revuepolitika Ohromující Masarykův úspěch rozhovor s kancléřem Jiřím Weiglem Dušan Šrámek: Československá ekonomika v letech

9

listopad 2008 – ročník VI. (XIX.) – cena 66 Kč

revuepolitika ®

Ohromující Masarykův úspěch – rozhovor s kancléřem Jiřím Weiglem Dušan Šrámek: Československá ekonomika v letech 1918–1938 Václav Klaus: Absurdní panika kolem globálního oteplování Časopis PROGLAS – kultura, literatura, náboženství

politika – společnost – kultura Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

Informace o předplatném revue politika na rok 2008 Všem zájemcům o revue politika doporučujeme předplatné. Je to nejspolehlivější a nejlevnější způsob jejího pravidelného odběru. Celoroční předplatné (8 čísel + dvojčíslo – včetně poštovného): 600 Kč Sponzorské předplatné: 1000 Kč Půlroční předplatné (5 čísel – včetně poštovného): 310 Kč Celoroční předplatné do zahraničí (včetně poštovného) 40 euro, na Slovensko 1 800 Sk Novinka: odběr revue politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600 Kč/rok

Noví zájemci si mohou revue politika objednat: – telefonicky nebo faxem na čísle: 545 213 862 – e-mailem na adrese: [email protected] – vyplněním objednávkového lístku na: www.cdk.cz – písemně na adrese: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno

Úhradu předplatného lze uskutečnit: – složenkou typu C – na základě faktury bankovním převodem – po dohodě přímou platbou na účet (je třeba sdělit redakci variabilní symbol platby) – osobně v redakci časopisu

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

REVUE POLITIKA Časopis vycházel v letech 1990–2002 pod názvem Proglas a mezi roky 1987–1989 v samizdatové podobě pod názvem Střední Evropa – brněnská verze. Vydává: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Šéfredaktor: František Mikš Výkonný redaktor: Ondřej Krutílek Redakce: Stanislav Balík, Iveta Frízlová, Kateřina Hloušková, Petra Kuchyňková Redakční rada: Petr Fiala (předseda), Mojmír Jeřábek, Ivo Lukáš, Bohumil Pečinka, Pavel Pšeja, Pavel Švanda, Milan Uhde Jazyková redakce: Martin Sedlák Adresa redakce: Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Internetová stránka: www.cdk.cz Celoroční předplatné: 600 Kč Půlroční předplatné: 310 Kč Zahraniční předplatné: 40 euro Objednávky posílejte na adresu redakce. Grafická úprava: Bedřich Vémola Tisk: Reprocentrum Blansko Bankovní spojení: GE Money Bank, Lidická 31, Brno, č. účtu: 120 402 514/0600 Publikované texty nemusí vyjadřovat stanovisko vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo zaslané příspěvky při uveřejnění krátit. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Registrace: MK ČR E 59 78 ISSN: 1214-0899 Fotografie: ČTK (není-li uvedeno jinak)

Zápisník Pavla Bárty Poznámky k událostem Bohumil Pečinka ČEŠI A SLOVÁCI Peter Gonda FINANČNÁ KRÍZA: DÔSLEDOK VIDITEĽNEJ RUKY ŠTÁTU Tomáš Šmíd EMANCIPACE OD RUSKA NENÍ POUZE RADAR Ota Filip MARX V SUTANĚ Zaujalo nás…

2

3 4 5 6 8

Články a komentáře Bohumil Pečinka KONEC TICHÉ DOHODY

11

OHROMUJÍCÍ MASARYKŮV ÚSPĚCH Rozhovor s Jiřím Weiglem

12

Dušan Šrámek ČESKOSLOVENSKÁ EKONOMIKA V LETECH 1918–1938

14

Václav Klaus ABSURDNÍ PANIKA KOLEM GLOBÁLNÍHO OTEPLOVÁNÍ

18

Petr Kostka RUSKO: GENEALOGIE OBRA

22

Neil C. Hughes ZNEVÝHODŇOVÁNÍ PŘÍŠTÍ VELMOCI Jak neporovnávat Čínu s Indií

26

Tomáš Břicháček LISABONSKÁ SMLOUVA A RADAR Souvislosti a paradoxy

32

Marek Chmel, Jan Kust EVROPSKÁ UNIE NA ROZCESTÍ Jak dál po irském referendu o Lisabonské smlouvě

35

Hynek Fajmon SLOVNÍČEK EVROPSKÝCH LEVICOVÝCH POJMŮ 17. Diskriminace (Discrimination)

39

Knižní novinky

43

Editorial Listopadové číslo Revue Politika uzavíráme několik dní před americkými prezidentskými volbami, a jsme tudíž nuceni toto téma odsunout do čísla příštího. Vyjma komentáře Bohumila Pečinky (s. 11) a Zápisníku Pavla Bárty (s. 2) se nezabýváme ani povolební situací na české politické scéně, k níž se v dalším čísle rovněž vrátíme. Naopak velkou pozornost věnujeme v souvislosti s finanční krizí ekonomice, a to zejména v mezinárodních souvislostech (Petr Kostka, s. 22, Neil C. Hughes, s. 26). Třemi příspěvky se vracíme k nedávnému devadesátému výročí vzniku Československa – rozhovorem s Jiřím Weiglem „Ohromný Masarykův úspěch“ (s. 12), poznámkou Bohumila Pečinky („Češi a Slováci“, s. 3) a článkem Dušana Šrámka „Československá ekonomika v letech 1919–1938“ (s. 14). Dvěma příspěvky se zabýváme dalším, v současné době velmi aktuálním tématem – Lisabonskou smlouvou (Tomáš Břicháček, s. 32, Jan Chmel a Jan Kust, s. 35). Příspěvek prezidenta Václava Klause „Absurdní panika kolem globálního oteplování“ (s. 18) vznikl na základě jeho přednášky na setkání Montpelerinské společnosti v Tokiu v září tohoto roku. Úspěšný seriál Hynka Fajmona „Slovníček evropských levicových pojmů“ (s. 39), který na našich stranách pravidelně uveřejňujeme téměř dva roky, se brzy dočká knižní podoby. Stejnojmenná kniha, jež vznikla na základě těchto článků, doplněná o řadu zajímavých příloh a dokumentů, vyjde v nejbližších dnech v CDK. Jsem přesvědčen, že tento užitečný „Slovníček“ by měl mít v knihovně každý, kdo se chce vážně zabývat evropskou politikou. František Mikš, šéfredaktor

obsah / editorial

revuepolitika 9/2008 1

Zápisník Pavla Bárty

M

áme po volbách a je vymalováno na oranžovo. Socialisté vyhráli ve všech krajích a ve všech senátních obvodech, kromě Prahy a Znojma. Ve Znojmě vyhrála komunistka a v Praze se oranžové vlně jednoduše nepodařilo přelít přes modrou hráz, protože byla vyšší než jinde v republice. Ale i tam šplouchalo jak o povodni. Přiznávám, že takhle pár hodin po volbách nejsem schopen dát dohromady rozbor, za kterým bych si stál, chce to pořád ještě chladit hlavu i hormony, ale příčiny jsou nepochybně hlubší, než uvádějí komentátoři zleva i zprava. V tuto chvíli lze říci, že skončily triumfem oranžových, debaklem modrých, katastrofou pro lidovce a obligátním propadákem stran věčné naděje, tentokrát převážně v zeleném dresu. Co se týče KSČM, výsledek je ambivalentní. Neztratili až tolik, mají šanci poslat s ČSSD kraje úplně doleva, na druhou stranu jim oranžová liška loví v rudém kurníku a loví fest. Jasný problém tkví ve volební kampani. Kampaň ODS byla vedena tak, aby k volbám přivedla voliče spokojené s fungováním a správou krajů. Podobně byla ostatně vedena i kampaň lidovců. Kampaň ČSSD byla zaměřena na voliče, kteří k „malým“ volbám normálně nechodí. A byla úspěšná. Proč, to víme, otázkou je, jak na ni bylo třeba odpovědět a zda to vůbec bylo možné s prostředky, které má ODS k dispozici. Jak

2 revuepolitika 9/2008

je možné, že Moravova aféra měla na preference vliv, zatímco Kočkova vražda a následné provalení faktu, že archivy, z jejichž vytváření byl obviňován právě Morava, jsou u socialistů dávno vytvořeny a chystány pro jakoukoli příležitost, se neprojevila vůbec nijak? Kampaň ODS byla ve své cílové skupině úspěšná, ve většině krajů strana získala jen nepatrně nižší počet hlasů, než před čtyřmi lety, kdy sbírala opoziční smetanu; u nás na Vysočině získala dokonce o pár hlasů více. A to se k nám nestěhují spokojení Pražáci za město. Jediný skutečný propadák v Karlovarském kraji lze snadno zdůvodnit válkou kolem krajské nemocnice.

V

e směru k lidovcům a komunistům platí poznatek, že blíže dvanácté jsou hodiny lidovecké. Podle volebního výsledku začínají odbíjet. Díky vytrvalému posunu socialistů na pozice komunistů, nyní už i v oblasti zahraniční politiky, nečeká nic dobrého ani rudé bratry.

J

estli mne v čase povolebním něco skutečně překvapilo, pak to byl pan prezident, evidentně v dobrém rozmaru nad volebním debaklem své vlastní strany a sudlicí napřaženou proti člověku, který jej do jeho úřadu dokázal dvakrát prosadit. O něco menším překvapením je Petr Bendl, který má nepochybně právo na obrovské rozladění, ale postavit se za pražského primátora? Pavel Bém rozjel negativní kampaň už před volbami a jeho chování a jednání je podepsáno pod několika procenty krajského i senátního výsledku. Bémova kampaň přitom byla nepochybně založena na kalkulu – čím hůře, tím lépe. Za trochu normálního výsledku by jeho šance byly nulové. Tři lidi, před jejichž hloupostí či zlou vůlí „přínos“ Pavla Béma naprosto bledne, Tlustý, Schwippel a Morava, jsou ostat-

ně přímo ze Středočeského kraje, takže možná by měl Bendl hledat příčiny své stříbrné medaile nejdříve doma. Buď si budou modří ptáci na kongresu vyřizovat křivdy domnělé i skutečné z voleb i dob minulých, nebo začnou hledat cestu k tomu, aby se letošní výprask neopakoval v létě 2010. Jsme všichni lidi, takže půjde o kombinaci obojího, důležité je, co převáží. ODS přitom musí hrát skutečně vabank. Při stále rychlejším odchodu lidoveckého voličského jádra a trvalé neschopnosti posthavlovských recyklátů dosáhnout něčeho více než propadu hlasů a ztráty mandátů celého pravého středu, se může snadno stát, že volebního vítěze ODS ve sněmovně doplní rudooranžová liga.

Č

SSD se po volbách ocitá ve zcela nové pozici. Poprvé v její historii vzniká jako reálná politická síla mimo sněmovnu. Je otázkou, jak se přirozené zájmy silných regionálních reprezentací budou doplňovat s Paroubkovými diktátorskými ambicemi. Půjde-li to dobře, právě tohle by mohlo socialistům pomoci stát se plnoformátovou stranou, která na levém středu chybí. Proces to bude určitě pomalejší než v ODS. ČSSD je stavěna na demokratickém centralismu opsaném od komunistů, její současné vedení si přisvojilo téměř absolutní moc a nebude se jí chtít vzdát. Když na nový krajský stupeň nastupovali politici ODS, šlo vesměs o zkušené a sebevědomé starosty z velkých a středních měst. Socialističtí zastupitelé ze všeho nejvíc připomínají funkcionářské béčko a céčko, na které nevybylo místo ve sněmovně a o fungování komunální sféry toho vědí hodně málo. Rozhodně nejde počítat s tím, že by vývoj v ČSSD mohl ovlivnit sněmovní volby, spíše se začne tříbit až po nich a také v závislosti na jejich výsledku.

poznámky zápisníkkpavla událostem bárty

Češi a Slováci Bohumil Pečinka Výročí osmadvacátého října 1918 vyvolává mnoho otázek a ještě více odpovědí na naši dosavadní státnost. Podívejme se na toto období očima dvou dominantních národů někdejšího Československa. Vyjde nám, že z širší historické perspektivy je pohled Čechů a Slováků na uplynulých devadesát let v mnohém stejný, přesto může být výsledný pocit zcela odlišný. V roce 1918 vstupovali Češi do společného státu jako sebevědomý národ, který minimálně posledních sedmdesát let prožíval v rámci rakouské části habsburské monarchie dynamický rozvoj. Český příběh od roku 1848 je totiž spojen s postupnou kulturní, hospodářskou a demografickou expanzí, která ostatní národy, včetně českých Němců, stále více zatlačovala do postavení privilegované menšiny. Češi měli kompletní a rozsáhlé školství od základního po vysoké, významně se rozvíjel lehký a zpracovatelský průmysl a po přijetí všeobecného hlasovacího práva (1907) měli stále větší sílu i na celorakouské úrovni. V tomto smyslu byl vznik Československa jen vyústěním systematického úsi-

poznámky k událostem

lí tří generací. Skutečnost, že společný stát Čechů a Slováků patřil zhruba na patnácté místo v ekonomickém rozvoji na světě, nespadla z nebe, ale má své kořeny v podnikatelsky a právně příznivém prostředí rakouského soustátí. Naproti tomu Slováci prožívali druhou polovinu 19. století v uherské části monarchie, kde byla národnostní, kulturní a podnikatelská atmosféra zcela jiná. Způsob provádění národnostní politiky na celém území Zalitavska byl tak neutěšený, že vedl k několika statisícovým emigračním vlnám nejen Slováků, ale i Rusínů do Spojených států. Privilegovaný vstup do veřejné správy vedl k systematickému pomaďaršťování elit. Zatímco Češi v letech 1907 a 1911 volili svobodně podle zásad všeobecného hlasovacího práva, neměl ani císař František Josef I. dost sil, aby totéž prosadil v někdejších Uhrách, kde počet etnických Maďarů nedosahoval ani padesáti procent. Britský historik J. P. Taylor ve své slavné knize o habsburské monarchii napsal, že tato a další opatření udělala ze Slováků nejméně zodpovědný politický národ v Evropě. Jaká je situace po devadesáti letech? Měřeno čistě hospodářským výkonem, má Česko ročník 2008 zřejmě největší životní úroveň v historii. V mnoha jiných oblastech (úroveň středního a vysokého

školství, organizace byrokracie, míra regulace atd.) jsme se stále nedostali na úroveň první republiky. Navíc Češi už zdaleka nejsou oním vitálním národem, který svou pílí postupně vytlačoval z veřejného a hospodářského života německé elity a za první republiky sehrál velkou civilizační misi na Podkarpatské Rusi. Čechům se podařilo udržet historické hranice, což ve dvacátém století nebylo vždycky obvyklé, ale kulturně se přeměnili spíše v klienty sociálního státu. Někdejší dynamiku v obchodním životě stále více přebírají čínské, vietnamské a ukrajinské komunity, které dávají vzpomenout na obdobný český vzestup v minulosti. Naproti tomu slovenské dějiny posledních devadesáti let mají pouze vzestupný trend, který bere dech. Slováci uhájili své jižní hranice, což rozhodně nebyla samozřejmá věc. Mají hustou síť vlastních školských institucí, politicky i kulturně jsou naprosto saturovaným národem. Navíc poprvé v dějinách jsou jejich hospodářské výsledky lepší než sousedního Maďarska. Svými reformami v uplynulém období položili výborný základ pro budoucí expanzi. Jediným slabým místem se v budoucnu může stát nevyřešená energetická politika (plyn, ropa, energie z jádra), ale vzhledem k menšímu vlivu zelených iniciativ ve veřejném životě mohou při rozumné politice zvládnout i tento moment. V tomto smyslu jsou ve světě jedním z nejúspěšnějších národů druhé poloviny 20. století. Je na Slovácích, aby sami zhodnotili, nakolik k tomuto stavu přispěli společným projektem Československa i Češi.

Slováci jsou ve světě jedním z nejúspěšnějších národů 2. poloviny 20. století. Je na nich, aby sami zhodnotili, nakolik k tomuto stavu přispěli společným projektem Československa i Češi.


Finančná kríza: dôsledok viditeľnej ruky štátu Peter Gonda Finančná kríza sa ako povodeň prelieva z hypotekárneho trhu USA do celého sveta, mnohým prináša straty, strach z budúcnosti a vyvoláva emócie. Tie presiakli aj do prevládajúceho hodnotenia krízy. Etatisti tvrdia, že príčinou krízy je zlyhanie neviditeľnej ruky trhu a riešením je väčšia regulácia trhu. Politici a centrálni bankári v tomto duchu razantne zasahujú. Racionálne hodnotenie krízy optikou ekonómie však odhaľuje omyl tohto pohľadu, na základe ktorého vlády a centrálne banky neriešia podstatu problémov krízy (jej príčiny), ale iba jej prejavy (následky). Vlády a centrálne banky zameriavajú pozornosť na to, čo je vidieť: zdecimované finančné trhy, na ktorých panuje nedôvera. Pre centrálnych regulátorov sú „jasným zdrojom“ krízy zlé hypotéky. Z pohľadu viditeľných prejavov to znie


logicky, keďže kríza prepukla na hypotekárnom trhu USA. Vláda USA, americká centrálna banka (Fed) a ďalšie vlády a centrálne banky prijímajú bezprecedentné opatrenia, ktoré majú obnoviť dôveru na trhoch a riešiť problémy spojené s krízou. Príkladmi sú kroky americkej vlády, ktorá z peňazí daňovníkov v objeme vyše 1 bilióna amerických dolárov znárodňuje krachujúce inštitúcie (napríklad najväčšiu poisťovňu AIG) a ide odkupovať nelikvidné cenné papiere kryté hypotékami. Európske vlády sa tiež rozhodli znárodňovať krachujúce finančné inštitúcie a „zachraňovať“ finančný trh z peňazí daňovníkov. Vlády skúšajú podať trhom aj ďalšie „lieky“, napríklad zvyšovanie garancií vkladov v bankách, kapitálové injekcie finančným inštitúciám a záruky za medzibankové úvery. Centrálne banky sa zapájajú do „pomoci“ znížením úrokových sadzieb a avizujú ochotu priameho dodávania ďalších peňazí do obehu. Kroky vlád a centrálnych bánk predstavujú nesystémové zásahy do trhu. V duchu odkazu Frédérica Bastiata a skúmania aj toho, čo nie je vidieť, pripomeňme, že tieto opatrenia môžu priniesť krátkodobé pozitívne účinky, ale následne i dlhodobé závažnejšie problémy. Dané opatrenia sú (prevažne) „predĺženou rukou“ systémových príčin krízy a prehlbujú podstatu problémov. Systémovými príčinami krízy sú vládne regulácie a nadmerná monetárna expanzia centrálnych bánk, primárne vlády USA a Fed-u. Obe inštitúcie znižovali riziko (strát) subjektov a značne deformovali trhové podmienky. Základnou príčinou krízy je tak viditeľná ruka štátu, spôsobujúca vnútorne zabudovaný morálny hazard (systém, ktorý motivuje k výnosom a ziskom, ale „znárodňuje straty“). Aj v dôsledku ďalších príčin (vrátane subjektívnych zlyhaní manažérov a investorov a optimistických ratingov) sa to prejavilo v kríze na hypotekárnom trhu USA a následne na finančných trhoch vo svete. Príkladom zlyhaní vládnych zásahov na regulovanom hypotekárnom trhu USA je činnosť dvoch dominantných hypote-

Súčasná finančná kríza vo svojej hĺbke nie je dôsledkom pochybení neviditeľnej ruky trhu, ale zásahov viditeľnej ruky štátu: vládnych regulácií a menovej politiky centrálnych bánk. kárnych inštitúcií – Fannie Mae a Freddie Mac. Obe boli Kongresom USA zriadené a osobitne regulované, hoci donedávna boli ešte súkromné. Ich dôležitou náplňou je podporovať hypotéky pre nízkopríjmové domácnosti. Na základe politickej objednávky preto odkupovali od bánk a brokerov hypotéky aj nebonitných klientov. To motivovalo banky poskytovať hypotekárne úvery komukoľvek bez ohľadu na jeho schopnosť splácania. Umelo sa tým nafúkol dopyt a cena na hypotekárnom trhu, pričom táto bublina nedávno praskla. Keďže obe agentúry navyše skombinovali a pospájali tieto hypotéky do tzv. balíkov hypotekárnych cenných papierov, ktoré vo veľkom objeme s implicitnou štátnou garanciou predali bankám a investorom na celom svete, tak sa kríza rýchlo preniesla z USA do zahraničia. Podstatnou systémovou príčinou krízy je menová politika Fed-u, osobitne „hra“ s úrokovými sadzbami, teda deformovanie ceny na trhu peňazí. Fed niekoľko rokov najmä znižoval úroky, čím stimuloval úvery, nepodložené však vytvorenými zdrojmi v ekonomike. Umelo „lacné“ peniaze dávali skreslené informácie podnikateľom, výrazne nafukovali investičný dopyt, vrátane hypotekárneho trhu, a znamenali očakávanú „pomoc“ finančným inštitúciám v horších časoch. Expanzívnu menovú politiku Fed zvýrazňoval a zákonitú recesiu odďaľoval nakupovaním štátnych cenných papierov, tým púšťaním nekrytých a inflačných peňazí do obehu. Dôsledky finančnej krízy a opatrení vlád a centrálnych bánk sa môžu prejavovať vo vyšších nákladoch ľudí (napríklad


kvôli vyššej inflácii) a v nižšej tvorbe zdrojov v reálnej ekonomike. Kľúčovým negatívnym dlhodobým dôsledkom príčin krízy a opatrení centrálnych regulátorov je však umocnenie morálneho hazardu. Vyslal sa signál nezodpovednosti. Každá väčšia firma môže v prípade krachu v budúcnosti žiadať vládu o pomoc s odvolaním sa na súčasné zachraňovanie finančných inštitúcií. Opäť sa podcenila skutočnosť, že bez uvedomovania si rizika a nesenia dôsledkov z neho plynúcich nemôžu ľudia konať dostatočne racionálne a zodpovedne. Tak ako je cyklický vývoj v trhovej ekonomike prirodzený, tak i recesia s „odpadávaním suchých konárov“ má dôležitý očistný charakter. Súčasná finančná kríza však vo svojej hĺbke nie je dôsledkom pochybení neviditeľnej ruky trhu, ale zásahov viditeľnej ruky štátu: vládnych regulácií a menovej politiky centrálnych bánk. Poučiť sa a vyhnúť sa obdobne závažnej kríze preto vyžaduje „presvedčiť“ vlády a centrálne banky, aby nezasahovali (resp. čo najmenej zasahovali) do tvorby cien, konkurencie a ostatných podmienok slobodných trhov peňazí, tovarov a služieb a iných. Súčasná finančná kríza tiež otvára opodstatnenosť návratu ku komoditnému krytiu peňazí. Autor je ekonom, článek byl publikovaný v Konzervatívnych listoch 10/2008 (www.konzervativizmus.sk).

Bylo by dobré jasně říci, že naše geopolitická orientace směřuje jinam než v letech (zhruba) 1943 až 1990 a že za nejlepšího možného garanta naší suverenity nepovažujeme výbojné Rusko či kverulantskou Francii, ale USA.


Emancipace od Ruska není pouze radar Tomáš Šmíd V souvislosti s blížícím se termínem schvalování umístění protiraketové základny – onoho „radaru“ – se stále více brousí nože na obou stranách barikády. Jelikož argumenty té barikády, která základnu odmítá, mi zní velmi cize, poněvadž jsem – přes veškeré výhrady vůči zahraničně-politické praxi USA – vcelku rozhodným zastáncem posilování transatlantických vazeb, tak se jimi zde nehodlám zabývat. Až na čestné výjimky jsou buď pomýlené, nebo zavání bolševismem. Argumenty některých příznivců výstavby základny ale též často vykazují jistou míru nedomyšlenosti. Asi nejtypičtějším příkladem je protimluv, v jehož rámci se na jedné straně říká, že Rusko se „radaru“ nemusí obávat, poněvadž ten je přece namířen proti tzv. darebáckým státům v čele s Íránem, aby se ale jedním dechem (pod dojmem letního konfliktu v Gruzii) dodávalo, že je třeba vnímat rozpínavost a agresivní politiku soudobého Ruska, když zvažujeme (ne)podporu americké základně na našem území. Logicky se tedy nabízí otáz-

ka – má být tedy ona základna namířena na Rusko, nebo na Írán či Sýrii? Proč na jedné straně Kreml chlácholit a na druhé straně jím strašit? V tomto argumentačním duchu ostatně tápe sama Topolánkova vláda, která je, resp. její valná část (k výjimkám náleží např. ministr školství za Stranu zelených Liška, jenž „radar“, nejspíše v duchu dědictví zeleného deklaratorního pacifismu, odmítá) nositelem finalizace myšlenky vystavět v ČR onu nešťastnou základnu. V tomto bodě by bylo poctivé přiznat, že americká vojenská přítomnost na našem území je pro nás symbolem toho, že ve střední Evropě končí dominance ruského impéria (pod jakýmkoliv názvem). Samotný Kreml to ostatně nevnímá jinak a navíc se skutečně jedná pouze o symbol, jelikož z vojensko-technického hlediska podle všech mých informací, které mám od insiderů, jež se podílí na vládní politice a měli možnost nahlédnout přímo do amerických vojenských dokumentací k základně, tato pro Rusko hrozbu nepředstavuje. Zkrátka bylo by dobré jasně říci, že naše geopolitická orientace směřuje jinam než v letech (zhruba) 1943 až 1990 a že za nejlepšího možného garanta naší suverenity nepovažujeme výbojné Rusko či kverulantskou Francii, ale USA – zemi, se kterou máme jako malý stát a národ nejméně špatných zkušeností. Dlužno dodat, že Topolánkova vláda tak ústy některých svých představitelů činí.


Ovšem v tomto momentu je třeba vyřknout také ono pověstné bé. Odpoutáme-li se od Ruska vojensko-politicky, tak to k plné nezávislosti na něm prostě nestačí. Dnešní pojímání bezpečnosti má vícero rozměrů a z nich ten nejdůležitější není jiný než ekonomický. Chceme-li se razantně vymezovat proti Rusku, tak se od něj musíme emancipovat v prvé řadě v rovině surovinové, a tudíž i energetické. V tomto ohledu se zpětně jeví jako fantastický nápad vést k nám ropu z Ingolstadtu a plyn z Norska, ovšem nahradit tím ruské zdroje nelze. Vymanit se ze surovinové závislosti na Rusku je holt věc proveditelná velmi obtížně, projekt Nabucco je věcí nejistou a jiné zdroje složité a drahé. Co ovšem ovlivnit lze poměrně snadno, je možnost neprivatizovat strategické podniky do rukou ruského kapitálu, vesměs úzce spjatého s vládnoucí kremelskou garniturou. Není to sice problém takového významu jako dodávky ropy, ale odevzdat do rukou společnosti ze země, vůči které se chceme strategicky vymezovat, společnosti, jakou je navíc onen u nás nechvalně proslulý Aeroflot (trocha ironie neuškodí), firmu natolik strategického významu jako Letiště Praha či ČSA, je nonsens. A nevidí-li v tom problém ministr této, vůči Rusku se vymezující vlády Martin Říman, který to prohlásil v rozhovoru s ruským místopředsedou vlády Žukovem, mám potom takový ten pocit „malého človíčka“, že je to vše jen jedna velká stínohra odehrávající se někde vysoko nade mnou. Poněvadž, chci-li se od velkého exbratra skutečně odpoutat, tak mu nemůžu dávat klíč od domu.

Dnešní pojímání bezpečnosti má vícero rozměrů. Chceme-li se razantně vymezovat proti Rusku, tak se od něj musíme emancipovat v prvé řadě v rovině surovinové, a tudíž i energetické.


Marx v sutaně Ota Filip Na křest své knihy Kapitál (Das Kapital,

od 5. listopadu v Německu na trhu za 19,95 eur) přišel koncem října do karmelitánského kláštera pětapadesátiletý syn zámečníka Marx, křestním jménem Reinhard, arcibiskup mnichovský, v sutaně. V druhém Kapitálu, který je na německém knižním trhu vedle Kapitálu Karla Marxe, napadá nejvyšší mnichovský církevní hodnostář na 320 stránkách hříšné burzovní spekulanty, neobává se je nazvat „moderními bandity“ a kritizuje blahobytnou společnost, že na svém okraji připustila v uplynulých letech jako rakovina šířící se chudobu. Na otázku: Má nebo může vysoký církevní hodnostář zaujímat k otázkám politiky, bankovnictví a hospodářství, tedy k oblastem, v nichž není kompetentní, svá stanoviska, odpověděl arcibiskup Marx, autor Kapitálu: „Ano! Nejprve jsem váhal Kapitál napsat, když jsem uvážil, že se v knize budu muset zabývat politickými, společenskými a sociálními, tedy velmi složitými, ve vědomí četných občanů prý mimocírkevními problémy,

„Karel Marx musel jistě v hrobě uznat, že se svým tvrzením o neexistenci Boží mýlil. A že se ve výkladu jeho díla, Kapitálu, trapně, z velké části však tragicky, mýlili i jeho četní interpreti z řad komunistů.“ a že se tím pádem jako biskup ocitnu v ohnisku vášnivě vedených sporů. Postupně jsem však dospěl k přesvědčení, že církev se musí dnešními bolestivými problémy naší společnosti zabývat, nesmí se jim vyhýbat, musí k nim zaujmout svá stanoviska i s rizikem, že nás mnozí budou kritizovat.“ Mnichovský arcibiskup Marx dále prohlásil: „Doufám, že můj Kapitál vzbudí i kontroverzní diskuse, kterou dnes potřebujeme více než kdy jindy.“ Shrnu stručně několik základních kritických postřehů, které arcibiskup ve svém Kapitálu rozvedl: Jako „moderní bandity“ označuje katolický Marx burziány, kteří pomocí svým interkontinentálních styků, laptopů a mobilních telefonů žonglují s milionovými částka-


mi i s lidskými osudy, jakož i „finanční supy“, banky a nenasytné bankéře, skupující dluhy chudých zemí, které potom nemilosrdně vymáhají, manipulují kšefty s akciemi a okrádají i střádaly. „Pevně věřím,“ řekl arcibiskup Marx při křtu své knihy, „že tito ,investoři‘ a jejich advokáti se budou muset za své bezpráví, které svým bližním způsobili, za své zlodějny, odpovídat před Pánem Bohem a že jim jejich výmluvy na stávající mezery v zákonodárství, jež jim jejich hanebnosti dovolují, před posledním soudem nepomohou. Boží zákony neznají totiž žádné ,mezery‘, kterými by ti bandité, obohacující se dnes na nouzi a bídě svých bližních, mohli proklouznout.“ Šířící se chudoba na okrajích společnosti žijící v blahobytu je pro mnichovské-


ho arcibiskupa Marxe, autora Kapitálu – cituji – „návrat do sociální bídy, která ohrožuje nejen velkou část občanů, ale celý systém našeho sociálně tržního hospodářství“. Ke globálně-sociálnímu tržnímu hospodářství, jak se po druhé světové válce v demokratických zemích úspěšně vyvinulo a zajistilo lidem práci, slušný výdělek a blahobyt, ale dnes i v tradičních demokraciích zakrňuje, zaujímá arcibiskup Marx ve své knize kontroverzní stanovisko, když tvrdí, že – cituji – „východisko z dnešní krize vede mezi kapitalismem a komunismem, tedy po třetí cestě. Kapitalismus bez humanismu, bez solidarity a bez spravedlnosti pro všechny nezná morálku a mravnost, nemá tedy budoucnost.“

O svém jmenovci Karlu Marxovi, autoru prvního Kapitálu, arcibiskup Reinhard Marx ve svém Kapitálu s jemnou ironií prohlásil: „Karel Marx musel jistě v hrobě uznat, že se svým tvrzením o neexistenci Boží mýlil. A že se ve výkladu jeho díla, Kapitálu, trapně, z velké části však tragicky, mýlili i jeho četní interpreti z řad komunistů a že jeho jménem napáchali nespočetné zločiny.“ Obavy má mnichovský arcibiskup Marx z toho, že nezvládneme-li problémy naší doby, tak se v blízké budoucnosti můžeme dočkat i znovuvzkříšení bolševiky interpretovaného Karla Marxe, což – povzdechl si arcibiskup Marx – „by si lidstvo, po tom, co nám všem bolševiky zneužitý Marx způsobil, nezasluhovalo. Ať Karel Marx odpočívá v pokoji...“


Zaujalo nás…

Zpátky do reality Osudné chyby kapitalismu nebyly původcem současné krize. Viníky jsou politici, kteří nutili banky poskytovat špatné půjčky, monetární autority, které zaplavily Západ levnými úvěry, a osoby v řídících pozicích, které za pomyslným kormidlem zaspali. Počátek krize lze označit zcela přesně: 12. října 1977. Tehdy prezident USA Jimmy Carter podepsal tzv. zákon proti úvěrové diskriminaci. Věřitelé do té doby prostě odmítali poskytnout úvěr lidem z chudých čtvrtí, jelikož věřili, že by kombinace nízkého příjmu a špatného trhu s bydlením vedla mnoho lidí k neplacení úvěru. Ve snaze rozšířit možnost vlastního bydlení pro více Američanů však politici donutili věřitele poskytovat riskantní hypotéky, jež se nyní nazývají „subprime loans“. V roce 1985 vedl tento příval špatného obchodování téměř k bankrotu amerických institucí poskytujících úvěry a spoření. Vláda od nich tento dluh převzala a donutila je konsolidovat – bezděčně je vytvořila tak velké, že je nemohla nechat padnout. V roce 1987 krachla ze strachu, že se další věřitelé zhroutí, i americká burza. Potápěly se asijské trhy. Mexiko, Argentina a dokonce ani Rusko neplatily svoje půjčky. Nadhodnocené akcie padly. Západní autority pokaždé reagovaly tak, že trh zaplavily hotovostí. Poté přišlo září 2001 a teroristický útok na USA: Federální bankovní systém (Fed) obávaje se toho, že by poškozené sebevědomí investorů mohlo potopit trhy, snížilo úrokovou sazbu v USA z 6,25 % na pouhé jedno procento. Tento krok ale opět podpořil špatný trh udržováním úvěrové


bubliny. Navíc když byl teď úvěr šestkrát levnější, žádosti o hypotéky prudce nabyly. Čím více lidí si kupovalo dům, tím více rostly ceny. Koupě domu se zdála být výdělečná, čímž se celá spirála roztočila. V dalším finančním centru, Londýně, sledovaly vlády po celé desetiletí narůstat dluh veřejných financí. „Britský růst bude pokračovat (...) Inflace klesla ze 3 % na 2,8 % a tento rok spadne ke 2 %. (...) Díváme-li se vpřed, v roce 2008 a 2009 bude inflace opět v centru pozornosti. A už se nikdy nevrátíme ke starému kolotoči vzestup-propad.“ Tak pravil britský premiér Gordon Brown loni. Žádný poválečný předseda vlády tak špatně nepřečetl ekonomickou situace nebo fundamentálně nepochopil neoblomnou povahu tržní ekonomiky – že čím divočejší je večírek, tím horší je kocovina. Dnes je Británie na pokraji recese, inflace vyskočila na 4,7 %, nemovitostní bublina praskla a poskytovatel hypoték Bradford a Bingley byl znárodněn. Brown v tom však nebyl sám. Banky a finanční instituce po celém světě se chovaly, jako by ekonomický cyklus dávno byl záležitostí minulosti. Současná krize nám připomíná, že ve svobodné ekonomice je cenou skvělého, pokrokového a dlouhotrvajícího výkonu, jehož je schopna dosáhnout právě a jen svobodná ekonomika, nenahraditelný ekonomický cyklus. John Maynard Keynes ve 30. letech 20. století prohlásil, že příčinou tohoto cyklu je alternace nálad optimismu a pesimismu. Jeho motorem je pak úvěr, jenž optimismu umožňuje určovat ekonomickou aktivitu. Od té doby se ale zvýšil nejen objem obchodních úvěrů, ale masivně také objem úvěrů spotřebních, jež posílily ob-

chodní cyklus a prodloužily současnou vzestupnou tendenci. Dnešní zadluženost amerického spotřebitele je 139 % použitelného příjmu, ve Velké Británii pak dokonce 173 %. Americká hypoteční společnost Fannie Mae a Freddie Mac měla pro svůj případ 200 regulátorů, a přesto zkrachovala a přišla o 5 miliard dolarů. Semivládní agentury nechaly investory věřit, že špatné hypotéky jsou zaručeny vládou, čímž způsobily, že úvěru schopné agentury cenily své dluhopisy vysoko. Instituce půjčovaly třicetkrát více, než byla jejich aktiva. Přestože Anglická národní banka věděla, že hypoteční společnost Northern Rock krachuje, až do jejího kolapsu o šest měsíců později neučinilo 2 500 zaměstnanců britského finančního regulačního úřadu nic. Je to řízení, ne systém, kdo by měl být terčem útoku za to, že došlo k porušení základních pravidel ekonomiky: nic jako oběd zdarma prostě neexistuje. Nikoho pak nepřekvapí, že důsledkem tohoto excesu je, že jak lidé, tak finanční instituce musejí k vybalancování svého stavu začít škrtat. To je důvod, proč se nyní nejedná jen o finanční krizi, ale o krizi ekonomickou. Déletrvající recese, než se nyní očekává, je téměř nevyhnutelná. Kroky světových vlád a bank musejí mít dva cíle. Prvním je rychlá intervence, která by zabránila samovolnému pohybu sestupné spirály, která znamená ochranu vkladatele na úkor daňových poplatníků. Druhým cílem je, že příští konjunktury budou méně zveličovány. Co se týká záchranného balíku, instituce musejí počítat s tím, že pokud využijí státní záchrany, jejich management přijde o místo a akcionáři o své peníze.

zaujalo nás…

Není to pomstychtivost: je to nutnost k předejití morálnímu hazardu a k zajištění daleko uvážlivější budoucnosti a – samozřejmě – k ochraně daňových poplatníků. I přes tak silný pohlavek, jaký západní kapitalismus dostal, bude očekávaný celosvětový ekonomický růst v příštím roce patrně okolo 4 %. Všichni – banky, dlužníci, regulátoři, centrální bankéři a politici – musí mít ale vždy na paměti, že neexistuje žádná věc jako konec kolotoče vzestup-pád. Eamonn Butler, European Voice, 9. října 2008; Lawson Niegel, Time, 13. října 2008

Putinovi užiteční idioti Vladimír Lenin jednou údajně nazval sympatizanty Sovětského svazu v západních zemích „užitečnými idioty“, protože nevědomky pomáhali naplnit cíle revolučního Ruska. Stejným způsobem by možná Lenin, kdyby byl dnes naživu, nazval německé environmentalisty, jejichž vliv na německou energetickou politiku představuje opomíjený, avšak důležitý faktor ruského vzestupu na mezinárodním poli. Dvě dekády přísných ekologických regulací učinily z Německa zemi závislou na ruském zemním plynu. A ekonomický vliv se projevuje v politické rovině, jak bylo zřejmé z německé zahraniční politiky během nedávné gruzínské krize. Německo má ve skutečnosti dostatek vlastních energetických zdrojů pro svou ekonomiku. Nachází se v něm největší uhelné zásoby v Evropě. Kvůli unijní politice boje proti globální změně klimatu – obchodu s emisními povolenkami – se však stala uhelná energie ekonomicky nevýhodnou, protože při její produkci vzniká nejvíce skleníkových plynů ze všech konvečních zdrojů energie. Německo by také mohlo zajistit své energetické potřeby rozšířením produkce jaderné energie, při jejíž výrobě nevzniká žádný oxid uhličitý. Německé environmentální hnutí se nicméně proti jaderné energii staví kvůli nebezpečnosti a obtížné skladovatelnosti jaderného odpadu. V roce 2000 se environmentalistům podařilo prosadit zákon, který

zaujalo nás…

Německo zavazuje k postupnému opuštění jaderné energie do roku 2020. Místo uhlí nebo jádra preferuje environmentální hnutí udržitelné zdroje energie, jako jsou vítr nebo solární energie, a přesvědčilo německou vládu k tomu, aby poskytla průmyslu s obnovitelnými zdroji energie štědré dotace. Obnovitelné zdroje energie jsou však i přes tyto investice stále příliš nákladné na to, aby nahradily konveční energetické zdroje. Větrná a solární energie představuje méně než 2 % německé primární energetické produkce. Německu tedy nezbývá, než se spolehnout na zemní plyn, který je čistší než uhlí a levnější než alternativní zdroje energie. A protože ekologické regulace omezují průzkum a rozvoj rozsáhlých německých zásob zemního plynu, obrátilo se Německo na Gazprom, státní společnost, která má monopol na vývoz zemního plynu z Ruska. Zemní plyn je v současnosti zdrojem téměř čtvrtiny veškeré energie spotřebované v Německu včetně elektřiny pro domácnosti, paliva pro automobily a uhlí pro průmyslové kotle. To je o 40 % více než v roce 1991. Gazprom nyní dodává 40 % veškeré německé spotřeby zemního plynu, což představuje 55 % nárůst za stejné období. Tento podíl se pravděpodobně zvýší po dostavbě severního plynovodu, který bude od roku 2010 přivádět ruský zemní plyn přímo na středoevropské trhy. V tomto světle není divu, že byla německá kancléřka Angela Merkelová prvním významným světovým lídrem, který oficiálně navštívil nového ruského prezidenta Dmitrije Medveděva. Nebo skutečnost, že na posledním summitu NATO v Rumunsku stáli němečtí diplomati v čele opozice vůči plánu amerického prezidenta George Bushe rozšířit NATO o Ukrajinu a Gruzii. Minulý týden v Petrohradě se také Merkelová stala prvním západním lídrem, který obnovil úzké bilaterální vztahy s Ruskem po srpnovém konfliktu v Gruzii. Ne náhodou jela Merkelová navštívit Rusko ve stejnou dobu, kdy došlo k podpisu klíčové dohody mezi Gazpromem a německým energetickým gigantem E.ON.

V situacích, kdy Kreml ukázal ruskou ochotu zneužít své energetické zdroje v mezistátních sporech, jej Merkelová neváhala otevřeně kritizovat. Činy však hovoří hlasitěji než slova a Medvěděv s Putinem bezesporu věnují větší pozornost tomu, co německá kancléřka dělá, než tomu, co říká. V poslední době v Německu vzrostla domácí opozice vůči severnímu plynovodu a začalo se debatovat o budoucnosti uhlí v Německu. V nejbližší budoucnosti se však i nadále bude německá zahraniční politika částečně odvíjet od německé energetické závislosti na Rusku. Za což můžeme poděkovat environmentálnímu hnutí. William Yeatman, Foreign Policy, říjen 2008

Alternativy pro oba Obecně se rozumí, že Evropa je s Ruskem spojena pupeční šňůrou – energiemi. Členové EU jsou závislí na ruské ropě a plynu, zatímco Rusko je závislé na enormních výnosech z exportu, které produkuje evropský trh. Avšak v příští dekádě budou mít obě strany více možností, než se obecně předpokládá. A jak to barvitě ukázal konflikt v Gruzii, obě strany jich mohou z geopolitických důvodů využít. Současné pouto je pevné. Podle statistik EU činila v roce 2006 ruská ropa 33 % dovozu EU, což je 28 % její spotřeby. Plynu dodává Rusko 42 %, přičemž spotřeba je 27 %. Do roku 2030 se závislost na ruském plynu předpokládá v hodnotě 68 %. Závislost je oboustranná, neboť export energií představuje pro Moskvu 60 % jejích příjmů z vývozu. Mnozí pozorovatelé tvrdí, že ani jedna strana nedisponuje alternativou. To je pravda v několika příštích letech. Ale v horizontu pěti až deseti let, pokud se vztahy EU–Rusko budou rozkládat a na straně EU bude dostatečná politická vůle, by mohl být jejich vztah v oblasti energetiky omezen. Evropa se může vydat různými směry, zejména v projektech, které jsou v plném proudu a v dlouhodobém horizontu by mohly vést ke změně. V případě plynu již EU zvýšila dodávky z Norska na úkor Ruska. V roce 2000 dodávalo Rusko 49 %, zatímco Nor-


sko 21 %. V roce 2006 to bylo již 42 % pro Rusko a 24 % pro Norsko. Norsko disponuje dostatečnými rezervami, aby svoje dodávky ještě zvýšilo. EU se v této otázce obrací také na Severní Afriku. Ropovody již vedou z Alžírska a Libye a plánuje se spuštění plynovodu Alžír– Itálie. Libye ale není se svými nejistými zdroji jistou kartou. Zkapalněný zemní plyn (LNG) je pro EU důležitou, ale drahou alternativou. Existuje také riziko, že mnoho dodavatelů tohoto plynu není politicky stabilních – Egypt, Nigérie, Jemen. Sektor s elektrickou energií je významnou oblastí diverzifikace, neboť spotřeba plynu na výrobu elektřiny nabízí další alternativy. Na tuto výrobu se spotřebuje 31 % zemního plynu, přičemž takto poháněné elektrárny vyprodukovaly v roce 2006 v EU 20 % elektřiny. Rostoucí efektivita, energie získaná z větrných a solárních elektráren a biomasy by mohly zemní plyn nahradit. Jaderná energie a čisté uhlí (jež zůstává perspektivní technologií) bude v alternaci zemního plynu hrát důležitou roli zejména na trzích Velké Británie, střední Evropy a Itálie. Pokud by se jednalo o celoevropský kurs, muselo by v některých zemích, jako je Německo a Španělsko, dojít k přehodnocení role jaderné energie. V případě ropy by EU mohla diverzifikovat snáze, jelikož zdroje na trhu s ropou jsou v globálním měřítku nahraditelné. Ruské ropovody a přístavy byly vytvořeny, aby spolehlivě zásobovaly Evropu; v případě neshod s Moskvou by

zastavení dodávek znamenalo krátkodobé narušení stavu v Evropě a jistě také neklid na globálním trhu, ale evropští dovozci by hledali alternativy u dodavatelů ropy z podmořských zdrojů, i když za cenu vyšších nákladů. Rusko má ale také vlastní možnosti diverzifikovat exportní trh – pokud jej k tomu donutí geopolitický vývoj. Slibná strategie zahrnuje Peking, jestliže se Rusko konečně rozhodne uplatnit tolik diskutovaný plán na výstavbu nového ropovodu do Číny. Pozitivní je, že Čína je ochotna zaplatit za LNG více, což ukazuje rostoucí poptávka po importovaném plynu. V otázce ropy pomůže nový východosibiřský ropovod vedoucí přes Tichý oceán dodat do roku 2010 na asijský trh 600 tis. barelů ropy denně jen těžko. Ke konci příští dekády by mohla druhá fáze tohoto projektu umožnit dodat na asijské trhy další jeden milion barelů ropy denně. Tyto perspektivy prozatím nejsou ani pro Rusko, ani EU dostatečně ekonomicky výhodné, ale jsou určitou alternativou. Co by tedy mohlo vést k drahému rozvodu EU s Ruskem? Za prvé, Rusko bude muset přesvědčit Evropu, že Gruzie byla pouze výjimečnou událostí a že se Ukrajina nyní nemusí obávat, že bude další v pořadí. Moskva bude muset také stabilizovat své vztahy s Polskem a pobaltskými státy, aby Evropě dokázala, že její východní členové nejsou v ohrožení. Za druhé, Rusko musí upustit od po-

užívání energie jako politické zbraně. Většina mezinárodní komunity věří, že snížení dodávek surovin Evropě vedoucích přes Ukrajinu 1. ledna 2006 mělo politický podtext. Rusko by totiž mohlo omezit dodávky ropy prostřednictvím ropovodu Družba v reakci na polské rozhodnutí umístit na svém území americké obranné rakety. Za třetí, Rusko definuje energetickou bezpečnost jako bezpečnost dodávek pro své producenty – získáním aktiv ve zpracovatelských odvětvích ropy v EU. Tato strategie fungovala dobře v Německu a Itálii; např. BASF a ENI získaly přístup k těžbě ruské ropy (tzv. upstream) výměnou za to, že Gazprom získal přístup k evropskému zpracovatelskému průmyslu ropy (tzv. downstream). Tento model ale fungoval hůře ve Velké Británii a jinde. Vlády budou po konfliktu v Gruzii přísněji hodnotit perspektivní ruské investice, a to jak v USA, tak patrně i v EU. Konečně, USA disponují v rámci EU značným vlivem. Pokud se rusko-americké vztahy ještě víc zhorší a Washington na Unii přitlačí, bude to mít efekt. Dnes to vypadá, že EU a Rusko mají odvážné, ale dosažitelné alternativy. Pokud dojde k dalšímu geopolitickému ochlazení, může se dnes již tak křehký energetický svazek EU–Rusko dostat do problémů. Robert Johnston, Clifford Kupchan, International Herald Tribune, 3. října 2008

Za přispění Hynka Fajmona a Jana Klusáčka připravila Iveta Frízlová.


www.cdk.cz

Stránka nabízí přehled všech knižních titulů CDK s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!


zaujalo nás…

Konec tiché dohody Bohumil Pečinka Způsob fungování ODS, přinejmenším od roku 2004, měl zvláštní podobu „tiché dohody“ mezi kraji a centrální politikou: vy nahoře si dělejte co chcete, my dole si budeme dělat co chceme a maximálně si směňujme celostátní dotace za regionální politickou podporu. Tento způsob komunikace je pod dojmem drtivé porážky v krajských volbách zřejmě u konce. Jednotná ODS v posledních letech fakticky přestala existovat. Centrální politiku zde vytvářela úzká skupina kolem Mirka Topolánka, zatímco zbylých čtrnáct hejtmanů si utvořilo čtrnáct autonomních království s vlastními zájmy. Orgán typu výkonné rady, kde mělo probíhat vytváření společné politiky, ztratil na významu a proměnil se v nevýkonnou instituci. V průběhu let tak došlo k odcizení krajů a centra a v obou částech probíhal autonomní vývoj. Dlouho to připomínalo chladné manželství, které je však pro oba partnery výhodné. V tomto případě to byla značka ODS, která přinášela pravidelné volební zisky. Rozmetáním krajské reprezentace v nedávných volbách toto spojenectví nejspíš skončilo. Nyní kraje zřejmě vypoví pakt o neútočení a budou mít samy tendenci stát se centrem.

CENTRUM A KRAJE Tvrzení předsedy Mirka Topolánka, že v ODS jsou tři názorové proudy (liberální, konzervativní a libertariánský), mezi nimiž probíhá souboj, jsou ideologizovaným plkem. Tyto myšlenkové směry ve straně pochopitelně zastoupeny jsou, ale tvoří jen okrajový kolorit života ODS. Jediný autentický konflikt, který teprve začíná dostávat jistou podobu, jsou kraje versus centrum. Jinak řečeno, kraje vypověděly centru poslušnost a budou se snažit v dalších měsících a letech přeměnit dosavadní dvoukolejný způsob fungování. Tento proces bude postupný a dlouhodobý a nic na tom nezmění skutečnost, jestli bude v prosinci znovuzvolen předsedou Mirek Topolánek, nebo nebude. Volební kongres v tomto smyslu bude jen malou zastávkou na dlouhé cestě bývalých krajských v uchopení centrální moci, která je – podle jejich názoru – ohrozila a způsobila konec jejich regionálního panství. Povolební kritika centra ze strany krajů byla často nesystematická, plná chaosu a místy působila amatérsky, což bylo dáno jejich nepřipraveností na podobnou situaci. Hejtmané a desítky jejich stoupenců, kteří budou v následujících týdnech opouštět krajské úřady, sice čekali oranžovou vlnu, ale ne potopu.

články a komentáře

Kritika krajů současně vyvolala protitlak ze strany centra. Nejviditelnějším projevem byla tisková konference Topolánkových stoupenců na pražském Žofíně. Defilovali tu poslanci, senátoři, ministři a jejich náměstci, sekční šéfové, lobbisté a jejich přítelkyně a vůbec všichni podílejících se na vládní praxi. Tito lidé ucítili ohrožení svých pozic a záhy se dokázali zformovat, postavit se za dosavadního předsedu Topolánka a vsadit vše na kartu zachování statu quo, přinejmenším do příštích parlamentních voleb. Tam už ovšem budou vytvářet kandidátky rozhněvané ženy a muži z krajů.

LEADERSHIP Na příkladu situace v ODS se dá jasně ukázat, jak důležitá je otázka demokratického vůdcovství. Kdyby kraje měly přirozeného mluvčího, který by dokázal vyjádřit jejich frustraci, neměl by Mirek Topolánek na prosincovém kongresu šanci. Nutno říct, že k jeho posílení navíc přispěl prezident republiky, který svým povolebním vystoupením na Primě ze všeho nejvíc připomínal Václava Havla během rudolfínského projevu v prosinci 1997. Efekt byl podobný – řada členů ODS se s napadeným Topolánkem solidarizovala spíše ze slušnosti než z politického zájmu. V ODS proběhla vlna ve stylu „postavme se za svého šerifa“. Pražský primátor Pavel Bém, který v tomto expředsedovi ODS sekundoval, v jednu chvíli nabyl podoby Ivana Pilipa, což jsou v ODS smrtelné symboly. Konflikt centrum versus kraje tím byl zastřen, ale v jiné podobě opět vyplave při nejbližší možné době. ODS nyní stojí před rozhodnutím, jestli se pokusit o nějakou změnu a zvrátit nepříznivý trend pro parlamentní volby v létě 2010, jak to udělal Jiří Paroubek v letech 2005/6. Anebo vsadit na současný stav, provést rekonstrukci vlády, užít si ještě všechny výhody politickou moci a opustit vysokou politiku až po pravděpodobně prohraných volbách. Začátkem listopadu měla zatím druhá cesta většinu, což pramenilo z jednotného zájmu centrálních elit pokračovat ve vládě. Na rozdíl od nejednotných krajů a jejich neschopnosti nalézt alternativního stranického vůdce. Některé porážky se holt musí zažít vícekrát.


Ohromující Masarykův úspěch Tak hodnotí v rozhovoru pro Revue Politika hradní kancléř Jiří Weigl události před devadesáti lety. Tématem rozhovoru byl rozpad Rakouska-Uherska, vyhlášení nezávislosti a expanze Německa ve středoevropském prostoru. Právě si připomínáme devadesáté výročí konce Rakouska-Uherska a vznik samostatného státu, což mj. vyvolává nostalgické úvahy různého druhu. Britský historik J. P. Taylor ve své klasické práci napsané o rakouském soustátí napsal: „Během první válečné zimy dospěl Masaryk ke svému historickému rozhodnutí, podle něhož habsburská monarchie v podstatě už přestala existovat a místo ní přišla na svět Mitteleuropa neboli „říše sedmdesáti milionů“, přestože k tomu vůbec nedošlo z iniciativy Vídně. Český národ, ač si to tak plně neuvědomoval, dospěl ke stejnému závěru, a desetitisíce českých vojáků na východní frontě proto přebíhaly na ruskou stranu. Masaryk sice nebyl tím, kdo zničil habsburskou monarchii, o to se postarali Němci a Maďaři, avšak právě Masaryk byl nesporně tvůrcem její alternativy, anebo se o něco takového alespoň pokoušel.“ Myslíte, že Taylorova slova platí i po šedesáti letech od napsání knihy Poslední století habsburské monarchie? Uvedený citát je jistě zjednodušením, tak jako jím musejí být všechny pokusy popsat v několika větách příčiny tak komplexního procesu, jakým byl zánik Rakouska-Uherska. Souhlasím s tezí, že to byl Masaryk a jeho koncepce Československa, kdo dal představitelům dohodových velmocí alternativu v úvahách o uspořádání středoevropského prostoru po porážce centrálních mocností. Likvidace rakousko-uherského soustátí, tradiční velmoci, která několik set let spoluutvářela mocenské poměry na kontinentě, byla nejzásadnější změnou evropských poměrů po první světové válce. Dohodové velmoci tento radikální krok ovšem vzaly za svůj až v jejím samém závěru. Proč? Jednak díky obratné Masarykově zahraniční akci, ale domnívám se, že především v důsledku hrozícího chaosu ve východní a střední Evropě a expanze bolševismu z Ruska.

Jednoduchý pohled na mapu či do hospodářských statistik nás přesvědčí o tom, že do německé sféry vlivu jasně patříme a na této objektivní skutečnosti se bez zásadní změny mocenských poměrů v Evropě a ve světě nic nezmění.


Jakou roli v rozpadu Rakouska-Uherska hrála první světová válka? Velkou. Nicméně vnitřní vzdalování se českého národa habsburské monarchii probíhalo a prohlubovalo se od národního obrození a hrůzy světové války na frontách i těžkosti života a represe v zázemí mu v myslích příslušníků našeho národa daly poslední impuls. Byl to však Masaryk, kdo první dal českému pasivnímu antirakušáctví aktivní politický program s jasným a radikálním cílem a díky němu se během čtyř válečných let proměnil z nepříliš známého a úspěšného politika a intelektuála v nezpochybnitelného vůdce národa. Je známo, že většina české politické elity doma velmi dlouho ve vztazích k monarchii lavírovala a různým způsobem vyjadřovala svou loajalitu, mnoho českých vojáků sice přebíhalo k Rusům, ale drtivá většina jich statečně bojovala a umírala za císaře pána. Proto začlenění Čechů mezi válečné vítěze a akceptování maximalistické koncepce nového samostatného státu vítězi bylo ohromujícím Masarykovým úspěchem. Ve své nedávné přednášce u příležitosti úmrtí prezidenta Beneše jste řekl, že „moderní česká státnost ve svém vnějším zakotvení za devadesát let své existence opsala kruh. V roce 1918 radikálně vybočila z německé střední Evropy, opřena o mocnější politické soupeře Německa. Nebyla však schopna toto nezávislé směřování ustát a byla násilně vržena zpět buď do nacistické nové Evropy, nebo do sovětského područí, aby se znovu, tentokrát dobrovolně, vrátila zpět do uspořádání s německou hospodářskou a politickou převahou.“ Máme tomu rozumět tak, že Masarykovy obavy z roku 1914 se naplňují? Masaryk zaměřil svou politickou aktivitu proti agresivnímu německému nacionalismu, který v případě válečného vítězství představoval přímou hrozbu nejen pro umírněné české politické aspirace, ale pro samou národní existenci. Jeho obavy se naplnily již v roce 1938, kdy Československo podlehlo hitlerovskému nacismu. Takové hrozby před námi dnes pochopitelně nestojí. Je ale důležité si uvědomit, že moderní česká státnost a suverenita vznikly v konfliktu a proti vůli Německa i bývalých českých Němců. Až do roku 1989 byl náš stát a jeho mezinárodní vztahy predeterminovány obavou z nepřátelství sousední velmoci a snahou se před ním ochránit. To bylo primární motivací na-


šich spojeneckých svazků, nejdříve na západ, k Francii, a později na východ, které nás zavedly do područí Sovětského svazu. Z pohledu naší tisícileté historie šlo o politickou anomálii. Naše země se vždy nacházela kulturně, hospodářsky i politicky v německé střední Evropě a po roce 1989 se pouze vracíme tam, kde jsme vždy tradičně byli – do německé hospodářské a politické sféry vlivu. To je hodnotový soud? Ne, konstatování faktu. Máme však co do činění s Německem, které se podstatně liší od oné agresivní velmoci usilující o světovládu, proti němuž vedli svůj zápas Masaryk a Beneš. Dnešní Německo je znovu velmocí, ale mírumilovnou, demokratickou a nepochybně i historicky poučenou. Jednoduchý pohled na mapu či do hospodářských statistik nás ale přesvědčí o tom, že do německé sféry vlivu jasně patříme a na této objektivní skutečnosti se bez zásadní změny mocenských poměrů v Evropě a ve světě nic nezmění. Myslíte si, že po přijetí Lisabonské smlouvy bude politické postavení českého národa v rámci Evropské unie lepší než v rámci Rakouska-Uherska? V obou případech jde o mnohonárodní soustátí, obě se potýkají s absencí společné identity svých občanů, obě zápolí s rozdílnými zájmy svých národů, z nichž některé mají určující a některé mizivý vliv na rozhodování, obě drží pohromadě byrokracie, která se nezodpovídá parlamentu a voličům, obě mají velmocenské ambice, jež hatí nedostatek soudržnosti a neuspokojivá hospodářská výkonnost. Bude-li přijata Lisabonská smlouva, tato podobnost, myslím, ještě zesílí. Postavení českého národa ale může být lepší, než tomu bylo za starého Rakouska. To proto, že jsme v EU nezpochybnitelnou národnostně homogenní entitou s vlastní identitou a tradicí státnosti a formálně jsme postaveni na roveň ostatním členům Unie. Na druhé straně hospodářský význam a váha českých zemí v EU bude daleko menší, než byla kdysi jejich hospodářsky dominantní pozice v Rakousku-Uhersku. Poslední příklady fungování EU rozhodně nepotvrzují iluze a naděje, že bychom mohli být subjektem a nikoliv pouhým objektem evropské politiky, podaří li se Lisabonskou smlouvu prosadit. Jedním z Masarykových záměrů bylo vytrhnout Československo z německo-uherské sféry vlivu a připoutat ho k Západu. Myslíte, že se mu to s ohledem na poslední vývoj podařilo? Snaha překonat náš provincialismus a být v přímém kontaktu se Západem bez tradičního německého zprostředkování byla pro mladý, emancipovaný a ambiciózní český národ a jeho stát pochopitelná. Od Masarykových dob se ale mnohé změnilo. Německo a Rakousko se mezitím staly organickou součástí tohoto Západu, zeměmi sdílejícími s ním stejné hodnoty a pravidla společenského uspořádání – a dosáhly toho podstatně dříve než my, které tomuto směřování na čtyřicet let vzdálil komunismus. Ale samotný fakt, že jsme dokázali bez


Poslední příklady fungování EU rozhodně nepotvrzují iluze a naděje, že bychom mohli být subjektem a nikoliv pouhým objektem evropské politiky, podaří li se Lisabonskou smlouvu prosadit. velkých otřesů postkomunistickou zemi rychle transformovat zpět, dokazuje, že toto západní směřování u nás má hluboké objektivní kořeny. V posledních čtyřech letech dochází ke stále většímu energetickému sbližování Ruska a Německa. Neobáváte se, že to vyústí v nový politický pakt se všemi důsledky pro středoevropské státy? Nesdílím iluze o tom, že tradiční mocenská a zájmová politika velmocí a na nich založené vztahy mezi nimi patří navěky minulosti a světové poměry určuje už navždy idealistický střet hodnot, souboj demokracie a totality či konflikt civilizací. Německo a Rusko jsou tradiční evropské velmoci, které mají své zájmy a také jsou zvyklé své zájmy navzájem respektovat nebo i koordinovat. Nemusíme se děsit představou nějakého nového mocenského paktu, ale je nepochybné, že zájem na společných prioritách a respekt k zájmům druhého mohou výrazně determinovat postoj obou zemí k vývoji v oblastech, které považují za své sféry vlivu. Není to asi názor politicky korektní, ale je podle mého soudu realistický. Masarykovi kritici tvrdí, že na devadesát let od vzniku republiky připadlo jen čtyřicet dva let v demokracii. Myslíte, že tento fakt dostatečně ospravedlňuje český pokus o samostatnost? Národní samostatnost a demokracie jsou dvě různé věci. Rozhodně nesdílím názor, že bez demokracie nemá samostatnost smysl. Teprve samostatný národní stát umožňuje, aby demokracie bez problémů fungovala, aby se jeho obyvatelé mohli plně se státem identifikovat a stát se skutečnými občany v politickém slova smyslu. V historii i současnosti najdeme velmi málo mnohonárodních států, které se těší skutečné a plné loajalitě všech svých občanů a v nichž se demokratické politické mechanismy nepotýkají s odstředivými národními tendencemi. Ať je to například Belgie, Španělsko či Kanada, tedy země, jejichž demokratičnost málokdo zpochybňuje, všude nacházíme hnutí národních skupin, která bojují různými způsoby za samostatnost pro svůj národ. Samostatnost a suverenita je něco, co je pro příslušníky národa hodnotou samo o sobě, hodnotou, kterou plně docení tehdy, pokud ji nemají nebo ji ztratí. Její získání umožňuje národu skutečně dospět a mít šanci být subjektem a nikoliv pouhým objektem historie. I pro náš národ bylo vybojování státní samostatnosti událostí zásadního významu a dlouhá desetiletí vlády totalit na tom nemohou nic změnit. Rozhovor vedl Bohumil Pečinka.


Československá ekonomika v letech 1918–1938 Dušan Šrámek Letos v říjnu uplynulo devadesát let od chvíle, kdy český národ opět získal svou státní samostatnost. Jak se v prvních dvaceti letech vyvíjela československá ekonomika a co ji nejvíce ovlivňovalo? Republika československá vstoupila do let své samostatné existence jako stát s velmi nesourodou skladbou hospodářství i s rozdílnou životní úrovní. Ekonomicky nejvyspělejší částí republiky byly bezesporu Čechy, které byly již v rámci rakousko-uherského mocnářství druhou hospodářsky nejrozvinutější zemí, hned po Dolních Rakousích, jejichž součástí však bylo rovněž sídelní město Vídeň. I malé Slezsko na tom ale bylo neporovnatelně lépe než veskrze agrární Slovensko, o rurální Podkarpatské Rusi ani nemluvě.

VÝCHOZÍ POZICE Na české země připadala více než polovina průmyslových a živnostenských závodů někdejšího Rakouska a téměř šedesát procent všech osob v nich zaměstnaných. Především díky nepřeberným zásobám hnědého a černého uhlí docházelo v posledních předválečných letech v českých zemích k vyšší akceleraci hospodářského růstu než v ostatních rakouských zemích. S trochou nadsázky se dá říci, že geografická poloha nového státu v podstatě kopírovala historický postup průmyslové revoluce směrem od západu na východ evropského kontinentu a s ní i postup civilizace jako takové. Spojení několika částí bývalé monarchie (české země, Slovensko, Podkarpatská Rus) v jeden státní útvar tak předznamenalo i tržní specializaci. České země lze po celou dobu trvání první republiky označit za průmyslové, kdežto obě zbývající části byly typicky zemědělsky orientované regiony. Z monarchie si rovněž samostatná ekonomika odnesla limity růstu dané opožděným nástupem kapitalismu ve srovnání se západoevropskými zeměmi. Pro stát bylo důležité i nové mezinárodní uspořádání vzniklé po první světové válce. Kromě dominantního Německa, které ovšem stálo na straně poražených, patřily všechny ostatní sousední státy k hospodářsky zaostalejším. S rostoucí ekonomickou silou německé říše se předválečné soupeření o trhy přeneslo postupně i do nové éry. K tragickému ukon-


čení došlo až v souvislosti s rozbitím československého státu a nacistickou okupací. Tato rivalita mělo i kladné rysy, a to především kvůli protilehlým oblastem průmyslových center severní Čechy – Sasko a severní Morava – Horní Slezsko. Problémem ovšem bylo, že právě v těchto oblastech patřila velká většina průmyslových podniků, hutí a dolů na české straně německé menšině, která hned od počátku nevzala nový státní útvar za svůj. Po velké depresi konce třicátých let se pak začala stále více orientovat na jeho silnějšího souseda.

VELKÁ VÁLKA Do vcelku poklidného vývoje monarchie před rokem 1914, který byl přerušován pouze vládními krizemi a občasnými potyčkami mezi některými českými a německými skupinami, v ekonomické oblasti pak bojem národnostně orientovaného průmyslu o státní zakázky, výrazně zasáhla válka. Kvůli rostoucím válečným potřebám byl omezen spotřební a lehký průmysl, rozsahu výroby se naopak dočkalo strojírenství, hutní a železářská výroba, ale i výroba textilu a obuvi. S tím, jak postupně rostly potřeby válčící armády, se zakázky válečného průmyslu neustále zvyšovaly a zároveň s nimi se snižovala produkce určená zázemí. Pečená kuřata a uzené šunky, které se házely na počátku konfliktu vojákům odjíždějícím na frontu, vystřídaly fronty na komisárek. Válka poskytla vhodnou příležitost vládnoucí vojensko-byrokratické mašinerii, aby se pokusila zlikvidovat tepny českého

Válka poskytla vhodnou příležitost vládnoucí vojensko-byrokratické mašinerii, aby se pokusila zlikvidovat tepny českého hospodářského a bankovního života a s ním i snahy o jakýkoli autonomní či samostatný ekonomický vývoj českého etnika.


hospodářského a bankovního života a s ním i snahy o jakýkoli autonomní či samostatný ekonomický vývoj českého etnika. Této strategii podřizovala dokonce veřejné zakázky pro potřeby válečného úsilí, z nichž zcela záměrně vynechávala české firmy. Odpovědí byl laxní přístup v upisování válečných půjček ze strany českých peněžních ústavů, což se stalo záminkou pro zatčení jednoho z hlavních mužů Živnostenské banky, Jaroslava Preisse. Již v předválečné době byl Preiss vůdčí osobností českého finančního a bankovního života a svůj vliv si udržel i v době existence samostatného státu. Skupina Živnobanky, která svůj český kapitál posílila po válce o nostrifikované podniky, se stala největší středoevropskou bankou a po celých dvacet let patřila k předním rozhodovacím centrům v ekonomické i politické oblasti. Snahou rakouských vojensko-policejních orgánů bylo vyvolat run na tuto banku a dosadit sem nucenou správu, která by ji jednou provždy zlikvidovala. To se však nakonec nepovedlo díky solidaritě ostatních českých peněžních ústavů, včetně tehdy oblíbených a rozšířených kampeliček. Pro představitele celého komplotu měla akce nezamýšlené následky. „Diskriminace českých firem a zásah proti Živnobance vedly k tomu, že průrva mezi Vídní a rakousko-uherským státem na jedné straně a českými hospodářskými elitami na straně druhé se natolik prohloubila, že vyúsťovala v rozhodnutí stále větší jejich části rozejít se Vídní a usilovat o vlastní český stát a samostatné české hospodářství,“ vysvětluje důsledky protičeských zásahů rakouské byrokracie Vratislav Lacina ve své knize Kdy nám bylo nejlépe. Zda se politicky a mocensky motivovaným krokem vůči Živnobance inspirovali i hlavní aktéři zásahu proti Investiční a poštovní bance z roku 2000 (Tošovský, Mertlík), je otázkou.

SAMOSTATNÁ EKONOMIKA Jaroslav Preiss byl z vězení propuštěn až po nástupu nového císaře Karla v roce 1917. Společně s budoucím guvernérem centrální banky Vilémem Pospíšilem dali dohromady návrh takzvaného základního hospodářského zákona. Ten zahrnoval jak krátkodobé, tak dlouhodobé cíle nutné k převzetí hospodářské moci po předpokládané porážce ústředních mocností. Válečné hospodářství mělo být na nezbytnou dobu zachováno, ale sídla různých hospodářských institucí měla být přenesena z Vídně do Prahy. Sem měly být rovněž přesměrovány všechny daňové toky. Zajištění financí a dluhopisů na území státu plus cenných papírů patřících československým občanům v zahraničí se stalo předpokladem pro úspěšné zvládnutí měnové reformy, kterou na jaře 1919 provedl ministr financí Alois Rašín. Tento národnědemokratický politik byl neoblomným zastáncem silné měny a restriktivní rozpočtové politiky. Rašín zemřel po atentátu počátkem roku 1923, kdy deflační politika začala konečně nést své ovoce. Rubem Rašínovy deflační politiky byl totiž prudký, byť krátkodobý nárůst nezaměstnanosti.


Jaroslav Preiss

„Chtěl jsem zabíti Živnostenskou banku… Chtěl jsem zasáhnouti to, co Rašín representoval – kapitalismus, rdousící tisíce mých bratří,“ sdělil po svém činu anarchista Josef Šoupal, který později v padesátých letech pracoval na krajském výboru KSČ v Karlových Varech. I samotný Preiss vnímal atentát na Rašína jako útok na svou vlastní osobu. S Rašínem jej spojovalo dlouhodobé osobní i pracovní přátelství. Spolu byli uvězněni v procesu proti Omladině začátkem devadesátých let. Podruhé pak za války, před jejímž vypuknutím byl Rašín dlouholetým právním zástupcem právě Živnobanky. Třetí věznění Jaroslav Preiss nepřežil. Zemřel rok po druhé světové válce, když ho zatkla zkomunizovaná policie. Spolu s ním zlikvidovali komunisté i jeho ekonomické impérium a v Preissově vile na Smíchově se střídali straničtí papaláši v čele s Vasilem Bilakem.

VÁLEČNÉ STRÁDÁNÍ Strasti ekonomiky po roce 1918, jen pomalu se zotavující a hledající nové trhy i podnikatelské obory, vedly zákonitě k deziluzím. Odpovědí vlád celého světa byl dosud nebývalý intervencionalistický průnik státu do ekonomiky, započatý již potřebami válčících mocností. Znamenalo to soumrak dosavadního liberálního pojetí zásahu státu a nástup válečného socialismu do všech oblastí života. Už v základním hospodářském zákoně se objevil požadavek na zestátnění železnic, přičemž původní plán počítal i se


produkci, modernizaci venkova a pro emancipaci rolnického stavu. Rovněž posílila vliv agrární strany, která se stala jedním ze stabilizačních prvků politického života státu.

DOMÁCÍ ODBOJ

Nejenom soukromý sektor, ale i stát či obce si mohly dovolit nebývalou investiční výstavbu, jejímiž památníky jsou dodnes například Hradec Králové či Zlín, ale i celá řada významných budov v dalších městech, včetně typizovaných prodejen firmy Baťa. zestátněním dolů, hutí, zbrojního průmyslu a minerálních pramenů. Namísto zestátnění byla přijata idea nostrifikace, takže každý podnik s vedením v Rakousku musel přenést své sídlo na území nového státu. Protože většina strategického průmyslu patřila německo-rakouskému kapitálu, je možno celý proces charakterizovat jako první pokus o řešení staletého hospodářského „stýkání a potýkání Čechů s Němci“ ekonomickým nacionalismem. Snaha pak byla úspěšně dovršena Benešovými dekrety po druhé světové válce. V podstatě obdobným důvodem, protikatolickým antiklerikalismem, byla vedena i pozemková reforma. Sociální a nacionalistické požadavky tak splynuly na krátký čas v jedno. Bohužel právě zde lze hledat zárodky „národní a demokratické revoluce“ po roce 1945, které nakonec vedly k postupnému posilování ingerencí státu do ekonomiky a které pak tragicky vyvrcholily po únoru 1948. Přesto byla pozemková reforma důležitým ekonomickým opatřením, které eliminovalo sociální nepokoje charakteristické pro první poválečná léta, a navíc znamenala mimo jiné i vyrovnání s komplexem Bílé hory. Důležitý byl ale i ekonomický přínos pozemkové reformy, neboť vytvořila předpoklady pro efektivní agrární


Zahraniční politiku nového státu do značné míry ovlivnily představy zahraničního odboje. Namísto toho v hospodářství převládly názory odboje domácího. Za nejdůležitější krok lze nepochybně považovat již zmíněnou měnovou reformu spojenou s celní a měnovou odlukou. Dne 25. února 1919 byly okolkovány všechny bankovky obíhající na území nového státu, přičemž formou nucené půjčky jich byla čtvrtina zadržena. Tím byla v zárodku udušena narůstající inflace, která postihla řadu států v regionu. Na měnovou reformu pak navázala Rašínova snaha o stabilizaci kursu koruny, což se mu podařilo realizovat jednak díky hospodářskému oživení, jednak kvůli anglické půjčce. Díky úspěšné deflační politice tak Československo získalo důležitý předstih v poválečné hospodářské konjunktuře, a to i za cenu krátkodobé poválečné krize, která ale byla vedle silné koruny převážně způsobena přechodem z válečné ekonomiky na mírovou. Do Československa tehdy přiteklo z vítězných států, především z Anglie, 81 milionů amerických dolarů na stabilizaci měny. Rašínova deflační strategie, která na jedné straně podvázala na čas exportní možnosti po skončení války, přinesla na straně druhé důvěru kapitálových a finančních kruhů.

ZLATÁ DVACÁTÁ Provedená reformní opatření spolu s postupným zklidňováním zahraničněpolitické situace a nastartováním hospodářské konjunktury přinesly doposud nevídaný rozmach národní ekonomiky. Nejenom soukromý sektor, ale i stát či obce si mohly dovolit nebývalou investiční výstavbu, jejímiž památníky jsou dodnes například Hradec Králové či Zlín, ale i celá řada významných budov v dalších městech, včetně typizovaných prodejen firmy Baťa. I přesto, že strukturou a produktivitou hospodářství se Československo nemohlo rovnat USA či rozvinutým západoevropským zemím, v nichž kapitalismus zapustil kořeny daleko dříve, desáté místo na žebříčku nejvýkonnějších ekonomik světa spolu se stabilní a respektovanou měnou mu dávalo další naděje do budoucna. Výročí desetiletého trvání republiky se proto neslo v duchu hrdosti na dosažené výsledky a optimismu z dalšího vývoje. Dokladem se stala brněnská Výstava soudobé kultury (1928), která se spontánně přeměnila v demonstraci síly nového státu. V tomto roce předstihla průmyslová výroba nejvyšší předválečnou úroveň o více jak jednu čtvrtinu, vyšší než předválečná byla i agrární produkce. V některých průmyslových oborech, především v obuvnictví či zbrojní výrobě, pak republika neměla ve světě konkurenci. Rostly platy i životní úroveň všech občanů. Než se rok s rokem sešel, bylo ale vše jinak.


VELKÁ DEPRESE Černý pátek na newyorské burze z října 1929 přes Atlantik nejprve dolehl jako ozvěna něčeho, co Československo nemusí příliš trápit. S o to větší silou následná krize udeřila, když došla až k našim dveřím. Československo se stalo vedle USA, Francie či Německa jednou ze zemí, na niž Velká deprese dopadla se všemi důsledky nejtvrději. I z toho důvodu, že u nás vyvrcholení přišlo až o čtyři roky později, kdy se už většina zemí začala z krize probírat. Roční index průmyslové produkce tento rok zaznamenal čtyřicetiprocentní pokles. Hloubka krize byla dána mimo jiné i významnou exportní orientací, neboť okolní státy reagovaly na krizi prudkým zvýšením dovozních cel, ale i nižší produktivitou práce, takže československé výrobky nemohly cenově konkurovat západoevropskému či americkému zboží. Právě dlouhodobost a vleklost poznamenaly domácí ekonomiku nejvíce. Rázem byla vržena o více než deset let zpět a v některých ukazatelích se do zániku republiky nepodařilo dosáhnout ani předválečné úrovně. Cestu ven hledaly vlády stejně tak jako v jiných zemích v další regulaci hospodářství. Dvojí devalvace koruny, obilní monopol, státní podpora exportu, rozšíření systému veřejných prací a další vládní opatření zasadily další rány zpochybňovanému ekonomickému liberalismu. Politické reprezentace, ekonomové i intelektuální elity, nehledě na masy občanů, začaly volat po daleko větší státní ingerenci a dohledu na chod ekonomiky. To se mimo jiné promítlo i do odchodu posledního z trojice zakladatelů samostatné československé ekonomiky, spoluautora základního ekonomického zákona Viléma Pospíšila, z vedení centrální banky. Pospíšil do poslední chvíle odmítal devalvaci koruny, stejně tak jako ostatních měn, a to i jako člen výboru Společnosti národů, který byl vytvořen za účelem boje proti důsledkům krize. Devalvace znamenala naopak vítězství a satisfakci významného národohospodáře a ekonoma Karla


Engliše, několikanásobného ministra financí, který na počátku dvacátých let v době sporů o míru posilování koruny nakrátko vystřídal ve funkci Rašína. Engliš ovšem nikdy nepřistoupil na keynesiánské teorie a vždy byl zastáncem rovnovážných financí. I jeho nakonec dohnala po druhé světové válce pomsta vítězné KSČ. Jako nesmiřitelný odpůrce marxismu byl po únoru 1948 na nátlak tehdejšího předsedy akčního výboru Jiřího Pelikána odvolán z funkce rektora Karlovy univerzity a vyhnán z Prahy do slezské Hrabyně, kde zemřel v chudobě.

KOLEKTIVISTICKÁ ÉRA Postupné zavádění státně-regulačních opatření nalezlo pochopitelně ospravedlnění v době reálného socialismu. „Jistý vliv na překonání krize a deprese měla státně monopolistická opatření, která tvořila ve svém úhrnu zárodek systému řízeného hospodářství. Podobně jako v jiných zemích zasahoval i v Československu stát do ekonomiky daleko intenzivněji než ve dvacátých letech,“ píše Václav Průcha v Hospodářských dějinách Československa. Ostatně na tehdejších filmech s Voskovcem a Werichem, které popisovaly hospodářskou krizi a naznačovaly cestu ven, nemusela cenzorská tužka po uchopení moci komunisty nic měnit. Ve skutečnosti tomu ale bylo naopak. Nucené syndikalizace a kartelizace celých výrobních odvětví za účasti státních zástupců, okopírované z neblahého New Dealu, podvazovaly přirozenou konkurenci a samoregulační tržní mechanismy. Právě masivní vpád státu do ekonomiky zapříčinil, že se zmátořila tak pomalým tempem. Roli státu v ekonomice rovněž posilovalo rostoucí zbrojení, kterým československé vlády v druhé polovině třicátých let reagovaly na rostoucí tlak ze strany hitlerovského Německa. Právě výdaje na obranu státu se valnou měrou podílely na pomalém oživení v druhé polovině třicátých let. Bohužel i tuto bolestivou, leč nezbytnou investici odepsala po Mnichovu 1938 kapitulace politické reprezentace.


Absurdní panika kolem globálního oteplování Václav Klaus Jsem přesvědčen – a záměrně to zmiňuji hned v úvodu – že panika, která je v poslední době vytvářena kolem dramatických, v minulosti údajně neznámých globálních klimatických změn a jejich následných katastrofálních důsledků pro budoucnost lidské civilizace, nesmí zůstat bez rezolutní odpovědi dosud více či méně mlčící většiny racionálně uvažujících lidí, zejména klasických liberálů, libertariánů a dalších, svobodu jako hlavní hodnotu vyznávajících mužů a žen. Víme (nebo bychom alespoň vědět měli), že tato panika nemá seriózní opodstatnění. Není podložena racionálními argumenty, nebere v úvahu zkušenosti z minulosti a její podstatou není věda. Tato panika je naopak založena na zneužití vědy neliberální, extrémně autoritářskou, svobodou a prosperitou pohrdající a ve svém důsledku je ničící ideologií, kterou já – spolu s mnoha dalšími autory – nazývám environmentalismem.1 Naše odpověď této ideologii by měla být jasná a nekompromisní, protože jsme přesvědčeni, že víme dost o křehkosti a zranitelnosti lidské společnosti a o nebezpečích plynoucích z pokusů dirigovat ji shora. Disponujeme také dostatkem důkazů o tom, že i ve známé historii není současná míra oteplování Země bezprecedentní. Víme i to, že den za dnem přibývá vědců z oboru klimatologie, kteří globální oteplování zpochybňují na základě toho, že zemské klima je mnohem méně citlivé na oxid uhličitý, než jak se domnívá IPCC a jeho protagonisté. Je také zřejmé, že globální oteplování není téma, které patří výhradně nebo převážně do oblasti přírodních věd. Je to téma par excellence právě pro Montpelerinskou společnost a domnívám se, že bychom ho měli chápat jako významnou součást naší agendy. Současný celosvětový spor není o teplotě nebo o CO2. Je to opět stará, dobře známá debata: svoboda a volný trh vs. dirigismus, řízení shora a všezahrnující regulace. Jinými slovy, spontánní evoluce vs. poručníkování lidské aktivity. Je to opět ona misesovská a hayekovská otázka, zda je či by měl být dominantní „human design“ (plánování či organizování vývoje) nebo „human action“ (nikým neřízené konání milionů lidí). Pro nás jsou to známá témata. Některé dnes používané argumenty se od minulých mohou mírně lišit, ale ambice těch „vyvolených“ (abych použil hezký termín omase Sowella) omezovat svobodu a brzdit prosperitu lidí jsou tu znovu. V minulosti byl trh většinou napadán argumenty socialistů s hesly typu „zabraňte zbídačování mas“. Dnes je útok veden pod nebezpečnějším heslem „zabraňte zbídačování (nebo přímo ničení) planety“.


AMBICE PĚTILETEK Tento posun se mi zdá být velmi nebezpečný. Ambice jsou na první pohled šlechetnější, atraktivnější a přitažlivější; jsou také velmi chytře a účinně orientovány do budoucna, a proto jsou prakticky „imunizovány“ od reality, od existujících důkazů, od dostupných dat a standardní testovatelnosti. Jsou téměř náboženské.2 Ze všech těchto důvodů jsou tyto ambice přijímány a v podstatě milovány politiky, médii a všemi jejich sympatizanty z řad tzv. public intellectuals. Právě z těchto důvodů považuji environmentalismus a jeho současně nejsilnější verzi, klimatický alarmismus, za – na začátku 21. století – nejúčinnější, a tudíž nejnebezpečnější prostředek k prosazování rozsáhlých státních intervencí a k nebývalému potlačování lidské svobody. To, že toto nebezpečí vnímám velmi silně a snažím se mu čelit, bylo hlavním důvodem k napsání mé knihy Modrá, nikoli zelená planeta s podtitulem „Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?“,3 který je snad dostatečně jasný. Bylo to i popudem k mému aktivnímu angažmá v současné debatě týkající se klimatických změn a k tomu, abych byl jedinou hlavou státu, která se na Konferenci OSN ke klimatickým změnám v New Yorku v září 2007 otevřeně a explicitně postavila proti současné globálně-oteplovací hysterii.4 Jsem zklamaný z toho, že mnoho lidí, včetně řady politiků vyjadřujících privátně podobné názory, veřejně více či méně mlčí. Každý den vidíme článek o pohybu desetin stupně Celsia nebo Fahrenheita, fotografie ukazující tání ledovců, data o vzestupu hladiny oceánů, o změnách koncentrace CO2 v atmosféře, o vlivu slunce na globální klima. Neustále slyšíme jednostrannou propagandu ohledně tzv. skleníkové hypotézy, ale neslyšíme seriózní ekonomické argumenty o nevyčerpatelnosti zdrojů, včetně zdrojů energetických (za předpokladu, že jsou rozumně využívány, což znamená za pomoci nedeformovaných cen a dobře definovaných vlastnických práv).


Nevidíme studie o nákladech a výnosech právě navrhovaných opatření a politik (závěry nedávného summitu G8 v Japonsku snížit v příštích čtyřiceti letech celosvětově emise oxidu uhličitého o 50 % mi připomínají ambice pětiletek Leonida Brežněva před třiceti lety). Nevidíme dobře vyargumentované a laikům srozumitelné články o velmi složitém vztahu mezi různými časovými horizonty (v ekonomické teorii diskutovaném prostřednictvím konceptu diskontování). Stále čekám na základní ekonomické argumenty o racionální averzi k riziku (které by nám pomohly odmítnout fundamentalistický princip předběžné opatrnosti používaný environmentalisty) a chybí mi zopakování standardních argumentů o roli trhu, cen, majetkových práv na straně jedné a o tragických důsledcích nevyhnutelného selhání státu spojeného s ambicemi kontrolovat globální klima na straně druhé.

NEVYČERPATELNOST ZDROJŮ Krátce se dotknu některých z těchto témat. Je třeba začít problematikou zdrojů, protože ta vždy byla v centru této debaty, počínaje omasem Malthusem až po Římský klub. Během posledních dvou století ekonomové sice dodali mnoho drtivých protiargumentů, ale ve veřejné debatě nezvítězili. Většina lidí věří v nebezpečí hrozícího vyčerpání zdrojů, protože vidí, že Země není nekonečná. Tyto názory vycházejí z nepochopení dvou elementárních, avšak zcela klíčových věcí. Za prvé, nevidí, že zdroje jako takové samy o sobě neexistují, že existuje pouze nabídka zdrojů a poptávka po zdrojích, což je něco úplně jiného, a za druhé, jsou zaměňovány tzv. přírodní zdroje s ekonomickými zdroji, se zdroji majícími význam v ekonomickém smyslu, se zdroji, které jsou lidé schopni využít – při daných cenách a technologiích. Nevěří nám, že k vyčerpatelnosti zdrojů nedochází, alespoň nikoliv k vyčerpávání zdrojů jako masovému jevu, a že známé a dokumentované zásoby ekonomicky zajímavých zdrojů v minulosti, a to i v nedávné minulosti, neustále rostly a rostou i nyní. Čím větší je poptávka po zdrojích (a jejich používání), tím více zdrojů je nalezeno (a dodáváno na trh). Tato proti intuici jdoucí věta je pro ekonoma naprosto tri-

Žil jsem dlouho ve světě, ve kterém byly ceny a vlastnická práva učiněny bezvýznamnými. Měl jsem příležitost vidět, jak neracionálně byly zdroje využívány (a často vyčerpávány) a jak zničené bylo v důsledku toho životní prostředí. Neměli bychom nikomu znovu umožnit, aby si hrál na trh a diktoval, co má kdo vyrábět, jak to má vyrábět, jaké vstupy používat a jaké zavádět technologie.


viální, zřejmá a zcela evidentní. V současné celosvětové zmatenosti je však minoritním názorem, který je vystaven posměchu a zesměšňování, aniž by byl brán vážně. Potřebujeme více takových knih, jakými jsou Největší bohatství od Juliana Simona (vydalo CDK v roce 2006 – pozn. red.), e Improving State of the World od Indura M. Goklanyho, Skeptický ekolog od Bjørna Lomborga (a další). Měli bychom se snažit vysvětlit oné mlčící většině, že tím největším bohatstvím, které měl Julian Simon na mysli, a tím jediným zdrojem skutečně ohrožovaným plány a aktivitami environmentalistů, je člověk, jeho vynalézavost a jeho přirozené úsilí jít vpřed. Žil jsem dlouho ve světě, ve kterém byly ceny a vlastnická práva učiněny bezvýznamnými. Měl jsem příležitost vidět, jak neracionálně byly zdroje využívány (a často vyčerpávány) a jak zničené bylo v důsledku toho životní prostředí. Neměli bychom nikomu znovu umožnit, aby si hrál na trh a diktoval, co má kdo vyrábět, jak to má vyrábět, jaké vstupy používat a jaké zavádět technologie. Mělo by to za následek další, tentokráte celosvětovou katastrofu a skutečné „zbídačení mas“, zejména v rozvojových zemích. Určité známky toho vidíme už dnes. Všem pesimistům bychom také měli připomínat lidskou zkušenost s technickým pokrokem v minulosti a vysvětlit jim naši oprávněnou víru nejen v jeho pokračování, ale také v jeho velmi pravděpodobnou akceleraci v budoucnosti. Technický pokrok přinese zásadní změny a máme spoustu důvodů očekávat, že technické změny budou daleko větší než jakékoliv představitelné změny klimatu. Není potřeba být skeptický vůči technice, a jak jsem argumentoval jinde,5 není důvod očekávat, že vstoupíme do stacionárního světa – samozřejmě pokud environmentalisté nevyhrají a nezastaví vývoj lidstva. Ekonomové by také měli připomínat důležitý a pro tuto diskusi velmi relevantní budoucí pohyb ve struktuře poptávky, který bude založen na tzv. důchodovém efektu (nebo – jak se také říká – efektu bohatství). S vyšším příjmem a bohatstvím lidé více „poptávají“ ochranu životního prostředí. Není nutné dnešní generace přinutit radikálně snižovat jejich spotřebu, protože zámožnější lidé v budoucnosti budou mít dostatek času učinit své vlastní racionální rozhodnutí ohledně spotřeby a investic – bez naší dnešní kvazipomoci. Ekonomický růst a zvyšování bohatství nevedou ke zhoršování životního prostředí, naopak. Empirický výzkum v oblasti tzv. environmentálních Kuznetsových křivek nám k tomu dává velmi přesvědčivé argumenty. Laikům bychom měli také vysvětlit pojem diskontování jako jediný racionální základ pro mezigenerační komparace. To je jádrem společenskovědního – a v rámci něho zejména ekonomického – přístupu k této problematice. Kdokoli chce chránit budoucí generace, měl by nejprve vyslovit své předpoklady ohledně jakéhokoli mezigeneračního vztahu, nebo jinak, jednoduše řečeno, měl by vysvětlit, jak vidí budoucnost a jakou váhu či význam jí přikládá.6 Environmentalisté předpokládají, že ať už je budoucnost vzdálená jakkoli, má stejný význam jako přítomnost. To samozřejmě není pravda, protože


Princip předběžné opatrnosti, toto dogma environmentalistů, vede k neodůvodnitelné maximalizaci averze k riziku. Postoje tohoto typu mohou nakonec uspět v zablokování a v zakazování všeho. preference současnosti před budoucností je reálně existujícím faktem. Tuto preferenci nám ukazuje právě diskontní sazba. Toto konstatování není ani krátkozrakostí, ani ignorantstvím. Je překvapivé, že i ekonomicky vzdělaní environmentalisté – jako Nicholas Stern – považují „společenskou diskontní sazbu“ za blízkou nule. Takto nerealisticky nízká sazba nadhodnocuje budoucí efekty dnes provedených opatření (a naopak).

OPATRNOST A „OPATRNOST“ Musíme také zmínit tzv. princip předběžné opatrnosti, který se stal jedním z hlavních argumentů environmentalistů. Lidé jsou a měli by být opatrní. To je naprosto přirozené a tento jejich postoj nikdo nekritizuje. Každý rozumný člověk minimalizuje riziko – ale nikoliv za každou cenu. Žijeme ve světě, kde je vždy něco za něco, a každý analytik ví, že při rozhodování o tom, zda by to či ono opatření mělo být provedeno či nikoliv, musí zhodnotit jeho náklady a výnosy. Princip předběžné opatrnosti, toto dogma environmentalistů, vede k neodůvodnitelné maximalizaci averze k riziku. Postoje tohoto typu mohou nakonec uspět v zablokování a v zakazování všeho. Profesor Sternhell správně říká7, že princip předběžné opatrnosti „vyžaduje kvantitativní soud, jinak nikdy nepřejdeme křižovatku, nenastoupíme do autobusu nebo ani nevstaneme z postele“ (s. 20). A tímto „kvantitativním soudem“ je analýza nákladů a výnosů.


Indur M. Goklany vydal o principu předběžné opatrnosti celou knihu8 a navrhuje v ní způsoby, jak formulovat hierarchická kritéria a jak řadit různé hrozby, což je pochopitelně něco jiného než aplikace nestrukturovaného principu předběžné opatrnosti. Goklany používá několik velmi známých a často diskutovaných příkladů a dokazuje, že environmentalisté tíhnou k systematickému přeceňování negativních vlivů lidské činnosti a že opomíjejí její pozitivní dopady. Takový přístup nemůže přinést dobré výsledky. Ještě více frustrující je skutečnost, že nevěnujeme dostatečnou pozornost zneužívání slov „trh“ a „cena“ ze strany těch, kteří šíří paniku o globálním oteplování. Nechtějí nic jiného než nás zdanit, ale místo toho mluví o – k trhu přátelských – „schématech obchodování s emisemi“. Nereagovali jsme dostatečně hlasitě, neřekli jsme, že emisní povolenky jsou implicitními daněmi a že hraní si na trh nám připomíná debatu plán vs. trh z třicátých let minulého století mezi Misesem a Hayekem na jedné straně a Langem a Lernerem na straně druhé. Souhlasím s Rayem Evansem, když vidí „orwellovské používání slov ,trh‘ a ,cena‘, aby lidé akceptovali takovou míru kontroly nad svými životy, která je v anglofonních zemích bezprecedentní, s výjimkou období válek“.9 Klimatické bratrstvo (abych použil hezký termín dalšího Australana, Wolfganga Kaspera) s úspěchem přesvědčilo politiky a média, že tato „k trhu přátelská“ schémata obchodování s povolenkami jsou lepší než pouhé restrikce a zákazy. V této souvislosti já dávám přednost explicitním zákazům. Jsou mnohem srozumitelnější a eventuelně odstranitelnější. „Oteplovači“ (další pěkný termín) uspěli také ve vytvoření motivací, které vedly k obrovskému vzestupu moci a síly skupin dobývajících rentu (rent-seeking groups). Tito hledači renty profitují – z obchodování s povolenkami na vypouštění oxidu uhličitého; – z budování neproduktivních větrných, solárních a dalších zařízení schopných vyrábět pouze vysoce dotovanou elektrickou energii; – z pěstování nepotravinových plodin, ze kterých jsou vyráběna biopaliva na úkor výroby potravin (s dobře známými vedlejšími efekty); – z výzkumu, psaní a pronášení projevů o globálním oteplování atd. Kritika dobývání renty ze strany teoretiků veřejné volby (některých významných členů naší Společnosti), vzniklá před zhruba třiceti, čtyřiceti lety, byla revolučním odmítnutím idealizace ambiciózních politiků, kteří se snaží realizovat své záměry jako „osvícení despotové“. Obávám se, že tento aspekt debaty o globálním oteplování nebyl neodborné veřejnosti dostatečně vysvětlen. Politici využívají byznysmeny usilující o tento typ výnosů jako své partnery, protože ti obvykle mají velký vliv a dostatek finančních prostředků k tomu, aby sehráli rozhodující roli.


SPOR O SVOBODU Nezabýval jsem se ani klimatologií, ani hodnotícími zprávami IPCC.10 Bez silných slov a zdlouhavých argumentů postačí říci, že souhlasím s profesorem Sternhellem v tom, že „spojitost mezi klimatem a oxidem uhličitým ospravedlňuje sledování tohoto jevu, ale neospravedlňuje dnes navrhovaná drahá, razantní, asi nepotřebná a pravděpodobně bezvýsledná opatření“.11 Závěrem bych rád zopakoval (co jsem řekl na Mezinárodní konferenci o klimatických změnách, kterou v New Yorku pořádal v březnu 2008 Heartland Institute), že „musíme znovu zahájit diskusi o podstatě státu a o vztahu jednotlivce a společnosti“,12 protože jak jsem zdůrazňoval mnohokrát: současný spor není o klimatologii, je o svobodě. A chtěl bych dodat „o prosperitě a o životních podmínkách milionů lidí“. Abychom předešli katastrofě, „měli bychom věřit racionalitě člověka a důsledkům spontánní evoluce lidské společnosti více než ,dobru‘ plynoucímu z politického aktivismu“.13

POZNÁMKY Za úvahu stojí i pojem „klimatismus“, zejména jako přímý a srozumitelný protiklad klimatologie. Vinod K. Dar ve svém článku „Klimatologie vs. klimatismus“ správně říká, že „klimatologie je věda, klimatismus je ideologie“ a „veřejnou diskusi o klimatu dnes ovládají, ne-li monopolizují klimatisté (...) Ve veřejné debatě o klimatických změnách klimatologové byli a jsou mlčící většinou“ (http:// www.rightsidenews.com/200807231515/energy-and-environment/ climatology-versus-climatism.html). 2 V jednom „zeleném“ hotelu v Kalifornii mají údajně v každém pokoji kromě Bible i Al Goreovu knihu Nepříjemná pravda. 1

V češtině ji vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2007. Od prosince 2007 do července 2008 vyšla kniha v němčině, v nizozemštině, v angličtině, v ruštině a ve španělštině. Další překlady se připravují. 4 Projev na Konferenci OSN ke klimatickým změnám, New York, 24. září 2007, publikováno v MF Dnes, 25. září 2007, s. 14 – „Oteplování: dejme slovo oběma stranám“. 5 Projev na výročním setkání Competitive Enterprise Institute, „Is Schumpeter’s Vision of the End of Capitalism Relevant?”, 28. května 2008, Washington D. C. (http://www.klaus.cz/klaus2/asp/ clanek.asp?id=OfTuMDaIhOG8 nebo http://cei.org/cei_files/fm/ active/0/90823_CEI-web.pdf ). 6 Viz můj technický článek napsaný společně s Dušanem Třískou „Ke kritice používání konceptu solidarity a diskriminace v intertemporální analýze tzv. globálních problémů“, Politická ekonomie, prosinec 2007. 7 „e Abused Science of Climate Change”, Quadrant, červen 2008. 8 „e Precautionary Principle. A Critical Appraisal of Environmental Risk Assessment”, CATO Institute, Washington D. C. 2001. 9 „e Chilling Costs of Climate Catastrophism”, Quadrant, červen 2008, s. 12. 10 Viz kapitola 6 knihy Modrá, nikoli zelená planeta. 11 „e Abused Science of Climate Change“, Quadrant, červen 2008, s. 20. 12 „Od klimatického alarmismu ke klimatickému realismu“, projev na Mezinárodní konferenci ke klimatickým změnám, New York, 4. března 2008 (http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=g3V6SwW3cgMz nebo http://www.heartland.org/Article.cfm?artI d=22902). 13 Projev na Konferenci OSN ke změnám klimatu, New York, 24. září 2007 (http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=AWKeJjvsIxp). 3

Text je přepisem projevu předneseného na setkání Montpelerinské společnosti v Tokiu 8. září 2008. Redakčně upraveno. Autor je prezidentem České republiky.

Co nového v EU najdete na internetové stránce www.fajmon.eu



Rusko: genealogie obra Petr Kostka Dvě konstanty determinují dějiny Ruska. A to až do dnešních dnů. Rusko bylo vždy autokracií a zároveň nikdy nedošlo k oddělení ekonomiky od politiky. Proto zde ani nevyrostl standardní trh. Soukromé vlastnictví bylo vždy podmíněné, podléhalo zájmům politické moci. Nemohlo se stát oporou nezávislosti na autoritě, známe i období, kdy bylo zcela vymýceno. Individuální svoboda nikdy neexistovala. O podřízenosti soukromého vlastnictví vůli vládnoucí moci svědčí i slova momentálně nejbohatšího Rusa Olega Děripasky. Ten prohlásil, že když bude požádán, předá svůj majetek rád do rukou státu. Dobře ví, jak a čí zásluhou se v Rusku bohatství získává a jak se udržuje. Je to ale i nádherný projev patrimoniálního mysticismu. Vlastníci obrovských privatizovaných majetků z devadesátých let minulého století dnes vědí, že se nesmějí plést do politiky. I za carského režimu mohlo dvorjanstvo výměnou za oddanost a poslušnost k carovi využívat propůjčenou zemi. V monokratickém Rusku nikdy nemohl vládnout neutrální zákon. Mnoho neznamenal za carismu, vůbec nic za komunistické totality, nepříliš znamená i nyní. Právě bez něho je institut soukromého vlastnictví pouhou fikcí. Absence skutečné ekonomické svobody (i v současnosti při hodnocení jejího indexu patří Rusko k nejhorším zemím na světě), o návazných intelektuálních svobodách a politických právech lze hovořit ještě méně, a abstraktních pravidel chování závazných pro všechny subjekty včetně státu neumožnila vytvoření funkčního tržního hospodářství, čímž byla zamezena cesta k intenzivnímu rozvoji, jenž je atributem Západu. Názor, že individuální svoboda, a tím samozřejmě i ekonomická, není vysokou hodnotou, zastávalo vždy mnoho ruských intelektuálů. Tržní společnost prý v Rusku nikdy nemůže vzniknout, protože Rusové jako idealisté v podstatě postrádají přízemní obchodnické instinkty. Vizi, že Rusové touží po jednotící metafyzické, všemu nadřazené ideji, odmítají pozitivismus a mesianisticky snášejí utrpení, což společně zakládá jejich mravní převahu nad atomizovanou materiální západní společností, sdílel třeba nedávno zesnulý Alexandr Solženicyn.

ATRIBUTEM RUSKA JE EXTENZIVNÍ ROZVOJ Výchozí podmínky zformovaly v Rusku společnost, která se může rozvíjet pouze kvantitativně a extenzivně, do šířky, nikoliv do hloubky. Geopolitické ambice tu mohou být uspokojovány pouze územní expanzí nebo šířením vlivu hrozbou. Zábor a exploatace budí protitlak, který musí být překonán. Principem je síla, metodou tudíž násilí. Ostatně energetické vydírání patří také do silového arzenálu. Západní imperiální mocnosti vlastnily své vzdálené kolonie, avšak ty pro ně nikdy neznamenaly hlavní růstový zdroj. Rozhodující výrobní faktor


byl kapitál. Jako Mongolové, kteří ovládli Rusko ve 13. století, obsazovali další a další pastviny, tak v pozdějších dobách ruští rolníci zabírali další a další zemědělské plochy. Bylo to dobývání výrobního faktoru půdy, jenž byl doplňován masivním, někdy až otrockým nasazením pracovní síly, čímž se kompenzoval nedostatek kapitálu. Průvodním znakem extenzivního paradigmatu je idea, že se nikdy nelze vzdát již jednou, třeba pouze ideologicky ovládnutého prostoru. Garantem teritoriálních výbojů, které za poválečné komunistické éry měly ideologické zdůvodnění v šíření světové proletářské revoluce, byla obrovská armáda, jež neustále plnila i v dobách přechodného míru roli potenciální hrozby. Armáda byla vždy předmětem kultovního uctívání. Ruský politický systém je vertikála. Podle Hegelovy kategorizace stadií historického vývoje by se Rusko dalo označit za typ orientálního světa. Nelze ani hovořit o hierarchické struktuře. Na vrcholu vždy stál autokrat a ostatní byli prakticky v postavení poddaných. Rovněž v období komunismu nešlo při nejvyšším rozhodování o vůli kolektivního stranického orgánu, nýbrž o vůli toho „prvního“, jež byla vždy konečná. I ti těsně pod vrcholem moci často vůbec nic neznamenali; někdy, třeba za vlády Ivana Hrozného či Stalina, si ani na chvíli nemohli být jisti vlastním životem. Také současné Rusko má rysy samoděržaví. Jeho dějiny jsou kontinuitou různě intenzivní autokracie, která za komunismu přešla do totality.

Absence skutečné ekonomické svobody (i v současnosti při hodnocení jejího indexu patří Rusko k nejhorším zemím na světě) a abstraktních pravidel chování závazných pro všechny subjekty včetně státu neumožnila vytvoření funkčního tržního hospodářství, čímž byla zamezena cesta k intenzivnímu rozvoji, jenž je atributem Západu.


Extenzivní rozvoj je nezbytně spojen s centralizací. Jenom soustředění moci do centra umožňuje masivní mobilizaci lidských a materiálních zdrojů, kde kvantita bez přidané hodnoty musí nahrazovat kvalitu. Příkladem je proces industrializace Sovětského svazu, kdy masy rolníků byly násilně přemístěny do městských aglomerací a přetaveny na průmyslové dělnictvo. Odvěká despocie tvarovala podobu společnosti. Lidé bez osobní svobody a odpovědnosti nemohou respektovat nic jiného než vládu silné ruky. Vyznávají paternalismus a mají sklony k víře v neodvratnost osudu. Nietzsche Rusko charakterizoval jako houževnatý fatalismus bez revolty. I dnešní Rusové vyžadují autoritativní vedení a ochranářství. Ale když v chaotických obdobích rozvratu sevření moci povoluje, nastupuje anarchie a kořistnický individualismus. Částečným obrazem tohoto děje může být i privatizace v devadesátých letech dvacátého století. Když se vláda zase upevňuje, vrací se vše do zaběhlých kolejí a soukromé vlastnictví je opět pod kontrolou politické moci.

EXPANZE JAKO PROJEV IDENTITY Imperiální útočnost Ruska vždy vyvolávala permanentní konflikty s okolním světem. Ve druhé polovině minulého století, kdy byla sebevědomá rozpínavost živena ideou světové socialistické revoluce, dostala tato tenze planetární rozměr. Když se agrese stává mým existenčním principem, je vnější svět nevyhnutelně považován za nepřátelský a jeho přirozená rezistence zcela zvráceně vnímána jako útok proti mně samotnému. Je to promítání vlastního paradigmatu do postoje těch druhých. Zdůrazňování nutnosti neustálé obrany proti vnějšímu nepříteli umožňuje i odvracet pozornost od vnitřních rozporů. Skutečnou sílu ale dokáže Rusko, jako snad to jediné, respektovat. Je schopno se jí i zcela racionálně podvolit. Rusko se ocitalo vlastním přičiněním v izolaci a trvalým se stával paranoidní pocit obležené pevnosti. Všudypřítomná atmosféra blízkosti střetu nutila Rusko k autarkii. Nejvýraznější érou izolace bylo období před druhou světovou válkou, kdy se komunistický režim obával o svoji existenci. V té době byl ještě plán šíření světové revoluce zavržen a jeho protagonista Trockij zapuzen a později zavražděn. Vláda usilovala o maximální soběstačnost hospodářství, avšak tato politika v průběhu poválečných let dostávala trhliny, protože možnosti extenzivního rozvoje začínaly narážet na svoje meze. Devastované zemědělství nebylo schopno produkovat dostatek potravin a petrifikovaný průmysl se nestačil přizpůsobovat technologickým změnám. Dovozy obilovin a výrobních zařízení mohly však být financovány pouze exportem surovin, popřípadě zbraní. Vzájemné vztahy impéria a Evropy byly v zásadě ovlivňovány vnitřním stavem a mírou agresivity Ruska. Evropa se jen snažila přizpůsobivě, podle své momentální síly či slabosti, reagovat. Zvláštní spřízněnost však mívalo Rusko s autoritářským Německem; bez ohledu na to, že proti sobě obě země i válčily,


s ním sdílelo řadu ideových průsečíků. Více se Rusko s Evropou sbližovalo pouze v dobách vlastních krizí a nejistot nebo když pociťovalo nutnost modernizovat armádu, jako třeba za vlády Petra Velikého, a tudíž potřebovalo západní technologii a zkušenosti. Rusko se ve skutečnosti Evropou nikdy stát nechtělo. I dnes se více než dvě třetiny Rusů za Evropany nepovažují a Putin nazývá Rusko euroasijskou velmocí. Demokracii žádá podle průzkumů pouze jedna třetina respondentů a tržní reformy schvaluje ještě menší část. Demokracie by přitom umožňovala prosazování rozsáhlejšího přerozdělování příjmů z prodeje ropy a plynu. Nejvýznamnějším obdobím impéria byla asi léta Velké vlastenecké války, která byla zároveň i vrcholem možností komunistické totality. Monumentálním nasazením lidského zdroje bez ohledu na ztráty se zlomila nacistická ozbrojená moc. Stavy imperiální armády byly vždy značné, avšak nasazení frontového vojska v této válce bylo dosud nevídané. Jestliže v roce 1941 měl Sovětský svaz ve zbrani přes pět a půl milionu vojáků, tak na konci střetu, navzdory strašlivým ztrátám, to bylo více než dvakrát tolik. Oběti byly děsivé, lidský potenciál byl ale pouhou kategorií válečného materiálu. Osud individua naprosto nic neznamenal a bolševickou mocí ani nebyl nikdy vnímán. Třetí říše však svému pádu napomohla sama. Rasový mysticismus, pohrdající obyvatelstvem obsazených území, a iracionální voluntarismus, ignorující kauzalitu, vyústily v likvidaci hitlerovské armády ztracené v mrazivé pustině. To však nic neubírá na hrdinství sovětského pěšáka, tankisty a partyzána. Lidé nesmírně strádali, stejně tak jako za bolševické revoluce nebo stalinského teroru dvacátých a třicátých let, ale jejich utrpení nyní dostalo existenciální smysl. Za druhé světové války u nich vznikl skutečný, dosud nebývalý pocit vlastenectví. Až do dnešních dnů je zdrojem nacionálního sebevědomí mnohdy frustrovaných Rusů. Sovětská velmocenská hrdost se stala hrdostí ruskou. Nové rozdělení sfér vlivu, jako důsledek historicky největšího světového válečného konfliktu, potvrdilo dosud nevídaný úspěch ruského expanzionismu. Tehdejší Sovětský svaz opět rozšířil své hranice na Západ a mocensky ovládl střední Evropu, včetně východního Německa, tedy bývalého obávaného Pruska. To je skutečné splnění imperiálního snu. Silný ideologický vliv zásluhou západoevropských intelektuálů a antikapitalistických sentimentálních hnutí, například pacifistů, byl uplatňován i ve zbytku Evropy. Komunistické ideje získávaly pozice rovněž ve třetím světě. Lidé ale dál žili skromně, až nuzně. Rozhodující část prostředků vyprodukovaných extenzivním hospodářstvím byla věnována na udržování a rozvoj armády. Technologické zaostávání se však dále prohlubovalo, až dosáhlo takového stupně, že Spojené státy v osmdesátých letech sovětské Rusko uzbrojily. Tato technologická porážka armády a ekonomické vysílení vedly k rozpadu impéria. Dědicem bývalé imperiální mocnosti se stalo zesláblé a ponížené Rusko. V devadesátých letech, za vlády Jelcina, se opět po dlouhé době začalo sbližovat s Evropou. Diskutovalo se


sice o demokracii, volbách a politických právech, ale skuteční stoupenci liberální demokracie byli v naprosté menšině. Pro odvěké autoritativní Rusko je to cizorodá idea. Samotná demokracie nemůže vést ke svobodné společnosti tam, kde individuální svobody nejsou akceptovány jako princip.

RUSKO LZE ZMĚNIT POUZE SHORA Transformace vertikálního systému nadřízenosti a podřízenosti, s naprostou dominancí politické moci, na horizontální systém síťových vztahů nezávislých subjektů regulovaných neutrálním zákonem je v Rusku patrně možná pouze použitím „východoasijského“ modelu, kde ke změně dochází v následující schematické časové ose: Politická autorita v první fázi zavede a garantuje ekonomické svobody a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Vznikající trh se bude oprošťovat od politicky motivovaných zásahů vládní moci. Demokratická práva budou ale nadále potlačována. Postupem času se však vytvoří široká, diferencovaná, bohatnoucí a ekonomicky nezávislá střední vrstva. Ta bude pro sebe stále důrazněji požadovat politická práva a demokratizaci režimu. Slábnoucí autorita zbavená ekonomické moci se pak samovolně rozpadá. Společnost se stává liberálnější a demokratičtější. Rusové si nepřejí, a ani nic jiného neznají, než vládu silné ruky. Ta sice jako jediná může prosadit strukturální změny, ale v dnešním Rusku je to téměř nemožné. Současná autokracie se v žádném případě nevzdá své moci nad ekonomikou. Nemusí čelit žádnému výraznějšímu vnitřnímu tlaku. Trh sice existuje, ale je deformovaný, bez opory zákona. Ruský kořistnický kapitalismus devadesátých let byl pouhým rozdělením majetku těm nejdravějším, s kontakty z doby komunismu. Byl to obchod vzájemné podpory nově vzniklé oligarchie a zesláblé a dezorientované státní moci. Ta se však na počátku jednadvacátého století stabilizovala, získala širokou podporu veřejnosti a ve vztahu k oligarchii nabyla postupnou převahu. Upevnění autokracie mělo dvě rozhodující příčiny. Za prvé se na vrchol dostal Putin, krytý zázemím tajných služeb, nejefektivnější organizace komunistického režimu. Putin navrátil vládnutí patrimoniální tradici. Zastavil i proces decentralizace, bezohledně zpacifikoval Čečensko a započal rehabilitaci stalinismu, a to nikoliv z nostalgie po komunismu, ale po ztraceném pocitu pýchy slavné imperiální éry. Byl si vědom, že obnova imperiálního sebevědomí je přáním zmatených a ponížených Rusů. Prohlášení, že rozpad Sovětského svazu

Ruský stát začal na počátku nového tisíciletí strmě bohatnout, aniž by na tom měl větší zásluhu. Státem ovládané giganty Gazprom a Rosněfť naplňují vytvořený stabilizační fond, který dnes spravuje téměř sto miliard dolarů.


byl největší geopolitickou katastrofou 20. století, reflektuje ruské cítění. Ztráta vlivu v dříve (ideologicky) dobytých územích je nejcitelnější ranou imperiálnímu syndromu. Pocit, že jsem příslušníkem velmoci, bývalo někdy to jediné, co mohlo obyčejného Rusa povznést. Tento pocit se Putin snažil znovu probudit. Druhou příčinou renesance ruských velmocenských ambicí se stala objektivní skutečnost, na kterou nemělo Rusko vliv. Došlo k výraznému nárůstu cen zemního plynu a ropy. Ruská federace je významným světovým vývozcem ropy a největším vývozcem plynu. Podíl ropy a zemního plynu na HDP činí asi jednu třetinu, čtyři pětiny hodnoty exportu připadají na přírodní zdroje. To je struktura rozvojové země. Ostatní průmysl, s částečnou výjimkou zbrojařství, není konkurenceschopný. Ruský stát začal na počátku nového tisíciletí strmě bohatnout, aniž by na tom měl větší zásluhu. Státem ovládané giganty Gazprom a Rosněfť naplňují vytvořený stabilizační fond, který dnes spravuje téměř sto miliard dolarů. Nutno ale říci, že vláda nakládala s fondem dosud obezřetně, i když se svými požadavky stále vehementněji přichází armáda a v posledních týdnech se hlásí i otřesený finanční sektor. Má to usnadněné tím, že Rusko není skutečná demokracie, a tak nemusí odolávat tlaku voličů na přerozdělování bohatství a zvyšování sociálních výdajů, jak je tomu například v západních státech sociálního blahobytu. Takže je paradoxní, že první země socialismu je dnes méně sociální než kapitalistický Západ. Výrazy „suverénní“ nebo „ řízená“ demokracie jsou jen eufemismy pro soudobou autokracii.

VELMOC Z MINULÝCH STOLETÍ Imperiálním způsobem myšlení omezené Rusko se nikdy nemůže smířit se ztrátou sfér vlivu. Když to okolnosti dovolí, neváhá ani dnes použít brutální sílu. Agresivita se neotupila, jen využívá širší škálu prostředků a není již ideologicky zdůvodňována šířením socialismu. Dnes je odůvodněním preventivní zajišťování bezpečnosti ruského národa. Zde můžeme obecně pozorovat další, avšak jenom zdánlivý rozpor. V těch postkomunistických státech, kde totalitu vystřídal autoritativní systém, se stal jednotící ideou nacionalismus. Přitom socialistická revoluce neuznávala národní zájmy. Pro bolševiky Října národ neexistoval. Bezkonfliktní nahrazení internacionalismu nacionalismem je však přirozené. Musela být přijata nová tmelící kolektivistická idea, čemuž vyhovuje masám blízký národní socialismus. Ten je zaměřen proti liberálnímu individualismu, rozleptávajícímu diktatury. Je ale skutečností, že ruský nacionalismus sílil již za sovětské éry. Bylo však nutno jej korigovat s ohledem na ostatní národnosti v impériu. Pád Sovětského svazu sice impérium zredukoval, ale i národnostně homogenizoval. Ruský nacionalismus nemá již překážky a nemusí brát zřetel na druhé národy bývalých svazových republik. Archaický imperialismus současného Ruska je však anachronismem minulého či předminulého století a do budoucna


Rusko je značně závislé na zahraničním kapitálu, který může kdykoliv odplynout, což se částečně děje právě nyní. Také čas pracuje proti němu, protože vyspělý svět intenzivně hledá účinné substituce fosilních paliv a technologie snižující energetickou náročnost. pro ruský ekonomicko-sociální rozvoj nemá žádný smysl, dokonce je kontraproduktivní. Zvýšená agresivita stupňuje politické napětí a to zase způsobuje útěk zahraničního kapitálu. Kříšení imperiální slávy ale povzbuzuje pochroumané ruské sebevědomí a národní hrdost, což upevňuje vnitřní postavení autority, která tuto politiku uskutečňuje. Minulost se neustále vynořuje. Snění Vladimíra Žirinovského o ruském vojákovi, omývajícím svoje holínky v Indickém oceánu, zní uchu Evropana naprosto bizarně, ale Rusové tomu, přinejmenším jako metafoře, rozumějí. S růstem nacionalismu nabývá opět svého bývalého významu intelektuálně mělká ruská pravoslavná církev, která loajálně sloužila carismu, stejně tak jako pozemkoví vlastníci a úřednictvo, ale za komunistické totality byla skoro vyhlazena. Určitou váhu získala v období Velké vlastenecké války, kdy vyděšený Stalin mobilizoval všechny síly ve smrtelném zápase s nacismem a začal využívat ruské národní sebevědomí. Dnes je nacionalistické pravoslaví ideovou oporou obnoveného imperiálního cítění. Jako v dobách carů slouží opět autoritě. Bohatnutí Ruska z prudkého nárůstu cen surovin tedy opět pomohlo probudit otřesené imperiální ambice. Zdá se však, že právě toto zbohatnutí je pastí, která odsune naléhavou potřebu strukturálních změn. Může nastat „arabský syndrom“. Blízkovýchodní země se topí v petrodolarech, ale společnost je nadále zaostalá. Dlouhodobější pád cen surovin a snížení jejich celosvětové spotřeby by mohly způsobit v Rusku katastrofu. Tím se ale dnes nikdo nezabývá. Reálné příjmy domácností se od roku 2003 zdvojnásobily. Vzmáhá se i střední třída. Je však z větší části napojena na stát a na něm je i závislá. To není základna stabilní občanské společnosti. I v Rusku, jako všude na světě, se v důsledku globalizace etabluje trh, i Rusko se relativně stává otevřenějším. Avšak malé a střední podniky, které jsou ve standardním tržním hospodářství páteří ekonomiky, tvoří nevýznamnou část. V Ruské federaci se podílejí na tvorbě HDP zhruba 15 %. V západní Evropě jsou to více


než dvě pětiny. V Rusku hrají prim těžařské a energetické giganty. Putin částečně zestátnil některé majetky privatizované v 90. letech. Stát přímo ovládá strategický průmysl, zejména energetiku, ale ostatní výrobu reguluje intervencionistickými nástroji, metodou blízkou nacistické průmyslové politice; průmyslové korporace v soukromých rukách jsou usměrňovány k plnění politických cílů.

V BUDOUCNU ČEKÁ RUSKO DALŠÍ ÚSTUP Vzhledem k situaci na surovinových trzích jsou z hlediska blízké perspektivy vyhlídky Ruské federace příznivé. Ani určitý pokles cen nemůže státní pokladnu výrazně ohrozit. Být ale závislý na exportu a cenách přírodních zdrojů znamená být i ve vleku toho, co nemohu příliš ovlivnit. Rusko je rovněž, i přes růst příjmů, značně závislé na zahraničním kapitálu, který může kdykoliv odplynout, což se částečně děje právě nyní. Také čas pracuje proti němu, protože vyspělý svět intenzivně hledá účinné substituce fosilních paliv a technologie snižující energetickou náročnost. Takové mnohaleté soustředěné úsilí s vynaložením masivních investic do výzkumu s velkou pravděpodobností přinese úspěch. Časem dojde nezbytně, a to i z důvodů ruského energetického vydírání, k politickému prosazení rozsáhlejšího využívání jaderné energie. Rusko má i značné demografické problémy. Klesá porodnost, počet ruského obyvatelstva se snižuje. Rusko sužuje i alkoholismus. Dálný východ a Sibiř přicházejí o obyvatele, již dnes se tam prodírá čínský vliv. Čína je mnohem vitálnější než Rusko, děje se tam to, co se v Rusku nikdy nestalo. Ekonomika se postupně emancipuje od politiky, sílí ekonomická svoboda. Jsou vytvořeny předpoklady pro intenzivní rozvoj. Ruská federace těžko ustojí v příštím desetiletí čínský hospodářský tlak na svých vylidněných asijských územích. Stále se přitom bude zvyšovat podíl muslimského obyvatelstva v důsledku jeho větší natality. Někteří Rusové emigrují do zemí EU, tu zase budou opouštět mladí, vzdělaní lidé z důvodu pro ně nepříznivých podmínek ve skomírajících státech sociálního blahobytu. Do uvolněného ruského prostoru se bude tlačit i pracovní síla ze Střední Asie. Tím podíl muslimů ještě více naroste. Přijde možná doba, kdy se bude Rusko chtít opět sblížit s Evropou, ale ta už bude příliš slabá. Tak se geograficky vymezená Evropa jako celek, i když její západní i východní část každá z jiného důvodu, pohrouží do stagnace a bezvýznamnosti. Autor je ekonom.


Znevýhodňování příští velmoci Jak neporovnávat Čínu s Indií

Neil C. Hughes Většina Američanů si jistě vzpomene na televizní reklamu na jistý druh „nízkokalorického“ piva, která rozpoutala debatu mezi zastánci „chutná skvěle“ a „málo vydatné“. Debata byla absurdní a také nebyla od počátku myšlena vážně. Bohužel stejný argument se v současnosti používá v debatě o tom, jestli je to Čína nebo Indie, která jde jakožto velmoc vstříc světlejším zítřkům. Ve své podstatě je tento spor ideologické povahy a staví proti sobě potenciály „autoritativního“ a „demokratického“ státu. Zastánci demokracie urputně tvrdí, že Čína je v současnosti vpředu. Jde ale o autoritativní stát vlády jedné strany se slabými náznaky nezávislé občanské společnosti. Politická nefunkčnost je koneckonců napojena na čínský trh; může jej rozbít, a zapříčinit tak jeho pokles a úpadek. Mezitím se Indie, prosperující a také anglicky hovořící demokracie, ocitne před Čínou a díky své veliké populaci možná i před celým světem. Ti, kteří se domnívají, že se Čína dostane na čelní místo, obvykle argumentují tím, že země se nevyhnutelně stane demokratičtější díky rostoucí střední třídě, která bude tlačit na politickou změnu. Západní odborníci jsou obecně přesvědčeni o tom, že sociální změny vycházející z tržního prostředí vedou k liberalizující politické adaptaci. Čínští stoupenci navíc dodávají, že za současného ekonomického vývoje nemusí být silné působení vlády v průmyslovém, peněžním a obchodním sektoru nutně jen špatné. Totéž udělalo poválečné Japonsko a stalo se ekonomicky mocnou, rostoucí liberální demokracií. (Tentýž argument byl použit také pro Jižní Koreu, Tchaj-wan, Turecko po první světové válce či Pinochetovo Chile). Řečeno jinými slovy, dnešní debata proti sobě staví demokratické fundamentalisty a demokratické gradualisty. Výsledky jsou předpovězeny na základě dedukce, která postupuje od obecných principů a teorií politické ekonomie. Na teoriích není samozřejmě nic špatného, ale teorie sama o sobě nikdy nestačí k dosažení skutečného pochopení, obzvláště v případě, snaží-li se Západ pochopit dvě velmi odlišné nezápadní země. Tato konkrétní, deduktivně demokraticko-autoritativní debata značně zjednodušuje komplexní vztah politické změny a ekonomického růstu a při jeho formování nebere v úvahu důležitost kulturních tradic a historie. Demokracie není v protikladu k autokracii a ani politickou alternativou, pokud je nahlížena jako součást kulturního kontextu. Historie a kultura jsou až příliš odlišné, aby byly stlačeny do paradigmatu


demokracie versus autokracie – a snahy srovnávat v tomto duchu Čínu s Indií pak brzy sklouznou k logické nesouvislosti.

CO VYŽADUJE SROVNÁVÁNÍ Předmětem značného zájmu a nejistoty je, jak se vlastně podaří ekonomická modernizace. Stále se musíme učit o relativní důležitosti a souhře faktorů, jakými jsou geografie, přírodní zdroje, kultura, sociální struktura, instituce a vedení. Nejlepším způsobem, jak se učit, je induktivní přístup – nahlížet na realitu takovou, jaká je, a akceptovat, že paradox a dvojznačnost jsou daleko pravděpodobnějšími výsledky nežli absolutní „pravda“. Vážné srovnávání Číny s Indií vyžaduje smysluplné zaměření. Dobrým začátkem by mohl být klíčový test současného politického systému: jeho kapacity eliminovat absolutní chudobu, a tím i korupci. Vztah ponižující chudoby a potenciálu státu získat status velmoci není samozřejmě jednoduchý nebo statistický. Lze se ale shodnout na minimu, že je dnes těžko možné, aby byl stát s přetrvávající, rozšířenou a ponižující chudobou v současném globalizovaném světě považován za supervelmoc. Toto kritérium cloní při nazírání na širší obraz našeho srovnávání. Jaká jsou základní fakta? Čína pokračuje v ekonomickém růstu dech beroucím tempem. Stala se druhým největším obchodním partnerem Spojených států (hned po Kanadě) a čtvrtou světovou ekonomikou (vzhledem k HDP). Ekonomický růst byl za posledních osmadvacet let ročně průměrně 9,8 % a v letech 2003–2007 více než 10 %. Zdá se, že potenciál ekonomického růstu Číny je nevyčerpatelný. Současně rostla také ekonomika Indie – 6 % v 90. letech; po roce 2000 vzrostly ekonomické ukazatele na 7,8 % a za poslední dva roky na 9 %. Export a hlavně luxusní zboží, prudce se rozvíjející IT sektor a další vnitřní služby se rozvíjejí ještě rychleji, což


vede k nárůstu předpovědí, že Indie by mohla jednou Čínu předehnat. Na základě těchto dat by se dalo předpokládat, že Indie i Čína se rapidně snaží řešit problémy chudoby, alespoň v rámci svých možností a ekonomického růstu. Není tomu tak; Čína problém s chudobou překonává, Indie ne. Důvod je pro ty, kteří jej hledají na špatném místě, nepochopitelný. Jako příklad může sloužit třeba to, že ekonomové zabývající se „vývojem“ pracují při určování relativního úspěchu nebo selhání vlády s mezistátními statistikami. Mnoho těchto analýz se ale soustředí na určení dobrých nebo špatných znaků při takové míře zobecnění, že každý z těchto faktorů může radikálně změnit výsledek: chyby v získávání dat, správnost předpokladu, adekvátnost velikosti a rozdělení vzorku a kulturní a jazykové faktory – to vše ovlivňuje platnost odpovědí na dotazníkové otázky. Nejambicióznější pokus zhodnotit kvalitu vlády je možné nalézt v projektu Světové banky s názvem Vládní indikátory. Tato studie zahrnuje 212 zemí a oblastí a zkoumá 310 proměnných vycházejících z 33 zdrojů, jež zahrnují mezinárodní a nevládní organizace, univerzity, agentury hodnotící komerční risk a průzkumy firem a jednotlivců. Přes široký záběr svých zdrojů banka přiznává, že její statistický záměr zůstává „omezeným nástrojem pro konkrétní politickou radu na národní úrovni“, neboť nemůže jednoznačně vysvětlit, jak mohou měřené dimenze vládnutí ovlivňovat celkovou kvalitu vlády v dané zemi. Problémem je, že metodologie je v případě aplikace číselných hodnot k formálním pravidlům omezená stejně jako v případě aplikace těchto pravidel na prostředí institucí, ve kterých jsou tato pravidla aplikována. Společnost není jednoduchým součtem částí. Obavy z věrohodnosti uvedených dat se potvrdily již v roce 2007, kdy vyšla dlouho očekávaná zpráva Světové banky hodnotící hrubý domácí produkt. Informovala, že ekonomiky Číny a Indie jsou vlastně o 40 % (resp. 36 %) menší, nežli se původně předpokládalo. Čínu je ovšem stále populárnější srovnávat s jinými zeměmi než skrze její vlastní zkušenost. Nejčastěji dostává nálepku „leninistická“, aby se její zkušenost umenšila na méně obsažný příklad sovětského komunismu. Stejně problematický je rozšířený pohled na to, že začlenění Číny a Indie do celosvětového trhu z nich učiní „západnější“ země: svobodný trh přece podporuje svobodnou společnost. Tyto dva přístupy se na první pohled zdají odlišné, ale nejsou: oba se snaží pochopit Čínu a Indii z hlediska zkušenosti, které nejsou ani čínské, ani indické. Jedinou možností, jak pochopit Čínu, Indii nebo jinou komplexní společnost, je učinit tak skrze její vlastní historii a kulturu. To znamená, že potlačíme své kulturní předsudky a o kultuře a historii zkoumané společnosti opravdu něco víme. Gurcharan Das, bývalý výkonný předseda pobočky Procter&Gamble v Indii a autor knihy India Unbound (2001), má pravdu v tom, že porovnávání zemí, jako je Čína a Indie, je plné jednoduchých abstrakcí a nejistých faktů. Příklad za všechny: i když si jak Čína, tak Indie vypůjčily socialismus ze


Jedinou možností, jak pochopit Čínu, Indii nebo jinou komplexní společnost, je učinit tak skrze její vlastní historii a kulturu. To znamená, že potlačíme své kulturní předsudky a o kultuře a historii zkoumané společnosti opravdu něco víme. Západu, vytvořily zcela odlišné socialistické modely, které je navíc spíše oddělily, než spojily.

ODLIŠNÝ SOCIALISMUS Žádná země nezažila tak dalekosáhlé a narušující změny jako Čína během 20. století. Od konce impéria Čching v roce 1911, přes křehkou republiku a ničící vojenské diktatury, japonskou invazi po občanskou válku až po komunisty vedené sociální povstání zažili Číňané kaleidoskopickou noční můru. „Velký skok před“ Mao Ce-tunga vedl k nejhoršímu hladomoru v historii – zemřelo 30 milionů lidí a miliony dalších byly na celý život zmrzačeny. Maova velká proletářská kulturní revoluce pak přinesla desetiletí chaosu, teroru a totální rozpad čínské společnosti. Když Mao v roce 1976 zemřel, čínští leadeři čelili důležité volbě: pokračovat v jeho politice, nebo jít novou cestou. Čína si zvolila druhou z možností a částečně uspěla, když novou politiku chytře naroubovala na existující socialistickou doktrínu. Teng Siao-pching rychle opustil obecní zemědělskou politiku a vytvořil „systém zodpovědnosti domácností“, kdy se z farmářů stali dlouhodobí nájemníci ve smluvním vztahu se státem. Farmáři získali právo vydělat si peníze z prodané úrody, což zavedlo neformální trh, který cenám umožňoval růst nad rámec cen stanovovaných dříve. K reformě městských částí přistupovalo vedení nové vládní strany obezřetněji; vláda hledala dohodu se složitými státními průmyslovými podniky.


Během této tranzice měla Čína zvláštní výhodu. Po celou historii, vždy, když nějaký vládce zemřel nebo byl přemožen, to byl zasloužilý občanský sektor, založený před více než dvěma tisíci lety na konfuciánských principech, který vládě poskytl enormní podporu a stabilitu. Tuto tradiční strukturu komunisté nezničili; jen ji adaptovali a zmodernizovali. Reformní pokusy na národní úrovni tak vycházejí z místní iniciativy a experimentování. Teng neměl žádný mistrovský plán; byl to vizionářský pragmatik, který slavně prohlásil: „Černá kočka, bílá kočka; pokud chytá myši, je to jedno.“ Jeho největším postřehem bylo uvědomění si, že všechny části čínské společnosti potřebovaly radikální změnu – pryč od maoismu. Po patnácti letech dílčích reforem převrátil Teng v roce 1992 socialismus vzhůru nohama, když Číňanům řekl, že „zbohatnout je skvělé“. V roce 1993 byla čínská ústava doplněna o prvky „socialistické tržní ekonomiky“, což prakticky znamenalo odklon od plánovaného hospodářství obecního vlastnictví. Ústavním dodatkem z roku 1999 bylo legitimizováno soukromé vlastnictví; v roce 2007 ochrana duševního vlastnictví. Symbol statického centralistického sociálního vztahu mezi státem a občanem – „železná miska s rýží“ – přestal existovat. Od roku 1993 byla správa od Pekingu až po ta nejmenší města zmenšena o třetinu a státní sektor jako celek snížil počet zaměstnanců o 45 milionů. Počet státních podniků se snížil o 90 % díky fúzím, prodeji nebo uzavření na současných 157 centrálně řízených „kolektivních společností“, které představují pouze čtvrtinu čínské průmyslové výroby. Podle vládních statistik tvoří další čtvrtinu firmy registrované jako soukromé; tato čísla ovšem neberou v potaz nejasné vlastnické poměry mnohých čínských podniků. Když zvážíme „spontánní privatizaci“ státních podniků a soukromé vlastnictví kolektivních podniků, mohl by soukromý sektor tvořit až tři čtvrtiny průmyslové ekonomiky. Podstatou dnešní čínské socialistické tržní ekonomiky je složitá směsice soukromého, polosoukromého a státního kapitalismu. Zpravidla to funguje, protože jádro čínského hospodářství je otevřené a tržně orientované a také proto, že je založeno na dlouhé čínské tradici „kompletnosti“. Ta při zkoušení nových věcí upřednostňuje místní iniciativu a experiment před přijímáním na národní úrovni. Čínské poměry právě proto nelze užitečně srovnávat s jinými zeměmi. Reflektují odlišnou kulturní a historickou tradici. I Indie šla jinou cestou. Strana kongresu Indii dovedla v roce 1947 k nezávislosti na Velké Británii a dynastie Nehrú-Gándhí dominovala indické politice po více než čtyřicet let. Odkaz Džavaharlála Nehrúa formoval moderní Indii více než kterákoli jiná osobnost, dokonce více než odkaz Gándhího. Nehrúova socialistická vize zahrnovala ekonomickou samostatnost a státní kontrolu ekonomiky – to vše v demokratické sekulární společnosti vycházející z indické tradice tolerance a pluralismu. Nehrú trval na rovných právech všech občanů Indie bez ohledu na kastu, náboženství nebo postavení, což


mu přineslo nenávist konzervativních Hindů, kteří doufali v založení hinduisty kontrolovaného státu. Ironií je, že struktura Strany kongresu vůbec nebyla demokratická. Straně dominovala elita z nejvyšší kasty, jež postupně ztratila podporu kast nižších. V téže době Nehrú odsoudil soukromé podniky a favorizoval model produkce z dovážených náhrad. Aby dosáhl svého, usiloval o prudký růst státem vlastněných klíčových podniků, doživotní zaměstnání pro vládní zaměstnance, ústupky pouze pro malé soukromé podniky a o zakládání technických univerzit. Zanedbal reformy v zemědělství a veřejném vzdělávání a do infrastruktury investoval jen to, co bylo pro chod ekonomiky nezbytné. Vláda regulovala každý aspekt hospodářství, čímž si vysloužila přezdívku „vláda licencí“. Indíra Gándhíová, která v roce 1966 Nehrúa nahradila, pokračovala v jeho politice státních podpor a investic do veřejného sektoru a navyšovala státní deficit, který byl financován opět dalšími půjčkami. Poté, co byla v roce 1984 zavražděna, se země sjednotila pod vládou jejího syna Radžíva, který však pro zotavení své země také příliš mnoho neudělal; v roce 1991 pak byl rovněž zavražděn. Když Narasimha Ráo převzal funkci předsedy vlády, neměla Indie dostatek prostředků ani k nákupu ropy, v době války v Zálivu navíc stouply ceny. Indické státní rezervy proto musely putovat jako záruka půjčky do Londýna, což politici napříč politickým spektrem ostře odsoudili jako národní potupu a „pošlapání indického zlata“. Indie sice byla zkorumpovaná, ale Ráo chtěl této krize využít ke sjednocení těch stran, které by podpořily tolik potřebné reformy. Indickou rupii devalvoval o 20 % a ukončil padesát let trvající diktaturu „vlády licencí“ v oblasti zahraničního obchodu. Měnová krize v polovině 90. let skončila a stejně s ní i zanícení pro reformy. I když se Ráova vláda snažila liberalizovat tržní síly produkující zisk, udělala to ne proto, aby eliminovala stát blahobytu, ale aby jej zakonzervovala. Obrovské státní dotace byly zachovány a nikdo neprojevoval zájem privatizovat státní podniky nebo modernizovat infrastrukturu. Indické autority spatřovaly v půdní reformě cosi zneklidňujícího a kontroverzního a nebyly schopny tento problém ani vážně projednat; zahraniční investice umožnily jen v některých oblastech. Indie se jakožto zakládající člen WTO bezplatně „vyvlekla“ z většiny požadavků, které byly uplatňovány na nové členy (třeba právě na Čínu) – aby otevřely své ekonomiky zahraničním investicím a soutěži. Z Ráových reforem nejvíce získal soukromý sektor. Když byly odstraněny socialistické kontroly investic, licencí, cen a technologií, začaly mít indické firmy celosvětový podíl na trhu. Nejlepší indické firmy jsou srovnatelné s jinými ve světě a ovládají dovednosti pohybovat se rychle na stále sofistikovanějším světovém trhu. Právě proto – a díky své lépe vyškolené a anglicky hovořící pracovní síle – dnes Indie předbíhá v IT technologiích a softwaru třeba i Čínu. Vytvoření široké konkurenční výroby ovšem bude obtížné, pokud Indie bude stále zahrnovat více než 800 druhů svých


Čína není politickou demokracií, ale v mnoha směrech jde o společnost se svobodnějším trhem, než má Indie. Indie je politickou demokracií, ale kastami stále velmi segregovanou společností s daleko omezenějším trhem nežli v Číně. Podle demokratických fundamentalistů to tak nemůže být – přesto ale je. produktů do rámce podpory svého rozsahem malého domácího průmyslu. To je jeden z důvodů, proč jsou indické investice v zahraničí dvakrát vyšší než investice plynoucí k jejím břehům. Dovozní tarif je v Indii stále třikrát vyšší, než jaký mají v Číně. Vyšší cena dovozu Indii znemožňuje zaujmout kapitál a soupeřit tak s čínskými firmami. Totéž zapříčiňuje indické pracovní právo. Společnosti s více než tisícem zaměstnanců nemohou propustit zaměstnance bez souhlasu vlády, ten je navíc téměř nemožné získat. Mnohé indické firmy proto nemají jinou možnost než investovat do oblastí bohatých na pracovní sílu nebo zadávat subdodavatelské zakázky firmám ve špatně regulované neformální ekonomice. Horší ale je, že Indie nedokázala efektivně vyřešit problém rozšířené chudoby. Její kvazitržní ekonomika nemůže vytvořit most mezi indickými úspěchy a masou chudé populace. Premiér Manmóhan Singh, který byl za Ráovy vlády ministrem financí, věří, že nejlepším lékem na chudobu je růst – stará západní myšlenka známá jako „trickle down“ efekt (bohatství „prosákne“ od bohatších vrstev k chudším, pozn. překl.). Tento princip může fungovat, pokud je pracovní trh flexibilní a lidský kapitál se může svobodně vyvíjet, maje přístup ke kvalitnímu vzdělání podporovanému sociální správou a efektivním systémem institucí. Nefunguje to ale – a nikdy nebude – v zemích s institucionalizovanou korupcí a vysokými bariérami sociální mobility (s obzvláště nerovnými podmínkami přístupu ke vzdělání). Dotace do kritických oblastí problém chudoby v Indii také nevyřeší. Přestože jsou součástí indické ústavy, za současné koaliční vlády se dotační programy stávají nereformovatelnými. Komplexní studie programů proti chudobě z roku 2005 ukázala, že více než 73 % přidělených fondů bylo zneužito, nedostatečně využito nebo ukradeno místními politiky a úředníky. Prostředky, které chudí dostanou, navíc mezi nimi jen zvýrazňují rozdíly: jen 57 % dospělé indické populace je gramotných (v porovnání s 84 % v Číně). Patrně největší ekonomická disparita mezi Čínou a Indií je v nerovnosti pohlaví. Procento žen v pracovním procesu je v Číně třikrát (v městských oblastech šestkrát) vyšší než v Indii. V roce 1980 si byly Čína a Indie rovny v úrovni mzdy na jednoho obyvatele; dnes je mzda na jednoho obyvatele v Číně dvaapůlkrát vyšší než v Indii. Tento rozdíl také vysvětluje omezení bránící ženám v Indii v přístupu k práci.


Komplexnost porovnávání zdrojů a stávající chudoby v Číně a Indii odráží obtížnost srovnávání povahy korupce. Západ chápe korupci čistě jako etický problém jednotlivce. Její kořeny v Číně a Indii jsou ovšem velmi sociální a systematické. Neadekvátní mzdy vládních činitelů, nejisté místní příjmy, nedostatečně definované majetkové právo a nedostatek zodpovědnosti jsou úrodnou půdou pro úředníky, kteří v systému hledají skuliny. Úplatky se staly skrytou (ne-li již zřejmou) součástí rozpočtového cyklu. Pokud existují velké mzdové rozdíly a zakořeněná chudoba, větší ekonomická otevřenost mocným přináší další příležitost k vykořisťování chudých. Obecný názor je, že demokracie, se svým charakteristickým respektem k vládě práva, jsou daleko lépe vybaveny na boj proti vykořisťování nežli autokracie. Při této logice by měla být Indie schopna proti korupci bojovat daleko efektivněji než Čína. Realita ale není tak jednoduchá. Každá úroveň v hierarchicky uspořádané čínské vládě nese odpovědnost za regulaci svého chování a každá úroveň je penalizována, pokud omezuje zbytek společnosti. V praxi to ale nefunguje. V roce 2005 hlavní státní žalobce vyšetřoval 41 000 korupčních případů a v 75 % z nich podal obvinění. Krom několika vysoce sledovaných usvědčení existuje ale jen malá pravděpodobnost, že by tyto snahy byly úspěšné. Soudci jsou přijímáni, povyšováni a propouštěni stejnými lidmi, proti kterým může být vzneseno obvinění. Bez skutečné odpovědnosti vytváří ekonomický růst a stoupající ceny půdy prostor dalším příležitostem mocných obohacovat se na úkor občanů, kterým mají sloužit. Indie disponuje nezávislým soudnictvím, ale nízké platy a prakticky garantovaná možnost výkonu funkce poskytují indickým soudcům silné podněty vynášet rozsudky výměnou za nějaký poplatek. Mnozí to tak dělají a jejich možnosti se ještě rozšířily díky enormnímu počtu nevyřešených případů – v roce 2007 jich bylo 28,7 milionu; jejich dokončení by za současného systému a nepřibývání dalších případů trvalo 300 let. Indická korupce je navíc institucionalizovaná. Je jakýmsi oprávněním, které jde ruku v ruce s vládním postem, a je praktikována daleko otevřeněji než v Číně. Velikost tohoto problému je evidentní: na konci 90. let byly ztráty v energetickém sektoru 5 miliard dolarů, z čehož 4 miliardy byly prakticky rozkradeny. Na investice a údržbu tedy mnoho financí nezbývá, a proto není divu, že Indie patří mezi státy, které svým občanům téměř nezabezpečují dodávky energie. Obyčejný dedukující rozum je postaven před dilema, co je horší. Nefunkční právní systém (Indie), anebo systém kontrolovaný v podstatě neodpovědnou komunistickou stranou (Čína)? Žádná jednoduchá odpověď neexistuje.

NAD RÁMEC TEORIE Nyní by již mělo být zřejmé, že domácí situace a kulturní jednotlivosti nejsou abstraktními termíny, ale nejlépe vysvětlují ekonomickou realitu. Čína není politickou demokracií,


ale v mnoha směrech jde o společnost se svobodnějším trhem, než má Indie. Indie je politickou demokracií, ale kastami stále velmi segregovanou společností s daleko omezenějším trhem nežli v Číně. Podle demokratických fundamentalistů to tak nemůže být – přesto ale je. Z pohledu demokratických gradualistů se toto musí změnit. (Ne, vlastně nemusí, ale může.) Jak to tedy opravdu vypadá? Co nám zamlžuje teorie a říkají fakta? Čína má v porovnání s Indií mnoho výhod. Je větší, otevřenou, tržně orientovanou ekonomikou a láká k největšímu podílu přímých zahraničních investic na světě. Má také největší míru úspor (téměř dvojnásobek toho, co má Indie). Většinu z nich navíc znovu investuje do produktivních aktivit. Čína však čelí i nevýhodám, které Indie nemá (nebo ne v takové míře). I když Čína infrastrukturu k podpoře svého ekonomického růstu fyzicky vytvořila, stále postrádá tzv. regulativní infrastrukturu. Čínské hračky s olovnatým základem, otrávená potrava pro psy, farmaceutika a plody moře, rostoucí počet úmrtí na následky znečištěné vody a vzduchu – to jsou varovné signály, že nepřetržitý hospodářský růst je neudržitelný, pokud čínská vláda nebude schopna ochránit svůj zanikající lidský a přírodní kapitál. Čína musí také čelit krizi neodpovědnosti, kdy místní autority odebírají půdu farmářům, svévolně vymáhají daně a jinak nedělají nic. Rovněž se zvyšuje počet násilných protestů (z 74 000 v roce 2004 na 87 000 v roce 2005). Právní systém není ani nezávislý, ani efektivní, a tak Číňané nemají možnost se proti vládě, jež je odpovědna jen sama sobě, odvolat. V době císařské Číny měli obyvatelé možnost sepsat petici, která byla posledním stupněm odvolání se přímo k císaři. Činí tak stále. V roce 2005 dostala čínská vláda od svých občanů hledajících nápravu svých křivd neskutečných 30 milionů petic. Indická demokracie rovněž setrvává v nepřetržité nestabilitě. I když na veřejných místech eliminovala kastovní rozdělení, stále existuje. Na druhou stranu indický systém funguje díky dlouholeté tradici tolerance, diverzity v zemi a Nehrúova požadavku zahrnout do ústavy princip rovnosti pro všechny občany Indie (bez toho by Britové nebyli schopni Indy vzdělat v teoriích Johna Locka). Výsledkem je, že indická kultura dosáhla něčeho, co by západní lockisté zapřísáhli jako nemožné: institucionalizovala politický pluralismus a toleranci ve společnosti, ve níž je jasné, že si všichni lidé, obzvláště ženy, nejsou rovni. Jak to funguje? V. S. Naipaul charakterizoval indickou společnost při popisu neustálého konfliktu a vřícího násilí v přeplněných indických městech jako „milion vzpour najednou“. Stejně tak popsal místa jako např. sousedství v Bombaji, kde příbytky dalitů (formálně známých jako Nedotknutelní) sousedí s muslimskými. Obě skupiny se od většiny obyvatel cítí být vzdáleny, a proto se navzájem podporují. Indie je zemí nespočetných, měnících se spojenectví. Samozřejmě že indická vláda rozvoj různorodosti aktivně umožňuje. Indická ústava zajišťuje jak právo jednotlivce na


rovnost před zákonem, tak právo náboženské nebo jazykové skupiny zachovat si vlastní zákony vztahující se k manželství, rozvodu, narození, úmrtí či dědictví. Vláda podporuje diverzitu také tím, že zmenšuje ekonomické rozdíly mezi kastami největším podpůrným akčním programem na světě. Ve státech Rádžasthán a Tamil Nandu jsou dvě třetiny státních pozic vyhrazeny pro nižší kasty. I přesto je indická demokracie neustále ohrožena násilím plynoucím z náboženské ortodoxie. V poslední době byla ještě nakažena politickou slabostí v centru a vzrůstající regionální asertivitou a autonomií. Od roku 1996 vládlo Indii šest menšinových koaličních vlád, neboť dvě největší strany – Strana kongresu a strana Bharatija Janata Party (nacionalističtí hinduisté) – ztrácejí voliče ve prospěch stran založených na kastách a orientujících se na konkrétní region. Ve volbách v roce 2004 musela Strana kongresu k vytvoření vlády využít podpory levicových stran, jimž dominuje Komunistická strana Indie. Tato levicová fronta, podporovaná vlivnými zájmovými skupinami, odmítala jakékoli reformy týkající se dotací a garantovaného zaměstnání. (Všimněte si té ironie: v Číně je komunistická strana motorem reforem, zatímco v Indii jsou čtyři komunistické strany jejich překážkou.) Slabost centra posílila regionální politiky, decentralizovanější systém však nevedl k větší flexibilitě a liberální politice; z převážné většiny také proto, že kastovní systém je na regionální úrovni ještě silnější než na rovině národní. Výsledkem je, že nová koalice brahmánů, dalitů a dalších, coby důkaz „vitality“ indické demokracie, vytváří jen málo skutečných reforem, jež nejchudší obyvatele Indie potřebují. Na druhou stranu, politická a ekonomická regionalizace jen těžko zpomalí dozrávání jakéhokoli národního konsenzu o reformě. Stejně na tom bude i tolerance vládní neobratnosti. Mazaní indičtí pozorovatelé poznamenali, že v tradičním hinduistickém chápání záleží na záměru více než na výsledku. To vysvětluje netečnost indické vlády, která vede nekonečné debaty o dobrém vládnutí, aniž by podnikala skutečné kroky. Lze také lépe vysvětlit, proč si většina Indů myslí, že získání vládního místa je cíl sám o sobě – jak je tento post zastáván, není tak důležité. Nezáleží-li na činech, nezáleží ani na historii. Proč zaznamenávat něco nepodstatného? Je důležité – v ostrém protikladu k Číně –, že Indie nemá žádnou psanou starověkou historii; většinu toho, co je dnes známé, zapsali čínští a muslimští cestovatelé.

Politická ironie je tato: pokud by Čína prudce liberalizovala svoji politiku, mohla by se stát ještě méně schopnou kontrolovat negativní dopady neregulovaného rychlého růstu. Pokud by naopak Indie dramaticky liberalizovala svoji ekonomiku, země by se mohla stát na národní úrovni neovladatelnou.


Indická socialistická demokratická ekonomika a čínská socialisticky tržní ekonomika jasně ukazují, že neexistuje jednoduché nebo nutné spojení mezi ekonomickou svobodou a demokracií. Socialismus se k čínské a indické tradici kolektivní odpovědnosti a podřízenosti jednotlivce kolektivu dobře hodí. Naopak tržní kapitalismus není jednoduchý příměr, ale moderní ekonomická nezbytnost. Každá země bojuje svými zbraněmi, aby se jeho kultuře přizpůsobila. Čína ani Indie v tom nejsou osamoceny: Japonsko neustále bojuje, aby dosáhlo skutečné tržní ekonomiky 140 let poté, co císař Meidži odstartoval pozápadnění země. Problémem, jejž nezápadní společnosti mají, je zužování koncepčního dělení mezi rozvojovým modelem (zastávaným socialismem) a tržním kapitalismem. V teorii je socialismus o státem rozdělovaných příležitostech, zatímco kapitalismus, kde rozhoduje trh, o vítězích a poražených. V praxi však každá vláda, nehledě na to, nakolik je liberální, do trhu zasahuje. A každá vláda, bez ohledu na centrální plánování, umožní celým oblastem ekonomické výměny, aby nebyly regulovány. Dokonalá soutěž nemůže existovat. Stejně tak nemůže existovat ani stav bez žádné soutěže. Co tedy rozhoduje o specifickém poměru v konkrétní historické situaci – včetně té současné nezápadní? Jako vždy: historie, kultura a štěstí. Kam to tedy staví Čínu a Indii? Ti, kdo jako vítěze vidí Indii, ukazují na její rapidní růst a dodávají, že jej dosáhla bez výhod moderní infrastruktury, stálých zahraničních investic nebo lépe vzdělané populace (čímž disponuje Čína). Indie ale nemůže svůj rychlý růst ustát. Již nyní čelí nedostatku kvalifikované pracovní síly, navíc nemůže být závislá na sektoru služeb, který by ekonomiku táhl. A indická infrastruktura je pod

enormním tlakem. Úspěšné indické podniky jako Tata Group svůj úspěch přičítají schopnosti inovace navzdory překážkám, mezi něž patří např. zničené mosty a cesty, nedostatek vody a elektřiny či byrokratická „vláda licencí“. Přes tyto problémy se však mohou přenést jen bohatí a mocní. Čínská filozofie socialistického tržního hospodářští funguje, protože Čína má velmi otevřenou ekonomiku a „nerýpe se“ v cenových mechanismech (vyjma podpory cen obilí a regulace růstu cen základního zboží a služeb). To je klíč k obchodnímu úspěchu. Nedostatečná regulace nicméně může vést k převýšení ztrát lidských a přírodních zdrojů nad zisky z rapidního růstu. Politická ironie je tato: pokud by Čína prudce liberalizovala svoji politiku, mohla by se stát ještě méně schopnou kontrolovat negativní dopady neregulovaného rychlého růstu. Pokud by naopak Indie dramaticky liberalizovala svoji ekonomiku, země by se mohla stát na národní úrovni neovladatelnou. Schopnost Číny a Indie stát se ekonomickou supervelmocí tak bude záviset na tom, zda budou na svém území schopny eliminovat absolutní chudobu. Indický laureát Nobelovy ceny Amartya Sen pochopil, co je to chudoba, když definoval rozvoj jako rozšiřování skutečné svobody a smysluplných možností. Indové, kteří žijí v zoufalství za jeden dolar na den – asi dvě třetiny populace v porovnání s jednou čtvrtinou populace Číny –, s malým anebo žádným přístupem ke vzdělání, nemají žádné smysluplné možnosti. Bez nich znamenají ostatní svobody jen málo. Autor v letech 1992–2004 působil jako konzultant Světové banky pro Čínu. Z časopisu e American Interest, květen/červen 2008, přeložila Iveta Frízlová.

Kompletní revue politika e-mailem! Bydlíte v zahraničí a chcete ušetřit za předplatné revue politika? Četli byste časopis raději v elektronické podobě? Od roku 2008 nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600,- Kč/rok, 310,- Kč/půlrok, popř. 66,- Kč/jedno číslo. Týká se všech předplatitelů. Změny způsobu odběru provádí asistentka Hana Marešová ([email protected]). Více informací na www.cdk.cz/rp/objednavka.



Lisabonská smlouva a radar Souvislosti a paradoxy

Tomáš Břicháček V zahraničněpolitické agendě České republiky nyní dominuje otázka ratifikace Lisabonské smlouvy a smluv o umístění amerického radaru. Tyto smlouvy se navzájem velmi liší svým předmětem, povahou a celkovým významem, přesto (nebo právě proto) není bez zajímavosti postavit je vedle sebe a zamyslet se nad některými méně diskutovanými souvislostmi. Poslední dobou se vyskytly přinejmenším dva výrazné podněty ke zkoumání vzájemného vztahu a významu obou aktů. Prvním bylo výhružné volání „Lisabon za radar!“, které se ozývalo z řad ODS směrem k ČSSD s cílem vytvořit na ni tlak před hlasováním v parlamentu. Jen když nám necháte projít radar, my podpoříme Lisabon! Zde se mimo jiné vnucuje otázka, zda takový politický „obchod“ stojí za to. Druhým impulsem byl výrok stínového ministra zahraničí ČSSD Lubomíra Zaorálka, který konstatoval, že ujednání o radaru „je proti duchu Lisabonské smlouvy a pokračující integrace v oblasti bezpečnosti“. Podnětem nepřímým, který by také neměl zůstat stranou zájmu politologů a sociologů, je také značný rozdíl ve vnímání významu obou aktů ze strany veřejnosti.

ZVELIČENÝ RADAR, OPOMÍJENÝ LISABON Je velkým paradoxem, že mnohem větší závažnost je přikládána tomu méně významnému z dvojice zahraničněpolitických počinů, a to americkému radaru. Je to právě radar, o kterém se vede intenzivní veřejná debata, kterému se pravidelně věnují přední stránky novin, kolem kterého se hromadí emoce, na který má téměř každý svůj názor, na který se dokonce skládají písně. Lisabonská smlouva, která svým významem otázku radaru mohutně převyšuje, naproti tomu u veřejnosti větší zájem nebudí, málokdo je schopen vyjádřit na ni svůj názor a málo z těch, kdo se k ní vyjadřují, rozumí jejímu obsahu. Disproporce ve významu obou dokumentů je přitom obrovská. Smlouva o radaru, aniž bych ji chtěl na tomto místě hodnotit kladným či záporným znaménkem, má velmi omezený, určitý a v podstatě jednorázový předmět – instalaci drobného, obranného vojenského zařízení spojeneckého státu. Radar může být v budoucnu kdykoli uzavřen, v případě, že se Česká republika rozhodne smlouvy vypovědět. Ujednání o radaru, ať


už si o jejich vhodnosti myslíme cokoli, především nijak nenarušují naši státní svrchovanost. Naproti tomu Lisabonská smlouva má velmi široký, neurčitý a nejednorázový předmět, který představuje velkou řadu změn smluvního rámce Evropské unie, které ve svém souhrnu znamenají dramatické a navíc předem neurčité posílení Unie na úkor členských států a dláždí cestu pro vznik evropského (super)státu. Mimo jiné totiž smlouva výrazně rozšiřuje hlasování kvalifikovanou většinou na úkor jednomyslnosti, a to i do velmi citlivých oblastí, jako je trestní právo, dává Unii nové pravomoci a rozšiřuje stávající, dláždí cestu k jednotné zahraniční a obranné politice EU, vytváří pro EU nové kvazistátní orgány, vytváří široké možnosti pro posilování EU mimo klasické revize zakládacích smluv, posvěcuje aktivistickou prointegrační judikaturu Evropského soudního dvora. Navíc zatěžuje ústavní rámec EU levicovými postuláty a hrozí tak omezením politické soutěže na úrovni evropské i národní. Dopad na státní suverenitu je značný a hrozí, že postupně bude redukována na teoretickou možnost vystoupení z Unie. Přikládání větší či jen stejné důležitosti radaru oproti Lisabonské smlouvě je tak vrcholně nešťastné a neodráží skutečný význam obou aktů.

JE RADAR SLUČITELNÝ S LISABONSKOU SMLOUVOU? Zastavme se nyní u otázky, před kterou nás postavil Lubomír Zaorálek, a sice u slučitelnosti smluv o radaru s „duchem Lisabonské smlouvy“. Kdybychom posuzovali ujednání o radaru dle současného stavu evropského práva, nelze při rozumném výkladu dojít k závěru, že by nám nějaký závazek z tohoto práva vyplývající bránil příslušné smlouvy uzavřít. Tato problematika totiž spadá do obranné politiky státu, která není v pravomoci Evropského společenství. Spolupráce může probíhat toliko na dobrovolné, mezivládní bázi v rámci tzv. druhého pilíře EU neboli společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Bylo by však tomu stejně i po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost? Podívejme se podrobněji na změny, které smlouva přináší.


Unie by v oblasti SZBP byla výrazně posílena, a to v několika rovinách. Předně by došlo k naleptání jejího mezivládního charakteru zavedením některých nadnárodních prvků. SZBP by byla propříště institucionálně propojena s dosavadními vnějšími vztahy Evropského společenství, což jsou činnosti v rámci jednotlivých komunitárních politik zaměřené navenek vůči třetím státům (např. společná obchodní politika, smlouvy se třetími zeměmi v rámci jednotlivých politik, rozvojová politika a humanitární pomoc aj.). Společným označením pro tyto dvě složky by propříště byla hlavička „Vnější činnost Unie“. V čele obou uvedených složek by stál tzv. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který má být jmenován Evropskou radou kvalifikovanou většinou se souhlasem předsedy Komise. Tuto funkci Smlouva o Ústavě pro Evropu označovala výmluvně jako „ministra zahraničí“. Jde o hybridní funkci na pomezí mezi Radou a Komisí, která by byla nadána značnými kompetencemi a která by měla značný potenciál pro své další posilování v budoucnu. Tento funkcionář by předsedal Radě pro zahraniční věci, tj. jedné ze sestav Rady EU, zároveň by byl místopředsedou Evropské komise a nahradil by dosavadní funkci komisaře pro vnější vztahy. Náleželo by mu každodenní řízení SZBP, přičemž by měl právo předkládat návrhy na opatření a činnosti EU Evropské radě a Radě. Dále by byl pověřen vedením politického dialogu jménem EU a vyjadřováním jejího postoje v mezinárodních organizacích. Jako místopředseda Komise by byl koordinátorem těch aspektů vnějších vztahů, které spadají do kompetencí Evropské komise. Výrazným nadnárodním prvkem, který by smlouva přinesla, je zavedení hlasování kvalifikovanou většinou namísto dosavadní jednomyslnosti v případě, kdy Rada přijímá rozhodnutí, které vymezuje akci nebo postoj Unie na návrh, jejž jí předkládá vysoký představitel na základě zvláštní žádosti, kterou mu Evropská rada předala z vlastního podnětu nebo z podnětu vysokého představitele (jinak řečeno, když by si vysoký představitel sám řekl o to, aby mohl předložit návrh). Doposud se přitom v SZBP kromě tří specifických případů omezeného významu vyžadovala jednomyslnost. Propříště by také bylo možné rozšířit hlasování kvalifikovanou většinou na veškerá rozhodování v rámci SZBP vyjma věcí spojených s obranou, a to bez změny smluv, toliko na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady. V případech podléhajících většinovému hlasování by se sice mohla použít tzv. záchranná brzda, která by umožnila každému členskému státu „ze zásadních důvodů státní politiky, které musí uvést“ rozhodnutí zablokovat. Lze mít nicméně pochybnosti o fungování v praxi a o tendencích k jejímu odstranění při příštích změnách smluv. Smlouva by rovněž dláždila cestu k vytvoření diplomacie EU a velvyslanectví EU, u kterých centralisté zajisté předpokládají, že by jednou v budoucnu měla nahradit ambasády členských států.


Je velkým paradoxem, že mnohem větší závažnost je přikládána tomu méně významnému z dvojice zahraničněpolitických počinů, a to americkému radaru. Nyní se již dostáváme ke změnám přímo souvisejícím s naší otázkou: V první řadě je třeba upozornit na to, že Lisabonská smlouva se snaží zdůraznit loajalitu členských států vůči EU a její zahraniční politice. Stanoví mimo jiné, že dříve než členský stát podnikne jakékoli kroky na mezinárodní scéně nebo přijme jakýkoli závazek, který by mohl mít dopad na zájmy Unie, má povinnost vést v Evropské radě nebo v Radě konzultace s ostatními členskými státy (čl. 32 SEU). Klíčové jsou také změny ve vymezení spolupráce na poli obrany. Do zakládacích smluv se předně dostává velmi významný závazek vzájemné pomoci členských států při napadení některého z nich. Nový článek 42 odst. 7 SEU stanoví: „Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů. Tím není dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky některých členských států.“ Závazek je poněkud zmírněn dovětkem „Závazky a spolupráce v této oblasti jsou v souladu se závazky v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy, která zůstává pro ty členské státy, které jsou jejími členy, základem jejich společné obrany a fórem pro její provádění“, přesto je zde zjevná podoba se závazky ve smlouvách zakládajících vojenské pakty. Jen pro srovnání, článek 5 Washingtonské smlouvy, která ustavuje Severoatlantickou alianci (NATO), zní takto: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“ Dalším novým prvkem, který může vzbuzovat obavy ohledně vytváření vojenského paktu a evropské armády, je kategorické prohlášení obsažené v novém článku 42 odst. 2 SEU, podle kterého „Společná bezpečnostní a obranná politika (…) povede ke společné obraně, jakmile o tom Evropská rada jednomyslně rozhodne“. Dosavadní znění smluv hovoří toliko o tom, že obranná politika by mohla vést ke společné obraně. Lisabonská smlouva dále otevírá možnost k vytváření „mnohonárodních sil“ pro mise EU, přičemž někteří by v budoucnu rádi viděli povstat na těchto základech opravdovou evropskou armádu. Dochází také k rozšíření právního zákla-


du pro možné vojenské mise Unie či k zakotvení ustanovení o tzv. Evropské obranné agentuře, která vznikla již dříve dle rozhodnutí Rady. Vezmeme-li v úvahu všechny tyto převratné změny ve vzájemných souvislostech, zdá se, že Lisabonská smlouva směruje Unii k jednotné zahraniční i obranné politice, která by nahradila samostatnou zahraniční politiku členských států. Nelze říci, že samotným vstupem smlouvy v účinnost by k takovému nahrazení došlo – bylo by třeba ještě mnoha mezikroků –, směr je nicméně jasný. S ohledem na to můžeme učinit závěr, že pan Zaorálek se nemýlil. Samostatné jednání členského státu s třetí zemí směřující k navázání politické či vojenské spolupráce – jako česko-americká jednání o radaru – jdou ze své podstaty proti duchu a dynamice Lisabonské smlouvy. Zaorálkovým záměrem bylo bezpochyby využít Lisabon jako argument proti radaru. Nicméně i zastánci radaru či ti, kdo si přejí, aby Česká republika mohla nadále volně navazovat a rozvazovat s jinými státy spolupráci na poli obrany či obecné politické spolupráce, by si měli ze Zaorálkových pravdivých slov vzít ponaučení a vyvodit náležité závěry ve vztahu k Lisabonské smlouvě.

PŘÍČINY PARADOXU VNÍMÁNÍ Je-li Lisabonská smlouva nesrovnatelně významnější než radar v Brdech, proč je pozornost veřejnosti natolik zaměřena na radar a Lisabon opomíjí? Domnívám se, že vysvětlit tento paradox není nesnadné. Vidím zde několik faktorů, které se navzájem částečně překrývají – zejména rozdílnou míru abstraktnosti, komplexnosti a odbornosti obou aktů a schopnosti politické reprezentace či zájmových skupin tematizovat ten který z nich. Americký radar je velmi konkrétní, myšlenkově – alespoň v povrchní rovině – relativně snadno uchopitelná záležitost, přístupná pro nejširší vrstvy národa, přitom záležitost se silným potenciálem k vytváření emocí s ohledem na to, že spadá do oblasti obrany, souvisí se silně medializovanou tzv. válkou proti terorismu, obranou proti tzv. ose zla i s naší neblahou zkušeností s pobytem cizích vojsk u nás. Takto atraktivního tématu se chápou politické strany i zájmové skupiny a soustředí se na něj média. Naplno se pak může rozvinout veřejná debata. Naproti tomu Lisabonská smlouva je, pokud jde o výše uvedená kritéria, v podstatě případem zcela opačným. Představuje problematiku vysoce abstraktní, velmi složitou, myšlenkově sotva uchopitelnou bez specializovaného právnického, popř. politologického vzdělání. Občan ji bude vnímat jako nepřitažlivou, nudnou záležitost, kterou si mají vyřídit politici. Aby se Lisabon mohl stát předmětem veřejné debaty, bylo by třeba zprostředkování jeho obsahu ve srozumitelné podobě ze strany politických stran, známých osobností či zájmových


Stavíme-li vedle sebe Lisabonskou smlouvu a otázku amerického radaru v Brdech, mělo by nám být jasné, že vedle Lisabonské smlouvy, která dramaticky posiluje Evropskou unii a oslabuje její členské státy, je radar záležitostí druhého řádu. skupin. To se u nás nestalo. Obávám se, že v současné době něco podobného dělá jen prezident Václav Klaus, nevelká skupina lidí z jeho okruhu a několik politických solitérů. Problém nedostatečné veřejné reflexe Lisabonské smlouvy lze vztáhnout v podstatě na vnímání Evropské unie a jejího dalšího směřování jako takové. Evropské záležitosti jsou pro občany zdánlivě příliš vzdálené, nezáživné, a to navzdory tomu, že moc „Bruselu“ nad naším každodenním životem neustále narůstá. Tento problém přitom není omezen na Českou republiku, ale prostupuje většinu členských států EU. V mnoha z nich je ostatně situace ještě horší než u nás. Naopak rozvinutější debata je podle mého názoru v Irsku, ve Velké Británii, Nizozemsku nebo Rakousku. Zdá se, že veřejná debata o evropských záležitostech se nejlépe rozvinula tam, kde byly jednotlivé revize smluv předloženy občanům v referendu. Příznačně v těchto zemích narazilo další posilování EU na odpor. Je proto smutné, že politici se veřejné debaty bojí a že s výjimkou Irska občané členských států nedostali možnost se k Lisabonu vyjádřit.

ZÁVĚR Stavíme-li vedle sebe Lisabonskou smlouvu a otázku amerického radaru v Brdech, mělo by nám být jasné, že vedle Lisabonské smlouvy, která dramaticky posiluje Evropskou unii a oslabuje její členské státy, je radar záležitostí druhého řádu. Nejzřejmější je to ze skutečnosti, že Lisabon směřuje k jednotné zahraniční a obranné politice, v jejímž rámci by už pro smlouvy jednotlivých členských států se třetími zeměmi, obdobné ujednáním o radaru, nebylo místo. Nejlépe tuto skutečnost vystihl Lubomír Zaorálek, když hovořil o tom, že radar by byl v rozporu s duchem Lisabonské smlouvy. S ohledem na tento dramatický rozdíl v důležitosti obou aktů je smutné, že ve veřejné debatě je radar zveličován, zatímco Lisabon je opomíjen. To je jen korunováno skutečností, že z politické strany, která před volbami slíbila určitý jasný postoj vůči dalšímu směřování evropské integrace (nepřipustit rozšiřování hlasování kvalifikovanou většinou a rozšiřování pravomocí EU), zaznělo absurdní volání „Lisabon za radar“. Autor je doktorandem na Právnické fakultě UK.


Evropská unie na rozcestí Jak dál po irském referendu o Lisabonské smlouvě

Marek Chmel, Jan Kust V referendu, které se konalo 12. června 2008, odmítli občané Irska ratifikaci tzv. Lisabonské smlouvy, která si kladla za cíl po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu zajistit prostřednictvím institucionálních reforem efektivní fungování EU pro futuro. Irsko je přitom jediným členským státem EU, kde se elektorát mohl v referendu ke smlouvě vyjádřit; zbylých šestadvacet států se rozhodlo pro proces ratifikace smlouvy skrze národní parlamenty. Přestože nakonec irských občanů dorazilo v onen červnový čtvrtek k volebním urnám dost (53,1 % oprávněných voličů), a v návaznosti na předpovědi se předpokládalo, že to bude hrát do karet zastáncům Lisabonské smlouvy, byla smlouva odmítnuta překvapivě vysokým rozdílem: 53,4:46,6 %. Prohlášení některých významných evropských politiků před konáním irského referenda a bezprostředně po oznámení výsledků kromě jiného naznačovaly, že neexistuje žádný náhradní plán, jak v nastalé situaci postupovat. V současné době se však již rýsují možnosti a způsoby provedení nezbytných institucionálních reforem, přičemž tento článek si klade za cíl shrnout, analyzovat a případně i vyhodnotit jednotlivé varianty a odhadnout pravděpodobnost jejich realizace. Ve stručnosti lze tyto varianty, které budou detailněji rozebrány, rozdělit následovně. První z možností je doplnění stávajícího textu Lisabonské smlouvy formou protokolů či výjimek (tzv. opt-outs). Tyto výjimky a protokoly by měly za cíl především zohlednit požadavky Irska a učinit Lisabonskou smlouvu přijatelnější v případném druhém referendu, které by se v Irsku konalo. Možnou variací tohoto řešení by mohlo být doplnění stávajícího textu o právně nezávazná prohlášení či deklarace

Evropské rady, případně v kombinaci s vnitrostátním nastavením nových pravidel v Irsku, která by umožnila opakování referenda a učinila by Lisabonskou smlouvu pro irské občany přijatelnější. V případě tohoto řešení navíc odpadá hlavní překážka předešlé možnosti, totiž povinnost schválení pozměněného textu smlouvy všemi členskými státy. Bez ohledu na nepravděpodobnost tohoto řešení je také nutno zmínit i variantu, že dojde ke schválení Lisabonské smlouvy pouze irským parlamentem, aniž by bylo vypisováno opakované referendum. Další možností je pokračování evropské integrace na základě stávajícího právního rámce, tedy v rámci ustanovení, která obsahuje platná smluvní úprava. Jak bude zmíněno dále, tato tendence existuje již nyní a Komise tento svůj postup opírá i o extenzivní výklad stávající judikatury Evropského soudního dvora. Takové řešení by ale i tak znamenalo, že by se na změně rozhodovacího postupu musely shodnout všechny členské státy. Mezi další varianty lze počítat začlenění změn do přístupové smlouvy s některou z kandidátských zemí. Variantou řešení je i vyjednání úplně nové smlouvy, která by plně nemusela nenavazovat na Lisabonskou smlouvu. Značně nereálným

Srovnání výsledků irských referend v letech 2001, 2002 a 2008 Referendum

Ano (%)

Ano (počet)

Ne (%)

Ne (počet)

Účast (%)

Účast (počet)

Nice 2001

46,13

453 461

53,87

529 478

34,79

997 826

Nice 2002

62,89

906 202

37,11

534 887

49,47

1 446 588

Lisabon 2008

46,6

752 451

53,4

862 415

53,1

1 614 866



řešením nastalé situace by mohlo být i (byť jen dočasné) vystoupení Irska z Evropské unie. Okrajovou záležitostí, která není plnohodnotným řešením vzniklé situace, ale spíše jakousi brzdou dalších integračních snah, je možnost zablokování ratifikace Lisabonské smlouvy ústavními soudy členských států. Ačkoliv to tedy není řešení situace an sich, je zmíněno proto, že k obdobné situaci došlo v případě Smlouvy o Ústavě pro Evropu ve Spolkové republice Německo. V nynější situaci se dá využít i paralela s obdobnou situací, která nastala právě po odmítnutí Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Navzdory obecnému povědomí totiž po oznámení výsledků lidových hlasování ve Francii a v Nizozemí nebyl ratifikační proces v ostatních členských státech zastaven; měl spíše setrvačnou tendenci (viz pokračující ratifikace lotyšským či lucemburským parlamentem). V současnosti lze tedy uvažovat následující varianty dalšího postupu evropské integrace:

OPT-OUTY, PROTOKOLY NEBO PROHLÁŠENÍ Jak již bylo nastíněno v úvodu, je jakousi společnou zastřešující variantou dalšího institucionálního rozvoje ES/EU po odmítnutí Lisabonské smlouvy irskými voliči v referendu proces následného dokončení ratifikace smlouvy zbylými členskými státy a další pokus o její schválení irskými občany v referendu. V rámci této varianty by tedy došlo k doplnění Lisabonské smlouvy buď prostřednictvím protokolů nebo tzv. opt-outů, které by umožnily Irům některé výjimky v oblastech, jež byly hlavními důvody odmítnutí smlouvy, anebo prostřednictvím jiného doplnění stávajícího textu smlouvy, a to buď vnitrostátními irskými pravidly, nebo prohlášením irské vlády. Mezi problémové oblasti, které by bylo třeba vyřešit, se dle irských médií (zejména Irish Independent, e Irish Times) a ankety Evropské komise řadí zejména otázka neutrality Irska, daňového zatížení, ale také problém masové imigrace především z východní a střední Evropy. Nutností v případě postupu prostřednictvím opt-outů by ovšem byla procedura dodatečné ratifikace těchto protokolů všemi členskými státy. Nebylo by to však poprvé v historii ES/EU, kdy by se tento institut využil. Příkladem budiž Dánsko, které taktéž v referendu zablokovalo přijetí Maastrichtské smlouvy v červnu 1992. Po negativním výsledku si však dokázalo vyjednat čtyři výjimky, a to v oblasti společné měny, spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí, obranných aspektů SZBP a evropského občanství (čtvrtá výjimka je však víceméně formální záležitostí a nemá žádný praktický význam). Tyto opt-outy byly nakonec schváleny v prosinci 1992 Evropskou radou na zasedání v Edinburghu a posléze byla Maastrichtská smlouva i s výjimkami odsouhlasena v Dánsku referendem v květnu 1993. V takovém případě to ovšem logicky znamená, že ve vymezených oblastech, které zůstanou v národní pravomoci člen-


ského státu, nemá daný stát právo jakkoli zasahovat, případně se účastnit rozhodnutí a další integrace na evropské úrovni, což právě Dánsku přináší určité komplikace v souvislosti s výjimkou v oblasti obranných aspektů SZBP. Avšak i samotné Irsko má s opakováním referenda již zkušenost. Irové v červnu 2001 odmítli Nicejskou smlouvu podobným poměrem, jakým nyní odmítli smlouvu Lisabonskou (53,9 % Nice a 53,4 % Lisabon). Markantním rozdílem však byla účast elektorátu, která v roce 2001 činila pouhých 34 %, zatímco v otázce Lisabonské smlouvy přišlo k volebním urnám téměř o 20 % oprávněných voličů více. Nicejská smlouva byla nakonec irskými voliči odsouhlasena v opakovaném referendu v říjnu 2002, mj. na základě ujištění Evropské rady, že respektuje práva Irska (a ostatních členských států) na rozhodování v oblasti bezpečnostní a obranné politiky v souladu s právními předpisy Irska (resp. daného členského státu). Schválení Nicejské smlouvy ve druhém referendu má nicméně některá specifika, kterými se odlišuje například od dánského procesu zmíněného výše. Samotná smlouva nebyla mezi prvním a druhým hlasováním žádným způsobem upravována protokoly či výjimkami, Evropská rada se pouze shodla na tzv. sevillském prohlášení, které nemá právně závazný status, ale povahu politické deklarace. To mělo být před opakováním referenda politickou zárukou, že Irsko se v oblasti SZBP může rozhodovat v souladu s ústavou a právním pořádkem Irska. Mezi opatření přijatá irskou vládou v souvislosti s neúspěšným referendem také patřilo zřízení tzv. Forum on Europe a dále vytvoření určitého systému pravidel a pokynů, kterými se měli řídit představitelé státu při jednání v Evropské radě, popř. v Radě EU, a jež měly zajistit informovanost parlamentu a veřejnosti. Proto lze tuto variantu označit jako samostatný postup řešení nastalé situace.

SCHVÁLENÍ SMLOUVY IRSKÝM PARLAMENTEM BEZ REFERENDA Vedle uvedené možnosti existuje také velmi málo diskutovaná, zato však velice zajímavá cesta, totiž ratifikace Lisabonské smlouvy irským parlamentem bez účasti veřejnosti, jako tomu bylo/je ve zbylých šestadvaceti členských státech. Ač tato možnost byla z diskusí a priori vyloučena s odkazem na ústavní zakotvení obligatornosti referenda, nelze ji zcela pominout, a to i přes to, že změnu ústavy i nadále musí posvětit irský lid. Jádrem problému je to, zda Lisabonská smlouva má automaticky za následek změnu irské ústavy. Pokud se podíváme na genezi irské ratifikace primárního práva, zjistíme, že roku 1972 byl v referendu schválen třetí dodatek irské ústavy, který však neřešil konkrétní rozpory mezi ústavou a zakládacími smlouvami, ale pouze obecně schválil přístup Irska k ES, a tím zakotvil obecnou přednost primárního práva v kolizi před ústavními normami. V roce 1987 byl běžným ratifikačním procesem (skrze parlament) schvalován Jednotný evropský akt, avšak historik


Raymond Crotty, odpůrce ES, zažaloval premiéra z důvodu, že JEA byl v rozporu s ústavou, a tudíž by měl být schválen referendem. Případ se dostal k soudu, High Court of Ireland však žalobu jednomyslně zamítl. Odvolací soud (Supreme Court of Ireland) jí nicméně vyhověl, byť pouze v jednom bodě, totiž v oblasti zahraniční politiky. Navíc rozhodl rozdílem pouhého jednoho hlasu (3:2). V odůvodnění pak soudce omas Finlay uvedl, že ratifikace smlouvy o přistoupení k ES/EU referendem slouží zároveň jako zmocnění k přijímání dodatků zakládajících smluv potud, pokud dodatky nemění základní rámec či cíle Společenství. Referendum se tedy muselo uspořádat. Od tohoto rozhodnutí každá smlouva měnící primární právo prochází v Irsku skrze institut referenda, aby se předešlo případným nesrovnalostem. V tomto kontextu je však zajímavé zmínit, že rozšiřování EU o další členské státy bylo v Irsku rozhodováno pouze parlamentní cestou. Každopádně rozhodnutí Supreme Court se dá považovat za dosti kontroverzní, pročež v době zveřejnění vyvolalo ostrou kritiku. Po odmítnutí Lisabonské smlouvy referendem vyjádřil Charles Lysaght, bývalý poradce Ministerstva zahraničních věcí Irska se specializací na evropské právo, názor, že tento judikát by s velkou pravděpodobností napříště nebyl obhajitelný. Z tohoto názoru také vyplývá jeho přesvědčení, že Irsko mělo Lisabonskou smlouvu ratifikovat pouze parlamentní cestou, protože při napadení této procedury žalobou by situace nemohla být horší, než je nyní.

KOMUNITARIZACE NA ZÁKLADĚ STÁVAJÍCÍCH SMLUV V rámci této varianty by se nevyřešily institucionální otázky, ale jedná se o postup, kterým by se integrační proces mohl ubírat na základě stávajících ustanovení. V tomto případě se jedná především o oblast tzv. třetího pilíře, který měl být na základě Lisabonské smlouvy komunitarizován. Jádrem třetího pilíře je policejní a soudní spolupráce v trestních věcech a spolupráce při předcházení a potírání rasismu a xenofobie. Změna rozhodování v této oblasti je možná i na půdorysu dosavadního primárního práva, a to i bez přímé vazby na nutnost ratifikace Lisabonské smlouvy. Tuto cestu ostatně Komise již naznačila v několika svých iniciativách a využívá k tomu i judikaturu Evropského soudního dvora doplněnou extenzivní interpretací. Impulsem k rozvoji diskuse o možném způsobu harmonizace trestního práva na základě stávající úpravy byl rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-176/03 ze dne 13. září 2005, který se týkal legislativní pravomoci Společenství pro trestní opatření v oblasti životního prostředí. Tento rozsudek otevřel možnost alespoň částečné harmonizace trestního práva komunitárními nástroji. Toto rozhodnutí má, díky výkladu Komise, dopad i mimo oblast životního prostředí a ovlivnilo i některé právě projednávané legislativní návrhy.


Ustanovení, která vykazují jistou podobnost s nastíněným postupem, můžeme najít i v jiných částech dosavadní právní úpravy. I v těchto případech rozhoduje Rada o změně hlasovací procedury jednomyslně. Podle stávající úpravy může Rada změnit rozhodování v některých oblastech sociální politiky a může také za stanovených podmínek určit, o kterých opatřeních v oblasti životního prostředí bude rozhodovat kvalifikovanou většinou.

INSTITUCIONÁLNÍ ZMĚNY SKRZE PŘÍSTUPOVOU SMLOUVU Další z možných variant reformy fungování Evropské unie je včlenění některých jejích ustanovení do smlouvy o přistoupení dalšího členského státu. Nejaktuálnější změny – například maximálního počtu členů Evropského parlamentu či členů Komise – byly provedeny na základě protokolu k přístupové smlouvě Rumunska a Bulharska. Tato varianta se zdála být podle prvních reakcí francouzské politické elity nepravděpodobná. Francouzský prezident totiž prohlásil, že bez Lisabonské smlouvy ani žádné další rozšiřování není možné, proto nepřichází zahrnutí institucionálních změn do smlouvy o přistoupení nového členského státu vůbec v úvahu. V současné době jsou ale tato vyjádření mírněna a odmítnutí Lisabonské smlouvy v Irsku není považováno za absolutní brzdu v pokračování procesu rozšiřování EU. Vstup Chorvatska do EU je předběžně stanoven na rok 2010, resp. 2011. V případě uskutečnění reformy fungování EU prostřednictvím smlouvy o přistoupení s Chorvatskem je nicméně důležitá změna francouzské ústavy. Podle stávající úpravy je francouzský prezident povinen vyhlásit referendum povolující ratifikaci smlouvy o přistoupení nového státu do EU (čl. 88-5 francouzské ústavy). V současné době zde probíhá legislativní proces, který má zmíněné ustanovení změnit.

ZCELA NOVÁ ÚPRAVA Jako dosti radikální řešení se nabízí sjednání zcela nové smlouvy cestou mezivládní. Nabízí se možnost do třetice vycházet z textu euroústavy a ten pouze přizpůsobit v novém kole jednání. V úvahu by přicházely možná opt-outy z některých částí Lisabonské smlouvy (Listina základních práv Unie, společná zahraniční a bezpečnostní politika apod.). Jako možnost se také nabízí další posílení role národních parlamentů. Možným východiskem je také umožnit členským státům, které by měly zájem, rozvinout hlubší formu vzájemné integrace v jednotlivých oblastech (tzv. vícerychlostní Evropa). Druhou možností je dojednání pouze jakési minismlouvy, přejímající z Lisabonské smlouvy, resp. euroústavy, pouze ta ustanovení, která umožní hladší fungování EU a připraví její instituce na další rozšíření, tj. upraví počet členů Komise a po-


slanců Evropského parlamentu a systém vážení hlasů v Radě. Nicméně dosažení kompromisu právě v těchto institucionálních otázkách bylo velmi obtížné a jejich znovuotevření může vést některé členské státy k přehodnocení jejich postojů k výslednému kompromisu a k obnovení jejich požadavků. Navíc kompromisy dosažené v institucionálních změnách byly často vyváženy ústupky pro členské státy v jiných oblastech, které by minismlouva nemusela obsahovat, a nabourala by tak rovnováhu těchto dohod. V tomto ohledu je zajímavé, že i současný prezident Francie Nicolas Sarkozy byl zastáncem podobného řešení v případě Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu.

VYSTOUPENÍ IRSKA Z EVROPSKÉ UNIE Posledním, vysoce nepravděpodobným, přesto však i v odborné literatuře zmiňovaným řešením nastalé situace je vystoupení Irska z EU, ať už dočasné, nebo trvalé. Toto řešení v první reakci navrhl Frank-Walter Steinmeier, ministr zahraničí Spolkové republiky Německo. Vystoupení z Evropské unie není v současných smlouvách zakotveno a ani k němu prozatím nedošlo (i když některá území pod svrchovaností členských států byla vyjmuta z teritoriální působnosti EU, např. Grónsko). Není ani jasné, jak by se situace řešila v případě dočasného vystoupení Irska, a to ani ze strany EU.

ZÁVĚR V současné době je obtížné predikovat vývoj dalších jednání. Je však nezbytné brát v potaz i to, že v některých členských státech EU v současnosti stále ještě probíhá proces ústavní kontroly Lisabonské smlouvy v rámci předběžné kontroly ústavnosti. Toto řízení probíhá vedle ČR například také ve Spolkové republice Německo, kde byla podána ústavní stížnost poslancem za CSU Peterem Gauweilerem. Tato stížnost obsahuje i žádost o vydání předběžného a dočasného opatření, které by neumožnilo spolkové vládě a spolkovému prezidentovi dokončit ratifikační proces Lisabonské smlouvy jejím pod-

pisem, publikací a uložením ratifikačních listin u italské vlády. V případě, že by německý ústavní soud postupoval obdobně jako při posuzování stížnosti stejného poslance proti Smlouvě zakládající Ústavu pro Evropu, mohl by proces ratifikace zůstat v Německu prozatím nedokončen. Při jednání o dalším postupu se Evropská rada na svém zasedání 19. a 20. června 2008 dokázala shodnout na tom, že analýza situace po odmítnutí smlouvy vyžaduje více času, a z tohoto důvodu se na návrh irského premiéra Cowena rozhodla vrátit se k dané záležitosti na svém dalším (mimořádném) zasedání dne 15. a 16. října 2008. Francouzský prezident Sarkozy (z pozice předsedy Evropské rady) se rozhodl navštívit Irsko osobně za účelem vyjasnění si dalšího postupu, avšak během své návštěvy dne 21. července 2008 byl pouze informován, že Irsko se v žádném případě nenechá tlačit do uspořádání nového referenda, protože je prý nejprve třeba projít procesem důkladného zhodnocení za účelem porozumění důvodům odmítnutí Lisabonské smlouvy. V současné době se tedy vyčkává, s čím přijde premiér Cowen na mimořádné zasedání Evropské rady. Jakýsi neoficiální postup představitelů EU i členských států je nechat irské představitele přijít s řešením a zdržet se vlastních návrhů, které by mohly být kontraproduktivní. Je ovšem pravda, že zejména francouzští představitelé, kteří mají vizi předsednictví Francie jako motoru další integrace, tento postup plně nerespektují a mají pochopitelnou tendenci spíše Iry tlačit k rozhodnutí ve formě opakování referenda, a to v co nejkratším možném termínu. Jasný postup ukázal prezident ČR, který řekl, že je třeba vyčkat řešení z irské strany a netvořit řešení pro Iry zvenčí. Je také pravdou, že pokud by byla Lisabonská smlouva v ČR schválena v obou komorách parlamentu, bylo by právě na prezidentovi ČR, aby ji před odesláním do Itálie podepsal – a není vůbec jisté, jak by se zachoval. (Obdobný postoj nejprve zaujal i polský prezident Lech Kaczyński, který jej ale po konzultacích s prezidentem Sarkozym přehodnotil.) Autoři působí v Parlamentním institutu Parlamentu České republiky.


www.cdk.cz




Slovníček evropských levicových pojmů 17. Diskriminace (Discrimination)

Hynek Fajmon Dalším pojmem v našem seriálu je „diskriminace“. Zařazuji jej proto, že je velmi aktuální. V českém parlamentu se v současné době vede diskuse o tom, jak do českého právního řádu zavést tzv. antidiskriminační směrnici EU týkající se oblasti zaměstnání. Evropská komise navíc nedávno představila další návrh z podobného ranku – antidiskriminační směrnici, která se má týkat i všech ostatních oblastí života (mimo práci a zaměstnání). Diskuse o diskriminaci se tak bezpochyby opět dostane do centra pozornosti. „Diskriminace je přímá a nepřímá. Za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci.“ Z návrhu českého antidiskriminačního zákona

VYMEZENÍ POJMU A JEHO HISTORIE Odpovědět na otázku, co je to diskriminace, je jednoduché pouze zdánlivě. Intuitivně sice tušíme, co by diskriminace mohla být, ale v okamžiku, kdy se tento pojem pokusíme definovat, začneme narážet na velmi složité otázky. Podívejme se proto nejdříve na několik konkrétních případů, které s diskriminací souvisejí. Když v USA do 60. let minulého století platila v některých státech legislativa zakazující černým občanům jezdit ve veřejné dopravě společně s občany bílými, byl to zjevný případ diskriminace kvůli barvě pleti. Proti této diskriminaci se zvedla vlna odporu a byla zrušena. Ve Francii je již řadu let předmětem sporu otázka, zda mohou dívky z muslimských rodin nosit do školy šátky, které souvisejí s jejich vírou. Francie nošení šátků zakazuje z důvodů „laickosti“ školy. Někteří lidé ale tvrdí, že se jedná o diskriminaci z důvodů víry. Dalším případem je současná situace zemědělců v Evropské unii. Vedle sebe zde vidíme zemědělce ze starých členských států, kteří dostávají z evropského rozpočtu dotace ve výši 100 %, zemědělce z deseti nových států, kteří dostávají dotace ve výši 65 %, a zemědělce z Rumunska a Bulharska, kteří dostávají dotace ve výši 30 %. Jedná se v tomto případě o diskriminaci, nebo nikoliv? Dalším případem je stav na trhu práce v EU. Občané ČR nemají právo volně se ucházet o práci v Německu nebo v Rakousku. Občané Německa a Rakouska ale toto právo v České


republice mají. Jedná se v tomto případě o diskriminaci, nebo nikoliv? Podobná je situace, kterou znají všichni ti, kteří se snaží získat úvěr v bance. Pokud je vám více než padesát let, budete mít velký problém získat hypoteční úvěr s dlouhou dobou splatnosti. Pokud je vám naopak méně než třicet let, tak tento problém mít nebudete. Je takový přístup bank diskriminační? Pokračovat můžeme tím, že se podíváme na zastoupení žen ve veřejných funkcích nebo v byznysu. Když takové statistiky uděláme, zjistíme zpravidla, že žen v politice nebo v byznysu je méně než mužů. Někteří lidé takový stav považují za diskriminaci žen a tvrdí, že ve všech takových funkcích musí existovat „rovné zastoupení“ mužů a žen, odpovídající jejich reálnému podílu na celkové populaci. A aby se tohoto stavu dosáhlo, navrhují zavedení různých kvót a upřednostňování „diskriminovaného“ pohlaví. Jedná se ale skutečně o diskriminaci? Odpovědi na tyto otázky nechávám záměrně na čtenářích. Ony příklady zde používám především proto, abych ukázal, že diskriminace a její konkrétní projevy je velmi obtížné definovat, stejně jako říci, co diskriminačním jednáním je a co nikoliv. Nejde totiž pouze o samotný princip, ale také o to, že se dostává do konkurenčního postavení s principy jinými, jež mají rovněž charakter ústavních zásad. Mám zde na mysli především princip svobody volby nebo princip ochrany soukromého vlastnictví. Pokud se podíváme do slovníku cizích slov, zjistíme, že pojem „diskriminace“ pochází z latinského „discriminare“, které znamená „rozlišování“. Tento termín přitom nemá žádný negativní význam. Rozlišování je běžnou aktivitou, kterou každý člověk provozuje každý den. V anglickém jazyce najdeme dvě podoby termínu „discrimination“. Je to „discrimination between“ a „discrimination against“. První podoba má význam legitimního rozlišování, druhá naopak význam rozlišování nelegitimního. V češtině takové rozlišení


neexistuje. Pojem „diskriminace“ má význam nelegitimního rozlišování, které je třeba odsoudit. Skutečné realitě ale spíše vyhovuje anglické pojetí „discrimination between“. Lidé v praxi rozlišují a jde pouze o stanovení hranice toho, co je přípustným rozlišením, a tedy legitimní diskriminací, a co už je rozlišením nepřípustným. A při stanovování této hranice je pochopitelně klíčový klasický spor mezi příznivci svobody a příznivci rovnosti. V současném západním světě panuje představa, že lidé mají mít „rovné příležitosti“ a k jejich reálnému prosazení je nutné odstranit „diskriminaci“. Evropská unie si tak dává za cíl prosazovat zásadu rovných příležitostí a boj proti diskriminaci. Zásada rovných příležitostí odkazuje ke starému filozofickému sporu o rovnost, který se vede již řadu staletí. Aktuální evropská legislativa je výrazem určité konkrétní představy o správném řešení otázky rovnosti. Levice během 20. století v praxi prohrála svůj boj o prosazení úplné rovnosti mezi lidmi včetně rovnosti v příjmech. Tato původní představa vycházející z marxismu se ukázala jako uskutečnitelná pouze za cenu milionů lidských obětí a totální destrukce svobody. Nyní se moderní levice snaží prosadit měkčí verzi rovnosti, kterou definuje jako „rovné příležitosti“. V pozadí této snahy jsou radikální feministické a homosexuální požadavky, které usilují o „pohlavní rovnost“ a odstranění diskriminace žen a homosexuálů. Dalším zdrojem těchto požadavků je potom problematická a stále se nedařící integrace některých skupin občanů v západních státech, kteří pocházejí z neevropské civilizace a do států Západu se dostali v důsledku masové imigrace. Jedná se především o Romy, kteří přišli do Evropy již ve středověku, či o imigranty a jejich potomky pocházející z Afriky, Asie, Latinské Ameriky a dalších částí světa. Třetím zdrojem požadavků na uplatnění principu rovných příležitostí jsou lidé jakkoliv tělesně či duševně postižení nebo nemocní. Posledním zdrojem požadavků je potom otázka problematického soužití mezi ateisty a věřícími různých směrů a konfesí. Hlavním problémem diskuse o diskriminaci je skutečnost, jak nahlížíme na současné legislativní úpravy ve státech demokratického Západu. Konzervativní názor říká, že ústavy všech těchto států jsou demokratické, diskriminaci explicitně nebo implicitně zakazují a jevy, které se označují za diskriminaci, jsou již nyní národním zákonodárstvím a národními orgány postižitelné a také se postihují. Doplněním tohoto názoru je také argument, že mnohé z toho, co evropská levice označuje za diskriminaci, jako například nerovné zastoupení mužů a žen v politice, prostě žádnou diskriminací není. Tento stav je dle konzervativců výsledkem svobodné volby, která nemá být politickou akcí revidována. Naopak pokrokářský evropský levicový mainstream tvrdí, že ústavy jsou sice demokratické, ale že v rámci EU neexistuje jednotná minimální hranice pro ochranu před diskriminací; navíc že existují rozsáhlé skupiny sociálně vyloučených osob, které jsou diskriminovány. Z tohoto názoru potom vzniká sna-


ha vytvářet na evropské úrovni rozsáhlou antidiskriminační legislativu.

DISKRIMINACE VE SVĚTĚ Situace okolo diskriminace je ve světě velmi různorodá. Jak jsme si již ukázali v textu týkajícím se lidských práv, lidstvo jako celek je heterogenní z hlediska dosaženého stupně vývoje jednotlivých národů i z hlediska jednotlivých civilizací. To, co je v jedné civilizaci považováno za přijatelné, jako například mnohoženství v civilizaci islámu, je v křesťanské civilizaci považováno naopak za zcela nepřijatelné. Stejně tak existuje mnoho států, kde nemají ženy například volební právo. V mnoha státech je postihováno i homosexuální chování. Vzhledem k těmto rozdílům mezi civilizacemi i mezi jednotlivými národy je velmi obtížné, ne-li nemožné stanovit, co je to diskriminace. Existuje sice celá řada mezinárodních dohod v systému OSN, které definují lidskoprávní standardy, ale realita jejich naplňování se zásadně liší mezi jednotlivými státy i mezi jednotlivými civilizacemi. V rámci OSN vznikla například Úmluva o ochraně práv zdravotně postižených osob, jež je založena na zásadách nediskriminace, zapojení a začlenění do společnosti, rovných příležitostech a dostupnosti. Tato iniciativa je zcela jistě chvályhodná, protože osud zdravotně postižených osob je objektivně horší než u zdravých lidí. Je ale otázkou, zda zdravotně postiženým pomůže právě tato forma globální úmluvy. Z hlediska lidskosti je zřejmé, že zdravotně postižení lidé by měli požívat určité formy ochrany a podpory. Tu ale žádná mezinárodní organizace nemůže ani zorganizovat, ani uskutečnit. Taková ochrana a podpora se může realizovat pouze na úrovni národního státu. Právě na této úrovni se občané dohodnou, kolik ze svých peněz prostřednictvím daní věnují na pomoc svým postiženým spoluobčanům. A protože státy jsou různě bohaté, nikdy nemůže dojít k rovnosti mezi životní úrovní zdravotně postiženého například v Botswaně a ve Švýcarsku.

DISKRIMINACE A EVROPSKÁ UNIE Evropská unie považuje diskriminaci za velmi negativní jev, proti kterému je nutné aktivně bojovat prostřednictvím rozsáhlé legislativy. V platnosti jsou již nyní směrnice 2000/24, 2000/78 a 2004/113, které zakazují diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, věku, zdravotního postižení, sexuální orientace, náboženského vyznání nebo víry. Rozsah této legislativy je ale vymezen pouze pro oblasti povolání a odborného vzdělávání. Nedávno byl Evropskou komisí předložen návrh směrnice, který by měl zákaz diskriminace rozšířit na všechny ostatní oblasti i mimo zaměstnání. Hlavním garantem tohoto návrhu je český eurokomisař Vladimír Špidla. Máme se tedy opět na co těšit.


Podívejme se ale na to, jak současná evropská legislativa vůbec vymezuje pojem „diskriminace“. Ve směrnici 2000/78 najdeme následující definici cíle, kterého má být dosaženo: „Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj proti diskriminaci na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést zásadu rovného zacházení v členských státech.“ Cílem EU je tedy dosažení stavu, který je charakterizován zásadou „rovného zacházení“. Tímto stavem se rozumí neexistence žádné přímé nebo nepřímé diskriminace. Tyto dvě formy diskriminace pak směrnice definuje takto: „Přímou diskriminací se rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.“ „Nepřímou diskriminací se rozumí, pokud by v důsledku zjevně nestranného ustanovení, kritéria nebo praxe byla znevýhodněna osoba určitého náboženského vyznání nebo víry, určitého zdravotního postižení, určitého věku nebo určité sexuální orientace ve srovnání s jinými osobami.“ Poté následují omezující podmínky, kdy se nerovné zacházení nepovažuje za diskriminaci. Důležité je ustanovení, které říká, že za formu diskriminace se považuje „obtěžování“ a „sexuální obtěžování“, a to tehdy, pokud dochází k porušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí. Jak jsem již zmínil, Evropská komise letos představila návrh další antidiskriminační směrnice. Stalo se tak 2. července 2008. Cílem tohoto návrhu je rozšířit stávající antidiskriminační legislativu tak, aby se provádění zásady rovného zacházení s osobami bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci rozšířilo i do jiných oblastí, než je trh práce. Návrh této směrnice lze najít pod označením KOM(2008)426. Text zakazuje diskriminaci ve veřejném i soukromém sektoru v oblastech: sociální ochrany včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče; sociálních výhod; vzdělávání; přístupu ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti včetně ubytování, a jejich dodávkám. Do působnosti směrnice by neměly spadat otázky rodinného práva. Státy by měly mít povinnost poskytnout občanským sdružením nebo jiným organizacím „občanské společnosti“, které budou mít zájem o dodržování směrnice, možnost jménem žalobce s jeho souhlasem zahájit jakékoli soudní nebo správní řízení vedené k vymáhání plnění povinností podle této normy. Důkazní břemeno má být přeneseno na žalovaného. Ten má mít povinnost prokázat, že k porušení zákazu diskriminace nedošlo. Návrh byl již odeslán do Evropského parlamentu. Poté bude předložen Radě, pravděpodobně v době, kdy bude Česká republika předsedajícím státem. Čekají nás tedy velmi zajímavá jednání; u nás je bude mít na starosti ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas.


DISKRIMINACE A ČESKÁ REPUBLIKA V České republice je okolo evropské antidiskriminační legislativy poměrně velká diskuse. V současné době jsme jediným státem EU, který ve svém vnitrostátním právu neaplikoval platnou evropskou antidiskriminační legislativu. Na druhé straně je zákaz diskriminace obsažen už v Listině základních práv a svobod. Vláda tedy může při případném sporu s EU na téma implementace antidiskriminačních norem poukazovat na již platná ustanovení českého právního řádu. Vláda schválila text návrhu „zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon)“ a předložila jej sněmovně dne 12. července 2007. Narazil však na velké obtíže. V Poslanecké sněmovně byl návrh schválen dne 19. března 2008 usnesením č. 709. V Senátu narazil na poměrně silný odpor z řad senátorů ODS. Výsledkem jejich tlaku bylo přijetí návrhu zákona včetně bezprecedentního doprovodného usnesení. Senát své stanovisko přijal ve dnech 23.–24. dubna 2008. V doprovodném usnesení Senát sdělil toto: „Senát považuje antidiskriminační zákon za nástroj implementace požadavků vyplývajících z evropského práva, za jejichž neprovedení hrozí ČR sankce. Neztotožňuje se však s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států a požadavek rovnosti ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby. Senát žádá vládu, aby nedávala souhlas s přijetím dalších antidiskriminačních předpisů na úrovni EU.“ Prezident republiky krátce poté zákon nepodepsal a 16. května 2008 návrh vrátil zpět Poslanecké sněmovně. Stanovisko prezidenta k návrhu zákona je rovněž velmi zajímavé: „Česká republika nikoho nediskriminuje, a proto není nijak překvapující, že o tom tento zákon není. Zákon nicméně dává občanům nárok na rovné zacházení v soukromoprávních vztazích, což je z definice nemožné. Podstatným způsobem zasahuje do oblastí, které byly po staletí v Evropě formovány zvykovými principy a etickými zásadami. Touto právní normou se náš stát snaží ,uzákonit dobré chování‘ a říká nám, že k dobrému chování nás primárně musí vést zákon, a nikoli výchova v rodině, obecně přijímané a nepsané vzorce chování obvyklé v naší společnosti, přirozené vzory, zvyklosti apod. Je to další z pokusů regulovat lidský život právem.“ Prezident ve svém zdůvodnění napadl filozofii rovnosti, na které je celý zákon postaven, i konkrétní procedurální ustanovení, která se mají dostat do českého právního řádu. Dle návrhu vlády by nad zákazem diskriminace nově dohlížel úřad ombudsmana. Ten by nově získal pravomoci dohlížet i nad soukromoprávními záležitostmi, které mu nyní vůbec nepřísluší. Prezident ale napadl také princip přenesení důkazního břemene ze strany žalujícího na stranu žalovanou. Nové znění paragrafu 133a, odst. 3 občanského soudního řádu by znělo:


„Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, (...) je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.“ Vzhledem k tomu, že za diskriminaci se považuje i sexuální obtěžování, tak by v případném sporu mezi žalující ženou a žalovaným mužem musel žalovaný prokazovat, že žalovanou sexuálně neobtěžoval, a tedy ani nediskriminoval. V případě, že tato legislativa vstoupí v platnost, lze očekávat prudký nárůst počtu podobných sporů u soudu s výsledky, které nelze předvídat. To může bezesporu přinést nové křivdy a nespravedlnosti.

JAKÝ POSTOJ MÁ PRAVICOVÝ POLITIK ZAUJMOUT KE KONCEPTU DISKRIMINACE? Termín diskriminace je v současném pojetí Evropské unie levicově rovnostářským konceptem, který má vést k prosazení ideologických cílů radikálního levicového feminismu a k omezení osobní svobody. Cílem zastánců tohoto konceptu je provedení „kulturní revoluce“, která skoncuje s tradičním evropským rozdělením reality na sféru veřejnou a sféru soukromou a radikálně omezí smluvní svobodu fyzických i právnických osob. Tento koncept je postaven na bezmezné důvěře v právo a v účinnost úředního dohledu nad společenskou realitou. V praxi však bude vytvářet více škody než užitku. Především dojde k dalšímu zahlcení celého soudního systému. Již nyní je v České republice i v dalších evropských státech normou, že se spory u soudů táhnou řadu let. Prudký nárůst počtu dalších sporů, které v oblasti „diskriminace“ vzniknou, povede k zahlcení soudního systému a zpomalení jeho činnosti ve všech agendách, které má na starosti. Ve výsledku dojde k přesnému opaku. Spravedlnosti bude méně a bude obtížnější a zdlouhavější se jí dovolat. Je třeba klást si otázku, zda je diskriminace skutečně to, co je za ní v evropském právu označováno. Sexuální obtěžování nebo obtěžování dle mého soudu do jakékoliv normální definice diskriminace prostě nepatří. Tím toto chování nechci vůbec obhajovat. Jeho podstatou je ale jistá forma agrese vůči druhému člověku, a nikoliv to, že jej posuzujeme jinak než někoho jiného. Proto nelze souhlasit s tím, aby tento fenomén byl zařazován do škatulky „diskriminace“. Nepřijatelný je ale také model pro potírání diskriminace, který je obsažen v již přijatých směrnicích a navrhován i v té nové. Je založen na myšlence zapojení „občanské společnosti“ do postihování diskriminace. Státy mají mít povinnost dát občanským sdružením a jiným organizacím, které se zabývají


„bojem s diskriminací“, právo účastnit se v privilegované pozici žalob vůči údajně diskriminujícím subjektům. Tento model se evropské levici již osvědčil v případě „ochrany přírody“, kde se podařilo do právního řádu protlačit rozsáhlá privilegia pro občanská sdružení včetně jejich účasti ve stavebních a jiných správních řízeních. Tento model, kde nikým nevolený radikální aktivista má ze zákona právo vyjadřovat se k jakémukoliv správnímu řízení a jeho připomínky musí být brány v potaz, a navíc má rovněž právo se odvolávat a zdržovat celé schvalovací řízení, se má přenést i do oblasti „boje s diskriminací“. Pokud bude tento model skutečně prosazen, tak se brzy setkáme s novým typem aktivisty. Již to nebude aktivista ekologický, ale aktivista antidiskriminační. Principem jeho činnosti bude vyhledávat údajně diskriminované osoby a v jejich jménu žalovat u soudu údajně diskriminující subjekty. Žalovaným přitom bude moci být téměř každý. Například i vy osobně. Představte si, že vlastníte byt a chcete jej pronajmout. Sejdou se vám tři zájemci: Rom, Čech a cizinec. Vy se rozhodnete byt pronajmout například cizinci. Rom si v hospodě postěžuje, že byt mu nebyl pronajmut a že v tom možná byla diskriminace. U vedlejšího stolu sedící antidiskriminační aktivista mu nabídne pomoc a podá na vás žalobu u soudu. Když se k soudu dostavíte, zjistíte nemilou věc, totiž že vy budete muset dokázat, že jste nikoho nediskriminoval. Důkazní břemeno totiž bude přeneseno na Vás. Pokud doufáte, že se díky antidiskriminační legislativě podaří zrušit všechny typy tzv. afirmativních akcí a speciální podpory pro tzv. sociálně znevýhodněné nebo sociálně vyloučené skupiny osob, tak vězte, že jste na velkém omylu. Tyto politiky a akce, které jsou založeny na explicitním upřednostňování některých osob a které ve skutečnosti diskriminují všechny ostatní, se v žádném případě rušit nebudou. Z působnosti evropských směrnic jsou taková opatření vyňata a naopak jsou výslovně povolena, pokud směřují k dosažení „rovných příležitostí“. Z toho plyne, že chystané zavádění kvót na zastoupení žen v politice a byznysu bude mít plnou podporu antidiskriminačního establishmentu. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že rozumný člověk by neměl podporovat snahy o zavádění antidiskriminační legislativy ani její další rozšiřování. Konzervativně-liberální pohled na tuto problematiku se opírá především o princip smluvní svobody v soukromoprávních vztazích. Spoléhá na nepsaná etická pravidla, přirozený vývoj společnosti a stávající právní rámec. Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.


Knižní novinky

LUDVÍK VACULÍK DŘEVĚNÁ MYSL Výběr fejetonů z Lidových novin 2002–2008 Dokořán, váz. s přebalem, 295 s., 298 Kč Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům současné české literatury a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi slouží i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání vlastní filozofie, vlastních názorů na společenské dění. V Lidových novinách vycházejí Ludvíku Vaculíkovi od roku 1989 každé úterý fejetony v rubrice Poslední slovo. Jejich výběr z let 1989-2001, který bezprostředně navazoval na svazky Jaro je tady a Srpnový rok (shrnující fejetony 1981-1989), vyšel pod stejnojmenným názvem v roce 2002, v této knize pokračujeme výběrem fejetonů z let 2002-2008. Dokořán, Zborovská 40, 150 00 Praha 5 tel.: 257 320 803, tel./fax: 257 320 805, mobil: 603 432 056 [email protected], www.dokoran.cz

knižní novinky

PETR KRATOCHVÍL TEORIE EVROPSKÉ INTEGRACE Portál, brož., 224 s., 279 Kč Přehlednou a srozumitelnou formou zpracovaná problematika teorií evropské integrace od nejstarších teorií z poloviny minulého století až po současnost. Publikace je určena zejména studentům oborů evropská studia, mezinárodní vztahy a politologie, bude však přínosná i pro zájemce z řad dalších společenskovědních oborů, jako je sociologie, ekonomie nebo právo, ale i pro diplomaty nebo ty, kdo přicházejí často do styku s prostředím Evropské unie. Portál, Klapkova 2, 182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202, 203 [email protected], www.portal.cz

KATEŘINA ČAPKOVÁ, MICHAL FRANKL NEJISTÉ ÚTOČIŠTĚ Československo a uprchlíci před nacismem 1933–1938 Paseka, váz., 424 s., 297 Kč Kniha zkoumá osudy uprchlíků z Německa a Rakouska do československé první republiky od nástupu nacistů k moci v r. 1933 do Mnichovské dohody v r. 1938. Autoři se zabývají formulováním a proměnami uprchlické politiky československých úřadů, zkoumají pod-

mínky a realitu života uprchlíků a práci uprchlických organizací. Zvláštní pozornost věnují osudům židovských uprchlíků a změnám politiky státu vůči nim. Na rozdíl od většiny studií se nezaměřují jen na malou skupinu elitních uprchlíků z řad politiků či umělců, ale zkoumají i možnosti a šance běžných lidí. Oproti častým představám o meziválečném Československu jako velkorysém útočišti pro uprchlíky tak mohou poskytnout vyváženější obraz, který bere v úvahu i restriktivní prvky československé uprchlické politiky. Nakladatelství Paseka, Chopinova 4, 120 00 Praha 2 tel. 222 710 751-3 [email protected], www.paseka.cz

PAVEL SLÁDEK MALÁ ENCYKLOPEDIE RABÍNSKÉHO JUDAISMU Libri, váz., 256 s., 350 Kč Text knížky vychází především z primárních pramenů, ale i z nejnovější světové sekundární literatury. Obsahuje základní faktografii rabínského judaismu mezi 2. a 18. století n. l. v oblastech, jako jsou svátky, přechodové rituály, věroučné koncepty nebo liturgie. Zahrnuta je ale také problematika


vnitřního uspořádání židovské obce jako menšinové společnosti a jejích interferencí s většinovou společností křesťanské střední a východní Evropy.

PAVEL FILIPI A KOL. MALÁ ENCYKLOPEDIE EVANGELICKÝCH CÍRKVÍ Libri, váz., 160 s., 50 obr., 290 Kč Dějinný vývoj a současná podoba církví, jež navazují na evropskou reformaci („evangelických církví“), představuje značně nepřehledný terén s mnoha terminologickými i věcnými úskalími. Encyklopedie evangelických církví je pokusem poněkud utřídit různorodý materiál v této oblasti. Asi dvěma stovkami hesel přibližuje různé směry a proudy reformačního křesťanstva, jeho naukové důrazy, jakož i jednotlivé církevní útvary a hnutí, zejména s ohledem na české prostředí. LIBRI, Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 613 113, mobil: 603 552 215 [email protected], www.libri.cz

RUPERT BERGER LITURGICKÝ SLOVNÍK Vyšehrad, váz., 592 s., 498 Kč Čtyřicet pět roků od uveřejnění konstituce Druhého vatikánského koncilu o posvátné liturgii „Sacrosanctum concilium“ si stále připomínáme, že liturgie je vrcholem a zároveň zdrojem veškerého života a činnosti církve. Po celou tu dobu usilují architekti a jiní umělci o to, aby nové bohoslužebné prostory byly opravdovým znamením doby pro věřící i nevěřící. Pro hlubší po-


chopení křesťanské liturgie nám však až dosud chyběl přehledný liturgický lexikon. Tuto mezeru zaplňuje dílo současného významného teologa R. Bergera. Od vysvětlení původu jednotlivých pojmů postupují hesla k historickému vývoji, dnešnímu tvaru, uspořádání a zasazení do souvislostí celku. Slovník poslouží jako základní orientace studentům teologie, jako průvodce liturgickými útvary, ději i znameními, všem pastoračním pracovníkům i všem věřícím, toužícím po hlubším porozumění liturgii, zprostředkuje detailní informace historikům umění, architektům i výtvarným umělcům, a bude prospěšný všem zájemcům o křesťanskou bohoslužbu.

PROKOP TOMEK OKRES NA VÝCHODĚ Občané a nejnižší článek Státní bezpečnosti na příkladu okresu Havlíčkův Brod Vyšehrad, brož., 240 s., 228 Kč Informace o činnosti StB se doposud spíše orientovaly na známé osobnosti v prostředí velkoměst. Na příkladu konkrétní situace v okrese Havlíčkův Brod popisuje autor vznik, vývoj a činnost Státní bezpečnosti, její propojení se státními i stranickými orgány. Zabývá se rovněž metodami činnosti, technickými prostředky a agenturní sítí. Práce se opírá především o zatím málo využívané archivní materiály bývalé StB z Oddělení StB Havlíčkův Brod, případně zprávy o činnosti Krajské správy SNB. Autor dále v práci vychází z rozkazů, nařízení a směrnic ministerstva vnitra. Jako doplňkový materiál využívá místní tisk Cesta Vysočiny a vzpomínek pamětníků. Čtenáři v knížce najdou jak odpovědi a vysvětlení obecně platných postupů, tak i vodítko, jak hodnotit své osobní zážitky nebo špatné zkušenosti.

JIŘÍ ŠOLC ZNAMENÍ TROJSKÉHO KONĚ Životní příběh majora Jaromíra Nechanského Vyšehrad, brož., 288 s., 268 Kč Major Jaromír Nechanský je jednou z nejzajímavějších tragických osobností protinacistického a protikomunistického odboje u nás. Mladý, v duchu první republiky vychovaný důstojník, se nesmířil s jejím zhroucením a odešel do zahraničí bojovat proti nacistickému Německu. Prošel Francií, vstoupil do naší zahraniční armády ve Velké Británii a v závěru války byl jako zpravodajec shozen na území vlasti. Tajně pronikl do Prahy, kde se podílel též na Květnovém povstání. Bezprostředně se mu nedostalo dostatečného uznání za mimořádné zásluhy a počal na krátký čas spolupracovat i s čs. rozvědkou, již tehdy ovládanou komunisty. V období po válce se stal též zetěm sociálně demokratického ministra Laušmana. Po únorových událostech byl však jeho postoj již jednoznačný. Začal spolupracovat s Američany, ale po krátké době byl zatčen, odsouzen k smrti a popraven. Vyšehrad, s.r.o., Víta Nejedlého 15, 130 00 Praha 3 tel./fax: 224 221 703 [email protected], www.ivysehrad.cz

CARL SCHMITT TEORIE PARTYZÁNA Oikoymenh, brož., 92 s., 148 Kč V tomto díle autor – jeden z nejvýznamnějších a také nejkontroverznějších právních a politických myslitelů 20. století – tematicky rozvíjí stejnou základní myšlenkovou

knižní novinky

linii jako v Pojmu politična. Ústředními body zůstává problematika politického prostoru, legalita a legitimita, mezinárodní vztahy a otázka přirozenosti a nepřirozenosti. Na tomto pozadí popisuje autor vývoj partyzánského hnutí od jeho počátků ve španělské partyzánské válce proti Napoleonovi až do moderní doby,

analyzuje Clausewitzovy úvahy o partyzánství, zabývá se vlivem, jejž měli na vývoj partyzánského hnutí Lenin, Mao Ce-tung, Stalin, Che Guevara, Castro aj., a zdůrazňuje, že jedním ze základních znaků partyzána je vždy jeho politická angažovanost.

OIKOYMENH, Černá 3, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 930 310/212 [email protected], www.oikoymenh.cz


www.cdk.cz


revuepolitika n Nabízí komentáře, analýzy a eseje nejlepších českých autorů (politologů, historiků, sociologů, ekonomů, právníků a publicistů) a nejzajímavější překlady z prestižních zahraničních časopisů. n Přináší výběr nejdůležitějších politických událostí v České republice a na mezinárodní politické scéně za předchozí měsíc. n Pravidelně informuje o knižních novinkách týkajících se politiky a všeho, co s ní souvisí. n Cílová skupina: politici (od komunální po celostátní rovinu), žurnalisté, učitelé společenskovědních předmětů, akademičtí a vědečtí pracovníci, studenti vysokých škol (se sociálněvědním, humanitním, ekonomickým a právnickým zaměřením), členové občanských sdružení a především lidé se zájmem o politiku.

Ceník inzerce

Základní ceník 1/4 strany 1/3 strany 1/2 strany 2/3 strany 1 strana 2. a 3. strana obálky zadní strana obálky

4 500,6 000,9 000,12 000,18 000,24 000,30 000,-

Ceník pro neziskové organizace 1 500,2 000,3 000,4 000,6 000,8 000,10 000,-

Ceny jsou uvedeny bez DPH 19 % a platí při dodání hotové reklamy. Při dodání pouhých podkladů pro vytvoření reklamy se k ceně připočítává dalších 20 % z uvedené částky. Při opakovaném zadávání reklamy poskytujeme na každou třetí a další reklamu slevu 15 % z tabulkové ceny.

Speciální nabídka pro nakladatele: Knižní novinka (anotace v rozsahu max. 1000 znaků, obálka, kontakt na vydavatele): 350 Kč/ks

knižní novinky


Nové publikace CDK H F

Slovníček evropských levicových pojmů Evropská i světová politika jsou charakteristické neustále probíhajícím střetem myšlenek. Ten se projevuje v soutěži různých principů, na jejichž základě chtějí politikové uspořádat společnost a ospravedlnit své vládnutí. (...) Mistrem v jejich produkci je evropská levice, která tak činí již desítky let. (...) Pro politika je nejdůležitější, jak se rozhodne při jednotlivých hlasováních. Pokud chce držet konzistentní názorovou linii, musí se dříve nebo později vypořádat se všemi klíčovými principy dnešní debaty a zaujmout k nim stanovisko. Právě proto jsem sepsal tuto knihu. z úvodního slova autora Slovníček evropských levicových pojmů poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona je nevšední politickou publikací. Autor v ní věrně postihl podstatu současné převládající ideologie Evropské unie. (...) Hynek Fajmon měl nejen schopnost, ale i odvahu věci pojmenovat. Nepatří tedy k té mase politiků a byrokratů, kteří jen opakují stále opakovaná klišé. Patří k nositelům myšlenek, k politikům, kteří dokáží ovlivňovat chod světa správným směrem. z předmluvy Václava Klause Brož, 200 stran, 198 Kč

O C

Politický aktivismus v České republice Sociální hnutí a občanská společnost v období transformace a evropeizace

Kniha představuje významný příspěvek k empiricky založenému a teo-reticky orientovanému studiu politického aktivismu, občanské spo-lečnosti v postkomunistických zemích i jejich transnacionalizace a ke studiu protestních událostí. László Bruszt, European University Institute Kniha s použitím moderních metod ukazuje, že občanská společnost může být silná, i když je založena na malých profesionálních sku-pinách namísto velkých masových hnutí. Císař přesvědčivě zpochybňuje zavedené argumenty o tom, že spoléhání se na zahraniční financování vede ke kooptaci skupin občanské společnosti politickým systémem. Naopak ukazuje, že zahraniční financování může v některých případech vést k radikalizaci těchto skupin. Steven Saxonberg, Uppsala University a Masarykova univerzita Politologická řada, brož, 188 stran, 198 Kč

L P

Konzervativní revoluce Margaret atcherové a Ronalda Reagana Margaret atcherová odešla z funkce britské premiérky v roce 1990, Ronald Reagan o rok dříve. A přestože nás od jejich odchodu z vrcholné politiky dělí již téměř dvacet let, jejich odkaz stále vyvolává rozsáhlou diskusi. Je to logické, protože žijeme ve světě, který tito dva politikové výrazně ovlivnili a v mnoha směrech přímo stvořili. Kniha Lukáše Petříka se věnuje především ideovým základům jejich politiky. Vztah mezi konkrétními myšlenkami a reálnou politikou byl právě u atcherové a Reagana velmi silný. Českému čtenáři může tato kniha poskytnout velmi dobrý přehled o fenoménu tzv. konzervativní revoluce. Proto by neměla chybět v knihovně žádného příznivce konzervativní politiky. Hynek Fajmon, poslanec Evropského parlamentu za ODS Edice Politika a společnost, brož, 268 stran, 249 Kč

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

revuepolitika Ohromující Masarykův úspěch rozhovor s kancléřem Jiřím Weiglem Dušan Šrámek: Československá ekonomika v letech

Recommend Documents