Termojaderná syntéza. A neb jak je to s pohonem sluncí

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

1

Termojaderná syntéza. A neb jak je to s pohonem sluncí. Pohon slunce má příčinu v setrvávání systému. Systém sluneční soustavy je vysoce závislý jak uvnitř sebe sama (tedy sám na sobě stejně jako celý vesmír), tak také na svém okolním vesmíru. Jedná se tedy o typickou nejméně závislou množinu, která se projevuje průměrně stejnou závislostí zevnitř i zvenčí. Zatímco vesmír zachovává zřejmě jen konstantní vnitřní závislost na průměrných hodnotách, je každá sluneční soustava závislá na své galaxii, a tak dál. Podstata je matematická. Jinak tuto záležitost popisuje kapitola „Nejméně závislé množiny“. Ukážeme si na několika náhradních schematech projev této záležitosti. Vlastní matematické podstatě budeme říkat konvergence na střed, a mechanizmem umožňujícím takové chování budeme říkat výměna modus za medián. Je zde ale ještě něco jiného jako podmínka která musí být splněna. Je to „současnost“ a vnější „závislost“. Problematika je dána pojmem střední hodnota. Fyzikální jevy se sice matematikou řídí, ale musíme sami zjistit, co je skutečná střední hodnota, nebo lépe její ukazatel. Při tom samozřejmě vycházíme z toho co známe. Je to zejména aritmetický průměr, ale také mnoho jiných známých i nových „měřítek“. Vše je také zpracováno do kapitoly „Cesta k průměru“. Problém je zejména v tom, že můžeme používat i dost úspěšně každé nám známé měřítko. Zatím se ale ukazuje, že s rostoucí mohutností množin se neumí žádné spolehlivě vypořádat. Poměrně stabilním ukazatelem je právě aritmetický průměr, ½ celku a druhá odmocnina. Při tom hrají úlohu zejména vlastní poměry (poměrné četnosti), takže lze předpokládat také možnou irelevantnost vyjádření aritmetickým průměrem, kterým musíme úvahy začínat. To co je nutné si uvědomit nejdříve ukážeme jako jednoduchý přesun jednoho prvku ze systému „A“ do systému „B“. Použijeme jednoduchý výpočet pomocí kombinací. Dejme tomu, že jsou oba systémy před výměnou jednoho prvku množiny systémů A, B, stejné. Každá množina samostatně udržuje svůj systém jako kombinace k – té třídy z celku n všech možných. Chápeme každý systém množiny jako nezávislou množinu v každém okamžiku. Znak „k“ reprezentuje hmotu, „n-k“ reprezentuje prostor jako statický rozměr „délky“ - nejlépe v podobě poloměru přiléhajícího vlastního prostoru. Zvolíme pro demonstraci k = 10, n = 100 pro oba systémy (hovoříme o DS) shodně. Prvek který přesouváme z A do B je nejprve hmotným prvkem, takže systém A je „degradován“ na velikost systému C(k = 9; n = 100), naproti čemu je „integrován“ systém B na C(k = 11; n = 100). Následně budeme zjišťovat podobný proces u prázdného prvku, a nakonec kombinujeme možnosti. Připomeneme si, že systémy množin jsou dány řídícími systémy (DS) k = ∑p1 a n = ∑p1;0. Potom referenční systémy (RS) jsou dány počtem kombinací C(k z celku n). Referenční systémy se vztahují ke každému jednotlivému prvku a udávají jeho pravděpodobnost překlápění do binární existence. Ta pravděpodobnost je dána jednoduše jako k/n. Takže když se zmenší počet plných prvků, a počet prázdných zůstane, zmenší se pravděpodobnost u všech zbylých prvků do polohy p1. Takže kontinuální systém má po změně stejnou pravděpodobnost binární existence svých prvků jako tomu bylo před změnou. K tomu však dojde jen v jediném případě. Když budou obě uskupení vzájemně závislými podmnožinami na systému nadřazenějším. Důkaz stavím na kauzalitě existence všech prvků obou systémů. Takže v každém okamžiku musí existovat v nějaké podobě všechny prvky obou systémů. Nemohou se vyskytovat nějaké prvky nadpočetné, nebo se naopak nemohou nějaké vytratit. Úvaha je to velice jednoduchá, ale o to větší má důležitost. Musí být zachována existenční kontinuita v podobě konstantního okamžitého aritmetického součtu všech různých prvků obou systémů.

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

2

Změna systémů o 1 prvek p1 (hmota) nové systémy rozdíl podíl poměr A 1902231808400 -15408077648040 0,109890 9,100000 B 141629804643600 124319495187160 8,181818 0,122222 Poměr systémů součet rozdílů Poměry nárůstu a úbytku Porovnání nových systémů 0,013431 108911417539120 nejsou v relaci kterou Součet rozdílů je 6,29 x > původní velikost A(B) 629,17% bychom očekávali.

Změna o 1 prvek „hmoty“ má f atální důsledky pro oba systémy. Zejména musíme upozornit na to, že poměr rozdílů nemůže ukazovat na násobek původní velikosti každého systému. Vlastní poměry před a po změně by měly být v relaci. Musíme v nárůstu „velikosti“ systému hledat „změnu“ DS každého prvku jak pravděpodobnost.

Změna systémů o 1 prvek p0 (prostor) nové systémy rozdíl podíl poměr A 15579278510796 -1731030945644 0,900000 1,111111 B 19212541264840 1902231808400 1,109890 0,900990 Poměr systémů součet rozdílů Poměry nárůstu a úbytku Porovnání nových systémů 0,810891 171200862756,01 jsou přibližně v relaci kterou bychom očekávali. Součet rozdílů je 1% původní velikosti A(B) 0,99%

Změna systému o 1 prvek „prostoru“ je teprve přijatelným řešením. Všechny relace jsou určitě přiměřené. Známe poměr prvku v DS jako k /n. To je průměrná pravděpodobnost. Takže aby zůstala množina množinou stejných prvků (zachování systému), musí poměrně snížit nejdříve 100p 0 na množství 90p 0. Tedy změnou postupnou.

původní systémy 17310309456440 17310309456440

původní systémy 17310309456440 17310309456440

změna -1p1 +1p1

změna -1p0 +1p0

Změna systémů o 2 prvky (s hmotou zaniká aktivně obsazený prostor prvku) nové systémy rozdíl podíl poměr Změna absolutním úbytkem – tedy množině ubude A 1731030945644 -15579278510796 0,100000 10,000000 jak plný, tak prázdný prvek. Je neřešitelná. Ačkoliv B 158940114100040 141629804643600 9,181818 0,108911 poměry na množinách vlastní jsou relačně odpovídající si přibližně navzájem, jsou Poměr systémů součet rozdílů Poměry nárůstu a úbytku desitinásobkem původní velikosti. Také součet Porovnání nových systémů 0,010891 126050526132804 jsou přibližně v relaci kterou rozdílů ukazuje, že sedminásobek původní velikosti asi nebude řešením, které očekáváme. bychom očekávali. Součet rozdílů je 7,28 x > původní velikosti A(B) 728,18% původní systémy změna 17310309456440 -1p0-1p1 17310309456440 +1p0+1p1

Změna systémů o 2 prvky (s úbytkem hmoty vzniká prázdný prostor prvku) nové systémy rozdíl podíl poměr Změna o 2 prvky opačným nárůstem (tedy z prvku A 2088319702700 -15221989753740 0,120640 8,289109 plného se vytvořil prázdný prvek), a opačně nový B 126050526132804 108740216676364 7,281818 0,137328 prvek množiny B vypotřebuje prázdný prvek, není správně. Ukazují to poměry na vlastní změně Poměr systémů součet rozdílů Poměry nárůstu a úbytku každého systému i na součtu rozdílů. Takže řešení Porovnání nových systémů 0,016567 93518226922624 jsou přibližně v relaci kterou tímto způsobem nebude možné, ačkoliv postup této změny je dost logický. Součet rozdílů je 5,4 x > původní velikosti A(B) 540,25% bychom očekávali. původní systémy změna 17310309456440 +1p0-1p1 17310309456440 -1p0+1p1

Správné řešení je na úrovni závislých podmnožin. Příklad změny o 1 prázdný prvek nám ukazuje cestu. Systém donor nejprve započne redistribucí prázdných prvků, čímž sám u sebe zvyšuje hustotu každé jednice (poměr k/n) a u systému akceptujícímu přidáváním prvků prázdných hustotu snižuje. Teprve potom může dojít k předání vlastního plného prvku. Musíme si připomenout, že jde o rozvoj přirozené množiny typu N = K2 , nebo K = sqrtN. Takže přirozená množina musí nabýt velikosti po změně N = 112 = 121, a současně N = 92 = 81. To je opět nepoměr. V jednom případě nárůst o 21p0 a v druhém je to úbytek pouze o 19p0. Žádné prvky nám nemohou jen tak ubývat, nebo přibývat. Musíme si uvědomit, že systémy musí být nejméně při distribuci současné. A pak už je řešení zřejmé. Jsou – li podmínečně současné, jsou také navzájem závislé. Takže závislost tohoto typu znamená jen jediný možný způsob vyjádření. Redistribuce prvků probíhá pod systémem DS = C(20 z 200). Jinými slovy řečeno, distribuce prvků mezi množinami je možná jen v rámci „vnější“ závislosti podmnožin. Samozřejmě změna je také typem závislosti. Není asi potřeba příliš vysvětlovat, že se změna o 1 prvek řeší v rámci Bernoulliho schemat „kombinatoricky variačním principem“.

Tabulka 1: Závislost množin při distribuci prvků

Co z tohoto triviálního důkazu vyplývá? Má – li docházet k pohybu částic a kvant mezi různými množinami a systémy, musí být jejich příslušnost vyjádřena závislostí na okolí. Musí být závislé z vnějšku, což platí jak pro migrující elementy, tak hostitelské podmnožiny ve vyjádření potenciálních systémů. Znamená to doslova, že musí být současný fluktuující element spolu s „hostitelskými“ podmnožinami. Zejména musí být současné obě kooperující podmnožiny, protože vztah mezi nimi bude právě jen prvek při fluktuaci. Současnost jako závislost je podmínkou distribučních vztahů typu donor – akceptor. Závislost tohoto typu je zcela zásadní. Prvek jako element může opustit svou domovskou množinu jen „kontrakcí“ mezi původní a novou množinou. Tento problém se týká zcela určitě neprázdných kauzálně existujících prvků a množin. Kontrakce různých množin probíhají podle zásad zachování systémů přirozených množin. Tyto množiny jsou nejméně závislými právě tehdy, když jsou závislé stejnou měrou jak uvnitř sebe (nezávislé prvky), tak na vnějším systému daného DS, RS tedy na nadřazené množině. (Výklad je obsažen v Teorii pravděpodobnosti a shrnut v numerickém příkladu číslo 4.)

Axiom : Podmínkou veškeré existence je závislost plynoucí z kauzální současnosti změny. Axiomatická skutečnost není v rozporu s dilatací času jak by se na prvý pohled mohlo zdát. Naopak můžeme dilatace času vysvětlit pomocí tohoto axiomu. Reálný fyzikální čas má základ

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

3

právě v kontrakci donor – akceptor. Proběhne -li kontrakce od jednoho donora ke dvěma různým akceptorům současně, dojde ke změně pod dvěma různými DS a RS. Množství změn na současných systémech (transformace uspořádání nadsystémů v úrovni nekauzálních – prázdných prvků a podmnožin), je dáno jiným poměrem binární pravděpodobnosti jinak „stejných“ fluktuujících elementů. Po dokonání přenosu již nemusí být nic změněno, a donor následnou změnou na jiný akceptor provede sjednocení na jiný subsystém. To co si musíme uvědomit ve spojitosti na „hmotné“ elementy je skutečnost, že se tyto nemohou při výměně překlopit do protilehlé binární skutečnosti tak jako kvanta a struny. Po celou „dobu“ transferu unikátně existují. Mění se tedy jejich „velikost“ pomocí kumulace potenciálu p0. Hmotný bod také asi často končí transfer srážkou, což vede na trvalou změnu systému, tedy překlopení do pozice buď p0, nebo p0;1 – sjednocení na úrovni energie buď zánikem, nebo závislostí v jaderné vazbě. Výjimkou je ukončení transferu na oběžné dráze, tedy setrvání v kauzálním tvaru i po dokončení transferu.

Důsledek kauzální současnosti. Důsledkem kauzální současnosti změny je „geometrická reflexe“. Mimo toho také následné projevy „fyzikálního času“ a další fenomény. Musíme začít jednotlivě, aby čitatel správně pochopil souhrn aspektů. Současnost v průměru změny na početně velmi mohutných množinách nutně způsobuje vzájemné vynucené interakce „neprázdných prvků“. Už si asi můžeme dovolit přirovnání takových matematických jednic k fyzikálním částicím. Každý jednotlivý prvek si do sekundární mohutné množiny přinesl energii v podobě 3D+v, spolu s potenciálem matematického typu, tedy binární skutečnost existence. Protože je každý takový element ve stavu p1, váže na sebe potenciálně kontinuální (a formálně kumulovanou) množinu svých stavů p0. Svým způsobem bychom mohli hovořit o „velikosti“ knotu lampy, nebo velikosti svíčky, tak jak popisovala archaická náboženství ve spojitosti s délkou lidského života. U částic existujících jde jen o relativní četnost (pravděpodobnost) překlopení se do polohy p0. Což neznamená zánik, ale změnu formy při zachování identity součtu velikosti (energetický potenciál). Každý prvek si snaží uchovat svůj původní systém, ale v množině už nemá volby. Má jen podíl celku. Takže při změně nadřazeného systému musí přizpůsobit svůj potenciální RS. Změna nadřazeného systému má podobný charakter tomu, co jsem popisoval v tabulce 1. Systém množiny se mění a mění se potenciální n systému. Když se začne prostor kolem množiny zvětšovat (rozpíná se), je každý prvek této množiny vystaven destabilizačnímu faktoru. Hustota pravděpodobnosti binárních soustav se zmenšuje. Každý prvek reflektuje podle své vnitřní energie, kterou uvolní do vnějšího systému souřadnic. Začne „brzdit“ pravděpodobnost vlastního překlopení. Tato „brzdná“ energie znamená zvýšení translačních pohybů – tepla. Množina prvku se snaží získat ztracenou rovnováhu ideální stability n = 2k. Toto je již výše zmíněná konvergence na střed. Důsledkem je zvýšení jaderné reaktivity všech prvků. Nastávají singulární kontrakce při kterých je již slučováno po 4 elementech do jediného. Vnitřní prostor prvkově „řídne“ ze 4 na 1, tedy úbytek ¾. Při tom se nesouměrné velikosti energie uvolňují jako „bezprizorná kvanta“. Je zapálena termojaderná syntéza typu převážně negativního rozvoje (RPM). Produktem je nárůst reakčních sil (gravitace jako elementární Coriolisovo zrychlení), nárůst nekontrakční energie interakcí a emise záření do vnějšího prostoru množiny. Je to zvýšení reakce proti vnější akci. Touto vnější akcí je rozevírání prostoru na ekvipotenciálních terčích a kulových plochách – tedy na

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

4

množině existujícího potenciálu p0. Ještě jednou totéž, ale jinak, aby nedošlo k nedorozumění. Termojaderná syntéza má dvě jakoby různé příčiny, a sice podle typu rozvoje RPM. Je to „negativní – jako restriktivní“ a „pozitivní jako konstruktivní“ rozvoj RPM. Oba rozvoje se liší začátkem a převažující zjevnou tendencí. Ve skutečnosti jsou obě specifika zastoupena stejnou měrou, jen je jedno méně zjevné. Vše je popsáno kapitolou „Rozvoj přirozené množiny“ - Teorie pravděpodobnosti. Mechanizmus termojaderné syntézy se opírá o současnost existence změn, a také o současnost systému, který se snaží setrvávat. Vzdoruje určitým způsobem změně. Jakmile dostane množina systému impulz vlivem úbytku potenciálních prázdných prvků, což je reprezentováno prostorem mezi ekvipotenciálními kulovými plochami, nebo je nucena přijmout impakt v podobě částic a kvant, reaguje gravitací. Vlastní množina hvězdy se chová jako přirozená množina. Její jednotlivé prvky existující, nebo také různorodé subjekty mají jen svou vlastní vnitřní závislost. Ta vnější je společná, a průměrná. Vnitřní závislost existence je dána ideálně binárně, ale překlopí – li se částice do polohy p0,1, nemá již šanci vrátit se zpět v té samé konfiguraci. Ve formě p1 existuje současně jako určitá velikost potenciálu – pohybu nebo tepla, ale je přibližně ve stejné úrovni jako ostatní prvky stejného typu, takže dochází pouze k nekontrakční výměnné interakci, která způsobí zprůměrování všech na „stejný potenciál“. To co přinutí tyto prvky ke kontrakci je „úbytek“ potenciální stability ze systému. Je to průměrný potenciál na každý současně existující prvek (bez ohledu na velikost, pásmo, náboj a potenciál jádra). Poměrně pochopitelný je pozitivní rozvoj RPM, který říká, že s růstem počtu p1 vzrůstá hmotnost celku jako hustota až dojde k vyrovnání pozitivního přírůstku kontrakcemi. Takže kontrakce „eliminují“ přebytek prvků typu p1. K přebytku těchto prvků dochází opět dvěma způsoby. Buď množina narůstá vysáváním hmoty ze svého okolí a pozvolna roste, nebo je naopak vynuceně tlačena do menšího prostředí prostřednictvím úbytku prostoru – tedy systémem p0. Méně pochopitelný se zdá být negativní rozvoj RPM. Množina hvězdy je vtahována do většího prostoru, a zmenšuje se relativní hustota. (Roste N, což znamená, že při relativně konstantním K, je poměr k/n stále menší.) Existujícím prvkům hrozí překlopení do neexistence, protože se zvyšuje pravděpodobnost pro stav p0 každého jednotlivě. Prvky jsou v aktivně existujícím stavu a musí úbytek pravděpodobnosti – své vlastní vnitřní závislosti eliminovat výdejem energie, což má za následek opět zapálení termojaderné syntézy dík zvětšení drah částic, které mají častější interakce nekontrakčního typu, které přejdou do kontrakcí vlivem těsnějšího uspořádání pravidelné struktury. Prvek vyrovnává svůj nedostatek pravděpodobnosti p1 zrychlením (uvolňuje energii aby byl relativně životnější – pravděpodobnější). Při kontrakci je uvolněno mnohem více volných kvant. Přestože dochází ke stejné kontrakci jako u pozitivního rozvoje, dojde k rozdělení vnitřní energie na původní typ singularity. Ze 4 prvků v kontrakci vznikne 5, protože při vzniku singulární koncentrické entity (ta je dána 4x ¼ potenciálů ze zdrojů) dojde k odvržení zbytku zdrojů (4x ¾). Poměr může být zřejmě také jiný (až 4x ½ v nové singularitě) a (4x ½ samostatně) v podobě volných částic. Prostě kontrakce negativního rozvoje umí zvětšit počet prvků p1 za cenu zmenšení vnitřní energie. Oproti pozitivnímu rozvoji vznikají singulární prvky typu p1, zatímco u pozitivního rozvoje vznikají prvky typu p0 (prvky hustější, nežli prostředí vzniku, a proto stabilizované vůči mateřskému prostředí). Také negativní rozvoj vznikne dvojím způsobem. Buď je hvězda vystavena zvětšování se prostoru – například vzdalováním se blízkých hvězd při translačním pohybu, tedy klasickým rozpínáním v prostoru, nebo vlivem pozitivního rozvoje, způsobeného samovolným nasáváním hmoty z okolí, které způsobuje více kontrakcí, a hvězda si vynucuje prostor.

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

5

Parciální tlaky v hustých vnitřních kulových plochách způsobují kontrakce lavinovitého typu, které nelze zastavit dík malé reakční síle okolních hvězd. U některých hvězd bychom předpokládali také současný vznik několika kvalitativních úrovní stabilizace. Prvky typu nižší stabilizace (například hélium) jsou zahuštěny až ke kontrakcím na vyšší typ chemického prvku, a tak dál. Při tomto typu negativního rozvoje už není rozdíl mezi pozitivním typem rozvoje, protože oba typy jsou zastoupeny vždy stejnou měrou a tento vývoj je extrémní. Nejspíš bychom mohli pouze klasifikovat počátek tohoto zhroucení jako původně pozitivní, nebo negativní. Nejpravděpodobněji bychom takto klasifikovali černou díru, ale jde především o jiné vývojové typy hvězd, nežli je naše slunce. Takže každý různý vývoj vede k termojaderné reakci. Je však rozdíl o jaký typ reakce jde. Zda vzniká větší počet „téměř stejných“ prvků typu p1, nebo zda vznikají stabilizované prvky typu p0. Jak je to s tím prostorem? Ten má hodnotu neexistence pro prvky p0,1. Proto se také jedná o prostor vakua. Je dán pouze neexistující velikostí a hodnotou. Tuto „finesu“ jsem si ponechal na konec základního popisu pohonu „hvězd“. Překlápěním prvků do svých různých podob existence a neexistence je vytvořena absolutní stabilita nejméně závislých systémů. Už jsme na to narazili. Každý prvek existuje těsně před a po kontrakci v geometricky čtyřrozměrném výlučně vnitřním prostoru (4D) takto: (p1) + (p0) = EK  0 (p0) + (p1) = EG = 1 Každý prvek však získá rozdílem (relikt kontrakce) poměru vnější souřadnice a rychlost tedy 3D+v, což mu dává reálnou a průměrnou současnost existence s podobou vnitřních rozměrů singularity. Reálná singularita s vlastními vnitřními a stejnými rozměry (4D) a s vnějším zbytkem původních kontrakčních vektorů zredukovaných o nejmenší kontrakční tedy 3D + v. Takto existuje prvek již v reálném časoprostoru. Existence podoby je „průměrná“ rozložená do podoby M(p)0,1 = 1, a dokud prvek existuje, existují jeho navzájem vyloučené podoby v podobě ideálního binárního systému C(1 ze 2). Podoby jsou nesoučasně existující – tedy buď p1, nebo p0. Je to případ nejmenšího Bernoulliho schematu, jehož stav vyjadřujeme jako p1p0 = 1. Naproti tomu prvek v minulosti zcela jistě neexistoval, nebo také ukončí svou existenci někdy v budoucnu. Takže potenciálně musí být vyjádřen stav absolutní neexistence jako p0p1 = 0. Jenže například už historicky dokázaná existence, bez současného projevu není nula, ale velikost zlomku potenciálu s neexistující hodnotou. Množina existenčních hodnot a velikostí pak dává smysl jedině v tomto případě: (p1)(p0) = (p0)(p1) 1 (dt )[(p1)(p0)] + (dt0)[(p0)(p1)] = 1 Systematiku chápeme také v relaci s Pascalovým schematem: třída Pascalova vyjádření n = 2, se skládá z tříd kombinací: C(0 ze 2)  neexistuje žádná z navzájem vyloučených podob p0,1 C(1 ze 2)  existuje jedna z navzájem vyloučených podob p0,1 C(2 ze 2)  existují obě z navzájem vyloučených podob p0,1 Při tom celý systém musí existovat nejméně potenciálně v existenční podobě jako sigmaaditivní systémy : C(0 ze 2)  C(2 ze 2) C(0 ze 2)  C(2 ze 2) C(p1 ze 2)  C(p0 ze 2) C(p1 ze 2)  C(p0 ze 2) Tyto rovnice jsou existenční maticí. Vysvětlují dvojitou podvojnost, která vypadá dost nelogicky, ale jde o nesoučasné chování systému. Vždy může být jen v některé pozici vyjádřené řádkem. Co

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

6

však už musíme akceptovat je skutečnost, že prvek je průměrnou existenční množinou. Aby existoval, musí potenciálně existovat všechny řádky výše uvedené matice. Modré řádky reprezentují absolutní současnou existenci. A říkají nám, že existuje – li potenciál, musí existovat také jeho velikost v odvrácené pozici. Žluté řádky vyjadřují stav stabilního prvku buď v pozici hodnoty – historické neexistence, nebo velikosti – a ta je současná „velikostí vlastního rozměru“, což je pro kvanta jen zlomek. Z toho také vyplývá ta podivná rozměrnost a existence bez velikosti. Opačné řádky můžeme postavit do rovnice, nebo do vztahu ekvivalence například takto: C(0 ze 2)  C(2 ze 2)  C(0 ze 2)  C(2 ze 2) C(p1 ze 2)  C(p0 ze 2)  C(p1 ze 2)  C(p0 ze 2) Podobně s existenčními výroky. Jedná se o poměrně logické řetězení. Ale existenční matice není nic lineárního a dokonce ani příliš logického. Je to paradoxní skutečnost. Říká, že pokud existuje množina systému n = 2, musí kvůli zachování kontinuity systému i vlastní množiny existovat paradoxní protiklady. Rozdíl je pouze v čase. Tedy v tom, jak jsou jednotlivé pravdivostní výroky řazeny. Pokud totiž začne existovat takový systém, je existujícím potenciálně ve všech podobách. Podoby musí existovat závisle na kontinuitě existence, ale v různých časech. Navzájem jsou vyloučeny. Detailněji kapitola „Prvky, kvanta, struny a ostatní částice“ proč např. p1p0, a pod. Toto co platí o prvku, platí také jako kombinace 1. a 3. třídy z celku 4 pro kontrakční úroveň. Samozřejmě spolu s 2. třídou vyjadřující počet ekvipotenciálních terčů ( ve finále jako rozpad 12 – ti na trojice atd.) Ale snadno rozpoznáme i velikost z Pascalovy třídy n = 2. 20 = 1 = prázdný prvek (s vlastní velikostí 1x nula) 21 = 2 = dva neprázdné prvky (s vlastní velikostí 2x 1) 22 = 1 = plný prvek (s vlastní velikostí 1x 2) Takže stabilita přirozené množiny je také vyjádřena jako konvergence na ½, a divergence na extrémy s hodnotou +/- sqrt(n). Prvek jako matematická množina obou reálů (4D) a (3D+v) je stabilní také proto, že ½ ze 4 = sqrt(4) Význam je v tom, že jediný externí zdroj nemůže zasáhnout prvek lépe (více) nežli polovinou povrchu. Hranice stability jsou ale pod +/- druhou odmocninou. Takže když dostane „prvek“ maximální zásah (energetickým potenciálem) je stále v úrovni mantinelů stability. Dostane jen vnější impulz do vnějších souřadnic. Dostane – li se do singulárního lisu, lehce bude unikat některým typem své podoby, přičemž bude stále jen zachován tentýž existující systém. Změny se pak projeví jako poměrná délka setrvání v té – které poloze – nic jiného. Ale také velikosti hovoří o typické velikosti buď nic, polovina nebo celek. A tomu nasvědčují některé konstanty pro úbytek a přepočet relativních hodnot (nejen Pí, ale zejména Eulerova konstanta, a další zajímavé věci). Problém je s kumulací „takto matematických“ prvků. Kumulací myslíme jak systém množiny, tak množinu DS systému, nebo i RS. Vše vyjádříme jen kombinacemi a kombinačně – variačním principem. To znamená Pascalovými třídami a Bernoulliho schematy. Právě zde dochází k množinovému projevu matematických prvků. Jsou to zejména fiktivně imaginární prvky obou podob. Přestane – li se množina systému pravidelně měnit, dojde k poměrné destabilisaci RS. Dostaneme se k problému, že ačkoliv celý systém průměrně i aktuálně zachovává své hodnoty a velikosti, přepočtené RS ukazují jiný průměr. To si musíme ukázat na konkrétním výpočtu. Dříve, nežli přistoupíme k důkazu existence „fiktivních“ prvků, musím upřesnit co tím myslím. Běžně se užívá pojem imaginární složka komplexního čísla, nebo technicky „jalová složka“. Tento výraz nemá nic společného s tím, jak popisuji vyloučení „zázračně přibývajících a ubývajících“ prvků. Je zde podobnost právě na imaginární části komplexního čísla v tom smyslu, že je „fiktivní prvek“ stejně současný jako imaginární složka. (Ačkoliv je aktuálně neexistující, existuje potenciálně.)

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

7

To znamená, že „fiktivní prvek“ je prvkem ve vyjádřené neexistenci existující současnosti prvku, nebo už přímo fyzikálního kvanta. Z existenční matice vychází, že existence „fiktivního“ prvku je dána obecnější existencí nadřazeného systému, a je jen otázkou „času“, kdy se překlopí do reálné podoby. Tou podobou bude prostor (s výhradou) s neexistující velikostí – nulový potenciál. Vysvětlení z jiného konce je potřebné, a proto ještě uvedu, že „fiktivní prvky“ reagují na prostorové podněty hvězd. Samotný efekt vzniku existence těchto prvků souvisí s pravidelným uspořádáním, které je měněno. Ustane – li změna, přestanou reagovat výměny podob podle Pascalova vyjádření, a důsledkem je „ztráta“ nekontrakčních interakcí (tepla). K možné „změně“ může docházet jen přímým impaktem prvků typu p0 v existujícím reálu. K vlastnímu důkazu vzniku „fiktivních prvků“ dodáme, že jsou přirozenou formou. Nejde například o antihmotu, a pokud vyjádříme jinou kvalitativní úroveň existence, tak nejde zcela jistě například o „paralelní“ vesmír. Je to jedna z vrstev časoprostoru. Přirovnání geometrického typu by mělo vypadat asi jako rozdíl mezi vícerozměrným vnitřním prostorem v singularitě, a na tento souřadný systém kolmé kulové plochy, ale nejsem si jist, jestli je to správné přirovnání, proto tento aspekt vynecháme.

Vznik „fiktivně – imaginárních prvků“ přirozených množin. Důkazem je přepočet zjevného systému teoretické množiny. Nejdříve si ale ukážeme pojmy. Systém kombinací C(2 ze 4) k obraz

1 1 1 2 2 3

2 3 4 3 4 4

= = = = = = =

6 dvojic=100%

n obraz (jmenný zápis) 1 2 1 3 1 4 2 3 2 4 3 4

n obraz (logický zápis) 1 1 0 0 1 0 1 0 1 0 0 1 0 1 1 0 0 1 0 1 0 0 1 1

RS

k/n

RS

RS

RS

k/n

k/n

k/n

DS C(2z4) C(2z4) C(2z4) C(2z4) C(2z4) C(2z4)

k/n

50% 50% 50% 50% 50% 50%

Charakteristiky

10 10 10 00 00 00

n obraz (stavu hodnot) 20 00 00 0 0 0 3 00 00 00 40 0 0 2 3 00 0 0 2 0 40 0 0 0 3 40

11 11 11 11 11 11

Stav ov á matice hodnot jako součin

11 11 11 01 01 01

n obraz (stavu velikostí) 21 01 01 21 1 1 1 0 3 0 31 01 01 41 41 1 1 1 2 3 0 61 1 1 1 2 0 4 81 1 1 1 0 3 4 121

Stav ov á matice v elikostí jako součin

nesoučasných velikostí v řádku současných velikostí v řádku 50% 50% 50% 50% sloupců a řádků Tabulka nás zavádí k terminologii vyjádřené v Teorii pravděpodobnosti. Představuje nám etalon kombinací 2. třídy z celku 4 jako obraz typu „k“, následně „n“ s různým typem zápisu podle označení prvku (sloupcem), nebo jen logický zápis. Následuje kvantifikační zápis podle hodnot a také podle velikostí. Korektní je zápis stavu hodnot, protože aktuálně současný může být jen jeden řádek (ne všechny). Systém kombinací dvou prvků ze čtyř možných je reprezentován jako množina šesti různých prvků, což je dáno současností každé dvojice existující. Velikostní obraz nám ukazuje jak se mohou lišit prvky (samozřejmě současné dvojice) ve smyslu aktuální velikosti. Přes to jde stále o tentýž systém C(2 ze 4). Dvojice ze 6 – ti mají symetrickou pravděpodobnost 50%, tedy shodně pro DS i RS. Etalon C(2 ze 4) = C(1 ze 6) je převod mezi vyjádřením řídícího systému množiny (DS) a řídícím systémem referenčního systému DSRS množiny. RS je referenční systém každého jednotlivého prvku, ale počet kombinací jako dvojic je také parametrem průměrného systému. Hustota pravděpodobnosti je dána příslušností ke třídě kombinace, a velikostí jde o přímý poměr k/n. Tento poměr na RS je podstatně důležitější pro stabilitu množiny prvků, nežli poměr na DS. Takže převod z původních 4 nezávislých RS (systémy pravých prvků) na 6 závislých RS vede k vyjádření neomezeného opakování systému v čase, kde by se každá dvojice měla opakovat stejně krát.

DS = C(2 ze 4) C(3z6) C(3z6) C(3z6) C(3z6)

Opakování se v neomezeném intervalu (čase) by se teoreticky mělo odehrávat jako báze současných prvků. To ale znamená, že v současnosti jsou dvojice jako prvky rozměrné vlastní velikostí. Pokud tedy bude parametrem „stejný poměr velikosti“ budou „menší“ prvky zákonitě „hustěji“ zastoupeny. ∑(2;3;4;6;8;12)=35 = 100%. Z toho plyne poměr 21=5,99; 31=4; 41=3; 61=2; 81=1,5; 121=1; Součet celkem poměrných pravděpodobností je 17,49. Proto se mohou opakovat celočíselně všechny dvojice (jako prvky) na r – násobném intervalu součtové poměrné pravděpodobnosti. Úvaha o preferenci velikosti je záležitostí poněkud jinou od sledovaného důkazu. Zajímat nás budou „velikostně“ stejné prvky (vliv zprůměrování nekontrakčními interakcemi). Proto použijeme pravidlo přirozených množin pro vyjádření některého uzavřeného intervalu následných změn systému. Zvolíme počet opakování systému (6 p) jako 62 = 36. Takže vzorkovací množina je dána druhou mocninou etalonu. (Počet dvojic = 15, trojic 20, čtyřčísel 15, a tak dál, takže ve 36 by měly být zastoupeny všechny kombinace ze 6 – ti prvků, protože nejvíce je trojic (20) < 36.) Samozřejmě můžeme použít také 6! = 720. Poměrně důležité je, aby velikost vzorkovací množiny stavů postačovala pro všechny různé dvojice ze 6 - ti. Proto musí být větší nežli 15 stavů.

Tabulka 2: Pojmy pro důkaz existence "fiktivních" prvků.

Po seznámení s pojmy a problematikou preference systému přistoupíme k vlastnímu důkazu výpočtem na vzorkovací množině 36 stavů. Už víme, že tento počet by mohl obsahovat i všechny

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

8

následné trojice ze 6 – ti. Pro vzorkovací množiny bychom použili například násobky čísla 4 a 6 abychom dosáhli celočíselné násobky pro potenciály prvků. Pravidlem je to, aby sledované k – tice byly zastoupeny v počtu větším, nežli je počet následných dvojic (ne všech dvojic). Znamená to, že pokud je dvojic z celku 6 celkem 15, musí mít vzorkovací množina nejméně 15 +1 sledných stavů. Pořadí dvojice 1.dvojice 3.dvojice 5.dvojice 7.dvojice 9.dvojice 11.dvojice 13.dvojice 15.dvojice 17.dvojice následné dvojice 12 34 56 13 15 46 24 25 36 Vlastní stavy 1 2 3 4 5 6 1 3 5 1 4 6 2 4 5 2 6 3 následné dvojice 23 45 16 35 14 26 45 26 Pořadí dvojice 2.dvojice 4.dvojice 6.dvojice 8.dvojice 10.dvojice 12.dvojice 14.dvojice 16.dvojice Tabulka 3: Vysvětlení pojmu následných dvojic

Pokud by byla sledována množina trojic, tedy nějaká C(3 z n), měla by vzorkovací množina mít nejméně C(3 z n) +2 následných stavů. Například takto: následné trojice 345 136 145 246 256 následné trojice 234 156 135 246 245 následné trojice 123 456 135 146 245 236 Vlastní stavy 1 2 3 4 5 6 1 3 5 1 4 6 2 4 5 2 6 3 Pořadí trojice 1. trojice 4. trojice 7. trojice 10. trojice 13. trojice 16. trojice Pořadí trojice 2. trojice 5. trojice 8. trojice 11. trojice 14. trojice Pořadí trojice 3. trojice 6. trojice 9. trojice 12. trojice 15. trojice

Tabulka 4: Vysvětlení pojmu následných trojic

Podobně bychom postupovali v určování vyšších tříd kombinací. Ovšem problému se vyhneme, když zvolíme násobek etalonu (e) jako podmnožiny ideálních systému (e)2. Pasáž s popisem postupu se týká více praktických metod určování vzorku při neznámém DS, RS, tedy klasické statistiky. Vlastní důkaz provádíme na množině stejných prvků, kde nepředpokládáme možnou preferenci systému podle velikosti vlastních prvků tak jak nám vysvětluje 2. tabulka. Je to jedna z poměrně zřetelných podmínek vzniku velice stabilních singulárních kontrakcí, která má zase podstatu v nekontrakčních interakcích, kterými si prvky vyrovnají potenciály. Vznikne kulové pásmo „stejných“ singularit, tedy singularity v singulárním uspořádání. Teprve pak začne docházet k další singulární kontrakci, tedy k tomu, co v textech označuji za terciární kontrakci, která je typická pro období EW, nebo pro vznik „hmoty“. Podstata důkazu vychází také z toho, že systém kombinací má výrazně omezené možnosti kombinace na úrovni svých RS prvků. Zopakujeme si, že RS se týká etalonu, je to množina jediného prvku s binární podstatou. Prvky v kombinaci podle DS – tedy určitá třída k z celku n prvků nemohou volně procházet v rámci Pascalovy třídy n mezi třídami kombinací k z n. Ovšem i při zachování DS v každém stavu, dochází nutně k různému opakování různých stavů. Aby byl stále zachován systém původní, nemůže se váha různých stavů odlišovat více, nežli 1,2 až 1,8 průměru. Je – li tedy systém náš dán jako průměrné opakování každého různého stavu 6 krát, je maximální, nebo minimální odchylka výskytu dána součinem a podílem 6/1,2 = 5 opakování nejméně na intervalu 36, a nejvíce 10,8 = 6*1,8. Tím se zabývá „důkaz tříděním“ v Teorii pravděpodobnosti. Ten je však postaven jen na symetrické přirozené množiny. V rámci Pascalovy třídy platí extrém poměru minimálně 1 a maximálně 2x. Takže jde o to, v jaké třídě kombinace se pohybujeme. Hodnoty 1,2 a 1,8 jsou střední odhady pro množiny „vlastních“ prvků. Množiny vlastních prvků mají také typické křivosti grafů. Závislost je tak veliká, že se blíží hektickému opakování. Minimální rozptyl a vysoká pravidelnost přiřazují tyto množiny pod platnost zákona velkých čísel. V reálu to mohou být asi jen množiny nediskrétní, ale to je můj intuitivní názor. Překročením limit vlastních prvků zůstává zjevný systém DS zachován na každém jediném stavu. Projevuje se různým počtem „nevlastních“ prvků. Takže kombinované systémy lze vyjádřit jako průměrné DS = konstantní DS, ale RS jsou jen průměrné. Právě tohle nám ukáže náš

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

9

důkaz, který podle mne popisuje mechanizmus transformace a transmutace reálu a zejména hmoty. = = = = = = =

k obraz

1 2 1 3 1 4 2 3 2 4 3 4 6 dvojic

Systém kombinací C(2 ze 4) Opakování stavů nesouměrné n obraz 1 2 12 = Extrémní nevlastní prvek 1 3 9 = Vlastní prvek 1 4 6 = Průměrný prvek 2 3 5 = Vlastní prvek 2 4 3 = Nevlastní prvek 3 4 1 = Extrémní nevlastní prvek 3z6 3z6 3z6 3z6 36 ∑ Počet stavů 62 = 36

Tabulka 5: Opakování různých stavů kombinované množiny

Provedli jsme volbu nesouměrného systému opakování dvojic z celku 4. Každá dvojice se opakuje v různém počtu na společném intervalu 36 následných stavů. Následující tabulka nám vyjádří co z toho plyne pro zpětný přepočet DS. Pořadí v množině 1. následný stav 2. následný stav 3. následný stav 4. následný stav 5. následný stav 6. následný stav 7. následný stav 8. následný stav 9. následný stav 10. následný stav 11. následný stav 12. následný stav 13. následný stav 14. následný stav 15. následný stav 16. následný stav 17. následný stav 18. následný stav 19. následný stav 20. následný stav 21. následný stav 22. následný stav 23. následný stav 24. následný stav 25. následný stav 26. následný stav 27. následný stav 28. následný stav 29. následný stav 30. následný stav 31. následný stav 32. následný stav 33. následný stav 34. následný stav 35. následný stav 36. následný stav Součty sloupců Součet vlastních velikostí ze sloupce ukazuje, že průměrně „rozměrný prvek “ = 153/36 = 4,25

Pravděpodobnost (prvků) v systému nevlastních prvků Obraz výpočet Komentář důkazu velikostní hodnotový velik ostní 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 2 4 0 1 0 1 2 X 4 = 8 Pravděpodobnost prvků v systému je různá. 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 Důkaz ukazuje, že v případě preference 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 „velikosti“ podle jednotlivých sloupců prvků by 1 3 1 0 1 0 1 X 3 = 3 to byla součtová velikost 4,25 prvku, ale při 1 3 1 0 1 0 1 X 3 = 3 součinu jen 3,99. Jedná se o několik expozicí 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 naráz. Zejména hraje úlohu AG nerovnost ve 1 4 1 0 0 1 1 X 4 = 4 své prenatální podstatě. Součet a součin 1 3 1 0 1 0 1 X 3 = 3 kolem velikosti 2 celé je rozdílný. Součin je 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 pro p>2 větší, nežli součet, ale pro p<2 3 4 0 0 1 1 3 X 4 = 12 neplatí. Je menší nežli součet stejných 2 2 3 0 1 1 0 2 X 3 = 6 „prvků“. Nicméně tím dochází v těsné blízkosti 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 čísla 2 k určitému vyvažování. Námi zvolené 1 4 1 0 0 1 1 X 4 = 4 velikosti od 1 do 4 chápeme jako potenciální 1 3 1 0 1 0 1 X 3 = 3 diferenciál mezi prvky. Takže jde vlastně o 1 4 1 0 0 1 1 X 4 = 4 pořadí podle velikosti, kde lze jako základ 1 3 1 0 1 0 1 X 3 = 3 brát buď průměr, nebo prvek „nejmenší“, a tak dál. Problematik a diferenciálu je řešena 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 odlišně Teorií pravděpodobnosti. Důkaz byl 2 4 0 1 0 1 2 X 4 = 8 postaven tak, aby skutečně systém dvojic 1 4 1 0 0 1 1 X 4 = 4 obsahoval jak vlastní, tak nevlastní prvky 1 3 1 0 1 0 1 X 3 = 3 (dvojice). Na každém řádku jsou jen dva prvky 1 3 1 0 1 0 1 X 3 = 3 a dvě nuly. Nevyskytuje se žádný jiný prvek. 2 3 0 1 1 0 2 X 3 = 6 Podle velikostí součtu ze sloupce to vypadá, 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 jako by prvky 2., 3., a 4. byly prvky průměrné 1 4 1 0 0 1 1 X 4 = 4 v závislosti na velikostech. Podle hodnotového 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 vyjádření je tomu ale jinak. Celkový součet 72 2 3 0 1 1 0 2 X 3 = 6 ukazuje opačný poměr nežli součet 2 4 0 1 0 1 2 X 4 = 8 „velikostní“. Ale každý RS je dán individuálně 1 4 1 0 0 1 1 X 4 = 4 jako x/36. Takže prvek 1. = 27/36 = 0,75, 2. 1 3 1 0 1 0 1 X 3 = 3 prvek = 20/36 = 0,56 , 3. prvek = 14/36 = 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 0,39, a 4. prvek = 11/36 = 0,31. Při tom má 2 4 0 1 0 1 2 X 4 = 8 mít z etalonu každý 0,5. Konkrétně vzorek by 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 měl ukazovat RS přepočítané k=18 z n =36. 1 2 1 1 0 0 1 X 2 = 2 Takže když se pustíme do přepočítávání 1 3 1 0 1 0 1 X 3 = 3 podle k, nebo n, dostaneme fiktivní DS každého kauzálního RS. Jde vždy o 2 3 0 1 1 0 2 X 3 = 6 kombinace 2. třídy, ale „roste“ n. Můžeme 27 40 42 44 27 20 14 11 Celkem sloupec 143 hledat samostatně k (DS), nebo současně. Součet vlastních 27 = 17,65% 27 = 37,50% Vydáváme se vlastně více směry. +/- 1p k(n); 40 = 26,14% 20 = 27,78% velikostí ze součinu na +1p k-1p n; -1p k+1p n; +1p k+1p n; -1p k-1p n; Dále řádku ukazuje, že 42 = 27,45% 14 = 19,44% průměrně „rozměrný přepočet podle dvojic ze systému atd. 44 = 28,76% 11 = 15,28% ∑153 = 100%

∑72

prvek (dvojice)“ = 143/36 = 3,97

Tabulka 6: Vlastní důkaz podstaty "fiktivních prvků".

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

10

Tabulka 6. je podstata důkazu o „existenci“ fiktivních prvků. Vycházíme při tom z teorie, že prvek vlastní se může jen mírně odlišovat na pravděpodobnosti své RS. Tedy pokud to vezmeme hlediskem klasické statistiky, tak nám důkaz nic moc neřekne. Když se ale zamyslíme, kdy může RS ukázat na své DS, tak klesající poměr ukazuje, že prvků p0 je více, nežli má náš transparentní kauzálně na každém jediném stavu. Takže například z tabulky 6. vyvedeme výsledek 1. prvku, který má pravděpodobnost 75%. Jednoduše ¾ získáme jako k = 3 z celku n = 4. To je hezké, ale nikde na žádném stavu nejsou fyzicky 3p1 ze 4. Navíc jsme šli cestou zvětšení k. Připomeneme, že k je poměrně tvrdě konstantní. Naproti tomu (n-k), tedy prvky typu p0, jsou typem nekauzálních prvků (trvale skrytých). Bylo by logické, že nejprve vzniknou tyto. Také si umíme lépe představit, že tak roste prostor. Ale v relaci fyzikální by to bylo „stravitelné“ snad i pro kauzální prvky – kvanta a struny. Bylo by to ovšem „cosi“ z „ničeho“. Tím by šlo vysvětlit vznik primárních a sekundárních „entit“ z vakua. Takže správný postup pro transformaci systému by byl následující: C(2 z 5) = 10, ale dvojic. Každá jednice má opakování C(1 ze 4) = 4. Taktéž 2/5 = 0,4. Hustota pravděpodobnosti každého vlastního prvku tohoto systému je 4/10 = 0,4. To odpovídá přibližně 3. prvku ze 6. tabulky. Pro hustoty vyšší, nežli 50% musíme počet prázdných prvků snížit. Tedy C(2 ze 3) = 3. Hustota pravděpodobnosti je pak 2/3 = cca 67%. Nejmenší systém C(2 ze 2) už má 100% pravděpodobnosti, a tak můžeme spekulovat jen o tom, že by bylo nalezeno řešení v rámci Pascalovy třídy 22, což je sice také vábivé, protože zde najdeme prázdnou dvojici, plnou dvojici a dvě 50% - ní, ale nemáme 75%. K 75% musíme jít cestou zvětšujícího se k. V základní poloze jsme jej nalezli jako C(3 ze 4), ale tentýž poměr mají celočíselné násobky. Například C(6 z 8) a tak dál. Takže cestou přiblížit se pravděpodobnosti je nalézt nejbližší poměr celočíselného násobku a ten pak upravovat na „přesný poměr“ výpočtem pro hustotu jednic = C(k-1 z celku n-1) viz Bernoulliho schemata v 5. numerickém příkladu Teorie pravděpodobnosti. Máme také 2. prvek s 56% pravděpodobnosti. Zde se už dostáváme do problémů, protože dík poměru může nabývat různých k a n. Nejsnadnější postup je také asi nejsprávnější. Zaměníme procenta za binární prvky. Dostaneme pro první prvek C(75 ze 100), pro druhý prvek C(56 ze 100), pro třetí prvek C(39 ze 100) a pro čtvrtý prvek C(31 ze 100). Je to samozřejmě přepočet RS na DS a prostředkem je změna počtu k. Mimo toho existuje přepočet pro dvojice současně existujících prvků p1. Ten ukáže pod jakým systémem se nalézá – ta která hustota pravděpodobnosti dvojic. Takže dvojic jednotlivě je v daném systému C(k z n) celkem C(k-2 z n-2). Pravděpodobnost je pak dána C(k-2 z n-2) / C(k z n) opakování každé stejné dvojice. Také víme, že pravděpodobnost příslušné jednice je dána z téhož systému C(k-1 z n-1) / C(k z n). Oba výpočty by měly být v relaci, což je problém. Každý prvek má své RS unikátně. Získáváme ale limitu. Průměry dvojic lze najít 6x jinak pro C(2 ze 4). Takže získáváme také více různých n pro každý prvek systému. Konkrétně můžeme přepočítávat první prvek z dvojic 12, 13, a 14. Dvojice jsme zadávali, takže je nemusíme zjišťovat. 12 =12 krát = 33% 13 = 9 krát = 25% 14 = 6 krát = 17% 23 = 5 krát = 14% 24 = 3 krát = 8% 34 = 1 krát = 3% Použijeme – li výpočet pro potenciál dvojic je to jiné, nežli pro počet zjevných na systémech

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

11

větších, nežli k = 2. Odkazuji na Teorii pravděpodobnosti, která vyjadřuje „zjevné“ a „nezjevné“ částice systému MK. Nejlépe to vyjadřuje 4. numerický příklad. Vlastní výpočet dvojic není nic obtížného, pokud jsme si přečetli kapitolu „Pascalův trojúhelník“ kde najdeme řešení tabulkou. Tuto záležitost si také ukážeme názorně.

Pascalův trojúhelník v SPP ukazuje v hlavním zobrazení řád kombinací. V pomocné polorovině pak je vynesena re lativní hustota jednotlivé dvojice na systému zrcadlově od vrácenému k ose SPP.

Řešení pomocí Pascalova trojúhelníku – hledání systémových markantů podle relativní hustoty dvojic. 0                 1                řad dělitelů 2 3 6 10 15 21 28 36 45 55 66 78 91 105 120 33,3% 3 4 10 20 35 56 84 120 165 220 286 364 455 560 16,7% 50,0% 4 5 15 35 70 126 210 330 495 715 1001 1365 1820 10,0% 30,0% 60,0% 5 6 21 56 126 252 462 792 1287 2002 3003 4368 6,67% 20,0% 40,0% 66,7% 6 7 28 84 210 462 924 1716 3003 5005 8008 4,76% 14,3% 28,6% 47,6% 71,4% 7 8 36 120 330 792 1716 3432 6435 11440 3,57% 10,7% 21,4% 35,7% 53,6% 75,0% 8 9 45 165 495 1287 3003 6435 12870 2,78% 8,33% 16,7% 27,8% 41,7% 58,3% 77,8% 9 10 55 220 715 2002 5005 11440 2,22% 6,67% 13,3% 22,2% 33,3% 46,7% 62,2% 80,0% 10 11 66 286 1001 3003 8008 1,82% 5,45% 10,9% 18,2% 27,3% 38,2% 50,9% 65,5% 81,8% 11 12 78 364 1365 4368 1,52% 4,55% 9,09% 15,2% 22,7% 31,8% 42,4% 54,5% 68,2% 83,3% 12 13 91 455 1820 1,28% 3,85% 7,69% 12,8% 19,2% 26,9% 35,9% 46,2% 57,7% 70,5% 84,6% 13 14 105 560 1,10% 3,30% 6,59% 11,0% 16,5% 23,1% 30,8% 39,6% 49,5% 60,4% 72,5% 85,7% 14 15 120 0,95% 2,86% 5,71% 9,52% 14,3% 20,0% 26,7% 34,3% 42,9% 52,4% 62,9% 74,3% 86,7% 15 16 0,83% 2,50% 5,00% 8,33% 12,5% 17,5% 23,3% 30,0% 37,5% 45,8% 55,0% 65,0% 75,8% 87,5% 16 0,74% 2,21% 4,41% 7,35% 11,0% 15,4% 20,6% 26,5% 33,1% 40,4% 48,5% 57,4% 66,9% 77,2% 88,2%

  136 680 2380 6188

  153 816 3060 8568

        171 190 210 231 969 1140 1330 1540 3876 4845 5985 7315 11628 15504 20349 26334

12376 18564 27132 38760 54264 74613 19448 31824 50388 77520 116280 170544 24310 43758 75582 125970 203490 319770 24310 48620 92378 167960 293930 497420 19448 43758 92378 184756 352716 646646 12376 31824 75582 167960 352716 705432

6188 2380 680 136 17 17

18564 50388 125970 293930 646646

8568 3060 816 153 18 18

0,65% 1,96% 3,92% 6,54% 9,80% 13,7% 18,3% 23,5% 29,4% 35,9% 43,1% 51,0% 59,5% 68,6% 78,4% 88,9% 0,58% 1,75% 3,51% 5,85% 8,77% 12,3% 16,4% 21,1% 26,3% 32,2% 38,6% 45,6% 53,2% 61,4% 70,2% 79,5% 89,5%

27132 77520 203490 497420 11628 38760 116280 319770

3876 969 171 19 19

0,53% 1,58% 3,16% 5,26% 7,89% 11,1% 14,7% 18,9% 23,7% 28,9% 34,7% 41,1% 47,9% 55,3% 63,2% 71,6% 80,5% 90,0% 0,48% 1,43% 2,86% 4,76% 7,14% 10,0% 13,3% 17,1% 21,4% 26,2% 31,4% 37,1% 43,3% 50,0% 57,1% 64,8% 72,9% 81,4%

-

0,43% 1,30% 2,60% 4,33% 6,49% 9,09% 12,1% 15,6% 19,5% 23,8% 28,6% 33,8% 39,4% 45,5% 51,9% 58,9% 66,2% 74,0%

15504 54264 170544

4845 20349 74613 1140 5985 26334 190 1330 7315 20 210 1540 20 21 231 90,5% 21 22 82,3% 90,9% 22

Systém kombinací C(2 ze 4) k obraz

1 1 1 2 2 3 6 dvojic

2 3 4 3 4 4

= = = = = = =

1 1 1

3z6

n obraz 2 3 4 2 2

3 3

4 4

3z6

3z6

3z6

12 9 6 5 3 1 36

= = = = = = ∑

Opakování stavů nesouměrné Extrémní nevlastní prvek Vlastní prvek Průměrný prvek Vlastní prvek Nevlastní prvek Extrémní nevlastní prvek Počet stavů 62 = 36

33,00% 25,00% 17,00% 14,00% 8,00% 3,00% 100,0%

Řešení v Pascalově schematu hledáme podle barevného řešení této tabulky. Systémy dvojic mají výrazně unikátnější poměry, nežli „jednice“, což je určitá výhoda.

Tabulka 7: Řešení pomocí Pascalova trojúhelníku - hustota pravděpodobnosti dvojic

Vlastní hledání a práci s takovouhle podobou Pascalova trojúhelníku vysvětluje příslušná kapitola spolu s kapitolou SPP Teorie pravděpodobnosti. Důležité je, že nacházíme ne jedno, ale celý řad řešení pro každý poměr. To je do určité míry výhoda, ale také nevýhoda. Jak už jsem ale uvedl, pro vyhodnocení „vlastního“ prvku č. 1 můžeme použít dvojice 12, 13, a 14. Budeme se snažit, aby všechny tři sledované trojice byly v jedné třídě Pascalova zobrazení. To znamená, že najdeme společné n a k rozdílné podle třídy kombinace. Když takto vyhodnotíme všechny dvojice s obsahem stejného prvku, dostaneme 4x nějaké n plus průměrné k. Mnohdy je možné nalézt všechny dvojice v jedné třídě n.

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

12

V podstatě lze nalézt mnoho takových tříd, ale nejvýraznější bude jen jedna, totiž ta, která má nejblíže všechny pravděpodobnosti. Viz řady stoupající podle souřadnice. Vždy však docházíme k tomu, že to jsou mnohem mohutnější systémy, nežli je ten náš původní. No a v tom je to kouzlo. Najdeme – li nejbližší průměr systému, bude rozdílné n i k od toho tvrdě vlastního. Je na místě se zpětně zamyslet co je to vlastní systém (systém se všemi vlastními prvky). Dojdeme k tomu, že je to takový, který má téměř cyklické opakování. A logicky je tímto pravidelným opakováním stabilní. Takže do hry o potenciální příčinu setrvání systému se hlásí důkaz o vynucené pravidelné změně jako podstatě stability mohutných systémů. Obráceně to ale také znamená, „pravidelnou změnu“ a „měkkou – jako flexibilní“ reakci. Množina existence prvku si zřejmě může „vybrat“ únik do jiného systému množiny, nežli je ten, který ji uvedl do nerovnováhy. „Přihlásí“ se skokem do stabilnějšího množství, což se stane například odvrhnutím části svého náboje, nebo naopak načerpáním z nekontrakční srážky. Při aktuální existenci prvku typu p1 se chová prvek jako energetická singularita. V této podobě může s ostatními podobnými sdílet a přenášet energii formou tepla. V praxi to znamená sjednocení jako zprůměrování prvků na úroveň kulové vrstvy „stejně“. Co se děje potom? Vysoce pravidelná kulová vrstva je schopná přijímat, nebo vydávat energii svým sousedním vrstvám. Vlastní prvky každé vrstvy jsou vysoce závislými – tedy vlastními prvky této plochy. Už přibližně víme co to znamená. Destabilizace jednoho prvku vrstvy je obtížná, kvůli závislosti na systému v podobě průměrné pravděpodobnosti RS. Tím, že jsou potenciály vyrovnané, přestává mít jednotlivý prvek možnost změnit svou pravděpodobnost. Lze to jen pro všechny tyto „naráz“. Dochází k převážně – koncentrickému, nebo excentrickému přenášení energie. Začíná se sjednocovat „prostor“ v podobě vrstvené koule. Při aktuální existenci prvku typu p0 se chová prvek jako inertní singularita. Má svůj vlastní vnější systém 3D+v, který je tvarem typu prvku p1. Těsně po vzniku (kontrakci) má jen zbytkové vektory z kontrakčních prvků, ale tento systém se začne průměrovat se svým okolím. Je nepoměrně „hustější“ nežli jeho mateřské prostředí, ve kterém došlo k singulární kontrakci, a proto se touto vrstvou, a sousedními lehce propadne směrem ke středu, až narazí na vrstvu stejných prvků. Započne stejný proces sjednocování až případné kontrakce. Takto jsou definované prvky jako existující v obou podobách ∑(p1+p0) = p(22) > 1. Součet v tomto případě už značí současnou existenci ve dvou různých „dimenzích“. Plný prvek p1 je v rozměrnosti 3D+v, a prázdný prvek p0 (zakonzervovaný) je ve 4D = singularita. Je to případ „dvojitě existujícího“ prvku z třídy n = 2 Pascalova vyjádření. Za současnou (jediná současnost v rámci potenciálu) můžeme považovat jen „součet“ potenciálů energie z obou dimenzí. Vzniká kaskáda prvků a jejich kulových ploch. Čím dál tím víc se hvězda sjednocuje, tím více má v singularitách skryté energie. Reakce na nekontrakční interakce je čím dál méně zjevná. Přes to vnější působení stále „hněte“ hvězdou. Tato energie se v podobě tepla po určité době nemá kam vykompenzovat. „Velikost“ změny jako volné, ale vnitřně vázané energie roste. Množina hvězdy se tak dostává do převýšení „nabídky před poptávkou“, tedy také jiným příměrem řeknu, že změna překročí velikost k. Změna větší, nežli k znamená, že každý prvek se musí naráz přeměnit (překlopit). V období vysoce sjednocených vrstev reagují celé kulové plochy naráz, a dokonce také všechny vrstvy prostoru. Už jistě tušíte kam to povede, když se naráz překlopí hvězda do své skryté, energeticky podstatně mohutnější podoby. Vybuchne například jako supernova. „Téměř“ celý potenciál hvězdy se stane jednotný a aktuálně existující. Překlopení se naráz do své „odvrácené“ aktuálně „neexistující“ podoby znamená, že se podoba odpovědná za překlopení stane po překlopení „aktuálně neexistující“. Není mi dostatečně zřejmé,

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

13

jinak řečeno nevím jistě, co se s touto podobou stane po překlopení se. Je však velice pravděpodobné, že se může celá sjednocená a původně energeticky přesycená vrstva zhroutit do konzervy – singularity. Bylo by to poměrně dobré vysvětlení pro vznik abnormálně mohutných jader těžkých prvků. Problém je v tom, že by pak platila přibližně rovnost: Počet různých kulových ploch = počet jader těžkých prvků po změně. Tedy vlastně 1 hvězda = 1 atom olova, + 1 atom uranu + 1 atom plutonia, a tak dál. Je možné si představit vzestupný řad 1+2+3+4...x jader lehčích prvků. Ale jak jsem už uvedl, nejsem si jist tím, zda takto funguje mechanizmus překlopení. K vytvoření jader těžkých prvků existuje ještě jiné poměrně „přirozenější“ vysvětlení, a není vázáno na poměrně určitou postupnost množství závisle na velikosti. Vzhledem k tomu, že energie přesycených vrstev má singulární podobu kulové plochy, mělo by dojít k jejímu bodovému smrštění do vnitřního prostoru 4D. Byla by to však skutečně gigantická částice ve smyslu aktuální velikosti vlastní energie. Ale jak ukazují některé novější poznatky, tak právě takové „částice“ byly v nedávné době (na přelomu tisíciletí) zaznamenány. Lze předpokládat, že částice takového typu budou vznikat spíš při překlopení z neexistence, proto se mohou emitovat z absolutního bodu v intervalu postupně za sebou (variační princip) a nikoliv „naráz“ podle kombinačního principu, tedy při aktuální existenci energie přesycené vrstvy.

Pohon hvězd a vesmíru z jiného pohledu statistiky. Naší každodenní zkušeností je světlo ze slunce. Vzniká jako vedlejší produkt při slučování jader plynů. Různá slunce mohou spalovat různé plyny. Naše slunce je poměrně malé. Podle třídy hvězd se jedná o typ G2 V. Září mírně nadprůměrně a spaluje podle vědeckých poznatků jen vodík a také možná trošku hélia. Produktem je při spalování vodíku nanejvýš asi uhlík, ale literatura uvádí deuterium, tritium a helium. Důležité je vědět něco o světle jako „odpadu“. Je – li dokázáno záření byť nepatrného množství určitého druhu (například tvrdého rentgenového záření), musíme to přisoudit termojaderné syntéze určitého typu. Právě proto zřejmě dochází i v našem slunci výjimečně k několika druhům syntéz, které jsou „netypické“ pro naše slunce. V minulosti byl uznáván názor, že jádra vodíku (protony) jsou tak malá, že je pravděpodobnost srážky 4 protonů naráz velice nízká. Z toho bylo logicky odvozeno, že slučování na hélium probíhá postupně. Tento názor je v zásadě nesprávný. Naopak srážka 4 jader (obecně částic) je základem veškeré termojaderné syntézy. Ostatní srážky, tedy dvou a tří částic jsou velice nestabilní. Způsobují jen „nekontrakční“ výměnu vnější energie (tedy pohybové energie na vnějším systému 3D+v). Jsou ale předpokladem vzniku dostatečných podmínek pro úplnou syntézu. Existence deuteria a tritia je dáno z větší části rozpadem symetrických singularit při syntéze hélia. Ovšem to jsou jen důsledky něčeho úplně jiného. Vesmír a také slunce nejsou chaotickým systémem. Jsou to systémy vysoce průměrné a také závislé. Snadno lze pochopit, že se v singularitě zákonitě formou sdílení tepla vyrovnávají vnější potenciály částic. Děje se tak na symetrických kulových úrovních. Takže „přibližně“ v každé kulové vrstvě jsou částice se stejným pohybovým potenciálem vnějších souřadných systémů částic (teplotou). Když by nedocházelo k radikálním změnám systému (interferenci mezi jednotlivými vrstvami), zcela by se jednotlivé vrstvy izolovaly. V každé jednotlivé vrstvě by byly stejně disponované částice (doslova stejné). Přiměřeně by se odstupňovaly velikosti vnější energie částic každé vrstvy. Symetrie radiálních uspořádání by výrazně snížila možnost průniku částice z jedné kulové vrstvy do druhé. (Příměr: Každá vyšší vrstva má jen o jeden prvek více, nežli nižší vrstva a množství tepla se u všech vrstev rovná. V nižší vrstvě jsou prvky jako kuličky menší a pohyblivější. Problém je v tom že nemají dost příležitostí srazit se se třemi sousedními z vyšší vrstvy. Princip bych přirovnal k měření

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

14

posuvným měřítkem. Na dvou stupnicích se na stejné „vzdálenosti“ nachází různý počet značek, takže vždy jen jedna z každé stupnice tvoří zákryt s jinou na druhé stupnici. Vytvoří – li zákryt kulové vrstvy, stane se tak jen pro jedinou kontrakci 4 prvků. Vrchní vrstvě ubudou 3 prvky a spodní 1, čímž se vytvoří unikátní singularita náležející zřejmě k velice hlubokým centrálním vrstvám. Ta zamíchá všemi vrstvami. Do původně vrchní se musí vnořit každá vyšší kvůli vyrovnání počtu a velikosti energie vrstev. Každá nižší je více „zahuštěna“ a ohřáta vlivem prolétajícího impaktu. Při tom může docházet k vytržení částice a k následné restrukturalisaci původní izotropní vrstvy. Takto zřejmě vypadá relativně stabilní centrální část, která prostě musí vytvářet i z hélia singulární uspořádání, a další kontrakce vyšších řádů. Často se při tom stane, že dojde ke zpětnému rozpadu na deuterium a tak dál. Nutně tedy dochází k prostorové destabilisaci (proudění) koncentricky a excentricky. Vznik dvojic a trojic prvků přímou srážkou je zásadní záležitostí u ekvipotenciálních terčů, ale nikoliv uvnitř pravých kulových singularit. Tyto sice zřejmě vznikají nejméně vlivem terciárních parciálních ekvipotenciálních terčů, ale jakmile je vytvořena singularita kulového tvaru, tedy zejména s úplnou geometrickou reflexí, jsou méně, nežli čtyřnásobné srážky pouze mezistupněm tvorby stabilních koncentrických uspořádání. Dvojice a trojice jako odpad kontrakcí vyššího typu jsou sjednoceny pomocí původního stabilního potenciálu zaniklé singularity. Konec příměru.) Původcem singulárního uspořádání mohutných množin „prachu“ jsou velice vzdálené zdroje gravitace. Viz kapitola „Singularity“. Tyto vytvoří „hladovou“ singularitu jako průměrný průsečík ekvipotenciálních terčů a kulových ploch. Částice mající „nenulovou klidovou hmotnost“ uvíznou právě proto v blízkosti statisticky průměrném pásmu opakované rotace singulárního středu průsečíků ekvipotenciálních ploch. Sčítání částic (jako přibližování se a vyrovnávání vnějších pohybových potenciálů) způsobí, že se začne tvořit nová singularita z hmotných částic, která už vytváří své vlastní ekvipotenciální kulové plochy, a tím jakoby neguje „svou původní, tedy zdrojovou hladovou singularitu“. Jednoduše ekvipotenciální kulové plochy nové singularity vytvoří nové „hladové“ singularity. Tak jak nová singularita roste, zvyšuje se jímavost nových singulárních pastí. Tím se dosáhne vyčištění mezihvězdného prostoru. Prach, který nestačí spolknout vznikající hmotná singularita hvězdy vysají sílící a vzdalující se sekundární singularity budoucích planet. Při dostatečném zahuštění dojde nejdříve k nekontrakčním srážkám, které vyrovnají vnější pohybové potenciály částic. Ty se následkem toho uspořádají do pravidelných struktur na kulových plochách a začne docházet k pravidelné termojaderné syntéze, kterou vyjadřujeme jako součin. Popisem v geometrickém smyslu vyjádření je „singulární srážka“ 4 „stejných“ částic. Tím dojde k izolaci a „zakonzervování“ nových hvězd, které mají od samého počátku dáno predikativně uspořádání své sluneční soustavy. Ta se vně chová jen jako součet hmoty do jediného bodu. Potenciál každé kulové vrstvy je téměř roven sousedním vrstvám, ale velikost je zakonzervována v historii, což si lze jen těžko představit bez vysvětlení pomocí interpretace existence v současnosti, minulosti a budoucnosti podle „teorie pravděpodobnosti“. V současnosti existující potenciál má velikost, což je do minulosti dáno hodnotou jedna celá. Nesoučasné hodnoty lze sčítat jako jednice, nebo podíly jednic. Do historie se kulové plochy dostávají „změnou“ na systému o každý jediný prvek systému (variační princip). Každá kulová plocha jako vlna je vystřídána jinou a je vzdálena v matematickém smyslu časové posloupnosti, tím se vzdálí od svého původního časoprostorového uspořádání. Je tady také v reálném prostoru zakonzervovanou a „ stane se jakoby vynuceně rozpínanou entitou“. To je dáno logicky „nesoučasností“ a „netotožností“ kolem singulárního středu. Její potenciál se může uvolnit zase jen tehdy, když se srazí s jinými stejně „intenzivními“

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

15

kulovými plochami. To však nastává postupně, a tak začne „téci“ reálný čas. Musíme si při tom uvědomit, že sjednocení probíhá jednak jako vnější skutečnost pomocí ekvipotenciálních terčů, a pak také vnitřně na úrovni soustředných ploch. (To se děje jednak přírůstkem energie na zdroji, ale také vlivem úbytku na kontrakci. Dochází ke zprůměrování a výsledkem je reálný čas působení sil na bodech vnějších kontrakcí – na „hladových singularitách“. „Hladové singularity“ existují do té doby, dokud nejsou „nasyceny“ hmotou, a tak se potenciál kulových ploch přenese na prostorově stabilizovaný hmotný bod.) K pochopení tohoto mechanizmu je zpracována kapitola „Čas“. Vodící skutečností je vlastně jakési „přepínání“ množiny v existující současnosti do existující minulosti, ale také do množiny „neexistujících“ velikostí a hodnot. Nic se prostě jen tak nevytratí. Současnost je podmíněna setrváním systému. Tím je množina neexistencí dána jako axiomatická pravda. Výše uvedený odstavec popisuje „přelévání“ energie v rámci forem. Energie se prostě „neztrácí“, ani se „neobjevuje“ jen tak z ničeho, nebo nikam. Kde nic není, nejsou ani souřadnice, a ani filozofické „nic“. Kapitola „Existence“ popisuje poznámkou „čas“ jako množinu vzniklou současně s množinou geometrických rozměrů – délek. Je to dáno redukcí původního geometricky čtyřrozměrného prostoru na prostor 3D+v. Při tomto procesu vznikly také síly. Konkrétněji to popisuji jako kvalitativní změnu z původní vnitřně 12 – ti rozměrné existence (6 ploch mezi původními 4 – mi působišti = 12 rozměrů Eukleidovského prostoru) při které zůstaly jen 3 plochy tvořící současně vnitřní i vnější skutečnost. Původní rozměry byly jen vnitřní. Restrikcí původní zcela symetrické unární množiny vznikly množiny symetrických kvant. Úplné oddělení dnes různých a nekonzistentních množin nastalo až po etapě „GUT“. Prostor dostal po třech rozměrech pro vnitřní i vnější rozměry. Zbylých 6 rozměrů se přeměnilo na množinu času a prostorové délky. Síly jsou projevem systémové setrvačnosti při změnách. Všechny množiny jsou původně ryze kontinuální, což se projeví na aktuální „velikosti současnosti“. Principem a základem veškerých úvah je to, že energie je stále stejně veliká v potenciálu. Její formy mohou fluktuovat navzájem, ale ne bez určitého pořádku daného vnitřní závislostí. Totéž platí o „velikosti změny“. Změna je konstantní polovinou potenciálu. Její projevy se však roznáší podle přísného pravidla, kterému budeme říkat „kombinační“. Celá záležitost je popsána pomocí rozsáhlých tabulek. Tabulky jsou součástí příloh. Před jejich objasněním se vrátíme opět na základ vyjádřený Pascalovým schematem.

Základ termojaderné syntézy souvisí s existencí a časem v podobě množiny N.

Chápeme axiomaticky, že existuje množina N s podmnožinami n a prvky p0 a p1. Množina prvků p1 je množinou „viditelně“ existujících a značíme ji K. Podobně jako množina N tvoří i množina K podmnožiny k. Mimo toho existuje množina prázdných prvků, kterou kombinatorika vyjadřovala jen nepřímo jako rozdíl (n – k). Tato množina je kauzálně neexistující ve „zjevné“ úrovni. Existuje současně s množinou K, ale jen jako potenciál, o kterém říkáme, že je kontinuální. Na rozdíl od klasického učebního výkladu uvádím, že je podstatou matematického nulového potenciálu. Množina N je konstantní, pokud má stále konstantní součet všech prvků Σp(0;1). To znamená jen jediné. Existuje – li Σp(0;1) = N při jakékoliv změně, existuje konstantní systém množiny N. Systém množiny N je vyjádřen jako konečný počet tříd kombinací se základem n. Těchto tříd je konstantně n+1. Tou přespočetnou třídou kombinace je nultá třída. Transformace a transmutace jsou záležitostí změny prvků od vlastních k nevlastním. Reál je průměrný – kombinovaný. Nejprve si pro oživení ukážeme interpretaci Pascalova trojúhelníku jako předpoklad existenčního vyjádření:

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

16

Pascalův trojúhelník interpretovaný v Teorii pravděpodobnosti Součet vertikálně Součet horizontálně 00 1 1 1 1 1 1 1 Σ 8 = Průmět s 70 C(7 z 8) 0 1 2 3 4 5 6 7 Σ 28 = Průmět s 60 C(6 z 8) 20 3 6 10 15 21 Σ 56 = Průmět s 50 C(5 z 8) 0 0 3 4 10 20 35 Σ 70 = Průmět s 4 C(4 z 8) 40 5 15 35 Σ 56 = Průmět s 30 C(3 z 8) 50 6 21 Σ 28 = Průmět s 20 C(2 z 8) 0 0 6 7 Σ 8 = Průmět s 1 C(1 z 8) 70 Σ 1 = Průmět s 00 C(0 z 8) Σ 1 2 4 8 16 32 64 128 80 = 1 C(8 z 8) Σ 256 Původní součty z řádku zjišťujeme ve sloupci, a v řádku nalézáme obdobu.

Jednoduché vyjádření je potřeba zcela pochopit. Původní Pascalův trojúhelník vypadal jinak, ale jen opticky. Toto vyjádření je interpretací SPP (viz: příslušná kapitola Teorie pravděpodobnosti). Klasické zobrazení je pootočeno a původní základna se dostala do přepony. Vzniká možnost hledat součty původních ramen na řádku. Já jsem vyjádřil relaci součtu. Na prvním řádku je to součet 8 daný takto 00+10+20+30+40+50+60+70 = 8 = také 8 jako první třída kombinace základu 8 a stejně tak sedmá třída stejného základu. Přirozeným pokračováním, by bylo 80. To by byl 9. záznam na součtu z řádku, protože započítáváme také předpis řádku (00 = 1). Vyjádření je jasné. Při zjišťování kolik činí například trojice z 8, stačí sečíst všechny dříve vyjádřené trojice v systémech nižších tříd. (30 + 4 + 10 + 20 + 35 = 70, což je stejně jako sigmaaditivních tvarů 4. třídy z celku 8). Konkrétně tedy kombinace (C) příslušné třídy k z celku n zapisujeme jako C(k z n) C(3 ze 3) = 1, C(3 ze 4) = 4, C(3 z 5) = 10, C(3 ze 6) = 20, C(3 ze 7) = 35. Součet je 70, a to je stejné jako C(4 z 8). Tedy jako „navýšená“ třída systému o +1p1 a 1p0. Tedy na tomto součtu nemůžeme udělat chybu v přiřazení. U všech ostatních by k tomu mohlo dojít. Každá třída má svůj opak se stejnou mohutností. Pravidlo je ale jiné. Například dvojic z celku 8 je stejně jako součet (7-2) = 5, tedy slovem všech pátých tříd od n = 5 do n = 7. Tedy {C(5 z 5) = 1} + {C(5 ze 6) = 6} + {C(5 ze 7) = 21} = {1+6+21} = 28 = C(2 z 8). Když jsem na takovou číselnou shodu narazil poprvé, přikládal jsem tomu pouze význam do oblasti teorie čísel. Pak mne ale zarazilo to, že vlastně součty pro aktuálně následující (neznámou) třídu jsou nepříslušné k řádku, kam budou patřit jako známé. Ještě lépe bych měl vyjádřit, že každá nová vyšší třída n je dána totálním součtem všech hodnot na „známém“ trojúhelníku. K dokonalosti schází jen jediná maličkost jediná jednice. Proč rostou horizontálně sloupce násobkem 2, a vertikálně podle položek 2* + n0? Pochopitelně ve sloupcích, tedy podle klasické teorie je to násobek pouze každé předcházející systematiky. Tady násobíme po řádcích, ale úplně všechny třídy od 00. Při tom nelze sečíst hledané vyjádření n0 jen pro jediný důvod. Není co sčítat. Nejdříve n hledané musí existovat, tedy vzniknout (při sčítání existujících tříd jako „generujícího prostředí“ třída 28 ještě neexistuje. Vznik jednice jako tvar 80 je vlastně vznik předpisu řádku. Logicky stoupá n po jedné, a podmínečně kardinální řád od nuly. Takže součty v řádku předem určují jak bude velké množství následující množiny dané sigmaaditivní rovnicí existujících tříd kombinací všech různých n. Při tom tedy nutně musí být přítomno n nové, vyšší od toho

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

17

předcházejícího, i když jeho velikost je rovná 1. Co to znamená pro reálnou matematiku, nebo dokonce fyziku? Aby systém existoval kontinuálně pravdivě, musí pro každé n platit pravidlo potenciální restrikce s podobou prázdné množiny s potenciálem konkrétního počtu prvků. Například použijeme nekorektní výraz 80  8(1/8). Nekorektní je tento výraz kvůli existenční formalitě. Volně budu interpretovat myšlenku jako předpis kombinatorické třídy daný neexistujícím podílem konstantního počtu prvků specifikujícího předpis Pascalovy třídy n. U tohoto vyjádření chápeme také určitou kauzalitu v podobě podmíněné následnosti existence. Volně interpretuji takto: Nově vzniknuvší třída Pascalova vyjádření je podmíněna existencí všech úplných tříd nižších řádů od n=0. Při vzniku (částečné neexistenci v podobě součtu řádku tříd existujících) je dominantní hranicí vznik předpisu kombinace nulté třídy vznikající třídy n. Vyjádřením předpisu je nová třída dána potenciálně zcela. K uvedení do „historického schematu“ je potřeba součty původních tříd příslušně přiřadit (což znamená, že „generující“ velikosti jako součty nejsou při aktuálním vzniku příslušné ke své třídě v novém schematu). Při této „operaci“ je zřetelné, že vznik je dán sigmaaditivně součtem a já v tom shledávám potenciální „podíl“. Množina n z oboru celých kladných čísel včetně nuly! existuje podmínečně také jako podíl 1/n. Nutně musí existovat také výraz 0/0. To znamená že podíl nulou má smysl a také musí mít pravdivé vyjádření. Uvědomil jsem si co to znamená. Už jsem před tím náhodou četl něco o hledání „nulového potenciálu“ konkrétně v rámci fyziky, kde různí vědci hledali vhodné vyjádření pro potenciál vakua. Teorií je několik, ale dají se shrnout jako „doplněk“ - ke známé matematice, nebo snad k podivné fyzice? Nic takového. Vše je dáno jen realitou existence. Nulový potenciál můžeme vyjádřit ke každému objemu „neaktivní“ energie. Například k náloži v ručním granátu, tlakové nádobě a nebo k jaderné bombě – ale před výbuchem. Ten výbušný potenciál čehokoliv existuje jinak před explozí a jinak při vlastním výbuchu. Ale pak už neexistuje ani potenciálně. Přes to nelze tvrdit, že výbuch nikdy neexistoval. Takže existence má nejméně tři „velikostní“ podoby. Tu potenciálně budoucí, také současnou a pak minulou. Pokud nálož existuje nemusí vybuchnout. Lze ji také zneškodnit jinak. Přes to nelze tvrdit, že by nikdy neexistovala, nebo dokonce že nemohla vybuchnout v době příslušné k aktivní pasivitě. Náloží přece nemusí být jen koncentrovaná energie. Podtlak umí implozí podobné věci, a při tom je velikost imploze dána relativním rozdílem tlaků. Prakticky se obě podoby vystřídají vždy. Po implozi přijde tlaková vlna, a tlak je vystřídán implozí (zejména je to patrné u plastických trhavin). Proč by například vzduchoprázdno nemělo mít nějaký potenciál ze vzdálené singularity zejména když je neoddělitelně spojeno s nějakou mateřskou singularitou na bázi konzervy z dob SUSE, GUT, nebo z nějaké pozdější? Vždyť i již neexistující současnost původně sjednocených jevů musí v nějaké podobně kontinuálně existovat, a formy jsou tímto spojeny navždy jako pupeční šňůrou. Nebudu dlouho filozofovat. Dopracujeme se k matematické podobě. Není to zcestné. Prostě se musíme zamyslet nad tím, co je to existence. Je to kontinuální současnost, která pouze mění formy, nebo také koncentraci, ale pokud tu něco konkrétního je nyní, bylo to nutně vždy nejméně v potenciálu, a bude to vždy v historii. Ta historie jen již neexistuje, ale její pravdivost ano. Totéž platí o budoucnosti. Kauzální „doba“ pravdivé existence je nekonečno směrem po časové ose vpřed i vzad. Proč by se mělo něco zcela vytratit? Snad ne proto, že si to přejeme abychom lépe pochopili? Stačí pochopit jen to, že se vše mění od něčeho někam, ale nic se neztrácí. Dokonce nemáme ani možnost pravdivě vyjádřit absolutní neexistenci. Pokud něco můžeme vyloučit, je to na konkrétním časovém úseku, v konkrétním časoprostoru a má to konkrétní podobu. Neumíme ani vyjádřit „nic“. Musíme dodat kde a čeho se nedostává a kdy. Prostě stačí pochopit, že vesmír je jen takový, jak jej

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

18

můžeme „vidět“. To ale neznamená, že musíme hned rozumět tomu co vidíme, nebo nevidíme. Samozřejmě takové poznámky patří k filozofickému sortimentu. Termonukleární syntéza je realitou. Ta však má konkrétní příčiny a důsledky. Nebude doufám nikdo popírat její existenci. Ta je daná a její podstatou je statistické chování se hmoty. Aby mohla být termojaderná syntéza realitou, musí existovat a její potenciál vycházet v součtu „vždy stejně nenulově“ od samého prvopočátku vesmíru. Důsledky také zůstanou, jen se postupně promění. Vždy však kauzálně bude existovat nejméně velikost potenciálu přes všechny formy a časy. Naznačil jsem, že se jedná jen a jen o matematickou podstatu. Musíme si matematiku vštípit jako princip, a ne jen jako popis, který je více, nebo méně pravdivý. Vše se váže jen a jen k tomu, že kontinuálně existujeme v současnosti. Aby tomu tak mohlo být, musí setrvávat celkový systém. Aby systém mohl setrvávat, musí se něco měnit, ale současně při tom musí něco přetrvávat v nezměněné poloze. To je „kombinační princip“. Ukážeme si jak vypadají pokusy o změnu systému „ztrátou“, přírůstkem, nebo přesunutím složek.

Výměna modus – medián. Nadpis tohoto odstavce má souvislost s kapitolou Modus = Medián. Zde je na tomto místě detailněji rozpracována myšlenka určité reflexe průměrných nejméně závislých množin jako zákon statistického typu reflexe (Kapitola Modus = Medián je kapitolou důkazu této myšlenky). Na rozdíl od reflexe geometrické (singularita – smyčka lasa apod.), prvku (závislost – nezávislost) a zejména existenční (reflexe v rámci třídy n Pascalova vyjádření). Postavíme záležitost trošku odlišně od dříve popisované elementární kauzalitě termojaderné syntézy jako zákonité reflexe různých podstat (různý popis téhož jevu v jiných spektrech). Společné je množinové pojetí, ale nebudou nás zajímat existenční výroky, které se týkají „tělesově“ ztvárněného reálu. Půjde nám o schematický obraz takového děje – náhradní schema. Úplně jednoduše budeme vycházet z toho, že když dochází k určitému vývoji podle variačního, nebo kombinačního principu (variační znamená postupně, kombinační naráz jako exploze), mění se zejména redistribuce prvků typu p0. Konkrétně si pod tím představíme redistribuci prostoru. Řečí Teorie pravděpodobnosti dochází ke změně členění nadsystému do podmnožin. Numerické příklady číslo 1. až 4. se zabývají jednak postupem řešení výpočtu, ale také důkazem o zjevnosti k – tic. Dokazujeme zde, že systém setrvává i při různém členění konstantní C(k z n), ale mění se poměry zjevných k – tic. Obecná změna je popisována jako „kluzké těleso“, které má vztah k existenci jako zachování systému (systém je systémem pokud se mění, jinak je množinou – například v jediném okamžiku). Záleží při tom na určité závislosti. Závislost kombinací je velice tvrdou záležitostí zejména vzhledem k množinám s „vlastními prvky“. Nezávislost je zase typická pro kontinuální množiny. Závislost existuje vnější a vnitřní. Takže průměrné množiny jsou stejnou měrou závislé zevnitř jako zvenčí, a jsou poměrně stejně spojité jako diskrétní. Zákonitě nás napadne, jak se chová taková množina. Pokud změní rozložení svých k – tic, tak vlastně musí opačně změnit rozdělení N na podmnožiny. Každou změnou „podoby“ modifikace prvků p1 musí dojít k příslušnému uspořádání p0 v měnících se n  N. Výpočty přirozených množin vycházely od „Adama“ tedy od přímé podoby N = (Σp1)2. Znamená to rozdělení n*n. V těch ale byla podoba „tvrdě“ závislá na uspořádání stejných n. Začal jsem se zabývat myšlenkou „kopírování“ uspořádání množiny N podle množiny K, a pak také obráceně. To vedlo právě k důkazům typu Modus = Medián. A je to skutečně tak. Při „volné“ redistribuci N nacházíme „nezávislou“ možnost reflexe na vnější podmínky.

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

19

Je – li množina řízena podle K, mění se uspořádání N a opačně. To je vyjádření závislosti. Průměrná množina se řídí tím, co je pro ni přijatelnější. Někdy podle K a jindy podle N. V rámci přirozených množin platí, že kauzální p1 jakou suma prvků = kauzální n. Při tom potenciální N = k2. Potom každý prvek p1 n. Je – li n = Σp1, pak jde o součet n  Σ1p1+ (n-1)p0. Potom dost zákonitě podmnožina n obsahuje jeden prvek kauzální p1, dále p0, a nekauzální (n-1)p0. Nekauzální prvky jsou potenciálem, který může ubývat, kumulovat se, transformovat se, přibývat, nebo i zanikat a vznikat (jen v rámci „fiktivně - imaginárních“ prvků) a podobně. Avšak při „tvrdém“ zachování vlastní binární soustavy RS, musí být tyto prvky v konstantním počtu „přilepeny“ k existujícím vlastním prvkům podmnožiny. Aby došlo k přeměně (transformaci) konstantního systému, musí podle závislosti množina změnit uspořádání řídících charakteristik, v našem případě K. Takže K se změní, a následuje příslušná změna N jako důsledek. Příklad: 1 prvek n1 Σ1p1+ (n-1)p0; 2 prvky n2 Σ2p1+ (2n-2)p0; 3 prvky n3  Σ3p1+ (3n-3)p0, nebo například 9 prvků n9  Σ9p1+ (9n-9)p0. Ve svém důsledku to znamená, že přesunem o jediný prvek p1 musí dojít k přesunu (n-1)p0. Potom je už docela pochopitelné, že „snadnější“ cestou je aktivace změny přesunem o 1p0. Pravidelné N = 10(n  10p0) P. č. Modifikace k – tic 1 10 2 9 1 3 8 2 4 8 1 1 5 7 3 6 7 2 1 7 7 1 1 1 8 6 4 9 6 3 1 10 6 2 2 11 6 2 1 1 12 6 1 1 1 1 13 5 5 14 5 4 1 15 5 3 2 16 5 3 1 1 17 5 2 2 1 18 5 2 1 1 1 19 5 1 1 1 1 1 20 4 4 2 21 4 4 1 1 22 4 3 3 23 4 3 2 1 24 4 3 1 1 1 25 4 2 2 2 26 4 2 2 1 1 27 4 2 1 1 1 1 28 4 1 1 1 1 1 1 29 3 3 3 1 30 3 3 2 2 31 3 3 2 1 1 32 3 3 1 1 1 1 33 3 2 2 2 1 34 3 2 2 1 1 1 35 3 2 1 1 1 1 1 36 3 1 1 1 1 1 1 1 37 2 2 2 2 2 38 2 2 2 2 1 1 39 2 2 2 1 1 1 1 40 2 2 1 1 1 1 1 1 41 2 1 1 1 1 1 1 1 1 42 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Součty sloupců Aritmetické průměry

Nepravidelné k – tice * 10p0 Modifikace n – tic 100

90 80 80 70 70 70 60 60 60 60 60 50 50 50 50 50 50 50 40 40 40 40 40 40 40 40 40 30 30 30 30 30 30 30 30 20 20 20 20 20 1 10

10 20 10 30 20 10 40 30 20 20 10 50 40 30 30 20 20 10 40 40 30 30 30 20 20 20 10 30 30 30 30 20 20 20 10 20 20 20 20 10 10

10 10 10 10 10 20 10 10 10 10 10 10 20 10 20 10 10 20 10 30 20 10 20 20 10 10 30 20 20 10 20 20 10 10 20 20 20 10 10 10

10 10 10 10 10 10 10 10 10 10 20 10 10 10 10 20 10 10 20 10 10 10 20 20 10 10 10 10

10 10 10 10 10 10 10

10 10 10 10 10 10 20 10 10 10 10 10

10 10 10 10 10 10 10 10 10 10 10

10 10 10 10

Systematiky n  N  100p0 ∑n – tic 10n  10p0 n  1p1=10p0 1 10 17310309456440 2 9000 7062525286300 2 182250 5507632058500 3 1620000 2898753715000 2 1296000 4867025363200 3 38880000 2277671968000 4 100800000 1198774720000 2 3969000 4575336165400 3 181440000 2032592716000 3 153090000 1807305346000 4 2381400000 951213340000 5 2646000000 500638600000 2 2857680 4489143937600 3 381024000 1936334764000 3 979776000 1634411464000 4 7620480000 860216560000 4 12859560000 764872360000 5 57153600000 402564400000 6 31752000000 211876000000 3 714420000 1586905099000 4 5556600000 835213210000 3 1088640000 1506436204000 4 57153600000 704982460000 5 127008000000 371043400000 4 16074450000 626844010000 5 321489000000 329917900000 6 595350000000 173641000000 7 176400000000 91390000000 4 14515200000 669234160000 4 36741600000 595057960000 5 489888000000 313188400000 6 453600000000 164836000000 5 551124000000 278475400000 6 3061800000000 146566000000 7 2721600000000 77140000000 10 8 432000000000 40600000000 5 46501087500 247609900000 6 1291696875000 130321000000 7 3827250000000 68590000000 10 8 2551500000000 36100000000 10 10 9 405000000000 19000000000 10 10 10 10 10000000000 10000000000 192 17310309456440 70312290323440 4,57 412150225153,33 1674102150558,1

Poměrné četnosti vzájemně

podíl z C(10 ze 100) = 100%

0,000000000001

0,000000000001

1,000000000000

0,000000001274

0,000000000520

0,407995322329

0,000000033090

0,000000010528

0,318170629610

0,000000558861

0,000000093586

0,167458226111

0,000000266282

0,000000074869

0,281163394303

0,000017070061

0,000002246060

0,131578928368

0,000084085857

0,000005823119

0,069252067562

0,000000867477

0,000000229285

0,264312788683

0,000089265301

0,000010481615

0,117420934681

0,000084706218

0,000008843863

0,104406299064

0,002503539322

0,000137571197

0,054950683718

0,005285249679

0,000152856886

0,028921412483

0,000000636576

0,000000165085

0,259333546226

0,000196775892

0,000022011392

0,111860204976

0,000599467161

0,000056600721

0,094418385074

0,008858792488

0,000440227832

0,049693886881

0,016812687544

0,000742884466

0,044185943754

0,141973805930

0,003301708739

0,023255759870

0,149861239593

0,001834282633

0,012239873616

0,000450197054

0,000041271359

0,091673987862

0,006652912015

0,000320999461

0,048249467296

0,000722659212

0,000062889690

0,087025376859

0,081070953170

0,003301708739

0,040726161584

0,342299580049

0,007337130530

0,021434821887

0,025643461122

0,000928605583

0,036212178158

0,974451522636

0,018572111655

0,019059041136

3,428625727795

0,034392799360

0,010031074282

1,930189298610

0,010190459070

0,005279512780

0,021689269418

0,000838529203

0,038661016528

0,061744573587

0,002122527046

0,034375928489

1,564195864215

0,028300360616

0,018092593942

2,751826057415

0,026204037608

0,009522417864

1,979076069197

0,031837905694

0,016087257175

20,890247397077 0,176877253853

0,008466977460

35,281306715064 0,157224225647

0,004456303927

10,640394088670 0,024956226293

0,002345423119

0,187799791123

0,002686323293

0,014304186798

9,911655642606

0,074620091469

0,007528519367

55,798950284298 0,221096567316

0,003962378614

70,678670360111 0,147397711544

0,002085462429

21,315789473684 0,023396462150

0,001097611805

1,000000000000

0,000577690423

0,000577690423

239,2 5,695238

1 0,023810

4,06 0,096667

Tabulka 8: Statistická reflexe - transformace N

Tabulka 8 popisuje jak se mění „mohutnost“ modifikace při změně rozdělení N. Modrý sloupec vyjadřuje konstantní rozdělení 100p0 na 10n po 10p0. Takto konstantní rozdělení dává punc plné třídy kombinace C(10 ze 100). Pokud ale stejná modifikace k dostane příslušný poměr z n, je stejné schema 4,06 krát početnější nežli C(10 ze 100). Ve sloupci se vzájemným poměrem obou velikostí stejné modifikace pozorujeme něco dost úžasného. „Tvrdý“ kombinatoricky závislý systém je průměrně 4x menší, a přes to má některé položky (modifikace) větší, nežli systém více nezávislý.

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

20

Konkrétně to pozorujeme na 12 – ti ze 42 modifikací. Zajímavá je zejména na poslední modifikaci (číslo 42) úplná shoda. Tato shoda nám jasně říká, že v extrémním uspořádání vnitřně nezávislých prvků jsou si systémy zcela rovny a na redistribuci nezáleží. Opak extrému nezávislých prvků jsou prvky zcela závislé. To vidíme na modifikaci číslo 1. Nezávislý systém takových závislých prvků je úplný C(10 ze 100), ale ve vysoce závislém systému konstantně rozděleného n je to nejmenší četnost (infimum). Poměrně dost zajímavou je skutečnost určité podobnosti mezi podmnožinami a „násobky“. Tato tabulka 8 nám ukazuje průměrnou četnost podmnožin jako aritmetický průměr z celého systému, což je 4,57. Číslo poměrně dost podobné je také v součtu posledního sloupce, které vyjadřuje násobek míry C(10 ze 100) a má rozměr 4,06. Podobné rozměry jsme už viděli také v tabulce 6., kde jsme porovnávali velikost hodnoty jediného systému prvku jako podmnožiny (množiny dvojic). Vyjadřujeme zde „vlastní velikost“ buď ze sloupce jako průměr 4,25 nebo 3,97 ze součinu řádku. Přestože jde do značné míry o nesouměřitelnost, věcně ukazují tyto „poměrné“ hodnoty shodu kolísání kolem „velikosti“ 4. Nebudu to příliš komentovat, jen bych chtěl připomenout, že číslo 4 je synonymum pro stabilitu množiny prvku s podobou sqrt(4) = ½(4), vyjádření singulární pasti, což samo o sobě také znamená pásmo rovnosti mezi aritmetickým a geometrickým průměrem. Kolem čísla 4 se točí také poměry na nepoměrných množinách. Takže pokud závislost obecného systému a nezávislost „vnější“ vyjadřuje násobek četnosti přibližně číslem 4, chápeme že obecná schopnost „nezávislé“ transformace N je projevem stability. Je to mechanizmus množiny prvků který „může manipulovat“ s pravděpodobností konstantních uspořádání K(Σ1p1) Doslova naráz lze přetvořit infimum na supremum jako mávnutím kouzelným proutkem, když sjednotíme N podle K = 1k – tice. Takhle se může množina reprezentovat například při sjednocení aktivního jádra na „stejné“ kulové vrstvy se stejnými prvky. Když několikanásobně (převráceným poměrem) zvedne svou „velikost“, nezbude než konstatovat, že to je „exploze“. Ale i obráceně. Pokud se „majoritní velikost“ nezávislé množiny zvenčí zavře do symetrie, radikálně se poměrem pravděpodobnosti zmenší. Snad je nyní zřetelnější moje rétorika. Má – li množina v každém stavu možnost vybrat si své rozdělení kauzálně neexistujícího nadsystému (n-k), může měnit svou pravděpodobnost, a tím také absolutní četnost v nadřazeném systému, ve kterém může provádět transfery kauzálních prvků. Má dokonce také jedinečnou velikost pro jediný případ rozdělení podle obou způsobů. Je to vývojový extrém číslo 2 v interpretaci pozitivního RPM. (Uvedená modifikace 42.) V rámci této modifikace je vůči redistribuci N imunní, což znamená výjimku v rámci závislosti. Obě systematiky mají některé modifikace „větší“ nežli ten druhý systém. To má také kompenzační význam. Směr vývoje změny konstantního systému může přecházet libovolně do pásma, kde je dominantní, a naopak. To umožní přeskok do nezávislosti a naopak. Je to opět dvojitá podvojnost a sigmaaditivita. Co to vše ukazuje? Množina může být množinou kauzálně „konstantních“ prvků a umí sama vykompenzovat vnější podněty. Když si k tomu přičteme podobnou schopnost každého jednotlivého prvku, dostaneme schopnost libovolné fluktuace, redistribuce a reakce. Prostě nejméně závislá množina, jako množina průměrná může reagovat souhrnem mechanizmů tak, že kompenzuje „čistě“ celý vnější impulz změny. Co si pod tím představit? Například vyhodíme klacek jako „aport“. Ten se otáčí ve 3 rovinách. Dominantní je vždy jen jedna z rovin (méně podstatné), na které budeme přirovnávat co umí

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

21

samotná množina. Tak tedy množina transferu (klacek) rotuje oběma konci ale jen podle průměrného těžiště. Takže každý konec rotuje na jiném poloměru. Jak množina vnější (vzduch, země), tak vlastní množina transferu mají schopnost navzájem přizpůsobovat své kauzálně neexistující N. Tato N dělají jen relativní redistribuci tak, že ve své podstatě vnější rotaci eliminují na nulu. Prostor se deformuje oběma mechanizmy v relaci, a tím dochází ke sjednocení. Každý pohyb v jednotlivém směru tak má neexistující množinu s poměrnou velikostí „vektoru“. Ten se projeví jako síla. Sil je na transferu mnoho, ale jejich součet odpovídá konstantnímu impulzu – energii odvržení. Vlastní rozložení sil probíhá aktuálně podle jednotlivých existujících vektorů, a zásadně jen ve vzájemném součtu na původní velikost. Všechno má relativní vztah navzájem. Jak důsledek impulzu (energie potravin spotřebovaných vrhačem – bez zápočtu efektivity přeměny) přes dynamické síly namáhající soudržnost klacku v každém okamžiku od vyhození až k dopadu a přenosu energie. Mezi tím nějakou energii získá vzduch, klacek se může zlomit (při odhazování, při letu, nebo při dopadu) a nakonec původní impulz předá místu dopadu jako „tvar“ rýhy. Rýha pak roznese energii různými cestičkami zpět v prostoru a čase až například znovu k vrhači, který podobný proces zopakuje za „mnoho let“ poté. Že by to nebylo nic zajímavého a neznámého? Představme si, že by redistribuční faktory byly nekonzistentní. Vrhač by nebyl schopen uchopit klacek, a když by mu neuměl předat „čistou“ energii v podobě síly a rychlosti nebylo by možné takovouto akci dokázat. A tak dál.... Jak by jinak bylo možné vysvětlit „rychlou“ transformaci mezi zcela různými velikostmi a počty formálně různorodých podmnožin? Přenos a sdílení energie obecně dokazuje podstatu hmoty, vesmíru a tak dál. Ale forma sdílení je různorodá a nejednotná od sálavého tepla, přes hybnost až k pohybu jako projevu. Někdy je sdílení přímé, a jindy nepřímé množinové. (Impulz dostanou také prvky hmoty, které nebyly v dotyku s rukou vrhače, nebo důsledek zasáhne prvky nezúčastněné na přímé transformaci.) Proč bychom neměli pochopit sdílení jako sjednocování pod pevným vztahem součinu, součtu, rozdílu, nebo podílu imaginárních systémů? Proč bychom neuměli pochopit obecnou energii jako reflexi na vyrovnávání relativních matematických operací? Není to snad proto, že chápeme matematiku jen jako popis? Je těžké pochopit, že matematika přímo řídí veškeré redistribuce? A není to snad náhodou dík tomu, že jsme instalovali něco jako „náhodu“ do matematiky zpracované popisně a jen částečně pravdivé? Zabýváme se matematikou jako nezávislým fenoménem, nebo je pro nás pravdivé jen to co umíme pochopit hned teď?

Matematika jako výkonný aparát termojaderné syntézy. Přestože v každém z Vás se asi bouří emoce způsobené představou, že fyzika je jen aplikací matematiky, a Vám známá matematika je souhrn více, či méně vydařených popisů reálu, připusťte také možnost, že vše je řízeno jen okamžitou pravděpodobností. To je správný výraz pro určitou matematickou, nebo lépe statistickou zákonitost. Stane se to, co je nejpravděpodobnější. Cokoliv můžeme změnit z nynějšího stavu (obecně filozoficky) na stav jiný potřebný, musíme dělat postupně, a proto jde o volbu každého bezprostředně budoucího kroku. Čím méně „potřeby“ bude motivovat naše konání, tím méně účelné bude směrování do budoucího stavu věcí. Chování se bez „záměru“ je jen výběr okamžitě výhodnější pozice a podobně. Chovají se tak zástupci „neuvědomělé“ živočišné říše, ale i lidé bez uvažování, žijící setrvačností jen tak například ze zoufalství a podobně. Ale i v „neuvědomělé“ podobě existence najdeme mnoho velice logického a inteligentního. Je to dáno spíše veškerým okolním prostředím. Evoluce vynalezla jen tak

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

22

mimochodem a „bez hlubokomyslného záměru“ mnoho „inteligentních“ postupů přežití. Je to určitá reflexe na podněty specifického okolí. Rozpoznáváme zde variantnost řešení, a volbu jako určitý druh „inteligence“. Některé prostředky jsou až „příliš“ inteligentní na to, aby se nastavily do DNA jen tak sami od sebe. Tak to jsou pro nás mnohdy vzory a motivace, ale nehledejme za nimi nic jako „uvědoměle cíleně řízený“ proces nějakým nadřazenějším typem existence. K vysvětlení všech takových „záhad“ postačuje jen znát vývojové postupy přirozených množin prvků. Jednou z těch nejhlubších podstat je obecná reflexe na vnější podnět. To samo o sobě už znamená určitou interaktivnost v daném prostředí. Je – li tedy dána vynuceně nějaká reflexe, je každá určitá podoba reflexe zákonitě pravděpodobná v nějakém poměru k jiným reflexím stejného podnětu. Reaguje – li množina na podnět, jde o zákonitou odezvu která „zachovává“ systém. Pravděpodobnost výběru z většího počtu současně možných řešení se bude řídit jen velikostí pravděpodobností vlastních řešení v okamžiku výběru. Tedy nepůjde o žádný zázračný instrument inteligence. Přes to i u takto definovaných akcí a reakcí najdeme „podivnou“ matematickou variantu vývoje. Mám tím na mysli „systémové výhody“ popsané zejména v 5. numerickém příkladu Teorie pravděpodobnosti. Jednou ze základních podob systémové výhody je funkce „rozpisu“. Není to jediný typ systémové výhody. Rozeznávám jich několik druhů. Výsledkem je vždy překonání „průměrné“ pravděpodobnosti. Efekt je potom „nelogický“. Například minoritní pravděpodobnost dominuje vývoji systému. Takže součástí vývojů přirozených množin jsou i takto „řízené“ jevy. Tady na tomto místě výkladu tedy upozorňuji, že logičnost a nelogičnost řízení je dána systémem, a ne vždy tomu musíme rozumět na základě našeho chápání pravděpodobnosti podle „lineárního“ předpokladu odvozeného z aritmetického, nebo jiného průměru (měřítka). Ukážeme si jednu ze systémových výhod kterou popisuji podivným spřežením slov výměna modus – medián. Tato systémová výhoda se týká výše popsané statistické reflexe, kterou přiřazujeme k množinám konstantně neměnných prvků K, tedy typu existujících v současnosti p1;0. Systémová výhoda využívá demodulaci uspořádání konstantního DS podle nejpravděpodobnější podoby modifikace jako varianty na RS. Expresivně jde o přetvoření podmnožin N zdrojové systematiky podle modifikace, která je „nejpočetnější“ ze všech variant modifikací k. Systém N se tedy bude modulovat podle módu. Mód můžeme chápat vícero rozdílnými způsoby. Obecně jde o nejčastěji se vyskytující „hodnotu“ ve smyslu velikosti podle klasické matematiky. Takovýto mód však nemusí a není totožný s pojmem „modus“. Modus je největší hodnota systému. Takže například modus je „největší“ prvek, kterému v tomto smyslu říkáme „supremum“. Módem ale nebude, protože supremum je jediné, a je to extrém. Módem pak je vlastně prvek s největší „vahou“ na systému. V souvislosti na tuto teorii a teorii pravděpodobnosti je to ještě složitější. Systém má až 2x mód a modus. Problematika má také více rozměrů. Tato teorie staví výraz mód na úroveň buď výpočtové váhy, nebo „vlastního součinu – jako vlastní výpočet“ z etalonu historické velikosti (hodnotové vyjádření), nebo jako okamžitou velikost (velikostní vyjádření) a podobně. Při tom jak „váha“ tak vlastní výpočet je jen kvantifikací různých stavů stejného systému, které mají „podobnou“ příslušnost k podmnožinám n (mění jen rozlišené prvky). Navíc jako formu módu zavádíme variantně všechny modifikace nad určujícím měřítkem, které je právě buď ½, druhá odmocnina, aritmetický, geometrický, nebo harmonický průměr. Klasický modus je definován jako „extrémní“ velikost (vlastní, nebo váhy a tak dál). Podobné je to s mediánem. Medián vychází z geometrického průměru. Já podobnou hodnotu určuji na každém typu měřítka. Takže „mód“ je množina modifikací s určitým parametrem váhy odlišným od extrémů, a řídí se určitým měřítkem, které je v prvopočátku nastaveno jako aritmetický průměr. Takže módem je počet v relativním, nebo absolutním vyjádření, a může to být jedna modifikace, nebo několik různých se stejnou absolutní četností na daném systému. Dále může být módem také určitá k – tice

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

23

ze speciálního rozboru. Zde potom ještě rozlišíme podle plných, prázdných a existujících k – tic. Poměrně snadnější je identifikace „modus“ jako „supremum“. To však neznamená, že můžeme jednoznačně označit tímto pojmem k – tici, nebo n – tici, a nebo k  n, k  n, k  n, k  n, k  n, nebo jiný vztah plynoucí například z nulového potenciálu, existenčního vyjádření a podobně. Určitá nejistota ze správného „měřítka“ (správné volby) nás vede k podávání důkazů výpočtem toho – kterého měřítka a jeho aplikace. Dříve použitá tabulka 8 nám zobrazuje přerozdělení podmnožin nadsystému N jako podstatu zvyšování, nebo snižování pravděpodobnosti uspořádání. K pochopení celého tohoto mechanizmu je potřeba ještě najít „postupy“ přeměny v rámci možností z tabulky 8. Pochopíme poměrně dobře, že podle tabulky 8 a pravidelného uspořádání N = k2. Například 2. modifikace změní svou četnost z 9000 na 7062525286300 jen tím že se z 10 ti n po 10p0 stanou dvě podmnožiny n jako n90 a n10. Jenže rozvoj přirozené množiny platí stejně pro k – tice i n – tice. Potom je potřeba najít alespoň náznak mechanizmu, který k takové volbě povede. Není asi vývojově vyloučený skok z uspořádání N 10n10  N  (n90 + n10). Ale je jistě málo pravděpodobný. Budeme se řídit zkušeností, že přestup forem proběhne podle nejblíže vyšší, nebo nižší formy. To je zase komplikované vzhledem k tomu, co je měřítkem. Zda měřítkem je celý systém C(10 ze 100), nebo jeho násobek 4,06 krát, nebo součet 5,06 krát, nebo relativní hodnoty z těchto celků souměřitelné navzájem, nebo jen poměrné četnosti. Jde tedy o to, zda zvolíme existenční vyjádření pro přestup, nebo potenciální, a teprve následně volíme pravděpodobnosti, nebo poměrné četnosti. To probíhá zřetelně na úrovni existenční matice. Do určité míry nás to svádí ke zprůměrování všech různých variant. Protože „překlápění se“ může probíhat u nejméně závislých množin „nezávisle“, tedy průměrně. Intuitivně také tušíme, že je vše zastřešeno podstatou operací kolem čísla 4, tedy kolem rovnosti aritmetického a geometrického průměru (přibližně součet = součin). Tato podstata souvisí dost úzce s „uspořádáním“ ve smyslu množiny čísel, a já tuto skutečnost považuji za čistě matematický rys konvergence na střed. Úvaha patří do principů stability v příslušné kapitole a v kapitole „Prvky, kvanta, struny a ostatní částice“, a také v kapitole „Čas“. Uvedeme si jen přibližně podstatu: Součet dvou čísel těsně pod hodnotou 2 je větší, nežli jejich součin. Ale součet čísel malinko větších je větší, nežli jejich součet. Součin znamená „současnost“ a také kombinační princip, zatímco součet znamená „nesoučasnost“ a variační princip. Takže „velikost“ interakce je měnitelná součtem, nebo součinem. Posun směrem od čísla 4 výše lze regulovat ve smyslu návratu součtem – menší velikost vlastních hodnot dosažená přechodem z kombinačního na variační princip. Posun směrem pod hodnotu 4 lze součtem také „navrátit“ součin k hodnotě stability. Tedy v obou případech předpokládáme původní kombinatorický princip – princip součinu „brzděný“ rozkladem operace součin na operaci součet – na variační princip. Variační princip v podobě nesoučasnosti znamená fakticky rozklad na části – tedy vznik elementární časové posloupnosti probíhající relace vývoje. Funguje to i obráceně. Je – li řídící skutečností variační princip, je nerovnovážný stav směřující nad velikost 4 možné „zpomalit“ sjednocením variace na kombinaci – interakce proběhne naráz. A podobně v obráceném smyslu. Vše je dáno ještě také negacemi operací, tedy současností existence podílu jako negace součinu a rozdílu jako negace součtu. Vše se nalézá pod pojmem „Diferenciální existence stability nezávislého prvku“ v dříve uvedených kapitolách a souvisí také s geometrickou představou singularity - viz stejnojmenná kapitola. Vzhledem k mnoha variantám „správné interpretace“ postupu určování hodnot a míry použijeme

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

24

jednoduché „velikosti“ a přiřazení významu. Takže „modus“ je modifikace s největším počtem stavů. Budeme předkládat vývoj systému podle této zákonitosti: Následující N se přemění na poměr plynoucí z k -tic příslušných k modifikaci „Modus“. Pravidelné N = 10(n  10p0) P. č. Nejblíže nižší M Nejblíže vyšší M Směr podle menšího Pořadí ve- Příslušnost k mírám (<), (>), kterými rozdílu (↓); (↑);(→) likosti vyhodnocujeme „pásma pod a nad“ M Modifikace k – tic 10n  10p0 velikost č. M velikost č. M  1 10 10 Extr é m (inf imum) 8990 2 (↓) 1 < AΦ; < med; < GΦ; <sqrt(RS) 2 9 1 9000 8990 1 173250 3 (↓) 2 < AΦ; < med; < GΦ; <sqrt(RS) 3 8 2 182250 173250 2 1113750 5 (↓) 3 < AΦ; < med; < GΦ; <sqrt(RS) 4 8 1 1 1620000 324000 5 1237680 13 (↑) 5 < AΦ; < med; < GΦ; <sqrt(RS) 5 7 3 1296000 1113750 3 324000 4 (↑) 4 < AΦ; < med; < GΦ; <sqrt(RS) 6 7 2 1 38880000 34911000 8 61920000 7 (↓) 8 < AΦ; < med; < GΦ; >sqrt(RS) 7 7 1 1 1 100800000 61920000 6 52290000 10 (↑) 9 < AΦ; < med; < GΦ; >sqrt(RS) 8 6 4 3969000 1111320 13 34911000 6 (↓) 7 < AΦ; < med; < GΦ; < sqrt(RS) 9 6 3 1 181440000 28350000 10 199584000 14 (↑) 11 < AΦ; < med; < GΦ; >sqrt(RS) 10 6 2 2 153090000 52290000 7 28350000 9 (↑) 10 < AΦ; < med; < GΦ; >sqrt(RS) 11 6 2 1 1 2381400000 1292760000 22 264600000 12 (↑) 16 < AΦ; < med; < GΦ; >sqrt(RS) 12 6 1 1 1 1 2646000000 264600000 11 2910600000 21 (↑) 17 < AΦ; < med; < GΦ; >sqrt(RS) 13 5 5 2857680 1237680 4 1111320 8 (↑) 6 < AΦ; < med; < GΦ; <sqrt(RS) 14 5 4 1 381024000 199584000 9 333396000 20 (↑) 12 < AΦ; < med; < GΦ; >sqrt(RS) 15 5 3 2 979776000 265356000 20 108864000 22 (↑) 14 < AΦ; < med; < GΦ; >sqrt(RS) 16 5 3 1 1 7620480000 2063880000 21 2379520000 42 (↑) 19 < AΦ; < med; > GΦ; >sqrt(RS) 17 5 2 2 1 12859560000 2859560000 42 1655640000 29 (↑) 21 < AΦ; < med; > GΦ; >sqrt(RS) 18 5 2 1 1 1 57153600000 0 23 69854400000 24 (↑) (→) = M23 28 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 19 5 1 1 1 1 1 31752000000 15677550000 25 4989600000 30 (↑) 24 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 20 4 4 2 714420000 333396000 14 265356000 15 (↑) 13 < AΦ; < med; < GΦ; >sqrt(RS) 21 4 4 1 1 5556600000 2910600000 12 2063880000 16 (↑) 18 < AΦ; < med; > GΦ; >sqrt(RS) 22 4 3 3 1088640000 108864000 15 1292760000 11 (↑) 15 < AΦ; < med; < GΦ; >sqrt(RS) 23 4 3 2 1 57153600000 10652512500 37 0 18 (↑) (→) = M18 27 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 24 4 3 1 1 1 127008000000 69854400000 18 49392000000 28 (↑) 29 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 25 4 2 2 2 16074450000 1559250000 29 15677550000 19 (↑) 23 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 26 4 2 2 1 1 321489000000 145089000000 28 83511000000 41 (↑) 31 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 27 4 2 1 1 1 1 595350000000 44226000000 33 696346875000 38 (↑) 37 > AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 28 4 1 1 1 1 1 1 176400000000 49392000000 24 145089000000 26 (↑) 30 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 29 3 3 3 1 14515200000 1655640000 17 1559250000 25 (↑) 22 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 30 3 3 2 2 36741600000 4989600000 19 9759487500 37 (↑) 25 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 31 3 3 2 1 1 489888000000 36288000000 32 61236000000 33 (↑) 35 > AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 32 3 3 1 1 1 1 453600000000 21600000000 36 36288000000 31 (↑) 34 > AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 33 3 2 2 2 1 551124000000 61236000000 31 44226000000 27 (↑) 36 > AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 34 3 2 2 1 1 1 3061800000000 340200000000 35 765450000000 39 (↑) 41 > AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 35 3 2 1 1 1 1 1 2721600000000 170100000000 40 340200000000 34 (↑) 40 > AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 36 3 1 1 1 1 1 1 1 432000000000 27000000000 41 21600000000 32 (↑) 33 > AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 37 2 2 2 2 2 46501087500 9759487500 30 10652512500 23 (↑) 26 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 38 2 2 2 2 1 1 1291696875000 696346875000 27 1259803125000 40 (↑) 38 > AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS)  39 2 2 2 1 1 1 1 3827250000000 765450000000 34 Extr é m (supremum) (↑) 42 > AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 40 2 2 1 1 1 1 1 1 2551500000000 1259803125000 38 170100000000 35 (↑) 39 > AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 41 2 1 1 1 1 1 1 1 1 405000000000 83511000000 26 27000000000 36 (↑) 32 < AΦ; > med; > GΦ; >sqrt(RS) 42 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 10000000000 2379520000 16 2859560000 17 (↑) 20 < AΦ; < med; > GΦ; >sqrt(RS) Součty sloupců = C(10 ze 100) 17310309456440 Tabulka nám ukazuje příslušnost všech různých modifikací vysoce závislého systému kombinací k=10; n=100; podle kriterií Aritmetický průměr (AΦ) 412150225153,33 „různých měr“. Mírou je aritmetický průměr, geometrický průměr, medián a druhá odmocnina počtu všech různých. Systém je Geometrický průměr (GΦ) 3573170481,64 vysoce závislý kvůli konstantnímu rozdělení „nadsystému“ tedy prvkům p0. Speciální rozbor systému nám umožňuje nahlédnout Medián (med) 13687380000 například podle pořadí velikosti a RPM na logiku „velikosti“. Podobně můžeme podle dvou nejbližších modifikací předpokládat Druhá odmocnina C(10 ze 100) sqrt(RS) 4160566 transformaci směrem k „bližší“ modifikaci. Poměrně velice důležitou záležitostí je vyhodnocení všech různých měřítek naráz. Je Modulo 2x 57153600000 – li vyhodnocovací parametr pro všechny míry stejný, půjde o pásma „Extrémů“. Ty jsou dvě – horní a dolní, což značím jako Modus 3827250000000 prvky (infimum, supremum) a odlišuji barvou. Dále upozorňuji na „stejné velikosti“, což je modulo. U mohutných a stabilních systémů jsou „různá“ modula a převyšují součtem mnohonásobně modus. Polovina z C(10 ze 100) vzestupná Červený rámeček Červený rámeček značí 3 modifikace, konkrétně M34, M35 a M39, které obsahují v součtu polovinu celku z množství C(10 ze 100). Zelený podklad značí „limitní hodnotu“, což je modifikace na rozhraní. Pokud ji přičteme k „dolní“ polovině, bude tato větší. Když ji přičteme k „horní“ polovině, bude větší horní polovna. Systematika je dána řazením podle velikosti. Jinou metodou vyhodnocení je už zmíněné posouzení podle všech „známých měřítek“, tedy aritmetický průměr, geometrický průměr, medián a druhá odmocnina. Tato metoda vyhodnocuje příslušnost k extrémům a středním hodnotám podle toho, zda je daná modifikace větší, či menší od všech měřítek. Pak bleděmodrý podklad mají horní extrémy a žlutý dolní. Úplně jiná je metodika spočívající na „diferenciaci položek“. V základní poloze je to jen rozdíl mezi nejblíže nižší a nejblíže vyšší. Podle menšího výsledku přiřadíme šipku. Tedy buď je blíž směrem nahoru, nebo dolů. (Tendence transformace). V jiných úvahách bychom se zabývali také například klasickým rozptylem, nebo diferenciální funkcí „křivosti“. Tabulka zdaleka nazachycuje všechny metody a postupy posouzení. Úplně jinou metodou je vyhodnocení podle hustoty k – tic ze speciálního rozburu zaměřeného tímto směrem. Prakticky jsem dospěl k názoru, že „málo závislé množiny“ prostě mají velmi mnoho „polovin“, limitních hodnot, průměrů a všechny různé je možné vyhodnotit „naráz“ a sestrojit „pořadí“.

Tabulka 9: Vysoce závislá množina 10n s výkladem pojmů (Mod = Med)

Tabulka číslo 9 nám vysvětluje jeden z důvodů, proč může být střední hodnota extrémem, nebo proč je jednoduše modus mediánem. Jde zejména o to, co preferuje systém. Je – li preferována stabilita v absolutní definici poloviny, jsou stabilní jen dvě a maximálně 3 modifikace z celku 42. I tyto 3 modifikace mají typické rozdělení „extrémů“, tedy „modusu“ M39, a limitní hodnoty M35. Zbývá střední modifikace stabilní poloviny – tedy M34. Z jiného pohledu jsou všechny tyto jen součástí extrémních modifikací nad všemi „známými“ měřítky. Samozřejmě můžeme dále třídit na střední a limitní hodnoty „pásem“. Takže vysvětlujeme spíš filozoficky, nežli matematicky, že změnou preference řízení vývoje množiny dojde k redefinici středních a extrémních hodnot. Pokud ale sledujeme logiku transformace do důsledku, přijdeme na to, že je důležitější „okamžité“ rozhodnutí kam se řízení nasměruje. Zde jde o tvrdou závislost, proto vynecháváme reflexi podle vlastností prvků. Zajímá nás výlučně redistribuce N. To také samozřejmě v závislosti na K, i opačně. Chápeme, že četnosti rostou různým tempem mezi modifikacemi. Známe skokovou změnu jako předpoklad „exploze“ kombinatorickým principem. Musí ale existovat poměrně pozvolnější transformace, které jak už také víme lze docílit jen prostředkem distribuce nekauzálních prvků

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

25

nadsystému. Pokusíme si vysvětlit výhodu systému řízení redistribucí N jako přímý přechod na „největší“ modifikaci systému. Známe modus systému 10n10 při každém n10 = 10p0. Tímto modusem je M39 která má uspořádání 3n20+4n10. Volba modusu je ilustrační, protože jako jediná hodnota není zpochybnitelná. Střední hodnoty jsou středními jen pro určité měřítko. Navíc jsou ve hře o primát modula. To znamená princip neurčitosti. Bude – li se řídit volba systému podle velikosti modifikace, budou modifikace se stejnou velikostí stejně pravděpodobné. Ale u systémů mohutných a velice stabilních k ≈ 1/2n, existují také kaskády stejných velikostí o různém počtu modifikací v každé různé velikosti modula. (Modulo počtem různých modifikací, oproti modulu největší „velikosti“, a nakonec modulu s největším součinem = počet modifikací * velikost.) První princip systémové výhody „MOD = MED“ (Významově „modus“ = „medián“, ale také „medián“ = „modulo“ v souvislosti s transformací přirozených množin ) Pravidelně rozdělená množina potenciálu M(a) Nepravidelně rozdělená množina potenciálu M(b) Porovnání „průměrnosti“ M(a) a M(b) Vysoce závislý systém 10x10 jako výchozí Transformovaný systém podle tvaru modus (10x10) Velikosti pod a nad „A“ průměrem Rozdělení 10n10 Rozdělení 3n20+4n10 Pořadí v elikosti Velikost modif ikace Velikost modif ikace poznámka Pořadí v elikosti M(a) M(b) 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 42

10 9 8 7 8 5 6 7 7 6 6 5 4 5 4 6 6 4 5 1 5 3 4 5 3 2 5 4 4 4 4 2 3 3 3 3 4 2 2 3 3 2

1 2 3 1 5 4 2 1 2 3 4 4 3 3 2 1 4 3 1 2 3 2 1 3 2 2 3 3 1 2 1 1 3 3 2 2 2 2 2 2 2

1

1 1 1 2 1 1 2 2 3 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 2 1 3 1 2 2 1 1 1 1 2 2 2 2 2 1 1 1 2 1 1 1 1 1 1 1 1 1 2 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 2 1 1 2 2 1 1 1 1 1 2 2 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 2 1 1 1 2 1 1 1 1 Celkem sloupce Aritmetický průměr (42 položek)

1

1

10 Extrém 9000 182250 1296000 1620000 2857680 3969000 38880000 100800000 153090000 181440000 381024000 714420000 979776000 1088640000 2381400000 2646000000 5556600000 7620480000 1 10000000000 12859560000 14515200000 16074450000 31752000000 36741600000 46501087500 57153600000 57153600000 127008000000 176400000000 321489000000 405000000000 432000000000 453600000000 489888000000 551124000000 595350000000 1291696875000 2551500000000 2721600000000 3061800000000 Modus 3827250000000 Modus 17310309456440 412150225153,33

1 2 3 4 6 5 7 8 9 10 11 12 13 16 14 19 15 20 24

10 9 8 7 8 5 6 7 7 6 6 5 4 5 4 6 6 4 5

1 2 3 1 5 4 2 1 2 3 4 4 3 3 2 1 4 3

25 22 23 18 26 21 27 32 31 17 35

5 3 4 5 3 2 5 4 4 4 4

2 3 2 1 3 2 2 3 3 1 2

2 3 2 1 2 2 1 2 1 1 2

1 1 2 1 2 2 1 1 1 1 1

28 37 36 33 34

3 3 3 4 2

3 3 2 2 2

1 2 2 1 2

1 1 2 1 2

1

1 1 2 1 1 2 2 3 1 1 1 1

1

1 1 1 1

1

1

1

2 1 1 1 1

1 1 1 1 1

1

1

1

1 1

29 3 2 1 1 1 1 38 3 2 2 1 1 1 30 2 2 2 1 1 1 38 Celkem sloupce Aritmetický průměr (38 položek)

1 1

554272 40314000 211756500 643680000 983160000 768387168 1237167000 8256960000 10262880000 13724775000 20039400000 30853375200 32518644750 52750180800 40398102000 102821940000 48229200000 122450265000 198342432000 Zanikla 270682524000 171046080000 187882567500 96652800000 348122340000 125149556250 511632000000 829292040000 787968000000 64860000000 1614272625000 Zanikla Zanikla 637740000000 2003616000000 1825843500000 1024065000000 1199441250000 Zanikla 667440000000 3495420000000 764650000000 17310309456440 455534459380

-10 -9000 -182250 -1296000 -1620000 -2857680 -3969000 -38880000 -100800000 -153090000 -181440000 -381024000 -714420000 -979776000 -1088640000 -2381400000 -2646000000 -5556600000 -7620480000 -10000000000 -12859560000 -14515200000 -16074450000 -31752000000 -36741600000 -46501087500 -57153600000 -57153600000 -127008000000 -176400000000 -321489000000 -405000000000 432000000000 453600000000 489888000000 551124000000 595350000000 1291696875000 2551500000000 2721600000000 3061800000000 3827250000000 14641308293560 10 položek (+)

-554272 -40314000 -211756500 -643680000 -983160000 -768387168 -1237167000 -8256960000 -10262880000 -13724775000 -20039400000 -30853375200 -32518644750 -52750180800 -40398102000 -102821940000 -48229200000 -122450265000 -198342432000 Zanikla -270682524000 -171046080000 -187882567500 -96652800000 -348122340000 -125149556250 511632000000 829292040000 787968000000 -64860000000 1614272625000 Zanikla Zanikla 637740000000 2003616000000 1825843500000 1024065000000 1199441250000 Zanikla 667440000000 3495420000000 764650000000 13412451373560 12 položek (+)

Změnou nadsystému (transformace N) dojde ke snížení počtu položek souboru, zvýšení počtu položek větších, nežli aritmetický průměr a původní modus propadne na 9. místo při řazení od největšího k nejmenšímu. Součet velikostí pod aritmetickým průměrem (-) s velikostmi nad (+) se výrazně přiblížil nule, což znamená nepřímo posun směrem ke stabilitě, protože současně ubývá počet položek souboru. Tím dojde ke zvýšení pravděpodobnosti „samovolného“ výskytu jako uhodnutí střední hodnoty nad průměrem. Velmi důležité je, že podobné uspořádání N podle K (modus) získá po transformaci jako modus jiný tvar modifikace K. Vývoj s každou další transformací vede směrem ke středním hodnotám. Znamená to také například ustálení na tvaru modifikace s průměrným počtem podmnožin N, zmenšení součtu odchylek (rozptylu apod.) Vyrovnává se amplituda normálového rozdělení a v konečném efektu se zvětšuje počet položek nad aritmetickým (i každým jiným) průměrem. Hovoříme o konvergenci na střed (1/2).

Tabulka 10: Základní princip systémové výhody "MOD=MED"

Tabulka 10 ukazuje určitý trend „zprůměrovat“ vývoj pomocí redistribuce N. Je poměrně pochopitelné, proč se počet položek „zahušťuje“ a „průměruje“. Co však musí každého vzápětí napadnout je skutečnost, že takový vývoj nevede směrem opačným. Navíc dochází sice k určitému vyrovnávání, ale dojde k vyrovnání položek na jediný typ „velikosti“ - modula? Soubory by teoreticky mohly mít jen jedinou velikost pro všechny různé modifikace. Podstatnou úlohu zde hraje „počet“ prvků. U poměrně malých (málo mohutných) množin to nedokážeme. Vhodné množiny zpracované v důkazech jsou zase nad síly jediného člověka. Takže já vyjádřím myšlenku, která by si zasloužila úplného zpracování. Je možné postupnou transformací N

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

26

dosáhnout výlučně jediné „velikosti“ pro všechny různé modifikace? Já se domnívám, že ano, ale základ k pro n=k2 bude skutečně obrovské. Trend platí také pro vysoce stabilní množiny a jejich systémy k = ½ n. Zde však význam takového důkazu ztrácí na důležitosti. Existuje ještě další princip konvergence na střed s podobou systémové výhody MOD=MED. Budeme – li zpracovávat transformace v relaci střední modifikace na jinou střední modifikaci, budou se navzájem tyto doplňovat. Tam kde bude mediánem typ A, bude po transformaci mediánem typ B a opačně. Bohužel jde také o módy, které se chovají stejně, a proto je mediánů více. Takže lze docílit určité uzavřené transformace, která uzavře kruh z několika módů. Jak už jsem uvedl mají tuto schopnost střední hodnoty. Nejen tedy medián, nebo modus. Takže by se také nabízela možnost určit poměry a velikosti, které zakonzervují vývoj do „kruhu“, který vlastně představuje nekonečno. To je také vysvětlení určité podstaty, proč časoprostor „nemusí“, nebo „nemůže“ skončit nějakým kolapsem. Tento druhý princip má podobu s řadou racionálních a iracionálních čísel. Takže například tabulka 10 nám ukazuje jedinou transformaci na systému přirozené množiny. Ale jen na systému 100 prvků je velice mnoho transformací, které skončí vývoj na nekonečném uzavřeném cyklu. Filozoficky se můžeme zabývat například pravděpodobností, která vychází z řad podílů a jejich četnosti, ale já bych to omezil na otázku čísla Pí. Podobně zásadní je otázka zda je potřebné dokazovat schopnost tohoto typu pro množiny prvků, které umí reagovat „sami o sobě“. Termojadernou syntézu si totiž nyní připodobníme právě k efektu, který vzniká jako protiváha skokové a „nadbytečně velké“ změny. Ačkoliv je „nejmenší“ změnou změna o 1p0 při redistribuci, je důsledek „velký skok v počtu“. Vzniká tak určitý přebytek změny, kterou musí vyrovnat jednotlivé prvky typu p0;1. A to je právě ta nám známá termojaderná syntéza, trvající velice dlouho, až nakonec dojde k „explozi“ hvězdy, protože vypotřebuje kvalitativní palivo a tyto skoky není čím kompenzovat. Otázka termojaderné syntézy ale nestojí na vynuceném skoku s „nadměrnou reakcí“. Stojí na prostorové reflexi, která musí současně eliminovat nejméně 4 dominantní zdroje gravitace. Každá hvězda je závislou podmnožinou nejblíže svému okolí a i nadřazeným strukturám. Je to závislost, která umožňuje „transfer“ prvků a podmnožin, tedy kvant a částic, nebo i sil a prostoru. Přes to, a nebo právě proto je „průměrně jako nejméně závislou“ množinou. Její reflexe jsou mnoha směry. Proto může být reflexe jen průměrnou reakcí. Tato průměrná reakce vyvolává také průměrnou reflexi prvků, které konají syntézu. Poměrně „čistou“ reflexi množiny (s malou účastí, nebo zcela bez účasti prvků) mohou konat jen velmi mohutné a dominantní hvězdy, nikoliv naše slunce. Tyto hvězdy mohou nabývat na hmotnosti, zvyšují přitažlivou sílu, ale nemusí zvyšovat teplotu jádra (teplota není v relaci s nárůstem velikosti) protože prvky dosáhnou k limitní „velikosti“ rychlosti – nebo lépe rotace. Proto můžeme úplně vyjádřit termojadernou syntézu jako reakci určitého typu hvězd na podněty z velice vzdálených systémů. Vše se odehrává jako reflexe na změnu ekvipotenciálních hranic relativně nezávislé hvězdy, která obsahuje singulární bod těchto velice vzdálených působišť.

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

27

Gravitační anomálie. To je už spíš jen taková poznámečka. Gravitace je důsledkem hromadění se hmotných částic na průsečíku ekvipotenciálních ploch. Tyto negované plochy jsou potenciálem sil, které se hmotou naplní. Ale singulární působení vlastní hmoty nikdy úplně nemůže vykrýt pohybující se průsečík. Ten je eliminován vlastní hmotností hvězdy (planety), ale jeho „střed“, nebo i velikost se mění. Proto poměrně konstantní masa hvězdy, nebo planety nemůže dost rychle a v dostatečném množství reagovat. Zejména hroty tělesa singularity střídavě „vyčnívají“ nad povrch hmotného tělesa. Setkáme se tak s gravitační anomálií, která má lokální charakter. Mohou to být zřetelně šikmé plochy zejména kopce, které se chovají jako rovina, ale častěji se setkáme s mírným vlivem, který ukazuje na „menší námahu“ potřebnou k překonání výškového rozdílu. Na zemi je známo několik míst tohoto typu. Například rostliny mohou růst „šikmo“ a podobné záležitosti. Takové anomálie jsou zákonitě „málo stabilní“ a mají většinou jen krátkou trvanlivost. To, že na povrchu země, nebo i slunce vznikají anomálie asi známe dost dobře jako běžné jevy. Známe je zejména jako sluneční aktivitu. Má různé podoby, ale jedinou příčinu. Důsledkem je například sluneční déšť, sluneční skvrny a tak dál. Tady na zemi to funguje podobně, jen s tím rozdílem, že hmota země nemůže zapálit termojadernou syntézu. Odborníci projevy přikládají na vrub magnetickým anomáliím, které jsou jakoby pochopitelnější, nežli skutečnost sama. Také často „dokazují“, že původcem je optický klam. Důkaz pomocí vodováhy je ubohý, ale je to řešení oproti pravdě přiznat, že nevíme. Tou skutečností je reflexe „prvků“, nikoliv „množiny“. Běžně a průměrně je singularita uzavřena v objemu, ale když „navštíví“ vyšší vrstvy, způsobí zahuštění při povrchu. To znamená na slunci výron v jednom směru a „skvrny“ ve směru opačném (jinak jde o průměrné vyzařování z centra jako průměrná geometrická reflexe - „smyčka lasa“). V extrémním případě můžeme gravitační anomálie považovat za sílu, která pohybuje například zemskými deskami, způsobuje vyrovnávání těžiště, následně zemětřesení a tak dál. Poměrně dobře bychom rozpoznali rozžhavení sopečného krbu, který má nad sebou gravitační anomálii. Přirozeně potom magma expanduje k průměrné úrovni. Ta je však geometricky mimo běžnou kulovou plochu magmatu. (Stejné jako dokazování „optických klamů“ pomocí vodováhy u gravitačních anomálií). Sopečnou aktivitu a pohyb zemských desek bychom již přiřazovali k množinové reflexi, ačkoliv reflexe celé množiny není patrná ihned. Víme však, že jak na zemi, tak na slunci jsou následné reflexe k lokálním dynamickým změnám. Je to typické rozprostření impulzu změny do „času“. Reálný čas má právě v tomto principu základ své reálné kontinuální existence. Systematicky vyjádříme, že čas má svou kontinuální podstatu ve změně kombinačního principu na variační. To je dáno „počtem“ prvků k. Kontinuita času je dána tím, že „rozprostřené“ impulzy se překrývají. Neznamená to nic jiného, než že před skončením jedné lokální reflexe započne reflexe na jiný impulz. Předpokládám, že většina z Vás zapochybuje. Proto připomenu, že bezesporné působení na oceány má měsíc (příliv, odliv, ale zřejmě i vlny samotné). Měsíc při tom způsobuje jen svou gravitací pohyb obrovské masy vody. Ale totéž co s vodou umí měsíc také s atmosferou. Nechci o tom příliš diskutovat, ale důsledek jako deformaci kulové plochy zřejmě můžeme pozorovat jako optický jev, který ukazuje velké velmi červené slunce při východu a západu slunce. Je to tím, že při horizontu prochází mnohem větším poloměrem křivosti atmosféry – představa vejcovitého zformování atmosferické čočky. Lom světla v atmosféře potom dá ještě červenou barvu. Takže o podstatě a projevu průniku ekvipotenciálních (velmi slabých) polí nemáme pochybnosti. Jenom asi nemáme správnou představu co „tlačí“ vodu a vzduch stejně jako ostatní hmotu „k sobě“,

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

28

naproti představě co udrží zase namáhané množiny hmot od sebe. Abych nepoužíval mnoho slov, vytvořil jsem malůvku s názvem: „Země – Měsíc – Slunce“ jako nekomentovanou přílohu. To o přílivu a odlivu je korektně vyjádřeno nejlepší důkaz působení singulárních bodů živených z velmi vzdálených působišť. Měsíc sám je stabilizován právě na průniku ekvipotenciálních kulových ploch gravitace Země a Slunce. Tím, že tento průnik naplnil svou vlastní hmotou, „vynuloval“ tento průnik a rozložil ho mezi svou hmotu a hmotu Země, a stejně tak mezi svou hmotu a hmotu Slunce. Když by singulární body nepřitahovaly hmotu, dávno by měsíc uletěl. Na místě jej drží gravitační past s trvalou silovou inflací. Podobně jako je měsíc stabilizován, je mořská voda vystavena silové inflaci směrem k měsíci. Když si představíme kde se dotýkají ekvipotenciální kulové vrstvy Slunce, Měsíce a Země, tak přijdeme na to, že je to kružnice, na kterou můžeme s velkou výhodou umístit satelity. Snadno dovodíme, proč jsou prstence kolem hvězd takové jako je známe – ploché a kruhové. Jsou totiž právě v takovém průniku, který vede jejich „mateřskou?“ planetu. Obecně dráhy planet jsou „vedeny“ průniky ekvipotenciálních kulových ploch. Známe jen jednu hvězdu – Slunce, která si tak drží „distanci“ od mnohem větších zdrojů. Očekávám námitku, kterou předem vyloučím. Vzduchoprázdno je prostor, vytvořený silovými poli gravitací ze všech směrů. Setrvávají v podobě potenciálu. Dokáže to každá sonda, která opouští sluneční soustavu. V nedávné době (těsně kolem roku 2000) proběhla tiskem zprávička, že sonda Pionýr opouští naší sluneční soustavu, ale rychlostí nasvědčující „malému“ brzdění neznámého původu. Věřím tomu, že tento nález a příslušný závěr je správný. Ten důvod je velice prozaický. Sonda odnáší část hmoty a na to reaguje celá naše sluneční soustava. „Sjednocuje“ se s novým systémem do kterého sonda vplouvá. Brzdná síla je úměrná vlastní hmotě „sdílené“ - popis principu odpovídá tabulce číslo 1. Mechanizmem jsou deformace ekvipotenciálních terčů. Průměrná vzdálenost se malinko mění, a naše sluneční soustava musí vykompenzovat úbytek hmoty (k) termojadernou syntézou, která nahradí unikající počet (poměr). Totéž opačně musí vykonat akceptor. Sonda si udržuje své průměrné gravitační „políčko“ a musí tímto impaktem (který má reálný kulový rozměr) překonávat disproporce obou velmi vzdálených polí donor – akceptor. Už jsem asi navodil dostatečné podmínky pro vyjádření slíbené „finesy“, kterou jsem slíbil na začátku. Prostor jako takový je energetický potenciál. Je však vyjádřitelný jako neexistující, dokud se neobjeví „hmota“. K vysvětlení není potřeba příliš mnoha popisů a přirovnání, nebo obrázků a vzorců. Představíme si energii v tenoučké kulové vrstvě. Tato vrstva je charakteristická „současností“ a reálným nábojem energie. Lineárně se šíří od singularity, a proto klesá její intenzita. To může dělat nekonečně dlouho. Intenzita se stále zmenšuje, ale nemůže se ztratit, nebo zaniknout. Energie se skládá z „půlvlny“ směřující excentricky a současně druhá půlvlna směřuje koncentricky do singularity. Můžeme to přirovnat k parabole, nebo spíš hyperbole. Tak jak se koncentrická půlvlna řítí ke středu singularity, druhá opačná půlvlna se od ní vzdaluje, a nikdy se „středu“ nedotkne. Obě půlvlny jsou „současné“. Zatímco koncentrická půlvlna svou část energie „zahušťuje“, tak excentrická tu svou část „ředí“. Rozpínání prostoru je dáno „negací“, ale ještě dříve, než si to vysvětlíme, tak uvedu proč je to na bázi kulové plochy. Když singulární bod „zafixujeme“, skládá se ze 4 „konkávních“ částí kulových ploch. Je vytvořen jakýsi prostorový útvar podobný pravidelnému čtyřstěnu. Když z konkávních ploch uděláme konvexní, vznikne koule. To se stane právě kvůli zafixování pohybu původních vln. Singularita se „zamrazí“ v absolutním bodu, a za singulárním středem je „negativní“ energie jako síla“ - viz popis v kapitole singularity.

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

29

Jenomže původní vlny v kontrakci mají také v rozvinutém řezu dvě půlvlny. Jedna z nich směřuje ven od svého mateřského zdroje – směrem do nového singulárního středu. Druhá půlvlna má opačný směr zpět k mateřskému zdroji. Po srážce v singulárním bodu se dostředná půlvlna řítí původní rychlostí do středu, a ta druhá stejnou opačně. A tak vzniká sféra singularity. Ta se rozpíná všemi směry stejně ve sféře, tak směrem od stabilizujícího singulárního středu, který zakonzervoval „pozitivní půlvlnu“. Dochází vlastně k rozpínání původní amplitudy. Negace původní energie znamená vlastně vklouznutí „velikosti“ do singularity. Překlopení singularity do historické „neexistence“ zachová vlastně už jen existující singulární bod s polovinou původní energie. Je to proto, že existuje více singularit se stejným šířením „negativní“ půlvlny, které se navzájem dotýkají na ekvipotenciálních úrovních – singulárních bodech, kde se navzájem vyruší. Nulová velikost je pak zřejmá, a celý potenciál musí po kulové ploše „natéct“ zpět ke svému singulárnímu bodu stabilizace. (Představa je „bublinou“ rozpínající se všemi směry stejně až do okamžiku „doteku“ s jinou, která šíření zastaví. Vznikne inflační „čočka“ - což je už vlastní negace směru, ale také jednotící fenomén.) Ovšemže je „negován“ směr původního šíření z původního excentrického na koncentrický, který znovu projde jako negace singularitou, ale nemůže dál, nežli je původní kladná půlvlna – stále koncentricky se řítící na střed. Tento proces známe jako síly obklopující jádro. Je to však výsledek nejméně druhé singulární redistribuce typické pro etapu GUT. Takto vznikají odpudivé síly, bránící „přímému kontaktu“ jader. Ale to, co negovalo rozpínání negativní půlvlny je izolováno jinou úrovní a časem. Prostor kde vynulování vzniklo je sjednocen, a prvek je „po několikáté přepakován“ v singulárním lisu. Existuje v jiném prostoru a má jiný čas, nežli jeho vstupní předkontrakční podoba. No a prostor je tou množinou, která zůstala po „odchodu“ energeticky aktivního singulárního bodu. Je kontinuální a má jen neexistující „velikost“ potenciálu. Stále se šíří v původním započatém směru negativních půlvln. Jeho potenciál, je potenciálem vakua. „velikostně“ jde o podíl jako část z původní celé negativní excentrické vlny. Energie je však v neexistenci (kumulovaná na jádro) a má jen potenciální velikost zlomku. (Hovoříme také o tom, že „velikost“ existenční hodnoty 1 celá z popisu p0 není úplná, proto nemůže existovat ani po překlopení existující množiny prvku – vzpomeneme si na existenční matici: C(0 ze 2)  C(2 ze 2)  C(0 ze 2)  C(2 ze 2) C(p1 ze 2)  C(p0 ze 2)  C(p1 ze 2)  C(p0 ze 2) také si musíme připomenout stavové vyjádření: C(2 ze 2)  ∑(p1+p0) = p(22) > 1, protože p1p0 p1 = zlomek, p0 = 1. Je – li tedy „současná existence“ obou binárních podob větší nežli 1, je její sigmaaditivní doplněk menší, nežli 1 celá. C(0 ze 2) ∑(p1+p0) = p(20) < 1, protože p1p0 p1 = zlomek s nulou, p0 = 0. Proč tomu tak je? Odpovědí je dvojí binarita existence. Každá polovina ve vztahu ekvivalence má hodnotu 1 celá. Jejich součet je 2. Výrokově se jedná o 4 různé podoby z Pascalova vyjádření : 20 = 1 = prázdný prvek (s vlastní velikostí 1x nula) 21 = 2 = dva neprázdné prvky p1; p0 (s vlastní velikostí 2x 1) 22 = 1 = plný prvek (s vlastní velikostí 1x 2) Podtrženo sečteno 4 formy ze vzorce 22. Nic jiného v tom nehledejme. Jen poměry současně existujících velikostí hodnot – tj. každá strana rovnice má součin 1 celá a tato „existenční velikost současných hodnot“ se napumpovala z převážné většiny do existujícího prvku. Ta neexistující část potenciálu není dost „veliká“ aby mohla existovat. Má jen potenciální velikost, ale když dostane příslušnou část energie s podobou hmoty do svého „prostoru“, ukáže svou skutečnou velikost jako sílu, nebo energii (což není tak snadné vzhledem ke sjednocení přes několik stabilizačních úrovní). ½ ze 4 = sqrt(4) To je zase vyjádření stability. Také jsme se s ním už setkali. Aby byl prvek stabilní (splněná podmínka rovnosti aritmetického a geometrického průměru v interpretaci regulace kombinačně –

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

30

variačním principem) musí existovat „hodnotově“ i „velikostně“ jako dvojka. V této pozici se stabilně překlápí podle své binární predikce a zachovává systém. Jakmile by se ale dostal do interakce v singularitě, obdrží destabilizující velikost neexistujícího potenciálu + něco navíc, což je dané kontrakcí – singulární lis musí vyvinout větší „sílu“ nežli byla ta, při které prvek vznikl. Součet je buď ze 4 jeden, nebo ze čtyř pět. Prostor se buď zmenší, nebo naopak zvětší, protože při prvém typu kontrakce se prostor 4 sečte do jednoho, a v druhém případě se rozdělí na 5. Jde stále jen o plochy, takže poloměr kruhu s velikostí 4 původních jednic je „menší“, nežli plocha obsazená 5-ti menšími kruhy – což chápeme v rozměrech klasické geometrie asi jako rozměr výkopu pro jednu velkou trubku, nebo 5 malých se stejným aktivním průřezem. V Eukleidovském pojetí jde vlastně o symetrické jako vnitřní sjednocení, nebo nekonzistentní polymorfní jako vnější rozdělení. Slíbil jsem „finesu“, která je jednoduchá. Prostor je singulární množina z neexistujících potenciálů energie. Je navzájem sjednocena ze všech existujících singularit, a tak se ke každé samostatně chová jako ke své vlastní – a reflektuje změny jako potenciál součtu, což se děje zachováním poměru a počtu, nebo spíš bych měl vyjádřit, že „velikostí“ a „počtem hodnot“. Což je zase nerozdělitelný vztah součinu pro zachování jako setrvání systému. Prostě systém musí být zachován v rámci existence systému Pascalovy třídy a prostředkem je přecházení v rámci forem, tedy jinak řečeno všech tříd kombinací stejného n. Množina prostoru je kontinuální, ale je spojena s hmotou jako s pupeční šňůrou – kterou je obecná existence – tedy současnost nám známá jako čas. Čas tvoří také množinu velice podobnou prostoru. A je to vlastně kauzální část původního 4D prostoru (12 jednotkových rozměrů, které se neustále „součinem“ vážou na energii ve všech podobách). Přestože je prostor dán rozpínající se částí zbytku energie negativní půlvlny, má určitou velikost v řádu zlomku. Tato část energie je uzavřena v neexistenci, ale „dotykem“ kvalitativně stejné, ale zdrojově cizí energie dojde k negaci s podobou „čočky“. Takže jde o interakci na stejné úrovni, která se neprojeví přímo na množině zjevné, ale na hustotě pravděpodobnosti prvků. Zde dojde s určitým zpožděním k uvolnění pohybové energie (nejdříve reflektují prvky zvýšením své teploty, a teprve následně dojde k většímu počtu nekontrakčních interakcí. Důsledkem je vyrovnání vnější energie u sousedních prvků, které „zvětší“ pravděpodobnost kontrakcí. Jde jakoby o vektorově směrový impulz. Aktivita a na druhé straně snížená teplota je opravdu jen vektorovým posunem středu materiální množiny hvězdy. Hvězda má lokální anomálii ze směru čočky průniku neexistujících podílů energie. Anomálie se projeví na spojnici čočka – pozitivní anomálie – negativní anomálie povrchu hvězdy. V tomto směru vynikl pokus posunout singularitu, ale jde o vektor bez geometrické reflexe. Je to proto, že geometrickou reflexi vyvolají u statické (jako nerotující, nebo jen nepatrně) nejméně 4 současné vektory, mezi kterými vznikne celkem 6 ekvipotenciálních terčů a složených vektorů bez opozice, které se dále skládají variačním principem na pravidelné singulární vektory. Nebo méně vektorů impulzu, ale za přispění dostatečné rotace akceptujícího tělesa (vznik „oka“ smyčky) v takovém případě je dán úhlem k rovině rotace, úhlovou rychlostí a výsledkem je nevyrovnané pole koncentrických sil. Ale čím vyšší rotace, tím menší rozdíly mezi koncentrickými vektory. Zjednodušeně řečeno: Tam kde došlo k interakci na ekvipotenciálních plochách, tam vznikla energetická anomálie neexistující jako negované úrovně. Tato anomálie má podobu „čočky“, která posune ohnisko jako nezávislý singulární vektor mimo průměrný singulární střed hvězdy. Následně variačním principem dojde k deformaci energetických sfér hvězdy a na jedné straně vznikne teplejší a na druhé studenější „skvrna“. Následně po vyrovnání blízkých potenciálů prvků dojde k zapálení syntézy mimo obvyklou sférickou úroveň. Původní neexistující energetická čočka se „překopíruje“ na povrch hvězdy. Na jedné straně konvexně, a na druhé konkávně.

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

31

Vývojem vesmíru se stalo, že jsou jednotlivé úrovně „promíchány“. A proto při zániku „prostorové“ singularity reflektují příslušná 4 jádra v úplně jiných uskupeních na jiných koncích časoprostoru. Také to známe velmi dobře z každodenního života. Je to stárnutí materiálu, nebo také podstata „poločasů rozpadu“ jader chemických prvků. Zánikem podílu z prostorové singularity se zhroutí část jádra. Zánik podílu prostorové singularity znamená jen to, že se neexistující zlomková velikost „nakrmila“ hmotou kdesi daleko od svého souputníka v „čase“ - současnosti. Část jádra se „zkompletuje“ a promění se na podobu původní kontrakční úrovně. Je to „individuální“ podle typu částice, ale „jaderná část“ se změní vetšinou jen na kvantum. Vyprchá jako světlo, teplo, nebo nastaví vyšší potenciál svému hostiteli. Popisně jde o součet reliktu prostoru s cizí „hmotnou“ částí, a reflexí podle negace součinu na svou vlastní hmotu vázanou v jiném prostoru a čase (kontrakční úrovni). Jádro prostě reaguje okamžitě bez ohledu na to kde je. Předpokládám, že „zpětný“ proces se může odehrávat například jako „kvantum“, nebo jako prvek jiné úrovně + „něco“, nebo se „otevře“ prostor v relaci s okolím. Součet při tom znamená vznik variace – tedy nezávislého časového elementu, a současně zánik součinu (zřejmě se realizuje podíl – zjevná existující velikost). Tedy tam kde se odehrává proces sjednocování prostoru (singularity), dochází k aplikaci variačního principu a vzniku časové entity (která se „přičte“ množině jako potenciál binární existence). To je vyváženo jádrem tak, že se toto překlopí do „negace“, ale ta zřejmě není podmíněna jedinou určitou formou. Tu ovlivňuje množina, kde se toto děje. Tímto mechanizmem se dostáváme k všeobecné závislosti časoprostoru, fluktuace energie mezi všemi formami, prostorově – chronologickou reflexí, a mnoho dalších „záhadných, podivných“ fenoménů. Dostáváme se k Newtonovské i Einsteinově fyzice stejně jako ke strunám a kvantové teorii. Samozřejmě tato kapitola nemůže postihnout všechny fenomény a podat vyčerpávající vysvětlení. Myslím si, že jsem vyjádřil dostatečně, v přijatelné míře i formě myšlenkový sled. Samozřejmě budu pokračovat v jiných kapitolách. Dostáváme se na úroveň chemických vlastností prvků. Ty souvisí dosti úzce s konstrukcí jader. Protony, neutrony a tak dál popisuje kapitola částice ve smyslu hmotných elementů. Ale elektrony a fotony jsou již zase jiného soudku. Věnoval jsem jim jinou kapitolu, přestože i kapitola hmotných částic tuto problematiku z části obsahuje. Tato kapitola s názvem „Termojaderná syntéza“ měla jediný účel. Tím účelem bylo vysvětlit pohon slunečních soustav a vznik „globální“ gravitace s působením na dálku. Také podstaty, podmínky, nebo příčiny a důsledky slabé síly – gravitace, která obklopuje jako štít hmotné jádro. Pozornému čitateli asi neuniklo, že pod pojem termonukleární syntézy zahrnuji také jev opačný, známý jako řetězová reakce „rozpadu“. Není v tom velký rozdíl. Jde jen o to, zda je singulární lis dost silný, aby přemohl vzniklý přebytek energie z překlopení existujícího prvku. Pokud pouze způsobí uvolnění, tedy podobně jako aktivační trhavina u jaderné pumy, ale neunese nárůst energie konzervy p0, jde o řetězovou reakci – explozi při které vznikne více částic, nežli bylo před reakcí. Při tom se uvolní více energie, nežli bylo vloženo. V rámci rozpadu „lehkých“ prvků je energetická bilance jiná, nežli u „těžkých“ prvků v náloži, a splývá rychle s průměrnou úrovní. Pokud je ale singulární lis dost silný, složí 4p1 do 1p0. Jde tedy o to, jak homogenní jsou sousední vrstvy. Vrstvy nad úrovní kontrakce se musí jen mírně odlišovat a musí být pravidelně odstupňovány, aby vzniklou energii udržely „pod pokličkou“. Při tom vznikají také izotopy, což vysvětluji tak, že je to odpad z původně ucelených singulárních entit. Odpudivé jaderné síly vznikly až po kontrakci, proto drží jádra při sobě. Odpudivé síla je sjednocena nad interakcí jader, je jim společná, zatímco jádra před kontrakcí mají každé svou vlastní sílu a ta působí jako „mazadlo“ mezi jádry. Izotopy s velkou pravděpodobností nemohou vznikat přímou interakcí 2, nebo 3 prvků a podobně také více nežli 4 prvků. Vnější interakcí není možné trvale udržet při sobě jádra se subjektivními

Gravitace : Termojaderná syntéza

Petr Neudek

32

odpudivými silami. Jedná se nejen o to, že se musí srazit v ideálním jediném bodu, ale musí také udržet následné nekontrakční interakce, při kterých se předává potenciál – například tepelná energie. Tam by prostě při prvém nesymetrickém kontaktu došlo k rozložení, ale jádra také samostatně rotují a každé jinak, takže přímou srážkou by to asi nešlo vůbec. Znatelná gravitace planet a hvězd v blízkém okolí je podobná s odpudivou silou jader. Jenže dík mnoha průnikům různých ekvipotenciálních a negovaných ploch je vlastní slábnoucí gravitace jakoby výrazně ohraničena. Je to v podstatě tak, ale gravitace tělesa je dána hmotou navázanou na prostorovou singularitu vynulovaných sil. Takže jde o určitou reakci na „husté a ostré“ nulové součty singulární anomálie. Hmota planety je v relaci s velikostí energetické inflace singularity. Proto už dost blízko každé planety dochází k vytvoření ekvipotenciálního terče k mateřské hvězdě. Jde tedy o dvojí, nebo dokonce trojí křivost, a i linearita šíření gravitace rychle mizí. Zůstává jen průměrně prázdný prostor.

Závěr Proto asi tím podstatným je vysvětlení, že gravitace je konstantně průměrná reakce na změny celého vesmíru. Žádné gravitony, žádné paralelní vesmíry, ale jen konstantně průměrná reakce k rozpínání, která změny nad a pod „efektivní“ a průměrnou hodnotou flexibilně realizuje v jiné energetické kvalitativní kaskádě. Jde jen o přirozené statisticky dané poměry a vztahy. Pravda je jakoby šedivá. Žádné cestování v čase, nebo do vedlejšího vesmíru. Všechny záhadné jevy jsou dány statisticky, a inteligentnost se omezuje na nejbližší vyšší (nižší) pravděpodobnost. Podstatou myšlenky je statistická reakce málo závislé množiny. Ta je rozvedena v důkazech tabulkami výpočtů. Pro ty z Vás, komu nepostačuje jedna tabulka jako důkaz, může otevřít přílohy, kde je to zpracováno do větší hloubky. Je to také návod, jak to, či ono dokázat a nebo vyvrátit. Tabulkové důkazy jsou naprosto přesné, ale ne každý je může „číst“. Proto jsou vloženy přílohy, které například obsahují mnoho řádků a sloupců, na které jsem musel kvůli čitelnosti použít jiný formát, nežli je obvyklý A4. To sice nemá vliv na zobrazení v monitoru, ale na tiskárně už by to bylo znát. Používám často formát A2, takže s tím je potřeba počítat při „tisku“ tabulek. Taktéž předpokládám, že čitatel je obeznámen s podobnými tabulkami, a proto tyto důkazy nejsou vybaveny úplnou legendou. Většinou se omezuji jen na komentáře podstatných, nebo jen sledovaných záležitostí. Mezi přílohami jsou také přílohy nekomentované. Na ty odkazuje konkrétní pasáž z textu kapitoly, a odkaz zpět na kapitolu v tabulce není. Často půjde o důkaz k vícero kapitolám a důkazům. Takže komentáře a odkazy by způsobily dezorientaci. K této kapitole se vztahují přílohy s označením „MOD=MED“ a „Země – měsíc - Slunce“. Ukazují jak různě je možné chápat termojadernou syntézu například coby konvergenci na střed, nebo proč se z mediánu stane modulo, z modusu medián a další. Je to samozřejmě předpokládaná množinová reflexe málo závislých množin. Vycházela z poznatku, že proti každému extrému stojí extrém opačný. Ale prakticky nelze přiřadit všem hodnotám modifikací jeden jediný protiklad, přestože zde platí tvrdá sigmaaditivita. Takže pokud pokládáme vývojové extrémy za protiklady (jsou málo četné), je střední hodnotou Modus. Když modifikace seřadíme podle velikosti je modus extrémem. Takže podstata této nejistoty se odrazila také v názvu důkazu, ale je to jen symbolická ilustrace. Praktickým důvodem je důkaz tabulkou číslo 8 – statistická reflexe. Termojaderná syntéza je zde popsána také jako dvě různé příčiny s podobným výsledkem, nebo jako gravitační efekt s podobou slunečních erupcí, který má obdobu v našem přílivu a odlivu. Celkově však je tento pojem interpretován jako matematický princip konvergence měněné množiny na střed. Pojem by měl dostat rovnítko mezi statistickým a geometrickým chápáním „středu“.