revuepolitika Tomáš Šmíd: O separatistických otřesech v letošním roce

8

říjen 2008 – ročník VI. (XIX.) – cena 66 Kč

revuepolitika ®

Tomáš Šmíd: O separatistických otřesech v letošním roce Ondřej Šlechta: Osetinská krize – jiný pohled Lukáš Hoder: Reagan, Bush, McCain Marta Davouze: Občan Havel aneb Síla interpretace (dokončení)

politika – společnost – kultura Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK)

Informace o předplatném revue politika na rok 2008 Všem zájemcům o revue politika doporučujeme předplatné. Je to nejspolehlivější a nejlevnější způsob jejího pravidelného odběru. Celoroční předplatné (8 čísel + dvojčíslo – včetně poštovného): 600 Kč Sponzorské předplatné: 1000 Kč Půlroční předplatné (5 čísel – včetně poštovného): 310 Kč Celoroční předplatné do zahraničí (včetně poštovného) 40 euro, na Slovensko 1 800 Sk Novinka: odběr revue politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600 Kč/rok

Noví zájemci si mohou revue politika objednat: – telefonicky nebo faxem na čísle: 545 213 862 – e-mailem na adrese: [email protected] – vyplněním objednávkového lístku na: www.cdk.cz – písemně na adrese: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno

Úhradu předplatného lze uskutečnit: – složenkou typu C – na základě faktury bankovním převodem – po dohodě přímou platbou na účet (je třeba sdělit redakci variabilní symbol platby) – osobně v redakci časopisu

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Naleznete zde podrobné informace o všech vydaných i připravovaných titulech CDK, včetně obálek a anotací. Knihy jsou účtovány s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!

REVUE POLITIKA Časopis vycházel v letech 1990–2002 pod názvem Proglas a mezi roky 1987–1989 v samizdatové podobě pod názvem Střední Evropa – brněnská verze. Vydává: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Šéfredaktor: František Mikš Výkonný redaktor: Ondřej Krutílek Redakce: Stanislav Balík, Iveta Frízlová, Kateřina Hloušková, Petra Kuchyňková Redakční rada: Petr Fiala (předseda), Mojmír Jeřábek, Ivo Lukáš, Bohumil Pečinka, Pavel Pšeja, Pavel Švanda, Milan Uhde Jazyková redakce: Martin Sedlák Adresa redakce: Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Internetová stránka: www.cdk.cz Celoroční předplatné: 600 Kč Půlroční předplatné: 310 Kč Zahraniční předplatné: 40 euro Objednávky posílejte na adresu redakce. Grafická úprava: Bedřich Vémola Tisk: Reprocentrum Blansko Bankovní spojení: GE Money Bank, Lidická 31, Brno, č. účtu: 120 402 514/0600 Publikované texty nemusí vyjadřovat stanovisko vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo zaslané příspěvky při uveřejnění krátit. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Registrace: MK ČR E 59 78 ISSN: 1214-0899 Fotografie: ČTK (není-li uvedeno jinak)

Zápisník Pavla Bárty Poznámky k událostem Ondřej Krutílek VŠE PŘI STARÉM Tomáš Šmíd VĚZENÍ A CIRKUS Karel Pacner JMENUJI SE BOND. JAMES BOND. Jiří Kinkor EU STUPŇUJE ÚTOKY NA TELEKOMUNIKACE Zaujalo nás…

2

3 4 5 6 8

Články a komentáře Bohumil Pečinka MALÉ PŘÍČINY, VELKÉ NÁSLEDKY

11

Tomáš Šmíd NEBEZPEČÍ A TRAPNOST DVOJÍCH STANDARDŮ Několik postřehů k separatistickým otřesům letošního roku

12

Ondřej Šlechta OSETINSKÁ KRIZE: JINÝ POHLED

16

Michal Kubát OPRAVDU LEPŠÍ NĚCO, NEŽLI NIC? Polemika s Petrem Sokolem

18

Lukáš Hoder REAGAN, BUSH, MCCAIN Cesta americké pravice k nominaci Johna McCaina a jeho zahraničněpolitický program

20

Dan Drápal MÁ BÝT KŘESŤAN LEVICOVÝ?

23

Marta Davouze OBČAN HAVEL ANEB SÍLA INTERPRETACE

25

Alain Besançon VATIKÁN A ISLÁM

31

Hynek Fajmon SLOVNÍČEK EVROPSKÝCH LEVICOVÝCH POJMŮ 16. Spravedlivý obchod (Fair Trade)

38

Knižní novinky

42

Editorial Po prázdninové odmlce dostáváte do rukou nové číslo Revue Politika, jež jako obvykle nabízí široké spektrum zajímavých příspěvků na domácí i zahraniční témata. Osobně bych doporučil především rozsáhlejší studii politologa Tomáše Šmída „Nebezpečí a trapnost dvojích standardů“ (s. 12) a také jeho poznámku „Vězení a cirkus“ (s. 4). Spolu s článkem Ondřeje Šlechty „Osetinská krize: jiný pohled“ (s. 16) tvoří tyto texty tematický blok zpětně hodnotící tři zahraničněpolitické události, jež letos rozbouřily hladinu veřejného mínění: vyhlášení nezávislosti srbské provincie Kosovo, dopadení jednoho ze symbolů balkánských tragédií Radovana Karadžiče a vypuknutí rusko-gruzínského válečného konfliktu. Okolo těchto tří událostí, jak předesílá v úvodu své studie Tomáš Šmíd, lze „zaznamenat nebývalou míru lží, arogance a přezíravosti“, které je třeba uvést na pravou míru. Z domácích témat se ještě jednou vracíme k debatě ohledně připravované novely volebního zákona. Dnes už je, zdá se, téměř všem jasné, že problémy české politiky spočívají především v nevhodném volebním systému. Tomuto tématu bychom se rádi nadále věnovali a v diskusi pokračujeme polemikou Michala Kubáta (s. 18). Mnozí čtenáři jistě netrpělivě čekají na druhou polovinu rozsáhlého textu Marty Davouze „Občan Havel aneb Síla interpretace“ (s. 25), podrobujícího kritickému zkoumání vědomě budovaný mýtus a kult osobnosti bývalého prezidenta Havla. I když jde o text místy tvrdý a kritický, mnohé jeho závěry jsou přesvědčivé. Kdo by měl ohledně článku Marty Davouze nějaké pochybnosti, nechť po jeho přečtení pozorně zhlédne film Občan Havel, jak to učinil autor tohoto editorialu. Pevně věřím, že Vás texty nové Revue Politika zaujmou. František Mikš, šéfredaktor

obsah / editorial

revuepolitika 8/2008 1

N Zápisník Pavla Bárty

B

yly prázdniny, olympiáda a svět se změnil. Rusko zvedlo hlavu a silou zahájilo reconquistu území, jichž se muselo vzdát v letech 1989–1991. Za svůj první cíl si vybralo Gruzii, která je energeticky strategická a geograficky velmi izolovaná. Záminkou mu bylo další kolo kavkazských krvavých sporů, které samo pomohlo v roce 1991 rozdmýchat a po dalších patnáct let jej udržovalo mimo dosah hasičů. Občanská válka v jakékoli zemi je špatná věc. Sama o sobě však neohrožuje planetu. Něco jiného je, když situaci využije jaderná mocnost k rozšíření sféry vlivu. Václav Klaus se rozhodl celou situaci komentovat stylem českého novináře. Takzvaně vyváženě, se zaměřením na detaily a s vynecháním nejpodstatnějšího – čili bez geopolitických důsledků. Na svém stanovisku setrvává, i když Rusko začalo vyhrožovat dalším zemím. Takový postoj prezidenta musím diplomaticky nazvat krajně nešťastným. S obnovenou studenou válkou ovšem vyplul na povrch další problém. Evropa promarnila dvacet let bez zřetelné vnější hrozby, aniž dořešila integrační proces. Umravnění Ruska by mělo být v první řadě evropskou záležitostí s americkou alianční dopomocí. Ve skutečnosti je konflikt znovu na hřbetě USA a EU se usilovně snaží o trochu rezolutní společné stanovisko. Vedle odhodlání evropských států (kterému až tolik nevěřím) bude rozhodující ochota Ruska dál zvyšovat napětí, schopnost ukrajinské vlády uhájit celistvost země i orientaci na Evropu a nakonec i schopnost NATO dostát svým závazkům – a především to dostatečně jasně demonstrovat.

2 revuepolitika 8/2008

a vnitropolitické scéně se téměř vytratil hlas ČSSD a Jiřího Paroubka. Zdaleka největší překážkou pro obnovu ruského vlivu ve střední Evropě je ovšem umístění amerického obranného systému v Česku a Polsku. Protože šéf socialistů současně řekl, že na jejich odporu k radaru se nic nemění, znamená to, že se nemění ani proruská politika jeho strany. A slíbil další kolo odvolávání vlády. Hned po volbách.

V

lastimil Tlustý ve spolupráci s novináři z Novy se pokusil sehrát na Mirka Topolánka habaďůru, jež měla vést k jeho pádu. Pravděpodobným vedlejším efektem by byla těžká prohra ODS ve volbách i rozpad koalice a její nahrazení nejspíše něčím s Paroubkem napříč. Buď jsou lidé kolem premiéra tak profesionální nebo tak zásadoví, ale v síti na velrybu uvízla mřenka, vlastní důležitostí obluzený poslanec Morava. Zatímco ten si oblékl z ostudy kabát a tiše sněmovnu opustil, Tlustý takovou radost Topolánkovi neudělá – on nic, on volavka!

Z

elení trpaslíci na začátku prázdnin svolali sjezd, který se uskutečnil první zářijový víkend. Termín si vybral Martin Bursík, protože si chtěl vyrovnat účty s neloajálními soustraníky, především kolem Dany Kuchtové a Matěje Stropnického. Faktem je, že situace uvnitř nové a lepší naděje tuzemské politické kultury je neudržitelná. Sjezd měl nepochybně dva vrcholy. Prvním byl projev Mirka Topolánka, který velmi emotivním způsobem předcházel škodám, které mohla napáchat Tlustého hra a Moravova blbost. Druhým vrcholem bylo vymetení všech Bursíkovi neloajálních zelených z předsednictva a republikové rady. Jak pravila Kateřina Jacques, nově druhá místopředsedkyně, teď jsou všichni taková jedna zelená rodina. Nedělní jednání se pak neslo v zákopové válce obstrukcí přátel Dany Kuchtové, kteří chtěli za každou cenu uhrát alespoň něco. Na závěr polevili v pozornosti a Bursíkovi se podařilo převolit třetinu

republikové rady, jediného orgánu, který dosud neovládal. Vítězství to bylo velkolepé, problémem zůstalo, že dále ve sněmovně zůstává dvojice uražených poslankyň, díky čemuž je celá třetina klubu Bursíkovi neloajální a sjezd na tom nezměnil ani zbla. Také Kuchtová slíbila pomstu, tedy konstruktivní opozici, a Bursíkovi může celý výsledek sjezdu snadno protéci mezi prsty. Stačí, aby zeleným po několika zvláště vydařených taškařicích utekli voliči, členové je budou spolehlivě následovat.

V

zhledem k tomu, že příští Revue Politika vyjde nejspíš až po volbách, je nutné zastavit se i u nich. Nejspíš posílí ČSSD, oslabí lidovci a regionální strany, mírně možná zapracuje čas i na komunistech. Přestože část hlasů pro lokální sdružení se přesune k ODS, může tato strana mít po volbách v některých krajích problémy s koalicí socialistů a komunistů, kteří nepochybně vyjdou v součtu posíleni. To vše, pokud se volební účast proti minulým krajským volbám dramaticky nezvýší.

N

ejdůležitějšími volbami na světě ovšem nejsou české krajské, ale nepochybně ty prezidentské v USA. Zatímco černý fešák Obama si vybral za viceprezidenta zkušeného dědka, republikánský dědek McCain zase fešandu z Aljašky. To je téměř vše, co k tomu dokážu říci; bezmezné nadšení pravidelně zmýlených domácích i přespolních intelektuálních elit pro Obamu mi napovídá, že zřejmě zvítězí McCain. Mají-li v USA lepší výzkumné agentury než v Česku, tak se McCainovi tahem s lepou seveřankou podařilo ze dne na den poskočit o deset procentních bodů podpory nahoru a při nástupu do finiše o kousek vede. Inspirativní tah pro českou pravici.

poznámky zápisníkkpavla událostem bárty

Declan Ganley

Vše při starém Ondřej Krutílek Když se ve štrasburském sídle Evropského parlamentu začátkem srpna propadl strop a vyšlo najevo, že známý irský odpůrce Lisabonské smlouvy Declan Ganley bude muset europoslance v září poctít svou návštěvou výjimečně v Bruselu, srdce nejednoho z těch, jež bývají nazýváni euroskeptiky, zaplesalo. Jenže netrvalo dlouho a všichni vystřízlivěli. Strop se začal opravovat, Ganley po pár hodinách odjel a Europarlament mohl nerušeně pokračovat ve své práci sestávající standardně z takových návrhů, jež eurorealistům naopak nahánějí husí kůži. Zhroucený štrasburský strop sice mohl vést k apokalypse (a řada voličů by se zaradovala, jak suše poznamenal jeden z evropských poslanců), ovšem osudného 7. srpna v hlavním jednacím sále nebyla ani noha. Nehledě na to, že se později ukázalo, že první odhady, jak velká část plochy stropu se vlastně zhroutila, byly minimálně přehnané. Ve výsledku ono číslo nedosáhlo ani sedmi procent a koneckonců ani fotografie přímo z místa, zveřejněné o pár dní později, nebyly tak tragické, jak se předtím psalo.

poznámky k událostem

To politický humbuk, který se okolo celé události seběhl, vykazoval rysy jinačího dramatu, byť ani on nevedl – a z definice žel ani vést nemohl – ke katarzi. Jakkoli mohli odpůrci pravidelných transferů do Štrasburku otevřeně oponovat nejen známým ekonomickým argumentem (přesuny europoslanců, personálu a materiálů stojí přes 200 milionů eur ročně), ale nově i argumentem bezpečnostním (hroutí se stropy, všude je azbest) – někteří neváhali zmínit i cifru, kolik zbytečného CO2 se v důsledku existence dvou hlavních sídel Evropského parlamentu vyprodukuje -, od počátku bylo jasné, že pokud se neustrne Francie, stávající stav zůstane zachován: se změnou sídla musejí podle unijních smluv souhlasit všechny členské státy. Samotný Štrasburk je navíc opředen aurou symbolu francouzsko-německého usmíření po druhé světové válce, ač důvod pro jeho zachování bude nejspíš mnohem prozaičtější. Tamější sídlo Europarlamentu představuje pro Francouze především fajn byznys. Své o tom nejspíš ví o Ganley, jenž se na veřejném slyšení v Evropském parlamentu představil právě jako podnikatel: coby byznysmen se prý před irským referendem pustil do čtení Lisabonské smlouvy, aby ji dočetl jako otec svých dětí – a zhrozil se, co mu to evropské

elity cpou pod nos. Proto se pustil do kampaně za „ne“ Evropské unii, která postrádá sebemenší schopnost reflektovat demokratické mechanismy v podobě, jak je známe z národních států. Sám sebe označil za Evropana, v čemž mu zdatně sekundoval moderátor celé debaty, britský konzervativní enfant terrible Daniel Hannan, jenž byl před časem vyloučen kvůli protestům vůči předsedovi Evropského parlamentu z řad eurolidovecké frakce. Potud všechno v pořádku. Jenže Ganleymu záhy došel dech. Nejprve se zasekl na otázce, jak irské „ne“ interpretovat. „Brát jej jako šanci,“ odvětil, čímž ale jen zopakoval frázi, kterou předtím v různých obměnách zmínil již několikrát. Konkrétních slov aby člověk pohledal. Bublina definitivně splaskla poté, co Ganley začal odpovídat na konkrétní dotazy stran obsahu Lisabonské smlouvy. Ne že by ji neznal, ovšem některé jeho vývody v konečném důsledku dávaly za pravdu spíše těm, již pro přijetí tohoto dokumentu vždy horovali. Ba co víc, v lecčems je předčily. Jak jinak si vysvětlit Ganleyho tvrzení, že potenciálního předsedu Evropské rady (europrezidenta) by měli volit všichni právoplatní voliči napříč členskými státy? Někteří europoslanci jsou toho názoru, že jde o Ganleyho úlitbu všem těm, kteří s ním sympatizují, ovšem v ryzí podobě jsou pro ně jeho názory na Lisabon nepřijatelné. Ganleyho politickou budoucnost si odhadnout netroufnu: pokud by se měl příští rok stát europoslancem, jak někteří tvrdí, tak za koho? To Štrasburk se dnů příštích bát nemusí. Vedle debat, jimž zpravidla dominovalo téma, které z příštích plén se již odehraje v Alsasku, bylo hlavní starostí parlamentního aparátu, jak zajistit, aby instituce dostála smluvnímu požadavku na dvanáct plenárních zasedání ve Štrasburku ročně. Viceprezident Evropského parlamentu Gérard Onesta navrhl, aby se všechna pléna, která se dokonce roku ve Štrasburku ještě uskuteční, formálně rozdělila tak, aby jich skutečně bylo dvanáct. Se skepsí sobě vlastní nevidím důvod, proč by mu to nemělo projít.


Vězení a cirkus Tomáš Šmíd Zadržení bývalého předáka bosenských Srbů Radovana Karadžiće se stalo spolu s vyhlášením nezávislosti Kosova a ozbrojených konfliktem v Jižní Osetii jednou z největších mezinárodně politických událostí roku. Média měla žeň, čemuž nahrávaly i bizarní okolnosti Karadžićova života na útěku projevující se především jeho změněným zevnějškem a způsobem, jakým si vydělával na živobytí. Jeho dopadení také znovu oživilo celou řadu fantómů minulosti a ukázalo se, že ani po letech není vnímání událostí 90. let na Balkáně prosto schematismů, černobílého škatulkování, her na hodné a zlé a dalších nešvarů. Jásot celé řady západních představitelů a tvůrců mediálních virtuálních realit neznal po Karadžićově zadržení mezí. Což o to, Radovan Karadžić nebyl žádný andělíček – osobně bych nechtěl být v jeho kůži, až na věčnosti předstoupí před Boží tvář. Karadžić válečným zločincem nepochybně je. Problém ovšem tkví v tom,


že zdaleka nepáchal válečné zločiny jen on a jeho srbští soukmenovci a nejspíše také nenapáchal vše, co je mu kladeno za vinu. Ne snad proto, že by na to neměl žaludek, ale spíše proto, že to prostě a jednoduše nemohl zvládnout a/nebo k tomu neměl pravomoci. Mediální realita ovšem nepřipouští pochyb o tom, že spravedlnost vítězí a vyjadřuje obavy, aby soud nedopadl podobně jako s Miloševićem – aby vězeň neodešel na pravdu Boží dříve, než padne rozsudek soudců pozemských. Kámen úrazu je ale jinde: žádná spravedlnost nezvítězí, protože haagský tribunál není spravedlivým soudem. Není to v podstatě ani tolik soud, jako spíše politický úřad, který slouží především k vyrovnání se s údajnými hlavními vi-

Haagský tribunál nepředstavuje nástroj spravedlnosti, ale politický instrument k potrestání Srbska. Není nestranný, není férový a vyrovnání se s minulostí spíše škodí, než pomáhá.

níky balkánské tragédie 90. let – Srby. Občas obviní i nějakého Nesrba, ovšem zpravidla stranou mediálního zájmu. Většinou taky nedojde k odsouzení. Jediným nesrbským esem zadržovaným v Haagu je Ante Gotovina. Jeden z nepřímých viníků srebrenického masakru, jehož plenění srbských vesnic (s až několika tisíci srbských obětí) Mladićovu akci odstartovalo – Naser Orić –, byl pro „nedostatek důkazů“ propuštěn. Stejně tak kosovský expremiér, mafián a gangster Ramuš Haradinaj. Haagský tribunál ústy Carly del Ponte vždy vyčítal Srbům neochotu vydat Karadžiće s Mladićem a fakt, že se těší podpoře srbské společnosti. Skutečnost, že Gotovina je v Chorvatsku mnohem větší ikonou, nikdo nijak zvláště neartikuluje, a v Kosovu dlí s posvěcením západních leaderů podezřelí z válečných zločinů v politických funkcích! Humbuk však panuje pouze kolem srbských obviněných a srbských zločinů. Často se vzpomíná na (bezesporu neblahou) roli Slobodana Miloševiće, ovšem na činy chorvatského šovinisty Franja Tudjmana či bosenského islamisty Aliji Izetbegoviće zdaleka tolik upozorňováno není. Haagský tribunál nepředstavuje nástroj spravedlnosti, ale politický instrument k potrestání Srbska. Není nestranný, není férový a vyrovnání se s minulostí spíše škodí, než pomáhá. A to vůbec nemluvím o tom, že jej ani nenapadne přezkoumávat roli takových figur jako Bill Clinton, Madeleine Albrightová, Richard Holbrooke, který teď dává drze najevo své zadostiučinění, ačkoliv by měl být rád, že se na něj zapomíná, nebo nizozemský velitel plukovník Karremans, jehož vina – a vina jeho nadřízených – na smrti bosenských mužů by si zasloužila také mnohem více pozornosti. Pro spravedlnost Karadžićovo uvěznění neznamená skoro nic, protože haagský soud není nic jiného než politický cirkus.


Jmenuji se Bond. James Bond. Karel Pacner Když se v roce 1953 objevil první román o britském špiónu jménem James Bond s názvem Casino Royal, prožívaly britské tajné služby těžké období. Dva roky předtím zmizeli dva diplomaté, šéf amerického odboru ministerstva zahraničí Donald Maclean a jeho přítel Guy Burgess. Maclean se ztratil ze svého domu několik hodin před tím, než ho měla policie zatknout kvůli podezření ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu. V době, kdy v Koreji zuřila poziční válka, šlo o těžký zločin. Zmizení této dvojice vrhlo stín i na Kima Philbyho, vysokého důstojníka britské špionážní služby MI 6 a jednoho z kandidátů na jejího budoucího šéfa, který sloužil ve Washingtonu jako spojka mezi britskými a americkými tajnými službami. Příslušníci americké a britské kontrašpionáže byli přesvědčeni, že Maclean se vypařil proto, že ho prostřednictvím Burgesse varoval Philby. Sám Philby později utekl do Sovětského svazu a napsal o tom knihu Má soukromá válka.


Ve své „bondovce“ líčil anglický spisovatel skotského původu Ian Fleming boj britského vyzvědače s tajnou sovětskou organizací SMĚRŠ – to byla zkratka názvu „Smrt špionům“, která fungovala za druhé světové války. Bond samozřejmě zvítězil. Britové, kteří věděli o hrozném propadu své výzvědné služby z novin a rozhlasu, tenhle příběh hltali. Není divu, že knižně vyšel v půlmilionovém nákladu. A už v říjnu 1954 měl premiéru jeho filmový přepis. Ian Fleming, který se za druhé světové války vyznamenal fantastickými nápady jako pobočník náčelníka Námořní výzvědné služby, začal chrlit jeden příběh za druhým. V letech 1953–1966 jich vydal čtrnáct, korekturu posledního však už nezvládl, zemřel na infarkt. James Bond bojoval v těchto románech nejen se Sověty, ale i s různými zlotřilci, kteří se pokoušeli ovládnout svět – v dnešní terminologii bychom hovořili o teroristech. Není divu, že když v roce 1957 vydal Fleming knihu Srdečné pozdravy z Ruska, pozdější americký prezident John Kennedy o ní mluvil jako o své nejoblíbenější. Půl roku po tom, co se Nikitu Chruščovovi nepodařilo umístit na Kubě rakety s jadernými hlavicemi, na jaře 1963, se naplnily biografy v celém západním světě diváky, kteří tento příběh hltali z filmového plátna. Ředitele americké výzvědné služby CIA Allana Dullese zase ohromily Flemingovy technické nápady. Na základě toho dokonce zřídil zvláštní oddělení, jehož pracovníci nedělali nic jiného, než četli špionážní a detektivní romány z celého světa, aby v nich hledali nové myšlenky. V roce 1961 napsal Dulles do časopisu Life: „Flemingovy technické myšlenky a jeho tajné přístroje mě zaujaly. Nejvíc pak ty, co Bond instaluje do aut svých protivníků při sledování. Požádal jsem proto

Romány a filmy o Jamesi Bondovi si získaly miliony čtenářů a diváků v celém západním světě. Staly se součástí jeho ideologické výzbroje ve studené válce.

techniky, aby něco podobného zkonstruovali i v našich laboratořích. Nadřeli se jako mezci, ale bohužel nic nefunguje.“ Byla to však účelová lež. O dva roky později dopadli tajní policisté z FBI únosce syna populárního zpěváka Franka Sinatry díky tomu, že k výkupnému přilepili vysílačku o velikosti hrášku, která byla slyšitelná do vzdálenosti půldruhého kilometru. A v sedmdesátých letech technici FBI běžně montovali do aut zahraničních diplomatů miniaturní vysílačky, které hlásily místa, jimiž projíždějí. Samozřejmě je montovali tajně – buď před prodejem vozu v servisu, kde si jej diplomaté objednali, nebo ve veřejných garážích, kam jejich majitelé zajížděli, případně v opravářských dílnách. Jakmile se řidič přiblížil k citlivému bodu ve Washingtonu nebo New Yorku, okamžitě se objevila auta FBI, která ho kontrolovala či dokonce vytlačovala. Třebaže se technici na východoevropských a jiných ambasádách snažili vysílačky najít, neměli úspěch – byly miniaturní a dokonale zamaskované. Sověti si to nenechali líbit, a když jednou přivezl mohutný antonov do New Yorku na výstavu raketu, po jejím vyložení vjelo do nitra letadla znenadání jedno auto, které odvezli do Moskvy k důkladnému rozboru. Miniaturní vysílačky všelijak kamuflované jsou dnes běžným prostředkem. Přitom umí ledacos – například vysílat přes družici informace, které sama zjistí, anebo se automaticky zapíná v blízkosti spřízněného přijímače, jemuž předává zrychlenou informaci ze záznamu (třeba z autobusu jedoucího okolo americké ambasády uprostřed Moskvy, aniž to spolucestující agenta zpozorují). Výměny série poznávacích značek aut ovládané řidičem dávno nejsou problémem. Dulles žádal na svých inženýrech, aby mu sestrojili auto, které by se dokázalo rychle změnit v letadlo anebo v člun, ale tehdejší technika takové zázraky neumožňovala. O obrněných autech, které vypadají úplně normálně, ale dokážou střílet dopředu i dozadu, nemluvě. Zato různé jiné věcičky se vytvořit podařilo, a to nejen v laboratořích amerických taj-


ných služeb – třeba neprůstřelné pneumatiky, fotoaparát jako záznamník, raketové skákadlo či kamery a mikrofony v nejrůznějších podobách. Bondovky oplývaly dalšími technickými vymoženostmi, jako například laserovou pistolí ve formě filmové kamery, kazetovým magnetofonem odpalujícím tužkové raketky, plechovkou koly s prostředky k zahlazování stop, ostřelovací infrapuškou v duté holi, botou vystřelující čepel nože, kufírkem s nejrůznějšími bojovými prostředky, který nemůže nikdo cizí otevřít, protože mu vystřelí do očí slzný plyn, vrtulníkem zhotoveným narychlo z několika kufrů, vozem-ponorkou atd. Sovětská KGB si všechny tyto filmy tajně dovážela a analyzovala. Její šéfové dospěli k přesvědčení, že západní tajné služby těmito kouzelnými výtvory disponují, a proto nařídili, aby je konstruktéři kopírovali. Samozřejmě se povedlo jen minimum věcí. Romány a filmy o Jamesi Bondovi, neohroženém a nezranitelném agentu britské tajné služby, si získaly miliony čtenářů a diváků v celém západním světě. Staly se součástí jeho ideologické výzbroje ve studené válce, a proto měly vstup do komunistických zemí zakázaný. Jedinou výjimkou bylo torzo románu o záludném tlusťochu Goldfingerovi, které vyšlo česky v roce 1970 v edici Magnet pod názvem Zlatý fantóm. Tento nepovedený průnik si můžeme vysvětlit tak, že v době Pražského jara se vydavatelství rozhodlo bondovky vydávat, ale než první kus prošel zdlouhavou výrobou, nastoupila normalizace, takže nezbylo nic jiného, než knihu zcenzurovat. V minulých letech napodobovali Jamese Bonda různí autoři – s menším či větším úspěchem. Flemingovi dědici se rozhodli, že slávu agenta 007 obnoví a jeho zmrtvýchvstání svěří zdatnému spisovateli Sebastianu Faulksovi. První jeho dílo nazvané Peklo pro zvané, které podle zasvěcenců původní styl dokonale kopíruje, vyšlo ve dvaceti zemích současně 28. května – v den, kdy se připomínaly sté narozeniny tvůrce slavného Jamese Bonda, námořního kapitána a spisovatele Iana Fleminga.


EU stupňuje útoky na telekomunikace Jiří Kinkor Zločinná politika EU proti evropským telekomunikacím se stupňuje. Evropská komise přišla před rokem s cenovou regulací roamingových hovorů. Nyní se chystá k regulaci cen roamingových SMS zpráv a dokonce mobilního internetu. Zatímco čeští politici se především soustředí na jalové diskuse o tom, zda ratifikovat mrtvou lisabonskou „euroústavu“, a na přípravu nadcházejícího českého předsednictví EU, gang socialistů z Evropské komise neztrácí čas a vymýšlí další ničivé regulace. Termín gang používám zcela vážně. Označuje organizovanou skupinu lidí, kteří brání svým nevinným obětem svobodně jednat a hrozí jim násilnou fyzickou likvidací a uchvácením majetku. Je zcela nepodstatné, zda je takové jednání legální. Legalita nic na nemravnosti a nespravedlnosti jakéhokoli zločinu nezmění. Komisařka Redingová má tu drzost vypustit z úst tvrzení, že „poplatky za roaming vysávají peněženky zákazníků“. O jakém vysávání to mluví? Jde o nor-

mální platbu zákazníka firmě za službu, s jejíž cenou obě strany souhlasí. Jde o zcela dobrovolný obchod, výhodný pro obě (!) strany, jinak by ho neučinily. Nikdo nikoho nevysává, protože nikdo nikoho nenutí. Je absolutně nepodstatné, za jaké ceny operátor poskytuje služby. Je to jen jeho a výsostně jeho věc. On služby produkuje a dobrovolně nabízí. Nemá žádnou povinnost nabízet takové či jiné služby. Cokoli nabízí, je jeho věc, jeho právo. Jde o jeho majetek a jeho právo stanovit podmínky, za nichž s ním bude dobrovolně obchodovat. Kde paní Redingová bere tu nehoráznou troufalost něco operátorům nařizovat? Jestli paní komisařka neví, co je vysávání, nechť si připomene například obrovskou pokutu, kterou EU nařídila Microsoftu za to, že dobrovolně nabízel svůj produkt. Tato pokuta je do očí bijícím a nespravedlivým vysáváním nevinné oběti, trestem za úspěch. Tato paní má velký zmatek v hlavě, pronese-li větu, že „občané EU mají právo zasílat v zahraničí textové zprávy, aniž by byli oškubáni“. O žádném oškubání nemůže být řeč, když se jedná o dobrovolný obchod za předem dohodnutých podmínek a cen. Především však není pravda, že občané EU mají „právo“ zasílat textové zprávy. Žádné právo na posílání SMS ani na telefonování ani na žádnou jinou službu nebo zboží neexistuje. To jen komisařka Redingová (a zdaleka nejen ona) nechápe, co znamená pojem právo, a překrucuje jeho význam k nepoznání. Zcela zničený pojem právo se pak stává nástrojem vysá-

Právo mám pouze na to, co jsem poctivě vyrobil, nakoupil nebo jinak získal, nikoli na to, co nemám, a přál bych si to mít. Mám právo, aby mi to, co již mám, nikdo nevzal, nikoli aby mi někdo svůj produkt nabídl za podmínek, s nimiž nesouhlasí.


vání a zotročení všech, kdo něco vyrábějí a nabízejí, protože ostatní na jejich produkty mají údajně „právo“. Nemají! Právo mám pouze na to, co jsem poctivě vyrobil, nakoupil nebo jinak získal, nikoli na to, co nemám, a přál bych si to mít. Mám právo, aby mi to, co již mám, nikdo nevzal, nikoli aby mi někdo svůj produkt nabídl za podmínek, s nimiž nesouhlasí. Žádná telekomunikační služba neexistuje, dokud ji někdo nevyprodukuje a nenabídne. Nikdo na ni nemá žádné právo. Jak může někdo přijít s tak absurdní a nehoráznou myšlenkou, že výrobce služby, který ji za své vlastní peníze vyprodukuje a dobrovolně ji ze svého rozhodnutí ostatním nabízí, má být násilím donucen, aby ji nabízel za podmínek, které stanoví někdo jiný než on!? Kdy už konečně všichni naši kritici EU pochopí, že klíčový problém EU nespočívá v žádném „deficitu demokracie“ ani v žádných v „elitářských postojích“ unij-

ních politiků a byrokratů. Není rozhodující, zda nás svobody zbavuje instituce více či méně demokratická. Důležitý je právě sám fakt, že nás systematicky zbavuje svobody, a to v míře, která hrozivě narůstá. Důležité je, že to je kolektivistická organizace, která nevidí autonomní nezávislé jednotlivce a firmy, dobrovolně jednající, navzájem spolupracující a obchodující, mající své individuální cíle. EU vidí jednotlivce a firmy jako bezprávné podřízené buňky jediného velkého organismu, který chce řídit. Podnikatelé jsou pojímáni pouze jako užitečné nástroje, které mají přinášet prospěch zákazníkům, a podle toho je potřeba je usměrňovat. Problém EU nespočívá v žádných elitářských postojích lidí, kteří by se považovali za výlučně nadané pro ovládání ostatních. Jde o ryzí kolektivismus jako fundamentální postoj, který zavrhuje jednotlivce sledujícího vlastní zájem a zisk a vyzdvihuje takového jednotliv-

��

ce, který své vlastní zájmy (a tedy život) obětuje celku, ostatním, společnosti, pro nesmyslný „veřejný prospěch“. Je to právě tato filozofie, která ničí Evropu, a jejím nejviditelnějším a nejškodlivějším ztělesněním je Evropská unie. Kdy se konečně ozvou mnohohlasné silné protesty proti zločinné podstatě EU, která čím dál více zotročuje naše životy a obludným způsobem pošlapává skutečná práva? Kdy už konečně většina lidí a média prohlédnou a uvědomí si, že EU je jedna velká státní plánovací komise, která (pod praporem zničeného pojmu „právo“) celé Evropě diktuje, co se má produkovat, jak se to má produkovat a za jaké ceny? Je nejvyšší čas tuto hanebnou organizaci důrazně a veřejně morálně odsoudit a co nejdříve z ní vystoupit. Autor je redaktorem serveru www.aynrand.cz.

��

��



Zaujalo nás…

Rusko a nový demokratický realismus Barack Obama ani John McCain nebudou zajisté v dnešním prezidentském klání hovořit o myšlence, že nejdůležitějším úkolem příští administrativy v oblasti americké zahraniční politiky bude taktně se vypořádat s nepříznivě se vyvíjející rovnováhou světové moci a výrazně ustupující nadvládou USA. Není to jen hypotéza, ale jasný fakt. Neschopnost pochopit tento mocenský posun je až příliš zjevná vzhledem k událostem, které vedly k ruské intervenci do Gruzie. USA od dob Jelcina vůči Rusku praktikovaly různorodou politiku, včetně rozšiřování NATO, raketové obrany, politiky vůči Íránu a lidským právům v samotném Rusku. Diplomacie, jaká byla, spočívala v přesvědčování Ruska, aby přijalo všechny body na našem seznamu a že jejich obavy a znepokojení jsou neopodstatněné. USA tento vztah nikdy neviděly jako vyjednávání, při kterém by se vzdaly toho, co chtějí, výměnou za to, co chce Rusko. Jako příslovečný Angličan mluvící na cizince jsme si mysleli, že nám porozumí, budeme-li to, co chceme, jen opakovat hlasitěji. Postoj Bushovy administrativy reflektoval rovnováhu sil, jež existovala v 90. letech, kdy bylo Rusko slabé a v ruce mělo jen několik karet. To se však změnilo. Rozdíl mezi moskevskou intervencí v Čečensku v roce 1994 a v Gruzii v roce 2008 je dramatický. Dnes se všichni ptají, kde bude ruská moc použita příště. Kdybychom uměli vrátit čas před únor, kdy Kosovo vyhlásilo za podpory USA nezávislost, prostor pro vyjednávání bychom našli. Obtížnější volbou ale beztak


je členství Gruzie a Ukrajiny v NATO. Tyto demokratické země si silnou americkou podporu zaslouží. Angela Merkelová má ovšem pravdu v tom, když věří, že podstatou aliance NATO je její článek 5 garantující, že útok na jednoho člena by měl být vnímán jako útok na všechny. To znamená, že USA by měly být připraveny rozmístit své síly na stálé základny, aby ubránily kteréhokoliv člena aliance v případě jeho ohrožení, jak to udělaly na vnitroněmeckých hranicích během studené války. Členství v NATO není talisman, který magicky zajišťuje ochranu. Vyžaduje operační plánování a drahé bezpečnostní záruky. Bushova administrativa nemyslela členství Gruzie a Ukrajiny v NATO vážně do té míry, že by těmto zemím musela poskytnout nejen zbraně a poradce, ale opravdové bezpečnostní záruky svých jednotek. Dnes je ale vše jinak. Bushova administrativa proměnila otázku kosovské nezávislosti a ochrany proti balistickým střelám na území Polska v již bezcenné trumfy. Je nemyslitelné vrhnout se na urovnávání vztahů s Moskvou, zatímco ruská vojska stále okupují Gruzii. Současně ale nechci, aby to vypadalo, že chování Moskvy omlouvám. Rusko není oprávněno držet gruzínské teritorium nebo se snažit svrhnout demokraticky zvolený režim. Řeči Vladimira Putina o genocidě v Gruzii a americkém spiknutí znepokojivě připomínají „velkou lež“ sovětských dob. Fakt, že ruské pocity vzteku jsou pochopitelné, je nečiní morálně správnými. Kishore Mahbubani z Národní univerzity v Singapuru poukázal na to, že jednou z hlavních oblastí, z níž se

za poslední dekádu vytratila americká moc, je morální důvěryhodnost USA. Po ruské intervenci američtí úředníci tvrdili, že „velmoci 21. století neporušují suverenitu jiných států, aby svrhly jejich režim“. Přidané vymezující spojení „v Evropě“ zeslabilo ušklíbnutí jen málo. Prosazování demokracie – dobrá věc – bylo silně poskvrněno spojením s válkou v Iráku a americkými bezpečnostními zájmy. Poslední dvě americké vlády mohly nastolit hegemonii USA jak v ekonomice, tak bezpečnosti. Příští vláda toho nebude schopna a navíc pro ni bude složitým úkolem lépe vyrovnat to, co chceme, s tím, čeho můžeme realisticky dosáhnout. Neznamená to vzdát se idealistických cílů šířit demokracii. Příští prezident ale bude muset podstatu konceptu šíření demokracie „detoxikovat“. Budeme muset nalézt jiný způsob podpory Gruzie a Ukrajiny nežli prostřednictvím nových závazků. Francis Fukuyama, e Times, 3. září 2008

Volba Angely Merkelové: ekonomické reformy, nebo populismus Další den, další balík špatných zpráv pro německou ekonomiku. Investice v druhém čtvrtletí letošního roku výrazně poklesly. Mocná německá ekonomika se scvrkla o půl procenta. Kancléřka Angela Merkelová, která od svého nástupu k moci v roce 2005 vládla zemi se zdravou ekonomikou každoročně rostoucí o 2,6 procenta, se ocitla v neprobádaném teritoriu. Ještě není pozdě na to, aby udělala to, co je třeba. Rok, který má kancléřka k dis-

zaujalo nás…

pozici, představuje více než dost času na uskutečnění opravdové reformy rozhazovačného německého zdravotnictví. Čímž by se uvolnily zdroje na výrazné snížení zaměstnavatelských a zaměstnaneckých zdravotních příspěvků, které v současnosti tvoří více než 14 procent hrubých mezd. Reforma zdravotnictví by přinesla peníze do kapes lidí, nastartovala skomírající spotřebu a zlevnila pracovní sílu v době, kdy se tvorba pracovních míst ocitá za svým vrcholem – to vše za nízkou cenu pro státní pokladnu. Nedávná historie naznačuje, že ekonomické potíže mohou dostat z německých politiků to nejlepší. Když německá ekonomika naposledy stagnovala a docházelo k úbytku pracovních míst, zareagoval na to sociálnědemokratický předchůdce Angely Merkelové Gerhard Schröder programem Agenda 2010, tvrdým a nepopulárním reformním balíkem, který sestával ze snižování dávek a reforem pracovního trhu. Opatření Agendy 2010 vedla k Schröderovu předčasnému pádu, ironicky jen několik měsíců předtím, než začala nést ovoce. Výsledky současné vlády velké koalice prozatím nejsou tak působivé, přestože měla to štěstí, že v posledních dvou letech vzniklo na německém trhu práce 1,6 milionu nových pracovních míst. Velká kolice odvážně zvedla věk odchodu do důchodu o dva roky. Na dokončení Schröderových reforem pracovního trhu a systému sociálního zabezpečení však již neměla dost sil. Ve skutečnosti zvrátila některé reformy, které byly součástí Agendy 2010. Mohl by se tedy nadcházející ekonomický propad stát podnětem pro návrat k hořké reformní medicíně? Existuje řada důvodů k obavám, že se tak nestane. Příští rok budeme spíše svědky zápasu populistické rétoriky v míře, která by mohla zahanbit i venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Merkelové sociálnědemokratičtí koaliční partneři se posouvají doleva. Ve snaze neutralizovat rychle rostoucí Levicovou stranu se pravděpodobně svezou na vlně slibů větší „sociální spravedlnosti“, zvyšování so-

zaujalo nás…

ciálních dávek a univerzální minimální mzdy. Sociální výdaje již nyní podle nových rozpočtových statistik představují čtyřicet procent veškerých německých státních výdajů. Vyřešení rostoucích sociálních příspěvků si žádá hluboké a nepopulární úpravy sociálního systému a více politické odvahy, než jsou berlínští politici ve volebním roce schopni dát dohromady. Již nyní můžeme sledovat kroky protireformním směrem. Lednové ujednání vládnoucích stran o snížení příspěvků na pojištění v případě nezaměstnanosti o 0,3 procenta možná brzy půjde k ledu. Přestože Angela Merkelová není Gerhard Schröder, čeká ji možná stejný osud. V roce 2003 spuštěná Agenda 2010 představovala opožděnou reakci na dlouhodobé ekonomické problémy; Schröder jí porušil téměř všechny své předvolební sliby z roku 2002. I nyní jsou němečtí politici postaveni před volbu mezi poctivostí v současnosti a populismem, který sice zvýší jejich šance na znovuzvolení, ale bude jej následovat nepříjemný zpětný ráz v budoucnosti. Voličům by v takové situaci mělo být prominuto jejich přesvědčení, že neexistuje žádný předvolební slib, kterému lze věřit. Bertrand Benoit, e Financial Times, 28. srpna 2008

Co znamená výběr Sarah Palinové? Senátor John McCain není normální konzervativec. Má instinkty, ale jen několik abstraktních představ o správné velikosti vlády. McCainova administrativa nebude stejná jako ta Bushova. Osa levice-pravice není McCainovým viděním politického světa. Je to veřejná služba versus nízký osobní zájem. Během své politické kariéry vedl tažení, jež mu umožnila podniknout výpady proti koncentrované moci sobectví. Když se McCain loni v únoru potkal se Sarah Palinovou, byla to jedna z mála osob, která viděla svět jako on sám. Původem sociálně-konzervativní, jako guvernérka Aljašky se tak ale neprojevovala. Zdá se, že se jí lehčeji spolupracuje

s liberálními demokraty než s vysokými představiteli ve vlastní straně. Vypadá, že ráno vstává jen proto, aby vymýtila korupci. McCain poznal ženu, která riskovala svoji politickou kariéru, když převzala zkorumpované republikánské vedení ve svém státě a dvakrát porazila ropné společnosti. Mnoho lidí, ovlivněno vlastní životní zkušeností, vidí tuto volbu viceprezidentského kandidáta prizmatem identifikační politiky. Je to ale špatný obraz. Sarah Barracuda byla vybrána, aby v McCainově mozku podnítila každý závit, neboť to vypadá, že je mu velmi podobná. Výběr Palinové umožní McCainovi vést kampaň podle jeho představ – ne jako starý kmet kandidující proti mladé hvězdě, ale jako bojovník za hodnoty proti silám sobectví. Umožňuje mu to udělat si z cíle vymést špinavá zákoutí Washingtonu ústřední téma své kampaně. Proto se mé obavy o správnosti volby Palinové netýkají nedostatku jejích zkušeností. Její zkušenost s typickým americkým životem je daleko větší než McCainova nebo jeho oponenta. Těhotenství její dospívající dcery vyvolalo naprosté šílenství. Mnoho Američanů však chápe, že tohle se prostě v životě stává. Mé obavy o Sarah Palinovou plynou z toho, že má tutéž slabinu jako McCain – snaží se nahrazovat morální filozofii filozofií politickou. Jsou případy, kdy je nejdůležitějším úkolem shromažďovat armády slušnosti proti armádám korupce: konfrontovat Putina, snižovat rozdíly a reformovat procesy ve vládě. Většina otázek se ale konfrontace slušnosti a nectnosti netýká. Většina problémů vyžaduje kompromisy a politickou expertizu. Nelze je řešit pouhým prosazováním ryzího charakteru. McCain je schopen dělat politiku kompromisu a vytvářet koalice. S Tedem Kennedym připravil komplexní imigrační zákon a s Joe Liebermanem legislativu týkající se globálního oteplování. Když jste ale v čele rozsáhlé prezidentské administrativy, opravdu je lepší mít


jasnou vládní filozofii, vědomí o smyslu toho, co by vláda měla a neměla dělat. Bude-li McCain zvolen, bude čelit chaosu šitému na míru. Povede rozdělenou a filozoficky vyčerpanou stranu. Po pravdě řečeno, mezi republikány není dostatek expertů, kteří by mohli zformovat administrativu, takže bude muset vytvořit směsici z nezávislých a demokratů. Aby toho nebylo málo, bude mít svoje „myšky“: neposednost, osobnost vyhledávající vzrušení, tendenci personifikovat politická témata, snahu žít život ctnostného bojovníka. Proto potřebuje někoho, kdo by na jeho morální intuici nasadil také politickou strukturu. Potřebuje vskutku zkušeného člověka, který by organizoval rozsáhlou administrativu a trval na spolupráci. Potřebuje rovnocenného spolupracovníka, který promění jeho skvělé instinkty v doktrínu, kterou mohou ostatní předvídat a pochopit. Rob Portman a Bob Gates by nebyli politicky příliš vzrušující, ale jsou schopní tyto požadavky naplnit. Sarah Palinová ne. Vyzdvihuje McCainovy kvality, aniž by kompenzovala jeho slabosti. Part skutečných druhých houslí tak stále ještě není obsazen. David Brooks, International Herald Tribune, 3. září 2008

Uspořený petrodolar Země plné ropy a rudy by měly ekonomicky růst daleko rychleji než ty vyprahlé. Překvapivě tomu tak není. Příjmy z přírodních zdrojů jsou nerozvážně utráceny nebo investovány na úkor ostatních sektorů ekonomiky. Vlády se v utrácení během období blahobytu

nekrotí, naopak nelítostně utahují kohoutky v době propadu. Během nedávného rozmachu komodit se státům bohatým na suroviny podařilo uniknout klatbě tím, že nalily příjmy z přírodních zdrojů do suverénních fondů (SWFs). Na konci roku 2007 měly tyto fondy hodnotu 2,5 bilionů dolarů. Ceny ropy se ale 3. září propadly pod 110 dolarů za barel a jejich jmění se může změnit. Fondy čerpající z přírodních zdrojů mají většinou dva významy. Spořící fondy jako norský Vládní penzijní fond přerozdělují zdroje bohatství mezi generace tím, že vytvářejí portfolia snažící se disponovat prostředky ještě dlouho poté, co ropa vyschne. Stabilizační fondy jako chilský Ekonomicky a sociálně stabilizační fond uklidňují ekonomický cyklus tím, že sdružují výnosy z vývozních komodit, když jsou ceny vysoké, a vyplácí je, když ceny klesnou. Pak tu máme výjimky: Saúdská Arábie plánuje vytvořit státní fond, který by skupoval farmářskou půdu v chudších zemích, čímž by se pokrývala rostoucí domácí poptávka potravin. Velmi záleží na transparentnosti. Pokud veřejnost nemá možnost tyto fondy kontrolovat, neexistuje žádná záruka, že budou veřejné peníze investovány efektivně. SWFs zůstávají nebezpečně neprůhledné. Studie think-tanku Institute for International Economics zjistila, že deset ze čtyřiatřiceti nepenzijních SWFs nepublikovalo výroční zprávu a dvanáct z nich nebylo podrobeno auditu. Jak se fondy čerpající finance z přírodních zdrojů budou rozšiřovat, budou mít i více příležitostí předávat si zkušenosti. Velcí exportéři plynu, Katar a Indoné-

sie, v srpnu oznámili, že založí společný fond v hodnotě jedné miliardy dolarů k investicím do infrastruktury a energie. Nelikvidní investice mohou být požehnáním. Tato portfolia se hůře inkasují, pokud se změní politický vítr. Stabilizační fondy, které mohou v krátké době potřebovat likvidační aktiva, tuto možnost postrádají. Pravidla, kdy vlády musejí vytvářet zálohy a mohou hotovost vybírat, nejsou zárukou dobrého chování. Teoreticky: venezuelská vláda je povinna vložit ropné výnosy do svého Investičního fondu pro makroekonomickou stabilizaci pokaždé, když stoupne cena ropy nad referenční cenu (v současnosti je to 9 dolarů za barel). V praxi se ale tento fond potýkal s častou změnou pravidel a byl by zrušen, pokud by referendum vyhlášené v roce 2007 Hugem Chávezem zastánci tohoto kroku neprohráli. Na druhou stranu norská vláda je, pokud jde o její fond, zdrženlivá. Nikterak jí to přitom nezabránilo vytvořit druhý největší fond financovaný z přírodních zdrojů na světě s aktivy v hodnotě 396,5 miliardy dolarů. Fiskálně odpovědné vlády pro přispěvatele pravidla nepotřebují, ty neodpovědné jich nedbají. Závazek chilského stabilizačního fondu byl otestován červencovými protesty požadujícími zvýšení vládních výdajů. Efektivní fond čerpající z přírodních zdrojů potřebuje vládu, která je schopna čelit ekonomickému populismu. Jednoduše koupit si ji ovšem nelze. e Economist, 6. září 2008

Za přispění Hynka Fajmona a Jana Klusáčka připravila Iveta Frízlová.

Navštivte internetové stránky CDK

www.cdk.cz

Stránka nabízí přehled všech knižních titulů CDK s 15% slevou, pro předplatitele Revue Politika nebo časopisu Proglas s 25% slevou. Poštovné a balné neúčtujeme!


zaujalo nás…

Malé příčiny, velké následky Bohumil Pečinka V politice je často nejefektivnější cestou řešení konfliktů pravda. Bohužel někdy se obalí tolika zájmy, že výsledkem je pouze ukoptěné taktizování, které způsobí horší konce než ty, jimž chtělo původně čelit. To je v kostce pohled na aféru Morava. Koncem prvního zářijového týdne přinesly TV Nova a MF Dnes informace o řízené provokaci. Podstatou bylo, že po dohodě s poslancem Vlastimilem Tlustým novináři vyrobili na tohoto poslance kompromitující materiály a nabízeli je jeho stranickým kolegům. Do sítě se chytil přesnaživý poslanec Jan Morava, který fiktivní detektivní firmě dával ještě zadání na další „práce“. V tomto úsilí projevil i jistou osobní iniciativu a pak to prasklo, protože novináři vše zveřejnili. Ještě v tentýž den mohlo Topolánkovo vedení ODS celý případ uzavřít, a to zdánlivě banální věcí – že by řeklo pravdu. Tedy že šlo o individuální selhání jednoho poslance, který by z toho měl vyvodit politickou odpovědnost. Kdyby navíc Morava rezignoval v ten samý den, což vzhledem k jeho úzkým až otcovským vazbám na premiéra nemusel být problém, dnes bychom řekli, že šlo o jednu z těch mnoha upatlaných afér, které čas od času zamořují veřejný prostor. PLACEBO ZELENÝM Přestože měl, nebo možná právě proto, Mirek Topolánek na promyšlení reakce několik dní, rozhodl se pro nejhorší možný způsob reakce. Využil kauzu Morava jako exemplární případ pro zúčtování s opozicí v poslaneckém klubu v čele s poslancem Tlustým. Vtip byl v tom, že svým bezprecedentním chováním coby volavky byl Tlustý už v té chvíli v ODS tak jako tak „mrtvým mužem“. Jak ovšem kdysi Stanislav Gross řekl Jaroslavu Palasovi, který ho vyzval k rezignaci: i vyhořelé palivo může způsobit velké věci. V tomto případě nepodpořit vládu a rozehrát svůj vliv na několik vládních poslanců. Mirek Topolánek namísto uklidnění celé situace přijel první zářijový pátek na sjezd Strany zelených bojovně naladěný. V přímém televizním přenosu se melodramaticky pokusil dát celé věci odlišné interpretační vyznění, které by vyřešilo jeho dlouhotrvající spor s Tlustým. Na sjezd zelených možná měla jeho slova uklidňující účinek, faktem je, že směrem k médiím a veřejnosti celou aféru „přikrmil“. Jinak řečeno, k jednomu selhání poslance Moravy přidal další příběh. Kdyby jej nerozšiřoval, celá aféra by zřejmě skončila. Konfrontační linii vůči Tlustému podpořilo následující den těsnou většinou i vedení ODS. Poslanec Morava se stále pokoušel hrát roli podvedené oběti a rezignaci oddaloval. Část lidí

články a komentáře

očekávala, že rozšířená nedělní reportáž na TV Nova by mohla posílit verzi napáleného naivy, který sice bude muset odejít, ale bez glorioly hlavního zloducha. TLUSTÝ ZASAHUJE Na vyhlášenou interpretační válku mezitím reagoval poslanec Tlustý v průběhu debaty na televizi Prima, kde se stylizoval do role bojovníka proti vydírání. Hlasující diváky přitom přesvědčil drtivou většinou o morálnosti svého postoje. Večerní rozšířená reportáž Janka Kroupy nerehabilitovala Moravu, ale definitivně zničila stranickou kariéru Tlustého. Morava sice o den později mandát složil, ale dalo to vzpomenout na slova básníka Diviše, že nejhorší slovo není nikdy, ale pozdě. Jinými slovy, pozdní rezignace už nevyvolala žádoucí katarzi veřejnosti, takže svůj účel splnila jen částečně. V následujících dnech se k pseudorevoltě poslance Tlustého přidali jeho kolegové z názorové platformy a požadovali změnu ve vedení klubu v čele s poslancem Tluchořem. Premiér Topolánek se v reakci nato dožadoval očisty v ODS. V médiích se začal přetahovat s Tlustým ohledně zapojení fotbalisty Baroše do kampaně a vysloužil si obvinění, že on sám Barošovi dotaci nabízel. V tu chvíli začalo ve veřejném prostoru obíhat několik příběhů a verzí celé události. Čím více byly rozvíjeny, tím více to podlamovalo stabilitu křehké vládní koalice, protože opozice se logicky ptala, jestli v Poslanecké sněmovně ještě existuje vládní většina. Vyvolalo to zvláštní úkaz, typický pro současný mediální svět: aféra ožila vlastním životem a získala takovou dynamiku, že to dalo zapomenout na to, co stálo na počátku. Taktizování Topolánkova vedení ODS a jeho neproduktivní boje s Tlustým navíc těžce poškodily krajské a senátní kandidáty před říjnovými volbami. Ve druhém plánu to pošramotilo obraz politiky jako takové a předpřipravilo půdu pro vznik nových politických uskupení, založených na systémové kritice současného stavu. Bezvýznamná aféra, která mohla skončit stejně rychle, jako začala, dostala nevhodnými zásahy zvnějšku úplně jiné rozměry. Pro svou nečitelnost navíc měla potenciál růst a sílit, takže při dalším rozvíjení může uvnitř klubu i vedení ODS způsobit takový rozkol, že to povede až k pádu vlády. Malé příčiny, velké následky, chtělo by se říct.


Nebezpečí a trapnost dvojích standardů Několik postřehů k separatistickým otřesům letošního roku

Tomáš Šmíd Tento rok přinesl celou řadu událostí, které souvisejí s ozbrojenými konflikty, jejichž horké fáze proběhly v 90. letech 20. století na pozadí rozpadu komunistického bloku. Hlavními „laboratořemi“, v nichž jsme mohli sledovat krvavé vyvrcholení ideologickými konstrukty léta potlačovaných etnopolitických a etnonáboženských animozit, byly především dva regiony – Balkán a Kavkaz. Ačkoliv se jedná v řadě ohledů o specifické oblasti, celá řada procesů zde vykazuje shodné rysy. Letos hladinu světového veřejného mínění rozbouřily především tři události. První z nich bylo bezesporu vyhlášení nezávislosti srbské provincie Kosovo, kde se moci ujalo albánské etnikum, druhou zadržení jednoho z mediálních symbolů balkánských tragédií, Radovana Karadžiće, a jeho transport do haagské vazby. A nakonec událost třetí: gruzínsko-ruská „válka“. Nahlédneme-li na tyto tři momenty komplexněji, dojdeme k řadě znepokojivých závěrů. Řečeno stručně, z hlediska světového (myšleno západního) společenství zdaleka není měřeno stejným metrem, platí dvojí standard, nejde o nastolení spravedlivějšího světového řádu či prosazování systémových řešení. Veškeré kroky se řídí politickými ohledy, často velmi krátkodechými, a snahou zahladit osobní selhání mnoha světových (západních) leaderů. Okolo všech tří zmíněných událostí lze zaznamenat nebývalou míru lží, arogance a přezíravosti.

DŮSLEDKY KOSOVSKÉHO PRECEDENTU Sleduji-li dnes dramatické události v severních částech Gruzínské republiky, nemohu se v myšlenkách odpoutat od vyhlášení samostatného Kosova. Mnohé hlasy, a kupodivu jich nakonec nebylo málo, upozorňovaly, že tento akt bude velmi nebezpečným precedentem, který otřese stabilitou mnoha regionů. Západní předáci se ovšem holedbali, že o žádný precedens nejde, naopak že se jedná o akt spravedlnosti a splnění snu o národním sebeurčení kosovských Albánců, kteří tolik trpěli pod srbskou knutou. Nemá smysl donekonečna rozebírat, že západní společenství velmi často používalo k ospravedlnění svých kroků lží, a to od počátku celého konfliktu na jihu Srbska. Maně si vzpomínám na zmínky o tom, kterak v Kosovu probíhá genocida a etnické čistky. Co na tom, že ani po letech se tato tvrzení neprokázala a stále častěji, byť plíživě a stranou


mediálního zájmu, se objevují důkazy, že realita je zcela jiná a že kosovský konflikt nakonec stál mnohem více životů srbských – přijmeme-li striktně etnický klíč při vyhodnocování důsledků konfliktu. Ostatně termín genocida byl již natolik zprzněn, že je občas používán až v hořce úsměvných souvislostech – samozřejmě naprosto nepřípadných. Pojem genocida je závažný a mělo by se s ním zacházet velmi opatrně. Má své právní, historické a společenskovědní konsekvence a kriticky uvažující člověk (což politici a především novináři často nebývají) by si měl být vědom toho, že genocida má své parametry; ne každý, byť morálně sebeobludnější zločin lze označit za genocidu. V Kosovu žádná genocida neproběhla, stejně jako neproběhla v Bosně, byť tam některé akty měly skutečně odporný charakter a bezesporu se jednalo o etnické čistky a válečné zločiny. V Kosovu neproběhly ani etnické čistky. Docházelo tam sice k řadě násilných ozbrojených aktů a kosovští Albánci byli úředně a policejně šikanováni, ovšem mnozí z nich zase páchali etnické násilí na srbských spoluobčanech – s větší či menší mírou systematičnosti již od 80. let 20. století. V obou případech se jednalo pouze o lokálně omezené násilnosti: Srbové zneužívali státní aparát, kosovští Albánci zase demografickou dominanci. Posledně jmenovaní vytvořili Kosovskou osvobozeneckou armádu (UCK), polovojenskou jednotku

Kosovo s vlastním bankovnictvím, diplomatickým sborem požívajícím výhod jemu náležících a dalšími atributy nezávislosti představuje onu příslovečnou oázu pro řadu předáků mezinárodního nezákonného obchodu i organizovaného zločinu klasického střihu.


vystavěnou na klanově-teritoriální bázi, jejíž organizační struktura do značné míry kopíruje organizační síť kosovskoalbánských kriminálních skupin.

RIZIKA NEZÁVISLÉHO KOSOVSKÉHO STÁTU Z obecně bezpečnostního hlediska znamenalo vyhlášení kosovské samostatnosti vznik „gigantické pračky špinavých peněz“, jejíž vláda je skutečnou mafiánskou vládou. Vrcholní kosovští politici jako Hašim aci či Ramuš Haradinaj jsou mnohým zainteresovaným známi spíše jako obchodníci s narkotiky, zbraněmi a lidmi a jako hlavy kriminálních skupin vystavěných na rodovém základě. Kosovo s vlastním bankovnictvím, diplomatickým sborem požívajícím výhod jemu náležících a dalšími atributy nezávislosti představuje onu příslovečnou oázu pro řadu předáků mezinárodního nezákonného obchodu i organizovaného zločinu klasického střihu. Na druhou stranu je ale třeba odmítnout obavy některých odpůrců kosovské nezávislosti, kteří v něm vidí baštu islámského radikalismu. Hovoří z nich buď (většinou) neznalost, nebo snaha ocejchovat Kosovo všemi dostupnými negativním nálepkami. Za všechny lze vzpomenout Miloše Zemana, který tento argument při své kritice uváděl. Kosovo nebylo, není a ani nebude útočištěm islámských radikálů. Tuto roli na Balkáně plní Bosna a Hercegovina, kde se (především v oblasti Zenice) zdržují představitelé radikálních islámských hnutí, salafisté (v našem prostředí známější pod označením wahhábité) či prostě „džihádisté“ – ti, kteří touží bojovat proti „bezvěrcům“. Většina Albánců se sice hlásí k sunnitskému islámu, ovšem jejich religiozita není tak pevně zakořeněná a rigidní jako třeba v arabském či perském světě (nadto je poznamenána léty státního ateismu). Navíc ona většina není nijak zásadní – mnozí Albánci vyznávají pravoslaví a nezanedbatelné procento se hlásí i ke katolictví. Hrozba nezávislého Kosova spočívá především v tom, že se jedná o zemi, kterou ovládají mafiáni a gangsteři, již nyní mají k dispozici všechny vymoženosti náležející suverénnímu státu.

ZABILI POSVÁTNOU KRÁVU Obrovským a z většiny úhlů pohledu největším neštěstím vyhlášení nezávislého Kosova s požehnáním většiny západních zemí je ovšem ono zabití posvátné krávy – nerespektování suverenity země (Srbska) a podpora separatistické provincie, proti všem zvyklostem a ještě s přezíravým a ve své podstatě bláhovým vyhlášením, že se bude jednat o výjimku. Toto zbožné přání narazilo na realitu hned v létě, kdy se rozhořel ozbrojený konflikt mezi Gruzií a Ruskem, které podpořilo své spojence (pověstné „užitečné idioty“) Osetíny v jejich úsilí ubránit se (pro někoho) nečekané gruzínské ofenzivě. Již po vyhlášení nezávislosti Kosova jsem na blogu Politicamundi napsal, že první oblastí, kde zafunguje kosovský precedens, ona „výjimka“, bude Kavkaz, kde můžeme nalézt


několik analogických konfliktů separatistického či potenciálně iredentistického rázu. V té chvíli mě ale nenapadlo, že to bude tak záhy a že proces opětovného rozmrazení tzv. zamrzlých konfliktů nastartuje Gruzie a nikoli Rusko. Jižní Osetíni stejně jako kosovští Albánci nechtějí žít ve svazku se svým dosavadním státem a chtějí se osamostatnit, případně v delším horizontu připojit k sousednímu státu (Albánii, respektive Rusku). Snaha Gruzie udržet svoji teritoriální identitu je naprosto pochopitelná, stejně jako tomu bylo u Srbska. A jsme u prvního příkladu toho, kterak je západní společenství pokrytecké a uplatňuje dvojí standardy. Zatímco kosovským Albáncům je přiznáváno právo na národní sebeurčení, přičemž se zapomíná, že Albánci si svoji národní suverenitu realizovali již samostatnou Albánií, tak (jižním) Osetínům je podobné upíráno, a to i přesto, že Osetíni svoji samostatnou Osetii nemají. Severní Osetie je součástí Ruska a v ní jsou požadavky na nezávislost artikulovány výjimečně; Osetíni jsou obecně považováni za „proruský“ kavkazský národ. Obtěžuje se někdo ze zainteresovaných tento očividný argumentační rozpor vysvětlit?

GENOCIDA JAKO RÉTORICKÉ CVIČENÍ Zatímco postupy srbské policie (později i některých armádních jednotek) v Kosovu byly označovány jako etnické čistky, genocida apod., ofenziva gruzínské armády cvičené americkými důstojníky a kontraktory byla v západních médiích i západními politiky brána s pochopením, dokonce se sympatiemi. Přitom je zřejmé, že útok na Cchinvali řada civilistů nepřežila. Když ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov označil gruzínský postup za genocidu, mnozí se mu vysmáli. Dlužno dodat, že právem, poněvadž Gruzíni mohli v Jižní Osetii provádět ledacos, třeba i nepěkného, ale genocida to rozhodně nebyla. A samozřejmě nelze nepřipomenout, že ona slova z úst ruského politika jsou nanejvýš pokrytecká; jeho stát páchal ještě velmi nedávno akty, které bylo možné za genocidu označit mnohem oprávněněji. Ze všech událostí po roce 1989 se definici slova genocida nejvíce blíží ruský postup v Čečensku (pokud vyjmeme ze zřetele africký kontinent). Ačkoliv je poměřování utrpení nevinných lidí ošidné a zavání kavárenskými tlachy, je třeba přesto zmínit, že srbský postup vůči Sarajevu byl ve srovnání s ruským vůči Groznému mnohem méně spektakulární. Groznyj – to jsou Drážďany, Stalingrad i Coventry 90. let 20. století. Když přišli Rusové „na pomoc“ jižním Osetínům (Rusům samozřejmě nejde o Osetíny, ale o strategické zájmy na Kavkaze, k jejichž prosazování jim Osetíni slouží), takřka celý svět jejich počínání odsoudil a ruskou reakci označil za neadekvátní. Jestli bylo bombardování bělehradské nemocnice, televizní budovy a dalších objektů adekvátní, to svého času nikdo neřešil, zato fakt, že Rusové mohli bombardovat letiště v Tbilisi či ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, západní svět „zděsil“. A to nemluvíme o tom, že Rusové měli v Jižní Osetii, kam vtrhla


gruzínská armáda, své mírové síly (byť o jejich skutečném poslání si lze myslet leccos), a přišli tedy svým vojákům na pomoc, což je z vojenského hlediska navýsost pochopitelné.

SRPEN 1968? ALE KDEŽE... V českém prostředí jsem zaznamenal velmi „interesantní“ úvahy, v nichž byl ruský postup v Gruzii srovnáván s rokem 1968, což má navíc svůj půvab v tom, že nynější konflikt byl zahájen také v srpnu, navíc v roce čtyřicátého výročí sovětské agrese v Československu. Taková komparace je ovšem jemně řečeno zavádějící – pokud ne rovnou hloupá. Ačkoliv jsem mladší ročník a rok 1968 jsem nezažil, nikde jsem neslyšel ani nečetl, že by Dubček a spol. vtrhli s Československou lidovou armádou řekněme do Těšínska nebo třeba do Podkarpatské Rusi. Michail Saakašvili byl v tomto ohledu první, kdo zahájil ozbrojený postup, a musel proto s ruskou reakcí počítat. Nadto současné Rusko není totalitní SSSR, jenž by v tancích přijel provést převrat a snažil se v dané zemi zajistit „ideovou kontrolu“. Nemluvě o tom, že Rusko a Gruzie nejsou ani deklaratorně „bratrskými státy“ a že se primárně jedná o velmi konkrétní konflikt o území a vládu nad produktovody. Jediná zásadnější podobnost s rokem 1968 v ČSSR spočívá ve faktu, že Rusko prosazuje (stejně jako tehdejší SSSR) v Gruzii, resp. na Kavkaze své geopolitické zájmy. Okolnosti, průběh a nástroje jsou ale zcela jiné. Pokusy srovnávat dnešní situaci na úpatích Velkého Kavkazu s rokem 1938 v tehdejší ČSR již vykazují větší míru logiky a lze na ně přistoupit, ovšem pak je nutno konstatovat, že rok 1938 lze naprosto jednoznačně srovnávat i s odtržením Ko-

sova od Srbska, a tudíž toto srovnání nelze aplikovat pouze na problematiku Jižní Osetie a ospravedlňovat jeho pomocí gruzínský postup.

CO JE DOVOLENO BOHOVI, NENÍ DOVOLENO VOLOVI Když média referovala o Slobodanu Miloševićovi, označovala jej jako balkánského řezníka a srbského Hitlera. Ačkoliv byl nebožtík Milošević vcelku zavrženíhodná figura, Hitlerových „kvalit“ nedosahoval ani omylem. Je zajímavé, že podobně silná slova nepadají na adresu Michaila Saakašviliho. Jeho politická praxe totiž zdaleka nedosahuje demokratických standardů: jeho recepty z volební kuchyně, které jsem ochutnával jako pozorovatel v lednu letošního roku, se mi pranic nezamlouvaly. Jelikož se ale Saakašvili stal miláčkem západních elit, OBSE mu jeho volební čachry posvětila. Stejně tak jeho postup proti vlastním občanům vloni na podzim, kdy je nechal zbít policejními komandy, si s Miloševićem nebo Putinem nezadal. (Gruzínci naopak tento krok vnímali velmi citlivě, a to i Saakašviliho sympatizanti; ztratil hodně ze své obliby.) Nejednou jsem si v této souvislosti vzpomněl na košilaté vyjádření F. D. Roosevelta, který kdysi na adresu nikaragujského diktátora Somozy prohlásil, že ví, že je to zkurvysyn, ale je to náš (rozuměj americký) zkurvysyn. Na druhou stranu je Saakašvilimu třeba přiznat, že Gruzii v mnohém prospěl, nastartoval řadu reforem, nasměroval zemi na Západ a pustil se do všudypřítomné korupce a vlády kriminálních gangů v čele s gruzínskou větví tzv. vorů v zákoně, která díky jeho razantní politice ztratila mnohé ze svého

Situace v Jižní Osetii a nyní už i Abcházii přímo souvisí s Kosovem. Podpora jeho nezávislosti vytvořila precedens a vyrazila z rukou Západu veškeré rétorické trumfy s morálním či etickým vyzněním. Proč by Rusové, kteří navíc s předstihem anoncovali, že Kosovo jako precedens prostě brát budou, nemohli prosadit své zájmy silou?



nimbu. Gruzii a transparentnosti jejího hospodářství tento krok prospěl možná ještě více než rok 1992 Japonsku, kdy se místní politici po letech rozhodli zakročit proti jakuze, která požívala v japonské společnosti obdobně exkluzivní až mytické postavení. V tomto ohledu samozřejmě Saakašviliho případné srovnávání s Miloševićem vykazuje rysy značné nespravedlnosti, jelikož Milošević byl politik neúspěšný a své zemi pouze škodil. To ale neznamená, že to komukoliv dává právo produkovat pokroucená a dané době poplatná prohlášení a řadit Miloševiće k nejhorším diktátorům dějin. Navíc v letech, kdy se západní představitelé bez skrupulí druží s čínskými komunistickými předáky, sponzorem teroristických skupin plukovníkem Kaddáfím a s obludným reliktem stalinismu Kim Čong-ilem jednají se všemi diplomatickými ohledy.

ČESKÉ KLIČKOVÁNÍ V MEZINÁRODNÍ POLITICE Situace v Jižní Osetii a nyní už i Abcházii přímo souvisí s Kosovem. Podpora jeho nezávislosti vytvořila precedens a vyrazila z rukou Západu veškeré rétorické trumfy s morálním či etickým vyzněním. Proč by Rusové, kteří navíc s předstihem anoncovali, že Kosovo jako precedens prostě brát budou, nemohli prosadit své zájmy silou, když byl ze spektakulárních důvodů bombardován Bělehrad? Proč by nemohli tlačit na odstranění Saakašviliho, když Západ měl na Balkáně také celou řadu personálních intervencí? Proč by Lavrov nemohl hovořit o genocidě, když podobné nesmysly padaly i z úst západních představitelů v souvislosti s Kosovem? Proč by nemohla být Jižní Osetie nezávislá, když může být Kosovo? Ať to pan ministr Schwarzenberg, jenž užívá argumentů o výjimečnosti kosovských událostí, laskavě vysvětlí. Čím je Kosovo výjimečné? Proč volá v případě Jižní Osetie po skandinávských vzorech a nevolal po nich ve dnech, kdy ČR uznala nezávislost Kosova, což nejenže dělat nemusela, ale ani neměla? Proč přijímá v Praze ministra zahraničních věcí tohoto státního útvaru? Proč není svými nadřízenými hnána k odpovědnosti reprezentantka ČR paní Janina Hřebíčková, jejíž veřejná vyjádření ukazují na míru její neobjektivity a nekritičnosti v plné nahotě? Ačkoliv je pan kníže respektuhodná osobnost a na české poměry noblesní politik, v tomto ohledu se fatálně mýlí. Kosovo precedens vytvořilo, sny o jeho výjimečnosti jsou pouhým zbožným přáním a projevilo se to mnohem dříve, než se leckdo nadál. Na Kavkaze, v Jižní Osetii – a nikoli díky moskevským generálům, ale kvůli Saakašviliho riskantnímu a ne zcela domyšlenému kroku (byť Saakašviliho motivaci je předčasné hodnotit a osobně si myslím, že gruzínskému útoku musely předcházet nějaké sliby ze strany USA, stejně jako byli v roce 1956 ponoukáni Maďaři, aby byli nakonec ponecháni svému osudu).


Svůj postoj by měl vysvětlit i pan prezident Klaus. Měl by vysvětlit svou proruskou pozici k situaci v Gruzii, když se úpěnlivě (a správně) stavěl proti podpoře kosovské nezávislosti. V čem byl podle něj gruzínský útok na Jižní Osetii tak odsouzeníhodný, když se jedná formálně o součást suverénní Gruzínské republiky, jíž je už přes patnáct let znemožněno uplatňovat nad svým územím vlastní svrchovanost? To, že pan prezident nejspíše disponuje českou (Mnichovem 1938 a normalizačními lety utuženou) mentalitou nebojovat za jisté hodnoty i s rizikem položení vlastního života, ještě neznamená, že ti, kteří tak činí, jsou odsouzeníhodní agresoři. Václav Klaus také uplatňuje dvojí standardy, byť trochu jinak než výše kritizovaní západní představitelé. Od Václava Havla snad ani není třeba nějaké vysvětlení žádat. Ze svých výšin by podobný apel stejně nezaslechl. Muž, který se z pro mne nepochopitelných důvodů stal pro mnohé jakousi morální ikonou posledních desetiletí, označil za agresora Rusko. Ne, že by neměl kus pravdy, ale jeho vášnivá podpora bombardování Srbska, kdy se proslavil úžasně absurdním protimluvem „humanitární bombardování“, jej z role nestranného pozorovatele zcela diskvalifikuje.

NA DOVYSVĚTLENOU Při sledování světového dění ve mně jen máloco vzbuzuje emoce. Ovšem jednou z věcí, kterou z duše nemám rád, je ruský imperialismus a zpupná agresivita a proradnost ruské zahraniční politiky. Je mi naprosto jasné, co Rusové na Kavkaze sledují. Ovšem pokud se na situaci podívám s odstupem, musím konstatovat, že si ji Západ do značné míry zavinil svou neprozíravou a alibistickou politikou sám a Rusku dal pouze trumfy do rukou. A to trumfy velmi silné – nejsilnějším z nich je kosovský precedens. Rusko se pro mnohé stalo morálním vítězem, byť nezaslouženě, a podniklo kroky směřující k opětovnému ovládnutí kaspických produktovodů. Stalo se tak kvůli tomu, že letos byly většinou západních zemí odhozeny zásady respektu k teritoriální identitě a proti vůli Srbska bylo uznáno nezávislé Kosovo. Teď dochází k odtrhávání provincií od Gruzie proti její vůli, Západu se to nelíbí a je ochoten zamlčovat i fakt, že ozbrojené prostředky jako první tentokrát použili Gruzínci. A ještě jedno popíchnutí: Gruzii se ze Západu sice dostává dostatku podpory rétorické, ale mnohem méně faktické. Právě v tomto se dnešní situace podobá roku 1968 v Československu či maďarskému roku 1956 – mnohem více než charakterem ruského postupu. Autor je odborným asistentem na Oddělení bezpečnostních a strategických studií Katedry politologie FSS MU. Dlouhodobě se odborně zaměřuje na bezpečnostní otázky v postkomunistickém prostoru. Oblasti Balkánu i Kavkazu několikrát pracovně i soukromě navštívil.


Osetinská krize: jiný pohled Ondřej Šlechta Krátká, nicméně tragická a hlavně zbytečná válka mezi Ruskem a Gruzií přišla v nejméně očekávanou chvíli, uprostřed léta, v průběhu okurkové sezony, v období, kdy se pohled většiny světa upínal k právě se rozbíhajícím letním olympijským hrám v Číně. Překvapila mnohé. Oč více bylo nečekané rozhodnutí gruzínské vlády ke kroku, který se jí později ukázal být osudným, o to méně nečekaná byla ruská reakce. Mezi Gruzií a Ruskem již delší dobu probíhal velmi ostrý spor, který měl složitější pozadí, ale jeho největším vektorem byla právě situace okolo oblastí Jižní Osetie a Abcházie. Obyvatelé těchto provincií objektivně nemají delší dobu zájem žít v jednom státě s Gruzínci, již se naopak celou dobu (minimálně od „revoluce růží“) snaží udržet celistvost svého území, neboť doufají, že jedině tak zamezí posilování ruského vlivu ve své zemi. Situace je pikantní. Gruzie odmítá být, jak říká, ruským satelitem, ale je satelitem americkým. Tím je dobrovolně, ale musí nést břímě geopoliticky významného a exponovaného konfliktu. Geopolitický svár (přes Gruzii vede důležitý ropovod, který nabourává ruskou ropnou dominanci ve střední a východní Evropě, a Spojené státy velmi láká představa vojenských základen na Kavkaze) byl trojnásobně umocněn ve chvíli, kdy došlo k jednostrannému vyhlášení kosovské nezávislosti. V tu chvíli bylo jasné, že při první příležitosti bude kosovský precedent využit proti vůli mezinárodního společenství, které jej má na svědomí. Kosovo precedent byl, nic na tom nemohl změnit ani Javier Solana, i kdyby stokrát prohlásil, že o precedent nejde. Precedent je, když se stane, a ne když se řekne. Když dal gruzínský prezident Michail Saakašvili rozkaz k rozhodné vojenské akci v Jižní Osetii, musel buď on, nebo třetí strana (pokud jednal na její popud či tichý souhlas) s ruskou reakcí počítat a vědět, že poměry sil, taktiky, zkušeností a celé řady dalších faktorů hovoří jasně pro rychlé vítězství vojsk Ruské federace. Jen blázen by čekal, že se nové Rusko, které pod rukama Vladimira Putina prodělalo doslova obrodu, zachová stejně jako Rusko jelcinovské v roce 1999, kdy jen osoba silně prozápadně orientovaného Borise Jelcina zabránila tomu, aby připravené kontingenty vyrazily na pomoc (ať humanitární nebo otevřenou, ale přímou) Srbsku. Mediální reakce byly vcelku očekávatelné. Rusko bylo vykresleno jako nebezpečný autoritářský stát s imperiálními tendencemi, precedent Kosova byl všemožně popírán, podobnost se situací v Jižní Osetii systematicky vylučována. Představovány byly jen snímky Rusy bombardovaných měst. Jen málo deníků, publicistů a analytiků, jmenovitě například


omas de Waal z think-tanku War and Peace Reporting či Jonathan Eyal z Royal United Services Institute for Defense and Security Studies, si zachovalo střízlivý styl a správně poukazovalo například na fakt, že na vyhrocení situace v době před boji měly podíl obě strany. Rusko zavádělo proti Gruzii neférová ostrakizační opatření a předvádělo se velkopanskou rétorikou, Saakašvili si to vynahrazoval americkou vojenskou podporou, vlastní agresivní rétorikou a terorem namířeným vůči Osetincům. Bude těžké a v podstatě nemožné dopátrat se, kdo nese hlavní podíl viny na samotném rozpoutání konfliktu; je to jako řešit klukovskou pranici ve škole: „A kdo si začal?“ Faktem zůstává, že ačkoli můžeme přistoupit na pohled, který zdůrazňuje provokace osetinské milice a jako následek toho ospravedlňuje gruzínský útok coby logickou reakci, je způsob gruzínské reakce na občasné přestřelky velmi podivný. To gruzínské síly začaly silně bombardovat a ostřelovat osetinské hlavní město, které v podstatě zničily. Bohužel obrázky zničeného Cchinvali ve většině médií chyběly. Nemluví se ani o chování samotného Saakašviliho a jeho jednotek vůči Osetincům. V minulosti odmítl uznat osetinské referendum o vlastním statutu, neváhal násilně rozehnat opoziční demonstrace. Ze strany gruzínských bezpečnostních složek několikrát došlo i k zabíjení Osetinců. Bylo-li následně gruzínskou stranou bombardováno Cchinvali, kde byly mimo jiné dislokovány ruské mírové síly (které měly mezinárodní mandát), jeví se ruská reakce jako v podstatě správná. Žádný stát si přece nenechá líbit zabíjení svých lidí a útoky na vlastní mírové jednotky, i když se nacházejí na území jiného státu. Jihoosetinští obyvatelé mají ruské pasy a navzdory legálnímu statusu se za občany Gruzie nepovažují. Opět se dostáváme k rozporu mezi pojetím de iure a de facto a ke kosovskému precedentu. Na ruskou operaci vrhá černé světlo blokáda gruzínských přístavů, útoky na gruzínské cíle přímo v Gruzii a diskutabilní postup a pohyb ruských sil i po uzavření příměří. Na druhou stranu chápeme-li takové chování chladnou vojenskou logikou, musíme uznat, že v historii bitev a válek se téměř nikdo


nespokojil s pouhým vytlačením útočníka z obsazeného území. Nutno dodat, že stejně chladně a bezohledně jako ruské jednotky se zachoval na začátku konfliktu i Saakašvili, který bez skrupulí nechal tvrdě bombardovat Cchinvali jen proto, aby odlehčil postupu gruzínských jednotek směrem k Rokskému tunelu (aby jej zablokoval před příjezdem ruských posil do oblasti). Čistou pětku třikrát podtrženou by si ovšem zasloužili mnozí čeští novináři za ukázku naprosto neobjektivního, diletantského a demagogického přístupu ke kauze. Evidentně vůbec nesledují zahraniční zdroje, ani analýzy zásadních think-tanků a spokojí se s výtahy od ČTK a komentáři apriorně protirusky zaměřených jedinců. Kvalitní a skutečně vyvážené informace a názory (mluvící jak ve prospěch ruské, tak gruzínské strany) přinesly jako jeden z mála velkých zpravodajských serverů jen „levicové“ Britské listy. Stejně tak je nutno ocenit objektivní a střízlivý přístup prezidenta Václava Klause. Ve velkých „nezávislých“ denících jsme naopak mohli být svědky perel, navrhujících zvýšenou policejní kontrolu ruských občanů v Evropě, nebo varování před Rusy, jejichž příštím cílem má údajně být Morava, jak doslova napsala jistá nejmenovaná novinářka z Lidových novin. Každý máme odlišné názory, což je běžné – a nejinak je tomu i v případě mezinárodních kauz –, ale to, co předvedli čeští novináři v posledních týdnech, připomínalo pověstné Jiříkovo vidění, v horším případě publicistický styl dob předlistopadových. Jen hlupák nebo zločinec se raduje ze zabíjení nevinných lidí, ať jej provádí letectvo, tanky Ruské federace či Gruzie. Tragické je, že k exponování sil vůbec nemuselo dojít. Škoda, že se do obecného povědomí nedostala nedávná iniciativa Michaila Gorbačova, který opakovaně navrhoval vytvoření federace, která by Jižní Osetii (ale i Abcházii) poskytla širokou autonomii a přitom respektovala územní celistvost Gruzie. Její vláda to však opakovaně odmítla. Výsledek konfliktu, respektive to, že k němu vůbec došlo, neprospěje do budoucna téměř nikomu. Svět, minimálně jeho severozápadní geografická část, je zase o něco blíže návratu k chápání sebe sama jako místa svatého konfliktu mezi Východem a Západem, Kavkaz má ve střednědobém horizontu opět postaráno o zlou krev a Gruzie ztratí punc slušné země. Proč se však Saakašvili ke svému kroku odhodlal? Vše mluvilo proti němu a jeho nejbližší spojenec, který mu vyzbrojil armádu a vycvičil vojáky, se za něj vyjma několika vzletných prohlášení nepostavil. Současný gruzínský prezident vychází z krize jako nejtragičtější postava a jistě bychom měli zbystřit ohledně neurčitě prosakujících informací o tom, že se potichu hledá jeho nástupce, který by dovedl americké zájmy v oblasti hájit šetrnějším a politicky promyšlenějším způsobem. Ačkoliv se to nezdá, může výsledek rusko-gruzínské krize paradoxně posílit Spojené státy a jejich dlouhodobé plány výstavby základen na Kavkaze, stejně jako úvahy o vstupu ně-


Výsledek konfliktu, respektive to, že k němu vůbec došlo, neprospěje do budoucna téměř nikomu. Svět, minimálně jeho severozápadní geografická část, je zase o něco blíže návratu k chápání sebe sama jako místa svatého konfliktu mezi Východem a Západem. kterých kavkazských zemí do NATO. Nabízí se teorie, podle které mohla být Ruská federace zatažena do geniální strategické hry a do zásahu v Gruzii de facto vmanipulována. Na jedné straně je jistě dlouhodobá rusko-gruzínská nevraživost a spory, na straně druhé to, že vztah mezi Gruzínci, Osetinci a Rusy není záležitostí srpna 2008, a přesto k podstatnému ruskému zásahu došlo až nyní, po silném vyostření vztahů způsobeném gruzínským útokem, zahájeným v rozporu se základy vojenské taktiky, strategie a také zdravého rozumu. Rusko, ač vítěz války, v některých nikoli nepodstatných ohledech ztrácí. Za prvé rozhodně přichází o pozici arbitra v inkriminované oblasti. I pokud se Jižní Osetie skutečně odtrhne (a Spojené státy, stejně jako mezinárodní společenství, by Osetincům po Kosovu z hlediska zásad bránit neměly), Rusko sice získá přímý a legální vliv v jihoosetinské oblasti, nicméně přijde o pozici, která mu doposud umožňovala hrát v situaci zamrzlého konfliktu úlohu významné síly řešící problémy. Nyní jsou ledy prolomeny a karty definitivně rozdány. Za druhé si nelze nevšimnout nesouladu mezi trendem, který nastolil už Vladimir Putin, a sice dostat Rusko do pozice světové velmoci (a snahou působit jako uvážlivá, klidná, ale respektovaná světová síla), a rychlostí chladně válečnické razance ruské odpovědi v Jižní Osetii. Z ruského pohledu šlo v případě gruzínského bombardování Cchinvali nesporně o poslední kapku, ale stejně tak je možné, že k takovému (ze strany Gruzie sebevražednému) kroku bylo učiněno rozhodnutí na základě nátlaku a lobbování třetí strany. Poměr sil, globální situace ani současná ruská státní ideologie nedovolují jasně konfrontační vystoupení Ruska a přímý útok na suverénní stát s cílem si jej celý podrobit tak jako v dobách Sovětského svazu. Nějaký Saakašvili, Jižní Osetie a pár „kolaterálních ztrát“ však klidně může být obětováno za cenu vykreslení Ruska coby imperiálního agresora a postavení velké části světového veřejného mínění proti němu. V současné době tak asi nemůže být lepší situace, která by odvrátila pozornost od Iráku (úderem 7. srpna o něm téměř není slyšet) a vytvořila lepší klima pro realizaci plánu Spojených států na výstavbu amerického radarového deštníku ve střední Evropě. Autor studuje politologii a historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.


Opravdu lepší něco, nežli nic? Polemika s Petrem Sokolem

Michal Kubát Politolog Petr Sokol v minulém čísle Revue Politika („Lepší něco, nežli nic“, Revue Politika 6–7/2008) polemicky reagoval na můj text („Volební reforma opět na scéně“, Revue Politika 5/2008 ), jehož cílem bylo upozornit na rizika spojená s návrhy na reformu volebního systému. Reakce kolegy Sokola byla méně polemikou s mými názory a více širší obhajobou návrhů volební reformy. Je to pochopitelné, protože autor je jedním ze spoluautorů změn volebního zákona. Pokusím se tedy svá tvrzení doplnit s ohledem na poslední vývoj. Souhlasím s kolegou Sokolem v tom, že každý pokus něco udělat s volebním systémem, aby byly posíleny jeho většinové účinky, je správný. Opravdu ale navrhované změny povedou k posílení většinových účinků českého volebního systému? Mohou, ale také nemusí. Právě na to jsem chtěl ve svém předchozím textu upozornit. Na riziko, že výsledek může být zcela opačný, než byl původní záměr. Utvrzují mě v tom některé návrhy, s nimiž na svém nedávném zasedání přišla vláda a následně je navrhla k rozpracování. Za prvé to jsou věci spojené s tzv. nizozemskou variantou, která je až na onen bonus pro vítěze opravdu velmi proporční a oproti současnosti výrazně posílí malé strany. Za druhé to jsou vyjádření mnoha českých politiků z různých stran (koaličních i opozičních), kteří upřednostňují co nejproporčnější varianty návrhu. Za třetí je to výrok sociálního demokrata Jiřího Paroubka, který (podle www.idnes.cz z 28. srpna 2008) řekl, že jakékoliv bonusy pro vítěze „podrobí ústavní stížnosti“. V minulém článku jsem obšírně vysvětloval, proč je pravděpodobné, že Ústavnímu soudu se bonusy pro vítěze nemusí líbit. Výsledkem by nakonec mohl být volební systém, který by byl torzem původní volební reformy. Mohl by tedy být vysoce proporční, což by pro českou politiku znamenalo katastrofu.

„SCIENCE FICTION“ Tady bych si dovolil malou odbočku směřující k reakci Petra Sokola, jenž napsal, že po eventuálním zásahu Ústavního soudu by parlament musel schválit nový volební zákon. A tedy „představa, že může dojít k situaci, kdy budeme volit podle jakéhosi pahýlu volebního zákona, kde bude vyhozen bonus, ale zůstane zpoměrnění, proto patří nikoliv do reality, ale do


oblasti politologických science fiction“. Nevěřím, že si Petr opravdu myslí, že bych byl natolik bláhový, abych toto nevěděl. Jasně, že by parlament schvaloval nový volební zákon. Sám jsem měl pochopitelně na mysli něco úplně jiného. Víme, jak se parlament zachová? Máme jistotu, že se „nelekne“ Ústavního soudu a nepřijme volební zákon, který bude jakoby „v souladu“ s jeho eventuálním nálezem a přitom se bude pohybovat v mantinelech původní volební reformy, a bude tedy více proporční než teď? Podle mě ne. Samozřejmě, že je to spekulace. Nevíme, jestli Ústavní soud zasáhne a případně jak. Právě to je však rizikový moment v navrhovaných přespříliš proporčních volebních systémech s bonusem pro vítěze. A právě na toto riziko jsem minule chtěl upozornit. Nic víc. Myslím, že když slyšíme vyjádření některých vládních i opozičních stran, je tato obava zcela na místě. Tím se dostávám k další důležité věci. Posledně jsem se podivil nad tím, proč ODS připravuje návrhy volebního systému, které jsou pro ni nevýhodné či potenciálně nevýhodné. Samozřejmě, že jsem si vědom všech úskalí, která skýtá koaliční vládnutí a na která Petr Sokol ve svém textu správně upozorňuje. Přesto si myslím, že by se ODS mohla za svou věc bít poněkud urputněji. Nemůžu si pomoci, ale volební reforma, kterou občanští demokraté v různých variantách předkládají, je nejvýhodnější pro malé koaliční strany, hlavně pro Stranu zelených. Jelikož nejsem politicky organizován, tak mi to může být jedno. V tomto případě však nejde o jednu stranu, ale efektivitu fungování celého politického systému.

EFEKT BERLUSCONI Kromě argumentů, které jsem předložil v minulém textu, a nebudu je tedy nyní opakovat, má celá věc ještě jinou rovi-


Nemůžu si pomoci, ale volební reforma, kterou občanští demokraté v různých variantách předkládají, je nejvýhodnější pro malé koaliční strany, hlavně pro Stranu zelených. Jelikož nejsem politicky organizován, tak mi to může být jedno. V tomto případě však nejde o jednu stranu, ale efektivitu fungování celého politického systému. nu. Souvisí to s italským příkladem, který Petr Sokol ve svém textu uvedl. Berlusconi v roce 2006 dostal méně hlasů než Prodi, a proto díky bonusům „spravedlivě“ odešel do opozice. „A nad tím přece musí jásat každý zastánce názoru, že volby jsou spíše nástrojem k vytvoření stabilní a akceschopné vlády (…)“. Prodiho vláda se rozpadla (jistěže bonusy nebyly hlavní příčinou) a ve volbách 2008 Berlusconi zase vyhrál a vrátil se k moci. Vypadá to tedy, že vše funguje, jak má. Přesto myslím, že italskému příkladu nelze přiřknout univerzální platnost. Jak to souvisí s českou situací a výhodností či nevýhodností návrhů pro jejich předkladatele, respektive ODS? V případě prosazení proporčního volebního systému s bonusem pro vítěze voleb bude vítěz sestavovat vládu. Ten, kdo prohraje volby, byť jen těsně, bude muset odejít do opozice. Kdyby ale fungoval „klasický“ proporční volební systém s většinovými účinky, který podpoří všechny velké strany (nejen jednu s bonusem) a podreprezentuje strany malé, potom jsou všechny možnosti otevřené. Za jistých okolností může vládnout i druhá strana v pořadí, pokud se dokáže domluvit s jinými stranami, a zajistí si tak většinu křesel v Poslanecké sněmovně. Námitka, že by to bylo „nespravedlivé“, je možná ušlechtilá. O „spravedlnost“ ale v politice, a ve volebních systémech zvláště, nejde. Buďme realisté. V parlamentním režimu a multiparitismu (obojí v Česku máme) nevládne ten, kdo vyhraje volby, ale ten, kdo si dokáže zajistit většinu křesel v parlamentu, protože právě jemu je vláda politicky odpovědná. ODS tedy prosazuje volební systém, který jí po volbách zužuje manévrovací pole.

VOLEBNÍ BONUS Další otázkou je, nakolik proporční volební systém s bonusem prospívá stabilitě vlády. Jedna věc je totiž určení sestavovatele vlády, druhou je její sestavování a třetí další fungování kabinetu. Bonus pro vítěze snadno určí, kdo bude sestavovat vládu. Jinak ale vítězné straně proces sestavování vlády


a především další vládnutí vůbec nemusí usnadnit. Záleží na konkrétním stranickém systému. U nás mohou posílené malé strany (připomeňme, že kromě bonusu má být volební systém více poměrný) nárokovat více vlivu v koalici, a to jak v průběhu koaličních vyjednávání, tak i v době dalšího fungování koaliční vlády. To může být pro nejsilnější stranu nepříjemné. Problémy, které měly či mají ODS a ČSSD s menšími koaličními partnery, by se mohly prohloubit. Stručně řečeno, navrhované varianty volebního systému s bonusem nemusí zajistit větší stabilitu vlády, která je jedním z hlavních problémů současné české politiky. Tím se vracím k problematice dalších nástrojů sloužících k zajištění větší stability exekutivy než jen volební systém, které jsem nakousl ve svém minulém textu. Patří sem například racionalizace parlamentního režimu.

RACIONALIZACE REŽIMU Na okraj bych se v této souvislosti opět vrátil k textu kolegy Sokola. Mimo jiné zde totiž napsal: „Odpůrci volebních bonusů často argumentují italským případem a rádi opakují, že Silvio Berlusconi obehrál sám sebe, když zavedl volební prémii a první volby podle nového systému prohrál. Jako příznivce pravicového směru nás to sice může mrzet, ale jako autoři politologických textů musíme uznat, že jeho prohra byla spravedlivá.“ Tyto Sokolovy věty, které bohužel vypíchla i redakce Revue Politika tím, že je umístila pod pěknou fotku Berlusconiho, mě velmi mrzí. Čtenář by si z nich totiž mohl odvodit, že můj text byl politický a ne politologický. Proti tomu bych se rád co nejdůrazněji ohradil. Za prvé jsem Berslusconim neargumentoval, jen jsem ho uvedl jednou větou jako příklad možného rizika pro ODS jakožto předkladatele volební reformy s tím, že by to mohlo mít důsledky v podobě pokračujících snah o další změny volebního systému. Byla to tedy jednovětá poznámka vnějšího pozorovatele a ne angažovaného účastníka. Politický osud Berlusconiho je mi lhostejný. Taky bych rád uvedl na pravou míru námitku vztahující se k neobvyklosti bonusu pro vítěze, kterou jsem prý použil jako argument proti němu. Nic takového jsem neudělal. Samozřejmě, že samotná neobvyklost bonusu pro vítěze jako taková není jeho záporem ani kladem. To, jestli je nějaká věc častá nebo vzácná, nemusí vypovídat nic o její kvalitě. Já jsem neobvyklost bonusů použil jen jako možný rizikový faktor návrhu spočívající v tom, že se bonus kvůli oné neobvyklosti snadno může stát zbraní v ruce odpůrců volební reformy. Myslím, že po přečtení tohoto mého textu je to dostatečně jasné. Autor je politolog.


Reagan, Bush, McCain Cesta americké pravice k nominaci Johna McCaina a jeho zahraničněpolitický program

Lukáš Hoder V únoru tohoto roku otiskla Revue Politika překlad článku Evana Thomase „Kdo je McCain“, který poměrně poutavě vylíčil osobnostní rysy kandidáta amerických republikánů pro letošní prezidentské volby. Text představil námořnickou tradici McCainů i důsledky jeho dlouholetého věznění a mučení ve vietnamském zajetí, ovšem nezabýval se senátorovými politickými názory, jeho ideologickým zázemím či prostředím jeho poradců. V tomto textu bych chtěl ukázat cestu, již Republikánská strana k nominaci Johna McCaina od dob prezidentů Reagana a Bushe ml. urazila, a také současnou zahraničněpolitickou debatu na pravé straně americké politiky. Výše zmíněný text z časopisu Newsweek zmiňuje také (bez dalšího upřesnění) poměrně okrajovou příhodu, kdy se senátor McCain rozohnil na svého kolegu Shelbyho, který chtěl v roce 2001 do jistého zákona prosadit položku 1,5 milionu dolarů na opravu litinové sochy římského boha ohně a kovářství Vulkána z Birminghamu ve státě Alabama. Z jistého pohledu jde o pikantní záležitost, jelikož v tomto městě se narodila současná ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová, která před osmi lety společně s Dickem Cheneym, Collinem Powellem, Paulem Wolfowitzem a Richardem Armitagem utvořila jádro poradců tehdejšího prezidentského kandidáta republikánů George W. Bushe. Svůj tým pojmenovali právě podle římského boha Vulkána a toto označení začali později používat i veřejně. Tito Vulkáni měli symbolizovat tvrdou a bojovnou politiku budoucího prezidenta obklopeného poradci spojenými zkušenostmi z armádního prostředí 70. a 80. let, kdy byla znovu obnovována síla USA po kolapsu ve vietnamské válce. Socha Vulkána byla nicméně v roce 1999 odstraněna pro svůj havarijní stav a její oprava vyžadovala nemalé náklady. Zpětně s nadsázkou nahlíženo se tak McCain postavil proti neokonzervativně-republikánskému symbolu administrativy prezidenta Bushe, který jej dříve v republikánských primárkách roku 2000 porazil.

NESPOKOJENÍ KONZERVATIVCI Kromě tohoto „symbolického“ souboje se senátor McCain poměrně často neshodl s administrativou současného prezidenta ani v praxi a mnozí konzervativní republikáni nemohou dodnes McCainovi přijít na jméno. Na druhé straně je však nutné zmínit, že v právě probíhající kampani se mnozí demokraté McCaina snaží vykreslit jako „McBushe“, tedy


jako kandidáta velmi podobného Georgi W. Bushovi, a varují před „třetím“ funkčním obdobím v současné době rekordně nepopulárního prezidenta. Oba politici samozřejmě pocházejí z jedné politické strany a dlouhou dobu se v republikánském prostředí pohybují, a bylo by tak zvláštní, kdyby se v rámci tradičních témat konzervativců zásadně odlišovali. K mnoha otázkám spojeným s potraty, válkou v Iráku, zdravotní péčí, obchodní politikou či svazky homosexuálů je spojuje velmi obdobný postoj, ovšem mnohá témata jako vhodnost reakce na klimatické změny, některé otázky daní, způsob vyšetřování teroristů nebo výdaje federálního rozpočtu Bushe a McCaina rozdělují. Tento schematický rozdíl mezi oběma politiky však představuje spíše pohled liberálů, například novin e New York Times, které k některým rozdílům nebyly příliš vnímavé. Mnozí konzervativci totiž dlouho vůbec odmítali připustit, že by se McCain mohl stát jejich kandidátem. Charles Krauthammer jej nazval „odpadlickým šerifem“ a vyjmenoval zásadní oblasti, kde se McCain odlišoval od imaginárního „správně“ konzervativního kandidáta – daňové škrty, imigrace, financování kampaní nebo Guantánamo. Jenže jak si vlastně republikáni takového ideálního kandidáta představovali? Dle nejstarší konzervativní lobbistické organizace v USA, e American Conservative Union, která hodnotí ideologickou orientaci amerických politiků, vyšel senátor McCain s celoživotním prokonzervativním ratingem 82 %, avšak ani tohle mnohé nepřesvědčilo. Realističtí komentátoři americké pravice tak svým radikálním kolegům museli vysvětlovat, že 100% Ronald Reagan dnes již není možný a že i americký konzervatismus se o značný kus posunul. Tato „reaganostalgie“, jak situaci v Republikánské straně nazval William Kristol, do velké míry stranu rozdělovala a přispěla k tvrdému průběhu souboje o nominaci. Kristol tento radikalismus odmítal a upozorňoval, že běžný prezident nemívá zcela ideologicky koherentní názory a pouze „spolupracuje“ s hnutím, jehož je součástí. Jen jednou za generaci se objeví prezident, jakým byl i Ronald Reagan, který pouze nespolupracuje, ale který vede. A to je právě


důvod, proč i mnoho současných konzervativních republikánů vzhlíží k jedinečným časům, kdy se americkým prezidentem stal vůdcem celospolečenského (konzervativního) hnutí.

AMERICKÝ KONZERVATISMUS O vývoji amerického konzervatismu nejlépe hovoří životní cesta nedávno zesnulého Williama F. Buckleyho jr., který v roce 1955 založil čtrnáctideník National Review, a vytvořil tak centrum střetávání velmi rozmanitých osobností. Jak píše Roman Joch, důležitý vliv zde měla především činnost Franka Meyera, který se od roku 1957 stal kmenovým redaktorem National Review a ve svém sloupku nazvaném „Principy a hereze“ v podstatě definoval podstatu amerického konzervatismu. Meyerův „fuzionismus“ sjednocoval ideály „libertariánů“ a „tradicionalistů“ z okruhu Buckleyho magazínu a hájil základní přesvědčení nově sjednocených konzervativců o existenci objektivního morálního řádu a nezměnitelné přirozenosti člověka. Ideje Buckleyho, Meyera a dalších si postupně hledaly cestu k politikům Republikánské strany, mezi jinými i k Barrymu Goldwaterovi, senátoru z Arizony. Doposud vládnoucí liberální republikanismus postupně v rám-

ci strany ztrácel své pozice a Goldwaterovi konzervativci ji politicky ovládli. Goldwaterova prezidentská kampaň se tak stala významným předělem v dějinách Republikánské strany a předurčila její další vývoj. Veteráni této nakonec neúspěšné kampaně jako Reagan v Kalifornii nebo Bush sr. v Texasu tvořili základ republikánů po další generaci a představovali zároveň i přední představitele specifického hnutí amerického konzervatismu. Pro Buckleyho konzervativce spojené Meyerovým fuzionismem a politicky ukotvené v goldwaterovském republikanismu představoval především Reagan naplnění specifické syntézy, která americký konzervatismus skládá ze tří proudů. Prvním je klasický liberalismus, který prosazoval svobodu v politice a ekonomice a ústavou zaručená práva svobodných občanů (silný konstitucionalismus). Druhý proud, klasický konzervatismus, přikládal důležitost udržování tradičního pohledu na společnost, morálku a náboženství. A třetí proud, antikomunismus, tvořil specifický myšlenkový směr, který se s ohledem na citlivost mnohých Američanů k vnějšímu ohrožení ze strany Sovětského svazu pravděpodobně stal nejen podstatným aspektem sjednocení konzervativců, ale přispěl například i ke vzniku neokonzervativního hnutí (Irving Kristol, Norman Podhoretz a další) a podnítil následné setkání obou směrů v Republikánské straně. Dle Williama Kristola se po porážce Barryho Goldwatera v roce 1964 právě Reagan postavil do čela amerického konzervatismu a skrze svá dvě funkční období guvernéra Kalifornie, prohru s Geraldem Fordem v roce 1976 a vítězství v následujících prezidentských volbách se pro republikány a konzervativce stal nepřekonatelnou ikonou.

BUSH PŘEDURČIL MCCAINA

McCain do jisté míry opouští odkazy k Reaganovi a poukazuje na podobnost dneška s počátky studené války, kdy USA nepříliš úspěšně bojovaly vzdálenou válku (v Koreji) a stály proti nepříteli, který představoval nejen vojenskou a bezpečnostní hrozbu, ale prosazoval také ideologickou a hodnotovou alternativu tradicím západní civilizace.


Složitosti kořenů amerického konzervatismu a jeho politické reprezentace skrze Republikánskou stranu ukazují na obtíže, které každého kandidáta na prezidenta v tomto prostředí provázejí. Málo „reaganovského“ McCaina mohl v letošních primárkách zastavit pouze tradiční republikánský konzervativec, jenže takový zde nebyl. Ani staromilský a pro moderní kampaně nepoužitelný Fred ompson, ani hercem Chuckem Norrisem podporovaný populista Huckabee a nakonec ani Mitt Romney se nestali reprezentanty konzervativců Reaganova střihu a marně odolávali útokům ze strany autorů okolo National Review. Jenže, jak upozorňuje například Krauthammer, samotní republikáni i americký konzervatismus se od dob Reagana značně posunuli. Devadesátá léta s Clintonem naučila republikány hledat nové cesty a současným prezidentem se tak mohl stát „soucitný konzervativec“ George W. Bush, který by Reagana překvapil nejen spoluprací s levicovým Teddy Kennedym na prosazení programu No Child Left Behind, podporou imigračního zákona z dílny McCain-Kennedy či rozšířením programů zdravotní péče, ale nakonec i expanzivní zahraniční politikou, tolik odmítanou paleokonzervativci


a tradičními republikány. Konzervativci se tedy ideologicky posunují, ostatně jak ukazuje i William Kristol v jiném svém textu Reaganův program se nepochybně odlišoval od Goldwaterova a stejně i Bush ml. se lišil od Reagana. Případné zvolení Johna McCaina za šestého republikánského prezidenta z posledních osmi by tedy poukázalo na změny, které se na americké pravici a v USA celkově za poslední desetiletí uskutečnily.

PARALELY AMERICKÉHO PREZIDENTSTVÍ Abych se však vrátil k úvodu tohoto textu a zabýval se srovnáním dvou kandidátů Republikánské strany za posledních osm let, chtěl bych poukázat na některé okolnosti formování zahraničněpolitických koncepcí dřívějšího guvernéra Texasu George W. Bushe a současného senátora z Arizony Johna McCaina. Každá administrativa se snaží do jisté míry vymezit vůči té předchozí a ani kandidát republikánů v roce 1999 nebyl po osmi letech vlády demokratického prezidenta výjimkou. Bushův předvolební program byl představen v umírněně internacionalistickém světle, s důrazem na realistický přístup a zároveň s tradiční idealistickou rétorikou zavazující USA k podpoře demokracie ve světě. Jeden z mála svých předvolebních projevů na zahraničněpolitická témata pronesl guvernér Bush v prezidentské knihovně Ronalda Reagana a k této ikoně konzervativců se v projevu dále vracel, podobně jako jeho volební poradci Condoleezza Riceová a Robert Zoellick ve svých textech pro časopis Foreign Affairs. S Reaganovou administrativou ostatně Bushe spojovalo také několik paralel, jako například tvrdá kritika z Evropy, specifický manažerský styl či výrazný vliv neokonzervativců na formování zahraniční politiky. Současný kandidát republikánů McCain se však spíše než k Reaganovi obrací k prvnímu poválečnému prezidentu USA Harry Trumanovi a rýsuje paralelu současnosti s dobou, kdy Truman společně s Franklinem D. Rooseveltem zakládal tzv. studenoválečný konsenzus americké zahraniční politiky, který USA zavazoval k boji s komunismem a Sovětským svazem. McCain do jisté míry opouští odkazy k Reaganovi a poukazuje na podobnost dneška s počátky studené války, kdy USA nepříliš úspěšně bojovaly vzdálenou válku (v Koreji) a stály proti nepříteli, který představoval nejen vojenskou a bezpečnostní hrozbu, ale prosazoval také ideologickou a hodnotovou alternativu tradicím západní civilizace. Po osmi letech tak přichází kandidát, který s rozpoznáním nebezpečí v podobě mezinárodního terorismu představuje spíše bojovnou rétoriku, Rusko nazývá „revanšistickou velmocí“ a chce jej vyloučit ze skupiny G8. Jistá zarputilost a v tomto smyslu i „demokratizační radikálnost“ letošního kandidáta republikánů ukazuje na rozdíl, který strana za osm let ušla a podtrhuje změny, které v rámci americké politiky proběhly po teroristických útocích 11. září 2001.


MCCAINŮV DEMOKRATICKÝ REALISMUS Američtí prezidenti, kteří přicházejí do úřadu z pozice guvernéra jednoho ze států USA (např. Ronald Reagan, Bill Clinton nebo i George W. Bush), tradičně nemají široký přehled o americké zahraniční politice či o realitě mezinárodních vztahů. Do této skupiny však McCain nepatří a představuje kandidáta, který se zahraniční politice dlouhá léta věnuje. Můžeme se ostatně podívat na předvolební koncepce republikánského kandidáta McCaina a složení jeho poradního týmu, jelikož z podobného hlediska před osmi lety, kdy zahraničněpolitickou část Bushova programu vytvářela skupina výše zmíněných Vulkánů, bylo možné některé závěry vyvodit. Kdo a co Johnu McCainovi radí? Republikánské prezidentské kandidáty dnes i před osmi lety spojuje snaha vyvažovat v rámci zahraniční politiky zájmy USA a jejich hodnoty. Bushovi Vulkáni byli tvořeni jak neokonzervativními jestřáby, tak i tradičnějšími realisty, a zdá se, že podobné složení svých poradců si vytváří i John McCain. Mezi členy jeho zahraničněpolitického týmu patří dle novin e New York Times například neokonzervativci a jestřábi jako Robert Kagan či John Bolton, naopak mezi (spíše) realisty patří bývalý Bushův ministr zahraničí Colin Powell a jeho náměstek Richard Armitage či poradce pro otázky národní bezpečnosti Bushe sr. Brent Scowcroft. Zdá se tedy, že neokonzervativci a realisté soupeří v rámci Republikánské strany o podobu zahraniční politiky případného prezidenta USA a John McCain se skrze své mnohaleté zkušenosti snaží svoji volební pozici rozvinout někde uprostřed. Pro mnohé je však skutečný McCainův názor záhadou, a nemůžeme se divit, když se z realisty poučeného nezdarem ve Vietnamu po konci studené války stal jestřáb ochotný použít americké zbraně k humanitárním intervencím či k šíření demokracie ve světě. Tento názorový posun McCaina do jisté míry spojuje se zkušeností většiny Bushových Vulkánů a současně poukazuje na vývoj, který na americké pravici za poslední roky proběhl. V rámci hlavního projevu o zahraničněpolitických otázkách v Los Angeles (částečně napsaného právě Kaganem) se McCain nazval „realistickým idealistou“, a přidal tak tento obrat do dřívějších snah o pojmenování republikánské zahraniční politiky. Guvernér Bush v projevu z roku 1999 například prosazoval koncept nazvaný „americký internacionalismus“, (neo)konzervativní komentátor Charles Krauthammer popisoval Bushovu politiku jako „demokratický realismus“ a v nedávno vyšlé knize After Neocons přišel Francis Fukuyama s názvem „wilsoniánský realismus“. Otázka možné proměny americké zahraniční politiky či zachování Bushova „demokratického realismu“ však pro případ zvolení arizonského senátora zůstává nadále otevřena. Autor vystudoval mezinárodní vztahy a právo na Masarykově univerzitě a je šéfredaktorem webového časopisu Global Politics.


Má být křesťan levicový? Dan Drápal

Zatímco ve Spojených státech jsou zejména evangelikální křesťané většinou na straně republikánů, tedy spíše pravice, u nás to není zdaleka tak jednoznačné. Mám dojem, že většina příslušníků tzv. „lidových“ církví, tedy římských katolíků, evangelíků a příslušníků Církve husitské, straní levici. K pravicovému smýšlení se hlásí spíše menšina některých evangelikálních křesťanů, zejména charismatických. Mám ovšem otazníky nad tím, zda je správné mluvit o pravicovosti a levicovosti. Možná u těch, které někdy nazýváme pravicovými, jde spíše o konzervatismus, kdežto u těch, které nazýváme levicovými, o sociální cítění. Obě skupiny mohou svá stanoviska zdůvodňovat Písmem, či lépe řečeno jeho různými akcenty. „Levicoví“ křesťané poukazují na to, že Ježíš stranil chudým a utlačovaným. Proto bychom i my měli být na straně chudých. Konzervativní křesťané zdůrazňují osobní odpovědnost v životě a vnímají nebezpečí silného státu. I oni se mohou – právem – odvolávat na Ježíše a na zjevení Písma. U levicových křesťanů vidím nebezpečí v předpokládaném, leč hluboce problematickém ztotožňování chudých lidí Ježíšovy doby s nízkopříjmovými skupinami dnešní české společnosti. Pokud by byla chudoba věcí pouze relativní, pak by toto ztotožnění bylo zcela namístě. Otázka ovšem je, jestli je toto relativní chápání chudoby správné. Písmo totiž říká: „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím“ (1. Timoteovi 6,6-8). Chudý doby Ježíšovy si nebyl jist, zda bude mít co jíst i následující den. Neměl žádné sociální pojištění, a když mu jeho zaměstnavatel nedal mzdu (vyplácela se tehdy denně), šel spát o hladu. Měl pouze jedny šaty. Dnešní (český) chudý je ten, který si může dovolit maso třeba jen třikrát týdně a nemá na to, aby se stravoval v restauracích. Pokud má auto, bude to nejspíše stará škodovka nebo ještě starší ojetina. Bude mít asi jen jeden lepší oblek pro slavnostnější příležitosti. Nehrozí mu však, že by měl hlad nebo se třásl zimou. Dnešní chudý má většinou mobil a televizi. Dnešní chudý se – až na výjimky – nespokojí s tím, že má jídlo a oděv. Chce lepší mzdu a trvá na tom, že jeho životní úroveň se bude rok od roku zlepšovat. Popravdě řečeno, má se lépe, než středověký


šlechtic. Ve srovnání se skutečnými chudými třeba z Mali nebo Indie je úžasný boháč. Jako konzervativní křesťan kroutím hlavou nad nevděčností našeho národa. Tím spíše křesťanů. Domnívám se, že Ježíš neměl ve svém programu odstranění chudoby. „Chudé máte vždycky s sebou,“ upozorňoval své učedníky ( Jan 12,8). Pro poctivost sice nutno říci, že v oddílku, z něhož jsou vzata tato slova, se Ježíš nevyjadřuje tematicky k sociálním otázkám, nýbrž spíše ke své jedinečnosti a k jedinečnosti daného okamžiku. To však neznamená, že by Ježíš byl vůči strádání chudých lhostejný. Bylo mu jasné, že tatáž mince znamená něco zcela jiného pro boháče a pro chudáka. Proto o chudé vdově, která dala do sbírky tu nejmenší minci, prohlašuje, že dala více, než všichni ostatní (Mk 12,43). Ježíš rovněž varuje, že bohatství může být velkou překážkou ve vztahu k Bohu (v příběhu o bohatém mládenci, Mt 19,2124). Na druhé straně z podobenství o dělnících na vinici vyplývá, že Ježíš dobře věděl i o závistivosti některých chudých (Mt 20,9-13). Myslím, že Ježíšovi nejde primárně o odstranění sociálních rozdílů. Jde mu ale rozhodně o to, abychom se my bohatí (a pod „my“ mám na mysli naprostou většinu Čechů, včetně naprosté většiny těch, kteří sami sebe považují za chudé) pokoušeli vcítit v lidi, kteří mají skutečnou nouzi. Chce, abychom dávali, a aby nás to něco stálo. Chce, abychom nebyli neteční k utrpení druhých. Jistě chce, abychom byli štědří. Co však v Písmu nenacházím, je to, co lze nazvat „vynucenou solidaritou“. Levičák, který říká, že „stát“ by se měl postarat o chudé, pro mě není věrohodný, pokud sám není štědrý ve svém dávání. Ježíšovi jde především o naše srdce, ne o naše myšlenky, jak by měl být svět lépe uspořádán. Osobní dávání je vždycky osobní; má velkou šanci něco udělat jak s dávajícím, tak s přijímajícím. Konec konců, oba dva něco stojí. Moderní křesťanští levičáci by toto osobní dávání rádi nahradili vynucenou solidaritou. Jistě lze argumentovat tím, že nelze spoléhat na dobročinnosti boháčů. A vskutku, jistě nelze. Z toho ale rozhodně neplyne, že je správné spoléhat na štědrou ruku státu. V tuto chvíli nechci argumentovat proti rozvinutému sociálnímu státu. Chci pouze, aby nám bylo jasné, že volá-li Bible po naší štědrosti a citlivosti vůči chudým, není to žádný argument pro sociální stát. Pro sociální stát lze přinášet jiné argumenty, které mohou mít svou platnost; nelze však podle


mého názoru poctivě tvrdit, že Ježíš si přál (nebo by si přál) štědrý sociální stát. Stát má z biblického hlediska jiné úkoly, které se ovšem rovněž týkají chudoby a bohatství. Předně má vytvářet bezpečný právní rámec. Spravedlivý stát je nikoli ten, který chudým všechno dorovná, ale ten, v němž je možno domoci se spravedlnosti. Ve spravedlivém státě se chudý dovolá práva. Náš stát je sice sociálně štědrý, ale chudý se v něm práva dovolá velmi nesnadno. S ochranou majetku je to velmi špatné – mnozí poněkolikáté okradení se už ani nenamáhají něco hlásit policii, neboť vědí, že s největší pravděpodobností po několika týdnech dostanou strohou zprávu, že případ se odkládá, protože se nepodařilo odhalit pachatele. Tento stav trvá již mnoho let a vyvolává chronickou nedůvěru k mocenským a soudním nástrojům státu, tedy k policii a soudnictví. V naší zemi převažuje názor, že většina z těch, kteří zbohatli, zbohatli „díky“ své nemravnosti. Já nevím, zda je to skutečně většina; nepochybuji ovšem nijak o tom, že takových lidí je skutečně mnoho. Sociální stát většinou vede k tomu, že chudí (nebo domněle chudí) si nějaké dávky nárokují. Když jsem byl v osmdesátých a devadesátých letech pastorem rostoucího pražského sboru, udělal jsem přirozeně mnohé zkušenosti s lidmi v nouzi. Mnozí lidé o své nouzi hovořili a ptali se, zda by jim „sbor“ mohl nějak pomoci. A nezřídka jsem se setkal přímo s nárokem: Sbor by mi měl pomoci. Sbor také skutečně pomáhal. Nutno ovšem říci, že většina těch, jimž sbor pomáhal (výjimek bylo opravdu poskrovnu), se nakonec proti sboru postavila. Mnozí příjemci pomoci si tuto pomoc nárokovali. Ten, kdo si něco nárokuje, je ve velkém nebezpečí, že pomoc, které se mu dostane, bude považovat za nedostatečnou. Naproti tomu byla celá řada lidí skutečně potřebných, kteří si o pomoc nikdy neřekli. Proto jsem vyzýval vedoucí skupinek, aby si všímali situace členů své skupinky a sami vyhledávali ty, jimž by bylo záhodno pomoci. Oficiální „politikou“ sboru bylo, že člověk v nouzi se má obrátit především na svou domácí skupinku. Velký „sbor“ byla neosobní veličina. Lidé by většinou byli radši, kdyby jim pomáhala tato neosobní veličina, protože té nemusí být vděčni. Když jsem je poslal, ať o své nouzi poví na skupince, nejednou se ošívali. Ale je dobré vědět, že mi pomáhá konkrétní člověk. Pak si člověk lépe rozmyslí, zda má skutečnou nouzi, ale také ví, že bylo-li mu pomoženo, někoho to něco stálo. Pokud někdo dostává sociální dávky, vždycky to někoho něco stojí. „Stát“ vlastně nikomu nepomáhá; stát pouze přerozděluje peníze. Ale příjemci této pomoci by neměli zapomínat, že na pomoc, jíž se jim dostalo, se složili konkrétní lidé, kteří si své peníze mnohdy tvrdě vydělali, a „stát“ jim pak část jejich výdělku vzal, aby mohl někomu pomoci. V tomto smýšlení bychom se měli cvičit, protože nám to alespoň trochu pomůže od náročivosti. A druhou stranou mince náročivosti je nevděčnost. V současné době nevděčnost českého národa volá do nebe. Přijde Boží soud.


Osobní odpovědnost souvisí s nedotknutelností člověka a jeho soukromého vlastnictví. Tam, kde je soukromé vlastnictví zpochybněno, nastupuje s železnou pravidelností lhostejnost a neodpovědnost. Ano, ve státě se můžeme demokraticky rozhodnout, že budeme pomáhat chudým (nebo v našem případě spíše chudším). To je zcela v pořádku. Nemysleme si ale, že demokratický sociální stát je naplňováním Kristova příkazu, abychom pamatovali na chudé. Tím je mnohem spíše třeba to, když se účastníme nějakého programu adopce na dálku. Pak je naděje, že budeme pomáhat skutečně chudým, a bude nás to něco osobně stát. Osobně jsem ale přesvědčen, že před sociálním rozměrem státu má přednost péče státu o bezpečnost a justici. Tam, kde se stát nedokáže postarat o bezpečnost svých obyvatel a o spravedlivé soudy, tam hrozí, že bude sociální péče masivně zneužívána. Bohužel, to je náš případ. Liberálové mají pravdu ve svém tvrzení, že stát bývá špatným hospodářem. Nicméně v této věci bychom neměli být dogmatičtí. Konzervativní křesťan by neměl podléhat pravicově-liberálnímu názoru, že volná ruka trhu všechno automaticky vyřeší. Kupříkladu péče o životní prostředí je velice důležitá a spoléhat v této věci jen na trh by znamenalo řezat si pod sebou větev. Kdybychom spoléhali jen na neviditelnou ruku trhu, ozónová díra, způsobená vypouštěním freonů, by nyní byla patrně již tak veliká, že by lidské životy byly v akutním ohrožení. Soukromá sféra by patrně pod tlakem veřejného mínění nakonec zareagovala i bez státních legislativních a regulačních zásahů, ale v některých případech (a tento k nim počítám) by už mohlo být pozdě. Křesťanský konzervatismus by měl mít v programu posilování osobní zodpovědnosti. Z dlouhodobého hlediska je dle mého názoru žádoucí, aby člověk vnímal odpovědnost za své zdraví a aby byl k této zodpovědnosti motivován například tím, že bude zvýhodněn, pokud bude chodit na pravidelné preventivní prohlídky a povede zdravý životní styl (tj. nebude kouřit). Opatření, jež znamenají krok tímto směrem, ovšem nutno zavádět s rozmyslem. Kupříkladu okamžité zrušení preventivních zubních prohlídek na našich školách (počátkem devadesátých let) považuji za nedomyšlený krok. Měla mu předcházet rozsáhlá informační kampaň. Nechme se vést zdravým rozumem, nikoli ideologickým dogmatismem. Osobní odpovědnost souvisí s nedotknutelností člověka a jeho soukromého vlastnictví. Tam, kde je soukromé vlastnictví zpochybněno, nastupuje s železnou pravidelností lhostejnost a neodpovědnost. Naše čtyřicetiletá zkušenost s komunistickou vládou je varovným příkladem. Přitom důraz na osobní vlastnictví nemusí být – a neměl by být – spojen se sobectvím. Autor je prvním seniorem Křesťanských společenství.


Občan Havel aneb Síla interpretace Marta Davouze V době vlny zvýšeného zájmu o osobu prvního polistopadového prezidenta Václava Havla přinášíme alternativní pohled na jeho dosavadní veřejné angažmá. První část eseje vyšla v Revue Politika 6–7/2008.

DRAMATICKÁ FORMA Absurdní divadlo zobrazuje skutečnost nivelizujícího světa moderní civilizace jako nesmyslnou. K jeho základním charakteristikám patří popření souvislého děje, který je tu nahrazen montáží oddělených útržků reality. Jejím prostřednictvím odhaluje existenciální úzkosti a nejistoty jedince, který se potácí v molochu obecně uznávaných stereotypů, nesmyslných nařízení a zaběhaných frází, vůči nimž je zcela bezbranný. Verbalizace skutečnosti je tu postavena na deformaci, ba absolutní devalvaci jazyka: dialog sice jako když probíhá, neumožňuje však žádnou komunikaci, neboť na jeho místo nastupují prázdné fráze a mechanické tlachání. Problémy tu nejsou formulovány, jen dokola naznačovány, a i tak plní úlohu pouhé mystifikace, poněvadž o ně vůbec nejde. Bez nadsázky se dá říct, že od této dramatické formy se Václav Havel nikdy ani v nejmenším neodchýlil. Aby ji ale mohl přemístit ze zakouřených bytů a pokoutních divadelních sálů na Hrad a odtud ji šířit ve velkém, potřeboval se tam nejprve nějak propracovat. Póza svatouška, v níž se v lednu 1990 poprvé představil národu jako dei gratia prezident československý, byla skvěle vybraná. Nikdo by nevěřil, ani kdyby mu to vyprávěl důvěryhodný svědek, že za touto maskou dobráka od kosti se skrývá talent samovládce. Nebylo možné si představit, že tento na pohled rozpačitý, zranitelný, křehký a ostýchavý řečník, který se úplně nechtěně dostal do obtížné role prezidenta a který stěží artikuluje, protože má chudák vadu řeči, si svou pozici tvrdě vydobyl. Začal v koordinačním centru Občanského fóra (OF) zdánlivě nenápadně: „Já samozřejmě prezidentem být nechci. Ale pakliže se situace vyhrotí tak, že v zájmu vlasti bude, abych jím na krátkou dobu byl, jsem schopen jím být.“ Upejpal se přiznat naplno, že o tu funkci bytostně stojí, a tak nabízel dočasné prezidentování, dokonce jako oběť národu. Chtěl tak na sebe upoutat pozornost. Věděl, že dočasné prezidentování by bylo protiústavní a že neohrozí své šance na skutečný prezidentský mandát, když je bude s hranou skromností nabízet. Myšlenka „revolučního“ prezidenta, jehož po svobodných parlamentních volbách nahradí prezident už regulérně zvolený, se zalíbila na


Slovensku, které vcelku logicky v budoucnu počítalo s Alexandrem Dubčekem. Existuje mnoho indicií, z nichž vyplývá, že to Havel Slovákům nedokázal odpustit. Byla to sice jeho myšlenka, ale oni se měli dovtípit a odmítnout ji. Říct: To by byla velká škoda a ztráta pro Československo, kdyby takový ušlechtilý a moudrý člověk zastával funkci hlavy státu jen provizorně! Nicméně tehdy v OF na sobě zlost nedal znát, naopak prohlásil: „A to je tak silnej politickej argument pro mě, že se z něj šíleně raduju, protože strašně souzní s mou privátní touhou nesedět na prdeli na Hradě pět let.“ Jak známo, seděl tam celých třináct let s takovou tvrdošíjností, jaká nemá obdobu: k odchodu ho nepřiměla ani vážná nemoc, která mu prakticky znemožňovala vykonávat úřad. Každý na jeho místě, kdo má jen špetku soudnosti a odpovědnosti vůči svým státnickým povinnostem, by dávno odešel. Jenže dramatik má jiné uvažování a jiné priority než politik. Nemůže se vážně zabývat služebními povinnostmi, nemůže se trápit úředním šimlem, když ho svým celoživotním dílem popírá! Divadlo není popis, ale zobrazení, nepracuje se štemply, s čísly jednacími, se suchopárným racionálním řešením, ale s uměleckou nadsázkou. Vždycky je mu bližší euforické gesto krále, jenž zničehonic vyhlásí všeobecnou amnestii pro 22 600 vězňů včetně hrdelních zločinců a zaviní tak vraždu dítěte, než rozumné gesto politika, který podá demisi, jakmile shledá, že svou funkci už nemůže spolehlivě a svědomitě vykonávat. Také asi bylo těžké sestoupit z piedestalu národní modly, na který se mu tak složitě lezlo.

ELEMENT ČALFA V prosinci 1989 byli kromě Havla kandidáty na prezidentskou volbu Ladislav Adamec, Čestmír Císař a Alexandr Dubček. Ten měl jako reprezentant jediné doby částečného uvolnění komunistického režimu evidentně největší šance. Havel mu však „promluvil do duše“. Za to, že se zřekne kanditatury, mu slíbil, že bude předsedou Federálního shromáždění, až se on sám stane prezidentem. Veřejně také deklaroval: „Druhou podmínkou, kterou si kladu, je, že po mém boku, ať již v jaké-


koli funkci, bude stát Alexandr Dubček. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne, a tím i mezi naše dva národy.“ (16. prosince 1989) Dubček dohodu dodržel a nekandidoval. Další dramatikův krok směřoval k médiím. Tvrdým nátlakem a výhrůžkami, dokonce za účasti několika svědků, donutil tehdejšího ředitele Československé televize Miroslava Pavla, aby mu poskytl prostor v hlavním vysílacím čase. Bylo mu jasné, že se musí za každou cenu ukázat veřejnosti, protože ho skoro nikdo nezná. Ani to by ale k jeho zvolení nestačilo (jeho vystoupení v televizi bylo navíc dost nepřesvědčivé), kdyby se komunistům podařilo prosadit přímou volbu a kdyby mu vlivná osoba nepodala záchrannou ruku. Po odstoupení Gustáva Husáka (10. prosince 1989) byl na čas nejmocnějším mužem v zemi Marián Čalfa. Byl zástupcem prezidenta, premiérem, vrchním velitelem vojsk, jedním z vedoucích představitelů Federálního ministerstva vnitra a šéfem Rady obrany státu. Navíc to byl duší komunista, takže výborně znal mentalitu soudruhů-spolustraníků. A poněvadž „moc prostě bere v potaz nakonec zase jen moc“ (Václav Havel: Na téma opozice), bez větších problémů se domluvili. Za funkci ministerského předsedy Čalfa zařídí, že bude Havel zvolen prezidentem. Pro Čalfu to byla hračka. Věděl, že parlament, složený ještě z představitelů komunismu, je jednak zvyklý jednomyslně hlasovat o jediném kandidátovi, jednak se nikdo neodváží v přímém televizním přenosu hlasovat proti. Vyšlo to. A otevřela se nová kapitola výchovy národa.

UČITEL NÁRODA Pedagogické metody – soudíc podle prezidentských projevů – se od Husákových lišily mimo jiné v tom, že žactvo nebylo chváleno, nýbrž ustavičně káráno. Jako by všechen ten radostný rozvoj vyspělého socialismu probíhající ve světle, v duchu a v souladu se závěry sjezdů KSČ náhle ustal, protože na zemi dopadl stín morálního marasmu, jako by lidé měli přestat pracovat a začít zpytovat své svědomí. Samozřejmě že slohové úlohy komunistických předáků zdaleka neodpovídaly realitě, právě naopak, čím hůř na tom naše hospodářství bylo, tím větší úspěchy mu byly přičítány a tím víc byl život lakován narůžovo. Avšak slova jako „zdokonalování“, „prohlubování“, „intenzifikace“, „zkvalitňování“ a „produktivita práce“ nejsou urážlivá; jakkoli byla prázdná, chtěla poddané povzbudit, nikoli obvinit. Důvodů, proč se Václav Havel v roli prezidenta stylizoval do jediného autorizovaného kazatele morálky, proč občany věčně unavoval krasodušnými apely a nespravedlivými výčitkami, místo aby řídil stát, je několik. Zaprvé ničemu nerozuměl. Politika, to pro něj byl underground, jinak ji asi znal jen teoreticky, ekonomika mu byla cizí, tak ji buď odsunul na kolej materialistické přízemnosti, nebo – což bylo horší – se do ní pouštěl s vervou adekvátní svým osobním animozitám, a to bez ohledu na hospodářské zájmy


Pedagogické metody – soudíc podle prezidentských projevů – se od Husákových lišily mimo jiné v tom, že žactvo nebylo chváleno, nýbrž ustavičně káráno. Jako by všechen ten radostný rozvoj vyspělého socialismu probíhající ve světle, v duchu a v souladu se závěry sjezdů KSČ náhle ustal, protože na zemi dopadl stín morálního marasmu, jako by lidé měli přestat pracovat a začít zpytovat své svědomí. státu. Zadruhé byl mezi špičkami disentu skoro jediný, komu mohla být přidělena role agnus dei. Odtud patrně jeho kýčovitá autoprojekce ušlechtilého, cituplného národního hrdiny a světodějného spasitele, který pojmy jako „pracující“, „podnikatel“ nebo „prosperita“ nezná a formalizovanou politikou pohrdá. Zatřetí měl evidentně problémy s hledáním vlastní identity. Jednal odjakživa jako narcistní osobnost (skupina Šestatřicátníci, časopis Tvář, Charta 77, OF, hlava státu), která má nezpochybnitelné právo stát v čele, a odtud pak vynášet soudy a poučovat o mravních zásadách. Dalo by se namítnout, proč ony zásady sám nedodržuje, proč se dopustil tolika intrik a podrazů, ať v osobním životě (jeho pitky, jeho milenky, jeho neúcta k první manželce a jejímu úmrtí, jeho bezohlednost vůči kolegům v disentu, kdy nebral zřetel ani na to, že mají odposlouchávané telefony, jeho nekalé obchodní vztahy s Chemapol Group apod.) nebo z titulu veřejné funkce (jeho neustálé intriky vůči ODS, osobní jmenování nikým nezvoleného bývalého komunisty a spolupracovníka StB Josefa Tošovského předsedou vlády, podivná úloha v tzv. Sachergate a v oddalování lustračního zákona apod.). Jinak řečeno, proč mu, jak říkají zlí jazykové, žádná lež není dost velká, jen když zvítězí pravda? Nuže, skoro každý dramatik je od přírody psychopat. To, co hlásá, čemu možná i věří, není v korelaci s jeho vlastním životem. Nevztahuje na sebe, co vloží do úst svým postavám; to, co od nich očekává, zůstává vůči němu v teoretické rovině, od níž se jako autor distancuje. Havel trpící spasitelským komplexem usiloval o identitu odosobněného šéfa, který může působivou rétorikou změnit k lepšímu svět, ne sebe. Pocit nedotknutelné autority ho zaslepoval natolik, že občas, aniž si to uvědomoval, útočil na jiné slovy, která se nejlépe hodila na něho: „Čím vyšší funkci někdo má, tím spíš se cítí být jediným majitelem pravdy.“ (Vladislavský sál, 28. října 2000) Nemalým problémem pro něj určitě bylo i převtělení bojovníka proti establishmentu do prvního představitele establishmentu. V duši zůstal kritikem, opozičníkem, disidentem, šéfem tajného spolčení. Obklopil se poradci z řad kamarádů z disentu, převážně umělců, doufaje patrně, že mu s tím rozporem pomohou. Avšak oni ve své většině byli také neznalí nor-


málních mechanismů, na jejichž základě každá, i komunisty pokřivená demokracie funguje. Nebyli zvyklí uznávat zákony a respektovat ústavu, ale organizovat proti nim protestní demonstrace. Nicméně jako suita panovníkova dvořanstva museli v zahraničí mezi všemi těmi v diplomacii proškolenými suchary dělat opravdový dojem. Každé ozvláštnění bylo jistě chápáno jako projev svobody a Havel – coby hrdina z pohádky a zosobněný symbol pádu komunismu – získával jeden čestný doktorát za druhým.

DO MYSLÍ A SRDCÍ Umělce nelze hodnotit podle charakteru, ale podle díla, které zanechali lidstvu. Jinak bychom nemohli číst Jakuba Demla nebo Václava Černého, protože to byli antisemité, Ivana Olbrachta nebo S. K.Neumanna, protože to byli komunisté atd. Také bychom si nemohli idealizovat T. G. Masaryka, už třeba proto, že se tak zahleděl do systému americké demokracie, že zrušil šlechtické tituly, věc v Americe neznámou, leč u nás tradiční, a jednou provždy znemožnil zavedení konstituční monarchie, která by byla možná v našich zeměpisných šířkách dobře posloužila. Václav Havel nepochybně patří do naučného slovníku jako autor mnoha divadelních her ve stylu A. Jarryho, S. Becketta, H. Pintera a dalších, i jako náš dlouholetý prezident a umělec, který nás skutečně proslavil ve světě (Kundera ani Forman nás vlastně neproslavili; málokdo na Západě ví, že jsou to Češi). On a jeho věrní však chtějí víc. Potřebují, aby byl vnímán jako posvátný mýtus, jako guru, jako nadčasový idol národního hrdiny. Aby byl nejen ve slovnících a učebnicích, ale hlavně a natrvalo v myslích a srdcích lidí. Proč? Nelze než hledat zdroje této tendence opět v komunistickém mládí: Bývalí pionýři, vyrůstající pod nátlakem výchovy k lásce a uctívání kultovních osobností minulého režimu, potřebovali na uvolněná místa někoho dosadit, aby skrze něj získali ztracenou prestiž. Koho jiného, než člověka proslulého

a komunistickou minulostí neposkvrněného? Jelikož Havel nemá dost sebedůvěry, aby se zbavil fatální závislosti na potlesku, vkrádá se myšlenka, že právě pro tuto svou vlastnost byl vybrán a využit. Že se někdejším pionýrům a svazákům z padesátých let hodil. Jeho nanejvýš dětinské zaklínadlo o pravdě a lásce jim posloužilo nejen ke smývání vlastních hříchů, ale i k nebetyčné drzosti, s níž se jeho prostřednictvím mohli ustavit soudci nad zbytkem národa. Nicméně odmysleme od toho a hledejme, co Havel sám o sobě jako kandidát na kult hodný věčnosti lidstvu zanechal a nakolik to prospělo státu, v jehož čele stál. Jak jinak může člověk vyniknout ve všehomíru, jak se může odlišit od ostatních prezidentů, kteří mají plné ruce práce s konkrétními celostátními úkoly, než že si jako téma vybere etickou odpovědnost jednotlivce v odcizeném globálním světě? Není to sice originální, také způsob zpracování u něj bývá druhotný, ale tomu se sečtělý člověk nevyhne a není to podstatné. Či spíš nebylo by, kdyby dodržoval prastarou zásadu „co se doma upeče, to se doma sní“. Jenže jemu nestačilo kárat české občany doma, on o nich mluvil negativně i v zahraničí. Nekopal za republiku, ale výhradně za sebe. Vyhlásil dokonce tzv. blbou náladu, čímž z hlediska klíčové složky ekonomického uvažování, jíž je expektace, odradil hodně potenciálních zahraničních investorů a zbrzdil tempo hospodářského vývoje ve státě. Už proto ho dost dobře nejde srovnávat s Masarykem, který kladl důraz na hospodářskou prosperitu a pozitivní obraz země v zahraničí. Mýlil by se, kdo by předpokládal, že Havlovy moralizující traktáty měly tón čistě nabádavý. Byly to na jedné straně výčitky a svalování odpovědnosti na obyvatelstvo (jako by to nebyl on, vláda, parlament a soudy, kdo se měl starat o nápravu, neboť měl v rukou prostředky k tomu nezbytné, ale občané, kteří měli víc demonstrovat), na straně druhé úderné zbraně namířené proti politickým protivníkům. Jeho projevy byly vesměs šířením poplašných zpráv: „Podivné zdi se začínají od jisté doby vynořovat i v politice: opět tu máme barikády,

Marta Davouze se narodila 12. května 1945 v Praze. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Z prvního zaměstnání v Ústavu filozofie a sociologie ČSAV musela odejít, protože nepodepsala souhlas se vstupem vojsk. Tentýž osud potkal jejího prvního manžela Vladimíra Železného, jenž musel z kádrových důvodů opustit Československou televizi a začal pracovat v Technickém magazínu. Bylo nutné, aby z finančních důvodů ukončila mateřskou dovolenou (synové David a Jakub) a hledala zaměstnání. Nakonec se to podařilo v Národní (tehdy Státní) knihovně, kde zůstala deset let. V roce 1986 absolvovala konkurs nakladatelství Československý spisovatel, kde pak čtyři roky působila jako redaktorka prózy. V letech 1990–2001 byla ředitelkou Centra Franze Kafky v Praze. Po rozvodu se provdala do Francie, kde nyní převážně žije. Publikovala v mnoha novinách a časopisech, převážně literární kritiky, fejetony a eseje. Vydala dvě knihy.



mobilizace, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce. A tak se tu znovu hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství.“ (1. leden 1999) Příznačná pro jeho postoj k obyvatelstvu země, kterou řídil, byla i jeho poněkud přehnaná adorace činu Jana Palacha. Jako by v tom byl hlavní vzor. Jako by se člověk musel upálit, aby dosáhl jeho uznání a nebyl považován za notorického zbabělce. Havlova činnost byla v mnoha ohledech protistátní. Otázka zní, jestli rozvracel republiku – nejprve Československou, pak Českou – neúmyslně, protože se vnitřně nedokázal vymanit z role disidenta, nebo jestli za tím byla nějaká autorita, která mu radila. Ani s jedním z těchto předpokladů není jeho prezidentské působení v rozporu. Od počátku jeho panování bylo jasné, že mu je autokracie bližší než demokracie. V podstatě příliš neznal, ani neuznával parlamentní demokracii a nijak zvlášť si nepřipouštěl, že je ústavní činitel. Klidně se sebral, šel do Federálního shromáždění (leden 1990) a žádal okamžité schválení změny názvu státu (vypuštění slova „socialistická“) a státního znaku. Byl nemile překvapen, že tak to v parlamentu nechodí, aby se bez diskuse podrobil vůli příchozího monarchy, a tak z „Gottwaldova“ balkónu na Staroměstském náměstí v únoru 1990 veřejně vystoupil proti Federálnímu shromáždění, volaje po nové revoluci. Jestliže toto byla jeho představa řízení státu, jak si potom vysvětlit, proč nevolal po zákazu komunistické strany? Proč nikdy s takovým návrhem zákona do parlamentu nepřišel a opakoval „nejsme jako oni“? Na vysvětlenou také rád dodával, že k tomu nebyla politická vůle. Avšak čí vůle tu chyběla? Stěží jeho vlastní; on nikdy ke komunismu netíhnul, dokonce jako prezident odmítal na Hradě přijímat volené představitele KSČM. A v tak hvězdné chvíli národního sjednocení, jaká nastala koncem roku 1989, ona vůle nechyběla ani devadesáti procentům obyvatelstva. Komu tedy? Jeho vystoupením v parlamentě byla víceméně zahájena tzv. pomlčková válka (Česko-Slovensko). Také na tom, že v roce 1992 vyústila v rozdělení státu, měl svůj nemalý podíl. Po svém zvolení prezidentem nejel na Slovensko, ale do Německa. Na své zahraniční mise nebral do oficiálních státních delegací Slováky (nepočítáme-li herce Kňažka, který byl na Pražském hradě nějakou chvíli trpěn), ba co víc, prezentoval navenek Slovensko jako českou kolonii, jako ekonomické břemeno, jako zemi chudých rolníků nemající demokratické tradice. Coby lidumil nechal na Slovensku zastavit výrobu zbraní, čímž připravil stovky lidí o práci. V březnu 1991, kdy už proti němu v Bratislavě probíhaly demonstrace (kdy se lidé podle jeho návodu pustili do boje za pravdu), se ostentativně procházel ulicemi s družinou zahraničních novinářů, kteří natáčeli, jak primitivní Slováci nadávají a plivou na světově oblíbeného politika. Na podzim 1991 vyzýval k referendu za společný stát (petici, kterou sestavil společně s Pavlem Tigridem, podepsaly dva miliony lidí). Byla to labutí píseň člověka, který si jednak obecně liboval v peticích, jednak potřeboval svalit vinu na jiné.


ZLATÝ STANDARD: BLBÁ NÁLADA V prvních letech budování svobodného státu se málokdo odvážil Havlovo počínání kritizovat. Jeho postavení bylo navzdory všem chybám a přehmatům natolik silné, že si to každý raději rozmyslel. Nejenže by se zesměšnil, kdyby šel proti proudu, nejenže takových se Havel dokázal zbavit, ale proto, že důležitější byla solidarita než polemika, která by mohla destabilizovat ještě mladý a nezralý politický režim. Havel měl proto volné pole působnosti k uplatňování manýr učiněného parvenu a k podkopávání demokratického systému. Svými projevy prakticky nepřestal občany frustrovat a vyzývat k tomu, aby se vzepřeli taktak konstituovaným správním a mocenským orgánům. Tvrdil dokonce, že není třeba dodržovat literu zákonů, ale jejich ducha! (Snad proto udílel milosti podle náhodného rozmaru, dokonce před rozhodnutími soudů.) Na jedné straně usiloval o to být uznávanou autoritou, na straně druhé jako by si vůbec nepřipouštěl, že každý výrok uznávané autority se stává veřejným majetkem. A že je přinejmenším nezodpovědné, jestliže on a jeho blízcí nemají dvakrát dobrou náladu, vyhlásit „blbou náladu“ jako všeobecný stav země. Kromě již zmíněného úpadku ekonomických zájmů zahraničních firem to způsobilo demoralizaci obyvatelstva, které po čtyřiceti letech komunismu mělo od prezidenta zapotřebí přesně opačný postoj: optimismus, povzbuzení, pozitivní motivaci, naději. Pohrdlivý vztah, jaký k většině lidí (k té zkorumpované mase mlčící většiny a šedé zóny – viz první část této úvahy v Revue Politika 6–7/2008) zaujímali národní ušlechtilci z disentu, kteří jej obklopovali, v něm možná vyvolával určitou lhostejnost k reálným potřebám země, aniž jej ovšem vyléčil z umanutosti nepustit z ruky míč ve hře. Ustavičně napadal všechny, kteří měli jiný program než ho uctívat, například normálně pracovat a respektovat zákony. Pokud to nepomáhalo, jednal pod rouškou nepolitického a nadstranického prezidenta jako šedá eminence. Tak docházelo k různým kabinetním spiknutím, tak se objevovaly spolky jako Lípa a iniciativy jako Cesta změny, Dřevíčská výzva, Děkujeme, odejděte nebo Impuls 99, které měly nahlodávat důvěru lidí ve stávající řád. Tak vznikla i Unie svobody, jejímž cílem bylo oslabit ODS, hlavně odstranit z cesty Václava Klause. To pro něj bylo a nejspíš stále je důležitější než cokoli jiného. Než zájem o politickou stabilitu, hospodářský vzestup a kulturní rozkvět země, dokonce – při jeho vyhlášené lidskosti – než řádné odškodnění obětí stalinismu. (Proč vlastně ti, kdo přežili, mají podstatně nižší důchody než bývalí příslušníci StB? Ani obětem doby normalizace a řadovým členům disentu se nedostalo uznání, natož odškodnění.) Rozpory dvou narcistních osobností – Havla a Klause – by zasluhovaly samostatnou studii. Nicméně zabýváme-li se tu Havlem, pak nutno říct, že kvůli svému duelu s Klausem zavinil několik patových situací vnitřní politiky, z nichž zatím nebylo nalezeno výcho-


disko. Smutné je, že svým jednáním zároveň otevřel brány těm, proti kterým tak dlouho bojoval.

HRA S FALEŠNÝMI KARTAMI Cílem této úvahy ale není postavit Václava Havla před soud, i když mnohé jeho skutky by to zasluhovaly. Stačilo by podívat se zblízka na to, proč byla dlouhou dobu zachována kontinuita komunistického zákonodárství a proč komunističtí soudci a prokurátoři zůstávali na svých místech, na původ ekonomických propadů státu koncem devadesátých let, na podstatu jeho spolupráce s guvernérem České národní banky Josefem Tošovským, která rozkolísala celý bankovní systém, na důvod jeho obavy z lustračního zákona a nadržování členům StB, na jeho součinnost s ministrem vnitra Richardem Sacherem, kterému umožnil manipulovat s dokumenty archivu StB a vytvořit nelegální „Z fondy“ – svazky se záznamy o důležitých činitelích politiky i disentu. Schopný prokurátor vyznávající právo a spravedlnost by z těchto a dalších činů žalobu sestavit dokázal. O to tu však nejde. Beztak se nikdy nedovíme pravdu o Havlových stycích na Západě, stejně jako o jeho vztazích s komunistickou tajnou policií, případně s orgány jí nadřízenými, ani o skutečné úloze disentu v našich dějinách. Příslušné dokumenty StB byly dílem skartovány, na čemž se pracovalo hned od listopadu 1989, dílem asi odvezeny na bezpečná místa. Otevřít archiv StB v jeho současném stavu by do té motanice stěží vneslo světlo. Jedno ale pořád možné je: uvědomit si sílu interpretace, která dokáže vybudovat kult obestřený náležitými atributy libozvučného mýtu, jestliže je jí věnována dostatečná kreativní pozornost. Václav Havel s tím začal už žádostí o sepsání své hagiografie (Eda Kriseová: Václav Havel: Životopis, Praha 1991). Bylo to však poněkud předčasné, proto následovaly jeho spisy i další hmatatelné stopy génia, naposledy film Občan Havel a hra Odcházení. Není vůbec problém, pokud se osobnosti a jejich činy patřičně interpretují, udělat ze zbabělce hrdinu, z lháře zastánce pravdy, z jedné skupiny národa statečné, z druhé zbabělé. Vytvořit mýtus, to jde jak po másle. Zejména když je po něm poptávka, jelikož dosavadní mýty byly zavrženy. Napadnout mýtus, zpochybnit ho, prohlásit, že co jsme chtěli mít za vzor, je vlastně jen nový kult osobnosti, zní jako svatokrádež. Je to jako napadnout lidskou paměť. Lidskou víru. Lidské city. Smysl lidského života, v němž má důvěra k hlavě státu své pevné místo. Avšak nenapadnout ho a přitom vědět, že byl rafinovaně zkonstruován za účelem klamání veřejnosti a osobního prospěchu, je horší. Politické události a společenské vztahy se odvíjejí od toho, jak byly nastaveny. A nejsou nastaveny dobře, pokud je jejich základem vědomá mystifikace. Výsledky dvacetiletého balamutění, jež nastalo po údajném dvacetiletém mlčení, můžeme vidět denně. Stačí zapnout rádio, televizi, začíst se do novin, abychom si uvědomili,


Napadnout mýtus, zpochybnit ho, prohlásit, že co jsme chtěli mít za vzor, je vlastně jen nový kult osobnosti, zní jako svatokrádež. Je to jako napadnout lidskou paměť. Lidskou víru. Lidské city. Smysl lidského života, v němž má důvěra k hlavě státu své pevné místo. Avšak nenapadnout ho a přitom vědět, že byl rafinovaně zkonstruován za účelem klamání veřejnosti a osobního prospěchu, je horší. že došlo k změtení, ba devalvaci mnoha obecných hodnot, a to včetně jazyka. Bohužel čím hůř bude, tím větší šanci mýtus Havlovy pravdy a lásky znovu dostane. Havel si toho je dobře vědom a prý už zakládá novou politickou stranu. Jenže kam jinam to mohlo vést, když se na jedné straně zasazoval proti týrání lišek a na straně druhé šanoval vrahy a zločince? Kam jinam to mohlo vést, když hra byla rozehrána s falešnými kartami? Se zcela pomýleným předznamenáním, které spočívalo ve svěření důvěry nedůvěryhodným! Má smysl žasnout nad dnešní politickou silou komunistů? Nad tím, že členové Komunistického svazu mládeže veřejně slaví výročí 25. února? Nad tím, že naše vláda není vláda, ale spolek osob s protichůdnými, převážně osobními ambicemi? Nad slovníkem současných politiků, nad jejich nevzdělaností, nad jejich primitivními pavlačovými manýrami a panoptikálními hádkami, nad jejich korupčními aférami, když ti, kdož by to byli možná dokázali lépe, rozhodně kultivovaněji a poctivěji, byli předem diskvalifikováni, takže se do politiky nepouštěli a šli se živit poctivou prací?


Tak bylo vždy, pravil básník. Jestliže ale nemůžeme věci změnit, pokusme se je alespoň pochopit. Abychom se nadále nenechali mást všemožnými báchorkami ani dokola podvádět komunismem. Poněvadž on nebyl zlikvidován. Pouze metamorfoval. Lidé generace svazáků let padesátých, resp. reformních komunistů konce let šedesátých, se neocitli v disentu nebo v emigraci proto, že se z nich náhle stali antikomunisté, ale proto, že měli jinou představu o naplňování myšlenek marxismu-leninismu, než jak probíhalo v době normalizace. Je vyloučeno, aby se z komunisty stal antikomunista: „Komunismus jest dogma tuhé jako plech.“ (Ferdinand Peroutka, Přítomnost 1925/1) Člověk nemůže změnit své základní ustrojení a přesvědčení, i kdyby stokrát chtěl a sebevíc se snažil. Nemůže ze sebe vykořenit, co je v něm. Ví, že není správné, ba neslučuje se s jeho vlastní vůlí, aby byl antisemita nebo aby nenáviděl Romy, přesto zůstává v hloubi duše antisemitou a šovinistou. A stejně tak zůstane v hloubi duše komunistou, i když si to nepřeje. Komunismus bohužel není věcí vzdělání, rozumu a vůle, ale základní povahové vlastnosti. Dalo by se i říct živočišného druhu. Proto se tak ujalo slovo „totalita“ namísto slova „komunismus“, proto se tak ujalo ono kamarádské „nejsme jako oni“, které zapříčinilo, že u nás nebyla zakázána komunistická strana a viníci politických vražd jsou stíháni až nyní (případ Milady Horákové), kdy jsou z nich starci a stařeny nad hrobem nebo kdy jejich zločiny byly promlčeny. Protože mají odlišné myšlení než ostatní lidé, mají komunisté i odlišné priority. Především potřebují mít světový názor, podobně jako se ostatní lidé potřebují milovat, pít pivo nebo šplhat na Mont Blanc. Jenže jiný „světový názor“ než ten jejich nebyl nikdy formulován. Nemohou tedy dělat nic, než si ho udržovat, pěstovat a všelijak transformovat. Vůdci disentu z řad bývalých členů KSČ pramálo zpochybňovali marxistické postuláty a svou levicovou orientaci, pouze ji – a asi právem – považovali za lepší, liberálnější. Nebojovali proti komunismu jako takovému, ale proti jeho normalizačním formám a proti svým stranickým odpůrcům. Proti tomu, čemu začali říkat totalita. Samozřejmě že zdaleka ne všichni členové disentu byli komunistického vyznání. Samozřejmě že touto snahou rozklíčovat start (či spíš postavení a význam) figur na šachovnici roku 1989 a tahy v letech následujících nechceme zpochybňovat význam takových počinů, jako byla edice Expedice, spisy Patočkovy a Heideggerovy, nechceme znevažovat léta pronásledování a šikany, jimž byli disidenti vystaveni, natož zlehčovat Havlovo věznění nebo mu upírat jeho zásluhy. Chceme jenom na základě zcela zjevných a historicky vícekrát prokázaných omylů upozornit na nebezpečí kultu osobnosti a víry v mýtus, který jej provází, zvlášť když je uměle a s určitým cílem vytvořen. Často se stává, že takto účelově a s vědomou falší vytvářené mýty zapustí dík cíleně řízené propagandě hlubší kořeny, než kdy dokáže časem, pochopením a zkušeností limitovaný přirozený vývoj historické selekce. Nejednou proto lidé bezvýhradně uvěřili tomu, co jim bylo předkládáno, řídili se tím


Na celém tom mýtu kolem Havla a disentu není ani tak zlé, že nemá pravdivé jádro, iracionalita k mýtům přece patří. Mnohem horší je, že nebyl stvořen k povznesení, nýbrž k deptání národa. Ke ztrátě jeho hrdosti a sebedůvěry. K delegování viny! a vychovávali podle toho své děti. A ve své většině se jen neradi dovídali, že byli oklamáni, protože taková odhalení pro ně měla existenciální význam. V moderní době plné zázračných komunikačních vymožeností není vytvoření mýtu ani moc těžké a netrvá dlouho, stačí k němu trocha profesionálního nasazení. Zato proces demytizace nějaké osobnosti nebo nějakého hnutí potřebuje dvou i více generací, a to přesto, že důkazy jsou nasnadě. Mýtus má prostě tu vlastnost, že přežívá staletí a že vše, co se kdy děje a bude dít, je s ním poměřováno. Nezáleží na tom, jestli jsou předmětem mýtu vzory ctnosti nebo těžcí hříšníci, jestli byl někým zkonstruován nebo vzešel ze zkušenosti a z ústního lidového podání, jestli jeho cílem byl pozitivní příklad nebo obyčejná cesta k obohacení. Jeho společenská funkce je identická: poskytnout lidem nějakou nedostižnou vizi. Nějakou pohádku. Identická je i jeho metodika: po jeho vzniku postupné šíření, předvádění typických symbolů, časté opakování jeho sloganu, systematické upevňování víry v recipientech, transcendentní trvání atd. Pohádka o statečných disidentech zasluhujících nanebevzetí, protože vysvobodili utlačovaný a zbabělý národ z komunistického jha, a mýtus pravdy a lásky, která vítězí nad lží a nenávistí, trvají již dvacet let. Zdá se, že chtějí zůstat natrvalo. Alespoň podle toho, jak často se Václav Havel objevuje v médiích a jaká důvěra je jeho řečem stále propůjčována, nebo podle toho, že dosud nedošlo k integraci bývalých disidentů, že jsou, až na výjimky, pořád jaksi vyčleněni, ať už z pocitu vlastní nadřazenosti, ze stereotypu dřívějšího osudového spříznění nebo z nedůvěry ostatních. Na celém tom mýtu kolem Havla a disentu není ani tak zlé, že nemá pravdivé jádro, iracionalita k mýtům přece patří. Mnohem horší je, že nebyl stvořen k povznesení, nýbrž k deptání národa. Ke ztrátě jeho hrdosti a sebedůvěry. K delegování viny! K rozdělení lidí, kteří by si jinak dobře porozuměli, na téměř nesmiřitelné kasty, nemohoucí nalézt společnou řeč. Proto pokud nebude jeho kontroverzní podstata odhalena a přesně pojmenována, pak ti, kdož s Karlem Krylem zpívali unisono jeho písně, neboť je znali doslova, budou v historii zaznamenáni jako banda zbabělých kolaborantů. Nebude podstatné, co během oněch inkriminovaných dvaceti let „mlčení“ dobrého, důležitého nebo dokonce vzácného vytvořili. Nebude podstatné, co cítili a proč si doma toho Kryla nebo Hutku zpívali. Nepřidali se. To zůstane.


Vatikán a islám Alain Besançon Základní text pojednávající o vztazích mezi katolickou církví a islámem byl teologicky formulován před dvaačtyřiceti lety na druhém vatikánském koncilu. Lze události, které následovaly, dostatečně vysvětlit na základě deklarace Nostra Aetate? Alain Besançon nekritizuje islám, ale klade si otázku, byl-li v oné době skutečně pochopen takový, jaký skutečně je. (Dokončení z minulého čísla) VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ Křesťané připisují muslimské klanění se pravému Bohu na vrub víře. Víra je teologální ctnost, která vede k tomu, že přijímáme zjevené pravdy jako slovo Boha, který je zjevuje. Víra je tak korelativní Slovu. Je závislá na milosti, která způsobuje, že vůle souhlasí s předloženými pravdami. Rozum se na tomto procesu rovněž podílí, ale sám od sebe není schopen k víře dospět, neboť víra představuje nadpřirozený dar. Bůh není pro křesťany samozřejmý. Je předmětem nejasné a vratké jistoty, která je vždy závislá na samotném Bohu. Nesamozřejmost Boha způsobuje, že víra a milost se od člověka mohou vzdálit, člověk je může neočekávaně ztratit a celá teologická katedrála se mu zhroutí jako domeček z karet. Podle islámu je tomu naopak. Bůh je zřejmý. Jeho existence se potvrzuje v pořádku světa, aniž by k tomu bylo zapotřebí dodatečných úvah. Skví se stejně jasně jako slunce na modrém nebi. Islám se prezentuje jako náboženství rozumové samozřejmosti se vším všudy. Tímto pocitem samozřejmosti božského principu má islám blízko k přirozeným pohanským náboženstvím. Pro Hesioda nebo Vergilia byla něčím nepředstavitelným lidská bytost, která by zpochybňovala přítomnost všude se rozprostírajícího božství, viditelného v pohybu hvězd, vnímatelného z pramenů nebo ze znamení, která příroda lidem poskytuje v každém okamžiku. Z toho vyplývá, že pro muslimy je odmítání Boží existence totéž co popírání toho, co tvoří podstatu člověka, jeho rozumu. Jednou z výhrad muslimů vůči křesťanství je, že do Božího nitra vkládá tajemství, jež jsou pro lidský rozum nedosažitelná. Z tohoto důvodu se také kafir, nepodřízený, člověk slepý vůči jedinému Bohu, nemůže těšit stejným právům jako ostatní lidé, protože právě v tomto ohledu už není skrznaskrz jeden, jednotný. Podle islámu je proto legitimně zaslíbený smrti nebo předurčený k otroctví. Křesťan, který je ve své teologii vzdělán, může věření muslimů kvalifikovat jako víru pouze s určitou mírou nenáležitosti a nepřesnosti. Muslimovo věření povahu a kvalitu víry postrádá, protože se vydává za vědění, což je něco jiného než víra. Nemůžeme v jedné a téže relaci současně vědět a věřit. Slovo iman, které se běžně překládá jako víra, obsahuje v islámském tradičním pojetí tři prvky: vnitřní souhlas, slovní


vyjádření svědectví a náležitý respekt k požadavkům Zákona. Přesnější by proto bylo překládat iman jako věření a poslušnost. Iman nepředstavuje v očích křesťanů něco, co by nemělo mít žádnou hodnotu. Skutečně jde o ctnost. Starověkým pohanům byla známa a křesťané ji zahrnuli do svého katalogu ctností jako ctnost zbožnosti. „Zbožnost,“ píše Cicero, „předkládá své starosti přirozenosti vyššího řádu, jíž se říká božská, a svými obřady ji uctívá.“ Svatý Tomáš činí ze zbožnosti jednu ze složek ctnosti spravedlnosti. Je odlišná a zřetelná, neboť Boží dokonalost a transcendence žádají, aby jim byla vzdávána zvláštní úcta, větší než ta, jež přísluší lidem. Nicméně zbožnost není teologální ctností jako víra, ale je prostě a jednoduše ctností morální. Předmětem víry je Bůh. Zbožnost se nedotýká Boha, pouze ho sleduje jako cíl. Jako morální ctnost zahrnuje v sobě stejně jako každá přirozená ctnost krajnosti, nedostatečnosti a zlatou střední cestu. Krajnost by mohla spočívat v tom, že bychom vzdávali božské pocty „mimo určený čas nebo nad síly toho, co bychom mohli činit a co by sám Bůh přijal a posvětil“ (Summa, II, II, otázka 81). Ve světě přirozených náboženství nalézá ctnost zbožnosti svoji vyváženost velice odlišnými způsoby. Ctnost zbožnosti není pojímána stejně u Řeků, Římanů nebo Skytů. V očích křesťanů muslimské náboženství střídavě osciluje mezi legalismem, posvěcujícím běžný život, který je nicméně dostatečný (neboť k tomu, abychom byli v pořádku, stačí plnit „pět sloupů islámu“), a spiritualitou, již oživuje natolik stravující horlivost, že pohlcuje veškerou životní energii. V tomto případě křesťané superlativně zbožné muslimy obdivují, neboť si pletou jejich ctnost zbožnosti s ctností víry. Extrémnost ve zbožnosti nepředstavuje vždy víru. Víra sama se podle svatého Tomáše může dotýkat krajností, stejně tak jako ostatní dvě teologální ctnosti, naděje a láska (agapé). Nezahrnují v sobě zlatou střední cestu. Víra se může, a dokonce má, vzpínat tak daleko, kam jen duše dokáže zajít. Zato při výkonu ctnosti zvané zbožnost mají křesťané sledovat střední cestu, neboť se mohou starat i o něco jiného než o vzdávání pocty Bohu. Příroda a život společnosti existují v sobě samotných a vyžadují plnění určitých úkolů. Podobná brzda však v islámu vlastně neexistuje, což vyvolává u křesťanů


klamný dojem a za ctnost víry pak považují ctnost zbožnosti vytrženou mimo zlatý střed, který ji ohraničuje a který je jim znám. Krajnost ve zbožnosti podporuje radikální devalvace přírody. Filozofie přírody, která ovládá pravověrný islám, odpovídá jeho základní afirmativní tezi o Boží velikosti a Jeho absolutní vládě. Nejširší možný podíl je tu přiznán hypotéze iluzornosti smyslů a klamavosti našeho vnímání, takže se spekulace pohybuje na půdě pyrrhonismu. Bůh vše tvoří v každém okamžiku. Člověk se nerodí z jiného člověka. Každý člověk je stvořen tak, jak byl stvořen Adam, a je tedy stvořením obnovovaným, nikoli člověkem rozvíjejícím se na základě přírodních zákonů. Zákon příčinnosti je zamítnut. Příčiny neexistují, jsou jen účinky, následnosti. Myšlenka přirozené normy je nahrazena ideou navyklosti. Každá událost je následkem zvláštního Božího stvoření. Například stín není následkem nepřítomnosti slunce, ale je sám o sobě pozitivně stvořen. Zázraky neexistují, neboť zázrak předpokládá výjimku z běžného pořádku přírody. Existuje jen u Boha obvyklá změna. Dalo by se také říci, že pokud je Bůh stvořitelem všeho v každém okamžiku, všechno v každém okamžiku představuje zázrak. Je-li však vše nadpřirozené, není nic nadpřirozené. A nemůže být ani náhoda, neboť vše je dílem determinujícího Božího záměru. Mnohdy máme při tak vehementním popírání kauzality dojem, že k nám hovoří Malébranche se svým okasionalismem. Boží jednota v závěru stravující meditace ústí v popření všeho, co není ona. Mezi přirozeností, přírodou zbavenou její konzistence a obrazy vyplývajícími ze snu není vidět zřetelný rozdíl. La vida est un sueño (Život je sen): Calderón zde vyjadřuje příbuzný pocit. Nostra Aetate křesťanům nijak nepomůže, jestliže tvrdí, že muslimové s nimi sdílejí téhož Boha. Jistě, klanějí se témuž Bohu, ale způsobem, ve kterém křesťané vůbec nepoznávají Boha, jehož znají ze zjevení. Deklarace se neuvarovala matoucí záměny, neboť islámu připisuje ctnost víry, zatímco ve skutečnosti jde o ctnost zbožnosti. Je dokonale možné, že tomu či onomu muslimovi – stejně jako každému pohanu nebo kterémukoli z lidí – se může dostat od Boha zvláštní milosti a křesťan se pak může u něho setkat s autentickou vírou, která je jeho vírou. To se, a proč by ne, stává dost často. Ale v teoreticky správném a přesném výkladu nemá člověk tuto víru jako muslim, ale právě jako lidská bytost, jíž se dostalo navštívení Ducha, „který vane, kudy chce“. Nedostalo se mu víry skrze islám, ale navzdory islámu. Zůstává-li muslimem, neuvědomuje si, že tuto víru má. Nerozlišování mezi vírou a zbožností je zcela určitě jedním z největších matení pojmů, jež křesťanům ztěžují vnímání islámu, neboť jim brání řadit islám mezi pohanská náboženství.

SÚFISMUS Jiným zdrojem zmatků jsou asketické a mystické prvky, kterými je islám prosycen od svých počátků.


V zásadě se v koránu nedostává duchu askeze žádné zvláštní úcty. Řada muslimských maxim obsahuje vyhrocenou polemiku namířenou proti křesťanským asketickým tendencím. Počáteční odmítání tohoto světa v islámu později neodolalo přitažlivé síle obrovské kořisti, kterou přinesly dobyvatelské výpravy. Prorokovi se připisují káravé výroky na adresu těch, kdo zanedbávají své časné zájmy a nepřetržitě se oddávají zbožným praktikám. Právě v této souvislosti se dovolává poučky o zlaté střední cestě. Celibát je v opovržení. Ne však mnišství: „mnišstvím ve společenství (umma) je svatá válka“, píše znalec islámu Ignaz Goldziher. Život Prorokův nepodněcuje jeho následovníky k askezi. Nicméně v islámu existuje výrazné podzemní hnutí, jež tíhne k odříkání a často dospívá k ideálu úplné oproštěnosti. Tento směr se také setkává s mysticismem. Základní rámec mystického učení je převzat od novoplatonismu. Mystik se vnitřně soustřeďuje a postupně odkládá jednotlivé hmotné závoje, duchovně stoupá k božství, nechává v sobě působit jeho věčnou dobrotu a krásu a usiluje o to, aby jeho osobnost zcela pohltila božská existence, která je jediná skutečná: „Na počátku moje a tvá duše byly pouze jedno, mé objevení se i tvoje, mé zmizení i tvé; bylo by falešné mluvit o mém a o tvém, mezi námi já a ty pominulo.“ To jsou silné plotinovské akcenty. Prostřednictvím kontemplativní meditace a asketického umrtvování dosahuje súfí extatického stavu, božského opojení. Rozpuštění jednotlivého v jediné skutečnosti božského Bytí bývá často chápáno jako láska. Nejde o communio, o osobní vztah, ale o vyhasnutí vůle, o úplné vytěkání zdání osobní existence. Vedle novoplatonických vlivů je proto třeba vzít v úvahu i vlivy hinduistické. To muselo na křesťany hluboce zapůsobit, tím spíš, že novoplatonismem je prosycena velká část křesťanské mystiky, i když meze pravověrnosti byly s relativní přesností stanoveny v příhodnou chvíli. Massignonovi a jeho žákům to ovšem nijak nebránilo v systematické snaze na základě osobního mystického přesvědčení nebo z ekumenismu za každou cenu tyto hranice gumovat. Nelze nevzpomenout na oslnivé uvedení súfismu a na vznešený monument, který Massignon vytvořil na připomenutí umučeného súfího Al-Halladže (857–922). Matení pojmů bylo o to snazší, že mnozí súfiové stírali hranice oddělující jednotlivé konfese, a dokonce tvrdili, že náboženství jsou si rovna, neboť vykazují a přinášejí lásku Boha. On jediný má právo posoudit jejich hodnotu. V mystické noci, jak by řekl Hegel, jsou všechny krávy šedé. Nynější oslabení křesťanské dogmatiky pracuje ze své strany na zastírání hranic i na tom, že se ztrácejí ze zřetele poznávací znamení. Súfijská nebo šíitská mystika představuje pro křesťanské nebo parakřesťanské intelektuály běžnou cestu vedoucí ke konverzi k islámu.

ABRAHAM, MARIE, JEŽÍŠ „Muslimové, kteří vyznávají, že mají víru Abrahamovu…“, „Abraham, na něhož se islámská víra ráda odvolává…“, čteme


v Nostra Aetate. Kontext nevyžaduje, aby slovo „víra“ bylo definováno přesně. Zde je jednoduše použito ve smyslu „věření“, přesvědčení. Odvolávání se na Abrahama je v koránu důležité. „Následuj náboženství Abrahama, pravého věřícího. Nepatřil mezi modloslužebníky [nebo: doplňovače].“ (Súra 16,120–123) Je obráncem dokonalého monoteismu, který židé a křesťané později zfalšovali. „Byl hanifem (pravým věřícím), odevzdaným do vůle Boží.“ (Súra 3,67–68). Abrahamův životopis, který čteme v Koránu, se hodně liší od toho, který čteme v knize Genesis. Není v něm nic o stěhování, které Abrahamovi přikázal Bůh a které má v Bibli tak hluboký význam. Ale vzkřísil na kusy rozsekané ptáky. Rozbořil modly a postavil se tak proti svému otci. Vystavěl Kaabu a založil pouť do Mekky. Byl poslušen hlasu svého Pána do té míry, že souhlasil s tím, že mu přinese v oběť svého syna, který není v této souvislosti v Koránu uveden jménem, ale stará tradice jej identifikuje s předkem Arabů Ismaelem. Ibrahím se jistě Abrahamovi podobá. Ale zároveň se jeví jako silně překroucený, neboť je zasazen do koherentní dogmatiky, jež se staví proti biblické tradici. Ismaelova „oběť“ nemá význam a dosah „svázání Izákova“. Sára ani Agar nejsou uvedeny jménem. Ibrahím je příkladem dobrého muslima, který není žádným „doplňovačem“, neboť odmítá širk. Není partnerem žádné Smlouvy. Bůh z něho činí průvodce lidí, ale nijak se neangažuje ve věci jeho potomstva, což Korán (Súra 2,124) upřesňuje zcela jednoznačně. Vyvolený národ neexistuje. „Nebyl žid ani křesťan.“ Maria – jediná žena, jejíž jméno je v koránu vysloveno –, „dcera Imránova, jež panenství své střežila a do níž jsme vdechli Ducha svého. A za pravdivá prohlásila slova Pána svého i Písma Jeho a patřila mezi Bohu pokorně oddané“ (Súra 66,12). Marie je muslimka. V ničem nesouvisí s Izraelem. Je sestrou Árona, Mojžíšova bratra, což se vymyká jakékoli pravděpodobné chronologii. Je jednou ze „čtyř nejlepších žen světa“ společně s faraónovou ženou, která zachránila Mojžíše, Chadížou, ženou Mohamedovou, a její dcerou Fatimou. Ježíš jako dítě narozené z Marie se hned po svém příchodu na svět „poblíže kmene palmy datlové“ ujímá slova: „Já služebníkem Božím jsem. On mi dal Písmo [tj. věčný nestvořený Korán] a učinil mne prorokem.“ (Súra 19,30). Zázraky, z nichž některé se nacházejí v apokryfních evangeliích, potvrzují jeho poslání. „Křesťané říkají: Mesiáš je Syn Boží! […] Nechť Bůh bojuje proti nim!“ (Súra 9,30). Ježíš sám o sobě prohlašuje, že je prorok. Popírá Trojici: „A hle, pravil Bůh: „Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem: ,Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha?‘ I odpověděl: „Sláva Tobě! Nebylo na mne, abych říkal něco, k čemu jsem neměl právo! […] Neříkal jsem jim, leda to, cos mi nařídil, to jest: Uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho!“ (Súra 5,116–118). Ježíš je muslim. Odsuzuje „doplňovače“. „Neříkejte tři.“ Některé ústní tradice dodávají, že v den soudu bude Ježíš svědčit proti křesťanům za to, že jej a jeho matku


považovali za rovné Bohu. Korán tvrdí, že Trojice připojuje k Bohu Ježíše a Marii. Všichni proroci od Adama po Ježíše, včetně Lota, Mojžíše, Jonáše, Davida, Šalomouna a ještě dalších, jsou muslimové. Jsou bezhříšní a Boží nepřátelé jim nemohou ublížit. Proto Ježíš na kříži nezemřel. Nahradil ho dvojník (Súra 4,157).

POHANÉ A ANTIKŘESŤANÉ Nostra Aetate blahořečí muslimům, že se odvolávají na Abrahama, uctívají Ježíše jako proroka, ctí jeho panenskou Matku. Znamená to spokojit se s málem, přičítáme-li muslimům k dobru, že věří v homonyma. Identita těchto osob je v Koránu natolik překroucená, že je v něm nepoznáváme. Nesou stejná jména, ale nenacházejí se v týchž dějinách a jejich příkladná hodnota spočívá především v tom, že vyznávají islám. A je nutné jít ještě dále: nejvlastnější funkcí velkých biblických postav v Koránu je popírat základ židovské a křesťanské víry. Abraham je odtržen od Izraele. Není otcem hebrejského lidu. Marie je odtržena od Sionu a od abrahamovské linie, kterou oslavuje ve svém Magnificat. Ježíš svědčí proti svaté Trojici, dokonce sám výslovně protestuje, že není Boží syn. Nepodstoupil umučení. V několika fragmentech Súry narážíme na radikální a úplné popření tří základních křesťanských dogmat: Vtělení, Vykoupení, Trojice. Je svatým právem islámu nebýt křesťanským. Ale jsme-li křesťany, máme být islámu vděčni za to, že je protikřesťanský? A máme mu k tomu dokonce gratulovat? Klasická pohanství neměla žádný skutečně dogmatický důvod stavět se proti křesťanství. V římském starověku byli křesťané pronásledováni z důvodů občanských a politických. Představitelé moci obviňovali křesťany z toho, že se stavějí proti pořádku obce, že jsou nevděční vůči císaři, který udržuje v pořádku politický kosmos, z něhož stejně jako všichni císařovi poddaní těží i oni. Když v Číně rozsekali misionáře na kusy nebo když je v Africe snědli, dělo se tak z podobně motivovaných důvodů. Pronásledovatelé se nijak nezajímali o Vtělení, natož pak o Trojici. Pokud se už klasická pohanství necítila být křesťany ohrožena, přestávala se o křesťany zajímat. Jestliže se pohané o křesťany zajímali, snažili se ze zvědavostí nahlédnout do souboru myšlenek, o kterých nic nevěděli. Někteří pak křesťanství považovali za nejapnost, jiní se k němu obrátili. K obrácení je mnohdy velice živě a intenzivně přiváděla křesťanská misie, ale když byli křesťané u moci, tak často, bohužel, pronásledování. V každém případě pohané vycházeli z pozice základní nevědomosti, která nemusela nutně být a priori nepřátelská. Existovala u nich ctnost zbožnosti, která se většinou snadno držela zlaté střední cesty a nejčastěji mimo ni. Pohanská zbožnost netrpěla sklony k fanatismu. Stoikové respektovali bohy obce, ale necítili se být vázáni vírou v ně. Není známo, ve jménu čeho by se Plutarchos, Apollónův kněz v Delfách, měl nadchnout pro křesťany nebo proti nim brojit. Dnes se už téměř nic neuvádí o pohanském pronásledování.


Ať už bylo božství smíšeno s kosmem, ať už imanentní bůh byl vícečetný, nebo jediný, nepředstavoval pro pohanství předmět výrazně artikulovaného věření nebo dokonce zásadní existenciální sázky. Pro pohana nepředstavovala změna náboženství zásadní drama. Islám přichází po křesťanství. Představuje otevřenou a přímou reakci namířenou proti jeho víře a souběžně i proti židovskému národu, jehož vyvolení neuznává. Tento odpor je nepřetržitý a potrvá, dokud bude existovat křesťanská dogmatika a dogmatika muslimská. Nicméně v deklaraci Nostra Aetate je pojednán příznivěji a je zařazen mimo společný rámec nekřesťanských náboženství. Proč? Není tomu tak výlučně proto, že uvedl do svých svatých písem osoby, které jsou křesťanům natolik drahé, že zcela zapomínají, co tyto osoby v Koránu říkají, co znamenají, nebo dokonce čím v něm jsou? „Vzývají zbožně Pannu Marii“ – jaká v tom má být zásluha, jestliže se svým vzýváním obracejí na příkladnou muslimku? Nebo je třeba tomu rozumět tak, že je dobré samo o sobě silně něčemu věřit, a to i v případě, je-li to v rozporu s tím, co církev považuje za pravdivé a pravé? Něco takového by pak odpovídalo ne obdivu k pravdě, ale hypernáboženství, jemuž přísluší jméno fanatismus. Krom toho něco takového rovněž znamená obracet se zády k historické zkušenosti. Dějiny katolické křesťanské misie jsou dějinami obrácení Germánů, Slovanů, amerických Indiánů, Filipínců atd. A jsou dějinami neustálých nezdarů, pokud jde o islám nebo o kterýkoliv národ, který se k tomuto náboženství obrátil. Obracení muslimů až doposud patřilo mezi věci mimo dosah křesťanství. V minulosti došlo k obrácení ve Španělsku a na Maltě, na Balkáně a v Rusku se několikrát uskutečnil návrat islamizované populace ke křesťanství. Dělo se tak většinou pomoci metod téměř muslimských, tj. pomocí násilí. Kromě těchto případů můžeme už jen zaznamenat jen velice vzácné a nejisté individuální konverze. Umisťujeme-li pohany o stupeň níže než muslimy, znamená to, že neuznáváme hodnotu jejich dispozice přijmout křesťanskou víru. Jestliže muslimy zařadíme do kategorie pohanských náboženství, bude třeba si přiznat, že jde o pohanství obzvlášť zatvrzelé. V průběhu čtrnácti století se islám nijak neprojevil jako preparatio evangelia. Místo toho, aby byl islám křesťanství mezi pohany „bližší“, není nakonec ještě „vzdálenější“? A znamená to také obracet se zády k současné zkušenosti, obzvlášť za posledních čtyřicet let, která uběhla od vydání deklarace Nostra Aetate.

POHANÉ A POSTKŘESŤANÉ Pohanský svět byl zbožný. Svatý Pavel Athéňanům tvrdil, že „jsou nejzbožnější z lidí“. Dnešním Římanům nebo Pařížanům by totéž říci nemohl. V moderním světě stále více a více převládají postkřesťané. Podle popisu konstituce Gaudium et spes necítí postkřesťané „náboženský neklid a nechápou, proč by se ještě měli o nábo-


ženství zajímat“ (19,§3). „Lhostejnost ve věci náboženství“, abychom použili názvu známé knihy mladého Lammenaise, se nebývale rozšířila. A zmocnila se i nemalé části těch, kteří se ještě formálně považují za katolíky. V klasifikaci konstituce Lumen gentium zaujímají čtvrtý a poslední stupeň. Nicméně nejvíce přátel nacházejí katolíci právě mezi postkřesťany, nikoli mezi muslimy, jichž je nyní ve společnosti mnoho. Nejspíše se neřídí koncentrickou klasifikací, již nabízí Nostra Aetate a podle níž by se spíš měli zaměřit na islám, který se klaní stejnému Bohu, ctí Ježíše a Pannu Marii, a měl by jim tak být ze zásady bližší než pohané, postpohané a postkřesťané. Na čem se zakládá zmíněné přátelství? Na jistém společenství mravů. Na ctnosti, o níž nikdo nikdy neřekl, že ji katolíci praktikují lépe než jejich přátelé, kteří katolíky nejsou. Ale zejména na stejném vidění skutečnosti. Gaudium et spes říká, že křesťané jsou zčásti zodpovědní za to, že tato nová většinová část populace jejich náboženství opustila. Je možné, že tomu tak bylo především proto, že křesťané nebyli schopni se pohybovat v realitě odpovídajícím způsobem. V konfrontaci s hrůznými ideologickými patologiemi, které bujely ve dvacátém století, se katolíci zrovna nevyznamenávali mimořádnou přesností a rozvahou, nebo ji ne vždy dokázali náležitě vyjádřit. Mají-li katolíci za přátele nekatolíky a jen velice zřídka muslimy, je tomu tak z jednoho prostého důvodu: shodnou se vzájemně na společné politické, sociální a vědecké pravdě, kterou nekatolíci mnohdy dokázali poznat dřív a lépe než oni. Přátelství se zakládá na filozofii (v širším smyslu) více než na náboženství. Přijmeme-li jako kritérium vnímání pravdy, je jisté, že katolická církev nemůže v rovině pravd nejvyšších vyžadovat pro pravdy, které se týkají Boha, jiné než výsostné postavení. Ale mezi církví a muslimy se nacházejí ti, kdo spolu sdílejí obecné pravdy. Milost neruší přirozenost, ale zdokonaluje ji. Jestliže se neshodujeme v přirozených věcech, potom se nikdy neshodneme ani ve věcech, které vyplývají z milosti. Bylo by čirou iluzí věřit, že sdílíme víru v téhož Boha nebo úctu vzdávanou Kristu a Panně Marii, i když se neshodujeme na pravdách, které se týkají základů světa. Takto se věci prakticky mají a bylo by dobré z toho vyvodit důsledky. Nejsou to islámská dogmata, ale jejich vliv na vidění světa, co muslimy odděluje od křesťanů. Uctívat pohansky pohanská božstva či neuctívat vůbec nic nepředstavuje pro křesťany nic z toho, kvůli čemu by se měli oddělovat. Shodnou se velice dobře s buddhisty nebo agnostiky. Avšak uctívat Boha Izraele a přitom k němu přistupovat zcela z pozic přirozeného náboženství, to v očích křesťanů velmi narušuje vztah k přirozenosti, k přirozenému světu. A právě zde, nikoli pokud jde o Boha, probíhá dělící čára.

PO KONCILU Nostra Aetate byla až doposud chartou „dialogu“, který se papežové snažili nastolit s muslimskými národy. Stačí jen


sledovat nespočetná prohlášení, která byla zahrnuta do objemného svazku Dialog mezi náboženstvími v oficiálním učení katolické církve (1998). Pavel VI. muslimům v Ugandě v roce 1969 řekl: „Naše hluboká úcta k víře, kterou vyznáváte, a naše naděje, že to, co máme společné, slouží sjednocení křesťanů s muslimy ve společném bratrství.“ Jan Pavel II. v Ankaře roku 1979: „Víra v Boha, kterou vyznávají duchovní potomci Abrahamovi […], je jistým základem důstojnosti, bratrství a svobody lidí.“ K filipínským muslimům v roce 1981: „Základ milosrdenství je v Bohu, jemuž vaše kniha dává velice krásné jméno al Rahmán, zatímco Bible ho označuje jako al Rachum.“ Nejheroičtější úsilí o „dialog“ předvedl Jan Pavel II. u příležitosti svého setkání s mladými muslimy v Casablance 19. srpna 1985. Jeho projev byl, řečeno slovy otce Boormanse, „dokonalým vyznáním křesťanské víry při naprostém respektu vůči muslimské víře“. Mohli bychom to bez zlomyslnosti říci i obráceně: vyznáním muslimské víry v úctě ke křesťanské víře. Také zde poskytuje osnovu Nostra Aetate: „Abraham je pro nás stejným modelem víry v Boha, podřízení se Jeho vůli a důvěry v Jeho dobrotivost.“ Papež se prezentuje jako „věřící“, což je výraz typický pro islám. Dovolává se Boha všemohoucího,


který „nás lidi učinil a my patříme Jemu. Jeho svatý zákon řídí naše životy.“ Muslim nemůže nic namítnout. Papež vynechal stvoření člověka Bohem „ke svému obrazu“. A svatý zákon může také být právě svatým zákonem Koránu, neboť pro islám žádný jiný zákon neexistuje. Papež svoji řeč končí osobní modlitbou, kterou by mohl upřímně vyslovit muslim a která vyjadřuje víru v našeho Boha stvořitele, milosrdného: „Konáním Tvé vůle naplňujeme náš úkol… Tobě obětujeme naši poslušnost… Ó Bože, Ty jsi jediný. Tobě patří naše úcta… Soudce všech lidí, pomáhej nám, abychom byli vpočteni mezi Tvé vyvolené v poslední den…“ „Věřím, že my, křesťané a muslimové, musíme s radostí přiznat náboženské hodnoty, které máme společné“, jimiž jsou Bůh jediný, spravedlivý, milosrdný, „věříme v důležitost modlitby, půstu a almužny, pokání a odpuštění.“ Můžeme-li se odvážit poněkud karikaturního srovnání, všechno nám to připomíná obrázky, které se ukazují dětem. Vidíme lidskou hlavu, ale když stejný obrázek otočíme, vousy posuneme nahoru a vlasy dolů, vidíme jinou lidskou hlavu. V jedné poloze vidíme Krista, v další pak Mohameda. Všechna tato slova mají dvojí smysl. Jestliže zkoumáme jejich základ a podklad, zjišťujeme, že jde o homonyma, ne o synonyma.


V rámci jiného srovnání si můžeme představit dvě obrácené pyramidy, které se dotýkají v bodu, jímž je Bůh. Ale je všechno skutečně stejné? Jan Pavel II. přece jen zdůrazňuje rozdíly: „Nejzákladnější je samozřejmě náš pohled na osobu Ježíše z Nazaretu. Jsou to velice důležité rozdíly, které můžeme přijmout s pokorou a respektem a ve vzájemné toleranci; nachází se zde tajemství, které nám Bůh jednoho dne osvětlí, tím si jsem jistý.“ A kdyby mělo jít o rozdíl jednou provždy? Muslimové ho v každém případě tolerují do té míry, že křesťanům, „lidu knihy“, udělují statut dhimmi. Proč muslimům přičítat křesťanskou víru, že „všichni lidé si jsou rovni ve své důstojnosti“? Tuto formulaci přijímají, přitom zcela přecházejí mlčením ontologické nerovnosti, které se tvrdě dotýkají žen, otroků a nemuslimů. Nezacházíme příliš daleko, tvrdíme-li, že „katolická církev nahlíží s úctou a uznává kvalitu vašeho náboženského způsobu života, bohatství vaší duchovní tradice“? Tato úcta je samozřejmě určena mužům, muslimům. Musí se obracet k jejich náboženství? Cíl Jana Pavla II. byl při této jeho cestě stejný jako u jeho předchůdce i pokračovatele – všichni se nepřestávají dovolávat vzájemnosti, reciprocity. Doposud marně. Islám s něčím takovým nemůže souhlasit, vždyť jedním z jeho základních úkolů je rozšířit území Dar el Islam, na němž vládne Zákon, na úkor Dar al Harb neboli území války (svaté). Jak přiznat reciprocitu překonanému náboženství, jehož podstatný „doplněk“ existuje pouze v Koránu a nikde jinde? Jak přiznat reciprocitu lidem, kteří se zřekli rozumu a části svého lidství, aby popřeli evidenci islámu? Jak přiznat reciprocitu křesťanům, kteří se provinili smrtelným hříchem zvaným širk? Požadavek reciprocity, který vznášejí laické západní státy stejně jako Vatikán, je oprávněný v rovině přirozeného práva, ale zároveň je i ukazatelem míry neznalosti toho, co je islám.

BENEDIKT XVI. Od druhého vatikánského koncilu nás dělí čtyřicet let. V zemi jako Francie se za tu dobu počet katolíků snížil na polovinu nebo dvě třetiny, naproti tomu se zde zabydlel velký počet muslimů. Staré křesťanské církve, katolické i nekatolické, na Středním Východě vzhledem k emigraci a konverzím mizí nebo přežívají ve strachu a útlaku. Reciprocity nebylo dosaženo v žádném ohledu. Nový papež si uvědomil vážnost situace. Ještě před svým nástupem se postavil za to, aby Evropa uznala své křesťanské kořeny a varoval před integrací Turecka do EU. Na řezenské univerzitě, která je mu obzvlášť blízká, pronesl 12. září 2006 hluboce propracovanou učenou řeč. Týkala se zásadně práv rozumu v katolickém náboženství, obzvlášť pokud jde o jeho řecké dědictví, a postavil se proti různým vágním požadavkům „odhelénizování“, které od něho chtěly oddělit křesťanskou víru. Odůvodnil tak oprávněnost „pohanské podezdívky“ křesťanské víry, v tomto případě řecké.


Během svého výkladu odkázal na starobylý text ze čtrnáctého století, dialog byzantského císaře Manuela Paleologa s muslimským učencem. Právě zde dospěl ke kritické stránce jednoho aspektu islámu. Jde o svatou válku, „džihád“, a o povinnost šířit islám (muslimskou víru) násilím a mečem. Ale, namítá císař a s ním i Benedikt XVI., šířit víru mečem, násilím, je nesmyslné, neboť „není možné jednat z důvodu, který protiřečí Boží přirozenosti“. V muslimské doktríně Bůh skutečně není spojen s žádnou z našich kategorií, a to ani s kategorií rozumného. Toť vše. Stačilo to však k tomu, aby muslimský svět vybuchl. Během týdne bylo zavražděno několik křesťanů, aby se ve vší názornosti ukázalo, v jaké míře islám zavrhuje násilí a dokáže se chovat podle rozumu. Hlava katolické církve čelila ve svém svědomí riziku, že dojde k masakru, za který by nesla odpovědnost. Velký křik proti jeho přednášce se strhl i v křesťanském světě. Protestanti protestovali, Dominikánský institut v Káhiře byl pobouřen. Zvolená půda nebyla patrně nejvhodnější. Není-li Bůh muslimů spojen s rozumem, samotný islám se prezentuje jako náboženství po všech stránkách rozumné, racionální, jsoucí v souladu s přírodou a přirozeností. Krom toho křesťanské kroniky přinášejí dostatek příkladů konverzí vynucených násilím a katolická prostředí to neopomenula Benediktovi připomenout. Tváří v tvář všeobecnému pokřiku, který z něho dělal agresora, se papež odmlčel. Ve dnech 28.–30. listopadu 2006, o několik týdnů později, navštívil Benedikt XVI. Istanbul. O tom, co se odehrálo během jeho cesty, nemáme podrobnosti. Všimněme si blíže, jak byla tato cesta obecně vykládána. Jde o více pohledů, které je třeba vzít v úvahu.

TURECKÉ STANOVISKO Současný papež prohlásil, že turecký svět má s Evropou máloco společného. Je důvodně považován za jednoho z odpůrců vstupu Turecka do EU. V Istanbulu vybídl Turecko k tomu, aby se přiblížilo Evropě pokračováním laicizace a rozšiřováním náboženské svobody. Turecký prezident Erdogan si jeho slova okamžitě vyložil jako podporu vstupu jeho země do EU a papež to nijak nevyvracel. Stejně si papežovy výroky vyložila i média. Z toho pak vyplynul dojem, že papež své původní stanovisko změnil. K cestě do Turecka ho nepochybně přiměli pravoslavní („ortodoxní“). Znají Turecko a mají z něho strach. Mylně doufají, že je integrace Turecka do Evropy ochrání. Tak to vidí Gruzínci, Arméni, Rumuni i Koptové.

MUSLIMSKÉ HLEDISKO Papež navštívil chrám Hagia Sofia jako turista, ale do Modré mešity vstoupil jako náboženský pontifex, hlava ka-


tolické církve. Tato mešita byla postavena na počest vítězství nad křesťany a stojí hned vedle Svaté Sofie. Už samotný vstup papeže do této mešity je vyložitelný jako „podřízení se“ (ve významu slova islám). Jan Pavel II. sice vstoupil do uctívané mešity v Damašku, ale učinil tak proto, aby se modlil u relikvie svatého Jana Křtitele. Avšak Benedikt XVI. se „usebral“ (což v papežově jazyce znamená modlit se) u mihrábu mešity. Podle muslimů učinil výrazný rituální akt, kiblu, což je obrácení se ve směru, kterým se musí obrátit každý muslim, chce-li se modlit: k Mekce. Jinými slovy se v očích islámu stal „mužem kibly“, cože představuje nové podřízení se a téměř konverzi. Význam a dosah tohoto gesta je nepředvídatelný a katolíci si to dosud neuvědomují.

HLEDISKO DEMOKRATICKÉHO MÍNĚNÍ Celý svět je spokojen, neboť konflikt byl zažehnán. Anglické, americké a evropské diplomacii se viditelně ulevilo. Vatikánské diplomacii rovněž. V demokratickém světě mají všechna náboženství stejnou cenu a je lépe, když si navzájem rozumějí. Takové bylo i mínění tisku, obzvlášť katolického. La Croix proléval slzy radosti. Z katolického televizního kanálu KTO se všemi směry linuly řeči sladké jako med. Cesty „dialogu“ zůstaly zachráněny.

TEOLOGICKÉ HLEDISKO Judaismus klade mezi křesťanství a islám symetrii, přitom křesťanství považuje za pochybnější, neboť křesťanský monoteismus se mu jeví jako problematičtější a Kristovy nároky na božství si vykládá jako rouhání. Islám vkládá symetrii mezi judaismus a křesťanství – křesťanství se mu jeví jako pochybnější ze stejného důvodu jako judaismu – a také proto, že postrádá právo a kašrut (alimentární předpisy). Křesťanství nemůže přistoupit na symetrii mezi judaismem a islámem. Je úplně závislé na judaismu, protože má „pověřovací listiny“ v písmech Starého zákona. S islámem může pěstovat přátelské vztahy, ale nikdy vztah příbuzenský (rodiče-děti). Jejich písma (Starý a Nový zákon) islám nepřevzal, a Korán je spis, který křesťané uznat nemohou. Proto je třeba dobré vztahy s islámem vyhledávat na půdě obecné morálky, obecných ctností, a za každou cenu se vyhnout vstupování na náboženskou půdu, neboť právě zde začíná matení pojmů. Odevždy, a obzvlášť počínaje druhým vatikánským koncilem, byla asymetrie vnímána zřetelně. Avšak dogmatickou průhlednost zatemňovalo obecné mínění katolíků. Ti spontánně nemají v oblibě židy ani muslimy, ale jsou od druhého vaticana vyzýváni k tomu, aby je „milovali“. Nevidí však důvod, proč by je měli vnímat odlišně. Muslimové jsou koneckonců stejně jako oni univerzalisté a uctívají Ježíše a Pannu Marii. „Je mou povinností důrazně připomenout, že mezi Státem Izrael, který odmítá Mesiáše,


zpochybňuje Ježíše a čest jeho Matky, a ,muslimským fanatismem‘, který kanonicky stíhá a trestá každého, kdo pochybuje o Ježíšově svatosti a o panenství jeho Matky, je moje volba už rozhodnuta,“ napsal Louis Massignon v roce 1949 jako člen informační komise Katolického výboru na pomoc Svaté zemi. Papež učinil dojem, že se zaručuje za symetrii. Však také okamžitě po jeho cestě kardinál Etchegarray ocenil, že gesto v Modré mešitě mělo stejný význam jako gesto Jana Pavla II. u zdi jeruzalémského chrámu. Nakonec by se tím mohly narušit vztahy se židy. Východní církve jsou pro symetrii přímo instinktivně, protože židy mají v lásce jen zřídkakdy a přizpůsobují se muslimskému útlaku. A v celém světě přímo bují všezahrnující a zdánlivě samozřejmé formulace jako „tři monoteismy“, „tři abrahamovská náboženství“, „tři náboženství knihy“ atd. Je třeba připomínat, že obzvlášť poslední výraz je převzat z muslimského zákonodárství a neznamená nic jiného než to, že některé poddané národy, nazývané „národy knihy“, se mohou dožadovat postavení dhimmi a zachovat si tím své životy a statky?

HLEDISKO PAPEŽSTVÍ Papežův zjevný politický a náboženský ústupek (o kterém nikoho nenapadne pomyslet, že se míjí se základem) nebude možné nijak napravit, neboť ho nikdo v církvi ani mimo ni nebude chtít napravovat. Vždyť téměř všichni s tímto „smířením“ souhlasí. Je v souladu s obecnými tendencemi. V církvi zmítané obrovskými tlaky není dobrým znamením, jsme-li svědky toho, jak římská kotva vypadává z role a „nezabírá“.

TICHO Přátelé katolické církve, ti, kdož k ní příslušejí, i ti, kdo stojí vně, nijak nepochybují o její dobré vůli. Nemohou však přehlížet její častou neschopnost poznávat skutečnost takovou, jaká je. Poznání a odsouzení komunismu či nacismu v relativně nedávné minulosti vyžadovalo metafyzickou intuici, jíž církev byla schopna jako persona, ale často jí v tom bránily nevhodné intelektuální nástroje, špatná „čtecí mřížka“ nebo nedostatečné výchozí informace. Z toho pak vyplývalo ticho, které jí bylo tak vehementně vyčítáno. Pro mnoho křesťanů, kteří mají obzvlášť na Středním východě co do činění s islámem, je nepochopitelné, že církev už po čtyřicet let zůstává netečná tváří v tvář líčení toho, co se skutečně děje. Je třeba si vážně položit otázku, zda rámec pro porozumění, který nabízí deklarace Nostra Aetate, je skutečně dostatečný a nezatemňuje-li vnímání faktů. Události si samy vyžádají nové osvětlení. Z časopisu Commentaire, zima 2007/2008, přeložil Josef Mlejnek. První část textu vyšla v Revue Politika 6–7/2008.


Slovníček evropských levicových pojmů 16. Spravedlivý obchod (Fair Trade)

Hynek Fajmon Dalším pojmem v našem pravidelném seriálu je „spravedlivý obchod“. Tento termín není v českém prostředí dosud příliš rozšířen. Svědčí o tom především skutečnost, že je spíše znám ve své anglické verzi „fair trade“. V evropské politické hantýrce ovšem tento pojem hraje velmi důležitou roli, a je mu tedy nutno věnovat pozornost. Bezpochyby se začne častěji objevovat i v české diskusi. „Svým nákupem dáváme hlas nějakému ekonomickému a sociálnímu modelu, určitému způsobu výroby zboží. Zajímáme se o kvalitu zboží i o uspokojení z něho plynoucí. Nemůžeme však ignorovat podmínky, za nichž zboží vzniká – environmentální dopady a pracovní podmínky. Jsme s nimi spojeni, a tedy za ně odpovědni.“ Anwar Fazal, prezident International Organization of Consumer Union, 1986

VYMEZENÍ POJMU A JEHO HISTORIE Definice pojmu „fair trade“ ze strany jeho zastánců zní následovně: „Fair trade je obchodní partnerství, založené na dialogu, transparentnosti a úctě, jehož cílem je větší spravedlnost v mezinárodním obchodě. Přispívá k udržitelnému rozvoji tím, že nabízí lepší obchodní podmínky a chrání práva drobných výrobců a pěstitelů – především v rozvojových zemí. Fair trade organizace aktivně podporují výrobce i osvětu a prosazují změny v pravidlech a ve způsobech konvenčního mezinárodního obchodu.“ Tato definice byla vytvořena mezinárodní asociací zastánců konceptu fair trade známou pod zkratkou FINE. Autoři pojmu „fair trade“ tvrdí, že klasický „free trade“ je nespravedlivý, protože ceny, za které se uskutečňují transakce mezi chudými zemědělci z tzv. globálního jihu a bohatými firmami z tzv. globálního severu, jsou příliš nízké a neposkytují producentům dostatek prostředků k reprodukci a rozvoji. Místo klasického konceptu volného obchodu, který je základem dnešního systému mezinárodního obchodu, usiluje koncept spravedlivého obchodu o jakousi lepší, etičtější a morálnější alternativní podobu mezinárodního obchodu. Podstatou sporu je problém, který filozofové řešili od starověku, a tím je otázka „spravedlivé“ ceny. Co je spravedlivá cena za padesátikilogramový pytel kávových zrn z Brazílie? Co


je spravedlivá cena za jeden litr českého mléka? Jaká je spravedlivá cena za barel ropy? Právě v odpovědi na tuto základní otázku se nachází rozlišení ideových pozic mezi zastánci ekonomické svobody a socialisty všech odstínů. Zastánci svobody tvrdí, že žádná spravedlivá cena neexistuje, respektive že to je ta, již je v daném okamžiku někdo ochoten zaplatit (a prodávající současně ochoten akceptovat). Zastánci svobody tedy podporují volné působení nabídky a poptávky na trhu a svobodné stanovení ceny na základě dobrovolné dohody prodávajícího a kupujícího. Naopak socialisté jsou přesvědčeni o tom, že spravedlivá cena by měla být založena na nějakém objektivním základě, třeba na počtu hodin práce potřebné k výrobě příslušného zboží nebo na uvážení nějakého cenového úřadu, který ji prostě stanoví podle toho, co je podle něj potřebné pro „společnost“ nebo nově pro „přírodu a životní prostředí“. V době komunismu fungoval v Československu velký cenový úřad, který stanovoval ceny všech druhů zboží a služeb. Prodávající tedy neměl svobodu prodat za cenu, kterou by si sám stanovil. Výsledkem tohoto systému byl trvalý nedostatek mnoha druhů zboží, které zákazníci poptávali, ale cenový úřad pro ně stanovil příliš nízkou „politickou“ cenu. Snaha stanovovat spravedlivé ceny ale s pádem komunismu neskončila. I nyní jsme svědky toho, že jsou ceny mnoha druhů zboží regulovány centrálním cenovým úřadem, a to jak na národní, tak i na evropské úrovni. Z EU máme nyní například centrálně stanoveny „spravedlivé“ ceny roamingu nebo celé řady zemědělských komodit. Existuje rovněž snaha dosáhnout „spravedlivé“ ceny tím, že EU například zakazuje vysazovat nové vinice nebo vyrábět více cukru, než je národní kvóta. Na úrovni národní potom máme dosud stále centrálně stanovené „spravedlivé“ ceny regulovaného nájemného nebo ceny nájmů pozemků zastavěných chatami. Fair trade neboli „spravedlivý obchod“ je založen na stejné myšlence. Cena kávy nebo jiné zemědělské komodity,


kterou produkují chudí zemědělci v chudých státech, má být tak vysoká, aby jim zajišťovala jistotu nejen přežití, ale také rozvoje. Takovou jistotu ale nemá na svobodném trhu nikdo. Každý účastník trhu nese své podnikatelské riziko včetně možnosti, že zkrachuje. Zastánci konceptu fair trade chtějí některým účastníkům trhu toto riziko eliminovat a zajistit jim „spravedlivou“ cenu za jejich produkci. Koncept fair trade se od státní regulace cen pozitivně liší v tom, že se jedná o koncept dobrovolný, a nemá tedy zatím ambici spojit se s donucovací mocí státu. To ale neznamená, že se o to nemůže v budoucnosti pokusit. V tom také tkví jeho největší skryté nebezpečí. Stoupenci fair trade sami o sobě tvrdí, že se jedná o „obchodní partnerství, jehož cílem je přímá a účinná podpora znevýhodněných výrobců z rozvojových zemí“. Tohoto cíle má být dosaženo poskytováním „spravedlivých“ obchodních podmínek pro zapojené výrobce, důrazem na dodržování základních norem pracovního práva a ochrany životního prostředí a zvyšováním informovanosti spotřebitelů o situaci malých zemědělců a řemeslníků v rozvojových zemích. V praxi to funguje tak, že se na trhu objevují výrobky, které jsou značeny mezinárodním logem „Fair Trade“. Tyto výrobky jsou v zásadě vždy dražší než srovnatelné výrobky z běžné produkce. Je ponecháváno na svobodném rozhodnutí spotřebitele, zda takový výrobek koupí, nebo nikoliv. V tomto smyslu se jedná o jakousi dobrovolnou charitu, kterou spotřebitel činí svým nákupem. Fairtrade Labelling Organizations International (FLO International) v roce 2002 přijala Mezinárodní certifikační značku Fairtrade. Standardy pro získání této ochranné známky stanovuje FLO International, což je síť národních asociací pro fair trade. Certifikaci a inspekci dodržování pravidel zajišťuje FLO-CERT, což je nezávislá organizace založená FLO International. Tuto jednotnou ochrannou známku dosud nepřijaly asociace v USA, Kanadě a ve Švýcarsku. Jejich loga však poskytují v zásadě stejnou garanci.

supermarketech. Celkový obrat prodeje fair trade výrobků přesahuje od roku 2000 více než miliardu eur ročně. Cílem hnutí bylo od počátku hlavně pomoci chudým pěstitelům především v zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Postupně se hnutí rozrostlo do velké celosvětové sítě, do níž je nyní zapojeno údajně cca 1,5 milionu pěstitelů, zemědělců a řemeslníků v 58 státech Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Největší část prodeje fair trade výrobků (okolo 70 %) tvoří potraviny. Jedná se hlavně o kávu, kakao, banány nebo čaj. Zbytek prodeje připadá na řemeslné výrobky.

SPRAVEDLIVÝ OBCHOD A EVROPSKÁ UNIE Všechny levicové myšlenky se brzy po svém zavedení záhy objevují také v Evropské unii. Nejinak tomu bylo i s fair trade. Již v roce 1994 Evropská komise připravila dokument s názvem „Memo on alternative trade“, v němž deklarovala podporu posílení konceptu fair trade a záměr ustavit Pracovní skupinu EU pro fair trade. Ve stejném roce Evropský parlament přijal rezoluci podporující větší spravedlnost a solidaritu v obchodu mezi Severem a Jihem a podpořil výslovně tento koncept. V roce 1996 Hospodářský a sociální výbor přijal další dokument podporující fair trade. O rok později Evropský parlament opět přijal rezoluci podporující tento koncept a vyzval Evropskou komisi, aby jej explicitně podpořila u banánů. Ve

SPRAVEDLIVÝ OBCHOD VE SVĚTĚ Myšlenka na založení hnutí fair trade má počátek v době po skončení druhé světové války a souvisí s dědictvím kolonialismu. Britská charitativní organizace Oxfam a některé další začaly do západní Evropy dovážet výrobky ze svých humanitárních projektů. Tyto produkty se začaly nejdříve objevovat na charitativních akcích v kostelech a na dalších místech. První speciální obchod prodávající pouze fair trade zboží vznikl v roce 1959 v Nizozemsku. V 80. letech začaly výrobky s označením „Fair Trade“ pronikat i do běžných obchodů. K získání důvěry spotřebitelů bylo nutné zajistit důvěryhodnou certifikaci takového zboží. Proto vznikly první certifikační agentury jako například nizozemský Max Havelaar. V současnosti v Evropě existuje okolo tří tisíc obchodů fair trade a výrobky s příslušným logem lze nalézt v cca 43 000


Logo Fairtrade Labelling Organizations International (FLO International)


stejném roce Evropská komise došla k závěru, že fair trade banány by mohly v některých členských státech získat značnou podporu. Další rezoluce Evropského parlamentu byla přijata v roce 1998 a v následujícím roce přijala nový dokument o podpoře fair trade i Evropská komise. V roce 2000 začaly některé veřejné instituce v Evropě nakupovat kávu a čaj s certifikací „Fair Trade“. Podpora konceptu se dostala v roce 2000 i do mezinárodní smlouvy známé jako Cotonou Agreement. Další dokumenty podporující tento koncept Evropská unie přijala v letech 2004 a 2005, kdy Evropský parlament a Evropská komise označily fair trade za nástroj pro redukci bídy a trvale udržitelný rozvoj. Posledním důležitým dokumentem je rezoluce Evropského parlamentu z července 2006 uznávající výsledky hnutí a volající po dalším prohlubování podpory tohoto konceptu ze strany EU. Evropský komisař pro vnější obchod Peter Mandelson při jednání Evropského parlamentu řekl, že „fair trade nutí spotřebitele přemýšlet, a tedy je hodnotnější. Potřebujeme vyvinout koherentní politický rámec a tato rezoluce nám pomůže.“ Daňový poplatník si může tato vzletná slova o podpoře vyložit pouze jedním způsobem: další peníze z evropského rozpočtu budou směřovat na podporu tohoto konceptu. V rámci Evropské unie se hnutí fair trade ustavilo již ve všech členských státech. Nedávno byla bruselskou kanceláří Fair Trade Advocacy Office vydána zpráva týkající se fungování fair trade v rámci EU-25. Dle této zprávy zájem spotřebitelů o fair trade výrobky v evropských státech stoupá.

SPRAVEDLIVÝ OBCHOD A ČESKÁ REPUBLIKA V České republice dosud není hnutí fair trade příliš rozvinuto, neznamená to ale, že neexistuje. Nejdůležitější českou organizací je Asociace pro Fair Trade, která vznikla v roce 2004. Tato organizace sdružuje většinu organizací, které se v České republice podporou tohoto konceptu zabývají. Na webových stránkách www.fairtrade.cz najdete přehled o aktivitách hnutí v ČR. V České republice také působí několik organizací, které provozují fair trade obchody. Jedná se například o Ekumenickou akademii Praha. Tato organizace je velkoobchodním distributorem fair trade výrobků. Další organizací je Excellent Plzeň, což je firma usilující o zavedení fair trade výrobků do běžného prodeje jako součást tzv. společenské odpovědnosti firem. Dalším distributorem je Fair Trade Centrum, které má svůj obchod ve Znojmě. V Praze najdeme dva obchody organizace Jeden svět. Jeden obchod se nachází na Vinohradech, druhý na Novém Městě. Společnost pro Fair Trade provozuje obchody v Praze, Brně a v Olomouci. Kromě obchodování s fair trade výrobky se ale zastánci tohoto konceptu angažují také v politice. Jedná se zpravidla o stoupence nebo přímo členy Strany zelených. Pokud se podíváte na webovou stránku www.fairtrade.cz, zjistíte, že je podporována Ministerstvem životního prostředí ČR a Minis-


terstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, což jsou resorty, které spravují politici ze Strany zelených. Peníze daňových poplatníků tedy směřují i do oblasti fair trade.

JAKÝ POSTOJ MÁ PRAVICOVÝ POLITIK ZAUJMOUT KE SPRAVEDLIVÉMU OBCHODU? Klíčovým konceptem ekonomie je termín „svobodný obchod“ nebo také „volný obchod“. V anglické verzi je to „free trade“. Původ tohoto termínu nacházíme u zakladatele moderní ekonomie Adama Smithe. Jeho slavná kniha Bohatství národů je obhajobou myšlenky, že volný obchod je cestou k prosperitě jeho účastníků. Základní podmínkou pro fungování volného obchodu je to, že účastníci obchodu k transakci přistupují svobodně a bez vnějšího donucení. Potom se může uskutečnit jen takový obchod, na kterém obě strany vydělají. Cena, za kterou se daný obchod uskutečňuje, je pak tržní cenou, která je pro obě strany výhodná, a tedy akceptovatelná. Jestliže volný obchod obohacuje obě strany transakce, není správné, aby vláda takovému obchodu bránila nebo jej omezovala, například prostřednictvím cla nebo jakékoliv jiné bariéry. Na těchto jednoduchých premisách je postaveno celé tržní hospodářství i celý systém volného obchodu a svobody jednotlivce. Sám mám mít právo vyrábět, cokoliv si zvolím, sám mám mít právo obchodovat, s kýmkoliv chci, a dohodnout si cenu, kterou uznám za (pro sebe) výhodnou. Rovněž mám právo vydělané peníze utratit dle svého uvážení. To je podstata individuální svobody a tržního hospodářství. Smith ukazuje, že sledováním vlastního zájmu sloužím ve výsledku nejen sobě, ale i ostatním lidem. Říká tomu „neviditelná ruka trhu“. Díky uplatnění tohoto konceptu v praxi se na světě od 18. století dodnes obrovským způsobem zvýšila životní úroveň miliard lidí. Poprvé v dějinách lidstva došlo díky tržnímu hospodářství k tomu, že se velká část lidí zbavila nebezpečí hladu. A došlo k tomu právě v důsledku masivního rozšíření obchodu a zapojení velkého množství lidí a národů do mezinárodního obchodu. Tento masivní úspěch konceptu „free trade“ by měl být důvodem k politické podpoře této jednoduché myšlenky. Když něco funguje, měli bychom v tom pokračovat. Místo toho ale kolem sebe vidíme soustavnou kritiku globalizace a zesměšňování volného obchodu i neviditelné ruky trhu. Jedním ze způsobů boje proti volnému obchodu je prosazování konceptu spravedlivého obchodu neboli fair trade. Člověk uvažující v souladu s Adamem Smithem, a tak by pravicově zaměřený člověk rozhodně uvažovat měl, nemůže fair trade myšlenky podporovat. Je k tomu několik důvodů. Jednak není pravdou, že mezinárodní obchod založený na myšlence free trade je nespravedlivý. Praxe naopak ukazuje, že na mezinárodním trhu se mohou bez problémů uplatnit producenti z chudých rozvojových států i celé tyto státy. Po druhé světové válce se uplatňováním rozumné hospodářské


politiky podařilo zbohatnout celé řadě do té doby velmi chudých států počínaje Jižní Koreou přes Malajsii, Indonésii, Singapur, Filipíny až po dnešní Čínu nebo Indii. Jejich růst byl způsoben právě tím, že se zapojily do mezinárodního obchodu. Na druhé straně je pravdou, že chudoba mnoha afrických států a jejich občanů stále přetrvává. Tato skutečnost ale rozhodně není způsobena tím, že se účastní nespravedlivého volného obchodu, ale daleko spíše tím, že prostě do mezinárodního obchodu zapojeny zatím vůbec nejsou, a pokud ano, tak málo. Klíčovým faktorem, který udržuje chudobu v Africe, jsou zkorumpované místní vlády, které negarantují základní práva a svobody, a to především vlastnická práva, a nekalá konkurence EU a USA v zemědělských komoditách. Člověk, kterému není lhostejný osud chudých Afričanů, by měl především prosazovat odstranění společné zemědělské politiky Evropské unie a podobných agrárních dotací v USA. Tyto politiky jsou hlavní příčinou toho, proč se afričtí zemědělci nemohou na mezinárodním trhu prosadit. Z hlediska spotřebitele se nákup fair trade produkce rovná plýtvání vzácnými zdroji. Pokud skutečně chcete za fair trade kávu utratit více, než musíte, tak by člověk měl mít alespoň jistotu, že tyto peníze „navíc“ někomu skutečně pomohou. V praxi ale tato jistota neexistuje. Člověk si spíše může být jistý v tom, že jeho peníze skončí úplně jinde, než je slibováno. Například v Británii byly zaznamenány případy, kdy obchodní řetězce využívaly skutečnosti, že lidé jsou ochotni platit za fair trade banány více než za běžné banány, a předražovaly je až na čtyřnásobek běžných cen, přičemž hlavní část ceny shrábnul obchodník a nikoliv certifikovaný fair trade dodavatel.

Hlavní argument proti fair trade je ale ekonomický a má co do činění s tzv. distorzí ceny. Tento argument pochází od ekonomů z britského Institutu Adama Smithe a mnoha dalších. Ti tvrdí, že fair trade koncept je vlastně snahou stanovit prodejní cenu výš, než je rovnovážná tržní cena. V takové situaci na trhu nastává to, že se podporuje další nabídka stejného zboží a vysílá se signál, aby na takový trh vstoupili další producenti. Taková situace nevyhnutelně vede k tomu, že nastane přebytek nabídky nad poptávkou a tržní rovnovážná cena se následně sníží. V praxi to potom funguje tak, že se účastníkům fair trade prodeje sice zaručí dobré ceny a zisky, ale naprosté většině ostatních účastníků trhu ve stejné komoditě to nepomůže, naopak je to poškodí. Fair trade nevyhnutelně vede ke špatné alokaci vzácných zdrojů a ke zvyšování neefektivosti. Jedná se tedy o klasické intervencionistické schéma, které se zaklíná dobrým úmyslem, ale ve skutečnosti přináší více škody než užitku. Fair trade si tedy v žádném případě nemůže osobovat morální převahu nad klasickým konceptem free trade. Řešení problému chudoby v mnoha částech světa není v tom, že budeme dobrovolně kupovat drahé fair trade výrobky. Řešení spočívá v tom, že se budou odstraňovat dotace, kvóty a další bariéry v mezinárodním obchodě a v chudých státech se konečně začnou chránit vlastnická práva. Za těchto předpokladů získají chudí zemědělci v chudých státech reálnou a funkční perspektivu. Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Co nového v EU najdete na internetové stránce www.fajmon.eu



Knižní novinky

FRANTIŠEK EMMERT ČEŠI U TOBRUKU. SKUTEČNÉ PŘÍBĚHY Vyšehrad, brož., 208 s., 198 Kč Autentické vzpomínky českých mužů, kteří v letech 1941 a 1942 bojovali v československých uniformách u severoafrického Tobruku. Kniha mapuje osudy dobrovolníků od jejich odchodu do emigrace po roce 1939 až po přesun československé jednotky na Britské ostrovy v roce 1943. Líčí složité útěky přes Polsko a Sovětský svaz na Blízký východ, zformování 11. pěšího praporu a jeho bojovou cestu přes Sýrii a Palestinu do Egypta a dále k libyjskému Tobruku, kde se českoslovenští vojáci spolupodíleli na obraně tohoto strategicky významného přístavního města obklíčeného německým Afrikakorpsem. Přináší přímá svědectví o jejich vytrvalosti, odhodlání a statečnosti, se kterou vzdorovali přesile a nakonec zvítězili. Vzpomínky pamětníků doplňuje také historický komentář a historiografický popis významné bitvy.

JOHN H. MUNDY EVROPA VRCHOLNÉHO STŘEDOVĚKU 1150–1300 Vyšehrad, váz., 448 s., 498 Kč Vrcholný středověk znamená v dějinách Evropy éru vzestupu a rozkvětu, který v mnoha ohledech „nastartoval“ úspěch evropské civilizace a její cestu ke globální dominanci. Autor představuje obdo-


bí upevňování moci evropských monarchií, křížových válek, ekonomického vzestupu a rozvoje měst, zakládání univerzit i budování katedrál. Zaměřuje se na vnější i vnitřní hranice evropského světa pozdního středověku, fungování ekonomiky, rozdělení společnosti a vztahy mezi jednotlivými jejími složkami, mechanismy vlády, myšlení a mentalitu, náboženství a církev. Nechává promlouvat přímo muže a ženy vrcholného středověku, včetně těch stojících na okraji. Sleduje postavení žen ve společnosti ovládané muži, situaci Židů žijících uprostřed křesťanské majority či příslušníků heretických seskupení a dalších nonkonformních sociálních skupin.

FRIEDRICH NIETZSCHE ZROZENÍ TRAGÉDIE Vyšehrad, brož., 224 s., 198 Kč Filozofické myšlení myslitele a filologa F. Nietzscheho výrazně ovlivnil spis A. Schopenhauera Svět jako vůle a představa. Oba tyto vlivy, filologický a filosofický, se potkávají v Nietzscheho knižní prvotině Zrození tragédie z ducha hudby ještě se třetím: jeho obdivem a přátelstvím k R. Wagnerovi. Lidský život, píše Nietzsche, inspirován Schopenhauerovou metafyzikou pravůle, je bytostně ohrožen, plný bolesti,

úzkosti a beznaděje. Tím, co má člověku pomoci snášet jeho osud, je umění. Nietzscheho kulturně-filozofická studie, vydaná poprvé v roce 1872 v klasickém překladu O. Fischera, je dodnes zajímavým a inspirativním čtením. Vyšehrad, s.r.o., Víta Nejedlého 15, 130 00 Praha 3 tel./fax: 224 221 703 [email protected], www.ivysehrad.cz

MAREK ORKO VÁCHA MÍSTO, NA NĚMŽ STOJÍŠ, JE POSVÁTNÁ ZEMĚ O kruhu úcty k člověku, živé přírodě i celému vesmíru Cesta, váz., 256 s., 268 Kč Kdysi dávno postavil člověk sám sebe do kruhu bytostí, kterým přiřadil důstojnost a které se rozhodl chránit morálními zákony. Během let různé etiky rýsovaly kruhy různě: někdy byli z kruhu vyloučeni všichni lidé s odlišnou barvou pleti, jindy byli v kruhu jen dospělí a lidé příliš staří nebo příliš mladí či ještě nenarození byli postaveni mimo kruh. Ještě jindy byl kruh narýsován mezi člověka a živou přírodu, se kterou se pak zacházelo jako s věcí určenou k prodeji a drancování. CESTA, nám. Republiky 5, 614 00 Brno prodejna: Rašínova 5, 602 00 Brno tel. 545 574 373 [email protected], www.cestabrno.cz

knižní novinky

PETR BLAŽEK ŽIVÁ POCHODEŇ NA STADIONU DESETILETÍ Protest Ryszarda Siwce proti okupaci Československa v roce 1968 Ústav pro studium totalitních režimů ČR, váz., 80 s., 120 Kč Dne 8. září 1968 se na varšavském Stadionu Desetiletí polil rozpouštědlem a zapálil na protest proti účasti polských jednotek na okupaci Československa Ryszard Siwiec. Devětapadesátiletý úředník z Přemyšle svůj čin pečlivě připravil – na magnetofonový pásek namluvil poselství, v němž obvinil Sovětský svaz z imperialistických záměrů a snahy rozpoutat novou světovou válku. V této knize jsou poprvé publikovány v českém jazyce takřka všechny dostupné archivní dokumenty o Siwcově protestu, včetně jeho vlastních textů. Součástí knihy je také DVD, kde je sebeupálení Ryszarda Siwce zachyceno na filmových záběrech, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci polské tajné policie.

MILAN BÁRTA, LUKÁŠ CVRČEK, PATRIK KOŠICKÝ, VÍTĚZSLAV SOMMER OBĚTI OKUPACE Československo 21. 8.–31. 12. 1968 Ústav pro studium totalitních režimů ČR, váz., 192 s., 290 Kč V průběhu invaze pěti států Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 způsobili vojáci okupačních armád velké ztráty na životech, zdraví a majetku československých obyvatel. Publikace přináší dosud nepublikovaná fakta o okolnostech úmrtí českosloven-

knižní novinky

ských občanů způsobených okupanty na území Československa od 21. srpna do konce roku 1968. Autoři kromě archiválií a dobové publicistiky pracovali také se vzpomínkami pamětníků, zejména pozůstalých po obětech. Text je doplněn velkým množstvím méně známých fotografií pocházejících z veřejných archivů i soukromých sbírek.

PAMĚŤ A DĚJINY 2/ 2008 Ústav pro studium totalitních režimů ČR, brož., 142 s., 75 Kč Srpnové vydání historické revue Paměť a dějiny je věnována 40. výročí okupace Československa vojsky Varšavského paktu. Čtenář se tak může dozvědět, jaký byl vývoj občanské společnosti v jarních měsících roku 1968, kam se podělo zlato z tzv. Fondu republiky, kteří příslušníci pražské Státní bezpečnosti měli rádi Dubčeka a kteří stranili spíš Brežněvovi a co si o sovětské roli během okupace myslí Pavel Litvinov, jeden z osmi Rusů, kteří demonstrovali proti invazi a za svobodu Československa. Ústav pro studium totalitních režimů, Havelkova 2, 130 00 Praha 3 P.O.BOX 17, 110 06 Praha 1 [email protected], www.ustrcr.cz

GEORGES-MARC BENAMOU MNICHOVSKÝ PŘÍZRAK Paseka, váz., 248 s., 299 Kč Mladá americká novinářka se v létě roku 1968 rozhodne vypátrat pamětníky mnichovské konference a objasnit po 30 letech zákulisí dne, který zásadním způsobem ovlivnil osud Československa i celé Evropy. Před čtenářovýma oči-

ma se tak začíná odvíjet strhující drama osudného zářijového dne roku 1938, doprovázené výstižnými psychologickými portréty jeho hlavních aktérů a popisy jejich konfrontací i společného úsilí dospět ke vzájemně přijatelné dohodě, jež má na úkor osamoceného a k jednání nepřipuštěného Československa „zachránit všeobecný mír“. Román francouzského publicisty, poradce prezidenta Sarkozyho, přináší mimořádný čtenářský zážitek a mistrně oživuje historickou událost, jež se stala symbolem hanebné politiky ustupování agresi a porušování mezinárodního práva. Nakladatelství Paseka, Chopinova 4, 120 00 Praha 2 tel. 222 710 751-3 [email protected], www.paseka.cz

MIROSLAV KUTÍLEK RACIONÁLNĚ O GLOBÁLNÍM OTEPLOVÁNÍ Dokořán, edice Bod, brož., 188 s., 20 ilustrací a grafů, 250 Kč Vlivem médií, většiny politiků a některých skupin vědců převládá ve veřejnosti mínění, že současné globální oteplování způsobilo lidstvo svou činností, hlavně spalováním fosilních paliv a s tím souvisejícím únikem oxidu uhličitého CO2 do ovzduší. Mnoho významných vědců naopak s hypotézou o dominantním vlivu skleníkových plynů na globální oteplování nesouhlasí. Cílem této knížky je objasnit jednotlivá tvrzení a nakonec i platnost nebo neplatnost skleníkové hypotézy na základě důkazů. Dokořán, Zborovská 40, 150 00 Praha 5 tel.: 257 320 803, tel./fax: 257 320 805, mobil: 603 432 056 [email protected], www.dokoran.cz


RICHARD PIPES VLASTNICTVÍ A SVOBODA Argo, přeložil Luděk Bednář, váz., 369 s., 398 Kč Přesvědčivá studie dějin významného amerického historika (*1923 v Těšíně) se zabývá historickým vývojem vlastnických práv a tím, jak tento vývoj ovlivnil rozvoj hospodářských a politických svobod ve společnosti. Autor postupně pojednává o ideji vlastnictví od Platóna až po současnost i o institucích vlastnictví, dále porovnává vývoj, který vedl v Rusku k samoděržaví, kdežto v Anglii k možnosti kontrolovat královskou moc. Tvrdí, že i když moderní sociální stát princip soukromého vlastnictví přímo nezpochybňuje, má stejné rysy zaměřené proti vlastnictví, a tudíž proti svobodě, jako měl stát předmoderní, absolutistický.

JAN RANDÁK KULT MRTVÝCH Argo, váz., 264 s., 298 Kč Základním tématem této knihy je ritualizace smrti a umírání v revoluci roku 1848. Jde o v českém prostředí nový pohled na tento revoluční rok. Kult mrtvých byl sofistikovaným prostředkem využití obětí pro cíle revolučního i kontrarevolučního tábora. V kontextu tohoto instrumentu nezemřeli mrtví pro zištné důvody, nýbrž položili život za vlast a budoucnost. Násilná smrt obětí směřovala k morálnímu zdůvodnění snah konkrétního tábora. Práce si všímá tohoto jevu v prostředí české, rakouské, resp. vídeňské, německé i židovské společnosti roku 1848, nejde však o pouhý popis tohoto jevu, ale především o přiblížení skutečnosti, že přes


různé národní a místní rozdílnosti šlo o shodné akce a přístupy. Nakladatelství ARGO, www.argo.cz Distribuce Kosmas, www.kosmas.cz

GUY GILBERT EVANGELIUM PODLE SVATÉHO LOTRA Portál, brož., 296 s., 345 Kč Guy Gilbert, známý francouzský vychovatel delikventní mládeže, vydal ve Francii téměř dvacet knih. Tato kniha, jedna z jeho posledních, dostala v roce 2004 Cenu spirituality dneška. Východiskem každé kapitoly je krátký úryvek z evangelia, od kterého se odvíjejí Gilbertovy úvahy s názory na současné události a život, duchovními myšlenkami, podněty k rozjímání a utvoření životních postojů i se zkušenostmi ze života s mladými problematickými lidmi, zkušenostmi z jeho působení třeba ve vězení i z jeho vychovatelské činnosti mezi narušenou mládeží.

PAVEL BARŠA, ONDŘEJ CÍSAŘ ANARCHIE A ŘÁD VE SVĚTOVÉ POLITICE Portál, brož., 560 s., 599 Kč Je jednání států řízeno normami společenství, nebo každý jedná pouze ve svém zájmu a v mezinárodních vztazích převládá anarchie, v níž bezpečí zajišťuje jen vlastní síla? Rychlý vývoj a proměnlivost předmětu zkoumání implikují potřebu objasňování teoretických východisek. Autoři předkládají významná témata z teorie mezinárodních vztahů. Vedle neopominutelných otázek vyplývajících z kla-

sických přístupů (realismu, liberalismu, konstruktivismu) se věnují současným tématům evropské integrace, globalizace, hegemonie a multilateralismu. Portál, Klapkova 2, 182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202, 203 [email protected], www.portal.cz

STANISLAVA VAVROUŠKOVÁ NEPÁL Libri, brož., 128 s., 130 Kč, též jako e-kniha na www.libri.cz Malé království v klínu nejvyššího pohoří naší planety prožívalo nejen bouřlivé dějiny ve střetu starověkých civilizací, střídání středověkých dynastií, bojů mezi místními kmeny i časté a krvavé palácové převraty, ale má i neméně bouřlivou současnost: boj proti autokratické vládě i rebelujícím maoistům. Přesto svou exotičností i krásami neodolatelně láká stále více turistů.

JAN KLÍMA DĚJINY PORTUGALSKA V DATECH Libri, váz., 656 s., přes 300 obr., 650 Kč Chronologický výklad politických dějin, ale také základních údajů o ekonomice a kultuře je členěn do jednotlivých etap, uvozených shrnujícími přehledovými statěmi. Vývoj v samotném Portugalsku od nejstarších dob po současnost, ale také v jeho rozsáhlé koloniální říši. Tabulky, rejstříky, portréty, dobové artefakty, mapky, veduty apod. LIBRI, Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 613 113, mobil: 603 552 215 [email protected], www.libri.cz

knižní novinky

MICHAL KOŘAN A KOL. ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA V ROCE 2007. ANALÝZA ÚMV Ústav mezinárodních vztahů, váz., 416 s., 295 Kč Kniha je první z řady analytických studií české zahraniční politiky, které bude vždy jednou za rok předkládat Ústav mezinárodních vztahů. Jednotlivé kapitoly sledují ideová a programová východiska pro zahraniční politiku, agendu a události zahraniční politiky za rok 2007, působení aktérů a přesah zahraničněpolitických otázek do mediálního a veřejného prostoru. Takto vytvořený koncept umožňuje všímat si vývoje

ideového zázemí české zahraniční politiky, způsobů jejího výkonu, vývoje procesu tvorby zahraniční politiky i jejího odrazu v politice, médiích a veřejnosti. Jednotliví autoři se zaměřují na zcela konkrétní výsledky a dopady zahraniční politiky, které často díky jejich všednodennosti unikají zájmu médií či akademického prostředí.

PERSPECTIVES 1/2008 Ústav mezinárodních vztahů, brož., 160 s., předplatné ročníku 50 USD, jednotlivé číslo 30 USD (CZK dle kurzu) Prestižní recenzovaný časopis, vydávaný v anglickém jazyce, v poslední době doznal několika zásadních změn: časopis byl zařazen do několika klíčových databází (např. Columbia International Affairs Online nebo IBSS londýnské

LSE), zvýšil se jeho rozsah a zároveň dále vzrostla jeho kvalita (články mají vždy silný teoretický a metodologický základ). Vzhledem k rozšiřování tematického záběru časopisu i nárůstu počtu autorů z ostatních regionů světa byl jeho název upraven na Perspectives. Review of International Affairs. Současně s tím se změnila i grafická podoba časopisu, která respektuje jeho akademické zaměření, ale zároveň jej činí poutavějším a čtivějším. Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i., Nerudova 3, 118 50 Praha 1 tel.: 251 108 107 [email protected], www.iir.cz

Kompletní revue politika e-mailem! Bydlíte v zahraničí a chcete ušetřit za předplatné revue politika? Četli byste časopis raději v elektronické podobě? Od roku 2008 nově nabízíme možnost odebírat Revue Politika e-mailem ve formátu PDF za cenu 600,- Kč/rok, 310,- Kč/půlrok, popř. 66,- Kč/jedno číslo. Týká se všech předplatitelů. Změny způsobu odběru provádí asistentka Hana Marešová ([email protected]). Více informací na www.cdk.cz/rp/objednavka.

knižní novinky


Nové publikace CDK S P. H

Třetí vlna

Demokratizace na sklonku dvacátého století Samuel Huntington, přední a vlivný americký politický teoretik, nabízí jednu z nejlepších koncepčních analýz politické vědy. Kniha je impozantní již svým geografickým záběrem – předkládá analýzu konce nedemokratických režimů a přechodu k demokracii ve více než třech desítkách zemí v letech 1974–1990, a to tak rozdílných a vzdálených, jako je kupříkladu Surinam, Barma, Turecko či Československo. A nejenom to – zevrubně analyzuje i vlivy a podmínky prvních dvou vln demokratizace od počátku 19. století. Autor dochází k závěru, že zhroucení nedemokratických systémů a následná demokratická tranzice mohou být zapříčiněny různými vlivy, které však mají některé společné jmenovatele – upadající legitimitu a výkonnost, hospodářské krize, změny náboženských poměrů, zahraniční vlivy či lavinový efekt. Není mnoho politologických děl, která se stanou klasikou. Jen pár vyvolených přežije, aby se stala základem a oporou dalšího výzkumu. Huntingtonova kniha Třetí vlna k takovým bezesporu patří. Edice Klasikové společenských věd, vázané, 344 stran, 398 Kč

P. F, J. F, K. K, P. M, M. P, M. T

Český politický katolicismus 1848–2005 Autoři sledují problematiku vzniku prvních katolických politických stran, které se postupně měnily z honoračních seskupení v moderní masovou Československou stranu lidovou, která v letech první Československé republiky pod Šrámkovým vedením reprezentovala sjednocený politický katolicismus a převedla ho z krizového poválečného období mezi rozhodné obhájce republiky a demokratického systému. Pozornost je věnována historii českého politického katolicismu v letech po 2. světové válce, v období zápasu o nalezení optimálního modelu uspořádání společnosti v letech 1945–1948 a po komunistickém puči v roce 1948, který politický katolicismus degradoval a ČSL odsoudil do role satelitu komunistické strany. Závěr knihy evokuje období po roce 1989, kdy politický katolicismus prochází zásadní transformací a hledá nové místo v politickém systému a české společnosti. Práce svým souhrnným a přehledovým charakterem reprezentuje vítanou a potřebnou příručku, po níž sáhne odborník i zájemce o české politické dějiny. Vázané, formát B5, 536 stran + 32 stran fotopříloha, 498 Kč

H. F, S. B, K. H (.)

Dusivé objetí

Historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů Jedním z mezníků československých dějin byly události roku 1948. Jiným pak volby v r. 1946, které v českých zemích skončily výsledkem nevídaným – dvěma pětinami hlasů určenými komunistické straně. Komunisté nebyli na budování totalitního státu sami. Smutnou úlohu mouřenína sehráli také sociální demokraté. I v dalších zemích střední a východní Evropy se v letech 1945–1948/9 ukázalo, jak blízko k sobě obě strany mají. Tento sborník představuje obecnější filozofické a politologické úvahy o vztahu socialismu a komunismu, dále přináší pohledy na první vlnu znárodňování v Československu, a dále pak na spolupráci sociálních demokratů a komunistů, od jejichž sloučení uplynulo v červnu 2008 šedesát let. 2. rozšířené a doplněné vydání, brož, formát B5, 208 stran + 8 stran fotopřílohy, 195 Kč

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

revuepolitika Tomáš Šmíd: O separatistických otřesech v letošním roce

Recommend Documents