Kultura, s kulturou, bez kultury?

Časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka

Prosinec 2014 / číslo 16

Breptova kultura Breptův editorial

Kultura, s kulturou, bez kultury? Přiznávám, že v případě tohoto editorialu jsem nepodcenila teoretickou přípravu. Pročítala jsem si různé definice a pojednání o kultuře a dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací: ▪ že kultura v užším slova smyslu zahrnuje literaturu, umění a hudbu, někdy i vědu a filozofii, ▪ ž e existuje kultura vysoká, vyžadující vzdělání a péči, a nízká neboli lidová neboli popkultura, ▪ ž e v širším slova smyslu kultura zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti, ▪ že existuje kultura politická ☺ či firemní, ▪ že výzkumem kultury se zabývá kulturologie. U žádného z těchto mouder jsem ale nezajásala „To je přesně ono!“. Vnímám kulturu, zřejmě podobně jako většina z vás, velmi intuitivně a v průběhu let se pro mě její definice stále mění. Asi nelze určit kategoricky, co je kultura a co už ne. Pro jednoho je kulturou pouze opera v La Scale, pro druhého je to myslivecký bál nebo muzikál. A kdo to rozsoudí? V mém životě plní kulturní zážitky roli endorfinů. Co je pro sportovce ranní běh, je pro mě třeba večer s knížkou. Mám to tak už odmala. Kam mé vzpomínky sahají, fascinuje mě svět literárních a filmových příběhů. Od první třídy, kdy jsem pochopila význam písmen, jsem četla a četla a četla, prakticky co mi přišlo pod ruku. S baterkou pod peřinou, později bez přestávky celou noc nebo celý den. Tento čtenářský maratón jsem přerušila pouze během prvních let života našich dětí. Permanentní únava mi nedovolila číst – u první stránky jsem spolehlivě usnula. Ale děti vyrostly a já už jsem zase zpátky mezi čtenáři! Podobně to mám s filmy. V mém rodném městě byla kina dvě, ta jsem stíhala obíhat vcelku bez problémů. Horší už to bylo po příchodu do Prahy. Byla jsem ovšem statečná! Zádrhel nastal jen v době kojení. Díky blízkosti multikina jsem však i tuto situaci vyřešila. Chodila (spíše běhala) jsem za svým filmovým dopingem v neděli odpoledne, zatímco můj muž kroužil s kočárkem po Parukářce. A teď si mohu dopřávat luxus neotřelých filmových lahůdek dokonce přímo v Nové Trojce! Moc ráda mám i výtvarné umění a fotografie a atmosféru výstav vůbec a měla jsem velké štěstí,

že jsem se nějakou chvíli mohla pohybovat mezi lidmi, kteří tímto fascinujícím světem žili. Povedlo se mi tedy nasát i část (nedostatečnou samozřejmě) této energie. A nesmím zapomenout na hudbu. V určitém období byla naprosto neodmyslitelnou součástí mého života a mám s ní spojenu celou řadu klíčových životních zážitků. V současnosti ji trochu zanedbávám a upozaďuji, a to z jednoho prostého důvodu – mám čím dál víc ráda ticho. Každý můj den provází tolik hlasů a zvuků, že večer, když děti usnou, toužím výhradně po tichém klidu. Díky své milé kamarádce a šéfredaktorce Brepty v jedné osobě jsem do svého života znovu vrátila i divadlo a jsem jí za to ohromně vděčná. Prostě kultura, ať je její přesná definice jakákoliv, je pro mě osobně tím, co dává (vedle rodiny) životu smysl. I když to v různých životních údobích vypadá jinak. Od naprosté extáze na vysoké škole, kdy se otevřely hranice a v Praze bylo možno vidět věci opravdu nevídané (to jsem za den běžně zvládla výstavu, kino a ještě koncert navrch), přes útlum v době, kdy jsem většinu svého času věnovala péči o své milované děti, až k dnešní podobě, kdy už mám zase více času, ale mnohem pečlivěji si vybírám. A tak, milí čtenáři Brepty, užijte si tohoto čísla vrchovatě! Dozvíte se, co kdo čte a na co se rád dívá, a snad vám stejnou radost jako mně udělá rozhovor s legendárním Tonym Ducháčkem, který se zapsal do srdcí nejedné generace (a nejedné ženy ☺). Edita Janečková

Co má Tony Ducháček společného s N3? Čtěte dále... Foto: Roman Černý

BREPTA Prosinec 2014 / číslo 16

1

Breptův rozhovor

Breptův rozhovor

Hvězdy jsou naše ostrovy

ve kterej jsem už vůbec nedoufala, a máme spolu dceru Toničku.

Jak jsem přišla na to, udělat rozhovor s Tony Ducháčkem? Jednak je umělec, a žánrově se nám tudíž hodí, jednak se k němu sbíhají jemná chapadélka chobotnice jménem N3 skrze jeho ženu Gábinu a dceru Toničku, které ke mně chodí na cvičení. Gábina je usměvavá a Tonička perfektně skáče. Tony je muzikant, frontman kultovní kapely Garage, jejíž poslední céďo Black! mi bylo inspirací k otázkám…

A Tony jako táta? Tony má z prvního, už dlouho rozvedeného manželství dceru (30) a syna (28), a možná si proto víc váží toho, co se mu „přihodilo“ a co, myslím si, už vůbec nečekal. Že může bejt přítomnej u objevování světa, růstu nové osůbky, která je mu navíc tak strašně podobná! Nejen vzhledem, ale i povahovýma rysama. Bude vzrůšo, až bude velká, se tak trochu obávám! Ty geny! ☺ S Toničkou mají tak hezkej vztah, až bych někdy mohla pomalu žárlit. Občas mu chybí trpělivost, ale to znám i od sebe. Jasně že už nemá tolik energie, co měl před x lety, ale na to, co jeho tělo vydrželo a co se na pódiích navyváděl, má myslím energie ještě dost a Tonička ho pořádně nakopává. No, snad i já…

Usínáš ještě někdy v džínách? Někdy… Ale už jen na gauči. Usínal jsem i na kovboje, v botách. Ale teď, když spoustu let abstinuju, se mi to už ani nestává. I když… únava je únava. Jak se žije v malý blbý zemi, kde se nikdy nic moc neděje? No nic moc, takovej zasmrádlej skanzen. Lidi se pak uzavíraj do sebe a věřej, že to tak má bejt. Když se díváš do nebe… Ztrácíš černý myšlenky, nebo tě z toho spíš jen bolí za krkem? Ztrácím i černý myšlenky, je to relax. Pokud teda je nějaký nebe vůbec vidět. Jsi spíš kliďas, nebo se necháš snadno vytočit? Jsem diagnostikován na všechno. Jak aprílové počasí. Jaký máš vztah k homelesákům? K homelesákům? Vztah takový nijaký. Nejspíš takový vztah k nim má i stát. Jinak je ale spíš lituju. Zabíjíš na Štědrý den kapra, nebo ho radši pustíš do vody, aby ti splnil nějaké přání? Kapra jsem i pustil do Vltavy, to už je ale pěkně dávno. Spíš koupím pár kousků než celýho kapra. Osobně bych ho ani nemusel, stačí mi kuřecí nebo vepřový řízek. A hlavně se z těch Vánoc nezbláznit. Pohoda a klid vydají za jakoukoliv přípravu obrovské žranice… Mám radši cukroví, to jo. ☺ Dáváš přednost životu ve městě, nebo tě to táhne na venkov? Na venkově, na samotě u lesa jsme teď byli s rodinou skoro dva měsíce a stačilo. ☺ Mám rád obojí. Kdo ví, možná skončím na venkově, ale jsem dost městskej člověk a ještě ze Žižkova, takže na ten venkov to moc nevidím… Představ si, že jsi superhrdinou a měl by sis vybrat speciální schopnost. Jaká by to byla? Třeba Nesmrtelný Všeléčitel. Žiješ víc v noci nebo ve dne? Bejt v kapele, která živě hraje, to si užiju obojího dost. Proč je kolem tebe hodně černo? (Myslím černou barvu – černý kytky, černej havran, černý myšlenky, …) Hmm… Tak asi vidím život kolem sebe a černá je dobrá barva. Už jako kluk jsem chodil dost černě oblečenej. Takže černá je pro mě i styl. Nakonec underground, podzemí, je taky černý, Garage nevyjímaje. Sexuality – tuhle píseň mám moc ráda pro její velvetovskou náladičku, strašně příjemně plyne, je melodická… Muziku k ní dělal Honza Macháček a ten má Velvety moc rád, dokonce hraje i v kapele Velvet Underground Revival. Já jsem chtěl napsat něco slušně o sexu. Žádnou vulgaritu. To nemám rád. Jsou jiné cesty. A zároveň napsat o sexu a ne jenom o lásce. Prostě je to mezi vulgaritou a stupidním textem o lásce.

Překvapilo tě u něj něco? Jeho skromnost a určitá morální čistota. Zní to jako absolutní klišé. Tony odmítá a není schopnej využít ani ty příležitosti a kontakty, co se mu díky hraní, hlavně z okolí fanoušků, nabízely. Třeba když potřeboval odbornýho doktora, neřekl si někomu blízkýmu, kdo zná špičkový kapacity, to ne, on bude radši stát ve frontě na středisku.

Ostrovy IV. – oblíbená mnou a hlavně mýma dětma. Ale vůbec nic mne nenapadá, když chci přijít na to, co ten název znamená… Ostrovy IV. To je pokračování předchozích tří nahrávek, kde byly Ostrovy I, II, III. Jedná se o únik z reality, z týhle země a planety. Most pro slušný lidi… A jak mi říkala moje matka, každej máme na nebi svoji hvězdu – Per Aspera Ad Astra… ☺ A hvězdy jsou vlastně naše ostrovy… Nedalo mi to a pár otázek jsem položila i Tonyho ženě Gábině: Jak se žije s umělcem? Já vlastně nevím, jak se žije s někým jiným než s umělcem… Můj předchozí dlouholetý vztah byl taky s umělcem, byl malířem obrazů. Ale nebylo to nikdy nějak vědomé rozhodování… Asi potřebuju, aby ten člověk vedle mě byl taky trochu „cáknutej“. Jinak by se mnou asi těžko mohl vydržet. ☺ Pro mě je v životě důležitá spontánnost a určitý svobodný sebevyjádření, což u umělců od přírody nejspíš podvědomě nacházím. Jak jste se s Tonym seznámili? Byla to naprostá životní „náhoda“. V Akropoli mi ukradli ze šatny kabelku, a když jsem to začala řešit s přivolanejma policajtama, přimotal se tam, nevím odkud, Toník a začal to se mnou řešit. Byl vtipnej, milej a já zjistila, že mi jeho hlas a některý věty zněj v uších ještě tři dny, nemohla jsem ho nějak dostat z hlavy. Vyvolával ve mně hroznej klid… Za ty tři dny mě naštěstí pozval na „rande“ a pak byl velký třesk dvou planet… A je z toho už osm let společnýho života. Já jsem ráda, že jsem se do něj zamilovala jako do člověka, ne do zpěváka (nebyla jsem fanynka). Teprve po nějakých měsících jsem ho začala vnímat jako zpěváka Garáže. Až postupem času jsem si zvykala, že víkendy třeba dost projezdí s tou svojí bandou po koncertech a že je jeho život neodmyslitelně spojenej s kapelou. A taky že byl jednu dobu celkem slavnej v určitých kruzích… a sexsymbol, rock´n´roll star… nebo jak se někde opakuje „ten božskej Tony“. Jakej je Tony? To víš, je to pro mě chlap mýho života, jinak bych s ním nebyla. Já myslela, že spolu vydržíme pár měsíců, protože v době, kdy jsme se dali dohromady, jsme byli oba docela divoký, rozjetý, navíc jsem se rozumově bránila věřit tomu, že může mít nějakej vývoj vztah s chlapem o 18 let starším, kterýmu lezly některý fanynky pomalu až na záchod v šatně, a ejhle, jsme spolu osm let. Dokázali jsme se spolu tak nějak přirozeně „zklidnit“ i přesto, že vydali tenkrát to nový CD a ten rok si pamatuju, že hráli skoro sto koncertů… Tony přestal pít. A dokonce se nám stal ten malej velkej zázrak,

Zuzana Sadílková

Tony & já aneb Vzpomínky na Garáž a mládí… „Člověk ze zoufalství snadno pomate se, muchomůrky bílé budu sbírat v létě…“ Tato slova se sborově nesla nocí asi ze všech nejčastěji při našich kolejních mejdanech. Na mém „kazeťáku“ pak dost frčely i další pecky. „S tebou rovný záda mám“ nebo „Je strašnej čas, je strašnej den U Slunců v půlnoc proměněn“. Všechny pražské koncerty Garáže byly poctivě měsíc co měsíc vypsány z kulturního přehledu do mého diářku. A také jsem jich hojně navštívila. Ve zkratce: Tony Ducháček je pro mne jeden z nejcharizmatičtějších chlapů a hlavně – je to moje mládí!!! Edita Garage jsem poznal na maturiťáku našeho gymplu. Bylo to po listopadu 1989, už to tehdy nebyla zakázaná hudba. Nahrál jsem si kazetu od kamaráda a sjížděl jsem Muchomůrky… Líbil se mi projev a zpěv Tonyho Ducháčka a také doprovodný saxofon – nástroj, na který jsem chtěl hrát. Vítek Byl červenec 1997. Poprvé jsem byla v Akráči. Seznámila jsem se tam s Davidem, se kterým jsem pak dlouho žila a mám s ním dvě děti. Tony a Akropole, to bylo tehdy tak těsné spojení, jako je třeba párek v rohlíku. Hodně pil, často si přisedl, měl vypoulený oči, stálý úsměv a přišlo mi, že je úplně vodepsanej. Je to těžký dát si s každým panáka… Na to dojel třeba Petr Novák. Naštěstí se Tony zberchal a hraje dál. A vypadá dobře.

A pořád si myslím, že ten song je geniální. Díky, Tony, bez tebe bych možná dodnes měla cancák. Kateřina Co se mi vybaví, když se řekne Tony Ducháček? Klub Na Chmelnici, začátek 90. let, hodně kouře, piva a ohlušujících zvuků. Muchomůrky bílé. Dlouhé debaty, proč mám Hudbu Praha radši než Garáž. Pornopíseň Jdi spát. Záhada, jak týpek jako Tony D. mohl napsat tolik dobrých textů a jeho spoluhráč Honza M. tolik dobrých ekonomických komentářů do HN a Respektu. Kruhy pod očima, monotónní hlas, ledový klid ve tváři, křivé zuby a divný úsměv. Zjištění, že Garage je Garáž bez Ivo Pospíšila. Klasika: „Člověk ze zoufalství snadno pomate se… Neprocitnu tady, až na jiném světě.“ „Nejlíp se tak natáhnout, maso z boxů vytáhnout.“ Z těch novějších: „Spadlo na mě slunce, až mi slejzaj nehty“. Míla

Zuzana Na scéně temné a zkouřené Musilky v Brně stojí Tony Ducháček a svým nezaměnitelně magickým způsobem zpívá a tančí do půli těla nahý… Tak započalo v mých sedmnácti několikaleté období, kdy můj šatník tvořily pouze černé komponenty, podobně jsem se ostatně i cítila a zdálo se, že tomu by rozuměl asi jen on. Ještě dnes, když slyším „Nejlíp se tak natáhnout…“, je ten pocit v mžiku zpátky. 2x foto: archiv rodiny Ducháčkových

2



3

Brepta byl při tom

Jak se žije s…

Breptův kvíz Ohlédnutí za podzimní nejmenovanou, zato veleúspěšnou tradiční akcí Nové Trojky, kde se hodně pracuje, skládá, třídí, raduje, nalézá a v neposlední řadě i kupuje a prodává...

... manželem-hudebníkem Odpovědi zasílejte na [email protected]. Výherce získá zcela zdarma kód dle vlastního výběru na Jarní dobročinnou burzu oblečení a potřeb (19.–21. 3. 2015).

1. Na kterém programu Nové Trojky se sešli tito pánové? a) Příměstský tábor aneb Máme rádi zvířata b) Dobročinná burza c) Bootcamp

A jéje, říká si budoucí manželka, jež nedisponuje ani stopou hudebního sluchu. Z toho nic nebude.

2. Jaký pokrm mají v mističkách? a) ovesnou kaši b) vepřo-knedlo-zelo c) asijský mišmaš

Po dvaadvaceti letech života s umělcem, 8 hodin večer: Umělec (U), chutně, leč zdravě povečeřev, bere nástroj, plnou placatku a míří ke dveřím.

3. Na jakou osobu se Vlastík s Vítkem tak smyslně dívají, zatímco Dana nechává zcela chladným? a) koordinátorku třídění b) manažerku cateringu c) ředitelku Nové Trojky 4. Prémiová otázka: Proč má Vítek boty, Vlastík bačkory a Dan je boss?

Manželka (M): Jdeš hrát? U: Jojo… přijdu… ještě dneska… Foto: Markéta Vokrouhlíková

M pouští si už po stopadesátépáté první díl Pána prstenů, rozkládá krabice s korálky a uvažuje o otevření bílého polosuchého.

Moji kulturní stvořitelé

Jako rozený a talentovaný výtvarník mi předal v genetické výbavě inklinaci ke stejné výseči kulturního bohatství. Jako vytříbený čtenář nás uváděl do světa světové literatury. Bratra považoval v tomto směru za hodnotnější materiál a pouze jemu dával magické přednášky o tom, co by měl číst. Oběma se leskly oči a netušili, že je poslouchám. Když otec zjistil, že jsem četla některé z knih, které on sám miloval, byl konsternován. Byla jsem jak houba, která může donekonečna nasávat. Jediná oblast, která mě opravdu odpuzovala, byl poslech vážné hudby. Táta sedící na zemi a o-p-a-t-r-n-ě otírající speciálním hadříkem černou desku, aby ji se zkřiveným obličejem vydal napospas jehle gramofonu… Tohle jsem fakt nebrala. První tóny symfonie mě upozornily na konečnost mého bytí. Měla jsem intenzivní pocit, že umírám. Film bylo médium, se kterým měl otec problém. V určitém období svého života byl schopen držet krok a chodil do kina. V letech magických, v letech šedesátých minulého století, tedy viděl perly evropské kinematografie. Když téže filmy pouštěli občas v televizi v letech osmdesátých a devadesátých, svolával nás nečekaně k obrazovce, která pro něj už měla smysl pouze jako zprostředkovatel sportovních přenosů. Film jako médium zavrhl, ale vzpomínky ho udolaly a společně jsme (znovu)objevovali italskou, francouzskou i britskou kinematografii. Dostala jsem do života vklad, který nelze převést na matérii. Tatínek nás ochotně a neúnavně vtahoval do světa, který ho přitahoval. Do světa obrazů, hudby, literatury a v neposlední řadě i filmu. Když k tomu přidám poučky, jak mám hrát backhand, kopat placírkou a nikdy se nehroutit, protože to nestojí za to, mám komplexní vklad do života, jenž horko těžko předám svým dětem.

M, u vidiny večera bez fotbalu, ČT 24 a bez tenisu: Hezky si zahraj! U zvesela odchází.

Breptovy objevy

Nespletu se, když jako svého kulturního guru označím tátu. Tento charizmatický pán měl velikou potřebu předávat svým dětem (mně a bráchovi) všechna objevná zjištění, ke kterým se propracoval víceméně cestou samostudia.

Co, jak se s ním žije. Ale jak se takový umělec pozná? Nejlépe tak, nemá-li nějaké serióznější zaměstnání, že daňové přiznání nosí do dveří s nápisem U (v horším případě O – ostatní). A jak se pozná umělec-manžel? Že na první rande dorazí s nástrojem ve futrálu.

Moje maminka nikdy nemohla držet krok s tátou v oblasti vzdělání. Tato houževnatá žena, která od 15 let stála za pultem, měla jiné starosti, které doceňuji v této etapě svého života. Zcela „nekulturně“ se starala o běžný provoz našeho života. I tak se i ona otiskla do mého kulturního vkladu. Neděli co neděli jsme společně sledovali nekonečnou plejádu filmů pro pamětníky. Dost často jsem v dostatečném časovém předstihu doběhla do jediného široko daleko otevřeného podniku – bufáče. V přítomnosti tichých pijáků jsem přiškrceným hláskem koupila pár zákusků, aby to filmově-televizní vzpomínání mělo patřičnou atmosféru. Milovala jsem nedělní odpoledne, černobílé přehrávání, nasládlost večera… Poté následovalo odpudivé Sejdeme se na Vlachovce, které maminka dost milovala. Já i táta jsme ve společné shodě tuto produkci nesnášeli. Moje maminka sehrála v mém kulturním životě mnohé, aniž by to tušila. Nepředávala mi intelektuální pochodeň, leč vzdělávala mě ve věcech běžného života. Pokaždé to byl souboj, moje tvrdohlavost a její netrpělivost. To ona mě naučila kultuře vaření, a že její kuchyně je výtečná a oceňovaná. Ona mě naučila umění ušít si vlastní oblečení. Bylo to nesmírně obtížné, nechtěla jsem si dát poradit a vytrvale jsem ničila domácí zásoby látek. Její velkorysost byla bezedná. Pokoušela se mě otesat v mnohém, něco vyšlo, něčeho nejsem schopná. Ale tolerujeme své odlišnosti a to považuji za vysoce kulturní chování. Mám své kulturní vzory hodně ráda.

Eva Procházková

O 4 hodiny později, 12 hodin v noci. M odnáší poloprázdnou láhev a sklenici do kuchyně a odchází spát. O další 4 hodiny později: M se probouzí – něco je divně. Aha! V ložnici je ticho a svěží vzduch… M jde do koupelny a myslí si: Říkal dneska – je zítra – snad se mu nic nestalo… Ještě o hodinu později:

M se ve stavu krajního rozhořčení, jež by adekvátně dovedl popsat snad jen náš pan prezident, dívá na internet, aby si zjistila, kde se dají získat rozvodové papíry. Ještě o další hodinu později: M sedí u stolu a píše seznamy. Foto: Jolana Kurzweilová Seznam pohřebních hostů. Seznam plateb a účtů, na které nesmí zapomenout, až bude vyřizovat pozůstalost. Seznam papírů k bytu a baráku, o jejichž umístění ví jen Umělec. Seznam nábytku, který si vezme s sebou, až se bude stěhovat do menšího a lacinějšího bytu. O dvacet minut později: Ozývá se nejisté šramocení u vchodových dveří, vzápětí se pootevřou dveře obýváku a dovnitř nakukuje skrze kulaté brejličky Umělcova rozjařená tvář. U: Jsem doma! Ty ses bála? Neboj se. Já jsem se trochu zdržel… Víš, že jsem měl tatarák? Já tě tam na něj vezmu, jo? M, zmítána úlevou, vztekem a zoufalstvím, bez ohledu na věk dětí: Až ty děti vyrostou… U: … tak mě budeš muset mít ještě radši, viď! Jo, je to tak: s manželem-umělcem je život plný báječných dobrodružství a silných zážitků. M = JK U = JK, viz např. www.harlemania.cz

M se převaluje v posteli, nemůže usnout, má o Umělce strach. Dobře, říká si, budu za stíhačku, zavolám mu, a vytáčí Umělcovo číslo. Telefon zvoní… vedle v obýváku.

Jolana Kurzweilová

... manželem-architektem Jsou ale i umělci, a to i hudebníci, jiní, o nichž jejich M mohou podat onačejší zprávy – viz následující strany. A nejen hudebníky mohou být manželé-umělci mezi námi. Jsou zde i jiná povolání, ba co dím – poslání. Manžel-umělec může být i architekt: Nejoblíbenější barva je černá, nejlepší odpočinek je práce, oblíbená akce je dát si stejka z bejka nebo tatarák. Tvůrčí a zodpovědný umělec těžkého kalibru – architekt, výtvarník, scénograf i parašutista amatér – rád dodržuje pravidla a termíny, má přehled a vkus a umí lépe než já vybírat a nakupovat materiál pro stavbu rodinného domu, multikina, ale hlavně i dámské oblečení tak, aby mi to slušelo. Nevadí mu přebírání a zkoušení, ačkoli zbytečné klevetění o ničem je unavující. Má smysl pro detail, kombinování, uchopování látky (nejen té k odívání) jinak – tak nějak neotřelým způsobem. (Mno a co? Taky svedu vyrobit woodoo panenku ze špejlí nebo večeři pro nečekané hosty z ničeho.) V tom jsme se našli, tím si ladíme.

P. S. Už se mi také lesknou oči, když k nedělnímu obědu pouštím Novosvětskou.

O další půlhodinu později:

Třebaže neví, kde doma hledat prostěradlo nebo nové baterky, a máslo ukládá do lednice kamkoli, dovede třídit ne/podstatné a řídit důležité – tzn. atelier, zakázky, rodinu, sebe. I s humorem. Doplňujeme jeden druhého a celá rodina z toho má prospěch. Foto: archiv rodiny Schvarzbeckových Jsem jeho múza, modelka a svačinářka. Já jsem Tma a on je Úplněk. A jak dobře známo: jen ve tmě hvězdy září. M = MS (ještě nedávno MJ) U = PS, viz http://blackback.cz/ Markéta Schvarzbecková

Ilustrační foto

4



5

Jak se žije s…

Jak se žije s…

Prozření umělcovy ženy aneb AHA-efekt* v partnerském soužití Jednoho dne to zkrátka muselo přijít. Jednoho dne jsem musela pochopit, že žiju s umělcem… Stalo se to úplně nenápadně. Při dlouhém proslovu, ve kterém mi můj muž vysvětloval, že ani náhodou nebude dělat to, co jsem po něm chtěla. Mezi přívalem vět vypustil z úst informaci, že ON je přece UMĚLEC… A v tu chvíli mně to došlo. Sepnulo mi to. Konečně jsem pochopila, proč se u nás doma dějí věci, které mě rozpalují do ruda. A našla odpovědi na některé nezodpovězené otázky našeho manželského soužití. Proč můj muž vysklí, že je potřeba vynést odpadky a pustit myčku, zatímco tráví celý den doma a z odstupu pozoruje, jak se v bytě vesele množí octomilky? Vždyť se úplně ponořil do skládání nové skladby a nemohl se nechat vyrušovat… To je každému umělci PŘECE jasné. Jak je možné, že se mu podaří už poněkolikáté vybrat účet až na úplné dno? Vždyť on PŘECE nutně potřeboval koupit nový multiefekt, zesilovač, mikrofon, struny, stojany, adaptér, kabely nebo kytaru… Bez těchto věcí jeho umělecký život skomírá! Čím to je, že mně tvrdí, kolik má práce, a přitom celý večer leží na gauči u televize a divoce přepíná z programu na program? Umělec PŘECE stále potřebuje inspiraci. A ta, jak známo, přichází v nejméně pravděpodobné okamžiky, kterým je potřeba vyjít vstříc…

Následovalo první rande v sychravém počasí podzimní Prahy. První schůzka ve dvou u nás doma. Neuvěříte! Hrál mi na klarinet Dvořákovu Humoresku a zpíval do ouška Lou Reeda. Od té schůzky uplynulo včera na den dvacet let (umělec měl zrovna narozeniny). Jaký dostal dárek? Mistrovský nástroj přece! Stále toho moc nenamluví, ale pořád mi hraje a zpívá. Stále to zabírá. Ke klarinetu přidal ještě saxofon a kytaru. Hraje v kapele a zpívá ve sboru. Našim dcerám předal svůj hudební talent. Hrají v kapele a zpívají ve sboru.

už tuplem ne… Když se snažím svoji situaci přerámovat, tak si říkám, jaké mám velké štěstí, že „můj“ umělec nehledá inspiraci v drogách, alkoholu, celonočních večírcích či sexu s prodejnými ženami. Že mým manželem není Jim Morisson, Kurt Cobain nebo Mick Jagger. Že by zkrátka mohlo být hůř. Mnohem hůř.

I moje role je, myslím, důležitá. Poslouchám je, obdivuji, rozněžňuji a dojímám se jejich nadáním a pílí. A také hlídám termíny zkoušek a vystoupení, kopíruji noty, chystám svačiny, žehlím koncertní oblečení, nechybím na žádném vystoupení.

Ten MŮJ umělec je „jenom“ svůj. Samorost a basák kapely Lucky Nero – the legend that never happend**, uměleckým jménem Kembelín Prokeš. V tuto chvíli se mi chce zvolat: Sláva umění!

Markéta Vokrouhlíková

Míla Kramná P. S. Jak dlouho se s UMĚLCEM dá vydržet v jedné domácnosti? A jak přežít situace, které prostě žádné umělecké vysvětlení nemají? Jak si přebrat, když při přemnožení octomilek v domácnosti vaše drahá polovička nelení najít a na Facebook vám nasdílet článek o boji proti octomilkám, ale na vyhození kazících se jablek z lodžie PŘECE nemá čas? To je téma do jiné rubriky a do jiného Brepty… O tom tedy zase někdy příště. *AHA-efekt: princip vhledu, náhlého pochopení, vyřešení problému ** www.luckynero.com

Moje poznání, že žiju s umělcem, vůbec nic neřeší. Nemá žádný vliv na naše nežádoucí rodinné stereotypy a animozity. Nijak neeliminuje rozdílný přístup k úklidu domácnosti, trávení volného času, plánování financí či boji s nežádoucím hmyzem. Nepřináší nám ani výhody ve formě luxusního honoráře. Můj muž totiž hraje s kapelou, pro kterou je přijatelnou odměnou za vystoupení (teplá) večeře. A za to, aby si v nějakém klubu mohli zahrát a pozvat tam svoje kamarády, si dokonce sami rádi zaplatí.

Breptovy srdeční záležitosti

Fenomén jménem Žižkovská smršť Tento studentský dechový orchestr před 44 lety založil a doposud vede profesor Lubomír Novák (tehdy mu bylo 40 let!). Ze Smršti se těžko odchází, takže věkový průměr hráčů značně převyšuje ona slibovaná studentská léta. V repertoáru mají skladby od Bacha po Vlacha, jak sami rádi říkají.

Přesto pro mě bylo poznání, že žiju s umělcem, vlastně úlevné. Díky tomuhle AHA-efektu mi došlo, proč se u nás tolik věcí děje jinak, než bych si přála. Jinak, než mi připadá logické. Jinak než v (některých ☺) jiných rodinách. Není za tím zkrátka nic jiného než to, že žiju s umělcem. A s tím našinec nic nenadělá, i kdyby se na hlavu stavěl. A manželka Foto: archiv rodiny Kramných Žižkovskou smršť jste mohli slyšet na několika akcích spojených s Novou Trojkou. Vybírám například ples neziskových organizací v hotelu Ariston, koncert na Zahradní slavnosti v IC Zahrada a vystoupení, které se hluboce vrylo do paměti muzikantů a posluchačů, doprovod k filmu Pán domu aneb Tyranův pád uvedený v rámci Procházky filmem v kině Ponrepo.

Můj život s umělcem… Bylo mi šestnáct a na svatbě sestřenice jsem se potkala s ženichovým bratrem, který na sebe upozornil tím, že na hostině zahrál několik skladeb na klarinet. Okouzlil mě. Ten mladík.

Ve chvíli, kdy jsem si připadala zcela smířená se svým single stavem, jsem ho potkala – svého umělce. Ostýchavého, málomluvného, pohledného studenta medicíny. Mejdan s partou u nás doma. Stačilo trochu rumu a rozpovídal se. 2x foto: archiv rodiny Vokrouhlíkových

6


„Už když jsem byla malá, tak se mi jejich hraní hrozně líbilo. Obdivovala jsem je. Táta doma často cvičil na zkoušky. No a teď tam hraju i já. Ze začátku to bylo hodně těžký. Pan profesor má spoustu energie. V 84 letech na nás umí pěkně zařvat! Je tam legrace. Třeba dneska odložil noty se slovy, že je to sra… (smích). V kapele se všechny chyby ztratí (smích), kolem sebe máš spoustu dalších hráčů, je to jiný než sólový koncert. Moje nejoblíbenější skladba je Gaudeamus od Bedřicha Smetany.“ Káťa Vokrouhlíková – klarinetistka (v ŽS 1 rok) „Smršť je, když padají stromy a trakaře (smích). Ba ne, to není katastrofa, ani hurikán na Popokatepetl… Hraní ve Smršti je pro mě velká zkušenost. Od malička jsem byla pyšná na tátu. Poslouchat kapelu a pak v ní hrát je něco úplně jinýho. Když hraješ, tak se vůbec neslyšíš (smích). Všichni jsou tam starší než já. Bavím se jenom s Frantou a Pavlem. Táty si vůbec nevšímám, hraje na saxofon, sedí jinde. S panem profesorem je legrace. Někdy mluví sprostě. Žižkovská smršť by potřebovala dobrou zpěvačku.“ Anička Vokrouhlíková – klarinetistka (v ŽS 1 rok) Markéta Vokrouhlíková

Můj život ve Smršti

Tehdy jsem si (hudebními geny a vážnou hudbou zcela nedotčená) utvořila romantickou představu o svém budoucím chlapci… „Kdyby tak hrál na nějaký hudební nástroj…“ Pak nastalo období, ve kterém jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že chlapec nebude žádný, natož abych si vybírala! Ostatně tatínek mi často říkal, že si mě nikdo nevezme… Šlo jen o to, s tímto faktem se v aktuálních devatenácti letech vyrovnat.

„Smršť je moje srdeční záležitost. Původně pro mne bylo docházení do dechového orchestru povinností, postupem času se stalo příležitostí setkávat se s milými a úžasnými lidmi. Jsme parta. Obdivuji a vážím si profesora Nováka“. Vítek Vokrouhlík – saxofonista (v ŽS 27 let)

„Smršť je moje velká rodina. Baví mě ta pestrost – spousta lidí, každý z jiného oboru – od technika po doktora. Našla jsem zde přátele, se kterými bych se ve své profesi jinak nikdy nepotkala. Cítím obrovskou sounáležitost členů orchestru. Zažila jsem s nimi hodně legrace a prožila hodně emocí. Na pravidelnou zkoušku člověk musí i ve chvílích, kdy je mu v osobním životě nejhůř. Soustředí se na hraní a zapomene na to, že se mu vlastně chce děsně brečet. Mám velkou radost z toho, že pan profesor Novák má stále dost energie a že do Smršti přibývají noví hráči.“ Eva Břešťovská – flétnistka (v ŽS 20 let) 2x foto: archiv Žižkovské smršti


7

Breptova kulturní výchova

Breptova kulturní výchova

Hudba a já

protáčí oči v sloup. Ještě že máme Honzíka, ten je ještě malý, vděčný a důvěřivě se obléká do vestičky a kravaty. Anička chce džíny. Prosím tě, Aničko, do Národního nemůžeš jít takhle oblečená! To teda nevím proč, ježí se holčička. Je to to nejvznešenější divadlo u nás, je to společenská událost. Máš připravené šaty, můžeš si vzít tu černou sukni… NIKDY! Nikdy si nevezmu punčochy! Mami, já nechci. Nechci do divadla. Jděte sami. Aničko, lístky už jsou koupené, za dvě hodiny začínají, prosím tě, nepruď. Nechci, vzteká se dítě a souká se do punčoch.

Co Čech, to muzikant, říká se. No… Ještě že to je v mužském rodě. Protože co se mne, Češky jako poleno, týče, je toto rčení tak nějak – mimo. Když mi bylo asi pět let, zjistilo se, že se v naší domácnosti vyskytují housličky. Po první zklamané naději (ne, nebyly to zlatem vyvažované stradivárky) mne vzal dědeček k pánovi, který u nás v domě při důchodu učil děti hudbě. Pamatuju se jen na jedno – jak z nížin svých pěti let vidím zamítavé gesto pana učitele. Zřejmě k tomu i něco řekl, protože od těch dob jsem byla doma osvobozena od jakýchkoliv hudebních úkonů.

V divadle se vrtí, otravuje, šeptá a o přestávce prohlašuje, že to je hnusná hra, hnusný divadlo a hnusný večer. Aničko, je to Lucerna. Tu by měl každý vidět. Podívej, ti vodníci, nelíbí se ti? Vodníci neexistujou! Je to blbost! Nikdy už do takovýho blbýho divadla nepůjdu! Ančo, dost! Je to divadlo krásné a ty sem budeš chodit, protože se mi nenarodil malej ignorant! Mami, choď si sem sama. Mě to nezajímá. Mě to nebaví. Proč jsem sem musela? Je to tady hnusný!

Ne tak ve škole. Největší traumata jsem zažívala, jak jinak, při hudebce. Přísahám, není to vymyšlené – ve třetí třídě paní učitelka chodila kolem dlouhé řady lavic a dumala, který z kluků to tam tak strašlivě bručí. Viníka zkažené písně nakonec našla, a žádný z kluků to nebyl. V třídě osmé mi bylo houby platné, že podle krátkého útržku libreta poznám sto dvacet oper – MUSELA jsem kvůli známce veřejně zpívat stupnici. Tentokrát si pamatuju dvě věci – čůrek potu, který mi stékal po zádech, a zděšený výraz paní učitelky. Ne, nepropadla jsem. Ostatní vyučující se asi přimluvili, ta jedna pětka by se mezi ostatními jedničkami blbě vyjímala. A tím také moje školní trauma skončilo – na střední jsem si mohla vybrat svou milovanou výtvarku. Neskončil však můj poměr s muzikou. Neboť se splnilo další přísloví: odříkaného chleba je opravdu největší krajíc. Protože můj muž je, jak jinak, muzikant. Má hudební sluch, umí hrát a zpívat – a několik let nevěřil v můj skrytý handicap. Teď už věří. Občas, i po dvaadvaceti letech společného soužití propadne mylné naději – a moje produkce ho zase vrhne zpět do reality. Nepoznám tón H od tónu D. Nezazpívám Skákal pes. Líbí se mi kdejaká produkce, před níž si můj hudebník zakrývá své citlivé uši. Nakonec si z toho vzal to pozitivní – před kamarády muzikanty se chlubí raritní manželkou, takovou žádný z nich nemá. Dokonce i dcera je po mně. Ale chlapeček! Mně, považte, mně se narodil kluk, který má hudební sluch! Má ovšem i jednu skrytou vadu, která se projevila až v jeho zhruba osmi letech – odmítá cvičit. Já, osvobozena od povinnosti kontrolovat a mučit dítě u nástroje, jsem jen sledovala hrozné boje, které sváděly poslední záchvěvy ambic tatínka se vzdorem synka. A tak dnes klouček taky na nic nehraje. Přesto – ráda poslouchám některé druhy hudby, hlavně jazz a swing*. Ráda chodím na operu. Moc ráda se dívám, jak

Lup, plesk, plác. Dítě je seřezáno o přestávce Jiráskovy Lucerny, přímo ve foyer svatostánku českého divadla. Ne, nikdy už tu kozu do divadla nevezmu. Nikdy!

Foto: Jaroslav Kurzweil opravdu skoro každé dítě v mém okolí hraje na nějaký nástroj. Organizuju hudební kurzy v Nové Trojce **. A dokonce jsem jednou, ve stavu absolutní personální nouze, suplovala Malé muzikanty. Cítila jsem se přitom jako v té osmé třídě, ale i tentokrát jsem přežila. A tak myslím, že se milá hudební múza se mnou nějak přece jen naučila žít. A nejradši mne má, když pěkně potichu slézám kamenité stezky na horské túře nebo se učím točit na kruhu. ☺ * Všiml sis, můj milý? TVOJI hudbu! Tedy myslím opravdu hudbu. Ne to, co doma provozuješ, když říkáš, že cvičíš… ** Hudební kurzy v Nové Trojce – víte, že je máme? Malí muzikanti, Muzikantská přípravka, flétna, klavír, kytara, akordeon, koncerty – moc pěkné jsou a na všechny můžete přihlásit své děti, na některé i sebe! Jolana Kurzweilová

Kultura za dvě stě aneb S dětmi v divadle S hudbou jsem si to už vyříkala. Uctivě se jí klaním, pěkně zpovzdálí. Zato obě múzy divadelní, ty mi jsou hodně blízké. Přiznávám, poslední roky to hodně flákám, ale divadlo miluju natolik, že do něj nejen chodím, ale dramata si i čtu a poslouchám v rádiu. A jako správná matka jsem se k divadlu rozhodla vést i děti.

Dnešní dítě, které už není ani puberťačka, ani dítě, do divadla chodí dokonce samo. A matka si může říkat, že ty dvě stovky v KFC, které bylo výkupným a náplastí na utrpení téměř po každé divadelní návštěvě, přece jen nebyly vyhozené peníze. Jolana Kurzweilová

Breptova anketa

Co je to kultura? Kulturní Brepta zavítal mezi děti s nejjednodušší možnou otázkou: Víš, co je to kultura? À propos jak byste odpověděli? Sofistikovaně, jak je dnes moderní říkat, intuitivně, nějak originálně nebo byste prostě střelili něco od boku? Poučme se u dětí, kulturní budoucnosti našeho národa, ty si s tím hlavu nelámou… Tak tedy: jakže to dopadlo? Je prezident kulturní člověk? Brepta: Víš, co je to kultura? Ráchel: To nevím. Brepta: A když se třeba o někom řekne, že je kulturní člověk… Ráchel: Tak to bude něco o prezidentovi.

Když byly malé, bylo to krásné. Dětská divadélka a představení, která jsme pilně navštěvovali, se dětem líbila a návštěva Minoru byla pro ně báječnou událostí. Avšak čas běžel a z dětí se stali – ani se mi to nechce vyslovit – puberťáci. A začaly se dít věci.

Kulturní člověk přemýšlí hlavou Brepta: Víš, co je to kultura? Kubík: Už mám vypnutou hlavu, nejsem ve škole. Brepta to opět zkouší s kulturním člověkem… Kubík: Kulturní člověk je někdo, kdo přemýšlí hlavou.

Aničko, jdeme do divadla! A do NÁRODNÍHO, tam jsi ještě nebyla! Na Lucernu, to se ti bude líbit. Třináctiletá Anička

Ned Flanders Brepta: Emo, ty určitě budeš vědět, co je to kultura…


při Charleyově tetě, dělá jakoby nic vždy, když zachytí matčin pohled.

Ema: Nevím. Brepta: Ty seš teda ignorant, tak se zamysli přece! Ema: Nevím. Brepta: Zase musím vytáhnout kulturního člověka, sakra. Ema: Jóóó kulturní… To je společenský člověk, spíš slušný, něco jako Ned Flanders. (Pozn.: Pokud nesledujete Simpsonovy, tak se teď nesmějete.) Inu, ať už jste prezidentem, kulturním referentem, hlavovým myslitelem, či Nedem Flandersem, tohle jsou ty nejlepší odpovědi a já za ně jmenovaným moc děkuju. Příště se na vás s důvěrou opět obrátím. Zuzana Sadílková

Je kulturní referent skutečně kulturní? Brepta: Víš, co je to kultura? Miki: Nevím. Brepta: Dobře, pomůžu ti. Kdo myslíš, že je kulturní člověk? Miki: Jsou to nějaký vtipy. Jo, kulturní referent. (Brepta se dovtípil. Miki si vzpomněl na Jiřího Hrzána z filmu Homolka a tobolka.)

Popiska: Taťjana Medvecká jako Kněžna v Lucerně foto: archiv ND

8

Nikdy neříkej nikdy a nikdy se, rodiči, nevzdávej. O rok později stojí o něco méně zpruzelé dítě s rodiči a bratrem (kterému se Ivan s Michalem, paní kněžna i muzikanti líbili) před divadlem ABC a odevzdaně, ale jednoznačně hučí: Podívej na ty lidi! Vždyť mě berete mezi samý důchodce! Vždyť tady není nikdo normální (přelož – nejvíc šestnáctiletý). To si zase užiju… Proč nemůžeme jít na něco normálního? Třeba do kina? O půl hodiny později dítě, královsky se bavící

Radovan Lukavský a Pavel Liška jako Vodníci v Lucerně Foto: Archiv ND

Foto: Jolana Kurzweilová


9

Brepta šmíruje lektorky

Brepta pro ženy

Breptův kulturní dotazník

POZOR: ČTENÍ JEN PRO ŽENY!

Tentokrát Brepta vyzpovídal umělecky založené, šikovné a výtvarně nadané lektorky keramiky, ochránkyně naší keramické dílny a naše milé kolegyně Martinu Matuškovou, Evu Procházkovou a Magdalenu Klomfarovou.

O tom, co rády čteme aneb Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaká jsi

9. Oblíbený sport Jsem zcela nesoutěživý typ! Ale ráda lyžuju, moc mě kdysi bavil windsurfing a ráda plácám badminton. 10. Nejmilejší ruční práce Práce s hlínou: keramickou i tou na zahradě, ráda taky šiju. 11. Výtvarné dílo, které mne uhranulo Jednoznačně body art mé dcery, když si před tříletou kontrolou u doktorky nakreslila černou a oranžovou fixou na holé tělíčko bikiny „jako mají velký holky “ a pyšně vstoupila do kuchyně. Podařilo se mi smýt jen tu oranžovou fixu. Ačkoli je to 20 let, vidím to jako dnes. Jinak sochy A. Rodina.

Foto: archiv M. Matuškové

2. Filmy, které mohu vidět pořád znova Rozhodně Vzpomínky na Afriku s Meryl Streepovou, Sedm let v Tibetu, pak skoro cokoli od Tarantina a za české Divoké včely od Bohdana Slámy. 3. Oblíbená hudba The Doors vždycky, Jimiho Hendrixe taktéž, Pink Floyd podle nálady, z naší scény jsem bývala fanynkou Pražského výběru ☺, teď víc Jarka Nohavicu a Jana Budaře objevuji a z vážné obdivuji A. Dvořáka. 4. Místo, kam se ráda vracím Rozhodně Okřesaneč, kde máme chalupu. Už to jméno vesnice působí blahodárně. 5. Oblíbený herec /herečka Idol Brad Pitt, mno jo, taky náš Jan Budař mě baví snad ve všem. Z hereček Meryl Streep a z našich (obě víc v divadle): Eliška Balzerová a Simona Stašová. 6. Barva, kterou mám ráda Modrou a její valéry až do zelené. 7. Jídlo, na které se vždycky těším To, které mi uvaří manžel. 8. Zvíře, které se mi nejvíc líbí Fascinují mě kočky. Měli jsme dva kocoury, teď jsme bez, ale zase někdy budou, snad!

10


2x foto: Rejka Balcarová Magdalena Klomfarová 1. Kniha (knihy), kterou bych nikdy nechtěla ztratit Jedna krásná knížka, kterou bych nechtěla ztratit, je knížka pohádek od Marie Kubátové – Pohádky pro rozcáplíky. Četla jsem ji jako malá holčička, četla jsem z ní svým dětem, těším se, až z ní budu číst vnoučatům. 2. Filmy, které mohu vidět pořád znova Moc se mi líbí zfilmované romány Jane Austenové, ale vesměs starší nastudování, ne ty poslední pokusy. Třeba seriál Pýcha a předsudek z roku 1995 s Colinem Firthem.

Martina Matušková 1. Kniha (knihy), kterou bych nikdy nechtěla ztratit Těch knih stále přibývá…. Ale Co život dal a vzal od Betty MacDonaldové, taky Nebe nezná vyvolených od Remarqua, Tajemného Etruska od Mika Waltariho, tento rok přibyl Stařík, který vylezl oknem… od Jonase Jonassona.

Také rády čtete? Nebo byste rády četly, ale nemáte na to čas? Případně byste nečetly, ani kdybyste na to čas měly? Ať tak či onak, v následujícím lehkém literárním zamyšlení se najdete všechny!

Eva Procházková 1. Kniha (knihy), kterou bych nikdy nechtěla ztratit Betty MacDonaldová: Co život dal a vzal. 2. Filmy, které mohu vidět pořád znova Frankie a Johnny, Údolí včel, Kulový blesk. 3. Oblíbená hudba Vivaldi, Karel Plíhal, Zuzana Navarová. 4. Místo, kam se ráda vracím Mokrosuky, Mokrosuky, Mokrosuky. 5. Oblíbený herec /herečka Jéžiš, těch je: Petr Čepek, Josef Kemr, John Malkovich, Meryl Streep, … 6. Barva, kterou mám ráda Modrá. 7. Jídlo, na které se vždycky těším Bramboráky (ty moje). 8. Zvíře, které se mi nejvíc líbí Ryby a ptáci. 9. Oblíbený sport Plavání, hokej. 10. Nejmilejší ruční práce Rozdělávání glazur. 11. Výtvarné dílo, které mne uhranulo Jéžiš, těch je: Bohumil Kubišta, komplet. Egon Schiele: komplet. Paul Cézanne: zátiší. Francis Bacon: velké portréty. Josef Čapek, …

3. Oblíbená hudba Country – bratři Ryvolové, folk – Jarek Nohavica. 4. Místo, kam se ráda vracím V jižních Čechách je vesnička Klikov, kam jezdím každé léto tvořit keramiku a kde se scházejí v polovině prázdnin všechny spřízněné duše. 5. Oblíbený herec/herečka Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar, Iva Janžurová, Jiřina Jirásková. 6. Barva, kterou mám ráda Jakékoliv odstíny červené, růžové, vínové. 7. Jídlo, na které se vždycky těším Mám moc ráda bramborové knedlíky, nejlépe s pečeným uzeným masem a špenátem. 8. Zvíře, které se mi nejvíc líbí Když byli synové malí, měli jsme doma potkánky. To jsou úžasná zvířata, chytrá, vnímavá, rádi se kamarádí. 9. Oblíbený sport V zimě sjezdové lyžování, v létě kanoe, v televizi hokej. 10. Nejmilejší ruční práce Modelování z čehokoliv. 11. Výtvarné dílo, které mne uhranulo Byla jsem před pár lety na výstavě Antonína Slavíčka v Městské knihovně v Praze. Všechny jeho obrazy se mi líbily, ale nejvíc „Slunce v lese“. Úplně jsem cítila to slunce na tváři.

Není nic snazšího než obejít pár kolegyň, kamarádek, zkrátka žen a slíbit jim, že když mi prozradí, co rády čtou nebo by rády četly, tak jim na oplátku vyjevím, jaké jsou. Opravdu? Žena je tvor složitý, ale pojďme se na chvíli zjednodušit a zaškatulkovat se do jedné z kategorií s přízviskem „hledám“. 1) Hledám rady Jsem praktická, stojím alespoň jednou nohou (ne-li oběma) pevně na zemi. Možná právě proto jsem narozena v některém zemském znamení. Pravděpodobně čtu psychologické romány, protože mne zajímá, jak v nich člověka rozeberou a pak zase složí, a já se z toho poučím a pak použiju v praxi. Čtu samozřejmě literaturu faktu, abych své znalosti rozšířila a posunula do dalších dimenzí. Jsem neobyčejně zvídavá. Chci vše pochopit a porozumět všemu, proto se nenápadně uchyluji též k esoterické literatuře, ne že by mne až tolik zajímala, vlastně mne vůbec nezajímá, ale chci mít zkrátka přehled, kdyby na to někdy někde přišla řeč. Není mi cizí ani čtení z ruky, zdálo by se, že to do kategorie „hledám rady“ příliš nezapadá, ale já přece potřebuji vědět, co mě čeká, i když tomu úplně nevěřím, radši budu pro jistotu připravená. Neponechávám nic náhodě. Čtu knihy pro ženy, abych se dozvěděla, jak na muže. Znáte tu „Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše“? To je základ, praktické rady, abych věděla, jak žít lépe, jak muže prokouknout. Muži se mne bohužel často bojí. Asi proto, že skoro všechno vím. Ale to je přece dobře, že jsem v podstatě dokonalá!

3) Hledám pohlazení Jsem něžná melancholička, možná od přírody, možná právě prožívám náročné životní období. Narodila jsem se zřejmě ve vodním znamení, jsem klidná voda, ale dokážu i břeh podemlet. Jako bárka pohupující se na vlnách chci bezpečně doplout do přístavu – něžné náruče chápajícího a citlivého muže. Čtu milé knihy, lehký, ale ne podřadný žánr. Nemáte přece nic proti červené knihovně, kterou tak hezky zastupuje náš nejčtenější autor Michal Viewegh! Ano, prozradím na sebe, že ráda sáhnu po poezii. Ale opravdu po něžné, romantické poezii, ne žádný sprosťárny, prosím. Nepohrdnu ani vtipnou povídkou, hlavně aby to dobře dopadlo, nechci žádný dramata a tragédie, těch mám až až v reálném životě. A dokážu i překvapit, to když si pustím z CD Babičku Boženy Němcové! Pokud zrovna partnera nemám, nehledám ho, ale čekám, až si on najde mne. Věřím v osud. 4) Hledám vzrůšo Jsem statečná žena, muži mne obdivují díky mé odvaze a samostatnosti. Obdivují, ale žít se mnou nechtějí, stávám se častěji milenkou než manželkou. K životu i ke knihám přistupuji zpříma, tak říkajíc čelem. Nemám ráda okliky, mlžení, nejasno, raději člověka (muže) urazím, než bych mu (třebas milosrdně) lhala. Ostatně lidi miluju! Jsem nejvíce společenská ze všech hledaček, jsem vždycky vidět, jsem typicky vůdčí typ. Neutápím se v šedi všedního dne, dobrodružství je mi denním chlebem, často používám slovo adrenalin, jsem prostě živel-oheň. Horoskopy mne sice vůbec nezajímají, ale určitě jsem Beran jako vyšitej. Čtu rychle a s nadšením. Knihy, které mají spád, jsou plné poutavých, obdivuhodných zážitků. Životopisy, příběhy opravdových hrdinů, ať už světoznámých, či takových, kteří teprve známí budou. Čtu detektivky, také Dana Browna, Marquéze, cestopisy. Příběh se svým hrdinou emotivně prožívám. Často se vztekám a pláču.

2) Hledám jiný svět Mám hlavu v oblacích, potřebuji k životu hodně vzduchu, možná jsem se narodila v červnu, v říjnu či v prosinci. Jsem takový roztomilý snílek. Zbožňuji historické romány, ráda si představuji, jak se tehdy žilo. Čtu o Egyptě, tahle země má kouzlo a skrývá mnohá tajemství. Ostatně stejně jako já. Čtu klasickou literaturu, sice přesně nevím, která to je, ale zní to dobře, nemyslíte? Hledat jiný svět je náročné, musím se učit cizí řeči, už dokonce dokážu číst některé knihy v originále. Myslím, že pro muže jsem ze všech kategorií hledaček nejatraktivnější. Poněvadž nejen že vím, co je sci-fi a fantasy, já opravdu čtu Terryho Pratchetta! Ze školy si vybavuji verše Jana Nerudy (možná si je vybavuji z filmu „Marečku, podejte mi pero“): „My bychom vzhůru k nebesům, však se zemí jsme spjatí.“ Je to z Písní kosmických, ano, kdybych byla mužem, byla bych jistě kosmonautem. 4x ilustrační foto

Můžete patřit i do několika kategorií, můžete se postupem času přelévat… Berte to s nadhledem a Ježíškovi si napište o knihu, která vám poradí, která vás pohladí, vzruší a přenese do jiného světa… Zuzana Sadílková Pozn. autorky: Děkuji za inspiraci Šárce, Petře, Věrce, Báře, Jance, Makině, Evě, Vlaďce, Štěpánce a Milušce.


11

Brepta představuje…

Brepta představuje…

Šimon Prokop je další trojkový umělec, který u nás učí hrát na kytaru děti i dospělé. Ale nejen to. Šimon je umělec, dalo by se říci, přímo několikanásobný. Šimone, co vlastně všechno děláš? Hraju v hudební skupině U4P. Studuju na pražské Fakultě architektury. Zároveň na Fakultě architektury na ČVUT učím parametrické modelování a vedl jsem ateliér na Fakultě umění a architektury v Liberci. Spolupořádal jsem festival Envirocity.cz. Dál jsem členem vědeckého výzkumného týmu PET-MAT, který hledá takový nový tvar PET flašky, který by se dal použít jako stavební materiál. V ateliéru Miloše Floriana se zabývám paralelami mezi hudbou a architekturou. Vyrostl jsem v dětském oddíle Kruh (kruh.cz) a pak jsem ho tři roky vedl. A navíc jsi výborný tanečník, to jsem viděla na tvém maturitním plese. Šimone, jak tě tak napadlo hrát zrovna na kytaru? No, hraje táta, hrála máma, sestra na flétnu, cello, brácha na bicí… Rodiče hráli tak moc, že dostali jako svatební dar dvě kytary, pro každého jednu. Tak jsem tu kytaru tak nějak podědil. ☺ Ale kytaru mám rád. Dokonce jsme s kamarádem vymysleli novou…

Umíš třeba opravit elektriku? Myslíš na stavbě? No to nevím, protože student architektury nemá čas jít se podívat na stavbu, ale doma asi jo. S Googlem, radši. Umím šít… Šít? No. Teď to teda nestíhám, ale ušil jsem si i košili. Dobře ty! Hustý! Respekt! Ale šup, další pochvalu. Ještě zbývají čtyři. No… Jsem skromnej. Teda… Jak to teď říkám, tak se mi zdá, že ani moc nejsem. ☺ Ale možná až po týhle úvaze umí bejt člověk skromnej. Spousta věcí mě zajímá a baví a myslím, že to hned tak nepřestane. Jsem kreativní – furt mě něco napadá. I kdyby to bylo špatný, je to něco a dá se s tím pracovat. Aha! Umím vařit!

Dobře, dobře. Tak když nedoporučíš mlíko, jaké jídlo máš nejraději? Jídlo… Honem nevím… Mám rád jednu surovinu, tvaroh…

Může to vůbec fungovat, aby jednu věc vymysleli dva lidi? To víš, že hlavní je ten, kdo má s sebou papír a tužku. Ten nakreslí obrázek… Od toho nápadu na Parukářce s sebou nosím zápisník vždycky. ☺ Vymýšlím hlavně na papíře, nejen v hlavě. V hlavě je to sice rychlejší, ale jde o to, aby vymyšlená věc byla taky funkční.

A co právě čteš? Pátrání po Schrödingerově kočce od Johna Gribbina. Je to o kvantové fyzice…

To je těžký, ale když se třeba omezím na hudbu, tak Johna Scofielda, pro neuvěřitelnou (ale krásnou) funky-drzost, kterou umí během několika milisekund vykouzlit z pár zvláštně zahraných tónů. Pak Pata Methenyho, protože mi umí opravdu fyzicky nahnat mráz na záda, když se do toho opře. Ale hlavně Bobbyho McFerrina, kterej se dokázal proimprovizovat až do takových výšin, že diriguje vážnou hudbu, tedy propojil do té doby nepropojitelné. Nebo tu hluchou bubenici Evelyn Glennie, která se naučila slyšet tělem.

Tak co zvíře… Jaké máš rád zvíře? Kočku. Miluju kočky. Líbí se mi na nich, že jsou to tak báječně abstraktní tvorové, zvláštní. Někdy pěkný svině, ale pořád jsou nad věcí. Mám jednu doma, našla si mě jako kotě. Prostě se ke mně jednou přidala, když jsem šel domů. Doma povídám rodičům – tak jsem si přivedl kočku. Bude tu se mnou bydlet. Myslím, že se jim ulevilo, když zjistili, že jde o čtyřnohou. Ale to taky ještě nevěděli, že tahle kočka umí vyskočit ze země do výše lidské tváře a tu řádně škrábnout. Říkáme jí Lucinka, podle Lucifera. Ale teď už je hodná… Už zveme i návštěvy.

Jolana Kurzweilová Šimonova kočka

O kultuře výchovné Začátkem týdne otec s matkou navštívili divadelní představení Jaroslava Duška Čtyři dohody. Byli zasaženi a inspirováni toltéckou moudrostí a filozofií, z představení jsou nadšeni. Zhlédli velmi vtipný rozbor našeho vzdělávacího systému, přístupu k výchově dětí, vývoji partnerských vztahů a způsobu vnímání sebe sama. Moc se oba nasmáli! I když… tolikrát se v Duškově vyprávění poznali…! Jsou rozhodnuti být lepšími lidmi. Koncem týdne se setká rodina u stolu při večeři. Starší dcera na nejmladší: „Jsi děsná! Jsi vůbec normální? Uklidni se!“

Otec klidným hlasem ke starší dceři: „Hmmm, měla bys také vidět Duškovo představení, aby sis uvědomila, co vlastně říkáš…“ Starší dcera dramaticky vstává od stolu a uraženě odchází z pokoje. Otec se snaží velmi milým hlasem situaci zachránit: „Dceruško, nechtěl jsem tě rozčílit…“

Jejda. Nějak se nám to dostává do abstraktních rovin… Tak víš co? Abys to neměl tak jednoduché, hezky mi teď řekni pět věcí, které na sobě oceňuješ, pět pozitivních věcí sám o sobě. Prostě se pětkrát pochval. Jsem šikovnej. Manuálně zručnej. Umím postavit plot, kreslit …

Z chodby slyšíme hlas starší dcery: „Blbec mě přece nemůže naštvat…“ Nejmenovaná žižkovská rodina 2x foto: archiv Šimona Prokopa


Foto: Šimon Prokop

Breptova drobnička

Je to tedy v architektuře stejné jako u muziky? Musíš umět základní věci (kreslit, znát technické parametry, ovládat nástroj) a na tom pak stavíš? No… ale ty „základní věci“ se učíš pořád další a další. Za pochodu. Ale nejdůležitější je začít si klást otázky. Proč je akord takhle a jinej zase jinak, a u architektury je to taky tak. Prostě nejlepší je do toho jít a cestou zjistit, co je důležitý.

12

Dobře, tak koho obdivuješ? Kromě Radky, že to s tebou vydrží? ☺

Aj. Tak moc děkuju za rozhovor a tvůj čas! A už musím běžet. Budu googlit a youtubovat, abych aspoň sama před sebou nevypadala jako někdo, kdo neví, proč chtěl ten Schrödinger týrat kočky zavíráním do krabice a kdo to je Pat, Bobby a Evelyn. A v pátek u nás na kytaře ahoj!

Co dneska vaříš? Květákovou polívku. S muškátem…

No a? Jaký to bylo? Ale dobrý. Droga ti zprostředkuje nadhled (i když domnělý) na svět, jehož jsi součástí. Pohled zvenčí. Důležitý je být zodpovědný a tak nějak chápat závažnost situace. Dětem to doporučovat nebudu! (Sakra! Tak zase nic. I když – ještě že tak. ☺)

Jak novou? No jednou takhle na Parukářce jsme seděli a napadla nás nová elektrická kytara, vymyšlená podle ženskýho těla, ne ale obyčejnýho, jako mají ostatní kytary, ale oblečenýho do šatů, ve kterých se tančí tango… Ten kamarád pak dostal cenu Dobrý studentský design 2012 za úplně jinou kytaru…

Proboha. Skoro se bojím zeptat, koho máš za vzor. No, já moc vzory nemám. Nebo, mám, ale neberu je na moc velkou váhu a hlavně si vždycky uvědomím, že je někdo mým vzorem, až zpětně.

No výborně! Svíčkovou? To zrovna ne… To by mi musela pomoct naše sdílená paměť Google, ale víš přece – jsem šikovnej, tak bych to taky dal. Ale nejradši improvizuju, zkouším kombinace chutí…

Bacha, ten je ve větších dávkách halucinogenní… To mě přivádí k drzé otázce: zhulil ses někdy? To víš, že jo. Můj největší drogový zážitek je z mlíka s trávou. (A mám ho! Já to věděla! Nemůže to být tak vzorný chlapec, jak vypadá!)

Šimonova první realizace: Environmentální letní pavilon Loop

Že tvůj koníček je hudba, to je zjevné. Ale co dál? Co děláš ve volném čase? Už tak šest let volný čas v zásadě moc nemám. Ale kdybych ho měl – skládám hudbu, tak bych do toho šel ještě víc. Kreslil bych, poslouchal muziku jen pro ni samotnou, ne jako kulisu, jezdil na výlety – jen tak na blind, sedneš do vlaku, někam odjedeš, pak jdeš zpátky, neplánuješ…

2x foto: z inscenace Čtyři dohody


13

Brepta zve...

Breptův kaleidoskop

POZVÁNKA NOVÉ TROJKY Slyšte, slyšte, breptovští příznivci! Brepta přichází s novými pozvánkami na nejbližší a vámi jistě oblíbené akce Nové Trojky. Brepta se moc těší na Vánoce pro trojkové děti aneb Předvánoční zvěřinec v Nové Trojce. V pátek 19. prosince od 16.00 hodin jsou všichni návštěvníci i dobrovolníci srdečně zváni na tradiční předvánoční posezení. Hoďte za hlavu neumytá okna a spálené cukroví a přijďte tvořit, zdobit perníčky a ochutnávat dobroty těch šikovnějších… Těšit se můžete i na vánoční čtení nebo nějaký Mirčin dramatický kousek. Během Vánoc si trochu odpočineme a po Novém roce tu budeme zase v plné síle. V pátek 9. ledna k nám zavítejte

v době od 14.00 do 18.00 hodin na Den otevřených dveří. Uvidíte, co všechno v Nové Trojce děláme a co můžete dělat s námi. Kdo nás nezná, tak se s námi seznámí. A nebude litovat! A kdo byl celý rok hodný a v Nové Trojce pomáhal či přímo pracoval, ať s námi přijde zažít 9. ledna od 20.00 hodin nezapomenutelný páteční večer a možná i celou noc do našeho oblíbeného Venda baru. Novoroční večírek pro zaměstnance, lektory a dobrovolníky je každoroční výzva! Brepta už teď tajně tipuje, kdo půjde domů poslední tentokrát…

Vřele všem doporučuji knihy Simona Mawera. Tento anglický učitel biologie žijící v Itálii vás určitě uchvátí tak jako mě silnými příběhy, ať už si přečtete Pád, Dívku, která spadla z nebe, nebo Skleněný pokoj. Posledně jmenovaná kniha je navíc inspirovaná příběhem brněnské vily Tugendhat, nejznámější (a krásné) funkcionalistické stavby u nás. Žádný konkrétní antitip nemám. Ať se každý povznáší tím, co je mu libo. Jen snad malinkatá rada, povznášejte se i s dětmi – čtěte si s nimi, choďte do divadla nebo na výstavy. Jednou vám budou vděčné. Edita Janečková

Edita Janečková

POZVÁNKA K NÁVŠTĚVÁM FILMOVÝCH RODIN Matka potřebuje dárce kostní dřeně, a tak se schází celá rodina, aby se jí pokusila pomoci. Prostředního syna matka šest let neviděla… // Mrtvice otce odstartuje příběh tří dnů a dvou nocí v životě jedné rodiny. V domě se pomalu zastavuje čas, pietní nálada vybízí k meditacím o základních otázkách života. // ... „rodičovské“ téma genetických testů a jejich vlivu na chování lidí… // Příběh pana Lišáka a jeho rodiny, která si poradí se všemi nástrahami lidským pronásledovatelů... // Muž, který po oslavě narození potomka skončí na záchytce, kde se spřátelí s problémovým mladíkem… // Pan Roman se narodil, vyrostl, dospěl a pak osaměl uvnitř bytu z panelů. Tak zhruba mezi lety 1955–1981. Toto období zaznamenával jeho otec způsobem „točím jenom to, co vidím před kamerou“. A Roman? Ten se jen šklebil… // Pod pláštíkem proslulé japonské zdvořilosti stárnoucí pár pomalu, ale jistě zjišťuje, že už ho jeho potomci nepotřebují… // Dívčí kapela 5Angels je podnikatelským projektem otce jedné z dívek, který se o svůj produkt stará téměř dokonale. // Otec, hlava rodiny jedné obyčejné měšťanské domácnosti, si léčí potupu ze ztráty své živnostenské samostatnosti hrou na „pána domu“. Hodiny s kyvadlem ve tvaru srdce se zastaví a nepůjdou tak dlouho, dokud se společnému úsilí tří žen nepodaří uvést věci do rovnováhy. // … Vánoční příběh // Vyzpytatelné cesty // Čí je moje dítě // Fantastický pan Lišák // První den mého syna // Pan Roman // Příběh z Tokia // Show! // Pán domu aneb Tyranův pád // Pohádka pohádek // 3 idioti // Fanny a Alexandr // Nový život

// Kronika Oldřicha S. // Rozchod Nadera a Simin // Kluk na kole // Pravztahy aneb Jak vnučka a babička tahaly řepu a nemohly ji vytáhnout // Ocet // 80 dopisů // Nic proti ničemu To jsou všechno filmové rodiny, do jejichž životů jsme již při Procházkách filmem nahlédli. Pokud jste zvědaví na další osudy, nenechte si ujít následující filmové neděle. 14. prosince se koná od 17.30 Dvacátá Procházka filmem, tentokrát pro děti – Cesta do fantazie (2001), režie: Hajao Mijazaki, Japonsko. Dvacátá první Procházka filmem se uskuteční v neděli 18. ledna 2015 od 20.00. Promítat se bude horká novinka – film Mami! (2014), režie: Xavier Dolan. Xavier Dolan bývá označován za Oscara Wilda s kamerou. Pro zanedlouho 26letého kanadského režiséra je to už pátý celovečerní film, čtyři z nich měly oficiální premiéru na festivalu v Cannes! To je neuvěřitelná bilance pro mladíka, který točí mj. o svojí homosexuální orientaci a je také často obsazovaným hercem. Mami je příběhem matky, která se rozhodne navzdory doporučením odborníků, že se sama postará syna s diagnózou ADHD. Jestli chcete v kavárně opravdu zaujmout aktuálním bonmotem ze světa kinematografie, měl by začínat větou: Už jsi viděla / viděl poslední Dolenův film?… Těšíme se na vás v našem novotrojkovém kinosále! Radim Procházka

Brepta pro dětské čtenáře

Kdo půjde na jaký film do kina?

Život s umělci mi přináší mnoho kulturních příležitostí. Z většiny jsou to přehrávky dechového oddělení v hudební škole, vystoupení pěveckého sboru v pražských kostelích či open air koncerty Žižkovské smršti. Čas od času jsem však přizvána na akce, ke kterým bych se bez svých umělců nikdy nepřichomýtla. Pokud se někdy v budoucnu proslaví dívčí uskupení Puella Trio, doporučuji vám navštívit jeho koncert. Já jsem dostala pozvání na netradiční koncert, který se konal v Novoměstské radnici v rámci cyklu Romantický novoměstský klavír. Jednalo se o večer v pojetí tří uměleckých žánrů – hudby, fotografie a filmu. Jsem důkazem toho, že nemusíte poznat Beethovena od Rachmaninova, nemusíte mít hudební sluch, a přesto můžete odcházet z koncertu s nejhlubšími emocemi, povzneseni a okouzleni dovedností druhých. Sledujte www.facebook.com/puellatrio. Markéta Vokrouhlíková Tady si tentokrát musím přihřát národně-divadelní polívčičku, můj tip tedy zní: Vezměte své děti v neděli odpoledne na Novou scénu – hrajeme tam každý týden pohádky různých žánrů pro děti různého věku. A ony je mají rády! Informace na www.narodni-divadlo.cz. I pro dospělé se najde několik vydařených kusů v repertoáru Činohry ND, třeba artistní Wilson a jeho 1914, úplně nový a navíc úspěšný titul Po sametu

– ohlédnutí za čtvrt stoletím od sametové revoluce – nebo mnou velmi oblíbený Tartuffe Impromptu! To je však trochu úlet…, ale zase výbornej. Kateřina Ondroušková Je tanec kultura? Je-li, zvu a lákám vás na kruhové tance, jež učí skvělá Jana Ježková (jinak též psychoterapeutka, naše poradkyně, rozhlasová moderátorka a DJka). 2x ilustrační foto O nečekaně pozitivní aktivitě, které já osobně jsem za poslední rok propadla a pokud možno si ji žádnou středu večer nenechám ujít, Jana říká: „Kruhové tance pro mě znamenají možnost být, tady a teď´, dělat něco čistě pro radost, netrápit se tím, jestli dělám chyby. Tančit v kruhu dodává energii, čistí hlavu, přináší radost našemu vnitřnímu dítěti i té části naší osobnosti, která touží zklidnit se v meditaci. Je to takové nenápadné antidepresivum bez vedlejších účinků…“ A má svatou pravdu! Jolana Kurzweilová Můj kulturní tip je filmový. Fair play Andrey Sedláčkové jsem viděla v létě v Náchodě a ohodnotila bych ho jedničkou s hvězdičkou. Na prvním místě tleskám příběhu – poutavý, skvěle propracovaný, chytrý. Na druhém místě doběhli herci – není tam snad nikdo špatnej, hodně přirozený, upřímný výkony, jestli se to tak dá nazvat. Na třetí místo stavím hudbu, Žbirka je mistr a jeho „Viem, život nehrá fér…“ mi zní v uších dodnes. Fair play je oscarová tutovka! Zuzana Sadílková Mým soukromým tipem je výstava Bohumula Kubišty v Ostravě. Pokud tomu osud bude chtít, uvidím po letech obrazy, které jsou mému srdci nejbližší. Jeho tvorba a život mne ovlivnili v míře nezměřitelné. Eva Procházková

BREPTA, časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka Vychází 2krát ročně v Praze Evid.č. period. tisku: MK ČR E 18531. Vydavatel: NOVÁ TROJKA, z.s., Jeseniova 19, 130 00 Praha 3, IČ: 26594161. Vydavatele zastupuje Edita Janečková. Brepta poprvé spatřil světlo světa v roce 2007. Číslo 16 vychází v prosinci 2014. Breptu č. 15 koordinovala Kateřina Ondroušková. Do jeho tvorby se zapojili tito přispěvatelé a přispěvatelky: Rejka Balcarová, Edita Janečková, Jolana Kurzweilová, Eva Procházková, Kiki Rudišová, Zuzana Sadílková, Markéta Vokrouhlíková a další oslovení. Pro Breptu fotila Rejka Balcarová a další. Chyby a překlepy odstraňovaly Zuzana Ježková a Edita Janečková Grafické zpracování: Eliška Wimmerová Vážení čtenáři, nakládejte prosím s Breptou ekologicky. Pokud jste už dočetli, možná najdete někoho, kdo se vašeho Brepty rád zmocní. A pokud vás náhodou šestnácté číslo nudí, odložte ho prosím do tříděného odpadu. Autoři své články píší bez nároku na honorář. Předem děkujeme za vaše dobrovolné příspěvky na Breptu do breptovské kasičky. Předchozí čísla najdete na webu www.nova-trojka.cz v sekci „ke stažení“. Vaše e-maily očekáváme na adrese [email protected]. Těšíme se s vámi na breptovskou počtenou i na jaře 2015!

Autorka: Kiki Rudišová

14



15

Brepta v obrazech

Den pro rodinu v Nové Trojce Každoročně v listopadu probíhá v Nové Trojce klienty oblíbený a hojně navštěvovaný Den pro rodinu. Jde o cyklus besed a přednášek, tzv. burzu vzdělávacích programů na téma rodinné problematiky – právní, sociální, zdravotní i výchovné problémy návštěvnicím i návštěvníkům pomáhají řešit a nové informace v daných oblastech zprostředkovávají osvědčení lektoři a stálí spolupracovníci Nové Trojky.

Mnozí návštěvníci se letos účastnili i několika besed a seminářů během dne, spokojeni byli i s doprovodným programem hlídání dětí a malým občerstvením. Pro veliký úspěch budeme tento program realizovat i v příštích letech. Ty z čtenářů Brepty, kteří ještě váhají s návštěvou této akce, možná více než slova naláká obrazová dokumentace z celého dne:

„Rozvod neznamená konec“ – shodly se účastnice takto nazvané přednášky s lektorem Mgr. Vlastimilem Janečkem

Posluchačky besedy „Státní sociální podpora“ s B. Hudiovou

Beseda „Pozitivní rodičovství“ měla u návštěvnic velký úspěch

Lektorka programu „Jak se nezadlužit“ se připravuje na seminář

Během přednášek a besed bylo zajištěno hlídání dětí se sportovním programem

MUDr. Řeháčková při přednášce s praktickým nácvikem na téma „Nemocné dítě v rodině“

Klientky na interaktivním semináři „Zdravé cvičení“

7x foto: Rejka Balcarová

16


Kultura, s kulturou, bez kultury?

Recommend Documents