revuepolitika Aleš Dvořák: Jak je to s konzistencí konzervativců a konzervatismu? politika společnost kultura

5

květen 2008 – ročník VI. (XIX.) – cena 66 Kč

revuepolitika ®

Jefim Fištejn: Zázrak slaví šedesátiny Michal Kubát: Volební reforma opět na scéně Aleš Dvořák: Jak je to s konzistencí konzervativců a konzervatismu? Časopis PROGLAS – kultura, literatura, náboženství

politika – společnost – kultura Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

Informace o předplatném revue politika na rok 2008 Všem zájemcům o revue politika doporučujeme předplatné. Je to nejspolehlivější a nejlevnější způsob jejího pravidelného odběru. Celoroční předplatné (8 čísel + dvojčíslo – včetně poštovného): 600 Kč Sponzorské předplatné: 1000 Kč Půlroční předplatné (5 čísel – včetně poštovného): 310 Kč Celoroční předplatné do zahraničí (včetně poštovného) 40 euro, na Slovensko 1 800 Sk Novinka: odběr revue politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600 Kč/rok

Noví zájemci si mohou revue politika objednat: – telefonicky nebo faxem na čísle: 545 213 862 – e-mailem na adrese: [email protected] – vyplněním objednávkového lístku na: www.cdk.cz – písemně na adrese: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno

Úhradu předplatného lze uskutečnit: – složenkou typu C – na základě faktury bankovním převodem – po dohodě přímou platbou na účet (je třeba sdělit redakci variabilní symbol platby) – osobně v redakci časopisu

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

REVUE POLITIKA Časopis vycházel v letech 1990–2002 pod názvem Proglas a mezi roky 1987–1989 v samizdatové podobě pod názvem Střední Evropa – brněnská verze. Vydává: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Šéfredaktor: František Mikš Výkonný redaktor: Ondřej Krutílek Redakce: Stanislav Balík, Iveta Frízlová, Kateřina Hloušková, Petra Kuchyňková Redakční rada: Petr Fiala (předseda), Mojmír Jeřábek, Ivo Lukáš, Bohumil Pečinka, Pavel Pšeja, Pavel Švanda, Milan Uhde Jazyková redakce: Martin Sedlák Adresa redakce: Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Internetová stránka: www.cdk.cz Celoroční předplatné: 600 Kč Půlroční předplatné: 310 Kč Zahraniční předplatné: 40 euro Objednávky posílejte na adresu redakce. Grafická úprava: Bedřich Vémola Tisk: Reprocentrum Blansko Bankovní spojení: GE Money Bank, Lidická 31, Brno, č. účtu: 120 402 514/0600 Publikované texty nemusí vyjadřovat stanovisko vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo zaslané příspěvky při uveřejnění krátit. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Registrace: MK ČR E 59 78 ISSN: 1214-0899 Fotografie: ČTK (není-li uvedeno jinak)

Zápisník Pavla Bárty

2

Editorial

Poznámky k událostem

Jefim Fištejn ZÁZRAK SLAVÍ ŠEDESÁTINY Lukáš Kovanda REACH BUDE STÁT ČESKÉ FIRMY MILIARDY Zaujalo nás…

3 4 5

Články a komentáře

Bohumil Pečinka STOJEDNIČKOVÁ LOGIKA

8

Michal Kubát VOLEBNÍ REFORMA OPĚT NA SCÉNĚ

9

DĚJINY SE NEDĚJÍ, ALE DĚLAJÍ Rozhovor s profesorem Lubomírem Broklem

11

Petr Piťha VELKÁ ILUZE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ

14

Petr Holčák „TŘETÍ“ POHLED NA KLIMATICKÉ ZMĚNY

19

BYROKRACIE NEBUJÍ, VÝDAJE NA ZBROJENÍ KLESAJÍ Rozhovor s předsedou Cato Institute Williamem A. Niskanenem

22

Ondřej Šlechta INTERVENCIONISMUS, REALISMUS, IZOLACIONISMUS Perspektivy americké zahraniční politiky pro 21. století

24

Aleš Dvořák JAK JE TO S KONZISTENCÍ KONZERVATIVCŮ A KONZERVATISMU?

29

Jaroslav Drobník ŠLECHTĚNÍ A PROBLEMATIKA GENETICKY MODIFIKOVANÝCH ORGANISMŮ

32

Hynek Fajmon SLOVNÍČEK EVROPSKÝCH LEVICOVÝCH POJMŮ 14. Sociálně ekologické tržní hospodářství (Social and Ecological Market Economy)

34

Knižní novinky

38

obsah / editorial

Stejně jako v případě jiných čísel jsme i při přípravě tohoto vydání Revue Politika, letos již pátého, kladli důraz především na to, aby zařazené texty odhalovaly jiný, takříkajíc „nemainstreamový“, pohled na aktuální otázky naší i světové politiky. Vaší pozornosti by neměl uniknout přepis projevu bohemisty, lingvisty a bývalého ministra školství z let 1992–1994 profesora Petra Piťhy, jenž zazněl při příležitosti zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové (s. 14). Text se už nějaký čas šíří internetem, v tištěné podobě však vychází poprvé. Jeho esencí je obhajoba uměřenosti při reformních zásazích do systému vzdělávání v České republice. V opačném případě nebudou výjimečné situace, „kdy dítě diskutuje s učitelem, to jest hádá se s ním, ale neumí se obléct a často si ještě ve škole neumí utřít zadek“. Obezřetnost by měla být vlastní i navrhovatelům změn volebního zákona pro volby do Poslanecké sněmovny, zvláště pak za stávajícího rozložení sil. Jinak bude výsledkem „paskvil, který nadělá více škody než užitku“, jak ve svém komentáři (s. 9) upozorňuje politolog Michal Kubát. Sociolog Lubomír Brokl mu bezděky přitakává, když v rozhovoru s Bohumilem Pečinkou (s. 11) tvrdí, že „dějiny se nedějí, ale dělají, a proto má všechno vždycky nějakou šanci“. Jinak se ale jeho odpovědi bezprostředně dotýkají událostí roku 1968 a tendencí, jež byly v tehdejší československé společnosti na první pohled ne zcela patrné. Předseda amerického Cato Institute William A. Niskanen v rozhovoru, jejž připravil Lukáš Kovanda (s. 22), upozorňuje na to, že hrozbou pro fiskální politiku už dávno není bující byrokracie a výdaje na zbrojení, ale spíše rostoucí počet seniorů a tenčící se sociální rezervy. Což můžeme poznat na vlastní kůži i u nás, pokud pořádně „neřízneme“ do stávajícího důchodového systému. Inspirativní čtení vám přeje Ondřej Krutílek, výkonný redaktor

revuepolitika 5/2008 1

V Zápisník Pavla Bárty

O

DS má nového mluvčího! Jiří Paroubek oznámil záměr Mirka Topolánka udělat z Pavla Béma ministra! Předpokládám, že ministra zdravotnictví. Jiří Paroubek trpí jakousi chorobou, která jej nutí bombasticky oznamovat zprávy, které z něj učiní střed pozornosti. Naposledy tak promptně zveřejnil svoji koaliční dohodu s Kalouskem – a prohrál tím celé povolební přetahování. Za snahou vnutit Béma do vlády je tradiční pražský sport – hon na primátora. Na budoucího exministra Béma by posléze čekalo nejspíš totéž, co na Vlastimila Tlustého. Neměl by se kam vrátit a byl by odsouzen k postupné sublimaci za občasného jiskření. Věc má pouhé dva háčky. Topolánek doposud neodpískal ani zdravotnickou reformu, ani Julínka a Bém má dost rozumu v hlavě, aby na tohle vystřelovací křeslo nelezl. Zvláště ne v situaci, ve které by měl za úkol dokončit reformu zdravotnictví. Paroubkovi „zaručenou informaci“ přihrál nejspíš někdo ze společných kámošů. I kdyby Julínek padl, Bémovi se bude ministrování nabízet mnohem hůře!

J

iří Čunek zveřejnil konečně usnesení o zastavení trestního stíhání. Vedla k němu policejní bohorovnost; policisté při vyšetřování překročili meze zbavení imunity a možné důkazy dopředu znehodnotili. A postavit trestní stíhání na výpovědi ženské, která si na trestný čin bývalého šéfa vzpomněla po pěti letech, nejde ani u ministra. Kníže Schwarzenberg si na prověření Čunkových financí pozval špičkové detektivy, uvidíme, co zjistí. Mohli by kontinuálně pokračovat u Grossových.

2 revuepolitika 5/2008

lastimilu Tlustému se krátí čas, ve kterém potřebuje zachránit svoji politickou budoucnost. Mandátu mu ubývá, aniž se mu podařilo něco uhrát. To jej vedlo k podstatnému přitvrzení hry – když on, tak Topol taky! Tahle situace pochopitelně nahrává zeleným i lidovcům. Obě malé koaly jsou zrůdičkami o dvou hlavičkách – jedna z nich je v koalici vždy, druhá se vidí v té příští s Paroubkem. Navíc v obou stranách posilují fundamentalistické nálady, ať jde o výkřiky Stropnického nebo Macka. V každém případě budou pro obě strany významným testem volby do krajů. Zklidnění jim ovšem nehrozí, ať bude výsledek jakýkoli. Dobrý nebo špatný – straničtí fechtýři si jej vždy dokáží vyložit jako potvrzení vlastní pravdy.

V

ýznamnou událostí měl být i sjezd komunistů. Nejspíš byl rozhodnut ve chvíli, kdy se Vojtěch Filip dokázal v průběhu prezidentské volby vymezit vůči ČSSD. Jinak škoda slov!

K

omunisté pomalu vymírají a závěrečná imploze postihuje i další z jiných a lepších recyklátů české politiky – SNK-ED. Expředsedkyně Jana Hybášková opustila jeho řady. Paní Hybáškové je mi upřímně líto. Patří k lidem, kteří jsou na řadě postů nesmírně cennými, ale do politiky nepatří. SNK-ED mi naopak líto není: než se polámalo a udělalo bác, nadělalo škod až hanba.

P

ražská divadla městská se dožadují, aby mohla svobodně rozhodovat o vlastní tvorbě i penězích, které jim na to magistrát prostě musí dát. Celé to připomíná televizní krizi v malém, včetně politických požadavků. V řadě případů obsah petice neznají ani nadšení podpisující, ani někteří rozhořčení herci. Předpokládám, že onen všetečný redaktor veřejnoprávní ČT, který si takovou otázku dovolil položit, bude pochválen a povýšen.

N

a radaru jak na koze rajtují nejrůznější spoluobčané, od „grýnpísů“, kteří v Brdech hnízdí na stromech, přes hladovkáře Tamáše financovaného Ruskem, až po dojemně souznějící komunisty se Zaorálkem, kteří brání přítomnosti jakýchkoli cizích vojsk na našem území. Problémem zůstává, že některá vojska se holt zapomínají zeptat. A nevěřím, že by to Ransdorf nebo Zaorálek nevěděli.

D

ruhým bouřlivým tématem je vyrovnání s církvemi. Částka oněch třiaosmdesáti miliard mi připadá přijatelná. Nakonec jde o kombinaci výpalného z blokačního zákona, nutnosti platit mzdy kněží a úlitby koaličním lidovcům. Nejlepší by bylo, kdyby peněžní odškodné stát vyrovnal na dřevo a na pětiprocentní úrok si tyhle peníze do banky daly církve samy.

V

elké rozhořčení se zvedlo proti uznání nezávislosti Kosova. Je nám připomínán neutěšený stav kosovské společnosti, naše tradiční vztahy k Srbům, vytaženo bylo i obrozenecké panslovanské harampádí. Též je zdůrazňováno, že Srbové patří ke křesťanské civilizaci, byť té východní, zatímco Albánci jsou povětšinou psy musulmanskými. To všechno je pravda, jenomže o Kosovu Srbové průběžně hlasovali nohama a stěhovali se za lepším na sever. Činili tak i ve století minulém, kdy Kosovo patřilo po většinu času k Srbsku či Jugoslávii. Pokud by Kosovo bylo skutečným srbským Jeruzalémem, stěhovali by se Srbové směrem opačným. Kdyby se Židé ke své Svaté zemi stavěli stejně, Izrael by dávno neexistoval. Jako nemá smysl držet kosovské Albánce v Srbsku, nemá cenu držet kosovské Srby v Kosovu. Jen doufám, že severokosovské okresy budou Srbsku vráceny – přesně podle vůle jejich obyvatel.

poznámky zápisníkkpavla událostem bárty

Zázrak slaví šedesátiny Jefim Fištejn V souvislosti se šedesátým výročím vzniku novodobého Izraele se někteří američtí komentátoři – třeba Charles Krauthammer z deníku e Washington Post – rozpomenuli na starou příhodu, jak před dvěma sty lety omas Jefferson posílal do vnitrozemí učence, aby podle náboženských rituálů zjistili, zda Indiáni z Velkých Planin nejsou přímými potomky deseti ztracených izraelských kmenů. Samozřejmě nebyli a ani být nemohli. Těch deset kmenů se nikdy nenašlo, zmizely v propadlišti dějin brzy poté, co v roce 722 př. Kr. byly vyhnány z Izraele. Jejich osud není ničím kromobyčejným – totéž se přihodilo každému antickému národu, byl-li poražen, vyhnán z domoviny a rozprášen po světě. Z tohoto pravidla existuje jen jedna jediná výjimka, jen jeden zázračný případ obnovy a návratu, nikoli po jednom nebo dvou stoletích, nýbrž po dvou tisíciletích. Ten zázrak se stal v naší době. V polovině května tomu bylo právě šedesát let, co se do staré domoviny vrátily a obnovily tam státnost dva zbylé izraelské kmeny – Juda a Benjamin –, známé pod svým pozdějším označením jako Židé. Obnovení izraelského státu doprovázel celý ohňostroj menších zázraků, od vytvoření první židovské armády od dob starého Říma až po jediný světovou historií zaznamenaný případ vzkříšení mrtvého jazyka – hebrejštiny –, dnes mateřštiny pro sedmimilionový virulentní

poznámky k událostem

národ. Jak napsala historička Barbara Tuchmanová, „Izraelci jsou jediný národ na světě, který sobě vládne na stejném území, pod stejným jménem, se stejným náboženstvím a stejným jazykem jako před třemi tisíci lety“. V prvních letech jeho existence bylo zvykem mluvit o Izraeli v těchto romantických pojmech. Dnes je politicky korektní je spíše zpochybňovat jako příliš naivní, anachronické, dokonce necitlivé, zkrátka jako pouhý sionistický mýtus, jehož smyslem je zastínit pravý problém – problém palestinského vyhnanství. Vyprávění Palestinců může být jakkoli pravdivé a srdcervoucí, jenže málokdy se dotýká skutečných příčin jejich vlastní tragédie. Onou příčinou je fanatické šílenství arabských vůdců počínaje jeruzalémským Velkým Muftím Amínem Hussejním (zaníceným obdivovatelem Hitlera, který strávil druhou světovou válku v Berlíně ve snaze přesvědčit Němce, aby vyčistili Palestinu od Židů), přes egyptského prezidenta Gamála Abdula Násira a Jásira Arafata a konče dnešními židobijci z Hamásu. Všichni, jak byli, jeden po druhém, pokud stáli před volbou mezi válkou a usmířením, volili válku. Palestinské vyhnanství je přímým výsledkem arabské nechutě uznat židovský stát v jakékoli velikosti a na jakékoli části dosti zpustlého území, které pokládali za své vlastnictví. Tento postoj způsobil vyhnání Palestinců před šedesáti lety a živí válečný konflikt i dnes. Půl roku před vznikem Izraele se Spojené národy dvoutřetinovou většinou dohodly na tom, že jediným spravedlivým řešením po odchodu Britů bude zřízení dvou sousedských států na daném území – židovského a arabského. Nikdo nemůže popřít skutečnost, že Židé tento kompromis přijali, zatímco Arabové ho rázně odmítli. V den, kdy Britové stáhli z úředních budov svou vlajku, byl Izrael napaden Egyptem, Sýrií, Libanonem, Jordánskem a Irákem. Tehdy proti sobě stálo 650 tisíc Židů a 40 milionů Arabů. Každý dnes ví, že se stal zázrak a Izrael v tomto zápase zvítězil. Málokdo si však dnes uvědomuje, jak vysoká byla cena vítězství: Izraelci ztratili v bojích 6 373

mužů a žen. Celé jedno procento tehdejšího obyvatelstva! Kdybychom to převedli na americké poměry, Arlingtonský hřbitov vojáků padlých ve Vietnamu by musel být 35krát větší, než je. V dnešních vyprávěních o tehdejší válce však sotva uslyšíte o utrpení Izraelců. Příběh se vypráví tak, jak ho chce vidět palestinská strana. Proto dnes slýcháme, že to jsou židovské osady, kontrolní stanoviště a okupace, co způsobuje přetrvávající nestabilitu v regionu, ba celý světový teror. Tehdy, v roce 1948, zde nebyla žádná „okupovaná území“. Nebyla ani v roce 1967, kdy Egypt, Sýrie a Jordánsko spojily síly ve druhém pokusu o vymazání Izraele z mapy. Stačí se podívat na dnešní pásmo Gazy: žádná okupace, žádné osady, nezůstal tam ani jeden jediný Žid. Palestinskou odpovědí na tento stav je nepřetržité raketové ostřelování zaměřené výlučně na civilisty. Do dnešního dne, šedesát let po rezoluci OSN, jim nejde o osvobození území, které zmíněná rezoluce Arabům přiřkla. Jediným veřejně přiznávaným válečným důvodem – „casus belli“ starých Římanů – je samotná existence židovského státu. Nezřídka slyšíme mluvit o mimořádné složitosti arabsko-izraelského konfliktu. Konflikt, věru, složitý je, ale jeho příčiny až tak složité nejsou. Všechny „zločiny“ Izraele vyplývají z jeho tvrdošíjné obhajoby svého práva na život. V den, kdy Arabové vůbec a Palestinci zejména učiní kolektivní rozhodnutí uznat židovský stát, v regionu zavládne mír – Izrael to dokázal podpisem mírových smluv s Egyptem a Jordánskem. Dokud se tak nestane, bude válka. A žádný „mírový proces“, ať už je míněn cynicky nebo bohulibě, na tom nic nezmění.

Nezřídka slyšíme mluvit o mimořádné složitosti arabsko-izraelského konfliktu. Konflikt, věru, složitý je, ale jeho příčiny až tak složité nejsou. Všechny „zločiny“ Izraele vyplývají z jeho tvrdošíjné obhajoby svého práva na život.


Sídlo Evropské komise v Bruselu, květen 2008

REACH bude stát české firmy miliardy Lukáš Kovanda Žil jednou jeden truhlář, Franco se jmenoval, jenž zdědil na Sicílii prosperující dílnu. Před ním ji rozvíjel jeho otec, děd, praděd a další předci, které již nikdo nedokázal přesně spočítat. V té dílně zaměstnával zručné řemeslníky, společně vytvářeli nábytek, jehož šarmu mohl konkurovat jen ten půvabných Siciliánek. Firma po staletí rozkvétala, mafii nezajímala – pro ni byla jen malou rybkou. Jenže pak přišel REACH a… A pohádky je konec, chtělo by se říci. Počínaje 1. červnem 2008 začíná fáze předběžné registrace v rámci mamutího programu Evropské unie s kódovým


označením REACH (Registrace, Evaluace, Autorizace a případně restrikce některých CHemikálií). Co legislativa REACH znamená v praxi? Veškeré firmy se sídlem v zemích Evropské unie, které vyrábějí nebo dovážejí chemické látky či předměty, z nichž jsou tyto látky uvolňovány, a výhradní zástupci výrobců z třetích zemí se musí povinně předregistrovat do 1. prosince letošního roku. Pakliže tak neučiní, budou nuceny odejít z byznysu, jelikož jejich podnikání bude nezákonné. Po předregistraci bude následovat fáze registrace – ta už je zpoplatněna. Teprve poté přichází na řadu testování dané látky příslušnými orgány v autorizovaných laboratořích, jež určí míru, v jaké je substance škodlivá životnímu prostředí, a případně látku zakáže. Povolenky budou opět zpoplatněny – bude je vydávat Evropská agentura pro chemické látky, která byla zřízena speciálně pro potřeby programu REACH v Helsinkách. Fundované odhady říkají, že český chemický průmysl přijde toto papírování spjaté s programem REACH až na deset miliard korun. Značnou zátěží bude hlavně pro malé a střední podniky, a to

v celé EU – třeba i pro pomyslnou dílnu našeho Franka. Jen si to představme. Franco, jenž byl v životě nejdále se školou v Neapoli (Sicílie je hezká, proč jezdit jinam?), bude najednou nucen čile korespondovat s jakousi agenturou v Helsinkách. Při výrobě nábytku totiž používá lepidlo, které uvolňuje látky, o nichž musí být orgán Evropské unie zpraven – jinak se Frankův staletý byznys stane trestnou činností. A co hůř, s agenturou se italsky nedomluví. Vlastně je odsouzen k tomu, aby si najal ne zrovna nejlevnější konzultantskou společnost, jež bude s Helsinkami korespondovat za něj. Aby tedy mohl Franco dále vůbec podnikat, bude muset investovat hodně času do přípravy papírování a utratit hodně peněz za konzultace a poplatky Helsinkám, pardon, Bruselu. Bude i nadále ziskový? A konkurenceschopný? Velké společnosti, přestože jsou poplatky odstupňované, papírování spjaté s REACH přece jenom tolik nepocítí, neboť za ně vydají relativně mnohem nižší procento celkových prostředků. Co REACH přinese? Těžko říci, Brusel každopádně získá výtečný přehled o tom, který podnik, firma či dílna nakládá s jakými chemickými látkami. Co dále? Řadě dotčených malých a středních podniků se ztíží živobytí, řadě poradenských firem navázaných na úřady EU naopak přibudou kšefty. Práce – kvůli helsinské agentuře – přibude eurounijním úředníkům a přibude tedy jistě též úředníků samých. Ze dvou třetin budou živi z poplatků spojených s REACH a z jedné třetiny z rozpočtu EU. To vše zní zase jako pohádka – teď jako ta o Kocourkovu. Bohužel, je to realita.

Počínaje 1. červnem 2008 začíná fáze předběžné registrace v rámci mamutího programu Evropské unie s kódovým označením REACH. Veškeré firmy se sídlem v zemích Evropské unie, které vyrábějí nebo dovážejí chemické látky či předměty, z nichž jsou tyto látky uvolňovány, se musí povinně předregistrovat do 1. prosince letošního roku.

poznámky k událostem

Zaujalo nás…

Demokracie nenechávají své občany umírat Když se k cyklónem již jednou zasažené Barmě blížila druhá tropická bouře, bezcitná barmská vojenská chunta nadále vzkazovala světu, který jí chtěl pomoci, ať si jde po svých. Podle OSN má nyní cyklón na svědomí více než sto tisíc lidských životů. A my víme, že tento počet je zbytečný, protože Indie varovala Barmu před cyklónem o dva dny dříve, než ji zasáhl. Představa George Bushe, že dnešní svět potřebuje více demokracií, vévodí žebříčku nejvysmívavějších myšlenek mezi americkými a evropskými intelektuálními elitami. Většina toho má co dočinění s válkou v Iráku a enormní antipatií k prezidentu Bushovi. Tektonické desky při svém pohybu nerozlišují mezi demokraciemi a autokraciemi. Historie nicméně ukazuje, že zasažení zemětřesením nebo cyklónem v zemi řízené autoritativní vládou představuje pro přeživší značně rizikovou situaci. Nejničivější zemětřesení 20. století, které připravilo o život 255 tisíc lidí, se odehrálo v roce 1976 v Ťan-Šan v komunistické Číně. Managua v období Somozovy diktatury: nejméně pět tisíc mrtvých a téměř celé město zničené. Zemětřesení v Mexiko City v období vlády jedné strany (PRI) zabilo podle vládních odhadů 9 500 lidí. Sovětská Arménie v roce 1988: dvacet pět tisíc mrtvých. Zemětřesení v roce 2003 v mulláhském Íránu zničilo starověké město Bam a zabilo nejméně jednatřicet tisíc lidí. Všechny tyto přírodní katastrofy spojuje skutečnost, že vlády v zemích, kde se odehrály, nikdy neuspořádaly skutečné volby. V takových místech se poté, co mnoho lidí zabije příroda, o život dal-

zaujalo nás...

ších stará zpožděná pomoc a nekompetence. Rozhodujícím faktorem je politická odpovědnost. V demokraciích, dokonce i v těch chudých a nedokonalých, tlačí veřejné mínění zvolené představitele k činu. V nedemokratických zemích politici nehnou ani prstem, protože nemusejí. Byrokracie jsou těžkopádné všude na světě, v nedemokraciích však může být jejich pomalost smrtelná. Političtí vůdci, kteří mají svůj úřad nadosmrti zajištěný, jsou v takových zemích často zkorumpovaní – a stejně tak i státní správa. Toto, nikoli chudoba, je hlavním důvodem, proč se minulý týden zhroutily budovy jako střední škola v čínském Juyuan. V Bamu před pěti lety mnoho lidí zemřelo, protože uvízli v troskách nezpevněných domů. Cement není tak drahý. Špatní lidé a špatný cement existují všude. Když však zabíjí lidi v demokracii, tlak veřejného pobouření volá k odpovědnosti ty, kdo za to mohou. Po fiasku během hurikánu Katrina přišel o místo šéf FEMA a oblíbenost prezidenta George Bushe klesla takovým způsobem, že se z toho již nikdy nevzpamatovala. Postoje k Bushovu prezidentství můžeme v podstatě dělit na období před Katrinou a po ní. Barmští mniši minulý podzim postavili své životy v sázku kvůli získání odpovědnější vlády. Svět, který je sledoval, jim neřekl nic jiného než „hodně štěstí“. Zimbabwané, jejichž země byla ožebračena a volby zfalšovány autokratem Mugabem, také touží po minimální politické odpovědnosti. Stárnoucí západní demokracie těmto lidem vyjádřily sotva slabý náznak podpory. Ve skutečnosti se nás přitom nedemokratická nekompe-

tentnost začíná také týkat. Nakažený heparinový prostředek snižující srážlivost krve z čínských továren připravil o život jednaosmdesát Američanů. Viry jsou politicky neutrální. Nekompetentními vládami jsme v globalizovaném světě ohroženi i my. Lidé v zemích, kde chybí politická odpovědnost, však žijí v permanentním riziku. Největší hodnotou demokracie je zřejmě cynická touha politiků přežít příští volby. Daniel Henninger, e Wall Street Journal, 15. května 2008

Labour stárne Za posledních čtyřicet let neměl žádný labouristický leader tak špatný volební výsledek. Konzervativci jsou jako důležitá politická síla Velké Británie po dekádě neúčasti oficiálně zpět. Volby do místních zastupitelstev a volby na post londýnského primátora předznamenaly v Británii politické a generační přeskupování. David Cameron, 43letý leader Konzervativní strany, může na tomto triumfu dále stavět a dát „novým“ konzervativcům jasnější identitu. Ve volbách prvního května získala Labour Party, která je u moci od roku 1997, napříč Anglií a Walesem jen 24 % hlasů, a dostala se tak až na třetí místo za liberální demokraty. Konzervativní strana přetáhla hlasy v labouristy favorizovaných oblastech průmyslového severu nebo na radnicích měst, jako je Birmingham. Volební zisk 44 % hlasů by ve všeobecných volbách zaručil pohodlnou parlamentní většinu. Hlavní cenou je Londýn. Boris Johnson, který se pohybuje jak v politice, tak novinařině, porazil kandidáta Labour Party na post londýnského primátora. „Rudý“ Ken Livingstone vypadal neporazitelně


ještě před pár měsíci. Z Borise Johnsona se ale stal seriózní politik, vedl disciplinovanou kampaň. Boris Johnson konzervativcům dopřál první významné vítězství od roku 1992. Stane se prvním konzervativcem, který bude v tomto století zastávat tak významný exekutivní post. Tyto volby nebyly volbami všeobecnými, ty se uskuteční až v roce 2010. Britští voliči se ale v minulosti již poučili a úřadujícím politikům umějí vyslat varující signál. Pro Davida Camerona, který se stylizuje do pozice Tonyho Blaira a jeho Nové Labour, je to precedens. Tony Blair v obecních volbách v roce 1995 „ztrapnil“ nepopulárního premiéra Johna Majora a za dva roky nato se stěhoval do Downing Street 10. Od té doby, co premiér Gordon Brown převzal loni v létě vedení strany, dělá vše proto, aby ji, stejně jako John Major po nahrazení Margaret atcherové, dovedl do opozice. Jako ministr financí přitom získal Brown pro Labour Party reputaci rozumného „vůdce“ britské ekonomiky. Ano, ceny za bydlení poklesly a světová ekonomika zpomalila. Skutečným problémem ale je panická reakce vlády. Veřejnost si stejnou náladu pamatuje z roku 1992, kdy konzervativní vláda nezvládla měnovou krizi. Brown bude muset posbírat všechny politické síly, aby si zajistil návrat. Začal televizními rozhovory a vláda uveřejnila myšlenku reformovat nepopulární daň z pohonných hmot a možná i daň o odpadech. Jeho straničtí kolegové mu situaci ale neulehčují. Levicové křídlo strany volá po znovuobjevení „starých principů Labour“, jako je znárodnění železnic a navýšení minimální mzdy. Bylo předvídatelné, že strana bude nakonec litovat a snažit se nezpochybnitelného vítěze voleb Tonyho Blaira vyšachovat ze hry – ale že tak brzy? David Cameron ukázal novou tvář Konzervativní strany: vymetl kostlivce a nechal růst zeleněji smýšlející, jako je on sám nebo právě Boris Johnson. Mnoho voličů je ale zmatených, jaké vlastně jsou nové názory konzervativců. Problematická ekonomika však opo-


ziční straně nabízí možnost se vymezit. Cameron si je vědom odkazu Margaret atcherové a pochopitelně si musí najít svou vlastní identitu. Některé staré postoje konzervativců jako nízká daň nebo politika podporující růst jsou ale politickými i ekonomickými stálicemi. Labour Party dnes vypadá jako unavená, jedenáct let vládnoucí strana. Pokud to nebude David Cameron, který využije situace, jež se straně po patnácti letech naskytla, v Londýně je nový populární primátor, který ukázal, jak konzervativci mohou opět vyhrát volby. e Wall Street Journal, 5. května 2008

Buffettovy námluvy u evropských dynastií Do Evropy přijel upřímný Američan Warren Buffett. Má za sebou více než padesát let investování. Nyní je prezident amerického konglomerátu Berkshire Hathaway na svém velkém výletě po kontinentě, který popsal slovy „nákup s odkladem“. Sešel se s představiteli tuctu velkých rodinných německých firem, což byl připraven opakovat také ve Švýcarsku, Španělsku a Itálii. Buffettovým cílem je objevit se „na radaru“, až tyto společnosti budou chtít prodávat. Z deseti top švýcarských společností, o které se zajímal, „nebude žádná prodávat dnes, ale jedna z deseti možná do pěti nebo deseti let“. Buffett se zajímá o společnosti, které před zdaněním vydělávají alespoň padesát milionů eur. „Jsou to podniky, kterým rozumím a mám představu, kde za deset, dvacet let budou.“ Dobrým příkladem je Iscar, izraelská společnost, která reprezentuje jeho velkou investici vně USA a za kterou utratil čtyři miliardy dolarů, aniž by navštívil alespoň jednu z jejích továren. Buffet všechny ujistil, že je v Evropě raději než v „nových“ ekonomikách proto, že jsou zde společnosti, o které má zájem. K evropským majitelům vyslal i signál, že Berkshire Hathaway je někdo, na koho je spolehnutí: „Pro rodinu, která se stará o to, jestli něco, co vzniklo před sto lety, tu ještě za sto let bude, jsme asi jediná možnost.“ Nicméně, existují pochyby, zda americký investor nepřišel do Evropy pozdě. Ně-

kteří tvrdí, že narazí na tvrdou konkurenci evropských rodin, které také chtějí svůj kapitál investovat. Buffett se chce zaměřit hlavně na spotřební zboží a manufakturní sektor. Hodnota jeho jmění je dnes dvanáct miliard dolarů.

Richard Milne, e Financial Times, 20. května 2008

EU se připravuje na debatu o subvencích Rostoucí ceny potravin podněcují EU k předčasnému přehodnocení ročních zemědělských dotací ve výši 75 miliard dolarů. S rostoucími cenami těstovin a chleba, které se odvíjejí od vysokých cen pšenice – vyšší o 87 % oproti minulému roku –, dochází k přehodnocení dotací v evropské zemědělské politice, které se zdály být nedotknutelné do roku 2013. Francie, která bude od července Unii předsedat, prohlásila, že podpoří návrat ke staré metodě zemědělských subvencí, které byly vázány na produkci. V současnosti se subvence odvíjejí od hektaru bez ohledu na to, kolik daná farma produkuje. Podle Francie tato změna v době rostoucích cen povede ke zvýšení výnosů. Skupina zemí vedená Velkou Británií se zasazuje o to, aby se dotace posunuly od farmářů k dalším podnikům působícím na venkově. Současný systém podpor je podle Velké Británie neefektivní. Méně zdeformovaný trh by byl produktivnější. „Na světě je dostatek potravin,“ řekla Hilary Benn, britská ministryně pro životní prostředí, potraviny a venkov, „je to jen otázka ceny.“ Evropská komise vydá návrh na zvýšení podpory farmářům ze současných 5 % na 13 %, která by jinak směřovala do programů podpory venkova. Podle tohoto návrhu by členské země rozdělovaly finance těm firmám a podnikům, které pomohou udržet zdravou venkovskou ekonomiku. Dánsko dotuje kluby s poníky, Velká Británie ochranu divoké přírody, jejíž součástí je také podpora farem k výsadbě živých namísto tradičních plotů. „Současná zemědělská politika EU byla navržena bez toho, aby se uvažovalo o takové potravinové krizi, jako je nyní,“ řekla tisková mluvčí

zaujalo nás...

EU Carole Micmacher. Francie ztratila napříč EU podporu. Jejími stálými spojenci v otázce zemědělství jsou už jen Španělsko, Lucembursko, Portugalsko a Belgie. Velká Británie a podobně smýšlející země by rády osekaly zemědělské subvence, které z unijního rozpočtu odčerpávají okolo 40 % financí. Nicméně Francouzi prosazená dohoda z roku 2003 stanoví, že zemědělské subvence nebudou kráceny až do roku 2013. Země se proto nyní snaží změnit alespoň to, jakým způsobem budou peníze utráceny. Revize dohody tento rok nebude pouze akademická, ale kvůli zvyšujícím se cenám potravin se dostala mezi hlavní agendu vlád členských zemí. Francie na druhou stranu může vést dlouhotrvající boj. „EU by se měla soustředit na zajištění a ochranu vlastních potravinových zásob,“ řekl současný francouzský ministr zemědělství Michel Barnier. Francie získává největší část z farmářských subvencí – 20 % z evropského zemědělského rozpočtu.

John W. Miller, e Wall Street Journal, 20. května 2008

Inflace je zpět Ronald Reagan jednou řekl, že inflace je „stejně násilná jako zloděj, stejně hrozivá jako ozbrojený lupič a stejně smrtelná jako nájemný vrah“. Až donedávna si bankéři centrálních bank mysleli, že je tento padouch na věky pod zámkem. Díky vyvážené monetární politice zůstala celosvětová inflace v posledních letech na nízké úrovni. Ale zloděj je opět na lovu. Přestože Amerika je blízko recesi a ekonomický růst v dalších vyspělých zemích slábne, inflace roste. Jean-Claude Trichet, prezident Evropské centrální banky, varoval před opakováním chyb sedmdesátých let minulého století, kdy byla kontrola inflace na úkor růstu uvolněna. Tato slova mířila na centrální banky bohatých ekonomik. Největší pozor by si ale měli dát politici ekonomik „nových“. Dokonce i oficiální statistiky (i když mnohdy podivné) v zemích jako Čína, Indie, Indonésie, Saudská Arábie ukazují za poslední rok růst cen v rozmezí 8–10 %; v Rusku

zaujalo nás...

je to přes 14 %; v Argentině je skutečná hodnota 23 %; Venezuela hlásí 29 %. Pokud jsou čísla sečtena správně, pravděpodobně dvě třetiny světové populace budou v létě čelit dvojciferné inflaci. Z oficiálních údajů tedy vyplývá, že průměr celosvětové inflace je od roku 1999 na svém maximu, a to na 5,5 %. Hlavní příčinu představuje nárůst cen potravin a ropy, která překročila 135 dolarů za barel. Obavou Jean-Claude Tricheta je, aby zvýšení základní sazby nevedlo k posílení inflace, následnému požadavku vyšších mezd a spirále mzda-cena, stejně jako v sedmdesátých letech. Chybou bankéřů centrálních bank bylo, že monetární politiku nechali příliš volnou, takže vyšší ceny ropy zanedlouho pohltily i ty ostatní. Obavy pramení z toho, že od sedmdesátých let je světová monetární politika nyní nejvolnější. Zasadil Fed sémě nové inflační éry, když snížil úrokové sazby v závislosti na růstu inflace? V bohatých státech se tento případ těžko dokazuje. Míra inflace 3,9 % v USA a 3,3 % v EU je mnohem vyšší, než centrální banky chtějí, a tak očekávání inflace roste. Pokud bude ekonomický růst EU nadále silný, Evropská centrální banka se může inflace obávat. Prozatím ale nejsou zjevné signály, že by v bohatých státech vysoké ceny potravin a ropy zvedly ceny i v jiných oblastech. Mzdy zůstávají relativně stabilní a jádrová inflace (nezahrnující potraviny a energie) je o málo vyšší než loňský rok. Navíc se očekává, že ekonomický růst bude v příštím roce pod současným trendem v Americe a Evropě a vzroste i nezaměstnanost, což přidrží také růst mezd. V rozvojových zemích je obraz poněkud odlišný. Ceny rostou mnohem rychleji, protože potraviny představují větší procento z koeficientu spotřebitel-cena. Mzdy (v Rusku vzrostly za rok o téměř 30 %) a jádrová inflace jsou také na vzestupu. Mnoho těchto ekonomik tak operuje na hranici svých možností. Mezi rozvojovými ekonomikami a bohatými zeměmi v sedmdesátých letech a dnes existuje alarmující podobnost, která tehdy „velkou inflaci“ odstartovala. Mnoho politiků ovšem považuje rostoucí

míru inflace za krátkodobý důsledek šoku ze současného nedostatku zásob, a vidí tak jen malou potřebu zvýšit úrokové sazby. Místo toho kontrolují ceny a používají dotace k jejich omezení. Množství oběživa roste v porovnání se situací v rozvinutých zemích třikrát rychleji. Rostoucí inflaci, stejně jako většinu světové ekonomiky, lze částečně vysvětlit komplexnějšími vazbami rozvinutých ekonomik s těmi nově vznikajícími. Ty mají částečně podíl také na americké bytové a úvěrové bublině. Když se asijské ekonomiky a blízkovýchodní exportéři ropy potýkali s velkými přebytky, navršili zahraniční rezervy, aby předešli růstu své měny. To srazilo výnosy obligací. Levný dovoz z Číny pomohl centrálním bankám bohatých zemí držet inflaci dole tak, že krátkodobé úrokové sazby byly opět nižší než v minulosti. Americkou bublinu nafukovaly levné peníze. Když teď tato bublina splaskla, přeshraniční finanční síly změnily směr. Fed snížil úrokové sazby a rostoucí ekonomiky napojené svými měnami na dolar byly donuceny zavést volnější finanční politiku, přestože se jejich ekonomika přehřívá. Země dolaru nejblíže, zejména v Asii a Zálivu, zažily největší nárůst cen. I když Americe vyhovují úrokové sazby zavedené Fed, světové sazby jsou příliš nízké. Kombinace volných peněz v USA a rigidních směnných kurzů v rozvojových ekonomikách je nebezpečná. Čím déle budou tyto země držet směnné kurzy nízko, tím větší bude riziko světové inflace. Zhodnocení směnných kurzů ale není pro rostoucí ekonomiky tak jednoduché opatření, jak někteří navrhují: zvýšení úrokových sazeb a očekávání zhodnocení kurzů by mohlo zhoršit inflaci tím, že dojde k pohlcení dalšího kapitálu; uvolnění směnných kurzů může naopak znamenat masivní nadhodnocení. Když je ale sériový ekonomický vrah na útěku, bude muset dojít ke zpřísnění monetární politiky a navýšení směnných kurzů. e Economist, 24. května 2008

Za přispění Hynka Fajmona a Jana Klusáčka připravila Iveta Frízlová.


Stojedničková logika Bohumil Pečinka Vláda Mirka Topolánka je dalším z řady českých kabinetů, který se dostal do pasti stojedničkového vládnutí. Bez ohledu na politickou orientaci vládnoucích koalic lze odvodit vnitřní logiku fungování stojedničkových vlád.

Zpravidla to začíná předvolební dohodou představitelů tří politických stran. Následuje těsný volební výsledek a nepragmatické prohlášení lídrů těchto stran, že ani tento nemilý fakt na jejich záměrech nic nemění. Novináři i politici začínají směrem k veřejnosti šířit třicet deka povinného optimismu. Předvídají příchod „nové politické kultury“, protože prý vláda bude muset jednat s opozicí o každé předloze zákona (druhá Klausova vláda). Tvrdí, že nová vláda má dobré těžiště a jejím sjednocujícím momentem je evropanství (Špidla), popřípadě proreformní étos (Topolánek).

„STOPRVNÍ“ POSLANEC Poté přijde próza všedního dne. Najednou se ukazuje, že opozice má na komunikaci se stojedničkovým kabinetem minimální zájem a jejím jediným cílem je oslabit ji, popřípadě povalit. Také se ukazuje, že rozhodující otázkou české politiky není mlžné evropanství, ale sociálně ekonomické zájmy zcela konkrétních společenských vrstev. Shoda na nich je při tak křehké většině a často i ideologické vzdálenosti velmi obtížná. Objevují se první disidentské hlasy v politických stranách i v parlamentních klubech. Rovněž lobbyisté pohybující se v bermudském trojúhelníku české politiky (Sněmovna, vláda, Senát) ke své radosti zjišťují, že ještě nikdy nešlo měnit paragrafy zákonů s takovou lehkostí a že přesvědčit „stoprvního“ poslance je nesmírně jednoduché. Ten, ať už z důvodu politického přesvědčení nebo korupce, začíná vyvíjet nátlak na vládu. Jeho tvář se zčistajasna objevuje před televizními kamerami a on si užívá svých patnáct minut nehynoucí slávy. V určité chvíli se dostává do silokřivek několika protikladných zájmů, následují nepředvídaná sněmovní hlasování a stranický konflikt. Tuto situaci většinou řeší tím, že získává statut nezávislého poslance. V ojedinělém případě svůj mandát prodává vládní koalici za několik miliónů korun. Po něm


nastupuje náhradník, ale uklidnění nenastává. Sto prvním poslancem se stává jiný člen poslaneckého klubu, který pochopil, že stojedničkové postavení je bezplatnou vstupenkou do médií nebo k bohatství. Když počet „stoprvních“ překročí určitou mez, vstupuje vládní angažmá do nové fáze.

HASIČI A ÚDRŽBÁŘI Viděno politologicky získává kabinet menšinové postavení a premiér musí kromě oficiálních partnerů začít vyjednávat i s jinými parlamentními entitami. Politické náklady takového rozhodování se zvyšují a výsledný kompromis je schopen uspokojit stále menší stranické a voličské vrstvy. Kabinet s étosem změn se transformuje do vlády hasičů a údržbářů. Když je mu vyslovena nedůvěra, vytváří se na jeho troskách staronová sestava, která ve zrychleném čase prochází týmž procesem. Předčasné volby vyhlásit nelze, neboť k podobnému kroku neexistuje ústavní většina; poslanci zvolení na kandidátkách stran nemají chuť do předčasné obhajoby svého mandátu. Politická bída produkuje politickou bídu. Vláda Mirka Topolánka se nachází zhruba ve dvou třetinách této trajektorie. Jestli bude chtít ve své stojedničkové konstelaci přežít, bude muset přibrat do trojčlenné vládní koalice ještě skupinu kolem poslance Vlastimila Tlustého. Není však jisté, zda se obdobných privilegií nebudou dožadovat rovněž disidenti z obou menších koaličních stran. Další možností je, že se obrátí k postupům, které stály na počátku jejího vzniku. Stručně řečeno, že „objeví“ v řadách ČSSD další poslance ochotné zapojit se do stávající hlasovací mašinerie. Pokud by se ovšem tito poslanci neopírali o pevnější zázemí rodící se nové strany, byla by jejich účast na vládním rozhodování politicky neúnosná a poškodila by image vlády. V žádné z možných variant to nebude mít Topolánkova vláda jednoduché, protože poločas rozpadu stojedničkových vlád je neúprosný a jeho dynamiku lze jen přibrzďovat.

články a komentáře

Volební reforma opět na scéně Michal Kubát Volební reforma je evergreenem české politiky. S železnou pravidelností vyplouvá na povrch, zase se zanořuje, ale nikdy zcela nemizí. Zdá se, že nyní nastává éra vynořování. Nasvědčuje tomu expertní materiál připravený jako podklad pro jednání vlády, ve kterém je představeno několik návrhů na změnu volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny. Samotná myšlenka změny volebního systému je naprosto oprávněná. Politologové už léta donekonečna upozorňují na problematické fungování českého parlamentního režimu, přičemž volební systém je jednou, byť ne jedinou z důležitých příčin tohoto stavu. Každá snaha „něco s tím dělat“ je proto hodna ocenění. Ovšem cesta, jakou se vydali zadavatelé volební reformy, je přinejmenším neobvyklá. Jejich hlavním záměrem je totiž spojit dva obtížně spojitelné a přitom klíčové principy demokratické politiky – princip reprezentativnosti a princip akceschopnosti. Na jedné straně má být posílena poměrnost volebního systému, na straně druhé do něj mají být zavedeny mechanismy posilující vítěze voleb. Za tímto účelem bylo připraveno několik návrhů, ve kterých se především počítá s různými typy bonusů pro vítěznou stranu. Nabízí se otázka, proč se zadavatelé vydali touto krkolomnou a v mezinárodním srovnání ne zcela obvyklou cestou s nejistým výsledkem.

PROBLÉM ČÍSLO 1 Hlavním problémem jsou mantinely, v jakých se aktéři volební reformy musejí pohybovat. Ty bohužel nejsou dány objektivními politickými reáliemi České republiky, ale subjektivním stanoviskem Ústavního soudu, který v roce 2000 zrušil část volební reformy připravené ODS a ČSSD, jež měla přinést proporční volební systém s výraznými většinovými účinky. Tehdy přijatý volební systém byl prý v rozporu s článkem 18 Ústavy ČR, který stanoví zásadu poměrného zastoupení voleb do Poslanecké sněmovny. Toto rozhodnutí, které je z hlediska politologické analýzy nepřijatelné (psal jsem o tom v Proglasu 2/2001), do budoucna v podstatě zablokovalo veškeré snahy o posílení většinových účinků našeho proporčního volebního systému. Je tomu tak mimo jiné proto, že politici od té doby nemají žádné vodítko, jak v dané věci postupovat, aby se nedostali do rozporu s tehdejším rozhodnutím Ústavního soudu. Proporční volební systémy se totiž nikdy nevyskytují v čisté podobě. Vždy jsou do jisté míry disproporční. Přitom neexistuje žádná „vědecká“ hranice poměrnosti volebního systému. Nemůžeme zkrátka určit,


od kterého okamžiku je proporční volební systém dostatečně proporční na to, aby mohl být považován za konformní s článkem 18 české ústavy, a kdy už ne. Výsledkem je bludný kruh, který se zadavatelé pokouší prorazit komplikovanými návrhy, které jsou a současně nejsou proporční.

PROBLÉM ČÍSLO 2 Druhým problémem jsou samotní aktéři. Návrhy na změnu volebního systému mají vzejít ze současné vládní koalice. Její součástí je jak velká ODS, tak i malá Strana zelených, která se ve volbách 2006 cítila být nejvíce poškozena stávajícím volebním systémem. Střetávají se tady dva protichůdné zájmy. Jedním je zájem velké strany posílit vlastní pozici, druhým je zájem malé strany přežít. Důsledek je opět tentýž: krkolomná kombinace větší proporčnosti a bonusu pro vítěze. Záměr Strany zelených přežít je samozřejmě pochopitelný. Nicméně ve vzduchu visí otázka, co máme přednostně řešit: problémové fungování parlamentního režimu, nebo skutečnost, že jedna politická strana dostala ve volbách málo hlasů, a proto byla volebním systémem podreprezentována? Z politických důvodů byla dána přednost druhé variantě, a to bohužel nikoliv poprvé. Už dřív si Strana zelených ve jménu účelově pokřiveného chápání politické „spravedlnosti“ vymohla zmírnění podmínek pro zakládání poslaneckých klubů, což je do budoucna nebezpečný precedens. To, že má nějaká politická strana málo hlasů, je její problém a není možné jej řešit systémovými změnami, které potom mohou negativně dopadat na celý demokratický režim, v tomto případě zvýšením rizika fragmentace parlamentní komory.

PROBLÉM ČÍSLO 3 Třetím problémem jsou nejisté dopady takto navrhované volební reformy. V tuto chvíli nemá valného smyslu „předpovídat“ konkrétní účinky jednotlivých variant návrhu, protože jak autoři návrhu správně ve svém materiálu upozorňují, žádná konkrétní „čísla“ předpovídat ani nelze, protože ta vzejdou


z řady konkrétních faktorů spjatých s konkrétním hlasováním. Kromě toho je to jen podklad k politické (opakuji politické, nikoliv odborné) diskusi, ze které vzejde bůhvíco. Jde totiž o to, jak bude návrh vypadat po „nalezení politické shody“, pokud k ní vůbec dojde. Vzhledem k množství protichůdných zájmů a vzhledem k někdy až absurdní iracionalitě některých našich politiků, kterou teď můžeme sledovat v souvislosti s druhým českým politickým evergreenem v podobě přímé volby prezidenta, můžeme mít oprávněné obavy, že výsledkem bude nějaký paskvil, který nadělá více škody než užitku. I kdyby ale politici dospěli k nějakému „normálnějšímu“ výsledku, tedy v podobě hodně proporčního volebního systému s bonusem pro vítěze, nemají vyhráno, protože do hry může vstoupit Ústavní soud. Je třeba počítat s variantou, že pokud se najde žalobce a Ústavní soud začne danou věc projednávat, bude mít s bonusem problém. Bonusy pro vítěze, v jakékoliv podobě, jsou nápadné, řekl bych až do očí bijící, v komparativním měřítku neobvyklé a mohou se stát snadným terčem pro bojovníky za „čistotu“ a proporcionalitu našeho volebního systému. Po dosavadních zkušenostech s Ústavním soudem bohužel nemůžeme očekávat jeho nestranný a racionální pohled na tuto věc a je tady riziko, že Ústavní soud bonusy zruší. Pak by se ovšem mohlo stát, že budeme mít volební systém ještě více proporční než teď! Samozřejmě nikde není dáno, že takový scénář bude naplněn, ale navrhovatelé by měli počítat se všemi eventualitami. Kromě toho je tady riziko, že se reforma může obrátit proti jejímu navrhovateli, jak se to stalo v předposledních italských volbách Silviu Berlusconimu, který nakonec kvůli bonusům, které prosadil, přišel o moc. Je otázka, jak by příslušní politici v takové situaci reagovali, zdali by na zreformovaný volební systém nezanevřeli, a jestli by nás tedy nečekaly další diskuse a další pokusy o jeho změnu.

JAKÁ VÝHODA? Neobvyklost návrhu je natolik vysoká a rizik s ním spojených tak mnoho, že se nabízí spekulativní otázka, zda se ODS jako nejsilnější strana vládní koalice, od které reformní snažení přichází, nedostala do vleku malých koaličních stran, hlavně Strany zelených. Vypadá to, že návrhy ve svých důsledcích mohou být výhodnější pro malé strany, hlavně pro zelené. Bonusy, pokud zůstanou, jsou pro ODS nejisté, mohou se obrátit proti ní a pomoci naopak ČSSD. Oproti tomu vyšší proporcionalita, která má větší šanci na přetrvání, protože by asi tak jako tak zůstala i po eventuálním zásahu Ústavního soudu, je v každém případě výhodná pro zelené. Pro KDU-ČSL je to méně důležité, protože má specifické a stálé voličstvo, které pokud z různých důvodů nezmizí, zajistí této straně parlamentní příslušnost. Navíc vzhledem k jejímu postavení tzv. pantové strany, tj. strany stojící uprostřed osy levice-pravice, která je koaličně akceptovatelná jak pro ODS, tak i ČSSD, se zatím nemusí obávat poklesu svého významu v českém stranickém systému.


Navrhovaný volební systém je rovněž výhodný pro KSČM. Tady si pochopitelně musíme položit otázku, zdali je naším zájmem pomáhat antisystémové straně. V souvislosti s KSČM je vhodné upozornit, že je to především tato strana, která kvůli své antisystémovosti brání střídání levice a pravice u moci, protože ČSSD nemá na levici přirozeného koaličního partnera. Už dnes tedy blokuje relativně hodně poslaneckých křesel, a když jí ještě pomůžeme, existující problém se prohloubí. KSČM je vůbec jedním z klíčových problémů české politiky a nejsem si jist, nakolik je řešitelný volebním inženýrstvím (hypoteticky snad volebním systémem absolutní většiny ve dvoukolové variantě).

EXISTUJE ŘEŠENÍ? Problém KSČM ukazuje na složitost celé věci, která nestojí a nepadá jen s volebním systémem. Součástí příslušných diskusí by proto měly být i další otázky. Například je to tzv. racionalizace parlamentního režimu, která mj. obsahuje některé ústavní aspekty, jako například konstruktivní vótum nedůvěry, ústavní posílení vlády vůči parlamentu a premiéra vůči vládě apod. (ovšem nikoliv posilování prezidenta vůči parlamentu a vládě). Samotný bonus pro vítěze voleb mu může pomoci snadněji a rychleji sestavit vládu, ale nemusí automaticky usnadnit její fungování, respektive zlepšit fungování celého parlamentního režimu. To jsou ale příliš složité věci na to, abychom je mohli řešit v krátkém článku. Vrátíme-li se k otázce návrhu na volební reformu, pak se obávám, že asi není moc dobrý. Je spojen s příliš mnoha riziky. Nejlepší by bylo „technické“ řešení celého problému spočívající v odstranění nejasné a neverifikovatelné zásady poměrného zastoupení z ústavy a následně schválení „normálního“ volebního systému s jasnými a ověřitelnými většinovými účinky bez jakýchkoliv podivných a překombinovaných konstrukcí. Problém lze samozřejmě také řešit politicky, „silou“, a to tak, že parlament prostě nebude respektovat dřívější ani eventuální budoucí nálezy Ústavního soudu, nebude si tedy lámat hlavu s nicneříkajícím článkem 18 ústavy a bude přijímat proporční systém s většinovými účinky podle svého uvážení. Takový postup ale asi není z hlediska politického, právního a také obecně kulturního vhodný. Ještě existuje třetí, patrně však značně idealistická cesta: oprostit Ústavní soud od politické angažovanosti. To ale musí chtít obě strany. Ústavní soudci by si na jedné straně měli být vědomi svých limitů, na straně druhé by politici měli přestat chápat Ústavní soud jako onu pověstnou „třetí komoru parlamentu“. Častá česká politická praxe spočívající v tom, že ten, kdo prohraje hlasování v parlamentu, okamžitě utíká za Ústavním soudem s nadějí, že jeho rozhodnutí zvrátí, je nepřípustná a měla by okamžitě přestat. Autor je politolog.


Dějiny se nedějí, ale dělají Rozhovor s profesorem Lubomírem Broklem Jako příspěvek k diskusi o roce 1968 zařazujeme rozhovor s profesorem Lubomírem Broklem, který byl koncem šedesátých let členem dvou expertních týmů, jejichž vznik a výsledky charakterizují reformní snažení konce šedesátých let. Jak jste se stal členem mezioborového týmu Zdeňka Mlynáře? V roce 1965 mi ve slovenském, relativně liberálním časopise Filosofie vyšla studie s názvem „O systémové povaze kultu osobnosti J. V. Stalina“. Byla to polemika s dobovými názory, které negativní jevy sovětského systému sváděly na osobní vlastnosti Stalina. Tvrdil jsem, že jde naopak o vlastnost uspořádání sovětského systému. V reakci na to mě volal pracovník Ústavu státu a práva, jistý Zdeněk Mlynář. Řekl, že zakládá mezioborový tým zabývající se změnami politického systému a chtěl by mě tam jako člena. Žádné známosti, prostě mně zatelefonoval a já řekl ano. Jaké byly okolnosti vzniku? Podle zakládajících dokumentů rozhodlo prezídium Československé akademie věd svým usnesením z června 1966 ustavit v rámci společenskovědního výzkumu interdisciplinární tým věnovaný rozvoji demokracie a politického systému. První zasedání se konalo ve vile ČSAV v Tupadlech v březnu 1967. Během následujícího roku vyprodukoval tým přes čtyřicet studijních materiálů, přičemž každý měl jednoho garanta. Já osobně jsem zpracoval studie „K problematice sociální struktury a politického systému“ a „K problematice demokracie“. K diskusi o těchto textech se pak v širším týmu setkávalo ještě asi sto dvacet dalších odborníků, kteří k tomu měli co říci. Prostřednictvím tehdejšího Ústavu pro výzkum veřejného mínění jsme pak realizovali velký reprezentativní výzkum, jehož cílem bylo zjistit připravenost občanů přijmout demokratické změny. Jakou měl tým personální strukturu? Jádro tvořilo asi deset až dvanáct lidí. V čele byl samozřejmě Mlynář, tajemníkem pak Petr Pithart a několik lidí včetně mě.


Kolem rotovaly desítky intelektuálů. Vždycky se vypracoval základní materiál, někdo ho rozmnožil a pak se pozvali lidé, kteří k tématu měli co říct. Mimochodem na zasedání ve slovenských Smolenicích přišel i Gustáv Husák. I když ještě neměl politickou funkci, už tam dorazil jako velmož, asistent mu nesl aktovku a na rozdíl od ostatních nediskutoval, ale kázal. Už v roce 1967 se naplno řešil problém, jestli dříve provést demokratizaci systému, nebo federalizaci. Mínění Čechů a Slováků v tomto bylo rozdílné. Jediný Slovák, který měl opačný názor, byl jistý Felix Vašečka, což byl Husákův spoluvězeň z padesátých let. Přesvědčoval Slováky, že jestli neproběhne demokratizace života, bude jim federace k ničemu. Paradoxní je, že po okupaci v srpnu 1968 se stal ředitelem Ústavu ateismu Slovenské akademie věd. Jaké stranické vrstvy měly zájem na vzniku takového týmu? Žádné. Šlo o projekt Zdeňka Mlynáře, jehož kontakty byly rozsáhlé, ale kam až sahaly, to nevěděl nikdo. Osobně si myslím, že si celý projekt na komunistickém aparátu vylhal. Co bylo vaším zadáním? Zkoumat parametry politického systému, kam až je schopen dojít, aniž by se rozpadl? Práce týmu trvala zhruba rok a půl a hodně z toho byly jenom žvásty. Mnoho času jsme také ztratili bojem s dogmatiky. Členem širšího týmu byla i moje manželka Eva, která rozpracovala systém první republiky. Vzpomínám si, že jí dnešní významný poslanec ČSSD tehdy tvrdě vynadal, co sem tahá za modely. Podle mého názoru by práci Mlynářova týmu ukončil generační konflikt. Faktem je, že to, co jsme my mladší hereticky tvrdili, Mlynář přijímal velice dobře. Tehdy se hledalo, co s politickým systémem vlastně dělat.


Přibližte to. Moje manželka se například účastnila debat mezi historiky, kteří pořád řešili, co se stane, když se rigidní systém uvolní. Nebudou komunisté věšeni na lucernách, když ve společnosti neexistují názorové autority, které by tomu byly schopny zamezit… Nesmějte se, to byl velký strašák, který se donekonečna vracel. Co se ale Mlynáře týče, je třeba říct jednu důležitou věc. Po svém odchodu do Rakouska v roce 1977 se stal slavným politologem, dokonce je ve světě nejcitovanějším rakouským politologem, jak jsem se někde dočetl. Přesto jeho životním zájmem byla politika. Manželka Irena o něm říkala, že jak se něco politicky šustne, začne se chovat jako cirkusový kůň, který když uslyší rolničky, vzepne se. Proč váš tým skončil? V dubnu 1968 odešel Mlynář z Ústavu státu a práva na ÚV KSČ, kde byl jedním z hlavních tajemníků a poradců Alexandra Dubčeka, a tak tým rozpustil. Když v létě 1968 jednala vládní delegace v Čierné nad Tisou se Sověty, už jsem to politické napětí ve společnosti nemohl vydržet. Sedl jsem do svého trabantu, zajel na ústřední výbor KSČ a šel rovnou k Mlynářovi. Hned jsem na něj vyjel, ať ty reformy nějak urychlí, nebo je nedočkavá veřejnost všechny smete. Mlynář mi odpověděl, že sice teoreticky píšu o problémech politické moci, ale ve skutečnosti nevím, co to skutečná moc je. K čemu jste dospěl vy osobně ve svých studiích pro Mlynářův tým? Zabýval jsem se otázkou, kam až může jít politická reforma a co jsou lidé ochotni ještě přijmout. Kladl jsem si otázku, co by například říkali na pluralismus a parlamentní demokracii. Prováděli jsme tehdy rozsáhlé sociologické šetření, jestli si členové i nečlenové KSČ myslí, že by měla komunistická strana soupeřit o moc ve státě s jinými stranami. A výsledek? Tři čtvrtiny jednoznačně odpověděly, že by u nás měla být volná soutěž politických sil. Překvapilo vás to? Velmi, protože jsem se osobně domníval, že celý systém je mnohem rigidnější. Z našeho výzkumu vyplynulo, že je ve fázi imploze. Jinak řečeno, hroutí se do sebe. Jen si představte, že obrovské procento nejen obyčejných komunistů, ale i funkcionářů v dotaznících sdělilo, že by měly být svobodné volby! V podmínkách totalitní diktatury něco takového znamená, že se blíží imploze režimu. Ruské tanky ji jen oddálily o dvacet let. Z jak rozsáhlého vzorku byl průzkum prováděn? Šlo o tři a půl tisíce respondentů z tazatelské sítě Ústavu pro výzkum veřejného mínění. Srovnejte to s dnešními výzkumy,


které se dějí na vzorku od osmi do dvanácti set lidí… Mlynář tyhle věci v létě 1968 věděl, ale to už bylo na všechno pozdě. Sám Mlynář – na rozdíl od většiny lidí - během Pražského jara patřil k těm, kteří kritizovali překotný a chaotický politický vývoj a varoval před ruskou reakcí. Situaci přirovnával k hliněnému džbánu, který je trochu naprasklý, ale přesto se do něj pod tlakem pumpuje voda, takže musí rupnout. Petr Pithart kdesi vzpomínal, že ho Zdeněk Mlynář ještě před srpnem varoval před mediálním radikalismem a lehce cynicky prý podotkl, že on studoval v Moskvě, takže se po okupaci uživí, ale co prý Pithart se svou špatnou ruštinou? To je možné. Zdeněk byl bystrý ironik, který ale nezraňoval. O jednom zasedání vašeho týmu jste kdysi napsal: „Těchto diskusí, trvajících v Tupadlech obvykle téměř do rána, se většinou účastnila malá skupina stabilních vytrvalců, mezi nimiž Zdeněk Mlynář nikdy nechyběl. Nyní, s odstupem a zkušeností let je mi osobně jasné, proč tak malá skupinka.“ Co jste tím myslel? On si docela dobře vytipoval, kdo z nás může být fízl a kdo ne, takže našemu užšímu kruhu docela věřil. Jednou se zmínil, že v Rusku je politická skupina, která naše výsledky ostře sleduje a pokud bude vývoj dobře pokračovat, mohou se přidat. Copak jsem tehdy mohl vidět, že myslí svého spolužáka Gorbačova? Mělo to šanci? Milý Bohouši, dějiny se nedějí, ale dělají, a proto má všechno vždycky nějakou šanci. V jednom materiálu jsem kdysi četl, že jedním z motivů pro ruskou invazi v srpnu 1968 byla hrozící válka s Číňany na Ussuri a snaha SSSR mít jištěné západní hranice. Jiné prameny tvrdí, že Rusové si zde chtěli vytvořit základnu už od začátku šedesátých let a Pražské jaro bylo dobrou záminkou, jak se sem dostat. To chtěli pořád, o tom jsme věděli. Který motiv byl silnější, můžete zjistit už jenom při rozhovorech s pamětníky z Kremlu. Šlo provést demokratizaci diktatury bez ruské invaze? Nemělo se postupovat kádárovskými postupnými kroky jako v Maďarsku? Asi ano, ale ani maďarské poloreformy nemůžete oddělit od předchozího potlačení lidového povstání v listopadu 1956. Vzpomínám si, jak někdy v roce 1994 přijel Zdeněk Mlynář z Číny a říkal, že je to naprosto úžasné – komunistický režim, který buduje kapitalismus –, a předvídal mu velkou budoucnost. To jsou ty věčné paralely. Nabízím ještě jinou – v Polsku v letech 1956 a 1981 nedošlo k ruské invazi, ale sami polští komunisté obě situace neutralizovali. Nebylo by lepší, kdyby Pražské jaro přibrzdili lidé typu Mlynáře,


než když sem vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy a dosadila neostalinistickou garnituru? Myslím, že Rusové to dokonce Mlynářovi nabízeli dávno před Husákem, ale on odmítl. Přeskočme na konec roku 1989. Věděl jste, že v době revoluce poslali čeští komunisté pro Mlynáře auto, vlastně dokonce dvě, protože kdyby se prý jedno náhodou cestou rozbilo. Mimochodem během televizní debaty s Petrem Pithartem začátkem prosince 1989 pak prohlásil, že bez KSČ tady nedojde k žádným změnám, což ho zdiskreditovalo v očích mnoha lidí z Občanského fóra, kteří najednou říkali: pozor, Mlynář je na druhé straně barikády! Tehdy jsem daleko víc cítil silný zájem domácího odboje vyřadit určité lidi ze hry. Když začala revoluce, shodou okolností jsem Mlynářovi volal z Vysočan do Rakouska. Řekl mi, že už na českém velvyslanectví ve Vídni nahlásil, že chce domů. Pak se odehrála ta záležitost s auty. Tentýž den se objevil u nás v paneláku a požádal o teplou večeři. Ukazoval mi svůj československý pas, včetně podpisu, který za něj udělali vnitráci, a strašně se tomu smál. A na otázku, jestli usiloval o politické funkce, musím říct: samozřejmě, že byl ve hře. Jeho polistopadovým problémem bylo, že chtěl hned do vysokých funkcí. Kdyby vstoupil do sociální demokracie, zakrátko by se stal stínovým ministrem a později i skutečným, ale on chtěl všechno, nebo nic. Je to možné. Pojďme k druhému týmu, jehož jste byl členem a který vznikl kolem sociologa Pavla Machonina. Jeho výsledkem byla kniha s názvem Československá společnost. Čím se tento projekt lišil od Mlynářova? V polovině šedesátých let jsme my, mladí sociologové, prováděli výzkum studentů medicíny Univerzity Karlovy, který nám vyšel v jednom polském odborném periodiku. V té době to byla velká pocta, protože polská sociologie měla světové parametry. Tím jsme na sebe upozornili a následně nás oslovil Pavel Machonin. Na rozdíl od Mlynářova týmu bylo všechno koncipováno přísně vědecky a smyslem bylo zmapovat tehdejší společnost. Od února 1948, kdy proběhl komunistický převrat, nikdo pořádně nevěděl, jaké charakteristiky československá společnost má. Výsledkem celé knihy bylo zjištění, že tehdejší společnost se neskládá z tříd, ale vrstev jako na Západě. Rozdíl byl v tom, že naše společnost se sociálně podobala placce, protože obyvatelstvo bylo totálně nivelizováno. Byl to obrovský kopanec nejen Karlu Marxovi, ale i tehdejší ústavě, protože


KSČ zakládala svou moc na existenci tříd a třídní struktuře společnosti. Najednou jsme přišli my a řekli, že žádné třídy tu nejsou. To bylo asi hlavní poselství knihy. V knize máte kapitolu s názvem „Moc a sociální rozvrstvení“. Jak vznikala? Vidím za tím dlouhé a těžké diskuse. Mnoho lidí na mě útočilo argumenty, že když píšu o moci, tak bych ji měl operacionalizovat. Vzpomínám si na debatu, jestli má vyšší moc uklízečka na ministerstvu nebo hajzlbába na nádraží. Když musíte některé věci kvantifikovat, nutně dojdete k těmto absurditám. Já jsem se tomu jen smál, ale někteří mí kolegové dali uklízečce na ministerstvu index dvaapůlkrát vyšší než její kolegyni z nádraží. Vyplývá z toho, že výzkum nemůžete brát jako nějakou absolutní pravdu. Je to přiblížení k realitě, ale není to realita, pouze model. Co vás více překvapilo? Okolnost, že dvě třetiny lidí v komunistickém Československu chtěly pluralitní demokracii, nebo že společnost byla jinak strukturovaná, než se předpokládalo? Určitě první věc. Skutečnost, že ve společnosti neexistuje třídní rozdělení, jsme víceméně tušili a výzkum nám to jen potvrdil. Jak se prakticky v roce 1968 lišila československá společnost například od americké? Spojené státy byly hierarchicky strukturované a jednotlivé vrstvy hodně prostupné. Kdežto tady bylo všechno slisované do rovnosti bez větší mobility. Jaký byl další osud knihy? Dokončena byla koncem roku 1968, takže jsem kvůli tomu neodjel na stáž do Spojených států. Vyšla pak na jaře 1969 na Slovensku, kde byly volnější poměry. Za pár týdnů šla do stoupy a většina z nás byla následně vyhozena z práce. Uvědomte si, že komunisté zakládali svou mocenskou legitimitu na třídní struktuře. Najednou vyjde kniha, která dokazuje, že žádná taková struktura neexistuje. Tím padá legitimita moci a všichni autoři jsou na upálení, v lepším případě na zavření. Když nějakému hnutí vezmete jeho ideologický symbol, podvracíte jeho panství, což je vždycky nebezpečná věc. Navíc naše průzkumy byly dělány na vzorku jedenácti a půl tisíce lidí, což se nedalo zpochybnit. V tehdejší politické atmosféře to z knihy rázem udělalo atomovou bombu. Koho to však dnes zajímá? Rozhovor vedl Bohumil Pečinka. Foto autor.


Velká iluze českého školství Petr Piťha Příští rok tomu bude dvacet let od pádu komunistického totalitního režimu. Je to doba stejně dlouhá jako trvání první československé republiky. Snaha srovnávat vývoj vzdělanosti a školství v období 1918–1938 a 1989– 2009 by nevedla k ničemu, protože všechny komponenty života, které jej ovlivňují, jsou nesrovnatelně odlišné – stav vědy, technika, společenská skladba, politická a ekonomická situace či etický rámec. Na druhé straně ovšem shoda v délce trvání zmíněných údobí nutí k zamyšlení. Dvacet let je dobou, za kterou se společnost posune o celou jednu generaci, což znamená, že od Listopadu vyrostla nová generace, která vstupuje do plně aktivního života. Jak tato generace opravdu vypadá, je obrazem toho, co jsme (ne)udělali. Otázkou je rovněž to, čemu jsme napomohli a čemu jsme nezabránili. Takto položená otázka je ostatně spravedlivější, protože stav vzdělanosti a školství v žádném případě není jen dílem pedagogů. Hrají jistě roli významnou, ale ostatní vektory celkového pohybu jsou podstatně silnější. Mám na mysli roli rodičů, celkový vývoj dospělé části společnosti, vlivy ekonomické a překotný vývoj technologií. Jenže čím větší bude blížící se krize, tím více se bude svalovat vina na učitele. Rodiče, politici, ekonomové a většina dospělých odmítnou svůj díl odpovědnosti. Naše společnost jako celek se k otázkám výchovy a vzdělávání staví nezodpovědně a sebezáhubně. Jako učitelé, to jest vychovatelé a vzdělavatelé, měli bychom posoudit svou míru chyb a upozornit na chyby ostatních. Celá historie posledního dvacetiletí začíná stavem našeho školství před listopadem 1989. Komunistické školství sice trpělo hrůznou ideologizací, třídním přístupem a rovnostářským nesmyslem, bylo ovšem profesionálně dosti dobré a přinášelo i dobré výsledky. To platí zvláště pro první polovinu totalitní éry, kdy v našem školství pracovala převaha pedagogů vychovaných v době první republiky. Revoluční nadšení, jak jinak, vyzvedlo názor, že vše, co se dělo v předchozí době, bylo naprosto špatné. Tak například proporcionalita předlistopadového školství byla vcelku správná. Co bylo ničivé, byl třídní a stranický klíč přijímacích řízení. Nadané děti nepřátel na učňák, neschopné děti stranických činitelů na vysoké školy. Výsledek revolučních změn vedl k tomu, že máme co dočinění s předimenzovaným vysokým školstvím, inflací gymnázií a (tichou cestou zavedenou) jednotnou školou až do maturity, základním školstvím stlačovaným na úroveň odkladových škol a kritickým nedostatkem učňovského školství, kam přicházejí žáci, s nimiž lze těžko čeho docílit. Sociální a ekonomické důsledky se už začínají ohlašovat. Dalším výsledkem revolučního nadšení je, že byly otřeseny a odstraněny mnohé zcela nadčasové principy školství a vý-


chovy, které s komunistickým režimem neměly nic společného, leda to, že trvaly a byly ideologicky zneužívány. Liberalizace, která byla zpočátku neuvážená, se stala bezbřehou. Tím vznikly rozsáhlé škody. Možná ještě větší škody pak vznikly tím, že jsme nekriticky přejímali vzory ze Západu a nebyli schopni vidět, že se nadšeně ženeme do něčeho, co se neosvědčilo a od čeho právě na západ od našich hranic pracně ustupují. Zdá se nepochopitelné, jak je možné, že se národ s takovou pedagogickou tradicí může jednou bezhlavě přiklonit k Makarenkovi, podruhé k technologiím behavioristů a vůbec se nezamyslet. Tlak hrubé moci v případě prvém a finanční moci v případě druhém byl větší než pevnost lidí. Jistě, učitelé jsou státními zaměstnanci. Jejich submisivita ovšem hraničí se zbabělostí a bezpáteřností. Nedostatek lidské a stavovské důstojnosti učitelstva je vážným problémem společnosti a má staletí dlouhé kořeny. Nikoho nepranýřuji, ale konstatuji: školy naplněné zbabělci, kteří se zajímají nejprve – a často jedině – o svůj plat, nemohou nikoho vychovat v pevného, pravdivého člověka. Rodiče trvale podrývající autoritu učitelů obecně i konkrétně nemohou očekávat, že učitelé něco zvládnou.

TŘI POZNÁMKY Než přistoupím k popisu dnešní situace, musím udělat tři zásadní poznámky. Zaprvé, vím, že vždy je možno upozornit na výjimky, říci, že jsou i dobří učitelé, školy, studenti atd. Ano, jsou, zůstávají ale právě a jen výjimkami, byť jich dokonce může být i mírná většina. Nikterak tak tedy nelze smést ze stolu, že celkový stav dobrý není. Argumentace, při níž se odmítne problém poukazem na protipříklad, je v podobných debatách nejen logicky a věcně, ale především morálně vadná. Když se hospodyni připálí hrnec s rýží, je masivní většina zrn nespálená. Ovšem spálenou rýži každý pozná – všecko smrdí.


Druhá poznámka se týká publikovaných rozborů a statistik. Jejich omezená kvalita mívá své příčiny v použitých statistických metodách a především v přípravě a interpretaci. Já sám se opírám o dlouhodobé přímé pozorování, jež o skutečném stavu věcí často říká mnohem víc. Žijeme v dosti zvláštním teroru anket a průzkumů. Jenže to, jak určitý vzorek lidí něco vnímá, říká jen to, co si oni lidé myslí. Nevzejde z toho žádné pravdivé zjištění o skutečnosti. To, že 60 % lidí řekne, že včera bylo hezky, a 40 %, že bylo ošklivo, nám neřekne nic o včerejším počasí. Potřebujeme vědět, kolik bylo stupňů, jaký byl vítr, jaká byla oblačnost, tlak a srážky. To jsou věcné a důležité skutečnosti – říká se jim fakta –, s nimiž musíme pracovat. Třetím upozorněním je, že nebudu vyzdvihovat a občas ani zmiňovat kladné stránky. Dělám to nikoli proto, že bych propadl dnes velmi rozšířenému nešvaru všechno zpochybnit a pošpinit, ale proto, že je všichni známe; stinné stránky buďto dostatečně neznáme, nebo – což je horší – nechceme vidět.

VÝCHOVA A KÁZEŇ Zajímavým a pro mne alarmujícím jevem je zájem o předmět etická výchova. Má zavádějící název – o etiku v něm příliš nejde. Je to nácvik prosociálního jednání. Jako takový je potřebný a přínosný. Jenže odhaluje fakt, že prosociální vlastnosti dětí a mládeže jsou v takovém stavu, že takovýto předmět vůbec musí vzniknout. Zde leží vina na výchově v rodině a na běžném chování společnosti. Zmíněný předmět je jen zoufalou obranou. Děti přicházejí do školy i do předškolních zařízení nejenom nevychované, nepřipravené, bez zcela elementárních návyků, ale dokonce zkažené. Případy, kdy dítě diskutuje s učitelem, to jest hádá se s ním, ale neumí se obléct a často si ještě ve škole neumí utřít zadek, jsou docela běžné. Že se děti ve zvláštním školním předmětu učí děkovat, o něco požádat, omluvit se a zdravit, stojí za zamyšlení. Výchova, která je neoddělitelnou součástí práce učitelů, je dnes omezena, ne-li vyloučena. Učitelé nemají v ruce nic, co by mohlo zjednat klid a kázeň. Nemají oporu v zákonných pravidlech. Vše hovoří pro žáka a jeho svobodu, popř. pro rodiče. Dojde-li ke sporu, neodváží se ředitel postavit za své kolegy. Jednou proto, že rodiče školu sponzorují, podruhé proto, že mají vlivné postavení, potřetí proto, že jsou ochotni spor medializovat. Drzé, násilnické dítě nelze vyloučit, i když rozvrací celou školu. Učitel se nesmí dítěte dotknout, něco mu vytknout, dát mu špatnou známku, protože to je ponižování, nesmí se na ně ani vážně a přísně podívat. Listina základních práv a svobod a Úmluva o právech dítěte při sofistikovaném právním výkladu (což je dnes na denním pořádku) vyučovací proces fakticky znemožňují. Našemu dítěti nebudete nutit nějaké vědomosti! Má právo na svůj názor. Žákům je třeba vyhovět a pochopit jejich individualitu. Má-li právě potřebu se trochu proběhnout, má-li potřebu jít si na zahradu zakouřit, nemá-li potřebu zrovna teď psát diktát. Učitel může být kdykoli obviněn, že šikanuje. Nesmí se bránit, je-li


napaden. Kopne-li žák učitelku, nesmí ho uhodit. Po incidentu se naopak musí mít na pozoru, aby mu nedala špatnou známku, protože by šlo o podjaté hodnocení. Nikdo se neptá, jak se v budoucnu zapojí do pracovního procesu dítě, které nehodlá respektovat (a nerespektuje) členění výuky na hodiny a přestávky. Zvonění je středověký nesmysl a nemá ve škole co dělat. Trvám na tom, že škola je především určitý řád; pokud chybí, mění se škola v zábavné zařízení.

„MÁŠ SMŮLU“ Nedostatek kázně se dramaticky projevuje na kvalitě jazykových projevů. Nesmyslné bláboly, rozpadlé věty, to, že žák píše pravý opak toho, co chce vyjádřit – vše je přijímáno. Kvalitní dopracování úloh není vyžadováno. Stačí, aby se ukázalo, že žák rámcově ví, jak určitý typ příkladu řešit. Obávám se, že z našich škol začnou vycházet neotřesitelně drzí lidé neschopní pořádné práce a bez schopnosti se dohodnout. Stále více se setkávám s lidmi, kteří jsou tak svobodní, tj. neukáznění, že se to projevuje chaotičností jejich myšlení, neschopností cokoli domyslet. Stěžují si, že jsou neustále stíháni ranami nespravedlivého osudu. Jsou to lidé, kteří byli vždy chváleni. Jsou to žáci, kterým nikdy nikdo neřekl, že nic neumí, protože se neučí. Slyšeli vždy jen dobrý, výborný, skvělý, perfektní, wow! A jen někdy máš smůlu. Tato smůla ale není náhodná, jde o nutný důsledek drzé lenosti, bohorovnosti a nedotknutelnosti, jenž se po absolvování školy změní v rány osudu. V běžném životě se na rozdíl od škol nefouká a nerozdávají se utěšující dobrůtky. Podobně jako Listina základních práv a svobod vznikla z dobrého a jasného důvodu, vznikl i pojem pozitivní myšlení. „Positive thinking“ se zrodilo z tvrdých zkušeností generací, které vytvořily Spojené státy americké. Životu se nesmí uhýbat, člověk se nesmí vzdát a vždy mu musí čelit. Nemocný a starý člověk je hoden pomoci, ale ze všech svých sil má dělat, co ještě může. K tomu potřebuje ono pozitivní, odhodlané myšlení – a v tom je třeba jej povzbudit. Kult positive thinking nás ovšem dovedl ke karikatuře původní myšlenky. Chválíme a přijímáme všechno, spokojíme se s čímkoli, protože je snadnější na žáky vlastně nemít žádné požadavky. Pokud je učitel má, nastanou spory. Je obviněn, že děti šikanuje a podrývá jejich sebevědomí. Vyklidit pole je rozhodně snadnější.

Bez potřebného množství vědomostí člověk nemůže dost dobře přemýšlet, protože nemá o čem a novou informaci nemá kam zařadit a s čím srovnat. Představa, že si úplný ignorant sedne do knihovny, tvořivě zapřemýšlí, vyhledá vše potřebné a napíše geniální studii, je lichá.


NEZPOCHYBŇOVANÝ INTERNET PLNÝ CHYB Další problém vidím v tom, že se stále honosíme, jak děti učíme myslet, pečujeme o jejich kreativitu a díváme se svrchu na každého, kdo by po nich chtěl nějaké vědomosti. Ty nejsou zapotřebí, protože si je žák dovede najít na internetu. Debaty a úvahy, kolik vědomostí mají žáci mít, probíhají už celá desetiletí, možná staletí. V různých vlnách a dobách se na ně klade odlišný důraz. Dnes se ovšem, kvůli lenosti a ve snaze vyloučit cokoli pracného a málo příjemného, došlo ad absurdum. Předně si myslím, že bez potřebného množství vědomostí člověk nemůže dost dobře přemýšlet, protože nemá o čem a novou informaci nemá kam zařadit a s čím srovnat. Představa, že si úplný ignorant sedne do knihovny, tvořivě zapřemýšlí, vyhledá vše potřebné a napíše geniální studii, je lichá. Neví ani, co má dohledat. Když něco najde, nepozná, zda to k jeho tématu patří, popř. zda našel cennou informaci nebo úplnou pitomost. Výsledkem je, že se vychvalované eseje hemží nesmysly a chybami všeho druhu. Učitelé, nadšeni z toho, co všechno si žáci dovedou najít, když brouzdají po internetu, by si měli dát pozor, aby jim žáci neutonuli v bezbřehém salátu, který právě na internetu je. Jistě jde o problém, který se časem vyřeší. Zatím ale řešen není a v oborech, kterým rozumím, zjišťuji, že je na internetu tolik chyb, že je svým způsobem bezcenný. Je to však božstvo, před kterým musíme mlčet a pokleknout. Argument, že žák má něco z internetu, je vážnější než učitelovo správné tvrzení, že je to špatně. Jako bohemista například zjišťuji, že mladí lidé neumí skloňovat zájmeno „já“. Opravný program, kterým se zbavují chyb z neznalosti, je totiž zatím vytvořen jen pro jednotlivá slova a nepracuje ani s nejbližším kontextem. Protože tvary „mne“, „mě“ a „mně“ všechny existují, program nesignalizuje chybu při jejich záměně. Viděl jsem text, internetově opravený, kde byly tvary „pannen“. Dalším nebezpečím, které vzniká odstraněním jakéhokoli memorování (násobilka, básničky, vyjmenovaná slova, vzorečky atd.), je atrofie paměti a posléze zánik paměti vůbec. Představa, že naše školy budou opouštět dvacetiletí lidé s viditelnými rysy Alzheimerovy choroby a odkázaní na přístroje, není hezká. Jejich myšlení bude totiž doslova na baterky. Problém upadající rozumnosti a těžký pokles kvality myšlení je zastírán jednak dostatečným počtem mimořádných výkonů a hlavně triumfálním postupem vědy. V celku však zvláště evropská společnost degeneruje, což je ještě podepřeno nechutí inteligence k potřebné reprodukci. Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne.

ESEJE Zmínil jsem se již o esejích. Nesdílím nadšení, které okolo nich panuje. Předně bych poznamenal, že nejde o eseje. Jde o kvaziodborné studie, delší úvahy, popř. o jakoukoli slohovou práci. Žákům jsou bez předchozího uvedení do problé-


mu zadána témata zcela překračující jejich možnosti. Svými známými jsem byl žádán, abych pro jejich děti na třetím, ale i druhém stupni vypracoval „eseje“ se zadáním a v rozsahu vysokoškolské seminární práce či bakalářské nebo magisterské diplomky. Rodiče se této pitomosti nevzepřou, ale shánějí pomoc pro své dítě. K čemu to vede? Žák něco sám slátá, resp. opíše z internetu, nebo mu práci napíše někdo, kdo to zvládne. Nejčastěji se eseje kupují od starších spolužáků a přeformátují na počítači. Žák, který chce přistoupit k úkolu poctivě, je deprimován a občas se zhroutí. Učitel, který ve dvou nebo více třídách zadá práci, která má mít 15–20 stran (přílohy se nepočítají), není s to práce opravit. Většinou je ani nepřečte. Spokojí se s několika škrty sem tam po textu. Nikdy nikomu práci nevrátí. Ti, kteří se snažili, pochopí, že se snažit nemusejí a nemají. Ti, kteří se nesnažili, jsou ujištěni, že jejich výkon postačuje. Tomu říkám kazit mládež. Nedávno jsem redigoval knihu mladého kolegy, který má magisterský titul. Když jsem mu rozebral první, kratičkou kapitolu, rozplakal se. Seděl proti mně sedmadvacetiletý habán, mladý pan magistr, a plakal jako Marcelka, která v druhé obecné dostala první trojku. Přečetl jsem dost veleúspěšných prací. Ani jednu bych ovšem neklasifikoval lépe než jako sotva dostatečnou. Jak jsou jejich autoři vzděláni? Jak jsou připraveni na život, kde existují neúspěchy a bývá žádána určitá kvalita práce?

DISKUSE, DEBATY A TLACHY Na našich základních školách se hojně debatuje, neustále a o všem. Vzpomínám si, že G. B. Shaw jednou řekl, že debata vždycky nabude na dynamice, když alespoň jeden zúčastněný o věci vůbec nic neví. Vzpomínám si také, jak mi jeden učitel výchovy k občanství na druhém stupni s chloubou řekl, že je úžasné, na co děti nepřijdou. „Představte si, že už sedmou hodinu v sedmé třídě debatujeme o tom, co je to duše. Já vždycky přivedu někoho, kdo k tomu má blízko, a je debata, třeba různé faráře nebo psychiatra.“ Doporučil jsem mu, aby na osmou hodinu pozval někoho z opravny pneumatik, že tam o duších taky hodně vědí, a udělal jsem si nepřítele na doživotí. Tento debatní klenot však nijak nevybočuje ze standardu středoškolských debat. Je to nezávazné plácání, při kterém se hodnotí rychlá reakce, bulvární, povrchní záblesky a uvedení bizarních zajímavostí. Tak lze vychovat v lepším případě dobré povrchní společníky, v horším pivní filozofy.

PRÁVO NA VZDĚLÁVÁNÍ VS. PRÁVO NA VZDĚLÁNÍ Naše společnost by se měla jako celek zamyslet nad problémem rovnostářství v oblasti školství. Rozdíl mezi právem na vzdělávání a právem na vzdělání mnoha lidem uniká. Na prvé mají opravdu všichni právo. Pro společnost i pro určité kategorie žáků je přínosné, když je jim věnováno zvláštní a dlouhé


vzdělávání. To druhé nelze nikomu zaručit, protože není-li potřebně nadaný anebo nemá-li dostatečný zájem, nikdo mu vzdělanost nevdechne. Rovnostářstvím je nesena i nechuť ke klasifikaci a snaha vystačit si se slovním hodnocením. Jenomže slabší nebo pohodlní jedinci se musí včas dozvědět, že jejich výkon je ve srovnání s jinými slabý. Že to nic neubírá na jejich důstojnosti člověka a člena společenství, je druhá věc. Když jsem se setkal s tím, že v recitační soutěži získal druhé místo koktavý žák, uvědomil jsem si celou hrůzu nevěcné empatie. Co to udělalo se třetím v pořadí? A se čtvrtým, který nepostoupil do vyššího kola?

TERCIÁRNÍ SEKTOR Za dezolátní považuji stav našeho vysokoškolského sektoru. Chápu, že vývoj dospěl k tomu, že lidé, aby se plnohodnotně zapojili do aktivního života, po maturitě většinou ještě potřebují další specializované vzdělávání. Jde ovšem o novou vrstvu v pyramidě vzdělání, která přibyla mezi střední školu a univerzity. To, že daná věc není jasně artikulována, působí mnoho zla. Projevuje se to i v mezistátním hodnocení, protože nejasné pojetí vede k tomu, že jsou kupříkladu mezi univerzity počítány velmi odlišné školy. Statistiky dlouho uváděly, že USA nebo SRN mají daleko vyšší procento populace na vysokých školách než my. Jenže do jejich počtů jsou v USA zahrnuty všechny colleges, jež odpovídají naší septimě, oktávě a ještě roku navíc. V SRN se do zmíněného počtu zahrnují studenti všech pomaturitních škol, např. školy kosmetiky domácích zvířat. Horší ovšem je, že porevoluční nechuť k nástavbovému školství, pomalý růst počtu vyšších odborných škol a všeobecná touha po akademických titulech způsobily takovou extenzi univerzit, že to vyvolalo propad jejich úrovně. Všichni politici jsou nadšeni, kolik máme vysokoškolských studentů a absolventů. Mnozí volají po tom, aby jich bylo ještě víc. Babičky a dědové se radují na promocích. Vzdělanost však trpí a upadá. Univerzity, které se honosí tím, že vychovávají elitu; vychovávají ji však jen okrajově, pokud vůbec, a vždy až v postgraduálním studiu. Elitou nemůže být 28 nebo 35 % populace. Elitu tvoří její 2–3 % – a prvořadých je tak 6 %. Univerzity, které přijímají víc než 12–14 % populace, se nutně stávají školami pro vyšší průměr – a ten stále klesá. Spolu s tím vzniká inflace univerzitních učitelů udivených, že jejich společenská prestiž už není jako kdysi. Jde o nutný důsledek extenze. Na konci první republiky bylo percentuálně zhruba tolik lidí s maturitou, kolik jich dneska máme s magisterským titulem. Kdyby se spočetli dnešní univerzitní profesoři a prvorepublikoví gymnaziální profesoři, kteří měli doktorát, šlo by o vyrovnané počty. Na přelidněných univerzitách se poflakují mladí lidé, kteří neměli odmaturovat, a žijí v líbezné symbióze s línými a nezodpovědnými učiteli, kteří ve svém druhém zaměstnání vydělávají peníze. Občas se sejdou, pohovoří a vzájemně si vyhoví. Toto stále nákladnější mon-


Naše společnost by se měla jako celek zamyslet nad problémem rovnostářství v oblasti školství. Rozdíl mezi právem na vzdělávání a právem na vzdělání mnoha lidem uniká. Na prvé mají opravdu všichni právo. To druhé nelze nikomu zaručit. strum společnost platí a musí se pak starat o neuplatnitelné lidi s akademickým titulem. Zavedení školného, popř. numerus clausus jsou politicky neprůchodné. Přes veškeré ujišťování zůstávám skeptický k názoru, že scientometrické metody vedou k rozvoji vědy. Pozoruji téměř pravý opak, alespoň v oborech, kterým rozumím. Potřeba množství publikací v kariérním postupu vede k tomu, že vyjde všechno. Počítá se počet, kritika se rozpadá – každý má právo na svůj názor. Ostatně úplná fantasmagorie, proti které se ozve vlna kritiky a která bude dlouho připomínána jako exemplární, přinese autorovi nárůst citačního indexu. Navíc se dostáváme do situace, že vysokoškolský učitel buďto učí, nebo se publikačně drží. Obojí stihnout nejde. Nakonec se nestíhá ani jedno.

PEDAGOGICKÉ FAKULTY Otazník, který se mění ve vykřičník, visí rovněž nad pedagogickými fakultami. Myslím, že by jim prospělo, kdyby si uvědomily, co je jejich posláním, věnovaly se mu a přestaly si hrát na něco, čím nejsou. Výroky, že jsou vlastně univerzitami v univerzitách, že ve všech přednášených oborech mají touž úroveň jako specializované fakulty, jsou deklasující nesmysl. Strašné na tom je, že svým nejvlastnějším a tak důležitým úkolem, jakým je příprava učitelů pro základní školství a především pro první stupeň, pedagogické fakulty téměř pohrdají a dostatečně se jím nezabývají. Učitelé přicházející dnes do škol jsou nesrovnatelně hůř připraveni, než byli absolventi starých učitelských ústavů, což byly školy střední. Kamkoli vstoupím do školy, vždy slyším nářek, jak nepřipraveni do škol přicházejí absolventi pedagogických fakult. A to z obou stran, ze strany mladých, začínajících učitelů i ze strany jejich starších kolegů. Proč se nezeptáte, co od vás očekávají? Protože jste propadli velikášství a vytváříte sen o své důležitosti. Když se nadaný absolvent pedagogické fakulty uplatní jako historik, matematik, bohemista ve výzkumu ve svém oboru, je to jistě důvod k radosti. Ale podle toho nebudete souzeni. Hodnoceni, uznáni nebo zatracováni budete podle toho, jak budou vypadat stovky a tisíce učitelů, a to zvláště učitelů těch nejmenších dětí. Zdá-li se vám, že příprava těchto lidí vám nepřináší dost důstojnosti, takže ji musíte získat jinde, odpovídám: je to proto, že svůj základní úkol nezvládáte a přitom na soutěž se specializovanými fakultami nemáte dost času, protože vás zdržují ti, kterými pohrdáte – nepříliš, resp.


jinak nadaní studenti, kteří však mají kantorskou jiskru a mají rádi děti. Pravidelně uděláte všechno, abyste tyto vlastnosti zničili.

PEDAGOGICKÁ VĚDA Tím se dostáváme k dalšímu bolavému místu. Je jím pedagogická věda. Je třeba trochu poodstoupit, přestat hájit sami sebe a věcně posoudit, co se stalo. Pedagogická věda, jak je dnes provozována, je celosvětově v těžké krizi, neboť se rozbíhá ve třech proudech. Jedním z nich je mrtvý proud, v němž se pedagogická věda změnila v terminografii. V tomto proudu zahynuly už stovky kantorsky nadaných studentů. Druhým jsou technologické podniky, které produkují předvařené učební hodiny. Plíce nám nestačí, jak voláme po kreativitě učitelů, ale dodáváme jim instantní zmetky a degradujeme je na promítače kazet. Třetím, živým ramenem je pedagogická psychologie, která ovšem svým předmětem patří spíš k jiné disciplíně. Co tedy zbývá? Inu právě to, co je podstatné a naštěstí na některých katedrách dobře pěstované: promyšlená didaktika předmětů pevně opřená o školní praxi. Zvláště to druhé je rozhodující. Dovolte mi, abych demonstroval, kam to u nás dotáhla pedagogická věda. Nedávno vznikl pedagogický výtvor, který získal platnost zákona. V Rámcových vzdělávacích programech se dočteme podobné věci jako např. „vzdělávací cíl je účel, záměr vzdělávání (výuky), směřování k určitému vzdělávacímu výstupu, případně přímo výsledek vzdělávání formulovaný v podobě dosahovaných kompetencí“. Tam vede terminografický proud. Mezi cílové kompetence v závěru druhého stupně patří, že žák umí aktivně využívat osvojené poznatky při volbě partnera. Z této věty vyplývá, že naše patnáctileté děti žijí snad už v několikátém manželství. Napadlo mne ovšem, že totéž se dá zkoumat i při volence v tanečních nebo studo-


váním promiskuity. Až sem vede odtrženost od školní praxe a od života vůbec. Autoři se dobrali úsudku, že využití individuálních potencialit žáka znamená ve svých důsledcích snížení počtu selhávajících a zaostávajících, a došli k tomu, že je třeba zbavit žáky obavy ze školního neúspěchu poskytnutím delšího času ke zvládnutí učiva, přiznáním práva žáka na omyl a další. Ano, při takto pojatém vzdělávání nebudou žádní selhávající ani zaostávající. Budou pouze dva druhy úspěšných: jedni, kteří budou využívat práva na omyl a delší čas k osvojení učiva, a druzí, kteří těchto práv využívat nebudou muset. Přitom nejde o výjimky, tak vypadá celý onen dokument. Kdyby se společnost na chvíli vytrhla ze svého nezájmu a třeštění a jednala věcně, muselo by dojít k trojímu: odvolání ministra, okamžitému zrušení ústavu, který materiál připravil, a k právnímu postihu za poškození vzniklé promrháním nepředstavitelných obnosů, které to všechno stálo.

PODTRŽENO A SEČTENO Vím, že mnoho věcí je z principu špatně a je obtížné se tomu postavit. V době pravidla hlásajícího, že peníze jdou za žákem, v době bulvarizace tisku, všeobecné povrchnosti a reklam je těžké vytvářet kvalitní, klidnou školu. O dobrých školách se v tisku psát nebude – nebudou mít úžasně atraktivní nabídku, naopak budou mít potíže, protože poctivou prací a péčí o žáky budou rodičům jen přidělávat starosti. Vím, že je to nerovný zápas. Ale pozor. Je to zápas o vlastní lidskou hodnotu, o čest a také o děti, které jsou bezbrannou kořistí všeobsáhlé lži, ve které vesele žijeme. Text je přepisem projevu předneseného 2. dubna 2008 při příležitosti zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové. Redakčně upraveno. Autor je bohemista a lingvista. V letech 1992–1994 působil jako ministr školství.


„Třetí“ pohled na klimatické změny Petr Holčák Investice do nových energetických technologií, které sníží riziko klimatických změn a zároveň zajistí další hospodářský rozvoj světa, budou muset být mnohem vyšší, než se dosud předpokládalo. Představy klimatického panelu OSN o levném zavádění bezemisních technologií jsou nebezpečně optimistické a zřejmě i hluboce chybné, jak upozornila skupina vědců v široce diskutovaném článku v prestižním vědeckém časopise Nature. Pro opatření vůči změnám klimatu to podle autorů i dalších expertů, například známého ekonoma Jeffreyho Sachse, znamená, že by se místo nuceného omezování emisí měla zaměřit na přímou podporu technologických inovací, tedy na investice do výzkumu a vývoje. Roger Pielke jr. z Centra pro vědu a technologii Coloradské univerzity, klimatolog Tom Wigley a kanadský ekonom Christopher Green v článku označeném některými komentátory za přelomový zpochybnili základní předpoklady, na nichž Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) staví své tvrzení, že náhrada fosilních paliv za nové, nízkoemisní technologie bude relativně levná a bezbolestná. Podle nich je to jen iluze, kterou reálný vývoj ve světě vyvrací. Pielke či Sachs patří mezi představitele sílící „třetí strany“ pohledu na klimatické změny, resp. jak a zda vůbec vůči nim zasahovat. Řadí se zde i dánský statistik a autor bestselleru Skeptický ekolog Bjørn Lomborg, Richard Tol, který se proslavil ostrou kritikou známé Sternovy zprávy, nebo například ředitel britského Tyndallova centra pro výzkum klimatických změn Mike Hulme.

TŘI PRAVDY Ve veřejné debatě zatím převládá ortodoxní směr, označovaný kritiky jako „alarmistický“ a vedený zejména ekologickými organizacemi, politiky v čele s Alem Gorem a vědci takzvaného konsenzu, jichž je podle médií většina; ti podporují iniciativy typu Kjótského protokolu a zdůrazňují nutnost rychlého omezování emisí bez větších ohledů na varování řady ekonomů, že to bude velmi drahé a velmi neefektivní. „Skeptici“, či hanlivě „popírači“, například český prezident Václav Klaus, pochybují, že za změny klimatu může člověk, a omezování emisí pokládají za zbytečné a přímo škodlivé. Zastánci „třetí strany“, jimž advokáti razantního omezování emisí začali říkat „odkládači“, nepochybují, že za globální oteplování může z většiny člověk, zároveň však poukazují na ekonomické škody, které by mohly vzejít ze zbrklého snižování emisí. Prosazují proto racionálnější politiku, zejména investice do výzkumu a vývoje a větší důraz na adaptační opatření.


Podle předpokladů IPCC se valná většina emisí skleníkových plynů, které podle převládající teorie přispívají k oteplování planety, bude v tomto století snižovat víceméně spontánním vývojem a bez nutnosti vládních zásahů, a to postupným snižováním energetické a uhlíkové náročnosti (spotřeby energie respektive emisí uhlíku na jednotku produkce). IPCC se také domnívá, že stabilizace koncentrací skleníkových plynů na bezpečné úrovni se dá dosáhnout již s dnešními technologiemi; to mu také umožňuje tvrdit, že snižování emisí bude vlastně levné a bude stát jen desetiny světového HDP ročně. Vědci v Nature ovšem upozornili, že předpoklad, podle něhož se i bez zásahů typu Kjótského protokolu v tomto století sníží emise na bezpečnou úroveň automaticky o dvě třetiny i více, možná platí pro vyspělé země, rozhodně však ne pro svět, v němž budou hlavní roli hrát nynější rozvojové mocnosti, mezi něž kupříkladu patří Čína nebo Indie. Zjistili, že prognózy IPCC ohledně „dekarbonizace“ ekonomiky nevycházejí kvůli prudké industrializaci obou zemí již ani pro období 2000–2010. Energetická i uhlíková náročnost ve světě v letech 2000–2005 proti všem předpokladům neklesla, nýbrž vzrostla. „IPCC závažně podcenil rozsah technologické výzvy spojené se stabilizací koncentrací skleníkových plynů,“ uvádějí vědci. Spočítali, že emise oxidu uhličitého v Číně vzrostou v tomto desetiletí o 11–13 procent, tedy mnohem rychleji, než předpovídají emisní scénáře IPCC. Autoři článku přitom předpokládají, že silná industrializace se v příštích letech prosadí po celé jižní Asii a později i v Africe a bude pokračovat ještě dlouho po polovině tohoto století. „Vzhledem k této dramatické změně v globální ekonomice je pravděpodobné, že teprve začínáme zažívat prudký nárůst světové spotřeby energie, který bude doprovázet rychlý rozvoj,“ uvádějí autoři. Tento trend je ovšem podle autorů v ostrém kontrastu s optimistickými prognózami IPCC. Je to něco, co podle vlivného autora, aktivisty a výzkumníka Teda Nordhause řada expertů na klima a energetiku dlouho věděla, avšak bála se to říci.


VELKÁ ENERGETICKÁ TRANSFORMACE Tento vývoj bude znamenat prudký nárůst uhlíkových emisí a ukončit jej může podle článku v Nature jen rozsáhlá transformace globálního energetického systému, která bude trvat mnoho desetiletí. Pielke v rozhovoru pro New York Times zdůraznil, že je především nutné si přiznat, že svět bude v budoucnu potřebovat energie mnohem více. Mezinárodní agentura pro energii (IEA) předpovídá, že do roku 2030 světová poptávka po energii vzroste o 60 procent – a ve světle vývoje v Číně a Indii je toto číslo možná ještě podhodnocené. IEA navíc odhaduje, že dostatečný přístup k energii nyní postrádají asi dvě miliardy lidí, pro něž tak není jiné cesty než růst spotřeby. Správná otázka pro politiky proto nezní „jak snižovat emise“, nýbrž „jak zajistit dostatečné množství energie tak, aby to nevedlo k hromadění uhlíku v atmosféře“. „IPCC hraje riskantní hru, jestliže předpokládá, že spontánní pokroky v technologických inovacích zařídí většinu budoucího omezování emisí,“ píší autoři, a nastolují tak otázku, zda by klimatická politika neměla přejít od plánů na snižování emisí k přímé motivaci inovací. I velmi rozsáhlá podpora výzkumu a vývoje by totiž byla podle expertů mnohem levnější a přitom mnohem účinnější než nucené omezování emisí; vedla by totiž přímo k výraznému urychlení procesu, v němž získají alternativní technologie schopnost konkurovat tradičním zdrojům. S velmi podobným názorem minulý měsíc vystoupil i známý americký ekonom Jeffrey Sachs. Podle něj je pro řešení klimatických změn zásadní právě technologická politika, protože „naše současné technologie nebudou moci podpořit ani snižování emisí oxidu uhličitého, ani rozvoj globální ekonomiky“. Pokud se totiž budeme snažit omezovat emise bez nových technologií, zastavíme ekonomický růst a zmaříme vyhlídky na zlepšení životů miliard lidí. Klíčem k úspěchu tedy nejsou žádné úspory nebo pouhé zvyšování efektivnosti, ale úplně nové technologie, říká Sachs. Svět může například teoreticky brzy přejít na solární energii z panelů v pouštích, elektřina ze slunce je však zatím velmi drahá, takže by to znamenalo obrovské ekonomické ztráty. Kromě toho je nutné vyřešit řadu zásadních technických problémů, namátkou dodávky elektřiny v noci nebo výstavbu nových rozsáhlých vysokonapěťových sítí, uvádí Sachs. Podobné problémy mají i další nové technologie – a i jejich řešení si vyžádá značné investice. Dosavadní politika Kjótského protokolu a navazujících iniciativ předpokládá, že emisní kvóty nebo stanovení ceny uhlíku povedou k zavádění nových technologií a k inovacím, to však experti jako Pielke a Sachs zpochybňují. Podle nich jsou tyto programy při své vysoké nákladnosti velmi neúčinné, protože dosáhnou maximálně určitého nepodstatného omezení emisí a k novým technologiím svět nedovedou. K žádoucí globální transformaci energetiky podle expertů nevede ani praxe subvencování současných alternativních technologií, které zatím


zdaleka nejsou cenově schopny konkurovat tradiční energetice. Tento přístup vede k čistým ekonomickým ztrátám a jeho výsledkem může navíc být zmrazení vývoje alternativních technologií na současné neefektivní úrovni. Jeden z hlavních autorů části loňské zprávy IPCC věnované klimatické politice Adil Najam závěry panelu hájí a i nadále zastává názor, že nynější technologie je možné rozsáhle využít. Podle něj výzvy k tomu, aby se nejprve investovalo do radikální transformace energetiky, znamenají odkládat zavádění nových technologií, což by mohlo být nebezpečné. Za klíčový faktor problému Najam nepovažuje ani tak technologii, jako spíše potřebu změny celého životního stylu. Výzvy ke změnám životního stylu spolu s regulací emisí, což je tradiční agenda ekologických aktivistů, se však i podle některých environmentalistů ukazují být tak zásadně neadekvátními, až jsou irelevantní. Odmítavé postoje rozvojových mocností k nucenému snižování emisí dávají podle komentátorů tušit, že třetí svět si v žádném případě nenechá upírat právo na rozvoj. Pielke je přesvědčen, že současné snahy omezovat emise, snad až na zcela nereálné zavedení stejné globální daně z uhlíku, nemohou uspět a jsou náchylné k různým machinacím. Experti proto navrhují vynechat všechny mezikroky a přikročit přímo k podpoře inovací. „Potřebujeme více výzkumu a vývoje uhlíkově neutrálních technologií i technologií, které mohou odstranit uhlík z ovzduší,“ řekl Pielke. Poukázal přitom na to, jak rozsáhlé přínosy měly podobně vysoké investice do zdravotnictví nebo obrany.

KJÓTO NA HLINĚNÝCH NOHÁCH Většina nynějších politických iniciativ v čele s Kjótským protokolem a ambiciózním plánem EU snížit emise do roku 2020 o 20 procent je založena na omezování emisí, nikoli na podpoře investic do nových technologií. Výjimkou je volná aliance, kterou založily USA se zeměmi Asie a Tichomoří a jejímž cílem je kooperace při podpoře a rozšiřování nových technologií. Podle kritiků, mezi něž patří i Jeffrey Sachs, však tato iniciativa není dostatečně podpořena penězi. Názory expertů jako Pielke a Sachs jsou podporována fakty, která ukazují, že investice do výzkumu a vývoje energetických technologií ve vyspělém světě v posledních desetiletích klesly a podepsání Kjótského protokolu před deseti lety je nijak neoživilo. Podle údajů IEA dosáhly investice do výzkumu a vývoje energetické efektivnosti a obnovitelných zdrojů dlouhodobého maxima v reálných hodnotách na přelomu 70. a 80. let a poté se prudce propadly; v posledních letech investice do obnovitelných zdrojů (vyjádřeno procentem HDP) stagnovaly a investice do široce propagovaných energetických úspor dokonce dále klesly. Naděje na prosazení racionálního přístupu založeného na investicích do změn energetických technologií zde určitě existuje, píše v listu e Guardian profesor Londýnské ekonomic-


ké školy (LSE) Gwyn Prins. Na loňské konferenci o klimatu na Bali se podle něj geopolitické gravitační centrum politiky přesunulo od zastánců Kjóta (Ala Gorea a Evropské unie) k Tichomoří, USA a Asii. „Navzdory povrchním titulkům o izolaci USA kvůli trvalé neochotě podepsat Kjóto nezůstaly Spojené státy v hlubších věcech osamoceny,“ domnívá se Prins a za přirozeného vůdce nové politiky pokládá Japonsko. Návrhy zaměřit se místo omezování emisí na investice do výzkumu a vývoje paušálně odmítá řada ekologických aktivis-

tů, kteří v nich vidí pouze snahu o odkládání a podkopávání rychlého řešení klimatických změn. Podle Teda Nordhause však těmto lidem hrozí, že jim ujede vlak. Proti sobě již nemají skeptiky, s nimiž by bylo nutné bojovat, ale klimatology, ekonomy a další experty, kteří o nutnosti řešit problémy klimatu nepochybují. Převzato z ČTK. Upraveno.

Autor přeložil do češtiny knihy Bjørna Lomborga Skeptický ekolog a Zchlaďte hlavy.

Smrtící objetí: komunisté a sociální demokraté 1945–1948 Seminář Centra pro studium demokracie a kultury a Ústavu pro studium totalitních režimů Termín: 23. června 2008 Místo: Ústav pro studium totalitních režimů, Havelkova 2, Praha 3 14.00 Zahájení HYNEK FAJMON, poslanec Evropského parlamentu PAVEL ŽÁČEK, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů 14.10 I. blok Moderátor: PETR BLAŽEK, Ústav pro studium totalitních režimů • Sociální demokracie v letech 1945–1948 VÁCLAV VEBER, historik • Václav Kluzák – příběh jednoho sociálního demokrata TOMÁŠ BURSÍK, historik, Ústav pro studium totalitních režimů • Životní osudy prof. Zdeňka Peška PETR KOURA, historik, Ústav pro studium totalitních režimů 15.10 Diskuse 15.30 Přestávka 16.00 II. blok Moderátor: STANISLAV BALÍK, vedoucí Katedry politologie Fakulty sociálních studií MU • Reformisté a revolucionáři – zrádci a rozkolníci. Stýkání a potýkání komunistů a sociálních demokratů VÍTĚZSLAV SOMMER, historik, Ústav pro studium totalitních režimů • Brněnský sjezd ČSSD v listopadu 1947 PETR BLAŽEK, historik, Ústav pro studium totalitních režimů • Slučovací sjezd KSČ a ČSSD v červnu 1948 JIŘÍ PERNES, ředitel brněnské pobočky Ústavu pro soudobé dějiny 17.00 Diskuse 17.20 Závěrečné slovo Večeře formou rautu



Byrokracie nebují, výdaje na zbrojení klesají Rozhovor s předsedou Cato Institute Williamem A. Niskanenem Jeden z nejvýznamnějších žijících ekonomů William A. Niskanen, klasik teorie byrokracie, převzal na Vysoké škole ekonomické v Praze čestný doktorát. V rozhovoru pohovořil o tom, proč nedůvěřuje euru či proč už se mnohdy nevyzná v současné vědecké ekonomii.

V České republice vrcholí debata o euru, respektive o tom, kdy jednotnou měnu přijmout. Jaký je váš postoj? Soudím, že evropská měnová unie není z dlouhodobého pohledu stabilní. Mezi státy převládá řada nesourodých tendencí a otázkou je i flexibilita trhu práce. Domnívám se, že dojde k odštěpení některých států od evropské měnové unie, nejpravděpodobněji Itálie a Irska. V roce 1971 jste napsal slavnou knihu Bureaucracy and Representative Government, která položila základy ekonomické teorie byrokracie. Co se od té doby změnilo? Byrokracie nijak významně nenarůstá. Od roku 1952 je velikost vládního sektoru v poměru k HDP USA poměrně stabilní, přibližně 30–31 %. Došlo k poklesu podílu výdajů na zbrojení, vzrostl naopak podíl transferových plateb a sociálních dávek. Nejsme tedy odsouzeni k nějakému nevyhnutelnému růstu vládního sektoru. Vidíte nějakou jinou hrozbu? Problémem je spíše to, že se brzy, v roce 2011, až začnou silné poválečné generace vcházet do důchodového věku, nebude dostávat zdrojů ze sociálních rezerv. Budeme muset buď snížit transferové platby či jiné vládní výdaje, anebo zvýšit daně. To je v současnosti největší fiskální hrozba – nejen v USA, ale téměř ve všech vyspělých zemích. V některých je navíc tento problém ještě posílen tím, že ani nedosahují hranice prosté reprodukce.


Jak dopady této fiskální hrozby co nejvíce zmírnit? Předpokládám, že problém bude řešen několika způsoby současně. Dojde ke zvýšení daní, snížení vládních výdajů a rovněž k porušení některých slibů. Kterých konkrétně? Zásadním z nich je odchod do důchodu v pětašedesáti letech – to ale sliboval už kancléř Bismarck! Zatímco v jeho době měli muži naději, že se dožijí nějakých osmašedesáti, dnes mohou pětašedesátníci počítat s patnácti lety života v důchodu. A ženy dokonce s osmnácti až dvaceti lety. Mně je pětasedmdesát let a počítám, že budu pracovat do pětaosmdesáti. Kdybych se rozhodl nedělat nic, budu plných dvacet let žít za vládní peníze. Proč se to řeší, až nyní, takříkajíc „za pět minut dvanáct“? Řekl jste, že poválečné generace půjdou do důchodu už v roce 2011. Něco v tomto smyslu jsme navrhovali již v roce 1981 za Reagana. Tehdy bylo cílem navyšovat věk odchodu do důchodu každoročně o jeden měsíc. Za Clintona v roce 1998 už toho bylo skoro dosaženo, ale jelikož prezident tehdy zrovna potřeboval podporu levicového křídla demokratů během impeachmentu, sešlo z toho. Pohybujete se v ekonomické praxi, ale ovlivnil jste i teorii. Co říkáte na současnou podobu právě teoretické ekonomie, jež vypadá spíše jako čistá matematika. Mám za to, že dnes se mladí výzkumníci vzdávají cíle být prvořadými ekonomy a místo toho usilují být druhořadými mate-


matiky. Zásadním nedostatkem takového snažení je také to, že například žurnalisté nejsou téměř schopni číst akademické texty. Sám jsem měl za profesory opravdové mistry statistiky. Jenže to už je jednapadesát let. Tehdy ekonomie přejímala vlivy jiných disciplín, třeba právní či sociologické. Obávám se, že matematizace vystavuje tomuto procesu stop. Zdá se ale, že mainstreamoví ekonomové si ve formalismech vyloženě libují. Nejpochopitelněji dnes ekonomii vykládají přednášející v právních či sociologických kursech. Ekonomové si myslí, že musí demonstrovat, jak jsou vzdělaní. Ochuzují se pak ale o možnost komunikovat s kolegy z jiných oborů, kteří nejsou tak matematicky na výši. Kde se mezi ekonomy bere onen motiv demonstrovat takto svoji vzdělanost? Nevím. Matematická ekonomie je velmi nešťastným napodobováním a opičením se po fyzice. Přitom to není vůbec nutné. Lze v blízké době změnit směr, jímž se ekonomie ubírá? Myslím, že to bude vypadat tak, že vystudovaní ekonomové, o nichž se bude předpokládat, že budou ekonomii přednášet, budou vyznávat vyhraněný matematický přístup. Jejich kolegové, již se rozhodnou třeba pro působení na pomezí ekonomie a práva či ekonomie a sociologie nebo v rámci teorie veřejné volby, se vydají ve směru mnohem méně matematizované ekonomie. Které z ekonomů nejvíce obdivujete? Neokeynesiánce Alvina Hanbena či Johna Kennetha Galbraitha, kteří působili v době mých studií na Harvardu, a potom hlavně Miltona Friedmana, Arnolda Harbergera, George Stiglera nebo Gary Beckera, s nimiž jsem měl možnost se setkat na Chicagské univerzitě. Po Chicagu jsem nejvíce ovlivněn Jamesem Buchananem. Jaký je váš pohled na ekonomy rakouské školy, třeba na Friedricha Hayeka? Hayek měl v Cato Institute značný vliv. Vzpomínám si, že při své poslední návštěvě někdy v půli osmdesátých let říkal, že se

William A. Niskanen (*1933) Přední americký ekonom v sobě pojí finskou a skotskou krev. Severské kořeny v sobě nezapřel jeho otec, jenž vyráběl dřevěné výztuhy pro doly a byl zdatným obchodníkem; vlastnil třeba továrnu na nábytek či dřevařskou firmu. Skotský původ naopak zdobil matku. Přednášela na vysoké škole. Nutila jej už v raném věku učit se číst a hrát na klavír – takže už na prahu první třídy obé skvěle ovládal. „Otec byl dobrý atlet, chtěl, abych jím byl též. Usiloval jsem o to, ale nikdy se tak nestalo,“ vzpomíná Niskanen. „Myslel také, že po Harvardu se vrátím a budu pracovat v jeho firmě. To se také nikdy nestalo. Myslím tedy, že až do konce života byl ze mě trochu nešťastný,“ dodává. Po Harvardu studoval na Chicagské univerzitě. Pracoval v administrativách několika amerických prezidentů, působil coby předseda ekonomických poradců prezidenta Ronalda Reagana. Od roku 1985 je předsedou Cato Institute. Jeho zásadním dílem je zmiňovaná Bureaucracy and Representative Government z roku 1971, v níž položil základy ekonomické teorie byrokracie. Nejnověji, před třemi lety, vzbudila ohlas kniha After Enron: The Major Lessons for Public Policy, jejímž je editorem. Niskanen soudí, že regulační opatření amerických zákonodárců na účetní skandály Enronu, ale hlavně WorldComu byly přehnané, a že dokonce vyvolaly vlnu mnohem více negativních jevů – kupříkladu úprk firem z amerických burz v reakci na uvedení Sarbanes-Oxleyho zákona. S manželkou Kathy má tři dcery. Ve volném čase vesluje, hraje tenis a čte.

s námi na delší čas loučí, neboť chce dokončit dvě rozdělané knihy. Jednu z nich ještě před svojí smrtí opravdu dokončil. Cato Institute předsedáte již třiadvacet let. Rekapitulujete? Důležité je, že se stále cítím O.K. Na narozeninové párty jsem řekl, že půjdu do důchodu pouze za splnění jedné ze dvou podmínek: buď se už budu nudit – a pak to všem oznámím –, anebo už budu tak senilně nudný já sám – a pak čekám, že mně to řeknou ostatní. Rozhovor vedl Lukáš Kovanda.


www.cdk.cz

Stránka nabízí přehled všech knižních titulů CDK s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!



Intervencionismus, realismus, izolacionismus Perspektivy americké zahraniční politiky pro 21. století

Ondřej Šlechta Současnou roli USA ve světě nelze dobře pochopit a dost dobře ani kritizovat či vychvalovat bez alespoň elementárního povědomí o vývoji americké zahraniční politiky, zejména v první a druhé polovině 20. století. Spojené státy v tomto směru představují unikát. Jako země hrající stěžejní úlohu v boji proti dvěma největším totalitním režimům dvacátého století si udržují na mezinárodním poli výsadní postavení a není významnějšího konfliktu globálního a často ani lokálního charakteru, kde by nehájily své zájmy, popřípadě nevystupovaly buď aktivně v roli přímého aktéra, nebo nehrály zprostředkující roli mírového arbitra. Americká zahraniční politika nepochybně vychází z principů hluboce zakořeněných v minulosti. Tyto principy Ameriku přímo předurčují k široké a aktivní zahraniční politice prodchnuté morálním poselstvím. Je tomu tak zcela, nebo USA skrývají tendence k vlastní světové hegemonii a aspiraci na demokratické „impérium“? OTCOVÉ PURITÁNI Amerika sice byla „objevena“ před stovkami let vikingskými mořeplavci (byť někteří historici v poslední době přiřkli tento primát staročínským námořníkům) a prvním Evropanem, který o „objevení“ podal zprávu a založil na americké půdě několik osad, byl Kryštof Kolumbus, nicméně za počátek dějin Ameriky v dnešním smyslu se považuje až usazení bílých osadníků z Evropy v 17. století. Jejich útěk a plavba přes Atlantik byla, jak tvrdí Roman Joch, existenciálním odloučením od Evropy. „Otcové poutníci“, jak bývají tito emigranti často nazýváni, byli puritáni prchající z Evropy před náboženskou perzekucí; v „novém světě“ navíc spatřovali obdobu biblického Izraele, země zaslíbené, vysvobození ze jha dekadentní a „bezbožné“ Evropy. Puritanismus, jeden z charakteristických znaků a pilířů pro konstituování americké společnosti, zůstal v určitých podobách a oblastech přítomen v americké společnosti dodnes. A projevil se i na pozdějším formování zahraniční politiky. Nutno dodat, že velmi silně. Spojené státy nastoupily na přelomu 19. a 20. století cestu směřující k pozici světové velmoci. Klíčovými faktory bylo zejména úspěšné dokončení kolonizace amerického západu, a tím přístup k obrovskému množství (nejen) nerostných surovin, zaoceánská poloha, která Američanům umožnila sledovat světové dění s nadhledem a přitom dle svého uvážení výhodně rozvíjet obchod a podnikání, „zlatá horečka“ konce 19. století a v neposlední řadě také vítězství v americko-španělské válce, jímž byl ukončen vliv posledního státu z někdejších koloniálních mocností v oblasti


latinské a severní Ameriky (vyjma frankofonních oblastí v Kanadě). Ve chvíli, kdy Spojené státy začaly hrát významnější úlohu na mezinárodním poli, musel se puritanismus projevit i v zahraniční politice. Svou příležitost dostal v osobě Woodrowa Wilsona, který americké politice vtiskl charakteristickou pečeť a sám velmi výrazným způsobem ovlivnil mezinárodní mocenskou a geopolitickou šachovnici po první světové válce.

WILSONIÁNI VS. AMERICA FIRST! Již na počátku 20. století se začalo rýsovat neformální hnutí tzv. progresivistů, kteří byli zastoupeni jak v Republikánské, tak Demokratické straně. Progresivisté usilovali o silnější postavení Ameriky ve světě a toužili po tom vytvořit ze Spojených států mocnost na úrovni Velké Británie. Tyto názory ovšem nebyly velkou většinou americké společnosti přijaty a pravdou je, že vítězná válka se stala terčem ostré kritiky ze strany mnoha konzervativních republikánů i demokratů, kteří v podobné politice spatřovali odraz evropského imperialismu, tedy přesný opak jednoho z důvodů, proč otcové zakladatelé kdysi Spojené státy založili. Spor mezi progresivity a izolacionisty plně vykrystalizoval až po vypuknutí první světové války a nástupem Woodrowa Wilsona do funkce prezidenta Spojených států amerických. Paradoxní je fakt, že jedním z hlavních hesel Wilsonovy kampaně za znovuzvolení bylo „uchránit nás od války“. Záhy, v roce 1917, ovšem americké oddíly zamířily přes Atlantik podpořit dohodové spojence v bojích o Evropu.


Woodrow Wilson byl protestantským moralistou, přesvědčeným o své vlastní dějinné povinnosti vztáhnout na všechny národy světa hodnoty humanismu a demokracie. Hlavním cílem Spojených států v jeho podání tedy nebylo v prvé řadě hájit vlastní národní zájmy, což zastával v souladu s hlavní ideou otců zakladatelů jeho předchůdce eodore Roosevelt, nýbrž úkol silně idealistický a univerzalistický – osvobodit národy světa ze spárů autokratických a nedemokratických tyranií. „To make world safe for democracy“ se stalo heslem Wilsonovy kampaně. Heslem, které bylo naopak pro izolacionisty noční můrou. Když se přibližně za dvacet let rozhořel druhý světový válečný konflikt, sympatie tehdejšího levicového prezidenta Franklina Delano Roosevelta byly jednoznačně na straně Velké Británie. Spojené státy sice zatím do války otevřeně nevstoupily, podílely se nicméně na vyzbrojování a dodávkách materiálu zejména Velké Británii. Mezi zastánce Rooseveltovy politiky patřila většina liberální levice, demokraté, bankéři z Wall Street, známé kulturní osobnosti a většina Hollywoodu. Aktivním podporovatelem Rooseveltovy politiky byl tehdy i jistý Ronald Reagan, toho času neznámý senátor za Demokratickou stranu. Roosevelt ovšem začal být záhy obviňován stoupenci hnutí America first!, které podporovalo mimo jiné nevměšování se Ameriky do dalších evropských rozepří, z toho, že má v plánu zatáhnout Spojené státy do dalšího konfliktu. Mezi tyto kritiky patřili například senátor Robert Taft, slavný pilot Charles Lindbergh, pozdější prezident Gerald Ford či zakladatel v budoucnu slavného konzervativního časopisu National Review, tehdy šestnáctiletý William Buckley. Izolacionisty rovněž bylo i několik levicových demokratů a intelektuálů – připomeňme například reverenda Normana omase, vůdce Americké socialistické strany, nebo Burtona K. Wheelera. Zlomem se stal 7. prosinec 1941. Japonské válečné loďstvo zničilo flotilu kotvící v havajském přístavu Pearl Harbor. Útok na výsostné území Ameriky a přímé ohrožení životů amerických občanů se staly důvodem pro definitivní vstup Spojených států do druhé světové války a rozřešením zdánlivě neřešitelného dilematu mezi izolacionisty a wilsoniány.

STUDENÁ VÁLKA A RADIKÁLNÍ PROMĚNA VIZÍ Začátek studené války a železná opona měly výrazný vliv na myšlení obou dosavadních proudů americké zahraniční politiky. Pravice se utvrdila v tom, že Stalinův Sovětský svaz představuje nebezpečí pro západní svět, levice pochopila se zpožděním to, co celá třicátá léta pochopit odmítala. Když prezident Harry Truman předstoupil před kongresmany obou stran s projevem o mezinárodní situaci, skutečných Stalinových záměrech a s vizí pomoci zemím v sovětské sféře vlivu, dočkal se kladných ohlasů i z tábora meziválečných izolacionistů. Zrodila se tak známá Trumanova doktrína, která spočívala na proklamaci pomoci těm zemím, které jsou ohro-


žovány Sovětským svazem. Studená válka znamenala radikální oslabení izolacionistického tábora, ačkoli například senátor Taft na svých meziválečných názorových pozicích zůstal až do své smrti a v roce 1949 hlasoval proti vstupu Spojených států do NATO. V rámci Trumanovy doktríny se střetly dva odlišné náhledy na pomoc zemím ohroženým komunismem. První skupina razila cestu tzv. politiky zadržování (autorem byl George Kennan), která se smiřovala s dosavadními zisky komunistů; Spojené státy měly do války vstoupit až ve chvíli, kdy by se komunisté pokusili o ovládnutí byť jen jedné další země. John Foster Dulles, pozdější Eisenhowerův ministr zahraničních věcí, namísto toho proklamoval strategii osvobozování, tzv. roll back. Paradoxně to ale byl on, kdo v roce 1956 neudělal nic na podporu maďarských povstalců v Budapešti. Strategie politiky zadržování se americká zahraniční politika držela až do sedmdesátých let.

VIETNAM A ŠEDESÁTÁ LÉTA Květinová revoluce 60. let s sebou přinesla (nejen) na půdě USA posílení levicových, pacifistických a Americe otevřeně nepřátelských hnutí. Americká levice se opět snažila bagatelizovat zločiny komunistů po celém světě a vykreslovala jako hlavního strůjce nestability a nesvobody Spojené státy. Za této situace došlo k opětovnému (byť dočasnému) posílení izolacionistického hnutí, to se však se svým meziválečným předchůdcem mohlo srovnávat jen stěží. V této době odmítala americkou angažovanost v zahraničních konfliktech zejména skupinka radikálních libertariánů pod vedením Murraye Rothbarda. Rothbardovci Sovětský svaz nepovažovali za hrozbu, z rozpoutání studené války obviňovali „antisovětské paranoie“ USA. Ve svém snažení se spojili s americkou Novou levicí, ale jejich vliv postupně upadal, až se skupina stala zcela marginální. V polovině šedesátých let došlo k zásadnímu sporu, který poznamenává zahraniční politiku Spojených států dodnes. Konzervativci v té době silně kritizovali politiku détente, protože v ní logicky spatřovali neúspěch – komunisté pozice naopak posílili (Maďarsko, Kuba) –, kvitovali tedy Kennedyho a posléze Johnsonovu iniciativu zapojení se do války ve Vietnamu. Odpůrci války v čele s Novou levicí naopak zapojení Spojených států do války považovali za boj proti „národně-osvobozeneckému“ hnutí a zdůrazňovali předválečnou snahu jihovietnamských představitelů o dialog se severní částí země. Vietnam vynesl na povrch otázku, zda má smysl zasahovat v takto Americe relativně vzdálené oblasti, a opět také problém, kde je hranice mezi posláním Ameriky bojovat proti posilování pozic komunismu a snahou o vlastní dominanci. Faktem zůstává, že neefektivní a rozpačité vedení války spojené s relativně vysokými ztrátami americké armády popudilo proti americké vládě vlastní občany, posílilo a zradikalizovalo pozice levice, pro kterou se tak Vietnam stal vítaným zadostiučiněním.


NEOKONZERVATIVCI NASTUPUJÍ Politika détente, jejímž velkým architektem a podporovatelem byl realista Henry Kissinger, spočívala mimo jiné ve vzájemné smlouvě se Sovětským svazem o odzbrojení, ale také v rozvíjení spolupráce s komunistickou Čínou, která se v šedesátých letech dostala se Sovětským svazem do konfliktu. Pro tuto politiku byl charakteristický ústup z pozic idealismu na pozice pragmatické a smíření se s realitou. Sovětský svaz existuje a objektivně má určité (a silné) mezinárodní pozice. Soustřeďme se tedy na jeho systematické oslabování a vnášení rozkolů mezi komunistické státy tím, že budeme podporovat ty komunistické země, které nemají se Sovětským svazem přátelské vztahy. Takto by se ve stručnosti dala vyjádřit strategie realistů, jejichž vliv v americké zahraniční politice byl největší za Nixona. Paradoxně však ani realistická politika nevedla k udržení stávajícího statu quo; sovětská moc extrémně posílila. Po pádu Jižního Vietnamu v roce 1975 navíc došlo k předpokládanému dominovému efektu – komunisté se během relativně krátké doby zmocnili Nikaraguy, Jemenu, Angoly, Laosu, Kambodže, Mosambiku a dále také např. Etiopie. V té době začala nabývat na významu skupinka intelektuálů a publicistů z prostředí amerických univerzit, kteří politiku détente již v minulosti tvrdě kritizovali. Tyto skutečně myslitelské osobnosti – zčásti bývalí ultralevičáci, zčásti stoupenci tradiční demokratické politiky a kritici odklonu od Trumanovy doktríny – začaly společně konstituovat svébytné think-tanky; později se pro ně vžilo typické označení neokonzervativci. Neokonzervativci vzešli z odlišných názorových proudů a někteří z nich v minulosti například kritizovali válku ve Vietnamu z levicových pozic. Obrat u většiny z nich nastal (jak například píše jeden z předních „neocons“ Norman Podhoretz) při pokusu Arabů zničit Izrael (v čemž byli podporováni Sovětským svazem) v roce 1973 a po otevřené agresi Severního Vietnamu vůči jižní části v roce 1975. Předními představiteli neokonzervativců v té době byli již zmíněný Norman Podhoretz, dále Irwing Kristol, Jeane Kirkpatricková (pozdější spolupracovnice Ronalda Reagana) nebo Michael Novak a Nathan Glazer.

HLEDÁNÍ NOVÉ CESTY Konec politiky détente ovlivnily tři zásadní faktory: zmíněná komunistická revoluce ve třetím světě, islamistické pokoření Spojených států v Íránu odstraněním proamerického šáha Páhlavího a sovětská agrese v Afghánistánu. Poslední jmenovaný faktor je ovšem poněkud složitějším problémem vzhledem k tomu, že americké tajné služby a zákulisní diplomatické operace o vpád SSSR do Afghánistánu usilovaly, což se jim nakonec podařilo. Přiznává to Henry Kissinger ve svých pamětech („chtěli jsme Sovětům oplatit Vietnam“) nebo Zbigniew Brzezinski, který se v minulosti poněkud sarkasticky chlubil, že to byl on, kdo umožnil vyzbrojení islámských radikálů.


Nicméně krach politiky zadržování vedl v konečném důsledku ke zvolení Ronalda Reagana prezidentem (o tento post se neúspěšně pokoušel již v minulosti). Reagan ostře odmítl jakékoliv snahy o hledání kompromisu se Sovětským svazem a namísto détente začal razit strategii osvobozování. Výsledkem bylo zahájení programu Strategické obranné iniciativy, z amerického popudu bylo finančně podporováno polské hnutí Solidarita, invaze v Grenadě či z dnešního pohledu rozporuplná materiální podpora mudžáhidům (na jejichž straně například bojoval Usáma bin Ládin) v Afghánistánu. Reagan dále poskytl pomoc hnutí Contras v Nikaragui, protikomunistickým bojovníkům v Angole a odpůrcům provietnamského režimu v Kambodži. Historikové a političtí analytici se dnes v náhledech na Reagana, respektive jeho úlohu při pádu komunismu, různí. Na jedné straně je Reaganova úloha považována za spíše kosmetickou, přičemž se klade důraz zejména na bilaterální dohody Reagan–Gorbačov, kde se oba vůdci měli dohodnout na postupném ústupu Sovětského svazu z pozic ve východní Evropě, což Gorbačov následně učinil. Druhá skupina zdůrazňuje Reaganův nekompromisní postoj, protikomunistické intervence a zejména program Strategické obranné iniciativy, který měl být definitivní ranou pro tehdy již tápající a rozpadající se Sovětský svaz, bez čehož by k žádným vzájemným dohodám o uvolnění, a tedy pádu železné opony, nemohlo dojít. V každém případě zůstává Reagan jedním z nejvýznamnějších amerických prezidentů, který se na pádu SSSR přičinil. Na druhou stranu zůstávají otevřené otázky některých důsledků jeho zahraniční politiky, zejména podpora afghánským mudžáhidům, které dnes volají po novém prozkoumání. Ve chvíli, kdy padl Sovětský svaz, padlo i bipolární rozdělení světa. Toto krátké mezidobí, které bylo až do 11. září 2001 doprovázeno optimistickými teoriemi o konci dějin, bylo pro americkou zahraniční politiku charakteristické určitým tápáním. Americká zahraniční politika, po desítky let navyklá být protipólem komunistického Sovětského svazu a vlajkovou lodí svobody, stála relativně osamocena jako světový hegemon. Situace navíc budila zdání, že na světě neexistuje stát, který by byl s to ohrozit globální dominanci Spojených států. Někteří politici v souladu s Fukuyamovou filozofií konce dějin a posledního člověka dokonce pojali přesvědčení, že nastal konec mocenské politiky a začala éra globální dominance Spojených států.

PERSKÝ ZÁLIV A ROKY POTÉ Husajnova invaze do Kuvajtu v roce 1990 se stala první zkouškou americké zahraniční politiky od pádu Sovětského svazu. Iráku, který by v případě ovládnutí Kuvajtu měl pod kontrolou přibližně jednu třetinu světových povrchových zásob ropy, nechtěly Spojené státy jako nestabilnímu režimu tento krok dovolit. Výsledkem byla první válka v Perském zálivu, která sice skončila osvobozením Kuvajtu, nicméně Husajnův režim zůstal zachován. Dalším klíčovým faktorem, proč


se USA v tomto případě rozhodly pro vojenský zásah, byla nevyprovokovaná irácká agrese vůči suverénnímu státu, která v případě nepotrestání hrozila do budoucna precedentem. Kromě americké levice, která válku tradičně odmítla především z humanistických pozic, se tentokrát proti rozhodnutí americké vlády zaútočit proti Iráku postavila i skupina tzv. paleokonzervativců na pravici. Odpor paleokonzervativců byl renesancí americké izolacionistické politiky. V čele stál (a dodnes hraje vůdčí roli) americký publicista a novinář Patrick Buchanan, někdejší speechwriter prezidentů Nixona a Reagana, ve Spojených státech již delší dobu proslulý jako břitký a silně provokativní konzervativní komentátor. Dalšími významnými paleokonzervativci byli (a dodnes jsou) lidé jako omas Fleming, šéfredaktor časopisu Chronicles nebo Samuel Francis, „guru“ paleokonzervatismu. V odporu k válce jim výrazně sekundovali tzv. paleolibertariáni, shromáždění kolem skupiny „pravicového anarchisty“ Murraye Rothbarda, který se v době vietnamské války spojoval s americkou Novou levicí v úsilí o „appeasement vůči Sovětskému svazu“. Paleokonzervativci s Buchananem v čele se tak postavili na podporu apriorního odporu vůči americkým intervencím ve světě. Lidé jako Francis a Buchanan si však v minulosti v této souvislosti též vysloužili obvinění z antisemitismu, a to zejména za kritické výroky o „židovské lobby ovládající americkou zahraniční politiku“ (byť proizraelské think-tanky na zahraniční politiku USA dlouhodobě vliv objektivně mají a ani se tím netají). Sám Patrick Buchanan podle Romana Jocha také nešťastně proslul kontroverzním komentářem o jménech „Kissinger, Rozenthal, Krauthammer“, kteří válku podporují, zatímco „Gonzales, Murphy a Brown“ za jejich zájmy budou umírat. Patrick Buchanan se v 90. letech stáhl z politiky a vrátil se opět k publicistické a novinářské činnosti; předmětem jeho zájmu je mimo boje proti „balkanizaci Ameriky“ principiální kritika neokonzervatismu, amerických intervencí ve světě a „vyvážení demokracie“. V knize Republika, nikoli impérium označuje vstup USA do první a druhé světové války za fatální omyl a postuluje dosti kontroverzní teorii o tom, že v případě amerického nevměšování se do evropských záležitostí v letech 1914–1918 by nedošlo k následným velkým krizím ani k nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu či Josifa Stalina v Rusku. Buchanan také kritizuje americký negativní a konfliktní postoj k Rusku a proklamuje tezi „Pax Americana, era of US global dominance, is over“. Nejradikálnější izolacionistické myšlenky ovšem po skončení první války v Zálivu nehrály zásadní úlohu a hlavní spor se přenesl mezi neokonzervativce ( Joshua Muravchik, William Kristol) a konzervativní internacionalisty, kteří bývají často nazýváni také zahraničně-politickými realisty. V myšlení konzervativních internacionalistů dominuje snaha o vyváženost, tj. odmítnutí absolutního izolacionismu i vedení idealistické křížové výpravy ve světě. Realisté jsou shromážděni kolem časopisů National Review či think-tanku Herritage Foundation,


podporovali rozšíření NATO, ale na rozdíl od neokonzervativců nepodporovali americkou intervenci na Balkáně.

11. ZÁŘÍ: KONEC JEDNÉ ÉRY? Teroristické útoky, namířené proti Spojeným státům v září 2001, které si vyžádaly několik tisícovek amerických životů, otřásly nejen Amerikou a celým civilizovaným světem, ale značně také podlomily dosavadní představy o budoucím světovém politickém vývoji, který spousta stratégů a teoretiků zahraniční politiky očekávala a předpokládala. V prvé řadě 11. září ukončilo krátkou éru relativního izolacionismu od dob završení první války v Zálivu. Nic nestálo v cestě křížové protiteroristické výpravě, jak o ní mluvil George Bush. Zdálo se, že Spojené státy mají morální právo odčinit nejenom zločin spáchaný na sobě, nýbrž mají být vlajkovou lodí svobodného světa v boji s novým nepřítelem, který ohrožuje západní demokratické tradice a hodnoty. Emoce však opadly a téměř sedm let po 11. září budí americké intervence na Předním východě rozporuplné pocity. Válka v Afghánistánu sice odstranila hnutí Taliban, které mělo podivné kontakty na al-Kájdu, ale nezdá se, že by se tamější situace nějak výrazněji stabilizovala. Válka proti Iráku sice definitivně odstranila krvavého diktátora Husajna, ale zanechává pachuť ještě o mnoho větší než Afghánistán. Léta těžkých bojů, rozpoutání sektářského násilí, pád teorie o Husajnových kontaktech s bin Ládinem a vlastnictví zbraní hromadného ničení, nehledě na faux pas Husajnova odsouzení k smrti a popravy samotné hrají podobnou roli, jako kdysi válka ve Vietnamu – postavením drtivé části americké veřejnosti proti vládě a většiny světového mínění proti Americe. Nový velitel amerických vojsk v Iráku Petraeus sice situaci stabilizoval a začal dosahovat pozitivních výsledků, pravděpodobně to však nebude mít na změnu názoru u podstatnější části veřejnosti výraznější vliv. Kardinální otázkou není, zda se americkým jednotkám daří plnit bojové úkoly či zda umírá méně vojáků oproti předešlým rokům, ale to, že USA v Iráku vůbec jsou. Uvnitř americké, ale i světové veřejnosti sílí otázky po samotném důvodu a legitimitě amerických intervencí ve světě. Podaří se udržet donedávna obecněji přijímaný konsenzus o americkém poslání „činit svět bezpečnějším“?

11. září ukončilo krátkou éru relativního izolacionismu od dob završení první války v Zálivu. Nic nestálo v cestě křížové protiteroristické výpravě, jak o ní mluvil George Bush. Uvnitř americké, ale i světové veřejnosti sílí otázky po samotném důvodu a legitimitě amerických intervencí ve světě.


PERSPEKTIVA PRO 21. STOLETÍ Americká zahraniční politika se v současnosti nachází na křižovatce. Neúspěchy v Iráku a Afghánistánu, stejně jako veřejností ve střední a východní Evropě nepříliš pozitivně vnímaný plán na americký protiraketový deštník (bez ohledu na loajální slova představitelů patřičných vlád) skoro naznačují, že se blíží porážka politických sil podporujících větší angažovanost USA ve světě, a tím i období nového izolacionismu. Je tomu tak? Zdání čas od času klame a nejinak tomu je i zde. Při bližším pohledu na současné rozložení politických sil není na místě podceňovat roztrpčení a deziluzi americké veřejnosti z Iráku, na druhou stranu tento fakt netřeba přeceňovat a vyvozovat z něj možnost radikální změny. Důkazem je neúspěch izolacionisty Rona Paula v kandidatuře na prezidenta, byť zde hrály svou úlohu intriky „vlastních“ lidí z Republikánské strany (především neokonzervativci). Je nutno zdůraznit, že s odporem vůči válce v Iráku do značné míry souvisí i Bushova neoblíbenost ve vnitřní politice. Na druhou stranu kandidát na nového prezidenta za republikány, John McCain, sám americkou intervencionistickou politiku podporuje, netají se tím a má překvapivě vysokou podporu. McCain se sice za neokonzervativce nepovažuje, nicméně vlivné „neocon“ think-tanky jeho kandidaturu přivítaly. Lze souhlasit s tím, že pozice USA v Iráku ke stabilizaci situace přispět může, ale za cenu enormního vojenského nasazení; přítomnost totiž paradoxně posiluje „národně-osvobozenecké“ hnutí. Stažení USA z Iráku tedy jistě nutné bude, ale již z pouhého strategického hlediska není možné jej uskutečnit rychle a všechny vojáky „v jednom okamžiku“ poslat zpět do USA. Navzdory mnoha populistickým prohlášením se nelze domnívat, že by nějaká vláda takové stažení provedla – rovnalo by se politické sebevraždě, ne nepodobné té, jakou byla „pro-

hraná“ válka ve Vietnamu pro americkou pravici. A podobně lze jistě uvažovat i o dalších destinacích americké intervence. Co ovšem představuje velmi palčivý problém současné americké zahraniční politiky, je zastaralý způsob myšlení, který znemožňuje jiný náhled na mezinárodní situaci, než je ten, který ji spatřuje v intencích bipolárního světa. Mnoho amerických vrcholných politiků ale právě takto přemýšlí a podobný způsob myšlení se může stát velkou pastí. Na základě mnoha indicií se lze domnívat, že takto uvažují všichni tři v tuto chvíli relevantní kandidáti. Tento postoj ilustruje zejména vztah k Rusku. Jistě není žádného důvodu k tomu Rusko milovat, ale vyvolávání duchů studené války (podpora amerických základen ve střední Evropě, důraz na uznání Kosova či např. protežování nedemokratického proamerického režimu v Gruzii) nemůže přispět k ničemu jinému než k větší destabilizaci lokálních oblastí a v konečné fázi globálního řádu, pracně budovaného na zásadách multilaterální spolupráce. Izolacionismus, stejně jako intervencionismus, mají ve svých čistých podobách zřejmě odzvoněno. Svět se od pádu železné opony zrychlil, zmenšil a stal se univerzálním. Amerika již není středobodem světového dění a není jím ani Rusko. Ignorování této věci a faktu, že v budoucnu bude stoupat vliv zejména Šanghajského obchodního společenství, popřípadě multilaterální spolupráce typu BRIC (Brazil, Russia, India and China) a Asie obecně, může vést k tomu, že Spojené státy budou v 21. století vždy o krok pozadu. Budoucností je zjevně silná multilaterální spolupráce a způsob, zda a jak jednotlivé státy tuto skutečnost pochopí, bude hrát rozhodující roli v jejich zařazení po bok tahounů jedenadvacátého století. Před Spojenými státy dnes stojí, stejně jako mnohokrát v minulosti, další velká výzva. Autor studuje politologii a historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Co nového v EU, najdete na internetové stránce www.fajmon.eu



Jak je to s konzistencí konzervativců a konzervatismu? Aleš Dvořák Pavla Bártu znám jako autora, jemuž je vlastní bystrý úsudek, čtivý styl a zdravý selský rozum. Začátkem roku mě zaujal kritickou úvahou „Petřík a Joch aneb záludnost konzervatismu“, kterou reagoval na podzimní ostrou polemiku obou konzervativních myslitelů, zda je budoucí evropská jednota z nelevicového a nepokrokářského hlediska žádoucí a možná, či nikoliv (Roman Joch: „Damoklův meč nesvornosti aneb Ještě jednou o Evropě a americkém radaru“, Revue Prostor 75; Lukáš Petřík: „Roman Joch a jeho pomýlená vize evropského superstátu“, Revue Prostor 76). Bárta u obou soupeřů oceňuje názorovou konzistenci, ale vzápětí je usazuje z pozice zkušeného muže, který jejich protichůdné závěry chápavě hodnotí jako přirozený důsledek nepovšimnuté nekompatibility východisek, jež se však sebejistě dovolávají domovského práva pod jednou střechou konzervatismu. Zprvu text působí jako uvážlivá promluva nesporné rozhodčí autority k oběma sokům, a možná i proto jej internetový server virtually.cz umístil na delší dobu do své výkladní skříně „Top články“. Při opakovaném čtení však nalézám stále více povrchností a zavádějících úvahových zkratek, což mě vede k přesvědčení, že si Bárta kritickou reakci zaslouží stejně tak, jako si ji zasloužili pánové Joch a Petřík. Ještě než přejdu k samotnému Bártovu textu, dovolím si poznamenat, že oba aktéři původní polemiky mají jednu společnou slabinu – dokáží pečlivě vystavěnou argumentaci ve finále znehodnotit ne zcela věrohodným přeháněním, a hnát tak vodu na mlýn svým protivníkům. Roman Joch dle mého soudu přehání, když naznačuje, že druhá světová válka dokázala projasnit evropskou situaci tím, že ji redukovala na klání tří politických národů – Churchillova, Hitlerova a Stalinova. Nemám zdání, jak si pak poradit například s faktem, že v rámci Churchillova „politického národa“ sice československá a polská exilová vláda formálně jednaly o budoucí konfederaci (projektovaly politický národ), ale současně si v roce 1943 vší silou prosadily vlastní a navzájem neslučitelnou východní politiku. Beneš si jako jediný ze všech exilových hlav států i za cenu nerespektování rámce působnosti exilových vlád a snížení finančního příspěvku britské vlády na činnost smluvně zajistil předpolí pro budoucí fúzi se Stalinovým „politickým národem“, zatímco Mikołajczyk po hrůzném katyňském nálezu trval na stejném přístupu k „politickým národům“ Hitlera i Stalina, tedy na válečném stavu. Byl to tentýž Beneš, který byl spolutvůrcem a v letech 1938–1939 svědkem krachu koncepce československého politického národa. Podobného přehánění se na druhé straně dopouští i Lukáš Petřík, když kalkuluje


s „budoucími muslimskými státy Evropy“ se samozřejmostí nezvratného faktu. Ano, současný vývoj složení obyvatelstva ve Francii, v Nizozemí i jinde skutečně směřuje k muslimské demografické subverzi v horizontu dvou až tří generací, avšak pouze za předpokladu statických předpovědí čili zmrazení všech parametrů současné situace. Nic ale není méně pravděpodobné. Považuji kupříkladu za vyloučené, aby zmíněné země s postupující demografickou přeměnou udržovaly stávající štědrý sociální systém, který dnes působí jako magnet pro masové přistěhovalectví severoafrických, resp. indonéských muslimů, na němž – vedle jejich vysoké porodnosti – dotyčná přeměna stojí. Nyní však k problému samotnému. Pavel Bárta operuje s různorodostí konzervativních hodnot, které se v době svého vzniku mohly i navzájem tvrdě potírat, avšak jimž legitimaci „konzervativnosti“ vystavil čas. Jako příklad má sloužit středověký křesťanský univerzalismus, vedoucí Romana Jocha k eurofederalistickým vizím, a proti němu nacionalismus 19. století, z něhož vyvěrá euroskepticismus Lukáše Petříka. Výsledný obraz konzervatismu tak dostává proteovskou tvář staromilství, která se mění podle toho, jak hluboko do minulosti se sáhne pro inspiraci. Taková karikatura má však pramálo společného se skutečností. Předně evropský univerzalismus má svůj předkřesťanský zdroj v imperiální ideji antického Říma, kterou přesně vystihují verše z 6. zpěvu Vergiliovy Aeneidy: „…ty však, Římane, hleď, bys mocí národům vládl / to bude umění tvé, dát pokoj světu a právo.“ Jedná se o všeobecný koncept míru na základě římského pojetí práva, tzv. Pax Romana. V době eodosiově je tato idea obohacena o pokoj Kristův – Pax Christi. Může-


me v tom spatřovat politickou analogii k naplňování starých pohanských svátků svázaných s ročním cyklem přírody novým křesťanským obsahem, cyklem christologických mystérií. Takto zformovaný křesťanský univerzalismus se ztělesnil ve dvou středověkých podobách – řecké s caesaropapismem čili spojením nejvyšší světské i duchovní autority v jedné osobě, jejímž novověkým dědicem je Rusko, a latinské se dvěma vrcholy mocenských pyramid, císařem a papežem. Bárta se pouští na velmi tenký led, když jejich soupeření pokládá za „snahy moci církevní a moci světské o moc absolutní“, neboť není znám jediný případ, kdy by imperátor usiloval o papežskou tiáru, nebo římský pontifik o císařský diadém. Daleko spíš se vždy hrálo o primát, o vychýlení rovnováhy ve prospěch jednoho pólu v jinak ovšem nezbytném vztahu. V dlouhodobém součtu můžeme toto soupeření hodnotit s Pavlem Bártou jako remízu zakládající „tradici světské roztříštěnosti křesťanské Evropy“, ale unikne nám daleko zajímavější důsledek, totiž strukturální odlišnost centra a periferie, kde centrem rozumíme oblast někdejší Svaté říše římské. Její hvězdná chvíle nastala ve druhé půli 12. století, kdy mocný císař Bedřich I. Štaufský řečený Barbarossa Říši posvětil přívlastkem „svatá“, usurpoval kanonizační iniciativu (svatořečení Karla Velikého) i křížovou iniciativu (vyhlášení třetí kruciáty) a navíc zajistil svým potomkům dědická práva na sicilskou korunu, jejíž držení s sebou neslo povinnost vojenské záštity nad svobodou papežské volby. Na popsané vychýlení rovnováhy odpověděl počátkem 13. věku papež Inocenc III. vytvořením věnce států kolem Říše, jejichž panovníci mu složili lenní přísahu (Aragonie, Kastilie, Portugalsko, Anglie, Dánsko, Polsko, Uhry, Kypr). A zatímco na této periferii se začaly formovat silné dynastické útvary, měkké centrum ovládl regionalismus, od něhož vede logická spojnice k pozdní a pokrevně-kmenové národní emancipaci, k oblibě spolkového uspořádání státu či k existenci zemí obývaných částmi národů s vlastním státem (Belgie, Švýcarsko, Rakousko). Mezi centrem a periferií uvízla Francie. Od říše se oddělila už v době vnuků Karla Velikého a po vypuzení Angličanů z pevniny v polovině 15. století se stala prvním státem označovaným za národní (s jazykově-kulturním pojetím národa). Jak vidno, v západní verzi křesťanského univerzalismu byla jednota vždy jen obecnou výzvou, jež vyvolávala permanentní svár, kdo je oprávněn pokusit se ji naplnit. Nepochybným a cenným plodem tohoto měření sil se stala hluboce zakořeněná tradice dělby a vyvažování moci. Když Pavel Bárta píše o nacionalismu století devatenáctého, bloudí v ahistorickém kýči, poněvadž neodlišuje nacionalismus od národního principu. Nacionalismus, kterým rozumím

Evropský univerzalismus má svůj předkřesťanský zdroj v imperiální ideji antického Říma, kterou přesně vystihují verše z 6. zpěvu Vergiliovy Aeneidy.


nejen postoj „nic než národ“, ale i postoj „nejprve národ a potom až ostatní hodnoty včetně individuální svobody“, nebyl ničím konzervativním tehdy a není jím ani dnes; je jednou z forem kolektivismu. Proto nemůže překvapovat ani jeho afinita k různým formám socialismu. Něco zcela jiného představuje národní princip jako tvořivá síla sounáležitosti těch, kdo si uvědomují, komu a kde se narodili. Již středověké politické národy, byť omezené na stavovské obce, stály na právu obyvatelském (inkolátu), jež se zakládalo narozením v zemi nebo individuální panovnickou milostí. Nelze paušálně tvrdit, že novověký národní princip byl něčím zcela jiným a prosazoval se vůči svému předchůdci jen radikálním popřením s nárokem na výlučnost. Často se naopak jednalo o učebnicově konzervativní obohacení staré formy novým obsahem. Příklad Slavné revoluce v Anglii roku 1688 to velmi přesně dokladuje: starý politický národ absorboval emancipující se neurozené vrstvy a dynastický princip se vzájemně akceptoval s nově definovaným politickým národem, v němž šlechtic pokládá za čest dosáhnout úspěchu v podnikání a úspěšný podnikatel naopak možnost koupit si šlechtický titul. Respekt dynastie k parlamentarismu vyvažuje její nezastupitelná role v pojetí národa. Příslušnost k němu se odvozuje od loajality ke koruně a nepsané ústavní tradici, jejímž garantem je král a horní sněmovna. Těžko to shrnout lépe než Lukášem Petříkem použitou citací Edmunda Burka: „Bedlivě jsme se vystříhali toho, abychom na zděděný kmen naroubovali odnož cizí přirozenosti původního stromu.“ Nepřehlédněme, že se setkáváme s již třetím, anglickým neboli státním pojetím národa (po francouzském jazykově-kulturním a německém pokrevně-kmenovém). Zcela jiný precedens pro zrod moderního národa poskytla Francouzská revoluce. Starý politický národ se rozštěpil na dvě odcizené složky: šlechtu mající propachtovaný stát a libující si v rentiérské pasivitě a vedle ní ekonomicky aktivní měšťanstvo odstavené od politické moci nesvoláváním Generálních stavů po dobu 175 let (1614–1789). Půdu pro vznik nového národa připravily dvě agresivní a navzájem se negující síly: Voltairova elitářská vize vlády rozumu osvobozené od iracionality tradic (volnost) a Rousseauova antielitářská vize rovnosti a bratrství, jinými slovy „nic než občanství republiky“, s mírnou nadsázkou a u vědomí jeho francouzského pojetí „nic než (nový) národ“. Výsledkem byla dialekticky rozporná identita Napoleonova „revolučního císařství“. Brzy nato zformuloval Georg Friedrich Hegel dialektický princip negace negace coby univerzální metodu naplňování „dějinné nutnosti“, čímž poskytl mocnou zbraň ničivým silám nacionalismu ve střední a jižní Evropě. Ty však obvykle nedosáhly exkluzivity a prolnuly se s tvořivými silami národního principu postaveného na kontinuitě. Diskontinuitní nacionalismus pravidlem ústil do dialekticky rozporné identity iracionálního národního mýtu, jenž pramení z romantických představ pohanského dávnověku, a chladně racionálního a byrokraticky strukturovaného národního státu. Kontinuitní národní princip však často dokázal ubrzdit roztáčející se spirálu negací a také díky němu se národní stát


mohl prosadit jako historicky nejúspěšnější báze pro funkční demokratické zřízení. Jak je to tedy s Bártovou „záludností konzervatismu“? Jsem hluboce přesvědčen, že se jedná o nešťastný paralogismus, který proti sobě zbytečně staví různé varianty téhož proudu myšlení. Esenciální grunt či neměnné dno všech konzervatismů tvoří respekt a úcta k dané realitě, ke kreaturální či, chcete-li, empirické skutečnosti, ať už je jakkoli nepřehledná a nepřevoditelná na jeden společný jmenovatel. Konzervativec odolává svodům negovat zemitou fakticitu trhu, autentické víry či národa abstraktním vzorcem hospodářského plánu, umělého kultu či vykonstruovaného politického společenství. Váží si atlantického spojenectví jako hmatatelného dědictví křesťanského univerzalismu, váží si demokratického národního státu, ale má problém s Evropskou unií. V ní se totiž snoubí diskontinuitní nadnárodní princip s kontinuitním mezivládním principem, avšak minimálně od Maastrichtské smlouvy z roku 1992 má nadnárodní princip výrazně navrch. Prosazuje se dialektickou negací instituce národního státu, kterému plíživě vyvlastňuje suverenitu, když po převážně technickém odůvodnění vyvádí jednotlivé pravomoci mimo jeho kontrolu, a tím i mimo dosah účinných demokratických mechanismů. Nutným předpokladem je obecné obvinění instituce národního státu z rozpoutání obou světových válek a utlumení povědomosti o historicky doložitelné vině konkrétních expanzivních politik konkrétních

Když Pavel Bárta píše o nacionalismu století devatenáctého, bloudí v ahistorickém kýči, poněvadž neodlišuje nacionalismus od národního principu. států a režimů. Podotýkám, že této ideologické manipulaci má sloužit i stavění naší poválečné etnické čistky v Sudetech na roveň zločinů nacismu. Pokud se elita eurobyrokratů zaklíná společným kulturně-historickým dědictvím Evropy a mnozí křesťanští demokraté to naivně chápou jako pokračování odkazu křesťanského univerzalismu, pak jen proto, aby tento společný základ byl dialekticky negován ve prospěch nové skutečnosti, k níž patří antiamerikanismus a zavilý odpor k volnému trhu, k tradičnímu křesťanství a přirozenému vlastenectví. Stačí si jen připomenout, jak dopadl v roce 2004 kandidát na post eurokomisaře Rocco Buttiglione či nenávistné reakce na vládnutí bratrů Kaczynských v Polsku v letech 2005–2007. Z konzervativního pohledu se zde rýsují jen dvě nadějné varianty vývoje: buď výrazně zesílí mezivládní princip a ubrzdí ničivý vír dialektických negací, nebo Evropská unie nastoupí cestu postupné dezintegrace v důsledku vlastních nezvládnutých ambicí. Autor je středoškolský učitel.

��

��

��

��

��



Šlechtění a problematika geneticky modifikovaných organismů Jaroslav Drobník Zemědělství vzniklo, když člověk začal pěstovat rostliny a chovat zvířata, které nejvíce vyhovovaly jeho potřebám. Na všech kontinentech vybíral a množil nejvhodnější jedince. Využíval toho, že geny určující dědičné vlastnosti druhů se čas od času náhodně změní. Taková změna genu přinášející novou vlastnost se nazývá mutace. Vybrané mutace lidé záměrně mezi sebou křížili, takže vznikaly odrůdy a plemena s kombinovanými užitečnými mutacemi. Pokrokem byla pravidla objevená Gregorem Mendelem, podle kterých se v potomstvu projevují vlastnosti rodičů. To je základ klasického šlechtění. Proto všechny kulturní rostliny a domácí zvířata jsou sbírkou věky vybíraných a uchovávaných mutací. Jediným zdrojem nových vlastností jsou mutace a ty se neobjevují často. Proto se ve dvacátém století změny genů začaly uměle vyvolávat zářením nebo chemikáliemi, což značně urychlilo šlechtitelství. Avšak i tyto změny vznikaly náhodně a šlechtitelského cíle se dosahovalo pouze výběrem z velkého počtu náhodně vzniklých mutantů. Dnes je v praxi kolem 2 500 mutantů vytvořených ozářením. I když většina patří k dekoračním rostlinám, i mnoho potravinářských plodin je původem radiačním mutantem. Tato metoda založená na poškozování dědičného zápisu však vede k mnohočetným mutacím, o jejichž podstatě (a tudíž zdravotním významu) nic nevíme, a spolu s žádoucími vlastnostmi vznikají i nežádoucí, které není snadné odstranit. Šlechtitelství je upraveno legislativně tak, aby zemědělci dostávali ověřené, vyzkoušené a stabilní odrůdy s dobře popsanými vlastnostmi. Nové odrůdy a plemena se po otestování státními institucemi zařazují do registrů jednak evropských, jednak státních. Dodavatelé osiv a sadby jsou povinni pravidla příslušné legislativy dodržovat a dodávat pouze státem uznaná osiva a sadby. Na konci dvacátého století pokrok vědy umožnil, aby se šlechtitelství zbavilo náhodnosti při zavádění nových vlastností. V kterémkoli organismu je možné nalézt přirozený gen, určující požadovanou vlastnost, a přenést ho do šlechtěné plodiny či jiného organismu, nebo naopak nežádoucí gen odstranit. Tento šlechtitelský postup se odborně nazývá transgenose (přenášení genů) nebo genetické inženýrství. Zákonodárci pro něj určili termín genetická modifikace a vzniklé organismy se záměrně přeneseným či vyřazeným genem se nazývají geneticky modifikované organismy (GMOs).


Tato metoda šlechtění se v zemědělské praxi nejvíce používá u rostlin a rozšířila se po celém světě. V roce 2006 geneticky modifikované plodiny rostly na ploše 102 mil. ha (plocha Francie a Španělska dohromady). Modifikované plodiny používají hlavně na americkém kontinentu – USA, Argentina, Kanada, Brazílie, ale nejnověji se rychle šíří v Číně a Indii. Nejčastěji se přenášejí geny zabezpečující ochranu před hmyzími škůdci nebo udělující plodině schopnost snášet totální herbicid, který všechny ostatní rostliny (plevele) potlačí. Důvodem rychlého šíření geneticky modifikovaných plodin jsou úspory v použití chemikálií, práce a výjezdů techniky. Účinné potlačení plevelů a škůdců obvykle též přináší zvýšení výnosů. Snížení chemizace a spotřeby pohonných hmot spolu s menším narušováním půdy je současně významným příspěvkem k ochraně přírody. V některých zemích staví tuto metodu na úroveň ostatních šlechtitelských postupů, vycházejíce z názoru, že případná rizika nových odrůd jsou dána jejich vlastnostmi. Tam také tyto plodiny již deset let bez jakýchkoli problémů konzumují. Jiné země, včetně EU, vycházejí z domněnky, že rizika plynou pouze ze způsobu šlechtění transgenosí, a proto jsou tam GMOs předmětem zvláštních legislativních úprav. Podle evropské legislativy je nakládání s GMOs regulováno analogicky jako zacházení s nebezpečnými chemikáliemi. To znamená, že se k němu vyžaduje státní licence, která musí být pravidelně obnovována, o nakládání s GMOs je stejně jako o jejich pohybu nutno vést a archivovat podrobnou dokumentaci, veškeré produkty z nich získané musí být označeny (a to i v případě, že neobsahují po GMOs žádné materiální stopy), pokud výchozí surovina obsahovala více než 0,9 % transgenní složky. Vývoz a dovoz je státem regulován. Komerční pěstování transgenosí vyšlechtěných odrůd a jejich kříženců je vázáno na povolení Evropské komise. Ta ho vydává na základě žádosti o uvedení dané odrůdy na trh, vyjádření Evropského úřadu


pro bezpečnost potravin a s přihlédnutím ke stanovisku Rady ministrů. V členských státech pak příslušné úřady – v ČR ministerstva životního prostředí, zemědělství a zdravotnictví – upraví konkrétní podmínky pro pěstování, použití a evidenci plodiny a produktů. Podobně přísné podmínky pro GMOs zavedlo Švýcarsko. V mezinárodním měřítku prosadila EU podobná pravidla formou protokolu k Úmluvě o biologické rozmanitosti (tzv. Cartagenský protokol), který dovoluje zakázat dovoz GMOs bez udání faktických důvodů. To je příčinou, že některé země tento protokol neratifikovaly. Prozatím jedinou transgenní odrůdou povolenou v EU pro pěstování je kukuřice, do jejíchž buněk byl vnesen gen tvořící bílkovinu toxickou pro housenky motýlů, můr a molů. Gen pochází z běžné bakterie Bacillus thuringiensis, která celé století slouží jako biologický pesticid a její kultura pod názvem Bathurin se u nás velkoplošně používala k postřikům. V Evropě se Bt kukuřice pěstuje ve Španělsku (asi 16 % tamní produkce kukuřice), v malém množství ve Francii, Portugalsku a Německu. Některé členské státy bez věcných důvodů zakazují Bt kukuřici pěstovat, což Evropský soudní dvůr považuje za porušení legislativy. U nás v oblastech s významným výskytem zavíječe kukuřičného se Bt kukuřice pěstuje od roku 2005, což umožňuje upustit od použití chemických insekticidů a vyhnout se kontaminaci sklizně rakovinotvornými mykotoxiny, které napadení rostlin zavíječem provázejí. Je ověřeno zvyšování výnosu. Sklizeň se používá jako krmivo. Četnými pečlivými analýzami se prokázalo, že žádné látky charakteristické pro genetickou modifikaci nepřecházejí do produktů zvířat krmenými GMOs. Proto také neprošel požadavek takovéto živočišné produkty označovat. Kromě Bt kukuřice je v EU povolena transgenní sója jako surovina pro potraviny a krmiva. Po zákazu kostních mouček činí její roční dovoz do EU kolem 34 mil. tun, zejména z Argentiny a Brazílie. Dovoz z USA je menší. Pro pěstování ji EU nepovolila; po pět let trvajícím moratoriu (1999–2004) je ale možné ji do EU dovážet na zpracování, jelikož trvání moratoria by porušovalo pravidla volného mezinárodního obchodu. Zisk z geneticky modifikovaných odrůd však vzniká jen při jejich pěstování, nikoli zpracování. Hlavní nevýhodou transgenních odrůd je jejich obtížný odbyt. Soustavnou propagandou založenou na výmyslech

Hlavní nevýhodou transgenních odrůd je jejich obtížný odbyt. Soustavnou propagandou založenou na výmyslech se podařilo dezinformovat Evropany natolik, že v roce 2005 jich skoro polovina věřila, že geny obsahuje pouze geneticky modifikované rajče a běžné žádné nemá.


se podařilo dezinformovat Evropany natolik, že v roce 2005 jich skoro polovina věřila, že geny obsahuje pouze geneticky modifikované rajče a běžné žádné nemá. Více než polovina občanů EU také věřila, že sníme-li geneticky modifikovanou plodinu, ovlivní to naši vlastní dědičnost. Je pochopitelné, že tito spotřebitelé se obávají potravin obsahujících GMOs a jsou ochotní platit vyšší cenu za produkty „zaručeně bez GMOs“. Transgenní odrůdy a jejich produkty jsou rovněž předmětem sporu s ekologickými zemědělci. Z obchodních důvodů chtějí mít garantovaný „nulový“ obsah GMOs. Evropská komise prosazuje, aby i u nich platil limit 0,9 % náhodného přimísení. Ekologičtí zemědělci krom toho vyžadují, aby jejich zvířata dostávala krmiva bez GMOs. Jelikož ale tuto skutečnost či její porušení nelze žádnými metodami v živočišných produktech ověřit, jde opět o pouhé propagační opatření. Evropská komise prosazuje tzv. koexistenci, což má zaručovat, že zemědělec hospodařící tradičně stejně jako ekologický zemědělec a ten, kdo se rozhodne použít geneticky modifikované plodiny, mají mít stejné podmínky. Ve skutečnosti jsou pravidla nastavena tak, že v nevýhodě je zemědělec s GM plodinami. Vývoj vědy a šíření GM plodin rychle postupuje. Věda dnes umožňuje vyšlechtit GM plodiny výhodné nejen pro pěstitele, ale i pro spotřebitele a životní prostředí. Pokud se jich však spotřebitelé obávají, nelze je uvést do praxe, neboť jde o nesmírně nákladný proces. Lze doufat, že Evropa dříve nebo později pozná, že transgenose není otázkou politiky, ale pouhou technologií, a že bez jejího zvládnutí ztratí konkurenceschopnost. Autor je profesorem Univerzity Karlovy a prezidentem sdružení BIOTRIN.


Slovníček evropských levicových pojmů 14. Sociálně ekologické tržní hospodářství (Social and Ecological Market Economy)

Hynek Fajmon Dalším pojmem v našem pravidelném seriálu je „sociálně ekologické tržní hospodářství“. Zařazuji jej proto, že se jedná o klíčový termín v myšlení většiny politických elit dnešní Evropské unie. Už jsme se zde zabývali pojmem „evropský sociální model“, který je „sociálně ekologickému tržnímu hospodářství“ velmi blízký a vychází ze stejného myšlenkového rámce. „Evropský sociální model“ je ale zaměřen pouze na sociální oblast a distribuci blahobytu ve společnosti. Oproti tomu „sociálně ekologické tržní hospodářství“ má ambici charakterizovat celý hospodářský systém a jeho fungování. V podmínkách České republiky tento pojem najdeme v programových dokumentech Strany zelených (SZ) a České strany sociálně demokratické (ČSSD). „Nechci pouze tržní hospodářství, nýbrž sociálně spravedlivé tržní hospodářství s ekologickými cíli.“ Ota Šik

HISTORIE A PODSTATA POJMU „SOCIÁLNĚ EKOLOGICKÉ TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ“ Rodištěm pojmu „sociálně ekologické tržní hospodářství“ je bezpochyby Německo a jeho specifická historická zkušenost. Pojem vznikl postupně v průběhu druhé poloviny 20. století. Nyní je pevně zakotven především v uvažování západoevropské politické elity a silně se projevuje jak na úrovni Evropské unie, tak také v celé řadě členských států, jako je Německo, ale také Rakousko, Švédsko, Finsko nebo Dánsko. Pojem „sociálně ekologické tržní hospodářství“ vznikl přidáváním adjektiv k původnímu pojmu „tržní hospodářství“. S určitou nadsázkou můžeme říci, že vznikl stejnou metodou, jako když pejsek s kočičkou ve slavné Čapkově dětské knize pekli dort. Přidávali do těsta vše, co jim chutnalo. Dobrý dort tím ale nevznikl. Stejné je to i se „sociálně ekologickým tržním hospodářstvím“. Výchozím pojmem bylo „tržní hospodářství“. To však bylo v průběhu první poloviny 20. století v Evropě zdiskreditováno. Stalo se tak působením dvou faktorů. Prvním byla komunistická, anarchistická, socialistická a fašistická agitace, která směřovala proti „tržnímu hospodářství“. Všechny tyto ideologie „tržní hospodářství“ velmi silně kritizovaly a nabízely jako alternativu centrální plánování, znárodňování, smíšenou ekonomiku nebo přímo anarchii. Druhým faktorem, který přispěl


k diskreditaci „tržního hospodářství“, byla velká hospodářská krize z let 1929–1933, která v očích západní veřejnosti ukázala kapitalismus a tržní hospodářství jako neschopné řešit problémy industriální společnosti. Následná druhá světová válka přinesla kromě obrovských lidských a materiálních ztrát i úplnou destrukci „tržního hospodářství“ v Evropě. Sovětský svaz trh zlikvidoval na svém území již před válkou a po válce tak učinil i na jím ovládaných územích. Ale ani Německo nezůstalo pozadu. Během fungování Třetí říše došlo na jeho území rovněž k faktické likvidaci „tržního hospodářství“ a k nastolení centrálně řízené válečné ekonomiky. Tento systém byl vnucen i všem okupovaným státům a koneckonců i Británii, která jej musela zavést, aby se ubránila německé agresi. S výjimkou Švýcarska tak byl během druhé světové války v Evropě úplně zlikvidován trh jako základ hospodářské aktivity. Hned po válce se moci ve státech osvobozených Rudou armádou ujali komunisté a trh definitivně zničili. V západní Evropě se pak dostali k moci v řadě států socialisté, kteří znárodnili celé obrovské sektory hospodářství. Bylo tomu tak například v Británii, ale i jinde. Zajímavou výjimkou byl osud Německa, respektive Spolkové republiky Německo (SRN), kde se pod vedením kancléře Konrada Adenauera a jeho ministra financí Ludwiga Erharda zrodilo „sociálně tržní hospodářství“. Tento pojem vznikl jako charakteristika tzv. rýnského kapitalismu, který výše zmínění pánové zavedli. „Sociale Marktwirtschaft“ se stal hospodářskou doktrínou, na které byl postaven poválečný německý hospodářský zázrak padesátých a šedesátých let. Konrad Adenauer byl katolický konzervativec z Kolína nad Rýnem, který věřil, že Německo musí být pevně spojeno se


Západem a nesmí podlehnout sociálně demokratickým a komunistickým svodům neutrality a znárodňování. Jeho ministr Ludwig Erhard byl klasickým ekonomickým liberálem, který byl přesvědčen o tom, že v Německu je nutné za každou cenu obnovit klasické tržní hospodářství. Během jejich společného vládnutí se jim podařilo vybudovat velmi úspěšnou ekonomiku, která během krátké doby povstala z ruin poválečné Evropy a stala se největší a nejúspěšnější kontinentální ekonomikou. Tento úspěch byl postaven na principech „sociálně tržního hospodářství“. Jeho podstatou bylo klasické „tržní hospodářství“ doplněné o procedury zapojující do jednání o osudu firem zástupce zaměstnanců a také o relativně štědrou sociální síť. Jednou z výkladních skříní rýnského kapitalismu se stal například koncern Volkswagen. Tento podnik byl a je doposud chráněn speciální legislativou před nepřátelským převzetím, což bylo a je v rozporu s evropskou legislativou o volném pohybu kapitálu. Tento podnik stejně jako jiné velké německé firmy poskytoval ve svých představenstvech a dozorčích radách obrovské zastoupení odborům a obecně zástupcům zaměstnanců. V padesátých a šedesátých letech to bylo nutné z toho důvodu, že levice byla nesmírně silná a hrozba znárodnění a komunistické revoluce byla všudypřítomná. Adenauer s Erhardem si toho byli vědomi a vytvořili proto celou rozsáhlou strukturu, která zapojila dělníky a jejich reprezentaci do německého hospodářského zázraku. Tzv. podnikové rady se staly platformou, na které se systém realizoval. A celé se to veřejnosti představovalo jako „sociálně tržní hospodářství“. Tento systém byl tak úspěšný, že Adenauerovi a Erhardovi a jejich CDU zajišťoval soustavnou podporu voličů ve volbách. Naopak sociální demokraté stále prohrávali a komunisté ztratili téměř všechnu podporu. Historický přínos fungování konceptu „sociálně tržního hospodářství“ v Německu spočíval v tom, že rehabilitoval a obnovil tržní hospodářství a donutil sociální demokracii změnit na sjezdu v Bad Godesbergu program strany. Tento historický zlom definitivně odpoutal SPD od marxismu a smířil ji s konceptem „sociálně tržního hospodářství“. Na tomto základě pak vznikl německý historický kompromis o prospěšnosti „sociálně tržního hospodářství“, jenž funguje s drobnými kosmetickými změnami dodnes. Stále nám ale v našem popisu chybí to, kdy, jak a proč se ze „sociálně tržního hospodářství“ stalo „sociálně ekologické tržní hospodářství“. Tomuto procesu je nutné věnovat také pozornost. Začalo to v sedmdesátých letech, kdy se – opět v Německu – zrodilo zelené hnutí. Tehdy tato levicová, pacifistická, antiamerická a antijaderná ideologie získávala v Německu na síle. Postupně se zformovala zelená politická strana, která získala statut parlamentního subjektu na zemské i spolkové úrovni. Dosavadním vrcholem jejího růstu byla účast v koaliční vládě s SPD za Gerharda Schrödera, v níž byl lídr zelených, Joschka Fischer, ministrem zahraničí. (Největším „úspěchem“ tohoto politika se stalo rozhodnutí německé vlády o odstavení


jaderných elektráren do roku 2020, které nezrušila dokonce ani současná vláda velké koalice vedená Angelou Merkelovou.) Zelení v období od sedmdesátých let prosazovali celou řadu požadavků počínaje zákazem jaderné energie, přes podporu obnovitelných zdrojů energie, mírové hnutí, lidská práva, multikulturalismus až po boj s globálním oteplováním. Je zajímavé, že i přes relativně malou společenskou podporu nepřesahující v Německu (ale ani jiných státech) zpravidla 10 % voličů se jejich agenda stala populární a akceptovatelnou natolik, že ji ostatní strany často bez problémů přebírají. Výrazem této široké akceptace zelených požadavků hlavním proudem demokratické politiky v Německu se stal zrod termínu „sociálně ekologické tržní hospodářství“; ekologické požadavky byly přijaty za legitimní součást celého hospodářského uspořádání. Tím se již dostáváme k samotnému dnešku, kdy patří ekologická agenda k hlavním tématům politické diskuse a „sociálně ekologické tržní hospodářství“ je základem fungování EU.

„SOCIÁLNĚ EKOLOGICKÉ TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ“ V EVROPSKÉ UNII „Sociálně ekologické tržní hospodářství“ v Evropské unii je možné definovat po jeho jednotlivých součástech. Postupně se tedy podívejme na hlavní principy „tržního hospodářství“ v EU, na principy, které tvoří součást „sociálního“ balíku, a na principy, které tvoří součást balíku „ekologického“. Soubor těchto principů dohromady vytváří dnešní realitu pojmu „sociálně ekologické tržní hospodářství“. „Tržní hospodářství“ je v evropském právu zakotveno prostřednictvím tzv. čtyř svobod. To je soubor principů volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Tyto čtyři svobody jsou v evropské integraci přítomné od jejího počátku v roce 1957 a tvoří klíčovou součást evropského práva dodnes. Není náhoda, že jsou tyto principy opět zopakovány v Lisabonské smlouvě. Na základě těchto svobod vznikl jednotný trh EU. Čtyři svobody jsou v praxi naplňovány pouze do určité míry. Nejvíce a nejlépe funguje volný pohyb zboží. Realizace tohoto principu je v podstatě zajištěna a zboží volně putuje po celé Evropské unii. Volný pohyb osob je na tom již podstatně hůře, protože z něj existují výjimky pro nové členské státy, které vstoupily do EU po roce 2004. Češi tak dosud například nemají právo ucházet se o práci v Německu. Volný pohyb kapitálu je rovněž stále různými cestami omezován. V poslední době se například řeší otázka fungování koncernu Volkswagen, kde německá vláda tuto firmu brání zákonem před nepřátelským převzetím, a brání tak fakticky volnému pohybu kapitálu. Konečně volný pohyb služeb je také do značné míry omezován, protože zásadní směrnice o službách, která jej měla garantovat, byla přijata v podobě, která rozhodně žádnou liberalizaci nepřináší. Sociální balík je v evropském právu definován celou řadou dokumentů včetně tzv. Sociální charty. Sociální princip je pa-


trný také v činnosti úřadů, které byly pro obhajobu evropského sociálního modelu zřízeny. Lisabonská smlouva v článku 151 říká, že „Unie a členské státy, vědomy si základních sociálních práv, jak jsou stanovena v Evropské sociální chartě podepsané v Turíně dne 18. října 1961 a v Chartě Společenství základních sociálních práv pracovníků z roku 1989, mají za cíl podporu zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek tak, aby bylo možno tyto podmínky vyrovnat a přitom udržet jejich zvýšenou úroveň, přiměřenou sociální ochranu, sociální dialog, rozvoj lidských zdrojů za účelem trvale vysoké zaměstnanosti a boj proti vyloučení.“ Sociální balík se následně projevuje v celé řadě legislativních návrhů, které mají regulovat sociální aspekty fungování hospodářství v celé Evropské unii. Je to například směrnice o pracovní době, která byla v tomto volebním období Evropského parlamentu jedním z hlavních bodů agendy a zůstává na programu stále. Podobné je to rovněž v případě antidiskriminační směrnice, která je nyní oprávněně předmětem kritiky prezidenta ČR. Velmi důležitou součástí sociálního balíku je legislativa upravující fungování podnikových rad. Konečně ekologický balík je v evropském právu definován rovněž velmi silně již nyní a v Lisabonské smlouvě ještě více než dosud. Ekologický přístup je postaven na principu „trvale udržitelného rozvoje“, který má být respektován při tvorbě veškeré evropské legislativy. Aktuálním projevem této snahy je tzv. klimaticko-energetický balíček, který Evropská komise předložila v Evropském parlamentu v lednu 2008. Součástí ekologického přístupu jsou rovněž různé „eurobudovatelské“ závazky, z nichž ten nejaktuálnější z jara 2007 říká, že EU do roku 2020 dosáhne 20% využití energie z obnovitelných zdrojů, 20% snížení emisí skleníkových plynů a 10% podílu biopaliv. Fungování těchto tří složek, tj. tržního principu, sociálního balíku a ekologického balíku, má vytvořit „sociálně ekologické tržní hospodářství“. V praxi to ale příliš nefunguje, protože trh, sociálno a ekologično jdou v mnoha směrech přímo proti sobě. Sociální blahobyt a ekologická odpovědnost jsou sice zdánlivě pozitivní hodnoty samy o sobě, ale v praxi musejí být zaplaceny. Z hlediska fungování tržního hospodářství proto vytvářejí tyto požadavky prostě a jednoduše dodatečné náklady. Komisař Verheugen nedávno přiznal, že nové ekologické požadavky evropské legislativy na automobily budou zdražovat nové automobily o 2 000 euro za jeden kus. Stejně tak „ekologická“ energie z „obnovitelných zdrojů energie“ přináší prosté zdražení elektřiny. Biopaliva jsou pro změnu důvodem, který zvyšuje cenu potravin, a tak bychom mohli dále pokračovat. Obdobně také požadavky sociální směřující k omezování pracovní doby, prodlužování placené dovolené, zvyšování ochrany zaměstnanců před účinky slunečního záření či zvyšování minimální mzdy opět zvyšují koncové ceny produkce čehokoliv v Evropské unii, přičemž tento problém se ihned přenáší do podoby klesající konkurenceschopnosti evropských firem na světovém trhu. A zde se kruh uzavírá – snahou evrop-


ských elit je chránit evropský trh před cizí konkurencí, jako je tomu nyní v případě GMO nebo v případě amerických kuřat a celé řady dalších produktů.

„SOCIÁLNĚ EKOLOGICKÉ TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ“ V ČESKÉ REPUBLICE Do České republiky se dostala diskuse o pojmu „sociálně tržní hospodářství“ v první polovině devadesátých let 20. století během první vlády Václava Klause. Diskuse o pojmu „sociálně ekologické tržní hospodářství“ u nás zatím ještě explicitně nezačala, ale implicitně je již přítomna v současném koaličním projektu ODS, KDU-ČSL a SZ. Po období budování socialismu v letech 1948–1989, kdy se v Československu realizovaly komunistické představy o úplném znárodnění průmyslu, zemědělství a služeb a hospodářství bylo centrálně plánováno prostřednictvím pětiletých plánů, jsme se ocitli v situaci, kdy se rozhodovalo o tom, kterým směrem se Československo a poté Česká republika vydá. Václav Klaus od prosince 1989, kdy se stal federálním ministrem financí, prosazoval přechod ke standardnímu tržnímu hospodářství a k demokracii založené na volné soutěži politických stran. Tato ideová platforma se stala základem Občanské demokratické strany a zůstává jí dodnes. Tento jasný směr měl ale také oponenty – především v řadách těch, kteří chtěli konečně prosadit svůj sen z roku 1968 o „socialismu s lidskou tváří“, a také v řadách těch, kteří prosazovali „pravdu a lásku“. Během první Klausovy vlády se ovšem etabloval ještě jeden názorový oponent: lidovci vedení Josefem Luxem. S ideovou podporou německých nadací Konrad Adenauer Stiftung (CDU) a Hanns Seidel Stiftung (CSU) začali v české vládě i v médiích prosazovat koncept „sociálně tržního hospodářství“. Ten měl být na rozdíl od Klausova „tržního hospodářství“ mnohem lidštější a také sociálnější. Josef Lux věřil, že prostřednictvím této politiky se mu postupně podaří ODS úplně zničit a zaujmout se svou KDU-ČSL hlavní místo na české pravici. Jeho cílem bylo přemodelovat českou politickou mapu vzešlou z voleb 1992 dle německého vzoru tak, aby se z 30% české ODS stala 10% německá FDP a z 10% české KDU-ČSL 40% německá CDU/CSU. Tento boj o tvář české pravice probíhal v letech 1993–1997 uvnitř české vlády a vyvrcholil v roce 1997 „sarajevským atentátem“ na Václava Klause. Následný vývoj ukázal, že se tento pokus o přeformátování české pravice nezdařil. ODS zůstala stále hlavní pravicovou stranou v ČR a KDU-ČSL desetiprocentní stranou středu. I dnes ale má smysl přečíst si tehdejší diskusi o „sociálně tržním hospodářství“, protože z ní pochopíme, že Klaus a Erhard si byli rozhodně bližší než Erhard s Luxem. Druhá Topolánkova vláda ustavená na počátku roku 2007 na koaliční spolupráci ODS, Strany zelených a KDU-ČSL je projektem, který do značné míry vnáší do české politiky


pojem „sociálně ekologického tržního hospodářství“. Tento termín sice není explicitně využíván, ale ve vládní praxi je velmi zřetelný především v tom, že obsahuje závazek nestavět nové jaderné elektrárny. S tímto požadavkem vstoupila Strana zelených do české politiky a v zájmu vytvoření většinové vlády bez ČSSD byl žel akceptován.

MÁ PRAVICOVÝ POLITIK PODPOROVAT „SOCIÁLNĚ EKOLOGICKÉ TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ“? Tržní hospodářství založené na vládě zákona, soukromém vlastnictví, volné soutěži a individuální iniciativě je bezpochyby pravicovým konceptem, který by měli všichni svobodu ctící občané i politikové podporovat. Oproti tomu „sociálně ekologické tržní hospodářství“ je koncept, na kterém může pravicový politik a občan ocenit pouze tu jeho část týkající se „tržního hospodářství“. Zásadně ale musí odmítat sociální a ekologický balast, který je na tento základ nasazován levicovým politickým aktivismem. Klíčovou charakteristikou tržního hospodářství je dle nositele Nobelovy ceny za ekonomii Fridricha Augusta von Hayeka tvorba cen coby informací o vzácnosti zdrojů. Pouze na základě těchto svobodně vzniklých cen se mohou lidé racionálně rozhodovat a efektivně alokovat vzácné zdroje, aby jim co nejlépe sloužily. Uplatněním sociálních a ekologických požadavků se ceny zásadně pokřivují, což vede k plýtvání a mnoha dalším negativním jevům včetně mentality závislosti na státu. Sociální požadavky a jejich legislativní ochrana sice krátkodobě v některých státech vedly ke zvýšení životní úrovně, ale z dlouhodobého hlediska vedou ke ztrátě konkurenceschopnosti ekonomik, které je uplatňují. Stejně tak ekologické požadavky jsou nákladem, který v mnoha ohledech zbytečně prodražuje jakoukoliv výrobu. V důsledku přehnaných sociálních a ekologických požadavků tak bude Evropská unie stále více a více ztrácet konkurenceschopnost a firmy i s pracovními místy se budou stěhovat do USA a do Asie. O dobrou životní úroveň a sociální zajištění lidí se nejlépe postará trh a firmy, které produkují to, co zákazníci chtějí

kupovat. O dobrý stav životního prostředí se nejlépe postarají konkrétní vlastníci příslušných pozemků a nemovitostí. Cestou ke kvalitnímu životnímu prostředí je tedy více privatizace, a nikoliv více regulace. Zásadní problém celého konceptu „sociálně ekologického tržního hospodářství“ tkví v tom, že předřazuje určité partikulární požadavky před jiné a nestanovuje žádná objektivní kritéria pro jejich uplatnění. U sociálních požadavků je to zřetelně viditelné na evropské úrovni již nyní. V Německu se vede boj o výši minimální mzdy, která se má pohybovat na vyšší úrovni, než je průměrná mzda v České republice. Je takový požadavek na minimální mzdu „sociální“ a obecně uplatnitelný v celé EU? Určitě nikoliv. Podobně bychom mohli ukazovat desítky příkladů rozdílné úrovně sociálního zabezpečení lidí z jednotlivých členských států. To ukazuje jednu jednoduchou pravdu, totiž že míra sociálního zajištění občanů je předurčena ekonomickou úrovní daného státu a ochotou toto zajištění poskytovat. Ještě větší problém ale představují ekologické požadavky, protože nikdo neví, co vlastně je opravdu „ekologické“. Různí zelení politikové a ideologové a různé mezinárodní organizace a panely se sice snaží předstírat, že to vědí, ale celá řada vědeckých studií ukazuje naprosto rozdílné výsledky. Před několika lety se za ekologická považovala „biopaliva“. Nyní několik vědeckých studií věhlasných institucí ukazuje, že dopady „biopaliv“ jsou velmi neekologické. Podobná nejistota panuje okolo hysterie s globálním oteplováním. Panel IPCC sice tvrdí, že dochází ke globálnímu oteplování, ale poslední studie vědců z univerzity v německém Kielu naopak dokazuje, že příštích deset let čeká planetu spíše ochlazení. Velmi podobné je to s názory na využití jaderné energie. Ta je zelenými ideology označována za neekologickou, přestože neemituje skleníkové plyny a měla by jimi být naopak vítána jako vklad do boje s „globálním oteplováním“. Tyto příklady ukazují, že o skutečný význam pojmu „sociálně ekologické tržní hospodářství“ se bude svádět urputný boj. Socialisté a zelení si ale na bojišti již předem vykolíkovali své postavení. Uvidíme, zda se jim je podaří udržet. Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.


www.cdk.cz

Stránka nabízí přehled všech knižních titulů CDK s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!



Knižní novinky

KOLEKTIV DĚJINY SLOVENSKA V DATECH Libri, váz., 888 s., přes 500 ilustrací, 650 Kč Chronologické dějiny Slovenska od pravěkého osídlení přes příchod slovanských kmenů, Sámovu říši a první státní útvary. Historie v rámci Uherského království a Habsburské monarchie, dějiny Slovenska v rámci první republiky, válečného Slovenského státu a lidově demokratického a komunistického Československa, přehled dějin po roce 1989. Tabulky, rejstřík, slovníček atd.

VLADIMÍR LIŠČÁK DĚJINY ČÍNY, TAIWANU A TIBETU V DATECH Libri, váz., 784 s. , 16 s. barevné přílohy, 500 ilustrací, 790 Kč Chronologicky podané dějiny nejstaršího nepřetržitě existujícího a zároveň nejlidnatějšího státu světa nezachycují jen politický vývoj a významné události od pravěku po současnost, ale také hospodářské, technické i kulturní dějiny. Názorné ilustrace a přílohy.


Libri Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 613 113, 251 612 302, mobil: 603 552 215 [email protected], www.libri.cz

ALEXANDR JAKOVLEV RUSKO PLNÉ KŘÍŽŮ Od vpádu do pádu bolševismu Doplněk, váz., 228 s., 329 Kč Před časem odvysílal Český rozhlas úryvky z připravované knihy Rusko plné křížů a pořad vzbudil u posluchačů mimořádný ohlas. Dlouho očekávaná publikace nyní vychází v nakladatelství Doplněk. Její autor, někdejší Gorbačovův blízký spolupracovník, označovaný v Rusku právem za „architekta perestrojky“, stál jedenáct let v čele ruské komise pro rehabilitace obětí politických represí komunistického režimu a získal přístup k ohromnému množství tajných spisů. Publikace, dokumentující hrůzy bolševického teroru v Rusku, shrnuje nejvýznamnější poznatky jeho mnohaletého archivního studia a přináší řadu šokujících informací a otřesných statistických údajů i pro ty, kteří mají o období bolševické zvůle odpovídající historické povědomí. Doplňují ji jmenný rejstřík, historické poznámky a četné vysvětlivky.

JOSEF ŠMAJS POTŘEBUJEME FILOSOFII PŘEŽITÍ? Úvahy o filosofii, kultuře, poznání, vzdělání, řeči a popularizaci vědy Doplněk Autor žádané publikace Filosofie psaná kurzívou předkládá nový soubor úvah o filosofii, kultuře, poznání, vzdělání, řeči a popularizaci vědy. Ústředním tématem knihy je konflikt kulturního systému vytvořeného člověkem s přirozeným systémem přírody. Tento konflikt člověka existenciálně ohrožuje, a proto je třeba transformovat kulturu v systém, který by byl k přírodě přátelštější a který by umožňoval dlouhodobější existenci člověka na Zemi. Kniha pro nás může být inspirací, jak nově pojímat svůj vztah ke světu. Doplněk Bratislavská 48/50, 602 00 Brno tel./fax: 545 242 455 [email protected], www.doplnek.cz

STOLNÍ KALENDÁŘ 2009 S texty P. Marka Orka Váchy Cesta, 54 Kč Kalendář s katolickým kalendáriem, barevnými fotografiemi na každý týden, informacemi Radia Proglas a Televize Noe, uvedením textu evangelia na každý den, přehledem prázdnin a volných dní,

knižní novinky

kých důsledků rozvoje masových médií i povaha a důsledky globalizačních procesů. Čtenář se seznámí i s historickým vývojem české občanské společnosti i jejím současným stavem. přehledem týdnů žaltáře a s pracovním kalendáriem. Ukázky textu: Naše těžká práce je často jen útěk nebo přestrojená lenost. Nejde vůbec o to konat jakékoli dobro, ale to dobro, které chce po mně a teď Bůh. Dobré skutky nemáme činit, aby si nás druzí všimli, ani z důvodu skryté evangelizace, ani z jakéhokoli jiného ušlechtilého důvodu. Dobro se má dělat, protože je dobré, jen tak, pro radost květinám a motýlům. Vysvětlením lásky je láska. Dobro má být vykonáno pro dobro samotné, bez potřeby odměny.

KEITH F. PUNCH ZÁKLADY KVANTITATIVNÍHO ŠETŘENÍ Portál, brož., 152 s., 225 Kč

Cesta Nám. Republiky 5, 614 00 Brno prodejna: Rašínova 5, 602 00 Brno tel. 545 574 373 [email protected], www.cestabrno.cz

Hlavní látku knihy tvoří kvantitativní šetření o vztahu proměnných, jehož základem je změření určitého počtu proměnných u vzorku lidí použitím dotazníku vyplněného respondenty. Takto získaná data pak slouží jako základ pro zkoumání vztahu mezi proměnnými. Znalosti získané tímto postupem se přenášejí také na ostatní typy šetření, takže příručka bude dobrou pomůckou pro všechny, kdo se vydávají na pole statistického výzkumu.

KAREL B. MÜLLER POLITICKÁ SOCIOLOGIE Portál, brož., 216 s., 255 Kč

Portál Klapkova 2, 182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202, 203 [email protected], www.portal.cz

Kniha otevírá základní témata politické sociologie způsobem, který je poučený a přístupný i laickému čtenáři. Hlavní myšlenkou knihy je problém udržitelnosti a rozvoje liberální demokracie s ohledem na proměny politiky a identity v měnících se podmínkách modernity. Kromě stručného nahlédnutí do historie a metodologických sporů sociálních věd nabízí kniha vhled do problémů současných společností, jakými jsou otázky politické legitimity a demokratického vládnutí, významu a podoby občanské společnosti, otázky sociálních a politic-

knižní novinky

ČESKOSLOVENSKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA V ROCE 1937 Svazek I Ústav mezinárodních vztahů, váz., 627 s., 280 Kč Dvanáctý svazek řady Dokumenty československé zahraniční politiky obsahuje kromě 312 dokumentů (zahrnujících období od 1. ledna 1937 do 31. července 1937) tyto texty: Československé diplomacie v průběhu roku 1937, Změny v personálním složení a organizačním schématu českoslo-

venské diplomacie v průběhu roku 1937, Přehled edic diplomatických dokumentů týkajících se roku 1937 a Ediční poznámku. Edice je realizována v rámci výzkumného projektu ÚMV ve spolupráci s Historickým ústavem AV ČR v Praze s grantovou podporou MZV ČR. K vydání připravil Jindřich Dejmek.

JAN KARLAS A KOL. AUTORŮ JAK PŘEDSEDAT EVROPSKÉ UNII? Návrh priorit předsednictví ČR v radě EU v roce 2009 Ústav mezinárodních vztahů, brož., 146 s., 120 Kč Předsednictví v Radě Evropské unie v prvním pololetí roku 2009 nabízí České republice mimořádnou příležitost k tomu, aby přispěla ke zdárnému vývoji Unie a uplatnila v rámci evropského integračního procesu své zájmy. Tato studie předkládá návrh možných priorit českého předsednictví a posuzuje stávající vládní představy o jeho zaměření. Jako dvě nejdůležitější východiska pro úvahy o prioritách českého předsednictví chápeme současné unijní cíle a české konsenzuální zájmy. Ústav mezinárodních vztahů Nerudova 3, 118 50 Praha 1 tel.: 251 108 107 [email protected], www.iir.cz

FEDERICO RAMPINI ČÍNSKÉ STOLETÍ Autentický průvodce zemí rudého draka Dokořán, váz., 304 s., 348 Kč Federico Rampini, pekingský dopisovatel listu La Repubblica, pootevírá dvířka k nové supervelmoci sbírkou příhod z každodenního života, zápisků z cest, portrétů obyčejných i vlivných osob.


Nevyhýbá se ani těm nejodlehlejším trasám – putuje od chudých rolnických vesnic až po univerzitní laboratoře – setkává se s „nejbohatšími kapitalisty“ i s umělci, kteří bojují proti tíživé cenzuře. A především odpovídá na otázky týkající se budoucnosti nové velmoci: existuje v rámci jejích hranic naděje na demokracii? Bude její bouřlivý rozvoj také trvalý? Jakým způsobem budou Spojené státy hájit svou nadřazenou pozici? Jde o otázky, na nichž do značné míry závisí také naše budoucnost. Dokořán Zborovská 40, 150 00 Praha 5 tel.: 257 320 803, tel./fax: 257 320 805, mobil: 603 432 056 [email protected], www.dokoran.cz

ZDEŇKA HLEDÍKOVÁ ARNOŠT Z PARDUBIC Arcibiskup, zakladatel a rádce Vyšehrad, váz., 352 s., 328 Kč První pražský arcibiskup a blízký spolupracovník a rádce císaře Karla IV., patří bezesporu k nejznámějším postavám českých středověkých dějin. Kniha profesorky Z. Hledíkové představuje Arnošta nejen v jeho roli „pravé ruky“ Karlovy, ale také a v první řadě jako neúnavného a kreativního organizátora a reformátora života církve i společnosti, který svým zápalem jako by předznamenal reformní horlivost předhusitské a husitské doby. Autorka přibližuje vzdělání a duchovní svět Arnoštův, jeho evropský rozhled i respekt, ale i intimní stránky jeho osobnosti – a mentalitu jeho zbožnosti. Bohatě je sledován odraz Arnoštovy osobnosti a působení v soudobém umění, jeho podíl na stavbě pražské katedrály, stejně jako doklady úcty, které se mu dostávalo po smrti.


RUKOPISY Z NAG HAMMÁDÍ I. Vyšehrad, váz., 360 s., 378 Kč Soubor textů, které jsou známy pod názvem kodexy z Nag Hammádí, byly dochovány díky příznivým klimatickým podmínkám Egypta. První svazek přináší spisy z druhého kodexu, ve kterém se dochovalo mj. tzv. Tomášovo evangelium (pol. 2. stol.), sbírka výroků Ježíše navazující na některé proudy staré křesťanské tradice o Ježíšovi; dále Filipovo evangelium, které vyjadřuje mj. zajímavé gnostické pojetí smrti. Dále spis Podstata archontů (2. pol. 3. stol.), který je o vzniku, povaze a působení nižších božských bytostí. Další spis O původu světa (konec 3. / začátek 4. stol.) pojednává o celé historii světa. A konečně Tomášova kniha, která obsahuje text stylizovaný jako dialog se vzkříšeným Kristem.

RALF DAHRENDORF OD PÁDU ZDI K VÁLCE V IRÁKU Nový začátek dějin Vyšehrad, váz., 336 s., 348 Kč Lord Ralf Dahrendorf náleží k nejvýznačnějším politologům současnosti, je reprezentantem jejích liberálních proudů. V knize Od pádu Zdi k válce v Iráku se snaží o nastínění současných problémů světových dějin. Zabývá se dosud teoreticky nezpracovaným obdobím dějin nejnovějších – totiž obdobím pádu komunistického bloku po tažení proti Iráku. Berlínská zeď a její odstranění mu slouží jako symbol této hluboké proměny. Vedle pádu komunismu považuje za význačný faktor určující současné dějiny též rozvoj islamismu a konfrontaci Západu s ním. Široká informovanost a vhled do hloubky problémů současného světa charakteri-

zují soubor těchto studií, jejichž společné vydání se stalo událostí pro všechen západní svět, jak se to projevilo v řadě vydání v nejrůznějších jazycích. Vyšehrad Víta Nejedlého 15, 130 00 Praha 3, tel./fax: 224 221 703 [email protected], www.ivysehrad.cz

PETR BLAŽEK, JAROSLAV PAŽOUT NEJCITLIVĚJŠÍ MÍSTO REŽIMU Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) pohledem svých členů Pulchra, 144 s. + CD, 269 Kč Kniha obsahuje názory a vzpomínky 26 členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), kteří diskutovali s historiky P. Blažkem a J. Pažoutem. Diskuse byla rozdělena do čtyř tematických celků. První byl věnován okolnostem vzniku VONS a jeho působení do zásahu moci proti jeho členům v květnu 1979. Druhý pak praktickému působení výboru a organizaci jeho práce. Třetí blok byl zaměřen na represi proti členům výboru ze strany StB. Závěrečná část byla orientována na působení VONS po roce 1989. Zajímavé svědectví o významné kapitole české historie, doplněné mnoha fotografiemi a dokumenty, zde zazní například z úst Václava Havla, Petra Uhla, Anny Šabatové, Petrušky Šustrové, Václava Malého, Zbyňka Hejdy, Kamily Bendové a dalších. Součástí knihy je CD, na němž jsou všechna čísla samizdatového časopisu Informace o Chartě 77 (Infoch). Pulchra [email protected], www.pulchra.cz

knižní novinky

Kompletní revue politika e-mailem! Bydlíte v zahraničí a chcete ušetřit za předplatné revue politika? Četli byste časopis raději v elektronické podobě? Od roku 2008 nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600,- Kč/rok, 310,- Kč/půlrok, popř. 66,- Kč/jedno číslo. Týká se všech předplatitelů. Změny způsobu odběru provádí asistentka Hana Marešová ([email protected]). Více informací na www.cdk.cz/rp/objednavka.

Nové publikace CDK J H, R V (.)

Interpretace ruské revoluce Sborník příspěvků z konference, která se konala na podzim roku 2007 na půdě Filozofické fakulty MU v Brně. Ruská revoluce v roce 1917 představuje přelom evropských i světových dějin 20. století, jenž změnil politickou, hospodářskou i kulturní situaci v mnoha zemích. Rovněž představuje mezník, který ovlivnil značným způsobem i historiografii a vůbec přemýšlení o dějinách. Před čtenářem vyvstává celá řada významných témat – od Masarykova pohledu na Rusko a jeho vývoj v moderní době přes problematiku ruských Čechů, pohled na revoluci v dílech ruských emigrantů a dalších zahraničních i českých badatelů až po současné vědecké interpretace. Součástí korpusu jsou i dva politologické rozbory, které se pokoušejí začlenit ruskou revoluci do kontextu nedemokratických režimů i do souvislostí výuky. Znalce potěší i erudované příspěvky věnované ruské i mimoruské kinematografii. Editoři jsou přesvědčeni o tom, že publikace bude inspirativním uvedením do potřebné odborné diskuse o ruských dějinách minulého století a o důsledcích těchto dějin ve střední Evropě i jinde ve světě. Brož, 184 stran, 198 Kč

E S

Lidé jako Boží příběh Kniha Lidé jako Boží příběh je posledním dílem Schillebeeckxovy trilogie, věnované podstatným rysům křesťanské zkušenosti s Bohem v Ježíši Kristu. České vydání je (podobně jako francouzské) doplněno o zvláštní autorovu předmluvu, v níž jsou vyjádřeny stěžejní myšlenky předchozích dvou dílů. Tématy knihy, která uplatňuje nový teologický přístup a zkoumá základní teologické otázky „zdola“, jsou například vztah mezi dějinami světa a dějinami spásy, poměr mezi dějinami zjevení a dějinami utrpení, charakteristika víry v Boha v eticky autonomním sekularizovaném světě nebo možnost demokratického uspořádání církve. Kniha již byla přeložena do francouzštiny, němčiny a angličtiny a bez nadsázky lze říci, že představuje jakousi závěť velkého teologa, jehož myšlení krystalizovalo v průběhu kulturních, sociálních a ideologických bouří 20. století. Edice Cogitatio religionis, vázané, 316 stran, 349 Kč

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

Poslanec Evropského parlamentu Hynek Fajmon ve spolupráci s frakcí Evropské lidové strany – Evropských demokratů a Centrem pro studium demokracie a kultury uspořádal v první polovině roku 2008 šest setkání s názvem

Evropská unie a my Odpřednášené prezentace jsou k dispozici na vyžádání v elektronické podobě.

Pro více informací pište na [email protected].

revuepolitika Aleš Dvořák: Jak je to s konzistencí konzervativců a konzervatismu? politika společnost kultura

Recommend Documents