma odmítá: „Vím, že se připravují nové testy a metody. Ale já mám svůj test osahaný už skoro čtyřicet let. Umím s ním pracovat a s něčím nevyzkoušeným začínat nehodlám, to bych raději skončil.“

Společně do školy Zapletalová je přesvědčená, že musíme naše „zvláštní školy“ zredukovat a speciální školství ponechat jen pro potřeby dětí s těžkými handicapy. Směrem k poradnám tak prosazuje požadavek, aby jejich psychologové nevycházeli jen z testů inteligence, ale sledovali děti dlouhodobě, a aby především hledali, jak je možné handicap dítěte překonávat na běžné škole. Na to podle Zapletalové musí navazovat proměna základních škol jako takových: je nutné především posílit jejich financování tak, aby mohly vytvářet méně početné třídy, doškolovat učitele, najímat asistenty a věnovat dětem individuální péči. V tom se Zapletalová zcela shoduje s bývalým ministrem školství Ondřejem Liškou a jeho náměstkyní Klárou Laurenčíkovou, kteří na ministerstvu založili odbor pro rovné příležitosti a zahájili přípravy na to, aby maximum dětí chodilo společně do běžné základní školy. Součástí plánu jsou mimo jiné právě i návrhy na změnu zákonů, které by posílily financování základních škol, školení pedagogů i psychologů z poraden. „Narazili jsme na minister-

↓ inzerce

44

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

téma

Zvládli jste to skvěle! Wau! (ZŠ Lačnov)

stvu na silnou opozici či nechuť lidí, kteří jsou přesvědčeni, že systém zvláštního školství funguje výborně,“ konstatuje Laurenčíková, která na ministerstvu zůstala i po odchodu Ondřeje Lišky. „Ale můžeme se nyní opřít o rozsudek ze Štrasburku, který dal osmnácti bývalým žákům zvláštní školy za pravdu, že je český školský systém diskriminoval, a o to, že ho akceptovala minulá vláda a na tom základě schválila i přípravu plánu společného vzdělávání.“ Ale problém je především v tom, že cesta plánů, koncepcí a zákonných změn je během na dlouhou trať a závisí na politické vůli, na tom, kdo bude příštím ministrem školství, zda bude ochoten pokračovat v tom, co připravili jeho předchůdci. Tahle cesta se může zaseknout a vytratit v byrokratické a taktické změti ministerských odborů a politických dohod. „To, o co se snaží ředitelka Zapletalová nebo náměstkyně Laurenčíková, je nepochybně citelná změna k lepšímu a podporujeme to. Domníváme se ale, že celé ministerstvo musí postupovat rychleji a rozhodněji,“ je přesvědčen Jan Stejskal z organizace Z&vůle práva, který koordinuje koalici

Společně do školy, složenou ze třinácti nevládních organizací zabývajících se rovnými příležitostmi v českém školství. Koalice proto navrhuje mimo jiné tři základní kroky. Zaprvé „připravit a neodkladně nastartovat masivní státní kampaň, která by eliminovala rasové předsudky v myšlení většinové společnosti“. Dalším krokem je okamžité moratorium na přeřazování romských dětí do „praktických základních škol“. A konečně – už od školního roku 2010/2011 – „praktické základní školy“ zcela zrušit. „Transformace těchto škol by jistě nebyla bez obtíží. Ale zásadní věcí je dosažení stavu, který bude v souladu s právem a bude znamenat bezodkladné ukončení segregační praxe,“ zdůrazňuje Stejskal. Pokud jde o „cikánské ghetto školy“, nedělají si odborníci iluze, že by se jejich vzniku dalo v nejbližší době zabránit – předsudky, a tedy segregační tlaky „zdola“ jsou zatím příliš velké. Klíč k postupnému rozlamování této podoby začarovaného kruhu vidí v tom, aby i „cikánské školy“ měly charakter normálních, standardních, kvalitních škol. Pokud totiž budou mít romské děti šanci na standardní vzdělání

a s tím také přechod na střední školy a budou se tak stále častěji přirozeně dostávat do tříd s „bílými“ dětmi, měly by postupně slábnout i představy „bílých“ rodičů, že romští žáci jsou podřadní a pro jejich děti představují hrozbu. Proti plánu takové reformy, která by počítala se zrušením „zvláštních“ škol a zkvalitněním základních škol obecně, neplatí ani tradiční námitka, že na to nemáme peníze. Připomeňme si: chladný kalkul ekonomů ukazuje, že ročně přicházíme o šestnáct miliard korun proto, že náš školský systém produkuje tisíce nezaměstnatelných lidí. Miliardové investice do lepšího a vstřícnějšího školství v tomto ohledu vypadají jako výhodná investice s jasnou návratností. Už nyní se ovšem najdou i školy, které na schválení plánů a úředních dokumentů nečekají.

Normální škola Tu školu nelze přehlédnout. Od ostatních domů ve svitavské osadě Lačnov se odráží sytě modrou fasádou, pomalovanou velkými obrazy pohádkových bytostí. A nepřehlédnutelné je i to, co se děje uvnitř. → ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

45

téma

Brát děti jako děti? V Česku zatím divná věc. (ZŠ Lačnov)

→

Ve velké místnosti tady na zemi sedí asi pětatřicet dětí, mezi nimi šest dospělých. Začíná ranní rituál – každý se postupně dotkne svého souseda, osloví ho křestním jménem a popřeje mu hezký den. Následuje společné „téma dne“, teprve po něm se děti rozejdou do skupin k samostatné práci. Dnes je tématem poválečný odsun Němců. Ředitelka Radoslava Renzová nejprve dětem připomíná, co si už o válce říkali – že ji rozpoutali Němci, že nás okupovali, že vozili lidi do koncentračních táborů a že jsme pak Němce, kteří žili u nás, vyhnali. „Bylo to správné?“ ptá se. „Co byste s nimi udělali vy?“ Přichází smršť odpovědí: zabít, popravit, vyhnat. Ve druhém kole ředitelka co dětem převypráví článek z jednoho českého týdeníku o  brutální vraždě několika Němců, k níž došlo krátce po konci války nedaleko Jihlavy. „Co si myslíte teď, když jste slyšeli tenhle příběh? Jak jsme se měli k Němcům chovat?“ Je vidět, že děti začínají váhat. Jejich odpovědi ztrácejí na razanci a převažují názory, že Němce bylo dobré zavřít nebo poslat domů. Následuje třetí kolo: ředitelka se ptá, kdo byli ti Němci, kteří u nás žili, a jestli všichni měli vinu na rozpoutání války. „Vždyť to mohly být taky docela normální rodiny, co měly děti,“ říká asi desetiletá dívka. „Měli jsme potrestat ty, co bojovali, ne všechny,“ doplňuje ji spolužák. „A o trestu by měl ale rozhodnout soud,“ říká jeho soused. Intenzitě diskuse, do které se zapojily téměř všechny děti, odpovídají jejich rozpálené tváře

46

i závěrečné shrnutí ředitelky: „Děkuju mockrát. Bylo to těžké téma, ale zvládli jste ho skvěle. Nevím, co víc říct. Wau!“ Lačnovská škola má pouze první stupeň, chodí sem třicet sedm dětí a třetina z nich jsou Romové. „Když jsem školu před čtyřmi roky přebírala, hrozilo jí zavření. Chodilo sem o deset dětí méně a ještě několik dalších rodiče odhlásili, protože jsem říkala, že budeme otevřená multikulturní škola, což si oni vykládali tak, že budeme ‚špatná, cikánská‘ škola‛,“ vzpomíná Renzová. „Nevzdali jsme to. Inspirovali jsme se alternativními programy waldorfské školy nebo školy Montessori, které sází především na otevřenou komunikaci, etickou výchovu a individuální přístup. Získali jsme dva granty z evropských fondů, a tedy do určité míry i jistotu přežití v budoucích letech. A teď k nám jezdí děti z druhého konce Svitav, nebo dokonce z jiných měst.“ Podle Renzové nemají romští žáci ve škole problémy. „Skvěle reagují, jsou bezprostřední a rychle se učí,“ vypočítává ředitelka. „Jasně, mohou tu být nějaké rozdíly oproti tomu, co považujeme za běžné, které vyplývají ze života jejich rodin – mohou mít třeba problémy s češtinou, zpočátku třeba i s abstrakcemi v matematice, ale to se dá srovnat.“ Helena Kallaiová je „bílá“ Češka, která má za muže Roma a do lačnovské školy chodí dvě její děti. „Tady berou děti jako děti, ne jako bílé nebo cikány,“ říká. „Mého mladšího chtěli ve Svitavách

poslat do zvláštní školy, nesouhlasila jsem, ale nebýt možnosti poslat ho do Lačnova, asi by tam stejně skončil. Tlak ze strany školy byl velký. Tady je spokojený, baví se a nemá problém.“ Alan Lyer vozí svého „bílého“ syna do školy ze vzdálenosti dvaceti kilometrů. „Zaujaly mě metody téhle školy, a když jsem zjistil, že sem chodí tolik romských dětí, bral jsem to jako bonus. Je skvělé, že děti jsou v normálním, nesegregovaném prostředí,“ říká Lyer. Lačnovská škola zjevně první kolo svého zápasu o přežití a nový program vyhrála. Její další úspěch však bude záležet na tom, nakolik budou k  „jejím“ dětem vstřícné navazující školy. Žádná škola s podobně otevřeným programem na druhém stupni v okolí zatím neexistuje. „To je ohromná škoda a velký problém. Není pravda, že velké školy by se nemohly chovat jako tahle pro čtyřicet dětí. Je to věc přístupu. A samozřejmě i peněz, aby školy měly například na asistenty učitelů a mohly učitele lépe zaplatit,“ dodává Alan Lyer. „Ale to všechno by nám snad už mělo být jasné. Vždyť tahle lačnovská škola není ani ‚cikánská‘, ani alternativní, ani prostě nějak ‚divná‘. Právě tohle je přece normální škola.“ Q

3. 11. od 14 hodin on-line rozhovor s Janem Stejskalem o projektu Společně do škol fotogalerie k článku na www.respekt.cz

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

Užívejte si

naplno

Aktuální číslo vždy v pondělí ráno ve vaší schránce Přístup do elektronického archivu zdarma Pravidelné informace o dalších aktivitách Respektu (nové tituly Respekt Edice, akce Respekt Institutu) Mimořádné nabídky, akce a dárky pouze pro předplatitele

ČASOPISY S PRODANÝM NÁKLADEM OD 25 000 DO 50 000 KS

HVĚZDA ROKU 2008

Platí do vyčerpání zásob. Nabídka platí pro nové předplatitele, kteří do 15. 12. 2009 objednají a uhradí řádné roční předplatné týdeníku Respekt. Akce se nevztahuje na studentské předplatné se slevou 49 %.

Vyberte si svůj dárek! Každý nový předplatitel dostane CD Járy Cimrmana České nebe nebo DVD s filmem Grand Torino jako bonus! adresa objednavatele

adresa pro doručování (pokud se liší)

název organizace:

název organizace:

jméno a příjmení:

jméno a příjmení:

IČO, DIČ: IČO, DIČ: ulice, č.p.:

ulice, č.p.:

obec, PSČ:

obec, PSČ:

telefon:

telefon:

e-mail:

e-mail:

Způsob platby:

faktura

platební karta

složenka

Vyplněný kupon zašlete na adresu: Economia, a. s., úsek distribuce, Dobrovského 25, 170 55, Praha 7 Vyplněním kuponu souhlasím bezplatně s tím, aby údaje, poskytnuté v rozsahu tohoto kuponu, byly po dobu 10 let zpracovány v souladu se zákonem č.101/2000 sb. v platném znění, o ochraně osobních údajů ve znění pozdějších předpisů, společností Economia, a. s., se sídlem Praha 7, 170 55, Dobrovského 25, jako správcem k nabízení výrobků a služeb správce, k průzkumu trhu, analýzám, organizování dalších akcí, zasílání informací prostřednictvím SMS zpráv, e-mailů, jakož i dalších elektronických prostředků. Tento souhlas je udělován dobrovolně a může být kdykoliv odvolán na adrese správce. Souhlasím se zasíláním obchodních sdělení elektronickou poštou

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ RESPEKT. CZ

ano

ne

800 110 022 47

kultura literatura

str. 50

S výhledem na Himálaj

tvář

str. 52

film

str. 54

Rozhovory vědců s dalajlamou odhalují potíže našeho západního myšlení.

Překážky člověka nedokonalého

Dánský dokumentarista, básník a sportovní komentátor JØrgen Leth nepřestává provokovat.

Neklidné pohledy hrdlem

martin m. šimečka

jan gregor

petr fischer

Bambuškova mystická filmová mše za Jana Husa a tři zápalné oběti.

Zabaveno znovu Jak vzpomínají Poláci a Češi na dobu, kdy jsme byli velcí kamarádi

jaroslav formánek, Vratislav foto karel cudlín

V  úterý odstartuje v  pražské Arše koncert, který bude minimálně pro jednu generaci Čechů a Poláků nevyhlášeným vrcholem sezony. Večer nazvaný Zvuky a dozvuky Solidarity, na němž se vedle legend undergroundu osmdesátých let z obou zemí objeví v polštině interpretovaný Karel Kryl a  v  češtině provedený protirežimní písničkář Jacek Kaczmarski, připomene dvacet let starou hudební akci v polské Vratislavi. V tomto městě se začátkem listopadu 1989 konal Festival české a slovenské nezávislé kultury, jehož součástí byla kromě koncertu i výstava českých výtvarníků pohybujících se mimo oficiální scénu. Tu už předminulý týden Poláci velkoryse připomněli ve Vratislavi. A polská aktivita stojí i za pražským koncertem.

Atraktivní večírek

Tenkrát neprojel. (Pavel Brázda)

48

V metropoli Dolnoslezského vojvodství Vratislavi vládne pravé dušičkové počasí už týden před koncem října. Olověné nebe a cáry mlhy v parcích, závěje plesnivého listí, zachumlané postavy a studený vítr ve středověkých uličkách okolo katedrály sv. Jana Křtitele. O  poznání příjemnější atmosféra panuje v  Městském muzeu Arsenál. V rozzářeném hlavním sále bývalé středověké zbrojnice postává více než 200 návštěvníků spolu se zástupci města i regionu a novináři. Čekají na skupinu českých výtvarníků, jejichž obrazy jsou rozvěšeny po červených cihlových zdech. Na první pohled klasická přehlídka domácí tvorby v  cizině. Je tady Pavel Brázda s existenciálním cyklem Lidská komedie, vidíme abstraktní obrazy Romana Dvořáka, otisky vnitřní krajiny Aleše Krejči, obrazy inspirované morfologií písmen od Věry Novákové. Tváře mnoha přítomných, organizátorů i umělců jsou poznamenány vzrušením i dojetím. Kořeny těchto emocí sahají až do doby, kdy vztah mezi svobodomyslnými Čechy a Poláky dosáhl zenitu. „V Drážďanech jsem přestoupil z pražského rychlíku na vlak do Polska. K  ránu jsem se

octl na německo-polských hranicích. Němci mě chvíli dusili, ale nakonec pustili dál. S úlevou jsem usnul, až mě probudili tři drobní vousatí muži, lesní dělníci s pilami. Když zjistili, že jsem z Československa, říkali mi, abych nebyl smutný, že v Polsku bylo taky špatně a už je dobře. Jest wolność. Je svoboda, opakovali radostně.“ Dvacet let starý zážitek malíře Davida Němce dobře ilustruje atmosféru začátku listopadu roku 1989, kdy se ve Vratislavi konal Festival české a slovenské nezávislé kultury. Na legendami opředené setkání zástupců českého exilu a doma pronásledovaných umělců, jež dovršilo dlouholetou spolupráci polského a  českého disentu v  rámci Polsko-československé solidarity, tehdy do Polska zamířily tisíce lidí. Součástí festivalu měla být i expozice Československo – umění mladé generace. České úřady ji ale zastavily na hranicích. Když proto ve vratislavském městském muzeu začíná vernisáž výstavy s  názvem Zarekwirowano/Zabaveno, čas s vrací o dvacet let zpátky. „V klubu Zero tehdy na podobné cihlové zdi visely prázdné rámy opatřené pouze jmény autorů a tiskacími nápisy ZABAVENO. Obrazy českých výtvarníků ležely v policií odstaveném kamionu na hranicích v Harrachově, vzpomíná kurátor dnešní výstavy Igor Wójcik a dodává: „U nás v letních volbách drtivě zvítězila Solidarita a poté vznikl nápad s vratislavským festivalem. Což ovšem na komunistické vládce vaší země působilo jako muleta na býka.“ „Spoustu diváků a  umělců nepustili přes hranice. Dalším byla zabavena naše pozvánka, tehdy nezbytná k vycestování do Polska,“ říká někdejší zakladatel Polsko-československé solidarity a hlavní organizátor festivalu Mirosław Jasiński.

Rozlučka ve vlaku Stopka čekala i na zmíněných padesát děl od devětadvaceti výtvarníků, kromě výše uvedených například Michala Blažka, Martina RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

Mainera, Karla Nepraše, Martiny Riedlbauchové, Michala Singera, Kateřiny Štenclové či Petra Vaněčka. Šlo o  pestrý spolek, který spojovalo především vymezení proti oficiálnímu proudu (nebo rovnou otevřená kritika režimu). Vystavovali po půdách, sklepeních, garážích, proslulou se například stala ilegální kolektivní výstava z druhé poloviny osmdesátých let v podzemních prostorech tehdy opravované Vinohradské tržnice. Na cestu do Polska byl každý objekt přesto vybaven patřičným povolením, označen razítkem a znaleckým posudkem Národní galerie, potvrzením odhadce. Pětadvacátého října 1989 však českoslovenští celníci pod záminkou, že jde o  přemalby vzácných pláten, kamion na hranicích zadrželi. „Když jsem prohlásil, že o zadržení podám zprávu polskému parlamentu, jakýsi major Kvas vytáhl z pouzdra pistoli a zeptal se mě, jestli vím, že když mě s tímhle uhodí do lebky skrze vlasy, tak si toho nikdo nevšimne,“ při-

stoupili tam exilové legendy folku jako Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák, ale i  rockové skupiny z  Československa Šanov, Aku-Aku a MCH Band. Promítaly se filmy Miloše Formana, Jiřího Menzela, Věry Chytilové, ale i americký snímek natočený podle knížky Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. V univerzitním antikvariátu se prodávaly exilové knihy a časopisy v kulisách výstavy fotografií ze srpna 1968 nazvané Idite domoj. Nadšeným účastníkům festivalu se zpět do Československa moc nechtělo. Ostatně režim vysílal do Vratislavi jasné signály v podobě informací o projevu Miloše Jakeše v Paláci kultury, v němž generální tajemník oznamoval, že se doma nic měnit nebude. Někteří si proto pobyt ve svobodném Polsku o pár dnů prodloužili jako tehdejší kurátor výstavy David Němec. „Vracel jsem se opět přes Drážďany. Tam jsme se ve vlaku rozloučili s Vlastou Třešňákem. On pokračoval na západ, já přestupoval na jih. Mysleli jsme si, že se neuvidíme mnoho

než jednoho sta uměleckých děl od výtvarníků různých generací, která by měla být prezentací české malby posledních dvaceti let. V bývalé zbrojnici proto visí i plátna malířů, kterým v  době vratislavského festivalu bylo dvanáct třináct let. Jako příklad může sloužit Petr Romanov, s obrazy protínajícími přítomnost s tokem vzpomínek, anebo Jakub Špaňhel a jeho pozoruhodně deformované kompozice reálných objektů. Kurátorům nejde o  prostý průřez generacemi, skupinami či styly, ale především o představení originality. Nejdůležitější roli tu hraje právě pestrost pohledů na svět. Tento rozměr přesně navazuje na ducha zadržené expozice. Ve vratislavském městském muzeu lze celou kolekci zhlédnout do 22. listopadu. Na zmíněném večeru v  Arše i  výstavě ve Vratislavi bije do očí zcela odlišná přitažlivost historie pro Poláky a  Čechy. Například o  návštěvníky přecpané vratislavské vernisáži, na níž byli přítomni dva čeští novináři,

Z devětadvaceti pozvaných umělců tenkrát do Vratislavi projeli jen tři.

Stále živá „pospolitost“. (Čeští výtvarníci ve Vratislavi)

bližuje dobovou náladu Igor Wójcik, který obrazy vezl z Prahy. Z devětadvaceti pozvaných umělců do Vratislavi nakonec projeli tři. Podle odhadů se průnik podařil i celkem třem tisícovkám diváků. Dostali se tam ilegálně přes hory nebo už děravějící polsko-východoněmeckou hranici. Atraktivitu polské akce dokazují i cestovní okliky v podobě leteckých spojů z Budapešti anebo tranzit přes Sovětský svaz. Mimo seminář na téma lidských práv pořádaný v barokní Leopoldinské aule univerzity táhly především koncerty v Teatru Polski. VyRESPEKT. CZ

dalších let. Bylo to v den, kdy padla berlínská zeď.“ Shodou okolností toho 9. listopadu československé orgány vrátily autorům v Harrachově zadržená díla, aniž by udaly důvod jejich zabavení.

Polská blízkost Do Vratislavi se obrazy českých výtvarníků dostaly až po změně režimu v roce 1990. Současná podoba expozice však podle kurátora Jiřího Fiedora není pietní a věrnou připomínkou první výstavy. Kromě původně zastoupených autorů organizátoři sesbírali kolekci více

v Polsku psaly celostátní i regionální deníky, večírku v městském muzeu asistovaly dvě televizní stanice a čeští výtvarníci se účastnili živého rozhlasového přenosu. O podstatnou část nákladů se postaralo město Vratislav a Poláci platí účet pražského večírku (v Arše se vyznamenalo Evropské centrum Solidarity z Gdaňsku a Polský institut). Ať už to znamená cokoli, obě akce jasně odhalují, že atmosféra vzájemné blízkosti, „pospolitosti“, je za českou severní hranicí dodnes mimořádně živá. Navzdory času, který toho na obou stranách tolik změnil. Q

49

kultura | literatura

S výhledem na Himálaj Rozhovory vědců s dalajlamou odhalují potíže západního myšlení

C

o je mezi molekulami vody, když se vzájemně nedotýkají? Vzduch, nebo jen prázdný prostor? A když se z embrya vyvíjí skutečné tělo, začíná tento proces v oblasti srdce, nebo na nějakém jiném místě ve středu? Na takové otázky by se mohlo ptát i desetileté dítě rodičů, když se vrátí ze školy, ale kladl je dalajlama věhlasným vědcům ze Západu v roce 1987 ve svém domě vysoko v horách severní Indie – s výhledem na zasněžené vrcholy předního Himálaje vedl rozhovor se svými hosty celý týden. Návrat k přirozené formě rozhovoru, jaký vedli například antičtí filozofové, je vedlejším důkazem, že něco v naší moderní civilizaci není v pořádku: o těch nejdůležitějších věcech nelze mluvit na konferencích, ale opět jen v úzkém kruhu navzájem vstřícných lidí. Setkání u dalajlamy – dnes už historické, neboť další následovala a pokračují dodnes – bylo prvním pokusem, jak propojit západní vědu, která vyrostla na víře v poznatelnost objektivního světa nezávislého na našem vědomí, a buddhismus, pro něhož je naopak vědomí zdrojem poznání. K českému čtenáři se dostává záznam z této debaty pod titulem Mosty k porozumění díky vydavatelství DharmaGaia, známé hlavně publikacemi o buddhismu. Tato kniha se ovšem k buddhismu váže jen velmi volně skrze dalajlamu, jenž však spíše pozorně naslouchá svým přátelům, kteří mu vyprávějí poutavý příběh o cestě za poznáním, jímž prošla západní civilizace. A byť je ten záznam starý 22 let, působí, jako kdyby se ty rozhovory nahrávaly včera. Kniha se dá číst na několik způsobů: jako svědectví důvěrného rozhovoru, jako dotek s člověkem, pro něhož je jistota inkarnace naprostou samozřejmostí, ale také jako úvod do biologie, fyziky či neurovědy nebo ještě také jako stručné dějiny západního myšlení.

Komu patří mozek V osmdesátých letech nastala ve vědě malá revoluce: vědci houfně vylezli ze svých uzavřených laboratoří a začali psát knihy pro veřejnost, noviny zavedly pravidelné rubriky o vědě a na titulní strany se dostávaly nejnovější objevy. V té době se věda také obloukem začala vracet ke své matce – filozofii – a začala si klást stejné otázky. A  jelikož na Západě dnes žádný Kant není k mání, obrátili se vědci na dalajlamu. Zneklidněni obavou, že západní myšlení a  celá civilizace se ocitly v  bludném kruhu, který vznikl „dezinterpretací děl Darwina, Marxe a  Freuda“, čímž se vytvořila kultura

50

konfliktu místo spolupráce, hledali cestu ven. Neurovědec Robert B. Livingston dokazoval na příkladu „vlčího bobu“ (nespravedlivě se o něm tvrdilo, že je to samotářská rostlina – odtud název podle vlka –, ale ve skutečnosti pomáhá na svazích vysoko v horách přežít dalším rostlinám a živočichům), že v přírodě je mnohem více projevů spolupráce, než se doposud myslelo. Jeho kolega, biolog Francisco J. Varela, na dalších příkladech mezidruhového altruismu vlků, delfínů, šimpanzů či tučňáků podrobil kritice vulgární pojetí darwinismu a dospěl k závěru, že „život se vůbec zdá nemožný bez určité míry otevřenosti vůči ostatním“. Dalajlama spokojeně dodal, že v buddhistické teorii „jsou živočichové stejně jako my nadáni schopností poznávání“. Jedna z  nejzajímavějších debat se vedla o tom, co je „já“. Západní civilizace považuje za

Naše civilizace se svým racionálním myšlením uvízla v pasti, je tedy čas vydat se za dalajlamou. zdroj lidské identity a vědomí náš mozek, jeho paměť. Jenže dalajlama nesouhlasí. „Vědomí je filtrováno lidským mozkem, jedná se o mentální aktivitu – samotné vědomí však není lidské.“ Odtud potom plyne překvapující odpověď na otázku vědců, co by se stalo, kdyby byla možná transplantace mozku. „Jestliže transplantujete mozek osoby B do těla osoby A, tak ten mozek bude náležet osobě A,“ odpovídá dalajlama uchváceným posluchačům. A aby toho nebylo dost, v debatě o umělé inteligenci dalajlama se smíchem připouští, že vědomí může vstoupit i do počítačů, pokud budou dostatečně vyvinuty, a že dokonce umírající jogín do nich může přemístit své „jemné vědomí“. Ale jak pobaveně dodává: „Musíme prostě čekat a pozorovat, dokud se to skutečně nestane.“

Nová éra behaviorismu Ohmatávání dvou různých světů je vzrušující, objevné a  někdy dojde k  překvapivé shodě. Dalajlama například mluví o „jasném světle“, které se ve své autentičnosti manifestuje jen v okamžiku smrti, ale může se v hrubé formě

Jeremy W. Hayward, Francisco J. Varela: Mosty k porozumění Přeložil Michal Šašma, DharmaGaia, 332 stran

(pokud nebereme v  úvahu meditaci) projevit i  při jiných příležitostech, jako jsou: „zívání, kýchání, přesný okamžik usnutí nebo omdlení a moment orgasmu“. Jedna z technik k dosažení takového prožitku jasného světla je „zmáčknutí některých tepen“, což potvrzuje i psycholožka Eleonor Roschová: „Lidé provádějící výzkum spánku ve Stanfordu dospěli metodou pokusu a  omylu k  téže výcvikové technice.“ Takových okamžiků, kdy se protnou zkušenosti dvou civilizací, je v knize spousta. Na jiném místě se dozvídáme, že první zívnutí se objevuje u desetitýdenního plodu v matčině děloze, kdy dítě možná poprvé zakusí trochu „jasného světla“. Všichni se touto myšlenkou dobře baví. Každý z  těch společně strávených dnů se jeví jako klíčový, téma debaty se vyvíjí od fyziky přes neurovědu a kognitivní psychologii k umělé inteligenci až po otázky vědomí a evoluce života. Ale vzhledem k probíhající světové ekonomické krizi, která je současně krizí našeho myšlení, je nejzajímavější debata o kognitivní psychologii a návratu behaviorismu v jeho nové podobě. Koncem šedesátých let se odehrála „sociologická revoluce“ a od té doby postupovalo zkoumání lidského chování, lidských emocí a fungování našeho mozku fantastickým tempem. V roce 1987 mluvili vědci i dalajlama tak, jako kdyby už tušili, co se se světem stane v roce 2008. Věděli už, že západní myšlení udělalo obrovskou chybu, když považovalo lidskou bytost za racionálního tvora. Před dvěma týdny popsal komentátor New York Times David Brooks svůj úžas nad mladou generací vědců v oblasti sociální kognitivní neurovědy, jejichž konference se zúčastnil. Udivilo ho například, že zkoumáním aktivity mozku došli k závěru, že vzorce našeho chování hlubinně závisejí na naší kulturní výchově. Mozek Američana produkuje slastné pocity, když se člověk chová dominantně, u Japonců naopak mozek vysílá signály slasti při podřízeném chování. „Ekonomové a političtí analytici pracují s představou lidí jako ultraracionálních bytostí, protože neumějí definovat a systematizovat emoce,“ napsal Brooks rozhořčeně. Má však naději, že tato mladá generace vědců změní pohled na lidskou bytost a zbaví nás konečně naší obsese racionalitou a IQ. Tato mladá generace je však především dědicem svých předchůdců, kteří pochopili, že západní civilizace a její myšlení uvízlo v pasti, a vydali se proto za dalajlamou. Q martin m. šimečka

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

literatura | kultura

(Ne)veselý příběh chlíváka „Temné! To je slovo, které snad ze všech nejvíc nemám rád,“ řekl v  jednom rozhovoru rockový bard, básník a spisovatel Nick Cave. Když si ale člověk přečte jeho román A  uzřela oslice anděla nebo poslechne album Murder ballads, kde zpívá deset příběhů o vraždách, začne se ptát, kde a v čem tedy vidí naději a vysvobození. Ve svých textech sice často odkazuje na Bibli, cituje z evangelií Marka a Matouše, ale jeho poetické příběhy jsou plné spíše starozákonní etiky, v níž se platí okem za oko. Ostatně i jeho nový román Smrt Zajdy Munroa začíná neveselou větou. „V hajzlu jsem,“ pronese hlavní hrdina „ve chvilce jasnozřivosti příznačné pro ty, kdo mají brzy zemřít“. Možná je tou světlinou ironie a černý humor, které občas pronikají trhlinami Caveovy tvorby,

ať už je to hudba k  filmům, scénáře, povídky nebo básně. A pro příběh obchodního cestujícího Zajdu Munroa to platí obzvlášť. Je to sice mizogyn, chlívák, slaboch, cynik a  pokrytec, který je schopný vnímat své okolí jen skrze své neodbytné sexuální potřeby a jako základní orientační smysl používá jen tykadlo penisu. Je lascivní, sprostý a navíc hulvát, zkrátka dokonalý antihrdina, který si hoví v pohodlí vlastní slabosti. A když už se alespoň na malou chvíli vzpamatuje, propadá se vzápětí do ještě větší hloubky ubíjející každodennosti. Přesto se ve vztahu k němu nelze ubránit jistým sympatiím. Jeho příběh se bez jakýchkoli formálních kliček řítí do záhuby a připomíná tak direkt na solar. Důsledkem ovšem není vyražený dech a pocit nevolnosti, ale bránice chvějící se smíchem. Jednou se sice objeví malá narážka na zastrčené rodinné trauma, a kdyby se mu Nick Cave více věnoval, mohl by tak v románu vystavět i druhé lite-

rární patro. Jemu ale zjevně o nic takového nejde, píše černohumornou hříčku. Smrt Zajdy Munroa je vlastně román na cestě. Hlavní hrdina po sebevraždě své ženy naloží malého synka Zajdu juniora do žlutého Fiatu Punto a putují od jedné zákaznice k druhé. Smyslem ovšem není jen prodat jim něco z kosmetických přípravků, ale dostat je do postele. To je pro Zajdu Munroa celoživotní náplň a smysl života, o jehož pravidlech chce poučit i synka. Čím víc se mu ale snaží předat, tím víc juniorovi dochází, čemu by se měl vyhnout. Nick Cave se však nesnaží o žádné morální poselství a větší přesah, z každé věty je znát, že se při psaní bavil a čtenáři nezbývá než se bavit s ním. A dobře. Z každodenní rutiny ho Smrt Zajdy Munroa na dlouho nevytrhne, ale může s ním strávit jedno příjemné odpoledne. Q ONDŘEJ NEZBEDA

Nick Cave: Smrt Zajdy Munroa Přeložila Michala Marková, Argo, 238 stran

V balonu s Janem Saudkem Někdo vám vypráví intimní historku ze svého života, nečeká vaše porozumění ani rozhřešení, spíš se chce pochlubit či politovat, přesně tedy neví, ale potřebuje publikum, protože už je prostě takový. Není vám to příjemné, no ale ten člověk vás zajímá, tak ať se vypovídá, třeba se za tím balastem odkryje něco důležitějšího. Asi takový pocit musela mít Renata Kalenská, když několik měsíců zpovídala Jana Saudka. Čtenář jejího rozhovoru Jan Saudek na útěku se dostává do stejné situace, a pokud neodpadne a prokouše se jím, bude kroutit hlavou: je to neuvěřitelné, ale moc důležitého se o fotografovi nedozvěděl. Kalenská chtěla sezení se Saudkem rozdělit do bezmála osmi dekád jeho života. Nicméně fo-

tograf jí od otázek neustále utíká ke svým oblíbeným tématům, takže si na většině stran stěžuje na nepřízeň publika, stárnutí, všechny ty holky, které z něj chtějí tahat prachy, Knížáka, jenž teď žije s jeho první ženou, nebo se naopak vytahuje, kolik lidí ho pozdravilo na ulici, kolik placených společnic ho včera „obsloužilo“, se kterou/kterým se kdy vyspal a tak dále a tak podobně. Autorka k rozhovoru přistoupila jako kamarádka Saudkovy současné družky, takže se empaticky snaží přijít na kloub tomu, kdo se to vlastně pod touhle machistickou slupkou schovává. Protože jinak přece není možné, aby ho kamarádka milovala. Jenže Saudek se nedá, vyžvaní sice na sebe i ty nejbizarnější detaily, ovšem když už se dostane ke skutečným citům, k rodině, dětem a všemu, co kdy v životě zbabral, místo aby jako u psychoanalytika shodil masku, uteče zase do známých vod svého neuvadajícího libida. Zvlášť

zničující je v tomhle ohledu pasáž, kdy ho Kalenská už už dotlačí vyjádřit se k nelidské neschopnosti navštívit svého bratra Káju, který už dva roky leží v kómatu v nemocnici. Ovšem Saudek celou věc rychle odbude tím, že nelidská je naopak Kalenská, protože se nikdy nemilovala se ženou ani s více muži najednou. V jedné chvíli si Saudek vypomůže metaforou, že když chcete letět balonem, prostě z něj musíte vyhazovat děti, ženy, milenky a vůbec všechno, aby vás to netáhlo k  zemi. Asi má pravdu, třeba by opravdu nelétal tak vysoko jako teď. Nicméně jeho problém je jinde: nějak si nevšiml, že z onoho balonu během letu vyhodil i sám sebe, a to, co teď létá mezi oblaky, je jen podivný automat na egomanické historky. Q Jan H. Vitvar

Renata Kalenská: Jan Saudek na útěku Torst, 300 stran ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

51

f ot o m at ě j str á n s k ý

kultura | tvář

Překážky člověka nedokonalého Dánský dokumentarista Jørgen Leth nepřestává provokovat JAN GREGOR Místo děje – vykřičená čtvrť Falkland Road v Bombaji. Bělovlasý šedesátník v elegantním obleku sedí za stolem uprostřed zablácené uličky a pomalu si vychutnává luxusní večeři s mořskými plody a lahví drahého vína. Za jeho zády je natažené průhledné plátno, skrze které na něj koukají obyvatelé slumu. Na tom výjevu z filmu Pět překážek (2003), který se stal senzací jihlavského festivalu dokumentárních filmů, je něco zneklidňujícího, obscénního. Debužírujícím mužem je jedna z nejuznávanějších autorských osobností světového dokumentu Jørgen Leth. Sám je však teď hercem, který plní další z neúprosných pokynů svého přítele a žáka, režiséra Larse von Triera.

Lars Oidipus

Jørgen Leth Narodil se 14. června 1937 v dánském Århusu. Vystudoval literaturu a antropologii a živil se jako kulturní novinář. V roce 1967 se prosadil snímkem Dokonalý člověk. Od té doby natočil přes tři desítky filmů. Mezi jeho nejznámější patří Život v Dánsku (1971), Neděle v pekle (1976) a 66 scén z Ameriky (1982). S Larsem von Trierem natočil originální polemiku o povaze tvorby Pět překážek (2003) a dokončuje dvanáct let chystaný projekt Erotický člověk. Píše básně i prózu, živí se jako sportovní komentátor. Od roku 1991 žije na Haiti.

52

„Práce na tomhle filmu byla pro mě hrozně náročná a  zároveň inspirativní,“ říká Leth, hlavní host festivalu, když v restauraci jednoho z jihlavských hotelů právě posnídal poněkud skromnější menu než to v Indii. Trier jej totiž přinutil udělat celkem pět remaků jeho vlastního surrealistického krátkého snímku z roku 1967 s názvem Dokonalý člověk. A pokaždé mu to ztížil nějakou překážkou, tvůrčím omezením. Bombajská „překážka“ spočívala v tom, že Leth musel sám sebe obsadit do hlavní role na nejzbídačenějším místě, které si umí představit. V dalším remaku měl zase na Kubě natočit verzi, jejíž žádný záběr nebude delší než 12 okýnek, tedy půl sekundy (pro milovníka dlouhých statických záběrů, kterým Leth je, to byl drásavý úkol). A jiný remake Dokonalého člověka měl zase předělat do animované podoby, kterou nesnáší. Tak vznikl společný Trierův a  Lethův film jako oslava kreativity a důkaz, že omezení svobody tvorby může vést k zajímavějším výsledkům než naprostá tvůrčí volnost. „Myslím, že celým projektem chtěl Lars dokázat dvě věci: vybičovat mě k extrémním výkonům a symbolicky skrze mě zabít svého otce. Má totiž silný oidipovský komplex,“ směje se Leth. Do dobrodružství s nejistým výsledkem jej ovšem Trier dlouho nutit nemusel. Hra s formou, silná stylizace, prolínání dokumentu a fikce je pro Larse typická už od jeho začátků v šedesátých letech. Vystudovaný antropolog vystřídal několik novin jako kulturní redaktor se specializací na film, divadlo a jazz. Psal a vydával poezii a pod vlivem

francouzské nové vlny se s přáteli rozhodl natáčet nezávislé malé filmy, které vynalézaly nový vyjadřovací jazyk. „Nejbližším z Francouzů mi byl Godard,“ říká. O autorovi Bláznivého Petříčka či U konce s dechem učil na dánské filmové škole a publikoval o něm dvě monografie.

Hamburger sklerotického Warhola Godardův vliv je patrný i v Dokonalém člověku. Muž a  žena v prázdném bílém prostoru vykonávají banální denní úkony – jedí, chodí, milují se. Hravou koláž podbarvuje ironický komentář mimo obraz. Ten jako by na postavy na plátně hleděl zkoumavým pohledem vědce, který narazil na zatím neobjevenou kulturu. Sleduje je s nelíčeným údivem zvědavého romantického pozorovatele. Zde se Leth inspiruje také polským antropologem Bronislavem Małinowským, kterého ve svých dílech často cituje. „V životě i ve tvorbě mě nejvíc pohání zvědavost a otevřená mysl,“ řekl Leth, když v Jihlavě přebíral cenu za celoživotní přínos filmu. A na jeho filmech je to znát. Když točí třeba film o cirkusových artistech, nemá v úmyslu vyčerpat téma do dna, ale zajímá ho jen otázka absolutní vzájemné důvěry, kterou k sobě musejí při svých kouscích cítit. Jeho metoda má blíže k poezii nebo k malířství než k filmu svázanému příběhem. Obrazy u něj často vypovídají samy za sebe a divák si s nimi musí vystačit. Platí to třeba o věhlasném snímku 66 scén z Ameriky (1982) – sérii jakoby náhodně poskládaných dlouhých statických výjevů připomínajících hyperrealistické pohlednice z cest. Film navozuje podobný pocit jako melancholické kompozice Edwarda Hoppera nebo cestopisně-sémiotické eseje Jeana Baudrillarda. Není tam ani náznak příběhu, ale snímek vypovídá o Spojených státech s nečekanou intenzitou. „V mém přístupu k natáčení hrají velkou roli improvizace a reakce na nečekané situace,“ říká Leth. Jedna z „amerických scén“ zachycuje Andyho Warhola, jak jí hamburger. Náhoda tam zasáhla několikrát. „Zaprvé ho jedl nesnesitelně dlouho, takže se za tu dobu dvakrát změnila kouzelným způsobem intenzita světla pocházejícího z okna na jeho tváři. A na konci zapomněl, jakou má říct repliku, a křehkost, kterou v té chvíli vyzařuje, je mnohem pravdivější, než kdyby mechanicky splnil, co jsme po něm chtěli.“ Lethovým osudem i prokletím je už po desetiletí Haiti, ostrovní stát stižený korupcí, chuRESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

perimentální dokumenty (Eddy Merckx a sousedství šálku kávy, Hvězdy a nosiči vody a Neděle v pekle). Jezdce na kolech vidí jako heroické postavy překračující hranice lidských schopností a příběh etapového závodu má pro něj parametry hrdinského eposu. Filmy udělaly v Dánsku cyklistice slušnou reklamu a spolupráce s televizí na sebe nenechala dlouho čekat. „Zdaleka nejpopulárnější jsem v zemi jako televizní komentátor,“ říká tento proslulý filmař. Přítomný čas v předchozí větě není omylem: televize jej po čtyřletém embargu letos opět na-

f ot o i m d b / o u t n o w

dobou, častými puči a nestabilitou. Režisér zde původně chtěl jenom natočit film: „Jako obdivovatel Grahama Greena jsem chtěl poznat zemi tajné policie, politických intrik, krásných žen a woodoo.“ První Lethův hraný celovečerní snímek Haiti Express (1983) vyprávěl o  novináři, který utíká před smutkem, nespavostí a autorskou nemohoucností na neklidný ostrov. Syžet složitě komponovaného experimentu vycházel z Lethova osobního stavu. Bojoval s depresemi po rozvodu a zdejší neutěšená realita, v níž lidé musejí každý den bojovat o přežití, mu pomohla

Mám rád sex a cyklistiku.

rychleji se s depresí vyrovnat. V roce 1991 se sem odstěhoval nastálo a napsal zde také autobiografickou novelu Nedokonalý člověk, v níž s nezvyklou otevřeností popsal milostný vztah se sedmnáctiletou dcerou své kuchařky a služky.

Jeď, Eddy, jeď To ovšem netušil, že v  Dánsku se kvůli jeho knize strhne mela. „Myslel jsem, že Dánsko je liberální země, a ani v nejmenším jsem neměl v úmyslu provokovat,“ říká. Některé pasáže – pokud byly vytržené z kontextu – mohly totiž vypadat jako machistická póza hlavního hrdiny, který se nechá svou mladou milenkou titulovat „můj pane“. Bulvární média a feministické organizace rozjely v roce 2005 proti Lethovi kampaň, v níž ho označovaly za novodobého kolonialistu: bohatého bílého muže využívajícího nadřazeného postavení vůči domorodým ženám. „Někteří lidé nikdy nepochopí, že vztah je o vzájemném obdarovávání,“ kroutí hlavou režisér. Výpady proti sobě sledoval z haitského azylu, aniž by se do veřejné debaty zapojil. Bez následku celá kauza nezůstala: byl přinucen rezignovat na post dánského honorárního konzula na ostrově a dostal výpověď v dánské televizi TV2, pro niž pravidelně komentoval Tour de France. Vášeň pro cyklistiku provázela Letha od dětství. V sedmdesátých letech o ní natočil tři exRESPEKT. CZ

jala na Tour de France. „Cítím teď v Dánsku podporu a jsem tam oblíbenější než kdy jindy,“ říká. Celá kauza kolem „skandálních“ memoárů byla podle něj vlastně užitečná, protože vyvolala veřejnou debatu o míře puritanismu a pokrytectví v dánské společnosti. Své kritiky a kritičky rozzuří možná v nejbližší době znovu doběla. Před dokončením je jeho dvanáct let připravovaný nový opus Erotický člověk (má v něm figurovat i před lety natočená sexuální scéna s onou haitskou dívkou). Materiál Leth natáčel po celém světě – od Filipín či Senegalu po Paříž i východní Evropu – a chce se v něm otevřeně vyznat ze své osobní lásky k sexu a erotice a vyhnout se přitom nebezpečí sklouznutí k pornografii. „Producent filmu Lars von Trier mě přesvědčil, ať ten projekt nevzdávám, i když už jsem měl pochyby, jestli to dokážu natočit tak, jak si přeji. S nadsázkou jsem si říkal, že práce na tomhle filmu mě buď zabije, nebo to bude můj mistrovský kousek.“ Vitální dvaasedmdesátiletý tvůrce, který den před naším setkáním strávil jako jediný porotce ve své kategorii deset hodin čistého času v kině a stihl kromě toho napsat příspěvek do festivalového deníku, však rozhodně nevypadá, že by mu docházely síly. Takže se zřejmě máme na co těšit. Q

cooltura

Sbohem a řetěz „No abych se ti přiznal, při dvou písničkách jsem si poplakal, zavzpomínal,“ říkal mi přítel před Palácem Akropolis. Aby taky ne, vzpomínka na zlatá devadesátá, kdy byli ještě Psí vojáci v nejlepší formě, to už je důvod k melancholickému zamžení očí. Tahle oslava třicetin kapely byla vůbec hodně sentimentální. Vojáci hráli staré věci, ale teď už ve svém aktuálním tempu, kdy už jim zas tak nevadí, když bubny s basou hrají o něco rychleji a o trochu jinak než klavír. Filip Topol už prostě není, co býval, a vlastně je zázrak, že po tom všem, co zdravotně prodělal, vůbec hraje. Stejně si všichni do Akropole přišli tak nějak zavzpomínat, tak co na tom, že se Topol ztrácel v textech, rytmu, hlasu, hlavně že se jim ještě úplně neztratil před očima, i když už k tomu tedy nemá daleko. A měl špatnou náladu. Očividně. Klub byl do posledního místa nacpaný a publikum všechny lapsy přecházelo s nadhledem, ale Topolovi to nějak nesedlo. Byl protivný. Nekomunikoval. V jednu chvíli všechny okřikl, aby na něj nekřičeli, že chtějí další písničku – usmál se u toho, ale bylo vidět, že to myslí vážně. Možná že během hraní taky vzpomínal, jak jim to kdysi spolu šlo a jaká je škoda, že už jim to teď moc nejde, no ale co dělat, prostě se těm třem chce spát. Asi to bude znít divně, ale byl to dobrý koncert, upřímný. Tak sbohem a řetěz... Karel to asi taky myslí upřímně, když na své kritiky vystrkuje v televizi prostředníček. Ale moc mu to nejde, spíš to někde jenom viděl, než že by to byl zvyklý dělat. Že je ale hrdý na to, že jako „trubadúr“ sloužil na různých dvorech, přičemž „byly přece mnohem horší dvory, než byl ten soudruha Husáka“ (jak prohlásil v LN), to mu z úst vychází velmi uvěřitelně. Gott to řekl v jiné formě už mnohokrát a bylo by divné, kdyby to nezopakoval taky po svých pěti minutách státní slávy na Pražském hradě. Co je ale divné, že se během předávání medaile Za zásluhy tak dojímal. Slzel nad zlatými šedesátými, kdy byl naposledy na skutečném hudebním vrcholu, aniž by si musel vypomáhat spoluprací s normalizátory kultury? Slzel nad tím, že je na konci kariéry a nikdo shora už mu ji nepomůže vzkřísit? Nebo mu prostě jenom dělalo k pláči dobře, že mu po zádech plácá další prezident, tentokrát už demokratický? Každopádně byl to – co se Karlova výstupu týče – hodně divný ceremoniál, upřímný jen ve své nadutosti. JAN H. VITVAR

příští týden píše Magdaléna platzová

53

kultura | film

Neklidné pohledy hrdlem f ot o ac f k

f ot o i g o r c h m e l a

Bambuškova filmová mše za Jana Husa a tři zápalné oběti

Surový obraz vyššího principu mravního.

O

ceňované divadelní projekty Miroslava Bambuška, shrnuté pod stručnou ikonku perzekuce.cz, tvrdohlavě oživují temnější stránky české minulosti, ačkoli se zdá, že o to nikdo moc nestojí. Ať už režisér a autor v jedné osobě probírá divoký odsun sudetských Němců nebo stalinistické období 50. let, vždy se soustřeďuje na přítomnost – divadelní, ale i tu širší, reálnou, kterou chápe filozoficky jako neustálý průnik všech tří dimenzí času. Perzekuce, násilí, zlo se potom neděje někde na jevišti, nýbrž v nás samých, jsme-li diváky, herci nebo jen vzdálenými mediálními pozorovateli, kteří dohromady vytvářejí „živé umění“. Nikoho proto nepřekvapí, že se Bambušek po určité době dostal k filmu („Potřeboval jsem rozšířit nářadí,“ říká), protože právě film umožňuje procházet časovými dimenzemi lehce a bez větších problémů, aniž by se, na rozdíl od divadla, muselo komukoli cokoli vysvětlovat. Ve filmu se čas děje sám od sebe, stejně přirozeně jako v životě, může mít libovolný směr, hustotu, rychlost a rozsah; lze v něm přeskakovat, přičemž nikdy nemusíme mít strach, že se úplně ztratíme. Jsme přece pořád součástí jednoho filmového času, jedné obrazovo-zvukové přítomnosti (což na divadle není tak samozřejmé, tady vzniká událost mnohem pracněji, spíše výjimečně a vzácně).

Mysterium Filmový „efekt času“ využil Miroslav Bambušek i ve snímku Jan Hus – mše za tři mrtvé muže. Tématem je tentokrát motiv oběti za druhé, kterou Bambuškovi reprezentuje dominantní

54

postava Jana Husa, jež vtahuje do společné přítomnosti další svědky, tři zápalné oběti 20. století: Poláka Riszarda Siwiece (upálil se na protest proti okupaci Československa v roce 1968), východoněmeckého evangelického kněze Oskara Brüsewitze (upálil se kvůli nesouhlasu se státní církevní politikou a postojem církve v NDR) a Brita Grahama Bamforda (zapálil se kvůli alibistickému postoji Británie vůči válce v Bosně). V  této fázi se Bambušek dostává do nejméně zajímavé části filmu, která dokumentárním způsobem shrnuje osobní historii každého ze tří protestů. Je to nutné základní seznámení, ale jak se v dalším toku filmu ukáže, skoro na něm nezáleží. Režisér hledá obecnější společné, nikoli jednotlivé oddělující, a k tomu využívá vše, co mu film jako jeho nové „nářadí“ nabízí. Použití osmimilimetrové kamery, z níž vychází mírně rozsypaný, třesoucí se obraz (převážně černobílý, s  barevnými záblesky), vypadá jako samoúčelné ozvláštňování jinak vcelku přímočarého příběhu o ztrátě duchovního rozměru západní civilizace, který je třeba připomínat zoufalými obětními činy, očistným a zároveň burcujícím a otřesným sebeupalováním. Bambušek naštěstí z  vlastností materiálu a  techniky udělal součást výpovědi. Nesmí se zapomínat, že film je pokusem o celebrování mše za mrtvé (není vyloučeno, že to neplatí jen pro Bambuškovo dílo, ale pro film jako takový), a tudíž mu nemůže chybět mysteriózní rozměr, mysterium tremendum et fascinans – to, co nás překračuje, je děsivé, vyvolává chvění, ale zároveň nás ohromuje, fas-

cinuje a přitahuje. A také nemá běžnou ontologickou hodnotu: nemůžeme prostě říci, že existuje stejně jako my nebo strom či kámen, a přesto cítíme, že je. Všechny tři oběti, které využívá kazatel Hus jako svědky existence a síly vyššího principu mravního, se v surovém obraze a za postupného splétání časů jednotlivých příběhů proměňují ve fantazmata: byly, a nebyly; jsou, a nejsou; budou, a nebudou. V bodě, kdy se Bambuškův proud obrazů proměňuje v divokou halucinaci a stále nabírá na obrátkách, což je způsobeno i délkou pozorování mihotavého a neklidného pohledu osmimilimetrové kamery, přichází přesně podle tradičních poetických pouček uklidnění, možná i katarze. Je to očištění ironické, skoro až směšně groteskní, ale jen pro toho, kdo se nebál v předcházejícím dění hledat dvojí stránku mysteria, kdo se uvolnil a nechal se hypnotizovat. Bez této zkušenosti je závěr jen jednoduchým a patetickým vyznačením křížku nad naší barbarskou, vyprázdněnou, konzumní dobou bez spirituálního náboje. „Vidím vám až do krku,“ říká prostě a poťouchle hlas Husa v  těle současníka krátce před koncem filmu, kdy se do něj pouští hejno rozčilených hus. Bambuškova neklidná filmová mše je jen jednou malou zkouškou, jestli o takové intimní náhledy hrdlem ještě vůbec někdo stojí. Q Petr Fischer Autor vede kulturní rubriku zpravodajství ČT.

Jan Hus – mše za tři mrtvé muže Režie Miroslav Bambušek, premiéra 24. 10. RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

literatura | kultura

Internet naruby Básník Vojtěch Kučera má místo bloku blog

C

htěl jsem to postavit na hlavu. Obrátit to naruby,“ říká básník Vojtěch Kučera (1975) o tom, proč se po dvou knižně vydaných sbírkách rozhodl vytvářet tu třetí prostřednictvím internetu (nehybnost.blogspot.com). „Vždycky jsem svou poezii chápal jako usilování dostat se za. A když něco převrátím, vidím to z druhé strany.“ Internet a literatura – téma mnoha diskusí, po výtce nejčastěji právě těch internetových. Lze jednoduše shrnout, co internet provedl s literaturou? Jakákoli odpověď vyžaduje alespoň základní odlišení literární produkce, distribuce a percepce. Je jasné, že prostřednictvím internetu se dílo může dostat k většímu počtu čtenářů. Distribuce a percepce literatury jsou oblasti, jež internet výrazně zasáhl, a probíhající projekty, jako je „výstavba“ digitální knihovny Googlu, naznačují, že jsme stále teprve na začátku. Oproti tomu oblast samotného vytváření literatury se zdá být rezistentnější. Nezdá se, že by těch pár blogorománů relativně zavedených autorů přineslo podstatný posun v jejich díle, natož v literární tvorbě jako takové. Znamená to, že z hlediska tvorby je internet k ničemu?

Třiatřiceti, protože tolik autorovi bylo v době dokončení. S trochou nadsázky lze celý Kučerův projekt Nehybnosti přirovnat k  oku hurikánu: uprostřed zběsilé rotace existuje osa či místo, které je třeba najít a sveřepě v něm setrvat. Podle toho, v  jaké rovině právě uvažujeme, může být oním okem hurikánu samotný blog („uprostřed“ internetu), krystalizující poezie („uprostřed“ blogu), anebo nakonec už jen ticho („uprostřed“ poezie). Oko je každopádně jednou ze základních metafor, které celý Ku-

Oko hurikánu

čerův soubor protínají. Obrazový doprovod tvoří několik desítek kruhových zrcadel, jaká se objevují na nepřehledných křižovatkách. Začmoudlá, rezavá, rozbitá, všechna věrně odrážejí protější svět. „Jenže pro mě to nejsou zrcadla,“ vysvětluje básník Kučera. „Znova opakuji: jde mi o pohled za. A jeden ze způsobů, jak se podívat za zrcadlo, je zapomenout na jeho plochu. Jsou to prostě průhledy někam dál. Každé to zrcadlo je oko, kterým se člověk může dívat. Že je uprostřed domu nebe? Ano, je – jako nějaký průhled.“

Vojtěch Kučera představuje nezvyklý případ. Obrátil naruby to, co od internetu očekáváme. Založil blog a pojmenoval ho Nehybnost, což je asi takové, jako si pořídit psa a  říkat mu Kočka. A okamžitě následuje další paradox: namísto obvyklé sebeprezentace šlo Kučerovi o to skrýt se do anonymity a dát prostor textu jako takovému. Svou identitu na blogu zveřejnil až ve chvíli, kdy z nejrůznějšího „znehybněného“ materiálu od fotografií a hudby přes staré deníky a dopisy až k textům jiných autorů vykrystalizovala sbírka třiatřiceti básní.

Světová síť nikdy nezpůsobí revoluci v literární produkci, na to je tvorba moc intimní.

Hypertext a multimedialita Kučera říká, že z hlediska tvorby pro něj blog představuje chybějící článek mezi soukromým psaním na papír či do počítače a tištěnou publikací. Blog není blok, protože přítomnost potenciálního čtenáře již zavazuje, ale zároveň není ani knihou v její definitivnosti. Vedle toho pochopitelně přináší kouzlo hypertextu a multimediality. Tím vytváří podmínky pro zachycení toho, co při psaní obvykle zůstává skryto jako podhoubí: prchavé vjemy, obrazy, vzpomínky, strachy a tužby, prostor četby a nespočetné odkazy mezi nimi. Vše, co při tvůrčím procesu víří kolem postupně se materializujícího – nebo spíše krystalizujícího – středu. V grafickém znázornění na obálce tištěné verze Nehybnosti (k vydání připravuje vydavatelství MaPa) tento střed a prostor kolem něj vyjadřuje prostý bod uprostřed bílé plochy. Kučera využil i  dalších technologických možností: vytvořil vizualizaci, v níž se na pozadí elektronického listu papíru chvějí a pulzují řádky se slovem nehybnost, zatímco v popředí postupně naskakuje text básně, psaný jakoby na stroji. Každý si tak může ověřit, že dojem z četby je náhle jiný, než když otočená stránka již předem obsahuje hotovou báseň. Internet zřejmě nikdy nezpůsobí žádnou revoluci v literární produkci, na to je tvorba příliš intimní oblastí. Na druhou stranu cílené použití technologií umožňuje víc než jen právo psát pro každého. Sdělení vždy potřebuje médium, a často je od něj jen těžko oddělitelné. Nehybnost Vojtěcha Kučery ukazuje, že skutečná poezie si dokáže podmanit i poněkud nezkrotnou blogosféru a vymámit z ní nečekané výsledky. Sám autor přitom opouští jeviště nenápadnými úkroky: „Bytost se hne, nehybnost tne Tebe.“ Q Jan Němec Autor je redaktorem časopisu Host.

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

55

seriál | česká inteligence

Ve světě bez titánů Karel Čapek repr o re s pekt

pavel kosatík

Nejprve psal o lidech, které pronásledovali běsové. (Josef Čapek, Fantomas, 1920)

J

e z těch lidí, na jejichž život a dílo se hledí optikou jejich tragické smrti. Díky ní i ten, kdo od něj nepřečetl ani jednu knihu, ho většinou chová v úctě a umí vysvětlit proč. Za první republiky byli možná větší literární autoři než on – Vančura, Durych. Za Karlem Čapkem se však neohlížíme jenom jako za umělcem, který podal kulturní výkon, ale díváme se na něj jako na toho, kdo byl lepším člověkem než většina. Oběť, kterou přinesl, pak však často funguje i jako předsudek.

Proč nebyl komunistou V českém povědomí Karel Čapek funguje jako vzor angažovaného intelektuála 20. století. Znal spis Zrada vzdělanců od Juliena Bendy; s jeho názorem, že spisovatel politickou anga-

56

žovaností likviduje sám sebe jako nezávislého tvůrce, však nesouhlasil. Vyjdeme-li z představy, psal Čapek, že každý člověk má přijmout svůj díl odpovědnosti za vývoj věcí veřejných, pak je těžké si představit, proč by z tohoto pravidla měl být vyjmut právě spisovatel. Dnes můžeme pochybovat o některých konkrétních Čapkových činech, jako byl pokus o vstup do politiky na kandidátce Národní strany práce v roce 1925 nebo jeho zákulisní intervence, v nichž se snažil prostředkovat třeba mezi Masarykem a Švehlou a které občas končily fiaskem. Nelze nicméně popřít, že se Čapek svou angažovaností stal vzorem pro nejednu pozdější generaci – a učil je, že odpovědnosti za věci veřejné se nelze vzdát, dokonce ani kdyby člověk chtěl. Nese ji každý, i ten, kdo o tom vůbec neví. Kdo dnes chce Čapkovi rozumět, měl by vnímat, že se od dnešního literáta lišil už typem svého startu. V  Čapkově době nebylo výjimkou, aby spisovatel měl filozofické vzdělání. Vědět přesně, jak mysleli staří, a dostat tím i své myšlení pod kontrolu reflexe. V současnosti je toto pojetí spíše v menšině, za důkaz talentu se považuje naopak to, vytryskne-li intuitivně a spontánně. Spisovatel dnes podle obecného povědomí sbírá zkušenosti prostě tím, že žije: jako Gorkij studuje své životní „univerzity“, nebo je jako Kerouac „na cestě“. Pokud je snad pro psaní třeba ještě něco, má se za to, že to zvládne nácvik řemesla v některé z mnoha škol tvůrčího psaní. Čapkovi však intuice zkombinovaná s řemeslem nestačila, chtěl návod, jak správně myslet, a ve škole ho opravdu získal – i když jinde a jinak, než asi předpokládal. Vliv německé metafyziky, kterou mu tak jako všem předložili jeho profesoři, o své vůli korigoval. Později mu byl vliv amerických pragmatiků často vyčítán: měl poznamenat jeho myšlení relativismem a nedůvěrou k tradičním hodnotám. Ale při bližším pohledu se Čapek jeví asi takovým filozofickým pragmatikem, jako byl jeho vzor a učitel Masaryk pozitivistou: oběma byly vlivy, které poznamenaly jejich mládí, připisovány po celý život, a u obou nesprávně. Čapkovi se třeba často vyčítalo, že každému přiznává jeho díl pravdy – což, jak známo, není ani omylem druh účasti, ale naopak mravní lhostejnosti. Při bližším pohledu na jeho zásadní stati, jako je třeba ta z roku 1924 s názvem Proč nejsem komunistou, však vyplývá, RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

cit, konkrétní láska a konkrétní pomoc člověka člověku. Znělo to, jako by říkal „méně je více“, tedy jako opak rozšířeného velikášství, a proto na Čapkova slova slyšelo mnoho lidí. Pravdivé je to, nač si, lidé, můžete sáhnout. A protože o tom ostatním nikdy nic nebudete doopravdy vědět, vlastně se tím ani nezabývejte, protože z toho nic dobrého nevzejde. Aniž si to Čapek uvědomoval, člověka tím úžasně zúžil a  omezil. Jistěže titánství, které odmítal, bylo rizikem: takový titán (zdaleka nejenom Hitler, ale zrovna tak i Masaryk) se žene stále vpřed, aniž často ví nebo tuší, čeho chce dosáhnout. Ale nemůže si pomoci – a právě tímto způsobem se často rodí činy, o kterých lidé mají

že s jasným názorem neměl problém: odmítl tehdy komunismus jednou provždy, na celý život, s tím, že je to hnutí, které probouzí v lidech nejhorší vlastnosti a pracuje tím na zošklivění, nikoli na zlepšení světa.

Čapkův problém ležel jinde a  souvisel s  jeho ústředním pojmem humanismu. Dopracoval se k němu celkem pozdě, až po roce 1918. S důvěrou ke světu se Čapek nenarodil, prvních třicet let života, tedy více než polovinu, prožil spíš ve strachu z existence. Před první světovou válkou nepsal o lásce k lidem, ale vyznával se spíš z nedůvěry k nim. V jeho textech není stopy po dobromyslném světle, bez kterého si vrcholného Čapka nelze představit. Naopak, pokud třeba jeho rané Trapné povídky vyjadřovaly nějaký životní pocit, pak zhruba ten, který Edvard Munch namaloval do svého obrazu Výkřik: existenční hrůzu a zoufalství, které neberou konce. Člověk u mladého a předrepublikánského Čapka nebyl dobrý, ale po roce 1918 se jím rychle stal. Po vzniku státu, když se objevila šance být prospěšný způsobem, který si do té doby nedokázal představit, se Čapek rozhodl, že bude věci dělat jinak. Když u Masaryka uviděl, jak humanitní program může zafungovat v politické praxi, jistě se mu ulevilo, že něco takového existuje. Pokud člověk sdílí Masarykovy ideály, může v životě dosáhnout opravdu důležité satisfakce – tak soudil po roce 1918 Karel Čapek, a v jeho generaci zdaleka ne jenom on. Oblékl si potom svůj humanismus jako nový kabát, zapnul ho pevně a do smrti ho nesundal. Spisovatel, který začínal jako nihilista a pro svou literární generaci dlouho razil označení „ztracená“, objevil nový životní plán: psaním sobě i ostatním zpevňovat charakter. Ale dříve než ho na jeho heroické cestě začneme obdivovat, uvědomme si její rub. Dosud Čapek psal o lidech, jimiž cloumali běsové a kteří měli k slunnému životnímu programu daleko asi tak jako postavy Dostojevského. Pokud se rozhodl svůj život přeprogramovat, sotva to šlo udělat jinak než za cenu drastické redukce jejich charakterů. Vševládné emoce byly zameteny pod koberec a na jejich místo byly vyzdviženy spolehlivé, protože krotké ctnosti každodenního života. V Čapkově prvním románu, Továrně na Absolutno, je tento posun vidět. Knihu je možné číst jako varování před titanismem, který se zmocnil moderního člověka – a jak dnes víme, vyústil ve velikášské totalitní režimy. Kdo vidí jenom národ nebo lidstvo, a ne konkrétního člověka, ten bude nakonec vraždit, pochopil Čapek. Jenomže emoce poháněly nejen Hitlery a Leniny, ale i jejich odpůrce, kteří, pokud chtěli mít úspěch, museli si často počínat obdobně zuřivě. Čapek však kromě negativních emocí zrušil emoce se vším všudy. Zbyl mu tím rozšafný pan Povondra, u něhož sice nehrozilo, že by kdy někomu ublížil – ale paradoxně, právě tím odpreparováním zlých možností vlastní povahy přestal být člověkem.

Něžně jak od františkána Na pohled se tomu nedalo nic vytknout. Když měl Čapek odpovědět na otázku, co je v lidském životě pravdivé, odpovídal, že konkrétní souRESPEKT. CZ

f ot o w ikipe d ia

Pryč s emocemi

Karel Čapek (1890–1938) Dramatik, spisovatel, publicista. Jako novinář působil především v Lidových novinách. Nejdřív s bratrem Josefem, později sám napsal řadu dramatických a prozaických děl, z nichž bývá dnes za nejcennější považována tzv. noetická trilogie (romány Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, 1933–1934). Ve své publicistice se blížil názorům „Hradu“, jeho drobnější texty tvoří osobní a zaujatou kroniku první republiky.

chuť mluvit i po letech. Když však člověk přijme názor, že jeho život má vytyčené hranice, může se časem stát, že přestane být důvod rozlišovat mezi živými lidmi a chodícími mrtvolami. Kdo by tomu papírovému světu, z něhož bylo vymazáno Absolutno, něco vyčítal? Byl nekonfliktní, složený ze samých drobných pravd, bezchybně fungujících skutečností: měna v něm byla pevná a  ceny stálé, vlaky jezdily včas a výpravčí jim salutovali, pošťáci nedali pokoj, dokud nedoručili dopis na správnou adresu. Takový obraz však odpovídal skutečnosti asi tak jako smířlivé pointy Čapkových utopistických děl – v čele s tou nejčastěji ironizovanou z Továrny na Absolutno: když je lidem nejhůř, vždycky jim někdo uleví tím, že dá na stůl klobásy a  moravské zelí. V  Čapkově podání to znělo něžně jak od františkána, ale čtenářům se tak zastíralo poznání, že člověk je jiný, podstatně složitější a temnější – a že teprve když se

toto vydrží a pochopí, zrodí se pravdivý a smysluplný obraz světa.

Knihy jako mašina? Někteří teologové vysvětlovali Čapkovo rozpoložení potřebou spisovatele (který jako jeden z prvních ve své generaci vyrostl v ateistické rodině) vyložit svět bez Boha – a v situaci, kdy lidská, v zásadě náboženská touha po nastolení životní a světové idyly dál trvala. V Čapkově často citované filozofické povídce Šlépěj se na toto téma objevuje záhada: stopa ve sněhu uprostřed pláně, ve své osamocenosti nevysvětlitelná a nepojmenovatelná. Věřící autor by si s podobnou indicií věděl rady a celkem snadno by ji vkomponoval do vize světa prostoupeného principiálním smyslem. Čapkovi však zbyla nejdřív jen překvapením otevřená ústa a po roce 1918 sílící potřeba vysvětlovat svět jako dílo člověka – a k tomu, jak bylo řečeno, vysvětlovat ho pozitivně. Teprve v „hovorech s TGM“ ve dvacátých letech, při práci na stejnojmenné knize, mu jeho prezidentský „guru“ (řečeno bez ironie s čapkologem Olegem Malevičem) nabídl pojetí života, kdy si člověk může ponechat idealismus, aniž zamhouří oči před vlastními problematickými vlastnostmi. Číst Hovory s T. G. Masarykem nikoli jako Masarykův životopis, ale jako knihu, v níž autor řeší problém, čemu on sám dokáže v  životě věřit, není marné. V  Masarykových očích však Čapek nakonec k podstatným závěrům nedošel. Jednou mu prezident po tajemníkovi vzkázal, že jeho románům nevěří: „Všechny jsou nějak šroubované. Jako mašina.“ Dnes jsme na tom ovšem hůře než lidé v Čapkově době. Vnitřní mravní jednota je pro nás něčím tak obtížně dosažitelným, že nám Karel Čapek představu o ní supluje více než dokonale. Mezi jeho současníky však bylo mnoho těch, jimž jeho pojetí nestačilo. „Nouzové, už jen občanské ideály“ Čapkovi (z pozice katolíka) vytýkal třeba nakladatel a esejista Bedřich Fučík. „Z někdejší historické sebeobětovné rytířskosti, důstojného šlechtictví a pak už jen džentlmenství zbyla jen žebrácká ‚slušnost‛‘! Karel Čapek ji pěstoval, zapřísahaje v jednom kuse bratry občany, aby byli aspoň slušní, a jeho prachu není asi dobře, vidí-li, jak ta slušnost dopadla! Buď slušný a skromný, žádej málo a dostaneš ještě míň...“ Konflikty v životě obtěžují a někdy život komplikují až k  nemožnosti; co však určitě není možné, je život bez nich. Vždycky nejdřív někdo někde nějak vynikne, s čímž jiný nesouhlasí, vznikne konflikt a z konfliktů časem myšlenkový pohyb. Udělal-li Karel Čapek chybu, když se této skutečnosti lekl, nám ať se to nestane. Q

Ke čtení: Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1990 Karel Čapek: O umění a kultuře I–III, Praha 1984–1986 Karel Čapek: Od člověka k člověku I–III, Praha 1988–1991

Příště Albína Dratvová

57

civilizace / trendy ARCHITEKTURA

str. 58

TECHNOLOGIE

str. 61

ESEJE

str. 63

VE HVĚZDÁCH

Krása krabic

Pro fajnšmekry

B-52

Savčí maraton

KAROLÍNA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ

JAN HORČÍK

JAN BALABÁN

MAREK UHLÍŘ

Opravdu musíme stavět obludná satelitní městečka? Možná by stačilo prolistovat pár meziválečných časopisů.

Hybridy nabízejí radost z úsporné a ekologické jízdy. Obtížně se však vyrovnávají s konkurencí levných dieselů.

O hrozných andělech, kteří bděli nad naší bezpečností.

str. 64

Běžec Edward P. Weston vyzval na šestidenní běžecký závod koně.

Krása krabic Proč je na některých místech lepší nic nepostavit? Proč je důležité, aby města byla pro lidi? Přemýšleli o tom už architekti v období mezi světovými válkami a tyto otázky si kladli naléhavěji než my dnes. Je to jeden z důvodů, proč je o prvorepublikovou výstavbu znovu zájem.

Karolína Vitvarová-Vránková

58

FOTO matěj stránský

Nejužší hotel ve střední Evropě. (Brněnský Avion)

„Bauer, Fuchs, Jurkovič, Kumpošt, Loos, ten, kdo je nezná, utře nos.“ Do rytmu téhle básničky se architekt David Vávra v seriálu Šumná města vydává na projížďku za moderní architekturou Brna. Ne že by každý Brňan musel nutně znát tuhle pětici meziválečných architektů. Leccos ale naznačuje, že zájem o architekturu 20. a 30. let, hlavně o funkcionalistické stavby, pomalu stoupá. Jejich krásu objevují i běžní kolemjdoucí. Rozšiřuje se povědomí o tom, že v téhle době byla česká architektura alespoň do jisté míry světová. Brněnský hotel Avion, zpustlý a teď snad už brzy oprášený funkcionalistický skvost přímo ve středu města, si můžeme vzít jako ukázkový příklad. „Koupil jsem si barák v České ulici, byla to prostě dobrá investice. Nemůžu říct, že by se mi nějak líbil,“ vzpomíná majitel Avionu Stanislav Berousek, příslušník známé cirkusácké rodiny. „A teď? Úplně jsem si tu architekturu zamiloval. Jsem do něj blbej,“ říká ve zpustlé kavárně svého hotelu a hned také líčí, jaké to tu bude za pár měsíců. Návrh vzniká v ateliéru architektky Evy Jiřičné. Pan Berousek ale už teď ví, které detaily chce zachovat a obnovit, aby to tady vypadalo stejně noblesně jako za první republiky.

Koupaliště v Opavě, nejkrásnější

Avion je významné dílo Bohuslava Fuchse, dokončené roku 1928: talentovaný architekt ho navrhoval jako sotva třicetiletý, funkcionalismem čerstvě okouzlený. Výsledkem je racionální půdorys, kde se na parcelu, širokou jen osm metrů, vešlo padesát pokojů. Hlavním heslem je funkčnost, což ovšem neznamená, že by architekt rezignoval na estetický účinek. Nejsilnější je v kavárně, která se klene přes tři patra, a ačkoli se nachází v „nejužším hotelu ve střední Evropě“ (také tím se Avion chlubí v nabídkách pro turisty), je to velkorysý, nijak nestísněný prostor. Od konce 60. let je budova zapsaná na seznam nemovitých památek. Jenže funkcionalistické skvosty v té době nikdo doopravdy nechránil. Ještě v 80. a 90. letech mizela v Avionu jedna stopa elegance za druhou: oblou výlohu do ulice nahradilo plexisklo. Vstupní dveře byly vyměněny a ty současné připomínají vchod do paneláku. Kavárnu kdosi neurvale přestavěl, stěny po celém domě polepil silonovým kobercem hnědavé barvy. A tak dál. Prvorepublikový šarm se ale zřejmě zase vrátí. Ačkoli když hotel koupil Stanislav Berousek, po Brně se šířily katastrofické zvěsti. RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

O architektuře pan Berousek skutečně neměl ponětí, ani nebyl důvod, protože původně objížděl poutě s teráriem a autodromem a pak obchodoval s oblečením. Když koupil hotel, chtěl ho hlavně levně obnovit a bez problémů provozovat. „Už jsem se byl podívat v Polsku po nějakém laciném nábytku. Ale mezitím sem začali chodit architekti a vysvětlovali mi, ať hlavně nic nepřestavuju. Otevřel se mi úplně nový obzor. Pochopil jsem, že jsem koupil unikát,“ říká pan Berousek. Role majitele uměleckého skvostu se mu docela líbí. Kavárnu dal k dispozici sochařce Magdaleně Jetelové, která tu vystavuje svou sochu. A prostor už brzy přetvoří další významná Češka, Eva Jiřičná. Podle jejího návrhu by tu mělo znovu vzniknout elegantní ubytování a pan Berousek má v plánu ucházet se o certifikát „design hotel“, který si nechávají udělit obzvláště stylové hotely po celém světě. Avion bude lákat právě na obnovenou funkcionalistickou tradici. „Já myslím, že by to mělo fungovat. Vždyť i teď sem kolikrát přijedou lidi až z Ameriky a z Japonska, udělají

Odborníci začali funkcionalismus zkoumat až v 60. letech; za mezník se považuje rok 1963, kdy vila Tugendhat jako vůbec první meziválečná stavba dostala status památky. Poté, co si tam vojáci maršála Malinovského ustájili při osvobozování Brna koně a socialistický stát zřídil léčebnou tělocvičnu (rehabilitační středisko fakultní dětské nemocnice), se tehdy konečně začalo uvažovat o kulturním využití vily. Dalším důležitým mezníkem byl rok 1970, kdy proběhla v  Brně vědecká konference o ochraně památek moderní architektury. Než se ovšem zájem rozšířil alespoň v odborné obci, trvalo to ještě řadu let a podle pamětníků ještě v polovině 70. let na architektonických kurzech na brněnské technice slovo funkcionalismus prakticky nezaznělo. Důvodů bylo víc: zaprvé, zájem o meziválečnou tvorbu i ve světě teprve zvolna rostl. A zadruhé, pedagogové se o ní báli mluvit. V Československu byly myšlenky funkcionalismu a konstruktivismu po válce oficiálně odmítnuty, upadly v nemilost stejně

lázně v zemi moravskoslezské, zaujme i návštěvníky, kteří se koupat vůbec nechtějí.

si zajížďku do Brna, jen aby viděli Avion,“ těší se pan Berousek. Přesvědčilo ho to, že československý funkcionalismus je světový unikát.

Tři údobí „V dějinách české architektury existují tři údobí, kdy čeští architekti dávali evropské stavební kultuře víc, než z ní v jiných dobách brali,“ píše historik architektury Rostislav Švácha v knize Od moderny k funkcionalismu. Ony tři zářivé epochy podle něj jsou: pozdní středověk za Karla IV. a Jagellonců, vrcholné baroko, kdy tvořili Kryštof Dientzenhofer, Jan Santini a  Kilián Ignác Dientzenhofer, a právě moderní architektura v  prvních dvou desetiletích nové republiky, kdy v Praze a v Brně vznikal funkcionalismus na světové úrovni a novým stylem se stavělo v míře jinde nevídané. Jenže tady je právě jistý rozpor: většina dientzenhoferských kostelů je označena velkou cedulí a výkladem o historické hodnotě stavby. A ani by nemusely být, neboť každý, kdo jde kolem, snadno pochopí, že toto je památka. Jenže u děl funkcionalismu je to jinak, zájem o ně je poměrně čerstvý a zdaleka mu nepropadl každý. RESPEKT. CZ

jako hodnoty první republiky. Funkcionalismus měl sice blízko k levici, přesto nebyl dost marx-leninský. Nahradit jej měl socialistický realismus. I když se poměry později uvolnily, pocit čehosi nepřípustného, „kapitalistického“, zůstal. A právě proto dlouho trvalo, než se začalo s ochranou staveb z první republiky, než se prozkoumaly a zaevidovaly, než se vily „vykořisťovatelů“ přestaly pomstychtivě přestavovat na školky a zdravotní střediska. Jenže dnes je to zase jinak. První republiku vnímáme idealisticky, jako dobu báječné prosperity a sebevědomé střední třídy, k níž patřila bílá funkcionalistická vila stejně jako demokratické ideály a tenisová raketa. Díky obnovenému zájmu jsme v posledních letech svědky řady kvalitních rekonstrukcí. S důslednou pietou bylo rekonstruováno třeba koupaliště v  Opavě z  roku 1931, podle dobového tisku „nejkrásnější a nejmodernější lázně v zemi moravskoslezské“. O tom, jak důsledně chránit stavby z 30. let, nepanuje jednota ani v odborných kruzích – opavské lázně, jejichž dnešní podobu navrhli zdejší architekti J. Klíma, E. Jarosch a P. Šmarda, jsou příkladem hodně konzervativ- →

žádná věda

Dobový šmejd? Tu budovu většina Pražanů nikdy neměla ráda, a dokonce o ní hovořila jako o slonu kopulujícím se žirafou. Bývalo to sídlo Federálního shromáždění, později odtud vysílala Svobodná Evropa a nyní se mění v další objekt Národního muzea. Vlastně jsou to budovy dvě. Dole je kvádr pražské burzy z konce 30. let a nad ním visí úplně jiná budova z počátku let sedmdesátých. Na to, že bych měl svůj odpor přehodnotit, mě poprvé upozornil raper Vladimir 518, jemuž struktura připomíná obří prostorové graffiti bezohledně a s drsnou energií vržené do tváře města. Podruhé to byla zahraniční studentka dějin umění, která si v rámci domácího úkolu „Nejzajímavější stavba Prahy“ nevybrala Karlův most, ale právě sídlo Federálního shromáždění. Na střeše budovy se nalézá jedno z nejpodivuhodnějších sochařských děl minulé doby – již nefunkční mobilní plastika pozoruhodného, dodnes žijícího autora Jiřího Nováka. Patří k tvůrcům, jejichž díla, často umisťovaná na sídlištích, byla nedávno bez rozmyslu odstraňována coby „dobový šmejd“. Centrální část spodní budovy zaujímá burzovní sál, který je projektován téměř jako monumentální divadlo. Cítil jsem se tu dobře, akustika umožňovala i bez mikrofonů dobrý poslech. Počátkem 90. let se tu vznášel duch socialismu a možná i umírajících německých vojáků z bojišť druhé světové války, které sem převáželi. Byl to příliš jednoznačný symbol minulého režimu, a proto odtud politici odešli. Nyní sem míří sbírky Národního muzea. Co jsme se jen naposlouchali, jak obtížné je uměleckými díly zaplnit Veletržní palác – a to je přece budova původně určená k výstavám. Federální shromáždění se ještě mnohem víc vzpírá jinému účelu. Neumím si tu představit sbírku trilobitů či pazourků, ale šla by zde udělat galerie moderního umění druhé poloviny 20. století. Nejlepší by však, myslím, bylo vrátit budovu politice. Zejména hlavní sál burzy je přiměřeně velký, praktický a důstojný. Přijde mi mnohem lepší než nepříjemný protáhlý prostor současného Senátu. Hovořil zde Mitterrand i královna Alžběta. Uplynulých dvacet let téměř odválo Husáka a mladší generace už budovu nevnímá jako pomník normalizace. Možná jsme udělali chybu. Ale třeba budeme překvapeni a Národní muzeum zde vykouzlí nějaký nečekaný klenot města. Já bych to však nedokázal. VÁCLAV CÍLEK

Příští týden píše Jiří Suk

59

→ ního přístupu. Obnoveno bylo všechno, co se

zachovalo, třeba původní skříňky a ramínka na šaty nebo xylolitové podlahy. (Xylolit je podlahovina z cementu a dřevěných třísek; patří k technologiím, v nichž si prvorepublikoví stavitelé libovali, dnes jsou však zapomenuté a vzácné.) Oprav se dočkaly také zajímavé stavby například v Praze a ve Zlíně, do pietních rekonstrukcí se pustili i soukromníci (viz rámeček). Samozřejmě, pořád ještě nacházíme dost strašidelných přestaveb, při nichž se bílé fasády natírají na růžovo a doplňují balustrádou pro větší rozvernost, což byl standard rekonstrukcí v 90. letech. Ale citlivých majitelů funkcionalistických staveb je přece jen víc než dřív.

Historie v zahradě Draha Mašková stojí na trávníku před svou vilou. Dům sestavený z bělostných kostek je čistou funkcionalistickou stavbou z  roku 1932. Zahrada pochází z téže doby, je tady rybníček i vzrostlé stromy, pod kterými se dá procházet jako v parku. Ve 30. letech tu bydleli potomci nakladatele Františka Bačkovského z Prahy. Architekt Vít Obrtel v té době psal o vlivu architektury na duševní rozpoložení, třeba o „posezení při grogu a gramofonu, když v zahradách šumí fontány a rozsvěcují se lampiony jeden za druhým“. Tady na zahradě je docela snadné si to představit, a právě to se Maškovým zamlouvá. Paní Mašková a  její manžel měli vždy rádi funkcionalismus a občas se prošli třeba v pražské kolonii na Babě. „Líbilo se nám, že jsou ty stavby i dnes pořád moderní,“ uvažuje paní Mašková. Tím ovšem jejich zájem končil, sami chtěli postavit spíš současný, klidně i trochu extravagantní dům. Když ovšem přijeli do vsi Kunice, podlehli geniu loci okamžitě. A když už získali funkcionalistickou vilu, chtěli zachovat co nejvíc z jejího kouzla. Oni i architekt (autorem rekonstrukce je Tomáš Klanc) to dělali dobrovolně, ačkoli vila nebyla památkově chráněná a i když jim to značně komplikovalo život: „Tak třeba bychom potřebovali jeden pokoj navíc. Ale nechtěli jsme to tu hyzdit žádnými přístavky,“ říká paní Mašková.

Vila jako posezení u gramofonu. (Rekonstrukce ve vsi Kunice)

Znovuzrozené stavby V těchto týdnech se dokončuje oprava budovy Československého rozhlasu v Praze. Vinohrady se zároveň dočkaly opravy Husova sboru (architekti P. Melková a M. Cikán). Citlivě byla provedena rekonstrukce transformační stanice na Senovážném náměstí (L. Lábus). Opravovalo se také ve Zlíně, což je další bašta meziválečné moderny: ceněná je rekonstrukce Baťova mrakodrapu 21 a také jedné z výrobních hal Baťových závodů od architektů P. Mudříka a P. Míčka. Rovněž několik soukromníků opravilo v posledních letech funkcionalistické vily tak, že se jejich autoři nemusí obracet v hrobech. Z těch známějších prošla kvalitní rekonstrukcí například vila Láska (J. Škrabal) nebo Bassova vila v Brně (J. Sapák) či vila od architekta Marta Stama v Praze na Babě (L. Lábus).

Protéká a netěsní Počet pokojů nebyla zdaleka jediná komplikace, kterou Maškovi museli řešit. Platí, že rekonstrukce meziválečných staveb jsou často složitější než opravy starých památek. „Je to tím, že to byla doba technologických i jiných experimentů,“ vysvětluje brněnský architekt Jan Sapák, který obnovoval už řadu meziválečných staveb. Když majitel provádí rekonstrukci například barokní památky, může sáhnout po přírodních materiálech a  jednoduchých technologiích. Omítky, barvy, podlahoviny, to vše lze snadno napodobit i dnes. Ovšem avantgardní architekti meziválečné doby rádi experimentovali a zkoušeli nové průmyslové materiály: třeba zmíněný xylolit. V okouzlení novými myšlenkami se poněkud přehlížela denní praxe: Zdi funkcionalistických domů jsou tenké a  postrádají izolaci. Velké prosklené plochy působí efektně, bývají však povětšinou jednoduše zasklené, takže dnešním tepelněizolačním standardům nevyhovují ani náhodou. Chronickou

60

komplikaci představují rovné střechy, tento odznak modernosti. Už v době vzniku bývaly problémy s protékáním, a dnes to není lepší. Změnil se také způsob organizace obytných místností. Problémů je tedy celá řada, rekonstrukce stojí spoustu peněz a je těžké veřejnost přesvědčit, že i moderní „krabice“ je třeba pietně a nákladně opravovat. Ale je. Důvodů je víc.

Ano krabicím Zaprvé: jak bylo řečeno, funkcionalismus je perioda v historii české architektury mimořádně plodná. Zadruhé: současná česká architektura je pokračováním funkcionalismu, nebo to alespoň tvrdí řada teoretiků. A je to zřejmě pravda – v 90. letech ostatně nebylo na co jiného navázat. Proto kvalitní vily, administrativní budovy nebo veřejné stavby od 90. let vesměs staví na meziválečné tradici.

Třetí důvod, proč se vracet k funkcionalismu, je nejpodstatnější. Dvacátá a třicátá léta nebyla jen dobou výstavby, ale také důležitých teoretických debat o smyslu celého oboru. Architekt neměl jen sloužit stavebním spekulantům a rýsovat měšťácky „hezké“ domy. S tímhle pojetím avantgardní architekti polemizovali až fanaticky. Naopak zdůrazňovali odpovědnost architekta za život lidí, za jejich vkus, hygienu, zdraví. Důležité téma bylo bydlení pro chudé vrstvy. Hodně pozornosti věnovali tehdejší teoretici úvahám o budoucnosti měst: v roce 1930 se například objevil první návrh, který chtěl omezit vjezd automobilů do vnitřní Prahy a vyhradit ji veřejné dopravě. O něco později zavedl architekt Karel Honzík pojem „obyvatelnost“: „Horovat pro krásnou Prahu by bylo jen frází, jestliže z ní především nevybudujeme Prahu obyvatelnou. Musíme ji upravit tak, aby se v ní dalo žít, volně a bezpečně se pohybovat, procházet se, klidně nakupovat...“ On i většina jeho současníků zdůrazňovala, že architektura se netýká jen konkrétních budov, ale celého prostředí pro život: „Skutečně soudobá architektura usiluje teoreticky i prakticky o péči o celé životní prostředí člověka,“ napsal Ladislav Žák, který také přišel s myšlenkou, že častokrát je největším architektonickým činem nestavět v určitých krajinách vůbec nic. Meziváleční architekti nejen projektovali, ale také teoretizovali, publikovali, hledali odpovědi na otázky, na které se ptáme ještě dnes. A právě tohle je na nich pro dnešní dobu nejzajímavější. Za poslední desetiletí se u  nás zastavělo mnoho krajin, kde by bylo nejspíš lépe nestavět. Spousta veřejných prostranství byla špatně architektonicky vyřešena, a jejich „obyvatelnost“ je proto nulová. Postavilo se jen velmi málo dobrých sociálních bytů. Mnoho bezejmenných architektů zato narýsovalo pro „spekulanty“ hloupá satelitní městečka a supermarkety. Vyplývá z  toho pro budoucnost řada problémů, které jsme si vlastně mohli ušetřit. Stačilo možná pročíst pár meziválečných časopisů. Q RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

technologie

Pro fajnšmekry Jan Horčík

K

 neznámým věcem se obvykle stavíme s nedůvěrou. Když je něco nevyzkoušené a  vy od souseda nebo od známého nevíte, že to doopravdy funguje, byli byste blázni, kdybyste to kupovali. Někteří z nás jsou však ochotni riziko podstoupit. Říká se jim „early-adopters“ nebo prostě fajnšmekři. Sledují trendy, potřebují být „in“. Hybridní auta, tedy vozy vybavené současně elektrickým i spalovacím motorem, kupují fajnšmekři téměř po celém světě. Alespoň jeden hybridní model dnes připravují všechny velké automobilky. Toyota prodala už přes milion svých priusů a do roku 2020 chce nabídnout hybridní pohon u všech svých modelů. Jaké to je, vlastnit a řídit takový hybrid? Dva v současné době nejatraktivnější modely, totiž třetí generace Toyoty Prius a druhá generace Hondy Insight, jsou na první pohled

Některé hybridní vozy řidiče odměňují za ekologickou jízdu. běžné, středně velké rodinné sedany. Automobilky nechtějí spotřebitele děsit futuristickými tvary. Chtějí jim prodat auto podobné jiným – jenže navíc i šetrné k životnímu prostředí. Když se posadíte do priusu nebo insightu a  stisknutím tlačítka nastartujete, může vás překvapit tichý a svižný rozjezd, který přináší kombinace elektromotoru a postupného nabíhání spalovacího motoru (insight při prvním sešlápnutí plynu trochu víc „řve“, rozdíl ale není velký). Řadicí páku u těchto aut nenajdete, střídání rychlostí je automatické. U většiny modelů si můžete vybrat, zda chcete jezdit v ekologickém modu, který automaticky přizpůsobuje chod automobilu co nejnižší spotřebě, nebo v „silovém“ modu, jenž naopak využívá všech předností doplňkového elektromotoru. Kontrolky na palubní desce hybridního auta poskytují řidiči proud informací o různých parametrech jízdy. Kromě okamžité spotřeby či stupně nabití baterie například zjistíte, odkud kam právě putuje energie (zda elektrické baterie pohánějí vůz nebo se naopak dobíjejí a zda je v chodu spalovací motor). Cílem je přimět vás k úsporné jízdě. Honda Insight řidiče dokonce odměňuje! Pokud ujedete v šetrném modu určitou vzdálenost, dostanete zelený lísteček na virtuální rostlince. Těchto rostlinek můžete postupně sesbírat několik, před každou jízdou se RESPEKT. CZ

vám ukazují na hlavním displeji. Vypadá to jako hloupost, ale právě takovéhle malé detaily dokážou běžného řidiče „vtáhnout do hry“. Prius zase může jezdit čistě na elektrický pohon, který je naprosto tichý a bez emisí, rychlostí a  délkou dojezdu ovšem zatím neohromuje: auto nejede rychleji než 40 km/h a urazí zhruba 1,6 km, pak se musí připojit spalovací motor. Na to, abyste vyjeli na větší silnici, kde nebudou emise z  výfuku tolik obtěžovat, to však často stačí. Hodí se to třeba i při nočním parkování, kdy nechcete rušit spící rodinu či sousedy. Hybridy také obvykle řidiči prozradí, kdy se energie do auta vrací prostřednictvím rekuperace; jedete-li z  kopce nebo brzdíte, elektromotor funguje jako dynamo a dobíjí baterie. Naproti tomu klasický automobil brzdnou energii přeměňuje na teplo, které uniká bez užitku do okolí. Baterie v  hybridu vydrží prakticky po celou dobu životnosti auta. Toyota poskytuje ve Spojených státech záruku na baterii v priusu po dobu osmi let či na sto tisíc ujetých mil. To je také důvod, proč firma tolik váhá s nasazením modernějších lithium-iontových baterií namísto starších článků typu NiMH. Starší typ má sice nižší kapacitu a vyjde dráž, zato nabízí řádově vyšší životnost. Hybrid by mohl být ideálním rodinným autem, šetří peněženku i životní prostředí. Problém je v pořizovací ceně. Nový insight stojí od 519 000 Kč, za což se vám odvděčí spotřebou 4,4 litru benzinu na 100 km (testy však ukazují, že auto může jet i za méně než čtyři litry na 100 km). Cenovky nových priusů začínají na 660 900 Kč (ceny obou vozů včetně DPH), avšak spotřeba je nižší – 3,7 l/100 km. Dalším kamenem úrazu je konkurence moderních úsporných automobilů s dieselovým motorem, které mají relativně nízkou spotřebu a  vyjdou zpravidla podstatně levněji. Nicméně diesely škodí emisemi pevných částic, oxidů síry a dusíku. A navíc: nafta ani benzin nebudou stát třicet korun navěky a majitel auta pak pocítí každý ušetřený litr paliva ještě výrazněji. V nejbližší době se Toyota i Honda dočkají ostré konkurence. Oba japonští rivalové se však těší více než desetiletému náskoku. Po klasických hybridech přijdou v budoucnu hybridy „do zásuvky“ (plug-in), jejichž baterie bude možné dobíjet doma z elektrické sítě a které by měly čistě na elektřinu (bez asistence spalovacího motoru) urazit minimálně 20, výhledově i 50 kilometrů. Toyota chce mít tento model na trhu v roce 2012. Q Autor je publicista.

filip škoda

61

eseje

Naše britská otázka f ot o pr o f i m e d ia . c z

Podle dokumentů odmítala premiérka Thatcherová sjednocení Německa Timothy Garton Ash

je britský politolog a historik. Je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě a badatelem Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. V posledním desetiletí se zabývá zejména transformací Evropy a Evropské unie. V českém překladu vyšly jeho knihy Rok zázraků, Spis, Dějiny přítomnosti a Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu.

Historie se vrací, aby nás zneklidňovala. Před dvaceti lety řekla tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová lídrovi Sovětského svazu Michailu Gorbačovovi: „Británie a západní Evropa nemají zájem na sjednocení Německa. Slova z komuniké NATO můžou znít jinak, ale těch si nevšímejte. Nechceme sjednocení Německa.“ A  pokračovala ještě dál (ale neměla pravdu): „Můžu vám říct, že toto je také názor prezidenta USA.“ Tak alespoň tehdy zaznamenal rozhovor jeden z nejbližších poradců Gorbačovových. Britský zápis téhož rozhovoru, který byl před pár týdny zveřejněn spolu s dalšími dokumenty ministerstva zahraničí, přidává několik fascinujících detailů. Byl to akt okázalého podrazu jednoho z  dlouholetých a  důvěryhodných spojenců v NATO. Byla to také ukázka nerespektování touhy Němců z NDR, kteří protestovali na ulicích nebo „hlasovali nohama“ a kteří měli už zanedlouho jasně vyjádřit svůj názor, že jejich svoboda – politická hodnota, s níž se Thatcherová tolik ztotožňovala – je nejlépe dosažitelná spojením se západním Německem. A navíc to bylo od premiérky velmi krátkozraké. Nevyjadřovala své obavy soukromě západnímu spojenci, ale vybalila je rovnou muži, který měl ještě stále moc německému sjednocení zabránit. Britský zápis zní takto: „Pan Gorbačov řekl, že rozumí, kam premiérka směřuje. Sovětský svaz pochopil problém velmi dobře a může být ujištěna, že Sověti si nepřejí sjednocení Německa o nic víc než Britové. Bylo užitečné dotknout se tohoto delikátního problému a poznat vzájemné názory na něj.“ Není útěchou, že François Mitterrand a Francie vysílali Moskvě stejný signál. Gorbačovův poradce Anatolij Černajev, který zapsal konverzaci s Thatcherovou, si 9. října 1989 zaznamenal do svého diáře, že Mitterrandův poradce Jacques Attali „s námi mluvil o obnovení pevné francouzsko-sovětské aliance, ‚zahrnující vojenskou integraci – kamuflovanou odkazem na společné využití armád při přírodních katastrofách‘“. Z francouzské šeptandy a poznámky Tha-

62

tcherové Černajev usoudil, že „stručně řečeno, oni (Francie a Británie) tomu (sjednocení Německa) chtějí zabránit našima rukama“.

Trapná epizoda Na nedávném semináři v Londýně, organizovaném historiky ministerstva zahraničí, reagoval na tyto zápisy bývalý německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher s elegantní blahosklonností. Řekl, že si byl samozřejmě vědom postoje paní Thatcherové, ale příliš se ho neobával, protože dokud mají Němci za zády Američany, Britové proti nim nepůjdou. Ukázalo se, že měl pravdu, a navíc pověst Británie dostala mezi Němci pořádně na frak.

Sjednocené Německo neválcuje Evropu. Na témže semináři prohlásil William Waldegrave, tehdejší náměstek britského ministra zahraničí, že to byla „jedna z nejpolitováníhodnějších epizod v historii britské diplomacie“. Z publikovaných záznamů vyplývá, že tehdejší ministerstvo zahraničí v čele s Douglasem Hurdem opakovaně varovalo, že odpor Thatcherové je nepolitický, zavádějící a krátkozraký. To byl také zřejmě důvod, proč si u příležitosti dvacátého výročí pádu berlínské zdi britské ministerstvo zahraničí tak pospíšilo s publikováním dokumentů, které je staví do lepšího světla. Číst si tyto záznamy je pro mě zvláště zajímavé, protože předcházely tomu, co vešlo ve známost jako chequerský seminář (Chequers je venkovské sídlo britského premiéra, pozn. red.), jehož jsem se v březnu 1990 zúčastnil spolu s  dalšími pěti historiky specializovanými na Německo. Většina z nás zastávala jasný názor, že Německo dokázalo za posledních čtyřicet let svoji důvěryhodnost a že má být podpořeno ve svém úsilí se sjednotit.

Vzpomínám si na jeden elektrizující okamžik, když konzervativní historik a válečný veterán Hugh Trevor-Roper, který v Německu hned po skončení druhé světové války vyšetřoval nacisty, řekl Thatcherové zhruba toto: „Paní premiérko, kdyby nám někdo v roce 1945 řekl, že existuje šance mírového a sjednoceného Německa jako pevné součásti Západu, nemohli bychom uvěřit, jaké štěstí se na nás usmálo. A proto bychom měli dnes sjednocení vítat, ne mu odporovat.“ Po dvaceti letech můžeme vidět jasněji, jakou pravdu měl Trevor-Roper a jak hluboce se Thatcherová mýlila. Žádná z jejích nočních můr se neuskutečnila. Sjednocené Německo neválcuje Evropu. Dokonce ani prudká ekonomická recese nesvedla německé voliče na scestí radikální pravice. Po nedávných volbách se rýsuje klasická centristická liberálně-konzervativní vláda. Německo je na hony vzdáleno touze vést Evropu k federálnímu superstátu. A německé sjednocení otevřelo dveře k rozšíření EU směrem na východ, a tedy ke sjednocení Evropy.

Problém je dnes Británie Je pravda, že jinak úspěšný příběh německého sjednocení vyvolává v některých ohledech rozpaky. Politický systém, který byl původně vytvořen k tomu, aby zabránil návratu diktatury, vyvinul natolik složitý systém vyvažování, že jej lze jen stěží reformovat. Samostatný evropský problém je zvláštní vztah Německa a autoritářského Ruska. Na druhé straně každý z velkých evropských států má nějaký problém, který je důvodem k obavám – včetně Británii. Zatímco Evropa kdysi zažívala bezesné noci a trápila se „německou otázkou“, po dvaceti letech by měla trpět nespavostí spíše z „britské otázky“. V Británii totiž existuje xenofobní, ultrapravicová a nacionalistická strana BNP, jejíž lídr se nedávno objevil v jedné z nejsledovanějších show BBC. Je to Británie, jež má zdiskreditovaný parlament, která trpí ústavním chaosem, erozí občanských svobod a chronickým problémem identity. Je to Británie, která se stále nedokáže rozhodnout, jaké má místo ve světě a jakou zemí chce být. Jedinou věcí si můžete být jisti, že totiž Londýn bude vždy následovat Washington. Takže můžeme doufat, že ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová – podobně jako to potichu udělala administrativa USA před dvaceti lety – jasně varovala stínového (a zřejmě příštího) ministra zahraničí Williama Haguea: „Nebuďte hloupí. Nevytlačujte sebe samé na okraj Evropy.“ Je však trapné a ponižující spoléhat na Američany, že přesvědčí britské konzervativce, aby se chovali alespoň jako jakžtakž racionální Evropané. Q RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

B-52 f ot o o n d ř e j n ě m e c

Hrozní andělé, kteří bděli nad naší budoucností Jan Balabán

Kdo viděl v  lese vlka nebo jen lišku, a  chvíli o tom přemýšlel, musel pochopit, že dravec je tak statný a sličný také proto, že alespoň jednou za tři dny zabije, roztrhá a sežere živého tvora. To je krása vlka. Můj pes žije díky tomu, že mu do misky sypu granule vyrobené z  těl tvorů, které zabili predátoři lidé a vygranulovali je z bůhvíjakého živočišného svinstva, které se tu někde mele a kombinuje a vydává za dobré a správné jen pro větší zisk v době hubených zisků. Pojďme ke skutečnému nebezpečí, které nás osloví, až když uvidíme skutečného predátora. Naposledy se mi to stalo na letišti v Římě v letech vlastně nedávných. Na jedné straně tranzitní haly bylo zahuštění lidí, tak jsem se tam také šel podívat. Všichni ukazovali jedním směrem, bylo to něco mezi senzací a strachem, takové evropské pohnutí, kde se sráží zbabělost a odvaha. Mezi bílými a stříbrnými civilními letadly tam seděl stroj na zabíjení lidí, B-52, z vrchu khaki kamufláž, zespodu černá. Stroj pro noční nálety. Tenhle pták se mezi civilními letadly vyjímal jako orel mezi kachnami. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím, a dopočítat se, že má skutečně osm proudových motorů a břicho, které pojme vagony těch nejhroznějších bomb. Tenhle stroj zabije město. Létaly tehdy na Irák, a já dodnes nevím, jestli to bylo správné. Tohle letadlo mělo poruchu, jinak by přistálo na americké základně v Itálii a civilnímu světu by se nikdy neukázalo. A teď tu sedí mezi airbusy a OK číslo 25. Hrůzostrašné americké letadlo! Můj kamarád letecký historik jím pohrdá, říká, že to je na rozdíl od liberatoru a dalších skvělých dávných strojů jen tahač na bomby a zajišťovaný z výšky neporazitelnými stíhačkami, funguje spíš jako „přesluhující hrozba“. Nic nového v letectví. V  letectví ne. Nevím, co dnes mají Američané, nebeské rejnoky stealth a ještě něco horšího? Co mají Rusové, něco většího a silnějšího než AN Mria? Ale co to znamená v politice a v životě? Jsem rád, že jsem takovou bestii konečně viděl. Že jsem se otřásl hrůzou z její síly RESPEKT. CZ

F ot o pr o f i m e d ia . c z

se narodil v Šumperku, vyrůstal v Ostravě. Vydal povídkové knihy Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady – Příběh v deseti povídkách (2006), romány Černý beran (2000) a Kudy šel anděl (2003, druhé vydání 2005) a scénář komiksu Srdce draka (2001). Je držitelem ceny Magnesia Litera 2005 za prózu.

Dravec, který zabije město.

V rozumném světě by takovýto létající stroj nikdo nepostavil. i z jejího nesmyslného designu. Tohle nemohl zplodit racionální mozek leteckého konstruktéra! Právě, že nezplodil.

Nežili jsme v rozumném světě Třicet let života jsem prožil v  režimu, kterému vládli lidé, kteří to se mnou, ani s mou rodinou, ani s mými bližními a bratry, ani se svými soudruhy nemysleli dobře. Nechce se mi o nich vůbec přemýšlet v intencích jejich filozofie. Zažil jsem vládu zlých lidí, komu-

nistů, kteří udržovali své bližní v  poměrně přijatelném otroctví, jen pro své vlastní výhody a strach z jiných silnějších komunistů, z nichž nikdo to s tím lidem dobře nemyslel. Ten systém byl podobně hnusný jako design bombardéru B-52. V rozumném světě by takovýto létající stroj nikdo nepostavil. Ale my jsme v rozumném světě nežili. Náš prezident Gustáv Husák byl svými soudruhy devět let vězněn, a pak se stal jejich vůdcem. Řádem Klementa Gottwalda, za kterého byl původně odsouzen k smrti, Husák dekoroval své zasloužilé soudruhy a snad jím byl dekorován i on sám. Jeho dlouhé polibky se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem musely být pro tohoto lidi nemilujícího a zahořklého noblesního právníka vskutku hnusným sebeponížením. A podobným ponížením a zároveň touženou mstou na tom blbém lidu, kterým vždycky pohrdal, pro něj byla i vláda, během níž jako zručný chirurg „umně voperoval srdce Evropy zpět do prdele Sovětského svazu“, jak pravil jeden starý vtip. To, že tihle soudruzi, Brežněv, Husák, Honecker, Kádár, Jaruzelski, Žikov, Castro a další, si mohli jen lhát o vítězství světového proletariátu a dlouze se líbat na červených kobercích na letištích svých hlavních měst a nic víc, to, že se neuskutečnil žádný pochod na Západ, ani žádné globální vítězství pracujícího lidu vedeného svou revoluční avantgardou, bylo dáno také tím, že se všichni tihle vůdcové a jejich generálové třásli v děsu před představou, že by se nad jejich „neporazitelnými lidovými armádami“ mohl ozvat hluboký tón osmi motorů bombardérů B-52 nesoucích jaderné bomby. Na tohle nikdo neměl. Tady žádná lež nepomáhala. Letadlo, které bylo vytvořeno pro potřebu globálního odstrašení, zachránilo čas mého dětství a mládí od světové války spolu s dalšími válečnými stroji a raketami na obou stranách světa, které přišly později a byly stejně nelidsky nezobrazitelné jako B-52. Toto byli andělé bdící nad naší budoucností. Hrozní, tak jak vypadají dodnes. A proto náš věk dobrý není. Když se v noci probudím a nechce se mi spát ani bdít, když mi dochází, že na tomhle koutku světa bude dobře, až vymřou lidé s datem narození podobným tomu mému, tedy v roce 1961, protože v každé společnosti vládnou lidé mezi padesáti a sedmdesáti lety, a já tyhle lidi a jejich návyky znám, a za ně i za sebe se stydím, tak říkám své polospící ženě, že by nad námi měly zahučet motory B-52. A ona, spíše nábožensky vlažná, přece sepne ruce a řekne: Bože, kéž se to nikdy nestane. A tak naděje žije. Naděje nás přežije! Q

63

f ot o i s i fa

ve hvězdách

Savčí maraton

1879

Edward P. Weston vyzval na šestidenní běžecký závod 11 koní MAREK UHLÍŘ

Běhání osob po silnicích s mýtem zakázáno.

E

dward Payson Weston se ke kariéře nejlepšího vytrvalostního běžce obou Amerik dostal náhodou v roce 1861, když mu bylo 22 let. Jeho první běžeckou tratí byla silnice mezi Bostonem a Washingtonem dlouhá 478 mil (asi 769 km). Tehdy se totiž u oběda s přáteli vsadil o šest hrnků buráků, že jestli prezidentské volby vyhraje Abraham Lincoln, půjde mu do Washingtonu pogratulovat pěšky a stihne to za deset dnů. Vyrazil tedy ostrou chůzí právě deset dní před plánovanou Lincolnovou inaugurací do úřadu. Provázela ho bryčka se dvěma svědky, kteří vezli něco jídla a reklamní letáky pekařské firmy, jež mu na cestu přispěla. Ve městech, kterými procházel nebo probíhal, budil pozdvižení: ve Framinghamu ho skupina žen jedna po druhé políbila s tím, aby prezidentovi pozdrav předal, ve Worcesteru ho zatkli za nezaplacený dluh, musel se prodírat sněhem, blátem, pokousal ho pes... Nakonec do Kapitolu dorazil v den inaugurace, až po prezidentském slibu, ale dostatečně včas a dost fit na to, aby se vypravil na slavnostní ples, odmítl Lincolnovu nabídku na lístek na vlak a ráno běžel zase zpátky do Bostonu. Oba svědkové potvrdili, že celou cestu běžel nebo šel. Ve Filadelfii dokonce odmítl po-

užít nový parní výtah v hotelu Continental a do svého hotelového pokoje vyběhl po schodech. Jedl v chůzi, ale spal každý den, i když nejdéle šest hodin. Neutratil téměř žádné peníze, protože ho všude (zřejmě s výjimkou Worcesteru) na nocleh a jídlo zvali nadšení diváci.

O pouhých patnáct kilometrů Edward P. Weston navazoval na závody chodců, které patřily k oblíbené zábavě anglických vyšších a středních vrstev už od začátku 19. století. Zvykem bylo tehdy pořádat závody kombinující rychlou chůzi a běh na dlouhé vzdálenosti po silnicích a odměřovat si vzdálenost kilometráží na patnících – vstupné bylo obvykle dobrovolné a ceny pro běžce a porotu věnovaly hospody umístěné po trase závodu. V polovině století už ale byly jak běžecké závody, tak osamělé běžecké výkony jednotlivců natolik populární, že komplikovaly plynulost dopravy. V roce 1850 proto bylo v  Anglii běhání osob po silnicích s mýtem úředně zakázáno. Přes Atlantik se pak záliba ve vytrvalostním běhu dostala do Spojených států, kde netrvalo dlouho a vytrvalostní běh se stal čtvrtým nejoblíbenějším americkým sportem po boxu, kriketu a veslování. Z mnoha forem této disciplíny si fascinaci publika získal zejména šestidenní běh. „Běžci byli na trati celý den, přes noc si krátce odpočinuli a brzy ráno zase pokračovali, aby si ve vymezeném čase šesti dní připsali co nejvíce uběhnutých mil. Sport přitáhl jásající davy,“ popisoval jeden ze závodů časopis The Inquirer ve svém padesátém čísle z roku 1879. Šest dní trval závod z prostého důvodu – nepovažovalo se

za vhodné, aby gentleman trávil sportem neděli, a běhalo se proto od nedělní půlnoci do půlnoci následující soboty. Za otce šestidenního běhu se považuje právě Edward Payson Weston. Ten se od slavného běhu do Washingtonu ještě zlepšil. V  roce 1867 pokořil trať z  Portlandu v Maine do Chicaga dlouhou 1200 mil (1900 km) za šestadvacet dní. Vyhrál tehdy cenu deset tisíc dolarů a rozhodl se vydělávat si už jen vytrvalostním během a stát se tak profesionálem. V té době se považovalo za jisté, že rychlejším vytrvalostním běžcem než člověk bude nejspíš pes, vlk a kůň. Weston se kvůli tomu nepohodl s jiným běžcem O’Learym – hádali se, jestli na planetě žije tvor, který by za šest dní urazil chůzí nebo během delší vzdálenost než člověk. O’Leary tvrdil, že kůň je rychlejší než člověk, Weston nesouhlasil. Slovo dalo slovo a 15. října 1879 odstartoval v San Francisku fantastický závod sedmi běžců a jedenácti koní (vlky a psy by bylo příliš obtížné postavit vedle sebe na startovací čáru). 2. listopadu 1879 byla otázka zodpovězená – nejdelší vzdálenost urazil kůň Pinafore – 557 mil (897 km). Westonův výkon kratší o pouhých patnáct kilometrů stačil na druhé místo. Posledním Westonovým vytrvalostním závodem byl běh z New Yorku do Minneapolisu (2488 km) v roce 1914, kdy mu bylo pětasedmdesát let. Po zbytek života neúnavně propagoval chození a běh jako nejčistší formu pohybu a varoval před rozvojem automobilismu, který z lidí dělá lenochy. Zemřel v roce 1929, dva roky poté, co ho porazil a zmrzačil taxík na jedné z newyorských ulic. Q Autor je spolupracovníkem Respektu. ↓ inzerce

64

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9

f ot o ar c h iv au t o rky

jeden den v životě

mimochodem

Tanečník

J

e neděle a snídáme v bývalém benediktinském klášteře v Konviktu svatých Andělů v Telči. Ráda jsem tam ráno po celou dobu a sleduji své svěřence a jejich úžasnou proměnu. V pátek přijeli zvědaví, nicméně většinou nedůvěřiví, a v neděli jsou schopni si nejen zazpívat trojhlasou latinskou kantátu či dvojhlasé lidové písně, ale jsou otevření, rozzáření a rozezpívaní. Jsem lektorka víkendových kurzů zpívání pro nezpěváky. Poslední den kurzu jsou všichni rádi, že snídaně je až do deseti hodin. Sobota totiž bývá nejnáročnějším dnem nejen díky večeru, kdy sedíme v restauraci a já hraju písničky na přání – Nohavicu, Spirituály, Redla, Kalandru… To se prostě nechodí brzy spát! Po snídani se scházíme v  konviktské knihovně, místnosti dostatečně důstojné na tak bohulibou činnost, jakou je výuka zpěvu. Ostatně v Konviktu svatých Andělů se učili benediktini mimo jiné i zpívat, je to tam uloženo ve zdech. Pokud tam někdy budete, zkuste si jen tak rozeznít hlas na jednom tónu, nejlépe v chodbě z vinotéky do jídelny. V neděli se jako zlatý hřeb nahrává cédéčko všech „kurzovních“ písní. Poslední den už všichni znají mou práci; většinou mám jejich plnou důvěru a respektují mé postupy. Má úžasná asistentka Kačenka, moje pravá ruka, a opora prvního hlasu, udělá takzvanou Kačenčinu údržbu – rozezpívání, procvičení bránice a jiné důležité techniky. Projedeme si všechny písně, které jsme se naučili („Já mám nejradši Husličky od Zonygy.“ „Dobrú noc mi furt nejde… Myslíš? Tak já to zkusím… No jó!“). Připomeneme si všechna potřebná uvolňovací a dechová cvičení („Nebudete mě mít rádi,“ říkám vždy před dýchání. Mají.), protože zpěv je podle mého přesvědčení záležitost nejen hlasivek, ale celého těla, celé duše a celého srdce. Jsem přesvědčená o tom, že zpívání je stejně neodmyslitelnou součástí života jako třeba pohyb, emoce nebo vzdělávání. Po nácviku písní nastavím svůj malý, velmi šikovný nahrávací přístroj, který svým vzhledem připomíná holicí strojek (jak říkal Miloš, když se na strojku rozsvítilo červené světýlko: RESPEKT. CZ

Zpívání s radostí „Už to holí!“), a  studiová práce může začít. Všem samozřejmě neopomenu zdůraznit, že Helenky a Kájové tráví ve studiu pár měsíců, a my na vše včetně nácviku máme jen jeden víkend. Po pár písničkách i ti nejméně otrlí zjistí, že to opravdu nebolí, a občas i zapomenou, že se právě nahrává. Přes kamínek úrazu trošku klopýtneme při nahrávání sóla. Písnička sama není moc technicky těžká, ale zkuste, když jste si ještě předevčírem mysleli, že nevydáte hlásku, natož melodii, si stoupnout před dvanáct lidí a prostě sám zazpívat! Sem tam se to někomu nepovede. Občas pro nervozitu, občas pro slzy, ale v drtivé většině všichni zazpívají. A já jsem na ně nesmírně pyšná! Na jejich práci, nasazení, na to, jak se dokázali otevřít a přijmout a uchovat si v sobě změnu, která v nich během víkendu proběhla. Nahráváme většinou celé dopoledne, od deseti do jedné, a protože zpívat celý víkend je opravdu velmi vyčerpávající, po obědě končíme. Loučím se s každým zvlášť, vždy si ještě jednou připomenu celou víkendovou cestu každého z nich. Poslední kurz ve mně zůstává a žije až do kurzu dalšího, kdy zas absolutně odevzdám svou sílu a energii novým zpěváčkům. Po kurzu odvezu Kačenku domů na Slapy, v létě se svlažím v přehradě, v zimě se schoulím u Kačenků ke krbu do křesla a na malou chvíli vypnu. Vyčistím si hlavu, abych měla večerní energii na své tři úžasné syny. S Ondrou a Kryštofem projedeme úkoly do čtvrté a šesté třídy, Matěj ve druhém ročníku na oděvní průmyslovce má stejně všechno vzorně opsáno od spolužaček, jak se ostatně sluší na velmi pohledného hocha v dívčím kolektivu. Večer si ještě probírám atmosféru kurzu, občas něco vyprávím svému muži, který poslouchá, přestože se snaží působit dojmem, že ho to nezajímá, a já jsem ráda, i když vypadám, že nejsem… Usínám s trochu rozporuplnými pocity: s lítostí nad tím, že poslední kurz skončil, a s těšením se na další. Q

Nevěřím, že si té nápadné podobnosti ještě nikdo nevšiml, a tak to zde jen stručně shrnu. Ve francouzském románu Milana Kundery Pomalost (La Lenteur) jedna z románových postav, Pontevin, filozof přednášející své nejzajímavější teorie jen v malém kroužku přátel, takto charakterizuje jistý typ veřejné osobnosti, kterou nazývá tanečníkem. Tanečník je z politiků pouze ten, kdo se nepokouší vnucovat světu nějaký svůj velkolepý projekt, totiž nový společenský a politický útvar, ba naopak, k těm bývá velice kritický, ale jde mu jen o to obsadit si scénu, na níž by zazářil. Dává přednost (i když možná jen z nouze) slávě před mocí a nese svou kůži na trh, podoben v tom disidentovi, s nímž ho pak spojuje ještě to, že jedním z těch nástrojů, jimiž se obratně zmocňuje veřejné scény, je morální judo. A hle, jak Pontevin tanečníka dále charakterizuje: „Neuzavřel jako Faust smlouvu s ďáblem, ale uzavřel ji s andělem, chce proměnit svůj život v umělecké dílo“ (il n’a pas conclu comme Faust un contrat avec le Diable, il l’a conclu avec l’Ange: il veut faire de sa vie une oeuvre d’art). A to je, řekl bych, taky výstižná charakteristika Václava Klause, jehož odvážné taneční kreace (taneční výpad vůči boji s globálním oteplováním i taneční výpad vůči Lisabonské smlouvě a morální judo ve střetnutí s ekologickými aktivisty) vzbudí třeba i pohoršení a odpor, ale obrátí tak k němu domácí i světové reflektory. Taneční exhibice, pokud má opravdu vyvolat pozornost, není myslitelná bez jistého rizika, ale vtip je v tom, že i ta kůže nesená na trh je rovněž elegantní taneční figurou. A nikdy nejde jen o jistou konkrétní věc, ať již je jí globální oteplování, Lisabonská smlouva anebo třeba jen taková kouzelná drobnost jako Klausův taneček s Edisonovou žárovkou, ale vždy budou, vsadím se, následovat zase další a další, dlouhý sled v nekonečné taneční show, jež nakonec promění Klausův život v mistrovské umělecké dílo. Má to jen dvě chybičky. Disidentskou odvahu obrácenou vůči převažujícímu mínění nabyl Klaus teprve až po pádu totalitního režimu. A druhou chybu vidím v naší ústavě, která nedává větší prostor prezidentské aktivitě. Kdyby se nám podařilo ústavu změnit tak, aby Václav Klaus měl aspoň tolik moci jako americký prezident a ústava mu zajistila prezidentování až do konce jeho dnů, jsem si jist, že by pak přestal tančit. Ale ptám se: Není lepší mít tančícího prezidenta než mocného monarchu? JIŘÍ KRATOCHVIL

DANA HOUDKOVÁ NAPIŠTE NÁM SVŮJ JEDEN DEN NA [email protected]

Příští týden píše ivan derer

65

minulý týden

Sněmovna schválila rozpočet na rok 2010 se schodkem 167 miliard korun. Astronomové varovali veřejnost, že po současných silných erupcích na Slunci může Zemi co nevidět zasáhnout velká magnetická bouře. V Haagu začal soud s Radovanem Karadžićem. Premiér Jan Fischer prozradil médiím, že mu prezident Václav Klaus řekl, že podepíše Lisabon. České obyvatelstvo se připojilo k  nadšeným gratulacím do Londýna, kde oslavil sedmdesáté narozeniny John Cleese. Agentury oznámily, že sebevražedný atentátník Tálibánu zabil nejméně sto lidí na tržišti v pákistánském Péšávaru. Zemřel Miloslav Švandrlík. Nesmyslně tak zvítězila ochrana osobních údajů nad ochranou lidského zdraví, veřejných zdrojů a nad potíráním organizovaného zločinu, komentovala ministryně zdravotnictví Dana Jurásková příkaz Úřadu pro ochranu osobních údajů, který zrušil centrální úložiště dat o léčivech a umožnil tím volný prodej léků s pseudoefedrinem v tuzemských lékarnách, čehož začali ve velkém využívat výrobci drog; ministryně Jurásková zároveň slíbila, že do

orského mistra světa obhájil v Paříži český judista Lukáš Krpálek. Na 1200 korun z tisícovky podražily roční dálniční známky. Výměnou hnědouhelného Dolu Československé armády za hnědouhelnou elektrárnu Počerady skončila vlekoucí se obchodní válka mezi ČEZ a Czech Coal. Rada České televize protestovala proti pořadu herce Jana Krause Uvolněte se, prosím, neboť ji pobouřilo, že Kraus pozval do studia Helenu Vondráčkovou a nechal ji bez přerušení mluvit o jejím soudním sporu s Martou Kubišovou; Kraus výtku radních, které už v minulosti označil za „neschopné vydělat si na žrádlo“, považuje za cenzuru a za pokus zlikvidovat v této zemi zábavu. Padesáté narozeniny oslavil Semafor. Po úhynu vzácného supa hnědého, který se otrávil jedem ze špatně seškrábané barvy na voliéře, se zaměstnanci pražské zoo vzbouřili proti svému populárnímu řediteli Petru Fejkovi a obvinili ho, že se nestará o zvířata, málo dbá na jejich pohodlí a  vše v  chodu zahrady podřizuje turistům a  své slávě. Věříme totiž, že firmy s  velkým podílem žen v managementu mají výrazně

jara urychleně připraví zákon, který situaci napraví. Antimonopolní úřad začal zkoumat, proč se v Česku už roky stavějí dálnice dvakrát dráž než v sousedním Německu. Zástupci krajů testovali na okruhu ve Velimi nové vlaky. Vláda zamítla prodej krachujících Českých aerolinií a oznámila, že jejich stav je ještě horší, než se čekalo. Na konferenci Dialog civilizací, pořádané ruským Kremlem na řeckém ostrově Rhodos, se spolu v kruhu pozvaných hostů sešli předseda české komunistické strany Vojtěch Filip a šéf Společnosti přátel Miloše Zemana Miloš Zeman. Přijeli jsme k nim do Českého Brodu, a jen jsme vjeli do vstupní brány, už na nás mířily samopaly, popsal sdělovacím prostředkům člen ochranky syna zastřeleného podnikatele Antonína Běly, jak to vypadalo, když si jeho šéf přijel popovídat o  vzájemných vztazích do opevněné vily syna jiného zastřeleného podnikatele a kmotra – Františka Mrázka; návštěva skončila zraněním jednoho z členů Mrázkovy ochranky a obviněním dalších dvou. Televizi Nova o polovinu klesl pololetní zisk. Titul juni-

lepší výsledky než ty s  drtivou převahou mužů, citovaly Hospodářské noviny vysvětlení, kterým švýcarská investiční společnost Naissance Capital zdůvodňuje svou strategii investovat pouze do podniků, v  nichž mají rozhodující slovo ženy. Analytici dospěli k závěru, že v současné krizi má česká ekonomika to nejhorší už za sebou. Do zisku se vrátilo ČD Cargo. ODS se ve volebních preferencích dotáhla na ČSSD. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu pozatýkal skupinu zdejších neonacistů, kteří se v utajeném výcvikovém táboře cvičili pod vedením armádního profesionála k  teroristickému útoku na důležitý objekt státní infrastruktury. Po dvojnásobném útoku neznámých vandalů na díla volně přístupná v centru Brna byla předčasně ukončena jediná česká přehlídka vítězných exponátů mezinárodní designérské soutěže Index: Award. Nadnárodní společnost ING se rozhodla prodat svou zdejší pojišťovnu a penzijní fond. Meteorologové upozornili veřejnost, že teplé dny končí a nastává chladný hluboký podzim. Q [email protected]

Elektrické česko

Česko se chystá proměnit v jednoho velkého vývozce elektrické energie. Mají kvůli tomu padnout těžební i uranové limity. Na čem tahle potřeba stojí a jaká síla ji žene vpřed?

66

f ot o p . m u d ra

f ot o m i l a n j ar o š

připravujeme znečištění krajiny

Stát by mohl podle odhadů ušetřit až dvacet procent výdajů na ekologickou zakázku. Podle Václava Cílka zahrnuje totiž místa, která není třeba speciálně čistit.

RESPEKT 4 5 | 2 . – 8 . l is t o pa d 2 0 0 9