revuepolitika Greenpeace nejde s dobou... rozhovor s Patrickem Moorem Časopis PROGLAS kultura, literatura, náboženství politika společnost kultura

1

Nová publikace CDK

leden 2008 – ročník VI. (XIX.) – cena 66 Kč

revuepolitika ®

S B, J H

Katolická církev v Československu 1945–1989 Publikace přináší moderní a současně velmi aktuální historický a politologický výklad událostí, které se týkají církevních i sociálně-kulturních novodobých dějin Československa. Otevírá řadu nových témat, k nimž patří zejména vztah katolických intelektuálů k socialismu, kulturní aspekty křesťanství, role lidové zbožnosti a v neposlední řadě celkový charakter českého křesťanství. Kniha je první souhrnnou syntézou dějin československého katolicismu v celém období komunistického režimu. Nespokojuje se s pouhým chronologickým přehledem vývoje, ale hlavní těžiště jejího zájmu leží ve vystižení dlouhodobějších dějinných trendů i v analýze nástrojů používaných komunistickým režimem pro ovládnutí církve a celé společnosti. Text a bohaté obrazové přílohy přinášejí významné badatelské sondy, které umožňují lépe pochopit ideje i pracovní aktivity nejméně tří katolických generací.. Vázané, formát B5, 400 stran, přes 240 fotografií v textu, 398 Kč

V S

Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu

Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy Kniha Věry Stojarové přináší do českého prostředí nový pohled na frekventovanou problematiku západního Balkánu. Autorka uchopila tento geografický areál v celé jeho šíři a kromě detailní analýzy palčivých problémů Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Černé Hory, Makedonie či Albánie zasadila celou problematiku do konceptuálního rámce současných teorií bezpečnosti. Text je určen pro odbornou i širší veřejnost, zejména pak pro studenty politologie, mezinárodních vztahů, bezpečnostních studií, slavistiky či balkanistiky. Politologická řada č. 26, brož, 296 stran, 298 Kč

C S

Transnacionální migrace Proměny identit, hranic a vědění o nich

Csaba Szaló, přední brněnský sociolog, v této knize nabízí kritickou analýzu soudobého sociologického a antropologického zkoumání kulturní dynamiky transnacionální migrace. Toky lidí, jež jsou součástí globální soustavy toků zboží, kapitálu, obrazů a idejí, výrazně přispívají k proměně symbolických hranic vymezujících odlišné kulturní identity. Autor ukazuje, jakou roli sehrávají symbolické hranice v procesu formování identit a jaký vliv mají soudobé migrační proudy na deteritorializaci, transnacionalizaci a kosmopolitanizaci kulturních identit. Sociologická řada, brož, 176 stran, 198 Kč

Celebrity, zahraniční politika a světové problémy Únor 1948 po šedesáti letech – rozhovor s Jiřím Ješem „Greenpeace nejde s dobou...“ – rozhovor s Patrickem Moorem Časopis PROGLAS – kultura, literatura, náboženství

politika – společnost – kultura

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

Informace o předplatném revue politika na rok 2008 Všem zájemcům o revue politika doporučujeme předplatné. Je to nejspolehlivější a nejlevnější způsob jejího pravidelného odběru. Celoroční předplatné (8 čísel + dvojčíslo – včetně poštovného): 600 Kč Sponzorské předplatné: 1000 Kč Půlroční předplatné (5 čísel – včetně poštovného): 310 Kč Celoroční předplatné do zahraničí (včetně poštovného) 40 euro, na Slovensko 1 800 Sk Novinka: odběr revue politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600 Kč/rok

Noví zájemci si mohou revue politika objednat: – telefonicky nebo faxem na čísle: 545 213 862 – e-mailem na adrese: [email protected] – vyplněním objednávkového lístku na: www.cdk.cz – písemně na adrese: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno

Úhradu předplatného lze uskutečnit: – složenkou typu C – na základě faktury bankovním převodem – po dohodě přímou platbou na účet (je třeba sdělit redakci variabilní symbol platby) – osobně v redakci časopisu

Vyšehrad, Víta Nejedlého 15, 130 00 Praha 3 tel./fax: 224 221 703 [email protected], www.ivysehrad.cz

MIROSLAV NOVÁK, MILOŠ BRUNCLÍK POSTAVENÍ HLAVY STÁTU V PARLAMENTNÍCH A POLOPREZIDENTSKÝCH REŽIMECH Česká republika v komparativní perspektivě Dokořán, váz., 400 s., 350 Kč Jaká je role českého prezidenta při vládních krizích a ve sporech o zahraniční politiku? Nebylo by vhodnější zavést v České republice přímou volbu prezidenta? Jaké jsou vůbec způsoby volby prezidenta ve světě? Jaká je bilance francouzské „kohabitace“ mezi prezidentem jedné politické orien-

tace a vládou opačné politické tendence? V čem se liší formální i faktické postavení prezidenta v poloprezidentských systémech od prezidenta v systémech parlamentních? Osvědčila se přímá volba předsedy vlády v Izraeli? Jak se měnil poloprezidentský režim v parlamentní v Portugalsku? Jak se mění role prezidenta v Polsku a na Ukrajině? To jsou některé z otázek, kterými se zabývá tato práce českých politologů pod vedením Miroslava Nováka a Miloše Brunclíka. Dokořán, Zborovská 40, 150 00 Praha 5 tel./fax: 257 320 805, mobil: 603 432 056 [email protected] www.dokoran.cz

VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ SPOLEČNOST NEVOLNOSTI Eseje z pozdější doby SLON, brož., 301 s., 230 Kč Ještě nikdy v dějinách se tolik lidí nedívalo na svět z tolika různých hledisek a ještě nikdy k nám nedoléhal jejich hlas

tak zřetelně a srozumitelně; ještě nikdy jsme neslyšeli hlasy z tolika periferií a neviděli pod tolik pokliček. Ještě nikdy jsme nežili v tak průhledném světě: Satelity neslyšně krouží nad naší planetou, vidíme, co se děje ve všech jejích koutech, a vidíme ji v celku. Ještě nikdy ale lidé nebyli tak lhostejní k obrazům svědčícím o vyvratitelnosti jejich světa. Ještě nikdy nebyly síly, které nás odvracejí od společného světa, tak mocné. Většina esejů uveřejněných v této knize vyšla v Salonu, literární příloze čtvrtečního Práva. Některé eseje v té formě, v níž jsou tu publikovány, nevyšly. Sociologické nakladatelství (SLON), Jilská 1, 110 00 Praha 1 tel./fax: 222 220 025 [email protected] www.slon-knihy.cz

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

REVUE POLITIKA Časopis vycházel v letech 1990–2002 pod názvem Proglas a mezi roky 1987–1989 v samizdatové podobě pod názvem Střední Evropa – brněnská verze. Vydává: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Šéfredaktor: František Mikš Výkonný redaktor: Ondřej Krutílek Redakce: Stanislav Balík, Iveta Frízlová, Kateřina Hloušková, Petra Kuchyňková Redakční rada: Petr Fiala (předseda), Mojmír Jeřábek, Ivo Lukáš, Bohumil Pečinka, Pavel Pšeja, Pavel Švanda, Milan Uhde Jazyková redakce: Martin Sedlák Adresa redakce: Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Internetová stránka: www.cdk.cz Celoroční předplatné: 600 Kč Půlroční předplatné: 310 Kč Zahraniční předplatné: 40 euro Objednávky posílejte na adresu redakce. Grafická úprava: Bedřich Vémola Tisk: Reprocentrum Blansko Bankovní spojení: GE Money Bank, Lidická 31, Brno, č. účtu: 120 402 514/0600 Publikované texty nemusí vyjadřovat stanovisko vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo zaslané příspěvky při uveřejnění krátit. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Registrace: MK ČR E 59 78 ISSN: 1214-0899 Fotografie: ČTK (není-li uvedeno jinak)

Kompletní revue politika e-mailem! Bydlíte v zahraničí a chcete ušetřit za předplatné revue politika? Četli byste časopis raději v elektronické podobě? Od roku 2008 nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600,- Kč/rok, 310,- Kč/půlrok, popř. 66,- Kč/jedno číslo. Týká se všech předplatitelů. Změny způsobu odběru provádí asistentka Hana Marešová ([email protected]). Více informací na www.cdk.cz/rp/objednavka.

knižní novinky

revuepolitika 1/2008 49

Zápisník Pavla Bárty

2

Poznámky k událostem

Jefim Fištejn PŘEDPOVĚĎ POČASÍ Petr Havlík ZNOVU JAKO KDYSI Lukáš Kovanda VĚROZVĚST KAZISVĚT? Ondřej Krutílek EUROTRABLE S EURODANÍ Zaujalo nás…

3 4 6 7 8

Články a komentáře

Bohumil Pečinka PŘED PREZIDENTSKÝMI VOLBAMI

12

ÚNOR 1948 PO ŠEDESÁTI LETECH Rozhovor s Jiřím Ješem

14

Bohuslav Fic SVOBODA A KOMUNISMUS

21

Daniel W. Drezner CELEBRITY, ZAHRANIČNÍ POLITIKA A SVĚTOVÉ PROBLÉMY

24

Ondřej Šlechta NOVÁ INKVIZICE Jak se ve jménu „svobody“ oklešťuje svoboda slova

29

Jaroslav Zvěřina DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ V EVROPĚ

34

„GREENPEACE NEJDE S DOBOU, NEVNÍMÁ NUKLEÁRNÍ RENESANCI...“ Rozhovor s Patrickem Moorem

36

Josef Mlejnek jr. DONALD O’TUSK, ROPA A RAKETY

38

Hynek Fajmon SLOVNÍČEK EVROPSKÝCH LEVICOVÝCH POJMŮ 10. Geneticky modifikované organismy

40

Ivana Pečinková MARTIN ŘÍMAN – OSAMĚLÝ LIBERÁL

44

Knižní novinky

46

obsah / editorial

Editorial Naše revue vstupuje již do devatenáctého ročníku své existence. Rádi bychom poděkovali všem čtenářům a předplatitelům, kteří nám zůstávají po mnoho let věrni. Přestože náš časopis měnil svou vnější podobu a jednou dokonce i svůj název, vždy si zachoval pevnou názorovou a ideovou kontinuitu. A samozřejmě také vysokou laťku intelektuální úrovně jednotlivých příspěvků, což s sebou zcela logicky nese i jejich větší rozsah a vyžaduje od autorů i čtenářů hlubší soustředění. I v tomto směru jdeme proti všeobecnému trendu v dnešních médiích, která stále více sázejí na stručnost, senzačnost a „klipovitost“, jak o tom mluvil v posledním čísle loňského ročníku Petr Hájek v rozhovoru s Bohumilem Pečinkou (Revue Politika 10/2007, s. 13–17). Jako dlouholetý šéfredaktor této revue mohu potvrdit, že se na nás poslední dobou obrací stále více autorů, kteří mají problém někde uplatnit delší a náročnější text. A právě pro takovéto autory je naše revue otevřená a právě zde vidíme smysl její existence. Do nového ročníku vstupujeme v téměř nezměněné podobě; náš grafik mírně upravil typografii, nicméně vnitřní členění časopisu včetně rubrik zůstává téměř stejné. Těší nás reakce čtenářů, kteří náš časopis pravidelně sledují a dokonce se znepokojeně ozývají, když se s vydáním některého čísla opozdíme, zdrží se na poště nebo jej nemohou na obvyklém místě sehnat. Abychom naše služby v tomto směru zlepšili, od letošního roku nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika elektronicky e-mailem ve formátu PDF za obvyklou cenu 600 Kč/rok, 310 Kč/půlrok, popř. 66 Kč/jedno číslo. Více informací najdete na www.cdk.cz/ rp/objednavka. Čtenáři Revue Politika budou i v letošním roce nadále zdarma dostávat každé dva měsíce pravidelnou přílohu Proglas, neboť kultura k našemu časopisu vždy neodmyslitelně patřila a patřit bude. I v letošním roce přeji příjemné čtení. František Mikš, šéfredaktor


Zápisník Pavla Bárty 1/2008

K

prezidentské volbě dnes směřuje úplně všechno. Pozice ODS a jejích potenciálních spojenců v parlamentu je natolik silná, že lze očekávat Klausovo zvolení ve třetím kole, kdy společně hlasují obě komory parlamentu. Vyjednavači ODS s tímto výsledkem zřetelně nejsou spokojeni a chtějí víc. Jiří Paroubek nalezl s novou funkcí vyjednavače spoustu testosteronu a není mely, do které by nešel. Rozhodl se podpořit kandidáta z okruhu Václava Havla a nainvestoval do podpory Čechoameričana Jana Švejnara podle svého zvyku tolik, že nutně ponese část důsledků prohry. Právě to je šancí pro Mirka Topolánka. Pokud by byl Václav Klaus zvolen i Poslaneckou sněmovnou, která v prvním a druhém kole hlasuje odděleně od Senátu, měla by Paroubkova porážka další rozměr. Jiří Paroubek zatím dělá vše, aby měl prezidentské hlasování své strany pod osobní kontrolou. Při jeho obvyklé uměřenosti se mu to možná povede, ovšem efekt hrozí stejný. Ono kontrolovat vlastní poslance jako fakany ve školce chce na straně fakanů velkou rezervu v sebeúctě – a ta může kdykoli dojít. Znovuzvolení Václava Klause může modré straně přinést nečekaný bonus, který se zhodnotí na oranžovém sjezdu.

P

okud kdy bylo znovuzvolení ohroženo, pak na kongresu ODS. Pražská ODS, údajně vedená obavou o Václava

2

revuepolitika 1/2008

Klause, se pokusila předsedovi Topolánkovi nařídit, jakže má znovuzvolení prezidenta dosáhnout. Mělo se tak stát rozšířením koaliční smlouvy, neboli rezignací zelených na Švejnara a jasným prohlášením lidovců, jinak, bububu, z vlády ven! Pro obě malé strany je taková podmínka z důvodů vnitřních naprosto nepřijatelná, přestože většina lidoveckých volitelů je zřejmě připravena Klause podpořit. Ostatně Topolánkova strategie se o tuto premisu opírá. Připomíná to skokana do výšky, který jde do závodu jako jasný favorit, když tu se objeví bafuňáři a nařizují, aby vítězství bylo dosaženo skokem snožmo. Mirek Topolánek si je Klausovým vítězstvím jist natolik, že chce vést ODS do dalších voleb v roce 2010. Předpokládalo by to, že následující „malé“ volby do senátu i krajů dopadnou pro ODS natolik dobře, že jeho kritikům nedají na volebním kongresu 2008 šanci. Zato osud Jana Švejnara začíná připomínat kariéru jiné politické hvězdy, Stanislava Grosse. I on měl na české scéně velmi dobré místo za větrem a mediální zájem sklouzával po přijatelném vystupování. Gross se od Švejnara liší tím, že Staník se do čela fronty postavil donucen okolnostmi, nerad a věděl proč. Profesora Švejnara do prohrané bitvy zavedla vlastní ctižádost. Snadno si mohl ušetřit propírání příliš úzkého vztahu s ČSOB, sterilní vyjadřování, chlubení se cizím peřím a také znevažování státoobčanského slibu své druhé vlasti.

N

euvěřitelnou osobou, jejíž politický význam stále stoupá, je Iva Brožová, dnes nesesaditelná, zítra nejspíše dědičná předsedkyně Nejvyššího soudu. Nechci hodnotit její podíl na věcech, kterým nerozumím. Zajímá mne její vyjadřování a její verze příběhů. V případě, že bych takového člověka měl na pracovišti, nesvěřil bych mu vedoucí funkci ani omylem. Způsob argumen-

tace, kterým se zbavuje viny na událostech, jichž se účastnila, by mne s nejvyšší pravděpodobností vedl k využití všech prostředků, aby můj útvar opustila v čase kratším než krátkém. Schopnost paní Brožové dosáhnout neuvěřitelných výroků ve vlastní prospěch mne nutí k tomu, abych veškerá označení její osoby velmi pečlivě označoval jako přísně subjektivní názor. Zakázat spisovně vyjádřený názor bez použití pejorativního slovníku není dosud trestné ani vůči nepostižitelnému nadsoudci. Každým dnem se blíží půlroční české předsednictví EU a nosné téma není. Možná bychom mohli do evropských standardů zapracovat míru privilegií moci soudní (samorozhodování o sobě sama) i zákonodárné (bezbřehá imunita, nerozpustitelnost sněmovny). Zatímco řada unifikačních kroků je velmi kontroverzní, v tomto případě není co zkazit, horší to být nemůže!

D

o boje proti globálnímu oteplování má razantně zasáhnout i kraj Vysočina. Obchodníci s větrem hodlají dojit účty za elektřinu pomocí stovek stametrových věží rozesetých po krajině. Dokážete si představit, že někdo může dát souhlas s uvedením do provozu technického zařízení, které bombarduje okolí do vzdálenosti čtvrt kilometru dvacetikilovými kusy ledu? Děsivé důsledky zákona o obnovitelných zdrojích už vyplašily i rozumnější část zelených, i když o agitky není nouze. Nedávno jsem jednu viděl na TV Spektrum. Byla o báječných větrných farmách na pobřežním šelfu Severního a Baltského moře. Tamní větry jsou k provozu mlýnů skutečně mnohem vhodnější než vnitrozemské. Kouzelné přiznání ovšem zaznělo z úst, tuším, dánského provozovatele. Aby tenhle byznys fungoval, nezáleží na větru, ale na přízni politiků!

poznámky zápisníkkpavla událostem bárty

Jde o to, že prakticky nikdo neví, podle jakých pravidel bude Rusko nyní žít a fungovat. Zvolí Medveděvovo Rusko liberálnější politicko-ekonomický model, anebo bude Putinova vláda prosazovat čínskou cestu s jejím socialistickým populismem a dalším posílením mocenských složek?

Předpověď počasí Jefim Fištejn Čím jednoznačnější jsou varianty budoucího uspořádání vrcholné ruské politiky, tím nesnadnější je pochopení toho, co se v ní odehrává ve skutečnosti. Nemám na mysli předpověď nějaké neurčitě vzdálené budoucnosti. Je takřka nemožné uhodnout, co můžeme očekávat v horizontu týdnů, natož měsíců – dejme tomu hned po prezidentských volbách 2. března 2008. Prohlášení hlavních aktérů jsou složena z jednoduchých slov, jenže jejich spojení nic nevypovídá o dalším směřování země. Buďto jsme my ztratili dovednost číst mezi řádky a vychytávat náznaky z bezobsažných státnických projevů, anebo jsou ona prohlášení tak důmyslně zakódována, že jejich rozluštění nepomáhají ani ty nejmodernější politologické metody, včetně obsahové analýzy nebo pravděpodobnostních extrapolačních modelů. O tom, jak bude fungovat navržené dvojspřeží Medveděv-Putin, nevíme zhola nic. Zatímco Putin se dušuje, že ke změnám poměru sil mezi prezidentem a premiérem nedojde, jeho nejbližší okolí otevřeně mluví o nadcházejícím „upřesnění“ ústavních pravomocí pre-

poznámky k událostem

miéra, zejména o rozšíření jeho kompetencí na silová ministerstva. Všechna prohlášení jdou proti sobě, i když každé má vlastní nezpochybnitelnou logiku. Zachování současného poměru ústavních pravomocí má smysl v případě, má-li Putin v úmyslu se do Kremlu vrátit. Nové vymezení kompetencí dává smysl, pokud má do budoucna jiné plány. Zoufalé expertní společenství se baví mudrováním, čí podobizna bude viset v úřadovnách, zda prezidentova, či premiérova. Zatím vyhrává představa, že to bude foto z rodinného alba, na němž stojící Putin bude objímat kolem ramen sedícího Medveděva. Do módy se vrátila politická astrologie. V živém vysílání i těch nejsolidnějších rozhlasových a televizních stanic hvězdopravci vypočítávají konstelaci nebeských těles, celonárodní deníky ve vší vážnosti tisknou „vědecké“ výklady mlhavých předpovědí bulharské jasnovidky Vandy. Jak zmatené jsou dopady neprůzračných kremelských rošád, je dobře vidět na osudu celoruského lidového hnutí „Za Putina!“. Toto hnutí kulminovalo doslova vpředvečer parlamentních voleb z popudu místních bossů a podle vlastních prohlášení dokázalo v rekordně krátké době sebrat 35 milionů podpisů pod poníženou suplikou žádající setrvání Putina v nejvyšší státní funkci, ať už se jmenuje jakkoli. Co asi dělají jeho organizátoři teď, po Putinově oznámení, že

je připraven jít do tandemu s Medveděvem? Zrod, vzestup a zánik tohoto hnutí, jehož členem byl údajně každý čtvrtý Rus, včetně kojenců a kmetů, docela výstižně charakterizuje nejen podstatu ruského politického „systému“, ale také celkovou zmatečnost situace. Podle údajů státního statistického úřadu VCIOM jen během prvního týdne po oznámení kandidatury Dmitrije Medveděva na funkci prezidenta jeho podpora u obyvatelstva vzrostla z 15 na 45 procent, tzn. o nevídaných třicet bodů. Nyní má podle všeho zajištěnu podporu nutnou pro vítězství již v prvním kole voleb. I přes neuvěřitelnou jednoznačnost a naléhavost této informační masáže, znásobené vší silou celostátních médií, zanechává celý vývoj dojem jakési kouřové clony, jakéhosi dětského vajíčka s překvapením. Nejen proto, že celá rošáda na dvou nejvyšších místech státní pyramidy zaráží svou prvoplánovou primitivitou, ale také proto, že vztahy a poměry uvnitř Putinovy družiny jsou značně spletité a protichůdné. Nejde jen o to, kdo bude skutečným vládcem a kdo loutkou. Jde o to, že prakticky nikdo neví, podle jakých pravidel bude Rusko nyní žít a fungovat. Hloubka nepochopení se zračí na všech úrovních analýzy – od základního směřování až ke všedním detailům. Zvolí Medveděvovo Rusko liberálnější politicko-ekonomický model, anebo bude Putinova


vláda prosazovat čínskou cestu s jejím socialistickým populismem a dalším posílením mocenských složek? Budoucí premiér voluntaristicky mluví o razantním zvýšení platů v rozpočtové sféře, ale ve společnosti se šušká o krácení důchodů. Úřady zavádí nucené výkupní a prodejní ceny, aby zamezily dvojmístné inflaci, avšak zkušené obyvatelstvo si dělá hojné zásoby pro horší časy a babičky ve frontách radí, jak uchránit máslo před žluknutím a sůl před zvlhnutím. Vzhledem k moderním spojům a vysokým PR technologiím rozprávky o nebývalé stabilitě současného Ruska mohou dosáhnout třeba i za Velkou louži a přimět senzibilního redaktora časopisu Time, aby zvolil Vladimíra Putina „Mužem roku 2007“. Je dokonce možné, že ani ucho zkušeného sovětologa vycvičené v letech studené války neuslyší v těchto bodrých budovatelských popěvcích faleš. Avšak ti, kteří je vnímají jako hudební doprovod k trampotám zakoušeným dennodenně – k inflaci, úřednické zlovůli, vydírání ze strany všech, kdo mají přístup k razítku, ti vidí v dnešní stabilitě jen ticho před bouří, jen předzvěst zítřejších změn, a nejspíše k horšímu. Nejlepším novoročním dárkem pro ruské obyvatelstvo by asi byl dešifrant oficiálních, polooficiálních a zcela neoficiálních prohlášení státníků a jejich vykladačů. Jinak jim nadále budou připadat stejně málo srozumitelné jako špatná předpověď počasí slibující velkou souš, místy vystřídanou srážkami přecházejícími do průtrží mračen s nebezpečím rozsáhlých povodní.

Nejlepším novoročním dárkem pro ruské obyvatelstvo by asi byl dešifrant oficiálních, polooficiálních a zcela neoficiálních prohlášení státníků a jejich vykladačů. Jinak jim nadále budou připadat stejně málo srozumitelné jako špatná předpověď počasí.

4


Znovu jako kdysi Petr Havlík Stará garda z Občanského fóra, zvaná „pravda a láska“, která po zvolení Václava Klause předsedou OF na podzim 1990 a následné spanilé jízdě ODS ztratila své výsostné postavení novodobého hegemona na domácí politické scéně, se chystá na další zteč vůči svému úhlavnímu nepříteli. K této politické generaci je třeba připočíst hrdiny sarajevského atentátu a jejich spojence ze světa médií, umělecké branže a v neposlední řadě i byznysu. V tomto souboji nepůjde jenom o to, kdo bude příštím prezidentem České republiky. Půjde o zásadní hodnocení a interpretaci devadesátých let. Vyhrocený konflikt má přispět k tomu, aby bylo všem zřejmé, který Václav je padouch a který hrdina. Už sedmnáct let běží českou politickou kotlinou stále stejný střet dvou odlišných pohledů na náš domácí svět. Nejde o klasickou názorovou různost mezi politickou levicí a pravicí. V tomto duelu je vedle obsahových rozdílů zcela zásadní formální pojetí praktické politiky. Na jedné straně je to hledání třetích cest, nejen v ekonomice, ale i v politice

a veřejném životě. Jde o rozmělňování odpovědnosti do volných mandátů různých nezvolenců, a tedy výrazný důraz na tzv. občanskou společnost. Druhá varianta preferuje standardní soutěž politických stran, důraz na osobní odpovědnost volených mandátů a posilování jasné a srozumitelné definice státních institucí a zároveň nedotknutelnosti osobních svobod a práv jedince. Sledujeme-li pozorně zprávy z médií, pak nemůžeme nevidět, že nejde o nahodilosti, ale o řízený proces. Vytrhávání různých událostí a sdělení z dějinného kontextu, excesy prezentované jako dobová norma či útoky bývalých spolupracovníků, kteří z těch či oněch důvodů přeskočili na druhou stranu pomyslné barikády, jsou nedílnou součástí masivní mediální masáže. Namátkou připomenu některé. Česká televize odvysílala v rychlém sledu za sebou několik dokumentů, které se tendenčně věnovaly tématům devadesátých let. Jeden se týkal zrodu kapitalismu u nás v první polovině devadesátých let a jeho současným hodnotitelem a glosátorem byl Tomáš Ježek. Další se zabýval opoziční smlouvou ČSSD a ODS a pochopitelně nemohl chybět snímek o období tzv. sarajevského atentátu. Tomáš Ježek představil svou novou knihu, přičemž kmotrem nebyl nikdo jiný než kandidát na prezidenta Jan Švejnar. Podrobně informovala téměř všechna média o zaháje-


ní výstavy Václav Havel – český mýtus. Profesor Švejnar navíc sestavil svůj volební tým z lidí okolo Josefa Zieleniece. V lednu se zase začne v českých kinech promítat film Občan Havel. Připočteme-li k tomu silácká prohlášení daňového optimalizátora Bursíka, toho času zeleného, na adresu Václava Klause nebo různé jedovatosti podle vzoru Kaplický, pak se již nyní můžeme „těšit“ na další gradaci protiklausovské kampaně v lednu 2008. Mnohé ostatně naznačil v nedávném článku v Lidových novinách již zmíněný Zieleniec, který varuje před znovuzvolením Klause. Podle něj by Klausovo setrvání ve funkci oslabilo „realistické“ křídlo v ODS, které podle autora článku reprezentují pánové Topolánek a Vondra. Hodnocení tohoto sdělení ponechávám na laskavém čtenáři. Dnešní atmosféra mi nemohla nepřipomenout nejen události roku 1991, ale především dění v letech 1997 a 1998. Zalistoval jsem si v některých svých starších článcích a dovolím si z nich ocitovat. V létě 1997 vyšel článek, který se jmenoval „Legendy, mýty a polopravdy“. Cituji: „Nemohu si odpustit ještě jednu legendu, která se váže k Josefu Zieleniecovi. Muži, který má rád symboly, tak typické pro svůj úřad – klobouk ála Jan Masaryk, žlutou vestu jako Hans Dietrich Genscher či pejska ve stylu Winstona Churchilla. Muži, který vytvořil dokonalé zdání šedé eminence, vzoru pracovitosti a ctnosti. Muži, který je považován za autora Václava Klause, ODS a české pravice. Není to pravda. Josef Zieleniec volil v roce 1990 Jiřího Včelaře Kotase a do politiky vstoupil až poté, co se stal Klaus předsedou OF a vtáhl jej do veřejného života. Ve volbách v roce 1992 nekandidoval. Nepopírám velký význam Zieleniece při formování ODS, hlavně jeho intelektuální přínos. Domnívám se však, že i v politice by měla platit určitá základní pravidla mezilidské slušnosti. Zieleniec je bohužel hrubě porušil. Jeho útok na Klause pár dnů poté, co se sám odmítl stát ministrem financí, byl nesmyslný. Tady už nešlo o perspektivní odlišnost, ani o absenci pouhé loaja-


lity. V tomto kontextu se zdá, že i jeho loňská sympatická reflexe ODS byla asi jen prázdným gestem. Josef Zieleniec rád občas řekne A, aniž by chtěl a uměl říci B.“ 28. května 1998 mi vyšel v MF Dnes článek pod názvem „Bylo posledních osm a půl let jenom érou Václava Klause?“ Cituji: „Je snadné říci: byla to éra Václava Klause, a tudíž za vše dobré i nedobré může on a jedině on. Jisté je to, že se Klausovi i řada věcí nepovedla, a některé z nich nepatří do kategorie maličkostí, včetně naprosto nepochopitelného nezájmu o fungování a financování vlastní strany. Ale ani přes expremiérovu nepřehlédnutelnou osobnost nelze naši společnou zkušenost v posledních osmi a půl letech definovat jako výlučnou éru Václava Klause. Ona to byla například i doba našich vládních legislativců, kteří

cemi a finančními prostředky (mimochodem tady by našel opoziční předák většinu svých oblíbených tunelářů). Byla to i doba Jana Rumla a jeho ,boje‘ s nemravnostmi a nepravostmi všeho druhu. Byl to v určité fázi i čas Tomáše Ježka a jeho privatizační posedlosti i naivity zároveň. Byla to i éra rostoucí trávy a dvojdomků Petra Pitharta. Byla to také přehlídka elastičnosti východočeského Josefa Luxe. A v neposlední řadě to bylo období Václava Havla (při vší úctě k jeho unikátním zásluhám) s jeho sklony k nepolitické politice, s občasnými projevy mravní kýčovitosti a přílišné smířlivosti s minulým režimem.“ 28. června 1998 mi v tomtéž listu vyšel článek, který se jmenoval „Vysoká je politika a nízké zase pudy“. Cituji: „I zde platí ono staré latinské přísloví o tom, že nejvyšší formou závisti je nenávist. Při-

Už sedmnáct let běží českou politickou kotlinou stále stejný střet dvou odlišných pohledů na náš domácí svět. Nejde o klasickou názorovou různost mezi politickou levicí a pravicí. V tomto duelu je vedle obsahových rozdílů zcela zásadní formální pojetí praktické politiky. připravovali návrhy zákonů (Rychetský, Kalvoda, Parkanová aj.). Byla to také éra agresivních výroků naší demokratické opozice se všemi kufříky a bonmoty, ale také tajemnými výlety za hranice naší republiky. Bylo to i období ne vždy příliš šťastných rozhodnutí ČNB. Byl to i čas našich ukřičených republikánů, jejichž politický styl udivuje a nahání obavy z nejchmurnějších. Bylo to několik napjatých let opozice v koalici, což byla často více psychologie než politika (na jedné straně snaha se odlišit za každou cenu a na straně druhé touha dominovat formou, která je těžce stravitelná). Byl to také čas zrání-nezrání naší často pouze zděděné byrokracie, jež nezřídka jenom přizpůsobila nové situaci své dříve osvědčené metody práce. Byla to i doba kabinetní politiky vždy dobře utajeného Josefa Zieleniece. Byl to také čas pro mnohé představitele komunistické éry, kteří se pustili do velkého byznysu – s kontakty, informa-

pomenutím této antické moudrosti se dostávám k osobě, která již delší dobu působí ve svém oblíbeném zákulisí, v němž si stále udržuje svůj vliv, a tou je Josef Zieleniec. Přímému střetu s Klausem se vždy umně vyhnul, o to více s ním válčí ze zálohy. Klausův volební úspěch musel Zieleniece šokovat, ale docela rychle se vzpamatoval a začal uplatňovat svou neviditelnou sílu šedé eminence i v těchto dnech. Není žádným tajemstvím, že se pravidelně stýká s panem prezidentem, že má téměř otcovský vztah k mladým ministrům Mlynářovi a Lobkowicovi, že je mu bližší Lux než dlouholetý přítel Klaus, který jej uvedl do politiky. Co na tom, že není v žádné straně, že nemá žádný mandát, vždyť se to dá všechno organizovat neoficiálně a nestandardně, hlavně abychom zabránili Klausovu comebacku. A tak ,páter‘ Josef zase neveřejně hovoří o tom, že je potřeba utvořit širokou koalici demokratických sil proti nedemokratickému a téměř


extremistickému Klausovi. Realizace tohoto záměru předpokládá získat na svou stranu Luxe, mladé unionisty, ale i Zemana. Takto sestavená vláda se musí, za přispění prezidenta, posílit o osobnosti z řad nestraníků. Co třeba Zieleniec ministrem zahraničí? To by bylo hezké, říká si Josef a s ním i někteří intelektuálové, novináři (třeba i včerejší klausovci) a kdo ví, kdo ještě. A kdyby na to nakonec Zeman nešel, tak ho vyženeme do velké koalice s Klausem. To by znamenalo, že znemožníme Klause jako představitele demokratické pravice a vlastně oslabíme i Zemana. Spojíme KDU-ČSL a US i s bývalou ODA do jedné strany a příští volby triumfálně vyhrajeme, říká si Josef a spol. Je tady ovšem riziko, že ČSSD a ODS by pak měly 70 procent mandátů a mohly by snadno prosadit nové volby, jenže v jiném volebním systému. Ach jo, říká si Josef, proč jenom ten Václav získal tolik hlasů? Vždyť mohlo být všechno jednodušší!“

Věrozvěst kazisvět? Lukáš Kovanda Věřil-li bych převažujícímu hlasu českých médií, musel bych se schůzky s Patrickem Moorem, spoluzakladatelem

6


Greenpeace, nyní ale obhájcem jaderné energie, obávat málem jako střetu se stvůrou z jiných sfér. „Lhář, zrádce, nájemný advokát jádra,“ znělo mediálním éterem v době jeho nedávné návštěvy. Střet se stvůrou jsem přežil, rozhovor pořídil. A zjistil, že za mediálním křivákem, škůdcem, ničitelem přírody a kazisvětem se ve skutečnosti skrývá reálný vědecký ekolog, jehož argumenty jsou konzistentní, mají hlavu a patu a jsou přesvědčivě artikulovány. Asi právě proto tolik vadí. Ekologistické věrouce je nebezpečný každý renegát, zvlášť jde-li přímo o jednoho ze zakládajících věrozvěstů. Proč se ale nechává ekologistickým bubnováním na poplach strhnout zástup žurnalistů po celém světě? „Novináři mají rádi senzace, konflikty, to zvyšuje prodejnost,“ řekl mi k tomu sám Moore. Do jisté míry je to jistě pravda. Kromě cynických žurnalistů, kteří se pídí za senzacemi, ať je jejich reálný základ sebechatrnější, existuje ale ještě minimálně jedna skupina novinářů, jež ekologistům naslouchá velice poddajně, bez špetky kritičnosti. Tito novináři nejsou cyničtí, ale spíše naivní. Často se jedná o novice v branži. A nejde jim o senzaci, ale o pravdu. Jejich problémem však je, že neměli možnost poznat vědecké procedury, s jejichž pomocí lze k sofistikované pravdě dospět nebo se jí alespoň uspokojivě přiblížit. Prostě proto, že na fakultách žurnalistiky se zpravidla ekonometrickým metodám (či metodám vědecké ekologie) nevyučuje. Aplikace zmíněných metod přitom posluchači odhaluje jiný svět. Svět komplexnosti, vysvětlovaných proměnných, parametrů proměnných vysvětlujících. Svět, kde není jednoduché uchopit vztahy všech interagujících proměnných s různě pravděpodobnými výsledky specifickými pro dané souřadnice časoprostoru. Svět, kde neexistují „jednoduché pravdy“. Novináři ve své většině klíč k takovému světu postrádají a čtenáři, jejich zákazníci, koneckonců mají raději zřetelná poselství typu „Globální oteplování zavinil nade vší pochybnost člověk“ nebo „Co-

Zelený marketing se stává univerzální cestou, jak veřejnosti pěchovat do hlav nejrůznější zájmy. Média se v hlavním proudu nezpěčují – a tím pádem ani většina veřejnosti. Je to tak trochu začarovaný kruh, ale věřím, že z něj lze ven. koliv jaderné je dílem ďábla“. Cyničtí novináři servírují obroušené polopravdy či dokonce lži bez uzardění, sledujíce cifry nákladů, sledovanosti či prokliků. A ti naivní ekologistickým poselstvím upřímně věří. Promyšlená chapadélka zeleného marketingu jim obratně servírují „jednoduché pravdy“, které na první poslech a bez znalosti nesmírné komplexnosti jevů, jako je třeba globální oteplování (či lépe klimatické změny), znějí opravdově, nezkresleně, ba i sympaticky. Zelený marketing se stává univerzální cestou, jak veřejnosti pěchovat do hlav nejrůznější zájmy. Média se v hlavním proudu nezpěčují – a tím pádem ani většina veřejnosti. Je to tak trochu začarovaný kruh, ale věřím, že z něj lze ven. Zaprvé, částečně se rozplete sám tím, jak se katastrofické vize alarmistů oteplování nenaplní (čímž neříkám, že za klimatické změny nemůže být z jisté části odpovědný i člověk; nemáme ale přesvědčivé postupy, jak to dokázat) a jak rostoucí poptávka po energiích – a neúspěch větrných či slunečních pohonů – přivede svět k frekventovanějšímu využívání jádra – z hlediska emisí oxidu uhličitého čistého a přitom kontinuálně využitelného. Zadruhé, své jistě vykoná i osvětová činnost autentických znalců komplexní složitosti problémů – znalců „složitých pravd“ – směrem k veřejnosti. Na hysterii zeleného marketinku se musí, jak ukázal Moore, konzistentní argumentací.


Eurotrable s eurodaní Ondřej Krutílek Unie plánuje příští rok, v době českého předsednictví, zamíchat kartami hned v několika svých politikách. Na přetřes přijde krom otázky zemědělství a volného pohybu osob i rozpočet, jenž podle mnohých trpí tím, že požadavky na něj se stupňují, zatímco potřebných příjmů se jaksi nedostává. Každého jen minimálně poučeného napadne, že pes je zakopán v nákladné zemědělské politice – právě zde by se dalo ušetřit. Ovšem jen málokdo je přesvědčen, že zrovna zemědělství projde za rok jinými než parametrickými změnami. Řečeno jasně: potřeba nových zdrojů neklesne, spíše naopak. Z těchto důvodů se už více než tři roky velmi intenzivně mluví o tom, že nad rámec stávajících (klesajících) příjmů by měla EU získávat prostředky i z jiných zdrojů. V ideálním případě by mělo jít o eurodaň, jejíž výnosy by putovaly přímo do bruselské pokladny. V polovině ledna však mannheimské Centrum pro evropský ekonomický výzkum (ZEW)


zveřejnilo studii, která takové řešení přinejmenším zpochybňuje. Pomineme-li pikantérii spočívající v tom, že dokument předložili právě Němci, jejichž příspěvky do evropského rozpočtu patří mezi největší, a ze zamýšlené rozpočtové revize by tudíž měli spíše profitovat, je jeho poselství zhruba následující: ať už by se za základ eurodaně vzala jakákoli dávka běžně vybíraná ve všech členských státech, vždy by to znamenalo, že někteří by do rozpočtu přispívali neproporcionálně (rozuměj nespravedlivě) více. Pokud by se základem nového eurorozpočtového zdroje stala DPH, doplatili by na to Malťané a Kypřané, již mají nadprůměrné příjmy z turismu (a tedy i relativně vyšší výnos z této daně). V případě, že by peníze do Bruselu tekly z prostředků vybraných za emise CO2, odskákaly by to – z důvodu odlišné struktury hospodářství – naopak

Stávající systém příjmů evropského rozpočtu zdaleka není ideální, ovšem má jednu nespornou výhodu: minimálně formálně respektuje zásadu solidarity.

chudší středo- a východoevropské země, zatímco taková Francie či Švédsko by na tom díky vysokému počtu svých jaderných elektráren vydělaly. Stávající systém příjmů evropského rozpočtu zdaleka není ideální, ovšem má jednu nespornou výhodu: minimálně formálně respektuje zásadu solidarity. Bohatší státy přispívají na ty chudší, což se ve stále větší míře ukazuje na rostoucím podílu prostředků vyčleněných na strukturální fondy a/nebo rozvoj venkova. Současně se tak – v důsledku tlaku tzv. čistých přispěvatelů – udržuje relativně striktní rozpočtová disciplína, jež se projevuje krom zásady, že unijní rozpočet nesmí být deficitní, i tím, že jeho celkový objem zpravidla nepřesahuje 1 % produktu EU. Všechno to by eurodaň postavila na hlavu. Přestala by platit ona jednoduchá (ne)rovnice, jejímž výsledkem má (pravda, v rámci možností) být hospodářsky konvergující Unie se snižujícím se podílem regionálních (ekonomických) rozdílů. Navíc by se rozostřilo, kdo čím do společné pokladny přispěl, a každoroční rozpočtová dohadování by se nejenže zkomplikovala, ale také by patrně vznikl tlak na navýšení objemu rozpočtu – aby si na své přišli všichni. Experti ze ZEW tvrdí, že pokud už provádět reformu rozpočtu EU, pak jen tak, aby se odstranily jeho nejabsurdnější rysy – dotace těm, kteří je prokazatelně nepotřebují, či výběr zdroje založeného na DPH (neplést se zmíněným přímým odvodem výnosů z této daně), jenž se ukazuje být mimořádně administrativně náročným. Rozpočtová revoluce by totiž mohla nakonec přinést víc škody než užitku. Třeba přímé navázání finančních toků na občany Unie. Právě s tím se do budoucna (v důsledku metamorfóz eurorozpočtových příjmů) skrytě počítá. Právě to je za vším tím humbukem. Nadnárodní Komisi by se to určitě zamlouvalo. Problém je jen v tom, že kromě ní snad všichni vědí, že EU fakticky žádné občany nemá a celá integrace je od svých počátků založena na kooperaci jednotlivých členských států.


Zaujalo nás…

Hyperprezident Během své volební kampaně Nicolas Sarkozy sliboval skoncovat s minulostí. Kdo by však mohl předvídat, s jakou rychlostí se zbaví dobře zaběhlých prezidentských tradic. Na své první tiskové konferenci v novém roce Sarkozy zodpověděl otázky týkající se jeho milostného života a bez mrknutí oka provedl výčet mnoha plánovaných projektů a odhalil tak svůj styl managementu: zrušení reklamy ve veřejnoprávních médiích, konec 35hodinového pracovního týdne nebo povinnost společností vyplácet dividendy. Ať se to někomu líbí nebo ne, „hyperprezidentura“ je tu. V minulosti to byl prezident, který utvářel pouze kontury politiky a staral se o diplomacii a obranu, přičemž předseda vlády se věnoval každodenní práci. Podobně tomu bylo i za Francoise Mitteranda a Jacquesa Chiraca. V Sarkolandu tomu tak není. Předseda vlády Francois Fillon je neviditelný asi tak, jako je Sarkozy všudypřítomný. Prezident jej jednou nazval svým asistentem. Na vládní ministry dohlíží poradci z Elysejského paláce a Sarkozy občas převezme jejich práci: vedl vyjednávání s odbory o univerzitní reformě nebo cestoval do Bruselu, aby hájit francouzské zájmy na setkání ministrů financí. Když prezident prohlásil, že stát prodá další 3 % elektrárenského gigantu EDF, ministr financí byl překvapen. Sarkozy je úspěšným argumentátorem a jeho rázný charakter mu umožňuje dosáhnout takřka všeho. Jeho styl jde ruku v ruce se strategií znovuoživení role prezidenta. „Chce být každý den v kontaktu s lidmi a jejich obavami, a ne uzavřený v Elysejském paláci,“ řekl jeho poradce. Proto ta kvanta cest, pro-

8


slovů, fotografování a setkání s „obyčejnými“ lidmi. „Hyperprezidentura“ má také své kritiky. Někteří se rozčilují, že Sarkozy znevažuje prezidentský úřad, jiní si stěžují na koncentraci moci v jeho rukou. Prezident jako nejvyšší velitel ozbrojených sil, s pravomocí rozpustit parlament a měnit obsazení ministerských křesel, má již nyní velkou moc. Sarkozy chce navíc změnit ústavu, která by prezidentovi nově umožňovala vystoupit v parlamentu. Nicméně plánovaná reforma ústavy by měla obsahovat i prvky posilující parlament: pravomoc dohlížet nad prezidentskými kandidaturami, schvalovat dlouhodobé vojenské operace v zahraničí a limitovat vydávání nařízení. Stejně tak není Sarkozy prvním prezidentem Páté republiky, který by svůj úřad chápal jako zajištění exekutivní moci. Charles de Gaulle, iniciátor přímé volby prezidenta, pokáral jednoho ze svých ministrů: „Nehovořte o premiérovi jako o čelním představiteli vlády. Tím jsem já.“ Nicméně přístup Nicolase Sarkozyho přináší určitá rizika. Chce ukončit „ubohou tradici povrchnosti a lží“ provázející osobní život bývalých prezidentů. Avšak otázkou zůstává, do jaké míry bude chtít udržet americký styl transparentnosti, pokud jeho romance ochladne. Navíc hodit předsedu vlády přes palubu bylo ve složitých dobách pro bývalé prezidenty velice výhodné. Sarkozy se nominoval do vedoucí role, a tak nebude mít možnost nikoho obviňovat – než sebe.

Berlín obhajuje roli státu ve Volkswagenu Tři měsíce poté, co bylo odmítnuto Evropským soudním dvorem, se chce Německo pokusit zachránit rozhodující zákonné nařízení zaručující roli státu ve Volkswagenu, největší německé automobilce. Podle návrhu nového zákona by automobilka mohla provádět zásadní změny jako zavírat a přesouvat výrobní linky pouze se souhlasem akcionářů reprezentujících 80 % plus jedna akcie akciového kapitálu. Dolní Sasko by tak mohlo případné změny blokovat, jelikož vlastní 20,3 % akcií Volkswagenu. Již v minulosti tento spolkový stát bránil zájmy zaměstnanců automobilky. Návrh zákona byl uveřejněn den poté, co finský gigant Nokia oznámil záměr uzavřít v Porýní svoji továrnu, což bude znamenat ztrátu 2 300 pracovních míst. Návrh by se mohl dotknout také automobilky

e Economist, 12. ledna 2008

zaujalo nás...

Porsche, která koupila během posledních dvou let 31 % akcií Volkswagenu a v letošním roce se pravděpodobně stane většinovým vlastníkem. Automobilka Porsche uvítala rozhodnutí Evropského soudního dvora z října 2007, jež konstatovalo, že tzv. zákon o Volkswagenu omezuje volný pohyb kapitálu v Evropě. Německá ministryně spravedlnosti Brigitte Zypriesová řekla, že vláda zruší hlavní část starého zákona, která nehledě na množství vlastněných akcií uzavírala hlasovací právo akcionářů na 20 %. Hlasovací strop byl pro Porsche a ostatní, kteří by chtěli Volkswagen převzít, největším problémem. Právě toto nařízení kritizoval v říjnu Evropský soudní dvůr. Ministryně Zypriesová řekla, že vláda chce zachovat co nejvíce z odsouhlaseného zákona o VW a zrušit jen tu část, jež odporuje evropskému právu. Rozhodnutí soudu se ovšem vyjadřovalo také proti požadavku, kdy je na provedení zásadní změny ve firmě potřeba souhlasu 80 % akcionářů. Poukázalo na to, že německé zákony běžně požadují pouze souhlas 75 % akcionářů. Navíc v praxi Volkswagen k mnoha rozhodnutím souhlas akcionářů nepotřebuje. Vypadá to, že hlavní starostí vlády je udržet Volkswagenu statut největšího zaměstnavatele v Německu. Mark Landler, International Herald Tribune, 17. ledna 2008

Zatímco bude v Pekingu... Čínská vláda minulý měsíc uvěznila jednoho z nejprominentnějších disidentů v zemi. Uvěznění Hu Jia, advokáta obětí AIDS a kritika toho, jak Peking připravuje letošní olympijské hry, představuje problém pro Bílý dům. Prezident Bush totiž přijal pozvání navštívit letní olympijské hry. Jeden z jeho poradců vysvětlil, že prezident navštíví hry pouze jako sportovní fanoušek. Prezident Spojených států však nikdy není pouze divákem. Bushova přítomnost nemůže než nepropůjčit prestiž jeho úřadu čínské vládě, která doufá, že olympiáda zlepší její mezinárodní postavení. Existuje však něco, co může zároveň učinit Bushovu návštěvu hodnotnou i kon-

zaujalo nás...

zistentnější s jeho agendou rozvoje svobody ve světě: setkání s disidenty v Pekingu. Čínští disidenti se s ním chtějí setkat. Vědí, že v americké zahraniční politice nezaujímají tak prominentní postavení, jako zaujímali jejich sovětští kolegové, a že se Ronald Reagan setkal s téměř sto disidenty, když v roce 1988 navštívil Moskvu. Na rozdíl od zbytku světa nemají čínští disidenti o tamní olympiádě žádné iluze. V srpnu podepsalo čtyřicet čínských spisovatelů, intelektuálů a aktivistů včetně Hu Jia otevřený dopis, v němž zpochybnili široce sdílený předpoklad, že hry přinesou nevídaný nárůst svobody v Číně. „My jako občané Čínské lidové republiky bychom měli být hrdí na to, že má naše země čest hostit olympijské hry,“ napsali. „Místo toho pociťujeme zklamání a pochybnosti, protože jsme svědky pokračujícího systematického popírání lidských práv našich spoluobčanů i v průběhu – a někdy dokonce kvůli – přípravám olympijských her.“ Tito disidenti nicméně nevolají po bojkotu her. Mnoho z nich doufá, že jim hry přinesou větší prostor než obvykle k svobodnému vyjadřování, společnému setkávání a debatám se zahraničními návštěvníky. Huovo uvěznění však naznačuje, že režim to vidí jinak. V průběhu důležitých událostí se čínská vláda vždy snaží problémy a „potížisty“ zamést pod koberec. Sledování kritiků režimu je v takových situacích zintenzivněno. Přijde uvězňování a mučení. Další tvrdé zákroky bezesporu přijdou před červnovým výročím masakru na náměstí Nebeského klidu a budou pravděpodobně pokračovat až do konce olympijských her. Bushovo „okno příležitostí“ je tak malé. Mimo setkání s politickými disidenty by se ale prezident měl účastnit i bohoslužby neregistrovaných a často pronásledovaných křesťanských kongregací. Neměl by navštěvovat státem kontrolované sbory, do kterých on i ostatní američtí prezidenti zavítali během svých minulých návštěv. A také by se měl setkat s „petičníky“, běžnými čínskými občany, kteří cestují do Pekingu z provincií, aby

usilovali o nápravu nespravedlností a zneužívání moci lokálními a provinčními autoritami. Disidenti hrají kritickou úlohu v rozšiřování svobody a přechodu k demokracii; zeptejte se Václava Havla nebo Kim Dae-junga. Zvažte, co liberijská prezidentka Ellen Johnson-Sirleafová, která sama byla politickou vězeňkyní, řekla během své říjnové návštěvy Washingtonu: „Jsem zde jako žijící důkaz, který vám má povědět o tom, že kdyby Spojené státy ztratily své přesvědčení a tiše přecházely porušování svobody a lidských práv, otřáslo by to základy demokracie po celém světě.“ Prezident Bush sám sebe nazval „disidentským prezidentem“. Setkání s disidenty během jeho návštěvy Pekingu je nejlepším způsobem, jak spojit svou osobnost i Spojené státy americké s čínskými lidmi, kteří nejtvrději pracují a nejvíce riskují ve jménu svobody, o které tak často hovoří. Ellen Bork, e Washington Post, 7. ledna 2008

Co chceme mít v prezidentovi V následujících šesti týdnech budou Američané vybírat dva finalisty dlouhého hledání kandidáta na pozici nejdůležitějšího manažera na této planetě. Jako člověk, který sloužil ve třech prezidentských administrativách a byl guvernérem národní banky během čtvrté, jsem získal pevné přesvědčení, že charakterové vlastnosti, které si kandidát přinese do úřadu, jsou důležitější než jeho vyjádření k všemožným tématům nebo útržky z debat, kterým je v primárkách věnováno tolik pozornosti. Proces založený na třicetivteřinových reklamách, připravených samotnými kandidáty, a na takzvaných debatách, v nichž mají kandidáti v šedesáti vteřinách vysvětlit, jak by zajistili světový mír nebo národní prosperitu, v rozhodování nepomáhá. Záleží samozřejmě také na ideologickém přesvědčení a pocitech, které v nás kandidáti vyvolávají, protože to je také součástí výkonu funkce. Existují však i tři otázky týkající se kandidátova charakteru, které mohou vrhnout


světlo na to, zda se bude kandidátovi dařit v jeho působení v Oválné pracovně. Zaprvé, čelil kandidát někdy ve svém životě krizi nebo těžké porážce? Prezidentova první krize ho naučí dvěma důležitým lekcím. První je, že špatné věci se dějí a ve skutečnosti se dějí běžně. Druhá je, že skutečná moc prezidentské funkce ovlivnit, natožpak řídit dění, je mnohem menší, než jak se běžně prezentuje. Pokud nájemník Oválné pracovny čelil této dvojí výzvě – zažil tragédii, jejíž součástí byly události, nad nimiž měl malou kontrolu, a přesto nalezl způsob, jak ji překonat –, má nový prezident mnohem větší šanci uspět. Harry Truman, který byl nucen učinit jedna z nejtěžších rozhodnutí ze všech amerických prezidentů, se dokázal vypořádat se selháním během svého podnikání. eodor Roosevelt ztratil svou první ženu při porodu. Na druhou stranu někoho, kdo nikdy nebyl odmítnut, neztratil práci nebo nebyl poražen ve volbách, čeká velmi nepříjemné probuzení. Zadruhé, má kandidát rozmanité životní zkušenosti? Nikdy nevíte, z které strany přijde krize, jsou tu zahraniční hrozby, ekonomické pohromy, občanské nepokoje. Nebo může přijít biologická pandemie, která zahrnuje všechny tři zmíněné krize najednou. Rozmanitost životních zkušeností nebo povolání pomáhá člověku porozumět tomu, že kroky, které mají smysl v jednom rámci, mohou mít nechtěné důsledky jinde. Zvyšuje také šanci, že bude prezident přemýšlet kreativně a ne v uzavřených myšlenkových okruzích. Někdo, kdo byl naproti tomu vždy jen voleným činitelem, bude pravděpodobně interpretovat problémy jen v politickém kontextu. Zatřetí, dokáže kandidát rozpoznat rozdíl mezi zahraničním nepřítelem a politickým oponentem? Určitý stupeň nelítostnosti je nezbytným atributem každého úspěšného vrcholového manažera nebo prezidenta. Měli bychom volit kandidáty, kteří jsou nelítostní v diskuzích o skutečných otázkách veřejné politiky, ale vyhýbají se útokům na osobní zvláštnosti svých oponentů.

10


Žádný kandidát nikdy nebude dokonalý a rozumní lidé se také mohou lišit ve svém posouzení, zda má určitý kandidát všechny výše uvedené vlastnosti. Johnson a Nixon by nikdy neprošli posledními dvěma testy a v Nixonově případě je také možné říci, že se nedokázal příliš dobře vypořádávat s neúspěchem. Naproti tomu Reagan měl rozmanité životní zkušenosti a dokázal skvěle rozlišovat mezi domácími oponenty a vnějšími nepřáteli. S grácií také přijal svou porážku v roce 1976. Obrna Franklinu Rooseveltovi nepochybně napomohla k tomu, aby se stal úspěšným prezidentem. A ačkoli byl nelítostný, věděl také, jakým způsobem vést vládu složenou ze dvou politických stran a přitom vést válku. Lawrence B. Lindsey, e Wall Street Journal, 2. ledna 2008

Teplejší Severní ledový oceán vyžaduje pravidla pro dopravu Severní ledový oceán poutal ještě donedávna asi tolik pozornosti politiků, ekonomů a zahraničněpolitických expertů, jako odvrácená strana měsíce. Avšak zanedlouho se může díky globálnímu oteplování proměnit v novou ekonomickou hranici. Na jeho dně se nachází 20–30 % dosud neobjevených

světových ropných rezerv. Pět států, jejichž přírodní hranicí Severní oceán je (USA, Kanada, Dánsko, Norsko a Rusko), si na tuto oblast činí nárok. Otevření severní cesty má strategický význam jak kvůli vzdálenosti, tak kvůli bezpečnosti. Z Šanghaje do Rotterdamu je to přes severovýchodní mořskou cestu a přes sever Ruska o téměř 1 000 mil kratší nežli přes Suezský průplav. Suezský a Panamský průplav jsou v současnosti vytíženy na maximum, a i přesto, že budou rozšířeny, jen východní a jihovýchodní Asie této extra kapacity při svém ekonomickém růstu naplno využije. Ostatní náklad bude muset být přepravován buď přes Mys dobré naděje, nebo mnohem kratší cestou Severním ledovým oceánem. Čína má na otevření severní cesty veliký zájem. Studie předpovídají, že v důsledku rostoucí teploty by mohl být Severní ledový oceán do roku 2040 v krátkých obdobích léta zcela bez ledu, což by znamenalo, že ve zbylých ročních obdobích by se tvořil pouze led nový, a to by umožňovalo lodní přepravu po celý rok. Geoekonomický význam malého Islandu proto roste. Leží přímo v ústí Severního ledového oceánu, je ideálně situován pro překlad nákladu putujícího mezi ním a překladišti v Beringově

zaujalo nás...

moři. Čína má v Reykjavíku největší velvyslanectví a v roce 2007 přivítala islandského prezidenta s největší slávou. Čína byla Islandu velmi nápomocna i při jeho snahách o zvolení do Rady bezpečnosti OSN v roce 2008. Většina tzv. arktických států říká, že Severním ledovým oceánem by měl být garantován volný průjezd. Nicméně Rusko si nárokuje nejenom oblast kontinentálního šelfu, ale také kontrolu námořní dopravy podél severovýchodní trasy. Kanada si zase naopak nárokuje severozápadní trasu. Tyto a ostatní otázky povedou k objasnění mezinárodního práva. Pro arktický ekosystém znamená lodní doprava nebezpečí. Jsou to především havárie, jelikož ropa a další organické látky se v ledové vodě rozpouštějí pomalu. Emise zase urychlují tání ledu. Na druhou stranu, kratší přepravní cesty by mohly výrazně snížit spotřebu paliva a produkci emisí, obzvláště pak, pokud by motory používaly vodíkové nebo jaderné palivo. Arktická rada, jediný orgán skládající se z pěti arktických států, Islandu, Švédska a Finska a mající překvapivě mnoho pozorovatelských členů, vyjádřila nad rostoucí námořní dopravou v Severním ledovém oceánu znepokojení. Protikladné zájmy zainteresovaných států ale jen těžko povedou k vytvoření potřebných a závazných pravidel k ochraně arktické oblasti a jejích zdrojů stejně jako námořních dopravních cest. Nová americká administrativa, tíhnoucí více k multilaterální spolupráci, než-li ta Bushova, by mohla při vyjednáváních hrát rozhodující roli. Robert Wade, Financial Times, 16. ledna 2008

Suverénní fondy jsou zdrojem kapitálu, ale produkují obavy Suverénní fond Abu Dhabi investoval 7,5 mld. dolarů do největší americké banky Citigroup. Singapur nalil 9,72 mld. dolarů do významné švýcarské banky USB a Čína vložila tři miliardy dolarů do amerického gigantu Blackstone Group. Je zvláštní, když si Západ stěžuje, že asijské a středovýchodní státem vlastněné investiční subjekty podpírají po kapitálu prahnoucí banky, jež jsou považovány za klíčové pro světovou ekonomiku. Aby byla americká ekonomika funkční, potřebuje každý den ze zahraničních zdrojů okolo dvou miliard dolarů. Suverénní fondy ovšem znamenají přinejmenším tři rizika. Nepočítaje ohromné rezervy asijských centrálních bank, suverénní fondy dnes disponují aktivy v hodnotě okolo tří bilionů dolarů, přičemž podle některých odhadů se blíží až dvanácti bilionům. Jsou větší než investiční společnosti zaměřené na spekulativní operace a společnosti se soukromým kapitálem dohromady. Prvním rizikem je zpětný ráz. Američané, i když s určitou nervozitou, přijímají zahraniční kapitál, zvláště pak přinese-li do země pracovní příležitosti jako Toyota nebo nižší ceny jako německý T-Mobile. Celá řada nedemokratických vlád skupujících americké společnosti nebo části, které jim zajistí dostatečný vliv, je ale vodou na mlýn xenofobům a protekcionistům. Druhým problémem jsou ekonomické a politické obavy. Když společnost se soukromým kapitálem Cerberus Capital Management spolkla firmu Chrysler, bylo jasné, že to je kvůli pe-

nězům. Společnosti se soukromým kapitálem kupují levně a prodávají draze; o tom je kapitalismus a trh. Velká obava z aktivit suverénních fondů ale je, že v koupených firmách nemusí být kvůli penězům. Christopher Cox z americké Security and Exchange Commission říká, že „základní otázka týkající se vztahu k vládou vlastněným společnostem a suverénním fondům neřeší vhodnost zahraničních vlastníků, ale to, že se jedná o vlastnictví jednotlivých vlád“. Bude se vláda Vladimira Putina (vlastní suverénní fond v hodnotě vyšší než 150 mld. dolarů) chovat jako manažer z Harvardské univerzity? Soukromý investor ze Saudské Arábie s 5% podílem v Citigroup pomohl vytlačit jejího prezidenta. Můžeme si být jisti, že se ropu těžící vláda s pětiprocentním podílem nebude snažit ovlivnit ochotu banky poskytovat finance například na alternativní zdroje? Třetí obavou může být nešikovnost. Když opravdu veliký investor udělá chybu, jen zřídka dopadnou následky přímo na něj. Staré suverénní fondy jsou přinejmenším stejně mazané jako Citigroup, UBS a Merrill Lynch, a to je dost děsivé. Ty nové, nabubřelé díky ziskům z ropy nebo výnosům na finančních trzích, jsou jako dospívající – zdědily více bohatství, než mohou zvládnout. Nakonec přeci jen dospějí, ale nikdo si nepřeje, aby začaly hazardovat se světovou ekonomikou, nežli na to budou opravdu připraveny. David Wessel, e Wall Street Journal, 13. prosince 2007

Za přispění Hynka Fajmona a Jana Klusáčka připravila Iveta Frízlová.

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Stránka nabízí přehled všech knižních titulů CDK s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

zaujalo nás...


Před prezidentskými volbami Bohumil Pečinka Letošní volby prezidenta republiky budou mít jedno unikum: poprvé od roku 1918 nejde radikální (KSČM) ani reformní levice (ČSSD) do voleb se svým kandidátem.

V jistém smyslu se zopakuje rok 2003, kdy ve třetí volbě přistoupila sociální demokracie na nabídku dvou menších stran tehdejší vládní koalice a postavila se za jejich kandidáta Jana Sokola. Přistoupit po šesti neúspěšných hlasováních na člověka nominovaného vládními partnery tehdy mělo svou logiku. Hlavně proto, že v první i druhé volbě vždy jedno křídlo ČSSD zlikvidovalo kandidáta druhého křídla a východiskem se zdálo jméno člověka mimo aktivní politiku. Nesměl to však být bývalý disident a katolický intelektuál Jan Sokol, který svým dosavadním životem a myšlením stál úplně mimo vnímání běžného volitele ČSSD. Vladimír Špidla sice tehdy shromáždil téměř všechny podpisy svých volitelů, část z nich se však vzbouřila a přispěla ke zvolení Václava Klause, s jehož postoji měla v letech 1998–2002 řada z nich bezprostřední zkušenost.

„JINÝ KLAUS“ Tentokrát opoziční sociální demokracie na svého kandidáta rezignovala dávno před první volbou a přistoupila na nominaci Jana Švejnara, jehož navrhli vládní zelení. Jiří Paroubek má pravdu, že v americkém spektru má Švejnar postavení klasického univerzitního levicového liberála. Problém je, že politická scéna v České republice je natolik hodnotově posunutá doleva, že v očích hlavního proudu levicových voličů ČSSD nemá Švejnar mnoho politických odlišností od Václava Klause. Volit touto optikou Švejnara, a ne Klause je u lidí na české levici víceméně věcí osobního vkusu a taktiky. To je také základní charakteristika první prezidentské volby: nejde o spor autentické pravice a levice, což tomuto střetnutí bere osudový ráz „třídního“ konfliktu a dává mnoho možností dalšího vývoje. Pro volitele z řad ČSSD existují dva vedlejší motivy, proč volit Jana Švejnara. Předně je to snaha dostat Václava Klause z Pražského hradu – a prostředkem by se mohlo stát hlasování právě pro Švejnara. Vedlejším efektem takového postupu je eventualita navázání strategického spojenectví s „pravdoláskovým“ táborem, rozrušení vazeb v současné vládní koalici a překonání relativní politické izolace, do níž se Paroubkovo vedení po volbách 2006 dostalo.

12


Otázkou je, zda tyto taktické motivy hlasování budou v režimu tajné volby natolik silné, aby přiměly dostatečný počet volitelů zaškrtnout „jiného Klause.“ Co se týče taktického hlasování, má ten skutečný Klaus jednu nepopiratelnou přednost: za pět let mu definitivně končí mandát a levice může znovu zamíchat karty ve svůj prospěch. Volba „jiného Klause“ představuje pro levici odložení možnosti vstupu na Hrad pravděpodobně na dalších deset let.

VYVAŽOVÁNÍ NEBUDE Ještě nepřehlednější situace je na komunistické levici. Když srovnáme všechny prezidentské volby v demokratické éře, vidíme, že hlavním zájmem komunistické strany bylo vytvořit jednotný levicový blok, nad nímž by postupně získala dominanci. Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 se zdálo, že je tento cíl blízko. Obě levicové strany tehdy získaly stojedenáct mandátů ve dvousetčlenné dolní komoře parlamentu, což znamenalo největší vítězství levice od května 1946. Z pohledu tehdejšího komunistického vedení v čele s Miroslavem Grebeníčkem byl tento úspěch záhy znehodnocen. Designovaný premiér Vladimír Špidla tehdy ani nepožádal KSČM o toleranci menšinové vlády, a dokonce s komunisty ani nejednal. Ti proto tehdy přistoupili na strategii „čím hůře pro Špidlu, tím lépe pro nás“. Následně vyhlásili program nulové tolerance jeho koaličního kabinetu, což se projevilo i během následující prezidentské volby v lednu 2003. Strategii jednotné levice nicméně komunisté nepouštěli ze zřetele ani v této situaci a deklarovali, že budou volit sociálně demokratického kandidáta Miloše Zemana, který z taktických důvodů šel až do druhé volby. V prvním kole první volby část z nich dala své hlasy Václavu Klausovi, aby dali najevo svou sílu a odblokovali oficiálního kandidáta ČSSD ( Jaroslav Bureš) i dvou menších stran (Petr Pithart). Ve druhém a třetím kole pak vyškrtali všechny kandidátky a čekali na příchod Miloše Zemana. V prvním kole druhé volby se sice postavili za Zemana, ale vzhledem k tomu, že více než třetina klubu ČSSD nejenže pro něj nehlasovala, ale navíc podpořila jeho rivala Václava Klause, vypadl Zeman o několik hlasů už po prvním hlasování.

články a komentáře

Před třetí volbou navrhovali komunisté levicové kandidáty typu Pavla Rychetského nebo Valtra Komárka, ale premiér Špidla to opět odmítl a přistoupil na variantu už zmíněného Jan Sokola. Komunisty to definitivně přimělo k taktické volbě Václava Klause. Následující vývoj uvnitř sociální demokracie i české vlády dal jejich postupu za snem o jednotné levice za pravdu. Během roku a tří měsíců nejdříve vypadl z vysoké politiky Vladimír Špidla a za dalších devět měsíců se do vládní Strakovy akademie dostal Jiří Paroubek, který zahájil éru otevřené parlamentní spolupráce s KSČM. Podle jeho slov měla vyvrcholit po volbách v podobě tolerance menšinového kabinetu ČSSD. Nakonec chyběl jeden mandát a sen celé jedné polistopadové generace české levice by dnes byl skutečností. Jakou zvolí komunisté strategii ve změněných podmínkách?

BEZ VŮDCE Začátkem třetí lednové dekády to vypadá, že budeme svědky spíše nesourodého vystupování KSČM. Komunisté nemají silného vůdce, jsou mocensky roztříštěni a za této situace se na sebe snaží stahovat rozhodovací pravomoci jednotlivé kraje. Prezidentská volba navíc proběhne před daleko důležitějším květnovým sjezdem KSČM, kde bude svou funkci obhajovat Vojtěch Filip, na jehož křeslo se zprava tlačí Jiří Dolejš a zleva Stanislav Grospič. Ať už bude zvolen Klaus, nebo Švejnar, vždycky se to stane důvodem pro Filipovu kritiku. Současný předseda ČSSD Jiří Paroubek také není schopen zformulovat novou strategii poté, co nevyšlo povolební aranžmá, které připravoval. Předběžně se zdá, že budeme svědky tří hlasovacích menšin. Jedna hlásá, že Klaus musí z Hradu za každou cenu, protože jeho chování po volbách 2006 mělo vůči KSČM ostrakizující ráz. Bývalý místopředseda KSČM a současný senátor Vlastimil Balín v Haló novinách napsal: „sděluji, že nebudu volit Klause, ani Antiklause, ale pokud to jen trochu půjde, prezidenta ČR. Člověka s vizí, koncepcí změny politické kultury, které se nám v potřebné kvalitě dostává v ČR stále méně a méně. Člověka vnímajícího ekologické problémy, prezidenta nadstranického, prezidenta všech občanů, nejen těch v modrém tričku. Proto vše, nikoli pro aroganci a tlak, který je pro zvolení Václava Klause vyvíjen, má Jan Švejnar můj hlas.“ Podle analýz ko-

Jiří Paroubek má pravdu, že v americkém spektru má Švejnar postavení klasického univerzitního levicového liberála. Problém je, že politická scéna v České republice je natolik hodnotově posunutá doleva, že v očích hlavního proudu levicových voličů ČSSD nemá Švejnar mnoho politických odlišností od Václava Klause.


munistických tiskovin je tento hlasovací proud v KSČM mezi jejich voliteli nejsilnější. Další proud vidí věci spíše perspektivně v duchu hesla o vrabci v hrsti a holubovi na střeše. Jinak řečeno, k čemu nám bude Švejnar v hrsti, když si z něj vyrobíme potenciálního mluvčího „pravdoláskového“ tábora, který s námi do vlády stejně nepočítá. Pokud zelení díky Švejnarovu angažmá na Hradě posílí a v budoucí koalici jen prohodí (spolu s lidovci) ČSSD za ODS, zůstaneme tam, kde jsme. Naším záměrem je jednotný postup levice, a od tohoto záměru nás podpora Švejnara oddaluje. Třetí a nejmenší proud nevolil nikoho v roce 2003 a nebude ani tentokrát. V pogrebeníčkovské KSČM není vyloučeno, že vším nakonec ještě nějak zamíchají politické obchody, o jejichž podobě zatím nemáme žádnou představu.

VEŘEJNÁ VOLBA! Každého moralistu při takové větě instinktivně napadne požadavek na zavedení veřejné volby. Problém je v tom, že tajná volba v personálních věcech je podstatou demokracie, stejně jako princip tří druhů moci a jejich vyvažování. Nepřímá tajná volba má mnoho nedostatků, ale její jedinou legitimní alternativou je přímá tajná volba, která má zase jiné mínusy. Když vyjdeme ze srovnání zemí Evropské unie, tak v republikách převažuje přímá volba nad nepřímou zhruba v poměru 3:2. Pokud nemá být přechod od nepřímé k přímé tajné volbě jen populismus („lidé to chtějí“), musí být kritériem, zda náklady na přímou (nepřímou) volbu nejsou pro politický systém země větší než její potenciální přínosy. Přímá volba má například velké riziko v tom, že takto zvolený prezident získává velkou legitimitu, která je v nepoměru s jeho pravomocemi. Postava prezidenta se v demokraciích bez ústavních tradic může stát generátorem politického napětí. Kladem přímé volby je naopak větší ztotožnění lidí s hlavou státu. Výhodou nepřímé volby v nových demokraciích je, že prezident se nemůže mocensky utrhnout od zbytku politického světa a musí více kooperovat. Mezi náklady patří právě ony politické dohody, které mohou nepříjemně zatížit budoucí vládnutí. Příkladem může být volba v roce 1935, která se konala půl roku po parlamentních volbách, v nichž došlo k oslabení československé levice. Edvard Beneš však dokázal během tří týdnů zcela obrátit poměry sil jenom na základě velkorysých slibů. Henleinovi přislíbil, že nebude usilovat o zákaz jeho strany, maďarským a slovenským nacionalistům autonomii, komunistům amnestii atd. Vzhledem k neformálně silnému postavení prezidenta za první republiky šlo o výrazná rozhodnutí o budoucnosti země, které šla mimo vládu a parlament. Letošní prezidentské volby a okolnosti, které je budou provázet, odpoví na otázku, jestli náklady této volby nakonec nebudou větší než potenciální přínosy.


Únor 1948 po šedesáti letech Rozhovor s Jiřím Ješem Kdysi jsem napsal, že novinář Jiří Ješ (81) nejlépe ztělesňuje komplex hodnot, postojů a hledisek, které si vybavíme při vyslovení pojmu „první republika“. Tématem našeho rozhovoru bylo kulaté výročí února 1948, které formálně uzavřelo demokratickou kapitolu Masarykova Československa. Poválečný ministr spravedlnosti Prokop Drtina ke svým pamětem s názvem Československo – můj osud v roce 1973 dopsal tzv. Dovětek k únorové tragédii po 25 letech, kde výrazně přehodnotil úlohu prezidenta Edvarda Beneše. Napsal, že Beneš v únoru 1948 nekapituloval v důsledku své vyčerpanosti stářím a nemocí, ale že „Benešova kapitulace byla dávno a záměrně uvážená, nepříznivá, ale možná alternativa, jíž se on přizpůsobil“. Věděl jste o tom? S Prokopem Drtinou jsem se znal osobně. Byl jsem ho také dvakrát navštívit po jeho demonstrativní sebevraždě v únoru 1948. Ležel v pražské nemocnici Na Bulovce, kde jsem se potkal také s jeho ženou a Miladou Horákovou. Co Drtina říkal? Skočil z okna na protest proti Edvardu Benešovi, který nesplnil svůj slib daný demokratickým ministrům 23. února 1948. Tehdy jim výslovně řekl, že nepřijme jejich demisi, a pokud by ji přijal, bude abdikovat s nimi. Tak to také popisuje ve svých pamětech. Jeho protest byl výsledkem obrovského zklamání, když 25. února prezident Beneš demisi přijal a pověřil komunistu Gottwalda sestavením nové vlády. Co ještě vám v nemocnici Drtina říkal? Například jak si někteří vůdcové demokratických stran mysleli, že Stalin ztratil zájem o Československo. Vysvětloval to tím, že do prosince 1947 je sovětský vůdce tlačil k uzavření spojenecké smlouvy s Bulharskem, ale pak najednou přestal. Tato úvaha mi už tehdy připadala svrchovaně naivní. Při mých nemocničních návštěvách přímo Beneše nekritizoval. Říkal nám, jak se po uzdravení začne věnovat zemědělství, které prý měl vždycky rád. Neuvědomoval si, že situace je daleko vážnější. Krátce nato skončil ve vězení, odkud se vrátil po jedenácti letech. Ještě k jeho pamětem a následnému Dovětku k únorové tragédii po 25 letech. Proč myslíte, že tak výrazně změnil názor na postavu prezidenta Edvarda Beneše? V otázce Beneše hodně tápal a názorově několikrát změnil pozice. Mám doma jeho vlastnoruční dopis z května roku 1967. Napsal mi: „Souhlasím s Tebou, že morální důsledek

14


naší kapitulace mnichovské byl zlý a souhlasím s Tvým protestem proti neodporování zlu i proti ústupu ze strachu, který je teď asi tak nejvýraznějším rysem charakteru žijících generací národa. Chci Tě však upozornit, že se mýlíš, domníváš-li se, že doktor Beneš se pro ústup tehdy rozhodl ze strachu před vojenskou hrozbou. Nikoliv. Příčinou jeho rozhodnutí byly důvody eminentně politické. Okolnost, že ústup od nás žádaly ty velmoci, bez nichž by v roce 1918 nebylo vzniklo Československo. A pak okolnost, že se nejednalo jen o nás, nýbrž též o Němce. Nemohu to podrobněji rozvádět, jistě tomu budeš rozumět. Píši Ti to též proto, abys věděl, že nemusíš nic revidovat ze svého původního názoru na kapitulaci mnichovskou, jež byla víc taktikou než kapitulací! Mluví pro něj především ta okolnost, že touto cestou jsme to s Německem vyhráli. Nevím, jak by to dopadlo v opačném případě. A v politice rozhoduje výsledek.“ Pak jsem se s ním zase viděl v roce 1969. To už zastával názor, který je blízký dovětku k jeho pamětem. Prokop Drtina byl Benešovo politické dítě. Zpočátku k němu byl velmi nekritický a musel projít několika zvraty myšlení. Napsat ten dovětek bylo pro něj zřejmě mimořádně těžké rozhodnutí. Jak to podle vás bylo s Benešovým poválečným taktizováním? Nejlépe ho charakterizoval novinář Ivan Herben v dopise z 25. září 1965 agrárnímu politikovi Ladislavu Feierabendovi. Popsal zde návštěvu Edvarda Beneše na jejich letní chalupě v Hostišově, která se odehrála 22. srpna 1945. Cituji z dopisu: „Beneš se tak rozohnil, že mu vstoupila krev do tváří a oči mu planuly záští vůči Sovětům a Stalinovi. Řekl i tuto větu: ,Mým životním úkolem bylo porazit Hitlera. Úkolem vaší generace je porazit toho druhého diktátora – však víte, koho myslím.‘ S jakýmsi přídechem lítosti vzpomínal prezident své návštěvy v Bílém domě u Roosevelta v květnu 1943. A jako by se kál, opakoval několikrát, že Roosevelt mnohokrát přerušil jeho vývody, vzal Beneše důvěrně za ruku a kladl mu naléhavou otázku: ,Vy jste přece znalec Ruska. Myslíte, že na konci války a po porážce Německa bude Sovětský svaz tak vyčerpán, že bychom mohli spojeneckými armádami porazit nejen Hitlera, ale


Prezident Edvard Beneš jmenuje novou vládu podle návrhu Klementa Gottwalda.

i Stalina?‘ Za chvíli prý Roosevelt tuto otázku zase opakoval v jiné formě: ,Myslíte, že bychom přes Berlín mohli mašírovat až do Moskvy?‘ A tu dr. Beneš zase s jakýmsi omluvným nádechem nám vykládal, že Roosevelta přesvědčil o nereálnosti této myšlenky a zároveň ho znovu ujišťoval, že Sověti se demokratizují, že se sbližují se Západem a že po válce budou loajálně spolupracovat se západními demokraciemi. Nikdo kolem rodinného stolu, jak jsme si dodatečně řekli, neměl dojem, že by se prezident touto větou vychloubal – naopak, zdálo se nám, že se omlouvá…“ Co k tomu říct? Prezident velmi rozlišoval mezi – jak on říkal – pravdou absolutní a pravdou politickou. Ve vztahu ke Stalinovi to však přetaktizoval. Prokop Drtina ve svém probenešovském zaujetí na tyto věci přišel až později.

1941 trval na tom, aby se velvyslancem v Moskvě stal Zdeněk Fierlinger. Drtina má u této hvězdičky drobným písmem poznámku, že už se asi nedozvíme, co bylo mezi těmito dvěma muži, ale zdá se, že to bylo něco z dob prvního odboje. Kdysi jsem četl Benešovu knihu o první odboji s názvem Světová válka a naše revoluce. Pod heslem „Fierlinger“ je zde uvedeno, že pracoval jako Benešův vojenský pobočník v době mírové konference ve Versailles. V dubnu 1919 pak došlo k prokazatelné roztržce mezi Benešem a Štefánikem, která je zaznamenána i v korespondenci mezi Benešem a Masarykem, jíž vydal historik Zdeněk Šolle. Beneš zde říká, že se Štefánikem nebude už nikdy mluvit, neboť je to člověk, který naprosto nevyhovuje naší republice.

Vídal jste Drtinu i později? Vzpomínám si na naše setkání 28. října 1969 v libereckém hotelu Zlatý lev. Bylo to zrovna v den, kdy šéf komunistů Gustáv Husák a prezident Ludvík Svoboda v Sovětském svazu poprvé verbálně uznali okupaci. Přímo od Svobody jsem slyšel, jak říkal, že je Brežněv posadil ho helikoptéry a ukazoval velké zbrojní komplexy podél západních hranic SSSR, aby jim nahnal strach. Oni se pak údajně složili a naplno kapitulovali.

Co z toho vyplývá? Pavel Kosatík před několika lety v Lidových novinách napsal, že k roztržce došlo proto, že Štefánik napadl Beneše, protože si nechal nějaké peníze z odboje. Z toho obviňoval Beneše i Karel Pergler, který spoluorganizoval odboj ve Spojených státech za první světové války. Chci tím říct, že mezi Benešem a Fierlingerem šlo o nějakou zvláštní vazbu, která mohla mít i toto pozadí.

Jak tuto kapitulaci hodnotil Prokop Drtina? Čekal ji, ale přesto byl nešťastný. Atmosféra byla vrcholně deprimující, protože do té doby se Husák k okupaci stavěl do jisté míry rezervovaně a pořád mluvil o politickém řešení situace.

Říká se, že Zdeněk Fierlinger byl snad jediný Benešův důvěrný přítel. Snad. Svou roli v tom sehrála i Hana Benešová, která vždycky Fierlingera hájila. Zbyněk Zeman ve své benešovské biografii píše, jak sám bratr Edvarda Beneše, Vojta, popisoval Fierlingera jako člověka principiálně špatného. Prezident Beneš si to v posledních letech uvědomil a na podzim 1947 měl určitý podíl na tom, že na brněnském sjezdu ČSSD byl Fierlinger odvolán z funkce předsedy sociální demokracie. Známý je pak výrok Edvarda Beneše z 12. března 1948, který uvádí ve svých pamětech profesor Václav Černý. Beneš prý říkal: „Pamatujte si, že největší zločinec je Fierlinger, ten musí viset, rozšlapat ho jako hada.“ Taková slova od prezidenta Beneše nikdy nikdo neslyšel. Musel projít příšerným rozčarováním.

V doplňku Drtinových pamětí se ještě píše, že „celá kapitulace Benešova se všemi důsledky do velké míry ospravedlňuje nedůvěru, již k němu choval Antonín Švehla, a jeho mystifikující chování v únorové krizi dokonce staví do nového světla někdejší obviňování z nespolehlivosti jeho jednání, jež proti němu vznášel prvý čs. předseda vlády dr. Kramář“. Už od začátku Benešovy republikánské kariéry, počínaje rokem 1919, jsou kolem jeho osoby otazníky. Kdybyste četl pozorně Drtinovy paměti, tak tam najdete velice zajímavou poznámku malým písmem pod čarou. Píše zde, že Beneš v roce



Kdy vlastně začal Fierlinger dělat prosovětskou politiku? V Rusku byl jako úředník už před první světovou válkou, pak vstoupil do legií a po bitvě u Zborova byl povýšen na plukovníka. V roce 1918 v USA krátce prováděl nábor dobrovolníků do československých legií a posléze vedl kancelář Československé národní rady v Paříži. Za první republiky nastoupil dráhu vyslance v různých zemích (Nizozemí, Švýcarsko, Rumunsko, USA). Od roku 1937 byl vyslancem v SSSR. Měl největší podíl na československo-sovětské smlouvě z roku 1943. Právě v té době začal otevřeně prosazovat sovětské zájmy, což se týká hlavně podoby politického uspořádání po roce 1945. V říjnu 1944 byl například ze své funkce exilovou vládou odvolán, ale po zásahu sovětské vlády ho Beneš znovu instaloval. V dubnu 1945 byl jmenován prvním předsedou vlády a stal se rovněž předsedou sociální demokracie. V čem všem mohl být pro Sověty tak užitečný? Stojí za to si přečíst knihu historika Zbyňka Zemana, který na základě hodnověrných pramenů doložil, že Fierlinger zařídil, aby u nás Rusové začali těžit uran. Nechápu, že se tímto člověkem nikdo u nás seriózně nezabývá. Například americká ministryně zahraničí Madaleine Albrightové měla Fierlingera jako námět své diplomové práce. To zřejmě ukazuje, jaký význam Fierlingerovi přikládal její otec, pan Josef Korbel, který sám pracoval v diplomatických službách. Přiznám se, že jsem sám nevěděl, že Fierlinger byl po sloučení sociální demokracie a KSČ členem politbyra ÚV KSČ v letech 1948–66. Jinak řečeno, patřil k deseti nejvlivnějším lidem nejen v demokracii, ale i v komunistickém režimu a dokázal přitom přežít politické procesy padesátých let. Byl skutečně tak schopný?

Pochybuji. Spíš si myslím, že Fierlinger byl pro Sověty daleko spolehlivější než například Antonín Zápotocký. Bývalý sociálně demokratický ministr a poválečný předseda Nejvyššího soudu Ivan Dérer ve svých pamětech s názvem Antifierlinger vzpomíná, jak ministr vnitra Jan Černý jel ve druhé polovině třicátých let do Sezimova Ústí za Benešem, kde mu měl ústně sdělit důležité informace. Během této audience se Fierlinger povaloval ve stejné místnosti na pohovce. Mimochodem, oni měli v Sezimově Ústí vedle sebe vily s průchozími vrátky a předtím bydleli ve stejném domě v Praze Na Zátorce. Prostě nerozlučná dvojice. Kdykoli jsem před nebo po druhé světové válce prezidenta Beneše viděl, vždy u toho byl Fierlinger. Ivan Dérer ve svých pamětech také uvádí: „Když mne však prezident Beneš přijal krátce po svém návratu z emigrace, stěžoval si, že mu v Moskvě vnutili Fierlingera za předsedu vlády. Jejich poměr už evidentně nebyl tak přátelský jako předtím.“ Podílel se Fierlinger také na komunistickém převratu? Zcela určitě a nejenom na něm. Slavný pražský porodník Karel Steinbach ve své knize Svědek téměř stoletý vypráví, jak mu devátého března, tedy den před záhadnou smrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, volal Fierlinger, že má chřipku a potřeboval by píchnout penicilin. Protože to nebyla samozřejmá věc, musel ho Steinbach nějakou chvíli shánět, a proto se opozdil. Když přišel k Fierlingerovi, bylo vidět, že je strašně nervózní. Poté, co mu injekci píchl, rozrazily se dveře a dovnitř vstoupili dva rabijáci, kteří ukázali na Steinbacha a zeptali se, co ten tady dělá? Steinbach byl hluboce přesvědčen, že Fierlinger byl namočen v Masarykově vraždě, která se pak udála v noci z devátého na desátého března 1948.

Jiří Ješ se narodil 19. června 1926 v Praze. V letech 1945–1948 studoval na Vysoké škole obchodní, z níž byl po únorových událostech vyloučen. Před komunistickým převratem byl rovněž členem vedení Svazu vysokoškolského studentstva. Novinářsky přispíval do Peroutkova týdeníku Dnešek a deníku Svobodné slovo, kde pracoval jako asistent zástupce šéfredaktora Miloslava Koháka. V letech 1948–1949 a poté 1951–1955 byl z politických důvodů vězněn a jeho rodina vystěhována do severních Čech. Po propuštění zastával různá podřadná zaměstnání. Po sedmi letech se uchytil jako organizační pracovník vážné hudby v severních Čechách. V polovině sedmdesátých let se vrátil do Prahy a pracoval v koncertním jednatelství FOK. Po převratu krátce působil v protokolárním oddělení kanceláře prezidenta Václava Havla. Od začátku devadesátých let je činný jako politický komentátor a moderátor v České rozhlase a Rádiu Svobodná Evropa. Vydal knihy s názvem Jak organizovat koncerty vážné hudby (1980), vzpomínkovou publikaci Co přines čas (1997) a čtyři knihy rozhlasových komentářů s názvem Hovořil Jiří Ješ (1997, 1999, 2003, 2007). Dal také dohromady dvě CD s názvem Zvukové podobizny našich prezidentů (1995). V letech 1995–1998 působil jako předseda Rady České tiskové kanceláře. V roce 1996 mu byla udělena první Cena Ferdinanda Peroutky.

16



Vraťme se ještě k Drtinovu tvrzení, že Benešovo chování v únoru 1948 bylo předvídatelné a jeho kritici z první republiky jako Švehla nebo Kramář měli v hodnocení jeho osobnosti pravdu. Antonín Švehla jako ustanovený premiér jednou přišel s vládou bez Edvarda Beneše a prezident Masaryk ji odmítl. To je další záhada, proč byl TGM tak fixován na Beneše. Četl jsem, že se před první světovou válkou sice znali a TGM mu dokonce neúspěšně sháněl práci, ale nebylo to žádné velké přátelství. Klíčové bylo setkání v Letenských sadech na začátku první světové války. Masaryk tehdy řekl Benešovi o svých záměrech jít do odboje, ale postěžoval si, že mu chybí peníze. Edvard Beneš mu hned druhý den přinesl větší finanční obnos a po Masarykově odchodu za hranice začal organizovat domácí odboj. A pak samozřejmě obrovská Benešova píle! Moje tetička byla zaměstnána u Beneše na ministerstvu zahraničních věcí za první republiky. Vzpomínala na jeho neuvěřitelnou výkonnost, jak bral dva schody najednou, všechny poháněl do práce a vůbec jak byl strašně vitální. Od roku 1926 ho však začala blokovat Menierova choroba a časem také arterioskleróza. Před první světovou válkou se Edvardu Benešovi nijak zvlášť dobře nedařilo. Pro svou nepřístupnou povahu nemohl dlouho sehnat práci, navzdory Masarykovým intervencím. Také byl pouze suplentem na obchodní akademii v Resslově ulici v Praze. Pak si složitě udělal doktorát a na svém titulu tak lpěl, že si ho dával před každý svůj podpis. Myslím, že v něm byla ukryta nějaká povahová slabost. Ještě spornější postavou únorových událostí roku 1948 je ministr zahraničí Jan Masaryk. Z životopisné knihy dvojice Kosatík-Brož s názvem Jan Masaryk vyplývá, že to byl člověk, který byl v určitých obdobích života celé měsíce duševně nepříčetný – zkrátka jeho slavné návaly velkého smutku a velkého veselí byly projevem duševní choroby. Vy jste o tom věděl? Osobně jsem ho neznal, ale můj otec, který byl po válce národně socialistickým poslancem, vzpomíná na jejich setkání v roce 1946 v Paříži. Tehdy se mu Masaryk svěřoval, že ho politika zase tolik nebaví a raději by dělal nějaké kšefty. Celé Masarykovo politické angažmá bylo založeno na slibu jeho otci, že neopustí Beneše. Druhá věc, která „vytvořila“ Jana Masaryka, bylo jeho jméno. Bez něj by byl nikdo. Drtina ve svých pamětech popisuje schůzku u Masaryka, kam přišli ještě s demokratickými vůdci Zenklem a Stránským začátkem února 1948. Říkali mu, že se chystá věc, která bude předpokládat jednotný postup demokratických politiků, a co prý on na to. Jan Masaryk se zamyslel a řekl, že Beneš je nemocný a on by měl zájem, aby jméno Masaryk opět bylo na Pražském hradě. Takže hrál o prezidentskou funkci? Naprosto určitě – a TGM by tuto dynastickou posloupnost jistě rád viděl. Zlom Jana Masaryka coby veřejného činitele


spadá do doby začátku druhé světové války, kdy jezdil po Spojených státech a na mítincích přesvědčoval lidi, že je třeba jít do války. Tam prý prokázal takové řečnické schopnosti, že mu ohromně stouplo sebevědomí a stal se politickou figurou. Do té doby sice působil jako vyslanec, ale víceméně byl považován za baviče královské rodiny v Londýně. Jeho přerod v politika se projevil i ve vysílání BBC během druhé světové války, které jsem každý týden poslouchal. Ve srovnání s ministry Stránským nebo Drtinou sice říkal banality, ale zato mimořádně účinné. Někde v té době vzniká legenda o „našem Honzovi“. Drtina popisuje ve svých pamětech další zajímavou historku. 24. února 1948, tedy den před přijetím demise ministrů, přišel Jan Masaryk za prezidentem Benešem, že mu volal Gottwald a chce, aby ve vládě zůstal, a co mu prý Beneš doporučuje. Prezident odpověděl, že se musí rozhodnout sám. Před kancléřem Smutným a manželkou Hanou pak prohlásil: „Kdybych mu řekl, zůstaňte ve vládě, vymlouval by se, že chtěl odstoupit, ale zůstal proto, že já jsem to chtěl. A kdybych mu řekl, aby funkci nepřijímal, šel by ke Gottwaldovi a řekl, že Beneš nechce. Znám tenhle Masarykův způsob. Nemůže za to.“ Je to věrohodné tvrzení. Leccos koneckonců vyplývá i ze svědectví Masarykovy přítelkyně Marcie Davenportové, kterou tady každý podceňuje, aniž by k tomu byl důvod. Podrobně popsala, co se v únoru 1948 dělo. Masarykovo setrvání v Gottwaldově vládě bylo prý motivováno tím, aby se jako ministr zahraničí mohl lépe dostat do Londýna. Ještě předtím vzkázal dvěma významným postavám britského politického světa – Bruci Lockhartovi a siru Ormu Sargentovi, šéfu ministerstva zahraničí –, že chce do Anglie odcestovat. Myslím, že to nezůstalo utajeno Sovětům, protože v té době pracovali na nejvyšších místech v britské exekutivě dva významní (a později i odhalení) agenti sovětské tajné služby. Myslím, že se Rusové báli, že by Masarykův odchod do emigrace a jeho další působení mohlo zpochybnit únorový převrat. Takže podle vás Jan Masaryk desátého března nespáchal v Černínském paláci sebevraždu, ale byl zavražděn ruskou tajnou službou? Nemusela to být přímo vražda. Rozhodně jsem ale přesvědčen, že té noci z 9. na 10. března měl nějakou zlou návštěvu, která ho měla k něčemu přinutit. Když se zdráhal, došlo k potyčce, která přešla v násilí. Podle americké novinářky Claire Sterlingové, která se případem zabývala, byly v jeho vaně nalezeny polštáře, jimiž byl zřejmě dušen. Pak se mohl pokusit o útěk oknem. Masarykův tajemník Antonín Sum, který byl přítomen pitvě, ale trval na teorii sebevraždy. Ve svém posledním rozhovoru pro Lidové noviny v roce 2005 se však zmínil o omítce za Masarykovými nehty, což svědčí o tom, že se něčeho před pádem snažil zachytit. Takhle se nechová sebevrah. Zajímavé svědectví přinesl také Masarykův patolog, František Hájek, který na smrtelné posteli podal pro-


valý komunistický historik Karel Kaplan tvrdí, že tehdy už byla ve společnosti daleko kritičtější nálada vůči komunistům a svůj volební výsledek z května 1946 by KSČ už nezopakovala. Bohužel odstupující ministři si nespočítali, že demisi musí podat většina vlády a ne jen dvanáct ministrů; dalších čtrnáct jich chtělo ve vládě zůstat. S Janem Masarykem a sociálními demokraty by však nekomunisté měli většinu. Pak by skutečně z hlediska ústavy vláda padla. Antonín Sum v tomto smyslu hájí Masaryka slovy, že by jeho demise poměr sil nerozhodla, protože by to bylo třináct ku třinácti. Komunisté prý ještě měli v záloze, že by se za členy vlády údajně označili i tři státní tajemníci, kteří demisi také nepodali. To byla ale jenom Sumova teorie. Takže, marná sláva, rozhodli sociální demokraté. Demise ministrů Majera a Tomeše prostě přišla pozdě.

Jan Masaryk a Klement Gottwald na mezinárodním leteckém dnu v Ruzyni, září 1947

fesoru Karlu Káclovi důležité informace, o nichž Kácl v dubnu 1968 referoval ve Svobodném slově. Z Hájkova svědectví vyplývá, že se coby dlouholetý patolog nikdy nesetkal s případem sebevraha, který by chtěl opustit svět skokem dozadu. O tom také svědčí záznam v pitevním protokolu, kde Hájek konstatuje dva čerstvé šrámy na břiše a teprve poté se soustřeďuje na další věci. Vy jste ten protokol četl? Nejdříve na výstavě Jana Masaryka ke sto desátému výročí narození. Také vyšel v časopise Vesmír, ale tam chyběl závěr. Jaký? Na posledním řádku originálního protokolu z výstavy bylo, že na okraji Masarykova pohlavního údu byly zbytky spermatu. Ve vězení jsem často slýchal, že je to běžný úkaz u mužů po popravě oběšením. Něco jako výsledek strachu, který prožili. Podle lékařů se však tato reakce nevyskytuje u sebevrahů. Jak si vysvětlujete, že existuje poměrně vlivná skupina Masarykových nejbližších přátel, která je přesvědčena o jeho sebevraždě? Když se začnete kauzou Jana Masaryka zabývat, narazíte na mimořádné množství lidí, kteří zemřeli nepřirozenou smrtí – od konce čtyřicátých až do devadesátých let. To byl důvod, že lidé jako Antonín Sum, Lubomír Soukup, Arnošt Heidrich a jiní trvali na teorii Masarykovy sebevraždy, aby ochránili lidi, kteří se nechtěli spokojit s verzí o Masarykově sebevraždě. Vraťme se ještě k politickému aranžmá února 1948. Demokratičtí ministři podali demisi a očekávali, že ji prezident Beneš nepřijme a na květen 1948 vyhlásí parlamentní volby. Mimochodem, i bý-

18


Co se v té době dalo dělat? Myslím, že nic. V květnu 1943, když byl Beneš u Roosevelta, se dalo něco dělat, ale v únoru 1948? Ferdinand Peroutka přináší svědectví o slovech prezidenta Beneše několik měsíců po únoru 1948 v reakci na výčitku demokratických politiků, že přijal demisi ministrů. „Oni obviňují mne, že jsem zklamal, a já obviňuji je, že zklamali oni mne v rozhodující chvíli. Bez jejich přislíbeného zásahu jsem byl bezmocný. Když měl Gottwald Staroměstské náměstí plné krvežíznivé, po zuby ozbrojené milice, čekal jsem, že ostatní se shromáždí na Václavském náměstí. Ale nemohl jsem si představit, že jim do té míry schází organizace a rozhodnost, když se do toho mělo jít. Věřil jsem, že demonstrace neozbrojených studentů dá znamení k obecnému povstání. Ale když se nikdo nehnul, nemohl jsem přece dopustit, aby Gottwaldovy bojechtivé hordy prováděly hromadné masakry na bezbranném pražském obyvatelstvu. Nebylo žádné hranice v tom, čím hrozily.“ Faktem je, že víkend 21. a 22. února byl ze strany demokratických představitelů naprosto promarněný. Vůdcové těchto stran nedělali naprosto nic, pokud tím nemyslíme například jejich účast na venkovském plese. Naproti tomu KSČ zorganizovala už v neděli sjezd závodních rad. Ke konci zde došlo k zajímavé situaci. Kdosi z pléna navrhl, aby byl poslán pozdravný telegram prezidentu Benešovi. Z rozhlasu jsem slyšel obrovský jásot, který tento návrh provázel. Napadlo mě, že kdyby tam prezident Beneš byl přítomen a ve vhodné chvíli zasáhl ve prospěch demokracie, mohlo to v celkovém vývoji třeba k něčemu vést. A co vaše studentská demonstrace z 23. února? Do Ateliéru Obecního domu tehdy byla svolána schůze Klubu národně socialistických akademiků, kterou vedli studentští vůdci Lesák a Fic. Spontánně jsme si tam řekli, že jdeme na Hrad. Dodnes si pamatuji, jak běžíme po schodech Obecního


domu a proti nám Zdeněk Fierlinger, Jiří Hájek, Ludvík Svoboda v generálské uniformě a také Antonín Zápotocký, kteří šli zakládat akční výbor Národní fronty. Jeden studentský proud šel přes Příkopy a most Legií, druhý Celetnou a směrem na Karlův most. Spojili jsme se pak u Schwarzenberského paláce na Hradčanském náměstí. Pamatuji si, že u arcibiskupství stáli policisté s napřaženými samopaly. Josef Lesák, který byl tehdy také poslancem, na ně silným hlasem křičel, že chce být předveden k veliteli hradní stráže, aby se dostal k prezidentovi. Na tuhle ráznost oni překvapivě dali a za prezidentem se vydala delegace několika z nás. Přišli však naprosto zdeptaní, že si prý Beneš musel držet ruku za dírku u saka, aby mu nespadla, a že je fyzická troska. Tentýž den odpoledne byl podle jiných svědectví plný kuráže, z čehož vidíte, jak ho ovlivňovala jeho nemoc. Podle svědectví profesora Hynka byly tyhle zdravotní výkyvy projevem jeho cévní choroby. Beneš měl neuvěřitelné kolísání tlaku už několik let. Ivan Herben popisuje, jak u něj vlivem toho docházelo ke změnám barvy obličeje. Sám jsem Beneše viděl koncem roku 1945 v Lánech a ve tváři byl rudý jako rak.

výš než Jiří Pelikán nebo Ivan Sviták, s nimiž jsme tehdy bojovali. Od třiadvacátého února 1948 se skrýval na právnické fakultě, ale pak se pro jistotu odstěhoval ke své milence v budově pod pražským rozhlasem, kam jsem mu každé ráno nosil informace. Vzpomínám, jak jsem mu přímo do postele přinesl Mladou frontu, kde byla nakreslena loď, z níž u břehů Anglie vystupují Tigrid s Ransdorfem. Pak jsme ho přebarvili na blond a dali mu falešné vousy, aby nebyl tak nápadný. V kontaktu jsem s ním byl až do třináctého března 1948.

Prý v těch dnech sehrála negativní úlohu jeho manželka Hana. Když Beneš dostal na legionářském sjezdu v létě 1947 mrtvici, začala ho chránit tím, že mu filtrovala zprávy. Švédský velvyslanec Eduard Táborský popisuje ve svých pamětech, jak 25. února 1948 Beneš vyběhl z pokoje, kde jednal s Gottwaldem a říká: „Haničko, Haničko, oni chtějí, abych to podepsal (demisi ministrů – poz. aut.), co mám dělat?“ Ona prý odpověděla: „A když to nepodepíšeš, pomůžeš tím něčemu?“ A tak se vrátil a podepsal. Nehledejte v jednání Hany Benešové žádné politické motivace. Moje babička se s ní jako starostka jednoho ženského spolku v Táboře dobře znala. Byla to hodná apolitická žena, která ničemu moc nerozuměla. Vyplývá to i z korespondence manželů Benešových s názvem Listy důvěrné, kterou vydal Jaromír Hořec.

Ne. Začnu zeširoka. Devětadvacátého května 1948 byla v našem vinohradském bytě schůzka, na níž byla přítomna Milada Horáková, legendární Masarykův spolupracovník Lev Sychrava, profesor Zdeněk Peška, Antonie Kleinerová, neteř Jaroslava Kvapila, a další. Mimochodem, po určité době tam vtrhla StB a v jiné věci zatkla pouze mě. Z hovorů předtím jsem však nabyl dojmu, že tito lidé, z nichž tři byli později souzeni v hlavním procesu s Miladou Horákovou, nepomýšlejí na nějaký aktivní odboj. Z diskuze bylo pouze zřejmé, že Horáková sama je ve styku se Zenklem a Ripkou, kteří byli v Paříži, a je připravena podle jejich instrukcí jít do odboje, ale pouze v případě, že mezinárodní situace bude příznivá.

Jak se mu podařilo emigrovat? Měli jsme spojení na Františka Klečku, číšníka z jídelního vozu mezinárodního vlaku, který ho dostal ven. Tím získal naši důvěru a začali jsme přes něj posílat korespondenci do zahraničí, aniž bychom věděli, že je to agent StB. To byl také základ mého prvního politického procesu. Jaké byly záměry demokratických politiků, co se týče další zahraniční akce? Víte o schůzce ve Vinoři?

Někdo jí vyčítá, že přesvědčila Beneše, aby zůstal ve funkci až do 7. června 1948, kdy už jeho stoupenci byli zatýkáni nebo odcházeli do emigrace. Co byste řekl o tomto zvláštním období mezi únorem a červnem 1948? Myslím, že přesně jej charakterizoval ve svých pamětech Václav Černý. V jeho popisu je Beneš totální troska. V té době se hrálo o to, jestli se ho podaří dostat do zahraničí. Jednu cestu organizoval Eduard Táborský, který se s prezidentem spojil přes Amélii Posse-Brázdovou. Podařilo se jí dokonce dosáhnout souhlasu Beneše i jeho ženy s odchodem, ale dříve než mohla akce začít, upadl Beneš do agónie a třetího září 1948 zemřel. Mimochodem, vy jste znal legendárního studentského vůdce Emila Ransdorfa? V té době jsem s ním byl v každodenním kontaktu. Tehdy byl šéfem Svazu vysokoškolského studentstva a stál tedy funkčně


Jan Masaryk na obálce časopisu Time, březen 1944


Co bylo kritériem příznivosti situace? Nejspíše třetí světová válka, v níž v té době každý věřil. O několik měsíců později už bylo jasné, že se situace nevyvíjí v náš prospěch. Na další schůzce této skupiny ve Vinoři jim Horáková rozmlouvala okamžitou odbojovou činnost se stejným argumentem, že je nutné čekat na příhodnou mezinárodní situaci. V tomto smyslu byl proces proti Horákové skutečně vykonstruovaný. Ještě jednou budu citovat Prokopa Drtinu, který napsal: „Největší tragédie Benešova velikého podílu na moderní české historii spočívá v tom, že nezemřel o sedm měsíců dříve. Kdyby ho smrt zastihla v únoru nebo před únorem 1948, byl by jeho úžasný životní odkaz politický znamenal jednolitý, čistý, důsledný a neposkvrněný štít boje za národ, svobodu a demokracii. Okolnost, že smrt ho zastihla teprve koncem léta 1948, způsobila, že není v silách nikoho, aby z něho sňal spoluodpovědnost za potlačení svobody v Československé republice.“ Tenhle výrok přece nemohl myslet vážně. Psychologicky byl Drtina nehnutý, tuhý, ale ve vztahu k Benešovi s ním emoce jen cloumaly. Co by se stalo, kdyby Beneš zemřel před únorem? Asi by měl o něco lepší pověst, ale změnilo by se něco podstatného? Ostatně když už jsme u těch osmičkových výročí, podstatný je přece rok 1938. Nikdo se například nepozastavuje nad faktem, že prezident republiky neměl podle ústavy právo rozhodnout o postoupení území Německu. Proč českoslovenští politici přijali v září 1938 Benešovo vůdcovství, když byl pouze prezident, což v tehdejším ústavním systému nebyla nejdůležitější funkce? Ani je nenapadlo aktivně odporovat, protože to tak bylo zvykem už od dob TGM. Byli to monarchové, takže nikdo ani nezpochybňoval, že na sebe toto osudové rozhodnutí Beneš vzal. Schválně si vás vyzkouším. Kdy jsme v roce 1938 kapitulovali? Někdy po Mnichově, takže nejspíš třicátého září 1938. Ne, už jednadvacátého září – a lidé to bohužel nevědí. Den předtím, tedy dvacátého září, byli vyslanci Francie a Anglie u Beneše a naléhali, že musí přijmout Hitlerovy požadavky. Beneš na druhý den svolal Hodžovu vládu, která ve 14 hodin dospěla k závěru, že přijímá všechny Hitlerovy požadavky. Nikdo to však nebyl schopen národu oznámit. Pověřili proto herce Národního divadla Zdeňka Štěpánka a ten 21. září do rozhlasu řekl, že vláda se rozhodla v bezvýchodné situaci postoupit naše území. Byla to čistá kapitulace. Den nato se Chamberlain sebral a jel do Godesbergu slavnostně Hitlerovi oznámit, že má, co chtěl. Nicméně Hitler zvýšil svoje požadavky na další území. Britský premiér se naštval, odjel do Londýna a společně s francouzskou vládou poslali československé vládě telegram, aniž sami mobilizovali, kde stálo, že za dané situace britská a francouzská vláda nadále nemůže raditi vládě československé, aby nemobilizovala. Jak víme, dva zápory dají klad.

20


Podle knihy historika Zbyňka Zemana začal Beneš chodit po místnosti a nahlas říkal, že to znamená válku, a večer 23. září 1938 byla skutečně vyhlášena mobilizace. Kdyby Hitler podmínky nezvýšil, žádná mnichovská konference by se nesešla a jen by vešla v platnost kapitulace z 21. září 1938. Co bylo dál? Několik dnů se nedělo nic a Beneš mezitím měl svůj slavný projev, kde řekl, že má plán pro všechny případy. Nikdo nevěděl, co se za ním skrývá, protože přes úspěšně provedenou mobilizaci se nedělo nic nového. Britové mezitím znovu ustoupili Hitlerovi, a to na základě rozhodnutí britské Dolní sněmovny. Československé vládě předali tzv. timetable čili harmonogram vyklízení sudetských území. Večer 28. září 1938 naši s těmito podmínkami opět souhlasili. Ráno 29. září pak byly z našeho ministerstva zahraničí odeslány dopisy na naše zastupitelské úřady, že Československo končí. Teprve odpoledne téhož dne se sešla z podnětu italského vůdce Mussoliniho v Mnichově slavná konference, která dala naší vládě další ultimátum ohledně odstoupení příhraničních území. Morální kapitulace však nastala už dávno před Mnichovem. Co tím chcete říct? Kdyby Hitler nezvyšoval vůči Chamberlainovi své požadavky, žádná zářijová mobilizace, která v určité chvíli posílila národní sebevědomí, by vůbec neproběhla. To je velmi podstatné. V té době se zvedla strašlivá nenávist všech československých politiků vůči Benešovi, ale zase: proč nevyužili svých ústavních práv a nevstoupili do jeho rozhodování? Spoléhání jednoho národa na jednoho člověka je tragická věc. Zvláště, když je ten člověk permanentně náchylný ustupovat sám sobě. Vraťme se ještě k únoru 1948. Poválečné příběhy se šťastným koncem v zemích jako Finsko nebo Rakousko dokazují, že i v beznadějných situacích se dá leccos dělat a občas to i vyjde. Jaký byl, podle vás, optimální model poválečné orientace Československa? Dalo se jít finskou cestou. Měli bychom limitovanou vnitřní svobodu a naše zahraniční politika by byla víceméně neutrální. Českoslovenští politici v čele s Benešem by o to ovšem museli usilovat už od začátku čtyřicátých let, namísto dobrovolné prosovětské orientace. Uvědomte si, že Beneš dokonce přesvědčil válčící mocnosti, jako byly Spojené státy a Británie, aby mělo Československo výjimku z pravidla, že velmoci během války nepodepisují s exilovými vládami neexistujících států spojenecké smlouvy. V roce 1943 byla Anglie velice proti sovětsko-československé smlouvě o spolupráci. Na schůzi ministrů zahraničních věcí v září 1943 nakonec dali souhlas k Benešově cestě do Moskvy. Na Jaltě se pak o nás vůbec nejednalo – kdo chce kam, pomozme mu tam. To platilo v únoru 1948 a platí to i nyní. Rozhovor vedl Bohumil Pečinka.


Svoboda a komunismus Bohuslav Fic Bohuslav Fic (†67) patřil k tomu typu gymnaziálních učitelů, kteří v českých zemích už od 19. století systematicky zvyšovali úroveň vzdělanosti, takže oslovení „pan profesor“ nebylo v jeho případě jenom licencí. Ficovy politické texty s filozofickým přesahem se čas od času objevovaly v celostátních médiích, několikrát i na stránkách Revue Politika. Proto nás tak zasáhla zpráva o jeho tragické smrti, kterou lze zkoncentrovat do tří slov: náhlá, předčasná a zbytečná.

V létě 2007 nám Bohuslav Fic poslal k posouzení první verzi rozsáhlého eseje, v němž se zabývá vývojem ideje komunismu od nejstarších dob do současnosti. „Pojmem komunismus rozumím všechny vize a formy společenského uspořádání, vycházející z kolektivismu, společného vlastnictví majetku a majetkové rovnosti. Bez ohledu na to, jestli se jim říká zlatý věk, ráj, království Boží na zemi, utopický socialismus, vědecký socialismus, reálný socialismus, socialismus s lidskou tváří nebo jakkoliv jinak. Přehlížení faktu, že všechny tyto termíny mají podstatné znaky společné, vyvolává nejen pojmový zmatek, ale také zamlžuje jádro zkoumaného předmětu,“ napsal v úvodu své práce, z níž jsme se rozhodli zveřejnit několik úryvků na téma vzájemné provázanosti tyranie, strachu, svobody a rovnosti.

DEMAGOGIE A TYRANIE Náchylnost sociálních demokratů k demagogii je nepochybně způsobena tím, že jejich strana vzešla z marxistické ideologie. Programy socialistických stran vycházely z utopického Marxova učení, které slibovalo osvobození lidstva, sociální spravedlnost a majetkovou rovnost. Třebaže se později dokázaly od Marxe odpoutat, vliv jeho mýtu si v sobě nesou jako nezcizitelné dědictví. Slibovat nesplnitelné zůstalo demagogickým dědictvím marxismu až do dnešních dnů. Je pozoruhodné, jak snadno se může vlivem demagogů změnit demokracie v tyranii. Jakoby Aristoteles svým varováním před demagogií předznamenal příchod Mussoliniho, Lenina, Stalina, Hitlera, Mao Ce-tunga, Fidela Castra, Huga Chavéze a dalších, kteří na svoji příležitost ještě čekají. Všichni sociální tyrani slibovali svobodu, aby založili svou vládu na strachu a nesvobodě. Strach se stal všudypřítomným stavem, který bránil jejich moc před rozumem, pravdou a spravedlností. Strach je vůbec nejúčinnějším prostředkem vzniku a udržení tyranií. O strachu a hrůze, které vzbuzovala svatá inkvizice, se už dovídáme pouze ze svědectví historických pramenů nebo


z umělecké tvorby. Přesvědčivě je ztvárnil Miloš Forman ve filmu Goyovy přízraky. Když uváděl českou premiéru svého snímku, řekl, že při jeho natáčení myslel také na hrůzy, které přinesl fašismus a komunismus. Inkvizice si přiznání podezřelých vynucovala tzv. útrpným právem, tedy mučením, které zdůvodňovala tím, že chce zachránit duši ubožáka. Že je to pro jeho blaho, pro království boží. Nešlo však jenom o království boží, ale o nadvládu katolicismu. Když bylo v Paříži za bartolomějské noci povražděno více než tři tisíce hugenotů, nadšeně to uvítaly obě hlavy katolicismu. Filip II. například slovy: „Dostalo se mi jedné z největších radostí mého života.“ Papež Řehoř VIII. dal v kostelích po celém světě zpívat Te Deum laudamus. Demagogie stojí u zrodu a strach je esencí každé tyranie.

HEYDRICHIÁDA Strach a hrůzu, které přinesl fašismus, si ještě řada lidí pamatuje. Především Židé, kteří přežili holocaust, jehož obětí byla třetina židovské populace, tj. šest milionů lidí. A také ti, kteří prožili heydrichiádu, nejhroznější období fašistické okupace, vědí, jaký strach a hrůzu vyvolávalo, když byla v rozhlase každý den čtena jména těch, kteří byli popraveni. Mnozí jen za verbální delikty, jako bylo schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Strach vyvolávala už jenom zmínka o koncentračním táboru nebo o gestapu. Jenom strach donutil morální a intelektuální výkvět národa, herce Národního divadla, aby svou potupnou účastí na shromáždění pod sochou svatého Václava v Praze podpořili slova protektorátního ministra propagandy, který na adresu Masarykova prezidentského nástupce řekl: „Zločinci Benešovi a jeho židovské smečce bylo zcela lhostejné, když organizovali atentát na pana zástupce říšského protektora, kolik české krve poteče.“ Rovněž učitelé pražských škol byli nuceni přivést na Václavské náměstí své žáky. Neuposlechnout nebylo možné. Tehdy šlo o život.


Podobné a stejně potupné shromáždění svolali o pětatřicet let později čeští komunisté přímo do Národního divadla. Opět to byl strach, který donutil populární osobnosti, aby na nejvýznamnějším místě českého kulturního života odsoudili Chartu 77, která byla prvním veřejným protestem proti komunistické moci po sovětské okupaci. Tehdy už ale přítomné celebrity nenutil k účasti strach o život, ale pouze o chleba. Ve svých počátcích používala komunistická tyranie brutálnější metody. Tehdy šlo skutečně o život. Stejně jako za fašistické okupace bylo jejím cílem zastrašit obyvatelstvo a přinutit jej k poslušnosti. Komunistům k tomu posloužili vraždy, nejasné úmrtí Jana Masaryka, ale zejména politické procesy, které měly zastrašit všechny, kdo nesouhlasili s komunistickým pučem v únoru 1948. Slova Státní bezpečnost (StB) a státní prokuratura v nás vyvolávala stejný strach jako předtím slova gestapo a koncentrák. Jak fašisté, tak komunisté používali stejné metody, známé už z dob římského císařství. Císař nechal popravit nebo zavraždit několik senátorů a zbytek senátu už mu zobal z ruky. Právě o tom psal slavný vědec I. P. Pavlov ve svých dopisech Leninovi a Radě lidových komisařů, když jim vytýkal, že rozsévají nenávist, a dokazoval, že „podmíněný reflex otrocké pokory“ povede k paralýze nervového systému obyvatelstva, k jeho animalizaci a ztrátě lidskosti. Toto dědictví komunismu bude v myslích lidí, kteří si museli prožít bolševické peklo, přežívat ještě dlouhou dobu…

O SVOBODĚ Mezi argumenty o nepřijatelnosti komunismu, násilném prosazování nerealizovatelné majetkové rovnosti, ekonomické neefektivnosti, zastrašování, mučení a usmrcování odpůrců zaujímá významné místo také potlačování svobody. Mimořádnou úvahu o svobodě napsal v románu Bratři Karamazovi ruský spisovatel F. M. Dostojevský. Tato pronikavá úvaha má název „Velký inkvizitor“. „Můj děj se odehrává ve Španělsku, v Seville, v nejhroznější době inkvizice, kdy pro slávu Boží planuly každý den hranice a hořeli zlí kacíři,“ říká Ivan Karamazov bratrovi a odhaluje mu, jak se bude děj jeho Velkého Inkvizitora vyvíjet:

„A Kristus zatouží jen na chvíli navštívit své dítky, a to právě tam, kde plápolají hranice kacířů. Přijde tiše a nepozorovaně, ale kupodivu všichni Ho poznávají. Lid se k Němu nezadržitelně hrne, obklopuje Ho… Vztahuje k nim ruce, žehná jim… Zůstane stát před portálem sevillské katedrály právě ve chvíli, když tam plačící rodina přináší bílou dětskou rakvičku: je otevřená a leží v ní sedmileté děvčátko, jediná dcera vynikajícího občana. Mrtvé dítě je celé pokryto květy. Průvod zůstane před portálem, složí rakvičku k Jeho nohám. On se dívá soucitně a Jeho ústa zas tiše pronesou: ,Talitha kumi’ – a hned vstala děvečka. Děvčátko se v rakvi zvedá, sedá si a s úsměvem se kolem sebe rozhlíží udivenýma rozevřenýma očkama. V ruce má kytici bílých růží, kterou jí dali do rakve. Lid trne… Tu však jde po náměstí sám kardinál Velký inkvizitor ve své staré a hrubé mnišské kutně. Před davem se zastaví a z dálky přihlíží… Vidí, jak dívenka vstala z mrtvých, a jeho tvář se zachmuří. Stáhne husté, šedivé obočí a jeho pohled zlověstně zaplane. Pokyne prstem a poručí stráži, aby Ho jala. Stráž zavede vězně do ponuré klenuté vězeňské kobky ve starobylé budově svatého soudu a zamkne Ho tam. Den končí, nastává temná, horká, bezdechá sevillská noc. V hluboké tmě se železné dveře kobky náhle otvírají a se svítilnou v ruce pomalu vchází sám velký inkvizitor. „Jsi to Ty? Proč jsi nás přišel rušit? Zajisté jsi nás přišel rušit a víš to. Ale víš, co se stane zítra? Hned zítra Tě odsoudím a upálím Tě na hranici jako nejnebezpečnějšího kacíře. A týž lid, který Ti dnes líbal nohy, bude na jediný můj pokyn horlivě shrabávat žhavé uhlí k Tvé hranici. Víš to? Ano, snad to víš… A vězeň mlčí. Dívá se na něho a nepromluví ani slovo… Všechno jsi odevzdal papeži, všechno je tedy teď u papeže a Ty se raději vůbec neobjevuj.“ V této větě vidí Ivan „nejzákladnější rys římského katolictví“. Je nesnadné představit si emotivnější obžalobu katolicismu. Po úvodní části Velkého inkvizitora Ivan Karamazov přechází k jádru úvahy o svobodě: „Máš právo odhalit nám některé tajemství onoho světa, ze kterého jsi přišel? Ne, nemáš, abys lidem nebral svobodu, o kterou ses tak zasazoval, když jsi byl na zemi. Patnáct století jsme se soužili s tou svobodou, ale teď je to skončeno a na-

Bohuslav Fic (†67) se narodil v Nedvědici u Bystřice nad Pernštejnem. Jako synovi politického vězně z padesátých let se mu dveře brněnské filozofické fakulty otevřely až s mnohaletým zpožděním. Přestože se původně chtěl věnovat filozofii na akademické úrovni, jeho plány změnila sovětská okupace. Před přicházející normalizací našel útočiště na gymnáziu v Blansku, kde učil od roku 1969 až do minulého roku. Jeho zcela výjimečné přednášky z historie a filozofie, které ovlivnily stovky studentů, zůstanou příkladem toho, že odborná poctivost nemusí být pouze výsadou vysokoškolských pracovišť. Bohuslav Fic také výrazně ovlivnil politickou tvář regionu. V roce 1989 stál při zakládání Občanského fóra a později ODS. V roce 1990 se stal prvním polistopadovým ředitelem gymnázia v Blansku a po komunálních volbách na podzim 1994 i blanenským starostou. Ve druhé polovině devadesátých let se opět vrátil k pedagogické činnosti.

22



dobro vyřízeno. Právě teď jsou ti lidé pevněji než kdy jindy přesvědčeni, že jsou úplně svobodni, a přece nám sami svou svobodu přinesli a pokorně složili k našim nohám…“ Tato inkvizitorova slova vysvětluje Ivan tak, že spolu s církví „konečně přemohli svobodu, aby dali lidem štěstí“. Možná, že právě zde našel I. P. Pavlov podnět pro své obavy z vytvoření podmíněného reflexu otrocké pokory. Inkvizitor potom Kristovi připomíná, že byl varován, když Ho „strašlivý a moudrý duch, duch sebezničení a nebytí“ pokoušel na poušti. Položil mu tři otázky, které nepocházejí „z plytké mysli člověka, nýbrž z odvěkého a absolutního rozumu. V těchto otázkách jsou jakoby spojeny v celek a předpověděny celé další dějiny lidstva… A jak v nich bylo předpovězeno, tak se splnilo… Vzpomeň si na první otázku. Její smysl byl: Chceš jít do světa, a jdeš tam s holýma rukama, jen s jakýmsi slibem svobody, který lidé ve své prostomyslnosti nemohou ani pochopit, neboť pro člověka a lidskou společnost nikdy nebylo nic nesnesitelnějšího než svoboda! Ale vidíš tyto kameny v nahé a žhavé poušti? Proměň je v chleby a lidstvo za Tebou poběží jako stádo, vděčné a poslušné, i když věčně třesoucí se strachem, že svou ruku stáhneš a chléb jim odepřeš. Ale Tys nechtěl vzít člověku svobodu a odmítl jsi, neboť jaká svoboda, je-li koupena za chléb? Namítl jsi, že ne samým chlebem živ je člověk.“

STAVBA VĚŽE Potom následuje úděsná vize vlády Antikrista, stavby babylonské věže, vlády socialismu, kterou Dostojevského génius předpověděl a která se také ve velké části světa naplnila: „Zdaž víš, že uplynou staletí a lidstvo vyhlásí ústy své moudrosti a vědy, že zločin není, že tudíž není ani hřích a jsou jen hladoví lidé? Nasyť je a potom po nich žádej ctnost! To napíší na prapor, který proti Tobě pozdvihnou a skrze který bude Tvůj chrám zbořen. Místo Tvého chrámu bude budována nová stavba, bude znova budována strašlivá babylonská věž, a ačkoliv ani ta podobně jako dřívější nebude dostavěna, přece ses mohl této nové věže uvarovat a zkrátit utrpení lidí o tisíc let, neboť až se tisíc let nasouží se svou věží, stejně přijdou k nám! Vyhledají nás zase pod zemí v katakombách (budeme znova pronásledováni a mučeni), najdou nás a budou nás úpěnlivě prosit: ,Nasyťte nás, neb ti, kdo nám slíbili oheň z nebe, nedali nám jej!’ A potom dostavíme jejich věž, neboť dostaví ten, kdo je nasytí. A jedině my je nasytíme ve Tvém jménu a budeme lhát, tvrdíce, že je nasycujeme ve Tvém jménu. Ó nikdy, nikdy se nenasytí bez nás! Žádná věda jim nedá chleba, dokud zůstanou svobodni, ale nakonec nám svou svobodu složí k nohám a řeknou: ,Raději nás zotročte, ale nasyťte nás.’ Pochopí ko-


Strach je vůbec nejúčinnějším prostředkem vzniku a udržení tyranií. O strachu a hrůze, které vzbuzovala svatá inkvizice, se už dovídáme pouze ze svědectví historických pramenů nebo z umělecké tvorby. nečně sami, že je nemyslitelné mít zároveň svobodu i dostatek chleba pro všechny, neboť nikdy, nikdy nebudou schopni rozdělit se mezi sebou! To tedy znamená první otázka na poušti. Přijetím ,chlebů’ bys byl uspokojil všeobecnou a odvěkou starost lidí jako jednotlivců i celého lidstva - koho uctívat… Nic není pro člověka lákavější než svoboda jeho svědomí, ale nic pro něho není ani trýznivější.“

*** Tak se lidstvo dělí na dvě části. Pro jedny je důležitá svoboda, protože věří, že když budou svobodni, tak si na chleba dokážou vydělat. Pro druhé je důležitější chleba než svoboda, protože nejsou schopni v „potu tváře“ dobývat svůj chléb vezdejší. Ti potom snadno podléhají demagogii, věří v sociální jistoty, v majetkovou rovnost a v komunistický sociální stát, kde dostanou chleba zadarmo. Ti moudřejší mají šanci se ubránit jenom tehdy, když „mocní tohoto světa“ jsou „též prvými lidmi“. A o to se v moderní demokracii vede neustálý zápas. Je to zápas mezi pravicí a levicí, mezi racionalitou a demagogií.

DOSTOJEVSKÝ A POPPER I přes propastnou ideovou odlišnost dochází ke stejným závěrům jako spisovatel Dostojevský také filozof Karl Popper, když říká: „Několik let mi trvalo, než jsem se s jistotou dopracoval k jádru marxistické argumentace. Tvoří ji historické proroctví v kombinaci se skrytým apelem tohoto mravního zákona: Pomozte příchodu nevyhnutelného! Ani jsem v té době nepomýšlel na zveřejnění kritiky Marxe, neboť v Rakousku bylo horší být proti marxismu než být marxistou. Sociální demokraté byli marxisty, a proto nebýt marxistou znamenalo skoro totéž jako být stoupencem oněch autoritativních hnutí, jež později vyústila ve fašismus. Zůstal jsem ještě několik let po svém rozchodu s marxismem socialistou, a kdyby existovalo něco jako kombinace socialismu s osobní svobodou, byl bych socialistou dodnes… Trvalo nějaký čas, než jsem pochopil, že je to jen krásný sen, že svoboda je důležitější než rovnost, že snaha uskutečnit rovnost ohrožuje svobodu a že neexistuje-li svoboda, neexistuje rovnost ani mezi nesvobodnými.“


Celebrity, zahraniční politika a světové problémy Daniel W. Drezner Sedli byste si raději na příští konferenci Council on Foreign Relations vedle Henryho Kissingera nebo Angeliny Jolie? Příslušníky profesní zahraničněpolitické elity by nikdy v životě nenapadlo, že jim někdy bude položena taková otázka. Celebrity se stále aktivněji zajímají o svět politiky. Ve chvíli, kdy paparazzi Tina Brown navštěvuje jednání Council on Foreign Relations, je zřejmé, že ve vztahu světa celebrit a světa politiky se něco fundamentálního změnilo. Co je ještě podivnější, tyto snahy dodat lesku zahraniční politice ovlivňují i to, co dělají a říkají vlády. Hvězdy showbyznysu mohou prosazovat svou agendu díky vlivu, který jim propůjčuje „soft“ žurnalistika.1 A jejich schopnost vyzdvihovat různá témata na přední místa globální agendy roste. To ale neznamená, že celebrity dokáží řešit problémy, které trápí svět. A ne všechny celebrity, které se staly aktivisty, jsou stejně efektivní. V zahraniční politice angažované hvězdy nicméně není možné pominout jako bezvýznamnou kuriozitu. Uvažte nejvýznamnější příklad toho, kdy se celebrita pokouší pohnout s globální agendou: případ Angeliny Jolie. Její mediální obraz urazil od té doby, co si vzala Billyho Boba ortona, dlouhou cestu. V únoru roku 2007 publikovala úvodník v e Washington Post o krizi v Dárfúru, v němž se označila za spřízněného vyslance Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Součástí jejího večírku pro tisk, který uspořádala v létě, byly rozhovory pro web Foreign Policy a velký profil pro Newsweek skromně nadepsaný „Angelina Jolie chce zachránit svět“. Bývalý ministr zahraničních věcí Colin Powel v něm Jolie popsal jako „absolutně seriózní, absolutně informovanou (…) Problémy, kterým se věnuje, studuje.“ Na obálce Esquire z července 2007 byla Jolieina smyslná fotografie – připojený článek však naznačoval něco ještě provokativnějšího: „Pro Ameriku po 11. září je Angelina Jolie nejlepší ženou na světě, protože je nejslavnější ženou na světě – protože není jako vy nebo já.“ Co se to děje? Z jakého důvodu se mezinárodní vztahy proměňují v okázalý podnik? Objevily hvězdy jako Jolie, Madonna, Bono, Sean Penn, Steven Spielberg, George Clooney a Sheryl Crow nový způsob, jak se stát zahraničněpolitickou těžkou váhou? Političtí odborníci by se mohli této otázce vysmát jako absurdní, kariérní postup Ala Gora by jim však měl dát podnět k zamyšlení. Jako politikovi se Goreovi kromě vyjednání smlouvy, kterou USA nikdy nepodepsaly, podařilo v problému globálního oteplování dosáhnout minimálního pokroku. Jako celebrita v roli bývalého viceprezidenta zazářil Gore v Nepříjemné pravdě, vyhrál Oscara, podpořil koncert

24


Live Earth minulé léto a zcela přetvořil americkou debatu o globálním oteplování. Gore se stal mnohem úspěšnějším jako celebrita v roli aktivisty než jako viceprezident. Po příbězích, jakým je ten Goreův, by se ti, kdo chtějí získat politický vliv, pomalu mohli rozhodnout jít studovat Julliard School místo Fletcher School.2 Odložíme-li žerty stranou, lze říci, že angažování celebrit v politice je těžko něčím novým: Shirley Temple a Jane Fonda se staly stejně známými pro svůj politický aktivismus jako pro své filmy. Vzorem pro Live Earth byl koncert Live Aid z roku 1985, který pro změnu vycházel z koncertu hvězd pro Bangladéš v roce 1974. Řada herců od Ronalda Reagana po Freda ompsona prošla tradičnější cestou k moci tak, že usilovali o politický úřad. Ne všechno nové už tu ale jednou bylo. Nedávný nástup celebrit v roli aktivistů je od toho předešlého něčím odlišný. Současné hvězdy showbyznysu jsou k tomu, aby se ujaly globálních problémů, pobízeny silněji než jejich předchůdci. A co víc, mají větší šanci na to, že se jim podaří svou politickou agendu dostat na přední místa agendy veřejné. Což spíše souvisí se způsobem, jak obyvatelé vyspělého světa konzumují informace, než se samotnými hvězdami. Zda povede vzestup aktivismu celebrit ke změně politik, je však spornější otázkou. Podporovat politickou agendu je jedna věc a implementovat ji věc druhá. Navzdory tomu, co mohou Vanity Fair nebo Vogue chtít, abychom si mysleli, celebrity jsou lidmi jako každý jiný. Někteří jsou kompetentními aktivisty a někteří jsou… něčím jiným.

CELEBRITY ÚTOČÍ Jedním z důvodů vzrůstajícího zájmu o globální agendu ze strany celebrit je jednoduše to, že dnešní hvězdy mají větší autonomii, než měly jejich předešlé generace, a mnoho z nich si navíc uvědomuje výhody spojené s rolí populárního světce. Hvězdy se o politiku asi vždy zajímaly, jednat na základě těch-


to impulzů však pro ně nebylo vždy možné. Dříve se umělci mnohdy obávali promluvit, dnes už ale zábavní průmysl není tak autoritativní, jako kdysi býval. Filmová studia dřívějška měla nad svými hvězdami mnohem větší kontrolu. Využívala své nátlakové síly k ututlávání skandálů dříve, než je objevila média. V některých případech – jako Oprah Winfrey – hvězdy získaly autonomii k tomu, aby si osvojily svá vlastní témata, politické iniciativy a činily své vlastní mediální přešlapy. Umožňuje jim to také starat se o svou vlastní „značku“, lze-li to tak říci. Stejně jako si Nike nebo Pepsi uvědomují výhody plynoucí z budování pozitivního obrazu o své značce, uvědomují si to i George Clooney nebo Sheryl Crow. To nás vede k dalšímu, poněkud sobečtějšímu důvodu pro to, aby se celebrity angažovaly v různých světových problémech: kdo tak činí, odlišuje se od svých povrchních souputníků ve světě showbyznysu. Žijeme dnes ve světě, kde může cesta ke slávě trvat stejně dlouho jako patnáctivteřinový klip na YouTube. Paris Hilton se stala jednou z nejznámějších tváří na světě díky svému slavnému jménu a jednomu špatně osvícenému domácímu videu. V takovém světě musí vážené celebrity podnikat nezbytné kroky k tomu, aby se odlišily od hvězdiček světa reality show – a distancovat se od vlastních minulých skandálů. Takže když Angelina Jolie navštěvuje ekonomické fórum v Davosu nebo sponzoruje miléniovou vesnici v Kambodži, nesnaží se jenom činit dobro – pokouší se zároveň vytvořit si značku, která Američanům umožní zapomenout na to, jakou roli sehrála v rozchodu Brada Pitta a Jennifer Aniston. Posledním důvodem, proč se hvězdy stále více zajímají o to, jak učinit svět lepším místem pro život, je to, že je dnes prostě pro kohokoli jednodušší stát se politickým aktivistou. K tomu, aby se člověk stal úspěšným podnikatelem v politických záležitostech, mu dnes postačuje několik jednoduchých věcí: odborné znalosti, peníze a schopnost získat si pozornost médií. Celebrity automaticky disponují posledníma dvěma z nich; internet jim umožnil dohnat informační deficit. Několik celebrit dokonce má vlastní „filantropické poradce“, kteří jim s jejich aktivismem pomáhají. To neznamená, že se celebrity stanou skutečnými experty na určitou zemi nebo téma. Mohou nicméně získat dostatečné znalosti pro napsání úvodníku do novin nebo pro to, aby působily kompetentně v televizní talkshow. A když při tom vypadají sexy, není co řešit.

MOC „SOFT“ ŽURNALISTIKY I když aktivisté z řad hvězd aspirují i na to, aby se objevovali v produkci seriózních médií, dominují především zábavním programům – odlišnému, avšak neméně vlivnému mediálnímu formátu. Význam aktivismu celebrit stále roste, protože Američané dnes získávají své informace o světě jiným způsobem, než tomu bylo ještě o generaci dříve. Po většinu dvacátého století měla dostupná mediální produkce jasně definovanou podobu: k dispozici byla hlavní televizní síť, zpravodajské


Brad Pitt a Angelina Jolie na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 2006

týdeníky, e New York Times a lokální noviny. Díky tomu, že pracovali s ohledem na průměrného diváka s všeobecným zájmem, způsobili nejlepší a nejbystřejší američtí gatekeepeři3 to, že většina Američanů konzumovala stejné informace. Úzké brány mediální produkce ale byly zjevně rozbourány. Kabelové televize, rozhlasové pořady a blogy radikálně diverzifikovaly zdroje informací dostupné běžným Američanům. Trh se zpravodajstvím a zábavou se proměnil z oligopolu v mnohem otevřenější prostředí. Tato proměna informačního ekosystému hluboce ovlivňuje způsob, jak je utvářeno veřejné mínění o zahraničněpolitických problémech. Matthew Baum ve své knize Soft News Goes to War argumentuje, že velká část Američanů získává své povědomí o světě ze „soft“ žurnalistiky reprezentované pořady a časopisy jako Entertainment Tonight, Access Hollywood, SportsCenter, e View, People, US Weekly, Vanity Fair, Vogue, e Daily Show, e Tonight Show nebo Gawker, TMZ a PerezHilton. I když diváci nesledují tyto show a nečtou tyto magazíny proto, aby se dozvěděli něco o světě, jakékoli zpravodajství, které se stane součástí těchto programů, se dostane k publiku, jež je pro e New York Times nebo Nightline nedosažitelné. V současném mediálním světě se vyvinul symbiotický vztah mezi celebritami a ušlechtilými politickými cíli. Celebrity jsou oproti běžným aktivistům ve výhodě, protože mají přístup do celé řady mediálních programů, takže mohou oslovit širší publikum. Hvězdy showbyznysu mohou jít do e Today Show nebo e Late Show a spojit zde propagaci svého posledního filmu s propagací posledního globálního tématu, jemuž se věnují. Kvůli zvýšení sledovanosti pokrývají navíc celebrity i serióznější média. S několika výjimkami, jakými jsou Barack Obama nebo John McCain, přitom většina politiků nemůže učinit krok opačným směrem ze seriózních médií do pořadů „soft“ žurnalistiky. A političtí aktivisté, kteří nepatří do světa celebrit, jsou z těchto pořadů vyloučeni úplně. Vzestup „soft“ žurnalistiky dává celebritám ohromný vliv. Slavní a úžasní jsou denním chlebem zábavních pořadů.


Bono Vox na koncertu Live Earth

A celebrity, které dělají dobré skutky, jsou zdrojem obsahu, který vyvažuje negativní témata, jako jsou osobní problémy a problémy se zákonem, které má kupříkladu Nicole Richie. ESPN se věnuje aféře s nelegálními psími zápasy Michaela Vicka stejně jako úsilí Dikembe Mutomba zlepšit zdravotní péči v subsaharské Africe. MTV se věnuje zhroucení Amy Winehouse na scéně, zároveň ale sleduje Angelinu Jolie na jejích cestách do Afriky. Moc „soft“ žurnalistiky se neomezuje jen na televizi. Vanity Fair nechal Bona editovat speciální číslo o Africe. Aniž by to měli v záměru, vytvoří si možná ti, kdo budou procházet stránkami tohoto časopisu, v průběhu čtení názory, které povedou k tomu, že pošlou pomoc subsaharské Africe. Podobně stále vzrůstá návštěvnost osobních internetových stránek celebrit. Můžeme jenom spekulovat, proč se internetoví uživatelé hrnou na stránky Pamely Anderson – můžeme si ale být jistí, že když na nich jsou, dozví se i její názory na testování na zvířatech. Celebrity mají zajisté výhodu oproti jiným politickým aktivistům a expertům, protože zájem na jejich „pokrývání“ mají i seriózní média. Celebrity znamenají větší čtenost a ani seriózní média nejsou nad senzace určené k přitáhnutí čtenářů a zlepšení ratingů čtenosti zcela povzneseny. Zvažte tuto otázku: když se má e Washington Post rozhodnout mezi úvodníkem napsaným Angelinou Jolie a úvodníkem méně známého experta na Súdán, kterého autora si asi vybere?

PŘINÁŠÍ DOBRODINCI Z ŘAD CELEBRIT NĚJAKÉ DOBRO? O tom, že celebrity dokáží u témat, na nichž jim záleží, zvýšit význam, který se jim obecně přikládá, není pochyb. Upozornit na problém nicméně není to samé jako ho vyře-

26


šit – a o působení celebrit na skutečná politická rozhodnutí můžeme přinejlepším říci, že přináší smíšené výsledky. Aktivismus hvězd je poměrně úspěšný v tom, že nutí mocné státy, aby slíbily, že začnou pomáhat nejméně rozvinutým zemím. Již méně se mu daří přinutit tyto státy, aby své sliby dodržely, a vůbec se mu nedaří ovlivnit jiné otázky globální politiky. I přesto celebrity dosáhly některých významných úspěchů. V devadesátých letech se princezna Diana postavila za zákaz užití pozemních min. Její smrt se stala důležitým momentem pro kampaň, která vedla Velkou Británii k ratifikaci Ottawské konvence o zákazu těchto zařízení v roce 1997. Kampaň Jubilee 2000, kterou vedl Bono, bychom také měli počítat za úspěch. Podle Center for Global Development se hnutí zasazující se o pomoc těžce zadluženým chudým zemím stalo „nejúspěšnějším hnutím ve vyspělých zemích, jehož cílem je vypořádání se se světovou chudobou, po mnoha letech, možná ve veškeré zaznamenané historii“. Aktivismus celebrit také zvýšil tlak na slib zdvojnásobit pomoc rozvojovým zemím na summitu skupiny G8 v Gleneagles v roce 2005. Bob Geldof, který zorganizoval o generaci dříve Live Aid, uspořádal koncerty Live 8 tak, aby se kryly s tímto summitem. Bono, George Clooney, Claudia Schiffer a Nelson Mandela se všichni objevili na scéně. Celebrity samozřejmě nebyly jediným důvodem pro podepsání Ottawské konvence nebo spuštění iniciativy pro těžce zadlužené chudé země skupinou G7. V každém z těchto případů celebrity podporovaly organizované kampaně zaměřené na změnu statu quo vycházející z občanské společnosti. Aktivisté z řad hvězd však minimálně zvýšili mediální pozornost věnovanou těmto tématům a podnítili tak politiky k tomu, aby jednali rychleji, než by tomu bylo bez nich. Hvězdy ale zaznamenaly i selhání. Ačkoli Bono nedocenitelným způsobem napomohl kampani za snižování dluhů, ve své kampani Red byl neúspěšný. Hlavní myšlenkou této kampaně bylo to, že spotřebitelé mohou činit dobro svou spotřebou – tím, že budou nakupovat speciální produkty označené červenou barvou, budou přispívat na Globální fond pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií spadající pod OSN. Kampaň byla s velkou slávou spuštěna na ekonomickém fóru v Davosu v lednu 2006. Podle Advertising Age však byla propadákem: po odhadovaných 100 milionech dolarů věnovaných na marketingové účely přinesla pouze 18 milionů dolarů na příspěvcích. Zástupci kampaně platnost těchto čísel zpochybnili, případ ale vyvolal vlnu mediální kritiky strategie kampaně, čímž byla nahlodána její dynamika i dobrá pověst. Kampaně celebrit vůbec nejsou vždy považovány za velké dobro. Expert na rozvojovou problematiku William Easterly argumentuje, že soustředění celebrit na africké problémy je zavádějící. Tím, že se zaměřují výhradně na problémy a nemoci v subsaharské Africe, poskvrňují celebrity nevědomě obraz celého kontinentu: „Afričané nejsou našimi bezmocnými chovanci, kteří čekají, až je přijdou herci a rockové hvězdy zachránit.“ Tento postoj sdílí mnoho afrických politiků i akti-


vistů, kteří se dokonce na jedné rozvojové konferenci postavili proti Bonovi. Zatímco v prosazování rozvojové pomoci Africe dosahují celebrity smíšených výsledků, jejich výsledky v ostatních oblastech jsou ještě horší. Koncerty Live Earth se pro svou neorganizovanost staly předmětem řady rozporuplných hodnocení. Pořadatelé tohoto koncertního turné museli zrušit istanbulský koncert pro nedostatek místních sponzorů a ani ostatní koncerty nebyly zdaleka vyprodané. Ba co víc, mnoho aktivistů z řad celebrit pochybovalo o tom, jestli měla tato ohromná akce vůbec nějaký smysl. Bob Geldof v jednom rozhovoru řekl, že „Live Earth nemá žádný konečný cíl. (…) Je to v podstatě jen obrovský popový koncert nebo příležitost, kdy se Madonna a Coldplay dostanou společně na scénu.“ Roger Daltrey ze skupiny e Who k tomu dodal: „Poslední věcí, kterou naše planeta potřebuje, je rockový koncert.“ Steven Spielberg se stal terčem kritiky článku ve Wall Street Journal, na němž se podílela herečka Mia Farrow. Článek varoval před tím, že se Spielberg jako „umělecký poradce“ letních olympijských her v Číně, pokud nedá najevo své názory na čínský režim, stane „Leni Riefenstahl pekingských her“. Pokáraný producent nato poslal dopis čínskému premiérovi Chu Ťin-tchaovi, protože se cítil povinen „přidat svůj hlas k těm, kdo žádají Čínu, aby změnila svou politiku ve vztahu k Súdánu“. Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, Peking následně začal tlačit súdánskou vládu k tomu, aby začala spolupracovat s OSN v otázce Dárfúru. Richard Gere se po desetiletí věnuje s minimálním úspěchem problematice tibetské nezávislosti. Jeho fotografie se naproti tomu začaly pálit po celé Indii kvůli jeho jedinému polibku s bollywoodskou hvězdou Shilpou Shetty na scéně. Gere se tak setkal i s druhou stranou postavení celebrity. Přinášet mír neklidným místům světa se celebritám celkově daří málo. Dokonce i když jsou celebrity v prosazování svých témat rozvážné a soustředěně se jim věnují, je zde problém s postupně se snižujícími mezními přínosy jejich aktivismu. Celebrita, která se opakovaně vrací k určitému tématu, riskuje, že ve veřejnosti vyvolá únavu z ustavičně vyvolávaného soucitu. Jak Bono nedávno řekl CNN, „podívejte se, jsem Bono a mám už Bona plné zuby. A plně rozumím (…) a těším se na dobu, kdy již nebudu tak otravným člověkem, farizejskou rockovou hvězdou. Kdo mě chce?“ Mezi dlouhodobým zájmem a nevolí ze spravedlnosti je tenká hranice.

postrádají. Hip-hopový zpěvák Akon, který vystupoval na Live Earth, přiznal, že se dozvěděl, co to znamená „být zelený“, až v den svého koncertu. Nedávná investigativní návštěva Seana Penna u venezuelského prezidenta Huga Chavéze stěží sloužila něčemu jinému než jen jako zdroj pro komentář e New York Times, který jemně zesměšnil oba muže. Potom je tu nápad Petera Gabriela, podle nějž by měla vzniknout „skupina starších“, která by zahrnovala mimo jiné držitele Nobelovy ceny Jimmyho Cartera, Nelsona Mandelu a Desmonda Tutu, a pokusila se „využít unikátní společné schopnosti těchto mužů katalyzovat mírová řešení dlouho trvajících konfliktů“ – něco, co zní spíše jako projekt z dalšího dílu Matrixu než jako nápad uplatnitelný tady a teď v reálném světě. Na každého Bona a Angelinu Jolie jsou zde další celebrity, které nejsou v boji za svá témata zdaleka tak zkušené. Problémem rozumných hvězd je to, že ve chvíli, kdy ostatní hvězdy showbyznysu jednají bláznivě, stává se jednodušší šmahem odsoudit veškerý aktivismus celebrit. Jiným problémem je to, že některá témata, za něž se celebrity stavějí, jsou kontroverznější než jiná – a kontroverze může ohrozit pozici hvězdy. To, že se Tom Cruise rozhodl pro scientologii (místo psychiatrie), zřejmě hrálo roli v rozhodnutí Paramountu změnit obchodní podmínky s Cruisem tak, že jsou pro něj nyní méně výhodné. Když Dixie Chicks na svém londýnském koncertě v roce 2004 na pódiu útočili na George Bushe, rozhlasové stanice stáhly jejich hit ze svého vysílání, což ovlivnilo prodeje nahrávky, na níž píseň byla. Žádná z těchto příhod neskončila kariéru postižených umělců, i tak ale zabolely. A tyto varovné příběhy přitom odhalují jasné omezení aktivismu celebrit: většina hvězd nebude

UPOZADĚNÝ HOLLYWOOD To, že aktivismus hvězd může ovlivnit globální politickou agendu, je sice pravda. Jak jsme ale mohli vidět, když přijde řeč na konkrétní přínosy, přináší působení hvězd smíšené výsledky. Jejich schopnost ovlivnit politiku je limitována řadou překážek. Nejzřejmější ze všeho je, že celebrity nemusí být zrovna nejpovolanější komunitou lidí. Zatímco některé celebrity se staly ve vodách aktivismu mistry, jiné jakýkoli vhled naprosto


George Clooney na koncertu Live Earth


Nelson Mandela na Trafalgar Square v Londýně při akci Make Poverty History, 2005

ochotná zaujmout kontroverzní politická stanoviska, pokud by to mělo ohrozit jejich profesionální kariéru. Když byl Michael Jordan během své kariéry basketbalového hráče požádán, aby podpořil demokratického senátorského kandidáta, namítnul na to slavnými slovy: „Republikáni si taky kupují tenisky.“4 Existují samozřejmě výjimky z tohoto pravidla, jako jsou Robert Redford, Michael Moore nebo Susan Sarandon – těch však není mnoho. Hlubším problémem, s nímž se celebrity musejí vypořádat, je to, že nevyřčená teorie politiky, kterou je veden jejich aktivismus, nemusí nutně platit pro všechny podoby mezinárodních vztahů. Cílem většiny sociálního aktivismu je přitáhnout větší pozornost k určitému problému. Předpokladem je to, že jakmile si lidé uvědomí existenci problému, vzedme se vlna podpory pro přímou akci vedoucí k řešení problému. Takto však politika nemusí vždy fungovat, obzvláště na globální úrovni. Jakékoli řešení problému, jakým je například globální oteplování, zahrnuje významné náklady. I když si lidé stále více uvědomují existenci určitého problému, zdaleka není zaručeno, že naleznou konsenzus o tom, jak ho nejlépe vyřešit. Není proto překvapivé, že celebrity zaznamenaly největší úspěchy v poukazování na potřebnost humanitární pomoci, zatímco na ukončování ozbrojených konfliktů neměly téměř žádný vliv.

KDO JMENOVAL BONA GLOBÁLNÍM TAJEMNÍKEM PRO ROZVOJ? Celkové zvýšení vlivu celebrit pro ně přichází s varováním: s velkou mocí je spojeno velké nebezpečí zpětného rázu. Zářijový průzkum CBS a e New York Times ukázal, že si 49 procent Američanů myslí, že celebrity by se měly držet mimo politiku. Data sbíraná od roku 2003 naznačují, že veřejné nepřátelství k aktivismu celebrit roste.

28


Jak elity, tak běžní občané mají své důvody, proč odmítat moc hvězd showbyznysu. Aktivismus celebrit tlačí mnoho politiků a učenců špatným směrem. Někomu se moc hvězd příčí, protože je proti jeho smyslu pro fair play. Christopher Caldwell si nedávno stěžoval na to, že „filantropie je způsob, jak se může celebrita proměnit v politickou sílu“. Caldwell má i další zajímavý postřeh. Proč bychom měli hercům filmu Mr. & Mrs. Smith naslouchat v závažných národních otázkách? Kdo jmenoval Bona globálním tajemníkem pro rozvoj? Je Pamela Anderson hodna pozornosti, kterou věnujeme jejím tématům, místo expertů na danou problematiku? Pro ostatní, kdo aspirují na získání pozice v komunitě zaměřené na zahraniční politiku, má útok celebrit osobnější charakter. Moc je komodita, která se nabývá ve hře s nulovým součtem, a když narůstá vliv celebrit, znamená to, že vliv ostatních klesá. To se nebude líbit těm, kteří se kvůli celebritám cítí odsunuti na okraj, obzvláště pokud strávili roky postgraduálním studiem a na špatně placených poradenských pozicích. Celebrity si velmi dobře uvědomují, že ingredience způsobující pád z výsluní jsou provázané se zdroji hvězdné moci. Aktivismus celebrit je ve svém jádru založen na tom, že celebrity jsou nějakým způsobem lepší než vy nebo já. Někteří Američané vidí celebrity, které si budují svatozář na politice a aktivismu, jako lidi, kteří jen vyžívají tribuny, o níž se nezasloužili. Mezi zásadovým aktivismem a mravokárným rozhořčením je tenká hranice a celebrita, která tuto hranici překročí, riskuje hněv obyčejných mužů a žen. Američané jsou závislí na celebritách. Rádi je vidíme na vrcholu. Máme ale rádi i jejich pád.

Poznámky Mediální studia užívají termín „soft news“ jako protiklad „hard news“ – zpravodajství o důležitých tématech a událostech se společenským dopadem (většinou politického, ekonomického a podobného charakteru). Spojování soft news se světem zábavy je částečně zjednodušující; klíčovým atributem „soft news“ je spíše nedůležitost. Česká mediální studia užívají původní anglický termín „soft news“. V tomto textu je užíván termín „soft“ žurnalistika. 2 e Julliard School je jednou z předních amerických uměleckých škol, zatímco e Fletcher School of Law and Diplomacy je přední americkou školou zaměřenou na výuku budoucích vůdců v národní i mezinárodní politice – pozn. překl. 3 „Gatekeeper“ je termín, jenž v mediálních studií nemá český ekvivalent. Za gatekeepera je většinou označován šéfredaktor nebo editor média, který rozhoduje o tom, jakým tématům a událostem se bude médium věnovat, které události se stanou zprávou, popř. které příspěvky budou v médiu publikovány. 4 V USA se tehdy vyráběla speciální řada tenisek Michaela Jordana, který měl pochopitelně podíl na zisku z jejich prodeje – pozn. překl. 1

Daniel W. Drezner je docentem v oboru mezinárodní politika na Fletcher School Tufts University a autorem knihy All Politics Is Global (Princeton University Press, 2007). Z časopisu e National Interest, listopad/prosinec 2007, připravil Jan Klusáček. Mírně kráceno a upraveno.


Nová inkvizice Jak se ve jménu „svobody“ oklešťuje svoboda slova Ondřej Šlechta Pád totalitních režimů, zhroucení východního bloku, „westernizace“ velké části západního světa a nástup supermoderních technologií, posouvajících hranice lidské komunikace na úroveň, která umožňuje vyjádřit se k určitému problému ve stejnou chvíli, kdy se stal – to všechno podstatným způsobem nejen mění běžné lidské životy, ale znovu vybízí i k diskuzi nad fenoménem názorových střetů, politické propagandy, mediální reality, jakož i cenzury a stavu svobody slova obecně.

SVOBODA SLOVA V OHROŽENÍ Domnívám se, že přes veškerý technologický pokrok a etablování liberálnědemokratických systémů v podstatné části západního světa se společnost v současnosti nachází na křižovatce. Svoboda slova se zdá být (minimálně v některých zemích, které však udávají ostatnímu západnímu světu „tón“) ohrožena. Postmodernistická společnost dospěla k závažnému uzlovému bodu. Zdá se být potomkem moderny nejenom v jejím osvíceneckém, sekulárním a demokratickém duchu, nýbrž i v její odvrácené podobě ve formě dědictví politických náboženství a děsivých totalit. Tento rozpor, vzniklý zkřížením dvou vzájemně se vylučujících faktorů (v prvopočátku však vzešlých z dědictví jediného lůna), je nejlépe vidět na příkladu toho, s jakým schizofrenním a rozporuplným postojem přistupuje západní společnost k definici politické svobody. Na jedné straně jsou z mediální diskuze vytlačovány politicky „nekorektní“ názory, jsou umlčováni autoři a vědci poukazující na „společenská tabu“, která se tabuizovanými stala jen proto, že si tak přála samozvaná mediální elita, a na straně druhé jsou mnozí schopni omlouvat nejhorší totalitarismy a náboženské extremismy právě poukazem na svobodu slova či „právo na sebeurčení“. Novodobí cenzoři by často nejraději vyváželi své pojetí svobody a demokracie až na nejzazší konec světa, jsou nadmíru aktivní v protestech proti tomu, když například islámský imám na někoho vydá fatvu, ale sami ve své podstatě nejednají jinak a vlastní „fatvy“ nad domácími kacíři vynášejí den co den. Váží si západní svět své svobody slova? Pokud ano, musí ji jasně deklarovat pro všechny. Vytvářením všemožných tabu a určováním „únosných mantinelů diskuze“ jsme na první zastávce k cíli, po němž toužily všechny totalitní režimy. Ty však se svou snahou vždy tvrdě narazily, protože přistoupily k prosazování svých cílů násilím a brutálními represemi za situace relativního (nebo citelného) materiálního nedostatku, což budilo odpor, který nakonec vždy vyústil v jejich zhroucení.


Současní „noví inkvizitoři“ postupují sofistikovaněji. Ve jménu svobody volají po zákazu určitých knížek, své názorové soky a oponenty nazývají v lepším případě „zpátečníky“, v horším „fašisty“ či alespoň „jedinci se svobodu ohrožujícími názory“. Přitom těmito pojmy mávají na základě pouhé vlastní momentální vůle a nálady a zdůrazňují, že vrcholem svobody je nemluvit o věcech, které prostě „nejsou přijatelné“. Zkrátka „nejsou“ a basta. Uvědomují si, že materiální dostatek všeho, co si jen dnešní člověk může přát, umožňuje, aby se drtivá část veřejnosti hlubším způsobem nezajímala o zásadní společenské jevy. Tito lidé se spokojí s vysvětlením, které jim podá usměvavá blondýnka ve večerních televizních novinách. Otupením těchto hran a degradací „politična“ pro širokou veřejnost na pouhé sledování přežvýkaných floskulí o tom, co si kdo myslí (což je často nadto podáváno ve zkreslené podobě), je dosaženo apatie, která umožňuje každý z řady vyčnívající názor u veřejnosti ihned podle potřeby snížit, shodit či úplně potopit. Společnost se pak logicky nezajímá o to, proč se vede tato nebo ona společenskovědní diskuze, nepátrá po tom, proč je určitý vědec „hoden opovržení“, proč by určitou knížku „slušný člověk nečetl“. Spokojí se s tím, co slyší. Všechno se děje za zvuku trub a fanfár velebících vítězství demokracie. Žádný politolog ani teoretik demokracie se však zatím nikdy nevěnoval eventualitě, kdy by demokracie mohla za současného zachování svých vnějších znaků atrofovat ve faktickou totalitu či „ne-demokracii“ tím, že právě ve jménu „svobody“ vytlačí ty názory, které označí za kacířské.

PRAXE NOVÉ INKVIZICE Politická korektnost nebo „nežádoucí lexikální eugenika“, jak o ní hovoří francouzský historik Pierre-André Taguieff, je závažným a zajímavým fenoménem ke studiu, čemuž se zde však z pochopitelných důvodů nebudu věnovat. Není mým cílem ani rozebírat politickou korektnost a její praktické uplatňování ze sémantického hlediska.


Pro účely tohoto textu považuji za naprosto postačující věnovat se jevům, které sice fungují už nějakou dobu, širšímu veřejnému povědomí však zůstávají povětšinou skryty. V západní Evropě od 80. let minulého století systematicky narůstají projevy nesnášenlivosti a cenzury, které směřují k vytlačení určitého spektra „nevhodných“ politických názorů. Problémem je, že toto spektrum není nikdy přesně a pevně ohraničeno, stejně jako nemůžeme přesně zaškatulkovat novodobé cenzory. Celkově však můžeme říct, že otázka politických, mediálních a kulturních sil, které v praxi více či méně prosazují určitou selekci, a tím faktické ochuzování svobodného prostředí v mediální, knižní a kulturní sféře, není otázkou pravolevého spektra. Cenzoři se rekrutují napříč celým politickým spektrem a spíše než nějaká barva je pojí snaha odstranit každý pojem či význam (ve finále celý názor či myšlenkový konstrukt), který by určitá skupina nebo pospolitost mohla považovat za urážlivý. Francouzský filozof a politický myslitel Alain de Benoist věnoval politické korektnosti obsáhlý traktát s názvem Praxe nové inkvizice. Pro českého čtenáře je text myslitele vycházející ze současné francouzské reality, která se s dnešní českou samozřejmě srovnávat nedá, jistě velmi šokující a jeho obsah na první pohled těžko uvěřitelný. Při bližším prostudování však zjistíme, že jevy, kterým se de Benoist ve své práci věnuje, lze (byť v závislosti na území a státu) najít ve všech státech západní Evropy, Českou republiku nevyjímaje. De Benoist připomíná šokující poměry na některých francouzských univerzitách, kde se vyškrtávají ze seznamu knih určených ke studiu tituly, které novodobí cenzoři považují za „svobodě nebezpečné“. Nejde překvapivě o Mein Kampf, Mý-

„V Evropě existuje velmi specifická forma politické korektnosti, a to ,vidět všude fašisty‘,“ říká Alain Finkielkraut.

30


tus 21. století nacistického rasologa Alfreda Rosenberga nebo teroristické příručky, nýbrž o světoznámé autory, jakými jsou například Alexandr Solženicyn, Jacques Bainville, Ernst Jünger, Edmund Burke, Pierre-André Taguieff a mnoho dalších. Vzpomíná dokonce na incident na jistém pařížském gymnáziu, kde si nejmenovaná učitelka stěžovala na „množství knih, které se hemží nepřátelstvím k cizincům a sympatiemi k nacionalismu, monarchismu a nepřátelstvím k odlišnosti“. Z takového hodnocení jistě naskakuje mráz po zádech a člověk by si myslel, že šlo o autory typu Adolfa Hitlera, markýze de Sade či Allistera Crowleyho. Přitom se jednalo o jména typu Gide, Castelot nebo Madelin. Denunciováni nejsou jen živí, cenzoři se často nezastaví ani před mrtvými. A tak se posmrtně spílá autorům, kteří sice ve svých oborech vykonali převratné činy a přispěli se zásadními výzkumy, avšak zastávali například určité názory či spolupracovali s jedinci, kteří byli později označeni za zločince. Na jedné straně je shazováno dílo a myšlení Martina Heideggera, Carla Schmitta, Mircey Eliadeho nebo již zmíněného Andrého Gida, zatímco mnohé dosud žijící kulturní osobnosti, které se dopustily třeba i vlastizrady ( Jane Fonda), nebo lidé, kteří ve jménu květinové revoluce 60. let dvacátého století oslavovali nejbrutálnější diktaturu té doby, jsou za své činy mnohdy chváleni či alespoň omlouváni „vzhledem nutnosti pochopit intence a pohnutky oné doby“. Tak jako kdysi inkvizice měla za úkol vymýtit kacíře, snaží se i dnešní cenzoři vymýtit „názory nehodné názoru“ z diskuze a vůbec ze společnosti tím, že vyrukují s morální rovinou. Dokonalé cenzury pak lehce docílí povýšení těchto „morálních principů“ na dogma. „Špatný názor“ je vykreslen nikoli jako mylný, nýbrž jako „nemorální“. Při takovém pohledu samozřejmě nemohou být myšlení, odvaha, nadání či vzdělání protivníka respektovány. Takový protivník je zbaven jakékoli možnosti obrany, protože každý jeho sebelepší argument bude automaticky označen za „zvrácenost“. Vzpomeňme na několik případů z poslední doby. Proti americkým politikům a publicistům, kteří kritizují válku v Iráku či současné americké vojenské intervence obecně, je vystupováno s obviněními z „komunismu“ či v horším případě se „službou ve prospěch Íránu“. To, že se často jedná o velmi pravicové jedince (Ron Paul, Joseph Sobran), zjevně nikoho nezajímá. Není možno hovořit o umění, které zesměšňuje lidské utrpení nebo si dělá legraci z postižených, jako o „zvráceném“. Své by o tom vyprávět například německý kardinál Joachim Meisner, který byl za tato svá slova, kterými počastoval jednu německou výstavu „moderního umění“, obdařen výrazy typu „štvavý pseudointelektuál“. Židovský spisovatel Norman Finkelstein je zase přesto, že jeho rodiče byli vězněni v Osvětimi, kterou přežili, označován „za odporného žida trpícího sebenenávistí a antisemitismem“ (sic!) jen proto, že ve svých dílech vystupuje proti fenoménu, který sám označuje za „průmysl holocaustu“. A nemusíme chodit vůbec daleko: stačí si vzpomenout na nedávnou kauzu nositele Nobelovy ceny,


jednoho ze spoluobjevitelů DNA, biologa Jamese Watsona, který byl za názor, podle něhož disponuje každá rasa geny, které odlišně ovlivňují inteligenci, silně „sepsut“. Dokonce se uvažovalo o odebrání Nobelovy ceny. Byl obviněn z „rasismu“, „dávání argumentů fašistům“ a nakonec donucen se za onu osudnou větu kajícně omluvit. V některých komentářích se dokonce objevily výstižné názory typu „Watson překročil hranici přípustné debaty“. Takto si dnešní samozvaná kulturní a mediální elita představuje diskuzi.

REDUCTIO AD HITLERUM „Politicko-korektní“ myšlení svých cílů dosahuje především dvěma formami neférových a podvodných obvinění – z „fašismu“ (potažmo variací typu „neofašismus“, „kryptofašismus“, „protofašismus“) a z „rasismu“. Velmi oblíbeným zůstává také vysoce vágní označení „extremista“ nebo „extremistické názory“. Dle argumentů mnohých novodobých inkvizitorů můžeme pomalu získat dojem, že „fašistické nebezpečí“ číhá všude. Jedná se o spiklenecké teorie, nebo cílenou propagandu? Odpověď je myslím poněkud složitější. Alain Finkielkraut k tomu výstižně poznamenává: „V Evropě existuje velmi specifická forma politické korektnosti, a to ,vidět všude fašisty‘.“ Ještě lépe tento fenomén vystihl americký politolog Léo Strauss, když hovořil o „reductio ad Hitlerum“ čili snaze spojovat jakékoli „nekorektní“ názory s fašistickým a potažmo nacistickým režimem. V obou případech, jak u „fašismu“, tak „rasismu“, se jedná o podvod a typickou snahu, o níž jsem hovořil v předešlých odstavcích. Čili vztáhnout na protivníky obvinění z démonických „ismů“, neboť kdo zastává takové myšlení, nemůže přece být „normální“ (rozuměj slušný a morální) člověk. Politické, mediální a kulturní kruhy, které jsou nejčastějšími terči palby nových inkvizitorů (ať již se jedná o konzervativce, odpůrce globalizace či jen vědce nebo filozofy pochybující o všemohoucnosti rozumového poznání), na „politicko-korektní“ mentory nečekaly a dávno samy podrobily rasistické teorie a totalitní režimy drtivé kritice. Alain de Benoist, představitel svébytného intelektuálního hnutí, pro které se vžilo označení „nová pravice“, se ve svých dílech podstatám rasismu a totalitarismu věnuje velmi podrobně. Překvapivě je neklade za vinu „iracionalismu“ a „antiosvícenské vzpouře“, reprezentované převážně kontrarevolučními mysliteli, nýbrž moderně. Podobně jako politolog Eric Voegelin vysvětluje moderní totalitarismy a s nimi provázané ideologie ztrátou jakékoli duchovní podstaty v moderním světě. Rasismus představuje ideologii, která se snaží dějiny lidstva vyložit skrze biologické rasové „hodnoty“ a která předpokládá univerzální nerovnost ras. Dnes není tato ideologie zastávána skoro nikým. Přesto se předstírá, jako by byla všudypřítomná, a to hlavně tím, že jakékoli diskuze o otázkách rasy jsou automaticky nepřípustné a jsou označovány za „latentně rasistické“ (viz případ Watson). Za „rasismus“ se mnohdy považuje


Jeden ze spoluobjevitelů DNA, biolog James Watson, byl za názor, podle něhož disponuje každá rasa geny, které odlišně ovlivňují inteligenci, obviněn z „rasismu“, „dávání argumentů fašistům“. V některých komentářích se dokonce objevily výstižné názory typu „Watson překročil hranici přípustné debaty“. někdy už i samotná myšlenka „etnického pluralismu“ (řeknu-li, že každá rasa má právo na své sebeurčení, jsem z pohledu moderních cenzorů „rasista“, protože můj názor „automaticky implikuje bělošský imperialismus“) nebo kritika multikulturalismu – i přesto, že je evidentní, že se o rasové otázky ani nemusí jednat. Obvinění z domnělého „fašismu“ pak představuje vrchol pomyslného pantheonu „svatých“, apologetů „jazykové čistky“ ve jménu politické korektnosti. Náboženská rétorika je zde zcela na místě, neboť stejně jako kdysi svatá inkvizice, usiluje inkvizice „politicko-korektní“ o vymýcení všeho nečistého, všeho, co se protiví dogmatu jediné nezpochybnitelné pravdy. Neustálá obviňování politicky nekorektních názorů (a dotčených jedinců z „fašismu“) jsou ukázkou naprosto fatální ignorace svobody názoru a zároveň důkazem obratného mistrovství fabulace, překrucování faktů a hrátek se slovy. Kdo se dnes hlásí k fašismu? Nikdo. Až na pár marginálních politických skupinek živořících na okraji společenského zájmu je tento pojem mrtvý. Úzus, velmi oblíbený například u radikálně


levicových antifašistických skupinek, který pod fašismus zahrnuje skoro vše napravo od sociální demokracie, jistě netřeba brát vůbec v úvahu. Podobně padají i definice fašismu coby „diktatury ústící v teror a genocidium“, neboť pak by největšími „fašisty“ musely být naopak diktatury levicové. Jediné, co nám může trochu pomoci, je obrácení se k minulosti a vysledování určitých společných znaků, které dřívější fašistické politické síly nesly. Z toho ale vyvodíme jediný logický závěr: „fašismus“ je historicky determinovaný pojem (v tom se od liší komunismu), nelze u něj najít téměř žádný jednotící „mustr“, a proto je jeho užívání v dnešní době irelevantní. Současný „antifašismus“ není žádný chvályhodný postoj, jako jím byl během druhé světové války u odbojářů, partyzánů nebo lidí zachraňujících Židy před nacisty. Kritiku „fašismu“ je naopak nutné více než šedesát let po skončení druhé světové války považovat za velmi odvážnou. (Podotýkám, že předmětem mé kritiky není postoj lidí, kteří byli za druhé světové války například v odboji, nýbrž současný tzv. politický antifašismus, reprezentovaný různými „občansko-právními“ organizacemi, „antifa“ spolky či radikálně levicovými hnutími, který se vyznačuje právě přemírou nadužívání zmíněných výrazů ve snaze diskreditovat politické oponenty. V některých případech je volání do boje proti skrytě fašistickým názorům natolik bizarně útočné povahy, až se zdá, že mnozí „antifašisté“ nejsou negací fašismu, nýbrž fašisty naruby.) Lidé, kteří dnes s obviněními z fašismu tak často operují, sami ve většině případů nejsou vůbec s to tento pojem definovat. Někteří publicisté jsou se svým viděním „fašizujícího nebezpečí“ málem na každém rohu natolik radikální, až jsou směšní. Neexistence definice fašismu a jeho prohlášení za absolutní zlo umožňuje pod tuto cedulku pohodlně „zaškatulkovat“ každý nonkonformní názor či jeho nositele, a tak zdiskreditovat jeho myšlení. Opět se postupuje podle typicky inkviziční logiky: čím marginálnější je skutečný jev, proti kterému se má bojovat, tím více nezainteresovaných a „nevinných“ je třeba pod jeho hlavičku zahrnout.

ČESKO NEZŮSTÁVÁ POZADU Ani České republice se manýry politické korektnosti – a s ní svázané snahy oklešťovat diskuzi – nevyhýbají. Situace se samozřejmě nedá přirovnávat k Francii a tamější často absurdní míře autocenzury, jak o ní hovoří de Benoist, či k Velké Británii, kde už i předseda Konzervativní strany uvažuje o nepřípustnosti pojmu „islámský terorismus“, protože je prý „urážlivý“. Ke cti je třeba poznamenat, že pokud jde svobodu slova, je Česká republika na relativně dobré úrovni, alespoň oproti západní Evropě. Nehrozí zde prozatím široká ignorance jedince se „špatnými názory“ či masové zneužívání určitých paragrafů trestního zákona vůči politicky „nekorektním“. I přesto, že drtivá část českého mediálního spektra velice ráda zaměňuje všemožné „ismy“ a z konzervativních sdružení protestujících proti multikulturalismu občas dělá například „radikální na-

32


„Nepřítel svobody“, to je klišé, které se zprvu zdá nevinné, dokud je vztahováno na marginální politické skupiny, jako jsou neonacisté provolávající protižidovská hesla či popírači holocaustu. Jakmile se ale rozšíří, nastává problém. cionalisty“ nebo „neonacionalisty“ (pravděpodobně cíleně – možnost snadné záměny s neonacismem), masový výskyt straussovského fenoménu „reductio ad Hitlerum“ se České republiky prozatím netýká. To však neznamená, že v nedávné době nebyly započaty určité procesy, které by nás k dosti znepokojivé situaci podobné té v západní Evropě časem mohly dovést. I v české realitě bylo možné zejména v posledních několika málo letech zaznamenat v jistých kruzích snahu omezovat publikační činnost, „očišťovat“ intelektuální prostředí či diskreditovat známé osobnosti, které se staly nositeli politicky „nekorektních“ postojů. Patrně nejznámější a z pohledu argumentace tohoto článku nejzávažnější kauzou týkající se autocenzury byla snaha o zákaz jisté knihy. Nešlo o Zítkův Mein Kampf, nýbrž o Bakalářovo Tabu v sociálních vědách. Projevy odsuzující knihu jako „odporný rasistický škvár“ a volající po jejím zákazu, ačkoli sama publikace nebyla ničím jiným než kompilátem holých faktů z oblasti biologie, genetiky, antropologie a sociologie shrnutých v jednom svazku, jistě netřeba připomínat. Taktéž přední české společenské magazíny často nešetří kalibry při „tepání“ do „nevyzpytatelných končin politického myšlení“; jejich autoři jsou schopni odsuzovat a vysmívat se „zpátečnickým konzervativcům“, vyčítat jim jejich údajné nedemokratické sklony a přitom tak často činí ruku v ruce s lidmi z opačné strany politického spektra (například s anarchoautonomními jedinci), kteří by svobodu tisku odstranili jako první. Shromažďují se zavádějící fakta, dle kterých jsou například činovníci historických klubů zajímajících se o národní protinacistický odboj spojování s neonacisty (loňský útok časopisu Týden proti řediteli historické a protifašistické (sic!) organizace Vlastenecký klub Petru Tryščukovi; dotyčný byl za někdejší spolupráci s lidmi, kteří později participovali v „podivných“ politických hnutích, hozen do jedné kupy s „neofašisty“), přičemž jim není dána jakákoli možnost se bránit. Jistě to bude znít neuvěřitelně, avšak v určitých českých magazínech a denících fungují nepsané neoficiální kodexy, které říkají, že určité názory a lidi není slušné publikovat. Autocenzurní snahy se nevyhýbají ani nejvyšší politice. Velmi rádo se zapomíná na to, že diskuze znamená souboj argumentů na obou stranách a stejné právo na odlišný názor pro obě strany, a tak mnohé diskuze na úrovni nejvyšší české politiky vypadaly a vypadají jako mentorování jediné nezpochybnitelné pravdy se současným očerňováním a zesměšňováním druhé strany. Vzpomeňme na debatu okolo


registrovaného partnerství nebo antidiskriminačního zákona. Své si jistě prožila i senátorka Liana Janáčková, která byla za své (byť velmi kontroverzní) výroky o Romech označována za „extremistku“, „netolerantní rasistku bez špetky zdravého rozumu“, stejně jako Jiří Čunek, který si za vystěhování problémových rodin (se současným zajištěním nového bydlení pro ně – což fašisté v minulosti jistě dělali) vysloužil nálepku „fašista“. Koneckonců autor tohoto textu byl kdysi v jedné internetové diskuzi ke svému článku nazván „rasistickým dobytkem, který si s Čunkem může podat ruku“, a to jen proto, že vzpomínaný článek kritizoval hysterii, která aféru „vsetínský starosta“ provázela.

OBRANA KRITICKÉHO MYŠLENÍ Cenzura samozřejmě existovala vždy a sklon k nesnášenlivosti vůči odlišným názorům je bohužel asi vrozenou součástí lidské mysli. Neměli bychom však zapomínat, že jsou to právě lidská práva, a to zejména svoboda slova, co bylo jedním z konstitutivních prvků moderní evropské společnosti. Ačkoli právní řády jednotlivých evropských zemí garantují tyto svobody, jejich aplikace v praxi už tak jednoznačná a nezpochybnitelná není. Cenzoři samozřejmě s oblibou použijí

okřídlený argument „žádná svoboda pro nepřátele svobody“, ale zajímal se někdy někdo o to, co jsou zač oni často jmenovaní „nepřátele svobody“? Někdy je to populistický politik, jindy vědec, který bádá v zapovězené oblasti, historik, který si klade otázky, které by mohly vést ke změně náhledu na určitou historickou okolnost, jindy dávno mrtvý spisovatel, který řekl něco, co se dnes už nenosí, nebo prostě student, který napíše diplomovou práci, ve které podrobí kritice například určité současné módní „ismy“. „Nepřítel svobody“, to je klišé, které se zprvu zdá nevinné, dokud je vztahováno na marginální politické skupiny, jako jsou neonacisté provolávající protižidovská hesla či popírači holocaustu. Jakmile se ale rozšíří, nastává problém. Kde máme jistotu, že jednou nebudeme do škatulky „nepřátelé svobody“ zahrnuti i my, všichni, kdo se odvážíme kriticky myslet a nespokojíme se s pouhým přikyvováním tomu, co se kolem nás děje? Mlčet k tomuto problému znamená jít sám proti sobě. Svoboda slova buď je, nebo není. Je potřeba jí neustále bránit, protože jedině tak můžeme docílit toho, že cenzoři „nesežerou“ nás, nýbrž tak učiní sami mezi sebou. Autor je studentem politologie a historie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

��

��

��

��

��



Demografický vývoj v Evropě Jaroslav Zvěřina Již dlouho není tajemstvím, že demografický vývoj v Evropě výrazně zaostává za většinou zbytku světa. AEI (American Enterprise Institute) vydal v útlé monografii výsledek vědecké analýzy ekonomických a zdravotnických důsledků nízké porodnosti a stárnutí evropského obyvatelstva.

Analýza se zabývá západoevropským prostorem, tedy starou evropskou „patnáctkou“. Můžeme ji však směle vztahovat k celé rozšířené Evropské unii, protože nové členské země se vesměs těší stejně nízké porodnosti jako země „patnáctky“. Projekce populačního vývoje ukazují, že Německo se stane v roce 2030 „nejstarší“ zemí v Evropě; bude tam žít 28 % obyvatel starších než 65 roků. Spojené státy na tom mají být podstatně lépe; podíl těchto seniorů zde bude tvořit jen asi 20 %.

Současně se bude stále snižovat podíl lidí v nejproduktivnějším věku mezi 30 a 45 lety. Tato populační skupina je nejen nejvíce zaměstnanou, ale také nejvíce produktivní z pohledu počtu vynálezů a inovací. Počet obyvatel v Evropě bude v příštích generacích stabilizovat zvyšující se příliv imigrantů. Předpokládá se, že kolem roku 2030 přijde do zemí západní Evropy asi 750 000 imigrantů ročně. I tak zde bude počet obyvatel pomalu, ale jistě klesat – asi o půl milionu každý rok. Podobné sekulární prognózy jsou samozřejmě právě jen prognózami. Skutečný vývoj může být jak horší, tak o něco příznivější. Nízká není v Evropě jen porodnost, ale i sňatečnost. Mezi roky 1975 a 2004 klesl v evropské „patnáctce“ počet prvých sňatků o třicet procent, avšak počet rozvodů se ve stejném intervalu zdvojnásobil. Takzvaná „pronatalitní opatření“ vlád jsou velmi nákladná a málo efektivní. Vysoké porodné a příznivé mateřské dovolené mohou krátkodobě ovlivnit rozhodování dvojic o porodu dítěte. Nikde však nevedly ke zvýšení počtu dětí v rodinách. Podle jedné francouzské statistiky investice státu ve výši desítek miliard eur zvýší porodnost asi o desetinu procentního bodu.

IMIGRACE KONTRA EMIGRACE

Projekce populačního vývoje ukazují, že Německo se stane v roce 2030 „nejstarší“ zemí v Evropě; bude tam žít 28 % obyvatel starších než 65 roků. Spojené státy na tom mají být podstatně lépe; podíl těchto seniorů zde bude tvořit jen asi 20 %. Současně se bude stále snižovat podíl lidí v nejproduktivnějším věku mezi 30 a 45 lety.

34


Imigranti sice mohou deficit porodnosti doplnit co do počtu, avšak jejich kvalita se zdá být problematická. Mladí a perspektivní vědci z Asie vidí dnes svou perspektivu spíše v Indii a Číně, případně v Japonsku a USA, než v Evropě. Není pochyb o tom, že bude pokračovat proud emigrantů z Evropy do USA, kam odcházejí zejména mladí a vysoce kvalifikovaní lidé. Přesná čísla nikdo nezná, avšak jedna statistika praví, že jen v letech 1990–1999 přišlo do USA z osmnácti západoevropských států více než 600 000 imigrantů. Zatímco třeba ve Švýcarsku má asi 22 % obyvatel terciární vzdělání, mezi rodilými Švýcary, kteří žijí ve Spojených státech, je takto vzdělaných jedinců více než 53 %. S tím, jak se prodlužuje průměrný věk, a tedy šance na dožití, roste současně délka pracovní aktivity lidí. S tím pak roste


Vysoké porodné a příznivé mateřské dovolené mohou krátkodobě ovlivnit rozhodování dvojic o porodu dítěte. Nikde však nevedly ke zvýšení počtu dětí v rodinách. Podle jedné francouzské statistiky investice státu ve výši desítek miliard eur zvýší porodnost asi o desetinu procentního bodu. také výše hrubého domácího produktu, a tedy bohatství států. „Zdravé stáří“ je tedy významným rezervoárem lidských zdrojů. V tomto ohledu je na tom stará Evropa nepatrně lépe než Spojené státy, kde je šance na dožití o něco kratší. Problémem stárnoucích populací zůstává mobilizace pracovních rezerv lidí mezi 50 a 74 roky věku. Tito senioři jsou dnes ve srovnání s minulými generacemi mnohem lépe tělesně i duševně disponovaní. Evropská populace však toto období „aktivního stáří“ zatím chápe spíše jako období relaxace a odpočinku než jako příležitost k intenzivnímu pracovnímu nasazení. Ještě v devadesátých letech minulého století v Evropě vzdor prodlužujícímu se věku stále klesal věkový limit pro odchod do důchodu. V Rakousku byl například v roce 2004 ve věku krátce po šedesátce ekonomicky aktivní jen jeden člověk z osmi. Evropští muži tak stráví v důchodu i více než dvacet roků svého života, zatímco muži v Japonsku jen asi 15 let a v USA 17 let. U žen jsou tato čísla ještě vyšší. V Evropě ženy stráví v důchodu až 26 let (Francie, Belgie), v USA jen 21, v Japonsku 22 roků. Výjimku tvoří v Evropě Švýcarsko, kde velká část mužů i žen zůstává v seniorském věku ekonomicky aktivní. Jisté je, že Evropská unie musí zvrátit stávající trend, kdy zvyšující se věk je doprovázen snižující se dobou ekonomické aktivity. Zvyšování limitů pro věk odchodu do důchodu je tedy nevyhnutelnou součástí všech sociálně reformních


snah. Je samozřejmé, že senioři nemají plnou pracovní kapacitu pro všechna zaměstnání. V jiných však mohou být velice produktivní.

PERVERZNÍ ODRAZOVÁNÍ Stávající ekonomické podmínky seniory v Evropě od pracovní aktivity spíše odrazují, než aby je přitahovaly. Autoři nazývají tuto situaci „perverzní evropské odrazování od práce ve starším věku“. Projevuje se zejména daňovými sankcemi, vyššími sazbami pojištění nebo přímo zákazem souběhu pracovní aktivity a důchodů. Také zde mají sociální systémy prostor ke změnám. Velký podíl na rostoucí aktivitě seniorů má zdravotnictví. Špičková zdravotní péče je sice extrémně nákladná, avšak její výsledky jsou obdivuhodné. Investice do moderní zdravotní péče jsou tak velmi efektivní. Evropané však ve srovnání s USA nebo Japonskem investují do špičkových lékařských výzkumů podstatně méně. Také zde je třeba věci změnit, aby společnosti lépe chápaly návratnost investic do špičkových medicínských projektů. Knížka analyzuje suchá a nepříliš potěšující fakta. Není však nikterak pesimistická. Záleží na samotných Evropanech, jestli se naučí mobilizovat ekonomický potenciál svých čiperných a relativně zdravých seniorů, nebo jestli zvolí strategii postupné stagnace a vývoje směrem k jakési rezervaci stárnoucí a rezignované populace.

Literatura ke studiu Eberstadt, N., Groth, H. (2007): Europe’s Coming Demographic Challenge. Unlocking the Value of Health, AEI Press, Washington, D.C. Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.


„Greenpeace nejde s dobou, nevnímá nukleární renesanci...“ říká v rozhovoru pro Revue Politika spoluzakladatel a současný názorový odpůrce této organizace Patrick Moore, jenž na sklonku loňského roku navštívil Českou republiku. Právě jste se vrátil ze schůzky s prezidentem Klausem. Shodujete se v pohledu na otázky globálního oteplování či jaderné energie, nebo ve vašich pohledech existují i nějaké rozdíly? Co se týče jaderné energie, jsou si naše názory opravdu hodně blízké. Globální oteplování je velmi komplikovaná záležitost. Se spoustou nuancí a podproblémů, takže poměrně snadno dojde k nedorozumění. Pro lidi, kteří silně věří, že se Země otepluje, existuje pouze jediný úhel pohledu. Pokud máte jakýkoliv jiný pohled, jiný názor, jste hned na druhé straně barikády – jste „zlý muž“. Moje pozice – v porovnání s panem prezidentem Klausem – je taková, že jelikož je oteplování tak komplexní jev, nemáme možnost získat přesvědčivé důkazy, jistotu, kým nebo čím je vyvoláno. Přesto jste celosvětově zelenými nahlížen právě jako onen „zlý muž“. Vidím, že se to všechno týká budoucnosti, nikoliv současnosti. Jsou to predikce budoucího vývoje. A někteří lidé jako by říkali, že mají křišťálovou kouli a vědí přesně, jak z ní číst. Tomuhle nevěřím. Vím tedy, že si nemůžeme být jisti, ale že bychom zároveň měli být opatrní. Je zjevné, že nějakých 6,4 miliardy lidí, kteří spalují stále více a více fosilních paliv, mění povrch planety a musí mít velký vliv na životní prostředí Země. To určitě něco mění. Na rozdíl od těch, co zavile věří v oteplování, což je svého druhu náboženská víra, je ale má analýza jiná.

Myslím si však podobně jako oni, že bychom měli snižovat spotřebu fosilních paliv. Proto podporujete jádro? Nejen kvůli oteplování, ale i proto, že fosilní paliva poškozují ovzduší, a tedy lidské zdraví. A také proto, že rychlost té spotřeby je až směšná. Tři sta milionů let vznikala paliva v přírodě a my jsem schopni to vše spálit za pár staletí. Ke všemu se přidávají geopolitické úvahy. V Severní Americe je to závislost na blízkovýchodní ropě, v Evropě je to problém podřízenosti Rusku ve věcech ropy a zemního plynu. Takže snížení spalování fosilních paliv bude pozitivní v mnoha rovinách. Se svými někdejšími kolegy z Greenpeace se nicméně rozcházím už v tom, jakým způsobem fosilní spalování snižovat. Oni hájí obnovitelné zdroje, jako je větrná nebo sluneční energie. Z mých analýz jednoznačně vyplývá, že takhle to dělat nelze, nestačí to. V obnovitelné zdroje ovšem věří nejen vaši bývalí kolegové z Greenpeace, ale povedlo se jim přesvědčit už i vlády některých zemí. V Německu byly utraceny miliardy dolarů na dotace větrným a slunečním elektrárnám – ale jediná elektrárna spalující fosilní paliva nebyla zavřena. Protože ke každému panelu větrné nebo solární elektrárny musíte postavit konvenční typ energetického zdroje, aby mohla být udržena kontinuita dodávek energie. V Německu nejenže nedošlo ke snížení počtu fosilních elektráren — tato země má stále poměrně velmi vysoké emise oxidu uhličitého. Německo pyká za své zelené hujerství vysokými emisemi plynů, jež podle týchž zelených stojí jistojistě za oteplováním. To je paradox. Zelená hnutí v zemích, jako je Německo nebo Rakousko, byla velmi úspěšná. Naštěstí ne všechny vlády jim podlehly. Vezměme si další země – Švédsko, Finsko, Francii. Švédsko má padesát procent hydroelektřiny a padesát procent jaderné elektřiny, nic z fosilních paliv. Má nejnižší emise oxidu uhličitého v celé Evropě. Francie je z osmdesáti procent jaderná, deset procent hydroelektřiny a deset procent fosilních paliv. Má druhé nejnižší emise oxidu uhličitého na hlavu v Evropě.

36



Ve Finsku jsou již v provozu dvě jaderné elektrárny, ale nyní potřebují další významný zdroj energie. Před pár lety proto rozhodli postavit novou atomovou elektrárnu, protože jedinou další možností byla stavba plynové elektrárny a dovoz zemního plynu z Ruska. Finsko je velmi demokratická země a též velmi environmentálně orientovaná. Proč se rozhodli postavit atomovou elektrárnu? Za prvé: kvůli životnímu prostředí (pokud by postavili plynovou elektrárnu, nemohli by splnit podmínky Kjótského protokolu pro snižování skleníkových plynů, zatímco v případě stavby jaderné elektrárny nevzniká žádný znečišťovatel ovzduší). Za druhé: nechtěli být závislí na dovozu ruského plynu – to je otázka národní bezpečnosti, otázka zabránění třeba i energetickému vydírání. Čím si vysvětlujete, že vás obklopuje taková hysterie a zkazky o tom, že jste štědře placen za obhajobu jaderné energie, zaplňují přední stránky novin? Protože jediná věc, co zapálení environmentalisté mohou dělat, je vyvolávat hysterii, osočovat mě, neboť jim chybí pádné argumenty. Říkají, že energetickým společnostem se může velmi hodit někdo, kdo obhajuje nepopulární řešení… Jaderná energie? Ta není nepopulární, šedesát procent Čechů věří v její smysluplné užívání. …a máte prý i skvělý „brand“; vaše cena na konzultantském trhu je vysoká i díky tomu, že o sobě můžete hlásat, že jste spoluzakladatelem ikonické zelené organizace. To je proto, že já vím, o čem mluvím. Mám doktorát z ekologie. Tu vědu znám dobře, a proto mi lidé naslouchají. Ale média patrně příliš ne. To je vidět i nyní při vaší návštěvě ČR. Médiím záleží na senzacích. Noviny se prodávají, když píší o konfliktním tématu. Vytvářet konflikty – to je jejich práce. To ale neznamená, že lidé vše polykají i s navijákem. V USA má jaderná energie podporu až 70 procent obyvatelstva. Ve Fran-

cii je to ještě více. Ve Švédsku či Finsku, kde nedávno rozhodli o výstavbě nové jaderné elektrárny, je také silná podpora. Že by zelená propaganda, poháněná médii, příliš nezabírala? Problém je v tom, že organizace typu Greenpeace investovaly mraky času a peněz, aby přesvědčily ty, co je podporují, že mají být proti jaderné energii. Když teď Greenpeace řekne, že je pro jádro, ztratí tři čtvrtiny příznivců a donátorů, vlastně se rozpadne. Pravda je taková, že nakonec budou muset jádro stejně přijmout. Můj postoj je dnes mnohem více mainstreamový než jejich – oni jsou někde v sedmdesátých letech. Zasekli se tam kvůli byrokracii. Byrokracii? Dám příklad. Greenpeace naslouchá vědcům sdružených v panelu IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu, pozn.red.) při OSN. Ten nedávno uvedl, že klimatické změny mohou mít „vážné negativní důsledky“. Greenpeace z toho udělala jistou „klimatickou katastrofu“ – oživili svoji apokalyptickou kampaň, aby získali pozornost veřejnosti, její podporu a peníze. Když před dvěma týdny titíž vědci prohlásili, že jaderná energie je řešení, Greenpeace to ignorovala. Proč? Nechtějí, aby se to vědělo. A média také ne. Na internetu si to ale přečíst můžete. Co já říkám, a nikoliv Greenpeace, je tedy ve shodě s procesem uvnitř panelu OSN. I jeho vědci, velmi fundovaní, vědí, že kromě jaderné energie a hydroenergie (nejpoužitelnější z obnovitelných zdrojů – asi dvacet procent veškeré vyrobené elektřiny), je-li dostupná, což není případ ČR, neexistují žádné další nepřetržité a z hlediska emisí oxidu uhličitého čisté zdroje. Hydroenergie je i pro mě naprostou jedničkou – je extrémně čistá a obnovitelná. Jaderná energie, ačkoliv je čistá, obnovitelná není – byť jaderného paliva máme na tisíce let dopředu. Greenpeace prostě nejdou s dobou, nechtějí vnímat současnou „nukleární renesanci“. Rozhovor vedl Lukáš Kovanda.

Patrick Moore (1947) pochází z Winter Harbour, rybářské vesničky na ostrově Vancouver v kanadské provincii Britská Kolumbie. V roce 1972 získal doktorský titul z ekologie. Už v roce 1971 se stal zakládajícím členem ekologické organizace Greenpeace. Účastnil se prvních výprav za záchranu velryb, za potírání lovu lachtanů i za jaderné odzbrojení. Smíchání přínosů jaderné energetiky s fatální hrozbou nukleárních zbraní považuje za tehdejší klíčovou chybu. S Greenpeace se rozešel v roce 1986, když předtím působil několik let jako mezinárodní ředitel této organizace, a založil vlastní poradenskou společnost Greenspirit, kde figuruje dodnes. S Greenpeace se dnes názorově rozchází v mnoha ohledech, nejviditelněji v otázce přínosného využití jádra v energetice, jehož je zastáncem. Českou republiku navštívil na sklonku loňského roku, přijel na pozvání Univerzity Karlovy. Kromě jiných jej přijal i prezident Václav Klaus (na snímku). Moore účinkuje ve známém dokumentárním snímku The Great Global Warming Swindle.



Donald O’Tusk, ropa a rakety Josef Mlejnek jr. Vítězství Občanské platformy v říjnových polských předčasných parlamentních volbách znamenalo pochopitelně zřetelnou změnu politického kursu. Přestože Tuskova Občanská platforma (PO) i Právo a spravedlnost (PiS) bratrů Kaczyńských mají řadu velmi podobných programových rysů, a přestože dokonce mezi oběma stranami existovala velmi čilá vzájemná „výměna“ čelních politiků, nelze zapomínat na dosti podstatné rozdíly. Ty se týkají jak domácí politiky, tak politiky zahraniční. A taktéž sféry, jež obsahově leží někde mezi nimi, tedy politiky „evropské“. IRLANDIZACE POLSKA? Po vítězství PiS v parlamentních volbách 2005 bratři Kaczyńští nakonec, i díky vítězství Lecha v prezidentském klání, jež následovalo těsně po volbách parlamentních, zformovali mocenský blok a později vládní koalici s populisty a radikály ze Sebeobrany a Ligy polských rodin (LPR). Doufali, že si menší strany i jejich voliče časem podmaní, a budou tak moci vládnout sami. V loňských předčasných volbách se jim sice podařilo voliče Sebeobrany i LPR z velké části „vyluxovat“, takže PiS získalo téměř o dva miliony hlasů více než přede dvěma roky, leč 32 % (v roce 2005 mělo PiS 27 %) stačilo pouze na statut největší opoziční strany. Důraz Kaczyńských na „očistu“ společnosti pomocí státního aparátu vyústil v řadu afér menšího rozsahu, žádná „velká ryba“ však v jejich síti neuvízla. Hlavním efektem byl ale růst strachu Poláků z „fízlování“. A zejména některé návrhy Ligy polských rodin vyvolaly vážné obavy z ovládnutí státu omezenými fanatiky a z formování celé společnosti dle jejich ideologického kadlubu. Polsko sice zažívalo rekordní hospodářský růst, ten však jen málokdo připisoval přímo Kaczyńským. A i přes něj zůstávalo zemí rozbitých silnic bez dálniční sítě, špatně fungujících sociálních služeb i obrovského množství (zhruba dva miliony osob) ekonomických emigrantů odcházejících za prací – v hojné míře do Velké Británie a do Irska. A právě na tyto skutečnosti poukázal předvolební klip PO, jehož poselství lze stručně shrnout do sloganu: „Dejte Tuskovi hlas a udělá vám Irsko v Polsku.“ Proti Tuskovu pragmatismu, důrazu na praktické problémy, na zlepšení materiálních podmínek života, nemělo PiS mnoho co nabídnout. Bratři Kaczyńští nedbali na sociologické průzkumy, z nichž vyplývalo, že boj s korupcí není pro voliče hlavním tématem, a postavili kampaň právě na něm. Ukázalo se, že průzkumy nelhaly. Tuskova věcnost slavila úspěch i v předvolební televizní diskuzi s Jarosławem Kaczyńským, po níž získala PO rozhodující desetibodový náskok. Zisk 41,5 % hlasů (45 % mandátů) umožnil PO zfor-

38


movat dvoučlennou vládní koalici s Polskou lidovou stranou (PSL) Waldemara Pawlaka, jež získala téměř 9 % hlasů. Přestože ekonomický program PO lze označit za liberální, vláda Donalda Tuska bude korigována jak menším koaličním partnerem, venkovskou PSL, tak i prezidentem Lechem Kaczyńským, který disponuje právem veta, přehlasovatelným teprve třemi pětinami poslanců. A 60 % v parlamentu současná vládní koalice nemá. Z těchto důvodů již padla „vlajková loď“ ekonomického programu PO – rovná daň. V tuto chvíli je předčasné spekulovat o možných dopadech působení Tuskovy vlády na ekonomický a sociální rozvoj země, nicméně lze předpokládat, že provede alespoň některé dílčí reformy, jež zvýší ekonomickou výkonnost Polska a povedou též k jeho „modernizaci“, pokud jde o ekonomickou i sociální infrastrukturu.

TUSK FOR PRESIDENT? Byť většina politologů řadí od přijetí ústavy v roce 1997, jež oslabila prezidentské pravomoci, Polsko mezi parlamentní systémy, politická praxe takto jednoznačné zařazení rozhodně nepotvrzuje. Vliv úřadu prezidenta na politický život je i nadále značný a jeho dobytí tvoří v očích polské společnosti i polských politiků tu nejvyšší metu. Dle ústavy se dvoukomorový parlament (Sejm a Senát) volí jednou za čtyři roky, prezidentský mandát je pětiletý. Případný souběh parlamentních a prezidentských voleb je proto náhodný, daný zákonitostmi prostých číselných řad. Loňské předčasné parlamentní volby, konané v polovině normálního volebního cyklu, tak rovněž přeskupily kombinace v polském volebním kalendáři. Nutno podotknout, že faktický souběh parlamentních a prezidentských voleb v roce 2005 (první kolo prezidentských se konalo čtrnáct dní po parlamentních) patrně notně přispěl ke krachu jednání mezi PiS a PO o vytvoření vládní koalice. Nedojde-li k dalším předčasným parlamentním volbám (či k prezidentským, ovšem ty by se konaly pouze kvůli opravdu závažným okolnostem typu úmrtí stávajícího prezidenta), měly by další prezidentské volby proběhnout v roce 2010 a parlamentní


hned rok poté. Premiér Donald Tusk bude se vší pravděpodobností o prezidentský úřad usilovat, již jen kvůli odčinění trochu nečekané porážky ve volbách 2005, kterou velmi těžce nesl. V této souvislosti se již nyní spekuluje o různých variantách: o případném zkrácení volebního období současného parlamentu na tři roky, o výměně na postu premiéra koncem roku 2009 či počátkem roku 2010 i o tom, že působení nové vlády bude hodně uzpůsobeno nikoliv klasickému parlamentnímu cyklu, ale cyklu prezidentskému. A i současný prezident Lech Kaczyński pravděpodobně podřídí své další působení (včetně klíčových vztahů s Tuskovou vládou) zájmu svého znovuzvolení. Proto se na polské politické scéně dají předpokládat spíše pnutí a velký neklid, ba ostré souboje, nikoliv „klid na práci“ pro novou vládu. A z tohoto důvodu se též velmi obtížně předvídá, co přinesou následující měsíce.

RAKETY A ROPA Nová polská vláda od začátku signalizovala snahu o zlepšení vztahů s Evropskou unií a naopak deklarovala zaujetí daleko přísnějšího postoje při jednáních s USA o systému protiraketové obrany. Obě skutečnosti spolu těsně souvisejí, a komplex polsko-eurounijních a polsko-amerických vztahů lze proto analyzovat dohromady. Novým ministrem zahraničí se stal Radosław Sikorski, jenž až do února 2007 působil ve vládě Jarosława Kaczyńského jako ministr obrany. Pravé důvody jeho tehdejšího odchodu zůstávají dodnes obestřeny tajemstvím, leč lze vyslovit jedno důvodné podezření: příčinou Sikorského demise mohl být i jeho pevný vyjednávací postoj při rokováních s Američany o protiraketové základně. Právě Sikorski (mimo jiné) požadoval, aby v případě výstavby protiraketové základny byla Varšava na oplátku zajištěna systémem protiraketové obrany Patriot. Ve funkci ministra zahraničí nyní pokračuje v kursu, který naznačoval již jako ministr obrany ve vládě PiS. A lze dokonce říci, že ještě přitvrdil. Podle Sikorského jsou Američané pragmatický národ a ke všem jejich požadavkům je třeba přistupovat taktéž pragmaticky, jako k obchodní záležitosti, a při jednáních především hájit vlastní zájem. Snahu o vytěžení maxima možného ze současné situace nutno označit za legitimní, nicméně nezdá se, že by za polským postojem vězel pouze jakýsi obchodnický kalkul typu „strýčku Same, otřes se“. Logika radaru i protiraketové základny je celkem prostá. Buď mají opravdu velký význam, a pak nejsou primárně zamýšleny jako obrana proti Íránu nebo Severní Koreji. A mají-li velký význam, lze očekávat, že budou, lidově řečeno, též dost „na ráně“. Rozhodne-li se reálný nepřítel překonat americkou protiraketovou obranu, nezbude mu nic jiného než zaútočit na základny systému protiraketové obrany. Na antirakety, které by jeho rakety sestřelily, či na radar, jenž má rozeznat letící nepřátelskou střelu a navádět pak protizbraň. Lze dokonce konstatovat, že radar je v tomto smyslu mnohem důležitější než samotné antirakety, neboť tvoří oči celého systému. A bude-li


radar tvořit oči protiraketového systému, je zřejmé, že každý potenciální útočník se bude snažit tyto oči vypíchnout. Umístění protiraketové i radarové základny na teritoriu Polska a České republiky proto nepochybně pro obě země představuje bezpečností riziko. A pak je také zcela logické, ba nutné požadovat zvýšenou ochranu území. Právě z těchto premis patrně Tuskova vláda vychází především. A uvědomuje si též, že se strategické zájmy USA nemusejí automaticky krýt se strategickými zájmy Polska. Již jen kvůli odlišným zdrojům energie. Zatímco pro Polsko, byť představuje „uhelnou velmoc“, je v tomto ohledu klíčovou zemí Rusko, Američané na ruských zdrojích závislí nejsou. Případné vyhrocení vztahů s Moskvou kvůli radaru a protiraketové obraně proto nemusí mít pro Washington tak fatální důsledky jako pro Varšavu – a i pro Prahu. „Sousedy si nevybíráme, se sousedy se prostě žije,“ poznamenal počátkem ledna v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu Radosław Sikorski a polskou pozici zhodnotil i větou: „Soused je blízko, spojenec daleko.“ Právě závislost na ruské ropě a plynu a postavení tranzitní země představuje strategický faktor, který nyní nutí Polsko k větší kooperaci zahraniční a energetické politiky v rámci Evropské unie, neboť síla americké armády Polákům nádrže aut nenaplní. A Poláci si navíc stěžují, že se jim za věrné služby nedostává od Američanů tak velké pomoci, jakou by si ve srovnání s jinými americkými spojenci zasloužili. V rozhovoru pro list Dziennik prohlásil ministr obrany Bogdan Klich, že americká pomoc pro polskou armádu, angažovanou v Iráku a Afghánistánu, klesla na mizivých 28 milionů dolarů ročně, zatímco Izrael dostává 2,4 miliardy, Egypt 1,3 miliardy a Pákistán 300 milionů. Pokud podle mínění ministra zahraničí Sikorského bude protiraketový štít chránit Polsko před státy, které ho stejně moc neohrožují a naopak „zvýší reálné ohrožení ze strany Ruska“, nelze se už vůbec divit tlaku současné polské vlády na posílení obranyschopnosti země v případě instalace amerického protiraketového systému na polském území. Poláci tedy dovedou uvažovat strategicky a hájit vlastní národní zájem. Zdá se, že česká vláda za nimi v tomto umění dosti pokulhává. Autor je politolog působící na Institutu politologických studií FSV UK.


Slovníček evropských levicových pojmů 10. Geneticky modifikované organismy (Genetically modified organisms – GMOs) Hynek Fajmon Pravidelná rubrika „Slovníček evropských levicových pojmů“ začala v Revue Politika vycházet na začátku loňského roku. Postupně v ní vyšlo devět textů, které se zabývaly nejfrekventovanějšími termíny z arzenálu současné levice. V tomto roce se budu na těchto stránkách věnovat dalším pojmům, například multikulturalismu, registrovanému partnerství či sociálně-tržnímu hospodářství. „Svoboda Evropy být GMO-free.“ slogan aktivistů Greenpeace při demonstraci v Bruselu „Say No to GMO.“

Paul McCartney

PŮVOD TERMÍNU GMOs A JEHO PODSTATA Geneticky modifikovaný organismus (GMO) je takový, jehož genetická informace byla zásahem člověka uměle změněna za účelem dosažení jiných vlastností. Této změně v genetickém materiálu organismu se říká genetická mutace. Termín GMOs tedy souhrnně označuje všechny organismy, které byly vytvořeny touto metodou. Vzhledem k tomu, že je termín geneticky modifikovaný organismus velmi dlouhý, používá se v praxi jak v češtině, tak v angličtině a celé řadě dalších jazyků zkratka GMO (popř. GMOs v případě plurálu). K pochopení toho, jakou roli vlastně GMOs mají, se musíme podívat zpět do historie. Od doby, kdy lidstvo přešlo z období lovců a sběračů k zemědělské činnosti, je cílem člověka neustálé zlepšování kvality zemědělské produkce. Lidé hledali vhodné rostliny a zvířata k produkci dostatečného množství jídla a vybírali takové rostliny a zvířata, která jim přinášela největší užitek. Člověk postupně zjistil, že vlastnosti rostlin a zvířat se dají zlepšovat nejen kvalitním obhospodařováním, ale také křížením vhodných zvířat a šlechtěním vhodných rostlin. Člověk využíval toho, že se čas od času dědičné vlastnosti druhů náhodně mění. Takovou náhodnou změnu označujeme jako mutaci. Lidé využívali ty mutace, které byly nějakým způsobem užitečné a postupně vyšlechtili zajímavé odrůdy rostlin a výnosná plemena hospodářských zvířat.

40


Později objevil náš rodák Johann Gregor Mendel zákonitosti dědění vlastností mezi rostlinami, a dal tak impulz k velkému rozvoji šlechtitelství kulturních rostlin a domácích zvířat. Genetika se postupně během 20. století rozvíjela. V roce 1953 byla objevena struktura DNA, což dalo impulz k rozvoji genetiky, jak ji známe nyní. Po druhé světové válce se ale začalo také experimentovat s vytvářením mutací prostřednictvím působení různých chemikálií a ozářením. Tímto způsobem bylo vytvořeno (a dnes je v praxi běžně využíváno) okolo 2 500 mutovaných rostlin. Většina z nich patří do oblasti dekoračních rostlin, ale najdeme zde i některé potravinářské plodiny. O zdravotních a jiných rizicích těchto plodin se žádná diskuze nevede, a to přesto, že vědecké zkoumání ukazuje, že jsou v této oblasti větší problémy než u „klasických“ GMOs. Tzv. radiační mutanty procházejí při uvádění na trh mnohem méně přísnou procedurou než GMO plodiny. Rozvoj genetiky nicméně pokračoval a v 70. letech dospěl do fáze, která umožnila zahájit pokusy s přenosem genů – a tedy vznik GMOs. Takto vzniklé organismy se staly velmi rychle předmětem politického sporu, který trvá dodnes. Odpůrci tvrdí, že GMOs by v přírodě nikdy samy nevznikly, a tím pádem se jedná o nebezpečné organismy, ke kterým je nutné přistupovat na základě principu „předběžné opatrnosti“. To v praxi znamená jejich úplný zákaz nebo minimálně velmi přísné testování, regulaci a povinné značení a přísné oddělování takových plodin v celém procesu jejich pěstování přes distribuci až po spotřebu. Odpůrci GMOs ovšem veřejnosti zamlčují fakt, že se jedná o organismy, které žádné skutečné zdravotní riziko nemají. Je sice pravda, že v přírodě by geneticky modifikovaný organismus „sám od sebe“ nevznikl, ovšem na straně druhé je také pravda, že bez zásahu člověka by nemohla vzniknout ani běžná domácí zvířata a hospodářské plodiny. V současnosti tedy


žijeme ve světě, který je výsledkem mnoho tisíciletí trvající interakce mezi člověkem a přírodou. Tuto skutečnost ale odpůrci GMOs zcela ignorují. Rozvoj genetiky ve 20. století vedl k tomu, že šlechtitelství zbavil náhodnosti. Rozluštění genetické informace umožnilo v organismu najít ten gen, který určuje příslušnou vlastnost, a přenést jej do jiného organismu, nebo naopak takový gen z organismu odstranit. Tento postup se jmenuje transgenose neboli přenášení genů. V legislativě se tento postup označil jako „genetická modifikace” a takto vzniklé organismy se nazývají „geneticky modifikované organismy” neboli GMOs. GMO je tedy označení pro modifikovaný organismus a je třeba se ptát, co mají GMOs vlastně společného s politikou a proč jsou předmětem takové hysterie. Odpověď je jednoduchá. GMOs jsou politickou otázkou z toho důvodu, že rozdělují společnost na ty, kteří je úplně odmítají, a na ty, kteří je naopak plně podporují. Mezi těmito krajními pozicemi se potom nachází celé spektrum názorů. Jelikož hlavním cílem tohoto „slovníčku“ je analyzovat levicové postoje, podíváme se na problematiku GMOs z tohoto pohledu. Čtenáře by nemělo překvapit to, že GMOs jsou z levicového a environmentalistického hlediska něčím velmi špatným a ohrožujícím lidstvo. Hlavními bojovníky proti GMOs jsou aktivisté z hnutí Greenpeace a celá řada především levicových politiků. Patří mezi ně ale i někteří politici středoví a pravicoví. O levicové podstatě odmítání GMOs však nemůže být žádného sporu. Odpůrcům GMOs jde o to, aby tento fenomén úplně zakázali, aby úplně přestal existovat. K dosažení tohoto cíle používají celou škálu metod z arsenálu ekologického radikalismu a aktivismu. Patří sem spektakulární demonstrace, strašení veřejnosti zdravotními riziky, nátlakové akce na pěstitele těchto plodin včetně ničení osetých ploch, nátlakové akce vůči zákonodárcům a podobné aktivity. V politické rovině potom prosazují ustavování tzv. GMO free zones neboli oblastí, kde je pěstování GMOs zakázáno. Toto hnutí je velmi silné v Polsku, v Rakousku a v Řecku. Aktivisté bojující proti GMOs ale prosazují rovněž povinné značení potravin obsahujících sebemenší stopy GMOs. A proti takto označené produkci naopak hodlají prosadit jako „zdravou alternativu“ produkci s označením „bio“. Vůči veřejnosti jsou potom využívány nástroje masové manipulace, jejímž cílem je naučit veřejnost, že GMOs jsou špatné a „bio“ naopak dobré. Tato propracovaná strategie se v Evropě setkala v mnoha státech s „pozitivním“ ohlasem. Mnozí lidé se zkrátka GMOs začali bát.

Česká republika patří jednoznačně k největším zastáncům pěstování GM plodin v Evropské unii. Je to způsobeno tím, že Československo a po něm i Česká republika byly státy, které měly a mají v této oblasti kvalitní vědecké zázemí. Již od první republiky patřil československý zemědělský výzkum ke světové špičce a špatnou pozici neměl ani v letech 1948–1989. rých se podíleli lidé jako Jeff Schell, Marc Van Montagu, Mary-Dell Chilton a Ernie Jaworski. GM plodiny byly podrobeny v USA přísným testům a byly schváleny americkými úřady k uvedení na trh. Postupně se jejich využití rozšiřovalo a nyní se využívají po celém světě. Potraviny z GM plodin se v USA běžně konzumují již více než deset let a žádný výzkum nepotvrdil, že by docházelo k ohrožování zdraví spotřebitelů. Jedná se především o osivo plodin, jako je kukuřice, bavlna, sója, kanola, papája nebo tykev. To, co činí GM osivo pro zemědělce zajímavým, jsou mimořádné vlastnosti plodin z pocházejících z tohoto osiva. Jedná se zpravidla o jednu nebo více zajímavých vlastností, které zvyšují výnos dané plodiny. Toho je dosahováno různými metodami. Například u GM kukuřice se jedná o to, že rostliny z tohoto osiva jsou odolné proti hlavnímu škůdci kukuřice zvanému zavíječ. Gen vložený do GM kukuřice tohoto škůdce likviduje, a tím se přispívá k vyšším výnosům. Obdobně se může jednat u kukuřice o schopnost odolávat pesticidům, které mají za cíl ničit plevel. Jejich aplikací se zničí plevel, ale zasetá kukuřice tím není poškozena, a může tedy mít vyšší úrodu. A v takových a podobných vlastnostech spočívá podstata GM plodin. Pro zemědělce je tedy takové osivo mimořádně atraktivní, protože zvyšuje výnosy a snižuje náklady na obhospodařování takové plodiny.

STAV GMOs VE SVĚTĚ První GM rostlinou byl v roce 1983 tabák s resistencí k antibiotiku kanamycinu. V roce 1987 byly provedeny první polní pokusy s GM rajčaty odolnými proti viru TMV. Tyto úspěchy byly umožněny rozvojem genetiky v 60. a 70. letech, na kte-



Největší plochy GM plodin jsou osety v USA; v roce 2006 tam tato plocha činila 54,6 milionu hektarů. Jedná se o vojtěšku, kanolu, kukuřici, bavlnu, papáju, sojové boby a tykev obecnou. Druhým největším pěstitelem GM plodin na světě je Argentina, kde bylo v roce 2006 oseto 18 milionů hektarů, a to hlavně kukuřicí, bavlnou a sójovými boby. Následuje Brazílie, Kanada, Indie, Čína, Paraguay a Jihoafrická republika. Největší dynamiku má pěstování GM plodin v Číně a v Indii, kde místní vlády pochopily, že je to jednoduchá cesta k produkci dostatečného množství potravin pro obrovské populace těchto národů.

STAV GMOs V EU Stranou pěstování GMOs zůstávají z politických důvodů evropské státy, kde byly GM plodiny prostě zakázány. Až v poslední době se opatrně otevírá trh s několika málo těmito plodinami. Evropské státy se přitom dělí na ty, které s GMOs alespoň experimentují, a na ty, které GMOs úplně odmítají. Do první skupiny patří Portugalsko, Španělsko, Francie, Německo, Česko, Slovensko a Rumunsko. Ostatní státy GMOs nepěstují vůbec nebo ve velmi malých objemech. Velmi významný je vliv EU na Afriku, kde se s výjimkou Jihoafrické republiky GM plodiny nepěstují. Podobně je tomu také v Rusku a většině islámských států s výjimkou Íránu. Situace okolo GM plodin je v Evropské unii velmi složitá. Na jednu stranu je zřejmé, že EU je povinna akceptovat výsledky jednání WTO, které jí neumožňují zakázat obchodování s GMOs, ovšem na straně druhé je v celé řadě evropských států silná lobby bojující proti GMOs. V letech 1999–2004 bylo ze strany EU vyhlášeno úplné moratorium na GM plodiny. Ty se do EU nemohly ani dovážet, ani se zde nemohly pěstovat. Evropská unie rovněž přistoupila k prosazování Úmluvy o biologické rozmanitosti známé jako Cartagenský protokol, který dovoluje signatářům zakázat dovoz GMOs bez udání důvodů. Zde se jedná o tzv. ochranu biodiverzity, se kterou se často ohánějí ekologičtí aktivisté. Podle evropské legislativy je nakládání s GMOs regulováno podobně jako nakládání s nebezpečnými chemikáliemi. Pro každou GM plodinu se musí získat samostatná registrace. Všechny výrobky pocházející z GMOs, a to už v případě, že jsou GMOs v celkovém objemu obsaženy z více než 0,9 %, musejí být označeny jako GMO produkty. Hlavní GM plodinou, která je v EU povolena k pěstování, je tzv. Bt kukuřice. I tuto odrůdu ale některé členské státy EU zakazují pěstovat, což je jednoznačným porušením evropského práva. Povolen je rovněž dovoz GM sóji jako suroviny pro potraviny a krmiva. Její roční dovoz do EU činí cca 34 milionů tun a pochází hlavně z Brazílie a Argentiny. Pro pěstování však GM sója v EU povolena nebyla. Nejnovější impulz k pokračování sporu dala nedávno francouzská vláda, když na konci roku 2007 zakázala pěstování geneticky modifikované kukuřice MON810, a to přesto, že je tato kukuřice pro pěstování

42


Odmítání GMOs je mimo jiné také útokem na svobodu vědeckého bádání, a tedy schopnost lidí hledat nové efektivnější způsoby obživy. Jaké to může mít dopady na vědu v evropských státech, je myslím každému zřejmé. v EU-27 orgány EU povolena. Stát EU, který přesto zakáže pěstování takového produktu, musí Evropské komisi předložit věrohodné důkazy, že tato plodina škodí zdraví nebo životnímu prostředí. Podobné zákazy byly již dříve schváleny v Polsku a některých dalších státech. Před nějakým časem jsem měl možnost účastnit se pracovní večeře vybraných europoslanců s americkým velvyslancem při EU o aktuálních problémech transatlantických vztahů. Položil jsem mu tenkrát otázku, co by podle názoru americké vlády měla EU udělat v problematice GMOs. Odpověď amerického velvyslance byla velmi zajímavá. Sdělil nám, že Evropané by především neměli žít v iluzi, že lidé v USA jsou připraveni pustit na trh a konzumovat jakoukoliv plodinu nebo potravinu, která by byla zdraví škodlivá. Pokud by si americká vláda nebyla na 100% jistá, že GMOs nejsou bezpečné, tak by je nikdy neregistrovala a nikdy by neumožnila jejich uvádění na trh. Na podporu tohoto tvrzení uvedl, že vůbec první agentura pro bezpečnost potravin na světě byla založena již na konci 19. století v USA. Evropané by tedy měli při sporu ve WTO předložit vědecké důkazy, že GMOs jsou škodlivé pro zdraví nebo pro životní prostředí, a pokud takové důkazy nemají, tak by neměli bránit v obchodování s nimi. Toto vystoupení amerického velvyslance mne přimělo k tomu, abych si podstatu obchodního sporu mezi USA a Argentinou na jedné straně a EU na straně druhé podrobně prostudoval. Je velmi zajímavé, že se o tomto sporu v evropských státech příliš mnoho neví. Respektive se v Evropě vůbec neví o tom, že USA a Argentina žalovaly Evropskou unii ve WTO za to, že zakazuje obchodování s GMOs. Podle pravidel WTO je přitom možné zakázat obchod s nějakou plodinou jen v případě, že ohrožuje zdraví nebo životní prostředí. Ve WTO tedy byl veden spor a výsledkem tohoto sporu je, že žádné důkazy o tom, že GMO poškozují zdraví nebo životní prostředí, EU nepředložila, a tím pádem nemůže nadále zakazovat obchod s nimi a naopak jej musí od letošního roku umožnit. Tato prostá pravda se ale levicovým elitám v médiích prostě nehodí do krámu, a tak o ní neinformují. Místo toho neustále děsí občany zmanipulovanými zprávami organizace Greenpeace, které nejsou založeny na vědeckých důkazech.

STAV GMOs V ČESKÉ REPUBLICE Česká republika patří jednoznačně k největším zastáncům pěstování GM plodin v Evropské unii. Je to způsobeno tím, že


Československo a po něm i Česká republika byly státy, které měly a mají v této oblasti kvalitní vědecké zázemí. Již od první republiky patřil československý zemědělský výzkum ke světové špičce a špatnou pozici neměl ani v letech 1948–1989. Důvěra ve vědu a technologie je ostatně v České republice široce rozšířená dodnes, a to i v jiných oborech. Liberální přístup ČR ke GMOs se ovšem musel podřídit evropskému restriktivnímu pohledu. Právě v době vyhroceného sporu mezi EU a USA okolo GMOs Česká republika vstupovala do Evropské unie a svou legislativu musela přizpůsobit evropské. To vedlo k přerušení a zdržení mnoha biotechnologických projektů. V poslední době se ale situace v EU začíná pod tlakem WTO měnit k lepšímu a Česká republika patří k těm státům, kde se GMOs pěstují nejvíce. V České republice se od roku 2005 úspěšně pěstuje Bt kukuřice a sklizeň se používá jako krmivo. Ministr zemědělství Petr Gandalovič se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že Česká republika nebude bránit rozvoji pěstování GM plodin v EU.

MÁ PRAVICOVÝ POLITIK HÁJIT GMOs? K problematice GMOs jsem se osobně dostal až v Evropském parlamentu při práci v jeho zemědělském výboru. Velmi mne překvapilo, jak je diskuze o GMOs vyostřená. Zvláště někteří europoslanci z Rakouska, Řecka, Polska a Francie v této záležitosti předvádějí velmi fundamentalistické postoje. Abych do této odborně poměrně komplikované problematiky pronikl, absolvoval jsem rozhovory s předním českým odborníkem v této věci, profesorem Jaroslavem Drobníkem. Zúčastnil jsem se rovněž několika konferencí na toto téma a přečetl jsem poměrně velké množství publicistických článků i odborných textů včetně související evropské legislativy. Překvapilo mne, jak moc je tato diskuze ovládána emocemi a falešnými levicovými proroky a jak málo je o podstatě této záležitosti objektivně informována veřejnost. GMOs jako téma velmi úzce souvisejí s pojmem, který jsem v tomto „slovníčku“ již zpracoval – s trvale udržitelným rozvojem. V textu, který se věnoval tomuto termínu, jsem dokládal, že zastánci tohoto konceptu si přejí zastavit civilizační pokrok ve jménu ochrany přírody. Příroda je dle jejich soudu nejdůležitější hodnotou a člověk se jí musí přizpůsobovat a nikoliv naopak. Celá lidská civilizace je ale založena na opačném přístupu. Člověk je aktivním činitelem, který přírodu přetváří tak, aby mu poskytovala užitek. Tento základní kámen naší civilizace ale environmentalisté odmítají. A součástí jejich celkové strategie je i odmítání GMOs a vyvolávání pocitu strachu a ohrožení z GMOs. Podstata jejich argumentace spočívá v tvrzení, že GMOs by v normální přírodě nikdy nemohly vzniknout, a tím pádem není správné, aby existovaly. Jakékoliv zdůvodnění GMO jako prostředku ke zmírnění hladomorů a nasycení lidí v rozvojových státech je nechávají naprosto chladnými. Příroda má, dle jejich soudu, mít prostě před hladovými lidmi přednost.


Racionálně uvažující člověk se ale na GMOs bude dívat jinak než environmentalisté. Pro něj je klíčové to, zda tato technologie pomáhá lidem a jaká jsou její rizika. Z takového zvážení přínosů a rizik vznikne racionální stanovisko k využívání GMOs. V úvahu je nutné vzít především skutečnost, že GMOs se vytvářejí z toho důvodu, aby se zlepšily kvalitativní i kvantitativní parametry příslušné plodiny. GMOs se nevytvářejí z toho důvodu, aby lidem záměrně škodily, jak se snaží naznačovat radikální ekologičtí aktivisté, ale z toho důvodu, aby se zvýšila a zlevnila produkce těchto plodin. Z toho vyplývá, že záměr vzniku GMOs je bezesporu pozitivní. Zbývá se vypořádat pouze s případnými riziky. A i v této oblasti jsou výsledky zcela jasné. GMOs zdraví lidí neškodí a neškodí ani životnímu prostředí. Za zásadní považuji rovněž skutečnost, že výzkum v genetice a příbuzných oborech je faktorem, který může zásadním způsobem zlepšit schopnost lidstva zajistit dostatek obživy pro každého. Bránit uplatnění GMOs v praxi znamená, že výzkum v této oblasti se úplně zastaví. Nikdo nebude chtít tyto vědy studovat, protože nebudou mít perspektivní uplatnění, a ti vědci, kteří se těmto vědám věnují, z Evropy odejdou – k naší škodě – do USA. Odmítání GMOs je tedy mimo jiné také útokem na svobodu vědeckého bádání, a tedy schopnost lidí hledat nové efektivnější způsoby obživy. Jaké to může mít dopady na vědu v evropských státech, je myslím každému zřejmé. A konečně velmi důležitou roli v celé kauze má samozřejmě také obchodní rozměr celé záležitosti. Výzkum v oblasti GMOs přináší celou řadu technologických řešení, která se stávají patenty a zajímavými obchodními komoditami. V USA již existují desítky velkých firem, které se zabývají pouze vývojem, výrobou a uváděním na trh GM produkce. Jednou z největších firem v tomto oboru je Monsanto. Jakmile se ale nějaký produkt stává globálně předmětem obchodu, vstupuje do hry otázka konkurence. A tady Evropa svým restriktivním přístupem prostě prohrává. Každý rok zmařený moratoriem na pěstování GMOs je ve výzkumu i v byznysu znát. Evropa se tak svým odmítáním GMOs sama připravuje o možnost podílet se na velmi zajímavém výzkumu a výnosném podnikání. Při dokončování tohoto textu mne zaujal článek zveřejněný ve Financial Times dne 16. ledna 2008 s názvem „Jídlo z klonovaní je bezpečné, říká americká agentura“. V článku Jeremyho Granta se píše, že americká agentura Food and Drug Administration (FDA), která má na starosti bezpečnost potravin, předběžně rozhodla, že maso a mléko z klonovaných krav, prasat a ovcí je bezpečné a může být konzumováno stejně jako maso a mléko z běžných zvířat. Podobné předběžné stanovisko sdělila nedávno rovněž její evropská obdoba (EFSA). Očekávám, že produkty z klonovaných zvířat budou na trhu během zhruba pěti let. Myslím si, že i tento vývoj se stane velmi zajímavým podnětem k diskuzi. Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.


Martin Říman – osamělý liberál Ivana Pečinková Výroční cenu Michala Tošovského za rok 2007, kterou uděluje think-tank Efektivní stát za boj proti byrokracii, dostal současný ministr průmyslu a obchodu Martin Říman. Jedním z hlavních důvodů je průlomový návrh novely živnostenského zákona, který nedávno prošel do posledního čtení v Poslanecké sněmovně. Živnostenský zákon byl od roku 1992 novelizován už stokrát. Doslova. Jenže není novela jako novela. Ona stovka dosavadních úprav zákonnou normu zahušťovala klasickými úpravami typu „v paragrafu pět, odstavci čtyři, písmenu b se za slovo věcný vkládá...“. Text zákona tak od roku 1992 nabobtnal z 57 na nynějších 136 stran. Ministr Martin Říman (47) text zredukoval na 97 stran. Nejde ale o úsporu papíru nebo ochranu očí čtenáře zákona, nýbrž o snížení administrativní zátěže podnikatelů fungujících podle živnostenského zákona. Hlavní změny jsou tyto: snižuje se počet živností, ruší se příslušnost podnikatelů k živnostenským úřadům podle spádové oblasti, odstraňuje se povinná tříletá praxe před zahájením podnikání, zjednodušují se formuláře atd. V praxi to znamená, že živnostníci nebudou muset mít doma v trezoru třeba deset živnostenských listů, za které bylo třeba zaplatit tisíc korun za kus. Namísto toho jim postačí jeden výpis z živnostenského rejstříku za tisícovku. V další řadě nebudou muset chodit jen na „svůj“ živnostenský úřad, nýbrž si budou moci vybrat, kde jim to bude nejvíce vyhovovat podle délky čekacích lhůt, kde jsou příjemnější úředníci. A co je nejdůležitější: vstupní dotazník pro nové zájemce nebude mít jednadvacet, nýbrž jen dvě strany. I to lze považovat za významný přínos k usnadnění vstupu do podnikání.

NOVÉ FEUDALITY Novela živnostenského zákona už má za sebou v Poslanecké sněmovně dvě čtení. Úvodní proběhlo loni v listopadu velmi hladce, jak už to ostatně u prvního čtení obvykle bývá: šlo pouze o to, zda je sněmovna ochotna se zákonem vůbec zabývat. Další už tak jednoduché nebude. „Očekávám, že se v parlamentu strhne tvrdý boj,“ konstatuje Martin Říman. A ví, proč to říká. Už loni mu totiž začala chodit spousta negativních reakcí ze všech možných stran. Některým profesním komorám například vadí, že do jejich oboru budou moci vstupovat noví podnikatelé zcela volně, bez praxe a bez licence. To se jim nelíbí a požadují dostat podobné odvážlivce o podnikání pod kontrolu. Třeba prostřednictvím zavedení povinného členství v komoře, asociaci, sdružení či unii, která by pak rozhodovala,

44


zda je v daném regionu dostatek truhlářů anebo zda je možné tam ještě jednoho vpustit. Rakouský ekonom von Mises označoval tyto přístupy jako „nové feudality.“ Velkým bouchnutím do stolu jsou i stížnosti živnostenských úřadů, které mají zcela oprávněně za to, že po nich chce ministr něco, když ne nepřístojného, tak přinejmenším nevídaného: aby si mezi sebou konkurovaly. Do konkurenčních vztahů by je uvrhlo navrhované ustanovení o zrušení spádových oblastí. „Už jsem dostal dopis, respektive stížnost, několika živnostenských úřadů, že je přece absolutně nepřípustné, aby se zaváděla konkurence mezi státními úřady, což považuji za velmi úsměvné. Nechápu, proč by taková konkurence neměla existovat. Řekl bych, že to bude jedině dobře, protože konkurence je matkou pokroku a zlepšení služeb. Takže jen ať si ty živnostenské úřady konkurují! A jen ať je mezi živnostníky známo, na kterém živnostenském úřadě se chovají slušně a na kterém ne,“ řekl nám ministr v rozhovoru. „Úřednictvo je od dob Rakouska-Uherska zvyklé na to, že kdo jednou úředníkem byl, už jím také navždy zůstane a má prakticky definitivu, i když nepsanou. Jsme tak zvyklí na to, že úředníků neubývá, nýbrž přibývá,“ dodal.

HLAVOU PROTI ZDI Zmíněný citát, který může připomínat střelbu do vlastních řad či podřezávání si větve pod sebou sama, je pro Martina Římana, který má za sebou kariéru programátora, podnikatele, přednosty okresního úřadu, ministra dopravy, stínového ministra průmyslu a obchodu za ODS a jenž je od léta loňského roku ministrem průmyslu a dopravy, velmi typický. Občan Frýdku-Místku, který se ve chvílích největšího zápalu vrací k severomoravskému přízvuku, se už po léta projevuje jako bijec byrokracie. To je ostatně také důvodem, proč loni na podzim dostal prestižní cenu Michala Tošovského. Sdružení bojuje za „štíhlý efektivní stát, poskytující občanům jimi vyžadované služby rychle, správně...“. Jednatel eStatu Edvard Kožušník potvrzuje, že ocenění bylo uděleno za novelu živnostenského zákona, ale i za více než desetiletý boj proti nadměrné administrativní zátěži a přeregulovanosti podnikatelského


prostředí v ČR. „Postoje Martina Římana jsou konzistentní, ať už je v opozici či ve vládě,“ oceňuje Edvard Kožušník. Zároveň tím načrtává jeden z hlavních rysů osobnosti autora novely. Stejnou vlastnost uvádí coby hlavní charakteristiku nynějšího ministra průmyslu a obchodu i Římanův stranický kolega Hynek Fajmon, poslanec Evropského parlamentu. „Drží stále stejnou názorovou linii bez ohledu na to, v jakém je momentálně postavení. A je jedním z mála, kteří mají jasné ideové zázemí,“ zdůrazňuje s tím, že Martin Říman je klasický ekonomický liberál. „Přičemž na sobě neustále pracuje, studuje, čte. A umí argumentovat a polemizovat, což je u dnešních politiků spíše vzácnost,“ dodává.

OSAMĚLÝ LIBERÁL? Martin Říman, ať už jako ministr dopravy, poslanec nebo ministr průmyslu a obchodu, k miláčkům médií nepatří. Informace o jeho počinech rozhodně stránky tisku neplní, pochvaly také neprší. Proč? Při osobním setkání je patrné jedno: ministr se chová velmi civilně, nezveličuje, nedramatizuje, poslouchá, co říká protistrana, pohotově odpovídá a pokud něco odporuje jeho přesvědčení, okamžitě vyráží do útoku. Ovšem ne slovy, která dělají palcové titulky v novinách. „Říman je velice solidní, schopný, ale má své limity. To, co mu chybí, je dostatek charismatu,“ soudí bývalý místopředseda vlády a ODS Miroslav Macek. Dodává, že Říman nikdy příliš neuměl prodávat výsledky své práce, což se projevovalo i v parlamentu či na stranických grémiích. A pokud jde o současný post ministra průmyslu a obchodu, má Macek za to, že každý šéf zmíněného resortu by měl být hnacím motorem diskuzí o energetické politice a energetické bezpečnosti, jež patří z hlediska svébytnosti země mezi nejzásadnější. Říman motorem takové diskuze není. Stejně jako jeho předchůdci. „Politici se místo zásadních otázek zabývají prkotinami. Například tím, že Jiří Paroubek jel na svou svatbu nepřiměřenou rychlostí,“ doplňuje poslední federální ministr práce a sociálních věcí.

ŘÍMAN MINISTR Jaký byl Martin Říman ministr dopravy a stínový ministr průmyslu? „Je tu něco, o čem se vůbec nemluví, protože se na to už zapomnělo. A přitom to je velký Římanův úspěch,“ říká poslanec Hynek Fajmon. Oním úspěchem je, že Říman coby ministr dopravy zahájil privatizaci regionálních tratí, která dopadla velmi úspěšně. A stínový ministr průmyslu a obchodu? „Opět jsem v něm neviděl vizionáře, schopného strhnout ostatní. Což mi ale u jeho předchůdců i následovníků chybělo rovněž. Neměl koncepci, schopnost klást akcenty; coby stínový ministr si bohužel nesestavil žádný tým, schopný v případě nutnosti převzít reálný úřad,“ říká Macek. Římanův předchůdce ve funkci ministra, nyní poslanec za ČSSD a stínový ministr průmyslu a obchodu Milan Urban, by svého nástupce nepo-


„Už jsem dostal dopis, respektive stížnost, několika živnostenských úřadů, že je přece absolutně nepřípustné, aby se zaváděla konkurence mezi státními úřady, což považuji za velmi úsměvné. Nechápu, proč by taková konkurence neměla existovat. Řekl bych, že to bude jedině dobře, protože konkurence je matkou pokroku a zlepšení služeb. Takže jen ať si ty živnostenské úřady konkurují! A jen ať je mezi živnostníky známo, na kterém živnostenském úřadě se chovají slušně a na kterém ne.“ chválil vůbec za nic. I když se o to snažil v souvislosti s úvahami o vyslovení nedůvěry vládě a dokonce k tomu účelu vytvořil i specializovanou skupinu. „Vůbec nic pozitivního jsme nenašli,“ uzavřel. A co Urbanovi vadí nejvíce? „Vytvoření energetické burzy bude mít za následek skokové zdražení energie. Vývoj v Czechinvestu je tragédie. Energetická politika je hazardem s budoucností občanů tohoto státu. Navíc se podřizuje vůli stranických sekretariátů, což by jako ministr dělat neměl,“ vyjmenovává. A dokonce prý jako ministr porušuje zákon,


podle kterého má každé tři roky vládě předložit k projednání energetickou koncepci, což ještě neudělal. Hospodářská komora ČR, která reprezentuje významnou část průmyslu i obchodu v zemi, naopak dává Římanovi pozitivní známku. „Hlavním úkolem ministra průmyslu a obchodu je modernizace resortu. A tu pan Říman dělá. Plní to, co deklaroval, a ještě k tomu dost rychle“, říká tajemník komory Vladimír Šiška. Ministrovy přístupy k energetice naopak komora oceňuje. „Je jedním z mála, kteří se naprosto jasně vyjádřili k jaderné energetice. A více dělat nemůže, protože by překročil programové prohlášení vlády.“ Srovnání s předchozími ministry není smysluplné. „Srovnávat nelze, každý z ministrů pracoval v jiné době, v jiném politickém klimatu. Navíc v ČR se vše porovnává podle stranické příslušnosti, což je úplně špatně. My jsme nadstranická organizace, my tyto věci oddělujeme, proto se takovému přístupu vyhýbáme,“ zdůraznil Vladimír Šiška. A jak Martina Římana vidí lidé z nejužšího vedení mateřské ODS? „Říman je liberál. A liberálové jsou individualisté, ovšem v tom dobrém smyslu. Za nikoho se neschovávají, nesou svou kůži na trh sami za sebe,“ říká zdroj, který si nepřál být jmenován. „Nemyslím, že ministr je od toho, aby něco komunikoval. Důležité je, co dá na vládu. Novela živnostenského zákona je velmi sympatická. A nekomunikativnost? Ta je v dnešní politice zástupným problémem. Používá se jako zástěrka v případě, kdy se někdo někomu nelíbí,“ dodává. A vůbec nemůže souhlasit s tím, že by Říman byl ve své straně považován za kontroverzního či měl malou podporu.

HORKÁ PŮDA Schvalování novely živnostenského zákona bude velká zkouška nejen pro předkládanou normu, nýbrž i pro ministra Římana jako takového, jakýsi test jeho schopnosti se prosadit. „Očekávám 300 až 500 pozměňovacích návrhů, jejichž výsledkem může být, že zákon bude ještě horší,“ říká stínový ministr průmyslu a obchodu Milan Urban. „Ministr Říman totiž návrh nekonzultoval s podnikatelskými organizacemi. Většina z nich s touto novelou nesouhlasí,“ tvrdí. Hospodářská komora ale naopak říká, že se na návrhu přímo podílela a že novela znamená zásadní krok ke zlepšení podnikatelského prostředí v ČR. „Umožňuje podnikatelům přeskočit jednu etapu, tedy zdlouhavé byrokratické procedury. Razíme názor, že podnikání bude tím lepší, čím méně do něj bude zasahovat stát. A v tom se s ministrem Římanem shodujeme stejně jako 99 procent podnikatelů,“ zdůraznil tajemník komory Vladimír Šiška s tím, že komora bude nyní usilovat o to, aby byly podobným zásadním způsobem zbaveny administrativní zátěže také právnické osoby. „Novela se jistě stane předmětem mnoha útoků. Opozice je už nyní silně vzrušená,“ domnívá se zdroj z ODS. A případné námitky ze strany vládní koalice? I ty prý Martin Říman ustojí. Je houževnatý, schopný jít proti zdi vlastní hlavou a rozbít ji. Nemalý význam má i to, že je vedle premiéra jediným ekonomem ve vládě. Samotný ministr Říman pozměňovací návrhy očekává rovněž. Nicméně počítá s tím, že to hlavní zůstane zachováno. Autorka je redaktorkou týdeníku Ekonom.

Co nového v EU najdete na internetové stránce www.fajmon.eu

46



Knižní novinky

ADÉLA GJURIČOVÁ, MICHAL KOPEČEK (ED.) KAPITOLY Z DĚJIN ČESKÉ DEMOKRACIE PO ROCE 1989 Paseka, váz., 324 s., 329 Kč Soubor textů českých i zahraničních autorů mladší a střední generace, kteří se pokoušejí o první nahlédnutí politického vývoje po roce 1989 z historické perspektivy, tj. především z hlediska dlouhodobějších trendů i diskontinuit moderního českého politického života. „Politika“ v jejich pojetí přitom nezahrnuje pouze studentská hnutí, vytvářející se politické strany, osobnosti politiků, instituce občanské společnosti či politické ideologie, nýbrž také společenskou reflexi transformace tak, jak ji můžeme sledovat z literárních a filmových zpracování nebo na fenoménu „ostalgie“. Kniha je určena širšímu okruhu čtenářů, kteří chtějí svou vlastní paměť doby transformace a postkomunismu konfrontovat s výsledky bádání odborníků z nejrůznějších oborů – historie, politologie, sociologie, ekonomie, práva i literární a filmové vědy. Paseka, Chopinova 4, 120 00 Praha 2 tel.: 222 710 751–3, fax: 222 718 886 [email protected] www.paseka.cz

knižní novinky

GÖTZ ALY HITLERŮV NÁRODNÍ STÁT Argo, váz., 358 s., 398 Kč Alyho kniha, jež vzbudila nejen v Německu nebývalý ohlas, je věnována obyčejným Němcům v letech 1933-1945. Aly zde systematicky zkoumá zásahy státu do sociální sféry, snahy režimu získat obyčejné Němce na stranu nacistů, a věnuje se zejména problematice finančních zdrojů, ze kterých narodně-socialistická politika žila. Jejich rozborem dospívá k závěru, že udržet sociální systém této doby bylo možné pouze na základě využívání zdrojů z dobytých území, jež byla ekonomicky a hospodářsky vysávána a ruinována – z toho profitoval každý loajální Němec, lhostejno, zda se vnitřně ztotožňoval či rozcházel s nacistickou ideologií a propagandou.

MARC BLOCH PODIVNÁ PORÁŽKA Svědectví z roku 1940 Argo, váz., 201 s., 258 Kč V Podivné porážce Marc Bloch nevystupuje jako historik, nýbrž jako kritický pozorovatel francouzského politického a intelektuálního selhání za druhé světové války. Jeho kniha je tvrdou, přitom však trefnou obžalobou nejen kolabo-

race obyčejných Francouzů, ale i anatomickým rozborem jejich falešných předválečných iluzí. Podivná porážka však rovněž reprezentuje téměř heroický postoj univerzitního profesora, který na vrcholu své vědecké slávy neváhal obětovat vlastní kariéru a v konečném důsledku i život za vlast, kterou miloval. Ačkoli byl přesvědčen, že si „podivnou porážku“ Francouzi přivodili především sami, bez váhání se aktivně zapojil do odboje. Ani ve válečné vřavě však neztratil schopnost analyzovat současnost stejně kriticky a stejně prozíravě jako středověké prameny, čímž sám na sobě demonstroval, jak je myšlení o dějinách vždy bytostně provázáno s historikovou současností. Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3 tel.: 222 781 601, fax: 222 780 184 [email protected], www.argo.cz

ZDENĚK CVRKAL ÍRÁN Libri, brož., 184 s., 180 Kč, zároveň jako e-kniha na www.libri.cz Sláva a pád staré Persie, jejíž veleříši pokořil Alexandr Veliký, boje Sásánovců a poté Parthů s Římany, ovládnutí území Arabskou říší a následné dějinné peripetie až po irácko-íránskou válku, svržení posledního šáha, ovládnutí země fanatickými ajjatoláhy a současné nesmělé pokusy o reformu. Text uzavírá kapitola s přehledem vzájemných vzta-


hů, faktografické encyklopedické heslo a nechybí ani rady pro případné návštěvníky Íránu, turisty či obchodníky.

ZDENĚK BERÁNEK ALŽÍRSKO Libri, brož., 184 s., 180 Kč, zároveň jako e-kniha na www.libri.cz V první části knihy čtenář najde dějiny regionu od období antiky, přes islámskou expanzi a zdejší více či méně samostatné státní útvary až po francouzskou okupaci včetně kulturních dějin a významných postav s územím spjatých. Jádro knihy pak pojednává o politickém, hospodářském a kulturním vývoji od roku 1830 až po dnešní dny, neopomíjí krvavé osvobozenecké války či problémy s ozbrojenými islámskými radikály. Nechybí ani kapitola o vzájemných vztazích, rady turistům, základní fráze a hutné encyklopedické heslo.

SYLVA SKLENÁŘOVÁ NIZOZEMSKO Libri, brož., 192 s., 180 Kč, zároveň e-kniha na www.libri.cz Politické dějiny, ale i základní údaje o kultuře a hospodářství. V historii této nevelké země přitom vyčnívá 17. století, které je samotnými Nizozemci nazýváno Zlatým stoletím; je to doba, kdy Holanďané dominovali na moři, na poli obchodním i ve sféře kolonií, ale také patří k vrcholu kulturních dějin Nizozemska. Text však klade důraz i na dějiny moderní doby, a zabývá se stručně i historií našich vzájemných vztahů.

48


EDUARD HULICIUS BELGIE Libri, brož., 192 s., 180 Kč, zároveň e-kniha na www.libri.cz Politický, ekonomický a kulturní vývoj od raného středověku, přes ekonomický rozkvět Nizozemí, španělskou a poté rakouskou nadvládu, až po současnost, kdy je hlavní město Brusel i centrem sjednocující se Evropy. Libri, Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 612 302, mobil: 603 552 215 [email protected] www.libri.cz

LUCIANO CANFORA CAESAR Demokratický diktátor Vyšehrad, váz., 448 s., 498 Kč Z mnoha významných postav starověkého Říma vystupuje do popředí jedno jméno – Caesar. Proslulý vojevůdce, vítěz nad Galy a doživotní diktátor stojí symbolicky na rozhraní období republiky a impéria. V rozsáhlém životopisu věhlasný italský historik Canfora popisuje Caesarův postupný vzestup, takřka nepřetržitou sérii tažení a konfliktů – velkou občanskou válku, jež téměř zcela rozvrátila organismus republikánského Říma a po Caesarově smrti vedla k ustavení císařství. Kniha obsahuje i kalendárium událostí, slovníček významných protagonistů líčených událostí a slovník důležitých pojmů římské politiky, práva a náboženství Caesarovy doby.

RICHARD VINEN EVROPA 20. STOLETÍ Vyšehrad, váz., 560 s., 498 Kč Další svazek edice Dějiny Evropy ukazuje století poznamenané dvěma nejničivějšími válkami v historii lidstva, nebývalou sociální mobilitou i převratným vývojem vědy a techniky. Sociální dějiny tvoří vlastně podloží „velkých“ událostí dějin politických: válečné konflikty, studená válka, pád komunismu tak doprovází výklad o proměnách rodiny, sexuální revoluci, vývoji měst i kultury. Podle autora je 20. století počátkem nové „postmoderní“ civilizace, pro kterou bude charakteristické sdílení všech problémů, prolínání kultur a národů, kdy hrozby válek a střetů budou neustálé, ale odpovědnost za jejich řešení bude vyžadovat účast stále více lidí.

FRANTIŠEK EMMERT ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU Vyšehrad, váz., 64 s., 998 Kč Kniha vychází při příležitosti 40. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Dokumentuje průběh Pražského jara, srpnovou okupaci i události v roce 1969. F. Emmert, autor již několika publikací (např. Češi ve wehrmachtu, Holocaust), práci uspořádal do přehledných tematických kapitol, které obsahují historický komentář, poznámky, chronologické tabulky, medailonky, přetisky dobových dokumentů, novinových článků a fotografií. Ve speciálních kapsách najdeme kopie tehdejších novin, letáků, výzev proti okupaci i vzácné archiválie (např. Dva tisíce slov, Moskevský protokol). Součástí je i CD s autentickými rozhlasovými nahrávkami.

knižní novinky

Vyšehrad, Víta Nejedlého 15, 130 00 Praha 3 tel./fax: 224 221 703 [email protected], www.ivysehrad.cz

MIROSLAV NOVÁK, MILOŠ BRUNCLÍK POSTAVENÍ HLAVY STÁTU V PARLAMENTNÍCH A POLOPREZIDENTSKÝCH REŽIMECH Česká republika v komparativní perspektivě Dokořán, váz., 400 s., 350 Kč Jaká je role českého prezidenta při vládních krizích a ve sporech o zahraniční politiku? Nebylo by vhodnější zavést v České republice přímou volbu prezidenta? Jaké jsou vůbec způsoby volby prezidenta ve světě? Jaká je bilance francouzské „kohabitace“ mezi prezidentem jedné politické orien-

tace a vládou opačné politické tendence? V čem se liší formální i faktické postavení prezidenta v poloprezidentských systémech od prezidenta v systémech parlamentních? Osvědčila se přímá volba předsedy vlády v Izraeli? Jak se měnil poloprezidentský režim v parlamentní v Portugalsku? Jak se mění role prezidenta v Polsku a na Ukrajině? To jsou některé z otázek, kterými se zabývá tato práce českých politologů pod vedením Miroslava Nováka a Miloše Brunclíka. Dokořán, Zborovská 40, 150 00 Praha 5 tel./fax: 257 320 805, mobil: 603 432 056 [email protected] www.dokoran.cz

VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ SPOLEČNOST NEVOLNOSTI Eseje z pozdější doby SLON, brož., 301 s., 230 Kč Ještě nikdy v dějinách se tolik lidí nedívalo na svět z tolika různých hledisek a ještě nikdy k nám nedoléhal jejich hlas

tak zřetelně a srozumitelně; ještě nikdy jsme neslyšeli hlasy z tolika periferií a neviděli pod tolik pokliček. Ještě nikdy jsme nežili v tak průhledném světě: Satelity neslyšně krouží nad naší planetou, vidíme, co se děje ve všech jejích koutech, a vidíme ji v celku. Ještě nikdy ale lidé nebyli tak lhostejní k obrazům svědčícím o vyvratitelnosti jejich světa. Ještě nikdy nebyly síly, které nás odvracejí od společného světa, tak mocné. Většina esejů uveřejněných v této knize vyšla v Salonu, literární příloze čtvrtečního Práva. Některé eseje v té formě, v níž jsou tu publikovány, nevyšly. Sociologické nakladatelství (SLON), Jilská 1, 110 00 Praha 1 tel./fax: 222 220 025 [email protected] www.slon-knihy.cz

Kompletní revue politika e-mailem! Bydlíte v zahraničí a chcete ušetřit za předplatné revue politika? Četli byste časopis raději v elektronické podobě? Od roku 2008 nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600,- Kč/rok, 310,- Kč/půlrok, popř. 66,- Kč/jedno číslo. Týká se všech předplatitelů. Změny způsobu odběru provádí asistentka Hana Marešová ([email protected]). Více informací na www.cdk.cz/rp/objednavka.

knižní novinky


1

Nová publikace CDK

leden 2008 – ročník VI. (XIX.) – cena 66 Kč

revuepolitika ®

S B, J H

Katolická církev v Československu 1945–1989 Publikace přináší moderní a současně velmi aktuální historický a politologický výklad událostí, které se týkají církevních i sociálně-kulturních novodobých dějin Československa. Otevírá řadu nových témat, k nimž patří zejména vztah katolických intelektuálů k socialismu, kulturní aspekty křesťanství, role lidové zbožnosti a v neposlední řadě celkový charakter českého křesťanství. Kniha je první souhrnnou syntézou dějin československého katolicismu v celém období komunistického režimu. Nespokojuje se s pouhým chronologickým přehledem vývoje, ale hlavní těžiště jejího zájmu leží ve vystižení dlouhodobějších dějinných trendů i v analýze nástrojů používaných komunistickým režimem pro ovládnutí církve a celé společnosti. Text a bohaté obrazové přílohy přinášejí významné badatelské sondy, které umožňují lépe pochopit ideje i pracovní aktivity nejméně tří katolických generací.. Vázané, formát B5, 400 stran, přes 240 fotografií v textu, 398 Kč

V S

Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu

Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy Kniha Věry Stojarové přináší do českého prostředí nový pohled na frekventovanou problematiku západního Balkánu. Autorka uchopila tento geografický areál v celé jeho šíři a kromě detailní analýzy palčivých problémů Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Černé Hory, Makedonie či Albánie zasadila celou problematiku do konceptuálního rámce současných teorií bezpečnosti. Text je určen pro odbornou i širší veřejnost, zejména pak pro studenty politologie, mezinárodních vztahů, bezpečnostních studií, slavistiky či balkanistiky. Politologická řada č. 26, brož, 296 stran, 298 Kč

C S

Transnacionální migrace Proměny identit, hranic a vědění o nich

Csaba Szaló, přední brněnský sociolog, v této knize nabízí kritickou analýzu soudobého sociologického a antropologického zkoumání kulturní dynamiky transnacionální migrace. Toky lidí, jež jsou součástí globální soustavy toků zboží, kapitálu, obrazů a idejí, výrazně přispívají k proměně symbolických hranic vymezujících odlišné kulturní identity. Autor ukazuje, jakou roli sehrávají symbolické hranice v procesu formování identit a jaký vliv mají soudobé migrační proudy na deteritorializaci, transnacionalizaci a kosmopolitanizaci kulturních identit. Sociologická řada, brož, 176 stran, 198 Kč

Celebrity, zahraniční politika a světové problémy Únor 1948 po šedesáti letech – rozhovor s Jiřím Ješem „Greenpeace nejde s dobou...“ – rozhovor s Patrickem Moorem Časopis PROGLAS – kultura, literatura, náboženství

politika – společnost – kultura

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

revuepolitika Greenpeace nejde s dobou... rozhovor s Patrickem Moorem Časopis PROGLAS kultura, literatura, náboženství politika společnost kultura

Recommend Documents