Kteří draci dovedou létat? V přírodě se můžeme setkat ještě s jedním„drakem“, či spíše dráčkem. Je jím dráček létavý, drobný ještěr z příbuzenstva agam. Je jedním z mála ještěrů, kteří dokážou létat. Na bocích má širokou kožní řasu vyztuženou několika žebry. V klidu je složená podél těla, při skoku ji roztáhne a dokáže plachtit na vzdálenost až 30 m.
Dráček létavý dokáže plachtit na delší vzdálenosti
A jak je to s krokodýly? Některé druhy krokodýlů patří v současnosti mezi největší žijící plazy. Krokodýl nilský z Afriky dosahuje průměrné délky okolo 5 m, hovoří se i o jedincích dlouhých přes 6 m, kteří mohou vážit až tunu a troufnou si ulovit i velkou antilopu. Dokonce jsou zprávy, že napadli slona, a někteří mohou být i lidožraví. Největším druhem krokodýlů je krokodýl mořský. Dospělí samci mohou dosáhnout velikosti 6 až 7 m, obvykle dorůstají jen do 5 m, samice jsou menší, v dospělosti mají 2,5 m až 3 m.
Největší jedinec měl ověřenou délku 6,3 m a maximální hmotnost se pohybuje okolo 1 000 kg.
Velké druhy krokodýlů mohou dorůstat přes šest metrů
36
Jak vznikli ptáci? Za prvního známého živočicha, nesoucího společné znaky ptáků i plazů, je považován prapták Archaeopteryx, který žil před 150 miliony let. Měl opeřené tělo s křídly a byl schopen klouzavého letu. V křídlech se nacházely tři volné prsty a opeřený ocas měl tvořený obratli, což už u dnešních ptáků nenajdeme. Do příbuzenstva ptáků někdy vědci zařazují Zkamenělina praptáka Archaeopteryxe i druhy malých opeřených dinosaurů, jako byl drobný Microraptor, jenž měl křídla na předních i zadních končetinách nebo Velociraptor, který je známý z filmu „Jurský park“. Protože někteří malí dinosauři měli znaky společné s prvními praptáky, je pak na zkamenělinách velmi obtížné odlišit, zda jde ještě o dinosaury nebo už o skutečné předky ptáků.
A co ptakoještěři?
Létající ptakoještěři se předky ptáků nestali
Ptakoještěři nejsou předky ptáků a nejsou přímo spojováni ani s dinosaury. Na Zemi žili již mnohem dříve, než se zde objevili první praptáci. Jejich křídlo bylo úplně jinak stavěné a podobalo se spíše blanitým křídlům netopýrů. Patřili k nim i největší létající živočichové všech dob, kteří měli rozpětí křídel až 15 metrů a jejich hmotnost se odhaduje až na 250 kg. Největší pták současnosti je pštros, svým vzhledem některé dinosaury i připomíná
41
Proč stěhovaví ptáci nezabloudí
?
Proč se ptáci stěhují na zimu? Jasnými příčinami jsou nedostatek potravy a nepříznivé podmínky v podobě chladného počasí. Ptáci zamíří do teplejších míst naší planety, kde hledají bohatší zdroje potravy. Nejzřetelnější je nedostatek potravy u hmyzožravých ptáků, protože v mrazivém vzduchu hmyz nelétá. Důvodem ke stěhování může být také to, že po určité době se místo pobytu ptáka stane nehostinným, protože prostě vysbírá nebo pochytá většinu potravy, která byla na daném místě k dispozici.
Jak daleko ptáci odlétají? To je různé. Někteří ptáci letí jen několik stovek kilometrů, někteří jich nalétají tisíce. Rekordmanem v délce letu je rybák dlouhoocasý, který cestuje z arktických oblastí na severu naší planety až na břehy Antarktidy k jižnímu pólu Země. Jeho cesta čítá až 50 000 kilometrů. Špačci odlétají na zimu „pouze“ na jih evropského kontinentu.
Jak ptáci poznají, že je čas odletět? Odlet do teplejších krajů je řízen vrozeným chováním, instinkty. Jakmile se dny začnou zkracovat a sluneční paprsky pomalu přestávají hřát, ptáci začínají být neklidní. Krásným příkladem jsou vlaštovky poposedávající a švitořící na drátech elektrického vedení. Vlaštovka obecná odlétá na zimu do Afriky
Jak se připravují na dlouhou cestu?
Pro ptáka, který se chystá na tak dalekou cestu, je důležité hlavně to, aby načerpal co nejvíc sil. Před odletem se ptáci pilně pídí po potravě. Potřebují si udělat tukové zásoby a mohou zvětšit svou hmotnost až o polovinu. Aby to ale nebylo tak jednoduché, dospělí jedinci navíc musí přes léto několikrát zahnízdit a vychovat své potomky. Vše načasují tak, aby se i ptačí drobotina stihla naučit dokonale létat i dostatečně vykrmit, a dostaMohutná labuť velká je i přes la tak šanci doletět až do „dasvou velikost výborným lekých“ teplých krajů. a vytrvalým letcem
46
Kolik známe velbloudů? Na světě se vyskytují pouze dva druhy velbloudů. A to velbloud dvouhrbý nazývaný drabař a velbloud jednohrbý zvaný dromedár. Zdomácnělé formy velblouda dvouhrbého se chovají ve středoasijských republikách, v Mongolsku a Číně. Divoce žijí zbytky velbloudů ještě v poušti Gobi v Mongolsku a v severozápadní Číně. Jeho stavy v přírodě jsou velmi nízké a odhadují se na několik set kusů. Velbloud jednohrbý se v divoké formě nevyskytuje. Dodnes jsou velbloudi důležitými domácími zvířaty v severní Africe, Arábii a v Asii až po Indii, Čínu a Mongolsko. Chovají se jako jezdecká zvířata, nosiči nákladů, ale i pro maso a kvalitní vlnu.
Velbloud dvouhrbý žije volně ještě ve Střední Asii
Proč vydrží velbloudi bez vody? Jejich dlouhá výdrž bez vody je pověstná. Ale ani oni nejsou schopní být neomezenou dobu bez pití. Pokud mají šťavnatou potravu nebo v chladnějším období vydrží bez vody téměř dvacet dnů. V létě nebo při namáhavé práci a suché stravě jen několik dnů. Pak dokážou vypít přes padesát litrů vody najednou. K hospodaření s vodou mají i další přizpůsobení. Tělesná teplota se u nich během dne mění. V noci má jen 34 °C, ale přes den může dosáhnout až 40 °C, než se začnou potit. Dlouho se také diskutovalo, jak velbloud vodu uchovává. Dnes je jasné, že hrb tvořený z velké části tukovou tkání je onou zásobárnou. Biochemickou cestou lze totiž z jednoho kilogramu tuku získat přes jeden litr vody. U velblouda jednohrbého nejsou známí divocí předci
75
Co tvoří rohy? Rohy u turovitých kopytníků jsou tvořeny kostěným výběžkem čelní kosti s dutinkami, proto se jim také dříve říkalo dutorožci. Kost je potažená rohovinou a u kořene přechází v kůži. Rohovina obsahuje bílkovinnou látku keratin, který je součástí i vlasů, chlupů, kopyt nebo nehtů. Roh dorůstá od své základny, proto je špička jeho nejstarší částí. U některých skupin zvířat mají rohy obě pohlaví (skot, kozy, kozorožci, kamzíci, pižmoni, některé antilopy), kdežto u jiných bývají výsadou samců (většina ovcí, některé druhy gazel a antilop). U samců bývají rohy mohutnější a silnější než u samic. Rohy mají po celý život, neshazují je a ani se jim nevětví. Jedinou výjimkou je vidloroh americký, který je má ve tvaru vidlice a každoročně je shazuje. Samci kozorožců mají mohutné rohy, s nimiž spolu bojují
Z čeho mají roh nosorožci? Roh nosorožců nemá kostěnou základnu a je tvořený jen keratinovými vlákny. K lebce je připojen na drsných ploškách a dá se z ní stáhnout i s kůží. Nosorožci mohou mít jeden nebo dva různě dlouhé rohy. Nosorožec dvourohý má rohy dva, z nichž přední je mnohem delší než druhý a může měřit až 135 cm. Nosorožec tuponosý má také dva rohy, přední je v dolní části plochý a může dorůstat délky přes jeden metr. Ostatní druhy mají rohy dlouhé od 25 do 60 cm. Jejich rohy je přivedly na pokraj vyhubení, rozemleté se totiž používají jako afrodisiaka a léčiva v tradiční čínské medicíně a využívají se i k vyřezávání různých obřadních předmětů a rukojetí zbraní. Přestože nemají prokazatelně žádné léčivé účinky, jsou nosorožci kvůli nim dodnes vybíjeni. Kvůli rohům jsou nosorožci na pokraji vyhubení
98
Střílí dikobraz ostny? Častá domněnka, že dikobraz ostny vystřeluje, je mylná. Taktika jeho obrany je zcela jiná, útočníka nejprve zastrašuje funěním a hlasitě chřestí ostny. Teprve když se nepřítel přiblíží příliš, obrátí se k němu zády, snaží se do něj ostny při couvnutí zabodnout a po zapíchnutí je pouze uvolní stažením kůže. Tyto rány jsou hluboké a často hnisají. Dikobraz však ostny nedokáže vystřelit. Po určité době mu ztracené ostny opět dorůstají. Urzoni se v nebezpečí naježí a současně se brání prudkými údery ocasu. Bodliny se zpětnými háčky zabodnuté pod kůži způsobují bolestivá poranění. Kuandu mají kratší ostny, které kryjí celé tělo od hlavy až po ocas.
Ostny urzona jsou krátké a ukryté v srsti
Mládě urzona má po narození měkké ostny
Kuandu jsou rozšířeni ve Střední a Jižní Americe
Kteří hadi jsou nejjedovatější? U hadů je známá celá řada druhů vybavených nebezpečným jedovým aparátem. U užovek se nepředpokládá, že by mohly být nebezpečné. Mnoho z nich však může být mírně jedovatých a některé druhy exotických užovek jsou i smrtelně nebezpečné. Naproti tomu kobry jsou velmi dobře známé svou jedovatostí. Největším jedovatým hadem světa je kobra královská. Může dorůstat délky přes 5,5 m a vzhledem k její velikosti končí až 75 % uštknutí smrtí. Takzvané plivající kobry mohou jed vystříknout na vzdálenost 2–4 m a velmi přesně dokážou zasáhnout oči protivníka, a způsobit mu tak dočasnou nebo i trvalou slepotu. Pokud bychom se vydali hledat nejjedovatější hady světa, musíme zamířit do Austrálie. Zde žije několik velmi prudce jedovatých plazů, mezi nimiž vyniká až tři metry dlouhý taipan. Má takové množství velmi prudkého jedu, že by mohl usmrtit až 80 lidí. Bez podání séra je uštknutí z více než 80 % smrtelné. Smrt může nastat během několika minut. Kobry patří mezi smrtelně jedovaté hady
Jsou jedovaté i ryby? Také mnoho ryb má dobře vyvinutý jedový aparát sloužící k jejich obraně. Známí jsou ropušnice, ostnatci a perutýni, kteří mají jedové žlázy ústící v paprscích ploutví. Ropušnice se ukrývají zahrabané na dně, ale po šlápnutí na ni může dojít k poranění a následné otravě. Perutýni mají jedový aparát umístěný ve hřbetních, prsních i řitních ploutvích. Člověka nenapadají, ale neopatrného potápěče mohou zle poranit. Mnozí zástupci čtverzubců mají jedovaté některé orgány a patří mezi nejjedovatější ryby. V Japonsku se konzumují jako pochoutka tzv. ryby fugu. Na jejich přípravu a podávání musí restaurace získat licenci, přesto každoročně po jejich požití zemře několik lidí.
147
Čtverzubci mají prudce jedovaté vnitřní orgány
