revuepolitika Václav Klaus: Boj s globálním oteplováním je chybnou prioritou politika společnost kultura

10

prosinec 2008 – ročník VI. (XIX.) – cena 66 Kč

revuepolitika ®

Mojmír Hampl: Proč pomoc nepomáhá? Václav Klaus: Boj s globálním oteplováním je chybnou prioritou Proč bych volil Obamu – rozhovor s Petrem Hájkem Časopis PROGLAS – kultura, literatura, náboženství

politika – společnost – kultura Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele časopisů Kontexty nebo Církevní dějiny s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

Nová publikace CDK Z D

Pod dohledem církevních tajemníků

Omezování činnosti katolické církve v Československu 1945–1989 na příkladu jihočeského regionu Komunistický režim při uplatňování svých totálních nároků zasáhl i církve, a to ve všech oblastech jejich života a působení. Navíc se prohlásil za ateistický režim, a proto chtěl náboženství vymýtit nebo zpočátku dosáhnout alespoň toho, že jeho veřejné projevy zmizí ze života společnosti, že bude nanejvýš trpěno jako soukromá záležitost. Proto měla být liturgie církve zatlačena jen do „kostela a sakristie“ a mělo být zabráněno šíření křesťanských hodnot do společnosti. Tato kniha systematicky pojednává o omezování života katolické církve a její liturgie v komunistickém Československu a dokumentuje to zejména na příkladech z oblasti jižních Čech. Je určena všem zájemcům o moderní českou historii, církevní dějiny a dějiny liturgie. Díky bohatému pramennému základu knihu ocení i sociologové náboženství, kteří se věnují soudobým proměnám religiozity české společnosti, a politologové zkoumající vztah státu a církve v komunistickém Československu. Brož, 324 stran, 298 Kč

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

REVUE POLITIKA Časopis vycházel v letech 1990–2002 pod názvem Proglas a mezi roky 1987–1989 v samizdatové podobě pod názvem Střední Evropa – brněnská verze. Vydává: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Šéfredaktor: František Mikš Výkonný redaktor: Ondřej Krutílek Redakce: Stanislav Balík, Iveta Frízlová, Kateřina Hloušková, Petra Kuchyňková Redakční rada: Petr Fiala (předseda), Mojmír Jeřábek, Ivo Lukáš, Bohumil Pečinka, Pavel Pšeja, Pavel Švanda, Milan Uhde Jazyková redakce: Martin Sedlák Adresa redakce: Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Internetová stránka: www.cdk.cz Celoroční předplatné: 600 Kč Půlroční předplatné: 310 Kč Zahraniční předplatné: 40 euro Objednávky posílejte na adresu redakce. Grafická úprava: Bedřich Vémola Tisk: Reprocentrum Blansko Bankovní spojení: GE Money Bank, Lidická 31, Brno, č. účtu: 120 402 514/0600 Publikované texty nemusí vyjadřovat stanovisko vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo zaslané příspěvky při uveřejnění krátit. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Registrace: MK ČR E 59 78 ISSN: 1214-0899 Fotografie: ČTK (není-li uvedeno jinak)

Zápisník Pavla Bárty Poznámky k událostem Ondřej Krutílek LISABON A NICE Charles Krauthammer HISTORICKÝ POKROK V IRÁKU Ondrej Gažovič MAĎARSKO-SLOVENSKÉ VZŤAHY

2

Vážení čtenáři,

3

věnujte prosím pozornost dvěma podstatným změnám, ke kterým dochází v rámci časopisecké produkce CDK:

4 5

Zaujalo nás…

6

Články a komentáře Bohumil Pečinka 2008: STARONOVÍ LÉČITELÉ

9

PROČ BYCH VOLIL OBAMU S Petrem Hájkem o pravici, levici a oranžové vlně

10

Barbora Osvaldová PAMĚTI JAKO DUŠEVNÍ TERAPIE

16

Václav Klaus BOJ S GLOBÁLNÍM OTEPLOVÁNÍM JE CHYBNOU PRIORITOU

19

A. Wess Mitchell MOŽNÁŘSTVÍ Co Evropská unie je a co není

21

Mojmír Hampl PROČ POMOC NEPOMÁHÁ?

27

Ondřej Šlechta KDYŽ SE PROBLÉM NEŘEŠÍ, KU-KLUX-KLAN JE VÍTÁN

29

NENÍ DŮLEŽITÉ, KDE JSTE, ALE S KÝM JSTE Rozhovor s Lenkou Budilovou a Markem Jakoubkem o jejich knize Cikánské skupiny a jejich sociální organizace Jana Al Oukla SAÚDSKOARABSKÁ ŽENA JAKO KLÍČ K CELOSPOLEČENSKÉ REFORMĚ

www.revuepolitika.cz

– Revue bude pokračovat v přímé tradici předchozích ročníků a bude zdarma. – Texty se budou na stránky www.revuepolitika.cz vkládat v týdenních intervalech s výjimkou července a srpna. – Jednou měsíčně bude rozesílán newsletter upozorňující na všechny texty, které v uplynulém období na webu přibyly. – Čtenáři budou mít možnost si celé číslo jako celek komfortně doma vytisknout či si je přečíst na počítači. – První články se na stránkách www.revuepolitika.cz objeví v průběhu ledna. Namísto časopisu Proglas bude od ledna 2009 vycházet nový dvouměsíčník s názvem:

Kontexty časopis pro kulturu a společnost

Revue bude navazovat na to nejlepší z oblasti filosofických, politicko-filosofických, společenských, kulturních a literárních textů časopisů Střední Evropa – brněnská verze, Proglas a Revue Politika. Vycházet bude 6x ročně ve formátu B5 a rozsahu 108 stran.

31

Cena jednotlivého čísla bude 100 Kč, roční předplatné 500 Kč, sponzorské 1 000 Kč. První, propagační číslo byste měli obdržet i se složenkou koncem ledna 2009.

35

Hynek Fajmon SLOVNÍČEK EVROPSKÝCH LEVICOVÝCH POJMŮ 18. Rovnost a rovnostářství (Equality and Egalitarianism)

38

Knižní novinky

42

Rejstřík ročníku 2008

44

obsah / editorial

Od ledna roku 2009 přechází časopis Revue Politika z tištěné formy na plně elektronickou na internetové adrese:

Z obsahu čísla 1/09:

Pokoušení nesvobody / diskuse nad knihou Ralfa Dahrendorfa Petr Fiala / Zkoumání Evropy na prahu krize Jiří Hanuš / Křesťané a socialismus Číst Shakespeara jako filosofa Rozhovor s překladatelkou Annou Kareninovou František Mikš / Ernest Neuschul: tanečník, komunista, polygamista... a geniální malíř „nové věcnosti“ Blok: Futurismus a politika / sto let od Marinettiho manifestu redakce

revuepolitika 10/2008 1

S Zápisník Pavla Bárty

S

ešel se další rok s rokem a kongres s kongresem. Až na rušivé fungování komentátorů a některých hostů ve studiu ČT24 se dal báječně sledovat z obýváku. V USA zvolili Obamu a republikánská administrativa se chystá na spořádané předání moci demokratům tak, aby neutrpěly zájmy ani prestiž země ve světě, v Česku opět přituhlo při bezohledném prosazování vlastních zájmů a rozškrabávání bolístek, skutečných, či virtuálních.

K

rach amerického hypotečního trhu rázem vygumoval ze světové ekonomiky tolik peněz, že po finanční krizi nastoupila hospodářská recese. Na stabilizaci ekonomik vydávají velmoci biliony dolarů či eur, účelně i neúčelně, a není jisté, zda to bude stačit. V Evropě se ukázalo, jak strašně moc chybí efektivní společný rozhodovací mechanismus. Takhle se prostě dohodly čtyři velké země a zbytek sklapl ústa. A je úplně jedno, zda je uvnitř, nebo vně EU. Provázanost a vzájemná otevřenost evropských ekonomik je taková, že malé země mohou nejvýše svobodně sledovat rozhodnutí kartelu těch velkých a s právem veta se mohou tak vyfotit, pokud nechtějí riskovat vážné poškození vlastní ekonomiky.

2 revuepolitika 10/2008

ociální demokraté silou prosazují nesmysl s vracením poplatků ve zdravotnictví. Na rozdíl od předvolebních slibů pouze v části zdravotnických zařízení, tam, kde jsou zřizovateli kraje. Vytvářejí tím nedovolenou veřejnou podporu, která krajské zdravotnictví může stát přístup k penězům z Bruselu. Objevily se první návrhy nových krajských rozpočtů, průměrná sekera činí půl miliardy na kraj. ČSSD zjevně postupuje podle promyšlené strategie s cílem zdevastovat do voleb všechny ostatní strany a především jejich mediální obraz u voličů. Od přesvědčování komunistů, že nejčervenější rudá je vlastně oranžová, přes různé pastičky na koalici, až po pokusy přispět k rozpadu ODS. Včetně snahy postavit za pár stříbrných krajské ODS proti centru.

P

o jedenácti letech tu je znovu na stole plán A na převzetí moci v ODS i plán B, ODS rozbít a na jejím místě vytvořit nový subjekt. Plán A byl zřetelný před volbami, ve vystoupení nejen Tlustého, ale i Béma nebo prezidenta, a byl založen na kalkulu, že čím horší výsledek, tím pravděpodobnější Topolánkův pád. První se povedlo opravdu dokonale, ovšem povolební situaci Topolánek ustál. Na kongresu proto běžel na plné pecky plán B. Ať ve vystoupení prezidenta, které lze snadno vyložit jako vyhlášení války, nebo v další z Bémových záludností, kdy vyzýval k odevzdávání bílých lístků, a tím fakticky k zablokování kongresu. Finále této hry proběhlo při schvalování usnesení. Hrálo se o odpověď na zítřejší otázku, kdo může za rozbití ODS. Odtržení Klausostrany může být efektivní pouze tehdy, pokud se podaří z ODS odvést dostatek známých osobností i tolik členů, aby z nich vznikla alespoň

kostra územní struktury. Objem, který se kdysi podařilo vykousnout Unii svobody, se ukázal nedostatečným, ODS přežila.

B

oj o usnesení k Lisabonské smlouvě byl po volbě předsedy fakticky nejdůležitějším bodem kongresu. Skutečnost, že čtvrtině delegátů nestálo za účast, spěchali domů, je vysvědčením organizací zodpovědných za výběr.

D

en poté dělá Topolánek vše, aby zchladly vášně. Zcela jistě nestojí o odchody středem, které by s sebou strhávaly další lidi. Z toho pohledu je odsunutí jednání o Lisabonu na začátek února a reálná šance spojit alespoň v koalici, Lisabon a radar, jeho vítězstvím. Jeho vítězstvím je také upatlaná většina schopná schválit státní rozpočet i přes veškerou snahu Paroubka s Tlustým.

P

ro novou stranu zbývá prostoru velmi málo. Bude prosazovat totéž, co ODS, ale razantněji? Vysvětlete to voliči! Pokud se jí nepodaří získat významnou část základny ODS, nebude mít značku, nebude mít tváře. Předsjezdová jednání v krajích a okresech příliš nesvědčila o chuti na další stranu. Odejdou z ODS eurofobové a národovci? Voliči ODS jsou spíše proevropští a chuť krvácet za nesrozumitelná témata integrace je obecně mizerná. Pokud se nestane hned na začátku zázrak, proletí nová strana cestou změny standardní rychlostí několika machů a smutným pozůstatkem budou zahozené hlasy voličů ve chvíli, kdy na levici vedle ČSSD a KSČM neexistuje zaznamenatelný subjekt.

J

ako životní optimista všem přeji do nového roku vše nejlepší. Jako realista si tím úplně jistý nejsem.

poznámky zápisníkkpavla událostem bárty

Lisabon a Nice Ondřej Krutílek Odmítat Lisabonskou smlouvu se stalo v eurorealistických kruzích normou. Kdo ji jen náznakem hájí, je po zásluze potrestán. Pravda je ale taková, že debata o daném dokumentu už dávno překročila své meritorní meze a stala se politickou a symbolickou. Na smlouvě samotné to samozřejmě nic nemění – je stejně mimózní jako předtím –, charakter diskuse tím však fakticky staví na piedestal Smlouvu z Nice: jako by právě ona měla v distinkci s Lisabonem reprezentovat ono dobré (zatímco Lisabon všechno zlé). Není to tak úplně pravda. V kostce by se dalo říci, že základní rozdíl mezi oběma smlouvami je v tom, že Nice říká hromadu věcí skrytě, zatímco Lisabon se s tím nemaže. Právě tento fakt činí z reformní smlouvy – v porovnání s Nice – relativně snadný terč: k jejímu pochopení postačí (navzdory vší její složitosti) znalosti státovědy; podrobných informací o integračním procesu jako celku netřeba. Lisabon lze navíc bez uzardění napadat i z toho důvodu, že jde o přemalovanou

poznámky k událostem

euroústavu, že s Irskem se po jeho „ne“ po většinu času jednalo (přese všechny zvyklosti) jak s nevychovaným frackem či že politický nátlak na ratifikaci v Česku je (bez ohledu na předsednictví) bezprecedentní. Nemylme se však: Nice není nijak výrazně lepší. Její jedinou výhodou je to, že už platí, takže se o ní nemluví. Navíc podíváte-li se na ni optikou běžného legislativního provozu, zjistíte, že již ona poskytuje unijním institucím řadu kompetencí, o nichž se začalo hovořit až v souvislosti s euroústavou nebo – chcete-li – s Lisabonem. V tomto směru jsou podstatné dvě vzájemně provázané věci: krach euroústavy a legislativní monopol Komise. Se schválením euroústavy se před referendy ve Francii a Nizozemsku všeobecně počítalo – a projevovalo se to téměř bez výjimky i při přijímání nových norem: musíme přijmout to či ono, protože euroústava… Předčasný konec ratifikačního procesu pak vytvořil situaci, v níž Komise začala – právě s ohledem na tento vývoj a více než kdy předtím – maximalizovat svou výhradní roli při předkládání legislativních návrhů. Nutno dodat, že výrazně jí v jejím úsilí napomohl Evropský soudní dvůr několika rozsudky, jež jí více než konvenovaly, Evropský parlament, trvale hrající svou hru o „čestné postavení“ mezi jinak de-

mokraticky pochybnými institucemi, a některá předsednictví pokoušející se skrze Unii zastřít, že problémy k řešení dlí především u nich doma. V praxi se to projevovalo a projevuje tak, že docházelo a dochází k častému žonglování s právní bází u řady legislativních předloh – aby rozhodování o nich spadalo do režimu hlasování kvalifikovanou většinou a zároveň byl do celého procesu zapojen Evropský parlament, obecně považovaný za jeho katalyzátor. Podívejte se na mediálně profláklý klimaticko-energetický balík, předlohy týkající se zvyšování energetické účinnosti, požadavek na trestněprávní ochranu životního prostředí či návrhy z ranku sociálních věcí a zjistíte, že většina těchto textů není prosta přesahu do dalších politik (energetické, rodinné, vnitřně-bezpečnostní), ba naopak cílí právě na ně, byť formálně (a zcela legálně) byly předloženy tu na základě článku umožňujícího Unii rozvíjet politiku životního prostředí, tu s odvoláním na zásadu volného pohybu osob. Pokud se ptáte, co s tím, odpovídám, že nevím; vyjednávací prostor pro členské státy oponující tomuto vývoji je v dnešní Unii již relativně malý. Rozhodně by však nemělo docházet k přeceňování Nice. Řečeno lékařskou terminologií, není panaceem, ale spíše placebem. Ostatně stejně jako Lisabon.

Nice není panaceem, ale spíše placebem. Ostatně stejně jako Lisabon.


Historický pokrok v Iráku Charles Krauthammer Barbarství v Bombaji a domácí ekonomická krize do značné míry zastínily jednu pozoruhodnou událost: ratifikaci smluv o vojenské a strategické spolupráci mezi Irákem a Spojenými státy. Nesmějí projít bez povšimnutí. Írán, který divoce bojoval za podminování těchto smluv, si jich jistě všiml. Teherán pochopil, že formální spojenectví Iráku s USA, schválené širokým iráckým konsensem vyjádřeným ve svobodně zvoleném parlamentu, mění strategickou rovnováhu v této oblasti. Pro Spojené státy to představuje zdaleka nejdůležitější geopolitický posun v této oblasti od doby, kdy Henry Kissinger změnil Egypt ze sovětského vazala na amerického spojence. Pokud to nepokazíme příliš uspěchaným stažením z Iráku, podaří se nám udělat spojence z trvale destabilizujícího, nepřátelského státu v epicentru arabského Středního východu. Doma byl také velmi přehlížen čirý zázrak, jak se podařilo získat irácký souhlas. Klasické zákonodárné manévrování pouze s několika málo pranicemi, v mezinárodním srovnání docela krotkými, které se přitom týkalo nejpodstatnějších otázek identity a dalšího směřování státu.


Jediným významným opozičním blokem byli sadristé, mající pouhých 30 křesel z 275. Zdánlivě proíránské náboženské strany šíitů odolaly tlaku Teheránu a bojovaly za dohody. Stejně jako Kurdové. Největší odpor kladli sunnité. Ale jejich starostí bylo, že Amerika se stáhne příliš brzy a vystaví je nátlaku a možná dokonce pomstychtivé nadvládě šíitů. Sunnité, kteří ještě před několika lety bojkotovali oblastní volby, smlouvali s premiérem Nuri al-Malikim a snažili se využít jeho osobní zájem na dohodách, které sám vyjednal. Nedosáhli však svých maximálních cílů. Získali formální právní závazky týkající se budoucího posouzení jejich stížností, od amnestie po další zmírnění „debaasifikačních“ zákonů. To, že se tyto demokratické kompromisy odehrávají v pokojném parlamentu jen dva roky po iráckém pádu do sektářského pekla, je samo o sobě úžasné. Příliš znepokojující není ani určení data stažení vojsk. Konečný termín je téměř symbolický. Armáda USA musí opustit Irák do 31. prosince 2011, což je poslední víkend před primárkami v Iowě, které nastanou opět v nejnapjatějším čase. Navíc toto datum je nejen vzdálené, ale i pružné. Podle smlouvy může být změněno. A pokud to podmínky v zemi ospravedlní, také změněno bude. Pravda, válka ještě neskončila. Jak opakovaně tvrdí generál David Petraeus, naše (opožděné) úspěchy v Iráku jsou stále ještě křehké. Již nyní nastal velmi

malý nárůst bombových teroristických útoků, který bude bezpochyby pokračovat, až se zbytky al-Kájdy, Sadrovy milice a Íránem řízené „speciální skupiny” pokusí narušit lednové oblastní volby. Dlouhodobějším nebezpečím je to, že se obnovená irácká centrální vláda stane příliš silnou, diktatura obnovená pomocí vojenského nebo parlamentního puče odstraní současné demokratické uspořádání a zruší spojenectví se Spojenými státy. Takové katastrofy se mohou stát. Ale pokud naše stahování bude řízeno stejně prozíravě jako nárůst našich sil v nedávné minulosti, nejsou příliš pravděpodobné. Nezávislý, demokratický a proamerický Irák je pro nás na dosah. Měl by dva velmi důležité důsledky pro celou oblast. Za prvé by znamenal závažnou porážku Teheránu, podle některých chytráků údajného vítěze irácké války. Klient Íránu Muktada al-Sadr, který se v Íránu stále skrývá, byl v parlamentu viditelně marginalizován poté, co byl vojensky pokořen novými iráckými bezpečnostními silami v Basře a Bagdádu. Navíc právě hlavní náboženské strany šíitů vyjednávaly, podporovaly a zajistily schválení strategického spojenectví s USA proti nejodhodlanějšímu odporu Íránu. Druhým důsledkem pro celou oblast je účinek nové politické entity viditelné v Bagdádu – nedokonalého, ale fungujícího demokratického státu s nebývalou svobodou projevu, svobodnými volbami a svobodně soutěžícími parlamentními politickými stranami. To, že se to stalo v nejdůležitější arabské zemi vedle Egypta, může časem (generačním, v měřítku války proti teroru) změnit vývoj arabské společnosti. V tom spočívají naše největší naděje na jakousi fundamentální politicko-kulturní změnu v arabském světě, která jediná přinese porážku islámského extremismu. Koneckonců nový suverénní Irák je dnes angažován v boji s arabským radikalismem více než jakákoliv jiná země s výjimkou Spojených států, s nimiž mirabile dictu nyní spojil svůj osud.


Maďarsko-slovenské vzťahy Ondrej Gažovič Keď v októbri predseda koaličnej Slovenskej národnej strany (SNS) Ján Slota prirovnal maďarskú ministerku zahraničných vecí k Hitlerovi a označil ju za chuderu, premiéra SR Roberta Fica nechali jeho výroky chladným. Zdalo sa, že hlbšie už maďarsko-slovenské vzťahy klesnúť nemôžu. Škandalóznym vyjadreniam predchádzala výhrada Kingy Gőnczovej voči konaniu ministerstva školstva SR. Ministerstvo vedené národniarmi totiž nechalo vytlačiť učebnice vlastivedy a dejepisu pre maďarskú menšinu na Slovensku tak, že v textoch absentovali zemepisné názvy v maďarčine. Malé deti si ich mali dohľadať v indexe a miesto nich v učebniciach figurovali absurdné skomoleniny slovenských názvov s maďarskými koncovkami. V rozpore s logikou, ale aj slovenskou i maďarskou gramatikou. Spúšťačom najväčších vášní bol zásah slovenskej polície proti fanúšikom na futbalovom zápase, ktorý sa hral na prelome októbra a novembra v Dunajskej Strede. V tejto obci a v jej okolí žije veľký počet slovenských Maďarov a na zápas proti Slovanu Bratislava prišli domácich podporiť aj mnohí fanúšikovia priamo z Maďarska. O možnosti otvoreného konfliktu sa hovorilo vopred, tým prekvapujúcejšie vyznel nezvládnutý zásah slovenskej polície. Tá na časť fanúšikov „maďarského klubu“ tvrdo zaútočila. Desiatky ľudí potrebovali okamžité ošetrenie, niektorých bolo nutné

transportovať so závažnejšími zraneniami do nemocníc. Futbaloví chuligáni sa nájdu všade a o nevinnosti niektorých maďarských fanúšikov netreba mať priveľké ilúzie. Zásahu však chýbalo jasné odôvodnenie, podľa viacerých svedectiev prišiel nevyprovokovane. Vedenie polície kryté ministrom vnútra Robertom Kaliňákom z Ficovho SMERu zásah odôvodňovalo tým, že policajti boli pred zákrokom napadnutí. To mal dokazovať aj policajný videozáznam. Napriek opakovaným požiadavkám však polícia záhadné video nezverejnila a miesto toho novinárov a predstaviteľov maďarskej menšiny odkázala na „záznamy z YouTube“. Nečudo, že takýto postup vyvolal pobúrenie aj v Maďarsku. Navyše, radikalizmus a nacionalizmus nie sú len slovenskou výsadou. Dopady svetovej hospodárskej krízy na už predtým rozkolísanú maďarskú ekonomiku prikláňajú k tamojším extrémistom stále viac frustrovaných občanov. Krajne pravicová strana Jobbik, polovojenský spolok Maďarskej gardy a vo fašistickom štýle uniformovaná Národná hliadka, to sú niektorí z predstaviteľov maďarského extrémneho nacionalizmu. História ponúka množstvo príkladov, v ktorých sa nespokojnosť s domácou hospodárskou situáciou ventilovala hľadaním vonkajšieho nepriateľa. Popri antisemitizme a neznášanlivosti voči Rómom sa tak maďarskí radikáli rozhodli využiť aj výzvy, ktoré im ponúklo Slovensko. V priebehu novembra maďarskí extrémisti prišli s „odvetnými opatreniami“. Demonštrovali a pálili vlajku SR pred jej veľvyslanectvom, blokovali cestné prechody medzi krajinami a niektoré domy maďarských Slovákov pomaľovali hanlivými nápismi. Ich ďalším krokom

Dôraz na problémy medzi Maďarmi a Slovákmi je vo veľkej miere iba agendou pár politikov a radikálne naladenej, no nie veľkej časti oboch verejností. V každodennom živote spolu príslušníci oboch národov vychádzajú prakticky bezkonfliktne.


bola cesta desiatok radikálov z Národnej hliadky, ktorí v uniformách pripomínajúcich fašistickú minulosť z druhej svetovej vojny prešli štátnymi hranicami a demonštratívne prepochodovali mestom Kráľovský Chlmec. Slovenská polícia ich zastavila až pri ceste späť a po nájdení materiálov propagujúcich nacizmus vzniesla voči viacerým z nich obvinenia. Dôraz na problémy medzi Maďarmi a Slovákmi je vo veľkej miere iba agendou pár politikov a radikálne naladenej, no nie veľkej časti oboch verejností. V každodennom živote spolu príslušníci oboch národov vychádzajú prakticky bezkonfliktne a extrémizmus spoločne odmietajú. Radikalizovanie tejto pokojnej väčšiny je však to posledné, čo vzťahy medzi krajinami potrebujú – a predstava uniformovaných bláznov pochodujúcich po mestách druhej krajiny v sebe tento nebezpečný potenciál nepochybne skrýva. V záujme upokojenia situácie sa tak urýchlene stretli predsedovia vlád oboch štátov Gyurcsány a Fico. Ich záverečné vystúpenie síce ani náznakom nepripomínalo priateľský rozhovor, obaja politici však vyjadrili odhodlanie potláčať extrémizmus vo vlastnej krajine. Začatie vzájomného dialógu je krokom vpred. Ďalší z nich prišiel na prelome novembra a decembra, keď Ficov SMER napriek odporu svojich koaličných partnerov podporil politikov maďarskej menšiny v ich snahe o nápravu spomínaných učebníc. Prílišný optimizmus však nie je namieste. Dlhodobé krízy často sprevádzajú falošné náznaky obratu k lepšiemu. Trend pádu ale býva neúprosný. Ak chce Robert Fico naozaj zvrátiť negatívny vývoj maďarsko-slovenských vzťahov, mal by v prvom rade spraviť poriadok vo vlastnej koalícii. Pokiaľ maďarskí radikáli pochodujú po uliciach, ich slovenskí kolegovia typu Jána Slotu riadia krajinu. Je toho ale Fico schopný?


Zaujalo nás…

Keynes bez pravého léku na krizi Jaká teorie by nás dostala rychle a spolehlivě ze současné krize? Použít tu „novou klasickou“ teorii fluktuace, která začala v Chicagu v 70. letech 20. století a ve které je riskantní řízení přímo zaryté, je nemyslitelné, neboť je to právě ten druh teorie, který byl zkreslený kolapsem cen aktiv. Někteří se proto obrátili k Johnu Maynardu Keynesovi. Jeho proniknutí k podstatě nejistoty a spekulace bylo hluboké. I přesto byla jeho teorie zaměstnanosti problematická a řešení nabízená keynesiánskou politikou přinejlepším sporná. Banky o poklesu cen nemovitostí hovořily jako o následku jakéhosi šoku. Žádné zemětřesení, povodeň ani sucho nebo jiná vnější síla neznamenala pokles cen aktiv. Hlavní příčinou byla špatná předpověď chybnými modely. Spekulanti a developeři vsadili na vyšší ceny nemovitostí v budoucnu, protože předpokládali, že ceny nájmů a bytů porostou, což opět zvedlo ceny již existujících nemovitostí. To byl Keynesův svět. Na Cambridge ve svojí práci Treatise of Probability ukázal, jak může investor dovolit neznámé nahodilosti. V Londýně pak vedl tzv. hedge fund s O.T. „Foxy“ Falk a zbohatl, jen aby se nechal zachytit v kolapsu komoditních cen na počátku roku 1929. Uzavřel to tím, že přesvědčení investorů jsou chabá. Nejdříve zběhne jeden investor, pak další a cena dříve rostoucích cen aktiv může zprvu stagnovat, ale nakonec se prudce zhroutí spolu se všeobecným přesvědčením. Ve své General eory z roku 1936 Keynes postavil cenu aktiv do centra zaměstna-


necké politiky. Když změna sentimentu vede k prudkému poklesu hodnoty obchodních aktiv (společně s cenami akcií a nemovitostí), obchodní investice jsou sníženy a nezaměstnanost roste, zejména v kapitálových odvětvích. Potom už bohužel nic nebylo správně. Keynes udělal velikou chybu, když nerozlišoval mezi poklesem cen aktiv pocházejícího z monetárních příčin, exogenních nebo autonomních, a narůstající poptávky peněz, a těch, které neměly žádné souvislosti s nabídkou a poptávkou po penězích – řekněme, že snížil očekávání budoucích výnosů z obchodních aktiv a nemovitostí. Předchozí fenomén by mohl být vyřešen monetárními prostředky: centrální banka mohla oživit dodávky peněz (řekněme prodejem veřejných dluhopisů), což by opětovně nastartovalo ceny aktiv, aniž by se zároveň zvedly platy a ostatní ceny v nesmyslné spirále. Nicméně nedávný kolaps spekulací s bydlením není monetární fenomén: musí zde existovat pokles cen v bydlení v porovnání s cenou spotřebního zboží. Keynes argumentoval tím, že zvýšení dodávek peněz v této oblasti by fungovalo: pracovníci by si nebyli vědomi toho, že platy v konkurenčních odvětvích stouply stejně jako ty jejich, a tak by se obávali požadovat stejně vysokou reálnou mzdu jako předtím; přijímání osob by se stimulovalo a zaměstnanost by opět rostla. Udržení tohoto oživování by vyžadovalo nekonečnou míru inflace mezd, vždy krok před očekáváními, což není vůbec lákavá politika. Postupně se Keynes soustředil na nemonetární rovnováhu následující po ztrátě důvěry investorů.

Keynes vždy cítil, že zaměstnanost je poháněna poptávkou spotřebitelů. Rostoucí poptávka motivuje výrobce zvýšit produkci a zaměstnat více lidí – zprvu. Ale v otevřené ekonomice s vlastní měnou by tyto stimuly přešly do zahraničí. V globální ekonomice by rostoucí poptávka spotřebitelů určitě neudělala víc, než zvedla úrokové sazby, a tím spustila úpadek reálných cen aktiv, investic a mezd. Poptávku po investicích Keynes považoval za páku ke zvyšování zaměstnanosti. Podle této teorie by mohli být soukromí investoři podpořeni investičním daňovým dobropisem nebo subvencemi při zakládání nových firem a pracovních míst. Keynes prosazoval přímo státní investice nebo státem vlastněné podniky. Američané, jejichž letiště jsou děsivá a mosty se hroutí, by „infrastrukturu“ uvítali. Musíme si ale položit otázku, jestli by masivní přechod od soukromých ke státním investicím nepohřbil koncepce, vývoj a přijetí nových komerčních inovativních idejí. Teorie kapitalismu zdůrazňuje diverzitu ve zdrojích komerčních myšlenek, v podnikatelských rezervách určených k jejich rozvoji, ve finančních zdrojích – mecenáši, investoři do rizikových podniků a ostatní – a v celé řadě konečných spotřebitelů. Za důležité pokládá, aby vlastníci finančních a obchodních podniků nebyli zodpovědní nikomu, jen sobě – schopní používat jen svoji intuici – v porovnání se striktní odpovědností správně vyžadované od státních zaměstnanců. Proto by větší zapojení státu do investičního sektoru mohlo zbrzdit inovaci a snížit kvalitu již probíhajících projektů. V krizi bychom tak stále zůstali.

zaujalo nás…

Na konci svého života Keynes napsal, že „modernistické věci se pokazily, zkysly a zhlouply“. Svému příteli Friedrichu Hayekovi řekl, že v příští knize chce svoji teorii přehodnotit. Býval by se posunul vpřed. Obdiv, který všichni cítíme ke Keynesovým ohromným přínosům, by nám neměl bránit posunout se vpřed. Edmund Phelps, e Financial Times, 5. listopadu 2008

Přednosti ekonomiky „jedné golfové hole“ V politické debatě se stala zvláštní věc. Někteří ministři se zjevně pokusili znovu otevřít archivy pojednávající o ekonomické politice osmdesátých let s nadějí, že se jim tak podaří poškodit nynější reputaci konzervativců. Lord Mandelson proto obviňuje torye ze zastávání ekonomické politiky „jedné golfové hole pro všechny účely“. Doufá, že se mu tak podaří vykreslit je jako dogmatiky politiky volného trhu, kterým jsou lhostejné škody, jež hrozí globální ekonomická krize napáchat na britském průmyslu. Obvinění z politiky „jedné golfové hole“ není o nic působivější kritikou toryů dnes, než tomu bylo v osmdesátých letech. Útok Lorda Mandelsona se odvolává na kritiku ministra financí v roce 1998 Nigela Lawsona Edwardem Heathem. Lawson podle Heathovy golfové metafory poškozoval ekonomiku zaníceným užíváním jediného nástroje ekonomické politiky – úrokových měr. Tak tomu nebylo. Jak Lord Lawson opodstatněně protestoval ve svých memoárech, různé golfové hole slouží různým účelům. Golfová hole úrokových měr je nejúčinnější ve snižování inflace, což je problém, s nímž se ekonomická politika úspěšně vypořádávala od osmdesátých let. Měnová politika představuje také nejpřímější způsob, jak omezit deflační tlaky a stimulovat poptávku, což jsou nyní nejurgentnější potřeby ekonomiky. A představuje mnohem lepší přístup než snaha intervenovat do ekonomiky s cílem pomoci určitým průmyslovým odvětvím a udržet výrobní kapacity.

zaujalo nás…

Pro kříšení intervencionistických politik ze sedmdesátých let zaměřených na záchranu výrobních kapacit a pracovních míst neexistuje žádný důvod. Tyto politiky nefungují. Lepší je nejdříve vyřešit problémy finančního systému, snížit úrokové míry a poté povolit ozdravenému trhu, aby alokoval úvěry a identifikoval nejproduktivnější spotřebitele vzácného kapitálu. Konzervativní politiky osmdesátých let byly výrazem důležitých principů, které by měly být znovu uplatněny. Zaprvé, politika výběru národních šampionů s sebou nevyhnutelně nese vedlejší účinky spočívající ve znevýhodnění společností, které nedostávají podporu. Tyto společnosti jsou potom podněcovány k tomu, aby věnovaly čas a prostředky na lobbování na ministerstvech, aby s nimi také bylo zacházeno přednostním způsobem, místo toho, aby hledaly zákazníky, zvyšovaly své příjmy a kontrolovaly své náklady. Zadruhé, předpokládaní národní šampioni mají podnět k tomu, aby se, údajně v národním zájmu, pokusili omezit konkurenční tlaky na svém domácím trhu. Pro to, že konkurenceschopnost společnosti na mezinárodních trzích oslabuje konkurenční tlaky doma, existuje minimum důkazů. Zatřetí, intervence do průmyslových odvětví jsou neefektivní. V sedmdesátých letech čelil britský automobilový průmysl stejně jako nyní globální recesi. Labouristická vláda na to reagovala záchranným plánem pro British Leyland. Přes veliké náklady to nepřineslo žádné výsledky. Po produktech British Leyland, které neměly adekvátní kvalitu, nebyla dostatečná poptávka. Destrukce výrobních kapacit a recese počátku osmdesátých let byly politicky problematické. Objem výroby se dostal na úroveň roku 1979 až v roce 1987. Tento objem výroby však produkovalo o třetinu méně lidí. Zvýšení produktivity, nikoli upřednostňování určitých průmyslových odvětví vládními vyhláškami, je jedinou udržitelnou cestou i ze současné recese. e Times, 3. prosince 2008

Odvážné protesty V jeho hlase nebyl ani patos, ani hrdost. Ve srovnání s postoji Anny Politkovské, zavražděné investigativní novinářky, jejíž případ se nyní v Moskvě otevřel, neudělal nic výjimečného. Ale v dnešním Rusku znamenala odvaha Jevgenije Kolesova, pokrývače ve středním věku, který byl v tomto případě zvolen jako porotce, největší projev úcty jejímu životu. Kolesov se z rádia dozvěděl, že on společně s dalšími devatenácti porotci požádali soudce, aby soud probíhal za zavřenými dveřmi. Několik hodin předtím odmítl podepsat požadavek na neúčast médií při řízení. Šokován touto lží kontaktoval liberální rádio Echo Moskvy a veřejně vše oznámil. Nelíbilo se mu, že vypadá jako zbabělec. Nemohl by prý být součástí takového procesu, protože malá lež vede k velké. Po několika dnech úpěnlivého mlčení soud otevřel řízení veřejnosti – a Kolesov byl zbaven funkce porotce. Co obyčejné Rusy ohromilo, bylo, že moskevský pokrývač si dal tu námahu a povstal. Novaya Gazeta, deník, pro který Anna Politkovská pracovala, napsal, že Kolesov ukázal jinou společnost od těch „beztvarých, nehybných, rozhořčených a dobrovolně poslušných lidí“, která se až donedávna schovávala. Organizace hájící práva občanů měly v Rusku vždy plno práce, ale nebyly podporovány širší veřejností. Ale vše se může změnit, když jsou lidé nervózní. 29. listopadu vyšlo na 200 lidí moskevského předměstí do ulic na protest proti napadení mladého novináře, který psal o zkorumpovaných úřednících. Protestující neměli ani zahalenou tvář. Mnozí, kteří ještě před rokem o politiku neměli zájem, dnes zpozorněli. Asi nejsymboličtější akt revolty se stal na cestě vyjadřující moc Kremlu. Doprava na trase, která spojuje Kreml a vládní sídla, se každý den zastavuje, když premiér Vladimir Putin a prezident Dimitrij Medvěděv jedou do práce. Vysoce postavení byrokraté a ochranka proletí auty s modrými majáčky po speciálně vyhrazeném pruhu, zanechávajíce za sebou obyčejné Moskvany v koloně. Před pár dny došla


moskevským řidičům trpělivost a tento pruh také použili. Překvapení dopravní policisté nemohli stovky aut zastavit a museli je nechat jet. Řidiči patrně nezmění zvyky mocné ruské byrokracie, stejně tak veřejnosti otevřený proces Anny Politkovské patrně neodhalí, jaké politické síly stály za její smrtí. Tyto události ale naznačují, že i přes vládní snahy je v Rusku stále patrná občanská vitalita. Krize, která na zemi dopadá, by mohla ještě nějaké protesty podnítit. Riziko ale je, že by Kreml mohl naopak svoji represivní politiku ještě přitvrdit. e Economist, 6. prosince 2008

Skepticismus nad klimatickými změnami V e-mailu se objevila pozvánka na Mezinárodní konferenci ke klimatickým změnám 2009, která se uskuteční v březnu v New Yorku a je pořádána chicagským think-tankem Heartland Institute. Na konferenci vystoupí mnoho vědců zaměřujících se na klimatologii, paleoklimatologii, dopady klimatických změn, politiku a ekonomiku klimatických změn. Pokud se bude vše odvíjet jako minulý rok, bude se konference zabývat hlavně změnami klimatu. Zase další fórum bijící na poplach proti rostoucímu nebezpečí globálního oteplování? Ne tak docela. Heartland Institute nepozval žádné příznivce katastrofických scénářů. Odmítají hrozící

předpovědi, že globální oteplování povede ke katastrofě nebo že jeho dopad může být věrohodně měřen a předvídán. Někteří zmiňují, že globální teplota dosáhla svého vrcholu v roce 1998 a od té doby klesá. Někteří také tvrdí, že přišla doba globálního ochlazování. Téměř všichni argumentují, že klima se neustále mění a že nikdo vlastně přesně neví, zda mohou současné počítačové předpovědi spolehlivě vysvětlit nesčetné faktory, které přírodní nestálost zapříčiňují. Nejsou zdaleka jednotní, ale na jednom se shodnou: Věda nemůže být řešena většinovým hlasováním, obzvláště v oblasti tak mladé, jakou právě klimatická věda je. Skepticismus a dotazování vede k podstatě vědeckého pokroku. Zpochybňování existujícího konsenzu novými daty a alternativními hypotézami je vždy legitimní. Ti, kteří věří, že odpůrci mají být umlčeni, nebo dokonce potrestáni, nejsou spojenci vědy, ale něco jako náboženští fanatikové. Bohužel když přijde na otázku klimatických změn, příliš mnoho lidí si hraje na inkvizitora. Například Heidi Cullen, vedoucí klimatoložka Weather Channel, navrhla, aby byla meteorologům odebrána licence, pokud vysloví pochyby nad panikářstvím z globálního oteplování. James Hansen, ředitel Goddard Institute of Space Studies, chce, aby vedení ropných společnostní bylo souzeno za

„zločiny proti lidskosti, pokud budou pokračovat v nesouhlasu s tím, co je vědecky chápáno“ jako globální oteplování. Al Gore se často vysmívá těm, kdo nesouhlasí s jeho klimatickým dogmatem, a říká, že by měli být ignorováni. „Tito odpůrci patří do stejné skupiny jako lidé, kteří nevěří, že jsme přistáli na Měsíci,“ řekl před pár dny Gorův tiskový mluvčí pro e Politico. Účastníci nadcházející konference ale dali jasně najevo, že je to Gore, kdo zavírá oči před realitou. Co ve skutečnosti vedlo e Politico vyžádat si Goreův komentář, bylo rozhodnutí přinést zprávu o rostoucím opouštění ortodoxie globálního oteplování. Článek „Vědci se dožadují opatrnosti nad globálním oteplováním“ začínal slovy: „Rostoucí počet vědců hájících globální ochlazování a další poznatky by mohl signalizovat, že věda o globálním oteplování může být stále příliš nejistá, než aby vyžadovala legislativu typu uzavřít a vyměnit.“ Takto skeptické titulky se objevují stále častěji. Např. meteorologové ze všech televizních stanic v Cleavelandu oznámili, že nesouhlasí s alarmujícími scénáři. V kanadské provincii Alberta bylo zjištěno, že 68 % klimatologů a inženýrů nevěří, že „by debata nad vědeckými příčinami současných klimatických změn byla uzavřena“. Jeff Jacoby, e International Herald Tribune, 9. prosince 2008


www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele časopisů Kontexty nebo a Církevní dějiny s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!


zaujalo nás…

2008: staronoví léčitelé Bohumil Pečinka Obavy z právě končícího osmičkového roku byly zase jednou na místě. Skončilo dvanáct měsíců a politický svět se změnil k nepoznání. Ještě do konce září 2008 jsme si mohli myslet, že se vlastně nic neděje. Úder však přišel v posledních třech měsících. Západní trhy nejdříve postihla finanční nestabilita, která přešla do hospodářské recese a rozlila se po celém světě. Jestli je to výsledek nějakých sil, pak těch, co chtěly přelstít zákonitosti trhu. Stejně jako je v těle člověka zakódován nádech a výdech, tak v hospodářství se mluví o cyklu s jeho vzestupy a poklesy. Existují však také jiné cykly – ty politické, které každé dva roky vedou k vyhlašování voleb. Žádný politik v západním světě nechce však být přitom, kdy je ekonomika zrovna ve fázi útlumu. Pod vlivem optimismu devadesátých let vznikla představa, že hospodářský cyklus lze přelstít tím, že ekonomiku budu stále stimulovat nižšími úrokovými sazbami a vyšším objemem různých státních zakázek. Loď však najela na mělčinu a všichni se diví, že nastalo, co mělo nastat už dávno. V tomto případě bude ovšem hospodářská recese o něco hlubší a delší.

VYROVNÁVÁNÍ ÚČTŮ V reakci nato se v popředí objevily dva typy lidí: politici, snažící se „vyrovnat účty“ s podnikatelským světem, který se jim před lety vymknul z rukou. Dále došlo k reinkarnaci zneuznaných politických a ekonomických šamanů, kteří začali nabízet vesměs regulační know-how s prošlou záruční lhůtou. Francouzský prezident Nikolas Sarkozy plánuje na březen velký summit zemí G20, kde chce hledat „nový model kapitalismu“. Na postavě tohoto politika je možné ukázat, jak se určité politické vrstvy nesmířily s tím, co se stalo v osmdesátých letech. Sarkozy si ještě pamatuje éru sedmdesátých a začátku osmdesátých let, kdy byl politik nejen na Východě, ale i Západě polobůh. Průměrný premiér západního státu měl pod sebou desítky státních a polostátních podniků a velkých bank. Byl to on, kdo určoval složení jejich řídících rad, rozhodoval o důležitých bankovních úvěrech a měl vliv na vysílání dvou tří televizí, které byly rovněž v rukou státu. Teprve thatcherovská a reaganovská revoluce, která s sebou přinesla liberalizaci a deregulaci všech oblastí života, vnesla do společnosti nejen vyšší efektivitu a životní úroveň, ale také

články a komentáře

vykázala politiky do určitých mezí. Když nyní vidíme, jak se lidé typu Sarkozyho při prvním závanu hospodářské nestability snaží opět vstupovat do hospodářských procesů a získat zpět ztracenou moc, je to pro demokracii větší riziko než pád několika bank. Bohužel nová vlna socialismu zasáhla také centrum světového kapitalismu – Spojené státy americké. Barack Obama dal svými prvními vystoupeními najevo, že zahraniční a bezpečnostní politika bude jeho okrajovým zájmem a předal žezlo clintonovcům. Z peněz vyčleněných na sanování bank a hypotečních ústavů chce vyčlenit podstatnou část na vytvoření nové sociální struktury v USA. Stejně jako před sedmdesáti lety v době New Dealu to zřejmě povede k obrovskému nárůstu federální moci, vlivu úředníků v ekonomice a zbavení USA části konkurenceschopnosti.

DO STŘEDU! Podivnou pachuť přinesly také výsledky českých krajských a senátních voleb. Pravice pochopitelně jednou prohrát musela. Pocit trapnosti spíše vyvolává, jak se k tomu vedení ODS postavilo, nevůle celé strany ke změně a podivný fatalismus, spojený s očekáváním další porážky. Současně má člověk pocit dejà vu s rokem 1997. Když před jedenácti lety v ODS začalo pnutí, vystoupila skupina sociologů v čele s Petrem Matějů s několika recepty na politický úspěch, přičemž ten hlavní zněl: obrátit se na středové voliče. Když s tím neuspěli v ODS titíž lidé, spoluzaložili Unii svobody, která tak úspěšně lovila ve středu, až zemřela na úbytě. Jiní sociologové dnes zcela ovládli imaginaci vedení ODS a doporučují stejný recept. Středová politika je přitom výsledek těch či oněch kompromisů ve vládní koalici, nikoli program. To zjistil už i Jiří Dienstbier, který s Občanským hnutím tak sveřepě usiloval o hlas středového voliče, až jeho strana zanikla. Dnes je ovšem senátorem za levicovou stranu a leckteré jeho kroky pochopitelně budou mít středové akcenty. Nic více a nic méně. Vyklízet prostor nalevo nebo napravo ve jménu neuchopitelného středu je spíš symptomem bezradnosti pravice. Na Západě i u nás.


Proč bych volil Obamu S Petrem Hájkem o pravici, levici a oranžové vlně Prezident Václav Klaus ho nedávno v televizi označil za svého klíčového politického poradce. Zástupce kancléře prezidentské kanceláře Petr Hájek (58) současně dlouhá léta plní roli intelektuálního provokatéra. Na jaře 2009 vydává knihu aktuálních politických esejů s názvem Smrt ve středu (Dokořán), a proto jsme rozhovor začali úvahou o společných rysech amerických prezidentských a krajských voleb v České republice. Prezidentské volby ve Spojených státech mají spojité rysy s tím, co se děje v současné době v České republice, v Evropě a v celém takzvaném západním světě. Paradoxní je, že bych pro Obamu také zvedl ruku, přestože se pokládám za člověka hluboce pravicově orientovaného. Pravice pro mě není cosi jako posvátná kráva. Není to něco, za čím člověk jde jednoduše proto, že je to pravice nebo jako fotbalový fanoušek za svým klubem. Pro mě slovo pravice rovná se svoboda. A levice rovná se omezování svobody. Rozveďte to. Autentický pravicový postoj je zhruba tento: svět je dost, jeho vývoj probíhá evolučně, člověk do něj nemá zasahovat svými inženýrskými vizemi dobra pro všechny. Samozřejmě, že přirozený evoluční pohyb světa je proces v mnoha ohledech krkolomný, klopotný, s různými zákruty, nepochopitelnostmi, ale ve svém součtu nakonec ukazuje na jediný správný směr vývoje lidské společnosti. Zjišťování, zda jsou nutné drobné či větší změny směru, se děje v naší civilizaci prostřednictvím demokratické volby. Člověk, který je hluboce přesvědčen o tom, že to nejdůležitější v lidské existenci je svoboda, tedy onen pravičák, pak nemá na výběr, protože pro něj platí jednoduchá pravda: lidé mají zájmy, politické strany jdou jejich zájmům vstříc tím, že nabízejí politický výraz pro jejich zájmy. Lidé pak jdou k volbám, svou preferencí se vyslovují pro tu či onu cestu. Výsledek, ať je jakýkoli, je přitom vždycky správný. Neboli jak říká Alexander Pope ve slavné Essay on Man: „Whatever is, is right.“ A levice? Ta je bytostně přesvědčena, že člověk je neznalý, nedokonalý, hloupý, je ho třeba vést ke světlým zítřkům, protože sám ze sebe by to nedokázal a elity – umělci, politici, novináři – se stávají předvojem tohoto hloupého lidského rodu. Stoupenci

Neokonzervatismus je děsivý politický směr, který silně kritizuji a jenž byl příčinou mnoha současných potíží v celém světě. Včetně současné finanční krize.


levice mají vždycky vizi, jak se má společnost vyvíjet, co dělat ve všech ohledech, aby konečně nastalo kýžené Dobro. Společenství moudrých tuto vizi artikuluje a přesvědčí veřejnost buď po dobrém, nebo ji donutí po zlém jít za tímto zjeveným Dobrem. To je jeden z možných popisů rozdílu mezi pravicí a levicí. Vraťme se ještě k důvodům, proč byste hlasoval pro Obamu. Pro Obamu se zvedla obrovská vlna mediálního zájmu elit. To je přirozené. Je socialistou a intelektuální a mediální skupiny jsou všude ve světě z definice levicové. Nicméně Obamova kampaň – mimořádně dlouhá a mimořádně nákladná – měla kromě obvyklých charakteristických rysů z hlediska mediálního obrazu dva nové a důležité aspekty: Především měla zbořit představu, že v Americe nemůže být prezidentem černoch. Do téhle věci se američtí socialisté přímo zamilovali, udělali si z ní obvyklou vizionářskou mantru pokroku, takže je zjevné, že volby byly vysloveně rasistické – ale ve smyslu známé perverzity zvané „pozitivní diskriminace“. Jenže volba pro Obamu byla současně reakcí na to, co bychom mohli nazvat jako „bushismus“ ve velmi zúžené podobě. V širší pak jako americký neokonzervatismus. To je děsivý politický směr, který silně kritizuji a jenž byl příčinou mnoha současných potíží v celém světě (pokud jejich příčinou byla Amerika posledních osmi let). Včetně současné finanční krize. Proč? U zrodu neokonzervatismu stáli začátkem sedmdesátých let lidé s marxistickou a trockistickou minulostí typu Irwinga Kristola, který ještě v roce 1983 napsal, že je hrdý, že byl členem 4. internacionály. V čem spočívá jejich výhybka k pravici? Stále jsou přesvědčeni, že svět je místem pro hrátky vizí. Oni jsou prostě vizionáři a vize je pro ně víc než cokoli jiného. Převzali pravicovou entitu a naroubovali do ní představu, že se světem je třeba něco zásadního udělat. Třeba že americká demokracie je nejdůležitějším rysem současného světa a je nutné ji šířit po celém světě. Prostě si definovali „nové dobro“ a to se rozhodli exportovat. Naplno jejich „pravicový marxismus“ expandoval, když se George Bush mladší stal americkým prezidentem.


Trochu bych tady udělal dělítko mezi starším a mladším Kristolem, a tedy dvěma generacemi neoconů, jak se jim říká. Lidé jako Norman Podhoretz popisují, že k odchodu od radikální levice dospěli pod vlivem rozvratu sociálních struktur koncem šedesátých let. Pod dojmem nástupu komunismu všude ve světě si řekli, že jestli se tomu americká civilizace nepostaví, tak demokracie všude na světě zanikne. Tohle byl zdroj jejich konverze. To je všechno možné, ale jakmile připustím, že koncentrák v té či oné soft podobě je přijatelná metoda, jsem prostě bolševik nebo nacista. Pravicová odpověď, kterou G. W. Bush nedal, zní: koncentrák v žádném případě, dámy a pánové, tady bude svoboda. Co nejširší prostor pro svobodu idejí, osobních životů jednotlivců, ale i celých národů, kterým není možné vnucovat ani naši zlatou/stříbrnou demokracii. To je jediná smysluplná cesta. Dělící čára mezi svobodou a nesvobodou je totiž absolutně ostrá. Každý, kdo prozradí, že má velkou společenskou vizi, například o budoucí Evropě, Iráku, Kosovu či Afghánistánu – pozor na něj. Ten nás chce zavléci do dobra nesvobody a koncentračních táborů všeho druhu. A co druhá generace neokonzervativců, která o sobě dala vědět koncem devadesátých let? To jsou lidé typu Roberta Kagana, kterého mimochodem zbožňuje Alexander Vondra, což pokládám za významné a více než symbolické. Nikoli jen z hlediska zahraničněpolitických postojů současné vlády, která je – ať vědomě či nevědomky – redistributorem neokonzervatismu v evropském prostoru. Možná i proto si tak dobře rozumí se současnou mocenskou elitou Evropské unie při jejím nastolování socialismu. Jsou to ideoví bratři a sestry. Společně si myslí, že „poslední bitva vzplála, dejme se na pochod“. Jde o politickou představu, že v rámci vývozu Dobra a demokracie euroatlantického typu máme právo zasahovat všude ve světě, kde to neklape podle našich představ. Ve skutečnosti jde o čistý imperialismus sovětského typu, který nepochybuje, že vývoz spravedlivé socialistické revoluce – nebo v tomto případě demokracie – je regulérní právo stavitelů budoucího nádherného světa, kde všichni budou bratři. Před několika dny litoval prezident Bush, že ve věci Iráku uvěřil informacím tajných služeb, což prý byla jeho hlavní chyba. Nikoli tedy samotná myšlenka na válku, ale chybné informace, které ji rozpoutaly. Kdyby ty informace byly správné, všechno by asi dopadlo jinak. Přesně takhle šíleně někteří, již o sobě tvrdí, že jsou pravičáci oddaní svobodě, nejen v Americe přemýšlejí. Vzpomínáte na údajný spor Václava Klause s Georgem Bushem mladším z doby vzniku irácké války? Jenom, co prošlo tiskem. Psaly se o tom absurdní antiklausovské litanie všech aktivistů Svazu česko-amerického přátelství, kde je dnes organizována většina našich novinářů. Ve skutečnosti se stalo jen to, že v soukromém rozhovoru s americkým velvyslancem v Praze si


Petr Hájek (1951) vystudoval FAMU, obor dramaturgie scenáristika. Napsal několik scénářů, avšak žádný z nich nebyl realizován pro nerealizovatelnost. Do roku 1989 pracoval jako reportér v časopise Květy, v roce 1990 založil časopis Reflex, který dva a půl roku řídil. Poté vytvořil několik agentur pro mediální poradenství a komunikaci. V druhé polovině devadesátých let se dvakrát neúspěšně pokusil založit deník nezávislý na existujících vydavatelských strukturách. Od zvolení Václava Klause prezidentem pracuje v Kanceláři prezidenta republiky.

náš prezident dovolil zapochybovat o intervenci jako metodě řešení konfliktů. Nic víc. A tento soukromý rozhovor se stal v českých médiích stigmatizujícím až dodneška, kdy už dávno většina Američanů stojí na Klausových pozicích. Český prezident pochopitelně neměl žádné informace zpravodajského charakteru, které by americké straně scházely. Jen hovořil s velvyslancem republikánského prezidenta a myslel si proto, že si může dovolit určitou míru „ideového“ nesouhlasu. Následně to strhlo obrovskou vlnu veřejné kritiky. Co o tom více říkat? To je o přece o dvou koncepcích světa: levicové a pravicové. A kdo byl v té chvíli kde? Faktem je, že o tzv. humanitárních intervencích se začalo mluvit už za prezidenta Clintona, například v době války v Kosovu. Sám Clinton to pak vtělil do doktríny NATO v dubnu 1999. To, že jde o součást levicové vize nápravy světa, je jasné. Současná Socialistická internacionála Čtvrté říše, jak říkám rodícímu se evropskému impériu, inspirován výrokem Margarethy atcherové z počátku devadesátých let, zcela v souladu se svými ideovými východisky také vychází z přesvědčení, že svobodu je nutno dávkovat těm blbcům dole jen po kapkách.


Vzhledem k absenci pravicového protipólu v evropském prostoru současně intenzivně pracuje na destrukci politického systému a civilizace, která byla na svobodě původně postavena. Jde totiž o to, že jak současní evropští marxisté, mezi něž se tak zdatně v posledních letech přiřadila naše konečně evropsky politicky korektní ODS, tak američtí neokonzervativci převzali nejen tezi trockistů a bolševických komunistů o vývozu revoluce jako jediného správného způsobu šíření dobra. Dalším principem marxismu je, že hledá třídního nepřítele. Někdo musí být nepřítel dělnické třídy a proletářů, kteří smetou dosavadní pořádky a vytvoří novou ideální společnost – utopii. Pokud není, musí se vytvořit, protože kam by jinak bylo namířeno budování a vize? Kdo je oním třídním nepřítelem v pojetí neokonzervativců? Nepochybně takzvaný mezinárodní terorismus, který pro tento účel stvořili a pak proti němu začali bojovat. 11. září 2001 bylo výstřelem z Aurory. Začátkem nových světových pořádků. Startem pokusu o definitivní omezení občanských svobod. V USA dnes existují věrohodné průzkumy, v nichž 73 procent občanů, což už je ze statistického hlediska významná část, nevěří, že 11. září bylo vše tak, jak to prezentovala vláda a média. Proč tomu ti lidé nevěří, má snad nějaký důvod. Proč ten příměr s Aurorou? Pro mladší čtenáře na vysvětlenou: komunistická mytologie říká, že v Petrohradě se v listopadu 1917 vzbouřili rudí námořníci na křižníku Aurora. Jejich výstřel z lodního děla byl signálem k započetí bolševické revoluce. Historicky je to samozřejmě nesmysl. Aurora nikdy nevystřelila, ale pověst o tom se stala základním rozpoznávacím znakem bolševismu. Šlo o mediálně dokonale použitý headline, abych tak řekl dnešními slovy – něco, od čeho se můžeme odpíchnout. 11. září 2001, to byl také výstřel z Aurory, která nevystřelila. V reakci na to Bushova vláda zahájila intenzivní útok proti do té doby fiktivnímu nepříteli v podobě islámského terorismu, který tím stvořila. Jakýsi nový Pearl Harbor, morálně opravňující vyhlášení světové války. Tím dostala vláda právo udeřit kdekoliv. Připomíná to některé americké novináře, kteří se snažili zkonstruovat, že neoconi jsou jakýmsi tajným bratrstvem ze špičkových univerzit, kteří se společně se svými profesory dohodli ovládnout svět. Rozumnému člověku by mělo být nápadné, proč velmoc typu Spojených států, která opravdu může zasáhnout kdekoli na světě pomocí svých tajných služeb a regulérních či iregulérních armád, dodnes nechytila údajnou hlavu oné základní organizace islámského terorismu, jistého Usámu bin Ládina. Přemýšlivé lidi by to mělo vést k otázce: Byl vůbec Usáma bin Ládin? Existuje? Není to pouze mediálně stvořená postava? A pokud fyzicky existuje, proč ho dosud nikdo nedopadl? Možná proto, že je potřeba, že je nezbytný jako ropa, s níž ostatně souvisí. Představte si svět zbavený Usámy bin Ládina. Proti komu se bude bojovat? Víte, jak složité by bylo mediálně vytvořit


fiktivní hlavu tohoto fiktivního mezinárodního nepřítele? Nepřítel totiž musí být mezinárodní z hlediska fikce neokonzervatismu nebo z hlediska jeho utopického postoje k realitě. Nebude-li mezinárodní, není kam vyvážet novou a tentokrát už opravdu jedinou správnou revoluci, tedy demokracii, ať se to komu líbí, nebo nelíbí, protože demokracie je Dobro, což máme určitě vědecky ověřeno, takže půjde o svého druhu vědecký světový názor. Je to hrozné, jak tady už všechno – a to velmi nedávno – bylo. Opakuji: tím není řečeno, nebo já si nemyslím, že nástup Baracka Obamy jako prezidenta Spojených států je řešením této situace. Spíše se obávám, že jde o odklad jakýchkoli řešení jejich zakonzervováním do mediální show, která má potenci čtyři roky vydržet. Ale je pořád menším zlem, než kdyby prostřednictvím dalšího neokonzervativce Johna McCaina měla pokračovat naprosto smrtící a pro americkou pravici ničivá cesta, kterou do současné politiky vnesl neokonzervatismus. Když už o tom mluvíme, tak tohle je skutečné jedenácté září naší demokracie. Nabourání se marxistů a trockistů do věží svobody, kterou vždycky představovali američtí republikáni. Je to útok na kořeny, na samou podstatu svobody – a mimochodem velmi dobře utajený. Protože jaképak kořeny, že? Ostatně v poslední době to věrně papouškují všichni neosvazáci i v našich médiích – takové pitomosti jako nějaké ideové pravicové kořeny jsou už prý jen pro puberťáky. Rozumní a racionální vědí, že už jde jen o show, politika že skončila. Právě takhle lze každé skutečné jedenácté září utajit před veřejností, ukolébat ji a uspat. Až se probudí, bude pozdě. Lze vůbec v dnešním rychlém mediálním světě ještě něco utajit? Velký teoretik médií Marshall McLuhan řekl jednu základní poučku: „Střežit je nutno jen malá tajemství. Velká tajemství bude střežit sama veřejnost tím, že jim odmítne věřit.“ Jinými slovy, velká tajemství není třeba střežit, protože veřejnost je obklopí takovou mírou nedůvěry, že se stanou nepravděpodobnými, i kdyby ze všech stran trčela pochybnost nebo bylo jasné, že to, co je nám předkládáno k věření, se prostě tak, jak je to servírováno, odehrát nemohlo. Tím nechci říct, že druhý výstřel z Aurory, jedenácté září v NYC, nutně musela být vládou či nějakou částí tajných služeb řízená operace, jestli mně rozumíte – nemusela. Je však naprosto důvodná pochybnost, že to, jak nám bylo 11. září předvedeno, byla manipulace, přinejmenším mediální. Jestli takto dnes uvažuje i významná část americké populace, myslím, že je to věc, která stojí za hlubokou úvahu. A signalizuje, že na rozdíl od Evropy nemusí ve Spojených státech být problém ztráty svobody dlouhodobý a fatální. Amerika nikdy neprožila období totality. Evropa si to už střihla párkrát a zřejmě se jí v tom masochisticky zalíbilo. Vztáhněme to opět na situaci u nás. Celou dobu se snažím ukazovat, že ten problém se situací u nás velmi souvisí. Současný vládní establishment, alespoň


pokud jde o ODS a pana Bursíka, má mimořádně blízko k tomu pojetí neokonzervatismu, jak ho reprezentoval George Bush mladší. A je víc než jen symbolickým vyjádřením, že ve stejné době jako američtí republikáni dostala obrovský volební výprask i ODS. Ten vztah je totiž opravdu přímý. Jak v Americe, tak u nás se po delší době skutečně volilo politicky. Dříve ne? Pokud lidé mají dostatek jídla, možnost brát si neskutečně levné úvěry a žijí v představě, že je tu jakési konečně vytvořené perpetuum mobile na štěstí a blahobyt, které v rukou třímá vláda – ať je pravicová nebo levicová, v obou případech takzvaně středová – v ten okamžik se z občana, jenž občas zajde k volbám, aby korigoval směr cesty svého státu, stává faktický nevolič. Je to volná aréna pro neomezenou moc médií, protože spokojený a ukolébaný člověk v postdemokratickém světě v zásadě udělá to, kam ho média dovedou. Není to kvůli jeho hlouposti, ale proto, že necítí skutečné obavy nebo nadějeplnou změnu, bere politiku jako televizní show, zábavně znechucující program pro ukrácení času na ubikacích mezi prací a spánkem, jako třeba porno, počítačové hry nebo turistiku. Co je opakem? Když silné skupiny voličů cítí, že jejich zájmy jsou nějakým způsobem buďto ohroženy, anebo že by ohroženy být mohly. V tu chvíli se začnou lidé chovat politicky. Navzdory jakýmkoli mediálním manipulacím jdou a volí zájmově. Politika totiž rovná se zájmy a zájmy jsou jen jiným slovem pro politiku. Američané z neklamných příznaků prostě ucítili, že jsou vnitro- i zahraničněpoliticky ohroženy jejich základní zájmy a smetli vládu. Řekl bych dokonce, že kdyby proti McCainovi kandidoval běloch, byla by zdánlivě paradoxně prohra republikánů daleko větší, možná by se o ní říkalo katastrofální. A co finanční krize? Taky si myslíte, jako francouzský prezident Nicolas Sarkozy, že její příčinou jsou malé regulace finančního trhu? Naopak. Příliš velké. Její počátky sahají do doby prezidentování Billa Clintona. Možná si vzpomenete, že první signál se objevil, když splaskla bublina obrovských internetových akcií. Bush v tom se svou neokonzervativní ideologií zdárně pokračoval. Vydal se tak za Clintonem na cestu, která bývala v demokratických dobách vyhrazena socialistům. Způsobili, že do

Čas od času musíte v kampani složité věci osekat, zabalit a přetáhnout mašlí. Politik musí jít až na hranici zkreslení, což potom v televizích a na náměstích můžete dovysvětlit. Nikdy se to však nesmí stát naopak. Marketing nikdy nesmí dominovat politice.


bankovního světa, který je sám o sobě docela sofistikovaná potvora, začali intenzivně vstupovat regulačními opatřeními. Dám příklad. U nás jsme si prožili v devadesátých letech, jak stát nutil banky, aby si vytvářely takzvané oprávky. Jsou to zdroje, které má banka k dispozici, a podle určitých regulí, které jí předepíše stát, musí označit některé úvěry za klasifikované, neboli za podezřelé, protože podle regulátorů u nich není jistota, že budou správně spláceny. Vůči nim si pak musí banka vytvářet opravné rozpočty – čili neefektivně alokovat obrovské množství zdrojů, které podvazují rozvoj. To samozřejmě bankovnímu světu nevyhovuje. V tu chvíli se začne chovat přirozeně a hledat cestu, jak z toho vyklouznout, a nakonec si ji pochopitelně najde. Většinou vymyslí nesmírně sofistikované finanční produkty, v nichž je zakryto, že ten či onen úvěr je ve skutečnosti rizikový. V Americe tímto způsobem dostávali úvěry lidé absolutně bez jakéhokoliv ručení, což se obnažilo teprve nyní při pádu mnoha finančních ústavů. Nebyla to tak trochu pyramidová hra? Jak víme, peníze vznikající úvěrem jsou fiktivní peníze, ale jsou. Tento stav může trvat relativně donekonečna, pokud je mezi bankéři důvěra. Jenže co oni začali dělat? Obrovská portfolia těchto sofistikovaných úvěrů a produktů si začali vzájemně prodávat. Průšvih nastává, když z různých důvodů dojde k problémům třeba s likviditou, což se stalo ve Spojených státech. V ten okamžik se všichni leknou a začnou zkoumat, co mají doopravdy v rukou. Najednou zjistí, že mají v rukou hlubokou nejistotu, a rychle se jí chtějí zbavit, ale on to nikdo nekupuje. Chci tím dokumentovat důležitou věc: finanční krize nevznikla z důvodu malé regulace bankovního průmyslu, ale socialistické přeregulovatelnosti bankovního trhu. A protože, jak to vypadá, lék se hledá ve stejném směru, máme před sebou asi docela krušné časy. Pojďme se vrátit k výsledkům českých krajských a amerických prezidentských voleb a jejich podobnosti. Zastavím se přece jen u Spojených států, kde okamžitě po prohraných volbách začala ostrá diskuse mezi republikány, která podle mě nutně povede k odmítnutí ideologie neokonzervatismu a návratu k původním kořenům svobody. A u nás? Mám tady časopis 51 Pro, který financují kruhy spojené s ODS. Na obálce je portrét ohavně se šklebícího Jiřího Paroubka a pod ním nápis „Triumf populisty“ a podtitul „Špinavá kampaň přinesla ČSSD vítězství“. Výraz naprosté nepoučitelnosti. Epitaf. Samozřejmě důvod prohry ODS je úplně stejný jako důvod prohry republikánů v prezidentském klání v Americe. Nevyhrála ČSSD, ale prohrála ODS. Statisticky řečeno, zvedla se asi o 11 procent hlasů volební účast, ale nepřišli voliči ODS – proč? Kvůli špinavé kampani ČSSD a šklebícímu se předsedovi této strany?


Média jsou levicová. Jsou totiž obsazena intelektuálními elitami, které přirozeným způsobem tíhnou k projektivnosti svých osobností. Téměř vždycky jsou přesvědčeni, že jsou nositeli světla, protože na rozdíl od tupých a nevzdělaných obyčejných občanů pochopili, o čem svět je. Chci jen připomenout, že v době krajských voleb v roce 2004 volilo ODS zhruba 780 tisíc voličů a čtyři roky nato o necelých sto tisíc méně. Zatímco pro ČSSD tehdy hlasovalo 300 tisíc lidí a v roce 2008 už jeden milión voličů. Myslíte to tak, že ODS nepřišli noví voliči z řad těch „nových“ 11 procent? Samozřejmě. Navíc komparace výsledků v absolutních číslech v různých volbách je absurdní. Kromě toho, že budete komparovat ve specifických sociologických modelech. Výsledek mluví za sebe: tady proběhly skutečné politické volby. Určitá část voličů silně pocítila svůj politický zájem a šla ho hlasitě dát najevo volbou ČSSD. Pán Bůh za to zaplať. Na druhé straně zájem nebyl, navíc ani nabídka nemohla být, protože pravice zmizela. Její bezduché ornamenty, které na ničem pevném nestály, s sebou nesly pouze potenciální hrozbu, kterou opozice, jak je její povinností, přesně identifikovala, označila, víc dělat nemusela. Tito lidé hlasovali proti této reálné hrozbě, tedy proti ODS, tedy vysoce politicky. Proto byly tyto volby jenom a výhradně o ODS. Co vytvořilo hlavní „antiodéesovskou vlnu“? Seškrtané dávky porodného, zvýšení cen plynu a energií, zvýšení regulovaných nájmů těsně před volbami, nemastná neslaná reakce na bankroty sklářských firem se státní účastí, nebo to nešťastné zdravotnictví? Přes co došlo k evidentnímu sociálnímu znejistění voličů levice, když v dané době byla nezaměstnanost 4,4 procenta a nejvyšší životní úroveň v historii? Když nějaké opatření nějakou sociální skupinu zasahuje sice málo, ale zato každodenně, pak se z toho stává bolavé místo. Když to neumíte přesvědčivě léčit, stačí pak, když váš konkurent řekne: takto si z vás zatím berou jen malý kousek, ale je to ukázka, co se bude dít, necháte-li je vás opět zraňovat. Pak už jste vyhrál. Někomu jste začal škodit, nikomu jste neprospěl. To vás mají nechat provádět své pokusné vize dál jen proto, že to doporučují vzrušení svazáci v Lidových novinách a Českých televizích ve všech svých mutacích zvaných – až na malé výjimky – česká média? Mám relativně nemajetné známé, oba učitelé, se třemi dětmi, a podle toho, jak znám jejich názory, potenciální voliči pravice. Dosud vždycky volili ODS. Řekli mi, že kvůli poplatkům a receptům s věčně nemocnými dětmi utratí za lékaře měsíčně o více než dva tisíce korun více než dříve a že jsou to peníze, které z nějakých nepochopitelných důvodů zůstávají


doktorům na přilepšenou, zatímco oni na přilepšenou ty dva tisíce nedostali. Když jim pan ministr řekl, že je to jen začátek, tihle lidé nezůstali doma jako zklamaní voliči ODS, ale šli volit ČSSD. A když mi to říkali, tvářili se přitom provinile. Protože mě berou jako určitou soukromou autoritu, užasli, když jsem jim to schválil. A já jsem užasl, že užasli. Co jiného také – jako pořád ještě částečně svobodní občané – měli udělat? V závěru oficiální volební analýzy ODS je věta, že nejde o historickou porážku, ale jde o výsledek srovnatelný s výsledkem krajských voleb v roce 2000. Tedy volbami, v nichž ODS získala osm hejtmanů a pět prvních vicehejtmanů. Je to okrajový význam slova analýza, který mi uniká. Je to klasický politický manifest dovnitř, který se „mícháním žánrů“ pokouší vysvětlit nevysvětlitelné. Má to zcela jasný politický účel: nepřijetí odpovědnosti, protože „vědecky“ jsme se dozvěděli, že volební výsledek je srovnatelný s úspěšnými volbami v roce 2000. Takže proč bychom se netěšili. To ne my, ale odborníci nám to řekli. Hory pracují k porodu a na svět přijde směšná myš, říká jedna latinská klasika. Osobně mě více vystrašil duch té analýzy. Jako by jádrem politiky byl marketing a volební alchymie spojená s oslovováním cílových skupin. To je proces, který se ve světě táhne od šedesátých let a destruuje politiku tím, že z ní dělá výlučně odborné, marketingové téma. Jako by politická volební kampaň byla odborné téma. Směšné! Alespoň v dobách demokratických to bývalo výsostně politické téma. Ano, mohu mít na dílčí témata odborné podklady, ale tím to končí. Ideálem této myšlenkové konstrukce je takzvaná vláda odborníků. I vola snad napadne, že jde o čistý protimluv. Vlády odborníků u nás byly čtyřicet let za komunismu, protože politika byla vyhnána do exilu. Nebyli to vždycky nutně špatní odborníci. Jak dopadli – a my s nimi – víme. Bohužel fikci „odborně“ vedené kampaně začínají věřit i vzdělaní lidé. Touto svou vírou připravují konec politickým stranám, kterým radí. Něco vím o roli několika amerických poradců v nedávné kampani ČSSD. Správně pochopili jediné: nesmí bránit spontánní společenské vlně, která se tu navzdory mediálním protitlakům vytvořila. Věděli, že ODS se umlátí sama. Ale to, zda politici vezmou toto zjištění na vědomí, či zda usoudí, že navzdory tomu je nutno v kampani ještě přitvrdit, to není odborná, ale taktická politická úvaha a politické rozhodnutí. Jak tedy hodnotíte, že politický marketing vytlačuje vlastní politiku? Politický marketing znamená odlidštění celé politiky. Několik volebních kampaní jsem dělal, takže můžu leccos posoudit. Kdysi jsem i já při kampaních říkal: zkuste přemýšlet o tom, že na tuto část kampaně se budeme dívat jako na čistý mediální produkt. Politici se obvykle bouřili, ale to bylo ještě za starých


dobrých pravicových politických dob. Čas od času skutečně musíte v kampani složité věci osekat, zabalit a přetáhnout mašlí. Politik musí jít až na hranici zkreslení, což potom v televizích a na náměstích můžete dovysvětlit. Nikdy se to však nesmí stát naopak. Marketing nikdy nesmí dominovat politice. Pokud dominuje, je jasné, že už o žádnou politiku nejde, že se tím jen skrývá prázdný a byznysem obvykle vytunelovaný prostor. To se právě nyní stalo ODS. Vraťme se ještě k příčinám oranžové vlny, o níž se dosud jen spekuluje. Myslím, že je to docela průhledné a jasné: jestliže byla ODS smetena z povrchu zemského v krajích způsobem tak zásadním, razantním a pro ni dosud nikdy nevídaným, znamená to, že volič zjistil, že je mu nebezpečná. Nikoli neutrálně lhostejná, ale nebezpečná. Způsobily to samozřejmě absurdní vládní kroky hrané na efekt. Ten efekt měl přinést mediální ohlas v tom smyslu, že jde o vládu, která statečně realizuje nepopulární reformní kroky. Média se činila – a nic. Jaký div? Vláda se například ztotožnila s radarem, absurdně nevysvětlitelným tématem, které vnesla do reality jako cosi z nebe spadlého, naprosto inkoherentního s pocity větší části veřejnosti. Nikdo necítil žádné vnější ohrožení – snad kromě nástupu byrokratů z Bruselu k poslední bitvě zvané Lisabonská smlouva. Nenamáhala se to tedy vysvětlovat, ne proto, že by něco zanedbala, ale proto, že ono se to vysvětlit ve skutečnosti nemůže, chápete? Jde o čisté sociální inženýrství. K vysvětlení čehokoli přece musíte všechno sdělované zařadit alespoň do zdánlivé logické vazby. Tady to však zájmově viselo zcela ve vzduchoprázdnu, takže se vzduchoprázdno jen opentlilo, nabarvilo a zatížilo nepravděpodobnými významy, kterým v podstatě nikdo neuvěřil. A když to navíc hodně ztěžklo amatérským postupem vlády, nakonec to spadlo ODS na nekrytou šišku. Vnést tímto konstruktivistickým způsobem do veřejného prostoru takové téma byla ze strany vlády arogantní ignorance. Oni se totiž vůbec nenamáhali vytvořit politickou situaci, v níž by na politickém trhu alespoň uměle vznikla nějaká poptávka. Nic, jenom bum prásk, budeme slavní a vy, bobečci, kteří nesouhlasíte, jste skrytí komunisti. Protože radar sice vůbec nemáme kvůli Moskvě, ale líbí se nám, jak se kvůli němu vzteká. A až nyní Američané, pro které je to podřadné téma, v Polsku


či u nás celý projekt složí, budeme pro to dodatečně vymýšlet politickou legendu. Sakra, říkám si, neznám tohle odněkud? Copak ta doba je opravdu tak daleko? O radar šlo ve volbách zřejmě jen okrajově. Zcela určitě. Rozhodla takzvaná reforma zdravotnictví, která byla zajímavá tím, že do voleb vůbec nezačala. Do parlamentu nepřišel ani jeden Julínkův zákon, přesto právě tato virtuální reforma rozhodla. Jejím příběhem jsou totiž slavné poplatky. V principu je to přitom každému jasné: Ano, regulační poplatky samozřejmě, jinak to není možné. Ale jako systémový sedmadvacátý krok v logické řadě, pro kterou jednotlivými kroky získávám veřejnost. Přesněji tu část veřejnosti, která je mým možným voličem a říkám jí každým dalším zákonem: když neudělám tohle, stane se tohle. A vy už sami cítíte, že se děje tohle, přátelé, a že to není dobré. Já mám na to tento lék. A tak dále. Jestliže si ale nedám tu politickou a manažerskou práci ani s tím, abych onu reformu začal strukturovat, jsem ztracen. A proč si s tím nedám práci? Protože jsem hluboce přesvědčen, že jsem nositelem světla, jak mi praví média, jež jsou ve skutečnosti jediným adresátem mých kroků. Jenže jak víme, nositelé světla, latinsky luci feros, nás obvykle vedou do pekla. Nemáte pocit, že v době amerických voleb jsme byli také svědky mediální manipulace svého druhu, jejíž podivnou ikonou se stal Barack Obama? Ne. Manipulace v tomto smyslu je ve Spojených státech standardní. Mediální prostor je z definice levicový a jiný nebude. Navíc Hollywood je absolutně ovládán levicovou komunitou. Její podstatou je projektivnost. Tedy že stále sestrojuje nějaké projekty a předkládá vize. Tady stojíme u kořene toho, proč jsou média levicová. Jsou totiž obsazena intelektuálními elitami, které přirozeným způsobem tíhnou k projektivnosti svých osobností. Téměř vždycky jsou přesvědčeni, že jsou nositeli světla, protože na rozdíl od tupých a nevzdělaných obyčejných občanů pochopili, o čem svět je. O nositelích světla jsem se ale už vyjádřil. Nevěřím jim. Na rozdíl od těch tupých, nevzdělaných a obyčejných lidí. Rozhovor vedl Bohumil Pečinka.


Paměti jako duševní terapie Barbora Osvaldová Knihu Stanislava Budína Jak to vlastně bylo je možné číst několika způsoby a v různých kombinacích. Generace pamětníků si může oživit události, na které se pomalu zapomíná. Například odmítavé postoje prvorepublikové KSČ k T. G. Masarykovi nebo hlasování komunistických poslanců proti rozpuštění nacistické strany v takzvaných Sudetech ve třicátých letech. Generace synů, dcer a vnoučat v jeho biografickém líčení možná najde pozadí některých postojů, které levice mezi dvěma světovými válkami zastávala. A generace pravnuků v údivu čte o rocích, kdy osud strany, míněno komunistické, byl důležitější než život jedince. MAGNETICKÁ PRAHA Evropské dvacáté století zažilo nejen dvě světové války, ale také vznik Sovětského svazu, fašismus, nacismus, politické procesy v SSSR i v řadě satelitních zemí, holocaust a mnoho dalších, i když drobnějších tragédií. Budínovy vzpomínky nejsou objektivní historií, popisují, jak tuto epochu vnímal on, co pokládal za důležité a určující pro vývoj kontinentu i pro osud svůj. Jeho text proto reflektuje jen jedno nazírání na společnost. Na meziválečné levicové intelektuály. V republice vzniklé v roce 1918 byl za vzdělance považován už maturant – gymnasium s latinou, řečtinou, s důrazem na rétoriku a práci s jazykem se považovalo za dostatečnou výbavu pro většinu povolání. Tím větší cenu mělo vzdělání akademické. „Praha se v té době stávala cílem tisíců zahraničních studentů. Pro Bulhary a Jihoslovany byla přirozeným magnetem, protože jejich domácí univerzity byly na mnohem nižší úrovni. Velkorysá politika tehdejší československé vlády vůči ruské emigraci přivedla do Prahy tisíce ruských a ukrajinských studentů, které z těch či oněch důvodů revoluce přiměla k odchodu z rodné země. Pro židovské studenty z Polska, Rumunska, zčásti z Maďarska a z baltských států, kterým fašisté či krajně reakční režimy doma znemožňovaly vysokoškolské studium, byla demokratická Praha nejbližším a nejlacinějším cílem,“ píše Budín. Tak se na české vysoké školy dostala řada levicových studentů z různých koutů Evropy. Po návratu domů prosazovali myšlenky Komunistické internacionály (Kominterny, KI), s jejich jmény se setkáváme jak před druhou světovou válkou při vzniku tzv. lidové fronty proti fašismu, tak v prvním období po válce. Paradoxně z nich mnoho padlo za oběť politickým procesům řízeným z Moskvy. Žalobci přitom neopomněli zdůraznit jejich židovský původ.


BENCION BAŤ Podobný byl i případ Stanislava Budína. Narodil se roku 1903 jako Bencion Bať v ukrajinském Kamenci Podolském. Jeho otec zastupoval Všeruskou dopravní a pojišťovací společnost, a protože uměl velmi dobře rusky, byl považován za jakéhosi neformálního vůdce židovské komunity ve městě. V rodině byla velká knihovna ruských klasiků, politicky otec patřil k liberálům. Nicméně v porevolučním Rusku zůstal, zatímco jeden ze synů odešel do Ameriky a dvě dcery přesídlily do Polska. Nejmladší Bencion odjel do Prahy na ČVUT. Nebyla to ovšem volba daná hlubokým zájmem o strojní a elektrotechnické inženýrství. Vysokoškolské prostředí znamenalo určitý způsob společenského života. Jak sám říká, „palčivější a zajímavější bylo nezmeškat vývoj sovětské diskuse o možnosti budování socialismu v jedné zemi. Jedinou nepříjemností bylo, že rodiče se stávali netrpěliví a dělali potíže se zasíláním peněz. Ale to se nějak překonalo. Buď tím, že se žilo skromněji, nebo se jim namluvilo, že to tak musí být a jejich syn nebo dcera dobývají nesmírně obtížné vědecké bašty.“ Daleko více než výuka ho zajímaly politické debaty a možnost podílet se na činnosti Komunistické strany Českoslo-

Zatímco v osobní rovině je autor někdy až únavně konkrétní, strana je vnímána bez hmatatelné podstaty, jako by vůbec nebyla tvořena lidmi. V tomhle ohledu Budínovo pojetí právě připomíná vztah k náboženství, o jehož dogmatech také v určitých dobách není radno pochybovat. A kdo pochybuje, bývá potrestán.


venska, nejdřív jako aktivistu Komunistické studentské frakce (Kostufry), později jako člena KSČ. Diskuse o literatuře a politice ho fascinovaly vždycky, proto si za životní partnerku zvolil Chanu (později přejmenovanou na Hanu), kterou znal už ze svého rodiště. Chana byla původně sionistka a chtěla odjet do Palestiny, kde měl vzniknout samostatný židovský stát. Nakonec následovala svého budoucího muže a nastoupila na pražskou německou univerzitu, kde získala doktorát za disertaci z literární komparatistiky. Literatura a dramatická tvorba jí byly blízké celý život, pracovala v divadle E. F. Buriana, překládala hry a i po druhé světové válce se věnovala kritice a překladům, i když v dobách perzekuce někdy pod cizími jmény. Z Budínových vzpomínek plyne, že manželku uznával za rovnocennou partnerku a bral ji jako vzdělanější z dvojice. Studia na ČVUT nakonec Stanislav Budín dokončil, i když se povolání inženýra nevěnoval. Spíš ho zajímala bolševizace KSČ, kde se postavil na pozici Klementa Gottwalda. Při roztržce uvnitř KSČ byli za nepřátele strany označeni nejen politici Jílek a Bolen, ale i spisovatelé Ivan Olbracht, Marie Majerová, Josef Hora, Helena Malířová, S. K. Neumann, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura.

RUDÉ PRÁVO V roce 1934 se Stanislav Budín stal šéfredaktorem Rudého práva. Popisuje to příznačně: „Měl jsem tedy hromadu námitek a žádal soudruhy, aby to ještě jednou zvážili, že dělat noviny není žádná legrace, že nemohu převzít takovou odpovědnost. Námitky Bruno Köhler (člen ÚV KSČ, dlouholetý funkcionář, před válkou se zaměřoval především na oblasti Sudet, pozn. aut.) hravě vyvrátil. Neexistuje pevnost, kterou by neuměl pravý bolševik ztéci, strana mi projevila důvěru. Zkrátka a dobře, bolševik disciplinovaně splní každý úkol, kterým ho strana pověří.“ Začal tedy psát úvodníky, polemiky, glosy, komentáře, fejetony. Redakce podle jeho slov neměla peníze, zpravodajství ČTK se předplácelo i z ideologických důvodů jen z části, zahraniční materiály se psaly podle L´Humanité a Pravdy. Aby měly noviny pravidelný kontakt s vedením strany, šéfredaktor se od začátku roku 1935 účastnil zasedání „politbyra“ (politického byra, tedy předsednictva komunistické strany). Po nástupu fašismu, respektive nacismu, se některé komunistické strany domnívaly, že místo boje proti sociální demokracii, kterou do té doby považovaly za stejně nebezpečnou jako buržoazii nebo kapitalismus, by bylo vhodnější vytvořit jednotnou protifašistickou frontu. V podobném duchu jednal v Moskvě 7. kongres Komunistické internacionály. Jenže přednesené projevy si různí funkcionáři vykládali různě. Stejně jako při podpisu paktu o neútočení mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým SSSR, ve vztahu k Titově Jugoslávii nebo při takzvaných odhaleních XX. sjezdu KSSS se oficiální linie poměrně pružně měnila. Následovalo vzájemné obviňování, nálepkování a vylučování. Kdo stihl druhého označit jako


renegáta rychleji, vyhrál. Tedy alespoň na určitou dobu, než přišla řada na něj. Procesy se Slánským a Clementisem jsou toho dokladem. Také Stanislav Budín považoval jednotnou frontu proti nacismu za smysluplnou a v tom duchu také vykládal kongres Komunistické internacionály v novinách. Píše: „Konečně máme z místa největší autority potvrzeno to, co jsme se pokoušeli dělat – tápavě a obezřetně – dosud sami. Konečně padla všechna pouta dogmatismu a levičáctví, která nám svazovala ruce a nutila ke krokům, o jejichž zhoubnosti jsme věděli, a přece se jim nemohli vyhnout.“ Ale jak se ukázalo, pouta dogmatismu nepadla. Už během kongresu se objevovaly hlasy, že lidová fronta je jen „pravičácký oportunismus“, koncepce je proti podstatě Leninova učení a odvádí světové komunistické hnutí od „úkolů proletářské revoluce“. A tak Stanislav Budín šéfredaktorem Rudého práva dlouho nebyl. Ti samí lidé, kteří ho k práci přemlouvali, obrátili a začali ho kritizovat. Špatně prý pochopil sedmý kongres, pokud obhajoval jednotnou frontu proti fašismu na úkor „boje“ proti sociální demokracii. Vyčítali mu také, že do Prahy odešel po ruské revoluci, což bylo vlastně podezřelé.

VYLOUČENÍ Z KSČ Po odvolání z funkce byl v únoru 1936 vyloučen i z KSČ a po něm i jeho žena. Nejdřív jí ovšem na krajském výboru strany radili, aby požádala o rozvod. Jen hluboce věřící, kterého exkomunikovali z církve, si dokáže představit zoufalství, které se Budínových zmocnilo. Jednoznačné obvinění jim nikdo neřekl. Na dopisy se žádostí o vysvětlení odpověď nedostali. Většina přátel byla členy strany a přestala s nimi mluvit. Výjimkou byla jen Milena Jesenská a Karel Teige. Oba neměli

Stanislav Budín (vlevo) a Jiří Hanzelka na IV. sjezdu Svaz československých spisovatelů.


o vývoji v Sovětském svazu velké iluze, nepřijali ani moskevské procesy. Strana jim to ovšem nezapomněla. Jejich tvorba byla jednu dobu totálně tabu. Budín odmítl nabídky, aby psal do Peroutkovy Přítomnosti nebo Práva lidu, kde by kritizoval komunistické ideje. Živil se jako překladatel, pak nastoupil do časopisu Radiojournal. Na základě přemlouvání přátel, hlavně Mileny Jesenské, odešel před počátkem druhé světové války s manželkou a dcerou Ritou do USA. I proto Rita Mlynářová – Klímová uměla tak dobře anglicky, že mohla překládat v listopadu 1989 diskuse Občanského fóra a později se stát naší velvyslankyní ve Spojených státech. V Americe se Stanislav Budín stal redaktorem krajanských Newyorských listů. Svoje nazírání na svět ovšem nezměnil. Nezměnil ho koneckonců ani později. Svědčí o tom mimo jiné věta „když se strašlivá rána zahojila, vše přebolelo a člověk si našel smysl plného života i mimo stranu, jsem si postupně uvědomil, že vlastně KSČ mnoho dluhuji, že jsem jí za mnohé povinen vděčností“. Rok po válce se rodina vrátila do Prahy. Pořád na ní ale lpěl stín. Budín začal pracovat v tiskové agentuře Pragopress, vedl zahraniční rubriku poúnorových Lidových novin, kde byl šéfredaktorem Jan Drda, ale z politických důvodů tu zase musel skončit. Přešel pak do výstřižkového archivu ČTK a do Novinářského studijního ústavu. Mladší generace si ho možná pamatuje z šedesátých let minulého století jako šéfredaktora Reportéra, kdy se vrátil k aktivní žurnalistice a mohl tu uplatnit své znalosti a zkušenosti. Časopis ovšem padl za oběť normalizaci. Budín odešel do penze, v letech 1969–1972 napsal paměti, které pak kolovaly v opisech. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel v roce 1979.

PSYCHOTERAPIE

levicovým intelektuálům. Pouto mezi známými, hledání kontaktů a pomoci v různých životních okamžicích se objevuje tak často, že si ho musí všimnout i nepozorný čtenář. Pozoruhodné a na pozadí současných informací nepochopitelné je lpění na komunistických idejích. Zatímco v osobní rovině je autor někdy až únavně konkrétní, strana je vnímána bez hmatatelné podstaty, jako by vůbec nebyla tvořena lidmi. V tomhle ohledu Budínovo pojetí právě připomíná vztah k náboženství, o jehož dogmatech také v určitých dobách není radno pochybovat. A kdo pochybuje, bývá potrestán. Pokud byl někdo představitelem myšlení, které samo sebe nazývalo bolševické, byl to Stanislav Budín. Mnohdy víc než ti, co ho do strany přijímali, vylučovali, něco mu tvrdili do očí a něco jiného dělali, cosi hlásali a pak to zase nenápadně měnili. Ale jak už řekl Karel Čapek v článku „Proč nejsem komunistou“: „Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?“ A odpovídá si: „ Protože mé srdce je na straně chudých.“ Možná právě Budínův pohled pomůže objasnit, i když ne pochopit, co se v meziválečném Československu a po druhé světové válce odehrávalo, jak k některým věcem vůbec mohlo dojít a proč.

LITERATURA KE STUDIU Stanislav Budín: Jak to vlastně bylo, Torst 2007.

Sepsání vzpomínek mělo jistě pro Stanislava Budína terapeutický význam. Mohl v nich vysvětlit své postoje, ocitovat ze svých statí, zmínit svůj vztah k různým lidem, ponejvíc právě

Autorka je vedoucí katedry žurnalistiky FSV UK. Její otec byl předválečný člen KSČ.


www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací.



Boj s globálním oteplováním je chybnou prioritou Václav Klaus Priority nepadají z nebe. Odrážejí naše vnímání věcí, náš pohled na svět. Ten dnešní se začal utvářet před desítkami let. V tomto článku se pokusím objasnit, proč nejsem s dnešními prioritami spokojen. Začátek vidím v kultuře, filozofii a ideologii šedesátých a sedmdesátých let, které se v mnoha ohledech stavěly proti tradičnímu vidění světa a – mimo jiné – vnesly do popředí myšlenku, že svět je jednolitou entitou, jedním gigantickým globálním systémem, který musí být globálně řízen. Tento „systémově-inženýrský” pohled byl téměř všeobecně přijat. Všichni najednou začali objevovat vzájemné souvislosti, interdependence, externality, interdisciplinaritu, obecnou teorii systémů, metavědy atd. Stalo se politicky korektním, progresivním, ale pro mne pouze progresivistickým zamýšlet se nad globálními tématy, globálním vládnutím a globálními řešeními. Byla to rovněž éra, ve které se zcela logicky zrodil environmentalismus. Člověk, jako svobodná a dominantní individuální entita, se začal vytrácet. Místo něj přišel Svět, Země a Planeta. Ty se staly hlavním rámcem, ke kterému se vše začalo vztahovat. To se stalo velmi příhodným východiskem pro ty, kteří chtějí řídit nikoli jen sebe, ale svět kolem sebe. Jejich postoje – založené na jedné straně na nepochopení (nebo na nesprávném výkladu) interdependence a globalizace a na straně druhé na dávno překonané víře ve všemocnost a mimořádné schopnosti státu – jsou koncepčně chybné, nevyhnutelně nedemokratické a diskriminační a – především – odsouzené k nezdaru. Měli bychom trvat na tom, že probíhající internacionalizace lidských aktivit nevyžaduje centralistická řešení a že selhání komunismu organizovat – v některých případech i velmi malé – země by mělo každému říci, že organizovat celý svět je možné ještě méně. Měli bychom trvat i na tom, že by stačilo liberalizovat, deregulovat, desubvencovat a deorganizovat svět, ve kterém žijeme. To je jedinou prioritou, která stojí za diskusi. Vše ostatní je méně významné, ne-li v zásadě chybné.

EVROPSKÁ INTEGRACE A GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ Zmíním se o dvou příkladech tohoto postoje. Jedna z chybných priorit zde v Evropě tkví v pokusech „uvažovat evropsky a kontinentálně”, což znamená volat po radikálním prohlubování evropské integrace a po masivním přesouvání kompetencí


do Bruselu. Vidíme to na plánech vytvořit „stále těsnější, centralisticky a byrokraticky řízenou Evropu”. Není možná nutné o tom šířeji hovořit zde ve Švýcarsku, protože vy máte – doufám – své racionální důvody se tohoto procesu neúčastnit, ale pro zbytek z nás se to stává tématem zcela zásadním. Jsme na osudové křižovatce. Svoboda a demokracie jsou v Evropě v poslední době výrazně oslabovány. Ani evropská ústava, ani Lisabonská smlouva nebyly a nejsou o svobodě, ale o přesunu dalšího velkého množství pravomocí politikům a ubírání pravomocí občanům. Jsou o budování supranacionální Evropy. Jsou o postdemokracii. Měli bychom se tomu bránit. Víme přece, že pro většinu oblastí rozhodování je národní stát příliš veliký. Víme také, že pro daleko menší množství rozhodování je stát příliš malý. Pro demokracii je však národní stát právě to pravé, to adekvátní. Zastánci evropského supranacionalismu nechtějí vidět, že celokontinentální demokracie není možná. Neuvědomují si, že kontinent nemá občany. Občany mají pouze státy. A proto je centralizování Evropy chybnou prioritou. Dalším příkladem takové chybné priority je ambice bojovat proti tzv. globálnímu oteplování. Tato ambice je založena na víře v chápání globálních jevů a v to, že je možné je centrálně řídit a regulovat. Není nutné opakovat dobře známé, více či méně technické a odborné protiargumenty. Jsou k dispozici všem, kteří je chtějí slyšet. Problémem je, že protagonisté globálněoteplovacího alarmismu je slyšet nechtějí a že jim většina rozumně uvažujících lidí nevěnuje pozornost. Současná debata o globálním oteplování není vědeckým sporem v oboru klimatologie. Jak to nedávno trefně vyjádřil známý britský historik Paul Johnson („e Nonsense of Global Warming”, Forbes, 6. října 2008), „globální oteplování je, stejně jako marxismus, politickou teorií vyžadující přísné dodržování svých vlastních pravidel“. Neměli bychom ho zaměňovat za vědu. Věda je v pořádku. Máme dostatek důkazů o tom, že normální, seriózní a produktivní diskuse mezi vědci, kteří zastávají „skleníkovou hypotézu“, a těmi, kteří s ní nesouhlasí, probíhá a že i v budoucnu bude pokračovat. Ve vědě žádný konsensus určitě není.


Svobodná a otevřená diskuse musí pokračovat, protože volný trh myšlenek je významnější než jakýkoli trh normálního zboží. Jsou to i naše zkušenosti z období komunismu, co nás nutí tento požadavek zdůrazňovat velmi silně. Debata o globálním oteplování je o něčem jiném. Není o stupních Celsia nebo o míře koncentrace skleníkových plynů. Je o lidech, o jejich chování, o jejich hodnotách, o jejich návycích a o jejich životě. Jedná se v ní o střet mezi environmentalisty, neliberálními politiky, byrokraty mezinárodních organizací, nezodpovědnými novináři, některými ekonomy a dalšími vědci, kteří se snaží změnit nás (nikoli klima), a těmi, kteří věří ve svobodu, trh, lidskou vynalézavost a technologický pokrok. Svobodná a otevřená diskuse o těchto věcech musí pokračovat, protože volný trh myšlenek je významnější než jakýkoli trh normálního zboží. Jsou to i naše zkušenosti z období komunismu, co nás nutí tento požadavek zdůrazňovat velmi silně. Environmentalistické dogma je založeno na těchto postulátech: – svět se otepluje; – může za to člověk; – stojíme před vážnou katastrofou; – obvyklá lidská schopnost se přizpůsobit nestačí. Změna klimatu, teploty a emisí CO2 musí začít ihned, jakkoli nákladná může být. Je evidentní, že toto dogma je neudržitelné. Jeden z mých dnešních předřečníků patří do tohoto tábora a jeho neslavná zpráva mezi posvátné texty šířící paniku globálního oteplování. Tato zpráva je založena na: – vědecky neprokázané „skleníkové hypotéze” (a na jejím údajně dominantním vlivu na globální klima); – metodologicky chybném pojetí ekonomie klimatických změn; – zneužití a přílišné důvěře v počítačové modelování; – nepochopení ekonomické analýzy mezigenerační solidarity (nebo diskriminace), která v každém případě vyžaduje využití standardního principu diskontování a volbu odpovídající úrovně diskontní sazby. Ta by neměla vyjadřovat etické a moralistické apriorismy, ale – hovoříme-li o stanovování správných priorit – náklady alternativ či ušlých příležitostí (opportunity costs) zmírňování dopadů klimatických změn. Tyto náklady jsou mnohem větší než nulové. Díky tomu nám tato zpráva neříká to, co je jasné – mírné oteplování, ke kterému dochází, zastavit nemůžeme a nemůžeme ho ani zpomalit. Toto oteplování nebude dramatické a nebude mít žádné katastrofální následky. Moji obsáhlejší polemiku s tímto postojem lze nalézt v mé knize Modrá, nikoli zelená planeta, která již existuje nejen


v češtině, ale také v angličtině, němčině, holandštině, polštině, ruštině a španělštině. Mé závěry jsou velmi prosté: – žádné radikální, lidskou svobodu a prosperitu omezující opatření a zásahy nejsou nutné; – dalekosáhlé a nesmírně nákladné zmírňování dopadů globálního oteplování a emisí skleníkových plynů je zbytečné; – adaptace, lidská přizpůsobivost, technologický pokrok a trhy jsou dostatečným řešením. Z toho plyne, že aktivní zmírňování důsledků globálního oteplování (tzv. mitigation) by nemělo být mezi našimi současnými prioritami.

PROSTOR ROZVOJOVÝM ZEMÍM Dovolil bych si však navrhnout jednu prioritu, která s tím, co jsem právě řekl, částečně souvisí. Mělo by se umožnit rozvojovým zemím, aby se rozvíjely samy podle sebe, bez toho, aby jim byly vnucovány naše lidskoprávní, sociální, pracovněprávní, zdravotní, hygienické, environmentální, bezpečnostní a další standardy. Je také nezbytné upustit od hry na zahraniční pomoc. Její účinek na ty, kteří ji mají dostávat, je marginální, ne-li negativní. Účinek pro dárce je mnohem větší. Když jsem tuto věc řekl loni v prosinci v Lagosu v Nigérii, posluchači mé přednášky tomu velmi tleskali.1 Organizátoři konference mě požádali, abych připojil několik slov o prioritách České republiky. To je obtížné, protože země priority nemají, lidé ano. My jsme pragmatičtí, realističtí a nesnažíme se dosáhnout ke hvězdám. Chceme žít v normální evropské demokratické zemi s tak liberálním trhem, jak je to jen možné, a v zemi, která si uchová svou suverenitu navzdory současným supranacionalistickým tendencím v Evropě. Sloganem našeho předsednictví v EU v první polovině roku 2009 je „Evropa bez bariér“. Může to znít možná málo důrazně, ale chtěl bych naznačit kontext: naším heslem není ani „stále těsnější Evropa“, ani „čím dříve bude ratifikovaná Lisabonská smlouva, tím lépe“, ani „budoucností je centralizovanější Evropa“. V případě, že tento náš nevinný slogan alespoň trochu prosadíme, může se stát významným poselstvím. Jak jsem se již zmínil, priority vycházejí z myšlenek, názorů a ambicí. Chceme-li je změnit, musíme začít mnohem hlouběji. Jsem frustrován z toho, že mnoho rozumně uvažujících lidí nevnímá nebezpečí, která ze současných „priorit“ plynou. Text je překladem projevu předneseného v angličtině na Klimatickém fóru ve švýcarském unu 9. října 2008. Redakčně upraveno. Autor je prezidentem České republiky. 1

Viz můj projev „Free Trade and Freedom”, European Banking Congress, Frankfurt, 17. listopadu 2006; http://www.klaus.cz/klaus2/ asp/clanek.asp?id=cRLNdk2fgbO9; a můj projev „e developing countries need trade, not aid”, Lagos, 29. listopadu, 2007, http:// www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=80siXjsMcOx2.


Možnářství Co Evropská unie je a co není

A. Wess Mitchell Až 44. prezident Spojených států převezme v lednu svoji funkci, bude dvanáctým reprezentantem Bílého domu v řadě, který ekonomické a politické integraci Evropy nabídne svou podporu. Patrně také nebude prvním, koho bude zajímat, čemu se tato podpora – a především námaha samotné Evropy – vlastně rovná. Názory na evropskou integraci se v americkém kontextu různí. Parag Khannan tvrdí, že Evropa je v rámci vznikajícího světového koncertu předurčena hrát roli silné mocnosti, že nebude hrát roli amerického pomocníka, ale bude mu rovna. Gideon Rachman na druhou stranu argumentuje tím, že Evropská unie není ani tak velmoc, jako spíše „Velké Švýcarsko“ – geopolitická těžká váha, jež však v globálním měřítku nechce a nepotřebuje hrát roli. To, co tito autoři sdílejí se svými respektovanými předchůdci Charlesem Kupchanem a Robertem Kaganem, je předpoklad, že evropské národy si svůj vlastní geopolitický osud vyberou ab intra. Všichni ale ignorují vliv ab extra, který na politické výstupy EU uplatní další mocnosti. Evropská unie není normální velmocí, která jen potřebuje uzavřít několik zbývajících referend, není ani introvertním a nezávislým velkým Švýcarskem. Evropská unie je a v následujících letech bude teoreticky mocná, ale náchylná ke krizím; mocnost druhého řádu chycená do nekonečné geopolitické přetahované dalších pólů mezinárodního systému. EU nemůže systém ani řídit, jak by si přál Khannan, ani se před ním schovávat, jak by si představoval Rachman. Když bychom dovedli Khannanovu analogii koncertu do důsledku, nebude Evropská unie připomínat Velkou Británii nebo Německo 19. století, ale jejich ochrnutého mnohojazyčného souseda – Rakousko-Uhersko: ohraničené, geopoliticky polygamní a předurčené k závislosti, pokud ne přímo podřízenosti, svému mocnému sousedovi. Výzva, kterou by proto Evropa mohla pro americkou politiku znamenat, je velmi odlišná od toho, co si Washington dosud představoval. Nejedná se ani o výzvu strategického ústupku vytvořit pro skvělou evropskou velmoc prostor, ani o trpělivé přemlouvání „švýcarské Evropy“, aby vylezla ze své strategické ulity, nýbrž o zabránění strategicky vycpané „habsburské Evropě“ stát se de facto přívěskem Ruska. Zajištění tohoto výsledku nebude pro USA znamenat vedení další studené války, bude to ale předpokládat zapojení se do dlouhé – a doufejme, že mírové – diplomatické hry o strategické srdce a duši Evropy – hry, o které jsme se domnívali, že jsme ji pádem berlínské zdi již vyhráli. Aby v této otázce Washing-


ton uspěl, bude muset použít radikálně odlišný přístup než v minulosti. Příští americká administrativa se nebude moci uzavírat možnosti eventuální spolupráce s EU. Její prioritou by ovšem mělo být posílení bilaterálních vazeb s věrnými proamerickými evropskými státy, byť žádný z nich nepatří mezi klíčové členy EU (většinu z nich tvoří malé a/nebo nové členské státy z východu.) Učebnicí by pro tuto strategii neměla být kniha George Kennana o jednání se sovětskou říší, ale kniha Otto von Bismarcka o jednání s Habsburky.

NEJEN HRA Každý, kdo někdy hrál Diplomacii, klasickou stolní hru o evropském státnictví před rokem 1914, vám řekne, že jedna velmoc se ve hře od ostatních liší. Sledujte skupinu zkušených hráčů a uvidíte mnoho dobrovolníků, kteří budou hrát na straně Velké Británie, pobřežní a rezervované; Německa, centrálního a nedobytného; nebo Ruska, rozsáhlého a nenapadnutelného. Někteří budou pro legraci dokonce ochotni hrát za vetchou Tureckou říši, zastrčenou v dolním pravém rohu hrací desky. Nikdo ale nebude chtít hrát za Rakousko-Uhersko. To dřepí uprostřed hrací plochy, ukazuje na každou strategickou stranu, ale není schopné prosadit si svou. Zdá se, že vše je proti rakouskému hráči: má méně kostek, než je potřeba k vítězství, jeho skutečné jmění je ale příliš cenné na to, aby jej jeho sousedé ignorovali. A co hůř, je zaklíněn uprostřed hry dvou nejsilnějších velmocí. Rakouský hráč svým způsobem disponuje velkou mocí jen klamně. Pokud by existovala moderní verze Diplomacie, zabrala by na hrací desce pozici Rakouska Evropská unie. V pětičlenné hře 21. století, řekněme se Spojenými státy, Evropskou unií, Ruskem, Čínou a Indií, by EU čelila strategickému problému, který je ostatním hráčům naprosto cizí, ale byl by okamžitě zřejmý státníkům Rakouska 19. století. Pod světle červeným rakouským pláštěm se totiž skrývá jednoduchý geopolitický fakt, jenž byl při strategické debatě o budoucí EU téměř zcela ignorován: mnohonárodnostní unie je naprosto odlišná od ostatních velmocí bez ohledu na to, do jaké míry se může politicky integrovat. Její vnější a vnitřní úspěch, její samotná exis-


Většina Evropanů, pokud jsou vůbec schopni dané nebezpečí rozpoznat, říká, že jsou pravděpodobněji závislí na Spojených státech. Popravdě ale snáze podléhají závislosti na Rusku. tence vůbec je neoddělitelně spjata s chováním a vůlí ostatních velmocí. To Evropskou unii vystavuje kritické skutečnosti, jež by mohla být formulována následovně: vnitřní rozdělení + relativní úpadek = geopolitická závislost. Stejně jako dříve Rakousko je i Evropská unie tvořena mnohačetnými politickými skupinami, z nichž každá leží v geostrategické sféře některé z vnějších velmocí. Podstatou problému přitom není dlouhotrvající neochota evropských států vzdát se kontroly nad zahraniční politikou, ale fakt, že existuje strategická podobnost mezi malými a středními státy uvnitř EU a velkými vně. Spojené státy a Rusko jsou pro EU nejdůležitějšími mocnostmi. Pro Rakousko-Uhersko to bylo Německo a Rusko. Jak ukazuje historie Rakouska a také současné EU, když se mnohojazyčný stát objeví mezi dvěma velkými homogenními celky s vlastním zájmem, uvědomí si, že se vnitřně rozkližuje – což lze přičítat nejen záměrné politice na straně mocností, ale i nezáměrným „slepým“ strukturálním silám. Záměrné faktory si získávají nejvíce pozornosti. Jen málo věcí rozlítí úředníky EU více nežli (údajně trvalé) americké snahy „rozložit“ Unii zevnitř (viz dichotomie mezi „starou“ a „novou“ Evropou). Spojené státy přitom – navzdory Rumsfeldově nepopulární poznámce, jež byla jen neobratnou snahou získat spojence, ne cynickým trikem, jak podkopat evropskou jednotu – na vytvoření Evropské unie dlouho a tvrdě pracovaly. Byť podpora evropské integraci po celých


šest desetiletí je geopolitickou anomálií – patrně jednou ze dvou v historii, kdy velmoc vědomě napomáhala růstu potenciálnímu rovnocennému konkurentovi (první anomálií byla Bismarckova podpora Rakousko-Uhersku). Skutečný podněcovatel rozpadu nejsou USA, ale Rusko. Právě ono používalo v posledních letech „nátlakový bilateralismus“ vedoucí k systematickému pronikání do EU a k jejímu rozdělování. Na rozdíl od Spojených států, které k dosažení specifických (krátkodobých) cílů na pozadí skutečně prointegrační politiky rekrutují ad hoc „koalice ochotných“, je ruským cílem přetvořit EU v permanentně závislou. Podobný scénář uplatňovalo carské Rusko vůči Rakousko-Uhersku. Stejně jako se dnes Moskva snaží proniknout do Evropské unie přes partnerství s jejími vlivnými členy (Německo) nebo přes bývalé satelity (Slovensko a Bulharsko), pronikal dříve Petrohrad do habsburské monarchie podporováním kádrů proruských skupin v impériu, obzvláště pak Čechů, jižních Slovanů a Rusínů. Dnes je rozklad stejně neodolatelným politickým nástrojem, jakým byl i v 19. století. Rusko se vypořádává s vnitřně rozděleným evropským sousedem stejně. I kdyby se Rusko nebo Amerika nikdy otevřeně nepokusily Evropskou unii rozvrátit, měla by stejně vážný problém, protože evropské dilema je strukturální povahy. Členské státy EU se vždy snažily získat podporu silných velmocí, aby při rozložení sil uvnitř EU zesílily svoji pozici. Evropská unie se třepí, noví členové ze střední Evropy, Británie a Skandinávie se obracejí k atlanticismu, jádro EU jako Německo, Francie a je respektující satelity spatřují jisté výhody v euroasijském prostoru. Existence těchto hlubokých geografických a historických pout mezi členskými státy EU a velmocemi vně byla za posledních šedesát let zastírána. Nejprve uměle vytvořenými vztahy studené války a poté až téměř monopolním zastoupením atlanticismu. Dvousměrné gravitační pnutí, které vyvíjejí, však bude pracovat proti snahám vytvořit uvnitř Unie strategický konsensus. A na rozdíl od toho, v co evropští a američtí politici věří, bude tento problém existovat i nadále právě proto, že je strukturální povahy, tj. nehledě na to, jak moc se bude Evropská unie zdát na papíře politicky jednotná. Pronásledovalo to i Rakousko-Uhersko – velmoc, která až do svého posledního dne nad svým zahraničně politickým rozhodováním opravdu disponovala jakýmsi typem centralizované kontroly, již Evropská unie považuje za lék svých strategických nemocí. Překonat tyto rozkladné síly je možné jen ve vysoce liberálním mezinárodním prostředí: ostatní velmoci musejí chtít, aby jejich mnohonárodnostní kolega existoval; naprostým minimem pak je, že nebudou aktivně zasahovat proti jeho snahám o vnitřní kohezi. Pokud zaujmou k jeho integraci obecně benevolentní postoj, musejí uplatňovat stálé sebeomezování – aby přehlušily neodolatelné pokušení Unii kvůli jejím krátkodobým ziskům rozložit. Udělají to však patrně jen tehdy, budou-li v roli mnohojazyčného hráče spatřovat výhody jak pro ně samotné, tak pro širší mezinárodní systém.


Touto optikou Spojené státy po celých šest desetiletí Evropskou unii i jejího předchůdce viděly. Evropa jde ve šlépějích Rakousko-Uherska, které bylo ostatními velmocemi považováno, jak slavně poznamenal Metternich, za „nutnost“ – nenahraditelný stabilizační článek, bez něhož by evropská rovnováha sil nemohla správně fungovat. Rakouská šlechta jeho existenci oceňovala – stejně jako hráči Diplomacie. Spojené státy si dnes podobně cení Evropské unie. Ve středu hrací plochy vyplňuje potenciálně destabilizační geopolitické vakuum.

ZAŠLÁ SLÁVA K tomu, aby si jak Rakousko-Uhersko, tak Evropská unie udržely status „nutné“ velmoci, je potřeba jedna věc nade všechno ostatní – síla. Přestože pro každou velmoc představuje geopolitický úpadek těžkou výzvu, nejnebezpečnější je pro mnohonárodnostní stát. V průběhu 19. století prošlo Rakousko pomalým, ale trvalým procesem ekonomického, vojenského a demografického vyčerpání, jenž ho zanechal ve stavu neutuchající zašlé slávy. Právě úpadek pak zbavil Rakousko-Uhersko v očích ostatních velmocí jeho statutu nezbytnosti. Oba tyto symptomy jsou patrné i v Evropské unii. Evropská unie je na cestě stát se jednou z nejslabších velmocí – v některých aspektech tou zcela nejslabší. Na armádní složky vynakládá EU pouze 1,7 % svého HDP (pro porovnání, v Rusku je to 3,6 % a v USA 4 %). Z ekonomického pohledu se očekává, že v roce 2050 se bude EU na celosvětové ekonomice podílet 12 %, v porovnání s 20,3 % pro USA a 24,1 % pro Čínu. Důvody jsou hlavně demografického charakteru: očekává se, že v roce 2050 klesne počet obyvatel Evropy o 30 milionů lidí, v porovnání s nárůstem o 116 milionů ve Spojených státech v tomtéž období. Nejde jen o to, že taková Evropa nebude schopna vést mezinárodní systém; nebude ani schopna dělat příliš mnoho sama. Její vojenská slabost je dobře zdokumentována, ale méně je zdůrazňováno to, jak nedostatek „hard power“ oslabuje schopnosti Unie používat svou „soft power“. Představte si, jak za deset nebo více let řeší Evropská unie sama významný globální problém. Pokud by další vlna tsunami zasáhla jižní část Tichého oceánu, nedostatek strategických mechanismů by Unii zabránil poskytnout pomoc. Pokud se Írán stane plně jaderným státem, Unie postrádá regionální páku a hard power pro své diplomaty, aby je Teherán bral vážně. Podobně by ani žádná ze stran izraelsko-palestinského konfliktu neakceptovala v případě otevření mírových jednání EU jako vyjednavače a garanta následných dohod, neboť by ani jedna ze stran nemohla spoléhat na to, že Unie bude potlačovat risk, který by na sebe k dosažení smíru musely vzít. Údajným geopolitickým trumfem Evropské unie není ani její schopnost sama sebe exportovat v podobě přijímání nových členských států; v dlouhodobém horizontu jí to geopolitický vliv nezaručí. Rozšiřování Unii staví před stejný problém,


který mělo Rakousko, když se na přelomu minulého století snažilo absorbovat nová společenství – Rusko. Pohltit státy střední Evropy byl poměrně jednoduchý krok; Rusko se tehdy geopoliticky potácelo a ekonomicky padalo ke dnu. Nyní by to bylo výrazně obtížnější, zvlášť když si uvědomíme, že Unie se v současnosti zaměřuje na státy, které jsou Rusku ještě blíž. Pokud by se jednalo o hlavní rozměr evropského dilematu, nebylo by to tak zlé. V nejhorším by to znamenalo, že z Evropské unie se opravdu stává „Velké Švýcarsko“. Zajímavé je, že tyto vyhlídky nacházejí paralelu ve strategických debatách Rakousko-Uherska počátku 20. století, když se někteří jeho vůdci domnívali, že svoje churavé impérium postaví do role „Superšvýcarska“. Jejich snaha strategicky se schovat zkrachovala z mnoha důvodů, z nichž některé jsou platné i pro Unii. Ukazuje se, že bezvýznamnost není luxus, který si strategicky „přecpaná“, geopoliticky upadající mnohonárodnostní velmoc může dovolit. Je předurčena stát se buď geopolitickou nezbytností, nebo překážkou – mezi tím není mnoho místa. Rakousko také zjistilo, že ostatní velmoci nedopřejí státu jeho typu dosáhnout jakési „geopolitické nirvány“. Mnohonárodnostní stát pronásledovaný vnitřními rozdíly a úpadkem, ale stále rozhodnutý hrát roli prvních houslí, snadno podlehne strategické závislosti na jednom nebo druhém pólu v systému. Vídeň se v poslední čtvrtině 19. století stala nesmírně závislou na Německu, které mělo podpořit její pozici v evropském rozložení sil, když byla konfrontována s rostoucí mocenskou propastí a stále asertivnějším Ruskem. Nakonec ale zjistila, že bez souhlasu Berlína v zahraničí neudělá vůbec nic, zvláště když zevnitř její sílu a jednotu podrýval rostoucí etnický nacionalismus. Když ostatní velmoci zjistily, že Rakousko je jen strategickou prodlouženou rukou Německa, jeho status „nezbytnosti“ se vytratil. Systém, který do té doby zaručoval jeho existenci, se otočil proti němu a ve Versailles jej definitivně zničil. Historické analogie mají samozřejmě své limity, ale mezi základními problémy geopolitické závislosti, kterým muselo čelit Rakousko-Uhersko a jimž nyní čelí i Evropská unie, podobnost existuje. Většina Evropanů, pokud jsou vůbec schopni dané nebezpečí rozpoznat, říká, že jsou pravděpodobněji závislí na Spojených státech. Popravdě ale snáze podléhají závislosti na Rusku. Ve spoustě literatury se dnes zápolí s technickými, komerčními a politickými důsledky vyplývajícími ze závislosti členských zemí EU na ruských energetických dodávkách (v některých zemích až 100 %). Tato literatura ale opomíjí, do jaké míry by tento fenomén mohl poznamenat chování Unie jako jednotného geopolitického aktéra. Pokud má být rakouská zkušenost nějakým vodítkem, pak závislost na silném sousedovi a životně významných zdrojích poskytuje dodavateli neodolatelný nástroj k ovlivňování chování odběratele i v dalších oblastech. Vzrůstající vliv Ruska v klíčových státech EU by tak mohl rozmělnit základy atlanticismu v Evropě.


Ruská strana vypadá z perspektivy některých členských států zajímavěji nežli ta americká. Důvod je jednoduchý: strategické suroviny poskytované Moskvou – energie – jsou pro potřeby a zájmy členských států a jejich obyvatel „okamžitější“ a nezbytnější nežli vojensko-bezpečnostní deštník, který nabízejí USA. Tím se nemyslí, že by si Evropa necenila transatlantických vztahů. Znamená to, že v postmilitárním věku, za nějž je dnešek většinou Evropanů považován, hlavní geopolitická služba, kterou tento vztah poskytuje – ochrana –, neznamená tolik, co v minulosti. I když evropská hlavní města nepřestávají oceňovat bezpečnostní kontakty se Spojenými státy sloužícími jako pojistka, vědí, že Washington je nikdy nezneužije jako zdroj vlivu. Evropa naopak poměrně často provádí politiku, která mnohdy přáním USA odporuje. Ruský vliv nad Evropou je daleko flexibilnější. Je jednoduché si představit, že Moskva bude vyhrožovat zastavením přívodu zemního plynu, aby ovlivnila zahraniční politiku klíčových evropských států, jelikož se tak stalo už jinde. Nedávná zpráva švédského ministerstva obrany zjistila, že v letech 1992–2006 Rusko z politických důvodů přerušilo dodávky energie v 55 případech a estonská zpráva odhalila 41 případů, kdy Rusko spojilo politické požadavky s energetickými dodávkami. Rusko ale nemusí zavírat kohoutky. Pro evropské vlády představuje silný odstrašující prostředek zejména enormní význam energie jakožto strategické a ekonomické komodity, jenž společně s hodnotou podnikatelských vztahů, které produkuje, vytváří situaci, v níž si EU Rusku vůbec nedovolí odporovat. Jedna z nedávných zpráv EU ukázala, že ze 27 států Unie bylo 16 zataženo do něčeho, co můžeme nazývat ruskou lobby. Skupina obsahuje čtyři největší evropské státy – politickou a ekonomickou páteř evropského projektu –, zahrnuje ale také klíčové tranzitní státy, které jsou potřeba k zajištění dodávek do středu Unie (bez obav z obstrukcí ze strany méně přátelských států střední Evropy) nebo (a především) Německo – nejdůležitějšího geopolitického aktéra Evropy, které je zároveň největším plátcem do evropského rozpočtu a postupně nebližším přítelem Ruska v celém evropském projektu. Spojení, které se mezi Moskvou a Berlínem vytvořilo, má potenciál alternovat atlantický řád, jak jej dnes známe – hluboký a vzájemný. Reprezentuje znovuobjevení starodávné spřízněnosti mezi největším euroasijským státem a evropskými politickými centry – vztah, který ani nezačíná, ani nekončí moderními energetickými a obchodními svazky. Z historického hlediska zaměstnávalo hledání trvalé formy koordinace německé (pruské) a ruské zahraniční politiky pozornost geopolitických myslitelů obou zemí přinejmenším od 18. století. Dnes je Německo největším ruským obchodním partnerem, jeho největším trhem s plynem a „bránou“ k politické infiltraci Evropské unie. Německu se to tak líbí. Jak rozebírá Edward Lucas ve své knize e New Cold War (2008), mají obě strany německého politického establishmentu – pravice z obchodního důvodu a levice z ideologického – zájem tento stále


výnosnější, ale asymetrický vztah chránit a rozšiřovat. Tento fakt zaručeně přeorientuje německé zahraničněpolitické preference. Pozvolna k tomu už dochází. Berlínská opozice vůči americkým snahám navrhnout Ukrajině a Gruzii přihlášku do programu členství v NATO, jeho vzdor proti evropským snahám liberalizovat trh s energiemi a jeho opozice zahájit mírovou misi EU v Moldávii patřily mezi rozhodnutí, která již vycházela z kalkulací Ruska. Tento trend se bude patrně stupňovat, protože reprezentuje strukturu podpořenou ziskem. V posledních letech nejvyšší členové sociálních demokratů lobbovali za Německo, aby hledalo pozici v geopolitickém „rovnocenném odstupu“ od Washingtonu i Moskvy. Pokud by Německo přijalo rovnocenný odstup jako nástroj politiky, byla by to od 50. let 20. století nejvýznamnější geopolitická změna v transatlantických vztazích. Pro nové členské státy ze střední Evropy sice může být německý přístup znepokojující, rovnocenný odstup se ale pravděpodobněji stane ve sjednocené Evropě dominantnějším strategickým paradigmatem nežli jejich tradiční atlanticismus. I kdyby se Evropské unii podařilo navrhnout dlouho vytouženou společnou politiku energetické bezpečnosti, její obsah bude pravděpodobně reflektovat – nežli agresivní liberalizaci navrhovanou mnohými atlantisty – zředěnou formu, kterou prosazují její největší členské státy. Rychlý rozpad rovnováhy sil v EU odhaluje proč. 16 „ruských partnerů“ disponuje 211 hlasy v Radě EU (v porovnání se 134 hlasy 11 proatlantických států) a 463 křesly v Evropském parlamentu (v porovnání s 269 křesly protistrany). Rusko netřeba kritizovat. Moskva dělá jednoduše a efektivně to, co by inteligentní velmoc dělat měla: zajišťuje do budoucna, jak nejlépe to jde, své zájmy. Ruská síla by ale neměla být zveličována. I přes nové znaky vitality – rezervy tvrdé měny, zmenšující se zadlužení a šestinásobný nárůst investic do vojenské oblasti – není Rusko ve většině oblastí silnější než Evropa. Disponuje „pouze“ silným zdrojem vlivu; jeho geopolitický potenciál bude teprve objeven. Typickým příkladem je krize v Gruzii, kdy závislost Evropy na ruské energii odradila hlavní státy EU spojit se s Washingtonem a prosadit vůči Moskvě tvrdší diplomacii. Francouzský ministr zahraničních věcí Bernard Kouchner řekl: „Sankce od těch, kteří zásobují, jsou velmi odlišné od sankcí těch, kteří jsou příjemci a nemohou uzavřít kohoutek.“ Rusku se podařilo stát se tím, co Jevgenij Bendersky nazývá „supervelmocí za pár šupů“, tedy státem schopným vytvářet „věrohodné aliance při sdílení nákladů na globální vliv, aby je nemusel platit sám, jak to dělal Sovětský svaz během studené války“. Evropa byla a bude oním správným „násobitelem“ ruské geopolitické síly. Tento stav patrně nepovede k vytvoření Evropy jakožto „protějšku“, před čímž varovali zejména někteří konzervativní komentátoři. Namísto představ, jak by se na východ zaměřená Evropa mohla chovat, si představme znásobené německé obstrukce kvůli Rusku. Evropská unie by se mohla stát z geopolitického hlediska „negativistickou“ velmo-


cí – velmocí, která, ač zjevně ne lhostejná k cílům Spojených států, nebude ochotna riskovat jejich podporu. Mezinárodní systém by utrpěl geopolitický šok, protože každý krok USA vedoucí proti ruským zájmům by byl podrýván, a současně by americkému vedení neexistovala životaschopná alternativa.

AMERICKÉ DILEMA Evropa je velmi odlišná od současných představ amerických zákonodárců. Výzvou, která se nabízí, není silná, nezávisle smýšlející Evropská unie, ani Unie slabá a egocentrická (stále ale schopná kontrolovat svůj osud), ale Unie, která je jak slabá, tak závislá na jiných aktérech než na Spojených státech – což představuje problém, který Evropská unie nebude schopna řešit sama. Rakousko jej vyřešilo jen nakrátko, a to za dob Metternicha, kterému se Rakousko podařilo připoutat k Rusku i Prusku systémem společných hodnot (Svatá aliance), což Rakousko oddálilo od vrávorání k závislosti. To však nebude v případě Evropské unie reálné; čekal by ji tvrdý boj připoutat si Putinovo Rusko ke kantovskému hodnotovému systému. Politika Spojených států není nastavena na to vypořádávat se s rostoucími nesnázemi Evropy. Analytici americké zahraniční politiky v Evropě se obávají toho, že Evropa nebude dostatečně silná zajistit asistenci při americkém světovém vedení. Na otázku, co pro to udělat, přichází odpověď: „Podpořte Evropu v její integraci.“ V roce 2005 například tři prominentní američtí experti v článku pro Foreign Affairs napsali, že příští administrativa by měla „zplnomocnit“ Evropskou komisi, aby převzala v případě nutnosti roli hlav členských států Unie. Amerika potřebuje ve světě od Evropy bezpochyby pomoci. Problém je ale v tom, že američtí politici, ve snaze si cestu k této pomoci zkrátit, zůstali uchváceni nejjednodušším politickým řešením, které se jim nabízí, tedy evropskou jednotou. K ničemu to nebude, zejména proto, že zatímco Amerika bude čekat, Rusko šikovně svede nejsilnější a nejmocnější státy EU a připraví si půdu pro upevnění asymetrických strategických vztahů, které by mohly vydržet desetiletí. Zatímco se Amerika bude soustředit na podstatu evropské integrace a pracovat na jejím urychlení, Moskva se zaměří na její obsah a na to, aby zajistila, že se spíš zvětší (nežli zmenší) ruské zájmy, pokud se objeví něco, co by Evropu byť jen částečně sjednocovalo. Čas přehodnotit americký přístup k Evropě se proto nachýlil. Poprvé v historii vztahů USA–EU musíme přijít se strategií, která zajistí, že až (nebo pokud vůbec) se objeví sjednocená Evropská unie, bude sdílet naše fundamentální zájmy. Plán Otto von Bismarcka na jednání s Rakousko-Uherskem by nám mohl ukázat, jak by taková strategie mohla vypadat. Jedná se pravděpodobně o jediný případ v historii, kdy se velmoc strategicky podobná dnešním Spojeným státům pokusila ovlivnit geopolitický ráz velmoci odpovídající dnešní EU. Bismarckovi se podařilo vyvážit podporu integraci a zamezit soupeřům, aby získali rozhodující slovo ve vnitřním rozložení sil projektu. Tajemstvím bylo to, že uvnitř císařství podporo-


Pokud má být rakouská zkušenost nějakým vodítkem, pak závislost na silném sousedovi a životně významných zdrojích poskytuje dodavateli neodolatelný nástroj k ovlivňování chování odběratele i v dalších oblastech. val seberegulační rovnováhu, která by produkovala přívětivé politické výstupy. Od roku 1867 to dělal kultivováním „institucionálně ukotvených aliancí“ – kádru národností uvnitř integračního projektu, jejichž vize rakouských zájmů mu byla blízká. Spojené státy by měly tuto strategii napodobit a vytvořit institucionálně ukotvenou základnu pro podporu v rámci EU. Zatímco jsou všechny evropské státy v nejširším slova smyslu proatlantické, některé evropské země, Polsko, Česká republika, pobaltské státy, Rumunsko, Bulharsko, Velká Británie, Nizozemí a Dánsko, sdílejí s USA větší strategickou spřízněnost než ostatní členové. Této spřízněnosti však USA dosud dostatečně geopoliticky nevyužily. Neučinili jsme jasné politické rozdělení mezi těmito státy a těmi ostatními. Naopak jsme velmi selhali při nedostatečném oceňování mnohdy enormně nákladné podpory, které se nám od těchto států dostalo. Pokud svůj přístup nezměníme, za deset let tato podpora již nemusí existovat. Proto by příští administrativa měla zahájit systematické angažmá těchto spojenců ne v nějakých specifických krizích, ale vybudováním permanentní, institucionálně ukotvené proatlantické skupiny, která by v rozhodovacím procesu EU dosahovala proamerického konsensu. Bismarckova učebnice nabízí tři konkrétní lekce, které by mohly pomoci.

1. Spojené státy tak přitažlivé, jak jen to bude možné Bravurnost Bismarckova vedení Rakousko-Uherska spočívala ve výběru klíčových spojenců – zejména Maďarů, kteří byli již předtím k Berlínu připoutáni ze strukturálních důvo-


dů. Jednoduše jejich tendence podpořil povzbuzováním a odměňováním jejich přátelství. Chování Spojených států v této kategorii je skličující. Během šesti let Bushova administrativa rozvrátila základy atlanticismu tak, jak ruské energetické manévry za dvacet. Doklad o americkém „aliančním umění“ je obzvláště neuspokojivý ve střední Evropě, kde Washington neocenil hlavní proatlantické státy za jejich asistenci v Iráku, což rozhořčilo i tak oddaného stoupence, jakým je Polsko. I když během krize v Gruzii svitla jistá naděje na zlepšení vztahů, jsou tyto státy stále méně ochotné než kdy před tím. Příští prezident musí znovu získat důvěru „nové“ Evropy. První prioritou by mělo být napravení vztahů s Varšavou, Prahou, Londýnem a Amsterodamem (aniž by došlo k ignorování Berlína a Paříže). Měl by našim nejbližším přátelům v Unii nabídnout balíček výhod k jejich odměně a udržení. Pro střední Evropu to může znamenat vytvoření nového fondu. Obraz USA coby lakomce, který se vytvořil během vyjednávání o protiraketové obraně, by se tím mohl napravit a došlo by tak i k posílení armád střední Evropy, jež je podle některých analytiků v důsledku ruské invaze do Gruzie potřebné. Musíme ukázat, že přátelství s USA se stále ještě vyplácí.

2. Podporovat proatlantické státy, aby byly v EU leadery Bismarckovi bylo jasné, že mít přátele v rakouském integračním projektu nestačí; jejich hlas musel být také slyšet. Spojené státy by se tedy současně měly vyvarovat marginalizaci svých nejbližších spojenců v institucích EU. Mnoho úředníků v Bruselu a dalších západoevropských hlavních městech chce vytvořit jakousi institucionální avantgardu kolem Německa, Francie, Itálie a Španělska, aby tak tlačili v klíčových oblastech integrace a nechali ostatní státy za sebou. Neměli bychom přijmout stav, ve kterém je Unie jako celek vedena jen svými největšími členy, zatímco proatlantičtí spojenci jsou podreprezentováni. Washington by se neměl snažit manipulovat vnitrounijními institucionálními výstupy (což by se nakonec obrátilo proti němu), ale podporovat proatlantické státy a upevňovat jejich vedoucí roli v rámci integračního procesu (viz např. nedávná polsko-švédská „východní iniciativa“). 3. Stát za proatlantickými státy vystupujícími proti Rusku, i když Brusel nebude Bismarck upevnil vztahy se svými přáteli uvnitř rakouského integračního projektu tím, že jim dal jasně najevo své odhodlání bránit je proti Rusku, i když by je Vídeň nebránila. To samé by měly ukázat Spojené státy. Nové členské státy získávají pocit, že jejich bezpečnost není v Bruselu brána vážně, když se např. Unie v roce 2007 jasně nepostavila za Estonsko ve sporu s Ruskem o památník z druhé světové války nebo jasně neodpověděla na ruské vyhrožování Polsku, České republice a Litvě při jednáních o protiraketové obraně. Středoevropští


Výzvou, která se nabízí, není silná, nezávisle smýšlející Evropská unie, ani Unie slabá a egocentrická (stále ale schopná kontrolovat svůj osud), ale Unie, která je jak slabá, tak závislá na jiných aktérech než na Spojených státech. leadeři byli neschopností Unie efektivně odpovědět na to, co oni vnímají jako znovuoživení ruského vlivu ve svém sousedství, šokováni. Netečnost Západu vůči ruskému revizionizmu – dlouhodobá strategická noční můra regionu – by mohla otevřít středoevropská bezpečnostní dilemata, která by raději měla zůstat uzavřena. Spojené státy by měly sebedůvěru regionu podepřít zopakováním svých závazků v NATO a v případě nutnosti rozmístit ve střední Evropě vojenské prostředky. I kdyby se najednou sjednocená Evropa nakonec skutečně objevila, byla by jak Rakousko-Uhersko: strategicky „zahuštěná“, geopoliticky upadající, mající sklony stát se závislou na jakékoli velmoci, která nejlépe využije její zranitelnosti. Dny, kdy Washington mohl charakterizovat svoji proevropskou politiku jako prointegrační, přerušenou občasnými koalicemi vyvolených, jsou již pryč. Spojené státy musejí vytvořit dlouhodobou strategii a udržet Evropu proatlantickou – strategii, jež opustí jak bipolární, tak unipolární postoj s důrazem na ad hoc skupiny a averzi vůči reciprocitě, ale která bude pro multipolární přijetí skutečnosti, že evropský projekt je znovu ve světové „hře“. Není to volání po „rozpadu“. Jak dokázala Bismarckova interakce s Rakousko-Uherskem, externí velmoc může tvarovat mnohonárodnostní velmoc, aniž by zašlapala celý integrační projekt. Není to ani snaha vyhlásit novou studenou válku. Rusko není žádný geopolitický nepřítel. Jeho politika vůči Evropě jen znamená rafinované využívání forem vlivu, které má k dispozici. Ruští leadeři zkrátka jen odpovídají na strukturální podněty, které se jim nabízejí přechodem k multipolárnímu systému. Evropě a jejímu strategickému srdci a duši se otevírá nová hra a Spojené státy tím, že selhaly při pěstování nejtěsnějších vztahů uvnitř Unie, ztratily první kolo – navíc aniž bychom věděli, že nějaká hra vůbec začala. Dohnat tuto ztrátu bude znamenat ukázat, že spojenci budou vždy spojenci, resp. že Evropa bude stále proatlantická. Nejvíce ze všeho to ale bude vyžadovat, abychom přijali fakt, že unipolární svět je definitivně pryč. Že je opět čas rozhodit kostky Diplomacie. Z časopisu e American Interest, listopad/prosinec 2008, přeložila Iveta Frízlová. Redakčně upraveno.


Proč pomoc nepomáhá? Mojmír Hampl Proč standardní mezistátní rozvojová pomoc viditelně nefunguje? Proč pomoc vlád jiným vládám – či nadnárodních institucí vládám – nepomáhá? Soukromé podpůrné aktivity jedinců, nadací či obecně prospěšných společností ve vyspělém světě směrem ke světu rozvíjejícímu se nechme protentokrát stranou. V odpovědi na uvedené otázky budu vycházet z prací těch nejinspirativnějších a nejlepších ekonomů, kteří se tématem zabývali. Patří mezi ně mimo jiné i eodore Schultz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, z modernějších a dnes velmi populárních autorů pak William Easterly a zejména pak klasik oboru rozvojové ekonomie Lord Peter Bauer. Ten, o němž jeho následovníci prohlásili: „Čím byl Hayek pro myšlenku socialismu, tím byl Bauer pro myšlenku tzv. rozvojové pomoci.“

ÚDAJE Nejprve některá fakta vycházející z prací ekonomů Světové banky, která má rozvojovou pomoc jako hlavní náplň své činnosti. (Mimochodem není zřejmě náhoda, že mnoho pozdějších velmi přesvědčivých kritiků stávajícího konceptu rozvojové pomoci pracovalo dříve ve Světové bance – například zmíněný William Easterly.) Přepočítáno na ceny roku 2004 bylo nejchudším zemím světa – vesměs jde o země subsaharské Afriky – od roku 1960 právě do roku 2004 poskytnuto zhruba 650 miliard dolarů rozvojové mezivládní či nadnárodní pomoci. Do této sumy nejsou zahrnuty privátní sbírky, peníze soukromých nadací a podobně. Celková pomoc všem cílovým zemím je ve stejném období odhadována na 2 biliony dolarů. Přitom ovšem dle údajů téže Světové banky subsaharská ekonomika za posledních dvacet let nezbohatla, ale naopak zchudla. Měřeno v HDP na hlavu, v paritě kupní síly některé země subsaharské Afriky – tedy příjemci pomoci – zchudly. A to výrazně, v některých případech o neuvěřitelných 15–25 %! Empirická ekonomická literatura ukazuje, že neexistuje žádná prokazatelná vazba mezi velikostí ani pravidelností pomoci vybranému vzorku nejchudších zemí a jejich bohatnutím. A nejen to: v jednom z novějších textů na dané téma (Djankov, Montalvo, Reynal-Querol; dva z nich opět s pracovní zkušeností ze Světové banky) je na empirických datech za 108 recipientských zemí v rozmezí let 1960–1999 ukázáno, že nejvýznamnější příjemci zahraniční pomoci vykazují v čase největší zhoršování i u měkkých ukazatelů, jakými jsou fungování demokratických institucí či vymahatelnost práva. Jako by dokonce dlouhodobá mezistátní finanční pomoc nikoli prospívala, ale škodila.


DŮVODY NEÚSPĚCHŮ Proč? Na rizika tohoto způsobu přelévání peněz z jedněch zemí do druhých již před několika desítkami let upozorňoval právě Peter Bauer, tehdy ještě spíše na okraji stojící intelektuál. Muselo být utraceno dalších několik set miliard dolarů z veřejných zdrojů, aby se mnohé jeho úvahy o nefunkčnosti pomoci staly součástí mainstreamové diskuse či byly přímo empiricky potvrzeny – a to právě porovnáním již promrhaných prostředků a neexistujících výsledků. Škoda času a peněz. A přitom stačilo se trochu nad Bauerovými teoretickými úvahami zamyslet: 1. Pokud bude tok peněz primárně směřovat od vlád k vládám, pak to bude znamenat též klasická vládní selhání. Vlády umí máloco dobře, proč by uměly zrovna dobře organizovat a cílit rozvojovou pomoc? Budou spíše systematicky ve špatný čas vybírat špatné projekty a špatné příjemce na špatných místech. 2. Rozsáhlá mezistátní pomoc mění chování na straně příjemce. Příjemcem mezivládní pomoci je v cílové zemi opět vláda, jen v mnoha případech ještě méně kompetentní než vláda darující. Právě to je nakonec jedním z důvodů chudoby dané země. Mezivládní podpora je pak de facto podporou této nekompetentní vlády a na straně příjemce vzniká perverzní motivace získat pomoc nikoli k tvorbě bohatství, ale k dobývání renty, tedy další zahraniční pomoci. Taková pomoc je, jak tvrdí například Richard Posner, stejně malou motivací k tvorbě domácího bohatství, jako jsou z nebe spadlá ložiska ropy. Bauer dokonce jízlivě tvrdí, že mezivládní pomoc se často mění v nezamýšlený přesun peněz od chudých a středněpříjmových lidí v bohatém světě směrem ke královsky bohatým jedincům ve světě rozvojovém. Takováto pomoc může dlouhodobě vytvářet tzv. syndrom závislosti – pokud je snazší získat peníze zvenčí, je dobré být chudý nebo alespoň předstírat chudobu, což zajistí více zdrojů. K tomu právě dobře slouží strategie „rozdělit si pomoc nahoře“ a chudé nechat dále chudými, aby statistiky „dobře vycházely“. Není pak divu, že obhájci mezistátní rozvojové pomoci jako například Mark Sundberg tvrdí – a přiznejme, že tato diskuse samozřejmě stále probíhá a je intenzivní –, že důležité pro posouzení toho, komu mezivládní pomoc poskytnout, je schopnost tzv. good governance, neboli „dobré schopnosti vládnout“


na straně příjemce. Jenže vzniká paradox: čím lépe je země schopna se „řídit sama“, tím méně pomoci zvenčí potřebuje. Čím hůře je schopna se sama řídit, tím méně pomoci jí patří do rukou. To je zásadní Bauerovské memento: bez klíčové schopnosti země poradit si sama je jakákoli pomoc buď neúčinná, nebo – v tom horším případě – dokonce škodlivá.

VYSVĚTLENÍ Samozřejmě se nabízí otázka, proč tedy nadále probíhá tak masové přerozdělování prostředků od daňových poplatníků – a tedy jejich vlád ve vyspělém světě – směrem k zemím méně vyspělým? Podle mého názoru za to mohou tři fenomény: 1. Rozsáhlé programy zahraniční pomoci slouží primárně k získání politického kapitálu ve vyspělých zemích, nikoli v rozvojových. Politici si tak za cizí peníze kupují přízeň těch, kteří si myslí, že se stavem rozvíjejících se zemí „se něco musí dělat“, „že to tak nesmíme nechat“, a že za „daný stav stejně nesou základní odpovědnost ti, kteří jsou celoplanetárně bohatší“ – přičemž s každou z těchto úvah by se dala vést zvláštní polemika. 2. Programy pomoci jiným pomáhají odvést pozornost od domácích problémů v samotných vyspělých zemích. Jde o tzv. eskapismus: když nejsem schopen zvelebovat dál vlastní zahrádku, musím alespoň mluvit jiným do toho, jak má vypadat zahrádka jejich či společná zahrádka mezinárodní – to je vždy jednodušší. 3. Logika mezinárodních institucí. Jejich velmi častým příběhem je, že se slovy klasického ekonomického modelu principál–agent změní ze zamýšleného agenta na principála. Vlády zemí světa si jako akcionáři založí nadnárodní instituci/ společnost, tj. najmou si manažera, aby pro ně provedl určitou práci. A za nějaký čas se stane, že tento manažer sám začne mít tendenci mluvit akcionářům do toho, jak mají nakládat se

svým majetkem, peskovat je a vychovávat. Původní rozdělení rolí se zcela změní. Tato zásadní proměna pouhého agenta v ambiciózního principála se mezinárodním institucím často stává. To vede k tomu, že i programy mezinárodní pomoci „tlačí“ agent kupředu více, než by odpovídalo jeho roli. Proto (ale nejen proto) bude muset být zřejmě utraceno ještě mnoho dalších peněz z veřejných zdrojů, než bude zřejmější, že na mnoha aspektech stávajících modelů mezivládní či mezistátní pomoci je něco vadného.

LITERATURA KE STUDIU Bauer, P. T.: Dissent on Development, Harvard University Press 1971. Bauer, P. T.: Equality, the ird World, and Economic Delusion, Harvard University Press 1981. Bauer, P. T.: Population Growth, Disaster or Blessing?, e Independent Review, Summer 1998, s. 67–76. Bourguignon, F., Sundberg, M.: Aid Can Work, Finance & Development, A Quarterly Magazine of the IMF, Vol. 44(1), 2007. Djankov, S., Montalvo, J. G., Reynal-Querol, M.: e Curse of Aid, Economics Working Papers, Universita Pompeu Fabra, No. 870, 2005. Easterly, W.: e White Mans‘ Burden: Why the West’s Efforts to Aid the Rest Have Done So Much Ill and So Little Good, Penguin Press 2006. Easterly, W.: Can foreign aid buy growth?, Journal of Economic Perspectives, Vol. 17(3), 2003, s. 23–48. Hampl, M.: Bída mezinárodního přerozdělování, CEP Bulletin, říjen 2005, s. 3–5. Posner, R.: Should the United States Provide Foreign Aid?, 2007. Schultz, T.: Economic Growth and Agriculture, Mc Graw-Hill 1968. Sundberg M., Gelb. A.: Making Aid Work: the end of the cold war and progress toward a new aid architecture should make aid more effective, Findings, e World Bank, September 2007. Autor je viceguvernérem České národní banky. Text je přepisem vystoupení na semináři „Potřebují rozvojové země pomoc, nebo otevření trhů?“, který uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku 4. prosince 2008. Redakčně upraveno.

Co nového v EU najdete na internetové stránce www.fajmon.eu



Když se problém neřeší, Ku-Klux-Klan je vítán Ondřej Šlechta Před rokem neonacisté plánovali projít pražským starým městem v den výročí křišťálové noci. Narazili na silný odpor a absenci jakýchkoli sympatií z řad širší veřejnosti. Když Dělnická strana přibližně o rok později uspořádala protestní shromáždění v severočeském Litvínově a následoval pokus Autonomních nacionalistů a sympatizantů Národního odporu proniknout „na lov“ do problémové čtvrti Janov, setkala se jejich akce s otevřenými sympatiemi nejen tamějších obyvatel, ale i nemalého procenta „běžných občanů“ z celé České republiky. Je snad většina české společnosti rasistická a má tendence sympatizovat s totalitními silami?

Janov ukázal jedno. Zatímco před rokem nemohli novodobí nacionální socialisté získat pro svůj záměr pochodovat pražským starým městem kolem synagog podporu, neboť antisemitské vášně nechávají většinu českého obyvatelstva chladnou, problémy s janovskými Romy jsou známé a „romská otázka“ mnohé obyvatele některých českých problémových sídlišť dlouhodobě a silně pálí. K čemu tu došlo? Politická strana, která z kdovíjakých důvodů přibližně před rokem začala úzce spolupracovat s neonacistickými aktivistickými buňkami, podnikla sérii demonstrací, kterými sledovala především posílení vlastní pozice v očích veřejnosti (romská otázka je vděčné téma). 17. listopadu došlo po skončení jedné z takových demonstrací k pokračování průvodu demonstrujících až do Janova (což Dělnická strana oficiálně neorganizovala, ale těžko věřit tomu, že se tak dělo navzdory jejímu odporu) a výsledkem byly již notoricky známé a okomentované přes dvě hodiny trvající násilnosti a bitky s policií. Proč taková podpora od řadových obyvatel? Lidé jako Ondřej Cakl a jiní, zástupci institucí a organizací bojujících za lidská práva a tolerantní společnost, nás zásobují moralistickými výklady a s politováním konstatují fatální nedostatek tolerance většinové společnosti, která si své frustrace promítá do Romů. Ale bylo by chybou všechno obligátně svádět na společnost, která zkrátka myslí a jedná špatně a musí být převychována. Problémy v Janově objektivně existují, nepřizpůsobiví občané (tedy nejen Romové) ty slušné obtěžují, často také fyzicky napadají. Pokud je jediná odpověď systému snůška otřepaných frází a dávání rukou pryč, nemůžeme se divit, že lid své vojáky rasové války nakonec uvítá a pomůže jim obcházet policejní šiky, „aby tu lůzu zpacifikovali“.


REALITKY V záplavě komentářů, jejichž kvalita se různila, od řešení hledajících analýz až po demagogické výkřiky té či oné strany, zanikla role jednoho typu subjektů, jejichž podíl na situaci sociálně vyloučených lokalit neodpovídá slabému připomínání jejich role v masmédiích. Jsou jimi realitní kanceláře, které sestěhovávají problémové nájemníky z lukrativních oblastí do anonymních sídlišť typu Janov, aby tak uvolnily prostory (kupříkladu svých pražských nemovitostí) pro bohatší klientelu. Důsledek je trojí, spokojenost ovšem dvojí. Zatímco realitní kanceláře prodají či pronajmou lukrativní nemovitosti bohatým nájemníkům, mnozí lokální politici těmto realitním kancelářím prodají nemovitosti, do kterých realitky sestěhují své někdejší nepohodlné nájemníky. Realitní kancelář má zisk, stejně tak komunální politik, který si mne ruce nad tím, jak výhodně prodal „své“ nemovitosti. Koncentrace velkého množství „problémových“ na malém prostoru za velmi krátkou dobu ovšem způsobuje nemalé potíže, které zůstanou pouze místním lidem. Sídliště Janov vzniklo jako lokalita pro ubytování pracovníků nedalekých chemických závodů a elektráren (Záluží, Ledvice, Severočeské doly atp.); starousedlíci připomínají, že ještě před třemi lety se jednalo o relativně klidné a příjemné místo k životu. Dnes však místní obyvatelstvo, které v drtivé většině

Realitní kancelář má zisk, stejně tak komunální politik, který si mne ruce nad tím, jak výhodně prodal „své“ nemovitosti. Koncentrace velkého množství „problémových“ na malém prostoru za velmi krátkou dobu ovšem způsobuje nemalé potíže.


Příznivci krajně pravicové Dělnické strany 17. listopadu 2008 na náměstí Míru v Litvínově, před pochodem na sídliště Janov.

pracuje na směny a jehož finanční situace sice není špatná, ale často nejistá, k problémům zabezpečení sebe sama musí přidat obtěžování svého soukromého života nepřizpůsobivými a nezřídka strach o své zdraví a život. Mnohé byty janovského sídliště mají překročenu „kapacitu“ o více než 100 %, některé místní lokály jsou téměř státem ve státě, semeništěm kriminality a místem srazů zdejších živlů. Adekvátně zasahovat proti každému porušení zákona ze strany nepřizpůsobivých na janovském sídlišti není možné, protože by vzhledem k existenci zdejších násilnických ozbrojených gangů vyžadoval každý takový zásah nasazení zvláštního policejního útvaru. Neměli bychom zapomínat, že Janov není jedinou lokalitou s podobnými problémy. Takových v České republice dle sociologických statistik existují bezmála tři stovky. Sociální nůžky se rozevírají, majoritní společnost začíná být ze zdejšího politického klimatu značně znechucená. Romský problém v sobě skrývá ohromnou politickou sílu, to je obecně známo. Do budoucna bychom tak mohli být svědky nejen posilování těch politických skupin, které navrhují „radikální řešení“, ale také toho, že si Romové svou politickou sílu uvědomí a budou nikoli objektem politiky jako dosud, ale stanou se jeho právoplatným subjektem. Negativní důsledky, z nichž nejpravděpodobnější je společnost zmítaná otevřenými etnickými konflikty, by byly pro politický celek, jakým Česká republika je, smrtelné.

O VINĚ Jednoduché řešení je pochopitelně z říše utopických snů. Vina není výlučně záležitostí jedné skupiny – leží nerovnoměrně rozdělena mezi všechny zúčastněné. Předně je potřeba se povznést nad politickou korektnost a jasně pojmenovat věci


pravými jmény. Rom je jako občan roven kterémukoli jinému občanovi. Nikoli však jen v právech, ale i v povinnostech. Ne každý Rom je nepřizpůsobivý, ale většina nepřizpůsobivých se v podobných lokalitách rekrutuje právě z řad romského etnika. To pochopitelně nedává podnět k žádnému vyvozování kvalitativních soudů vůči Romům jako skupině. Na vině jsou ostatně nejen nepřizpůsobiví, ale i neexistence deregulovaného nájemného, které by umožnilo majiteli nemovitosti rozvázat smlouvu s těmi nájemníky, které v domě mít nechce (nutno podotknout, že v případě přijetí antidiskriminačního zákoníku bude tato možnost ještě ztížena). I proto dnes realitní kanceláře vypuzují nepohodlné nájemníky všemi možnými způsoby – vystěhovávání do lokalit typu Janov je jedním z nich. Rádo se hovoří o nutnosti tvrdšího přístupu k nepřizpůsobivým a vůči kriminalitě na sídlištích vůbec. Málokdo je ovšem schopen definovat, co si pod „tvrdým přístupem“ vůbec představuje. Čekat a doufat v revoluční vlnu, která se přežene českými sociálně vyloučenými lokalitami, je iluzorní a nebezpečné. Represe samozřejmě přichází až na závěr, ale musí být především dobře zacílená a mít podporu v politickém rozhodnutí. A přiznejme si, je a bude velice těžké v současném „depolitizujícím“ klimatu prosadit reformy bezpečnostních složek, které by umožnily adekvátní řešení pouliční kriminality. Především by bylo dobré zamyslet se nad statutem obecní a městské policie, která není podřízena centrální vládě, nýbrž místní samosprávě. V situaci, kdy státní policie nemá dostatečné kapacity na řešení pouliční kriminality, by měla nastoupit policie obecní; ta je ovšem silně neakceschopná a spíše než vynucovatelem práva a pořádku v obci je terčem posměchu a vtipů. Neblahá praxe, kdy je k městské policii přijímán skoro každý, kdo má alespoň výuční list a kdy jsou její noví členové nabíráni přes inzeráty, které místní samospráva musí sama podávat, hovoří za vše. Městští policisté se nezřídka bojí „naběhnout“ doprostřed hospodské rvačky a rozehnat ji, natož po nich chtít vynucování dodržování zákona v oblastech, kde se pohybují ozbrojené mládežnické gangy. Dle mého osobního názoru by bylo daleko lepší městskou a obecní policii podřídit centrální vládě s tím, že by hrála roli samostatné jednotky státní policie, jejímž úkolem by bylo především zajišťovat pořádek ve městech. Lepší investovat do skutečné reformy policie nyní, než (doposud) dřímající a latentní etnické konflikty nechat „dozrát“ v otevřené a ozbrojené.

Na vině jsou ostatně nejen nepřizpůsobiví, ale i neexistence deregulovaného nájemného, které by umožnilo majiteli nemovitosti rozvázat smlouvu s těmi nájemníky, které v domě mít nechce.


Není důležité, kde jste, ale s kým jste Rozhovor s Lenkou Budilovou a Markem Jakoubkem o jejich knize Cikánské skupiny a jejich sociální organizace Kniha Cikánské skupiny a jejich sociální organizace Lenky Budilové a Marka Jakoubka (vydává CDK) předkládá čtenářům soubor tuzemských i zahraničních textů, které se z pozic sociálních věd (především pak sociální antropologie) zaměřují na to, co jsme si v Česku zvykli označovat jako „romskou problematiku“. Už samo toto označení však není zcela správné, protože ne všichni autoři, kteří jsou v publikaci zastoupeni, používají pro označení skupin, o nichž píší, termín „Romové“. Důvodem, proč tak činí, je snaha respektovat způsob, jak se dané skupiny označují samy. Někteří se tedy drží označení Romové, jiní však používají termín Cigáni či českou variantu Cikáni, další zase používají specifická etnonyma daných skupin – například Kalderaši, Calós či Tateři. Tento fakt mimo jiné odráží také široké geografické a kulturní spektrum, které příspěvky v této knize pokrývají – čtenář v ní nalezne texty věnované cikánským skupinám žijícím na území Čech, Slovenska, Polska, Maďarska, Bulharska, Španělska, ale také skupinám norským či kanadským. A ačkoli ústředním tématem sborníku je sociální organizace cikánských skupin, studie se týkají také celé řady přilehlých témat, ať již jde o problematiku příbuzenství, rituální nečistoty, tabu, vůdcovství či migrace. Vedle jmen uznávaných zahraničních antropologů či sociologů (Fredrik Barth, Matt a Sheila Salo či Will Guy) publikace poskytuje prostor také domácí (české a slovenské) produkci (příspěvky Evy Davidové, Květy Kalibové, Márie Dubayové či Rastislava Pivoně). V rámci vašeho výzkumu jste absolvovali několik terénních výzkumů na Slovensku. Kde a jak probíhaly? Poprvé jsme se v prostředí východoslovenských romských/ cigánských osad ocitli na přelomu let 1999 a 2000 v rámci projektu „Monitoring situácie rómských osád“, který probíhal na objednávku slovenské vlády, a kde Marek, společně s Tomášem Hirtem, působil jako koordinátor. Během tohoto období jsme poprvé navštívili osadu u Chminianskych Jakubovan v blízkosti Prešova, která se pro nás následně stala jakýmsi odrazovým můstkem pro další výzkumy. Původně jsme chtěli uskutečnit terénní výzkum v této osadě, tedy v jedné lokalitě, jak je tomu v antropologii zvykem. Původní záměr se ale postupně změnil, protože jsme pochopili, že zdaleka nejvýznamnější sociální vztahy, zabýváme-li se romskými/ cigánskými skupinami, jsou vztahy příbuzenské a právě ty nás postupně vyvedly za hranice osady – jednak do dalších osad,


ale i do dvou českých měst. Ukázalo se, že přinejmenším v našem případě nelze osadu jakožto prostorovou jednotku považovat zároveň za jednotku sociální, nebo dokonce za „komunitu“, což je v českém a slovenském prostředí velmi oblíbený termín právě pro popis takových sídelních uskupení. Jinými slovy: to, že zde lidé sdílí stejnou lokalitu, neznamená, že jsou schopni konstruktivně kooperovat, dohodnout se, jednat jako akceschopná jednotka. Nakonec se tedy předmět našeho výzkumu posunul a změnil a v současné době jezdíme na celou řadu míst v Čechách i na Slovensku, kde žijí členové jedné velké příbuzenské skupiny; spíše než o lokality výzkumu se tedy jedná o široce se rozprostírající a neustále se přeskupující síť. Protože s našimi informátory udržujeme kontakty již řadu let, stali se pro nás postupně (a my pro ně snad taky) velice blízkými lidmi, s nimiž rádi trávíme značnou část našeho volného času. Letos s nimi například strávíme již šesté Vánoce. Jak jste s obyvateli osad navazovali kontakt a nakolik fungovala ona příbuzenská soudržnost ve vztahu k vám? Přijala vás jedna rodina, nebo jste „cestovali“ po různých rodinách? Na tohle se nás lidé ptají často, asi si to neumějí docela představit a popravdě ani my jsme předtím neměli moc ponětí o tom, jak na to. Ale jednou se prostě rozhodnete, seberete se a vstoupíte do osady. Máte samozřejmě strach – od dětství slýcháte, jací že Cikáni jsou a co všechno vám provedou. Ale pak se najednou ukáže, že pokud jste upřímní a hrajete fér, pokud ukážete, že ty, co tam bydlí, považujete za sobě rovné a jako s takovými s nimi hovoříte a jednáte, pak se z jejich strany dočkáte něčeho velice podobného. Jedno z velkých překvapení na nás ovšem skutečně čekalo právě v tom, na co se ptáte – ve výrazné soudržnosti rodin nebo (lépe řečeno) nevraživosti vůči těm, kdo do rodiny nepatří, tj. především vůči jiným, nepříbuzným rodinám. Ve vztahu k nám se to projevovalo především výrazným nárokem na to, abychom k nepříbuzným a do cizích rodin nechodili a abychom tam nejedli a nepili. Že jsme pak u dané rodiny začali záhy bydlet, bylo víceméně samozřejmé a je tomu tak – kdykoli na Slovensko zavítáme, a jezdíme tam už více než osm let – doposud. Bydlet kdekoli jinde by bylo


považováno přinejmenším za neslušné, v horším případě by to bylo vnímáno jako urážka. A samozřejmě, že jsme „cestovali“ – nikoli však po jiných rodinách, ale především po dalších a dalších příbuzných, kteří bydlí jak na řadě míst Slovenska, tak i v Čechách. Ono totiž pro Cigány mnohdy není zase až tak důležité, kde jste, ale hlavně, s kým tam jste. A jsou-li tam, kde jste, vaši příbuzní, tak jste v principu vždycky doma. My to ostatně již ve vztahu k dané rodině vnímáme podobně. Jak se liší život ve slovenských osadách od života v českých městech? Udržují se vazby na původní slovenské osady? Prostředí českých měst, jako je Ústí nad Labem nebo Plzeň, se od východoslovenských osad liší poměrně značně. Jednak je tady obecně vyšší životní úroveň, jednak dostatek pracovních příležitostí. Na východním Slovensku je v řadě osad stoprocentní nezaměstnanost, práce se sehnat prostě nedá, protože v regionu žádná není, a kromě toho zde obvykle moc nefunguje možnost přivýdělku načerno (byť je pravda, že situace se v posledních několika letech obrací k lepšímu). Obyvatelé městských aglomerací v Čechách velmi často pracují načerno a jejich životní standard je tak mnohem vyšší. Naprostá většina dnešních českých Romů/Cigánů přišla po druhé světové válce ze Slovenska, většinou do příhraničních oblastí. V celé řadě českých lokalit tak dnes vyrůstá již několikátá generace narozená v Čechách, přičemž, co se vztahů se slovenskými „osadami původu“ týče, tak v daném ohledu panuje značná rozmanitost: místy se udržují výrazně, místy vůbec ne. Často se setkáme s tím, že Romové/Cigáni z českých lokalit slovenskými Romy/Cigány pohrdají, do osady by nevkročili a rozhodně by si tam, jak sami říkají, „nedali ani kafe“ (přestože jejich praprarodiče se tam narodili). Není však možné generalizovat – jinde se totiž se Slovenskem udržují čilé styky, dochází k tomu, že lidé ze Slovenska si hledají manželské partnery v rámci příbuzenských sítí v Čechách a obráceně, a velmi často funguje vzájemná ekonomická spolupráce (ta má většinou tu podobu, že slovenští Romové/Cigáni hledají práci v Čechách). Dochází

Lenka Budilová a Marek Jakoubek se výzkumem cikánských skupin v České a Slovenské republice zabývají řadu let (srov. např. Budilová, L. – Jakoubek, M. (eds., 2007): Cikánská rodina a příbuzenství. Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň; Králová V. – Jakoubek, M. (eds., 2008): Cikáni a etnicita, Triton, Praha). V současné době oba působí na Katedře antropologických a historických věd FF ZČU v Plzni.


však také ke zneužívání pracovníků ze Slovenska jinými (obvykle nepříbuznými) „Romy“ v Čechách, kteří si je najmou na práci (samozřejmě načerno, bez smlouvy), za kterou nezaplatí, a slovenští Romové/Cigáni pak často – po frustrujícím období čekání na výplatu – nemají ani na lístek zpátky na Slovensko. Soudržnost tedy funguje, ale obvykle pouze v rámci příbuzenských skupin – příbuzní jedince nikdy neokradou, nepříbuzní ano. A nejen to: okrást nepříbuzného se běžně hodnotí stejně pozitivně jako okrást gadže. Slovenští Romové/Cigáni jsou často velmi zranitelní v tom, že jim chybí základní orientace, a kromě toho většinou nemají možnost najít práci oficiální cestou (svou roli sehrává diskriminace). Proto se stávají často oběťmi „romských podnikatelů“, proto taky naši informátoři říkají, že by „pro Cigána nikdy nedělali“, protože by je okradl (myslí tím pochopitelně nepříbuzné, cizí Cigány). Platí i pro Romy ve městech, že nejdůležitější vztahy jsou příbuzenské, nebo hledají nové vazby v romské komunitě? Situace v městském prostředí je úplně jiná než ve slovenské venkovské osadě. Tam se nás jednou ptali, jestli bydlíme spolu, a když jsme řekli, že ne, protože nemáme kde, udiveně se zeptali: „Tak proč si nepostavíte chyžku?“ V osadě se bytová situace řeší poměrně snadno a spontánně: vznikne-li nový pár, který už má alespoň jedno dítě (přičemž před narozením dítěte je status páru coby uznávané manželské dvojice nejistý), prostě si postaví chyžku, vždy v blízkosti příbuzných – většinou manželových, byť manželčini příbuzní obvykle nebydlí daleko. Výsledkem je situace, kdy lze prostorový plán osady číst jako jakousi „příbuzenskou mapu“: prostor je rozdělen mezi jednotlivé příbuzenské skupiny a nikoho by nikdy ani v nejmenším nenapadlo postavit si chyžku v té „nesprávné“ části osady (ostatně ani by mu to nedovolili). Tohle samozřejmě v českém městě možné není, nebo alespoň dlouho možné nebylo, třebaže tendence k tomu, aby členové rodiny bydleli ve vzájemné blízkosti, existovaly vždy (právě to stojí za tu a tam vídaným fenoménem hloučku Romů pokřikujících oním specifickým dialektem do oken „Pane, nevyměnil byste byt?“). V souvislosti se vznikem a rozrůstáním tzv. romských ghett dochází v poslední dekádě často k tomu, že v daných lokalitách bydlí v sousedních bytech řada sourozenců či bratranců nebo sestřenic s rodinami. Kromě toho ale v dalších sousedních bytech obvykle bydlí „Romové“, kteří žádnou příbuzenskou vazbou napojeni nejsou, a právě to je často ohniskem problémů (je to, jako byste si v osadě postavili chyžku v té nesprávné části). Obyvatelům měst a obcí na Romech vadí to, co bezprostředně ovlivňuje kvalitu jejich života a především bydlení – nepořádek, hlučnost, mnohdy agresivní či vulgární chování (v měřítkách „majoritní společnosti“). Romská ghetta – dostatečně vzdálená – jim tedy připadají přijatelnější, protože předcházejí konfliktům doprovázejícím společné soužití, ve kterém se cítí být poškozenými. Vytváření ghett možná „majoritní společnosti“ zpočátku připadá jako „řešení“, ale už jsme byli svědky řady případů, které


dokazují opak. Vytvářet ghetta se nevyplatí – ani lidem, kteří v těch lokalitách bydlí (ať už přímo v ghettu, nebo v přilehlé obci či městu) ani městům, ani státu. Například na základě lidového pojetí „Cikán jako Cikán“ se v některých městech stalo, že byly činžovní domy v určitých městských obvodech prodány do vlastnictví „romských“ rodin, s implicitním předpokladem, že „oni si to mezi sebou vyřeší“. Mezi rodinami nájemců a nájemníků však nefunguje žádná solidarita, která by snad podle našeho obecného mínění měla pramenit ze stejné barvy pleti (nebo snad ze sdíleného „romství“). Ti lidé spolu nemají v přísném smyslu nic společného, snad by byli v určitém kontextu ochotni připustit, že jsou všichni „Romové“, ale z tohohle faktu nic dalšího neplyne. Majitelé se snaží na domech vydělat stůj co stůj, odmítají je však například udržovat (proto jsou většinou ve velmi špatném stavu). Svým nájemníkům vyměřují nehorázné nájemné, které často šroubují nahoru, dokud to jde. Rodiny, které se ocitnou v takové situaci, obvykle nájemné platí, dokud je to možné, pak se odstěhují k příbuzným, nebo do jiného domu, kde se platí podobná „cikánská činže“. Nemají jiné možnosti, protože sehnat byt standardní cestou neumějí a dnes už to na řadě míst ani nelze – „kočují“ tedy z jedné „sociálně vyloučené“ lokality do druhé. Život v takových místech je však nepředstavitelně drahý (za velmi nízkou kvalitu bydlení), a tak není možné vytvářet finanční rezervy nebo plány do budoucna. Socializace do takového prostředí pak nevede k žádným nadějím vkládaným do budoucího života. V „ghettech“ se pak kumuluje sociálně patologické, nebo dokonce kriminální jednání, jako jsou závislosti nejrůznějšího druhu, prostituce nebo krádeže. Tohle však opět není něco, co by bylo „etnicky příznakové“ – jedná se o specifickou sociální konstelaci, která takřka nutně vede k určitému typu sociálního jednání. Co je hlavním problémem těchto lokalit? Největším problémem těchto lokalit je to, že tam chybí infrastruktura, jsou odříznuté, nejsou tam školy, školky, obchody ani pracovní příležitosti. Z pohledu „ne-Romů“ jsou pak nutně všichni obyvatelé takové lokality stejní, protože – kromě toho, že jsou koncentrováni v odříznuté městské části bez infrastruktury – mají jednu velkou smůlu: jsou jasně identifikovatelní podle barvy pleti. Ostatním pak jaksi nutně a přirozeně připadají „všichni stejní“ (což je ovšem přístup, který vychází – třebaže neuvědomovaně – z rasistických pozic, neboť přiřazuje určité vlastnosti na základě barvy pleti). Celá řada projektů zaměřených na řešení problematiky „romských ghett“ však implicitně vychází právě z takové představy a je založena na předpokladu existence „romské komunity“. Zjednodušeně řečeno vycházejí tyto projekty z následující logiky: jsou-li všichni stejní (po fyzické stránce) a bydlí ve stejné lokalitě, pak nutně tvoří „komunitu“ (jsou to přeci „Romové“) a naším cílem je této komunitě „pomáhat“ (nejlépe tím, že jí v dané lokalitě postavíme „komunitní centrum“). Když pak místní „romská komunita“ komunitní centrum buď nevyužívá,


nebo rovnou zničí (což se často stane), výsledek se připíše na vrub právě této „komunitě“. („Dali jsme jim šanci, ale koukněte, jak s ní – oni „Romové“ – naložili.) Je nepřizpůsobivá, nevychovatelná, nepoučitelná. Je to „špatná komunita“ (rozhádaná, nejednotná atd.). Přitom je možná chybná už samotná výchozí pozice, kdy s těmito lidmi (koncentrovanými shodou okolností například v ústeckých Předlicích) zacházíme jako s „romskou komunitou“, tedy jako s jednotným společenstvím, o němž předpokládáme, že bude jednat jako celek: bude mít společné zájmy, starosti, bohaté vzájemné vztahy a zejména reprezentaci, vůdce, který bude moci mluvit jejím jménem a v jejím jménu rozhodovat. Přitom se však může docela dobře jednat o několik víceméně dobře fungujících rodin, mezi nimiž panuje „pouze“ vzájemná nevraživost. Stačilo by tedy začít se na ně dívat optikou rodin a situace by se rázem změnila. Odloučená romská ghetta stejně jako části čtvrtí či ulic obydlených převážně Romy v centrech měst se často označují termínem „oblast sociálního vyloučení“. Čeho se sociální vyloučení vlastně týká? Sociální vyloučení je koncept, který v sobě obsahuje předpoklad jakési „majoritní“, „většinové“ společnosti, z níž jsou někteří – v rovině ekonomické, sociální či symbolické „vyloučeni“. Otázka ale zní, co je onou „majoritní společností“? Je nicméně pravda, že lidé žijící v „romských ghettech“ neparticipují na celé řadě institucí české občanské společnosti – nechodí k volbám, do muzeí ani na výstavy, většina z nich není ani příliš úspěšná ve vzdělávacích institucích a často nehledají (a nenacházejí) zaměstnání standardní cestou (nepíší životopisy a nechodí na pohovory). Nakolik se liší preference a ambice Romů od ambicí „majoritní společnosti“? Chtějí žít důstojný život, dobře vypadat a udělat dojem. Na veškeré rodinné oslavy (všechny oslavy jsou rodinné, jiné neexistují), jako jsou Vánoce, Velikonoce, narozeniny, svatby či pohřby, utrácejí spoustu peněz. V tomto se ovšem jejich životní postoje příliš neliší od těch našich. Existují však i rozdíly. Naši informátoři třeba (když se jich zeptáte, kam pojedou v létě) říkají: „My nejezdíme na dovolenou. My vaříme.“ Lidé, se kterými se stýkáme, nám možná závidí náš status, životní styl, standard bydlení nebo možnost cestovat, ale většina z nich by s námi vlastně nikdy neměnila, protože mají to, co my často nemáme: velikánskou rodinu. Může se zlepšit situace v oblasti vzdělání Romů? Existují podpůrné programy a – především – mají ohlas u samotných Romů? Pro lidi žijící v tzv. romských ghettech často není důležité dosáhnout dobrého vzdělání. V daném prostředí totiž jednak obvykle funguje trochu jiný hodnotový systém, jenž takové úspěchy příliš neoceňuje, jednak tito lidé z hlediska svých životních strategií a možností (právem) nespojují školní úspěch s dobrým zaměstnáním. Když vyrůstáte v takovém prostředí, nebudete zkrátka snít o tom, že z vás jednou bude učitelka, ale


velmi záhy si založíte vlastní rodinu a budete chtít vydělávat vlastní peníze, abyste se stali plnohodnotnými členy společnosti. Vzdělání by vám v daném ohledu popravdě k ničemu nebylo a vy to dobře víte. To ovšem není nic specificky „romského“, takhle jedná značná část populace. Problémem je, že tento typ prostředí obvykle nahrává rozvinutí patologických jevů. Do České republiky přicházejí cizinci, aby pokryli poptávku po nekvalifikovaných pracovních silách, přičemž jejich plat je často srovnatelný se sociálními dávkami. Chybí motivace k práci? A je vůbec šance, že děti, které vyrůstají v prostředí, kde rodiče nepracují, budou mít ambice živit se jiným způsobem? Otázka zaměstnanosti je otázkou sociální politiky. Z našich zkušeností není problémem nezaměstnanost nebo neochota pracovat. Většina „Romů“, které známe, pracuje načerno. Využívají rodinné sítě pro nalezení práce a skupiny příbuzných často pracují společně. Je to pro ně jeden z mála způsobů, jak si práci najít (v tomhle ohledu skutečně funguje diskriminace), a je to způsob výhodný, který je navíc společností (a státem) poměrně tolerován. Pokud bude existovat současné nastavení, charakteristické poměrně štědrým sociálním systémem a nemožností (nebo neschopností) postihovat práci načerno, pravděpodobně se nic nezmění. V takovém kontextu se ze strany lidí, kteří pracují načerno, jedná o racionální volbu a současná situace svědčí o tom, že „Romové“ se práce nikterak neštítí, právě naopak. Jenom nedokáží nebo nechtějí (protože se jim to nevyplatí) participovat na oficiálních zaměstnáních. A jak vlastně vidí Romové gadže? To je nesmírně různé – není gadžo jako gadžo. Pokud bystě po vzoru romistů chtěla nějaké to mudrosloví, klidně bychom mohli říci „gadže nane jekh“. Na jedné straně je samozřejmě možné říci, že už samotný termín „gadžo“ má svým způsobem pejorativní podtón. V zásadě velice podobně, jako ho má zhusta i termín „Cikán“. Je-li tomu tedy tak, že jej dnes celá řada romanticky smýšlejících nadšenců z řad majoritní populace při diskuzi o tzv. romské problematice používá k vlastnímu označení, můžeme mít hned podezření, že věci zase ne až tak dobře rozumí (zejména pak v případě, kdy současně odsuzují užívání označení „Cikán“ a plédují za jeho nahrazení často ovšem nepřiměřeným termínem „Rom“). Na stranu druhou ovšem, stejně jako je možné užívat termín „Cikán“ bez hanlivých konotací, je pochopitelně totéž možné i s označením „gadžo“. Význam těchto slov je výsostně situační a závisí jak na tom, kdo ho užívá, tak i na tom, kdy a proč. Co se pak týče samotných vztahů Cikánů k ne-Cigánům (což je asi nejpřiměřenější převod termínu „gadžo“), můžeme se setkat jak se vztahy velice vřelými, kdy ne-Cigáni mohou získat pozici v zásadě až rodinných příslušníků, tak i se vztahy, které by šlo nejlépe charakterizovat jako neutrální. Existují ovšem i situace, kdy některé cigánské rodiny zneužívají různě handicapovaných příslušníků majority způsobem, který vedl


k označení daných osob za „bílé otroky“ a následnému trestnímu stíhání odpovídajících členů daných cigánských rodin za jejich jednoznačně protizákonné jednání. Čili že – jak už jsme uvedli – žádná obecná teze nebude bezezbytku platná, přičemž každý konkrétní případ je závislý na těch, kdo se jej účastní. Funguje tedy vůbec často proklamovaná soudržnost Romů jako etnika? Nakolik se kryje náš pojem „Rom“ s jejich – kdo je vlastně Rom? Obvykle operujeme s různými implicitními definicemi toho, kdo je „Rom“ (nebo „Cikán“). Již zmíněné sociální vyloučení je pouze jednou z těchto perspektiv. Další může být hledisko barvy pleti, kultury, původu, jazyka či identity. Každá z těchto perspektiv nakonec ale vymezuje trochu jinou množinu lidí. Sociální vyloučení tak například zahrnuje řadu osob, které bychom za „Romy“ podle vzhledu nikdy neoznačili. Naopak řada lidí, které, když je potkáme na ulici, okamžitě zařadíme do škatulky „Rom“ („Cikán“), například nemusí sdílet žádnou specificky romskou kulturu, nemusí mluvit romsky a nemusí sdílet (národní) romskou identitu. Odpovědět na otázku „kdo je Rom“ tedy vůbec není snadné. Naši informátoři mají obvykle jasno: do jejich morální komunity spadají jejich příbuzní, přičemž s ostatními „Romy/Cigány“ sdílejí jakousi vágní představu „romství“. To ale neznamená, že by je kromě toho ještě něco dalšího pojilo. V knize Cikánské skupiny a jejich sociální organizace se právě snažíme ukázat, že racionální a na vědecké bázi postavené uchopení „romské problematiky“ nás nakonec dovede mnohem dál než romantické blouznění o „romské krvi“ (které má navíc stejný rasistický základ jako blouznění o „bílé rase“), o „romské duši“ nebo „romipen“ (romství). U nás donedávna převažovaly přístupy, které jsou v západním světě už celá desetiletí překonány. Většina autorů se věnovala etnografickým popisům „Romů“ či „Cikánů“, nikdy se však nepoložila základní otázky, jako „kdo je Rom“ nebo „je vůbec možné generalizovat?“. Řada starších textů tak připomíná slepence útržkovitých faktů o „Cikánech“ z různých částí světa bez jakékoli teoretické reflexe. V tradici inspirované britskou sociální antropologií se však už celá desetiletí analyzují různé „romské“ či „cikánské“ skupiny na základě propracovaných konceptů teorie příbuzenství, sociální organizace, vůdcovství, identity, etnicity či nacionalismu. Pokud se chceme v uvažování o „Romech“ u nás dostat alespoň na srovnatelnou úroveň se západním světem, ne-li dokonce nabídnout zajímavou alternativu či inspirativní teoretický přístup, je třeba se jednak kritickým způsobem vyrovnat s naší sociálněvědní tradicí (a je třeba říci, že v tomhle ohledu Marek s Tomášem Hirtem odvedl velký kus práce), jednak umožnit, aby se mladá generace českých sociálních vědců zcela samozřejmě seznamovala s výsledky dlouhé tradice západního antropologického bádání (nejen) o „Romech“. Kniha si klade za cíl učinit v tomto směru alespoň malý krůček. Rozhovor vedla Lenka Váchová.


Saúdskoarabská žena jako klíč k celospolečenské reformě Jana Al Oukla Nedávná zpráva organizace Human Rights Watch o postavení a právech žen v Saúdské Arábii se pro některá západní média, intelektuály a politiky určitě stane vhodným nástrojem, jehož lze použít coby zbraně v boji proti islámu a k tomu, aby prokázali jeho netoleranci a diskriminační obsah. Dávat porušování lidských práv v této ropné monarchii do souvislosti s islámem je ovšem stejně tak zjednodušující jako samotná kritika, která (v tomto případě) stejně nevede k žádným pokrokům. ANI DÍTĚ, ANI OBČAN Zpráva pod názvem „Perpetual Minors: Human Rights Abuses Stemming from Male Guardianship and Sex Segregation in Saudi Arabia“, zveřejněná 21. dubna 2008 organizací Human Rights Watch, je založena na stovce rozhovorů s ženami různého společenského postavení, které svědčí o tom, že práva a postavení dospělé ženy jsou degradována na úroveň práv nezodpovědného a nesamostatného dítěte. Zpráva je zcela jistě závažná, nepřináší však žádné nové informace. Kritika na adresu saúdské politiky, která udržuje dospělé ženy pod kontrolou mužů ve všech oblastech jejich života a která používá striktní segregaci společnosti k tomu, aby ženám omezila přístup do veřejného života na nejvyšší možnou míru, zaznívá z mnoha stran. Byrokratické mechanismy vedle zákonů opírajících se o upravená ustanovení šarí´y v duchu přísné právní školy ibn Hanbala (zem. 855), která dále rozpracoval Muhammad ibn Abdalwahháb (zem. 1792) do ještě striktnější podoby, nedovolují ženám nejen svobodný pohyb, ale neumožňují jim bez svolení mužského zákonného zástupce studovat, vykonávat zkoušky, pracovat, provádět obchodní transakce, řádně svědčit u soudu, vdát se, či dokonce být přijaty do nemocnice. Kromě toho saúdské zákonodárství nemá stanovenou minimální hranici trestné zodpovědnosti, a proto je s dětmi zacházeno jako s dospělými. Tyto a mnohé další zákony upírají ženám svobodu rozhodování o jejich vlastní budoucnosti, vzdělání, manželství či zdraví. Přitom je jim dávána plná trestní zodpovědnost. Za těchto okolností je zákaz řízení vozidel či povinné zahalování tím nejmenším problémem saúdských žen. Saúdská vláda svým postupem porušuje základní lidská práva nejen podle západních měřítek, ale navíc se mnohdy odklání od samotných ustanovení islámu, který poskytl ženám právo na vzdělání, podnikání, vlastnění majetku, právo na výběr partnera pro manželství či právo rozhodovat a aktivně se


podílet na společenském dění muslimského státu. Je nutné si připomenout, že saúdská vláda, která je v rukou představitelů rodin z královského rodu Saúd, představuje silně absolutistickou a teokratickou monarchii. Tato vláda se za svá rozhodnutí nikomu nezodpovídá a její jednání se odehrávají většinou za zavřenými dveřmi. Jakákoliv kritika režimu je zakázána. Islám je často používán jako nástroj, který slouží k upevnění pozice královského rodu, zhruba stejně jako protiteroristická opatření, která byla přijata kvůli tlaku Spojených států. Tlak to taky nemusel být nikterak silný. Protiteroristická opatření totiž poskytla saúdskoarabskému režimu volnou ruku v tažení nejen proti teroristům a radikálům, ale zejména proti opozici, a současně se stala prostředkem pro utužení kontroly a dozoru nad chováním a myšlením obyvatelstva (nejen žen). Hrozba zadržení osoby bez udání důvodu a její dlouhodobé věznění bez soudu je jednou z metod, která visí nad každým, kdo by projevil svou nespokojenost se způsobem vlády či přízeň opozici. Takto se v osidlech tajné policie krátce po vyhlášení boje s terorismem kromě mužů ocitlo také více než sto padesát saúdských žen. Zpráva mezinárodní nevládní organizace Human Rights Watch o postavení žen v Saúdské Arábii nemohla z mnoha důvodů přinést jiná fakta ani závěry, neboť se soustředila jen na jeden cíl, a to popsat porušování lidských práv v Saúdské Arábii. Saúdský režim však již v roce 1948 odmítl podepsat Všeobecnou deklaraci lidských práv s odůvodněním, že Korán všechna práva zaručuje, a necítí se proto touto deklarací vázán. K aktivistům bojujícím za lidská práva má velmi vyhraněný postoj. Možná také proto, že má za sebou mocného spojence – Spojené státy, které toto porušování dlouhodobě mlčky přehlížejí. Nelze tedy předpokládat, že by zpráva a její apel na vládu nějak zásadně ovlivnila politické rozhodování v království nebo přispěla k zásadnějším reformám. Kromě toho si mnozí západní autoři této a podobných zpráv neuvědomují, že tím otevírají Pandořinu skříňku. Text bude v muslimském světě


považován za jednostrannou západní protiislámskou propagandu. Ne proto, že by jí muslimové nevěřili a nebyli ochotni přiznat si problémy uvnitř vlastní společnosti, ale jednoduše proto, že v očích západního světa se cítí stejně jako saúdskoarabské ženy: nemohou mluvit o svých problémech sami za sebe, protože slovo muslimského odborníka nemá stejnou hodnotu jako slovo západního aktivisty vedeného konkrétními cíli a někdy i pocitem nadřazenosti vlastních hodnot. Bylo by tedy mnohem prospěšnější nechávat častěji zaznívat hlasy a názory z opačné strany a otevřeně jim naslouchat než se pouštět do soudů o životě společnosti, jejíž kulturní a náboženské kořeny (a tudíž i hodnoty) jsou nejen odlišné, ale i velmi silné.

SAÚDSKÁ LEGISLATIVA ŽENY PŘEHLÍŽÍ Navzdory pesimismu, který ve zprávě převládá, je třeba si uvědomit, že v saúdské společnosti se změny dějí. Sice pomalu, ale dějí se a tento fakt nelze popřít. Změny jsou vidět především v oblasti sociálně-ekonomických reforem, kde se ženy prosazují nejrychleji navzdory diskriminujícím legislativním zákonům. Skupina žen nyní vyvíjí tlak na krále Abdalláha, aby jmenoval ministra pro ženské záležitosti, respektive aby do této funkce jmenoval ženu po vzoru ostatních zemí Perského zálivu, a umožnil ženám přístup do státních výborů na základě principu šúrá (princip vzájemné konzultace v islámu). Úsilí prosadit právo kandidovat a být zvolena stále ztroskotává. A i když nedávno na lokální úrovni proběhla volební kampaň za účasti několika žen, jejich další postup do voleb byl vládou zastaven. Nejvíce však saúdské ženy tíží komplikace při podnikání a investování. Hana al-Zuhair, ředitelka Podnikatelského centra pro ženy při Obchodní a průmyslové komoře ve Východní provincii, říká, že registrace společnosti v zemích Perského zálivu zabere několik hodin, zatímco v Saúdské Arábii trvá zaregistrovat společnost ve vlastnictví ženy mnoho měsíců. Podle nedávné studie Podnikatelského centra dosahují investice saúdskoarabských žen 21 % z celkových investic království. Ženy vlastní zhruba 1 500 společností (okolo 4 % všech registrovaných společností), které vznikly od roku 2004, kdy král Fahd podepsal rozhodnutí umožňující ženám vlastnit obchodní licenci. Je to však stále málo, neboť pouze 5,5 % ze 4,7 milionů saúdských žen v produktivním věku pracuje. Na druhou stranu je v zemi vysoká míra nezaměstnanosti, která dosahuje až 20 %, i když oficiálně je uváděn jen poloviční počet nezaměstnaných. V tomto případě je snaha žen protlačit se na pracovní trh chápána muži jako zabírání jejich pracovních míst. Na ženy se nahlíží jako na nežádoucí rivaly na pracovním trhu. Jeden z důvodů lze také hledat v islámu, kde mají muži povinnost finančně zabezpečit celou rodinu, přičemž mezi členy rodiny se v islámském světě počítá nejen manželka a děti, ale také rodiče, prarodiče či neprovdané sestry nebo sourozenci, kteří z jakýchkoli důvodů nemohou pracovat (například tělesně postižení); žena tuto povinnost nemá. Výdělek ženy patří jen jí a podle islámu je zcela v její kompetenci, jak s ním naloží. Sa-


údské podnikatelky zůstávají optimistické, neboť změny jsou v důsledku ekonomického rozvoje nevyhnutelné. Je to pravděpodobně i tím, že v jejich řadách jsou velmi zvučná jména jako například princezna Ádila bint Abdulláh bin Abdul Azíz Al-Saúd, která již v roce 2002 za podpory prince Abdul Madžída, guvernéra Mekkánského regionu, podpořila založení Výboru podnikatelek. Nyní se podobná centra, která pořádají semináře, workshopy a poskytují informace ženám o jejich možnostech, rozrůstají po celé zemi. Ani ve vzdělání saúdské ženy nezaostávají. Postupně se mění poměr vysokoškolských studentek a studentů; studentky na saúdských univerzitách již převýšily počet studentů o téměř 8 %. Bohužel nedávná studie, která byla prezentována na semináři organizovaném Centrem pro vědu a technologii prince Sultána, ukázala, že 66,3 % vzdělaných žen zůstává nezaměstnáno. Uvolnění přístupu na pracovní trh tak patří mezi elementární priority saúdských žen. Boj za zrovnoprávnění saúdskoarabských žen se však podobá spíš začarovanému kruhu. Aldžawhíra bint Muhammad Al-Anqarí, která byla zvolena viceprezidentkou Národní společnosti pro lidská práva (National Society for Human Rights) v Džiddě (současně je její spoluzakladatelkou), bojuje za práva žen, kterým se saúdské ženy těšily již před čtrnácti stoletími, kdy díky islámu získaly lidská, ekonomická a politická práva. Sama říká, že lidé sice vědí, jak důležité postavení a práva islám ženám dal, ale přesto saúdská žena zůstává v zajetí kulturních tradic a předsudků. Snaží se ve spolupráci s vládou a za pomoci veřejnosti budovat po celé zemi centra, jež by se měla věnovat jak výzkumným studiím, tak i práci v terénu. Prvním z jejích cílů byla legalizace vydávání identifikačních průkazů pro ženy, která je základním znakem stejných práv mužů i žen. Neskrývá zklamání z toho, že při změně legislativy byla do právní úpravy začleněna podmínka vyžadující pro vydání identifikačního průkazu souhlas zákonného zástupce ženy (mahram – osoba, se kterou žena nesmí uzavřít sňatek). Společnost bývá ovšem i často kritizována – za úzké spojení s vládou i proto, že se zabývá jen sběrem dat o případech diskriminace


či týrání, aniž by její pracovníci byli schopni svým klientům pomoci. Samíra Al-Ghamdí, která pracuje jako psycholožka a je zakládající členkou Společnosti na ochranu rodiny (Society for Protecting the Family), říká, že Národní společnost pro lidská práva zaznamenala od roku 2004 do roku 2006 1 429 případů domácího násilí, z čehož je 36,5 % případů žen, které byly vystaveny fyzickému nebo psychickému týrání. Dodává, že hlavním problémem zůstává nejasná vládní deklarace týkající se práv žen a zákony, které mají nejednoznačné a nepřesné formulace, jak s tímto problémem nakládat, zatímco islám v tomto směru poskytuje naprosto jasná pravidla. Příčinu lze vidět také v tom, že úředníci, soudci a někdy dokonce i sociální pracovníci soudí oběť, protože je žena, a nikoliv samotného pachatele. Právník Chálid Abú Rašíd v rozhovoru pro Arab News uvedl, že tento problém souvisí i s absencí žen v soudnictví, ačkoliv na katedře islámských studií a práva Univerzity krále Abdul Azíze v Džiddě a na Ženské fakultě Univerzity Um Al-Qurá ukončilo svá studia v tomto oboru již 55 žen. Saúdské ženy se však nevzdávají. Díky jejich rodinným svazkům není nic neobvyklého, že v případě nespravedlivých obvinění a rozsudků intervenují nejen u mužských členů svých rodin, ale také u samotného krále. Současně to ale neznamená, že by všechny patřily mezi odpůrkyně islámského práva a chtěly zavádět evropské standardy. Jejich neviditelný tlak je nicméně v této specifické společnosti rozhodně účinnější než mediální, aktivistické či politické útoky a obviňování z porušování lidských práv, jež často zaznívají ze Západu.

EKONOMICKÝ POKROK VERSUS TRADICE Desetiletý plán saúdské vlády má ve svém programu zlepšení postavení žen a jejich přístupu do veřejné sféry, otázka však je, v jakém rozsahu je ochoten přistoupit na reformy a změny legislativy. Saúdské ženy se v hojném počtu sešly na nedávné konferenci pod názvem „Saúdská žena mezi ekonomikou a sociální realitou“, kde dr. Fawzia H. Al-Bakr znovu zdůraznila, že prioritou žen zůstává vyřešení problému poručnictví, které umožňuje manželovi, otci nebo bratrovi vlastnit jejich finance a kontrolovat jejich podnikání – v rozporu s islámem. Ženy souhlasně dodávají, že je to běh na dlouhou trať, ale není důvod se vzdávat. Současně upozorňují, že si své problémy chtějí vyřešit samy bez pomoci západních kolegyň a západních aktivistických hnutí. Je to pochopitelné, protože jen ony dobře znají svou společnost, její mentalitu a způsoby, jakými lze dosáhnout pokroku. ( Jeho brzdou navíc paradoxně nejsou vždy jen muži, ale i samotné ženy.) Sálih Al-Turkí, předseda Obchodní a průmyslové komory, při vyhlašování žebříčku dvaceti nejúspěšnějších saúdských podnikatelek potvrdil, že mnohé plány ztroskotaly právě na tlaku některých žen, které jsou proti reformám a zapojení žen do společnosti. V muslimském světě toto není nic neobvyklého. Stále existuje mnoho žen, a to bez ohledu na vzdělání či společenské postavení, které mají pocit, že volání po zrovnoprávnění ohrožuje jejich důstojné posta-


vení, hodnoty a rodinu a že právě striktní islám jim poskytuje tu nejlepší ochranu a bezpečí. Často také operují s daty ze západních statistik o násilí v rodině, rozpadlých manželstvích, prostituci apod. V případě Saúdské Arábie patrně hraje roli také to, že ženy, které se aktivně prezentují a podnikají, patří většinou ke královské rodině či k významným podnikatelským rodům. Jev, který může vyvolávat u některých obyčejných žen nedůvěru a strach o jejich pohodlnou budoucnost bez zodpovědnosti. Dotčené ženy však oponují; nebojují jen za sebe, ale za budoucnost svých dětí i celé společnosti. Saúdská Arábie je absolutistickým a teokratickým režimem, který nelze poměřovat západními hodnotami, a patrně takovým i dlouho zůstane. Tento režim se ani v islámském světě netěší z mnoha důvodů příliš velké oblibě. Na druhou stranu je však muslimy všeobecně respektován, neboť má na svých bedrech povinnost chránit a zabezpečovat posvátná islámská poutní místa. Jeho extrémní náboženská striktnost je pak chápána jako nutnost k uchování islámského náboženství a jeho odkazu. Jakékoli citelnější zásahy vedoucí k demokratizaci a k Západem oblíbené sekularizaci jsou tudíž považovány za nevítané a destabilizující pro celý region. Faktem však zůstává, že postavení saúdské ženy je naprosto nesrovnatelné v porovnání s okolními zeměmi a pravděpodobně i s většinou islámského světa. Pokud bychom se zaměřili na podrobnější zkoumání pohledů náboženských učenců, mezi kterými jsou také ženy, na postavení muslimky ve společnosti, zjistili bychom, že striktní saúdští učenci jsou v názorové menšině. Chceme-li jako nemuslimové mluvit o postavení ženy v islámském světě, ocitáme se na tenkém ledě tím spíše, pokud si za cíl vytyčujeme popsat pouze negativní jevy, které se objevují ve všech společnostech – i v těch pyšnících se demokracií a lidskými právy. Pohybujeme se v odlišné části světa, který je častěji ovládán místními tradicemi zakořeněnými v islámu, které laik mnohdy nedokáže ani přesně identifikovat. Ve světě, kde stále platí silné morální hodnoty, jako je čest, rodová hrdost a pevné rodinné svazky, a kde zájem celé společnosti (nebo častěji režimu) má vždy přednost před zájmy i svobodou jednotlivce. Toto citlivé téma je vhodnější nechat skutečným odborníkům na islám, kteří jsou velmi dobře seznámeni jak s islámem, tak s životem a fungováním islámské společnosti, a především pak samotným muslimům a muslimkám a jejich vlastním odborníkům. Zprávy, jako je studie Human Rights Watch o postavení saúdských žen, nemusí jen prohlubovat vzájemnou nedůvěru, ale mohou mít dopad na prohlubování izolace muslimské společnosti vůči okolnímu světu. Tato nedůvěra může přinést další komplikace zejména pro muslimy žijící v nemuslimské společnosti, kteří citlivě vnímají všechny zprávy z islámského světa. Mohou je utvrzovat v přesvědčení, že pokud se svěří se svými problémy nemuslimským organizacím, buď se nedovolají rovnoprávného a nezaujatého řešení, nebo bude jejich případ kdykoliv použit k protiislámské propagandě, jak se už několikrát stalo. Autorka je doktorandkou Metropolitní univerzity v Praze.


Slovníček evropských levicových pojmů 18. Rovnost a rovnostářství (Equality and Egalitarianism)

Hynek Fajmon Klíčovou hodnotou evropské i světové levice je „rovnost“. Jedná se de facto o nejvyšší levicový princip, od něhož jsou další postoje v mnoha směrech odvozeny. Nejvyšší hodnotou pro pravicový pohled na svět je naopak svoboda. Trvalé napětí mezi rovností a svobodou je podstatou politického sporu mezi pravicí a levicí v rámci moderních demokratických společností. Mám zde na mysli osud euroatlantické civilizace od francouzské revoluce až po dnešek. „Když všichni všechno všechněm dáme, tak dohromady budeme mít moc.“ Jan Werich

VYMEZENÍ POJMU Rovnost je pojmem, který je pro pochopení vývoje moderní západní společnosti naprosto klíčový. Křesťanská civilizace, která tvoří základ Západu, je rodištěm tohoto pojmu a také hlavním bitevním polem, kde se tento ultimativní požadavek začal uplatňovat. Nakonec ale rovnostářské „šílenství“ zachvátilo celý svět a dnes prakticky nenajdeme na světě stát, který by jím nebyl zásadně ovlivněn. Rovnost je filozofický a politický termín, který explicitně požaduje nastolení a zajištění rovného postavení mezi jednotlivými lidmi. Například americká Deklarace nezávislosti je založena na určité historicky podmíněné představě rovnosti, protože explicitně říká, že „všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní“. Americké pojetí je specifické, protože bylo postaveno na představě „rovnosti lidí před Bohem“. Moderní evropské pojetí rovnosti je ale v zásadě vždy sekulární. Pokud se podíváme do ústav dalších demokratických států, vždy v nich najdeme princip rovnosti na jednom z čelných míst. Je tomu tak koneckonců i v Ústavě ČR. Rovnostářství je potom politickou a ekonomickou doktrínou, která požaduje, aby lidé byli posuzováni jako sobě rovní a mající stejná politická, ekonomická, sociální a občanská práva. V poslední době se prosazuje tento koncept v podobě požadavků na zajištění rovnosti dle nových hledisek, jako je pohlaví, věk, víra nebo náboženské přesvědčení. Problém rovnosti je hlubší, než si uvědomujeme. Lidé si totiž ve skutečnosti rovni nikdy nebyli, nejsou a pravděpodobně nikdy ani nebudou. Liší se především tím, že jsou rozděleni na muže a ženy, což je nezměnitelná danost, kterou se ovšem někteří genderoví aktivisté snaží popírat.


Lidé se liší rovněž tím, že jsou příslušníky různých ras, národů, přesvědčení nebo vyznání. Rovněž tyto charakteristiky jsou buď nezměnitelné, nebo změnitelné v dlouhém horizontu. Lidé se také liší věkem. Každý člověk, který prožije celý život, prochází po narození etapou dětství, dospívání, dospělosti, stáří a nakonec smrti. Z tohoto hlediska lze říci, že sám člověk se v čase mění a není si sám sobě roven po celou dobu svého života. Během dětství a stáří je totiž v převážné míře závislý na péči jiných lidí a během své dospělosti se naopak je schopen starat nejen o sebe, ale také o další lidi. Lidé se dále liší svým zařazením ve společenské dělbě práce. Jsou lidé, kteří se zabývají zemědělstvím, průmyslem, službami všeho druhu nebo intelektuální činností. V jakém smyslu si tedy je roven například podnikatel zaměstnávající deset tisíc osob, státní příslušník USA a brazilský indián, který žije u břehů Amazonky a stará se sám o sebe a svou rodinu? Je to možná extrémní příklad, ale klidně můžeme použít příklad z domácího prostředí. V jakém smyslu jsou si rovni například český invalidní žák základní školy a český důchodce? Dát na tyto otázky seriózní odpověď je složitější, než se na první pohled zdá. Klíčem k lepšímu pochopení a také užití konceptu rovnosti je jeho strukturování do jednotlivých kategorií. Bez toho se totiž nedá dojít k žádnému rozumnému řešení. Na prvním místě musíme zmínit koncept rovnosti občanů před zákonem. Zde se jedná o v zásadě rozumný klasický liberální koncept, který říká, že dospělí lidé (nezbavení svéprávnosti) jsou si před zákonem rovni a mají tak být v rámci svého státu posuzováni. Demokratické státy to postulují ve svých ústavách jako hlavní princip své činnosti. Všimněte si, že rovnost se netýká lidí nesvéprávných a dětí. Rovnost tedy má vždy své hranice dané reálnou schopností lidí svou rovnost uplatnit. Ale i rovnost před zákonem má své vždy své meze dané charakterem problému, ke kterému se vztahuje. Před zákonem jsme si tedy sice například rovni v tom, že máme zdravotní péči „zdarma“ (po zaplacení regulačních poplatků), ale v praxi


to tak není. Dětem a důchodcům hradí zdravotní pojištění stát a pracující a podnikatelé naopak musí své zdravotní pojištění tvrdě platit. Na koncept rovnosti je možné podívat se také z hlediska procedury. Procedurální rovnost zajišťuje to, aby rozhodování o výběru určité nabídky probíhalo férově a vedlo k výběru efektivního řešení. Takovou procedurální rovnost potřebujeme při výběrových řízeních na veřejné nebo případně i na soukromé zakázky. Cílem takové procedurální rovnosti je zjistit, které řešení je v daném okamžiku efektivní. Garantováno tedy není to, že všichni vyhrají a získají zakázku, ale pouze to, že budou stejně posouzeny všechny nabídky a vyhraje pouze ta nejvhodnější. Procedurální rovnost je tak nástrojem k dosažení jiného cíle, kterým je v daném případě efektivní alokace zdrojů. Takové využití konceptu rovnosti je velmi užitečné. Levicovým ideálem ale není procedurální rovnost. Tím je ve skutečnosti rovnost ve výsledku, kterou je možné označit za rovnost redistributivní. Je to koncept, jehož cílem je dosáhnout toho, aby při jakémkoliv společenském rozhodování ve výsledku všichni účastníci dopadli stejně, a to především v oblasti distribuce bohatství. Zde se jedná o klasický extrémně levicový požadavek, který nacházíme již u radikálních husitů a také u českých komunistů 50. let. Jeho cílem je snaha o to, aby všichni lidé v zásadě dostávali stejný příjem bez ohledu na svou výkonnost a bez ohledu na charakter své práce. Tento koncept, který směřuje k dosahování „rovnosti ve výsledku“, je naprosto nežádoucí. Rovnost ve výsledku totiž vždy vyžaduje omezení osobní svobody a využití donucovací moci vlády. Rovnost ve výsledku je myšlenkovým základem všech afirmativních akcí a umělé podpory pro tzv. znevýhodněné skupiny osob. Taková politická akce je založena na přesvědčení, že možnost studovat na univerzitě se nemá přidělovat dle schopností, ale například dle barvy pleti nebo jiného kritéria tak, aby mohly vystudovat předem stanovené skupiny osob. U nás s tím máme zkušenost z doby komunismu, kdy byli upřednostňováni uchazeči s „dělnickým původem“. Ale podobné akce jsou známy také z USA, kde jsou naopak upřednostňováni uchazeči z řad nebílých studentů. Vždy je to ale přesvědčením o spravedlnosti konceptu rovnosti ve výsledku. Rovnost ve výsledku není v praxi dosažitelná jinak než popřením osobní svobody. Jen tak lze totiž donutit lépe situované, vzdělanější nebo schopnější členy společnosti, aby se podrobili takovému systému. Brutální útok levičáků proti aristokracii, buržoazii, kulakům, podnikatelům, intelektuálům a dalším skupinám lidí byl veden v mnoha státech světa počínaje masivním nasazením gilotiny ve Francii až po masové, uměle vyvolané hladomory v Sovětském svazu nebo násilnou kolektivizaci venkova v Československu. Ani režimy, které usilují o radikální prosazení rovnosti ve výsledku, ale ve skutečnosti tohoto cíle nedosáhnou. Zkušenosti s rovnostářskými revolucemi ukazují, že je poměrně jednoduché učinit téměř všechny členy dané společnosti velmi


chudými, ale sami revolucionáři se zpravidla k této chudobě nepřidají. Rovnostářští organizátoři „ráje na zemi“ se totiž sami stávají novou elitou, která se v přístupu ke vzdělání, penězům, bydlení, zdravotní péči nebo jakékoliv jiné komoditě dostává do privilegované pozice. Ostatně i u nás si lidé ještě pamatují na speciální obchody TUZEX nebo speciální zdravotní zařízení pouze pro vyvolené.

HISTORIE POJMU Na počátku boje o rovnost jsou dvě revoluce. Je to revoluce americká a revoluce francouzská. Samozřejmě můžeme najít rovnostářské tendence i v mnoha předcházejících historických událostech, například v anglické revoluci nebo v některých reformačních hnutích včetně husitství u nás. Pro moderní dobu jsou ale skutečně klíčové americká a francouzská revoluce, a to z toho důvodu, že ovlivňují politiku podstatným způsobem dodnes. O co tehdy na konci 18. století vlastně šlo a proč se začalo mluvit o rovnosti lidí? Přičiny byly prosté: tehdejší evropské společnosti byly uspořádány přísně hierarchicky a možnost sociálního vzestupu byla zásadně omezena. Středověk, který stále ještě dozníval, byl postaven na pevném rozdělení lidu na panovníka a feudály, klérus, měšťanstvo a všechny ostatní. Tento systém založený na trvalých a navíc dědičných privilegiích rozděloval společnost do málo prostupných tříd a rozhodoval o tom, jaký kdo prožije život. Podstatou rovnostářské vzpoury proti tomuto uspořádání bylo tvrzení, že je nespravedlivé a je nutné jej zničit, a to i za cenu krvavého povstání proti panovníkovi neboli revoluce. První revolucionáři byli přesvědčeni o tom, že pokud vyvraždí feudály, klérus a bohaté měšťany, nastane ráj rovnosti mezi lidmi, který bude konečně spravedlivý. Nic z toho se ale v praxi nesplnilo. Naopak. Přesto se jim řadu požadavků podařilo v praxi prosadit. Dědičné výsady a privilegia šlechty a kléru byly postupně v celé západní civilizaci zrušeny. Výsledkem americké a francouzské revoluce bylo prosazení rovnosti mezi svobodnými občany těchto dvou států. Občany přitom byli pouze muži a v americkém případě pouze muži bílí. Obě revoluce sice deklarovaly rovnost a svobodu všem lidem, ale v praxi ji v plné míře přiznávali pouze těmto kategoriím občanů. Podstatné ovšem bylo to, že se prosadil koncept rovnosti před zákonem. Rovnost před zákonem znamenala zásadní přelom oproti předchozímu uspořádání západní civilizace. Před zákonem si předtím lidé rovni nebyli. Jinak se u soudu pohlíželo na šlechtice a jinak na nevolníka a jinak na měštana nebo příslušníka kléru. Jistá míra rovnosti byla před americkou a francouzskou revolucí garantována pouze mezi lidmi v rámci těchto společenských skupin. Pokud tedy k soudu přišli ve stejné věci dva nevolníci, tak se na oba hledělo v zásadě stejně. Obdobně stejné přestupky dvou šlechticů byly opět posuzovány stejně.


ROVNOST VE SVĚTĚ Od francouzské a americké revoluce vidíme po celém světě prudký rozvoj snah o prosazování konceptu rovnosti. Nejprve se to týkalo Evropy, potom následovala Latinská Amerika a postupně se přidala rovněž Asie a Afrika. Nakonec tento politický vývoj zasáhl během 19. a 20. století celý svět. V zásadě ve všech politických konfliktech tohoto období je přítomna snaha o prosazování konceptu rovnosti. Práva, která si ve francouzské a americké revoluci vydobyli bílí mužové, se postupně rozšiřují na všechny muže a potom také na ženy a šíří se do dalších států světa. Do konceptu rovnosti jsou tak zapojovány miliony lidí. V prosazování konceptu rovnosti se prosadily dvě linie. Jedna vedla od francouzské revoluce směrem k marxismu, ruské revoluci roku 1917 a následnému šíření komunismu po světě. Tuto linii bychom mohli označit za linii redistributivní a revoluční rovnosti. Cílem bylo vyvlastňování majetku, likvidace bohatých tříd a nastolení rovnostářské společnosti prostřednictvím diktatury. Tato linie byla velmi „úspěšná“, protože zasáhla a zásadním způsobem ovlivnila vývoj v Rusku, Číně a mnoha dalších státech světa. Výsledkem prosazování tohoto konceptu byly miliony nevinných mrtvých a chabý civilizační pokrok. Druhou linií prosazování rovnosti bylo rozvíjení konceptu procedurální rovnosti v rámci liberálního ústavního uspořádání. Tuto linii vidíme nejlépe především v historii Britského imperia a poté ve vývoji USA. Tato linie se vyznačovala postupnými, a nikoliv revolučními kroky. Nesměřovala tolik k vyvlastňování a zachovávala individuální práva a svobody. Byla vedena snahou vybalancovat rovnost a svobodu do funkčního celku. Výsledkem prosazování tohoto konceptu byl civilizačně úspěšný projekt, který se ukázal jako mimořádně životaschopný. Rok 1989 je zatím posledním důležitým historickým mezníkem v moderních dějinách. Z hlediska prosazování konceptu rovnosti v tomto roce došlo ke zhroucení radikálně levicové interpretace a postupnému přechodu většiny civilizovaného světa na pozice blížící se více nebo méně k anglosaskému modelu.

ROVNOST A EVROPSKÁ UNIE V rámci Evropské unie probíhá zápas mezi zastánci svobody a zastánci rovnosti téměř neustále a při téměř každém hlasování. Je velmi zajímavé sledovat umístění těchto dvou základních principů v klíčových textech EU. Rovnost zpravidla najdete společně s mírem a solidaritou na nejčelnějších místech. Dnešní evropská agenda se ale zaměřuje na nové koncepty rovnosti, které vycházejí především z radikálně feministických a homosexualistických požadavků. V poslední době se tak postuluje jako ultimativní požadavek na rovnost pohlaví jako kolektivních entit a požadavek na faktickou rovnost ho-


mosexuálních svazků s tradiční rodinou (viz samostatné heslo týkající se pohlavní rovnosti). Koncept rovnosti je v současné Evropské unii velmi úzce spjat s konceptem diskriminace. Evropská unie chápe rovnost jako cíl, ke kterému je nutné směřovat. Porušování principu rovnosti potom chápe jako „diskriminaci“. A tento jev potírá legislativní i jinou činností. (Bližší parametry tohoto boje jsou k dispozici v samostatné kapitole věnující se diskriminaci.) V rámci Evropské unie jsou v poslední době zřizovány byrokratické aparáty pro prosazování konceptu rovnosti a je rovněž přijímána rozsáhlá legislativa týkající se potírání diskriminace. Opět se tedy vede „kulturní válka“ za dobro. Evropská unie se sama staví do čela světového boje proti „diskriminaci“ a za prosazení všech forem rovnosti.

ROVNOST A ČESKÁ REPUBLIKA Zásadním přelomem z hlediska konceptu rovnosti byl v našem prostředí rok 1918, kdy vznikla Československá republika. Tzv. první republika, která tehdy vznikla, byla totiž v mnoha ohledech ideou rovnosti ovlivněna. Projevilo se to v několika zásadních směrech. Jednak to bylo zrušení všech do té doby ještě existujících šlechtických privilegií včetně užívání šlechtických titulů. Spor o tento zákon se promítá i do dnešních diskusí o tom, zda je správné, aby byl v novinách označován Karel Schwarzenberg za knížete. První republika ale také rozšířila volební právo i na ženy, v čemž jsme předběhli celou řadu i velmi vyspělých demokracií. A rovnostářské tendence najdeme také v tzv. pozemkové reformě, která v praxi znamenala vyvlastnění části šlechtických velkostatků a jejich rozparcelování ve prospěch sedláků. Tyto kroky první republiky mají dopady až do současnosti. Hlavní nápor radikálního rovnostářství ale Československo zažilo v období 1945–1989. V této době náš stát prošel dlouhotrvajícím a velmi sofistikovaným pokusem o realizaci rovnostářského ideálu v praxi. I v rámci východního bloku se naše země vyznačovala mimořádnou snahou o uplatnění tohoto komunistického ideálu. Míra znárodnění byla jedna z největších na celém světě. Dokonce i holiči a pekaři byli v komunistickém Československu „zespolečenštěni“, aby se náhodou nedopouštěli „vykořisťování člověka člověkem“. Tradice „rovnostářství“ je v české společnosti hluboce zakořeněná a silně se projevuje i v dnešní realitě. Ovšem není rovnost jako rovnost. Když ODS začala mluvit ve svém programu o zavedení „rovné daně“, tak se levice postavila na zuřivý odpor. Co je jeho příčinou? Je to jednoduché. Levice si přeje dosahování rovnosti ve výsledku a především rovnost příjmovou. Říká se tomu solidarita. Představa, že by si měli být lidé rovni z hlediska daně z příjmu, je ovšem pro levici něco jako červený hadr na býka. V tomto případě žádná rovnost platit dle levice nemá. Naopak se má uplatnit tzv. progresivní zdanění, jež ve výsledku zařídí, že lidé vydělávající hodně budou mít jen o něco málo více než lidé vydělávající


málo. Progresivní zdanění příjmů ukazuje, že levici jde stále jen o rovnost ve výsledku. A cestou k tomu je silně progresivní zdanění, jehož výtěžek poté moudří levicoví politikové rozdělí ve prospěch „všeho lidu“.

JAKÝ POSTOJ MÁ PRAVICOVÝ POLITIK ZAUJMOUT K ROVNOSTI A ROVNOSTÁŘSTVÍ? Každý rozumný člověk by se měl mít před hesly o „rovnosti“ na pozoru. Jedná se o princip zdánlivě velmi rozumný a chvályhodný, ale v praxi byl a může být velmi nebezpečný. Ve jménu rovnosti se páchaly na světě obrovské zločiny, a to ještě poměrně velmi nedávno. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Friedrich August Hayek ukazuje, že rovnost je ve fatálním sporu s individuální svobodou. Svobodným rozhodováním lidí totiž vždy nakonec vznikne rozdílný výsledek, protože lidé jsou prostě odlišní. Někdo je pracovitý, někdo naopak líný, někdo je podnikavý, jiný se naopak bojí rizika jak čert kříže, někdo se pilně učí, a jiný naopak na učení kašle. V systému individuální svobody proto nikdy nemůže být výsledkem rovnost, ale naopak nerovnost mezi lidmi – a tato nerovnost má být akceptována. Je samozřejmě otázkou, jak velká nerovnost je snesitelná, aby nedošlo k narušení společenské soudržnosti. Pravice v tomto sporu vždy musí stát a stojí na straně těch, kteří vlastním přičiněním, pracovitostí a pod-

nikavostí vytvářejí hodnoty. Levice potom vždy přirozeně stojí na straně těch méně úspěšných. Rovnost jako politický ideál je konceptem, který levicové politiky vede k neustálé snaze o radikální přestavbu společnosti, a to i násilnými prostředky. Je to přirozené, protože, jak jsme si již řekli, lidé si rovni ve skutečnosti nejsou a nikdy nebudou. Pokud by si rovni byli, tak by nemuseli levicoví ideologové a politikové o prosazení „rovnosti“ bojovat. Koncept rovnosti je tedy nebezpečnou výbušninou u samotných základů naší civilizace. Na mnoha místech světa již vybuchla. Namátkou v Rusku, Číně, státech střední a východní Evropy, ve Vietnamu, Laosu, Kambodži, na Kubě a mnoha dalších komunistických státech světa. V omezené podobě se potom koncept rovnosti uplatnil i v demokratických státech světa, a to především v těch, kde vládli sociální demokraté, socialisté a labouristé. Pro každého rozumného člověka je zřejmé, že rovnost musí být vyvážena jinými důležitými hodnotami a musí s nimi tvořit funkční celek. Jde o to, aby rovnost nebránila svobodě a individuální iniciativě. Jde také o to, aby společnost umožňovala maximální možnou míru sociální mobility založenou na schopnostech. Pracovití a podnikaví musí mít reálnou šanci se prosadit. Jakékoliv překážky, které tomu brání, musí být odstraňovány. Cestou k tomuto cíli je prosazování procedurální rovnosti a odmítání rovnosti redistributivní. Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

��

��

��

��

��



Knižní novinky

KAREL HVÍŽĎALA KAREL JAN SCHWARZENBERG Knížecí život Portál, váz., 200 s. + 24 s. příl., 309 Kč Karel Jan Schwarzenberg v tomto knižním rozhovoru, jehož podstatná část vznikla už na konci roku 1989, vzpomíná na své předky, zejména na ty, kteří už od poloviny sedmnáctého století žili trvale v Čechách. Pokouší se definovat roli šlechty na konci dvacátého století, hovoří o své rodině, přátelích a zajímavých lidech, s nimiž se v životě setkal. Kromě rodové historie se kniha věnuje působení Karla J. Schwarzenberga v roli kancléře prezidenta Václava Havla. V dodatku z roku 2008 se zamýšlí nad rolí českého politika v postmoderním světě, nad svým působením ve vládě a hodnotí stav české politiky v prvním desetiletí 21. století. Portál, Klapkova 2, 182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202, 203 [email protected], www.portal.cz

ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY TANEČNICE MANON A JINÉ DROBNÉ TEXTY Vyšehrad, čtyři brožované knihy v kartonovém pouzdře, 368 s., 448 Kč Velkou událostí bylo na sklonku minulého roku ve Francii vydání dosud nepublikovaných, a tudíž prakticky neznámých textů Antoine de Saint-


-Exupéryho. Dnes mají i čeští čtenáři možnost se s nimi seznámit, a to ve čtyřech útlých svazcích, podobně, jak je vydalo francouzské nakladatelství. První svazek obsahuje povídku Tanečnice Manon a drobný obrázek Letec, který je blízký jeho románům z leteckého prostředí. Další svazek tvoří korespondence z doby, kdy psal díla Kurýr na Jih a Noční let. Třetí svazek obsahuje trojici kratších textů Dnes večer jsem šel obhlédnout své letadlo, přednáškový text Letec a Věřit lidem je možné. V posledním svazku najdeme sedm milostných dopisů Natalii Paley. Výjimečnost souboru dotvářejí grafiky Jana Híska.

se obrací předkládaná monografie, usilující o celkovou analýzu Jesseniova díla a jeho zasazení do širokého kontextu renesanční filosofie, jejímiž proudy byl přirozeně v mnoha směrech ovlivněn. Rozbor textů Jana Jesenského se tak zároveň stává předvedením různých myšlenkových směrů sklonku 16. a počátku 17. století, jakož i konkrétněji stavu filosofického myšlení v určité zlomové epoše v dějinách filosofie v českých zemích a ve střední Evropě. Rozsáhlou úvodní studii doprovází antologie z Jesseniova díla.

TOMÁŠ NEJESCHLEBA JAN JESSENIUS V KONTEXTU RENESANČNÍ FILOSOFIE Vyšehrad, váz., 296 str., 298 Kč

Tato kniha šíří svého záběru doplňuje a překonává předchozí vránovský výbor z roku 1995 (vydaný v edici Sofia) Experiment křesťanství. Poskytuje tak ucelenější obraz o mnohorozměrnosti Vránova filosofického zaměření: počínaje živými tématy na pomezí filosofie a teologie přes bezprostředně kladené existenciální otázky „zakázaných“ českých básníků až po aktuální hlediska filosofie přírody, a zejména až ke stále otevřené problematice poslání křesťanského myšlení v dnešním světě. Toto nové setkání s obsahovou závažností a formální kultivovaností Vrá-

Jan Jessenius ( Jesenský, 1566–1621) patří mezi nejvýznamnější myslitele sklonku renesance ve střední Evropě. Je znám především jako praktikující lékař, autor lékařských spisů a rektor Univerzity Karlovy, který byl za své politické angažmá během stavovského povstání popraven na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Méně známé jsou jeho filosofické názory. Právě k těm

KAREL VRÁNA SVOBODA K PRAVDĚ Průřez dílem jedné z nejvýznamnějších exilových osobností české kultury 20. století Vyšehrad, brož., 312 s., 248 Kč

knižní novinky

nových reflexí může do našich osobních i odborných debat o důležitých otázkách dneška vnést mnoho překvapivých podnětů a zralých inspirací. Vyšehrad, s.r.o., Víta Nejedlého 15, 130 00 Praha 3 tel./fax: 224 221 703 [email protected], www.ivysehrad.cz

LENKA BOBKOVÁ, LUDĚK BŘEZINA, JAN ZDICHYNEC HORNÍ A DOLNÍ LUŽICE Libri, váz., 240 s., 260 Kč, též jako e-kniha na www.libri.cz Komplikované dějiny tohoto teritoria především z českého pohledu. Těžiště výkladu tkví ve středověku a raném novověku (14.–17. století), kdy markrabství Horní a Dolní Lužice podléhala České koruně a kvetly kontakty a vztahy s českým územím v oblasti státoprávní, diplomatické, kulturní, církevní i hospodářské. Rozdíly mezi oběma markrabstvími, která sice sdílejí název, ale ne vždy i historické osudy. Lužice navíc nesplývá jen s Lužickými Srby, jak je často vnímáno v českém povědomí. Kontakty mezi Lužicemi a Čechy udržovalo ve sledovaném období i zdejší německé obyvatelstvo.

JAN FILIPSKÝ INDIE Libri, brož., 200 s., 190 Kč, též jako e-kniha na www.libri.cz Svazek z pera našeho předního indologa (mj. autora Encyklopedie indické my-

knižní novinky

tologie) podává přehledný obraz Indie jakožto svébytného civilizačního okruhu zahrnujícího celý jihoasijský subkontinent i jako politického útvaru – Indické republiky, jež spolu s Pákistánem 15. 8. 2007 dovršila šedesát let nezávislého vývoje. Vedle zájemců o dějiny příručku ocení nezasvěcení návštěvníci, jimž může odborně fundovaný výklad místních reálií ušetřit „kulturní šok“. LIBRI, Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 613 113, mobil: 603 552 215 [email protected], www.libri.cz

MICHAEL BURLEIGH TŘETÍ ŘÍŠE. NOVÉ DĚJINY Argo, přeložil Petr Pálenský, váz., 712 s., 698 Kč M. Burleigh (*1955) je významných britským historikem (působil nebo působí na univerzitách v Oxfordu, Cardiffu a Washington and Lee University). Ústředním tématem jeho široce oceňované knihy je spojnice mezi náboženským entusiasmem a primitivními vášněmi rozpoutanými masovým fašismem. Autor nazývá své dílo Novými dějinami zcela oprávněně. Předkládá čtenářům nejen nejsouhrnnější popis Třetí říše, jaký kdy v kterémkoli jazyce v jediném svazku vyšel, ale zároveň i originální výkladové dílo, v němž se přímočará narativní historie, přísně analytická vysvětlení a čistý inte-

lektuálně-morální úsudek snoubí s přesvědčivou originalitou. Kniha je výsledkem podrobného historického výzkumu, obsahuje spolehlivá fakta a kritické argumenty, sleduje vývoj nacistického Německa od jeho kořenů a příčin ve výmarské republice, první světové válce a ještě hlouběji. Poukazuje na to, kam v historii mohou vést mýty, mesiášští vládcové a utopická přesvědčení. Nakladatelství ARGO, www.argo.cz Distribuce Kosmas, www.kosmas.cz

ZDENĚK R. NEŠPOR, DAVID VÁCLAVÍK A KOL. PŘÍRUČKA SOCIOLOGIE NÁBOŽENSTVÍ SLON, brož., 449 s., 259 Kč Kniha seznamuje s vývojem, hlavními přístupy a metodami sociologie náboženství jako disciplíny, s jejími aktuálními tématy a výzkumnými okruhy a hlavními postavami oboru. Záměrem autorů je, aby sloužila jako referenční příručka o současném stavu a směřování sociologického studia religiozity a spirituality, včetně jejich individualizovaných a detradicionalizovaných podob. Je určena studentům sociologie, religionistiky a dalších humanitních a společenskovědních disciplín, badatelům v těchto oblastech, pracovníkům státního i neziskového sektoru, novinářům a širší zainteresované veřejnosti. Sociologické nakladatelství (SLON), Jilská 1, 110 00 Praha 1 Tel./fax: 222 220 025 [email protected], www.slon-knihy.cz


Rejstřík ročníku 2008

(příjmení, jméno: název článku číslo/ strany) Editorial Mikš, František: Editorial 1/1 Mikš, František: Editorial 2/1 Mikš, František: Editorial 3/1 Mikš, František: Editorial 4/1 Mikš, František: Editorial 5/1 Mikš, František: Editorial 6–7/1 Mikš, František: Editorial 8/1 Mikš, František: Editorial 9/1 Poznámky k událostem Balík, Stanislav: Tichá odluka státu a církví 6–7/3–5 Breber, Jiří: Změnila se situace v Iráku? 2/6 Breber, Jiří: Asijský pohled na sympatie Západu s Tibetem 6–7/7 Dvořák, Aleš: Satisfakce po patnácti letech 3/4 Fiala, Petr: Kolik bude stát samostatné Kosovo? 2/4–5 Filip, Ota: „Jihlavské rozhovory“ v Brně 3/8 Filip, Ota: Marx v sutaně 9/6–7 Fištejn, Jefim: Předpověď počasí 1/3–4 Fištejn, Jefim: Skromné možnosti pomsty 2/3–4 Fištejn, Jefim: Koho ještě zajímá Bin Ládin? 3/3 Fištejn, Jefim: Peníze, nebo dělové čluny? 4/3 Fištejn, Jefim: zázrak slaví šedesátiny: 5/3 Fištejn, Jefim: O bohatství národů 6–7/6 Gažovič, Ondrej: Maďarsko-slovenské vzťahy 10/5 Gonda, Peter: Finančná kríza: dôsledok viditeľnej ruky štátu 9/4–5 Havlík, Petr: Znovu jako kdysi 1/4–6 Havlík, Petr: Cesta Mirka Topolánka 3/ 5–6


Kinkor, Jiří: EU stupňuje útoky na telekomunikace 8/6–7 Kovanda, Lukáš: Věrozvěst kazisvět? 1/6 Kovanda, Lukáš: REACH bude stát české firmy miliardy 5/4 Krauthammer, Charles: Historický pokrok v Iráku 10/4 Krutílek, Ondřej: Eurotrable s eurodaní 1/7 Krutílek, Ondřej: Vše při starém 8/3 Krutílek, Ondřej: Lisabon a Nice 10/3 Müllerová, Ludmila: Církve a majetek 6–7/5 Pacner, Karel: Jmenuji se Bond. James Bond. 8/5–6 Pečinka, Bohumil: Češi a Slováci 9/3 Škaloud, Miroslav: Smlouva chytré horákyně 4/5 Šlechta, Ondřej: Rozpoutají USA novou studenou válku? 4/3–4 Šmíd, Tomáš: Vězení a cirkus 8/4 Šmíd, Tomáš: Emancipace od Ruska není pouze radar 9/5–6 Šrámek, Dušan: Zrušení stravenek 3/7 Šrámek, Dušan: Vládní daňové tanečky 6–7/8 Venhodová, Alena: Zákon nepomůže 6–7/3 Články a komentáře Al Oukla, Jana: Saúdskoarabská žena jako klíč k celospolečenské reformě 10/35– 37 Besançon, Alain: Vatikán a islám 6–7/ 45–50 Besançon, Alain: Vatikán a islám 8/31–37 Břicháček, Tomáš: Úloha práva v Evropské integraci 4/35–38 Břicháček, Tomáš: Lisabonská smlouva a radar. Souvislosti a paradoxy 9/32–34 Davouze, Marta: Občan Havel aneb síla interpretace 6–7/13–18 Davouze, Marta: Občan Havel aneb síla interpretace 8/25–30

Drápal, Dan: Má být křesťan levicový? 8/23–24 Drezner, Daniel W.: Celebrity, zahraniční politika a světové problémy 1/24–28 Drobník, Jaroslav: Šlechtění a problematika geneticky modifikovaných organismů 5/32–33 Dvořák, Aleš: Jak je to s konzistencí konzervativců a konzervatismu? 5/29–31 Elšíková, Monika „Měla jsem se stydět, že jsem žena…“ Osudový příběh Dagmar Šimkové 3/20–24 Fajmon, Hynek: Slovníček evropských levicových pojmů. 10. Geneticky modifikované organismy 1/40–43 Fajmon, Hynek: Slovníček evropských levicových pojmů. 11. Obnovitelné zdroje energie 2/38–41 Fajmon, Hynek: Slovníček evropských levicových pojmů. 12. Lidská práva 3/34–38 Fajmon, Hynek: Slovníček evropských levicových pojmů. 13. Ochrana a ochranářství 4/44–47 Fajmon, Hynek: Slovníček evropských levicových pojmů. 14. Sociálně ekologické tržní hospodářství 5/34–37 Fajmon, Hynek: Slovníček evropských levicových pojmů. 15. Princip předběžné opatrnosti 6–7/68–71 Fajmon, Hynek: Slovníček evropských levicových pojmů. 16. Spravedlivý obchod 8/38–41 Fajmon, Hynek: Slovníček evropských levicových pojmů. 17. Diskriminace 9/39–42 Fajmon, Hynek: Slovníček evropských levicových pojmů. 18. Rovnost a rovnostářství 10/38–41 Fajmon, Hynek, Veber, Václav, Sommer, Vítězslav, Grulich, Tomáš, Blažek, Petr: Smrtící objetí – Komunisté a sociální demokraté 1945–1948 6–7/28–31 Fic, Bohuslav: Svoboda a komunismus 1/21–23

rejstřík ročníku 2008

Filip, Ota: 1968: Konec jedné, ne zcela velkolepé iluze 6–7/19–23 Grunwald Michael: Švindl s čistou energií 6–7/54–57 Hampl, Mojmír: Proč pomoc nepomáhá? 10/27–28 Havlík, Petr, Mlejnek, Josef jr., Pečinka, Bohumil: K českým prezidentským volbám 2008 2/11–14 Hoder, Lukáš: Reagan, Bush, Mccain. Cesta americké pravice k nominaci Johna McCaina a jeho zahraničněpolitický program 8/20–22 Holčák, Petr: „Třetí“ pohled na klimatické změny 5/19–21 Hughes, Neil C.: Znevýhodňování příští velmoci. Jak neporovnávat Čínu s Indií 9/26–31 Chmel, Marek, Kust, Jan: Evropská unie na rozcestí. Jak dál po irském referendu o Lisabonské smlouvě 9/35–38 Klaus, Václav: Absurdní panika kolem globálního oteplování 9/18–21 Klaus, Václav: Boj s globálním oteplováním je chybnou prioritou 10/19–20 Kollert, Lukáš: Die Kultur der Freiheit. Udo Di Fabio účtuje s generací roku 1968 4/32–34 Kostka, Petr: Rusko: genealogie obra 9/ 22–25 Kovanda, Lukáš: „Greenpeace nejde s dobou, nevnímá nukleární renesanci...“ Rozhovor s Patrickem Moorem 1/36–37 Kovanda, Lukáš: Byrokracie nebují, výdaje na zbrojení klesají. Rozhovor s předsedou Cato Institute Williamem A. Niskanenem 5/22–23 Krutílek, Ondřej, Frízlová, Iveta: „Většinové rozhodnutí neznamená, že můžete obejít ústavu…“ Rozhovor s Danielem Hannanem 2/22 Kubát, Michal: Volební reforma opět na scéně 5/9–10 Kubát, Michal: Opravdu lepší něco, nežli nic? Polemika s Petrem Sokolem 8/ 18–19 Kuchyňková, Petra, Vilímek, Petr: Nejde jen o Írán. Rozhovor s Bakerem Springem a Robertem Bellem 3/25–31 Loužek, Marek: Rousseau: předchůdce francouzské revoluce 6–7/41–44 McFaul, Michael, Stoner-Weiss, Kathryn: Mýtus autoritářského modelu. O éře Vladimira Putina v Rusku 2/26–30 Mitchell, A. Wess: Možnářství. Co Evropská unie je a co není 10/21–26

rejstřík ročníku 2008

Mlejnek, Josef jr.: Donald O’Tusk, ropa a rakety 1/38–39 Osvaldová, Barbora: Paměti jako duševní terapie 10/16–18 Pacner, Karel: Zpravodajci třetího odboje 4/10–16 Pečinka, Bohumil: Před prezidentskými volbami 1/12–13 Pečinka, Bohumil: Únor 1948 po šedesáti letech. Rozhovor s Jiřím Ješem 1/14–20 Pečinka, Bohumil: „Aron kritizoval pokoutní federalismus…“ Rozhovor s prof. Miroslavem Novákem 2/18–21 Pečinka, Bohumil: Na téma třetí odboj 3/13 Pečinka, Bohumil: „Čtyřicet let v odboji…“ Rozhovor s Miroslavem Koptem 3/14–19 Pečinka, Bohumil: Čunek jde doleva 4/9 Pečinka, Bohumil: „Čtyřicet let v odboji…“ Druhá část vyprávění Miroslava Kopta 4/17–22 Pečinka, Bohumil: Stojedničková logika 5/8 Pečinka, Bohumil: Dějiny se nedějí, ale dělají. Rozhovor s profesorem Lubomírem Broklem 5/11–13 Pečinka, Bohumil: Rok a půl vlády 6–7/12 Pečinka, Bohumil: „Do padesátých let se nikomu nechce…“ Rozhovor s Jiřím Pernesem 6–7/24–27 Pečinka, Bohumil: Malé příčiny, velké následky 8/11 Pečinka, Bohumil: Konec tiché dohody 9/11 Pečinka, Bohumil: Ohromující Masarykův úspěch. Rozhovor s Jiřím Weiglem 9/12–13 Pečinka, Bohumil: 2008: staronoví léčitelé 10/9 Pečinka, Bohumil: Proč bych volil Obamu. Rozhovor s Petrem Hájkem 10/10–15 Pečinková, Ivana: Martin Říman – osamělý liberál 1/44–46 Pečinková, Ivana: OECD pracuje na posílení vlivu. Rozhovor s Karlem Dybou 3/32–33 Petřík, Lukáš: Portrét diktátora Augusta Pinocheta 2/35–37 Petřík, Lukáš: Reaganova válka a porážka Říše zla 4/39–40 Petřík, Michal: „Mai 68“: čím byl a co po něm zůstalo? 4/28–31 Petřík, Michal: Kořeny environmentalismu – Služby ekosystémů, lidský blahobyt a odlišnost metod přírodních a společenských věd 6–7/51–53

Piťha, Petr: Velká iluze českého školství 5/14–18 Ryan, Alan: Tocqueville: vady na kráse génia 6–7/35–40 Sokol, Petr: Lepší něco, nežli nic. Polemika s Michalem Kubátem 6–7/32–34 Šlechta, Ondřej: Nová inkvizice. Jak se ve jménu „svobody“ oklešťuje svoboda slova 1/29–33 Šlechta, Ondřej: Znovuzrození démona? Nad knihami Bestie se probouzí a Evropa v černých košilích 4/41–43 Šlechta, Ondřej: Intervencionismus, realismus, izolacionismus. Perspektivy americké zahraniční politiky pro 21. století 5/24–28 Šlechta, Ondřej: Pád Lisabonské smlouvy jako redefinování Evropy? 6–7/65–67 Šlechta, Ondřej: Osetinská krize: jiný pohled 8/16–17 Šlechta, Ondřej: Když se problém neřeší, Ku-Klux-Klan je vítán 10/29–30 Šmíd, Tomáš: Nebezpečí a trapnost dvojích standardů. Několik postřehů k separatistickým otřesům letošního roku 8/12–15 Šolc, Pavel: Trh s elektřinou a nová evropská legislativa 6–7/58–64 Šrámek, Dušan: Československá ekonomika v letech 1918–1938 9/14–17 Švanda, Pavel: Naše spravedlnost 2/15–17 eil, Stefan: Evropská filozofie neúspěchu. Studenti v Německu a Francii podstupují nebezpečnou indoktrinaci 2/23–25 omas, Evan: Kdo je McCain 2/31–34 Váchová, Lenka: Není důležité, kde jste, ale s kým jste. Rozhovor s Lenkou Budilovou a Markem Jakoubkem 10/ 31–34 Voegelin, Eric: Pan Casaubon v Americe 4/23–27 Zvěřina, Jaroslav: Demografický vývoj v Evropě 1/34–35


Nový časopis CDK navazující na Revue Politika a Proglas

Kontexty časopis pro kulturu a společnost

Časopis bude navazovat na to nejlepší z oblasti filosofických, politicko-filosofických, společenských, kulturních a literárních textů časopisů Střední Evropa – brněnská verze, Proglas a Revue Politika. Vycházet bude 6x ročně ve formátu B5 a rozsahu 108 stran. Cena jednotlivého čísla bude 100 Kč, roční předplatné 500 Kč, sponzorské 1 000 Kč. První, propagační číslo obdrží současní předplatitelé Revue Politika i se složenkou na přelomu ledna a února 2009.

Z obsahu čísla 1/09: Pokoušení nesvobody / diskuse nad knihou R D P F / Zkoumání Evropy na prahu krize J H / Křesťané a socialismus Číst Shakespeara jako filosofa Rozhovor s překladatelkou A K F M / Ernest Neuschul: tanečník, komunista, polygamista... a geniální malíř „nové věcnosti“ Blok: Futurismus a politika / sto let od M manifestu

Od ledna roku 2009 přechází časopis Revue Politika z tištěné formy na plně elektronickou na internetové adrese www.revuepolitika.cz Více informací naleznete na str. 1

Z produkce CDK H F

Slovníček evropských levicových pojmů Evropská i světová politika jsou charakteristické neustále probíhajícím střetem myšlenek. Ten se projevuje v soutěži různých principů, na jejichž základě chtějí politikové uspořádat společnost a ospravedlnit své vládnutí. (...) Mistrem v jejich produkci je evropská levice, která tak činí již desítky let. (...) Pro politika je nejdůležitější, jak se rozhodne při jednotlivých hlasováních. Pokud chce držet konzistentní názorovou linii, musí se dříve nebo později vypořádat se všemi klíčovými principy dnešní debaty a zaujmout k nim stanovisko. Právě proto jsem sepsal tuto knihu. z úvodního slova autora Slovníček evropských levicových pojmů poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona je nevšední politickou publikací. Autor v ní věrně postihl podstatu současné převládající ideologie Evropské unie. (...) Hynek Fajmon měl nejen schopnost, ale i odvahu věci pojmenovat. Nepatří tedy k té mase politiků a byrokratů, kteří jen opakují stále opakovaná klišé. Patří k nositelům myšlenek, k politikům, kteří dokáží ovlivňovat chod světa správným směrem. z předmluvy Václava Klause Brož, 200 stran, 198 Kč

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

revuepolitika Václav Klaus: Boj s globálním oteplováním je chybnou prioritou politika společnost kultura

Recommend Documents