Románská kultura
Evropa
1. Evropská románská kultura charakteristika období, spojitost s křesťanstvím a církví legenda kronika
Naše země 1.
Staroslověnská literatura Konstantin a Metoděj Moravsko-panonské legendy Proglas Zákon sjudnyj ljudem
2. Koexistence literatury staroslověnské a latinské Svatováclavské legendy 3. Latinská literatura Kosmas Právní předpisy 4.
První známky češtiny Bohemismy a bohemika Glosy Duchovní písně
1. Charakteristika období - Evropa Celé románské období je spojeno s rozvojem křesťanství a s katolickou církví. V západní Evropě jde o 8. až 11. století. Celý proces začíná obnovou vzdělanosti v době Karla Velikého. U nás se tato kultura může prosadit až po vítězství křesťanství, a tak se jedná o 9. až 12. století. Pro architekturu jsou typické půlkulaté oblouky, např. u rotund (Znojmo, Vyšehrad, Říp…) Spojení s křesťanstvím s sebou přináší kněze, mnicha, jako jediného literárního autora. Tomu odpovídají i žánry – kronika, legenda a právní spisy vypracovávané pro potřebu panovníka. Jazykem literárních děl je latina, řečtina a hebrejština (tzv. svaté jazyky). V západoevropském prostoru jednoznačně dominuje latina. Zkoumání literatury tohoto období je poněkud obtížné. Často se nám dochovaly jen malé části literárních děl, někdy v různých variantách nebo pozdějších přepisech. Autoři se obvykle nepodepisují, literatura je anonymní. Všechno je dílem božím, na autorství nebo zachování původního znění naprosto nezáleží. Určit jméno autora, dobu vzniku a původní znění díla nebo jeho celkový rozsah je proto velmi problematické. Legenda -- je epický žánr, veršovaný i prozaický. Hrdinou legendy je křesťanský světec. Legenda se skládá ze tří částí : život světce jeho umučení zázraky s ním spojené Asi nejznámějším středověkým souborem legend je Legenda aurea od Jakuba de Voraigne.
Kronika -- je epický, veršovaný i prozaický žánr. Chronologicky zachycuje historii určitého území, státu nebo národa.
2. Staroslověnská literatura Roku 863 přicházejí na Velkou Morava na pozvání knížete Rastislava byzantští kněží. Rastislav chce zmenšit tlak na Velkou Moravu, který se opírá o boj křesťanského západu proti pohanským Slovanům a současně znemožnit zasahování franckých králů do státních záležitostí prostřednictvím církve. Byzantskou misi, která má šířit křesťanství, vedou dva bratři pocházející ze Soluně, geniální jazykovědec a filozof Konstantin a organizačně velmi zdatný Metoděj. Díky Konstantinovu nadání přivážejí na Moravu překlad některých bohoslužebných knih do staroslověnštiny. Staroslověnština je bohoslužebný jazyk vytvořený Konstantinem. Ten vyšel z praslovanského nářečí Slovanů žijících nedaleko Soluně, které upravil pro potřeby církve. Staroslověnština byla obyvatelům Velké Moravy blízká a srozumitelná.. Staroslověnštinu však nejde přepsat pomocí latinky nebo řecké abecedy, a tak Konstantin vymyslel i písmo – hlaholici. Později se objevila jiná varianta této abecedy – cyrilice, z níž se vyvinula dnešní azbuka. Po celou dobu této byzantské mise musí Konstantin a Metoděj bojovat za uznání staroslověnštiny jako bohoslužebného jazyka a čelit obviněním z kacířství. Moravsko-panonské legendy Téměř všechno, co víme o velkomoravské misi obou bratrů, víme díky těmto dvěma legendám. Život Konstantinův Autorem je zřejmě Metoděj. Zabývá se v ní především Konstantinovou filozofickou obhajobou staroslověnské liturgie proti tzv. trojjazyčníkům, tvrdících, že jsou pouze tři bohoslužebné jazyky -–hebrejština, řečtina a latina. Život Metodějův Autorem je některý z Metodějových žáků. Dílo vzniká po Metodějově smrti, jako obhajoba tohoto prvního arcibiskupa na našem území. Život Konstantinův (konec 9. století) Císař shromáždiv sněm a povolav Konstantina Filosofa, oznámil mu tuto věc a pravil: „Vím filosofe, že jsi zemdlen, ale je třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat tak, jako ty.“ Filozof odpověděl: „Ač jsem zemdlen a churav na těle, půjdu tam s radostí, mají-li knihy v svém jazyku.“ Císař mu pravil: „ Děd můj i otec můj i mnozí jiní pátrali po tom, ale nenalezli toho. Kterak tedy to já mohu nalézti?“ Filosof řekl: „Kdopak může napsati řeč na vodě nebo získati si jméno kacíře?“ Odpověděl jemu opět císař se strýcem svým Bardou: „Chceš-li ty, může ti to dáti Bůh, který dává všem prosícím bez pochybování a otvírá tlukoucím.“ Šel tedy Filosof a podle dávného obyčeje oddal se modlitbě i s jinými pomocníky. Vbrzku mu je zjevil Bůh, který slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal psát slova evangelia: Na počátku bylo slovo, a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo, a tak dále.
Proglas Veršovaný předzpěv (předmluva) k staroslověnskému překladu evangelií. Autorem je zřejmě sám Konstantin. Předmluva vysvětluje použití staroslověnštiny a omlouvá ho. Zákon sjudnyj ljudem Dochovaná část právního spisu – Nomokánonu. Obsahuje právní předpisy pro obyčejné lidi – světské právo. Druhá část Nomokánonu, obsahující církevní právo, se nedochovala.
3. Koexistence literatury staroslověnské a latinské Po rozpadu Velké Moravy pod náporem Maďarů se část staroslověnských kněží obrací do Čech. Je jim určen Sázavský klášter a tady pokračuje staroslověnské písemnictví na našem území. Většina české církve však už vychází z německé tradice a přidržuje se latiny. Po celé desáté století a počátek století jedenáctého tak vedle sebe existují a vzájemně se ovlivňují dvě jazykově odlišné literatury. Nejlépe je to vidět na legendách věnovaných prvnímu českému světci – sv. Václavovi. Svatováclavské legendy X (nedochovaná legenda) staroslověnská legenda Kristiánova legenda
Gumpoldova legenda staroslověnská legenda Oriente iam sole
Staroslověnská literatura
Latinská literatura
První staroslověnská legenda – Život sv. Václava Nejstarší dochovaná svatováclavská legenda. Je krátká, napsaná prózou a neobsahuje téměř žádné zázraky. Vznikla v Sázavském klášteře. Druhá staroslověnská legenda Čerpá ze starších legend, popis zázraků dosahuje téměř třetiny textu. Kristiánova legenda – Život a umučení sv. Václava a jeho babičky, sv. Ludmily Latinsky psaná legenda. Její autorství není bezpečně prokázáno, zdá se, že autorem mohl být mladší bratr vládnoucího Přemyslovce, Boleslava II, který ji napsal na přání svého strýce, sv. Vojtěcha. Pro nás je tato kronika významná svým historickým prologem, který je nejstarším historickým svědectvím o českých zemích.
4. Latinská literatura Po rozpadu křesťanství na část pravoslavnou a katolickou (1054) je staroslověnská liturgie označena za kacířskou a mniši ze Sázavského kláštera jsou rozehnáni. Jedinou kulturou zůstává kultura latinská. Kosmas ( 1045 – 1125 ) Děkan vyšehradský, prošel důkladným vzděláním, pravděpodobně i zahraničním, v kapitulní škole v Lutychu. Pocházel ze šlechtické rodiny. Měl manželku Božetěchu, kterou několikrát v textu připomíná. S pražskými biskupy podnikl několik cest po Evropě. Kronika česká (Chronica Bohemorum) Je napsaná výbornou latinskou prózou, poučenou na římské tradici. Začíná stavbou babylonské věže, končí Kosmovým úmrtím v roce 1125. Podle vlastních slov čerpá ze tří pramenů: 1. Vyprávění bájných starců 2. Zprávy hodnověrných svědků 3. Vlastní zkušenosti Velmi cenný zdroj informací o naší historii 11. století, a to přestože zamlčel například velkomoravskou tradici, kterou musel znát. Na Kosmovu Kroniku českou se pokusilo navázat několik následovníků. Mluvíme o nich jako o pokračovatelích Kosmových. Žádný z nich však nedosáhl jeho úrovně. Dalším žánrem tohoto období jsou právní spisy vytvářené církevními představiteli pro potřeby panovníka. Práva Konráda Oty Dekrety Břetislavovy
5. První známky češtiny V latinském období a částečně už v období koexistence latiny a staroslověnštiny se objevují také první známky češtiny. Bohemismy a bohemika Jsou to česká vlastní jména nepřeložitelná do cizího jazyka, která se vyskytují ve staroslověnských nebo latinských textech. (Václav, Ludmila, Boleslav, Praha, …)
Glosy Jsou to jednotlivá česká slova nebo i celé věty vepsané mezi řádky nebo na okraj latinského textu. Obvykle vysvětlivky nebo části překladu, jimiž si vypomáhal český písař. Duchovní písně Měly zapojit prostý lid k aktivní účasti na bohoslužbě, která byla jinak celá sloužena pouze latinsky. Hospodine pomiluj ny První česká hymna. Zpívala se při korunovacích i v bitvách. Duchovní chorál se známkami staroslověnštiny (spas = spasitel, mir = svět, pomiluj = smiluj se). Svatý Václave Tento chorál už je ryze český a vychází ze zvýšeného národního vědomí 13. nebo začátku 14. století. Konečnou podobu chorál získal až ve století 15. Sloužil jako bojová píseň před bitvou a jako slavnostní chorál při korunovaci českých králů.
